ZÁKLADNÍ ŠKOLA KOVÁŘOV, OKRES PÍSEK ŠKOLNÍ ROK 2012 - 2013
AUTORSKÉ TEXTY ŽÁKŮ ZŠ KOVÁŘOV REDIGOVAL JIŘÍ SMRČINA
III. třída Pyšná pýcha Veronika Hejnová Pýcha byla na sebe tak pyšná, že ji zajímala jenom krása, krása, krása. Vychloubala se a slepýš s netopýrem z ní měli hlavu v pýru. Pýcha si našla domek na krásné květině, jenže si nevšimla, že už tu někdo bydlí. Bydlel tu pyl. „Co tu děláš?“ zeptal se pyl. Právě jsem si našla obydlí. Vždyť se sem nevejdeš, jak jsi veliká. A jak se mám zmenšit? Tři dny se nesmíš na sebe koukat do zrcadla.“ Pýcha ho poslechla a opravdu to pomohlo. Byla o dva centimetry menší, ale ještě se do květiny nemohla vejít. Pyl jí řekl, aby se tři dny nemalovala. Pýcha ho poslechla a zase to pomohlo. Byla zase o dva centimetry menší a už to stačilo. Pýcha už nebyla pyšná, ani už to nebyla pýcha. Pyl jí dal jméno Petruška. Pyl už nebydlel sám, bydlel s Petruškou.
Slepýš, pyl a hmyz Martin Kotrba Byl jeden slepýš a ten se plazil a plazil, až nakonec našel pyl a na něm byla včelka. Včelka opylovala kytičku. Najednou se slepýš něčeho lekl a schoval se do křoví. Vedle se vyhrabal krtek a hledal tu hmyz. Hmyz nenašel, tak se zase zahrabal do země. Pak slepýš vylezl z křoví, krtek už tam nebyl a zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Básně o zvířatech Alžběta Květová
Adéla Švehlová
Já mám bráchu špačka Máčka, sestru lišku Pampelišku, dědu sýčka trpaslíčka, babička je sýkorka, co prý v noci nespinká.
Ten náš Petr koupil svetr, utíkal s ním kilometr, aby ho neztratil, když peníze utratil.
Ptačí rodina
Ten náš Petr
IV. třída B
Pozdě bycha honiti. Kdo má židli, ten bydlí. Lehce nabyl, lehce pozbyl.
Žádná píseň není tak dlouhá, aby jí nebylo konce. Člověk musí být velmi hloupý, aby o tom nevěděl. Pálí ho dobré bydlo.
Pod svícnem bývá největší tma. Je bystrý jako rys. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Blýská se na lepší časy. Je silný jako býk. Ber a nebo nech být. Jako by hrách na zeď házel.
Kovářova kobyla chodí bosa. Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou. Na hrubý pytel hrubá záplata.
S
Blýská se na lepší časy. Slyší trávu růst. Hořký jako pelyněk.
Sytý hladovému nevěří. Slyší i trávu růst. Cpe se jako sysel. Jaký otec takový syn. Jez do polosyta, pij do polopita.
M
V
L
Je pomalý jako hlemýžď. Veselá mysl půl zdraví. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. My o vlku a vlk za dveřmi. Ruka ruku myje. Mýlit se je lidské. Je mokrý jako myš. Je chudý jako kostelní myš. Sejde z očí, sejde z mysli. Zmýlená neplatí.
P
Čepýří se jako páv. Je pyšný jako páv. Není všechno zlato, co se třpytí. Pýcha peklem dýchá. Divoký jako pytel blech. Pýcha předchází pád. Ševče, drž se svého kopyta.
Zpívá, jako když pes vyje. Čím výše vystoupíš, tím větší rozhled. Zvyk je železná košile. Mnoho povyku pro nic. Kdo míří vysoko, padá nízko. Je hubený jako vyžle.
Z
Nebuď zvědavý, budeš brzy starý. Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Má ostrý jazyk jako břitvu. Říká, co mu slina na jazyk přinese. Zvyk je železná košile. Je lepší ukazovat rukama než jazykem. Hloupost má srdce na jazyku, moudrost jazyk v srdci. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Co na srdci, to na jazyku. Má jedovatý jazyk. Žvýká jako dobytek.
V. třída Koledy Filip Doubek
Koleda
Koleda, koleda vajíčko a barva, já bych se zakuklil, byl bych jak larva.
Koleda, koleda, jidáše s medem, že Vás jdu vyplatit, říkám Vám předem. Koleda, koleda, pomlázka, Naskýtá se tu otázka.
Koleda, koleda, Velikonoce,
jak se tu dovolat pomoce.
Hra s vyjmenovanými slovy – B Obyvatel Přibyslavi jel na kobyle do Bydžova. Cestou potkal stádo býků a ještě jiný dobytek. Když přijel do Bydžova, bystří obyvatelé ho přivítali bytem s novým nábytkem. Sebral zbytek sil a šel po schodech do nového bytu, kde voněl bylinkový čaj. V příbytku zjistil, že ho vykradli zloději. Jen na stole zůstal zbytek bylinného čaje. Dopil ho a dojel na kobyle zpátky do Přibyslavi.
VI. třída Co je přátelství Eliška Bendová Byl jednou jeden kluk a jmenoval se Vendelín. Byla jednou jedna dívka, která se jmenovala Alice. Chodili spolu na večírky, byli spolu skoro pořád. Potom spolu začali chodit. Ale jednou se Vendelín rozhodl, že odejde do soutěže X-FACTOR. Každý den si psali, ale to nestačilo. Když se Vendelín umístil na 5. místě, přidali k němu ještě čtyři kluky. Nakonec v soutěži skončili jako třetí, ale i tak dostali smlouvu s nahrávacím studiem. Mezi tím se s Alicí rozešel. Skoro na ni zapomněl a vůbec nic o ní už nevěděl, i když se snažil o ní něco zjistit. Alici bylo smutno, tak začala brát drogy a pít alkohol. Když to Vendelín zjistil, v hlavě mu vyrazilo tolik myšlenek. Co bude dělat? Mám za ní jet? Zkazila si celý život! Dlouho se rozmýšlel. Teď vůbec neměl chuť na zpívání! Rozhodl se, že za ní pojede. Dojel do svého rodného městečka a hned se po ní začal vyptávat. Lidé mu řekli, kde je, ale jen za autogramy. Hned za ní šel. Když ji uviděl, skoro by ji nepoznal. Z té krásné, učesané a úžasně oblečené dívky se stala rozcuchaná a špinavá troska. Už nebyla taková jako předtím, ale on ji stále miloval. Pak se zase sám sebe ptal. Co jí mám říct? Strašně se změnila! Proč je taková? Když ho Alice viděla, usmála se a začala brečet. Vendelín za ní přišel a sebral jí drogy, co měla u sebe. Konečně se po pěti hodinách probrala, všechno mu vyprávěla (Proč brala drogy). Vendelín byl celý pryč, že s ní mluví a že je Alice v pořádku, ale i tak byl smutný, že ji opustil. Trvalo ještě asi dva roky, než se Alice úplně vyléčila, ale Vendelín na ni počkal. Pak spolu ještě nějaký čas chodili, ale nakonec se rozešli. Z Alice se stala modelka, z Vendelína byl úžasný zpěvák. Přestože se rozešli, zůstali už navždy těmi nejlepšími kamarády.
Moje babička Alena Šindelářová Než jsem začala popisovat, musela jsem dlouho přemýšlet. Všechny z rodiny mám ráda, ale nakonec jsem si vybrala babičku Jiřku, mamku mého taťky. Na světě je už dlouho a doufám, že tady ještě dlouho bude. Nedávno totiž oslavila své 84. narozeniny. Má nižší postavu, ale já jsem ji ještě nepřerostla. Měří asi 160 cm. Není hubená ani tlustá. Je prostě tak akorát. Obličej má kulatější a vrásčitý. Má pomalejší chůzi, protože je už stará. Mezi její zájmy a záliby patří televize, ve které si nenechá ujít zprávy a počasí. Také ráda luští osmisměrky a chová králíky a slepice. Mám ji ráda hlavně proto, že je to moje babička. Dělá pro mě spoustu věcí, jako třeba dává najíst mým králíčkům – Houmíkovi a Alíkovi, když nejsem doma. Dává mi peníze za úspěchy s koňmi nebo ve škole. Někdy spoustu věcí zapomene, ale jen proto, že už není nejmladší. Mám ji ráda takovou, jaká je.
Zkáza zámku v Nadějkově Aneta Křížová Psal se rok 1954 a můj pradědeček Bohumil Mašek byl stavitel, který měl na starosti zednickou skupinu. Kolem celého zámku bylo lešení a nahazovala se omítka. Zedníci zatápěli v kamnech zámku a když jim byla zima, šli se dovnitř ohřát. Jednou, když večer odcházeli, zapomněli zavřít dvířka u kamen. Z kamen vypadl uhlík a vysvitl plamínek. Ten se začal šířit po celé místnosti, hořely dveře, židle, stůl i taška s nářadím. Plamen se začal šířit i do dalších pokojů. Po chvíli byl zámek celý v plamenech i s lešením. Zedníci, kteří přespávali v domku poblíž, si všimli hořícího zámku. Rychle běželi pro mého pradědečka, aby zavolal hasiče. I když hasiči přijeli včas a začali oheň hasit, škody byly veliké a zámek se musel opravovat znova.
Dopis z prázdnin Kristýna Mrzenová Ahoj Barčo, Jak se máš? Já dobře. Píši Ti o svých báječných prázdninách. 16. 8. – 19. 8. 2012 jsem byla na Mistrovství České republiky ve Zduchovicích. Ve čtvrtek 16. 8. 2012 jsme se s mým koněm Havranem zabydlovali ve stájích. Když jsme se zabydleli, šli jsme na drezurní trénink. V pátek jsme šli závodit. Jeli jsme drezúru P4 a P5. Měli jsme dobré bodování. A tím jsme si zajistili 2. místo v dalším kole. V sobotu jsme jeli drezúru P4 a parkur na styl 60 cm. V obou soutěžích jsme dopadli výborně.
A přišla neděle. Byla jsem trochu nervózní, protože v neděli se rozhoduje. Po 9. hodině jsme přišli na start. Jeli jsme parkur na styl 70 cm. Opět jsme zabodovali! A protože jsme vše zajeli dobře, tak jsme zvítězili. Byl to úžasný pocit stát na stupni vítězů. Když jsme přijeli domů, dali jsme Havranovi žrát a pít. Potom jsme šli oslavovat. Tak to jsou moje zážitky z prázdnin. A co ty Tvoje? Napiš mi. Kristýna
Můj pokoj Alena Šindelářová Můj pokoj se nachází v přízemí našeho domku. Na levé a zároveň přední straně stojí velká tmavě hnědá skříň, do které si ukládáme cestovní kufry, košile, saka, kabáty apod. Vedle ní visí polička s koníky, které jsem nasbírala. Nad ní je pověšena nástěnka se stužkami z jezdectví a medailemi z hasičských soutěží. Nalevo od nástěnky jsem si vystavila fotografie mých zvířátek. Na přední stěně se dále nachází vysoká zelenobílá skříň s knihami, plyšáky a oblečením. Vedle ní stojí menší, ale širší skříňka s věcmi na vyrábění a s knížkami o zvířátkách. Na ní mám rádio, které často a ráda poslouchám. Vedle je ještě jedna skříň – zase zelenobílá, ve které visí moje bundy, mikiny, svetry apod. Mám tam také několik her. Na pravé stěně jsou dvě okna se žaluziemi, dveře na balkón a rohový stůl s počítačem, věcmi do školy a dalšími drobnostmi. Na straně u dveří stojí dřevěná postel. Polštář a peřina jsou povlečeny zeleným povlečením s koňmi. Pokoj mám vymalovaný světle oranžově, na stole oranžovou lampičku, lustr mám dřevěný se dvěma žárovkami. Na oknech jsou bílé záclony, všude po pokoji mám vylepené plakáty koní, koček, psů a králíků. Také jsem si pověsila hodiny s koněm a fotografii mě a poníka Nykího. Pokoj mám moc ráda, učím se v něm a poslouchám rádio, nejvíce Kabáty.
VII. třída Moje kamarádka Simka Tereza Kubíčková Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Simča. Chodíme spolu do stejné třídy a také jsme ze stejné vesnice. Je hubená a malá, má modré oči a dlouhé blonďaté vlasy. Nejraději nosí džíny a hezká trička. Neustále se směje a každému přináší úsměv na tvář. Ve škole patří k průměrným žákům. Obvykle mluví potichu, ale umí i pořádně zařvat. Je velice přátelská a každému ráda se vším pomůže. V těch nejhorších chvílích stojí vždy při mně. Občas vymýšlí hlouposti, takže je s ní veliká legrace.
Simča je velice temperamentní, upřímná a na všechno má svůj názor, který si umí prosadit. Milá, hezká, usměvavá, šikovná a skromná-to jsou její nejlepší vlastnosti. Je také cílevědomá a samostatná. Někdy je tvrdohlavá. Často je pilná, ale má i své dny, kdy se jí nechce dělat nic. Simča velice ráda sportuje. Zajímá se také o ruční práce. Chodíme spolu do kroužku, kde vyšíváme a háčkujeme. Malování ji také velice baví. Ve zbytku času ráda poslouchá písničky a věnuje se svým pěti kočkám. Také velice ráda cestuje. Jejím snem je, aby se někdy podívala k moři. Na Simče se mi nelíbí, že je někdy až moc pečlivá. Naopak se mi na ní líbí, že více myslí na ostatní než na sebe a i když si někdy lezeme na nervy, v klidu to vyřešíme a vždy zůstaneme těmi nejlepšími kamarádkami.
Noční příhoda Kateřina Švehlová Vždy jsem si myslel, že hasiči jsou hrdinové. Ne všichni ale měli stejný názor. Třeba naše sousedka byla toho názoru, že požárníci jsou hazardéři se životem. Nenechala si vysvětlit, že nebýt hasičů, spousta lidí by byla bez domova a mnohdy i bez života. Ona si myslela, že nebýt hasičů, nebyly by požáry. To se jí ale vymstilo. Jednou v noci mě probudila maminka a naléhala, ať si vezmu něco teplého a utíkám z domu! Náš dům sice nehořel, ale dům sousedů ano! Maminka se bála, aby i naše stavení nezačalo hořet! Nedivil jsem se jí. Dům sousedů byl velmi blízko. Z dálky už byla slyšet hasičská siréna. Navzdory nepříznivé situaci jsem se usmál. Vždy jsem si přál vidět hasiče při práci. Tím ale nechci říct, že jsem rád, že sousedům hoří dům! Konečně dorazili hasiči! Vyskákali z auta a začali hasit. To byla úžasná podívaná! Něco takového jsem ještě neviděl… A popravdě řečeno, už to vidět nechci. Sice to bylo něco skvělého, ale ta panika, ten strach, slzy v očích všech přihlížejících, pohled na zdrcené sousedy, kteří nevěděli, jestli se do svého domu budou moci ještě někdy nastěhovat. Stáli tam chudáci je v županech, všechen majetek měli uvnitř hořícího domu. Nakonec se ale hasičům podařilo dostat požár pod kontrolu. Řekl bych, že až překvapivě rychle. Konečně! Dým stoupá k noční obloze a oheň už zanikl… To je ale jediná věc, která nehoří. Tváře všech lidí, kteří ze strachu vyšli z domu, planou a děti hoří touhou potřást si s hrdiny rukou. Pár šťastlivcům se čekání vyplatilo. Mezi nimi jsem byl i já. Když mi jeden z hasičů podával pravici, snažil jsem se ji stisknout co nejmužněji. Hasič-hrdina se na mě usmál a pokračoval v chůzi. Našemu domu se naštěstí nic nestalo, ale dům sousedů nutně potřeboval novou střechu. Spousta věcí u nich doma, konkrétně nahoře v
podkroví, bude potřebovat vyměnit. Maminka jim zatím nabídla pobývat u nás doma. Všichni očekávali, že sousedka bude tvrdit, že toho hasiči udělali málo, že toho mohli udělat mnohem víc. Ale sousedka překvapila a chválila požárníky, kudy chodila. Vlastně se jí ani nedivím. Nebýt hasičů, neměla by teď s manželem kde bydlet. Všechno tedy nakonec dobře dopadlo a já doufám, že se už nikdy nic podobného nestane, a kdyby náhodou, tak máme přece hasiče a ti nám přijedou na pomoc!
Kdybych byla budovou – kostelík Kateřina Švehlová
Jsem malý, malinkatý kostelíček. Nechal mě postavit jeden moc hodný šlechtic už před sto dvaceti osmi lety. Mám žlutohnědou omítku, místo oken velké vitráže (ty slouží jako okna, ve kterých jsou poskládány obrazy z malých sklíček), krásnou, čerstvě opravenou červenou střechu a tři věžičky – dvě malé a jednu větší. Když projdete mými nádherně vyřezanými dveřmi, vstoupíte do menší místnůstky, kde stojí nádoba se svěcenou vodou. Další místnost je větší. Nachází se v ní oltář, nad nímž visí kadidlo, dále tam mám zpovědnici, dvě řady lavic, různé obrazy a nádherné sochy svatých. Mám tři místnosti. Dvě z nich jsme už viděli, zbývá jen sklepení. Celé sklepeníčko je nádherně provoněno vůní inkoustu a starého pergamenu, protože v místnosti jsou pouze staré, ale zajímavé knihy. Miluji tu vůni a ta ke mně patří, jako k vám třeba hlava. Teď se ale podíváme zpět do hlavní místnosti. Hned, když vejdete, jistě vás upoutá pohled na starodávný oltář. Nechal ho zhotovit ten samý šlechtic, který mě dal postavit. Každou neděli se ve mně koná bohoslužba. Vždy do mých zdí vstoupí stařenky a stařečkové, ale i děti. Některé děti jsou klidné a tiché a se zájmem poslouchají písně a motlitby. Tyto děti mám rád, nesnáším ale křiklouny a neposedy, kteří celou bohoslužbu prokřičí a prokňourají. Mou nejoblíbenější událostí jsou svatby. Líbí se mi, když se dva lidé mají rádi natolik, že spolu chtějí strávit zbytek života „v dobrém i ve zlém“. Také mám rád křty. Rodiče přinesou svého malého roztomilého potomka a nechají ho pokřtít. Spousta miminek obřad prospí, jiná ho zas celý propláčou. Další výjimečnou událostí, která se v mých starých zdech koná, jsou půlnoční mše. Miluji tu krásnou vánoční atmosféru. Děti zpívají koledy, ale nejlepší je vůně skořice a vanilky. Přeji si, abych zde zůstal ještě dlouho. Chci totiž nadále sledovat svatby, křty i bohoslužby.
Kdybych byla zámkem Tereza Kubíčková Jsem velice starý, ale moc krásný zámek. Mám bílou barvu s černými vzory. Ležím na dlouhé rozsáhlé louce mezi hustými lesy. Vede ke mně lesní pěšinka, po které chodí návštěvníci podívat se na mou krásu. Dohromady mám třicet pokojů. Můj tvar připomíná dlouhý obdélník. Na sytě červené
střeše se tyčí dvě malé věžičky, ve kterých jsem před dávnými lety věznil princezny. V několika pokojích mám dlouhé stoly s posezením. Zde jsem kdysi hostil knížata a krále z různých zemí. V pěti pokojích se nachází veliké postele a vedle nich psací stoly. Ve třech pokojích mám kuchyně. Krásně tady voní buchty, které kuchaři velmi často pečou. V dalších místnostech ukrývám pohovky s malým stolečkem a krbem. Moji páni na pohovce rádi odpočívají. Nesmím zapomenout na svá veliká vrata, ve kterých nadšeně vítám své návštěvníky. Jsou stříbrná a mají v sobě vyrytého velikého lva. Také na nádvoří se moji hosté velice rádi pozastaví. Mohou si zde koupit pohledy nebo jiné různé vzpomínky na mě. Také si zde mohou zajít na dobrý oběd do restaurace U Bílého lva. V sobotu a neděli se mohou návštěvníci podívat na různá představení, která se hrají u mne na nádvoří. Určitě se jim líbí i okolní krajina. V létě, když je nebe bez mráčků, pobíhají po louce srnky a zajíci. V zimě jsou zase vidět divoká prasata, jak ryjí do země a hledají potravu. Když je jaro, krásně tu voní rozkvétající stromy. Jsem rád, že se na mne chodí dívat tolik návštěvníků a že si odnesou spoustu krásných vzpomínek. Snad zůstanu takhle okouzlující ještě dlouho.
Mayský chrám Zdeně Otta Jsem starý mayský chrám. Stojím tu uprostřed džungle už stovky, stovky let. Můj tvar připomíná obrovský jehlan. Na mé přední straně je schodiště, po kterém se vynášely oběti na obětní oltář. Celý můj povrch je tvořen kameny, proto je v mých místnostech a komorách zima jako na Sibiři. Dnes už mě nikdo neobývá. Žijí zde jen spousty krys, proto se tady, tady na tomto tajemném místě, uprostřed husté džungle, cítím velmi opuštěný. Každou noc se v mých komorách ozývají strašidelné zvuky, to když začnou vylézat ze svých úkrytů. Vydávají různé zvuky, které se odráží od mých tlustých zdí a ozvěny se náhle změní, náhle se změní ono krysí pískání v hrůzostrašné zvuky, jako když se mučedníci natahují na skřipce a pro jejich bolest vykřikují a sténají. Když se ale rozední, krysy zalezou do svých úkrytů a džungle kolem mě ožívá. Ptáčci si prozpěvují, poupata květin rozkvétají v květy nejrůznějších barev a vůní. Tyto zvuky a vůně džungle prostupují i přes mé tlusté zdi a proplétají se v mých klikatých chodbách. Tyto okamžiky jsou to nejkrásnější, co jsem za celý svůj dlouhý život zažil. Teď jsem domovem pro spousty krys. Jinak jsem nevyužívaný. Někdy se cítím až opuštěný, ale jsem rád, že stojím na tomto krásném místě uprostřed hluboké džungle.
VIII. třída Co pro mě znamenají knihy
Pavla Kolářová
Knihy jsou tu už stovky let. K čemu vlastně jsou? Díky nim si dnes můžeme přečíst věci, které byly napsány před mnoha lety. Například Kosmova kronika. Kolik věcí by o českém národě dnes lidé nevěděli, kdyby se jednoho dne Kosmas nerozhodl napsat kroniku, která se zachovala přes několik století? A proto si myslím, že knihy jsou velmi užitečné a velmi důležité, i když je v dnešní době pomalu nahrazují počítače. Ne všichni ovšem mají knihy rádi. Některým lidem připadá čas u knížky zcela zbytečný a špatně využitý. Raději jdou ven nebo se dívají na televizi. Já si ale myslím, že čtení knih je skvělé vyplnění času. Pokud jsou smysluplné. A navíc se z příběhů, které čteme, dozvídáme spoustu věcí. Např. z knihy o 15. století zjistíme, jak tehdy lidé asi žili. Proč mnozí lidé mají raději zfilmované příběhy než napsané? Myslím, že je to proto, že když někdo čte, musí u toho přemýšlet, ale když to vidí, už nemusí. A také proto, že někteří lidé nemají takovou představivost, aby všechno, co přečtou, viděli jako ve skutečnosti. Já raději čtu. Je to zábavnější a když je tam něco strašidelného, tolik se nebojím. Myslím si, že dobré knihy jsou skvělá zábava, i když ne každý propadne jejich kouzlu.
Co pro mě znamená přátelství Kamila Mošanská Už jste někdy přemýšleli o tom, jaké je vlastně přátelství a co to vůbec znamená? Já o tom přemýšlela už mockrát. Myslím si, že pokud si člověk najde opravdové přátele, kteří ho mají rádi, může být šťastný. Často se o ně může opřít a poradit se s nimi. Přátelství je o lidech. Měli by se mít rádi navzájem a pomáhat si. Já jsem se svými přáteli moc ráda, protože mě v hodně věcech podporují, pomáhají mi a většinou mi i poradí. Trávím s nimi mnoho času. Může se přátelství změnit v lásku? Ano. Někdy se spolu dva lidé hodně baví a tvoří si k sobě citový vztah. Citový vztah se většinou pozná, když jsou dva přátele pořád spolu. Cítí se jako jeden. Po čase poznají, že k sobě cítí něco víc než přátelství, a všechno se změní v lásku. Láska je cit, který se těžko vyjadřuje. Kolik máte přátel vy? Na tom vůbec nezáleží. Každý má své lidi, kteří ho mají rádi. I když to nejsou lidé, ale třeba zvířata, pořád mohou být přáteli. Myslím si, že přátelství je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. S přáteli si každý zažije mnoho nezapomenutelných zážitků, na které ve stáří bude s velkou radostí vzpomínat.
Co pro mne znamená rodina Vít Šípek Rodina je základ společnosti. Pro každého znamená něco jiného. A ne každý z nás má to štěstí žít v úplné rodině. Rodina má podle mého názoru velký vliv na výchovu dětí. Děti si vždy odnáší z rodiny to dobré, i to špatné. Dobrý vliv by měl vždy převažovat. A pokud je rodina úplná, rozrostlá o sourozence, babičky a dědečky, vždy je to pro nás přínosem. Co je v rodině nejdůležitějšího? Určitě je to láska, porozumění a důvěra. Nebát se přijít a poprosit o pomoc a radu. Rodinu potřebujeme k životu, protože když je nám nejhůř, máme se kam vrátit. Rodina je smyslem života. Jsem rád, že ji mám.
Význam slova přátelství Alena Bublová Co je to vlastně přátelství? Nikde se nedá koupit, nemůžete ho vzít do rukou a sevřít ho v „klepetech“. Ale i tak s ním můžete dělat nekonečně mnoho věcí. Dá se neustále vytvářet, upevňovat a také ničit. Přátelství nemá barvu, tvar ani trvalé bydliště, proto se těžko popisuje. Když mám říct něco o přátelství, uvedu ho jako vzácný a těžko dosažitelný pocit. Je to pouto, které se těžko vytváří a snadno trhá. Neumím napsat přesnou definici, ale i tak si troufám tvrdit, že o přátelství leccos vím. Patří sem i neodmyslitelně slovo přítel. Přátel jsem měla, mám a doufám, že budu mít dost. Není jich zapotřebí moc, ale je potřeba mít ty skutečné. Přítelem může být i zvíře, Já mám takových přátel hodně. Člověk jim poví svá tajemství a nebojí se, že je někde vyzradí. I „němý“ přítel je přeci přítel. Ale o přátelích tu tak úplně vše nemám. Vrátím se tedy k tématu přátelství. Přemýšleli jste někdy o jeho významu? Jaký by bez něj asi byl život? Já osobně si myslím, že život by byl chudý, nudný a těžší. Bez přátelství přeci nevzniká ani láska, která je a bude k životu zapotřebí. Když se nad tím člověk zamyslí, časem zjistí, že bez přátelství nejde žít. Vlastně bez něj žít ani nemůžeme. Ať je člověk sebevětší bručoun, přátelství si ho najde. Na závěr se tedy pokusím přímo zodpovědět původní otázku. Přátelství je mi vzácným, křehkým a důležitým pocitem. Poutem mezi lidmi (i zvířaty). Přála bych každému, aby dokázal vytvořit to kouzelné pouto, aby ho dovedl upevňovat a hned tak ho neroztrhal. A to bylo ve shrnutí to něco málo, co můžu o přátelství říct.
Příběh z minulosti Pavla Kolářová Byl krásný květnový den. Přes okna domu na Karlově náměstí v Praze prosvítalo jarní slunce. Odešla jsem do kuchyně, abych odtud odnesla tác s připravenou svačinou do pokoje, kde pracoval můj pán. Moc toho nesnědl, vždyť byl také hubený. Špičatou bradu mu obepínala kůže, ruce připomínaly tyčky a nohy na tom nebyly o moc lépe. Byla jsem si jistá, že pod bílou košilí má vystouplá žebra, že by si kdekdo mohl myslet, že mu kuchařka nedává moc jídla. To samozřejmě nebyla pravda. Pohlédla jsem na tác v mých rukách. Tvarohová buchta, perníkový bochánek, jablečný koláč. Na hlad si rozhodně nemohl stěžovat. Vyšla jsem po schodech do prvního patra a prošla tmavou chodbou až k východnímu oknu s výhledem do zahrad. Nakonec jsem stanula před dubovými dveřmi. Podepřela jsem si tác a dvakrát tiše zaklepala. „Vstupte,“ ozvalo se po chvíli. „Vaše svačina, pane,“ oznámila jsem mu. „Postav ji semhle.“ Udělala jsem, jak mi nařídil. Pohledem jsem zabloudila k němu. V tu chvíli se naše oči střetly. Měl krásné tmavé oči, na první pohled o něm říkaly, jak je laskavý a milý. Rychle jsem se podívala na červený koberec na zemi. Ve dveřích jsem se otočila a shledala, že opět pilně píše a na jídlo ani nepomyslí. Hospodyně paní Syrovátková povídala, že se doslechla, že pán píše jakési veledílo. Prý se to bude jmenovat Máj. A kdosi povídal, že je to starý příběh, podle kterého to píše. Paní Syrovátková říká, že to bude pěkné, jak jinak, když je to od pana Máchy. Druhého dne ráno jsem vstala hned o půl šesté. Vzala uhlák a šla jsem zatopit pánovi do ložnice. Když jsem přišla do skromně zařízené místnosti, byl už oblečený. Rázně přecházel od okna ke skříni a zase zpátky. Podařilo se mi zapálit oheň hned na druhý pokus. Zametla jsem kolem krbu a chystala se odejít, ale přede dveřmi mě zastavil. „Řekněte kočímu, ať přichystá kočár.“ „Ano, pane.“ A pak dodal: „Hned.“ „Jistě pane.“ Rychlým krokem jsem došla až do stájí, kde kočí hřebelcoval bílého koně s černou lysinkou mezi očima a při tom si pohvizdoval. „Františku, pán poroučí připravit kočár.“ Přerušil svou činnost jen krátkým: „Zajisté.“ Kočího Františka jsem měla ráda. Byl to milý starý pán s hřejivým úsměvem. Když jsem se vracela zpátky do kuchyně, málem jsem vrazila do pana Máchy. Ach ne. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. „Omlouvám se, pane.“ zamumlala jsem. „To je dobré, přichystejte mi snídani. Rychle.“ Při obědě jsem se dozvěděla, proč byl ráno tak roztržitý i proč a kam tak pospíchal. Paní Syrovátková povídala, že šel, aby mu to dílo, ten Máj vydali. Přišlo mi neuvěřitelné, že něco, o čem jsme tak dlouho jen diskutovali, bude na papíře, přístupné všem. O týden později po těchto událostech jsem vzala do ruky noviny. Pan Mácha odjel kamsi pozorovat přírodu, a proto bylo v domě málo práce. „… jeho dílo jest škvára, která vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla.“ Přestala jsem číst. Uvědomila jsem si, že čtu kritiku Máje. Máje, od kterého jsem tolik očekávala. „…jeho dílo jest škvára.“ To bylo zlé. To bylo opravdu zlé. Rychle jsem se podívala, kdo mohl něco takového napsat. Jan Slavomír Tomíček. Neznala jsem toto jméno, ale znělo mi hrozně.
Od této chvíle jsem přečetla ještě mnoho nepěkných i kritických komentářů k pánovu dílu. Sypaly se odevšad. „… rád temné zvuky harfy jeho jináč slyšel zvučeti, jinak aspoň se věku našeho, ne tak nečesky.“ Povídalo se u nás, povídalo se ve vedlejším domě, povídalo se po celém Karlově náměstí a snad i po celé Praze, povídalo se, jak se panu Máchovi Máj nepovedl. Jedni ho označovali za škvár a neodmyslitelnou poezii, druzí za něco, co se opravdu nemůže vyrovnat dílům z dřívější doby. Pan Mácha se od té doby ukázal tady v Praze na Karlově náměstí jen dvakrát. Dodnes si pamatuji na ten den, kdy se stala ona hrozná věc. Bylo to asi pět měsíců po vydání Máje. V ten den, 8. listopadu 1836, bylo sychravé počasí a venku nepřestávalo pršet. Paní Syrovátková přišla do kuchyně s poštou v rukách. Jeden z dopisů držela na vrcholu otevřený. Byla bledá jako křída. „Pán… pán je mrtev,“ zaúpěla. Vzpomínám si, že tenkrát nastalo ticho jako v hrobě. „Zemřel už před dvěma dny v Litoměřicích,“ dodala a rozplakala se. Když na to ještě teď vzpomínám, cítím velký smutek a úzkost. Vždyť mu bylo sotva dvacet šest a zanechal po sobě mladou snoubenku a roztomilého kloučka. Po několika letech, jsem si uvědomila, že i já jsem ho milovala. V den jeho smrti ztratil svět geniálního spisovatele a úžasného muže s těma nejlaskavějšíma očima.
IX. třída Člověk, kterého si vážím Kristýna Mendlíková Je to v první řadě moje maminka. Vážím si jí hlavně proto, že mi dala život a dodnes se o mě stará. Je drobné postavy s černými vlasy a svou postavu si udržuje. Věnuje se rodině, včetně babiček a dědy. Všechno zvládá s úsměvem na rtech. Mimo rodinu se ještě stará o pacienty, protože je zdravotní sestra v nemocnici. Myslím si, že i tam je oblíbená. Volný čas rozděluje mezi rodinu a mimo nás miluje květiny, knihy a zvířata, která máme doma. I když je někdy přísná, mám ji přesto velmi ráda. Máma je vždy jen jedna na světě a to platí i o mé mamince a za jinou mámu bych ji nikdy nevyměnila.
Člověk, kterého si nejvíce vážím Hana Dvořáková Vybrat si jednoho člověka, kterého si nejvíce vážím, je pro mě opravdu velmi těžký úkol. Po dlouhém rozmýšlení jsem si vybrala mého bratra, který mezi ty lidi neodmyslitelně patří. Můj bratr se jmenuje Míra. Je mu 11 let a píšu o něm proto, protože on je jeden z lidí, které nikdy nechci ztratit a kterých si velice vážím. Míra je moc fajn. Jsem ráda, že je to právě můj bratr. Většinou spolu vycházíme dobře. Míra je celkem milý a dá se s ním bavit o čemkoli. Je chápavý a na svůj věk velmi chytrý.
Můj bratr je sportovně nadaný. Baví ho fotbal, jak pasivně, tak aktivně. Jeho velkým snem je v dospělosti hrát ve Spartě. Mimo fotbal má rád také hokej, který hrál, ale před nedávnem s ním skončil. Mezi jeho další zájmy patří auta, kterým docela obstojně rozumí. Bráška je také velmi citlivý. Nepatří mezi ty hloupé machýrky, kteří se neustále vytahují a chtějí být středem pozornosti. On naopak spíše sám sebe shazuje a málo si věří, přestože je mezi svými kamarády a spolužáky velmi oblíbený. My dva spolu ovšem nevycházíme vždycky v dobrém. Jak to mezi sourozenci obvykle bývá, i my si občas lezeme na nervy. Někdy se pohádáme, ale každá hádka nakonec skončí dobře. I když jsme na sebe kvůli něčemu naštvaní, chvíli spolu nemluvíme, ale po nějaké době se zase udobříme. Někdy mě bratr opravdu štve, ale nikdo není dokonalý. Každý člověk má své chyby, a když se je naučíme vzájemně respektovat, dokážeme spolu vycházet v dobrém. Mám svého bratra noc ráda.
Jaká jsem Diana Bendová Myslím si, že nejsem správný člověk. Nechovám se, jak by se měla správná holka chovat. Je mi 15 let a víc a víc se ujišťuji, že nejsem ta, kterou bych chtěla být. Lidé o mně říkají spoustu různých věcí. Například: je pěkná, zajímavá, stylová a nebo naopak: zlá a sobecká. Líbí se mi být středem pozornosti, každý o vás mluví, jenže problém je ten, že ne pokaždé v dobrém. V poslední době to ale vůbec není myšleno v dobrém. Když se tak zamyslím, dojde mi, že si za to všechno mohu sama. Svým chováním i vyjadřováním. Ale asi nejvíce svými činy. Hledám řešení, která by mohla být výhodná pro obě strany, ale většinou to dopadne tak, že je to výhodné jenom pro mě. I když bych to tak ani vůbec nechtěla. V poslední době jsem chtěla být lepší člověk, jenže se stal pravý opak. Díky tomu se stalo to, že mě někteří lidé považují za sobce a nedobrého člověka. Všechno se to stalo jen proto, že nevím, co chci. No ano, jsem v pubertě a teprve poznávám sama sebe. Doufám, že se vzpamatuji a budu taková, jaká chci být a ne taková, jaká jsem teď.
Kdyby věci mohly mluvit Ondřej Škoch Jsem stůl z roku 1930. Stůl, který zažil opravdu špatnou dobu. Zažil jsem vypálení Lidic. Vše začalo u truhláře Petra Douchy. Vyráběl stoly, židle, skříně a vlastně všechny druhy nábytku. Mě vyrobil přibližně v roce 1930. V roce 1931 si mě koupila rodina Koubových s malou Aničkou. Používali mě skoro pořád. Při ranní snídani, při obědu i při večeři. Když Aničce bylo 15 let,
byl jsem přestěhován do jejího pokoje. Teď už jsem nebyl používán na jídlo, ale většinou na psaní různých dopisů. A že jich nebylo málo. Když mi bylo přibližně 10 let, napsala Anna dopis, který změnil historii Lidic. Dopis, kvůli kterému byly Lidice vypáleny. Psal se rok 1940. Anna píše dopis svému známému Jiřímu, ve kterém se zmiňuje o parašutistech přistávajících u Lidic. Tento dopis se dostal do špatných rukou. Kvůli tomu ještě tentýž rok odvádí Annu a Jiřího gestapo. Jsou vězněni. Teď už Němci jezdí do Lidic stále častěji. Ale v roce 1941 jich přijelo mnohem více než obvykle. Němci vtrhávají do vesnice a z každého domu odvádějí jejich obyvatele. Muže, ženy a dokonce i děti. Muže posílají rovnou na smrt. Ženy jsou odváženy do koncentračních táborů. Děti Němci nakládají do nákladních aut a rovnou v autech jsou zabity plynem. Pouze děti s blonďatými vlasy a modrýma očima jsou poslány na převýchovu. Za zvuků výstřelů ze zbraní Němci začínají podpalovat interiéry domů. Už jsou i u mě. Zapalují mě a jak rychle přišli, tak zase rychle zmizeli. Já už cítím jenom žár. Stále jsou slyšet výstřely. Pomalu hoří celý dům, s ním i já. Výstřely rázem utichly. Němci odjíždějí a vesnice je v plamenech. Po čase už ani praskání v ohni není slyšet. Lidice jsou nadobro zničeny. Já s nimi.
Stará vojenská přilba Jan Hubička Jsem vojenská přilba a „narodila“ jsem se v Londýně. Větší část „života“ jsem prožila ve skladu. Celou dobu pobytu na mě usedal prach a já chřadla a chřadla. Jednou se to konečně stalo, otevřely se brány do skladu a přijelo několik vojenských aut. Naložili nás do krabic a odjeli jsme. Konečně jsem uviděla svět a krásnou krajinu. Po zdlouhavé cestě letadlem a následně i lodí jsme nakonec dorazili na místo. Krajina byla úplně jiná než ve Velké Británii. Byla jsem na pláži, kolem mě ležela mrtvá těla německých a britských vojáků. Voda byla celá červená od krve a ve vzduchu byl cítit pach ohořelého masa. Když jsem se porozhlédla, začali nás vyndávat z krabic a rozdávali nás mladým britským vojákům. Já jsem se dostala na hlavu krásného Brita, bylo to tak příjemné, sedět na jeho zrzavých kudrnatých vlasech, byly velice hebké. Chlapec se jmenoval Andy a bylo mu 21 let. Cestovali jsme i s dalšími chlapci, celkem jich bylo dvacet. Poznávala jsem krajinu Francie a byla krásná, ale po cestě jsem někdy potkávala shořelé stroje, vydrancované vesnice a hladové Francouze. Po únavné cestě zastavili v jedné malé vesničce. Byla opuštěná a nebylo vidět ani slyšet živáčka. Chtělo se mi jít rychle pryč, ale byla taková tma, že nikam nešli. Jenže v té vesnici nebyli sami. Číhal zde i německý sniper a čekal na svoji příležitost je rozstřílet.
Ráno bylo děsivé. Našli dva muže, kteří měli rozříznuté hrdlo a uvědomili si, že tu nejsou sami. Vzápětí se ozvala rána a muž vedle mě to dostal mezi oči, všichni se rozutekli. Ve zběsilém útěku jsem byla zasažena kulkou. Spadla jsem z chlapcovy hlavy přímo na zem. Po několika hodinách ke mně přišel německý sniper. Rozdělal si oheň a mě do něj hodil. Tak skončil můj „život“.
Sebekritika Stanislav Lípa Na světě je hodně dokonalých lidí, kteří: ví všechno, umí všechno, vidí všechno. Ale já mezi ně určitě nepatřím. Mluvím jen jedním světovým jazykem, v knihovně jsem jako v bludišti a to, co mě nezajímá, to doslova nevnímám. Ale i tak jsou věci, ve kterých můžu i z těch dokonalých lidí udělat úplné hlupáky. Například moje dobře mířené fóry dokáží z lidí vytáhnout šťavnaté informace. Ale jestli se v něčem opravdu vyznám, tak to je elektronika. Tenhle drát tě probije, tenhle zase ne a tenhle jen když se dotkneš ještě tohoto. Je to taková alchymie, kterou přežijí jen ti nejsilnější. A já jsem nejsilnější! Kdyby se na celém světě vzbouřily transformátory a šly by po lidech, tak já určitě přežiji.
Jak si představuji svoji budoucnost Přemek Dolejší Jak si představuji svoji budoucnost? Svoji budoucnost si představuji všelijak. Ale bude skutečně taková, o jaké přemýšlím? Na tuhle otázku mi nejspíše nikdo, ani já sám, nedokáže odpovědět. Skutečnost je taková, že je rok 2013 a mně je patnáct let. Brzy dokončím základní školu a byl jsem přijat na Zemědělskou školu v Táboře. Až tuto školu doufám úspěšně dokončím, snad najdu práci v zemědělském družstvu, které mám už teď vybrané. Určitě bych chtěl mít také rodinu. Přál bych si, abych měl hodnou ženu a děti. Nemohu ale zapomenout na své rodiče. Chtěl bych stále bydlet se svými rodiči tam, kde jsem se narodil, a to je v Hrazánkách. Rád bych byl mamce a tátovi pořád nablízku a pomáhal jim stejně jako teď s domácími pracemi. Chtěl bych být prostě dobrý pracovník, dobrý táta, dobrý manžel a dobrý syn. Těžko říci, zda se mi tyto představy vyplní. Já doufám, že ano. Budu pro to, abych měl stejně spokojený život jako teď, i nadále dělat vše. Milí žáci, zdá se Vám, že vytváříte podobné nebo ještě mnohem lepší básně, pohádky, příběhy či povídky? Obraťte se v příštím školním roce na svou učitelku českého jazyka a ukažte jí své texty. Třeba budou za rok také otištěny!
