Základní škola, Příbram VIII, Školní 75

květen 2015

speciál

Základní škola, Příbram VIII, Školní 75 Obsah tohoto čísla: Cítím se bezpečně?

2

Magdaléna Studená/Veronika Fedasová

Matematika – poezie

2

Lucie Zemanová /Dominik Bubník

Co všechno se může stát…

3

Barbora Kupková/Veronika Petříková

Země za zrcadlem

4

Lucie Štěpánková/Martin Menšík

Cítím se bezpečně?

5

Jakub Marek /Kateřina Hošková 9.A

Země za zrcadlem – Výlet do Eqentie 5-6 Kristýna Razimová/Lucie Nováková

Poezie: Rodiče

7

Veronika Vetráková/Petra Proňová

Země za zrcadlem

8

Markéta Staňková/Zdeňka Chmelová

Cítím se bezpečně?

9

Pavla Šnejdrová/Kateřina Fuňková


10

Nikola Čepová/Šárka Pečená

Země za zrcadlem

10-11

Patrik Cinert/Adéla Jeníková

Poezie: Andělé

12

Michaela Uherková/Adéla Moravcová

Země za zrcadlem

13

Hana Gerčáková/Nikola Čepová

Země za zrcadlem

14-15

Klára Krutílková/Vojtěch Kratochvíl

Poezie: Balada

16

Kateřina Sonntagová /Barbora Kubalová

Země za zrcadlem

17-18

Kateřina Sonntagová/Vendula Khunová

Poezie: Sněhový duch

18

Eliška Jírová/Veronika Fedasová

Země za zrcadlem

19-20

Jan Rosa/Kateřina Hošková 9.B

Poezie: Havran

20

Lenka Šrámková/Viktorie Kubová


21

Kateřina Jonáková/Anna Kubová

Země za zrcadlem: Kouzelná kniha

22-23

Michaela Uherková/Barbora Kupková

Život v lavicích – zvláštní vydání

Vážení čtenáři, Dostává se vám do ruky zvláštní vydání školních novin, které obsahuje vítězné práce z dalšího ročníku populární školní literární soutěže Napiš pro mě... Vítězné práce jsou doplněny ilustracemi, které vznikly v hodinách výtvarné výchovy po přečtení jednotlivých příběhů. Poděkování patří nejen všem žákům, kteří se do soutěže zapojili (a bylo jich 85 ), ale zejména vyučujícím českého jazyka, kteří trpělivě práce s žáky konzultovali a poté opravovali – E. Drmlová, J. Pavlásková, M. Kuchyňková, J.Krešová, A. Gilíková, A. Tomanová, D. Vondrášková, M Kubalová a V. Havlíček. A věřte, že komise neměla jednoduchou práci, protože každé literární dílo četli čtyři učitelé a následně jej hodnotili. Také patří poděkování paní učitelce Šimánkové a panu učiteli Herákovi za výběr ilustrací k jednotlivým literárním dílům. A paní učitelce Průchové za kompletaci prací do podoby školních novin. Tak a teď již vzhůru do čtení! Příjemné chvíle u zvláštního vydání školních novin přejí žáci a učitelé, kteří se na letošním ročníku Napiš pro mě…podíleli. -1-

květen 2015

speciál

Cítím se bezpečně? - 1. místo (kategorie I.) Napadlo mě, že zima (sníh, led a mráz) přináší spousty radovánek, smíchu a krásných chvilek se svými blízkými. Ale také bohužel i nebezpečí a často i velkou bolest. Třeba na rybníku. Ono se to zprvu nezdá, ale na nedobře zamrzlém rybníku bychom se mohli propadnout. A koupat se v ledové vodě by nebylo nic příjemného, že? Ale i na normální silnici nebo chodníku hrozí nebezpečí. Vezměme třeba tu silnici. Jedete si krásně autem na výlet. Najednou prudká zatáčka, brzdy kvůli náledí selžou a sjeli jsme do příkopu. Ale to je snad případ, který ještě dopadl dobře! Ale vraťme se k tomu chodníku. S tím se setkáváme každý, když jdeme cestou ze školy. Je náledí a vy třeba utíkáte. Najednou jsme na zemi a nehezký úraz může být na světě. Ale buďme optimističtí a věřme, že naše technická služba dobře posype i chodníky i silnice a krásou zimu si můžeme užívat!!! Magdaléna Studená 4.C Ilustrace Veronika Fedasová 9.B

Matematika – 3. místo (kategorie I.) – poezie Včera byla matika, popadla mě panika. Plus neumím, mínus pletu, babička mi plete svetr. Opisovat nechci, to jsou teda věci! Každý dostal jedničku, já dokonce hvězdičku. Štěstí já mám málo, však tentokrát mi přálo. Lucie Zemanová 4.C

Ilustrace Dominik Bubník 5.D


-2-

květen 2015

speciál

Co všechno se může stát… - 1. místo (kategorie III.) Maminka nám ráda vypráví své příhody z dětství. Bydlela s rodiči a mladší sestrou Martinou v rodinném domku ve vesnici nedaleko Příbrami. Jednou, když maminka přišla ze školy domů, byla opravdu hodně unavená, a proto šla hned spát. „ No, asi to nebylo úplně to nejlepší, co jsem mohla udělat,“ říkala, když mi příběh vyprávěla. Její sestra využila každou příležitost, aby si z maminky udělala legraci. Martina byla opravdu velký jedlík, a i když jedla před tím, než šla spát, dostala v jedenáct hodin v noci zase hlad. Vstala a šla si namazat rohlík. Ten si poté odnesla do pokoje, kde spala společně s mojí maminkou. Vlezla si pod peřinu a spokojeně chroupala připravené jídlo. Už měla téměř vše snědené, když se maminka probudila. Rozespale se na Martinu podívala. Sestra toho využila se slovy: „Jitko, vstávej, musíš do školy! Zaspala jsi, za čtvrt hoďky ti jede vlak!“ Maminka si povzdechla a rychle se začala oblékat. To, že se sestra neobléká, jí vůbec nepřišlo divné. Martina vždy vstávala na poslední chvíli. „Pospěš si!“

pobízela maminku, „já už jsem po snídani.“ Ani to maminku neudivilo, sestra si brala snídani vždy do postele. Ve chvíli, kdy si maminka oblékla bundu, obula boty a chystala se odejít, Martina to nevydržela a začala se smát. Maminka se na sestru jen nechápavě podívala: „Co se tak chechtáš? Raději si pospěš nebo vlak ujede tobě,“ a vyšla ven. Když už byla před domem, otevřely se za ní zprudka dveře, ve kterých stála její rozesmátá sestra: „Jitko, Jitko stůj! Nikam nechoď!“ „Co se děje? Zapomněla jsem snad něco? A proč se pořád tak směješ?“ Martina div smíchem nebrečela: „Co blázníš, vždyť je noc! To byla jenom legrace. Ty by si snad opravdu odešla na vlak!“ V tu chvíli si maminka uvědomila, jakou lest ji Martina zase přichystala. Myslela, že svoji sestřičku snad uškrtí: „Marťo, ty potvoro, tohle ti oplatím!“ Vrátila se zpátky domů, převlékla se do pyžama a byla ráda, že si může ještě nějakou tu hodinku pospat. Barbora Kupková 8.B

Ilustrace Veronika Petříková 5.D


-3-

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem - 1. místo (kategorie I.) Kdysi dávno se svět dělil na dvě části. Na svět lidí a na svět pohádkových bytostí. V zemi lidí žila holčička jménem Bella. Žila s tatínkem a maminkou ve městě. Byla moc hodná. Její maminka jí vždy říkala: „Nesmíš nikdy vstoupit do světa pohádkových bytostí!“ Bella byla zvědavá, proč tam nesmí. Ptala se tatínka, ptala se maminky a všech příbuzných. Nikdo jí nic neřekl. Ale řekli jí, že tam vede jenom jedna cesta. O PĚT LET POZDĚJI… Dnes je Belle 10 let. Oslavuje své narozeniny a všichni příbuzní jí jedou popřát. Bella řekla svým kamarádům, že budou hrát na schovku. Schovala se na půdu. A najednou uviděla velkou almaru, jak se hýbe. Šla pomalu k almaře a otevřela ji. Vtáhlo jí dovnitř světlo. A najednou se objevila v zemi pohádkových bytostí. Kolem ní prosvištěla víla Zvonilka. Uviděla malého bílého králíčka, jak se mu zasekla nožička v díře. Honem mu pomohla a pak si s ním hrála na honěnou. Králíček vyskočil Belle z náruče a ukázal jí, ať jde za ním. Bella šla. Vedl ji přes les, louku, řeku a najednou se před ní objevil zámek. Malý zajda vešel pootevřenými dveřmi dovnitř a Bella zakřičela: „Tam nesmíš!“ Běžela za ním, zachytla ho na poslední chvíli a najednou uviděla plačící královnu. Viděla, jak drží v rukou obrázek malého bílého zajdy. Bella si v tu chvíli uvědomila, že to asi bude její zajíček. Zeptala se: „Není to Váš zajíček?“ Královna zvedla oči a koukla se na zajíčka. Rozběhla se a přitom volala: „Čumáčku!“ „Ano, to je můj zajíček. Kde jsi ho našla?“ „U potoka. Uvízla mu tlapka, tak jsem mu pomohla.“ „Za to, že jsi mého zajíčka našla, splním ti tři přání.“ Bella odpověděla, že nechce nic, ale že se chce vrátit do světa lidí. „Nemůžeš se vrátit domů. To nejde.“ „Proč to nejde?“ „Jakmile sem vstoupí člověk, už nenajde cestu zpět.“ Bella se rozplakala, že už nikdy neuvidí maminku ani tatínka. Musela se s tím však smířit. Dnes je Belle 15 let. Je 9 hodin ráno a Bella si hraje s motýlkem. Kam se hne motýlek, tam se hne Bella. Motýlek Bellu zavede k vodopádu. Bella slyší hlásek, který jí volá, aby šla za vodopád. Za vodopádem je almara! „Už jsem ji někde viděla! Ale kde?“ Otevřela dveře a ve chvíli, kdy vešla dovnitř, ji almara přemístila zpět na půdu. Bella se divila, kde je. Ale na něco si vzpomíná! Že měla oslavu a hrála si se svými

kamarády! Lucie Štěpánková 5.A Ilustrace Martin Menšík 4.D


-4-

květen 2015

speciál

Cítím se bezpečně? 1. místo (kategorie II.) Podle mě v tomhle světě se nedá cítit bezpečně. Cítím se bezpečně jen se svými blízkými, ne jen s rodinou, ale s někým, komu se dá věřit. To, jestli bych si vzal drogu, prostě nejde říct. Každý řekne, že by si nedal, ale protože jsem v takové situaci nikdy nebyl, nemůžu říct. Na ulicích se někdy dost bojím lidí, s kterými jsem něco už měl. Například jsem se s někým porval a teď se ho bojím. Dřív jsem na ulicích s jednou nesprávnou partou měl hodně problémů. Z tohohle problému už jsem se nějak dostal a jsem na sebe za to dost pyšný. Myslím, že se správnými lidmi se tu cítím bezpečně. Za to, kde teď jsem, jsem rád a vážím si toho. Jakub Marek 6.B Ilustrace Kateřina Hošková 9.A

Země za zrcadlem: Výlet do Eqentie - 2. místo (kategorie I.) Byla jednou jedna dívka. Jmenovala se Laura. Bylo jí dvanáct let, žila naprosto normální život, chodila do školy, měla spoustu kamarádů. Jako každý den po škole, šla Laura pěšky domů, ale když odemkla vstupní dveře, uslyšela v domě rachot. Lekla se, ale pomyslela si, že se jí to jen zdálo. Šla do obývacího pokoje jejich velkého domu. Venku bylo šero a Laura byla sama doma. Šla nahoru do svého pokoje a zjistila, že na posteli je rozházená peřina, ale ráno ji Laura určitě skládala. Otočila se k zrcadlu a zahlédla v odrazu, že na posteli sedí jakýsi tvor, když se na postel otočila, nikdo tam nebyl. Přiblížila se k zrcadlu a dotkla se ho, ruka jí projela skrz zrcadlo do neznáma a Laura s křikem vyběhla z pokoje. Po chvíli se do pokoje vrátila s tím, že to vyzkouší znovu a ruka jí opět projela zrcadlem. Laura přemýšlela nad tím, co se to tu právě odehrálo. Rozhodla se, že to vyzkouší znovu, naposledy. Dotkla se zrcadla a ruka jí prošla skrz, to samé udělala i s druhou rukou a nakonec vkročila do zrcadla celá. Poznala, že už není ve svém pokoji, pocítila teplý letní vánek a pomalu otevřela oči. Zjistila, že se ocitla v nějakém jiném světě. Tráva byla modrá, nebe bylo zelené, domy byly většinou fialové nebo oranžové. Voda byla bílá a kytky růžovo-černé. Všechno bylo zvláštní. Uběhlo asi deset minut a Laura pořád


-5-

květen 2015

speciál

pozorovala svět kolem sebe. Najednou se u jednoho domu otevřely dveře. Laura rychle zaběhla za nejbližší žlutý keř a sledovala, co se bude dít. Doufala, že si jí nikdo nevšiml. Pozorovala otevřené dveře a čekala, kdo nebo co z nich vyjde. Po chvíli z nich vyšlo jakési stvoření, mělo dvě velké fialové oči, dvě červené uši, dva hnědé rohy, jednu velkou oranžovou hlavu, bylo celé chlupaté, tělo mělo zelené, a co bylo nejzvláštnější mělo modré nohy a bílý ocas. Bylo vysoké asi metr a půl. Laura šlápla na větev a ta hlasitě praskla, stvoření se na keř otočilo a pomalu k němu vykročilo. Laura v tu chvíli neměla kam utéct. Tak prostě čekala, co se stane. Stvoření a Laura stáli přímo proti sobě. Vylekaně se na sebe dívali a potom promluvili. Laura mu řekla odkud je, jak se jmenuje a že by ráda věděla, kde se ocitla. Zjistila, že stvoření se jmenuje Leny. Leny říkal, že svět, ve kterém se nachází, se jmenuje Eqentia. Oba dva se rozpovídali, jako kdyby se znali už hodně dlouho a byli dobří kamarádi. Leny říkal, že sestavili portál do neznámého světa a Laura jím nejspíš prošla. Leny chtěl vědět vše o světě, ze kterého Laura pochází. Mluvili dlouho, až potom Leny řekl, že dostal těžký úkol, má projít portálem do světa, ze kterého pochází Laura a přinést jídlo, aby ho prozkoumali. Zeptal se, jestli by mu Laura nepomohla. Laura souhlasila. Společně došli k portálu a Laura jím prošla. Ocitla se zase zpátky ve svém pokoji. Běžela do kuchyně, popadla jídlo a běžela zpátky. Proběhla zrcadlem do Eqentie a dala Lenymu jídlo, ten ho uklidil do batohu a řekl Lauře, že dostal další úkol. Má přinést jakoukoli věc a Laura souhlasila, že ji přinese. Prošla portálem a běžela pro vázu s květinami. Leny říkal, že věc i jídlo vrátí, takže jí bylo jedno, co vezme. Mezitím v Eqentii Leny čekal na Lauru, ale vládce Eqentie viděl, jak dívka z jiného světa prošla portálem do Eqentie a tak rozhodl, že portál musí být zničen, aby byli obyvatelé Eqentie chráněni před případnými dalšími vstupy cizinců. Když šla tedy Laura s vázou k zrcadlu, ještě se podívala, kolik je hodin. Bylo pět hodin odpoledne, v šest měla přijít Lauřina mamka, takže to ještě stíhala. Když ale chtěla projít zrcadlem, nic se nestalo, tedy až na to, že Laura do zrcadla pořádně narazila. Odnesla vázu a snažila se projít zrcadlem znovu a znovu. Marně, do Eqentie se nedostala. Nezbývalo, než se s tím smířit. Večer, když měla jít Laura spát, vyzkoušela projít zrcadlem znovu, opět bez výsledku. Dlouho nad tím, co se jí dnes stalo, přemýšlela, až nakonec únavou usnula. Kristýna Razimová 5.D Ilustrace Lucie Nováková 8.B


-6-

květen 2015

speciál

Poezie: Rodiče - 1.místo (kategorie I.) Když rodiče se rozvedou, tak nový způsob zavedou. Způsob žití, jak-li býti, jak-li býti osamotě. A ty děti sami býti prostě nedovedou, když rodiče se rozvedou. Děti lítaj tam a sem, rodiče teď mají zlý sen. Střídavou péči mají a dohromady se snad dají. Nejdřív jdou k tátovi, potom zas k mámě a nikdy se nechovají ani trochu správně. Děti z toho mají velkou hlavu, že jim praskne před nimi. Udělají velkou ránu, nedělejte z toho šprýmy. Měl by se mít každý rád a ne se pořád prát. Nehádej se maminko, ty moje sladká pralinko. Nehádej se tatínku, ty můj sladký andílku. Dohromady se zas dali a my se svědky stali. Já jsem teď v klidu a s rodinou si žiju. Veronika Vetráková 6.B Ilustrace Petra Proňová 7.B


-7-

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem - 3.místo (kategorie I.) Všechno to začalo čtrnáctidenním pobytem u tety Marcely. „Ach jo, jak já tam nerad jezdím,“ pomyslel jsem si, když mi maminka dávala pusu na rozloučenou. Teta Marcela má na konci vesnice Riznice dům. Je to menší hotel. Má v něm většinou hodně zarezervovaných pokojů. Minulý rok v létě jsem měl hezký pokojíček v podkroví. Letos mi teta dala pokoj v přízemí. Jediný nábytek, který jsem tam našel, byla postel a stará almara se zrcadlem na boku. „Tak si vybal věci do skříně, Vojto, a hezkou dobrou noc. Doufám, že budeš mít hezké sny,“ řekla teta. Ta skříň mi připadala taková divná. Jak jsem si do ní dával věci, začal mě náhle přitahovat obrázek pohybujících se mužíčků v zrcadle. „Hm, asi má už teta Marcela připravenou výzdobu na vánoce.“ Ale nebylo to tak. Vždyť byla teprve půlka července. Dotkl jsem se zrcadla a v tu chvíli jsem se ocitl v jiném světě. Polekal mě oranžový krtek s tykadly na hlavě. „Co, co tu děláš?“ drkl do mě. „Nějak jsem se tady objevil a teď nevím, jak zpátky. Poradíš mi cestu?“ zeptal jsem se ho. Krtek jen rozzářeně odpověděl: „No to víš, že ano!“ A už mě táhl do rozpadlé chaloupky. Bydlela v ní stará mrzutá želva, která měla na nohou kolečkové brusle. Řekla mi: „Jdi přes Starý vrch, podél Modrého potoka a v Horním údolí je studna, která vrací věci a lidi z kouzelného světa zpět na Zem.“ „Kde že to je?“ vypadlo ze mě. „To už si musíš poradit sám,“ řekla želva pomalým hlasem. „A pozor, musíš to stihnout do úplňku, jinak se zpátky na Zem nikdy nevrátíš,“ zahrozila. Připravil jsem se na cestu a šel. No jo, ale zbloudil jsem. V dáli jsem uviděl vesničku, takovou malou, nenápadnou. Vypadala jako trpasličí. A také že byla. Vstoupil jsem do vrátek u prvního domku. Nakouknul dovnitř a v tu chvíli jsem zaslechl: „Pozor! Člověk! Utíkejte!“ Zavolal jsem: „Počkat, já vám nic nechci udělat.“ Pomalu se ke mně sbíhali pidimužíci. Až se zezadu ozvalo: „Ty nám nechceš ublížit?“ „Proč bych to dělal?“ zasmál jsem se. „Zveme tě na hostinu!“ zapištěli všichni. To pozvání jsem rád přijal. Zeptal jsem se, co jim lidi udělali. „Je to dlouhý příběh,“ řekl mi jeden z nich. „To máš tak. Můj prapradědeček byl vůdce celé téhle vesnice. Vypráví se, že zahnal lidi, protože nás chtěli všechny pochytat.“ „Aha!“ udiveně jsem na něj zíral. „Poradíš mi, kudy se jde ke kouzelné studni?“ zeptal jsem se prosebným hlasem. „Ano, poradím a klidně tě i doprovodíme, jestli chceš.“ „Ne, to je v pořádku. Stačí, když mě nasměrujete,“ mávl jsem rukou. Ke studni mě doprovodili všichni trpaslíci z celé vesničky. „Děkuji vám, kamarádi,“ zavolal jsem na rozloučenou. „Přijď někdy zase na návštěvu,“ zavolali na oplátku. Skočil jsem do studny. Fungovalo to. V tu chvíli jsem stál zpátky v hotelu, bohužel v pokoji úplně cizí paní. Ta se zrovna myla v koupelně a pěkně falešně zpívala. Stála přede mnou omotaná jen v ručníku. „Ó, pardón,“ zdvořile jsem se omluvil. Šel jsem do svého pokoje a tam jsem v klidu usnul. Zdálo se mi o kouzelném světě, do kterého jsem se ještě několikrát vrátil. Nakonec to byly moje nejhezčí prázdniny a k tetě Marcele se příští rok už moc těším. Ahoj, Vojta Markéta Staňková 4.D Ilustrace Zdeňka Chmelová 8.B


-8-

květen 2015

speciál

Cítím se bezpečně? - 1. místo (kategorie III.) Bezpečí, to je pocit, kdy člověk nemá strach, ničeho se neobává a v jeho srdci se rozprostírá tichá radost, klid a spokojenost. Dívám se na svůj život a ptám se, co mě naplňuje tím pocitem? Ke svému úžasu zjišťuji, že jsou to docela „obyčejné všední“ věci. Domov, místo, kam se denně vracím. Tady mám svůj kout, své oblíbené věci, sem za mnou žádné zlo nemůže. Zavřu dveře a jsem v bezpečí. Tady se mnou žijí ti, které miluji, moji nejbližší, má rodina, moje sestra, se kterou se hašteříme a popichujeme se, ale také se spolu smějeme. Jedna druhou bychom neopustily. Je tu pro mě i moje mamka, která se každý den po práci vrací ke mně domů, a já vím, že ať mě potká cokoliv, ona bude stát při mně. Vyslechne mě, poradí, pohladí a já všechno zvládnu. Její láska je to, co mě naplňuje největším pocitem bezpečí. Dalším bezpečným majákem mého života jsou děda s babičkou, také oni jsou mi oporou a jistotou. Tady v kruhu rodiny se cítím šťastná. Někdy myslím na opuštěné děti v dětských domovech, jak moc to mají těžké, když vstupují po dosažení plnoletosti do skutečného života a na všechno jsou samy. Všechny nástrahy musí zvládnout bez podpory blízkých. V těch chvílích si ještě víc uvědomuji své štěstí. Když potom vyjdu ven a podívám se z nadhledu na to, v čem žijeme, můj pocit je jiný. To, co vidím kolem sebe, mě přivádí k myšlence, že se svět zbláznil. Existují mladíci, kteří přepadají staré lidi kvůli pár korunám, matky, které odhazují své narozené děti, podnapilí řidiči, kteří zabijí nevinné, drogy, devianti, kteří unášejí a znásilňují děti, otcové, kteří rozbíjejí dětem rodinu. Vidím, jaké směšné tresty padají provinilcům za zlo, které způsobili. A ptám se: „Cítím se bezpečně?“ Sama sobě musím upřímně odpovědět. A odpověď je to vskutku neradostná: „Ne, ale nezbývá mi nic jiného než v tomhle světě žít.“ Ve svých téměř patnácti letech jsem teoreticky vybavena na to, co a jak bych měla dělat, abych byla v bezpečí. Jenže život není teorie, nastraží člověku do cesty to, co od něj nečeká. Záleží potom, jak je kdo silný a jak se dokáže životním zkouškám postavit, je velkou výhrou, když se může o někoho opřít a není na to sám. Přála bych si v tomto nebezpečném světě přežít se ctí, abych se sama sobě jednou mohla podívat do očí. Pavla Šnejdrová 9.B

Ilustrace Kateřina Fuňková 6.C


-9-

květen 2015

speciál

Co všechno se může stát… - 1. místo (kategorie I.) Dnes vám budu vyprávět legrační zážitek, co se stal mně a sestře. Doufám, že vás také pobaví. Jednou, když jsme byli na hradě Točník, rozhodli jsme se, že půjdeme na procházku s naší fretkou. Protože se naše fretka bojí aut, řekli jsme si, že půjdeme kolem medvědího výběhu do lesa. Stalo se nám však to, co jsme vůbec nečekali. Medvědi hned přiběhli k nám, zavětřili a kvůli naší fretce nás pronásledovali celou cestu. Na konci jsme se zastavili, abychom si odpočali. Kupodivu se medvědi zastavili také. Začali panáčkovat a jeden dokonce začal čůrat.

Stříkalo to všude. I na toho druhého! Ale jim to bylo jedno. Hlavně, že viděli a cítili naší fretku. Když jsme odcházeli celí rozesmátí do lesa, medvědi se po nás ještě dlouho koukali. Potom se rozutekli, ale ani v lese jsme neměli od zvířat klid. Z dálky jsme slyšeli hlasité chrochtání a šustění. Byl to divočák, nebo ne? To už jsme nezjistili. Protože jsme utíkali pryč. Tenhle zážitek byl legrační i trochu strašidelný. Nevím, jestli bych ho chtěla zažít znovu. Nikola Čepová 5.A Ilustrace Šárka Pečená 7.C

Země za zrcadlem - 3.místo (kategorie II.) Jednoho dne byla Klára doma. Byl páteční večer. Jen tak seděla na pohovce a koukala do zdi. Nudila se. Najednou zazvonil zvonek. Byly to její kamarádky ze školy. „No, pojďte dál, no, honem!“ radovala se Klára. „Tak co budeme dělat?“ zeptaly se téměř všechny najednou. „No, to je ten problém.“ odvětila Klára. Její kamarádky Zuzka a Karolína navrhly: „Co kdybychom se šly podívat do sklepa?“ Všechny souhlasily, a tak se vydaly ke schodům do sklepa. „Mohly bychom tam najít něco zajímavého.“ řekla Klára. Když tam došly, ozvala se rána jako z děla. BUM! TŘÍSK! „Já jsem se lekla!“ vyjekla Zuzka. „A...a...a co to bylo?“ zeptala se Karolína. „Ále, to spadla jen hromada harampádí.“ řekla s poklidem Klára. „A co ty dveře, co byly za tím harampádím?“ řekla s údivem Zuzka. Když dívky dveře otevřely, byla tam stříbrná fólie a na ní napsáno: „NAVŽDY ZAVŘENO!“ Klára ze zvědavosti fólii strhla. V tu ránu se ve dveřích


- 10 -

květen 2015

speciál

objevila silná záře a vcucla Kláru dovnitř. Zuzka a Karolína se jen taktak udržely. Obě začaly panikařit. „Jak ji dostaneme ven?“ řekla Zuzka, když se dveře zavřely. Klára byla v divné zemi, kde byla krásná měkoučká tráva, krásné stromy, slunce pražilo. Byla to nádhera. „K...k...kde to jsem?“ zeptala se Klára sama sebe. Nikde neviděla svoje kamarádky ani neviděla nic, pomocí čeho by se sem dostala. Začala si v duchu přemítat, co se stalo. Náhle se vzpamatovala. Ležela na cestě, na které byly namalované podivné šipky. Udělala krok, za ní se objevila podivná záře, která se k ní přibližovala. Zkusila si do ní sáhnout. „Au! To bude asi složitější.“ řekla a utíkala po šipkách dál. Zuzka a Karolína se mezitím snažily přijít na to, jak ji dostat ven. „Těmi samými dveřmi to asi nepůjde.“ řekla Zuzka. Klára zatím v podivné zemi potkala vodníka, který jen tak seděl u cesty. „To je zajímavé, není to realita ani pohádka, musí to být něco jiného. Vždyť ten vodník tady ani nemá rybník, vodu, řeku, prostě nic!“ divila se nahlas Klára. „Ahoj, děvenko, co tady pohledáváš?“ zeptal se jí náhle vodník. „Do...do...dobrý den, pane vodníku,“ řekla s údivem Klára. „Já...já ani nevím, jak jsem se sem dostala. Prosím, pomozte mi.“ žadonila. „Tak to máš docela smůlu, protože ses sem mohla dostat pouze přes tajné dveře ve sklepě.“ odbyl ji vodník. „Ano, to ano, pane vodníku, musíte mi pomoct, prosím.“ „Šlo by to jedině, kdyby někdo otevřel ty únikové dveře, které jsou vedle dveří, které tě dostaly sem.“ radil vodník. „A já bych je nemohla otevřít?“ zeptala se Klára. „To bys musela jít strašnou dálku po téhle cestě, ale stejně nikdo nemá jistotu, že tam nějaký vchod do světa lidí vůbec je.“ pokračoval vodník. Ale to už doma Karolínu a Zuzku vyděsila další rána. To se sesunulo další harampádí, které odhalilo další dveře. Obě pak dveře otevřely. V tu ránu se z divné země Klára vypařila, právě dokončila rozhovor s vodníkem. Vpadla dveřmi přímo na Zuzku a Karolínu. „Tak ses vrátila. Hurá! Hurá! Hurá!“ křičely Zuzka s Karolínou. „Už chápu, proč to bylo tak zaházené, fuj.“ řekla Karolína po tom, co se trošku vzpamatovala. „A kde jsi to byla? Co jsi zažila? Vyprávěj!“ křičela na Kláru celá vyděšená Zuzka. Klára jim vyprávěla vše do posledního písmena, do posledního stébla měkoučké travičky. Když skončila s vyprávěním, najednou si Karolína vzpomněla: „Jé, to je hodin! Musíme jít. Tak ahoj, Kláro.“ „Ahoj!“ rozloučily se. Karolína se Zuzkou odešly domů a Klára dlouho do noci vzpomínala na to, co zažila. Patrik Cinert 6.A Ilustrace Adéla Jeníková 5.C


- 11 -

květen 2015

speciál

Poezie: Andělé - 2.místo (kategorie II.) Viděli jste někdy anděla, s bílým šatem a křídly také do běla? A s překrásným obličejem, viděli? Tak to vám blahopřejem. Přemýšleli jste někdy o tom, že vás anděl chrání, od vás všechny zlé věci a bytosti odhání. Co když zrovna teď na vás hledí váš anděl strážný a na tváři má výraz velmi vážný. Třeba cítí, že se vám má něco zlého stát, ale vy o tom nevíte, a nemusíte se tím pádem bát. Teď si představte, že to tak opravdu je, rozhlédněte se kolem, spousta andělů se nám směje. Smějí se lidské hlouposti a naivitě, oni na rozdíl od nás vše plní svědomitě. Oni na rozdíl od nás mají správné hodnoty a dobře vědí, jak jednoduché je upadnout do temnoty. Nejsou jako lidé, neotáčí se k sobě zády, také jistě zažili sladké vzestupy i hořké pády. Ale i po tom všem se dokázali zvednout, roztáhnout svá křídla a vzlétnout. Michaela Uherková 8.A Ilustrace Adéla Moravcová 5.B


- 12 -

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem - 2.místo (kategorie II.)

Jmenuji se Karin, je mi třináct let a teď vám budu vyprávět svůj příběh. Tento příběh začal ve škole, kde mě moc neměli rádi. Chtěla jsem to změnit, ale nevěděla jsem jak. Doma jsem se stále koukala do zrcadla a viděla jenom holku, která není hezká a usměvavá. Jednou jsem ve vzteku bouchla do zrcadla, které se roztříštilo na tisíc kousků. Pak jsem ale zjistila, že to nebylo obyčejné zrcadlo, ale vchod do jiného světa. Vešla jsem tam a zrcadlo začalo mizet a vše se začalo proměňovat. Bylo to nádherné. I já jsem si připadala krásná a sebevědomá. Když jsem si ten krásný svět prohlížela, vyskočil někdo ze křoví a řekl: „Kdo jsi? Vylez!“ V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Vylezla jsem tedy a uviděla dvě zvláštní dívky, asi víly, které byly také vystrašené a ptaly se: „Kdo jsi? Kdo jsi?“ Odpověděla jsem jim, že jsem Karin a ony se mi začaly uklánět a omlouvat se za nezdvořilost. Já vůbec


nechápala, o co jde. Vysvětlily mi, že v jejich zemi řádí zlá královna Marisa, kterou může porazit jen princezna Karin s kouzelnou schopností. Tak jsem se jim snažila vysvětlit, že nejsem princezna, ale obyčejná holka. Dívky se zasmály a řekly: „Na co máš tedy tu kouzelnou hůlku ve vlasech?“ Prohrábla jsem si vlasy a hůlka tam opravdu byla. Vzala jsem ji do ruky a spolu s dívkami jsem procházela krásným světem. Kolem nás ale chodili velmi smutní lidé. Všichni prý byli zakletí královnou Marisou, která jim brala úsměv a radost. Dívky mi poradily, abych vyzkoušela kouzelnou hůlku. Zkusila jsem to a nic. „Musíš věřit v kouzlo a sama v sebe a v to, že svět můžeš změnit“, řekly dívky. Začaly jsme se spolu na všechny usmívat a najednou to šlo. I lidé kolem nás se začali po mávnutí hůlkou radostně usmívat. Bylo jich stále víc a víc. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a můj úsměv byl přímo oslňující. Najednou se objevila královna Marisa a kouzlo nečekaně zapůsobilo i na ni. Děkovala mi, že jsem zachránila jejich svět. Radostí jsem se vznášela a rozdávala úsměvy a radost. Náhle jsem ale začala padat a padat … Ocitla jsem se v posteli a nade mnou stála maminka. Oddychla jsem si a usmála jsem se na ni. Byl to asi sen. I do školy jsem šla s úsměvem a zjistila jsem, že kouzlo úsměvu funguje nejen za zrcadlem, ale i ve skutečném životě. Když jsem byla veselá, spolužáci a lidé kolem se ke mně chovali hezky. Byla jsem šťastná. Jak to tedy doopravdy bylo? Byl to opravdu jen sen? Hana Gerčáková 7.A Ilustrace Nikola Čepová 5.A

- 13 -

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem: Ve snu - 1.místo (kategorie II.) „Crrrrrrr,“ zazvonil budík, „Konečně je pátek!“ řekla jsem si a vstala z postele, oblékla jsem se a šla do prvního patra na snídani. Maminka mne přivítala jako obvykle, ale den byl nezvyklý. Byla mi zima, ale zároveň hrozné horko, nikdy jsem necítila nic podobného. Bylo to jako jíst horké jablko v ledové čokoládě, úplně nemožné. „Chrum,“ zakousla jsem se do nakládané bagety. „Polk,“ spolkla jsem první sousto, dělo se něco divného, jako by se mi sevřel žaludek. Radši jsem šla do pokoje nachystat si věci do školy. Najednou jsem si všimla divné skvrny na zrcadle. Beru si kapesník a snažím se ji vyčistit. Skvrna se ale pořád zvětšuje a já se bojím čím dál víc, co se stane? Pláču panikou, co to je, už se skoro topím v slzách. V zrcadle je díra, voda odtéká za zrcadlo a já s ní. Začínám křičet, ale asi jsem přišla o hlas. Jsem v černé rouře nebo co to je, nic nevidím, copak jsem už slepá? Právě jsem spatřila světlo. „ÁÁÁÁÁ,“ jedu prudce dolů a vrací se mi hlas. Blížím se ke světlu, jsem čím dál blíž. Něco mě pálí do očí. Je to slunce? „ÁÁÁÁÁ,“ křičím čím dál hlasitěji a padám do hranatého kruhu. Něco se se mnou děje, jako by se mi přetvářel obličej, celé tělo se mi mění. „Auuu,“ to je bolest, bolí to čím dál víc. Cítím se jako plastová figurka nebo co to je! Bolest ustává, ale pořád se něco děje. Nechápu, co to je! Ale vidím všechny vzpomínky, co se mi kdy stalo, ale já si to nepamatovala.„Ááuu,“ jako by se mi měnil mozek v kus želé. Právě se nevidím, ale tuším změnu, mutaci nebo něco podobného. Vpadla jsem do jiné říše, jiného světa, jiné země nebo do jiné galaxie? Je to krása, nikdy jsem nic krásnějšího neviděla. Nic krásnějšího snad ani neexistuje. Všude září slunce, ze stromů vyzařuje energie, všechno kolem tady je záhadné a krásné. Jsou tu čtyřbarevné květiny, každá je jiná. Nejvíce mne však zaujala nebovoslunečnoohňovokůrová, je jako ten nejsladší bonbonek na světě, nejkrásnější ze všech krás, prostě nejlepší. Utrhla jsem ji a dala si ji do vlasů. „Nééé,“ začala jsem se měnit. „Auu, to hrozně bolí, proč se pořád měním?!?“ Cítím, jak mi rostou nové vlasy a vypadávají staré. Víly mi létají nad hlavou a sypou mi na ni kytky. Krátí se mi ruce a roste hlava, nohy mi zůstávají stejné. Králíčci mi oblékají krásné šaty se zářivým vzorem, ale botičky nemám, protože je zem hladká jako nejhladší hedvábí na světě, jako ta nejhladší tabulka čokolády nebo jako Vilivonkův nos. Ledňáčci přede mne dávají zrcadlo, koukám se do něj, ale bojím se, že se nepoznám. Už se poznávám, jsem krásná jako všechno kolem tady. Děkuji králíčkům a všem zvířátkům, žádám lenochoda Griota o procházku. Procházíme lesní uličkou, jsou tu čtyři malé vílí domečky. Vypadají asi nějak takhle:

Krocanův dům

Čertík a jeho Jablíčko

Humogag a lípa

Samurajův kámen

Je tu ještě jeden strom, tedy myslím, že je to strom, vypadá podivně. Jeho kůra září jako když slunce vychází, je to krása. Jeho listy mají tvar srdce a mají modrou barvu, plody jsou smajlíci a usměváčci, kteří září radostí. Kmen je červený jako čerstvě rozdělaný oheň, kořeny jsou jako ta nejsvětlejší žlutá na světě, jako by chtěla něco říct, ale já nevím co. Ptám se Griota, co to je za strom, a on mi říká: „ To není strom, to je naše Slunce, dává nám sílu žít a vše štěstí pochází od něj.“ Udeřil zvon, Griot jako by umřel. Bojím se a ptám se Griota, co se mu stalo, ale on neodpovídá. Pláču hrůzou, ale místo slz mi po obličeji kloužou perly. Panikařím a křičím, Griot se vzpamatovává, ale já se bojím stále. Znovu se ho ptám, co se mu stalo, vysvětluje mi, že Schicopa Lhoto [Šičopa Loto] neboli Slunce každý den v 58:63 všem „příšerkám“ prohlíží, co si myslí a co mají za úmysl, aby neprovedly něco špatného. Zarážím se. „Co se děje?“ ptá se mě Griot. „Když Slunce všem tady prohlíží „mozek“, proč mě ne?“


- 14 -

květen 2015

speciál

odpovídám mu. Griot se zaráží a začíná hledat pomoc. Griota napadá hledat pomoc u Kalimaochony [Kalímišóny]. Neptám se, kdo to je, hlavně když nám pomůže. Jdeme velice úzkou pěšinkou, tak jdeme za sebou. Jdou tu oranžovočervené stromy s lístky ve tvaru sněhových vloček. Bojím se, vše je tady černé nebo žluté, kromě stromů. Žádný dům, žádný život. Jdeme už tři hodiny a já jsem unavená. „ÁÁÁ,“ stojí přede mnou pavoukomyš. Griot mi říká, že už jsme blízko. Od místa, kde jsme potkali pavoukomyš, jsme ušli čtyři kilometry. Zastavujeme se a díváme se na podivný dům, je velice zvláštní, každých deset sekund vypadá jinak, jednou jako šváb v ohni, podruhé je to okousané jablko. Griot otevírá dveře a vstupuje dovnitř, klepu se strachem a zimou, musí tu být nejvíc 1°C. Přichází nás přivítat podivná žena. Dochází mi, že je to Kalimaochona [Kalímišóna]. „Víte….“, povídám ji. Ona mne přeruší a říká mi: „Vím, co máš za problém, prosím pojďte za mnou. “ U pasu mě obváže provazem, otevírá tajnou díru v zemi, která je plná horké lávy a tekutého betonu, strká tam Griota. „Nééé, je mrtvý.“ Asi jsem přišla na řadu já, kormidlem mne spouští dolů. Provaz se trhá! „ÁÁÁ.“ Probouzím se doma v posteli. Sedám si a dívám se na ruce. „ Byl to jenom sen!“ Jásám radostí a běžím za maminkou, abych ji objala. A díky tomuto snu jsem se stala spisovatelkou. Klára Krutílková 7.A

Ilustrace Vojtěch Kratochvíl 6.A


- 15 -

květen 2015

speciál

Poezie: Balada - 1.místo (kategorie II.) Na louce plné květů letních překrásná dívka stávala, květů do věnce spletla mnohých, návratu lásky čekala. Milý její, láska věčná, do boje za svobodu šel, jen láska jeho nekonečná tlumí její čistý žel. Doby rytířů skončily, dnes bojuje se lstí a zradou, aby jeho síly k boji stačily, naděje její pomalu vadnou. Však milý její životů má devět, v boji lítém sil jak medvěd, i čeká dívka, čeká dál, za svým milým hledí v dál. Po dlouhých letech v malé zemi radostí rozezněly se lité zvony, vrací se vítězové, vrací se zpět, do míru ponořil se celý svět. V průvodu vítězném milý její stál a ze srdce jejího vítr ten žal svál, pak stáli oba v pevném to objetí, po tvářích stékaly jim slzy dojetí. Kateřina Sonntagová 9.B Ilustrace Barbora Kubalová 4.C


- 16 -

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem 1.místo (kategorie III.) Jednoho dne jsem se dostala do nádherné a neznámé země. Ani nevím, jak jsem se tam ocitla. Najednou jsem tam prostě byla. Stala se pro mě vysvobozením z nudy všedních dní a ze spárů zvrhlé společnosti, ve kterou se proměnil náš svět. První, co jsem z této země spatřila, byl Křišťálový les. „To je nádhera,“ údivem mi klesla čelist. Sluneční paprsky procházely světlounce zelenými listy stromů a vrhaly stíny na orosenou trávu. Kmeny stromů se matně třpytily a plazil se po nich tmavě zelený mech. Mezi kmeny si splétal pavučinu pavouk a třpytily se na ní kapky rosy. S téměř posvátnou úctou jsem procházela tímto nádherným lesem. Došla jsem až na kraj malé mýtinky. Z malé skály tam stékal zurčící potůček do malého průzračného jezírka. Po skále se plazila liána s obrovskými fialovými a modrými květy. Jezírko bylo lemované širokými plochými kameny. Nejspíš byly určené k sezení. Uslyšela jsem tiché našlapování a po chvilce se na skále objevila impozantní šelma. Díval se na mě lev asi o polovinu větší než u nás. Ve své lví tváři měl tak lidský výraz, že by snad stačilo se pouze pohnout a on by promluvil. Ladně seskočil ze skály a tiše dopadl vedle jezírka. Díval se mi do očí. Nemusel se ptát, věděl to, ale přesto se zeptal: „Kdo jsi?“ Jeho hlas mnou projel jako ostří nože. V tu chvíli o mně věděl všechno. „Jmenuji si Lilien, jsem člověk a přišla jsem ze Země. Kde to jsem? A kdo jsi ty? U nás zvířata nemluví.“ odpověděla jsem. „Já? Já jsem Leator. Vím, odkud jsi přišla. U vás zvířata také mluví, ale vy lidé jste zapomněli, jak jim naslouchat. Tato země se jmenuje Zon. Ty jsi vlastně Zemi nikdy neopustila, jsi pouze v jejím ideálním odrazu. Každý tvor na Zemi má v Zonu svůj odraz. I ty. Jsi tu, abys splnila důležité poslání. Zemi sužují války a jako zhoubný nádor se tam šíří hloupost. Musíš najít svůj odraz v Zonu a propojit ho se Zemí. Pak u vás války ustanou a na Zemi i v Zonu se bude žít zase dobře. Také Zon trpí vašimi konflikty.“ Na jeho řeč jsem nedokázala dost rychle zareagovat. Moje mysl nebyla schopná vstřebat to, že hrůzy, které prožíváme na Zemi, se odráží i jinam a zasahují tuto krásnou zemi. „Ale jak je to možné?“ dokázala jsem ze sebe dostat konečně nějakou odpověď. Otázky ze mě padaly jedna za druhou a nevěděla jsem, na co se zeptat dřív: „Jak je možné, že nevíme, že existuje Zon, když je to odraz Země? Proč jste nám nedali najevo, co děláme?“ Příval otázek zastavil Leatorův hluboký hlas: „Uklidni se, dítě. My jsme vám nemohli dát vědět,


- 17 -

květen 2015

speciál

my jen odrážíme vaše činy. A jen vy můžete cestovat mezi Zemí a Zonem. Pojď se projít, ukážu ti Zon.“ Otočil se a vydal se na cestu lesem. Nezbylo mi nic jiného než ho následovat. Vyšli jsme z lesa a tady jsem spatřila první známky toho, co se dělo na Zemi. Tam právě zuřila válka. Tady se země nekontrolovatelně třásla, otevíraly se v ní pukliny a vznikaly krátery jako po bombách. Vše bez zjevného důvodu. Louku jsme obešli a pokračovali po štěrkové cestě dál. Tam jsme v dálce viděli bitvu jako vystřiženou ze středověku – jezdci na koních, lučištníci, to vše jen kvůli lidské touze po moci. „Kdo tam válčí?“ zeptala jsem se. „Elfové a kentauři.“ odvětil Leator. „A proč?“ „Je to nenávist mezi rasami. Podobně jako u vás na Zemi. Pojď, důsledky toho, co děláte, jsi viděla, teď tě zavedu do elfského města. Tam by měl žít tvůj odraz.“ Elfské město bylo po všech stránkách impozantní. K nebi se tyčily domy z mléčně zbarveného kamene a nádherné věže. Cítila jsem, jako by mě něco táhlo do uliček města, jakási stříbrná stuha proudící z mých prsou. Přestala jsem vnímat okolí. Jen jsem šla za svým instinktem. Došla jsem do nádherné zahrady. Na lavičce tam seděla elfka, byla to má dokonalá kopie. Když jsme se poprvé dotkly, naše mysli se spojily. Obě jsme věděly, že zůstaneme spojeny navždy. Přes nás dvě lidé konečně poznali, jak svými činy ničí Zon i sami sebe a jak je válka, kterou vedou, nesmyslná. Jako blesk z čistého nebe odhodili vojáci zbraně a nepřátelé si padli do náručí jako nejlepší přátelé. Tímto okamžikem se smazaly všechny rozdíly. Ti, kteří neunesli sílu tohoto okamžiku, se roztříštili a navždy se po nich slehla zem. Zmizeli spolu s nenávistí z paměti lidstva. V novém světě pro ně nebylo místo. Mohla jsem zůstat v Zonu a žít se svým odrazem, ale chtěla jsem se vrátit domů. Mohla jsem se vrátit s čistým svědomím, že budeme žít v lepším světě bez válek, nenávisti, závisti a strachu. A Zon? Jeho brány mi zůstaly navždy otevřené. Kateřina Sonntagová 9.B Ilustrace Vendula Khunová 9.C

Poezie: Sněhový duch 2.místo (kategorie I.) Už konečně sněží a všichni ven běží. Adam říká: „Chci si hrát! Nebo se chci rvát!“ „A prosím tě, s kým?“ „No přece s ním! Se sněhovým duchem, co všude lítá vzduchem!“ Eliška Jírová 5.A

Ilustrace Veronika Fedasová 9.B


- 18 -

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem - 3.místo (kategorie III.) Na kontinentu Tamriel v zemi zvané Cirodil žil Jarl jménem Jan, který vládl městu Anvil a anvilskému jarlství. Panoval zcela klidně hodně let, ale v roce 432 roku Brzlíka čtvrtého věku začala neočekávaná změna. Jednoho rána se probudil a v jeho trůnním sále byl sedlák, který žádal o pomoc: „Jarle z Anvilu, můj pane, pomoz mé vesnici.“ „O co se jedná?“ otázal se Jan. „Mou vesnici napadli létající kouzelné stroje. Pustoší pole, porážejí stromy, ničí domy a zabíjejí lidi a dobytek. Prosím, musíš nám pomoci, musíme okamžitě vyrazit!“ Jan neváhal a okamžitě se vydal do vesnice. Tam se svou družinou pobil mnoho strojů, ale to nestačilo. Jan bojoval, ale když se ohlédl, zjistil, že jeho družina padla celá včetně legátky Viky. Myslel, že zemře, ale najednou ho napadlo, že památník uprostřed města září. Byl to prastarý památník pokrytý dwemerskými symboly. Jana několik strojů napadlo, když se zrovna dotýkal kamene. Jan se však najednou objevil v divné místnosti. Okamžitě padl na zem a omdlel. Poté se probudil, ale nikde nikdo, vydal se tedy prohlédnout si stavbu. Najednou uviděl velkou síň. Také slyšel hlasy a nakonec uviděl i Dwemery, vymřelou rasu, a začal naslouchat: „Co jste to provedli? Já jsem vám ty pokusy s cestováním v čase jasně zakázal. A teď tu máme cestovatele z budoucnosti. Okamžitě ho musíte poslat zpátky!“ řekl jeden hlas. V tu chvíli začal mluvit další: „Stroj se rozbil a já ho nespravím. Nejspíš tu uvíznul navždy.“ Vtom se do rozhovoru vložil Jan, který vylezl ze svého úkrytu: „Já se nemohu vrátit zpět? Ne, to není možné.“ Muži se na něj podívali a jeden z nich řekl: „Naše rada už to probrala a nemáme žádnou možnost.“ „Jak je to možné?“ otázal se Jan. „Budeš tu muset žít a zemřít s námi. Stroj je zničený a my s tím nic nenaděláme.“ Jan se proto rozhodl, že než aby se litoval a smutnil, raději procestuje celý Tamriel. Chtěl ho zmapovat pro budoucí generace a také změnit budoucnost. Jan viděl místo, kde se budou jednoho dne tyčit věže Ledohradské univerzity. Viděl Císařský ostrov, místo zrodu prvního císařství, zde se také objevila nejmocnější císařská dynastie Septimů, ze které Jan pocházel. Trvalo to roky, ale vše sepsal a uložil na místo, kde to nenajde nikdo jiný než on sám. Jan také věděl, že dwemerská civilizace v blízkých pěti letech kompletně vymizí. Chtěl varovat dwemerskou radu, ale ta ho již popáté odmítla. Řekli mu, že nechtějí vědět nic o budoucnosti. Janovi zbývalo už poslední místo k prozkoumání, Virkiriath. Byla to obrovská dwemerská pevnost a naleziště jejich technologií. Zde spatřil Magnuse, vědce, který dle legend vyhubil dwemerskou civilizaci. Jan si uvědomil, co se děje. Neměl na výběr, okamžitě musel varovat dwemerskou radu. Tentokrát se nenechal odbýt, rada ho však přijala jen proto, že pro něj měla zprávu. Když se k nim Jan dostal, okamžitě začal mluvit: „Magnus, ten vědec, vaši civilizaci zničí, musíte ho zastavit.“ Jeden z mužů Jana přerušil: „My to víme, je to náš odkaz budoucnosti.“


- 19 -

květen 2015

speciál

„Ale nemůžete se přece zničit, to za to nestojí.“ namítl Jan. Předseda rady odvětil: „Stojí, nestojí, to není tvoje věc. Opravili jsme stroj času, a proto se okamžitě vrátíš do budoucnosti.“ Jan odmítl, a tak ho k přenosovému památníku dovedla stráž a donutila ho dotknout se kamene. Ve chvíli, kdy se ho dotkl, proběhla kolem něho rázová vlna, která zničila vše živé kromě něho. Objevil se v nějakém prostoru, kde viděl výjevy z minulosti. Vznik a zánik prvního císařství, smrt Tibera Septima, brány Oblivionu a návrat draků. Poté se vrátil zase do normálního světa. Při pohledu z okna okamžitě poznal Cirodilskou krajinu, ale pak si uvědomil, že není ve své domovině, v Anvilu, ale v Bílé věži v císařském hlavním městě. Hned si uvědomil, že jemné nitky času byly zpřetrhány. V tu chvíli vtrhla do místnosti legátka Viky a spustila: „Císaři, dnes je nový den. Co máte dnes v plánu?“ „Musíme najít pár deníků a mapu.“ odvětil Jan. Jan Rosa, 9.C Ilustrace Kateřina Hošková 9.B

Poezie: Havran - 3.místo (kategorie II.) (na motivy básně E. A. Poea) Dny tu plynou jako voda, už čekám jen na soudný den. Možná někdy přijde doba, kdy s radostí zas půjdu ven.

A tak čekám den i noc, kdy už havran navštíví mě. Nechci prosit o milost, musím nést své těžké břímě.

Až sem havran přiletí, bude na vše pozdě. Zatím čekám v podsvětí, snad se brzy ozve.

Lenka Šrámková 9.B

Ilustrace Viktorie Kubová 8.B


- 20 -

květen 2015

speciál

Co všechno se může stát - 1.místo (kategorie II.)

Já a moje rodina bydlíme v domku v Mílíně. Máme doma hodně zvířátek. Kočku, psa, morče, želvu, rybky a osmáka. V době, kdy se odehrál tento příběh, choval můj bratr Luboš i křečky. Jeden čas jich měl docela hodně. Občas mu některý utekl. Jednoho dne mi maminka řekla, abych si vyměnila povlečení. Moc se mi nechtělo, ale musela jsem to udělat. Začala jsem s výměnou prostěradla. Nadzvedla jsem matraci a mezi prkny roštu jsem uviděla něco chlupatého. Pomyslela jsem si: „Co to je? Vypadá to jako křeček. To asi bráchovi jeden utekl, vlezl mi pod matraci, nemohl ven a chcípnul tam. Fuj!“ Nechtělo se mi na mrtvého křečka sahat, proto jsem rychle běžela do kuchyně pro lopatku smetáček. Nametla jsem křečka na lopatku a říkám si: „Je nějaký lehký, asi je pěkně vysušený.“ Chtěla jsem si křečka prohlédnout pěkně zblízka. A co nevidím! To není žádný křeček! Byl to ocásek z mého rozpáraného plyšového králíčka. Srdečně jsem se rozesmála a běžela vyprávět svoji příhodu rodičům. To bylo smíchu! Kateřina Jonáková 6.C Ilustrace Anna Kubová 4.A


- 21 -

květen 2015

speciál

Země za zrcadlem: Kouzelná kniha - 2.místo (kategorie III.) Jmenuju se Adéla, ale všichni mi říkají Áďa. Miluji knížky, knihovna je můj druhý domov a staré knížky jsou mými nejlepšími kamarády. Pro moji zálibu se mi většina spolužáků směje, proto jsem spíše uzavřená, někdy smutná. Nejsem v kolektivu oblíbená, spíš naopak, a když hrajeme vybíjenou, nikdo mě nechce ve svém družstvu. To je důvod, proč jsem raději s knihami. Bylo pondělí a já jsem jako vždy seděla v knihovně a četla svoji nejoblíbenější knížku o koních. Když jsem se podívala okolo sebe, nebyl tu nikdo, ani jeden člověk. Uvědomila jsem si, že jsem v knihovně sama. Vstala jsem a šla do oddělení fantazie. Za skříní jsem spatřila zapadlou knihu. Vytáhla jsem ji, byla velice stará. Sfouknula jsem z ní prach a rukou ji trošku očistila. Neměla žádný název ani zde nebylo uvedeno jméno autora. Otevřela jsem ji a zjistila jsem, že kniha má prázdné stránky. Byla jsem z toho zmatená. Nechala jsem knihu otevřenou na první straně a najednou jako kdyby stránka ožila, viděla jsem na ní vílu, která na mě mávala. Najednou jsem pocítila nával horka, knížka mě do sebe vcucla. Motala se mi hlava. Otevřela jsem oči a přede mnou stála ta víla z knížky. Byla živá a mluvila: „Vítám tě v kouzelném světě! Jmenuji se Isabela. Teď jsi na planetě Sylanii a pár dní tu s námi zůstaneš. Chci ti pomoct, vím, že jsi často smutná, nemáš mnoho kamarádů,“ mile se na mě usmála. V duchu jsem si myslela, že je to jen sen. „Ne, tohle není sen, našla jsi kouzelnou knihu, a protože jsi ji otevřela, dostala jsi se na naši planetu Sylanii.“ „Ale já chci domů!!“ „Aby ses dostala domů, musíš splnit má tři přání,“ řekla mi víla Isabela. Měla jsem veliký strach. „Uvažuj logicky! Ty úkoly splnit musíš, chceš přece domů!“ dodávala jsem si v duchu odvahu. Snažila jsem se uklidnit. „Dobře, Isabelo,“řekla jsem váhavě, „ ty úkoly splním! Začneme hned!“ Isabela rychle zareagovala: „Ano, určitě. První úkol je tento, támhle opodál jsou moje sestřičky víly, seznam se s nimi a ničeho se neboj.“ Ohlédla jsem se za sebe, stála tam skupinka přenádherných vil s úžasnými křídly. I přes svůj strach jsem k nim pomalými kroky došla a z úst mi zaznělo jen slabé: „Ahoj.“ Víly se otočily a bylo vidět v jejich očích, že mě neznají a jsou zmateny. „Promiňte, jsem Áďa, nepocházím z vaší planety, ráda bych se vrátila domů, a proto musím splnit tři úkoly. A támhleta víla,“ ukázala jsem na Isabelu, „mi řekla, že se s vámi musím seznámit. To je můj první úkol,“ zahanbeně jsem se podívala do země. „Ale proč máš tak smutný pohled?“ zeptala se mě víla s fialovými křídly a nechápavě se


- 22 -

květen 2015

speciál

na mě podívala. „Já se neumím seznamovat s lidmi a s vílami, to už vůbec ne. Nedokážu splnit ani první úkol!“ Ukápla mi nepatrná slza, ihned jsem jí setřela hřbetem ruky. „Ty hlupáčku,“ řekla mi ta fialová víla, přišla ke mně blíž a podala mi ruku: „Já se jmenuji Valerie a můžu ti sdělit, že jsi úspěšně prošla prvním úkolem.“ „Ale já čekala, že to bude něco horšího!“ vyhrkla jsem překvapeně. „Na seznamování není nic těžkého, když už víš jak na to!“ Valerie se ke mně nahnula a do ucha mi pošeptala: „Být tebou ještě pozdravím víly okolo!“ A až teď jsem si uvědomila, že tu není jen Valerie, ale ještě pět dalších vil. Už bez problémů jsem se jim představila, potřásla si s nimi rukou a hned jsme se daly do řeči. Z ničeho nic se u mě objevila Isabela: „Vidím, že první úkol jsi zvládla, tak se bez zbytečného čekání pustíme do druhého.“ Jeden úkol za mnou, ale dva stále přede mnou! A radost z prvního úspěchu opadla. „Tak Isabel, prosím, jaký je druhý úkol?“ „Je trochu těžší než ten první. Musíš odrecitovat báseň před celou pohádkovou říší.“ Když mi Isabel podala text s básničkou, zhrozila jsem se. To nemůžu zvládnout, několik hodin jsem se text učila. Náhle přišla jedna víla a řekla, že už je čas jít. Neměla jsem daleko k tomu, abych se rozbrečela, ale nakonec jsem sebrala všechnu odvahu, předstoupila před obrovskou skupinu lidí. Když jsem se začala rozhlížet, krve byste se ve mně nedořezali. Přede mnou byly víly, obři, čarodějky, nymfy, elfové a poznala jsem dokonce i pár kentaurů a jednorožců, o kterých jsem četla ve svých knihách. Strach mě ochromil. V davu jsem spatřila Isabelu, která na mě ukazovala zdvižené palce. V tu chvíli jsem se rozhodla! „Dobrý den, jmenuji se Adéla a teď vám odrecituji jednu báseň,“ usmála jsem se a začala recitovat. V půlce textu jsem si všimla, že už se na mě polovina nadpřirozených bytostí usmívá. A na konci mi všichni zatleskali. Dav se začal rozcházet a ke mně přišla Isabela, na tváři měla milý úsměv. Zvládla jsem to, ale čekalo mě to nejhorší. Čekám na louce, než přijde Isabela a bojím se, co bude dál „Neboj se, teď jen musíš najít své ztracené sebevědomí,“ řekla za mými zády Isabela. „Ale já už se nebojím ničeho, zvládla jsem všechny úkoly!“ „Tak mi ukaž, že už se nebojíš!“ Támhle na konci louky je kámen, je to součást tebe, tvého sebevědomí, seber ho a budeš doma.“ V duchu si říkám, že to zvládnout musím. „Adélko, máš na to ale jen minutu, abys to stihla. Musíš běžet!“ Běžím, ale nestíhám, zakopávám a dochází mi dech. „Ještě deset sekund! Přidej!“ povzbuzují mě víly. Musím to zvládnout, musím! Už mám kámen na dosah ruky. Ano mám ho! Mám ho! Dokázala jsem to! Najednou jsem seděla v knihovně se starou knihou v ruce, ale už neměla prázdné stránky, byl tam napsaný příběh, který jsem prožila v pohádkové říši. Název knihy byl vytištěný na první straně - Kouzelná kniha. Od té doby se už nebojím seznámit s lidmi ani něco říkat před celou třídou. I když mi to nikdo nebude věřit, opravdu se to stalo a já si díky tomuto dobrodružství nalezla své sebevědomí, které mi už nikdo nevezme. Začala jsem také věřit, že existuje jiný kouzelný svět, ve kterém je mnoho krásy. Michaela Uherková 8.A Ilustrace Barbora Kupková 8.B Kresba sluníčka:Vojtěch Kozel 5.A


- 23 -

květen 2015

speciál

Ze školních lavic, speciální číslo V. ročník 2014 - 2015 vydává Základní škola, Školní 75, Příbram VIII jako své školní noviny. Sazba: Základní škola Příbram, Školní 75, Příbram VIII Literární práce připravil: tým vyučujících českého jazyka. Ilustrace připravil: tým vyučujících výtvarné výchovy. Grafická úprava: koordinátorka ICT. Cena: 10,-Kč Tisk:


- 24 -

Základní škola, Příbram VIII, Školní 75

Recommend Documents