Zahraniční politika USA po 11, září 2001 a postavení zemí nové Evropy" Hana Polášková MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ F A K U L T A SOCIÁLNÍCH

STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Zahraniční politika USA po 11, září 2001 a postavení zemí „nové Evropy" Magisterská diplomová práce

Hana Polášková

Vedoucí práce: PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D. UČO: 42775 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2003 Brno, 2006

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Čestně prohlašuji, ž e j s e m tuto d i p l o m o v o u práci v y p r a c o v a l a s a m o s t a t n ě , s použitím uvedené literatury a zdrojů a z a p o m o c i v e d o u c í h o práce P h D r . Břetislava D a n č á k a , Ph.D.

V Brně d n e 2 2 . 1 2 . 2 0 0 5

PODĚKOVÁNÍ

N a tomto místě bych ráda poděkovala v e d o u c í m u d i p l o m o v é práce P h D r . Břetislavu Dančákovi, P h . D . z a c e n n é rady, připomínky i inspiraci. M é poděkování patří t a k é rodičům a příteli Davidovi z a p o d p o r u , kterou mi p o c e l o u d o b u studia poskytovali.

OBSAH 1. Úvod 2. Preempce, unifaieralismus a dominance - stabilní rysy americké zahraniční politiky

1 3

2.1. Zahraniční politika USA po studené válce

6

2.2. Zdroje zahraniční politiky George W. Bushe v 90. letech

7

3. Zahraniční politika Spojených států po 11. září 2001

9

3.1. Teroristické útoky z 11. září 2001

9

3.2. Změna politického kursu, nebo jeho posílení?

11

4. Válka proti terorismu

13

4. 1. Válka v Afghánistánu

14

5. Dokumenty a projevy definující strategii USA po 11. září

16

5.1. Zpráva o stavu Unie

16

5.2. West Point Speech

17

5. 3. Národní bezpečnostní strategie 2002

19

6. Krize v transatlantických vztazích

26

6.1. Od solidarity k rozchodu

26

6.2. Zdroje transatlantických problémů

27

6.3. Rozdílné strategické kultury jako zdroj transatlantické krize

29

6.4. Krize unipolarity?

30

6. 5. Přípravy na válku v Iráku - prohloubení transatlantického nesouladu

32

7. Summit NATO v Praze 2002

33

7.1. Bezproblémové rozšíření Aliance

33

7. 2. Spor ohledně Iráku

34

8. Formováni proamerické „nové Evropy"

36

8.1. Dopis osmi

37

8.2. Dopis deseti

38

8. 3. Vliv dopisů na transatlantické vztahy

39

9. Válka v Iráku

41

9. 1. Kritika války v Iráku

43

10. „Stará Evropa" versus „nová Evropa"

44

10.1. Kontroverzní pojem „nová Evropa*

44

10. 2. Komplikované postavení zemí Visegrádské skupiny

46

10. 3. Zdroje středoevropského atlanticismu

48

11. Vztahy středoevropských zemí vůči Spojeným státům na příkladu irácké krize

52

11.1. Postoj české republiky k irácké krizi

53

11.2. Postoj Maďarska k irácké krizi

57

11.3. Postoj Polska k irácké krizi

59

11.4. Postoj Slovenska k irácké krizi

63

12. Role středoevropských států v americko-evropských vztazích

13.

66

12.1. Strategické zájmy zemí „nové Evropy*

66

12.2. Význam zemí „nové Evropy" pro Spojené státy

69

12. 3. Limity ve vzájemných vztazích

74

Zahraniční

politika

USA

a

transatlantické

Bushe

vztahy

po

znovuzvolení

George

W. 75

13.1. Návštěva Riceové, Rumsfelda a Bushe v Evropě

77

13.2. Je transatlantická krize minulostí?

80

14. Budoucnost vztahů mezi USA a středoevropskými zeměmi

84

15. Závěr

87

16. Použitá literatura a zdroje

90

1. Úvod Po skončení studené války a rozpadu Sovětského svazu zaujaly Spojené státy pozici jediné světové supervelmoci. Jejich unikátní pozice v mezinárodním sytému byla determinována bezprecedentním vojenským, technologickým, ekonomickým, politickým a ideologickým potenciálem a také klíčovou rolí v nejdůležitéjších mezinárodních organizacích. N a základě těchto atributů se U S A ujaly role vůdce světového řádu. Tuto novou pozici Spojených států ve své zahraniční a bezpečnostní strategii reflektovala administrativa George H. W. Bushe (1989-1993) i jeho nástupce Bifla Clintona (1993-2001), avšak s časovým

odstupem

můžeme

konstatovat,

že

výraznou

zahraničních politik byla absence tzv. grand stratégy. Tato

skutečnost

se

změnila

během

slabinou jejich

1

prvního

volebního

období

republikánského prezidenta George W. Bushe, které začalo v lednu 2001. Mezníkem v americké zahraniční politice se staly teroristické útoky z 11. září 2001. Tyto šokující události odhalily zranitelnost Spojených států a vynutily si redefinici

amerických

zformulována

tzv.

cílů,

Bushova

zájmů

a

postupů.

doktrína, jejíž

V jejich

prioritou

se

důsledku

byla

stal

proti

boj

mezinárodnímu terorismu a šíření demokracie a svobody ve světě. Redefinice cílů a principů americké zahraniční politiky měla značný dopad na mezinárodní vztahy. Zatímco v období bezprostředně po 11. září se Spojené státy těšily solidaritě a podpoře od zemí z celého světa, v důsledku amerických unilateralistických kroků a tvrdé, nekompromisní rétoriky se tato soudržnost začala postupně rozpadat. Vyvrcholením mezinárodních rozporů byl konflikt ohledně Iráku, který jednoznačně odhalil závažné

problémy

v transatlantických vztazích. Euro-americké spojenectví se dostalo do krize, jež poukázala na rozdělení Evropy do dvou názorových bloků. Na jedné straně stály tradiční evropské mocnosti a vůdčí státy evropské integrace Francie a Německo, které zásadně nesouhlasily s americkým postupem proti režimu Saddáma Husajna, na straně druhé se profilovaly země podporující strategii USÁ. Významnou událostí v tomto období se stalo kontroverzní vyjádření amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, který v lednu 2003 prohlásil, že Evropa je rozdělena na „starou" (reprezentovanou Francií a

1

Grand stratégy je možné definovat jako široký přístup k prosazování národních zájmů v mezinárodním systému nebo jako „strategické myšlení ve smyslu prosazování cílů se způsoby použití dostupných prostředků, které dohromady tvoří mocenskou základnu konkrétního státu." (Khol 2005a: 72) 1

Německem) a „novou", jež podle Rumsfelda tvořily státy aktivně podporující Spojené státy. Vedle tradičních amerických spojenců, z nichž nejvýraznější pozici zaujala Velká

Británie, se na stranu U S A postavily také

nově

demokratizované země ze střední a východní Evropy. Právě jejich pozici ve vztahu ke Spojeným státům se bude věnovat podstatná část této diplomové práce. Pro její účely si „novou Evropu" vymezím jako postkomunistické země, které tvoří Visegrádskou skupinu - budu tedy analyzovat postavení České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska. Diplomová práce se snaží postihnout dva hlavní tematické celky. Jejím cílem je nejprve představit a analyzovat základní charakteristiky zahraniční politiky administrativy George W. Bushe a současnou americkou strategii ve světě. Poté se soustředím na analýzu vzájemných vztahů mezi Spojenými státy a zeměmi nové Evropy. N a konkrétních příkladech se budu snažit ukázat, že tyto postkomunistické státy se mohou dostat do komplikované situace, kdy jsou jako členové Severoatlantické aliance a zároveň Evropské unie nuceny v případě některých mezinárodních otázek činit volbu, z d a se přikloní na stranu Spojených států, nebo Evropy. V textu hypotézu:

se

budu

Středoevropské

snažit

verifikovat

země

nebo

Visegrádské

falzifikovat skupiny

následující

participují

na

evropském integračním procesu a zároveň usilují o zachování a prohloubení transatlantické vazby. V důsledku existence dílčích diferencovaných zájmů Evropské unie a N A T O vznikají rozpory mezi evropskými zeměmi, které však zároveň v některých případech mohou vést k posílení pozice států nové Evropy z e strany U S A . Jako nejvhodnější metodologický přístup k této problematice se jeví kombinace

dvou

metod:

empiricko-analytické

a

historické.

Empiricko-

analytická metoda je použita k rozboru jednotlivých faktorů ovlivňujících zahraniční politiku Spojených států i zemí nové Evropy a následně pro analýzu jejich vzájemných vztahů. Pro tyto účely budu vycházet zejména z primárních zdrojů Bushovy administrativy, mezi nimiž dominují projevy a deklarace amerického prezidenta a dalších členů jeho kabinetu. Významným zdrojem informací jsou také sekundární prameny deskriptivního i analytického charakteru, které se vztahují k danému tématu, tedy knižní publikace, odborné studie či články z tištěných i internetových zdrojů. Historický přístup umožňuje zasadit

problematiku

do

širšího

historického

2

kontextu

a

postihnout

nej významnější události, které formovaly současnou pozici a zahraničně­ politickou strategii U S A ve světě. Diplomová práce je rozdělena do čtyř hlavních tematických částí. V úvodu se podrobně zaměřím na zahraniční politiku Spojených států, přičemž pozornost bude nejprve věnována historickým kořenům současné Bushovy doktríny a jejímu formování v průběhu 90. let 20. století. Poté s e soustředím na proměnu americké zahraniční politiky v důsledku teroristických útoků z 11. září 2001 a analýzu nevýznamnějších projevů a dokumentů Bushovy administrativy; značný prostor bude věnován především Národní bezpečnostní strategii U S A z roku 2002. Následná

pasáž

se

zaměří

na

problematiku

současných

transatlantických vztahů. Pokusím se zde najít odpověď na otázku, kde se nacházejí zdroje odlišných postojů na obou stranách Atlantiku vůči různým problémům, a zamyslím se nad tím, proč se v důsledku radikalizace americké strategie prohloubila propast mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi světa. Třetí část bude věnována pozici zemí nové Evropy, které se nejvýrazněji profilovaly v souvislosti s iráckou krizí. Nejprve se pokusím popsat,

kde

leží

kořeny

atlanticismu

a

proamerikanismu

vybraných

postkomunistických států, a jejich konkrétní postoje demonstruji na příkladě konfliktu v Iráku. Poté budu analyzovat pozici a strategické zájmy zemí Visegrádské skupiny v mezinárodním prostředí a přiblížím, v čem spočívá jejich význam pro U S A . Závěrečná sekce se soustředí na charakteristiky zahraniční politiky U S A v Bushově druhém volebním období a na úsilí jeho administrativy o zlepšení transatlantických vztahů. Zde se také zamyslím nad budoucností transatlantického partnerství a bilaterálních vztahů mezi Spojenými státy a středoevropskými zeměmi.

2. Preempce, unilateralismus a dominance - stabilní rysy americké zahraniční politiky Teroristické útoky z 11. září 2001 představovaly bezprecedentní zásah do života Američanů a silně ovlivnily následnou zahraniční politiku U S A , jejímž základem se stala tzv. Bushova doktrína. Tato strategie, která si z a hlavní priority definovala šíření svobody a lidských práv ve světě a dosažení

3

transformace politického řádu na Středním východě, je tvořená třemi hlavními pilíři: preempcí, unilateralismem a dominancí. Cílem následující kapitoly je dokázat, že tyto prvky nejsou v americké historii

novými

dlouhodobou

fenomény.

tradici,

Naopak,

což tvrdí

v zahraniční

například

politice

USA

mají

Thomas Donnelly z American

Enterprise Institute, který konstatuje, že „základní impulsy Bushovy doktríny lze vysledovat ve velké části naší historie." (Donnelly 2005: 2) Z a zakladatele této tradice

považuje

historik

John Lewis Gaddis

šestého

prezidenta

2

Spojených států Johna Quincyho Adamse (1825-1829). Gaddis konstatuje, že pokud jsou U S A konfrontovány nečekaným nebezpečím, mají tendenci reagovat útočným způsobem. „Američané (...) obecně odpovídají na hrozby a hlavně na překvapivé útoky -

přechodem do ofenzívy, stávají se více

viditelnými, konfrontují, neutralizují a pokud možno rozdrtí zdroje nebezpečí, spíše než aby před ním prchaly. Expanze (...) je cestou k bezpečnosti." (Gaddis 2004: 13) Není proto překvapující, že útoky z 11. září 2001 zásadně ovlivnily americkou grand stratégy, neboť „nečekané údery mají tendenci vymazávat staré koncepce národní bezpečnosti (...) a přinášejí nové, někdy radikálně jiné hodnocení životních zájmů a kapacit, které jsou k dispozici." (Gaddis 2004: 37) V historii zahraničních vztahů U S A není myšlenka, že Spojené státy mají v případě pocitu vlastního ohrožení právo potenciální hrozbu odstranit, spojená až se situací po 11. září 2001. Prvky strategie preempce je totiž možné nalézt už v zahraniční politice prezidentů Adamse, Jacksona, Polka, 3

McKinleyho, T. Roosevelta, Tafta či Wilsona. Gaddis říká, že U S A své právo na

preempcí

nikdy

nezdůrazňovaly. z přesvědčení,

zcela

Totéž

neopustily,

platí

také

pouze jej

pro

v průběhu

unilateralismus,

20.

jenž

století vychází

že „USA nemohou spoléhat na dobro druhých, aby zajistily

svou bezpečnost, a proto by měly být připraveny jednat samy z a sebe." (Gaddis 2004: 22) Na tuto skutečnost upozornil již první prezident U S A George Washington (1789-1797), který ve své řeči na rozloučenou (Farewell Address) v roce 1796 poukázal na komplikace vyplývající z francouzskoamerické aliance z roku 1778. V tomto projevu a v pozdější

2

Monroeově

Podle Gaddise byl klíčovou událostí, která výrazně ovlivnila Adamsovu zahraniční politiku, britský útok na Kapitol a Bílý dům 24. srpna 1814. Příkladem preemptivních zásahů jsou americké intervence ve Venezuele, Dominikánské republice, Nikaragui, Mexiku nebo na Haiti, viz Gaddis 2004:16-22. 4

4

doktríne (1823) je možné spatřit kořeny tzv. izolacionismu. Monroeova doktrína dala plán, jak by U S A měly naplňovat své zájmy bez možných risků, a jejich unilateralistický

postoj ke světu setrval i poté, co se U S A přeměnily

z regionální na globální velmoc. Prezident A d a m s byl přesvědčen, že „Američané by neměli přijímat svazující povinnosti vůči jiným státům (...) nebo se zavazovat ke vzájemné asistenci, když jsou jejich zájmy ohroženy." (Gaddis 2004: 23) Paralelu mezi Adamsovou a Bushovou grand stratégy lze spatřit i ve třetím komponentu jejich zahraniční politiky - dominanci. Adams totiž odmítal myšlenku, že by U S A mohly nebo měly koexistovat s jinou velkou mocností na severoamerickém kontinentu, neboť „bezpečnost mohla být nejlépe zajištěna tím, že žádná jiná velmoc nezíská suverenitu v geografické blízkosti U S A . " (Gaddis 2004: 29) K dočasnému odklonu od Adamsovy strategie došlo v průběhu první světové války, do níž Spojené státy vedené prezidentem Woodrowem Wilsonem (1913-1921) vstoupily s ambici „učinit svět bezpečným pro demokracii". Senát U S A však po skončení války zamítl Wilsonem prosazovaný vstup do Ligy národů, zavazující členské země jednat kolektivně proti případným schopnost

agresorům

rozhodovat

v závislosti na zvláštním

s argumentem, aby si „Amerika

o svých

zahraničněpolitických

bezpečnostním

zachovala

zapojeních

pouze

zájmu USA, a to tak, jak se jeví

v dané situaci, nikoliv na základě nějakého permanentního závazku řídícího se obecným

principem

mezinárodního

práva."

(Barša 2003: 49) Americký

unilateralismus dosáhl svého vrcholu ve 20. a 30. letech 20. století a definoval způsob, jak U S A formovaly své vztahy se zbytkem světa do druhé světové války a následné i v éře po skončení studené války. S Adamsovým, resp. Bushovým přístupem ostře kontrastuje reakce Franklina D. Roosevelta (1933-1945) na překvapivý útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Přestože se japonská agrese v mnoha ohledech podobala 5

teroristickým útokům z 11. září 2001 , Roosevelt určil v porovnání s Bushem

4

Termín izolacionismus Gaddis považuje v tomto kontextu za nevhodný: podle něj se USA nikdy nesnažily zcela izolovat od zbytku světa (jako třeba Japonsko v 17. až 19. století), naopak vždy se zapojovaly do mezinárodního obchodu a po boku dalších zemí usilovaly o komunikační a technologický pokrok, pouze se snažily vyhýbat koncertu s jinými mocnostmi v sebeobraně proti budoucím nepředvídaným událostem. V obou případech se jednalo o překvapivé údery na americké území, při nichž agresoři použili známé technologie nečekaným způsobem a usmrtili tak tisíce obětí. Obě agrese poukázaly na zranitelnost USA a vedly k vyhlášeni války. Zatímco v případě Pearl Harbor se jednalo o útok konkrétního státu, jenž použil vojenskou sílu 5

5

odlišný směr zahraniční politiky. Zatímco „Roosevelt žádal a také získal okamžitou mobilizaci země (...) Bush žádal (a získal jen částečné) globální policejní akci proti terorismu, kombinovanou s voláním po ostražitosti doma i venku a s doporučením, aby Američané dále žili své životy navzdory tomu, co se stalo." (Gaddis 2004: 36-37) V důsledku útoku na Pearl Harbor U S A zvolily strategii s cílem vyhrát válku a nastolit mír; prostředkem k dosažení tohoto cíle byla Rooseveltova snaha pevně zakotvit konfliktní unilaterální priority do multilaterálního rámce na základě přesvědčení, že sledování národních zájmů se nevylučuje s vytvořením kolektivních zájmů. Roosevelt a stratégové studené války tak odmítli Adamsův odkaz, který silně ovlivnil většinu 19. století a prvních čtyřicet let 20. století, když založili grand stratégy po druhé světové válce na doktríně zadržování Sovětského svazu a komunismu a odmítání unilaterálních preemptivních a preventivních akcí.

6

2.1. Zahraniční politika USA po studené válce Konec studené války vyvolal debatu o budoucí orientaci americké zahraniční politiky a nových liniích konfliktů i jejich řešeních. Společným jmenovatelem těchto diskusí byla snaha definovat pozici a roli Spojených států jako jediné supervelmoci ve světové politice a určit, jakým způsobem by U S A měly svou unikátní vojenskou, politickou a ekonomickou moc zužitkovat.

7

V americké vnitropolitické diskusí 90. let se střetly tři hlavní názorové 8

proudy: izolacionisté, neorealisté a unilateralisté. Izolacionisté, jejichž vliv byl značně omezený, zastávali názor, že Američané by se měli po studené válce stáhnout z mezinárodní

scény a koncentrovat

se na řešení

domácích

problémů. Neorealisté si uvědomovali, že U S A disponují ve svétě obrovskou po sérii vzájemných krizí, útoky z 11. září byly aktem nestátních aktérů, kteří jednali bez pověření konkrétního státu. Důvody, proč Roosevelt odmítal preemptivní a unilateralistické akce, vysvětluje Gaddis 2004: 57-65. Srovnej Kissinger 1999: 375-401. Pojem „superpower", supervelmocenské atributy a vlivy jednotlivých mocenských faktorů na americkou zahraniční politiku podrobné rozebírají Aldred, Smith 1999. Alexandr Vondra zdůrazňuje, že tato klasifikace nemá žádnou rezonanci v dělení americké politiky na pravici a levici, neboť v jednotlivých táboreh jsou zastoupeni republikáni i demokraté. (Vondra 2003: 8) Do skupiny izolacionistů lze zařadit ultrakonzervativce Pata Buchanana nebo radikála Noama Chomského. Za duchovního otce neorealistického přístupu Vondra považuje Henryho Kissingera (který však poukazuje na nepřipravenost Ameriky vystupovat v této roli) a do této skupiny řadí také politologa Josepha Nye nebo historika Charlese Kupchana. (Vondra 2003: 8-10) 6

7

8

6

mocí a vlivem, ale žádali, aby se svou silou zacházely s rozvahou a aby spolupracovaly s jinými státy - prosazovali tedy multilaterální řešení. Třetí názorovou skupinu tvořili politici a intelektuálové obhajující unílaterální a silové akce. Patřili sem jednak liberální demokraté přesvědčení o tom, že je morální povinností Američanů použít vojenskou sílu pro svržení nesvobodných režimů, a jednak neokonzervativci, kteří tvrdili, že anarchický mezinárodní systém potřebuje autoritu, která by ho vedla a kontrolovala. Role hegemona se podle nich musí ujmout USÁ, neboť nadnárodní instituce nejsou schopny tuto funkci vykonávat.

2. 2. Zdroje zahraniční politiky George W. Bushe v 90. letech Právě jedinci a instituce blízké Republikánské straně měly v průběhu 90. let 20. století zásadní vliv na formulaci cílů americké zahraniční a bezpečnostní politiky v podobě, v jaké byly deklarovány v Národní bezpečnostní strategii v září 2002. Hlavní myšlenkou republikánů ve vnitropolitickém diskursu 90. let bylo

prosazování

vize

dominantní

pozice

U S A v globálním

měřítku

a

směřování k unipolární koncepci světového mocenského uspořádání. Některé tyto prvky je možné nalézt již v dokumentu o bezpečnostní politice pro fiskální období 1994 - 1999 s názvem Defense Planning Guidance Draft z roku 1992, který pro administrativu George Bushe st. vypracoval tehdejší náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz. Hlavní myšlenkou dokumentu byl požadavek, aby U S A rozvíjely svůj supervelmocenský potenciál takovým způsobem, který by zabránil mocenskému vzestupu každého případného konkurenta a umožnil by

využít

jedinečného

postavení

USA

v mezinárodním

systému

při

prosazování jejich zájmů ve světě a pro šíření západních hodnot v globálním 9

měřítku. Již tehdy tak byla formulována vize mocenského uspořádání, v němž U S A měly zaujmout pozici bezkonkurenční velmoci zajišťující celosvětovou bezpečnost. Názorové rozdíly v motivačním zdůvodnění cílů vojenských

zásahů

ve

světě

definují

odlišné

vize

amerických

konzervativců

a

neokonzervativců: zatímco první tábor, reprezentovaný například ministrem obrany D. Rumsfeldem nebo viceprezidentem D. Cheneym, expanzí

vysvětluje

nutností

zajistit

národní

bezpečnost,

americkou skupina

neokonzervativců, kde je vůdčí postavou P. Wolfowitz, klade důraz na 9

Některé pasáže dokumentu byly v oficiálním textu vypuštěny, ale pronikly do médií z pracovní verze. Tehdejší ministr obrany Dick Cheney dokument následně přepracoval. 7

americké poslání šířit univerzální hodnoty svobody a demokracie a má ambice přeměnit svět podle amerického obrazu.

10

Republikánští představitelé a jejich sympatizanti svou argumentaci založili na kritice demokratické administrativy Billa Clintona, která podle nich nedokázala adekvátně a efektivně reagovat na mezinárodní prostředí po roce 1989 a nové bezpečnostní hrozby. Mezi nejvýraznější oponenty Clintonovy vlády patřili P. Wolfowitz, D. Rumsfeld, R. Perle, R. Armitage, J . Bolton či R. Kagan.

11

Právě tito zahraničně-političtí a bezpečnostní experti, v mnoha

případech působící v rámci republikánsky orientovaných think-tanků, následně sehráli zásadní roli při formulaci programových tezí prezidentského kandidáta George W . Bushe. Mezi nejvlivnější koncepce patřil dokument Rebuilding America's Defense, jehož autory byli v rámci Projektu pro nové americké století P. Wolfowitz, J . Bolton a I. L

Libby.

12

Klíčovou tezí dokumentu, který je

považován z a jeden z e zdrojů současné americké zahraniční politiky, je vize U S A jako jedinečné světové velmoci, která musí nadále upevňovat svou dominantní vojenskou, politickou a ekonomickou pozici, aby byla schopná zajišťovat světovou bezpečnost a prosazovat americké zájmy a demokracii 13

v globálním měřítku. Teprve vítězství G . W. Bushe v prezidentských volbách

Oba tyto postoje lze definovat jako „excepcionalistické". Americký excepcionalismus lze definovat jako názor, že „USA byly vytvořeny odlišně, rozvíjely se odlišně, a proto musí být chápany odlišně - zejména za jejich vlastních podmínek a v jeho vlastním kontextu." Tuto definicí formuluje Lichtenberg 2004.; 69. Republikánští představitelé a příznivci v únoru 1998 adresovali prezidentu Clintonovi otevřený dopis, v němž jej kritizovali za neadekvátní postup vůči režimu Saddáma Husajna v Iráku v reakci na vyhoštění zbrojních inspektorů ze země. Předmětem ostré kritiky byla zejména Clintonova strategie deterrence a zadržování. (Letter to President Clinton on Iraq, přístupný z http://vvww.newamericancentury.org/iraqclintonletter.htm). Projekt pro nové americké století, založený v roce 1997 R. Kaganem a W. Kristolem, měl pomoci sjednotit americké republikány, aby zaujali vstřícný postoj k neokonzervativní politice. Ustavující prohlášení podepsali mj. současný viceprezident USA D. Cheney, ministr obrany D. Rumsfeld, dále P. Wolfowitz či floridský guvernér a prezidentův bratr Jeb Bush. Přesvědčení, že bezpečnost USA je podmíněna politickou a ekonomickou svobodou a stabilitou ve světě, je pro republikány i demokraty společné. Rozdíl mezi nimi spočívá v odlišném nazírání na vztah mezi americkými (západními) hodnotami a americkou mocenskou politikou: republikáni obhajují aktivnější přístup k prosazování americké dominance a k šíření západních hodnot, včetně kontroverzních politických kroků. 11

12

1 3

8

v

listopadu

2000

umožnilo

tyto

koncepce,

založené

na

americkém

hegemonním postaveni v mezinárodním systému, realizovat. Podstatným faktorem, jež formoval následnou zahraniční politiku U S A , byla také skutečnost, že neokonzervativci získali v Bushové administrativě převahu nad politiky, jež preferovali multilateralistický přístup (zejména ministr zahraničí Colin Powell), a jejichž postavení s e dále upevnilo následkem šoku z 11. září,

14

Barša však v této

souvislosti konstatuje,

že přestože s e

neokonzervativní projekt stal hegemonním diskursem Bushovy administrativy, její reálná politika zůstala kompromisem mezi „idealistickým imperialismem neokonzervativců,

národnébezpečnostním

imperialismem konzervativců a

realistickým multilateralismem Colina Powella." (Barša 2003: 52)

3. Zahraniční politika Spojených států po 11. září 2001 3.1. Teroristické útoky z 11. září 2001 11. září 2001 došlo knejhoršímu teroristickému útoku v historii Spojených států. Skupiny čtyř až pěti teroristů se zmocnily čtyř dopravních letadel, startujících z východního pobřeží U S A , a zaútočily na objekty obou věží Světového obchodního centra (WTO) v New Yorku, považovaného z a symbol Ameriky,

a

následně

na budovu

ministerstva

obrany

(Pentagon)

ve

Washingtonu. Čtvrté letadlo, mířící údajně k jinému cíli v hlavním městě, s e zřítilo na území Pensylvánie.

15

K odpovědnosti z a atentáty s e přihlásila

teroristická organizace Al-Kájda vedená Usámou bin Ládinem, který 7. října 2001 v předtočeném projevu odvysílaném katarskou televizní stanicí A l Džazíra

prohlásil,

že

„Bůh

požehnal

skupině

předsunuté frontě islámu, aby zničili Ameriku."

16

arabských

průkopníků,

Vinu Al-Kájdy z a útoky

prokázaly také důkazy CIA a FBI o kontaktech mezi únosci a bin Ládinovými

P. Wolfowitz a D. Feith se stali náměstky ministra obrany Rumsfelda, R. Perle předsedou jeho sboru poradců, L. Libby se dostal do vedeni týmu viceprezidenta. R. Kagan, W. Kristol a Ch. Krauthammer měli značný intelektuální vliv na prezidenta Bushe. Komentáře bezprostředně po útocích upozorňovaly na analogii s japonskou agresí na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941. Stejně situaci vnímal také prezident Bush, jenž si do svého deníku poznamenal, že „dnešní den byl Pearl Harborem 21. století." fWoodward 2003: 55) Toto prohlášení navázalo na řadu dřívějších bin Ládinových výroků: v proslovu „Vyhlášení džihádu" z roku 1996 vyzval ke koordinovanému programu zabíjení Američanů a vybídl k útokům na „amerického nepřítele", roku 1998 vyhlásil vznik „světové islámské fronty" a prohlásil, že muslimové mají povinnost zabíjet Američany včetně civilistů v celém světě. Podrobnosti o bin Ládinových prohlášeních nabízí například Burke 2004: 37, 161-166, 175-176. 15

výcvikovými tábory v Afghánistánu. Tyto důkazy korespondovaly s indiciemi ve zpravodajských

materiálech

shromážděných

během

léta

2001, jež

naznačovaly, že bin Ládin připravuje „velkolepý útok" proti cílům ve Spojených státech. Zjednodušeně řečeno, pro příčiny teroristických útoků z 11. září 2001 je možné najít tři základní vysvětlení.

17

Podle první hypotézy jsou útoky na

americké cíle důsledkem přílišné angažovanosti Spojených států na Blízkém východě a muslimském a arabském světě obecné (válka v Perském zálivu 1991, přítomnost amerických vojenských jednotek na posvátné půdě Saudské Arábie a aktivní politika na podporu Izraele).

18

Druhá hypotéza, jejímiž

zastánci v Bushově administrativě byli zejména P. Wolfowitz a R. Perle, vychází z argumentu, že 11. září 2001 bylo naopak důsledkem nedostatečné angažovanosti v této oblasti. Podle nich U S A nedokázaly svou unikátní moc dostatečně využít pro to, aby se zasadily o bezpečnější a svobodnější svět a aby zabránily novým bezpečnostním hrozbám. Podle této argumentace americké angažmá nemělo skončit potrestáním Iráku z a agresi proti Kuvajtu pouze vojenskou akcí Pouštní bouře, ale mělo pokračovat svržením režimu Saddáma Husajna. Třetí skupina argumentů poukazuje na nenávist teroristů vůči Americe, její kulturní hegemonii, ekonomické globalizaci a hodnotám, jež Západ

uznává

všeobecné

(svoboda,

volební

právo

tolerance, atd).

prosperita,

Tímto

způsobem

náboženská

pluralita,

zdůvodnil

napadení

amerického území sám prezident Bush ve svém projevu před Kongresem ze 20. září 2001. Prohlásil v něm, že teroristé z Al-Kájdy zaútočili na Spojené státy, protože „nenávidí naše svobody - svobodu vyznání, svobodu slova, svobodu volit a sdružovat se, svobodu nesouhlasit jeden s druhým.'' (Whřte House 20. 9. 2001)

Autorka si je vědoma toho, že tato interpretace příčin teroristických útoků je velmi zjednodušující. To je dáno jednak omezeným rozsahem diplomové práce a jednak zaměřením na problematiku zahraniční politiky USA po 11. září 2001 a jejich vztahu k zemím nové Evropy, nikoli na problematiku terorismu. Podrobný náhled na souvislosti 11. září nabízí Calhoun, Price, Timmer 2002 a dále Hersberg, Moore 2002. Srovnej také Burke 2004: 22-40, 234-254. Dlouhodobé angažmá USA na Blízkém a Středním východě kritizuje například N. Chomsky, který Spojené státy označuje za přední teroristickou zemi a připomíná, že Spojené státy jsou jedinou zemí odsouzenou Světovým tribunálem za mezinárodní terorismus kvůli napadení Nikaraguy v roce 1986. (Chomsky 2001: 20) 18

10

3.2. Změna politického k u n u , nebo j e h o posílení? Bushovu zahraniční politiku před 11. zářím 2001 lze charakterizovat jako „defenzivní

realismus",

který

ostře

kontrastuje

s ofenzivní

strategií

následujícího období. Spojené státy již před 11. zářím směřovaly k redefinici svých

zahraničné-politických

priorit,

které

měly

reflektovat

změny

v

mezinárodním uspořádáni vyplývající z rozpadu bipolárního systému, avšak útoky na New York a Washington tuto proměnu zásadně urychlily. „Útoky z 11. září pouze poopravily směr, kterým se již dříve Spojené státy vydaly, urychlily jejich postup, jejich dráhu však zásadně nezměnily. A rozhodně nezměnily americký postoj k užití síly, toliko jej posílily." (Kagan 2003:115) Jinými slovy, teroristické útoky zásadně proměnily mezinárodní bezpečnostní kontext a s ním i podobu zahraniční a bezpečnostní politiky U S A , která se radikalizovala

směrem

k

„zvláštnímu

americkému

internacionalismu,

založeném na spojení tradičních amerických hodnot a národních zájmů." (Khol 2005a: 75) V úvodních měsících svého prezidentství kladl G . W . Bush důraz zejména na protiraketovou obranu, obnovení vojenské kapacity Spojených států

a

přehodnocení

závazků

v zahraničí

(cilem

bylo

omezit

účast

amerických sil pouze na oblasti spojené se zájmy USA). Během devíti měsíců předcházejících 11. září se americká vláda stáhla z mezinárodních závazků či neratifikovala některé dohody, které by limitovaly její svobodnou zahraniční politiku (Kjótský protokol, Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany, Smlouva o zákazu testování jaderných zbraní, Římský

statut

zřizující

Mezinárodní trestní tribunál). Podle Barši se Bushova politika „ve srovnání s váhavým

intervencionismem

Clintonovy vlády jevila z e začátku

izolacionistická, záhy se však ukázalo, že byla ve skutečnosti

jako

'pouze'

unilateralistická." (Barša 2003: 51) Útoky z 11. září se staly impulsem pro realizaci zahraniční politiky založené na přesvědčení, že pro zajištění americké bezpečnosti je nutné aktivně posilovat celosvětovou vojenskou hegemonii s cílem učinit

svět

bezpečnějším, ale i morálně lepším. Vznikla tak „nová syntéza idealismu s militarismem

i

imperialismu

s internacionalismem,

která

v mnohém

kopírovala obrysy studenoválečného konsenzu." (Barša 2003: 51) Jinými slovy, zatímco Bush během své předvolební kampaně a počátečního období svého prezidentství inklinoval ke konzervativnímu izolacionismu (který však

11

nevylučoval intervence v oblastech, kde by byly zájmy U S A ohroženy), teroristické útoky z 11. září přinesly obrat k idealistickému imperialismu, který je blízký neokonzervativnímu projektu. Šedivý a Zaborowski konstatují, že „střízlivý, střídmý realismus byl nahrazen důrazným idealismem" (Šedivý, Zaborowski 2005: 13) V atmosféře ohrožení, strachu a silného patriotismu, způsobené útoky na New York a Washington, se teze o totožností obrany bezpečnosti U S A a jejich

národních

akceptovanou.

zájmů

V důsledku

unilateralistické postoje formulaci

nových

antiteroristického

a

šíření

demokracie

šokujících

ve

událostí

světě

z 11.

stala

obecně

se

posílily

září

U S A a nová bezpečnostní situace si vyžádala

doktrín:

ultimáta

pro

bezprostřední státy

reakcí

podporující

bylo

terorismus,

vyhlášení po

něm

následovala doktrína preemptivního útoku proti nepříteli rozvíjejícímu zbraně hromadného ničení a v další fázi americká administrativa deklarovala nutnost změny režimu v těchto státech. Podle mnohých odborníků byla dalším faktorem, který přispěl k radikalizaci zahraniční politiky U S A , také politická osobnost prezidenta Bushe. Takového názoru je například John Stoessinger, jenž považuje typologii osobnosti a z ní vyplývající styl vůdcovství z a jeden z důležitých determinantů války.

19

Stoessinger Bushe popisuje jako „zpočátku pragmatika, který se

postupně během několika měsíců přiblížil ke křižáckému typu." (Stoessinger 2005: 278) Tato charakteristika podporuje jeho tvrzení, že pragmatismus je typický pro období relativního klidu, zatímco křižácký duch dominuje americké zahraniční politice v době krize nebo národního traumatu.

20

Důležitý vliv na

Bushovu politiku a jeho k příklon k idealistickému imperialismu po útocích měl rovněž jeho vztah k evangelikánského protestantismu. Pro shrnutí můžeme konstatovat, že zahraniční politika Bushovy administrativy po 11. září se zakládá na třech pilířích:

Podle Stoessingera lze rozlišit dva typy osobností amerických prezidentů: křižáka (crusader) a pragmatika (pragmatist). Oba rysy jsou zastoupeny v každé osobnosti, ale jeden z nich dominuje. Za klasický příklad křižáka Stoessinger považuje W. Wilsona, J.F. Kennedy během kubánské krize naopak reprezentuje typ pragmatika. (Stoessinger 2005: 276-277) Proměnu v opačném směru dle Stoessingera absolvoval Ronald Reagan, který se z křižáka stal pragmatikem. Porovnání osobností a politického stylu George W. Bushe a Reagana přináší Podhoretz 2002, srovnej s Winter, Hermann, Weintraub (2005): 511-538. 2 0

12

1) unilaterálním používání vojenské síly i bez souhlasu partnerů a mandátu mezinárodních institucí; 2) preemptivních akcích s cílem předejít bezprostřední hrozbě útoku nepřítele; 3) systematickém

zachování

nukleární

převahy,

která

představuje

efektivní obranu před současnými i budoucími vlastníky tohoto typu zbraní. Nová Bushova koncepce tedy vychází z přesvědčení, že po událostech z 11. září již Amerika nemůže pasivně čekat na další případné útoky a musí aktivně čelit aktuálním hrozbám, které administrativa rozdělila do tří kategorií: nestátní terorističtí aktéři, „rogue states" - „darebné státy", podporující teroristické skupiny, a zbraně hromadného ničení a sofistikované technologie pro jejich nesení.

21

Podle představitelů U S A nemohou mezinárodní instituce typu O S N ,

vytvořené z a účelem regulace mezistátních vztahů, tyto hrozby kontrolovat, a proto je povinností U S A zaujmout aktivní přístup založený na preferenci jednostranných postupů na úkor multilaterální kooperace pod mezinárodních struktur.

hlavičkou

22

4. Válka proti terorismu Klíčovým tématem v americké zahraniční a bezpečnostní politice po 11. září se stal boj proti mezinárodnímu terorismu a režimům, které mu poskytují 23

podporu a ochranu. Válku proti terorismu, jejímž cílem bylo odhalit a zničit

Jako nebezpečnou hrozbu vnímal teroristy již před 11. zářím 2001 jediný republikán v druhé demokratické vládě Billa Clintona ministr obrany William Cohen, který upozornil na to, že bezkonkurenční převaha amerických konvenčních sil motivuje jejich odpůrce k získání nekonvenčních a asymetrických prostředků, jimiž budou schopni zasáhnout území USA. Nové priority americké bezpečnostní a obranné politiky (které byly již dlouhodobě připravovány) definovala zpráva ministerstva obrany Quadrenníal Defense Review (QDR) ze 30. záři 2001. Obecně má QDR, vydávaná jednou za čtyři roky, jako základní dokument obranné politiky vycházet z Národní bezpečnostní strategie, ale protože tato byla předložena se zpožděním až v září 2002, QDR byla publikována jako první. Na tomto místě je nutné podotknout, že Bushova vláda připravovala komplexní plán na vytlačení Al-Kájdy z Afghánistánu a její zničení včetně destabilizace Talibanu již před útoky z 11. září. Plán schválený 4. září 2001 navrhoval, aby CIA každoročně poskytla opozičnímu Severnímu spojenectví 125 až 200 milionů dolarů na výzbroj. (Woodward 2003: 54) Bushova vláda ostře kritizovala Clintonovu administrativu za nedostatečná opatřeni proti teroristickým hrozbám, které podle prezidenta a některých členů Rady národní bezpečnosti „hraničily s podněcováním k útoku proti Spojeným státům", zejména po pumových atentátech na americké ambasády v Keni a Tanzánii v roce 1998. (Woodward 2003: 56) Později však Bush připustil, že v období 2 2

13

globální teroristickou síť, Bush oficiálně vyhlásil v projevu před Kongresem 20. září 2 0 0 1 ,

24

.Američané by neměli očekávat jednu bitvu, ale dlouhou kampaň,

jinou, než jsme kdy viděli. Může zahrnovat dramatické údery, které uvidíme v televizi, a skryté operace, tajné, i když budou úspěšné. Odpojíme teroristy od financí, obrátíme jednoho proti druhému, poženeme je od místa k místu, až nebude prostor, kde se mohou skrýt. A budeme pronásledovat národy, které poskytují pomoc nebo bezpečná útočiště terorismu. Každý národ v každé oblasti nyní musí učinit rozhodnutí. Buď jste s námi, nebo jste s teroristy. O d dnešního dne bude každá země, která bude nadále poskytovat útočiště a podporu terorismu, Spojenými státy pokládána z a nepřátelský režim." (White House 20. 11. 2001). S tímto prohlášením však kontrastovalo začlenění států, jako je Sýrie nebo Jemen, figurujících na americkém seznamu zemí, jež hostily nebo podporovaly terorismus, do mezinárodní protiteroristické koalice. Totéž platí i pro Pákistán, který byl spolu se Saudskou Arábií jednou ze zemí, které uznávaly Talíban jako oficiálního představitele afghánského lidu. Projev z e 20. září je možné chápat jako mezník ve strategické analýze, neboť prezident zde poprvé oficiálně poukázal na existenci vazby mezi teroristy a státy, jež je sponzorují. Cíl zlikvidovat teroristické sítě a jejich zázemí Bush později znovu zopakoval v září 2002 v Národní bezpečnostní strategii (dále jen N B S 2002): „Naší prioritou bude nejprve rozvrátit a zničit teroristické organizace globálního dosahu a napadnout jejich vůdce, velení, kontrolu, komunikace, materiální podporu a finance. To bude mít zničující vliv na schopnost teroristů plánovat a operovat." Prezident zde také upozornil, že „neděláme rozdíly mezi teroristy a těmi, kteří vědomě hostí nebo poskytují pomoc teroristům." ( N B S 2002: 5)

4.1. Válka v Aghanistánu V důsledku teroristických atentátů byl poprvé v historii N A T O aktivován článek 5 Washingtonské smlouvy, podle nějž je útok na jakéhokoli člena Aliance pokládán z a útok proti celému N A T O a který politicky legitimizoval vojenské předcházejícím atentátům z 11. září bin Ládín a Al-Kájda nepatřili k prioritním zájmům v oblasti národní bezpečnosti. Právě v tomto projevu spatřuje N. Podhoretz dělící linii mezi Bushovým realismem po vzoru jeho otce a demokratickým idealismem á la Reagan. Podhoretz konstatuje, že Bush ml. v úvodních měsících svého prezidentství navázal na realistickou perspektivu svého otce, podle níž bylo „udržení stability důležitějším a dosažitelnější cílem, než "idealistická" nebo reaganovská' ambice změnit svět s cílem učinit jej bezpečnějším." (Podhoretz 2002: 22) 2 4

14

akce proti teroristickým skupinám. Aktem retribuce z a 11. září a prvním konkrétním krokem v boji proti mezinárodnímu terorismu v rámci operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) byla válka v Afghánistánu, zahájená 7. října 2001

2 5

teroristickým

„Na můj příklaz armáda Spojených států zahájila úder proti výcvikovým

táborům

Al-Kájdy

a

vojenským

zařízením

talibanského režimu v Afghánistánu. Tyto rozvážně zvolené akce jsou určené k tomu, aby přerušily využívání Afghánistánu jako teroristické základny a aby zaútočily na vojenské schopnosti talibanského režimu." (White House 7. 10. 2001 f

5

Světové společenství zareagovalo na útoky proti U S A a hrozbu globálního terorismu

vytvořením

široké mezinárodní

koalice,

využívající

širokou škálu mocenských prostředků v národním i mezinárodním měřítku: diplomacii, policii, zpravodajství, finanční kontrolu i humanitární pomoc. Pro novou protiteroristickou alianci byl charakteristický flexibilní postup, kdy každý účastník koalice volil různý druh a míru pomoci podle svých možností (například diplomatickou podporou, finanční pomoc, poskytnutí logistiky a vojáků apod.). Specifikem války proti Afganistanu bylo, že Bushův tým odmítl nabídku vojenské pomoci od řady zemí N A T O . „V ironickém

kontrastu

s předchozími konflikty, jako byla válka v Zálivu, Bosně a Kosovu, U S A čelily situaci, kdy spojenci z N A T O nabízeli více jednotek a vybavení, než chtěl Pentagon z vojenských a politických důvodů využít (...) Tímto Washington odmítl připustit jakýkoli stupeň kontroly nebo dokonce právo konzultace. Pomoc nabídnutá s implicitní představou, že participace by taková práva udělovala, byla zamítnuta." (Gordon, Shapiro 2004: 64) Konečným cílem vojenských operací mělo být vytlačení teroristů z Afghánistánu, což by jiné státy, které v minulosti terorismus podporovaly, přinutilo

přehodnotit

své dosavadní chování

2 5

a postoje.

U S A se

však

Vyhlášení války předcházelo 2. října vydáni přísně tajného dokumentu „Tažení proti terorismu: Strategický záměr ministerstva obrany USA", v němž Rumsfeld oznámil svým podřízeným, že prezident vydal rozkaz k celosvětovému tažení proti terorismu. Text uváděl, že se Pentagon zaměří na „organizace a státy, které poskytují útočiště, sponzoruji, financují, ochraňují či jinak podporují úsilí těchto organizací či zemí, které jim pomáhají v úsilí získat nebo vyrobit zbraně hromadného ničení." (Woodward 2003: 191) USA představitele Talibanu již dříve několikrát žádaly o vydání U sámy bin Ládina a jeho společníků. Tvrdý režim vedený mullou Umarem však navzdory opakovaným varováním poskytoval teroristické organizaci útočiště na svém území již od května 1996, kdy se Usáma bin Ládin přesunul ze Súdánu a v zemi si vybudoval hlavní stan a výcvikové tábory výměnou za poskytování vysokých finančních částek členům Talibanu. 2 6

15

nesoustředily jen na vojenské aspekty boje proti terorismu: 24. září 2001 americký prezident podepsal příkaz k okamžitému zmrazení fondů několika teroristických organizací a jejich vůdců (celkově se jednalo o 27 subjektů). Tento krok podpořila i O S N , která jednomyslně schválila americký návrh rezoluce, vyzývající členské země k přerušení finanční, politické a vojenské spolupráce s teroristickými organizacemi a ke zmrazení jejich účtů. V celém světě byly zatčeny stovky osob napojených na teroristické skupiny díky intenzivní

kombinaci policejních

a zpravodajských

aktivit a

vojenských

operací, které donutily příslušníky AI- Kájdy k útěku, a tím došlo k rozvolnění struktur skupiny.

27

Mezinárodní síly pod velením N A T O se zapojily do

poválečného

dění

(International

S e c u rity Assistance

podpůrné síly).

v Afghánistánu

v srpnu 2003 v rámci operace Forces

-

Mezinárodní

ISAF

bezpečnostní

28

5. Dokumenty definující strategii U S A p o 11. září 5.1. Zpráva o s t a v u Unie Mezník v diskusi o nové americké bezpečnostní strategii

představovala

výroční Zpráva o stavu unie (State of Union Address), přednesená před Kongresem 29. ledna 2002. V e Zprávě Bush definoval dva hlavní cíle U S A : pokračování války proti mezinárodnímu terorismu a boj proti šíření zbraní hromadného ničení. V tomto Bushové projevu poprvé zazněl výraz „axis of eviľ - „osa zla", jež podle amininistrativy tvoří Irák, Írán a K L D R .

29

Tyto země

jsou podle prezidenta režimy, které představují pro světový mír obrovskou

Chronologii událostí od 11. záři a jednotlivé kroky ve válce v Aghanistánu nabízí Combs, Slann, (2003): 287-314. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se nemohu blíže zabývat jednotlivými fázemi a strategií boje proti terorismu, pro bližší informace proto viz Clarke 2005. Další informace k válce proti terorismu poskytuje také Burke 2004: 254-276. Podrobnosti lze nalézt rovněž na webových stránkách Ministerstva obrany USA, přístupné z http://www.defendamerica.mil/. Cílem této operace bylo asistovat nové afghánské vládě při formování demokracie a pořádku v zemi. Do poválečných akcí se zapojily také země Viseggrádské skupiny, například Česká republika již v květnu 2002 vyslala do Afghánistánu polní nemocnici atd. Termín „osa zla" evokuje dva důležité fenomény 20. století: jednak osu Berlln-ŘímTokio ze druhé světové války a jednak „říši zla", jak R. Reagan pojmenoval v březnu 1983 Sovětský svaz. Mnozí odborníci upozrňují na skutečnost, že mezi státy osy zla neexistuje přímá spojitost. Například Jack Donnelly říká: „Tento nový nepřítel byl vytvořen smícháním velmi odlišných (a do značné míry nesouvisejících) obav zejména z terorismu, proliferace (...) a obecného antiamerického postoje. Tmel, který spojuje tuto různorodou sadu problémů a zemí, je obecná antiteroristická hysterie." (Donnelly 2004:107) 2 8

2 9

16

hrozbu, neboť „usilují o zbraně hromadného ničení(...)Mohou tyto zbraně poskytnout teroristům, čímž jim dají prostředek, jak spojit jejich nenávist. Mohou napadnout naše spojence nebo vydírat Spojené státy. C e n a z a lhostejnost by v těchto případech byla katastrofická." (White House 29. 1. 2002) V tomto projevu Bush vyjádřil úmysl Ameriky neskončit její tažení proti terorismu pouze odvetnou operací v Afghánistánu a deklaroval odhodlání přistoupit k dalším vojenským akcím proti některým režimům, pokud to bude pro bezpečnost Spojených států nezbytné. N a adresu darebných států prezident prohlásil, že nedovolí, aby „nejnebezpečnější režimy na světě ohrožovaly U S A nejničivějšími zbraněmi světa." (White House 29. 1. 2002) Bush tak avizoval, že U S A nebudou čekat, až se hrozba použiti chemických, biologických a nukleárních zbraní z e strany protivníků stane bezprostřední, a že jsou připraveny vojensky zasáhnout. Přestože Bushův poukaz na preempci ve Zprávě o stavu Unie zůstal na okraji zájmu, právo na preemptivní obranu bylo již tehdy považováno z a jeden ze tří pilířů Bushovy doktríny. Lze říci, že právě vyjádření o „ose zla" se stalo mezníkem v americko-evropských vztazích a že tímto

momentem

skončilo období solidarity Evropy i jiných částí světa s U S A , typické pro období po 11. září. Charles Krauthammer konstatuje, že „řeč o ose zla z 29. ledna pozvedla unilateralismus na novou úroveň." (Krauthammer 2005: 555) V tomto období neokonzervativec a Bushův poradce R. Perle prohlásil: „Pokud bychom si měli vybrat mezi naší ochranou před terorismem nebo dlouhým seznamem přátel a spojenců, zvolíme si naši ochranu." (citováno dle Nolan 2002)

5.2. West Point Speech Další významný posun ve formulaci nové zahraniční a bezpečnostní politiky přinesl prezidentův projev z 1. června 2002 na vojenské akademii ve West Point. Bush zde prohlásil, že tradiční strategické koncepce odstrašování a zadržování, které fungovaly během studené války, jsou pro nové mezinárodní prostředí a jeho bezpečnostní hrozby zcela irelevantní, a je proto nutné americkou strategii zásadně reformulovat. „V minulém století se americká obrana opírala o doktríny odstrašování a zadržování ze studené války. V některých případech mohou tyto strategie stále fungovat, ale nové hrozby si žádají nové myšlení. Deterrence - příslib masivní odplaty - neznamená nic

17

proti temným teroristickým sítím bez národa a občanů, které by měly bránit." (White House 1. 6. 2002) Hlavní argument proti koncepci odstrašení zněl, že v době studené války měla deterrence v kombinaci s doktrínou zadržování své opodstatnění, protože oba hlavní aktéři - U S A i Sovětský svaz - si racionálně uvědomovali, že rizika a ztráty by byly podstatně vyšší než zisky z úderu proti nepříteli. V novém

bezpečnostním

kontextu

je

však

podle

Bushova

kabinetu

odstrašování vůči teroristům nepoužitelné, neboť tito nestátní aktéři nejsou svázáni s konkrétní zemí, což znesnadňuje jejich identifikací a následnou realizaci zničujícího odvetného úderu. Proti koncepci odstrašení hovoří i způsob nazírání islamistických fanatiků na svou smrt, který značně oslabuje logiku zničující odplaty. Podíle Bushovy administrativy je strategie zadržování rovněž neúčinná proti režimům, jakým byl kupříklad Irák pod vedením Saddáma Husajna. „Zadržování není možné, když nevyrovnaní diktátoři se zbraněmi hromadného ničení mohou tyto zbraně nebo rakety tajně poskytnout teroristům." (White House 1. 6. 2002) Relevanci ztratily také dřívější dogmata kontroly zbrojení a smluv o nešíření zbraní hromadného ničení, protože ty nejsou podle Bushovy vlády darebnými státy stejně dodržovány. „Nejvétší nebezpečí pro svobodu se nachází na křižovatce radikalismu a technologie. Pokud se stane, že se chemické, biologické a nukleární zbraně spolu s technologií balistických střel rozšíří, i slabé státy a malé skupiny mohou získat katastrofickou silu pro úder proti velkým národům." (White House 1. 6. 2002) Všechny tyto faktory si podle Bushovy administrativy vyžádaly změnu koncepce, který by umožnila U S A zasáhnout proti všem rizikům dříve, než bude Amerika bezprostředně ohrožena. „Válku proti terorismu nemůžeme vyhrát v defenzíve. Musíme převzít boj od nepřítele, narušit jeho plány a konfrontovat nejhorší hrozby dřív, než se objeví. V e světě, kde žijeme, je jedinou cestou k bezpečí akce. A tento národ bude jednat." (White House 1. 6. 2002) Klíčovým slovem projevu na vojenské akademii se tak stala preempce a stěžejní pasáží prohlášení, že „Spojené státy budou připraveny podniknout i preemptivni (předstihující) akce, když bude nutné bránit americkou svobodu a životy. (White House 1. 6. 2002) Kromě otázek vojenské strategie Bush zmínil také univerzálnost morálního zdůvodnění války, kterým je obrana lidských

18

práv a svobod a porážka zla. „Jsme v konfliktu mezi dobrem a zlem, a Amerika bude nazývat zlo pravým jménem." (White House 1. 6. 2002)

5.3. Národní bezpečnostní strategie 2002 Všechny tyto prvky, obsažené ve výše zmíněných projevech, dokumentech a deklaracích prezidenta Bushe i dalších členů jeho kabinetu, se staly součástí nové bezpečnostní a obranné strategie U S A , formulované v koncepčním dokumentu The National Secu rity Stratégy of the United States (Národní bezpečnostní strategie Spojených států) ze 17. září 2 0 0 2 . který

„kombinuje

rooseveltovsko-realistické

odkazy

30

Tento dokument,

k nutnosti

udržení

americké vojenské převahy s wilsonovsko-idealistickými obrazy Ameriky jako celoplanetárního šiřitele liberálné-demokratických hodnot" (Barša 2003: 54), se stal zdrojem nové grand stratégy U S A . N B S 2002 definovala nový přístup americké administrativy k aktuálním hrozbám postbipolárniho světa, zejména mezinárodnímu terorismu a zbraním hromadného

ničení, a komplexně zformulovala

strategii Spojených

zahraničně-bezpečnostní

států po 11. září. „Americká národní

bezpečnostní

strategie bude založena na rozhodném internacionalismu, který reflektuje jednotu našich hodnot a národních zájmů. Cílem této strategie je učinit svět nejen bezpečnějším, ale také lepším." (NBS 2002:1) NBS

2002 je

založena

na kombinaci

bezprecedentní

americké

vojenské síly s dalšími mocenskými faktory, která má vést k naplnění dvou ambiciózních cílů: U S A si musí udržet pozici celosvětového hegemona, a proto je v jejich zájmu bránit vzestupu moci jejich potenciálních konkurentů a případnému vojenskému soupeření. Tato podmínka je předpokladem pro druhý cíl - šíření demokratických principů, západních hodnot a amerického modelu svobodné společnosti, která se zakládá na principech zákonnosti, rozdělení moci, svobodě slova a vyznání, náboženské a etnické toleranci, rovnoprávností a podobně.

31

„Dnes se Spojené státy těší pozici bezpříkladné

Národní bezpečnostní strategie je programový politický dokument, který by měla předkládat každá administrativa do osmnácti měsíců od inaugurace prezidenta. Tuto povinnost americkým prezidentům ukládá Goldwater-Nichols Act z roku 1986. Hlavním cílem NBS má být lepší kontrola zahraničně-politických a bezpečnostních cílů, vizí a konkrétních postupů prezidenta, jeho kabinetu a dalších institucí ze strany Kongresu i veřejnosti. Tyto cíle evokují idealistickou koncepci šíření amerických hodnot a demokracie prezidenta Wilsona, ovšem v novém bezpečnostním kontextu jsou vedeny výhradně realistickými důvody.

3 1

19

vojenské síly a obrovského ekonomického a politického vlivu. S odkazem na naše dědictví a principy nebudeme používat naší sílu, abychom získali jednostranné výhody. Místo toho usilujeme o vytvoření rovnováhy moci, která podporuje lidskou svobodu." (Předmluva k N B S 2002: 1) N B S 2002 definovala hlavní bezpečnostní hrozby pro U S A , které 32

jsou rozděleny do tří kategorií : 1)

mezinárodní terorismus, charakterizovaný jako „úmyslné

politicky

motivované násilí, které je pácháno na nevinných lidech" (NBS 2002:5); 2)

tzv. slabé státy (weak states), které teroristům poskytují útočiště a

sponzorují jejich aktivity (jako příklad je uváděn Afganistan); 3) darebné státy (rogue states), které sdílejí řadu společných atributů: kruté zacházení s vlastním lidem, zneužívání národních zdrojů pro osobní užitek vládců, odmítání základních lidských hodnot, nedodržování mezinárodního práva

a

dohod,

administrativy

ohrožování

sousedních

zemí

atd.

Podle

Bushovy

tyto země představují významné nebezpečí ve

spojitosti

s úsilím o získání zbraní hromadného ničení a sofistikovaných vojenských technologií, ale také kvůli svým vazbám na teroristické sítě.

33

Výchozím bodem nové bezpečnostní koncepce je přesvědčení, že pro odvrácení aktuálních hrozeb je nutné přistoupit k aktivní formě obrany. Klíčovým nástrojem zahraniční politiky U S A po 11. září se proto mají stát preemptivní akce. „S ohledem na cíle rogue states a teroristů už Spojené státy nemohou spoléhat pouze na reaktivní postoj, jak tomu bylo v minulosti. Nemožnost

odstrašit

potenciálního

útočníka,

bezprostřednost

dnešních

hrozeb a rozsah Škod, které by mohly být našimi protivníky způsobeny, tuto volbu nedovolují. Nemůžeme našim nepřátelům dovolit udeřit jako první." (NBS 2002: 15) Bushova administrativa zde otevřeně avizuje, že „Amerika bude jednat proti hrozbám dřív, než se plně projeví. Nemůžeme bránit

•* Jonathan Bach konstatuje, že Bushův tým nepřítele definuje velmi vágně na široké škále od konkrétních aktérů přes obecné politické jevy až po negativní morální fenomény. (Barša 2003: 55) 33 2002 nepřímo kritizuje Bushova předchůdce Clintona za pasivní přístup vůči bezpečnostním hrozbám: „Historie tvrdé odsoudí ty, kteří viděli toto blížící se nebezpečí, ale nejednali." (Předmluva k NBS 2002: 2) Bushova administrativa naráží na skutečnost, že Clintonem vytvořená speciální Komise pro národní bezpečnost ve 21. století (US Commission on National Security/21st Centu ry) ve zprávě z 15. března 2001 správně předpověděla blížící se krizi, když uvedla, že kombinace šíření nekonvenčních zbrani a mezinárodního terorismu ukončí relativní nezranitelnost území USA vůči katastrofickým útokům, ale přesto nepodnikla zásadní protiopatření. N

B

S

20

Ameriku a naše přátele tím, že budeme doufat v to nejlepší." (Předmluva k N B S 2002: 2) Strategie proto klade velký důraz na vojenské prostředky. Jak již bylo uvedeno, důležitým prvkem je trvalé zachování americké vojenské převahy nad zbytkem světa. Podle Bushovy vlády je dále nutné reformovat ozbrojené síly tak, aby byly schopné provést rychlé a přesné preemptivní operace vedoucí k rozhodujícím výsledkům, a také posílit ochranu amerického teritoria (jedním z prostředků má být urychlené vybudování protiraketové obrany). Pro realizaci doktríny preempce je podle N B S nezbytné zkvalitnit také práci zpravodajských služeb a jejich kooperaci. Dva hlavní argumenty N B S 2002 tedy lze shrnout následovně: 1) Tradiční strategie odstrašování již není efektivní ve vztahu k teroristům, kteří „uznávají taktiku kruté destrukce a zasažení nevinných a jejichž takzvaní vojáci hledají ve smrti mučednictvi." (NBS 2002: 15) Stejné skeptická je Bushova administrativa i v otázce efektivity odstrašování vůči rogue states a kalkuluje s pravděpodobnou iracionalitou jejich lídrů, u nichž nelze odhadnout, zda logiku zastrašovaní akceptují: „Deterrence byla (za studené války - pozn. autorky) efektivní obrana. Ale deterrence založená jen na hrozbě odvety pravděpodobné nebude fungovat proti vůdcům rogue states, kteří jsou ochotní riskovat a hazardovat se životy obyvatel a majetkem svých národů." (NBS 2002: 15) 2)

Zbraně

hromadného

ničení

představují

velmi

reálnou

a

závažnou

bezpečnostní hrozbu a jejich použití by způsobilo nedozírné škody, proto si U S A vyhrazují právo jednat preemptivně. A b y c h o m předešli a zabránili nepřátelským aktům našich protivníkům, Spojené státy budou v případě potřeby jednat preemptivně." (NBS 2002: 15) Vzhledem k tomu, že termín preempce je velice často nesprávně vykládán a zaměňován s prevencí, považuji z a nutné obě koncepce stručně charakterizovat. Hlavní rozdíl mezi oběma bezpečnostními doktrínami spočívá v motivaci pro zahájení válečných operaci. Preventivní válka je strategická volba, která reaguje na potenciální nebo vzrůstající schopnosti nepřítele ještě předtím, než se problém přemění v akutní krizi. Prevence tedy vychází z logiky zahájení konfliktu, který by pravděpodobně nastal v budoucnu, z a stávajících výhodnějších podmínek. Naproti tomu je preemptivní akce taktikou, která vychází z jednoznačného ohrožení z e strany nepřítele a snaží se

21

f*

bezprostredne předejít jeho naplnění.

34

„Prevence může být nazírána jako

zpomalená preempce, protože předjímá protivníkovy akce a neomezuje se na jeho současné úmysly." (Khol 2005a: 79) Zároveň

je

však

třeba

podotknout,

že

terminologie

Bushovy

administrativy je značně zaváděcí, neboť její členové pojem preempce používají v různých případech i pro akce preventivního charakteru (tedy pro ty akce, jež mají zabránit teroristům a jejich spojencům v rozvoji a proliferaci zbraní hromadného

ničení). Takto zaměňovaná terminologie

může

být

zdrojem negativních důsledků, jímž je zejména nesprávné pochopení obou konceptů ze strany partnerů i protivníků U S A . Zatímco jiné země

si

nevojenské akce (například diplomatické, zpravodajské nebo ekonomické aktivity s cílem eliminovat hrozbu ze strany teroristů nebo rogue states) vykládají jako klasickou ukázku prevence, ve slovníku Bushova týmu se stejně jako o vojenské údery jedná o preemptivni akce. Zdrojem těchto problémů jsou samotné dokumenty vydané Bushovou administrativou, které odkazují na obě

možné

interpretace.

Tato

skutečnost

pak

vede

k vzájemnému

nepochopení a ztěžuje koordinaci společných postupů spojenců. Závažným kontraproduktivním

důsledkem

může

být

také

miskalkulace z e

strany

protivníka, který správně neodhadne budoucí chování Spojených států a může zareagovat zrychleným zbrojením či rozvojem zbraní hromadného ničení. Vedle těchto slabin vyplývajících z nepřesného prevence a preempce lze identifikovat

vymezení

další velmi problematické

pojmů body

Bushovy strategie. První námitka zní, že preemptivni akce s e mohou stát nebezpečným

mezinárodním

precedentem

a

mohou

ospravedlňovat

agresorské plány jiných zemí. Obavy, že některé státy s odkazem na bezpečnostní doktrínu U S A přistoupí k vojenským akcím z a účelem realizace vlastních cílů a vyřešení dlouhodobých konfliktů, se nabízejí

například

v souvislosti se spory mezi Čínou a Tchaj-wanem nebo Indií a Pákistánem. Námitky vyslovují také někteří evropští spojenci Ameriky, kteří jsou přesvědčení, že preemptivni akce mohou být i nadále nahrazovány klasickými koncepty studené války - deterrencí nebo zadržováním - pokud budou adaptovány

na

specifické

typy

nepřítele.

S tímto

aspektem

souvisí

i

připomínka, že proti širokému spektru protivníků, od nestátních teroristických 3 4

Radek Khol za typický příklad preventivní akce pokládá útok izraelského letectva proti iráckému jadernému reaktoru v Osiraku v roce 1981, naopak zahájení šestidenní války ze strany Izraele považuje za klasický příklad preempce. (Khol 2005a: 77) 22

aktérů po různorodé darebácké státy, nelze aplikovat jeden univerzální přístup. J e například zřejmé, že způsob zásahu proti Iráku v roce 2003 je pro další státy „osly zla" - K L D R a Irán - nepoužitelný vzhledem k prokazatelnému vlastnictví jaderných zbraní či snaze o jejich získání. Velmi silným protiargumentem je fakt, že Bushova administrativa dostatečně precizně nevymezuje kritéria, z a jakých podmínek a okolností může Amerika pňstoupit k vojenským akcím. To může vést k manipulaci s pravidly užití síly a ke zneužívání preemptivních akcí v případech, které si útok takového charakteru nutně nežádají. T o následně může vést zpochybňování

ke

legitimity jednotlivých vojenských úderů. S tím souvisí i

problematická definice pojmů „bezprostřední" a „přímé" ohrožení, které jsou v doktríně preempce klíčovými slovy, přesto jsou vymezeny velmi vágně. Vnímání míry hrozby je totiž velmi subjektivní a každý stát posuzuje bezpečnostní rizika podle jiných měřítek a kritérii. Bushova vláda například vnímá jako bezprostřední ohrožení již samotnou existenci programu rozvoje zbraní hromadného ničení, zatímco pro jiné země to nepředstavuje tak závažný problém. Sporných aspektů strategie preempce jsou si vědomi i samotní členové Bushovy administrativy. Například Condoleezza Riceová ve své přednášce ve Wristonu upozornila, že k použití strategie preempce musí být přistupováno s velkou opatrností a až tehdy, kdy jsou jiné způsoby řešení mezinárodního konfliktu vyčerpány: „Preemptivní akce nepřichází na začátku dlouhodobého úsilí. Hrozba musí být velmi vážná. A rizika z čekání musí zdaleka převýšit rizika z akce." (citováno dle Zelikow 2005: 27) Další námitka proti strategii preempce směřuje od mnohých států, které jsou přesvědčeny, že v případě určitých mezinárodních krizí je lepší a taktičtější počkat, až se hrozba z e strany protivníka stane natolik akutní a obecně akceptovanou, že vznikne konsenzus pro multilaterální ozbrojenou akci. Philip Zelikow však tento postup odmítá s tím, že v momentě, kdy jsou již hrozby zcela evidentní a koalice je připravena zasáhnout, už může být pozdě, například zbraně hromadného ničení již mohly být použity nebo nukleární programy se již nacházejí v tak pokročilé fázi, že je není možné zničit. (Zelikow 2005: 26) S posledně v rámci

současných

jmenovaným

argumentem

mezinárodních

23

vztahů

souvisí -

významný

unilateralismus

spor versus

multilateralismus. Bushova administrativa v N B S 2002 deklaruje sníženou ochotu U S A postupovat multilaterálně; tento postup již z pohledu prezidentova týmu není považován z a prvořadý a spolupráce se spojenci už není chápána jako klíčový prvek v mezinárodních vztazích. Spojené státy se sice snaží zachovat multilaterální spolupráci v oblasti diplomacie, kontroly šíření zbraní hromadného ničení a režimů, které jimi disponují, jak dokládá následující věta: „Amerika bude implementovat své strategie organizováním co nejširších koalic států schopných a ochotných prosazovat rovnováhu moci." ( N B S 2002: 25) Pozitivní výjimkou je rovněž kooperace v boji proti mezinárodnímu terorismu nebo spolupráce s dalšími regionálními velmocemi, jako je Rusko, Čína nebo Indie. „Našim cílem je chránit Ameriku, ale víme, že pro porážku terorismu v dnešním globalizovaném světě potřebujeme podporu našich spojenců a přátel. Pokud to bude možné, U S A se budou v boji proti terorismu spoléhat na regionální organizace a jiné mocnosti." (NBS 2002: 7) V jiných otázkách však U S A avizují, že nebudou brát ohled na spojence nebo mezinárodní dohody a normy, které by americkou zahraniční a bezpečnostní politiku svazovaly a limitovaly. „Spojené státy se budou nadále snažit zajistit si podporu mezinárodního společenství, ale nebudeme váhat jednat samostatně, pokud to bude nutné pro vykonání našeho práva na sebeobranu tím, že preemptivné zasáhneme proti teroristům, abychom jim zabránili zranit náš lid a naši zemí." (NBS 2002: 6) Gaddis přesto vyvozuje závěr, že Bushova N B S je důraznější a překvapivě více multilateralistická než Clintonova strategie angažování a rozšiřování. V e své argumentaci vychází ze srovnání Clintonových a Bushových zahraničních a bezpečnostních priorit. Zatímco Clinton v závěrečné zprávě o národní bezpečnosti z prosince 1999 z a cíl klade „posílit americkou bezpečnost, zvýšit ekonomickou prosperitu, rozšiřovat demokracii a lidská práva v zahraničí" (citováno dle Gaddis 2004: 83), Bushovy priority po 11. září definované v N B S 2002 jsou formulovány následovně:

„Budeme bránit

mír tím, že porazíme teroristy

a

tyrany.

Zachováme mír tím, že vybudujeme dobré vztahy mezi velmocemi. Rozšíříme mír tím, že budeme podporovat svobodné a otevřené společnosti na všech kontinentech." (Předmluva k N B S 2002:1) Bush v těchto oblastech klade důraz na kooperaci mezi mocnostmi, zatímco Clinton tento termín nepoužívá

24

5

a víc se zaměřuje na dosažení spravedlnosti pro malé n á r o d y . Přesvědčení, že americké kroky nejsou tak unilateralistické, jak jsou ve světě obecně nazírány, sdílí také Zelikow (a jako argument uvádí válku proti terorismu a vojenské operace v Afghánistánu): „Vše, co Amerika ve světě dělá, dělá multilateralisticky."

(Zelikow 2005: 24) Z tohoto důvodu odmítá tradiční

karikaturu americké zahraniční politiky jako unílateralistického

„divokého

kovboje", který je ve vstřetu s multilateralistickým „kooperujícím diplomatem". Pro uzavření kapitoly věnované národní bezpečnostní strategii U S A po 11. září můžeme konstatovat, že potřetí v historii Spojených států byl definován způsob, jak se Američané mají chránit před překvapivým útokem: zatímco Adams považoval z a klíčovou kontinentální dominanci a F. D. Roosevelt se opíral o koncepci koalice mocností, jejíž cílem bylo zadržet, odstrašit a případně porazit protivníka, Bushova administrativa deklaruje, že U S A budou aktivně eliminovat teroristy spolu s režimy, které je podporují. „Respektování pravidel už není dostačující, protože toto implikuje hru, kde hráči chápou a respektují pravidla hry. V této nové hře žádná pravidla nejsou." (citováno dle Gaddis 2004: 86) Bushova doktrína zcela neodmítá deterrenci a zadržování, ale trvá na potřebě tyto klasické koncepty doplnit zdánlivě novou strategií preempce. Události z 11. září 2001 tak ukázaly, že mezinárodní vztahy již nemohou fungovat podle modelu koexistence s nepřítelem z dob studené války a že U S A již dále nehodlají respektovat suverenitu států, které chrání teroristy. Řešením, jak odstranit příčiny terorismu, má být podle Bushovy administrativy šíření demokracie ve světě, čímž se opět dostáváme k pravidlu expanze americké moci v odpovědi na překvapivý útok, nastíněné v kapitole 2. Pokud se zamyslíme nad nedostatky a slabinami bezpečnostní a zahraničně-politické

koncepce

Bushovy

administrativy,

podstatným

problémem je vztah mezi Spojenými státy a jejich spojenci. Klíčovým prvkem je absence vzájemné podpory a koordinace při dosahování společných cílů, která pramení z odlišného nazírání na užití síly a na roli mezinárodních organizací, jako je O S N nebo N A T O . Evropané oprávněné kritizují Spojené státy také z a jejich postoj vůči některým autoritativním a nedemokratickým režimům, které Američané v boji proti mezinárodnímu terorismu vnímají jako

Gaddis jako příklad této Clintonovy snahy uvádí válku v Kosovu nebo rozšíření NATO v roce 1999 navzdory nesouhlasné pozici Ruska. 25

spojence, čímž popírají vlastní tezi o podpoře svobodných společností a o nutnosti potírat režimy, které nějakou formou chrání teroristy. Tato výtka se váže zejména ke spolupráci s nedemokratickými režimy v Saudské Arábii, Egyptě, Pákistánu nebo Jordánsku. Všechny tyto faktory spolu s povýšeným americkým postojem vůči multilaterální spolupráci a mezinárodním institucím způsobily, že Spojené státy postupně ztratily z pohledu mnoha Evropanů svůj morální kredit a jejich politický a kulturní model podle výzkumů veřejného mínění částečně ztratil svou atraktivitu.

36

Problematice vzájemných vztahů mezi U S A a Evropou se

bude věnovat následující kapitola. V ní si ukážeme, že v důsledku radikalizace americké

zahraniční

politiky

došlo

k prudkému

zhoršení

vztahů

mezi

Spojenými státy a jejich dosavadními spojenci, ale zároveň se upevnily vztahy mezi U S A a zeměmi tzv. nové Evropy.

6. Krize v transatlantických vztazích 6.1. Od solidarity k rozchodu V reakci na tragické události z 11. září 2001 s e zvedla bezprecedentní vlna solidarity, soucitu a podpory vůči Spojeným státům z e strany Evropy i jiných částí světa včetně Ruska a Číny. Jejich silnou emocionální reakci lze interpretovat jednak jako obavu z vlastního ohrožení a jednak jako strach z toho, že pokud Spojené státy neodpoví na teroristické útoky dostatečně razantně, svět nebude schopen vyrovnat se s dalšími podobnými hrozbami. „Evropa poprvé od konce studené války měla větší obavu z americké slabosti než z americké síly." (Joch 2003: 85) Samuel Huntington prohlásil, že „bin Ládin vrátil Západu ztracenou identitu" a že „Evropa a Amerika s e brzy spojí díky jejich společným civilizačním zájmům." (citováno dle Sedivy, Zaborowski 2005: 4)

Německý

premiér

Gerhard Schróder

deklaroval

„nekonečnou

solidaritu" s Amerikou v boji proti mezinárodnímu terorismu a francouzský deník Le Monde z 12. září hlásal: „Všichni jsme Američané." Pocit jednoty a sounáležitosti však netrval dlouho: postoj členů světového společenství vůči U S A se začal v důsledku amerických kroků měnit a jejich vzájemné vztahy se postupně zhoršovaly, což ilustruje vývoj událostí v období od září 2001 do jara 2003. 3 6

Informace o vývoji veřejného mínění v Evropě vůči Spojeným státům nabízí Transatlantic Trends 2004, k dispozici na http.7/www.transatlantictrends orq/doc/2004 enqiish key.pdf. 26

Přestože bylo možné zaznamenat první náznaky transatlantických problémů již v době formování koalice pro válku v Afghánistánu, když Američané odmítli řadu evropských nabídek pomoci v rámci operace Trvalá svoboda, stále bylo možné hovořit o loajalitě mezinárodního společenství vůči U S A . Mezník v transatlantických vztazích a předmět závažné mezinárodní kontroverze

představovala

irácká

krize,

která

jednoznačně

odhalila

antagonistická stanoviska dosavadních partnerů a odkryla rozpory v otázce dalšího

postupu.

Bezprostředně

po

11. září

2001

Američané

získali

v Evropanech spojence pro boj proti terorismu, ale jakmile přistoupili k širším strategickým cílům, jakým byl útok proti režimu Saddáma Husajna a jeho svržení, podpora řady evropských zemí a jejich ochota patncipovat na realizaci americké strategie prudce poklesla. Stalo se tak poté, co Bushova administrativa

vyjádřila

odhodlání

zasáhnout

v

Iráku

i

bez

mandátu

nadnárodních institucí, čímž dala jasně najevo, že je připravena využít svou vojenskou a mocenskou převahu a jednat samostatně bez ohledu na názor spojenců. Odmítavý postoj zaujaly zejména Francie a Německo, které se způsobem a odůvodénim akce proti iráckého režimu zásadně nesouhlasily a jejichž stanovisko ostře kontrastovalo s názorem představitelů nové Evropy. V následující

pasáži se budeme věnovat

příčinám transatlantické

krize

související s válkou v Iráku a jejím důsledkům pro americkou zahraniční politiku i pro celkovou mezinárodní situaci.

37

6. 2. Zdroje transatlantických problémů Než se pokusíme o vysvětlení příčin a důsledků transatlantického nesouladu, je nutné připomenout, že rozpory mezi Evropou a Amerikou nevznikly až s nástupem G . W . Bushe do prezidentského úřadu nebo v souvislosti s válkou 38

proti Saddámu Husajnovi. Jak totiž připomíná Robert K a g a n ,

„příčiny

transatlantické roztržky jsou hluboké, narůstají již dlouhou dobu a podle všeho i přetrvají. Pokud jde o určení prvotních národních zájmů, rozpoznání hrozeb, stanovení nejdůležitějších úkolů a vytváření a uskutečňování zahraniční a

*' Srovnej Asm us 2003: 20-31. R Kagan pracoval v letech 1984-1988 na ministerstvu zahraničních věcí USA a v roce 1999 se podílel na formulaci zahraničněpolitického volebního programu George W. Bushe. Poté začal působit jako samostatný vědecký pracovník v Carnegie Endowment for International Peace, kde vedl projekt zabývající se vedoucím postavením USA ve světě. 3 8

27

obranné politiky, Spojené státy a Evropa se již vydaly různými cestami." (Kagan 2003: 20) Nejrůznéjší

problémy

v transatlantických

vztazích

bylo

možné

zaznamenat již během studené války. Jedním z permanentních problémů byla už od založení N A T O neochota Evropy investovat do svých ozbrojených sil tolik prostředků, kolik U S A považovaly z a nezbytné. „V průběhu studené války americká vojenská převaha spojená s poměrnou evropskou slabostí vedla k nezanedbatelným a někdy vážným neshodám, ať už byly jejich předmětem závody ve zbrojení mezi U S A a Sovětským svazem nebo americké intervence ve třetím světě." (Kagan 2003:46) Rozdíly ve strategickém uvažování na obou stranách Atlantiku se projevily také z a éry George Bushe st. v souvislosti s válkou v Bosně i během působeni Billa Clintona, kdy začali Evropané vnímat Spojené státy jako „poučujícího

hegemona" a kdy francouzský

zahraničí Hubert Védrine nazval U S A „hypervelmoci" (hyperpuissance).

ministr 39

Kde se tedy nacházejí zdroje rozdílných názorů a postojů zemí na obou stranách Atlantiku? Podle Kagana hlavní rozdíl v myšlení Ameriky a Evropy spočívá v jejich postoji

k užiti síly.

U S A jsou přesvědčeny,

že

v anarchickém mezinárodním systému se při dosahování společných cílů nelze spoléhat na mezinárodni právo, nadnárodní instituce a kooperaci s jinými státy, proto podle nich bezpečnost ve světě a šíření demokratických principů závisí na použiti vojenské síly a metodě donucování. Evropané naopak považují silová řešení z a překonaná a prosazují mírové prostředky, proto tolik obhajují mezinárodní spolupráci, používání diplomatických nástrojů a dodržování práva a mezinárodních ujednání. Kagan z toho vyvozuje, že americká politika je funkcí její vlastní síly, zatímco evropská politika vyplývá z její slabosti „Pokud dnešní strategická kultura Evropy klade menší důraz na hrubou sílu a vojenské schopnosti a větší důraz na nepřímé nástroje moci, jako je hospodářství a obchod, není to vysvětlitelné zčásti tím, že Evropa je vojensky slabá a hospodářsky silná?" (Kagan 2003: 51) Zdrojem neshod podle Kaganova přístupu je tedy mocenská asymetrie a ohniskem minulých i budoucích střetů je odlišný přístup silných a slabých států k řešení světových problémů, pramenící ze stále s e

prohlubující

Jádrem sporu mezi USA a Evropou se během Clintonova působení stalo bombardování Iráku v roce 1998 bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Z evropských zemi vojenský útok podpořila pouze Velká Británie.

28

mocenské nerovnováhy. Podle Kagana lze předpokládat, že „pokud se síla Ameriky v poměru k ostatním nesníží, nemůžeme ani čekat, že Američané změní názor na to, jak má být síla používána." (Kagan 2003: 113) Odlišný postoj k užití vojenské síly má z a důsledek rozdílné posuzování základních strategických otázek, vnímání vnějších hrozeb a návrhů řešení, jak jim adekvátně čelit. Kagan tuto tezi dokládá na příkladě rozporu v otázce řešení irácké krize: „Naprostá většina Evropanů věřila, že riziko představované Saddámem Husajnem bylo přijatelnější než riziko spojené s jeho odstraněním. Američané, protože byli silnější, však měli nižší práh tolerance k Saddámovi a jeho zbraním hromadného ničení, zvlášť po 11. září 2001." (Kagan 2003: 5 0 )

40

6. 3. Rozdílné strategické kultury jako zdroj transatlantické krize Argumentace R. Kagana, který nahlíží na transatlantickou krizi zejména z pohledu vojenské (americké) síly a (evropské) slabosti, je správná jen částečně. Zdroje transatlantického rozkolu totiž není možné zdůvodňovat pouze materiálními faktory. Na rozdílné reakce evropských států je nutné pohlížet také prizmatem jejich kulturních a historických zkušeností, které lze shrnout do pojmu strategická (nebo také bezpečnostní) kultura.

41

Keith Krause

ji definuje jako „trvale a široce sdílené přesvědčení, tradice, postoje a symboly, které určují způsoby, jakými jsou nazírány a artikulovány státní a společenské zájmy a hodnoty ve vztahu k bezpečnosti, stabilitě a míru." (citováno dle Šedivý, Zaborowski 2005: 6-7) Právě

v odlišných

strategických

42

kulturách, jež

zohledňují

různé

historické zkušenosti a národní predispozice, lze spatřit zdroje rozdílných reakcí jednotlivých států na různá bezpečnostní témata a otázku užití síly. „(...) dva různé státy, které čelí podobným výzvám v mezinárodní politice a bezpečnosti, mohou jednat zcela odlišným způsobem, který reflektuje odlišné strategické kultury." (Donnelly 2005: 3) C o se týká americké strategické 4 0

Průzkumy veřejného mínění v Evropě a Americe v létě 2002 rovněž ukázaly, že ve srovnání s Evropany se mnohem více Američanů obávalo hrozby zemí „osy zla", ale také Číny, Ruska či rizik vyplývajících z indicko-pákistánského nebo izraelskopalestinského sporu, (citováno dle Kagan 2003: 53-54) Pojem strategická kultura získal na významu v 70. a 80. letech, kdy se akademici začali zabývat tím, proč SSSR a Rudá armáda nahlížely na použití jaderných zbraní jinak, než američtí státníci a vojáci. Významným dílem zabávající se touto otázkou byl článek Jacka Snydera z RAND Corporation s názvem The Soviet Strategie Culture: Implications forNuclear Option z roku 1977. Jinou definici strategické kultury nabízí Donnelly 2005: 3-5. Donnelly ve svém textu rovněž cituje definici strategické kultury od A. I. Johnstona, s. 3. 1

4 2

29

kultury, jejíž

prvky

lze identifikovat

také v zahraniční

politice

Bushovy

administrativy po 11. září, podle Donnellyho je charakteristická čtyřmi rysy: silným vlivem ideologie na politická rozhodnutí, vírou, že U S A stojí v centru mezinárodní politiky, tradicí expanzionismu a inklinací k preempci, prevenci a „změnám režimu". Právě v těchto bodech se však americká strategická kultura střetává se strategickou kulturou evropskou, což zřetelně ukázal zejména spor ohledně řešení irácké krize.

6 . 4 . Krize unipolarity? Na základě výše zmíněných argumentů můžeme konstatovat, že vlivem událostí z 11. září 2001 se nezměnila pouze zahraniční politika Spojených států, ale také náhled ostatních zemí (včetně dosavadních spojenců) na U S A . Po 11. září „akce Bushovy administrativy začaly být nazírány v různých částech světa jako větší hrozba, než mohli do budoucna představovat teroristé a jejich spojenci." (Gaddis 2004: 66-67) Podle Gaddise byl hlavním důvodem pravé návrat k dominanci, unilateralismu a preemptivním akcím, zatímco v předchozím období respekt zbytku světa vůči americké globální hegemonii udržoval multilateralismus a seberestrikce U S A . Přes obavy z bezprecedentní dominance Spojených států se však doposud nevytvořila jednotná koalice, která by byla protiváhou U S A podle předpokladů teorie rovnováhy moci. Prezident Bush pro tuto skutečnost nabízí dvě možná vysvětleni: 1)

ostatní

velmoci

preferují

řízení

mezinárodního

hegemonem, dokud je relativně neškodný.

systému

jediným

Pokud totiž v mezinárodním

prostředí existuje jen jedna supervelmoc, pro jiné státy nemá smysl snažit se soutěžit ve vojenských schopnostech; 2) americká dominance je pro ostatní země přijatelná, protože je spojena s hodnotami, které sdílejí všechny státy a kultury. (Gaddis 2004: 88-89) Podle Bushe tato kombinace unikátní síly a univerzálních principů „způsobuje, že jiné velmoci s e ztotožní s čímkoli, co U S A budou muset udělat, aby zabránily akcím teroristů a tyranů, přestože to učiní samostatně." (Gaddis 2004: 89) V důsledku intervence v Iráku na jaře 2003 však mnohé země nabyly přesvědčení, že neexistuje nic horšího než americká dominance používaná tímto způsobem. Gaddis proto konstatuje, že U S A „vyměnily svou dlouho budovanou reputaci hlavního stabilizátora v mezinárodním systému z a pozici jeho hlavního destabilizátora." (Gaddis 2004: 101) Samuel Huntington

30

podotýká, že „zatímco U S A pravidelně označují různé země z a rogue states, v očích mnoha zemí se stávají rogue superpower." (Huntington 2005: 544) Obdobného mínění je například i podstatná část veřejnosti Velké Británie, která patří mezi nejbližšího spojence U S A : výzkum Sky News z roku 2002 ukázal, že Britové považují Bushe z a větší hrozbu pro světový mír, než jakou 43

představuje Saddam Husajn. Z. Brzezinski v této souvislosti varuje: „...pokud bychom (Američané -

pozn. autorky)

spoléhali na jednostranný

výkon

suverénní moci, zvláště pokud by tuto taktiku doprovázela účelná definice hrozeb, mohlo by to vést k mezinárodni izolaci (...)

a zeslabit imunitu

Spojených států vůči globálně se šířícímu protiamerickému viru." (Brzezinski 2004: 9) C h . Krauthammer, autor myšlenky americké unipolarity z roku 1990, tvrdí: „Americká dominance, která byla dříve tolerovaná, ne-li vítaná, nyní vyvolává tolik podráždění a nepřátelství v kdysi přátelských oblastech, jako je Evropa, až někteří tvrdí, že jsme dorazili na konec období bez konfliktů, které si Amerika užívala během unipolárniho momentu." (Krauthammer 2005: 555) S. Huntington míní, že současný svět není tak unipolární, jak představitelé předpokládají.

44

američtí

Podle něj je pravdou, že U S A jsou jedinou

supervelmocí, ale jiné státy se nechtějí nechat ovládnout, a proto se Evropa a Asie budou stále více snažit odolávat americké hegemonii a tlačit systém směrem

k rovnováze

mocenské rivality.

45

moci.

Huntington

proto

předpokládá

návrat

éry

„Existuje hluboká a rostoucí propast mezi americkým

náhledem na jejich vlastní moc a pohledem jiných zemí na tuto sílu. Pro Američany je neškodná a „osvícená", ale pro jiné země je znepokojivá a ohrožující. Éra velké mocenské rivality se vrátí."

Výzkum Sky News proběhl 26. září 2002, jeho výsledek cituje Krauthammer 2005: 563. Huntington používá pro současný mezinárodní systém termín „uni-multipolární", který je charakteristický napětím a konfliktem mezi supervelmocí a hlavními regionálními mocnostmi. „Dnes existuje jediná supervelmoc, ale to neznamená, že svět je unipolární. Unipolární systém by měl jedinou supervelmoc, ale žádné významné velké mocnosti (...) Současná mezinárodni politika (...) je zvláštním hybridem, uni-multipolárním systém s jednou supervelmocí a více velkými mocnostmi." (Huntington 2005: 541) Srovnej Huntigton 2005: 540-564. 4 4

4 5

31

6.5. Přípravy na válku v Iráku - prohloubení transatlantického nesouladu Jak již bylo řečeno, válka v Iráku představovala nejen jednu z nejhlubších krizí transatlantického partnerství, ale zároveň byla první praktickou aplikaci nové bezpečnostní strategie Bushovy administrativy tak, jak ji definovala N B S 2002. Otázku svržení režimu Saddáma Husajna prezident Bush nastolil spolu se svou poradkyní pro národní bezpečnost Condoleezzou Riceovou již během prezidentské kampaně v roce 2000, ale poprvé ho jako závažný problém pojmenoval 29. ledna 2002 ve Zprávě o stavu Unie, kdy Irák spolu s Iránem a Severní Koreou zařadil do „osy z l a " .

46

V dubnu 2002 prezident

začal veřejně mluvit o nutnosti svržení režimu v Bagdádu a v červnu 2002 na vojenské akademii ve West Point oficiálně prohlásil, že má v úmyslu podniknout preemptivní zákroky proti státům, které představují hrozbu pro bezpečnost U S A . V první fázi příprav na řešení iráckého problému U S A učinily ústupek, a to zejména na naléhání ministra zahraničí Powella a zástupců Velké Británie, ale i s ohledem na Francii a Rusko, které prosazovaly odzbrojení Iráku mírovou cestou. Bush tehdy projevil ochotu postupovat prostřednictvím O S N , která podle něj měla dostat šanci trvat na svých rezolucích, žádajících odzbrojení Iráku na základě podmínek příměří z roku 1991. Významným mezníkem v této diskuzi byl Bushův projev před Valným shromážděním O S N 12. září 2002. V televizním vystoupení k národu 7. října 2002 Bush jako hlavní argument pro tvrdý postup vůči režimu Saddáma Husajna uvedl, že Irák po odchodu zbrojních inspektorů O S N ze země v roce 1998 pokračuje v programech na obohacení uranu nezbytného pro výrobu jaderných zbraní. „Když si uvědomíme hrozby naší doby a plány a podvody iráckého režimu, máme důvod předpokládat nejhorší a máme naléhavou povinnost snažit se tomu nejhoršímu zabránit." (White House 7. 10. 2002) Úmysl odstranit iráckou hrozbu vojenskou cestou poté předběžné 16. října 2002 odsouhlasil Kongres. N a základě americké iniciativy Rada bezpečnosti O S N vydala 8. listopadu 2002 rezoluci č. 1441, která Iráku uložila povinnost umožnit na svém zemí nezávislé kontroly z e strany zbrojních inspektorů O S N a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) a své odzbrojení

O nutnosti eliminovat režimy, jako je Irák a které sponzoruji terorismus, hovořil bezprostředné po teroristických útocích z 11. zářf náměstek ministra obrany P. Wolfowitz. Jeho vyjádřeni však zmírnil ministr zahraničí C. Powell s vysvětlením, že se jedná pouze o Wolfowitzúv názor a ne o stanovisko celé vlády. 32

prokázat

U S A daly svou diplomatickou aktivitou najevo, že multilaterální

kooperace při řešení

mezinárodních

problémů

pro ně nadále

zůstává

vhodnějším přístupem, než je unilaterální akce bez ohledu na názor spojenců nebo veřejného mínění. Otazníky však vyvolala diskuze, co by následovalo, pokud by Saddám Husajn se zbrojními inspektory nespolupracoval. Téma Irák se proto stalo jedním z „hot issues" nadcházejícího summitu N A T O v P r a z e .

48

7. Summit NATO v P r a z e 2002 7.1. Bezproblémové rozšíření Aliance Summit Severoatlantické aliance v Praze ve dnech 21.-22. listopadu 2002 ukázal, že zatímco v některých otázkách nadále panuje mezi členy N A T O shoda,

v jiných

bodech se

názory

představitelů

obranného

seskupení

rozcházejí. Do první kategorie bezproblémových otázek patřilo především již dříve předjednané přizvání sedmi kandidátských zemí z e střední a východní Evropy ke vstupu do NATO. Pozvánku k zahájení vstupních rozhovorů, které vyvrcholily 29. března 2004 rozšířením N A T O na dvacet šest států, obdrželo Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Motivem pro dosud nejrazantnější rozšíření N A T O , nazývaném také 49

jako „velký třesk" , byly především politické důvody. C o se totiž týká vojenského přínosu sedmi kandidátských států, bylo zřejmé, že dosažení standardů

NATO

v otázce

technické

vybavenosti

nebo

připravenosti

50

ozbrojených sil z jejich strany bude dlouhodobou záležitostí. Členové Aliance od další vlny východního rozšíření očekávali především stabilizaci regionu, posílení tamních demokratických režimů, urychlení procesu transformace postkomunistických zemí a z těchto faktorů vyplývající zvýšení bezpečnosti v euroatlantickém prostoru a posílení soudržnosti v rámci N A T O . Generální tajemník N A T O lord Robertson v úvodu zasedání Severoatlantické rady na 4 7

Rezoluce OSN č. 1441 byla schválena jen krátce poté, co Republikánská strana 5. listopadu zvítězila ve volbách do obou komor Kongresu. Problematikou formování pozice USA i evropských zemí vůči Iráku se zabývají Gordon, Shapiro 2004: 75-182. Pražský summit bývá nazýván také jako summit transformační. Sedm kandidátských zemi od roku 1999 participovalo (stejně jako Česká republika, Slovensko a Maďarsko v předchozí vlně rozšíření) na tzv. Akčním členském plánu. Jeho cílem bylo napomáhat postkomunistickým státům v přibližování se standardům NATO. Na Akčním členském plánu participují také další potenciální kandidáti na vstup do NATO - Albánie, Makedonie a Chorvatsko (členství Chorvatska je však striktně podmiňováno lepší spoluprací s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii - ICTY). Aliance tímto jasně deklaruje svou „politiku otevřených dveří" a dává najevo, že rozšíření organizace v roce 2004 nebylo konečné.

4 8

4 9 w

33

úrovni hlav států a vlád prohlásil, že přijetím nových členů N A T O „přijme nové mise, modernizuje naše vojenské schopnosti a posílí naše vztahy s přáteli a partnery v euro-atlantické oblasti." (NATOa 21. 11. 2002) Prezident Bush uvedl, že „přijetím sedmi členů nejen že doplníme naše vojenské kapacity, ale také znovuoživíme ducha tohoto skvělého demokratického společenství." (NATOc

21.

11.

2001)

Vedle rozhodnutí o rozšíření Aliance o sedm postkomunistických zemí byla dalším klíčovým tématem summitu potřeba urychlit transformaci a restrukturalizaci N A T O v nadnárodní organizaci, která bude schopna efektivně a flexibilně reagovat na výzvy pozměněného bezpečnostního prostředí na počátku 21. století. Jedním z kroků, který by měl schopnosti a potenciál Aliance zvýšit, mělo být vytvoření Sil rychlého nasazení (NATO Response Force) podle návrhu amerického ministra obrany Rumsfelda ze září 2 0 0 2 .

51

Odhodlání odstranit další nedostatky v různých oblastech, jako je obrana proti zbraním hromadného ničení, zkvalitnění informačních systémů, veleni, spojení atd. deklaroval Pražský závazek

ke schopnostem (Prague Capabilřties 52

Commitment) schválený na summitu. Z a úspěch lze považovat také sblížení postojů členských států v otázce systémů protiraketové obrany, když spojenci U S A začali svůj skeptický postoj postupně přehodnocovat a začali se zabývat otázkou realizovatelností projektu a jeho možného využití ve prospěch celé Aliance.

53

Pozitivně lze nahlížet i na dosažení shody v otázce spolupráce

v boji proti terorismu v rámci Rady NATO-Rusko a na uzavření Akčního plánu partnerství proti terorismu, který měl přispět k lepší koordinaci mezi zeměmi N A T O a státy Euroatlantické rady partnerství ( E A P C ) .

54

7. 2. Spor ohledně Iráku

51

Jednotky NATO Response Force o síle zhruba 21 tisíc mužů mají tvořit pozemní, letecké i námořní síly schopné okamžitého nasazení v oblastech, kde nepřítel napadne jakéhokoli spojence. Bylo by možné je mobilizovat během sedmi až třiceti dnů. Plnou operační schopnost měly podle původního scénáře získat nejpozději v říjnu 2006. Podle tohoto závazku se má každá členská země NATO specializovat na určitou oblast, aby se zlepšila efektivita Aliance vůči aktuálním hrozbám. Například Česká republika deklarovala, že se zaměří na obranu proti zbraním hromadného ničení a na pasivní sledovací systémy. Ke zmírnění původně negativního stanoviska spojenců přispělo odstoupení od Smlouvy ABM ze strany Spojených států v prosinci 2001 a následná umírněná reakce Ruska na tento krok. Veškeré výstupy ze summitu NATO v Praze 2002 jsou k dispozici na http://www.nato.int/docu/comm/2002/0211 -praque/index.htm. 5 2

5 4

34

Zatímco v případě výše zmíněných bodů programu Pražského summitu měli představitelé Severoatlantické aliance jednotný názor, téma Irák zřetelně odhalilo existenci antagonistických stanovisek a postojů členských států. Členové N A T O se v Praze bez výjimky shodli na tom, že problém terorismu jako globální hrozby se po útocích na New York a Washington stal nejvyšší bezpečnostní prioritou a že k jeho řešení bude nutné transformovat Alianci z organizace vymezující se z a studené války vůči Sovětskému svazu na

seskupení,

které

dokáže

pružně

a

efektivně

reagovat

na

nová

bezpečnostní rizika. Tuto myšlenku Bush formuloval již před zahájením summitu během setkání s českým prezidentem Václavem Havlem: „...aby bylo N A T O i v budoucnu relevantní, jeho vojenské schopnosti se musí změnit, aby mohly čelit hrozbám, kterým nyní čelíme. N A T O se musí změnit z organizace, která vznikla, aby bránila hrozbám od Varšavského paktu, k vojenské organizaci schopné čelit hrozbám od globálních teroristů." (White House 20.11.2002) Otázka, jakým způsobem mají členové Aliance postupovat vůči režimu

Saddáma

Husajna,

však

rozdělila

členské země

na ty,

které

požadovaly tvrdý zákrok a ty, jež prosazovaly mírnější řešení diplomatickou cestou. N a stranu U S A , které žádaly odstranění režimu Saddáma Husajna i z a cenu válečného konfliktu, se nejvýrazněji postavila Velká Británie. Naopak Francie a Německo nepovažovaly Irák z a tak bezprostřední hrozbu a trvaly na na

odzbrojení

Iráku

prostřednictvím

diplomacie.

Názorové rozdíly obou táborů přetrvaly i přes přijetí společného prohlášení, které podpořilo úsilí O S N o úplné odzbrojení Iráku mírovou cestou a vyzvalo Saddáma Husajna k naplnění rezoluce č. 1441 z 8. listopadu i dalších souvisejících rezolucí O S N . „Pokud jde o Irák, zavazujeme se poskytnout plnou podporu implementaci rezoluce 1441 Rady bezpečnosti O S N a vyzýváme Irák, aby dodržel zcela a okamžitě všechny příslušné rezoluce Rady bezpečnosti O S N (...)

Připomínáme, že Rada bezpečnosti

varovala v rezoluci Irák, že ponese vážné důsledky, pokud bude nadále porušovat své závazky." (NATOb 21. 11. 2002) C o se týká postoje U S A , lze hovořit o značném ústupku a zmírnění předchozí tvrdé rétoriky. původními

Bushovými

Prohlášení Aliance o Iráku totiž zaostalo z a

výzvami

k představitelům

NATO,

aby

podpořili

odzbrojení Iráku a připojili se ke „koalici ochotných" (coalition of willing), pokud

35

Saddám Husajn odmítne spolupracovat se zbrojními inspektory. Zejména francouzský prezident Jacques Chirac byl proti tomu, aby se spojenci přímo na pražském summitu zavázali k vytvoření mezinárodní vojenské koalice proti Iráku. Chirac navíc vyzval ostatní členské země, aby věnovaly pozornost i jiným formám boje proti terorismu, nejen vojenské síle, tedy aby se soustředily také na ekonomickou a rozvojovou pomoc, politický dialog a solidaritu mezi státy. Stejného názoru byl i kanadský premiér Jean Chrétien, podle nějž „boj s terorismem

pouze vojenskými

prostředky

bude

neúspěšný,

byť

i tyto

prostředky jsou nezbytné." (citováno dle Žižka 2002) Bush na neochotu některých zemí připojit se k U S A reagoval vyjádřením, že je každá země se může rozhodnout, jak, zda a kdy chce participovat.

8. Formování proamerické „nové Evropy" Prvotní náznaky transatlantické krize byly zpočátku vnímány pouze jako dočasný

stav, který

není

potřeba

přeceňovat

a zveličovat.

„NATO

je

seskupením demokratickým, proto v něm existuje názorová pluralita. J e tudíž zbytečné příliš dramatizovat rostoucí napětí v transatlantických vztazích, protože četné spory a střety se v Alianci vyskytovaly i v období studené války." (Dančák, Suchý 2002: 16) Další vývoj ale jednoznačně prokázal, že se jedná o skutečnou krizi ve vzájemných vztazích. V průběhu ledna 2003 daly Francie a Německo důrazně najevo, že vojenský zásah proti Iráku nepodpoří. Francouzský prezident Jacques Chirac, který se v zemi těšil enormní popularitě a z a jehož pozicí bylo sjednoceno celé domácí politické spektrum, trval na tom, aby každý americký postup měl předem veřejný souhlas Francie.

55

Na tomto místě je však nutné připomenout,

že Francie se zpočátku nestavěla vůči válce v Iráku tak negativně a ještě v lednu 2003 Chirac chystal plány pro případnou válku a upozornil příslušníky armády, aby byli „připraveni na jakoukoli eventualitu." (citováno dle Gordon, Shapiro 2004: 142) „Chirac byl připraven podpořit válku z a jistých podmínek očividných obstrukcí zbrojních inspektorů, odmítání zničit jakékoli ilegální zbraně (...) nebo irácké vojenské provokace. Průběh zimy 2002-2003, vývoj v Iráku (větší kooperace se zbrojními

inspektory,

než Francie

čekala),

v Evropě (silná a rostoucí opozice vůči válce) a v Radě bezpečnosti O S N

Příčiny Chirakova požadavku můžeme hledat v tradičním sebechápáním Francie jako velmoci i v jejím přání, aby ji svět takto vnímal. Srovnej Costa, Daloz 2005: 21-41. 36

(neochota dalších významných členů podpořit Američany) ho přesvědčily, že tyto podmínky nebyly splněny." (Gordon, Shapiro 2004: 142) Postoj Jacqua Chiraka a německého kancléře Gerharda Schrodera však vyvolal prudké reakce řady evropských zemí i U S A . Americký ministr obrany Rumsfeld na tiskové konferenci 22. ledna 2003 prohlásil, že názor Německa a Francie podle něj znamená jen názor „staré Evropy" a že vedle ní existuje Evropa nová, která podporuje americkou strategii v Iráku. „Nyní přemýšlíte o Evropě jako o Německu a Francii. Já ne. Myslím si, že to je stará Evropa. Pokud se dnes podíváte na celé evropské N A T O , jeho gravitační centrum se posouvá na východ. A tam je mnoho nových členů. A pokud si vezmete seznam všech členů N A T O a všech těch, kteří byli nedávno přizváni - C o to znamená? Dvacet šest? Zhruba tolik? - máte pravdu. Německo je problém, Francie je v Evropě.

Nejsou

problém...Ale vidíte veliké množství dalších

s Francií

a

Německem,

jsou

se

Spojenými

zemí státy."

(Department of Defense 22. 1. 2003) Tisková konference, kde Rumsfeld pronesl tyto věty, se uskutečnila jen krátce po přijetí německo-francouzské deklarace u příležitosti 40. výročí vzniku Elysejské smlouvy, která byla zeměmi nové Evropy chápána jako snaha obou zemí vystupovat jako mluvčí Evropy. Obavy z neogaullistického pokusu odcizit U S A od Evropy dále znásobilo připojení Ruska na summitu v St. Petersburgu 10. února 2003.

8.1. Dopis osmi Evropskou reakci na francouzsko-německou snahu hovořit z a celou Evropu reflektoval tzv. dopis osmi (The Letter of Eight). Dokument

podepsaný

představiteli osmi evropských států (jednalo se bez výjimky o členské země NATO) na podporu U S A v postupu proti režimu Saddáma Husajna otiskl 30. ledna

deník Wall Street Journal

a simultánně řada dalších deníků. Jeho

signatáři byli předsedové vlád Dánska, Itálie, Maďarska, Polska, Portugalska, Španělska a Velká Británie, z a Českou republiku přiložil svůj podpis prezident Havel (stalo se tak jen několik dnů před odchodem z prezidentské funkce).

56

V otevřeném dopise obvinili Saddáma Husajna, že pokračuje ve vývoji zbraní hromadného ničení a tímto porušuje rezoluce Rady bezpečnosti O S N . Celým textem prolíná výzva k transatlantické jednotě a nutnosti sdílet společné

Autorem textu byl španělský premiér José Maria Aznar ve spolupráci s britským předsedou vlády Tonym Blairem. 37

hodnoty, jako je demokracie, úcta k lidským právům, osobní svobodě a vláde práva, které jsou v současné době ohrožovány mezinárodním terorismem a také iráckým režimem kvůli jeho údajnému vlastnictví zbraní hromadného ničení. „Transatlantická vazba se nesmí stát obětí přetrvávajících snah současného iráckého režimu ohrožovat světovou bezpečnost (...) V dnešní světě je více než kdy jindy v našem životním zájmu, abychom zachovali tuto jednotu a soudržnost." (Letter of Eight 3 0 . 1 . 2003) Klíčová teze dopisu zní: „Kombinace zbraní hromadného ničení a terorismu je hrozba s nevypočitatelnými následky (...)

Rezoluce (Rady

bezpečnosti O S N ) č. 1441 je poslední šancí Saddáma Husajna na odzbrojení mírovými prostředky. Možnost vyhnout se větší konfrontaci záleží jen na něm." (Letter of Eight 30. 1. 2003) Jinými slovy, pokud irácký diktátor nesplní podmínky mezinárodního společenství vyjádřené v rezoluci Rady bezpečnosti O S N č. 1441, vojenský útok je jedinou možnou reakci. Představitelé osmi evropských zemí tak dali jasně najevo, že mají-li volit mezi pomocí Spojeným státům nebo pasivitou vůči iráckému režimu, zvolí raději alternativu vstupu do války po boku Američanů. Vedle konkrétní výzvy k razantnímu postupu vůči Iráku měl dopis vyjádřit solidaritu signatářů s U S A a vzkázat Francii a Německu, aby se v různých mezinárodních otázkách nesnažily vystupovat jako mluvčí Evropy. Publicista Tomáš Němeček z Respektu význam dopisu komentoval slovy: „Dopis neznamená, že by snad existovala "nová" a "stará" Evropa, jak o tom mluví americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Pro Británii, Španělsko, Portugalsko, Itálii, Dánsko, Česko, Polsko a Maďarsko neexistuje tak snadný společný jmenovatel. To jen promluvili státníci, jimž došla trpělivost s tím, jak často v poslední době zaznívalo, že Evropa dělá to či tamto, když správné by se místo "Evropa" mělo říkat Francie a Německo'." (Němeček 2003)

8. 2. Dopis deseti Po dopisu osmi následoval 5. února 2003 tzv. dopis deseti, přesněji řečeno Vilniuské prohlášeni. Jeho signatáři byli představitelé zemí tzv. Vilniuské desítky, která vznikla v roce 2000 s cílem vytvořit platformu pro spolupráci a výměnu informací mezi evropskými státy, jež spojoval společný zájem - vstup

38

do N A T O .

Vilniuské prohlášení tedy signovali reprezentanti deseti středo- a

východoevropských

států:

Albánie,

Bulharska,

Estonska,

Chorvatska,

Makedonie, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovinska a Slovenska. Jednalo se o sedm zemí, které představitelé N A T O na pražském summitu 2002 přizvali ke vstupu do Aliance a kteří se stali jejím členem v březnu 2004, a další tři potenciální kandidátské státy. Zástupci těchto zemí ve společném prohlášení, které bylo reakcí na prezentaci ministra zahraniční U S A C. Powella v Radě bezpečnosti O S N , přímo vyjádřili podporu Spojeným státům a přislíbili svou účast v koalici usilující o odzbrojení Saddáma Husajna. „Podporujeme snahu mezinárodního společenství pro úplné odzbrojení Iráku, jak stanovila rezoluce Rady bezpečnosti O S N č. 1441. V případě neuposlechnutí této rezoluce jsme připraveni přispět do mezinárodní koalice, abychom posílili její zabezpečení a odzbrojení Iráku." (Statement of the Vilnius Group 5. 2. 2003)

8. 3. Vliv dopisů na transatlantické vztahy Hlavním cílem třinácti postkomunistických zemí a pěti zemí E U , které oba dopisy

podepsaly,

bylo

vytvořit

protiváhu

vůči

„starému"

némecko-

francouzskému jádru. Pro Bushovu administrativu tyto dopisy představovaly indikátor široké podpory od řady evropských zemí pro případný vstup do války proti Iráku.

58

N a druhou stranu je však třeba dodat, že většina signatářských

zemí se oficiálně nezavázala participovat na potenciálních vojenských akcích proti Iráku. Je také nutné podotknout, že oficiální postoj vlád těchto států nekorespondoval s názorem občanů: průzkumy veřejného mínění ukázaly, že sedmdesát až osmdesát procent obyvatel těchto států výhradně nesouhlasilo s válkou jako

prostředkem

pro

odzbrojení

Iráku a

Saddáma

Husajna

nevnímalo jako bezprostřední hrozbu. Rozpory panovaly také v zemích, které se rozhodly přispět bojovými jednotkami, neboť i tam byla veřejnost výrazně proti válce bez mandátu Rady bezpečnosti O S N .

8 9

Oba dopisy zároveň vyvolaly názorové střety uvnitř Evropy. Členové Evropského parlamentu, jenž je blízký francouzsko-némecké 5 7

pozici,

po

Chorvatsko se k Vilniuské skupině připojilo v květnu 2001. Zakládající Vilniuská deklarace z 19. května 2000 je k dispozici na http://www.am.qov.lv/en/nato/4494/4496/. V souvislosti s uveřejněním dopisu osmi se vyrojily spekulace, že společné prohlášení osmi státníků si Američané objednali sami, aby zvýšili zdání, že USA mají ve věci války v Iráku širokou mezinárodní podporu. Srovnej s výzkumem veřejného mínění Transatlantic Trends 2004, k dispozici na http://www.transatlantictrends.org/doc/2004 enqlish key.pdf. 5 9

39

zveřejnění dopisů vyslovili nespokojenost s tím, že některé evropské země projevily svůj názor, aniž by ho konzultovaly s dalšími státy. Evropského

parlamentu

Pat C o x uvedl:

„Byl

Předseda

bych rád, kdyby

šéfové

evropských zemí věnovali více času hledání celoevropského konsensu, než aby na vlastní pěst podnikali nějaké diplomatické výlety." (Český rozhlas 31. 1. 2003) V únoru 2003 došlo také ke krizi v rámci NATO, kterou vyvolal nesouhlas

Francie,

Německa

a

Belgie

s rozmístěním

defenzivního

protiraketového systému Patriot na území Turecka. To se odvolávalo na článek 4 Severoatlantické smlouvy z obav, že v případě vojenského úderu proti Iráku Saddám Husajn provede odvetu právě vůči n ě m u .

60

Tři zmíněné

země tureckou žádost o pomoc zablokovaly, což výrazné zpochybnilo roli Aliance jako garanta bezpečnosti svých členů. Problém turecké žádosti o pomoc byl mimo jiné předmětem jednání mezi Chirakem a Blairem, kteří se shodli na potřebě vytvoření, resp. posílení evropské defenzivní politiky. Přesto s e schůzka v Bruselu neobešla bez incidentu, který se citelné dotkl budoucích členů E U : francouzský prezident na závěrečné tiskové konferenci 17. února ostře zkritizoval ty státy, které měly na případný útok proti Iráku opačný názor než Francie a Německo, a jeho výhrady směřovaly zejména ke středo- a východoevropským zemím, které se měly 1. května 2004 stát členy Evropské unie. Na otázku, co si myslí o jejich proamerickém postoji, Chirac odpověděl: „Co se týká kandidátských států, upřímně, myslím, že jednaly s jistou dávkou lehkomyslnosti. Protože vstupovat do Evropské unie předpokládá přece jen minimum úcty k jiným, nebo aspoň minimum souhry. Pokud u prvního složitého tématu vyjádří svůj názor nezávisle na shodě s celkem, do kterého chtějí vstoupit,

pak to

není

zodpovědné chování. V každém případě to není příliš vychované. Proto si myslím, že propásly dobrou příležitost mlčet." (Chirac 17. 2. 2001) Chirac také upozornil na to, že dopisy osmi a deseti mohou zkomplikovat ratifikační proces před vstupem kandidátských zemí do E U : „Moc dobře víme, že veřejné mínění (...) přijalo rozšíření s jistou zdrženlivostí(...) Proto tento krok může posílit, a to hlavně u zemí patnáctky, které budou ratifikovat referendem, pocit nepřátelství (...) tyto země nebyly příliš dobře vychované a neuvědomily si nebezpečí,

6 0

Článek 4 Severoatlantické smlouvy umožňuje každé členské zemi NATO, aby v případě pocitu vlastního ohrožení požádala o pomoc ostatní členské státy. 40

které obnášelo příliš rychlé zařazení se k americké pozici." (Chirac 17. 2. 2003) K Rumunsku a Bulharsku dodal, že „pokud chtěly snížit své šance vstoupit do Evropy, nemohly si najít lepší způsob." (Chirac 17.2.2003) Gordon a Shapiro francouzskou reakci komentovali slovy: „Jestliže dopis deseti Francouze a Němce podráždil, pak text Vilniuské desítky byl vnímán jako přímá provokace, zejména v Paříži." (Gordon, Shapiro 2004: 133) Ukázalo nejhlubšich

se,

krizí

že

transatlantické

v historii.

Výsledkem

vztahy těchto

prožívají rozporů

jednu byl

z

pokles

v ý z n a m u N A T O j a k o tradičního institucionálního j á d r a transatlantické jednoty a nástroje amerického vůdcovství v Evropě.

9. Válka v Iráku Válka v Iráku vyvolala nejvážnější roztržku v rámci Evropy z a dobu existence společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Řecko (predsednícky stát E U v první polovině roku 2003) se sice na mimořádném summitu v Bruselu pokusilo vytvořit dokument sjednocující postoje „staré" i „nové Evropy", který měl ukázat, že E U je na rozdíl od N A T O , rozpolceného kvůli Turecku, schopná jednotného

postupu vůči Iráku. Tyto snahy však byly pouze

deklaratorní a ve skutečnosti byla Evropa opravdu rozdělená: na jedné straně evropského kontinentu stála Francie a Německo, které žádaly, aby zbrojní inspektoři pokračovali v kontrolách, a byly připravené vetovat návrh Rady bezpečnosti O S N povolující invazi do Iráku. N a druhé straně vystupovaly země, které podepsaly dopis osmi a Vilniuské prohlášení a z nichž některé nabídly Spojeným státům konkrétní materiální pomoc, od vyslání jednotek přes povolení užívat vojenské základny po využívání vzdušného prostoru pro přelety. Dalším mezníkem v mezinárodní debatě o dalším postupu byl 5. únor 2003, kdy americký ministr zahraniční Powell prezentoval na půdě Rady bezpečnosti O S N argumenty pro vojenskou v intervenci v Iráku, vycházející z materiálů amerických tajných služeb. Powell obvinil Saddáma Husajna, že pokračuje v programu na výrobu jaderných zbraní a že nedodržuje podmínky příměří z roku 1991 i další rezoluce Rady bezpečnosti O S N .

6 1

15. února 2003

Kromě rezoluce OSN č. 1441 z 8. listopadu 2002, která vyzvala Irák k odzbrojení a varovala, že v případě nerespektování této výzvy bude režim Saddáma Husajna čelit „vážným důsledkům", se k Iráku vztahovaly následující rezoluce: rezoluce č. 678 z 29. 41

se uskutečnily v řadě hlavních měst po celém světě silné demonstrace, kterých se zúčastnilo přes deset milionů lidí. 24. února U S A a Velká Británie, jež již připravovaly svá vojska k vojenské akci, zveřejnily návrh rezoluce, která deklarovala, že Irák promeškal svou poslední šanci k odzbrojení a žádala, aby Rada bezpečnosti vydala další rezoluci, která by autorizovala použití síly. Tu však Francie, Rusko a Číny vetovaly s požadavkem, aby zbrojní inspektoři O S N dostali více času na kontroly v iráku. V závěru února již bylo zřejmé, že U S A a „koalice ochotných" k vojenské intervenci proti Iráku přistoupí i bez mandátu O S N a bez ohledu na názor ostatních zemí. 17. března 2003 vyslovil prezident Bush v projevu k národu ultimátum iráckému vůdci: „Saddám Husajn a jeho synové musí opustit Irák do čtyřiceti osmi hodin. Jejich odmítnutí bude mít z a následek vojenský konflikt." (White House 17. 3. 2003) Následující den však mluvčí Bílého domu Ari Fleicher oznámil: „I kdyby Saddám odešel, americké síly, koaliční síly stejně vstoupí do Iráku, doufejme

tentokrát

mírumilovně (...) Tak by Irák mohl být odzbrojen od prostředků hromadného ničení." (White House 18. 3. 2003) Válka

v Iráku byla zahájena

20. března

pod názvem

„Irácká

svoboda". Do bojových akcí se zapojily jednotky Spojených států, Velké Británie, Austrálie, Polska, Španělska a skupiny malých států ze střední a východní Evropy, Asie a Afriky. 9. dubna spojenecké jednotky vstoupily do Bagdádu a v polovině dubna již ovládaly celý Irák, načež se režim strany Baas vedený Saddámem Husajnem zhroutil.

62

Prezident Bush oficiálně vyhlásil

konec války 1. ledna z paluby letadlové lodi U S S Abraham Lincoln: „Hlavní bojové operace v Iráku skončily (...) Spojené státy a naši spojenci zvítězili. Nyní je naše koalice zavázána k zajištění bezpečnosti a rekonstrukci této země (...) Náš národ je bezpečnější (...) Tyran padl a Irák je svobodný." (White House 1. 5. 2003)

listopadu 1990, která reagovala na iráckou okupaci Kuvajtu a legalizovala spojeneckou akci „Pouštní bouře", jejímž cílem bylo obnovit mezinárodní mír a bezpečnost v oblasti Perského zálivu. Po ní následovala rezoluce č. 687 ze 3. dubna 1991, jež stanovila podmínky příměří, nařídila Iráku vzdát se všech zbraní hromadného ničení a raket s doletem delším než 150 km a legitimizovala práci inspektorů OSN v Iráku. Tuto rezoluci však irácké orgány zablokovaly, načež návrh prezidenta Clintona v Radě bezpečnosti OSN neprošel (veto Číny a Ruska). Spojené státy a Velká Británie přistoupily k bombardování Bagdádu v prosinci 1998. Americká administrativa se odvolávala na nesplnění těchto rezolucí, odpůrci zásahu však požadovali další rezoluci. Saddám Husajn byl nalezen a zatčen 13. prosince 2003. 42

9.1. Kritika války v Iráku Postup Bushovy administrativy kritizovali nejen někteří dosavadní spojenci USA, ale také řada představitelů amerického politického spektra, z nichž někteří považovali vojenský zásah z a začátek militaristické éry U S A . Poradce George Bushe st. během první války v Perském zálivu Brent Scowcroft již v srpnu 2002 varoval, že kampaň proti Iráku rozptýlí pozornost od boje proti terorismu a významné poškodí mezinárodní kooperaci v této oblasti. Členové demokratické strany Ivo H. Daalder a James Lindsay (bývalí členové Rady národní bezpečnosti Clintonovy administrativy)

označili válku v Iráku z a

„Bushovu revoluci" a z a arogantní ukázku americké unilaterálni síly. Kritikem války v Iráku a doktríny preempce byl také bývalý diplomat

OSN J.

Stoessinger: „Byla to dobrovolná, ne nutná válka. Já také věřím, že bylo správné, že Saddám Husajn odešel. Ale způsob, jakým toho bylo dosaženo, by měl sloužit jako varováni, ne jako inspirace."

(Stoessinger 2005: 306)

Stoessinger namitá, že vůči Iráku bylo možné použit strategii zadržování, a ne rovnou taktiku prvního úderu. „Preemptivní válka je možná „rychlá oprava", která poskytuje iluzi snadného vítězství. Zadržování si žádá trpělivost, odvahu a zase trpělivost. Ale nežádá si 'schůzku se smrtí' mladých mužů a žen na nějakém vzdáleném bojišti". (Stoessinger 2005: 306) Významným faktorem, který zintezivnil kritiku Bushova postupu, bylo zjištění, že argumenty o existenci jaderných zbraní a jejich raketových nosičů v Iráku byly nepravdivé. Tuto skutečnost přiznal 28. ledna 2004

před

Kongresem U S A David Kay, který od konce války sloužil jako šéf zbrojních inspektorů v Iráku: „Všichni jsme se zmýlili (...) a to je nejvíce znepokojující." (citováno dle Stoessinger 2005: 333) Tento fakt zásadně oslabil legitimitu amerického zásahu i podporu mezinárodního společenství a

veřejného

mínění. Mnohé kritiky absence důkazů o údajných prostředcích hromadného ničení upevnila v přesvědčení, že režim Saddáma Husajna nepředstavoval natolik bezprostřední hrozbu, proti které bylo nutné sáhnout k preemptivní akci, a že tedy válka proti Iráku splňovala spíše kritéria preventivního zásahu a mohla ji nahradit strategie zadržování. J e však třeba připomenout, že americká

administrativa

od argumentace založené

na existenci zbraní

hromadného ničení postupné upustila a nepodařilo se jí prokázat ani údajné vazby mezi Saddámem Husajnem a bin Ládinem. „Je ironií, že Irák se po válce stal magnetem pro bojovníky Al-Kájdy (...) Al-Kájda začala využívat

43

chaosu jako účelové strategie." (Stoessinger 2005: 292 - 293) Bushova vláda důraz při zdůvodňování svého postupu v Iráku přesunula na výčet pozitiv svržení Saddámova režimu - poukazovala zejména na porušování tamních lidských práv a také na to, že likvidace diktátorského režimu by mohla být impulzem pro demokratizaci dalších zemí Středního východu. Jak lze posun americké strategie od odvrácení hrozby z e strany „rogue states" k úsilí o změnu režimu interpretovat? Donnelly konstatuje, že Američané nahlížejí na válku jako „úspěšně zakončenou až tehdy, když jsou darebné státy nahrazeny stabilními,

založenými

Demokratický

na

prezidentský

americkém kandidát

modelu."

John

Kerry

(Donnelly byl

2005:

5)

přesvědčen,

že

Američané by měli usilovat o stabilitu v Iráku, neměli by však Iráčanům vnucovat svá pravidla a ideály. „Cílem je stabilní Irák a nezáleží na tom, z d a bude plnou demokracií nebo ne." (citováno dle Donnelly 2005: 2) Proti procesu irácké demokratizace se stavěl také výše zmíněný Scowcroft, jenž varoval, že volby v Iráku konané v lednu 2005 se mohou stát předzvěstí začínající občanské války a že „místo toho, aby byly slibným bodem obratu, mají velký potenciál konflikt prohloubit." (citováno dle Donnelly 2005: 2) Významných zdrojem kritiky se stala rovněž špatná bezpečnostní situace v zemi, která zavládla po svržení Saddámova režimu. Mnozí oponenti války poukazovali na skutečnost, že americká vláda podcenila následný vývoj a nepřipravila podrobnou strategii pro stabilizaci Iráku. „Američané se velmi dobře připravili na vedení války, ale špatně na zajištění míru (...) Bagdadská populace brzy zjistila, že Saddám byl nahrazen mocenským vakueem." (Stoessinger 2005: 286) Američané sice požádali o mezinárodní pomoc, na kterou zareagovalo Polsko a Španělsko rozmístěním vojáků v Iráku, Francie, Kanada a Německo však svou asistenci podmiňovaly mandátem O S N . Mnozí Američané poukazovali na narůstající počet obětí z řad amerických vojáků, jejichž počet překročil počet mrtvých z vlastních vojenských akcí.

10. „Stará E v r o p a " v e r s u s „nová Evropa" 10.1. Kontroverzní pojem „nová Evropa" Jak již bylo řečeno, rozpory na obou stranách Atlantiku kvůli Iráku není možné zjednodušovat pouze na spor Amerika versus Evropa. O tom svědčí již zmíněné kontroverzní Rumsfeldovo rozdělení Evropy na „starou" a „novou"

44

v reakci na nejednotný

postoj evropských států vůči režimu

Saddáma

Husajna. Jak lze termín „nová Evropa", použitý americkým ministrem obrany, interpretovat?

Podle

názoru

některých

se

jednalo

pouze

o

široce

medializovaný pojem, jehož dopad na vzájemné mezistátní vztahy výrazně převýšil Rumsfeldův záměr. Jinými slovy, v tomto pojetí se jednalo spíše o ad hoc reakci na dotaz novináře, nikoli o promyšlenou koncepci, a jejím cílem mohlo být pouze vyprovokovat Francii a Německo. „Pokud by Rumsfeld schválně hledal způsob, jak

současně naštvat vedení dvou

největších

evropských zemí, odkrýt jejich nejhlubší národní nejistoty a p od rýt celý politický projekt Evropské unie, který se dlouho vyvíjel podél „francouzskoněmecké osy," nemohl nalézt lepší způsob." (Applebaum 2003) Tomuto vysvětlení by odpovídalo Rumsfeldovo pozdější vysvětlení na každoroční konferenci o bezpečnosti v Mnichově v únoru 2005, kdy své prohlášení o rozdělení Evropy korigoval. Jinými, zejména francouzskými a německými představiteli, byl pojem „nová Evropa" jako termín označující proamerické státy vnímán jako důkaz Rumsfeldovy

arogance

a

přesvědčení

o

americké

nadřazenosti.

Akceptovatelná je i interpretace mediálně populárního výroku jako potvrzení toho, co si politikové a diplomaté v té době zřetelné uvědomovali - že na obou stranách Atlantiku panují hluboké rozpory. „(Rumsfeld - pozn. autorky) měl pravdu víc, než si myslel. Přestože to všichni zainteresovaní hlasitě odmítají, Evropa se skutečně začíná dělit - pomalu, ale znatelně - na dva velmi odlišné tábory." (Applebaum 2003) Je zcela bez diskuse, že tento silně emotivní termín významně ovlivnil atmosféru mezinárodního prostředí a v Evropě vyvolal prudké reakce. Zatímco Francie a Německo netajily rozčarování z Rumsfeldovy terminologie, země nové Evropy se cítily tímto označením polichoceny a jejich sebevědomí v mezinárodních vztazích stouplo. Tuto skutečnost lze vysvětlit mimo jiné následovně: „Termín „nová Evropa" evokuje ve svém adjektivu cosi, co bychom mohli popsat jako budoucí perspektivu, atmosféru pozitivního vývoje či příznivou variantu světového řádu." (Dančák 2004: 15) Stěžejní

význam

Rumsfeldova vyjádření

melo

i jeho

časové

zakotvení: objevilo v době, kdy se irácká krize začala prudce vyostřovat a Američané

spolu

s Brity

vyjádřili

odhodlání

45

zahájit

vojenskou

operaci

v horizontu několika týdnů. S možným použitím vojenské síly se ztotožnily rovněž státy nové Evropy, tedy ty země, jejichž představitelé podepsali dopis osmi a Vilniuské prohlášení. V následujícím textu však budu používat užší vymezení nové Evropy: pro účel diplomové práce ji definuji jako skupinu postkomunistických států střední Evropy, jež tvoří Visegrádskou čtyřku, tedy Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko.

10. 2. Komplikované postavení zemí Visegrádské s k u p i n y Visegrádská skupina je neformálním společenstvím čtyř středoevropských států.

63

Původně se jednalo o Visegrádskou trojku, která vznikla 15. února

1991 v maďarském Visegrádu, kde československý prezident Václav Havel, polský prezident Lech Walesa a maďarský premiér József Antall podepsali deklaraci o vzájemné spolupráci (Deklarace o spolupráci České a Slovenské Federatívni Republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace). Hlavní motivací tří nově formovaných středoevropských demokracií byla jednak realizace společných zahraničně-politických cílů, jimiž byla zejména integrace do euroatlantických struktur, a jednak spolupráce při zlepšení jejich vnitřní situace. Klíčovým argumentem pro vznik Visegrádské trojky bylo přesvědčeni, že tyto státy vytvořením společné platformy získají výhodnější vyjednávači potenciál, než by měly jako jednotlivé země. Pro podporu jejich vzájemné spolupráce v ekonomické oblasti byla v roce 1992 založena Středoevropská dohoda o volném obchodu ( C E F T A -

Central

Európe Free Trade Agreement). V letech 1991 až 1992 zastávala Visegrádská trojka významnou roli v komunikaci s N A T O a Evropskými společenstvími, postupně však v účastnických státech převládl názor, který prosazoval individuální snahy o vstup do těchto organizací. Komunikace ve vztahu k vnějším institucím následné znatelně oslábla.

64

Podrobnosti o Visegrádské skupině jsou dispozici na http://www.visearadQroup.org. Je nutné připomenout, že země Visegrádské skupiny nesdílejí společnou institucionální strukturu, výjimkou je Mezinárodní visegrádský fond (IVF), založený v roce 2000. Bližší informace o Mezinárodním visegrádském fondu je možné nalézt na http://www.viseqradfund.org. Vliv na oslabení společné komunikace a ochlazení vzájemných vztahů mělo mimo jiné rozdělení Československa, které mělo negativní dopad zejména na Slovensko vedené premiérem Vladimírem Mečiarem. Slovensko jako jediné z Visegrádské skupiny nebylo přizváno ke vstupu do NATO v první vlně v roce 1999, a to hlavně z vnitropolitických důvodů. 6 4

46

Důležitou událostí v tomto období bylo zapojení kandidátských zemí do programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace - PfP). Jedná se o program pro nečlenské země, jež Aliance představila na svém summitu v Bruselu 10.-11. ledna 1994. Program Partnerství pro mír vznikl jako platforma pro dialog mezi nečlenskými zeměmi a N A T O a z a cíl si vytkl posílení spolupráce v oblasti obrany, snížení stability.

65

rizika konfliktů a zabezpečení

Bezprostředně poté (11.-12. ledna 1994) se uskutečnilo setkání

mezi představiteli Visegrádské skupiny a americkým prezidentem Clintonem v Praze. Clinton zde prohlásil, že „již není otázkou, zda N A T O přijme nové členy, ale kdy a jak", a sdělil: „Společně můžeme umístit střední a východní Evropu do srdce nové Evropy, integrované, demokratické,

prosperující,

bezpečné a svobodné Evropy. To je můj závazek." (Clinton 21. 1. 1 9 9 4 )

66

Další významný mezník pro země Visegrádské čtyřky představoval rok 1998, kdy v důsledku personálních změn ve vládách účastnických států získala vzájemná komunikace a kooperace novou dynamiku. Konkrétním výsledkem bylo ujednání vstupu Polska, Maďarska a ČR do N A T O v roce 1999 (Slovensko bylo přijato až v dalším kole v březnu 2004). 1. května 2004 se pak všechny země Visegrádské skupiny staly členem Evropské unie. Tyto

státy

se

v mezinárodním

prostředí

mohou

dostat

do

komplikované situace, když jsou nuceny coby členové Evropské unie a současně

Severoatlantické

aliance

v případě

určitých

mezinárodních

problémů činit volbu, zda mají podpořit Evropu, nebo Spojené státy. Takto jednoznačné rozhodnutí musely poprvé učinit v době irácké krize, do té doby výraznější konflikt mezi „starými" a „novými" zeměmi ohledně mezinárodních otázek neexistoval. Země Visegrádské skupiny daly prostřednictvím dopisů osmi a deseti jasně najevo, že podporují odhodlání U S A vojensky zasáhnout v Iráku, a vyjádřily tak loajalitu vůči Bushově administrativě navzdory opačnému 6 5

Program Partnerství pro mir umožňuje nečlenským státům participovat na operacích Aliance a kandidátským zemím napomáhá splňovat kritéria pro vstup do NATO. PfP zahrnuje dvouletý Individuální program partnerství (Individual Partnership Programme - IPP) a Plánovací a hodnotící proces (Planning and Review Process). Od roku 1994 se členem PfP stalo třicet států, z nichž deset je již součástí Aliance. Podrobnosti o PfP jsou k dispozici na http://www.nato.int/issues/pfp/index.html. Značný vliv na strategii rozšiřování, kterou propagoval Clinton spolu s tehdejší ministryni zahraničních věcí českého původu Madeleine Albrightovou, měl Ronald D. Asmus. Tento prezidentův spolupracovník napsal v roce 1993 spolu s dalšími dvěmi analytiky z RAN D Corporation Richardem L. Kuglerem a F. Stephenem Larrabeem významný článek s názvem „Building a New NATO", který byl publikován ve Foreign Affairs, Vol. 72, No. 4, s. 28-40. Srovnej La ke 1993. Problematikou východního rozšířeni se zabýval také Goldgeier 1999. 6 6

47

stanovisku stávajících členů patnáctky, zejména Francie a Německa. Šedivý a Zaborowski v tomto kontextu hovoří o vzniku nové vnitroevropské konfliktní linie mezi europeanisty a antlanticisty (Šedivý, Zaborowski 2005: 17)

10. 3. Zdroje středoevropského atlanticismu Kde se nacházejí kořeny atlanticismu a proamerikanismu postkomunistických států? Jaká

motivace vedla země

„nové" Evropy, že se v souvislosti

s mezinárodní krizí v Iráku postavily na stranu Spojených států? Konkrétní zdroje středoevropského atlanticismu či proamerikanismu je

možné

nejlépe

přiblížit

na příkladu

nejvěrnějšiho

spojence U S A z

Visegrádské skupiny - Polska. Olaf Osica říká, že polský atlanticismus je „produktem traumatizující národní historie." (Osica 2005: 116) Řečeno jinými slovy, historická

zkušenost

Polska

měla

podíl

na vytvoření

specifické

strategické kultury, která se zakládá na syndromu oběti opakovaně zrazované svými evropskými sousedy a partnery, a zásadně ovlivnila percepci Spojených států jako klíčového garanta polské bezpečnosti. Kořeny americko-polských vztahů sahají až do závěru 18. století: polská ústava, přijatá roku 1791 jako vůbec druhá na světě, byla silně ovlivněna nejen myšlenkami evropského osvícenství a francouzské revoluce, ale do značné míry i idejemi z amerického kontinentu, které do země importovali Poláci, jež se účastnili války z a nezávislost. V závěru 19. století se vzedmula silná vlna emigrace Poláků do U S A a z a první světové války zde již existovala silná polská komunita, která měla podíl na tom, že prezident Wilson začlenil znovuobnovení polského státu mezi svých Čtrnáct bodů, představujících americké cíle po válce. Jednání a role prezidenta F. D. Roosevelta během druhé světové války a zejména na jaltské konferenci sice byly vnímány jako zrada polského národa, avšak následná

politika

zadržování

komunismu

za

studené

války

přispěla

k znovuobnovení obrazu U S A jako země, která je hlavním propagátorem demokratických hodnot.

67

Americký tlak v 80. letech na polské komunistické

představitele, aby zaujali mírnější postoj k disidentům, měl podíl na vzestupu hnuti Solidarita, a pozitivní percepce Spojených států poté vyvrcholila vlivem událostí z roku 1989.

88

Významnou roli v tomto kontextu sehrálo Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Pro Poláky měly velký význam dvě události iniciované USA. Ocenili jednak jejich vliv na uspořádání polských západních hranic v rámci procesu německého 6 8

48

Není

proto

překvapivé,

že

leitmotivem

postbipolární

polské

zahraniční a bezpečnostní politiky se stal atlanticismus a snaha o zachování americké vojenské a politické přítomnosti v Evropě pod hlavičkou NATO, jež měla Polsku garantovat ochranu před novými případnými hrozbami. Z a ty bylo považováno například znovusjednocení Německa nebo potenciální oživení expanzionistických tendencí Ruska. To se odrazilo ve skutečnosti, že když v roce 1990 vypukla krize v Perském zálivu, Polsko aktivně participovalo po boku U S A (vysláním mise speciálních agentů, dvou lodí a lékařské jednotky) a následně bylo Washingtonem pověřeno, aby v Bagdádu zastupovalo zájmy U S A . Již v roce 1992 Polsko oficiálně vyslovilo přání stát se členem N A T O se slibem, že bude spolehlivým partnerem z a všech okolností, a v souladu s tímto závazkem se zúčastnilo amerického zásahu na Haiti a později na misích N A T O v Bosně, Albánii a Kosovu. Poté, co Saddám Husajn v roce 1998 vyhostil zbrojní inspektory z Iráku a U S A zvažovaly vojenskou intervenci, Polsko deklarovalo připravenost vyslat do oblasti chemickou jednotku. C o se týká všech zemí Visegrádské skupiny, v jejich pohledu na transatlantické vztahy a vnímání Spojených států jako bezpečnostního osvobození

od

nejvýznamnějšího

spojence hrála klíčovou úlohu americká sovětské

moci

a

během

následné

role při jejich

demokratizace.

69

Postkomunistické země v průběhu 90. let 20. století dospěly k přesvědčení, že Spojené státy a N A T O představují jediného garanta jejich bezpečnosti, kterého nejsou žádné jiné instituce a organizace schopny nahradit. Tento argument zřetelně vyplynul na povrch během diskuse týkající se vytvoření Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP), kterou Evropská unie začala iniciovat ve druhé polovině 90. let jako doplněk k N A T O . Kandidátské země byly na summitu v portugalské Feiře v roce 2000 přizvány k participaci na politických a vojenských orgánech E B O P a dostaly nabídku zapojit se do vytváření Evropských sil rychlé reakce a účastnit se operací E B O P . Tyto státy však na Konventu během jednání o E B O P vyjádřily nesouhlas s potenciálním oslabením transatlantické vazby a z a svou prioritu vyhlásily

kooperaci

s Aliancí s argumentem, že N A T O podle nich nadále zůstává a musí zůstat

znovusjednocení a jednak významnou redukci polských zahraničních dluhů z období komunismu. Pohled Spojených států na postavení a vývoj středoevropských zemí mezi lety 1989 až 1999 nabízí Gábelová 2004. 6 9

49

primárním garantem bezpečnosti a že E B O P má jeho funkci pouze doplňovat, nikoli plně nahrazovat. Zásadní význam pro percepci bezpečnostní situace a role U S A měly teroristické útoky z 11. září 2001. V odpovědi na atentáty N A T O poprvé ve své historii aktivovalo článek 5 Washingtonské smlouvy, který zaručuje kolektivní bezpečnostní garance pro všechny členy Aliance. Značné pochybnosti o spolehlivosti a funkčnosti N A T O však vyvolal rozpor ohledně turecké žádosti o pomoc podle článku 4 Washingtonské smlouvy z února 2003, která byla Francií, Německem a Belgií zamítnuta. Představitelé středoevropských zemí v tomto složitém období dospěli k přesvědčení, že je nutné posílit bilaterální vztahy se Spojenými státy, které by mohly vykompenzovat případné oslabení bezpečnostních záruk pod hlavičkou N A T O . Na této skutečnosti nic nezměnila skutečnost, že státy Visegrádské skupiny usilovaly o členství v Evropské unii, neboť tato organizace jimi nebyla považována z a možnou alternativu pro bezpečnostní garance, jaké mohly nabídnout právě U S A . Jeden z výrazných proatlantických postojů zastává například česká poslankyně

Evropského

parlamentu Jana Hybášková, která konstatuje, že výše uvedené argumenty vedly Českou republiku (a další středoevropské země)

k rozhodnutí

o

„geopolitickém ukotvení naší země v transatlantických vztazích - bilaterálně navázaných na Spojené státy, multilaterálně zakotvených v N A T O " a určily „transatlanticismus jako východisko naší orientace v E U . " (Hybášková 2005) Během událostí v letech 2001-2003, které vyvrcholily válkou v Iráku, se země Visegrádské skupiny postavily na stranu Ameriky a jí vedené koalice. Jako

nejoddanéjší

Severoatlantické

spojenec

aliance

U S A a jeden

vystupovalo

z nejdůslednějších

právě

Polsko,

které

obhájců

neskrývalo

odměřený postoj vůči E B O P s argumentem, že její politický a vojenský vývoj nesmí

zpochybňovat

americkou

přítomnost

a

roli

na

kontinentu.

70

O

nadstandardních vztazích mezi Polskem a U S A svědčí například vstřícné stanovisko k (Národní) protiraketové obraně - Polsko projevilo zájem rozmístit na svém území prvky tohoto systému a nabídlo, že se na projektu bude finančně podílet. 7 0

Významným bodem v diskusi o orientaci polské zahraniční politiky byl tendr na nákup bojových letounů, který skončil vítězstvím amerických F-16 v konkurenci francouzských Mirage a švédských Gripenů. Rozhodnutí získat stíhačky od Američanů bylo napadáno zejména Francouzi, kteří kritizovali Polsko za to, že upřednostnilo neevropskou společnost. Více k tomuto problému například Onyszkiewicz 2003: 72-73 nebo Rochowicz 2003. 50

J e tedy zřejmé, že historické zkušenosti jsou významným faktorem, který

se

podílel

středoevropských

na

definici

atlanticistní

států. V tomto kontextu

a

Kagan

proamerické

orientace

argumentuje:

„Národy

východní a střední Evropy mají navíc zcela jinou historickou zkušenost než jejich západoevropští sousedé. Historicky dané obavy z ruské nadvlády je vedou k tomu, že jejich pohled na hobbesovskou realitu se blíží pohledu americkému." (Kagan 2003:22) Vysvětlení, proč se středoevropské státy přiklánějí v různých mezinárodních otázkách na stranu U S A , nabízí také Matthew

Rhodes,

jenž

rozlišuje

tři

různé

motivy:

přesvědčení

postkomunistických zemí, že zisky z e spojenectví s U S A převáží možné ztráty vyplývající z tohoto partnerství, dále snahu vytvořit protiváhu vůči jiným názorovým proudům v Evropě, zejména „německo-francouzskému monstru"

71

a z a třetí možnost překonat rozdíly mezi nimi a dalšími partnery s cílem zajistit životaschopnost jejich členství v N A T O .

72

Další zdůvodnění proamerického postoje postkomunistických zemí během irácké krize je možné nalézt také v ekonomické dimenzi vzájemných vztahů: jejich ochotu participovat

na vojenských

operacích v Iráku lze

částečně vysvětlit snahou získat privilegovaný přístup ke kontraktům pro poválečnou rekonstrukci země, o nichž rozhoduje Pentagon. Pravdou je, že země participující na vojenské akci v Iráku skutečně byly zvýhodněny před těmi, které s válkou nesouhlasily - Francii, Německu, Rusku a Kanadě bylo na základě amerického rozhodnutní znemožnělo, aby soutěžily o zakázky pro rekonstrukci Iráku v celkové hodnotě 18, 6 bilionů dolarů, a na jeho obnově se mohly podílet jen jako subdodavatelé, což U S A zdůvodňovaly „základními bezpečnostními

zájmy."

Ekonomický

faktor

však

pro

orientaci

středoevropských zemí nebyl tolik určující, jako faktor ideologický -

díky

vlastní zkušenosti jsou postkomunistické státy obecně ochotnější zasáhnout proti

totalitnímu

režimu,

než

země

západoevropské,

které

podobnou

zkušenost postrádají.

Označení "francouzsko-německé monstrum" použil The Economist dne 25. října 2003 ve článku The Franco-German Monster. Rhodesovu argumentaci nabízí Šedivý, Zaborowski 2005: 20. Podle Rhodese dále sehrál důležitou roli vděk středoevropských zemí za úlohu USA a prezidenta Wilsona v roce 1918 při vytvoření samostatných států a také jejich negativní zkušenost se západní politikou appeasementu a pacifismu. Pozitivně je vnímán také Reaganův přínos pro porážku SSSR a Clintonovo úsilí o východní rozšíření NATO. 7 2

51

11. Vztahy středoevropských zemí a Spojených států na příkladu irácké krize Irácký konflikt měl významný dopad na fungování mezinárodního systému i na vzájemné vztahy v rámci N A T O . V současné době lze říci, že v mnohých ohledech překonal dosavadní vážné neshody v transatlantických vztazích (např. Suezskou krizi, vystoupení Francie z vojenských struktur N A T O apod.), ovšem pro objektivní posouzení závažnosti této roztržky je nutný větší časový odstup. Zcela jasně však tato krize ukázala, že evropská jednota v zahraniční a bezpečnostní politice je v určitých případech pouze deklaratorní a že se představy a ambice evropských států mohou v různých otázkách rozcházet. Při hledání odpovědi na otázku, jaké by mělo být řešení ve vztahu k režimu Saddáma Husajna, se střetly dvě alternativní strategie: na jedné straně Spojené státy podporované Velkou Británií obhajovaly vojenský zásah, jehož finálním cílem mělo být svržení iráckého diktátora. Na druhé straně stála skupina států v čele s Francií a Německem, které preferovaly aplikaci mezinárodního nátlaku skrze diplomatické vyjednávání v Radě bezpečnosti O S N a prostřednictvím zbrojních inspektorů. Napětí ve vzájemných vztazích obou názorových bloků stoupalo úměrně s eskalací irácké krize a postupně byly do tohoto mezinárodního problému vtaženy i další státy, které radikální polarizace mínění nejdůležitějších mocností Severoatlantické aliance poprvé od konce studené války donutila, aby se přiklonily na stranu jedné či druhé názorové skupiny. Irácká krize proto měla zásadní vliv na formulaci bezpečnostní a zahraniční politiky středoevropských zemí a ovlivnila jejich pozice vůči určitým mezinárodním otázkám. Jejich jednání během irácké krize naznačilo, zda tyto státy budou jako noví členové E U volit politiku pasivního následování hlavních hráčů E U , nebo se rozhodnou pro aktivnější roli na mezinárodní scéně jako 73

politicky, geograficky i populačně příliš nevýznamní , ale svými spojenci respektovaní a uznávaní aktéři. Jednání a aktivity zemí střední Evropy v období irácké krize mělo několik

společných jmenovatelů:

Česká

Slovensko zaujaly v tomto mezinárodním

republika, Maďarsko, konfliktu výrazně

Polsko

i

proamerický

postoj, jehož důkazem byl podpis dopisu osmi a Vilniuské deklarace jejich politickými představiteli (v případě ČR je toto tvrzení spornější vzhledem 7 3

Polsko, které je považováno za regionální mocnost, je v těchto kritériích výjimkou. 52

k tomu, že dopis osmi podepsal odcházející prezident Havel; tento krok byl mnohými

považován

z a jeho

soukromý

názor,

který

nekorespondoval

s postojem dalších ústavních činitelů). Pro všechny tyto země byly rovněž typické názorové diskrepance na domácí politické scéně. Strany vládnoucích koalic zřetelně podporovaly americký postup, zatímco opoziční formace ho ostře kritizovaly. Výjimkou byla Česká republika, kde opoziční O D S kritizovala vládní rozhodnutí o neúčasti na vojenských operacích. Společným rysem byl rovněž nesoulad mezi oficiální vládní politikou a názorem občanů, který dokládají výsledky průzkumů veřejného mínění. Jejich odpor vůči U S A a válce v Iráku byl však stále nesrovnatelně nižší, než třeba ve Francii nebo Německu. Pokud

bychom

měli

porovnat

příspěvek

jednotlivých

zemí

do

protiirácké koalice a seřadit je podle míry podpory americké strategii, na protichůdných pólech bychom nalezli Polsko a Maďarsko. Zatímco Polsko se stalo výrazným členem koalice, když přispělo třetím největším kontingentem, Maďarsko se nejviditelněji potýkalo s dilematem, zda má podpořit Spojené státy, nebo své tradiční partnery - Francii a Německo, a jeho materiální podpora byla v porovnání s dalšími středoevropskými zeměmi nejslabší.

11.1. Postoj České republiky k irácké krizi Vladimír Handl a Otto Piek o české politice říkají, že „byla často nejednotná při přijímání

významných

vojensko-politických

rozhodnutí^...)".

(Handl,

Piek

2005a: 15) Tato váhavost se projevila také během irácké krize, kdy se političtí představitelé

nedokázali

shodnout

na

tom, jak

má

ČR

reagovat

na

navrhovanou vojenskou intervenci a do jaké míry má participovat na „koalici ochotných" vedené U S A . Rozpory byly zřetelné nejen mezi jednotlivými stranami politického spektra, ale také v rámci nejsilnější strany vládní koalice sociální demokracie. Vláda nakonec rozhodla, že ČR se vojenské operace Irácká

svoboda

nezúčastní,

demokratická strana.

74

což

ostře

kritizovala

opoziční

Občanská

Český postoj, který reflektoval hlubší neshody a

nejistotu ohledně základní orientace zahraniční a bezpečnostní politiky, byl proto kritiky hodnocen jako nejasný.

75

Někteří ho dokonce vnímali „jako pokus

7 4

Názor ODS kontrastoval se stanoviskem jejího bývalého předsedy a následně prezidenta ČR Václava Klause, který se postavil proti vojenské akci v Iráku. Formování pozice České republiky vůči iráckému problému analyzují Král, Pachta, 2004. 53

vědomě aplikovat dvě různé strategie pro řešení irácké krize -

strategii

podporovanou U S A a jejich spojenci na jedné straně a strategii navrženou Francií a Německem na straně druhé." (Gabal 2003: 56) Již v březnu 2002 ČR naplnila své spojenecké závazky, když v rámci operace Trvalá svoboda vyslala do Kuvajtu protichemickou jednotku o 250 76

vojácích. V reakci na americkou žádost z ledna 2003 byla jednotka rozšířena do praporu o čtyř stech vojácích a jeho teritoriální a operační rozsah byl Parlamentem ČR rozšířen do Izraele a Íránu. Případný vstup do Iráku byl podmíněn souhlasem R B O S N nebo použitím zbraní hromadného ničení proti civilistům či koaličním silám působícím v Iráku, avšak ohledně rozmístění bojových jednotek se vládě nepodařilo dosáhnout konsensu.

77

V reakci na prezentaci C. Powella v R B O S N 5. února 2002 vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR znepokojení nad skutečností, že Saddám Husajn nedostatečně kooperuje při plnění uložených závazků, a zdůraznilo roli O S N při řešení problému. „V takové situaci je z pohledu ČR nutné, aby R B O S N našla shodu v tom, jak zajistit plnění svých příslušných rezolucí. ČR proto vítá, že U S A nadále prosazují multilaterální přístup." (MZV ČR 5. 2. 2003) Zároveň ujistilo, že „mírové řešení iráckého problému je

trvalou

preferencí ČR, závisí však na dalším postoji současného iráckého režimu, jehož poslední šancí bylo plně naplnit požadavky rezoluce R B O S N č. 1441. Pokud R B O S N jakýmkoliv způsobem potvrdí porušování iráckých závazků, bude ČR připravena převzít svůj díl odpovědnosti z a udržování globálního míru a bezpečnosti." (MZV 5. 2. 2003) V únoru 2003 ČR rovněž podpořila tureckou žádost o pomoc a ochranu v rámci článku 4 Severoatlantické smlouvy (na bilaterální bázi nabídla Ankaře své protichemické experty) a rovněž se vyslovila pro zvýšení vojenského nátlaku na Bagdád.

78

V březnu

2003, krátce před vydáním amerického ultimáta vůči Iráku, byla jednotka

7 6

Jednotka podléhala velení Central Command (CENTCOM) a byla schopná rozmístění ve dvaceti čtyřech zemích ve své sféře působnosti. Vládní rozhodnutí bylo ovlivněno zejména vzrůstajícími náklady na provoz protichemického praporu. V důsledku toho se ČR rozhodla snížit počet vojáků na Balkáně i omezit rozsah operací české polní nemocnice v Afghánistánu. V únoru 2003 ČR rovněž odsouhlasila žádost SR umístit 75 slovenských vojáků pod svou protichemickou jednotku v Kuvajtu. 7 7

7 8

54

umístěna v centru Kuvajt City, aby zajišťovala jeho bezpečnost a prováděla systematické inspekce iráckých zbraní a munice na kuvajtském území.

79

Den před zahájením války proti Iráku, 19. března 2003, vydala česká vláda

prohlášení,

podle

nějž

„vždy

upřednostňuje

mírové

řešení

mezinárodních konfliktů a použití síly považuje z a krajní možnost. Vláda ČR chápe

koaliční

operaci jako

poslední

prostředek

vedoucí

k

naplnění

příslušných rezolucí R B O S N , avšak lituje, že se nepodařilo pro tento krok získat nový mandát O S N . " Dále avizovala, že j e připravena poskytnout Iráku humanitární pomoc a podílet se na následné obnově v zájmu zlepšení životních

a ekonomických

podmínek

iráckého

lidu a s

cílem

obnovit

bezpečnost a stabilitu regionu." (Úřad vlády ČR 19. 3. 2003) 6. května byla mise protichemické jednotky ukončena a do operace v Basře se zapojila vojenská polní nemocnice. V následné fázi pak ČR zaujala významnou roli v procesu stabilizace, rekonstrukce a transformace Iráku. Její přínos spočíval jednak ve finanční a materiální pomoci, jednak v poskytnuti zkušeností a know-how z přechodu k demokracii.

80

vlastních

ČR se rovněž zúčastnila

dvou úvodních konferencí z a účasti států koalice „ochotných" a irácké opozice, jejíchž cílem bylo zahájit proces formace první postsaddámovské vlády v Iráku. V počáteční fázi irácké krize korespondoval vládní postoj s názorem většiny občanů. Postupně se však veřejné mínění začalo od souhlasu s vojenskou intervencí odklánět, přesto v ČR na rozdíl od jiných států neproběhly

masové

demonstrace

z mezinárodních závazků.

81

s cílem

donutit

vládu

stáhnout

se

J e však třeba poznamenat, že veřejné mínění se

formovalo vprostřed! názorové fragmentace a nedostatku konsensu na 7 9

Od poloviny dubna Parlament ČR mandát jednotky rozšířil - čeští vojáci získali povolení provádět humanitární operace na iráckém území v rámci britské formace, jež se starala o zásobování Basry pohonnými látkami a vodou. Podrobnosti o české pomoci při poválečné obnově Iráku a konkrétních projektech viz webové stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR (www.mzv.czi V prosinci 2001 vyjádřilo souhlas s bojem proti terorismu 70 procent české populace a většina obyvatel byla ochotná podpořit přímou či nepřímou účast ČR v antiteroristické kampani. Již tehdy ale byla veřejnost zdrženlivá vůči možnému útoku proti jiné zemi, přestože by se prokázala její vazba s teroristy - dle názoru veřejného mínění vojenská síla měla být použita až jako poslední možnost poté, co politické a diplomatické nástroje selžou, nebo až v reakci na přímý vojenský nebo teroristický útok. Co se týká postupu vůči režimu Saddáma Husajna, méně než polovina obyvatel akceptovala Irák jako potenciální vojenský cíl a podporu vojenské akce podmiňovala důkazy o existenci zbraní hromadného ničení. Na začátku operace v Iráku činila podpora české veřejnosti pouze 20 procent ve prospěch vojenské intervence. Podrobnosti o výsledcích průzkumů veřejného mínění nabízí Gabal 2003: 60-66. 8 0

8 1

domácí politické scéně. „Diskuse mezi opozičními tábory ukázala, že když mělo být přijato rozhodnutí, zda pod tlakem podpořit Ameriku, nebo Evropu, okamžitě byly prezentovány ideologické argumenty a bylo obtížné formulovat politiku, která mohla získat širší veřejnou podporu." (Gabal 2003: 66) V reakci na rostoucí nesouhlas veřejnosti se rozpoutala diskuse v rámci vládní koalice i uvnitř jednotlivých

stran. V té době došlo v rámci sociální demokracie

k paradoxní situaci, která reflektovala rozpor mezi praktickými opatřeními a rétorikou vlády:

přestože

sociální

demokraté

spojencům

dříve

poskytli

nepřímou podporu v postupu vůči Iráku, na březnovém stranickém kongresu vydali antikoaliční deklaraci, jež vyjádřila „nesouhlas s válkou vedenou U S A , Velkou Británií a tzv. aliancí proti Iráku, která byla zahájena bez souhlasu mezinárodního společenství (OSN), a je tedy dle názoru sjezdu vedena v rozporu

s

mezinárodním

právem.

legitimního cíle mezinárodního

Sjezd

vyjadřuje

společenství - odzbrojit

přesvědčení, režim

že

Saddáma

Hussajna - mohlo být dosaženo mírovými prostředky, kdyby se válčící státy nerozhodly ignorovat O S N . Čeští sociální demokraté žádají, aby se další vývoj událostí v Iráku vrátil pod kontrolu O S N . Současně zdůrazňují naléhavou nutnost poskytnutí humanitární pomoci." (ČSSD 30. 3. 2003) Zároveň se zřetelně projevil i rozdíl mezi bývalým prezidentem Havlem, signatářem Dopisu osmi, a jeho nástupcem Klausem, který vystupoval proti vojenskému zásahu. Postoje a chování ČR během irácké krize lze shrnout následovně: ČR poskytla spojencům v rámci operace Irácká svoboda nepřímou

podporu

(povolila přelety a transport přes české území) i přímou vojenskou pomoc v podobě jednotky radiační, chemické a biologické ochrany a účasti na humanitárních aktivitách. Kladně lze hodnotit také naplnění závazků vůči spojencům v N A T O (nabídka pomoci Turecku v souladu se článkem

4

Washingtonské smlouvy). Názorové spory na domácí politické scéně i nesoulad mezi veřejným míněním a vládní bezpečnostní a zahraniční politikou však pozici České republiky oslabily; jako handicap byla některými kritiky vnímána také absence opinion lídra na úrovni vlády a státu, jakého v dřívějším období představoval V. Havel. Česká republika svou účastí získala nové zkušenosti a mezinárodní uznání (zejména v oblasti protichemické ochrany) a

56

prokázala schopnost kooperovat s jinými armádami.

Jako ocenění lze vnímat

přizvání ČR mezi šest zemí, které se podílely na formulaci

budoucího

směřování Iráku k demokracii, a zároveň získala možnost účastnit se na politické, bezpečnostní a ekonomické stabilizaci, rekonstrukci a transformaci země.

11.2. Postoj Maďarska k irácké krizi Maďarská diplomacie se po celá 90. léta snažila nalézt rovnováhu mezí pozicí vůči U S A , jež byly nazírány jako klíčový garant bezpečnosti, a nejdůležitéjším evropským mocnostem, zejména Francii a Německu, které byly tradičné vnímány jako významní strategičtí partneři. V souvislosti s iráckou krizí se Maďarsko poprvé dostalo do situace, kdy se muselo jednoznačně přiklonit buď na stranu Ameriky a jejích spojenců, nebo na stranu Francie a Německa. V listopadu 2002 sice nebyly názorové diskrepance mezi oběma bloky ještě tak výrazné díky přijetí rezoluce č. 1441, postupně se však vzájemné vztahy prudce zhoršovaly, na což maďarská vláda reagovala „úsilím balancovat své vztahy s oběma stranami, v nichž dala prioritu podpoře U S A , ale de facto nejnižší možnou měrou." (Ondrejcsák 2003: 81) V listopadu 2002 maďarský premiér Medgyessy k iráckému problému uvedl: „Maďarsko vyjadřuje podporu americké politice k Iráku, neboť zbraně hromadného ničení vnímá jako reálnou hrozbu (...) zdroj této hrozby musí být zničen." (citováno dle Ondrejcsák 2003: 81) Medgyessy slíbil americkému viceprezidentovi Cheneymu, že „maďarská podpora bude nejen morální a politická, ale v případě potřeby s e Budapešť zapojí do vojenské akce tím, že povolí používání vzdušného prostoru a letišť." (citováno dle Ondrejcsák 2003: 81) V souladu s tímto příslibem Maďarsko umožnilo koaličním silám využívat letiště v Taszáru na jihu země, kde měl probíhat výcvik podpůrných jednotek pro bojové sily a také irácké opozice.

83

Napjatá atmosféra na obou stranách Atlantiku vyvrcholila dopisem osmi, v němž maďarský podpis zaujímal specifickou pozici: Medgyessy si totiž

8 2

Česká armáda tradičně vynikala v oblasti nukleární, chemické a biologické ochrany a těšila se mezinárodnímu uznání v oblasti identifikace použití zbraní hromadného ničení, ochrany proti těmto prostředkům a dekontaminaci postižených lidí i území, což prokázala již československá jednotka v roce 1991 v operaci Pouštní bouře. Aktivity českých vojáků ocenil také prezident Bush, který prohlásil, že „Česká republika je jednou znejlepších zemí na světě ve schopnosti chemické a biologické obraný'. (White House 20.11.2002) Maďarská strana těmto žádostem vyhověla s podmínkou, že na základně nebude probíhat výcvik bojových sil. 8 3

57

vyžádal změny ve formulaci dopisu ve snaze zmirnit jeho dopad na vztahy s Německem a Francií.

84

Opatrnost v maďarské rétorice byla zřejmá také

z premiérova vyjádření, že maďarská pozice je „uprostřed na evropském měřítku" (citováno dle Ondrejcsák 2003: 84) i z úsilí o zachování dobrých vztahů s evropskými

mocnostmi, vymezenými vůči americkém

postupu.

Například během návštěvy Joschky Fischera v Maďarsku jej ministr zahraničí Lászlo Kovács ujistil, že Francie a Německo jsou strategickými partnery Maďarů a dobré vzájemné vztahy pro ně mají velký význam. V září 2002 byly pozice relevantních aktérů na maďarské politické scéně ve vztahu k aktuálním bezpečnostním hrozbám ještě více

méně

konsensuální - příkladem je shoda mezi premiérem Medgyessym a vůdcem opozice Viktorem

Orbánem, jenž

prohlásil, že

„nejdůležitéjším

úkolem

Maďarska bude naplnit závazky vyplývající z jeho členství v N A T O " (citováno dle Ondrejcsák 2003: 80). Názorová shoda se však začala postupně vytrácet. Klíčový moment na maďarské politické scéně představoval právě dopis osmi, když Orbán podpis označil z a krok špatným směrem s ohledem na maďarské národní

zájmy.

Předmětem

kritiky

se

stalo

rovněž

povolení

tranzitu

ozbrojených sil přes maďarské území: v důsledku tlaku opoziční F I D E S Z bylo povolení pro používání vzdušného prostoru, vybraných letišť, silniční a železniční sítě omezeno maďarským parlamentem pouze do konce roku 2003, a to výhradně pro jednotky biologické a chemické obrany, systémy Patriot a podobně jako doklad toho, že maďarská pomoc měla sloužit pouze zájmům Turecka, a ne případné válce v Iráku.

85

Ministr zahraničí Kovács v tomto

kontextu uvedl, že vojenská síla by měla být použita až jako poslední možnost, ale nezavrhl použití vojenských prostředků v případě vyčerpání všech dalších způsobů pro řešení krize. V rozporu s Kovácsovým vyjádřením ale ministr obrany Ferenc Juhász deklaroval, že maďarské ozbrojené síly se na vojenské akci nebudou podílet. Po

zahájení

vojenské

intervence

v Iráku

Kovács

zdůraznil,

že

Maďarsko od počátku krize obhajovalo mírové řešení, ale protože je jednání Saddáma Husajna neumožnilo, bylo vhodnější použít vojenskou sílu, než jen pasivně

očekávat

možné

zneužití

zbraní

hromadného

ničení.

Podle

Zvláštní role Medgyessyho spočívala také v tom, že o dopise jako první informoval premiéra Řecka, které v té době předsedalo Evropské unii. Ministr obrany Juhász na tato parlamentní omezení reagoval slovy, že „země ztratila část své mezinárodní prestiže." (citováno dle Ondrejcsák 2003: 85) 58

představitelů opoziční FIDESZ však U S A neměly mezinárodní autorizaci a stejného názoru byla také maďarská veřejnost. Bývalý premiér Orbán dokonce apeloval na stažení Maďarska z válečné koalice a podpořil stanovisko Francie, Německa a Belgie, které žádaly více času pro zbrojní inspektory v Iráku. Vojenskou intervenci označil z a americkou unilaterální ofenzivní akci a v rozhlasovém vysílání uvedl, že členství v N A T O neznamená, že Maďarsko musí podporovat U S A v každé situaci. Některými pozorovateli však byla Orbánova slova chápána jako snaha přilákat protiamericky naladěné voliče: .Ačkoli je maďarská pravicová strana FIDESZ převážné atlanticistní, používala v minulosti více protiamericky zaměřenou

rétoriku, než by bylo

možné

očekávat, s cílem přilákat nacionalisticky zaměřené voliče." (Král 2005b: 14) Maďarský

postoj

k válce

v Iráku

lze

charakterizovat jako

velmi

zdrženlivý a opatrný. Budapešť se sice formou dopisu osmi postavila na stranu U S A , ale zároveň se snažila předejít zhoršení vztahů s Německem a Francií.

Prohlášení

a kroky vládnoucí

koalice naznačovaly, že

pozice

bezvýhradného příznivce U S A jí zcela nevyhovuje, což se odrazilo ve skutečnosti, že maďarská materiální pomoc byla ve srovnání s ostatními středoevropskými

zeměmi

(ale

také

s Bulharskem nebo

Rumunskem)

nejomezenější: Maďarsko sice povolilo americké přelety nad svým územím, ale do Iráku nevyslalo žádné vojenské síly. „Podle negativních hodnocení vládnoucí koalice jí její postoj a permanentní - a převážně neúspěšné úsilí balancovat

své

vztahy

s jinými

vztahy

přinesly

reputaci

váhavého

a

nespolehlivého spojence v očích Spojených států (...) pro Francii a Německo ale byla stále příliš proamerická." (Ondrejcsák 2003: 90) Pozitivně však lze ohodnotit pevný a neměnný postoj Maďarska díky silné koordinační roli premiéra, která podle mnohých kritiků scházela České republice.

11.3. Postoj Polska k irácké krizi Polsko se ani v otázce irácké krize neodchýlilo od konzistentní podpory americké zahraniční politice, která v zemi dominovala po celá 90. léta, o čemž svědčí již zmíněná pomoc Polska během první války v Zálivu, při leteckém úderu v Kosovu a posléze v Afghánistánu. Silně proamerický postoj polské politické elity nikdy nezpochybňovaly, což silně kontrastuje s e stanoviskem zejména České republiky.

59

Polská debata o strategii vůči Iráku byla doprovázena diskusí o roli O S N v mezinárodních vztazích. Podle polských politických

představitelů

nemuselo být schválení různých akcí a misí ze strany O S N nutné z a všech okolností a N A T O by nemělo být závislé na rezolucích R B O S N .

8 6

Významnou

roli v nazírání na diktátorské režimy a s ním související politiku vůči Iráku měla i vlastní polská zkušenost. Nejen z těchto důvodů vyjádřil ministr zahraničních věcí Wtodzimierz Cimoszewicz v lednu ve svém expozé před Sejmem ochotu a

připravenost

Polska podpořit

případný tvrdý postup proti Iráku: „Se

znepokojením dostáváme signály, které ukazují na mezery a inkonzistence v deklaracích Iráku týkajících se zbrojních programů. Očekávám kompletní zprávu od mezinárodních inspektorů, která bude brzy předložena

Radě

bezpečnosti O S N . Jsme přesvědčeni, že hrubé porušení rezoluce č. 1441 by vyžadovalo rezolutní odpověď. Polsko je připraveno podpořit ji. Vojenské akce musí být chápany jako krajní případ, ale musíme vzít tuto možnost v úvahu." (Ministerstwo spraw zagranicznych 22. 1 .2003) Proti vojenské akci v Iráku se nejvýrazněji postavili zástupci dvou polských politických stran - Sebeobrany a Ligy polských rodin. Například poslanec

Ligy

polských

rodin

Jan

topuszartski

argumentoval

během

interpelací v Sejmu 12. března 2003 slovy, že operací v Iráku by bylo porušeno

jeho

právo

na

svobodu

a

suverenitu

a jednalo

by

se

o

nevyprovokovaný útok na suverénní stát. Obdobný názor vyjádřila poslankyně téže strany A n n a Sobecká, která uvedla: „Podle odborníků mezinárodního práva se válka v Iráku neshoduje s mezinárodním právem, neboť neodpovídá válce obranného charakteru (...)

Nasazení našich obranných sil ve válce

s Irákem vyvolává spoustu pochybnosti. V e shodě s článkem 116 polské Ústavy válku vyhlašuje Parlament, a to výlučně ve dvou možných případech v případě napadení Polska, případně na základě povinnosti

poskytnout

pomoc vyplývající z mezinárodních smluv." (Sejm R P 24. 3. 2003) Názor polské vlády, která sdílela s Američany přesvědčení o tom, že Saddám Husajn představuje ve spojitosti se zbraněmi hromadného ničení nebezpečnou

hrozbu

pro

mezinárodní

společenství,

se

neshodoval

s postojem veřejnosti. Polští občané totiž byli v náhledu na válku v Iráku značně rozpolcení, což bylo důsledkem několika faktorů. Značnou roli sehrála ** Tento postoj vycházel z historických zkušeností, kdy RB OSN byla paralyzována v důsledku práva veta stálých členů Rady i nedávnou zkušeností s operací v Kosovu, kdy operace neměla od počátku plný mandát OSN. 60

autorita papeže polského původu Jana Pavla II., jenž vyzýval k mírovému řešení konfliktu. Obyvatelé Polska rovněž nebyli zcela přesvědčeni, zda mají být

loajální

vůči

Spojeným

státům,

nebo

vůči

evropským

zemím,

a

významným faktorem byla také absence přesvědčivých důkazů o existenci prostředků hromadného ničení v Iráku. Výsledkem bylo, že pouze zhruba jedna pětina Poláků souhlasila s vysláním

polských bojových

jednotek,

zatímco proti bylo 69 procent. 58 procent obyvatel se však vyslovilo pro to, aby Polsko vyslalo do oblasti nebojové jednotky pro případ, že by k válce skutečně došlo. Obdobně nejednoznačné byl nazírán i podpis dopisu osmi ze strany předsedy polské vlády Leszka Millera, který byl více než polovinou populace vnímán jako chybný krok, zatímco většina polských politických elit se shodla, že připojení se k sedmi evropským státníkům bylo v souladu s polskou

zahraniční

orientací

(Onyskiewicz 2003:

73)

Negativní

veřejnosti však později částečně pozměnila Chirakova kritika

názor

budoucích

členských zemí E U , která byla Poláky chápána jako nepřijatelná a arogantní snaha

jednat

s kandidátskými

zeměmi, jako

byly

podřazeny

„starým"

evropských státům. Když v průběhu února 2003 Američané spolu s Brity dospěli k názoru, že vojenská intervence proti režimu Saddáma Husajna je jediným možným řešením, polská vláda dala najevo, že se s jejich postojem ztotožňuje a že je připravena zapojit se do antiirácké koalice. Zatímco další státy Visegrádské skupiny nabídly pouze vysláni jednotek na ochranu sousedních zemí a koaličních jednotek, které se v nich nacházely, Polsko bylo odhodláno přispět do válečné operace konkrétní vojenskou pomocí přímo na území Iráku. 17. března, tedy tři dny před zahájením války, prezident Alexandr Kwašniewski a premiér Leszek Miller oznámili, že se polští ústavní činitelé dohodli na vyslání vojáků do Iráku, a to navzdory názoru většiny občanů. Millerovu žádost o vyslání polských vojáků do Iráku oficiálně schválil prezident Kwašniewski 18. března 2003 a k tomuto rozhodnutí uvedl: „Polsko nikdy nebylo a nikdy nebude pro válku (...) Ale pokud se ukáže, že (diplomatická řešení - pozn. autorky) nebudou možná, pak budeme souhlasit se slovy Tonyho Blaira, že v historii existují momenty, kdy musíme být připraveni bojovat, abychom zachovali mír." (Kwašniewski 18. 3. 2003) Polsko do Iráku vyslalo 2 450 osob a vytvořilo tak třetí nejpočetnéjší kontingent (více vojáků poskytly pouze U S A a Velká Británie). „Polská vláda byla jedna z prvních.

61

která nabídla praktickou pomoc pro americkou a britskou operaci tím, že vyslala malou jednotku dvou set elitních vojáku, aby bojovali v irácké válce." (Steinberg 2003) P o ukončení vojenských operací prezident se Kwasniewski k rozhodnutí vyslat polské vojáky, aby aktivně bojovali proti režimu Saddáma Husajna znovu vrátil 5. května 2003 v rozhovoru pro polskou verzi Newsweek: „Co se týká Iráku, nebylo to snadné rozhodnutí, ale jsem přesvědčen, že jsme udělali správnou věc. Bylo by špatné, kdyby Saddam Husajn (...) dosáhl jeho největšiho cíle - rozdělit Evropu a Ameriku." (Newsweek 5. 5. 2003) Role Polska však zdaleka neskončila se závěrem válečných operací: Polsko totiž sehrálo velmi významnou úlohu v poválečném Iráku - příslušníci polské armády se zapojili do Mezinárodních stabilizačních sil a ujali se velení 87

mnohonárodní divize v jednom z okupačních sektorů. Polské posily přišly do Iráku v době, kdy američtí vojenští důstojnici

i politici

byli stále

více

zneklidněni rostoucím počtem amerických obětí v Iráku. Britský Financial Times k tomuto kroku uvedl: „Administrativa nucená jít do války v Iráku téměř sama je nyní nucena (...) lepit dohromady mezinárodní vojska, aby zajistila bezpečí země, kde jsou guerillové útoky na denním pořádku." (citováno dle Steinberg 2003) List Washington Post ze dne 3. července 2003 k tomu podotkl, že účast jiných než amerických a britských vojsk může mít pozitivní propagandistické účinky: „Mnozí doufají, že širší mezinárodní přítomnost by mohla ujistit Iráčany, že nejsou kolonizovaní." (citováno dle Steinberg 2003) V srpnu 2003 v rozhovoru pro Financial Times Kwasniewski znovu potvrdil správnost rozhodnutí podpořit Američany vedenou koalici a vyslat dva tisíce vojáků do mírových operací navzdory domácí kritice této mise. Události první poloviny roku 2003 zhodnotil slovy: „(...) irácká krize byla jen epizodou v transatlantickém vztahu (...) Měla by být považována z a zlomek historie, ne za mezník, po němž je všechno zničeno." (Kwasniewski 22. 8. 2003) Zároveň tehdy důrazně odmítl brzké stažení polských vojáků z Iráku s odkazem na politiku appeasementu vůči Hitlerovi ve 30. letech: „My v Polsku jsme vnímavější, protože víme velmi dobře, co znamená nejednat hrozbě tváří v tvář." (Kwasniewski 22. 8. 2003) Prezident tak reagoval na stoupající kritiku z e strany polské veřejnosti, která se v souvislosti se zhoršující bezpečnostní

Polsko však trvalo na tom, že multinárodní jednotky musí mít v Iráku mandát OSN. Na toto téma hovořil ve Washingtonu s americkým ministrem zahraničních věcí Powellem premiér Cimoszewicz, viz „Polána puts Iraq carve-up in doubť, online text (http://www.guardian.co.uk/lraq/Story/0,2763,950695,00.html) 62

situací v Iráku začala přiklánět k tomu, aby se polští vojáci z e země stáhli. Postupně však začaly tento krok zvažovat i někteří političtí představitelé. Sám Kwasniewski v březnu 2004 (krátce po teroristických útocích na Madrid a následném rozhodnutí nové španělské vlády o stažení španělských vojáků z Iráku) přiznal: „Pochopitelné se cítím nepříjemně kvůli faktu, že jsme byli uvedeni v omyl informacemi o zbraních hromadného ničení." (Kwasniewski 18. 3. 2004) Prezident tehdy začal hovořit o možnosti, že by Polsko své vojáky z Iráku odvolalo dříve než v polovině roku 2005, jak bylo původně avizováno. Současná situace je však taková, že polští vojáci jsou v Iráku nadále přítomni. Nový premiér Kazimierz Marcinkiewicz krátce po nástupu do funkce předsedy vlády na podzim 2005 oznámil (a potvrdil tak rozhodnutí předchozí vlády), že polští vojáci, jichž bylo v závěru roku 2005 v Iráku zhruba 1 500, by měli z e země odejít v únoru 2006 s tím, že v zemi zůstane část jednotky, která bude zajišťovat výcvik iráckých bezpečnostních sil.

11.4. Postoj Slovenska k irácké krizi Pozice Slovenska během irácké krize ostře kontrastovala s jeho postavením v 90. letech 20. století. Zejména v období 1994-1998 země v důsledku domácího politického vývoje zaujímala pozici mimo mainstream euroatlantické 88

bezpečnosti a evropské politické integrace. Slovenská pozice se změnila po parlamentních volbách v záři 1998: konsolidace domácí politické scény a odlišný

politický

styl

vlády

vedené

Mikulášem

Dzurindou

se

odrazily

v mnohem konsistentnějším postoji k zahraniční a bezpečnostní politice.

89

Slovensko se však již v období před svým vstupem do N A T O snažilo jednat, jako by již bylo jeho plnoprávným členem, což se ukázalo například během Navzdory deklaratoml podpoře NATO a EU strany vládnoucí koalice pod vedením Vladimíra Mečiara neuspěly v naplněni slovenských integračních ambicí, když permanentní politické napětí a nedostatky v oblasti základních demokratických principů vedly k vyloučení SR z prvního kola rozšíření NATO v roce 1999. Totéž platilo pro vyjednávání členství v EU na summitu v Lucemburku roku 1997. Důsledkem této situace bylo zhoršení bilaterálních vztahů s významnými členy EU a NATO. Vláda Mikuláše Dzurindy formulovala svou integrační strategii na základě realistického posouzení slovenské mezinárodní situace: prvním cílem bylo obnovit důvěru a posílit vzájemnou kooperaci se sousedními zeměmi, USA a významnými zeměmi Evropské unie. Zároveň se slovenská vláda začala intenzivně připravovat na splnění podmínek ke vstupu od NATO, EU nebo OECD s cílem dosáhnout plného členství. Integrační cíl SR se naplnil na pražském summitu NATO, kdy země dostala pozvánku k přístupovým rozhovorům jako jedna z nejlépe připravených kandidátských zemí. V prosinci 2002 bylo Slovensko oficiálně přizváno do EU na summitu v Kodani a současně se výrazně zlepšily slovenské bilaterální vztahy s klíčovými partnery, jako jsou USA a další západní země. 8 8

63

války v Kosovu. S e vznikem druhé Dzurindovy vlády v roce 2002 bylo Slovensko postaveno před nutnost definovat nové priority zahraniční a bezpečnostní politiky; zásadní roli v této debatě sehrála právě irácká krize. V září 2002, kdy byla ve světě zahájena diskuse o postupu vůči Iráku, ministr zahraničí Eduard Kukaň u příležitosti prvního výročí atentátů na U S A připustil, že vojenský zásah proti Iráku může být nezbytný, pokud diplomatické prostředky selžou, neboť irácký režim reprezentuje reálné a trvalé riziko pro světovou bezpečnost. Na summitu N A T O v Praze v listopadu 2002 se Slovensko

připojilo

k deklaraci

Vilniuské

desítky

o

irácké

krizi,

která

obsahovala prohlášení, že pokud Irák nesplní podmínky O S N , členové Vilniuské skupiny jsou připraveni podpořit mezinárodní koalici z a účelem odzbrojení Iráku. „Podporujeme cíl mezinárodního společenství plně odzbrojit Irák v souladu s rezolucí

Rady

bezpečnosti

O S N č.

1441. V

případě

nedodržení podmínek této rezoluce jsme připravení přispět do mezinárodní koalice na prosazení ustanovení a odzbrojení Iráku." (Vyhlášení hlav států a vlád Albánie, Bulharska, Chorvatska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Makedonie, Rumunska, Slovenska a Slovinska při příležitosti summitu N A T O v Praze, 21. listopadu 2002). V domácí debatě o strategické orientaci Slovenska bylo významné Dzurindovo prohlášení o důležitosti slovensko-amerických vztahů: „Kdo je lídrem demokratického světa? Kdo nese největší politickou, ekonomickou a materiální zodpovědnost z a řešení krizí? Neměli bychom váhat s odpovědí na tuto otázku a měli bychom říct, že to jsou Spojené státy - lídr demokratického světa. Proto říkám, že chceme být silným spojencem U S A . " (citováno dle Korba 2003: 41) Dzurindův názor podpořil ministr zahraničí Kukaň, podle nějž „USA jsou naším klíčovým spojencem a mají dominantní pozici v našich zájmech. Aliance s U S A je oficiální politikou, kterou SDKÚ přijala bez váhání." (citováno dle Korba 2003: 41) První rozpory na domácí politické scéně mezi proamerickou vládní koalicí (ve složení SDKÚ, S M K , A N O ) a opozičními stranami (středolevým Směrem a Komunistickou stranou Slovenska - K S S ) se objevily na přelomu listopadu a prosince 2002.

K S S označila vojenský zásah z a akt americké

agrese proti iráckému lidu a Smer ji v souladu s německou a francouzskou pozicí vnímal jako porušení mezinárodního práva. Například poslanec Smeru

64

Boris Zala prohlásil, že slovenská zahraniční politika by měla být formulována v „evropském, ne americkém stylu." (citováno dle Korba 2003: 42) V lednu 2003 americký velvyslanec na Slovensku Ronald Weiser požádal premiéra Dzurindu, aby Slovensko zvážilo účast v mezinárodní koalici pro případný vojenský zásah. Vláda následně schválila přelety a přistání letounů koaličních sil na území Slovenska i vyslání jednotky

radiační,

chemické a biologické obrany o 75 vojácích do krizové oblastí do konce roku 2003.

90

Dzurinda v televizním projevu k Iráku ve Slovenské televizi 29. ledna

toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že režim Saddáma Husajna představuje dlouhodobý bezpečnostní problém pro celý svět a je hrozbou také pro Slovensko. „Zbraně a kontakty, kterých se Husajnův irácký režim odmítá vzdát, jsou namířené na naši civilizaci (...) vůbec nebudou rozlišovat mezi Američanem, Francouzem, Slovákem." Premiér zdůraznil, že slovenská vláda podporuje mírové řešení konfliktu, ale v případě nutnosti podpoří americký postup: „I my si přejeme, aby nemuselo dojít ke krajnímu řešení. Pokud by k němu přece došlo, mezinárodní koalice bude silná a široká. Slovensko by se podle názoru vlády mělo stát její součástí." (Úrad vlády S R 29. 1. 2003) Irácká krize poprvé poskytla Slovensku příležitost aktivně participovat na diskusi o transatlantických vztazích a směřování N A T O . Slovensko již před svým přistoupením do Aliance v roce 2004 demonstrovalo ochotu jednat jako její plnoprávný člen a svůj postoj stvrdilo připojením se k deklaraci Vilniuské skupiny z 5. února 2003. V očích spojenců se tak

S R projevila

jako

důvěryhodný a spolehlivý partner, jejíž představitelé se nebáli učinit důležitá politická rozhodnutí i bez souhlasu většiny obyvatel. Významným

rozhodnutím, jež

ovlivnilo

91

další

orientaci

slovenské

zahraniční a bezpečnostní politiky, byl souhlas Národní rady ze 6. února 2003 s rozmístěním jednotek radiační, biologické a chemické ochrany v rámci mezinárodní operace proti Iráku, ovšem s podmínkou, že pokud R B O S N 9 0

Dzurinda zdůraznil, že jednotka bude působit v záchranných a humanitárních operacích v případě použití nebo důvodného podezření z použití zbraní hromadného ničeni a že působení v případných vojenských operacích na území Iráku bude možné pouze na základě nového aktu Rady bezpečnosti OSN. Výjimkou měla být situace, kdy by byly použity zbraně hromadného ničení, nebo kdyby panovalo silné podezření, že by mohly být použity. V tom případě by jednotky mohly zasáhnout do záchranných operací i na území Iráku. Slovenská protichemická jednotka byla začleněna do české jednotky na základě dohody mezi ministry obran obou zemí z 15. února 2003. Výsledky výzkumu veřejného mínění na Slovensku ohledné postoje k řešení irácké krize nabízí Korba 2003: 49.

65

neschválí novou rezoluci, jednotka bude moci působit pouze na území Kuvajtu na

základě

dřívější

rezoluce č.

1441. Premiér

Dzurinda v souvislosti

s hlasováním uvedl, že rozhodnutí významně ovlivní mezinárodní pozici Slovenska: „Bylo to rozhodování nejen o Iráku, ale i o celkovém směřování Slovenska a reálnosti našich šancí začlenit se do bezpečného světa, kde s e národy mohou svobodně a dobře rozvíjet." (SDKÚ 6. 2. 2003) V den zahájení války proti Iráku vydali tři nejvyšší Slovenska -

představitelé

prezident Rudolf Schuster, premiér Dzurinda a

předseda

Parlamentu Pavol Hrušovský společnou deklaraci, v níž uvedli, že režim Saddáma Husajna představuje hrozbu pro světovou bezpečnost, a proto je jeho odzbrojení nutné. V televizním projevu ve Slovenské televizi 20. března Dzurinda řekl, že „chce vyjádřit solidaritu a podporu Spojeným

státům

americkým a jejich spojencům (...) Vláda Slovenské republiky i já sám jsme s e začlenili do široké mezinárodní koalice, která se rozhodla zbavit svět dalšího diktátora a pomoci lidu Iráku vymanit se ze sevřetí nelidského režimu." Prohlásil také, že „vaše vláda stála, stojí a bude stát po boku Spojených států." (Úrad vlády S R 21. 3. 2003) Irácká

krize

významnou

měrou

přispěla

k formování

slovenské

proatlanticistní orientace. S R se v rámci transatlantického diskurzu poprvé postavila na stranu států, které vidí budoucnost N A T O v zachováni úzkých bezpečnostních

vazeb

mezi

USA a

evropskými

spojenci.

Názor,

že

slovenským národním zájmem je, aby se Američané nepřestali v Evropě angažovat, neboť jejich přítomnost zde je zárukou efektivního fungování N A T O , vyjádřil ministr Kukaň: „Slovensko má dobré vztahy s U S A a přeje si tento vztah zachovat. Vždycky s e budeme na Spojené státy dívat jako na partnera, ne evropského rivala." (citováno dle Korba 2003: 50)

12. R o l e středoevropských států v americko-evropských vztazích 12.1. Strategické zájmy „ n o v é E v r o p y " Jak

již

bylo

řečeno,

současné

postavení

zemí

Visegrádské

skupiny

v americko-evropských vztazích reflektuje vývoj od konce studené války, během nichž se postkomunistické země snažily nalézt geopolitické ukotvení a definovat

svou

zahraničně-politickou

orientaci

v nově

mezinárodním systému. Hlavní cíl strategické agendy

uspořádaném

středoevropských

zemích v transformačním období jednoznačně představoval vstup do N A T O a

66

Evropské unie, jak dokládá například Koncepce zahraniční politiky ČR na léta 2003-2006:

„Zásadní

význam

pro

posílení

a zakotvení

mezinárodního

postavení a bezpečnosti České republiky má její členství v N A T O a vstup do E U , představující naplnění stěžejních zahraničněpolitických priorit od vzniku samostatného státu." (Koncepce zahraniční politiky ČR na léta 2003-2006: 3) Integrací do N A T O a E U došlo k zásadní změně v postavení těchto zemí, které z pozice plnoprávných členů uskupení vyspělých demokratických států poprvé získaly možnost uplatňovat svůj vliv v rámci obou institucí a v mezinárodních vztazích obecně. V jejich náhledu na obě uskupení hrálo významnou roli hodnocení funkcí, kterou jednotlivé organizace primárně zastávaly. Evropská unie pro ně představovala hlavně ekonomického a politického partnera, který jim nabídl „šanci podílet se poprvé na zásadní redefinici evropské politiky z jejího integrovaného středu." (Handl, Piek 2005b: 20)

Jednomyslný

způsob

přijímání

zahraničně-politických

a

vojensko-

politických rozhodnutí v E U totiž poskytl novým zemím příležitost prosadit vlastní názor i v přímé opozici vůči velkým a „starým" státům. Tato skutečnost má význam například pří formulaci priorit odpovídajících jejich zájmům a naopak při vymezení se vůči státům, které se své priority snaží prezentovat jako zájmy U n i e .

92

Členství středoevropských zemí v E U proto znamená, že

tyto státy již nejsou pouhými objekty evropské politiky, ale jejími aktivními tvůrci, kteří jsou schopni z pozice rovnoprávných členů zablokovat unijní iniciativy, jež jsou v rozporu s jejich hodnotovou orientací, nebo naopak vznést návrhy, které považují z a přínosné pro sebe i pro transatlantické partnerství.

93

Lze tedy konstatovat, že členství v Evropské unii má pro země Visegrádské skupiny zejména politický a ekonomický význam, který pramení z provázanosti hospodářství středoevropských zemí s ekonomikami klíčových členů E U . Pokud se však jedná o bezpečnostní dimenzi, z analýzy základních bezpečnostních a zahraničních koncepcí jednotlivých států vyplývá, že z a

V případě zemí střední Evropy je jejich sférou zájmu vedle transatlantické oblasti hlavně západní Balkán, Bělorusko, Ukrajina atd. Co se týká například České republiky, oblastí soustavné angažovanosti je dodržování lidských práv ve světě, přičemž v centru pozornosti je z historických a politických důvodů zejména situace na Kubě nebo v Bělorusku. Právě v této oblasti ČR vstoupila od EU s výrazné definovanou politickou agendou. Potenciál Polska prosadit svou pozici se projevil například v debatě o první verzi evropské ústavní smlouvy, která nebyla i díky aktivitě Varšavy přijata. Aktuálním příkladem je také český postoj vůči Kubě, který je v souladu s americkým přístupem a kontrastuje například s názorem Španělska. 9 3

67

garanta

„tvrdé"

bezpečnosti

považují

Severoatlantickou

alianci

a

že

euroatlantické partnerství založené na vůdčí roli Spojených států pokládají z a nenahraditelné.

Jednoznačně

je

tato

myšlenka

formulována

například

v Národní bezpečnostní strategii Polska z roku 2003: „NATO a naše bilaterální politicko-vojenská kooperace s U S A a dalšími hlavními členskými státy tvoří nejdůležitější záruku vnější bezpečnosti a stabilního vývoje naší země. Naše bilaterální vztahy s U S A také představují klíčové pouto transatlantického vztahu. Aktivní

a úzké

politické a vojenské

kontakty

s USA,

posílení

kooperace v ozbrojené intervenci a stabilizační operaci v Iráku tvoří důležité úspěchy polské bezpečnostní politiky." (Stratégia bezpiecenstwa narodowego R P 2003). Obdobně význam Aliance hodnotí česká bezpečnostní strategie z roku

2003:

„NATO

zůstává

základní

bezpečnostní

organizací

v euroatlantickém prostoru. J e ztělesněním transatlantické vazby, která je pro bezpečnost posilována

a stabilitu rozvojem

v euroatlantickém strategických

vztahů

prostoru NATO

nenahraditelná, a EU."

a je

(Bezpečnostní

strategie ČR 2003: 5) Bezpečnostní prioritou středoevropských zemí je proto udržet silné, funkční a efektivní transatlantické partnerství a podporovat přítomnost U S A v evropské politice prostřednictvím N A T O . Aliance, v níž hrají Spojené státy klíčovou pozici, totiž z pohledu států Visegrádské čtyřky nadále zůstává jedinou entitou, jež má potenciál čelit současným vojensko-politickým výzvám. Přesvědčení, že pouze U S A jsou spolehlivým garantem bezpečnosti, vyjádřil například v lednu 2005 tehdejší ministr zahraničních věcí A d a m Daniel Rotfeld: „(...) pouze Amerika je v pozici, že může poskytnout

Polsku

bezpečnostní garance (...) Tento faktor nesmí být podceňován ani v současné situaci, kdy je naštěstí obzor čistý od jakýchkoli hrozeb pro naši bezpečnost." (Ministerstwo spraw zagranicznych R P 21. 1. 2005) Na druhou stranu je však v zájmu zemí „nové Evropy" jejich aktivní účast

na

společných

evropských

projektech,

zejména

na

Evropské

bezpečnostní a obranné politice, která se na základě Evropské bezpečnostní strategie z prosince 2003 snaží posílit svou vojenskou akceschopnost, jež by měla doplňovat „soft power" E U . Podmínkou nových členů Unie je však jíž výše zmíněné zachování role N A T O a udržení přítomnosti U S A v Evropě. Tento názor vyjádřil vyjádřil například bývalý polský ministr zahraničních věcí W.

Cimoszewicz:

„Logika

evropské

68

integrace

činí

spolupráci

v rámci

bezpečnosti a obrany nezbytnou. Unie jako globální aktér musí disponovat odpovídajícími prostředky, včetně vojenských prostředků. Polsko se připojí ke všem

záměrům

a

formám

spolupráce,

které

nebudou

oslabovat

Severoatlantickou alianci a zdvojovat její funkce." (citováno dle Dančák 2004: 19) Strategickým zájmem a úkolem středoevropských zemí proto je z titulu jejich komplementárního členství v E U a N A T O hledat rovnováhu mezi zájmy obou institucí. Cestou k dosažení tohoto optimálního stavu je jednak sladění jejich

zájmů

se

zájmy

evropských

partnerů,

s nimiž

sdílí

především

ekonomické a politické cíle v rámci E U , a jednak koordinace jejich zájmů s prioritami států v transatlantické oblasti, především U S A , s kterými je pojí zejména bezpečnostní zájmy v rámci NATO. Zároveň je zcela bez diskuse, že strategickým zájmem států Visegrádské skupiny je vyhýbat se situacím, kdy by

se

při

řešení

zásadních

zahraničně-politických

problémů

musely

rozhodovat mezi U S A a Evropou, V tomto duchu se vyjádřil v březnu 2003 krátce po zahájení války v Iráku W . Cimoszewicz: „Polsko si přeje vyvarovat se situacím, ve kterých musí učinit strategickou volbu mezi U S A a Evropou." (Ministerstwo spraw zagranicznych R P , 26. 3. 2003)

12. 2. Význam zemí „nové E v r o p y " pro Spojené státy Pro transatlantický prostor a americko-evropské vztahy je charakteristická výrazná asymetrie, která vyplývá z omezeného politického a vojenského potenciálu evropských zemí a neustále se zvyšujícího technologického a vojenského náskoku Spojených států. J e zřejmé, že propast mezi kapacitami U S A a Evropy se bude nadále zvětšovat, jak lze předpokládat na základě obranného rozpočtu U S A pro rok 2006, jenž bude vyšší než vojenské výdaje zbytku světa.

94

Navzdory této asymetrii má spojenectví s evropskými státy pro

U S A nadále velký význam. Novým fenoménem v transatlantických vztazích je však skutečnost, že zájem Američanů se v určitých mezinárodních otázkách přesouvá od tradičních evropských mocností k zemím střední a východní Evropy.

Podrobné informace je možné nalézt na webových stránkách Bílého domu, viz http://www.whitehouse.gov/omb/budqet/fv20Q6/.

69

Jejich reálný vojenský, bezpečnostní, politický nebo ekonomický vliv je velmi omezený, Americe však mohou nabídnout jiné hodnoty, které jim státy „staré Evropy" nejsou schopny či ochotny poskytnout. Z tohoto důvodu význam

zemí

Visegrádské

skupiny

stoupá

zejména

v konfliktních

mezinárodních situacích, což zřetelné prokázala irácká krize. Zatímco Francie a Německo se ostře vymezily vůči americké strategii, noví Evropané poskytli U S A významnou politickou podporu, legitimitu a morální potvrzení správnosti jejich jednání. To je pro Spojené státy velmi důležité vzhledem k tomu, že jejich zahraniční politika a od ní se odvíjející žádoucí role U S A ve světě má tradičně silně ideologický základ. V důsledku toho, že se Amerika během irácké krize odvrátila od tradičních zdrojů legitimity a podporu pro svou strategii

nalezla

u středoevropských

zemí, se pozice těchto států

na

mezinárodní scéně posílila a jejích hodnota pro U S A výrazně vzrostla. Významný politický kapitál přinesla zemím Visegrádské čtyřky také jejich

participace

na

společných

vojenských

operacích

a

poválečné

rekonstrukci Afghánistánu a Iráku, což prezident Bush ocenil již v květnu 2003: „Ve válce v Afghánistánu národy ze střední a východní Evropy poskytly vojáky a speciální síly a mírové dozorčí, aby pomohly porazit Taliban, zničit teroristy a přinést svobodu afghánskému lidu. V e válce v Iráku země střední a východní Evropy stály z a Amerikou a naší koalicí, jejímž cílem bylo skoncovat s vážnou hrozbou pro mír a zbavit Irák brutálního, brutálního režimu." (White House 8. 5. 2003) Na základě těchto a dalších aktivit Bushova administrativa středoevropské země hodnotí jako „spojence U S A , kteří mají na řadu věcí velmi podobný názor a jsou ochotni podpořit razantnější americké kroky například proti Iráku mnohem více něž představitelé západoevropských zemí." {Dančák, Suchý 2002: 11-12) Země

střední

Evropy

Spojeným

státům

nabízejí

ještě

další

nezanedbatelnou hodnotu: tyto postkomunistické státy slouží jako názorné příklady toho, že nesvobodné národy se mohou stát nezávislými a že je možné dosáhnout jejich demokratizace. Tento faktor je pro americké úsilí o šíření svobody a demokracie na Středním východě zcela zásadní a je jedním z argumentů, o který se U S A opírají, když ospravedlňují své kroky v tomto regionu, jež jsou ve světě nazírány převážně negativně. „Národy střední a východní Evropy jsou skvělými příklady síly a přitažlivosti svobody. Věříme, že tento příklad bude ve světě následován a rozšiřován." (White House 8. 5.

70

2003) Tento přínos středoevropských zemí prezident Bush ocenil například během návštěvy Bratislavy v únory 2005, kde předsedovi vlády Dzurindovi řekl, že „Slovensko je skvělý příklad toho, co se může stát, když jsou lidé osvobozeni." (White House 24. 2. 2005b) N a Hviezdoslavove náměstí před shromážděním občanů prohlásil: „Učíte svět důležitou lekci: že zrna svobody neraší jen tam, kde jsou zaseta. Nesena silnými větry překračují hranice a oceány a kontinenty a zakoreňuj! ve vzdálených zemích." (White House 24. 2. 2005a) Bush dále vyzdvihl přínos Slovenska pro šíření svobody ve světě slovy: „Slováci znají hrůzu tyranie, proto se snaží přinést naději ve svobodu těm, kteří ji neznají (...) Váš příklad inspiruje nově osvobozený lid. Ukazujete, že malý národ, postavený na velké myšlence, může šířit svobodu ve světě." (White House 24. 2. 2005a) Transformace

a

demokratizace

středoevropských

národů

slouží

Bushově administrativě nejen jako argument pro ospravedlnění amerických idealistických cílů ve světě. Tyto státy jsou pro Spojené státy velmi atraktivní také z důvodu, že jsou schopny a ochotny své vlastní zkušenosti a know-how z transformačního a demokratizačního procesu předávat zemím, které těmito fázemi právě procházejí, aktuálně Afghánistán a Irák. Tuto formu pomoci nabídl Američanům polský prezident Kwašniewski již v červenci 2002: „Jsem přesvědčen, že Spojené státy mohou těžit z e zkušeností, které Polsko získalo během své transformace. Jsme připraveni sdílet tyto zkušenosti s jinými zeměmi." (White House 17. 7. 2002) Pomoc postkomunistických zemí Bush ocenil například v květnu 2005: „Jedny z nejaktivnějších zemí jsou ty, které mají nedávnou vlastní zkušenost s tyrany. Maďarsko zřídilo Mezinárodní centrum pro demokratickou tranzici (...) Slovensko k sobě zve irácké politické lídry,

aby jim

přímo

ukázalo,

jak

se země

posouvá

od

diktátorství

k demokracii. S pomocí IRI (International Republican Institute - pozn. autorky) se Polsko, Litva a Lotyšsko snaží - s lídry občanské společnosti v Bělorusku přinést svobodu evropské poslední diktatuře (...) Česká republika (...) hostí irácké soudce, aby mohli studovat moderní právnické techniky, které pomohou Iráku zřídit vládu práva." (White House 18. 5. 2005) Značný význam zemí Visegrádské skupiny z dlouhodobého hlediska spočívá v jejich potenciálu sbližovat rozdílné postoje U S A a Evropské unie. Vzhledem k jejich členství v Unii totiž středoevropské země preferují, když U S A a E U jednají v nejpodstatnějších otázkách mezinárodních vztahů ve

71

shodě,

než

když

prosazují

odlišné

strategie

nebo

když

U S A jednají

unilaterálně. Snahu sjednocovat americké a evropské postoje vyjádřil polský prezident Kwašniewski ve Washingtonu ještě před vstupem Polska do E U ; „Chci ujistit, že Polsko jako členský stát Evropské unie bude dělat vše, co bude moci pro to, aby byla kooperace mezi U S A a Evropou ještě lepší." (White House 17. 7. 2002) V e stejném duchu hovořil v lednu 2005 ministr zahraničních věcí A . D. Rotfeld: „Jako nový člen Evropské unie a ověřený spojenec Ameriky bychom se měli snažit v nadcházejících týdnech a měsících oživit ducha transatlantického společenství a smazat vzpomínky na nesnáze, které bránily spolupráci na obou stranách Atlantiku během posledních dvou let." (Ministerstwo spraw zagranicznych, 21. 1. 2005) Potenciálu středoevropských zemí pro opětovné sblížení Evropy a Ameriky jsou si vědomi také představitelé tradičních mocností E U , kteří „chápou, jak může být udržování dobrých vztahů mezi středoevropskými státy a

Washingtonem

pro

představuje výrazný

E U prospěšné."

(Král 2005b:

15) Tato

posun v percepci nových zemí z e strany

situace původní

evropské patnáctky. Mnohé státy totiž nahlížely na připravované rozšíření Unie v květnu 2004 jako na posílení atlanticismu v Evropě. Jejich obavy z proamerické orientace kandidátských zemí a z toho, že noví členové budou klást vztahy s U S A na první místo bez ohledu na názor ostatních zemí E U , prohlubovala i skutečnost, že pět z deseti přistupujících států se v temže roce stalo členem N A T O . Tyto předpoklady se však nenaplnily, když nové země v různých s postojem

případech

podpořily

Spojených

států.

názor států Jednoznačné

E U , přestože závěry

o

byl v opozici atlanticismu

a

proamerikanismu středoevropských zemí proto nelze generalizovat pouze na základě irácké krize. „Neprokázalo se, že by nové členské státy představovaly „trojské koně Spojených států v Evropě", jak to před jejich přistoupením v květnu 2004 předpovídali někteří vysocí političtí představitelé. Naopak, nové členské země sehrály podstatnou úlohu při nápravě transatlantického rozporu, pramenícího z irácké krize." (Král 2005b: 3) Nové členské státy tedy výrazně přispěly k urovnání transatlantických problémů a lze říci, že měly určitý podíl na tom, že Bushova administrativa postupně zaujala k E U pozitivnější a vstřícnější přístup, což bylo patrné během Bushovy návštěvy v Evropě v únoru 2005.

72

Šeřena

Giusti

zdůrazňuje,

že

středoevropské

země

zastávají

významnou roli nejen v evropsko-amerických vztazích, ale také ve vztazích mezi zeměmi euroatlantického prostoru a dalšími zeměmi, například Ruskem, v nichž mohou fungovat jako pojítko: „Země střední a východní Evropy v rozšířené

Unii

by

měly

napomoci

k odstranění

„třecích

ploch"

mezi

Evropskou unií a Spojenými státy a mohly by se stát mostem spojujícím Rusko s euroatlantickým systémem." (Giusti 2002: 90) Této role si ostatně byl vědom již v červnu 2001 prezident Bush, jenž ve Varšavě poděkoval Polsku za to, že „vystupuje jako most k novým evropským demokraciím a jako zastánce zájmů a bezpečnosti vašich (polských - pozn. autorky) sousedů, jako jsou baltské státy, Ukrajina, Slovensko." (White House 15. 6. 2001) V červenci 2002 pak Bush svému polskému protějšku Kwašniewskému řekl, že Polsko by mohlo zaujmout „unikátní rolí při podporování vztahů se zeměmi, které budou nebo nebudou přijaty do NATO." (White House 17. 7. 2002) Všechny tyto aspekty vedou k tomu, že současné bilaterální vztahy mezi Spojenými státy a zeměmi Visegrádské skupiny jsou na velmi vysoké úrovni a všechny zainteresované strany je hodnotí jako kvalitní. Členové Bushovy administrativy opakovaně ujišťují své středoevropské protějšky o tom, že k jejich zemím chovají přátelské a hluboké vztahy.

Například

v červenci 2002 Bush ohodnotil význam Polska následovně: „Polsko je blízký přítel, dobrý spojenec a vlivný národ v centru Evropy (...) Amerika a Polsko vidí svět podobně. O b a chápeme význam porážky sil globálního teroru. A Amerika oceňuje vše, čím Polsko přispívá do tohoto velkého boje." (White House 17. 7. 2002) Během návštěvy Prahy v listopadu 2002 Bush prohlásil, že Česká republika J e a bude dobrým přítelem Spojených států, dobrým spojencem." (White House 18. 11. 2002) Během slavnostního ceremoniálu u příležitosti vstupu do N A T O na konci března 2004 označil země střední a východní Evropy z a „rovnocenné partnery". (White House 29. 3. 2004) Slovenským občanům v únoru 2005 v Bratislavě řekl, že „Američané jsou hrdí na to, že vás mohou nazývat spojenci, přátelí a bratry ve věci svobody." (White House 24. 2. 2005b) Ministryně zahraničních věcí

Condoleezza

Riceová během setkání s maďarským premiérem Ferencem Somogyim o Maďarsku uvedla, že je „dobrý přítel a dobrý spojenec". (Ministry of Foreign Affairs, Republic of Hungary 1. 4. 2005)

73

12. 3. Limity ve vzájemných vztazích Je zřejmé, že země Visegrádské skupiny díky svým dobrým vztahům se Spojenými státy získaly na mezinárodní scéně více prostoru, než kdyby byly euroatlantické vztahy realizovány pouze po tradiční linii USA-hlavní evropští aktéři, jimiž je Francie, Německo či Rusko, které v mnohých otázkách příliš nezohiedňují menší a slabší evropské partnery. Výhodné postavení středoevropských zemí však nelze absolutizovat. Jejich vztahy s U S A mají své limity, které vyplývají ze skutečnosti, že většina rozhodnutí v mezinárodním měřítku je nadále realizována v konsenzuálním modelu, v němž země jako Francie a Německo stále hrají klíčovou roli. Zdrojem zklamání a faktem svědčícím o tom, že středoevropské země nezískaly

u

U S A tak

privilegovanou

pozici,

jakou

v důsledku

svého

proamerického postoje během irácké krize očekávaly, je především zachování víz

při

cestování

do

Spojených

států.

Vízová

povinnost

je

zeměmi

Visegrádské skupiny vnímána jako největší problém v bilaterálních vztazích s U S A , jak naznačil například maďarský premiér Somogyi v dubnu 2005: „Co se týká bilaterálních vztahů (...) nastal velmi pozitivní rozvoj, ať se jedná o politickou spolupráci, ekonomické a obchodní vazby (...) Myslím, že je zde pouze jeden nevyřešený bod (...) J e přáním Maďarska a dalších zemí, aby byly oproštěny od víz, což by bylo dalším důležitým krokem. Víme, že je to proces (...) Rádi bychom věděli, co máme dělat, a jsme odhodláni splnit všechny požadavky, abychom získali privilegium zbavit se jediné existující bariéry v absolutně volném vývoji našich bilaterálních vztahů." (Ministry of Foreign Affairs, Republic of Hungary 1. 4. 2005) Členové Bushovy administrativy se kvizové problematice vyjadřují velmi nejednoznačné a vágně. Například prezident Bush řekl svému polskému protějšku Kwašniewskému, který nastolil otázku zrušení vízové povinnosti ve Washingtonu

v lednu

2004,

že

Američané

si

„cení

našeho

přátelství

s Polskem" a že budou na této „velmi delikátní záležitosti" pracovat. (White House 27. 1. 2004) Nekonkrétní reakce ze strany Bushova kabinetu jsou však do značné míry dány tím, že o tomto problému rozhoduje Kongres, nikoli vláda.

95

Představitelé

zemí

Visegrádské

skupiny

jsou

odhodláni

své

Jistou roli při řešení tohoto problému mohou sehrát zástupci početné polské komunity v USA. Příkladem, že je tato komunita velmi vlivná, mohou být aktivity demokratického kongresmana Rahma Emanuela, který přesvědčoval bývalého ministra zahraniční Powella o nutnosti zrušení víz pro občany Polska. Viz „Emanuel 74

požadavky na odstranění vízové povinnosti prezentovat i nadále, a to také prostřednictvím společných iniciativ.

96

Vlády středoevropských zemí totiž

chápou vyřešení tohoto problému jako symbolické ocenění z a podporu, kterou Američanům během irácké krize poskytly, a argumentují tím, že nepředstavují pro Spojené státy bezpečnostní riziko ve smyslu rozsáhlé transatlantické migrace.

13. Zahraniční politika USA a transatlantické vztahy po znovuzvolení George W. Bushe Irácká krize, která vyvrcholila v březnu 2003 vojenským zákrokem proti režimu Saddáma Husajna, představovala vrchol transatlantické roztržky a značně posílila antiamerikanismus v některých zemích. S blížícími se prezidentskými volbami

ve

Spojených

státech

v listopadu

2004

se

proto

v mnohých

evropských státech zvedla vlna nadějí a očekávání, odrážejících přání zahájit novou kapitolu v narušených euro-amerických vztazích. Někteří

evropští

političtí představitelé i občané nabyli přesvědčení, že zlepšení by mohl přinést demokratický kandidát John Kerry. Právě témata zahraniční politiky, zejména válka v Iráku, byla významným prvkem prezidentské kampaně i vzájemných debat mezi Bushem a Kerrym (to s e mimochodem naposledy stalo v duelu mezi Georgem H. W. Bushem a Billem Clintonem). Američtí voliči se však vyslovili pro pokračování nastoleného trendu zahraniční politiky U S A , když 2. listopadu 2004 opětovně zvolili George W. Bushe

(tentokrát

mnohem

přesvědčivějším výsledkem, než tomu bylo v předchozích volbách v listopadu 2000 proti Alu Goreovi). Výsledek voleb posílil prezidentův mandát pro

asks Secretary of State Colin Powell to Allow Poland into Visa Waiver Programm; Meets with Polish Ambassadoŕ, přístupný z http://www.house.qov/apps/list/press/il05 emanuel/pr 030501 visa html. O vízové problematice společně diskutovali v Praze v září 2004 premiéři České republiky a Polska Stanislav Gross a Marek Bělka. Dohodli se, že budou koordinovat své snahy o zrušení víz pro občany obou zemí. Zahrnutí do programu bezvízového styku (Visa Waiver) by občanům ze střední a východní Evropy umožnilo cestovat do USA až na dobu tři měsíců bez víza (v současné době tento statut využívá pouze Slovinsko). Program bezvízového styku obsahuje řadu podmínek, které tyto země splňují až na jedinou - počet zamítnutých žádosti o vízum nesmí převýšit tři procenta. Je však zřejmé, že odstranění víz nebude v nejbližši době realizováno, neboť začlenění na seznam zemí, na něž se program bezvízového styku vztahuje, vyžaduje změnu legislativy ze strany amerického Kongresu. Jak republikáni, tak demokraté ale nadále argumentují obavami o národní bezpečnost. Nicméně jistý posun představuje tzv. Road Map - cestovní mapa, kterou Bush načrtl během návštěvy v Evropě a která zvyšuje šance středo- a východoevropských zemí na začlenění do programu Visa Waiver. 9 6

9 7

75

realizaci dosavadní strategie i v dalších čtyřech letech, což v Evropě vyvolalo obavy z pokračování amerického unilaterálního stylu. Důležitým

zahraničné-politickým

tématem

Bushova

inauguračního

projevu z 20. ledna 2005 i Zprávy o stavu Unie z 2. února 2005 bylo znovu úsilí o šíření svobody a demokracie ve světě v kombinaci s dlouhodobým bojem

proti

terorismu.

Na

otázku, z d a

Bushova

administrativa

bude

pokračovat v dosavadním zahraničně-politickém trendu, nebo z d a se její priority a principy změní, částečně odpověděla dílčí personální

změna

v prezidentově kabinetu: ministra zahraničních věcí C . Powella, jenž měl k multilaterálnímu přístupu blíže než ostatní členové administrativy, nahradila 26. ledna 2005 prezidentova bývalá poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová. Vzhledem k tomu, že Riceová měla hlavní vliv na formulaci základních bodů Bushovy zahraniční politiky, bylo zřejmé, že se prezidentův tým výrazně neodkloní od paradigmat určujících americkou strategii v předchozích letech. Riceová se sice snažila o zmírnění rétoriky, když ve svých vyjádřeních kladla důraz na diplomatické řešení mezinárodních problémů, jako například 28. ledna 2005 po převzetí ministerské funkce: „Musíme používat americkou diplomacii, abych pomohli vytvořit rovnováhu moci, která podporuje svobodu. Nyní je čas pro diplomacii (...)

Budeme

pracovat v partnerství se spojenci a reformátory po celém světě a poskytneme diplomatické nástroje pro sjednocení, posílení a rozšíření demokratického společenství." (White House 28. 1. 2005) Na druhou stranu, Riceová se několikrát vyjádřila ve smyslu, že Evropa sice dosud byla její dominantní agendou, v následujícím období však bude muset více zohledňovat i další oblasti.

98

„(...) Riceová má velmi blízko k prezidentu Bushovi, spoluvytvářela

jeho zahraniční politiku, a dokonce v jistém smyslu i představy o okolním světě a mezinárodním systému (...)

Bohužel se o tomto proudu nedá

prohlásit, že by ho nutně tvořili zastánci tradiční proatlantické politiky." (Khol 2005b: 34)

9 8

Condoleezza Riceová se dlouhodobě zabývá evropskými tématy a problematice Evropy, zejména během studené války, velmi rozumí. Ve své disertační práci se zabývala Československem v roce 1968. Biografie Riceové je k dispozici na http://www. state.qov/r/pa/ei/bioq/41252 htm. Riceová je rovněž autorkou textu „Campaign 2000: Promoting National Interests", publikovaného ve Foreign Affairs na začátku roku 2000. V něm se zabývá otázkou priorit a národních zájmů USA. On-line text je k dispozici na http://www.foreiqnaffairs.orq/20000101faessav5/condoleezzahce/campaiqn-2000-promotinq-the-national-interest.html. 76

13.1. Návštěva Riceové, Rumsfelda a Bushe v Evropě Přes tento fakt se mezinárodní situace v následujícím období

postupně

zklidnila díky oboustranným snahám o sblížení mezi Evropou a U S A . Odhodlání zlepšit vzájemné vztahy symbolizovala zejména série zahraničních návštěv nejvyšších amerických představitelů v Evropě v únoru 2005. Evropské turné zahájila ministryně zahraničních věcí Riceová, která mezi 3. a 10. únorem navštívila Velkou Británii, Německo, Polsko, Turecko, Itálii, Francii, Belgii, Lucembursko a Izrael a rovněž se setkala s představiteli N A T O a E U . Hlavním smyslem její cesty bylo předestřít agendu, se kterou následně do Evropy přijel prezident Bush. Dalším cílem Riceové prezentovat

americké

vize demokracie

a

svobody

ve

světě

a

bylo spolu

s evropskými spojenci a partnery na Blízkém a Středním východě identifikovat společnou agendu pro rok 2 0 0 5 . " Významným momentem návštěvy Riceové na evropském kontinentě byl její projev v Paříži, v němž prohlásila: „Amerika je připravena spolupracovat s Evropou na naši společné agendě - a Evropa musí být připravena spolupracovat s Amerikou (...)

Spojené státy vítají

rostoucí jednotu Evropy. Amerika může jen získat, pokud se jejím partnerem při

budování

bezpečnějšího

a

lepšího

světa

stane

silnější

Evropa."

(Department of State 8. 2. 2005) C. Riceovou poté v Evropě vystřídal D. Rumsfeld. Americký ministr obrany se na každoroční konferenci o bezpečnostní politice v Mnichově 12. února

2005 pokusil o usmíření evropských spojenců, když v připomínce na

svůj kontroverzní výrok o rozdělení Evropy na starou a novou z ledna 2003 prohlásil: „Když jsem se poprvé zmínil o tom, že možná pocestuji tento víkend do Francie a Německa, zvedlo se několik obočí. Jeden šprýmař řekl: T o by mohl být zajímavý výlet, po tom všem, co bylo řečeno.' Na chvíli jsem se odmlčel a zamyslel. T o byl starý Rumsfeld'." (Munich Conference 12. 2. 2005)

100

Ministr obrany U S A v Mnichově uvedl, že žádný národ sám nedokáže

porazit radikální islamismus a jeho totalitářské cíle, a vyzdvihl význam N A T O pro

světovou

bezpečnost.

Jeho

vize však

kontrastovala

s představou

Informace o návštěvě Riceové v Evropě viz Travel to Europe and Middle East, http://www.state.aov/secretarv/trvl/41336.htm. Rumsfeldovu účast na konferenci o bezpečnostní politice v Německu provázely komplikované okolnosti: americký ministr obrany se rozhodl přijet do Mnichova až poté, co byl ujištěn německým federálním prokurátorem, že nebude stíhán (spolu s devíti dalšími vysokými úředníky) za válečné zločiny týkající se týrání iráckých vězňů. 1 0 0

77

německého kancléře Schródera, který o Alianci řekl, že již není primárním místem,

kde transatlantičtí

partneři

mají

diskutovat

a koordinovat

své

strategie. Schrôder zároveň navrhl nový scénář transatlantického partnerství, které by mělo být založeno na dialogu mezi U S A a E U , nikoli již mezi U S A a NATO.

101

Bývalý velvyslanec v Německu v době Clintonovy administrativy

Richard C . Holbrooke komentoval americký zahraničně-politický styl, jenž Rumsfeld v Mnichově prezentoval, slovy: „Vedl si tady dobře (...)

přijal

sympatičtější styl, aniž by změnil americké pozice k jakémukoli důležitému tématu. To odráží návrat k opravdovému vůdcovskému stylu U S A pozitivním způsobem -

vést

ne způsobem, který odcizuje národy, od kterých

chcete, aby vás následovaly." (citováno dle Sciolino 2005) Na evropské turné Riceové a Rumsfelda navázal ve dnech 21.-24. února 2005 prezident B u s h .

102

Již první den se v Bruselu setkal se svým

francouzským protějškem Chirakem a jejich schůzka se nesla ve znamení vzájemného ujišťování o vysoké kvalitě americko-francouzských vztahů. „Toto je moje první večeře na evropské půdě od mého znovuzvolení, a je s Jacquem Chirakem - to by mělo něco říct. Mělo by to říct, jak důležitý je tento vztah pro mě osobně i pro mou zemi." (White House 21. 2. 2005) Prezident Chirac označil vzájemné vztahy z a „excelentní" a uplynulé události ohledně

Iráku

hodnotil

následovně:

„To,

že

sdílíme

stejné

hodnoty,

samozřejmě neznamená, že se nutně shodneme vždycky a na všem (...) To byl nedávný případ: nesdíleli jsme stejný pohled na Irák. Ale to v žádném případě neovlivní nebo nepodryje základy našich vztahů, konkrétně naše společné hodnoty a naše společné vize (...) Vztah (USA a E U - pozn. autorky) by měl být dále upevňován." (White House 21. 2. 2 0 0 5 )

103

Projev Gerharda Schródera přednesený na mnichovské konferenci prostřednictvím jeho zástupce je k dispozici na http://www.securitvconference.de/konferenzen/rede.php7menu 2005=&menu konfere nzen=&sprache=en&id=143&. Obdobný názor, jako má Schróder, zastává také Henry Kissinger: „NATO již nepostačuje jako jediný institucionální rámec atlantické spolupráce. Je zapotřebí fóra pro atlantickou spolupráci i mimo oblast bezpečnosti, které by zahrnovalo všechny státy Evropské unie, včetně těch, které nejsou členy NATO." (Kissinger 2002: 65) Podrobnosti o návštěvě prezidenta Bushe v Evropě viz President Bush's Travel to Europe, http://www.state.goV/p/eur/trvl/42515.htm nebo President's Trip to Europe, http://www.whitehouse.gov/infocus/europe/2005/index.html. Francouzský pohled na vztahy se Spojenými státy nabízí webové stránky Ministerstva zahraničních věcí Francie pod názvem Relations Franco-Américaines, http://www.ambafrance-us.org/fr/actu/relations.asp. 1 0 2

1 0 3

78

Bushova

návštěva

představovala

symbolický

krok

k usmíření

a

nalezení společného dialogu a byla významným mezníkem v a m e r i c k o evropských vztazích, a to hned z několika důvodů. Skutečnost, že si Bush vybral z a cíl své první zahraniční cesty v novém volebním období právě Evropu, konkrétně sídlo Evropské unie Brusel, byla vnímána jako snaha o zlepšení transatlantických vztahů, jež kvůli Iráku utrpěly hlubokou ránu. „Moje první cesta po inauguraci vedla do Evropy, a tak by to mělo být, protože Evropa a Spojené státy jsou blízkými přáteli." (White House 22. 2. 2005) Americký prezident také vyslal signál, že U S A jsou připraveny akceptovat E U jako rovnocenného partnera, a vyslovil podporu evropské jednotnosti. „Neměli byste pochybovat o tom, že má vláda a Spojené státy chtějí, aby byl evropský projekt úspěšný. J e v našem zájmu, aby Evropa byla silná. J e v našem zájmu, aby Evropská unie fungovala navzdory rozdílům, které zde jsou, a byla neuvadajícím, schopným, silným partnerem." (White House 22. 2. 2005) Dokladem

Bushova

zájmu

o

EU a

uznání jejích

institucí

na

mezinárodní scéně bylo vůbec první setkání s představiteli Unie ve formátu Evropské rady a také návštěva sídla Evropské komise. Její předseda José Barroso označil návštěvu amerického prezidenta v Evropě z a velmi důležitou pro transatlantické vztahy: „Tato návštěva vdechla nový život partnerství mezi Evropou a Spojenými státy (...) Rodí se nové vnímavé partnerství. J e výzvou přeměnit tento nový duch v realitu a ukázat světu, že jsme schopni přenést ho do konkrétních výsledků." (White House 22. 2. 2005). Barroso také prohlásil, že „svět je bezpečnější a více prosperuje, když Evropa a Amerika pracují společně jako globální a partneři" a vyzdvihl význam euroamerického vztahu jako „nejsilnějšiho, nejkomplexnéjšího a strategicky důležitého partnerství na světě." (White House 22. 2. 2005) Z Bruselu Bush zamířil do Mohuče a poté do Bratislavy, kde se 24. února setkal s prezidentem Ruské federace Vladimírem P u t i n e m .

104

Fakt, že

se americko-ruský summit odehrál právě v Bratislavě, byl slovenskými politikyi občany vnímán jako ocenění a uznání Slovenska ze strany U S A . Dzurinda během setkání s Bushem řekl: „Jsem velmi šťastný, že prezident Spojených států je poprvé v U S A . Tento den je pro mou zemi historický. Měl jsem velmi dobrou debatu s prezidentem Bushem a řekl jsem mu o základní orientaci

Podrobnosti k vrcholnému setkání mezi Busem a Putinem v Bratislavě jsou k dispozici na www, slovakiasummit. info. 79

naší zahraniční politiky. Oceňuji roli U S A , dělají pro svět mnoho." (White House 24. 2. 2005a) V průběhu Bushovy návštěvy v Evropě bylo patrné, že v americké zahraniční politice došlo ve vztahu k evropským spojencům k významnému obratu ve srovnání s Bushovým prvním volebním obdobím. Jak totiž tvrdí James Goldgeier z Council on Foreign Relations, „během prvního Bushova mandátu americká administrativa skutečně vnímala Evropskou unii a její integraci v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky z a do značné míry odporující americkým zájmům (...)

Na jednu stranu (Američané -

pozn.

autorky) vítali větší ochotu Evropanů převzít bezpečnostní závazky z a sebe i své okolí, byli ale také zneklidněni procesem, který by mohl potenciálně vyústit v silnou Evropu s odlišnými zájmy než jsou zájmy U S A . Americká nedůvěra vůči jednotné Evropě byla posílena iráckou krizí, během které se Evropská unie musela rozdělit, aby alespoň některé její členské země mohly Spojené státy podpořit." (citováno dle Pachta 2005). Obrat v americkém postoji vůči Evropě s e projevil také v rovině komunikace, když se Bushova návštěva nesla ve smířlivém a konstruktivním duchu. Jako příslib zmírnění stylu americké zahraniční politiky bylo možné chápat pozitivnější rétoriku vůči multilaterální diplomacii, včetně možné shody na reformě O S N . Na obou stranách Atlantiku byla patrná snaha a vůle soustředit se na hodnoty, zájmy a cíle, které Ameriku a Evropu spojují, nikoli se zaobírat spornými body, vyplývajícími z odlišných návrhů, jak tyto zájmy prosazovat a chránit.

105

13. 2. Je transatlantická roztržka minulostí? Přes zřejmé úsilí amerických a evropských politických představitelů však ani v současné době nelze konstatovat, že vzájemné vztahy jsou definitivně urovnány a že nyní v transatlantickém prostoru panuje optimální atmosféra. V porovnání s rokem 2003 se sice napětí v euro-atlantické oblasti výrazně snížilo, i nadále však existuje několik zdrojů nových potenciálních konfliktů politického, bezpečnostního, ekonomického i ideologického charakteru, které Ameriku a Evropu mohou rozdělit. Mezi výrazné třeci plochy patří zejména i rán. Jádrem problému je teheránsky program na obohacování uranu, jehož existence vyplynula na povrch v srpnu 2002. Zástupci Íránu od počátku 1 0 5

Konkrétním výsledkem Bushova turné v Evropě byla dohoda o účasti Evropské unie na školení iráckých bezpečnostních složek a zástupců justice nebo formulace společného postoje k Sýrii ohledně Libanonu. 80

argumentují, že jejich program je zacílen výlučné na energetické a vědecké využití, západní politici a odborníci jsou však přesvědčení, že Teherán je motivován snahou o získání jaderných zbraní. V postoji vůči tomuto problému se opět projevily rozdíly na obou stranách Atlantiku. Evropa navrhovala, aby Teherán svůj jaderný program zastavil výměnou z a balík bezpečnostních a obchodních dohod a další výhody. U S A však chtěly íránskou kauzu předložit Radě bezpečnosti O S N , která by mohla rozhodnout o případném zavedení mezinárodních sankcích proti Íránu, to ale evropské země odmítaly. Právě v tomto bodě se projevila americká snaha o vstřícnější přístup, když

USA

přenechaly

iniciativu

Evropské

unii,

konkrétně

ministrům

zahraničních věcí Francie, Německa a Velké Británie (tzv. velká trojka) k vyjednávání s Teheránem. Evropská diplomacie proto na podzim 2003 rozvinula

aktivní

politiku

s cílem

přinutit

íránský

režim

ke

spolupráci

s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a v dlouhodobém horizontu Írán přesvědčit, aby se vzdal svého nastartovaného jaderného programu. Evropské země se rovněž snažily přesvědčit U S A , aby se zapojily do rozhovorů o regulaci íránského jaderného programu, umožnily mu vstup do W T O a poskytly mu určité ekonomické pobídky. Zejména neokonzervativni členové Bushovy administrativy však účast na rozhovorech s Iránem odmítali, neboť teheránsky režim vnímali a nadále vnímají jako bezpečnostní i politickodiplomatický

problém vzhledem k jeho

silným

protiizraelským

postojům,

nepřátelské pozici vůči blízkovýchodnímu procesu či podpoře militantnímu hnutí Hizballáh. Postupem času se navíc ukázalo, že dohoda mezi evropskou velkou trojkou a Iránem byla z e strany Teheránu pouze dočasná a v současné době přesvědčení mezinárodního společenství, že Írán směřuje k získání nukleární zbraně, neustále narůstá. Silné obavy vzbuzuje také kontroverzní osoba prezidenta Iránu, ultrakonzervativního Mahmúda Ahmadínedžáda, který v říjnu 2005 na konferenci nazvané Svět bez sionismu prohlásil, že je třeba „Izrael vymazat z mapy světa."

106

N a základě těchto faktorů se vyrojily otázky,

jak se k Iránu postaví Bushova administrativa. Již v roce 2004 se objevily spekulace, že Bílý dům zvažuje vojenskou intervenci proti vládnoucímu režimu, to ale americká administrativa odmítla. Jistý posun je možné vidět v prohlášeních členů

Bushova týmu, kteří sice zdůraznili, že

1 0 6

preferují

Podrobněji k výroku íránského prezidenta viz „Ahmadinejad: Wipe Israel off map", k dispozici na http://enqlish.aliazeera.net/NR/exeres/15E6BF77-6F91-46EE-A4B5A3CE0E9957EA.htm. 81

diplomatické prostředky, avšak zcela nevyloučili razantnější postup v případě, že Irán bude ve svých jaderných aktivitách pokračovat. Rozporná stanoviska zastává Evropa a Amerika rovněž vůči Číně v souvislosti se zbrojním embargem, které na Čínu bylo uvaleno poté, co představitelé komunistického režimu násilně potlačili studentské demonstrace v červnu 1989 v Pekingu. Evropská unie se vyslovila pro jeho odvolání, ale U S A s tímto postojem nesouhlasí, neboť se obávají vzestupu moci Číny v důsledku získání narušení

nových vojenských technologií a z n ě j

rovnováhy

v regionu.

Další

závažný

problém

vyplývajícího v současném

mezinárodním prostředí nadále představuje Severní Korea vlastnící zbraně hromadného ničení nebo Castrův režim na Kubě. Sporným bodem zůstává také americká ochota použit vojenskou sílu i bez mandátu nadnárodních institucí

a

přetrvávají

také

rozpory

Mezinárodního trestního tribunálu.

107

ohledně

Kjótského

protokolu

či

Silně problematické je rovněž americké

nahlížení na světové problémy prizmatem dobra a zla, které reflektuje hlubokou religiozitu ve Spojených státech, zatímco Evropa se prezentuje jako sekulární aktér. Značné emoce v transatlantických vztazích v nedávné době vyvolaly spekulace o tom, že americká tajná služba CIA údajné převážela osoby podezřelé z terorismu přes Evropu a zřídila v některých zemích tajné věznice, kde

měli

podezřelí

být

vyslýcháni

a

zadržováni

ve

vazbě

v rozporu

s mezinárodním právem. Tuto obavu vyjádřily některé západní

nevládní

instituce obhajující lidská práva, například Human Rights Watch. Nejčastěji se spekulovalo o existenci tajných věznic v Polsku a R u m u n s k u .

108

Informace

zveřejné ve Washington Post vyvolaly řadu otázek z e strany evropských spojenců. Britský ministr zahraničí Jack Straw poslal v závěru listopadu do Washingtonu

oficiální

administrativu

o

dopis

vysvětlení.

jménem Problém

EU,

v němž

s údajnými

žádal

přelety

a

americkou vězněním

podezřelých osob v Evropě se poté stal hlavním tématem návštěvy ministryně zahraničních věcí Riceové, která na začátku prosince 2005 postupně zavítala 1 0 7

USA jsou jednou ze sedmi zemi, jež neratifikovaly Římský statut Mezinárodního trestního tribunálu. Spolu s Izraelem jsou jedinou liberální demokracií, která tento institut odmítá v obavě, že by její vojáci byli souzeni. Reakce polského premiéra K. Marcinkiewicze je k dispozici v článku „Poles to probe CIA prisons claim", který je dostupný z http://news.bbc.co.Uk/2/hi/americas/4517134.stm. Bližší informace k vyšetřování této záležitosti viz „CIA abduction claims 'credible'", jež je k dispozici na http://news.bbc.co.Uk/2/hi/europe/4524864.stm. 1 0 8

82

do Berlína, Bukurešti, Kyjeva a Bruselu. Krátce před svým odletem z americké základny Andrews vystoupila před novináře s prohlášením, v němž se snažila objasnit americký postoj. Riceová důrazně popřela obvinění, že by U S A umožňovaly kdekoli ve světě mučení vězňů a že CIA provozuje v zahraničí tajné

věznice.

Zároveň

však

nepřímo

potvrdila,

že

k přesunům

osob

podezřelých z terorismu přes hranice skutečné dochází (v angličtině se pro odvezení osoby podezřelé z účasti na teroristických činech používá pojem „rendition"). Podle Riceové „rendition" představuje „důležitý nástroj pro boj proti transnacionálnímu terorismu", který neodporuje mezinárodnímu právu, ale naopak „brání teroristům v jejich akcích a zachraňuje životy" a je používán v řadě demokratických zemích včetně Evropy. Riceová zdůraznila: „Je na vládách a občanech (dalších zemí - pozn. autorky), aby se rozhodli, z d a chtějí s Amerikou nadále spolupracovat v prevenci teroristických útoků (...) a aby rozhodli, jak citlivé informace mohou zveřejnit. Mají suverénní právo učinit tuto volbu." (Rice 5. 12. 2005) Příčinou mezinárodního i vnitroamerického napětí je rovněž současná špatná bezpečnostní situace v Iráku. V lednu 2005 zde proběhly volby, z nichž vzešel dočasný parlament, jenž zvolil vládu a prezidenta a jehož hlavním úkolem bylo vytvořit novou iráckou ústavu, kterou nakonec šíité a Kurdové prosadili

bez

podpory

sunnitů.

Proces

politické

obnovy

byl

završen

parlamentními volbami 14. prosince 2005. Přesto se v zemi i nadáte opakují útoky proti koaličním silám ze strany iráckých opozičních skupin, což vyvolává kritiku z e strany představitelů americké opozice i veřejnosti.

109

O problému

rokoval v listopadu 2005 americký Senát, který v usnesení formálně vyzval vládu G . W . Bushe, aby jej pravidelně informovala o situaci v Iráku. Někteří kongresmani (například John Murtha z Pensylvánie) vyzvali administrativu, aby stáhla americké vojáky z Iráku. To však není obecně považováno z a vhodný

krok,

nepokojům

neboť

by

a případně

mohlo

v nestabilním

prostředí

dojít

k občanské válce. Senátoři zároveň

k vážným neschválili

požadavek demokratů, aby vláda stanovila pevné datum odchodu amerických vojsk z Iráku. O dalším vývoji v Iráku hovořil prezident Bush 30. listopadu 2005 na námořní akademii v Annapolisu ve státě Maryland. Mluvil o různých hrozbách,

které

v současné

době

ohrožují

bezpečnost

v Iráku,

a

za

Výsledky průzkumu veřejného mínění ohledně Iráku nabízí Gallupův ústav, přístupný z http://poll.qallup.com/content/default.aspx?ci=20455&pq=2. 83

nejzávažnější z nich označil teroristy s vazbou na Al-Kájdu. „Jejich cílem je vyhnat Spojené státy a koaliční síly z Iráku a využít vakuum, které by po našem odchodu vzniklo, aby získali kontrolu nad zemí. Potom by Irák používali jako základnu, ze které by útočili na Ameriku (...) Porážkou těchto teroristů v Iráku Američané v uniformách zvítězí nad přímou hrozbou pro americký lid. Proti tomuto nepříteli existuje jediná efektivní odpověď: nikdy se nestáhneme. Nikdy se nevzdáme. A nikdy nepřijmeme nic menšího, než je úplné vítězství." (White House 30. 11. 2 0 0 5 )

110

14. Budoucnost vztahů mezi USA a středoevropskými zeměmi Na stav současných transatlantických názorů existují různé náhledy. Obecně je možné konstatovat, že struktura vztahů mezi Evropou a U S A se podstatně změnila

oproti

dřívějšímu

období.

Zatímco

dříve

byl

atlanticismus

a

transatlantická vazba ve středu zájmu obou aktérů, dnes již tato témata nejsou klíčovými prvky jejich zahraničních politik. Názory na význam transatlantické roztržky z roku 2003 se však různí. Dlouhodobý pozorovatel americkoevropských vztahů Henry Kissinger míní, že rozpory kvůli Iráku „vyvolaly nejvážnější krizi v Severoatlantické alianci od jejího vzniku." (citováno dle Daalder 2005: 39) Ivo H. Daalder dokonce hovoří o reálném riziku konce atlanticismu. Opačného názoru je Thomas S . Mowle, který tvrdí: „Vztah není v krizi. Celosvětová propast v kapacitách je příliš velká pro krizi, protože E U se nemůže přímo postavit proti Spojeným státům nebo je nahradit, a zájmy E U zůstávají blízko zájmům U S A . " (Mowle 2004: 164) Vzhledem k výše uvedeným problematickým tématům v současných mezinárodních vztazích je zřejmé, že další případný střet mezi proevropským a proamerickým strategickým konceptem nelze vyloučit. S ohledem na další vývoj lze rovněž předpokládat, že středoevropské země budou nuceny některé své priority, například ve vztahu k euroatlantickému bezpečnostnímu prostředí, přehodnotit. Tuto skutečnost si uvědomil například bývalý polský ministr zahraničních věcí A . D. Rotfeld, jenž prohlásil: „Vstup Polska do struktur a politik E U vyžaduje přehodnocení našich vztahů s neevropskými zeměmi a redefinici našeho místa v globálním systému." (Ministerstwo spraw

Tentýž den Bushova administrativa vydala dokument s názvem National Stratégy for Victory in Iraq, v níž formulovala následný postup v Iráku v politické, bezpečnostní a ekonomické oblasti. Dokument je přístupný z http://www.whitehouse.qov/infocus/iraq/iraq national stratégy 20051130.pdf. 84

zagranicznych 2 1 . 1. 2005) V této souvislosti se proto nabízí otázka, z d a země Visegrádské skupiny budou i nadále plně a bezpodmínečně spoléhat na U S A a N A T O jako na jediné garanty své bezpečnosti bez ohledu na vlastní zájmy v Evropské unii.

111

Podstatným faktorem, který může ovlivnit postoj středoevropských zemí vůči U S A , bude jejich pozice a působení v E U , zejména v politické a ekonomické oblasti. Vzhledem k dalšímu rozvoji jednotného trhu, zejména liberalizaci pohybu pracovních sil a služeb, je zřejmé, že ekonomické vztahy s E U se budou nadále prohlubovat.

Impulsem pro zaujetí vyrovnanější

perspektivy na euroatlantické vztahy a sblížení zemí Visegrádské skupiny s jejich evropskými partnery může být také například účast v Euro-zóně nebo Schengenském systému. Dalším významným prvkem, který by mohl hrát roli při oslabení atlanticismu zemí nové Evropy, může být veřejné mínění. Jak totiž ukázal průzkum

transatlantických

trendů

v Polsku

a

Slovensku

v roce

2004,

obyvatelé těchto zemí nejsou zdaleka tak proameričtí, jak by se dalo usoudit podle podpory americké strategii vůči Iráku z e strany jejich v l á d .

112

Podíl na

současném formování zahraničné-politických postojů středoevropských zemí hraje i klesající podpora jejich občanů v otázce vojenských a stabilizačních operací v Iráku. Vliv na oslabení důvěry Evropanů vůči U S A měl také nedostatek důkazů

o existenci zbraní

hromadného

ničení,

které U S A

prezentovaly jako argument pro vojenskou intervenci. Političtí představitelé těchto států také netajili zklamání z nedoceněné participace v Iráku a zdrojem nespokojenosti nadále zůstává zmíněné zachování vízové povinnosti. Významným faktorem, který ovlivní míru atlanticismu jednotlivých zemi, bude konkrétní konstelace na domácích politických scénách. Lze očekávat, že v případě Polska nebude jeho proamerická orientace v dohledné budoucnosti zpochybňována bez ohledu na složení vlády, zato u dalších zemí Visegrádské skupiny se situace může změnit v závislosti na tom, kdo bude vládnout.

1 1 1

113

Je

Srovnej Národní bezpečnostní strategie Polské republiky z 22. července 2003, kapitola III, dokument přístupný z: http://www.msz.gov.pI/pubiications/20Q3/cd3/6 Publications%20and%20analvses/6.3 030722 Warsaw NationalSecurityStrateqy.htm. Výsledky výzkumu a související analýzy jsou k dispozici na www.transatlantictrends.orq. O vlivu politické konstelace na zahraničně-politická rozhodnutí svědčí případ Španělska, jehož postoj k USA se po volbách v březnu 2004 radikálně změnil. Z

TO

m

85

tedy možné předpokládat, že nepoddanějším atlanticistou zůstane Polsko, zatímco ostatní středoevropské země budou podporu USÁ v budoucnu vyjadřovat opatrněji a budou více zohledňovat názor hlavních aktérů E U . V této souvislosti můžeme konstatovat, že země Visegrádské skupiny netvoří kompaktní, homogenní blok, a proto k různým problémům v mezinárodních vztazích nemusí a zřejmě nebudou vždy vystupovat jednotně vzhledem k rozdílným zájmům a prioritám. V případě Polska hraje důležitou roli při formulování jeho strategické pozice ještě další specifický fakt, kterým je jeho členství v tzv. Výmarském trojúhelníku.

114

Tato iniciativa sdružující Polsko, Německo a Francii vznikla

v roce 1991 a jejím primárním cílem bylo začlenit Polsko do mainstreamu evropské politiky a podporovat jeho integraci do euroatlantických strukturu. Díky této iniciativě se Polsko stalo jednou z postkomunistických zemí, která již v průběhu transformace navázala užší vztahy se státy považovanými z a hnací motory evropské integrace. Varšava tak získala fórum, kde mohla diskutovat o závažných mezinárodních tématech a prezentovat své postoje ke klíčovým problémům Evropy. Kooperace v rámci Výmarského trojúhelníku zesílila po vstupu Polska do N A T O a E U a nyní je vnímána jako platforma pro debatu o významu Evropy v současném mezinárodním prostředí a o budoucí podobě a roli Evropské unie. Výmarského „Navzdory

115

Polští představitelé tvrdí, že je pro ně kooperace v rámci

trojúhelníku

občasným

velmi

rozdílům

důležitá, jak v hodnocení

dokládá

následující

specifického

věta:

mezinárodního

vývoje (irácký konflikt) a kontroverze ohledně evropské ústavy zůstávají Francie

a

Německo

našimi

nejdůležitějšimi

partnery

v Evropské

(Ministerstwo spraw zagranicznych R P : Weimer Triangle)

116

unii."

V e skutečnosti

však existuje značný rozdíl mezi deklaratorními prohlášeními a reálnými kroky, což jednoznačně ukázala irácká krize. Dokladem, že se Polsko snaží hledat i jiné formy, jak udržet například

ochota

bilaterální vztahy s Amerikou na vysoké úrovni, je

Varšavy

nabídnout

Washingtonu

polské

území

pro

jednoho z nejsilnějších příznivců vojenského zásahu proti Iráku se stal jeho odpůrce, který rozhodl o stažení svých jednotek z Iráku. 1 1 5

Aktuálním cílem polsko-německo-francouzské spolupráce je definovat strategické cíle rozšířené EU a formulovat unijní politiky týkající se různých mezinárodních témat, SZBP, Lisabonské strategie, rozvoje dopravní infrastruktury a podobně. Francie a Belgie prosazovaly v preambuli evropské Ústavní smlouvy odkaz na sekulární hodnoty, zatímco Polsko a Španělsko žádaly zdůraznění židovskokřesťanských kořenů Evropy. 1 1 6

86

rozmístění

některých

prvků

amerického

protiraketového

systému

nabídka přesunu amerických jednotek z Německa do P o l s k a .

nebo

117

J e realitou, že středoevropské země mohou své zájmy a cíle realizovat pouze v multilaterálním

rámci na základě konsenzu s dalšími

evropskými zeměmi, a nelze očekávat, že se tento stav v budoucnu výrazně změní. Naopak je pravděpodobný scénář, podle kterého nezávislost Evropské unie na U S A v dílčích otázkách dále poroste vzhledem k posilování jejího institucionálního rámce a vojenských kapacit. Důležitou podmínkou

pro

posílení či prohloubení integrace je však vytvoření společné strategické kultury, hodnotového systému a koherentní evropské identity sdílené zeměmi „staré" i „nové" Evropy. Tyto prvky jim ale zatím chybí, jak ukázaly události uplynulého období.

15. Závěr Tato

diplomová

práce

se

snažila

představit

cíle

a

principy

administrativy George W. Bushe, analyzovat současnou americkou strategii ve světě a evaluovat vzájemné vztahy mezi U S A a postkomunistickými zeměmi střední Evropy na příkladě konkrétních mezinárodních problémů. V úvodu jsme

si

stanovili

následující

hypotézu:

Středoevropské

země

Visegrádské skupiny participují na evropském integračním procesu a zároveň usilují o zachování a prohloubení transatlantické vazby. V důsledku existence dílčích diferencovaných zájmů Evropské unie a N A T O vznikají rozpory mezi evropskými zeměmi, které však zároveň v některých případech mohou vést k posílení pozice států tzv. nové Evropy ze strany U S A . Na základě analýzy se jednoznačně potvrdilo, že středoevropské země jsou nuceny z titulu svého členství v E U a N A T O vyvažovat svou mezinárodní pozici mezi „evropeizaci" a atlanticismem. J e však zřejmé, že v jejich strategickém zájmu je, aby ke konfliktním situacím docházelo co nejméně a aby země Visegrádské skupiny nebyly nuceny činit volbu, z d a v konkrétních mezinárodních otázkách podpoří Spojené státy, které pro ně představují hlavního bezpečnostního garanta, nebo Evropskou unii, jež je jejím klíčovým politickým a ekonomickým aktérem. Dále se ukázalo, že díky proamerickému postoji středoevropských zemí v průběhu irácké krize se výrazně posílila jejich pozice na mezinárodní 1 1 7

Bližší informace viz Rybak 2003. 87

scéně z pohledu U S A . N a tomto místě je však nutné konstatovat, že význam zemí Visegrádské skupiny pro Spojené státy nevyplývá z jejich konkrétní vojenské pomoci, která je pochopitelně značně limitována jejich omezeným materiálním potenciálem. Skutečný přínos zemí „nové Evropy" spočívá v tom, že

různých

politickou

mezinárodních

a

morální

problémech

podporu,

která

poskytují

má

pro

Americe

ideologicky

významnou orientovanou

zahraniční politiku U S A zásadní význam. Řečeno jinými slovy, Washington našel v postkomunistických státech nový zdroj legitimity pro své akce, kterou mu v případě irácké krize nebyli ochotni poskytnout tradiční evropští spojenci. Pozice zemí Visegrádské skupiny se upevnila také díky tomu, že U S A je mohly prezentovat jako příklady úspěšné demokratizace a jako modely pro transformaci zemí na Středních východě. Jejich potenciál spočívá rovněž v ochotě předat své znalosti, zkušenosti a know-how, které získaly v průběhu své vlastní demokratizace a transformace zemím, které těmito procesy právě procházejí. Vzhledem

k tomu,

že

úspěch

americké

strategie

v boji

proti

mezinárodnímu terorismu a šíření zbraní hromadného ničení závisí na spolupráci

mezi U S A a Evropou, země Visegrádské

skupiny

nabízejí

Američanům i další přidanou hodnotu: Díky svému členství v E U mají potenciál

obě

strany

Atlantiku

názorově

sbližovat

a

zásadně

přispět

k obnovení jejich vzájemného dialogu a posílení transatlantického partnerství. Alexandr Vondra v této souvislosti konstatuje: „Síla (Aliance - pozn. autorky) stojí a padá s pevností transatlantické vazby mezi Spojenými státy a Evropou. Americká přítomnost v Evropě a americký zájem o ni na straně jedné a evropská vůle a ochota podílet se na spolupráci s U S A na řešení naléhavých světových problémů na straně druhé jsou spojené nádoby. Ztratí-li U S A o Evropu

zájem,

NATO

se

promění

ve

vyčpělou,

nikoho

nezajímající

byrokratickou instituci, která z a obranu a bezpečnost svých členů nebude ručit.

Evropská

unie

zatím

žádnou

alternativu

v podobě

„tvrdých"

bezpečnostních záruk nenabízí a zřejmě ještě dlouho nabízet nebude." (Vondra 2003:16) Přestože se země střední Evropy v případě irácké krize postavily na stranu U S A z a cenu konfliktu v rámci Evropské unie a navzdory nesouhlasu svých občanů, jejich mezinárodní postavení nelze z e strany Spojených států absolutizovat. Tyto země věřily, že díky svému proameríckému postoji získají

88

řadu výhod, jejich očekáváni se však ukázala jako nadhodnocená. Konkrétním důkazem je především zachování vízové povinnosti jejich občanů při cestě do U S A , kterou představitelé zemí Visegrádské skupiny považují z a nejvážnější problém a překážku v bilaterálních vztazích. Pro shrnutí diplomové práce můžeme konstatovat, že jistý ústup od atlanticismu a postupnou inklinaci k evropské zahraniční a bezpečnostní politice z e strany postkomunistických zemí nelze vyloučit a že současný model středoevropského proamerikanismu se bude muset adaptovat na nové podmínky. Jistou přístupnost změnám v bezpečnostní sféře již naznačila deklarace, v níž středoevropské země projevily zájem stát se součástí „strukturované spolupráce" v rámci E B O P , jejímž cílem je zlepšit evropské obranné schopnost. Zde je nutné podotknout, že tyto státy se E B O P a jejímu rozvoji nikdy nebránily, ovšem s podmínkou, že bude zachován primát N A T O . Přesto lze předpokládat, že Česká republika, Maďarsko, Polsko i Slovensko budou nadále usilovat o zachování statutu spojenců U S A v Evropě, jejichž strategickým zájmem bude na jedné straně udržovat Severoatlantickou alianci funkční a na straně druhé být plnohodnotným členem Evropské unie. Jejich cílem totiž je, aby se transatlantické spojenectví a evropská integrace rozvíjely jako komplementární procesy, nikoli jako procesy, které si vzájemně konkurují. Potřeba středoevropských států zachovat vyrovnané vztahy vůči E U a NATO

vyplývá z přesvědčení

v evropské

bezpečnosti.

o

nenahraditelnosti

Přestože

Evropská

unie

amerického usiluje

o

angažmá společnou

zahraniční a bezpečnostní politiku, její limity jsou determinovány

nízkou

ochotou členských zemí nést náklady na svou obranu a bezpečnost a také nejednotnou politickou vůlí. Proto zůstává realitou, že primárním garantem bezpečnosti na evropském kontinentě bude i nadále N A T O a americká vojenská přítomnost, což potvrzuje tezi, že bezpečnostní dimenze je klíčovým prvkem transatlantického partnerství, zatímco pro vztahy v rámci Evropské unie je stěžejní ekonomický a politický rozměr. Šedivý a Zaborowski dospěli k tomuto názoru: „Přestože se proamerikanismus středoevropských zemí po konci války v Iráku snížil, je pravdou, že jejich atlanticistní dispozice jsou historicky a kulturně motivovány, a je proto pravděpodobné, že dlouhodobé vydrží." (šedivý, Zaborowski 2005: 23)

89

16. Použitá literatura a zdroje Primární zdroje (ověřeno k 21. 12. 2005) Bezpečnostní

strategie

ČR

2003,

on-line

dokument,

)http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/deřauIt.asp?ido=12734&idj=1 &amb=1 &ikony=& trid=1 &prsl=&pocc1 =) • ČSSD (30. 3. 2003): Rezoluce XXXI sjezdu ČSSD k Iráku, on-line dokument (http://www.cssd.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=422010&id_org=422010&id=2 97631&p1=4981&p2=&p3=) • Department of Defense (22. 1. 2003): Secretary Foreign

Press

Center,

Rumsfeld

Briefs at the

on-line

dokument

(http://www.defenselink.mil/transcripts/2003/t01232003_t0122sdfpc.html) • Department of State (8. 2. 2005): Remarks at the Institut d'Etudes de

Paris

-

Sciences

Po,

on-line

Politiques dokument

(http://www.state.gov/secretary/rm/2005/41973.htm) • N A T O a (21. 11. 2002): Opening remarks by NATO Secretary General, Lord Robertson,

on-line

dokument

(http://www. nato.int/docu/speech/2002/s021121b. htm) • N A T O b (21. 11. 2002): Prague Summit Statement on Iraq, on-line dokument (http://www. nato. int/docu/pr/2002/p02-133e.htm) • N A T O c (21. 11. 2002): Remarks on enlargement W.

Bush,

by US President

on-line

George

dokument

(http://www.nato.int/docu/speech/2002/s021121 h.htm) • Chirac, J . (17. 2. 2003): Conference de presse de M. Jacques Chirac, on-line dokument (http://www.monde-diplomatique.fr/cahier/europe/conf-chirac) • Koncepce

zahraniční

politiky ČR na léta 2003-2006,

on-line dokument

(http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=4191) • Kwasniewski, A . (18. 3. 2003): President of the Republic of Poland sign a decision

to

use

Polish

troops

outside

Poland,

on-line

dokument

(http://www. president, pl/x. node?id=2011993&eventld=1508071) • Letter of Eight (30. 1. 2003): Leaders' statement on Iraq, on-line dokument (http://news.bbc.co.Uk/2/hi/europe/2708877.stm) • Ministerstvo zahraničních věcí ČR (5. 2. 2003): Prohlášení Rady

bezpečnosti

OSN

dne

5.2.,

MZV k jednání

on-line

(http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=16582&ido=1&idj=1)

90

dokument

• Ministerstwo spraw zagranicznych R P (22. 1. 2003): Information of the Government of the Republic of Poland on the subject of Polish Foreign

Policy

in 2003, on-line dokument (http://www.msz.gov.pl/Ministers,Annual,Address,,2003,2134.html) • Ministerstwo spraw zagranicznych R P (26. 3. 2003): Foreign Minister of the Republic of Poland in the Diet on participation of a Polish military kontingent..., on-line dokument (http://www.msz.gov.pl/publications/2003/cd3/2_Selected%20statements/0303 26_Warsaw_Diet. htm) • Ministerstwo spraw zagranicznych R P (21. 1. 2005): Minister's

Annual

Address 2005, on-line dokument (http://www.msz.gov.pl/Ministers,Annual,Address,,2005,2157.html) • Ministerstwo spraw zagranicznych R P : Weimer Triangle, on-line dokument (http://www.msz.gov.pl/Weimer,Triangle,2176.html) • Ministry of Foreign Affairs, Republic of Hungary (1. 4. 2005):

Condoleezza

Rice: Hungary is a Good Friend and a Good Ally, on-line dokument (http://www.mfa.gov.hu/kum/en/bal/actualities/ministers_speeches/010405_Ri ce-Somogyi.htm) • Munich Conference (12. 2. 2005): Remarks by Secretary Rumsfeld at 41st Munich Conference on European Security Policy, on-line dokument (http://www.defenselink.mil/speeches/2005/sp20050212-secdef1101.html) • National Security Strategy of the United States (September 2002), on-line dokument

(http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.html)

• Project for the New American Century (26. 2. 1998): Letter to President Clinton on Iraq, on-line dokument (http://www.newamericancentury.org/iraqclintonletter.htm) • Rice, C . (5. 12- 2005): Rice defends US policy, on-line dokument (http://news.bbc.co.Uk/2/hi/americas/4500630.stm) • Sejm R P (24. 3. 2003): Interpelacja w sprawie agresji USA na Irak oraz udziaiu w tej operacji wojsk polskich, on-line dokument (http://ks.sejm.gov.pl:8009/iz4/i-tresc/i3249-1.htm) • Statement of the Vilnius Group Countries (5. 2. 2003), on-line dokument (http://www.useu.be/Categories/GlobalAffairs/lraq/Feb0503Vilniuslraq.html)

91

• Stratégia bezpieceňstwa

narodowego RP 2003, on-line dokument

(http://www.msz.gov.pl/publications/2003/cd3/6_Publications%20and%20anal yses/6.3_030722_Warsaw_NationalSecurityStrategy.htm.) • Úrad vlády S R (21. 3. 2003): Prejav predsedu vlády SR Mikuláša Dzurindu k občanom

Slovenska,

marca

ktorý predniesol

v Slovenskej

2003,

televízii vo štvrtok

on-line

20.

dokument

(http://www.government.gov.sk/aktuality_start.php3?id_ele=3399) • Úrad vlády S R (29. 1. 2003): Príhovor predsedu vlády SR Mikuláša v

Slovenskej

televízii,

Dzurindu

on-line

dokument

(http:/AflAww.government.gov.sk/aktuality_start.php3?id_ele=3269) • Úřad vlády ČR (19. 3. 2003): Prohlášení kolem

Iráku,

vlády České republiky k situaci on-line

dokument

(http://wtd. vláda. cz/vlada/ci nnostvlady_usnesen i. htm) • White House (20. 9. 2001): Address to a Joint Session of Congress and the American,

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001 /09/20010920-8. html) • White House (20. 1. 2005):, President Swom-ln to Second Term, dokument

on-line

(http://www.whitehouse.gov/inaugural/index.html)

• White House (30. 11. 2005): National Strategy for Victory in Iraq, on-line dokument (http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/iraq_national_strategy_20051130.pdf) • White House (24. 2. 2005a): President Addresses Slovakia,

and Thanks Citizens of

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/02/20050224-1.html) • White House (21. 2. 2005): President Common

Values,

Vision,

and President

Chirac

on-line

Discuss dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/02/20050221-2.html) • White House (24. 2. 2005b): President Dzurinda

Discuss

Policy,

and Slovakian

Prime

on-line

Minister dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/02/20050224.html) • White House (18. 5. 2005): President Institute

Dinner,

Attends International

Republican

on-line

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/05/20050518-2.html http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/05/20050518-2.html)

92

dokument

• White House (1. 5. 2003): President

Bush Announces

Operations

Ended,

in

Iraq

Have

Major

on-iine

Combat

dokument

(http://www.whitehouse.gov/nevvs/releases/2003/05/iraq/20030501-15.html) • White House (1. 6. 2002): President Bush Delivers Graduation West

Point,

on-line

dokument

Speech at (http://www.

whitehouse.gov/news/releases/2002/06/20020601 -3. html) • White House (8. 5. 2003): President Foreign

Bush Meets with Central

Ministers,

European

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/05/20030508-8.html) • White House (18. 11. 2003): President President

Bush Meets with Czech

Havel,

on-line

Republic dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/09/20020918-3.html) • White House (7. 10. 2002): President dokument

Bush Outlines Iraqi Threat, on-line

(http://www.whitehouse.gOv/news/releases/2002/10/20021007-

8.html) • White House (20. 11. 2002): President Bush, President Havel Discuss Iraq, NATO,

on-line

dokument,

(http://www.whitehouse.gOv/news/releases/2002/11/20021120-1 .html) • White House (17. 7. 2002): President Joint

Press

Bush, President

Konference,

Kwasniewski

on-line

Hold

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/07/20020717-3.html) • White House (29. 3. 2004): President Bush Welcomes Seven Nations to the NATO

Aliance,

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2004/03/20040329-4.html) •

White

House (27. 4. 2004):

Kwasniewski

to

President

White

Bush

House,

Welcomes on-line

President dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/20O4/01/20040127-3.html) • White House (29. 1. 2002): President Delivers State of the Union on-line

Address, dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/20020129-11.html) • White House (7. 10. 2001): Presidential dokument

Address

to the Nation,

on-line

(http://www.whitehouse.g0v/news/releases/2OOI/l 0/20011007-

8.html)

93

• White House (22. 2. 2005): President dokument

Meets with EU Leaders,

on-line

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/02/20050222-

8.html) • White House (30. 11. 2005): President Outlines Strategy for Victory in Iraq, on-line

dokument

(http://www.whitehouse.goV/news/releases/2005/11/20051130-2.html) • White House (12. 9. 2002): President's General

Assembly,

Remarks

at the United

on-line

Nations

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/09/20020912-1.html) • White House (17. 3. 2003): President Says Saddam Hussein Must Leave Iraq

Within

48

Hours,

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/03/iraq/20030317-7.html) • White House (20. 1. 2005): President dokument

Swom-ln

to Second

Term, on-line

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/01/20050120-

1.html) • White House (28. 1. 2005): President Swearing-in

Thanks Secretary of State Rice at

Ceremony,

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2005/01/20050128-2.html) • White House (18. 3. 2003): Press Briefing by An Fleischer, on-line dokument (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/03/20030318-4.html) • White House (1.10. 2004): Remarks by President Bush and Senator Kerry in First

2004

Presidential

Debate,

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gOv/news/releases/2004/10/20041001 .html) • White House (15. 6. 2001): Remarks by the President in Address to Faculty and

Students

of

Warsaw

University,

on-line

dokument

(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/06/20010615-1.html)

Sekundární literatura • Aldred, K. - Smith, M. A . (1999): Superpowers

in the Post-Cold

War Era,

New York, St. Martin's Press. • Asmus, R. D. (2002): Opening NATO's door. New York, Columbia University Press. • Barša, P. (2003): Hodina impéria. Zdroje současné zahraniční politiky USA, Brno, Masarykova univerzita, MPÚ.

94

• Burke, J . (2004): Ai-Qaeda.

The True Story of Radical Islam, London,

Penguin Books. • Brzezinski, Z. (2004) : Volba. Globální

nadvláda

nebo globální

vedení,

Praha, Mladá fronta. • Chomsky, N. (2001): 11.9., Praha, Nakladatelství Mezera. • Clarke, R. A . (2005): Strategie války proti terorismu, Praha, Alfa Publishing. • Combs, C . C . - Slann, M. (2003): Encyclopedia

of Terrorism, New York,

Checkmark Books. • Gaddis, J . L. (2004): Surprise,

Security, and the American

Experience,

Cambridge, London, Harvard University Press. • Gamble, A . (2003): Between Europe and America. Politics,

The Future of British

Bakingstoke, New York, Palgrave Macmillan.

• Goldgeier, J . M. (1999): Not Whether but When. The U.S. Decision

to

Enlarge NATO, Washington, D.C., Brookings Institution Press. • Gordon, P. H. - Shapiro, J . (2004): Allies at War. America, Europe and the Crisis over Iraq, New York, McGraw-Hill. •

Hybášková,

velvyslankyně

J . (2004):

Čekání

na

válku.

Výpověď

odvolané

české

v Kuvajtu, Praha, Rybka Publishers.

• Joch, R. (2003): Proč právě Irák? Příčiny a důsledky konfliktu, Praha, Mladá fronta. • Kagan, R. (2003): Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. •

Kissinger, H.

(2003):

Potřebuje

Amerika

zahraniční

politiku?

Cesta

k diplomacii pro 21. století. Praha, B B Art. • Kissinger, H. (1999): Uměni diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské

zdi.

Praha, Prostor. • Mowle, Thomas S . (2004): Allies at Odds? New York, Palgrave Macmillan. • Pohly, M. - Durán, C h . (2001): Usáma bin Ládin a mezinárodní

terorismus,

Brno, Jota. • Stoessinger, J . (2005): Why Nations Go To War, Wadsworth Publishers. • Ulfkotte, U. (2003): Hrozba terorismu. Islamisté a jejich tajná síť, Praha, Ikar. • Vondra, A. (2003): Předmluva k: Kagan, R. (2003): Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika,

Evropa a nový řád světa, Praha, Nakladatelství Lidové

noviny, pp. 5-17 • Woodward, B. (2003): Bushova válka, Praha, B B Art.

95

Sborníky a články ve sbornících • Borinski, P. (2003): Emergent Unipolarity: A Structural Look At The 2003 Iraq War, in: Šťastný, M. (ed., 2003): Iraq Crisis and Politics in USA, Europe and V4 countries,

Bratislava, Institute for Public Affairs, pp. 9-18.

• Calhoun, C . - Price, P. - Timmer, A . (eds., 2002): Understanding

September

11, New York, The New Press. • Conley, Richard S. (ed. 2005): Transforming

the American

polity: the

presidency of George W. Bush and the war on terrorism, Upper Saddle River, N.J., Pearson/Prentice Hall. • Costa, O. - Daloz, J . - P . (2005): How French Policy-makers

see

themselves,.

in: Drake, H. (ed., 2005): French Relations with the European Union, London, Routledge, pp. 21-41. • Daalder, H. I. (2005): The end of Atlanticism, in: Lindberg, T. (ed. 2005): Beyond paradoxe and Power. Europe, America and the Future of a Troubled Partnership, Routledge, New York, pp. 39-59. • Dančák, B. - Suchý, P. (eds., 2003): Summit NATO v Praze 2002. Výsledky, dokumenty a projevy, Brno, Masarykova univerzita. • Donnelly, J . (2004): International Human Rights, in: Weiss, T. G . - Crahan, M. E. - Goering, J . (eds., 2004): Wars on terrorism and Iraq. Human unilateralism,

Rights,

and U.S. Foreign Policy, New York, London, Routledge, pp. 98-

107. • Gabal, I. (2003): The Czech Republic and the War in Iraq, in: Šťastný, M. (ed., 2003): Iraq Crisis and Politics

in USA, Europe

and

V4

countries,

Bratislava, Institute for Public Affairs, pp. 55-68. • Giusti, S . (2002): Visegrád - Balancing between United States and

European

Union? In: šťastný, M. (ed., 2002): Visegrád Countries in an Enlarged

Trans-

Atlantic Community, Bratislava, Institute for Public Affairs, pp. 85-112. • Hersberg, E. - Moore, K. W . (eds., 2002): Critical Views of September

11.

Analysis from around the World, New York, The New Press. • Huntington, S . P. (2005): The libely Superpower,

in: Ikenberry, G . J . (ed.,

2005): American Foreign Policy. Theoretical Essays, New York, Georgetown University, pp. 540-550. • Ikenberry, G . J . (ed. 2002): America Unrivaled. The future of the balance of Power, New York, Cornell University Press.

96

• Kapstein, E. B. - Mastanduno, M. (eds., 1999): Unipolar Politics, Realism and State Strategies After the Cold War, New York, Columbia University Press. • Korba, M. (2003): Slovakia and the Iraq Crisis, in: Šťastný, M. (ed., 2003): Iraq Crisis and Politics in USA, Europe and V4 countries,

Bratislava, Institute

for Public Affairs, pp. 37-52. • Krause, K. D. (2003): The Dimensions

of American Foreign Policy and the

War with Iraq, in: 19-36 • Krauthammer, C h . (2005): The Unipolar Moment Revisited, in: Ikenberry, G . J . (ed., 2005): American

Foreign

Policy.

Theoretical

Essays,

New York,

Georgetown University, pp. 550-564. • Lichtenberg, J . (2004): Pre-emption

and exceptionalism

in U.S. foreign

policy, in: Weiss, T. G . - Crahan, M. E. - Goering, J . (eds., 2004): Wars on terrorism and Iraq. Human Rights, unilateralism, and U.S. Foreign Policy, N e w York, London, Routledge, pp. 61-73. • Ondrejcsák, R. (2003): Hungary and the Iraq Crisis, in: Šťastný, M. (ed., 2003): Iraq Crisis and Politics in USA, Europe and V4 countries,

Bratislava,

Institute for Public Affairs, pp. 77-91. • Onyskiewitz, J . (2003): Iraq Crisis in the Context of US-Polish Relations, in: Šťastný, M. countries,

(ed., 2003): Iraq Crisis and Politics in USA, Europe and V4

Bratislava, Institute for Public Affairs, pp. 69-76.

• Osica, O. (2005): Poland: A New European Atlanticist at a crossroads? in: Longhurts, K. - Zaborowski, M. (eds., 2005): Old Europe, new Europe and the transatlantic security agenda, London, Routledge, pp. 115-136. • Roth, K. (2004): The fight against terrorism, in: Weiss, T. G . - Crahan, M. E. - Goering, J . (eds., 2004): Wars on terrorism and Iraq. Human unilateralism,

Rights,

and U.S. Foreign Policy, New York, London, Routledge, pp.

113-131. • Sed ivy J . transatlantic Europe,

Zaborowski, M. (2005):

Old Europe,

New Europe

and

relations, in: Longhurst, K. - Zaborowski, M. (eds., 2005): Old

new

Europe

and the transatlantic

security

agenda,

London,

Routledge, pp. 1-28. • Weiss, T. G . - Crahan, M. E. - Goering, J . (2004): The serependity human rights, and sovereignty.

of war,

The case of the United States, in: Weiss, T. G .

- Crahan, M. E. - Goering, J . (eds., 2004): Wars on terrorism and Iraq. Human

97

Rights, unilateralism,

and U.S. Foreign Policy, New York, London, Routledge,

pp. 3-26. • Winter, D.G. - Hermann, M G . - Weintraub, W. - Walker, S . G : The Personalities

of Bush and Gorbatchev

Measured at a Distance:

Procedures,

Portraits, and Policy, in: lkenberry, G . J . (ed., 2005): American Foreign

Policy.

Theoretical Essays, pp. 511-538. • Suchý, Petr (ed., 2001): Zahraniční

politika USA v devadesátých

letech

dvacátého století, Brno, Masarykova univerzita, MPÚ.

16.4. Články, stati a texty „Ahmadinejad:

Wipe

Israel

off

map",

on-line

text

(http://english.aljazeera.net/NR/exeres/15E6BF77-6F91-46EE-A4B5A3CE0E9957EA.htm, ověřeno k 23. 12. 2005) • Albright, M. K. (2003): Bridges, Bombs, or Bluster? Foreign Affairs, Vol. 82, No. 5, pp. 2-19. • Applebaum, A. (2003):

Here

Comes

the

New

Europe,

on-line text

(http://vvww.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A57913-2003Jan28.html, ověřeno k 20. 12. 2005) • Asmus, R. D. (2003): Rebuilding the Atlantic Alliance. Foreign Affairs, V o l . 82, No. 5, pp. 20-31. • Asmus, R. D. - Kugler, R. L , Larrabee, F. S. (1993): Building a New N A T O , Foreign Affairs, V o l . 72, No. 4, pp. 28-40. • Bútora, M. (2005): Výzva pre americkú vládu: Bez spojencov to nepojde, on­ line

Institut

pre

veřejné

otázky

(IVO),

(http://www.ivo.sk/ftp_folder/produkt_2280.pdf,

Bratislava,

on-line

text

ověřeno k 21. 12. 2005)

• Can Poles be both good Europeans and good American allies at the same time?

Newsweek,

5.

5.

2003,

on-line

text

(http://www.president.pl/x.node?id=2012001, ověřeno k 18. 12. 2005) • Dančák, B. (2004): „Noví Evropané'

a jejich role v transatlantických

vztazích

po vstupu do EU - český a polský přiklad. Sociální studia, Brno, Masarykova univerzita, 1, pp. 9-20. • Dančák, B. (2005): Polská percepce významu USA pro Evropu. Mezinárodní politika 4/2005, r. XXIX, pp. 6-8. • Donnelly. T. (2005): Empire of Liberty: The Historical Underpinnings Bush Doctrine,

of the

on-line National Security Outlook, June 2005, on-line text

98

(http:// www.aei.org/publications/publD.22756/pub_detail.asp, ověřeno k 18. 12. 2005) • Editorial (21. 1. 1994): President Clinton in Prague, on-line text (http://www.fas.org/man/nato/news/1994/48809644.txt,

ověřeno

k 19.

12.

2005) • Evropský parlament kritizuje tzv. dopis osmi, on-line Český rozhlas, 31. 1. 2003,

on-line text (http://www.rozhlas.cz/izurnal/ozvenydne/_zprava/62451,

31. 1. 2003) • Gábelová, B. (2004): Šťastný koniec, alebo historická nevyhnutnosť?

On-line

text (http://www.visegrad.info/index.php?ID=clanek, ověřeno k 20. 12. 2005) • Handl, V . „návratu

Piek, O. (2005a): Česká zahraniční

do Evropy" k evropeizaci.

politika

1993-2005

od

1. část. Mezinárodni politika 8/2005, r.

XXIX, Ústav mezinárodních vztahů Praha, pp. 13-15. • Handl, V . „návratu

Piek, O. (2005b): Česká zahraniční

do Evropy" k evropeizaci.

politika 1993-2005

od

2. část. Mezinárodní politika 9/2005, r.

XXIX, Ústav mezinárodních vztahů Praha, pp. 20-22. • Hybášková, J . (2005): Pozice ČR v evropsko-amerických

vztazích, on-line

text (http://www. natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A050526_112032 _na_analyzy_m02, ověřeno k 20. 12. 2005) • Khol, R. (2005a): Národní bezpečnostní

strategie USA. Mezinárodní vztahy

1/2005, Ústav mezinárodních vztahů Praha pp. 74-85. • Khol, R. (2005b): Transatlantické

vztahy po znovuzvolení

George W. Bushe.

Mezinárodní politika, 5/2005, r. XXIX, Ústav mezinárodních vztahů Praha, pp. 34-35. • Kováč, M. (1994): La Slovaquie et le Partenariat pourla paix, on-line Revue de

ľOTAN,

vol.

42,

č.

1,

únor

1994,

pp.

15-18,

on-line

text

(http://www.nato.int/docu/revue/1994/9401-04.htm, ověřeno k 20. 12. 2005) • Král, D. - Pachta, L. (2004). česká republika a irácká krize: formování

české

pozice, on-line Institut pro evropskou politiku Europeum, září 2004, on-line text (http://www.europeum.org/doc/arch_eur/CR_iracka_krize.pdf,

ověřeno

k 22.

12. 2005) • Král, D. (2005a): Bushovo evropské turné - míč je na straně Evropy, on-line Institut

pro

evropskou

politiku

Europeum,

99

únor

2005,

on-line

text

(http://wvvw.europeum.org/doc/arch_eur/Bushova_cesta_do_Bruselu_CZ.pd^ ověřeno k 22. 12. 2005) • Král, D. (2005b): Zahraniční členských politiku

politika rozšiřující

států a kandidátských Europeum,

se EU a úloha

nových

zemí E U , on-line Institut pro evropskou červen

2005,

on-line

text

(http://www.europeum.org/doc/arch_eur/Enlarging_EU_foreign_and_security_ policy_CZ.pdf, ověřeno k 22. 12. 2005) • Lake, Anthony (1993): From Containment Policy Debates in perspective.

to Enlargement.

Current

Foreign

Delivered at Johns Hopkins University, School

of Advanced International Studies, Washington D.C., September 21, 1993. • Miller, D. (2005): Nováčci

hledají pozici mezi NATo a EU, on-line text

(http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A050728_151855 _na_analyzy_m00, ověřeno k 22. 12. 2005) • Němeček, T. (2003): Dík za dopis osmičky, on-line Respekt, on-line text (http://www.respekt.cz/priloha/irak/2003-06-01.php, ověřeno k 21. 12. 2005) Nolan,

R.

(2002):

A

Unipolar

Moment,

(http://www.fpa.org/search_site2413/search_site_list.htm,

on-line

text

ověřeno k 22. 12.

2005) • Nye, Joseph: U.S. Power and Strategy after Iraq. Foreign Affairs, Vol. 82, No. 4, pp. 60-73. • Pachta, L. (2005a): Bush je menším euroskeptikem

než mnozí

Evropané,

on-line Institut pro evropskou politiku Europeum, únor 2005, on-line text (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=44&cid=4&nolang=0&page=1 &type=0, ověřeno k 22. 12. 2005) • Pachta, Lukáš (2005b): Evropská bezpenostní transatlantických

a obranná politika ve světle

vztahů, on-line Institut pro evropskou politiku Europeum,

červen

2005,

on-line

(http://www.europeum.org/doc/arch_eur/LPachta_EBOP.pdf,

text ověřeno

k 22.

12. 2005) • Paták, J . (2005): Kontinuita, nebo změna? Zahraniční politika Bushovy

vlády

ve druhém volebním období, on-line Slovenská spoločnosť pre zahraničnú politiku,

Bratislava,

on-line

(http://www.sfpa.sk/index.php?id=308&tema=listy%20SFPA&page=clanok, ověřeno k 18. 12. 2005)

100

text

• Podhoretz, N. (2002): In Praise of the Bush Doctrine.

Commentary,

September 2002, pp. 19-28. • Rice, C . (2000): Campaign Foreign

Affairs,

2000: Promoting

National

January/February

Interests, on-line

2000,

on-line

text

(http://wvvw.foreignaffairs.org/20000101faessay5/condoleezza-rice/campaign2000-promoting-the-national-interest.html, ověřeno k 22. 12. 2005) • Rochowicz, R. (2003): F-16 juž blisko Polski, on-line Polska Zbrojná, březen 2003, on-line text

(http://www.polska-zbrojna.pl/artykul.html?id_artykul=1136,

ověřeno k 20. 12. 2005) • Rybak, J . (2003): Amerykaňskie bazy w Polsce?, on-line Polska Zbrojná, únor

2003,

on-line

text

(http://www.polska-

zbrojna.pl/artykul.html?id_artykul=1080, ověřeno k 19. 12. 2005) • Sciolino, E. (2005): 'New'Rumsfeld

Is Seeking Stronger Ties With Europe

The New York Times, 12. 2. 2005. • SDKÚ (6. 2. 2003): Dzurinda: Dnešně hlasovanie z najvýznamnejšlch,

parlamentu

bolo jedno

on-line

dokument

(http://www.sdkuonline.sk/index.php3?q_kategoria=4&q_id=1213,

ověřeno

k 2 2 . 12. 2003) • Slocombe, W. B.: Force, Pre-emption and Legitimacy. Survival, V o l . 45, No. 1, pp. 117-130. •

Steinberg,

S.

(2003):

Poland

sends

troops

to

Iraq,

on-line

text

(http://www.wsws.org/articles/2003/aug2003/pola-a07.shtml, ověřeno k 17. 12. 2005) •

Wagstyl,

S.

-

Cienski,

J.:

Financial

Times,

on-line

text

(http://www.president.pl/x.node?id=201200, ověřeno k 22. 12. 2005) •

Zelikow,

P.

(2005):

The

Transformation

of

National

Security.

Five

Redefintions. The National Interests, Spring 2003, 71, pp. 24-25. • Žižka, J . (2002): Chirac: Bojujme s terorismem nejen zbraněmi, on-line text (http://www.euro.cz/id/z75cc9h9km/detail.jsp?id=47767&isfulltext=1,

ověřeno

k 2 2 . 12. 2005)

Internetové zdroje (ověřeno k 22. 12. 2005) • American Enterprise Insitute for Public Policy Research (http://www.aei.org) • B B C (http://www.bbc.co.uk) • Brookings Institution (http://www.brookings.edu)

101

• Carnegie Endowment for P e a c e (http://www.ceip.org) • Center for Strategic and International Studies (http://www.csis.org) • Department of State (http://www.state.gov) • Federation of American Scientists (http://www.fas.org) • Human Rights Watch (http://www.amnesty.org) • Institut pro evropskou politiku Europeum (http://www.europeum.org) • Inštitút pre verejné otázky (IVO) (http://www.ivo.sk) • Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cr) • Ministerstvo zahraničných věcí S R (http://www.foreign.gov.sk) • Ministerstwo obrony narodowej R P (http://www.mon.gov.pl) • Ministerstwo spraw zagranicznych R P (http://www.msz.gov.pl) • Ministry of Defense of the U.S.(http://www.defenselink.mil) • Ministry of Foreign Affairs, Republic of Hungary (http://www.mfa.gov.hu) • Munich Conference on Security Policy (http://www.securityconference.de) • National Security Council (http://www.whitehouse.gov/nsc) • N A T O (http://www.nato.int) • Polska Zbrojná (http://www. polska-zbrojna. pi) • Project for the New American Century (http://www.newamericancentruy.org) • Rand Corporation (http://www.rand.org) • Sejm R P (http://www.sejm.pl) • Slovenská spoločnosť pre zahraničnú politiku (http://www.sfpa.sk) • Transatlantic Trends (http://transatlantictrends.org) • United Nations (http://www.un.org) • Visegrádská skupina (http://www.visegrad.info, http://visegradgroup.org) • Washington Post (http://www.washingtonpost.com) • White House (http://www.whitehouse.gov)

102

M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A V BRNĚ

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ A EVROPSKÝCH STUDIÍ o i O A o ^ ^ u O A o a o A O A O

O A O A

A O A O

O A O A

A O A O

O A O A

A O A O

O A O A

A O A O

O A O A

A O A O

O A O A

A O A O

Posudek magisterské diplomové práce Název: Zahraniční politika U S A po 11. září 2001 a postavení zemí „nové Evropy." Autorka práce: Bc. Hana Polášková Vedoucí práce: PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D.

Posuzovaná diplomová práce s e snaží potvrdit či vyvrátit hypotézu, která byla formulována následujícím způsobem: „Středoevropské země Visegrádské skupiny participují na evropském integračním procesu a zároveň usilují o zachování a prohloubení transatlantické vazby. V důsledku existence dílčích diferencovaných zájmů Evropské unie a N A T O vznikají rozpory mezi evropskými zeměmi, které však zároveň v některých případech mohou vést k posílení pozice států nové Evropy ze strany U S A . " Hana Polášková provedla velmi zdařilý výklad základních principů americké zahraniční politiky, což jí následně umožnilo zkoumat specifický vztah U S A vůči nově demokratizovaným zemím středoevropského

regionu. Autorka postupovala metodologicky správně, když hned

v úvodních pasážích své práce jasně vymezila rozsah tzv. „nové Evropy" a z a jádro označila země sdružené ve Visegrádské skupině. V práci byla nucena zohlednit i pozici dalších států regionu, ale primární důraz kladla na V4. Předložený text má dobře definovanou strukturu a jednotlivé kapitoly na sebe plynule navazují. Kombinace chronologického postupu s tématickým je vyvážená a čtenář získává velmi dobrý vhled do celého kontextu vývoje mezinárodního prostředí v transatlantickém prostoru. Vzhledem k tomu, že práce pojednává o aktuálních událostech, které ještě nebyly zcela zpracovány, nemohla s e autorka vyhnout rozsáhlému zkoumání poměrně velkého množství primárních i sekundárních zdrojů, o čemž svědčí velikost poznámkového aparátu a použité literatury. V tomto smyslu je potřeba vyzdvihnout přínos předkládané práce. Zároveň je nutné ocenit i zájem o téma, jehož atraktivita je sice nesporná, ale současně představuje řadu rizik v podobě unáhlených soudů a předčasných závěrů. Autorce se tomuto úskalí podařilo vyhnout a její diplomová práce bude jistě přínosem i pro další studie podobného typu. Práce splňuje všechny formální náležitosti, které jsou na ni kladeny, proto navrhuji její přijetí k obhajobě. Současně navrhuji hodnocení stupněm „výborně".

V Brně, 18. ledna 2006

O A O A O A

A O A O A O

O A O A O A

A O A O A O

O A O A O A

A O A O A O

O A O A O A

A O A O A O

O A O A O A

A O A O A O

O A O A O A

A O A O A O

O A O A O A

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ, FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ, Joštova 10, 602 00 Brno tel.: +420 549 491 911 • fax: +420 549 491 920 • www.fss.muni.cz • www.mves.cz Bankovní spojení: KB Bmo-mřsto, č.ú.: 85636621/0100 • IČ: 00216224 • DIČ: CZ00216224

str. 1/1

M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A V BRNĚ

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ A EVROPSKÝCH STUDIÍ

Posudek v e d o u c í h o práce na magisterskou diplomovou práci Hany P o l á š k o v é Zahraniční politika U S A po 11. září 2001 a postavení z e m í „ n o v é Evropy."

Magisterská diplomová práce H a n y Poláškové představuje zajímavý a velmi zdařilý p o k u s o analýzu a m e r i c k é zahraniční politiky v o b d o b í p o teroristických útocích n a U S A v září 2 0 0 1 . A u t o r k a přesvědčivě dokládá, ž e konstant v americké zahraniční politice je v současnosti m n o h e m více n e ž by s e n a první p o h l e d mohlo zdát. Předkládá nástin pokusů o vytvoření nové americké G r a n d Stratégy a d ů s l e d k ů , j e ž způsobily v e vztazích m e z i U S A a evropskými spojenci. Polášková z a j í m a v ý m z p ů s o b e m a zdařile zpracovává t é m a „nové Evropy," j e m u ž zatím v n a š e m prostoru nebyla v ě n o v á n a přílišná pozornost. Její zdrojová základna j e více než dostatečná, práce j e napsána velmi čtivým stylem. Rovněž po formální stránce je u p r a v e n a velmi pečlivě. Jelikož oponent vůči diplomové práci H a n y Poláškové n e m á ž á d n é připomínky vyzývá diplomantku, a b y v rámci své obhajoby nastínila rozdíl m e z i preempcí a prevencí a následně zhodnotila G a d d i s o v o užívání termínu p r e e m p c e (poznámka 3 , s . 4). Dále bych ji požádal o z h o d n o c e n í toho, z d a v dlouhodobější časové perspektivě lze v zahraniční politice U S A vypozorovat j e d n o t n ý přístup k e středoevropským z e m í m , či nikoli, a j a k é relevantní faktory v této oblasti hrály, n e b o hrají roli. Magisterská diplomová práce H a n y Poláškové j e d n o z n a č n ě splňuje požadovaná

kritéria. Doporučuji vzít ji j a k o

základ

obhajoby

a navrhuji

všechna

hodnocení

„výborně."

V Brně 16. l e d n a 2 0 0 6

PhDr. Petr Suchv, P h . D .

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ, FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ, Joštova 10, 602 00 Brno tel.: +420 549 491 911 • fax: +420 549 491 920 • www.fss.muni.cz • www.mves.cz Bankovní spojení: KB Bmo-město, č.ú.: 85636621/0100 • IČ: 00216224 • DIČ: CZ00216224

str. 1/1