Bludička. a její rodina

Bludička a její rodina

Copyright © Bludička 2010 – 2011 Hrubá verze bez jazykové kontroly i typografických úprav. http://www.okoun.cz/boards/bludicka%5fa%5fjeji%5frodina

Obsah I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII. XIX. XX. XXI. XXII. XXIII. XXIV. XXV. XXVI. XXVII. XXVIII. XXIX. XXX. XXXI. XXXII. XXXIII. XXXIV. XXXV. XXXVI. XXXVII. XXXVIII.

Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak si náš dědeček babičku bral . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak si babička vzala pána z Prahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vodní hrátky v Klokanově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vodní postel — rozvraceč manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak mě kočky ochočily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O naší domácnosti a jiné zvířeně:-) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uříznutý prst a ostuda v MHD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak u nás pivo strašilo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cyklistický výlet s koupelí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Urážka strážmistrovské nohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hřiby a lázeňské korzo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Divočáci a skok daleký . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sportovní projížďka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skok do výšky i do dálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Provázky krátké, zcela nepotřebné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trabantem do Paříže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Když Bludička smažkuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak jsem chtěla zabít šéfa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak vyvolat paniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak ukrývat lásku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ilegální přechod hranic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Máňa říkala, že to není směroplatný!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Babička, strážkyně tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se chodí na výslechy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se ochutnává whisky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Montekové a Kapuleti pražského Žižkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proč jsem se naučila vařit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak vykoupat batole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jahody s koprovkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak na neslušný návrh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Puberťák ve sklípku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se plave Titanic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Milenci to odjakživa měli těžké . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Naše rodina v náboženských válkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Babička a předmanželská výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kočičí strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Letiště (a jak ho nenajít) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka (ohledně) růží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3 7 8 9 11 12 14 16 19 22 24 25 27 29 32 34 37 40 43 47 49 52 55 59 62 65 68 71 73 75 77 79 81 83 84 86 88 90 93

3

XXXIX. XL. XLI. XLII. XLIII. XLIV. XLV. XLVI. XLVII. XLVIII. XLIX. L. LI. LII. LIII. LIV. LV. LVI. LVII. LVIII. LIX. LX. LXI. LXII. LXIII. LXIV. LXV. LXVI. LXVII. LXVIII. LXIX. LXX. LXXI. LXXII. LXXIII. LXXIV. LXXV. LXXVI. LXXVII. LXXVIII. LXXIX.

4

Host do domu, hůl do ruky! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dálkově řízený chirurg . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nerozvážný bigamista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Batole jde do světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Samaritánem proti své vůli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dědeček po stránce zdravovědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Roztomilé koťátko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nákup bot ne zcela tradičně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Těžkotonážní sýkorka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kozy na zahradě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kam vede silnice? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Laboratoř, semeniště neřesti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anděl strážný, specializace pro psy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kokršpaněl a statistika úrazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aneta — mladistvý opilec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co udělá Anetka pro vánoční pohodu (pro Vosje) . . . . . . . . . . . . . . Ale madam! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dárek jako riziko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nešlapejte na spící! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Záludná socha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Strašidlo zvané domácí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Puberťák chodbový . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celník a krev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poprvé ve vzduchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slepičí průšvih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zamilovaná liška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sportující morče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Antikoncepční význam psa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se stát hledanou osobou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chlupatá koule s ušima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uštěkané sousedky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kurs s pátráním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Létající jezevčík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak hrajeme hru „čistota půl zdraví“ se soubojem . . . . . . . . . . . . . . Rande, co se nepovedlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poplach na pláži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tchyně jako řemen, zn. Poklad, jen ho vykopat . . . . . . . . . . . . . . . . Ženský to maj’ těžký . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frajer Pepek a prostřelené koleno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úcta k národním symbolům kontra jídelníček . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak otrávit čalouníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

96 99 101 103 105 108 110 113 116 120 123 126 129 133 136 138 140 143 145 147 150 153 156 161 164 167 170 173 176 179 182 185 188 190 193 196 199 203 206 209 212

LXXX. LXXXI. LXXXII. LXXXIII. LXXXIV. LXXXV. LXXXVI. LXXXVII. LXXXVIII. LXXXIX. XC. XCI. XCII. XCIII. XCIV. XCV. XCVI. XCVII. XCVIII. XCIX. C. CI. CII. CIII. CIV. CV. CVI. CVII. CVIII. CIX. CX. CXI. CXII. CXIII. CXIV. CXV. CXVI. CXVII. CXVIII. CXIX. CXX.

Cesty do tmy a do neznáma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pán vám leží za chalupou. Na zemi! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Procházka se špatným koncem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co si počít s První Dámou (v obchodě) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anetin erotický život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Patří zuby do kufru? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Podvod, který se nepovedl, aneb pojišťovák vypravuje . . . . . . . . . . Nejspolehlivější budíček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Honem nádech, krávy v zádech! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Když si žena s kočkou najde muže se psem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Partnerskou debatou ke zranění kolena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bontón pro princeznu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak zatočit s fóbií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak nakojit hříbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mléko nebo dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anetin první Silvestr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Revizor sedlákem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zhoubný účinek telenovel, tvrdohlavý strýc a ortopedie . . . . . . . . . Dobrý skutek, po zásluze potrestaný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Myška v domě není pro mě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O Žolíkovi aneb Mít hospodu na mýtince . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak si vybrat slušnou rodinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Práce kvapná, málo platná. Opravdu??! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anetčin vztah k veterinární medicíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trapný příběh s kartáčkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rušení nedělního klidu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak si užít svatbu aneb „Rozejděte se, vaše manželství je neplatné!“ Jak zatočit s tchyní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A co svatba naoko? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bloudění v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Štědrý večer u Bludičků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příchod krokodýla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdo má doma Krokouše, ten se nudou nekouše . . . . . . . . . . . . . . . . Zemřít v boji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak (ne)naučit psa plavat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Paní s kačerem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O Bloudícím Bloudovi aneb jak to bylo s Bludičkou . . . . . . . . . . . . Sestra za mřížemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kamarád za plotem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tři hadry v akci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Talent na zlodějny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

216 219 222 225 228 231 234 237 240 243 246 248 251 255 258 261 264 268 271 275 278 282 285 288 290 292 295 298 301 303 305 308 310 314 316 319 321 324 327 330 332

5

CXXI. CXXII. CXXIII. CXXIV. CXXV. CXXVI. CXXVII. CXXVIII. CXXIX.

6

Pes zahradníkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Záhadné (posrané) pytlíky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Políbit princeznu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zapomenutá nevěsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přistání u krav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se dělá věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nevěra a kamera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slečna Marplová z Polabí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Motorová myš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

334 337 340 342 344 346 349 351 353

Jak si na´sˇ deˇdecˇek babicˇku bral

Jak si náš dědeček babičku bral Kapitola I. Moje babička a dědeček se seznámili a vzali tak, že dědeček byl velice pilný a pracovitý, takže byl za odměnu jmenován správcem polesí někde poblíž Užhorodu (tenkrát nám ještě patřila). Tam zjistil, že by potřeboval nutně, ale nutně hospodyni a dobrou manželku . . .ale kde ji vzít, když byl tak pilnej a nerandil?! Tak si vzpomněl, že byl jednou na jakési tancovačce u Kolína, a tam že se mu docela líbilo jedno děvče; i dopátral se adresy a jako počestný muž napsal rovnou panímámě, že je zaopatřený, mravně zachovalý a že by se rád oženil s její dcerou (křestní jméno si bohužel taky nepamatoval, jen že začínalo od A . . .Adélka, Agáta . . .?) Jenže panímáma měla těch holek sedm, tak prostě vybrala Aničku (což byla později moje babička), která byla z jejího pohledu na vdavky tak akorát zralá, spakovala jí kufr a poslala ji za budoucím manželem. No a protože dědeček byl opravdu počestný muž (a babička zas měla patřičné vychování, takže byla dobrá hospodyně i manželka), tak se vzali a žili spolu 55 let, než je rozdělila smrt, jak si byli slíbili . . .

7

Bludicˇka a jejı´ rodina

Jak si babička vzala pána z Prahy Kapitola II. A ještě bych mohla přihodit druhou babičku s druhým dědečkem; tato babička byla jediným dítetem bohatého statkáře (a byla velice hezká) takže rodiče usoudili, že pro nějakého místního hejhulu je až moc dobrá a usnesli se, že ji provdají za „pána z Prahy“. Jenže co by nějaký pán z Prahy pohledával v takové prdeli u Poděbrad, že jo . . . I zapojili do akce osvědčenou dohazovačku a ta skutečně po nějakém čase přišla s dědečkem (Pražákem), který byl podle gusta rodičů, a protože byl krom toho i přiměřeně pohledný, byla svatba a následovalo taky něco kolem padesáti let celkem spokojeného manželství). Sice jsem ještě já zaslechla něco o tom, že dědeček si nějak moc všímal služek, které babička ve snaze rozehnat mu hříšné myšlenky nestačila vyhazovat; ale protože poměrně brzy přišla změna režimu a s tím i zrušení služek, mohla se pod jejich střechu vrátit věrná manželská láska:-)) Jo, a aby to bylo ještě víc o tom, co dokáže napsat život sám, tak když já jsem povyrostla do let, kdy se mi začaly zapalovat lejtka, chodila jsem o jedněch prázdninách (které jsem trávila u téhle popisované babičky na jejím rodném statku) se synem její (babiččiny) velké lásky, kterou měla před svatbou. Bylo to velice dramatické a byli jsme pronásledování všemožnými ústrky (facek jsme oba dostali nepočítaně), protože babička hřímala „jen si na toho kluka Urbánkovic dej pozor, to jsou všichni hambáři hambatý“ zatímco jeho mlátila hlavně teta (sestra jeho otce), která mstila zhrzenou čest svého bráchy a říkala „jo, pro ty Potměšilovic jsme nikdy nebyli dost dobrý“!:-)))

8

Vodnı´ hra´tky v Klokanoveˇ

Vodní hrátky v Klokanově Kapitola III. Zamyslela jsem se nad svými aktivitami v oboru „sportovní zážitek“, nalezla jsem ledacos, co by mohlo zaujmout či pobavit, ale pravděpodobně nejvýraznější událost souvisí s návštěvou Klokanova, kteroužto cestu jsem vykonala na pozvání své drahé sourozenkyně. Je to sice pár let zpátky, ale ačkoliv ta událost byla poznamenána několika výjimečnými jevy jako byl například velký požár londýnského letiště Heathrow (i když, jak se ukázalo, za to jsem tak docela nemohla . . .), dnes obsáhlejšího výkladu zůstanete ušetřeni:-) U protinožců se mi zamlouvalo, těšila jsem se z pohledu na papoušky, kvetoucí ibišky a jinou pestrou faunu i flóru. Méně jsem se těšila z přítomnosti obrovských švábů, kteří drze prolézali obydlí — zejména poté, co mi jeden exemplář vlezl do postele a já se strašně praštila o strop do hlavy, protože jsem se lekla. V rámci poznávání krás Klokanova jsme také vyrazili na sever, do subtropů, kde byly ještě pestřejší kytky a zvláštnější živočichové; místo drzých švábů se objevily drzé vačice, které nám kradly jídlo a jedna kousla ségru do palce u nohy. Sestra vyskočila taky hezky vysoko a zaječela tak, že jsem měla z toho měla dva týdny opar. Na závěr prima pobytu na jednom z ostrovů vymyslela moje sestra speciální sportovní soutěž (a tím se konečně po oslím můstku dostávám k právě vyhlášenému tématu). Zapůjčila pro naši cestovatelskou výpravu pět zvláštních dlouhých plochých plavidel (??? — sportovní znalci asi vědí, já to bohužel nedokážu správně zařadit a pojmenovat) se sedátky pro dvě osoby (byla to po všech stránkách premiéra, naprosto jsme netušili, jak se s tím zachází); každý dostal směšně krátké pádélko na uvedení prknoloďky do pohybu, poté jsme byli rozděleni do dvojic co nejvíce váhově odlišných a mohli jsme začít. 9


První část soutěže byla jednoduchá — vylézt na vratké plavidlo a udržet se na něm. Není obtížné domyslet, že když první nasedl tlustej, zapíchlo se prkno kolmo k hladině a tenkej na své místo musel vyšplhat. Při obráceném pořadí nastupování byli tencí katapultováni do výšky i do dáli. Po zvládnutí první kategorie (nakonec jsme se dokázali doplazit na svá místa tak tiše a opatrně, že bychom neprobudili spící koťátko) bylo možno přistoupit k dalšímu bodu, a to pokusu o pohyb, nejlépe vpřed. Samozřejmě že obtížně nabytá rovnováha vzala při pokusu o pádlování okamžitě za své a rozdíl mezi soutěžícími byl jen v tom, jak rychle a kolikrát kdo padal do vody. To už se shromažďovali četní přihlížející, kteří se s vervou zapojili do dění a povzbuzovali soutěžící dvojice halekáním i pochvalnými/posměšnými výkřiky. Za nějakou dobu jsme však všichni nejen seděli, ale dokonce pádlovali, často i dopředu. Došlo na vyhlášení závěrečného soutěžního kola: která dvojice dojede nejdříve do cíle. Bylo dovoleno použití všech špinavých triků — strkání do soupeře, křížení dráhy i převracení plavidel k odrovnání soupeřů. Souboj byl dramatický a velmi, velice napínavý . . .(Kdo zvítězil nevím, zrovna jsem se tak trochu topila.) Když jsme se vymáchaní a důkladně nalokaní mořské vody konečně vyhrabali na břeh, vítali nás přihlížející potleskem, mohutným poplácáváním po zádech a dotazy, kde budeme příště vystupovat — tak moc se jim to naše komické číslo líbilo:-)

10

Vodnı´ postel — rozvracecˇ manzˇelstvı´

Vodní postel — rozvraceč manželství Kapitola IV. (z sestřiny rodinné kroniky — kapitola: průůšvihy, nesnáze a katastrofy) Když se moje sestra i její manžel po letech bydlení v pronajatém zmohli na vlastní domek dle vlastních představ, pustili se s vervou do zařizování, aby se jim žilo co nejpříjemněji. Tehdy švagr přišel s nápadem zakoupit do ložnice vodní postel, neboť si přečetl, že pro jeho věčně bolavá záda to bude to pravé, léčebné, uzdravující — zkrátka fajn. Pro pochopení následujících událostí musím vysvětlit, že sestra je subtilní bytost — tak 163 cm výšky na 52 kilo váhy. Švagr měří přes dva metry a váží 130 kg. Při rozhodování o výběru vhodné postele měla hlavní slovo šetrná sestra, prosadila si levnější typ, bez rozdělené matrace a bez zvláštní úpravy, která mírní vlnění. Postel dovezli, nainstalovali do ložnice a těšili se na zdravý, klidný spánek. Ten večer šla dříve spát sestra a brzy spokojeně usnula. Švagr ponocoval u počítače, takže bylo dávno po půlnoci, když na něj přišla dřímota. Podnikl příslušné předspánkové úkony, přišel do ložnice, u postele se mohutně protáhl, zazíval a — jak byl zvyklý — plácl sebou do postele. Následná vlna vyhodila jeho zákonnou polovičku (spíše třetinku) téměř ke stropu. Probrala se na zemi, totálně vytřeštěná a nechápající, co ji to postihlo. Pak mu aspoň vynadala (aby se za to leknutí odškodnila), ale společné sdílení lůžka neskončilo dobře; ona byla pořád na kopečku, ze kterého se kutálela na různé strany, zejména dolů. Nakonec odešla spát do obýváku na gauč. Ani další noci neprobíhaly lépe — někdy ložnici opouštěl vyhnaný manžel, jindy demonstrativně odcházela rozlícená manželka. A jakmile bylo definitivně jasné, že vodní postel pro ně nabízí pouze možnost oddělených ložnic, pokud chtějí v noci spát a odpočívat (o jiné využití než je spánek se ani nepokusili), nezbylo než se téhle vymoženosti zbavit. Do jejich domova se pak opět vrátil klid, mír a (využívané) manželské lůžko:-)) 11


Jak mě kočky ochočily Kapitola V. Letní příběh — zejména pro milovníky koček V létě, kdy jsme jako každoročně přesídlili na chalupu v Krkonoších, rozhodly se tři sousedovic kočky (černobílá, stříbrná a odrostlejší mourovaté kotě), že si vylepší životní a stravovací úroveň tím, že si mě ochočí a nechají si ode mne posluhovat, zejména připravovat dobré jídlo. Začalo to poměrně nenápadně, kočky mě napřed tiše pozorovaly při zahradnických činnostech, později občas něco poznamenaly a dávaly najevo, že jim moje společnost není až tak proti mysli. Zkusila jsem tedy jednou nabídnout kousek vařeného hovězího (můj muž je naštěstí kuchařskými znalostmi zcela nepolíben a proto netuší, že hovězí polévka by mohla mít nějakou souvislost s hovězím masem.) Kočky se zdráhavě přiblížily k talířku, pokrm podezíravě očichaly, pak prohlásily, že to nemuselo být a maso sluply. Od té doby se z toho stal zvyk — vždy jedna číča hlídkovala v době večerního krmení, aby jim z talíře neujídal samozvaný host. Pokud mě ovšem něco zdrželo a večeře nebyla na svém místě v dohodnutou dobu, začalo se ze zahrady ozývat zdvořile výhružné „mňaaaauuuuu????!!!“, aby mě tak kočičí dámy popohnaly k plnění povinností. Jednou jsem to přehnala (přišla k nám návštěva a osobovala si právo na mou pozornost) — kočky se doopravdy dožraly, byť jsem na talířek naložila skoro dvojnásobnou porci chutného masa. Večera proběhla v mrazivém tichu. Po jídle si ta stříbrná (zřejmě mluvčí celé organizace) otřela vousky, upřela na mě zrak a prohlásila: „Ehmmm, má drahá, myslím, že si musíme promluvit. Ráda bych zde zdůraznila, že my jsme velice tolerantní a projevujeme plné pochopení pro to, že se někdy hodláte věnovat své osobní zábavě; ale přesto bychom vás do budoucna chtěly co nejotevřeněji požádat, abyste respektovala ASPOŇ úřední hodiny.“ Dala pokyn svým družkám a všechny důstojně odešly. 12

Jak meˇ kocˇky ochocˇily

Aneta pochopitelně není dnešní a tak brzy postřehla, že se na JEJÍ zahradě děje něco nepatřičného a především, že se JEJÍ člověčice pouští do nějakých nezákonných vztahů. Toto podezření udělalo z líného, převážně spokojeně chrápajícího psa hysterického paranoidního neurotika, který uprostřed noci vyskakoval a zuřivě se domáhal vypuštění na zahradu, aby zběsile probíhal v soustředěných kruzích za účelem vypátrání vetřelce. Kočky se samozřejmě mohly potrhat smíchy. Aby FAKT nehrozilo nebezpečí, že se ta pominutá Aneta uklidní, držely na střídačku služby v procházení naší zahrady, popřípadě vláčné chůzi kolem plotu. Největšího mistrovství v této kategorii dosáhla kočka černobílá, která se dokázala vlnit kolem laťových vrat za popěvku „jáááá se na nic nedívááááám, jáááá si tady vyšívááááám“. Po několika dnech už Aneta dosáhla ve skoku vysokém hezkého osobního rekordu 153,8 cm. Také se dokázaly neslyšně přiblížit, usednout na kamennou zídku mezi skalničky a odtamtud nehybně pozorovat Anetino slídění. Protože silně připomínaly sousedovic sádrová zvířátka na zahradě, obvykle si jich všimla až v okamžiku, kdy o ně zarazila čumákem. Nikdy bych bývala nevěřila, kolik sprostých slov zná to slušně vychované zvíře! Když tak jednou večer po podobném setkání stále ještě v afektu probíhala kolem zídky, podívala jsem se náhodou na druhou stranu zahrady — tam, skryty pod šňůrami s pověšeným prádlem, seděly všechny tři kočky a se založenými packami celou scénku pozorovaly. Ta černobílá poznamenala: „neměla by se tak rozčilovat, v jejím věku už je to o infarkt“, stříbrná kultivovaně podotkla „skutečně, má drahá, řekla bych, že jest poněkud nadměrně nervosní“,zatímco kotě dodalo „možná by měla navštívit psí-chiatra“ a vyprsklo. Myslím, že je dobře, že i léto má svůj konec, protože Aneta už začala psát petice na odstranění koček z povrchu zeměkoule a kdoví, zda by se toho nakonec nechopila nějaká politická strana!

13


O naší domácnosti a jiné zvířeně:-) Kapitola VI. (Protože vždy trvá nějakou dobu — dokud nezačne dávka kofeinu působit — než mi začnou mozkové závity a vůbec celé řídící středisko fachat, dám sem své povídání, které jsem ale již použila pro jednu legrační soutěž na téma „podivnosti partnera“. Vyhrála jsem bonboniéru:-))) ***** Mám doma Blížence a po zkušenosti vřele doporučuji tento model dámám, které se ve vztahu „hlavně nechtějí nudit“. Nemohu si stěžovat (nemám komu) — jen někdy nepoznám, že přišel ???ten druhý???, a to je potom zajímavé, ba napínavé: už jsem ovšem přišla na to, že se doma víceméně pravidelně střídají, proto si vždy ověřím, s kterým zrovna mluvím. Prostý nákup podle seznamu zvládnou jeden i druhý, přehledně napsaný seznam to jistí a číst prokazatelně dovedou (evidentně byli svědomití školáci). Ale bohužel jsou schopni prohodit se kupříkladu u večeře mezi polévkou a šunkafleky — v tom smyslu, že první řekne, že má zrovna na domácí šunkafleky chuť, a po večeři si druhý posteskne, že by bylo prima, kdyby někdy dostal pořádné jídlo. Dominantní je Blíženec, který si zrovna vzal slovo, a je mu upřímně jedno, co jsem si dohodla s tím druhým. Jak se říká, je to výhradně můj problém. Chovám se k nim proto jako ke statistickému průměru (což vystihuje poučka, která praví, že sedí-li člověk jednou půlkou prdele na kostce ledu a druhou půlkou na rozpálené plotně, je mu ze statistického hlediska příjemně teplo). Lze vysledovat, že výskyt konkrétní podoby Blížence závisí převážně na pracovních aktivitách — viz názorný příklad: Školí znalost a výcvik etikety. Zejména při cvičných rautech se aktivity ujímá zásadně ten oslnivější, společenštější, prostě gentleman. Jiskří nevtíravým humorem, skládá dámám poklony, všichni jsou okouzleni. Kurz skončí, jede domů. Ještě z auta vystoupí v navyklé podobě šviháka, křepkým krokem vchází do domu, z výtahu skoro vytančí, dveře odmyká s úsměvem. Pozdraví, zouvá se, odkládá 14

O nasˇ´ı domaćnosti a jine´ zvı´ˇreneˇ:-)

kabát. Pomalu plihne. Jde se převléknout do domácího. Proteče obývákem a rozleze se po gauči. Zdechne. Jednou — za výše popsané situace — jsem se nad ním zastavila, pokývala hlavou a pronesla: „A teď by tě tak měly (myšleno jeho četné obdivovatelky) vidět!!“ Spadl z gauče a řval smíchy. Poučný byl příběh o tom, jak se mi Blíženci přehodili v průběhu nedělního oběda: první si vyžádal kuřecí řízeček, ovšem když se dychtivě zakrojil do pochoutky, sebral mu talíř i příbor druhý a dotčeně prohlásil, že tuhle tvrdou flaksu si snad nezasloužil, nedá se to ukrojit. Ale ten den měli oba dva smůlu — nejspíš jsem se ten den převtělila taky, protože namísto ustaraného kvokání a zkoumání tvrdosti měkoučkého masa jsem drsně prohlásila: „Jo, tak ono se to nedá ukrojit? To si ovšem nedělej násilí — pocem pejsku, páníček ti nechává celý řízek!“ A bylo. Občas (pravidelně) se stává, že mi jeden v reakci na mou chorobou ztrápenou tvář řekne, že si mám jít klidně lehnout, nemám přec co na práci; a po chvíli se druhý sladce zeptá, zda bych mu tentokráte zcela mimořádně mohla vyprat a vyžehlit — včera do prádla danou — košili dřív, než za půl roku. Moje námitky, že ve skříni třicet jeho čistých a nažehlených košil dychtivě čeká na příležitost, aby se někdy podívaly do světa, nevezme na vědomí, protože zrovna TAHLE JEDINÁ je jeho nejoblíbenější a vypadá v ní dobře (že kecá a navíc TAHLE košile je mu už malá, nemusím snad ani dodávat). No, a tak se žije s Blížencem. :-)

15


Uříznutý prst a ostuda v MHD Kapitola VII. „Sekal brouček, sekal souček, usekl si paleček . . .“ Tak touhle brutální říkankou se zřejmě inspiroval strýc, jen místo sekání řezal na cirkulárce a neusekl si paleček, ale uřízl ukazovák. Dozvěděla jsem se to tak, že jsem seděla v práci a usilovně mlátila do klávesnice ve snaze dopsat výroční zprávu našeho ústavu, kterou jsme měli odevzdat před týdnem, ovšem koncept mi šéf dal v deset dopoledne s ponaučením, že to musím stihnout nejpozději do včerejška. Otevřely se dveře a do kanceláře se nezvykle tiše nasoukal můj strýc (postupně tu odhaluji kořeny našeho rodu, tak pro představu prozradím, že to je syn toho dědečka a babičky, co se vzali na základě tancovačky s dívkou jménem A). Stále nezvykle tiše řekl „Promiň, že tě zdržuji do práce, ale řízl jsem se do prstu, tak jsem přišel“. (Doprdelepráce, pomyslela jsem si uštvaně, mám mu shánět leukoplast nebo co?!), nicméně jsem opáčila „Moment, strejdo, hned se ti budu věnovat, ale jen musím dopsat aspoň tuhle stránku.“ „No tak jo“, řekl strýc odevzdaně, „já jen že mám ten prst tady v kapse zabalený v kapesníku a nevím, jestli je to dost sterilní.“ V ten moment jsem vyletěla, odsunula problém výroční zprávy a šla jsem zachraňovat příbuzného. Na chirurgii bohužel zkonstatovali, že strýc neumí ani pořádně řezat prsty, takže se nedá nic dělat, prst je zdeformovaný a zničený. (Strýc si prst vyžádal a s partou kamarádů uspořádali minipohřeb — do minirakvičky vložili ukazováček, vykopali minihrobeček, řečník řečnil a na rozloučenou zapěli.) Doktor provedl, co se k ošetření rány udělat dalo — zašil, zavázal, píchl tetanovku, píchl něco na bolest, vydal prášky, které měly posloužit, až se bolest zase ozve a vypoklonkoval nás z ordinace. Řekl „Domů jeďte s doprovodem, je pravděpodobné, že se vám za chvíli udělá nevolno“. Opáčila jsem „Jistě, já se strejdou domů dojedu“ a vydali jsme se k tramvaji č. 16 16

Urˇ´ıznuty´ prst a ostuda v MHD

směr Žižkov. Ovšem strejda se touto dobou už začal oklepávat z prožitého leknutí, zraněná ruka nebolela, tak se dostával do obvyklého bojového ladění. Prohlásil, že není malé dítě a domů pojede sám. Já jsem odpověděla, že slyšel doktora, proto ho zcela samozřejmě domů doprovodím. On na to, že odjakživa věděl, že doktoři jsou blbci a vlastně nejsou k ničemu dobrý, jen by lidi sekýrovali. Já — důraznějším hlasem — že je divné, že tenhle názor neprojevil, když byl na sálku a doktor mu látal ruku, kterou si zmrzačil vlastní neopatrností. On navztekaně odvětil, že je to jeho vlastní ruka a může si s ní dělat co chce. Já — silně zvýšeným hlasem — že je divné, že si neuřízl taky nohu, ta je rovněž jeho a aspoň by se neřešila doprava domů, odvezla bych ho na invalidním vozejku. Nemusím asi popisovat, že kolemjdoucí se už po nás začali ohlížet, ale my jsme byli příliš zabráni do hádky, než aby nám to vadilo. Došli jsme na Moráň, na stanici tramvaje. Strýc přitvrdil: „Naposledy ti říkám, abys šla okamžitě pryč, nikdo se mnou jezdit nebude.“ Já: „Ani mě nenapadne, řekla jsem, že tě domů doprovodím a na tom se nic měnit taky nebude.“ Strýc: „Hergot nerozčiluj mě a koukej poslechnout.“ Já: „Laskavě si uvědom, že jsem příbuzná a jsem stejně paličatá, geny jsou prevít. A nečekej, že tě poslechnu při každé blbosti.“ Mezitím přijela naše tramvaj. Strýc: „Já ti zakazuji, ZAKAZUJI, abys sem nastoupila.“ Já: „Tramvaj je veřejný dopravní prostředek a těžko mě můžeš vyhazovat, mám jízdenku.“ Strýc — aspoň zůstal stát z rozpaženýma rukama ve dveřích a tarasil vchod. Nastoupila jsem tedy zadními dveřmi a dál jsme na sebe už křičeli přes celý vůz. Podotýkám, že to už jsme oba byli tak rozzuření nesmyslnou hádkou, že nám bylo naprosto jedno, jak vypadáme, jak se chováme, kdo nás vidí, slyší a co si o nás lidi asi myslí. Z Karláku až na Žižkov jsme se vydrželi bez přestání hádat (spolucestující slabších povah vystoupili). Dojeli jsme na místo, došli k domu, kde strýc s tetou bydleli, za posupného mlčení a třískání dveřmi jsme vstoupili do bytu. 17


Tam jsem pomstychtivě — protože před tetou — vyštěkla: „Lehnout do postele a chovat se jako marod!“ Pak jsem vyjukané tetě rázně vysvětlila, že její manžel utrpěl závažný úraz, má nařízen klid na lůžku, musí brát prášky, odpočívat a za týden přijít na kontrolu. Se slovy „Kdyby byl každej nemocnej jako ty, tak stačí na marody kořenářka, kat a místní kovář“ jsem odešla. Naposledy jsem práskla dveřmi a ještě nasupená (ale s pocitem těžce vybojovaného vítězství) jsem se vydala na zpáteční cestu.

18

Jak u na´s pivo strasˇilo

Jak u nás pivo strašilo Kapitola VIII. Tento příběh se odehrál na starém rodinném statku (pamětníci se jistě vzpomenou na babičku, co se vdala za pána z Prahy), v době zhruba před patnácti lety, kdy i do této zapadlé polabské vísky dorazilo nařízení, že všechna obydlí musí mít elektrické vedení podle platných předpisů. Šmytec. Museli jsme proto naplánovat, jak to provedeme. I nám laikům bylo jasné, že potřebný zákrok na statku nebude žádná legrace — z metr tlustých kamenných zdí tam porůznu vykukovaly holé dráty, některé z nich pod proudem. V každé místnosti bylo nutno mít v pohotovosti kbelík s pískem, protože občas se stalo, že po otočení vypínačem se ozvalo divné praskání a po stěně nebo stropě se začaly laškovně plazit namodralé plamínky. Po usilovném hledání se nám podařilo sehnat dva osvědčené elektrikáře, kteří i po prohlídce objektu byli ochotni se práce ujmout. Sice povídali něco v tom smyslu, že románské stavby by si měly uchovat dobový kolorit a mělo by se tam tedy svítit loučemi, ale jsem přesvědčena, že v zásadě smlouvali o honorář:-)) Pak přišla na řadu druhá důležitá otázka, tedy, kdo bude elektrikářům dělat společníka a stráví přibližně tři víkendy sychravého měsíce listopadu v rozkopaném obydlí? Úžasné bylo, že se naše obvykle znesvářená rodina zcela nezvykle a k tomu rychle sjednotila v názoru, že jedině já jsem na splnění takového úkolu vhodným adeptem. A nedovedla jsem jim to vymluvit. Nedalo se nic dělat, a proto hned v prvním listopadovém víkendu jsem dorazila na statek, ujala se elektrikářů, když přišli a pak jsem se snažila nějak přežít čas do konce víkendu. V domě se dalo pobývat jen ze začátku prací — pánové se pustili do souboje s masivními zdmi pomocí sbíječek (čekala jsem, kdy do navrtaných děr začnou cpát dynamitové patrony) — a velmi rychle vytvořili prostředí srovnatelné s důlní šachtou. Ale přežila jsem — rozpomněla jsem se na to, jak naši praprapředkové museli sídlit 19


v jeskyních společně s medvědy a přestala jsem si stěžovat. Kromě toho jsem měla k dispozici docela pohodlnou telefonní budku na návsi. Tak uběhl víkend první i druhý; nastal víkend třetí, který měl znamenat ukončení prací. Přiznám se, že jsem byla událostmi poněkud uondána, navíc počasí se z trvalého deště či alespoň mrholení změnilo na sníh s deštěm, takže jsem se těšila, až to všechno skončí. V sobotu večer oba elektrikáři konečně zahlásili, že už jsou vlastně hotovi, v neděli to přijdou už jen zkontrolovat a odnesou si věci. Ale pravili, že už mi jde elektřina, takže můžu svítit, přitopit si radiátorem, uvařit čaj na vařiči a jiné vymoženosti. Byla jsem štěstím bez sebe. Zatopila jsem ve velkých kachlových kamnech, ohřála si vodu na mytí podlah a pustila se do úklidu. Bylo už deset pryč, když jsem skončila — a jen jsem se těšila, až se zahrabu do postele. To jsem také velmi rychle udělala. Ovšem ve chvíli, kdy jsem upadala do sladké a zasloužené dřímoty, ozval se odněkud ze stavení silný, řinčivý zvuk. Asi jako kdyby vítr zprudka přibouchl otevřené okno. Probralo mě to, tak jsem se posadila na posteli a přemýšlela jsem, zda jsem mohla někde nechat otevřené okno . . .v té zimě to bylo skoro vyloučeno. Nakonec mi to nedalo, natáhla jsem na sebe svetr, bundu a vydala jsem se prozkoumat všech deset obytných místností, abych se zbavila nejasné obavy z toho, co mohlo hluk způsobit. Nenašla jsem nic — naprosto nic. Vrátila jsem se tedy do postele s tím, že je možné, že jsem usínala a něco se mi zdálo. Jo, to bude ono, uklidnila jsem sama sebe. Znovu jsem se zavrtala do peřin v očekávání spánku . . .a prásk, zařinčelo to znovu. Teď se mi to tedy určitě nezdálo. Oblékla jsem se, do ruky jsem pro jistotu uchopila sekyrku, co ležela vedle kamen, do druhé ruky jsem vzala baterku a šla na prohlídku. Tentokrát jsem obešla stavení i zvenčí, abych odhalila přííčinu, ať je to co chce. Nic, naprosto nic. Teď už se mi spát ani moc nechtělo, záhada mi vrtala hlavou. Co to může být? Uplynula další půlhodina — „prásk“. Tohle nemohla být náhoda, to si snad nějací blbí výrostci dělají legraci a snaží se mě vystrašit! Znovu jsem vyrazila na obhlídku, dokonce jsem 20

Jak u na´s pivo strasˇilo

s baterkou vylezla na půdu — všechno bez sebemenších známek vysvětlení pro tajemné zvuky. Já to zkrátím: v intervalech po zhruba třičtvrtěhodině se nevysvětlitelné řachnutí ozývalo znovu a znovu. Někdy ve tři ráno mi totálně selhaly nervy — až do rána jsem seděla zabalená do deky a třeštila oči na dveře, jimiž, jak jsem si byla jista, přijde sadistický vrah, který si se mnou celou dobu hraje. No takhle to přece v hororech chodí, ne?! Ale přišlo ráno, rozednívalo se, vesnice ožívala a já jsem ke svému překvapení byla pořád ještě naživu. Světlo a ruch kolem mi dodaly odvahy, takže jsem opustila své útočiště v peřinách a začala jsem se zase věnovat poklízení, protože elektrikáři měli zanedlouho přijít na kontrolu. Když jsem otírala ledničku, která stála v síni, otevřela jsem dvířka, abych se podívala, kolik se dovnitř dostalo prachu. A konečně jsem odhalila tajemství nočního strašidla. Elektrikáři si totiž do ledničky (bez proudu proměněné ve skříňku) na mrazák naskládali piva (celkem 10 lahví); když začala fungovat elektřina, bezmyšlenkovitě jsem ledničku zapnula, takže lahváče jeden po druhém vybuchovaly . . .

21


Cyklistický výlet s koupelí Kapitola IX. jízda na kole s (opakovanou) koupelí v Labi Na babiččině statku v Polabí jsem v dětství strávila všechny školní prázdniny, a v dospělosti jsem tam ráda jezdila na dovolené. Protože je Polabí rovinaté a rovina je především placatá, používala jsem — jako ostatně veškeré obyvatelstvo od dvou do devadesáti — k přesunům z místa na místo kromě nohou i jízdní kolo. Podědila jsem staré kolo po babičce, pocházející z dob, kdy na něm nejspíš vozila partyzánům do lesa svačinu. Těžké, masivní, bytelné. Vyšlapat na něm kopeček bylo o infarkt, sjíždět z něj dolů o zabití — tak nezadržitelně se kromě mě a kola valily už jen laviny. Vesnice Oseček, ve které jsem o volných dnech pobývala, je vzdálena pouhých 8 km od Poděbrad; ovšem nejméně polovina cesty vede po frekventované silnici, což nebylo příjemné, neboť jsem s sebou na cesty brala svou kokřici Anetu. Problém nebyl v tom, že by neuměla běžet vedle kola na vodítku, ale proto, že se vedle kola proměnila v tažného/dostihového psa a nasadila sprint, až od nás odletovaly jiskry. Poohlížela jsem se tedy po cestě, která by se dopravním komunikacím vyhnula, abych mohla psa nechat na volno, alespoň než dojedeme k Poděbradům. Rozhodla jsem se jet po břehu Labe — kus od vesnice vedla dost slušně vypadající pěšina; a směrem od Poděbrad byly, jak jsem věděla, v lese vybudovány pohodlné asfaltové cyklostezky. Vyrazila jsem na cestu. Nesnáze začaly asi po kilometru, kdy se pěšina začala ztrácet v hustém, místy křovinatém porostu, takže s obludně těžkým a nemotorným vehiklem jsem manévrovala velice obtížně. Ovšem to ještě nebylo nejhorší, protože o kousek dál se charakter povrchu změnil do podoby opičí dráhy se spoustou výmolů — ujela jsem sotva třicet metrů a při riskantním kličkování-poskakování jsem z kola sletěla. Aby to nebylo úplně nudné (a protože jsem musela jet na samé hraně příkrého břehu Labe), sjela jsem přitom po zadku do vody. 22

Cyklisticky´ vy´let s koupelı´

No fajn, vyhrabala jsem se, znovu nasedla na kolo a pokračovala, i když cesta byla ještě o něco horší. Po padesáti metrech jsem si pád zopakovala, jen jsem se tentokrát dokázala zachytit křovin a tím jsem se nedobrovolné koupeli vyhnula. Následovalo samozřejmě vyhrabání se na pozůstatek stezky, vymotání kola z trávy a šlahounů, nasednutí a zarputilé pokračování v cestě vpřed. Byla jsem odhodlána do Poděbrad dojet, i kdyby to znamenalo, že budu padat každé tři metry. Tentokrát jsem ujela dokonce přes sto metrů, než mě postihla nehoda — zato byla výživnější. Skutálela jsem se z blátivého břehu do vody a když jsem se s prskáním vynořila, spatřila jsem těžkotonážní babiččino kolo, jak se na mě valí. Svou vahou a rozměry mě zamáčklo do bahna, takže mi dalo dost práce, než jsem se osvobodila a s prskáním a nadáváním jsem se dostala na souš. Třešinkou na dortu popsané situace byl výraz ve tváři mé psí společnice: napřed viditelně nechápala, co vyvádím, ale nakonec usoudila, že je to nějaká povedená legrace a bez zábran se mými potížemi bavila. Ovšem ani po tomto karambolu jsem se nevzdala úmyslu dostat se do cíle; otřela jsem ze sebe bahno, jak jen to v daných podmínkách šlo, nasedla jsem a jela dál. Dál už to byla nuda: nespadla jsem už ani jednou a opičí dráha se změnila na pohodlnou pěšinu, která vedla do lesa a tam byly upravené cyklostezky. Jediné, co mi kazilo spokojenost s výletem byla skutečnost, že jsem byla tak viditelně poznamenaná stylem jízdy a následky pádů, že jsem musela návštěvu města odložit na jinou příležitost — příliš bych se mezi lázeňské hosty nehodila.:-)

23


Urážka strážmistrovské nohy Kapitola X. moje kokřice a urážka strážmistrovské nohy . . . Můj pes včera posral městského strážníka. Šla jsem na obvyklou venčící procházku do obvyklé venčící lokality (úzká lomená ulička), před námi se důležitě klátili dva měšťáci a okukovali zaparkovaná auta, jestli by třeba nebyla nějaká pokutička . . . Když jsem se kolem nich se psem na vodítku protahovala, provedlo to zvíře jakýsi úskok stranou, přičaplo — a bylo to na botě jednoho ze strážců pořádku. Jako spořádaný pejskař jsem vždy vybavena příslušnými pytlíky; taky jsem se střemhlav vrhla k zemi a začala uklízet, ale i přesto jsem inkasovala velice ošklivé pohledy a něco neméně ošklivých poznámek. Uvažovala jsem, zda to nemohlo být kvalifikováno jako urážka veřejného činitele, ale asi by se jim nechtělo přesně specifikovat, jak ta urážka byla spáchána . . .:-))

24

Hrˇiby a la´zen ˇ ske´ korzo

Hřiby a lázeňské korzo Kapitola XI. Při svých letních pobytech na statku u Poděbrad (pro souvislost připomínám babičku s pánem z Prahy a fackování kvůli synovi hambáře z vesnice) jsem využívala hojně i výhod úrodné země. Rozpomněla jsem se na odkaz zemědělských předků a pěstovala jsem na zahradě všechno, co bylo ochotno vyklíčit . . . Přirozeně jsem též sklízela i konzumovala. Můj jídelníček proto obohatila zelenina, od ředkviček po růžičkovou kapustu, různé druhy ovoce a řada přišla i na brambory (jako blbý sedlák jsem měla šanci na úrodu). Někdy jindy vám budu vyprávět, jak jsem si pro brambory vyžádala u někdejší studentské lásky vydatnou porci eňo ňůňo uleželé chlévské mrvy; jak si dodavatel musel při dodávání zopáknout lezení přes vrata jako za mladých časů a jak jsem málem byla singl, protože muž kategoricky odmítl jíst něco, co roste v tak ekl podmínkách . . . Ale brambory se krásně urodily a já jsem je v záchvatu nadšení připravovala nejméně na patnáct způsobů. Jednu neděli jsem si řekla, že by bodla bramboračka. Připravila jsem potřebné suroviny a pak mě napadlo, že pár hub by polévce dodalo správnou vyváženost chutí.To nebyl problém, les nám začínal kousek za stavením a houby rostly utěšeně. Nasoukala jsem se do odrbaných kalhot, obula holínky, zavolala na psa a šla jsem pro hříbky. Tady by bylo vhodné poznamenat, že jsem se narodila vybavena neselhávajícím orientačním nesmyslem, který zaručí, že když mě odvedete v Praze na Václavák pod koně, třikrát zatočíte a řeknete, abych šla na Můstek, začnu se někde u Jihlavy starat, jestli jdu správně. Zamířila jsem do nejbližšího lesíka a oddala se houbařské vášni. I přes pokročilou denní dobu — bylo k poledni — jsem nacházela dost exemplářů, které potěšily. Po chvíli se košík zaplnil a já jsem se rozhodla k návratu. Problém byl v tom, že jsem netušila, kde jsem a kudy zpátky . . .neviděla jsem cestu, pěšinu — nic, co by mi pomohlo v orientaci. Zvolila jsem osvědčenou taktiku pokus-omyl. Chvíli jsem šla rovně za nosem, pak jsem uhnula 25


nalevo, kus jsem se vrátila, zkusila jsem směr doprava — ale nic kloudného z toho nebylo, jen jsem se stále důkladněji zamotávala. Zkoušela jsem domluvit psovi, aby laskavě ukázal své schopnosti a vyčenichal cestu k domovu, ale ten na mě upíral blbě důvěřivé zraky a vrtěl ocasem na znamení, že já jsem šéf a určitě tak nesmyslně kličkuji mezi stromy proto, aby z toho nakonec byla nějaká povedená psina. Nezbylo než kráčet lesem pořád dál a doufat, že někde skončí a ocitnu se u známek civilizace — silnice, cesty, vesnice či aspoň osamělé chalupy. Bloudění bylo jednotvárné a trvalo dlouho. Z domova jsem vyrazila krátce po jedenácté a byly čtyři odpoledne, když se mé vroucné přání splnilo — les se rozestoupil a objevil se břeh Labe. S novým elánem a šťastná, že nezahynu — nestanu se potravou lesní zvěře a různých mnohonohých breberek — jsem vykročila po proudu, neboť tam jsem zahlédla nějaké budovy. Zrak mě neklamal, skutečně jsem po několika desítkách metrů stála uprostřed vytouženého společenského ruchu. Stála jsem v Poděbradech, přímo na náměstí Jiřího z Poděbrad, uprostřed vyfiknutých korzujících lázeňských hostů. V zablácených holínkách, poškrábaná od lesního porostu, s košíkem hřibů a rozjařeným psem.

26

Divocˇaći a skok daleky´

Divočáci a skok daleký Kapitola XII. Stalo se v půvabném místě zvaném Trojdolí, v malé vesničce Takonín poblíž Benešova. Tam se nacházel jeden zanedbaný kemp a já jsem tam jedno léto jezdila za odpočinkem i za účelem přátelské výpomoci v kempu. Ve volných chvílích jsem se toulala po okolí i s kokřicí Anetou, samozřejmě — ta si to obzvláště užívala. Okolí bylo krásné, potkat kolemjdoucího bylo vzácné, panoval tam klid. Takže i lesní zvěř byla nebojácná a zvědavě sledovala všechno, co se v kempu dělo. Při jedné z procházek podél čistého a melodicky bublajícího potoka jsem znenadání spatřila, jak po cestě přímo proti mně jde stádo pěti statných, vypasených divočáků. A nejen šli, oni se při pohledu na mě s hlasitým chrochtáním dali do cvalu. Aneta ze sebe vydala podivné zaječení, něco jako „oooooooooooops“ a trčela na místě s pozdviženou přední tlapkou, otevřenou tlamou a tupým výrazem. Divočáci byli ode mne pouhých pár metrů, když mě pud sebezáchovy vytrhl ze strnulosti. Popadla jsem zkamenělého psa, přehodila přes potok a pak jsem se mohutným odrazem přenesla na druhý břeh (tělocvikář by se divil!!) Prasata zůstala stát na břehu; za zklamaného a dokonce rozčileného kvičení na nás nějakou dobu koukala, načež se obrátila k odchodu . . . Sotva jsem se na roztřesených nohou dostala do kempu, vrazila jsem do hospody. Ta byla využívána náhodnými turisty, ale hlavně místními chlapy, co potřebovali spláchnout žízeň. Bylo skoro plno a já jsem se vyčerpaně zhroutila k jednomu stolu. „Já si snad musím dát panáka“, pronesla jsem zkomíravým hlasem k hospodskému, „nebudete mi věřit, ale mám za sebou něco příšerného . . .po cestě mě honilo pět divočáků!!!!“ Výbuch smíchu, který po tomto mém prohlášení nastal, mě načisto vykolejil a odrovnal. Zbláznili se všichni??!! 27


Přítomní chlapi totiž popadali na stoly, lavice i na zem, plácali se do kolen, otírali si uslzené tváře a řehtali se . . . Když se konečně někteří z nich zklidnili, vysvětlili mi, že prasata jsou přes svůj vzhled naprosto krotká a navíc ochočená; patří k nedalekému penziónu, kde je majitelé chovají coby atrakci (a nejspíš pro pozdější vylepšení jídelníčku) pro hosty. Divočáci jsou tudíž zvyklí, že objevení dvounožce znamená příležitost vyžebrat nějaký pamlsek; a místní obyvatelé zase mají prču z toho, jak vyděšení Pražáci s křikem prchají. P.S.: Dva dny po mém slavném skoku přes potok přiběhl do hospody urostlý mladý muž, poručil si rum a chvějícím se hlasem vyprávěl, jak půl hodiny seděl na stromě, kam se uchýlil před útočící smečkou divokých kňourů.

28

Sportovnı´ projı´zˇd’ka

Sportovní projížďka Kapitola XIII. Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. (přísloví) Nevím, kdo je autorem tohoto tvrzení — pravděpodobně někdo z těch krásných, elegantních, sportovně zdatných a urostlých lidí, kteří s požitkem usedají do sedla, aby se spolu s krásnými, elegantními, sportovně zdatnými a urostlými oři v krásné přírodě sportovně věnovali svému elegantnímu koníčku. Vždycky jsem je obdivovala. Ba, musím se přiznat, záviděla jsem jim. Přála jsem si také prožít ten pocit — projíždět se krajinou, shovívavě shlížet z koňského hřbetu na okolí i na nudné pěšáky. Říká se: Člověče, střez se něco si přát, bohové by ti to mohli splnit! A přesně to mě potkalo. Se svou kamarádkou jsem se potulovala po líbezné krajině jižních Čech, když nás cesta zavedla k rozsáhlému statku, u něhož byla ohrada a z ní na nás koukalo několik velice ňuňu koníků. Neodolaly jsme a opatrně jsme se přiblížily ve snaze je pohladit. Po odborné debatě, v níž jsme probraly, jestli si kůň dá radši k svačině karamelu nebo chleba se salámem se nejdrzejší obsloužil jablkem, které jsem držela v ruce. Vypadalo to, že úvodní zdvořilosti máme za sebou. Naše počínání u ohrady vzbudilo pozornost několika chlapíků, kteří tam pracovali, a tak se po po koních začali seznamovat i oni. Nakonec padla nabídka, zda si nechceme na koni zajezdit. Kamarádka se projevila jako srab, omluvila se, že před hodinou utrpěla komplikované zlomeniny obou dolních končetin, takže by jen s obtížemi mohla na koni správně sedět. Já jsem byla zvědavější, proto jsem váhavě přisvědčila, ale podotkla jsem, že se mi ti koně v ohradě zdají být nějak . . .no, nějak až moc čilí, takže to si netroufám . . . „Žádný strachy, dámo“, ujistil mě jeden z těch veselých chlapíků, „přivedu vám koníčka, to je úplný beránek. Na něm budete v pohodlí jak na kanapi!“ 29


Zmizel do stájí a vrátil se s koněm, který rozměry hřbetu splňoval slíbenou možnost posezení na kanapi, ale na můj vkus byl příliš rozměrný jaksi celkově. „To je kůň?“ zeptala jsem se zděšeně, „já myslela, že táhnete boeing!“ To už se shromáždili kolem všichni, kteří zrovna neměli co dělat, protože správně tušili, že bude legrace. Maxikůň se zcela flegmaticky nechal osedlat, jen občas si mě s despektem přeměřil. Nastala první choulostivá situace — zazněl povel „Nasedněte na koně“ (kurva kudy??! myslela jsem si vztekle, zatímco jsem obcházela mastodonta a hledala schůdky anebo štafle.) Odchytili mě, přivedli vedle koně a jeden z chlapů se jal pomáhat mi nasednout — znáte to — nohu do třmenu, elegantní nadhoz a jezdec je pěkně usazen v sedle. No . . .tak to se nám jaksi nepovedlo. Hlavní problém byl zřejmě v tom, že mohutné zvíře mi nahánělo takový strach, že jsem při nadhození nesnažila dopadnout na široký hřbet, ale naopak spadnout co nejdále od něj. A při záklonu fakt nenasednete, mohu potvrdit, zkoušeli jsme to patnáctkrát. Nakonec totálně uřehtaní chlapi prohlásili, že když nedokážu nasednout normálně, nastoupím prostě z plošiny. Přivlekli valník, postavili vedle koně a já jsem z valníku důstojně přelezla do sedla. To už se přihlížející váleli v křečích smíchu po zemi, a nejsem si úplně jistá, zda se z toho někteří nepočurali. Ale dobře: seděla jsem na tom zvířeti asi tři metry vysoko, měla jsem závrať, chtělo se mi blinkat, všichni se mi smáli a já jsem ze všeho nejvíc chtěla dolů a daleko z místa potupy. Leč byla jsem odkázána na to, co se mnou ta potvora provede. Potvora znuděně stála a přemítala, jak si zpestřit následující chvíle. Pak si zřejmě padlo rozhodnutí, že u svačiny se mu bude lépe přemýšlet, a rozhodným krokem se kůň vydal do stodoly, kde lákavě vonělo složené seno. Snažila jsem se dodržovat pokyny, které na mě hulákali chlapi ze dvora: „Uzdu, přitáhněte mu uzdu, otočte ho doprava“, ale bohužel kůň mě ani nevzal na vědomí, natož aby něco z toho udělal. Kráčel nevzrušeně dál. Zastavil se u hromady sena a začal spokojeně ukusovat. Nezbylo nic jiného, než aby nejobětavější z přihlížejících došel do stodoly, koně vzal na uzdu 30

Sportovnı´ projı´zˇd’ka

a vyvedl k vratům. Tam ho lehkým plácnutím přes zadek pobídl, aby se koukal projít po okolí. Kůň prohlásil: „Já vás varoval, ale jak myslíte“, a dal se do klusu; pochopitelně, moje pracně udržovaná rovnováha vzala okamžitě zasvé a já jsem mu po několika minutách boje s přitažlivostí zemskou visela kolem krku. Zase to dopadlo tak, že můj zachránce a pomocník přiběhl, vystrkal mě zpátky na koňský hřbet, znovu vysvětlil, jak mám sedět, čeho se mám držet a co mám dělat (případně, co nedělat) — nakonec jsem s překážkami a bez jakékoliv elegance absolvovala krátkou projížďku kolem lesa. Na závěr mě dokonce zcela zdizgustovaný kůň dovezl zpět na statek. Ale o krásách projížděk koňmo si od té doby myslím svoje.

31


Skok do výšky i do dálky Kapitola XIV. Když jsem dlela na návštěvě u své sestry v Sydney, měla jsem neustále na paměti, že tento světadíl je kromě mnoha přírodních krás též plný jedovatých potvor, které na cestovatele číhají ve vodě i na souši. Sestra mě rovněž důtklivě nabádala, abych v zájmu vlastního bezpečí nesahala ani nešlapala nikam, kam není dobře vidět. V prvních dnech pobytu jsem proto vycházela na zahradu ozbrojená důkladnou holí a zběsile jsem mlátila kolem sebe, abych dala všem jedovatým pavoukům, hadům a jiným mrchám najevo, že jejich přítomnost považuji za velmi nežádoucí. Ale zhruba po dvou týdnech mě hysterické třeštění přešlo a chovala jsem se na pohled vcelku normálně . . . Jediné, co mi za tehdejšího pobytu nepřestalo lézt na nervy, byla přítomnost velkých drzých švábů, zvaných cockroaches. Tyhle potvory se stále snažily vlézt do přízemního sestřina domku ze zahrady — a že to nebyli žádní nepatrní broučci, dokumentuje tahle fotka:

Cockroach Takovy´ australsky´ cockroach nenı´ zˇa´dny´ drobecˇek

32

Skok do vy´sˇky i do da´lky

Nebála se jich, ale označila bych svůj vztah k nim za velmi rezervovaný. Pokud jsem je objevila na verandě anebo nedejbože uvnitř domu, snažila jsem se je nějak nastrkat nebo namést na lopatku a vyhodit do zahrady (což asi nebylo to pravé, protože se umíněně vraceli zpátky), ale neměla jsem sílu napodobovat svého švagra, který je odesílal do věčných lovišť mohutným dupnutím. Jednou večer, právě jsem usínala, přičemž se mi před očima míhaly obrázky jedovatých hadů, medúz a černých vdov, se na mě ze stropu něco zřítilo s hlasitým plesknutím, načež to zašramotilo a po obličeji mi přeběhly četné nožičky. To jsem ze sebe vyrazila příšerné zaječení a provedla odvážnou kombinaci skoku do výškodálky, která by sloužila ke cti i vrcholové sportovkyni. Z lehu jsem dokázala vylétnou tři metry daleko od postele. Když jsem konečně zase začala dýchat a srdce mi tlouklo jakžtakž normálně, vydala jsem se opatrně k lůžku, abych zjistila, co mě tak strašně vyděsilo. Rozhrnula jsem zmuchlané přikrývky a tam na mě koukal — pochopitelně — cockroach!

33


Provázky krátké, zcela nepotřebné Kapitola XV. Věřím, že mi dáte za pravdu v názoru, že mezi muži a ženami existují rozdíly. Mimo jiné též v tom, jak velkou důležitost přisuzují předmětům, které hromadí v obydlí i v domácnosti. Možné vysvětlení tak výrazných odlišností lze hledat v domněnce, že muži a ženy měli sice společné praprapředky v dobách, kdy se v lesích z plavuní a přesliček proháněli dinosauři, ale jen o málo později se vývojová linie zcela rozdělila. Od té doby se vyvíjejí jako samostatné, na sobě nezávislé druhy, podobné si pouze v některých nepodstatných detailech. Z výše uvedeného je lehce pochopitelný i důvod odlišného chápání významu slov „nutné“ či „nezbytné“ pro život. Žena nezbytně potřebuje třicet párů bot, aby se jí nezhroutil svět; muž má tendenci shromažďovat předměty či jen části předmětů, protože je přesvědčen, že se mu budou hodit (např. unesou-li ho z křesla u televize ufoni a vysadí ho uprostřed pouště Gobi, určitě mu přijde vhod stará tábornická výbava!!) Pamatuji si, jak jsem po celé své dětství byla svědkem bouřlivých debat mezi babičkou a dědečkem — vždy v době velkého gruntování bytu. Babička se snažila vyházet co nejvíce z obsahu krabic a bedniček plných šroubků, hřebíků (včetně křivých i zrezivělých), plíšků, gumiček a kousků dřeva. Dědeček obvykle reagoval velice popuzeně: „Tak to už mě rovnou vyhoď taky, když tu nechceš moje hřebíky“. Babička se hájila, že hřebíky patří do dílny a tohle je byt — přestože, jak jízlivě dodávala, nebýt jí, bylo by to za pár týdnů úplně jedno. Ovšem dědeček triumfoval nezpochybnitelným argumentem: „Ale když se ti rozbije pračka, to jsou najednou tyhle krámy dobrý, co??!!“ Takže nebylo nic divného na tom, že stejnou sběratelsko-shromažďovací vášní byl postižen i můj tatínek. Ovšem u něj shromažďování hřebíků a pracovního nářadí vůbec bylo motivováno pouze puzením sběratelským, neboť na rozdíl od řemeslně zručného dědečka byl tatínek vzorový typ nepraktic34

Prova´zky kra´tke´, zcela nepotrˇebne´

kého intelektuála. Pokud bylo v naší rodině potřeba zatlouci hřebík do zdi, odebírali jsme mu urychleně kladivo z ruky, protože jinak byla návštěva chirurgické pohotovosti ještě ten den neodvratná. Leč postupně bohužel rozšiřoval oblast předmětů, které ho zaujaly natolik, že se rozhodl je uchovat pro pozdější použití, pro poučení budoucím generacím, případně pro potřeby vděčného muzea (nejlépe Národního). Pamatuji se, jak složité bylo pro mě a mou sestru prosadit vyhození starých bot, které krom totální rozpadu nám byly o několik čísel menší. Sice jsme oprávněně argumentovaly tím, že je už opravdu nikdy nosit nebudeme . . .ale to zjevně nebyl důvod, proč se jich zbavovat. Tatínek se pak několik dní mračil, načež s trpitelským výrazem povolil přemístění do popelnice, ale ještě předtím botky podrobil pečlivému zkoumání, zda se alespoň něco nebude ještě hodit. Alespoň tkaničky! (co na tom, že prodřené či zauzlované.) Někdy v té době jsme my, rebelující dcery, vymyslely pro tatínka přezdívku „provázky krátké, zcela nepotřebné“. Inspirovalo nás vyprávění Miroslava Horníčka o pedantickém panu učiteli, který nikdy nic nevyhodil, všechno pečlivě uschovával do krabic, které měl metodicky roztříděné a přehledně označené. Jedna z krabic nesla nápis „Provázky krátké, zcela nepotřebné“. Pochopitelně tato tatínkova vášeň znamenala, že náš původně prostorný byt přestával pro potřeby obyvatel stačit. Nebylo tedy ani divu, že když tatínek opatřil sobě po letech manželku, nastal obvyklý souboj „Tyhle krámy poletí do popelnice“ vs. „Jen přes mou mrtvolu“. Jako smírné východisko se ukázalo být zdědění statku po rodičích — toho prostoru!! Tatínek se rozmáchl k dalším sběratelským aktivitám. Začal sbírat a uschovávat nejen tkaničky, spony z pásků, různé knoflíky, lahve, lahvičky, sklenice a skleničky, zátky od pivních lahví, ale též uzávěry od PETek, papírové kelímky, plastikové krabičky od pomazánek a jiné věci. Přečtené noviny pečlivě štosoval, vázal do balíků a ukládal. Co kdyby si je chtěl někdy znovu přečíst? Když jsem před několika lety přišla s přáním, že bych do statku ráda jezdila na víkendy a dovolené, otec zrozpačitěl, ale řekl, že samozřejmě, jen si asi budu muset, ehm, trošku poklidit. „Ehm“ bylo opravdu významné, neb 35


jsem na místě shledala, že stačil dokonale zaplnit všechny obytné místnosti, sýpku, bývalou stáj, část chléva a právě začal zabírat ohromnou stodolu. Zcela logicky následovalo několik dramatických setkání se scénami „To je třeba vyklidit, tedy vyházet“ vs. „Jen přes mou mrtvolu“. Ale nakonec jsme dosáhli jakéhosi kompromisu (oba jsme se cítili nespokojeni a ukřivděni), který mi umožnil v domě pobývat a haldy zbytečných krámů zčásti zlikvidovat a zčásti přestrkat někam, kde tolik nevadily. Když jsem byla na návštěvě u své sestry — bylo to zrovna v době vánočních svátků — seděla jsem s ní večer po rozdávání dárků v kuchyni a povídaly jsme si. Dívám se přitom na ni, jak pečlivě skládá použité vánoční papíry, rozmotává a stáčí ozdobné stužky a skládá do krabice ozdoby, které byly na dárcích připevněny. Všimla si mého upřeného pohledu, zrozpačitěla a pak řekla: „No, napadlo mě, že se to ještě bude hodit.“ I opáčila jsem: „Hele ségra, ta dědičnost, to je ale sviňa, co?!!“ P.S.: kdybyste mě přistihli, jak si schovávám vstupenky, jízdenky či letáčky, protože si říkám, že je ještě někdy budu potřebovat pro připomenutí, tak se mi prosím nesmějte. Je to silnější než já:-)

36

Trabantem do Parˇ´ızˇe

Trabantem do Paříže Kapitola XVI. Tuhle historku nám vyprávěla rodinná známá při příjemném posezení u vínka. Odehrálo se to před pěkně dlouhou dobou, psal se rok 1969, kdy se ještě dalo vycestovat, teprve později se hranice zase pevně uzavřely. Marie (naše známá), tehdy krátce vdaná, si dala sraz na kafíčko se svou kamarádkou Ivanou (vdanou sice déle, ale zatím bezdětnou). Holky probíraly všechno možné a pak Ivana pravila: „Nechtěla by ses se mnou podívat do Paříže? Já tam mám sestřenici, je tam s manželem služebně na půl roku a pozvali mě na návštěvu . . .“ To byl ovšem fantastický návrh, možnosti cestování byly oproti současnosti značně omezené a už samo jméno Paříž vonělo dálkami, nádherou a tak trochu i hříchem. Děvčata se tedy rychle dohodla na tom, že do Paříže vyrazí a zbývalo jen domluvit podrobnosti. K překvapení všech, zejména pak svých manželů, se rozhodla vydat se do Paříže vozidlem značky Trabant 601, které bylo ve vlastnictví Ivany. Neodradilo je, že obě byly teprve novopečenými, neopeřenými majitelkami řidičského průkazu. Nedaly si to vymluvit, pánové tedy rezignovali a raději se pustili do generálky vozítka, které už mělo něco za sebou a občas vykazovalo jistou dávku svéhlavosti. Cestovatelky úspěšně absolvovaly martýrium s úředním vyřizováním cesty, posháněly a poukrývaly slušnou zásobu financí, načerpaly plnou nádrž speciální pohonné směsi pro trabantíka a nastal den D, vyrazily směrem k hranici. První nocleh si předem dojednaly ještě na českém území — bohužel, když dorazily na místo, shledaly, že je to spíše hodně jednoduše zařízená ubytovna pro dělníky — záchod na chodbě (pochopitelně společný), při dotazu na sprchu se setkaly s údivem, rozpaky a posléze nejistou odpovědí, že tady něco takového snad bylo, ale že tam asi bude něco uloženo . . . Přesto tento zážitek nebyl vysloveně nepříjemný — horda drsných chlapáků se při pohledu na dvě mladé krásné holky mohla pominout ochotou, 37


úslužností a snahou se zalíbit. Nosili jim zavazadla, po příkrých schodech by s radostí vynášeli i dámy samotné, platili za ně jídlo a neustále nabízeli pití . . .byl spíš problém to všechno vytrvale odmítat, protože jinak by se dámy zlinkovaly do bezvědomí. Na noc se pro jistotu pojistily nejen zámkem, ale i skříní, dostrkanou před dveře, takže mohly v klidu a bezpečí usnout. Ráno se nasnídaly, rozloučily, nasedly do trabanta . . .a nic. Nenastartovaly. To bylo pochopitelně nemilé, přinejmenším vzhledem k jejich plánům. Dělníci se seběhli, snažili se pomoci anebo aspoň poradit, ale na nic nepřišli; nakonec to vyřešili tím, že trabanta vystrkali spojenými silami na kopec za ubytovnou, turistky nasedly, trabant se rozjel a během jízdy z kopce pak motor naskočil. Z dálky je provázelo volání „Musítééé zastavovááát vždyckýýýý na kopcíííí!“ Cesta dál probíhala bez problémů, přišla státní hranice. Kontrola dokladů i celní kontrola proběhla bez potíží, třebaže projevů údivu nad neobvyklými cestovatelkami i nad jejich cestovními plány bylo dost, ale vše bylo shledáno v pořádku a tak přišel pokyn „Jeďte!“ To se hezky řekne ale auto nenastartovalo. Nezbylo než znovu vysvětlovat problém s vozidlem, jaká porucha se objevila a požádat pohraniční stráž, zda by je nemohli dostrkat na vršek, že z toho už se snad rozjedou. Ti nevěřili vlastním uším, nechali si to několikrát zopakovat. „A to nám chcete říct, že s TÍMHLE (mysleli trabanta) opravdu chcete dojet do Paříže??!!“ ptali se nevěřícně. Dámy je ujistily, že nic jiného nemíní dělat a zopakovaly své přání. Nakonec i tohle dobře dopadlo a vozidlo se skutečně dalo do pohybu. Průběh další cesty byl podobný: už si ovšem vybíraly na přespání vždy penzión nebo hotýlek, který stál na kopci, aby bylo zaručeno, že druhý den odjedou bez potíží. Tak dojely do Paříže, celé šťastné, že překonaly všechny překážky a dosáhly vytouženého cíle. Nyní bylo důležité se zorientovat v pouličním ruchu a najít podle adresy bydliště sestřenice, za kterou jely. Cestu v dopravní špičce jim značně komplikovala neznalost prostředí, živý ruch a také užaslé reakce pařížských řidičů, kteří na trabanta hleděli jako na zjevení. Podařilo se jim prokličkovat na Place d’Etoile, kde uvízly v hustém provozu a nevěděly, jak se vymotat. Nakonec provedly riskantní 38

Trabantem do Parˇ´ızˇe

a nepředpisové odbočení, ovšem když se protahovaly úzkou mezerou mezi vozy, ozval se nepříjemný trhavý zvuk . . .a měly rozpárané přední dveře. Naštěstí měly dobře vybavenou lékárničku a tak pomocí leukoplasti provedly opravu a dveře slepily. Konečně se po dlouhém bloudění a hledání dostaly do ulice, kde bydlela sestřenice; dokonce ji spatřily, jak z druhého konce ulice přichází. Ovšem v ten okamžik musely zastavit, protože ulici právě přecházela paní učitelka s třídou asi tak desetiletých dětí — a děti byly natolik uchvácené spatřením nezvyklého vozítka, že se místo přecházení nadšeně shlukly kolem trabanta. Pobyt v Paříži proběhl ke všeobecné spokojenosti a obě cestovatelky si odvezly spoustu krásných zážitků. A taky nově nabytý respekt k věrnému vozítku, protože dostaly několik seriózně míněných nabídek na výměnu trabanta za zánovního renaulta. Jejich odmítnutí bylo přijato s pochopením: vždyť kdo by se vzdal tak cenné kuriozity za obyčejný auťák!!

39


Když Bludička smažkuje Kapitola XVII. *************** SOMuž má po čtyřech měsících školení (jako lektor) pro děčínský magistrát. Přečte si pozvánku, zkonstatuje, že je to opět v hotelu Belveder v Děčíně a v určený den nasedne do přistaveného vozidla, aby se vydal vstříc pracovním aktivitám. Když přijedou k hotelu, je nadšen. Tady proběhla celková rekonstrukce, ale vydařená, hotel vypadá úplně jinak! Projde recepcí: Paráda, dokonce sem vestavěli výtah! Zabydluje se v pokoji a nadšeně mi telefonuje: „Celé okolí je k nepoznání upravené a za hotelem máme dokonce bazén!“ Pouze ho rozhořčilo zjištění, že mu kdovíproč přestěhovali přednáškový sál z přízemí do prvního patra, takže to složitě hledá. Taková blbost! Při odjezdu se zcela náhodně dozvěděl, že se školení konalo v hotelu Bellevue v Jetřichovicích (jak bylo ostatně na pozvánce uvedeno). ****************** Dnes jsem zažila srocení tří SO na jednom místě. To bylo tak: Šla jsem si koupit boty. V obchodě jsem uviděla vystavenou botku (černou, pravou), která se mi líbila, a protože to bylo moje číslo, hned jsem si ji vyzkoušela. Postávající SOProdavačka ochotně pravila, že donese botu levou, přinesla krabici (plnou), vzala levou botu a podala mi ji ke zkoušení. Já, smažka, koukám na ty boty a říkám si, že ač jsou obě černé, vypadají každá nějak jinak. Totéž si myslí i přihlížející SOMuž, ale ani jednoho nás to nepřiměje k akci. Boty si beru, SOP vyprázdní krabici, vloží do ní ty odlišné boty, já spokojeně platím a odcházím. Doma si boty znovu zkouším a pořád se mi nezdají být v pořádku. Pak na to přijdu — pravá je lesklá a levá matná! Vracím se do obchodu, vysvětlím problém a s omluvami obdržím tentokrát již kompletní pár botek v matném provedení. Na místě zůstává znepokojená SOP s matno-lesklým párem, protože před chvílí pár lesklo-matný prodala . . . ***************** Dovolím si dát sem jedno vyprávění o typické SO: 40

Kdyzˇ Bludicˇka smazˇkuje

SO, která se ocitla ve finančních obtížích, se rozhodla přijít k penězům prodejem průmyslové trhaviny, kterou si natahala domů z výprav do opuštěných dolů. Smažka kontaktovala nějaké Araby, dala si s nimi sraz ve Slovanském domě a tam si rovnou přinesla patrony s trhavinou v igelitové tašce, kterou uložila do šatny. Arabové projevili o nabízené zboží zájem, kšeft se tedy mohl uskutečnit a smažka se vydala do šatny, aby donesla zboží. Ovšem u šatny zjistila, že nemá lísteček. Šatnářka ochotně pravila: „To nevadí, řekněte mi, co v té tašce bylo a já vám ji vydám i bez lístku.“ V tu chvíli smažka zpanikařila a uprchla, zanechávajíc v rukou šatnářky igelitku s trhavinou a svým občanským průkazem. Dodatek pro útlocitné: smažka, ač původně zatčená a postavená před soud jako člen teroristické skupiny, nakonec vyvázla s podmínkou, protože šetřením se prokázalo, že je zkrátka smažka . . .:-) ***************** Smažka se dočká nové kuchyňské linky. Truhlář doveze a sestaví do požadované podoby. Práce dokončena, smažka se kochá, pak začne linku zabydlovat nádobím a přitom ji každých pár minut rozněžněle otírá hadříkem. Opucuje též sporák (z levé strany linky), následuje myčka (z pravé strany linky). Když pohlédne na myčku z boku, vytřeští zrak, protože světlá plocha je šrafována tmavšími proužky. Smažka si není vědoma, že by kdy chlístala omáčku po kuchyni, ale nedá se nic dělat, tak za mumlání sprostých kleteb popadne drátěnku, písek na nádobí a jde ten sajrajt odrbat dolů. Po několika minutách usilovné práce strne, protože jí právě došlo, že truhlář na smažčino výslovné přání myčku do linky zabudoval (obložil dřevem). ******************* SO sklerotická se chystá s rodinou na týdenní pobyt na chalupě. Řekne si, že ještě doma upeče kuřátko, aby hladovci po příjezdu moc neřvali. Vytáhne kuře z mrazáku, dá do mikrovlnky rozmrazit. Pak bohužel neudrží myšlenku a místo pečeného kuřete se rozhodne pro chleby se salámem, že to taky bude stačit. Po návratu z chalupy smažka konstatuje, že jen díky často připomínané lhostejnosti mezi sousedy ve velkých městech nedošlo k přivolání policie a násilnému otevření bytu . . .Poučení: mrtvoly zásadně neukrývejte ve vlastním bytě!! 41


******************** My jsme teď o víkendu zapomněli desetiměsíční pachole v kočárku na zahradě, blbé bylo, že začalo hrozně lejt a z kočárku se stal spíše bazének:-( Pro útlocitné: vylovili jsme z kočárku, převlíkli, usušili — nezletilý jest založení optimistického, takže to na něm pravděpodobně nezanechá následky:-) Ono bylo prostě trochu moc rušno — slavily se několikery svátky a narozeniny dohromady, bylo pozváno tak kolem dvacítky hostů, a uprostřed největšího kmitání s přípravou přestala jít elektrika (jen u nás, a závada byla neodhalitelná). Zmatek, shánění elektrikáře (v sobotu každej žhavej!!), pak konečně dorazil, taky na nic nemohl přijít, pak prohlásil, že se bude muset překopat celé elektrické vedení (před 14 dny jsme konečně uklidili pro rozsáhlé rekonstrukci, kdy se mj. i otloukly a nově nahodily zdi). Šok, bědování . . .a do toho se začali scházet pozvaní hosté, které vítal elektrikář na štaflích, pokoušející se nějak obnovit výdobytky civilizace v naší chalupě a neuvěřitelný zmatek, protože se taky odtahoval nábytek ve snaze zjistit, kudy ty dráty vlastně vedou . . .

42

Jak jsem chteˇla zabı´t sˇe´fa

Jak jsem chtěla zabít šéfa Kapitola XVIII. Mé účinkování v úloze sekretářky velkého šéfa a význačného vědce začalo poté, co jsem zavrhla účinkování v úloze referentky studijního oddělení lékařské fakulty, obor ubytování na kolejích a stipendia. Byla to práce zajímavá, ale svým obsahem často srovnatelná s adrenalinovými sporty. Už jen proto, že jsem byla zhruba ve věku svých „svěřenců“, kteří se mě zčásti snažili sbalit, zčásti si ze mě dělali legraci a zčásti se se mnou urputně hádali, protože co jim bude nějaká holka povídat . . . K mým povinnostem pak též patřilo účastnit se přepadovek na kolejích, zda se tam proboha nesouloží — a to mi bylo opravdu silně proti mysli. Alespoň jsem se to vždy snažila vyřídit návrhem „schovejte slečnu na chvíli do skříně, já jsem samozřejmě nic neviděla“. Ale bylo mi to zkrátka trapné. Navíc nebylo výjimkou, že jsem narazila na rozveselenou společnost, kdy mě vlídně vybídli, abych se přidala — naprosto netušili, že jsem tam jako ouřední osoba . . . Se stipendii to také nebylo jednoduché, hlavně proto, že se část vyplácených stipendií týkala zahraničních studentů, v té době přijímaných v rámci pomoci rozvojovým zemím. Někteří studenti opravdu naplňovali tehdy rozšířené tvrzení, že výběr vhodných adeptů pro studium na Univerzitě Karlově se provádí tak, že přijede komise do Afriky, zatřepe palmou a co spadne, jsou budoucí vysokoškoláci . . . Ovšem dobře se pamatuji na jednu výjimku: byl to prvorozený syn krále jedné africké zemičky, velmi inteligentní, vzdělaný a vůči bílé verbeži pln výsostného opovržení. Nebylo divu, když štědrá apanáž od královského tatínka umožňovala, aby si všechny kolem koupil, a jeho inteligence a pochopitelná nebojácnost mu zaručila vyjít z každého střetu vítězně. Vysloveně miloval marxismus-leninismus, kde rád a obsáhle debatoval — přednášející buď zbaběle prchali anebo kolabovali. Zmíněný následník trůnu se jednoho dne objevil u mého okénka a suše mi oznámil, že přišel do pokladny na děkanátu a nedostal peníze. Po dotazu, zda peníze znamenají stipendium, jsem nahlédla do lejster a pravila jsem, 43


že peníze nedostal proto, že si o stipendium nepožádal. To ho namíchlo a opáčil, že si rozhodně žádat nebude, že chce peníze a to okamžitě. Rozvinula se ostrá debata, která skončila nerozhodně, protože jsme si každý trvali na svém. Když zjistil, že mě neukřičí (a že se před ním nemíním pokorně plazit, jak byl zvyklý), šel si stěžovat rovnou děkanovi. Spectabilis si mě předvolal a domlouval mi, že přece musím mít pochopení pro mladé soudruhy, kteří k nám přišli získat vzdělání a nejsou třeba tak úplně obeznámeni s úředními postupy. Ani to mě neobměkčilo a pravila jsem, že pokud soudruh kralevic nedovede vyplnit formulář, ať klidně přijde a já mu pomohu. Nakonec jsem zvítězila: ale mělo to zajímavý efekt — dotyčný velmož se začal ke mně chovat s jistým respektem. Přesto jsem po pěti letech usoudila, že bych ráda do dalších desetiletí svého života kráčelo s nenarušenou psychikou, a proto jsem přijala nabídku práce na sekretariátu jednoho z ústavu lékařské fakulty. Přijímací pohovor proběhl bez problémů, dokonce mě udivilo, že se budoucí šéf skoro na nic neptal, zajímalo ho hlavně, kdy mohu nastoupit, a dále mě překvapila výše platu (sekretářky byly placeny víc než bídně — předpokládalo se, že jest jim dostatečnou odměnou, že mohou trávit své dny ve společnosti vědeckých kapacit), neb mi nabídl částku o třetinu vyšší, než bylo obvyklé. Do nové práce jsem se vpravila dosti rychle, zůstala jsem v prostředí, které jsem znala a jako kancelářská myš už jsem byla také zacvičená. Co mi ovšem nepřestalo dělat potíže, byla osobnost mého šéfa — jako vědec byl nepochybně třída, ale jako šéf velkého pracoviště pak bez přehánění katastrofa. Odmítal se zabývat personálními otázkami, otravovaly ho pracovní porady, k smrti nenáviděl papírování, výkazy a zprávy, které se musely posílat na děkanát. Měl nerad úřední návštěvy, o to raději však přijímal „zajímavé“ pacienty; zkrátka hleděl eliminovat všechno, co ho zdržovalo od možnosti zahrabat se v milované laboratoři do zkoumání. Zjistila jsem tedy, že ani na tomto místě nebudu mít lehký chlebíček, protože bylo na mě, jak vzpurného nadřízeného přiměju k dodržování alespoň těch povinností, které jinak hrozily průšvihem ze strany vedení fakulty, či snad dokonce vzbuzením nelibosti na samotném ministerstvu. Toto všechno, co jsem popsala, doufám vysvětlí důvod, pro který se do mé komunikace se šéfem dostal jistý odstín, který 44

Jak jsem chteˇla zabı´t sˇe´fa

v hlase a vyjadřování mívají svárlivé manželky — po dobrém to s šéfem obvykle nešlo. Příhoda, o které vám chci vyprávět, se odehrála v době, kdy pan profesor a tedy celé pracoviště připravovali velkou mezinárodní konferenci v Praze. Bylo to období naplněné činorodou aktivitou a pořádnou porcí vzrušených emocí, protože bylo třeba získat všechna potřebná povolení a potvrzení, mít v dokonalém pořádku veškeré dokumenty a přitom neustále komunikovat s významnými zahraničními osobnostmi, které by chystané konferenci dodaly správného lesku. Bylo to období, kdy jsem nevěděla, kde mi hlava stojí a domů jsem se vracela pozdě večer, zmožená, k smrti utahaná a s jedinou touhou, mít už celý ten blázinec za sebou. V této hektické době jsem se trpitelsky rozhodla, že jednu vzácnou volnou neděli věnuji pracovním povinnostem a že si v klidu napíšu (v té době se psalo hezky na psacím stroji, byl to dávnověk!!!) stovku zvacích dopisů pro vědce různých zemí. Texty byly v angličtině, němčině, francouzštině, italštině a španělštině, u dopisů byla většina obsahu stejná, ale zároveň byla do každého dopisu vložena nějaká osobní věta či poznámka. Pochopitelně bylo nutné, aby byly dopisy napsány naprosto bezchybně, sebemenší chyba znamenala psát znovu. A na takové nutné soustředění nebyl v denním shonu čas . . . Přišla jsem tedy v neděli brzy dopoledne do práce, uvařila jsem si kafe, sedla ke stroji a začala psát. Práce mi šla pěkně od ruky — sice mi bylo líto krásné jarní neděle za oknem, ale jistá hrdost na to, jak jsem svědomitá, mě hřála u srdce. Už jsem napsala dvaasedmdesát dopisů a právě jsem se chystala psát třiasedmdesátý, když tu se dveře sekretariátu rozletěly a stál v nich můj šéf. Zůstal na mě překvapeně civět. Já jsem byla také poněkud překvapená, ale zároveň jsem si pošetile myslela, že mě třeba trochu pochválí, že jsem tak pilná. Jo, to určitě! Když se totiž vzpamatoval z překvapení, houkl na mě: „Ženská, co tu děláte??!!“ (To jsem si ještě mohla myslet, že třeba dále řekne něco o krásném počasí venku a pošle mě na procházku . . .ale on pokračoval) „To vás budu mít furt za zadkem??!! Vy mě snad chcete svádět, že sem za mnou lezete i v neděli!“ 45


A to byl přesně ten moment, kdy jsem pochopila, jak se vraždí v afektu, protože předchozí honička a stres na pracovišti, nejednoduchá práce, věnování volna na oltář zaměstnavatele a pak tohle sprosté a nesmyslné (bylo mu přes šedesát!) nařčení způsobily, že se mi udělalo rudo před očima a já jsem bouchla. Zaječela jsem na něj, co si myslím o jeho atraktivitě a intelektu, doporučila jsem mu, ať si dveře do pracovny obežene ostnatým drátem a ujistila jsem ho, že odejdu ihned a ráda. Pak, protože mi to ještě nestačilo, můj zrak padl na velkou vázu s květinami, kterou jsem měla na stole — popadla jsem tento ozdobný předmět a mrštila ho po šéfovi, který se od chvíle, kdy jsem spustila příval slov, proměnil v solný sloup. Naštěstí jsem nikdy nevynikala přesnou muškou a tak se váza rozprskla o stěnu (taky je ovšem možné, že v pudu sebezáchovy uhnul). Pak jsem ještě chytla napsané dopisy, hodila je po něm a pak už jsem jen popadla kabelku a vyřítila se ze dveří. Uklidňovala jsem se do půlnoci. Pak, když už jsem zase byla schopna přemýšlet, jsem začala uvažovat o své budoucnosti. Byla jsem si jistá, že nemohu čekat nic jiného než výpověď — a možná k tomu i kárné řízení. V pondělí ráno jsem se násilím dokopala k tomu, abych do práce přece jen přišla (pro tu výpověď, pochopitelně). Na mém stole stála nová váza s čerstvými květinami, a šéf mi osobně hláskem medovým přišel popřát dobré ráno:-))

46

Jak vyvolat paniku

Jak vyvolat paniku Kapitola XIX. Vzpomínám na krásnou dovolenou na ostrově Great Keppel Island, severovýchodně od Rockhamptonu (Queensland), kterým prochází Obratník Kozoroha. Bylo to velmi vydařené — přívětivé počasí, průzračná a teplá voda, parta prima lidí pohromadě. Pobyt jsme si zpříjemňovali výlety, koupáním, někdo rybařil, jiní si vyjeli na člunu. Na ostrově bylo na málo lidí dostatek prostoru, takže jsme si vždy mohli najít pláž, kterou jsme měli sami pro sebe. Bylo sice nutné při plavání dávat pozor na medúzy, které mohly ošklivě a nebezpečně žahnout, či na rejnoka, se kterým jeden z naší skupiny vešel do nedobrovolného bližšího kontaktu, ale to jsme brali jako nutnou daň za pohodu:-) Záležitost s naštvaným rejnokem se odehrála takto: plavili jsme se na odlehlý výběžek ostrova, abychom se podívali, co je tam zajímavého. Člun jsme ukotvili na mělčině asi třicet metrů od břehu, načež se nás šest cestujících husím pochodem přebrodilo na souš. Chvíli jsme se tam procházeli, rozhlíželi jsme se, co tam uvidíme a pak jsme se husím pochodem přebrodili zpátky. Když šel poslední, najednou zařval, začal skákat po jedné noze a příšerně se šklebil. To rejnok, který odpočíval na dně, v písku na mělčině, definitivně ztratil poslední zbytky trpělivosti a tolerance, protože na něj bylo v časově krátkém úseku šlápnuto celkem čtyřiadvacetkrát. A pro upřesnění: byl to rejnok trnucha, vybavený nebezpečným jedovým ostnem — tedy takový, který měl na svědomí smrt Steve Irwina, proslulého ve světě jako „lovec krokodýlů“ . . .(náš kamarád měl štěstí, bodnutí do nohy není příliš nebezpečné, ale musel vyhledat lékařskou pomoc a dlouho na poraněnou nohu kulhal.) Když už se náš pobyt na ostrově blížil ke konci, vydali jsem se v noci na pláž, užít si noční koupele (bez plavek). Bylo krásně, čisté nebe se spoustou hvězd, takže jsme se napřed rozložili na pláži, dívali se na hvězdy a popíjeli. Pak jsme se vydali do vody, teplé a příjemné. Potápěli jsme se, cákali 47


na sebe vodu, smáli se a dováděli jak malí. Jedna z děvčat se ale ozvala s varováním: „Nesahej mi na zadek, Milane, nebo ti jednu plácnu!!“, načež Milan opáčil dotčeně „Co děláš, já na tebe nesahám — koukej, jsem daleko, ani bych nedosáhl!.“ Nastalo rozpačité ticho, načež někdo pronesl „Vzpomínáte si na Čelisti?“ Ticho se prohloubilo a začalo být vysloveně tísnivé. Ovšem nemělo dlouhého trvání, neb bylo proříznuto divokým zaječením „Tady něco jééééééé, teď mě to kouslóóóóóó!!“ A aby toho nebylo málo, vzápětí mě též cosi laškovně, ale přesto znatelně štíplo do lýtka, takže jsem provedla divoký výskok z vody a přidala se k ječící výrazným výkřikem „Teď mě něco žere!“ Následoval divoký úprk z vody za křiku „Pomoooc, žralóóóók, utííííkejtééé!!!“, při kterém se několik z nás málem utopilo, když se srazili se spoluprchajícími a zahučeli pod vodu, odkud se jen obtížně dostávali ve všeobecném zmatku totálně splašených lidí. Bylo štěstí, že přes hysterii, která tak okamžitě vznikla, jsme se všichni dostali bez úrazu na břeh, sice vyjukaní a rozklepaní, ale v pořádku. Co se to tam mezi námi ve vodě plácalo a oždibovalo nás — zda to byla zvědavá ryba, nějaká vodní potvora anebo zda paniku zavinila především naše zjiřená fantazie (podpořená sklenkami lahodného moku), to už se nedozvím. Ale je mi od té doby jasné, že Čelisti jsou nadmíru sugestivní film!:-))

48

Jak ukry´vat la´sku

Jak ukrývat lásku Kapitola XX. Navzdory tomu, co si pravděpodobně myslíte o dnešním povídání — že budu vyprávět nějakou pikantérii ze života svého — musím váš názor opravit a vysvětlit, že se mýlíte a následující příběh bude věnován mé dceři Míše. Odehrálo se to v době, kdy jí bylo kolem sedmnácti let a tedy bylo přirozené, že se kolem ní točili ctitelé a zájemci o příjemné seznámení i sblížení . . . Dcera byla vůči jejich snahám ovšem velice rezervovaná. Od svých deseti let chovala totiž v duši nesmírnou touhu jet se podívat za tetou do Austrálie a to nejméně na rok. Protože je schopna pragmatického uvažování, odhadla, že by jí v tom velká láska byla poněkud na překážku. Okolí našeho domu bylo tedy záhy lemováno pohozenými a pošlapanými srdci mladých mužů, které zarputilá dívčina krutě odvrhla. A já — protože jsem byla snadno identifikovatelná podle kokřice Anety, se kterou Míša chodila na rande (a já, když bylo potřeba a slečně se to nehodilo) — jsem se pak stávala útočištěm nešťastníků, kteří hledali aspoň nějaké informace o pyšné krasavici a potřebovali se svěřit, jak hluboce je zranilo její odmítnutí. To ovšem neznamená, že byla zcela imunní vůči přitažlivosti všech mladíků, jen se nechtěla zamilovat a ke své lásce tady pak opravdu připoutat. Od doby, kdy Míša dospěla do puberty, jsem s ní uzavřela ujednání a také jsem trvala na jeho dodržování. To se týkalo využívání bytu — speciálně pro setkávání s různými kamarádkami, později i s kamarády. Bylo stanoveno, že společný byt je je prostorem k bydlení pro nás obě, že je to pro nás nejen místo na přespání, ale též na odpočinek, pohodu a relaxaci, a je proto nevhodné, aby se tam neustále potloukal někdo cizí. Ojedinělé, slušně vychované návštěvy jsou povoleny. Výjimky jsou možné po předchozí domluvě. Tato úmluva byla dodržována až překvapivě důsledně a bezkonfliktně. 49


Jednoho dne ale moje pýcha nad bezvadným soužitím s dospívající dcerou (těšilo mě to o to více, že jsem všude kolem sebe slyšela na dcery i syny stejného věku jen nářky a stížnosti) dostala pořádnou ránu. Přišla jsem domů z práce podstatně dříve — lezla na mě chřipka a vzala jsem si na odpoledne volno. Při pokusu dostat se do bytu mě znepokojilo, že zámek nejde odemknout . . .nakonec jsem začala zvonit, protože jsem se polekala, zda se něco nestalo, případně, zda není zámek poničen pokusem o vloupání (nebylo by to poprvé). Po několikerém zazvonění se dveře skutečně otevřely a v nich stála milá dcera, viditelně nesvá, nervózní, rozpačitá a zcela nevěrohodně koktala nesouvislé vysvětlení, že jen z roztržitosti za sebou po příchodu ze školy zamkla . . .že neslyšela zvonek, protože se chtěla jít vykoupat . . .A velmi nápadně nenápadně se hodlala zašít zpátky do bezpečí svého pokoje. Já jsem šla za ní, ale opravdu nikoliv z toho důvodu, že bych chtěla slídit anebo že bych jí chtěla dělat nějaké mateřské kázání, ale to dítě se mi zdálo natolik mimo sebe, že jsem zneklidněla a chtěla jsem vědět, jestli kupříkladu nemá horečku, není pod vlivem — prostě, co se to s ní sakra děje . . . Ani v pokoji — který na pohled vypadal úplně normálně, byl tam jen její obvyklý dívčí bordel, tedy nic, co by mě mělo znepokojovat — se mi její chování neosvětlilo; naopak: couvala přede mnou stále dál a nakonec se zchváceně opřela o dveře skříně, která stála v rohu místnosti. Přesně nevím, co mě k tomu přimělo — opět zdůrazňuji, že jsem neměla žádné podezření a nechtěla jsem být nepříjemná, jen jsem si potřebovala ujasnit, co se to děje — jsem dceru jemně odsunula stranou a skříň jsem otevřela. Na dně skříně, pod ramínky s Míšinými oděvy, seděl, oděn jen ve slipy, hezký a slušně vyhlížející tmavovlasý mladík a zdvořile pozdravil :„Dobrý den.“ Asi na deset minut mě nastalá situace a objev, který jsem učinila, zcela zbavily řeči, stála jsem u otevřené skříně jak pověstná Lotova žena. Když jsem se konečně vzpamatovala a byla opět schopna mluveného slova, pohybu a jednání, doporučila jsem oběma přistiženým milencům, aby se laskavě oblékli a vypadli někam pryč — ne že bych snad dceru chtěla vyhánět z domova, ale proto, že jsem cítila, jak ve mně nezadržitelně bublá 50

Jak ukry´vat la´sku

záchvat smíchu.(Jakmile jsem slyšela, že za nimi zaklaply dveře, sesunula jsem se na zem a smála se, až mi slzy tekly a bránice protestovala bolestivými křečemi.) Vždy jsem byla přesvědčena, že vtipy o ukrývání milenců do skříně jsou pouhým výmyslem a nikdy by mě nenapadlo, že si z toho moje umírněná a racionální dcera vezme inspiraci!!!:-)))

51


Ilegální přechod hranic Kapitola XXI. Jako osamělá matka s malým dítětem a ještě menším platem jsem každý rok před příchodem léta a s tím spojeného problemu letních prázdnin musela přemýšlet, jak naložit s milým potomkem, kde stráví ty dva měsíce volna! Ale protože jsem nebyla jediná matka v téhle situaci a ostatní logicky řešily totéž, nebránilo nic tomu, abychom neuzavřely nepsanou dohodu o kolování dětí prázdninovými místy. Jednalo se celkem o pět kousků potomstva a o čtyři matky, takže na každou vycházely plusmínus dva týdny, kdy měla na krku všechny, ale zato bylo o děti postaráno. Já jsem často brala tuhle bandu do naší podnikové chaty, která se nacházela v Kraslicích. Vyhovovalo mi jednak místo samé, neb se z chaty dalo vyrazit kterýmkoliv směrem na výlet, přitom byla umístěna přímo v městě, což bylo vhodné kvůli nákupům. Dokonce i to, že tam byla vybavená kuchyně a rekreanti si vařili sami (stačil mi jeden zážitek v hotelu s plnou penzí, kdy všechna jídla haranti vraceli, aby pak v průběhu dne pořád skučeli, že chtějí sušenky, čokoládu, zmrzlinu, párek atd.) Výhodná byla i láce zmíněného pobytu, protože jsem za ohromný pokoj v podkroví se samostatnou koupelnou a WC platila úžasných 10 Kč za den. Takže jsem se do Kraslic opakovaně vracela a správce chaty nás téměř začal považovat za členy rodiny (nepochybně jsem mu utkvěla v paměti kvůli houfu dětí, neboť nedokázal pochopit, jestli jsou všechny moje a kde je tatínek/tatínkové — a pokud moje nejsou, tak proč je s sebou mám.) Abych v náročných podmínkách s bandou děcek na krku obstála, obrátila jsem se stran výchovných postupů pro inspiraci k francouzské cizinecké legii a od té doby si nemohu tento způsob zacházení s pacholátky vynachválit. Zatímco jiné matky někdy kolem jedenácté teprve fackovaly své vřeštící děti a snažily se do nich nacpat snídani, já jsem se vracela s hloučkem opálených, velmi klidných a na menáž se těšících dětí — patnáct kilometrů svižné chůze udělá svoje!! Děti sice zpočátku protestovaly, že je bolej’ nožičky a že ma52

Ilega´lnı´ prˇechod hranic

minka je vždycky vozí autem, ale s touto námitkou jsem byla brzy hotová. Věta „To máš blbý, Kačenko, auto tu na pěšině asi nenajdeš a jestli sebou hezky nemrskneš, nenajdeš už ani nás!“ dokázala dodat na energii a po pár dnech měly děti takovou kondici, že dojít šest kilometrů do strmého kopce na Sklennou horu, kde bylo báječné koupaliště, jim připadalo jako fajn příležitost k proběhnutí. Takhle hezky nám ubíhaly prázdninové pobyty po několik let, až přišel rok 89 se všemi změnami, včetně toho, že se v následujícím roce zrušil zákaz přibližovat se k hraničnímu přechodu do Klingenthalu. Pochopitelně jsem se k hraniční závoře i s dětmi vypravila — okukovali jsme, ale hraniční přechod otevřen ještě nebyl, to se stalo až o dva roky později. Moc jsem toužila podívat se na druhou stranu — a nebyla jsem sama, děti škemraly, že chtějí vidět „Německo“ . . .takže jsem nakonec vymyslela následující plán. Vrátila jsem se od závory asi 200 metrů zpět (aby na nás nebylo vidět) a střihla jsem to z cesty lesem. Zkusila jsem odhadnout směr ke Klingenthalu. Měla jsem připravenou výmluvu „sbíráme tu s dětmi ostružiny a asi jsme se tady v lese nějak ztratili“ — ale nebylo to zapotřebí, nikoho jsme nepotkali a nikdo si nás nevšiml. Trochu jsem se obávala, zda vedu houfek správnou trasou (viz můj často připomínaný orientační nesmysl), ale za nějakou chvíli jsme uviděli hraniční kámen a bylo jasné, že se dostáváme poblíž ke svému cíli. Udělala jsem dětem přednášku, co hraniční kameny značí a vybídla je k pochodu dál, ovšem to již jsem je důrazně varovala, že jdeme do Německa způsobem, který je zakázaný, tudíž že je naprosto nutné, aby na nás nikdo nepoznal, že tam nepatříme. A proto budeme držet bobříka mlčení. Děti byly pořádně vykulené, ale zároveň nadšené z nevídaného dobrodružství, proto ochotně slíbily, že si dají pusu na zámek. Neméně ochotně se pustily do zdolávání další cesty. Ještě asi půl hodiny jsme kráčeli lesem, pak najednou skončil a ocitli jsme se u domku se zahradou, odkud na nás vytřeštila oči paní na lehátku, která nevěděla, co si má o nás myslet, když jsme se tak vynořili z míst, kde jsme neměli co dělat. Ale vesele jsme na ni zamávali, což ji zřejmě uklidnilo, takže nic nepodnikla a dále se věnovala slunění. Zakrátko už jsme scházeli do městečka Klingenthalu. Děti se chovaly opravdu vzorně, držely se mě jako klíšťata a ani nemukly. Prošli 53


jsme všechna hračkářství, prohlédli si obchody a prolezli ulice s hezkými, čístými a upravenými domy. Bohužel nebylo možné, abych dětem cokoliv koupila, marky jsem u sebe pochopitelně neměla. Asi po dvou hodinách jsme se stejnou cestou lesem vrátili zase na naše území a bez potíží jsme došli až do chaty. Děti byly z tohoto zážitku celé unešené. Protože o našem výletu neustále mluvily, snadno se to dozvěděl i správce chaty: a když jsem mu to potvrdila, že jsme si opravdu udělali výlet do Německa, dostal ten dobrý muž amok. „Ženská, vy jste se snad zbláznila!! Vždyť vás mohli chytit a zavřít. máte rozum?!!“ Na mou lehkomyslnou odpověď, že zavřít můžou, pustit musej’, a že by mě zajímalo, co by dělali s těmi všemi dětmi, zejména až by se o ně začali hlásit rodiče, se rozlítil ještě víc. Myslím si, že kdyby neměl tolik práce s provozem zmíněné rekreační chaty, zasadil by se snad o to, abych byla zbavena svéprávnosti:-)) Ale všechny děti — dnes už pochopitelně dospělí lidé — které se mnou ten ilegální výlet absolvovaly, na to stále vzpomínají jako na úžasný zážitek!

54

„Mań ˇ a ˇr´ıkala, zˇe to nenı´ smeˇroplatny´!“

„Máňa říkala, že to není směroplatný!“ Kapitola XXII. Když nastala ta smutná chvíle, kdy se náš tatínek odebral na věčnost, bylo samozřejmě nutno vyřídit věci rázu úředního a brzy po zařizování toho, co souviselo s pohřbem, nastala ošemetná záležitost, totiž vypořádání pozůstalosti. Náš tatínek v době, kdy jsme já i sestra byly ještě děti, ovdověl; pak měl různé přítelkyně a znovu se oženil až po šedesátce. S další manželkou děti neměli, v rodině ale byly dvě dcery z předchozího manželství jeho ženy, obě v té době již dospělé a s vlastními rodinami. Myslím si, že snad každý, kdo se častěji setkává se záležitostmi dědění, potvrdí, že to často bývá bouřlivé, složité a že se dědici dokážou mezi sebou hádat jak trhovkyně. Bohužel, ani nám se to zcela nevyhnulo. Původně jsem předpokládala, že v pozůstalosti mnoho nebude, protože nároky nové otcovy rodiny byly značné; ale když jsem se poohlédla v katastru nemovitostí, zjistila jsem, že to je jinak. Možná i proto následovalo několik nepříjemných situací, kdy se nevlastní sestry oháněly tvrzením „milovaly jsme tatínka jako vlastního otce“ (a chceme po něm dědit). Ovšem závěť nebyla, dědilo se ze zákona a ten stanoví dědice jednoznačně. Proto následoval pokus další a z mého pohledu horší — napsaly mé sestře do Austrálie, že závěť nebyla napsána, dědictví je prakticky nulové a že jim má poslat plnou moc, aby za ni mohly vyřídit potřebné podpisy. (Sestra žije pětadvacet let u protinožců a tam je údajně dědictví vyřizováno jinak, nutná a určující je závěť.) Naštěstí jsme spolu v úzkém kontaktu, takže jsem se to záhy dozvěděla a zakročila jsem. Sestře jsem vysvětlila, jak situace vypadá a vše se vyřešilo tím, že jsem obdržela generální plnou moc, abych se mohla ujmout zařizování jejích věcí. Samotné pozůstalostní řízení u notáře pak proběhlo v klidu a korektně, ač jsem z předchozího průběhu 55


událostí měla — domnívám se, že právem — určité obavy. Ke smíru určitě přispělo to, že jsem sestru dostrkala k rozhodnutí, že my dvě se vzdáme ve prospěch vdovy majetku movitého (vysvětlila jsem jí, že když jsem byla po pohřbu v jejich domku, bylo tam jak po loupeži — veškeré starožitnosti a obrazy pryč; o penězích a špercích po rodičích jistě platí totéž. A rovnou jsem řekla, že se odmítám do konce života tahat po soudech a dokazovat nedokazatelné.) Vdova, za přítomnosti a opory dcer, byla takovým prohlášením uvedena do vlídné nálady a ochotně odsouhlasila to další, že já i sestra považujeme za vhodné rozdělení nemovitého majetku dle zákona, tedy na třetiny. Se zdvořilými pozdravy jsme se rozloučily. Ovšem už předtím, než jsem absolvovala výše popsané jednání, začala v celé záležitosti úřadovat „Máňa“. Moje sestra, zcela pochopitelně již neznalá zákonů našich, si totiž vytvořila vlastní občanský zákoník — jednak podle svých pocitů a také podle vtipných rad kamarádek (pokud jsem informována, tak jejich profese se vesměs pohybovaly ve světě módy a péče o krásu) — a moje zkopírované a okomentované pasáže z občanského zákoníku vůbec nečetla. Takže předtím, než jsem šla k notáři, jsem se jí obřadně otázala, zda jsme se dohodly na vyjádření k rozdělení dědictví a zda mohu za ni usnesení podepsat. Sestra zareagovala tím, že s mým zastupováním souhlasí, ale naprosto nesouhlasí s tím, že dědit bude i manželka. To bylo poprvé, co jsem málem překousla sluchátka, z nichž se linul sestřin hlásek. Na vyjevené „Co to prosím tě říkáš??!!“ začala vysvětlovat. Že to probrala s přítelkyněmi (vizážistka a madam z nehtového studia) a že se shodly na tom, že by bylo nemorální, abychom se my dvě musely dělit s nějakou cizí ženskou o majetek, který nashromáždili naši praprarodiče. Inu, nadechla jsem se a začala vysvětlovat, že „cizí ženská“ nebyla ovšem cizí pro tatínka, neboť to byla jeho manželka. A že zákonná manželka prostě dědí společně s vlastními dětmi. Sestra namítla, že takové zákony jsou blbé a že proti tomu protestuje. Zeptala jsem se jí, zda v Klokanově mají jen samé chytré zákony . . .váhavě připustila, že ne tak zcela; na to jsem se optala, jestli se i těmi blbými musí řídit a to připustila, že obvykle jo. Mys56

„Mań ˇ a ˇr´ıkala, zˇe to nenı´ smeˇroplatny´!“

lela jsem si, že mám vyhráno a spustila jsem již naučenou řeč na téma, jak je to s tím děděním, kdo a kolik a zakončila jsem znovu důrazným dotazem, zda jsme tedy my dvě domluveny a zda mohu druhý den vypořádání dědictví podepsat. Sestra se nemínila vzdát a triumfálně řekla, že když byl tatínek se svou chotí u nich na návštěvě, řekla jí (macecha), že všechno zůstane nám — takže, jak vidím, je to jasné a notáři mám vysvětlit, o co kráčí. To už jsem začínala mít zrychlený puls, ale pořád ještě jsem chtěla situaci vyjasnit, tedy jsem uvedla, že macecha si pravděpodobně všechno rozmyslela a teď na svém podílu trvá, což je její právo. Sestra pronesla filipiku proti zákonům a prohlásila, ať teda podepíšu, co chci. Pak namíchnutě ukončila hovor. Vypořádáním pozůstalosti ovšem „Máňa“ zdaleka neskončila, neboť bylo nutno ohledně nemovitostí učinit mnohá rozhodnutí, do kterých se kadeřnice a kosmetičky míchaly velice vehementně: například když jsem vysvětlovala záležitosti, týkající se pozemků. změn územního plánu a možných vyhlídek do budoucna, poslouchala mě sestra jen velice zběžně (maily snad nečte vůbec, maximálně tři první řádky), protože za dva či tři dny mě ohromila návrhem, abychom se pustily (my dvě — tedy soukromé osoby) do výstavby rodinných domů na části našich pozemků. Moje trpělivé vysvětlování debility takového nápadu brala jako projev malosti a nedostatek podnikatelského ducha. Naposledy — ZATÍM naposledy — mě odrovnala nápadem, že si na jednom z pozemků (nejlepší bude ten u lesa) postaví takový letní či víkendový dům, kam budou jezdit na dovolené, případně to mohou pronajímat přátelům; kamarádky jí poradily, že je děsně kůůůl, mít chatu na jiném světadíle. Opět jsem vysvětlovala, co všechno by obnášela realizace tohoto nápadu a opět jsem se dozvěděla, že jsem jednoduše tvor bez podnikatelské jiskry a svěžích myšlenek. Snad se ani nebudu zmiňovat o tom, že každoroční diskuse o placení daní jsou taky z druhé strany zeměkoule moderovány „Máňou“, takže se dobíráme nějakého konce jen poměrně ztuha. Není prostě nad to, má-li někdo kolem sebe kreativní kámoše!! 57


P.S.: pokud se vám při čtení dnešního vyprávění mihla hlavou vzpomínka na strýce s useknutým prstem, pak, obávám se, je to mihnutí namístě. Dědičnou je totiž doopravdy mrcha!!:-)

58

Babicˇka, stra´zˇkyneˇ tradice

Babička, strážkyně tradice Kapitola XXIII. Moje babička, o které jsem vám již vyprávěla (dívka Anička, která se odjela vdát do Perečína), byla svou skutečně přísnou a svědomitou paní matkou vycepována do podoby vzorné a pracovité hospodyně. Je tedy celkem pochopitelné, že se snažila předat získané ctnosti řádné ženy i dalším generacím. U své dcery (tedy mé maminky) pochodila jen zčásti — ne snad, že by to nebyla dívka dost pilná, pracovitá a pořádná, ale babička nikdy nedosáhla toho, aby se vzdala klukovských zálib, zábav a skopičin, což ona považovala u dívky za nevhodné. Temperamentní dcera ale nedbala, jako puberťačka si v urputném souboji vybojovala čestné právo vést partu perečínských rošťáků . . . Jako mladá dívka se naučila jezdit na motocyklu, sportovala a dokázala ve všem stačit či odvahou předčít svého staršího bratra. To vše se jí hodilo zejména poté, co vstoupila do svazku manželského s mým tatínkem, který sic byl inteligentní, sečtělý a z dobré rodiny, ale vyměnit žárovku pro něj bylo vysoce obtížné, motorových vozidel se bál a případné spory řešit raději filosofickou rozmluvou. Babička proto musela slevit ze svého cíle — vychovat si řádnéa hospodyňských ctností dbalé následovnice — počkat na generaci další, vnučky. Na rozdíl od výchovy dcery, kdy byla rozptylována péčí o rozlehlé hospodářství (a dcera mezitím mohla uprchnou za partou svých oddaných poddaných, aby tropili alotria), u vnuček už mohla své bohulibé činnosti věnovat více času, protože pražský byt ji zdaleka nemohl tak zaměstnat. Je ovšem pravda, že si babička zařídila pronájem kusu úhorovitého pozemku na Smíchově, směrem k Dívčím Hradům, a svou pilnou prací (za naší značně neochotné pomoci) jej přeměnila v úrodné pole zčásti bramborové a zčásti zeleninové, ba i na květinový záhon se našlo místo. Překřtily jsme tento pozemek na plantáže a je fakt, že jsme si tam připadaly jak otroci, protože 59


trávit víkendy okopáváním, zaléváním a opečováváním nějakejch blbejch bylin nám přišlo vysoce nespravedlivé, ba ukrutné. To ale nebylo všechno, čím nás babička cepovala, aby dostála odkazu svých předchůdkyň . . . Přestože již nastala doba, kdy se v domácnostech šířil báječný vynález automatické pračky, babička to zavrhla jako dílo samotného ďábla, takže něco tak nemravného k ní domů jednoduše nesmělo. Dokonce k ní nesměla ani obyčejná pračka vířivá . . .babička uznávala jediný způsob, jak se prádlo dokonale vypere — a to pěkně na valše. Takže v naší rodině se dodržovalo pravidlo, že tzv. velké prádlo (povlečení, prostěradla, ručníky, utěrky, pyžama, trika a pod.) se shromažďovalo vždy po dobu tří týdnů, pak nastala akce zvaná velké prádlo. To dědeček v sobotu časně ráno zatopil v prádelně žižkovského činžáku pod kotlem (tuto prádelnu babička zabrala pro své potřeby, ale vzhledem k tomu, že ostatní domácnosti vlastnily pračky, nikdo nic nenamítal) a nejpozději v sedm jsme musely být já i sestra v pozoru i v plné aktivitě připraveny kmitat a být babičce k ruce. Dědeček byl vyhoštěn do bytu, neb zatopením jeho podíl skončil, prádlo bylo striktně řazeno mezi činnosti ženské. Prádlo se napřed vyvářelo v bublajícím kotli, pak následovalo drhnutí na valše v horké mydlinkové vodě, máchání, případně škrobení a konečně se vyždímané prádlo věšelo na malou zahrádku za domem, kam dědeček natloukl tyče a natáhl šňůry. Je fakt, že poslední krok přeměny v dokonale čistý kus neměl na Žižkově ten správný efekt, který mu babička, původem z venkova, byla zvyklá přikládat, ale jak jsem již naznačila, pro ni byla tradice vše. A prádlo musí schnout na zahradě, tak jakýpak copak!! Je pochopitelné, že po takto strávené sobotě jsme byly, já i ségra, naprosto vyřízené, s bolavými zády a rozedřenýma rukama. Což ovšem bylo taky podle babiččiných představ správně, protože děvčata nemají mít v hlavě hříšné myšlenky na zábavu anebo nedejbože rande!!! (ne, to děvčata opravdu neměla . . .) I jiné domácí práce nás babička dokázala naučit — ať to bylo ruční klepání koberců (kampak na ni s vysavačem!!), drátkování parket, cídění oken do 60

Babicˇka, stra´zˇkyneˇ tradice

vysokého lesku jen s pomocí čistého hadru a porce vytrvalé důslednosti; či žehlení žehličkou zahřívanou na kamnech. Je ale pravda, že díky tomu všemu, co do nás vtloukla, bychom byly schopny fungovat i ve světě, ze kterého by znizela elektřina. Stačily by nám louče na svícení, ohniště a už bychom si poradily! Další nezbytnou znalostí, kterou jsme babiččiny filosofie musely zvládat, bylo vaření. Vzhledem k tomu, že babička neuznávala recepty a učila nás vařit způsobem „to musíš odhadnout“, naučila nás nespoléhat na moderní vynálezy a stvořit chutný pokrm ze všeho, co je zrovna po ruce. Ano, moje babička byla nepochybně výrazná osobnost, která nás mnohé naučila a hodně nás ovlivnila. Protože pokud byste chtěli vědět — tak já i sestra pilně zúrodňujeme úhory, které jsou v našem dosahu, a přeměňujeme je v úrodnou zem, na které rostou (zatím) aspoň pro potěchu oka kytky (ale kdoví . . .nějaká ta zelenina by třeba taky mohla být . . .!)

61


Jak se chodí na výslechy Kapitola XXIV. Když nám moje sestra v červnu roku 1983 oznámila, že jedou i s celou rodinou na dovolenou do jižních Čech, nemohli jsme tušit, že nám zanedlouho přijde pohlednice z Itálie se sdělením, že nás mají rádi a že už se nevrátí, protože se rozhodli pro jiný život v jiném světě. Bylo to pochopitelně překvapení, o to větší, že se předtím nic nezdálo nasvědčovat, že o něčem podobném vůbec uvažují. O něco později pak přinesl pošťák dopis ze Sydney a tak jsme se dozvěděli, že v Itálii pro ně nejsou dobré podmínky a proto se rozhodli zkusit své štěstí u klokanů. Tato událost měla — mimo celkem pochopitelné překvapení, šok i smutek z vědomí, že se nejspíše už neuvidíme — za následek celkem pochopitelnou pozornost Státní bezpečnosti. Především proto, že tatínek zastával důležité místo na ruzyňském letišti v oboru zabezpečení civilní letecké dopravy. Nejspíše jim vrtalo hlavou, zda snad svou dcerku nevybavil nějakými informacemi, po kterých by skočily cizí špionážní služby . . . Já — jako kancelářská krysa — jsem byla pro pány ze StB málo zajímavá, ale když už propírali celou rodinu, tak mě nemohli vynechat, že:-) I dostala jsem po nějaké době od sestřiny emigrace předvolání, že se mám dostavit k výslechu do Bartolomějské ulice. Napřed mě, ač Pražačku, poněkud zmátlo, že netuším, kde přibližně bych Bartolomějskou měla hledat. Matná vzpomínka mi cosi napovídala (ale byla to spíše vzpomínka na to, že už jsem někde slyšela nebo četla, že tam sídlí policajti). nakonec jsem se ponořila do mapy Prahy a po usilovném hledání ve všech možných čtvrtích včetně Ďáblic, Strašnic a Hrdlořez (to by bylo trefné umístění!!) jsem se dopátrala výsledku. Napsala jsem si plán cesty a trasu, kterou se do cílového místa dostanu, ale v rozhodném okamžiku samozřejmě zapracovala moje totální neschopnost orientace. Když jsem se již popáté vynořila po orlojem a přitom stanovená hodina výslechu se nemilosrdně blížila, pochopila jsem, že bez cizí pomoci 62

Jak se chodı´ na vy´slechy

to nezvládnu. Rozhlížela jsem se kolem sebe, na koho se v té delikátní situaci obrátit (aby mě náhodný mnou oslovený chodec nepovažoval za kriminální živel!!), až můj zrak padl na uniformovaného příslušníka VB, který důležitě kráčel po Staromáku. To bude ono!, zajásala jsem v duchu a hbitě jsem k němu vykročila. „Dobrý den, pane VéBé“, pozdravila jsem zdvořile, „potřebovala bych od vás, abyste mi pomohl. Víte, já mám být za dvacet minut v Bartolomějské ulici, jsem předvolaná na výslech a za živýho boha to nemůžu najít, už tu bloudím přes hodinu.“ Příslušník se zatvářil téměř laskavě: „Koukám, že slečna není z Prahy, že? Tak pojďte, já vám cestu ukážu.“ „Ale slečna je z Prahy“, opáčila jsem, „ale prostě se v těch klikatejch uličkách nemůžu vyznat.“ Příslušník znejistěl a přeměřil si mě nefalšovaným veřejněbezpečnostním pohledem: „Jste z Prahy a nevíte, jak máte najít Bartolomějskou? Že vy si ze mě děláte legraci?!“ „Ale nedělám,“, ujistila jsem ho, „ale prosím vás, já už fakt spěchám, nechci přijít pozdě, když si mě předvolává nějaký pan major. A netrefit v Praze snad trestné není.“ Policajt mě tedy vyzval, ať ho následuji a opravdu mě za pár minut dovedl ke správným vratům — přesněji řečeno, připadala jsem mu natolik neobvyklá, že mě pro jistotu dovedl dovnitř a ve vrátnici předal službukonajícímu, aby se ujistil, že se ta podivná osoba dostane na patřiční místo a nebude tropit nějaká alotria. Setkávání se panem majorem, který mi poslal výše zmíněné předvolání, se pak opakovalo v pravidelných několikatýdenních intervalech až do r. 89 (kdy jsem zažila situaci trochu podobnou scéně z Kolji, kde estébáci cinkají klíči . . .); někdy se za mnou vypravil do kanceláře, někdy si mě předvolal, někdy mě „náhodou“ potkal. Nedá se říci, že by mě to stresovalo — otravné a protivné to bylo, to rozhodně, ale obavy jsem neměla. Pokud se mi pokusil naznačovat, že bych případně nemusela zůstat ve svém zaměstnání, opáčila jsem přátelsky, že už jsem se živila uklízením a taky jsem přežila. Pokud se vyptával na zprávy o sestře, odpovídala jsem, že dopisy čte dřív než já, tak co mu budu povídat . . . A když se dotázal, kdy se chystám za 63


hranice já, nabízela se už sama odpověď, že pas bych jistě nedostala, takže to s výjezdem tak horké nebude. Ovšem musím říci, že pokud se něco z výše zmíněného „povídání“ mělo odehrávat v Bartolomějské, opakoval se původní scénář s blouděním a nacházením zcela překvapivých tras, které mě zavedly do různých pěkných koutů Starého Města, ale nikdy ne na místo, kam jsem se potřebovala dopravit. Znovu jsem musela využívat laskavé kolemjdoucí, kteří mi objasňovali, kde se zrovna nalézám a kudy bych měla jít, abych se dobrala cíle. Jednou jsem se opět rozhodla požádat o pomoc uniformovaného příslušníka, neboť nikdo jiný, vhodný pro ten účel, nebyl v dohledu. Došla jsem k němu, spustila již dobře nacvičenou prosbu . . .a tu jsem si všimla, jak mu tvář tuhne do zdeúřední přísnosti. Pak pronesl: „To se mi snad zdá! Slečno, to jste zase vy?!!“

64

Jak se ochutna´va´ whisky

Jak se ochutnává whisky Kapitola XXV. Jsme rodina početná, což dokládá skutečnost, že pokud se koná nějaká událost jen v úzkém rodinném kruhu, sejde se nás kolem dvaceti. Ale kromě toho, že jsme početní, byli jsme schopni rozmístit se rozličně po zeměkouli, někteří i velmi daleko . . . Pochopitelně se tedy konají bouřlivá a radostná setkání, když se někdo ze vzdálenějších (myslím tím vzdálenějších místem) příbuzných přijede podívat na nás, Pražáky. Nastal den, kdy právě na jednu takovou návštěvu vydal bratranec Jindra. Ten sídlil spolu se svou rodinou v USA a protože je to člověk přejícný a velkorysý, přivezl s sebou jako vždy něco dobrého, co oko či mlsný jazyk potěší. Tentokrát se rozhodl potěšit především mužskou část rodiny a v bytě svého dalšího příbuzného uspořádal improvizovanou ochutnávku, ve které se měla hodnotit kvalita a chuť jeho oblíbeného druhu whisky. Opatřil slušnou zásobu lahví, neboť měl za to, že testovacího materiálu musí být dostatek. Průběh byl jednoduchý — pánové (dámy byly zvány, ale zdvořile se vymluvily a spokojily se s jednou sklenkou na chuť, pak přešly na něco méně nebezpečného) budou popíjet a přitom zkoumat. Na konci večera bude vyhlášeno konečné odborné zhodnocení. Pravidla byla vyřčena, zazněl startovní výstřel a pánové se pustili do práce. První zrada byla v tempu, které bratranec Jindra nasadil. Druhé úskalí bylo v množství. Třetí úskalí pak v Jindrově nesmlouvavosti, s jakou pobízel hodnotitele do díla. Pokud se týká bodu prvního, zaznívaly protesty, že hltat lahodný nápoj je věčná škoda a že z toho není správný požitek, ale Jindra nepovolil. Pravděpodobně se zhlédl ve scénách z westernů, kde do sebe drsní kovbojové lijí whisky jako vodu v tempu úctyhodném — a pravděpodobně se rozhodl, že pražské třasořitky pocvičí, jak býti pravými chlapy. 65


Když skončila druhá či třetí série a na stole se objevily plné láhve, aby bylo možno načít kolo další — údajně se teď mělo začít opravdu testovat, předtím to bylo jen na rozcvičení — naklonil se ke mně můj muž a ustaraně zašeptal: „Tohle nedopadne dobře. Prosím tě, hlavně mě neopouštěj — já mám pocit, že cesta domů bude těžká. Ale zkusím se vymluvit a utečeme.“ Běda, jeho plán byl předčasně zmařen, ať už Jindra něco vytušil anebo jen potřeboval dodat váhavému účastníkovi testu desetiletí potřebné tempo — než stačil vyslovit něco, čím by zdůvodnil odchod do bezpečí domova, přistála před ním další plná sklenice a zazněl výhružný dotaz: „Tak co na to říkáš?“ Muž viditelně rezignoval a jal se plnit, co se od něj čekalo. Bohužel ovšem tahle sklenka byla přesně ta rozhodující, která ukončila rozumnou snaha dostat se domů dřív, než začne být zle. Nyní už si muž ochotně nechal nalévat, lil do sebe skleničky jednu za druhou, pustil se do dlouhé, zanícené, leč vysoce nesrozumitelné polemiky o správném způsobu podávání nápojů — prostě, zmrskal se jak carskej brigadýr. Ostatní na tom ovšem nebyli lépe, naopak. Zatímco můj muž stále byl schopen udržovat vzpřímené držení těla, ostatní začínali bědovat, že je zemětřesení a často je otřesy půdy dostaly pod stůl. Byla jsem popelavá vzteky a myslela jsem na jediné: jak asi dopravím domů chlapa v tomhle stavu, když je o čtvrt metru vyšší a o nejméně čtvrt metráku těžší??! Pokoušela jsem se upoutat jeho pozornost, různě jsem do něj dloubala, ale kromě rozveseleného konstatování, že nevěděl, že mi narostla druhá hlavička, jsem se rozumného vyjádření nedočkala. Ale každé utrpení má svůj konec a najednou nastal vytoužený okamžik, kdy se zvedl (taky ho zaskočilo zemětřesení) a důstojně prohlásil, že se loučí, protože obě jeho ženy už potřebují — škyt — hajat, jsou moc unavené. Se značnými obtížemi se podařilo nasoukat ho do kabátu a pak jsme vyklopýtali na cestu k domovu. Nejprve jsme ovšem museli zdolat schodiště (dům byl bez výtahu a byt byl v druhém patře). K mému zděšení se drahý postavil na kraj schodiště, jásavě zvolal „a na vojně jsem byl u parágánů, víš, jak se skáče z eroplánu?! Takhle!!“ A s těmi slovy mě pevně chytil v podpaží a opravdu z těch schodů skočil. 66

Jak se ochutna´va´ whisky

Bůh chrání opilce, opět se to potvrdilo, protože na podestu jsme dopadli oba zdrávi, nepolámaní a nezranění. Jen já jsem cestou utrpěla asi čtyři infarkty. A bratranec Jindra, který nás vyprovázel a stál ve dveřích, při pohledu na tento originální sestup leknutím vystřízlivěl. Samozřejmě že si muž chtěl ten seskok zopakovat, ale to už jsem zase dýchala a začala jsem ječet, že zabít se má laskavě sám . . . a zřejmě něco ze zuřivého tónu na chvíli rozhrnulo záclonu z whisky v jeho mozku, proto se podrobil a ze zbývajících schodů se poslušně skutálel. Naštěstí jsme to neměli domů daleko — a hodina už byla pokročilá, bylo ke třetí ráno, takže po ulici se potácely postavy velice podobné nám dvěma. Ve snaze najít ve mně oporu pro svou rovnováhu, mával se mnou po celém chodníku ze strany na stranu, cestu domů jsme proto absolvovali ve dvojnásobné délce. Ale přes všechny zde vylíčené strázně jsme se domů nakonec dostali, bez úrazu a bez znatelné újmy. Následující den byl věnován zdolávání následků testovacího večera. Odpoledne u našich dveří zazvonil pobledlý bratranec Jindra, kterému špatné svědomí nedalo a tak se přišel zeptat, jestli jsme naživu, v pořádku a jak jsme se dostali domů. Inu, vyslechl si poněkud razantní hodnocení svých blbých nápadů, ale nakonec celá jeho tehdejší návštěva skončila smírem. Co by člověk nakonec mohl čekat od příbuzných, že??!!

67


Montekové a Kapuleti pražského Žižkova Kapitola XXVI. Již jsem se vám v předchozích vyprávěních zmínila o tom, že babička s dědečkem museli na začátku války opustit svůj domov u Užhorodu a podniknout strastiplnou cestu do Čech. Po kratší zastávce u babiččiných příbuzných ve vesnici u Kolína se rozhodli přemístit se do Prahy, kde byla dědečkovi nabídnuta práce šoféra pro prezidentskou kancelář. Po nějaké době ale odešel, protože nelibě nesl nátlak, činěný na něj pro jeho německý původ, kdežto on se cítil být loajálním Čechem. (To trvalo do roku 1948. kdy ho slavný Únor natolik dopálil, že se prohlásil za loajálního Němce a v tomto přesvědčení vytrval do své smrti o čtyřicet let později.) Protože ovšem auta byla jeho celoživotní zálibou, rozhodl se pro zřízení autodílny, která velmi slušně prosperovala (ano, byl to právě rok 48, který učinil úspěšnému podnikání konec!). Celá rodina se usídlila v Praze na Žižkově, poblíž někdejšího Nákladového nádraží Žižkov. V rodinné historii, jak vám o ní povídám, má samozřejmě své místo ještě druhá babička s dědečkem. Ti žili v Praze už od své svatby; pořídili si k bydlení hezký dvoupatrový dům v Jeseniově ulici. Bydleli tam se svým synem (který v té době pochopitelně ani netušil, že z něj jednou bude můj tatínek). Obě rodiny patřily, pokud se náboženského vyznání týká, k Československé církvi husitské; a protože jak (moje budoucí) maminka, tak i tatínek byli ve vzpomínané době ve věku starších školáků, setkávali se při akcích pro mládež, které pořádal tamní sbor. Setkali se, spřátelili (už jsem vyprávěla, že zatímco maminka byla živel, dravá a nebojácná, tatínek byl tichý, nesmělý a od pohledu slušně vychovaný chlapec, který říkal vzorně „rukulíbám, milostpaní“, ale poprat se, to mu nešlo; tak se za něj prala maminka.). Když bylo mamince čtrnáct let a tatínkovi o dva roky více, přerostlo jejich dětské přátelství ve vztah hlubší, prostě se do sebe zamilovali. To byl kámen 68

Montekove´ a Kapuleti prazˇske´ho Zˇizˇkova

úrazu a od té chvíle se jejich osudy začaly v mírné modifikaci podobat slavné Shakespearově tragédii. Několik let se jim pochopitelně dařilo své city tajit — rodiče byli spokojeni, že jsou děti takové hodné a spořádané, nehledí na zábavu, biografy či tancovačky a zajímají se toliko o církevní akce. „Je vidět, že jsme je dobře vychovali“, pochvalovali si v duchu i nahlas. Ovšem jak plynuly roky, kdy se mí rodiče se svou láskou schovávali, nastal čas, kdy bylo třeba jít s pravdou ven. A proto, když měla maminka už dvacet let a tatínkovi bylo o dva roky víc, začalo být nápadné, že si dosud nenašli známost. Po nějaké době dotazování, naléhání a pokusů dohodit jim nějakou dobrou partii se tedy přiznali a řekli, že by se chtěli vzít. Všichni rodičové se jako jeden muž zhrozili. „Toto třasořitku, toho vycmrdlého nešiku sis vybrala?!“, hromoval dědeček ze Želivského ulice. „Dyť je to nemehlo, neumí vzít kladivo do ruky, co si myslíš, že bys s ním dělala? A taky nezapomeň, holka, že je tady firma a kdo tu v ní bude dělat, kdo se o dílnu postará, když si vezmeš toho študovanýho panáka?!“ Babička (ze Želivského) si přisadila: „A nemysli si, že by ta nafrněná panička, ta jeho matinka, na tebe koukala nějak vlídně!! Jo, holka, tam si hrajou na noblesu a přitom mají k snídani jedno vajíčko pro tři lidi, tyhle nóbl lidi jsou lakomí až hrůza!“ Ani v Jeseniově nebylo veseleji. Matinka/babička prolévala slzy, omdlévala a bědovala, co jí to jediný syn udělal, když si mezi všemi děvčaty vybral zrovna tuhle obyčejnou řemeslnickou holku, jako kdyby nebyly všude kolem hezké, milé a dobře vychované dívenky. Dědeček se tvářil posupně a jen občas poznamenal, že on jako bankovní rada musí také dbát na prestiž a že by nerad ve své rodině viděl někoho, kdo patřičnou úroveň nemá. Mí mladí a osudem pronásledovaní rodiče to neměli lehké. Byli hlídáni, aby se nemohli scházet, byli pronásledováni, aby se jim ty „nesmysly“ vykouřily z hlavy, byli jim představováni stále noví a noví adepti na dobrou a rodičům milou známost . . . Ovšem maminka byla tvrdohlavý a výbušný extrovert, takže bylo velice obtížné jí cokoliv nařídit — dokud se nerozhodla sama, 69


nic s ní nehnulo; tatínek byl sice nenápadný introvert, ale když si něco vzal do hlavy, už od toho neupustil. A v hlavě mel tatínek maminku a maminka tatínka, takže rodiče mohli vyvádět jak chtěli, se svými dětmi nic nepořídili. Naštěstí oba pronásledovaní milenci byli povah nikoliv tragicky beznadějných, takže je ústrky rodičů tolik netrápily. Podnikavá maminka si čas od času vypůjčila motorku od svého staršího bratra, který této známosti tajně držel palce, posadila tatínka za sebe a vyrazili spolu na výlet, aby aspoň na pár hodin unikli věčným rodičovským kritikám a připomínkám. Ovšem trvalo ještě dalších osm let, než jejich rodiče rezignovali a souhlasili se sňatkem. Teprve tehdy totiž pochopili, že chtějí-li se někdy dočkat vnoučátek, musí oběma zatvrzelcům manželství schválit. Jinak dcera/maminka zůstane na ocet a ze syna/ tatínka bude mrzutý starý mládenec. Konala se tedy konečně svatba — spíše tichá a skromná, ale snoubenci zářili štěstím. Ovšem když jsem si po letech prohlížela pár zachovaných svatebních fotografií a měla možnost pokochat se výrazem tváři obou právě spřízněných spolutchyní, pomyslela jsem si, že by nebylo marné tuto fotografii zvětšit a vyvěsit na dobře viditelné místo na matrice, kam si mladí chodí vyřizovat předsvatební úřední záležitosti. Domnívám se, že by se mohl hodit výrazně napsaný nápis, třeba ve znění „Člověče, který sem přicházíš, zastav se a přemýšlej — jsi OPRAVDU připraven vstoupit do manželství, i když je možné, že se bude TAKHLE tvářit tvoje tchýně?!“

70

Procˇ jsem se naucˇila varˇit

Proč jsem se naučila vařit Kapitola XXVII. Když si můj tatínek po několika letech osamělého žití našel trvalejší známost, přivedl nám ji domů ukázat, aby nás — jak velice pošetile prohlašoval, — pěkně seznámil a spřátelil. Bohužel to z obou stran neprobíhalo tak, jak si zřejmě představoval. Jeho trvalejší, či snad přesněji řečeno nejvytrvalejší přítelkyně se dívala poněkud nenadšeně na dva pubertální spratky, které podle všeho bude muset vzít nádavkem k atraktivnímu kolegovi-vdovci. A já i sestra, podle obvyklé logiky uvažování pubertálních spratků, jsme zase zachmuřeně dumaly, proč náš stařičký otec vůbec potřebuje nějakou přítelkyni. V jeho věku (bylo mu čtyřicet) jsme mu přisuzovaly potřebu teplého Jaegrova prádla při chladu a zdravotního čaje na trávení. Adeptka na otcovu stálou partnerku se nicméně po chvíli pokusila prolomit dusné ticho dotazem, jak nám to jde ve škole. Tak tím situaci moc nevylepšila, ač ji to zjevně překvapilo. Proto se rozhodla zažertovat: zachichotala se, načechrala si odbarvené kadeře a laškovně pronesla: „Jestlipak děvčata, poznáte, kolik mi je asi let?“ Moje nemilosrdná odpověď „asi tak osmačtyřicet — nebo víc?“ ji, čerstvou třicátnici, po zbytek seznamovacího večera zcela připravila o řeč. Tatínkovi, který se stále snažil křečovitě předstírat, že je rád, když vidí, jak se z nás stávají báječné kamarádky, muselo být jasné, že tohle rozhodně nenabírá správné obrátky. Ani další návštěvy či společné procházky nepřinesly oživení a hlavně srdečnost do našich vztahů — ale protože přítelkyně se rozhodla, že se zajímavého mužského kvůli dvěma protivným holkám nevzdá, za čas se k nám nastěhovala. Dnes, s potřebným odstupem chápu, že to neměla jednoduché a že se podle svých možností snažila. Snahu projevovala i v tom, že se — ač se značným odporem — opásala zástěrou a jala se zhotovovat pokrmy na rodinný stůl. Chtěla ukázat, že je pečující hospodyňka. Smůla ovšem byla, že ji jakýkoliv záchvěv kuchařského umění zcela minul, nebylo jí dáno ukuchtit nic poživatelného, byť by to byla třebas jen míchaná 71


vajíčka. Vždy se jí do toho připletlo nedopatření, které způsobilo, že se konečný produkt nedal jíst. Poté, co se snaživá ne-kuchařinka rozhodla předložit nám cosi, o čem hrdě prohlašovala, že je vepřový sulc (a po čem se udělalo zle i benevolentnímu tatínkovi), jsem se rozhodla sama chopit vařečky, protože jinak nám hrozil totální rozvrat trávicího systému. Rozpomínala jsem se na to, jak vařila maminka i na zkušenosti s babiččinou kuchyní, a metodou pokus omyl jsem se dopracovala k získávání zkušeností a zafixování správných postupů, které vedou k cíli. Celkem pochopitelně byla moje cesta k získání kuchyňských dovedností lemována mnoha nedopatřeními. Když bramborové knedlíky po vhození do vařící vody zcela zmizely a místo nich v hrnci bublala divná bramborová kaše. Když se kynuté knedlíky změnily vařením v tenisové míčky s ovocným středem. Když jsem se přesvědčila, že je blbost frajersky obracet palačinky na pánvi nadhozem, protože ze stropu se velmi obtížně odlepují. Když jsem shledala, že babiččino heslo „přiměřeně“ v sobě skrývá hlubokou moudrost, protože pokud jsem nedala surovin přiměřeně, skončilo to neblaze. Ale naštěstí jsem v sobě měla zděděnou schopnost kuchařské záludnosti zvládat a postupně jsem rodině začala předkládat pokrmy, které se daly jíst, nakonec byly přijatelné a po nějaké době se dokonce podařilo i to, že byly dobré. Teprve pak jsem pochopila další věc, která se v kuchyni hodí. Je to zkušenost, že většina nedopatření a omylů, které se během vaření přihodí, se dá napravit, pokud se to nedozvědí strávníci. A z řady průšvihů vznikají zcela nová jídla, často mnohem lepší a zajímavější, než byl původní záměr kuchařky!

72

Jak vykoupat batole

Jak vykoupat batole Kapitola XXVIII. Má milovaná neteř Kristýnka byla v batolecím věku jako obrázek. Často a ochotně jsem ji hlídala a obvykle s příchodem vlídného jarního počasí jsem sbalila vše potřebné, vzala ji i svou dcerku a přesídlila s nimi na starý statek, aby byly na čerstvém vzduchu. Příhoda, kterou vám budu vyprávět, se přihodila, když byly neteři asi dva roky. Bylo naším dodržovaným zvykem, že jsme se každé ráno vypravily pro čerstvé rohlíky do Jednoty na návsi. Cestou z obchodu, poté co jsem absolvovala pravidelnou každodenní oznamovací povinnost (houf zvědavých sousedek potřeboval zjistit, co budu vařit, zda jsem malé oblékla čisté tepláčky, jestli už jsem stačila vyžehlit, zkontrolovaly mimino v kočárku a opatřily si ještě pár dalších pro ně nezbytných informací), jsme se zastavily s neteří u hasičské nádrže, což byl původně malý rybníček (nyní obehnaný zábradlím) uprostřed návsi. Tam se totiž ráchaly místní kachny a holčičku ten pohled pokaždé upoutal, proto jsme přicházely vybaveny několika kousky staršího pečiva, abychom se kachnám zavděčily. Kočárek se spícím nemluvnětem jsem postavila o kousek dál. Ten den, právě když jsme přicházely na pravidelnou zastávku u vodní nádrže, se k vodě důstojně kolébala kachna s kachňaty. Malá byla podívanou zcela okouzlena. Abych dítě ještě více potěšila, vzala jsem jeden z rohlíků, rozlamovala na kousky a ona drobky házela do vody nadšeným kačenám . . . Jak tak Kristýnka, zcela pohlcena děním na vodní hladině, postupovala stále blíž k vodě, aby lépe viděla, stoupla až na blátivý okraj nádrže, uklouzla a protože byla malinká, podjela pod zábradlím a zmizela ve vodě. Zde musím ještě pro dokreslení děsivé situace podotknout, že požární nádrž měla stěny vyložené betonovými deskami a hned u kraje byla nejméně dvoumetrová hloubka. Jen zlomek vteřiny trval můj ochromující úlek, pak jsem přeskočila zábradlí a vrhla se do vody za ní — protože 73


jsem zareagovala tak rychle, stačila jsem po ní ještě hrábnout, zachytit ji a vytáhnout na břeh. Jako záchranář jsem se tedy osvědčila. Co na mém jednání bylo ale poněkud zvláštní, byl fakt, že jsem při záchranné akci ani na okamžik nepustila z ruky tašku s rohlíky, čerstvě umletou kávou, sušenkami, čerstvou šunkou a peněženkou . . . Když jsme se s neteří zablácené a mokré po neplánované koupeli vracely domů, míjely jsme lavičku, kde seděl sousedův dědeček. Pozdravila jsem, on pokýval hlavou, vyndal z pusy fajfku a — protože to byl místní vtipálek — pravil rozvážně: „Ale mladá pani, příště bude lepší tu malou koupat v neckách, aspoň u nás jsme to dycky tak dělali . . .“ (Kačeny měly na další dny zvýšený příděl rohlíků, kávu jsem s lítostí vyhodila, šunku věnovala místním vořechům, peníze vyprala a usušila. Sdílet jeden rybník s houfem kachen domácích po popsané zkušenosti vřele nedoporučuji.)

74

Jahody s koprovkou

Jahody s koprovkou Kapitola XXIX. Vzhledem k tomu, že jsem vás již seznámila se základními a nejvýraznějšími osobnostmi našeho rodu, zřejmě jste postřehli výrazný podíl předků, kteří se zabývali zemědělskou činností. Není divu, že se v našich genech krom vlastností jako je tvrdohlavost, výbušnost a zvědavost přenáší i láska k půdě. Též jsem se zmínila, že jsem často jezdila na starý statek a že jsem se tam pustila do malého rolnického příštipkaření. Když jsem alespoň částečně zvítězila nad plevelem, vydobyla jsem místo na záhony, které jsem věnovala jak potěše oka — tedy záhony květinové — tak potěše žaludku, tedy záhony se zeleninou. A nemohu zapomenout na jahody. Co by to bylo za zahradu, kdyby tam nerostly jahody, vždyť každý ví, že chuti čerstvě utržených jahod se nic nevyrovná?! Na zahradě byl velký kus půdy věnován právě jahodám: opatřila jsem si kvalitní sazbu a oprávněně jsem se těšila na první sklizeň. Počasí se ten rok vydařilo — pršelo, když bylo potřeba, a jakmile se plody nalily, začalo vytrvale svítit sluníčko, aby uzrály hezky do sladka. Začátkem června jsem proto přijížděla na zahradu plna radostného očekávání, jak si pochutnám, a už jsem si v duchu plánovala jídelníček: jahody trhané přímo ze záhonu, jahody se smetanou, jahody se šlehačkou, jahodový pohár se zmrzlinou . . . Netušila jsem ovšem, že mi plány zkříží nečekané setkání s jednou z mých četných tet, kterých mám v tomto kraji požehnaně; a zejména pak pozvání na oběd, které se nedalo odmítnout. Zvlášť když mi pověděla, že bude koprovka!! Tady musím odbočit, abych vysvětlila, že koprovkou rozumíme v naší rodině a příbuzenstvu něco trochu jiného, než co se pod tímto názvem obvykle podává. Tedy ne vařené hovězí, hustá nasládlá omáčka s příchutí kopru a houskový knedlík. Ne!! Naše babička napřed uvařila výtečné nové brambory s kmínem, trošičku okyselila, přidala ztracená vejce, vylepšila hustou 75


kyselou smetanou a ochutila čerstvým nasekaným koprem. Vznikla božská mana, jídlo, po kterém jsem se mohla utlouct. Nebyla jsem schopna přestat se touhle lahůdkou cpát, dokud jsem měla v žaludku aspoň nepatrný kousek místa. U hodné tety — která jako babiččina sestra uměla zmíněné jídlo též vařit — jsem se s chutí nasytila svým oblíbeným pokrmem: a teta, když viděla, že mi chutná, dala mi s sebou ještě rozměrný kastrol, abych si mohla pochutnat ještě později. Vydala na cestu k zamýšlenému cíli a vytrvalou chůzí mi přece jen vytrávilo. . Po příchodu jsem se ze všeho nejdříve rozběhla na zahradu, abych zkontrolovala jahody. Byly senzační! Neodolala jsem a začala jsem je konzumovat rovnou ze záhonu. Když jsem měla jahod (pro tu chvíli) dost, vzpomněla jsem si na tu dobrou koprovku . . .bohužel jsem neodolala a šla jsem si dát aspoň malou porcičku. Já to zkrátím. Podařilo se mi během jediného odpoledne zlikvidovat úrodu jahod z velkého záhonu a do toho objemný hrnec, plný smetanové koprové omáčky, brambor a vajíček. Musím vyprávět, jak mi začalo být asi tak dvě hodiny poté? Věřím, že byste to vědět nechtěli a už vůbec byste nechtěli slyšet podrobnosti. A TAK mi vydrželo být po celý zbytek víkendu, dokonce jsem musela zatelefonovat kolegyni a požádat ji, aby mě v práci na pondělní dopoledne omluvila, protože jsem si netroufla vydat se na cestu již v neděli večer. Jen pro vaši lepší představu o mém utrpení podotýkám, že statek byl postaven v rozměrech, které odpovídaly potřebám početné rodiny, čeledi a hospodářských zvířat. Ovšem můj prapradědeček nepovažoval za nutné pořizovat do hospodářství takovou zbytečnou vymoženost, jakou by byla toaleta umístěná v domě. K dispozici byl jedině dřevěný domeček na opačném konci rozlehlého dvora. Mohu-li vám na závěr svého vyprávění, na základě vlastní těžce získané zkušenosti, poradit: tyhle dvě výtečné věci, jakými jsou jahody a koprovka, nikdy nemíchejte dohromady!!! 76

Jak na neslusˇny´ na´vrh

Jak na neslušný návrh Kapitola XXX. Byl krásný květnový den a my jsme odpočívali v Louvre v pohodlných sedačkách pro návštěvníky, abychom se mohli pohodlně dívat na obrazy a přitom abychom ulevili znaveným nohám. Byl devátý den našeho pařížského pobytu, za dva dny jsme měli letět domů a tak se nás zmocňovala obvyklá lehká nostalgie. Krom toho ovšem se mému muži začala v hlavě už točit kolečka, kterými semílá záležitosti pracovní. Třebaže jsem se to snažila vždy nějak zamluvit, on se trpělivě vracel ke svému tématu a nakonec jsme probírali jeho nejbližší připravované školení. Týkalo se etikety a mělo být zaměřeno na společensky přijatelné zvládání trapasů. „Vymysli si nějaký trapas“ nabádal mě. Už jsem snaživě přednesla všechny pády na schodech s roztrženými šaty, punčochami a ulomeným podpatkem, ale pořád ještě tomu něco chybělo. Rozhlížela jsem se kolem ve snaze na něco přijít. Najednou jsem zbystřila, ba v duchu zajásala. „Podívej, támhle kráčí trapas jak na objednávku!“ upozornila jsem ho šeptem. Kolem nás se vlnila krasavice pasu útlého, leč boků svůdně vykroužených, oděná ve zjevně nový kostýmek, který její postavu lichotivě obepínal. To, že kostýmek byl fungl nový nenaznačoval ani tak nedotčený vzhled, jako především cedulka, kterou si dáma zapomněla sundat ze saka a která se usídlila přímo na jejím majestátním pozadí. „Báječné, teď se budu s potěšením dívat, jak se zvládá trapas. Bylo by vhodné dámu upozornit, že nemá v pořádku oblečení.“ Muž se trochu rozpačitě ošil. „Myslíš, že je tady sama? Já jen aby někde nebyl žárlivý manžel — je taková tmavá a u těch jižních národů nemají rádi, když někdo osloví jejich polovičky.“ „Netuším, jestli je tu sama, ale nikdo se k ní nehlásí. Ale pospěš si, jinak dáma zmizí v davu a nebude vědět, proč se lidé kolem ní ucululují.“ „Tak fajn“, uznal muž a začal se zvedat,„já za ní půjdu, zastavím ji a řeknu . . .“ „JAK to řekneš?“ napadlo mě, „my nevíme, co je za národnost, jak mluví a jaké řeči rozumí.“ „Tak jí položím ruku na rameno 77


a když se ke mě otočí . . .“ „Dostaneš facku“, doplnila jsem. „Vypadá, že by to mohla být Italka nebo Španělka, ty bývají temperamentní.“ „Tak ji dohoním, pozdravím, řeknu“promiňte„, vezmu ji za ruku . . .“ „Co když si bude myslet, že ji chceš sbalit?“ napadlo mě. „Po obřadném úvodu si může myslet, že poklekneš a navlékneš jí prsten, protože ses na první pohled zamiloval.“ „Aha, tak jinak. Nemohla bys za ní jít ty?“ zkusil na mě přehodit odpovědnost. „Nemohla“, odvětila jsem nemilosrdně, „právě se mi začala líbit praktická ukázka etikety. Jen se snaž, já budu pozorovatel.“ „Fajn, dohoním ji, promluvím na ni, chlácholivě ji uchopím v podpaží . . .“ „A ona začne ječet na celé kolo, že jí chceš ukrást kabelku“ „Nebude myslet, že jí kradu kabelku, když ukážu na tu cedulku“ „Ty budeš ukazovat na její zadek? Já nevím, ale tohle nedopadne dobře.“ „Tak nebudu na její zadek, tedy na cedulku ukazovat svou rukou, ale uchopím ruku její, položím na to místo na prdelce . . .)“ „Už tě zatýkali pro sexuální obtěžování? A musí to být napoprvé akorát v Louvre? Mysli na to, že pozítří nám letí letadlo . . .a než to vysvětlíš francouzské policii . . .“ „Nebudu ji přece obtěžovat, jen jí vysvětlím, že má v nepořádku šaty!“ „Jistě, kdyby měla cedulku dejme tomu na lemu dlouhého kabátu, tak by to všechno šlo, ale ona je napasovaná v těsném oblečení!“ „Prostě na ni zkusím promluvit, nějak se snad dohodneme, jestli rozumí anglicky nebo německy. A ty půjdeš pěkně se mnou a budeš hodně okatě dávat najevo, že ke mně patříš, aby viděla, že si nejdu domlouvat rande!“ rozhodl rázně muž a vykročil směrem, kterým se ubírala osoba, co nás stála tolik přemýšlení. Já jsem si sice potichu brumlala, že to taky může vypadat, že jsme výsadka kuplířského gangu a jdeme obalamutit nevinnou turistku, ale poslušně jsem kráčela za ním. Už jsme byli jen pár metrů od dámy, když jsme spatřili, že se situace vyřeší zřejmě i bez našeho zásahu. Dáma se totiž zastavila, radostně zamávala a vzápětí k ní kráčel pán, ke kterému se něžně přivinula. A jak jsme zpovzdálí na černé látce elegantního kostýmu mohli sledovat pánovu ručku šátralku, bylo pravděpodobné, že brzy narazí na nevhodně zapomenutou cedulku — a pak už bude řešení té situace zcela v jeho rukách. Doslova!

78

Pubert’a´k ve sklı´pku

Puberťák ve sklípku Kapitola XXXI. Naši dobří přátelé jsou šťastnými majiteli vydařeného exempláře puberťáka v nejlepším rozkvětu sil. Sami si to neustále pochvalují, protože díky uvedené skutečnosti nevědí, co je nuda a nehrozí jim, že by jejich manželský a zejména rodinný život upadl do stereotypu. Příhoda, kterou vám budu vyprávět, spadá do období, kdy se odehrály dvě podstatné události: za a) otec rodiny přebudoval starý a nevyužívaný sklep na brambory ve velice útulný sklípek vinný a protože pocházel z Moravy, uložil tam pro příjemná posezení zásobu kvalitního moku; za b) puberťák se domátožil do věku 18 let a na oslavu čerstvé plnoletosti si od rodičů vyžádal svolení, že pozve kamarády a narozeniny oslaví ve sklípku. Rodiče s jistými obavami svolili a vydali se na cestu k příbuzným. Domov byl tedy prázdný a jinoch mohl začít realizovat mejdan. Zde je potřeba poznamenat, že ačkoliv je tatínek z Moravy, dopustil se výchovné chyby a syna nevzdělal v umění vychutnávat lahodné nápoje, ale spokojil se s pomyšlením „na to má ještě času dost“ a syna nabádal, aby raději pil kofolu. Není divu, že to všechno špatně dopadlo. Když se rodiče vraceli, už při příjezdu k domu začali tušit, že je zle. Po cestě se motalo několik mátožných postav, které očividně nebyly ve své kůži, ale jakmile rozpoznaly, kdo přijíždí, viditelně zrychlily krok, aby byly co nejdříve z dosahu. Drahou ratolest nalezli v pokoji a vypadala ještě o něco hůře než návštěvníci. Bylo vidět, že chlapec má za sebou strastiplné hodiny a hlavně bylo zřejmé, že se stále ještě nenalézá na této zemi, ale opilecky bloudí podivnými krajinami. Matka začínala poplakávat, otec brunátněl. To ovšem nebylo nic proti obrazu, který se naskytl, když přišla na řadu prohlídka sklípku. Jak nevesele vypadal výsledek nedávné otcovy práce a jeho chlouba! Nyní se ukázalo, proč byli mládenci tak zdrbnutí: přinesli 79


s sebou na oslavu všechny možné alkoholické nápoje, které si mohli lacino opatřit, a teprve když to všechno zlikvidovali, pustili se do tatínkovy sbírky ušlechtilých vín. Následky jejich nezřízenosti pak byly všude na podlaze, ba i na schodech. O otce se pokoušel infarkt a aby ho rozehnal, šel si promluvit se synem. Když však viděl, že se stále nalézá mimo tento svět, začal mu bublající adrenalin stříkat i ušima, což ho dovedlo k rozhodnutí, že syn musí vystřízlivět — HNED! — aby si to s ním vyřídil. Popadl nejistě vrávorajícího mládence za tričko, rázně s ním smýkl do koupelny, kde ho strčil do sprchového koutu a pustil na něj studenou vodu. Hoch kolem sebe začal mávat rukama ve snaze zastavit to studené nepříjemné a při tom nejenže urval závěs, ale jak se chytal všeho kolem sebe, pověsil se ve snaze nabýt rovnováhy na vodovodní trubku. A že už byl kus chlapa, vyrval ji ze zdi. Koupelna se začala měnit v plavecký bazén, do toho se přiřítila nyní již naplno hysterická matka s křikem „Měj rozum, táto, co tady děláš, podívej tu škodu! Nech kluka a jdi zavřít vodu!“ Přestože to vypadalo, že konec dění bude zachycen v policejních statistikách a dostane se na veřejnost prostřednictvím Černé kroniky, nastalo brzy po demolici koupelny zklidnění (patrně následkem vyčerpání). Syn byl dostrkán do postele, aby vyspal opici a vyrovnal se s kocovinou, rodiče se ještě několik hodin hádali, po kom to dítě je a kdo způsobil, že je tak špatně vychovaný. Nakonec se na znavenou rodinu snesl milosrdný spánek a dal jim nabrat sil. Druhý den se prokázalo, že ráno je opravdu moudřejší večera, a bylo možno ve spolupráci přikročit k odstranění následků příliš divoké oslavy. Koupelna byla opravena a uvedena do provozu. Sklípek byl uklizen, vydrhnut, znovu vybílen a znovu zaplněn kvalitním vínem. A syn — nyní již mladý muž — si už bude navždy pamatovat, že míchat dobré víno s krabicákem je zločin, který zasluhuje nejpřísnějšího potrestání!! 80

Jak se plave Titanic

Jak se plave Titanic Kapitola XXXII. Kokršpaněl patří mezi tzv. vodní psy, z toho vyplývá, že vlastnictví kokršpanělky Anety znamená při cestě kolem rybníku, jezera nebo jiné vodní nádrže smířit se s tím, že si zaplave. Celkem bez ohledu na roční období, čistotu vodní nádrže a vhodnost situace. Nejvíce jsem svého psa nadchla tím, když jsme v létě šly společně na koupaliště (pochopitelně v přírodě, kde se nevyskytuje nikdo, komu by psí koupel vadila). Radostné třeštění nastalo už půl kilometru před cílem. Když se pak konečně dočkala a jsem byla ve vodě s ní, začala šťastně rejdit v soustředěných kruzích. Pak jsme se společně vydaly doprostřed jezera. Všechno šlo krásně, obě jsme si spokojeně plavaly a užívaly báječné vody, klidu a slunného počasí. Ovšem když jsme byly zhruba v polovině trasy na druhý břeh, napadlo Anetu, že by si jednak ráda trochu odpočinula a za druhé, že by neškodilo kapku se po rozhlédnout po okolí. Pročež mě obeplula a velmi rozhodně se začala šplhat po ramenou na vršek mé hlavy, kde to shledala jako nejlepší. Nevím, zda máte zkušenost s vydáváním povelů „Fuj“ a „Nesmíš“, máte-li hlavu pod vodou, ale já jsem poznalala, že to jde velice špatně. Také snaha psa plácnout nebo odehnat byla v této pozici značně ztížena. Jediné, co zabralo, alespoň na chvíli, bylo chňapnout po psí noze a stáhnout ji pod vodu: tím jsem získala čas a příležitost se vynořit, nadechnout — a když se vyjevená čuba též vynořila a začala prskat, mohla jsem jí přísně říct ”Aspoň vidíš, jaký to je!! Ovšem po několika desítkách metrů jsem zase měla psa na hlavě, hlavu pod vodou a trénovala jsem Titanic. Na prázdném jezeře jsme působily zřejmě hodně podivným dojmem, protože po nějaké době se rybář, který předtím zcela zbytečně nadával, že mu plašíme ryby, přivesloval na loďce až k nám a starostlivě se mě ptal, zda 81


nepotřebuji pomoci. Protože jsem zrovna neměla hlavu nad vodou, mohla jsem zdvořile odpovědět, že vše je v pořádku, děkuji za laskavou starostlivost, to my si tady jen s pejskem hrajeme ve vodě. Rybář se tedy odebral zpátky na své místo a slyšitelně brblal, že některým lidem by se měl přístup do vody vůbec zakázat . . . Já jsem ale díky plaveckému tréninku s Anetou dokonale vycepovaná pro nenadálé situace ve vodě a hlavně — zbavila jsem se letité fóbie z vody, kterou jsem trpěla od doby, kdy jsem se jako malá holka topila . . .

82

Milenci to odjakzˇiva meˇli teˇzˇke´

Milenci to odjakživa měli těžké Kapitola XXXIII. Byli pronásledováni starostlivými rodiči, bylo jim zakazováno se vídat a v těch nejhorších případech byli dokonce dostrkáni až na radnici, aby se vzali a byl od nich pokoj. Ale milenci, kteří unikli bdělému zraku strážců dívčí ctnosti, nezvítězili ještě nad všemi nepříjemnostmi. Zejména pokud nevlastnili vlídné útočiště, kam by se mohli se svou láskou ukrýt. Jako spořádaná majitlka čiperné kokřice jsem chodila pravidelně na dlouhé večerní procházky, což bylo docela jednoduché, protože se nám před okny rozprostírala Folimanka, rozlehlý park poblíž centra. Pro pejsky to tam bylo báječné, měli tam plno prostoru na probíhání, zejména večer, kdy park opustily děti i maminky s kočárky. Sice se tam na lavičkách choulily k sobě milenecké páry, ale vzájemně jsme si tolik nepřekáželi. Při dlouhém večerním venčení bylo dost času i na procvičování povelů, aby se z psa stal dobře vychovaný a inteligentní jedinec. Ten večer, o kterém vypravuji, jsem měla v plánu vycvičit Anetu jako psa obranáře, takže jsem byl na řadě povel ŠUPÁK! Pejsce se to velice líbilo, protože na dané znamení měla dělat zlého psa, štěkat a tvářit se výhrůžně. Prošupákovaly jsme se dolní částí parku a vyrazily jsme na cestu, která vedla pod strání, hustě zarostlou keři. U jednoho z keřů se Aneta zastavila a začala štěkat, vrčet — úplně vzorově předváděla zlého psa, který v příštím okamžiku roztrhá a sežere. Pochopitelně jsem chválila a povzbuzovala . . .až se zpoza keře ozval rozlícený mužský hlas: „já ti dám šupáka, babo jedna, koukej, ať jsi s tím čoklem pryč! Slečna se bojí!!!“ Jak už jsem řekla — milenci to všude na světě mají těžké. (Pejskaři taky!)

83


Naše rodina v náboženských válkách Kapitola XXXIV. Když se babička Anička odjela vdávat na Podkarpatskou Rus, nerozvážila dostatečně podrobně, jak to bude s náboženským vyznáním v nově vzniklé rodině. Dědeček byl totiž zapřisáhlý evangelík, babička zarytá katolička. Původně to nevypadalo na nějaké rozbroje, ale to jen proto, že každý z nich předpokládal, že partner, chtivý sňatku, přestoupí na jeho víru. Bohužel však se tento předpoklad neukázal jako pravdivý a setrvávání na správnosti svého vyznání se ukázalo být natolik silné, že uzavřeli nakonec sňatek toliko občanský, což babička svému manželovi nikdy nepřestala předhazovat. Pokud se týkalo potomků, tam zvítězila vůle dědečka co hlavy rodiny: obě děti byly náboženství evangelického. (Ale doma se mluvilo česky a děti se vzdělávaly v češtině — to bylo opět vítězství babičky Češky nad manželem Němcem. V historii naší rodiny nebyly jen války náboženské, ale i národnostní spory.) Ovšem babička nevynechala jakoukoliv příležitost, aby s sebou děti vzala do kostela, kde se je snažila přesvědčit o tom, že jedině víra katolická vnáší do duše pravý mír a lásku ke všemu živému kolem sebe (to, že babička sama nešla pro facku daleko, lehce dětem vysvětlila jako projev mateřské lásky přesně podle katechismu). Moje maminka poté, co se ve věku 14 let seznámila se svým budoucím manželem z evangelické rodiny, celkem pochopitelně silně preferovala náboženství evangelické, snad ve snaze více se zalíbit otcovým rodičům, kteří dceru papeženky neviděli rádi. A protože brzy pak nastala doba, kdy se náboženství nejen „nenosilo“, ale dokonce pronásledovalo, skončilo to tak, že jakékoliv náboženské cítění zesláblo a vlastně zůstalo jen formálním údajem na křestním listě. Strýc, maminčin bratr, to vyřešil odmítnutím náboženství jako takového, což zklamaným rodičům zdůvodnil tím, že má svých starostí dost, natož aby se staral ještě o to, jak to má pánbůh na světě zařízené. 84

Nasˇe rodina v na´bozˇenskyćh va´lkaćh

Ale katolicko-protestantské spory neskončily ani poté, co se obě děti vymkly rodičovské pravomoci a nepřikláněly se na stranu jednoho či druhého. Narodila jsem se já, první vnučka a babičce a dědečkovi svitla naděje, že konečně získají spojence. Takže zatímco babička mě snadno nalákala na úchvatný zvuk varhan a nádheru kostelů, dědeček využil času, kdy babička připravovala v kuchyni chutný oběd, aby mi vysvětlil správnost evangelické prostoty. Já jsem tedy z tohoto poučování vyšla jako poněkud rozpolcená bytost: na jednu stranu se dívám s jistým despektem na působení Svatého Otce, vidím v tom dobře promyšlené divadlo pro lidi, na stranu druhou se rozpláču v Notre Dame při mši, protože mě zcela pohltí atmosféra . . .a můj muž (evangelík) mě takřka násilím táhne ven, protože už se na to zkrátka dál nemůže dívat, jeho katolický přepych z hloubi duše dopaluje. Ale pokud si potřebuji urovnat myšlenky anebo se na chvíli odpoutat od každodenních starostí, zajdu si stejně do katolického kostela (sama, pochopitelně). Na závěr musím konstatovat, že na víře katolické přece jen něco je: když byla moje švagrová (evangelička) vloni na poutním zájezdu do Medžugorje s kamarádkou (katoličkou) dostalo se jí zázračného uzdravení. Cestou na Križevac, ač neodříkávala modlitby, jako její zbožní spolupoutníci a mumlala si něco méně pobožného, přesto na ni Panenka Maria shlédla milostivě a zařídila hrozivě vyhlížející pád z kopce mezi balvany, odkud nejenže vyšla zcela nezraněná, ale ještě jí zázračně odblokovala hrudní páteř, která ji trápila a bolela už dlouhé roky.

85


Babička a předmanželská výchova Kapitola XXXV. Moje babička to s výchovou svých potomků myslela vážně a řídila se heslem, že škoda každé rány, která padne vedle. Především dbala na řádné chování, pracovitost, spolehlivost a poctivost svých dvou dětí, nezanedbávala však ani jejich mravní bezúhonnost a zachovalost. Z výše uvedeného vyplývá, že potomky hlídala a netrpěla jim žádné courání po zábavách, natož pletky s opačným pohlavím. Maminka a její bratr byli však sourozenci svornými a před přísnou maminkou vždy vynalezli nějaký drobný podfuk, jak se jí ztratit z dohledu. Bylo vlastně dobře, že babičku neposlouchali úplně ve všem: vždyť jinak bych vám dnes tuhle příhodu nemohla vyprávět, protože bych ani neměla příležitost se narodit, že?:-) O tom, jak to bylo s mými rodiči, jste si již přečetli. Ovšem můj strýc, který si v pozdějších letech řezal prsty na cirkulárce, na tom nebyl se svou známostí o mnoho lépe. Potkal se s dívkou Haničkou a po nějakém čase si uvědomil, že je ta pravá a chce se s ní oženit. U slečny doma proti jeho nápadu nebyli, horší bylo, když s plánem seznámil rodiče svoje. Babička nechtěla o nějaké brzké svatbě ani slyšet, strýcovu vyvolenou si nechala předvést a podrobila ji kritickému zkoumání. Pak prohlásila, ať mladí pár let počkají, slečna se jí zdála jakási moc mladá, navíc parádivá, nastrojená . . .tak aby jako budoucí tchyně získala jistotu, že syn nepadne do rukou nějaké koketě, která se o něj ani pořádně nepostará! Babiččino zkoumání nevěsty trvalo celkem šest let — teprve po této době usoudila, že dívka projevila dostatek trpělivosti a dobrého vychování, proto přestala synově svatbě bránit a šťastní zamilovaní se konečně dočkali statutu snoubeneckého, což byl už jen krok k vytouženému stavu manželskému. 86

Babicˇka a prˇedmanzˇelska´ vyćhova

To, že termín synovy svatby byl stanoven, však neznamenalo, že by babička mladým trpěla nějaké courání po nocích a jiné nepořádnosti. Ovšem když zbýval už jen týden do svatby, stalo se, že se strýc se svou vyvolenou jaksi příliš zapovídal a domů nepřišel v nařízených deset hodin, ale v půl dvanácté. Babička na provinilce čekala v předsíni. Počkala, až za sebou zavře dveře, pak přísným hlasem zavelela: „Stůj na místě a ani se nehni!!“ Došla si do kuchyně pro stoličku, tu postavila před svého vyjeveného syna, vylezla, vlepila mu z každé strany pořádnou facku a se slovy :„Aby sis pamatoval, že dokud jsi doma, budeš chodit načas!“ slezla. (Babička měřila 1,60 a strýc 1,90: uvedený výškový rozdíl vysvětluje nutnost použití stoličky, pokud měla trestající ruka dopadnout přesně na provinilcova líčka) „To štokrle koukej uklidit!“ prohlásila rezolutně a šla spát. Konsternovaný strýc poslušně uklidil stoličku, odstrojil se a šel spát. Krom pálících otisků pádné matčiny pravice na tvářích ho však na duši hřálo vědomí, že je ke svatbě zase o den blíže . . . Celý život si pak manželství pochvaloval — vlídná žena ho netloukla, ani když přišel domů pozdě. Ale pro jistotu stoličku domů nekoupil.

87


Kočičí strategie Kapitola XXXVI. Kočky jsou stvoření pohledná, elegantní a ovšem převelice mazaná. Jako majitel psa mám ovšem přístup ke kočkám značně ztížen — těžko se konverzuje s kočkou, která se řítí na strom za divokého pronásledování rozkaceným psem Anetou. Krom toho, že za běhu toho moc řící nestihnu a ani lichotivé čičíííí nemá správnou intonaci, není prchající kočka příliš naladěna na společenské zdvořilosti. Ovšem na návštěvě u mé sestry byla situace jiná (Aneta pochopitelně musela zůstat doma), proto jsem mohla do sestřina domu vstoupit bez jejího podezíravého hlídkování. Spolu s členy sestřiny rodiny mě uvítala i jejich mourovatá kočka, i když výraz „uvítala“ zrovna neodpovídá tomu, jak se na mě podívala. Chvíli si mě prohlížela a pak s poznámkou „Já nevím, lidi, že se neporadíte, než něco přitáhnete domů“ odešla na zahradu zkontrolovat ptactvo a drobné hlodavce. První dny mě číča okázale ignorovala, protože když se jí nacpe do domu někdo bez pozvání a bez svolení, nemá nárok na ohledy. Pak ale začala zkoumat — když už mě musí strpět — zda bych nemohla být k něčemu užitečná; na něco přece přišla. Vstávala sem totiž z celé rodiny daleko nejdříve, protože jsem se nemohla nabažit požitku ranní koupele v moři. Takže v šest ráno, kdy všichni spokojeně spali, jsem si již v kuchyni připravovala lehkou snídani, abych mohla vyrazit na pláž. To byl okamžik, kdy se na mě kočka zaměřila. S přívětivým mňoukáním a lichotivým vrněním se mi otírala o nohy — ale byla velice cílevědomá, protože mě nejkratší cestou vedla k místu svého zájmu, k ledničce. Tam byly připraveny ve zvláštním šuplíku krásné hovězí plátky a kočka mě vyzvala, abych je nakrájela na kostky, vložila do kočičí misky a předložila. 88

Kocˇicˇ´ı strategie

Je pochopitelné, že jsem tak učinila bez váhání, protože jsem byla nadšena a pyšná, že moje strategie a láska ke zvířátkům jsou tak zjevné, že si mě oblíbila i tahle nedůtklivá kočka. Kočka svou ranní porci s chutí slupla a pak to vzala zkrátka. Mňoukla jako výraz díků a už se hrnula ke dveřím, aby se procházkou po zahradě trochu provětrala a zkontrolovala, co se kde děje nového. Takhle to šlo bez problémů asi dva týdny. Pak se mě sestra otázala, zda náhodou — když si připravuji něco k jídlu — neberu maso z přihrádky, věnované kočičímu zásobování. Ne snad, dodala sestra spěšně, že by na tom masu bylo něco špatného — je to výtečné čerstvé maso, kupované u spolehlivého řezníka („pro lidi“) — jiné by jejich vznešená kočka nevzala do tlamky — ale ptá se jen tak, pro pořádek. Chvíli jsem se na sestru nechápavě dívala a pak jsem se začala smát. Pochopila jsem, jak si to kočka zařídila. Jakmile jsem já byla z dohledu, pěkně uklizená na pláži, kočka vyčkala, dokud nevstávala sestra a k té se hned s naléhavým mňoukáním hrnula, aby se domáhala ranní porce. Než jsme podfuk odhalily, dostávala dvojité porce. Sestra celou záležitost uzavřela konstatováním: „No, aspoň chápu, proč poslední dobou začala tloustnout, když ji krmím pořád stejně!“ A na závěr ještě poznámka: v souvislosti s výskytem kočičího člena domácnosti mě sestra upozorňovala, že kočka (v Austrálii) se nazývá vždy „pussycat“ — pokud bych použila označení „pussy“, dostala bych se prý do trošku směšné situace. (pussycat — kočička, čičinka; pussy — čičinka = kundička). To prý zažil brzy po svém přistěhování do Sydney český veterinář, když si otevřel praxi. Přišla k němu dáma s nemocnou kočkou a on v domnění, že říká „Tak copak je vaší kočičce?“ se zeptal . „What is your pussy?“ a dostalo se mu odpovědi „Oh, my pussy is ok, my pussycat is sick“.(Píču mám v pořádku, to číča stůně.)

89


Letiště (a jak ho nenajít) Kapitola XXXVII. Domnívám se, že ač ruzyňské letiště nepatří mezi největší na světě, dokonce ani v evropském měřítku nemá nárok na tento titul, je to přece jen objekt, který se tak snadno nedá přehlédnout. Ovšem šedivá je teorie, zelený strom života. Existují i důvody, proč a jak zabloudit, třebaže orientační smysl je v pořádku, pravá a levá ruka se nepletou a dotyčný je schopen dokonce podle Polárky najít cestu na sever. Stačí považovat orientační a popisné tabule za nutné zlo a tudíž je sabotovat. Naše rodina je vyzdobena jedním takovým exemplářem a to v kvalitě mimořádně vysoké. Ač Pražák, bez váhání zabloudí v metru a přiměje celou rodinu, aby zběsile pobíhala po stanici Ládví ve snaze konečně se najít (za zběsilého telefonování „kde jsi? co kolem sebe vidíš? popiš okolí!“) a to jen proto, že zamění cedulku s nápisem „směr Ládví“ za obrovský nápis, označující název stanice. Následně se ukáže, ze ve skutečnosti se nalézal na Vltavské. Po odhalení příčiny, proč se nemůžeme najít a po zjednání nápravy jsme se setkali s rozlíceným jedincem, který se zcela vážně chystal podat trestní oznámení na idioty, kteří metro projektovali, protože se tím dopustili zločinu proti lidskosti a žádný normální člověk se v tom jejich nesmyslu nemůže vyznat. Na naši námitku, že tímto nesmyslem se denně přepraví cca milión lidí a všichni se celkem slušně orientují odpověděl, že ty by dal zavřít taky, aby si to propříště rozmysleli. Domnívám se, že když jsem vás takto zasvětila do děje, pochopíte snáze, jak se může stát, že někdo nenajde ruzyňské letiště a to opakovaně, přestože tam opakovaně byl. Na tohoto exota jsme se na obraceli — protože je to blízký příbuzný — v záležitosti dopravy na letiště při každoročních cestách do Paříže. Cesta TAM byla celkem bez problémů, protože muž seděl vedle řidiče a navigoval. 90

Letisˇteˇ (a jak ho nenajı´t)

Občas sice došlo na nevrlé brblání, k čemu jsou na trase odbočky, když by bylo jednodušší dojet do cíle rovnou za nosem, ale jak jsem řekla, problém nebyl. Ovšem při návratu nastal cirkus. Po přistání jsme samozřejmě podali zprávu, dostalo se nám odpovědi, že už jede. Jali jsme se čekat. Čekali jsme dlouho. Marně. Došlo znovu na telefonování a zjišťování, kde se náš milý autodopravce nalézá. Obvykle se nám dostalo nevrlé odpovědi „Nevím, kde to je, ta idiotská silnice mě zavedla někam mezi pole a nic jako letiště tu nevidím“. Muž se někdy v této době opět pokusil o navedení na správnou trasu, ale protože už nemohl být osobně přítomen, nebylo to účinné. navíc se zpravidla brzy po započetí navigačních rozhovorů ozvalo po sérii kleteb jakési divné zachrastění a komunikace byla přerušena. Rozšlapaný mobil totiž nefunguje a pokud je navíc vyhozen z okénka automobilu, už se nedovoláte. Pak nám nezbylo než čekat, až řidič dostane šťastné vnuknutí a cestu na letiště najde podle nějakého vnitřního hlasu nebo jiného nadpřirozeného vodítka. Obvykle, tak po dvou hodinách čekání, nastala etapa, kdy jsme svého dopravce uviděli, jak daleko od místa, kde čekáme, zběsile krouží se svým automobilem. Věděli jsme proto, ře se mu podařilo nalézt letiště jako objekt, ale bylo ještě třeba zdolat úkon „Přiblížit se sekci Přílety“. To trvalo zpravidla hodinu. Poté, co došlo ke šťastnému shledání a my jsme se uondáni naložili do auta, museli jsme vyslechnout spršku nadávek, směřující na hlavu toho, kdo letiště postavil, kdo vybral vůbec tuto lokalitu a kdo je za to zodpovědný. Požadavek, aby na letiště byl podniknut kobercový nálet a aby byla tato hanebnost navždy smazána z povrchu země, byl pak logickým vyústěním celé tirády. Poznamenávám, že já se této každoroční akce s odvozem účastním krajně nedobrovolně — byla by pro mě přijatelnější i cesta autobusem a metrem — ale nedaří se mi se tomuto zážitku vyhnout. Můj muž, protože každé povolání svým způsobem člověka poznamenává, je totiž toho názoru, že 91


trpělivým a důsledným výcvikem lze dosáhnout úspěchu i u velmi zatvrzelých osob. Zřejmě doufá, že za nějakých dvacet let bude problém zcela zvládnout, takže milý příbuzný bude cestu na ruzyňské letiště zvládat i se zavázanýma očima!

92

Va´lka (ohledneˇ) ru˚zˇ´ı

Válka (ohledně) růží Kapitola XXXVIII. Již jsem se přiznala ke slabosti pro zahrady, rostliny, zeleninu i květiny, měla bych snad zdůraznit, že slabostí, hraničící až s posedlostí, jsou pro mě růže. Ovšem tohle jsem zdědila po babičce od A, tak to nemůže být zase nic špatného! Na zahradě starého statku jsem vyhradila pro růže nemalý kus země, protože v přívětivém a teplém polabském kraji růže rostly a prospívaly jedna radost. Později, když jsem se dostala k chalupě, umístěné v mnohem méně vlídné krajině krkonošské, nezastavilo mě ani to před plánováním, kde by se keře růží nejlépe vyjímaly. Rodina se zpočátku vzbouřila jako jeden muž a poukazovala na své mínění, že nejlepší je dát volný průchod přírodě. Na kopřivách nakonec není nic nepěkného (je z nich chutná velikonoční nádivka) a když se to bejlí čas od času poseká, zahrada nevypadá vysloveně špatně. Je pochopitelné (znáte-li mě aspoň trochu), že jejich názor mě až tak dalece nezajímal a jen jsem odhadovala, kam kterou růži posadit. Pak jsem začala s plíživou realizací, ovšem v těchto nesnadných začátcích se až příliš snadno stávalo, že při sekání „bejlí“ jakoby nedopatřením byla zlikvidována i nadějná růže, vždy s vysvětlením „nenapadlo mě, že tam může být něco jiného než tráva“ (jistě, koho by napadlo, že na záhonu porostou květiny, že?!) Bylo jasné, že budu muset přitvrdit. Proto jsem záhony rozšířila a začala obkládat kameny, takže po několikeré generálce sekačky už se mezi obyvatele chalupy vnesl respekt k území nikoho, které teď zabraly růže. Pochopitelně, jakmile je zvládnut začátek, pokračování jde snadnějí, proto jsem další plochy pro záhony či keře růží zabírala s větší lehkostí. Jakmile se mi do rukou dostal katalog s nabídkou květin, už jsem malovala plánky, 93


kde se bude pnout růže popínavá, kde bude rozlehlý pestrobarevný záhon a kam umístím bohatě rostoucí keře . . . Když jsem si rozvrhla umístění, začala jsem objednávat a došla jsem k závěru, že moje aktuální plány spraví zakoupení zhruba osmdesáti kusů, což mě naplnilo spokojeností. Ponechává mi to dostatečnou perspektivu i pro roky další. Podstatné je, že mi nuda nehrozí. Objednávku jsem zaslala ke Starklovi (což není neplacená reklama, ale dlouholeté dobré zkušenosti) a čekala. Problém nastal ve chvíli, kdy balíky s růžemi přicházely a to z důvodu, že počasí se rozhodlo nerespektovat jaro astrologické a protáhlo si zimu. Nastal problém s uchováním, protože v bytě růžím dobře nebylo a sklep máme díky předchozím generacím zaplněn až po okraj věcmi, které samozřejmě není možné vyhodit. Růže se proto stěhovaly po bytě podle toho, jak se kde dala snižovat teplota. Já jsem pro ně usilovně vytvářela takové podmínky, aby přežily přestěhování na zahradu. Musím říci, že jsem znovu byla spokojena s kvalitou zasílaných rostlin, protože ač se růže dostaly na místo určení s pětitýdenním zpožděním, přežily všechny a chovaly se na záhonech velice zodpovědně, rostly a kvetly až do pozdního podzimu. Pochopitelně: abych mohla své plány uskutečnit, musela jsem pro růže vytvořit přiměřený prostor a tak jsem celou rodinu zapojila do akce „rytí záhonů jest zdraví prospěšné a způsobuje pěknou postavu/chrání před padáním vlasů/je díky němu hladká pleť bez vrásek“. Proto se kultivace kopřivových polí v záhony růží odehrála rychle a bez obtíží, protože počet pracovitých rukou i k dřině ochotných zad se ukázal být uspokojivým. Počasí se následně taky chovalo slušně, poskytlo dostatečně dlouhé období vláhy, aby růže mohly zakořenit a poté se odhodlalo i ke slunečnímu svitu, takže začaly hezky kvést. Je pravda, že pohyb na zahradě začíná být ztížen, protože dekorativní záhony poněkud brání volnému pohybu. Zřejmě nejhůře to nesou sousedovy 94

Va´lka (ohledneˇ) ru˚zˇ´ı

slepice. Ty byly zvyklé k nám chodit na procházku i pro nějaké chutné sousto a tak je rozčiluje, když musejí trnité keře obcházet. Ale psice Aneta, pro kterou je plocha zahrady probíhačkou, se naučila opět hezky skákat do výšky při pohybu přes záhony. Což je pro její zlenivělou kostru i svalstvo jedině prospěšné. I rodina, která se dřív se na parádičky na zahradě dívala s lehkým opovržením, začala brát zářivě kvetoucí záhony jako pozitivum (možná zapracovala krev, pot a slzy, společně prolité při budovatelských aktivitách). Dokonce se stalo zvykem, že se nakupuje na zub i našim milým růžím (pánové dostanou klobásy, růže hnojivo . . .).

95


Host do domu, hůl do ruky! Kapitola XXXIX. Jsme rodina rozvětvená, početná, rozmanitá, přátelská a zvídavá. Navíc se mezi námi vyskytuje značný počet osobností, které touží být středem pozornosti, aby mohli vyprávět ostatním své veselé příběhy ze života. Je pochopitelné, že při omezeném počtu posluchačů v jedné rodině začne být poptávka po posluchačích zvenčí. Ti se dají lépe uzemnit výrokem „To vám musím říci, to jste ještě neslyšeli“. Proto jsou u nás hosté vítáni a dveře se u nás netrhnou. Je to ještě umocněno zvyklostmi z doby minulé, kdy můj muž žil osaměle a tak pro něj návštěvy znamenaly i vítané zpestření jídelníčku. Obvykle ženská část návštěvy přibalila s sebou něco dobrot z vlastní kuchyně, protože její soucitné srdce jí pravilo, že chudák opuštěný mužský jistě uvítá domácí knedlík, koláč anebo kastrol s pravou domácí svíčkovou. Chudák osamělý pak na oplátku účastně naslouchal různým peripetiím z rodiny návštěvníků a utěšoval se myšlenkou na výtečnou večeři, která ho za pár hodin čeká. Ovšem osud zapracoval a v rodině jsem se objevila já. Znamenalo to sice, že již nebude potřeba, aby byly domácí produkty donášeny, ale zároveň to mělo za následek, že návštěvám bylo možno jejich dřívější laskavost oplácet i za roky předchozí. Časem se přidávali další, kteří objevili kouzlo domácí kuchyně a dobře zásobeného baru. Došlo posléze k situaci, kdy jsme nevěděli dne ani hodiny, kdy u dveří zazvoní návštěva — v případě pobytu na chalupě ani kdy nám rovnou vkráčí do světnice. Dosáhlo to takové míry, že bylo riskantní ulehnout s nachlazením, chtít si udělat odpočinkový den, pustit se do velkého úklidu, začít vyklízet skříně a dělat v nich pořádek, udělat si relaxační koupel a naložit se do vyhřáté 96

Host do domu, hu˚l do ruky!

vody s vonnými esencemi . . .návštěva se jistojistě objevila a s veselým halekáním „ale to mi vůbec nevadí, že jste v županu, já nejsem na žádné obřadnosti“ se usazovala ke stolu a ohlížela se, odkud si naložit pohoštění. Jedním z nejsilnějších zážitků z tohoto oboru byl nájezd rozsáhlé tlupy známých, kteří se rozhodli navštívit nás na chalupě zrovna v den, kdy se tam vybouralo dřevěné, červotočem prožrané schodiště, aby mohl tesař zhotovit schody nové. Skupina vcházela do chalupy mezi oblaky prachu z omítky, překračovala vybourané kusy schodiště a zvesela povykovala, že ne vždycky může mít hospodyňka naklizeno. Kapitolou pro sebe jsou pak naši holandští sousedé, kteří se zásadně vyskytují v průvodech, takže pozvete-li na kafe jednoho z nich, případně manželskou dvojici, neváhají svolat všechny své příbuzné a známé rozmístěné po Krkonoších a do chalupy nakráčí turistická výprava. Také jsme byli svého času obšťastňováni návštěvami rodiny, která přicházela zpravidla kolem čtvrté hodiny odpolední, aby se zvedala k odchodu o dvanáct hodin později s podotknutím, že se brzy musíme zase vidět. Rozhodně bych ovšem neměla ve výčtu opomenout hezký vánoční zvyk, který se u nás zavedl (proti mé vůli, pochopitelně), že se na Štědrý den u nás doma shromáždí všichni mužští členové a všechny děti ze širokého příbuzenstva, aby si tak manželky a matky mohly v poklidu připravit všechno na večer. Já naproti tomu se nemusím vánočním úklidem vůbec obtěžovat, po několika hodinách zmíněné návštěvy je to jedno. Ovšem vloni na vánoce se mi povedla záškodnická akce, kdy jsem se v pravidelných intervalech vynořovala z kuchyně, abych přítomným tatínkům štědře dolévala sklenky. Výsledkem bylo, že děti odváděly své rozjařené otce do domácího prostředí, průběh Štědrého večera byl poněkud narušen tím, že tatínek podle svého založení buď zpíval anebo usínal a většina maminek poté údajně prohlásila „Tak tam jsi byl naposledy!“ Vánoce jsou vůbec zvláštním časem, který podněcuje k návštěvám a musím zde znovu vzpomenout našich holandských známých, kteří se u nás objevili 24. prosince v půl páté odpoledne. Situace, která poté nastala, byla poněkud 97


delikátní, zejména proto, že můj útlocitný muž byl znepokojen, že pro ně ježíšek nemá dárky. V poslední době pak nejčastější návštěvou u nás je manželský pár gayů. Ti si sem chodí řešit své spory o to, zda dečička má ležet na stolečku anebo zda se tam nehodí, jestli mají být stěny vymalovány bíle nebo do růžova a podobné prkotiny. Zavinil to pochopitelně můj muž, kteří se většinou snaží znesvářené manželské páry porovnat, usmířit a nechat jim nahlédnout stanovisko toho druhého. Je tedy mezi dvojicemi mimořádně oblíben, ovšem za to pak trpíme oba opakovanými návštěvami na téma „ale on mi řekl . . .“, „no jo, ale ona předtím řekla . . .“ a „jo, to jsi sice řekl, ale ten tón, TEN TÓN!!!“ Musím se ovšem přiznat, že zmíněné hochy jako návštěvu mám docela ráda, protože manželka vždycky napeče výtečné čokoládové dortíčky, kterých donese celou velkou krabici a máme několik dní co mlsat. Závěrem musím říci, že i když mě návštěvy občas zaskočí, protože mám v plánu něco jiného, výsledkem je radost. Nejnepříjemnější pro mě by byl stereotyp a ten mi opravdu nehrozí! Kromě toho, pokud by nás navštívil někdo opravdu protivný, vždy se můžeme spolehnout na naši Anetu, která v takovém případě dokonale předstírá zlého psa, který má za sebou mnoho pokousaných. Vlezlé pojišťovačce dokonce odmítla vydat boty, které si tato odložila v předsíni. Když už chodí tam, kde ji nechtějí, tak ať to nějak vynahradí, ne??!

98

Da´lkoveˇ ˇr´ızeny´ chirurg

Dálkově řízený chirurg Kapitola XL. Můj tatínek se musel ve věku 75 let chtě nechtě vydat do spárů doktorů. Přičinil se o to sám, neboť si postěžoval, že se trochu zadýchává při obvyklém dobíhání vlaku do Kolína. Pečlivý lékař ho vyšetřil, pokýval hlavou a seznámil ho s tím, že bude muset jít na operaci srdce, neboť mu hrozí infarkt. Bohužel dále podotkl, že jeho stav je sice závažný, ale ne natolik vážný, aby vyžadoval okamžitý zákrok a čekací doba je obvykle půl roku. To by ještě mohl vydržet, uzavřel lékař znalecky. Tatínek přišel domů, sedl si do křesla a čekal na infarkt. To vše jsem se dozvěděla a nesmírně se naštvala. A tak jsem neváhala učinit na svého zaměstnavatele zdvořilý dotaz, zda je popsaný postup v souladu s lékařskou etikou a zda je pravda, že zaměstnanci nemocnice mají jako bonus přednostní péči pro sebe i rodinné příslušníky. Po odpovědí NE a ANO byl další postup snadný. Tatínka pohltilo soukolí předoperačních vyšetření, což naštěstí rozptýlilo jeho obavy a stres ze zdravotního stavu. Nepříjemné bylo, že den operace se shodoval se začátkem mé cesty za sestrou do Sydney. Proto jsem požádala šéfa a kolegy i kolegyně, aby se o tatínkově zdravotním stavu informovali a průběžně mi podávali zprávy. Zpravodajská činnost probíhala bez komplikací včetně obsahu informací. Zákrok byl obtížný, rekonvalescence probíhala pomalu, ale uspokojivě. Při cestách po Queenslandu nás v maličkém kempu ovšem dostihl hysterický telefonát macechy, která křičela, že se vrátila z nemocnice, kde zjistila, že její manžel umírá. A nikdo z personálu se o něj nestará, všechno je příšerné, nikdy nezažila tak skandální poměry. Zbledlá sestra dotelefonovala a na mou hlavu vychrlila vodopád výčitek a kritiky za naše zdravotnictví. Poslouchala jsem to všechno ohromena 99


a nevěřící, nezdálo se mi to vůbec možné. Tatínek byl na klinice vynikajícího chirurga, do jehož odborných rukou se s důvěrou svěřovali i naši státníci, nepovažovala jsem za pravděpodobné, že by péče o pacienty byla na tak špatné úrovni. Nalézali jsme se tisíce kilometrů daleko a odříznuti od civilizace, kontakt se světem nám zajišťoval jen mobil. V nouzi mě napadlo spočítat si časový rozdíl a došlo mi, že v Praze je půl páté odpoledne. Začala jsem jednat. Zatelefonovala jsem šéfovi — byl sice už začátek víkendu — pátek a po pracovní době — ale u něj bylo pravděpodobné, že domů nešel. Tento předpoklad byl správný, takže jsem vysvětlila situaci a on slíbil, že to zařídí. Za hodinu se ozval a oznámil následující. Zavolal svého kolegu, slovutného chirurga; zastihl ho na parkovišti, právě když chtěl nasednout do auta, neboť slíbil manželce, že přijde domů dřív a pojedou lyžovat. Když slyšel, co se stalo, vrátil se okamžitě na kliniku, aby to prověřil. Především zjistil, že můj tatínek nejenže neumírá, ale je v relativně dobrém stavu. Pouze — jak se asi dá po náročné operaci srdce očekávat, není mu úplně do skoku, rány bolí a vůbec se mu v nemocnici nelíbí, proto je mrzutý, podrážděný, nevlídný a s nikým nechce mluvit. Pan profesor usedl k pacientově posteli, vlídně pohovořil a vysvětlil mu, jak to s jeho zdravotním stavem vypadá, co bude následovat. Pak nařídil, aby tatínek dostal ještě navíc injekci na bolesti. Pověřil lékaře, který měl službu, aby ho průběžně informoval a když získal jistotu, že je pacient opravdu v pořádku, rozloučil se a odešel za víkendovými plány. Ještě před odchodem mu to ale nedalo a otočil se na tatínka se zvědavým dotazem: „Prosím vás, jak volali kvůli vám až z Austrálie — vy tam máte nějaké příbuzné?“ Tatínek, uondaný tím rozruchem, pomalu usínající, se zavrtěl a pak odpověděl : „Nevím, kdo volal. Já v Austrálii neznám vůbec nikoho. To je moc daleko.“ Zachumlal se do deky a usnul.

100

Nerozva´zˇny´ bigamista

Nerozvážný bigamista Kapitola XLI. Tuto příhodu jsem slyšela jen vyprávět. Nemám tedy osobní zkušenost a nemohu vám na závěr dát žádnou osobně vyzkoušenou radu, jak naložit s bigamistou tak neprozřetelným, že to na něj praskne. (Ještě předesílám, že jména osob jsou z pochopitelných důvodů vymyšlena.) Žily byly, na oddělení jedné nemocnice pracovaly dvě hezké a milé zdravotní sestřičky. Janička a Hanička. Moc se neznaly, ale jednou se to tak semlelo, že se sešly spolu na noční službě. Zrovna nastal obdivuhodný klid a tak zbyl čas ni na řeči o životě. Janička se rozpovídala jako první: „Já jsem teď tak šťastná! Zamilovala jsem se, mám báječného mužského a dokonce jsme se zasnoubili, budeme se za dva měsíce brát.“ Hanička na to: „To ti moc přeju — já jsem teda dřív na chlapy moc štěstí neměla. Ale před pár měsíci jsem konečně potkala toho pravého. Jsem spokojená a moc ho miluju. Začali jsme mluvit o svatbě a nejraději bychom se brali někdy na jaře. Poslyš, to bude skoro za dva měsíce jako u tebe — co kdybychom se domluvily a udělaly oslavu společně? Nakonec bychom na tom ušetřily . . .“ Janička souhlasila a dál se rozplývala: „On je takový hezký a chytrý . . .představ si, že pracuje na letišti. Víš, je pilot a lítá na dálkových trasách. To ho taky tři dny nevidím. Je mi smutno, ale zase jsem ráda, že má tak důležitou práci. A slibuje mi, že si uděláme krásnou svatební cestu někam do exotických krajů.“ Hanička se rozzářila: „On pracuje na letišti a jako pilot?! No to je báječné, protože představ si, ta náhoda, můj snoubenec taky! To by byla legrace, kdyby se znali!! Vlastně by to bylo prima, mohli bychom se spolu všichni čtyři kamarádit i po svatbě.“ I Janičce se nadhozená představa líbila a proto se zeptala „A jak se vlastně ten tvůj jmenuje? Můj Karel.“ Hanička se smála: „To není možné. já mám taky Karla. Jak je od sebe poznáme?“ Bystřejší Janičce ovšem už v tu chvíli začala tuhnout tvář 101


a méně rozjařeným hlasem dodala: „Jmenuje se Karel Vonásek. A tvůj?“ Hanička zkameněla: „Nedělej si legraci — Karel Vonásek je můj ženich!!“ Teď se na sebe dívaly s pocitem, že to musí být nějaká legrace nebo nedorozumění, až Janička odhodlaně navrhla: „Máš fotku? Já jo, musíme si to ověřit.“ Ověřily. Z fotografií se na obě usmíval stejný Karel Vonásek. Když obě zklamané snoubenky odešly ráno ze služby domů, měl věrolomník po příjemném životě. Napřed ho vyhodila snoubenka, která byla na řadě s bydlením a když se chtěl uchýlit k druhé, čekalo ho totéž nelaskavé vyhoštění. Na závěr — nebyl to pilot, na letišti řídil akorát velký stroj na čištění podlahových krytin. Obě dívky se po čase utěšily s jinými a vhodnějšími partnery. Ale opatrnost v nich zůstala: než přijaly zásnubní prstýnek, obešly s fotkou kandidáta manželství všechny kolegyně a prověřily si, zda si zobrazeného pána některá z nich nebude brát . . .

102

Batole jde do sveˇta

Batole jde do světa Kapitola XLII. Při pobytech na našem starém statku jsem měla na opatrování dvě malé děti. Starší byla neteř Kristinka (připomínám svůj historický skok do požární nádrže s taškou rohlíků), mladší moje dcera Míša. Musela jsem během dne zvládnout nejen vše, co potřebovaly děti, ale i praní, úklid a také bylo nutné pracovat na zahradě. Přitom jsem spoléhala na to, že dvůr je přehledný a děti tam mají dostatek relativně bezpečné zábavy. Předpokládala jsem (pošetile, jak ukázaly následující události), že v nejhorším si mohou odřít kolena nebo natlouci nos. Odchodu na náves, za venkovními dobrodružstvími bránila pevně uzavřená vrátka. Podcenila jsem vynalézavost batolat! Neteř byla ve věku, kdy se teprve rozhlížela po světě, dcera se začala přednedávnem začala stavět na vratké nožičky, což jen posilovalo moje přesvědčení, že se daleko nevypraví, pokud by chtěly zkoumat svět. Jednou mě ovšem menší z obou mrňat zatahalo za sukni a sice nesrozumitelně, ale důrazně mi cosi sdělovalo. Sdělení jsem po vynaložení jistého úsilí dešifrovala jako „Kristýnka šla pa“ (dodnes tvrdím, že se dcera naučila tak brzy a dobře mluvit jen proto, aby mohla žalovat). Zdálo se mi to nemožné, ale přesto jsem znejistěla a šla zkontrolovat výskyt batolete na dvorku. Vrátka byla otevřena (nechápu, jak dosáhla na kliku, ani kde vzala sílu k tomu, aby ztuha jdoucí kliku stiskla a otevřela si), pachole bylo fuč. Vyběhla jsem a začala se rozhlížet, ale bohužel, kromě několika slepic, dvou kachen a spícího psa jsem neviděla nic. Rozhodně ne svou malou neteř. Začala jsem zběsile lítat po návsi — předtím jsem ovšem popadla protestující dítě — to svoje — a umístila do postýlky, protože jsem netoužila honit batolata dvě. Pak jsem začala pátrat a přitom jsem bušila sousedům na 103


okna a vyptávala se všech, u kterých jsem vzbudila pozornost, zda neviděli malou blonďatou holčičku s culíky, jak někam jde. A teď to začalo, protože sousedky viditelně ožily: „Jooo, tak to bude špatný, pani, to šla určitě k silnici. To dobře nedopadne, zrovna na podzim tam dvě děti přejeli!!“ „No, taky mohla jít k Labi, a to taky bude zlý, to se určitě utopila, tam je v Labi velkej proud hned u břehu, kdoví kdy ji najdou . . .“ „Nejspíš došla k nádrži a spadla tam, stačí chvilka a dítě je utopený.“ Všechny tyhle s gustem mi sdělované informace jen zvyšovaly mou nepříčetnou hysterii a já už jsem lítala po vesnici jako pominutý kulový blesk. Těsně předtím, než jsem se vydala skákat pod auto nebo do hluboké vody taky, jsem se dokázala poněkud uklidnit.Došlo mi, že tyhle pohřební řeči mi nepomohou a musím začít systematičtěji propátrávat okolí. Napřed jsem se vydala k silnici, byla blíž a připadala mi nebezpečnější (navíc cestou jsem mohla obhlédnout i požární nádrž). Nic, dítě nenalezeno. Pak jsem se obrátila a běžela k Labi. Najednou ve mně srdce opravdu a doslova poskočilo — v dálce jsem zahlédla malinkou postavičku, jak vesele poskakuje po cestě. Už zbýval jen kousek cesty a došla by na strmý břeh Labe. S vypětím sil jsem ji doběhla, zkontrolovala, že vypadá naprosto spokojeně a abych nastolila znovu řád všehomíra, dodržování pravidel a domácího řádu, naplácala jsem jí na zadek. Ochránci práv dětí mě za to pravděpodobně znectí, ale je fakt, že tím byl problém uprchlictví u nás vyřešen. A neteř si to pamatuje dodnes:-)

104

Samaritańem proti sve´ vu˚li

Samaritánem proti své vůli Kapitola XLIII. Samaritánem by se měl stát pouze člověk, který k tomu má sklony, vlohy a který je rád, může-li někomu prokázat službu. Pokud však člověka do role samaritána dostrká zlomyslný osud, je to nešetrné. Takový osud potkal svého času mě. Po pořádné řádce let jsem se totiž potkala s jedním jinochem z party mládeže, která se často a porůznu povalovala u nás doma v době, kdy mou milou sestru a jejího nastávajícího ze všeho nejvíce bavily mejdany a jiné veselé záležitosti. Protože oni na rozdíl od ostatní mládeže disponovali bytem, kde jsem byla jen já, sourozenec bez výkonné rodičovské pravomoci, poskytovali štědře nocleh všem, kterým se nechtělo domů, před zraky přísných rodičů. Přes uplynulou řádku let jsem shledala, že chlapec s blond kadeřavými vlásky se nijak zvlášť nezměnil, stále mu zůstal vzhled andílka, který se jen z čiré nudy objevil u nás pozemšťanů, aby nám předvedl, jak vypadá nevinnost. Ovšem oproti době mladických mejdanů značně rozšířil svou schopnost flámovat a vzhledem k tomu, že opovrhl všemi lákadly manželství a stále bydlel se svou starostlivou a přísnou matkou, napadlo ho, že by se mohl vrátit ke zvykům z dob mládí. Mělo to za následek, že se mi stávalo, že mi uprostřed noci zazvonil mobil a rozveselený hlas mi oznámil, že je právě na prima večírku, jestli se nechci zastavit, že bych se určitě pobavila. Moje rozlícená odpověď, že v půl třetí ráno FAKT nechci na žádný večírek a aby si laskavě uvědomil, že na rozdíl od něj (zřejmě) někdy po šesté vstávám do práce mu bohužel připadala velice vtipná, a dlouho a srdečně se smál. 105


Ovšem ještě horší bylo, když mu ani telefonické vynadání nezabránilo v tom, aby se nedostavil k mému bydlišti a nedomáhal se vstupu, protože mi musí oznámit, jaká já jsem vlastně prima kamarádka. Také jsem udělala tu chybu, že jsem mu otevřela — měla jsem pocit, že je to lepší než případná ostuda u sousedů — a to jsem neměla dělat. S pozdravem „nazdááár, koloušku, to je prima, že tě vidím“ si to totiž namířil do pokoje, neomylně našel rozestlanou postel a aniž by zaváhal, shodil ze sebe svršky, zalehl a během půlminuty spokojeně a tvrdě spal. Zůstala jsem zcela šokovaná a čím víc jsem se probouzela, tím větší zuřivost se mě zmocňovala. Začala jsem s ním cloumat, abych ho probudila a donutila vypadnout, ale namáhala jsem se zcela zbytečně. Kromě toho jsem nebyla fyzicky schopna ho ze své postele vystrnadit, protože vypadal sice jako andílek, ale takový hodně barokní andílek, tedy vážil tak 120 kilo (a s tím se jen tak lehce manipulovat nedá). Nezbylo mi nic jiného, než se na zbytek noci uložit do křesla, kde jsem kula pomstychtivé plány, co mu provedu, ale ani to mi nevyšlo. Když jsem ho ráno nešetrně probrala k vědomí, měl kocovinu a tak se za nezřetelného mumlání přioděl a vyhrabal se do ranních ulic. Cokoliv, co jsem mu říkala, zůstalo zcela bezpečně mimo jeho rozbolavělou hlavu, takže jsem stejně dobře a se stejným efektem mohla předčítat telefonní seznam. Když se za pár týdnů pokoušel učinit stejné mezipřistání a nenechal si to vymluvit, zkusila jsem věc vyřešit zavoláním taxíku s požadavkem, ať milého opilce dopraví na domácí adresu. Ani tohle nebylo jednoduché řešení, protože nacpat ho do taxíku nebylo zrovna jednoduché, taxikář nebyl zrovna ochotný a když jsem ve snaze vyřešit problém ohleduplně ke všem zúčastněným jela v taxíku s ním, vyslechla jsem si ještě kázání od jeho starostlivé a milující paní matky. Moje upozornění, že synáček se takhle zřídil bez jakékoliv mé účasti, ba přítomnosti jaksi nebrala na vědomí. Přece nezpucuje synáčka, že ano . . . Už to vypadalo, že můj osobní život se ocitne v troskách, neb hrozba flamendra za dveřmi mě strašila i ze spaní. Dokonce jsem ani neměla chuť 106

Samaritańem proti sve´ vu˚li

poohlédnout se po nějakém příteli — protože mě nenapadlo nic, čím bych vysvětlila, proč se mi tohle stvoření objevuje u dveří uprostřed noci a proč se domnívá, že u mě může přespávat. Že je to vzpomínka na dětství??!! To znělo divně i mně samotné . . . Nakonec jsem celou záležitost uzavřela následovně: při příštím nočním zvonění na dveře jsem otevřela, bez námitek jsem strpěla, že mi okamžitě zabral vyhřátou postel, zbytek noci jsem strávila v nepohodlném křesle . . .ale ráno jsem odešla do práce tiše, abych ho nevzbudila. Byt jsem pečlivě zamkla. Po příchodu z práce jsem nalezla někdejšího kamaráda rodinných příslušníků již vystřízlivělého a vyděšeného. Poskytla jsem mu delší srdečný rozhovor, ve kterém jsem s ním probrala velmi otevřeně, co si o něm myslím a vysvětlila jsem mu, co s ním hodlám příště udělat (byly tam některé obtížně splnitelné záměry, ale spoléhala jsem na jeho rozpoložení). Nato jsem ho vyzvala k odchodu, který, jak jsem neopomněla zdůraznit, má být odchodem definitivním, alespoň co se místa týče. Vyšlo to. Od té doby chodil přespávat jinam.

107


Dědeček po stránce zdravovědy Kapitola XLIV. Můj dědeček (otec strýce, který si za památných okolností později amputoval prst) se na vědu lékařskou díval s nedůvěrou, ba s jistým opovržením. Považoval medicínu za vynález pro slabochy a padavky, protože zdravé tělo si dokáže poradit se všemi maličkostmi jako je průstřel břicha anebo zlomená noha.Vypracoval si osobitou teorii — aby bylo tělo zdravé, je zapotřebí chovat se k němu s jistou nevšímavostí, aby si zvykalo na strázně života. Dědeček kladl velký důraz na otužování ledovou vodou, chození v ranní rose naboso, inhalaci eukalyptového oleje a především chválil prospěšnost setrvalé fyzické práce. Babička, jeho manželka, pak do manželství i do dědečkova života vnesla bylinné lektvary, zábaly, popíjení pelyňku jako univerzálního léku v situace, kdy bylo člověku „nějak divně“ (účinkovalo, mohu potvrdit!). Dědeček si za mládeneckých časů občas dal štamprličku jako životabudič, ale babička, odpůrkyně alkoholu, mu to zarazila. Jako povolenou náhradu proto užíval pár kapek francovky Alpa na kostce cukru. S tímto přístupem se dědeček úspěšně vyhýbal doktorům, protože zocelené tělo si netrouflo ani špitnout. I kdyby snad mělo nutkání podlehnout nemoci, churavění se nepoddalo, protože vědělo, že se soucitu stejně nedočká. Ze všeho, co jsem popsala, logicky vyplývá, jak dědeček vyřešil pracovní úraz, který se mu přihodil. Neobratně se připletl k postranici náklaďáku, ta se nečekaně otevřela a rozrazila mu hlavu. Rána ho na několik minut omráčila, ale jakmile se probral k vědomí, především vynadal všem, kteří ho chtěli odvézt do nemocnice. Měl otřes mozku, rána na hlavě silně krvácela a nebylo jisté, jak po té šlupce dopadla jeho lebka. Známý fakt, že má tvrdou hlavu ještě nemusel znamenat, že vydrží jakoukoliv ránu. Námitky byly marné, nenechal se přemluvit a ani po dobrém, ani po zlém. Do špitálu nedostali, dokonce 108

Deˇdecˇek po strańce zdravoveˇdy

odmítl odejít dříve domů. Sundal si košili, omotal ji kolem hlavy jako turban a pokračoval dále v začaté práci. Občas ztratil rovnováhu, občas se mu udělalo špatně, ale dědeček se držel svých zásad a nepovolil. Když přišel domů, nejprve se ho babička strašně lekla, protože zakrvácenou postavu ve dveřích původně považovala za ducha, který ji přišel strašit. Poté, co zjistila, že je to jen její praštěný manžel, začala konat. Ošetření se neslo v rámci rodinných tradic a zvyklostí. Pochopitelně došlo i na Alpu a pelyněk na zklidnění žaludku. Ale babičce se povedlo ránu vyčistit, ovázat a pohrůžkami zahnala dědečka do postele, aby se prospal. Nejlepší na tom je, že zpočátku hrozivě vypadající úraz se spravil bez jakýchkoliv následků, zůstala jen jizva na hlavě, která událost připomínala. Dědeček se navzdory svým svérázným názorům dožil vysokého věku a to v záviděníhodné kondici. Někdy si říkám, že jsem ho asi měla víc poslouchat!

109


Roztomilé koťátko Kapitola XLV. Příběh koťátka Mucíka začíná dnem, kdy šla jedna velmi mladá slečna večer vysypat odpadky do popelnice. Uslyšela slaboučké mňoukání. Začala pátrat po zdroji tohoto zvuku a našla u popelnice pohozené malinké koťátko. Bylo ještě slepé. Soucitná dívka vzala nebohé stvoření domů a za pomoci rodičů se mu snažila zachránit život. Naštěstí mezi známými měli zkušenou chovatelku koček, která poradila, jak s kočičím miminem zacházet — a protože koťátko v sobě mělo nezdolnou vůli přežít, povedlo se. Byl to kocourek, kterému dali jméno Mucíček. Mucík dosáhl věku sotva tří týdnů, když se v rodině objevila nesnáz v podobě již dříve zaplaceného zahraničního zájezdu. Ten se s malinkým kotětem absolvovat nedal. Ale protože v úvodu zmíněná mladá slečna byla kamarádkou mé dcery Míši, dívky se dohodly, že po dobu tří týdnů se Mucík přestěhuje k nám domů . . . Měla jsem z toho poněkud obavy, neboť naše kokřice Aneta odjakživa považovala kočky za tvory, sloužící k prohánění. Když jsem hleděla na batolivé chlupaté stvořeníčko, které dcera přinesla v košíku, bylo mi jasné, že nějaké utíkání před svižnou čubinou nepřipadá v úvahu. Navíc jsem odhadla, že pokud Aneta otevře tlamu, bude Mucík akorát na jedno kousnutí a dvě polknutí. Zkusily jsme tedy na to jít pedagogicky. Sedly jsme si s Anetou pěkně v klidu, abychom k ní promluvily na téma „jsi starší, musíš mít rozum“ a „slušně vychovaný kokršpaněl koťata nežere“. Aneta na nás hleděla s despektem, který znamenal „napřed nějakou blbost provedete a pak jdete za mnou, abych to napravovala“, ale nakonec k naší velké úlevě zaujala rezignovaně trpitelský postoj „ať je po vašem, ale stěžujte si pak leda na lampárně“. 110

Roztomile´ kot’a´tko

Předložené kotě Mucíčka očichala, provedla náznakové olíznutí a odcházela se slovy :„Jsem šťastná, že nejsem kočka. Tak šeredné děti bych nepřežila.“ Já a dcera jsme vypracovaly časový rozvrh hlídacích služeb, neboť jsme považovaly celodenní dozor za potřebný. Krom toho maličký Mucík potřeboval ještě mnoho péče. Ale vše se podařilo zorganizovat a celá domácnost běžela hladkým chodem. Uběhlo asi deset dní našeho adoptivního rodičovství a my jsme měly pocit, že to do návratu Mucíkovy rodiny už zvládneme hravě. Nepočítaly jsme ovšem s jednou věcí — a sice, že zvířecí mláďata rostou velice rychle. Koťátko jsme dostaly jako bezmocného tvorečka, který většinu dne prospal a jen s krajním úsilím se dokázal vydrápat ze svého pelíšku v košíku. Ovšem před našima užaslýma očima se nemotorné nožky změnily na nožky velice hbité, kotě povyrostlo, znatelně ožilo a začalo řádit. Především se rozhodlo nás převychovat na tvory noční. Samo se vydatně prochruplo přes den, zatímco se setměním se do jeho žil vlila energie a začalo si s námi hrát. Hry, které považovalo ono samo za nejzábavnější, jsme naopak my tři považovaly za silně sadistické. Někdy i morbidní — protože opravdu nevím, jak jinak nazvat oblíbený Mucíkův kousek, jímž bylo nenápadné vyšplhání po zácloně ke garnýži a poté skok dolů do postele. Samozřejmě nejlépe na obličej člověka, který se právě pohodlně uvelebil a hodlal spát. Divím se sousedům, že byli vybaveni tak pevnými nervy anebo snad mimořádnou dávkou netečnosti, ale nikdy na nás neposlali policii. Přitom častý jekot plný nezastírané hrůzy musel být slyšet ještě o dvě ulice dál. Také Aneta se stala mimořádně oblíbenou hračkou odrzlého kotěte: způsobů, jak ji trápit, si vynalézavý Mucík našel několik. Někdy se k ní, pokojně ležící a odpočívající, mazlivě přilísal s výrazem „jsem siroteček, buď na mě hodná“, až se jí stulil mezi přední packy a usnul. Aneta se sice zrovna moc mateřsky netvářila, ale obětavě ležela a střežila kočičí spánek. Za to se jí Mucíček po probuzení odvděčil tím, že bez varování zaťal ostré 111


drápky přímo do jejího čenichu. Sousedi tak mohli přemýšlet, proč — když už neřveme my, obyvatelky bytu, ječí u nás pes. To, že se kotě naučilo vyšplhat na nábytek a pak na Anetu bez varování z výšky skákalo, už bylo časem tak běžné, že chodila zásadně jen kolem zdí a přitom kolem sebe neustále neuroticky těkala zrakem. Také musela strpět, že jí ten malý mizera neustále lezl do misky se žrádlem — i když zde jsme zaznamenaly jeden kladný výsledek. Ona, předtím v jídle vybíravá a ofrňující se nad každým druhým soustem, se naučila svou porci splivnout v několika vteřinách (a to vydrželo dodnes — stačí konverzačně prohodit „a kdepak je ten Mucínek?“) Ještě bych snad měla připomenout, že mezi oblíbené hry kotěte patřilo houpání se na jejích dlouhých uších a jízdu na hřbetě. Skutečnost, že tohle všechno Mucíkovi prošlo, považuji za důkaz, že Aneta všechno své štěkání, vrčení a výhrůžky na jiná živá stvoření nemyslí vůbec vážně a tváří se tak pouze proto, aby neztratila důstojnost. Ale všechno má svůj konec a skončila tedy i naše hlídací povinnost — Mucíčkova rodina se vrátila z dovolené. Přišli si pro svého nalezence a zůstali v úžasu hledět na vypaseného ďáblíka, kterého jsme jim namísto původního roztřeseného uzlíčku chlupů vracely. Ten večer mohl být u nás klid a všechny jsme mohly zaslouženě odpočívat bez obavy, že na nás skočí rozdováděné kousající a škrábající stvoření. Místo toho jsme však seděly, všechny jaksi zaražené a posmutnělé, až dcera řekla „taky se vám po Mucíkovi stýská?!“ a Aneta ze svého místa dodala „já bych ráda věděla, kdo ho teď bude vozit na zádech!!“ A úplně na závěr: z Mucíčka vyrostl krásný statný kocour. Ovšem zůstal jediným zástupcem rodu koček domácích, s nímž se Aneta vždy vítala přátelsky a neměla nutkání zahnat ho na strom. Pořád si totiž dobře pamatuje, jak bravurně dovedl přistávat na jejím hřbětě při skoku z výšky!!

112

Na´kup bot ne zcela tradicˇneˇ

Nákup bot ne zcela tradičně Kapitola XLVI. Jistě vás nepřekvapím sdělením, že žena potřebuje každou chvíli nové boty. Nákupy bot mohu proto zařadit mezi činnosti ženami často provozované. Přitom se mohou stát různé nečekané příhody. Například jsem si šla koupit nové lodičky. Vyzkoušela jsem si botu, která byla vystavena, požádala o druhou botu, prodavačka donesla a já jsem si pak vyzkoušené lodičky odnesla domů. Již v obchodě se mi na tom páru něco nezdálo, ale přišla jsem na to až doma po několika hodinách: pravá byla lesklá a levá matná! V obchodě mi posléze ochotně vyšli vstříc a vydali mi kompletní pár lodiček v matném provedení. Pouze znepokojená prodavačka s matno-lesklým párem bot v ruce přemýšlela, jak to vyřeší, protože před chvílí pár lesklo-matný prodala. Další příběh byl téměř shodný, rozdíl byl jen v tom, že vkusné bílé lodičky měly v jednom provedení špičku dokulata a ve druhém zašpičatělou, takže se mi rovněž na první pokus podařilo donést si domů pár smíšený. Já však budu vyprávět o tom, jak si kupoval boty můj muž — protože to je něco zcela jiného, nakupování bot není u muže vášeň, ale holá nezbytnost (staré boty se odebraly do věčných botních lovišť). Muž se zpravidla snaží nákup bot co nejvíce zjednodušit, pokud možno vyhnout se otravnému běhání po obchodech a nekonečnému zkoušení různých typů obuvi. Proto s nadšením přijal nabídku synovce, že spolu vyberou nejlepší a nejvhodnější boty a koupí je přes internet. Pánové to pojali zodpovědně. Napřed si opatřili všechny možné informace o druzích bot — účelem bylo opatřit pro mého muže boty pracovní, tedy takové, které by i přes elegantní vzhled umožňovaly celý den ladně křepčit před publikem, složeným z náročných posluchačů semináře o dokonalém společenském chování. Když se novátorská dvojice daného dílčího úkolu zhostila, čekal ji druhý velmi náročný úkol, a to provést objednávku přes internet. Vypadá to jed113


noduše, ale opravdu jen na první pohled: pánové se zapotili. Především si museli ověřit, jak se shoduje číslování francouzského výrobce bot s číslováním, obvyklým u nás. Pak provedli důkladnou kontrolu, zda číslo bot, které muž vždy považoval za vyhovující, je skutečně číslem bot pro něj ideálním. Nebylo. Když zvládli všechno, s pocitem dobře vykonané práce odeslali objednávku. Po několika dnech se dočkali zdvořilého sdělení, že model, vybraný ve vzorníku firmy, se bohužel již nenachází ve skladu dovozce a je nutno zvolit jiný typ. Celý cyklus zakoupení bot se vrátil na začátek a začal výběr. Jediné pozitivum bylo, že nyní byli oba o něco zkušenější a do akce nastoupili s větší jistotou. Zvolili jiný model, určili číslo a čekali. Objednávka byla potvrzena, zboží bylo vypraveno a v příslušné době doručeno. Po otevření krabice muž shledal, že mu poslali vzor původně zvolený, zato však ve velikosti odlišné od jeho čísla. Byla provedena reklamace, dodavatel se zdvořile omluvil a přislíbil zaslání bot 2a — tedy těch, které byly vybrány poté, co se původně zvolený model údajně nenalézal ve skladu. Zboží bylo doručeno. Muž na boty hleděl a něco se mu nezdálo — nakonec to odhalil. Přestože si vybral boty s povrchem lesklým (v katalogu ani jiná možnost nebyla) obdržel boty povrchu matného, zřejmě mu odesilatel chtěl prokázat laskavost. Následovala další reklamace a další korespondence. S omluvou byly zaslány další boty, s povrchem lesklým, podle objednávky. Jenže když je muž vyzkoušel, došel k závěru, že se přece jen unáhlil s určováním velikosti bot, protože by měl nosit ortopedické vložky a k tomu potřebuje mít boty o číslo větší. Následovala další korespondence, tentokrát vedená již v duchu smířlivém, kde byla oceněna laskavá vstřícnost dodavatele. Připojena byla žádost o výměnu za pár ve větším čísle. Dodavatel odpověděl, že milerád vyhoví, ale v požadovaném čísle má pouze boty v provedení matném. Prý moc lituje. 114

Na´kup bot ne zcela tradicˇneˇ

Muž strávil bezesnou noc přemítáním, zda je lepší pohodlí nebo paráda, pak se rozhodl pro pohodlí. Boty dorazily, byly vyzkoušeny, výtečně padly. Při vyzkoušení v kombinaci s oblekem muž shledal, že to zkrátka blbě vypadá. Pohodlné francouzské boty odložil do botníku, aby je využíval k příležitostem, kdy jde více o nohy než o krásu. Pak jsme se vzali za ruce a šli boty vybrat do nedalekého obchodu.

115


Těžkotonážní sýkorka Kapitola XLVII. Naší rodinou postupně prošla řada zvířat, jak bývá v rodině s dítkem běžné. Začalo to nenápadně — to si dcera pořídila džungarské křečíky, další byly andulky a pak přes morčata až k naší dnes již proslavené kokřici Anetě. Občas u nás nějaké zvíře hostovalo, kupříkladu nedávno připomenutý kocourek Mucík. Jednou jsme doma opatrovali i sýkorku. To bylo tak. Šla jsem s Anetou na podvečerní procházku, ona vesele pobíhala po parku, náhle se u něčeho na cestě zastavila a začala to podrobně zkoumat. Šla jsem to blíže zjistit a shledala jsem, že je to malé ptáče, ještě skoro holátko, vypadlé z hnízda. Připadalo mi, že nemá moc šancí na přežití, ptačí rodiče jsem nikde nezpozorovala, proto jsem nebožátko zabalila do kapesníku a odnesla domů. Provedla jsem krátkou dotazníkovou akci mezi dostupnými milovníky zvířat, abych zjistila, jak mám tohle stvoření krmit. Bylo mi řečeno, že buď mám začít chytat mouchy, sbírat červíčky anebo mám uvařit kousek pěkného hovězího, to rozebrat na vlákna a ptáčeti podávat. Červíky ni mouchy jsem doma neměla, proto byla jasná třetí varianta. Vlákénka masa jsem se snažila nacpat do mláděte. Ptáčata, vypadlá z hnízda, obvykle nepřežijí, ale tohle byla zřejmě čestná výjimka. Po delším vyjednávání, v němž jsem ptáčeti vysvětlila, že tohle je teď jeho strava, jsem zvládla nasoukání masa do zobáčku, ptáče se snažilo a večeře byla odbyta. Sice na mě koukalo trochu nedůvěřivě a s výrazem „maminka mi ještě povídala pohádku“, ale větší problém nenastal. Nyní bylo nutno vyčkat, zda se malý nalezenec na změněnou stravu adaptuje, zda při pádu neutrpěl nějaká zranění, nenachladl anebo nenastane jiná komplikace. Nic dalšího jsem po nakrmení nemohla udělat, ptáčkovi se 116

Teˇzˇkotona´zˇnı´ sy´korka

začala zavírat očka, proto jsem vystlala krabici od bot flanelovými hadříky, zabalila ho, aby bylo v teple. Klidně usnul. Ráno mě hned za svítání probudilo pípání — rozhlížela jsem se po zdroji zvuku a zjistila jsem, že se ptáče vydrápalo z teplého hnízdečka v krabici, usadilo se na kraji a pozorně mě sleduje. Nachystala jsem další porci a dala se do krmení. Už to bylo jednodušší, protože obě strany přinejmenším tušily, jak na to, aby se přesun potravy do ptačího volátka podařil. Ptáče bylo zachráněno, náhradní stravování (postupně jsem k masu začala přidávat další přísady, aby se zdravě vyvíjelo) probíhalo bez potíží. Ptáče mě zcela akceptovalo jako náhradního rodiče. Vždy ráno sedělo na kraji krabice a upřeně mě pozorovalo. Jakmile jsem se zavrtěla a pootevřela oči, spustilo hlasitý křik „jíst, honem, mám hrozný hlad!!“ Brzy se opeřilo a tehdy jsem zjistila, že jsem zachránila sýkorku. Ovšem zanedlouho vyvstal jeden problém. Malá sýkorka, věrna pudu, který jí velel sápat se po potravě při každé příležitosti, se dožadovala krmení vždy, jakmile se probudila z posilujícího spánku. Ovšem hlas přírody evidentně nepočítal s tím, že za uštvané sýkorčí rodiče znenadání nastoupím já a budu mít na jedno ptačí mládě dvě kila krávy v mrazáku. Milá sýkorka se hladově prosápala k obezitě. Namísto hebkého chomáčku peří z ní byla opeřená koule. Nesnáze se projevily již za krátkou dobu, to když pud znovu napověděl sýkorce, že by se už měla začít rozhlížet po světě. Opouštěla proto hnízdo v krabici a projevovala všemožné snahy cestovat. Problém byl za prvé v její váze a za druhé v tom, že jsem jako vzor byla k ničemu, protože jsem při přinášení potravy neopisovala ladné kruhy kolem hnízda, ale přišla. Sýkorka, která akceptovala, že se jí rodiče v útlém věku znenadání změnili v něco divného, nicméně pečovatelského, si i tady řekla, že to asi k něčemu bude a začala mě napodobovat. Vytrvale za mnou chodila po bytě. Pokud jste nikdy nebydleli s ptáčetem, které za vámi vytrvale ťape kamkoliv se v bytě hnete, pak nevíte, co je drama. Naučila jsem pohybovat se v přískocích, dokázala jsem stát nehybně na jedné noze, abych mohla 117


probádat okolí místa, kam chci došlápnout nohou druhou. Také jsem byla schopna před došlápnutím provést výskok s návratem na původní místo, abych minula opeřence, který se odněkud vynořil. Myslím si, že sýkorka měla za nějaký čas pěších túr po bytě plné zuby. Tedy zobák. Vždyť z hlediska ptačích nožek to byly vytrvalostní dálkové pochody! Ale pozitivní účinek to mělo — zdravým pohybem začala hubnout a také, protože chůze je nejzdravější způsob pohybu, jí začaly sílit svaly. Rostl nám z ní sýkorčí Rambo. To byl zřejmě okamžik, kdy ji napadlo, že by měla ještě vyzkoušet, zda křídla, která jí narostla, nemohou být k něčemu dobrá. Vyzkoušela, co to udělá, když jimi začne mávat. Ke svému příjemnému překvapení zjistila, že ji to kousek poponese. Zpočátku byly její pokusy komické, protože se asi po metru s důkladným žuchnutím zřítila na zem. Přemýšlela jsem, zda se nedočkám stížnosti sousedů, bydlících pod námi, že jim ze stropu padá omítka. Uvěřili by mi, kdybych jim vysvětlila, že se malý ptáček učí létat? Ale v sýkorce byla už od malička nesmírná houževnatost. Ta jí umožnila přežít. Stejná vlastnost jí nyní umožnila zvládnout i to, co má být ptákům pro pohyb přirozené, tedy létání. Získávala jistotu, zvládala orientaci v prostoru, nabývala síly, obratnosti a vytrvalosti. Když jsem viděla, že jí je náš byt malý, rozhodla jsem se vyzkoušet, jak by vydržela život venku. Neuměla jsem si představit, že by měla být zbavena svobody. Vzala jsem ji proto při vycházce do parku, aby se mohla proletět ve volném prostoru. Radostně poletovala, švitořila, ale stále kroužila v mé blízkosti. Čekala na obvyklý signál — ruku s nastavenou dlaní, na kterou se posadila. Tyto společné vycházky trvaly asi deset dní, kdy se stále více osmělovala. Ale ještě se se mnou vracela domů. Jednou už ke mně nepřilétla, seděla na větvi stromu a švitořila. Věděla jsem, že je to rozloučení, že už chce žít samostatně. V pozdějším čase se ke mně občas přihlásila — přiletěla opodál a cosi mi po ptačím způsobu povídala. 118

Teˇzˇkotona´zˇnı´ sy´korka

Věřím, že to byly jen samé dobré zprávy! Nakonec — tak důvtipná a učenlivá sýkorka si jistě uměla poradit se vším, ne?!

119


Kozy na zahradě Kapitola XLVIII. Domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že k výběru námětu dnešního večerníčku vás přivedla zvědavost, protože vás nejspíše napadlo, že by se mohlo jednat o příběh lehce pikantní. Vaše očekávání bude naplněno aspoň zčásti, protože zahrada, ve které se příběh odehrál, dříve patřila fešné vdově, která měla dvě velmi pěkné dcery. Za horkých letních dnů mužské osazenstvo z okolí nenápadně obcházelo kolem, protože tři krasavice měly ve zvyku opalovat se na zahradě. A jak znalci pravili, pohled to byl přenáramný. Jenže všechno pěkné na světě má svůj konec. Vdova prodala chalupu a i s dcerami se odstěhovala do města. Jednak na ni sousedky jaksi zahlížely, protože přílišná koncentrace ženského půvabu na jednom místě nedělala dobře na domácí pohodu; a za druhé — jak vdova zkušeně pravila — ve vesnici byli všichni chlapi z Drážďan a žádnej od Berouna. Tož tak. K prodeji zvolila dobrý čas, kdy se do českých hor začali stěhovat Holanďani. Poohlíželi se po vhodném obydlí někde na kopci, až se Holandsko začne potápět. Krkonoše splňovaly všechny tyto požadavky, takže se vdově podařilo usmlouvat slušnou cenu a mohla s dcerami přesídlit o kus dál, hledat tam štěstí. Holandská rodina, která se místo nich nastěhovala, začala provádět rozsáhlé úpravy obydlí i zahrady. Typická horská chalupa dostala nástavbu o patro, v přízemí byla vybudována prostorná místnost s krbem, nahoře malé ložnice. Prioritní byla nutnost ubytování většího počtu osob, protože oba manželé pocházeli z početných rodin — více jak deset sourozenců — a sami měli pět dětí. Také se zahradou naložili rázně — květinové záhony zplanýrovali, kolem domu vznikla velká plocha, vysypaná štěrkem. Ovocné stromy vykáceli, keře vykopali a jen na svahu zůstala tráva, kterou v pravidelných intervalech 120

Kozy na zahradeˇ

nechávali posekat. Do zahrady byl tedy ničím nerušený výhled. Ovšem už tam žádné pro muže lákavé výhledy nebyly, Holanďanky byly počestné (což bylo z jejich strany ohleduplné). Vzhledem k tomu, že Holandsko se ještě pod hladinou moře neocitlo, pobývali naši sousedé ve svém horském domově jen střídavě, dojížděli. Nutno podotknouti, že se stali sousedy příjemnými, nepříliš hlučnými a přátelskými. Jak se na chalupě více a více zabydlovali, přibývaly prvky, které měly obydlí zútulnit. Do stavení se nastěhovaly miniatury větrných mlýnů, na zahradu sádrový trpaslík. Za hezkého počasí rozestavili kolem domu květináče s palmami, které vypadaly jako živé. V loňském létě jsem jednoho rána zažila menší šok. Podívala jsem se z okna naší ložničky — poznamenávám, že z tohoto okna je výtečný výhled na zahradu sousedů, což za předchozích majitelek muselo přinést mému muži mnoho hezkých chvilek — a na svahu zahrady, v trávě, jsem uviděla statnou bílou kozu. Nechápala jsem, kde se tam to zvíře vzalo a co tam dělá?! Že by se Holanďani usadili ve zdejším kraji už natrvalo a rozhodli se vylepšit si domácí rozpočet výrobou sýrů? Navíc jsem za chvíli zpozorovala, že o kus dál se nachází další koza, dokonce se dvěma roztomilými kůzlátky. Zvědavost mnou cloumala, v hlavě jsem přemílala různé varianty — od té, že sousedy už nebaví trávník sekat, tak si pořídili na spásání kozy, až po tu, že je nová móda domácích mazlíčků. Třeba se kozy v přívěsu budou stěhovat přes hranice podle toho, jak si jejich majitelé usmyslí střídat bydliště. Vydala jsem se na procházku, protože jsem záhadě musela přijít na kloub! Sousedi seděli u domu a popíjeli kávu. Ocenili tác koláčů, které jsem donesla, abych se vetřela do společnosti. Brzy se naskytla příležitost, abych se konečně zeptala na kozy. Když jsem překonala obvyklou jazykovou potíž — naše konverzace se vždy odehrávala německo-anglicky za použití výrazů českých a holandských a pochopili, co mě zajímá, bouřlivě se rozesmáli. Pak mě soused vyzval, abych se na stádečko šla podívat. Kozy byly klidné, skoro moc — a když tu nejbližší soused familiérně poplácal, ozvalo se za121


dunění. Ano, právě jsem na vlastní oči zblízka spatřila, jak vypadají umělé kozy! Při příštím setkání jsem u nich uviděla roztomilého bílého teriéra, který zvedal nožičku, aby si označkoval roh domu. Na vlídné zavolání nereagoval — což přestalo být divné, jakmile jsem zjistila, že je taky sádrový.

122

Kam vede silnice?

Kam vede silnice? Kapitola XLIX. Na silnice se vydáváme, pokud se potřebujeme dostat z místa jednoho na místo jiné, vzdálenější. Pak vyměníme dopravní prostředek „nohy“ za dopravní prostředek „motorové vozidlo“ a vyjedeme na silnici. Pochopitelně s představou, že nás dovede nejkratší cestou do cíl. Občas jsem svědkem situace, že i když původní záměr byl dostat se co nejjednodušeji na zvolené místo, realizace není jednoduchá. Zpravidla v případě, když vedle řidiče sedí osoba, která se snaží vůz řídit, ač v ruce volant netřímá. Tedy aspoň řidiče usměrňuje pokyny „zahni doleva, pozor, bude zatáčka, přibrzdi, pozor, teď jedeme na křižovatku a musíš zahnout doprava“. Poměrně často pak řidiče podvědomí přiměje ke vzpouře proti nežádoucímu řízení od osazenstva automobilu, takže na křižovatce namísto doprava odbočí doleva a rázem je hledání cíle složitější. Silnice se sice vine do dáli, ale namísto na návštěvu k tetě zavede řidiče do polí anebo do jiného města, kde se k němu žádná teta nehlásí. Výkřiky „někdo mi ukradl Jablonec“ jen dokreslují složitost situace. Pokud silnice končí nájezdem do polí anebo u zavřené brány, je to nemilé. Ale já jsem se mohla seznámit se silnicí, která se chovala ještě podivněji a záludněji. Bylo to za mé australské návštěvy u sestry a švagra. Část pobytu byla věnována cestování po státech NSW a Queensland. Naše cesta začínala v Sydney a mířila na sever. Zvolili jsme si trasu, odkloněnou od dálnice vedoucí po pobřeží, protože jsme se chtěli vyhnout hustému provozu. Stále jsme ujížděli typicky vyhlížející australskou krajinou — nalevo eukalypty, napravo eukalypty a široko daleko kromě nás nikdo. 123


Navigace v Austrálii je jednoduchá: pořád rovně a v úterý zahnout doprava. Pokud jsme za den potkali více jak deset vozů, byl zatraceně hustý provoz. Naše cesta se pohybovala podle této vytyčené trasy — uváděno v názvech zastávek: Sydney — Quirindi — Tanworth — Bingara — Goondiwindi — Miles — Biloela — Rockhampton — Yeppon — Rooslyn Bay — Great Keppel Island (místo naší dovolené) — Airlie Beach (nejsevernější místo, odkud jsme se už vraceli) — Sarina — Goondiwindi — Warialda — Graffon — Big Banana — Crowdy Bay — Newcastle — Sydney a celkem měřila asi 5000 km. Hned poté, co jsme opustili Sydney, jsme najeli na krásnou tříproudou silnici, perfektně upravenou, ve vzorném stavu a až na nás zcela opuštěnou. Ujížděli jsme proto v naprosté pohodě a dá se říci, že řízení bylo zapotřebí věnovat pouze minimální pozornost. Překvapení nás potkalo na trase mezi zastávkami Bingara a Goondiwindi. Byl jako obvykle jasný, slunečný den, prázdná rovná silnice, pokrytá všudypřítomným jemným červeným prachem, se před námi táhla jako rovná čára až k obzoru. Najednou se auto propadlo, zabořilo a s velkým skřípěním a jinými nervy drásajícími zvuky zůstalo stát. Posádka vozu začala poděšeně ječet, všichni jsme vystoupili a šli se podívat, jaké škody se na terénním autě s přívěsem staly a co se s tím dá dělat. Po vystoupení jsme ledacos pochopili: zabořili jsme se totiž hluboko do jemného prachu — perfektní asfaltová silnice bez nejmenšího varování nebo upozornění skončila a namísto ní byla hlinitá cesta, plná výmolů z období dešťů. Do jednoho výmolu auto zapadlo a zůstalo stát. Naštěstí se jednalo o vůz solidní, který vydrží mnoho ošklivého zacházení. Takže sice s utrženým výfukem, ale přece jen pojízdní jsme dokázali vozidlo nakonec vyprostit a pokračovat zase v jízdě. Poněkud nechápavě jsem se ptala, co to mělo znamenat, jak se může něco takového stát — a jestli se jedná třeba o nějakou divnou stavební úpravu (myslela jsem si, že třeba zprovozňují nový úsek cesty)? Proč nedají značení, aby řidiči věděli, co na ně čeká za zradu? 124

Kam vede silnice?

Tehdy mi švagr vysvětlil, že se nejedná o opravu, ale že pravděpodobně na tom místě došly peníze na stavbu, tak to firma jednoduše zabalila a nechala cestu nedokončenou. Přece nebude vyjednávat s vládou o prkotině, jako je dokončení silnice přes vnitrozemí, ne?! Následujících padesát kilometrů jsme opatrně přeskákali po hlinité cestě, vhodné leda pro stáda krav a pro putování klokanů, ale ne pro jízdu. Vypadalo to, že tímto tempem se budeme sunout do cíle nejméně měsíc. Ovšem najednou jsme se vyhoupli na hladký, rovný povrch asfaltky. Opět jsme zastavili, vystoupili a opatrně ohledali okolí, jestli nás smysly nešálí. Nešálily — k obzoru se táhla nádherně upravená silnice, po které byla radost jet. Nedalo mi, abych nepátrala po důvodu této podivnosti. Švagr vysvětlil, že je vidět, že peníze vláda nakonec uvolnila a ve stavbě silnice se mohlo pokračovat. „Ale proč tedy nepokračovali na místě, kde se předtím skončilo?“ vyzvídala jsem neodbytně. Švagr pokrčil rameny: „Nejspíše si už nepamatovali, kde to bylo a nechtělo se jim to hledat.“ Tento nebezpečný žertík nám silnice ve vnitrozemí provedla ještě několikrát, ale to už jsme brali s větším klidem a naštěstí nikdy nedošlo k vážnému poškození auta. Já jsem si z toho odnesla vzpomínku na velkorysost, s níž tato velká země řeší malé problémy — mezi něž se počítá i to, že na mapě se ztratí kousíček nové silnice, který ve skutečnosti měří kolem sta kilometrů. Důležité je nebýt úzkoprsí, že?!

125


Laboratoř, semeniště neřesti Kapitola L. Asi byste předpokládali, že laboratoř bude pracovištěm nudným, kde se pohybují osoby v bílých pláštích a s pocitem nesmírné zodpovědnosti zkoumají, jak jsou na tom pacienti stran stavu různých tělních tekutin. Pod bílými plášti však přesto bijí horoucí srdce lidských bytostí. Díky tomu se i ve sterilním prostředí biochemie odehrávají příběhy, plné nespoutané vášně. :-))) Namátkou vzpomenu třeba dámy, která byla šéfkou laborantek. Její osud by mohl být námětem románu pro ženy, nad jehož stránkami se tak hezky slzí. Zmíněná dáma byla životní družkou muže, který měl mnohé dobré vlastnosti. Nadto byl však toho názoru, že jich je pro jednu ženu škoda a proto svým kouzlem štědře obdařoval i jiné. Ke všemu byl natolik ješitný, že ho těšilo šířit své skvostné geny. Po pátém nemanželském dítěti si usoužená manželka přestala vést evidenci. Vyzkoušela všechny možné recepty na to, aby nevěrníka připoutala k domácímu krbu, ale marně. Opustit ho nechtěla, neboť, jak tvrdila, stále ještě ho miluje. Ovšem jednou, při návštěvě jedné z mála kamarádek, které jí zbyly (ostatní se zařadily do kategorie „matky nemanželských dětí mého manžela“) se seznámila s jejím nedávno rozvedeným bratrem. Jiskra vášně přeskočila — no, jako v románu. Doma pak na manžela čekal sbalený kufr, který po něm mrštila se slovy „Táhni si za tou svou courou, neřáde!“ Manžel byl velice zaskočen. Cítil se též právem rozladěn, protože zrovna ten týden ještě žádnou novou známost neoplodnil. Manželčino rozhodnutí vnímal jako příkoří na něm učiněné. To však nebyla jediná dramatická událost, která se na pracovišti odehrála. Tam začalo být rušno především poté, co do laboratoře nastoupila sličná Veronika. Byla to dívka ladných tvarů, na niž pohlédlo každé mužské oko 126

Laboratorˇ, semenisˇteˇ nerˇesti

se zalíbením. Dokonce, jak jsme my, její spolupracovnice, zjistily, i z jiných pracovišť začali nápadně často docházet lékaři různých věkových kategorií, aby osobně prokonzultovali nějaký problém. Vždy se to týkalo výsledků vyšetření, které museli probrat se slečnou Veronikou. Jenže na ni nehledělo jen oko mužské, se zalíbením se dívala i kolegyně Marcela. Ta dosud žila počestně a klidně v manželství se svým Vendou, aniž by ji napadlo ohlížet se po jiných. Teď se tedy ohlédla a nemohla spustit zrak. Po překonání šoku ze zjištění, kdo se stal předmětem její touhy, začala přemýšlet nad tím, jak to mají chlapi vlastně jednoduché. Dospěla k názoru, že vlastně vždycky chtěla být mužský. Že to CHCE a doopravdy. Vždycky uvažovala i jednala velmi racionálně. Proto dlouho neváhala a obrátila se na sousedící sexuologický ústav, kde s příslušnými odborníky celou záležitost probrala. Po řadě důkladných vyšetření se došlo k názoru, že — ať už bylo spouštěcím momentem cokoliv — v těle Marcelky opravdu dříme mužská duše. Přikročilo se tedy ke všem změnám, které s tím souvisely. Marcela si došla za Veronikou, s níž se (žensky) spřátelila a všechno jí to řekla. K jejímu příjemnému překvapení — a k úžasu všech i zklamání davu obdivovatelů — se Veronika vyjádřila příznivě. Vydržela dokonce čekat po dobu celé přeměny. Marcela se rozvedla s manželem, podstoupila léčbu i operace. Následovala i úřední změna identity, kdy se z Marcely stal Karel, pak už nic nebránilo svatbě s Veronikou. Ze svého pracoviště v nemocnici oba odešli, možná nechtěli vzpomínat na složitou minulost. aAle než jsem se před šesti lety přestěhovala, často jsem je potkávala v okolí svého bydliště. Takže — jestli neumřeli, žijí spolu šťastně dodnes. A abych zakončila dnešní večerníček pikantním skandálem z místa v našem pracovišti nejvyššího, musím prozradit, že i můj šéf (poznámka: byl to ten, co jsem ho chtěla zabít vázou) měl milostný románek. Se svou podřízenou, samozřejmě. Tato dáma se se mou časem skamarádila (pochopitelně, potřebovala mít přehled a na to je sekretářka nejlepší). Díky tomu jsem se dozvěděla, že ten poměr není úplně podle jejích představ. 127


Její milenec za ní sice dochází do bytu, ale protože je to roztržitý vědec, někde mezi zazvoněním a vstupem do předsíně zapomene na původně zamýšlený smysl návštěvy. Vstoupí do pokoje a začne jí diktovat závěrečnou zprávu a výsledky nejnovějšího pokusu. Během pracovního soustředění jen tak mimochodem spocívá s láskou připravenou večeři. Rozloučí se s připomenutím, že zprávu chce mít načisto přepsanou zítra ráno na stole. Se třemi kopiemi.

128

Andeˇl stra´zˇny´, specializace pro psy

Anděl strážný, specializace pro psy Kapitola LI. Na každé stvoření na tom božím světě dává pozor nějaký anděl strážný, určitě je to tak zařízeno. Alespoň já sem o tom přesvědčena, když vidím, co se tak porůznu páchá za blbosti a zmíněným stvořením to prochází. Pravda je, že ne každý anděl strážný má stejnou kvalifikaci, proto soudím, že občas svého svěřence prostě neuhlídá. I moje kokřice Aneta dostala hned při svém narození jednoho bystrého a pohotového andělského chlapíka, aby na ni dával pozor. Věřím, že to byl právě on, kdo jí — ještě když byla v pelíšku u mámy — pošeptal, aby si mě vybrala, protože se určitě bude mít dobře. Jednoduše na zájkladě svých bohatých zkušeností usoudil, že ze mě bude majitelka starostlivá a respektující veškerá její práva. Sám anděl strážný však nezískal zrovna lehkou službu, neb Aneta byla odjakživa stvoření podnikavé, zvědavé a dobrodružné. Její dospívání však kupodivu anděl zvládl s vynaložením běžné námahy, která je určena na dohled nad touto věkovou kategorií. Tehdy si možná myslel, že už má vyhráno. nejspíše naivně předpokládal,že jakmile Aneta dospěla, bude se chovat zodpovědně. A on si případně může vzít pár dní dovolené. Z omylu ho rozhodně vyvedla událost několika listopadových dní. Odehrála se před delším časem, než ve kterém vám tuto historku vyprávím. Šla jsem Anetu tehdy vyvenčit na Folimanku (blízký park, rozkládající se téměř před našimi okny). Byl ošklivý, zachmuřený den, foukal vítr a drobně pršelo. Těšila jsem se na to, jak se vrátíme z procházky, uvařím si horký čaj a zachumlám se do teplé deky u televize. Člověk se však nemá na nic těšit . . .tolikrát už jsem byla poučena o pravdivosti této rady a tolikrát si zase naběhnu!! V parku totiž nějací uličníci házeli dělbuchy a Aneta, která se bouchání bojí, z toho úplně zpanikařila. Než jsem ji stačila přivolat k sobě a připnout na 129


vodítko, zaběhla do stráně a schovala se mezi husté keře. Tehdy jsem ještě netušila žádnou zradu, byla jsem dokonce ráda, že se nerozběhla směrem k domovu, protože to by mohla bez uvážení vletět do velice rušné ulice s nepřetržitým provozem. Vydala jsem se hledat ji mezi křovinatý porost, ale marně. Pak jsem požádala o pomoc všechny pejskaře, kteří se v parku vyskytovali, ale oni neuspěli. Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné (stráň končí nahoře mohutnými hradbami), Anetka se ztratila. Namísto posezení u televize jsem opakovaně prohledávala okolí, vzdala jsem to až ve tři ráno, kdy už jsem byla polomrtvá vysílením. Ale už po páté jsem znovu vyrazila probíhat ulice, protože jsem měla neodbytnou představu, jak zmatená a vyděšená Aneta bloudí někde nablízku a doufá, že mě někde uvidí. marně. Znovu jsem se začala dotazovat všech sousedů i prodavaček v okolních krámech, zda někde takového psa neviděli. Pak mi jedna rozvážná paní poradila, abych zavolala do psího útulku v Tróji, že třeba budou mít nějakou informaci. To byla opravdu moudrá rada, protože na můj dotaz mi řekli, že ano, jakási paní k nim volala a oznámila, že našla zatoulaného kokříka, který by odpovídal popisu. Dostala jsem kontakt na paní, domluvily jsme se a já jsem se vydala k ní, abych ověřila, zda skutečně našla Anetku. Shledání bylo radostní, protože hned ode dveří ke mě Anetka radostně skočila a začala mě vítat. Pak mi paní vyprávěla, jak ji objevila — a jistě uznáte, že se její anděl strážný zapotil. Paní jela po nuselském mostě, jako každý den z práce, a v hustém provozu dopravní špičky najednou uviděla, jak po vozovce mzi auty běží černobílý kokršpaněl a neklidně se ohlíží. Paní, sama majitelka psa, takový pohled nesnesla, ale zároveň její možnosti pomoci byly omezené. Bylo vyloučeno, aby zastavila a šla psa chytat. Proto se obratným manévrem dostala vedle běžícího psa, pootevřela dveře auta a zavolala na něj. Aneta, která auta 130

Andeˇl stra´zˇny´, specializace pro psy

nesmírně miluje a je ochotna nastoupit i ke zcela cizím lidem, naštěstí zareagovala okamžitě a naskočila. Dál už to bylo jednoduché — paní odvezla Anetu domů, nakrmila ji, vyčerpaná Aneta za chvíli tvrdě usnula (když předtím vyhnala psa majitelky z jeho pelíšku) a paní zavolala na útulek, aby se pokud možno majitel ozval. Další příběh je ovšem poměrně čerstvého data, odehrál se v době, kdy je Aneta už (podle číselných údajů) rozvážná starší dáma a měla by mít rozum. Před nedlouhým časem jsem byla v nemocnici a i po návratu se mi nedařilo nejlépe, takže jsem přes měsíc ležela. Tedy Anetu venčil můj muž, což není v naší rodině obvyklé. Aneta procházky s páníčkem vítá, ale jaksi má zafixováno, že je to něco mimořádného. Proto si to srovnala v hlavě jako zanedbání povinností z mé strany. Když se mi začalo dařit lépe, odhodlala jsem se asi po šesti týdnech jít s ní konečně na večerní procházku. Zde musím pro pořádek poznamenat, že zatímco muž má Anetu vždycky jen na vodítku (navinovacím), já si beru vodítko kožené, nakrátko, protože když dojdeme do vedlejší tiché uličky, kde je klidová zóna, psa pustím, aby si mohl proběhnout, co uzná za vhodné. Navíc Aneta je na základní povely vždycky dobře vycvičena a nikdy jsem s ní neměla problém. Zejména přivolání fungovalo vždy bezvadně — při procházce někde v přírodě jsem ji dokázala bez potíží přivolat i poté, co se objevil nějaký zajíc a ona se za ním rozběhla. Ostatní členové rodiny se na to však nemohou spoléhat, Aneta mazaně předstírá, že jejich povelu nerozumí. Ale já na ni ani nemusím volat, stačí gesto. Skutečně, je to tak. Jak jsem již předeslala, došly jsme do klidné uličky, já jsem Anetu pustila. Dost dlouho bylo všechno v pořádku, pobíhala po chodníku a očuchávala večerní noviny. Pak nastal čas vrátit se domů — a nastal problém. 131


Aneta ke mně odmítla jít, tedy odmítla nechat se připnout na vodítko. Vyzkoušela jsem všechny doporučené postupy včetně odchodu pryč anebo schování se — na to reagovala, začala mě hledat, přiblížila se, ale nešla tak blízko, abych ji mohla vzít za obojek. Já to zkrátím. Takhle jsem se s ní trápila přes půl hodiny, bez sebemenšího úspěchu. Pak se objevily dvě další paní pejskové a Aneta se vesele, s poskakováním až neuvěřitelným na svůj věk, rozběhla přímo do centra města. Takže to vzala pěkně přes nejrušnější křižovatky, jakými jsou Ječná-Štěpánská a pak dolů, za několikerého přeběhnutí frekventované Ječné na křižovatku Karlovo náměstí. Tehdy už se do akce zapojilo asi dvacet lidí, utvořili kordon a nakonec, u kostela sv. Ignáce, toho pitomého debilního splašeného psa chytili. Tehdy jsem se definitivně utvrdila v tom, že anděl strážný, který nad Anetou bdí, není rozhodně žádný bledničkovitý chudinka v noční košili, ale pořádně drsný chlapák, který neváhá rozdávat kopance a rány pěstí, když se jedná o bezpečí jeho svěřenkyně. Nebo máte jiný názor???!!!!!:-)))

132

Kokrsˇpaneˇl a statistika u´razu˚

Kokršpaněl a statistika úrazů Kapitola LII. Podíváte-li se na kokršpaněla, ze všeho nejdříve vás upoutají jeho něžné, teskně hledící oči, které úřímo promlouvají „Pověz, co pro tebe mohu udělat?!“ Kokr je pes, který vyzařuje lásku a oddanost. Je vlídný, dobrácký, vždy přátelsky naladěný a sympatický. Netvrdím, že jeho vzezření tak úplně klame. Přesto se vám musím svěřit, že moje kokřice Aneta se výrazně přičinila o to, že statistika úrazů v naší zemi ukazuje vzrůstající tendenci. Ne snad, že by to milé zvíře mělo nějaké agresivní choutky, ale má dar zapříčinit, že se člověk v její blízkosti potluče. Začalo to tehdy, když byla ještě malé batolivé štěňátko. Samozřejmě se nám doma neustále pletla pod nohy. Takže jednou se mi připletla pod nohy v okamžiku, kdy jsem chtěla došlápnout. Nedošlápla jsem, neb se na tom místě objevilo štěně. Abych drobečkovi neublížila, učinila jsem zvláštní výkop stranou. Bohužel jsem se v rozmachu zarazila nohou o křeslo a zlomila si malíček. Chytla jsem se za nohu, poskakovala, vyhrkly mi slzy a hrozně jsem se šklebila bolestí. Štěně se smálo, až se za bříško popadalo a říkalo, že u maminky taková legrace nebyla. Pan doktor na chirurgii se na mě díval zvláštně, když jsem popisovala, jak se mi úraz stal. Pak jsem zase jednou jela na kole a Aneta běžela na vodítku vedle mě. Vjela jsem na most u Poděbrad a napadlo mě, že pojedu po vozovce, ne po chodníku, abych nemusela se psem kličkovat mezi chodci. Aneta ovšem byla jiného názoru (ostatně, sama jsem ji učila, že vozovka není na běhání) a proto mě mohutným trhnutím přes obrubník překlopila na zábradlí. Nevím, jestli jsem víc zařvala já nebo kolemjdoucí, ale pád vyhlížel hrůzostrašně. Kamenné zábradlí jsem minula hlavou o pár milimetrů. Aneta si mě prohlížela, jako kdyby se divila, že něco tak blbého vůbec smí vycházet na ulici. 133


Na rozdíl ode mne má Aneta ráda zimu. Zejména zledovatělé chodníky pro ni byly zdrojem nekonečné zábavy. Hlavně, když se jí podařilo obratným manévrem omotat mi nohy vodítkem a pak mohutně vyrazit dopředu. To jsem se skácela dozadu jak kuželka, načež se na mě rozveselená Aneta vrhla, poskakovala mi po obličeji a na závěr mě důkladně oblízala. Je zřejmé, že předpokládala, že to byla taškařice i pro mě Povalila mě několikrát, ale největšího účinku dosáhlo její snažení tehdy, když jsem si o vyčnívající obrubník chodníku rozsekla hlavu. Shodou okolností mě ošetřoval ten samý chirurg a když jsem uvedla, že to opět zavinil pejsek, ptal se mě, proč si proboha do města pořizuji bernardýna. Ale nebyla jsem jediným cílem Anetiných snah o netradiční zábavu — i páníček dostal svůj díl. Připletla pod nohy, když šel v noci do koupelny. Sice neupadl, ale při poskakování za účelem znovunabytí rovnováhy si natáhl kolenní vazy. Bylo to zrovna koleno, které mu před lety prostřelil soused při silvestrovské oslavě, kterou pánové trošku přehnali. Tři týdny pak pajdal o berličce a usilovně přemítal, zda a jak bude okouzlovat své posluchačky z invalidního vozíku. Aneta přiměla k divokému křepčení s nezadržitelným pádem též jednoho zcela cizího pána. Při večerní procházce se otevřely dveře hospody, kolem které jsme kráčely. Ven se hrnula trojice pánů v dobrém rozmaru a s potížemi s rovnováhou. Ve chvíli, kdy první vycházející nakročil na chodník, nasunula se mu pod nohu Aneta. Tvářila se, že je na ulici naprosto sama, dvoumetrového chlapa nad sebou přehlížela. Pán provedl sérií úskoků s hmitem nohy, nakonec skončil na chodníku na všech čtyřech. Jeho kolegové se smáli tak, že postupně popadali vedle něj. Pán byl však zjevně dobrák, protože místo nadávek na Anetinu adresu se ozvalo omluvné „promiň, pejsánku, já jsem takový nemehlo, málem jsem na tebe šlápl!“ Aneta na něj vrhla zničující pohled. „Když neumíš pít, nelez do hospody! Hrůza, pak se nám to válí po chodníku!!“ prohlásila a odvlnila se pryč. Ale asi nejkurióznější, byť ne nejfatálnější úraz Aneta způsobila tehdy, když jsem podlehla mediální valentýnské masáži a přinesla jsem jí dárek — ba134

Kokrsˇpaneˇl a statistika u´razu˚

líček olomouckých syrečků. Ty nezřízeně milovala. Jak se k ní skláněla, abych jí syreček podala, nadšeněně vyskočila a napálila mě tvrdým čenichem přímo do oka, které okamžitě začalo otékat. Druhý den jsem přišla do práce ozdobena nádherně vybarveným monoklem. Mé vysvětlování, že ne, opravdu jsme se doma nepohádali, to můj pejsek — jen budilo nedůvěru a podněcovalo pikantní dohady. Ovšem aféra s monoklem po několika hodinách pobytu na pracovišti zcela nečekaným způsobem nabyla na atraktivitě. Kráčela jsem totiž po dlouhé chodbě našeho ústavu a proti mně šla kolegyně. A zatímco já jsem měla monokl na oku pravém, ona byla ozdobena podobně vydařeným artefaktem na oku levém. Zůstaly jsme na sebe hledět. Než jsme se zhroutily v záchvatu smíchu, stačila ze sebe vypravit „To není, jak si myslíš, na mě spadla z police láhev okurek“. „A mě takhle zřídil náš pes!“ trumfla jsem ji. Tak veselo na našem pracovišti nikdy předtím ani nikdy potom nebylo.

135


Aneta — mladistvý opilec Kapitola LIII. Úvodem musím vysvětlit, že v naší rodině, co do požívání alkoholických nápojů zdrženlivé, se vyskytuje utajována slabost pro nápoj, který je řazen mezi alkoholy ve větším množství velmi rizikové. Je to vaječný koňak. Zmíněnou rizikovost rychle pochopí každý, kdo podlehl mylnému dojmu, že se jedná o tekutý bonbónek a nalupal do sebe více než jednu či dvě štamprličky. Pamatuji si na barvité a dramatické vyprávění kamarádky, která se vaječňákem opila na (nevydařený) Štědrý večer. Ze žalu. Bylo jí potom tak zle, že zapomněla i na bídáka, který ji opustil. (Na logický dotaz, proč nezvolila něco rozumnějšího, vysvětlila, že alkohol nepije a vaječný koňak měla doma schovaný pro babičku.) Ženská část naší rodiny, pro kterou byl vaječný koňak určen, však byla poučená a zacházela s ním jako s mlsáním. V tomto směru nás nic nemilého nepotkalo. Jednou jsem byla s dcerou na chalupě a napadlo nás dát si skleničku vaječňáku. Aneta při své nesmírné zvědavosti očuchávala, toužebně se natahovala a chtěla ochutnat. Tehdy jsem dostala pitomý nápad, na talířek jsem trošku nalila a předložila jsem jí to. Byla jsem přesvědčená, že jakmile si lízne a ucítí alkohol, ihned se opovržlivě odvrátí a bude se na mě zase dívat jako na nedospělou, nezodpovědnou, nevychovanou osobu, co dělá pořád samé blbosti. Jenže jsem byla překvapena. Aneta obsah talířku s náramnou chutí vymlaskla a žadonila o přídavek. Musím přiznat, že dostala ještě trošku, pak jí malinko nalila rozesmátá dcera a znovu já. V té době byl Anetě pouze rok a půl, byla tedy podle všech hledisek nezletilá a rozum jsme měly mít samozřejmě my. No, neměly jsme. 136

Aneta — mladistvy´ opilec

Teprve když jsme si povšimly, že Anetka začíná být nějaká vláčnější, dolehly na nás obavy. Začaly jsem se starat, co jsme to vlastně s nebohým psem provedly. Už jsme tedy nedaly na žadonivý pohled, kterým chtěla získat další příděl sladké dobroty. Vysvětlily jsme jí, že má smůlu, už jí nikdo nenaleje. Aneta si povzdychla a šla se natáhnout na pelíšek, kde po chvíli usnula. Vypadalo to, že její první setkání s démonem alkoholu skončí bez větších následků a v klidu. To jsme si ovšem mohly myslet maximálně tak půl hodiny. Po této době se Aneta najednou probrala a začala řádit. Předváděla cosi jako pozemní obdobu striptýzového tance na stole, lítala dokolečka, poskakovala (přičemž se jí packy rozjížděly do všech stran), chňapala laškovně po všem ve svém dosahu. Alkohol však zřejmě zapůsobil na schopnost koordinace pohybů, takže nedokázala osobitě pojatý hříšný tanec zvládnout bez ustavičného narážení do nábytku. Nakonec nám nezbylo nic jiného než veškeré roky skříní obložit matracemi, aby si nenatloukla. Též mám podezření, že viděla přinejmenším dvojmo. protože když chtěla vypochodovat na dvůr, nedokázala se strefit do dveří, které by byly ty správné a reálně existující. Pohled na řádící pejsku mohl být komický, ale nás začalo trápit svědomí za to, co jsme jí neuváženě provedly. Pochopitelně jsme se bály, aby jí nebylo nějak špatně. Naštěstí to všechno mělo smírný konec — po třech hodinách démonického poletování se Aneta unavila. Opět zalezla na pelíšek a tvrdě usnula. Jen musím podle pravdy poznamenat, že strašně nahlas chrápala. Tentokrát spala až do rána. Po probuzení sice nevypadala, že by měla úplně nejlepší náladu, ale zdravotní problémy očividně neměla. Jen pořádnou žízeň. Když jsme jí po pár dnech daly přičichnout ke skleničce vaječného koňaku, probodla nás zničujícím pohledem a odešla do nejzazšího kouta, kde se posadila zády k nám. S takovými lidmi se bavit nebude!!!

137


Co udělá Anetka pro vánoční pohodu (pro Vosje) Kapitola LIV. Jednou na vánoce mě dcera chtěla překvapit tím, že napeče vanilkové rohlíčky, naše nejoblíbenější cukroví. Tento recept se tajně a slavnostně předával u nás z generace na generaci. Zatímco jsem byla v práci, zvládla úspěšně vyrobit dva plechy této laskominy. Rohlíčky se jí náramně povedly. Byly jedna radost, jen se na ně oko a mlsná pusa smály! Mísu s krásnými rohlíčky postavila na kuchyňský stol a odešla ven s kamarádkou. Doma zůstala jen Aneta, která se zvědavě i zálibně natahovala za sladkou vůní, která se linula ze stolu. Nebyla by to ovšem naše mazaná a šikovná čubička, kdyby si nevzpomněla, že jsem ji před časem ukázala, jak se dá vylézt na židli a z ní pak pohodlně skočit na stůl. Popravdě řečeno, nemohla jsem si už nikdy později vzpomenout na to, proč jsem jí proboha takovou pitomost naučila. Ale byl to pravděpodobně podobný neuvážený nápad, jaký mě přiměl naučit ji vylézt na chalupě na okno, strkáním do západky ho uvolnit a pak vyskočit na zahradu i tehdy, když jsme ji z nějakého důvodu v chalupě zavřeli. Podobně pitomým se ukázala i myšlenka naučit ji šplhat na žebřík. Protože když jsem na tomto žebříku hodinu visela v koruně vzrostlé třešně, neb mě paralyzoval záchvat závrati, ona visela o několik špriclí pode mnou a ječela, ať ji okamžitě sundám . . . Takže Aneta výše popsaným způsobem vylezla na stůl a po krátkém očichání usoudila, že by měla ochutnat, zda to dcera dobře upekla. Ano, upekla, bylo to opravdu nejména tak dobré, jako to vonělo. Anetka tedy ochutnávala dál a dál, až najednou shledala, že je mísa prázdná. 138

Co udeˇla´ Anetka pro vańocˇnı´ pohodu (pro Vosje)

Zamrzelo ji, že se projevila jako takový sobec a vůbec nepomyslela na to, že bych nějaký rohlíček chtěla ochutnat také. Proto urychleně vyplivla poslední kousek, který žmoulala v tlamě, aby na mě aspoň něco zbylo. Ožužlaný, oslintaný — ale přece jen to byl hmatatelný důkaz psí oddanosti a šlechetného srdce! A přesně tohle jsem našla po svém návratu domů, když jsem se chtěla pustit do ochutnávky cukroví. Vlastně tak Aneta k vánoční pohodě přispěla, protože dcerka se mohla svou zručností mohla chlubit opakovaně, když pekla další dávky rohlíčků! Aneta si následně dala několik dní odlehčovací diety, protože, jak prohlásila „tohle vánoční přejídání vůbec nedělá dobře na žaludek!“

139


Ale madam! Kapitola LV. Taková biochemická laboratoř musí mít pestrou skladbu zaměstnanců — od slovutného vědce v roli šéfa přes lékaře, farmaceuty, laborantky, někdo musí mít na krku administrativu, až k sanitárkám. Ty se starají o to, co nikdo jiný dělat nechce, tedy uklízení (když se vzbouří paní uklizečka), mytí a čištění laboratorního skla a stolů. Je celkem přirozené, že na takovou práci se zájemci nějak přehnaně nehrnou. Je mizerně placená a kromě toho sanitárka stojí až na nejnižším stupni potravního řetězce, takže ji sekýruje každý. Vrchní sestra především, ale vynadat jí může i obyčejná recepční. Naše vedoucí laboratoře si tedy pochvalovala, když jí z Úřadu práce poslali paní, která byla ochotna práci sanitárky vykonávat. Byla to mohutná, zamračeně vyhlížející osoba pozdních středních let, nezdála se být nadána přílišnou bystrostí, ale koneckonců, řekla si paní vedoucí, na tohle moc schopností nepotřebuje, stačí, když dorazí každý den do práce včas. Tak to fungovalo k všeobecné spokojenosti zhruba měsíc. Zachmuřená paní docházela pilně a pravidelně, pracovní dobu trávila na místě, kam byla za nějakou činností poslána. Nebyla sice zvlášť rychlá, ani se výrazně do práce nehrnula, ale mohli jsme s ní být spokojeni. Pokusy o bližší seznámení ztroskotaly na jejím věčně zachmuřeném vzhledu a jednoslabičných odpovědích na otázky. Očividně netoužila po spřátelení ani popovídání při kávičce. Jednoho dne poránu nastala v tomto uspořádání pronikavá změna. Do odběrové místnosti naší laboratoře přišel pán, starší uhlazený gentleman, držel se za tvář a poněkud poděšeně se svěřil přítomným, že byl právě napaden a zfackován. Přiznal, že je zcela konsternován. „To bylo tak“, vyprávěl gentleman na účastné dotazy přítomných, „nastoupil jsem do výtahu společně se třemi dalšími lidmi. Během jízdy jsem si všiml, že jedna paní se na mě upřeně dívá. Protože jsem si nebyl jist, zda 140

Ale madam!

mě náhodou nezná, řekl jsem jí: Dobrý den!‘ a dostal jsem facku!! Zmohl ’ jsem se jen na: Ale madam . . .?!‘ a dostal jsem druhou. Pak naštěstí výtah ’ zastavil a já jsem mohl vystoupit. Prosím vás, netušíte, co se to děje?!“ Než se mu dostalo odpovědi, záhada se vysvětlila. Bohužel ne způsobem zrovna nejpříznivějším pro naše pracoviště. Z chodby se ozvaly rány a výkřiky. Když jsme vyběhli ven ze svých pracoven a laboratoří, naskytl se nám pohled na naši novou sanitárku. Ta se jako pomstychtivý Golem valila po chodbě, rozdávala neopatrným kolemjdoucím rány a házela nábytkem, který se jí připletl do cesty. Protože jakýkoliv pokus o navázání kontaktu ji eště více popudil, zazněl pokyn „vykliďte urychleně chodbu“. Všichni jsme se poschovávali do svých místností a zamkli . . . Nastal ovšem problém, co dělat, protože na zdravotnickém pracovišti se spoustou přicházejících pacientů nebylo možné nebezpečnou bytost nechat pobíhat. Nápad přivolat policii se zdál být dobrý pouze chvíli. Pak se ukázalo, že si policajti vědí rady ještě méně. Když jsme zavrhli jejich prvotní nápad na odstřel sanitárky coby nebezpečného kusu, schovali se před její stupňující se agresivitou s námi za pevné dveře. Nakonec jsme si museli poradit sami. Naštěstí se ukázalo, že biochemie jako medicínský obor přitahuje chlapy mohutných a vysokých postav. Takže se čtyři z nich domluvili, ze zálohy po zuřící ženštině skočili a svázali ji prostěradly. Přivolaný psychiatr jí pak píchl injekci na zklidnění. Po chvíli už nebezpečný predátor neškodně ležel v hlubokém spánku a mohl být převezen do Bohnic. Když se celá aféra důkladně vyšetřovala, ukázalo se, že ošetřující lékařka nepovažovala za nutné do lékařské uvést, že paní je schizofrenička, které dělá problém dodržovat správné braní léků a proto se u ní objevují záchvaty zuřivosti. Prý by ji poškodilo, kdyby byla při opětovném zařazení do společnosti diskriminována. Pro naše pracoviště celá událost měla dobrý konec. Laskavý starší gentleman si nechal situaci vysvětlit a spokojil se s naší omluvou. Na závěr ještě 141


popřál fackující madam brzké uzdravení a vyjádřil naději, že už se ve výtahu nepotkají.

142

Da´rek jako riziko

Dárek jako riziko Kapitola LVI. Vybrat vhodný dárek patří k velmi složitým dovednostem, protože nic nás nepotká snáze, než darujeme-li něco, co obdarovaného popudí anebo dokonce rozlítostní. Je však pravda, že i umění přijímat dary je často zanedbáváno. Situací, kdy člověk dlouze přemítá nad vhodným darem, vybírá, radostně utratí peníze za vytipovanou věc, načež hned po předání je obdarovaným atakován (alespoň slovně), je také hodně. Popravdě řečeno se divím, proč — když už existují pojistky na všechny katastrofy — někdo podnikavý ještě nevymyslel pojištění nevhodných darů. Člověk by pojištěním získal odborníka, který by po dárkovém trapasu došel nežádoucí věc s omluvou vyměnit za něco přijatelnějšího. Jak by se mi například taková instituce hodila ještě za života mé nezapomenutelné babičky!! Ta bedlivě sledovala účast rodiny na všech slavnostních příležitostech. Svoje dárky po rozbalení podrobila znaleckému odhadu, aby vzápětí poté začala s lamentací. Takové vyhozené peníze, jestli máme rozum, že bychom měli raději hospodařit a mít nějaké úspory než nadarmo vyhazovat peníze . . .Litanie byly předlouhé a s pravidelně se opakujícími segmenty, ale absolvovat jsme to museli pokaždé a všichni. Ani v současnosti nejsem ušetřena své přítomnosti na akcích, k nimž se váže nutnost předávat či přijímat dary, takže mám pravidelný příděl trapasů na rok zajištěn. Příběhy z rodiny nejsou příliš zajímavé — výjimkou by snad mohl být jeden dárek mladšího syna ke jmeninám tatínka: dostal skoro metrovou Eiffelku z belgické mléčné čokolády. Jistý problém je v tom, že můj muž čokoládu vůbec nejí. Pokud by už chtěl výjimečně ochutnat, pak zásadně čokoládu hořkou. Tento dárek však udělal radost nám, ostatním příslušníkům shromážděné rodiny. Po chvíli váhání jsme se usnesli, že nemůžeme dopustit, aby mu snad bylo po čokoládě těžko od žaludku a Eiffelovku jsme snědli. 143


Muž nás sledoval vyčítavými pohledy, ale všichni jsme předstírali, že se díváme jinam. Velice zvláštní dárek dostal muž od našich holadských sousedů (těch s kozami) — věnovali mu pestrou kravatu, která hraje asi pět vánočních koled, podle toho, na kterém místě je stisknuta. Muž poděkování zvládl na společenské úrovni — ostatně je to jeho řemeslo — ale cestou domů jsem musela poslouchat, co a kolikrát by chtěl sousedům provést. Jediným tvorem, kterého znám a který nad dárky projevuje vždy nepředstíranou radost, je naše Anetka. Když byla úplně malinká, učila jsem ji, že se nemá bát, pokud od ní odcházím, protože jdu na lov a donesu něco dobrého. Praktické štěně dohodu shledalo jako vyhovující a od té doby u nás nebylo nikdy štěkání, kňučení či vytí, pokud byla doma sama, naopak tiše ležela a těšila se, co dostane. Potom ovšem neváhala propátrat důkladně mou tašku, aby si tam našla svou odměnu. Její milovaný pán, který občas musí odjíždět na dva či tři dny, se musel vykoupit podobně.Z jednoho školícího střediska na Milevsku, kam jezdil hodně často, začal Anetce vozit malé paštiky, které dostávali vždycky k snídani. Časem se mu sešlo více kousků paštik pro Anetu, protože vysvětlení, že na něj doma čeká uražený kokřík, kterého musí uplatit pamlsky, se posluchačům (a spolustrávníkům) moc líbil a tak se ochotně vzdávali části snídaně. Jednou však odjížděl ve spěchu a na paštiky zapomněl. Aby to napravil, zastavil se v krámě nedaleko od nás, aby je koupil. Ovšem běda, podcenil Anetinu všímavost. Zatímco na paštiky ze školení přivezené se vždy nadšeně vrhala, nyní jen čuchla a zhnuseně se odvrátila. Pak uraženě zalezla do kouta. Tohle si nenechá líbit! Nechce obyčejnou paštiku, chce tu seminářovou, od snídaně!! Chovala se jako manželka, která přišla na to, že darovaný perlový náhrdelník je jen imitace . . .:-)

144

Nesˇlapejte na spıćı´!

Nešlapejte na spící! Kapitola LVII. V době, kdy jsme byli všichni báječně mladí, bydleli jsme s mou sestrou a švagrem společně ve dvoupokojovém bytě. Zatímco já jsem byla povahy spíše tiché a nepříliš společenské, u nich to bylo přesně naopak. Ostatně, švagr patřil mezi mladé naděje naší proslavené maskérské školy. Dostával se tedy mezi bohémské umělce na Barrandově, což se mu samozřejmě zamlouvalo. Podobně se to zamlouvalo i mé sestře, protože v tomto mladém věku lze flámovat až do rána a ještě přežít následující pracovní den. Hlavně, že je legrace. Problém byl jen v tom, že rozveselená společnost se často nechtěla rozcházet, i když už je vystrnadili z poslední hospody. A někdy sice zábava skončila, ale domů to bylo daleko. V takových případech drazí příbuzní obvykle vyřkli laskavou nabídku „tak jdeme k nám“. Musím říci, že jsem z toho byla pramálo nadšeno. Přesnější by bylo říci, že mě to pořádně štvalo, ale jakékoliv protesty byly marné. Pokud domů dorazila skupinka dobře naladěných veselých mladých lidí, vybavených láhvemi alkoholu, nanejvýše mě pozvali, abych se přidala, že mají dobré víno z Moravy. Nepochybně to mysleli upřímně, ale kolem druhé, třetí hodiny ranní bývám hodně nespolečenská. Jiný případ byl, když se dostavili ve stavu zralém na zalehnutí; tehdy se tiše vplížili do bytu a poskládali se na veškerá volná místa. Zdánlivě to byla lepší z obou možností, ale jen zdánlivě. Protože pokud se stalo, že člověka v noci probudila třeba žízeň a šel si do kuchyně natočit skleničku vody, bylo opravdu nepříjemné zakopnout přitom o ležící nehybné tělo. Přinejmenším to znamenalo pořádné leknutí, někdy se též spáč probral a začal reptat, co za nemehlo do něj kope. Časem jsem si při pohybu ve ztemnělém bytě vypracovala velice opatrné našlapování, protože pořád jsem musela počítat s možností, že je v bytě přítomno daleko víc lidí, než bych si mohla myslet. 145


Odchod do práce byl rovněž složitý, protože jsem musela obejít všechna bezvládná těla, s každým zatřepat a vymáčknout z něj sdělení, kdy hodlá vypadnout. Zdálo by se sice logické, že si sestra a švagr zaopatří přivedené hosty sami (a původně jsem to také očekávala), ale zkušenost mě poučila, že nikdy nevím, zda nemají brzy ráno nějaké natáčení kus za Prahou. To znamenalo, že se třeba ještě před pátou hodinou vyplížili z bytu a obyvatele tam zanechali svému osudu. S odstupem let se na tohle období dívám spíše s humorem, ale tehdy jsem bývala pořádně naštvaná. Neznámí nocležníci se navíc u nás chovali s bezelstnou samozřejmostí. Když jsem si připravovala snídani, obvykle se vsunula do kuchyně něčí rozcuchaná hlava a ozvalo se „Hele, kafe si dám taky, budeš tak hodná?!“. V koupelně bylo nutné pečlivě se zamykat, pokud jsem neměla náladu při sprchování konverzovat s mladými muži, které jsem viděla poprvé v životě. Dávala jsem sice najevo, že z nich nejsem nadšená, ale jim to moc nevadilo. Tento bohémský život trval do doby, než se mládež poskládala do párů, začaly první svatby a narodila se první miminka. Ta připravila kdysi rozverným rodičům značně odlišný denní i noční program. Mladí nadějní umělci začali budovat kariéru a střádat peníze pro zajištění rodiny. V našem bytě nastal klid a spořádané poměry. Vlastně mě po určité době napadalo, že je to nuda . . .

146

Za´ludna´ socha

Záludná socha Kapitola LVIII. Při svých cestách do Paříže si samozřejmě předem vybíráme místa, která chceme navštívit. Pochopitelně jsme se těšili krom jiného na procházky po malebných místech Montmartru, tím spíše, že jsme to z hotelu měli kousek. Toužila jsem také na vlastní oči vidět sochu pojmenovanou „Muž, který prochází zdí“. Tu vytvořil proslulý herecký idol a v pozdějších letech i známý sochař, Jean Marais. Vedla mě k tomu jak nostalgická vzpomínka na pubertální zbožňování obdivovaného idolu, protože společně s kamarádkou jsme mu posílaly dopisy plné slov obdivu. Oplátkou jsme dostávaly podepsané fotografie (herec si očividně fanoušků vážil a měl pilnou sekretářku, která dohlížela na bezchybné vyřizování korespondence) a ty patřily k našim nejvzácnějším pokladům. Dokonale nám to stačilo ke štěstí. Jean Marais vytvořil tuto sochu inspirován románem Marcela Aymé a na jeho počest. Ostatně, na námět románu byl v padesátých letech natočen stejnojmenný francouzský film s populárním komikem Bourvilem. Podle informací, které jsem nalezla, je zmíněná socha umístěna na Montmartre, v Rue Lepic. Protože to je velice navštěvovaná turistická oblast, vydali jsme se tam hned při první cestě do Paříže. Našli jsme různá zajímavá místa, i kavárnu, v níž se odehrává část děje našeho oblíbeného pohodového filmu Amélie z Montmartru, ale Muž, který prochází zdí, nebyl. Protože jsme měli dost bohatý program před sebou, příliš jsme se tím nezabývali a šli jsme okukovat jiné zajímavosti. O rok později jsme do svého programu opět zařadili hledání Muže procházejícího zdí a když jsme se toulali uličkami Montmartru, sledovali jsme všechny kamenné zdi, zda ho tam neuvidíme. Já jsem si ostatně před odjezdem do Paříže ještě zkontrolovala u jiných návštěvníků, jestli je socha 147


opravdu umístěna v Rue Lepic. Tentokrát jsme dlouhou, lomenou ulicí prošli opakovaně, po obou stranách a za důkladného rozhlížení, ale marně. Poněkud pochybovačně jsme usoudili, že možná byla socha ze svého místa odvezena, snad za účelem opravy. Při další cestě do Paříže jsme hned první den pobytu zamířili do Rue Lepic, celou ji prošli a doslova propátrali ve všech zákoutích, ale po soše ani stopy. To nám důkladně vrtalo hlavou a nechtěli jsme se vrátit domů, aniž bychom schovávající se sochu našli. Já jsem si ostatně doma prohlédla na netu dostupnou fotodokumentaci, takže jsem přibližně věděla, jak vypadá okolí sochy. Při hledání jsem nalézala sice místa, která mi připadala povědomá, ale stále to nebylo ono. Po několika hodinách hledání jsme to vzdali, socha nenalezena. Ovšem teď teď se z toho pro nás stala posedlost, chtěli jsme za každou cenu přijít záhadě na kloub. Proto jsme se ještě den před návratem domů znovu vypravili do zmíněné lokality a začali hledat velice metodicky. Vždy jeden pátral, takřka se plazil po všech dostupných zdech a druhý ho sledoval, zda pátrá dobře. Pak jsem se prohodili. Marně. Došli jsme až na konec Rue Lepic, pak jsme se obrátili a šli celou tou dlouhou trasou nahoru, ale ač jsme tentokráte měli jistotu, že bychom nepřehlédli ani sošku velikosti krabičky od zápalek, Muž, který prochází zdí, se nevyskytoval. Takhle jsme to nemohli nechat! A proto jsme se vydali znovu na cestu touto ulicí, celkově už to muselo být zhruba po patnácté. Místní nás už víceméně začali počítat mezi sebe. Asi v polovině trasy mého muže osvítil spásný nápad. Zapadli jsme do útulné kavárny, kde bylo touto dobou zcela prázdno. Přišla k nám sličná dívka temné pleti a když jsme si objednali kávu, obrátil se na ni můj muž za použití veškerého šarmu i nevalných zásob francouzštiny a začal vyzvídat, co ví o výskytu hledané sochy v okolí. Temná krasavice dlouho nechápala. Když pochopila, nabyla dojmu, že jsme turisté, toužící po (nějaké) soše jako neobvyklém suvenýru a začala nám to 148

Za´ludna´ socha

rozmlouvat. Prý je nejlepší koupit si v krámku o pár kroků nějaký normální suvenýr, třeba Eiffelovku. Mají moc pěkné kousky! Po delším rozhovoru jsme se nicméně domluvili na podstatě našeho problému a jí se najednou rozbřesklo. Vrhla se ke stolku, na kterém měla rozloženy reklamní materiály, týkající se Montmartru a začala s námi probírat všechny tam zachycené a vyfotografované objekty. Asi na dvacáté straně jsem vítězně vykřikla, protože to byl ON!! Pak už to bylo snadné. Zároveň se vysvětlilo, proč naše několikaleté úsilí bylo tak dlouho marné. Place Marcel Aymé, kde ve skutečnosti je socha instalována, je vzdálena z Rue Lepic sotva dvacet metrů (takže ji většina turistů považuje za součást Rue Lepic), ale ulička, která na náměstíčko vede, je lomená. Proto jsme ji při našich pátracích výletech prostě přehlédli. Nenapadlo nás vydat se tímto směrem, protože místo vypadalo, jako když končí někde na dvoře či soukromém prostranství. Objevení dlouho hledané sochy nám přineslo báječný pocit vítězství. Proto jsme z Paříže odjížděli bohatší o poznání, že vytrvalost přináší ovoce, že tmavovlasé krasavice jsou přívětivé a informované. Také jsme byli spokojeni, že přes naše tajné obavy (a špatné zkušenosti se sochami u nás) tuhle sochu nikdo neodnesl do sběrny kovů!!

149


Strašidlo zvané domácí Kapitola LIX. Na našem starobylém statku bylo mnoho tajemně vyhlížejících míst a zákoutí, což při jeho rozlehlosti nebylo nic divného. Přesto jsme od dětských let prolézali veškeré prostory zcela bez obav, naplněni badatelským nadšením. Také v letech pozdějších jsem jezdila na statek sama, aniž bych někdy měla nepříjemný pocit, zejména když jsem si s sebou brala pejsku Anetu, která se hrdinně tvářila jako statečný ochránce. Ovšem jen do chvíle, než spatřila něco nebezpečného. Vzpomínám si, jak odmítla vyjít v noci na dvůr jen proto, že zahlédla prádlo na šňůře, jak se ve větru vlnilo. Statečná Aneta po mně v záchvatu paniky vyšplhala, omotala se mi kolem krku a pobízela mě, ať to jdu zabít. Jedné dubnové noci na mě ovšem čekalo velké překvapení. Stařičké hodiny právě odbily půlnoc, čímž mě poněkud vyrušily z dřímoty — ovšem jejich zvuk neznamenal nic znepokojivého. Záhadnější bylo, že se chvíli poté, co zazněl poslední úder, přímo nad mou hlavou ozvaly kroky — někdo přešel po půdě. To bylo nejen záhadné, ale i nepříjemné, protože na léta nepoužívané půdě neměl nikdo co dělat. Za chvíli se kroky ozvaly opět a tentokrát šel tajemný návštěvník opačným směrem. Aneta, která už předtím znepokojeně zvedla hlavu ke stropu a větřila, jen zakňučela, skočila ke mně do postele a zahrabala se pod deku tak důkladně, že z ní nekoukala ani špička ocásku. Ovšem to bylo ještě divnější než tajemné chození po půdě. Aneta, přinejmenším v mé společnosti, vždy vystupovala vůči cizím „šupákům“ drsně a odhodlaně, štěkala, vrčela a celkově dávala najevo, že nevítané návštěvníky zakusuje či rovnou trhá na kusy. Rozhodně nemám ráda záhadné situace, zejména když se jedná o to, že by se v mé blízkosti mohl pohybovat někdo, kdo k tomu nemá vůbec žádné oprávnění. Donutila jsem se tedy po chvíli vylézt z postele a přemluvit k opuštění úkrytu v posteli i Anetu. Pak jsem se vyzbrojila baterkou, od 150

Strasˇidlo zvane´ domaćı´

kamen jsem vzala sekyrku na štípání třísek na zátop a vyrazila jsem na průzkum. Rozsvítila jsem světla v domě i na dvoře, obešla jsem stavení, ale ke svému překvapení i úlevě jsem nenašla nic, co by svědčilo pro nevítaného návštěvníka. Dokonce jsem si ověřila, že na půdu se těžko mohl vůbec někdo dostat. Dveře, vedoucí na špýchar, odkud byl jeden z možných přístupů, byly pevně uzamčeny. Když jsem je zkontrolovala a nahlédla dovnitř, viděla jsem, že tam nebylo s ničím pohnuto a laťková dvířka na půdu jsou uzamčena visacím zámkem. Pak byly na půdu dva přístupy z obou stran budovy, ale ty byly několik metrů nad zemí, přístupné pouze po žebříku. Žádný žebřík však u nich nebyl a v jejich blízkosti nerostl ani vzrostlý strom, z jehož koruny by dejme tomu mohl zdatný sportovec přeskočit. (Proč by to ovšem dělal, to mě nenapadalo.) Nakonec jsem se po marném prohlížení objektu vrátila zpátky do svého pokoje, abych znovu pokračovala ve spánku. Z půdy už se nic neozvalo. Druhý den, za slunečního jasu, jsem se vydala na podrobnou prohlídku půdy, ale skončila bezvýsledně. Dokonce ani v prachu, který na půdě byl, jsem neviděla žádné stopy. Záhada zůstávala záhadou. Den uplynul a když nastal večer, došla jsem ještě před ulehnutím zkontrolovat, zda jsou dobře zamčena vrátka na dvůr, zda dobře sedí petlice i zámek na dveřích od špýcharu a zda všechny žebříky jsou odstraněny z dvora a uschovány v kůlně. Nebylo to nic platné, protože jakmile nastala půlnoc, ozvaly se tajemné kroky z půdy opět. Průzkum terénu s baterkou však neodhalil přítomnost žádného vetřelce. Anetka se vůči tajemným zvukům chovala stejně divně jako noc předtím — kňučela, třásla se a snažila se někam zalézt. To už mi ta záhada šla pořádně na nervy, protože jediný, kdo se na střechu mohl dostat, byly sýkorky (vzpomenula jsem na svou těžkotonážnici, ale 151


kde by se tam vzala z Prahy . . .) či jiné zpěvné ptactvo. Nemyslím si však, že by si ptáčci nazouvali okované boty a dusali po půdě. V tomto období jsem na statek jezdila jen na víkendy, takže jsem v neděli odjížděla s hlavou plnou nevyřešené záhady. Popsaný děj se odehrával zcela pravidelně o všech dubnových nocích, které jsem tam strávila. Ale jakmile nastal květen, dupání ustalo. Nenašla jsem za celou dobu naprosto nic, co by to vysvětlovalo. Přítomnost zvířete (kočka, kuna), na což mě při debatách chalupáři upozorňovali, nebyla ničím potvrzena a kromě toho rytmus těžkých, pravidelných kroků odporoval této teorii. Začala jsem si nakonec myslet, že jsme možná obdařeni výsadou mít vlastní rodinné strašidlo a začala jsem se nenápadně, leč vytrvale vyptávat pamětníků, zda se k budově neváže nějaká událost, která by to mohla naznačovat. Vyslechla jsem několik vzájemně se popírajících historek o nešťastné lásce či vrahounském lupiči, ale žádná z nich nebyla natolik věrohodná, aby se zdála patřit opravdu k našemu statku či abych neměla podezření, že si to vypravěč vycucal z prstu anebo přečetl ve strašidelných povídkách. Tyto tajemné jevy, pokud jsem měla možnost to sledovat, se opakovaly každý rok vždy v období dubna, s příchodem května ustávaly a na zbytek roku se strašidlo zřejmě přesouvalo do končin svého trvalého působení. Zdálo se mi, že k nám jezdí na pravidelnou strašidelnou dovolenou. Když jsem před časem se smutkem v duši tento statek prodávala, chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou zařadit mezi výčet předností nemovitosti i „vlastní strašidlo, sezónní výskyt“, ale pak mi to lidé se zkušenostmi v realitách rozmluvili. Stejně si myslím, že to byla chyba, protože pro nějakého snobského Američana by barák se strašidlem představoval splnění životního snu! Už mě také napadlo, že bych se mohla někdy začátkem května vypravit za novým majitelem a poptat se ho, zda mu na půdě nedupe něco jako kočka v brnění. Ovšem — záleží na tom, zda se strašidlo neurazilo kvůli prováděné přestavbě budovy a neodstěhovalo se do klidnější lokality . . .

152

Pubert’a´k chodbovy´

Puberťák chodbový Kapitola LX. Nejen naši sousedé na chalupě jsou obdařeni výskytem puberťáka v rodině, podobně šťastnými majiteli vydařeného kousku jsou i naši sousedi v pražském bydlišti. Jejich exemplář se dlouho projevoval sice typickými známkami, že puberta běží naplno a hezky rovnoměrně, ale veškeré projevy byly tlumené, aspoň tloušťka zdí spolehlivě odfiltrovala vše, co bychom snad nechtěli slyšet. Bylo jen nutné nepropadat panice při spatření vyhastrošené postavy — nebyl to strašák, ale syn našich sousedů, který v jistém období miloval oblečení po dědečkovi, nalezené ve staré skříni. To pak s oblibou nosil, ač mu bylo nejméně o dvě čísla větší. Jinak ale chlapec projevoval slušné vychování, zdravil, pouštěl lidi ve dveřích jako první a chodil po schodech pěšky, aby starší lidé mohli jezdit výtahem. Dokud ještě podléhal diktátu rodičů a jezdil s nimi povinně o víkendech na chalupu, nedělo se v domě nic, co by mohlo vadit sousedskému soužití, protože nad ním byl systematický dohled rodičů a starší sestry. Někdy po šestnáctých narozeninách se ale vzepřel, vysvětlil rodičům důvody odporu proti trapnému pinožení se na chalupě a výjezdy odmítl. Sousedka k nám tenkrát přišla na kafe takřka v slzách, ale my jsme ji utěšili, že aspoň vidí, že se syneček rovnoměrně vyvíjí a nebude z něj v dospělosti žádný nekňuba. Poté, co měl k dispozici byt na celé víkendy, nedělo se po nějakou dobu opět nic, co by nás mělo znepokojovat. V pátek navečer si sice přišouralo několik jeho kamarádů, které jsme viděli odcházet v neděli odpoledne, ale mládež se chovala nenápadně. Dramatická změna nastala v den, kdy puberťák slavil sedmnácté narozeniny. Pravděpodobně se rozhodl, že by to neměla být žádná nuda, proto informaci zároveň s pozváním rozhlásil mezi svými kamarády i spolužáky s významným podotknutím „naši nejsou až do neděle doma“. Sdělení se rozšířilo i mezi kamarády kamarádů, samozřejmě. 153


V určená den hned po odjezdu sousedů začalo být rušno — k našemu domu směřovaly po ulici houfy mládeže, která postávala dole v průjezdu a čekala, až pro ně jejich hostitel přijde a odvede je nahoru. Teď už ovšem akce nemohla zůstat ostatním obyvatelům domu utajena. Oslavenec však byl zřejmě také zaskočen popularitou jeho akce, jistě počítal s komornější účastí, a proto se ještě před samotným zahájením rozhodl takticky odvrátit možný průšvih. Bylo mu jasné, že tolik lidí nemůže uhlídat, aby v bytě něco nepolili, nezničili či nepoškodili, proto povolil přístup pouze do nezbytně nutných prostor, tedy kuchyně, koupelny a WC, zbytek bytu prohlásil za zakázané území. Přicházející mládež se proto plynule rozmisťovala po společných prostorách domu, zejména na chodbě před naším bytem. Posedali si po schodech i na zem, popíjeli donesené pivo či jiné nápoje, pokuřovali (je to starý, původně pavlačový dům, kde pavlače byly zaskleny) při otevřených oknech, cpali se sušenkami a jinými pamlsky. Musím říci, že se jednalo o mládež vcelku slušně vychovanou, takže nebýt jich tak moc, asi by nikomu nevadili. Jenže jich moc bylo a tak i když nekřičeli, hlučno bylo, protože padesát dobře se bavících lidí už je slyšet. Pokud se na ně někdo obořil, že tohle není park anebo hospoda, ať jdou jinam, mile, ale neústupně vysvětlovali, že si jen na chvíli přišli popovídat s kámošem, co má narozeniny. Ale ani se nehnuli, samozřejmě. Musím zde poznamenat, že puberťákova rodina — především však rodiče — je v domě hodně oblíbená, jsou to příjemní a přátelští lidé. To byl hlavní důvod, proč nikdo z obyvatel domu nesáhl k tvrdšímu zákroku — každý si vzpomenul na pubertu svých dětí a rozhodl se být tolerantní. Večírek nabýval na tempu, hovor byl hlasitější, kouř (nikoliv cigaretový) už pomalu zamořoval celý náš byt a Aneta se začala význačně často pohihňávat, ale nebylo vidět, že by se blížil závěr, spíše pár lidí ještě přibylo. Někdy mezi třetí a pátou hodinou smích a hlaholení utichly — ale když jsem ze zvědavosti vykoukla ze dveří, spatřila jsem ke svému úžasu na chodbě poskládané spící postavy. 154

Pubert’a´k chodbovy´

S příchodem rána se spáči probouzeli, odplížili se do bytu za nezbytnou hygienou, vylovili ze zásob další piva a jointy, a oslava pokračovala. několik slabších jedinců to samozřejmě vzdalo a odpotáceli se domů, ale byli více než nahrazeni čerstvými posilami, protože zvěst o té báječné události se už rozkřikla po celém obvodu Prahy 2. Slavilo se prostě dál. Slavilo se bez přestání až do nedělního odpoledne, kdy se oslavenec pod hrozbou návratu trestajícího komanda rodičů vzpamatoval z rauše a začal horečně likvidovat pozůstatky oslavy svých narozenin. A že jich bylo!! Vzhledem k třídenní vydatné oslavě bylo pochopitelné, že ne všichni zvládli přísun alkohol a jiných omamných látek bez ztráty kytičky a rovněž nebylo tak divné, že se v tak velké skupině lidí našli i zvědavci, kteří se vydali na průzkum po celém domě. Při tom se přihodilo několik nehod s poblitými dveřmi či rohožkami, po celém době byly rozmístěny prázdné láhve od nápojů a vajgly. Pohled na čerstvého oslavence, kterak s bledězelenou lící, krhavýma očima a třesoucíma se rukama zametá a drhne chodbu, myje dveře, odnáší lahve a zahlazuje stopy byl téměř dojemný. Že se to nezdálo jen mně, o tom svědčí fakt, že nikdo z celého domu si rodičům nestěžoval: jen následující den, když na mládenci bylo vidět, že už se z následků oslavy zotavil, si ho postupně odchytily dámy ze všech bytů od přízemí až po páté patro a důkladně mu vysvětlily, co si o takových oslavách myslí a na co se má připravit, jestli ještě jednou . . .! Pak většinou následovala věta: „Jo, a TOHLE má být umytá chodba (dveře, výtah . . .)??!! Tady máš kýbl. smeták a hadr, a koukej to vypucovat pořádně!!“ Domnívám se, že tato taktika na puberťáka zabrala: protože když asi za dva měsíce začalo být v našem patře zase rušno a v domě se začalo hemžit více lidí, než by odpovídalo počtu obyvatel, vydala se ta nejráznější dáma z pátého patra k bytu, kde se začali scházet puberťákovi hosté a s rukama v bok zahlaholila: „Stejská se ti po koštěti?! Stačí říct, donesu klidně i kbelík!“ Naplánovaná oslava tak skončila dřív, než začala, protože mladý muž pobledl a začal své kamarády urychleně nabádat k odchodu . . .

155


Celník a krev Kapitola LXI. Laboratoř, ve které jsem pracovala, se kromě běžných laboratorních výkonů pro nemocnici zabývala též výzkumem. V některých případech se zapojovala do projektů probíhajících v měřítku evropském anebo světovém. Příběh, který vám budu vyprávět, se udál v souvislosti s výzkumem, který byl zahájen v USA, naše pracoviště se přihlásilo a bylo do výzkumu zařazeno. Po vyřízení veškerých administrativních náležitostí bylo stanoveno, že začne vlastní dílčí práce na výzkumu. Byli jsme vyrozuměni, že nám americká strana posílá balíček s krevními vzorky (s krví speciálně ošetřenou, aby bylo možno ji zpracovat podle zaslaných pokynů). Též jsme poštou obdrželi obálku s certifikáty o tom, že krev není infekční a nepředstavuje nebezpečí, i doklad o tom, že tento vzorek, zasílaný v rámci schváleného výzkumu, nepodléhá clu. Balíček byl doručen expresní poštou na pracoviště a naši vědátoři mohli začít bádat; na mě zbyl úkol ujmout se přiložených dokladů a potvrzení, abych všechno vyřídila na Celní správě, neboť vše muselo být řádně zdokladováno. Při příchodu na místo jsem byla poněkud zaskočena nevlídností, ba nehostinností prostor a také pohledem na tupě rezignované postavy, které vypadaly, že tam už pročekaly většinu života. Jak jsem se později přesvědčila, nebyla jsem daleko od pravdy. Jako neobeznámená se zdejšími zvyklostmi jsem musela na několik z nich chvíli mluvit, než se jim vrátil život do vyhaslých zraků a než mě seznámili s tím, jak si mám opatřit patřičné formuláře a jak se mám zařadit do fronty. Hodiny pomalu plynuly. Už jsem oznámila šéfovi, aby mě ten den nečekal v práci a pomalu na mě padala táž smířená rezignace, jakou jsem viděla všude kolem, když jsem se ke svému překvapení dostala na řadu. 156

Celnı´k a krev

Ale moc jsem si nepomohla. Za prvé jsem zjistila, že nemám vyplněn ten úplně správný formulář, ale to nebylo to hlavní. Horší bylo, že celní úřednice po mně požadovala „žádost podepsanou ředitelem“. Chvíli jsme si vyjasňovaly, co myslí pojmem „žádost“ a pak jsem začala pátrat po tom, kdo je z celního hlediska ředitelem lékařské fakulty. Po složitém vyjednávání jsme dospěly k mínění, že děkan stačí. Ten den jsem se vrátila do práce velice pozdě a s nepořízenou. Napsala jsem žádost podle pokynů, které jsem na celnici obdržela, druhý den jsem naklusala na sekretariát děkana a vlídně pohovořila se sekretářkou na téma „pitomá celní správa“, abych obdržela příslib, že to lejstro podstrčí děkanovi hned jak se kolem ní mihne. Následující den jsem dostala ze sekretariátu příznivou zprávu, doběhla jsem si pro podepsané lejstro (děkan, zpracován paní sekretářkou, ani nepátral po tom, co to podepisuje, protože jinak by to určitě nepodepsal) a vyrazila jsem na celnici. Nehostinné prostředí, strašidelné postavy, dlouhé čekání. Přišla jsem na řadu. Celnice (jiná) vyslechla mé vyprávění, odsunula stranou doklad, podepsaný děkanem se slovy „tohle nepotřebuju“ a vynadala mi, že mám vyplněný špatný formulář. Mou chabou námitku, že její kolegyně . . .smetla slovy, že jsem kolegyni určitě špatně pochopila. Strčila mi do ruky několik „správných“ formulářů a poslala mě pryč (nejlépe abych přišla až jindy). Nenechala jsem se odbýt a formuláře jsem vyplnila na místě, abych se znovu vecpala k té stejné dámě. Dáma mě přivítala nelaskavým pohledem, ale protože jsem se jí připomenula, jak jsem vyplnila už všechny papíry přesně jak si přála, pustila se s viditelnou nechutí do práce. Pak pravila: „Clo činí XXX Kč, zaplaťte v pokladně v budově za rohem a přijďte sem s potvrzením.“ V ten okamžik mě opustila dobrá nálada, které jsem již začala podléhat, protože jsem vytušila komplikace. Takže jsem musela říci, že zaslané vzorky nepodléhají clu, jak dokazuje doklad č. 4, a tím pro ten den spolupráce s celníky skončila. Paní odmítla připustit, že by bylo něco, co se clít nemá 157


a vyjmenovala mi asi tři další doklady, které si musím opatřit. Když jsem se vzpěčovala uposlechnout a dožadovala jsem se stanoviska nadřízeného, přišla jiná dáma, ještě nabroušenější a potvrdila mi to. Odešla jsem tedy zase s nepořízenou a následující dny jsem věnovala shánění požadovaných dokladů. Tentokrát jsem dorazila na celnici již jako na msto, kde jsem zdomácněla — některé smutné postavy se staly mými dobrými známými — a v ruce jsem třímala složku dokladů. Vyčekala jsem frontu, začala jsem jednat s úřednicí. Zodpověděla jsem všechny dotazy, předložila jsem dokumenty a doufala jsem, že to konečně všechno skončí. Vtom dáma za okénkem dostala spásný nápad: „A co to vlastně přepravujete?“ „Krevní vzorky — jak je uvedeno tady v dokumentu 7b/4“, pravila jsem sebejistě. Celnice vyskočila „Krev??!!! Vy přepravujete přes hranice krev??!! A jak si to představujete, to přece podléhá zvláštním předpisům!!!“ „Já vím“, odvětila jsem, „my na to máme také zvláštní povolení a přiložen je i certifikát, který dokazuje, že krevní vzorek je určen pro výzkumné účely a neobsahuje nebezpečné infekce, takže je možné ho přepravovat přes hranice. Zde je prosím příslušný doklad.“ Bylo to marné. zatvrzelá paní se mnou nechtěla nic mít a poslala mě za kolegyněmi na ředitelství, protože to musí posoudit odborníci. Vydala jsem se na ředitelství, našla příslušnou kancelář a příslušnou odbornici a přednesla jí celý případ. Dáma na mě hleděla velkýma modrýma očima a ty se jí s každou další větou zvětšovaly a zvětšovaly. Kdybych jí svou záležitost přednášela v austrálském jazyce ngaanyatjarra, který ovládá asi dvanáct set lidí na celém světě, rozuměla by mi zhruba stejně dobře. „A co mám udělat?“, zeptala se mě nechápavě po ukončení mého projevu. Vysvětlila jsem, že potřebuji potvrzení o tom, že zásilka, kterou jsme obdrželi, je z hlediska celní správy v pořádku a že nepodléhá clu. Paní se odebrala za kolegyněmi, aby se poradily. Postupně se shromáždilo asi osm dam, vyzbrojených bichlemi s předpisy a začala porada o tom, co se mnou udělat. Názory se rozcházely. Nakonec se na mě obrátila nejméně vstřícná paní z celé tlupy a komisně mi řekla, že budeme muset zásilku vrátit a odesilateli vysvětlit, že takhle 158

Celnı´k a krev

by tedy nějaké materiály na výzkum posílat nešly, tak ať to pošle pěkně pořádně a podle předpisů. Na arch papíru velikosti A4 mi vypsala všechno, co má odesilatel zařídit a s viditelným poctem uspokojení se rozhlédla kolem sebe, zda kolegyně vidí, jak si dokáže poradit. Nechtělo se mi, ale musela jsem jí radost zkazit. „Bohužel,“ pravila jsem zdvořile. „ale žádnou zásilku vracet nemůžeme, protože vzorek byl zaslán na naše pracoviště, kde je v tuto chvíli již dávno zpracován a zkoumán podle zadání výzkumných prací.“ Vypukla bouře nevole. Vysvětlovala jsem, že krevní vzorek musí být přepravován za určitých podmínek, aby bylo možno jej zkoumat a že by rozhodně nebylo možné jej nechat skladovat na celní správě, kam, jak jsem neopomenula poznamenat, docházím v této záležitosti marně již téměř měsíc. Pochopitelně jsem si tím vysloužila odeslání domů, pokyn opatřit ještě nějaké potvrzení a příkaz dostavit se za týden, protože se musí poradit, co s námi vlastně mají provést. (Tušila jsem, že veřejné bičování a poprava figurují mezi uvažovanými možnostmi na předních místech.) To už se ale blížil termín mé letní dovolené, kterou jsem ten rok měla strávit v Kanadě. Na celní správu jsem šla poslední den před odjezdem, abych měla všechno v pořádku. Známé místo, známí lidé, i to ředitelství mi už připadalo jako doma. Vyhledala jsem kancelář, kde jsem jednala minule, našla úřednici, připomenula se, předala další z mnoha papírů a čekala jsem, co bude. Zase byly svolány kolegyně, proběhla kratší porada a potom mi dáma, která se mnou minule vyběhla, blahosklonně řekla, že si to vyhledaly v předpisech a že mi mohou vyhovět. Pak vyhotovila potvrzení, slavnostně orazítkovala, podepsala a předala mi ho. Na papíru stálo, že je schválen dovoz 6 ks plastových zkumavek pro výzkumné účely a to beze cla. Nechtěla jsem, musela jsem. „Bohužel“, začala jsem trpělivě a hodně zdvořile, „asi jsme si úplně neporozuměly. Plastové zkumavky, ve kterých jsou krevní vzorky transportovány, 159


NEJSOU předmětem výzkumu. Ty jsou v balíčku jen proto, že by jinak přepravovaná krev nedržela pohromadě, chápete to?“ Když člověk zašťourá klackem v hnízdě sršňů, musí očekávat pořádný malér. Ale když se vykřičely a nastalo zklidnění, došlo na stanovení další strategie. „Přijdete za týden a donesete nám doklady, co je to vlastně za výzkum a kdo ho schválil. A nějaké vyjádření vašeho právního oddělení nás nezajímá!“ „Je mi líto, ale za týden nepřijdu. Sice už jsem si tu zvykla a našla jsem tu plno kamarádů, ale příští týden jsem na dovolené a vrátím se za měsíc.“ Nastala diskuse, zda je mou povinností přerušit dovolenou kvůli jednání s celníky, i když jsem v zámoří. rezolutní dáma to nakonec ukončila výrokem, že mi tedy vyhoví, ale pro potřebné potvrzení si mám přijít druhý den. Zase jsem jí musela zkazit radost. „To budu v letadle do Toronta“, sdělila jsem. „Tak přijdete ráno, než pojedete na letiště!“, nechtěla se dáma vzdát bez boje. „Letadlo mi letí v 7,45 z ruzyňského letiště, ráda bych byla na místě dvě hodiny předem, to je 5,45. Když si dám rezervu na cestu, mohly bychom se tady sejít kolem třetí ráno. Platí?“ Beze slova napsala potvrzení, orazítkovala, podepsala a škaredým pohledem mě přiměla rychle opustit kancelář. Tehdy jsem pochopila, jak vypadá Pyrrhovo vítězství!

160

Poprve´ ve vzduchu

Poprvé ve vzduchu Kapitola LXII. Na tomto místě bych měla pro úplnost poznamenat, že moje cestovatelská duše je schizofrenní. Na straně jedné mě jen ohled na finance zdržuje od toho, abych rajzovala po světě neustále; na straně druhé panikařím i při cestách na chalupu. Chystala jsem se na dovolenou u sestry, tedy v Austrálii. Zmítala jsem se v rozdílných náladách — byla jsem ráda, že se dostanu do vzdálených končin a přitom jsem se tetelila děsem, co se mi cestou přihodí. Byla to moje první zkušenost s leteckou dopravou. Cestu k protinožcům, která měla trvat asi 30 hodin, jsem si vůbec nedokázala představit. Mým nejčastěji používaným dopravním prostředkem byl v té době vlak Praha-Kolín, což způsobilo, že jsem si letadla představovala jako obdobu, jen ve vzduchu. Při zkušenostech s Českými drahami na mně při tom pomyšlení vyvstával smrtelný pot. Bombardovala jsem sestru zoufalými dopisy a telefonáty, ve kterých jsem se dotazovala, co mám dělat, až zjistím, že sedím ve špatném letadle anebo až se ztratím na letišti? Sestra objasnila, že letecké společnosti musí být schopny dopravit na místo určení i negramotné stařenky z přírodně žijících afrických kmenů. Jejich zaměstnanci věnují značné úsilí tomu, aby zmatené cestující pochytali a nacpali do správných letadel. Uklidnila jsem se. Přišel den mého odletu. Hladce jsem zvládla odbavovací formality, dostala palubní lístek, prošla pasovou kontrolou a našla správný gate, kde jsem měla počkat na letadlo British Airways. To mě mělo dopravit do Londýna a odtamtud už přímo do Sydney s mezipřistáním v Bangkoku. Pokud nyní tušíte nějakou zradu, tušíte správně: měla jsem letět, ale neletěla jsem. Letadlo přistavili, vyzvali nás k nástupu, pak nás poslali zpátky a letadlo odtáhli. To nevypadlo povzbudivě, ale byl to jen začátek. Ten den vypukl na londýnském letišti Heathrow požár, který znemožnil provoz a způsobil kolaps letecké dopravy. Před polednem jsem se proto ocitla zpátky tam, kde jsem ráno začínala, totiž v odbavovací hale letiště. 161


Nebyly to příjemné okamžiky. Stále narůstal dav nespokojených cestujících, kterým byl zrušen let a kteří se domáhali nápravy. Trvalo další čtyři hodiny, než jsem konečně držela v ruce náhradní letenku společnosti Lufthansa, která mě měla dopravit v sedm hodin večer do Frankfurtu, odtud hodinu před půlnocí přes Singapore do Jakkarty, odkud jsem s australskou společností Ansett měla dorazit do Sydney. Celé zdržení a dlouhé hodiny čekání v letištních prostorách mělo však pozitivní efekt. Na letišti jsem si zvykla (připadalo mi, že tam žiji odjakživa) a také mě přestaly znepokojovat myšlenky na letecké katastrofy. Bylo mi fuk, kolik letadel se v posledních letech zřítilo, hlavně když mě do nějakého pustí. Večer jsem se dočkala a když se letadlo vzneslo do vzduchu, začala jsem věřit, že se na místo vytoužené dovolené dostanu. Cesta samotná probíhala v klidu a trošku nudně, ale to mi po přestálých zážitcích rozhodně nevadilo Při mezipřistání v Singapore jsem mohla obdivovat letiště, které patří mezi nejkrásnější na světě. Celý prostor byl zdoben množstvím vysokých bílých orchidejí a uprostřed haly stékal umělý vodopád. Protože jsem cestovala v předvánočním čase, stál vedle vodopádu umně vyvedený sob a o kus dál se tyčil vánoční strom. Jednou událostí jsem si ovšem let zpestřila (jinak bych to nebyla já); stalo se v Jakkartě, kde jsem si potřebovala vyřídit letenku u přepážky společnosti Ansett. Když jsem před začátkem cesty se sestrou probírala podrobnosti, kladla mi na srdce, abych nikdy, NIKDY nedávala z ruky letenku a doklady, abych si naopak velice bedlivě hlídala, abych je neztratila nebo je někdo neukradl. Na letišti, kde jsem se pochopitelně nevyznala, ovšem měla jsem na přestup pouhou hodinu, jsem zastavila drobného šikmookého mužíka v uniformě, která vypadala, že by mohla mít něco společného s letištěm. Pokusila jsem se mu vysvětlit, jaký mám problém. Vyslechl mě, pokýval hlavu, pak vzal mou letenku i doklady a zmizel v davu. Asi po dvou minutách mi před vnitřním zrakem zablikal poplašný nápis: „Tak, teď se nevrátí a ty jsi udělala přesně tu blbost, před kterou tě ségra varovala!!“ Udělalo se mi slabo a nevolno. 162

Poprve´ ve vzduchu

Naštěstí se ukázalo, že lidé jsou mnohem šlechetnější, než jsem si myslela a tak jsem se po deseti (krušných) minutách dočkala návratu usměvavého mužíčka s letenkou. Ještě se omlouval, že mi nezařídil místo u okénka, zatímco já jsem měla chuť líbat ho štěstím a vděčností. Moje cesta začala v pátek před šestou ráno, kdy jsem přijela na ruzyňské letiště a byla neděle před šestou hodinou ranní, když letadlo vykroužilo ladný oblouk nad mořem a pomalu se sneslo na letiště v Sydney. Odbavovací formality byly vyřízeny bez průtahů, zavazadla dorazila společně se mnou a tak když mě distingovaně propátral služební letištní pes (oblečený do slušivé vestičky s nápisem CONTROL; byl vycvičen na hledání drog či jídla, což obojí je při příchodu do Austrálie nepřípustné). Pes došel k názoru, že jsem neporušila australské předpisy a já jsem mohla vyjít do zářivého letního rána Moje dovolena začala.

163


Slepičí průšvih Kapitola LXIII. Tento příběh je sice o slepici, ta však není přímo hrdinkou mého vyprávění, děje se účastnila z donucení a nerada. Zkrátka nehrdinsky. Slepice jsou vůbec taková zvláštní stvoření. Na jednu stranu člověk vítá fakt, že byly vynalezeny, snídá-li vajíčko naměkko anebo pojídá chutnou omeletu. Na stranu druhou dovedou naštvat téhož člověka, pokud je zahrádkář a od sousedů mu na záhony slepice vytrvale lezou. Podobně kolísající stupeň sympatií ke zmíněným opeřencům jsem sdílela v době, kdy jsem pobývala na našem starém statku. Jednou za mnou na víkend přijeli známí, kteří s sebou přivezli psa. Byl to afghánský chrt, krásné urostlé zvíře s hedvábnou srstí, důstojný a velmi sebevědomý. Choval se přátelsky, ale s pravou orientální zdrženlivostí dával najevo, že na něj rozhodně nelze pohlížet jako na nějakého hopsajícího voříška. Jmenoval se Langhar. Hned začátek víkendového pobytu nám plavý krasavec zpestřil tím, že si při procházce podél Labe obratně sesmekl vodítko a plavnými skoky zmizel v lužních lesích. Pátrací akce trvala do večera, pak se pes sám od sebe dostavil na statek a žádal večeři. Byli jsme s plánováním výletů pro další pobyt už opatrnější. Druhý den, zatímco jsem chystala jídlo a mezitím jsme přemýšleli o programu, se Langhar procházel po dvoře i zahradě a přemítal, čím by se zabavil. Při pohledu na pobíhající slepice se mu sice občas zablýsklo v očích, ale v tomto ohledu byl vycepován a věděl, že si jich nesmí všímat. Pak jsem se dopustila osudové chyby. Jedna ze slepic vtrhla na zeleninový záhon, který jsem před dvěma dny pečlivě osázela a začala s chutí i elánem hrabat. Vzpěnila se mi krev v žilách, zapomněla jsem na psa i na opatrnost a rozběhla jsem se k ní s výkřikem :„Kšáááááááá! Jedeš z toho záhonu, mrcho jedna!!!!!“ Jak jsem předeslala, byla to chyba. 164

Slepicˇ´ı pru˚sˇvih

Do lenivě se procházejícího Langhara vjel život a dvěma dlouhými skoky se ocitl u slepice. „Takhle se dělá kkšááá na slepici?! Já ti předvedu, ženská hloupá, JAK se taková slepice honí!!“ Nadhodil si slepici čumákem do výšky, ta k jeho radosti skutečně zareagovala plácáním křídly v marném pokusu uletět a začala štvanice kolem celého dvora. Slepice vřískala, skákala, lítala — a pes pořád za ní. Občas ji zase nadhodil čumákem do výšky, aby to nebylo tak nudné, občas ji nakopl — postupně a každou nohou zvlášť. Chvílemi ji obíhal dokolečka, aby ji přinutil změnit směr. Slepice řvala tak strašně, že ji muselo být slyšet až v Kolíně a já jsem jen v hrůze čekala, kdy se ve vratech objeví soused s brokovnicí. Langhar si to ovšem užíval. Pochopitelně že na dobu té báječné honičky ohluchl a jakékoliv povely či výkřiky „Fuj! Nesmíš! K noze!“ neměly vůbec žádný účinek. Slepice, přesvědčená o tom, že nastala její poslední hodinka, nakonec doběhla s vypětím sil ke stodole. Tam stála přes metr vysoká zídka ze starých oklepaných cihel. Mezi zídkou a stěnou stodoly byla úzká mezera. Slepice vylétla na zídku a když k ní Langhar doskotačil, bez námahy se zvedl na zadní a strčil do ní čumákem — jako že legrace ještě nekončí — slepice se zřítila do té mezery, hlavou dolů a už se nepohnula. Nastalo mrtvé ticho. Pes se chvíli snažil šťouchat do ní úzkým ušlechtilým čenichem, ale bylo to marné. Vypadal zklamaně, že se mu tak báječná hračka brzy a bez zvláštního důvodu rozbila. Přihnali se jeho majitelé, psa chytili, vyplísnili a odvedli do stavení. Já jsem se vydala k zídce, vzala jsem slepici za nohy a opatrně vyprostila. Hlavička se jí smutně klimbala. Při opatrném ohledání jsem sice nenašla žádné zranění, ale nejevila nejmenší známky života. „Asi infarkt“, pomyslela jsem si a nebylo mi to vůbec divné. Nastalo dilema, jak se zachovat. Lákavou variantu uvařit slepičí polévku a tvářit se, že je běžné sbírat slepice u stodoly jsem po krátké úvaze zavrhla. Zvuky štvanice se opravdu nesly daleko široko a krom toho se mi příčí nemluvit pravdu. Se slepicí, kterou jsem nesla za nohy, hlavou dolů, 165


jsem se tedy vydala k sousedům. V duchu jsem si sestavovala úvodní řeč a přemýšlela jsem, jakou náhradu škody bych měla navrhnout. Těsně předtím, než jsem otevřela vrátka a vešla k sousedům na dvůr, podívala jsem se ještě jednou na nebohou slepici. A zalapala jsem po dechu. Klimbající hlavička se neklimbala, byla vytrčena poněkud do strany a na mě se upíralo dokonale živé oko s dokonale nepříčetným výrazem. Hbitě jsem se otočila a zmizela na našem dvoře. Tam jsem slepici podrobila prohlídce a po zjištění, že je opravdu živá a navíc zcela zdravá, jsem ji odnesla k plotu mezi zahradou naší a sousedů. Našla jsem vhodné místo a co nejopatrněji jsem ji přehodila na domácí půdu. Slepice se po dopadu rozhlédla, pak si důležitě načechrala peří a spustila kdákavou litanii, při níž se seběhly všechny její družky. Dlouho do večera trvala bouřlivá slepičí debata. Ten rok se na naší zahradě už žádná slepice neukázala. Dokonce jsem měla pocit, že když jdu po návsi a tam jsou nějaké slepice na procházce, vypukne mezi nimi panika a urychleně pádí domů. Ovšem to, že při tom zděšeně kdákají „Honem! Utečte, to je VONA!“ je už pravděpodobně pouze výplodem mé bujné představivosti.

166

Zamilovana´ lisˇka

Zamilovaná liška Kapitola LXIV. Možná budete překvapeni, až vám vysvětlím název dnešního večerníčku. Domnívám se, že jste ovlivněni blížícím se jarem natolik, že očekáváte sondu do milostného života těchto pohledných psovitých šelem. Ale v tom vás musím zklamat. Láska, kterou jedna z krkonošských lišek pocítila, byla totiž v každém případě jednostranná a to ze stejného důvodu, proč je jednostranný citově zabarvený výrok „Já bifteky miluju!“ Kráva to taky vidí jinak. Tedy i láska, kterou liška pocítila ke šťavnaté vykrmené drůbeži našich lánovských sousedů, neudělala slepicím jako objektu její lásky pražádnou radost. V příkré stráni přímo nad naší chalupou se usídlila liška, která na toto místo při hledání vhodného bydlení narazila. Zalíbilo se jí, že v hustých křovinách bude hezky schovaná před zvědavci, že se odsud dostane bez problémů do lesa a může utéci. Ale hlavně, že může během dne pohodlně pozorovat dění kolem chalup, sledovat vykrmené slípky a vybírat si večeři. Slepičky se potulovaly po okolí značně bezstarostně, protože v okolí se již dlouho žádná škodná nevyskytovala. Ani hospodyně neměly o jejich zdraví a životy žádnou starost. Večerní zahánění slepic do kurníku probíhalo nedbale. Dvířka zůstávala často otevřena, aby se i opozdilé kolegyně dostaly na noc do pohodlí slepičí ložnice. Jako první zaregistrovala přistěhování se lišky naše Aneta. Začala nám najednou utíkat do stráně, kde za zuřivého štěkání pobíhala a snažila se vetřelce vyhnat hrubými nadávkami. Musím se zde přiznat, že my, lidé, jsme se zase jednou projevili jako tupci a tak dostala za svou aktivitu ještě vynadáno. Začaly se ovšem ztrácet slepice či kachny a ve vesnici to začalo vřít nevolí a sousedskými spory. Několik temperamentnějších hafanů bylo podrobeno 167


ponižující osobní prohlídce, zda nemají kolem tlamy peří. Vzájemné podezřívání trvalo až do doby, kdy byla rezatá přistěhovalkyně zahlédnuta. Došli jsme se omluvit Anetě, která nám to říkala už dlouho předtím. Je zajímavé, že ostatní psi, kterých bylo ve vesnici pochopitelně hodně, na lišku neupozorňovali. Spíše však to bylo způsobeno tím, že byli natolik uštěkaní, že jim nikdo nevěnoval patřičnou pozornost. A protože se všechny hospodyně spíše bály, aby některá ze slepiček neskončila jako přilepšení psího jídelníčku, ať už by to byl pes z téhož hospodářství anebo ze sousedství, byli psi a drůbež drženi odděleně. Psi proto nemohli lišku účinně odehnat. Aneta se o to snažila, jak už jsem uvedla, ale narazila na nepochopení. Budila nás několikrát za noc a zuřivě se domáhala vypuštění na zahradu. Protože nám nebylo jasné, zda nemá nějaké závažné trávicí důvody,. když tak vyvádí, obvykle jsme jí vyhověli. Pokaždé se odehrála ta samá scéna: Aneta se za vydatného štěkání vřítila do stráně (naše zahrada není oplocena), kde dlouho pobíhala a nenechala se přilákat domů. Nepochybně několika opeřencům zachránila anebo aspoň prodloužila život. Když liška viděla, jak pěkný a šikovně položený byt si našla, začala pomýšlet na založení rodiny, takže nakonec přišla na řadu i láska (nejen k jídlu) a výsledkem zdařilého erotického vztahu bylo několik liščat. Pochopitelně, vícečlenná rodina spotřebuje více potravy a tak se drůbež začala ztrácet daleko vydatněji než předtím. Liška dokonce několikrát musela na lov ještě před setměním a tak byla spatřena se zakousnutou slepicí v tlamě. Rozkacené hospodyně se rozhodly, že to tak nemůže zůstat. Přivolaly myslivce, aby vesnici liščí teroristky zbavil. Liška ovšem nebydlela nadarmo blízko lidí a tak využila své chytrosti k tomu, aby plán zhatila. Veškeré způsoby, kterými ji chtěl myslivec, posléze i za pomoci kolegů, zlikvidovat, skončily neúspěšně. Liška odchovala mladé a ve stráni bydlí stále. Teď už to bude třetí rok. Hospodyně pochopily, že když to nejde po zlém, zůstává to na nich. Učinily proto důkladná bezpečnostní opatření a drůbež se dočkala podstatného omezení svobody pohybu. Psi naopak získali na volnosti. 168

Zamilovana´ lisˇka

Liška si otřela slzu nostalgie, která jí skanula z oka při vzpomínce na vypasené kačeny a začala svou domácí kuchyni zásobovat drobnými hlodavci či neopatrnými divoce žijícími ptáky, kterých bylo všude kolem taky dostatek. Myslivci, uražení ve své stavovské pýše, sice stále mluví o tom, jak se na lišku vypraví a jak jejímu bydlení ve vesnici udělají rázný konec, ale lišku to nedrásá a spokojeně žije dál. Jedině Aneta to nevzdala a při každém pobytu na chalupě neopomene důkladně pročesávat stráň. Přitom pokřikuje na lišku všechny hanlivé výrazy, kterými její slovník oplývá, jak se ostatně na loveckého psa sluší. Poněkud nemilé — pro nás — je, že Aneta trvá i na pravidelných nočních kontrolách liščího pohybu. Já už jsem si ale zvykla na noční vysedávání na lavičce v zahradě — zatímco Aneta pročesává revír. Pozoruji krásnou hvězdnatou oblohu a oddávám se snění. V Praze si to tak neužiju, že?!

169


Sportující morče Kapitola LXV. Musím předeslat, že naši domácnost s námi sdíleli krom mě a dcery i různí jiní tvorové, zejména pak z říše zvířecí. O dočasných obyvatelích jako byla těžkotonážní sýkorka nebo kocouří ďábel Mucík jsem vám již vyprávěla. Dnes se dostávám k dalšímu obyvateli, na rozdíl od dříve jmenovaných délesloužícímu, a tím bylo morče Ferda. Ferda byl kluk, jak jméno napovídá (na rozdíl od předchůdce Pepka, který u nás prožil čtyři roky, povil tři zdravá morčátka a pak se odebral do morčecího nebe: tam jsme při výběru jména daly na dobrozdání chovatelky. Neuváženě. U Ferdy to vyšlo). Statný, vypasený, sebejistý a zvědavý. Moc přítulný nebyl, spíš sledoval, zda mu člověk podává nějakou lahůdku, jinak dal najevo, že mu máme dát laskavě pokoj. Každé léto jsme se z Prahy přestěhovali všichni na statek u Poděbrad. Zvířata pochopitelně cestovala s námi a užívala si všech krás venkovského pobytu. Také morče Ferda si lebedil, protože za teplého počasí jsem ve stínu pod jabloní postavila prostornou ohrádku z cihel, dovnitř dala dřevěnou boudičku, aby se mohl schovat a nechávala jsem ho tam co nejdelší část dne. Ten rok, kdy se Ferda proměnil ve sportovce, do naší domácnosti přibyla kokřice Anetka, a v době letního pobytu jí byl necelý rok. Byla tedy ještě hravým štěnětem, neustále hledala příležitost k provádění nějakých zlotřilostí. Morče ji zajímalo už v Praze, byla by si ho ráda vypůjčila na hraní, ale k tomu jí chyběla ta správná příležitost. Sice jsme je seznámili — s dcerou jsme vzaly jsme Ferdu z terária a daly k Anetce, aby si ho mohla očichat, ale ani jedna strana z toho nebyla nadšená. Ferda proto, že považoval za znesvěcení osobní důstojnosti, aby k němu někdo čuchal a Aneta z toho důvodu, že jí bylo pouhé očichání málo. Cihlová zídka, ohraničující Ferdovo letní území, znamenala pro Anetku méně omezení než terárium na skříňce, ale kromě zajímavého výhledu 170

Sportujıćı´ morcˇe

z toho moc neměla. Dokázala dlouhé minuty sedět a pozorovat pobíhajícího tvora, ale věděla, že za ním do ohrádky nesmí. Ovšem Ferdu, který hopsáním po prostorném výběhu zeštíhlel a získal svaly, po čase napadlo, že za zídkou bude jistě zajímavější svět a sladší tráva. Nezjištěným způsobem přešplhal a utekl. Když jsme to zjistily, vypukla pátrací akce, které se s nadšením účastnila i Anetka, protože pátrání ve všech temných koutech stodoly a prolézání křoví ji úžasně bavilo. Ferda byl asi po hodině vypátrán, ale dostat ho zpátky do ohrádky nebylo snadné. Zlepšená kondice mu umožňovala svižný běh, kterému jsme nestačily. Já a dcera ne, ale do stíhání uprchlíka se vložila nadšená Aneta. Po divoké honičce Ferdu dostihla — a ačkoliv jsem v tu chvíli strnula leknutím, že ho zakousne, zachovala se k němu naopak velice opatrně. Čenichem ho převrátila na záda a packou ho přidržovala do doby, než jsme k ní přišly a zatčené morče převzaly. Ferda byl nezraněn, jen oslintán, ovšem byl neuvěřitelně uražený, takže se přeprava do terária, kde jako vždy nocoval, neobešla bez vzteklých nadávek. Druhý den jsme Ferdu vypustily do ohrádky zase, jen jsme zídku zvýšily, aby se nemohl snadno dostat ven. Aneta ovšem, při vzpomínce na včerejší prima štvanici, seděla u ohrádky jako přilepená a sledovala morče toužebným zrakem. Ale marně. Ferda, jen co ji zahlédl, zaprskal něco nezdvořilého a uchýlil se do svého domečku, kde strávil zbytek dne. Tak to šlo nějakou dobu beze změny — Aneta vydržela zaujatě sledovat dění ve výběhu a Ferda vydržel trucovat v úkrytu. Asi po deseti dnech mě najednou při práci na zahradě zaujal nadšený Anetin štěkot. Šla jsem zkontrolovat, co provádí a zjistila jsem, že skočila do ohrádky, kde honí namíchnutého Ferdu dokolečka. Ten se nakonec, aby trapičce unikl, vzepjal k nádherně provedenému skoku vysokému. Překonal zídku a štvanice se opět přenesla na celý pozemek. Tentokrát ovšem Ferda zalezl do úkrytu ve stodole, odkud ho nebylo možné dostat a odmítal se odtud hnout. Dalo nám to hodně práce, omluv a podbízení se pamlsky, než se nechal vylákat. Ale nakonec vylezl, nechal se od nás chytit a umístit do svého 171


letního bytu. Aneta dostala pochopitelně vyhubováno. Tvářila se sice jako psí andílek a dokonalé neviňátko, které za morčetem šlo výhradně proto, že Ferda vypadal smutné a sám se nudil, ale bylo vidět, že si svou lumpárnu dobře uvědomuje. Až do konce léta jsme pak měly s dcerou dozorové služby, které zajistily Ferdův klid. Po čase jsem si všimla, že zejména ve chvíli, kdy jsem na dohled, sedí Aneta na svém obvyklém místě u ohrádky a sleduje, co se děje. A provokatér Ferda rejdí po výběhu, jakoby nic se přiblíží až k místu, kde se nad zídkou tyčí Anetina hlava a začne tam bezstarostně hopkat. Anetě se při tom lákavém pohledu ježila srst a toužebně kňučela, ale vždy se po mně smutně ohlédla s výrazem „já vím, že nesmím — ale vidíš, jak TRPÍM??!!!“ Ferda tahle vždy nějakou dobu exhiboval a pak se s pocitem dobře vykonané právě uchýlil do úkrytu, aby se prochrupnul, zatímco Aneta šla z deprese rozkousat další tenisák. Ovšem na konci léta jsme si — jako výsledek pravidelného sportovního běhu — odváželi domů zdravé, svalnaté morče. A jako výsledek výchovných lekcí i mladého psa, který už začal chápat, že nemůže mít všechno, co by chtěl. Rozhodně ne morče na hraní. I když by to byla legrace.

172

Antikoncepcˇnı´ vy´znam psa

Antikoncepční význam psa Kapitola LXVI. Snad mi dáte za pravdu, že mít doma dospívající dceru je náročné. Ti z vás, kteří mají tuto zkušenost čerstvě za sebou anebo to právě prožívají, asi pokývají hlavou a prohlásí, že je to o nervy. Já se řadím mezi rodiče, kteří si radostí s dcerou v rozkvětu již užili. O jeden z četných zážitků ze zmíněného období se s vámi chci podělit. Při tom vám zkusím vysvětlit — ve shodě s názvem dnešního večerníčku — proč je dobré mít k dceři ještě žárlivého psa. Fakt, že kolem dcerky zase krouží nějaký pohledný mladík, jsem bezpečně poznala podle toho, jak ochotně se ujímala večerního venčení. A s kým zrovna randí, mi zase prozradila naše milá Anetka. Začala se totiž ke ctiteli vehementně hlásit, takže nebylo obtížné, abych ho identifikovala. Zajímavé bylo, že jakmile některý z mladých mužů upadl u dcery v nemilost, odvrhla ho i Aneta, takže při případném setkání a mládencově pokusu se k ní přiblížit reagovala nevrle ve smyslu „odprejskni, křupane!“ Když byl už nějakou dobu v kurzu mladý muž jménem Milan, jinak majitel urostlého vlčáka, přišla za mnou dcera s požadavkem, abych ji pustila s ním na chatu. Moc se mi nechtělo, osmnáctiletá slečna mi nepřipadala nijak přehnaně dospělá, ale po delším přemlouvání, fňukání a jiném citovém nátlaku jsem povolila a tak mohla dcera sbalit sebe, Anetku a vyrazit na chatu. Při návratu v neděli večer jsem pochopitelně dceru přivítala se značnou dávkou mateřské zvídavosti, ale ona se hned ve dveřích ušklíbla a prohlásila „Neměj péči, maminko, vracím se ti tak, jak jsem odjela. A tu potvoru ušatou roztrhnu jak hada!!“ Pak začala vyprávět, jaký byl víkend. Cesta na chatu proběhla poměrně v klidu, jen asi šestkrát museli zastavit a roztrhnout od sebe peroucí se psy. Aneta má totiž silné puzení po hromadění majetku, takže poté, co nastoupila do auta, přivlastnila si vozidlo. 173


Vlčáka se snažila vyhodit za jízdy. Pes byl ze společných procházek zvyklý, že ho Aneta tyranizuje, krade mu balónky a činí mu jiná drobná příkoří, ale bral to jako kavalír a choval se k ní vlídně. Tím ho Anetka zařadila do kategorie „blbeček“ a neviděla žádnou překážku svému přání, aby laskavě opustil vozidlo a cestu na chatu absolvoval pěšky. To bylo i na tak hodného psa moc. Na chatě nastaly problémy hned při pokusu o vstup do objektu, protože Aneta vrazila do chaty jako první a okamžitě ji zabavila. Pustila tam svou velitelku, jako že je z rodiny, ale další dva zájemci o pobyt se jí zdáli být nadbyteční a na tom trvala. Vlčák tou dobou už ztrácel nervy i dobré vychování, takže jí její útoky oplácel — sice pořád jen náznakově, ale bylo u toho spousta vrčení, štěkání, řevu a překocených židlí. Oba mladí lidé, kteří sem přijeli strávit romantický víkend, začali tou dobou chápat, že možná proběhne trochu odlišně od jejich představ. Přesto dokázali vybalit přivezené potraviny, v chatě se zabydlet a pak vyrazili na procházku, aby se psi trochu utahali a také — jak milenci věřili — aby si na sebe zvykli. Výlet proběhl celkem v pohodě, psi po sobě sice neustále vyjížděli, který z nich půjde po pěšině jako první, ale ve volném prostoru se aspoň nehašteřili o území. Všichni se vrátili do chaty až večer. Dcera se svým ctitelem připravili jídlo. Nakrmili psy, což nebylo jednoduché, protože museli dát najíst vždy jen jednomu, druhého bylo nutno držet na vodítku v opačném rohu místnosti. Bylo nezbytné přitom hlídat, aby se právě večeřící pes neudávil a hlavně aby s jídlem nespolkl misku. S nastalým večerem sedla na mladé touha po trošce romantiky, ovšem jejich názory psi naprosto nesdíleli. Jakmile se k sobě jejich zbožňovaní páníčkové přitulili, psi se okamžitě nacpali mezi ně ve snaze zabránit „tomu druhému“ získat nějaký díl zvláštní přízně. Skončilo to tak, že mladá dvojice vyhodila psy z chaty ven. Tam se ovšem bez zábran rvali se pod verandou a dělali takový kravál, že si několik sousedů přišlo stěžovat. Jak večer ubíhala a situace se neměnila, mladí pochopili, že z romantiky nic nebude. Rozhodli se tedy jít docela mravně a počestně spát, protože už 174

Antikoncepcˇnı´ vy´znam psa

toho měli za celý den dost. Ale ani teď nepolevila psí žárlivost a ostražitost. Nakonec to skončilo tak, že na širokém dvoulůžku spali mladí každý na jednom krajíčku lůžka, psi leželi uprostřed a neustále hlídali pomyslnou dělící čáru. Pokud byla vinou rozespalosti překročena, následovalo temné vrčení a pokud ani to nezabralo, ozvalo se vyštěknutí a psi se proměnili v jeden zmítající se a kousající chumel. Musím doplnit, že zásadně Aneta byla tím agresorem. Takto, pouze s drobnými obměnami, jakými byla třeba jiná konzerva k obědu, proběhl celý víkend. Jen cesta domů byla nezvykle klidná, protože oba utahaní hafani leželi svorně vedle sebe na sedadle a tvrdě spali. Když mladík zastavil auto před naším domem, Aneta na rozloučenou vlčákovi něžně olízla čenich a se slovy „Bylo to príma, tak zas někdy příště, jo?“ se odvlnila domů. Pokud si však myslíte, že si dcera vyprávění o průběhu víkendu vymyslela, aby uchlácholila mou znepokojenou mateřskou představivost, pak musím říci, že se mýlíte. Dívka, která má za sebou příjemně strávený víkend s milým mladým mužem, totiž vypadá jinak. To jen Aneta měla v očích spokojený lesk, protože splnila svůj úkol. Pás cudnosti hadr.

175


Jak se stát hledanou osobou Kapitola LXVII. Před delším časem, to byly mé dceři teprve čtyři roky, jsem byla pozvána svými známými na chalupu, kterou měli ve Žluticích poblíže Karlových Varů. Byl sice poměrně nepříjemný listopadový čas, ale zlákal mě příslib výletu do Karlových Varů. Začátek víkendu byl příznivý, dorazili jsme na chalupu včas a v pořádku, v chalupě začala brzy hřát báječná kachlová kamna a po dobré večeři jsme se s dcerou uložily s představou hezkého výletu následující den. V sobotu dopoledne nás hostitelé dovezli na křižovatku, na zastávku autobusu do Varů, protože sami si naplánovali jiný program. Byli jsme dohodnuti, že se vrátíme autobusem, který odjíždí ve čtyři odpoledne, vystoupíme opět na té křižovatce, přejdeme silnici směrem doprava a tam, jen pár metrů za rozcestím, bude v autě čekat náš hostitel, aby nás dopravil zpátky na chalupu, kde mezitím bude jeho manželka připravovat nějakou prima baštu. Prohlídku Karlových Varů jsme si užily, procouraly jsme hezká místa i příjemné cukrárky, takže chvíli před čtvrtou hodinou jsme byly na zastávce autobusu, unavené, ale spokojené. V tu dobu se začalo velmi zhoršovat počasí, které bylo přes den poměrně snesitelné, setmělo se a začalo hustě sněžit. Pro jistotu jsem požádala řidiče, aby mě upozornil na tu správnou zastávku, protože jsem měla obavu, abychom v té tmě nepřejely. Řidič na nás dohlédl, já i dcerka jsme vystoupily. Vítr nás okamžitě profoukl, sníh zalepoval oči, takže už jsme se jen těšily, až po několika krocích zapadneme do vyhřátého auta a pak už se pohodlně dovezeme do chalupy. Bohužel však zapracovala moje neuvěřitelná schopnost plést si směry, proto jsem namísto napravo zamířila s naprostou jistotou nalevo a vydala jsem se s dítkem vstříc mrazivé temnotě. 176

Jak se sta´t hledanou osobou

Už jsme ušly nejméně dvěstě metrů a žádné auto tam na nás nečekalo, ale ani to mě nezarazilo a vytrvale jsem kráčela dál. Nedošlo mi, že bude asi něco v nepořádku. Chybějící odvoz jsem si vysvětlila tím, že zřejmě autobus přijel příliš brzy a tak že našeho hostitele potkáme cestou. Další důležitý ukazatel, že jsme měly asi po kilometru chůze narazit na vesnici se snadno zapamatovatelným názvem Čichalov, ovšem že tato vesnice se zřejmě vydala na cesty a na svém místě nebyla, mě neodvrátil od chůze přímo vpřed. Zřejmě jsem doufala, že se Žlutice zastydí a přemístí se tak, abychom došly správně, ať už půjdeme jakoukoliv cestou. Po více než hodině usilovného pochodu, kdy jsme obě byly zmrzlé na kost, jsem konečně zahlédla obrysy nějakých domků a světla v oknech. Naděje na setkání s jinými lidmi mě povzbudila. Název vesnice, který jsem si přečetla na ceduli, mě sice moc neuklidnil, nebyly to Žlutice ani Čichalov, ale dozvěděla jsem se, že se obec jmenuje Luka, ovšem doufala jsem, že se tam dočkám nějaké pomoci, protože dcerce už docházely síly a bylo mi jasné, že o moc dál už sama nedojde. Štěstí nám přálo, za chvíli jsem zahlédla v husté chumelenici postaršího chlapíka, který šel pravděpodobně z hospody se džbánkem piva. Překvapeně se zastavil, když jsme se před ním vynořily ze sněhových vloček a hned se ptal, za kým jdeme a kde jsme se tam vzaly. Když jsem mu vysvětlila, kam jsme se vlastně vydaly, jen spráskl ruce a vysvětlil mi, že jdu na opačnou stranu a že kousek za vesnicí cesta končí, protože dále už se rozkládá vojenský prostor. Trochu jsem se poděsila, protože to znamenalo udělat čelem vzad a pochodovat asi tak deset kilometrů do Žlutic, což jsem si nedovedla v tom počasí a při naší únavě i stupni promrzlosti představit, ale náš zachránce byl pravděpodobně převlečený andělíček strážníček, takže začal jednat. Odvedl nás do své chalupy, nalil do nás horký čaj a šel vzbudit svého syna, aby mu vysvětlil, že ho čeká cesta do Žlutic. Syn se po kratším reptání se svým osudem smířil, své asi sehrála i zvědavost na možnost prohlédnout si někoho tak zmateného, že si plete levou a pravou 177


ruku. Za chvíli už jsme obě seděly v jeho autě a mířily jsme za našimi hostiteli. Teď, když jsme byly zachráněny, mohla jsem začít uvažovat o tom, co si asi ti dva starostliví lidé myslí a začalo mi být úzko, protože mi zvolna docházelo, že jsem jim pravděpodobně nadělala spoustu starostí. Do Žlutic jsme dorazili za chvíli, ale když jsem chtěla otevřít dveře chalupy, zjistila jsem, že je zamčeno. Řidič se na mě díval trochu podezíravě, ale když jsem hlesla „Ježíšmarjá, oni nás asi hledají“, došla i jemu závažnost situace. Naložil nás znovu do auta a vezl zpátky ke křižovatce, abychom pokud možno pátrací akci zastavili. Po nějaké době jsme skutečně potkali auto, které podle všech známek pátralo po okolí a když upoutal pozornost osádky vozu, brzy jsme si vysvětlili, že hledají mě a dcerku, takže jsme si přesedly a obětavý řidič mohl jet domů, pokračovat v přerušeném spánku. Zakrátko byli vyrozuměni i naši hostitelé, takže jsme se konečně všichni ocitli v chalupě, ale nálada byla snad ještě mrazivější než ta chumelenice venku. Pochopitelně, protože oni za sebou měli několik hodin strachu a probírání hrůzných možností od únosu, úrazu až po vidinu nejděsnější, jak někde i s tím malým děckem umrzáme v závějích. Vzbouřili tedy celou vesnici, dotazovali se u policajtů, v nemocnicích a nakonec se obrátili i na vojáky, aby po nás pátralo co nejvíce lidí a aby nám zachránili život. Musím říci, že jen málokdy jsem se cítila tak mizerně jako právě v této situaci, hlavně proto, že jsem zpětně nedokázala vysvětlit ani sama sobě, proč jsem pokračovala v cestě, když bylo zjevné, že jdeme špatným směrem. Také mi došlo, že píseň „Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok“ není blbá pouze ideologicky, ale i jako návod na cestu.

178

Chlupata´ koule s usˇima

Chlupatá koule s ušima Kapitola LXVIII. Když jsme si s dcerou přinesly domů malé štěňátko Anetku, byla to taková plyšová hračka na mazlení.

Anetka Sˇteˇneˇcı´ veˇk nevinnosti

Je pochopitelné, že jsme se s ní vydržely muckat dlouhé hodiny a Anetka si nás během té doby důkladně omotala kolem pacek, aby si u nás zařídila co nejpohodlnější psí život. Ovšem byly jsme také dostatečně zodpovědné, abychom štěňátku poskytly všechno, co ke zdravému vývoji potřebuje, takže sestavování jídelníčku pro štěně předčilo co do náročnosti chystání jídla pro zbytek rodiny. Ostatně, my už jsme se mohly nějak odbýt houskou se sýrem, kdežto Anetka musela dostat papání, které obsahuje jen to nejlepší, aby pěkně rostla! Jídlo musela dostávat několikrát denně a proto byl v rodině vypracován přesný rozvrh, kdy kdo bude doma, aby štěně nakrmil. Kromě jídla, procházek a her se štěnětem jsme se věnovali také zdravému psímu tělesnému 179


rozvoji a proto Anetka dostávala hračky, které ji ve vývinu měly podporovat. Nezapomenutelný byl černobílý plyšový pes, kterého s sebou neustále tahala (časem tak přišel o obě uši). Vzhledem k tomu, že pes vycpaný i živý byli stejné velikosti a značně se sobě podobali, způsobilo mi to několik velkých leknutí, když jsem v pološeru místnosti uviděla zcela nehybné černobílé tělíčko. Také však jedno důkladné leknutí mně i Anetce, to když jsem uviděla v kuchyni u sporáku černobílé nehybné tělíčko, zamumlala jsem „pořád se to tady válí“ a odkopla jsem domnělou hračku stranou. Naštěstí jen zlehka a jen bosou nohou, protože se ozvalo dotčené zaječení. Byla to Anetka, která se u zapnuté trouby sporáku vyhřívala. Bylo z toho veliké omlouvání, mazlení a utěšování a stálo mě to nemálo piškotů, než mi štěně uvěřilo, že vážně nerada . . . Krmení malé Anetky byla věda, jak jsem již poznamenala. Musela mít pestrou skladbu jídla a musela jíst šestkrát denně, abychom učinily všechno pro její zdravý vývoj. Proto jsme s dcerou byly vždy dopředu domluveny, která z nás bude doma, aby se o to postarala. Ovšem jednou se nám do rozvrhu práce vloudila nějaká chyba, takže dcera odjela a já déle v práci. Přišla jsem domů, nalezla jsem celkem očekávané stopy štěněcí aktivity, ovšem nenalezla jsem dceru a rychle jsem si uvědomila, že ten nebohý psí drobeček baštil naposledy ráno. Zhrozila jsem se. Štěně se na mě ostatně sápalo a dožadovalo se potravy. Zoufale jsem se rozhlížela, jak co nejrychleji zjednat nápravu a zrak mi padl na tašku, kterou jsem přinesla a ve které bylo v termosáčku zabaleno zcela přepychové grilované kuře. Kousek od nemocnice, kde jsem pracovala, byl totiž stánek, kde dělali ta nejlepší grilovaná kuřata, jaká jsem kdy jedla. Řekla jsem si, že když sloupnu kůžičku, tak kousek masa štěněti neublíží, trochu se nají a pak rychle něco uvařím. Odloupla jsem kousek bílého masa z prsíček a nabídla Anetce. Ta byla nadšena, ba přímo v extázi, když tuhle dobrotu ochutnala. Snědla jeden, dva, tři kousky a dožadovala se 180

Chlupata´ koule s usˇima

pokračování. A to tak vehementně, že překonala moje rozpaky i snahu nějak ji zabavit, aby vydržela tu chvíli, než pro ni seženu večeři. Pravděpodobně proto, že jsem měla špatné svědomí z toho, že chuďátko muselo být doma hladové a taky proto, že štěně se po kuřecím mase sápalo tak divoce, jsem stále obírala další kousky čistého masa a podávala je do nenasytné tlamičky. Najednou jsem si s leknutím uvědomila, že mi z jedenapůlkilového kuřete zbyly jen kosti a kůže, zatímco Aneta, v té době přesně vážící třiapůl kila, zblajzla všechno maso. Ale nejen to, že tím pádem jsem měla vyhlídku na večeři, skládající se z brambor a kuřecí kůže: když jsem se pořádně podívala na štěňátko, zjistila jsem, že se jeho vzhled pronikavě změnil. Válečkovité tělo dostalo tvar koule, ze které po stranách trčely nožky a nahoře byla připevněna hlavička s dlouhýma ušima. Zhrozila jsem se, protože mě napadlo, že teď jsem nebohému pejskovi určitě způsobila zažívací problémy. Začala jsem horečně hledat v telefonním seznamu, abych zjistila, kde je nejbližší veterinář s pohotovostní službou, abych s ním problém prokonzultovala a případně k němu štěně donesla na výplach žaludku. Byla jsem opravdu vyděšená a nešťastná. Během hledání v seznamu jsem uslyšela za sebou funění a spatřila jsem kulovitou Anetku, jak se namáhavě, nicméně s nadmíru spokojeným výrazem kutálí k pelíšku. Tam se uložila. Musela ovšem ležet na zádech, protože přes břicho jinak ležet nemohla. Zakrátko tvrdě usnula. Po zbytek večera a celou noc jsem proseděla u psího pelíšku a sledovala jsem, co se se štěnětem bude dít. Nedělo se nic, chrupalo vydatně a spokojeně. Rána jsem dočkala spící s hlavou položenou vedle Anetky na dece. Ze spánku mě probral studený čumáček, rejdíící mi po obličeji. Otevřela jsem oči a hned se mi vrátilo leknutí ze včerejších událostí. Ovšem zjistila jsem, že štěně už nabralo zase normální tvar a tváří se i vypadá naprosto normálně. Skutečně také nenastaly po mém stravovacím úlety žádné nežádoucí následky, jen si Anetka od té doby kuřecí maso mimořádně oblíbila. Dávala nám tedy vždycky jasně najevo, že nám nechá kůži a můžeme okousat kosti, ale maso je její! Jak jsme si to rozdělily už tenkrát, když se k nám nastěhovala . . . 181


Uštěkané sousedky Kapitola LXIX. Na chalupě v Krkonoších, kam se vydáváme s příchodem jara nejprve na víkendy a v létě na trvalé pobyty, má naše milá Anetka spoustu zábavy, od koček přes slepice až po lišku ve stráni. Ale nevedla by plnohodnotný společenský život, kdyby nekomunikovala i s příslušníky vlastního druhu, tedy ostatními hafany. Naštěstí je hned vedle, u našich sousedů, jedna psí dáma vhodná pro rozvíjení vzájemné komunikace. Je to ovčanda jménem Barča. Vztah mezi Anetou a Barčou je ovšem složitý, protože Barča za svých mladých let často pobývala na naší zahradě jako vítaná návštěva. To bylo v době, kdy se tam ještě nevyskytovala Anetka. Pak se Barča na několik let odstěhovala se svou paní do sousední vesnice. Mezitím se vlády nad naší chalupou i zahradou zmocnila Aneta, takže když se Barča s paničkou přistěhovaly zase zpátky, musely si obě psí holky vyjasňovat v sérii naléhavých rozhovorů, jak to tedy s vlastnictvím naší zahrady i s lidmi tam se vyskytujícími je. Aneta, výřečnější a také sebejistější, si nakonec své postavení uhájila, ale Barča se tak úplně nevzdala. Přinejmenším si nemohla odpustit drobné provokace. Když jsme například odjížděli na nákup — to Anetka zůstává v chalupě a vyhlíží nás přes okno — proleze Barča živým plotem, okázale se producíruje před okny a raduje se, že Aneta za sklem zuřivě vyskakuje a nadává, ale nemůže na ni. Aneta jí to zase oplácí tím, že když k nám přijdou Barčini lidé, zejména pokud to jsou děti, na návštěvu, nehne se od nich, neustále je nabádá, aby jí házeli míčky či hračky a pak je láskyplně olizuje, protože ji blaží pohled na Barču, bezmocně zuřící za plotem nad tou potupou. Několikrát denně se obě uštěkané sousedky sejdou u drátěného plotu, aby si naplno a bez zábran vysvětlily, co si jedna o druhé myslí. Běhají přitom od dolního konce plotu až nahoru do stráně a berou to velice vážně 182

Usˇteˇkane´ sousedky

a dopodrobna. Slyšet je musí snad i Krakonoš, divím se, že s tím ještě něco neudělal. Ale je vidět, že jim to dělá dobře, protože zkrátka není nad otevřenost a upřímnost. Při těchto hlasitých výstupech ale obě dávají pozor, aby neopustily bezpečnou hranici plotu a nedostaly se do míst, kde už je náš pozemek obklopen jen živým plotem, v němž jsou četné mezery na pohodlný průchod. Tam by bylo nebezpečí, že by některé ze svých hrozeb musela jedna i druhá psí bojovnice splnit a do toho se jim zcela zjevně nechce, jejich potyčky se odehrávají pouze v rovině slovních útoků. Jen jednou došlo k opravdovému střetnutí, které ovšem mělo za následek ještě pozornější hlídání si vytčeného prostoru, aby k fyzickému kontaktu nedocházelo. To měly obě bojovnice za sebou několik dní, kdy se jejich kasání a vyhrožování stále stupňovalo a začaly se objevovat okázalé provokace, kdy se Barča kupříkladu objevila na naší zahradě v době, kdy jsme všichni byli přítomni. Prolezla živým plotem a pozorně sledovala, co na to Anetka. Ta, jakmile ji spatřila a uvědomila si míru své drzosti, vyřítila se na ni za hlasitého bojového pokřiku, načež Barča s výrazně zjevnou neochotou vyklidila pole. Odebrala se na své území, za plot, ale pozorně sledovala řádící Anetu. Měla radost, jak parádně ji nazdvihla! Tento vývoj situace ovšem způsobil, že Aneta se rozčilovala více a více. Jednou ji naštvalo, že si Barča chodí po cestě, která vede sice kolem naší zahrady, ale za plotem, takže spustila příval nadávek na její adresu a snažila se jí vysvětlit, ať se třeba naučí lítat, ale že veřejná cesta není tak úplně veřejná, protože ji tam nechce. Jak se víc a víc dostávala do ráže, najednou se prodrala živým plotem a už stála na cestě proti Barče a ječela na ni dál. Tady byla ovšem jiná situace než u nás na zahradě, protože Barča dobře věděla, že cesta patří všem a žádná Aneta jí nebude zakazovat tam chodit. Věděla ovšem velmi dobře i to, že vlčák a kokr jsou zatraceně rozdílné váhové kategorie, takže bez dlouhých řečí popadla Anetu za kůži a důkladně ji vymáchala v nejbližší louži, kterých bylo ten den na cestě dostatek. 183


Nás vyhnalo z chalupy srdceryvné Anetino ječení, protože ta si okamžitě uvědomila, že katastrofálně přestřelila, neodhadla své síly ani situaci a že — pokud jí smečka nepřijde na pomoc — skončí to pro ni potupou a možná dostane napráskáno. Samozřejmě jsem se vyřítili jako záchranná četa a přispěchali jí na pomoc. Barča ale neměla v úmyslu opravdově se s ní poprat, pouze provedla manifestační potrestání, aby dala najevo, kdo by správně měl mít navrch. Takže si z této rvačky Aneta neodnesla žádný šrám, jen bláto na kožichu a potupu v duši. Hádky mezi oběma tím pochopitelně neskončily a jen tak neskončí, ovšem Aneta si už bedlivěji hlídá, na jakém území stojí, když se pustí do pokřikování posměšků a nadávek!

184

Kurs s pa´trańı´m

Kurs s pátráním Kapitola LXX. Můj muž, jak už jsem tady v debatách několikrát zmínila, pracuje jako lektor a téma, jemuž se věnuje, je komunikace v nejširším slova smyslu. Práci, tedy kursy a školení mu buď zprostředkuje některá z agentur, s nimi jako externista spolupracuje anebo ho zájemce osloví přímo. Jeden takový případ se odehrál před třemi lety a nabízené podmínky byly poměrně velkorysé, protože majitel firmy chtěl víkendové školení uspořádat pro zaměstnance zajímavě. Konalo se v rekreačním objektu v Českém ráji. Nadprůměrnými podmínkami odměny lektora bylo kromě jiného pozvání i pro mne a pro Anetku. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že Aneta nebude jedinou psí frekventantkou kursu, protože přítomna byla též labradorka majitele firmy a boxer podnikové právničky. Psi se vůči sobě naštěstí chovali se snášenlivou netečností a vydrželi sledovat celodenní školení, aniž by vyrušovali. Aneta dokonce seděla na židli a zaujatě naslouchala přednášce, takže bylo vidět, jak moc ji téma komunikace zajímá. Chybělo jen málo k tomu, aby začala do debaty aktivně zasahovat. O přestávkách a pak odpoledne, kdy bylo volno, jsme se všichni procházeli venku, psi samozřejmě také. Plavá labradorka Sára, která patřila majiteli, byla velice přátelská, takže se během krátké doby stačila spřátelit s veškerým osazenstvem chaty včetně správce a personálu. Když jsme se opět shromáždili v salónku, který byl pro školení určen, byli jsme všichni, až na Sáru. Asi hodinu se na její absenci nepřišlo, protože během odpoledne přijela a přidala se ke společnosti šéfova manželka, proto si on myslel, že je pes s ní a ona zase, že má Sáru u sebe. Teprve když paní ředitelová dorazila mezi nás, zjistilo se, že se milá labradorka vypařila. Večerní školení tedy probíhalo v mnohem roztěkanější atmosféře, než by bylo pro lektora i téma samotné záhodno. Každou chvíli se někdo vytratil 185


a šel obejít chatu, aby se ujistil, zda tam pes někde nepobíhá. Ale bylo to marné, Sára se neobjevovala. Když večerní část kursu skončila, probrali všichni účastníci situaci a dohodla se organisovaná pátrací akce, která měla výskyt psa na neznámém místě odhalit a vnést tak do vztahů i situace konečně zase pořádek. Rozdělili jsme se do skupinek, vytyčili jsme prostory, které budeme prohledávat a akce mohla započít. Oba zbylí, nezatoulaní psi byli poučeni, jak stav věcí vypadá a byli požádáni o spolupráci. S potěšením jsme konstatovali, že nás vyslechli s vědomím vážnosti situace a přislíbili, že se zapojí s plným nasazením. Opravdu pak pátrali velice zodpovědně a bylo vidět, že jim osud kolegyně rozhodně není lhostejný. Sice se občas stalo, že se v zaujetí prohledáváním prostoru nechali strhnout libým koncertem pachů a znenadání se vyřítili po stopě zajíce, veverky anebo kočky, ale to nám po (poněkud zahanbeném) návratu k povinnostem vysvětlovali nutností relaxu. A také, dodávali oba psi zasvěceně, musí si přece čas od času ověřit, zda jim to ještě čichá i běhá tak, jak je v téhle průšvihové situaci zapotřebí! Přes důkladné a důsledné pátrání jsme se pozdě večer sešli všichni zpátky v chatě s nepořízenou. To už se nás zmocňoval neklid a obavy, co se mohlo Sáře, tomu přátelskému, vlídnému a pohodovému psu přihodit! Mezi šéfem a jeho manželkou pak bublal počátek pořádné manželské hádky, protože pochopitelně jeden vinil druhého, že nedával na psa pozor. Když tísnivá nálada dostoupila vrcholu, personál marně pobíhal mezi stoly s nabídkou jídla a pití, a můj muž ustaraně přemýšlel, jak povede výuku další den, když budou všichni takhle smutní a ustaraní, náhle se rozlétly dveře a zvenčí napochodovala pětice mladých lidí, kteří s námi na chatě bydleli, ale nepatřili k nám. A s nimi se dovnitř vřítila nadšená Sára. Všechno se záhy vysvětlilo. Sára, ve své schopnosti spřátelit se okamžitě s každým, kdo na ni vlídně promluvil, se po dopoledním školení už nudila a proto využila příležitosti, aby se zamíchala mezi ostatní hosty, kteří seděli v restaurační části chaty. Skupinka mladých se po chvíli, kdy se kolem nich 186

Kurs s pa´trańı´m

labradorka ochomýtala, zvedla a vydala se na delší, asi dvacetikilometrový pochod, který si předtím naplánovali. Když se po nějaké době, kdy ušli zhruba tři kilometry, ohlédli, zjistili, že je Sára následuje a zjevně touží se k nim připojit. Protože mylně předpokládali, že patří někomu z personálu chaty, kam se měli pozdě večer vrátit, a protože se jim nechtělo se psem se vracet, vzali ji s sebou. Sára byla nadšená, protože dlouhé vycházky milovala a s lidmi se ráda přátelila. Všechno tedy mělo dobrý konec a všechno se to nakonec i v klidu vysvětlilo. Sára jen dostala svůj díl peskování od obou psů, kteří jí — v rámci právě absolvovaného kursu o komunikaci — vysvětlili, co to je zodpovědnost a jak se má dávat najevo své přání. Na závěr kursu bylo účastníkům rozdáváno osvědčení o absolvování. Přešťastný šéf, který se zbavil strachu o osud svého pejska, nechal vyhotovit i jedno pro Anetu a boxera Jardu. Jen Sára nedostala nic, s vysvětlením, že její absence byla neomluvená a že jí kromě toho část znalostí chybí. Stála pak před lektorem s velmi zahanbeným výrazem a bylo vidět, jak si umiňuje, že už nikdy z žádného kursu neuteče. I když ten výlet byl samozřejmě prima . . .

187


Létající jezevčík Kapitola LXXI. Do rodiny našich známých před dvěma roky přibylo malé štěňátko, drsnosrstý jezevčík, který dostal jméno Theodor, mazlivě Tedík. Jak se na jezevčíka sluší, projevoval se hned od útlého věku jako osobnost a zařídil si život tak, aby se mu v rodině líbilo, tedy aby se všichni chovali podle jeho představ. Dlužno poznamenat, že si rodinu vybral dobře; byli to lidé zámožnější, měli pěkný, prostorný dům s velkou zahradou kolem. V rodině byla dvě auta, takže si Tedík mohl vybrat, jestli se chce projet s páníčkem nebo paničkou a navíc se jednalo o lidi sportovně založené, takže jezevčíkovi nechyběl ani tolik potřebný pohyb a procházky po lese. Pán byl navíc soudním znalcem v oboru nemovitostí, takže byl velmi často na cestách, kdy prohlížel a hodnotil nemovitosti a pes byl samozřejmě vždy s ním. Rodina bydlela poblíž Vrchlabí, takže letiště (které bývá přiřazováno někdy k Vrchlabí a někdy k Lánovu) měli nedaleko. Jezevčík se se svým pánem poměrně často na svých výletech pohyboval v jeho okolí a byl fascinován pohledem na malá sportovní letadla, když startovala anebo přistávala. Bylo na něm vidět, že ho ta možnost — usednout do „auta“ (které jako správný pes miloval) a potom vzlétnout — nesmírně láká a dával to svému pánovi toužebným kňučením a poštěkáváním zřetelně najevo. Skoro to vypadá, že se mu milující pán snažil vyhovět — ale pochopitelně to je pohled z hlediska psího, nikoli člověčího. A už se vůbec nedá mluvit o tom, co se pak uvádělo pro pojišťovnu! Za sychravého listopadového rána usedl Tedíkův pán do auta, pes samozřejmě na sedadlo vedle něj a vydali se zase na jednu prohlídku, kterou měli domluvenu. Pán rád jezdil temperamentně, takže bez ohledu na námrazu 188

Le´tajıćı´ jezevcˇ´ık

na silnicích i serpentiny to bral svižně. Což se mu nevyplatilo. V jedné ostré zatáčce to neuřídil a odstředivá síla ho vynesla ze silnice až ke kraji lesa. Letěli v autě několik desítek metrů, do vozu bylo slyšet, jak drhnou o malé smrčky, které rostly směrem od silnice. Pak dopadli na louku. Kromě poněkud pocuchaného auta se jim samotným nic nestalo. Hned poté, co se pán konečně dokázal zase nadechnout a došlo mu, že to nejspíš přežil, začal se zajímat o to, co je s chudinkou Tedíkem. Ten seděl na sedadle, drápky zatnuté do potahu, chlupy zježené — ale oči mu planuly nadšením. Konečně si zalétali!! Bylo to fan-tas-tic-ké! Až na to tvrdé přistání . . .ale to se páníček určitě časem naučí . . .!:-)) P.S.: Kdo nevěří ať tam běží . . .mně se to taky tak úplně nezdálo, ale auto bylo potlučené, pán živý, zdravý, celý a jezevčík Theodor mi celou historii potvrdil důrazným zaštěkáním a na důkaz pravdivosti mi podal pac! P.P.S.: Tedík si mohl mezi dvěma auty a dvěma řidiči vybrat, protože s autem létala i panička. Ta ovšem dokázala letět pouze z můstku dolů do příkopu a ještě k tomu střechou dolů, což mělo do průletu smrkovým porostem hodně, ale opravdu hodně daleko!!

189


Jak hrajeme hru „čistota půl zdraví“ se soubojem Kapitola LXXII. Tento záhadný slogan vyjadřuje náš rodinný názor, důsledek to pečlivé výchovy v dětství; ale protože do rodiny patří i Anetka, tak je ve slově „souboj“ zahrnut i postoj její. Ne snad, že by Aneta nebyla pejskem, který by si liboval v nečistotě. Dokonce se nedá říci, že by neměla ráda vodu, přímo naopak. Aneta, jako vodní pes vodu miluje a do rybníků, jezer, řek, koupališť i potoků se vrhá radostně při každé příležitosti, někdy i bez ohledu na to, že je na vodítku. V takovém případě s sebou radostně do koupele bere i člověka, který se původně s ní šel jen projít. Něco jiného je ovšem taková koupel přírodní a něco jiného je náš lidský vynález k získání vyššího stupně čistoty, čímž je myšlena koupel ve vaně, především za použití šampónu. Na to má Aneta odlišný názor, který velice zarputile prosazuje. Má docela smůlu, že bydlíme v centru Prahy, protože špína na chodnících i prach ve vzduchu, které jsou všudypřítomné, způsobují, že se její bíločerno-stříbrný kožíšek velice rychle zbarvuje do špinavé šedi a srst zmatní. Jsme-li venku, stačí Anetce k dokonalému vzhledu občasné zaplavání si v nejbližším vodním zdroji a všechno je v nejlepším pořádku. Dokonce i v případě, že při procházce venku zvětří zajíce, dá si s ním pořádný závod a po návratu ke mně se, pravděpodobně ještě rozdivočelá právě absolvovanou štvanicí, důkladně vyválí v nejbližším zdroji bláta (které ovšem musí být žádně uleželé, jinak by to nebyl správný odér!) V Praze je nutno tak jednou či dvakrát do měsíce podstoupit náročnou sportovní dosciplínu. První etapou, kterou musím zvládnout, je transport psa do vany. Není to úplně jednoduché, protože Aneta už mě zná a proto okamžitě vytuší, kdy na ní spočinu kritickým zrakem a potom zazní povel 190

Jak hrajeme hru „cˇistota pu˚l zdravı´ “ se soubojem

„do vany“, což je u nás něco jako startovní výstřel či mávnutí šátkem. Souboj lsti, mrštnosti i síly začíná. Je samozřejmé, že účelem popisovaných vodních hrátek je vyrobit ze psa ušmudlaného psa čistého za pomoci vody a šampónu. Chápu, že se to Anetce asi nnlíbí, protože libá vůně šampónu může jejímu citlivému čenichu připadat nelibě, stejně jako mně se zase nelíbí pro ni libá vůně chcíplé ryby, což je její nejoblíbenější značka parfému. Očistný proces se odehrává v napjaté atmosféře plné soustředění, protože ona hlídá, zda se náhodou od vany na chvilku nevzdálím, aby se mokrá a s kožichem plným šampónové pěny nevyřítila z koupelny do bytu a já zase hlídám každý její pohyb, abych ji jednak ve vaně udržela a za druhé abych jí zabránila na mě přesouvat stále další porce vody. Ostatně, nejvhodnějším oděvem pro popisovaný proces jsou buď plavky anebo pršiplášť. Tato část celé akce je nejnáročnější, ale také nejnapínavější, protože obě aktérky, tedy my dvě, už za sebou mají mnoho takových soubojů a tedy dopředu znají všechny triky, které se jedna či druhá strana chystá uplatnit. Ale pak jsme u konce: ve vaně je dokonale čistý a úplně mokrý pes, koupelna se změnila v brouzdaliště, ze mě odkapává voda, ale tato část končí. Mohu vydat povel „pojď ven“, na který se Aneta připravuje již od posledních minut sprchování. Zde je obsažen prvek napětí, protože poměrně často, ačkoliv se na to připravuji, se mi nepodaří ji ve výskoku chytit a přidržet v koupelně, takže se s kožichem plných vody vyřítí do bytu, aby tam provedla několik sabotáží. Honění a chytání psa, který se pro tuto příležitost promění v gazelu a hravě přeskakuje nábytek, se stává pro Anetu jistou satisfakcí, při které si začíná zase ona celou záležitost s koupáním pořádně užívat. Nakonec je, přes veškeré své kličkování a schovávání pod nábytek, chycena, vysušena a upravena. S tím, jak se mění její urousaný vzhled do nadýchané hebké elegance, začíná se tvářit zarputileji a stále nasupeněji (což není bezdůvodné, protože začíná další dějství, přichází citové vydírání.) 191


Nastává čas, kdy se začne ohlížet po zasloužené odměně, která musí být nejprve hmotná (nejlépe ve formě chutného párku) a pak následuje výrazná pochvala a ocenění jejího krásného a upraveného vzhledu. V tom se projevuje typicky žensky, protože se marnivě natřásá a předvádí před každým, kdo k nám přijde a někdy si dokonce pro slova ocenění dojde i k sousedům. Myslím si, že tento vrcholný okamžik hygienického víceboje Anetu se vším smiřuje a tak už se mi párkrát stalo, že jsem ji přistihla — pokud venku nebylo dostatečné množství bláta a poletujícího prachu — že se rozhlíží po zastrčených zákoutích s nadějí v očích, že by si tam možná mohla čistý kožich trochu umazat, aby se dočkala párečků a obdivu!

192

Rande, co se nepovedlo

Rande, co se nepovedlo Kapitola LXXIII. Tento příběh pochází z pradávné historie, z dob, kdy jsem byla mladá, nezadaná a přiměřeně pohledná. Byla to doba, kdy jsem pod pojmem „zábava“ rozuměla schůzku se zajímavým mužem; místo, čas a okolnosti pak záležely na tom, jak se situace vyvinula . . .Svět kolem mě byl zabydlen tvory přitažlivými, nepřitažlivými, přitažlivými ale zadanými, nepřitažlivými zadanými, přitažlivými zadanými leč zadanými ne úplně nabeton, a nakonec i nepřitažlivými, leč vytrvalými, kteří se hodili vždy, když některý z těch přitažlivých udělal něco, co neměl (= šel na jiné rande). Mezi touto smíšenou skupinou aktérů v oboru soukromé zábavy se jednoho dne objevil muž přitažlivý, zajímavý, nezadaný a vytrvalý. Tato kombinace mě potěšila, neb exemplářů podobné kvality nikdy nebyl nadbytek a proto jsem pro nejbližší dobu vyhradila obor „zábava“ čistě jen pro něj. Ovšem objevila se netušená potíž, jakmile jsme se v kategorii zábavy přesunuli ze sféry víceméně veřejné do sféry víceméně soukromé. Dotyčný byl veselá kopa a vtipálek, což na veřejnosti nevadilo, ba naopak (aspoň s ním nebyla nuda); ale ve chvíli, kdy jsem právem svého mladického sebevědomí očekávala nyvé vzdychání a namísto toho si zavtipkoval, bylo zle. Rozněžnělost mě rázem opustila, ale on to ještě vylepšil výbuchem smíchu a další veselou poznámečkou. Adrenalin mi zabublal až v hlavě, vlepila jsem mu facku a s výkřikem „pitomče pitomá“ jsem za sebou práskla dveřmi. V ten zlomek vteřiny, než dveře hlučně zaklaply, jsem slyšela, jak se řehtá. Tím by měl, podle zažité praxe, tento nadějný kandidát na mistra baviče sezóny vypadnout ze seznamu, ale nestalo se tak. Znovu jsme se setkali, znovu přeskočila jiskra sympatií i přitažlivosti a já jsem si řekla, že jsem posledně asi byla nějaká zbytečně napružená, že to stojí za nový pokus. Pokusili jsme se, ale průběh byl dtto včetně facky. 193


Abych to shrnula, tato podivná zábava nám vydržela rok, aniž by se na scénáři našich důvěrných schůzek cokoliv podstatného změnilo. Na jednu stranu byla mezi námi nepřehlédnutelná přitažlivost, která nás vedla k tomu, abychom se setkávali stále znovu, na stranu druhou já jsem byla v té době poměrně hodně ješitná a nemínila jsem připustit, že něco nebude podle mě. A on si nemohl nechat ujít příležitost do mě rýpnout, protože ho bavilo sledovat, jak se dokážu rozzuřit. Po roce takto probíhajících setkání, kdy jsme si oba pochopitelně začali připadat poměrně úchylně, se nás už ze zažitého stereotypu začala zmocňovat únava a bylo jasné, že bychom se měli nějak rozhodnout. Domluvili jsme si tedy schůzku a setkali jsme se s tím, že se přece jen ještě pokusíme, zda by nám nějaké to intimno nepodařilo . . .a pokud se nepodaří, rozloučíme se jako civilizovaní lidé bez facek a házení předmětů. Protože se nám ale varianta s rozloučením tak úplně nezamlouvala, ocitla se s námi na schůzce i láhev koňaku. Předpokládám, že on si řekl, že když mě trochu opije, budu povolnější a nebudu se tak vztekat. Já jsem v té době měla k alkoholu vztah velice vlažný až odmítavý, brala jsem ho jako nutné zlo a popravdě řečeno mi hlavně nechutnal. Ale na láhev na stole jsem se dívala také s určitou nadějí, že se snad díky koňaku budeme méně hádat a více muchlovat. Přijala jsem proto nalitou skleničku, s odporem ji očichala a pak jsem do sebe její obsah hodila stejně, jako by to byla lžíce rybího tuku nebo jiné hnusné medicíny. Zřejmě jsem ho tím trochu zarazila, protože pití bylo (nejspíš) kvalitní a možná očekával nějakou pochvalnou zmínku, ale toto setkání se od začátku neslo v duchu smířlivosti a vstřícnosti, takže spolkl komentář a raději mi nalil znovu. Chvíli jsem rozdýchávala předchozí nepříjemný zážitek, pak jsem odhodlaně sáhla po sklenici a naložila jsem s ní stejně jako s její předchůdkyní. Tu zazvonil telefon a můj společník se odebral vyřizovat jakousi naléhavou záležitost. Já jsem osaměla s nesympatickou lahví koňaku a ponuře jsem přemítala, proč na mě alkohol nemá slibovaný rozjařující účinek, jaký jsem čekala. Došla jsem k závěru, že bylo alkoholu možná ještě málo a tak jsem 194

Rande, co se nepovedlo

do sebe vpravila další sklenku. Bezprostředně nato ještě jednu — a říkala jsem si, že teď už se ten účinek rozhodně projeví. Projevil, ale jinak, než jsem očekávala. Protože asi tak dvacet vteřin poté, co mi do útrob žbluňkla poslední dávka koňaku, se týraný žaludek konečně vzbouřil a já jsem se vyřítila do koupelny, kde jsem setrvala několik hodin, víceméně až do rozednění. Takhle strašně zle mi ještě nebylo. Musím říci, že se mi tehdy dostalo vlídné a laskavé péče, i když můj zubožený stav by pro vtipálka skýtal příležitost k mnoha legráckám. Tehdy si žerty na můj účet odpustil. Sešli jsme se pak ještě jednou, abychom si ujasnili, jak to s námi vypadá; ale nezbylo, než se přátelsky rozloučit, protože jsem zjistila, že už mi ani tak nevadí jeho nepatřičný smysl pro humor, jako spíše vzpomínka na žaludek obrácený mnohonásobně naruby a obava, že se toho dávivého reflexu už nezbavím . . . P.S.: Potom jsme se hodně dlouho neviděli. Ale asi tak po dvaceti letech, v jídelně našeho špitálu, stojím jednou ve frontě na menáž a najednou mi někdo poklepe na rameno — byl to on. Před krátkým časem do našeho špitálu nastoupil. Usedli jsme se svými porcemi pokrmu k jednomu stolu a vedli jsme takové ty obvyklé řeči, jak kdo žije, kolik má dětí a podobně. Najednou se natáhl přes stůl, chytil mě za ruku a zasyčel: „Já jsem už spal se spoustou ženských, ani si na všechny nepamatuju. Ale že jsem s tebou nespal, to si budu pamatovat vždycky!“ Podívala jsem se na něj a pokrčila rameny: „Já jsem zase zažila různá rande, někdy to bylo fajn a jindy to za moc nestálo. Ale jak jsem u tebe strávila noc s hlavou v záchodové míse, na to rozhodně taky nikdy nezapomenu!“

195


Poplach na pláži Kapitola LXXIV. Během své dovolené u protinožců jsem trávila čas různými oblíbenými rekreačními (ne)aktivitami, mezi než patřilo pochopitelně koupání v moři. Výhodou sestřina bydlení byla blízkost pěkné a nepříliš navštěvované pláže. Jen jsem si musela stále připomínat zásady opatrnosti při koupání, protože krásné vlny, které se daly tak báječně proskakovat a které právem lákaly četné surfaře, byly díky silným proudům i nesmírně nebezpečné. Já jako suchozemec jsem musela být zvláště ostražitá a navzdory pohodovému pobytu ve vodě jsem musela stále hlídat vzdálenost od břehu. Jakmile bych se dostala do proudu, odtáhl by mě daleko do moře — a v takovém případě, jak pravila rada pro přežití, se plavec musí vzdát snahy bojovat proti proudu, musí šetřit síly, aby se co nejdéle udržel na hladině a musí doufat, že se mu podaří upoutat pozornost pobřežní hlídky. Pokud bych byla nechtěla poslouchat tato varování místních a měla bych sklon nebezpečí z moře podceňovat, připomenul by mi to určitě pohřeb záchranáře, který utonul při jedné z poměrně častých záchranných akcí. Byl to pochopitelně skvělý plavec, profesionál, vycvičený pro tyto situace, ale ani on nezvládl obtížnou situaci při záchraně dvou kluků, kteří se dostali při surfování do potíží. Určitou nepříjemností při koupání byl občasný výskyt „blue bottles“ — malých, krásně azurově modrých medúzek, jejichž žahnutí bylo ovšem velmi bolestivé a ve větším množství by mohlo způsobit vážné problémy. S nimi jsem se také občas setkala a po několika nepříjemných zážitcích s požahanou kůží jsem se zachovala jako místní, to znamená, že pokud příliv přinesl tyto krasavice s ošklivými zvyky, radši jsem koupání vynechala. Dalším nebezpečím, na které je turista v souvislosti s návštěvou Austrálie upozorňován, je výskyt žraloků v blízkosti pláží. Že ani tohle nepatří jen mezi povídačky, přesvědčila jsem se sama. Australané své pláže pečlivě 196

Poplach na pla´zˇi

hlídají, na všech (oficiálně uznaných) plážích je věž, ze které se sleduje hladina moře, zda se neobjeví zlověstná žraločí ploutev. Jednoho krásného odpoledne, které jsem trávila příjemným plaváním v báječně teplé vodě, mě při koupání zaujal zvuk sirény. Zněla přesně jako ty sirény, které v pravidelně stanovených intervalech o středečním poledni zkoušejí ve městech (v Praze tedy určitě — jak je to jinde, to popravdě řečeno nevím). Za mého školního mládí pak takový zvuk sirény znamenal oblíbené cvičení CO, kdy bylo přerušeno vyučování, žáci se seřadili a v pořádku ukázněně se odebrali do krytu. Podivila jsem se tomu, ale pohoda ospalého prosluněného odpoledne mě natolik ukolébala, že jsem pouze s mírným nezájmem uvažovala, odkud se u protinožců tento zvyk vzal, zda to nějak nemohli ovlivnit emigranti z Čech a jestli jim taky budou rozdávat plynové masky. A kde mají asi vybudovány sklepní kryty, když tam žádné sklepy nemají???. Pak mě ovšem z tohoto poklidného rozjímání vyrušil úprk lidí na pevninu a hlasitý pokřik „Shark, shark!!!“ To mě probralo ze snění, protože to mi k poplachovému cvičení nesedělo. Za nějakou chvíli jsem si to dokonce ve svém zlenivělém mozku přeložila a v tu chvíli jsem zpozorněla. Okamžitě jsem si vybavila podobu statného žraloka, který kolem mě líně proplouval za skleněnou stěnou sydneyského podmořského akvária a uvědomila jsem si, že to určitě nebyl ten největší exemplář, který se může kolem břehů potloukat. Vzhledem k tomu, že to bylo jedno z pouhých dvou osobních setkání se žralokem (druhý žralok byl ještě malý a měli jsme ho k večeři, protože ho jeden kamarád-rybář ulovil), chovala jsem ke zmíněnému živočichovi značnou úctu. To byl naprosto pochopitelný pocit vzhledem k síle, eleganci a mrštnosti, se kterou se to velké stvoření pohybuje. Na rozdíl od rozšířeného názoru, že žralok se toulá pobřežními vodami pouze proto, že má zálusk na českou učitelku, jsem byla poučena, že žralok si naopak kousne do člověka obvykle omylem, ze zvědavosti anebo když je vážně naštvanej. Člověk pro něj nepředstavuje nijak mimořádně chutné sousto, má moc kostí a s tuleněm se to prostě nedá srovnat. Což je vy197


světlení pro poměrně časté útoky na surfaře, neboť ti, když leží na prknu a pádlují od břehu, připomínají obrys tuleního těla. Všechny tyto vyslechnuté moudrosti mi rychle proběhly hlavou, zatímco jsem pozorovala splašený prchající dav; ale přestože jsem doufala, že žralok je jen na procházce a před chvílí vydatně poobědval, napadlo mě, že nebudu pokoušet jeho dobrou náladu, a . . . a během vteřiny jsem byla na břehu taky. Jistota je jistota, a se žralokem si radši popovídám ze souše . . . P.S.: Žralok, zřejmě potěšený zmatkem, který vyvolal, se po chvíli okounění odebral do vzdálenější teritorií, siréna odhoukala konec poplachu a plavci se zase mohli odebrat do vody. Ale jak jsem se tak rozhlížela kolem sebe, nikomu se příliš nechtělo:-)

198

Tchyneˇ jako ˇremen, zn. Poklad, jen ho vykopat

Tchyně jako řemen, zn. Poklad, jen ho vykopat Kapitola LXXV. O tchyních se vyprávějí mnohé vtipy, některé jen žertovné, až skoro laskavé, jiné naopak brutální. Býti tchyní je proto nezáviděníhodný úděl, ke kterému dospět není vůbec slast, protože jen málokterá žena, jež v mladém věku rozhodla se naplnit svou mateřskou roli, má takové štěstí jako já. Štěstím v tomto tchýňovsky vedeném zamyšlení rozumím vzdálenost 18 tisíc kilometrů vzdušnou čarou, což mi zaručuje, že můj zeť mě vnímá jako osobu neobtěžující a snesitelnou. Pokud pak se týká mé úlohy při jednání s manželkami synů, ke kterým jsem přišla až v době, kdy už to byli staří ženáči, tam nečiním žádných rozdílů a ve chvíli, kdy mě doopravdy namíchnou, letí hrnek, talíř či jiný kus nádobí na hlavu toho, kdo včas neuhnul. Pacholata, přivedená za účelem hlídání, pak podřídím vyzkoušenému principu zacházení, který jsem si osvojila v letech dřívějších. Jak jsem již dříve uvedla, bylo zmíněné zacházení inspirováno vojenským výcvikem ve speciálních jednotkách. Musím říci, že si na to zatím žádné dítě nestěžovalo — protože, pokud robě není padavka, takhle si užije daleko více legrace . . . Převážná většina mých kolegyň-tchyní takové štěstí (ve smyslu dostatečné vzdálenosti) nemá a proto se vypořádává se svým údělem, jak jen umí. Někdo podlehne vlivu tradice a stane se postrachem mladé domácnosti, někdo rezignuje a nechává vývoj vztahu na protistraně. Některá tchyně se promění ve švitorku a snaží se vylepšit situaci trylkováním „vždyť my jsme se snachou jako dvě sestřičky“. Těžko říci, jestli je horší tchyně megera, která kontroluje zásoby v ledničce a prohledává skříně anebo takovýhle diblík. Ale jak jsem již poznamenala, obtížně se hledá rodina, kde to neskřípe. Vzpomínám si na složitosti, které ve vztahu k synově rodině musela řešit jedna z mých kolegyň, žena rázná a praktická, leč velice zbožňující svého jediného vnuka, dítko svého jediného syna. Syn této dámy, namyšlený a aro199


gantně se chovající tlouštík, se na začátku devadesátých let dostal mezi „podnikatele“ (uvozovky jsou zcela záměrně, protože jeho podnikání spočívalo v tom, že objížděl obchody s hračkami a dodával do nich zboží, přičemž se mu úspěšně dařilo vyhýbat se povinnosti platit daně a tím mu na utrácení zbývalo poměrně hodně financí). Tento chlapík, podobně jako tehdy mnoho jemu podobných oděn v typické fialové sako a s bílými ponožkami jakožto poznávacím znamením, byl ženat s kupodivu velmi hezkou a příjemně vystupující dívkou, která byla i velice milá, skromná a nenáročná. Moje kolegyně, její tchyně, proti ní sice vznášela poměrně pravidelně různé námitky, týkající se četnosti a důkladnosti v utírání prachu na horních poličkách a těžko přístupných místech; ale pokud se někdy dokázala oprostit od takových typických projevů, uznávala, že u mladých se mnoho ušetří za elektřinu, protože stačí svatozář kolem hlavy její snachy, aby byl dostatek světla. Pak ovšem nastal problém. Začal tím, že kolegové podnikatelé pozvali jejího syna do nevěstince, aby taky trochu poznal, jaký je život smetánky. Slečna, kterou syn mé kolegyně ten večer poznal, byla šikovná a snaživá, takže hned druhý den on začal úplně nový život. Prohlásil, že zatímco všichni ostatní muži, kteří do té chvíle využili služeb jeho společnice, byli padouši, kteří hledali jen sex, on v ní objevil citlivou a jemnou duši. Proto se rozhodl, že ji vrátí mezi počestné ženy. A nabídl jí na místě manželství. Slečna byla vývojem situace sice trochu zaskočená, ale protože s nabídkou manželství, která ji nijak mimořádně nenadchla, přišla i nabídka vlastního bytu, což se jí zamlouvalo lépe, dvoření ctitele přijala a po krátké době ve svém novém bytě rozjela příjemný privátek, neboť to byla dívka praktická a věděla, že sezóna netrvá věčně. Toto vše se odehrávalo před zděšenýma očima kolegyně, která kolísala mezi touhou dojít si za synem a tlouci ho tak dlouho, až se mu v hlavě rozsvítí, a pochopitelnou mateřskou snahou najít pro své dítě vždycky nějakou obhajobu. Výsledkem byla přednáška pro opuštěnou snachu, ze které vyplynulo, že sice po ní vždycky chtěla, aby jejího synáčka dostatečně opečovávala, ale 200

Tchyneˇ jako ˇremen, zn. Poklad, jen ho vykopat

že spoléhala na její rozum a zkušenosti. Pročež když mladá manželka neví, kdy přestat, ať se nediví, že to vezme takovéhle konce . . . Další roztomilý exemplář tchyně se pak vyskytuje přímo v naší rodině: je to bytost velice energická a temperamentní, což znamená, že se vedle ní nenudíte, ale někdy je té zábavy až na jednoho trochu moc. Také u ní panoval po svatbě jejího jediného syna stálý rozpor v názoru na snachu: byla sice ráda, když viděla, jak je rodina v pořádku a jak jsou vnuci výtečně vychováni, ale přesto jí to nedalo, aby v ní nezahlodal červíček pochybností, že si snad přece jen její synek mohl najít ženu onačejší . . . Poněkud překvapivé pak bylo, a to i pro moji příbuznou, když se po téměř dvaceti letech manželství synek rozhodl, že se poohlédne po nějaké onačejší a brzy si jednu přivedl. Matinka kolísala mezi vědomím, že odcházet od ženy a tří dětí rozhodně není chvályhodné, a nadšením nad novou partnerkou syna. Zpočátku také mezi oběma ženami panovalo jen líbezné cvrlikání — ovšem my, kteří jsme znali výbušnou povahu drahé příbuzné, jsme jen čekali, kdy něco bouchne . . . Přituhovat začalo ovšem relativně brzy. První zaznamenáníhodná příhoda se odehrála hned po prvních týdnech společného života nové dvojice. Snacha, aby potvrdila tak dobré a vřelé vztahy s rodiči svého muže, vymyslela společenský večer v Praze. Rodiče, bydlící mimo Prahu, k sobě pozvali a naplánovali program s procházkou po Praze, nákupy, večeří a posléze návštěvou operního představení v Národním divadle. Na programu měla být Carmen, což, jak se milá tchyně vyjádřila, bude rozhodně skvělý zážitek. Ovšem běda, po příchodu do divadla je vítala cedule s nápisem „Změna programu“ a dozvěděli se, že bude Rigoletto. V ten okamžik milá tchyně vypadla z fazóny, odložila úsměvy i cvrlikání a s rozčilenými výkřiky „nic neumíte zařídit pořádně, na TOHLE mě nikdo, ale nikdo nedostane“ si vynutila odchod z divadla, aby pak po zbytek pobytu kysele připomínala své zklamání. Pochopitelně, že to nezůstalo bez následků na vzájemný vztah. Když se pak ještě obě dámy několikrát střetly ohledně názorů na uspořádání věcí 201


při společném pobytu na chalupě, došlo k propuknutí válečného konfliktu, který se táhne dodnes. A milující matinka občas přemítá o tom, zda by se pro synáčka přece jen nenašla nějaká onačejší . . .kdyby byly nějaké pořádné, slušně vychované dívky, sama by mu vybrala!! Ví, co je pro něj nejlepší . . . Jak už jsem řekla: není nad pořádnou vzdálenost. Jedině ta zaručuje, že se i tchyně může stát oblíbeným členem rodiny!!

202

Zˇensky´ to maj’ teˇzˇky´

Ženský to maj’ těžký Kapitola LXXVI. Tato věta ve vás možná vzbudí pocit, že dnešní večerníček bude na téma povzdechů a stížností na to, jak to ženské mají s těmi chlapy složité — no znáte to: jsou bordeláři, člověk aby po nich věčně uklízel, nic si nepamatují a na otázku „Co máš na světě nejraději?“ neodpoví (správně) „Tebe, moje znejmilejší!“, ale zamyslí se a prohlásí, že svíčkovou od maminky. Na takové ožehavé téma by se samozřejmě dal stvořit celý seriál bojových večerníčků, ale to by zakrátko vedlo k dívčí válce, útulné prostory Bludiklubu by se zbarvily čerstvou krví — a to vidí Hafael opravdu velice nerad. Navíc jsem to ani neměla na mysli, když jsem dnešní téma navrhovala. Chtěla bych se totiž krátce zamyslet nad těžkostmi, které musejí příslušnice ženského pohlaví snášet proto, že je Stvořitel neobdařil, tak jako muže, výsadou čurat vestoje. Doopravdy, pokud je pánům co závidět, tak TOHLE rozhodně ano, především v situaci, kdy se ocitneme mimo vymoženosti civilizace a pravděpodobnost, že v bujném přírodním prostředí narazíme na fungující a dokonale hygienické WC, je nulová až záporná. První potíž nastává už v okamžiku, kdy se rozhodneme nalézt si nějaké odlehlé místečko, kde bychom mohly pobýt alespoň nerušeny (když už jsme se vzdaly naděje na W i C). Dámy při tomto vyhledávání zpravidla nachodí mnoho kilometrů, protože jen co objeví vhodný koutek, už se zleva blíží turistický oddíl, zprava početná rodinka na výletě a též se zpravidla objeví hajný, který s podezřívavým výrazem zjišťuje, co ta frajle chce tropit, tak daleko od cesty . . . Když už se konečně první fáze zdaří a nikdo nevyrušuje, nastává čas na samotný úkon. Ani to však není bez rizika, protože třeba zjištění, že to není tráva, ale kopřivy, nepatří mezi nejpříjemnější. Také není úplně ideální situace, kdy dáma v potížích opustí turistickou stezku v přírodní rezervaci, 203


ukryje se za nejbližší křoviska a po několika minutách zjistí, že se pomalu propadá do rašeliniště, které patří do místních pozoruhodností.(VELMI nemilé!!) Ovšem asi největší katastrofu, související s dnes probíraným tématem, zažila jedna z našich babiček. Tentokrát se ovšem nejednalo ani o babičku od A, ani o babičku ze statku, ale o babičku z rodiny mého muže. Byla to žena velmi pozoruhodná a já doufám, že naše večerníčky budou trvat ještě dlouho, aby se ve vyprávěních dostalo i na četné historky o ní. Babička se v nesnázích ocitla poté, co dala dohromady houfek svých vnoučat, zavelela dědečkovi, aby se postavil do čela výpravy a všichni vyrazili do lesa na sběr lesních plodů a hub. Když babička seznala, že jest jí uchýliti se na chvíli do ústraní, nařídila dědečkovi, aby odvedl vnoučata stranou, vyhledala ústraní, provedla částečné odstrojení a přidřepla. A tady se právě ukázala ta odvěká nespravedlnost, kterou trpí ženy oproti mužům, protože babička si bohužel vybrala místo přesně nad hnízdem vos. Vosy její počínání mimořádně dopálilo, sešikovaly se a vyrazily do útoku, aby hanobitelku rodného hnízda potrestaly. Poté, co babička inkasovala první čtyři žihadla, pochopila, že je zle a chtěla se spasit útěkem. Bohužel však babička patřila mezi dámy vrcholně počestné, takže se před svým úprkem náležitě ustrojila, tedy především si natáhla znovu kalhotky. Ovšem, řečeno přesně, ta zdrobnělina není úplně na místě, babička byla dáma korpulentní a kromě toho si potrpěla na solidní prádlo, takže to byly pořádně rozměrné bombarďáky. Jak s oblékáním z pochopitelných důvodů spěchala, nabrala do výše popsaného prádla i značnou část útočících vos a neprodyšně je tam uzavřela. Vosy, které do té doby byly jen naštvané, se v přímém ohrožení života dočista zbláznily a bodaly kolem sebe jako (opravdu) pominuté, takže dědečkovi i vnoučatům se naskytl úděsný pohled na babičku, divoce křepčící po lese za vyrážení nesrozumitelných výkřiků a plácání se po rozměrném pozadí. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se před zjančenou babičkou neobjevil jako spása potok, do kterého se vrhla a zůstala v něm sedět. Nastala pak prekérní situace, protože nevinná dítka kladla mnoho otázek, na které jim 204

Zˇensky´ to maj’ teˇzˇky´

jindy vlídná babička odpovídala velice nepedagogicky, ba hrubě. A dědeček měl průšvih, protože poté, co zjistil, co jeho drahou polovici postihlo a především poté, co zjistil, že utrpěná újma je bolestivá, ale naštěstí ne nebezpečná, nezadržel už záchvat smíchu, za což byl ztrestán zaražením vycházek do hospody a servírováním připálených večeří, což trvalo do doby, než babička splaskla. Babička strávila ještě několik dní léčbou sedacími koupelemi, přičemž barvitě zlořečila pánubohu, že musel vymyslet něco tak zbytečného, neřádského a škodlivého, jako jsou právě vosy. Jen rodina se měla od té doby čím bavit na její úkor. No nemají to ty ženské doopravdy těžké?!

205


Frajer Pepek a prostřelené koleno Kapitola LXXVII. Abych se dnes ve svém vyprávění dostala k vysvětlení, jak přišel můj mužpacifista k prostřelenému kolenu, musím vám napřed přiblížit osobnost Pepka, našeho dlouholetého souseda. Byl totiž nepřehlédnutelnou osobností nejenom v našem domě, ale i všude, kam během svého dlouhého života zavítal; ostatně, jeho životní osudy ho k tomu předurčovaly. Pepek se narodil v rodině váženého a zámožného jičínského továrníka jako poslední z dětí. Byl o hodně mladší než jeho sourozenci, takže byl zákonitě rozmazlován rodiči i staršími bratry. Nebylo divu, že z něj vyrostl mladík bujný a s nápady divokými — on to za něj vždycky někdo vyžehlil! Líbil se slečnám a slečny se líbily jemu, což samozřejmě jeho výstřednosti ještě umocňovalo. Přistát na školním hřišti s malým letadlem byl jen jeden z kousků, které tropil, aby je zaujal. Při svém zalíbení ve společnosti pohledných dívek se však jednou dostal do společnosti dámy již zralejší, což byla choť jednoho z důstojníků jičínské vojenské posádky; a tato dáma, ač o patnáct let starší, mu zcela učarovala. Dokonce natolik, že přestal běhat za děvčaty, začal vyhledávat výhradně její společnost a nakonec ji získal natolik, že se stal jejím důvěrným přítelem, tedy milencem. A nebyla to jen nějaká přechodná aféra, vztah mezi nimi trval a vydržel, takže se rozhodli, že svou lásku zpečetí manželským slibem. Problém byl ovšem v tom, že dáma již jednoho zákonitého manžela měla, a ten se se ztrátou choti nehodlal smířit. Překonal sice zklamání z manželčiny nevěry, posléze rezignoval a vzal jejího mladého milence na vědomí, ovšem naprosto odmítl vzdát se její přítomnosti. Takže žili ve třech — a teprve poté, co se přestěhovali z Jičína do Prahy, podařilo se dosáhnout jednak rozvodu a po několika letech i toho, že si zhrzený exmanžel nalezl jinou životní družku a k té se odstěhoval. V době, kdy se odehrála příhoda s kolenem, o čemž vám především chci vyprávět, byl však již Pepek několik let vdovec a co se vztahů týká, vrátil 206

Frajer Pepek a prostrˇelene´ koleno

se k předmanželským způsobům, tedy poletování z květinky na květinku. Můj muž, v té době též bez manželky, se s ním přátelil již od doby, kdy se stali společnými obyvateli jednoho domu. Zřejmě měli oba pánové ledacos společného . . .:-)) Právě proto, že to byli kamarádi, trávili společně i jednoho Silvestra, kdy se to všechno seběhlo. Seděli u Pepka v bytě, byli sami, jen ve společnosti slušného počtu lahví s lahodným obsahem. Popíjeli, bavili se — a jak lahve stěhovaly postupně svůj obsah do jejich žaludků, bavili se stále rozjařeněji. Kolem půlnoci se obsah krve v alkoholu snížil na povážlivou hranici a Pepek dostal nápad, že Nový Rok je třeba přivítat střelbou z oken. Měl doma sbírku nelegálně držených zbraní, protože ke zbraním přilnul, pravděpodobně v době, kdy se svým vojenským předchůdcem sdílel jednu manželku. Otevřel okno a hotovil se ke střelbě, což se mému muži velice líbilo a chtěl se dění účastnit. Protože kladl otázky, jak se s tou pěknou pistolkou vlastně zachází, Pepek se k němu s nabitou zbraní otočil, začal vysvětlovat. Názorně, velmi názorně vysvětlovat, takže vyšla rána, která krásně hladce prostřelila koleno přesně pod čéškou. Leknutí, šok, krev . . .oba téměř vystřízlivěli, pokud to bylo možné. Bylo nutno přivolat lékařskou pomoc, ovšem zároveň s lékaři se o věc začala zajímat policie, když vyšlo najevo, že se jednalo o střelbu. Pro jistotu je oba zatkli a odvezli na záchytku, aby zjistili, jak je to vlastně s množstvím alkoholu. Muž se začal bránit, že to není spravedlivé, protože on je poškozený a na záchytce být nechce, ale nebylo mu to nic platné. Mezitím si také stačil uvědomit, že Pepek se nachází v pořádném maléru a protože se chtěl zachovat především jako kamarád (ať už si o tom myslíme cokoliv), začal přemýšlet, jak bude vlastně vypovídat, aby to z Pepka neudělalo neúspěšného vraha. Výslech jak na policii, tak později před soudem proto probíhal v poněkud kabaretním duchu, protože jak obžalovaný, tak poškozený trpěli výpadky paměti, sice uznávali, že NĚJAKÁ pistole asi musela v bytě být, když z nějakého neznámého důvodu vystřelila, ale kdo ji tam asi mohl přinést . . .poštovní holub? Mikuláš?! Oba však svorně popírali jakoukoliv hádku anebo spor mezi sebou, což byla asi jediná pravdivá věc, 207


kterou uvedli. Protože však poškozený hrdinně tvrdil, že prostřelením kolena neutrpěl žádnou škodu a že tedy po obžalovaném vůbec nic nechce, rozsudek nakonec vyzněl mírně: frajer Pepek dostal čtyři měsíce s podmínkou na rok a půl, což spolu s poškozeným hned od soudu odešel zapít do nejbližší vinárny. Naštěstí již bez pistole, která byla zabavena a policie ji odmítla Pepkovi vrátit, což v něm vyvolalo bouři nesouhlasu a připomínek k policejní svévoli. Můj muž pak strávil následující dva měsíce pajdáním o berličce, než se zraněné koleno umoudřilo a opět se vrátilo k plnění svých povinností. Ale kdykoliv se v rámci své léčby objevil u svého ortopéda, vyvolal v tom dobrém muži bouři nadšení, kdy lékař svolával své kolegy a nabádal je, ať se podívají na to mistrovsky prostřelené koleno. „Ten střelec, to byl panečku machr! On to napálil přesně mezi kloub a čéšku — no tomu se říká muška! Kdyby to bylo o milimetr vedle, koleno je k nepotřebě — ale tohle, to je prostě paráda!!“ Inu, není nad to, když se odborník něčím dokáže nadchnout . . .

208

Ućta k na´rodnı´m symbolu˚m kontra jı´delnıćˇek

Úcta k národním symbolům kontra jídelníček Kapitola LXXVIII. Jistě si snadno vybavíte symbol, který charakterizuje pravděpodobně každou zemi a každý národ. Pro Francouze je to Eiffelovka a gaskoňští kadeti, pro Angličany čaj o páté a Big Ben, Švýcaři mají spolehlivé banky a fialovou krávu Milku, Rusové Kreml a vodku. Tak bych mohla pokračovat ještě dále, třebaže je jisté, že byste dokázali vyjmenovat pro tyto i jiné země další známé symboly. Otázkou je, co bychom mohli zvolit jako srozumitelný symbol naší země: Říp a napěněný půllitr piva? Hradčany a vepřo-knedlo-zelo? Pražský orloj a utopence? Ale nechci se nyní zabývat hlubším smyslem či podtextem uvedených symbolů a ani se nechci zabývat tím, proč vytanou člověku na mysli, pokud se o určité zemi začne mluvit. Chci se ve svém dnešním vyprávění dostat k tomu, jaké problémy může způsobit dvojí přístup k velmi typickému symbolu určité země — a mám teď na mysli klokana jako proslulý symbol Austrálie. To, že je tohle zajímavé a roztomile vyhlížející zvíře bráno jako cosi výrazně typického pro Austrálii, je pochopitelné, protože díky osobité fauně i flóře se jinde na světě nevyskytuje. Tedy, přesně řečeno nevyskytuje se ve volné přírodě. Naopak každá zoologická zahrada, dbalá své cti, si stádečko klokanů pěstuje a hýčká, protože se tato zvláštní stvoření těší trvalému zájmu dospělých i dětských návštěvníků. Není divu — neboť, jak ví každé mrně — „klokan je takové divné zvíře, které stojí, když sedí a skáče, když chodí“. Kromě toho má sympaticky vyhlížející čumák, jemnou srst a mláďata, co mají ve zvyku zvědavě vykukovat z kapes na břiše svých matek. Kdo by si je neoblíbil?! Inu, kdo je jednoznačně nemá rád, jsou australští farmáři. Když si Austrálii zabrali pro sebe různí bělošští vysídlenci z Evropy, zavedli pochopitelně 209


v duchu tradic jiné pořádky, než které tam panovaly po tisíciletí, kdy aboriginci žili s klokany v poklidném společenství. Pravda, domorodci si občas nějakým uloveným klokanem vylepšovali jídelníček, ale to jim klokani neměli za zlé, protože již v maminčině kapse se dozvěděli tvrdou pravdu, že na světě číhá mnoho nebezpečí a pokud klokan netrénuje skok daleký, špatně to s ním dopadne . . . Farmáři se rozhlédli po rozlehlých pláních, zjistili, že země je úrodná, jen s vodou bývá problém, vymysleli tedy zavlažovací systémy a pak dovezli krávy, které se jim v rodných zemích osvědčily jako všestranně užitečná zvířata — na rozdíl od veškeré havěti, která se v jejich nové domovině vyskytovala. Klokanům se vynález zavlažování zalíbil, neb prakticky eliminoval problémy, které představovala periodicky se opakující období sucha. Ovšem farmáři se nelopotili pro klokany, ale pro krávy a aby v tom udělali jednou provždy jasno, vyhlásili klokanům nemilosrdný boj. Ostatně, podobně neblaze zatočili i se zmíněnými domorodci . . . Jak se Austrálie dostávala ze svých drsných začátků civilizačního procesu do humanističtější roviny, začali se ke slovu dostávat stále více ochránci utlačovaných, a to jak domorodců, tak i klokanů (kteří navíc bodovali sympatickým vzezřením). Světlo světa spatřil Skippy a zrodil se nový idol dětí i dospělých. Klokan se stal mediální hvězdou. Přestože se názor veřejnosti i australských obyvatel na klokany oproti minulosti změnil, neznamenalo to, že by se nad tímto velice odolným živočišným druhem rozprostřela ochranná ruka veřejného obdivu a lásky. Farmáři si byli stále vědomi nebezpečí konkurence při spásání šťavnaté trávy, určené pro jejich stáda užitečných krav, a tak prosadili alespoň tzv. kontrolu populace klokanů. Což v praxi znamená povolení odstřelu za dodržení určitých podmínek. Setkala jsem se s tím za svého australského pobytu a to proto, že dva z našich známých — manželé Milan a Květa — byli vášnivými nimrody a využili každé příležitosti, aby mohli jet s podobně zapálenými lidmi na loveckou výpravu za klokany. 210

Ućta k na´rodnı´m symbolu˚m kontra jı´delnıćˇek

Tak se mi mohlo přihodit, že když jsme u nich byli jednou na návštěvě, předložili mi jako pochoutku stejk z klokana (dnes už nikoho nepřekvapí, že si v restauraci může dát klokaní maso, ovšem před těmi deseti lety to bylo opravdu neobvyklé — snad jen v Kolibě u ZOO Praha jsem uviděla podobnou exotické pokrmy, ale to ve mně z pochopitelných důvodů vzbuzovalo fakt divné pocity . . .nejsem přece sup či hyena, ne?!) Byla jsem poněkud zaskočena tou nabídkou laskavých hostitelů a opravdu se mi nechtělo si do Skippyho kousnout: ale být hostem není jen tak, proto jsem se přemohla, vybrala si nejmenší možnou porcičku a odhodlaně ji do sebe nasoukala. Nemohu říci, že by to pro mě představovalo nějaký kulinářský zážitek, ať už to zavinila moje předpojatost, nedostatečná kuchařská obratnost hostitelky anebo fakt, že tentokráte na lovecké výpravě skolili sportovce a veterána. Ale svým povinnostem vychovaného hosta jsem dostála se ctí, návštěva tak proběhla bez rušivých momentů. Problém nastal, až když jsem se vrátila zpět do Prahy a vyprávěla jsem dceři o událostech australského pobytu, přičemž jsem neuváženě zmínila i tento kulinářský zážitek. Dcera, která v té době prodělávala opět jedno ze svých vegetariánských období (protože jíst ňuňu zvířátka je ohavnost) na mě nejdříve nechápavě vytřeštila zrak, pak se nadechla a vychrlila vodopád výčitek, ve kterých se to hemžilo čumáčky, oušky, kožíšky a jinými roztomiloučkými slovíčky. Nakonec se odmlčela a po chvíli zamyšlení vynesla ortel: „Mami, já tě fakticky nechápu. Jak jsi to mohla udělat?! Uvědomuješ si, že jsi přijela jako návštěva do země a zbaštila jsi jim tam národní symbol?!!!“ Vstala a odcházela z místnosti. Ještě mezi dveřmi se zastavila a dodala: „Doufám, že nikdy nepojedeš do Vatikánu. Ty bys byla schopna dát si ke svačině papeže!!“

211


Jak otrávit čalouníka Kapitola LXXIX. Námět pro své dnešní večerníčkovské povídání jsem opět nalezla ve vzdálenější historii rodiny, a to konkrétně rodiny mého muže. Přihodilo se to totiž v době, kdy byl mlád, bezdětek a kdy žila ještě jeho první žena. Mladí manželé se nastěhovali do bytu, který získali po staré pratetě; obydlí bylo ještě ve stavu původním, pratetičkovském, takže se tam nalézala spousta předmětů neznámého původu a určení — kromě toho byl byt vybaven starým nábytkem, který se mužovi zalíbil a rozhodl se ponechat si ho. Jen čalounění již většinou mělo své nejlepší roky za sebou a proto se s tím muselo něco udělat. Nejlépe sehnat šikovného čalouníka, který by si s nábytkem poradil a vdechl mu nový život. Ovšem — musíte mít na zřeteli, že popisovaná příhoda se odehrála v šerém dávnověku, přesněji řečeno na začátku šedesátých let minulého století (což, upřímně řečeno zní hodně podobně jako třetihory) a typickým znakem zmíněného období bylo, že šikovný a ochotný řemeslník vzácnější byl myrthy či kadidla a perel nebo drahých kamenů. Pro celou širokou rodinu i vzdálenější příbuzenstvo tedy nastalo období „Sháníme čalouníka, Zn.: Ochotného“. Akce se nakonec podařila a splněním bojového úkolu se mohl pyšnit mužův tchán, což bylo poněkud delikátní, protože ti dva se zrovna nemuseli. O to větší radost měl pochopitelně tchán — čipera, který tak dokázal, že na něj, dělníka ze Škodovky, nějaký blbý YNTELYGENT jen tak nemá. Protože co je to znalost Homérových spisů proti dovednosti opatřit domácnosti řemeslníka!! Potom nastal ten slavnostní okamžik, kdy MISTR řemesla čalounického uskutečnil audienci v novomanželské rodině. Shlédl vybrané kusy nábytku, laskavě vyslechl názory, jak by asi měly po opravě i úpravě vypadat a nakonec se hotovil k pronesení závěrečného verdiktu. Světem protřelý tchán, který pozorně sledoval situaci, pochopil, že jde do tuhého a povelel své dceři: „ Majdulko, nabídni přece PANU MISTROVI něco pro zahřátí!!“ 212

Jak otra´vit cˇalounı´ka

Pan Mistr na tato slově sice zareagoval vlídným pousmáním, které dávalo tušit, že mu naznačený děj není až tak proti srsti, ale mladá paní se ocitla v převelikých rozpacích. Zejména proto, že se do bytu přestěhovali nedávno, tudíž netušila, zda a jaké zásoby lihovin se v něm nalézají — a kromě toho i proto, že sama nebyla rozhodně znalkyní alkoholických nápojů a tak vysloveně tápala v důležité otázce, jaký že to nápoj hoden jest toho nabídnut býti Mistrovi . . .!:-) Nakonec se odhodlaně vydala do prostor spíže a jala se propátrávat nejrůznější láhve a zkoumat, co asi obsahují. Po chvíli badatelského úsilí narazila na láhev s vinětou „Brandy Stock Original“ — a protože se jí láhev zdála být přiměřeně reprezentativní, přinesla ji do pokoje a na opakovaný otcův pokyn z ní MISTROVI nalila štědrou dávku . . . Místr řemesla čalounického přijal skleničku a odborně ji kopl do útrob. Je pravda, že se hned poté zatvářil poněkud divně, ale to ani mladá paní, ani její otec — v této chvíli řidič motorového vozidla, tudíž nucený abstinent — nebrali na vědomí. Na řadu přišla druhá sklenička, poté se konala dohoda o termínu započetí čalounických prací a MISTR se rozloučil. Vypadalo to, že je všechno v nejlepším pořádku . . . Večer se dostavil novomanžel-intelektuál a začal se pídit po průběhu jednání s mistrem řemesla čalounického. Mladá choť mu všechno dopodrobna vylíčila a spokojená nálada trvala až do okamžiku, kdy došlo na podávání brandy. Mladý manžel, znalý — na rozdíl od své nevinné choti zákonitostí světa hříchu — totiž okamžitě zpozorněl, protože tady mu něco nehrálo. I tázal se hlasem důrazným: „Tys mu nalila brandy?! A víš jistě, že to byla brandy? Odkud jsi to pití vzala?!!!“ Mladičká žena musela přiznat, že neví, odkud se láhev s brandy vzala, ale že ji objevila ve spíži. A šla a ukázala svému důslednému manželovi, která láhev alkoholu to přesně byla. Muž láhev otevřel, prozkoumal, očichal a opatrně ulízl vzoreček, načež se chytil za hlavu. „Ženská nešťastná!!! Tohle jsi opravdu Mistrovi nalila??!!!!! Vždyť ty jsi ho mohla zabít — tetička si do té láhve uschovala kafr na mazání kolen; prokristapána, co teď uděláme??!!!“ 213


Poté se přísně zahleděl na zkroušenou novomanželku. „Poslyš, ale komu dalšímu ještě jsi z té láhve nalila?! Tátovi?“ Mladá paní oponovala, že tatínek byl vozem a proto nepil. „Tak kdo ještě ochutnal?“, tázal se nesmlouvavý novomanžel. „Dala sis snad skleničku ty?“ Nyní ovšem paní musela připustit, že si taky maličko lízla, čistě ze zdvořilosti, aby Mistr Čalouník nepil sám . . . Choť se chytil za hlavu. „Majdo, a to ti na tom pití nepřišlo nic divného??!!! Jako že to smrdí anebo že to hnusně chutná?????!“ Manželka se zamyslela a potom přiznala, že to bylo opravdu moc hnusné pití, ale že si myslela, že to tak má být, protože jí všechny ty whisky, koňaky a brandy připadají podobně odporné . . . Mladý muž musel zvolit nějakou rozumnou a všechny možné průšvihy řešící strategii. Především, když už zjistil okruh všech osob, které mohly pozříti kafr namísto brandy, potřeboval též zjistit možný rozsah škod. Nejvhodnějším objektem pro takové podorbné zkoumání byla pochopitelně jeho mladá choť. Proto ji opět hlasem rázným povolal k sobě a jal se zkoumat stav její tělesné schránky. Vše vypadalo normálně až uspokojivě, až do okamžiku, kdy zavelel „vyplázni jazyk“ a před otřeseným zrakem objevil se jazyk milované družky jeho životní, pokrytý četnými bílými poleptanými ostrůvky. Vypadalo to děsně!!! Poté, co zděšenýma nevěřícíma očima znovu ověřil stav napáchaných škod a co manželku podrobil opakovanému výslechu s výsledkem „ne, opravdu jsem nic jiného nejedla ani nepila, jen tu půlku štamprlete s Mistrem, prostě ze zdvořilosti“ rozhodl se jednat rázně a přivolal na pomoc pohotovostní lékařskou službu. Sanita přijela neprodleně, službukonající lékař nebral událost na lehkou váhu a proto si mladou paní odvezli na internu, kde jí jako první nezbytný zákrok provedli důkladný výplach žaludku. Poté si ji nechali ještě tři dny 214

Jak otra´vit cˇalounı´ka

na pozorování; a protože se neobjevila žádná komplikace, propustili ji domů se závěrem „stav po otravě neznámou látkou“. Až potud vypadalo vše na příběh se šťastným koncem: ovšem v novomanželovi hlodala stále troška pochybností — jak to vlastně dopadlo s Mistrem Čalouníkem???!! A jak tudíž dopadne rozjednaná zakázka???!!!!! Nakonec se odhodlal, zavolal k Mistrovi do dílny a ke své velikánské úlevě dostal po chvilce k telefonu samotného Mistra. Živého!!!:-) Poměrně velice hladce se domluvili na postupu prací při renovaci starého nábytku . . .a když to mladý manžel už nevydržel a přímo se zeptal, zda panu Mistrovi nebylo po pohoštění nějak trošíčku nevolno (s podotknutím, že mladá paní to bohužel z nějaké příčiny odstonala), dostalo se mu rozveselené odpovědi: ”Ale jó, pane doktor, máte úplně pravdu! To pití, co mi panička nalila, bylo nějaký dost divný . . .Ale já, jak jsem vyšel vod vás, tak jsem se hned na rohu vyblil a tak už mi pak bylo načisto dobře. Tak nemaj’ strach, no néééé?!!!):-))) P.S.: a aby tohle vyprávění opravdu bylo příběhem jen se šťastným, ba nejšťastnějším koncem, musím ještě podle pravdy poznamenat, že ani mladá paní neutrpěla nižádnou úhonu. To — co jak ona, tak její manžel a posléze i přivolaná lékařská pohotovost — považovali za poleptaný jazyk, byly ve skutečnosti kousky těsta, které jí zůstaly na jazyku po tom, jak ochutnávala, zda má správě osolené bramborové těsto na placky . . .!:-)))

215


Cesty do tmy a do neznáma Kapitola LXXX. Ačkoliv si troufám o sobě prohlásit, že mám velice ráda přírodu včetně všech možných kytek, bylin, porostů a lesních velikánů, přece zůstává smutnou pravdou, že jsem nefalšované dítě velkoměsta, tedy že jsem fakticky tvorem nepoužitelným při nedosažitelnosti civilizačních vymožeností. Nedovedu určit světové strany podle lišejníku na stromech, nerozeznám souhvězdí na obloze, nedokázala bych upytlačit zajíce, abych měla co k večeři a nevím, které rostliny jsou poživatelné a které nikoliv. Takže ??? pokud by mě velice rychle neadoptovali vlci jako Mauglího anebo opice jako Tarzana, byla bych odsouzena k tomu bídně zahynouti. Především však jsem z městského života zvyklá na to, že ani v noci není ve městě tma a proto je pro mě orientace po setmění ve venkovském prostředí plna nečekaných nástrah. Stačí se zdržet u sousedů, pak se vracet do chalupy (baterku si zcela pravidelně zapomeneme doma) a máme o zážitky postaráno. Nejenom že trvá hodnou chvíli, než se mi podaří dopátrat se vrátek, ale i ten kousek cesty zahradou k chalupě bývá komplikovaný, zpravidla proto, že se mi podaří zabloudit do záhonu růží, který se táhne vedle cesty. A to, jak snad uznáte, je zážitek, který by si člověk raději odpustil . . . Ovšem tohle jsou jen takové náznaky bloudění, protože se jedná o trasu krátkou a navíc dobře známou, takže lze nalézt vždy nějaké záchytné body, podle kterých se dá vchod do chalupy nalézt. Dramatičtější to bylo v situaci, ke jsem se potřebovala dostat potmě do cíle několik kilometrů daleko. První zkušenost s tápáním ve tmě jsem učinila při večerním příjezdu vlakem do Velimi, odkud jsem se chtěla pěšky dostat do Osečka, do našeho starého statku. Rozhodla jsem se poněkud lehkomyslně, že to jistě i pozdě večer zvládnu ??? trasa byla dlouhá jen něco přes čtyři kilometry a za dne to neznamenalo žádný problém. Dokonce ještě na malém nádraží ve Velimi se mi zdálo, že to bude v pohodě. Tento pocit se však rychle začal vytrácet poté, co jsem se ocitla na silnici za městečkem a kolem mě se začala 216

Cesty do tmy a do nezna´ma

rozprostírat stále černější, hustší a důkladnější tma, ve které jsem neviděla nic, naprosto nic, natož abych mohla sledovat cestu, po které jsem měla jít. Moje jediné štěstí bylo, že silnici lemovalo stromořadí, takže jsem neskončila uprostřed polí, protože jsem se vždycky včas praštila o jabloň nebo třešeň. K mé smůle se však silnice asi kilometr za Velimí rozdvojovala ??? sice se jednalo jen o malou, místní silničku povrchu prašného, kdežto já jsem se potřebovala protápat silnicí asfaltovou, ale to mě pochopitelně nemohlo zarazit. Jakmile se mi naskytne možnost zabloudit, bloudím okamžitě a bez zaváhání. Pročež když se přede mnou konečně objevilo něco jako lidská sídla a já jsem se začala radovat, že je konec mému plížení se nízko při zemi (abych neztratila úplně kontakt s cestou, po které jsem se vydala), došla jsem po chvíli k trpkému zjištění, že jsem někde úplně jinde, než jsem měla a chtěla být. Zašla jsem si asi tak osm kilometrů. Na statek jsem tudíž dorazila teprve až se svítáním, kdy jsem se konečně mohla rozhlédnout po krajině a najít několik málo orientačních bodů, které mě dovedly k cíli . . . Podobný zážitek mě pak čekal při cestě do kempu v Takoníně. O pár minut mi ujel autobus, kterým bych se ještě v rozumnou dobu dostala do Chotýšan, odkud to bylo ještě pět kilometrů. Když už jsem však stála se sbalenou taškou na stanici autobusu, nechtělo se mi vracet se do pražského bytu a tak jsem se frajersky a neuváženě rozhodla, že pojedu večerním autobusem, který mě v Chotýšanech vyloží až v deset večer. Tak se i stalo a opět, teprve když se autobus rozjel a jeho světla zmizela v dáli, začala jsem mít dojem, že můj nápad možná nebyl z těch nejlepších. Al e už se nedalo nic dělat, jen pochodovat a doufat, že a cesta rychle uteče. Pochopitelně že noc byla temná, oblohu halily těžké mraky a nikde nebylo ani to nejmenší světýlko. Musím říci, že chůze, při které vůbec netušíte, kam pokládáte nohu ??? a jen doufáte, že to je pevný povrch silnice a ne nějaká jáma ??? je poněkud adrenalinový zážitek, který bych si ovšem docela nechala ujít. Sunula jsem se po cestě rychlostí zchváceného hlemýždě, 217


napřaženýma rukama jsem tápala před sebou a jen jsem doufala, že stále ještě jdu po cestě a že nikam nespadnu. Tady jsem měla jediné štěstí a to v tom ohledu, že cesta nikde neodbočovala a že se z ní doopravdy nedalo uhnout nikam jinam. Přesto však už dávno uplynula půlnoc, když jsem se teprve připlazila do kempu (ačkoliv mi normálně tato trasa trvala necelou hodinu). Poslední, zhruba kilometrový úsek, který tvořila úvozová cesta, jsem ušla prakticky po všech čtyřech, protože v té naprosto naprosté temnotě bez jediného náznaku světla jsem si už ani nebyla jista ani tím, že mám pod nohama opravdu zemi a musela jsem si na ni sáhnout. Jen jsem doufala, že po cestě se nebude potulovat některý příslušník četné populace lesní zvěře, protože jsem si jista, že by mě takové nečekané setkání dočista odrovnalo. Tipla bych to rovnou na infarkt. Jak vidíte, opravdu, přes svou zálibu v přírodě, mám s pobytem v ní určité potíže. Alespoň při nedostatku světla. Ostatně, když dokážu zabloudit za plného denního světla a při přítomnosti četných orientačních bodů či ukazatelů ??? není vlastně divné, že jsem se při svých cestách potmě a do neznáma neztratila definitivně?

218

Pań va´m lezˇ´ı za chalupou. Na zemi!

Pán vám leží za chalupou. Na zemi! Kapitola LXXXI. Když jsem před sedmi lety poprvé vstoupila do lánovské chaloupky, kterou mi předtím můj drahý promyšleně nedbalými náznaky představoval jako super-špica-eňo-ňůňo-luxusní rezidenci, na které lze od hodiny přijímat význačné státní návštěvy, jen vrozená odolnost vůči vnějším vlivům způsobila, že jsem neomdlela hned ve dveřích. Dokonce jsem ani s výkřiky děsu neutekla zpátky na autobusové nádraží do Vrchlabí, ale to má na svědomí spíše moje schopnost neuvěřitelně si komplikovat život. I dala jsem se do díla. Když jsem zvládla úkony, na které jsem stačila vlastními silami — jako byl důkladný úklid za použití několika hektolitrů Sava a jiných brutálních desinfekčních prostředků, vyházení plesnivějících krámů a vybojování prvního částečného vítězství v pořízení pračky, neb jsem se odmítla smířit s teorií „nač prát, stejně se všechno zase umaže“ — nastala fáze, kdy jsem si musela přiznat, že potřebuji co nejdříve pomoc. Odbornou. (Ne, nemyslela jsem psychiatra, i když ani ten by nebyl od věci.) Potřebovala jsem, aby se díla chopili zruční řemeslníci, kteří by něco provedli s vlhkými a plesnivějícími zdmi a děsila mě oprýskaná, místy rezivějící střecha, protože jsem si představovala, jak se k vlhkosti ze země bude domem šířit i vlhkost z deště. Cílevědomým nátlakem a poukazováním na to, že pokud chalupu nechtějí opravovat, bylo by racionálnější ji vyhodit do vzduchu a pobývat na pozemku ve stanech, se mi podařilo, že akce „zručný řemeslník“ se rozběhla a zakrátko jsme již obdrželi tip na pana Jandu, osvědčeného a doporučovaného zedníka-obkladače-příležitostného instalatéra-natěrače, prostě muže mnoha profesí; přesně jak bylo v našem případě potřeba. Pan Janda přijel na obhlídku objektu, aby si prohlédl budoucí zakázku a dohodl podmínky. Když to všechno prošel a ohodnotil, pronesl krátký a velice jadrný komentář, v němž shrnul jak stav nemovitosti, tak i své mínění o způsobilosti mužských členů rodiny. Těm se to sice opravdu, ale 219


opravdu nelíbilo, ale momentálně byli v těžkém oslabení a tak se skřípáním zubů mlčelia tvářili se, že souhlasí. Jako první a nejdůležitější úkol byla stanovena oprava a posléze natření střechy, protože, jak se rozvážně shodli pánové „dům se staví od základů a zachraňuje od střechy“. Teprve pak měla následovat izolace zdí, otlučení a nahození sanační omítky, která měla odstranit vlhkost. Náš zachránce-všeuměl si sice stanovil cenu za odvedenou práci v nepřemrštěné výši, ale zato požadoval, aby mohl v chalupě nocovat a abychom mu též zajišťovali stravování (čímž náklady poněkud vzrostly, protože to byl člověk postavy mohutné, což sice na jednu stranu umožňovalo, aby se do práce pořádně opřel, ale na stranu druhou jsme zalitovali, že ho radši nešatíme, protože by to vyšlo levněji než ho živit . . .). Nicméně vše bylo domluveno, obě strany byly se vším srozuměny a konečně byly práce na vylepšení chalupy zahájeny. Řemeslník se vydal po vratkém žebříku na střechu, aby ji spravil, opravil, odstranil zbytky staré, oprýskané barvy a pak znovu natřel. Práce mu šla od ruky, pilně pracoval od časného rána až do soumraku, takže když se první týden nachýlil ke konci, byla střecha připravena na nátěr. Na víkend pan Janda odjel domů, protože, jak se neopomenul pochlubit, měl doma mladou ženu a nemohl ji pořád nechávat samotnou . . . V pondělí pak přivezl plechovky s barvou — všichni jsme se shodli, že namísto dřívější myší šedi dáme přednost teplé červené — opět se vyšplhal na střechu a pustil se do práce. Tou dobou už byla pochopitelně skoro celá vesnice na nohou a všichni sledovali nevídané změny, které se „u Pražáků“ odehrávaly; takže se kolem naší chalupy neustále ochomýtal některý ze zvědavých sousedů a zapřádal debaty, aby se dozvěděl, co máme v plánu. Následující událost se odehrála tuším ve středu, kdy už byl hotov nátěr střechy na přední straně a řemeslník se uchýlil se svou činností na druhou stranu střechy, směrem do stráně. Bylo pozdní odpoledne, sedli jsme si s mužem na zahradu a vychutnávali vzácnou chvíli poklidu při šálku kávy — 220

Pań va´m lezˇ´ı za chalupou. Na zemi!

když tu idylku narušila sousedka, která se k nám řítila s ječivým pokřikem :„Honem, honem, utíkejte dozadu, pán vám leží za chalupou a vůbec se nehejbe!!“ Říci, že by se v nás krve nedořezal, by asi bylo slabým popisem šoku a leknutí, které se nás zmocnilo. Vyřítili jsme se za chalupu — a zděsili jsme se ještě víc. Řemeslník skutečně ležel na zemi, přes mohutné tělo měl pohozený přelomený žebřík . . .ale co bylo nejhorší, byl celý od krve, ba dokonce se velká sytě červená louže rozlévala po dlažbě pod ním . . . „Sanitku, honem sanitku . . .!“, zasípala jsem z hrůzou staženého hrdla a vrhla jsem se po mobilu, abych roztřesenými prsty vyťukala číslo záchranky. Ale než jsem to stačila udělat, mrtvola na zemi se pohnula, opatrně se převalila na bok a pak s mnoha jadrnými kletbami vstala a začala ohledávat pohmožděniny. Sanitku nebylo třeba volat, protože domnělá krev byla ta krásně červená barva, kterou si na sebe pan Janda při pádu ze střechy převrhl. Celý ten hrůzostrašně vyhlížející pád odnesl jen několika modřinami, takže se dá říci, že měl neuvěřitelné štěstí. No, to my ostatně taky, protože nehledě na možné nepříjemné důsledky úrazu byla klika, že jsme z prožitého leknutí nedostali infarkt!! P.S.: opravy a úpravy chalupy pokračovaly a pokračují průběžně dále k mé spokojenosti, ale zatím (honem zaťukat na dřevo!!) nám žádný další řemeslník odnikud nikam nespadl!!

221


Procházka se špatným koncem Kapitola LXXXII. Doufám, že si dnes nebudete myslet, že bych vás na dobrou noc chtěla strašit horrorem plným krve a násilí — přece jak jinak si vysvětlit ten ponuře znějící nadpis, v němž procházka, tedy činnost příjemná a veskrze pozitivní, má dopadnout neblaze, možná i katastrofálně?! Ale mohu vás uklidnit, protože přesto, že zmíněná procházka opravdu vyústila v situaci, která byla ošemetná a poněkud nebezpečná, vše se nakonec v dobré obrátilo a nikdo neutrpěl vážnější újmu. Abych vás uvedla do děje — tedy zmíněná příhoda se odehrála v Krkonoších, v obci Lánov, kde máme chalupu. Trávili jsme tam jedno hezké slunečné léto, pochopitelně za přítomnosti nejvýraznějšího člena naší rodiny, kterou je a vždy zůstane kokřice Anetka. Zatímco já jsem se zabývala obvyklou prací na zahradě a muž se pilně věnoval podřimování v lehátku, přišourali se ke mně další přítomní členové příbuzenstva se sdělením, že by si chtěli vyrazit na delší procházku směrem k Černé Hoře a že je napadlo, že by s sebou vzali Anetku. Zeptala jsem se psice, jestli se jí chce na výlet a ona vřele souhlasila, protože pro ten den už měla odštěkáno, kočky byly zapuzeny, liška ještě nevylezla a ptáci či motýli stejně rychle uletí, tak co na zahradě . . . Příbuzní tedy obdrželi příslušné pokyny, pes vodítko, aby neprovokoval myslivce a všichni vyrazili na pochod. Když se dostali kousek za poslední domky a kolem nich se rozprostíraly jen vábivé louky, nevydrželi už Anetiny významně teskné pohledy a z vodítka ji pustili. Spoléhali na to, že je to lovecký pes dbalý své cti a že tedy nebude zdrhat ani páchat jiné nepřístojnosti, jako je třeba polní nebo lesní pych. Anetka se opravdu chovala slušně, pouze dovádivě ve velkých kruzích obíhala skupinku svých svěřenců a radovala se z hezkého dne. Takto poklidně jim uběhla zhruba třetina zamýšleného výletu, když tu se chování milé psí 222

Procha´zka se sˇpatny´m koncem

členky výpravy začalo měnit. Rozjařená volností a nespoutaným pohybem zatoužila po větším splynutí s přírodou kolem sebe, ovšem v tom jí — alespoň dle jejího mínění — bránil čerstvě vyšamponovaný kožíšek. Ostatně, proti takové zhůvěřilosti, jako je koupel ve vaně a drhnutí srsti do zářivé čistoty i lesku protestovala a protestuje vždy a vytrvale, ale marně. Teď, jak tak probíhala loukou, zkoumavě nasála vzduch, zavětřila ještě jednou a důkladněji — načež pochopila, že nastal čas na změnu. Dlouhými skoky zamířila doprostřed louky a tam se, k nemalému překvapení doprovázejících lidí, začala povalovat v trávě. Trvalo to docela dlouho a i když jim to připadalo jako nějaké infantilní dovádění, nakonec se rozhodli jí domluvit, aby přestala blbnout a pokračovala ve výletu. Když k ní přišli, pochopili ovšem, že výlet vzal špatný obrat. Louka byla totiž příležitostnou pastvinou a to, co Anetu tak zaujalo a okouzlilo, byl produkt a znak toho, že kravičkám na pastvě nejenom chutná, ale i dobře tráví. Bylo rázem jasné, že pokračovat v procházce nemá smysl, protože s takto barevně, materiálově i pachově upraveným psem se nedalo nikam jít, zejména bylo nutné zrušit původní plán na zastávku v nějaké příjemné hospůdce. Ačkoliv se Aneta tvářila, že jako fakt nechápe, co na ní těm lidem vadí, byla odchycena, připnuta na vodítko a odtransportována zpět do místa nedávného startu, tedy na chalupu. Bohužel se však doba jejich neslavného návratu takřka přesně kryla s okamžikem, kdy jsem skončila s plazením se po záhonech, narovnala jsem si rozbolavělá záda a usadila jsem se na lavičce, abych chvíli odpočívala. Asi je celkem pochopitelné, že jsem nebyla v příliš dobrém rozmaru při představě, že chvilka nicnedělání skončí tak rychle. A když jsem ještě zjistila celý rozsah utrpěné újmy, mé rozhořčení převážilo a já jsem se slovy: „Když nedokážete ani chvíli ohlídat čokla, aby se vám takhle nezřídil, dělejte, co umíte!“, zašla do chalupy a důkladně za sebou práskla dveřmi. Nezbylo jim proto, než aby se akce „očista“ chopili sami a aby se nějak dopracovali stavu, kdy Aneta bude opět ve stavu přijatelném pro to, aby s námi sdílela stůl i lože. Nebylo to ovšem nikterak snadné, protože Anetka se odmítala vzdát svého báječného nového odéru, za jehož zachování bo223


jovala za použití všech triků i bojových technik. Závěrem vypadali všichni čtyři zhruba stejně — jako kdyby se na louce v kravinci vyváleli společně. Nicméně — konec dobrý, všechno dobré. A protože to byl náhodou rok, kdy sucho nehrozilo a bylo proto možno bez obav použít zahradní hadici, podařilo se nakonec proudy vody odplavit vše, co se z procházky přinést nemělo. A koupelna, mýdlo a šampon pak výletníky učinily způsobilými k návratu zpět do civilizované společnosti. Jen Anetka se tvářila zarputile a bylo vidět, že přemýšlí, jak by si pro příště zvolila promyšlenější taktiku. Procházka byla fajn, dá se říci, že přímo báječná — ale ten konec, ten se jí zkrátka nevyvedl!!!

224

Co si pocˇ´ıt s Prvnı´ Da´mou (v obchodeˇ)

Co si počít s První Dámou (v obchodě) Kapitola LXXXIII. Naši krkonošští známí jsou majiteli malého, ale prosperujícího obchodu s elektrospotřebiči. Jsou vlídní, ochotní a k zákazníkům vstřícní, což jim tito (zákazníci) oplácejí tím, že je mají rádi a chodí k nim často nakupovat. Jsou mimo jiné i šťastnými majiteli syna, který se jim obětavě stará o likvidaci nově vybudovaných vinných sklípků, takže je jasné, že se ve svém životě tak nějak celkově nenudí. Se svými zákazníky zažívají mnohé příhody, jak už to v kšeftě chodí. Některé jsou pro zasmání, některé k naštvání. Ale o tom až v jiném večerníčku. Jednoho letního dne se v obchodě objevila elegantní dáma energického chování, která si přála prohlédnout si nějaké lampičky či lustry. Neměla ujasněno, co by se jí vlastně líbilo, ale zato velice umně proháněla přítomného majitele i prodavače po prostorách obchodu i skladu, aby přinášeli stále nové a nové kusy k posouzení. Naštěstí byl tou dobou klid a ostatní zákazníci se neobjevovali, takže bylo možné kolem cílevědomé dámy poletovat přesně tak, jak se jí zamlouvalo. Celou dobu, co se tyto tanečky kolem svítidel provozovaly, pokukoval náš známý po náročné zákaznici, protože mu připadala děsně povědomá, jen si zaboha nemohl vzpomenout, kde ji asi tak mohl potkat. Ale pořád na to nemohl přijít a přitom si byl jist, že by někoho tak nepřehlédnutelného rozhodně nezapomněl, pokud by se někde osobně setkali! Dáma si zřejmě všimla jeho kradmého pokukování a na tváři se jí objevil výraz lehkého pobavení. Ale stále nedala najevo nic, až teprve na konec své návštěvy, když prohlédla všechno, co bylo v krámě ze zboží k dispozici a pro nic se nerozhodla, rozhodla se prozradit své inkognito, protože prohodila: „Tak dneska u vás nenakoupím, z těch lampiček by se žádná panu presidentovi nelíbila . . .“ 225


Hned ten večer se náš milý kamarád rozjel za námi, aby se podělil o tento zážitek. Hlavně mu dělalo starosti, zda se k tak významné zákaznici zachoval správně a podle etikety. Můj muž ho ovšem uklidnil, neb pravil: „Podívej se, znám tě dobře a vím, že jsi člověk zdvořilý, takže ses jistě žádné chyby nedopustil, protože jsi jí určitě neřekl nic ve smyslu hergot babo, když nevíš, co chceš, nechoď ’ to hledat k nám‘ . . . a to je všechno, na čem záleží. Nebyla to oficiální návštěva, takže si s protokolem nemusíš lámat hlavu.“ Uběhlo několik měsíců, skončil starý rok a nastal nový. Náš milý kamarád stále pilně zveleboval svůj obchod a i nadále kolem sebe šířil dobrou náladu a vlídnost k zákazníkům, byť si vymýšleli sebevětší pitomosti. A tu se jednoho únorového odpoledne otevřely dveře a dovnitř známým sebejistým způsobem vplula dáma, kterou tentokrát okamžitě poznal, protože po letní návštěvě si byl totožností První Dámy zcela jist. Vyšel jí tedy vstříc, aby ji zvláště zdvořile přivítal, ovšem v tu chvíli se ho zmocnili rozpaky, jak ji má vlastně oslovit a jak se má chovat. Výroky jako „Tak co nového na Hradě, paní presidentová?“ zavrhl hned jak mu proletěly hlavou, ptát se po zdravíčku starýho Klause se mu též nezdálo rozumné a tak se nakonec omezil jen na dotaz, čím může tak vzácné návštěvě posloužit. Tentokrát se probraly zásoby malých elektrospotřebičů a průběh byl zhruba stejný jako v případě letních lampiček. Jen atmosféra byla jaksi přátelštější. Nakonec sice ani tentokráte nebyl žádný obchod uzavřen, ale dáma přesto při odchodu neopomenula vyjádřit své potěšení z dobré úrovně služeb i nabízených výrobků a pravila, že se jistě zase přijde podívat. Náš přítel se zase, jako v případě první návštěvy, rozjel hned po zavření obchodu za mým mužem, aby s ním věc probral a aby se opětovně ujistil, že se nedopustil žádného prohřešku. Též si dělal starosti, zda to, že si ani podruhé nedokázala z nabízeného zboží vybrat neznamená, že je snad sortiment v obchodě nedostatečný . . .?! Muž ho uklidnil a pravil, že zmíněnou dámu zná z doby — pravda, již poněkud vzdálené — kdy byli společně v redakční radě jednoho odborného 226

Co si pocˇ´ıt s Prvnı´ Da´mou (v obchodeˇ)

časopisu. Takže, jak vysvětlil, je to dáma opravdu velmi energická, která ví, co chce, případně co nechce a do toho si nedá od nikoho mluvit. Úplně nejlepší je jí vyhovět, protože vysvětlování, proč něco nejde, ji rozhodně nepřesvědčí. „Ovšem,“ zasnil se maličko můj muž, „nedá se popřít, že má fakt moc pěkný nohy . . .!“

227


Anetin erotický život Kapitola LXXXIV. Venku nastalo (konečně) jaro, počasí je vlídné, slunečné a k vycházkám do přírody zvoucí, tak není divu, že tématem dnešního večerníčku bude krátký nástin erotického života, tentokrát ovšem naší milé kokršpanělky Anety. Pochopitelně, protože takový podnikavý pejsek umí nejenom zastavit dopravu anebo způsobit lidem kolem sebe rozličné úrazy, ale je to i tvor s vnímavou duší a citlivým srdcem. I když musím uznat, že na výroku mé dcery: „Já vím, mami — mezi tebou a Anetou je jen čistá láska a kus buřta!“ taky něco bude . . . Tentokrát však nechci povídat o tom, na koho, proč a kdy upírá Anetka svůj výmluvně teskný zrak a co je za tím za taktiku, tentokrát se zaměřím na to, jak na tom byla se vztahem k různým psím fešákům, protože i to k životu každé pohledné čubičky patří. Již v době, kdy Anetka teprve odrůstala z rozjívené psí puberťačky do mladé krasavice, začali si ji nenápadně obhlížet místní psi, se kterými jsme se potkávaly na procházkách. Jak se čubině prodlužovaly nohy a učila se svůdně vrtět zadkem, stával se tento zájem soustředěnějším, až jednoho dne, právě při ranním venčení před mým odchodem do práce, ke mně přistoupil urostlý dobrman, očichal si pýřící se Anetu a potom mi s rozhodným výrazem pomočil nohavici. Bylo vidět, že si tím na mě připevnil nápis RESERVÉ, aby ostatní zájemci viděli . . . Byla jsem bez sebe vzteky i trapností, zejména poté, co se mi majitel psího zločince sice omlouval, ale mezi jednotlivými větami vždycky vyprskl smíchy. Ostatní přihlížející pejskaři se smáli zcela nepokrytě. Odešla jsem domů, kde jsem ze sebe zuřivě servala oblečení a vrhla jsem se do vany, abych ze sebe proudy vody, několika litry desinfekce a balením tekutého mýdla smyla nezaměnitelný pach psí moči. Pozdní příchod do zaměstnání jsem zbaběle omluvila jakými nečekanými problémy s dopravou. 228

Anetin eroticky´ zˇivot

To ale nebyl konec mým útrapám. Mezi psy, navštěvujícími Folimanku, se tahle zpráva rozkřikla, a protože Aneta rostla do krásy a zájem měli tedy skoro všichni, začali si mě stejným způsobem značkovat i oni. Časem se u mě vyvinula slušná stíha, protože jak se ke mně rozběhl s radostným výrazem nějaký cizí pes, vyskakovala jsem na nejbližší lavičku anebo se snažila vyšplhat na strom za vzteklého ječení „táhni ode mě, mrcho zatracená, jestli mě pochčiješ, udělám z tebe trhanec!!!“ Toto trápení naštěstí ukončila sama Aneta, která z hihňavé puberťačky dospěla v důstojně se chovající mladou psí dámu a tak se rozhodla, že takhle by to nešlo, není přece žádná hej nebo počkej! A začala své nápadníky mlátit. Stačilo, aby se k nám s podlézavým výrazem některý z nich přiblížil a už po něm zuřivě chňapala a hnala ho pryč. Konečně jsem si oddychla a především jsem se zbavila nezaměnitelného odéru patníku na rohu ulice. Ale i hrdé krasavice se srdcem kamenným mají své slabosti a tou Anetinou, jak jsem ke svému nemilému údivu zjistila, byl typ psího houmlesáka. Takovému nedokázala odolat. Zatímco já jsem si vyhlížela nějakého pohledného kokršpaněla jako vhodnou známost pro Anetku (a v duchu jsem si zjihle představovala krásné ňuňu dětičky), ona sama kokry jako chlapy zcela pohrdala a nebyla ochotna jim ani odpovědět na pozdrav, natož aby s nimi šla na rande nebo do kina!!! Ovšem uválený vořech, který se svým stejně zanedbaně vyhlížejícím pánem bydlel na konci naší ulice, ten zcela opanoval její srdce i mysl. Nedočkavě ho vyhlížela, kdykoliv jsme vyšly na procházku, a pokud ho zahlédla, rozběhla se k němu s otevřenou náručí a láskyplnému olizování nebylo konce. Byla jsem z toho na mrtvici. Zkusila jsem Anetce vysvětlit, že by měla taky myslet na svůj původ a rodokmen — to přece nejde, aby měla děti podvraťáky, co by z nich vyrostlo?!! Ale bylo to marné, Aneta trvala na tom, že kokři jsou bez výjimky idioti a jen ten její vořech vořechovatej, to je zkrátka chlap. A buďto on anebo žádnej. Nedalo se nic dělat, smířila jsem se s tím, že tedy bude platit varianta „žádnej“, protože představa šesti až osmi štěňátek, u nichž by bylo hádankou, jak by nakonec vypadaly, pro mě byla nepřijatelná. Pochopitelně se tohle 229


rozhodnutí neobešlo bez Anetiných protestů či projevů nevůle až odporu, ale nedalo se nic dělat. Nepovolila jsem. Časem, jak Aneta získávala zkušenosti a objevovala stále nové triky a vychytávky, které uplatňovala jednak na nás a za druhé na svých psích souputnících, přecházelo ji romantické zanícení a místo toho používala více svůj nepopiratelný sexappeal k zištným účelům. Případně aby se maličko pobavila, když ukradla zánovní míček přímo pod čenichem psímu troubovi, který si přestal hlídat vlastní majetek, protože jí příliš upřeně koukal na zadek. Dnes je z Anety již ctihodná dáma v letech, kterou jaro zajímá spíše proto, že ji nezebou packy při procházkách jako na zledovatělém chodníku v zimě. Ale svůj názor na mužské plémě v zásadě nezměnila. Uváleného vořecha i s jeho ušmudlaným pánem sice už osud zavál bůhvíkam, ovšem Anetě zůstala slabost pro tenhle ryze chlapský typ. Pokaždé, když jdeme kolem nějaké té skupinky bezdomovců, polehávajících na lavičkách ve společnosti svých psisek, zaleskne se jí zrak, vypne hruď a začne svůdně kroutit boky jak striptýzová tanečnice. Dá mi pak hodně práce odtáhnout ji pryč dříve, než z toho vznikne skandál a veřejné pohoršení. Ale co se divím. Anglické šlechtičny mívaly odjakživa poněkud zvrhlý vkus; ve své době pohoršlivá kniha „Milenec lady Chatterleyové“ to naznačuje docela jasně, ne?!

230

Patrˇ´ı zuby do kufru?

Patří zuby do kufru? Kapitola LXXXV. V životě každého člověka nastávají události, kterým se dá směle říkat mezníky, které rozdělí život dotyčného na dobu Předtím a Potom. Zcela typicky to bývá vstup do školy, první pětka, první dvojka z mravů, první pusa od kluka/holky, maturita, přijetí na první vejšku, první svatba, narození dětí, první rozvod . . .a tak bych mohla pokračovat až k závěrečné události, vlastnímu pohřbu. A někde mezi naznačenými událostmi, spíše však v té části, která spěje k závěru, se nachází okamžik, kdy se náš zubař zatváří zkormouceně a řekne „kdepak, tady se nedá nic dělat, všechny zuby musí ven!“ Po nějaké době, nutné k provedení razantní zubní čistky se tak člověk musí nerad zařadit mezi nositele zařízení zvaného klapačky a musí se smířit s tím, že na to, co bylo Předtím, musí zapomenout a musí se naučit přijímat stav Potom co nejsmířeněji a pokud možno tak, aby byl schopen fungovat mezi lidmi a přitom ještě zvládat základní životní funkce, mezi které patří samozřejmě i přijímání potravy. Což není jednoduché. Ze svého okolí — protože sama se zatím naštěstí nalézám ve fázi Předtím (a doufám, že to dlouho vydrží) — ovšem vím, že to bývá zatraceně těžké a především ve fázi sžívání se s novou pomůckou potkává majitele řada nepříjemností či velice delikátních až společensky problematických situací. Případ pána, který přistoupil k přepážce v bance, přátelsky se usmál na bankovní úřednici, naklonil se k ní a nadechl se, aby pronesl své přání . . .načež mu obloukem z úst vyletěla zubní protéza, dopadla na pultík před vytřeštěnou úřednici a po chvíli skákání skončila vedle její ruky, je snad dostatečně výmluvný, aby každý pochopil, že se zuby sice vlastními, ale koupenými u zubaře, bývají četné lapálie. Zejména v rodině mého muže, kde se často vyskytuje záludná paradentóza, se takových historek objevuje několik. 231


Zřejmě nejstarší se týká mužova tatínka, který poté, co s manželkou absolvovali návštěvu příbuzných, usedl do vlaku, k okénku. Protože seděli v kupé, které bylo jinak prázdné, využil toho, aby si kradmo vyndal zubní protézu, která ho tlačila. Zabalil ji do velkého kapesníku a strčil do kapsy. Vlak se rozjel, příbuzní na nástupišti začali mávat a něco pokřikovali na rozloučenou. Manželka do něj šťouchla: „Tak jim taky zamávej!“ Tatínek přistoupil k oknu, otevřel ho, vyklonil se . . .a sáhl do kapsy pro kapesník, který vytáhl a začal jím usilovně mávat. Když koutkem zahlédl své draze zaplacené zuby, jak obloukem letí do kolejiště, bylo již pozdě litovat. Také mého muže před pár lety postihla situace, kdy zubní lékař smutně pravil „tak to musí všechno ven“ a pustil se do brutálního zákroku. Je pravda, že už tehdy se domluvili, že jak jen to bude možné, nastoupí na místo obětovaných zubů implantáty, nicméně skoro rok bylo nutné to vydržet a čekat, než se všechno zahojí a usadí tak, aby se implantáty daly bez rizika zasadit. Muž to nesl velice těžce a byl všechno jiné, jen ne trpělivý pacient, takže pořád si na něco dopáleně stěžoval. Ale asi žádná stížnost nepředčila tu ze začátku jeho rekonvalescence: to byl poměrně krátce po zákroku, kdy mu zuby vyrvali a dali mu, víceméně jen pro kosmetické účely (takže byl nucen se na několik týdnů vrátit do batolecího věku a přijímat jen tekutou stravu a kašičky, ale to je zas jiný příběh). Přišli ho navštívit dva zástupci vzdělávací agentury, se kterou nejčastěji pracuje: sice svou přítomnost vysvětlovali zdánlivě srdečným „nemocné navštěvovati“, ale účel byl jasný, potřebovali okouknout, zda si nemají hledat jiného lektora. Protože se však tvářili jako přátelská návštěva, byli vybaveni lahvinkou whisky. Muž měl tou dobou pochopitelně všeho tak akorát dost, takže mu nabídnutý panák přišel převelice dost. A tihle pánové zase rádi využili příležitosti k napití, takže se to brzy pořádně rozjelo. No, upravili se fakticky pěkně! Když návštěva odešla, doporučila jsem mužovi, aby si šel hezky rychle lehnout a doufala jsem, že náročný den již končí. Tu ale za mnou přišel z koupelny, v ruce držel nenáviděnou protézu a vypadal evidentně zoufale. „Já nevím, co se stalo“, naříkal, „ty zuby se nějak pokazily, nejdou vůbec 232

Patrˇ´ı zuby do kufru?

nasadit, podívej . . .!“ trpitelsky jsem si povzdechla: „Víš, to bude tím, že si je rveš do pusy obráceně, zubama do krku, víš? A teď už prosím tě fakticky jdi spát, nic lepšího nemůžeš udělat!“ Také moje švagrová před dvěma lety musela podstoupit nedobrovolnou výměnu přírodních zubů za umělé a také ona to snášela a dodnes snáší velice špatně. Zřejmě to ji vedlo k poměrně neobvyklému rozhodnutí, kterým bylo uložení zubní protézy do kufru, který s sebou brala při cestě s manželem na dovolenou v Paříži. Pochopitelně cestovali letadlem a pochopitelně kufr cestoval v zavazadlovém prostoru. Až potud by to bylo možná divné, ale koneckonců, ať si každý cestuje, s čím nebo bez čeho chce (pokud tím neohrožuje bezpečnost leteckého provozu, pochopitelně). Ovšem na letišti v Orly čekalo na švagrovou nepříjemné, ba tragické překvapení. Ačkoliv ona i manžel dorazili do cíle v pořádku, kufr se rozhodl udělat něco se svým nudným životem a změnil majitele. Prostě ho na letišti někdo ukradl. Veškeré pátrání bylo marné a tak švagrové nezbylo, než si po dobu pařížského pobytu odříci všechny křupavé pochoutky a dobroty, na které se těšila, a věnovat svůj zájem převážně jogurtům. Navíc po návratu z dovolené musela vysvětlovat svému zubaři, jak se to stalo, že potřebuje vyrobit novou protézu. Ale jedno bych ráda věděla. Co si asi myslel ten zloděj, když otevřel draze vyhlížející kožený kufr a našel tam rezervní prádlo a pečlivě zabalené zuby??!

233


Podvod, který se nepovedl, aneb pojišťovák vypravuje Kapitola LXXXVI. Tento příběh jsem slyšela poměrně nedávno, když se u nás konalo jednání se zástupcem pojišťovny kvůli změně v pojištění chalupy. Po jednání samotném nastal čas na kávu a kus nějakého toho drbu, takže posléze přišla na řadu i tahle historka. Je pochopitelné, že při různorodosti lidských povah se i mezi klienty pojišťoven nacházejí osoby se širokým spektrem vlastností a mezi nimi nechybí ani tací, kteří hledají způsoby, jak přijít k nějakému finančnímu obnosu i v případě, že je to mimo rámec dojednaných podmínek. Do této kategorie zřejmě patřil i klient, kterého budeme nazývat pracovním názvem Věnceslav. Ten si po nějaké době, co platil pojistku, usmyslel, že by z toho mohlo něco kápnout, a neprodleně se dal do díla. Napsal na pojišťovnu sdělení, že při návštěvě u svých přátel, manželů Vomáčkových, kde během konání oslavy narozenin připravoval v kuchyni svou oblíbenou kuchařskou specialitu, stalo se, že nešťastnou náhodou shodil na sklokeramickou desku sporáku těžkou dózu, deska se rozbila a hostitelům vznikla značná škoda. Protože však je on — Věnceslav — u P.T. pojišťovny pojištěn i pro případ odpovědnosti za náhradu škody, žádá tímto, aby byla předmětná částka uhrazena. Žádost se odebrala obvyklými úředními cestami do příslušného oddělení, byla prohlédnuta, zkontrolována a shledána oprávněnou, pročež bylo klientovi oznámeno, že poškození Vomáčkovi obdrží úhradu ve výši ceny běžné sklokeramické desky. Leč Věnceslav se s tím nespokojil. Poslal na pojišťovnu nesouhlasný dopis, ve kterém vysvětloval, že nemohou Vomáčkovým zaplatit BĚŽNOU SKLOKERAMICKOU DESKU, protože se jednalo o zboží, zakoupené a dovezené ze zahraničí a navíc to byl unikátní kousek, vyrobený na zakázku. V úvahu 234

Podvod, ktery´ se nepovedl, aneb pojisˇt’ova´k vypravuje

tedy připadá plnění přinejmenším ve dvojnásobné výši, než jaká je navrhována. Tím se ovšem záležitost z běžné pojišťovací rutiny dostala mezi záležitosti řešené s mimořádnou péčí a pozorností. Tým odborníků se dva týdny věnoval průzkumu trhu v oblasti sklokeramických desek, provedl rozbor, zhodnocení a následný výpočet částky, která by připadala v úvahu. Protože se jednalo o obsáhlý materiál a protože povšechně řečeno, s Věnceslavem byla domluva jak s kozou na ledě, byl zmíněný písemný materiál vložen do obálky a zaslán na Věnceslavovu domovskou adresu. Přesně v tom okamžiku se celý ten skvělý plán zhatil. Protože paní Věnceslavová, které listonoška vložila rozměrnou obálku do ruky, byla zvědavá, co jim zas ta zatracená pojišťovna chce; proto obálku otevřela a materiál si pročetla. A začala zuřit. Neboť manželé Vomáčkovi nebyli žádnými jejich rodinnými přáteli, to jen tu zmalovanou fiflenu Vomáčkovou měla už nějaký čas v podezření, že jí brousí za manželem. Kromě toho v době, kdy došlo k údajnému poškození kuchyňského spotřebiče měl být Věnceslav na služební cestě, takže je jasné, jak to všechno bylo. Rozlícená Věnceslavová se vydala k Vomáčkovým, aby si to hned zatepla vyřídila; žel, doma byl i manžel Vomáčka, který zase velice rychle pochopil, proč ho tentokrát manželka odmítla doprovázet na dovolenou s odůvodněním, že potřebuje doma důkladně vygruntovat a takhle bude mít klid na práci. Ve dvou dosud poklidných rodinách se tedy strhla bouře výčitek a obviňovaní, psaly se a následně zase trhaly žádosti o rozvod, bylo to zkrátka nadmíru dramatické. Nejhůře na tom však byl Věnceslav: kromě toho, že mu manželka opakovaně vyhazovala kufry za dveře a nafackoval mu podváděný Vomáčka, přišel ještě o útěšnou náruč milenčinu, protože madam Vomáčková prohlásila, že s takovým ignorantským troubou nehodlá už ztratit ani slovo. A šla se usmiřovat s manželem. 235


Věnceslav si proto zkusil aspoň zchladit žáhu na pojišťovně, kde jim vynadal, co to mělo znamenat, že mu tak důvěrné informace posílají beze všeho jen tak v obálce domů. A že teď bude chtít zaplatit úplně VŠECHNY škody včetně dvou rozvrácených manželství, ale ani tam nepochodil. Naopak, po lehce prohozeném upozornění, zda ví, jaké jsou tresty za pojišťovací podvody, urychleně vycouval s překotným vysvětlováním, že to byl prostě nějak nešťastně pochopený omyl, takové nedorozuměníčko, vážení . . . A poučení na závěr?! Když už chcete ošulit pojišťováky, NEBUĎTE NENAŽRANÍ!!!

236

Nejspolehliveˇjsˇ´ı budıćˇek

Nejspolehlivější budíček Kapitola LXXXVII. Domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že budík patří mezi nejméně sympatické části vybavení domácnosti. Protože jen málokdo je potěšen, když mu sladký ranní spánek přerve příkaz budíku — a je celkem lhostejno, zda drnčí, líbezně cvrliká anebo hraje něžnou melodii. Stává se ovšem, že si spáč postupně vypěstuje na otravný budík resistenci a jeho zvonění prostě zaspí. Anebo nezaspí, ovšem hrábne po něm, vypne a spí sladce dál. Tehdy je nutné vymyslet na vlastního člověka fintu a počet budíků zvyšovat, zároveň s tím však zvětšovat i vzdálenost od lůžka spáče. Budíky bývají rafinovaně rozmisťovány na skříně, mezi okna, na vzdálené stolky a poličky; to vše s nadějí, že řinčivý, neodbytný zvuk některého z budíků konečně zabere a člověk aspoň občas přijde do práce včas. Nechci nyní působit jako přílišný pesimista, ale na základě dlouholetých zkušeností soudím, že k opravdu spolehlivému probuzení v určenou dobu dochází jen tehdy, pokud někdo okolí, trýzněného mnohaminutovým zvoněním, nakonec nevydrží psychicky, vřítí se do pokoje, odkud se děsný randál ozývá a spáče shodí z postele. Též se doporučuje sebrat mu lůžkoviny, protože i chladný vzduch udělá svoje. Já sama mám jistou zkušenost, či spíše dvě zkušenosti s osobami, které popsaným způsobem k nutnosti ranního vstávání přistupují. Na prvním místě bych se chtěla zmínit o svém muži, kterého pracovní povinnosti nutí někdy vstávat ve velice nepřijatelný čas — zhruba mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Chápu, že je to ukrutenství veliké, ale méně už chápu, proč to mám odnášet i já!! Muž si totiž v takových případech instaluje po místnosti šest budíků různé velikosti a typů zvonění, nastaví je tak, aby začaly zvonit s odstupem deseti minut a ulehne k zaslouženému spánku. Ráno, vlastně v noci — protože čtyři hodiny nejsou žádné ráno — dokonce i to zpěvné ptactvo v létě ještě 237


chrní — začne řinčet první budík. Po několika minutách nesnesitelného zvuku se muž probere, tápavým krokem se vydá za zvukem, budík umlčí, ulehne zpět do postele a usne. Na rozdíl ode mne, která má díky popsanému procesu pro ten den dospáno. Vše se opakuje ještě pětkrát, a teprve po vypnutí posledního řvouna se muž vydává na cestu do koupelny, aby tam své rozhodnutí opravdu vstát učinil skutkem. Obvykle při tom potká mne, protože já jsem vstala již po budíku v pořadí druhém, abych se nemusela zbytečně nervovat. „Proč nespíš?“ táže se mě zpravidla ospale, leč vlídně. „Já bych spal, kdybych mohl!“ Mou odměřenou odpověď „To já taky“ nicméně nikdy nekomentoval, buď proto, že nerozuměl anebo právě proto, že rozuměl. V poslední době se při proceduře časně ranního vstávání stává ještě to, že si občas splete pořadí budíků a usilovně vypíná budík, který má zvonit později. Tím je jistota mého definitivního probuzení pochopitelně ještě zaručenější. Dalším tvorem, kterého jsem v budíkové záležitosti mohla dobře poznat, byla moje dcera. Ta si také natahovala tři až pět budíků, ale neprozřetelně je umisťovala do hlav postele, takže jí pak ráno stačilo jen natáhnout ruku a budík vypnout, případně zahodit. Ovšem na ni jsem vymyslela spolehlivý způsob, kterak ji vyburcovat, aby do školy či případně na brigádu chodila včas. Učenlivá Anetka totiž rychle pochopila, co znamená pokyn „udělej budíček“ a dala se do probouzení spáče způsobem nanejvýše důkladným. Především se dlouhým plavným skokem ocitla na posteli tak, aby dopadla pěkně na dceřino břicho. Pokud nevíte, jaké to je, když se vám v hlubokém spánku, kdy máte svaly pěkně uvolněné, znenadání do těla zaboří čtyři packy, které se zastaví až vedle páteře, říkám vám — buďte rádi! A to byl jen začátek. Protože vzápětí se Aneta pustila do důkladného a systematického olizování dceřina obličeje a pak se s radostným poskakováním a natřásáním vrhla pod deku, aby budící proces řádně dokončila. 238

Nejspolehliveˇjsˇ´ı budıćˇek

Ručím vám za to, že tenhle budíček funguje vždy a stoprocentně! (To není reklama — ostatně, Anetku nepůjčuji!!)

239


Honem nádech, krávy v zádech! Kapitola LXXXVIII. Tento příběh se odehrál opět v milé vesničce blízko Poděbrad, kde se událo mnoho z toho, oč se s vámi při svých vyprávěních dělím. Na začátku devadesátých let, když se v rámci restitucí vracely majetky, rozhodl se jeden z místních obyvatel, že se vrátí k odkazu předků, založí farmu s vynikajícím chovem krav a bude dodávat mléko pro celý okres. Vysvětlil tedy rodině, že barák se přestavovat nebude, musí se uskromnit a bydlet dál ve starém, protože především kravičky potřebují nové a pohodlné bydlení; nakoupil vynikající holštýnské jalovice a za podpory pracovité rodiny se pustil do díla. Vzhledem k tomu, že rodině původně patřily dost rozsáhlé pole a pastviny, nemělo stádečko dojnic zpočátku nouzi o přísun potravy — protože farmář byl toho názoru, že když chce, aby rohaté fešandy plnily dodávky mléka, musí je taky pořádně nakrmit a nešetřit na nich. Později, když se stádo rozrůstalo, pronajímal si pastviny od sousedů a ostatních obyvatel vesnice. Při svých pobytech na statku jsem si na farmu chodívala hezky postaru s bandaskou pro čerstvě nadojené mléko; a při té příležitosti jsem vždy okukovala vymydlené a spokojené kravky, které se po dojení poflakovaly po čistém a moderním kravíně, než se zase vydají na pastvu. Tyto pastviny se podle určeného harmonogramu měnily, takže byl pro ně přísun čerstvé a voňavé trávy vždy zaručen a zároveň tráva na loukách nepřerůstala. Jak už jsem dříve vyprávěla, jezdila jsem velmi často na výlety na kole za doprovodu své milé a věrné kokřice Anetky. Ta, protože milovala volné probíhačky po loukách kolem cesty, vždycky uběhla o několik kilometrů delší trasu, než jakou jsem ujela na kole. Jednou jsme se vydaly na oblíbenou trasu podél Labe, ovšem — jak Aneta záhy zjistila ke své značné nelibosti — louku podél cesty obsadily krávy 240

Honem na´dech, kra´vy v za´dech!

z farmy, které se tam líně procházely, popásaly se, případně odpočívaly v letním slunci. Anetu to pochopitelně namíchlo. Jednak ji uráželo, že se nějací psi dokážou vyžrat do podobné nechutné velikosti a za druhé nechápala tu drzost, že jí zaberou plac na běhání. Nevěděla tedy nic lepšího, než se na louku za zuřivého štěkotu vřítit a začít drzá zvířata vyhánět. Krávy, spokojené se životem i světem, ji zpočátku nebraly na vědomí. Zabučely na pozdrav a věnovaly se dál tomu, co zrovna dělaly nebo nedělaly, což ovšem posílilo Anetčino přesvědčení, že divní psi jsou nejen hnusně přerostlí, ale ke všemu ještě zcela pitomí. Začala je ze „své“ louky vyhánět. Kličkovala mezi jednotlivými zvířaty, občas náznakově chňapla po noze nebo nízko skloněné hlavě. Moje povykování nebrala vůbec na vědomí, ač jindy poslušně nechávala i běhu za rozkošným prchajícím zajícem — tentokráte se zřejmě rozhodla uhájit území, které si zabrala, proti vpádu cizích vetřelců. Krávy po chvíli pochopily, že to mrňavé drzé třeštidlo jim nemíní dát pokoj a rozhodly se něco s tím udělat. Napřed se shlukly do těsnějšího houfu na poradu, odhlasovaly si, která bude vůdkyní i mluvčí a začaly jednat. Tou dobou již Aneta pochopila, že se události točí směrem, který se jí nezamlouvá, nechala tedy běhání mezi jednotlivými kusy a začala kroužit okolo. Ovšem bohužel stále nezanechala provokativního chování a to přimělo krávy k akci. Strakatá vůdkyně se postavila do čela a napřed mírným, ovšem stále se zrychlujícím poklusem zamířila k Anetě. V tomto okamžiku milá Aneta usoudila, že i ona potřebuje nějakého vůdce, vzpomněla si na mě, střelhbitě mě shledala vhodnou pro takovou úlohu a přiřítila se ke mně. Dopálené krávy ji bohužel následovaly. Situace se vyhrocovala každou vteřinou, proto jsem nečekala na to, až se statná zvířata dostanou příliš blízko, zaječela jsem „čubo blbá, ty jsi taky kráva“ a šlápla jsem do pedálů. Aneta, kterou původní kovbojské nadšení už opustilo, mě následovalo. Stádo naštěstí tvořily dojnice klidné, mírné, 241


nestresované a neagresivní, takže se po krátké době vzdaly pronásledování a vrátily se ke své chutné krmi, na louku. Ovšem stejně mám dojem, že jsme dosáhly přinejmenším republikového rychlostního rekordu: já na kole a Aneta ve sprintu. Proto bych na závěr chtěla poradit každému majiteli štěněte, aby do výcviku mladého psa zařadil i několik lekcí o tom, kdo je a kdo není pes!!!

242

Kdyzˇ si zˇena s kocˇkou najde muzˇe se psem

Když si žena s kočkou najde muže se psem Kapitola LXXXIX. Moje vyprávění tentokrát bude o mé milé kamarádce jménem Kamila. je to žena vlídná, bystrá, příjemná a společenská, takže není divu, že je nás mnoho, tedy jejích přátel, kteří ji máme rádi. Jen ve výběru životního partnera se napoprvé poněkud zmýlila, protože se nechala okouzlit šarmem nepříliš úspěšného herce z okresního divadla, s nímž nakonec uzavřela manželství a postupně mu povila dvě děti. Panu manželovi se během let rodičovská role poněkud přejedla, začal uvažovat o tom, že jako umělec potřebuje mít dostatečně výkonnou Inspiraci a začal se po Inspiracích, pochopitelně v ženském převtělení, poohlížet. Kamila, která vařila teplé večeře, vychovávala děti a tajně plakala do polštáře, jeho nevěry snášela dlouhou dobu velmi odevzdaně, ale když se jejich manželství omezilo na průběžnou dodávku čistého prádla a navíc se zpovykaný choť zmínil o tom, že by občas mohl některou ze svých přítelkyň přivést na večeři, protože ty vinárny strašně lezou do peněz . . .vzbouřila se a podala žádost o rozvod. Poté, co absolvovala všechny úřední otravnosti, které s takovým krokem souvisí, i zařídila výměnu původního velkého bytu za dva menší (aby nehrozilo nebezpečí, že jednou exmanžela FAKT něčím majzne přes kebuli), vydechla si a začala znovu rovnat pošramocený rodinný život. Tehdy také pořídila dětem kotě, aby je tak odškodnila za ztrátu bydlení s tatínkem. Vybrala hezoučké mourovaté koťátko, které ji svou roztomilou podnikavostí a temperamentem na první pohled okouzlilo. Ovšem — jak již ze začátku mého vyprávění vyplývá, tato moje kamarádka neměla v osudu předurčen zrovna snadný život, a to se projevilo i ve výběru kočičího člena rodiny. Z koťátka totiž po pár měsících vyrostla statná, veliká, ba obrovská kočka, která nejenže terorizovala celou domácnost, ale rozhodovala i o tom, kdo může přijít na návštěvu. Návštěvníky, kteří se jí z nějakého důvodu zne243


líbili, pak bez milosti napadala ze zálohy, což kromě krvácejících škrábanců způsobovalo i šok a duševní újmu. Samozřejmě se nabízí otázka, zda si opravdu přinesla domů mládě kočky domácí anebo zda se k nim omylem dostala jiná kočkovitá šelma; ale to už zřejmě navždy zůstane zahaleno tajemstvím . . . Kamila se ale opět ukázala jako žena praktická a činorodá, takže nakonec vymyslela způsob, který umožňoval žít v relativní pohodě i ve společenství lidí a dravců. Společenský život se obnovil a návštěvy opět mohly bez obav docházet, protože bojová kočka byla před příchodem hostů zavřena do koupelny, pak jí byl předložen pamlsek jako úlitba za narušení soukromí a poté už se s přítomností cizáků smířila, jen je sledovala z vyvýšeného místa v pokoji a občas opovržlivě zaprskala. Jak je vidět, Kamila si přes veškeré potíže dokázala rodinný život zase srovnat a uspořádat, takže, když pominuly největší starosti, začalo se jí tak trochu stýskat po mužské přítomnosti — neboli, nastal čas, vhodný k tomu, aby se podívala, zda někde po světě nechodí chlápek, který by se k ní hodil . . . Sice takového nepotkala hned, ale nakonec šťastná náhoda takovému setkání napomohla a vypadalo to všechno báječně, romanticky a velice nadějně. Užuž si skoro chtěli zajít na radnici vyjednat termín svatby, když se před nimi objevil nečekaný problém: nový partner měl psa, krásného, urostlého boxera, který nebyl žádný domácí mazlík, ale byl to pořádně ostrý pes, který byl důstojným představitelem svého plemene. Oba perspektivní snoubenci tedy museli vyřešit problém, jak přesvědčit obě dominantní zvířata, aby byla ochotna sdílet jednu domácnost, aniž by vznikaly krvavé bitky na život a na smrt. O variantě „dát jedno ze zvířat pryč“ neuvažoval ani jeden, protože oba byli zastánci názoru, že pořídit si zvířecího člena rodiny je prostě závazek, který se nemá rušit. Začali proto psa i kočku seznamovat s myšlenkou, že budou žít společně, a pro začátek vybrali neutrální prostředí chaty, zapůjčené od známých — takže ani jedno ze zvířat si nemohlo činit teritoriální nároky. Jednodušší 244

Kdyzˇ si zˇena s kocˇkou najde muzˇe se psem

úlohu měl v tomto případě majitel psa, protože ten byl díky důslednému výcviku natolik poslušný, že by kočku nezakousl ani kdyby mu sama strkala hlavu do tlamy, pokud to měl zakázané. S kočkou to bylo pochopitelně horší, protože ta na nějaké rozkazy kašlala; ale zase nebyla úplně pitomá a měla proto pojem o rozdílu velikostí. Kromě toho byla vybavena dostatečnou empatií na to, aby věděla, co znamenají zeleně žluté záblesky v očích nehybně ležícího boxera a zřejmě netoužila po realizaci byť i jen části tooho, co tak zjevně naznačovaly. Když se uskutečnilo několik podobně náročných setkání za přísného dozoru, uvědomila si obě znepřátelená zvířata, že se asi budou muset smířit s přítomností toho druhého — a bylo možno dát jim více volnosti, aby si začali pravidla ujasňovat mezi sebou a vytvořili si vlastní podobu společného života. Pochopitelně se to neobešlo bez vrčení, vyceněných zubů a rozličných nadávek, ale postupně se stále zmenšovalo nebezpečí vypuknutí souboje na život a na smrt, kterého se majitelé nejvíce obávali. K uklidnění situace přispěl i fakt, že se všichni nastěhovali do nového bytu, protože ten původní, Kamilčin, byl pro početnější rodinu už malý. Dnes již jejich šťastné soužití trvá přes šest let, takže mohu prohlásit, že tento příběh má šťastný konec. Pes a kočka si sice do dnešních dnů nepřestali provádět drobné zlomyslnosti, ale dá se říci, že to už nepřesahuje kategorii jejich vrozeného smyslu pro humor, byť se v některých případech jedná o humor troošičku drsnější . . .

245


Partnerskou debatou ke zranění kolena Kapitola XC. Tvrzení, že my, lidé, se dělíme podle temperamentu (velice obecně řečeno) na flegmatiky, sangviniky, melancholiky a choleriky, není pochopitelně vůbec nové. Každý z těchto základních typů lidské povahy má své výtečné i nesnesitelné stránky, a od každého se lze nadíti různých překvapení. Ovšem nejvýraznější bývají cholerici, zejména když se jich sejde větší počet v menší společnosti. Pochybné štěstí, že takovéhle děje mohu sledovat z bezprostřední blízkosti, mám já — protože moje rodina je obšťastněna několika exempláři značné ryzosti a sběratelské ceny. Zejména oba synové jsou čistými choleriky, prakticky bez jakékoliv jiné příměsi. Pokud se vyskytují společně, není možno se v jejich společnosti nudit, protože je nutno neustále z jejich přítomnosti odklízet nože, láhve, dlažební kostky či jakékoliv jiné předměty, kterými by bylo možno si v záchvatu zuřivosti vzájemně ublížit. Ovšem, zatímco syn starší se oženil s typickou flegmatičkou, kterou nevytrhne z poklidného rozjímání ani manželův pokus prohodit špatně táhnoucí kamna zavřenými okny chalupy, mladší zřejmě zatoužil po životě plném vzrušení a vyhlédl si choleričku, která ve svých nejlepších okamžicích dosahovala téměř jeho úrovně. Je ovšem pravda — a to bych neměla zamlčet — že ačkoliv tento manželský pár zhusta budí ve svém okolí dojem, že se co nevidět stane svědky brutální vraždy, ve skutečnosti jsou oba dva se stavem svého manželského života docela spokojeni a jediné, co jim trošičku vadí, je fakt, že už je moc nikam nezvou. Inu, dnes jsou lidi vůbec až příliš nervózní a trocha křiku kvůli odlišnému názoru na vhodnost bílého či červeného vína k pokrmům je zbytečně rozhází . . . Tedy — tento mladší syn nám jednou pozdě večer zatelefonoval a tázal se, zda neznáme nějakého dobrého ortopeda, který by se ho ujal, a to co 246

Partnerskou debatou ke zraneˇnı´ kolena

nejdříve, protože má něco s kolenem. Telefonu se chopil znepokojený otec a začal se vyptávat, o jaké „něco“ se jedná. Syn ovšem poněkud zrozpačitěl a do vysvětlování se mu příliš nechtělo, takže jen nejasně mumlal, že by to mohly být natržené vazy, že nemůže chodit a že by zkrátka potřeboval toho doktora, aby se na koleno podíval. Viděla jsem, že starostlivý otec začíná brunátnět, proto jsem se chopila telefonu pro změnu já a začala jsem mámit podrobnosti o příčinách a průběhu úrazu. Ovšem moc jsem si nepomohla, protože jediné, co jsem z maroda dostala, bylo sdělení „my jsme si s Ivankou večer povídali a já jsem si přitom natrhl vazy v koleni“. Zůstala jsem poněkud paf. „No moment,“ namítla jsem, „to mi chceš namluvit, že jen tak sedíte, povídáte si a ty máš zčistajasna zraněné koleno? Co jsi při tom povídání, prosím tě, dělal?!“ Ale nátlak byl málo platný, nedozvěděli jsme se o moc více, nanejvýše doplňující údaje o tom, jak moc to bolí a že nemůže chodit. Pečlivý tatínek tedy zavolal svému ortopedovi, syn byl hned druhý den přijat, ošetřen, vybaven neschopenkou. Po patřičné době marodění se uzdravil a začal zase používat obě dolní končetiny, a to k chůzi, jak to ostatně Příroda ve své moudrosti předurčila. Ovšem teprve po delší době jsem se dozvěděla, jak se to všechno seběhlo — prozradila mi to Ivanka. Opravdu si tehdy „povídali“, ale byl to rozhovor jaksi v jejich stylu, takže hlas i razance se zvyšovaly s tím, jak probírané téma dostávalo šťávu. Ukázalo se však, že v lepší formě byla ten večer momentálně manželka, což navýsost pobouřilo ješitnost manželovu, který se rozhodl nahradit pádnost argumentů dramatickým odchodem z domova. A jak se tak zaslepený vzteky řítil úzkou předsíní ke dveřím, zakopl o krabice, které tam čekaly na odnesení do sklepa. Následoval nádherně vyvedený držkopád, po kterém skončil zkroucený mezi krabicemi a stěnou, s divně stočenou nohou . . . Co říci na závěr? Když si večer povídáte s partnerem, buď volte nekonfliktní témata anebo mějte aspoň volný přístup ke vchodovým dveřím!!

247


Bontón pro princeznu Kapitola XCI. Dnešní vyprávění se bude zase zabývat osobou mého muže, či přesněji řečeno činností, které se s takovým zaujetím věnuje poté, co opustil vábivý svět knih a záležitostí kolem jejich přivádění na svět a začal se věnovat zušlechťování lidského chování, jednání, komunikace — zkrátka etiketě. Jeho maminka, která byla vychovávána se „slečnami ze zámku“, mu k tomu dala dobrý základ a zbytek už mu přineslo usilovné studium i stálé pracovní povinnosti, které ho přiváděly do společnosti, kde se prohřešky přehlížejí, ale nepromíjejí. Jak čas běžel, začal se tedy o nabyté vědomosti i zkušenosti dělit s ostatními a dnes je proto úpěnlivě volán institucemi, kde se očekává návštěva hlavy státu či jiná událost podobně velkolepého významu a na honorář pana Špačka jaksi nevybývají peníze . . . Musím ale pro vysvětlenou dalším událostem říci, že tak, jak se věnoval knížkám a kultuře vůbec po stránce profesní, získal ještě zálibu ve světě magie, čar a kouzel, byť toto byla pouhá jeho záliba: a nevěnoval se kouzlení aktivně, nýbrž s o to větším zaujetím zasedal v porotách nejrůznějších soutěží. Pochopitelně, i tam nalezl rozsáhlý prostor pro uplatnění svých znalostí etikety, protože mnozí zruční a nadaní kouzelníci měli ve společenské obratnosti ne mezery, ale přímo propasti, a to se k jejich obvyklému kouzelnickému úboru, kterým je frak a cylindr, doopravdy nehodilo. A tak se poměrně ochotně podrobovali přitesávání svých zvyků a způsobů, leč výsledky mnohdy neodpovídaly vynaloženému úsilí, protože „co se v mládí nenaučíš, v stáří hledáš obtížněji . . .“ Asi nejvíce se natrápil v souvislosti s každoročním konáním prestižní akce, která se jmenovala hrdě Interfestival magie Praha, kam se, pravda, sjížděli každoročně soutěžící zvučných jmen z mnoha zemí světa, ale jejímž presidentem (jak zněl hrdý titul nejvyššího pořadatele) se zlomyslností osudu stával vždy člověk sic zapálený pro magii, ale ze společenské kategorie „slon 248

Bontoń pro princeznu

v porcelánu“. Muž se sice vždycky snažil podrobit dotyčného před zahájením akce tvrdému drilu, ve kterém mu především zakázal jakoukoliv vlastní iniciativu, zejména pak osvěžení úvodního přivítání hostů několika vtipy; pro všechny příležitosti napsal projevy, které je nutil naučit se zpaměti, ale výsledek bohužel nikdy tak úplně neodpovídal vynaložené námaze. Snad to bylo způsobeno tím, že jistá dávka exhibicionismu, který nutí lidi, aby se vydrápali na jeviště a předváděli divákům, čeho jsou schopni, v určitém okamžiku převážila nad zdravým úsudkem, vlna adrenalinu převálcovala dobré rady a dostavila se fáze „teď vám předvedu, jakej já jsem šoumen“. Blednoucího či naopak brunátnějícího muže jsem pak musela přidržovat, aby se na to jeviště nevyřítil taky a neudělal pořádek hned na místě. Takhle si musel počkat na přestávku a teprve potom začal otloukat — do té doby již ze záchvatu slavomamu střízlivějícímu presidentovi — o hlavu všechny přestupky a trapasy, kterých se dopustil. Ten se zpravidla začal bránit „ale já jsem myslel . . .“, což muže vytočilo do nepříčetna, protože zařval ? „Nemysli!! Prokristapána, člověče, jednou mi prokaž tu laskavost a NEMYSLI, ale POSLOUCHEJ!!“ Proto ve chvíli, kdy před konáním jednoho z těchto Interfestivalů byl informován, že se podařilo zajistit na zahájení alespoň krátkou, leč prestižní přítomnost příslušnice thajské královské rodiny, na rozdíl od sboru pořadatelů nezajásal, ale silně zbledl. Nicméně chápal, že pro lesk soutěže je nutno učinit všechno a tak se dal do díla s ještě větší urputností než jindy. Především do všech natloukl správné způsoby oslovování (Vaše Výsosti), značnou část výcviku věnoval tomu, kdy, jak a co vzácné návštěvě říkat a jak se chovat. V den zahájení soutěže se dostavil s deskami, v nichž byly papíry s výrazně napsanými nejdůležitějšími pokyny, a ty rozdal všem, kteří se na zahajovacím ceremoniálu podíleli. Asi správně tušíte, že mu to nebylo nic platné. Především činorodý pan president festivalu, ztrémovaný ještě více než jindy, přestal vnímat poslední předstartovní pokyny a na jeviště překotně vyběhl — jak jinak, bez toho důležitého papíru s projevem. Tedy začal improvizovat. Něco tak šíleného se snad neslyší ani v našich televizních pořadech. Koktal, blábolil věty, které 249


pokud měly začátek, chyběl jim konec a když se dokoktal k nějakému konci, rozhodně nebyl v pořádku prostředek jeho sdělení. Ve svém záchvatu trémy pochopitelně nezapomněl na princeznu, ale bohužel zapomněl dokonale na všechno, co se v té souvislosti naučil, takže ji originálně pozdravil jako „paní princeznu“, pak zablábolil, že sice není z pohádky ale z daleké země a že ééééééééé, paní princezna bude určitě tak hodná a přijde k němu na pódium, aby řekla obecenstvu „Dobrý den!“ Bledého tlumočníka mi bylo skoro stejně líto jako mého muže, který nabíral barvu spíše do šedozelena. Obávala jsem se jen, aby si to s koktajícím řečníkem nešel vyřídit hned, ale naštěstí mu pravděpodobně z utrpěného šoku vypověděly nohy službu, takže seděl mírně zhroucený na sedadle a jenom zíral. Šeptala jsem mu: „Nemůžeš ho zabít před tolika svědky, to by ti určitě neprošlo!!“ O přestávce — to už se muž trochu vzpamatoval — se vydal za pitomcem kouzelnickým presidentem, aby mu jen tak náznakově vysvětlil, co si o něm myslí. Ovšem ten se už vzpamatoval z trémy, byl rád, že má zahájení za sebou a tak sršel zcela neopodstatněnou sebejistotou. Proto na dopálený dotaz: „To si nepamatuješ, jak jsem tě učil, že máš princeznu oslovovat? Co tě to napadlo, říkat jí“paní princezno„??!!!“ udělal nechápavý obličej a vypadal chvíli zcela zaraženě. Ovšem po chvíli se rozzářil: „A jó, vona nebyla vdaná, tak jsem jí měl říkat“slečno princezno„! Tak to jó, já se jí třebas příště vomluvím!“

250

Jak zatocˇit s fo´biı´

Jak zatočit s fóbií Kapitola XCII. Nevím, kolik z vás má život zkomplikovaný tím, že trpí nějakou fóbií. Pokud však toto pochybné potěšení máte, jistě mi dáte za pravdu, že není jednoduché fungovat v životě, mezi lidmi a ve světě všeobecně tak, aby to neustále nevyvolávalo potíže a nepříjemnosti. Proto se většina lidí, postižených některou z četného rejstříku chorobných obav (z něčeho, co je jinak považováno za neškodné), snaží nepoddávat se nepříjemným stavům trpně, ale naopak hledají způsob, jak se jich zbavit. Svého času jsem také patřila do skupiny nešťastníků s fóbií; v mém případě se jednalo o strach z vody a o strach z výšek. U strachu z vody byl vznik problému pochopitelný; stalo se to tehdy, když jsem se v dětském věku poměrně úspěšně topila. Sice — jak napovídá skutečnost, že vám dnes píši večerníčky — jsem byla včas vytažena, ale od té doby mi voda naháněla doslova hrůzu. Přesněji řečeno — ne voda samotná, tu jsem stále milovala převelice, ale myšlenka na to, že bych se mohla ocitnout v hlubší vodě. Jen ta představa u mě vyvolávala naprosté ochromení, nemožnost normálně se nadechnout a zcela hysterické chování. Nakonec to dospělo tak daleko, že jsem se vodě, která by mi sahala výše než po kolena, důsledně vyhýbala — a přitom mě štvalo, že můj život je o tolik ochuzen. Plynuly roky a já jsem se pomalu smiřovala s tím, že už to lepší nebude. Pak jsem se ovšem se svou dcerou vypravila na zájezd do Španělska, k moři. Hned první den jsem si na břehu mořském uvědomila, že jsem výběrem místa pro trávení dovolené nastražila sama sobě past, protože bydlet v hotelu hned na pláži a přitom si nedopřát požitek z koupání jednoduše nejde dohromady. Umínila jsem si, že se nenechám svou fóbií už dál zotročovat a po letech trpělivého snášení jejích rozmarů jsem jí vyhlásila válku. Hned druhý den 251


jsem se vydala ráno, ještě před snídaní, na pláž a odhodlaně jsem vkročila do vody. Břeh se svažoval do hloubky jen velmi zvolna, takže jsem měla poměrně dost času na psychickou přípravu za opakování mantry „á dva tři, raz dva tři, plaveme hezky, zvolna, dýcháme, dýýýcháme, klidně, zhluboka, á dva tři, raz dva tři . . .“ Psychoteror ve spojení s myšlenkou na to, že za ty peníze přece neproležím dovolenou na břehu, zabral a já jsem se skutečně volnými tempy za ukázkově pravidelného dýchání vzdalovala od břehu. Když jsem doplavala k bójkám, napadlo mě, že bych si mohla troufnout se podívat, jaký kousek od břehu jsem — ovšem tím jsem si přivodila první a naštěstí jedinou komplikaci svého ranního pokusu. Břeh mi připadal opravdu hrozně daleko, a hlavně, nebylo na něm ani živáčka. Ale kupodivu, tohle ochromující zjištění mi pomohlo. Ve chvíli, kdy mi bezmála podle dřívějších zvyklostí začínaly vypovídat plíce, dostala jsem sama na sebe pořádný vztek. „Blůďo, ty pitomče,“ zahovořila jsem (v duchu, protože jsem šetřila dechem, který se mi nedostával, „jestli teď začneš jančit, tak se vážně utopíš, tady o tobě vůbec nikdo neví a nikdo tě zachraňovat nebude!! Tak se koukej sebrat a hezky doplav zpátky, vždyť nemáš ani sepsanou poslední vůli, v pokoji čeká dítě a v Praze Anetka!“ Není nad pořádné vynadání: dokonce i když člověk nadává sám sobě, mívá to blahodárný účinek. A tak jsem opět začala dýchat, plavat, a nejenom že jsem se dostala bez úhony zpátky na břeh, ale od toho dne už mi voda a hloubka pod nohama nedělaly problémy. Při své návštěvě Queenslandu jsem pak navíc objevila kouzlo šnorchlování a taky jsem se naučila proskakovat vysoké vlny, když se blížily ke břehu, takže jsem si konečně mohla vychutnávat potěšení z pobytu ve vodě, aniž by to bylo jakkoliv zkaleno protivnou fóbií. Méně štěstí v tomto ohledu měl můj muž, který, ač nikdy nepatřil mezi zvláště nadšené plavce, ve vodě problémy neměl. Ale tahle pohoda se zhatila při jeho pobytu na Floridě. Též se nechal zlákat kouzlem šnorchlování; ale když tak s hlavou pod hladinou sledoval hemžící se vodní živočichy, zjistil 252

Jak zatocˇit s fo´biı´

ke svému nepříjemnému překvapení, že mu brýle špatně těsní a že se mu do nosu při nadechnutí dostala voda. A aby nebylo málo toho, co ho vyvedlo z míry, začal ještě kolem ruch, křik a povyk, protože se objevil žralok. Muž propadl naprostému zmatku a rozhodl se, že se spasí útěkem. Ovšem — protože ve zmatku si člověk počíná obvykle zmateně, ne-li idiotsky — zapomněl na existenci lana, které by mu pomohlo dostat se na loď a měl v hlavě jedinou myšlenku, že musí doplavat sám. Bohužel si zvolil styl „prsa“, který byl pro člověka s ploutvemi na nohou mimořádně nevhodný. Na loď dorazil vyčerpaný téměř k smrti (těch cca 50 metrů plaval asi čtvrt hodiny — a zařekl se, že už ho do vody nikdo nedostane. Nedostal. Na začátku jsem se zmínila ještě o jedné fóbii, která mě trápila, a to byl strach z výšek. Nejkomplikovanější zážitek pro mě byl tehdy, když jsem na zahradě statku přistavila žebřík k vysoké třešni, abych se dostala k těch nejšťavnatějším a nejčervenějším plodům. Trhala jsem do košíku, trhala jsem do pusy . . .až mě najednou napadlo, že jsem vlastně vysoko a že přece trpím závratí. No, visela jsem tam na stromě, přicucnutá ke stromu i žebříku, asi hodinu. Ale protože mi po té době bylo jasné, že není nikdo, kdo by mě přišel sundat, a zejména proto, že podnikavá Anetka vylezla na žebřík za mnou a teď na mě zdola ječela, že ji mám jít sundat, nezbylo mi nic jiného než se přemoci a na roztřesených nohou se sesoukat zpátky na zem. Ale i tuhle fóbii mi pomohla zvládnout náhoda a neobvyklá příležitost. Když jsem byla na návštěvě Toronta, dostala jsem se se svými přáteli i na CN Tower, kde se v jednom ze dvou poschodí, přístupných veřejnosti, nabízí i možnost stoupnout si na průhlednou desku a podívat se tak z pořádné výšky: Viděla jsem, že některým lidem nedělal dobře už jen pouhý pohled na průhledný obdélník a obcházeli ho hezky z dálky: ale já jsem člověk především velice zvědavý a zvědavost prostě zvítězila . . . Tehdy jsem dokázala skoncovat se strachem z výšek. Pokud bych měla své zkušenosti s překonáváním fóbií nějak zhodnotit, pak bych nejspíše shrnula, že nejlépe se to podaří, pokud si člověk vezme do 253


Hloubka Jak ztratit (nebo zı´skat?) za´vrat’

hlavy nějakou pitomost. Možná je to tím, že nesmysl, který fóbii způsobuje, se vzájemně vyruší s nesmyslem, kterého chceme dosáhnout. Ale ať je to jak chce, u mě to prostě zabralo.

254

Jak nakojit hrˇ´ıbeˇ

Jak nakojit hříbě Kapitola XCIII. Z několika předchozích večerníčků jste se dozvěděli o existenci rodinné farmy ve vesnici, z níž pocházeli někteří mí předkové a kde jsem i já sama strávila nemálo času. Dokonce jste se před pár dny dozvěděli, jaké to bylo, když nás urostlé holštýnské krávy, rozmazlované a dobře živené, prohnaly po cestě podél Labe. Také jsem se zmínila o tom, že rodina, která se rozhodla věnovat se farmaření, se uvázala k tvrdé řeholi, protože hospodářství a zvířatům tam žijícím bylo podřízeno úplně všechno. Lidé — tedy majitelé, byli vždy až na posledním místě a zejména v krušných počátcích si museli zakázat myšlenku na odpočinek anebo na rozdělení prací na zaměstnance, protože penězi se muselo tvrdě šetřit. Pracovala proto rodina a pokud bylo třeba vypomoci, obrátili se na příbuzné anebo dobré kamarády. Oba jejich synové, kteří vyrůstali v tomto zaujetí rodinným podnikem a snahou o jeho zvelebování, naštěstí sdíleli rodičovský zápal; a proto jim bylo kupříkladu již někdy od puberty jasné, že se musí poohlížet po nevěstách, které budou ochotny s nimi takový osud sdílet. Starší syn, kterého otec pomalu zaučoval do chodu farmy, aby jednou mohl převzít jeho místo a zejména starosti, měl při výběru vhodné partnerky štěstí a brzy mohl rodičům představit svou snoubenku, jinak kolegyni ze studií na „hnojárně“, která se narodila také na vesnici a po přestěhování do města netoužila. Rodiče byli potěšeni, ba nadšeni, a snoubenka se na farmě proto brzy zabydlela. Pochopitelně se okamžitě začala ujímat všech potřebných prací, kterých tam byl vždy bohatý výběr, a za chvíli už to vypadalo, jako kdyby tam žila odjakživa. Nevím, jaké měla věno a skoro si myslím, že se ženichovi rodiče o věno ani nestarali, stačila jim její pracovitost. Ale dívka si na farmu přivedla odrostlé hříbě, krásného hřebečka, který ji všude věrně doprovázel a běhal za ní jako psík. 255


Jak k takovému ušlechtilému a napohled drahému zvířeti přišla? Předtím, než následovala hlas svého srdce a šla pracovat na farmu svého nastávajícího, přivydělávala si jako poměrně chudá studentka prací v hřebčíně. Tam byla také svědkem těžkého porodu nadějného hříběte, který skončil tragicky, smrtí matky. Hříbátko sice přišlo na svět živé, ale nevypadalo dobře a majitel klisny dal pokyn přítomnému veterináři, aby hříbě utratil, že stejně nemá šanci. V ten okamžik se dala přihlížející dívčina do hlasitého pláče a prosila, ať hříbátko nezabíjejí, že se o něj postará a že ho vypiplá. Zkušení koňáci se dívali na brečící stvoření s nedůvěrou, ba mírným opovržením nad nemístným soucitem, ale nakonec — asi aby konečně zarazil ten vodopád slz — pokrčil majitel klisny rameny a řekl děvčeti, ať si teda dělá co chce, že je hříbě její. A že stejně pojde (to hříbě, samosebou.) Adoptivní koňská matka se ihned pustila do záchrany, hříbě osušila, promasírovala, zabalila do teplé houně a na noc si ustlala u něj, aby ho mohla držet v náručí. K její velké úlevě a k překvapení všech hříbě nejen vydrželo do rána, ale začalo se zotavovat. Tehdy přišla na řadu otázka krmení malinkého sirotka a pro ten účel sehnala slečna vhodnou kozu. Samosebou skutečnou, živou kozu rohatou, protože její mléko bylo shledáno jako nejvhodnější náhrada mléka, které mu měla poskytovat jeho koňská maminka. Hříbě se podařilo zachránit a rostl z něj hezký hřebeček. Tehdy ovšem přišel za děvčetem majitel klisny a začal hartusit, jestli ví, že mu vlastně ukradla kvalitní hříbě z dobrých rodičů; a domáhal se vrácení svého majetku. Naštěstí však u toho nešťastného porodu bylo dost svědků, kteří se za zachránkyni hříběte postavili a proto jí koník zůstal: ale musela alespoň nespokojenému majiteli zaplatit odstupné ve výši třiceti tisíc korun, což pro ni jako studentku bylo dost obtížné — přesto s tím souhlasila, protože chtěla mít jistotu, že o svého milovaného koně nepřijde. Někdy v té době se seznámila se svým pozdějším manželem, a když se domluvili, že bude bydlet i pomáhat na farmě, ráda to přijala, protože tam mohla koně ustájit — ovzduší v hřebčíně už pro ni nebylo dobré a ráda se z toho místa dostala pryč. 256

Jak nakojit hrˇ´ıbeˇ

Dost často jsme se potkávali na projížďkách — já na kole s Anetkou, která pobíhala kolem, a ona, nejprve také na kole, to když bylo hříbě ještě na sedlo malé a jen jako pejsem pobíhalo kolem ní; později už jako hrdá jezdkyně na hřbetě nádherného, ohnivého zvířete. Vždycky jsem je dlouho sledovala pohledem a měla jsem pokaždé hezký pocit z toho, že někdy člověk uvidí na vlastní oči i malý zázrak . . .

257


Mléko nebo dítě Kapitola XCIV. Včerejší večerníček jsem věnovala povídání o rodinné farmě, na které urostlé, opečovávané a evidentně spokojené kravičky radostně dávaly mléko svému hospodáři. Ten pak je za mrzký peníz prodával mlékárně, aby měla z čeho vyrobit odstředěnou tekutinu, kterou si budou moci v obchodních řetězcích lidé koupit — již za peníz podstatně hodnotnější. Vzhledem k tomu, že jsem se s farmářem znala a že jsem ve vesnici bývala opravdu často, vykašlala jsem se na obchodní řetězce a jezdila jsem si pro čerstvě nadojené mléko přímo na farmu. Jsou lidé, u kterých toto moje sdělení vyvolává údiv, někdo se dokonce otřese ošklivostí; kupodivu mezi ty druhé patří i zmíněný farmář, který mi jen tak mezi řečí sdělil, že jemu mlíko nesmí do baráku, že by to v životě nepil! Nedbala jsem ovšem projevů škarohlídů a čerstvé mléko jsem i nadále považovala za lahůdku, které se jen tak něco nevyrovná. Na chalupu jsem si dost často brávala krom své dcery (v době, kdy byla ještě menší a nad víkendem či dovolenou s vlastní matkou ještě neohrnovala nos) i další děti; někdy to byly kamarádky dceřiny, někdy to byly děti mých přítelkyň, se kterými jsme si vypomáhaly s hlídáním ratolestí. Věrna svému přesvědčení, že — aby byly děti hodné, je potřeba je důkladně utahat — jsem je každý den honila po blízkém i vzdálenějším okolí. A protože polabská krajina je příjemně rovinatá, jednalo se nejvíce o výlety cyklistické. V bývalé stáji jsem měla zaparkována kola nejrůznějšího stáří, původu, velikostí i zachovalosti, takže každé dítko mohlo dostat vlastní dopravní prostředek a mohla jsem začít s výcvikem tělesné zdatnosti u mládeže. Pokud se mezi svěřenci vyskytovalo dítě hodně malé, měla jsem i pro tuhle situaci kolo, vybavené dětským sedátkem, které bylo umístěné ještě postaru vepředu, před sedlem. Ostatně, takhle ve vesnici jezdili snad všichni — nová pravidla silničního provozu se tam nějak moc nectila. 258

Mle´ko nebo dı´teˇ

Veškeré výlety, které jsem s dětmi absolvovala, se obešly bez průšvihů — pády z kola, pokud byly, nezpůsobily nikdy zranění horší, než jaké spravila trocha kysličníku, náplast a kousek čokolády. Při svých pobytech jsem pochopitelně pilně dojížděla pro čerstvé mléko na farmu (hodnocení „to není možný, vy to chlastáte jak Kučerovo králíci“ jsem raději nechala bez komentáře) a se stoupajícím počtem strávníků rostla i spotřeba, takže někdy obvyklé čtyři litry mléka nestačily a musela jsem mimo obvyklé porce, pro kterou jsem si jezdila brzy ráno, jet znovu, když bylo na farmě po večerním dojení. Děti tyto návštěvy u kraviček milovaly, zejména v době, kdy se začala objevovat nově narozená telátka. Bylo jenom nutné před odchodem děti dobře spočítat, aby se mi několik kusů nezamíchalo mezi mladistvý hovězí dobytek, protože projevy náklonnosti byly oboustranné a velice vroucné. Někdy je bylo při loučení dost obtížné rozeznat. Jednou navečer jsem se opět vydala na farmu pro zásobu mléka na příští den; větší děti nasedly na kola a nejmenšího, čtyřletého Honzíka, jsem si posadila před sebe na sedátko. Všechno proběhlo jako obvykle a bez potíží, jen několik metrů před vraty našeho statku usoudilo děcko, vezoucí se se mnou na kole, že je čas už vystupovat, vytáhlo nožky ze stupaček a tu pravou ledabyle zastrčilo do drátů předního kola. Následoval okázale dramatický pád, při kterém se kolo napřed postavilo skoro kolmo na čumák (dá se říci, že ten můj) a pak sebou energicky pláclo do trávy vedle cesty. Podvědomí zodpovědného pečovatele mi zavelelo omotat se kolem dítěte, takže tomu se krom leknutí vůbec nic nestalo (ani noha se mu do kola nedostala, padali jsme okamžitě) a já jsem sice byla odřená a potlučená, ale zdaleka ne tak zle, jak mi zpočátku připadalo. Jediný, kdo to doopravdy odskákal, byl náš vzácný náklad a důležitá součást zítřejší snídaně — bandasky byly prázdné a mlékem jsme zalili trávu před domem. Nezbylo mi, než dopravit děti domů, učinit nezbytná bezpečnostní opatření — tedy nařídit, aby po dobu příštích zhruba deseti minut nepáchaly žádné zlotřilosti a vydat se na farmu znovu. Když jsem vylíčila, co mě postihlo a vyžádala si nový příděl lahodné tekutiny, farmář se zachechtal a pravil: 259


„To se ti moc nepovedlo — . dítě se udělá zadarmo, ale za mlíko musíš platit! Měla jsi držet bandasky a nechat prcka, ať ukáže, co umí!“

260

Anetin prvnı´ Silvestr

Anetin první Silvestr Kapitola XCV. aneb jak zinscenovat pravé půlnoční překvapení Naše kokršpanělka Aneta se narodila 6. ledna, tedy na Tři krále; a proto je snadné spočítat, že když se oslavoval příchod Nového Roku a předtím se konalo silvestrovské rozloučení s rokem starým, chyběl jí jen necelý týden do jejích prvních narozenin. Za tu dobu stihla mnoho větších i menších lotrovin, ale především se stala bezkonkurenčně rodinným miláčkem a hýčkaným psím výrostkem. Ten rok, kdy s námi Anetka slavila Silvestra poprvé, jsme si já i dcera pozvaly domů celkem asi deset hostů a proto jsme se snažily, abychom nachystaly dostatečné pohoštění, aby se oslava vydařila i co se týká připravených pochoutek. V kuchyni bylo mnoho nejrůznějších dobrot, z nichž se připravovaly chlebíčky, jednohubky, obložené talíře, drobné pečivo a různě upravovaná masíčka na ochutnávání i všelijaké zobání. Aneta měla od malička ke kuchyním velice vřelý vztah, protože brzy pochopila, že se jedná o místnost z celého bytu nejzajímavější. Proto nám velice neodbytně asistovala při kuchyňském počínání, živě se zajímala, co to vlastně máme za suroviny a dožadovala se stálého přísunu vzorečků na ochutnání. Pravděpodobně uvolněná silvestrovská nálada způsobila, že jsme byly poněkud lehkomyslné a vzorečky na ochutnání jí poskytovaly v širokém spektru nabídky, a to včetně kousku výtečné kyselé okurčičky, rybičky, sýra, piškotu či některého z mnoha druhů pomazánek. Anetka to všechno vděčně a se zaujetím baštila a dávala nám najevo, že vaříme dobře. Když dorazili hosté a večerní zábava se začala rozjíždět, bylo toho dění na Anetu, uondanou nezvyklým ruchem v domácnosti, a přecpanou k prasknutí vyškemranými dobrotami, moc a proto si zalezla do nejodlehlejšího 261


koutku, kde se zapasovala vedle knihovny, stočila se do klubíčka a tvrdě usnula. My jsme se mezitím bavili dál, večer se vydařil. Konečně nastala půlnoc, rozléval se sekt, všichni jsme si přiťukávali s přáním štěstí v dalším roce . . .a vypukl ohňostroj, navíc lidé venku začali s rozličnými petardami i jiným rámusem. Anetu, do té doby sladce spící, ty rány probudily a vyděsily do nepříčetnosti, takže začala zběsile pobíhat po místnosti. Ovšem bohužel se zároveň tím leknutím projevily i neblahé následky jejího obžerství, psí žaludek rozhořčeně odmítl zpracovávat kyselé okurky se šunkou, sardinkou a kouskem ananasu, byť masitých soust byla převaha, takže jak Aneta skákala po křeslech, sedačkách a hostech, zároveň velice vydatně blila. Kromě mě, která jsem se snažila ji odchytit a odnést alespoň na druhé dějství do koupelny, stihla pozvracet ještě pět návštěvnic (všechny jsme samozřejmě byly oděny v pěkných společenských šatech), zčásti i dva z návštěvníků (alespoň kus nohavic), obě křesla, značnou část pohovky, zhruba třetinu plochy přednedávnem zakoupeného světlého koberce, dále zeď v předsíni, podlahu v předsíni a úplně na závěr ještě poblila celou koupelnu, jak jen to šlo nejvíce. Připadalo mi, že ten pes je snad kapacitně bezedný. Byl to nakonec opravdu hodně zvláštní Silvestr, kdy jsme namísto slavení přepírali oblečení, drhli koberec, vytírali a a uklízeli . . .Rozhodně se na takovou oslavu nedá zapomenout, protože takový program si jen tak někdo nevymyslí! Dramatický průběh tohoto prvního Silvestra pak na mnoho let poznamenal i oslavy konce roku v dalších letech, protože Aneta, ač se již nestal znovu ten omyl s přeplácaným žaludkem, při zaslechnutí prvních petard propadala hysterickému třeštění a tak byl od té doby můj způsob prožívání silvestrovských oslav poněkud fádní. Znamenalo to prostě prosedět celý večer, až do časných ranních hodin, zavřená se psem ve ztemnělé koupelně — kde bylo nejméně slyšet rámus zvenčí — a chlácholit třeštícího čokla. Asi nejdramatičtější to bylo při bujarém a dlouhotrvajícím vítání roku 2000, 262

Anetin prvnı´ Silvestr

kdy jsem končila až někdy v dopoledních hodinách, se psem omotaným kolem krku a obě jsme byly naprosto vysílené. Prostě — velkolepé oslavy si každý představuje a organizuje nějak jinak!!

263


Revizor sedlákem Kapitola XCVI. Tento příběh jest situován do přívětivé obce v Krkonoších, kde se nachází naše chalupa, o níž jsem vám již pár příběhů vyprávěla, protože tam padají řemeslníci ze střechy, o kus dál se pasou umělé kozy a vůbec je tam veselo. Nad naší chalupou se rozkládá bývalý statek bývalého sedláka Nováka, který se v minulosti přičinil o mnohou zábavu pro sousedy, zejména proto, že byl pruďas a startoval na první našlápnutí. V těch dobách navíc chalupu vlastnil tchán mého muže, který ji výhodně koupil od babky, již přestalo bavit po celou dlouhou zimu prohazovat si cestičku z chalupy, aby mohla dojít pro chleba; a v létě ji zas štvalo neustále chodit na trávu pro králíky či shánět krmení pro nenažrané slepice. Proto s nadšením přijala nabídku mladých, aby se k nim přestěhovala do města, bez smlouvání prodala chalupu i s pozemkem a krkonošskou obec opustila. Tchán, který byl zcela opojen nabytím vlastnických práv ke kousku půdy, když předtím vlastnil spolu s manželkou jen květináče za oknem, střežil žárlivě nedotknutelnost majetku a nesnesl, aby někdo nepovolaný byť jen nedopatřením šlápl na okraj trávníku. Proto vybudoval kolem chalupy plot (velmi různorodý, neb tchán byl člověk mimořádně šetrný), natloukl výstražné cedule „tady je Trautenberkovo“ a většinu času, prožitého na chalupě, strávil dohledem nad kolemjdoucími. Konflikt se sousedem sedlákem z horní usedlosti byl tedy otázkou jen krátkého času, a to tím spíše, že cesta k sedlákovi vedla ostrou zatáčkou kolem tchánovy chalupy a sedlák měl ve zvyku si cestu trošku zkracovat. Oba účastníci brzy propuknuvšího sporu byli stejně tvrdohlaví a hádaví, takže ostrá slova lítala z obou stran a jen značná diplomacie mého muže zabránila tomu, aby se rozhořel vleklý soudní spor o dvacet centimetrů široký pruh země v zatáčce, kvůli které se oba vzteklouni hádali. 264

Revizor sedla´kem

Tyto neshody uspokojivě vyřešil až čas; hádavý tchán se odebral do říše stínů, kde může podle libosti předkládat stížnosti na kvalitu nebeské many a rozměry přidělených křídel, a sedlák, zbavený důstojného soupeře, ztratil chuť do sporů s někým tak trapně vstřícným a komunikativním, jako je můj muž. Ovšem i v životě sedláka nastaly změny — manželka od něj utekla, protože usoudila, že nekonečná práce v hospodářství není přesně to, co si od života slibovala; a jediný syn sice až do své plnoletosti vydržel pomáhat otci, ale když oslavil osmnáctiny, šel si s tatíkem promluvit a především mu oznámil, že chce do města, že tenhle život není pro něj. Sedlák tedy na statku zůstal sám a proto mu nakonec nezbylo nic jiného, než prodat krávy i jiné zvířectvo a nechat si pro sebe jen pár slepic a králíků. Ostatně, jejich stavy mu pomáhá udržovat na trvale nízké úrovni chytrá liška, která se usadila ve stráni poblíž jeho obydlí. Syn, který se podle svého přání usadil až v Praze stověžaté, se mezitím snažil najít něco, co by ho v životě bavilo — anebo aspoň mu nevadilo tolik, jako dřina na statku. Napřed se zhlédl v kariéře slavného mistra kuchaře, proto se vyučil a začal si hledat uplatnění v nějaké restauraci, kde by zakrátko mohl zazářit svým kuchařským uměním, získat si proslulost a pochopitelně též bohatství. Žel, po nepříliš dlouhém čase zjistil, že jako začátečník se slávy nedočká, zato dřina v kuchyni se leckdy přibližuje dřině, kterou zažil na otcovském statku. Také v soukromém životě to měl nějaké zamotané, protože poté, co se neúspěšně dvořil několika exkluzivním krasavicím, napadlo ho, že se na celé ženské plémě proradné a zkažené může vykašlat; i obrátil svou pozornost do řad příslušníků stejného pohlaví. Nakonec to dopadlo tak, že seknul s kuchařinou a nabídl své služby Dopravnímu podniku; a protože dřívější dřina s kydáním hnoje kravičkám vypracovala jeho postavu do svalnaté robustnosti, nebyl problém získat práci revizora. Teď měl konečně zaměstnání, které ho naplňovalo spokojeností! Začal se najednou do práce těšit, protože takřka vždy chytil nějakého 265


černého pasažéra a chvíle, kdy na něj pouštěl hrůzu a počítal mu pokutu, patřily k nejhezčím zážitkům celého dne. Též v partnerském životě se mu zadařilo, protože si k sobě nastěhoval hubeného, neurotického mládenečka a proto si mohl kdykoliv zakřičet i doma. Ale Osud bývá zlomyslný a když si ověří, že někomu dělá dobře, že jiným dělá zle, s chutí na takového panáčka vyplázne jazyk a postrčí ho zase zpátky do bláta. Revizor, opojený vlastní mocí, při jedné z kontrol narazil na drsana, který sic byl případně ochoten uznat, že jezdit bez jízdenky se nemá, ale nebyl ochoten poslouchat k tomu hromadu řečí a připomínek o své zpustlosti. Nebyl taková vazba jako revizor, ale měl lepší fyzičku, a tak nabídku ruční dohry diskuse zvesela přijal a revizorovi napráskal. Tím tedy synovi sedláka skončila další slibná kariéra, protože utrpěná zranění fyzická ho vyřadila z práce na několik dní, ale psychicky se z tohoto otřesu již nesebral. Také chlapec, se kterým sdílel domácnost, se začal objevovat nápadně často ve společnosti vlídného staršího pána, začal zanedbávat úklid bytu i jiné domácí povinnosti — prostě najednou bylo zase všechno na draka . . . Nezbylo nic jiného, než opustit místo pražských nadějí a navrátit se do rodného hnízda, nyní již notně opuštěného. Otec, který si mezitím musel najít obživu jako přidavač na stavbě, přítomnost syna nakonec uvítal, třebaže si budoucnost potomka představoval původně poněkud jinak. Ale aspoň že ten statek nebude tak opuštěný!! Bývalý revizor se ve známém prostředí nakonec oklepal a rozhodl se obnovit rodinnou tradici. Že to myslí vážně, poznala jsem jedné dubnové noci, kdy jsme byli na chalupě, abych mohla udělat nějaké nutné práce na zahradě. Bylo něco kolem druhé hodiny ráno, když mě probudil divný hluk za chalupou: šla jsem se podívat a uviděla jsem malé rypadlo, kolem kterého pobíhali starý sedlák s mladým sedlákem (dříve revizorem) a ukrajovali si pro svou cestu další kousek našeho pozemku, tentokráte již ve zhruba metrové šířce. Když jsem to ráno při snídani povídala mužovi, jen pokrčil rameny a prohlásil, že se kvůli proužku zahrady nebude hádat, že mu nadosmrti stačily 266

Revizor sedla´kem

ty scény, které nuceně absolvoval s tchánem. Na oplátku jsem pokrčila rameny taky. „Kus trávníku sem, kus trávníku tam, mně je to taky jedno. Ale možná by měl ten revizorský šelma sedlák vědět,. že až s rozšiřováním cesty dojde k záhonům, vezmu na něj lopatu a pak bude ještě s pláčem vzpomínat na pohodovej čas, kdy ho mlátili jenom pasažéři!!!“

267


Zhoubný účinek telenovel, tvrdohlavý strýc a ortopedie Kapitola XCVII. Můj strýc byl jedinec povahy rázovité a projevů originálních; nebylo divu, když zdědil genetický materiál po otci (mém dědečkovi), který s rozseknutou hlavou a otřesem mozku chodil pracovat do lesa, a matce, která ho ještě týden před svatbou fackovala ze štokrlete. Jistý obrázek jste si ostatně mohli udělat už z příhody s useknutým prstem. Strýc měl během svého života mnoho zájmů a zálib — v mladších letech to byly obvyklé pánské libůstky, jakými jsou ženy, víno a zpěv, ale jak roky ubíhaly, pozvolna své koníčky měnil a když úspěšně minul sedmdesátku, zůstala mu především záliba v nemocech. Ne že by se jednalo o jev nějak zvláště mimořádný, protože od určitého věku je jen málo takových, kteří odolají touze pochlubit se v čekárně u lékaře ostatním žadatelům o recepty nádhernými žlučníkovými kameny, asfaltovými plícemi anebo játry, která na poklep zvoní. Strýc měl ovšem proti takovým obyčejným marodům jednu výhodu, a tou bylo jeho dříbější zaměstnání: pracoval jako vedoucí autoservisu, a to byla v minulém režimu funkce, na kterou neměl ani ministr zahraničí!! Proto pro něj nebylo složité vybudovat si klientelu složenou převážně z lékařů a lékárníků, ke kterým se choval velice vstřícně, ovšem jen za předpokladu, že si s ním budou povídat o nemocech. A že mu občas na požádání donesou nějakou krabičku léku . . . Tímto způsobem strýc při zaměstnání vystudoval medicínu a farmacii; když nastal čas jeho zaslouženého odchodu do důchodu, nic už mu nebránilo v tom, aby se plně oddal svému poslání. Začal léčit nejenom sebe a svou oddanou manželku, ale i další příbuzné a všechny přátele či sousedy, kteří před jeho zdravovědným uměním včas neuprchli. Některé choroby si mimořádně oblíbil, takže jimi trpěl nejenom on, ale i jeho pacienti v míře nebývale velké. Favoritem v seznamu preferovaných nemocí byl jednoznačně infarkt. 268

Zhoubny´ ućˇinek telenovel, tvrdohlavy´ stryć a ortopedie

Bylo docela běžné, že jsem se po příchodu k nim domů dozvěděla, že „tak tenhle týden jsem měl dva infarkty — jo a žena, té jsem rozehnal infarkt právě před deseti minutami“; po takovém sdělení jsem potřebovala rozehnat infarkt já. Především proto, že jsem věděla, že strýc si za léta své práce v autoopravně nasyslil velikánskou krabici medikamentů, kterými krmil své oběti. Marné bylo veškeré mé vyhrožování, že až jednou někoho zabije, ať se připraví na kriminál i moje pokusy dostat se k jeho lékovým zásobám a všechno to zlikvidovat. Podivuhodné mi na to všem připadá, že přes tyto nebezpečné aktivity se mu nikdy nestalo, že by někoho z důvěřivců zbavil života, a rovněž on sám nedoznal větší újmy. Vzhledem k tomu, že za necelý rok (doufejme) oslaví krásných devadesát let a to v až nepřiměřeně dobré kondici, tak dokazuje, že kvalitní genetický materiál zvítězí nad jakýmkoliv zacházením. Jen jedna z chorob, která se ke strýci dostavila skutečně a ne jen proto, že se mu líbilo stonat s něčím tak hezky pojmenovaným, ho doopravdy naštvala. Byla to artróza kolenních kloubů, kterou se snažil léčit nitroglycerinem jako infarkt tak dlouho, až se mu klouby úplně zdeformovaly a nebylo jiné řešení, než operace s tím, že dostane umělou náhradu kloubu. Anebo skončí na invalidním vozíku. Svedla jsem s paličatým strýcem, který se operaci zuřivě bránil, mnoho slovních bitev, než se mi povedlo jeho názor změnit. Pak, jakmile se rozběhl obvyklý kolotoč předoperačních vyšetření, začalo ho to dění kolem něj zajímat a na operaci se nakonec těšil. Ujal se ho jeden z našich nejlepších a nejzkušenějších ortopédů. Operace proběhla nad očekávání dobře a stav pacienta byl velice uspokojivý. Aby mohl chodit, byť o berlích, provedli jen výměnu jednoho z nemocných kloubů za umělý s tím, že po roce, bude-li vše v pořádku, se pustí do druhého a pak už se bude moci těšit na to, až bude moci odložit berle nadobro. Ten rok mezi oběma operacemi byl pro strýce neobyčejně otravný. berle mu překážely, rehabilitace operovaného kolena se (podle něj) vlekla a nemocné koleno, dvojnásobně zatěžované, zlobilo a bolelo k nesnesení. Proto byl 269


velice omezen v aktivitě, seděl tedy mrzutě doma, z dlouhé chvíle sledoval televizi a nadával. V té době ovšem do našich krajů a na televizní obrazovky dorazil fenomén mexických a argentinských telenovel, především pak neodolatelná Esmeralda. A stalo se něco neuvěřitelného — drsný strýc zcela propadl jejímu kouzlu a život se mu načas úplně změnil, protože každý díl sledoval s neutuchající pozorností, při sledování úkladů mlátil vztekle berlí do podlahy, při nebezpečných situacích křičel „nechoď tam, holka nešťastná, tak poslechni mě přece!“ a každému vykládal, že kdyby nebyl takový lazar, tak se sebere a dojede ty lumpy, co Esmeraldě ubližují, pořádně zpráskat a byl by jednou provždy pokoj. Teta, jako oddaná manželka, snášela tyto nepochopitelné projevy odevzdaně, jen se mi přiznala, že se občas musí odplížit ke strýcově lékové zásobárně a zobnout si pár diazepamů, aby ji přešly ty choutky vzít manžela po hlavě paličkou na maso. Ale když se rok s rokem sešel, shledal ošetřující lékař, že operované koleno se zhojilo uspokojivě a je možno přikročit k druhé operaci. Strýc, u kterého naštěstí převážila náklonnost k nemocem a zdravotnickým zásahům před pochybnou vášní ke slepé a pitomé krasavici, se vrátil ke svým dřívějším zálibám a celá rodina si mohla oddychnout, že pomatení bylo zjevně pouze dočasné. Po druhé, též úspěšně proběhlé operaci, však už strýc vzal průběh rehabilitace do svých rukou. Hned poté, co absolvoval první ze série potřebných pooperačních kontrol, oznámil, že se přesunuje na chalupu, aby se patřičně zotavil. Domluvy ani varování nepomohly a strýc skutečně odjel. Na chalupě pak rehabilitoval tak, že natřel celou střechu chalupy a garáže. Vždy se vysoukal po žebříku nahoru, berle si zavěsil na okap a pak už se chutě pustil do práce. No přece — jen on nejlépe ví, jak se správně léčí nemocní lidé, ne?!

270

Dobry´ skutek, po za´sluze potrestany´

Dobrý skutek, po zásluze potrestaný Kapitola XCVIII. Naší domácností se už několik prohání jablko sváru, které si mezi sebou čutáme; předmětem sporu je nezbytnost anebo naopak zbytečnost vymalování bytu. Mně se situace jeví tak, že malovat se rozhodně musí, pokud se nerozhodneme rozvěsit po stropech krápníky, čímž bychom se pokusili navodit atmosféru bydliště jeskynního člověka. Mužovi je zase líto historických artefaktů, které by zásahem malíře přišly vniveč — kupříkladu je velmi hrdý na strop v největším pokoji, který nese originální stopy po kulometné dávce, jež byt zasáhla za květnového povstání v pětačtyřicátém. Když jsem před třemi lety musela kvůli pracovním povinnostem zůstat celé léto v Praze, zmínila jsem se o tomto zapeklitém problému před mladými a oni se kupodivu nadchli pro ušlechtilou akci s názvem „překvapíme tatínka vymalovaným bytem“. V ten okamžik mi sice po páteři přeběhlo zamrazení jako varovná předtucha, ale zahnala jsem nemilý pocit a souhlasila jsem. Při domluvě o termínu bylo stanoveno, že se s prací začne co nejdříve, hned další týden. Další týden už se chýlil ke konci a stále se nic nedělo, pak se však přece jen jednoho pozdního večera mladí objevili. Domnívala jsem se, že mi jdou říci, že se akce odkládá — ale ne, oni hodlali začít. Alespoň prý vyklidíme ložnici, ta se vymaluje jako první. Inu, velkou radost jsem z nich neměla, pomalu se blížila půlnoc a já jsem musela vstávat ráno před šestou, ovšem řekla jsem si, že musím jejich dobrou vůli ocenit a tak jsem se společně s nimi pustila do vyklízení místnosti. Máme opravdu velký a opravdu rozlehlý byt, bohužel taky opravdu velice zabydlený mnoha předměty. Navíc mladí zvolili při přemisťování nábytku a větších předmětů z ložnice poněkud zvláštní metodu nahodilého umisťování, převážně tam, kde jim to od ruky upadlo a kde to nejvíce překáželo. Výsledkem bylo, že když byla ložnice vystěhovaná, dalo se zbytkem bytu (tedy třemi pokoji a prostornou halou) procházet či přesněji řečeno obtížně 271


se protahovat pouze úzkými klikatými uličkami, někde dokonce bylo nutno vylézt na skříň či polici a pohybovat se chvíli nad úrovní podlahy. Po podrobnějším průzkumu jsem zjistila, že jediná postel se nachází v samém rohu velkého pokoje, ukrytá za knihovnou, a je nutno podlézt dvě pohozené garnýže i se záclonami, pak se po břiše přeplazit přes velký peřiňák a skulit se dolů na postel. Vypadá to divně, ale jiná možnost prostě nebyla, protože všechny další gauče, pohovky, válendy anebo třebas křesla byly buď rozebrány na součásti anebo zarovnány haldami knih ze čtyř prostorných knihoven. Ještě jsem se mohla uložit do vany, ale tam jsem zase nedostala žádné lůžkoviny, které byly zatarasené výše popsaným způsobem na znepřístupněné posteli. Trochu mě toto zjištění poděsilo, ale pak jsem si lehkomyslně řekla, že se jedná tak o dva, o tři dny a to už nějak překlepu. Ó, jak jsem se mýlila! Minula už třetí hodina ranní, když jsme skončili vyklízecí akci — a když mě mladí dorazili prohlášením: „No, my teď odjíždíme na dva týdny na dětský tábor jako vedoucí. Tak se tu měj hezky a odpočiň si!“ Tomu se říká dostat pecku přímo mezi voči. Zůstala jsem bez dechu a beze slova, nezmohla jsem se ani na chabou otázku, jak mám dva týdny proboha přežít za takových podmínek?! Bylo to krušné — a to je velice, velmi mírně vyjádřeno. Především jsem zůstala po další dny v oblečení, které jsem měla při stěhování zrovna na sobě, což bylo ležérně seprané triko, obnošené džíny a pantofle, protože bylo nemožné dostat se do skříně či k jakémukoliv jinému šatstvu. V kanceláři, kam jsem obvykle chodila v kostýmu, se dost divili. Když uplynulo hrůzyplných čtrnáct dní, dočkala jsem se konečně návratu obou pachatelů a akce mohla pokračovat. Ani pak však nebyla naděje na „bude to hotové za dva, tři dny“ (mluvíme pořád jen o té jedné místnosti!), protože jejich harmonogram práce zůstával stále zhruba stejný: příchod kolem jedenácté večer, hodina až dvě duševní příprava, do tří ráno malířské 272

Dobry´ skutek, po za´sluze potrestany´

aktivity, pak odchod z místa činu. Za další dva týdny jsem mohla sloužit jako názorná pomůcka, jak vypadá zombie. Malováním ložnice jsme popsaným způsobem strávili oba letní měsíce. Když se přiblížilo datum tatínkova návratu do Prahy, pracovní tempo se najednou zrychlilo a přišel den, kdy zaznělo „Domalováno!“ a mohlo se konečně uklízet a stěhovat. Byli povoláni „starší mladí“, kteří se zapojili a opětovné nastěhování věcí do ložnice tak slibovalo proběhnout již ve velmi svižném tempu. Pak se to ale zadrhlo. Mladší syn, znalý puntičkářství svého rodného otce, pořídil ještě před vystěhováním místnosti velice podrobnou fotodokumentaci, abychom si ušetřili hlasité lamentace na téma „zpřeházeli jste mi tužky na psacím stole, jak já teď budu žít, když barevně neladí!!“ Ovšem jeho žena, která chtěla před nastěhováváním akci trochu urychlit, se chopila sama fotoaparátu, aby začala zkoumat detaily, a přitom se jí podařilo všechny obrázky, celou kartu smazat. Další tři hodiny se mladí manželé ukrutně hádali, kdo je větší blbec. Když jsme je od sebe odtrhli, nezbylo než konstatovat, že věci musíme nastěhovat popaměti, žel nikdo z nás zrovna fotografickou pamětí nevynikal; takže se stále ozývalo „tady přece vždycky bylo něco červeného, neviděli jste tu někde takovou věc?“ Už svítalo, když jsme mohli říci, že máme hotovo: ložnice byla vymalována, uklizena a znovu zabydlena nábytkem i jiným vybavením. Všichni jsme se na to dívali s pochopitelnou hrdostí a chápali jsme, jak se asi mohl cítit Stvořitel, když uplácal zeměkouli. Pak ovšem dostali mladí strašlivý nápad: v neděli, až se otec vrátí, všichni se „jako náhodou“ objeví a budou sledovat, jak se na tu změnu bude tvářit. To bude překvapení! Ten se bude divit!! Ztuhla jsem leknutím, protože bezpečně vím, že jestli něco můj muž nenávidí, je to překvapení a situace, ve kterých se diví. Dovedla jsem si proto 273


velice živě představit, že při shlédnutí napáchaných změn dostane záchvat vzteku, všem nám strašně vynadá, jeho synové i snachy se s ním zuřivě pohádají a původně ušlechtilý čin bude příčinou rodinného rozvratu. Bylo mi jasné, že musím porušit slib mlčení, ke kterému mě mladí zavázali, aniž by se starali, co na to říkám; a tak jsem dojela na chalupu a během poklidného nedělního odpoledne jsem muže seznámila se situací. Inu, idylka vypadá trochu jinak, ale rozdýchal to. Při návratu do Prahy už byl pak natolik ve formě, že dokázal sehrát přesně tak báječné divení a překvapení, po jakém jeho děti tak urputně toužily. Všechno tedy skončilo smírně, radostně a ve vzájemných projevech správné rodinné náklonnosti. Když všichni mladí odešli a zůstala jsem s mužem v bytě sama, pozorovala jsem ho, jak chodí po čerstvě vymalované místnosti a přemisťuje knížky či jiné předměty na správná místa, která mají zaujímat. Pak se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a pronesl: „No, po vymalování je to tady vážně světlejší a hezčí. Tak jsem si řekl, že ti to asi odpustím.“ A tento příběh vám dnes vyprávím proto, abyste si rozmysleli dobré skutky, protože vidíte, že spravedlivý trest přichází opravdu vzápětí!

274

Mysˇka v domeˇ nenı´ pro meˇ

Myška v domě není pro mě Kapitola XCIX. Často se tvrdívá, že ženské pokolení se nebojí ničeho anebo skoro ničeho, s výjimkou myší. Historek o dámách, skákajících za hlasitého pištění na stoly a lezoucí na skříně, jsem slyšela nespočet, ale zatím jsem neměla příležitost se podobné show zúčastnit. Možná proto, že mi chyběl náležitě barvitě zářivý příklad, který by mě inspiroval, abych ho následovala, u mě se tato myšofóbie nerozvinula a při pohledu na pobíhající myšky si spíše říkám, jak roztomilí jsou to tvorečkové. To ovšem neznamená, že bych ve výskytu myší v obydlí spatřovala nějakou výhodu — naopak, svou oprsklostí, s níž si kdykoliv dokázaly posloužit z našich zásob, mi šly důkladně na nervy. Také důvěra, s níž myší matky vyváděly své mladé v mých lůžkovinách, mě kupodivu nenaplňovala takovým pocitem štěstí, jak nejspíše doufaly. Zejména pobyt na našem starém statku začal být díky stále těsnějšímu soužití myší se mnou komplikovaný, protože myši už se nerozpakovaly dojít si posloužit do špajzky kdykoliv během dne a neodradil je ani můj nechápavý výraz. Když jsem jednou otevřela šuple s příbory, a tam se vidličkami prohrabovala myška, která se na mě nevzrušeně podívala a pronesla „hergot, co to skladujete za divný věci, nedá se to ani ukousnout!“, vyplýtvala jsem poslední zbyteček trpělivosti a tolerance a vyhlásila jsem myším válku. Ovšem — vyhlášení je jedna věc a samo bojové tažení věc zcela odlišná. Shledala jsem totiž, že mi chybí potřebná výzbroj, potřebná k tomu, aby mě myši začaly respektovat. Honit myši smetákem nemělo smysl, tím jsem je jen pobavila a rozdováděla. Anetka jako chytač myší taky neprokázala potřebnou kvalifikaci, zřejmě proto, že jsme jí jako štěněti často pouštěli autíčka na setrvačník, což ji velmi bavilo a náramně si vyhrála. Myši brala proto jako modifikaci autíček, jen jí chybělo legrační vrčení a taky příliš 275


rychle zalézaly pod nábytek. K mému nemilému překvapení se z toho stala oboustranně vítaná zábava a počet myší ve stavení se zvýšil, proto se mezi myším společenstvím rozkřiklo, že se u nás o víkendech pořádají sportovní soutěže, občerstvení zdarma. To bylo nemilé. Ale co mi zbývalo?! Obvykle používané prostředky jako je jed na myši, jsem zavrhovala, jednak z přesvědčení a pak proto, že přítomnost Anety, zastávající názor „ochutnat se má všechno, vždycky můžu zvracet“ něco takového vylučoval. Pastičky na myši mi vadily rovněž kvůli humanistickým ideálům, poletujících volně mou rozbouřenou myslí, i z praktického hlediska, protože kromě zásady, týkající se konzumace neznámých pokrmů, zastávala Aneta i mínění, že svět je plný hraček pro psy a jen se musí vyzkoušet, jak fungují. Už to vypadalo, že tento problém nevyřeším, když mě najednou osvítil nápad, dokonalý ve své jednoduchosti. Sice jsme kočku, která má stran myší vyhraněné názory i zažité způsoby chování, neměli, ale všude kolem ve vesnici jich byla spousta. Začala jsem se po těch krasavicích poohlížet, a když jsem — příhodně, hned u sousedů — objevila kočku nebojácnou a společenskou, bylo už jen otázkou krátké doby, než jsem ji zkorumpovala pamlsky a přilákala na návštěvu do našeho stavení. Kočka sice při příchodu spráskla ruce a prohlásila: „Tady to ale vypadá!!“, ale hned nato se chutě pustila do díla. Mezi myší populací vypukl chaos a brzy následovalo nucené vysídlení do polí, kde bylo i s ohledem na přítomnost černých dravců bezpečněji než ve stavení, které si vzala pod patronát najatá kočka s výcvikem (pravděpodobně) z cizinecké legie. Také na chalupě v Krkonoších jsme museli řešit problémy s výskytem myší, které se k nám stahovaly na zimu, kdy stačily sežrat všechno, co nebylo pevně uzavřeno ve skle nebo kovu a usidlovaly se s potěšením v matracích nebo lůžkovinách. Opět se osvědčil již vyzkoušený způsob, že nejlépe si s nimi poradí zkušená kočka domácí. Mohu proto s uspokojením konstatovat, že poté, co jsem v loňském roce uzavřela přátelský vztah se třemi kočičími krasavicemi se sousedství, je náš myší problém naprosto uspokojivě vyřešen. Kočičí dámy obětavě hlídkují kolem stavení a poté, co zjistily, 276

Mysˇka v domeˇ nenı´ pro meˇ

že se lze protáhnout pootevřeným okénkem v koupelně, procházejí a kontrolují i vnitřek. Pochopitelně, že právem očekávají, že se jim za vynaloženou práci odměním chutnými večeřemi, až se zase do chalupy nastěhuji, ale vzhledem k tomu, že jsou to kočky vzdělané, co se vyznají ve světě a dokáží s přehledem promluvit i o celosvětové ekonomické krizi, považuji jejich požadavek za přijatelný a oprávněný. Nakonec — pracují, proč by neměly dostávat za práci odměnu?! Jen se poněkud obávám, aby to s tím všeobecným rozhledem nepřehnaly a nezačaly pak stávkovat kvůli benefitům a za zvýšení mzdy!

277


O Žolíkovi aneb Mít hospodu na mýtince Kapitola C. Před několika lety mě osud zavál do půvabného údolíčka s přiléhavým názvem Trojdolí, kde se nalézal polorozpadlý kemp, pozůstatek někdejšího pionýrského tábora. Je to místo odlehlé, turisticky zatím málo využívané, plné přírodních krás a nestresované lesní zvěře, takže tam lze potkat i skupinku loudících kňourů, jak už jsem vám vyprávěla v jednom z večerníčků. Hledala jsem tehdy nějaké příjemné místo, kde bychom mohli se skupinkou spřátelených Okounů uspořádat víkendové setkání, podmínkou byla jednak láce pobytu i to, aby ubytovací zařízení nebylo příliš naplněno rekreanty, protože ne každý dokáže specifika okouních projevů rozdýchat. Obě podmínky kemp splňoval, a když jsem telefonicky uzavřela dohodu se správcem kempu o ubytování a objednala jsem stravování na celou dobu, zdálo se, že nic nemůže náš plánovaný výlet pokazit. Snad jedině počasí. Sledovala jsem proto s napětím předpověď počasí, ale musím říci, že se k našim záměrům zachovalo mimořádně laskavě, protože přes to, že byl teprve konec března, bylo slunečno a příjemně teplo. Tím ovšem dobré zprávy skončily a od té chvíle šlo všechno už jenom špatně. Po příchodu na místo jsme byli všichni zaskočeni zanedbaností a zpustlostí zařízení, přestože jsme rozhodně nečekali luxus . . .ale že pokoje, v nichž jsme měli přespat, nebyly zcela očividně již několik let ani zběžně uklizeny, bylo přece jen trochu drsné. Také správce a hospodský v jedné osobě (v objektu bylo cosi jako hospoda, která měla poskytovat nezbytné občerstvení a v případě objednávky i teplou stravu), který si ode mne vyžádal předem zálohu na nakoupení potravin (což zdůvodňoval tím, že takhle po zimě nejsou kšefty a proto musí kvůli nám extra nakupovat), dával najevo, že pokud bychom hned u brány kempu doplatili zbytek a otočili se na cestu zpátky, bylo by to pro všechny úplně nejlepší. 278

O Zˇolı´kovi aneb Mı´t hospodu na my´tince

Pochopili jsme, že víkendový výlet bude dobrodružnější, než jsme si mysleli; a zejména mně, jako osobě víceméně zodpovědné za to, jestli to bude průšvih od začátku až do konce anebo zda se podaří udělat ještě něco pro zdar akce, nezbylo než si obléci pomyslné brnění, chopit se zbroje a vydat se do souboje o poskytnutí služeb, které jsme si právem nárokovali. Znamenalo to odložit veškeré zásady zdvořilé komunikace a začít se s Žolíkem — jak hospodskému přezdívali — o všechno urputně hádat. Kupodivu TOHLE bylo jednodušší, než by mě kdy napadlo, protože jsem zjistila, že Žolík je přesně ten typ, který mě dokáže namíchnout už první pronesenou větou, takže mi po krátkém čase adrenalin bublal v žilách jako sodovka a hádání šlo samo od sebe. Postupně se podařilo překonat jeho námitky stran nabídky občerstvení („Ale já tu nic nemám, to bych musel dojet nakoupit!“ — „Jo, to nejspíš budete muset. Anebo si musíme sednout k vyúčtování, vy nám vrátíte peníze a my si dojdeme pro jídlo do vesnice.“) a Žolík se očividně začal smiřovat s tím, že se nás zadarmo nezbaví. Víkendový výlet se nakonec přes všechny zádrhele vydařil, určitě i proto, že počasí se tvářilo opravdu přívětivě a při procházkách krásným okolím se dalo zapomenout na mizernou večeři, házenou nám na stoly s výrazem naprostého zhnusení nad naší nenažraností. Ač to však může být podivné — přesto, že hned první setkání s Žolíkem předznamenalo náš vztah výbušným nepřátelstvím, začala jsem se v kempu objevovat častěji a dokonce jsem se jistým způsobem začala spolupodílet i na jeho chodu. Žolík, který již před lety dospěl k názoru, že láhev fernetu je lepším zdrojem slasti než sebekrásnější ženská, pravděpodobně v hloubi své duše strádal nepřítomností družky, neb se mu nedostávalo typicky ženského sekýrování; a já jsem více než dobře splňovala toto jeho očekávání. Kemp se nacházel poměrně blízko u Prahy, a nebyl problém s nástupem přívětivě teplého počasí vyměnit pražské bydlení za pobyt na čerstvém vzduchu a do práce dojíždět. Anetka byla vrcholně potěšená. S Žolíkem jsme uzavřeli dohodu, že za poskytnutí pokoje a stravy zdarma převezmu 279


dohled nad pořádkem a čistotou v kempu a budu též příležitostně Žolíka zastupovat, pokud se týká péče o hosty. Strava zdarma se sice ukázala být odměnou více než symbolickou, protože jsem se zpěčovala konzumovat fernetovou snídani, o fernetovém obědu a fernetové večeři ani nemluvě, a jiné jídlo zas neuznával Žolík; takže jsem byla odkázána na to, co jsem si stihla koupit cestou na autobus. Když se mi podařilo vykydat Augiášův chlév pozůstatků po mnoha desítkách turnusů dětských rekreantů, začal kemp připomínat ošacení počestných chudých lidí, tedy semtam záplata, leč čisté. A protože ceny byly mírné, dařilo se získat okruh zájemců o pobyty z řad těch, kteří nechtěli anebo nemohli za pár dní dovolené moc utrácet. Pokud si myslíte, že Žolík nyní zajásal, protože po předchozí době finanční nouze, způsobené nedostatkem hostů, konečně jezdit začali a s nimi se začaly sypat korunky, mýlíte se stejně, jako jsem se mýlila já. Žolíkovi šli návštěvníci kempu strašně na nervy, protože ho vyrušovali a navíc měli nemožné nápady, třeba že si v hospodě, kterou provozoval, chtěli dát jídlo anebo aspoň kafe či pivo. Turisté, kteří se odvážně ubytovali na několik dní, měli ještě pobyt zpestřený sázkami o to, kdo — tedy zda Žolík nebo já — bude mít zrovna službu a jakého zacházení se jim dostane. Pokud byla péče o hosty na mně, rozmazlovala jsem je zákusky z čerstvého lesního ovoce, které jsem o pauze doběhla nasbírat, při večerním posezení u piva jsem jim donesla tu topinky s pikantní pomazánkou, tu talíř chuťovek či voňavou klobásku. A zavírací hodinu jsem velkoryse přehlížela s vysvětlením, že když se zábava tak hezky rozproudí, je škoda chodit spát. Když se ovšem velení chopil Žolík, změnil se rekreantům režim do podoby nápravného zařízení pro zvláště těžké delikventy, trestanými mimo jiné častými půsty. Stížnosti nejodvážnějších nespokojenců pak znamenaly prodloužení trestu pro všechny, kteří se v objektu nacházeli — to aby si to propříště rozmysleli a udělali si hezky pořádek ve vlastních řadách. Je zřejmé, že tento systém nemohl fungovat příliš dlouho. A definitivní krach se dostavil ve chvíli, kdy se Žolík neprozřetelně pokusil udělat pořádek podle svých představ a vyrukoval na mě s tvrzením „já jsem tady šéf“. 280

O Zˇolı´kovi aneb Mı´t hospodu na my´tince

Protože to bylo k jeho smůle v situaci, kdy jsem pečlivě vytírala podlahu, dočkal se vzápětí mokrého hadru na hlavě, následovaného sprškou špinavé vody z kbelíku a slovy „fajn, tak si tu můžeš rovnou dělat i uklízečku, ŠÉFE!“ Byla to rozhodně zajímavá zkušenost a věřím, že pro oba. Mě to poučilo, že není rozumné pomáhat k úspěchu tomu, kdo chce prokázat, že je nespravedlivě pronásledován osudem a okolnostmi. A Žolík si v praxi ověřil, že kam čert nemůže, nastrčí bábu!!

281


Jak si vybrat slušnou rodinu Kapitola CI. Protože je dnes svaté Anetky, nemůže být dnešní večerníček o ničem jiném, než o milé kokřici Anetě. Chtěla bych vám vyprávět o tom, jak k tomu došlo, že si ze všech zájemců zvolila zrovna nás, aby nás oblažovala svou přítomností a zpestřovala nám život svými nápady. Když jsme přemýšleli doma o tom, jaký pejsek by se k nám do party nejlépe hodil, zvítězil nakonec ve výběru kokršpaněl, protože mně to v práci doporučovala kolegyně a dceři zase spolužačka ve škole. Ta navíc měla doma fenku v očekávání, takže jsme se po několika delších poradách rozhodly počkat si na štěňátka šampiónky Elízy a vybrat si mezi nimi věrného společníka do dalších let. Bylo to zrovna na Tři krále, když u nás doma zazvonil telefon a hrdá majitelka fenky oznamovala, že právě porodili sedm krásných dětiček, čtyři holčičky a tři kluky. Domluvili jsme se, že necháme psí matku pár dní odpočinout a pak se půjdeme na to nadělení podívat, abychom věděly, jak se budoucí psi mají k světu. Uplynulo deset dní a já i dcera jsme se chystaly na cestu: zde musím ještě pro úplnost informací podotknout, že Anetka je vlastně rozená Lady Black Bridge, tedy z Černého Mostu — což byla v době jejího narození ještě rozkopaná výspa civilizace na okraji Prahy, kam se nešťastní obyvatelé drncali několika málo narvanými autobusovými linkami a cestou do svých panelákových bytů klopýtali přes příkopy a pozůstatky po stavbě. Příchod za naší novou členkou rodiny proto nebyl bez komplikací, ale po několika pádech do výmolů a asi po hodince bloudění jsme konečně stály před těmi správnými dveřmi a zvonily jsme. Po přivítání a odevzdání nezbytných darů pro čtyřnohou část rodiny jsme byly konečně uvedeny do pokoje, který si nyní obsadila novopečená matka. Nastalo vzájemné představování. 282

Jak si vybrat slusˇnou rodinu

Elíza, když zjistila, že máme po kapsách různé pamlsky jako vyjádření obdivu nad tím, jak pěkné potomstvo to vyvedla, shledala, že jsme slušné osoby a tak nám dovolila, abychom se přiblížily k pelíšku a obdivovaly štěňata zblízka. V té době, pravda, na maličkých kokřících toho mnoho k obdivování nebylo, protože vypadali ze všeho nejvíc jako přerostlé obézní myši bez ocásku. Ale důvěřovaly jsme tvrzení majitelů, že jen co povyrostou, začnou nabírat ušlechtilé půvaby svých elegantních rodičů. Sympatie psí matky k nám šla až tak daleko, že nám dovolila, abychom si štěňátka vzaly do ruky . . .a jak jsem tak kníkající štuclíky brala do ruky, abych si je prohlédla, jeden z těch prcků se mi uvelebil v dlaních a odmítal se hnout; při pokusu položit ho zpět do pelíšku spustil hlasitý vřískot. Byla to Anetka a takhle si mě vybrala. Nechaly jsme ji u psí mámy ještě další dva měsíce, abychom nestresovaly křehkou štěněcí duši předčasným odloučením a abychom jí daly příležitost náležitě rozvinout sebevědomí a psychickou vyrovnanost (nelze nevzpomenout Robina od Zdeny Frýbové, kde je v podobné souvislosti vyřčena věta v přibližném znění „kdybych věděla, jak to s jeho sebevědomím bude, odervala bych ho od matky hned po narození a zmlátila ho ještě cestou domů v tramvaji“ — omlouvám se za nepřesnosti, ale Robina jsem někomu neuváženě půjčila . . .). Po celou tu dobu jsme ovšem za ní pilně dojížděly, protože bez ohledu na obtíže a nepohodlí složité cesty na Černý Most jsme nemohly odolat pokušení pohrát si s batolícími se štěňaty. Dokonce, jak si s pocitem zahanbení připomínám, nebyly jsme ani schopny včas se od zábavy s psí rodinkou odtrhnout, bez ohledu na to, že rodiče významně rachotili nádobím, cinkali příbory — aby nás upozornili, že se bude večeřet — nezabralo to, jen jsme jim popřály dobré chuti a bavily se s hebkými kuličkami dál. Teprve až když se lidská rodina začala převlékat do nočních úborů a zaznělo už asi páté upozornění na to, že nám brzy ujede UŽ VÁŽNĚ POSLEDNÍ 283


AUTOBUS, dokázaly jsme se rozlítostněně rozloučit se štěňaty a vydat se domů. Když jsme se konečně dočkaly příchodu Anetky k nám domů, opravdu do dveří vpochodoval tvor sebejistě zvědavý a nestresovaný, takže nějaké obavy, že se štěňátku bude stýskat a bude plakat v koutku se ani náhodou nenaplnily. Pravděpodobně i proto, že Anetce nehrozilo osamění v koutku, protože dcera neodolala takovému náporu roztomilosti a Aneta tak zabrala napevno místo v její posteli. A to, že napevno zabrala i místo v našem životě, už potom přišlo úplně samo sebou . . .:-)

Anetka Sˇteˇneˇcı´ veˇk nevinnosti

284

Praće kvapna´, ma´lo platna´. Opravdu??!

Práce kvapná, málo platná. Opravdu??! Kapitola CII. Pochybnosti, které vyjadřuje už název dnešního večerníčku, jsou — alespoň z mého hlediska —, dostatečně oprávněné. Protože ačkoliv nejsem příznivcem nakvap odfláknutých prací, nemohu se na druhou stranu jen tak smířit s činnostmi, které se vlečou natolik nekonečně, že jejich výsledek nebývá vlastně vůbec patrný. Také jsem toho názoru, že pokud má mít práce smysl, má se jí člověk věnovat s plným soustředěním tak dlouho, dokud nedosáhne alespoň dílčího výsledku. Aspoň tak mě to doma rodiče naučili . . . Zcela s jiným přístupem jsem se setkala nyní, ve své nové rodině. To, že se mužští příslušníci rodiny snaží tvářit, že práci a potřebné činnosti jaksi nevnímají, to mi divné nepřipadá, protože jde o poměrně častý obranný mechanismus, který chrání jejich pohodlí a nerušený klid. Ale když už se s nějakou nutnou prací muži smíří, obvykle se stane pro ně věcí cti, aby dosáhli úspěchu a dočkali se zasloužené pochvaly. Jak jsem již uvedla, u nás to neplatí: a nejvýraznější odlišností od běžného průměru dosahuje starší syn (to je ten, který opakovaně ztrácí letiště Ruzyně). Ten vykonává zpravidla čtyři až šest činností, souvisejících s údržbou chalupy a přilehlého pozemku, najednou, a to tak, že střídá aktivity vždy zhruba po třech až šesti minutách. Tento víkend se například ujal úkolu, posekat vzrostlou trávu na ploše 2x3 metry, abychom tam mohli postavit stůl a tři lavice. Pokud byste odhadovali, že mu to zabere nanejvýše patnáct minut, mýlili byste se stejně jako já. Pracoval na tom celý víkend, protože si práci pěkně rozložil na maličkaté etapy v trvání zhruba minuty a půl. Po uplynutí naplánované doby odložil sekačku a šel chvíli (opět zhruba dvě minuty) štípat dříví, pak namočil houbu a šel si mýt auto, po dalších třech minutách se šel podívat na nalomenou plaňku v plotu, několikrát jí zacloumal, aby zjistil míru zchátralosti, pak vzal rýč a pětkrát rýpnul do země, nakonec se šel podívat na půdu, přerovnal několik krámů tam položených a nakonec, protože se už pro tuto chvíli napracoval dost, si 285


uvařil kávu a začetl se do knihy, neboť měl právo na zasloužený odpočinek po tolikeré práci. Je asi jasné, že při popsaném rozvrhu práce se jen máloco podaří dotáhnout do konce, i když je pravda, že neváhá pustit se do díla ani v noci. Poté, co jsem byla opakovaně probuzena kolem třetí hodiny ranní dunivými ranami z přízemí, šla jsem zjistit, zda se k nám lupiči probourávají beranidlem anebo zda se nám hroutí obydlí a zjistila jsem, že si ten roztomilý člověk jen tak po nocích občas zaštípá dříví . . . Třikrát, čtyřikrát sekne a má zase kus úkolu splněn! Když tedy před čtyřmi lety navrhl, že se ujme vybílení chalupy, tušila jsem, že to asi nebude jednoduché, ale protože se nikdo jiný do práce nehrnul, nezbylo, než si říci, že to nějak zvládneme. Představovala jsem si to tak, že se v určený den vyklidí místnost, vymaluje se, uklidí a bude hotovo a čisto. Ale kdepak! Syn maloval chalupu celé léto, kdy jsme museli opatrně kličkovat kolem kbelíků s barvou, a malování probíhalo za běžného provozu, dokonce se odehrálo i nespočet návštěv a příbuzenských setkání. Pravda, vedlo to k některým nepříjemným jevům, jakými byly třeba obkreslené obrysy sedících postav, což bylo poněkud v rozporu s mou původní představou o vylepšení vzhledu obydlí, ale tím se adept na mistrovský titul cechu malířského v oboru výmalby pokojů nenechával znepokojovat. Další drobnou chybičkou, která se do akce vloudila, byla skutečnost, že si špatně spočítal množství barvy, kterou bude potřebovat: protože je povahy šetrné, neřešil to, jak by se dalo očekávat, přikoupením dalších plechovek, ale dodával pouze čistou vodu, čímž dosáhl potřebného množství — a s kvalitou si zkrátka hlavu nedělal. Výsledkem bylo, že stěny vždy kousek po kousku namočil, ale po uschnutí byl výsledek stejný jako před malováním (pouze někde přibyly zajímavé šmouhy, pokud se mu podařilo rozmáznout prach či pavučinu). Nemusím asi zvláště vysvětlovat, jak špatně jsem takovou akci snášela, zejména jak mi braly nervy neustálé odklady, zdržování a také nepořádek 286

Praće kvapna´, ma´lo platna´. Opravdu??!

všude po místnostech, neboť jsme museli přeskakovat kbelíky a vyhýbat se rozprostřeným novinám, které měly uchránit před nepořádkem podlahu, která byla pochopitelně zaneřáděná a zašlapaná. Nakonec, těsně před odjezdem z chalupy do Prahy, bylo dílo prohlášeno za ukončené, ačkoliv to tak nevypadalo. Mně nezbylo nic jiného, než se skřípěním zubů prohlásit, že jsem ráda, že se téhle práce ujal a že jsem ještě nic takového neviděla (což byla mimochodem úplná pravda — dokonce bych nic takového nepovažovala ani za možné). Jenže — když je někdo tak pevně přesvědčen, že „práce kvapná, málo platná“ a dovede toto jistě moudré úsloví do neskutečné košatosti, nedá se s tím už hnout, zejména když s tímto přesvědčením dotyčný žije už delší dobu. Proto jsme si nakonec začali na provedení potřebných údržbářských prací najímat lidi, kteří pracují v kratším časovém horizontu — prospívá to chalupě i mým nervům, což není bez významu. Bohatě mi stačí to štípání dříví ve tři v noci!

287


Anetčin vztah k veterinární medicíně Kapitola CIII. Jsem si jista, že každý z vás, kdo měl kdy to potěšení sdílet společnou domácnost s nějakým zvířecím mazlíkem, se mnou bude souhlasit v názoru, že ihned poté, co dorostence odvedeme k veterináři, aby absolvoval vstupní prohlídku a vyfasoval první ze série očkování, ustálí se v dotyčném pevné přesvědčení, že bez ???tohohle??? se po zbytek života ochotně obejde. Další návštěvy zvěrolékaře se proto odehrávají za použití většího či menšího stupně násilí ze strany majitele zvířátka, to podle povahy obou a podle stupně vycvičenosti (taky obou). Vzpomínám si, jak jsem jednou se zájmem hleděla na vysokého, urostlého muže, který se sliby i domlouváním snažil přesvědčit jorkširáčka, aby popošel ještě pár metrů, že paní doktorka na něj bude hodná a že pak dostane prima piškotek. Když si pán povšiml zaujetí, se kterým jsem nerovný souboj sledovala (jorkširek vytrvale táhl vodítko na opačnou stranu), vysvětlil mi s pokrčením ramen: ???Jdeme na čištění zubů a to on nesnáší, tak se se mnou pere už od křižovatky.??? Proč pán prostě nestrčil psíka do kapsy a na veterinu ho neodnesl, zůstává mi záhadou: ale třeba se bál, že by s ním psí společník už nikdy nepromluvil ani slovo . . . Anetka přirozeně nebyla výjimkou z výše popsaného pravidla a tak se ??? naštěstí nepříliš časté ??? návštěvy u zvěrolékaře odehrávaly v dramatickém duchu. Sice nepatřila mezi psy bojovné, kteří se snaží doktora pokousat, ale zato mistrně zvládala umění vyšplhat mi v ordinaci po zádech a pevně se omotat kolem krku, takže bylo nutné ji opakovaně sundavat a snažit se ji připlácnout zpět na vyšetřovací stůl. K tomuto úkonu bylo zapotřebí zmobilizovat všechny pomocníky, kteří byli po ruce, protože Aneta se v ordinaci měnila v měňavkovitou chobotnici s osmi chapadly místo nohou a dokázala se propasírovat ke dveřím i nepatrnou skulinou v naší obranní hradbě; též okamžitě vyžívala nejmenší slabiny naší zásahové jednotky. 288

Anetcˇin vztah k veterina´rnı´ medicıńeˇ

Zajímavé bylo, že zatímco úkony, které byly či mohly být bolestivé ??? jako například injekce ??? snášela docela klidně, aby při maličkostech, kupříkladu prohlídku uší či tlamy, vyváděla jak pominutá. Zřejmě se to nějak dotýkalo její důstojnosti a to ovšem Anetka odjakživa nese mimořádně těžce! Když jsme nedávno absolvovali sérii předoperačních vyšetření, bylo nutno také udělat rentgen srdce a plic. Doktorka mne a mého muže oděla do těžkých ochranných zástěr a pak nás poučila, že na ???tři??? musíme všichni Anetě podtrhnout nohy, aby se položila na bok. No a pak už ji jen musíme asi tak minutu udržet, aby se rentgenový snímek podařil. Tato akce se musela opakovat celkem třikrát, protože byl třeba snímek z levého boku, z pravého boku a taky z polohy na zádech. Ta poslední akce byla nejsložitější, protože Aneta už pěnila zuřivostí nad tou pohanou. Na závěr, když jsme se domlouvali na dalším postupu, chtěla si doktorka Anetu trochu naklonit a nabídla jí piškot. No, to si dala! Aneta si s výrazem vévodkyně odfrkla, a se slovy ???To si laskavě sežer sama!??? vyrazila z ordinace. Výsledkem nedávných prohlídek byla zatím nutnost užívat léky na podporu srdeční činnosti. Jsou to malé pilulky válečkovitého tvaru, takže užívání není nijak nepříjemné nebo obtížné. Přesto se u nás každé ráno odehrává dramatická scéna, kdy Aneta zalézá pod nábytek a tváří se, jak kdybych jí do tlamy chtěla nacpat klubko ostnatého drátu a ne malou tabletku, navíc zabalenou do kousku šunky nebo sýra. Prozatím jsem sice pokaždé zvítězila, ale je mi jasné, že nebudu-li pracovat na své dobré kondici, bude to s užíváním léku všelijaké!!

289


Trapný příběh s kartáčkem Kapitola CIV. Když jsem se asi před sedmi lety rozhodovala pro společný život se svým vyvoleným, začala jsem si do jeho domácnosti (která měla v budoucnu býti domácností společnou) pozvolna stěhovat věci, bez kterých se žádná slušná žena neobejde; a z pochopitelných důvodů se na jednom z předních míst ocitla i nedocenitelná hygienická pomůcka ??? totiž kartáček na zuby. Na oslavu seznámení a do nového vztahu jsem si pořídila kartáček nová ??? a v drogérii jsem si vybrala kartáček barvy zelené, tedy barvy naděje:-) V koupelně jsem kartáček odložila na umyvadlo ještě nevybalený, a šla jsem se věnovat dalšímu roznášení svých věcí po partnerově příbytku. Když jsem se však do koupelny vrátila, abych kartáček jaksepatří ubytovala, shledala jsem ke svému překvapení, že Jiří, zřejmě znervóznělý nadměrným výskytem ženských propriet v dosud ryze mládenecké domácnosti, kartáček již vybalil a vložil do kelímku. V tom byl ovšem kámen úrazu: kelímek na kartáčky byl totiž specifickou návštěvní knihou se suvenýry a upomínkami na všechny, kteří či které touto domácností prošli. Bezradně jsem zírala na několik desítek kousků a marně hledala ten, který by mi byl aspoň povědomý. Při večerní hygienické očistě jsem tento nevyřešený problém musela konečně rozlousknout: po důkladné prohlídce jsem tedy vybrala jeden se zelených kartáčků, který vypadal dostatečně nově a přivlastnila jsem si ho k pravidelnému používání. Tak uplynul měsíc. Jednoho večera, když jsem právě stála u umyvadla a čistila si zuby, objevil se v otevřených dveřích koupelny můj muž, zadíval se na mě a pak mi dokonale konsternován položil otázku: ???Ty používáš zubní kartáček MÉHO SYNA??!!!!!??? Kdyby do mě v tu chvíli hrom udeřil, nemohlo by mě to zasáhnout více. Hlavou mi proběhla myšlenka, jak je škoda, že se nemohu podlahou provrtat až na opačnou stranu zeměkoule, kde bych se navždy ztratila téhle rodině z očí . . . Po rozpačitém a zahanbeném vysvětlení, že jsem předmětný 290

Trapny´ prˇ´ıbeˇh s kartaćˇkem

kartáček omylem považovala za svůj následoval samozřejmě smích; samozřejmě, že nezaváhal a při nejbližší příležitosti to na mě vyslepičil celé rodině. Ostatně, byla v tom i pochopitelná snaha se rehabilitovat: jeho syn ho totiž podezíral ze sklerózy či aspoň barvosleposti a několikrát mu důrazně i obšírně vysvětloval, že jeho ??? Michalův — kartáček je zelený a :???Tvůj, táto, ten je černý, ČERNÝ ??? vidíš??!! TOHLE je černá a TOHLE je tvůj kartáček!! Tak mi ten můj už prosím tě neber!!???

291


Rušení nedělního klidu Kapitola CV. Jak určitě vědí všichni problematicky šťastní majitelé nemovitostí, k domu patří skoro vždycky trávník okolo. A ten se musí udržovat. Ostatně, jako dům samotný, ale to už je jiná básnička. Proto se stalo zvykem, že k pravidelné náplni víkendových pobytů chatařů a chalupářů v letním období patří pravidelné sekání trávy, které je v dnešní době vykonáváno takřka vždy řvoucími sekačkami namísto někdejších tichých srpů či kos. Není divu, že uvedená činnost vyvolává pochopitelné konflikty mezi těmi, kteří již mají posekáno/dali si kolem baráku asfalt/kašlou na trávu — ať si roste, jak chce; a těmi, kdož chtějí mít trávníček jak ze žurnálu. Vzpomínám si, jak si nám jeden příbuzný stěžoval, že v neděli po poledni sekal trávu a přilítl na něj vzteky nepříčený soused, který ho hlasitě vyzýval k prakticky neproveditelnému odchodu do jisté přesně vymezené oblasti s odůvodněním, že mu probudil právě uspané dítě. Poznamenala jsem na to, že ačkoliv je soused zcela prokazatelně hrubián, lze pro něj nalézt jistou dávku porozumění, pokud má dítě temperamentní a od rána se těšil na hodinku klidu. A že sám pozná, jen co bude mít vlastní. Dnes má čiperného chlapečka a už to chápe. Ale zpět k původnímu tématu — tedy jak se lze dopracovat k provedení přestupku rušení nedělního klidu. U nás na chalupě je problém sekání trávy ještě o něco ožehavějším, protože se do této aktivity nikdo z nás nehrne, dokonce by se dalo říci, že se snažíme problém ignorovat a raději doufáme, že se přerostlá tráva vstřebá. Můj praktický muž pak došel k názoru, že se všechno nejrozumněji vyřeší tak, že dohodne s někým ze sousedů na provedení práce za úplatu, protože má jen jedny nervy. K našemu překvapení však se svou nabídkou na trhu práce moc neuspěl, protože nikdo ze zdravých statných vesničanů zřejmě nepovažoval nabídku čtyř stovek za hodinku běhání se sekačkou za dosta292

Rusˇenı´ nedeˇlnı´ho klidu

tečnou motivaci. Ale naštěstí to neplatilo absolutně, občas chuť na pivo převážila a i my jsme se dočkali úhledně posekané zahrady. V letošním létě, které oplývalo četnými dešťovými srážkami a tráva proto rostla jak o závod, stal se problém udržování vzhledného trávníku obzvláště palčivým. Proto jsme byli příjemně překvapeni nabídkou jednoho z místních, že by v neděli dorazil se sekačkou a udělal u nás na zahradě pořádek. Nějak jsme ovšem neodhadli, že hodnocení časového rozvrhu je zásadně jiné ve městě a na vesnici, takže nás v neděli v sedm hodin ráno vyrvalo ze spánku důrazné bušení na okno, doprovázené hlasitým halekáním „tak jsem tady na tu trávu“ (ne že by snad potřeboval pro sekání asistenci, ale zřejmě se chtěl ujistit, že taxa čtyři stovky platí). Člověk obvykle pozná, kdy je situace bezvýchodná, neplýtvali jsme tudíž silami a zkusili jsme předstírat, že jsme rádi, že ho vidíme. Mladý muž se s razancí pustil do díla. Vybavil se na to velkou, zřejmě hodně výkonnou sekačkou — alespoň pokud jsme mohli posoudit podle řevu, který vydávala. Dovolila bych si to přirovnat k atmosféře vojenského letiště za plného provozu. Začaly se dít věci. Především se po několika minutách ze dvou sousedících chalup vypotácelo zhruba dvacet našich holandských sousedů, kteří byli viditelně připraveni na evakuaci. Z třetí sousedící chalupy, kde bydlí místní, vyšla devadesátiletá hluchá babička a chtěla vědět, co jsme to povídali. Já jsem si nenápadně dala do kapsy doklady a přemýšlela jsem, jak mám sakra poznat, kudy se dostanu přes hranice. Jen můj muž dokázal s předstíraně optimistickým výrazem stát před chalupou a dělal, že je takové hezké slunné ráno a vůbec nic se kolem neděje. Za chvíli u našich vrátek zastavilo jízdní kolo, obsazené urostlým mužem v uniformě městské policie. Propuklo úřední jednání. Poté, co na sebe oba pánové několik minut bezvýsledně gestikulovali, vydal se můj muž na zahradu, polapil sekáče, sundal mu sluchátka z uší a zařval, aby byl tak moc hodný a dal si pauzičku. Teprve potom bylo možno upustit od nesrozumitelné, nedůstojné pantomimy a přejít ke slovu mluvenému, které bylo přece 293


jen praktičtější. Dostalo se nám oznámení, že jsme se dopustili přestupku rušení nedělního klidu, což se nesmí a že s tím máme okamžitě přestat, jinak dostaneme pokutu a taky nás možná zatkne, protože kdo má pořád doma poslouchat, že si neumí udělat v obci pořádek. Můj muž ovšem uplatnil svou dlouholetou praxi ve zvládání rozčilených osob. Projevil plné pochopení pro obtížnost situace a vlídně se dotázal, zda by mu pan úřední osoba dokázal poradit nějaké vhodnější řešení problematiky přerostlé trávy. Odpověď „tak si pořiďte ovce, ty tu má každej“ byla sice nevrlá, ale již defenzivní. Na to bylo poměrně snadné namítnout, že zimní ustájení ovcí v pražském bytě ve Štěpánské by mělo své stinné stránky a kromě toho, ovce řvou jak bejci — neustále — kdežto sekačka bude po vypnutí již potichu. Tyto argumenty, pronášené laskavým hlasem, z něhož odkapávalo vlídné pochopení prosycené teplým lidským zájmem o strázně života policistova, místního vykonavatele pořádku dočista vykolejily. Chystal se rázně zatočit s narušitelem a namísto toho mu vstříc kráčely Dobro a Láska ve své nejčistší podobě, zatímco vzduch se tetelil sladkým zpěvem andělských chórů. Muž zákona se z šoku skoro rozplakal. Další průběh událostí mě již nikterak nepřekvapil. Oba pánové setrvali v delším srdečném rozhovoru a rozešli se s projevy naprostého a úplného pochopení. Policista se vydal s blaženě zmámeným výrazem na zpáteční cestu, aby doma ukáznil reptající manželku. Sekáč prohlásil, že už je nějak moc hodin a ať se nezlobíme, že to přijde dodělat později. Na to se ozval jeden z přihlížejících sousedů, že by si s dovolením přišel s kosou, posíknout trávu pro králíky. Pro tuto neděli se nad sluncem zalitou vesničkou rozklenula duha míru.

294

Jak si uzˇ´ıt svatbu aneb „Rozejdeˇte se, vasˇe manzˇelstvı´ je neplatne´!“

Jak si užít svatbu aneb „Rozejděte se, vaše manželství je neplatné!“ Kapitola CVI. Když před několika lety začal můj muž psát knihu, ve které se zabýval všemi aspekty občanských obřadů, dostal se po probrání zábavných kategorií jako jsou pohřby, kladení věnců, přijímání zahraničních delegací či vítání batolátek také ke košaté problematice uzavírání manželství. Byť měl sám o tomto dosti co říci, protože semináře pro oddávající i matrikářky pořádal již zhruba od doby, kdy právem věku vstoupil mezi třicátníky; vykoledoval si tím např. atypický průběh vlastního svatebního obřadu, protože v něm převážil profesionál nad ženichem, načež neustále oddávajícího divadelním šepotem usměrňoval a málem nedošlo ani na zásadní dotaz, zda si teda nevěstu dobrovolně bere anebo co tam kruci přišel dělat — přesto neváhal oslovit řadu starostů, pověřených právem oddávat, s prosbou o konzultaci. Mezi oslovenými byl i starosta z Horního Maršova, vysoký, urostlý a velice charismatický muž, který měl jako oddávající nesmírný úspěch, byť se občas stávalo, že některá z nevěst před vyslovením osudného „Ano“ očividně zaváhala a toužebně na něj zpod závoje hleděla. On sám si pak tuto svou funkci velice užíval a dával najevo, že jako šťastně ženatý muž ví, že po svatbě jednoho nečeká žádná psina a proto se on sám snažil, aby snoubencům aspoň ten vstup do manželství nějak osladil. Byl velmi přístupný všem nápadům, s nimiž za ním adepti manželství přišli, a jakmile jim laskavě vyvrátil naprosté šílenosti či činy takové, které by znevažovaly onen důležitý úřední akt, byl svolný pro budoucí novomanžele udělat cokoliv. Nebylo tedy nic divného, když — oblečen předpisově v tmavém obleku — štval podobně důstojně oblečenou matrikářku do různých romantických míst či zákoutí, která si snoubenci vybrali, aby tam uzavřeli manželství. 295


Jedním z míst, kde oddával, se stal také vrchol Sněžky. Když k němu přišel s požadavkem na toto svatební místo jeden mladý pár poprvé, nejprve váhal, protože jako zkušený horal věděl, co Krkonoše dovedou a nechtěl svatebčany vystavit zbytečným zkouškám odolnosti. Ovšem nepovedlo se mu tento nápad jim rozmluvit a tak se podvolil, domluvili si termín a o svatbě bylo rozhodnuto. V určený den — což bylo počátkem června a počasí se tvářilo vlídně, slunečně, zkrátka letně — se vydal pan starosta i s paní matrikářkou (oba připraveni na nejhorší, leč oba odhodlaní a předpisově oblečení) na určené místo, kde se měla konat svatba. Stejně jako všichni svatebčané, dojeli i oni autem do Pece pod Sněžkou, odkud už museli dále pokračovat lanovkou. Při pohledu na nevěstu, půvabnou v pohádkové krajkové kreaci s korzetovým živůtkem, jim začala být poněkud zima. To, jak se při pozornějším pohledu na oblohu ukázalo, nebyla jen záležitost psychická, protože počasí se začalo rychle měnit k horšímu. Obloha se zatáhla a začal foukat ledově studený vítr. Než se celá skupina svatebčanů přepravila lanovkou na vrchol Sněžky, bylo už zataženo a padal déšť se sněhem. Obava, že se někomu ze svatebních hostů může stát, že se při seskakování ze sedačky rozlomí, protože všichni byli promrzlí až na kost, rozhodně nebyla přehnaná. Nevěsta sama pak vypadala jako uvědomělá vlastenka, protože běl jejích šatů byla vhodně doplněna modrou pokožkou a červení omrzajícího nosu, uší i konečků prstů. Přesto nikoho nenapadlo obrátit se proti běhu událostí, naopak všichni doklopýtali ke stolku, který jim tam obsluha lanovky na základě dohody připravila, matrikářka mrazem znecitlivělými prsty na stůl rozprostřela vyšívaný ubrus, který donesla; pak předpisově ozdobila pana starostu insignií úřadu, aby mohl sňatek právoplatně zpečetit a obřad mohl konečně začít. Sám starosta o této svatbě říkal, že tehdy svůj proslov ke snoubencům až mimořádně zkrátil. 296

Jak si uzˇ´ıt svatbu aneb „Rozejdeˇte se, vasˇe manzˇelstvı´ je neplatne´!“

Za prvé se mu ztuhlými rty špatně artikulovalo, za druhé ho ve svištění větru a hlasitém cvakání zubů svatebčanů stejně nebylo slyšet. Snoubenci nato kvapně odsouhlasili, že oba do manželství vstupují dobrovolně, oddávající prohlásil jejich sňatek za uzavřený a na všech bylo vidět, jak se jim zlepšuje nálada, neb jejich trápení se chýlí ke konci. Nyní bylo nutno přikročit k podepsání protokolu o uzavření sňatku — a v té chvíli se všechno zhatilo. Mimořádně prudký poryv větru sebral papíry, rozložené na stolku, zvedl je do výšky, několikrát zatočil a pak je zlomyslně odnesl na polské území. Málo byl platný zoufalý pokus matrikářky, která se neváhala vymrštit bujným skokem do výšky, papíry byly zkrátka fuč. Starosta, jeho ctihodná funkce oddávajícího v tu chvíli jaksi pozbyla smyslu, vše sledoval se zadumaným výrazem, pak se obrátil ke svatebčanům, bezmocně rozhodil ruce a prohlásil: „Vážení, tak tady jsme skončili. Nejsou papíry, není manželství. Budeme si to prostě muset někdy zopáknout.“ Protesty zdrcených či pobouřených účastníků této dramatické svatby nebyly nic platné. Avšak nakonec se ukázalo, že situace nebyla tak beznadějná, jak původně vypadala. Přítomní četní turisté, kteří celou akci se vzrůstajícím zájmem pozorovali, se totiž dali do masového pronásledování nesvědomitých dokumentů a jejich snaha byla korunována úspěchem. Protokoly byly polapeny a navráceny na místo, kam patřily — tedy na stolec k podpisu a posléze do desek paní matrikářky. Manželství nabylo platnosti. Jen novomanželé museli zrušit původní termín svatební cesty, protože svůj obřad oba odnesli monstrózním nastuzením. Jo — když člověk vstupuje do manželství, má si všechno pořádně rozmyslet!!

297


Jak zatočit s tchyní Kapitola CVII. Jistě neřeknu nic nového, pokud zde prohlásím, že tchyně bývá obecně poměrně složitý komunikační prvek. Určité zjednodušení nastává, pokud se tato osoba nalézá hodně daleko a cesta je nesnadná — ale ne každý má takové štěstí, samosebou . . . Ovšem nepustila jsem se do dnešního večerníčku proto, abych tu s vámi probírala profláknuté vtipy o tchyních. Chtěla bych se věnovat problémům, které zákonitě vznikají, pokud každý z novomanželů pochází z jiného prostředí, tudíž je vychován v jiném duchu a má v sobě zakotveny odlišné zvyky a tradice. Je mi ovšem jasné, že pokud bychom to chtěli probírat v širším měřítku, vznikl by román na pokračování a ne večerníček. Soustředím se proto jen na jeden problém — vnímání role hosta a hostitele, konkrétně podávání a nabízení jídla. Ostatně, stačí už jen odlišné jídelní zvyklosti, aby bylo co řešit. Někdo omdlí při pohledu na prorostlý bůček, někdo by zase nepozřel dušenou mrkev. Jsou rodiny, kde se považuje za nezbytné narvat do hostů nejméně čtyřnásobné množství jídla, než jaké by bohatě stačilo špičkovému vzpěrači a kde se odmítnutí šesté porce máslového dortu považuje za smrtelnou urážku kuchařské dovednosti hostitelky; a jsou rodiny benevolentní, kde se odmítnutí jídla přejde lehkým úsměvem a hostu se pak nabídne šálek kávy či sklenka vody (protože si hostitelé řeknou, že dotyčný drží dietu, má žaludeční vředy anebo prostě nemá chuť). A aby to bylo ještě složitější, někde jsou děti vychovávány k tomu, aby se co nejdéle upejpaly, nechaly se dlouho přemlouvat a posléze si jen maličko uzobly z předložené porce . . .to aby to nevypadalo, že jsou nenažrané a že se snad doma nenajedí. 298

Jak zatocˇit s tchynı´

Naproti tomu jiné děti v jiných rodinách jsou vychovávány zcela opačně — tedy aby nejlépe po vstupu do bytu začaly volat, že mají hrozný hlad, kdy už jim teta přinese pečenou husu a koláče . . .protože se předpokládá, že když hostitelům vybílí špajzku, budou tito šťastni, jak u nich dětičkám chutná. Moje kolegyně pocházela z malé vesnice ve východních Čechách: a jak vyprávěla, u nich ve vsi nebylo společensky přípustné, aby návštěva (která byla předem řádně ohlášena — hostitelka tudíž dva dny předem vařila, pekla a smažila) přijala nabídnuté občerstvení. To by se navěky mezi všemi sousedy znemožnila a už nikdy by ze sebe nesmyla cejch hanby za to, že se neumí slušně chovat. Bylo nutno se bránit a rozhodně odmítat pozřít třebas jen jediné sousto (přestože návštěvníci drželi i několikadenní půst, protože jim bylo jasné, že obžerství neuniknou), takže průběh návštěvy připomínal bojovou hru, ve které hostitelka honila hosty s husím stehnem v ruce a snažila se je nakrmit aspoň násilím, neboť dobrovolně se nedali. Pravděpodobně byl tradicí stanoven určitý počet koleček, která bylo nutno po domu i zahradě uběhnout, než nastal kýžený okamžik, kdy se vyhladovělá návštěva mohla do chutné pečínky zakousnout. Ovšem při moučníku už se muselo běhat dokolečka dokola chalupou opětovně . . . Maminka mé kolegyně dodržovala tuto tradici velice svědomitě. Není proto divu, že když se její syn oženil s děvčetem z Prahy, bylo na maléry zaděláno. Mladá paní tyto jemné, leč významné nuance etikety nedokázala pochopit. I stalo se, že když se konečně výšezmíněná tchyně odhodlala k návštěvě mladých manželů v jejich pražském bytě, dopadlo to podle očekávání. Špatně. Byla vlídně přivítána svou snachou (syn byl v práci a vracel se pozdě večer), která ji uvedla do vyhrazeného pokoje a pak ji pozvala ke stolu. Vyhladovělá tchyně už se těšila na řízky, které krásně voněly z kuchyně, ovšem když snacha řekla : „Pojďte se najíst, maminko, připravila jsem pro vás oběd“, nezbylo jí nic jiného, než v duchu tradice rázně odpovědět: „Ale ne, já jíst nebudu, nemám vůbec hlad!“ 299


Snacha se zatvářila trochu překvapeně, ale nijak to nekomentovala, prostě sklidila ze stolu a dále už se o obědě nemluvilo. Nabídla pak mamince ještě večeři a když se jí dostalo stejně rázného odmítnutí, trochu zesmutněla, protože si to vyložila tak, že ji tchyně považuje za tak mizernou kuchařku, že u ní nic jíst nebude. Ostýchala se proto naléhat, aby návštěvnici přiměla vzít si k jídlu alespoň něco. Když přišel manžel domů, svěřila se mu s problémy kolem stravování, ale on jen mávl rukou a se slovy „no jo, to je celá naše matka, ta má furt něco“ se celým problémem přestal zabývat. Takhle to probíhalo celé tři dny — pak tchyně, která již omdlévala hladem, předčasně ukončila návštěvu a s vysvětlením, že musí nakrmit králíky, opustila jejich domácnost. Do konce života už se k další návštěvě v synově rodině neodhodlala, protože, jak říkala — tam by ji tak leda umořili hlady, vždyť jí nedali ani suchou kůrku chleba!!

300

A co svatba naoko?

A co svatba naoko? Kapitola CVIII. Žili byli dva mladí a zamilovaní, kteří za souhlasu a podpory obou rodin i širokého příbuzenstva plánovali svatbu. Velkou svatbu, dlužno podotknouti, na kterou měli být pozváni příbuzní až z několikátého kolene a velice mnoho přátel. Všechno bylo domluveno již před delší dobou a všechny babičky i tetičky se na slavnostní událost nesmírně těšily, protože starší dámy si, jak je známo, rády popláčí nad cizím štěstím . . . Ještě před svatbou, která se měla konat na podzim, si snoubenci naplánovali letní dovolenou s partou kamarádů. A tam, mezi mladými a bezstarostnými, začali jednou debatu o tom, jaký stres chystaná svatba bude, kolik peněz se utratí a jak stejně dojde k tomu, že se prastrýc namaže a urazí sestřenici tetičky od neteře maminky ženicha, protože si zkrátka nebudou od pohledu sympatičtí. Při svatbách či pohřbech se to stává s pravděpodobností blížící se jistotě. Nakonec z povídání a rozvažování vznikl nápad, že by bylo vlastně báječné, vzít se jen tak jednoduše, beze všech obřadností, pouze se dvěma svědky . . .Kamarádi, kteří s nimi na té dovolené byli, je v tom bouřlivě podporovali. Tak se stalo, že si mladí vyřídili potřebné formality a v místě, kde zrovna pobývali, na hezkém místě pod košatým dubem uzavřeli sňatek. Tenhle báječný nápad je těšil a hřál na srdci až do dne návratu domů. Tam jim došlo, že nyní bude zapotřebí vysvětlit hordě příbuzných, nachystaných a natěšených na jejich velikou svatbu, že nic z toho nebude, protože obřad už si udělali po svém a bez nich. K takovému prohlášení jim jaksi scházela potřebná odvaha. Novomanžel proto začal shánět informace, jak tuhle prekérní situaci vyřešit, protože do rozvodu se ani jednomu z nich příliš nechtělo ??? připadalo by jim to jako špatný začátek šťastného života ve svornosti a lásce. Proto si řekli, že by možná stačilo uspořádat pro rodiče a příbuzné jen takovou svatbu naoko, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ani to však nebylo možno zařídit bez komplikací, neboť riziko prozrazení bylo příliš veliké. 301


Babičky a tetičky jsou obvykle zběhlé ve znalostech správného provedení obřadů. Dny ubíhaly, termín původně stanovené velkolepé svatby se blížil a utajení novomanželé pořád nevěděli, co mají dělat, protože všechny báječné nápady na svatební divadýlko byly po důkladném prozkoumání zase zavrženy. Nakonec všechno vyřešili asi jediným možným způsobem. Sezvali příbuzenstvo do přívětivé restaurace, domluvili se s personálem na určitém scénáři a tak když se odbyl uvítací přípitek, donesl číšník dva polštářky, na které oba mladí provinilci poklekli před otci a matkami z obou stran, načež dvojhlasně pronesli svou omluvu a vyjádřili naději, že jim nebudou trhány hlavy či na nich nebude vykonán jiný podobně drastický čin. Nato začali číšníci nabízet tvrdý alkohol. Říkává se, že alkohol je nejlepší přítel člověka, což v tomto případě platilo beze zbytku, neboť se snižující se hladinou krve v alkoholu se u přítomných příbuzných vytrácela schopnost pamatovat si, co jim vlastně děti provedly a nakonec zůstala jen mlhavá, leč všeobjímající láska ke světu jako celku. Po vystřízlivění už nebylo co řešit, tím spíše, že si málokdo úplně přesně pamatoval, co všechno se předchozí večer seběhlo. Manželství se dostalo řádného schválení v řadách příbuzných, protože průběh tmelení obou rodin do jedné byl sice neobvyklý, ale vykazoval všechny obvyklé body, jakými jsou štěstí, dojetí, drby i ostuda.

302

Bloudeˇnı´ v Praze

Bloudění v Praze Kapitola CIX. Těsně před vypuknutím svátků vánočních nás navštívila (mimopražská) švagrová (jeden z jejích vnuků měl v Praze koncert). Akci jsme ve větším rodinném seskupení zdárně absolvovali, švagrová u nás přespala do druhého dne, kdy se hodlala (haha!) poledním autobusem zase vrátit do rodného hnízda. Chudák holka, to si měla rozmyslet, když má v přízni něco takového, jako je Blůďa!! Já jsem se jí totiž nabídla, že ji na Černý Most až na stanici autobusu doprovodím, aby nezabloudila (opět si přimyslete sarkastický smích). Ještě jsem jí připravila hodně časný oběd (roštěnky s rýží), aby necestovala nalačno. V době odchodu jsme byly sice poněkud zbrzděny v rozletu příchodem další části široké rodiny, ale zdárně jsme unikly a vyrazily jsme na metro B, Karlovo náměstí. Zde musím jen připomenout to, co je o mně již známo: že můj smysl pro orientaci v terénu dosahuje vysokých záporných hodnot; a jakmile sestoupím do podzemí, blíží se tento údaj nekonečnu. Takže bez ohledu na to, jak často a jak dlouho kterou linku metra používám, jsem vždy nucena přečíst si orientační cedule a pečlivě prostudovat seznam stanic, jinak se ztratím. Pokud pak cestuji společně se svým mužem, probíhá to tak, že on energickým krokem kráčí vpředu a já ho slepě následuji, protože on si trasy a směry pamatuje. Pokud někde cestuje poprvé, dokáže odhadnout, kudy se dostat k cíli. Takže nekecám, neptám se a držím se ho. Jeho sestra je pochopitelně ze stejného hnízda a tak mají řadu velice podobných vlastností, mimo jiné i tu vůdčí rozhodnost, s níž se staví do čela davu. Šla tedy o půl kroku přede mnou, rozhodně a energicky, třebaže nevěděla kam. Nicméně, až na nástupiště metra linky B jsme se dostaly bez problémů, natolik mi/nám byla Štěstěna nakloněna. Pak se to ovšem zadrhlo. Do stanice právě přijížděl vlak, švagrová pravila „SEM!“ (ona tvrdí, že tam byl otazník, ale já ho fakt neslyšela . . .ostatně, 303


ona s otazníky nemluví), já za ní jak ovce nastoupila a vydaly jsme se na cestu. Názvy stanic jsem nesledovala ani zrakem, ani sluchem, protože jsme kecaly. Pak metro vjelo do takového prosklenného tunelu, já si říkám „hele, Rajská zahrada, už tam budeme“ (ale i mně to na Rajskou zahradu přišlo divné), tak se kouknu . . .no jo, byly jsme v Lukách (a v pérdeli, pane hrábě, protože autobus odjížděl za patnáct minut). Inu, chvíli jsme svalovaly vinu jedna na druhou, pak švagrová hrdinně pravila „no co, šestadvacet korun nejsou zrovna malý peníze, tak si aspoň pořádně zajezdím“ a vydaly jsme se na Čerňák. Vzhledem k tomu, že každá cesta má jen dva konce, dopravily jsme se tam už bez dalších dobrodružství — zbývá jen dodat, že následující autobus byl zcela plný a tak švagrové nezbylo než jet tím podvečerním. Ale prý měla aspoň čas přečíst si novou detektivku. Já jsem se vydala zpět k domovu, kde na mě čekal řádně hladový pan Etiketa . . .protože nemůže přece tušit, že pokud by si naložil na talíř roštěnky + rýži a dal to do mikrovlnky ohřát, mohl se najíst hned v poledne!!!

304

ˇ teˇdry´ vecˇer u Bludicˇku˚ S

Štědrý večer u Bludičků Kapitola CX. Již předem jsem tušila, že letošní vánoce nebudou pravděpodobně patřit k těm poklidně až nudně stráveným: naši mladí (ti, co mají dvouapůlletého podnikavého synáčka) nám usnesli, že budeme Štědrý večer trávit společně. U nás. Ale protože mi osud uštědřuje tvrdé rány poměrně pravidelně, vzala jsem to na vědomí celkem odevzdaně a začala jsem připravovat krizový plán, který by dopady výšezmíněného pokud možno minimalizoval. Mám mnohonásobně ověřeno, že mladí jsou prakticky čistí chaotici bez příměsí, navíc cholerici; proto jsem s až nebývalou důsledností odmítla veškeré snahy o pomoc při přípravě večeře a pouze jsem se snažila vštípit jim do hlavy, aby přišli v podvečer, nejlépe mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední, aby byl čas nachystat se na večeři, která by se měla konat zhruba v šest (dítě chodí spát kolem osmé). To, že to bylo dohodnuto, opakovaně připomenuto a odsouhlaseno, pochopitelně neznamenalo vůbec nic. 24. prosince především dorazil starší syn s pubertálním potomkem, a též synovec a to navzdory mým předchozím prohlášením, že bych pro letošek potřebovala milý zvyk — odložit přebytečné muže a děti do naší domácnosti — vynechat, protože budu mít skutečně hodně moc práce a nezvládnu ještě obsluhovat návštěvu. Pánové začali testovat zásoby alkoholu, puberťák se začal pídit po jídle. Pánové se přidali, že by okoštovali aspoň brsalát. Připravovala jsem jako tradičně salát v lavóru, aby zbylo i na další den; když však návštěvy odešly, zůstalo nám doma množství, které se bez potíží vešlo do malé misky — odhadem lžíce až dvě pro každého strávníka na večeři. Po odchodu návštěv jsem znovu uklidila a pokračovala v přípravách na večeři. Ovšem minula čtvrtá i pátá hodina, odbila šestá a po mladých 305


ani stopy. Bylo jasné, že večer bude napínavý. Po několika telefonických urgencích se dostavili, to už bylo sedm. Měla jsem všechno připraveno, řízky byly osmažené; chyběl smažený kapr, toho však u nás nikdo nejí (proto nesmí na stole chybět). Když se konečně rozletěly dveře a rodinka vpochodovala do bytu, začalo to teprve být pořádně napínavé. Dovolím si připomenout, že všechno bylo nachystáno, kuchyň uklizena, zbývalo pouze se převléci do slavnostního a zasednout ke stolu. A zde se naplno projevilo mé nebývalé štěstí, že jsem si ze všech možných a myslitelných rodinných společenstev vybrala právě tyhle lidi. Propuklo dění, srovnatelné s přírodní katastrofou větších rozměrů, a kuchyň i celý byt se v pár minutách změnily k nepoznání. Všude se válely pohozené kusy oděvů, hračky, skleničky či hrnky s pitím, nakousnuté pokrmy, drobky, papíry a jánevímcovšechnoještě. Snacha se ujala přípravy štědrovečerní večeře bez ohledu na to, že již byla hotova. Navíc se všichni kromě mne a psice začali dohadovat o záležitostech, které s průběhem Štědrého večera vůbec nesouvisely. Několik členů rodiny vyhrožovalo odchodem, žel to nemysleli doopravdy. Ne, nechopila jsem se zbraně a neuspořádala jsem čistku, ačkoliv mnou lomcoval vztek, který hrozil plynule přejít v infarkt anebo mrtvici. Prohlásila jsem, ať ráčí činit, co uznají za vhodné, že už je mi to všechno jedno. Nemusím ani říkat, že mě stejně nikdo neposlouchal. K večeři jsme usedali přibližně před devátou, kdy unavené dítě střídavě řvalo a usínalo. Pochopitelně se rodiče snažili přimět ho, aby snědlo co nejvíce z večeře. Chlapeček se pevně rozhodl, že ani omylem a začal kolem sebe plivat. Tehdy maminka prohlásila, že je již unavený, proto půjde spát a nadělovat se bude zítra. Teprve tohle mě probralo z trvající nasupené letargie a zeptala jsem se, jestli si z nás dělá prdel anebo co tím myslela. Vzhledem k tónu, jakým byl dotaz pronesen a vzhledem k tomu, co ze mě sršelo po celý večer, 306

ˇ teˇdry´ vecˇer u Bludicˇku˚ S

bylo přítomným jasné, že legrace končí. Dítě bylo urychleně osvobozeno ze židle a ještě urychleněji propukla nadílka, kterou pod stromečkem zanechal Ježíšek (ač se divím, že k nám vůbec lezl). Přesto, že se situace se v mnoha okamžicích dostala ke kritickému bodu, musím říci, že Štědrý večer u nás skončil bez rvačky, větších výtržností i bez zranění. Vlastně to bylo mimořádně úspěšné . . .

307


Příchod krokodýla Kapitola CXI. No — a jak to všechno probíhalo? Tohle bude téma na jeden hezký večerníček, teď jen stručně. Po nějakém tom bloudění (vezl nás syn, ten, co mu kradou a přemisťují ruzyňské letiště) jsme našli správnou adresu a přivítali se s panem chovatelem. Už před cestou jsme věděli, že nás bude přemlouvat, abychom si místo fenečky vzali pejska, protože mu zbyla jedna čubina, kterou by si rád nechal na chov. Kluk byl už ovšem taky jen jeden, takže jsem se na celou tu výpravu dívala s jistými obavami v srdci; připravovala jsem se raději na zklamání a návrat s prázdnou.

Prˇıćhod krokody´la Na pohled hotove´ nevinˇa´tko — no nezamilujte si ho

Všechno se ovšem změnilo v okamžiku, kdy jsem Bennyho poprvé viděla tváří v čumák, protože to byla láska na první pohled! Vzala jsem ho do náručí, byla jsem olíbána a kousnuta do nosu, takže jsme hned věděli, že k sobě patříme! 308

Prˇ´ıchod krokody´la

Následná dohoda byla proto jednoduchá, Benny se s lehkým srdce rozžehnal s rodným domem a naplněn optimistickým očekáváním se nechal dopravit do nového domova. Strašně moc se mi líbí exteriérově — je pěkně vybarvený a skvěle stavěný; jeho pohledu se nedá odolat! Taky z něj bude kus psa; ostatně, už teď jsem se pronesla a to mu teprve 15. února budou tři měsíce! Podle dobře stavěné kostry a velkých tlap bude řádně urostlý:-)) Mimo to jsem už zjistila, že má báječnou povahu — je to optimista, kurážný a zvědavý, ovšem s velkou ochotou poslechnout. Zejména, když je někde na dosah piškot anebo kousek kuřecího masa:-) Rychle chápe (zatím jednoduché) povely, takže ví, že co je FUJ, to se nemá dělat a tedy takové činnosti zanechá (dokud se dívám); a dokonce na důkaz toho, jak je hodný a dobře vychovaný zaujme vzornou polohu vsedě, neb jsem ho za to pochválila (a dala mu kousíček masa). Samosebou už ví, kde máme ledničku a dává najevo, že by tam docela rád udělal inventuru . . . Po náročném dni se teď večer uložil Jiřímu k nohám a spokojeně spí. Miláček:-)) Tedy: Anetka i Hafael to opravdu báječně zařídili! Pod tímhle dohledem určitě nezvlčíme:-)

309


Kdo má doma Krokouše, ten se nudou nekouše Kapitola CXII. (Po dlouhé době jeden podvečerníček — tohle vyprávění mělo premiéru v Poděbradech, na autorském čtení) Když na začátku tohoto roku nastal smutný okamžik, kdy jsme se museli rozloučit po krásných sedmnácti letech společného života s naší milovanou kokřicí Anetkou, začala být naše domácnost podivně prázdná a jaksi neúplná. Málo platné, po tak dlouhé době je člověk už zvyklý, že když usedne do křesla, musí natáhnout ruku, pod kterou se okamžitě vsune ušatá psí hlava, žádostivá hlazení a drbání. Taky příchod do bytu, kde se již neodehrávají nadšené vítací rituály, je podivně smutný. Abych to zkrátila: před důrazné uslzené prohlášení Psa nikdy, už NIKDY!!! to trvalo od Anetčina odchodu do psího nebe přesně 23 dní, než k nám přišel špringršpaněl Benny, pracovním názvem Krokouš (to pro svou ozubenou a pohotově chňapající tlamu). Štěně se hned od začátku uvedlo jako vtipálek. Vtipy ovšem často nejsou takového druhu, abychom si je my ostatní správně vychutnali. Abych jen tak pro představu uvedla příchod Bennyho do naší rodiny: jeli jsme navštívit proslulého chovatele loveckých psů, pana Vinklárka, do poměrně nedalekých Mnichovic. Už před cestou jsme věděli, že nás bude přemlouvat, abychom si místo původně požadované fenky vzali pejska, protože mu zbyla už jen jedna psí holka, kterou by si rád nechal na chov. Mé váhání se ovšem změnilo v okamžiku, kdy jsem Bennyho poprvé viděla tváří v čumák, protože to byla láska na první pohled! Vzala jsem ho do náručí, byla jsem olíznuta na uchu a kousnuta do nosu, čímž to bylo zpečetěno. Tohle štěně jsem už nepustila. Následná dohoda byla proto jednoduchá, Benny se s lehkým srdce rozžehnal s rodným domem a naplněn optimistickým očekáváním se nechal dopravit do domova nového. Chovatel nám nakonec přidal ještě bažanta z Konopiště, nějak jsme mu padli do oka . . .a Benny se při vystupování z auta nabízel, že bažanta ponese sám, je to ostatně jeho věno. 310

Kdo ma´ doma Krokousˇe, ten se nudou nekousˇe

Již velice záhy se projevilo, že se náš nový pes stal opravdu důstojným nástupcem Anetky. Archanděl Hafael, ochránce všech psů, koček i jiných zvířátek, si po krátkém odpočinku musel namasírovat svaly a prokázat svou obratnost i zdanost — protože zastavit veškerou dopravu (auta i tramvaje) na rušné křižovatce Ječná-Štěpánská, neboť si štěně z křižovatky udělalo probíhačku (čtyřikrát tam a zpátky . . .než mu z nebeského obláčku sama Anetka uštědřila záhlavec a donutila ho, aby si konečně sedl na zadek) . . .to, vážení přátelé, opravdu není žádná brnkačka . . . V tomto zde uvedeném případě šel s pejskem na procházku páníček a jen o malý myší fousek unikl infarktu i dopravní nehodě, což zpětně posuzujeme jako Hafaelovu mimořádnou laskavost. Já zase vzpomínám, jak jsem vzala štěně na svižnou procházku, tentokráte jsme pobíhali po březích Vltavy. No, zpětně hodnotím, že to nebyl úplně nejlepší nápad, protože Vltava byla přeplněna labutěmi (oblíbená zábava jít s dítkem krmit labutě starými rohlíky zjevně přinesla své plody) a psíček Krokouš se rozvášnil do pravé lovecké nálady, takže hlasitě ryčel: „Pusť mě na ně, ženská, já ti ukážu, jak se dělají labutěnky!!“, zatímco labutě to rozveselilo a navíc se začaly svolávat „Pocem, táto, jde sem svačinka . . .a je to mladý maso, bude to dobrůtka!“ Byla jsem z toho na nervy, přiznávám. Naštěstí jsem v té době byla již zocelená čtvrtrokem idylických procházek se štěňátkem (jen mi dělá starosti, že si nakonec budu muset kupovat saka v pánském oddělení, protože mi bicepsy začínají trhat rukávy . . .) a tak mi nečinilo potíže běsnících šestnáct kil temperamentního psího dorostence zvednout na závěsu z kšand a nést vzduchem, dokud jsme se nedostali na bezpečnější místo. Okruh štěněcích aktivit se samosebou stále rozšiřoval, jak Benny rostl na chalupě například začal lovil pošťačky. Nemají jezdit kolem našeho plotu s tak zajímavě vypadající brašnou — a ještě ke všemu na kole, že . . .? Bylo kolem toho zpočátku trochu rozruchu, ale s výrazem uznání konstatuji, že krkonošská pošta zaměstnává udatné horalky, které od plnění povinností jen tak něco neodradí. Naše horalka listonoška si pak na pravidelné stíhací závody zvykla, že dokonce říkala, že je to rozkošnej pejsánek a že se na něj 311


vždycky těší . Zřejmě ještě neodhadla kapacitu psího vtipkování. Přemýšlím, zda bych se někdy neměla opatrně přeptat pana chovatele, jak mám v Benově případě rozumět výrazu „lovecký pes“. Koho přesně by měl lovit? Někdy si myslím, že uprchlé vězně. Na chalupě archanděl Hafael zachránil zase dva životy — konkrétně slepici od sousedů a mému mužovi. To bylo tak. Muž vyšel před chalupu, aby si vychutnal poobědovou cigaretku a vzal s sebou pejska, aby se pokochali pohledem do krajiny. Dlouho se nedělo nic, tedy já jsem o ničem nevěděla. Zvenčí se sice občas ozývalo nějaké halekání, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Pak se otevřely dveře, dovnitř se vpotácel páníček, vlekoucí Krokouše, držel se za srdce a cosi nesrozumitelně sípal. Když jsem mu poslytla základní resuscitaci (a štěně se odebralo trucovat pod lavici), dozvěděla jsem se, co se stalo. Krokouše přestalo koukání na Černou horu bavit asi tak po půl minutě, začal tedy šmejdit po zahradě a za chvíli se vydal šmejdit po zahradě sousedově. Tam ke svému převelikému nadšení natrefil na poklidně zobající slepici. Uspořádal proto na nebohého ptáka hon, jehož cílem tentokrát nebylo ukrutné zadávení kvalitní nosnice, ale demonstrace zděděných skvělých vlastností loveckého psa, konkrétně v kategorii „donáška pernaté“. Slepici se ovšem odborný úchop za krk a transport k páníčkovi ani trochu nelíbil, tudíž řvala do kraje něco o vrazích a loupežnících. Muž ve snaze zabránit sousedskému konfliktu podnikl zběsilý běh za Krokoušem, v čemž mu vydatně pomáhali soused i se sousedkou. Krokouš byl posléze dopaden, slepice vyproštěna (pocuchána, nesmírně dopálená, ale nezraněná) a on se mohl odplazit domů, aby rozdýchal to leknutí . . . Ze začátku léta, kdy jsme přijeli na delší pobyt do Krkonoš, bylo počasí nevlídné a v chalupě nebylo nejpříjemněji. Rozhodla jsem se proto zatopit, což se ukázalo být složitějším, než jsem si původně myslela. Především kamna odmítla spolupracovat a trvalo mi dvěapůl hodiny, než jsem je přemluvila. Dále se do akce zapojil Benny, který vytrvale odnášel polínka zpátky do dřevníku stejně rychle, jako jsem je já přinášela, takže když už se nějaký ohýnek ukázal, nebylo čím ho přiživit. Než se oheň rozhořel, měla jsem toho dost. 312

Kdo ma´ doma Krokousˇe, ten se nudou nekousˇe

Z výše uvedeného vyplývá, že štěně Benny hned od začátku u nás vede aktivní, plnohodnotný život, což se příznivě projevilo na jeho rozvoji a celkové fyzické kondici. Ostatně, jsem mu za to svým způsobem vděčna, protože se výrazně zlepšila i moje fyzička. Ani ne tak proto, že bych byla natolik sportovně založená, ale pokud jsem nechtěla natrvalo bezmocně vlát na konci vodítka, musela jsem se snažit. Svižný poklus za mladým motivovaným slídičem, jak to trefně nazvala moje kamarádka, též šťastná majitelka špringršpaněla, doplněný ještě silovými disciplinami, se ukázaly být mnohem účinnější než pravidelné návštěvy fitcentra. Popsaný způsob pohybu při procházkách (svištění) se ovšem pronikavě mění, jakmile Bennyho něco zaujme. V takovém případě se Krokouš zastaví, pohodlně se usadí a upřeně dění pozoruje. Stalo se mi, že se pán, který cosi nakládal do auta, po delší době namíchl a zeptal se, co na něj ten pes tak civí. Spolkla jsem odpověď, že je to policejní pes, procházející zvláštním výcvikem, který umožní, aby mohl chytat pachatele přímo při činu, a zbaběle jsem zamumlala něco o tom, že je mimořádně zvídavý a rozený pozorovatel. Když se snažím pejska přimět k tomu, aby pokračoval v cestě, promění se lovecký pes v chobotnici, jeho nohy v chapadla (počet se zdvojnásobí či možná zvíceronásobí) a přísavky se přicucnou k chodníku. Pak nezbude nic jiného, než si přehodit vodítko (o síle lodního lana, protože nic slabšího by Krokouše neudrželo) přes rameno, zabrat a za zpěvu známé písně „Ej uchněm, ej uchněm“ opustit místo dění. A na závěr poznamenám, že na rozdíl od Anetky, která byla dramatická umělkyně velkého formátu, tudíž při každé návštěvě u veterináře kteréžto návštěvy neodmyslitelně patří do života psů a hlavně jejich majitelů — řvala a kvílela tak, že se před budou shromažďovaly davy ochránců zvířat, je Benny dokonale ukázněný a veškeré zásahy včetně injekcí či jiného šťourání do vlastní tělesné schránky sleduje s klidem a především se zájmem. Dokonce při odchodu z ordinace na adresu mladé veterinářky světácky prohlásil: Prima kůstka, moc se mi líbí! Jen by jí měl někdo vysvětlit, že to, jak mi měří teplotu, je vážně nechutné! Doufejme, že mu to vydrží. Zejména světácký nadhled! 313


Zemřít v boji Kapitola CXIII. Tento příběh nám o svém psovi vyprávěl náš přítel, lesník a myslivec. Pán a jeho pes tvořili nerozlučnou dvoji po celých čtrnáct let, a byly to krásné roky, naplněné přátelstvím a spoustou napínavých zážitků. Krásný irský setr byl pes vynikajících loveckých vlastností a byl neocenitelným pomocníkem. Vždy s nesmírným nadšením doprovázel svého pána na cestách po lese když viděl, že půjde s ním, jeho radost neznala mezí. Leč jak psovi přibývaly roky, začalo se zhoršovat jeho zdraví a především ho začaly trápit silné bolesti kloubů. Ty nakonec dosáhly takové intenzity, že se jen s největší námahou dokázal postavit a namáhavě se došourat alespoň na zápraží. Na procházku po lese již nebylo ani pomyšlení. Myslivce stav milovaného zvířete trápil, ale měl dostatek zkušeností se psy, aby věděl, že se přiblížil konec jeho života a musel se proto zabývat myšlenkou na to, jak mu trápení zkrátit. Jako zastánce přírodních zákonů navíc nerad viděl takové chátrání kdysi hrdého a krásného zvířete; ostatně, sám viděl, jak pes sám ztrátou své důstojností strádá. Navíc vždycky tvrdil, že myslivecký pes má zemřít v boji , protože byl přesvědčen, že jen takový konec života je dobrý pro lovce a bojovníka. Ten rok však přišla zima a s ní i husté sněžení nezvykle brzy, takže starost o psa přehlušily starostí řádu provozního, neboť bylo nutno vyřešit potíže s odklízením sněhových záplav, které prakticky paralyzovaly život v celých Krkonoších. Pes ostatně tou dobou již jen apaticky ležel, jídla se ani nedotkl a jen upíral podivně prázdný pohled přes sebe. Jako by se ho už vůbec nic netýkalo . . . Navečer se kromě chumelenice strhla i prudká sněhová bouře; avšak když myslivec otevřel vchodové dveře do stavení, aby znepokojeně zkontroloval, jak to venku vypadá, pes najednou znovu ožil. Jakoby z něj vyjící vichr a poletující sníh sejmuly najednou roky i nemoci, postavil se na nohy a než 314

Zemrˇ´ıt v boji

mu v tom pán stačil zabránit, vyběhl s radostným štěkotem do bílé temnoty a během pár vteřin pánovi zcela zmizel z očí. Myslivec na něj volal, hvízdal, dokonce se vydal pátrat po okolí, jak jen mu počasí dovolilo, ale všechno bylo marné, psa nenašel a ten se již nikdy nevrátil. Teprve na jaře, kdy sníh roztál, našel jeho ostatky na kraji lesa pod rozložitým dubem, kam spolu často chodili. Chtěl snad pes takhle odejít ze života? Jeho pán věří, že ano . . .

315


Jak (ne)naučit psa plavat Kapitola CXIV. Věřím, že je mezi vámi dost zkušených pejskařů a tak když prohlásím, že pes patří mezi tvory, kteří mají ve vodě zálibu, budete mi věřit. Jistě, mezi jednotlivými psími rasami existují, pokud se lásky k vodě týká, někdy dost značné rozdíly, ale většinu těchto čtyřnohých kamarádů vysloveně nadchne, když z úst svého člověka vyslechnou sdělení jdeme se koupat . Já sama jsem si tuto pravdu potvrdila zejména soužitím s kokršpanělkou Anetkou, která jako správná příslušnice tohoto plemene nevynechala jedinou příležitost, aby mohla skočit do vody a s požitkem si zaplavat. Skutečnost, že stojí na hrázi rybníka, je konec listopadu a na vodě se již tvoří tenká skořepina ledu, z jejího pohledu nestála ani za povšimnutí. Anetka rovněž velice milovala společné koupele, protože mě využívala jako odpočinkový prostor uprostřed vodní plochy, pokud ji plavání přestalo bavit, chtěla si vydechnout anebo se hodlala lépe a z výšky rozhlédnout po okolí. Prováděla to tak, že ke mně zezadu připlavala a bez zbytečných okolků se mi vydrápala na hlavu, kde se pohodlně uvelebila. Naprosto nechápala, co se mi na tom nelíbí. Nyní, po Anetčině odchodu do psího ráje, jsem obdařena psem, který by měl mít stejné vlastnosti, protože kokršpaněl a špringršpaněl mají nejen co do vzhledu hodně společného. Benny, zvaný podle své neobyčejně mírumilovné a bezelstné nátury Krokouš, by měl vodu milovat, měl by patřit mezi nadšené a neúnavné plavce zkrátka, mělo by na něm býti patrno, že je to pes, který se s nadšením hrne do práce ve vodě . . . Ovšem, pokud někdo ve svém vyprávění začne používat výrazu by , začne být zřejmé, že popisovaná situace není jednoduchá. Ono vlastně s Krokoušem není nikdy nic jednoduché, ale o tom nyní nechci mluvit. 316

Jak (ne)naucˇit psa plavat

Benny nyní dospěl do správně puberťáckého věku devíti měsíců, takže jsem usoudila, že je správný čas na to, seznámit ho s vodou. Ať kluk vidí, že nemá plovací blány na tlapkách zbytečně! Pro seznamování štěněte s vodou je samosebou nezbytné nějakou vodu najít, což způsobilo odklad akce asi o měsíc, protože se mi povedlo šestkrát zabloudit při hledání dvou rybníků. Myslím si, že tohle konstatování nikoho z vás nepřekvapuje a tak se vyhnu podrobnostem. Prostě mi věřte, že i když k cíli vede pouze jediná cesta a trasa jest mi popsána, ba obdržím detailně nakreslený plánek s vyznačení záchyných bodů, dokážu někde uhnout napravo nebo nalevo a pak se jen divím, když se přede mnou objeví písečné duny anebo naopak ledovce. Krokouš mě má pro tuhle vlastnost rád, protože se vždycky báječně proběhneme. Když jsem přes veškerá úskalí jeden z rybníků nalezla, začala jsem Bennymu objasňovat, že by měl do vody vlézt a připravovat se na to, že odtud bude aportovat kačeny. Divoké kachny, kterých bylo na předmětném rybníce asi dvacet, zvědavě připlavaly a pobízely štěně, ať se mezi ně klidně vydá, že bude legrace. Krokouš se k tomu příliš neměl, takže první lekce skončila rácháním se na mělčině a lovením kamenů z vody. Nu, nechtěla jsem na ušatého dorostence spěchat, takže jsme se vydali zpět do chalupy a řekla jsem si, že příště už určitě zvítězí zvědavost i geny a Benny to s plaváním aspoň zkusí. V krajním případě jsem byla ochotná do studené vody vlézt a sloužit jako příklad k napodobení. Kachny se jistě těšily na to, až je budu aportovat. Mezitím se ovšem dostavili na svou dovolenou naši mladí, kteří postup výuky plavání s nepředstíraným zájmem sledovali a pak se rozhodli přispět svým dílem ke zdokonalení Krokoušových dovedností. Pes byl proto připnut na vodítko a odtažen do nedalekého Labe; sice se tam nemohl učit plavat, protože Labe je zde mělké, takže si ani nesmočil břicho. Ale úplně to stačilo k tomu, aby se Bennyho svobodomyslná duše vzbouřila a zatvrdila. To nestačí, že ho strkají pod sprchu a patlají kožich nějakým pěnivým fujtajkslem, to mu budou ještě máčet nohy a přitom ho za sebou tahat na vodítku?!! 317


Výsledkem nevyžádané aktivity mladých je proto alespoň pro letošek stav, kdy Benny vodu zatvrzele ignoruje a odmítá se vůbec jen přiblížit. Pokud se týká kachen a jiných vodních lákadel, mohu si s nimi prý sama dělat, co mě napadne, jeho takové pitomosti nezajímají. A aby měl jednou provždy pokoj od výletů k rybníku a mého přemlouvání, našel si v lese menší bažinu s řádně proleželým bahnem, kde si dopřává labužnického vyvalování. Nevrací se ke mně dřív, než dokud není celý pokryt černou hmotou a dokud nepáchne jak čtrnáct dní chcíplá ryba. Krokouš je inteligentní stvoření. Správně odhadl, že při použití této taktiky má vítězství rychle v kapse; a já mám do dalšího léta čas na to, abych ho přesvědčila, že to plavání má aspoň zkusit!

318

Panı´ s kacˇerem

Paní s kačerem Kapitola CXV. Ztrapnit se lze mnoha způsoby; a podaří se nám to tím snadněji, čím více nám komplikuje život roztržitost. Kupříkladu mladá žena, která dorazí do práce s prima pocitem, že dnes se za ní otočil snad každý, přijde o hodný kus sebevědomí, když zjistí, že je to nejspíše proto, že si nepovšimla párajících se kalhot. Ani ta dnes již téměř legendární učitelka, která se ve velkém spěchu vypravila z domova, ve sborovně shodila kabát . . .načež nastalo ticho a pak ji kolegyně učitelky začaly spěšně do kabátu oblékat, protože si přes kombiné neoblékla šaty, ze zmíněné události neměla radost. Je hloupé vzít z domova igelitku s odpadky a donést ji až do práce, stejně jako muset se přehrabovat v popelnici, kam zamyšlená osoba vyhodila klíče. A tak bych mohla pokračovat, ovšem i vy sami byste mohli přispět dalšími příklady. Tyto situace mají jedno společné: okolí se dobře pobaví na účet postiženého a světlou stránkou na celé věci je to, že se zpravidla nejedná o příhody s osudovým až závažným dopadem. Já sama si jen tak namátkou vzpomínám na to, jak jsem pobavila sousedy, vracející se pravděpodobně z nějakého honosnějšího večírku, když mi pomáhali dostat se v noci do bytu; vyběhla jsem totiž se psem, domáhajícím se IHNED vyvenčení a tak jsem byla v teplém pyžamu, bačkorách a jen halabala přehozeném kabátě, bohužel však bez klíčů, bez mobilu a bez brýlí, takže jsem si ani nemohla zazvonit na svého muže, který doma poklidně spal. Abych se však vrátila ke kačerovi, o kterém je řeč hned v názvu dnešního večerníčku; příběh s ním zažila jedna z našich krkonošských sousedek. Stalo se to při rodinném setkání, které se konalo při příležitosti jejích narozenin jak bývá obvyklé, sešla se celá široká rodina včetně pěti vnoučat ve věku od 3 do 12 let. Oslava proběhla dobře, a když byla zkonzumována většina nachystaných dobrot, rozlezli se dospělí účastníci oslavy po 319


domě, aby v pohodě trávili a odpočívali, a děti se naopak shromáždily kolem babičky, kterou nakonec přemluvily, aby s nimi vyrazila na procházku. Nejmladší, tříletá vnučka pak nedala jinak, než že na procházku půjde se svou oblíbenou hračkou, pestře pomalovaným kačerem na kolečkách. Procházka probíhala ve skvělé atmosféře vnoučata poskakovala kolem babičky, vyptávala se na všechno možné a babička si pyšně říkala, jaké to jsou chytré děti. Prošli se, prohlédli si okolí a byl čas vrátit se zpátky. Tehdy začala nejmenší vnučka pofňukávat, že už toho kačera nechce, že ji bolí ručička, a babičce nezbylo nic jiného, než se transportu pohyblivé hračky ujmout sama. Asi za půl hodiny se dostali k domku na dohled všechna vnoučata najednou ožila a houfek dětí se rozběhl napřed, brzy byli u vrat a zmizeli v zahradě. Babička kráčela daleko pomaleji, procházka ji po náročném dni přece jen unavila. Byla zamyšlená, v duchu probírala, jak celý den probíhal a co ji ještě čeká za povinnosti. Najednou ji z myšlenek vytrhlo zařinčení a když se ohlédla, spatřila cyklistu, který se sbírá ze země po střetu s dopravní značkou. Uvědomila si, že když ji po cestě míjel, zíral na ni tak upřeně, že zřejmě vůbec nic nevnímal. Dokonce i teď, přestože se ohledával a zjišťoval utrpěné škody, nepřestal vrhat pohledy jejím směrem. Co na mně ten chlap tak kouká? , pomyslela si překvapeně. Ale protože ji čekalo opravdu ještě hodně práce, přestala řešit problém zírajícího neznámého a spěchala domů. Teprve když za sebou zavírala zahradní branku, došlo jí, co na ní bylo tak neobvyklého. Neznámému cyklistovi se totiž naskytl pohled na starší, úctyhodně vypadající paní, která sama samotinká kráčí po cestě, je zřejmě úplně ponořena do myšlenek, okolní svět nevnímá a za sebou táhne pestře pomalovaného kačera na kolečkách.

320

O Bloudıćı´m Bloudovi aneb jak to bylo s Bludicˇkou

O Bloudícím Bloudovi aneb jak to bylo s Bludičkou Kapitola CXVI. Jistě vám na sebe neprozradím nic nového ani překvapivého, když prohlásím, že jsem schopna ztratit se všude. Vždyť jak jinak bych mohla vyprávět, že mě na výslechy do Bartolomějské musel vodit uniformovaný policista, že jsem namísto do Žlutic kráčela ke státní hranici či že jsem z vlakové zastávky ve Velimi šla do statku v Osečku namísto obvyklých čtyř kilometrů pětinásobnou vzdálenost, protože jsem zaměnila asfaltovou silnici za oraniště. Když jsem byla na návštěvě u sestry v Sydney, vydávala jsem se proto na toulky bez doprovodu jen velmi obezřetně, neb jsem nechtěla skončit na Ayers Rock namísto v jejím útulném domku. Avšak když jsem se jednoho dne odvážně vypravila do Australského muzea, které je umístěno poblíž místního Hyde Parku (bez řečníků), stejně to záhy nabralo dobrodružný směr. Za začátek komplikací jsem nemohla: ačkoliv jsem vycházela za jasného, slunného dne, znenadání se strhla prudká bouře a liják, který ze mě do dvou minut udělal vodníka. Během dalších dvou minut jsem si uvědomila, že bych návštěvu muzea měla odložit na jindy, protože můj zevnějšek ztratil na spořádanosti i solidnosti, proto jsem se otočila a vydala jsem se nazpátek, na stanici autobusu. To byl ovšem problém, neboť ač jsem z dočasného domova v Maroubře až k Hyde Parku dorazila bez potíží, nyní jsem již zastávku nenašla. Zčásti to ovšem měla na svědomí neprůhledná vodní clona, kterou jsem všude kolem sebe měla. Svým zmateným a dokonale ztraceným vzezřením jsem nejspíše budila soucit, neboť projíždějící řidiči začali zastavovat a nabízet pomoc. Nakonec jsem k jednomu důvěryhodně vypadajícímu pánovi nastoupila do vozidla, promodrávajícími rty a skrz cvakající zuby procedila, že se potřebuji dostat do Minneapolis Crescent 27 v Maroubře a můj šlechetný zachránce mě vysypal přímo sestře před vrátky . . . Konec dobrý, všechno dobré. A rýma koneckonců není nic tak strašlivého. 321


Můj smysl pro orientaci v terénu tedy, jak patrno, dosahuje vysokých záporných hodnot. Ovšem jakmile se v městě mám pohybovat pomocí MHD a jakmile sestoupím do podzemí, blíží se údaj nekonečnu. Takže bez ohledu na to, jak často a jak dlouho kterou linku metra používám, jsem vždy nucena přečíst si orientační cedule a pečlivě prostudovat seznam stanic, jinak se ztratím. Pokud cestuji společně se svým mužem, probíhá to tak, že on energickým krokem kráčí vpředu a já ho slepě následuji, protože on si trasy a směry pamatuje. Pokud někde cestuje poprvé, dokáže odhadnout, kudy se dostat k cíli. Takže se ho už jen z pouhého pudu sebezáchovy držím. Někdy to ovšem může způsobit potíže, naposledy to bylo v Paříži, kdy jsme byli nuceni použít metro v době největší večerní špičky. Po více jak půlhodinovém čekání na vlak, do kterého bychom se vešli oba, bylo jasné, že se musíme rozdělit. Můj muž mě tedy s rozhodností sobě vlastní vecpal do otevřených dveří právě dostupného vagónu, bohužel však přímo do náruče pracujícího kapesního zloděje, kterého jsem si dobře všimla. Ty čtyři stanice do vytčeného cíle mi připadaly nekonečné ovšem zloději asi taky, protože jsem mu kazila kšefty a ještě jsem do něj kopala, seč mi omezený prostor dovoloval. Když jsem pak v klidu hotelového pokoje tento zážitek líčila mužovi, podivil se, proč jsem byla tak pošetilá a lezla jsem právě do toho vlaku . . . Při jedné z návštěv švagrové v Praze jsem se rozhodla, že ji k autobusu na Černý Most doprovodím, aby třeba někde v metru nezabloudila. Na stanici metra Karlovo náměstí to máme z bytu kousek, takže jsme se velmi rychle dostaly na místo. Švagrová je pochopitelně v mnoha ohledech mému mužovi podobná, mimo jiné i tou vůdčí rozhodností, s níž se staví do čela davu. Kráčela o půl kroku přede mnou, cílevědomě a energicky, třebaže nevěděla kam. Až na nástupiště metra linky B jsme se dostaly bez problémů. Pak se to zkomplikovalo. Do stanice právě přijížděl vlak, švagrová pravila „SEM!“, já nastoupila a vydaly jsme se na cestu. Názvy stanic jsem nesledovala, řešily jsme jakési jistě závažné problémy lidstva i našich bližních. 322

O Bloudıćı´m Bloudovi aneb jak to bylo s Bludicˇkou

Pak metro vjelo do proskleného tunelu, já si říkám „stanice Rajská zahrada, už tam budeme“ (ale na Rajskou zahradu to vypadalo divně), tak se kouknu . . .no jo, byly jsme v Lukách, tedy téměř na konečné, ovšem na opačné straně. Autobus do Jablonce švagrové odjížděl za patnáct minut, což se opravdu stihnout nedalo. Nedalo se nic dělat, než se s danou situací nějak smířit a vyrovnat. Švagrová nakonec prohlásila, že se za jízdné ve výši 26 Kč aspoň pořádně projela a při čekání na další autobus do Jablonce si aspoň přečetla novou knížku. Já jsem se pak vydala zpět k domovu, kde jsem byla očekávána s netrpělivostí o to větší, že mého muže ani nenapadlo, aby si uvařený oběd jednoduše naložil na talíř a snědl. Naopak na mě čekal celé čtyři hodiny, aby se mě pak hned mezi dveřmi zeptal, jestli vůbec ještě někdy dostane najíst anebo jestli něco provedl a za trest má hladovku.

323


Sestra za mřížemi Kapitola CXVII. Vidět vlastního sourozence za mřížemi no, myslím si, že velmi mnoho z nás, kteří jsme byli sourozenci obdařeni, by po chvíli pátrání ve vzpomínkách muselo přiznat, že by jim v nějaké fázi dospívání taková myšlenka nebyla úplně cizí. Mému mužovi se tohle dětské přání splnilo ovšem zdaleka to pro něj nebyla taková zábava, ba ani satisfakce, jak si představoval v dobách, kdy jako kluk až příliš často slýchal musíš sestřičce půjčovat hračky (musíš na ni dávat pozor, nesmíš jí ubližovat), vždyť je malá . Stalo se to v padesátých letech, kdy oběma sourozencům, o nichž bude řeč, bylo 21 a 17 let; muž, tedy starší sourozenec, si jako student vydělával na brigádě a jezdil jako průvodčí tramvaje v Jablonci nad Nisou, kde celá rodina bydlela. Byl na sebe a svou výdělečnou aktivitu velmi hrdý a tak se z každé odsloužené šichty vracel k rodičům naplněn zážitky a touhou jim vyprávět, jaké lidi ten den potkal a co se vůbec za službu seběhlo. Jeho mladší sestra Helenka si užívala prázdnin a byla pověřována jen domácími pracemi, protože přísná maminka byla toho mínění, že nic jiného se pro dívku nehodí. Ale přece jen se někdy nechali rodiče obměkčit a pak mohla jít Helenka s přáteli na výlet. Toho večera, kdy se všechno seběhlo, se milý Jiří vracel z odsloužené služby domů pozdě trvalo mu vždy skoro do půlnoci, než mohl otevřít dveře bytu. Proti očekávání však nenalezl byt ztemnělý, ztichlý a nenalezl tam jen maminku, která na něj obětavě čekávala, ale naopak, všude se svítilo a v obydlí panoval nezvyklý ruch. Obzvláště kuriózní byl pohled na tatínka, který oděn poněkud nelogicky do naškrobené košile s vázankou, saka a podvlékaček chodil po bytě, lomil rukama a něco hlasitě, ale nesrozumitelně provolával. Jiří znejistěl, protože taková scéna byla v jejich klidné domácnosti opravdu nezvyklá, a jen pohled 324

Sestra za mrˇ´ızˇemi

na maminku, která vypadala stejně jako kdykoliv jindy, byť měla ve tváři poněkud přísný výraz, ho přesvědčil, že je opravdu doma a že ať se stalo cokoliv, jistě se to dá vyřešit, ho dokázal uklidnit. Helenka je ve vězení! , ozvalo se nyní již srozumitelné zakvílení otce rodiny. V Polsku , dodala věcně maminka. Pak si konečně dokázali všichni sednout ke stolu a bylo možno věcně probrat, co se stalo a co se dá vůbec udělat. Milá slečna Helenka zkrátka vyrazila se svými kamarády na výlet do Frýdlantského výběžku a jak se tak procházeli přírodou, dostali se nebezpečně až na hranici s Polskem. Nebezpečně proto, že polští pohraničníci v té době hranici přísně střežili a ne zrovna zanedbatelný počet neopatrných turistů si následně musel odpykat trest při obnově válkou zničené Varšavy . . . Slečna Helenka se ovšem o komplikaci, která ji přivedla až za mříže, zčásti přičinila sama: když se totiž před ní poměrně nečekaně objevil polský pohraničník a vyzval ji, aby předložila své doklady, odpálila ho stejně rázně, jako byla zvyklá zbavovat se obtížných ctitelů. Navrch přidala několik nevyžádaných a též nelichotivých charakteristik, protože to byla dívka rázná a výřečná. Pohraničník, který očekával naprosto jinou reakci, napřed zkoprněl, ale pak se namíchl taky a slečnu zatkl. Helenka se tedy namísto na cestě domů ocitla v zamřížované cele a mohla se jen spoléhat na to, že kamarádi, se kterými na výlet šla, se postarají o předání zprávy rodičům a rodiče už přijdou na nějaký způsob, jak ji z vězení dostat. Slečna Helenka se naštěstí ve svém odhadu nemýlila. Tatínek, když se z větší části probral ze šoku (a maminka dohlédla na to, aby se zase patřičně přioděl), začal shánět potřebné informace a též zmobilizoval co nejvíce známých, kteří mohli posloužit radou, přímluvou či pomocí a tak bylo možno kolem páté hodiny ranní nastartovat rodinný automobil a dojet si do vězení pro zbloudilou dceru. 325


Celá příhoda měla tedy šťastný konec a jen v sourozeneckých sporech přibyl jeden nový argument — jistě, jsi dokonalá mladá dáma to se divím, že už jsi byla zavřená!!

326

Kamara´d za plotem

Kamarád za plotem Kapitola CXVIII. Mít kamarády je pro spokojený život důležité, a proto o navázání přátelských vztahů usilují nejen lidé, ale i naši čtyřnozí zvířecí souputníci které si zpravidla pořizujeme proto, abychom si mohli luxus nepředstíraného kamarádství dopřát. Ovšem i zvířata mezi sebou navazují kontakty a to v celém širokém spektru od zdvořilého respektování přes zájem až po čisté a radostné přátelství. Samosebou se vyskytnou i city negativní, to v případě, že se mezi dvěma zvířecími jedinci odehraje nějaká politováníhodná událost, jakou je třeba krádež hračky anebo opakované porušování nedotknutelnosti obydlí. Zejména psi patří mezi bytosti velmi družné a tak se obvykle snaží mít mimo svou lidskou smečku ještě nějakého druha pro hry, kterým člověci nerozumějí, protože nechápou radost z honiček, válení se po blátivé zemi anebo pěkně a s citem prováděného okusování. Špringršpaněl Benny, zvaný Krokouš, také už od chvíle, kdy začal obhlížet okolí pražského bytu, toužil po nějakém podobně založeném kamarádovi, ale dlužno říci, že moc neuspěl. Buď byl vyhlédnutý objekt příliš titěrných rozměrů, takže majitel či majitelka zděšeně schovávali svého psího mazlíka do kapsy a prchali do bezpečí domova, anebo statného psa doprovázel drsně se tvářící svalovec, který již na dálku pořvával děte s tím čoklem jinam nebo ho ten můj pes roztrhá! Prostě, ve městě to není s navazováním psích přátelství jednoduché. Když jsme přijeli na krkonošskou chalupu, abychom zde strávili léto, svitla Krokoušovi naděje, že to bude lepší. Ale brzy se musel smířit s dalším zklamáním, protože psi, kterých je všude v okolí dostatek, zpravidla patřili k chalupě, vyznačující se houfem hemžící se drůbeže a to všechno patřilo majitelům, kteří neměli ani špetku pochopení pro odrůstající štěně, které se rádo proběhne za slepičkami. 327


Ale přesto jednoho dne, kdy Krokouš už téměř propadal beznaději a rezignovaně se mnou hrál kopanou (abych to upřesnila: kopalo se do míče a já jsem byla protihráčem, tedy ne že bych se nechala aportovat), objevil se za plotem pes, který očividně stál o Krokoušovo přátelství. Byl to takový menší hnědý pejsek, u kterého se dalo říci stran původu jen to, že někdy v minulosti šel v příhodnou dobu kolem jezevčík; ale čišela z něj podnikavost a dobrá nálada. Popravdě řečeno, na akceptování své nabídky kamarádství si musel asi půl hodiny počkat, protože Benny ho teprve pak vzal na vědomí. Ale pejsek byl vytrvalý a přecházel neúnavně za vraty. Pak to ovšem vzalo rychlý spád; Benny radostně zaštěkal, prodral se živým plotem a po krátkém seznamovacím očuchání vyrazil za novým kamarádem, objevovat svět. Nemusím zdůrazňovat, že mě vývoj situace polekal a tak jsem se vyřítila ze zahrady, abych své roztomilé štěňátko dostala z nežádoucího vlivu, ale na osm hbitých psích nohou jsem opravdu nestačila. Ještě jsem zahlédla, jak mizí na dvoře statku, který se rozkládá na kopci nad námi. Bylo jasné, co tam oba uličníky táhne majitelé si asi před rokem pořídili fenku čuvače a psi se šli podívat, jak jim roste do krásy. Očekávala jsem, že se strhne rachot, protože psí etiketa vyžaduje, aby pes chodil na návštěvu za psí slečnou s kytkou, bonboniérou, popřípadě flaškou šampusu; a to ještě není vyloučeno, že dostane napráskáno. No a Krokouš i jeho nový psí kamarád se vřítili na cizí území zcela beze všech obřadností — ale zřejmě to mladou Čuvačovou tak rozhodilo, že uprchla do kuchyně a tam zalezla pod lavici. Pokud jsem si myslela, že nyní využiji momentu překvapení a Krokouše si odchytím, pak mi můj úmysl nevyšel, protože starší a zkušenější něcojakojezevčík prohodil nevadí, já znám ještě onačejší děvčata a oba psi zmizeli v hustém houští pod statkem. Začala jsem hlasitě povykovat ve snaze přivolat svého psa, ale nezdálo se, že by to nějak zapůsobilo. Obrátila jsem se k odchodu, v duchu jsem začala počítat výši možných náhrad za způsobené škody, a také jsem smutně 328

Kamara´d za plotem

myslela na to, kde asi to naše blbé štěně budu hledat. Ale najednou se za mnou ozval dusot a pak na mě s rozběhem skočil rozjařený Benny, který dával najevo, že se teda omlouvá a že se nemám zlobit, že hned neposlechl. Když jsme došli ke vrátkům, tak mi to vysvětlil: Víš, ti venkovští kluci jsou hrozně prima. Tolik legrace se v Praze nedá zažít! Jo, legrace. Jak pro koho, že . . .?!

329


Tři hadry v akci Kapitola CXIX. Když si pořídíte do rodiny štěně, musíte počítat s tím, že se běh života celého společenství výrazně změní. Něco ubude například chvíle lenošení s knížkou a něco naopak přibude, jako například výrazně sportovní aktivity, ve které se promění prakticky každá domácí činnost. Kupříkladu tak nezáživná činnost, jakou je pravidelný úklid obydlí, získá na napětí a promění se v prima adrenalinovou bojovku. Již kokřice Anetka mě v době svého dětství přesvědčila, že prosté zametení podlahy se může hravě protáhnout na celé dopoledne, protože je nutno po místnosti poskakovat se smetákem nad hlavou a pouze ve chvíli, kdy se pozornost štěněte upře jinam, lze provést krátký tah po podlaze a přihrnout další porci smetí obvykle do místnosti štěnětem samotným natahaného na hromádku. Nemusím ovšem nijak zvláště zdůrazňovat, že když je po mnohahodinovém boji akce zametání dokončena, skočí rozveselené štěně doprostřed pracně nashromážděné hromádky a rozmetá ji na všechny strany. Se špringrem Bennym jsou zkušenosti velmi podobné, jen má pro každou akci výhodu dvaceti kilogramů živé (VELMI živé!) váhy navíc. Nepřekvapilo mě proto vyprávění naší známé, která má mladou fenku kokršpaněla. Corrinn, jak se kokřice jmenuje, byla pochopitelně stejnou zastánkyní domácích taškařic s hadrem a koštětem, jaké jsem vám popsala u Anetky a tak byla její paní postavena před úkol vymyslet účinný postup, který by vyřešil otázku přiměřené čistotu v příbytku. Protože se jedná o osobu metodickou a cílevědomou, záhy nalezla řešení. Vyžadovalo to ovšem zapojení celé rodiny do akce; rodina je čtyřčlenná, bylo nutno tedy ustanovit kromě paní samotné, která dostala pracovní označení osoba O (Organizátor) ještě pomocné osoby P (pomocník)1, P2 a P3. Kromě osob samotných bylo nutno mít k dispozici tři hadry na vytírání podlahy tyto předměty označíme pro lepší přehlednost písmeny A, B a C. 330

Trˇi hadry v akci

Nyní se všichni shromáždili na startu a mohlo se přikročit k vytírání. Osoba O vzala hadr A a zaklekla na podlahu. Sotva poprvé máchla hadrem po podlaze, přiřítila se rozradostněná Corrinn a do hadru se zakousla. To byla chvíle, kdy se své úlohy chopila osoba P1; ta předala svůj hadr B osobě O (aby mohla pokračovat ve vytírání) a chopila se hadru A se zavěšenou Corrinn. P1 pak volnou chůzí odcházela z místnosti i s nákladem, zatímco na start se připravila P2 s hadrem C. Štěně totiž nebylo dnešní a brzy si všimlo, že je lstivě odváděno z centra zábavy, pustilo hadr A a přiběhlo k osobě O, kde se zakouslo do hadru B. Pak už se to opakovalo pořád dokola: hadru B se zavěšenou čubičkou se ujala osoba P2, která zároveň předala osobě O volný hadr C . Osoba P1, která zatím vymáchala hadr A pro další použití, předala osobě P3 hadr A a sama se postavila do fronty na přidělování úkolů, což bylo samozřejmě odtransportování hadru C s Corrin v závěsu co nejdále od místa činu. Protože je jasné, že Corrinn brzy opustila hadr B a zakousla se do hadru C. Ovšem to byl už zase na pokračování v akci připravený hadr A. Celé to bylo dobře připravené a v práci osoby O nevznikaly zbytečné prostoje. Je pravda, že i při této promyšlené organizaci se nepodařilo snížit rodinnému společenství čas, potřebný pro vytření jedné místnosti pod tři hodiny, ale všichni se brzy naučili zvládat své role s dokonalou přesností. Skoro je nakonec mrzelo, když jejich kokřice povyrostla a infantilní hry s hadrem ji přestaly bavit . . .

331


Talent na zlodějny Kapitola CXX. Tenhle název zní zejména v dnešních složitých časech dost zajímavě, jak bylo vidět i podle jednoznačného vítězství v hlasování o dnešní námět. Opravdu — dalo by se říci, že mít talent na zlodějny je dnes výhoda? Ve světě lidském to vždy představuje komplikaci, když se nešťastnou náhodou dostaneme do kontaktu s někým, koho to k okrádání bližních táhne. Sama to mohu potvrdit, a to přesto, že mé naštěstí jediné sekání s novodobými lapky skončilo jen ukradenou kabelkou ovšem možná i proto, že se mi na pomoc vydal jeden spřátelený urostlý vlčák, před kterým lapkové utekli. Mezi pronárodem zlodějským představují kapsáři poněkud výjimečnou kastu, což se odvozuje od obratnosti, s níž dokáží probrat kapsy či zavazadla vytipované osoby, aniž by si dotyčný něčeho zvláštního povšiml. A právě u této obratnosti bych chtěla skončit krátké zamyšlení nad zloději lidskými neboť u nich jde vždy o činnost zavrženíhodnou a chtěla bych probrat úsměvnější variantu téže aktivity, což nastává, pokud si krádeže oblíbí naši zvířecí členové rodiny. Já sama jsem zjistila, že nepochybným talentem ke zlodějské profesi oplývá naše štěně, špringršpaněl Benny, přezdívaný Krokouš. Když se tento roztomilý tvor v naší domácnosti zabydlel, začal se rozhlížel po nějaké vhodné aktivitě, která by ho bavila, a ze všeho nejdříve si oblíbil cupování papírových kapesníků. Protože získal velice brzy v této činnosti značnou zručnost, začala jeho spotřeba kapesníků vysoko převyšovat naši ochotu kapesníky vydávat a nebohé štěně bylo okolnostmi donuceno vykročit na cestu zločinu. Začal si kapesníky brát sám, nejprve z míst, kam jsme je neopatrně položili a chvíli nechali bez dozoru; občas se uchýlil i k vybrakování koše na odpadky, ale pak začala vrchu nabývat stále více záliba v kapesních krádežích. Brzy dosáhl takového mistrovství, že dokázal objevit a zcela ne332

Talent na zlodeˇjny

pozorovaně odcizit papírový kapesník během dvou, tří vteřin i z nejhlubší kapsy a natolik obratně, že člověk neměl o jeho počínání ani tušení. Pravda, s krádežemi jídla podobných úspěchů nedosáhl, protože již první pokus odcizil svému pánovi obložené housky neskončil dobře. Za prvé nestačil během necelé půlminuty, kterou měl k dispozici, housky celé pozřít a pak se uklidit na pelech a předstírat já nic, já tady čekám na noční tramvaj . A za druhé jeho žaludek odmítl směsici poživatin převzít k dalšímu zpracování a tak se před Bennym velice brzy objevil nesporný důkaz jeho poklesku. To samozřejmě nebyla příjemná situace a tak se milý pes rozhodl, že se na krádeže jídla vykašle a raději otázku stravování nechá na nás. Dál se věnuje odcizování kapesníků, a protože my, jeho domácí lidé, jsme již obezřetnější, obírá s nemenším potěšením návštěvy. Dokáže projet dámskou kabelku tak zručně a odborně, že ho během výkonu zlodějského povolání dáma drbe za ušima a nemá ani tušení, co jí provádí. Protože k nám ale nechodí zas tolik návštěvníků, aby se Krokouš měl pořád čím zabývat, upřel svou pozornost i na jiné předměty. Během léta, které jsme strávili na chalupě v Krkonoších, tak s pozoruhodným úspěchem čmajznul brýle, mobil, hodinky, několik tenisáků, menší květináč s rozmarýnou, igelitku, rohlík a větší počet polínek na zátop. Poslední položka v uvedeném výčtu však nepatří úplně do jeho typických zlodějských kousků, protože polínka na odlehlém místě oloupe z kůry, rozcupuje na vlákna a vzniknou cupaninu pak uschová pod můj polštář. Nevím, jestli mi tím naznačuje, že bych se k němu měla přidat jako loupežnický společník anebo tak dává najevo své mínění, že si poradím se vším a tak pro to dřevité smetí nějaké využití najdu, ale rozhodně mám hodně co přemýšlet nad tím, jak Krokouše přesvědčit, aby své nadání, hbitost a všímavost uplatnil v nějakém ušlechtilejším oboru!

333


Pes zahradníkem Kapitola CXXI. Když do člověčí rodiny přibude jako další člen štěně, je potřeba si uvědomit, že nic už nebude jako předtím. A čím dříve si to šťastní majitelé pejska uvědomí, tím lépe. Zejména je třeba rázně se zbavit růžových brýlí v tom případě, kdy kynologie není jediným koníčkem. Často se totiž láska ke psům snoubí s vášní pěstitelskou a obvykle je k tomu přidruženo i vlastnictví chalupy s nezbytnou zahradou. Já sama jsem příchod Bennyho, štěněte anglického špringršpaněla, očekávala s radostí, ale bez přehnaných iluzí v tomto směru, protože mě již měla ve svých lektorských tlapkách Bennyho předchůdkyně, kokršpanělka Anetka. Proto jsem byla připravena na to, že štěně nejen podstatným způsobem změní uspořádání předmětů v celé chalupě, ba dokonce některé z nich odešle svými ostrými zuby na věčnost, ale bude se nadšeně hrnout i do úprav zahrady bohužel v rozporu s přáním majitele a domnívám se, že i rostlin samotných. S Anetkou jsem si vyzkoušela, že sázením pěti cibulek tulipánů lze strávit polovinu dne: já jsem vyhloubila důlek, vložila cibulku tulipánu, zahrnula zeminou a poodešla jsem, abych vyhloubila důlek pro druhou cibulku. Anetka mezitím cibulku vyhrabala a šla mi ji šťastně ukázat. Já jsem odložila zahradnické náčiní a jala jsem se pronásledovat štěně po zahradě, abych mu vypáčila vzácnou cibulku z tlamy. Po deseti minutách se mi to podařilo, vrátila jsem se tedy uřícená k záhonu a na místě první, již zasypané jamky jsem vyhloubila jamku novou, abych zachráněnou cibulku vložila do země. Mezitím mi Anetka sebrala z připravených cibulek další kus a honička se opakovala. Asi nepřekvapí, že po několika dnech jsem sázení ušlechtilých květin pro předmětný rok zavrhla a spokojila jsem se tím, že mi na zahradě kvetou pampelišky. Anetka rovněž projevila velký talent ve sklízení drobného ovoce do vlastní tlamy, a tak když jsem se natahovala po krásně červené jahodě anebo láka334

Pes zahradnı´kem

vém hroznu zralého rybízu, mohla jsem se vsadit, že rychlejší bude protáhlý černobílý čumák a že to nebudu já, kdo si bude pochutnávat. Proto, abych se vrátila ke špringršpanělovi Bennymu, byla jsem připravena na mnohé, ale přesto výsledek v mnohém předčil má očekávání. Zčásti to bylo způsobeno tím, že Benny oproti Anetce disponuje většími tělesnými rozměry a výrazně vyšší hmotností, takže pokud s rozběhem skočil do záhonu rozkvetlých křehkých narcisů, nemusel se už dál namáhat a bylo po zlaté kráse. Zvláště když se po dopadu sklouzl a pak ještě chvíli válel sudy. Tohle už žádný kvítek nerozchodil. Jakmile si Benny všiml, že nějaké rostlině věnuji mimořádnou pozornost, proplížil se mi pod rukou a kytku překousl. Byl natolik důsledný, že se nenechal odradit ani ostnatými stonky růží, i když na zubožené pahýly po akci dlouho rozhořčeně štěkal. V kradení a odnášení cibulek či sazenic se držel vyzkoušeného vzoru milé Anetky, takže to ani nemusím znovu popisovat, pouze si děj představte asi dvakrát větší. Pouze v jednom ohledu aktivit na zahradě je Benny zatím originální, a to je jeho neúnavné stěhování kamenů, které slouží jako obrubníky záhonů. Navíc vykonávají ty kameny ještě funkci ochrannou, protože mužská část naší rodiny, pokud se ujme nepříliš oblíbené činnosti, které spočívá v posekání vzrostlé trávy, pravidelně přitom zlikviduje některou z láskou piplaných okrasných rostlin. Upozorňování nepomáhalo, výstražné cedule nepomáhaly a tak jsem začala záhonky obklopovat kamennými valy, které zatím dokázaly vždy sekáčské nežádoucí aktivity zastavit. Kamenné valy vydržely ovšem jen do té doby, než se vlády nad zahradou ujalo štěně Benny, protože pro něj zřejmě kameny představují jakýsi symbol zhmotnělé energie, takže je nepřijatelné, aby se povalovaly stále na jednom místě. Protože pak šutry nechtějí cestovat samy, pomáhá jim Krokouš Benny tím, že je přemisťuje; je také možné, že doufá, že je nakonec přece jen rozchodí. 335


Abych to shrnula: pro letošek to s mou zahradou dopadlo velice neradostně, a to zejména s přihlédnutím k počasí, které vyzkoušelo všechno, aby se na pozemku rozkládal jen smutný úhor. Na začátku jara přišlo období sucha a na tu dobu velkého tepla, což zlikvidovalo zhruba třetinu nově zasazených květin. Pak přišlo několik mrazivých dnů, ve kterých pomrzla druhá třetina a o zbytek se přibližně rovnou měrou dělí přívalové deště, které z pole na kopci nad námi spláchly bahno na náš pozemek a pracovité štěně Benny, které zbytek rostlinstva ukousal a rozcupoval. Ještě se nevzdávám a chci počkat na příští jaro, jak se bude vyvíjet Krokoušův názor na květinovou výzdobu naší zahrady. Třeba v něm převáží smysl pro krásu a začne tolerovat pestře kvetoucí rostliny. Jinak bych se musela smířit s konstatováním, že na rozdíl od mé snahy bude psí zahradník Benny usilovat o to, aby zahradu tvořil trávník se spoustou vyhloubených jam, podzemních skrýší i tunelů a pak už jen mnoho velkých kamenů, které budou neustále cestovat po pozemku.

336

Za´hadne´ (posrane´) pytlı´ky

Záhadné (posrané) pytlíky Kapitola CXXII. Tento příběh, který se odehrál díky zvláštní schopnosti jedinečných pytlíků provádět nezvyklé věci, mi vyprávěl před lety prof. Kornalík, který byl šéfem kolejní komise na lékařské fakultě v Praze (já jsem byla tajemnicí zmíněné komise a zároveň jsem pracovala jako referentka na studijním oddělení, takže jsem ten problém, jak nacpat mnoho studentů na málo lůžek v kolejích, měla na krku). Prof. Kornalík je krom toho, že byl přednostou patologicko-fyziologického ústavu, ještě světově uznávaným odborníkem v oboru hadích jedů. V ústavu ho proto bylo možno nejčastěji nalézt v hadinci, kde byl nejblíže objektům svého zájmu. Když byl pan profesor v Indii na pozvání jedné vědecké společnosti, rozhodl se, že si k hadům opatří na pozorování také promyky, což jsou jediní známí živočichové, kteří se i s těmi nejjedovatějšími a nejútočnějšími hady dokáží úspěšně vypořádat.1 Pan profesor vskutku párek mladých promyk získal a díky svých kontaktům získal i povolení vyvézt obě zvířata ze země. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy měl vyřešit samotný převoz zvířátek, protože letecké společnosti měly přísná pravidla a pana profesora už tlačil čas, nestačil by vyběhat všechna potřebná lejstra k tomu, aby mu zvířata vzali do letadla. 1

Promyka mungo či promyka indická (Herpestes edwardsii) je promykovitá šelma vyskytující se na jihu Asie. Je známá tím, že loví i velké a prudce jedovaté hady. Indové ji proto s oblibou dávají svým dětem a nechávají ji přespávat v dětských pokojích — nejen jako domácího mazlíčka, ale též jako ochranu před hady. V některých zemích, kam byla zavlečena člověkem, je vedena jako nebezpečný invazní druh. Rudyard Kipling ji zvěčnil ve svých Knihách džunglí, kde vystupuje sameček tohoto druhu, Riki-TikiTavi. Promyka proslula tím, že je největším nepřítelem jedovatých hadů, a bez ohledu na svůj malý vzrůst (je menší než zajíc) jim v soubojích přináší smrt. Ostatně soubojem se nedá jejich střetnutí nazvat. Když promyka hada (zmiji, chřestýše nebo jiného nebezpečného plaza) vyslídí, začne v bezprostřední blízkosti kolem něho do kolečka běhat a skákat ve stále rychlejším tempu a v těsnějších kruzích, fouká mu vzduch do ústní dutiny a do očí, čímž ho rozběsní, takže had úplně ztratí svou opatrnost a obezřetnost. Toho promyka využije, skočí, zakousne se hadovi za hlavu a tak ho zabije. Tolik Wiki

337


On byl ovšem mužem činu a papírování či vyplňování dotazníků s mnoha kolonkami nesnášel, proto se rozhodl celkem velice rychle, že když to nejde oficiálně, prostě obě promyky do letadla propašuje. Namíchal jim účinný, ale bezpečný uspávací koktejl, který propočítal tak, aby se promyky začaly probouzet zhruba po odbavení na ruzyňském letišti. Posádku letadla pak částečně zkorumpoval, částečně okouzlil a z poslední, nikoli však nejmenší části použil i své nepopiratelné schopnosti ukecávací, takže nic už nebránilo tomu, aby i s promykami, pokojně spícími v látkových, prodyšných pytlících v příručním zavazadlem, nastoupil do letadla. Let probíhal zpočátku klidně a celá posádka s živou účastí sledovala, jak se mají černí pasažéři. Ovšem pak se to zkomplikovalo, letadlo se dostalo do silné bouře, která způsobila dokonce menší poškození letadla, takže bylo nutno neplánovaně přistát na nejbližším letišti, aby mechanici letadlo zkontrolovali a provedli údržbu. Tím skončila pohoda a jistota, že promyky docestují šťastně a bez potíží až na pražské letiště. Cestující byli totiž vyzváni, aby z letadla vystoupili bez příručních zavazadel a aby vyčkali dalších pokynů. Navíc se dozvěděli, že další trasu s nimi poletí jiná posádka (pro kterou přítomnost promyk na palubě byla jistě nemilým překvapením). Profesor Kornalík se začal připravovat na průšvih, protože už když neplánovaně přistávali, všiml si, že se zvířátka občas zavrtěla bouře let zdržela, prodloužila a kromě toho bylo možné, že ten uspávací prostředek namíchal slabší, než bylo pro účely převozu nutné. A průšvih opravdu nastal neboť když čekající cestující konečně dostali pokyn, že mohou začít nastupovat do svého letadla, vítala je u vchodu nesmírně rozčilená letuška a silným hlasem vyzývala toho, komu ty šílené skákající posrané pytlíky patří, aby se ihned dostavil ke kapitánovi letadla a celou záležitost objasnil, jinak bude muset být let zrušen. Pan profesor se samozřejmě přihlásil jako nezodpovědný majitel skákavých pytlíků, a po delší bouřlivé debatě se mu opět podařilo situaci zklidnit a posádku umluvit/uplatit/přesvědčit, aby ho i s malými černými pasažéry 338

Za´hadne´ (posrane´) pytlı´ky

(kteří ovšem museli dostat další hlt koktejlu na klidný spánek) nechali doletět až domů. Tím naštěstí dobrodružství skončilo a prof. Kornalík si mohl do výčtu svých odborností připsat další, neboť se osvědčil i jako zdatný pašerák.

339


Políbit princeznu Kapitola CXXIII. Pokud ve vás název dnešního večerníčku vzbudil naději, že bude pojednávat o nejnovějším či dosud dobře utajovaném skandálu v některé z královských rodin, pak je možné ba pravděpodobné, že budete zklamáni. Dokonce zde nebudu vyprávět ani příběh o tom, kterak prostý synáček milionáře ke štěstí přišel a bohatě se oženil; řečeno úplně na rovinu, dnešní povídání totiž vůbec nebude o lidech. Náš špringršpaněl Benny, přezdívaný pro svou mírnou až plachou povahu Krokouš, si totiž našel novou kamarádku, a mě jeho volba poněkud překvapuje. Seznámili se následovně. Před nějakým časem, když Benny pozdě večer brouzdal po zahradě, povšimla jsem si jeho poněkud divného počínání u velké a také velice zarostlé skalky. Něčím se tam velice zaujatě zabýval, šťouchal do toho packou i čumákem a občas nabádavě štěknul. Když jsem se šla podívat blíže, zjistila jsem, že je to malá ropucha, se kterou se zřejmě pokoušel navázat kontakt. Šťouchal do ní packou, což mělo za následek, že se žába vždy převrátila na záda. A také ji opatrně očichával, protože se mu zřejmě líbilo, jak mává nožkami ve snaze obrátit se zase břichem dolů, aby mohla drzounovi uniknout. Vzhledem k nepoměru velikostí a tím i sil jsem Krokouše napomenula a vysvětlila jsem mu, že ropuchy jsou chráněné a proto jim nesmí ubližovat, kromě toho že je ta žabka malá a tak mu to zlobení ani nemůže oplatit. Krokouš se na mě díval s obvyklým výrazem, který naznačoval, že si mohl předem myslet, že nepochopím legraci. Ale nechal se od své nové známé odtáhnout a tak mohla ropuška důstojně odkráčet do svého úkrytu ve skalce. Tím jsem považovala jejich známost za ukončenou, ale hned následující den jsem zjistila, že jsem se mýlila. Benny šel večer na zahradu, proběhnout se před spaním. A zastavil se u skalky, kde začal do něčeho malého šťouchat packou a čumákem. 340

Polı´bit princeznu

To už mi rychle došlo, koho to tam objevil, šla jsem proto žábu vysvobodit daleko dřív. Ovšem ona se k odchodu nijak neměla, naopak tam stála a koukala na velké psisko, jak kdyby čekala na pokračování jejich společné hry. Teprve když viděla, že je Krokouš pevně držen na místě a posléze i tažen pryč, otočila se a odcapala do skalky. Setkání psa a žáby se takhle opakovalo prakticky každý den, což mně přišlo divné, protože si nedovedu představit, proč malá ropucha nezměnila bydliště anebo proč nezůstala schovaná, dokud Krokouš nezalezl do domu. Je fakt, že si s ní hrál opatrně, takže jí neublížil, ovšem nevím, jestli pro ni byla taková legrace válet sudy po trávníku . . . Jak jsem s Bennym vyšla před chalupu a on začal čenichat kolem skalky, žabka vylezla a dala se na zdravotní procházku po okolí. Jediné vysvětlení pro jejich nezvyklé přátelství by mohlo být to, že pohádky mluví pravdu a tedy malá ropucha byla ve skutečnosti zakletá princezna, která čekala, až ji políbí spanilý jinoch. Protože však zřejmě během dlouhého zakletí nějak zapomněla na to, čím se liší dvounožci od čtyřnožců (případně pokud zjistila, že spanilých jinochů je trapný nedostatek), uvítala Krokoušův zájem a doufala, že ji ten ňouma jednou konečně pořádně políbí, aby kletba byla zrušena (a pak už si to s ním vyřídí i za to pohlavkování packou . . .)

341


Zapomenutá nevěsta Kapitola CXXIV. Nevěsty bývají hravě veselé i zodpovědně se tvářící, mladé i zralejší, vyšňořené i civilnější — ale dá se říci, že ať už se nevěsta rozhodne pro jakýkoliv styl a ať už prožívá svou roli jakkoliv, je ve svůj svatební den středem pozornosti a je rozhodně nejdůležitější osobou, kolem níž se všechno točí. Nemíním zde nijak snižovat význam a roli ženicha, ale ten opravdu nebudí takovou pozornost, protože jeho funkce je na rozdíl od nevěsty, která musí ve svatební den zdobit, výrazně jednodušší: musí se dostavit na místo obřadu a musí říci Ano. Přesto se jedné mé známé stalo, že v roli nevěsty zažila situaci, kdy se na ni prostě zapomnělo a nebýt jejího odhodlání, asi by se obřad konal bez ní. Zmíněná známá se vdávala v době, kdy už nebyla vysloveně mladou dívkou, přesto — anebo právě proto — jí velmi záleželo na tom, aby jí to co nejvíce slušelo. Proto obešla mnoho módních obchodů i půjčoven svatebních šatů, než si konečně vybrala model dostatečně elegantní, ve kterém se cítila dobře a vypadala v něm skvěle. Vybrala vhodné doplňky, sladila kytici s oblečením a tak, když vystupovala s auta před radnicí, měla ze sebe a z dosavadního průběhu událostí opravdu dobrý pocit. Svatebních hostů se sešlo opravdu hodně, protože ženich patřil mezi lidi poměrně známé a velmi oblíbené, takže se mnozí přišli podívat, s jakým odhodláním bude do manželského života vstupovat. Nastala proto situace, se kterou nevěsta nepočítala — totiž, že obklopen známými i přáteli a v centru té nejživější zábavy byl ženich, zatímco ona jako nevěsta byla poněkud stranou pozornosti. Nedá se říci, že by ji to kdovíjak těšilo, ale protože bylo ještě před obřadem, řekla si, že později se to určitě změní; a nastalého klidu že využije k tomu, aby se nepozorovaně došla ještě na DÁMY upravit . . . Prodrala se k ženichovi a pošeptala mu, že se na chvilku vzdálí, že je ještě čas, a on sice přikývl, ale nebylo jisté, jak moc její sdělení vnímal. 342

Zapomenuta´ neveˇsta

Nevěsta proto odkráčela do ústraní, tam zamyšleně vešla rovnou do kabinky a zabouchla za sebou dveře. To ale neměla dělat, protože klika jí zůstala v ruce a když se pokusila o provizorní opravu, vypadla klika i na druhé straně dveří a ona tam zůstala uvězněná. Situace to byla nepříjemná, ovšem přesto doufala, že brzy někdo přijde a postará se o její vysvobození. Bohužel, její naděje se nesplnily. Také marně čekala na to, že po ní nastane sháňka a že třeba ženich bude pátrat, kam se poděla — zdálo se, že vůbec nikomu bez ohledu na blížící se svatební obřad nechybí. Nakonec jí povolily nervy, a protože se opravdu velmi toužila vdát, začala pracovat na své záchraně sama. Napřed zjistila, že obě kabinky jsou od sebe odděleny přepážkou, která nedosahuje ke stropu a že mezera je dostatečně velká na to, aby se tudy mohla protáhnout. Pak přehodila svatební kytici, lodičky a klobouk přes přepážku, dále se svlékla do spodního prádla a přehodila ještě šaty, spodničku i punčochy. Pak nastala nejobtížnější fáze záchranné akce, kdy se přes přepážku do druhé kabinky musela dostat sama. Šplh po stěně jí dal zabrat, ale vidina svazku manželského jí dodala sil a tak zvládla i tohle. Sousední kabinka byla naštěstí otevřená a tak už jí zbývalo jen se znovu ustrojit, co nejlépe upravit a vrátit se mezi stále ještě čekající, dobře se bavící svatebčany, kteří její nepřítomnost vůbec nezaznamenali. Zřejmě by to ženich dokázal zvládnout i bez ní.

343


Přistání u krav Kapitola CXXV. Při pobytech na lánovské chalupě často pozorujeme malá letadla (Cessny, Moravy i Anduly), jak nám krouží nad hlavou, protože letiště u Vrchlabí je mezi příznivci létání velmi populární. Není divu, pokud je příznivé počasí, lze si zalétat opravdu pěkně. Především lze odvážlivcům v letadlech závidět krásný pohled na krajinu pod nimi. Často také vidíme letadlo s připojeným kluzákem, jak stoupá do potřebné výšky, a pak sledujeme, jak se kluzák odpojí a začne kroužit nad okolními kopci. Jsem natolik poučená, abych věděla, že je nutno při letu s kluzákem jednak něco vědět o vzdušných proudech a za druhé mít potřebnou zásobu vědomostí, informací a zkušeností, kde příhodné teplé proudy, které bezmotorové letadlo vynesou do výšky, hledat či aspoň očekávat. Zkrátka, všechno to kolem létání mě velmi zajímá (což asi není tak divné, uvážím-li, že můj tatínek zasvětil letectví celý svůj život). V jednom — pro létání jistě příhodném, protože jasném a slunečném — dni jsem se vydala s naším špringršpanělem Bennym na delší procházku po pastvinách, které se rozkládají všude kolem na kopcích kolem obce Lánov. Temperamentní štěně dávalo najevo, že nutně potřebuje vybít nahromaděnou energii a pro tyto účely se mi kopce a jejich zdolávání osvědčily. Zejména když tam psisko narazilo na poměrně čerstvou stopu nějakého zajíce či divokého králíka a chvíli si běhal po okolní louce sám. Krávy sledovaly jeho počínání zpoza ohrady s mírnou zvědavostí, ale protože se ten den držel způsobně na své straně ohrady (a nepokoušel se je přemluvit, aby si s ním zahrály na hon anebo aspoň na dostihy), byl na obou stranách barikády klid. Krávy ovšem netušily, že rozruchu se mohou dočkat i ze vzduchu, není potřeba, aby něco štěkavého podlézalo ohradu. Nad jejich rohatými hlavami totiž kroužil kluzák a bylo stále jasnější, že si to s těmi teplými, stoupavými 344

Prˇistańı´ u krav

vzdušnými proudy nějak špatně vypočítal anebo mu prostě plány nevyšly — snášel se níž a bohužel mířil skoro přesně doprostřed početného stáda. Nebylo těžké uhodnout, že s blížícího se setkání nemá zvláštní radost ani jedna ze zúčastněných stran, ale přírodní zákony jsou neúprosné a proto krávy neochotně vyklidily prostor a raději jen zpovzdálí sledovaly, jak kluzák dosedl. Ani pilot kluzáku nebyl místem přistání nadšen, tím spíše, že ho čekala konverzace s letištěm, kde musel vysvětlit situaci a vyžádat si, aby ho přijeli vysvobodit. Já sama jsem pro něj nemohla nic udělat, protože jsem byla vybavena pouze doprovázejícím psem a pevným vodítkem; a přesto, že se honosím zlepšenou fyzičkou díky tomu, jak Krokouše táhnu z různých nevhodných zájmových zón, na odtažení kluzáku jsem se necítila. A ani jsem nepovažovala za vhodné přelézt ohradu a dělat trosečníkovi společnost, protože krávy byly zatím jen zvědavé a váhavě se přibližovaly ve snaze si ujasnit, co se to mezi ně dostalo . . .kdežto kdybych se přidala já s Krokoušem, zřejmě bychom brzy zažili, co to přesně znamená „ . . .pod hřmícími kopyty stád . . .“ anebo bychom byli „tam, kde zem duní pod kopyty stád . . .“ Kdepak, některé věci by člověk zkoušet neměl. Tak jsem jen na dálku zamávala, zavolala něco o štěstí a brzkém vysvobození a pak už jsem se s Krokoušem vydala do lesa, kde byla přece jen větší pravděpodobnost potkat nějaké zajímavé zvířátko (nemyslím zrovna divoké prase — ostatně, stáda prasat pobývala o kus dál v kukuřici) než že se nám na hlavu bude snášet další vyznavač bezmotorového létání. Protože pak se k nám nedostaly žádné zprávy o tragické nehodě v blízkém okolí, usuzuji, že pomoc přišla vzápětí a že stádo krav nezpůsobilo žádné škody snad jen s výjimkou těch, které lze odstranit horkou vodou a kvalitním mýdlem.

345


Jak se dělá věda Kapitola CXXVI. Tento příběh mi vyprávěl někdejší přednosta Ústavu pro lékařskou chemii, když jsem se jako jeden z hostů účastnila oslavy jeho kulatých narozenin. Je celkem zřejmé, že na zmíněné oslavě nemohly chybět skleničky naplněné různými druhy alkoholu, a tato skutečnost zřejmě podnítila pana profesora k vyprávění. Začalo to tím, že se na jeho ústav obrátil jeden význačný pivovar s nabídkou uspořádání (a sponzorování) konference, kde by jako nejdůležitější účastníci vystoupili pracovníci právě tohoto ústavu a stěžejním tématem by bylo zhruba „Přínos umírněného pití piva a vína pro zdraví člověka z pohledu lékaře a biochemika“. To vypadalo na první pohled docela jednoduše — vždyť pivo obsahuje vitamíny skupiny B a kyselinu listovou. Pivo obsahuje vodu, sacharidy, bílkoviny, vitamíny, biogenní prvky, ionty a další látky pozitivně působící na lidský organismus. Přítomnost všech vitamínů skupiny B, stopových prvků a minerálů především hořčíku, draslíku, fosforu, chloridu, křemíku, zinku, balastních látek podporujících trávení a nižší koncentrace škodlivin, vede k následujícím pozitivním účinkům umírněné konzumace piva : prevence proti infarktům a srdeční mrtvici, příznivé účinky na trávení, činnost žaludku, snížení hladiny cholesterolu, prevence proti kožním chorobám, prevence tvorby ledvinových a žlučníkových kamenů, podpora vylučování moči, anti-oxidační ochrana proti nádorům a srdečně cévním onemocněním, prevence arteriosklerózy, Alzheimerovy nemoci, kladné účinky na metabolismus bílkovin, aminokyselin, snížení krevního tlaku, povzbuzení tvorby červených krvinek posílení kostí. Ovšem, když obrátili vědečtí pracovníci svou pozornost na víno, se kterým měli pozitivní zdravotní účinky umírněného pití piva srovnávat, zjistili, že i o tomto nápoji se dá říci mnoho dobrého. 346

Jak se deˇla´ veˇda

Víno totiž obsahuje kolem 600-ti složek, které ovlivňují lidské smysly a rovněž působí na zdraví lidského organismu. Nejvíce jsou obsaženy vitamíny skupiny B, thiamin B1 (napomáhá srdeční činnosti, je přítomen přeměny cukrů v těle, je důležitý pro správnou funkci nervové soustavy), riboflavin B2 (udržuje dobrý stav pokožky, podporuje činnost rohovky a sítnice, reguluje růstové a životní procesy), kyselina pantotetonová B5 (ovlivňuje nervovou koordinaci, účastní se přeměny bílkovin, cukrů a tuků, zvyšuje imunitu), pyridoxin B6 (je významný při tvorbě hemoglobinu, podporuje regeneraci kůže a funkci nervového systému), kobalamin B12, (má vliv na léčení zhoubné chudokrevnosti, omezuje únavu, napomáhá léčbě depresí), biotin H má vliv na kvalitu pokožky, niacin PP ovlivňuje činnost žaludku a střev, prokrvuje pokožku. Víno obsahuje i malé množství vitamínu C (kyselina askorbová) brání vzniku infekcí a podporuje imunitní reakci organismu, zvyšuje mozkovou činnost. Z minerálních látek jsou obsaženy nejvíce draslík, vápník, hořčík, dále fosfor, železo, mangan a řada stopových prvků. S přibývajícím věkem chrání minerální látky před řídnutím kostí. Z uvedeného výčtu proto vyplynulo, že umírněné pití piva i vína je možno z hlediska zdravotního jen doporučit. To bylo pro účely připravované konference výtečné, ale když už se vědečtí pracovníci pustili do tak zajímavého bádání, rozhodli se ještě zjistit, co je v případě piva i vína to doporučované a zdraví prospěšné množství, které zaručí, že organismus obdrží potřebnou dávku vitamínů, minerálů i stopových prvků. Dospěli k výsledku, že v tomto směru předčí kvalitní červené víno pivo, neboť stejné množství vypitého piva dodá organismu jen polovinu dávky užitečných látek, než jak je tomu v případě vína. To bylo — z hlediska zadavatele tématu konference i sponzora akce — poněkud ošidné, protože se tak úplně nehodilo, aby z akce, pořádané známým pivovarem, vyplynulo „Pijte raději dobré víno, stejné množství je pro vás zdravější“; zároveň ale vědecké zkoumání je vědecké zkoumání a nehodí se výsledky zfixlovat. Nakonec to vyřešil pan profesor tím, že do závěru konference zařadil příspěvek, který hodnotil výsledky zkoumání. Posluchačům se v něm sdělovalo, 347


že umírněné pití piva i vína je rozhodně pro zdraví prospěšné, že se však z lékařského hlediska doporučuje vypít piva zhruba dvojnásobné množství.

348

Neveˇra a kamera

Nevěra a kamera Kapitola CXXVII. Dnešní téma je značně choulostivé, protože ačkoliv nevěra provází lidi od doby, kdy se ustálil zvyk vybírat si partnera pro celý život, stále s sebou krom jisté přitažlivosti nese riziko komplikací a průšvihů. Takže se nevěrníci vždy snaží, aby se na ně jejich hříchy neprozradily. Jenže jim to obvykle nevychází a prozrazení přichází buď ihned, anebo s časovým odstupem, což bývá pro provinilce ještě daleko méně příjemné. Často proto, že nevěra již ztratila své kouzlo a oni by rádi zapomněli, že se vůbec stala. Hrdinka mého dnešního vyprávění právě na podobnou škodolibost osudu doplatila. Žila v klidném, spořádaném manželství, které se jí zřejmě začalo zdát být nudné a tak se přihodilo, že se v jejím životě objevil pečlivě utajovaný milostný vztah. Paní byla při organizování schůzek velice obezřetná, ale snad právě proto se stalo, že zatoužila se svým milencem strávit delší čas nerušeně a bez obav, že je někdo uvidí anebo že budou vyrušeni. Naplánovala proto společnou dovolenou — ovšem předtím pečlivě vypracovala plán, který měl zcela zabránit prozrazení i tomu, aby klamaný manžel pojal podezření. Svěřila se dvěma svým kamarádkám, o kterých si byla jista, že zachovají skutečně mlčenlivost, a doma (po nezbytném úvodu, že si potřebuje od práce a domácího stereotypu odpočinout) sdělila, že si s oběma přítelkyněmi vyrazí do Itálie a budou jezdit po památkách. Zabalila si, spolucestující si pro ni přijely a po rozloučení s manželem vyrazily na cestu. Kamarádky, které od ní dostaly sadu pohlednic s pozdravy z různých míst, která měly podle pečlivě vypracovaného plánu navštívit, ji ovšem po několika kilometrech z auta vyložily a v cestě pokračovaly už samy. Na nevěrnou manželku pak čekal milenec, s nímž nastoupila do letadla a vyrazili na Krétu. 349


Po dvou týdnech se zase na smluveném místě setkali, ona přestoupila do auta k přítelkyním a ty ji dovezly domů, kde společně povyprávěly klamanému manželovi, jak si dovolenou báječně užily. Až potud to vypadalo, že lest dokonale vyšla, nikdo nic netušil a poklesek zůstal bez prozrazení. Když pak za nějaký čas ten románek skončil, měla paní za krátký čas pocit, že se vůbec nic nestalo. Pak ji ovšem zlomyslná náhoda doběhla. Na Krétě, kde byla na své utajené dovolené, si totiž se svým amantem vyrazili jednoho dne do kláštera Arkadi, který se právem stal nejvýznamnějším krétským klášterem. Především je symbolem tragických událostí v roce 1866, kdy se zde před blížícími Turky ukrylo 325 krétských bojovníků za svobodu. Stáhli se sem i se svými rodinami. Když poznali, že boj je ztracený, vyhodili do vzduchu prachárnu i se svými nejbližšími, které zde ukrývali a sami bojovali do posledního muže. Oběť to nebyla, jak se ukázalo, zbytečná, upozornila na osud Kréty a nakonec i dala popud k osvobození ostrova z turecké nadvlády. Z hlediska turistiky jde proto o mimořádně zajímavé místo a především dvoulodní kostel sv. Heleny a sv. Konstantina se v krajině s dalšími, mnohem vyššími vrchy v pozadí mimořádně působivě vyjímá. Nevěrná manželka s milencem si proto celý objekt důkladně prohlédli a nevynechali ani návštěvu kostela, mimořádně krásné tříoblouková zvonice a využili i možnosti nahlédnout do interiérů dalších objektů včetně muzea. Bohužel — a to zasáhl ten zlomyslný Osud — si k návštěvě vybrali den, kdy právě tento úchvatný klášter navštívil štáb Kamery na cestách, aby tam natočil materiál pro jeden z dílů populárního pořadu. Takže se stalo, že v jedno klidné nedělní dopoledne, kdy se celá rodina včetně manželových rodičů sešla u kávy, aby se společně mohli podívat na svou oblíbenou Kameru na cestách, objevil se v záběrech z interiéru kostela pohled na onu tehdy nevěrnou paní, jak stojí v davu turistů vedle svého šamstra, něco mu šeptá a nakonec ho něžně políbí . . .

350

Slecˇna Marplova´ z Polabı´

Slečna Marplová z Polabí Kapitola CXXVIII. Domnívám se, že by bylo chybou domnívat se, že skvělé pozorovací a kombinační schopnosti osobité slečny Marplové patří pouze do detektivní literatury. Je daleko pravděpodobnější, že madam Agatha jednak sama měla schopnost vynikající dedukce a za druhé si povšimla, jak i zdánlivě nenápadní lidé dokáží úžasně a neomylně přijít věcem na kloub. Takže to pak už jen trochu vyšperkovala a slečna Marplová se mohla zařadit mezi světově proslulé detektivy. Nemusíme ovšem chodit tak daleko, protože i u nás na takovou „slečnu Marplovou“ můžeme snadno narazit, stačí jen být trochu pozornější. Častěji se vyskytuje na vesnici či v malém městě, protože tam je méně anonymity, do které může člověk zapadnout a stát se v jistém smyslu neviditelným. Já jsem se s bravurní ukázkou talentu pro detektivní práci setkala při jednom ze svých víkendových pobytů na statku v Osečku; a kupodivu ne u některé z bystrých a všímavých tetek sousedek, ale s krásnou ukázkou dedukce mě seznámil můj dávný kamarád z dětství, který měl ve vesnici farmu. Ten víkend, kdy se celá událost seběhla, jsem si chtěla v neděli dopoledne uvařit kávu, ale zjistila jsem, že už jsem ji všechnu spotřebovala. Protože jsem však na to kafe měla opravdu velkou chuť, sedla jsem na kolo — a protože jsem věděla, že obchod v obci je samozřejmě zavřený, a zavřený je v neděli dopoledne i krámek v sousední vesnici, dojela jsem do čtyři kilometry vzdálené Velimi, kde byla večerka s prakticky nepřetržitou otevírací dobou. Kávu jsem zakoupila, posléze uvařila, vypila a v neděli navečer jsem se vrátila jako obvykle do Prahy. Tím pro mě tahle nevýznamná událost upadla v zapomnění. Ovšem byla mi připomenuta asi dva týdny poté, když jsem zase byla o víkendu v Osečku a potkala jsem toho svého již zmíněného kamaráda z dětství. 351


On mi totiž povídá: „Poslyš, Olino, až ti zase dojde kafe, nemusíš jezdit až do Velimi, zastav se u nás. Žena má vždycky nějaké zásobě, tak ti ho dá.“ Jen jsem otevřela pusu údivem a vykoktala ze sebe dotaz, jak mohl vědět, že jsem si jela koupit kafe?! Rozšafně mi to vysvětlil. „Dělal jsem zrovna na poli (po delším úsilí jsem si vskutku vzpomněla, že na poli vedle silnice poskakoval někde v dálce traktůrek) a vidím tě, jak si to šlapeš na kole. Tak si říkám, kam ta holka jede, v tuhle dobu? Na vlak nejede, je teprve devět a ona jezdí do Prahy až večer sedmičkou; za tátou taky nejede, to by na křižovatce uhnula doleva a ona jede furt rovně. Někam na rande taky určitě nevyrazila, to by byla víc nastrojená. Tak to jede do Velimi nakupovat. Tady už není nikde otevříno. Ale nemá s sebou tašku, určitě nebude kupovat nic velkýho, a navíc v pátek brala u nás v krámě mouku, tvaroh a máslo, že bude vařit jahodové knedlíky. A ty ještě určitě zbyly, vždyť je sama. No jo, tak to jí určitě došlo kafe, beztak ho kupovala už minulej tejden a to jí nemohlo stačit, prodavačce povídala, že si vždycky dělá velkej hrnek. Jasně, jede do Velimi do večerky pro kafe.“ Berte tedy tohle vyprávění jako upozornění na to, že i když to tak třeba nevypadá, mohou nás sledovat a také nás sledují pozorné oči, které obvykle patří osobě, která o sobě prohlašuje, že si nevšímá nikoho a ničeho, protože má svých starostí dost a vůbec, patří mezi ty uzavřené, nemluvné lidi, co je jim jedno, co kdo kolem nich dělá . . .

352

Motorova´ mysˇ

Motorová myš Kapitola CXXIX. Motto: „Víte, já se jen divím, že se tyhle různé druhy psů vůbec navzájem uznávají za psy; já tomu nerozumím, podle čeho takový barzoj pozná, že jezevčík je taky pes. To my lidé se lišíme jenom jazykem nebo vírou, a přitom se můžeme navzájem sežrat.ÿ Karel Čapek, Povídky z druhé kapsy

*** Také už jsem se často podivovala, podle čeho se ti psi různých plemen poznávají, ale tak hezky jako Karel Čapek bych to říci neuměla. Náš psí dorostenec, špringršpaněl Benny, nad touhle záhadou zřejmě nikdy nepřemýšlel — prostě není na tom nic složitého, čuchne si a už je mu to jasné, ne?! Takže jako tvor velice společenský a družný navazuje vztahy s nejrůznějšími psisky vždycky, jak jen mu to okolnosti dovolí. Vznikají tím samozřejmě občasné zapeklité situace, protože Benny si ještě tak úplně neuvědomil význam svých tělesných rozměrů: je pouze velice spokojen, že všude vidí a všude dosáhne, že si umí otevřít dveře a že mi může kecat do vaření, jsa pohodlně opřen předními tlapami o kuchyňskou linku. Ovšem když se na ulici potká s jorširským teriérem a chce si s ním potřást packou, vznikne problém, protože pidipes obvykle začne pištět a majitel ho schovává do kapsy. Pouze jeden psík si to s Bennym vyřídil aspoň poté, co ho majitelka vzala do náručí — když se Benny postavil na zadní, aby mohl pokračovat ve škádlení, kousl ho jorkširáček do čumáku. Benny nad tím kroutil hlavou ještě doma — tolik nezdvořilosti prostě nepředpokládal! Jsem tedy už zvyklá, jakmile se blížíme k nějakému pejskovi menších rozměru, postupovat podle pravidel, která zabrání konfliktu (hlavně s majitelem): vrhnu se po Bennym, přezdívaném též Krokouš, co nejblíže ho 353


přitáhnu k sobě a vyvolávám co nejoptimističtějším hlasem: „Nebojte se, to je ještě štěňááátko!! Je moc hodný a má pejsky rááád!“ Nemohu říci, že by to mělo bůhvíjaký účinek, ale většinou se to obejde bez výtržností (a malý pes s majitelem nás obejdou obloukem). Proto jsem byla poněkud překvapena, když při jedné z vycházek na Folimanku, kterýžto pražský park nabízí psům výsadu, že na vyhrazené louce mohou běhat bez vodítka, jsme viděli na lavičce podřimujícího pána a kolem něj se batolilo cosi mrňavého, černého, chlupatého a evidentně dobře naladěného. Benny zavětřil a hned po mě otočil hlavu s tázavým výrazem, jestli by se na to mrně mohl jít blíže podívat, ale než jsem stačila rozhodnout, černá kulička nadšeně zapištěla a přihnala se k nám. Krokouš, kterému by se pohodlně vešla do tlamy, v ní evidentně nevzbuzoval žádné obavy, naopak byla nadšena, kolik je na něm prostoru ke kousání a jak je skvělé skákat mu na hlavu. Oba psi se začali prohánět po louce, a přestože jsem zprvu předpokládala, že mrňavý pejsek bude znevýhodněn kvůli svým krátkým nožičkám, opak byl pravdou a Benny neměl šanci prcka předehnat. Někdy se mu podařil manévr, kdy prudce změnil směr a zkřížil pejskovi cestu, ale toho to nezaskočilo, zase nadšeně zapištěl, Krokouše přeskočil a opět byl několik délek před ním. Vydala jsem se k podřimujícímu pánovi, protože jsem měla pocit, že bych měla nějak rozptýlit jeho možné obavy z toho, že by jeho maličký pejsek mohl při této temperamentní hře utrpět nějakou újmu. Začala jsem vysvětlovat, že můj pes je sice dost velký, ale zcela mírumilovný a hravý, takže nemusí mít starost. Pán otevřel jedno oko a zabručel: „Já nemám starost. Ten můj čokl si poradí všude a nic se mu nestane. Je to taková motorová myš.“ Vyjádřila jsem potěšení nad tím, že nehrozí žádná nepříjemnost a jen jsem dodala, že starost mi dělá, pokud se oba psí stíhači moc přiblíží k okraji 354

Motorova´ mysˇ

Botiče; že se bojím, aby tam nespadli. Pán stejně laxně jako předtím odpověděl, že toho se nebojí — a když spadnou, tak zase vylezou, a ostatně, psi musí umět plavat. Pochopila jsem, že chlupatá motorová myš se pod takovým vedením vyvíjí ve zcela samostatného tvora a přestala jsem se divit tomu překypujícímu temperamentu. Povedlo se mi však odlákat oba psy od nebezpečného okraje, protože házení aportů, o které spolu mohli soupeřit, je bavilo ještě víc než běhání samotné. Domů jsem pak odcházela s Krokoušem, který sotva pletl nohama, jak byl uhoněný, zatímco motorová myš nás kus vyprovázela, vesele skákala kolem nás a zřejmě ji mrzelo, že zábava končí v nejlepším. Zkrátka, jak se říká — na velikosti až tak nezáleží!

355

Bludička. a její rodina

Recommend Documents