Zámek Hluboká v 19. století a Jan Adolf ze Schwarzenberga

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav světových dějin

Bakalářská práce

Filip Binder

Zámek Hluboká v 19. století a Jan Adolf ze Schwarzenberga

Praha 2014

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat panu prof. PhDr. Janu Županičovi, Ph.D., za téměř dva roky trvající vedení této práce a veškerou pomoc, čas, trpělivost, cenné rady i připomínky, které ovlivnily výslednou podobu celé studie. Poděkování také patří prof. PhDr. Jiřímu Kuthanovi, DrSc., dr. h. c., a prof. PhDr. et PaedDr. Jindřichu Vybíralovi, CSc., s nimiž jsem mohl téma konzultovat. Rovněž bych chtěl poděkovat Ing. Miroslavu Pavlíčkovi, Bc. Ivaně Troupové a dalším zaměstnancům Státního zámku Hluboká za vstřícnost, ochotu a pomoc, které se mi dostalo, pracovníkům Státního oblastního archivu v Třeboni a jeho pobočky v Českém Krumlově a v neposlední řadě také Mgr. Miroslavu Šmiedovi za poskytnutí materiálů.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze, dne 26.4. 2014

..............................…………………………...

Abstrakt Tato práce se zabývá historismem v architektuře na příkladu knížete Jana Adolfa II. Schwarzenberga a jím přestavěného zámku Hluboká. Pozornost je věnována také cestám knížete na britské ostrovy, kde se zrodil tzv. gotický revival a kde měl Schwarzenberg možnost poprvé vidět větší množství staveb ovlivněných daným fenoménem. Další z kapitol se soustředí na úpravy Hluboké provedené v duchu romantického historismu, ke kterým došlo brzy po návratu knížete z druhé cesty a jež také ze zámku vytvořily jedno z nejvelkolepějších aristokratických sídel v habsburské monarchii. Práce pojednává i o pojetí zámku jako „rodového muzea“, symbolice, kterou je možné v tomto „muzeu“ spatřovat, dalších stavebních projektech ovlivněných Schwarzenbergovou Hlubokou a vztahu raného kapitalismu a historismu v souvislosti s ekonomickými aktivitami Jana Adolfa. Studie si také klade za cíl vylíčit tyto skutečnosti v širším kontextu 19. století, jehož události do značné míry zapříčinily vznik romantismu a historismu a ovlivnily je. Z tohoto důvodu bude pozornost věnována nejen Schwarzenbergovi a Hluboké, ale v menší míře i jiným aristokratickým sídlům a jejich tvůrcům. Pramennou základnu této práce tvoří v případě dvou britských výprav z let 1825–1826 a 1838–1839 cestovní deníky knížete, v případě romantické přestavby Hluboké archivní materiály jako stavební protokoly, účty, jednotlivé plány, poznámky knížecích stavitelů i vyjádření Jana Adolfa.

Klíčová slova Hluboká, Jan Adolf II. ze Schwarzenberga, romantismus, historismus, gotický revival

Abstract The thesis deals with historicism in architecture using the example of Prince Johann Adolf zu Schwarzenberg and Hluboká (Frauenberg) Castle, which Schwarzenberg rebuilt. The thesis also focuses on Prince’s journeys through the British Isles, where the so called Gothic Revival arose and where Schwarzenberg took a look at many buildings influenced by this phenomenon. The next chapter is concerned with the reconstruction of Hluboká Castle inspired by romantic historicism, which began shortly after Prince’s return from the second journey and which created from the castle one of the most majestic family seats of nobility in the Habsburg Monarchy. The study deals with the conception of the castle as a “family museum”, symbolism that can be seen in this “museum”, other building projects influenced by Schwarzenberg’s Hluboká and the relation between early capitalism and historicism in connection with Johann Adolf’s entrepreneurial activities, too. It is also one of the tasks to describe all these facts in the broader context of the 19th century, whose circumstances caused the development of romanticism and historicism. That is why not only Schwarzenberg and Hluboká will be mentioned, but also other seats of aristocracy and their creators. The primary sources consist of Prince’s two travel diaries, which were written during his journeys from the years 1825–1826 and 1838–1839. Archive materials relating to the reconstruction of Hluboká castle include building protocols, bills, plans or notes of the Prince and his architects.

Keywords Hluboká (Frauenberg), Johann Adolf II. zu Schwarzenberg, Romanticism, Historicism, Gothic Revival

„Když slýchali jsme vypravovati o zámcích v pohádkách, jak vytržena pracovala tu obraznost, kouzlíc o ní dětské mysli všemožné představy! Hluboká jest bezmála jako zámek kouzelný, a kdyby za svitu měsíce vykročil poutník z lesa a stanul náhle před tímto hradem, o němž dříve nevěda, kdyby poznával v polojasných obrysech celou tu jeho překvapující, okolní krajině, ano celé ostatní zemi cizí stavbu, kdyby vstoupil do osvětlených, obyvatelů prázdných prostor jeho a uviděl veškerou tu vnitřní nádheru a úpravu, snad v pochybnostech sbíral by v mysli násilím všechno své vědomí, nemoha býti jist, ocitl-li se některém zámku báječném, či je-li přece kolem něho pouhá skutečnost.“ František Adolf Šubert, Z českého jihu

„Obrovské ,cukrářskéʽ dílo nového zámku v Hluboké znásilnilo tak vtíravě líbeznou vedutu nad širou rovinou budějovickou...“ Josef Šusta, Léta dětství a jinošství

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 Prameny a literatura .................................................................................................................... 13 1. Historismus jako nový umělecký směr ................................................................................... 17 Terminologie............................................................................................................................... 17 Zrození historismu, počátky gotického revivalu ve Velké Británii a jím ovlivněné stavby v německém prostoru .................................................................................................................. 18 Počátky historismu v zemích habsburské monarchie ................................................................. 22 2. Šlechta a situace kolem poloviny 19. století ............................................................................ 25 3. Jan Adolf jako potomek slavného rodu Schwarzenbergů .................................................... 29 4. První britská cesta .................................................................................................................... 32 5. Intermezzo ................................................................................................................................. 44 6. Druhá britská cesta .................................................................................................................. 45 7. Přestavba Hluboké ................................................................................................................... 57 Zdroje inspirace .......................................................................................................................... 57 Průběh přestavby ........................................................................................................................ 58 Role kněžny ................................................................................................................................ 69 Výsledná podoba zámku ............................................................................................................. 71 Historismus versus moderní technika ......................................................................................... 76 8. Zámek jako „rodové muzeum“ ............................................................................................... 78 9. Hluboká jako vzor .................................................................................................................... 83 10. Mezi minulostí, přítomností a budoucností: Jan Adolf ze Schwarzenberga, šlechtic období historismu? ....................................................................................................................... 86 Závěr .............................................................................................................................................. 93 Prameny a použitá literatura .................................................................................................... 100 Seznam obrazových příloh......................................................................................................... 107 Přílohy ......................................................................................................................................... 109

Úvod 19. století je spjato s příchodem nových fenoménů, které jej do značné míry utvářely. Zasáhly celou Evropu, i když se šířily nestejnou rychlostí. Docházelo mimo jiné k formování moderních národů, pokračoval proces industrializace, společnost stavovská se měnila v občanskou, stále více rostl vliv měšťanských kruhů. 19. století tedy přestavovalo pomyslnou hranici mezi dvěma různými světy, a proto může být vnímáno jako určitý most mezi tradicemi a modernitou. Na první pohled se zdá, že na obou stranách mostu existovalo určité napětí, které také umožnilo vznik nového směru reagujícího na tehdejší situaci. V 19. století se tudíž kromě nových technologií po Evropě šířil i historismus, jehož podtext a v něm skryté myšlenky byly nepřehlédnutelné. V bouřlivých časech se snažil najít jistotu v tom, co už bylo – v minulosti. Historismus v umění, jeden z odštěpků tohoto filozofického proudu, byl naplněn nostalgií, romantikou a fantazií. Přinášel s sebou tak velký potenciál, že jej jako část svého programu mohly využít naprosto odlišné skupiny – národní hnutí se jeho prostřednictvím snažila legitimizovat své požadavky, stanoviska a zájmy, bohatí průmyslníci zvyšovat prestiž a v nespolední řadě i šlechta (nebo přesněji: historická šlechta) díky němu ukazovala, že pořád zaujímala významné místo v rychle se měnící společnosti. Toto může být považováno za jeden z důvodů, proč si aristokraté budovali svá honosná sídla s vysokými věžemi s vlaječkami a prapory, „gotickými“ arkýři i cimbuřím. Na první pohled by se mohlo zdát zvláštní, že něco tak poetického vzniklo až v 19. století (resp. v 18. století v případě Británie). V době, která na první pohled vyvolává všechny jiné pocity, jen dojem poetičnosti ne. A přece k takovým stavebním počinům docházelo, neboť, jak vyplývá z předchozích řádků, každá podobná stavba v sobě ukrývala i závažný podtext. Ačkoliv „století páry“ spolu se svým pokrokem směřovalo zdánlivě pouze kupředu, i během něj bylo možné vrátit se zpět. Zpět o několik staletí vstříc „lepší minulosti“. Byli to šlechtici, kteří tehdy vytvořili zcela novou podobu reality všedních dnů. Šlechtici, již objevili krásy historismu. Malebné zámky, symbolizující neměnnou tradici oproti všudypřítomnému pokroku, vítaly své urozené majitele, kteří alespoň zde našli oázu klidu uprostřed bouřlivého světa. Ačkoliv aristokraté ztráceli v 19. století dosavadní pozice (a mimo jiné pozice politické), mohli se na svých zámcích vracet zpět do doby, kdy si nikdo netroufal zpochybnit jejich místo ve společnosti. V souvislosti se středověkem bylo spojováno rytířství, a především rytíři či jiní hrdinové. Romantické ideály a velká dávka sentimentu „bojovaly“ za „jiné“ 19. století. Stejně jako mnoho dalších aristokratů zasáhly romantismus a historismus i knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenberga. Jan Adolf se na přelomu 30. a 40. let 19. století rozhodl upravit do té doby barokní zámek v Hluboké a vytvořit z něj dominantu celého kraje. Přestavba trvala tři 8

desetiletí a její výsledek z něj učinil jeden z nejznámějších a nejmonumentálnějších příkladů historizující architektury v Čechách, někdejších českých zemích i rakouské, resp. rakouskouherské monarchii. A právě Hluboké, symbolickému významu, který vyjadřovala, i tvůrci její současné podoby je věnována tato práce. Přestože se již opravdu mnoho autorů zabývalo ve svých publikacích právě tímto zámkem, nebude se předkládaná studie soustředit jenom na samotné úpravy zámku a ani na ně nebude nahlíženo čistě z pohledu dějin umění. Představované téma leží totiž na hranici dvou oborů – historie a dějin umění. Protože samotné úpravy zámku tvoří pouze polovinu celého příběhu, je žádoucí zaměřit se i na to, co jim předcházelo. Popis třiceti let, během nichž schwarzenberská Hluboká získávala svou novou tvář, totiž umožní udělat si představu pouze o tom, jak přestavba probíhala, bohužel by však nebylo možné dozvědět se víc. Proto je vhodné zaměřit se rovněž i na jiné problémy, a to především kvůli cílům, které si práce klade. Ačkoliv nejsou úpravy Hluboké, jak bylo uvedeno, jedinou náplní studie, jejich zmapování je základním úkolem práce. Další otázky, jež má tento text zodpovědět, souvisejí s ideou přestavby: Jaké byly podněty a vlivy, které Jana Adolfa jako jejího iniciátora nejvíce ovlivnily? Existují konkrétní stavby, jimiž se kníže nechal inspirovat? Cílem předkládané práce je také postihnout, jaká symbolika se v historismu skrývala a konkrétně o jakou symboliku se jednalo v případě Hluboké. Nicméně ústřední otázkou, již bude možno zodpovědět teprve až na základě posouzení všech aspektů, je, nakolik příběh Hluboké a jejího tvůrce odpovídá charakteristikám přiřazovaných historismu.1 Jinými slovy: Skutečně je daný směr takový, jak bývá někdy chápán? Jedná se pouze o svět půvabné romantiky a obdivu k minulosti? Nebo existovala i jiná tvář historismu, která se vylučuje s takovým pohledem? V této souvislosti se nabízí ještě jedna otázka: Reagoval aristokrat 19. století prostřednictvím uvedeného proudu na nepříznivou situaci nebo může být odpověď daleko prozaičtější? Co vlastně historismus vypovídá o aristokratech 19. století, a tudíž i o Janu Adolfovi? Co se samotné struktury týče, věnuje se prvních několik kapitol obecnější problematice. Tyto přehledové kapitoly si v žádném případě nekladou hlubší cíl, jejich smyslem je poskytnutí matérie k pochopení doby jako takové, a zejména historismu a tématiky šlechty v 19. století. Samotným historismem v umění (a především v architektuře) se zabývá první kapitola, v níž budou vyloženy širší souvislosti týkající se okolností vzniku tohoto směru. Pozornost však nebude věnována pouze středoevropskému prostoru, ale hlavně kolébce gotického revivalu, tedy Velké Británii. Teprve následující podkapitola se bude zabývat historismem v habsburské monarchii a pozdějším Rakouském císařství. Nicméně je nutné podotknout, že v prvním ani ve druhém

1

K tomu zejména kapitoly „Historismus jako nový umělecký směr“ a „Šlechta a situace kolem poloviny 19. století“.

9

případě se nemá jednat o těžiště práce, ani o žádnou takovou část, která by mohla být samostatnou studií zkoumající umění období historismu od úplných počátků do konce. Skutečně jde pouze o vylíčení hlavních charakteristik a nejdůležitějších příkladů historizující architektury, v opačném případě by bylo nutné ponořit se do problematiky hlouběji, což by se jistě odrazilo v rozsahu kapitoly. Aby navíc nedošlo ke zkomplikování základní osy práce, budou se zmíněné příklady omezovat téměř výhradně na stavitelské počiny související se šlechtou. Další omezení, jež je nutné učinit, je časové, přičemž pozornost bude věnována historismu v architektuře přibližně do 40. let 19. století, kdy úpravy Hluboké začaly. Pokud by nebyla tato hranice brána v potaz, bylo by nutné zmínit se o úpravách každého významnějšího šlechtického sídla, aniž by to bylo v tomto případě žádoucí. Úkolem druhé kapitoly je přiblížit jednak pozici aristokracie ve společnosti rakouské a rakousko-uherské monarchie, jednak všechny dílčí změny týkající se tradičních elit, k nimž v 19. století došlo a které byly částečně zmíněny výše. Stejně jako u pasáží věnovaných historismu se jedná o přehledovou kapitolu mající za úkol nastínit alespoň v několika bodech dobovou situaci důležitou pro pochopení celé problematiky, přičemž je důležité neopomenout také otázku ekonomiky a podnikání ve vztahu k aristokracii. Poté bude následovat část, která už s názvem práce souvisí více a jež se věnuje osobě knížete Jana Adolfa, zaměřená především na období od jeho narození do 20. let 19. století, neboť s jeho dalšími osudy se čtenář bude setkávat v ostatních kapitolách. Jedna z nich se zabývá britskou cestou, již kníže vykonal v letech 1825 a 1826 spolu s hrabětem Františkem Arnoštem Harrachem. Více než pozoruhodným svědectvím mapujícím její průběh je Schwarzenbergův deník. Důležitost prvního, stejně jako druhého pobytu knížete na britských ostrovech, k němuž došlo mezi lety 1838 a 1839, spočívá v tom, že se zde Jan Adolf seznámil s fenoménem tzv. gotického revivalu. Už proto lze, a to i bez hlubší analýzy, vidět v těchto cestách zásadní a nepopiratelný význam pro budoucí přestavbu Hluboké. Protože Schwarzenbergovým výpravám dosud nebyla věnována takřka žádná pozornost (první je zmapována pouze v rámci jedné studie Jindřicha Vybírala a Milady Sekyrkové2 a druhá cesta se nedočkala ani takového zpracování), může být již v tomto bodě spatřován první přínos práce. V souvislosti s Hlubokou je možné setkat se s tvrzením, že její přestavba je výsledkem druhé z cest, o čemž by svědčil počátek stavebních prací z přelomu 30. a 40. let 19. století.3 Potvrdit, resp. vyvrátit tuto domněnku může analýza obou pobytů líčených v deníku knížete. Sledování putování Jana Adolfa po Anglii, Walesu a Skotsku na základě studia cestovních deníků 2

Jindřich VYBÍRAL – Milada SEKYRKOVÁ, Britská cesta Jana Adolfa ze Schwarzenbergu roku 1825 , in: Umění 46, 1998, s. 129–145. 3 Nepřímo to dokládá např. František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, Praha 1882, s. 187, když zmiňuje britský pobyt kněžny Eleonory, manželky Jana Adolfa, která se svým mužem v Anglii v roce 1825 nebyla.

10

může také určit, jestli se při realizaci svých vizí kníže nechal inspirovat konkrétními šlechtickými sídly, a taktéž zčásti přiblížit osobu knížete (zde se jedná především o to, na kolik byl Jan Adolf oddán myšlenkám historismu nebo do jaké míry může být považován za romanticky založeného člověka či snílka). Schwarzenberg byl totiž, jak se může zdát, rozporuplnou osobností. Kromě neogotických úprav Hluboké usiloval o modernizaci svého velkostatku a zakládal nové průmyslové podniky. Tento podnikatelský duch knížete je více než patrný z jeho vlastních poznámek v denících, kdy Jan Adolf kromě starých britských „manor houses“ obdivoval továrny a doly. V tomto ohledu ponechme prozatím stranou, zdali se jedná o paradox a kuriozitu neslučitelnou s aristokratem ovlivněným historismem. Jelikož mezi první a druhou výpravou uběhlo více než deset let, bude mezi obě části vložena stručná pasáž, jejímž úkolem je mimo jiné seznámit čtenáře se změnami, ke kterým v životě knížete v dané době došlo. Další kapitola líčí průběh samotných úprav Hluboké. Je nutné upozornit, že jejím jádrem není zkoumání celého stavebního díla schwarzenberské primogenitury, proto také v centru pozornosti leží jenom samotný zámek, a to na rozdíl od dalších projektů, jakými bylo zřízení několika budov a kostela v Hluboké nebo rodové hrobky v Domaníně. Jelikož celý zámek nebyl pouze rezidencí, ale jeho symbolický význam byl nepřehlédnutelný, bude následovat část s názvem „Zámek jako rodové muzeum“, jejímž úkolem je – s ohledem na jeden z představených cílů práce – na tuto symboliku poukázat. Inspiraci pro vznik kapitoly „Hluboká jako vzor“ poskytlo bádání v krumlovském archivu, a především v něm uložená zámecká kniha hostů. Jeden ze zápisů se týká rohanského stavitele Pruvota, který ve stejné době, kdy knížeti Kamilovi upravoval jeho Sychrov, navštívil Hlubokou. Existuje jen jedno logické vysvětlení, na jehož základě se dá také poukázat, jak jeden z prvních velkých stavebních počinů období historismu v českých zemích ovlivnil (či mohl ovlivnit) jiné projekty. Připusťme, že historismus byl daleko více než jen „akcí“ nespokojených šlechticů hledajících v novém směru útěchu. Zároveň je proto žádoucí reflektovat, jestli zrod nového směru souvisel s raně kapitalistickým podnikáním i jinak než jako vymezení se vůči němu, jak bývá historismus chápán a prezentován některými současnými badateli.4 Proto se bude v poslední kapitole pozornost soustředit na Jana Adolfa, avšak nikoliv pouze jako na historismem ovlivněného aristokrata, ale také jako na hospodáře. Některé informace týkající se ekonomické situace historické šlechty totiž můžou svým způsobem prozradit mnohé o „druhé tváři“ historismu, která byla dosud zpravidla opomíjena a jíž nebyla věnována dostatečná pozornost. Na tomto místě je nutné dodat, že navzdory jejímu názvu není ústředním tématem předkládané studie ani Hluboká, ani Jan Adolf, ale historismus. Z tohoto důvodu, ačkoliv je Schwar-

4

Za všechny Pavel ZATLOUKAL, Historismus. Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986, s. 18.

11

zenberg hlavním „hrdinou“ celého textu, je nutné jeho osudy zasadit do širšího kontextu doby, ale zároveň doložit hlavní znaky a charakteristiky historismu na dalších příkladech. Zmíněný kontext nebude čtenáři poskytnut jenom skrze úvodní kapitoly, nýbrž se bude zčásti prolínat i s hlavní linií textu, avšak pouze tak, aby ji neučinil příliš nepřehlednou. Na závěr ještě několik edičních poznámek: Vzhledem k tomu, že se tato studie soustředí na osudy potomka rodiny pocházející původně z německého jazykového prostoru, vyvstala otázka, v jaké podobě má být uváděno jméno tohoto rodu. V práci bude, jak ostatně vyplývá z jejího názvu, užíván původní německý tvar, tedy „Schwarzenberg“, namísto počeštělé varianty „Schwarzenberk“ (obdobný postup následuje i u ostatních šlechtických rodin, které budou v jednotlivých kapitolách zmíněny). Výjimku představují pouze citace z textů, v nichž je tohoto jména užito v jiné podobě, a odkazy na archivní prameny uložené v rodinném archivu Schwarzenbergů, přičemž je v této práci respektována původní varianta názvu daného fondu (tedy Rodinný archiv Schwarzenberků) Nicméně pro potřeby práce došlo k přejmenování německého „Johanna Adolfa“ na českého „Jana Adolfa“. Pokud se jedná o citace, vždy budou uváděny již do češtiny přeložené, protože jsou čerpány z různojazyčných textů (kromě německy psaných archivních pramenů a publikací je třeba vzít v úvahu také sekundární anglicky psanou literaturu). V případě citací archivních pramenů – zejména dvou cestovních deníků knížete – bylo nutné vyrovnat se i s jistými stylistickými neobratnostmi bránícími často v porozumění textu. Vzhledem k na mnoha místech chybějící interpunkci a faktu, že se v těchto ego-dokumentech vyskytují až velmi nápadně dlouhé věty, bylo třeba učinit alespoň minimální zásahy, které by porozumění textu usnadnily. V případě poznámkového aparátu se práce řídí citačním územ Českého časopisu historického. Plný název díla je však uveden v každé kapitole pouze jednou, a to poprvé, dále je kromě jména autora uveden již jenom samotný název bez podtitulu a místa a roku vydání nebo pouhé ,,Tamtéž“. Celý bibliografický záznam se ale pochopitelně vždy nachází v závěrečném přehledu literatury. Co se struktury textu týče, každá kapitola bude začínat na nové straně, což neplatí o jednotlivých podkapitolách. Následující stránky si dovoluji věnovat všem, kteří rádi a s nadšením obdivují i objevují krásy hradů a zámků, starých i novějších, proslulých i zcela opomíjených, a naslouchají příběhům, jež jsou s nimi spjaty.

12

Prameny, literatura a dosavadní zpracování tématu Základní materiály, z nichž tato práce vychází, představují archivní prameny. Jako důležitý zdroj umožňující zmapování britských cest knížete slouží dva již zmíněné deníky uložené ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočce Český Krumlov.5 Druhý z nich, vyprávějící o cestě z let 1838–1839, nebyl navíc do dnešních dnů uveřejněn. Je patrné, že oba texty sloužily výhradně pro potřeby svého autora, nikoli jako svědectví pro další generace, nebo dokonce širokou veřejnost, v žádném případě tedy neměly být publikovány. Faktu, že byly určeny pouze pro účely samotného knížete, odpovídá styl a (ne)úhlednost písma, jakož i mnohé gramatické a stylistické nedostatky. Důvodem jejich vzniku byl pravděpodobně požadavek, aby se kníže ke svým vzpomínkám mohl vracet. V případě první cesty se navíc asi jednalo o nezbytnost zaznamenat postřehy z návštěv továren, které mohly pomoci k modernizaci schwarzenberských podniků. Nechybí totiž ani podrobné nákresy strojů s vysvětlivkami. Navzdory velkému potenciálu je zároveň třeba vnímat i určitý limit těchto dvou cenných pramenů, neboť v nich kníže spoustu důležitých informací zamlčel, a jeho zápisky by tak mohly vést ke zkresleným závěrům. Co se týče přestavby hlubockého zámku, těží práce z materiálů uložených ve Státním oblastním archivu v Třeboni ve fondu Velkostatek Hluboká, které se týkají let 1841–1871.6 Bohužel je ale obsah zmíněných dokumentů doposud nezpracovaný a – ačkoliv se tyto prameny týkají různých věcí – jediné třídící hledisko je pouze časové. Vzhledem k velkému množství písemností proto bylo nutné omezit se především na stavební protokoly a také na nařízení a poznámky knížete i jeho stavitelů, zatímco ostatní archiválie téměř nulové výpovědní hodnoty byly povětšinou ponechány stranou. Pochopitelně by se tato studie bývala neobešla ani bez sekundární literatury a vydaných pramenů, které se k tématu váží. Schwarzenberské Hluboké se nemohl vyhnout ani August Sedláček v sedmém dílu svých „Hradů, zámků a tvrzí Království českého“.7 Navzdory přínosu Sedláčkova díla jeho význam pro tuto práci spočívá v tom, že popsal jednotlivé interiéry zámku, čímž zachytil jejich tehdejší podobu. Také významný český historik Josef Šusta se ve svých „Vzpomínkách“ vyjádřil k samotnému zámku, ale i k jeho majitelům.8 Z knihy je navíc patrné, že se Šusta nechal často unést svými kritickými názory vůči kněžně a hodnotil ji velmi negativně, 5

Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, fond Rodinný archiv Schwarzenberků, inv. č. 3e a 7b/2. 6 SOA Třeboň, fond Velkostatek Hluboká, inv. č. IC 6Bβ – 2 pro léta 1841–1843, 1844–1846, 1847–1848, 1849–1852, 1853–1856, 1857–1862, 1863–1871. Materiály týkající se let 1849–1852 jsou však chybně označeny inventárním číslem IC 6Bβ – 2 (1848). Aby nedošlo ke zmatení, rozhodl jsem se je s tímto vysvětlením v samotné práci uvádět jako IC 6Bβ – 2 (1849–1852), a to s přihlédnutím k době vzniku těchto dokumentů. 7 V práci používám vydání August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, Praha 1996. 8 Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 1947.

13

stejně jako celou přestavbu, neboť ji považoval za dílo Eleonory. Důležitým vydavatelským počinem byla taktéž práce Františka Janovského a Antonína Markuse z období první republiky, která se stejně jako kdysi Sedláček soustředila i na jednotlivé místnosti už tehdy přístupné veřejnosti, tedy vlastně na prohlídkovou trasu.9 Zajímavé svědectví představuje i kniha Františka Adolfa Šuberta poskytující informace, jež se na základě studia archivních pramenů přímo dozvědět nelze.10 Rovněž není možné opomenout ani literaturu posledních let. Jindřich Vybíral se ve své práci „Století dědiců a zakladatelů“11 zaměřil na jihočeskou architekturu ovlivněnou historismem. Vedle přestavby Rožmberka, Chlumu u Třeboně i jiných šlechtických sídel věnoval pozornost také stavebnímu dílu schwarzenberské primogenitury. Další z publikací o Hluboké z pera zmíněného autora je jeho článek uveřejněný ve sborníku „Sex a tabu v české kultuře 19. století“.12 Nelze opomenout ani Jiřího Kuthana, jenž se poprvé zabýval tématikou Hluboké v roce 1991 v rámci práce „Zámek Hluboká nad Vltavou“.13 Dané problematice se také věnoval v souvislosti se svou statí o neogotické přestavbě zámku ve sborníku prací o romantickém historismu vydavatelky Marie Mžykové.14 Naposledy se pak jednalo o syntetizující publikaci „Aristokratická sídla období romantismu a historismu“,15 v níž mezi nejvýznamnější stavební počiny šlechty českých zemí v 19. století zařadil i Hlubokou. Protože ale Hluboká není jediným tématem a námětem předkládané studie, lze rovněž využít i publikace věnující se historismu jako takovému. Značná pozornost byla pochopitelně věnována britskému okruhu a fenoménu gotického revivalu. V tomto ohledu lze jmenovat dnes již klasickou práci Kennetha Clarka „The Gothic Revival. An Essay in the History of Taste“.16 Její autor se v ní nevěnoval pouze architektuře, ale soustředil se také na oblasti, které tehdejší stavitelství významně ovlivnily. Proto byl zasloužený prostor věnován i literatuře, a to mimo jiné tzv. gotickému románu. Práce „The Dilemma of Style“17 britského historika architektury a teore-

František JANOVSKÝ – Antonín MARKUS, Zámek Hluboká nad Vltavou a zámek Ohrada s lovčím museem. Stručný přehled dějinný a průvodce, České Budějovice 1934. 10 František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, Praha 1882. 11 Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999. 12 TÝŽ, Hluboká jako „ženský vrch“, in: Sex a tabu v české kultuře 19. století, Praha 1999, s. 80–83. 13 Jiří KUTHAN, Zámek Hluboká nad Vltavou. Romantická rezidence knížecího rodu Schwarzenbergů, České Budějovice 1991. 14 TÝŽ, Schloβ Hluboká (Frauenberg). Die romantische Residenz des Fürstenhauses Schwarzenberg, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 88–101. 15 TÝŽ, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001. Problematikou historismu, a tedy nejen Hlubokou, se zabývá i článek Jiří KUTHAN – Ivan MUCHKA, Schlösser des Klassizismus, der Romantik und des Historismus, in: Ferdinand SEIBT (ed.), Böhmen im 19. Jahrhundert. Vom Klassizismus zur Moderne, München – Berlin – Frankfurt am Main 1995, s. 99–131, 388–389, 429–431, 452–453. 16 Kenneth CLARK, The Gothic Revival. An Essay in the History of Taste, London 1950. 17 Joseph Mordaunt CROOK, The Dilemma of Style. Architectural Ideas from the Picturesque to the PostModern, Chicago 1989. 9

14

tika umění J. Moradaunta Crooka nabízí poněkud jiný pohled na danou problematiku, neboť se ve větší míře nezabývá jen inspirací gotickými vzory, ale čerpáním ze starých stylů vůbec. Crook také zachytil, jak se romantismus a historismus měnily v čase od úplných začátků až do doby svého „zlatého věku“. V neposlední řadě je nutné zmínit i Chrise Brookse a George Germanna,18 již svá životní díla taktéž věnovali studiu britské architektury 18. a 19. století. Historismus, ačkoliv v poněkud širším pojetí než v případě britského umění, se také stal předmětem výzkumu německých historiků umění. Za zmínku stojí především sborník prací editora Karla Heinze Klingenburga nazvaný „Historismus – Aspekte zur Kunst im 19. Jahrhundert“.19 Vedle inspirace gotickým tvaroslovím se zabývá i druhým rokokem, neorenesancí a architekturou někdejší NDR ovlivněnou uměním 19. století. Definice a chápání historismu nastíněné v úvodu tohoto díla se v mnoha ohledech neliší od pojetí ostatních uvedených autorů. Historismu jsou zasvěceny i práce domácích autorů. Významným českým teoretikem umění, který se věnoval danému fenoménu, byl Vincenc Kramář.20 Kramář zavrhl předsudky chované vůči historismu, jež se týkaly zejména jeho neoriginality. Podle něj šlo u architektury totiž především o to, „abychom v ní objevili skutečně positivní projev určité tvárné vůle“.21 Opačného názoru na stejnou věc byli Zdeněk Wirth a Antonín Matějček, kteří celý proud odsuzovali jako „stylový chaos doby“.22 Daleko více mohou být využity novější studie, přinášející o něco modernější pohled. V polovině 90. let 20. století byl vydán katalog k výstavě o romantickém historismu, který uspořádala Marie Mžyková.23 Jedním z dalších počinů uvedené autorky je výše zmíněný sborník „Kamenná kniha“.24 Mžyková zde upozornila na nejednoznačnost přístupů k výkladu umění doby historismu, avšak ani její práce k řešení nedospěla. Stejný problém naposledy zmínila i Pavla Machalíková ve studii „Objevování středověku“,25 bohužel je ale možné z této práce kvůli jejímu časovému zaměření (přelom 18. a 19. století) vycházet jen minimálně. Architekturou 19. století na Moravě se zabývá Pavel Zatloukal.26 Historismus chápe především jako reakci na společenskou změnu. Podobně na toto estetické hnutí nahlíží i Miloš Kadlec, který jej označil za „výraz

18

Zejména Chris BROOKS, The Gothic Revival, Oxford 1999 a Georg GERMANN, Gothic Revival in Europe and Britain. Sources, Influences and Ideas, London 1972. 19 Karl Heinz KLINGERBUNG (ed.), Historismus – Aspekte zur Kunst im 19. Jahrhundert, Leipzig 1985. 20 Vincenc KRAMÁŘ, Architektura v 19. století, in: Památky archeologické XXVI, 1914, s. 99–104, 209–221. 21 Citováno dle: Tamtéž, s. 100. 22 Citováno dle: Zdeněk WIRTH – Antonín MATĚJČEK, Česká architektura 1800–1920, Praha 1922, s. 23–24. 23 Marie MŽYKOVÁ, Romantický historismus – Novogotika. Katalog výstavy. Zámek Sychrov, hrad Bítov, Sychrov 1995. 24 TÁŽ (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997. 25 Pavla MACHALÍKOVÁ, Objevování středověku. Tři kapitoly k recepci gotického umění v Čechách v pozdním 18. a raném 19. století, Praha 2005. 26 Především Pavel ZATLOUKAL, Historismus. Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986 a dále TÝŽ, Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2002.

15

přelomu epoch“.27 Co se týče historizujících interiérů, také jim byla v posledních desetiletích věnována značná pozornost. V tomto ohledu je možné odkázat především na Květu Křížovou a Marii Pospíšilovou.28 Všechny uvedené publikace zabývající se historismem byly napsány zpravidla historiky umění, a tak její autoři na tématiku nahlížejí hlavně z pohledu dějin umění. Proto je v zmíněných pracích v první řadě kladen důraz na zdroje inspirace, jednotlivé styly a určitá místní specifika. Společenské pozadí je bráno v potaz především v rámci výzkumu gotického revivalu, zatímco v českém prostředí se v případě studia historismu na příkladu aristokratických sídel někdy hovoří, jak bylo několikrát uvedeno, jako o reakci na pro historickou šlechtu neutěšené poměry vyvolané mimo jiné nástupem kapitalismu. Explicitně to vyjádřil Pavel Zatloukal, podle nějž byl nový umělecký proud „hledáním východiska z krize způsobené rozkladem pozdně feudálních struktur raně kapitalistickými vztahy“.29 Předkládaná práce, ačkoliv není možné Zatloukalovo tvrzení zcela zavrhnout, se bude snažit neomezit se pouze na tuto tezi, ale naopak chápat historismus také v jiných souvislostech.

.

27

Citováno dle: Miloš KADLEC, Historismus jako výraz přelomu epoch, in: Kníže Kamil Rohan: novogotika a zámek Sychrov, Sychrov 2004, s. 6–9. 28 Květa KŘÍŽOVÁ, Šlechtický interiér 19. století v dobových zobrazeních zámeckých sbírek, Praha 1993 a Marie POSPÍŠILOVÁ, Romantické zámecké interiéry, Ústí nad Labem 1985. 29 Citováno dle: Pavel ZATLOUKAL, Historismus, s. 18.

16

1. Historismus jako nový umělecký směr

Terminologie V rámci diskuzí o historismu v umění se objevuje problém ohledně užívání jednotlivých termínů. Základní možností, která se nabízí, je dělení historismu na romantický, přísný a pozdní. S tímto členěním poprvé přišla Renate Wagner-Riegerová.30 Jako synonymní výraz k romantickému historismu se také užívá pojem raný historismus (či romantický pluralismus), u pozdního je také možné setkat se s výrazem eklektismus. Jako romantický historismus se zpravidla označuje umění od konce 18. století do 50. či 60. let 19. století.31 Je pro něj příznačná inspirace různými zdroji a velká fantazijní složka, jejíž význam je v souvislosti s jednotlivou tvorbou ovlivněnou středověkým uměním nutné vyzdvihnout. Pro přísný historismus, vymezený taktéž časově, je pak na rozdíl od romantické éry typická existence pseudoslohů a často požadovaná „slohová čistota“. Český teoretik umění Jindřich Vybíral ve svých pracích zpravidla nerozlišuje mezi třemi různými fázemi a vše nazývá jako „historismus“.32 Naproti tomu Jiří Kuthan již dle názvu své knihy o aristokratických sídlech 19. století rozlišuje mezi romantismem a historismem.33 Dá se vyvodit, že termín romantismus je v jeho podání synonymní s výrazem romantický historismus. Také při zkoumání britského umění 19. století vyvstává problém týkající se pojmosloví. Zatímco kdysi byl gotický revival chápán jako označení pro recepci gotiky od 18. do konce 19. století, v současné době je užíván jako termín odpovídající časově zhruba historismu romantickému. Protože v této oblasti nepanuje jasná shoda a jelikož není cílem předkládané práce rozuzlení uvedeného problému, bude na následujících stránkách užíváno následujících termínů: Pojmem „historismus“ bude označován daný umělecký směr v celé jeho šíři, tedy od přelomu 18. (v případě britských ostrovů druhé poloviny 18. století) do konce 19. století. Uvedený výraz je také možno v této práci chápat jako slovo nadřazené historismu romantickému, přísnému

30

Za další fázi pak označuje přechod od pozdního historismu k secesi. Srovnej: Renate WAGNER-RIEGER, Wiens Architektur im 19. Jahrhundert, Wien 1970. 31 Mojmír Horyna v tomto ohledu nebere ohled na gotikou inspirované umění konce 18. a prvních desetiletí 19. století a romantickým historismem chápe umění mezi lety 1840 a 1860, tedy alespoň v rámci svého článku v Dějinách českého výtvarného umění. Srovnej: Mojmír HORYNA, Architektura romantického historismu. Čechy 1840–1860, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 (III/1), s. 261–296. 32 Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999, TÝŽ, Česká architektura na prahu moderní doby. Devatenáct esejů o devatenáctém století, Praha 2002, TÝŽ, Historismus – mrtvolné divadlo?, in: Umění a civilizace jako divadlo světa, Praha 1993, s. 174–179, TÝŽ, Polibek ropuchy. Diskuse o historismu v architektuře 19. století, in: Umění, roč. 44, č. 6, s. 483–498. Pojem romantický historismus jako označení pro umění první poloviny 19. století užívá pouze výjimečně (viz např. TÝŽ, Století dědiců a zakladatelů, s. 55). 33 Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001.

17

i pozdnímu, stejně jako romantismu. Gotický revival je zde vnímán taktéž jako celé gotikou inspirované umělecké hnutí vzniklé na britských ostrovech. Bude-li užíván termín „romantický historismus“, je chápán jako synonymum k romantismu, přičemž za daleko důležitější než časové hledisko je v této práci pokládáno jeho vymezení na základě různorodosti inspiračních zdrojů a důrazu na fantazii a ničím nespoutanou tvořivost.

Zrození historismu, počátky gotického revivalu ve Velké Británii a jím ovlivněné stavby v německém prostoru V dějinách se objevilo několik uměleckých směrů, které výrazně čerpaly své náměty z minulých dob. Už renesanční umění se inspirovalo antikou, od níž si „vypůjčilo“ řadu prvků. Později se antika stala také velkým zdrojem inspirace pro klasicismus a empír. Umělci se ale svými díly vraceli i ke středověkému umění. Příkladem by mohl být Jan Blažej Santini-Aichel, jenž v některých svých stavbách zkombinoval gotiku s barokem. Ovšem zatímco barokní gotika zůstala ve srovnání s tehdy dominantním proudem spíše okrajovou záležitostí (a týkající se de facto pouze českých zemí), objevil se v Anglii v18. století jiný směr, který si získával větší a větší oblibu a jenž se později začal šířit i dál do Evropy – historismus. Nedílnou součástí tohoto fenoménu byl na britských ostrovech tzv. Gothic Revival, jehož nejdůležitější inspirační zdroj je patrný už jenom z jeho názvu. Za počátek jeho vzestupu je tradičně označována druhá polovina 18. století.34 Nicméně i předtím vznikaly stavby, které v sobě rozhodně nezapřou určitou podobu s gotickou architekturou. Takto si například Francis Willoughby nechal v 80. letech 16. století vybudovat nové venkovské sídlo Wollaton Hall.35 Nejedná se ale o jediný případ, a proto lze po celé 16. a 17. století pozorovat prvky typické pro daný styl u kostelů, venkovských sídel i jiných budov. Toho si povšiml i Kenneth Clark, jehož práce o „Gothic Revival“ patří ke stěžejním pracím pro studium britského umění 18. a 19. století.36 Podle jeho názoru se vlastně jednalo o „drobný proud gotické tradice“, který se nikdy nevytratil, ale „protékal nepřetržitě od kaple Jindřicha VII.37 až k budovám parlamentu“.38 Byla to ovšem skutečně až polovina 18. století, která přinesla výraznější užívání středověkých forem. Kvůli faktu, že gotika v podstatě nikdy nezanikla, se začalo diskutovat o tom, jestli 34

Na tomto názoru se shodují všechny klíčové práce zabývající se tzv. gotickým revivalem. Za všechny Kenneth CLARK, The Gothic Revival: An Essay in the History of Taste, London 1950, Georg GERMANN, Gothic Revival in Europe and Britain. Sources, Influences and Ideas, London 1972 či Chris BROOKS, The Gothic Revival, Oxford 1999. 35 Paul JOHNSON, Castles of England, Scotland and Wales, London 1992, s. 186. 36 Kenneth CLARK, The Gothic Revival. 37 Jde o kapli ve Westminsterském opatství, k jejímuž vzniku dal popud Jindřich VII. na počátku 16. století. 38 Citováno dle: Kenneth CLARK, The Gothic Revival, s. 1.

18

se jednalo skutečně o její návrat. Souběžně s termínem „revival“ se tudíž začal objevovat i pojem „survival“.39 Co se týče důvodu, proč vůbec ke vzniku nového směru došlo, shodují se historikové umění na dvou zásadních vlivech. První z nich, který je velmi prostý a v zásadě platí jako příčina zrodu většiny uměleckých hnutí, souvisí s kritikou dosavadního vedoucího proudu. Estéti nesouhlasící s tehdejším kánonem začali kázat proti přísnosti a symetrii klasicismu. Spíše než na pravidla, která měla (nejen) architektura dodržovat, se soustředili na pocity, jež může navodit, a na v daných stavbách skrytou symboliku. Proti striktnímu kánonu, jak jej chápali, stavěli ničím nespoutanou mysl a fantazii. Celou změnu je možné popsat i následujícími slovy: „Klasicismus už není nadále univerzálním stylem. Architektura už není synonymní s klasicistní architekturou. Co se stalo, byl druh estetické reformace, v níž soukromý rozsudek – v tomto případě stylová mnohoznačnost – zvítězil nad předepsanou autoritou.“40 Ačkoliv s sebou historismus skutečně přinášel stylovou pluralitu, v Británii bylo nejužívanější gotické tvarosloví. Jednalo se snad o nejlepší prostředek, jak vyvolat určité emoce, neboť vzbuzovalo úžas už jenom kvůli dojmu starobylosti a navození atmosféry „rytířských časů“. Avšak trvalo ještě poměrně dlouho, než se u gotikou inspirovaných stavebních počinů jednalo skutečně jen a pouze o tvarosloví gotické, protože i historismus vycházel v první fázi částečně ze svého předchůdce v podobě klasicismu. Iniciátoři přestaveb také často hledali podněty v gotických ruinách. Vraceli se zpět v čase. Svůj prostor získávala staronová témata – dávná minulost, rytířství a bájní hrdinové. Tvář Anglie se pomalu měnila, nebo spíše vznikly tváře dvě. Na jedné straně byla Anglie kolébkou romantických proudů, na druhé straně zemí průmyslové revoluce. Proto by se mohlo zdát, že tento jiný svět, který evokovala na první pohled stará středověká sídla, nesouvisel s realitou 19. století – s industriální érou. Právě zde je možné hledat druhý důvod, proč se kolem poloviny 18. století zrodily v Anglii nové proudy a proč získávaly na oblibě. I když stály historismus a průmyslová revoluce na opačných pólech, byla minimálně v případě britských ostrovů existence prvně zmíněného zčásti podmíněna existencí druhého. Stejně jako se tzv. gotický revival vymezoval vůči klasicismu, reagoval svým způsobem také na fenomén industrializace. 41 Tovární komíny, hutě a nové stroje symbolizovaly příchod nové epochy, která byla ne vždy vnímána pozitivně. Modernita začala vítězit nad tradicemi. Aby došlo k určitému vyrovnání, bylo možné ukázat tradice prostřednictvím historismu.

39

Chris Brooks, jenž v souvislosti s historismem na britských ostrovech zmínil pojem „survival“, však vzápětí dodává, že se v Anglii „daleko více jednalo o záležitost obrození než přežívání“. Citováno dle: Chris BROOKS, The Gothic Revival, s. 34. 40 Citováno dle: Joseph Mordaunt CROOK, The Dilemma of Style. Architectural Ideas from the Picturesque to the Post-Modern, Chicago 1989, s. 19. 41 Ve stejném duchu líčí gotický revival i Jindřich Vybíral. Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 19.

19

Co se týče konkrétních příkladů, jak dávná minulost ovlivnila architekturu 18. a 19. století, nabízejí se přestavby či výstavby aristokratických sídel. Mezi první významné projekty druhé poloviny 18. století patří plán Horace Walpola pro Strawberry Hill House, jenž byl realizován mezi lety 1749–1766. V místnostech zmíněné vily došlo ke spojení gotických a rokokových tvarů. I slavný architekt James Wyatt vytvořil několik venkovských usedlostí inspirovaných gotickým revivalem. Jeho první takovou stavbou byl Sheffield Park v Sussexu z roku 1776.42 Neméně důležitý počin má na svědomí spisovatel William Beckford, který se rozhodl za pomoci historismu vytvořit ve Fonthill Abbey zámek připomínající katedrálu. Beckford si proto na konci 18. století najal Jamese Wyatta, aby jeho sen zhmotnil. Zámecké stavby, které svědčí o pozvolném objevování nového slohu, lze rovněž hledat i ve Skotsku. Inveraray Castle Williama Adama je krásným příkladem palladianské architektury doplněné o některé prvky „gotického“ tvarosloví. Spojení dvou stylů je patrné i u Culzean Castle, díla slavného stavitele Roberta Adama. Za „zlatý věk“ historismu je považováno až 19. století, kdy se z málo nápadného proudu jdoucího ruku v ruce s klasicismem stal dominantní umělecký směr. Ve stejné době se k přestavbám či výstavbám svých rezidencí uchýlilo mnoho britských aristokratů. Dokladem toho mohou být Alnwick, Warwick, Cardiff, Ashridge, Belvoir, Inverness a další. Rovněž královská rodina se rozhodla pro historizující úpravy několika zámků. Viktorie a její muž princ Albert upravili pro své potřeby skotský Balmoral. Ještě předtím však královna dokončila nákladnou přestavbu Windsoru, započatou za vlády jejího strýce Jiřího IV. Aristokraté (ale nejenom oni) se už od konce 30. let 19. století mohli inspirovat dílem Josepha Nashe, který ve čtyřech svazcích (z nichž první vyšel právě ve 30. letech) zachytil podobu starých „manor houses“. S trochou nadsázky by se dalo říci, že tyto knihy sloužily jako „vzorníky“ těm, kteří se rozhodli pro úpravy svých sídel. Brzy přibyla další díla, jež nezachycovala jenom vzhled exteriérů a interiérů, nýbrž i jednotlivé detaily – ať už se jednalo o parketové podlahy nebo obložení stěn.43 Historismus ovšem nezanechal stopy pouze u hradní nebo zámecké architektury a ani se neobjevoval jenom v podobě gotického revivalu. Ačkoliv ten v Británii převládal, gotika byla pouze jedním z inspiračních zdrojů. Za další lze považovat například románský sloh. Budovy ovlivněné historismem bylo možné najít všude – nešlo pouze o venkovské usedlosti, ale také o městskou architekturu. Jednalo se o kostely, chrámy i nejrůznější veřejné budovy. Nepřehlédnutelnou ukázkou se v 19. století stal britský parlament na břehu řeky Temže v Londýně.

42

Chris BROOKS, The Gothic Revival, s. 155. K těmto předlohovým knihám, které měl k dispozici i kníže Schwarzenberg, viz 7. kapitola „Přestavba Hluboké“, s. 57. 43

20

Umění se ale v žádném případě nedá redukovat jenom na architekturu. Nový protivník se s klasicismem utkal i na poli malířství, sochařství, ale stejně tak i hudby a literatury (proto je vhodnjěší hovořit o romantismu a historismu). Architekturu v tomto ohledu nesmírně ovlivnila literatura. Nemuselo se jednat přímo o tvorbu 18. či 19. století, nýbrž i o tu starší. V oblíbeném eposu ze 16. století ,,The Faerie Queene“ od Edmunda Spensera je možné najít jakýsi „goticismus“.44 Totéž platí i o básníku Johnu Miltonovi, žijícím v 17. století.45 Pro období romantismu v literatuře se stal přímo symbolem Walter Scott. Zájem o středověk podnítili hrdinové z jeho děl.46 Scott však v podstatě vytvořil dva „středověké“ světy – jeden z nich existoval právě v jeho románech, tím druhým pak bylo Scottovo „rytířské“ sídlo Abbotsford House. Stejně jako se povědomí o tomto spisovateli a jeho knihách šířilo z Británie do pevninské Evropy, šířil se i historismus (zatím spíše ve své „gotické“ podobě) dál. Stopy po sobě zanechal i v německém prostoru. Už ve druhé polovině 18. století začala v zámeckém parku ve Wörlitz stavba „gotického domu“ inspirovaného Strawberry Hill Horace Walpola. Další významné budovatelské počiny souvisejí s malebným údolím řeky Rýna, posetým mnoha starými hrady. Romanticky působící ruiny a jiné stavby tyčící se nad řekou nesmírně zapůsobily i na některé spisovatele, jakými byli Johann Wolfgang von Goethe nebo Alexander Dumas. 47 Podobný dojem měl z celé oblasti i pruský princ Fridrich Vilém Ludvík (synovec Fridricha Viléma III.). Již roku 1822 se princ Fridrich zabýval zakoupením zříceniny hradu Rheinsteinu. Brzy poté nechal vypracovat plán na jeho obnovu a restaurování, jenž byl realizován mezi lety 1825 a 1829. Zrekonstruovaný hrad byl plánován jako Fridrichova letní rezidence. Mimo to byl v době nepřítomnosti svého majitele přístupný veřejnosti. Ve vstupní hale se nacházela návštěvní kniha a nejrůznější litografie k prodeji, mezi nimi i vyobrazení několikrát zmíněného díla Horace Walpola Strawberry Hill, v té době jedné z nejlepších ukázek architektury gotického revivalu. V blízkosti hradu se také pořádaly rytířské hry a turnaje.48 „Restaurování“ Rheinsteinu nebylo jediným počinem souvisejícím s Hohenzollerny. Také korunní princ Fridrich Vilém (pozdější Fridrich Vilém IV.) byl okouzlen ruinami hradu Stolzenfels a rozhodl se pro stejný krok, jaký učinil jeho bratranec v souvislosti s Rheinsteinem. U Stolzenfelsu nešlo jenom o romantickou ideu nebo nostalgii po vzdáleném středověku, i když obojí sehrálo velkou roli. Nový zámek měl zároveň podepřít legitimitu pruských vládců v Porýní, které Prusku připadlo po roce 1815. Fridrich Vilém se postaral i o romantické úpravy jiné památky – hradu Hohenzollern na území dnešního Bádenska-Württemberska. Celá stavba měla nesmírný

44

Kenneth CLARK, The Gothic Revival, s. 17. K dalším literárním zdrojům podrobněji in: Tamtéž, s. 17 –33. 46 Scottovi bude věnováno více pozornosti v kapitole „První britská cesta“, s. 33–34. 47 Richard HÖRNER, Schloss Stolzenfels. Eine Einführung, Bellheim 2013, s. 15. 48 Udo LEUSCHNER, Gothic Revival. Nostalgische Fluchten ins Mittelalter, Heidelberg 2003, s. 37. 45

21

symbolický význam. Právě proto proběhla nákladná přestavba, jejímž výsledkem byl majestátní zámek inspirovaný romantickou neogotikou. V souvislosti s pruskou královskou rodinou nelze zapomenout ani na Wittelsbacha Ludvíka II., který byl po své matce napůl Hohenzollern. Ačkoliv spadají jeho pohádkové zámky do o něco pozdější doby, je možno určitou symboliku hledat i u nich. Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee se staly vyjádřením touhy po lepším světě, inspirovaném jednak germánskými hrdiny, jednak leskem absolutistického dvora ve Versailles.

Počátky historismu v zemích habsburské monarchie Přestože byl zrod gotického revivalu v Británii spjat s fenoménem průmyslové revoluce, jak bylo ukázáno výše, ve střední Evropě tomu tak být nemohlo. O druhé polovině 18. století, z níž pochází několik prvních menších staveb ovlivněných novým estetickým hnutím, se sice dá hovořit jako o době protoindustrializace, stěží ale jako o časech průmyslové revoluce. Pomalé pronikání historismu v umění, a zejména v architektuře, může být proto spíše chápáno jako hledání nových forem vycházejících z intuice a emocí, jež mohla minulost vyvolávat. Důležitá byla i harmonie mezi výtvory člověka a přírodou, která tyto emoce umocňovala. Mezi první takové „výtvory“ proto patřily nejrůznější altány a temply v krajinářských parcích. V českých zemích se jednalo třeba o „gotický“ chrám v parku zámku Krásný Dvůr, postavený z popudu hraběte Jana Rudolfa Czernina na sklonku 18. století. Celá stavba na centrálním půdorysu byla doplněna o čtyřboké pilíře a fiály. Chrám sloužil jako vyhlídka a později se v něm nacházela i socha Karla I. Filipa Schwarzenberga, vítěze od Lipska. Hrabě Czernin nechal v Krásném Dvoře vytvořit i jiné pavilony, avšak pouze tento jeden se výrazněji „hlásil“ do období středověku, a to na rozdíl od zbylých, převážně klasicistních. Podobný případ se týká Jana Rudolfa Chotka a jeho zámku ve Veltrusích. Antiku v parku připomínalo několik templů nebo sfinga, ale pouze pro tzv. Červený mlýn představovala zdroj inspirace gotika. S Chotkem je ovšem nejvíce spjato jeho nejmonumentálnější dílo – zámek Kačina, jeden z nejvýznamnějších příkladů palladiánské architektury v českých zemích. Nicméně ani zde se hrabě v dobách ovládaných a utvářených klasicismem a empírem neubránil zasadit upomínku na středověk v podobě umělé zříceniny. Méně známým výsledkem toho, jak romantické ideje ovlivnily aristokraty na konci 18. a na začátku 19. století, je gotizující branka v severočeském Frýdlantu, součást tamějšího rozsáhlého hradozámeckého komplexu. Na základě svědectví správce panství Franze Némethyho, který vydal v 19. století o Frýdlantu knihu, se jedná o dílo hraběte Kristiána Filipa Clam-Gallase, 22

nebo jeho syna Kristiána Kryštofa. Vzhledem k faktu, že text vyšel roku 1818, musela být branka vztyčena nejpozději v tomto roce, nicméně je více než pravděpodobné, že k uvedenému počinu došlo dokonce o několik let dříve.49 S Clam-Gallasy je spjat i altán s gotizujícími motivy v jejich zahradě Klamovce v Praze. Přestože byl altán zřízen později (okolo roku 1820 hrabětem Kristiánem Kryštofem), jedná se i tak o jednu z prvních romantismem inspirovaných staveb. Doposud uvedené příklady představovaly pouze drobnější projekty. Poněkud větších rozměrů byl letohrádek v Královské oboře v Praze, jehož současná podoba vznikla na základě iniciativy již zmíněného Jana Rudolfa Chotka, v té době nejvyššího purkrabího Království českého. Letohrádek na místě stával už od konce 15. století, kdy jej nechal zřídit král Vladislav Jagellonský. Na samém začátku 19. století pak došlo k úpravám pod vedením Georga Fischera. Jejich výsledkem je stavba, v níž se prolínají jak klasicismus, tak i romantická neogotika. Symetrie budovy, již narušuje jenom vysoká věž v nároží, je výsledkem doznívajícího uměleckého směru. Jednotlivé detaily inspirované ornamenty užívanými ve středověku svědčily o nástupu druhého proudu. Pomalu se šířící nový směr (nebo přesněji nové zdroje inspirace, jelikož se o směru v pravém slova smyslu ještě hovořit nedá) se zcela nevyhnul ani Moravě. Kníže Jan Josef I. z Liechtensteina nechal na počátku 19. století nedaleko svého zámku v Lednici vybudovat umělou zříceninu Janova hradu jako upomínku na svého předka Jana, jenž působil na sklonku 14. století jako hofmistr Albrechta III. Habsburského. Realizací projektu byl pověřen stavitel Josef Hardtmuth. Hardtmuth pro Liechtensteiny upravoval i ruiny hradu Johannstein u Sparbachu nebo zříceninu Nového Hradu u Adamova.50 Za jeden z prvních skutečných zámků v habsburské monarchii postavených v duchu romantismu (ne-li dokonce vůbec první) je možné považovat Franzensburg v dolnorakouském Laxenburgu, vybudovaný na ostrově uprostřed rybníka, a to na popud samotného císaře Františka. K zahájení prací došlo roku 1801, úplného dokončení v roce 1836 se František nedočkal. V rámci projektu bylo už od počátku zamýšleno vytvořit ze zámku muzeum, proto v jednotlivých místnostech nesměly chybět portréty Habsburků, brnění, zbraně ani další upomínky na předky rodiny vlastníka. Kromě všech uvedených staveb by bylo možné zmínit i mnohé další, z nichž ovšem žádné svým významem nemohou konkurovat Franzensburgu či umělé zřícenině Janova hradu a možná ani templu v Krásném Dvoře nebo Červenému mlýnu ve Veltrusích. Nová výzva přišla 49

Némethy píše, že ,,z [...] prvního nádvoří vede kamenné schodiště vybudované v novějších časech“ a že ,,malý gotický oblouk na konci schodiště je nová stavba“. Citováno dle: Franz NÉMETHY, Das Schloss Friedland in Böhmen und die Monumente in der Friedländer Stadtkirche, Prag 1818, s. 4. Soudě dle této informace branka skutečně vznikla někdy na přelomu 18. a 19. století, a nemůže být proto považována za výsledek historizujících úprav zámku provedených Eduardem Clam-Gallasem v 60. letech 19. století. 50 Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, s. 12.

23

až na přelomu 30. a 40. let 19. století v souvislosti se schwarzenberskou Hlubokou nebo harrachovským Hrádkem u Nechanic. Hluboká Jana Adolfa znamenala svým způsobem předěl. Do té doby se skutečně jednalo jenom o první „vlaštovky“, lišící se od architektury pozdějších dob nejen velikostí, ale i svým podtextem. Během prvních několika desítek let, kdy romantismus do střední Evropy pronikal, je totiž možné vypozorovat, že gotizující ornamenty a tvary ještě neměly za úkol vystřídat klasicismus a na samém počátku 19. století se vůči němu v těchto zeměpisných šířkách nevymezovaly. Romantická neogotika se totiž uplatňovala pouze jako alternativa ke klasicismu, který ale nebyl odsouzen ani odmítnut. Lze to doložit na příkladu Krásného Dvora, Veltrus i Kačiny. Zde ve stejné době vznikaly klasicistní či empírové pavilóny (v případě Kačiny se jedná o celý zámek) vedle staveb „gotických“. Důležité bylo pouze to, jaký pocit, který však v každém případě měl být pocitem romantickým, bylo žádoucí vyvolat. Pokud šlo o navození atmosféry antiky, byl použit klasicismus. V případě, že se jednalo o atmosféru středověku, nacházely se kromě sfing nebo starověkých chrámů v parcích i „gotické“ temply. Tyto první příklady romantismu z přelomu 18. a 19. století s sebou přinášely pouze jiný náhled na středověk. Uplynulo ovšem pouze několik let, než kromě malých templů začaly vyrůstat velké hrady a zámky, které se už do opozice alespoň zčásti stavěly. I když byla ještě pro romantický historismus typická určitá „spolupráce“ s jeho starším uměleckým protějškem, jednalo se již o počátek estetické „revoluce“. „Souboj“ de facto nebyl ukončen, neboť se vedle budov inspirovaných gotikou, renesancí či románským slohem objevovaly i ty ovlivněné klasicismem.

24

2. Šlechta a situace kolem poloviny 19. století Šlechta habsburské monarchie netvořila nikdy homogenní skupinu, což platilo i pro období existence Rakouského císařství. Ačkoliv se jednalo o elitu společnosti, naprostá rovnost nepanovala ani mezi ní. Proto je možné vyjádřit hierarchii podle určitých kritérií, přičemž šlechtické tituly představují pouze jedno z možných hledisek.51 Pomineme-li však tituly, je možná daleko důležitější dělení zohledňující jiné faktory jako urozenost či původ. Dle tohoto žebříčku stála nejvýše aristokracie, jejíž členy je možné zařadit mezi tzv. první společnost, tvořenou v případě Rakouského císařství přibližně 470 rodinami.52 K aristokracii patřili především členové knížecích a hraběcích rodů, ale vzácněji je možné najít i svobodné pány. I uvnitř první společnosti panovala určitá hierarchie, přičemž nejvýše stály rody patřící k bývalým bezprostředním říšským knížatům (Lobkowiczové, Auerspergové, Fürstenbergové, Schwarzenbergové atd.).53 Mezi hlavní znaky celé skupiny patřilo vědomí výlučnosti, starobylost rodu (tvořící důležitější kritérium než bohatství a majetek) a spřízněnost jednotlivých rodů navzájem. Typickým rysem byla také uzavřenost, a to zejména po roce 1848. Proniknout mezi tuto elitu společnosti bylo tehdy téměř nemožné, prakticky jediným způsobem bylo narodit se do této kasty. Sňatky mezi členem aristokracie a osobou z jiného prostředí, byť i z kruhů nové šlechty, byly proto později ojedinělé. Pokud přesto k podobným případům došlo, znamenalo to často vyloučení daného jedince a jeho vyčlenění z první společnosti. Dalším znakem první společnosti je specifický životní styl, kterým dávali její členové najevo svou výlučnost. Mezi tradiční záliby patřil lov, jízda na koni nebo pořádání a účastnění se nejrůznějších plesů. Důležité bylo také patřičné zázemí, které představoval hrad či zámek a městský palác. Nicméně tento životní styl býval mnohdy napodobován, a to především některými osobami z řad nové šlechty, kterou je možné zařadit mezi tzv. druhou společnost.54 Ani nová šlechta, a tudíž i druhá společnost, v žádném případě netvořila skupinu, v níž existovala naprostá rovnost.55 Mezi nově nobilitovanými existovaly kromě jiného velké majetkové rozdíly. V tomto ohledu proto důstojníci a státní úředníci, povýšení na základě tzv. systematizovaného šlechtictví56 51

Pokud se nebudeme soustředit na Uhry, představovalo nejnižší stupeň prosté šlechtictví, dále následovali rytíři, svobodní páni, hrabata a knížata. 52 Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006, s. 16. 53 Zdeněk BEZECNÝ, Příliš uzavřená společnost. Orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, České Budějovice 2008, s. 27. 54 K vymezení pojmu podrobněji in: Adam WANDRUSZKA, Die „zweite Gesellschaft“ der Donaumonarchie, in: Heinz SIEGERT (ed.), Adel in Österreich, Wien 1971, s. 56–70. 55 K hierarchii panující v rámci druhé společnosti více Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, s. 17–19. 56 Systematizované šlechtictví se týkalo osob, které měly ze zákona nárok na šlechtický titul. K povýšení v tomto případě docházelo na základě splnění patřičných podmínek (např. odsloužením určitého počtu let), a to bez povinnosti uhradit taxu. K pojmu podrobněji in: Jan ŽUPANIČ, Systematizované šlechtictví v podunajské

25

a mající mnohdy větší prestiž než jiné osoby z druhé společnosti, nedosahovali takového bohatství jako průmyslníci, bankéři a podnikatelé nejrůznějšího druhu taktéž povýšení do šlechtického stavu. Ačkoliv netvořili většinu, stali se tito zbohatlíci nejvýraznějšími členy druhé společnosti a velmi často svým majetkem konkurovali, ba dokonce předčili tradiční aristokracii. Jak ale bylo uvedeno, přebírali i její životní styl. Jistou šanci jim poskytl i historismus, neboť si díky němu ze svých vil vytvářeli dostatečně reprezentativní obydlí, která se mnohdy vyrovnala předním aristokratickým rezidencím. Velkorysé stavební počiny nebyly vůbec bezúčelné, ale měly naopak jasný cíl. Jednotlivci z řad nové šlechty v nich i v přejímání zálib aristokracie viděli „prostředek, jak kulturní reprezentací podepřít své vyšší společenské ambice“.57 Pokud přesto nebylo naplněno toto očekávání, alespoň co se uznání aristokratických kruhů týče, povedlo se bohatým průmyslníkům něco jiného. Majetek, kterému také vděčili za zisk svého titulu, byl jasným dokladem jejich více než dobré ekonomické situace. Bezpochyby jde o důkaz podnikatelského ducha. Továrníci se v žádném případě nevyhýbali modernizaci a inovacím, které jim zajistily ještě větší zisky. V tomto ohledu představovali majetkovou a mocenskou konkurenci pro pozemkovou šlechtu, pro niž, jak se domnívají někteří historikové, v mnohých případech znamenalo 19. století určité nemalé komplikace. V rámci studia ekonomických aktivit tradiční aristokracie v habsburských zemích se objevuje několik názorů. Jeden z nich, jehož stoupencem je například Jiří Matějček, hovoří o nedostatečném smyslu a neschopnosti přizpůsobit se změněným podmínkám, jelikož byly šlechtické elity zainteresovány pouze na zachování statu quo. Kromě hospodářských problémů pokládá Matějček za následek uvedeného trendu i společenskou stagnaci historické šlechty.58 Zcela opačné stanovisko zastává Milan Myška, jenž nehovoří o „vyklizení pozic“, ale spíše o jisté změně zájmů. Podle něj se urození již nesoustředili na odvětví, v nichž v důsledku inovací ztratili výhodu volné dispozice surovinami, nýbrž pronikali do oblastí spjatých se surovinovou základnou. Proto se začali zajímat o hutnictví železa, potravinářství nebo průmysl stavebních hmot. 59 Velký význam Myška přisuzuje také roku 1848, nebo přesněji náhradě za vyvazování z poddanství. Jeho tvrzení, že velké finanční částky se staly základem pro modernizaci velkostatku

monarchii, in: Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám profesora Aleše Skřivana, Praha 2005, s. 525–534 nebo TÝŽ, Nová šlechta rakouského císařství, s. 119. 57 Citováno dle: Květa KŘÍŽOVÁ, Šlechtický interiér 19. století v dobových zobrazeních zámeckých sbírek, Praha 1993, s. 105. 58 Jedná se o základní teze článku Jiří MATĚJČEK, Šlechta v českých zemích v 19. století (první pokus o přehled), in: Slezský sborník 98, 2000, s. 279–299. 59 Milan MYŠKA, Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století (sedm tezí k diskuzi), in: Jiří BRŇOVJÁK – Aleš ZÁŘICKÝ (edd.), Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18.–19. století, Ostrava 2008, zejména s. 45.

26

a že průmyslové podnikání tvořilo někdy i hlavní zdroj důchodů, odporuje Matějčkovým domněnkám.60 Názorově „uprostřed“ mezi oběma zmíněnými stanovisky je Bohumír Smutný. Sice na jedné straně zavrhuje pohled, jaký nabízí Matějček, na druhé straně oproti Myškovi zastává poněkud střízlivější názor. Smutný uvádí, že podíl tradiční aristokracie v podnikatelských aktivitách byl velký, což ale vždy neznamenalo dobrý výsledek. Jako zásadní problém viděl nedostatek financí, jež mohly být použity k inovacím a také k řízení podniků najatým personálem, který se v důsledku malé zainteresovanosti na zisku příliš nesnažil o racionalizaci výroby. 61 Proto také vyvodil závěr blížící se Matějčkovým tvrzením, že „velké průmyslové aktivity staré pozemkové aristokracie v průběhu průmyslové revoluce v 19. století až na některé výjimky zcela skončily a omezily se jen na drobné podnikání v rámci velkostatku“.62 Co se týče zahraniční historiografie, lze jmenovat například Hannese Stekla. Když se vyjadřoval k podnikatelským aktivitám historické šlechty, podotknul, že její podíl v procesu modernizace se „pohyboval někde uprostřed mezi abstinencí a intenzivním angažováním“. 63 Tím rozhodně nepopírá zavádění inovací, a nepotvrzuje tak tezi o snaze o zachování statu quo vyjádřenou Matějčkem. Stejné otázce, avšak se zaměřením na německý prostor, se věnoval i Heinz Reif. Jako Matějček je i Reif stoupencem pohledu, že se aristokracie inovacím většinou vyhýbala.64 Reif zároveň dodává, že pro urozené byly větší podnikatelské aktivity včetně obchodu i nadále „terra incognita“.65 Ačkoliv v této oblasti nepanuje jasná shoda, je jasné, že 19. století znamenalo pro historickou šlechtu zásadní zvrat v hospodářské oblasti.66 Další zlom představoval bezesporu rok 1848. Revoluční události, které se nevyhnuly ani Rakouskému císařství, i jejich důsledky změnily nenávratně pozici šlechty. 67 V nové, pomalu se rodící občanské společnosti nebylo místo pro ni ani její výsady. Stavovské struktury se rozpadly. „Pokud se zeptáme, v co mohla rakouská šlechta doufat, nabízí se snadná odpověď,“ vyjadřoval se ke změnám už jeden spis z roku 1848. „Jako privilegovaný stav nemohla doufat v nic. Její 60

Srovnej: Milan MYŠKA, Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století (sedm tezí k diskuzi), in: Jiří BRŇOVJÁK – Aleš ZÁŘICKÝ (edd.), Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem, s. 45. 61 Bohumír SMUTNÝ, Moravská šlechta mezi protoindustrializací a průmyslovou revolucí. Podnikatelské aktivity pozemkové aristokracie v 18. a 19. století, in: Tomáš KNOZ – Jan DVOŘÁK (edd.), Šlechta v proměnách věků. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 17, Brno 2011, s. 192. 62 Citováno dle: Tamtéž. 63 Citováno dle: Hannes STEKL, Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert, München 2004, s. 24. 64 ,,Man bevorzugte eher die Rollen des Rentenbeziehers und des Aufsichtsratsmitglieds als des aktiven Unternehmers, tendierte eher zu krisensicheren, weniger einbringenden Betriebssystemen als zu Innovationen [...].“ Citováno dle: Heinz REIF, Adel im 19. und 20. Jahrhundert, München 1999, s. 14. 65 Citováno dle: Tamtéž. 66 Ekonomice, šlechtickému podnikání a jejich vztahu k historismu se bude více věnovat 10. kapitola „Mezi minulostí, přítomností a budoucností“. 67 Šlechtickou společností a změnami, které vyvolal rok 1848, se zabývá práce Ralph MELVILLE, Adel und Revolution in Böhmen. Strukturwandel von Herrschaft und Gesellschaft in Österreich um die Mitte des 19. Jahrhunderts, Mainz 1998.

27

privilegia zanikla mezi všeobecnými nároky a oprávněními, příslušejícími všem občanům státu stejnoměrně.“68 V souvislosti s novou situací také přišli urození o velkou část svých pozemků, poddané a v důsledku zrušení roboty i o relativně levnou pracovní sílu. Čím větší vlastnictví, tím větší ztráta mohla pochopitelně být, což se týkalo i hlubocko-krumlovských Schwarzenbergů. Jan Adolf jako hlava tohoto rodu v důsledku uvedených změn ztratil bezmála 250 tisíc poddaných a jeho pozemkový majetek představoval již „jenom“ 178 tisíc hektarů půdy. 69 Na druhé straně je nutné podotknout, že ne všechny změny byly vyloženě nepříznivé. Co se zrušení roboty týče, bylo provedeno za náhradu. Do pokladen aristokratů tak začaly přitékat nemalé finanční prostředky, které mohly být využity nejrůznějším způsobem. Mnoho někdejších feudálů tyto částky využilo i k financování výstavby či přestavby svých sídel. Další možností byly investice a modernizace velkostatku, zmíněné v souvislosti s Myškou. Rok 1848 a jeho události přinesly také konec velké části šlechtických výsad. Důležitost této změny dokládá i Otto Urban, když v souvislosti s aristokracií a revolucí v zemích habsburské monarchie hovoří o otázce „historicky poražené třídy“. 70 Nicméně i on vzápětí dodává, že v žádném případě nelze mluvit o úplné prohře, neboť aristokracie „ztratila sice formálně svá privilegia a na nich založenou společenskou výlučnost, ale nadále si uchovala silný společenský vliv a nebyla nijak zkrácena majetkově“.71 I přesto bývá někdy historismus prezentován jako reakce na tuto krizi, jako prostředek, díky němuž si aristokracie připomínala svou dřívější slávu. Pravděpodobně ale nemůže být tento umělecký směr vnímán jako následek situace, v jejímž důsledku přišla šlechta o svá politická práva, neboť ta jí byla po pádu Bachova absolutismu alespoň částečně navrácena. Urození mohli zasedat v lavicích Panské sněmovny a jako pozemkoví vlastníci být také zastoupeni i ve velkostatkářské kurii dolní komory parlamentu. Je ovšem otázkou, jestli může být historismus chápán (nebo spíše: do jaké míry může být chápán) jako vyhrazení se proti zániku feudalismu, nástupu kapitalistických forem podnikání, nelehké situaci způsobené všemi zmíněnými změnami, jak bývá (alespoň v souvislosti s historickou šlechtou) v některých případech nahlížen.

68

Citováno dle: JASPER – HÜGEL – MANZ (vyd.), Die österreichische Aristokratie, Wien 1848, s. 19. Jméno autora se mi bohužel zjistit nepodařilo. 69 Srovnej: Jiří KUTHAN, Schloβ Hluboká (Frauenberg). Die romantische Residenz des Fürstenhauses Schwarzenberg, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha. Sborník k Romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, zejména s. 92. Co se týče velikosti pozemků, přináší zajímavé informace ve své dizertaci Raimund Paleczek. Zatímco hlubocko-krumlovští Schwarzenbergové vlastnili roku 1846 v Čechách 451 tisíc hektarů půdy, přišli po roce 1848 o téměř 274 tisíc hektarů, tedy o 60%. Srovnej: Raimund PALECZEK, Modernisierung des Groβgrundbesitzes des Fürsten Johann Adolph zu Schwarzenberg in Südböhmen während des Neoabsolutismus, München 2006, s. 245–246. 70 Citováno dle: Otto URBAN, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 252. 71 Citováno dle: Tamtéž.

28

3. Jan Adolf jako potomek a dědic slavného rodu Schwarzenbergů

Knížeti Josefu Janu Schwarzenbergovi a jeho ženě Paulíně rozené z Arenberga se 22. května 1799 narodil ve Vídni další, v pořadí již třetí potomek. Vedle dcer Marie Eleonory a Marie Paulíny do rodiny přibyl chlapec, jenž dostal jméno Jan Adolf. Symboliku daného okamžiku asi nejlépe vystihl archivář a historiograf Schwarzenbergů v jedné osobě Adolf Berger, který napsal: „Přijít na svět na samotné hranici dvou staletí je pro obyčejného smrtelníka pamětihodnou událostí. O co větší význam pak má takový vysoký vstup do života pro někoho obdařeného urozeným původem, postavením ve společnosti i jiným bohatstvím.“72 Přestože měl tehdy Jan Adolf před sebou dlouhou budoucnost, jeho urozený původ, o kterém se Berger zmiňoval, byl výsledkem ještě delší minulosti, nebo přesněji několik staletí trvající tradice. Tradice totiž představovala pro staré šlechtické rody velmi důležitou hodnotu. Nejinak tomu bylo u Schwarzenbergů, jejichž kořeny sahají hluboko do středověku. Již ve 12. století byli předkové Schwarzenbergů zmiňováni jako držitelé tvrze Seinsheim v Dolních Frankách. V 15. století pak zakoupil Erkinger ze Seinsheimu hrad Schwarzenberg i se stejnojmenným panstvím a od této chvíle používal on i jeho potomci přídomek „ze Schwarzenberga“.73 Mnozí Schwarzenbegové se do dějin zapsali jako válečníci. Sám Erkinger se po boku císaře Zikmunda Lucemburského zúčastnil tažení proti husitům na Vítkově. O necelá dvě staletí později pak svobodný pán Adolf porazil u Rábu Turky, čímž si pomohl k povýšení do stavu říšských hrabat i k polepšení erbu. Znak rodiny poté zdobil havran klovající oči Turkovi. Minimálně ještě jeden Schwarzenberg si vydobyl slávu v bojích – kníže Karel Filip, vítěz z bitvy u Lipska. Karel Filip je spjat i s jinou událostí, spadající do doby před „Bitvou národů“. Roku 1802 stál u vzniku nové, tzv. orlické větve rodu, která se oddělila od starší hlubocko-krumlovské. Dlouho předtím se ale předkové Karla Filipa usadili natrvalo v Čechách. V roce 1654 století obdrželi Schwarzenbergové inkolát. Roku 1660 získal Jan Adolf I. od arcivévody Leopolda Viléma Třeboň, jež se stala prvním panstvím v Čechách, které měli Schwarzenbergové v trvalém vlastnictví. Brzy poté se rodový majetek rozšířil i o Hlubokou, již do té doby drželi Marradasové74 a v 17. století o državy Eggenbergů včetně Českého Krumlova. Kromě toho, že hlava rodu mohla

72

Citováno dle: Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, Rodinný archiv Schwarzenberků, inv. č. 163. Berger tato slova nenapsal roku 1799, nýbrž až roku 1879 v rámci spisu informujícího o tom, co se událo bezprostředně před narozením knížete. Daný dokument měl být dárkem k 80. narozeninám Jana Adolfa. 73 Pro daleko podrobnější nástin dějin rodu od počátků až do 20. století lze odkázat na práci Antonín MARKUS, Rod knížat ze Schwarzenberku, Třeboň 1936, Karl zu SCHWARZENBERG, Geschichte des reichsständischen Hauses Schwarzenberg, Neustadt an der Aisch 1963 nebo Jan ŽUPANIČ – Michal FIALA – František STELLNER, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, Praha 2006, s. 239–247. 74 Marradasové byli původně španělskou rodinou, jejímž nejvýznamnějším členem byl císařský generál Baltasar, který se proslavil především v době třicetileté války.

29

od roku 1670 užívat knížecí titul,75 náležel jí po roce 1723 i titul vévody krumlovského.76 Prvním vévodou krumlovským z rodu Schwarzenbergů byl kníže Adam František, který také inicioval v 18. století velkou barokní přestavbu hlubockého zámku. Po Adamu Františkovi, Josefu Adamovi a Janu Nepomukovi stanul v čele rodiny kníže Josef Jan, za jehož života došlo k již zmíněnému rozdělení rodu na dvě větve. Majetek hlubocko-krumlovské linie nadále spravoval Josef Jan, po němž měl stejný úkol čekat Jana Adolfa II. Jan Adolf, který byl předurčen stát se dědicem a hlavou mocného rodu, vyrůstal se svými dvěma bratry – druhorozeným Felixem, který se později stal rakouským ministerským předsedou, a nejmladším Bedřichem, budoucím kardinálem a arcibiskupem pražským. K jejich sourozencům patřilo i několik dcer knížete Josefa Jana a Paulíny. Tragickou událostí pro celou rodinu se stal ples pořádaný v Paříži roku 1810 při příležitosti zásnub císaře Napoleona s arcivévodkyní Marií Luisou. Paulína, matka devíti dětí, zde při požáru uhořela.77 Tehdy bylo Janu Adolfovi jedenáct let. V takovém věku měl chlapec podobný program jako další malí aristokraté. Čekala jej adekvátní výchova a vzdělávání, které mělo být uzpůsobeno jeho budoucím povinnostem souvisejícím se správou rodového majetku.78 Brzy mu proto byl jako vychovatel přidělen Emerich Thomas Hohler. Studijní plán sdílel Jan Adolf se svým mladším bratrem Felixem. V deseti letech, tedy ještě před smrtí matky, měl Jan Adolf osm hodin vyučování denně šest dní v týdnu. Jednu čtvrtinu tohoto času zabírala výuka latiny a němčiny, stejnou část pak čtení a psaní. Tři hodiny týdně byly věnovány každému z následujících předmětů a aktivit: náboženství, historii, geografii, vypracovávání domácích úkolů, kreslení, hře na klavír a tanci. Dvě hodiny Schwarzenberg trávil počítáním, geometrií a mineralogií. Později, když přišel čas, byla pozornost věnována také logice a matematice. Hohler považoval za důležité i cizí jazyky, a proto se Jan Adolf učil francouzsky, italsky, anglicky a česky.79 Nicméně těžiště tehdy představovaly právnické a ekonomické předměty, jimž byla věnována pozornost s ohledem na již

75

Roku 1746 byl knížecí titul rozšířen na všechny členy rodu. Zdeněk BEZECNÝ, Příliš uzavřená společnost. Orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, České Budějovice 2008. 76 K vévodství krumlovskému podrobněji in: Jiří ZÁLOHA, Ke vzniku někdejšího českokrumlovského vévodství, in: Jihočeský sborník historický 40, 1971, s. 153–156. 77 Zajímavé je, že výstřižek z novin vložený do kroniky obce Hluboké označuje tuto tragickou událost za důvod, proč se Paulínin syn Bedřich rozhodl pro duchovní dráhu: „Strašná smrt kněžny vrhla stín na mysli jejího syna, v čase katastrofy ovšem teprve rok starého prince Fridricha ze Schwarzenbergu, pozdějšího všeobecně váženého kardinála knížete arcibiskupa pražského, který tímto rodinným neštěstím patrně byl pohnut, že se věnoval stavu duchovnímu.“ Citováno dle: Kronika obce Hluboká nad Vltavou, Státní okresní archiv České Budějovice, fond Archiv města Hluboká nad Vltavou, 1587–1945, nezpracovaný dokument. 78 K otázce výchovy mladých šlechticů podrobněji in: Ludmila PAVLATOVÁ, Dvojí pojednání o výchově šlechtické mládeže koncem 18. století a počátkem 19. století, in: Studie k sociálním dějinám I, 1997, s. 139–172. 79 Je poněkud překvapivé, že mezi cizími jazyky, které se Jan Adolf učil, byla i angličtina, vezmeme-li v úvahu pravopisné chyby, jichž se dopustil při psaní základních anglických slov ve svém deníku.

30

zmíněné úkoly budoucí hlavy rodu.80 Proto také později navštěvoval přednášky na právnické fakultě vídeňské univerzity.81 Slušelo se, aby se mladý šlechtic seznámil s jinými zeměmi. Ke kavalírským cestám lze s trochou nadsázky přirovnat Schwarzenbergovu návštěvu Francie z roku 1819 a dva italské pobyty z let 1822 a 1825. Roku 1825 rovněž navštívil Francii a poprvé také Británii, která mu nesmírně učarovala. Británie jej později inspirovala k modernizaci velkostatku a zavádění nejrůznějších inovací. Na druhé straně také vytvořil z Hluboké reprezentativní sídlo hodné slavného rodu Schwarzenbergů, přičemž i zde je možné vysledovat určitý odkaz Anglie.

80

Výchově a vzdělávání Jana Adolfa a Felixe se věnuje Stefan LIPPERT, Felix Fürst zu Schwarzenberg. Eine politische Biographie, Stuttgart 1998, zejména s. 33–34. 81 Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha1999, s. 25. Vybíral měl k dispozici učební plány i zápisy a poznámky z jednotlivých přednášek.

31

4. První britská cesta Když roku 1825 opouštěl Jan Adolf svou domovinu, nevydal se nejprve do Británie, ale do Francie. Zde se mladý, teprve šestadvacetiletý Jan Adolf zúčastnil na konci května téhož roku remešské korunovace Karla X. na francouzského krále. Poté následovalo ještě několik týdnů strávených ve Francii, odkud se Schwarzenberg vydal na britské ostrovy. Společnost mu dělal hrabě František Arnošt z Harrachu, s nímž mohl Jan Adolf během několika měsíců procestovat Anglii, Wales i Skotsko a poznat krásy i specifika těchto zemí.82 První dojmy z Británie nebyly asi příliš pozitivní, neboť na samém začátku svého cestovního deníku se Jan Adolf zmínil o požáru domu, kde byl zrovna ubytován. „Měl jsem pouze čas obléknout si kalhoty. Když jsem chtěl vyjít ze dveří, nemohl jsem kvůli ohni a plamenům, které z nich již šlehaly. Bylo možné utéct oknem. Šel jsem proto od okna přes železné zábradlí [...] a na ulici jsem sešplhal po pouliční lampě. Za deset minut shořelo všechno, celý dům a za hodinu už bylo po všem. [...] Své věci jsem tam musel nechat.“83 Po požáru, během nějž zahynuli dva lidé a rovněž i Schwarzenbergův malý pes, se Jan Adolf „v košili, bez bot a punčoch“, vydal za hrabětem Harrachem do jeho domu.84 Následujícího dne si proto musel opatřit všechny potřebné věci. Nějaký čas po nepříjemném zážitku se kníže věnoval většinou návštěvám továren, jako například 8. srpna, kdy obdivoval ve Woolwich85 propracované parní stroje. O dva dny později se začal seznamovat i s anglickými venkovskými sídly, neboť se rozhodl udělat si výlet na zámek Stowe, obklopený velkým parkem, o němž se vyjádřil, že se v něm nacházelo ,,příliš mnoho budov“ a že by byl podle jeho názoru mnohem hezčí, ,,kdyby jich v něm bylo méně. [...] Zámek je zvenku velmi pěkný, postavený ve vznešeném stylu, zahrady se musejí líbit a nemůžou nezískat náš obdiv. Velké louky s jen vzácně silnými stromy neubírají na charakteru. Tam jsme se procházeli asi dvě hodiny [...].“86 Ještě téhož večera kníže odjel do nedalekého Warwicku, který jej 82

Cílem této kapitoly není plně rekonstruovat Schwarzenbergův pobyt, ale spíše podat obraz o tom, jak se kníže seznamoval s britskou kulturou a romantickými pamětihodnostmi, nicméně nelze ani zcela opomenout návštěvy továren a dolů, které mají velkou výpovědní hodnotu o osobě knížete. Proto bude kromě šlechtických rezidencí pozornost věnována také jim, ale nikoli mnoha dalším aktivitám nesouvisejícím s tématem práce. Z uvedeného důvodu lze pro o něco komplexnější představu o britském pobytu odkázat na edici Jindřich VYBÍRAL – Milada SEKYRKOVÁ, Britská cesta Jana Adolfa ze Schwarzenbergu roku 1825, in: Umění 46, 1998, s. 129–145, kde jsou zastoupeny i jiné body programu v hojnějším počtu. 83 Citováno dle: Deníkový záznam z 29. července 1825. Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, Rodinný archiv Schwarzenberků, inv. č. 3e. Jsem toho názoru, že si kníže ještě před požárem vedl deník, který patrně během této nepříjemné události shořel. V tom mě utvrzuje i fakt, že během druhé cesty na britské ostrovy roku 1838 si Jan Adolf psal záznamy již od svého odjezdu z Vídně. 84 Citováno dle: Tamtéž. 85 Jedním z rysů deníku je, že obsahuje zkomolené místní názvy i jména osob. V tomto případě si kníže nesprávně poznamenal, že navštívil „Woolick“. 86 Citováno dle: Deníkový záznam z 11. srpna 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e.

32

uchvátil. Hrady v Anglii, Warwick nevyjímaje, nevypadaly totiž jako ty, jež znal z domova. Zatímco ve střední Evropě dozníval v architektuře klasicismus, na britských ostrovech na oblibě získávaly jiné proudy – romantismus a historismus. Přestože se Jan Adolf při líčení dojmů z návštěvy zámků Anglie a Skotska příliš často nenechal „strhnout“ emocemi, minimálně z jeho pozdější stavební činnosti v souvislosti s přestavbou Hluboké je patrné, že na něj tamější šlechtická sídla upravená v duchu historismu udělala velký dojem. To samé by bylo možno soudit i o Warwicku, kam se vypravil spolu s Harrachem: „Zámek je jedním z nejstarších a nejhezčích v Anglii a je vevnitř zařízen zcela tak, jako byly jiné v 15. století. Hala a řada velkých pokojů jsou znamenité. Prostředí zámku nelze vůbec vylíčit a každý popis by zůstal daleko za skutečností. Zámek, který stojí na kopci, kolem jehož úpatí teče řeka, je postavený z kamenných kvádrů a člověk se tady úplně vžije do starých časů. [...] Kdybych měl začít opěvovat vysoké věže, vůbec bych nemohl přestat.“87 Poté, co si kníže prohlédl komnaty, přesunul se do zahrad. Ovšem v nich „jsme [...] nenašli žádný velký požitek, neboť jsme předtím viděli onen skvělý zámek“.88 Warwick skutečně mohl knížeti navodit dojem starých časů. Od založení hradu v 11. století proběhlo několik větších či menších přestaveb, z nichž každá vtiskla hradu něco ze své doby. Tudíž se stalo, že vedle zdí a věží většinou ze 14. století se objevily prvky z 15.–18. století, zatímco vybavení části interiérů připomínalo stuartovskou Anglii 17. století.89 Gotika se tu spojovala s jinými styly a – jak lze soudit ze Schwarzenbergova deníku – jednalo se o spojení více než zdařilé. V ten samý den, kdy kníže zavítal na Warwick, navštívil jiný pozoruhodný zámek, tentokráte Kenilworth, známý ze stejnojmenného románu Waltera Scotta. Byl to právě Scott, kdo svými historickými romány (vedle zmíněného Kenilworthu, vydaného roku 1821, stojí za zmínku Ivanhoe z roku 1820) ovlivnil několik generací čtenářů. Ti mohli najednou obdivovat slavnou historii svého národa, zachycenou v tom nejlepším světle. Oblibu tohoto spisovatele je možno vysvětlit tím, že Scott „neglorifikoval dějiny dynastie, šlechtické rodiny nebo náboženské společnosti, nýbrž dějiny anglického, resp. skotského národa. Čtenáři sledovali bez dechu dobrodružství jednotlivých hrdinů, přičemž mohli být pyšní na skutky svých krajanů.“90 Scott ovšem překročil i hranice své země. Bývalo dobrým zvykem ve šlechtických kruzích znát jeho příběhy, což ostatně dokládá svou návštěvou Kenilworthu i kníže: „Tento sám o sobě 87

Citováno dle: Deníkový záznam z 11. srpna 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 88 Citováno dle: Tamtéž. 89 Podrobněji ke stavebním úpravám in: Frederick WILKINSON, The Castles of England, London 1973, s. 179–181. 90 Citováno dle: Antonín MĚŠŤAN, Walter Scott und das historische Bewuβtsein der Tschechen und Deutschen in Böhmen, in: Eva SCHMIDT-HARTMANN – Stanley B. WINTERS (edd.), Groβbritannien, die USA und die böhmischen Länder 1848–1938, München 1991, s. 229.

33

pozoruhodný a skrze W. Scotta ještě známější zámek ležel na naší cestě a rádi jsme si udělali zajížďku, abychom se s ním seznámili. Na místě jsme vystoupili a šli pěšky do zámku. Začali jsme v budově se vstupní branou a s Krbovým salonem a prošli jsme zámek, jenž je postavený z červeného pískovce. Navštívili jsme všechny komnaty i síně, mimo jiné kuchyni, strážní dům a byty. Koupili jsme si tam popis [zámku] a viděli pokoj, který měla obývat Alžběta.91 [...] Kostel a takzvané opatství zasluhují samozřejmě také návštěvu.“92 Odtud zamířil Jan Adolf do Birminghamu, jednoho z průmyslových center Anglie, kam dorazil 12. srpna. Venkovská sídla nyní vyměnil za prohlídky továren, z nichž jednu mu ukázal jakýsi Mr. Pemberton, o kterém se v deníku zmínil. Během důkladného seznámení se s chodem podniku měl Schwarzenberg možnost prohlédnout si parní stroj o síle 600 koní, jenž „nepatří mezi nejnovější“ a který se mu „dlouho nelíbil“.93 Dalším cílem mladého knížete byl Newcastle-under-Lyme, nicméně při cestě k němu si neodpustil několik zastávek. Nejprve se jednalo o pozůstatky kostela v Lichfieldu, poté se vydal s doprovodem dál, aby si mohl prohlédnout sídlo markýze z Anglesey Beaudesert House. „Zámek je opravdu pěkný a park velmi rozsáhlý,“ poznamenal Schwarzenberg. „Malá zahrada okolo zámku se mi zdála trochu přeplněná, zámek je zařízen v anglickém stylu, jak to u starých zámků bývá, hostinské pokoje jsou malé a dobře vybavené, ale apartmá jsou velmi dobře a bohatě vybavena obrazy, knihami a podobně.“94 Poslední zastávkou před Newcastlem se měl stát Trentham, venkovské sídlo markýze ze Staffordu. Ovšem navzdory „naší snaze jsme nemohli jít do zahrad. Proto jsme museli znovu nasednout na koně a jet přímo do Newcastlu, kde jsme doufali, že hodně uvidíme, ale nemohli jsme vidět nic, co by bylo asi možné v každý jiný den. [...] Ale v neděli je v Anglii nemožné někam se podívat.“95 Ačkoliv mu v Newcastlu štěstí nepřálo, mohl si vše Jan Adolf vynahradit v Manchesteru, kam se vypravil příštího dne. Zde se také dozvěděl něco o technických inovacích strojů, jejichž součástky si nakreslil do deníku a patřičně popsal. Z Manchesteru zamířil na západ do Liverpoolu, kde ho čekal podobný program. Poté se vydal na dlouhou cestu přes Carlisle a New Lanark do Glasgow. S návštěvou skotských sídel začal kníže v půvabném zámku Inveraray, sídle vévodů z Argyll. I tady se kníže mohl setkat s kouzlem romantismu. Válcové věže kolem celé stavby spolu s cimbuřím totiž vytvořily pohádkovou kulisu, která byla vlastně jenom polovinou výsledného efektu. Velmi důležitou roli při snaze o navození určité atmosféry hrály (a v Británii 91

Kníže měl na mysli anglickou královnu Alžbětu I., která zámek několikrát navštívila. Citováno dle: Deníkový záznam z 11. srpna 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 93 Citováno dle: Deníkový záznam z 12. srpna 1825. Tamtéž. 94 Citováno dle: Deníkový záznam ze 14. srpna 1825. Tamtéž. 95 Citováno dle: Tamtéž. 92

34

obzvláště) parky a zahrady, které celkový dojem umocňovaly. Jak vyplývá z jeho slov, přiřazoval Jan Adolf přírodě mnohdy daleko důležitější roli nežli samotným šlechtickým rezidencím. Více než přezdobené zahrady obdivoval panenskou přírodu a její nespoutanost. Jen takový celek mohl totiž tvořit harmonii se stavbou. I na Schwarzenberga krajina kolem Inveraray zapůsobila. K samotnému zámku pak dodal, že je stavba „postavena v napolo gotickém stylu“ a že se mu zde „líbil kámen, z nějž byla postavena, nejvíce“.96 Možná trochu překvapí strohá výpověď knížete. I když zalíbení vyjadřoval velmi často poněkud suchopárnými výrazy jako „schön“ nebo „hübsch“, z návštěvy Warwicku a některých dalších pamětihodností je patrné, že byl schopen vyjádřit i hlubší emoce. Nyní, ač na jednom z nejromantičtějších zámků, obklopeném nádhernou krajinou, k tomu nedošlo. Z deníku vyplývá, že byl Schwarzenberg spíše člověkem stojícím oběma nohama pevně na zemi. Slušelo by ale se podotknout jednu věc. Pokud vezmeme v potaz jeho vlastní estetické ideály projevující se při přestavbě hlubockého zámku, nelze popřít jeho druhou tvář, kterou moc často v deníku neukázal, totiž tvář romantického snílka. Ostatně to se nevylučuje ani v kombinaci se suchopárností a střízlivostí, které mu bývají někdy připisovány.97 Není možné popřít, že navzdory velmi stručnému, o hlubších dojmech téměř nic nevypovídajícímu deníkovému zápisu na knížete zámek Inveraray velmi zapůsobil. Na rozdíl od pozitivních dojmů uměl ale kníže negativní pocity vyjádřit naplno, protože si dále poznamenal, že se při cestě z Inveraray jeho „oku nenabízí pohled na žádnou pěknou krajinu. Objekty, na které člověk vidí, jsou chatrné statky vybudované z kulatých kamenů [...].“98 Další venkovský zámek na sebe nenechal dlouho čekat. Již 30. srpna, tedy tři dny po odjezdu z Inveraray, se Jan Adolf ocitl na Drummond Castle, dalším ze sídel upravených v duchu historismu. Noc strávil přímo na zámku, kde jej přivítal lord Willoughby spolu se ženou. O programu následujícího rána napsal kníže následující: „Snídali jsme spolu s lordem a lady i ostatními hosty a poté jsme jeli na lov. Každý lovil za sebe a já ulovil jedenáct vran, jednoho tetřeva, dva zajíce a jednu koroptev. [...] Po lovu jsme nalezli opět koně, kteří nás odvezli domů.“99 Jako daleko zajímavější než uvedený zápis se ale může jevit připodobnění skotské krajiny k té jihočeské: „Tato oblast mi připomíná pohled, který mám v Hluboké z okna svého pokoje. V parku je veliký rybník obklopený lesy. Uvnitř parku se pasou krávy a pobíhá divoká zvěř.“100 Během dvou cest po ostrovech si Schwarzenberg nejednou v souvislosti s britským 96

Citováno dle: Deníkový záznam z 27. srpna 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 97 Mám na mysli především několik výroků Josefa Šusty, který se o knížeti vyjádřil nepříliš lichotivě. Srovnej: Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 1947, s. 46–48. 98 Citováno dle: Deníkový záznam z 27. srpna 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 99 Citováno dle: Deníkový záznam z 31. srpna 1825. Tamtéž. 100 Citováno dle: Tamtéž

35

venkovem vzpomněl na Hlubokou. Lze tady tudíž hledat důvod, proč si k Anglií inspirované historizující přestavbě vybral ze všech svých sídel právě ji? Na Hluboké bylo totiž možné spojit krásu přírody s krásou a majestátností nově přestavěného zámku v jeden romantický, zcela harmonický celek. Tento fakt mohl určitě sehrát svou roli. Při pobytu na Drummond Castle se ovšem vyskytl ještě jeden zajímavý moment, protože tamější zahrada „není [...] hezká, ale naopak ošklivě zaplněná sochami a bílými kameny. Mně se nelíbila a Harrachovi ještě méně.“101 Kníže dal nyní opět najevo negativní dojmy. Přestože byl zámek přestavěn v začátcích období historismu, v jeho zahradách bylo stále možné vidět odkaz renesance, kterou zde spolu s barokem kníže vnímal (z čistě estetických důvodů) negativně jako věc dávno minulou a přešlou. Otázkou zůstává, zdali se pro přestavbu tehdy stále ještě barokní Hluboké nerozhodl také kvůli této okolnosti. Nelze totiž popřít, že barokní Hluboká neodpovídala módním trendům 19. století a požadavkům na (byť venkovské) sídlo přední aristokratické rodiny monarchie. Navzdory nelibosti vyjádřené k zahradám hodnotil kníže pobyt na Drummond Castle pozitivně, neboť si zapsal, že spolu s Harrachem chválili svého hostitele, který je „tak velkolepě přijal“.102 Poté se vydali na cestu do Edinburgu, během níž se ještě krátce zastavili u jezera Loch Katrine. Do Edinburgu přijeli 6. září. Po snídani nejprve ze všeho odjeli do města, aby „viděli starý zámek a tzv. korunní pokoj.“103 Mladý kníže však kromě jiného navštívil i jiné významné místo: „Nejpozoruhodnější z historického hlediska je Hollyrood House, 104 budova, v níž žila Marie Stuartovna. Je zde množství obrazů a mezi nimi také portrét královny Marie. Vidět lze také její pokoj, kámen, na němž byla korunována, i postel.“105 Návštěvu skotské metropole Schwarzenberg spoji i s prohlídkou jisté zemědělské usedlosti. „Je tam 29 krav a 22 koní, které obstarávají celé hospodářství.“ vyjádřil se o její velikosti. „[...] dobytek je velký. Mně se ale toto plemeno s malými hlavami nelíbí. Pořadí setí je následující: Pšenice, ječmen, řepa a jetel. Poté se nechává jetel i dva roky.“106 Celý zápis Jan Adolf ukončil poněkud vtipně tvrzením, že toho dne šli ještě velmi pozdě do Altmocku a viděli „ve své fantazii velkou palírnu kořalky“.107 Skotská část pobytu se blížila ke konci a Schwarzenberg mířil zpět na jih do Anglie. Nemohl vynechat proslulý Alnwick, kde jej vévodkyně z Northumberlandu přijala „ve vší přátel101

Citováno dle: Deníkový záznam z 31. srpna 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 102 Citováno dle: Deníkový záznam z 2. září 1825. Tamtéž. 103 Citováno dle: Deníkový záznam z 6. září 1825. Tamtéž. 104 Správně Holyroodhouse. 105 Citováno dle: Deníkový záznam z 6. září 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 106 Citováno dle: Tamtéž. 107 Citováno dle: Tamtéž.

36

skosti a pozvala do zámku“.108 Kníže vzápětí dodal: „Provedla nás zámkem a poté jsme si udělali malou procházku parkem a zahradou, všechno je velmi příjemné a hezké. Vévodkyně má jedinečnou sbírku minerálů a v nerostech se opravdu vyzná. [...] Navštívili jsme obě opatství, nejhezčí místa parku.“109 Schwarzenberg dal svými slovy jasně najevo, že upřednostňoval romantický park s gotickými troskami opatství před renesančními a barokními přezdobenými zahradami, jež viděl na Drummond Castle. Nejen park, ale i samotný Alnwick mohl Janu Adolfovi nabídnout své a okouzlit jej. Také on byl totiž přetvořen v duchu romantismu, jak to bylo tehdy v Anglii časté. Ve druhé polovině 18. století došlo k přestavbě pod vedením architekta Roberta Adama, jenž hradu vtiskl novou podobu. I mladý Schwarzenberg zde spatřil plody jeho práce, bohužel ale nenavštívil hrad po další přestavbě, tentokráte pod vedením Anthona Salvina. Jeho zaměstnavatele, vévodu z Northumberlandu, stálo celkem 250 tisíc liber, než byla zhmotněna jeho představa o ideálním a vznešeném sídle inspirovaném historismem.110 Přestože byl kníže romanticky vyhlížejícím hradem okouzlen, musel se vydat dál. Ještě v den odjezdu spočinul jeho zrak na jiném „starém zámku, který leží blízko u moře“.111 Bohužel bez bližších údajů, které jeho vyjádření postrádá, nelze přesně určit, o jakou stavbu se jedná.112 O několik hodin později pak spolu s Harrachem přijeli do Newcastlu. Památky v podobě romantických venkovských sídel oba vyměnili za exkurzi v uhelném dole, o němž si Jan Adolf poznamenal následující: „Dorazili jsme k šachtě, která je 135 sáhů hluboká, a navštívili stáje, kde ti ubozí koně pod zemí musejí trávit své dny. Důl zaměstnává 1200 lidí, v podzemí je okolo třiceti koní, uhlí je asi sedm stop silné a velmi dobré. Vozy táhne železnice s koňmi [...]. Na jednom místě táhne [vozy] parní stroj.“113 Kromě popisu chodu celého dolu si kníže povšiml i horníků a zapsal si délku jejich pracovní doby: „[Dospělí] Lidé mají šichtu na šest hodin, chlapci na čtyři hodiny.“114 Prohlídkou dolu záznamy o Newcastlu končí, kníže se opět vydal na malebný venkov do Stanwick Hall, kde jej lord Prudhoe, majitel usedlosti, přivítal „tak přátelsky, jak jen to jde“.115 Druhého dne po snídani si Jan Adolf vyjel na koni se svým hostitelem až na Raby Castle, jehož exteriér „je ve starém stylu a opravdu starobylý. Vnitřek vůbec neodpovídá, tak přeplněný 108

Citováno dle: Deníkový záznam z 10. září 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 109 Citováno dle: Tamtéž 110 Podrobněji k přestavbám in: Frederick WILKINSON, The Castles of England, s. 24. 111 Citováni dle: Deníkový záznam z 10. září 1825. RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 112 Vzhledem k tomu, že se toto místo dle Schwarzenberga nacházelo blízko moře, a trase, po níž se kníže ubíral, se domnívám, že by se mohlo jednat o středověký Warkworth Castle, nacházející se navíc nedaleko Alnwicku. 113 Citováno dle: Deníkový záznam ze 14. září 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 114 Citováno dle: Tamtéž. 115 Citováno dle: Tamtéž.

37

a bez vkusu.“116

Pokud vybavení místností neodpovídalo celkovému vzezření středověkých

fasád, přehlédnul kníže jeden podstatný moment – totiž fakt, že ani vnější podoba nebyla jen a pouze výtvorem středověku. Hrad měl sice jeho atmosféru navodit, jenže daná snaha byla dalším z výtvorů historismu.117 Podle Schwarzenbergových poznámek lze soudit, že se tento cíl vydařil lépe venku než vevnitř. K výslednému efektu mohlo navíc přispět, že hrad v tomto případě na své prastaré gotické kořeny navazoval. Proto také nebylo nutné vše zbourat a vystavět zcela znovu a jinak, historismus často jenom celou kulisu dotvářel. Mladý kníže tak mohl vidět pevnost tyčící se nad vodní hladinou, hradby s podsebitím a hranolové věže, jež opravdu středověké časy pamatovaly. Stačilo tudíž doplnit jenom detaily, které umocnění dojmu starobylosti místa napomohly. Na Raby Castle se ale Jan Adolf nekochal pouze starobylým zevnějškem hradu, nýbrž i krajinářským parkem. „Park je opravdu hezký,“ zapsal si kníže, „a skládá se, jako ostatně všechny anglické parky, ze zelených ploch s velkými stromy.“118 Jak důležitá byla okolní krajina pro vytvoření idylického místa, se dá kromě deníků vypozorovat i z péče a pozornosti, kterou Schwarzenberg později věnoval jejímu zkrášlování v souvislosti s velkolepými úpravami Hluboké. Další zastávkou, již si spolu s lordem Prudhoe udělali, bylo opatství Eglesston a v jeho blízkosti „zámek M. Monithse, jedinečná venkovská usedlost, kde nějaký čas pobýval Walter Scott a napsal zde báseň jménem Bokeby“.119 Následují další doplnění: „Název pochází od opatství Bokeby, jež stojí nedaleko zámku. Toto hezké sídlo, ležící uprostřed zahrady a sevřené řekou, nedaleko které se nachází také hrob jednoho poety, vytvořilo námět Scottovy básně Bokeby.“120 Několika dalšími větami zápisy o Bokeby, jak zámek nazval Schwarzenberg, či Rokeby, jak se místo jmenuje ve skutečnosti, končí. Historii a kouzlo starých časů kníže obdivoval s Harrachem i ve Studley Parc, kde si prohlédli „nejhezčí staré trosky, úžasný starobylý rozpadlý kostel, u nějž lze stále vnímat místo, na kterém stál oltář. Jedná se o jedny z největších ruin, jež jsem kdy viděl. Sloupová chodba zůstala ještě celá a nespadla. Hala je naprosto úžasná a nikdy jsem nelitoval více, že neumím malovat, než tady.“121 Ve Studley Parc svůj obdiv kníže vyjádřil 116

Citováno dle: Deníkový záznam z 15. září 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 117 Romantický vzhled je dílem dvou přestaveb (z nichž pouze výsledek jedné mohl Schwarzenberg obdivovat) provedených rodinou Vanesů. Frederick WILKINSON, The Castles of England, s. 143 –144. 118 Citováno dle: Deníkový záznam z 15. září 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 119 Citováno dle: Tamtéž. Po prozkoumání všech údajů docházím k závěru, že se jednalo o vilu Rokeby Hall, již držel jistý sir Morrit a kde skutečně Scott pobýval. Stejně jako jméno vlastníka nezapsal správně Schwarzenberg ani název básně, vydané roku 1813 pod názvem Rokeby. 120 Citováno dle: Tamtéž. 121 Citováno dle: Tamtéž.

38

naplno. Nebyl navíc sám, v kom romanticky působící ruiny vyvolávaly silné emoce. Aristokraté ovlivnění myšlenkami historismu nestáli jenom o iluzi dávných časů v podobě svých „středověkých hradů“, vzdálená minulost se stala klíčovým bodem i při vytváření anglických parků. Nejrůznější „gotické“ temply, rozvaliny i chrámy v parcích také vracely pozorovatele o několik set let zpět. Výlet napříč staletími ve Studley Parc se stal prozatím tečkou za objevováním krás venkova. Kníže měl dále namířeno do Yorku, kam dorazil 17. září. 24. září se dostal do Sheffieldu a o dva týdny později do univerzitního města Cambridge. Jeho prvním cílem zde byla dle deníku jakási kaple, nicméně podle určení jejího umístění „u Newtonovy sochy“ je více než jasné, že se jednalo o kostel v areálu Trinity College.122 Podobně jako jinde se i nyní Jan Adolf vyslovil o svých dojmech: „Kaple je mistrovským dílem stavitelského umění a obzvláště klenba je vznešená.“123 Podle zápisků knížete je pravděpodobné, že jel Schwarzenberg z Cambridge přímo do Londýna. V britské metropoli trávil svůj čas nejrůznějším způsobem. Zpočátku se například setkával s některými významnými osobami jako vévodou brunšvickým či rakouským vyslancem Paulem (III.) Esterházym. Tehdy ale Jan Adolf netušil, že mu bude Esterházy dělat společnost během jeho druhé cesty do Británie o třináct let později. V rámci londýnského pobytu ovšem kníže neplánoval pouze večeře s diplomaty a smetánkou, na řadu měly opět přijít exkurze. 12. října tudíž navštívil Hammersmith a pozorně si prohlédl řetězový most, k němuž dostal pečlivý výklad. „M. Clark nám ukázal plány mostu a šel s námi na staveniště, kde jsme dobře viděli předmostí s břehem. Od vody až několik sáhů na břeh je vedena zeď, jež předmostí upevňuje ještě více, a tam se taky napojují řetězy, jichž je devět na každé straně. Na konci se nachází zařízení ze železa, které most ukončuje tak, aby se předmostí nepoškodilo [...].“124 Celý zápis kníže doplnil drobným nákresem konstrukce i s popisky. Kromě mostu v Hammersmith měl o dva týdny později Jan Adolf možnost na vlastní oči spatřit válečnou loď Victory, a to během vyjížďky do Portsmouthu. Mnohem více na něj ale zapůsobila královská jachta: „Bylo by nemožné najít milejší plavidlo, než je toto. Nelze vidět hezčí, brilantnější a bohatší.“125 Poté následovala prohlídka doků, k nimž si kníže opět nakreslil několik názorných obrázků. I jih země nabízel mladému pozorovateli nespočet lákadel. Proto také strávil Jan Adolf jeden den na pobřeží u Needles nedaleko Southamptonu. Možná jako úryvek z nějakého romantického literárního díla se může jevit Schwarzenbergovo líčení moře poté, co dorazil 122

Citováno dle: Deníkový záznam z 5. října 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 123 Citováno dle: Tamtéž. 124 Citováno dle: Tamtéž. 125 Citováno dle: Deníkový záznam z 18. října 1825. Tamtéž.

39

k majáku: ,,Úžasnou podívanou nabízejí útesy, o něž se lámou zuřivé vlny, hnané silou bouře. Jako ve stále probíhajícím boji zdají se být vlny spolu se zpátky se vracejícím příbojem.“126 Nicméně vrchol poetičnosti a romantiky přišel ve chvíli, když Jan Adolf začal citovat úryvky ze Schillera: „A klokotem syčí ty návary, jak oheň kdy s vodou se míchá, až k nebi stříkají výpary, a proud za proudem pospíchá.“127 Náhle se dostáváme na scestí, neboť ve světle nových informací již nelze líčit knížete jako naprosto chladného, střízlivého, neschopného vyjádřit (alespoň na papíře) hlubší dojmy a emoce. Přidáme-li ke scéně z majáku radost, jakou kníže projevil u starých trosek ve Studley Parc i na několika málo dalších místech, zjistíme, že se jeho obraz mění. Na druhou stranu pár příkladů rozhodně neznamená, že by se díky nim kníže měnil v pravý opak, tj. ve vysoce senzitivního romantika. Pozitivní dojmy každopádně rychle vystřídalo zklamání. Nazítří se kníže plavil na plachetnici, dostal se do Southamptonu a poté se vydal prozkoumat opatství Netley Abbey. O něm se ale zmínil, že „není vcelku tak hezké, jak se o něm píše“.128 Nelze ovšem soudit, proč na něj pozůstatky cisterciáckého kláštera ze 13. století nezapůsobily jako ruiny ve Studley Parc. Daleko podrobněji se kníže vyjádřil k náplni následujícího dne, kdy se rozhodl udělat si malý výlet na Stonehenge. Vše si prohlédl, velmi důkladně si poznamenal náležitosti a nakreslil menhiry. Vyčerpávající popis doplnil následně svým hodnocením: „[...] chrám druidů, který se vyznačuje svou velikostí a stářím, je obdivuhodný.“129 Na programu byla také návštěva Fonthill Abbey Williama Beckforda, proslulého neogotického sídla podobajícího se katedrále, které Schwarzenberg označil za „bláznovství“.130 Odtud zamířil na jakýsi zámek „Long Leed“,131 jenž mu byl dle jeho vlastních poznámek vřele doporučován. Mezi mnoha obrazy zde viděl portrét „Zimního krále“ Fridricha Falckého i podobiznu sedmihradského vévody Imricha Thökölyho. „Zámek je vlastně starý,“ poznamenal si 126

Citováno dle: Deníkový záznam z 20. října 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 127 Jedná se o pasáž ze Schillerovy básně Potápěč, přeložil Jan Purkyně. Citováno dle: Jan PURKYNĚ, Bedřicha Šillera Básně lyrické. Díl první, Vratislav 1881, s. 103 –104. 128 Citováno dle: Deníkový záznam z 21. října 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 129 Citováno dle: Deníkový záznam z 22. října 1825. Tamtéž. 130 Citováno dle: Deníkový záznam z 23. října 1825. Tamtéž. 131 Vzhedem k tomu, že se tato stavba musí nacházet mezi Fonthill Abbey a městem Bath, docházím k závěru, že se jedná o zámek Longleat House v hrabství Wiltshire.

40

Jan Adolf, „jen k němu bylo sem tam něco přistaveno, avšak dbalo se na původní styl. Park je jeden z nejhezčích v Anglii, a to proto, že je velký, má spoustu luk, na nichž roste hodně velkých stromů, a že zde terén vytváří velmi pěknou krajinu.“132 Jakmile kníže spatřil všechno, vydal se do města Bath a později do Blenheimu. I tady měl možnost obdivovat krajinářský park a uprostřed něj proslulé šlechtické sídlo, „památník“ vítězství Johna Churchilla u Höchstadtu (Blenheimu): „Prohlédli jsme si park, v němž jsou stromy seřazeny tak, jako Malboroughovi muži v bitvě u Blenheimu. Jedná se o jeden z největších parků v Anglii, má spoustu částí, znamenité jsou vodní plochy. Zámek je hezký a vypadá jako císařský hrad. Současný vévoda obývá pouze jeho malou část. Dlouhá řada pokojů otvírá apartmá. Viděli jsme celý dům a obdivovali knihovnu skýtající velký počet knih, která je obrovským sálem, v němž se přesto nacházejí pouze staré knihy. [...] Muž, který nás provedl zahradami, mi pověděl o své nelibosti k některým změnám, jež má prý jeho pán v plánu. Z jedné velké části parku okolo zámku vytvoří plochu, kde pokácí krásné stromy a nahradí je květinami.“133 Zbytek dne využil kníže k vyjížďce do nedalekého Oxfordu, dalšího významného univerzitního města, které v Anglii navštívil. Kromě pamětihodností popsal také život tamějších studentů: „Na stejném místě [tj. v koleji Christ Church] jsme navštívili jídelnu a byt studenta M. Kuze, který se skládal ze salonu, pracovny a malé ložnice. Studenti bydlí v odlišných kolejích a musejí být v určitou hodinu, v jedenáct hodin myslím, doma. Studují, tj. navštěvují přednášky různých profesorů a jdou poté domů na kolej. Po jídle si někteří spolu vyjdou, aby si vypili své víno.“134 Jan Adolf také vše ohodnotil a na závěr dodal, že „studenti žijí opravdu příjemně a mají velmi hezké koně“.135 V Oxfordu zůstal mladý Schwarzenberg přes noc, poté zamířil opět do Londýna. 28. října si prohédl Herschelův teleskop, tedy – jak napsal – „dědictví velkého Herschela“, které patří „mezi největší obdivuhodnosti, které jsem během cesty navštívil a seznámil se s nimi.“136 Cestou z výletu pak alespoň na okamžik spařil královský hrad Windsor. Nyní ještě neměl příležitost prozkoumat jej do detailu, musel se omezit na letmý pohled. Nicméně o třináct let později, a to během další britské cesty, si mohl vše vynahradit. Možná poněkud překvapí, že se u Windsoru Jan Adolf v roce 1825 nezastavil (nebo alespoň to z jeho zápisů nevyplývá), obzvláště vezmeme-li v potaz, že prohlídky šlechtických sídel a návštěvy přilehlých parků tvořily spolu s exkurzemi do továren nemalou část jeho zahraniční cesty.

132

Citováno dle: Deníkový záznam z 23. října 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 133 Citováno dle: Deníkový záznam z 27. října 1825. Tamtéž. 134 Citováno dle: Tamtéž. 135 Citováno dle: Tamtéž. 136 Citováno dle: Deníkový záznam z 28. října 1825. Tamtéž.

41

Bohužel tedy nelze určit, jaké dojmy mohl mít Jan Adolf z tohoto letního královského sídla ještě před provedením velké přestavby. Windsor, k němuž bývá schwarzenberská Hluboká připodobňována, zažil totiž v 19. století v souvislosti s úpravami v duchu historismu čilý stavební ruch. O tom se ale kníže přesvědčil až během své druhé cesty, neboť zrovna tehdy zmíněná přestavba probíhala. To však neznamená, že by byl kníže roku 1825 spatřil historismem neovlivněnou stavbu. Již roku 1796 se ve spolupráci se slavným architektem Jamesem Wyattem odhodlal k „regotizaci“ sídla král Jiří III.137 Jiří, žijící tehdy v barokním Buckinghamském paláci, započal něco, co později dovršila královna Viktorie, totiž snahu vytvořit z Windsoru vznešené, důstojné, ale také útulné místo. U Jiřího je také vidět jiný moment nezřídka patrný u osob z vysokých kruhů. Velké zámožné rodiny vlastnily ruiny hradů a ovlivněny novými proudy je nechaly přebudovat na neogotický zámek, ačkoli většinu času jinak trávily v barokních či neoklasicistických městských palácích.138 Poté, co byla přestavěna Hluboká, byl toto ostatně i případ Schwarzenberga. Kníže už dále nepokračoval v návštěvách romantických zámků, s jakými se mimo britské ostrovy stěží mohl v tak hojném počtu setkat. Závěr jeho pobytu se velmi lišil od jeho první poloviny. Nyní Jan Adolf pobýval většinou v Londýně, přičemž o jeho denní náplni vypovídají již pouze několikařádkové poznámky. Během listopadu měl Schwarzenberg možnost důkladně si prohlédnout britskou metropoli, její pamětihodnosti i továrny. Později se opět vydal na cestu, aby se v prosinci dostal do Walesu. Jeho příroda na něj zapůsobila, neboť uvedl: „Projeli jsme [...] úžasnými krajinami a byl jsem udiven, že jedni chválí Skotsko, ale nikdo Wales, který si to dle mého názoru zaslouží více. Ve Walesu jsou sice plochy, kde se oku nenaskýtá nic než pohled na bažiny a pustiny, netrvá ale dlouho a brzy přijde pěkné údolí, v němž stojí líbezná chalupa, nebo úžasný vodopád, kterých je tady ve Walesu velké množství. Málo míst se mi líbilo za dobu, co projíždím Anglií, tak, jako ona část Walesu mezi Shrewsbury a Bangorem.“139 Nyní se Schwarzenberg dostal do oblasti, již navštívil i o třináct let později. Nedaleko Bangoru si prohlédl most spojující pevninu s ostrovem Anglesey: „Zdá se, jako by se celý most vznášel ve světle tak, že se jen řetězy opírají o pilíře.“140 Poté, co si kníže prohlédl zdejší oblast, zamířil zpátky do Londýna, kde se i během posledního dne v roce věnoval návštěvám průmyslových podniků. Jeho obdiv patřil zejména propracovaným parním strojům, jejichž fungování Jan Adolf více než dostatečně popsal. S ohledem na jejich výkon a dokonalost také vzápětí dodal, 137

Podrobněji k historizující přestavbě Windsoru in: John Martin ROBINSON, Windsor Castle. The Official Ilustrated History, London 2006, s. 60–65. 138 Kromě britského krále je to případ vévody z Northumberlandu, jenž regotizoval svůj Alnwick, nebo Horace Walpola, který si postavil Strawbery Hill, jednu z perel historismu. Srovnej: Clive WAINWRIGHT, The Gothic revival in Britain from Walter Scott to Pugin, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha, s. 34. 139 Citováno dle: Deníkový záznam ze 17. prosince 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 140 Citováno dle: Deníkový záznam z 18. prosince 1825. Tamtéž.

42

že odcházel naprosto „nadšený“.141 Stejného dne se týká i následující poznámka: „[...] k večeru jsem jedl u St. George Worendera u šel jsem s ním poté do divadla. Tak jsem zakončil rok 1825.“142 Avšak touto větou nezakončil Schwarzenberg pouze rok 1825, ale také svůj deník. Brzy jeho pobyt v Británii skončil a Jan Adolf odjel zpátky do své vlasti. Přestože by se mohlo zdát, že knížete ovlivnila při přestavbě Hluboké první britská cesta, nestala se návštěva venkovských sídel jejím hlavním cílem. Tím ostatně byla výroba železa. Proto Schwarzenberg, jak vyplývá z předchozích stran, nevynechal nejrůznější vysoké pece, železárny, ale často se dostal také do dolů či textilních továren. Nové poznatky pak mohl jako budoucí hlava rodu využít při modernizaci velkostatku. Několik měsíců strávených v zahraničí je tedy možné vnímat především jako studijní cestu, díky níž mohl Schwarzenberg nabyté poznatky uplatnit doma.143 Návštěvy památek lze označit spíše za doplňkovou aktivitu, přestože jim bylo vyhrazeno stejné (nebo dokonce větší) množství času jako seznamování se s „průmyslovou tváří“ Británie. Nemůže být však pochyb, jak naznačeno, že i tato doplňková aktivita zanechala v mysli knížete určité stopy.

141

Citováno dle: Deníkový záznam z 18. prosince 1825. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 3e. 142 Citováno dle: Deníkový záznam z 31. prosince 1825. Tamtéž. 143 Kníže ale nebyl rozhodně jediný, kdo vykonal studijní cestu do průmyslově vyspělé Anglie, aby mohl získané informace využít na svých statcích. Totéž platí například i o rodině Salm-Reifferscheidtů. K její britské cestě podrobněji in: Bohumír SMUTNÝ, Moravská šlechta mezi protoindustrializací a průmyslovou revolucí. Podnikatelské aktivity pozemkové aristokracie v 18. a 19. století, in: Tomáš KNOZ – Jan DVOŘÁK (edd.), Šlechta v proměnách věků. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 17, Brno 2011, s. 187. Do Anglie se kromě mnoha jiných vydali i Alois II. Josef z Liechtensteina, iniciátor přestavby Lednice, nebo Kamil z Rohanu, který nechal upravit Sychrov v duchu romantického historismu.

43

5. Intermezzo Několik následujících let po návratu z Británie nepřineslo ve Schwarzenbergově životě žádné převratné změny. Mladý kníže se zatím pouze připravoval na to, že se jednou stane hlavou mocného rodu. V budoucnosti měl zdědit rozsáhlý majetek. Zatím ale veškeré statky držel jeho otec, kníže Josef Jan. Jako od nejstaršího syna se od Jana Adolfa očekávalo, že se ožení s vhodnou šlechtičnou a zajistí pokračování rodu. Vybrána mu byla Eleonora, dcera knížete Mořice Jana z Liechtensteina a Leopoldiny, rozené Esterházy. Svatba se konala 23. května 1830 ve Vídni. O dva roky později se manželskému páru narodil syn Adolf Josef. To už se blížila doba, kdy měl kníže převzít všechny povinnosti. Na sklonku roku 1833 totiž ve věku 64 let zemřel jeho otec a dosavadní vládnoucí kníže Josef Jan. Jan Adolf, kterému tehdy bylo 34 let, mohl nyní zúročit dlouholetá studia i pobyt v Anglii, a uvést tak teorii v praxi. Ekonomickou základnou se mu stalo právě jihočeské dominium. Už tehdy Schwarzenbergovo rozsáhlé hospodářství více než prospívalo, nicméně pravý rozvoj a „zlatý věk“ měly teprve přijít s nástupem nové hlavy rodu v osobě Jana Adolfa. Pokud kníže nepobýval zrovna ve Vídni, mohl k lepšímu spravování velkostatku využít některého ze svých jihočeských zámků. Český Krumlov, Třeboň či Hluboká patřily k nejvýznamnějším z nich. Český Krumlov již ale tehdy začal postupně ztrácet svou funkci a přestal být ve větší míře užíván k pobytu svých šlechtických majitelů. Proto nebylo ani zapotřebí jej příliš upravovat.144 Velká změna nečekala ani třeboňský zámek, alespoň jeho exteriér ne. Možná kvůli malebnému okolí si Jan Adolf oblíbil Hlubokou. Za jejími fasádami kníže pobýval – ve srovnání s ostatními zmíněnými sídly – relativně často. Je otázkou, kdy Schwarzenberg dospěl k záměru, který ho směřoval k přestavbě daného zámku. I když se v tomto ohledu někdy hovoří o významu druhé britské cesty,145 Jiří Kuthan uvádí možnost, že první nákresy a plány mohly být vytvořeny ještě předtím.146 Tato domněnka však zatím zůstává nepotvrzena. Jisté ale je, že výsledná podoba Schwarzenbergovy rezidence vznikla až na základě plánů pocházejících z doby po druhé návštěvě Británie. K ní došlo mezi lety 1838 a 1839, kdy Jana Adolfa císař Ferdinand pověřil diplomatickým úkolem v zahraničí. Tehdy knížete opět čekalo mnoho měsíců strávených v jiném prostředí, které mu už ale nebylo zcela neznámé.

144

Český Krumlov sice čekaly jisté úpravy, ty se ovšem v žádném případě netýkaly celého zámku, jak tomu bylo u Hluboké. 145 Toto se dá vyvodit mimo jiné z Šustových a Šubertových slov, dle nichž byla Hluboká výsledkem iniciativy kněžny, která na rozdíl od svého manžela Británii v roce 1825 nenavštívila. Srovnej: Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 1947, s. 47, František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, Praha 1882, s. 186–187. 146 Jiří KUTHAN, Zámek Hluboká nad Vltavou. Romantická rezidence knížecího rodu Schwarzenbergů, České Budějovice 1991, nestr.

44

6. Druhá britská cesta

Na konci května 1838 opustil kníže Schwarzenberg svou domovinu a opět se vydal na cestu do Anglie. Návštěva britských ostrovů měla diplomatický kontext. Jan Adolf se zde totiž měl jako zástupce rakouského císaře Ferdinanda zúčastnit korunovace mladé královny Viktorie, která nastoupila na trůn o rok dříve. Stejně jako v případě roku 1825 i nyní může o Schwarzenbergově programu vypovídat jím psaný deník, kam si kníže zaznamenával své dojmy i náplň jednotlivých dnů.147 Co se týče doprovodu, není lehké z deníku usoudit, kdo všechno spolu s Janem Adolfem cestu vykonal. Na základě studia zmíněného dokumentu by se mohlo zdát, že Schwarzenberga nikdo nedoprovázel. Nejrůznější autoři ale informují o přítomnosti jeho ženy Eleonory. 148 Kněžna je přesto v deníku zmíněna pouze na jednom místě, a to v zápisu ze září 1838, kdy byl Jan Adolf hostem u Viktorie ve Windsoru. Mladá královna prý tehdy vyjádřila lítost, že nemůže vidět Eleonoru.149 Ani na základě uvedené informace ovšem nelze potvrdit skutečnost, že kněžna do Británie odcestovala spolu se svým mužem. V tomto ohledu lze proto odkázat na dopis královny Viktorie adresovaný Schwarzenbergovi, z nějž vyplývá, že Eleonora britské ostrovy navštívila, ale odcestovala ještě před uskutečněním zmíněné audience.150 Existují nicméně i jiné dokumenty, které s konečnou platností mohou potvrdit přítomnost kněžny v Británii. Během své cesty se Jan Adolf zúčastnil nejedné večeře či plesu. Jako malá upomínka na některé z nich může sloužit deník, který zachycuje jejich program, a také pozvánky na nejrůznější společenské akce, jež jsou vždy adresovány „Prince and Princess Schwarzenberg“.151 S největší pravděpodobností je proto možné vyslovit, že kněžna (s výjimkou zmíněné audience a událostí po ní následujících) dělala svému muži na cestě společnost. Bohužel ale není možné zjistit, kdy Eleonora Británii opustila a proč se tak stalo. Deník knížete v tomto ohledu neprozrazuje nic.

147

Deník mapující cestu z let 1838 a 1839 (stejně jako deník vzniklý za prvního britského pobytu) je uložen ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočce Český Krumlov, fondu Rodinný archiv Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. Ačkoliv si Jindřich Vybíral existence daného dokumentu není vědom a tvrdí, že druhou britskou cestu tudíž nelze detailněji rekonstruovat, deník skutečně vznikl. Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999, s. 29. 148 Za všechny např. Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2003, s. 31 či Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 29. 149 Deníkový záznam z 5. září 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 150 Existenci dopisu uloženého v SOA Třeboň, pobočce Český Krumlov zmiňuje práce Kateřina SIEGLOVÁ, Neogotická přestavba zámku Hluboká nad Vltavou. Diplomová práce Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2012, s. 135. 151 Jednotlivé pozvánky na plesy a večeře jsou uloženy v SOA Třeboň, pobočce Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv č. 7b/2.

45

To ovšem není jediný fakt, který daný dokument zamlčuje. Pokud kníže používal ve svých zápisech zájmeno „wir“, dalo by se na základě výše uvedeného soudit, že jím označoval sebe a svou manželku. Nicméně existuje ještě několik osob, jež by mohly být zahrnuty. Jednalo se například o hraběte Františka Arnošta z Harrachu, který se Schwarzenbergem procestoval Británii už v roce 1825 a jenž byl dalším z členů diplomatického poselstva. K němu ostatně patřil i kníže Alois II. Josef z Liechtensteina, ani jeho však Jan Adolf nezmínil.152 V neposlední řadě knížete doprovázel i Wilhelm Nevenhorst, jehož přítomnost měla mít v souvislosti s Hlubokou stěžejní význam. Schwarzenberský stavební ředitel Nevenhorst totiž v předmluvě své knihy návrhů přestaveb napsal, že na cestě po Anglii, kterou podnikl roku 1838 „na základě příkazu Jeho Jasnosti, vládnoucího pána Jana Adolfa knížete ze Schwarzenberga“, měl příležitost nastudovat vlivy britské architektury.153 Rozhodl se tedy Jan Adolf pro přestavbu Hluboké ještě před odjezdem, nebo až po návratu z druhé cesty? Skutečnost, že jej doprovázel Nevenhorst, by svědčila spíše ve prospěch první možnosti. Na danou otázku ale na tomto místě ještě odpovědět nelze. Ačkoliv v deníku až na nepočetné výjimky nepadne zmínka o spolucestujících, poskytuje tento dokument mnoho jiných důležitých informací, a to včetně těch týkajících se průběhu cesty. Jejím začátkem byl 26. květen, kdy kníže se svým doprovodem opustil Vídeň. Dále Schwarzenberg pokračoval přes rakouské země do Bavorska a Norimberka a odtud směrem na severozápad. Na začátku června dorazil do Antverp. Už tady začal s návštěvami muzeí, galerií a nejrůznějších pamětihodností, což dokládají i jeho poznámky: „Ráno jsme šli do katedrály a obdivovali dva Rubense, Ukřižování a Snímání z kříže. Obzvláště poslední obraz je skvělý.“154 Prohlídku všeho zajímavého si neodpustil ani v Utrechtu: „Začali jsme tím, že jsme šli ráno do muzea, kam nás zavedl M. Hart, u nějž jsme si včera koupili japonský porcelán. Díla od Rembrandta a Van Dycka byla úžasná.“155 Jak ale kníže vzápětí dodal, královský palác jej příliš nezaujal, neboť v něm „kromě velkého sálu, který možná ještě předčí Španělský sál v Praze, není moc k vidění“.156 Ostatně ani z přírody nebyl Jan Adolf nadšený: „Z Utrechtu se jede luční krajinou až ke Goudě, holandská krajina vůbec nevykazuje rozmanitost a pestrost, pouze je za Utrechtem více polí než okolo Amsterdamu.“157

152

Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, s. 64. Citováno dle: Wilhelm NEVENHORST, Einige Ansichten als Verschönerungs-Bau-Behelfe von Landschlössern, Wohn– und Wirtschaftsgebäuden, Cottages, Gartenverzierungen und Parkanlagen, Wien 1847, nestr. 154 Citováno dle: Deníkový záznam ze 7. června 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 155 Citováno dle: Deníkový záznam z 12. června 1838. Tamtéž. 156 Citováno dle: Tamtéž. 157 Citováno dle: Tamtéž. 153

46

Následující den strávil kníže i jeho doprovod ještě na pevnině. Poté se nalodili a zamířili k britským ostrovům. Do Londýna dorazili 14. června a dostalo se jim vřelého uvítání: „Okolo čtvrté hodiny jsme přistáli u Toweru, kde jsme byli patřičně přijati jedním vyslancem, jenž stál v čele jakéhosi oddělení armády. Pak nás pozdravili rozléhající se písní ,God save the Quinʽ158 a výstřely z kanónů. Jeli jsme [poté] skrze město k Longham Palace,159 kde se nacházel náš byt.“160 Následující dny byly věnovány diplomatickým povinnostem. 15. června se kníže setkal s lordem Palmerstonem, o němž si poznamenal, že byl „přátelský“ a velmi se mu „svým způsobem líbil“.161 16. červen patřil návštěvě Buckinghamského paláce a oficiálnímu přijetí u královského dvora: „Poté, co vyšly dámy z kabinetu královny, vstoupilo Její Veličenstvo [...]. Když jsme královně předali pověřovací listinu, představili jsme své atašé. Ještě předtím jsme se zapsali u členů královské rodiny a následně jeli domů.“162 Viktorii viděl Jan Adolf i o dva dny později, když byl pozván na ples: „Večeřeli jsme s atašé a po deváté hodině jeli ke dvoru na bál, kde jsem měl tu čest zatančit si s královnou ,Contra danceʽ. [...] U dvora jsem viděl množství známých a vytvořil si několik nových známostí. Jako nejzajímavější se mi jevil S. Robert Peel, s nímž jsem si dlouho povídal.“163 I během londýnského pobytu si kníže vyhradil čas na prohlídku pamětihodností, přestože pravý vrchol poznávání kulturních krás Británie v podobě návštěv aristokratických sídel měl přijít teprve později. Nyní si alespoň Schwarzenberg prohlédl jedno z nejznamenitějších londýnských muzeí: „Po obědě nás M. Hope zavedl do Britského muzea, kde jsme viděli spoustu starožitností z Egypta, Řecka i Říma. Vzhled budovy [muzea] je pěkný a vskutku velkolepý. Především jeden z meteoritů zaslouží zmínku. Následovala zoologická sbírka a sbírka minerálů je obzvláště pozoruhodná. Rozčlenění posledně jmenované je dle chemických kritérií. Poté jsme si prohlédli výstavu maleb, kde jsme viděli velmi hezké obrazy.“164 Hlavní a nejdůležitější bod celého britského pobytu a důvod, proč se Schwarzenberg se zbylými členy poselstva do Anglie vydal, se neúprosně blížil. 28. června po osmé hodině „byl čas vydat se na korunovaci. Připojili jsme se k Esterházymu165 a jeli velmi pomalu přes Regent Street, Picadilly a White Hall k Westminsteru, kam poté dorazila královna. Vše trvalo dlouho a bylo to

158

Správně „God Save the Queen“. Správně Langham Palace. 160 Citováno dle: Deníkový záznam ze 14. června 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 161 Citováno dle: Deníkový záznam z 15. června 1838. Tamtéž. 162 Citováno dle: Deníkový záznam z 16. června 1838. Tamtéž. 163 Citováno dle: Deníkový záznam z 18. června 1838. Tamtéž. 164 Citováno dle: Deníkový záznam z 26. června 1838. Tamtéž. 165 Paul Esterházy, kterého kníže často v deníku zmiňuje, byl rakouským vyslancem v Británii. Schwarzenbergovi dělal společnost během jeho pobytu v Londýně a navštívil s ním několik venkovských zámků. 159

47

velmi pěkné.“166 Jak si ale vzápětí poznamenal, „nejkrásnější bylo, jak byla královna korunována“.167 Ačkoliv na něj stále ještě nějaké dvorské povinnosti čekaly, mohl již kníže se svým doprovodem začít obdivovat britské zámky, jak tomu bylo i roku 1825. Jako první na řadu přišel Windsor, jedno z nejvýznamnějších aristokratických sídel ovlivněných historismem. „Brzy po půl deváté jsme se vydali na cestu, abychom nezmeškali vlak a parní vůz,“ zapsal si Jan Adolf. „M. Hope nás přijel vyzvednout. Jeli jsme velmi rychle a dorazili do malé vesničky nedaleko Winsoru.168 Tam jsme našli vůz, který nás odvezl k venkovskému sídlu lorda Montigau,169 kde jsme si dali malou snídani. Odtud přes Maiden-hat170 k winsorskému parku. Přijeli jsme ke vstupu, nasedli na koně a uháněli nádherným parkem. Všimli jsme si také pěkného výhledu. Co mě ale těšilo nejvíc, byla možnost, že u nás vytvořím ještě hezčí místo. Takto jsem se projížděl s myšlenkami na Hlubokou [...].“171 Zde je třeba pozastavit se. Poslední dvě Schwarzenbergovy věty mohou vnést světlo do diskuze o tom, kdy se vlastně kníže rozhodl, že si svůj jihočeský zámek upraví dle vlastních představ. Před britskou cestou z roku 1838, nebo až po ní? Vezmeme-li v úvahu přítomnost stavitele Nevenhorsta, tezi, že jisté přípravy k přestavbě mohly probíhat již od roku 1837, zmiňovanou Jiřím Kuthanem,172 a deníkové záznamy, je odpověď více než jasná. Daná představa musela vzniknout ještě před rokem 1838. Není důležité, kdy nechal kníže vypracovat předběžné plány, jestli – jak Kuthan nabízí – před rokem 1838, nebo později. Podstatnější je, že jedním z cílů Schwarzenbergovy cesty po britském venkově téměř nevyvratitelně bylo hledání inspirace. Hledání inspirace, které by definitivně určilo, jak přesně by Hluboká měla vypadat. Úryvek přináší ještě jedno zajímavé svědectví. Idea přestavby vznikla v mysli Jana Adolfa. Nejednalo se tedy jen a pouze o plnění přání jeho ženy, jejíž jméno bývá v tomto ohledu vyzdvihováno.173 K Windsoru se vztahují i další poznámky knížete, které se ovšem Hluboké již netýkají. „Abychom jeli zpět,“ pokračoval kníže, „prohnali jsme se parkem lorda Montigau, který nám připadal neskutečně krásný. Zámek je také dostatečně chválen. Ve Winsoru jsem našel kytky

166

Citováno dle: Deníkový záznam z 28. června 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 167 Citováno dle: Tamtéž. 168 Rovněž i na tomto místě platí, že kníže nevěděl, že se dopustil chyby při psaní názvu místa. Tudíž byl přesvědčen, že královský hrad Windsor se píše jako „Winsor“. 169 S největší pravděpodobností se jedná o Henryho Jamese Montagu Scotta, barona Montagu z Boughtonu. Venkovským sídlem, o kterém Schwarzenberg píše, nemůže být nic jiného než zámek Ditton Manor, jenž byl od Windsoru vzdálený asi tři míle a který patřil právě rodu Montagu. 170 Správně Maidenhead. 171 Citováno dle: Deníkový záznam z 1. července 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 172 Jiří KUTHAN, Zámek Hluboká nad Vltavou. Romantická rezidence knížecího rodu Schwarzenbergů, České Budějovice 1991, nestr. Srovnej: 5. kapitola „Intermezzo“, s. 44. 173 Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 19747, s. 47.

48

nedostatečně opečovávané. [...] Cesty v parku jsou dobře udržované. Stromy jsou u nás lepší, neboť tady jsou všechny kulaté, u nás štíhlejší. Trávníky by u nás těžko zůstaly tak pěkné a zelené jako tady.“174 Více zápisky knížete o návštěvě slavného britského zámku neprozrazují. Nicméně je jasné, že se mu celé místo velmi líbilo. Samotnou stavbu si pak mohl Jan Adolf detailně prohlédnout i zevnitř o několik měsíců později během již zmíněné audience u královny. Mezitím Schwarzenberg navštívil další pozoruhodné hrady a zámky. Jedním z nich byl Hampton Court, který si kromě knížete mohli již v roce 1838 prohlédnout i návštěvníci z řad veřejnosti. Jan Adolf zde viděl „zahradu a zámek, v němž jsou mezi jinými i mnohé špatné obrazy“, ovšem některé z nich „jsou pozoruhodné“.175 Návštěva památek ale pořád byla pouze doplňkovou činností. Schwarzenberg se totiž stále ještě účastnil nejrůznějších plesů a večeří u dvora, jako tomu bylo například 11. července. Na další ze šlechtických sídel zavítal až 21. července. Jeho cílem se tentokráte stal zámek v okolí Watfordu, jehož název ale bohužel zmíněn není. „[...] zámek jsme si prohlédli ve spěchu a navštívili zahrady, které se mi nijak zvlášť nelíbily.“176 Další velmi stručná informace, již deník Jana Adolfa podává. Bohužel tedy nelze přesně určit, kam se Schwarzenberg vydal a ke kterému aristokratickému sídlu se jeho zápisy vztahují. Stejného dne navštívil ještě jiné místo, o němž se ve srovnání s předchozím úryvkem zmínil podrobněji. V Moor Park, zámku lorda Clarendona, „jsme si vychutnali skvělý oběd a prohlédli si zahradu, která je velmi pěkná“.177 Ačkoliv si kníže poznamenal i něco o svých hostitelích, dojmy ze samotného zámku nevylíčil. V tomto případě to ovšem není důležité, neboť v souvislosti s Hlubokou ovlivnila Jana Adolfa daleko více než tato klasicistická stavba architektura romantismu a historismu. Tu mohl často obdivovat po 27. červenci, kdy se po propouštěcí audienci u královny vydal opět na cestu po britském venkově. Jelikož na členy poselstva už žádné diplomatické povinnosti nečekaly a protože deník v tomto ohledu nic neprozrazuje, není možné určit, jestli Schwarzenberga stále ještě doprovázeli hrabě Harrach a kníže Liechtenstein. Existuje však více než reálná možnost, že tomu tak bylo. Vzhledem k pozdější výstavbě Hrádku u Nechanic a úpravám Lednice, ke kterým došlo po této cestě, je třeba vzít v úvahu, že zde tito dva aristokraté mohli hledat inspiraci stejně jako Jan Adolf.

174

Citováno dle: Deníkový záznam z 1. července 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 175 Citováno dle: Deníkový záznam z 8. července 1838. Tamtéž. 176 Citováno dle: Deníkový záznam z 21. července 1838. Tamtéž. 177 Citováno dle: Tamtéž.

49

Schwarzenberg zamířil nejdříve na sever od Londýna do Hertfordshire, prvního opravdového centra gotického revivalu.178 O oblasti kolem Panshangeru se vyjádřil následujícím způsobem: „[...] z Londýna jsme vyjeli po třetí hodině a projížděli skrze úžasnou krajinu, všechno zelené a svěží. Při tom všem jsem myslel, že i u nás by bylo možné mít mnohé z toho, [naše] hory jsou ještě hezčí. Také mají některé oblasti u nás více vody.“179 Nicméně mnohem důležitější než popis samotné přírody je dodatek knížete, že s určitými rysy britské krajiny „by mohla být Hluboká ještě hezčí a s takovým úmyslem projíždím tyto oblasti“.180 Nyní lze znovu potvrdit to, čemu byla pozornost věnována výše. Opět je možné přijmout tezi, že se kníže pro přestavbu Hluboké a úpravy jejího okolí rozhodl někdy mezi svými britskými cestami, nikoli až po návratu z druhé z nich. Jan Adolf neuvedl pouze své pocity z okolí Panshangeru. Pozastavil se také u zámku nacházejícího se ve stejnojmenném městě, v mnoha ohledech podobného budoucímu harrachovskému Hrádku u Nechanic, a přilehlých zahrad. „Park je velmi pěkný, vegetace skvělá, cesty jsou pokryty pazourkem. [...] Rozloha parku je nepatrná a myslím, že se jeví větší, než ve skutečnosti je. [...] Zámek vypadá jako rytířský hrad, ale je nesmírně příjemný a pokoje dole jsou velmi prostorné.“181 Druhého dne, tedy 2. srpna, přišel na řadu další výlet. „Celé ráno velmi pršelo, takže jsme s celou společností nemohli jet tam, kam jsme chtěli. Nasnídali jsme se v deset hodin a poté v salonu dělali, co kdo chtěl. Odpoledne následovala procházka s Esterházym a Gordonem, jeli jsme na koních do Hatfieldu,182 kde jsme našli markýze ze Salisbury s Camvillem.183 Jedno křídlo [zámku] shořelo. [...] Poté, co jsme si všechna [místa] ve spěchu prohlédli, šli jsme do stájí a viděli tam i část starého zámku královny Alžběty, která tam také byla zavřena.“184 Zahrady, haly a jednotlivé místnosti Schwarzenberg nepopsal. Další z cílů cesty, který byl na programu 3. srpna, na knížete nepochybně velmi zapůsobil: „Kolem druhé hodiny jsme opustili Panshangor185 a jeli skrze velmi pěknou zemi až do blízkosti Ashride,186 jednoho z nejkrásnějších zámků Anglie, jež jsou zcela ve středověkém stylu. Členění

178

Takto označuje oblast Paul JOHNSON, Castles of England, Scotland and Wales, London 1992, s. 187 kvůli mnoha romantickým ruinám zdejších hradů. Daný kraj tudíž mohl nabídnout inspiraci pro vznik nového proudu. 179 Citováno dle: Deníkový záznam z 1. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 180 Citováno dle: Tamtéž. 181 Citováno dle: Tamtéž. 182 Z pozdějšího zápisu vyplývá, že byli kníže a jeho doprovod ubytováni v Panshangeru, odkud se Jan Adolf vydal právě do Hatfieldu. Tamtéž. 183 Bohužel se mi nepodařilo určit, o jakou osobu se jednalo; otázkou také zůstává, jestli Schwarzenberg zapsal její jméno správně. 184 Citováno dle: Deníkový záznam z 2. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 185 Správně Panshanger. 186 Správně Ashridge.

50

pokojů, skleníky, kaple, květinová zahrada, všechno nádherné. Také jsme dostali svolení jakéhosi člověka smět se jít podívat dovnitř. Vlastníkem zámku je vdova Lady Brigwatter. 187 Schodiště nebo strop haly zaslouží zmínku. Jídelna má jedno okno do zahrady a druhé směrem ke skleníku. Jedním slovem nelze říct, na co se dívat dříve. V květinové zahradě se mi líbí koše a železné oplocení. Trávníky jsou dobře udržované, jako vůbec všechno. Poté, co jsme si zde ve spěchu dali oběd, jeli jsme do Wooburn,188 o čemž budu mluvit později.“189 Je patrné, že Ashridge House hodnotil Schwarzenberg velmi pozitivně. Ostatně není divu, vezmeme-li v potaz, že se mu líbily zdánlivě středověké rytířské hrady, obklopené zahradami a krajinářským parkem. Ashridge, který si mohl Jan Adolf důkladně prohlédnout, skutečně patří mezi klenoty architektury ovlivněné historismem. Mezi její skvosty jej zařadil slavný James Wyatt. Majitel usedlosti, hrabě z Bridgewater, jej pověřil, aby stavbu přestavěl neogoticky. Wyatt se díla ujal a začalo vznikat jedno z nejvelkolepějších a nejreprezentativnějších aristokratických sídel v Británii. James Wyatt a jeho synovec Jeffry, který stavbu roku 1814 dokončil, vytvořili přímo vzor pro mnohé stavby inspirované gotickým revivalem. Na dalším z navštívených míst, jež kníže ve svém deníku zmínil, ačkoliv jeho jméno špatně zapsal, musel Jan Adolf vyměnit historismus za klasicismus. Přesto Woburn (nebo přesněji Woburn Abbey) vůbec nehodnotil negativně, alespoň jeho blízké okolí ne: „Po osmé hodině jsem vstal a šel do zahrady, která je velmi pěkná. Po desáté hodině se snídalo a poté následovala procházka po zahradě květinové i té zadní. Ty jsou, ostatně jako muzeum a jezdecká škola, velmi pěkné.“190 Doposud se program knížete, co se navštívených pamětihodností týče, poměrně značně lišil od jeho první výpravy z let 1825 a 1826. S výjimkou Windsoru a několika málo dalších míst se na většině zámků ocitl nyní poprvé. Po Woburn Abbey ovšem zamířil na Stowe, jenž jej přivítal už před třinácti lety. Fakt, že mu určité věci utkvěly v paměti, částečně naznačují i jeho zápisy. „V Stow191 jsme se na chvilku zastavili, abychom si prohlédli obrazy vévody z Buckinhamu.192 Vévoda z Buckinhamu má jednoho velmi hezkého Van Dycka a sbírku Rembrandta.“193 Obrazy byly také jedinou záležitostí, jíž Jan Adolf ve svém zápisu věnoval pozornost. Nedlouho poté následovala návštěva Warwicku, který byl rovněž významným bodem na programu už v roce 1825. Přestože se tehdy kníže nad celou stavbou rozplýval, nyní pouze 187

Správně Bridgewater. Správně Woburn (Abbey). 189 Citováno dle: Deníkový záznam z 3. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 190 Citováno dle: Deníkový záznam ze 4. srpna 1838. Tamtéž. 191 Jedná se o další z chyb v deníku, správně Stowe. 192 Správně vévody z Buckinghamu. 193 Citováno dle: Deníkový záznam z 5. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 188

51

podotknul, že se vydal do Warwicku, aby si zde „prohlédl starý zámek“.194 Odtud putoval do průmyslového Birminghamu, do nějž dorazil 8. srpna. Následujícího dne obdivoval poblíž Bangoru most,195 jenž byl „520–25 kroků dlouhý a impozantní“ a jehož konstrukce mu připadala „pozoruhodná“.196 Knížete zaujala i stavba, kterou si prohlédl nazítří: „Ráno jsme viděli v Pernain197 zámek postavený v byzantinském stylu. Nádhera.“198 Nic víc není třeba dodat. Jana Adolfa totiž uchvátila dokonale vytvořená pohádková kulisa historismu. Pernhyn Castle nebo – jak o něm psal Jan Adolf – Pernain, svědčí o něčem, co bylo později patrné i ve Schwarzenbergově domovině. Zámecká architektura v období historismu nevznikla pouze z popudu historické šlechty, ale také třeba na základě iniciativy úspěšných podnikatelů a obchodníků. Ti se stavbami přestavěnými v duchu historismu snažili ukázat své bohatství. Majitel Pernhyn Castle, velšský milionář George Hay Dawkins-Pennant, se roku 1827 rozhodl, že hrad zrekonstruuje. Mělo se jednat o úpravy ve „středověkém duchu“, ačkoliv jedna taková přestavba již byla provedena roku 1782 Samuelem Wyattem. U druhé historizující přestavby, tedy té z 19. století, je třeba se pozastavit, neboť dokládá jinou zajímavou skutečnost. Walter Scott, který nemálo ovlivnil romantismus a historismus v umění, zasáhl do podoby architektury ovlivněné středověkými formami ještě hlouběji. Nebo alespoň hrdinové jeho knih. Zlom nastal poté, co byl roku 1820 vydán román Ivanhoe. Jestliže v Británii vznikl tzv. Gothic Revival, vytvářel se po roce 1820 jakýsi „Norman revival“. Majitelé venkovských sídel ovlivnění Scottem tak rázem přikročili k „normanizaci“ svých hradů.199 Jedním z nich byl právě zmíněný Dawkins-Pennant, který se obrátil na architekta Thomase Hoppera, oblíbence Jiřího IV. Vlivy, jež Schwarzenberg označil jako byzantské, byly tedy ve skutečnosti vlivy normanskými. Ve výsledku úprav lze vysledovat i jeden velmi poetický a symbolický moment. Jako materiál bylo použito mimo jiné i to, díky čemu rodina milionáře zbohatla – břidlice. Břidlicí zdobené interiéry, zdánlivě středověký exteriér a mnohé další si Schwarzenberg mohl během své krátké návštěvy pečlivě prohlédnout. Dle zápisů v deníku poté následoval Liverpool a po několika krátkých zastávkách kníže překročil hranice Anglie a ocitl se ve Skotsku, kde mimo jiné navštívil Bow Hill. 194

Citováno dle: Deníkový záznam ze 7. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 195 Domnívám se, že se jedná o Menai Bridge. 196 Citováno dle: Deníkový záznam z 9. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 197 Vzhledem k trase, po níž se kníže ubíral, a dodatku, že se jedná o Byzancí inspirovanou architekturu, soudím, že se téměř určitě jedná o Pernhyn Castle. 198 Citováno dle: Deníkový záznam z 10. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 199 K problematice „normanského“ revivalu podrobněji in: Paul JOHNSON, Castles of England, Scotland and Wales, s. 189.

52

O jeho okolí Schwarzenberg nelichotivě poznamenal, že se jedná o „nepříliš pěknou oblast, neboť tato krajina není nic jiného než holé pahorky, které aspoň poskytují pastviny pro anglické ovce. Oku se zde nenaskýtá žádný hezký pohled, celá krajina mi připomíná naše méně pěkné v Čechách.“200 Následující poznámky knížete sice umožňují rekonstruovat jeho program, nicméně nemají žádnou výpovědní hodnotu. Ze stylu písma je patrné, že si nyní vše poznamenával ve spěchu. Tomu pak odpovídá i stručnost, která nedovolí dozvědět se více. Co se týče návštěvy skotských hradů, bylo do deníku pouze zapsáno, co a kdy kníže navštívil. Víc soudit nelze. Rovněž o návštěvě Drumlanringu Jan Adolf neprozradil mnoho, pouze skutečnost, že „zámek je starý“.201 Když se poté pokoušel popsat vzhled nebo vybavení místností, skončil uprostřed věty. Ovšem navzdory tomu nezapomněl v deníku podotknout, v kolik hodin šel spát. Vše tudíž opravdu svědčí o tom, že jeho program byl velmi nabitý. 19. srpna se Jan Adolf ocitl v Glasgow, o několik dní později zavítal do Edinburgu. Dříve než přišla na řadu skotská metropole, prohlédl si krátce další ze zámků: „Přijeli jsme [do Edinburgu] večer poté, co jsme se na cestě zastavili v Hopetown House,202 v zámku lorda Hopetowna.203 Van Dyckové i jiné obrazy [...] musí být obdivovány.“204 V Edinburgu podnikl Schwarzenberg nejrozličnější aktivity: „[...] šel jsem do banky M. Forbese, kde jsem si vyzvedl peníze. Vrátil jsem se domů a po obědě nakupoval, poté jsme navštívili Salisbury Craegs,205 odkud se člověku nabízí úžasný výhled, který je srovnatelný pouze s Neapolí. Město [Edinburg] je také tím nejhezčím, které znám. Viděli jsme Holly Rode 206 a pokoje Marie Stuartovny, poté jsme se vydali na cestu.“207 Po několika dnech Jan Adolf i jeho doprovod opustili Skotsko a vrátili se zpět do Anglie. Nemohli vynechat prohlídku Yorku, která se uskutečnila 27. srpna. O dva dny později zavítali opět do Londýna. Zajímavá poznámka se vztahuje ke dni brzy po příjezdu do britské metropole. Z deníkového zápisu z 31. srpna lze totiž skutečně doložit přítomnost stavebního ředitele Wilhelma Nevenhorsta: „Ráno mi Nevenhorst ukázal své skici a kresby.“208 Zatímco při líčení první britské cesty z let 1825 a 1826 kníže neustále vyprávěl o hraběti Harrachovi a v případě druhé cesty několikrát zmínil Paula Esterházyho, v souvislosti s Nevenhorstem nelze najít téměř 200

Citováno dle: Deníkový záznam ze 14. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 201 Citováno dle: Deníkový záznam z 16. srpna 1838. Tamtéž. 202 Správně Houpetoun House. 203 Správně lord Hopetoun. 204 Citováno dle: Deníkový záznam z 24. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 205 Tyto skály v Edinburgu se správně nazývají Salisbury Crags. 206 Jedná se o Holyrood Palace, sídlo skotských a posléze britských panovníků. 207 Citováno dle: Deníkový záznam z 25. srpna 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 208 Citováno dle: Deníkový záznam z 31. srpna 1838. Tamtéž.

53

nic jiného než tuto větu. Na jejím základě ale lze opět poukázat na to, jaký byl patrně jeho úkol. Rovněž Nevenhorst se měl seznámit s britskými stavbami upravenými v duchu historismu, pokud chtěl jeho pán přebudovat jeden ze svých zámků. Vždyť jak by mohlo vzniknout Británií inspirované sídlo, jakým se měla Hluboká stát, pokud by jeho architekt neznal zákonitosti a charakteristické rysy tamější architektury? Možná právě tuto otázku si kníže pokládal, než se rozhodl vzít svého stavitele s sebou. I na začátku září pobýval Jan Adolf v Londýně. Velmi často mu společnost dělal zmíněný Paul Esterházy. Spolu s ním navštěvoval kníže nejrůznější bankety a scházel se s britskými aristokraty a diplomaty. Jistá diplomatická záležitost Schwarzenberga čekala také 5. září, kdy byl královnou pozván na její zámek ve Windsoru. Den líčil kníže takto: ,,Dopoledne jsem se trochu projížděl a okolo půl třetí jsem se vydal s Windischgrätzem a hrabětem Erdödym209 do Gunsbury Park210 k Rotschildovi. [...] Procházeli jsme se v zahradě, navštívili skleník, jedli dobré hrozny, odmítli oběd a jeli přes Honedslo211 do Windsoru,212 kam jsme byli pozváni královnou. Viděl jsem hezký byt. Jeden salon byl pokojem, v němž zemřeli králové Jiří IV. a Vilém IV., dále [následovala] jejich převlékárna a ložnice. Na terase jsme si udělali malou vycházku a viděli královnu, jak přijíždí na koni. V půl osmé byl čas k stolování. Odpočinuli jsme si a šli do salonu, kde už se shromáždili někteří pánové. Lord Falkland nám ukázal naše místa a řekl nám, vedle koho jsme se posadili. Mně připadla vévodkyně z Kentu, která byla po mé levici, a po své pravici jsem měl dvorní dámu královny. Král belgický přijel spolu se svou ženou před hodinou, seděl mezi královnou a vévodkyní. Na druhé straně od královny seděl lord Melburn, 213 naproti pak belgická královna mezi Windisgrätzem a belgickým ministrem Van der Weyerem.“214 Daleko důležitější než informace týkající se programu a přítomných osob může být další z poznámek knížete, vztahující se k samotné audienci u britské panovnice: „[...] královna mě přijala opravdu laskavě, politovala toho, že nemůže vidět mou ženu a informovala se o její přítomnosti.“215 Jak bylo uvedeno výše, neznamená tento zápis ze Schwarzenbergova deníku, že Eleonora Británii vůbec nenavštívila. Kněžna pouze patrně odjela z Anglie ještě před audiencí a návštěvou Windsoru. Ostatně vezmeme-li v úvahu, že již před svým odjezdem byl Jan Adolf 209

Bohužel není jasné, o jaké členy těchto dvou rodin se jedná; z deníku ani nevyplývá, proč Anglii navštívili. Pochopitelně se nabízí možnost, že i oni byli členy diplomatického poselstva stejně jako Schwarzenberg, avšak tuto domněnku nelze potvrdit. 210 Správně Gunnersbury Park. 211 Domnívám se, že se jedná pravděpodobně o čtvrť Hounslow, vzdálenou pouze několik málo mil od Gunnersbury Park. 212 Zajímavé je, že kníže během cesty z roku 1825 a také v první části deníku z roku 1838 zmiňoval zámek špatně jako „Winsor“. Nyní ale vše napravil. Je možné, že si svou chybu uvědomil při čtení královnina zvacího dopisu. 213 Správně Melbourne. 214 Citováno dle: Deníkový záznam z 5. září 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 215 Citováno dle: Tamtéž.

54

rozhodnut pro přestavbu Hluboké, bylo by podivné, kdyby býval svou ženu nevzal s sebou. Je patrné, že to byla právě kněžna, kdo svými připomínkami do značné míry ovlivňoval, jak bude jejich nový zámek nakonec vypadat. Přestože se kněžna návštěvy Windsoru nezúčastnila, jejímu manželovi nebránilo nic v tom, aby si celý zámek pečlivě prohlédl. Bohužel jsou jeho zápisy opět velmi stručné. Jaké dojmy si tedy kníže odnášel, lze odvodit pouze z jeho předchozí návštěvy okolí zámku, která se uskutečnila o několik měsíců dříve, tedy v červenci 1838. Vzhledem k faktu, že měl ale tehdy Schwarzenberg příležitost prohlédnout si sídlo pouze zvenku, chybí informace o dojmech z interiérů. V deníku kníže rovněž nezaznamenal, jak se Windsor proměnil za třináct let od doby, kdy jej spatřil poprvé. Když přijel do Anglie v roce 1825, byla přestavba zámku na samém počátku. Nyní byly historizující úpravy pod vedením slavného Wyattvilla téměř u konce. Jeffrey Wyattville až do své smrti roku 1840 pracoval zde ve Windsoru, aby z něj i jeho sálů vytvořil důstojné sídlo hodné významu a slávy britských panovníků. Jakmile se Schwarzenberg rozloučil s Viktorií, která opět „politovala, že nemůže vidět kněžnu“,216 odjel zpátky do Londýna. Blížil se konec britského pobytu. Jan Adolf se ještě několikrát shledal s Paulem Esterházym a brzy poté opustil metropoli. V pondělí 10. srpna dorazil do Doveru, kde se nalodil. Po třech hodinách klidné plavby se v Calais ocitl na francouzské půdě.217 Odtud zamířil i s hrabětem Erdödym do Boulogne. Následovala návštěva Paříže, která trvala s přestávkami několik měsíců. Kníže během této části pobytu navštěvoval pamětihodnosti, konal vyjížďky do blízkého okolí a několikrát se i zúčastnil lovu. Samozřejmě přišlo na řadu i navázání nových známostí s vlivnými osobnostmi. Ve Francii a jejím největším městě Paříži pobýval Schwarzenberg až do 19. listopadu, kdy odjel. Stejně jako v roce 1825 nezakončil ani během této cesty svůj deník návratem domů, ale ještě dlouho před ním. V tomto případě zcela na závěr poznamenal, že si „špatný stav cest snad nelze ani představit“.218 Co následovalo poté, lze odvodit pouze z cestovních účtů. Po Francii se kníže dostal do Švýcarska a brzy konečně do Vídně, kde také tato několik měsíců trvající cesta začala. Na rozdíl od první návštěvy britských ostrovů kníže nevěnoval vůbec žádnou pozornost hutím ani továrnám. Nyní už se soustředil, když jej nečekaly diplomatické povinnosti, pouze na objevování i znovuobjevování zcela jiných krás Británie, totiž jejích pamětihodností. Starých středověkých hradů, ale i pohodlných útulných zámků, kterých Jan Adolf viděl nespočet.

216

Citováno dle: Deníkový záznam z 6. září 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2. 217 Vzhledem k tématu práce a prakticky žádné souvislosti se schwarzenberskou Hlubokou nepokládám za důležité podrobně vylíčit náplň jednotlivých dnů po odjezdu z Británie. Proto se omezím pouze na nejnutnější, čili na sestavení trasy, kterou se kníže ubíral. 218 Citováno dle: Deníkový záznam z 19. listopadu 1838. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, RA Schwarzenberků, inv. č. 7b/2.

55

Avšak, jak bylo ukázáno, v souvislosti s ideou přestavby Hluboké nebyla tato cesta stěžejní. Daleko důležitější proto musela být první návštěva britských ostrovů z let 1825 a 1826. Jisté také je, že to hlavní a nejdůležitější se odehrálo až po návratu z druhé cesty. Z Hluboké měl začít vyrůstat majestátní zámek, dominanta celého kraje. Pakliže kníže v roce 1838 do Anglie odjížděl s úmyslem budoucích úprav svého jihočeského sídla, nepřináší jeho deník jasnou odpověď na otázku, jestli jej některá britská sídla ovlivnila více než jiná. Dalo by se soudit, že jej mohly inspirovat zámky jako Ashridge, Windsor či Warwick, které ho dle vlastních zápisů přímo ohromily (v případě Warwicku je nutné vyzdvihnout především cestu z let 1825 a 1826). Jakýkoliv jiný náznak toho, že se Schwarzenberg nechal inspirovat jimi, ovšem chybí. Po návratu z Británie čekala Jana Adolfa nelehká práce. Zajímavé ale je, že v roce 1839, kdy kníže svůj záměr přestavět zámek oznámil, začala rovněž stavba harrachovského Hrádku u Nechanic. Hrabě František Arnošt, s nímž Schwarzenberg procestoval Británii v letech 1825–1826 i mezi lety 1838 a 1839, nyní také přistoupil k velkému kroku. Nejpozději roku 1839 se tudíž k stavebním pracím odhodlal jak Harrach, tak Schwarzenberg (který s nápadem přišel pravděpodobně ještě dříve). Kníže Liechtenstein k úpravám Lednice přistoupil v o něco pozdější době. Trvalo ale ještě dlouho, než všichni tři spatřili výsledky svého snažení.

56

7. Přestavba Hluboké Zdroje inspirace Jakmile se kníže rozhodl vystavět monumentální památník svého rodu, bylo zapotřebí vytvořit konečnou představu, jak by vlastně měl vypadat. V celém procesu hrály pochopitelně nejdůležitější roli dva subjekty – knížecí pár a jimi vybraný architekt. Jan Adolf i Eleonora pravděpodobně po nedávné návštěvě Anglie, Walesu a Skotska věděli, co přibližně od svého architekta požadovat. Nicméně samotný pobyt v Británii nebyl jediným zdrojem inspirace. I britští aristokraté se mohli nechat něčím inspirovat, především „předlohovými knihami“. Základním dílem, které nesmělo chybět v žádné zámecké knihovně, byly čtyři svazky Josepha Nashe o starých venkovských sídlech. Jeho „The Mansions of England in the Olden Time“ ovšem ovlivnily výslednou podobu nejen britských šlechtických sídel. Kresby interiérů i exteriérů starých anglických „castles“ se totiž následně staly vzorem i pro přestavbu mnohých hradů a zámků v pevninské Evropě. První svazek byl vydán v Londýně roku 1839, poslední o deset let později.219 Majitelé Hluboké měli zřejmě k dispozici i další publikace. Jednalo se o dílo Charlese Jamese Richardsona „Architectural Remains of the Reigns of Elizabeth and James I.“ a dále o knihy Owena Jonese „Designs for Mosaic and Tesselated Pavements“ a Francise Orpena Morrise „The Ancestral Homes of Britain“.220 Neméně důležitá publikace s názvem „Entwürfe zu gotischen Möbeln“, vydaná roku 1851, je dílem Georga Gottlieba Ungewittera. Podle ní byl zhotoven nábytek pro některé historismem ovlivněné zámky různých zemí, včetně českých. Stopy Ungewitterovy práce je tudíž možné naleznout ve Žlebech, Hrádku u Nechanic, na Sychrově i na Hluboké.221 Co se týče samotného exteriéru, přisuzuje se velká role při rozhodování o nové podobě Hluboké návštěvě Windsoru. To dokládá i František Adolf Šubert svým tvrzením, že „za hlavní vzor [...] sloužil Hluboké královský zámek anglický ve Windsoru“.222 Podobně August Sedláček

219

I pro Hlubokou zakoupili Schwarzenbergové toto dílo. Dle inventáře hlubocké knihovny uloženého v Národním muzeu byly tři svazky (čtvrtý pravděpodobně chyběl) opatřeny signaturami 9846 –9848 Artes 89. 220 Tyto knihy uvádí Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001, s. 31 –32. Osobně jsem pracoval s inventárním seznamem hlubocké knihovny uloženým dnes v Národním muzeu, ale tato díla jsem v něm nenašel. Pravděpodobně se jedná o chybu a neúplnost tohoto katalogu, který byl vypracován až dodatečně 221 Marie POSPÍŠILOVÁ, Podněty, zdroje a motivy inspirace pro uplatnění historismu v českých zemích s uvedením příkladů, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 62. 222 Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, Praha 1882, s. 187.

57

napsal, že je Hluboká „napodobena po zámku Windsorském“.223 Ani ze stavebních plánů, ani z jiných archivních materiálů však nelze vyčíst, že kníže zamýšlel vytvořit jeho kopii. Jen se jím patrně nechal lehce inspirovat, stejně jako mnoha jinými britskými zámky. Jistá podoba mohla navíc vzniknout volbou stejného stylu, v jehož duchu byl přestavěn i Windsor – romantické neogotiky. Jan Adolf a Eleonora ale plány pravděpodobně nechtěli vyhotovit na základě ovlivnění jedním konkrétním aristokratickým sídlem, ovlivnila je architektura celé Británie. V neposlední řadě mohl pomoci i Wilhelm Nevenhorst, který po návratu z cesty vytvořil pro svého pána taktéž jakousi „předlohovou knihu“.224 Spíše než při přestavbě samotného zámku ovšem posloužila při úpravách přilehlého krajinářského parku.

Průběh přestavby Přestože kníže Jan Adolf oznámil svůj záměr přebudovat Hlubokou v duchu romantismu již roku 1839, stavební práce ještě tehdy nezačaly. Před samotným zahájením činností bylo nutné vše pečlivě připravit, což v případě tak velkého projektu obnášelo mnoho důležitých záležitostí – vybrat architekta, vytvořit jednotlivé plány a rozpočet alespoň pro nejbližší léta i spoustu jiných úkolů. Co se prvního bodu týče, překvapivě nepadla volba na Nevenhorsta, ale na Franze 225

Beera.

Proč kníže pověřil jeho a nikoliv Nevenhorsta, který s ním procestoval Británii, nelze

uspokojivě vysvětlit ani na základě důkladného studia pramenů. Existují patrně dvě možnosti: Buď si kníže nebyl jistý, že je Nevenhorst tím pravým pro vedení přestavby, nebo se naopak dozvěděl o Beerovu nadání. Proti první možnosti ale svědčí zmíněná Nevenhorstova přítomnost v Británii mezi lety 1838 a 1839. Jako pravděpodobnější se proto může jevit druhý argument. Beerovo jméno je dnes totiž spojeno s realizací mnoha architektonických projektů. Hrabě Emanuel Zichy-Ferraris jej pověřil vytvořením romantického zámku v Rusovcích,226 kromě toho se daný architekt podílel i na přestavbě harrachovského paláce ve Vídni.227 Smlouva mezi Schwar-

223

Citováno dle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, Praha 1996, s. 127. 224 Wilhelm NEVENHORST, Einige Ansichten als Verschönerungs-Bau-Behelfe von Landschlössern, Wohn– und Wirtschaftsgebäuden, Cottages, Gartenverzierungen und Parkanlagen, Wien 1847. 225 Franz Beer (1804–1861) studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění a posléze na polytechnice tamtéž. Poté začal pracovat pro některé šlechtické rodiny, vypracoval plány pro přestavbu několika venkovských sídel i paláců ve Vídni. 226 Přestavba zámku Rusovce u Bratislavy pod Beerovým vedením probíhala mezi lety 1843–1850. 227 Jindřich Vybíral uvádí, že Beera Schwarzenbergovi doporučil možná právě František Arnošt Harrach, pro nějž daný architekt pracoval také krátce v Hrádku u Nechanic. Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999, s. 32. Pokud by bylo možné správnost této teze doložit, byla by odpověď na otázku, proč kníže nepověřil Nevenhorsta, více než jasná.

58

zenbergem a Beerem byla uzavřena v prosinci 1842.228 Podle ní měl být Beer jedinou osobou, která stavbu povede. Jako adekvátní odměna mu za to ročně náleželo 1600 zlatých. Zároveň se ale musel zavázat, že bude na Hluboké přítomen vždy v době prací, tedy od jara do podzimu. Kníže ovšem učinil několik výjimek. Pokud se musel stavitel vzdálit, nesmělo to být více než dvakrát za rok a žádný z pobytů mimo Hlubokou neměl trvat déle než čtrnáct dnů. Jelikož ale nebyl Jan Adolf jediným „objednavatelem“, pro kterého tento architekt pracoval, učinil mu ještě jeden ústupek. Pouze v roce 1843 mohl „kvůli přijatým zakázkám u knížete Metternicha229 a hraběte Emanuela Zichyho, k nimž dostal svolení Jeho Jasnosti, podniknout další cesty, avšak na vlastní náklady“.230 Další podmínkou bylo, že se jednou za rok uskuteční stavební konference, na níž bude schválena částka, kterou bude možné pro příští rok uvolnit. Na základě stanovisek konference byl poté Beer vždy pověřen sestavením jak přehledu plánů pro následující období, tak i předběžných výdajů. Před Beerem ale stál nelehký úkol. Romantismus se v českých zemích šířil zatím velmi pozvolna. I když již tehdy existovaly příklady architektury ovlivněné daným fenoménem, jednalo se zpravidla o stavby jiného charakteru a menších rozměrů. Hluboká Jana Adolfa se ale měla stát přímo monumentálním počinem. Knížecí architekt z uvedeného důvodu nemohl ve větší míře hledat inspiraci u zámků v Rakouském císařství.231 Jeho plány musely vycházet z velké části z vlastních představ o romantismu a gotizující architektuře. Pokud se Beer snažil vytvořit zámek inspirovaný gotickým stavitelstvím, možná poněkud překvapí, že se v archivních pramenech vztahujících se k přestavbě slovo „gotický“ neobjevuje. Kníže si přál úpravy ve „středověkém stylu“, o čemž svědčí i zdůvodnění, že „zámek Hluboká [...] je skrze svou polohu, stáří a historické vzpomínky, které se k němu váží, velmi vhodný pro středověký styl“, a proto byl „tento styl vybrán pro plánovanou přestavbu“.232 Stavitelské aktivity Jana Adolfa měly tudíž odkazovat na gotický hrad, jímž Hluboká kdysi byla, a jeho historii, ale i na dlouhou historii Schwarzenbergů.

Smlouva je uložena ve Státním oblastním archivu v Třeboni, fondu Velkostatek Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1841–1843). 229 Bohužel se mi nepodařilo dohledat, o jakou zakázku se jednalo. 230 Citováno dle: Smlouva z 28. prosince 1842. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1841–1843). 231 Jako jeden z několika málo větších projektů se nabízí zámek Franzensburg v Laxenburgu, nicméně vzhledem k tomu, že si kníže jistě přál vytvořit spíše Anglii evokující sídlo, a prakticky žádné podobnosti mezi Franzensburgem a Hlubokou je možné zavrhnout případný vliv daného zámku na přestavbu Schwarzenbergovy Hluboké. 232 Citováno dle: Program pro přestavbu Hluboké a jejího blízkého okolí, nedatováno. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1841–1843). 228

59

Celý doposud barokní komplex měl projít radikální proměnou. Kníže rozhodl zachovat jenom budovu tzv. Šteklu a dům s nápisem „Fructus Belli“,233 sloužící jako byt ředitele panství. Všechno ostatní jako vrchnostenské kanceláře či byty úředníků „bude strženo, čímž vznikne před vjezdem do zámku volný prostor“.234 Kromě uvedených příkladů existuje ještě něco, co Jan Adolf zachoval, a to dispozice a tvar starého zámku. Tomu měl také odpovídat půdorys nového sídla. Za vjezdem do zámku menší první nádvoří, kromě něj dále větší druhé nádvoří. Jen s někdejším třetím nádvořím výsledný projekt nepočítal, neboť na jeho místě měla vzniknout monumentální schodišťová hala. Ačkoliv nejsou dnes stopy po barokní Hluboké prakticky vidět, mnohé z ní výsledný plán využil a převzal. Ještě předtím však byly vyhotoveny jiné plány, jež se lišily jednak od návrhu realizovaného, jednak od dispozice starého zámku. První Beerovy návrhy jsou datovány do roku 1841. Už na nich je patrné Schwarzenbergovo přání vytvořit „kus Anglie v Čechách“.235 Celý zámek nese náznaky (byť místy jen velmi lehké) inspirace gotickým revivalem a částečně působí dojmem rytířského hradu. Symetrickému západnímu průčelí měl dominovat rizalit se dvěma rytíři a erbem rodiny stavitele, umístěným do jeho štítu. Za rizalitem byla plánována hranolová věž, která v mnohých ohledech nápadně připomíná středovou věž harrachovského Hrádku u Nechanic. Do nároží průčelí situoval Beer rovněž dvě osmiboké věžičky. Co se ostatních křídel týče, je pro ně typická symetrie, již architekt převzal pravděpodobně z doznívajícího klasicismu. Jižní fasáda působí dojmem monumentálnosti. Do jejího středu umístil Beer mohutný rizalit, nad nímž vystupuje osmiboká hlavní věž a který je zakončený na obou stranách štíhlými věžicemi. Stejné zakončení zvolil Beer také pro nároží. Minulé doby mělo připomínat i cimbuří, lomeným obloukem zakončená okna nebo erby majitelů zasazené do zdi. 236 Nicméně větší počet detailů charakteristických pro gotizující architekturu v těchto návrzích chybí. Z plánu je navíc patrná skutečnost, že byl (ostatně jako i ten výsledný) vypracován v začátcích historismu (byť ne v úplných), v jeho romantické fázi. V době, kdy ještě neexistoval pevněji stanovený program a zákonitosti, kterých se měla stavba držet. V tom je ovšem možno vidět i výhodu, jelikož nebyl stavitel svázán určitým estetickým kánonem a přísnými pravidly. Naopak mohl využít vlastní fantazie k vyjádření hlubších myšlenek, typických pro stavby ovlivněné historismem. K realizaci daného plánu nakonec nedošlo, neboť byl Beer později pověřen vytvořením nového. Na něm mohl poté svou fantazii ukázat ještě více. Sluší se ovšem 233

Budovu s tímto příznačným názvem nechal v době třicetileté války postavit generál Baltasar Marradas, tehdejší vlastník zámku. František JANOVSKÝ – Antonín MARKUS, Zámek Hluboká nad Vltavou a zámek Ohrada s lovčím museem. Stručný přehled dějinný a průvodce, České Budějovice 1934, s. 7. 234 Citováno dle: Program pro přestavbu Hluboké a jejího blízkého okolí, nedatováno. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1841–1843). 235 Takto zámek nazývá např. Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 25. 236 Plány z roku 1841 viz přílohy č. 15 a 16.

60

podotknout, že architektova fantazie musela být vždy v souladu s představami a myšlením zadavatele. Než byl ale druhý plán vypracován, uplynulo několik let. Mezitím byly na programu počiny nemající pro samotnou přestavbu Hluboké až tak zásadní význam. Ačkoliv Jindřich Vybíral uvádí, že se tehdy „těžiště stavebních aktivit přesunulo do hlubockého Podhradí“,237 drobné zásahy v dané době čekaly i samotný zámek. Bylo totiž nutné zbořit některé zdi, avšak na přelomu let 1840 a 1841 se práce na stavbě zámku „musely kvůli nezvykle silným mrazům na šest týdnů přerušit“.238 Teprve poté, co mrazy částečně ustaly, se 4. ledna opět začalo s bouráním zdí v zámku.239 Někdy ve stejné době započala výstavba čínského letohrádku v krajinářském parku, kde pracovalo dvanáct až čtrnáct mužů, nicméně kvůli nepříznivému počasí ustaly práce i zde. Hlavním bodem stavebních aktivit ale zatím skutečně bylo Podhradí, kde se připravovala výstavba nového úřednického domu a později i kostela. Jak pro úřednický dům, tak pro kostel musel Beer vypracovat příslušné plány. Když je kníže schválil, mohlo vše začít. K realizaci prvně zmíněného se přikročilo roku 1843. Z pramenů vyplývá, že měla být stavba dokončena v následujícím roce, neboť kníže žádal respektování všech nařízení ohledně materiálu, „aby nemohlo nastat žádné zdržení oproti plánu dokončení úřednické budovy na podzim 1844“.240 Přestože je možné označit za počátek samotné výstavby kostela v obci rok 1845,241 přípravné práce musely být zahájeny už o rok dříve. O tom svědčí i dokument týkající se aktivit plánovaných na rok 1844, který se v několika bodech zmínil i o kostelu.242 Potvrzuje to ostatně i zpráva z března 1845, jež knížeti sdělovala, že po zimě a přerušení veškerých činností „se neúprosně blíží čas k opětovnému začátku stavby kostela a jízdárny“.243 Dalším krokem, k němuž se kníže odhodlal, byla zmíněná zimní jízdárna. Rovněž i o ní platí, že podnět k jejímu vzniku dal Jan Adolf už roku 1844. Návrhy některých jejích částí ale žádal po Beerovi až o rok později. Ve stejné době byl architekt nabádán vrchnostenskými úředníky, aby pro Schwarzenbergovo nové sídlo navrhl plán, „v němž budou zachyceny alespoň vnější obrysy [zámku]“ a který bude „spolehlivě ještě před začátkem zimy [1845] předložen Jeho Jasnosti“.244 Dle protokolu Beer plány vytvořil včas a úředníci je poskytli knížeti 20. května

237

Citováno dle: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 39. Citováno dle: Úřední zpráva z 5. února 1841, SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1841–1843). 239 Tamtéž. 240 Citováno dle: Poznámky pro stavební rok 1844. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1844–1846). 241 Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 44. 242 Poznámky pro stavební rok 1844. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1844–1846). 243 Citováno dle: Úřední zpráva z 18. března 1845. Tamtéž. 244 Citováno dle: Poznámky k zámecké stavbě, nedatováno. Tamtéž. 238

61

1845.245 O několik dní později se k nim Jan Adolf souhlasně vyjádřil: „[...] elaboráty, které Nám byly předloženy, jsme potvrdili a předali [stavebnímu] inspektorovi.“246 Jak je patrné z úředních zpráv i poznámek knížete, všechny projekty, jež chtěl Jan Adolf realizovat, nevznikaly najednou, ale postupně. Rovněž se měnily v průběhu času. Beer byl vždy nejdříve pověřen vytvořením předběžných plánů a nákresů zachycujících exteriér jako celek. Detaily exteriéru a všechny interiéry přišly na řadu mnohem později. Daný fakt lze doložit i u jízdárny, u níž byla odsouhlasena prozatím jenom poloha (tedy v blízkosti vstupního průčelí zámku) a její přibližný vzhled. Čas pro dohotovení zbylých plánů měl teprve přijít, neboť v následujících letech Schwarzenberg požadoval mnohé další nákresy. Proto také vrchnostenští úředníci prosili na začátku roku 1846 „knížecího stavebního konzultanta Beera k neodkladnému vyhotovení a zaslání“247 elaborátů týkajících se mimo jiné několika pokojů v obytné části jízdárny nebo jednotlivých věcí pro kostel jako dveří či zpovědnice. Stejný postup se opakoval i během blížících se hlavních prací na stavbě samotného zámku. Kníže se už nyní nespokojil s Beerovými návrhy z roku 1841 a nechal si pro své sídlo vytvořit jiné. U nových, datovaných do roku 1846,248 lze najít mnoho shodných rysů se staršími nákresy. Obě varianty vesměs počítaly s velkým množstvím věží, umístěných vždy alespoň v jednotlivých nárožích, přesto byl oproti plánům z roku 1841 nyní jejich počet snížen. V roce 1846 se už také na jižní straně neplánovala výstavba mohutného středového rizalitu, ale pouze jeho užší varianty. Co se však rozhodně novému projektu nedá upřít, je pompéznost vstupního průčelí. Zde naopak Beer přidal další dvě věže. Nic nemohlo výsledný dojem umocnit více než věž hlavní, tyčící se za nimi. Každý obyčejný smrtelník musel být ohromen mocí rodu stavitele, kterou celá stavba jako by vyjadřovala. To nejtěžší však stále ještě čekalo – proměnit plán ve skutečnost. Nebylo by se to podařilo bez Beera a opory v dalších lidech, kterým kníže – co se stavebních záležitostí týče – plně důvěřoval. Nejvýše stáli stavební mistr Wlasak a pod ním Damasius Deworezky, který se ze stavebního praktikanta vypracoval ve schopného architekta a později celé dílo dokončil.249 Zatím ale měl hlavní slovo Beer. Ten také určil, čemu měla být věnována pozornost v budoucnosti. Pro rok 1847 si vytvořil několik bodů, podle nichž mimo jiné plánoval obezdění hlavní věže nebo stržení některých zdí na prvním nádvoří.250 Z jeho záměrů je navíc patrný fakt, že – Úřední zpráva z 18. června 1845. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1844–1846). Citováno dle: Reakce Jana Adolfa z 21. června 1845 na úřední zprávu z 18. června 1845. Tamtéž. 247 Citováno dle: Separátní zpráva z 26. února 1846. Tamtéž. 248 Viz přílohy č. 17–20. 249 Deworezky se narodil roku 1816 v Třeboni. Mezi lety 1834–1836 studoval na pražské polytechnice. Pro Schwarzenbergy začal pracovat roku 1838. Jeho jméno je spjato nejen s přestavbou Hluboké, ale také s hrobkou schwarzenberské primogenitury v Třeboni či některými budovami ve Vídni. K jeho osobě více in: Jindřich VYBÍRAL, Damasus Deworezky, předběžný portrét, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha, s. 102–106. 250 Beerovy poznámky datované 6. července 1847. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1847–1848). 245 246

62

ačkoliv byla přestavba velmi razantní – nebyl starý zámek zbořen, ale bořen, nebo spíše bořeno pouze to, co bylo zapotřebí. Pokud se plán rozcházel v nějakém místě s půdorysem barokní Hluboké, stačilo pouze strhnout onu konkrétní část, nikoli veškeré zdivo. Pochopitelně se ale uspořádání místností v nové, v duchu historismu upravené Hluboké značně lišilo oproti stavu před přestavbou, přesto ale mohlo být zdivo ze starších dob využito i nyní. To se netýkalo severozápadního křídla, jehož značná část byla stržena. V důsledku toho došlo k obnažení hlavní zámecké věže. Nemalý problém se objevil brzy poté, neboť – jak informuje August Sedláček – „dne 30. dubna 1847 ukázalo se na věži několik trhlin, jež se více a více rozestupovaly, dne 23. téhož měsíce sesula se věž s ohromným hřmotem jako hromovým, že se vzduch kolem otřásal, a z věže nezbylo nic více nežli spousta rumu“.251 Je otázkou, jestli Sedláčkova slova reflektují skutečné události, jelikož Beerovy poznámky pro rok 1847, zmíněné výše, počítaly pouze s opravou věže, nikoli se stavbou nové. Jisté však je, že uvedená oprava (ať už jí bylo myšleno cokoliv) byla více než nutná, což dokládá sám Beer. Přestože k ohlášení úmyslu přestavby Hluboké došlo již v roce 1839, počátkem soustavnějších činností na stavbě samotného zámku byl právě rok 1847. V této době došlo kromě boření některých zdí i k důležité události spjaté s významnou návštěvou. 3. září totiž položil základní kámen zámku arcivévoda a pozdější císař František Josef za doprovodu svých bratrů Ferdinanda Maxe, budoucího mexického císaře, a Karla Ludvíka, kteří na Hlubokou zavítali při cestě do Karlových Varů.252 Vzhledem k faktu, že přestavba poté probíhala poměrně rychle, objevil se i požadavek brzké obyvatelnosti zámku. Knížecí stavitel proto hodlal v roce 1848 zaměstnat větší počet dělníků, aby se práce ještě zrychlily. Samotný Schwarzenberg ale ve věci Hluboké vyjádřil jiný názor: „Jsme tímto přiměni vyrozumět inspektora, že vzhledem k současným poměrům není v žádném případě nutné urychlit výstavbu tamějšího zámku posílením pracovních sil za účelem co nejbližší obyvatelnosti, inspektorovi je ale přikázáno nepřetržitě pokračovat se stavbou dál [...].“253 Jan Adolf ovšem zároveň vyslovil přání, aby byl počet lidí pracujících na stavbě zachován, nikoli snížen. Sochaři, řezbáři, truhláři i další řemeslníci a umělci se poté mohli soustředit na zařizování některých salonů, nicméně „teprve tehdy, když budou dokončeny všechny [započaté a dosud nedokončené] vnější i vnitřní práce“.254 Dle stavebního programu byly plánovány i úpravy parku. Kníže žádal vystavět nové cesty a vysázet rostliny, ale i zde připomněl

251

Citováno dle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, s. 127. Událost je zachycena v nedatovaném spisu popisujícím v základních bodech přestavbu zámku, který je uložen v SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1849–1852). Totéž zmiňuje i František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 196. 253 Citováno dle: Jan Adolf schwarzenberské stavební inspekci 9. března 1848. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1847–1848). 254 Citováno dle: Protokol z 1. dubna 1848. Tamtéž. 252

63

Gervasiu Immelinovi, jenž měl příslušné úpravy na starosti, že pro rok 1848 není nutné navyšovat počet zahradníků.255 Ze slov knížete se dá zároveň vypozorovat, že Hluboká nebyla tehdy hlavním tématem. Revoluce, jež ochromila řadu evropských států, se nevyhnula ani Rakouskému císařství. Co se úprav Schwarzenbergova sídla týče, ovlivnil rok 1848 i je. Kvůli revolučním událostem se totiž stavební práce výrazně zpomalily. Z vyjádření knížete k Beerovým návrhům, uvedeného výše, které se vztahuje právě k roku 1848, vyplývá, že si alespoň z počátku Schwarzenberg nepřál pouze navýšení počtu řemeslníků, nařídil nicméně zachovat jejich počet. Z protokolů a relací nelze přímo poukázat na zbrzdění činnosti, alespoň ne v první polovině roku 1848. O několik měsíců později se ale situace zcela změnila a práce skutečně téměř ustaly. 256 V roce 1849 se už vše, tedy co se přestavby týče, vrátilo do normálu. Pochopitelně bylo nutné vypořádat se nejdříve se zpožděním oproti původnímu plánu, které způsobily nedávné komplikace. Některé stále ještě nestihnuté body z programu bylo třeba realizovat nyní. Pozornost byla věnována i zařizování interiérů. Někdy v této době docházelo k instalaci podlah v několika místnostech. Prozatím byly vybrány čtyři vzory. První z nich byl určen pro galerii v prvním patře, druhý pro jídelnu, třetí pro soukromé komnaty knížete a poslední z nich pro knihovnu a hostinské pokoje. Celkově muselo být objednáno téměř 1900 čtverečních metrů parket.257 Taktéž se přikročilo k výrobě kamen. Do hostinských pokojů kamnář z Protivína vyrobil kamna s bílou glazurou, pro méně důležité pokoje pak s glazurou hnědou a „pro kamna v hezčích apartmá zašle stavební konzultant tomuto kamnáři vzorový kousek z Vídně“.258 Tím by ale výčet jednotlivých činností v interiérech nekončil, jelikož bylo zapotřebí i malířů, štukatérů a „pro tapetářské práce bude nutné povolat šikovné tovaryše z Vídně, jimž pak mají být přiděleni k pomoci místní lidé“.259 Práce pokračovaly i v krajinářském parku. Už na cestách v Británii Jan Adolf hodnotil zahrady a velmi často se k nim podrobně vyjadřoval. Z toho může být patrné, že okolí zámku bylo nedílnou součástí celku. Samotný zámek bez přilehlého parku, nabízejícího romantická zákoutí i oddych od hektického světa 19. století, by byl pro knížete představoval pouze polovinu celého snu. Historismus, obzvláště ve své romantické fázi, se totiž snažil o vytvoření silného pouta s krajinou, jež celou atmosféru umocňovala.260 Na rozdíl od časů, kdy bylo často preferováno Protokol z 1. dubna 1848. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1847–1848). O tom informuje i práce František JANOVSKÝ – Antonín MARKUS, Zámek Hluboká nad Vltavou a zámek Ohrada s lovčím museem, s. 12. 257 Výňatek k údajům z roku 1848, které se týkají zhotoveného nábytku (zde „525 čtverečních sáhů“). SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1847–1848). 258 Citováno dle: Protokol přijatý 7. října 1847 pro činnosti plánované na rok 1848. Tamtéž. 259 Citováno dle: Tamtéž. 260 K tomu i k problematice prvních krajinářských parků Olga BAŠEOVÁ, Krajinářský park romantismu, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha, zejména s. 257–258. 255 256

64

násilné geometrické rozčlenění zahrad, se hlásil také návrat k panenské přírodě.261 Stejně jako celý historismus byla ale i ona pouze kulisou, která se nakonec podřídila vůli člověka. Nic nebylo ponecháno náhodě, vše muselo být pečlivě promyšleno. Podobně i Schwarzenberg hodlal upravit blízkou krajinu podle svých představ. Jezírka, aleje i nejrůznější stavby v parku nemohly samozřejmě chybět. Dalším „produktem“ dvou britských pobytů byla idea zřízení jakési „cottage“, která se měla stát „třešničkou na dortu“ Schwarzenbergovy vize malebného venkova. Jako inspirace možná posloužilo již zmíněné dílo Wilhelma Nevenhorsta „Einige Ansichten als VerschönerungsBau-Behelfe von Landschlössern, Wohn– und Wirtschaftsgebäuden, Cottages, Gartenverzierungen und Parkanlagen“, obsahující kresby nejedné zahradní stavby tohoto typu. Kníže ovšem svou „cottage“ nezamýšlel postavit v bezprostřední blízkosti Hluboké, ale poblíž několik kilometrů vzdáleného loveckého zámečku Ohrada. Jan Adolf ji mohl navštívit kdykoliv během častých vyjížděk do okolí. Co se týče krajiny u Hluboké, měnila se i ona, i když hlavní fáze úprav romantického parku přišly teprve později. V následujících letech se pokračovalo v dotváření vzhledu exteriéru i utváření interiérů, k čemuž bylo zapotřebí vyhotovit potřebné plány. Proto se „Beer musí vydat co nejdříve na Hlubokou a vytvořit na místě přehled [...] všech detailních kreseb, které se týkají vnější stavby i vnitřních dekorací a jež [... ] má poté předložit k dalšímu rozhodnutí“.262 Na základě daného úryvku lze opět poukázat na to, že Hluboká nevznikla najednou realizací předem vzniklého plánu. Hluboká byla výsledkem dlouhodobé práce Beera i jeho pozdějšího nástupce Deworezkého a jimi průběžně vytvářených návrhů. Zatímco se knížecí stavitel Beer zpočátku věnoval stavbě jako celku, nyní zbývalo zabývat se (až na výjimky) jednotlivými detaily. Konkrétně Jan Adolf žádal kromě jiného návrh výzdoby kaple, peristylu před hlavním schodištěm nebo řešení většího úkolu – spojení zámku a zimní jízdárny. „Také si přeju plán k budově,“ připojil Schwarzenberg další poznámku, „v níž budu v budoucnu během svého pobytu bydlet, a k zařízením v nejbližším okolí [tohoto] domu [...].“263 Mnohé požadavky knížete se objevovaly častěji, což svědčí o tom, že některé záležitosti vyžadovaly více pozornosti než jiné. Příkladem by mohla být právě otázka prostoru mezi jízdárnou a zámkem, o níž se hovořilo poměrně dlouhou dobu. Než se rozhodlo vybudovat krytý průchod mezi oběma body, bylo zapotřebí vyrovnat terén mezi nimi. Když bylo vše připraveno, nebránilo už nic samotné výstavbě. Projekt byl nakonec realizován jako široká chodba, v níž se

261

Jan Adolf se ale nevzdal takových zahrad a po vyhotovení několika plánů je nakonec situoval do bezprostřední blízkosti zámku. 262 Citováno dle: Poznámky knížete určené stavební inspekci a Beerovi ze 7. února 1851, celkem se jedná o devět bodů. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1849–1852). 263 Citováno dle: Tamtéž.

65

objevilo spojení železa a skla a pro niž bylo typické velké množství gotizujících detailů. K tomuto kroku ovšem došlo až později. V roce 1851 bylo odsouhlaseno 47 bodů, na které se měl Beer zaměřit během následujícího roku. Jan Adolf opět žádal definitivní řešení ve věci propojení zámku s jízdárnou, dále si přál mít k dispozici plány pro oranžerii, peristyl u schodišťové haly či jídelnu. Vyslovil se rovněž pro zřízení camery obscury ve věži. Na rok 1852 bylo dále naplánováno vytvoření zábradlí a sloupů hlavního schodiště. Kníže pak jasně vyjádřil, že „v hlavicích těchto čtyř sloupů mají být umístěny srdeční štíty schwarzenberského a liechtensteinského erbu a písmena S a L, k čemuž se ještě musejí dodat kresby.“264 Přestože se stále více měnil vnitřek zámku, vnější práce ještě neskončily. V roce 1851 došlo k vydláždění větší části nádvoří a nového mostu před vstupní branou, zbytek měl být dokončen v roce 1852. Další rok přinesl velký pokrok v činnostech nejen v exteriéru, ale i v interiéru, což je možné doložit i úřední zprávou z října 1852: „Stavba zámku se posunula tak daleko, že už jsou hrubé práce ukončeny a táflování, zdobení a jiné součásti projektované pro příští rok jsou již vyrobeny. [...] Nyní jde o pokračování činností na stavbě, a obzvláště v přepychových komnatách prvního patra [...], k čemuž ještě chybí bližší stanovy a nákresy.“265 Další z bodů se vztahoval k Beerovi a nutnosti vytvořit potřebné plány: „Je proto nezbytné, aby stavební konzultant Beer včas vykonal vyžadované přípravy a přinesl už na konferenci pořádanou kvůli projektům na budoucí léta nějaké nákresy, aby se jimi mohli truhláři, kteří musejí vyrobit většinu, zabývat od této chvíle.“266 Architekt vyhověl žádosti svého pána a pečlivě si připravil poznámky, v nichž se vyjádřil ke všem věcem stanoveným knížetem.267 Na konferenci, na které měl Beer předložit žádané kresby, došlo (stejně jako každý rok) ke schválení částky uvolněné na přestavbu. Pro rok 1853 se počítalo se sumou 100 tisíc zlatých.268 Část z ní byla použita na dokončení hrubé stavby zámku, k čemuž došlo ještě ve stejném roce.269 Dle plánu se pokračovalo v úpravách salonů severního a jižního křídla. V dalším roce přišlo mimo jiné na řadu zařizování apartmá kněžny Eleonory. Jan Adolf tehdy dále ustanovil, že se „mohou přenést dva krby ze starého Sálu předků, jeden do současné knihovny a druhý do salonu u jízdárny, který musí být nově zřízen“.270 Schwarzenberg tudíž Citováno dle: Protokol z 11. prosince 1851. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1849–1852). Citováno dle: Úřední zpráva z 24. října 1852. Tamtéž. 266 Citováno dle: Tamtéž. 267 Beerovy poznámky jsou datovány 6. prosince 1852. Tamtéž. 268 Protokol z 16. prosince 1852. Tamtéž. 269 Podle protokolu z 6. prosince 1852 se jednalo o poslední práce na fasádě, které již měly být hotovy. Kvůli určitému zpoždění se k nim přikročilo až v roce 1853. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 ββ – 2 (1853–1856). 270 Citováno dle: Protokol přijatý 10. prosince 1853. Tamtéž. 264 265

66

do své v duchu historismu přestavěné Hluboké zakomponoval i upomínku na barokní éru a dřívější historii zámku. Nehodlal zničit veškeré odkazy na předešlé časy, ba naopak. Minulost se totiž stala jedním z klíčových pojmů pro architekturu romantismu a historismu. Proto kníže nestál pouze o věci nové, ale využil i ty starší. Krásným příkladem by mohla být opět knihovna, jejíž dřevěný strop nařídil Jan Adolf převést ze zámku Schwarzenberg ve Frankách.271 Výroba nákladného nábytku i nejrůznějších dekorací a mzdy řemeslníků a všech umělců vyžadovaly uvolnění obrovských finančních prostředků, „Jeho Jasnost ovšem stanovila, že v dalším roce 1855 na stavbu zámku nemá být překročena částka 50 tisíc zlatých“.272 Pořád se ale jednalo o nemalý obnos, který umožnil velkoryse vybavit Schwarzenbergovo nové sídlo. Ve stejném roce se také znovu objevila otázka spojení zámku se zimní jízdárnou, které nyní představovala oranžerie v podobě prosklené chodby. Nicméně k úplnému propojení stále ještě nedošlo. Mezi zámkem a oranžerií pořád existoval malý prostor, který bylo třeba k prodloužení průchodu do zámku využít až teď. Proto se kníže obrátil na své úředníky: „Architekt Beer Mně předložil k schválení vyžádané plány k vytvoření nového schodiště ze zbrojnice do oranžerie u hlubockého zámku“, ovšem „tyto plány nejsou vůbec vysvětleny“.273 Více než samotný obsah sdělení se může jako zajímavější jevit jiná věc, dotýkající se situace vyvolané událostmi roku 1848. Zatímco dříve kníže ve styku se svými úředníky užíval majestátního plurálu a neobešel se nikdy bez zájmen „Wir“ a „Uns“, nahradil je nyní slovy „Ich“, „Mir“, „Mich“ a podobně. Tuto změnu lze pozorovat v jeho nařízeních, uložených mezi ostatními prameny k přestavbě, už na počátku roku 1850 a stejná věc pokračovala poté bez výjimky dál. Kníže nadále nevystupoval jako vrchnost svých někdejších poddaných a nařízení knížecím úředníkům to jenom dokládají. Zpět ale k průběhu přestavby, která se nyní soustředila na práce v jednotlivých místnostech a sálech zámku. Půvab historismu spočívá v detailech, v bohatství detailů. Proto také nyní přišel na řadu velmi těžký úkol, neboť i nadaný architekt by býval bez šikovných řemeslníků mnoho nezmohl. Kníže tudíž musel nejdříve najít schopné řezbáře, tesaře, štukatéry nebo čalouníky, kteří mohli vytvořit i ty nejmenší ornamenty a vyhovět jeho přáním. Řezbářskými prácemi byl pověřen Johann Ptak, kamenickými mistr Kranner. Karl Pils se naopak staral o práce čalounické. Ve stejné době, kdy se pozornost soustředila na dotváření vzhledu salonů, se nezapomnělo ani na dokončování výsledné podoby zámeckého parku. Jeho úpravy měl krátce na starosti Theodor Rehder, po něm práce převzal Rudolf Vácha.

271

Jiří KUTHAN, Schloβ Hluboká (Frauenberg). Die romantische Residenz des Fürstenhauses Schwarzenberg, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha, s. 96. 272 Citováno dle: Protokol z 10. prosince 1854. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1853–1856). 273 Citováno dle: Jan Adolf II. hlubocké administrativě, 7. března 1855. Tamtéž.

67

Na počátku 60. let se kníže odhodlal k dalšímu kroku. „Rozhodl jsem se pro výstavbu nové budovy Šteklu,“ oznámil svůj úmysl, „a tudíž i pro to, aby byla stará budova Šteklu stržena.“274 I když na přelomu 30. a 40. let výslovně žádal zachovat tento objekt, nyní názor změnil. Vedením projektu a vytvořením plánů už nebyl pověřen Beer, ale Damasius Deworezky. Kníže si patrně uvědomil, že nadále nebyla zapotřebí neustálá přítomnost Beera, ve srovnání s nímž byl navíc Deworezky – co se finanční stránky týče – přijatelnější. Deworezky nahradil svého předchůdce již roku 1857, avšak s přestavbou Hluboké měl co do činění již mnohem dříve. Veškeré historizující úpravy Hluboké se zdánlivě blížily ke konci, přesto na Deworezkého čekalo ještě několik úkolů včetně zmíněných úprav Šteklu. Když kníže vše schválil, začala naproti vstupnímu průčelí zámku vyrůstat stavba nová, ovlivněná módou tehdejší doby. Ani zde se historismus nevzdal romanticky působícího cimbuří a věžovitých útvarů v nárožích. Ani zde nelze přehlédnout inspiraci Anglií. Jan Adolf nezůstal jenom u výstavby Šteklu a pověřil Deworezkého dalším úkolem na Hluboké: „Jsem pohnut schválit, aby byla na jihovýchodní straně tamějšího zámku vytvořena terasa zkonstruovaná ze železa a litiny, v tomto případě podle plánu vybraného mou manželkou, jehož provedení je podle schváleného přehledu nákladů předběžně stanoveno na 65 031 zlatých 66 krejcarů.“275 Z toho vyplývá, že v druhé fázi přestavby Hluboké využil Schwarzenberg i nové materiály, jež nabízelo průmyslové 19. století. „Středověký styl“, o který usiloval, byl doplněn i některými novinkami tehdejší doby. Litina byla jednou z nich. Jak kníže ještě ve věci terasy vzápětí určil, měla konstrukce sahat „až do výše Ranního salonu“,276 tedy prvního patra, a její stavba měla být dokončena do dvou let. Schwarzenberg svěřil Deworezkému i jiné práce. Především se jednalo o vytvoření schodiště mezi zbrojnicí a oranžerií a výzdobu zámeckých nádvoří, k jejichž úpravám došlo na samém závěru přestavby zámku. Na prvním nádvoří měl Deworezky vytvořit galerii. Pro druhé navrhl velký balkón situovaný nad vstupem do reprezentačních prostor. Jeho majestátnost podtrhly i mnohé gotizující detaily včetně několika fiál. Kromě balkónu změnil ještě Deworezky podobu druhého nádvoří tím, že na jeho fasády přidal jelení hlavy a paroží. V té době se blížilo zakončení stavebních prací, jež měly za cíl vytvořit sídlo hodné postavení svého majitele i jeho rodu. Samotnou tečkou byl červenec 1871, kdy na Hlubokou přijel tehdy dvanáctiletý korunní princ Rudolf a zasadil na jižní straně druhého nádvoří závěrečný

274

Citováno dle: Jan Adolf 22. listopadu 1861 v reakci na úřední zprávu z 12. října 1861. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1857–1861). 275 Citováno dle: Jan Adolf hlubocké administrativě 15. února 1867. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 ββ – 2 (1864–1871). 276 Citováno dle: Tamtéž.

68

kámen. Rudolf se také následně zapsal jako host na první stranu nové pamětní knihy.277 Co jeho otec, nyní již rakouský císař, roku 1847 oficiálně započal, Rudolf po téměř 25 letech dokončil.278

Role kněžny „Tu vznikla v kněžně Eleonoře myšlenka vystavěti nádherný středověký hrad,“ napsal na konci 19. století František Adolf Šubert, ,,a bez prodlení přistoupil kníže Jan Adolf Švarcenberk k uskutečnění tohoto královského snu choti své [...].“279 Toto tvrzení možná poněkud překvapí, vezmeme-li v potaz, že podle svých deníkových zápisů se pro přestavbu Hluboké rozhodl sám kníže.280 Přesto opravdu považoval Šubert „v lesnaté hoře se vznášející Hlubokou“ za „výtvor kněžny Švarcenberkovny“. Nejen on, ale i jiní přisuzovali velký podíl právě Eleonoře.281 S ohledem na informace vyplývající z deníku je ovšem nutné brát tezi o ideji přestavby předloženou Šubertem s rezervou. Nelze však popřít, že kněžna určitou roli v procesu úprav zámku hrála. Svědectví mohou poskytnout úřední materiály vztahující se k přestavbě. V její první fázi nebyla Eleonora zmiňována ani ve stavebních protokolech, ani v nařízeních knížete. Její jméno v těchto dokumentech vůbec nepadlo. Daný fakt by mohl vést naopak k zpochybnění vlivu kněžny. Nicméně skutečně nebyl v žádném případě malý, což už lze doložit materiály z pozdějších let. V dalších fázích přestavby se totiž Eleonořino jméno objevovalo v úředních dokumentech pravidelně. Ačkoliv měl v prvních letech hlavní slovo Jan Adolf, dalo by se soudit, že jej později vystřídala jeho žena. Realizace jejích představ přišla na řadu v 50. a především v 60. letech 19. století.282 Byla to totiž především ona, kdo podle svého vkusu zařizoval zámecké interiéry. Zatímco Beer naslouchal plně přáním Jana Adolfa, musel se po jeho odchodu Deworezky zabývat především přáními kněžny. Již hotový Mramorový sál proto nechal rozdělit na čtyři menší místnosti. Ani ostatní zařízené pokoje nebyly mnohdy ušetřeny změny. Podobnou informaci 277

Jeho zápis je datován 20. července 1871. Kniha hostů je uložena v SOA Třeboň, pobočce Český Krumlov, Rodinný archiv Schwarzenberků, inv. č. 498. Původně byla uložena v hlubocké zámecké knihovně pod signaturou Pract. 84, III. 3. 278 Práce samozřejmě začaly, jak z této kapitoly vyplývá, již mnohem dříve, rok 1847 byl ale dobou, kdy započala soustředěnější přestavba vlastního zámku. 279 Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 186. 280 Srovnej: Kapitola „Druhá britská cesta“, s. 48. 281 Za všechny Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 1947, s. 47, František JANOVSKÝ – Antonín MARKUS, Zámek Hluboká nad Vltavou a zámek Ohrada s lovčím museem, s. 11, Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, zejména s. 47–50 nebo nejnověji Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, zejména s. 46. 282 V tomto ohledu se nerozcházím s tvrzením Jindřicha Vybírala, že „Eleonořino panování nad přestavbou hlubockého zámku se datuje teprve od odchodu architekta Beera“. Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 49.

69

zmínil rovněž Šubert: „Jednotlivé části hradu byly dvakráte, třikráte stavěny, opět strhovány a znovu stavěny, jen aby shodovaly se úplně s obrazem, jejž sobě v mysli utvořila a vždy zase doplňovala kněžna Eleonora.“283 Není ovšem jasné, zdali autor úryvku mínil i její zásahy v interiérech, patrně se vyjadřoval spíše jen k exteriéru. Proto také (přestože kněžna opravdu nechala upravit některé již dokončené salony) není možné potvrdit Šubertova slova. Co se týče vnějšku hlubockého zámku, nedokládají archivní materiály jejich správnost. Z uvedené pasáže lze ostatně vycítit i značnou dávku nadsázky, neboť ani v místnostech jistě nedocházelo k trojím zásahům. Kněžna se nesoustředila pouze na proměnu interiérů. Když byl Deworezky pověřen výstavbou verandy u oken Ranního salonu, jednalo se opět o přání Eleonory. Podle zprávy z května 1868 také „Její Jasnost nejmilostivější paní kněžna označila za potřebné zřízení přístřešku pro koně při příležitosti lovů pořádaných na olešnických pozemcích“.284 Úředníci poté žádali Schwarzenberga, aby se v dané věci vyslovil. Zajímavá je jeho odpověď, která dokládá, že ne vždy své ženě vyhověl: „Protože kvůli v této chvíli již pokročilému času se nemůže letos stihnout provést předkládaný projekt, nebude přijat mezi schválené aktivity, takže musím tento stavební akt s [tímto] vysvětlením vrátit zpět.“285 Ačkoliv mělo slovo Eleonory bezesporu velkou váhu, rozhodnutí záleželo vždy jen a pouze na jejím manželovi. Zamítavý postoj byl ale spíše ojedinělý, protože Jan Adolf většinu vizí kněžny realizoval. Jako ukázka může posloužit jeho vyjádření z února 1869 týkající se drobných úprav několika schwarzenberských sídel: „[...] navržené stavební projekty a dekorativní práce v zámcích v Hluboké, Třeboni a Červeném Dvoře286 dle plánu mé nejjasnější paní manželky pro správní rok 1869 jsem schválil podle vyhrazených přiložených přehledů nákladů a plánů.“287 Některým lidem ovšem kněžniny počiny vadily. Josef Šusta, který se narodil krátce po jejím úmrtí, napsal, že Eleonora „za svého dlouhého pobytu v Anglii neunikla zcela snobistickým náladám raně viktoriánského prostředí a ve svém shonu za opravdu knížecí magnificencí se střetla opětovně [...] s rozšafnou hospodárností, pevně spjatou s předchozí schwarzenberskou tradicí“.288 I její podíl na historizujících úpravách Hluboké hodnotil Šusta jenom jako rozmar, jako velmi drahý rozmar. Podobně kriticky se o temperamentní kněžně vyjadřovali i další. 289 Nicméně právě její temperament alespoň částečně vedl Jana Adolfa, který byl podle Šusty na rozdíl od ní 283

Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 184. Citováno dle: Úřední zpráva z 9. května 1868. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1864–1871). 285 Citováno dle: Jana Adolf 12. června 1868 v reakci na úřední zprávu z 9. května 1868. Tamtéž. 286 Schwarzenberský barokní zámek v Červeném Dvoře se nachází nedaleko Českého Krumlova. 287 Citováno dle: Rezoluce Jana Adolfa z 11. února 1869. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1864–1871). 288 Citováno dle: Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství, s. 47. 289 K tomu Jindřich VYBÍRAL, Hluboká jako „ženský vrch“, in: Sex a tabu v české kultuře 19. století, Praha 1999, zde s. 81–82. 284

70

„zdrženlivě skromný“,290 k přikročení k dalším krokům ve věci přestavby (je ale otázkou, jestli byl kníže skutečně tak skromný, neboť, jak bylo ukázáno, velkorysé úpravy Hluboké byly především jeho myšlenkou). Šusta dále podotkl, že idea nové schwarzenberské hrobky, vybudované v Domaníně, byla rovněž nápadem kněžny.291 Se stavbou se ale začalo až po její smrti.292 Proto po sobě zanechala mnohem více stop na Hluboké. Pokud bývá Hluboká označována jako „ženský vrch“293 s ohledem na německý název „Frauenberg“, zůstala Hluboká ženským vrchem i v 19. století jen díky Eleonoře.

Výsledná podoba zámku I když si kníže přál upravit Hlubokou ve „středověkém stylu“, není označení Jana Adolfa úplně příhodné. Daná myšlenka se v jeho hlavě zrodila v době, kdy byla veškerá pozornost věnována rozhodování ohledně vnější podoby nového zámku. Samotné interiéry přišly na řadu až mnohem později, a jejich vzhled tudíž zcela neodpovídal prvotnímu vyjádření Jana Adolfa. Hluboká proto vůbec nebyla dílem jedné jediné koncepce, jak měl zámek vypadat, takže ani výslednou podobu není možné charakterizovat takto zjednodušeně. Úpravy staronového zámku započaly v době, kdy ještě romantické proudy nebyly vystřídány svým nástupcem v podobě přísného historismu. Pro dané období bylo typické, že stále neexistovalo žádné pevně (nebo spíše pevněji) určené tvarosloví, kterého by se musel držet jak architekt, tak samotný iniciátor stavby. Beer tudíž vytvořil dílo, jež je spíše než pozdější příklady historismu plodem na rozhraní dvou epoch. Epoch, z nichž pouze k jedné se hlásil zřetelněji a výrazněji. Proti doznívajícímu klasicismu se totiž stavěl částečně do opozice, avšak vycházel svým způsobem i z něj. Rovněž i schwarzenberská Hluboká nezavrhovala vše, s čím klasicismus přicházel. Hluboká rozhodně nebyla výsledkem slohově čisté neogotiky, 294 ale něčeho, co bývá v souvislosti s architekturou před a kolem poloviny 19. století označováno jako neogotika 290

Citováno dle: Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství, s. 47. Srovnej:Tamtéž. 292 Protože není cílem této práce zabývat se hrobkou podrobněji, lze pro bližší informace a vylíčení průběhu její stavby odkázat na studii Regine BECKMANN, Der Ahnenkult des habsburgischen Adels am Beispiel aristokratischer Grablegen in Böhmen und Mähren, in: Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha, zejména s. 132–135 nebo Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, s. 54–56. 293 Takto ji nazýval například Jindřich Vybíral. Srovnej: Jindřich VYBÍRAL, Hluboká jako „ženský vrch“, in: Sex a tabu v české kultuře 19. století, s. 80–83. 294 Stejně jako nepanuje shoda v užití a významu termínu „historismus“, objevuje se i v dnešních dobách diskuze o užívání názvů jednotlivých stylů. Neogotikou v tomto případě rozumím směr s již výrazněji stanovenými pravodly, typický až od nástupu přísného historismu. K této otázce viz pojetí, které zastává i Pavla MACHALÍKOVÁ, Objevování středověku. Tři kapitoly k recepci gotického umění v Čechách v pozdním 18. a raném 19. století, Praha 2005, s. 16. 291

71

romantická. Ta se však nenechala inspirovat jenom svým středověkým vzorem. Zdroje inspirace byly velmi široké. Nemuselo se vždy jednat pouze o čerpání ze středověkého umění, ale také z toho, co bylo tehdy za středověk považováno.295 Romantický historismus se v žádném případě nesnažil o kopii stavitelství minulých dob (v případě Hluboké gotického). Z minulosti přejal pouze některé prvky a zasadil je do reality 19. století. Proto také Beer použil pro přestavbu Hluboké lomený oblouk, žebrovou klenbu a na mnohých místech gotizující detaily. Jako celek se ale zámek od starých hradů značně lišil. Avšak volba stylu mohla skutečně atmosféře dávných věků napomoci nejvíce. V případě Schwarzenberga se ale nejednalo o volbu v pravém slova smyslu (tj. o volbu mezi dvěma a více možnostmi), a to zejména ze dvou důvodů. Nejprve je možné odkázat na dvě britské cesty, jejichž význam je v souvislosti s Hlubokou nutné vyzdvihnout. Zde se kníže seznámil s gotickým revivalem, který předurčil výslednou podobu Schwarzenbergova zámku. Románským slohem zřetelněji inspirované stavby tvořily v programu knížete spíše výjimku. Pokud Jan Adolf chtěl upravit Hlubokou na romanticky vyhlížející zámek, který měl navíc evokovat atmosféru Anglie, nezbývalo než se odhodlat k úpravám v duchu britského gotického revivalu. Druhý argument je velmi prozaický. Na konci 18. století a v celé první polovině 19. století vycházel romantismus v českých zemích především z gotiky, zatímco výraznější inspirace renesancí a ostatními směry přišla teprve později.296 Jinak ovšem neexistovalo nic, co by určovalo, jaký styl bude vybrán pro stavbu či přestavbu, neboť rozhodující slovo měl především její iniciátor. Z výše uvedeného vyplývá, že Schwarzenberg nebyl svázán určitým kánonem a pravidly, která nemohl překročit. Záleželo skutečně jenom na něm a jeho představách. Styl, v němž byla Hluboká upravena, měl i své nepopiratelné výhody, neboť „gotika podněcovala pocity úžasu“297 a mohla evokovat „kontinuitu s feudální a katolickou autoritou“.298 Právě kontinuita se stala něčím, co se aristokrat po roce 1848 snažil dokázat sobě i celé společnosti. I když začala Hluboká vznikat před kritickým zlomem v podobě roku 1848, nepochybně se také stala manifestací moci šlechty v 19. století. V neposlední řadě mohly gotizující prvky často odkazovat (a v případě Hluboké skutečně odkazovaly) na starobylost nejenom rodu stavitele, ale také celého místa. Když totiž Jan Adolf zdůvodňoval přání přebudovat své sídlo ve „středověkém stylu“, přihlédl také ke stáří Hluboké, jejíž kořeny sahají až do středověku.299 295

S tímto závěrem je možné setkat se opět v práci Pavly Machalíkové. Pavla MACHALÍKOVÁ, Objevování středověku. s. 16. 296 Samozřejmě se v rámci výstaveb či přestaveb objevovaly i určité prvky inspirované románským slohem ve spojení s neogotikou, v těchto zeměpisných šířkách se ale většinou nejednalo o stavby, u nichž byl románský styl hlavním zdrojem inspirace. 297 Citováno dle: Georg GERMANN, Gothic Revival in Europe and Britain. Source, Influences and Ideas, London 1972, s. 56. 298 Citováno dle: Chris BROOKS: The Gothic Revival, Oxford 1999, s. 51. 299 Program pro přestavbu Hluboké. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 B β – 2 (1841–1843). Viz s. 59.

72

Pokud tuto představu měl vyvolávat exteriér, o interiérech se to samé říci nedalo. Kníže zde plně opustil ideu „středověkého stylu“ a místnosti své oblíbené Hluboké nechal zařídit zcela jinak. Mohl se nechat opět inspirovat Anglií a dílem Josepha Nashe, neboť výsledek úprav interiérů částečně připomíná alžbětínskou a jakobínskou renesanci a manýrismus. Nebylo ale netypické, že vnější tvář zámku neodpovídala té vnitřní. Také britská šlechtická sídla byla mnohdy zařizována naprosto různorodě. Přestože na první pohled nemohla popřít inspiraci gotickým revivalem, vevnitř větší množství gotizujících detailů leckdy chybělo. Historismus se totiž ve své romantické fázi nesnažil o vznik stylově čistého celku. Kromě fasád zámku měly gotizující charakter pouze kaple, některé chodby a velká hala. Úkolem zbylých prostor bylo navození zcela jiného dojmu – dojmu útulného a pohodlného sídla moderní doby. Historismus (ačkoliv mnohdy k dávným věkům nekritický) nehodlal vyměnit komfort 19. století za život v sídle, které mohlo mít se středověkem společného více než některé přejaté architektonické prvky. Ve stejném duchu napsal i August Sedláček, že je Hluboká dílem doby, která „horlila pro romantismus středověký, milovala jeho způsobu, ale nikdy by nebyla chtěla podstoupiti jeho pravé živobytí nepohodlné a v jisté míře nuzné“.300 Středověk (nebo v nejobecnějším slova smyslu minulé časy) měl být připomenut jinak, a to skrze staré předměty. Se šlechtou byla (nejen v období historismu, ale pochopitelně i dříve) neodmyslitelně spjata záliba ve sběratelství. Nejrůznější starožitnosti nebo umělecké předměty zakoupené na aukcích zaplňovaly mnohé komnaty jejích rezidencí.301 Obdobně majitelé zámků využívali i četných suvenýrů, jež si přivezli ze svých cest. Vždy přitom byly upřednostňovány původní kusy před replikami a napodobeninami, přestože ty tvořily velmi často v historizujících interiérech většinu. Touha po starožitných věcech zašla tak daleko, že musel být z jiných zámků stěhován nábytek, cenné sbírky a podobně. Poklady jednoho rodového sídla bývaly „obětovány“, aby z druhého mohl vyrůst architektonický klenot, který mimo jiné ukazoval vybraný vkus svého majitele. To ostatně platí i o Schwarzenbergově Hluboké. Kromě stropu nové knihovny, zmíněného výše, nechal kníže převést některé předměty z Českého Krumlova a letohrádku Kratochvíle. Z krumlovských sbírek Jan Adolf umístil do svého nového zámku zbraně z někdejší rožmberské zbrojnice.302 Sedláček navíc informuje o sklomalbách v hlubocké kapli, jež se také původně nacházely v Českém Krumlově.303 Proto také psal František Adolf Šubert o Hluboké,

300

Citováno dle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, s. 127. K tomu podrobněji Marie POSPÍŠILOVÁ, Romantické zámecké interiéry, Ústí nad Labem 1986, nestr. K otázce šlechty a sběratelství také Zdeněk BEZECNÝ, Šlechta a umění v druhé polovině 19. století, in: Umění a veřejnost v 19. století. Sborník příspěvků ze symposia pořádaného 7. a 8. března 1996 ve Státní knihovně v Plzni, Plzeň 1998, zejména s. 105–106. 302 František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 188. 303 August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, s. 128. 301

73

která je „vyzdobená poklady Krumlova“.304 Podle slov Josefa Šusty pak byly z „půvabné renesanční“ Kratochvíle „k málo vkusné ozdobě nového zámku“ přeneseny na Hlubokou majolikové kachle a dlaždice.305 Šusta nebyl přílišným zastáncem historismu, alespoň co se Hluboké týče. Podle něj Schwarzenbergovy stavitelské počiny zničily mnoho památek z dřívějších dob. Stejně pohlížel na celou přestavbu, jež zničila památku velkých rozměrů – barokní Hlubokou. Vůbec si neuvědomoval, že i barokní úpravy zámku byly především výsledkem doby a tehdejšího estetického cítění. Podobně jako přestavba vedená v duchu historismu odstranila kdysi i ta barokní prvky starší, renesanční. Historismus sice v tomto smyslu postupoval stejným způsobem jako jiné styly, ale i tak se nesnažil zničit všechny upomínky na minulé časy. Na Hluboké totiž nebyly pouze předměty z 19. století, neboť stylová pluralita byla často v případě historizujících interiérů vítána, a dokonce i žádána. Renesanční truhly a barokní sekretáře, vzácný porcelán i staré gobelíny, které umístil Jan Adolf do interiérů Hluboké, učinily nové sídlo rozmanitým. Výsledkem byl stylový eklektismus. Historismus (ale nejen on) totiž vůbec neodsuzoval všechny vynálezy a ideje předchozích epoch. Ba naopak. Nechával se jimi často inspirovat a zakomponoval je i do architektury 19. století. To platí obzvláště pro romantický historismus. Proto také ani Schwarzenbergova Hluboká nezapře prvky převzaté z jiných stylů. Už jen při pohledu na jednotlivá průčelí zámku musí být patrný odkaz na baroko a klasicismus a jejich symetrii, která byla narušena jen arkýři nebo balkóny. Beer v sobě skutečně nezapřel klasicistní cítění, což bylo v době tehdy doznívajícího klasicismu pochopitelné. Respektoval-li exteriér stavby původní barokní Hlubokou, pak i interiéry převzaly uspořádání typické pro baroko a vlastně i pro jiné styly. Nejdůležitějším se stalo první patro se svými přepychovými reprezentačními místnostmi. Do nich mohli návštěvníci vstoupit skrze majestátní schodišťovou halu, jejímž cílem bylo ohromit každého bez výjimky. Druhé patro bylo vyhrazeno pro hostinské pokoje, vyzdobené poněkud střízlivěji. Co se bytů knížecího páru týče, nacházely se v přízemí a v prvním patře. V přízemí si své soukromé pokoje zařídil Jan Adolf, místnosti vyhrazené kněžně Eleonoře sousedily přímo s reprezentačními prostorami. Jan Adolf a Eleonora se rozhodli pověřit Karla Zenkera, aby na akvarelech zachytil podobu interiérů jimi přestavěného zámku.306 Nebylo ovšem ničím neobvyklým, že aristokraté v 19. století přistoupili ke stejnému kroku, což v dnešní době napomáhá rekonstruovat vzhled

304

Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 186. Citováno dle: Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství, s. 47. Stejnou informaci uvádí i August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, s. 128. 306 Akvarely byly původně umístěny v zámecké knihovně pod signaturou 9934 Artes 148. 305

74

jednotlivých místností.307 Někdy to umožňují i skici samotných šlechtičen.308 Kněžna Eleonora ale raději celý úkol svěřila zmíněnému Zenkerovi, kustodu zámeckých sbírek. Zenkerovo dílo tak může doložit fakt, že hlavním cílem při zařizování interiérů v období historismu byla opravdu útulnost a snaha o maximální pohodlí, nikoli o autentický středověký vzhled. Všechny místnosti byly zařízeny vkusným intarzovaným nábytkem, mnoha obrazy i jinými uměleckými předměty. Prázdné či poloprázdné prostory žádoucí nebyly. Schwarzenberg tak vytvořil jejich pravý opak. To doložil i František Adolf Šubert, který danou skutečnost naopak hodnotil negativně: „Hlavní a povšechnou vadou Hluboké jest, že jest přeplněna, přeplněna v části stavitelské i ve vnitřní úpravě“, neboť ,,kněžna [...] chtěla mít při svém sídle vše“.309 August Sedláček byl ale naopak jejím vkusem uchvácen, protože „nákladné a pečlivé

provedení všech částí a nejvíce nádherné vyzdobení vnitřku unášejí příchozího takovým způsobem, že jest docela vytržen ze svého všedního života a octne se takřka v jiném světě“.310 Výsledek velké přestavby splnil tudíž jeden ze svých úkolů, ohromil a ukázal velikost a bohatství rodu Schwarzenbergů. Možná dokonce i všechny cíle překonal, neboť bylo „ve všech jednotlivostech patrno, že jest [Hluboká] výtvorem mysli, která uprostřed doby nynější chtěla sobě vykouzliti hrad věku středního, a sice hrad lesku královského“.311 I když se tento „hrad lesku královského“ podle mnohých mohl vyrovnat jinému královskému sídlu – Windsoru, nebylo cílem úprav, jak bylo několikrát naznačeno, vyrovnat se zrovna jemu, a vytvořit tak jeho kopii. I po provedení přestavby Hluboká postrádala mnohé rysy, jimiž se Windsor vyznačoval, počínaje základním uspořádáním a půdorysem a strukturou i barvou omítky konče. Jan Adolf byl sice daným zámkem nesmírně uchvácen a v momentu jeho návštěvy si také vzpomněl na svou Hlubokou, kterou hodlal v budoucnosti přestavět, nicméně to vůbec neznamenalo, že chtěl Windsor „přenést“ do jižních Čech. Spíše chtěl přenést jeho atmosféru. Mimo jiné také atmosféru průmyslově vyspělé Anglie, která si dokázala v 19. století zachovat i svou starou tvář. Inspiraci britskou architekturou ale nezapře pouze exteriér, určité odkazy se dají nalézt také uvnitř. Kromě dřevěného obložení stěn, typického pro anglickou renesanci, stojí za zmínku Ranní salon. Taková místnost, situovaná na východ, nechyběla ani v mnohých britských šlech307

Dalšími příklady celých sérií jsou díla Rudolfa Alta vztahující se k harrachovskému Hrádku u Nechanic, akvarely zámku Čechy pod Kosířem od jeho bratra Franze či práce Friedricha Ströbla v buquoyských Nových Hradech. Celému tématu se podrobněji věnuje práce Květa KŘÍŽOVÁ, Šlechtický interiér 19. století v dobových zobrazeních zámeckých sbírek, Praha 1993. 308 Patrně nejznámějším příkladem může být kněžna Vilemína Auerspergová, rozená Colloredo-Mansfeldová, která dokonce vytvořila návrhy na úpravu některých částí zámku ve Žlebech. K dalším výtvarně činným šlechtičnám patřily Františka Czerninová, Gabriela Dietrichsteinová, Antonie Hildprandtová, Marie Karolína Kinská, Terezie Lobkowiczová nebo Marie Eleonora Windischgrätzová, rozená Schwarzenbergová, která zachytila interiéry Orlíku. Srovnej: Tamtéž, zejména s. 51. 309 Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 196. 310 Citováno dle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, s. 127. 311 Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, s. 184.

75

tických sídlech, kde sloužila k podávání snídaně. Ve střední Evropě tuto funkci ztratila a stala se zpravidla pouze klasickou reprezentační místností.312 Z Anglie byla převzata i ústřední hala, za kterou by mohlo být na Hluboké označeno hlavní schodiště. Hlubocká hala ale nebyla společenskou místností ani jídelnou, jak to bývalo na britských ostrovech běžné. Zde sloužila pouze k rodové reprezentaci.

Historismus versus moderní technika Ačkoliv si aristokraté 19. století budovali své „středověké hrady“, výsledek často připomínal spíše „zámky budoucnosti“. Proces industrializace, který umožnil vznik gotického revivalu na britských ostrovech, s sebou přinesl i mnoho výdobytků moderní techniky a vymožeností. Protože autenticita, jak bylo uvedeno výše, nehrála zásadní roli, mohl tehdejší šlechtic sáhnout i po nich a zakomponovat je do svého sídla. Stejný krok učinil i Jan Adolf. Proto také dospěl roku 1847 k rozhodnutí, že „v přízemním Biliárovém pokoji musí být zavedeno plynové osvětlení“.313 Ve stejné době přistoupil k instalaci nového vodovodního potrubí.314 Vodovodní potrubí pochopitelně nebylo vynálezem 19. století. O nástupu moderní doby nicméně svědčí fakt, že kníže věnoval opravdu velkou pozornost právě této otázce i hygieně vůbec. Zásobování vodou měl zajistit vodojem, který byl postaven v zámeckém parku. Na samém závěru stavebních činností nechal Jan Adolf na své sídlo v Hluboké zavést také telegraf. „Projektované zřízení elektrického telegrafního vedení do hostinských pokojů tamějšího zámku,“ dával Jan Adolf na vědomí svým úředníkům, „se [...] tímto povoluje.“315 Již tehdy nešlo o žádnou výjimku. Jak doba postupovala, přibývalo dalších vynálezů. Kromě nových způsobů osvětlení či zavádění telegrafu a později i telefonu se jednalo například o nejrůznější výtahy, osobní i jídelní. Jakousi zvláštní variantu jídelního výtahu v podobě tzv. stolečku prostři se („Tischlein-deck-dich“) si pro dva ze svých zámků pořídil i pohádkový král Ludvík II. Bavorský. Výdobytky moderní techniky mohly vstoupit i do Ludvíkova světa minulosti a v ničem mu nevadily. Proč by jich tedy bývali nemohli využít i jiní šlechtici ponoření v dávných časech méně než bavorský panovník? Historismus se vůbec nebránil mnohým novinkám moderního 19. století, proti němuž se ale stavěl z části do opozice. Nakolik byl daný

312

Srovnej: Marie POSPÍŠILOVÁ, Romantické zámecké interiéry, nestr. Citováno dle: Protokol přijatý 7. října 1847. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1847–1848). 314 Tamtéž. Z protokolu navíc vyplývá, že vodovod na Hluboké existoval již dříve, nyní se pouze rozhodlo o jeho modernizaci. 315 Citováno dle:Jan Adolf hlubocké administrativě, 3. listopadu 1870. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1864–1871). 313

76

zámek moderní, záleželo někdy jen na době, kdy by stavěn, popřípadě dostavěn. Čím později, tím větší komfort mohl svým obyvatelům poskytnout. 19. století zanechalo stopy i na samotné stavbě, nejen na jejím vybavení. Na ni byly často použity materiály, které předtím neexistovaly nebo se zatím nepoužívaly v tak hojné míře. Ani Jan Adolf nezůstal pouze u starých cihel, ve větší míře využil i litinu a kujné železo, ať už se jednalo o stavbu verandy, anebo o oranžerii a schodiště mezi ní a zámkem. Přestože Schwarzenberg vlastnil i železárny v Holubově (Adolfsthalu), spotřeba materiálu byla taková, že železo nechal dovážet také z Blanska od hrabat Salm-Reifferscheidtů.316 Stejně jako dřevo mohly i železo a litina vytvářet pro historismus (a obzvláště pro romantickou neogotiku) tak typické detailní ornamenty. Nové materiály se proto staly jeho nedílnou součástí a obzvláště v jeho závěrečných fázích se objevovaly častěji a častěji.

316

Mezi jinými spisy se dochovala i objednávka železných sloupů ze 17. ledna 1853. SOA Třeboň, VS Hluboká, inv. č. IC 6 ββ – 2 (1853–1856).

77

8. Zámek jako „rodové muzeum“ Aristokraté v 19. století, ovlivnění myšlenkami historismu, připisovali často vysokou hodnotu rodové paměti a jejímu utváření.317 Vzrostl zájem o minulost jako takovou, ale i o své předky. Nejeden šlechtic podporoval kritické historické bádání, které přineslo výsledky v podobě přiblížení dějin vlastního rodu. Příkladem mohou být právě Schwarzenbergové, jejichž dějinám věnoval jejich archivář Adolf Berger několik prací.318 Významným příspěvkem prezentujícím Schwarzenbergy v tom nejlepším světle bylo též grafické album „Ahnensaal der Fürsten zu Schwarzenberg“ (Sál předků knížat ze Schwarzenberga) Franze Stohla, doplněné o texty Antona Becka i jiných autorů. Tento vydavatelský počin z roku 1853 umožnil vytvořit si představu, jak starobylou a významnou rodinou Schwarzenbergové byli.319 Objevil se ale i jiný prostor, na kterém mohl šlechtic ukázat dlouhou tradici svých předků – hrad či zámek, a to zejména v období romantismu a historismu. Ačkoliv i aristokratické sídlo v dřívějších dobách prezentovalo minulost rodu, až v 19. století se stalo jedním velkým muzeem. Ať už se jednalo o muzea v pravém slova smyslu, nebo pouze v přeneseném významu. Vůbec prvním veřejnosti zpřístupněným hradem na území českých zemí se již roku 1801 (tedy ještě v dobách klasicismu) stal Frýdlant.320 V jeho sálech mohli první návštěvníci obdivovat nejen tehdejší majitele z rodu Clam-Gallasů, ale i mnohé další. Stejná pozornost byla věnována všem předchozím držitelům hradu, včetně Albrechta z Valdštejna nebo – jak byl znám díky Schillerovi – „Wallensteina“. Na tomto faktu je možno ukázat, že hrady a zámky v 19. století se neměly stát pouze muzeem rodu, ale spíše rodů. I předešlí majitelé si zasloužili být připomenuti, neboť jejich osudy také tvořily dějiny toho či onoho sídla. Místem, které bylo zasvěceno všem šlechtickým majitelům, bývaly tehdy erbovní sály. Jeden vznikl také ve Frýdlantě, nicméně jako součást dolního zámku si jej návštěvníci v 19. století ještě prohlédnout nemohli. Ovšem i frýdlantský Erbovní sál, vytvořený v době neorenesanční přestavby, dokládá, že historismus vytvářel z aristokratických sídel „muzea“. Frýdlant ale rozhodně nebyl jedinou veřejně přístupnou památkou. V průběhu 19. století přibyly mnohé další, mezi nimi i Buchlov hrabat Berchtoldů a buquoyský Rožmberk. Zájem o dějiny šlechtických sídel a rodů vedl také k tomu, že byly vydávány průvodce po jejich sbír317

K pojmu i jeho jednotlivým proměnám podrobněji in: Václav BŮŽEK – Pavel KRÁL (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007. 318 Za zmínku stojí především publikace Adolf BERGER, Das Fürstenhaus Schwarzenberg, Wien 1866, syntéza zabývající se dějinami rodu od jeho počátků až po 19. století. Dějinám Schwarzenbergů se také věnuje úvodní část práce TÝŽ, Felix Fürst zu Schwarzenberg, K. K. Minister-Präsident. Ein biographisches Denkmal, Leipzig 1853. 319 K Ahnensaalu podrobněji in: Zdeněk BEZECNÝ, Dědicové ve století zakladatelů. Utváření rodové paměti Schwarzenberků v období historismu, in: Václav BŮŽEK – Pavel KRÁL (edd.), Paměť urozenosti, s. 211–212. 320 Veřejnosti byl přístupný pouze hrad, dolní zámek si mohli návštěvníci prohlédnout až po druhé světové válce.

78

kách.321 Hrady a zámky se tak staly cenným dokladem toho, jaký zájem měli tehdejší aristokraté o minulost. Jediným způsobem nebylo zpřístupnění svého sídla široké veřejnosti. Kníže Jan Adolf Schwarzenberg pravděpodobně neplánoval otevřít Hlubokou návštěvníkům, ale i tak je možné vnímat jeho výtvor jako „muzeum“. Každý „středověký hrad“ 19. století se totiž stal jakýmsi památníkem dávných dob a záleželo jen na iniciátorovi výstavby, komu tuto „svatyni“ zasvětí. Často vznikaly novodobé „rytířské hrady“, neboť rytířství zobrazovalo středověk nekriticky (ostatně jako celý historismus) plný ideálů a ctností. Daným způsobem se snažil koncipovat svůj velký stavební projekt kníže Vincenc Karel Auersperg, iniciátor přestavby Žleb. I bavorský král Ludvík II. se rozhodl vytvořit ze svého zámku Neuschwansteinu (nebo správněji Nového hradu Hohenschwangau, jak se stavba jmenovala ještě před jeho smrtí) památník germánských středověkých hrdinů a svého přítele Wagnera. Sám se dokonce považoval za pokračovatele Labutího rytíře Lohengrina. V neposlední řadě využil i arcivévoda Evžen Rakouský, velmistr Řádu německých rytířů, na přelomu 19. a 20. století novoromantismu k vytvoření svého rytířského Bouzova. Pokud ale šlechtic nezamýšlel přetvořit rodové sídlo zrovna tímto způsobem (a takových případů byla naprostá většina), mohl do něj alespoň umístit rytířský sál. Daná místnost měla nyní zpravidla již jen velmi prozaickou funkci, totiž reprezentovat svého majitele. Avšak ani Jan Adolf nevytvořil na Hluboké síň, jež by tento název nesla. Přesto se jí staly přinejmenším alespoň zbrojnice a vstupní hala. Jak popsal August Sedláček, na schodišti „poutají příchozího nesčíslné zbroje, zbraně, kterými zdobeny jsou stěny a sloupy, stará děla, gobelíny drahocenné“.322 Více než dříve se nyní počítalo s umístěním starobylých zbraní nebo jejich napodobenin do interiéru šlechtického sídla, což umocnilo rytířský prvek. Nikoli náhodou, vezmeme-li v potaz, že se jako na jedny z nejslavnějších členů rodu pohlíželo na válečníka Erkingera nebo Adolfa ze Schwarzenberga. Adolfa, který u Rábu roku 1598 porazil Turky, nepřipomínala pouze zbroj. Odkaz na jeho osobu představoval i havran klovající hlavu Turkovi, součást erbu Schwarzenbergů, zasazený do svícnů Ranního salonu, lustrů Přijímacího salonu nebo tapet Malé jídelny. Adolf byl připomenut i ve zbrojnici, kam Jan Adolf v rámci historizujících úprav umístil jeho sochu. V neposlední řadě se k vítězi od Rábu vztahovala i jeho podobizna v Kuřáckém salonu.

321

To platí i o již zmíněném Frýdlantu, jehož vlastníci v 19. století umožnili vznik dvou velmi důležitých děl informujících o tehdejší expozici. Prvním z nich je práce Franz NÉMETHY, Das Schloss Friedland in Böhmen und die Monumente in der Friedländer Stadtkirche, Prag 1818, později pak vyšel text Georg WIRKNER, Das Schloss Friedland in Böhmen und seine Besitzer, Reichenberg 1849. 322 Citováno dle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, Praha 1996, s. 128.

79

Portréty bývaly ostatně vždy prvkem rodové paměti a tvořily součást prezentace rodu. 323 Proto nechal knížecí pár během přestavby zámku umístit do vstupní haly i portréty mnoha Schwarzenbergů a ty staré zrestaurovat. Jan Adolf totiž roku 1847 považoval za důležité, „aby byl z Vídně povolán [malíř] Ambühl“.324

Motiv obrazů předků se objevil i v některých repre-

zentačních prostorách. Malá jídelna a dále místnosti jako Přijímací, Kuřácký i Ranní salon byly vyzdobeny podobně. A právě do posledně jmenované nechal kníže umístit i svou podobiznu. Nad krbem si hosté mohli prohlédnout Jana Adolfa oděného do roucha rytíře Řádu zlatého rouna a v pozadí plátna i jeho největší výtvor – Hlubokou. Také stavitel se totiž musel „podepsat“ pod výsledek přestavby a zanechat na sebe alespoň drobnou upomínku. „Rodové muzeum“ totiž nemělo za úkol soustředit veškerou pozornost pouze na minulost, ale i na přítomnost. Stavba byla navíc jakýmsi památníkem svých tvůrců, v případě Hluboké Jana Adolfa a Eleonory. Vytvořením jejich podobizen byl pověřen známý vídeňský malíř Franz Schrotzberg, jeden z nejžádanějších portrétistů šlechtických kruhů dané doby.325 Příznačné je, že obraz zachycující Jana Adolfa visící v Ranním salonu vznikl roku 1848. Navzdory revolučním událostem, kvůli nimž šlechta přišla o velkou část svých privilegií, na něm kníže působí (vzhledem k řádovému rouchu) majestátně jako rytíř, jehož povinností je stále pokračovat v úkolu, který mu svěřili jeho předci a Bůh. Pro Eleonoru vytvořil Schrotzberg portrét už o dva roky dříve. Během zařizování jednotlivých místností pak byl zavěšen do Přijímacího salonu. Později byl ale Schrotzbergův obraz vyměněn za jiný kněžnin portrét, tentokráte od Hanse Makarta.326 Historismus si velmi oblíbil podobné prostředky utváření rodové paměti. Té byl věnován poměrně velký prostor, stejně jako dříve v případě barokních zámků. Také barokní šlechtic se snažil prezentovat sebe i svůj neméně slavný rod. Vyhradil si k tomu dokonce zvláštní místnost, sál předků (před přestavbou býval jeden takový rovněž na Hluboké). 327 Možná proto poněkud překvapí, že se v době historismu daný prvek neobjevoval častěji, ale spíše jen v několika případech. Jeho funkci přejaly jiné místnosti, zpravidla rytířské sály. I tak je ale možné soudit, že ani v období historismu sál předků nezmizel. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se celý zámek

323

Tématem rodové paměti u Schwarzenbergů a její prezentací se zabývá studie Václav GRUBHOFFER, Společenství vzpomínek. Historická paměť u Schwarzenberků, in Václav BŮŽEK – Jaroslav DIBELKA (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2011, s. 323–364. 324 Citováno dle: Protokol ze 7. října 1847. Státní oblastní archiv Třeboň, fond Velkostatek Hluboká, inv. č. IC 6 Bβ – 2 (1847–1848). 325 Franz Schrotzberg (1811–1889) byl absolventem vídeňské Akademie, který se již po jejím absolvování věnoval především portrétní malbě, ale předtím i malbě mytologických a náboženských scén. K jeho pracím pro šlechtu podrobněji Martina REIFOVÁ, Portrétní práce Franze Schrotzberga pro českou šlechtu, diplomová práce Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, Brno 2006. 326 O tom, že ke změně došlo ještě v 19. století, vypovídá další z Zenkerových akvarelů Přijímacího salonu, viz příloha č. 29. 327 K baroknímu sálu předků podrobněji in: Jiří KUBEŠ, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740). Disertační práce Historického ústavu Jihočeské univerzity, České Budějovice 2005, s. 233–235.

80

upravený v duchu historismu stal jedním velkým „sálem předků“. Podobizny, zbraně i erby měly totiž na předky upomínat. Nikdy jindy se nestala minulost tak klíčovou záležitostí jako právě v 19. století. K doložení teze, že nešlo jen o minulost vlastního rodu, nastíněné výše, poslouží následující fakt. Přestože Hluboká primárně odkazovala na Schwarzenbergy, počítalo se i zde s upomínkami na předchozí majitele. Do knihovny nechal Jan Adolf umístit 26 erbů předešlých vlastníků zámku. Když pak August Sedláček napsal, že „v takzvaném loveckém salonu zasazeny jsou do jednoho okna průsvitné barevné znaky všech pánů, kteří Hlubokou drželi“,328 jedná se o stejný moment – prezentovat zámek i jako sídlo dřívějších majitelů. Historismus ale nepoukazoval pouze na ně, ale často i na celý hrad a jeho historii. Jak lépe ji mohl zachytit než pomocí připomenutí všech šlechtických rodů? K zvýraznění starobylosti – ať už sídla samotného, nebo rodu vlastníka – pak konečně přispěly i dobově různorodé sbírky. Renesance, baroko a historismus zde nevytvořily pouze eklektický interiér, nýbrž podtrhly i daný dojem. Eklektismus nebyl jenom výsledkem vkusu, v tomto případě měl i svou funkci. Proto mohl návštěvník ze šlechtických kruhů kromě vyřezávaného nábytku a starých gobelínů obdivovat na Hluboké i vitráže z Bernu a Basileje z 16. a 17. století. Není známo, kdy přesně byla Hluboká zpřístupněna veřejnosti. Jiří Chudoba, který na sklonku 19. století napsal jeden z průvodců Šumavou a okolím, nezmínil ve své práci hlubocký zámek.329 V roce 1923, kdy se o podobný vydavatelský počin pokusil Antonín Bašta, byla již Hluboké věnována velká pozornost.330 Bašta dokonce detailně popsal její interiéry a sbírky. Už to by svědčilo pro to, že byla Hluboká zpřístupněna veřejnosti ještě v době posledních Schwarzenbergů. Poznámka, že je „prohlídku možno zakončiti vystoupením na velkou věž“,331 vše jenom potvrzuje. Rovněž i František Janovský a Antonín Markus ve své knize z roku 1934 v podstatě popsali prohlídkovou trasu.332 Je tedy nevyvratitelné, že si návštěvníci z řad široké veřejnosti mohli Hlubokou prohlédnout ještě před jejím zestátněním. Nicméně neexistují důkazy dokládající zpřístupnění zámku už za života Jana Adolfa. V dané době se tak Hluboká stala „muzeem“ patrně jen pro velmi úzký okruh lidí. Kníže ovšem plánoval představit historii vlastního rodu i širší veřejnosti. Muzeum v pravém slova smyslu totiž hodlal vytvořit v Českém Krumlově. Zámek, který už nebyl v 19. sto-

328

Citováno dle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, s. 128. Jiří CHUDOBA, Průvodce Šumavou. Zevrubný popis Šumavy a svahů od Krumlova až do Nýrska, Praha 1896. 330 Antonín BAŠTA, Průvodce Šumavou, Praha 1923. 331 Citováno dle: Tamtéž, s. 277. 332 práce František JANOVSKÝ – Antonín MARKUS, Zámek Hluboká nad Vltavou a zámek Ohrada s lovčím museem. Stručný přehled dějinný a průvodce, České Budějovice 1934, zejména s. 15–26. 329

81

letí hojněji užíván, měl znovu získat funkci, ačkoliv odlišnou od dřívější. Na příkaz knížete byly do Českého Krumlova sváženy nejrůznější předměty, které měly upomínat nejen na Schwarzenbergy, ale i na předchozí majitele. Schwarzenbergové zde byli de facto líčeni jako jejich nástupci, proto Jan Adolf věnoval velkou pozornost obzvláště Rožmberkům a Eggenbergům.333 V 19. století došlo v jižních Čechách ke vzniku ještě jednoho podobného muzea – na Rožmberku. Jeho majitel, hrabě Jiří Jan Jindřich Buquoy, se rozhodl svůj hrad veřejnosti otevřít. Ještě předtím ovšem proběhla rozsáhlá přestavba v duchu romantické neogotiky. Představy a cíle hraběte Buquoye se zřejmě nelišily od Schwarzenbergových, takže lze vysledovat mnoho shodných momentů. Stejně jako Jan Adolf naznačil hlubockou zbrojnicí a sochou svého předka v ní rytířskou minulost Schwarzenbergů, zamýšlel Buquoy cosi podobného. Možná zašel dokonce dál. Na Rožmberku tak začala vznikat i křižácká galerie odkazující na fakt, že historie Buquoyů sahá až ke křížovým výpravám. Hrabě samozřejmě doplnil tento vrchol prezentace rodové tradice nejrůznějšími portréty, erby a zbraněmi. Z Rožmberka se tak tehdy stalo hradní muzeum.334 Jelikož Hluboká nepostrádala prvky, které byly pro muzeum hraběte Buquoye důležité, vzniklo něco podobného i z ní. Vzhledem k tomu, že ji Jan Adolf neplánoval jenom jako památník rytířství, stala se především jiným památníkem – dvou britských cest, všech majitelů zámku, a především majitelů z jeho rodu. Proto také nad vstupní bránu nechal vsadit rodové heslo Schwarzenbergů – „Nil nisi rectum“ (Nic než právo).

333

Ke krumlovskému muzeu podrobněji in: Václav GRUBHOFFER, Společenství vzpomínek, in: Václav BŮŽEK – Jaroslav DIBELKA (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, zejména s. 344–355. 334 Rodové muzeum na Rožmberku popsal i Antonín BAŠTA, Průvodce Šumavou, s. 347–350 .

82

9. Hluboká jako vzor Podobně jako ovlivnil fenomén gotického revivalu přestavbu Schwarzenbergova zámku, mohla následně i samotná Hluboká inspirovat úpravy jiných šlechtických sídel. Jelikož se spolu s harrachovským Hrádkem u Nechanic jednalo o jedny z prvních skutečně velkých stavebních projektů v českých zemích inspirovaných romantickou neogotikou, je možné, že i architektům pověřeným stejným úkolem jako kdysi Beer posloužila Hluboká při zkoumání základních rysů historismu. Pravdivost uvedeného tvrzení lze doložit na základě následujícího případu. Kníže Kamil Rohan, který se ve druhé polovině 40. let 19. století rozhodl přebudovat svůj empírový Sychrov na romanticky vyhlížející rezidenci, pověřil několik stavitelů vytvořením jednotlivých plánů. Mezi nejvýznamnější takové osoby bezpochyby patřil Bernard Grueber, který též kromě Sychrova pracoval pro Hildprandty na Blatné, Aehrenthaly na Hrubé Skále a pro schwarzenberskou sekundogenituru na Orlíku. Podle Grueberových návrhů byly upraveny fasády Sychrova, jenž měl nyní svým vzhledem upomínat na francouzský původ Rohanů. Na základě zmíněné informace by tedy bylo na první pohled možné zavrhnout tezi o vlivu Anglií inspirované Hluboké na Francii evokující rohanský zámek. Ovšem jednalo by se o chybu, neboť lze skutečně vysledovat přinejmenším jeden moment, který dokládá určitou spojitost mezi Sychrovem a Hlubokou. V jedné z hlubockých knih hostů je totiž kromě návštěvníků urozeného původu uvedeno i jméno Josefa Pruvota, jenž byl dalším ze stavitelů podílejících se na přestavbě Sychrova. Pruvot se podepsal jako „fürstlich Rohan’scher Bau Verwalter“, z čehož vyplývá, že se nemůže jednat o žádnou jinou osobu.335 Ačkoliv na tento fakt ještě nikdo neupozornil, kníže Kamil s největší pravděpodobností pověřil Pruvota, aby navštívil Hlubokou za účelem hledání inspirace. Návštěva architekta je doložena 8. dubna 1855.336 Někdy v době od poloviny 50. let 19. století do roku 1861 Pruvot vypracoval několik návrhů pro jednotlivé interiéry Sychrova, a to konkrétně pro malou obytnou místnost vedle hlavního schodiště (Halu u Velké oratoře) či Velkou jídelnu. Roku 1862 pak pracoval na zařizování salonů jižního křídla, o dva roky později se také podílel na utváření pokojů tzv. Královského apartmá.337 Je otázkou, jestli je možné v těchto projektech vidět odkaz Hluboké, či nikoli. Jistou podobnost lze vysledovat mezi knihovnou na Hluboké a již zmíněnou Velkou jídelnou na Sychrově. Obě dvě místnosti se totiž staly jakýmisi „erbovními síněmi“. V případě Hluboké byly 335

Zápis z knihy hostí (Fremdenbuch), Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, Rodinný archiv Schwarzenberků, inv. č. 497. 336 Tamtéž. 337 Marie POSPÍŠILOVÁ, Vývoj sychrovských zámeckých interiérů. Ze sbírek státního zámku Sychrov, Sychrov – Liberec 1988, nestr.

83

v knihovně nad jednotlivými korintskými sloupy umístěny erby všech majitelů zámku. Kníže Kamil pak nechal do sychrovské jídelny taktéž zakomponovat několik erbů, které však neodkazovaly na předchozí držitele, ale na francouzské šlechtické rodiny. Nicméně i na Sychrově se nacházely nad hlavicemi sloupů. Jestli se jedná o motiv inspirovaný Hlubokou, se pravděpodobně s jistotou říci nedá. V žádném případě to ale nepopírá domněnku týkající se účelu Pruvotovy cesty, vyslovenou výše. Daleko důležitější je totiž fakt, že výsledkem stavitelova pobytu v jižních Čechách nemuselo být pouhé „kopírování“ jednotlivých prvků. Pruvot se zde mohl seznámit s tím, jak vypadaly interiéry upravené v duchu romantismu, čím by bylo možné nechat se ovlivnit a co následně přetvořit dle svých představ, ale také co je naopak třeba zavrhnout. Přestože mezi Sychrovem a Hlubokou nelze vypozorovat s výjimkou volby stylu žádnou výraznější podobnost, může architektova návštěva, jejímž důvodem nepochybně bylo hledání inspirace, doložit i jednu tezi několikrát uvedenou v předchozích kapitolách. Pakliže bývá Hluboká přirovnávána k britskému Windsoru, ačkoliv obě sídla vypadají naprosto odlišně, může se jednat o stejný druh inspirace jako v případě rohanského stavitele. Cílem tudíž nemuselo být převzetí jednotlivých motivů, pobyt ve Windsoru knížete mohl vést pouze k vytvoření dalších představ o tom, jak by jeho sídlo mělo vypadat. Avšak i třeba navzdory tomu, že se dané představy zcela lišily od těch, jež měli britští panovníci (a zejména Jiří IV.) v souvislosti s úpravami Windsoru. Pruvotova přítomnost v jižních Čechách také potvrzuje názor, který na konci 80. let 20. století vyslovila historička umění Marie Pospíšilová. Zažité stanovisko zdůrazňující výjimečnost jednotlivých „národních“ vlivů ve vztahu k historizující architektuře odsoudila, a to právě s přihlédnutím k Sychrovu. Ani zde se nejednalo pouze o ovlivnění francouzským stavitelstvím (stejně jako britským v případě Hluboké), i když měl zámek evokovat atmosféru Francie. Pruvot totiž pracoval také s Nashovými předlohovými knihami, takže se pro něj stal podnětem i britský gotický revival, resp. alžbětínská renesance.338 Zápis v hlubocké knize hostů vše jenom dokládá. Je možné, že Schwarzenbergova rezidence měla vliv i na stavitelské počiny jiných aristokratů v českých zemích než jenom na Sychrov knížat Rohanů. Uvádí se také, že Hluboká zapůsobila i na některé osoby z řad nové šlechty. Konkrétně šlo o Angela Picchioniho, který nechal přebudovat zámek v Českém Rudolci v duchu anglické neogotiky. Podobně i Moritz rytíř Henikstein upravil v témže stylu svůj zámek Dub.339 Pokud se skutečně nejednalo jenom o vliv 338

Srovnej: Marie POSPÍŠILOVÁ, Vývoj sychrovských zámeckých interiérů. Jan ŽUPANIČ, Schwarzenbergové – vzor, či nepřítel? Aristokracie na prahu moderní doby, in: Zdeněk BEZECNÝ – Martin GAŽI – Martin C. PUTNA (edd.), Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, České Budějovice 2013, s. 511. 339

84

Británie, ale také Hluboké, potvrzuje uvedená skutečnost i to, že se nově nobilitovaní snažili napodobit životní styl tradiční aristokracie a že jednou z možností byl právě historismus.

85

10. Mezi minulostí, přítomností a budoucností: Jan Adolf ze Schwarzenberga, šlechtic období historismu? Dne 15. září 1888 krátce po půl osmé ráno zazněl zvon hlubockého kostela sv. Jana Nepomuckého, který ohlašoval smutnou událost. Tehdy totiž „vyšla šlechetná duše devadesátiletého ctihodného stařečka, knížete Jana Adolfa ze Schwarzenbergu, ze schrány tělesné, aby odplatu vzala za své lidstvu prokázané velké skutky dobroty a lásky. V tu dobu také poprvé zatřepetal vzduchem smutně černý prapor, vztyčený na věži hrdě se pnoucího zámku hlubockého, a celé krajině oznamoval, že není více toho, který toto sídlo nádherné zbudoval, a celá krajina naše ponořila se ve smutek opravdový, ví, že ztrácí muže, který pro lid žil, a milostivě rád veškeré šlechetné lidské snahy podporoval.“340 Potomek slavného rodu Schwarzenbergů Jan Adolf vydechl naposledy. Jeho ostatky byly posléze uloženy do nové rodové hrobky nedaleko Třeboně, jež zároveň byla dalším z velkých stavebních počinů knížete. Svými současníky byl Jan Adolf vesměs líčen velmi pozitivně. „Byl to vzácně dobrý muž, kníže Jan Adolf,“ hodnotil jej Rudolf Vácha,341 „velký gentleman a mecenáš – slovem pravý kavalír, velkomyslný, jenž dovedl býti shovívavý i vůči pokleskům. Miloval přírodu nade vše, a vím od otce, jak se zajímal o své stromky, jak rád s ním navštěvoval plantáže, jichž byl dokonalým znalcem. Otec byl vždy šťasten z každého uznání neb pochvaly a vždy nám o tom povídal se slzami v očích!“342 Jelikož ale není cílem následujících řádků zhodnocení Schwarzenbergovy povahy a duše, ale spíše snaha o jiný pohled na osobu knížete, je možná vhodnější uvést slova Josefa Šusty: „[...] kníže Jan Adolf, narozený těsně před sklonkem 18. století, byl sám ovšem ještě odchovancem osvícenských dozvuků, které s pevnou vírou v užitečnost obecně šířeného vzdělání hledaly chloubu v pokroku, opřeném o lepší odborné vzdělání. Zejména měl zájem na technickém zdokonalení zemědělství i zemědělského průmyslu a byl by rád své statky učinil v tom směru průkopnicky slavnými v závodění zejména s tím, co jako mladý muž poznal v Anglii, tehdy i v agrární produkci nejpokročilejší.“343 Kníže za svůj život opravdu věnoval velkou pozornost ekonomickým záležitostem, a stal se tak novým typem šlechtice – šlechticem, který důsledně dbal o svůj velkostatek a usiloval o jeho rozvoj a prosperitu, a to jak před rokem 1848, tak také po něm. Nabízí se ovšem otázka, 340

Citováno dle: Kronika obce Hluboká nad Vltavou. Státní okresní archiv České Budějovice, fond Archiv města Hluboká nad Vltavou 1587–1945, nezpracovaný dokument. 341 Jedná se o stejnojmenného syna zahradníka Rudolfa Váchy, který měl na starosti úpravy hlubockého zámeckého parku. 342 Citováno dle: Rudolf VÁCHA, Hlubocké vzpomínky, in: Tradice. Věstník svazu českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku v Českých Budějovicích, 1936, roč. 3, č. 1, s. 6. 343 Citováno dle: Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 1947, s. 46.

86

jaký byl vlastně vztah mezi historismem a ekonomikou (kapitalistickým podnikáním). Lze vůbec nějaký najít? Vezmeme-li v potaz, že se Jan Adolf kromě velké historizující přestavby Hluboké snažil i o modernizaci velkostatku, jedná se o paradox, nebo jev obvyklý, nad nímž ani nemá smysl se pozastavit? Na první pohled se totiž může zdát, že se historismus soustředil jen a pouze na poetické věci, které jako by s prozaickou a kapitalistickými prvky nově naplněnou realitou v žádném případě nesouvisely. Šlechtic-romantický snílek, stavící si své „středověké hrady“, zdánlivě nejde dohromady s takovým modelem, a užití slov „historismus“ a „kapitalismus“ (nebo přesněji „kapitalisticky podnikající“ šlechtic344) vedle sebe by tudíž mohlo vyznít jako oxymorón.345 Na tomto místě ještě není možné odpovědět na uvedené otázky, nejdříve je zapotřebí ponořit se do dané problematiky hlouběji. Jan Adolf se v časech, které mnohdy znamenaly pro tradiční aristokracii ústup z jejích pozic v hospodářské sféře,346 hlavně zaměřil na svůj velkostatek. Potřebné znalosti pro zavádění inovací mu poskytlo nejen jeho vzdělání, ale také první cesta do Británie z let 1825 a 1826. O čtyři roky později mohl proměnit teorii v praxi, když od svého otce dostal do správy panství Mšec (Kornhaus) ve středních Čechách. Ve stejné době zde začal zavádět své první hospodářské reformy.347 Po smrti otce roku 1833 spravoval daleko větší majetek. Ani tehdy nezahálel. Již v roce 1836 totiž jako správný hospodář formuloval v několika bodech, na co se musí soustředit pozornost v následujících letech. Kromě lepšího využití lesů se měl Jan Adolf pokusit i o zvýšení těžby dřeva nebo zintenzivnění chovu dobytka.348 Bez žádných dalších informací by se mohlo zdát, že jeho snahy a úsilí zastavil rok 1848, avšak nikoli. Raimund Paleczek, který se velmi podrobně věnoval Schwarzenbergovým ekonomickým aktivitám, informuje, že události roku 1848 se objevily nenadále, ale ,,nezastihly knížete [...] v žádném případě nepřipraveného“.349 Patnáct let, během nichž Jan Adolf jako hlava rodu spravoval majetek schwarzenberské primogenitury, mu přineslo první zkušenosti, díky kterým věděl, jak překonat krizový rok 1848. Navzdory faktu, že jej zpočátku silně zasáhl, v něm Jan Adolf později dokonce spatřoval příležitost. Fakticky totiž „větší velkostatkáři, a tudíž

344

Zde jsou takovými osobami míněni pouze příslušníci historické šlechty, nikoli nové. V tomto případě zcela ponechávám stranou Velkou Británii, kde naopak zrod historismu souvisel s průmyslovou revolucí. V této kapitole se budu plně soustředit na situaci v českých zemích, kde byl nástup historismu v souvislosti se šlechtou podle Pavla Zatloukala spjatý především s jinými klíčovými změnami, typickými pro 19. století. Srovnej: Pavel ZATLOUKAL, Historismus. Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986, zejména s. 6. 346 Zde se totiž začala prosazovat (nejen) nová šlechta, jež tradiční aristokracii konkurovala a která ji nezřídka dokonce předčila. 347 Raimund PALECZEK, Modernisierung des Groβgrundbesitzes des Fürsten Johann Adolph zu Schwarzenberg in Südböhmen während des Neoabsolutismus, München 2006, s. 86. 348 Tamtéž, s. 87. 349 Citováno dle: Tamtéž. 345

87

především šlechta českých zemí, vycházeli z revoluce materiálně jen stěží oslabeni“.350 Ani zrušení roboty nepředstavovalo pro Jana Adolfa nepřekonatelný problém, protože v něm „viděl šanci oprostit se od neproduktivní nucené práce“351 a jelikož finanční náhradu chápal jako prostředek k modernizaci. Proto se po roce 1848 vůbec nesoustředil pouze na zemědělství a lesnictví. Věnoval se i rybníkářství, těžbě grafitu v Černé v Pošumaví, vlastnil železárny v Holubově (Adolfsthalu). Ani potravinářský průmysl nezůstal stranou. Ještě roku 1862 vlastnil dokonce 32 pivovarů, z nichž Louny, Třeboň a Protivín patřily mezi 30 největších pivovarů v monarchii.352 Jan Adolf si uvědomil, že k úspěšnému podnikání potřebuje především vynikající odborníky. Proto zakládal nejrůznější odborné školy a podporoval nadějné studenty, které posílal do zahraničí. Rovněž řadovým úředníkům se mělo dostat patřičného vzdělání. Jen tak mohl kníže zajistit, že v těchto kritických časech bude jeho velkostatek vzkvétat. A skutečně vzkvétal. V 50. letech 19. století se čisté zisky pohybovaly okolo jednoho milionu zlatých. 353 Nejednalo se v žádném případě o malou částku. Podnikatelský duch knížete překročil i hranice jeho pozemků, a tak stál Jan Adolf dokonce u zrodu tzv. Creditanstaltu, velkého bankovního ústavu, na jehož založení se podílel spolu s Rothschildy, již zmíněným Vincencem Karlem Auerspergem, Maxem Egonem Fürstenbergem, Otto Chotkem a bankéřem Louisem von Haber.354 V 60. letech založil kníže spolu s jinými šlechtickými vlastníky a dvěma dalšími podnikateli společnost pro stavbu železnice mezi Vídní a Plzní a Plzní a Chebem (tzv. Schwarzenbergovo konsorcium).355 Později dostali příslib státního

350

Citováno dle: Hannes STEKL, Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert, München 2004, s. 26. Existují nicméně případy, kdy rok 1848 znamenal obrovské problémy, a to hlavně pro drobné statkáře (především nižší šlechtu v Haliči a Uhrách). Srovnej: Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006, s. 228. 351 Citováno dle: Raimund PALECZEK, Modernisierung des Groβgrundbesitzes des Fürsten Johann Adolph zu Schwarzenberg, s. 133. 352 Podrobněji k Schwarzenbergovým aktivitám v pivovarnictví in: Radoslav DANĚK, Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace pivovarnictví s přihlédnutím k situaci v ostravsko-karvinském revíru, in: Jiří BRŇOVJÁK – Aleš ZÁŘICKÝ (edd.), Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18.–19. století, Ostrava 2008, s. 162. 353 Raimund Paleczek uvádí tyto částky: 1855/1856 – čistý zisk 1 116 217 zl. 1856/1857 – 1 157 194 zl. 1857/1858 – 1 295 136 zl. 1858/1859 – 1 007 382 zl. Raimund PALECZEK, Modernisierung des Groβgrundbesitzes des Fürsten Johann Adolph zu Schwarzenberg, s. 195. 354 Jan Adolf, kníže Auersperg, kníže Fürstenberg, hrabě Chotek a von Haber přispěli třiceti miliony zlatých, tedy jednou třetinou veškerého kapitálu. Hannes STEKL, Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert, s. 26. 355 Železnice nesla název Dráha císaře Františka Josefa.

88

kreditu ve výši 5,6 milionu zlatých a koncesi na stavbu železnice.356 Všechny uvedené aktivity jsou více než jasným důkazem Schwarzenbergova nadání pro podnikání. Jsou ovšem dané podnikatelské aktivity slučitelné s osobou šlechtice, který v období historismu neváhal přestavět svůj zámek v duchu romantické neogotiky? K zodpovězení možná přispějí slova Františka Adolfa Šuberta o Hluboké, jež zdánlivě nemají s celou problematikou žádnou souvislost. Šubert napsal, že na přestavbu zámku bylo „vynaloženo skorem pět milionů zlatých – důstojný to náklad na stavbu prováděnou rodem Švarcenberským“.357 Není vůbec důležité, jestli knížete úpravy jeho sídla stály skutečně pět milionů zlatých, jak uvádí Šubert, nebo méně, či více. To by se ostatně jen velmi těžko dohledávalo v pramenech vztahujících se k přestavbě, obsahujících více než stovky jednotlivých účtů. Podstatné je, že daná částka musela nepochybně dosahovat astronomických rozměrů. Uvedená informace tak přináší odpověď na otázku týkající se vztahu historismu a raného kapitalismu. Podnikatelské aktivity Jana Adolfa se vůbec nevylučovaly s historismem a jeho poetičností, ale naopak. Pokud si uvědomíme, že suma, která byla vynaložena na zkrášlení hlubockého zámku, nebyla v žádném případě nikterak malá ani pro Schwarzenberga, vypovídá tato skutečnost zároveň o faktu, že ke svým stavebním aktivitám musel mít kníže dostatek finančních prostředků. Dalo by se namítnout, že úpravy Hluboké financovala z velké části i náhrada za zrušení roboty, a byla by to pravda, ale kníže byl velmi prozíravý a nesoustředil se pouze na jeden projekt, tedy na přestavbu Hluboké, soustředil se na projekty dva. Jak vyplynulo z předchozích řádků, bylo tím druhým zavádění inovací v zemědělství a v průmyslu. Náhrada po roce 1848 totiž umožnila provést řadu hospodářských reforem. Proto mohl zajistit kníže, že i po velmi nákladných stavebních činnostech dosahoval více než ohromných zisků. Nabízí se ovšem další otázka. Pokud nebyly Schwarzenbergovy podnikatelské aktivity v rozporu s poetičností historismu, byl Jan Adolf pouze výjimkou, nebo je možné najít takových případů více? Rovněž Vincenc Karel Auersperg, který se s Janem Adolfem podílel na založení Creditanstaltu, měl se Schwarzenbergem mnoho společného. Ačkoliv jej uchvátila rytířská atmosféra dávných věků, svůj život prožíval v 19. století a jeho novým podmínkám se dokázal přizpůsobit. I on využil odškodnění, na které měl po roce 1848 nárok, k modernizaci. Zakládal nové průmyslové podniky a cukrovary, přikupoval nové statky a – což je důležité – přistoupil k historizujícím úpravám svých Žleb.358 František Arnošt hrabě Harrach, s nímž Schwarzenberg procestoval Velkou Británii, se kromě výstavby zámku Hrádku u Nechanic soustředil i na své podnikatelské aktivity nezanedba356

Podrobněji in: Raimund PALECZEK, Modernisierung des Groβgrundbesitzes des Fürsten Johann Adolph zu Schwarzenberg, s. 103–104. 357 Citováno dle: František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, Praha 1882, s. 189. 358 K podnikání knížete Auersperga podrobněji in: Roland NOHEL, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 26.

89

telného významu. Vlastnil textilní a sklářské podniky i železárny a zasloužil se dokonce o vybudování železnice mezi Pardubicemi a Vídní. I císař František Josef ocenil jeho zásluhy o rozvoj v průmyslové oblasti, a tak byl hrabě jmenován roku 1854 tajným radou, ve stejném roce obdržel i Řád železné koruny I. třídy.359 Podobné momenty lze také najít v pozadí dalších velkých stavebních projektů období historismu. Se Schwarzenbergem a Harrachem podnikl v roce 1838 cestu do Anglie i kníže Alois II. Josef z Liechtensteina. Během svých pobytů v Británii, z nichž jeden se uskutečnil právě v roce 1838, se seznámil se specifiky tamějšího hospodářství. V Anglii poznal i architekta Petra Huberta Desvignese, jenž mu později navrhl skleník pro jeho zámek v Lednici. Přestavbou samotného zámku pak pověřil Georga Wingelmüllera, který mezi lety 1845 –1858 proměnil Lednici v Anglií inspirovanou perlu romantického historismu.360 Na druhé straně (jako všichni výše jmenovaní) byl hospodářským reformátorem a také předsedou Vídeňské zemědělské společnosti. I kníže Kamil, potomek francouzského rodu Rohanů a iniciátor přestavby severočeského zámku Sychrov, považoval ekonomickou otázku za prvořadou záležitost, neboť bez dobrého finančního zázemí by patrně býval nemohl financovat zmíněný stavební projekt. Na základě uvedených příkladů lze kromě vztahu raného kapitalismu a historismu poukázat i na jiný fakt, a to jakou roli hrála šlechta v procesu industrializace. Z uvedených příkladů lze vyvodit, že se šlechtické elity vždy nebránily modernizaci a velké peněžní částky za vyvázání z poddanství mohly použít k investicím do některých průmyslových odvětví. Pokud vezmeme v úvahu velkolepé přestavby šlechtických sídel, je možné všimnout si jiného zajímavého rysu, částečně nastíněného výše. Šlechtic, který využil historismu, zpravidla intenzivně podnikal a nebyl jedním z těch, kteří v této zlomové době přišli o všechno. A naopak: Šlechtic, kterému v důsledku mnoha faktorů štěstí nepřálo, nemohl v historismu spatřovat nástroj, díky němuž by „podepřel“ svou pozici. Jednoduše si to nemohl finančně dovolit. Velkolepost a rozsáhlost stavebních projektů v období historismu (a ostatně i kdykoliv předtím a poté) odrážely úspěšnost jejich iniciátorů. Pokud tudíž majitele hradu či zámku stavitelské aktivity „nezruinovaly“, vypovídají jeho projekty zároveň o tom, jak si na poli hospodářském vedl. Samozřejmě je možné namítnout, že aristokraté čerpali pouze z majetku zděděného po předcích, který se vůbec nesnažili rozšířit, ale pokud jejich statky prosperovaly i ve zlomovém 19. století, museli se také oni soustředit alespoň do určité míry na modernizaci. Šlechtic-romantický snílek se tedy náhle ve světle pramenů mění ve šlechtice-pragmatika, ať už se jeho podnikatelská činnost ubírala jakýmkoliv směrem. Bývají-li někdy aristokraté stavící si své pohádkové zámky chápáni jako osoby, které za pomoci historismu opustily realitu a vydaly 359

Jiří KUTHAN, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001, s. 18–19. K přestavbě Lednice podrobněji Pavel ZATLOUKAL, Architektura romantického historismu. Morava 1840–1860, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890 (III/2), s. 19–20. 360

90

se do fascinujícího světa minulosti, jedná se o pohled trochu zkreslující. V souvislosti s diskuzemi o romantismu a historismu jsou totiž často vyzdvihovány dva pojmy – minulost a přítomnost. Jak již bylo v této práci nastíněno, historismus a jeho vracení se zpět do vzdálené minulosti bývá někdy líčeno jako vyjádření nesouhlasu s v mnohých ohledech nevítanou realitu 19. století, jako snaha navrátit alespoň něco z lepších časů.361 Přestože jsou pojmy „minulost“, v níž šlechta „hledá únik a reminiscence svého zlatého věku“,362 a „přítomnost“, proti níž se vymezuje, klíčové, jedná se jen o polovinu pravdy. Aristokrat, který byl okouzlen historismem, musel stejně tak (nebo možná ještě víc) myslet na budoucnost. Fakt, že si – co se ekonomické stránky týče – počínal dobře, to jenom dokládá. Nestačilo soustředit se pouze na vše minulé, ačkoliv se to může zdát. Historismus byl totiž jevem se dvěma odlišnými póly: Na jedné straně stálo jeho snění, které směřovalo zpátky napříč staletími, na straně druhé soustředění se na to, co teprve přijde, které směřovalo dopředu. Jak bylo ukázáno, i pro Schwarzenberga byla minimálně stejně důležitá jako minulost také doba, v níž žil. Historismus, který zasáhl a významně ovlivnil nejen historickou šlechtu, mohl být povzdechem nad neuspokojivou společenskou situací, a také jím byl, skrýval v sobě ovšem mnohem víc. Proto je opět nutno zopakovat tezi, že šlechtic v období historismu musel být nutně pragmatikem. Výjimkou byl snad jen jeden z nejznámějších snílků všech dob a patrně největší fantasta období historismu Ludvík II. Bavorský. Pro něj představovaly dávné časy všechno, co měl, a minulost se pro něj stala ústřední kategorií. Ludvík, který byl navíc duševně chorý, ovšem vůbec nevyvrací uvedené teze, spíše je potvrzuje. Jelikož nebyl pragmatikem a budoucností se příliš nezabýval, jeho velký sen brzy skončil. Jan Adolf se ve srovnání s ním může jevit jako jeho opak, člověk, který žil realitou 19. století. Nicméně nelze mu upřít jistý smysl pro romantiku, jak vyplývá z jeho britských cest. Jan Adolf byl právě takovým snílkem, jakým se mohl stát každý šlechtic 19. století. Navzdory „středověkým hradům“ vytvořeným díky historismu nebylo nutné být snílkem velkých rozměrů. Aristokraty sice uchvátilo kouzlo historismu, přijali jeho romantické myšlenky za své, nicméně to neznamenalo, že teorii proměnili v praxi a sami sebe pak ve „středověké“ kavalíry. Naprosto stačilo, když svou jinou tvář ukázali prostřednictvím často až pohádkově vyhlížejících sídel, nic jiného dělat nemuseli. Více než romantická byla totiž už jenom idea přestaveb hradů a zámků. Dalším momentem, který je nutné zdůraznit, je móda. Jan Adolf a jeho žena Eleonora Hlubokou nemuseli vyjadřovat pouze své snění (ať už bylo jakkoli velké), dávali jí najevo i módní preference. Pokud byly myšlenky historismu velmi poetické, byl na druhé straně tento fakt zcela prozaický. Každý styl informoval i o dobovém vkusu, který se rychle měnil. Proto 361

V tomto duchu líčí historismus např. Pavel ZATLOUKAL, Historismus nebo Marie MŽYKOVÁ (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997. 362 Citováno dle: Pavel ZATLOUKAL, Historismus, s. 6.

91

nebyly romantismus a historismus jenom reakcí na ideje klasicismu, ale také na jeho měřítka krásy, která již byla přežitkem. Něco podobného vyjádřil Schwarzenberg už v Anglii, když negativně hodnotil některé prvky klasicistní a zejména barokní architektury. Je tudíž nutné si uvědomit, že i u Jana Adolfa šla hlubší podstata historismu ruku v ruce s módními trendy. Přestože kníže svou Hlubokou bezesporu vyjadřoval dlouhou tradici i odkaz předků, jejich minulost, na niž mohl být hrdý, i roztrpčení nad dobovou situací, ani zde se nemohl soustředit pouze na ně. Stejně důležitým cílem bylo, aby se Hluboká stala jeho novým domovem, nabízejícím mu dostatek pohodlí i spoustu příjemných chvil, které zde hodlal jednou prožít. Nezasvětil ji proto jenom minulosti, ale i časům budoucím.

92

Závěr Více než sto let po smrti Jana Adolfa je jeho odkaz stále patrný. Přestože Schwarzenberg nedosáhl takové kariéry jako jeho sourozenci kancléř Felix a kardinál Bedřich, jeho odkaz, který představuje hlubocký zámek, „přežil“ oba dva bratry. Hluboká také stála ve středu pozornosti této práce, stejně jako její tvůrce a fenomén, s nímž se Schwarzenberg seznámil v Británii – historismus. Ačkoliv bylo tématu historismu v umění věnováno poměrně mnoho publikací, studium daného uměleckého proudu na příkladu knížete Jana Adolfa přineslo několik nových, avšak z velké části ne zcela nečekaných poznatků. Při zkoumání stavebního díla Jana Adolfa hrálo důležitou roli množství archivních materiálů, jež bylo možné využít. Kromě jednoho běžného metru písemností vztahujících se k přestavbě zámku se jednalo ještě o jiné mimořádné, doposud téměř opomíjené prameny – deníky knížete z dvou britských cest. Přes mnohé nedostatky a limity splnily zmíněné egodokumenty svůj úkol, a pomohly tak odpovědět na některé otázky. Zároveň umožnily rekonstruovat průběh jednotlivých pobytů, kterým nebyla v souvislosti s přestavbou zámku věnována taková pozornost, jakou si bezesporu zaslouží. Co se první cesty do Británie týče, podnikl ji kníže spolu s hrabětem Františkem Arnoštem Harrachem. Kromě návštěv typických „castles“ zaměřil Jan Adolf svou pozornost i na nejrůznější továrny, doly a hutě. Hlavním cílem jeho pobytu totiž bylo získání poznatků, které by mohl později využít v rámci svého podnikání. Proto jej mimo jiné zajímaly moderní stroje, rozličné vynálezy a případné možnosti inovací. Schwarzenbergova výprava na britské ostrovy by tudíž mohla být charakterizována jako studijní cesta. Z tohoto důvodu je možná poněkud zajímavé, že pragmatického člověka, jakým Schwarzenberg bezesporu byl, nadchl i gotický revival. Je totiž více než patrné, jak moc hluboké emoce v něm určité hrady a zámky vyvolaly. Jan Adolf nepochybně stál oběma nohama pěvně na zemi, nicméně jistý smysl pro romantiku nelze upřít ani jemu. Studium zápisků knížete také přineslo několik nových poznatků. Druhý z deníků, mapující dosud téměř neprobádanou cestu z let 1838 a 1839, poskytl mimo jiné odpověď na otázku, kdy se o přestavbě zámku začalo uvažovat. Na tomto místě je proto nutné zavrhnout možnost, že Eleonora a Jan Adolf, kteří se zúčastnili korunovace královny Viktorie, byli nesmírně uchváceni britskou architekturou, a proto se po návratu na kontinent odhodlali k úpravám svého zámku.363 Daná domněnka nevystihuje podstatu skutečnosti. Přestože může být Hluboká plodem druhé britské cesty, nedá se to samé říci o ideji její přestavby. Jak lze vyčíst například z deníkového zápisu knížete o projížďce windsorským parkem, rozhodl se Schwarzenberg pro přestavbu spíše 363

Toto vyplývá např. z práce František Adolf ŠUBERT, Z českého jihu, Praha 1882, s. 187.

93

někdy po prvním britském pobytu, nejpozději ale roku 1838, tedy před další cestou, kterou realizoval jako jeden z členů diplomatického poselstva. Z uvedeného důvodu se proto sluší vyzdvihnout význam první návštěvy Británie z let 1825 a 1826, jež jej definitivně přesvědčila o vhodnosti úprav Hluboké, zatímco pozdější putování po anglickém, skotském a waleském venkově mohlo spíše přinést konkrétní představy. Cesta z let 1838 a 1839 je však významná především v jiném ohledu. Historismus totiž uchvátil i další dva členy poselstva. František Arnošt Harrach ve stejné době jako Jan Adolf přikročil k výstavbě zámku Hrádku u Nechanic a Alois II. Josef z Liechtensteina na základě téže cesty později přestavěl své sídlo v Lednici. S trochou nadsázky by se dala tato diplomatická mise přirovnat k výpravě české šlechty do Itálie z let 1551 a 1552, kde měli její účastníci možnost seznámit se s půvaby renesanční kultury. Plody italské ani britské cesty nemohou být v žádném případě vnímány jako počátky renesance, resp. historismu v českých zemích, nicméně se jednalo o dva významné momenty, které pronikání obou stylů urychlily. Co se historismu týče, byly totiž Hluboká a Hrádek u Nechanic (kromě dřívějšího Franzensburgu)364 prvními skutečně velkými stavebními projekty v Rakouském císařství inspirovanými daným fenoménem. Deník také obsahuje další zajímavou informaci vážící se k Hluboké. Idea přestavby tohoto zámku vznikla s největší pravděpodobností přímo v mysli Jana Adolfa. Se zásadní rolí kněžny Eleonory jako iniciátorky úprav tudíž není možné zcela souhlasit. K tomu by bývalo mohlo dojít pouze za předpokladu, že by se o přestavbě bylo rozhodlo až po návratu z cesty z let 1838–1839 (protože Eleonora v roce 1825 Británii nenavštívila), což ovšem není pravda. Schwarzenberg tedy jistě nevycházel pouze vstříc své ženě, vznik nové, romanticky vyhlížející Hluboké byl zároveň i jeho přáním. Ani po důkladném studiu pramenů není ale jasné, jestli knížete některé britské zámky inspirovaly více než jiné. Roku 1825 jej bezesporu okouzlil Warwick, o třináct let později především Ashridge House, Pernhyn Castle a Windsor. I když nelze u Hluboké popřít vliv Anglie a gotického revivalu, o inspiraci třemi uvedenými zámky nesvědčí ani výsledná podoba po přestavbě, ani žádné z dochovaných nařízení knížete vrchnostenským úředníkům a architektu Beerovi. Podoba zámku byla proto patrně výsledkem „průsečíku“ představ knížete a Beera, který také jistě zapojil svou fantazii. V důsledku toho, že Hluboká bývá připodobňována k Windsoru, je nutné připojit ještě jednu poznámku. Hluboká se v žádném případě neměla stát kopií Windsoru. Sídlo britských panovníků na Schwarzenberga sice nesmírně zapůsobilo, nicméně – jak si zapsal do svého deníku – hodlal v jižních Čechách vytvořit místo ještě krásnější. Zvláštní případ představuje schwarzenberský stavební ředitel Wilhelm Nevenhorst. V této souvislosti je nutné zmínit zajímavý fakt, který není možné uspokojivě vysvětlit ani na základě 364

Franzensburg v dolnorakouském Laxenburgu se nachází jižně od Vídně, několik kilometrů od Badenu.

94

studia pramenů. Pokud přijmeme tezi, že si Schwarzenberg vzal v roce 1838 Nevenhorsta s sebou do Velké Británie kvůli úmyslu budoucích úprav Hluboké, není jasné, proč nakonec daný stavitel celý projekt nevedl. Možná nebyl kníže přesvědčen o jeho kvalitách, nebo na něj naopak zapůsobily kvality nadějného Beera, který již měl co dočinění s hrabětem Františkem Arnoštem z Harrachu. Stavební práce byly zahájeny na počátku 40. let 19. století, ale za hlavní fázi výstavby je možné považovat až období po roce 1847. Do té doby se Beerova pozornost soustředila na projektovaný úřednický dům v Podhradí, kostel sv. Jana Nepomuckého a přípravu plánů pro budoucí zimní jízdárnu. Teprve poté se mohl architekt plně zabývat samotným zámkem. Je nutné upozornit na důležitou skutečnost, že podoba Hluboké vznikala postupně. Přestože byly Beerovy nákresy z roku 1846 z velké části realizovány, v průběhu času se šlechtičtí objednavatelé rozhodli ještě pro některé změny, ať už se jednalo o vytvoření lodžie na prvním nádvoří, balkónu na nádvoří druhém nebo pro terasu vztyčenou u východního průčelí. Všechny jmenované dílčí projekty spadají až do závěrečné fáze přestavby. Co se stavebních prací týče, hrál při nich důležitou roli i Damasius Deworezky, Beerův nástupce. Deworezky patrně začal stavbu vést poté, co si kníže uvědomil, že již nebyla zapotřebí neustálá přítomnost Franze Beera. Větší práce už totiž byly hotovy, zbývalo pouze dokončit několik – v porovnání s ostatními dílčími projekty – detailů. Právě Deworezky byl pověřen vyhotovením návrhů pro lodžii na prvním nádvoří, balkón na druhém nádvoří a velkou terasu při východním křídle. Kromě toho musel na přání Eleonory upravit několik hotových místností jako např. Mramorový sál, ale také řadu dalších. Spíše než roli Eleonory v souvislosti se zařizováním interiérů byla v této studii pozornost věnována jiným faktům, které se týkají například výsledné podoby salonů a hal. Zatímco fasády Hluboké měly evokovat sídlo inspirované středověkým stavitelstvím, úkolem jednotlivých salonů bylo poskytnout co možná největší komfort svým obyvatelům. Autenticita (na rozdíl od navození určité atmosféry) totiž nebyla vůbec důležitá. Co se týče volby stylů, i zde je možné spatřovat rozdíl mezi exteriérem a interiérem. Spíše než romantická neogotika se při jejich zařizování uplatnila alžbětínská a jakobínská renesance, nebo přesněji styl, který měl alžbětínskou a jakobínskou renesanci připomínat. Jedná se o další prvek převzatý z anglických „castles“. V tomto ohledu šlechtickým majitelům i Beerovi a Deworezkému mohly patrně posloužit předlohové knihy, ať už díla Josepha Nasha, Francise Orpena Morrise, Charlese Jamese Richardsona nebo Owena Jonese. „Renesance“ se v salonech ovšem střídá i s gotizujícími detaily a slohově různorodým nábytkem a sbírkami, takže lze spíše hovořit o eklektismu. V interiérech je navíc patrný i hlubší podtext tolik typický pro romantismus a historismus Kromě faktu, že interiéry samy o sobě měly evokovat „staré zlaté časy“ aristokracie, zakompo95

novali Schwarzenbergové do zámeckých komnat i jiné upomínky na minulost. Rytířskou podobu středověku připomínaly nejrůznější zbraně a brnění. Na předky Jana Adolfa odkazovaly portréty, jezdecká socha Adolfa ze Schwarzenberga, erby a opakující se motiv havrana klovajícího do hlavy Turka, převzatý ze schwarzenberského znaku. Rovněž bylo žádoucí zdůraznit dlouhou historii místa skrze všechny předešlé majitele, jejichž erby kníže nechal umístit do knihovny a sklomaleb v Loveckém salonu. Proto by mohla být Hluboká s trochou nadsázky označena za „rodové muzeum“, neboť se jednalo o prvky, bez kterých se neobešla ani jiná skutečná hradní muzea 19. století (např. Buchlov, Rožmberk či Frýdlant). Nejednalo se sice o vynález historismu, neboť i aristokratická sídla v předešlých dobách nabízela nespočet odkazů na své šlechtické majitele, teprve v 19. století se ale takové „muzeum“ rozšířilo na celý hrad či zámek. Na dějiny a starobylost rodu totiž měla odkazovat už jenom snaha o evokaci dávných věků skrze nábytek i jiné vybavení. Dalším výsledkem této práce je zjištění, že Hluboká (jakožto jeden z prvních velkých stavebních projektů období historismu) mohla sloužit jako zdroj inspirace pro jiná šlechtická sídla. Josef Pruvot, který pro knížete Kamila Rohana upravoval zámek Sychrov, totiž navštívil Hlubokou v době, kdy vypracovával plány a nákresy pro zařizování jednotlivých sychrovských interiérů. Ačkoliv podoba mezi oběma stavbami je minimální (nebo dokonce žádná), nelze popřít, že návštěva Hluboké určitou roli sehrála. Pruvot se totiž seznámil s tím, jak mohla rodová rezidence ovlivněná historismem vypadat. Schwarzenbergovo sídlo pravděpodobně inspirovalo i osoby z řad nové šlechty, a to v případě úprav zámků v Českém Rudolci nebo Dubu. Závěry poslední kapitoly nesouvisejí pouze s Janem Adolfem a Hlubokou, ale mohou mít výpovědní hodnotu i o historismu jako takovém nebo o šlechtě v 19. století. Pozornost byla věnována hospodářským aktivitám Schwarzenberga, jelikož se na první pohled mohlo zdát, že jsou neslučitelné a v určitém rozporu s poetikou historismu. Historismus totiž bývá některými badateli kladen do opozice vůči nástupu raného kapitalismu.365 Jak ale vyplývá právě z této kapitoly, byly hospodářské aktivity Jana Adolfa více než nutné. Úpravy Hluboké totiž pohltily obrovské finanční částky dosahující výše několika milionů zlatých. Ani potomek tak významného a bohatého rodu by si býval nemohl dovolit nadmíru nákladnou přestavbu svého sídla, kdyby byl nevěděl, jak uhradit všechny pohledávky. Hluboká tedy může být považována za důkaz jeho schopností a podnikatelského ducha. V kontextu dalších významných přestaveb šlechtických sídel lze vysledovat stejný moment. Aristokraté, kteří zmíněné úpravy iniciovali, se snažili novým podmínkám přizpůsobit a neváhali zavádět inovace. V tomto ohledu lze proto odmítnout některé teze přiřazující tradičním elitám (nebo přesněji většině osob k nim patřícím) podřadnou úlohu 365

Za všechny Pavel ZATLOUKAL, Historismus. Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986, s. 18., Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999, s. 19.

96

v hospodářské sféře a hovořící o jejich neschopnosti a neochotě učinit potřebné kroky. 366 Historismus může být důkazem opaku. Z uvedených skutečností jasně vyplývá, že mezi kapitalistickou formou podnikání a daným směrem a jeho myšlenkami nebylo napětí, alespoň tedy ne žádné nepřekonatelné. Při studiu fenoménu gotického revivalu na britských ostrovech si historikové umění povšimli vzájemné souvislosti s existencí kapitalismu a zejména průmyslové revoluce, i když zdůrazňovali především stejné pojetí jako později někteří čeští autoři.367 Stejně jako v Británii mohl i v Rakouském císařství historismus představovat jisté vymezení se vůči ranému kapitalismu. Co je ale nutné zdůraznit, ve střední Evropě nemůže být tento způsob podnikání vnímán jako důvod vzniku a šíření historismu, nebo přesněji jako důvod, který by měl být stavěn do opozice k tomuto estetickému hnutí. Už příklad knížete Schwarzenberga dokázal, že kapitalismus byl nezbytnou součástí historismu. První britská cesta Jana Adolfa, v jejímž rámci se tato studie nesoustředila jenom na gotický revival, ale také na zájem knížete o vše industriální, to jenom dokládá. Jestliže bývá 19. století chápáno jako kritické pro historickou šlechtu právě vzhledem k novým poměrům panujícím v hospodářské oblasti, byl přechod ke kapitalismu jednou z mála možností, jak se mohl aristokrat se změněnými podmínkami úspěšně vyrovnat. Proto lze navázat na tezi představenou v této práci, že mezi historismem a raným kapitalismem není žádné nepřekonatelné napětí, a doplnit a zároveň vyzdvihnout, že kapitalismus byl skutečně důležitou podmínkou šíření historismu v 19. století a jeho vzrůstající obliby u šlechty. Ovšem nikoli podmínkou, která musela být chápana aristokracií jenom negativně, ale naopak také pozitivně ve smyslu určité šance a příležitosti V souvislosti s romantismem a historismem hrají klíčovou roli dva pojmy, a to minulost a přítomnost. Ztráta společenské výlučnosti, větší části práv a pozic v hospodářské oblasti (ačkoli, jak bylo uvedeno na předchozích řádcích, se jedná o pohled částečně zkreslený) jsou někdy nahlíženy jako jeden z důvodů, proč si tradiční aristokracie oblíbila historismus. Proti nepříznivé přítomnosti tak historická šlechta stavěla minulost, kdy o její úloze nikdo nepochyboval. Na druhé straně bylo v 19. století i něco podstatnějšího než přítomnost a minulost, totiž budoucnost. Pakliže chtěl aristokrat v 19. století manifestovat svou pozici ve společnosti, nestačilo soustředit se jenom na minulost, ale především skrze přítomnost na budoucnost. Musel se tudíž přizpůsobit novým podmínkám, a zejména těm v hospodářské oblasti. Jedná se zároveň o důkaz toho, že šlechtic v období historismu (nebo přesněji: šlechtic, jenž v době historismu přestavěl či vystavěl své sídlo) musel nutně být pragmaticky uvažujícím člověkem. Totéž lze soudit i o Janu Adolfovi, který stál nohama pevně na zemi. Ačkoliv byl v Anglii uchvácen gotickým revivalem, nenechal se 366

V poslední době zejména Jiří MATĚJČEK, Šlechta v českých zemích v 19. století (první pokus o přehled), in: Slezský sborník 98, 2000, s. 279–299. 367 Pavel ZATLOUKAL, Historismus, s. 18, Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů, s. 19.

97

strhnout k holému bláznovství, jaké by bývala představovala rezignace na vše ostatní. Je možné skutečně potvrdit význam minulosti i přítomnosti, pokud by ale měl být jejich vztah k historismu vyjádřen jinak, mohla by „rovnice“ vypadat následovně: Minulost a přítomnost tvořily pouze polovinu skutečnosti, minimálně stejný význam totiž měla budoucnost. Budoucnosti jakožto nezbytné součásti historismu v umění nebyla doposud věnována větší pozornost, alespoň co se studia šlechty a jejího vztahu k danému směru týče. Kromě zmíněného pragmatismu představoval další bod související s budoucností i fakt, že každé sídlo 19. století nemělo být zasvěceno jen a pouze dávným časů, ale také všemu, co mělo teprve přijít. Schwarzenberg zamýšlel z Hluboké vytvořit rezidenci přinášející mu patřičné zázemí. V nově přestavěném zámku mohl se svou rodinou trávit příjemné chvíle a oddávat se svým zálibám. Celkově lze tedy konstatovat, že Hluboká byla výsledkem několika aspektů: Zaprvé se jednalo o odraz dobové situace. Zároveň byla důkazem toho, jak důležité byly podnikatelské aktivity pro „obenbleiben“ aristokrata 19. století. Současně šlo ale o rezidenci nelišící se svým charakterem od šlechtických sídel vzniklých v předchozích staletích. Aby mohly být výsledky této studie potvrzeny (či vyvráceny), bylo by vhodné ověřit je na více případech. Přestože se historismus v českém prostředí v posledních dvou desetiletích těší značné oblibě badatelů, nadále existují určité mezery. Stále chybí syntéza, která by se snažila uchopit historismus v souvislosti se šlechtou jako celek a u níž by místo místního členění (tj. zaměření se na jednotlivé stavby) bylo využito hledisko tematické (tj. soustředění se především na dílčí problémy). Jen tak by bylo možné odhalit a pochopit rysy daného uměleckého směru. Taková práce by však zajisté vyžadovala více než značné úsilí. Zajímavé výsledky může přinést také studium jednoho z možných inspiračních zdrojů historismu v umění – literatury, které nemohla být v souvislosti s přestavbou Hluboké věnována větší pozornost. Námětem pro alespoň dílčí studii se také může stát kapitola o Hluboké jako „rodovém muzeu“, přičemž by bylo možné věnovat se této problematice v rámci studia více příkladů. Opět lze sledovat dvě základní linie, a to v podobě muzeí v pravém slova smyslu nebo těch v přeneseném významu. Už snaha o vytvoření Franzensburgu v Laxenburgu byla totiž spojena s cílem zřízení muzea. Jako prostředek vedoucí k tomuto úkolu byl použit právě historismus. Stejný moment je možné vysledovat i u Rožmberka nebo později u Kokořína, jemuž se tato práce nevěnovala. Otázkou tedy je, jakou roli daný umělecký proud v rámci těchto projektů hrál. Jistým východiskem pro další badatelskou činnost může také být sledování souvislosti mezi historismem a kapitalistickým podnikáním, a to nejen na příkladu hospodaření aristokracie, ale i osob z řad nové šlechty. Budoucí výzkum, ať už se bude ubírat jakýmkoliv směrem, by totiž mohl prozradit více nejen o známých i neznámých tvářích historismu, ale také o šlechtě 19. století. Tato práce 98

o přestavbě jednoho z nejznámějších českých zámků může sloužit jako pokus o úvod do problematiky historismu, neboť – přestože jejím cílem byla i snaha o alespoň trochu jiný pohled – spousta otázek přesahujících rámec „mikropříběhu“ Jana Adolfa a jeho Hluboké stále čeká na své zodpovězení.

99

Prameny a použitá literatura

Prameny Státní oblastní archiv Třeboň Fond Velkostatek Hluboká inv. č. IC 6Bβ – 2 (1841–1843) inv. č. IC 6Bβ – 2 (1844–1846) inv. č. IC 6Bβ – 2 (1847–1848) inv. č. IC 6Bβ – 2 (1849–1852) inv. č. IC 6Bβ – 2 (1853–1856) inv. č. IC 6Bβ – 2 (1857–1862) inv. č. IC 6Bβ – 2 (1863–1871) Plány č. 1671,1672, 1674,1675, 1678, 1680

Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov Fond Rodinný archiv Schwarzenberků Deník Jana Adolfa z britské cesty z let 1825–1826, inv. č. 3e Deník Jana Adolfa z britské cesty z let 1838–1839, inv. č. 7b/2 Hlubocká zámecká kniha hostí (1855–1871), inv. č. 497 Hlubocká zámecká kniha hostí (1871–1879), inv. č. 498 Spis Adolfa Bergera k 80. narozeninám Jana Adolfa Schwarzenberga, inv. č. 168

Státní okresní archiv České Budějovice Fond Archiv města Hluboká nad Vltavou 1587–1945 Kronika obce Hluboká nad Vltavou, nezpracovaný dokument

Státní zámek Hluboká Sbírka vedut a akvarelů

100

Národní muzeum, oddělení zámeckých knihoven Lokální katalog Hluboká nad Vltavou

Literatura  BAŠEOVÁ, Olga, Krajinářský park romantismu, in: MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 257–260  BAŠTA, Antonín, Průvodce Šumavou, Praha 1923  BECKMANN, Regine, Der Ahnenkult des habsburgischen Adels am Beispiel aristokratischer Grablegen in Böhmen und Mähren, in: MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 127–136  BERGER, Adolf, Das Fürstenhaus Schwarzenberg, Wien 1866  BERGER, Adolf, Felix Fürst zu Schwarzenberg, K. K. Minister-Präsident. Ein biographisches Denkmal, Leipzig 1853  BEZECNÝ, Zdeněk, Dědicové ve století zakladatelů. Utváření rodové paměti Schwarzenberků v období historismu, in: BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel (edd.), Paměť urozenosti, s. 209–218  BEZECNÝ, Zdeněk, Příliš uzavřená společnost. Orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, České Budějovice 2008  BEZECNÝ, Zdeněk, Šlechta a umění v druhé polovině 19. století, in: Umění a veřejnost v 19. století. Sborník příspěvků ze symposia pořádaného 7. a 8. března 1996 ve Státní knihovně v Plzni, Plzeň 1998, s. 105–110  BROOKS, Chris, The Gothic Revival, Oxford 1999  BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007  CLARK, Kenneth, The Gothic Revival. An Essay in the History of Taste, London 1950  CROOK, Joseph Mordaunt, The Dilemma of Style. Architectural Ideas from the Picturesque to the Post-Modern, Chicago 1989

101

 DANĚK, Radoslav, Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace pivovarnictví s přihlédnutím k situaci v ostravsko-karvinském revíru, in: BRŇOVJÁK, Jiří – ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.), Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18.–19. století, Ostrava 2008, s. 159–177  GERMANN, Georg, Gothic Revival in Europe and Britain. Sources, Influences and Ideas, London 1972  GRUBHOFFER, Václav, Společenství vzpomínek. Historická paměť u Schwarzenberků, in: BŮŽEK, Václav – DIBELKA, Jaroslav (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2011, s. 323–364  HÖRNER, Richard, Schloss Stolzenfels. Eine Einführung, Bellheim 2013  HORYNA, Mojmír, Architektura romantického historismu. Čechy 1840–1860, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 (III/1), s. 261–296  CHUDOBA, Jiří, Průvodce Šumavou. Zevrubný popis Šumavy a svahů od Krumlova až do Nýrska, Praha 1896.  JANOVSKÝ, František – MARKUS, Antonín, Zámek Hluboká nad Vltavou a zámek Ohrada lovčím museem. Stručný přehled dějinný a průvodce, České Budějovice 1934  JASPER – HÜGEL – MANZ (vyd.), Die österreichische Aristokratie, Wien 1848  JOHNSON, Paul, Castles of England, Scotland and Wales, London 1992  KADLEC, Miloš, Historismus jako výraz přelomu epoch, in: Kníže Kamil Rohan: novogotika a zámek Sychrov, Sychrov 2004, s. 6–9  KLINGERBUNG, Karl Heinz (ed.), Historismus – Aspekte zur Kunst im 19. Jahrhundert, Leipzig 1985  KRAMÁŘ, Vincenc, Architektura v 19. století, in: Památky archeologické XXVI, 1914, s. 99–104, 209–221  KŘÍŽOVÁ, Květa, Šlechtický interiér 19. století v dobových zobrazeních zámeckých sbírek, Praha 1993  KUBEŠ, Jiří, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740). Disertační práce Historického ústavu Jihočeské univerzity, České Budějovice 2005 102

 KUTHAN, Jiří, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001  KUTHAN, Jiří, Schloβ Hluboká (Frauenberg). Die romantische Residenz des Fürstenhauses Schwarzenberg, in: MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 88–101  KUTHAN, Jiří, Zámek Hluboká nad Vltavou. Romantická rezidence knížecího rodu Schwarzenbergů, České Budějovice 1991  KUTHAN, Jiří – MUCHKA, Ivan, Schlösser des Klassizismus, der Romantik und des Historismus, in: SEIBT, Ferdinand (ed.), Böhmen im 19. Jahrhundert. Vom Klassizismus zur Moderne, München – Berlin – Frankfurt am Main 1995, s. 99–131, 388–389, 429–431, 452–453  LEUSCHNER, Udo, Gothic Revival. Nostalgische Fluchten ins Mittelalter, Heidelberg 2003  LIPPERT, Stefan, Felix Fürst zu Schwarzenberg. Eine politische Biographie, Stuttgart 1998  MACHALÍKOVÁ, Pavla, Objevování středověku. Tři kapitoly k recepci gotického umění v Čechách v pozdním 18. a raném 19. století, Praha 2005  MARKUS, Antonín, Rod knížat ze Schwarzenberku, Třeboň 1936  MATĚJČEK, Jiří, Šlechta v českých zemích v 19. století (první pokus o přehled), in: Slezský sborník 98, 2000, s. 279–299  MELVILLE, Ralph, Adel und Revolution in Böhmen. Strukturwandel von Herrschaft und Gesellschaft in Österreich um die Mitte des 19. Jahrhunderts, Mainz 1998  MĚŠŤAN, Antonín, Walter Scott und das historische Bewuβtsein der Tschechen und Deutschen in Böhmen, in: SCHMIDT-HARTMANN, Eva – WINTERS, Stanley B. (edd.), Groβbritannien, die USA und die böhmischen Länder 1848–1938, München 1991, s. 229–237  MYŠKA, Milan, Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století (sedm tezí k diskuzi), in: BRŇOVJÁK, Jiří – ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.), Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18.–19. století, Ostrava 2008, s. 41–48  MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997

103

 MŽYKOVÁ, Marie, Romantický historismus – Novogotika. Katalog výstavy. Zámek Sychrov, hrad Bítov, Sychrov 1995  NÉMETHY, Franz, Das Schloss Friedland in Böhmen und die Monumente in der Friedländer Stadtkirche, Prag 1818  NEVENHORST, Wilhelm, Einige Ansichten als Verschönerungs-Bau-Behelfe von Landschlössern, Wohn– und Wirtschaftsgebäuden, Cottages, Gartenverzierungen und Parkanlagen, Wien 1847  NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997  PALECZEK, Raimund, Modernisierung des Groβgrundbesitzes des Fürsten Johann Adolph zu Schwarzenberg in Südböhmen während des Neoabsolutismus, München 2006  PAVLATOVÁ, Ludmila, Dvojí pojednání o výchově šlechtické mládeže koncem 18. století a počátkem 19. století, in: Studie k sociálním dějinám I, 1997, s. 139–172  POSPÍŠILOVÁ, Marie, Podněty, zdroje a motivy inspirace pro uplatnění historismu v českých zemích s uvedením příkladů, in: MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 54–64  POSPÍŠILOVÁ, Marie, Romantické zámecké interiéry, Ústí nad Labem 1985  POSPÍŠILOVÁ, Marie, Vývoj sychrovských zámeckých interiérů. Ze sbírek státního zámku Sychrov, Sychrov – Liberec 1988  PURKYNĚ, Jan, Bedřicha Šillera Básně lyrické. Díl první, Vratislav 1881  REIF, Heinz, Adel im 19. und 20. Jahrhundert, München 1999  REIFOVÁ, Martina, Portrétní práce Franze Schrotzberga pro českou šlechtu. Diplomová práce Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, Brno 2006  ROBINSON, John Martin, Windsor Castle. The Official Ilustrated History, London 2006  SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VII – Písecko, Praha 1996  zu SCHWARZENBERG, Karl, Geschichte des reichsständischen Hauses Schwarzenberg, Neustadt an der Aisch 1963

104

 SIEGLOVÁ, Kateřina, Neogotická přestavba zámku Hluboká nad Vltavou. Diplomová práce Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2012  SMUTNÝ, Bohumír, Moravská šlechta mezi protoindustrializací a průmyslovou revolucí. Podnikatelské aktivity pozemkové aristokracie v 18. a 19. století, in: KNOZ, Tomáš – DVOŘÁK, Jan (edd.), Šlechta v proměnách věků. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 17, Brno 2011, s. 175–193  STEKL, Hannes, Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert, München 2004  ŠUBERT, František Adolf, Z českého jihu, Praha 1882  ŠUSTA, Josef, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I, Praha 1947  URBAN, Otto, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982  VÁCHA, Rudolf, Hlubocké vzpomínky, in: Tradice. Věstník svazu českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku v Českých Budějovicích, 1936, roč. 3, č. 1, s. 3–6  VYBÍRAL, Jindřich, Česká architektura na prahu moderní doby. Devatenáct esejů o devatenáctém století, Praha 2002  VYBÍRAL, Jindřich, Damasus Deworezky, předběžný portrét, in: MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 102–106  VYBÍRAL, Jindřich, Historismus – mrtvolné divadlo?, in: Umění a civilizace jako divadlo světa, Praha 1993, s. 174–179  VYBÍRAL, Jindřich, Hluboká jako „ženský vrch“, in: Sex a tabu v české kultuře 19. století, Praha 1999, s. 80–83  VYBÍRAL, Jindřich, Polibek ropuchy. Diskuse o historismu v architektuře 19. století, in: Umění, roč. 44, č. 6, s. 483–498  VYBÍRAL, Jindřich, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999  VYBÍRAL, Jindřich – SEKYRKOVÁ, Milada, Britská cesta Jana Adolfa ze Schwarzenbergu roku 1825 , in: Umění 46, 1998, s. 129–145

105

 WAGNER-RIEGER, Renate, Wiens Architektur im 19. Jahrhundert, Wien 1970  WAINWRIGHT, Clive, The Gothic revival in Britain from Walter Scott to Pugin, in: MŽYKOVÁ, Marie (ed.), Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 33–52  WANDRUSZKA, Adam, Die „zweite Gesellschaft“ der Donaumonarchie, in: SIEGERT, Heinz (ed.), Adel inÖsterreich, Wien 1971, s. 56–70  WILKINSON, Frederick, The Castles of England, London 1973  WIRKNER, Georg, Das Schloss Friedland in Böhmen und seine Besitzer, Reichenberg 1849  WIRTH, Zdeněk – MATĚJČEK, Antonín, Česká architektura 1800–1920, Praha 1922  ZÁLOHA, Jiří, Ke vzniku někdejšího českokrumlovského vévodství, in: Jihočeský sborník historický 40, 1971, s. 153–156  ZATLOUKAL, Pavel, Architektura romantického historismu. Morava 1840-1860, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 (III/2), s. 17–27  ZATLOUKAL, Pavel, Historismus. Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986  ZATLOUKAL, Pavel, Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2002  ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006  ŽUPANIČ, Jan, Schwarzenbergové – vzor, či nepřítel? Aristokracie na prahu moderní doby, in: BEZECNÝ, Zdeněk – GAŽI, Martin – PUTNA, Martin C. (edd.), Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, České Budějovice 2013, s. 507–512  ŽUPANIČ, Jan, Systematizované šlechtictví v podunajské monarchii, in: Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám profesora Aleše Skřivana, Praha 2005, s. 525–534

 ŽUPANIČ, Jan – FIALA, Michal – STELLNER, František, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, Praha 2006

106

Seznam obrazových příloh

1) Warwick Castle, Warwickshire, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://www.timetravel-britain.com/articles/castles/warwick.shtml, vyhledáno 20. 4. 2014. 2) Alnwick Castle, Northumberland, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://www.telegraph.co.uk/gardening/gardenstovisit/10263027/Alnwick-welcome-to-aduchesss-garden.html, vyhledáno 20. 4. 2014. 3) Inveraray Castle, Argyll, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://www.undiscoveredscotland.co.uk/inveraray/inveraraycastle/, vyhledáno 20. 4. 2014. 4) Kenilworth Castle, Warwickshire, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://en.wikipedia.org/wiki/Kenilworth_Castle, vyhledáno 20. 4. 2014. 5) Raby Castle, County Durham, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://www.rabycastle.com/img/history/raby_castle_over_lake.jpg, vyhledáno 20. 4. 2014. 6) Ashridge House, Hertfordshire, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://www.waymarking.com/gallery/image.aspx?f=1&guid=7a730540-7ee8-4644-8b4ea13231894cd8, vyhledáno 20. 4. 2014. 7) Windsor, Berkshire,Velká Británie. Foto: autor. 8) Windsor, Berkshire, Velká Británie, zámecké nádvoří. Foto: autor. 9) Pernhyn Castle, Gwynedd, Velká Británie. Reprodukce z internetu: http://www.bbc.co.uk/arts/yourpaintings/galleries/locations/penrhyn-castle-2034, vyhledáno 20. 4. 2014. 10) Portrét Jana Adolfa ze Schwarzenberga, Franz Schrotzberg, 1848. Ze sbírek Státního zámku Hluboká. 11) Portrét Eleonory ze Schwarzenberga, rozené z Liechtensteina, Franz Schrotzberg, 1846. Ze sbírek SZ Hluboká. 12) Hluboká před neogotickou přestavbou, veduta z první poloviny 19. století. Ze sbírek SZ Hluboká. 13) První nádvoří Hluboké před přestavbou, akvarel z roku 1832. Ze sbírek SZ Hluboká. 14) Druhé nádvoří Hluboké před přestavbou, akvarel z roku 1832. Ze sbírek SZ Hluboká. 15) Nerealizovaný návrh západního průčelí zámku, Franz Beer, 1841. Státní oblastní archiv Třeboň, plán č. 1672. 16) Nerealizovaný návrh fasády jižního křídla, Franz Beer, 1841. SOA Třeboň, plán č. 1671. 17) Realizovaný návrh západního průčelí, Franz Beer, 1846. SOA Třeboň, plán č. 1674. 18) Realizovaný návrh fasády jižního křídla, Franz Beer, 1846. SOA Třeboň, plán č. 1675.

107

19) Realizovaný návrh fasády východního křídla, Franz Beer, 1846. SOA Třeboň, plán č. 1680. 20) Realizovaný návrh fasády severního křídla, Franz Beer, 1846. SOA Třeboň, plán č. 1678. 21) Hluboká, vstupní průčelí. Foto: autor. 22) Fasáda jižního křídla. Foto: autor. 23) Východní křídlo s terasou od Deworezkého. Foto: autor. 24) Část severního křídla. Foto: autor. 25) Pohled na severní křídlo s kaplí. Foto: autor. 26) Druhé nádvoří s balkónem od Deworezkého. Foto: autor. 27) Zimní jízdárna. Foto: autor. 28) Čítárna, akvarel Karla Zenkera. Ze sbírek SZ Hluboká. 29) Přijímací salon, akvarel Karla Zenkera. Ze sbírek SZ Hluboká. 30) Knihovna, akvarel Karla Zenkera. Ze sbírek SZ Hluboká. 31) Lovecká síň, akvarel Karla Zenkera. Ze sbírek SZ Hluboká. 32) Biliárový pokoj, akvarel Karla Zenkera. Ze sbírek SZ Hluboká. 33) Konferenční salon, akvarel Karla Zenkera. Ze sbírek SZ Hluboká. 34) Schodišťová hala. Foto: autor. 35) Schodišťová hala. Foto: autor. 36) Ložnice kněžny Eleonory. Foto: autor. 37) Tzv. Hamiltonův salon. Foto: autor. 38) Ranní salon. Foto: autor. 39) Čítárna. Foto: autor. 40) Čítárna – detail stropu. Foto: autor. 41) Malá jídelna. Foto: autor. 42) Kuřácký salon. Foto: autor. 43) Přijímací salon portrét. Foto: autor 44) Přijímací salon – portrét kněžny Eleonory od Hanse Makarta. Foto: autor. 45) Jídelna. Foto: autor. 46) Knihovna. Foto: autor. 47) Zbrojnice. Foto: autor. 48) Zbrojnice – socha Adolfa ze Schwarzenberga. Foto: autor. 49) Lovecký salon. Foto: autor. 50) Lovecký salon – pohled k oknu s erby všech majitelů Hluboké. Foto: autor. 51) Mramorový sál. Foto: autor.

108

Přílohy

Příloha č. 1: Warwick Castle, Warwickshire, Velká Británie

Příloha č. 2: Alnwick Castle, Northumberland, Velká Británie

109

Příloha č. 3: Inveraray Castle, Argyll, Velká Británie

Příloha č. 4: Kenilworth Castle, Warwickshire, Velká Británie

110

Příloha č. 5: Raby Castle, County Durham, Velká Británie

Příloha č. 6: Ashridge House, Hertfordshire, Velká Británie

111

Příloha č. 7: Windsor, Berkshire,Velká Británie

Příloha č. 8: Windsor, Berkshire, Velká Británie, zámecké nádvoří

112

Příloha č. 9: Pernhyn Castle, Gwynedd, Velká Británie

Přílohy č. 10 a 11: Portrét Jana Adolfa ze Schwarzenberga (1848) a Eleonory ze Schwarzenberga, rozené z Liechtensteina (1846) od Franze Schrotzberga

113

Příloha č. 12: Hluboká před neogotickou přestavbou, veduta z první poloviny 19. století

Přílohy č. 13 a 14: První a druhé nádvoří Hluboké před přestavbou, akvarely z roku 1832

114

Příloha č. 15: Nerealizovaný návrh západního průčelí zámku, Franz Beer, 1841

Příloha č. 16: Nerealizovaný návrh fasády jižního křídla, Franz Beer, 1841

115

Příloha č. 17: Realizovaný návrh západního průčelí, Franz Beer, 1846

Příloha č. 18: Realizovaný návrh fasády jižního křídla, Franz Beer, 1846

116

Příloha č. 19: Realizovaný návrh fasády východního křídla, Franz Beer, 1846

Příloha č. 20: Realizovaný návrh fasády severního křídla, Franz Beer, 1846

117

Příloha č. 21: Hluboká, vstupní průčelí

Příloha č. 22: Fasáda jižního křídla

118

Příloha č. 23: Východní křídlo s terasou od Deworezkého

Příloha č. 24: Část severního křídla

119

Příloha č. 25: Pohled na severní křídlo s kaplí

Příloha č. 26: Druhé zámecké nádvoří s balkónem od Deworezkého

120

Příloha č. 27: Zimní jízdárna

Přílohy č. 28 a 29: Čítárna a Přijímací salon na akvarelech Karla Zenkera

121

Příloha č. 30: Knihovna, akvarel Karla Zenkera

Příloha č. 31: Lovecká síň, akvarel Karla Zenkera

122

Příloha č. 32: Biliárový pokoj, akvarel Karla Zenkera

Příloha č. 33: Konferenční salon, akvarel Karla Zenkera

123

Přílohy č. 34 a 35: Schodišťová hala

Přílohy č. 36 a 37: Ložnice kněžny Eleonory a tzv. Hamiltonův salon

124

Přílohy č. 38 a 39: Ranní salon a Čítárna

Příloha č. 40: Čítárna – detail stropu

125

Přílohy č. 41 a 42: Malá jídelna a Kuřácký salon

Přílohy č. 43 a 44: Přijímací salon a portrét kněžny Eleonory od Hanse Makarta

126

Příloha č. 45: Jídelna

Příloha č. 46: Knihovna

127

Přílohy č. 47 a 48: Zbrojnice se sochou Adolfa ze Schwarzenberga

Příloha č. 49: Lovecký salon

128

Přílohy č. 50 a 51: Lovecký salon – pohled k oknu s erby všech majitelů Hluboké a Mramorový sál

129