Základní teze knihy "Civilizace na rozcestí - o demokracii, humanizaci a islamizaci" 1. Standardy lidského chování vytvořené člověkem lze uspořádat ve formě pyramidy, v jejímž vrcholu je tzv. základní etický kodex. Ten je odvozen z okolí pyramidy zvolené člověkem - autorem základního etického kodexu. Okolí této pyramidy reprezentuje pro člověka nejvyšší autoritu. U náboženských systémů je okolí pyramidy reprezentováno Bohem, Alláhem, řadou božstev apod. V humanitních systémech již od starověku je nejvyšší autorita přisuzována poněkud neurčitě samotnému člověku, tedy nikoliv okolí pyramidy existujícímu mimo člověka, ale pyramidě samotné, reprezentující člověka a jeho dílo. Platformu této knihy lze považovat za humanitní, přestože nejvyšší autorita není přisuzována přímo člověku, ale jeho biologickému základu, jako součásti Přírody. To proto, že tento základ bezpochyby kategoricky předurčuje veškerou existenci člověka. Je tvořen dvěma základními biologickými principy, tj. principem sebezáchovy a principem zachování druhu (auto reprodukce), což jsou principy společné všemu živému. 2. Otázka existence Boha je věcí víry. Racionálně nelze dokázat ani existenci, ani neexistenci Boha. Proto tato otázka není zde řešena. Připouští se obě možnosti, přičemž se klade rovnítko mezi „Bůh“ a „Příroda“. To umožňuje formulovat základní etický kodex tak, aby byl přijatelný jak pro lidi „věřící“, tak „nevěřící“, což je žádoucí a nutné. 3. Základní etický kodex (ZEK), jako výchozí norma všech ostatních standardů lidského chování, představuje základní kritérium pro rozlišování mezi dobrým a zlým. Absence tohoto kritéria má na celkový stav společnosti katastrofální důsledky. Tento stav je srovnáván s nestabilními základy nějaké stavby, což má za následek praskání zdí, trhání tapet apod., a v krajním případě i zhroucení celé stavby. Má-li se stavba stabilizovat a zbavit se nežádoucích jevů, musí se najít slabá místa v základech, a od nich začít. 1
4. Příčiny postupující krize naší, tzv. západní civilizace lze spatřovat právě v absenci základního etického kodexu. Ten byl tradičně reprezentován Desaterem božích přikázání - Dekalogem. Křesťanské církve, které vycházejí z židovského náboženství, se po dlouhá staletí situovaly do pozice gestorů lidské morálky. Ve vědomí lidí je Desatero natolik svázáno s náboženstvím a s vírou v Boha, že v procesu dnešního odklonu od náboženství lidé odvrhují též tento etický kodex i s jeho lidsky zaměřenou částí obsahu. Jedním z naléhavých úkolů moderní společnosti je proto tento kodex modernizovat či vytvořit nový obdobný kodex a vydobýt mu ve vědomí dnešních lidí náležitý respekt, když už je třeba se smířit s faktem, že náboženství obecně kvůli své systémově zakotvené dogmatičnosti svůj morální kredit u lidí ztrácí. 5. Vytvoření moderního základního etického kodexu nahrazujícího Mojžíšovo Desatero je mimořádně náročný úkol. Patrně nejnáročnější je formulovat jeho základní pravidla tak, aby i z dlouhodobého hlediska představovala co nejlepší poměr mezi altruismem a egoismem a přitom byla v souladu s dvěma základními biologickými principy. 6. Altruismus a dobro Dobro a altruismus nelze vzájemně zaměňovat. Zatímco altruismem rozumíme především jistý způsob chování člověka-původce altruismu, dobrem rozumíme spíše účinek altruismu. Zatímco cílem altruismu je přínos jen adresátům altruismu, v případě dobra se bere v úvahu celkový přínos jak adresátům, tak původcům altruismu a ostatním subjektům. Obecně poskytováním altruismu vzniká jak dobro, tak zlo. Tedy pro někoho je poskytnutí altruismu přínosem, dobrem pro jiného, třeba i původce altruismu to může být naopak. V hypotetickém, krajním případě, kdy poskytovatel altruismu zcela ignoruje svůj pud sebezáchovy, toto může znamenat až jeho sebezničení. Lze odvodit, že v daných podmínkách existuje nějaká optimální míra altruismu, kdy suma průvodního zla je minimální. Toto lze použít jako rozlišovací kritérium mezi humanismem a pseudohumanismem. Pokud je míra altruismu menší než optimální, jedná se o humanismus. Za touto mezí se jedná o pseudohumanismus. Toto rozhraní není pevně dáno, ale záleží na okolních podmínkách. Optimalizaci poměru altruismu a egoismu při jakékoliv lidské činnosti, což znamená minima2
lizaci zla spojeného s touto činností, považujeme za základní humanistický princip. Proces humanizace proto znamená též sledovat toto optimum a snažit se mu co nejvíce přiblížit. 7. Pseudohumanismus a princip sebezáchovy S humanismem a pseudohumanismem souvisí klíčová otázka, do jaké míry má člověk a společnost právo bránit svoji existenci. Podle základních biologických principů se ve skutečnosti nejedná o právo, ale o základní povinnost každého živého organismu, tedy i člověka a jeho společenství. Nesplněním této povinnosti takový organismus či společenství dříve či později zahyne. Jakékoliv standardy lidského chování nerespektující tuto skutečnost jsou proto špatné. Špatné jsou rovněž i všechny myšlenkové a politické proudy dehonestující a paralyzující sebezáchovné aktivity uvnitř společnosti nezávisle na tom, do jaké roušky iracionálních, často anachronických a rádoby morálních zásad se halí. Z hlediska existence společnosti je dnes nezbytné, aby nastala renesance jejích sebezáchovných mechanismů, pojem humanismu byl postaven na realistický základ vycházející ze základních biologických principů, a aby naivní pseudohumanisté byli před veřejností odhaleni a ztratili svůj neprávem držený morální kredit. K provinilcům z řad všech živých organismů jsou objektivní přírodní zákony nemilosrdné. Nárok, právo a povinnost 8. Nárok je to, co lidský subjekt vyžaduje od ostatních subjektů. Právo je společensky uznaný nárok subjektu. 9. Veškerá práva a povinnosti, o kterých je zde řeč, se týkají pouze člověka a lidských společenství –právních subjektů. 10. Veškerá práva jsou výsledkem ujednání mezi lidmi, nikoliv působení vyšší moci. 11. Příroda nemá vůči člověku žádné povinnosti. 12. Má-li jistý subjekt A nějaká práva, musí existovat jiný subjekt B s povinnostmi stanovenými tak, aby práva subjektu A mohla být zajištěna. Práva subjektu, která nejsou podložena odpovídajícími povinnostmi jiného subjektu, nemají smysl, neboť není zajištěno jejich naplnění. Proto jsou jen proklamativní a klamavá. Smysl mají jen tako3
vá práva subjektu, která jsou podložena odpovídajícími povinnostmi jiného subjektu. 13. V systému, kde platí princip rovnosti práv všech subjektů, nelze práva a povinnosti od sebe oddělit. Lze dokázat, že má-li v takovém systému subjekt nějaká práva, musí mít i povinnosti (dualita práv a povinností). 14. Člověk může využít svého práva jen tehdy, je-li schopen a ochoten splnit povinnosti, které mu z toho plynou. Mělo by dále platit, že subjekt nemůže nárokovat práva, která sám vzhledem k jiným subjektům porušuje. 15. Právo a současně povinnost vztahující se k jednomu subjektu a konkrétnímu předmětu je logicky rozporné (=nesmyslné), neboť žádný předmět nemůže být pro daný subjekt současně právem i povinností. Ve sporných případech má vždy větší prioritu povinnost. (Lze dokázat pomocí nástrojů logiky.) 16. V systému, kde platí princip rovnosti práv všech subjektů, může právní princip „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ fungovat jen za předpokladu, že existuje základní etický kodex, který vymezuje chování subjektů i v těch případech, kdy neexistuje zákon, na který se tento princip odvolává. V případě, že takový kodex neexistuje, což je většinou současný stav, stává se tento na pohled humanistický princip naivní, pseudohumanistickou hrozbou. 17. Právo občana na sebeobranu je odvozeno z jednoho ze dvou základních, přirozených nároků člověka vyplývajících přímo z jeho biologické podstaty. Způsob sebeobrany musí být nějakým způsobem omezen, neboť stejné právo má každý lidský subjekt a je třeba dosáhnout mezi těmito právy rovnováhy, aby hranice práv jednotlivých lidských subjektů byly vyvážené a pro jednotlivé subjekty co nejbezpečnější. To ospravedlňuje kontrolu společenským systémem – státní mocí. Přitom však stále musí zůstat v platnosti právo občana na sebeobranu. Řešení: občan část svých práv deleguje státní moci, která na sebe bere povinnost občana chránit. Jestliže státní moc není z nějakého důvodu schopna své povinnosti v tomto směru plnit, musí mít občan právo činit tak sám, neboť jeho právo na zajištění vlastní bezpečnosti se nemůže delegováním vytratit. Případné takto vzniklé 4
problémy by měly jít na vrub státu. Měla by platit zásada, že ochrana občanů není dobrou vůlí státní moci, ale jednou z jeho základních povinností ospravedlňující její existenci a výběr daní. 18. Povinnost nahradit škodu Je třeba rozlišovat trest a náhradu škody. Trest je nástroj státní moci k regulaci trestné činnosti. Naproti tomu povinnost zajistit náhradu škody poškozenému vyplývá z povinnosti státu chránit občana. Nesplnění povinnosti nahradit poškozenému škodu pachatelem by mělo být státem posuzováno jako následný trestný čin trestaný vězením trvajícím do té doby, než pachatel škodu poškozenému nahradí nebo než tak za něho učiní někdo jiný (třeba stát) nebo než mu poškozený škodu odpustí. Povinnost nahradit škodu by neměla záviset na tom, zda pachatel měl či neměl úmysl někoho poškodit. Na takto uvězněné pachatele by se neměly vztahovat žádné státní amnestie, ale jen případné odpuštění náhrady poškozeným. Vytváření zákonných standardů 19. Před vytvořením nového zákonného standardu či jeho novelizací je třeba formulovat a zapsat, čeho se má při aplikaci standardu dosáhnout (cíle) a proč (účel). Tyto formulace by měly být po ruce v průběhu celého období tvoření zákona či jeho novelizace a rovněž v procesu jeho schvalování, doplňování a úprav v parlamentu, kde explicitně formulované účel a cíle zákona by mohly proces schvalování podstatně zjednodušit a urychlit a zákonný standard zkvalitnit. Měly by tedy vést ruku všem, kdo zákon vytvářejí, schvalují, mají se podle něho chovat, i těm, kteří mají podle něho soudit. Tímto způsobem by tedy byl podstatně usnadněn a sjednocen výklad zákona. Účel a cíle zákona by měly být se zákonem trvale spojeny např. jejich zařazením do preambule. (Při formulaci účelu a cílů standardu lze využít např. metodiku popsanou v "knize" v části Metodika, kapitole 6.1, příloha B.) 20. Stabilita a přenositelnost standardů lidského chování Každý standard lidského chování vzniká jako reakce na existující prostředí a podmínky, jako jsou: - historické období vzniku, - zeměpisná poloha a přírodní bohatství země, - kulturní vývoj a úroveň společnosti, - dosavadní zvyklosti, - společenská potřeba (naléhavost), 5
hospodářská a politická situace apod. Obecně platí, že žádný standard lidského chování vytvořený člověkem nesmí být považován za absolutní dogma. Změní-li se významně podmínky oproti těm, za kterých vznikl, musí být novelizován a případně nahrazen, nebo zrušen. Odvolávat se v těchto případech na tradici, posvátné knihy apod. je obecně chybné. Výchovný vliv zákonů 21. Člověk by měl být schopen rozlišovat mezi tím, co může, musí a co nesmí. S tím se člověk nerodí, ale měl by být k tomu od dětství vychováván. Důležitým výchovným nástrojem by měly být též zákony. Aby takto mohly fungovat, musí být splněno mj. několik předpokladů: - aby pravděpodobnost dopadení a potrestání pachatele hraničila s jistotou, - aby doba mezi zlým skutkem a potrestáním byla co nejkratší, - aby pachatel pocítil trest jako významné zhoršení svých životních podmínek, třeba až na hranici holé existence. Vězení pro takového člověka musí být místem, kam by se nerad vrátil, nikoliv přijatelným způsobem existence, nebo dokonce příjemnější alternativou než žít na svobodě. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, pak zákony nemají výchovný, ale naopak demoralizující efekt. V hromadném měřítku vedou k rozmachu trestní činnosti, nikoliv k jejímu snižování. Demokracie a společnost 22. Demokracie v pojetí této knihy je založena na základním humanistickém principu, tj. na optimalizaci poměru altruismu a egoismu při jakékoliv lidské činnosti, což znamená minimalizaci zla plynoucího z této činnosti. Současné pojetí demokracie podle dostupných pramenů je však založeno na pseudohumanismu plynoucího ze současného znění Deklarace lidských práv. Takovou "demokracii" je třeba považovat spíše za "pseudodemokracii" (tzv. demokracii). - Protože základní humanistický princip je odvozen ze základních biologických principů, je pro člověka přirozený, a pokud nebude násilně přerušen např. expanzí islámu, bude patrně určovat směr dalšího vývoje lidské společnosti. 23. Kromě řady formálních znaků demokracie (viz kniha, kap. 2.5), které samy o sobě demokratický režim nezaručují, existuje jeden klíčový 6
znak, a to je výchova obyvatelstva k demokracii. Ostatní, formální znaky demokracie obyvatelstvo k demokratickému myšlení a chování nevychovají. Populistické zdůrazňování práv občana a téměř mlčení o jeho povinnostech vede nakonec ve společnosti k mnoha problémům a nepořádkům, a může vést až k totalitě. Cesta k ozdravění společnosti vede od výchovy občana přes zákonodárce k zákonům a odtud přes celý státní aparát zpět k občanovi. Nezastupitelnou a klíčovou roli zde hrají média. Neprosadí-li se zde systematická propagace na dnešní dobu nových myšlenek, společnost se stěží bude vyvíjet k lepšímu a bude dále upadat. Lidská práva 24. Současné pojetí a praxe ochrany lidských práv, které vychází z Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948, a) nerespektuje dualitu a neoddělitelnost práv a povinností, b) povyšuje „Deklaraci“ na univerzální dogma ignorující rozdílnosti současných podmínek oproti podmínkám, za kterých „Deklarace“ vznikla. Navíc je interpretována rigidně i tendenčně podle současné politické objednávky. Její hlavní nedostatek spočívá v přílišném altruismu a málo zdůrazněných obranných prostředcích proti zneužití; c) je v rozporu se základními biologickými principy, a to jak principu sebezáchovy, tak principu zachování rodu. 25. To má zejména dva neblahé důsledky: a) přílišnou toleranci k trestné činnosti a z toho plynoucí neřešitelné problémy s tzv. nepřizpůsobivými občany a trestnou činností vůbec, b) b) paralyzování imunitního, sebezáchovného systému společnosti a přílišnou toleranci k politickým tlakům směřujícím k zániku celé západní civilizace. Tím jsou ve skutečnosti porušována nejzákladnější lidská práva daná člověku Přírodou (či Bohem), plynoucí z principu sebezáchovy a principu auto reprodukčního. Jak bylo řečeno, tyto principy by měly být ve skutečnosti nadřazeny všem standardům vytvořeným člověkem, tedy i této „Deklaraci“. 7
Migrace a islám 26. Nezbytnými podmínkami soužití více různorodých skupin obyvatelstva na stejném území je vzájemná tolerance a to, že žádná skupina neusiluje o zotročení nebo dokonce likvidaci ostatních. Jedná-li se o imigraci, pak tyto skupiny musí respektovat trvalou hegemonii domácího obyvatelstva, a přizpůsobit se jeho zákonům, zvyklostem a kultuře. Kterýkoliv stát si může dovolit jen takový počet imigrantůhostů, aby domácí obyvatelstvo ani po delší době neztratilo svoji majoritní pozici. Toto nesmí být domácím vytýkáno, neboť je to jejich povinností plynoucí ze základních biologických principů. 27. Multikulturalismus neuspěl patrně též proto, že nerespektoval zásady podle předchozího bodu. Altruismus plynoucí z multikulturalismu je příliš velký, proto se nejedná o akt humanismu, ale pseudohumanismu. 28. Multikulturalismus nese v poslední době velkou část viny na světovém rozšíření islámu formou džihádu, který je pokračováním více než tisíciletého boje muslimů o světovou nadvládu. 29. Cílem islámu je zničit všechny neislámské civilizace vč. západní civilizace, a homogenizovat celý svět pod islámským právem šaría. 30. To, co islám deklaruje jako svůj konečný cíl, je provést genocidu v celosvětovém měřítku, a to způsobem zjevnějším, než tak činily systémy nacismu a komunismu. Rozdíl proti těmto genocidám, a v poslední době např. genocidě ve Rwandě, je především v délce časového období, ve kterém genocida probíhá. Svojí zákeřnou krutostí a důkladností všechny jiné genocidy překonává. 31. Genocida, jasně deklarovaná a prováděná muslimy, je světovým společenstvím z nejasných důvodů přehlížena a tolerována. Má-li být zastavena, musí být světovým společenstvím rozpoznána a vzata na vědomí; světové společenství musí učinit všechna opatření potřebná k tomu, aby ji muslimové zastavili a odvrhli. Do doby než islám přesvědčivě opustí kontroverzní pasáže a džihád, zrušit jeho ochranu jako náboženství ve smyslu „Všeobecné deklarace“ a posuzovat islám podle „Úmluvy o genocidě“ stejně, jako jiné podobné systémy. Svět musí vzít konečně na vědomí, že muslimský svět je s ním v perma8
nentní, nekonvenční, vyhlazovací válce a že v poslední době přešel do rozsáhlé ofenzívy. 32. Islám je totalitní systém založený na náboženském fanatismu. Svojí sofistikovanou ideologií a psychologií, jakož i hrozbou trestu smrti mnohonásobně zakotveného v zákonu šaría, udržuje obyvatelstvo v permanentní závislosti na nábožensko-státní moci a v neomezené poslušnosti. V tomto směru daleko překonává všechny známé totalitní systémy, včetně nacistického a komunistického. 33. Islám porušuje nejméně 13 z 30 článků Všeobecné deklarace lidských práv, a splňuje téměř všechna kritéria genocidy podle Úmluvy o prevenci a postihu zločinů genocidy (Resoluce OSN 260 z roku 1948). 34. Přestože nacismus a komunismus jsou světovým společenstvím oprávněně a jednoznačně zavrhovány, šíření islámu požívá jeho široké podpory. 35. Každý ústupek islámu ve skutečnosti znamená posun sil ve prospěch jeho konečného vítězství, tj. světové nadvlády formou genocidy. Ústupek neznamená uznání vstřícnosti vyvolávající vděčnost ze strany muslimů, ale výzvu k dalším akcím, neboť dosáhli jen něčeho z toho, na co mají podle příslibu Alláha samozřejmé právo. Rozsáhlé ústupky islámu nejsou proto takticky defenzivní, ale kapitulantské, sebe záhubné a nepochopitelně hloupé. Platí, že čím více ústupků, tím více nároků. 36. Muslimové počítají s tím, že do 20 let v Evropě převládnou počtem obyvatel, neboť mají daleko větší porodnost než Evropané, takže budou mít zásadní vliv na politické dění. Ti, kterým se tento trend třeba jen nelíbí, jsou považováni za nepřátele islámu. 37. Kritici postojů vládnoucí garnitury k islámu jsou umlčováni a dehonestováni obvinováním z rasismu, xenofobie, nověji též islámofobie, apod. 38. Obyvatelstvo je udržováno v nevědomosti o skutečném stavu a nebezpečí, proto je klidné, letargické. 39. Evropská unie místo „ochranných křídel“ otevřela dokořán brány vlivům, proti kterým měla občany chránit. 40. Vládnoucí garnitura se schovává za ideologii multikulturalismu, která je v daných podmínkách a v současné formě utopická, chimérická a sebevražedná. 9
41. Riziko zničení západní civilizace a všech ostatních, neislámských civilizací se blíží 100%. Jestliže v dohledné době nedojde k zásadní změně postoje k islámu, bude toto riziko plných 100%, tedy nezvratnou jistotou. 42. I kdyby dnes nekriticky vyzvedávaný historický přínos islámu pro svět byl sebevětší, zůstává jeden nezvratný fakt, a to jasně deklarovaný a postupně realizovaný cíl zničit všechny jiné civilizace a nahradit je jedinou civilizací pod právem šaría; to za cenu likvidace-genocidy všeho a všech, kdo budou stát v cestě. Zánik civilizace znamená její smrt se smrtí stamilionů obyvatel Země. Tato smrt znamená absolutní zlo, které nelze ničím vyvážit, kompenzovat. Ve srovnání s tím jsou jakékoliv dobré stránky islámu (nepochybně existují) nepodstatné a zbytečné. Každý, kdo tomuto trendu napomáhá, dopouští se zločinu proti lidskosti. Islám nelze humanizovat, zlidštit žádnou reformací. Reformace v 18. století, tzv. wahhábismus, znamenala naopak návrat k původní, Koránu bližší a ještě krutější formě. 43. Tzv. umírnění muslimové, kterých je možná většina, nejsou zárukou mírumilovnosti a přijatelnosti islámu. Mimo jiné proto, že jsou snadno manipulovatelní svými duchovními vůdci a fundamentalistickými teroristy. Nechají se přinutit k vraždám i proti svému lidskému svědomí. 44. Chování vládnoucí garnitury je nepochopitelné a dosud se nikomu nepodařilo ho rozumně vysvětlit. Takovou míru bezohlednosti k vlastním lidem a kultuře nelze ničím ospravedlnit. 45. V současné, i když velmi nedokonalé společnosti se dá nějak žít, avšak život pod islámským právem šaría si člověk zvyklý na život v západní kultuře jen těžko dovede představit. Navíc systém západní kultury je otevřen dalšímu vývoji – humanizaci, zatímco systém pod islámských právem šaría je neměnný a konzervující starověké praktiky, které byly v našem systému překonány již velmi dávno, a které by v případě vítězství islámu nebylo možné v porobeném světě hned tak změnit, mimo jiné proto, že by bylo málo těch, kteří by je mohli změnit. 46. Dnes je bohužel jen malá pravděpodobnost, že lze nebezpečí islamizace odvrátit. Má-li se to podařit, musí iniciativu převzít řadoví občané a národní vlády, a to všemi možnými způsoby, občanské iniciativy 10
nevyjímaje. Občané a národní vlády se musí probudit z letargie. Široká informační kampaň by měla zahrnovat především seznámení široké veřejnosti s islámem, především s vybranými částmi islámského práva šaría, zvláště s Občanským právem a Rodinným právem. Aktivity by se měly chopit zejména ženy, které jsou považovány v islámu za méněcenné bytosti, a které jsou trestané daleko krutějším způsobem než zvířata. Nikde nelze např. najít zmínku o ukamenování zvířete, zatímco nelidské a strašné ukamenování ženy je regulární. 47. Přestože zlepšovat stávající systém na bázi humanismu je velmi důležité a žádoucí, odstranění nebezpečí islamizace je nesrovnatelně důležitější. Kdyby islám měl zvítězit, nebylo by co a proč zlepšovat.
11
