Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra právní teorie
Diplomová práce
Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana. Lucie Dufková 2011/2012
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
2
Děkuji vedoucímu práce panu doc. JUDr. Jaromíru Harvánkovi, CSc., za jeho přínosné rady, připomínky, podněty a vedení, jeţ byly velkou pomocí a přínosem pro sepsání této diplomové práce.
3
OBSAH
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .................................................................................................................. 5 ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 6 1. CO JSOU TO LIDSKÁ PRÁVA? .................................................................................................................. 8 1.1. Charakteristika základních práv ................................................................................................... 10 1.2. Klasifikace základních lidských práv a svobod............................................................................ 11 1.3. Historický vývoj lidských práv .................................................................................................... 14 1.3.1. Etapy vývoje lidských práv ................................................................................................... 14 1.3.2. Lidská práva v České republice ........................................................................................... 18 1.4. Svoboda a rovnost jako základní právně-filozofické kategorie lidských a občanských práv ....... 21 1.4.1. Svoboda jako základní právo ............................................................................................... 21 1.4.2. Pojem rovnosti ..................................................................................................................... 22 1.4.3. Svoboda a rovnost ve vybrané judikatuře Ústavního soudu České republiky ...................... 24 2. OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI ......... 27 2.1. Obecné soudy ............................................................................................................................... 27 2.2. Ústavní soud................................................................................................................................. 28 2.2.1. Postavení a pravomoci Ústavního soudu ............................................................................. 28 2.2.2. Vztah Ústavního soudu k jiným ústavním orgánům ............................................................. 31 2.2.3. Ústavní stížnost .................................................................................................................... 32 2.2.4. Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů ............................................................ 35 2.3. Správní soudnictví........................................................................................................................ 36 2.4. Veřejný ochránce práv ................................................................................................................. 37 2.5. Jiné prostředky ochrany ............................................................................................................... 39 3. OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD NA KOMUNITÁRNÍ ÚROVNI .......... 41 3.1. Prostředky ochrany v rámci Rady Evropy ................................................................................... 41 3.1.1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv........................................................................... 42 3.1.2. Evropská sociální charta...................................................................................................... 47 3.2. Systém ochrany v Evropské unii .................................................................................................. 48 3.2.1. Listina základních práv Evropské unie ................................................................................ 49 3.2.2. Jiné prostředky ochrany ....................................................................................................... 52 4. POSILUJE OCHRANA ZÁKLADNÍCH PRÁV V EVROPSKÉ UNII OCHRANU NA NÁRODNÍ ÚROVNI? ............................................................................................................................................................. 54 ZÁVĚR ................................................................................................................................................................. 56 RESUMÉ .............................................................................................................................................................. 57 SEZNAM LITERATURY .................................................................................................................................. 59 KNIŢNÍ ZDROJE .................................................................................................................................................. 59 ČASOPISECKÉ ZDROJE........................................................................................................................................ 61 PRÁVNÍ PŘEDPISY .............................................................................................................................................. 62 SOUDNÍ ROZHODNUTÍ ........................................................................................................................................ 62 ELEKTRONICKÉ PRAMENY ................................................................................................................................. 63 JINÉ ZDROJE....................................................................................................................................................... 65
4
Seznam použitých zkratek ČR
Česká republika
EU
Evropská unie
ES
Evropská společenství
Ústava
Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Listina
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.
Úmluva
Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod
Charta
Evropská sociální charta
Rada
Rada vlády pro lidská práva
OSN
Organizace spojených národů
OBSE
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
ESD
Evropský soudní dvůr
EÚLP
Evropská úmluva o lidských právech
5
Úvod Lidská práva jsou ty svobody a nároky, které mají být zaručeny kaţdému člověku na světě. Stále jsou v mnohých zemích pošlapávána, některé kultury přiznávají ţenám méně práv neţ muţům, v totalitních reţimech jsou občanům upírána politická práva, apod. Evropská unie věnuje otázkám ochrany základních lidských práv velkou pozornost, a proto se snaţí tato práva chránit prostřednictvím různých instrumentů, z nichţ nejdůleţitější je soudní ochrana. Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila téma základní lidská práva a jejich procesní ochrana proto, ţe v posledních letech toto téma opět dominuje jak v teorii, tak i v praxi. Je vlastně reakcí na změny, které probíhají ve světě, ale hlavně souvisejí s evropskou integrací. Můţeme říct, ţe se prakticky denně setkáváme s mechanismy ochrany lidských práv a jejich narušováním. Je to velmi široké téma, proto se nebudu moci věnovat všem věcem dopodrobna, ale některých se pouze nepatrně dotknu. Tato práce si dává za cíl nabídnout základní přehled lidsko-právní problematiky jak z hlediska teorie, tak z hlediska praxe, nastínit danou problematiku v souvislosti s aktualizací, která souvisí s evropskou integrací a odpovědět na otázku, zda ochrana základních práv v EU posiluje ochranu na národní úrovni. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. První z nich se zabývá pojmem lidských práv a jeho rozdílným vymezením, s nímţ se nejčastěji setkáváme v mezinárodních dokumentech. Rozebírá také různé filozofické přístupy a snaţí se shrnout podstatné rozdíly mezi nimi. Zmiňuje některé známé filozofy a události, které se podílely na vzniku a rozvoji lidských práv. Bude provedena charakteristika a klasifikace základních lidských práv. Pozornost je věnována také historickému diskurzu jak ve světě, tak i v České republice. Najdeme zde odpověď na otázku, odkud se koncept lidských práv vzal a jak se formoval během dějin. Zmíněny budou některé důleţité dokumenty jako např. Magna charta libertatum, Bill of Rights, Charta OSN, Deklarace práv člověka a občana, apod. Závěr první kapitoly se zabývá pojmy svobody a rovnosti, kde jsou tyto objasněny ve světle základních lidských práv a také ve světle judikatury Ústavního soudu ČR. Druhá kapitola se věnuje ochraně základních lidských práv a svobod na vnitrostátní úrovni. Vymezuje prostředky obrany před zásahy do základních lidských práv, poskytované příslušnými orgány veřejné moci, přičemţ největší pozornost věnuje z pochopitelných důvodů Ústavnímu soudu. Jelikoţ se v názvu práce hovoří o procesní ochraně lidských práv, je tato kapitola věnována zejména procesním otázkám, konkrétně 6
pak ústavní stíţnosti. Neopomíjí však ani důkladné rozebrání pojmu ochránce lidských práv a jeho roli v ochraně lidských práv. V současné době tvoří ochrana lidských práv jednu z nejdůleţitějších politik Evropské unie, proto se třetí kapitola zabývá ochranou základních lidských práv na unijní úrovni. Vymezuje prostředky ochrany v rámci Rady Evropy, kde zmiňuje dva nejvýznamnější dokumenty, které tvoří její jádro ochrany lidských práv a to: Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a Evropskou sociální chartu (1961). Zmiňuje také Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání (1987), Chartu regionálních a menšinových jazyků (1992), Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (1995) a Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti vzhledem k biologickým a lékařským aplikacím (1997). V souvislosti s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod rozebírá Štrasburský kontrolní mechanismus a tedy zejména moţnost podání individuální stíţnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Dále rozebírá systém ochrany v Unii a některé změny, které přinesla Lisabonská smlouva (např. dříve právně nezávazná Charta základních práv EU získává stejné postavení jako prameny primárního práva, dále přejmenování Evropského soudního dvora, apod.). Závěrečná čtvrtá kapitola se snaţí dokázat, zda a jakým způsobem posiluje unijní ochrana lidských práv ochranu na národní úrovni. Zmiňuje některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterých najdeme odpověď na tuto otázku.
7
1.
CO JSOU TO LIDSKÁ PRÁVA? Budeme-li hovořit o pojmu základních lidských práv a svobod, je třeba mít na
paměti, ţe terminologie v této oblasti je značně nejednotná. Vyjádření vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí můţeme popsat mnoha výrazy. Např. Všeobecná deklarace lidských práv OSN (1948) pouţívá pojem „lidských práv“, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (1966) nacházíme označení „politická a občanská práva“, Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod (1950) pouţívá pojem „lidská práva a základní svobody“ a konečně pojem „hospodářská, sociální a kulturní práva“ jak jej pouţívá Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966). Všechny uvedené pojmy upravené právními předpisy a mezinárodními smlouvami jsou zahrnuty v pojmu „základních práv a svobod“.1 J. Boguszak rozlišuje pojmy „základní a lidská práva“. Uvádí, ţe základní práva jsou širší pojem neţ lidská práva, která v sobě zahrnují jednak základní lidská práva, jednak politická práva. Jako další druh základních práv uvádí téţ práva sociální.2 J. Blahoţ pouţívá pojmu „lidských a občanských práv“ a v jejich rámci rozlišuje práva osobní, práva politická a práva hospodářská.3 Občanská práva jsou dle něj rovněţ lidskými právy. Nazývají se občanskými proto, neboť mají bezprostřední podíl na vytváření demokratické společnosti, zatímco typická lidská mají pro společnost pouze zprostředkovaný význam. Absolutně ţádný rozdíl nespatřuje mezi pojmy práva a svobody.4 Já osobně, na rozdíl od Boguszaka, se domnívám, ţe pojem lidských práv je širší neţli pojem základních práv. Jako lidská práva vidím všechna ta, která náleţí kaţdému člověku bez ohledu na jeho barvu pleti, národnost, náboţenství či vzdělání. Mezi základní práva bych pak zařadila tzv. „tvrdé jádro lidských práv“. Roztříštěnost nacházíme také v různých filozofických přístupech k pojmu lidských práv. Existují dva základní přístupy – přirozenoprávní a pozitivistický. Přirozenoprávní teorie odvozuje lidská práva z přírodních zákonů. Lidská práva zde dostávají podobu neměnné, univerzální a nezcizitelné kvality člověka. Pro Johna Locka, 1
FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 125. ISBN 8021030232. 2 BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004. s. 120. ISBN 8073570300. 3 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 46. ISBN 8073570734. 4 Tamtéţ, s. 23–24.
8
zakladatele tohoto přístupu, jsou v jeho knize Druhé pojednání vládě nezcizitelnými lidskými právy „ţivot, svoboda a majetek“.5 Cicero vymezil přirozené právo jako pravidla ovládající veškerou přírodu, jako věcný a neměnný řád stanovený boţstvem. Přirozené právo je uloţeno ve vědomí kaţdého člověka a poznamenáno rozumem. Podle Tomáše Akvinského se přirozený zákon, odvozený z věčného boţího rozumu opět nepřetrţitě uplatňuje v kaţdém lidském jednání, a i kdyţ není plně poznatelný, ale spíše vytušený, znamená „intimní vztah stálého doplňování“, „střetávání faktů“, „spravedlivý střet věcí“ s postulátem „Dát kaţdému, co mu náleţí“.6 S určitými výhradami se hlásí k obecnému proudu přirozenoprávního pojetí lidských práv J. Blahoţ, podle kterého je základem tohoto pojetí právo na ţivot. Z tohoto základního práva vzniká pojem přirozených práv a tedy i pojem lidských práv. Je to dáno tím, ţe lidská práva jsou různými kvalitativními stránkami práva na ţivot, např. právo na ţivot v ekologickém a společenském prostředí, kde má kaţdý svobodu pohybu, projevu, právo shromaţďovat se, právo na ochranu zdraví, vlastnictví a další. Podle něj z přirozenoprávního pojetí dnes vychází kaţdá euroamerická ústava stejně jako mezinárodně právní úprava lidských práv. Za příklad dává preambuli Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.), v níţ se uvádí: „Federální shromáţdění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka…“ 7 Naproti tomu právní pozitivismus odmítá jakékoliv metafyzické spekulace o právu. Přívrţenci této teorie pokládají ideu lidských práv za subjektivní spekulaci. Jen z reálných zákonů vycházejí reálná práva, z imaginárního zákona (ze zákona přírody) vycházejí imaginární práva. Přirozené právo je podle právních pozitivistů nesmyslné. Podle těchto koncepcí neexistuje jiné právo neţ to, které je obsaţeno ve státem vyhlášené a silou garantované zákonné normě. Podle H. Kelsena není přirozené právo vydedukováno z přírody, ale je subjektivním hodnotícím soudem. Proto pro mnohé obhájce právního pozitivismu jsou lidská práva pouze mystickými silami či pouty, „které existují, právě tak jako duchové, pouze v té podobě, v jaké v ně lidé věří.“8 Pozitivistické pojetí základních práv má svůj původ v názoru G. Jellineka. Dle něj kaţdé subjektivní právo předpokládá
5
KREJČÍ, Oskar. Lidská práva. Právní rádce. 1998, č. 2, s. 33. ISSN 1210-4817. VEVERKA, Vladimír; BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: CODEX, 1996. s. 272-273. ISBN 808596306X. 7 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 14-17. ISBN 8073570734. 8 KREJČÍ, Oskar. Lidská práva. Právní rádce. 1998, č. 2, s. 33. ISSN 1210-4817. 6
9
existenci objektivního práva. Toto objektivní právo vytváří, uznává a chrání ono subjektivní právo.9 Já osobně nemám vyhraněný názor na původ základních práv a svobod. Přikláním se jak k přirozenoprávnímu, tak i k pozitivistickému pojetí. Domnívám se totiţ, ţe určitá základní práva náleţí člověku uţ od narození, například právo na ţivot. Všichni lidé jsou si rovni, tudíţ si nesmějí navzájem zasahovat do práv, majetku, obydlí, nesmí být omezena svoboda myšlení, pohybu apod. Právě těmito myšlenkami se přikláním k přirozenorávnímu pojetí, tato práva náleţí všem lidem uţ od prvopočátku, nezávisle na existenci státu a státní moci. Na druhou stranu například politická, hospodářská, sociální a kulturní práva jsou dle mého názoru uměle vytvořena a spjata s existencí státu. Vţdyť bez určitých pravidel by nic nemohlo správně fungovat. Proto máme zákony, ze kterých plynou práva i povinnosti.
1.1.
Charakteristika základních práv Mezi základní práva a svobody zařazujeme kaţdé subjektivní právo, které je
obsaţené v ústavě nebo v ústavním zákoně. J. Filip podal komplexnější charakteristiku. Nabízí řadu znaků, kterými se základní práva a svobody vyznačují:10 a) jsou ústavně zaručená Je tedy zaručeno to, ţe jimi bude vázána nejen státní moc ve všech svých sloţkách (moc výkonná, zákonodárná a soudní), ale také všichni jednotlivci. b) vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy Nelze s nimi právními úkony disponovat, nevznikají z konkrétního právního vztahu na základě právního aktu. Proto jsou trvalé a mají stejný rozsah pro všechny své subjekty. c) mají povahu veřejného subjektivního práva Vymezují vztahy mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí) navzájem. Stát je adresátem těchto práv a jednotlivec jejich nositelem. Nositelem můţe být především fyzická osoba, ale také právnická osoba. 9
FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 136. ISBN 8021030232. 10 FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 135-142. ISBN 8021030232.
10
d) mají zvláštní obsah Zajišťují autonomní prostory jedince, které jsou chráněny před zásahy veřejné moci, umoţňují jednotlivci účastnit se správy veřejných záleţitostí a v neposlední řadě spočívají v nárocích jednotlivce podílet se na plnění ze strany státu. e) mají zvláštní funkce Jedná se o hlavní směry jejich působení na společenské vztahy. Základní funkcí je omezení státní moci. Dalšími funkcemi pak jsou nárok na přispění ze strany státu, zajištění účasti jednotlivce na správě veřejných záleţitostí a vytvoření záruk vlastní realizace. f)
jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci S tímto znakem je spjat institut výhrady zákona, tj. moţnost zákonodárce zúţit
základní práva. Rozlišuje se výhrada formální (např. „podrobnosti stanoví zákon“) a výhrada materiální, která kromě potřeby vydání zákona váţe zákonodárce určitými obsahovými omezeními (povinnost zachovat podstatu a smysl základního práva a svobody, rovnost jeho nositelů i v omezení). g) mají vlastnost objektivní ústavní hodnoty Stát je jimi ve své činnosti vázán, proto z jeho strany nejde jen o plnění vůči jednotlivcům, ale tato práva státu mohou slouţit jako určité měřítko (např. při stanovení výše ţivotního minima). h) zaručují existenci určitých institutů a institucí Vytvářejí
např.
soudy,
advokacii,
vlastnictví.
Jejich
prostřednictvím
je
ústavodárcem institucionalizováno uskutečňování základních práv a svobod.
1.2.
Klasifikace základních lidských práv a svobod Klasifikace slouţí k poznání povahy základních lidských práv a svobod. Existuje
velké mnoţství klasifikací. Rozvíjely se postupně s pronikáním do problematiky lidských práv. Jsou zaloţeny na značném mnoţství kritérií, např. předmětu úpravy, obsahu, funkci,
11
subjektech, adresátech, atd. Tradiční klasifikace, jak ji známe z ústavních aktů přijatých v evropských státech, je dle J. Blahoţe následující:11 1) první skupinu tvoří práva osobní – zejména právo na ţivot a lidskou důstojnost, osobní nedotknutelnost,
nedotknutelnost
obydlí, svoboda
pobytu,
právo
soukromého
vlastnictví. 2) druhou skupinu tvoří politická práva a svobody – náleţí sem především svoboda slova, tisku, šíření zpráv, svoboda shromaţďovací a spolčovací a právo volební. 3) třetí skupinu představují sociální, hospodářská a kulturní práva – sem patří zejména svoboda práce, právo na práci, právo na odborové organizování, právo na nemocenské a sociální pojištění, právo na vzdělání, právo na ochranu zdraví, atd. Za nejpřehlednější a mně osobně nejbliţší povaţuji klasifikaci podle J. Filipa:12 a) podle pramenů a právní síly - základní lidská práva a svobody lze rozčlenit na ta, která jsou obsaţena v Listině základních práv a svobod, v Ústavě České Republiky nebo v mezinárodních smlouvách. b) podle subjektů a adresátů - dle tohoto dělení rozlišujeme práva náleţející všem, práva občanů, cizinců, právnických osob a určitých sociálních skupin (ţeny, mladiství, postiţení). Tomuto pojetí do značné míry odpovídá členění na práva lidská (náleţející všem), politická (náleţející občanům) a sociální (náleţející např. mladistvým). c) podle statutu - v této klasifikaci se vychází z Jellinekova pojetí, dle kterého se jednotlivec nachází díky své příslušnosti ke státu v několika polohách (statutech), a z kterých mu vyplývají subjektivní veřejná práva. Tyto stavy označuje jako: 1) status negativus, který spočívá v existenci určité sféry osobní autonomie, do které stát nezasahuje 11
BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 46-47. ISBN 8073570734. 12 FILIP, Jan a Jan SVATOŇ. Státověda. 5. vyd. Brno: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 195-198. ISBN 9788073576851.
12
2) status positivus, který vyjadřuje určité právo na plnění ze strany státu 3) status activus, který vyjadřuje právo jedince podílet se na správě veřejných záleţitostí 4) status relativus, který zajišťuje stejné chování ze strany státu vůči všem, kdo se nachází pod jeho jurisdikcí. d) podle forem omezení základních práv - rozlišujeme tři formy omezení základních práv. Za prvé ta, která nelze omezit vůbec, jako například právo na ţivot. Za druhé ta, jeţ lze omezit zčásti za určitých podmínek. A jako poslední ta práva, která jsou v dispozici zákonodárce, jemuţ bylo svěřeno jejich provedení. e) podle generací - na práva prvé, druhé, třetí a popřípadě čtvrté generace.
1) Jako práva první generace jsou označována základní lidská práva a svobody, jako např. právo na ţivot a osobní svobodu, zčásti práva politická a práva na soudní ochranu. 2) Práva druhé generace jsou práva hospodářská, sociální a kulturní, jeţ vznikají v sociálních hnutích 19. století.
3) Třetí generací jsou pak tzv. práva solidarity, mezi které patří např. právo na mír, na zdravé ţivotní prostředí, na informaci. V případě této generace jde o neuzavřený vědecký problém. Teorie generací lidských a občanských práv začala vznikat koncem šedesátých let dvacátého století. Charakterizuje ji především to, ţe pojem generací chápe v jejich vzájemném propojení a provázanosti (jedna generace bez generace předchozí je z hlediska koncepčního pojetí lidských práv nemyslitelná).13
13
BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 49. ISBN 8073570734.
13
f) podle katalogu – tzn. podle toho, zda se nachází ve zvláštní hlavě ústavy, která obsahuje jejich výčet. g) hmotná a procesní základní práva – hmotná zaručují základní sféry jedince (ţivot, svoboda, vlastnictví, soukromí). Procesní pak mají zaručit, aby se jednotlivec mohl těchto svých hmotných práv domoci. P. Holländer pak dělí lidská práva na práva, která vyplývají z rovnosti lidí, práva spjaté s nedotknutelností osobní integrity, práva související s řádným procesem, duchovní svobody, hospodářské svobody, sociální práva a práva menšin.14 F. Sudré odmítá dělení na generace a dále člení základní práva a svobody také na nedotknutelná a podmíněná.15
1.3.
Historický vývoj lidských práv Vývoj myšlenky základních práv a svobod a její naplňování mají dlouhou historii.
Pro lepší pochopení smyslu a významu lidských práv se tedy ohlédneme v čase zpět, aţ do starověkého Řecka.
1.3.1. Etapy vývoje lidských práv Počátky vzniku soudobé koncepce základních práv a svobod lze nalézt jiţ ve starověkém Řecku, a to u sofistů. Sofisté uznali objektivní charakter práva, nikoli však pozitivního, ale přirozeného. Na prvém místě u nich stálo přirozené právo, pramenící v harmonii vesmíru, v zákonitostech přírody, která předchází lidským zákonům, tedy právu pozitivnímu.16 Aristoteles ve své 5. knize Etiky Níkomachovy objasňuje argument na podporu existence přirozeného mravního řádu, který by podle něj měl být základem všech
14
Srov. HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 123-139. ISBN 9788073801786. 15 Srov. SUDRÉ, Fredéric; MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 160-235. ISBN 8021014857. 16 RÁZKOVÁ, Renata. Dějiny právní filozofie. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 22-23. ISBN 8021015748.
14
racionálních systémů spravedlnosti. Rozlišuje přirozené a zákonné právo, přičemţ přirozené má všude stejnou platnost a to nezávisle na uznání.17 Na tyto myšlenky navázali římští stoikové. Například největší římský myslitel Cicero a významný římský řečník Seneca. Podle nich je zdrojem morálky rozum. Domnívají se, ţe spravedlnost je třeba odvozovat od čestnosti. Pozitivní právo, uzavřené do pevných forem, nemůţe plnit svou funkci, pokud není doplněné morálními zásadami.18 Dalším historickým zdrojem je křesťanství. Křesťanství má v sobě zakódované, ţe s člověkem je potřeba zacházet s určitou důstojností, navíc panovník měl pravomoc danou od Boha, před Bohem se zpovídal ze svého jednání s poddanými. Objevila se zde myšlenka sociálního smíru, čím hůře se panovník choval ke svým poddaným, tím méně mu zachovávali loajalitu. Byla to praktická myšlenka podporující křesťanskou ideu. Přelom nastal v 18. století, kdy se z obyvatelstva stává subjekt, nikoli objekt práv a postavení panovníka a obyvatel se vyrovnává, je vnášen prvek reciprocity. Začíná se organizovat myšlenka contra social (společenské smlouvy).19 Svobodní a rovní lidé mezi sebou uzavírají pactum unionis (smlouvu o sdruţení) a tím se podřizují vládci, který ovšem smí vládnout jen v určitých mezích, nemá neomezenou moc.20 Dle Thomasa Hobbese měli v přirozeném stavu právo všichni na vše a „člověk člověku byl vlkem“. To vedlo k obavám o holý ţivot a tedy k tomu, ţe se vzdali svých nároků ve prospěch zákonodárce. John Locke povaţuje za základní přirozená práva člověka práva na zdraví a ţivot, svobodu a majetek. Na rozdíl od Hobbese vidí uzavření společenské smlouvy jako prostředek, jímţ se lidé spojují k efektivnější ochraně svých práv. Vzdávají se svých práv tedy pouze do té míry, jenţ si to vynucuje potřeba jejich účinné ochrany.21 Na základě této smlouvy podle Rousseaua vzniká korporace skládající se z tolika členů, kolik má shromáţdění hlasů. „Členové společnosti zovou se v celku národem, a jmenují se jednotlivě občany, pokud mají účast na svrchované moci, a poddanými jakožto podrobení zákonům státu.“22 Rousseau je kritikem soukromého vlastnictví a zastáncem přímé demokracie. Povaţuje
17
ARISTOTELÉS,. Etika Níkomachova. 3. nezměn. vyd. Praha: Rezek, 2009. s. 111-125. RÁZKOVÁ, Renata. Dějiny právní filozofie. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 60-67. ISBN 8021015748. 19 Myšlenka národa jako politicky organizovaného obyvatelstva, kaţdý se částečně vzdává suverenity ve prospěch vlády. 20 Přednáška prof. J. Malenovského ze dne 3. 10. 2011. 21 MACHALOVÁ, Tatiana. Úvod do právní filozofie: (základní pojmy). 1. Vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. s. 68-70. ISBN 8021018291. 22 ROSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Vyd. 1. Praha: Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1949. s. 25-26. 18
15
přirozený stav za stav ideální, protoţe lidé si byli materiálně rovni, byli svobodní a neexistovala státní moc ani soukromé vlastnictví.23 Dalším důleţitým zdrojem myšlenky lidských práv byla teorie dělby moci rozpracovaná v 18. století Montesquieuem. Ve svém díle O duchu zákonů uvádí: „není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou,…není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné.“24 Ke konci 18. století, v průběhu americké (1776) a francouzské (1789) revoluce, se objevují dokumenty, které obsahují ucelené koncepce lidských práv. Monarcha disponuje mocí od Boha, ale uzavírá, co by suverén společenskou smlouvu s národem, jejímţ výrazem je ústava, která nutí panovníka respektovat v jisté míře národ. Jedním z prvku respektu je katalog lidských práv. Prvním takovým dokumentem je Virginská deklarace (1776), která uvádí, ţe všichni lidé jsou stejně svobodní a nezávislí. Deklarace práv člověka a občana (1789) měla za heslo, ţe „všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. V průběhu 19. a částečně 20. století dochází k vypracování katalogů práv a svobod i v ostatních státech Evropy. Tyto státy a jejich ústavy garantují občanská a politická práva. Vzniká koncepce liberálního státu, kdy jedinec je ve svém konání omezen pouze zákony a stát zbytečně nezasahuje a nestará se o občany, pouze jim zaručuje jejich práva. Dominance právního pozitivismu v tomto období přinesla jisté potlačení zájmu o přirozený původ lidských práv. Po první světové válce se začíná prosazovat mezinárodní ochrana práv menšin, pracovníků, postavení ţen a dětí. Po druhé světové válce dochází k největšímu rozvoji úpravy základních práv a svobod na mezinárodní úrovni. Byla to reakce na masové porušování lidských práv v nacistickém Německu. Můţeme zde pozorovat snahu dostat lidská práva z dosahu zákonodárce a téţ snahu o zakotvení záruk jejich dodrţování. V roce 1945 probíhá mírová konference v San Francisku, na níţ je projednán a schválen návrh charty OSN. Charta se omezila pouze na deklarování principů, myšlenka umístit katalog lidských práv přímo do Charty se nezrealizovala. Iniciativy se ujalo Valné shromáţdění OSN, které 10. prosince 1948 přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. 23
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. s. 242. ISBN 8086473856. MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. O duchu zákonů. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1947. s. 172. 24
16
Ačkoli nemá právní povahu, stala se podkladem pro další mezinárodní utváření norem v oblasti lidských práv napříč mezinárodním společenstvím. Právně závazné jsou aţ dva pakty, které byly přijaty v roce 1966 a čerpají z Všeobecné deklarace lidských práv. Jsou to Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který stanovuje vznik Výboru pro lidská práva a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Oba dva pakty tvoří tzv. „super tvrdé jádro“ univerzální ochrany lidských práv. Pakty platili aţ do doby, neţ byl v roce 2008 otevřen opční protokol ke druhému paktu, který vytváří zrcadlové schéma individuálních stíţností jako u prvního paktu. Nevstoupil však zatím v platnost kvůli chybějícím podpisům. V 60. letech 20. století lze v souvislosti s dekolonizací pozorovat jakési odklonění od lidských práv v podobě, v jaké je prosadila revoluce. Je spíše přihlíţeno k právům hospodářským a sociálním. Dochází také k rozšíření o novou skupinu práv, tzv. práva třetí generace, která zahrnují právo na příznivé ţivotní prostředí, právo na mír a práva domorodého obyvatelstva. Nositeli lidských práv se tímto stávají i společenství a národy z důvodu jejich zvýšené zranitelnosti.25 Na Evropském kontinentu vznikají významné regionální úmluvy. Například v roce 1950 je to Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Cílem bylo předloţit státům katalog hmotných práv, který měly státy dát do svých ústav a jako ústavní práva je chránit. Úmluva upravuje práva občanská a politická a to především práva, které byly za války porušovány (právo na ţivot, právo sdruţovací). Zavedla nejúčinnější mezinárodní mechanismus její ochrany a to individuální stíţnost jednotlivce, kterou můţe podat u Evropského soudu pro lidská práva. Za zmínku stojí také Evropská sociální charta z roku 1961, která odstranila deficit v oblasti hospodářských a sociálních práv. Dále Listina základních práv Evropské unie, která byla schválená v roce 2000 a právní závaznost získala v roce 2007, kdyţ byla začleněna do Lisabonské smlouvy. Je významná zejména tím, ţe je vzorem moderního katalogu lidských práv.26
25
Byly chráněny spíše z mocenských důvodů neţ jako projev humanity. Kdyţ jeden stát pohltil druhý, nebyla tu náleţitá stabilita a bylo třeba tento akt odůvodnit ideou společného národa a tedy sjednocení území (např. Německo, Itálie). 26 Přednáška prof. J. Malenovského ze dne 3. 10. 2011.
17
1.3.2. Lidská práva v České republice Lidskoprávní myšlení u nás bylo formováno především reformačními snahami vůči římsko-katolické církvi. Prvními průkopníky byli předchůdci husitské reformace, kteří kritizovali církev a feudální společnost. Například Jan Milíč z Kroměříţe vznesl jako první poţadavek na svobodné hlásání Boţího slova. Dle něj se nesmí Boţímu slovu klást ţádná překáţka a má být svobodně kázáno v celém českém království. Je také zastáncem zásady rovnosti. Matěj z Janova spatřuje hlavní příčinu rozvratu církve v tělesných a zţenštilých kněţích, kteří naplnili církev bohatstvím a rozkošemi. Dalšími příčinami je pak tyranie světských kníţat a prelátů, zuţování pravomocí a svobody niţších kněţí na úkor vlády i moci vyšších a v neposlední řadě přílišná autorita a pravomoc mnichů. Nevěří v samotnou reformu kleru, nápravu v církvi očekává od křesťanského lidu zásadní změnitelností poměrů. Teprve z tohoto nového lidu vzejdou noví kněţí. Jan Hus usiluje o očistu církve, je přesvědčen, ţe hlavou církve je jedině Kristus. Proto přiznává právo na neposlušnost vůči církevním a světským vrchnostem ţijícím ve zjevném rozporu s Boţím zákonem. Husitské hnutí klade důraz na onen Boţí zákon a formuluje své poţadavky ve čtyřech praţských artikulech, které u nás platily aţ do roku 1620 jako zemský zákon. Petr Chelčický, kritik husitské revoluce,27 se staví za primát moci duchovní před mocí světskou. Hlásá, ţe pře Bohem jsou si všichni rovni a všem je darována svoboda. Kristus nastolil svou duchovní vládu a nad osvobozeným lidem nesmí nikdo vládnout prostřednictvím vnější moci. Jan Ámos Komenský dospívá k tomu, ţe svět by se měl změnit ve třech oblastech, a to v oblasti politiky, filozofie a náboţenství. Přesněji by se mělo jednat o změnu v oblasti správy obce, církve a rozumu. Snaţí se o univerzální pohled, vše souvisí se vším. Hlásá, ţe lid musí směřovat k tomu, aby se vrátila myšlenková, náboţenská a občanská svoboda. Cílem univerzální politiky je, aby kaţdý člověk měl moţnost klidného ţití, aby mohl bezpečně drţet svůj majetek a uţívat společné svobody. Svoboda je dle něj stvořena spolu s člověkem a od něj neodlučitelná. Toto Komenský chápe jako přirozený stav. Zaráţející jsou však jeho názory na svobodu slova, kdy musí být vše, co bude odevzdáno k tisku, schváleno veřejnou autoritou. Také to, ţe odpad od víry nebo přechod k jiné víře, má být trestán smrtí, můţe vyvolávat určité rozpaky. 27
Vyznačoval se svým rozhodným odporem proti násilí a uţíváním zbraní ve věcech duchovní povahy.
18
Nejen osobnosti, ale také historické události měly vliv na formování lidských práv na našem území. Například jiţ výše zmíněné Čtyři praţské artikuly z roku 1420, ve kterých byly zakotveny základní znaky reformačních myšlenek. Jednalo se o svobodu kázání, příjímání pod obojím způsobem, zákaz světského panování kněţí a trestání hříchů ve všech stavech. Dále Majestát Rudolfa II. z roku 1609, který přinesl značnou míru samosprávy a zakotvil náboţenskou svobodu.28 První ústava občanského státu tzv. dubnová ústava (téţ označovaná jako Pillersdorfova) vydaná 25. dubna 1848, formulovala a zakotvila demokratické svobody, jako byla svoboda osobní a náboţenská, svoboda tisku, ochrana listovního tajemství, rovnoprávnost národů. Tato ústava však nevešla nikdy v platnost. Ústavodárný říšský sněm (1848), zasedající nejdříve ve Vídni a poté v Kroměříţi, připravoval návrh ústavy pro neuherské země. Tento návrh obsahoval soubor základních všeobecných občanských práv, jenţ vycházel z francouzské Deklarace práv občana a zahrnoval především svobodu člověka, tisku a zajištění hmotných zájmů. Objevil se tu i moderní princip zakotvující suverenitu lidu. Návrh ústavy však nebyl projednán, protoţe vláda nechala 6. března 1849 sněm rozehnat. Březnová ústava (téţ nazývaná Stadionova) vyhlášená 7. března 1849 částečně vyuţila osnovy kroměříţského návrhu a upravila základní lidská práva a svobody. K ústavě byla vydána listina základních občanských práv, která obsahovala například náboţenskou svobodu a svobodu pohybu. Tato ústava však také nebyla uvedena v ţivot, neboť se změnila politická realita a 31. prosince 1851 byly vydány tzv. Silvestrovské patenty, které zrušily platnost ústavy a katalogu občanských práv a opět zavedly absolutismus. Potvrzeno bylo pouze zrušení roboty a poddanství a zůstala zachována idea rovnosti před zákonem. Následovalo vydání únorové (nebo také Schmerlingovy) ústavy 26. února 1861. Tato ústava však neobsahovala ţádné ustanovení o občanských právech. To se změnilo vydáním prosincové ústavy (1867), kde byla zakotvena některá občanská práva, jako například právo volného projevu mínění, svoboda stávek, náboţenská svoboda, svoboda vědy a vyučování a ochrana národní rovnoprávnosti. Tímto došlo k formálnímu zavedení práv a svobod, jejich realizace v praxi však byla problematická. Dne 29. února 1920 byla přijata konečná podoba ústavy Československé republiky, která platila po celou dobu první republiky v letech 1920 – 1938. Autoři se zde inspirovali 28
TROJAN, Jakub S. Idea lidských práv v české duchovní tradici. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2002. s. 99188. ISBN 8072980440.
19
i Prosincovou ústavou, zejména v části o lidských právech. Součástí ústavy je katalog základních práv a svobod, který obsahuje zásadu rovnosti, svobodu osobní a majetkovou, svobodu domovní, tisku, právo shromaţďovací, spolkové, petiční, listovní tajemství, brannou povinnost. Samostatná hlava byla věnována ochraně národnostních, náboţenských a rasových menšin. Dá se říci, ţe byla v podstatě vnitrostátním provedením závazků, vyplývajících z mezinárodní smlouvy. Faktickým koncem ústavy bylo podepsání Mnichovské „dohody“ a události, které jí bezprostředně následovaly. V květnu 1948 byla přijata nová Ústava Československé republiky, tzv. Ústava 9. května, která do značné míry navazovala na ústavu z roku 1920. Přestoţe v zemi převzali moc komunisté, zachovávala si ústavní utvrzení základních práv a svobod. Je však příkladem přímého rozporu mezi ústavním textem a právní praxí. Kapitoly ústavy, obsahující vedle osobních svobod a politických práv i práva sociální a kulturní, nebyla sice formálně měněna, ale fakticky byla legislativními a politickými zásahy převáţně změněna v téměř bezobsaţnou deklaraci. Série pozdějších zákonů dále likvidovala ústavně zaručené osobní svobody. Fakticky byla zrušena např. svoboda pohybu a pobytu, svoboda slova, svoboda sdruţovací a shromaţďovací a byla zavedena cenzura tisku. Formálně niţší úroveň neţ Květnová ústava představovala tzv. „Socialistická ústava“ z roku 1960. Ta vymezovala občanská práva a svobody jako práva a svobody realizované jedině v souladu se zájmy pracujícího lidu a ve spojení s ústavními povinnostmi. Rozsah ústavně zakotvených práv byl podstatně uţší neţ v Květnové ústavě a některé základní principy postavení člověka ve společnosti ústava zcela pomíjela.29 Konečně roku 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod, která vytyčuje respekt k přirozeným právům člověka a respekt k právům občana. Přijetí Listiny plnilo zásadní politický cíl. Československo tím vyjádřilo respekt vůči systému Evropské unie a deklarovalo obnovení ochrany lidských práv. Na základě toho bylo Československo v roce 1992 přijato do svazku Rady Evropy.30 V roce 1993 vzniká samostatná Česká republika, jejíţ ústava ve svém čl. 10 otevírá český ústavní systém mezinárodnímu právu a mezinárodní smlouvy (tedy i ty, týkající se lidských práv) staví nad zákon. V roce 2004 pak ČR vstupuje do Evropské unie, pro kterou je ochrana lidských práv samozřejmostí.
29
JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 124-156. ISBN 9788073802516. 30 KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. s. 595. ISBN 808689844X.
20
1.4.
Svoboda a rovnost jako základní právně-filozofické kategorie lidských a občanských práv Otázky svobody a rovnosti jsou ústředními problémy teoretických koncepcí
lidských a občanských práv od jejich vzniku aţ po současnost. Současní ideologové kladou do čela základních přirozených lidských práv princip svobody a princip rovnosti, tak jak ji kladli i tehdejší ideologové liberalismu. Tuto ideu vyjadřuje zejména Deklarace práv člověka a občana (1789), která říká, ţe „lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní“ a vymezuje svobodu jako „moţnost činit vše, co neškodí druhému.“ Spektrum koncepcí, které vymezují pojmy svobody a rovnosti jako základní kategorie lidských a občanských práv je nepřeberně široké. Liší se, jednak pokud jde o myslitele jednotlivých právně-filozofických směrů (jusnaturalisty, pozitivisty, pragmatiky, aj.), jednak ale také mezi jednotlivci v rámci těchto směrů navzájem.31
1.4.1. Svoboda jako základní právo Svoboda je snad nejznámějším, nejstarším a nejvíce pouţívaným pojmem či heslem jakékoliv politiky.32 Je to konkrétní přirozený přírodní a společenský jev, který neznamená jen neexistenci násilného omezování svobody, ale je především sociálně, etologicky, ekologicky a ekonomicky podmíněn, tj. formován vztahy, v nichţ člověk ţije.33 J. J. Rousseau například definuje svobodu jako poslušnost vůči zákonu a prohlašuje, ţe svoboda je jednání v rámci pravidel, na jejichţ utváření se samy můţeme podílet. Naproti tomu T. Hobbes zastává názor, ţe svoboda končí tam, kde začíná zákon a chápe ji jako jakousi volnost. Podobně jako Rousseau definuje svobodu Ch. Montesquieu, který tvrdí, ţe svoboda není volnost, ale právo dělat vše, co dovolují zákony. V politické filozofii se ustálilo rozlišení na „pozitivní“ a „negativní“ svobodu. Pojem svobody můţeme chápat buď negativně ve smyslu svobody „od“ (útlaků, zvůle, násilí apod.), nebo pozitivně jako svobody „k“ (polititickému jednání, vzdělávání, cestování apod.), tedy svobody jako moţnosti k určité činnosti.
31
BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2003. s. 173. ISBN 8086395898. 32 NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a teorie politiky. Vyd. 3., v Sociologickém nakladatelství 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. s. 306. ISBN 8086429512. 33 BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2003. s. ISBN 8086395898.
21
Zatímco negativní pojetí odpovídá povinnosti nezasahovat, pojetí pozitivní odpovídá povinnosti ostatních (společnosti) tuto pozitivní svobodu alespoň v nějaké míře zajišťovat kaţdému členu společnosti.34 Osobně zastávám podobný názor jako Hobbes, tedy ţe svoboda je jakousi volností, ne však neomezenou, protoţe jak jiţ kdysi prohlásil anglický filozof John Stuart Mill: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Svoboda tedy musí mít určité hranice a nemůţe být absolutní.
1.4.2. Pojem rovnosti Nabízí se nám otázka, zda svoboda a rovnost jsou spíše komplementární nebo naopak vzájemně si konkurující hodnotové kategorie. Na tuto otázku mám já osobně jasnou odpověď a to, ţe svoboda a rovnost jsou spíše komplementární a vzájemně podmíněné. Pojem rovnosti totiţ vystupuje téměř vţdy současně s pojmem svobody. Oba tyto pojmy původně označovaly snahu o odstranění rozdílů mezi lidmi. Zejména od Velké francouzské revoluce se stala dvojice svoboda a rovnost nerozlučnou. U svobody šlo v této revoluci především o osvobození od vlády absolutní monarchie, u rovnosti šlo o odstranění rodových rozdílů feudalismu.35 Rovností lidí se zabýval jiţ Aristoteles, který dospěl k závěru, ţe pokud by si byli lidé od přírody zcela nerovní, byla by lidská přirozenost nesmyslnou fikcí, neboť by existovalo tolik přirozeností, kolik je individuí a lidská společenství by nemohla za podmínek totální nerovnosti svých členů existovat. Úplná rovnost by naproti tomu znamenala, ţe kaţdý člověk má přirozeně stejné vlastnosti, schopnosti a potřeby. Rozdíly projevující se mezi těmito lidmi by byly tedy pouze nahodilým dílem souvislosti a historie. Z toho plyne, ţe lidé musí mít něco ve své přirozenosti společného, musí si být ve své přirozenosti alespoň částečně rovni. Tato rovnost odvozená od lidské přirozenosti však nemá vyjadřovat to, ţe jsou všichni lidé univerzálně stejní ve všech biologických a psychických charakteristikách. Lidé jsou si v tomto smyslu rovni ve své moţnosti přístupu k Bohu, ke svobodě, k právu apod.36 34
Pozitivní a negativní svoboda. Portál [online]. [cit. 29. 8. 2012]. Dostupné z:
. 35 NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a teorie politiky. Vyd. 3., v Sociologickém nakladatelství 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. s. 312. ISBN 8086429512. 36 Přednáška JUDr. Mgr. Ondřeje Horáka, Ph.D., ze dne 11. 4. 2011.
22
V podstatě všechny soudobé ústavní úpravy lidských a občanských práv vycházejí z principu rovnosti jako základního interpretačního prostředku lidských a občanských práv. V současnosti soudní orgány uznávají v široké míře zásadu rovnosti za aplikovatelné ústavní právo. Tato zásada se v judikatuře stala důsledným prostředkem garantování lidských a občanských práv.37 Rovnost je prchavý a stěţí popsatelný ideál, který se brání jakékoliv systematizaci. M. Bobek se o ni však přesto pokusil. Podle něj by bylo moţné základní koncepce rovnosti rozdělit následovně:38 1) rovnost ve formálním smyslu Formální rovnost je jiţ od dob Aristotelových postavena na základním předpokladu, ţe spravedlivě znamená všem stejně. Jedná se o hodnotu důslednosti a předvídatelnosti, která nečiní rozdíly mezi jednotlivci. Je kategorií abstraktní a individualistickou. Nebere v potaz pozadí jednotlivců, sociální původ či dynamiku vývoje. Je tzv. „statickou“ rovností, která je zmraţená v čase a prostoru – omezuje se na rovné zacházení se všemi jedinci v jeden časový okamţik. Stejně tak nebere v potaz reálný dopad aplikovaných ustanovení, zajímá se pouze o rovnost de iure, rovnost de facto je mimo dosah její pozornosti. 2) rovnost v materiálním smyslu Materiální rovnost, na rozdíl od rovnosti formální, posuzuje situaci v její dynamice a kontextu. Jejím obsahem je rovnost de iure i rovnost de facto.39 Tyto dvě roviny jsou následně porovnávány. Cílem je rovnost reálná, nikoliv pouze zákonná. 3) rovnost příleţitostí Rovnost příleţitostí lze povaţovat za jistou podskupinu materiální rovnosti. Zaměřuje se na určitý aspekt rovnosti – rovnost přístupu či rovnost příleţitostí. Rovnosti nemůţe být nikdy dosaţeno, pokud mají jednotlivci odlišné startovní pozice. Cílem rovnosti příleţitostí je tak diagnostikovat rozdíly mezi jednotlivci a následně je postavit na 37
BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2003. s. 177. ISBN 8086395898. 38 BOBEK. Michal; BOUČKOVÁ, Pavla; KÜHN, Zdeněk. Rovnost a diskriminace. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2007. s. 10-22. ISBN 9788071795841. 39 Tedy stejné zacházení v okamţiku distribuce určitého statku a téţ posouzení dopadu na reálnou situaci jednotlivce.
23
stejnou startovní čáru. Na rozdíl od materiální a formální rovnosti implikuje aktivitu typicky ze strany vlády či veřejné moci. 4) rovnost výsledků Rovnost příleţitostí se přelévá v rovnost výsledků. Stojí v opozici k rovnosti formální.40 Sama o sobě nevyţaduje, aby stát začal pozitivně jednat ve prospěch znevýhodněných skupin, pouze nám říká, na co se má naše zkoumání zaměřit. Rovnost výsledků nerozlišuje mezi jednotlivými důvody nerovnosti. Není zjišťováno, zda se jednotlivec ocitl v nerovné pozici v důsledku faktorů, které jsou mimo volbu a kontrolu (pohlaví, barva pleti), nebo v důsledku faktorů, nad nimiţ kontrolu má (píle, věnovaný čas).41 Výše uvedené členění není přirozeně jediné moţné a také není zdaleka vyčerpávající. V právní filozofii můţeme nalézt mnoho dalších typů rovností (rovnost v přístupu ke zdrojům, rovnost dopadu, rovnost vlivu). Jednotlivé typy rovností nemají univerzální platnost, vţdy se vztahují k určité společenské situaci.42
1.4.3. Svoboda a rovnost ve vybrané judikatuře Ústavního soudu České republiky Pojetí svobody, nález č. 91/1994 Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval ţe: „ podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické společnosti, a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod. Princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod. V povaze právního státu je však obsaženo také 40
Zatímco formální rovnost je zaloţena na abstraktním pojetí rovností, individualismu a přísné neutralitě státu a veřejné moci, rovnost výsledků bere programově v potaz konkrétní pozadí jednotlivce a jeho příslušnost k určité skupině. 41 Z tohoto důvodu liberální filozofie napadá rovnost výsledků (i rovnost příleţitostí) z mnoha pozic, mimo jiné také jako zásadní popření svobodné volby jednotlivce. Dle zastánců egalitářských přístupů by skutečná rovnost výsledků měla negovat pouze typy nerovnosti, které jsou mimo kontrolu a tím pádem svobodnou volbu jednotlivce (rasa, sexuální orientace). Za ostatní volbu by měl i menšinový jedinec nést plnou odpovědnost. 42 BOBEK. Michal; BOUČKOVÁ, Pavla; KÜHN, Zdeněk. Rovnost a diskriminace. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2007. s. 10. ISBN 9788071795841.
24
vědomí, že taková opatření je třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují. Protože každý zákon obsahující příkazy a zákazy zasahuje do svobody jednotlivce a jeho základních práv, je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou příkazy zákona zřetelně a přesně definovány, ale také, zda jsou svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné.“43 Pojetí rovnosti, sp.zn. Pl. ÚS 5/95, nález č. 74/4 Ústavní soud zde konstatoval, ţe: „v mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující již samu podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek, některého z politických práv, práv národnostních a etnických menšin a podobně. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jiné sociální hodnotě. Porušení principu rovnosti tedy předpokládá vztah k jiným základním právům a tím i intenzitu, která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.).“44 Pojetí rovnosti, sp.zn. Pl. ÚS 15/02, nález č. 11/29 45 Ústavní soud zde prohlásil, ţe rovnost je kategorií relativní, jeţ vyţaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba chápat tak, ţe právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle. Neplyne z ní však závěr, ţe kaţdému by muselo být přiznáno jakékoli právo. Z tohoto vycházejí rovněţ mezinárodní instrumenty o lidských právech a také mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů. Aby k porušení došlo, musí být splněny následující podmínky: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, je zacházeno rozdílným způsobem, aniţ by existovaly objektivní a rozumné důvody pro tento rozdílný přístup.
43
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 1994, č. 94/1994. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp.zn. Pl. ÚS 5/95. 45 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. Pl. ÚS 15/02. 44
25
Mezinárodní instrumenty a judikáty přitom často rozlišují rovnost formální46 a rovnost substantivní.47 Ústavní soud zde tedy došel k závěru, ţe určitá zákonná úprava, jeţ zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůţe být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda se takové preferenční zacházení zakotví či nikoli. Musí však při tom dbát na to, aby zvýhodňující přístup byl zaloţen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosaţení (právními výhody) existoval vztah přiměřenosti.48 V oblasti občanských a politických práv a svobod existuje pro preferenční zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichţ je stát často povinen k aktivním zásahům, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní a volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.
46
Rovné zacházení s formálně rovnými subjekty ve formálně stejných případech. Formálně nerovné zacházení s fakticky nerovnými subjekty, jeţ má kompenzovat právě tuto faktickou nerovnost a napomoci tak nastolení skutečné rovnosti mezi nimi. 48 Viz. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, § 72; Lithgow z r. 1986, § 177; Inze z r. 1987, § 41. 47
26
2.
OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI Doposud jsme se základním lidským právům a svobodám věnovali pouze, co by
pojmu. Aby však tato práva nezůstala oním prázdným pojmem, musí existovat určité mechanismy, které zaručí jejich ochranu. V právním řádu České republiky, jakoţ i v rámci Evropské unie, můţeme objevit mnoho institutů a nástrojů, kterými se můţeme domoci ochrany lidských práv a svobod, v případě jejich porušování či omezování. Zakotvení a uzákonění právě těchto institutů a nástrojů je nezbytným předpokladem k realizaci základních práv a svobod v praxi. Prostředky ochrany lidských práv v České republice můţeme nalézt jiţ v samotné Ústavě a Listině základních lidských práv a svobod, kde je zakotveno například právo petiční, shromaţďovací, právo na odpor či ochrana soudní mocí. Další výklad bude věnován jednotlivým ochranám základních práv ze strany veřejné moci, přičemţ největší pozornost bude z pochopitelných důvodů věnována ústavnímu soudu a ústavní stíţnosti.
2.1.
Obecné soudy V ustanovení čl. 4 Ústavy nalezneme zakotvení toho, ţe základní práva a svobody
jsou pod ochranou soudní moci. To znamená, ţe při jakékoliv činnosti soudu musí být základní práva nejdůleţitější hodnotou pro poměřování úspěšnosti postupu.49 Dle čl. 36 odst. 1 Listiny, se kaţdý můţe domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud však ve svém nálezu konstatoval, ţe toto právo lze aplikovat pouze v návaznosti na ostatní práva zaručená Listinou. Listina tedy poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Účastník má přirozeně moţnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vţdy; čl. 36 odst. 1 Listiny však nemůţeme chápat jako právo na úspěch v soudním řízení, ale tak, ţe soud se musí návrhem zabývat a v případě, ţe jsou splněny procesní podmínky, jej nemá právo odmítnout.50 Nesmíme opomenout ani čl. 95 Ústavy, kde se v odstavci prvním říká, ţe soudce je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní 49 50
KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. s. 495. ISBN 808689844X. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 5. 1994, č. 42/1994.
27
smlouvou. V případě jejich nesouladu je pak oprávněn takový předpis neaplikovat. Odstavec druhý pak uvádí, ţe pokud dojde soudce k závěru, ţe zákon, jehoţ má být při řešení věci pouţito, je v rozporu s ústavním pořádkem, přeruší řízení a předloţí věc Ústavnímu soudu.51 Můţeme tedy říci, ţe soudy patří mezi základní a nejdůleţitější orgány ochrany základních práv a svobod.
2.2.
Ústavní soud Jiţ Alexander Hamilton vyjádřil své přesvědčení o tom, ţe ústava musí být jako
základní zákon chráněna před zákony vytvářenými mocí zákonodárnou. Prohlásil ţe: „Žádný legislativní akt, který by byl v rozporu s ústavou, nemůže být ústavní. Odmítnutí tohoto principu by znamenalo, že zástupce je více nežli ten, koho zastupuje, že sloužící je více než jeho pán, že reprezentant lidu je více než lid sám.“ Evropské ústavní soudnictví se rozvinulo zejména po skončení druhé světové války, jako přirozená reakce na brutální pošlapání demokratických principů nacistickými a fašistickými diktaturami. Na našem území vznikl první Ústavní soud jiţ v roce 1921. Jeho činnost je však hodnocena jako málo frekventovaná a nepříliš významná. V období komunistického reţimu se z pochopitelných důvodů s Ústavním soudem nepočítalo. Reálně fungující Ústavní soud byl zřízen aţ po pádu komunistického reţimu na základě ústavního zákona z února 1991. Po rozpadu československé federace i Ústava samostatné České republiky počítala s existencí Ústavního soudu. První Ústavní soud České republiky zahájil svou činnost 15. července 1993.52
2.2.1. Postavení a pravomoci Ústavního soudu Dle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.53 Jeho postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě. Kromě ochrany ústavnosti je jeho úkolem chránit základní práva a svobody a garantovat ústavní charakter výkonu státní 51
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Historie Ústavního soudnictví. Ústavní soud ČR [online]. [Citováno 17. 9. 2012] Dostupné z: . 53 Pojmem ústavnost představuje stav, kdy jsou veškeré společenské vztahy realizovány v souladu s ústavním pořádkem. Ústava je v právním řádu ČR nejvyšší právní normou a tudíţ všechny ostatní zákonné a podzákonné normy s ní musí být v souladu. 52
28
moci. Déle je kompetentní v rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací. Ústavní soud se skládá z patnácti soudců, kteří rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu. Soudci jsou voleni se souhlasem Senátu Parlamentu prezidentem republiky na dobu deseti let. Soudcem Ústavního soudu se můţe stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu (tzn. má nejméně 40 let, české občanství, aktivní volební právo), získal vysokoškolské právnické vzdělání v magisterském programu a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání. Funkce se soudce ujímá sloţením slibu do rukou prezidenta republiky. Stejně jako v případě obecných soudů není funkce soudce Ústavního soudu slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě nebo s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Soudci Ústavního soudu jsou k zajištění své nezávislosti na moci výkonné vybaveni imunitou a nikdo je nemůţe odvolat z jejich funkce, ledaţe by se dopustili závaţného kárného provinění. V tom případě můţe o zániku funkce rozhodnout ve zvláštním kárném řízení plénum Ústavního soudu, a to kvalifikovanou většinou devíti hlasů. Pakliţe by byl soudce Ústavního soudu pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin, funkce zaniká automaticky. Soudce se samozřejmě můţe své funkce sám vzdát. Orgány Ústavního soudu jsou předseda Ústavního soudu, jeho místopředsedové, plénum Ústavního soudu, senáty Ústavního soudu, soudci zpravodajové, kárný senát a jeho předseda. Předseda zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává jeho správu a svolává a řídí jednání pléna. K výkonu správy ustanovuje generálního sekretáře Ústavního soudu. Místopředsedové zastupují předsedu Ústavního soudu v případě jeho nepřítomnosti a trvale plní úkoly, jimiţ je předseda se souhlasem pléna pověřil. Plénum Ústavního soudu rozhoduje o nejdůleţitějších věcech, které jsou Ústavnímu soudu svěřeny (například návrhy na zrušení zákonů, kompetenční spory, ústavní ţaloba Senátu proti prezidentu republiky). Plénum je usnášeníschopné, je-li přítomno alespoň deset soudců. Rozhoduje většinou hlasů. Ke zrušení zákona a v některých dalších případech je však třeba kvalifikované většiny alespoň devíti hlasů. Jinak o převáţné většině ústavních stíţností a jiných návrhů na zahájení řízení rozhodují s konečnou platností tříčlenné senáty.
29
Soudce zpravodaj je soudce, kterému by podle klíče stanoveného rozvrhem práce přidělen návrh na zahájení řízení. Jeho úkolem je shromaţďovat podklady pro rozhodnutí a předkládat návrh na rozhodnutí. Kaţdému ze soudců Ústavního soudu jsou na jeho návrh předsedou Ústavního soudu jmenováni tři právníci jako asistenti. Asistent soudce, ačkoliv není povaţován za orgán Ústavního soudu, zaujímá významné postavení, zvláště pokud ho jeho soudce pověřil výkonem některých procesních úkonů, např. odkládáním podání, která nejsou návrhem na zahájení řízení, či vyzýváním účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se k té či oné otázce v řízení vyjádřili. Kompetence Ústavního soudu je zakotvena především v ustanovení čl. 87 Ústavy. Dle tohoto ustanovení ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem, o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, o ústavní stíţnosti fyzických nebo právnických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod, o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy, o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy, o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které jsou pro Českou republiku závazné, pokud nelze provést jinak, o tom zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy rozhoduje Ústavní soud téţ o návrhu obecného soudu na vyslovení protiústavnosti jiţ neplatného zákona, který by jinak obecný soud musel pouţít na jím řešenou věc. 54
54
Postavení a pravomoci Ústavního soudu. Ústavní soud České Republiky [online]. [Citováno 17. 9. 2012] Dostupné z: .
30
Mezi kompetence, které se přímo týkají ochrany základních lidských práv a svobod, patří dle mého názoru to, ţe rozhoduje o zrušení zákonů, jejich ustanovení, jiných právních předpisů nebo jejich ustanovení, o individuálních ústavních stíţnostech a o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu.
2.2.2. Vztah Ústavního soudu k jiným ústavním orgánům Ústavní soud by měl především kontrolně působit na ostatní komponenty soustavy dělby moci. Cílem kontroly ústavnosti není jen ochrana individuálních ústavně garantovaných práv, ale Ústavní soud konec konců i nadále plní i historicky původní funkci zábrany proti pokusům o usurpaci neadekvátní části moci některou ze státních mocí. Ústavní soud netvoří součást soustavy soudů, zaujímá zvláštní, autonomní a do jisté míry nadřazené postavení. Je totiţ oprávněn přezkoumávat rozhodnutí ostatních soudů (včetně Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu), ovšem pouze z hlediska ústavnosti. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, ţe není běţnou třetí instancí v systému obecného (a správního) soudnictví ani jeho součástí. Tento Ústavou stvrzený specifický vztah k ostatním soudům však nebyl vţdy jednoznačně přijímán, zvláště pak některými soudci Nejvyššího soudu. Někdy se dokonce hovořilo o tzv. „válce soudů“. Mnohem větším problémem je však fakt, ţe soudy niţšího stupně v některých případech nereagují adekvátně na nález Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno jejich rozhodnutí. Co se týká vztahu k moci zákonodárné, můţe Ústavní soud na základě návrhu kvalifikovaného subjektu akt jeho orgánu (zákon, příp. zákonné opatření senátu) z důvodu neústavnosti zrušit. Z judikatury plyne, ţe můţe zrušit nejen akty normativní povahy, ale i individuální akty. Parlament jako orgán moci zákonodárné na druhé straně ovlivňuje činnost Ústavního soudu prostřednictvím ústavního a zákonného vymezení způsobu jeho ustavení, sloţení, pravomoci, rozhodovacího procesu, atd. Senát pak vyslovuje souhlas se jmenováním soudců.
Určitý počet poslanců nebo senátorů můţe být v zákonem
stanovených případech navrhovatelem, tedy iniciátorem zahájení řízení o zrušení zákona. Toto subjektivní právo však nemá charakter oprávnění mocenského. Pokud jde o vztah k moci výkonné, realizuje se především tím, ţe Ústavní soud můţe zrušit akt orgánu moci výkonné, a to jak normativního charakteru, tak i individuální povahy. Můţe se jednat o správní rozhodnutí nebo jiné individuální zásahy do ústavně zaručených práv spočívajících v jednání či nečinnosti. Prezident republiky, který je 31
formálně součástí moci výkonné, jmenuje soudce Ústavního soudu a jeho předsedu a místopředsedy. Také orgány moci výkonné pak mohou v zákonem stanovených případech kvalifikovaně vyvolat zahájení řízení před Ústavním soudem. Ocitají se však v obdobném postavení jako členové Parlamentu, protoţe jsou toliko účastníky řízení. Jiné pravomoci moc výkonná vůči Ústavnímu soudu nemá. Ustanovení § 64 odst. 2 písm. f) zákona o Ústavním soudu uvádí, ţe návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat i veřejný ochránce práv. Jestliţe návrh nepodal sám, můţe být případně účastníkem takového řízení (§ 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Pokud jde obecně o vztahy k jiným státním orgánům, poskytují Ústavnímu soudu na jeho ţádost pomoc při opatřování podkladů pro jeho rozhodování (§ 48 odst. 2 zákona o ústavním soudu). 55
2.2.3. Ústavní stížnost Jednou ze základních pravomocí Ústavního soudu ČR je mimo jiné i rozhodovat o ústavní stíţnosti. Pokud budeme vycházet z čl. 87 Ústavy, můţeme říci, ţe lze rozeznat dva základní typy ústavních stíţností. Za prvé ústavní stíţnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a to ústavní stíţnost orgánu územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu a za druhé ústavní stíţnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jako ústavní stíţnost fyzické a právnické osoby proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Oba druhy ústavních stíţností jsou významným prostředkem ochrany práv, ať uţ jde o práva občanů a jiných nestátních subjektů před zásahy orgánů veřejné moci či práv územního samosprávného celku na samosprávu před nezákonnými zásahy státu. Z výše uvedeného vyplývá, ţe pro náš výklad je klíčová zejména druhá varianta ústavní stíţnosti, tedy ústavní stíţnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Oprávnění podat ústavní stíţnost je v prvé řadě přiznáno fyzické nebo právnické osobě, která tvrdí, ţe pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu je velmi významným aspektem pro 55
PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. 1. úplné vyd. Praha: Leges, 2011, s. 941-944. ISBN 9788087212905.
32
podání ústavní stíţnosti neboť dává moţnost, ţe spolu s ústavní stíţností můţe být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení, jejichţ uplatněním nastala skutečnost, jeţ je předmětem ústavní stíţnosti. K podání ústavní stíţnosti musí být splněna základní podmínka a to, ţe stěţovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, jinak je ústavní stíţnost nepřípustná. Z této zásady však zákon připouští dvě výjimky. Ústavní soud můţe přijmout i podání nesplňující podmínku vyčerpání všech právních prostředků tehdy, jestliţe stíţnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěţovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stíţnosti, došlo. Druhá výjimka nastupuje tehdy, kdyţ v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichţ stěţovateli vzniká nebo můţe vzniknout váţná a neodvratitelná újma.56 Pro podání ústavní stíţnosti je dále nutné splnit formální náleţitosti. Zákon o Ústavním soudu stanoví, ţe pro ústavní stíţnost platí obecná ustanovení o návrhu, která je moţno nalézt v §§ 34 – 35 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stíţnost musí být předloţena písemně Ústavnímu soudu a to v takovém počtu stejnopisů, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby kaţdému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, kteří byli v návrhu uvedeni, mohl být doručen rovněţ jeden stejnopis návrhu. Ústavní stíţnost je vázána zákonem stanovenou lhůtou, která činí 60 dnů od doručení rozhodnutí a posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, do 60 dnů ode dne, kdy se stěţovatel o zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl. Proto by měla být v ústavní stíţnosti uvedena i informace o tom, kdy nabylo rozhodnutí napadené ústavní stíţností právní moci a dále skutečnost, ţe se jedná o rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku, který bylo moţno k ochraně základních práv a svobod vyuţít. Mezi obecné náleţitosti ústavní stíţnosti pak patří, ţe z ústavní stíţnosti musí být patrno, kdo ji činí, které věci se týká, co sleduje, musí být datována a podepsána. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichţ se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se domáhá. Pokud ústavní stíţnost nemá některou z náleţitostí, Ústavní soud vyzve stěţovatele k odstranění vad ve stanovené lhůtě. Pokud stěţovatel ani přes to vady neodstraní, Ústavní soud stíţnost odmítne podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 56
Kdo je oprávněn podat ústavní stíţnost. Redakce e-pravo [online]. Publikováno 24. 5. 2001 [Citováno 17. 9. 2012]. Dostupné z: < http://www.epravo.cz/top/clanky/kdo-je-opravnen-podat-ustavni-stiznost7929.html>.
33
Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu uvádí, ţe stěţovatel nemůţe stíţnost napsat, podat a v řízení vystupovat sám. Kaţdá fyzická i právnická osoba jako účastník nebo jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem. Je tedy nutno, aby byla k ústavní stíţnosti připojena plná moc.57 V případě, ţe Ústavní soud shledá ústavní stíţnost důvodnou, můţe podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušit napadené rozhodnutí. Nemůţe napadené rozhodnutí změnit ani rozhodnout namísto příslušného státního orgánu nebo soudu. Zruší-li napadené rozhodnutí, věc se vrací zpět k novému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud stěţovatel ţádá po Ústavním soudu něco, co není v jeho pravomoci, musí Ústavní soud taková návrh odmítnout pro nepříslušnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Lhůta, ve které by měl ústavní soud rozhodnout, není zákonem stanovena. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, ve věcech ostatních rozhoduje usnesením. Nález se stává vykonatelným zpravidla doručením písemného vyhotovení nálezu účastníkům. Pokud se chce účastník nebo vedlejší účastník dozvědět, jak řízení probíhá, má právo nahlíţet do spisu (s výjimkou protokolu o hlasování), do něhoţ jsou zakládány veškeré důleţité dokumenty týkající se rozhodování Ústavního soudu v konkrétní věci. Náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si zásadně hradí sám účastník nebo vedlejší účastník řízení. Ústavní soud však můţe v odůvodněných případech podle výsledků řízení uloţit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.58 Naproti tomu náklady řízení vzniklé prováděním důkazů před Ústavním soudem a náklady na tlumočení se hradí z rozpočtu Ústavního soudu. Ústavní soud můţe stěţovateli přiznat náhradu nákladů právního zastoupení za splnění několika podmínek. Stěţovatel musí v tomto směru podat návrh a dostatečně jej odůvodnit svými osobními a majetkovými poměry, ústavní stíţnost nesmí být odmítnuta a stěţovatel o to musí výslovně poţádat před prvním ústním jednáním. Veškeré nálezy Ústavního soudu a některá vybraná usnesení se publikují v kniţní Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, které jsou dostupné ve veřejných knihovnách.
57
Náleţitosti ústavní stíţnost. Redakce e-pravo [online]. Publikováno 24. 5. 2001 [Citováno 17. 9. 2012]. Dostupné z: . 58 Pod těmito náklady zákon rozumí zejména hotové výdaje, ztrátu na výdělku a náklady zastoupení.
34
Všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou také informativně zpřístupněna v elektronické databázi a některá jsou zveřejňována ve Sbírce zákonů České republiky.59
2.2.4. Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů Spolu s ústavní stíţností lze podat návrh na zrušení zákona (jiného právního předpisu) nebo jeho části. Návrhem na zrušení zákona můţe být postiţena jen taková právní norma, jejíţ aplikací v konkrétním případě vznikl zákonný důvod pro podání ústavní stíţnosti samotné, tedy musí jít o zřetelný a jednoznačný vztah k porušení ústavně zaručeného práva a samotná, návrhem na zrušení dotčená, právní norma musí být přesně označena. Jestliţe by šlo jen o její část, bylo by nutné pouţít přímé její citace tak, aby bylo dostatečně zřejmé, co má podaný návrh na její zrušení na mysli. Naproti tomu nemusí být v napadeném rozhodnutí orgánu veřejné moci výslovně označen zákon, o jehoţ zrušení se usiluje. Zcela postačí, jestliţe z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně patrno, ţe se jím orgán veřejné moci při své rozhodovací činnosti řídil, resp. ţe z něj ve svých právních úvahách a závěrech vycházel.60 Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat: prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stíţnosti, vláda za stanovených podmínek, ten, kdo podal ústavní stíţnost spojenou s návrhem na zrušení zákona, soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, a v neposlední řadě i plénum, pokud mu tento návrh předloţí senát. Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení jsou oprávněni podat: vláda, skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodnutím o ústavní stíţnosti, ten kdo podal ústavní stíţnost spojenou s návrhem na zrušení zákona, zastupitelstvo kraje, veřejný ochránce práv, ministerstvo vnitra a věcně příslušné ministerstvo, ředitel krajského úřadu, zastupitelstvo obce a konečně téţ i plénum jako v předchozím případě. Návrh bude nepřípustný ve dvou případech. Jestliţe zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichţ zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti nebo dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo jiným 59
Průvodce řízením o ústavní stíţnosti. Ústavní soud České Republiky [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: . 60 ŠEVČÍK, Vlastimil. Ústavní stíţnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. B.A.-bulletin advokacie. 1995, č. 6, s. 81. ISSN 1210-6348.
35
zákonem stanoveným způsobem. Druhým případem bude, jestliţe před doručením návrhu Ústavnímu soudu pozbyl platnosti ústavní zákon nebo zákon, s nimiţ jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, nebo dosud nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Není-li návrh odmítnut, je ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm. Ústavní soud posuzuje obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s ústavními zákony nebo i se zákony a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Soudce zpravodaj zašle neprodleně návrh na zahájení řízení účastníkům a v některých zákonem stanovených případech také Veřejnému ochránci práv, aby se k řízení mohl připojit a vystupovat v postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud rozhodne nálezem v případě, kdy dojde k závěru, ţe zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení nebo jiný právní předpis jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, a zruší je dnem, který v nálezu určí. V opačném případě návrh zamítne.61
2.3.
Správní soudnictví Správní soudnictví je dalším nástrojem, který poskytuje ochranu základním
lidským právům. Ve správním soudnictví poskytují krajské soudy a Nejvyšší správní soud ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob v řízení o ţalobách proti rozhodnutím správních orgánů, ochranu před nečinností správních orgánů a před nezákonnými zásahy. Jeho hlavní činností je tedy kontrola veřejné správy. Právě proto, ţe správní soudnictví poskytuje ochranu před nezákonnými postupy orgánů veřejné moci, plní nezanedbatelný článek v ochraně základních lidských práv, neboť garance základních lidských práv má především slouţit k tomu, aby nedocházelo ke svévolným zásahům státu do autonomní sféry jednotlivce.62 Samotná Listina základních práv a svobod ve svém čl. 36 odst. 2 říká, ţe kdo tvrdí, ţe byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, můţe se obrátit na soud; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny.63
61
Úplné znění zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Obecné informace. Nejvyšší správní soud [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: . 63 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. 62
36
Historické kořeny soudní kontroly státní správy sahají hluboko do středověké Anglie. Princip soudní kontroly činnosti státní správy v Anglii se jevil jako původní, tradiční a samozřejmý.64 Ústavní základy správního soudnictví na našem území byly poloţeny jiţ prosincovou ústavou Rakouského císařství. Správní soudnictví bylo tehdy koncipováno jako koncentrované a specializované. V době protektorátu došlo k omezení pravomocí správního soudu. K renesanci správního soudnictví došlo aţ po politických změnách v roce 1989. Rok 2003 pak by rokem velmi rychlého rozvoje správního soudnictví, jeho reformou přešla Česká republika do nové etapy ochrany veřejných subjektivních práv.65 Základním pramenem správního soudnictví je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jenţ upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví a některé otázky organizace soudů a postavení soudců a dále postup soudů,
účastníků
řízení
a
dalších
osob
ve
správním
soudnictví
ve
věcech
veřejnoprávních.66
2.4.
Veřejný ochránce práv Veřejný ochránce práv chrání osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud
je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo před jejich nečinností.67 Provádí také preventivní návštěvy míst, kde je podezření, ţe lidé mohou být omezováni na svobodě. Usiluje o respektování základních práv, přispívá k prosazování práva na rovné zacházení a ochraně před diskriminací.68 Funkce prvního „skutečného“ ombudsmana se vyvinula ve Švédsku jiţ v 18. století, kde měl tento ombudsman dbát především na správné chování královských úředníků. Roku 1809 pak byla instituce ombudsmana poprvé pevně zakotvena ve švédské ústavě. Ombudsman zde byl definován jako orgán parlamentu dohlíţející na to, jak soudci, vládní
64
SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. Praha: EUROLEX BOHEMIA, s.r.o., 2004. s. 9. ISBN 8086432904. 65 Historie. Nejvyšší správní soud [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: . 66 SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. Praha: EUROLEX BOHEMIA, s.r.o., 2004. s. 28. ISBN 8086432904. 67 Působnost ombudsmana se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské sluţby ČR, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů. 68 Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.
37
a ostatní úředníci zachovávají zákony a jiné právní předpisy. Největšího rozmachu dosáhla tato instituce ve 20. století. V současnosti působí téměř ve všech zemích Evropské unie. Základní rozdělení ombudsmanů můţeme odvodit od způsobu jejich vzniku. V absolutní většině zemí vystupuje tzv. parlamentní ombudsman, kterého volí zákonodárný sbor a který je parlamentu odpovědný. Mezi další nepříliš rozšířené modely patří tzv. ombudsman moci výkonné, který je volen vládou a vládě je zodpovědný, či ombudsman smíšeného typu. Další členění lze provést na ombudsmany všeobecné a na ombudsmany speciální, kteří se věnují pouze určité oblasti (vězeňství, ochrana práv dětí). Ombudsmani mohou být centralizováni s působností v celém státě nebo mohou působit lokálně, v určitém regionu (Itálie, Švýcarsko).69 Veřejný ochránce práv je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let. Můţe být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Vykonává svou funkci nezávisle a nestranně. Ochráncem můţe být zvolena osoba, která je volitelná do senátu. Funkce ochránce je neslučitelná s funkcí prezidenta, poslance, senátora a soudce, jakoţ i s jakoukoliv jinou činností ve veřejné správě. Ochránce se ujímá výkonu funkce sloţením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Té také odpovídá za výkon své funkce a bez jejího souhlasu jej nelze trestně stíhat. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání vyloučeno po dobu výkonu působnosti ochránce. Historicky prvním českým ombudsmanem byl zvolen JUDr. Otakar Motejl v roce 2000. Po jeho úmrtí jej ve funkci nahradil JUDr. Pavel Varvařovský. Veřejný ochránce jedná na základě podnětu fyzické nebo právnické osoby, na základě podnětu adresovaného poslanci, senátorovi nebo některé z komor Parlamentu, která jej ochránci postoupila nebo z vlastní iniciativy. Kaţdý má právo se na něj obrátit a to buď písemným podnětem, nebo ústně do protokolu. Podnět musí obsahovat vylíčení podstatných okolností, označení úřadu, popř. jméno a příjmení nebo jiné údaje o totoţnosti osoby, jíţ se podnět týká, doklad o tom, ţe úřad, jehoţ se podnět týká, byl neúspěšně vyzván k nápravě a jméno, příjmení a bydliště, u právnické osoby název, sídlo a označení osob oprávněných jednat jejím jménem, toho kdo podnět podává. Pokud se podnět týká rozhodnutí, je stěţovatel povinen předloţit jeho stejnopis. Ustanovení § 12 zákona o Veřejném ochránci práv vyjmenovává situace, za kterých ochránce podnět odloţí. Pokud je podnět jiným procesním prostředkem, neprodleně o tom 69
Historie institutu ombudsmana. Veřejný ochránce práv [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: .
38
vyrozumí stěţovatele a poučí jej o správném postupu. Pokud je vše v pořádku, zahájí šetření a písemně o tom stěţovatele vyrozumí. Mezi oprávnění ochránce (s vědomím vedoucích úřadů) patří vstupovat do všech prostor úřadů, nahlíţet do spisů, klást otázky jednotlivým zaměstnancům úřadů nebo rozmlouvat s osobami omezenými na svobodě veřejnou mocí a to i bez předchozího upozornění. Všechny státní orgány a osoby vykonávající veřejnou správu jsou v mezích své působnosti povinny poskytnout ochránci nutnou součinnost. Pakliţe ochránce šetřením nezjistí porušení právních předpisů ani ţádná jiná pochybení, písemně o tom vyrozumí stěţovatele i úřad. Zjistí-li však nějaká pochybení, vyzve úřad, aby se k nim ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Pokud úřad učiní opatření k nápravě, vyrozumí o tom ochránce, stěţovatele i úřad. Jinak po obdrţení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí ochránce své závěrečné stanovisko úřadu a stěţovateli, přičemţ součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě. Ochránce můţe navrhnout zejména zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, provedení úkonů k odstranění nečinnosti, zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení, zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt či poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na náhradu škody. Úřad je povinen ve lhůtě 30 dnů od doručení závěrečného stanoviska sdělit ochránci, jaká opatření provedl k nápravě. Jestliţe tak neučiní, nebo jsou-li opatření k nápravě nedostatečná, ochránce vyrozumí nadřízený úřad a není-li takového úřadu, vládu, a můţe téţ informovat veřejnost. Ochránce je také oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu. Doporučení podává úřadu, jehoţ působnosti se týká, a jde-li o nařízení nebo usnesení vlády nebo zákon, vládě. O své činnosti podává kaţdoročně Poslanecké sněmovně souhrnnou písemnou zprávu za uplynulý rok. Také se svou činností soustavně seznamuje veřejnost.70
2.5.
Jiné prostředky ochrany Zde můţeme zmínit například Radu vlády pro lidská práva (dále jen Radu). Rada je
poradním orgánem vlády České republiky v otázkách ochrany lidských práv a základních svobod. Sleduje dodrţování a naplňování Ústavy a Listiny a také vnitrostátní plnění mezinárodních závazků České republiky v oblasti ochrany lidských práv, zejména pak závazků plynoucích z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, 70
Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.
39
z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, z Úmluvy o právech dítěte, z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání a z Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání. Dále Rada zpracovává pro vládu návrhy týkající se koncepcí politiky v jednotlivých oblastech ochrany lidských práv a hodnotí legislativní i jiné návrhy a opatření vlády i jednotlivých ministerstev z hlediska ochrany lidských práv. Členy rady jsou zástupci relevantních ministerstev a státních orgánů, které mají v působnosti problematiku jednotlivých lidských práv a zástupci odborné veřejnosti věnující se problematice lidských práv a jejich ochraně.71 V souvislosti s Radou vlády stojí za zmínku téţ funkce zmocněnkyně vlády pro lidská práva, která Radě předsedá. Zmocněnkyně ve spolupráci se sekretariátem Rady vlády zpracovává pro vládu mimo jiné například koncepce dlouhodobého vývoje ochrany lidských práv s celostátní působností.72 Dále můţeme uvést Odbor lidských práv a transformační politiky. Odbor lidských práv zpracovává problematiku lidských práv v prostředí mezinárodního společenství, a to zejména v příslušných orgánech mezinárodních organizací, jako jsou OSN, Rada Evropy a OBSE. Sleduje vývoj mezinárodního práva v oblasti lidských práv a zabezpečuje účast České republiky na jeho kodifikaci. V rozsahu své působnosti udrţuje kontakt a spolupracuje se státními institucemi, které se problematikou lidských práv zabývají.73
71
Rada vlády pro lidská práva. Vláda České republiky [online]. [Citováno 19. 9. 2012] Dostupné z: . 72 Zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Vláda České republiky [online]. [Citováno 19. 9. 2012] Dostupné z: . 73 Odbor lidských práv a transformační politiky. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [Citováno 19. 9. 2012] Dostupné z: .
40
3.
OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD NA KOMUNITÁRNÍ ÚROVNI Osobně si troufám říci, ţe evropský systém ochrany lidských práv patří mezi
nejvyspělejší a nejlepší na celém světě. Tato skutečnost je zvlášť signifikantní s ohledem na to, ţe původní zřizovací smlouvy Evropského společenství vůbec nepředvídaly ochranu lidských práv a nezahrnovaly ji mezi své cíle a politiky. V současné době koexistují v rámci evropského regionu tyto tři institucionálně odlišné právní systémy ochrany základních práv: 1) národní právní řády, 2) systém na úrovni Rady Evropy, který je představován zejména Evropskou Úmluvou o lidských právech, 3) systém v rámci Evropské unie.74
3.1.
Prostředky ochrany v rámci Rady Evropy Ačkoli bývá často kvůli podobnosti názvů zaměňována s Radou EU nebo
Evropskou radou, Rada Evropy není součástí Evropské unie. Liší se od ní oblastí působnosti i principy fungování.75 Rada Evropy je samostatnou mezinárodní celoevropskou organizací, která zajišťuje spolupráci členských zemí především při podpoře demokracie a ochraně lidských práv a svobod.76 Rada Evropy byla zaloţena tzv. Londýnskou dohodou 5. května 1949 deseti zakládajícími členy (Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Spojené Království) se sídlem ve Štrasburku. K zakládajícím státům se postupně přidaly další státy, a tak má v současné době Rada Evropy 47 členů. Mezi orgány Rady Evropy patří Výbor ministrů sloţený z ministrů zahraničních věcí členských států nebo jejich zástupců, Parlamentní shromáţdění, které (na rozdíl od Evropského parlamentu) není přímo voleno, ale pouze sloţeno z delegátů jednotlivých národních parlamentů a nejznámějším orgánem je Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP). 74
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 3. rozš. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 92. ISBN 9788072018895. 75 Rada Evropy. Encyklopedie [online]. [Citováno 20. 9. 2012] Dostupné z: . 76 Rada Evropy. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [Citováno 20. 9. 2012] Dostupné z: .
41
Významného úspěchu dosáhla Rada Evropy přijetím Evropské úmluvy o lidských právech (1950) a Evropské sociální charty (1961). Tyto dvě mezinárodní smlouvy tvoří její jádro systému ochrany lidských práv. Kromě toho dala Rada vzniknout dalším více neţ 190 právně závazným evropským smlouvám či úmluvám, které se zabývají lidskoprávními otázkami, z nichţ stojí za zmínku zejména Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání (1987), Charta regionálních a menšinových jazyků (1992), Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (1995) a Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti vzhledem k biologickým a lékařským aplikacím (1997).77
3.1.1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), byla podepsána členy Rady Evropy v Římě 4. listopadu 1950 a vstoupila v platnost 3. září 1953. Byla postupně doplňována, a to formou 12 Protokolů, které posílily jak hmotněprávní fundament, tak i procesní základy Konvence.78 Úmluva,
ačkoli
je
regionální
smlouvou,
vybočuje
z obvyklého
obsahu
mezinárodních smluv směrem k regionálnímu právu ústavnímu v tom směru, ţe neupravuje vzájemná práva a povinnosti států, ale zavazuje státy, aby v zájmu dosaţení větší jednoty společně zabezpečovaly hodnotový obsah této smlouvy, tj. základní lidská práva. Tím byl zahájen významný unifikační proces západní Evropy v oblasti základních lidských práv. Úmluva ve znění protokolů obsahuje 3 kategorie základních lidských práv, z nichţ nejrozsáhlejší je kategorie první – práva osobní. Z této kategorie je však nutné vydělit jako zvláštní ještě nadřazenou kategorii, tzv. tvrdé jádro lidských práv, do něhoţ náleţí: 1. právo na ţivot (čl. 2 Úmluvy), 2. Zákaz mučení, nelidského a poniţujícího zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy), 3. Zákaz otroctví, nevolnictví a nucených prací (čl. 4 Úmluvy), 4. Zákaz zpětné účinnosti trestního zákona, 5. Zákaz diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo
77
Rada Evropy. Encyklopedie [online]. [Citováno 20. 9. 2012] Dostupné z: . 78 ŠIŠKOVÁ. Naděţda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. rozš. a aktualiz. vyd. Praha. Linde, 2008. s. 110. ISBN 99788072017102.
42
sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, z důvodu majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 14 Úmluvy). Dalšími osobními právy jsou: 1. právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 Úmluvy), 2. právo na respektování rodinného a soukromého ţivota (právo na soukromí), obydlí a korespondence (dopravovaných zpráv všeobecně – čl. 8 Úmluvy), 3. svoboda myšlení, svědomí a náboţenského vyznání (čl. 9 Úmluvy), 4. zákaz trestu smrti (protokol č. 6), 5. právo na vlastnictví fyzických a právnických osob (čl. 1 protokolu č. 1), 6. svoboda pohybu a svoboda zvolit si místo pobytu a svoboda opustit vlastní zemi (čl. 2 protokolu č. 4), 7. právo muţe a ţeny uzavřít manţelství a zabezpečit rodinu (čl. 12 Úmluvy); rovnost manţelů mezi sebou a ve vztahu k jejich dětem (čl. 5 protokolu č. 7); zákaz vyhoštění státního příslušníka z území státu, jehoţ je státním příslušníkem (čl. 3 protokolu č. 4), 8. zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (čl. 4 protokolu č. 4), 9. zákaz vyhoštění cizince usídleného na území státu s výjimkou vyhoštění na základě rozhodnutí příslušného orgánu (čl. 1 protokolu č. 7). Mezi práva osobní náleţí i následující procesní práva, neboť jsou vázána na občanství státu a jejich realizace neznamená účast na politickém procesu: 1. tradiční právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 Úmluvy), 2. právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), 3. zákaz trestu bez zákona (čl. 7 Úmluvy), 4. právo na účinné prostředky nápravy (čl. 13 Úmluvy), 5. právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 protokolu č. 7), 6. právo na odškodnění za nezákonné jednání státu (čl. 3 protokolu č. 7), 7. právo nebýt souzen nebo trestán za trestný čin, za který byl jiţ souzen (čl. 4 protokolu č. 7). Druhou kategorii tvoří práva politická, k nimţ náleţí: 1. svoboda projevu (čl. 10 Úmluvy), 2. svoboda shromaţďování (čl. 11 Úmluvy), 3. svoboda sdruţování (čl. 11 Úmluvy), 4. právo na svobodné volby s tajným hlasováním (čl. 3 protokolu č. 1). Z třetí kategorie práv sociálních, hospodářských a kulturních upravuje Úmluva pouze jediné právo, a to právo na vzdělání (čl. 2 protokolu č. 1).79 Působnost úmluvy můţeme rozdělit na územní (ratione loci), osobní (ratione personae), časovou (ratione temporis) a věcnou (ratione materiae). Ratione loci je vymezena v návaznosti na území jednotlivých signatářských států. V zásadě jsou to ta teritoria, na kterých státy vykonávají svou jurisdikci.
79
BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská práva. Aplikované právo. 2003, č. 1, s. 5-7. ISSN 12144878.
43
Z hlediska ratione personae je nutno zdůraznit, ţe Úmluva zásadně chrání práva kaţdého jednotlivce, jenţ se nachází na území smluvní strany a podléhá její jurisdikci, a to bez ohledu na postavení individua, jeho národnost, státní příslušnost a další individuální znaky. Úmluva operuje s pojmem „kaţdá fyzická osoba“, z toho lze dovodit, ţe se bude jednat o občany signatářských států, cizince, uprchlíky a také o osoby bez státní příslušnosti. Kasuistika štrasburského soudu upřesnila a rozšířila výčet fyzických osob i o další subjekty, zejména o nevládní organizace, obchodní společnosti, politické strany, občanská, odborná a zájmová sdruţení a sdělovací prostředky, jelikoţ soud přiznal těmto subjektům způsobilost domáhat se svých práv, ale pouze těch, která jim Úmluva zaručuje. Ratione temporis je odvozena od nabytí platnosti Konvence, která je spojena s uloţením desáté ratifikační listiny u generálního tajemníka Rady Evropy. Ratione materiae se dotýká meritorních otázek působení Úmluvy. Jedná se jak o materiální právo, které je představováno spektrem lidských práv a základních svobod chráněných Úmluvou a obsah těchto oprávnění in concreto, tak i o procesní právo v podobě institucionálních ustanovení, upravující kontrolní mechanismus Úmluvy.80 Úmluva, i kdyţ jde o akt mezinárodního práva par excellence, obsahuje některé ústavněprávní aspekty, které jsou dány především tím, ţe Úmluva má územní působnost na teritoriu dnes prakticky celé Evropy. Vytváří tak velmi významný, jiţ nikoliv pouze ideový, ale téţ institucionální svorník mezi signatářskými státy. Tyto státy jsou zavázány dodrţovat stejným způsobem tatáţ základní lidská práva. Toto je ještě výrazně posíleno efektivními institucionálními garanciemi práv obsaţených v Úmluvě. Od roku 1988 na základě 11. Protokolu (vstoupil v platnost 1. 11. 1998) přijatého k Úmluvě je to Evropský soud pro lidská práva, se sídlem ve Štrasburku. Štrasburský soud vytvořil svou judikaturou ucelenou doktrínu lidských práv, která v současné době významným způsobem utváří interpretaci lidských práv v signatářských zemích. Zásadní ústavněprávní význam má rozhodnutí Loizidou v. Turkey z roku 1995, v němţ označil Evropskou úmluvu jako „ústavní instrument evropského veřejného pořádku“ 81
Hlavní potenciál Úmluvy tedy neshledáváme v rozsahu chráněných práv, nýbrţ v jejím kontrolním mechanismu, který zabezpečuje efektivní prosazování hmotněprávních ustanovení Úmluvy. 80
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Ochrana lidských práv podle Evropské úmluvy. EMP. 2002, č. 5-6, s. 16-17. ISSN 1210-3977. 81 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská práva. Aplikované právo. 2003, č. 1, s. 7-9. ISSN 12144878.
44
Ke zvláštnostem štrasburského mechanismu kontroly patří to, ţe se vyznačuje rysy systému soudního typu82, coţ je méně frekventovaný model v rámci mezinárodní ochrany lidských práv. Štrasburský systém patří de facto k nejvíce vyuţívaným kontrolním mechanismům na poli lidských práv ve světovém měřítku, drţí primát v počtu přijatých, registrovaných a projednávaných stíţností a vynesených rozsudků. Štrasburský kontrolní mechanismus je zajišťován soustavou institucí a procedurami řízení před nimi. Jak jiţ bylo řečeno výše, na základě 11. protokolu byl ustanoven stálý, permanentně fungující a jednotný Evropský soud pro lidská práva, který nahradil předtím existující dva kontrolní orgány (Komisi a Soud). Soud pro lidská práva je tvořen soudci, jejichţ počet koresponduje s počtem smluvních stran. Funkční období je šest let s moţností znovuzvolení. Soudci zasedají jako soukromé osoby, coţ zajišťuje jejich nezávislost a nestrannost. Nesmějí přijímat ţádné pokyny nebo být ovlivňováni státními autoritami. Činnost soudu upravuje jednací řád. Struktura soudu vyhází z věcných hledisek spojených s povahou projednávaných záleţitostí a člení se na výbory, senáty, Velký senát a Plénum. Plénum je sloţeno ze dvou třetin všech soudců a rozhoduje se v něm o organizačních záleţitostech, zejména pak o přijetí jednacího řádu, ustavení senátů a o volbách funkcionářů soudu. Ve výborech, které zahrnují tři soudce, se jedná o nepřijatelnosti individuální stíţnosti anebo o jejím vyškrtnutí ze seznamu případů. Senát je sloţen ze sedmi soudců a rozhoduje o přijatelnosti individuální stíţnosti a mezistátní stíţnosti. A konečně Velký senát, který ve sloţení 17 soudců rozhoduje ve věci samé ohledně mezistátních podání a individuálních stíţností, postoupených mu na základě článků 30 a 34 EÚLP a dále posuzuje ţádosti o posudky předkládané mu Výborem ministrů. Mezi kompetence soudu patří pravomoc rozhodovat o všech věcech týkajících se aplikace a interpretace Úmluvy a Protokolů k ní, které obdrţí na základě článků 33, 34 a 47 EÚLP. Jedná se tedy o projednání mezistátních podání o porušení Úmluvy včetně Protokolů jinou smluvní stranou, která předkládá členský stát, dále o rozhodování ve věcech individuálních stíţností jednotlivců a v neposlední řadě také o vydávání poradních
82
Ochrana lidských práv soudního typu znamená mimo jiné, ţe rozhodovací orgán vyřeší konkrétní případ porušení lidských práv rozhodnutím podloţeným autoritou rei iudicatae.
45
stanovisek na ţádost Výboru ministrů ohledně právních otázek týkajících se výkladu Úmluvy. Soud rozhoduje rovněţ v kompetenčních sporech. Pro naši práci je klíčovým rozhodování ve věcech individuálních stíţností jednotlivců. Protokol zrušil předchozí praxi, která opravňovala soukromé osoby podat stíţnosti pouze za předpokladu, ţe dotčený stát učiní prohlášení, ţe uznává pravomoc Komise přijímat stíţnosti a tím otevřel cestu jednotlivci k přímému a bezprostřednímu přístupu k Evropskému soudu pro lidská práva. Pro kaţdou individuální stíţnost je senátem určený soudce zpravodaj, který ji společně s posudkem předkládá k přezkoumání výboru. Prvotní kroky směřují k posouzení přijatelnosti stíţnosti. Přijatelná je stíţnost tehdy, splňuje-li formální náleţitosti vyţadované Úmluvou. Základní podmínkou přijatelnosti je téţ fakt, ţe byly vyčerpány všechny vnitrostátní opravné prostředky a byla dodrţena lhůta šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. Naopak nepřijatelnou se individuální stíţnost stává, pokud je anonymní, nesmí být totoţná se stíţností jiţ projednávanou Soudem nebo předloţenou jinému mezinárodnímu nebo smírčímu orgánu, pokud neobsahuje nové důleţité skutečnosti, je zjevně nepodloţená nebo zneuţívající právo podat stíţnost a také pokud je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy. V případě, ţe výbor neshledá důvody pro nepřijatelnost, je stíţnost postoupena senátu, který rozhoduje meritorně. Řízení před Soudem se řídí zásadou veřejnosti, na rozdíl od dřívějšího řízení před Komisí. Strany se mohou k případu vyjádřit a mají přístup k dokumentům, uloţeným u vedoucího kanceláře. Rozsudky soudu jsou povinně publikovány. Soud v rámci řízení ve věci samé na základě zjištěných skutečností rozhodne rozsudkem, zda došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní. Po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku nabývá rozhodnutí právní moci. To však pouze za předpokladu, ţe nebylo poţádáno o postoupení případu Velkému senátu. Stejně tak se rozsudek stává konečným, jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne takovou ţádost nebo v okamţiku prohlášení stran, ţe nebudou ţádat o postoupení. Právo ţádat o postoupení věci Velkému senátu náleţí pouze stranám. Ačkoli uvedené postupy připomínají dvouinstanční mechanismus, z formálního hlediska se nejedná o odvolání. V tomto případě jde o prostředek výjimečné povahy, který se uplatní pouze v případech vyvolávajících závaţnou otázku týkající se výkladu nebo pouţití Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo závaţného problému obecného významu. V případě, ţe by kolegium pěti soudců Velkého senátu ţádosti vyhovělo, dochází 46
k znovuprojednání věci, tentokrát ze strany Velkého senátu. Rozsudek Velkého senátu je vţdy konečný, nemůţe být zvrácen a je povinně publikován.83
3.1.2. Evropská sociální charta Evropská sociální charta (dále jen Charta) má formu mezinárodní smlouvy otevřené k podpisu členským státům Rady Evropy. Ačkoliv právní účinky a kontrolní mechanismus Charty je slabší a méně efektivní neţ u Evropské úmluvy o lidských právech, jedná se o dokument velice významný, který obsahuje katalog hospodářských a sociálních práv evropského standardu.84 Původní Charta byla podepsána 18. října 1961 v Turínu, nabyla účinnosti v roce 1965. Obsahovala 19 zásad (např. právo na práci, právo na ochranu zdraví, právo na sociální zabezpečení, atd.), kterými by se měly signatářské státy řídit ve své sociální a hospodářské politice. 5. května 1988 ve Štrasburku byl přijat Dodatkový protokol k Chartě. Ten odstranil některé mezery a rozšířil počet základních sociálních a ekonomických práv z 19 na 23. 21. října 1991 v Turíně byl podepsán Protokol pozměňující Chartu. Tento protokol se programově zaobíral a řešil otázky novelizací kontrolního mechanismu při aplikaci Charty. Obdobně byl zaměřen i další dokument, Dodatkový protokol zakládající systém kolektivních stíţností sjednaný ve Štrasburku 9. listopadu 1995. V době svého vzniku byla Charta koncipována tak, aby byla přijatelná a realizovatelná i pro hospodářsky méně pokročilé státy. Patrně proto byla kritizována pro svou archaičnost, nemodernost a zastaralost a ani výše uvedené zásahy do původního znění Charty nedokázaly onu kritiku zmírnit. Jako důsledek toho byl ustaven ad hoc Výbor pro Evropskou sociální chartu, který připravil v roce 1994 nové koherentní znění tohoto instrumentu. 3. května 1996 ve Štrasburku byla Revidovaná Evropská sociální charta otevřena k podpisu všem členským státům Rady Evropy. V platnost vstoupila 1. července 1990. Obsah Charty tvoří ustanovení různé povahy. V I. části Charty najdeme normy programového charakteru a určité definice cílů, o jejichţ dosaţení signatářské státy budou usilovat. V části II. pak právní závazky s omezenými účinky, které v podstatě specifikují a 83
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Štrasburský kontrolní mechanismus dodrţování lidských práv. EMP. 2002, č. 5-6, s. 21-24. ISSN 1210-3977. 84 Jedná se o minimální standard, jelikoţ signatářům je ponechán prostor pro úpravu a poskytnutí více příznivých podmínek pro své státní příslušníky a občany smluvních stran v rámci věcné působnosti Charty.
47
rozvádí deklarované v předchozí části zásady. Jsou to jak kolektivní práva, tak i práva individuální povahy. Z hlediska věcné působnosti lze tato práva dle Šiškové rozdělit do tří kategorií: 1) Ekonomická práva vznikající v souvislosti s výkonem pracovní činnosti na území smluvních stran (právo na práci, právo na odměnu za práci, atd.), 2) sociální práva univerzální povahy (právo na sociální zabezpečení, právo na sociální a lékařskou pomoc, atd.), 3) hospodářská a sociální práva výlučného charakteru, poskytovaná určitým zvlášť chráněným skupinám osob (právo matek a dětí na sociální a hospodářskou ochranu, právo tělesně nebo duševně postiţených osob na odbornou přípravu k výkonu povolání, atd.). Neméně zajímavá je i osobní působnost. V rámci ní zde nalézáme nejen vlastní příslušníky signatářských států, ale i migrující pracovníky a dále osoby s právním statusem uprchlíků, kteří se legálně nacházejí na území signatářských států. Hlavní úskalí Charty spočívá ve specifickém kontrolním mechanismu ustanovení Charty, který na rozdíl od Evropské úmluvy není zaloţen na soudním přezkoumávání individuální stíţnosti. Jedná se spíše o jakousi administrativní proceduru, v rámci níţ dochází k posouzení zpráv předkládanými smluvními stranami generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Pravomoc k prošetření zpráv a posouzení souladu vnitrostátního práva jednotlivých států se smluvními závazky náleţí Výboru nezávislých expertů.85
3.2.
Systém ochrany v Evropské unii Jak jiţ bylo řečeno výše, původní texty zakládajících smluv Evropských
společenství neobsahovaly obecná ustanovení ve vztahu k lidským právům. ES totiţ úpravu a vynucování lidských práv zcela záměrně přenechávala vnitrostátním mechanismům a postupům v rámci Rady Evropy. Ani Evropský soudní dvůr (na základě Lisabonské smlouvy přejmenovaný na Soudní dvůr EU) z počátku neuznával argumentaci lidských práv a ve své praxi se opakovaně odmítal zaobírat kauzami s lidsko-právním prvkem. Změna tohoto přístupu byla v podstatě vynucenou reakcí na dlouhotrvající spory 85
ŠIŠKOVÁ. Naděţda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. rozš. a aktualiz. vyd. Praha. Linde, 2008. s. 184-191. ISBN 99788072017102.
48
mezi ESD a ústavními soudy členských států právě v oblasti lidských práv. Ústavní soudy členských států totiţ odmítaly uznat nadřazenost acquis communautaire právě s poukazem na skutečnost, ţe právo ES na rozdíl od ústavního práva členských států postrádá ochranu lidských práv. Zásadní zlom nastal v roce 1969, kdy Lucemburský soud zvolil originální řešení tohoto problému a v rozhodnutí ve věci Stauder v. město Ulm prohlásil, ţe ačkoliv ani primární, ani sekundární právo ES neobsahuje relevantní úpravu základních práv, jsou tato práva uchována a implicitně obsaţena v obecných zásadách komunitárního práva. Tím vlastně uznal, ţe základní lidská práva jsou obecnou zásadou právní. Ve svých judikátech (ve věci Hauer a ve věci Nold v. Komise) ESD nejen rozvinul tuto doktrínu, ale rovněţ uvedl základní zdroje své inspirace na poli základních práv, a to zejména ústavní tradice členských států a mezinárodní smlouvy lidských práv (především Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropská sociální charta, Pakt o občanských a politických právech atd.). I přes tyto průkopnické snahy Soudu Společenství, který de facto vyplnil mezeru v komunitárním právu a jako první se začal věnovat ochraně lidských práv na nadnárodní úrovni, ES/EU ještě koncem 90. let stále postrádala svůj ucelený a závazný katalog lidských práv. Tento nedostatek částečně odstranila Listina základních práv v EU schválená v Nice v prosinci 2000, jelikoţ přinesla listinu lidských práv evropského unijního standardu, avšak tou dobou bez závazného charakteru.86 Vypracování Listiny základních práv Evropské unie můţeme povaţovat za důkaz snahy EU vytvořit si svůj vlastní mechanismus ochrany lidských práv, a nikoliv přebírat dosavadní vytvořený v rámci Rady Evropy.87
3.2.1. Listina základních práv Evropské unie O vypracování Listiny základních práv EU bylo rozhodnuto na zasedání Evropské rady v červnu 1999 v Kolíně nad Rýnem. Rozhodnutí o vypracování Listiny vycházelo z přesvědčení, ţe má-li EU překročit hranici pouhé ekonomické konstrukce s politickými cíli, potřebuje se opřít o morální základnu zaloţenou na nezbytných právních aspektech.
86
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Regulace lidských práv na úrovni EU – vývoj a perspektivy. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2004, č. 10, s. 29-30. ISSN 1213-8770. 87 ŠIŠKOVÁ. Naděţda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. rozš. a aktualiz. vyd. Praha. Linde, 2008. s. 36-37. ISBN 99788072017102.
49
Na zasedání Evropské Rady v Tampare (1999) bylo umoţněno stanovit sloţení a pracovní metody zvláštního orgánu pověřeného vypracováním návrhu Listiny včetně příslušných praktických opatření. Tímto zvláštním orgánem byl tzv. Konvent, který byl ustanoven ad hoc v prosinci 1999. Listina byla slavnostně vyhlášena 7. prosince 2000 na zasedání Evropské rady během konání mezivládní konference v Nice. Byla připojena k Niceské smlouvě o EU jako nezávazná politická deklarace. Měla tedy charakter a význam pouze co by politickomorální dokument, ze kterého nevyplývají ţádné nové právní závazky. Její právní platnost zavedla aţ Lisabonská smlouva.88 Listina základních práv EU tvoří bezpochyby dokument par excellence, pokud se týče její věcné působnosti. Tato moderní listina katalogizuje na unijní úrovni nejen tradiční práva, jeţ byla deklarována dříve v rámci jiných instrumentů, ale také formuluje práva nová.89 Originalita a ojedinělost Listiny spočívá rovněţ v tom, ţe opouští tradiční členění lidských práv, tak jak to bylo dosud obvyklé v mezinárodněprávních nástrojích lidských práv a v ústavních listinách. Doposud byla lidská práva členěna takto: 1) práva osobní a politická, 2) procesní záruky těchto práv, 3) právo sociální, hospodářská a kulturní, 4) v některých instrumentech rovněţ práva nově se utvářející, tzv. moderní práva, práva solidarity, atd. Tvůrci Listiny přicházejí s novým konceptem, který odmítá dosavadní členění a zřejmě klade důraz na rovné hodnotové postavení všech práv. Konkrétní práva různých generací jsou roztroušena ve více kapitolách Listiny. Rozdělení je následující: I. Důstojnost; II. Svobody; III. Rovnost; IV. Solidarita; V. Občanská práva; VI. Soudnictví. Výše uvedená specifika Listiny umoţňují její hodnocení nejen coby dokumentu, který zakotvuje práva a institucionální strukturu, ale rovněţ jako modelovou deklaraci morálního a hodnotového charakteru. Můţeme tedy shrnout, ţe v případě Listiny se jedná o koherentní, originální a moderní katalog lidských práv, který reflektuje specifické unijní podmínky „ušité na míru EU“.90 Po stručném popsání struktury Listiny je namístě zmínit oblast jejího pouţití. Rozsah své aplikace, jakoţ i vztah základních práv k právům obsaţeným v Úmluvě, řeší Listina sama. Čl. 51 Listiny uvádí ţe: „Ustanovení této Charty jsou určena institucím a 88
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 3. rozš. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 96. ISBN 9788072018895. 89 Např. ustanovení článku 3 zakotvující právo na integritu osobnosti (včetně zákazu reprodukčního klonování lidských bytostí a zákazu eugenických praktik – tzv. biopolitická ustanovení), nebo právo na dobrou správu (v intencích čl. 41 Charty), a rovněţ specifická práva vyplývající z institutu evropského občanství (čl. 39-46). 90 ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Regulace lidských práv na úrovni EU – vývoj a perspektivy. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2004, č. 10, s. 31-32. ISSN 1213-8770.
50
orgánům Unie při zachování zásady subsidiarity a členským státům pouze tehdy, uplatňujíli právo Unie. Musí proto respektovat práva, dodržovat zásady a prosazovat jejich použití v souladu s jejich příslušnými pravomocemi.” Ve druhém odstavci téhoţ ustanovení je pak uvedeno, ţe Listina nezakládá ţádnou novou pravomoc ani nový úkol pro Společenství či Unii, ani nemění pravomoci a úkoly stanovené ve smlouvách. Věcná působnost Listiny je dána rozsahem právního řádu ES/EU. S rozšiřováním oblasti úpravy evropského práva se musí rozšiřovat i sféra aplikace základních práv. S tímto úzce souvisí i působnost Listiny ratione personae, pokud jde o povinné subjekty. Co se týká institucí a orgánů Unie, nebylo třeba stanovit nějaká omezení ze dvou důvodů. Jednak protoţe jsou tyto instituce a orgány zřízeny přímo smlouvami či na jejich základě, disponují pravomocemi, které jim byly uděleny členskými státy, a fungují pouze v jejich rámci a na základě práva ES/EU. Jednak proto, ţe důvodem přijetí Listiny bylo právě to, aby sama Unie (její instituce a orgány) dostala podrobnější vodítko pro dodrţování základních práv. Naproti tomu v případě členských států, na které se Listina vztahuje jen při provádění práva ES/EU, má tato upřesňující poznámka své plné opodstatnění. Tento princip platí přirozeně jak pro centrální úřady, tak pro regionální či místní orgány, jakoţ i pro veřejné instituce, pokud uplatňují evropské právo. Naopak tam, kde se evropské právo neuplatňuje, jsou členské státy vázány jen ústavní úpravou základních lidských práv a závazky plynoucí z mezinárodních smluv, jimiţ jsou stranami. Poněkud sloţitější je vymezení beneficiářů základních práv obsaţených v Listině. Listina striktně rozlišuje mezi adresáty svých norem: a) občany unie, b) fyzické nebo právnické osoby, řádně usídlené na území Společenství (tzv. rezidenty), c) kaţdou osobu. Po vzoru klasických lidsko-právních instrumentů i Listina přiznává mnohá ze svých základních práv „kaţdému“. Jedná se o ochranu lidské důstojnosti a svobody, práva rovnosti a procesní práva. U dalších práv byl zvolen diferencovaný přístup a to takovým způsobem, ţe některá práva jsou vyhrazena pouze pro občany Unie (aktivní a pasivní volební právo do Evropského parlamentu a v komunitárních volbách, diplomatická a konzulární ochrana), naopak jiná práva se vztahují na „kaţdou fyzickou nebo právnickou osobu, řádně usídlenou na území Společenství“ (právo na přístup k dokumentům, právo obracet se na ombudsmana EU a petiční právo).91
91
ŠTURMA, Pavel: Vztah Evropské úmluvy o lidských právech a evropského práva. CAK [online]. [Citováno 30. 9. 2012] Dostupné z: <www.cak.cz/files/283/VztahEvropskeUmluvyaEvropskehoPrava.rtf>.
51
Co se týká dopadů Listiny na ČR, můţeme konstatovat, ţe ustanovení Listiny jsou určena v prvé řadě orgánům, institucím a dalším subjektům EU, členským státům pouze pokud uplatňují právo Unie. Listina nerozšiřuje oblast působnosti práva EU ani nevytváří ţádnou novou pravomoc Unie. Listina se obsahově do značné míry překrývá s Evropskou úmluvou o lidských právech, jejímiţ smluvními stranami je všech 27 členských států EU, proto je zde stanoveno pravidlo, ţe pokud Listina obsahuje stejná práva, jako jsou zaručena Evropskou úmluvou, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá Evropská úmluva. Tento fakt však nebrání Unii, aby poskytla v konkrétních případech ochranu širší. Co se týká výkladu Listiny ve vztahu k ČR, zejména s připojením ČR k Protokolu č. 30, můţeme říci, ţe tento Protokol pouze zpřesňuje interpretaci Listiny ve vztahu k vnitrostátním soudům a právním řádům členských států EU, a je tak zárukou proti jejímu uplatňování nad rámec kompetencí Unie.92
3.2.2. Jiné prostředky ochrany Důsledkem stávajícího systému je, ţe občané Unie stále podléhají dvěma různým systémům ochrany na nadnárodní úrovni. V záleţitostech spadajících do evropského práva mohou vyuţívat opravných prostředků dostupných před Soudním dvorem EU. V jiných záleţitostech však musí hledat ochranu svých základních práv u Evropského soudu pro lidská práva.93 Soudní dvůr EU nedisponuje obecnou lidsko-právní rozhodovací pravomocí, ale rozhoduje o lidských právech, pouze v souvislosti s působností ES/EU. Nemůţe proto zasahovat proti všem porušením lidských práv v členských státech. Soudní dvůr EU můţe posuzovat jednání států pouze v případech, kdy členské státy implementují komunitární právo, nebo kdyţ členské státy s odkazem na základní práva neaplikují unijní normy, typicky kdyţ brání volnému pohybu čtyř výrobních faktorů.94 Ustanovení čl. 263 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý čl. 230 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství) uvádí, ţe „každá fyzická nebo právnická osoba může za uvedených podmínek podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které 92
Základní práva a svobody – to je, oč tu běţí. Socialistická solidarita [online]. [cit. 29. 9. 2012]. Dostupné z: . 93 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 3. rozš. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 98. ISBN 9788072018895. 94 SMEKAL, Hubert. Lidská práva v Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 127-129. ISBN 9788021050457.
52
se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.“ Jde o ţalobu na neplatnost aktu, kde je příslušný k rozhodování v prvním stupni Tribunál.95 Dalším prostředkem obrany můţe být vyuţití petičního práva, které je inkorporováno v článku 227 Smlouvy o fungování Evropské unie. Petici Evropskému parlamentu můţe zaslat občan EU nebo fyzická či právnická osoba s trvalým pobytem či sídlem v členské zemi EU a můţe tak učinit individuálně nebo společně. Petice se musí vztahovat k předmětu, který spadá do oblasti působnosti EU a přímo se dotýká ţadatele, např. ochrana spotřebitelů, volný pohyb čtyř výrobních faktorů, odstranění národnostní diskriminace, rovné příleţitosti ţen a muţů, apod.96 Jednotlivci mohou také podávat stíţnosti k Evropskému ombudsmanovi. Evropský veřejný ochránce práv se zabývá šetřením stíţností, které se týkají nesprávného úředního postupu institucí a orgánů EU (Soudní dvůr a Soud první instance, kterým přísluší soudní rozhodování, jsou však z působnosti vyňaty).97
95
Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. EUR-Lex [online]. [cit. 1. 10. 2012]. Dostupné z: . 96 Petice v EU. Občanská společnost [online]. Aktualizováno 20. 11. 2008 [cit. 1. 10. 2012]. Dostupné z: . 97 Ombudsman v EU. Občanská společnost [online]. Aktualizováno 20. 11. 2008 [cit. 1. 10. 2012]. Dostupné z: .
53
4.
POSILUJE OCHRANA ZÁKLADNÍCH PRÁV V EVROPSKÉ UNII OCHRANU NA NÁRODNÍ ÚROVNI? Fakt, ţe judikatura Ústavního soudu ovlivňuje výklad předpisů českého právního
řádu je jiţ obecně znám. Je tomu tak i přesto, ţe nálezy Ústavního soudu nemají precedenční charakter de iure. Je však nutno přiznat jim precedenční závaznost de facto, protoţe názor, který Ústavní soud jiţ jednou vyslovil ve svém nálezu, musí být respektován. V opačném případě by rozhodnutí, které nerespektovalo předchozí judikaturu Ústavního soudu, muselo být Ústavním soudem zrušeno. Z výše uvedeného můţeme tedy konstatovat, ţe Ústavní soud nepochybně ovlivňuje právo v rámci České republiky, stejně tak jako Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ovlivňuje přístup Ústavního soudu k ústavním stíţnostem a jeho náhled na chápání lidských práv a svobod. Vedle této skutečnosti má ESLP i nepřímý vliv na změny v právních předpisech, a to ze zcela pragmatického důvodu. A sice pokud ČR prohraje u ESLP spor, jehoţ meritum věci spočívá v jejích právních předpisech, vystavuje se při nerespektování judikatury ESLP riziku, ţe budou následovat další prohrané spory. Současnou praxi Ústavního soudu ovládá princip, ţe za návrh na zahájení řízení je povaţováno podání, které vykazuje alespoň rysy ústavní stíţnosti. V takovém případě Ústavní soud podání neodloţí, ale vyzve stěţovatele k odstranění vad podání. V řízení o ústavní stíţnosti se Ústavní soud i zásluhou judikatury ESLP snaţí o maximální neformalistický přístup. V níţe uvedených rozhodnutích jsou popsány některé výtky, které ESLP adresoval Ústavnímu soudu a které ve většině případů vedly ke změně v praxi Ústavního soudu. Například v případu Kadlec a ostatní proti ČR98 byla ústavní stíţnost odmítnuta Ústavním soudem pro opoţděnost, protoţe stěţovatel ve své včasně podané ústavní stíţnosti špatně označil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, ţe zaměnil den vydání a spisovou značku. Ústavní soud jej vyzval, aby ve lhůtě jím určené přiloţil kopii rozhodnutí, které napadá. Stěţovatel ve své odpovědi uvedl, ţe kopie rozhodnutí jiţ byla k ústavní stíţnosti připojena a ţe došlo pouze k chybnému označení. Ústavní soud toto povaţoval za nový návrh na zrušení dalšího rozhodnutí, který byl podán opoţděně, a z toho důvodu ústavní stíţnost odmítl zčásti jako opoţděnou. Návrh v původním znění odmítl pro 98
Rozhodnutí ESLP ze dne 25. 5. 2004, stíţnost č. 49478/99.
54
jeho nepřípustnost, protoţe stěţovatel nenapadal i rozhodnutí soudu druhé instance. ESLP vytkl Ústavnímu soudu přílišný formalizmus a upozornil na to, ţe stěţovatel své podání na výzvu opravil, byť jinak neţ mínil Ústavní soud. Dále můţeme zmínit rozsudek ve věci Chmelíř proti ČR.99 ESLP zde uvedl, ţe došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemţ jedním z jeho argumentů bylo, ţe se Ústavní soud ve svém usnesení o odmítnutí ústavní stíţnosti nevypořádal s námitkou stěţovatele, ţe soud byl nestranný. Sám Ústavní soud ve své stálé judikatuře trvá na tom, aby rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna. V daném případě však ESLP konstatoval, ţe Ústavní soud tento poţadavek nesplnil. Nejčerstvější dva rozsudky byly vydány 5. senátem ESLP dne 13. 10. 2011 ve věci Šurý v. ČR,100 resp. ve spojené věci Tieze a Semeráková v. ČR.101 I v těchto případech tkvěl důvod sporu v právní úpravě lhůty pro podání ústavní stíţnosti ve vazbě na podání dovolání, obsaţené v § 72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu.102 Povaţuji za příhodné zmínit, ţe Ústavní soud ČR není oprávněn přiznat stěţovateli při shledání porušení jeho základních práv a svobod finanční odškodnění. Pokud má stěţovatel zájem o finanční satisfakci, můţe se obrátit na ESLP.103 Přistoupení ČR do EU bylo historickým milníkem jak v politickém, tak také v právním vývoji ČR. Podle mého názoru je vliv komunitárního práva na český právní řád markantní a naše legislativa je zkvalitňována v důsledku implementace evropských ustanovení, které chrání práva jedince. Přijetí právních norem EU je pro občany ČR zárukou, ţe budou plně respektována jejich základní lidská práva. EU otevírá větší prostor a zároveň nezbytnost pro zajištění vyšší úrovně ochrany lidských práv. Z výše uvedeného tedy plyne fakt, ţe Ochrana lidských práv v rámci EU jednoznačně posiluje ochranu na národní úrovni.
99
Rozhodnutí ESLP ze dne 7. 6. 2005, stíţnost č. 64935/01. Rozhodnutí ESLP ze dne 13. 10. 2011, stíţnost č. 16299/10. 101 Rozhodnutí ESLP ze dne 13. 10. 2011, stíţnosti č. 26908//09 a 30809/10. 102 VLASTNÍK, Jiří. Česká republika opět sankcionována Evropským soudem pro lidská práva za rozhodnutí Ústavního soudu. Právní rozhledy. 2011, č. 24, roč. 19, s. 890-891. ISSN 1210-6410. 103 ČERNÝ, Petr, Petr STAVĚLÍK: Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Ipravnik [online]. [Citováno 30. 9. 2012] Dostupné z: . 100
55
ZÁVĚR Práce si stanovila za cíl nabídnout základní přehled lidsko-právní problematiky jak z hlediska teorie, tak z hlediska praxe a odpovědět na otázku, zda ochrana základních práv v EU posiluje ochranu na národní úrovni. Vzhledem k tomu, ţe je pojem lidských práv velmi široký a terminologie v této oblasti je značně nejednotná, první kroky našeho výkladu směřovaly k jeho vymezení. Došli jsme k závěru, ţe pojem lidských práv je širší neţli pojem základních práv a ţe se přikláníme jak k přirozenoprávnímu, tak i k pozitivistickému pojetí, protoţe podle našeho názoru kaţdé z těchto pojetí je svým způsobem významné. Provedli jsme charakteristiku lidských práv a jejich klasifikaci, přičemţ jsme objevili značné mnoţství klasifikací, které se rozvíjeli postupně s pronikáním do problematiky lidských práv. Pro lepší pochopení smyslu a významu lidských práv jsme se ohlédly do historie, kde jsme se věnovali vývoji lidských práv ve světě i v ČR. Zabývali jsme se pojmy svobody a rovnosti, kde jsme usoudili, ţe tyto dva pojmy jsou vzájemně podmíněné a došli jsme k závěru, ţe svoboda musí mít určité hranice a nemůţe být svobodou absolutní. Ztotoţnili jsme se s pojetím svobody tak, jak byla vymezena v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jak jiţ samotný název práce vypovídá, měli jsme se věnovat procesní ochraně lidských práv. Prosto jsme detailně rozebrali institut ústavní stíţnosti před Ústavním soudem ČR a individuální stíţnosti před ESLP, které povaţujeme za nejúčinnější prostředky ochrany lidských práv dostupné občanům ČR. Snaţili jsme se přiblíţit problematiku právní jistoty jednotlivce a vybraných institutů Evropského práva, které mimo jiné slouţí k jejímu posílení. To vše pak v měřítku, které nám tato práce umoţňuje, neboť detailnější analýza vybrané problematiky by vyţadovala nesrovnatelně větší prostor, nemluvě o tom, ţe rozebírané instituty představují pouze výseč mnoţiny nástrojů a mechanismů, které chrání jednotlivce a jeho práva. Ve světle řečeného tak konstatujme, ţe práce samozřejmě nezachycuje veškeré moţnosti jednotlivce jak bránit svá práva, avšak z hlediska svého zacílení lze snad konstatovat, ţe své poslání naplnila. Můţeme říci, ţe práce splnila téţ cíl, který si stanovila ve svém úvodu. Bylo dokázáno, ţe ochrana lidských práv na Unijní úrovni zcela jednoznačně posiluje ochranu na národní úrovni.
56
RESUMÉ This study is focused on fundamental human rights and liberties and procedural protection, because this topic is dominant in theoretical as well as in practical issues. The thesis is the reaction on changes ongoing in the world related to European integration. Mechanisms of human rights protection and its violation occur practically daily. The thesis objective is to offer the basic summary of human rights issues in historical and in practical point of view, and to answer the following question: Does the fundamental human rights protection at the European Union level support the protection at the national level? Whereas the human rights issue is greatly wide and its terminology is very patchy, the first chapter followed human rights issue and its various definitions that occur in international documents the most often. It analyzed also diverse philosophical approaches and it tried to summarize substantial differences between each other. We drew to conclusion that the human rights issue is wider that the fundamental rights issue and that we tended to natural-law as well as positive-law conception, because according to our opinion each of them is significant in its own way. Than the characterization and classification of human rights was made and huge number of classifications that were developed gradually with penetration into human rights issue was found. To better understanding of human rights sense and meaning, we looked back to history where we devoted to human rights evolution in the world as well as in the Czech Republic. We occupied with liberty and parity issues where we concluded that these two terms are mutual conditioned and that liberty must have boarders and it cannot be absolute liberty. We have the same opinion that is mentioned in the judicature of the Constitutional court of the Czech Republic. The second chapter is focused on the human rights and liberties protection at national level. It defines defensive instruments of interference with human rights provided by competent public authorities when the biggest attention is paid to the Constitutional court. According to thesis name, this chapter is dedicated mainly to procedural issues, to constitutional complains especially. The through disassembly of ombudsman issue and his role in the human rights protection is mentioned too. Nowadays, the human rights protection is one of the most important European Union policies, thus the third chapter applies the fundamental human rights protection at 57
EU level. It defines protectoral instruments in term of European Council, where the two most important documents that constitute the essence of human rights protection – the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms (1950) and the European Social Charter (1961) are mentioned. The European Convention for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (1987), European Charter for Regional or Minority Languages (1992), Framework Convention for the Protection of National Minorities (1995), European Convention for the Protection of Human Rights and Dignity of Human beings with regard to the application of biology and medicine applications (1997) is mentioned too. We analyzed institute of individual complain to European Court of Human Rights that we see as the most effective instruments of the human rights protection available to citizens of the Czech Republic. The final fourth chapter proves if and how the human rights protection and European Union level strengthens this protection at the national level. It mentions the European Court for Human Rights judgments that exactly meet this issue and help to answer our main question. We can say that the study gain the objective that was set out in its introduction. It was proved that the human rights protection at the European Union level completely conclusively supports the human rights protection at the national level.
58
SEZNAM LITERATURY Knižní zdroje ARISTOTELÉS,. Etika Níkomachova. 3. nezměn. vyd. Praha: Rezek, 2009. 291 s. BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. 259 s. ISBN 8073570734. BLAHOŢ, Josef; BALAŠ, Vladimír; KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2003. 479 s. ISBN 8086395898. BLAHOŢ, Josef; KLÍMA, Karel; SKÁLA, Josef. Ústavní právo Evropské unie. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 939 s. ISBN 8086473481. BOBEK, Michal; BOUČKOVÁ, Pavla; KÜHN, Zdeněk. Rovnost a diskriminace. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2007. 471 s. ISBN 9788071795841. BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004. 348 s. ISBN 8073570300. FILIP, Jan a Jan SVATOŇ. Státověda. 5. vyd. Brno: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. 400 s. ISBN 9788073576851. FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 264 s. ISBN 8021030232. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 343s. ISBN 8086473856. HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 364 s. ISBN 9788073801786.
59
JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 215 s. ISBN 9788073802516. KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 1019 s. ISBN 808689844X. MACHALOVÁ, Tatiana. Úvod do právní filozofie: (základní pojmy). 1. Vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 162 s. ISBN 8021018291. MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. O duchu zákonů. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1947. 347 s. NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a teorie politiky. Vyd. 3., v Sociologickém nakladatelství 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 359 s. ISBN 8086429512. PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. 1. úplné vyd. Praha: Leges, 2011. 1119 s. ISBN 9788087212905. PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 3. rozš. vyd. Praha: Linde, 2012, 435 s. ISBN 9788072018895. RÁZKOVÁ, Renata. Dějiny právní filozofie. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 255 s. ISBN 8021015748. ROSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Vyd. 1. Praha: Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1949. 157 s. SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. Vyd. 1. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004. 100 s. ISBN 8086432904. SMEKAL, Hubert. Lidská práva v Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2009, 288 s. ISBN 9788021050457.
60
SUDRÉ, Fredéric; MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 364 s. ISBN 8021014857.
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. rozš. a aktualiz. vyd. Praha. Linde, 2008. 255 s. ISBN 99788072017102. TROJAN, Jakub S. Idea lidských práv v české duchovní tradici. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2002. 255 s. ISBN 8072980440. VEVERKA, Vladimír; BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: CODEX, 1996. 319 s. ISBN 808596306X.
Časopisecké zdroje BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská práva. Aplikované právo. 2003, č. 1, s. 5-9. ISSN 1214-4878. KREJČÍ, Oskar. Lidská práva. Právní rádce. 1998, č. 2, s. 33. ISSN 1210-4817. ŠEVČÍK, Vlastimil. Ústavní stíţnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. B.A.-bulletin advokacie. 1995, č. 6, s. 81. ISSN 1210-6348. ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Regulace lidských práv na úrovni EU – vývoj a perspektivy. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2004, č. 10, s. 29-30. ISSN 1213-8770. ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Ochrana lidských práv podle Evropské úmluvy. EMP. 2002, č. 5-6, s. 68. ISSN 1210-3977.
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Štrasburský kontrolní mechanismus dodrţování lidských práv. EMP. 2002, č. 5-6, s. 21-24. ISSN 1210-3977.
61
VLASTNÍK, Jiří. Česká republika opět sankcionována Evropským soudem pro lidská práva za rozhodnutí Ústavního soudu. Právní rozhledy. 2011, č. 24, s. 890-891. ISSN 1210-6410.
Právní předpisy Listina základních práv Evropské unie (2007/C 303/01).
Úplné znění zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.
Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.
Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 1994, č. 94/1994. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 5. 1994, č. 42/1994. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp.zn. Pl. ÚS 5/95. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. Pl. ÚS 15/02. Rozhodnutí ESLP ze dne 28. 5. 1985, stíţnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81. Rozhodnutí ESLP ze dne 28. 10. 1987, stíţnost č. 8695/79. Rozhodnutí ESLP ze dne 8. 7. 1986, stíţnost č. 9006/80. Rozhodnutí ESLP ze dne 25. 5. 2004, stíţnost č. 49478/99. Rozhodnutí ESLP ze dne 7. 6. 2005, stíţnost č. 64935/01. Rozhodnutí ESLP ze dne 13. 10. 2011, stíţnost č. 16299/10.
62
Rozhodnutí ESLP ze dne 13. 10. 2011, stíţnosti č. 26908//09 a 30809/10.
Elektronické prameny ČERNÝ, Petr; STAVĚLÍK, Petr: Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Ipravnik [online]. [Citováno 30. 9. 2012] Dostupné z: . Historie institutu ombudsmana. Veřejný ochránce práv [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: . Historie. Nejvyšší správní soud [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: . Historie Ústavního soudnictví. Ústavní soud České republiky [online]. [Citováno 17. 9. 2012] Dostupné z: . Kdo je oprávněn podat ústavní stíţnost. Redakce e-pravo [online]. Publikováno 24. 5. 2001 [Citováno 17. 9. 2012]. Dostupné z: . Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. EUR-Lex [online]. [Citováno 1. 10. 2012]. Dostupné z: <EUR-Lex: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0047:0200:CS:PDF>. Náleţitosti ústavní stíţnost. Redakce e-pravo [online]. Publikováno 24. 5. 2001 [Citováno 17. 9. 2012]. Dostupné z: . Obecné informace. Nejvyšší správní soud [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: .
63
Odbor lidských práv a transformační politiky. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [Citováno 19. 9. 2012] Dostupné z: . Ombudsman v EU. Občanská společnost [online]. Aktualizováno 20. 11. 2008 [Citováno 1. 10. 2012]. Dostupné z: . Petice v EU. Občanská společnost [online]. Aktualizováno 20. 11. 2008 [Citováno 1. 10. 2012]. Dostupné z: . Postavení a pravomoci Ústavního soudu. Ústavní soud České Republiky [online]. [Citováno 17. 9. 2012] Dostupné z: . Pozitivní a negativní svoboda. Portál [online]. [Citováno 29. 8. 2012]. Dostupné z: . Průvodce řízením o ústavní stíţnosti. Ústavní soud České Republiky [online]. [Citováno 18. 9. 2012] Dostupné z: . Rada Evropy. Encyklopedie [online]. [Citováno 20. 9. 2012] Dostupné z: . Rada Evropy. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [Citováno 20. 9. 2012] Dostupné z: . Rada vlády pro lidská práva. Vláda České republiky [online]. [Citováno 19. 9. 2012] Dostupné z: .
64
ŠTURMA, Pavel: Vztah Evropské úmluvy o lidských právech a evropského práva. CAK [online]. [Citováno 30. 9. 2012] Dostupné z: <www.cak.cz/files/283/VztahEvropskeUmluvyaEvropskehoPrava.rtf>. Základní práva a svobody – to je, oč tu běţí. Socialistická solidarita [online]. [cit. 29. 9. 2012]. Dostupné z: . Zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Vláda České republiky [online]. [Citováno 19. 9. 2012] Dostupné z: .
Jiné zdroje Přednáška JUDr. Mgr. Ondřeje Horáka, Ph.D., ze dne 11. 4. 2011. Olomouc, Univerzita Palackého. Přednáška prof. J. Malenovského ze dne 3. 10. 2011. Brno, Masarykova univerzita.
65