Zahraniční politika států Blízkého východu a ekonomické faktory jako její určující prvek: komparace zahraniční politiky Íránu a Saúdské Arábie

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy a evropská studia

Zahraniční politika států Blízkého východu a ekonomické faktory jako její určující prvek: komparace zahraniční politiky Íránu a Saúdské Arábie Magisterská závěrečná práce

Kseniya Chernetsova

Vedoucí práce: JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D. UČO: 79178 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2002 České Budějovice, 2007

1

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce JUDr. PhDr. Marku Čejkovi, Ph.D. za jeho cenné připomínky k této práci a za čas, který mi věnoval.

2

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a s použitím níže uvedených zdrojů.

Kseniya Chernetsova

3

Obsah

1.

Úvod

2.

Historický kontext vzniku moderních států na Blízkém východě

3.

5-8

2.1.

Mandátní systém

10-11

2.2.

Vznik nezávislých států

11

Specifika států Blízkého východu a jejich zahraniční politiky 3.1.

Role vnějších faktorů při formování zahraniční politiky

3.2.

Vnitropolitické a společenské kontexty vytváření zahraniční

politiky 3.3.

16-20 Historické kontexty a jejich vliv na povahu regionu Blízkého

východu

4.

14-16

20-25

3.4.

Zhodnocení vlivu USA v regionu

25-26

3.5.

Mezinárodní terorismus

26-28

3.6.

Vliv konfliktů na formování zahraniční politiky

28-30

3.7.

Vliv ideologie na politický proces

30-32

3.8.

Ekonomické faktory a zahraniční politika

32-35

3.9.

Politické elity a jejich postavení ve společnosti

35-36

Vznik moderního státu

37

4. 1. 1.

38

Írán 4. 1.

4. 2.

4. 3.

4. 4.

4. 5.

Zahraniční politika

Írán za vlády Šáha (1942-1979)

38-40

4. 2. 1.

40-42

Zahraniční politika

Islámská revoluce a Írán za vlády Chomejního (1979-1989)42-44 4. 3. 1.

Zahraniční politika

44-45

4. 3. 2.

Válka s Irákem

45-46

Období od roku 1989

46-47

4. 4. 1.

47

Zahraniční politika

Zhodnocení zahraniční politiky

4

48-50

5.

Saúdská Arábie 5.1.

Vztah státu a náboženství

50-51

5.2.

Vznik státu a vývoj do roku 1953

52-53

5.3.

Období let 1958-1962

53-54

5.4.

Období let 1962-1979

54-55

5.5.

Zahraniční politika let 1962-1979

55-56

5.6.

Vývoj od roku 1979

56-58

5.7.

Spojenectví s USA jako hlavní rys zahraniční politiky Saúdské

Arábie

58-61

6.

Komparace: podobnosti a rozdíly

61-67

7.

Závěr

68-69

8.

Seznam literatury

70-77

5

1.

Úvod

Oblast Blízkého východu je velice důležitým subjektem v mezinárodním systému. Je to geopoliticky důležitý region, ve kterém se střetávají zájmy světových velmocí. Je také velice důležitý z hlediska ekonomického. Státy Blízkého východu jsou největšími exportéry ropy na světovém trhu a mají tak velice silný vliv na celou světovou ekonomiku a stabilitu světového systému. Je to také oblast velice politicky neklidná a nestabilní. Střetávají se zde „civilizace“ a ideologie. Zároveň přitahuje pozornost celého světa a svůj vliv se zde pokoušejí prosadit západní státy. Státy Blízkého východu mají svá specifika, která jsou dána již od samého jejich utváření v období po 1. světové válce. Tato specifika znamenají, že se jedná o státy s velice zvláštními rysy. Projevuje se to především v oblasti vnitropolitické, ale také mají velice silný vliv na to, jak se tyto státy chovají v rámci mezinárodního systému a jakou zahraniční politiku prosazují. Právě oblast vytváření a implementace zahraniční politiky se mi zdá být velice zajímavou pro detailnější výzkum. Proto jsem si zvolila toto téma jako téma své diplomové práce. Uvědomuji si, že zvolené téma je velice široké a nedá se zcela vyčerpávajícně zanalyzovat v práci zadaného rozsahu, proto jsem zvolila komparaci dvou případů, jejíž výsledky by mohly dopomoci k pochopení širších motivů, které při vytváření zahraniční politiky států tohoto regionu hrají roli. Cílem této práce není popis zahraničních politik zvolených zemí, ale jejich komparace, která je provedena na základě zjištěných skutečností a obecně známých historických kontextů, kterým se proto věnuji minimálně. Nesporně velice důležitým prvkem blízkovýchodních vztahů je palestinsko-izraelský konflikt. Nevěnuji mu ale významnější pozornosti, ačkoliv by si toho jistě zasloužil, beru ho pouze jako jeden z faktorů, který má vliv jednak na celou situaci v regionu a také na zahraniční politiku zkoumaných států. Rovněž cílem této práce není popis jednotlivých konfliktů, dohod a válek, které se v regionu odehrávaly a odehrávají, berou se jako daná skutečnost bez dalšího detailnějšího zkoumání. Otázka, která je v poslední době velice často diskutována se týká

6

jaderného programu Íránu. Domnívám se ale, že tento problém není klíčovým pro daný výzkum, je sice součástí celé íránské politiky, a ovlivňuje především více postoje ostatních států k Íránu než postoj Íránu v rámci systému, i když má na něj také vliv. To je také důvod proč je otázka jaderného programu Íránu zmíněna pouze okrajově. Role Spojených států v oblasti Blízkého východu je také velice široké téma. Nechci proto v rámci této práce zkoumat veškeré politické a ekonomické zájmy, které vedly USA k zaujetí takového postavení v jakém se v současné době nachází. Beru v potaz skutečnost, že právě oblast Blízkého

východu

je

z hlediska

zájmů

Spojených

států

klíčovou

z geopolitického hlediska, od konce 2. světové války zde Spojené státy uplatňují svůj vliv a dá se předpokládat přetrvání těchto zájmů i do budoucna. USA jsou státem, který má v této oblasti největší politický vliv, který je umocněn vojenskými a především ekonomickými vazbami na region. Dalším důležitým aspektem celé blízkovýchodní politiky je ropa. Všechny státy mají zásoby tohoto nerostného bohatství a jejich ekonomiky jsou, až na některé výjimky, na exportu ropy zcela závislé. Rovněž tuto otázku zde nebudu detailněji zkoumat, ačkoliv se aspekty které propojují ropnou a zahraniční politiku těchto zemí budu zabývat.

Předložená diplomová práce je rozdělena do šesti částí, úvodu a závěru. Pro pochopení problematiky blízkovýchodních států jsem považovala za vhodné v první kapitole přiblížit proces, v jehož důsledku v průběhu první poliny 20. století došlo ke vzniku současného systému suverénních států. Tento proces byl velice specifický a měl také přímé důsledky na formování zahraniční politiky států dané oblasti. Toto období je rovněž klíčové pro vytváření pozic, které světové velmoci v oblasti Blízkého východu zaujaly. A právě tyto pozice a zájmy hrají i nadále důležitou roli, jednak ve vnitropolitických systémech, ale také především mají výrazný vliv na zahraniční politiku. Druhá část textu je zaměřena více teoreticky, na specifika, která jsou typická pro blízkovýchodní státy. Věnuji se zde hlavně vnitropolitickým a společenským zvláštnostem, které ovlivňují celý politický systém této oblasti. Nezbytná pozornost je věnována otázce náboženství a roli duchovních, dále pak

7

společenskému uspořádání a roli politických elit. Všechny tyto faktory mají za následek to, že se zahraniční politika vytváří za zcela odlišných podmínek, než je tomu v jiných oblastech. Následují dvě části, ve kterých popisuji případy Íránu a Saúdské Arábie. Část věnovaná Íránu je rozdělena na několik dalších podkapitol, které jsou řazeny chronologicky podle důležitých historických událostí, které se mi jevily být zlomové v otázkách směřování zahraniční politiky. Tyto události jsou také doplněny hlavními změnami, které se udaly na poli vnitropolitickém, a které se zahraniční politikou rovněž souvisí. Na závěr této kapitoly jsem zhodnotila celkový kurz směřování zahraniční politiky ve sledovaném období. Kapitola o Saúdské Arábii je rozdělena podobným způsobem, chronologicky, podle toho, kdo byl ve sledovaném období u vlády. V případě Saúdské Arábie nedošlo, tak jak tomu bylo v případě Íránu, k takovým zlomům, jako byla revoluce, nicméně i její zahraniční politika prodělala ve sledovaném období značných změn, které rovněž na konci zhrnuji. V poslední kapitole se věnuji komparaci zahraničních politik obou států. Zabývám se zde podobnostmi a rozdíly, které jsem v průběhu práce zjistila a také faktory, které zjištěné rozdíly způsobují. V závěru se věnuji objasnění poznatků, které vedly k částečnému vyvrácení a částečnému potvrzení stanovené hypotézy.

Hlavní hypotéza, kterou jsem si před sepsáním práce stanovila je následující: v případě zahraniční politiky jsou státy Blízkého východu vedeny především ekonomickými faktory. Zahraniční politika, kterou pak prosazují je zcela v zájmu udržení si takového ekonomického potenciálu, který dokáže zajistit pro daný stát dostatečnou vnitropolitickou stabilitu, pevné regionální postavení a na mezinárodním poli dostatečnou ochranu. Vycházela jsem z předpokladu, že právě ekonomické motivy převáží nad ideologickým přesvědčením, které v případě islámských států Blízkého východu hraje rovněž velice důležitou roli. Státy, které jsem si zvolila pro komparaci považuji za typické příklady států, ve kterých hraje velice silnou úlohu náboženství a duchovenstvo, a proto

8

by se dalo předpokládat, že budou mít velice silný vliv na oblast zahraniční politiky, stejně jako na oblast politiky vnitřní. Pro Írán je typický šíitský islám, pro Saúdskou Arábii radikální wahhábismus, náboženství se rovněž v obou případech promítá do politických a společenských struktur. Dalo by se proto předpokládat, že by zahraniční politika těchto srovnávaných zemí mohla být v mnoha aspektech podobná a výrazně ovlivněná náboženstvím.

Použila jsem několik metod zkoumání daného problému. Jednak empiricko-analytický přístup a dále pak metodu komparace. Vycházela jsem z řady odborných publikací, především z řad zahraničních autorů. Dostupná česky psaná literatura se problematice blízkovýchodních států, z hlediska jejich zahraniční politiky, dostatečně nevěnuje, věnuje se spíše otázkám náboženským. Významným zdrojem se pro mě také staly články v odborných periodikách, jako např. Middle East Journal, Middle East Policy, Foreign Policy, které se otázce Blízkého východu věnují ze všech perspektiv. Setkala jsem se rovněž s články, které nebyly psány objektivně a účelově některé skutečnosti jednostranně zkreslovaly. Rovněž jsem se setkala v různých článcích s odlišnými údaji o stejných skutečnostech, nicméně tento fakt žádným výrazným způsobem neovlivnil výzkum stanovené hypotézy.

9

2.

Historický kontext vzniku moderních států na Blízkém východě

Pro účely této práce se zaměřím z historického hlediska na období, které následovalo po 1.světové válce. Ačkoliv specifika a zvláštnosti, které ovlivnily vznik moderních států v této oblasti se dají vypozorovat už mnohem dříve, považují konec 1. světové války a události, které následovaly za klíčové pro vytváření současného státního systému v oblasti Blízkého východu. Celá oblast Blízkého východu byla po dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Od konce 19. století musela Osmanská říše čelit proudům, které usilovaly o nezávislost, separatismus, nebo posílení vlastních pravomocí.1 Odlišná situace byla v Íránu. Na rozdíl od Osmanské říše nemusel řešit vnitropolitické problémy, hlavní hrozbu pro něj představovala Velká Británie na jihu a Rusko - na severu. Poté, co arménské provincie připadly Rusku, opadla i otázka náboženských menšin, které by případně mohly žádat vytvoření vlastního nebo připojení k jinému státu. Rok 1905 znamenal výrazný zlom.

2

První národní shromáždění (Madžlis) vytvořilo ústavu, kterou šáh3 podepsal. A v roce 1907 uzavřela Velká Británie dohodu s Ruskem. Tato dohoda rozdělovala sféry vlivu následovně: sever Íránu dostalo Rusko, jih, kolem Perského zálivu připadl Velké Británii, o střední část se obě země dělily. Během 1. světové války si Írán formálně uchoval neutralitu, nicméně přítomnosti cizích vojsk na svém území nezabránil. S výjimkou Íránu, Maroka a některých států na Arabském poloostrově jsou všechny státy Blízkého východu nástupci Osmanské říše.4

1

Na domácí půdě museli Osmané čelit požadavkům na nezávislost ze stran křesťanů, ale také osmanským pašům, kteří se snažili využit složité situace a vytvořit z provincií pod svou správou autonomní knížectví. Menší autonomní útvary tak vznikly v Iráku a Sýrii. Neměly však dlouhého trvání. Dalším problémovým regionem byl Arabský poloostrov, kde se podařilo získat určitou samostatnost vůdcům v Libanonu. Nebezpečí pro osmanskou nadvládu představovalo i hnutí wahhábovců, které se zrodilo v oblasti dnešní Saúdské Arábie. Viz. Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu, s.293-302. 2 Rusko bylo poraženo ve válce s Japonskem. 3 Šáh-panovník z rodu císařské dynastie. 4 Viz. Anderson, L.: The State in The Middle East and North Africa, in Wiarda, H. J. – Aksoy, Z. – Woldemariam, Y.: Comparative Politics. Critical Concepts in Political Science. Volume V: Developing Nations: Latin America, the Middle East and Sub-Saharan Africa, s. 206-207.

10

2.1.

Mandátní systém

1. světová válka znamenala pro Osmanskou říši porážku, musela postoupit svá arabská území Británii a Francii, které přislíbily autonomii a nakonec úplnou nezávislost arabským zemím. Byl vytvořen tzv. mandátní systém. Východní část, kterou tvořila někdejší Mezopotámie a později Irák, se stala monarchií pod britským mandátem. Západní část, které se dříve říkalo Sýrie nebo Levanta byla rozdělena. Střední a severní část připadla Francií, jižní, Palestina, připadla Britům. Francouzi rozdělili své území dále na další dva regiony, Libanon a Sýrii. Na východě vznikl arabský emirát pod britskou správou s názvem Zajordánsko. Arabský poloostrov se až na několik výjimek5 těšil nezávislosti. Politická situace byla velice silně ovlivněna opětovným rozmachem wahhábovského hnutí a s tím spojeného posílení postavení dynastie Al-Saúdů. V roce 1932 se králi Ibn Saúdovi podařilo dokončit sjednocení Arabského poloostrova a bylo vyhlášeno Království Saúdské Arábie. V meziválečném období začal zájem Velké Británie i Francie o Blízký východ upadat. Tato váhavá politika podněcovala v zemích revoluční nálady. Západní mocnosti se tak snažily udržet si postavení s pomocí místních arabských vlád. Uzavíraly smlouvy, které příslušným zemím přiznávaly určitou nezávislost, zároveň zaručovaly výsady západním mocnostem, které si mohly ponechat svá vojska na území arabských států. Tato politika byla velice nepříjemná pro arabské státy, v řadě z nich propukla nacionalistická povstání, která nakonec vyústila v nezávislost Egypta a Iráku.6 Celkově se dá říci, že ani Británie ani Francie nebyly ochotny vydávat dostatečné finanční prostředky na udržení svého vlivu v oblasti a také nebyly ochotny použít sílu pro potlačení vnitřních nepokojů.

5

Britská korunní kolonie a Aden na jihozápadě, šejcháty v Perském zálivu, které byly rovněž pod britskou kontrolou. Viz. Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu, s. 303-304. 6 Egypt pod dočasným britským protektorátem, Irák pod mandátem. Britská vojska však tato území neopustila, což mělo za následek pokračování nacionalistického odporu, kterému se nakonec podařilo dosáhnout stažení cizích vojsk z vlastního území a formální nezávislost se tak změnila ve skutečnou.

11

V levantských státech se mandátní správa udržela déle. Od 30. let musely navíc čelit německým a italským nárokům na tuto oblast. Navíc konstituční a liberální instituce, které po zavedení mandátního systému vznikly, začaly ztrácet svou přitažlivost pro arabské obyvatelstvo. Staly se doménou proevropsky orientované elity. Nepředstavovaly pokračování starých tradic, neuspokojovaly současné potřeby občanů a byly především spojovány se západoevropskými zeměmi, k nimž většina obyvatelstva cítila nepřátelství. Německo a Itálie představovaly alternativu pro řešení tohoto problému. V západním světě byly tyto státy politickými, strategickými a ideologickými protivníky Británie, Francie a sionistických Židů, jejichž počet v Palestině neustále rostl. Spojencům pomohly státy Blízkého východu během 2. světové války především tím, že jim poskytly svá území, zdroje a zařízení. Navzdory slibům nezávislosti a stažení ozbrojených sil, zůstala spojenecká vojska ve většině arabských států i po skončení války. Některé státy, jako například státy Severní Afriky byly stále pod koloniální nadvládou.

2.2.

Vznik nezávislých států

Po 2. světové válce se hlavní zájem veřejnosti soustředil především na získání nezávislosti. V meziválečném období se nezávislost podařilo získat Egyptu, Jemenu, Iráku a Saúdské Arábii. Poté, co byla Francie nucena opustit Levantu se k nim přidaly Sýrie a Libanon. V roce 1945 vznikla Liga arabských států, ke které se v roce 1946 připojilo i nově vzniklé Jordánsko.7 Všechny tyto státy začaly společně usilovat o prosazení svých politických cílů. Hlavním z nich se stalo prosazení odchodu cizích vojsk z jejich území, čehož se začátkem 50. let skutečně podařilo dosáhnout. Osvobozenecké hnutí se dále rozšířilo do zbytku arabského světa. Nezávislost získala v roce 1951 Libye, Súdán, Tunisko a Maroko v roce 1956, Mauretánie v roce 1960, Kuvajt v roce 1961, Alžírsko o rok později, jižní Jemen v roce 1967 a státy Perského zálivu v roce 1971. S výjimkou Izraele, který vznikl v roce 1948, byly všechny nově nezávislé státy arabské. 7

Bývalé Zajordánsko.

12

3.

Specifika států Blízkého východu a jejich zahraniční politiky

Jedním z klíčových aspektů mezinárodních vztahů je pojem ideologie, který zahrnuje otázku hodnot a přesvědčení těch, kteří se podílí na vytváření zahraniční politiky. Pod dlouhou dobu vědci neuznávali „autonomii“ nebo nezávislý dopad, který ideologie má, domnívali se, že se nejedná o určující a samostatně nezávislý prvek v rámci mezinárodních vztahů. Koncepce o roli, kterou hrají hodnoty a ideologie byla vždy přítomna při studiu mezinárodních vztahů na Blízkém východě. Zde se hodnoty a normy chápaly především ve vztahu k zájmu těch států, hnutí a v minulosti také tříd, které je prosazovaly, nikoliv ve vztahu k zájmům kulturních entit. V poslední dob však dochází k přehodnocení těchto postojů, stále větší důraz je kladen na kulturní rozdíly a na vztahy uvnitř a mezi jednotlivými společnostmi. V současnosti se potýkáme se dvěma přístupy založenými na zkoumání ideologie ve vztahu k mezinárodním vztahům na Blízkém východě. První přístup zdůrazňuje kulturní a regionální rozdíly. Druhý přístup poukazuje nejen na rozdíly, ale také se snaží pochopit důvody pro jednotlivá rozhodnutí a chování, která aktéři v rámci mezinárodních vztahů činí. Zdůrazňuje historické kontexty a společnou kulturu, která je založena na sdílení společných hodnot a minulosti. Dalším možným přístupem je přístup založený na zkoumání státu. Stát je zde vnímán jako aktér, který skrze svůj vliv na společnost vytváří takové kontexty zahraniční politiky, které mu umožňují tuto politiku dále prosazovat. Skrze analýzu faktorů vnitřní politiky, jako například nacionalismus nebo náboženský fundamentalismus se analyzuje politika zahraniční, která se nakonec jeví být spjata s těmito vnitropolitickými faktory daleko více. Moderní stát je důsledkem ekonomických a transformačních změn, které probíhají v posledních staletích. Mezinárodní systém je výsledkem tohoto vývoje. Státy vznikly buď za pomoci vnitřních činitelů, jak tomu bylo v případě západní Evropy, nebo byly uměle vytvořeny pomocí vnějších vlivů, což je spíše charakteristické pro oblast Blízkého východu. Státy Blízkého východu vznikly v relativně nedávné době a můžeme zde nejít několik faktorů, které mají vliv na

13

jejich další zkoumání. Je to především konflikt jako vnější faktor a důvody jeho vzniku, dále pak role ideologie a náboženství, mezinárodní aktéři a hnutí a také vnitrostátní společenské změny. Pro blízkovýchodní státy jsou typické některé společné znaky politické kultury. Jednak je to skutečnost, že většina států, která po 2. světové válce vznikla se stala královstvími, v 50. letech pak dochází k rozvoji radikálních vojenských režimů, v 70. letech je kladen důraz na rozvoj islámu. Druhým znakem je angažovanost ve vnitropolitických otázkách a situacích, které vnikají v sousedních státech. Jako příklad by se dala uvést izraelská aktivita v Libanonu nebo turecké intervence do severního Iráku. Hlavním aktérem pro pochopení politiky a mezinárodních vztahů je stát. Jedním ze znaků státu je státní suverenita. Politika státu je chápána jako schopnost čelit výzvám zevnitř i zvnějšku a také schopnost vyhovět potřebám obyvatelstva. Pro dosažení těchto cílů spolupracuje stát s vlastní společností a s ostatními státy. Na mezinárodním poli jednají státy jako autonomní hráči. Oblast zahraniční politiky je oblastí prosazování „národních zájmů“. V kontextu Blízkého východu odráží zahraniční politika států jejich postavení v regionu a je ovlivněna vnějšími i vnitřními faktory. V některých případech mohou státy jednat nezávisle na ostatních státech a také nezávisle na mínění vlastní společnosti. Jindy jsou státy „svázány“ vnějšími vlivy nebo opozicí z vlastních řad. Státy existovaly v oblasti Blízkého východu už před několika tisíci lety. Byl to například Sumerský stát, Egypt, Persie Jeruzalém a jiné. Některé blízkovýchodní státy se snaží v současnosti prosazovat jako ochránci tradičních historických islámských hodnot, což by spadalo k charakteristice spíše států předmoderních. Státy Blízkého východu bývají často popisovány jako státy arabské, islámské nebo v případě Izraele, stát židovský. Taková charakteristika bývá často vedena snahou přiblížit jejich kulturní povahu, poukázat na to jakým způsobem legitimují tyto státy samy sebe ve vztahu k vlastní společnosti. Legitimita se tak stává také klíčovým pojmem i pro zahraniční politiku. Legitimita bývá také velice často založena na islámistických tradicích, tak například saúdský král má rovněž titul „Ochránce dvou posvátných míst“,

14

islámistický Írán se hlásí k učením Proroka ze 7. století, arabské státy, jako Egypt, Sýrie nebo Libye se sami sebe identifikují jako státy, které brání zájmy arabského lidu.

3.1.

Role vnějších faktorů při formování zahraniční politiky

Dalším důležitým faktorem je samotný vznik států v tomto regionu. Většina hranic byla uměle vytvořena po 1. světové válce. Výjimkou byly Jemen, Turecko, Írán a Egypt, které jako státy existovaly již předtím. Tento faktor má rovněž vliv na povahu vnitrostátních institucí, jejichž vytvoření bylo ovlivněno západními hodnotami, ekonomickými a vojenskými faktory. Současné státy tak nesou velkou „zátěž“ z dob kolonialismu, co se jejich vnitropolitického uspořádání týká a jejich charakter tak byl velice silně určován vnějšími faktory. Tyto státy se v rámci mezinárodního systému nachází v postavení strukturální závislosti. S částečnou výjimkou v podobě Izraele a Turecka, mají rozvíjející se hospodářství s relativně malým exportem, omezenými příjmy a velice silnou závislostí na vnějších trzích. Je sice pravda, že se OPECu několikrát podařilo určovat ceny ropy, ale pouze v širším kontextu světové ekonomiky.8 Hlavním aktérem státu je ať už ústavně, nebo formálně, vláda. Zahraniční politika je pak oblastí, ve které vládnoucí složka má autonomní postavení. V případě blízkovýchodních států, které jsou do jisté míry demokratické, jako například již zmíněné Turecko, nebo Izrael, je možnost ovlivňování zahraniční politiky ze strany společnosti větší, než v případě států, které nejsou demokratické, a kterých je v regionu většina. Panuje názor, že zahraniční politika těchto států je určována cizími mocnostmi, které udržují kontrolu zvně. Tento zjednodušující názor se dá vyvrátit příkladem zahraniční politiky, kterou prosazoval Egypt za vlády posledních tří prezidentů od roku

8

Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 49-50.

15

19529, nebo případem zahraniční politiky Iráku.10 V obou těchto případech došlo k masivní mobilizaci obyvatelstvo, což vyvolalo dojem, že obyvatelstvo je zapojeno do procesu politického rozhodování, je součástí politického procesu. Tato mobilizace však byla kontrolována státem. Existují však i příklady, kdy se státu nepodařilo udržet si veřejnost na poli zahraničně-politických otázek. V Íránu, několik měsíců po revoluci v roce 1979 nebyla zahraniční politika řízena žádnou složkou státní moci, což mělo za následek to, že se vztahy Íránu s některými arabskými státy v regionu v tomto období zhoršily, protože ze stran jednotlivců vycházely popudy ke svržení režimů v těchto státech.11 Velice názorným příkladem toho, že státní složky nekontrolovaly tuto oblast byl útok na americkou ambasádu v Teheránu a následné zadržování rukojmích v roce 1979. tento krok, učiněný radikální studentskou skupinou pak měl za následek obrat nejen v zahraniční politice země, ale také v její vnitropolitické orientaci. Krize, která po této události následovala dopomohla revolučnímu režimu upevnit si své postavení a eliminovat opozici. V době, kdy pak došlo k vypuknutí války s Irákem už byla vnitropolitická moc v otázkách zahraniční politiky dostatečně konsolidována. V následujícím období pak veřejnost neměla možnost zahraniční politiku ovlivňovat. V případě Turecka je oblast zahraniční politiky doménou vojenských elit. Zajímavým příkladem je rozhodnutí podpořit protiiráckou koalici z roku 1990, ačkoliv Turecko ekonomicky těžilo ze spolupráce s Irákem a politické elity byly jednoznačně proti jakýchkoliv sankcí ze strany západu, rozhodl se prezident Turgut Ozal pro uvalení ekonomických sankcí na Irák a pro uzavření ropovodu. Později souhlasil i s poskytnutím strategické podpory Spojeným státům a jejich spojencům. Co se prezidentovi nepodařilo prosadit byla přímá účast Turecka ve válce a otevření druhé fronty. Tento příklad dokládá možnost řízení zahraniční politiky aktéry, kteří nemají podporu vojenských elit, ale na druhou stranu mají podporu vnější, která je dostatečně silná na to, aby jim

9

Egypt rozvíjel vztahy v regionu, rozvíjel vztahy s Izraelem, balancoval mezi Západem a Východem. 10 Irácká rozhodnutí okupovat Kuvajt, nebo válka s Íránem byly výsledkem tajných rozhodnutích politických elit, která byla podpořena velkou mobilizací obyvatelstva skrze média. 11 Válka, která následovala mezi Íránem a Irákem má prvopočátky právě v tomto období.

16

umožnila prosazení této politiky i na úkor zájmů určitých skupin ve společnosti a v politickém procesu.

3.2.

Vnitropolitické a společenské kontexty vytváření zahraniční politiky

Pro Blízký východ je typický předpoklad, že je zahraniční politika vytvářena vládcem a úzkou skupinou, která ho obklopuje. Ačkoliv je tento předpoklad v mnoha případech pravdivý, podkopává pozici státu jako dominantního aktéra v mezinárodních vztazích. Role vládce je opravdu velice silná, ale pouhý postoj nebo názor jednotlivce mnohdy není dostatečným důvodem pro prosazení určitého rozhodnutí. I absolutistický panovník je v mnoha ohledech limitován. Každý vládce musí zohledňovat zájmy jiných skupin obyvatelstva. Mezi velice vlivné skupiny se v regionu Blízkého východu řadí vojenské složky. Jejich postavení v rámci systémů bývá velice silné, jako důkaz toho se dá uvést snaha panovníků nebo vůdců uspokojit jejich potřeby. Státy vytváří celé systémy institucí, které jsou angažovány v zahraničně politické oblasti.12 Pro dosažení shody hraje důležitou roli finanční podpora, kterou stát poskytuje těmto institucím ze svého rozpočtu. Rovněž se klade důraz na to, aby tyto instituce byly tvořeny zástupci všech skupin, které

jsou v rámci systému

důležité a jejichž podpora bývá klíčovou.13 Typickým znakem je pak nárůst zaměstnanosti ve státní správě, kdy se pomocí takové strategie stát snaží zajistit si potřebnou podporu. Důležitou roli hraje také politická ekonomie, setkáváme se s tím, že se státy snaží uchovávat také vedoucí úlohu ve sféře ekonomické a často převažuje ekonomický faktor nad faktorem politickým. Jako příklad by se daly uvést shodné zájmy v oblasti ropného průmyslu a podobné postoje v rámci OPECu, které měly Írán a Irák v době vzájemné války. Radikální Sýrie měla po dlouhou

12

Mezi takové instituce se dají tradičně zařadit ministerstva zahraničí, zpravodajské a vojenské služby. 13 Patří sem především představitelé vlivných podnikatelských skupin, klanů a kmenů.

17

dobu spojenectví s konzervativní Saúdskou Arábií a to především díky podpoře, kterou od ní dostávala. Vojenské složky také sledují ekonomické zájmy při prosazování svých zahraničně politických postojů. Zde se mohu zmínit o zájmech vojenských elit Egypta, které si prosadily politiku konfrontace v 50. letech 20. století, která dále vedla k znárodnění zahraničních podniků, největší výhody pak připadly tzv. novým elitám, tvořeným především příslušníky vojenských kruhů.14 Nehledě na teorie nedemokratických režimů, musíme konstatovat, že i v těch nejvíce nedemokratických režimech hraje veřejné mínění svou roli v rámci politického systému. Tato role nemůže být považována za formální, nicméně je faktická. Dokonce v demokratických společnostech je zájem veřejného mínění o vnější politiku málo významný, státy se snaží udržet otázky, týkající se zahraniční politiky nebo bezpečnosti mimo pozornost obyvatelstva. I přesto hraje veřejné mínění důležitou roli ve formování zahraniční politiky států Blízkého východu, ať už těch více otevřených nebo v těch více autoritářských. Veřejné mínění a mobilizace obyvatelstva sehrály velice důležitou roli v procesu získávání nezávislosti na koloniálních mocnostech. Jako další příklad by se dal uvést prudký rozmach nacionalismu v 60. a 70. letech 20. století, který sice globálně pominul, ale i nadále zůstává velice silný například v palestinské otázce nebo v poslední době v otázce Iráku. Dalším příkladem mobilizace veřejnosti je rozmach náboženského radikalismu. V případě demokratických států Blízkého východu je veřejné mínění neméně důležité. Můžeme zde zmínit Izrael, nebo Turecko, které mobilizuje svou veřejnost před volbami otázkami zahraničně politickými, například kurdským separatismem, který dokáže být velice silným politickým argumentem na vnitropolitické scéně. Zajímavým příkladem podpory veřejnosti ve zdánlivě iracionálním jednání je případ Iráku. V roce 1990 se Irák rozhodl pro invazi do Kuvajtu. Stát se v tomto období nacházel ve stádiu, kdy skončila válka s Íránem, byl ekonomicky vyčerpaný, ale i přesto rozhodnutí zaútočit na Kuvajt, který byl

14

Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 56.

18

chápán jako historická součást Iráku, jako jeho „devatenáctá provincie“, bylo podpořeno veřejností . Geografická poloha je dalším z prvků, které ovlivňují zahraniční politiku. Existují zde vysvětlení pro chování blízkovýchodních států z hlediska geografického. Vychází z předpokladu, že despotická povaha těchto států a potřeba autoritářského a centralizovaného vládnutí je dána potřebou kontroly nad vodními zdroji. Tato vysvětlení se dají uplatnit z historického hlediska, pro současnost však také, ale s větším ohledem na faktory ekonomické a demografické. Pro státy, které exportují ropu jsou ekonomické faktory klíčovými pro vnější vztahy a také pro bezpečnostní politiku, kterou prosazují. Geografické faktory jsou tak ovlivněny spíše než ekonomickými faktory politicko-ekonomickými. Stát je pak chápán jednak jako kontrolní autorita pro domácí ekonomiku a pro rozdělování zisků a dále jako zprostředkovatel zájmů vlastních obyvatel a mezinárodního trhu. Jako typické příklady se dá uvést ropná politika nebo politika vůči Světové bance. Státy se tak snaží získat prospěch z vhodného zprostředkování zájmů. Jak již bylo zmíněno výše hrají ozbrojené složky velice důležitou roli, není to role při formování bezpečnostní politiky vůči vnějším nepřátelům, ale role na poli vnitropolitickém, kdy jsou to právě vojenské elity, které mají velký vliv na rozdělení zdrojů v daných společnostech. Sociální složení obyvatelstva a role etnických nebo náboženských menšin je také velice důležitá. Neexistuje jediný stát na Blízkém východě, který by byl etnicky nebo nábožensky nebo jazykově jednotný. V každém státě existují menšiny, které mají vliv na politiku, včetně té zahraniční. V případě Iráku, který je typickým sunnitským státem, existují kurdská a šíitská minorita a z toho plynoucí silný vliv, který má Írán na oblast východního Iráku, kde je soustředěna šíitská menšina. Libanon musí prosazovat takovou politiku, která vyvažuje zájmy jeho muslimského a křesťanského obyvatelstva. Jordánsko musí zohledňovat zájmy Palestinců. Z ideologického hlediska jsou zde tři faktory, které ovlivnily vznik a charakter blízkovýchodních států. Jsou to nacionalismus, revolucionismus a islámismus. Nacionalismus byl hlavním směrem 20. století. Existoval mezi Araby, Turky, Izraelci a Íránci. Nehledě na společnou identitu, se nikdy

19

nejednalo o stejný druh nacionalismu, o jedinou ideologii, ale o několik interpretací. Arabský nacionalismus se vymezoval jako společná arabská identita, která se brání Izraeli a západním hodnotám, sloužil dlouhou dobu jako základ pro širší meziarabskou spolupráci. Revoluční myšlenky byly prosazovány především radikálními arabskými nacionalisty nebo íránskými nacionalisty, částečně také přívrženci komunismu, ale také islámisty. Byly postaveny na základě odstranění nejen imperialistické kontroly, ale také místních vládců a všech, kteří je podporují, celkově se dá shrnout, že byly podmíněny sociální revolucí. Blízkovýchodní státy se často ve své politické rétorice uchylují k prosazení myšlenky arabské jednoty a solidarity. Myšlenka jednoty však často bývá pouhou záminkou pro prosazení hegemonie vůči jiným zemím v regionu. Myšlenka jednoty popírá rozdělení států podle teritorií, státní suverenitu a rozdělení společností. Popírá zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států a naopak prosazuje dokonce změnu režimu, pokud je to v jejím zájmu. Islámská identita a solidarita je dalším faktorem ovlivňujícím zahraniční politiku Blízkého východu.15

Existují dva přístupy, které zkoumají vnější vlivy na zahraniční politiku států Blízkého východu. Podle prvního přístupu je zahraniční politika státu ovlivňována domácí politikou, podle druhého přístupu naopak zahraniční politika ovlivňuje politiku domácí.16 Faktem ale zůstává nepopíratelný vliv, který má mezinárodní systém na formování zahraniční politiky v této oblasti. Velice názorně se to dalo pozorovat v době studené války, kdy se státy v této oblasti rozdělily na příznivce sovětského bloku17 a na prozápadně orientované státy.18 Rovněž dalším důkazem této skutečnosti jsou zásahy třetích států do regionálních nebo teritoriálních konfliktů, stejně tak podpora různých separatistických tendencí. Každá zahraniční politika je procesem interakcí, 15

Jako příklad by se dala uvést Saúdská Arábie, která se myšlenkami islámismu snažila bránit arabskému nacionalismu, vzešlého z Egypta. 16 Konflikty mezi státy mají vliv na domácí politiku a na celkový systém. Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 66-67. 17 Irák, Sýrie, Egypt, Jižní Jemen. 18 Izrael, Írán, Saúdská Arábie, Jordánsko.

20

interakcí, které jsou součástí mezinárodního systému, jehož součástí jsou i mezinárodní organizace, které rovněž prosazují svůj vliv. Žádný stát si nemůže dovolit zaujmout takovou pozici, aby nebral ohled na ostatní státy, nebo organizace a celkově na mezinárodní systém. Obzvlášť pokud nějaký stát si dělá nároky na cizí území, nebo podněcuje obyvatelstvo cizího státu ke vzpouře proti režimu tohoto státu. Vnější faktory tak ovlivňují nejen zahraniční politiku států, ale i jejich vnitřní politiku. Potřeba zaujmout určitou pozici na mezinárodním poli vyžaduje investice do vojenské oblasti, aby se stát mohl prosadit, investice do oblasti sociální, aby stát mohl být vnitřně stabilní, investice do oblasti vzdělávání, tyto položky jsou navázány na směr, který si stát zvolí ve své vnitřní politice, aby mohl být úspěšný v politice mezinárodní. Další výzva, které musí tyto státy, obzvláště ty více tradicionalistické čelit, jsou výzvy modernity. Pokud stát chce být součástí mezinárodního systému, musí se mu také svým způsobem přizpůsobit, musí vybudovat dostatečně rozvinutou infrastrukturu, vybudovat mezinárodní letiště a moderní mešity, musí investovat do rozvoje vzdělávání a univerzit, musí se přizpůsobit podmínkám mezinárodního trhu, aby mohl být jeho součástí a aby mu takové postavení přinášelo výhody.

3.3.

Historické kontexty a jejich vliv na povahu regionu Blízkého východu

Oblast Blízkého východu je v současnosti tvořena většinou arabskými státy a také nearabským Íránem, Tureckem a Izraelem. Na svých hranicích sousedí s jinými státy, historicky odlišnými, avšak kulturně spjatými. V 21. století se tyto státy dostávají do těsnějších vztahů s Blízkým východem, ať už se jedná o balkánské státy, Střední Asii, Indii, Pákistán nebo Afghánistán. Mapa Blízkého východu, vytvořená po 1. světové válce zůstala až do současnosti bez výraznějších změn19. Záměr vytvořit větší celek založený na principech arabského nacionalismu zde sice byl, nicméně byl neúspěšný.20 Stejně tak zde 19

Výjimkou bylo vytvoření státu Izrael v roce 1948, spojení Severního a Jižního Jemenu v jeden stát v roce 1990. 20 V 50. a 60. letech vycházel arabský nacionalismus především z Egypta, další výrazná vlna vznikla v roce 1990, po irácké invazi do Kuvajtu.

21

byly přítomny konflikty, ať už regionální, mezistátní či mezinárodní. Celý blízkovýchodní systém je ovlivněn dvěma faktory, jedním dlouhodobým a jedním moderním. Z dlouhodobého hlediska zde vznikala po celá tisíciletí společná kultura a hodnoty, výrazný vliv na to měla i Osmanská říše. Samotný systém států je pak výsledkem imperiální politiky počátku 20. století. Rovněž to tohoto období spadá vytvoření politického, sociálního a mezinárodního charakteru regionu. Tato skutečnost se dá doložit několika procesy: vytvářením moderních státních institucí, tyto instituce, zprvu pod kontrolou mandátních států, poté pod kontrolou národních vlád umožnily účinnou kontrolu nad územím. Poskytly pracovní příležitosti velké skupině obyvatelstva a následně dochází k jejich zapojení přímo do společnosti v podobě určování politik, například hospodářského rozvoje nebo vzdělávání. Mezi tyto instituce patří také armáda, jejíž rozvoj byl v meziválečném období velice intenzivní, byla jí přičítána role obránce národu a brzo si začala dělat i politické ambice. Výrazným prvkem je poukazování na jedinečnost vlastních kulturních hodnot, zdůrazňovaných islámskou tradicí. Dalším prvkem, který formoval současné státy v době jejich vzniku byla sekularizace. V případě Blízkého východu se nejedná o sekularizaci ve smyslu vytváření tolerance mezi společenstvími,ale ve smyslu sekularizace, která má posílit státní moc. Sekularizace měla zabránit nestátním autoritám21 v získání vlivu v některých oblastech života společnosti, především ve vzdělávání.22 Tato sekularizace měla ale následky, které jsou patrné i dodnes, jako reakce společnosti na sekularizaci prosazovanou státy začal vznikat islámský fundamentalimus a rozvíjet radikální islámská hnutí. Dalším faktorem, který je neméně důležitý, především z hlediska formování charakteru obyvatelstva daného regionu je kolonialismus. Evropský kolonialismus a jeho zásahy do blízkovýchodních společností vyvolal vlnu nacionalismu, především v Maroku a Tunisku. Evropské mocnosti přetvářely

21

Myslí se zde především autority náboženské jako byli ulámové v arabských zemích, mulláhové v Íránu nebo hokasové v Turecku. 22 Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 88.

22

charakter hospodářství v regionu tak, aby odpovídal potřebám západního trhu.23 Vlivy kolonialismu však nebyly patrné pouze v ekonomické oblasti. Co se týká vzdělanosti a rozvoje, byla Evropa a západní mocnosti často brány jako vzory vhodné následování. Vládnoucí elity často soupeřily v oblasti vzdělanosti a snažily se načerpat v západních hodnotách to, co by se dalo dále užitečně využít. Pokrok a modernizace, které v té době v Evropě probíhaly byly brány jako žádoucí i pro oblast Blízkého východu.24 Vliv, který měly koloniální mocnosti v regionu, vyvolával stále větší nespokojenosti obyvatelstva, navíc to bylo umocněno nesplněním některých slibů, které byly dány Arabům před 1. světovou válkou a také tím, že se po 1. světové válce rozhodovalo o osudu oblasti bez zohlednění jejich zájmů. I tyto skutečnosti ovlivnily rozvoj nacionalistických, stejně tak i náboženských hnutí s protizápadní orientací. Navíc v současné éře globalizace pozorujeme opětovný nárůst těchto tendencí, vyhraněných především vůči západním hodnotám. Hlavními problémy, které vznikly po 1. světové válce bylo především rozdělení území a vznik tzv. mandátů a také skutečnost, že evropské mocnosti podporovaly usidlování Židů v oblasti Palestiny. Později se k tomu přidala nespokojenost kvůli západní kontrole na ropným průmyslem, západní podpora konzervativních států, jako byla Saúdská Arábie, podpora Izraele po jeho vzniku. Právě dvě poslední výše zmíněné skutečnosti se staly hlavními důvody nespokojenosti po 2. světové válce a zdrojem ,který byl považován za důkaz západní dominance v oblasti. Druhá světová válka měla na daný region daleko menší dopad než 1. světová válka. Až na území v severní Africe zůstal region mimo konflikt. Írán byl okupován britskými a sovětskými vojsky od roku 1941 po dobu 5 let. Politická mapa Blízkého východu zůstala až na jednu výjimku nezměněna.25 Při podrobnějším zkoumání dopadů 2. světové války na region zjistíme, že ve skutečnosti byly daleko větší, než by se na první pohled mohlo zdát.

23

Jako příklad by se dál uvést Egypt, jehož ekonomika založená primárně na zemědělství prošla značnou transformací. 24 Je pozoruhodné, že před 100 lety se státy snažily následovat západ, zatímco dnes často vyzývají k návratu zpět k tradicím. 25 Výjimkou mám na mysli vznik státu Izrael.

23

Jednak znamenala konec britské a francouzské dominance. Tento fakt byl umocněn rozmachem náboženských a nacionalistických hnutí. Také nelze nezmínit jednoznačný příklon k Západu ze strany Turecka a Íránu, který následoval po skončení války. Britský a francouzský vliv tak byl vystřídán vlivem americkým. Spojené státy tak navázaly vojenskou spolupráci s některými státy, dalším klíčovým prvkem jejich zájmu se stala ropa a podpora státu Izrael. Studená válka, která pak následovala tak zasáhla Blízký východ ve chvíli, kdy zde již byly ustavené státní systémy, a Spojené státy již získaly určitý politický i vojenský náskok v regionu. Hlavní politické zájmy Spojených států byly v Izraeli, zatímco hlavní ekonomické zájmy byly v oblasti Arabského poloostrova a jeho ropy. Aby si SSSR mohl vyrovnat rovnováhu moci v regionu, navázal strategická partnerství s Egyptem a Irákem a to i přesto, že tyto státy nepodporovaly, dokonce utlačovaly komunistické strany, navíc byly silně nacionalistické. Pro SSSR představovaly hlavní zájem státy, se kterými sdílel jižní hranice, byly to především nearabské státy – Turecko, Írán a Afghánistán. Rovněž neměl významný zájem na arabské ropě, zatímco západní mocnosti byly na arabské ropě zcela závislé. V první fázi studené války, do poloviny 50. let 20. století, byl hlavní zájem dvou velmocí soustředěn do nearabských oblastí Blízkého východu, konkrétně na Turecko a na Írán. V tomto období nejevil SSSR zájem na tom, aby nějakým způsobem ovlivňoval arabské země. Situace se začíná měnit v polovině 50. let, kdy SSSR začíná podporovat řadu nacionalistických režimů, jako byl Egypt, Sýrie, Irák, Jižní Jemen. Konflikty a války, které se v tomto regionu v této době odehrály se nesly v duchu bipolárního soupeření.26 Zatímco v arabských státech byla pozice Západu podkopávána, ve státech nearabských, Turecku a Íránu, se naopak posilovala. Zlomovým byl rok 1979, revoluce v Íránu, válka v Afghánistánu a následná irácko-íránská válka. Po celou dobu studené války dostávaly státy Blízkého východu dodávky zbraní a vojenských technologií. Dva soupeřící bloky vnímaly Blízký východ

26

Jednalo se o arabsko-izraelské války, dále pak o konflikty v Alžírsku a v Jemenu.

24

jinak, zatímco se Spojené státy zaměřily na aspekty bezpečnostně-politické27 a v posledních letech především na otázky spojené s terorismem, SSSR se soustředil na oblast Blízkého východu především z hlediska vojenského a politického. Řada smluv omezujících závody ve zbrojení a politika détente měla hlavní cíl nedopustit rozmístění amerických raket v oblasti Blízkého východu, hlavním úkolem bylo posílit postavení spřátelených států, které dopomáhaly v boji proti Západu a kapitalismu, tato podpora byla podložena rovněž řadou doktrín a také vyvrcholila invazí do Afghánistánu v roce 1979. Ačkoliv byla oblast Blízkého východu středem zájmů mezi světovými velmocemi,

nikdy

v průběhu

studené

války

nedošlo

k přímé

účasti

v konfliktech, které v regionu probíhaly.28 K přímé účasti cizích jednotek došlo až za války v Perském zálivu v roce 1991, po skončení studené války. Důležitou roli hrály i samotné státy. Vytvořily si svou vlastní osobitou ideologii a proto nebyly dobrými ideologickými partnery ani pro jeden blok. Ze všech arabských států pouze Jižní Jemen byl ochoten následovat SSSR z hlediska ideologického a přijmout všechny ideje socialismu. Na druhou stranu zde byl Izrael, jehož politické zřízení je demokratické a zcela podle západních vzorů. Studená válka vytvořila takový prostor, ve kterém státy mohly manévrovat na regionální úrovni tak, aby si získaly maximální výhody. Na druhou stranu podpořila rozmach hnutí a proudů, které jednotlivé státy podkopávaly zevnitř.29 Ideologický vliv Západu ani Východu zde sice byl přítomen, nicméně ne po dlouhou dobu a neměl hlubší dopad na blízkovýchodní

27

Tyto aspekty se dají podložit řadou po sobě následujících doktrín – Trumanova (1947), Eisenhowerova (1957), Kennedyova (1961), Nixonova (1969), Carterova (1980), Reaganova (1980). 28 Je sice prokázána účast západních tajných služeb na převratu v Íránu v roce 1953 nebo invaze amerických jednotek do Libanonu v roce 1958. Sovětské jednotky sice byly rozmístěny Egyptě v roce 1967, k přímé účasti však nedošlo. 29 Rozvoj islamismu, jak obecného, tak militantního, bývá vysvětlován především jako reakce neschopnost vlád dodržet sliby a zajistit obyvatelům dostatečnou životní úroveň, zároveň důležitou roli hraje skutečnost, že k tomu dochází ve společnostech, ve kterých jsou potlačovány politické svobody a jedinými místy, které zaručují určitou volnost se stávají mešity. K rozvoji také dochází především ve společnostech, ve kterých hraje náboženství velice silnou roli, tyto společnosti jsou protizápadně vyhraněné a s vysokou mírou korupce. Radikální islámistická hnutí a skupiny jsou hlavními opozičními sílami v zemích Blízkého východu. 29 Viz. Richards, A.: “Modernity and Economic Development”: The “New” American Mesianism, s. 69-71.

25

společnosti.30 Konflikty, které zde v průběhu této doby vznikly sice měly širší kontexty, nicméně se jednalo o konflikty v regionu bez přímých zásahů třetích států. Rovněž v případě nestátních aktérů se nedá mluvit o tom, že by byli řízeni zájmy soupeřících bloků, nýbrž svými vlastními postoji a názory. Rozvoj islámismu by se dal považovat jako výraz odporu jak proti Západu, tak proti Východu. Dalším faktorem je faktor politicko-ekonomický. Žádná z velmocí se nikdy nijak aktivně nepodílela na zajištění ekonomického rozvoje států Blízkého východu. Pragmatická kooperace obou velmocí na konci studené války v otázce Iráku a následný konec studené války měly za následek především to, že velmoci mohly soustředit pozornost na jiné, než strategické aspekty. V případě USA to byla jednoznačně otázka ropy. Hlavním zájmem bylo zajistit si co největší exporty za přijatelné ceny a zajistit si tak dostatek dodávek. Bylo toho docíleno především diplomatickými jednáními s OPECem a vydrželo až do roku 2000. Na druhém místě byla otázka Izraele. USA se velice aktivně podílely na řešení izraelsko-palestinské otázky Rozpad SSSR měl důležitý význam především pro státy, které s ním sousedily, Turecko, Írán, Afghánistán. SSSR, resp. Rusko ztratilo částečně svůj vliv v regionu. Dá se pozorovat zlepšení ve vztahu k Íránu, což je mimo jiné doloženo spoluprací na poli jaderného výzkumu. Významného politického vlivu se Rusku dosáhnout nepodařilo.

3.4.

Zhodnocení vlivu Spojených států v regionu

Pokud se podíváme na politiku, kterou Spojené státy v oblasti Blízkého východu od počátku prosazovaly, dospějeme k závěru, že se nikdy nejednalo o politiku, která by se dala označit za koloniální. Spojené státy se nikdy nesnažily přímo zasahovat do vnitropolitických záležitostí států tohoto regionu, zásahy byly vždy nepřímé a sledovaly především ekonomické a strategické cíle. Od

30

V případě komunismu nebyl vliv patrný na levicová hnutí, jak by se dalo očekávat,ale naopak na rozvoj islámismu. V případě západních hodnot, které sice byly některými příslušníky středních vrstev přijaty, zde nevznikla potřeba rozšířit demokracii i do politického systému.

26

konce 2. světové války poskytovaly Spojené státy vojenskou asistenci v podobě dodávek zbraní a výcviku armády mnoha blízkovýchodním státům, ať už se jednalo o Turecko, Írán před rokem 1979, Izrael, Egypt nebo Saúdskou Arábii. Velice silnou pozici si Spojené státy získaly na poli diplomatickém, rovněž se nepřímo angažovaly v některých31 vnitrostátních záležitostech některých států a v případě Kuvajtu v roce 1991 nebo v případě Iráku v roce 2003 byla tato vojenská angažovanost přímá. Rozpad SSSR a následný vznik postsovětských republik byly novou výzvou pro Spojené státy. Vytvořil se zde prostor pro diplomatické zapojení se do regionu v nových oblastech, bohatých na přírodní suroviny. Celkově vzato skutečnost, že se dvě třetiny prokázaných zásob ropy nachází v oblasti Blízkého východu je dostatečně silným motivem proto, aby si USA své zájmy v této oblasti dostatečně hlídaly a své pozice i nadále upevňovaly. Události z 11. září 2001 a následné invaze do Afghánistánu a do Iráku jsou toho dostatečným důkazem. Spojené státy neměly v této oblasti žádné kolonie a do 2. světové války ani významnější zájmy32, po roce 1945 se však situace začíná měnit. Přítomnost Spojených států v této oblasti je od této doby přetrvávající. Došlo k navázání vztahů se Saúdskou Arábií, Tureckem, Íránem, s řadou konzervativních arabských států. Byla vytvořen tzv. politika dvou pilířů, kdy prvním pilířem americké politiky na Blízkém východě se stal Írán, tím druhým pak Saúdská Arábie. Toto uspořádání platilo do roku 1979, do islámské revoluce. Americké zájmy se dají rozdělit do tří skupin: ochrana Izraele a kroky, které z toho vyplývají, záruka dodávek ropy a do roku 1991 omezení sovětského vlivu v regionu.

3.5.

Mezinárodní terorismus

Bylo by chybou se ve vztahu k zahraniční politice Blízkého východu nezmínit o mezinárodním terorismu. Teroristické útoky na USA byly 31 32

Např. při převratu v Íránu v roce 1953 nebo při invazi do Libanonu v roce 1958. Dají se zmínit ekonomické zájmy spojené s koncesemi na těžbu ropy.

27

uskutečněny příslušníky skupiny Al-Kaida, která má své kořeny v Afghánistánu v 80. letech 20. století. Jedná se o radikální sunnitskou skupinu, která prosazuje svatou válku (džihád) se Západem. Terorismus je velice často spojován s radikálním islamismem, k jehož rozvoji v poslední době v muslimských zemích dochází. Důležitým kontextem, který vzniku radikálního islámismu předcházel byl konec studené války. V západních společnostech se začalo mluvit o střetu civilizací, který již nebyl založen ideologicky, jako za dob studené války, ale tentokrát byl založen na širším společensko-kulturním základu. Poukazovalo se na rozdíly mezi Západem a Východem, na nerovnosti v oblasti sociální, vojenské - a především ekonomické, důležitou roli také hraje vymezení se Západu vůči hodnotám islámu. Dokládá se to především neochotou Západu uznat Palestinu, operací západních mocností v Kuvajtu a také způsobem, který používá západ jako reakci na teroristické útoky na USA. Prvopočátky těchto myšlenek se ale dají nalézt již v ideologii islámské revoluce v Íránu, která poukazovala mimo jiné i na kulturní agresi ze strany Západu na islámské hodnoty.33 Umocněny byly dále invazí do Kuvajtu a také především po 11. září. Bylo by ale mylné se domnívat, že státy Blízkého východu přehodnotí svou politiku vůči Západu na základě islámských hodnot a ideologických rozdílů. Po celou dobu své existence prosazovaly blízkovýchodní státy takovou politiku, která byla pro ně výhodná z hlediska ekonomického, strategického a často byla v rozporu se některými západními postoji a to nehledě na to, že západní mocnosti měly a stále mají výrazný vliv v regionu. Tyto rozdíly však nelze připisovat odlišným ideologickým východiskům. Stejně tak nelze uplatňovat teorii islamismu pro vysvětlení konfliktů nebo zdrojů napětí, která vnikla mezi samotnými státy v regionu.34 Někdy bývá islám interpretován jako nová ideologická hrozba pro západní státy. Teroristické útoky pak slouží jako dostatečný důkaz takového přesvědčení a pomáhají ho dosadit do politické roviny. 33

Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 154-155. 34 Např. po pádu Talibanu v Afghánistánu se mnoho Afghánců vymezilo proti Arabům a Pákistáncům v Afghánistánu, nehledě na společné náboženství a hodnoty.

28

Je zapotřebí se ale podívat na samotné blízkovýchodní státy, z nichž pochází teroristické skupiny. Cílem těchto skupin je primárně změna ve svých domovských zemích a společnostech. Globální kontext se bere spíše pro potřeby vnitrostátní a západní hodnoty se používají jako argument nikoliv pro širokou svatou válku, ale jako argumenty pro změny vnitrostátní, resp. regionální. Terorismus se tak pro mnohé blízkovýchodní státy stává vyjádřením vnitropolitické opozice. Důležitá je také ekonomika. Ekonomika blízkovýchodních států nehledě na velké zisky z exportu ropy, klesá. Dá se porovnávat spíše s ekonomikou afrických států, než s ekonomikou států asijských nebo latinskoamerických. Tato ekonomická situace se odráží i v politice. Objevují se názory na to, že by případná demokratizace těchto společností přispěla ke stabilitě. Otázka demokratizace je ale v případě Blízkého východu velice sporná. V některých státech sice existují hnutí a skupiny požadující politickou i sociální liberalizaci, o demokratizaci se však nejedná, existují zde také skupiny, které mají velice silný anti-demokratický charakter. Většina opozičních hnutí má povahu spíše založenou na myšlenkách radikálního islámu.

3.6.

Vliv konfliktů na formování zahraniční politiky

Konflikty byly vždy jedním z hlavních faktorů ovlivňujících zahraniční politiku regionu. Ovlivnily také především vznik států a také jejich celkový charakter. Začněme již 1. světovou válkou, která jak již bylo zmíněno výše, měla určující vliv na vznik států v dané oblasti. Válka měla za následek rozpad dosavadního systému, rozvoj nacionalismu a touhu po nezávislosti, kterou jednotlivé státy vyjadřovaly především násilnou cestou. Druhá světová válka a období, které následovalo se pak nese ve znamení antikolonialismu a nacionalismu. Studená válka, která pak následovala je pak charakteristická zvyšujícím se důrazem na islámské hodnoty a normy, ve znamení rozvoje islámismu. Tyto konflikty, nebo proudy, nemají přímo vojenský charakter, ale spíše politický nebo socioekonomický, případně také ideologický. Musí se

29

chápat v širším smyslu, ve smyslu mezinárodního systému, který byl ovlivněn ideologickou rivalitou dvou bloků. V průběhu této doby se ovšem také setkáváme s konflikty, které měly vyloženě vojenský charakter. Jednalo se především o konflikty v rámci regionu, do kterých se nějakým způsobem zapojilo více účastníků. Jako jednoznačný příklad se dá uvést konflikt izraelsko-palestinský, války z let 1967 a 1973 a jiné. Také sem se dají zařadit občanské války, které se v regionu rovněž odehrávaly. 35

Rozmach islamismu, který v 70. letech nastává, znamená změnu, co se konfliktů týká. Některá islámistická hnutí neuznávají násilná prosazování zájmů36, jiná se naopak k násilným akcím uchylují.37 Největší nárůst těchto radikálních hnutí se dá pozorovat po invazi do Afghánistánu v roce 1980. Tyto ozbrojené akce uvnitř států však mají téměř vždy menší či větší mezinárodní kontext. Hlavním cílem těchto skupin byla vždy snaha získat kontrolu nad určitým státem a to jak nad jeho vnitřní politikou, resp. společností, tak nad vnějším. Účastníkům takových konfliktů se také často dostává vnější pomoci nebo podpory a tím také takový konflikt dostává širší mezinárodní charakter, i přesto, že se odehrává na území jednoho státu a mezi příslušníky tohoto státu.38 Vojenská kapacita států Blízkého východu je také velice důležitým faktem, který při zkoumání konfliktu nelze opomenout. Do oblasti vojenství plyne velká část rozpočtů států Blízkého východu. Vojenské elity hrají velice důležitou roli v rámci politických systémů, v některých případech dokonce roli dominantní. Celková pozice států je velice často určována jeho vojenskými kapacitami a schopnostmi použití vojenské síly. Z globálního hlediska nedošlo na Blízkém východě až do roku 1991 k přímé účasti cizích ozbrojených složek v konfliktech, které v té době 35

Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 171. 36 Sem patří např. Reformní strana Turecka, Islah v Jemenu, Strana pracujících v Jordánsku, Muslimské bratrstvo v Egyptě nebo Nahda v Tunisku. 37 Např. šíitské guerilly v Iráku, Islámský džihád v Egyptě, Muslimští bratři v Sýrii. 38 Můžeme zde uvést např. podporu, které se dostává Palestincům od jiných arabských států nebo podpora iráckých Kurdů ze strany Íránu nebo podpora, kterou poskytuje Saúdská Arábie islámistickým hnutím v regionu.

30

v regionu probíhaly. Konflikty, které se za dob studené války zde odehrály měly rovněž charakter spíše regionální než širší globální. Celkově vzato regionální konflikty byly hlavním zdrojem napětí v této oblasti. Můžeme začít již v roce 1934, kdy došlo k válce mezi Saúdskou Arábií a Jemenem kvůli územním nesrovnalostem. Další byla arabsko-izraelská válka v roce 1948, po vniku státu Izrael a další arabsko-izraelské války, které následovaly, v letech 1956, 1967 a 1973. Nemůžeme opomenout válku irácko-íránskou v letech 1980-1988, byl to nejdelší konflikt na Blízkém východě, který skončil, aniž by jedna ze stran získala vítězství. Klíčovým konfliktem byla válka v Zálivu v roce 1991. Další rovinou zkoumání konfliktů je rovina vnitrostátní. Jak již jsem popisovala výše, hrají konflikty v rámci jednoho státu velice důležitou roli. Myslí se zde především akce opozičních sil, ať už vojenské nebo pouze mobilizační, ale také boje za nezávislost na koloniálních mocnostech. Důležitou skutečností je přítomnost jaderných zbraní v regionu. Izrael oficiálně vlastní jaderné zbraně. Některé jiné státy projevují o oblast jaderného arsenálu také zájem.39 A například Írán svůj jaderný program již neskrývá, dokonce je v oblasti vývoje s různou intenzitou podporován ze strany Ruska.

3.7.

Vliv ideologie na politický proces

Zažitým přesvědčením je, že blízkovýchodní politika je určována primárně z hlediska určitých kulturních hodnot a norem, které vysvětlují veškeré aspekty chování těchto států. Pomocí pojmu „kultura“ se snaží vysvětlit veškerá specifika politické kultury, ať už se jedná o vztah k moci nebo rozdělení zdrojů ve společnosti a to vše v kontextu náboženském. Každý přístup ke zkoumání zahraniční politiky, ale i politiky jako celku by měl zohledňovat kulturní prvky daného regionu, nicméně není možné chápat vliv ideologických nebo kulturních norem na cokoliv odděleně, musí se chápat v širších souvislostech, které jsou formovány i jinými faktory. Typickým příkladem politické ideologie je socialismus, komunismus nebo fašismus, ale také nacionalismus nebo náboženský fundamentalismus. 39

Viz. Bahgat, G.: Nuclear Proliferation: The Case of Saudi Arabia, s. 421-443.

31

V případě Blízkého východu se setkáváme s ideologiemi, které určitým způsobem protestují proti stávajícím poměrům, vyskytují se v rámci určitého státu a jejich cílem je změna režimu v daném státě. Jiným příkladem je na druhou stranu ideologie, kterou prosazuje určitý stát vůči svému obyvatelstvu, taková ideologie má posloužit k upevnění legitimity daného státu, ať už vůči svému obyvatelstvu nebo pro posílení vlastního postavení v rámci systému. Veškeré ideologie, které se v regionu prosazují se tváří být historickým odkazem ke kulturním hodnotám, ve skutečnosti se jedná o moderní ideologie, které využívají historické kontexty ve svůj prospěch. Ideologie by se v těchto případech neměla vnímat jako sociální cítění, ale jako účelová politika, která je prosazována státem nebo určitou skupinou. Ideologie, se kterými se na Blízkém východě setkáváme jsou výtvorem států, ať už se jedná o arabský nacionalismus,

sionismus,

nebo

íránský

nacionalismus.

V 50.

letech

s setkáváme s myšlenkou arabské jednoty, arabského nacionalismu, ale nikoliv jako jedné jediné ideologie, ale jako ideologie, která byla jednotlivými státy používána jinak, podle toho, jak se mu to hodilo v jeho vnitropolitické oblasti. Stejně tak státy, které prosazují hodnoty islámu tak činí každý po svém.40 Neexistuje jediná správná varianta národní nebo náboženské identity, neexistuje proto ani jediná ideologie, která by byla univerzální pro všechny. Nacionalismus jako ideologie vzniká v Evropě v 19. století, ale v současnosti se jedná o nejrozšířenější politickou ideologii v oblasti Blízkého východu. Každý stát se s touto ideologií setkal. Jako každá jiná ideologie i nacionalismus má dvě roviny. Rovinu vnitřní, která poskytuje dostatečnou legitimitu ve vnitropolitických a sociálních otázkách a rovinu vnější, která vysvětluje chování státu navenek, vysvětluje antagonismus vůči nepřátelům ideologie a důvody pro případné koalice s obdobně smýšlejícími partnery. Nacionalismus na Blízkém východě je spojován především s kolonialismem a s dominancí cizích mocností. V období po roce 1950 se pak vymezoval opět proti vlivům cizích států, tentokrát ale neformálním. Výrazným aktérem je

40

Prosazení islámských hodnot pomocí exportu revoluce, jak tomu bylo v případě Íránu nebo podpora islámistických hnutí ze strany Saúdské Arábie, tyto jiné projevy se od sebe výrazně odlišují, ačkoliv se jedná de facto o prosazení stejné ideologie, tj. podpora islámu.

32

Izrael, který je vnímán jako nástroj amerického imperialismu současnosti.41 Nacionalismus je i v případě Blízkého východu spojován s teritoriálními nároky.42 Další verzí blízkovýchodní ideologie je náboženský radikalismus. Islám se velice často používal a i nadále používá jako nástroj politické legitimity. Na druhou stranu se islám také stal jedním z výrazů protestu a politické opozice. Hlavním cílem, který si islámská opozice klade není podkopání autority státu, ale jeho islamizace, založená na ideologii radikálního islámu. V některých případech státy umožňují islámistickým hnutím jejich činnost, hlavním motivem, který je tím sledován je nedovolit takovým hnutím dostatečný prostor pro podkopávání státní legitimity. V jiných případech je činnost takových skupin zakázána. Islámistická hnutí se snaží působit spíše v rámci jednotlivých států, kde se snaží působit na společnosti těchto států tak, aby došlo k jejich islamizaci. Není pravidlem, že by se tyto organizace snažily prosazovat ideu pan-islamismu a snažily se islamizovat celou oblast. Nacionalismus a islamismus se výrazně liší, co se názorů na společnost týká. V některých otázkách se však shodují – odmítají uznat legitimitu Izraele, odmítají západní vliv na blízkém východě a staví se proti západním kulturním hodnotám.

3.8.

Ekonomické faktory

Ekonomické faktory byly velice důležité i v období před vznikem moderních států. Ekonomický faktor je ovlivněn samotným vnímáním vlastnictví z hlediska islámu, který obchod a majetek nejenom povoluje, ale dokonce k němu vybízí.43 Politická ekonomie je velice těsně spjatá s již zmíněnými faktory, jako jsou konflikt, pozice státu a jeho ideologie. 41

V případě Izraele se ale také dá hovořit o nacionalismu, především v podobě sionismu. Sem se dají zařadit požadavky radikálních pravicových nacionalistů v Izraeli, nebo případ Kuvajtu, který byl velice často považován za historickou součást Iráku a tato skutečnost byla také jedním z důvodů irácké invaze v roce 1991. 43 Viz. Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, s. 262. 42

33

Ekonomické faktory jsou rovněž důvodem proč v regionu nedochází k těsnější ekonomické integraci jednotlivých států. Z ekonomického hlediska by totiž taková integrace nebyla natolik výhodná jako současná situace. Hlavní složkou ekonomiky bylo do poloviny 20. století zemědělství. Druhá světová válka měla za následek také ekonomický dopad na region. Nově vzniklé státy si uvědomovaly potřebu restrukturalizace ekonomiky a zvýšení státních příjmů. Hlavním pojmem politické ekonomie v oblasti Blízkého východu se tak stál jistý etatismus, který přikládal hlavní roli státům a jejich zájmům na poli ekonomickém. Dá se zde pozorovat pokus vládnoucích tříd v jednotlivých státech o rozvoj nezemědělského sektoru ekonomiky, o zvýšení vzdělanosti mezi obyvatelstvem. Stát byl chápán jako jediný možný aktér, který může ovlivnit rozvoj, rovněž se velice skepticky nahlíželo na roli soukromé sféry v rámci ekonomik. Stát byt tak chápán jako hlavní aktér v oblasti ekonomie a také v oblasti politické ekonomie.44 Klíčovou položkou je ropa, je důležitá nejen pro samotný region, ale je také nepostradatelná pro celý mezinárodní systém. Na Blízkém východě se v současnosti nachází dvě třetiny prokazatelných světových zásob ropy. Trendy ve světové spotřebě ukazují, že ropa z Blízkého východu do budoucna nabude na významu. Počítá se s nárůstem spotřeby, především v oblasti Číny a východní Asie. Ropa je také určující položkou pro formování vnitrostátní politiky států daného regionu. Přínosy z exportu ropy měly za následek především ekonomický rozvoj v 70. letech, jehož součástí se stala migrace pracovní síly do této oblasti. Příjmy z ropy nebyly použity na výrazné investice do rozvoje, ale byly použity pro krátkodobé politické cíle. Státy sponzorovaly jiné státy, které byly méně bohaté, ale názorově blízké, investovaly do vojenské oblasti a přerozdělovaly výnosy v rámci vlastních potřeb nehledě na potřeby sociální.45 Právě v sociální oblasti vznikl další problém, který i nadále ovlivňuje

44

Viz. Kamrava, M.: The Modern Middle East. A Political History since the First World War, s. 259-266. 45 Zde mám na mysli především Saúdskou Arábii, která investovala obrovské zisky z ropy pro potřeby královské dynastie, do vojenské oblasti a vůbec nezohlednila měnící se demografickou situaci ve vlastní společnosti. Počet obyvatel se velice prudce zvýšil, rovněž s zvýšil i díky obrovské migraci pracovních sil a Saúdská Arábie již nebyla schopna zajistit dostatečnou sociální úroveň pro vlastní obyvatelstvo, protože jí na to nezbyly finance.

34

celou situaci, nárůst obyvatelstva. Souvisí s prudkým ekonomickým rozvojem v 70. letech, kdy se ekonomická situace velice zlepšila, v 80. a také v 90. letech ale dochází k ekonomickému poklesu,ale také k nárůstu obyvatelstva a s tím související změny. Byly to změny především v oblasti sociální, kdy se i v současnosti setkáváme s obrovskou nezaměstnaností, dále změny související s urbanizací, kdy státy nejsou schopny těmto novým výzvám čelit. Jako důsledek neschopnosti řešit tento problém můžeme pozorovat nárůst radikálních nespokojených hnutí, která volají po změně. Stále častěji se režimy musí rovněž potýkat s požadavky větší transparentnosti, co se rozdělování příjmů z ropy týká, tyto požadavky vychází jednak ze samotných společností, ale také ze strany mezinárodních organizací, jako např. MMF, které si tak brání své investice v této oblasti. Ropa byla na Blízkém východě poprvé objevena v Íránu v roce 1908, poté v Iráku a na Arabském poloostrově. První produkce začala v Saúdské Arábii v roce 1939, v Kuvajtu v roce 1946. V současnosti tvoří exporty ropy z této oblasti třetinu světového exportu. Ropa byla tou položkou, která přivedla oblast Blízkého východu do světového ekonomického systému. Rovněž to byla především ropa, která způsobila enormní zájem o tuto oblast ze strany světových velmocí. A také to byla opět ropa, která měla za následek posílení pozic blízkovýchodních států na mezinárodním poli. Ropa je hlavním faktorem, který ovlivňuje ekonomiku této oblasti, ovlivňuje také povahu států této oblasti. Státy, které exportují ropu jsou většinou na těchto exportech závislé, výnosy z exportů tvoří hlavní zdroj jejich příjmů. Ropa je rovněž jedním z hlavních témat, ve kterých se angažuje veřejnost. Ropa je chápána jako hlavní zájem západních mocností v regionu. Vyvolává to především nespokojenost místního obyvatelstva a také je to jeden z faktorů, které ovlivnily rozvoj nacionalismu a později také náboženského radikalismu. Hlavními aktéry na poli ropného průmyslu, ale i nadále zůstávají státy. Zájem cizích zemí o ropná naleziště Blízkého východu je více než zřejmý. Získat ropnou koncesi se jako první podařilo Velké Británii, dále zde byly pokusy Německa, Itálie a Japonska dostat se k nalezištím ropy, Spojené státy si také získaly velice silné postavení. Samotné státy exportující ropu vytvořily

35

v roce 1960 OPEC (Organizace států vyvážejících ropu), s hlavním cílem řídit cenovou politiku vůči společnostem, které ropu kupují. Nehledě na to, jak silné postavení má OPEC v rámci systému světové ekonomiky, státy v něm sdružené často jednají ve vlastním zájmu.

3.9.

Politické elity a jejich postavení ve společnosti

Politické elity jsou významnou složkou každé společnosti a není tomu jinak ani v případě Blízkého východu. Elity představují zájem určité společenské skupiny. Elity ve společnostech, které se nachází v tranzici se dají rozdělit do dvou hlavních skupin. Na elity, které přechod podporují a na elity, které přechodu brání. V případě blízkovýchodních států by se tato typologie dala upravit na elity konzervativně-náboženské, které se změnám brání a na elity, které prosazují modernizaci, sem by se daly zařadit elity byrokratické a vojenské. Na příkladech států Blízkého východu se jedná o střet mezi duchovními a vládami, které chtějí prosadit modernizaci. Co se týká náboženských elit, je jejich postavení poněkud specifické. Není zde jasná hierarchie, pravidla členství ani žádná formální organizace. Existují nezávisle na politickém systému, ale nehledě na to jsou jeho významnou součástí, zaručují pronikání islámu do celého systému.46 Historicky hráli duchovní spíše poradní roli v rámci politického systému. Nad nevhodnými politickými rozhodnutími vyhlašovali “morální veto”, formálně do politiky nevstupovali. Na druhou stranu elity, které podporují modernizaci hrají přesně opačnou roli v rámci politického systému. Vládní elity a byrokracie dostaly v období po získání nezávislosti formálně i skutečně výraznější pravomoci, které jim umožňují výrazněji se podílet na politickém procesu. To platí především ve státech jako je Egypt, Irák nebo Libye, na druhou stranu ve státech jako je Írán nebo Saúdská Arábie je situace odlišná. 46

Hlavním prvkem modernizace, kterému se náboženské elity brání jsou západní hodnoty, které staví do popředí lidskou autoritu před autoritou boží. V různých státech Blízkého východu má tato „obrana“ různou podobu. Viz. Andersen, R. R. – Seibert, R. F. – Wagner, J. G.: Politics and Change in the Middle East: Sources of conflict and accomodation, s. 168-169.

36

Jak je patrné z výše popsaného, představuje oblast zahraniční politiky komplexní systém, který se navíc nachází v širším systému mezinárodních vztahů jako celku. Zahraniční politika se proto nedá zkoumat odděleně od těchto dvou rovin. I v případě Blízkého východu je důležité mít na vědomí širší globální, mezinárodní a regionální skutečnosti, stejně tak jako specifika, která mají jednotlivé společnosti, co se jejich vnitřního uspořádání týká. Každý z těchto faktorů by mohl být dále dopodrobna rozebrán a je možné, že by se nakonec ukázalo, že z určitého úhlu pohledu může být právě tím nejdůležitějším i pro oblast zahraniční politiky. V následujících dvou kapitolách popisuji chronologicky vývoj ve dvou zvolených zemích. Považuji za nezbytné popsat historické události, které byly pro toto období klíčové a které měly následný vliv na zahraniční politiku, kterou státy prosazovaly. Nejedná se o klasický popis událostí, ale o přiblížení skutečností, které je důležité pro potřeby širší analýzy a následné komparace.

4.

Írán

Zatímco jiné státy Blízkého východu vznikly v důsledku kolonizace evropskými mocnostmi v průběhu 19. a 20. století. Írán nepřetržitě existuje po 2 500 let.47 Politický vývoj Íránu ve 20. století byl ovlivněn především dvěmi událostmi, revolucí v roce 1906, v jejímž důsledku byl ustaven parlament a islámskou revolucí v roce 1979. Z hlediska geopolitického má Írán velice důležitou pozici v regionu. Jeho území zasahuje do oblastí bohatých na ropu v Perském zálivu i v Kaspickém moři. Írán je národnostně nejednotný, 90% obyvatelstva tvoří šíitští muslimové, dále jsou zde zastoupeny menšiny sunnitů, Ázerbajdžánců, arménských křesťanů nebo Židů. Oficiálním jazykem je perština, ale téměř polovina obyvatel mluví jinými jazyky či nářečími. Společenské

uspořádání

bylo

v Íránu

tvořeno

čtyřmi

hlavními

skupinami: královskou rodinou, politickou a vojenskou byrokracií, duchovními a širokými vrstvami obyvatelstva. Tyto skupiny byly celkem dobře oddělené a 47

Írán býval dlouhou dobu také nazýván Persie.

37

přesun z jedné do druhé sice byl možný, ale velice málo pravděpodobný. Duchovní byli jedinou skupinou, která nespadala pod přímou šáhovu kontrolu a tak se jí dařilo uchovávat si jistou míru nezávislosti.48

4. 1.

Vznik moderního státu

V roce 1925 byl Réza Chán korunován jako nový šáh. Začala tak vláda dynastie Pahlavi. Hlavním cílem, který si Réza Šáh stanovil se stalo vymanění se z vlivu cizích mocností a rozvoj centralizovaného státu.49 Hlavním předpokladem pro úspěšnou reformu bylo vybudování silné moderní armády, která by v případě potřeby zajistila implementaci jeho rozhodnutí. Réza Šáh investoval obrovské finance do rozvoje vojenského sektoru. Založil vojenskou akademii a zavedl povinnou vojenskou službu pro muže nad 18 let, dostával velké dodávky zbraní, především z Československa a z Německa.50 V ekonomické oblasti se Šáhovi rovněž podařilo dosáhnout výrazných úspěchů. Reformoval daňový systém, a společně s financemi, které získával z těžby ropy financoval rozvojové projekty, jako bylo vybudování trans-íránské železnice, dokončené v roce 1938. Hlavním cílem v oblasti rozvoje se stala modernizace vnitrozemských oblastí, rozvoj dopravy a letectví. Skutečným motivem však byla snaha upevnit si kontrolu nad regiony. Stát podporoval především průmysl na úkor zemědělství a rovněž podporoval migraci obyvatel do měst.51 Důležitou skutečností byla také snaha omezit vliv duchovních. Réza Šáh také omezil diskriminaci nemuslimských menšin, ale i přesto zůstával islám oficiálním náboženstvím. Také ženy se dočkaly určitých politických práv.

48

Viz. Andersen, R. R. – Seibert, R. F. – Wagner, J. G.: Politics and Change in the Middle East: Sources of conflict and accommodation, s. 69-70. 49 Jako vzor mělo posloužit Turecko Mustafy Kemala. 50 S pomocí vojska se Šáhovi podařilo potlačit povstání v provincii Gilan a také řadu kmenových nepokojů. Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s. 378-379. 51 Viz. Malik, M.: Islam´s Missing Link to the West, s. 128-129.

38

4. 1. 1. Zahraniční politika

V oblasti zahraniční politiky se Šáh orientoval prozápadně. Vztahy se Sovětským svazem byly v tomto období napjaté. SSSR podněcoval nepokoje a separatistické tendence v severních provinciích Íránu a k dobrým vztahům rovněž nepřispěl zákaz komunistické strany Íránu v roce 1931. Vztahy s Velkou Británii, ačkoliv nebyly po celou dobu nejvřelejší, byly založeny především na ekonomických zájmech. Základem byla Anglo-perská ropná společnost (APOC), později přejmenovaná na Anglo-íránskou ropnou společnost. Její ropné rafinérie v Abadanu byly v té době největšími na světě. Británie měla rovněž nastolené vztahy s kmenovými a místními vůdci na jihu země. Írán se snažil zachovávat přátelské vztahy především se sousedními státy, Tureckem a Afghánistánem. V roce 1926 podepsaly tyto tři státy smlouvu o přátelství, nicméně vztahy s Tureckem byly poznamenány nevyřešeným kurdským problémem. Z evropských zemí dále Šáh sympatizoval s Německem, domníval se, že by silné Německo mohlo pomoci Íránu vymanit se z vlivu Británie a Ruska. Nehledě na vyhlášenou neutralitu vtrhla spojenecká vojska na íránské území v roce 1941, oficiálním důvodem bylo navázání zásobování se Sovětským svazem, neoficiálně to byla snaha zabránit spolupráci s Německem. Pod tlakem spojenců byl Réza Šáh nucen abdikovat ve prospěch svého syna Mohameda Rézy Šáha.

4. 2.

Írán za vlády Šáha (1942-1979)

Válka a přítomnost cizích vojsk na íránském území oslabovaly státní moc. V ekonomické oblasti znamenala válka také příliv cizích investic do íránského hospodářství. Ekonomický rozvoj znamenal zvýšenou poptávku po pracovní síle, což mělo za následek zvýšenou migraci především do velkých měst. Vnitropolitická situace se rovněž změnila. Nový Šáh musel čelit tlakům ze dvou stran, jednak ze strany levicových stran podporovaných SSSR a jednak ze strany náboženských radikálů. Hlavním oponentem Šáha se stal ministerský

39

předseda Mohamed Mosadek. Jeho cílem se stalo znárodnění APOC. Situace se jevila být vážná i pro západní mocnosti, a to především z hlediska ekonomického a také zahraničněpolitického. Za pomocí amerických a britských tajných služeb byl v roce 1953 zorganizován převrat, Mosadek byl odstraněn a Šáh se prakticky zbavil opozice. Převrat rovněž znamenal reorganizaci v oblasti íránského ropného průmyslu, ve kterém nyní připadalo Spojeným státům 40% koncesí.52 Rok 1963 znamenal pro Írán zlom. V Teheránu a dalších velkých městech vypukly nepokoje vedené duchovním Chomejním53, který obvinil Šáha z potlačování islámu. Nepokoje byly potlačeny za pomocí armády.54 Nicméně projevy nespokojenosti i nadále přetrvávaly i když nebyly dávány veřejně najevo. Právě v období následujícím těmto událostem se Chomejnímu podařilo získat řadu přívrženců pro své myšlenky a zakořenit budoucí revoluční hnutí v íránské společnosti. Od konce 60. let se politika Šáha ubírala směrem k západním hodnotám a modernizaci, snažil se omezit vliv duchovních a navrátit Írán k symbolům předislámské perské kultury.55 Tyto snahy a tendence byly jedním z důvodů časté kritiky Šáhovy politiky ze stran levice i radikálního duchovenstva.56 V důsledku nemožnosti politické aktivity, získávaly na druhou stranu řadu přívrženců ze strany studentů a intelektuálů. Mešity a náboženské kluby se tak staly jedinými místy, kde se mohli nerušeně setkávat. Právě v tomto období můžeme nalézt zárodky revolučních nálad, které postupně zesilovaly. Hlavní roli v tom hrálo již zmíněné duchovenstvo a hlavními ohnisky se staly mešity,

52

Viz. Cleveland, W. L.: A History of the Modern Middle East. Second Edition, s. 284-286. Protagonista hnutí za obrodu islámu, již od 20. let se účastnil demonstrací proti dynastii Pahlaví, počátkem 60. let se postavil do čela náboženské opozice. Vyzýval ke sjednocení muslimů a k očistě islámu. Viz. Pavlincová, H. – Horyna, B.: Judaismus, křesťanství, islám, s. 557-558. 54 Chomejnímu se podařilo uniknout trestu smrti a byl vyslán do exilu, odkud i nadále šířil své myšlenky. 55 V roce 1971 se konaly velkolepé oslavy 2500 výročí vzniku Persie za přítomnosti státníků z celého světa. Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s.383-384. 56 Pozice duchovních se čím dál více zhoršovaly, přispěla k tomu mimo jiné i pozemková reforma, v jejímž důsledku ztratila spousta duchovních půdu, dále modernizační tendence, jako např. zaručení politických a sociálních svobod ženám, vznik soudů na ochranu rodin a zavedení sekulárního kalendáře, který nezačínal vznikem islámu, nýbrž vznikem Perské říše. 53

40

které byly přístupné všem sociálním skupinám obyvatelstva, nejvíce přívrženců bylo nakonec ze sociálně slabých poměrů a zemědělských oblastí. Hlavní oporou režimu i nadále zůstávala armáda a tajná policie, Savak57, která se později stala symbolem ztotožňovaným se Šáhovým režimem. Ekonomická situace se v Íránu zlepšovala, bylo to způsobeno především vysokými cenami ropy. Došlo ke zvýšení HDP, ale pouze do roku 1975. Rok 1975 znamenal pokles cen ropy na světových trzích a Írán se začal potýkat se zvyšující se inflací. Úspěchy také nepřinesla agrární reforma. Silná migrace do měst vyvolávala stále větší nepokoje mezi obyvatelstvem. Státní výdaje byly enormní do vojenské a zbrojní oblasti. Korupce dosáhla obrovských rozměrů. Dalším skutečností, která umocňovala kritiku režimu byla přítomnost velkého počtu cizích příslušníků, především Američanů na íránském území. Počátky blížící se revoluce se dají vypozorovat už od roku 1976. Nespokojenost vycházela především z řad studentů, a to nejenom v Íránu, ale také z řad Íránců, žijících v zahraničí. Chomejního myšlenky získávaly stále větší podporu u obyvatelstva. Rovněž politická situace byla nestabilní, v roce 1978 padla vláda. Šáh se sice pokoušel najít řešení vyjednáváním se dvěmi opozičními stranami, ale neuspěl.

4. 2. 1. Zahraniční politika

Zahraniční politika, kterou praktikoval Šáh se dá považovat za prozápadní, nicméně při podrobnějším prozkoumání se dá zjistit, že se snažil spolupracovat i směrem na východ a také velice důležitou roli hrálo postavení, které zaujímal Írán v rámci regionu. Britsko-íránské vztahy, které byly přerušeny během znárodňovací krize v roce 1953, byly v prosinci téhož roku obnoveny a dají se považovat za více

57

Vzniká na doporučení Spojených států po nepokojích v roce 1953 s hlavním cílem zabránit případnému šíření socialismu a komunismu, postupně se ale stává nástrojem na udržení politické kontroly. V období předcházející revoluci se Savak dostal do všech oblastí společenského života. Hlavním úkolem bylo potlačení jakýchkoliv projevů opozice. Savak rozšířil svou působnost i do jiných oblastí, kde byl napojen především na íránské ambasády. Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s. 762.

41

méně bezproblémové. Vztahy se SSSR prošly značnou proměnou, zatímco v 50. letech byly v souvislosti s převratem napjaté, v 60. letech se v důsledku politiky deténte začaly zlepšovat,58 nicméně k úplné shodě nedošlo. SSSR se snažil podlomit íránskou pozici v oblasti Perského zálivu, jednak dodávkami zbraní Iráku, zvyšující se přítomností s Jižním Jemenu a Indickém oceánu. Obavy vzbuzovaly rovněž sovětské akce v Afghánistánu, které vyvrcholily invazí v roce 1979. Vztahy s okolními státy, Tureckem a Pákistánem, se také dočkaly zlepšení, především díky založení Organizace pro regionální spolupráci a rozvoj. Na druhou stranu vztahy s Egyptem byly více než napjaté, došlo dokonce k jejich přerušení v červenci 1960.59 Po smrti Násira v roce 1970 dochází ke sblížení obou států. Vztahy se Saúdskou Arábií byly ovlivněny především soupeřením obou států o pozici v rámci Zálivu, byly negativně ovlivněny v rovině náboženské, soupeřením mezi saúdským wahhábismem a íránským šiísmem a také velice významnou roli ve vztahu obou států hrála ropná politika.60 V 60. letech ale oba státy musely společně čelit výzvám arabského nacionalismu, který měl své kořeny v již zmíněném Egyptě. V roce 1958 se zhoršily i vztahy s Irákem především kvůli územním nesrovnalostem. Zajímavým je fakt podpory opozičních sil v Íránu, především Chomejního ze strany Iráku, a na druhou stranu podpora, kterou poskytoval Írán Kurdům v Iráku.61 Nicméně se Íránu podařilo získat predominantní postavení v oblasti Perského zálivu v polovině 70. let. Zajímavou skutečností jsou relativně dobré vztahy s Izraelem v letech 1963-1970.62 Izraelská ekonomika získávala ropu hlavně od Íránu.63

58

Byla podepsána smlouva určující vzájemné hranice, řada smluv komerčního a ekonomického charakteru, Šáh také osobně navštívil Moskvu, kde se mu dostalo vlídného přijetí. 59 Hlavním důvodem byly ideologické rozdíly mezi prozápadně orientovaným Íránem a prosovětsky orientovaným prezidentem Násirem. 60 Saúdská Arábie využila íránskou ropnou krizi z roku 1953 ke zvýšení vlastních exportů. Oba státy rovněž soupeřily o dominanci v rámci OPECu. 61 Kurdové se v Iráku rovněž snaží o separaci. 62 Po Šestidenní válce se Šáh nikdy oficiálně nepřipojil k požadavkům radikálních arabských států na stažení izraelských vojsk z okupovaného území. 63 Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s. 388-389.

42

Důležitým prvkem Šáhovy politiky byla snaha uspět na poli jaderného výzkumu. Bylo podepsáno celkem šest smluv na výstavbu jaderných elektráren, které měly vyrábět energii pro mírové účely.

4. 3.

Islámská revoluce a Írán za vlády Chomejního (1979-1989)

Režim Šáha byl svržen a v Íránu byla ustavena islámská republika. Veškerá moc se dostala do rukou radikálních duchovních, kteří ovládali politickou, sociální, ekonomickou i náboženskou sféru. Právo šáría zcela nahradilo tradiční občanské právo. Jakékoliv prozápadní projevy, ať už se jednalo o styl oblékání nebo chování byly prohlášeny za neislámské. Po převratu byla ustavena dočasná vláda pod vedením Mahdi Bazargana, tato vláda složená ze zástupců sekulárních proudů64 byla přijatelná pro všechny ale zároveň znamenala opatrné počátky islamizace Íránu. Společně s dočasnou vládou vznikla 15-ti členná Revoluční rada, která ve svých rukou soustředila veškerou moc, vykonával zároveň funkci nejvyššího soudního tribunálu a soudila především zastánce a podporovatele Šáhova režimu. Jako protiváha armádě65 byly ustaveny Revoluční gardy. Nový režim se násilně zbavoval přívrženců režimu starého, v referendu v červnu 1979 se obyvatelé vyslovili pro zrušení monarchie a pro vznik Islámské republiky.66 Následovaly volby, které se odehrály v srpnu a v nichž zvítězili jednoznačně představitelé duchovenstva. Do ústavy byl zakotven šíitský islám jako oficiální státní náboženství. Hlavou státu se měl stát nejvyšší duchovní, který ve svých rukou bude mít veškerou moc a veškerá jeho rozhodnutí budou v souladu s principy šíitského náboženství. Občanská práva měla být zachována, ale opět se měla řídit islámským právem, které bylo všem ostatním právům nadřazeno. Vznikla tzv. Rada dohlížitelů, složená ze 6 představitelů duchovních, která měla dohlížet na to, aby přijaté zákony byly v souladu s islámskými principy. V červnu 1979 také 64

Nebyli zde zastoupeni profesionální duchovní, ale zástupci intelektuálů, bojovníci za lidská práva. 65 Chomejní neměl důvěru v armádu. 66 Viz. Syed, A. H.: Democracy and Islam. Are they compatible? in Wiarda, H. J. – Aksoy, Z. – Woldemariam, Y.: Comparative Politics. Critical Concepts in Political Science. Volume V: Developing Nations: Latin America, the Middle East and Sub-Saharan Africa, s. 284-285.

43

začala islamizace médií, v důsledku toho byla většina zahraničních agentur zavřena a aktivita zahraničních reportérů rovněž skončila. Rovněž v létě byla započata likvidace politické opozice. Ekonomická situace byla rok po revoluci velice špatná. Bylo to způsobeno stávkami ve veřejné sféře a v ropném průmyslu, omezením těžby nerostných surovin, útěkem vlastníků ze země. Široké vrstvy obyvatelstva se zapojovaly do hromadných stávek. Následovala velká emigrace, především vzdělaných a bohatých vrstev, které měly obavy z nového režimu. Chomejní potlačoval i opozici z řad duchovních, kteří s jeho politikou nesouhlasili. Velice špatné postavení měly i menšiny. V roce 1980 se konaly prezidentské volby. Zvítězil v nich Chomejního favorit Bani-Sadr a to i přesto, že nebyl představitelem duchovenstva. Následovaly volby do parlamentu, první od revoluce. Zvítězila v nich Islámská republikánská strana podporující režim, účast představitelům sekulárních stran byla velice ztížena a tak se pouze několika jednotlivcům podařilo dostat do Madžlisu. Nový parlament se dostal do sporů s novým prezidentem, který protestoval především proti porušování lidských práv, cenzuře, proti vedení války s Irákem. V důsledku toho byl Bani-Sadr Chomejním odvolán a utekl do exilu do Francie. Vnitropoliticky se Chomejního odpůrci stali marxističtí islámisté, zastoupení hnutím Mohadžedín. V roce 1981 se této skupině podařilo provést atentát na nově zvoleného prezidenta a předsedu vlády, v roce 1982 sice byl zavražděn velitel skupiny, její aktivity však neustávaly a byly podporovány především ze strany Iráku. V roce 1988 vznikla na základě této skupiny Národní osvobozenecká armáda (NLA). V roce 1981 byl zvolen nový prezident Chameneí a jmenován nový předseda vlády. Došlo k násilnému potlačení nepokojů v roce 1985, téhož roku byl Chameneí opětovně zvolen do čela státu.67

67

Ve skutečnosti ve volbách neměl protivníka. Rada duchovních musela schvalovat kandidáty na post prezidenta a ve volbách 1980 bylo vyloučeno pro nevyhovující názory 116 ze 124 kandidátů. Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s. 393.

44

Ekonomická situace se nejen nezlepšila, ale byla čím dál horší. Došlo k poklesu cen ropy na světových trzích, což mělo výrazný vliv na íránskou ekonomiku. Írán se nacházel ve válečném stavu s Irákem po dobu dlouhých 8 let, což ho také velice silně vyčerpávalo. Dalším zdrojem enormních výdajů byly výdaje na udržení revolučního režimu, a s tím spojený rozmach byrokracie a výdaje na potlačení jakýchkoliv náznaků opozice. Írán byl také izolován na poli mezinárodním, kde se mu nedostávalo ekonomické podpory. Válka s Irákem dala vládě potřebnou legitimitu pro mobilizaci mas, kde se snažila získat podporu pro šíření revoluce do dalších oblastí. Na druhou stranu válka velice silně oslabila Írán, který byl nucen investovat obrovské částky do armády a nakupovat zbraně od každého státu, který byl ochoten mu je poskytnout.68

4. 3. 1. Zahraniční politika

Zahraniční politika za vlády Chomejního byla určována podobně jako celá islámská revoluce, myšlenkou islámu. Svět byl rozdělen na věřící (muslimy) a nevěřící. Úlohu šíitů viděl ve sjednocení muslimského světa a úspěšná íránská revoluce měla být prvním krokem k jeho uskutečnění. Následujícími měly být pády existujících režimů v sousedních arabských státech, které byly zkorumpované a nedostatečně oddané islámu, a jejich nahrazení islámistickými režimy. Írán se tak stal centrem podpory opozičních islámských hnutí na Blízkém východě. Poskytoval těmto hnutím finanční a vojenskou pomoc, pomáhal jednotkám ve výcviku. Rovněž posílal duchovní vyslance a představitele Revolučních gard do okolních států. Írán odmítal těsné vztahy se Západem i s Východem. Cílem bylo ustavení radikálního islámského bloku pod íránským vedením. Ochladly vztahy s Francií, především kvůli dodávkám francouzských zbraní do Iráku a s Velkou Británií, největším nepřítelem se ovšem staly Spojené státy, které byly v íránské

68

Západní mocnosti vyhlásily embargo na prodej zbraní revolučnímu Íránu.

45

rétorice označovány za „velkého satana“.69 „Malým satanem“ se pro Írán stal Izrael. Okamžitě po revoluci byly přetrhány diplomatické vztahy. Írán protestoval proti izraelské přítomnosti na muslimských svatých místech v Jeruzalémě, proti potlačení práv Palestinců a také se mu nelíbily těsné vztahy, které měl Izrael s Šáhem. Vztahy s Egyptem také nebyly zrovna přátelské, především kvůli egyptsko-izraelské mírové smlouvě.

4. 3. 2. Válka s Irákem Nově ustavená republika se musela také potýkat s problémy, které souvisely s národnostními menšinami. Kurdové na severu začali projevovat separatistické tendence, ve kterých je podporoval Irák. Írán na druhou začal agitovat mezi iráckými šíity pro svržení režimu. Celkově se Írán pokoušel mobilizovat šíitské menšiny ve všech státech Zálivu, což vyvolávalo stále větší obavy okolních zemí. 70 Oficiálním důvodem války mezi dvěma státy se staly nevyřešené hraniční spory. Zatímco Irák chápal tuto válku z vojenského hlediska, situace v Íránu byla odlišná. Nový režim v ní viděl možnost jak mobilizovat obyvatelstvo pro myšlenku revoluce. Írán byl v pozici, kdy musel čelit jednak etnickým požadavkům, především ze strany Kurdů, dále se v 80. letech potýkal s politickou opozicí v podobě hnutí Mohadžedinů. Ekonomická situace obou zemí byla rovněž diametrálně odlišná, zatímco Irák vstupoval do války v období ekonomického růstu, měl Írán značné ekonomické problémy a dlouhodobý konflikt měl za následek téměř ekonomické vyčerpání. Postoj blízkovýchodních států k této válce byl ovlivněn především obavami z možného posunu íránské revoluce i na jejich území, jak již bylo zmíněno výše, Írán podporoval veškeré radikální proudy v okolních zemích 69

Velkou roli v tom sehrála i krize s rukojmími na americké ambasádě, kdy radikální skupina studentů zajala 52 amerických diplomatů a po dobu 444 dnů je zadržovala jako rukojmí. Americký pokus o vysvobození diplomatů skončil neúspěchem. Írán je propustil až po zvolení R. Reagana novým americkým prezidentem v roce 1981. Dalším problémovým bodem byla podpora, kterou USA poskytovaly Iráku během íránsko-irácké války. Mezi další incidenty by se daly zařadit útoky na tankery v Perském zálivu nebo náhodné sestřelení íránského letadla americkými jednotkami. 70 Viz. Karsch, E.: The Iran – Iraq War 1980 – 1988. Essential Histories, s. 66-76.

46

s cílem rozšířit revoluci. Hlavní podpory se tak dostávalo Iráku, Írán byl podporován především Sýrií, a to hlavně z důvodu napjatých syrsko-iráckých vztahů.71 Západní mocnosti se angažovaly rovněž, hlavním motivem ale byla snaha nenechat ani jeden ze států získat dominantní postavení v Zálivu. Podporovaly tak střídavě jednu a druhou stranu. Tato válka by se dala charakterizovat jako střídavě úspěšná pro obě strany z hlediska vojenských vítězství. Z hlediska politického neznamenala ani pro jednu stranu jednoznačné vítězství. Jejím výsledkem byl obrovský počet obětí a ekonomické vyčerpání. Islámskou revoluci se rozšířit nepodařilo a získat spojence také ne. Rovněž se nepodařilo dosáhnout teritoriálního vítězství. Válka, která původně začala jako malý územní konflikt nakonec přerostla v konflikt náboženský a kulturní a neochotu ani jedné strany dosáhnout kompromisu.72

4. 4.

Období od roku 1989

Po smrti Chomejního se jeho nástupcem stal Ajatolláh Chameneí. Prezidentem byl zvolen Rafsandžání. Období, které následovalo bylo v některých aspektech odlišné od Chomejního. Cílem se stal ekonomický rozvoj Íránu, kterého se také částečně podařilo dosáhnout. Rovněž se kladl důraz na změnu vztahů s okolními státy. Írán uzavřel řadu dohod se středoasijskými republikami.73 V roce 1997 byl zvolen prozápadní prezident Chatámí. Cílem se stala reforma Íránu, který by se měl částečně odpoutat od ideologie a přizpůsobit se výzvám mezinárodního systému. Na domácí půdě narážel Chatámí na velice silnou opozici především z řad duchovních, hlavní snahou totiž bylo omezit vliv duchovního vůdce na úlohu konzultativní a nastolit jisté demokratické prvky. Kupodivu tento kurz nenašel dostatečnou míru podpory mezi obyvatelstvem, 71

Podle této smlouvy dostala Sýrie milion tun ropy zadarmo a další 4-5 milionů tun za zvýhodněnou cenu. Sýrie musela uzavřít ropovod z Iráku a dovolit vstup Íránským revolučním gardám do Libanonského údolí. 72 Viz. McGann, J. G. – Johnson, E. C.: Comparative Think Tanks, Politics and Public Policy, s. 222-223. 73 Viz. Ramazani, R. K.: Iran´s Foreign Policy: Both North and South, s. 405-412.

47

které bylo i nadále ovlivňováno hodnotami Islámské republiky a nebylo ochotno je změnit. Reformní cesta byla ukončena zvolením konzervativního Majdžlisu v roce 200474 a prezidentskými volbami 2005.

4. 4. 1. Zahraniční politika

I v tomto období byla charakteristickým znakem zahraniční politiky státu především podpora radikálních islámských hnutí a teroristických skupin. Vztahy se Spojenými státy zůstaly i nadále napjaté.75 Po svém zvolení vyzval nový prezident Mohamed Chatámí v roce 1997 k „dialogu mezi civilizacemi“, skutečný výsledek se však nedostavil. Írán i nadále odmítal mírová jednání v arabsko-izraelském konfliktu. Právě otázka postoje k Izraeli je jedním z hlavních důvodů stále se nezlepšujících vztahů s USA. Zajímavými jsou vztahy se Saúdskou Arábií. Írán obviňoval Saúdy ze spolupráce s USA a také z toho, že brání šíření islámské revoluce do zemí Střední Asie, také z toho, že se snaží společně s USA udržet nízké ceny ropy, aby Írán nemohl získat dostatečné příjmy. V období po roce 2000 dochází k výraznému zlepšení vztahů s Ruskem, v březnu 2001 navštívil prezident Chatámí Rusko, kde byla podepsána řada bilaterálních ujednání mezi oběmi zeměmi. Týkaly se íránského jaderného programu a také dodávek zbrojních technologií. Proti tomu se ostře ohradily Spojené státy, které byly ujištěny, že se jedná v zájmu zachování stability v oblasti Zálivu. Došlo také k rozvoji politických a ekonomických vztahů s Čínou, důležitým artiklem těchto vztahů se staly dodávky zbrojních technologií.76 Důležité místo zaujímá i postavení Íránu v regionu, politika vůči sousedním státům se přesouvá do pragmatické roviny, již zde není hlavním cílem export revoluce a podkopávání stávajících režimů, ale zajištění si vlastního respektovaného postavení v regionu.77

74

Z účasti v parlamentních voleb vyloučila Rada dohlížitelů na 3600 kandidátů, kteří byli proreformně orientováni. Viz. Gheissari, A. – Nasr, V.: Iran ´s Democracy Debate, s. 95-106. 75 Hlavním cílem Spojených států se stala eliminace íránského vlivu v regionu. 76 Viz. Bill, J. A.: The Politics of Hegemony: The United States and Iran, s. 90-94. 77 Viz. Baktiari, B.: Iranian Foreign Policy, s. 78.

48

4. 5.

Zhodnocení zahraniční politiky

Geopoliticky výhodné postavení znamenalo vždy, že Írán hrál důležitou roli jednak v oblasti Blízkého východu a jednak v mezinárodním systému jako celku. Tato skutečnost byla navíc umocněna z hlediska vnitropolitického, kdy v Íránu byly vždy přítomny etnické menšiny, které se rovněž často stávaly součástmi konfliktů. V obou světových válkách zůstal Írán neutrálním, ale inklinace směrem na Západ začaly už za 2. světové války. Jednoznačně prozápadní a protisovětský postoj zaujal Írán po skončení 2. světové války. Nesouhlas s takovou zahraničně-politickou orientací se promítl do domácí politiky v podobě nepokojů, které byly ukončeny v roce 1953 odstraněním premiéra Mosadeka. Šáhovou myšlenkou bylo zajištění takového postavení pro Írán, aby byl v rámci regionu nejsilnějším státem. Za tím účelem byl nastolen reformní kurz, který měl z Íránu učinit moderní, industrializovanou zemi, důraz byl rovněž kladen na posílení vojenských kapacit - velice těsné vztahy měl Írán se Spojenými státy, které mu dopomohly k odstranění Mosadeka, za odměnu pustil Írán americké společnosti na svůj ropný trh. Tento vztah byl ale komplikovaný především otázkou izraelskopalestinského konfliktu, sice ne do míry jaká je obvyklá u jiných arabských států. Írán by v souvislosti se svou perskou orientací daleko méně kritický k otázce Izraele než tomu bylo v případě jiných států, jako například Iráku nebo Sýrie. Íránská ideologie rovněž ovlivnila postoj k ropnému embargu v roce 1973, kdy se Írán odmítl připojit k embargu a nadále prodával ropu USA a Izraeli. Bylo by ale mylné se domnívat, že íránská zahraniční politika v období Šáha byla zcela podmaněna americkým zájmům. Jako jeden z příkladů, kdy Írán jednal proti zájmům USA se dá uvést zvýšení cen ropy, které bylo přijato s nelibou jednak Spojenými státy, ale také Evropou a Japonskem. Důležitou oblastí zájmů v zahraniční politice byla oblast Perského zálivu a vzájemné vztahy mezi Íránem a jeho sousedy v této oblasti. V období vlády Šáha se podařilo získat takové postavení, které by se dalo označit za velice významné.

49

Celkově se dá zahraniční politika Šáha považovat za prosazení vlastních postojů, jak na poli vnitropolitickém, tak na poli mezinárodním. Důležitou roli zde hrála myšlenka znovunastolení velkoleposti, které kdysi měla Perská říše, jedním z nástrojů, který tomu měl dopomoci se stalo výrazné zbrojení, díky kterému v Íránu vznikla pátá, co do velikosti, největší konvenční armáda na světě.78 Revoluce z roku 1979 znamenala obrat ve všech sférách politického života. Znamenala vyjádření nespokojenosti jak s politikou domácí tak s politikou zahraniční. Hlavním tématem v kritice zahraniční politiky se stalo spojenectví se Spojenými státy, zárodky této revoluce se však dají nalézt již v převratu v roce 1953 a také v nepokojích z roku 1963. Zahraniční politika byla postavena na zájmech islámu a nikoli na zájmech státu, národní zájem byl zcela opomíjen. Zahraniční politika Chomejního bývá označována pojmem „Ani na Západ, ani na Východ“79, což nejlépe nastiňuje oblast, na kterou se hlavně zaměřila. Byla to oblast okolních států v Perském zálivu a hlavním cílem se stal export islámské revoluce do těchto oblastí. Podle Chomejního mělo vzniknout uskupení islámistických republik, které by měly podobné politické uspořádání jako Islámská republika Írán. Írán se měl stát ideologickou podporou a ochráncem celého regionu. Hlavními kroky se tak stala podpora radikálních islámských hnutí v oblasti s cílem urychlit svržení stávajících režimů. Takové chování Íránu vyvolalo obavy ze stran sousedních států, které se proto pokoušely omezit jeho vliv, což bylo patrné především za íránsko-irácké války, kdy to byl právě Irák, který se dočkal široké podpory. Obrat nastává až se zvolením prezidenta Chatámího, který se snažil vnést jisté prvky demokracie také do oblasti zahraniční politiky, došlo ke zlepšení vztahů s Ruskem a s Čínou, také s okolními státy, a co bylo velice zajímavé i se Saúdskou Arábií. Zahraniční politika se poprvé od ustavení islámské republiky začala odpoutávat od ideologických vazeb a začala

78 79

Viz. Ramazani, R. K.: Ideology and Pragmatism in Iran´s Foreign Policy, s. 553-554. Viz. Ramazani, R. K.: Iran´s Foreign Policy: Contending Orientations, s. 203-214.

50

prosazovat národní zájem.80

Nicméně i nadále hlavními spornými body

zůstával vztah Íránu k Izraeli, rozvoj jaderného programu. Objevuje se zde nově snaha vyvažovat mezi národními

zájmy a dodržením ideologických

přesvědčení. Reformní kurz byl ukončen opětovným nástupem konzervativních sil, ve kterých hraje hlavní úlohu role islámu a náboženství, staví se opozičně vůči zavádění demokratických principů.

5.

Saúdská Arábie

5.1.

Vztah státu a náboženství

Pojem wahhábismus je neoddělitelně spojen se Saúdskou Arábií. Jedná se především o její radikální oficiální náboženství. Wahhábismus a podpora wahhábského hnutí dopomohly rodině Al-Saúdů sjednotit a vojensky podmanit celou oblast arabského poloostrova. Za to se wahhábismus stal oficiálním náboženstvím a duchovní představitelé získali v rámci systému významné postavení. Základem wahhábismu je návrat k čistotě islámu, založeného na koránu a na sunně. Základem pro společnost je očista od korupce a od veškerých inovací. Existuje několik způsobů výkladu wahhábismu, konzervativní a flexibilní. Wahhábismus vychází z předpokladu, že došlo k destabilizaci islámských společností, které se musí navrátit k praktikám raného islámu. Destabilizace vycházela podle příznivců tohoto směru především z praktikování takových náboženských praktik, které nemají základ v sunně. Náboženské autority byly pak podřízené politickým elitám, které zradily islámské hodnoty a jejichž hlavním cílem bylo získání výhod plynoucích z jejich postavení. Volali po radikální reformě, kdy by se do základu života znovu postavily islámské hodnoty, považovali za nepřípustné takové náboženské zvyklosti, které neměly svůj základ v sunně, jako bylo například uctívání hrobek svatých. Důležitou 80

Viz. Baktiari, B.: Iranian Foreign Policy, s. 77-84.

51

součástí se měly stát náboženské texty, jejichž studium se mělo stát základem víry každého věřícího, který se měl soustředit na to, co mu náboženské texty sdělují, a nikoliv na to, co již o smyslu těchto textů bylo řečeno dříve. Wahhábismus rovněž odmítal tradici, coby základ pro náboženské praktiky, s výjimkou takových tradic, které sahaly k samým počátkům islámu. Vztah mezi wahhábismem a Saúdským státem byl po celou dobu jeho existence velice pevný a byl založen na jednoznačné vzájemné podpoře. Bez podpory Al Sauda by se wahhábismus nikdy nedostal do vedoucího postavení, co se náboženství týká na Arabském poloostrově, a na druhou stranu je nepravděpodobné, že by se Al Saudovi podařilo sjednotit taková rozsáhlá území bez vojenské podpory wahhábského hnutí. Wahhábismus poskytl Al Saúdovi základ, na němž mohl založit svou legitimitu pro kontrolu tak rozsáhlého území a pro jejich další rozšíření. Tento vztah byl ale také vzájemně omezen. Vládce mohl jednat pouze v rámci vymezených wahhábistických hodnot, politika, která byla prosazována musela být podpořena hlavním duchovním, ulámou. Role duchovenstva však nespočívala pouze v podílení se na politickém rozhodování. Velice silné postavení zaujímali v celém společenském uspořádání. Měli přímou kontrolu nejen nad mešitami, což je přirozené, ale také nad vzděláním. Celkově jejich vliv na společenský život je velice silný. Typickým pro wahhábismus je také odmítání jiných náboženství a to i odlišných proudů v rámci islámu. Dokonce ani nedochází k toleranci newahhábských muslimů na území Saúdské Arábie. Podle principů wahhábismu nepotřebuje Saúdská Arábie ústavu, základem všeho je právo šáría, nepotřebuje ani zastupitelské orgány, protože podle koránu mají občané právo přímého přístupu k vládnoucí elitě, demokracie je nežádoucí, jelikož může naskytnout příležitosti k podkopání islámských hodnot.

52

5.2.

Vznik státu a vývoj do roku 1953 Království Saúdské Arábie vzniká v roce 193281 konečným sjednocením

rozsáhlých území na Arabském poloostrově. Králi Ibn Saúdovi se podařilo dosáhnout relativní vnitřní stability mimo jiné sňatkovou politikou, nebo finančními výhodami, které poskytoval místním kmenovým náčelníkům. Vnější politika byla postavena na řadě mírových smluv zaručujících hranice státu – s Transjordánskem, Bahrajnem, Irákem a Egyptem. Do konfliktu se dostala Saúdská Arábie s Jemenem kvůli anexi regionu Asir, v roce 1934 mu vyhlásila válku, po několika týdnech bylo podepsáno příměří a v roce 1937 smlouva o přátelství a neútočení. V roce 1933 byla založena Arabsko-americká ropná společnost (ARAMCO), která i přes britské protesty získala koncesi na těžbu ropy, která byla zahájena až v roce 1938. Během 2. světové války zůstala Saúdská Arábie neutrální. Ibn Saúd zamítl německé a italské žádosti o ropné koncese a vyhlášení války Německu znamenalo, že se Saúdská Arábie mohla stát zakládajícím členem OSN. Už v této době dochází k upevnění vztahů se Spojenými státy, diplomatické zastoupení vzniká už v roce 1940 a v letech 1944-1946 dochází k vybudování letecké základny v Dahranu. Další důležitou součástí mezinárodních aktivit Saúdské Arábie se stalo založení Arabské ligy v roce 1945. Zahraniční politika byla v tomto období soustředěna do dvou oblastí. Jednak právě v období po vzniku Saúdského státu dochází k navázání vztahů se Spojenými státy, které byly navíc upevněny po objevení rozsáhlých ropných nalezišť. Druhou oblasti zájmů Saúdské Arábie se stává oblast Perského zálivu, kdy dochází k navázání vztahů s Irákem a Egyptem, které získávají v tomto období nezávislost. Rovněž v tomto období zaujímá Saúdská Arábie postoj k palestinské otázce. Z hlediska vnitropolitického se v tomto období nemohl vytvořit takový stát s takovými institucemi, které by mohly zajistit zemi dostatečnou potřebnou

81

Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s. 752-753.

53

míru dlouhodobého rozvoje. Vzdělávání bylo nedoceňováno a veškeré finance směřovaly do oblastí spojených s rozvojem bezpečnostních projektů, místo rozvoje zemědělství nebo infrastruktury. Nebyl zde pevně stanoven rozdíl mezi státními financemi a osobními financemi krále. Zlomovým rokem tohoto období se stal rok 1948, kdy začaly plynout příjmy z exportu ropy. Tento příliv peněz umožnil mimo jiné rozvinout takové státní struktury, které jsou charakteristické pro moderní státy. V roce 1953 byla ustavena Rada ministrů a v následujícím období také řada ministerstev. Investovalo se rovněž do oblasti vzdělávání, zdravotnictví a rozvoji komunikací, tyto investice však nepřevyšovaly 20% z celkových výdajů. Zbylé výdaje byly i nadále pouze v rukou královského rodu. Hlavním příjemcem financí zůstávala dynastie Saúdů a jí nakloněné elity z řad duchovních, kmenových náčelníků a obchodníků. Ve společnosti se zvětšovala propast mezi bohatou menšinou a chudou většinou, která měla za následek vznik sociálního pnutí. Dalšími skupinami, které vyjadřovaly nesouhlas se stávající situací byli dělníci zaměstnaní v ropném průmyslu a také stále se zvětšující skupina státních úředníků. I oni se dožadovali zohlednění svých požadavků. V regionu musela Saúdská Arábie čelit výzvě především v podobě panarabismu, který vzešel v Násirovském Egyptě. Nové hnutí si našlo přívržence v celé oblasti Zálivu a saúdská vláda se právem obával možnosti, že by se mu podařilo mobilizovat arabské obyvatelstvo. Antagonismus Egypta byl navíc umocněn faktem, že se Saúdská Arábie vyjádřila podporu Eisenhowerově doktríně v roce 1957. Saúdská Arábie se snažila problém s Egyptem vyřešit objednávkou atentátu na prezidenta Násira v roce 1958.

5.3.

Období let 1958-1962 Výše zmíněné skutečnosti měly za následek to, že se saúdská vláda

uvědomila nutnost reforem pro zachování stability státu. Existovaly dva možné přístupy k řešení této situace, jednak částečná demokratizace, kterou prosazoval ministr komunikací, a na druhou stranu upevnění státní moci a další centralizace, a to jak ekonomiky, tak celého politického systému a následné

54

přerozdělení financí, takový postoj zastával princ Faisal, který byl od roku 1954 premiérem. V roce 1958 byla na něho převedena veškerá zodpovědnost za vládní politiku. Formálně králem zůstával i nadále Al Saúd. První dva roky Faisalovy vlády žádné podstatné změny nepřinesly, podařilo se vyrovnat státní rozpočet a snížit státní dluh. Na poli vnitropolitickém se musel potýkat s pokusy Al Saúda získat zpět své postavení, což se mu také na krátkou dobu podařilo. Směr, který byl pak nastolen ale nevyhovoval ani dřívějším zastáncům Saúda a také celkově ohrožoval stabilitu monarchie. Po dlouhých dohadech byla nakonec moc převedena na Faisala, kterému se dostalo nakonec takové podpory od politických elit, aby mohl v roce 1964 být zvolen králem.

5.4.

Období let 1962-1979

V období let 1962 až 1979 prošel Saúdský stát výraznou transformací. Hrozby politického charakteru a nesmírné zásoby ropy umožnily nastavit takový směr vývoje, který umožnil další rozvoj státu. Byly vytvořeny programy plánované ekonomiky a sociálního rozvoje, které posilovaly postavení vládnoucí třídy. Duchovní a kmenoví vůdci, stejně jako představitelé obchodních kruhů si své pozice sice udržely, ztratili však svůj význam jako zprostředkující článek mezi státem a společností. Stát se stal více důležitým i v otázkách náboženství, které i nadále zůstávalo klíčovým pro legitimaci Saúdského státu. Islám byl čím dál více promítán do sféry zahraničně-politické, ale i do vnitropolitických oblastí. Rozdíl oproti minulosti spočíval v tom, že hlavní roli hrál stát a nikoliv duchovní.82 Po většinu tohoto období stál v čele státu Faisal, původně jako korunní princ a ministerský předseda a poté jako král. Mezi hlavní oblasti, které prošly reformou v tomto období patří beze sporu státní správa. V roce 1962 byla ustavena Rada ministrů, o rok později Ministerstvo informací, v roce 1970 Ministerstvo spravedlnosti a v roce 1975 Ministerstva vysokého školství, 82

Viz. Niblock, T.: Saudi Arabia. Power, Legitimacy and Survival, s. 47-49.

55

Obecních a zemědělských záležitostí, Ministerstvo plánování, Ministerstvo obchodu, průmyslu a elektřiny, pošty, telegrafu a telekomunikací. Byly vytvořeny dva Královské výbory pro Jubail a Yanbu, které měly zajistit rozvoj těchto dvou průmyslových center. V roce 1962 bylo zrušeno otroctví a v roce 1969 vstoupil v platnost zákoník práce. Zřízení Ministerstva spravedlnosti v roce 1970 znamenalo vznik komplexní soudní soustavy, v jejíž čele byla Nejvyšší soudní rada, která měla za úkol výklad moderního práva v souladu s principy šáríi. Významnou roli zde hráli duchovní a kmenoví vůdci, centrální úlohu si ale ponechal stát. Ekonomická situace se měla řešit pomocí plánované ekonomiky. Nejvyšší plánovací úřad byl vytvořen v roce 1961. Byl vytvořen 10-ti bodový program, který měl zajistit rozvoj průmyslu, zemědělství a infrastruktury Saúdské Arábie v 70. letech. V roce 1965 byla vytvořena Centrální plánovací organizace, která byla v roce 1975 přetvořena na Ministerstvo plánování. Centrální plánovací organizace měla za úkol naplnit své cíle pomocí dvou pětiletých plánovacích programů pro období let 1970 – 1975 a 1975 – 1980. První rozvojový plán si kladl za úkol zvýšit HDP, diverzifikovat ekonomiku a snížit závislost státu na ropě. Druhý rozvojový plán měl podobné cíle, více se ale zaměřil na sociální oblast a na oblast náboženskou.

5.5.

Zahraniční politika v období 1962-1979

Role, kterou Saúdská Arábie hrála na regionálním a mezinárodním poli byla dána potřebami na poli vnitropolitickém. V tomto období se stát musel potýkat s řadou projevů radikálních arabských skupin v regionu. Největšímu nebezpečí musela čelit ze strany Násirovského Egypta. V období let 1962-1967 byla míra konfrontace a neshod nejvyšší. Násir vyhlásil Saúdské Arábií “rétorickou válku”, ve které ji označil za “feudální monarchii”, Saúdská Arábie se rozhodla bránit formou svolání Islámského summitu, který měl posílit její postavení a zaručit podporu některých mocných nearabských muslimských států. Došlo rovněž k posílení diplomatických a vojenských vztahů ze západními mocnostmi. Vztah se Spojenými státy byl lehce napjatý,

56

především z důvodu posílení americko-egyptských vztahů83, ale vyplýval také ze saúdského postoje k Palestině. Nemalou úlohu hrál i konflikt v Jemenu, kde Egypt podporoval republikánský režim, Saúdská Arábie poskytovala pomoc králi. Porážka Egypta ve válce v roce 1967 znamenala obrat v saúdskoegyptských vztazích. Porážka Egypta ve válce a účast v konfliktu v Jemenu znamenala oslabení egyptské ekonomiky natolik, že jí musela být poskytnuta pomoc od Kuvajtu, Libye a Saúdské Arábie. Egyptské jednotky opustily Jemen a tím se problém vztahů se Saúdskou Arábií vyřešil. Saúdská vláda se tak ocitla v daleko lepším postavení v boji s radikálními sekulárními skupinami. Skutečnost, že Egypt již nebyl státem, který je v ideologické konfrontaci se saúdskými zájmy byla velice důležitá. Vztahy obou zemí se tak dostaly směrem od velice napjatých v 60. letech až ke vztahu spolupráce začátkem let 70. V tomto období také začíná spolupráce s palestinskými skupinami. Saúdská Arábie začala finančně podporovat skupiny bojující za nezávislost Palestiny. Důležitou součástí zahraniční politiky tohoto období je orientace na regionální úroveň, kdy se státu podařilo upevnit si postavení v oblasti a vylepšit si vztahy se sousedy. Důležitou událostí, která měla dalekosáhlé mezinárodní dopady se stalo ropné embargo 1973. Hlavním cílem Saúdského státu se pro toto období stalo zajištění vnitrostátní stability a národní bezpečnosti. Hlavními hrozbami se stal rozvoj pan-arabismu vycházející z Egypta a také nestabilní režimy v okolních státech.84 Saúdské Arábii se podařilo upevnit si regionální pozici mimo jiné také tím, jaké stanovisko zaujala během ropné krize 1973. Do budoucna se tak stala mediátorem meziregionálních arabských konfliktů. Vojensky se zúčastnila konfliktu v Libanonu v roce 1976 a také se následně diplomaticky podílela na jeho urovnání.

83

Spojené státy se snažily zabránit v tomto období orientaci Egypta na Sovětský svaz. Z tohoto důvodu byla jejich ochota podporovat Saúdskou Arábii omezená. 84 V Iráku a v Jemenu. Viz. Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, s. 757.

57

5.6.

Vývoj od roku 1979 Pro toto období jsou charakteristické projevy opozičních hnutí. Hlavní

hrozbou systému se staly radikální islámská hnutí, na rozdíl od nacionalismu a socialismu v minulém období. Islámská kritika vycházela především od zastánců radikálního wahhábismu, a podkopávala legitimitu státu na vnitropolitickém poli. To vše bylo navíc umocňováno přítomností cizích jednotek na vlastním území a šířením západních hodnot, které ohrožovaly hodnoty tradičně islámské. Na mezinárodním poli byla Saúdská Arábie ohrožena íránskou revolucí a následnou myšlenkou jejího exportu do dalších zemí. Ideologicky se íránský islám výrazně lišil od saúdského wahhábismu a tak Saúdská Arábie získala silného a schopného protivníka v oblasti Zálivu.85 Stát tak musel čelit projevům radikálního islámismu jak ze strany vlastního obyvatelstva, tak ze strany sousedního státu. Událost, která byla těmito myšlenkami ovlivněna se stalo obsazení Velké Mešity šíity ve Východní provincii v roce 1979.86 Válka v Perském zálivu znamenala pro Saúdskou Arábii velkou finanční zátěž. Znamenala ale také nové nebezpeční pro udržení vnitropolitické stability. Klíčovým problémem se stala skutečnost, že Saúdská Arábie umožnila příslušníkům nemuslimských zemí využívat svého území a pomoci v boji proti muslimskému státu. Král se tuto situaci pokusil řešit okamžitě žádostí duchovních o podporu, které se mu také dostalo.87 90. léta se pro Saúdskou Arábii nesly ve znamení nárůstu vnitropolitických tlaků a opozičních proudů. Stát nebyl schopen čelit z ekonomického a sociálního hlediska změnám ve společnosti, které se v tomto období začaly projevovat. Nehledě na výnosy z ropy se státu nepodařilo stabilizovat ekonomiku, navíc byl finančně vyčerpán válkou v Perském zálivu, na níž se výrazně podílel. Tyto ekonomické faktory a navíc nespokojenost 85

Navíc byl islámský íránský režim podporován šíity, žijícími na území Saúdské Arábie, kteří byli po dlouhou dobu utlačováni v souladem s myšlenkami wahhábismu. 86 Viz. Niblock, T.: Saudi Arabia. Power, Legitimacy and Survival, s.77. 87 Problém byl vysvětlen tím, že je především v zájmu Saúdské Arábie bránit si vlastní území a islámské hodnoty, irácká invaze do Kuvajtu byla nezákonná a může ohrozit Saúdské království. Viz. Niblock, T.: Saudi Arabia. Power, Legitimacy and Survival, s. 88-90.

58

s proaktivní americky orientovanou zahraniční politikou měly za následek rozmach nespokojenosti obyvatelstva. Tato nespokojenost se projevuje dvěmi způsoby. Jednak rozvojem islámského radikalismu, který vyzývá k větší angažovanosti duchovních v oblasti zahraniční i vnitřní politice, zdůrazňuje islámské hodnoty a staví se protizápadně. Druhým opozičním projevem jsou požadavky na větší liberalizaci, demokratizaci a reformu státní správy.

5.7.

Spojenectví s USA jako hlavní rys zahraniční politiky Saúdské

Arábie Hlavním úkolem zahraniční politiky Saúdské Arábie bylo vždy zajištění si vnitřní i vnější bezpečnosti a stability a hlavními vnějšími činiteli byl vždy vztah ke Spojeným státům a také ideologické zázemí Saúdského státu. Tyto dva faktory, ačkoliv se jeví být výrazně protikladné, formují zahraniční politiku. Vztah ke Spojeným státům posiluje a zároveň oslabuje pozici státu ve všech klíčových otázkách. USA poskytují Saúdské Arábii podporu v boji proti terorismu a pomáhají jí čelit vnějším hrozbám. Na druhou stranu saúdskoamerické spojenectví zvyšuje nebezpečí, které pro Saúdskou Arábii představují radikální islámismus a některé okolní protiamericky nakloněné státy. Náboženská ideologie, na které je Saúdský stát založen představuje obdobný paradox. Na jednu stranu pomáhá mobilizovat obyvatelstvo v případě vnějšího ohrožení, podporuje arabské snahy o dominanci v regionu. Na druhou stranu výrazně omezuje manévrovací prostor v zahraničně politické oblasti. Od roku 1979 se vztahy mezi Saúdskou Arábií a Spojenými státy začaly upevňovat. Bylo to dáno potřebou Spojených států posílit si vlastní pozici v regionu a to i z hlediska vojenské přítomnosti. K tomu, aby tento záměr byl úspěšný, potřebovaly silného regionálního partnera, který by jim mohl poskytnout diplomatickou a strategickou podporu. Navíc tato potřeba byla umocněna vzrůstající vnější hrozbou, která se projevovala zvyšujícím se zájmem SSSR o tuto oblast. Strategické partnerství, které takovým způsobem vzniklo bylo výhodné pro obě strany. Saúdská Arábie se tak stala partnerem

59

v boji s komunistickými a levicovými režimy a jednala v zájmu Spojených států tam, kde se USA přímo angažovat z politických důvodů nemohly.88 Dalším znakem doprovázejícím toto partnerství se staly zvyšující se náklady v oblasti zbrojení a také společný vojenský výcvik. Směr, kterým se zahraniční politika začala v tomto období ubírat byl podporován i na vnitropolitickém poli. Byl ovlivněn vlnou rozmachu wahhábismu a nutností čelit vnějším hrozbám.89 Politickým důsledkem této politiky bylo vytvoření Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) v roce 1981, jehož hlavním cílem byla kooperace v oblasti ekonomické, sociální, kulturní a administrativní s důrazem na principy kolektivní obrany. Dalším bodem, který byl velice silně ovlivněn novou politikou byla otázka vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Její vyřešení bylo součástí návrhu, Osmibodového plánu, který princ Fahd předložil v roce 1980, a který se zabýval mírovým řešením blízkovýchodní otázky. Základem tohoto plánu se měla stát garance, kterou by arabské státy poskytly státu Izrael, pokud by se stáhl z území okupovaných po válce 1967. Tato iniciativa ale nebyla úspěšná kvůli rozdílným postojům arabských států. Saúdská Arábie podporoval mírové iniciativy k řešení této otázky, postavila se tak velice kladně k mírové konferenci v Madridu v roce 1991 a k jednáním z Osla v roce 1993.90 V roce 2002 představil korunní princ Abduláh nový návrh mírového plánu, navrhoval mírové vyřešení a ukončení konfliktu a také uznání státu Izrael a normalizaci vzájemných vztahů. Na druhou stranu vyzýval Izrael ke stažení z okupovaných území, k vytvoření Palestinského státu a k implementaci rezoluce OSN č. 194 z prosince 1948, která se týkala vyřešení palestinské otázky. Tento plán se setkal s pozitivním přijetím ze strany ostatních arabských států a také získal podporu veřejného mínění i politických elit. Na Arabské konferenci v Beirutu se stal společným stanoviskem arabských států k otázce izraelsko-palestinského

88

Jako příklad by se dala uvést intervence v Nikaragui, nebo akce v Africe, kde se podařilo snížit závislost některých afrických států na sovětském vlivu. Viz. Niblock, T.: Saudi Arabia. Power, Legitimacy and Survival, s. 145. 89 Saúdská Arábie se v duchu wahhábismu musela bránit revolučním myšlenkám Íránu a také byla ohrožena íránsko-iráckou válkou. 90 Viz. Fuller, G. E.: The Saudi Peace Plan: How Serious?, s. 27-30.

60

konfliktu. Saúdská Arábie se také společně se Spojenými státy angažovala v Afghánistánu.91 Válka v zálivu v roce 1991 znamenala bezprecedentní krok ze strany Saúdů. Americké jednotky byly pozvány na saúdské území, aby pomohly zajistit bezpečnost království. Většina jednotek, která se ve válce angažovala byla rozmístěna v Saúdské Arábii. Tato skutečnost měla za následek změny v povaze saúdsko-amerických vztahů. Zatímco doposud se jejich postavení zdálo být rovnocenné, vojenská přítomnost na cizím území dávala Spojeným státům daleko větší politickou váhu i pro prosazení vlastních zájmů. Navíc to bylo umocněno faktem, že hlavní finanční náklady nesla Saúdská Arábie. Počátek devadesátých let s sebou také přinesl rozpad sovětského bloku, tím také zmizela ideologická konfrontace dvou velmocí a nutnost se podílet na potlačení komunistických režimů. Nicméně i nadále zde byly jednoznačné důvody pro udržení těsných vztahů dvou států. Jednak to byla přetrvávající hrozba ze strany revolučního Íránu, který i nadále měl zájem na rozšíření revoluce, tentokrát do nově vzniklých Středoasijských republik. Další menší, ale existující hrozbou byla možnost, že by nově vzniklé Rusko získalo v nově vzniklých Zakavkazských republikách dominantní postavení. Saúdská Arábie měla politikou rozvoje islámských hodnot v této oblasti takové možnosti zabránit. Třetí hrozbou, která i nadále přetrvala byl radikální islám, který měl být potlačen prosazováním islámu více konzervativního, což bylo v silách a zájmech Saúdské Arábie, která podporovala různá konzervativní islámistická hnutí v regionu. Saúdská

Arábie

se

musela

potýkat

v 90.

letech

především

s vnitropolitickou nestabilitou. Docházelo k podpoře radikálního islámu mezi saúdskými obyvateli. Rostl počet saúdských občanů, kteří se angažovali jako dobrovolníci v Afghánistánu nebo se stávali členy teroristických organizací, které počátkem 90. let začaly rozvíjet zvýšenou aktivitu. Spojenectví dvou států se tak dostalo do roviny společného boje proti islámskému radikalismu a terorismu, v Saúdské Arábii tento postoj, stejně jako 91

Viz. Niblock, T.: Saudi Arabia. Power, Legitimacy and Survival, s. 147-151.

61

vojenská přítomnost USA nahrávaly tomu, že se více radikalizovala islámská opozice. Zlomovými se staly útoky z 11. září 2001. Vyšetřováním se zjistilo, že většina teroristů měla saúdské občanství. Saúdská Arábie se tak dostala v očích veřejnosti do pozice státu, který není schopen vypořádat se s terorismem na vlastním území, natož aby byla dobrým partnerem v celosvětovém boji proti terorismu. Změna ve vztazích se odrazila hned vzápětí, Saúdská Arábie se již vojensky nepodílela na akci v Afghánistánu ani v Iráku. Začaly zaznívat velice negativní hodnocení Saúdské Arábie především v neoficiálních amerických kruzích a také v tisku. Saúdská Arábie se musela s touto kritikou vypořádat. Navíc musela čelit vzrůstajícím sociálním problémům a ekonomickým. Musela také přehodnotit své vztahy ke Spojeným státům a k jejich vojenské přítomnosti. Vzhledem k akcím v Afghánistánu a v Iráku, se Saúdská Arábie mohla jevit ostatním arabským státům jako „zrádce“, který umožňuje nemuslimskému státu útoky na muslimské sousedy, což by mohlo mít za následek zvýšení agrese ze strany radikálních islámistů. V roce 2003 došlo k přesunu amerických jednotek ze saúdského území, Saúdská Arábie se nepodílela na válce ani finančně. Tento krok pomohl režimu získat loajalitu některých představitelů z řad islámistické opozice.

6.

Komparace: podobnosti a rozdíly

Pro komparaci zahraničních politik dvou zkoumaných zemí je důležité si vzít na vědomí několik skutečností. V obou případech se jedná o země Blízkého východu, v obou případech se jedná o země muslimské. V případě Saúdské Arábie se jedná o zemi arabskou, v případě Íránu se jedná o zemi perskou, tj. nearabskou. Dále jsou oba státy nedemokratické, co se jejich vnitropolitického uspořádání a institucí týká. Saúdská Arábie je královstvím se silným postavením monarchy, resp. královské rodiny, Írán je silnou teokracií s velice významným postavením duchovního vůdce. V případě obou zemí zde existuje řada

62

specifických faktorů, které ovlivňují jejich zahraniční politiku a v případě obou zemí se tyto faktory liší. V úvodu jsem vycházela z předpokladu, že hlavním faktorem, který je pro formování zahraniční politiky klíčový je ekonomika. Vycházela jsem z předpokladu, že obě země se při zaujímání zahraničně politického postoje budou řídit především ekonomickými zájmy, které jim dále zajistí dostatečnou legitimitu na poli vnitřní politiky. Předpokládala jsem, že právě ekonomické zájmy jsou ty nejdůležitější a právě na základě ekonomických zájmů zaujímá stát dále postoj na poli mezinárodním, řídí tím svou strategii v rámci regionu a v rámci celého systému. Naplnění ekonomických zájmů, které stát sleduje pak má na druhou stranu zajistit dostatečnou vnitropolitickou stabilitu, zajištění sociálních potřeb obyvatelstva, silné postavení v rámci mezinárodního či regionálního systému. Zahraniční politika, případné koalice, spojenectví a celková orientace by pak měla být určována právě tímto faktorem. Při zkoumání výše uvedených zemí jsem však narazila na skutečnosti, které tuto hypotézu v některých aspektech nepotvrzují. Nejprve se podíváme na zahraniční politiku Íránu. Pro Írán je klíčovým rokem rok 1979, kdy se v této zemi odehrála islámská revoluce. Před rokem 1979 byl Írán jedním z pilířů, o které se v oblasti Blízkého východu opíraly Spojené státy, tím druhým byla Saúdská Arábie. Veškerá politika do této události by se dala označit jako prozápadně orientovaná. Vnitropolitická situace byla, co se ekonomiky týká relativně stabilní. Byly zde zavedeny inovační programy, a všeobecně se pracovalo na rozvoji průmyslu a infrastruktury. Co se týká jiných projevů opozice z hlediska vnitřní politiky, pro toto období je patrná radikalizace ve směru náboženském, právě tato radikalizace měla za následek revoluční události, které se v roce 1979 odehrály. Írán měl celkem dobré postavení v regionu, neměl žádné výrazné konflikty nebo nesrovnalosti se sousedními státy, navíc se nacházel pod strategickou ochranou Spojených států. Zahraniční politika byla pak v tomto období určována politicko – ekonomickými a především strategickými faktory. Cílem zahraniční politiky bylo udržet si stabilní a silné postavení v regionu, zajistit si dostatečný ekonomický rozvoj a na poli vnitřní politiky to byla především snaha zajistit si stabilitu režimu a

63

potlačit případnou opozici, především za pomoci tajných služeb. Ekonomické faktory tak hrály v tomto období jednu z klíčových rolí. Zlom nastává v roce 1979, kdy se k moci ve státě dostali radikální duchovní, vedení Ajatolláhem Chomejním. Základem jejich myšlení byl radikální islám, podařilo se jim mobilizovat dostatečně velkou část obyvatelstva na to, aby v duchu revolučních myšlenek svrhli režim Šáha a nastolili si vlastní islámskou republiku. Úspěšná mobilizace obyvatelstva se podařila i díky tomu, že stále více lidí bylo na konci šáhovy vlády nespokojena s jeho zahraniční politikou a s prozápadní orientací, kterou se Írán ubíral. Zahraniční politika Šáha se tak stala jedním z motivů vnitropolitické revoluce. Směr, kterým se zahraniční politika začala po vniku nové republiky ubírat byl diametrálně odlišný od předchozího. Dá se pozorovat jistá míra ideologizace zahraniční politiky. Hlavním cílem byl „export“ islámské revoluce do jiných zemí v regionu, islám byl chápán jako univerzální ideologie, která se dá v regionu, pod vedením Íránu prosadit. Stát se odmítl aktivně orientovat jakýmkoliv směrem, ať už to bylo na Západ nebo na Východ. Ideologizace zahraniční politiky nebrala ani ohledy na ekonomické potřeby státu, Írán začal finančně podporovat radikální islámistická hnutí v regionu, aktivně se podílel na šíření myšlenek revoluce. Byl velice silně protizápadně vyhraněný, rovněž se vymezoval

vůči

tradičním

monarchistickým

zřízením,

typickým

pro

blízkovýchodní oblast. Taková zahraniční politika měla okamžité dopady na vnitropolitickou a společenskou situaci. Írán se dostal do mezinárodní izolace na poli ekonomickém, na poli vnitropolitickém musel čelit řadě společenských nespokojeností, které vyplynuly ze zhoršující se vnitropolitické situace. Dalším paradoxním krokem se pak stala válka s Irákem. Tato válka, která je v oblasti soudobého Blízkého východu nejdelším vojenským konfliktem znamenala pro Írán ekonomickou katastrofu. Oficiálním důvodem rozpoutání války se staly teritoriální spory, neoficiálně oba státy soupeřily v oblasti geopolitické o dominanci v oblasti Zálivu a také měly ideologické a náboženské rozpory. Íránu, který byl ve složité ekonomické situaci na začátku války, se paradoxně podařilo stabilizovat vnitropolitické napětí pomocí rétorické mobilizace spojené s válečným konfliktem, režimu se podařilo dosáhnout velice silné legitimity

64

mezi obyvatelstvem a všeobecnou a širokou podporu v šíření islámské revoluce. Ekonomická situace, která byla již v této době neúnosná nezměnila kurz, kterým se Chomejní vydal a nedokázala změnit jeho rozhodnutí v zahraniční politice. Chomejního smrt v roce 1989 znamenala opětovnou změnu. Jeho nástupce Chomeneí si uvědomoval nutnost ekonomické rekonstrukce po skončení konfliktu s Irákem. Zahraniční politika, kterou se tak Írán začal po roce 1989 opět začala být ovlivňována ekonomickými faktory. Tyto faktory, ale nebyly jediné a také nebyly hlavními. I nadále zde byla přítomna silná islámská ideologie, která celou oblast zahraniční politiky provázela. Nejednalo se tentokrát o radikální prosazení islámu, jak tomu bylo v případě Chomejního, nejednalo se o snahu exportovat revoluci do jiných zemí. Spíše hlavním cíle, co se ideologie v zahraniční politice týká, stala snaha více se zapojit do regionálních záležitostí, kde by tato ideologie dala dále uplatňovat. Nemělo se již v této fázi jednat o šíření revoluce. Dalším prvkem, který byl relativně novým se stala modernizace a to především na poli vnitropolitickém. Pozorujeme zde snahu modernizovat především oblast infrastruktury, průmyslu a snahu zajistit sociální potřeby obyvatelstva tak, aby nedocházelo k destabilizaci vnitropolitické situace. Na poli zahraniční politiky se tato tendence projevila snahou o opětovné zapojení do mezinárodního systému, nicméně některé prvky zde zůstaly z dob Chomejního, především negativní postoj vůči Izraeli a také vůči Spojeným státům. Celkově se vliv ekonomických faktorů na zahraniční politiku dá shrnout takto: ekonomické faktory hrají určitou roli při formování zahraniční politiky Íránu, v období předcházejícím islámské revoluci byly tyto faktory velice důležité. Společně se strategickými faktory zahraniční politiku vytvářely. Po roce 1979 však nastává změna. Zahraniční politika se začíná řídit především ideologií, opřenou o náboženství. Ekonomické potřeby státu jsou pak podřízeny jeho ideologii a to se týká i oblasti zahraniční politiky. Zahraniční politika prvních deseti let islámské republiky dostala Írán do silné ekonomické krize a mezinárodní izolace. Po roce 1989 nastává částečná změna. Přetrvávající ekonomická krize měla za následek uvědomění si potřeby změny. Zahraniční politika pak byla vedena ve znamení modernizace při zachovávání tradičních

65

islámských hodnot. Ekonomické faktory pak staly společně s ideologickými hlavními při určování zahraniční politiky, nikoliv určujícími. Ekonomické zájmy byly vždy sledovány, v některých obdobích více aktivně, v jiných obdobích byly podřízeny zájmům jiným, především ideologickým. V případě Íránu tak ekonomické faktory hrály důležitou roli především před rokem 1979, ale zde byly společně s faktory strategickými, a po roce 1989, ale tentokrát jsou navíc zohledňovány zájmy ideologické. Klíčovou pozici se ekonomickým zájmům na poli zahraniční politiky nikdy nepodařilo získat. Poněkud odlišná je situace v případě Saúdské Arábie. Zatímco v případě Íránu máme jednoznačné datum, rok 1979, které bylo pro celkovou analýzu klíčové, v případě Saúdské Arábie tomu tak není. Od samotného vzniku prochází Saúdská Arábie relativně klidným obdobím bez výraznějších vnitřních a zahraničně politických zlomů. Jako stát nikdy nezažila přímou koloniální nadvládu, na rozdíl od jiných zemí v regionu, ale i přesto je její závislost na podpoře cizích mocností zřejmá. Odráží se to i na její zahraniční politice. Při svém vzniku byl stát podporován zvnějšku Velkou Británií, v současnosti je hlavním ochráncem státu USA. Potřeba opření se o světovou velmoc byla dána především snahou zajistit si dostatečnou míru vnitropolitické stability a také dostatečně silné postavení v rámci regionu. Navíc zásoby ropy, které Saúdská Arábie vlastní jsou objektem zájmu jiných států, inklinace ke Spojeným státům tak měla zajistit dostatečnou ochranu před možnými hrozbami. Zahraniční politika byla tak po celou dobu vedena v zájmu strategickém, ale také a především v zájmu ekonomickém. Klíčovou surovinou pro ekonomiku Saúdské Arábie je ropa. Ropa je klíčovou surovinou nejen pro Saúdskou Arábii, ale pro celý mezinárodní systém. Saúdská Arábie tak má takovou zahraniční politiku, která jí umožňuje z výhod spojených se zásobami ropy čerpat. Důležitým prvkem je prvek strategický. Je zde snaha zachovat si silné postavení v rámci regionu, jako důkaz bych zde uvedla partnerství s USA. Nicméně za hlavní faktor považuji ekonomické zájmy. Ekonomické zájmy vedly Saúdskou Arábii k tomu, že se nezúčastnila ropného embarga v roce 1973, ačkoliv by se to od ní očekávalo. Ekonomické zájmy vedly Saúdskou Arábii k tomu, aby rozmístila na svém území americkou základnu. Rovněž

66

ekonomika ovlivňuje to, zda je stát aktivní v zahraniční politice či nikoliv. V době ekonomické slabosti se Saúdská Arábie odmítala aktivně podílet na zahraniční politice, naopak v době ekonomického růstu a vnitropolitické stability je její zahraniční politika aktivní a průbojná. Jistou změnu můžeme pozorovat po září 2001, kdy dochází k oslabení saúdsko-amerických vztahů. Teroristické útoky a události, které po nich následovaly donutily saúdskou vládu k některým změnám. Stát se začal potýkat s nárůstem náboženského radikalismu v zemi. Začalo docházet k rozvoji militantních radikálních skupin, které se ostře vyhranili vůči proamerické orientaci Saúdské Arábie. Reakcí se pak stalo jisté ochlazení doposud téměř bezproblémového vztahu. Ekonomika Saúdské Arábie i nadále závisí na ropě a na jejím exportu. To je také důvod, proč nemůže Saúdská Arábie prosazovat takovou zahraniční politiku, kterou by možná chtěla. Musí se zde zohledňovat především tyto „ropné“ zájmy, protože příjmy, které z exportu plynou jsou klíčové pro zajištění vnitřní bezpečnosti a stability Předpoklad, že jsou ekonomické faktory určující pro formování zahraniční politiky se v případě Saúdské Arábie potvrdil. Zahraniční politika tohoto státu je určována především snahou získat maximální ekonomickou výhodu, plynoucí z exportu ropy. Tyto ekonomické výhody pak státu umožňují zachovat si dostatečnou legitimitu režimu, zajistit potřeby obyvatelstva a dostatečně se prezentovat na úrovni regionální a mezinárodní. Ekonomické faktory jsou ale v případě Saúdské Arábie navíc spojené s faktory strategickými, kdy strategickým partnerstvím se Spojenými státy si zajišťuje ochranu v rámci regionu a tím také dostatečně silné postavení. Ekonomické faktory navíc ovlivňují postavení Saúdské Arábie v rámci celosvětového systému, kdy se bere jako důležitý a strategický hráč s obrovskými zásobami ropy. Zahraniční politika je pak určována primárně ekonomickými faktory, sekundárně pak faktory strategickými. Podobnosti, které jsem při pozorování vlivu ekonomických faktorů na zahraniční politiku jsou následující: vždy, když je stát silně ovlivněn jiným silným státem, jak tomu bylo v případě Íránu do roku 1979 a v případě Saúdské Arábie po celou dobu, je zahraniční politika daného státu velice silně ovlivněna

67

ekonomickými faktory, které navíc korespondují s faktory strategickými. Zahraniční politika je pak určována zájmem zachování si pozice v regionu, strategickou ochranou ze strany silného partnera a ekonomickými výhodami. Ideologické prvky pak v tomto období jsou v podřízeném postavení vůči prvkům ekonomickým. Navíc se v tomto období daří, s výjimkou islámské revoluce, uchovávat dostatečnou vnitropolitickou stabilitu, co se ekonomických potřeb týká. Pokud je zahraniční politika vedena ekonomickými faktory, má stát většinou dostatečnou kontrolu nad ekonomickými zdroji a může si dovolit potlačovat opozici. Tento trend se však v poslední době mění v souvislosti s nárůstem radikálních islámistických nálad v celé blízkovýchodní společnosti. Ekonomické faktory jsou navíc velice těsně spjaty s vnitropolitickou situací v daných zemích. Ve chvíli, kdy je ekonomika na dostatečné úrovni, má vládnoucí režim dostatečnou legitimitu a sociální pnutí ve společnosti není významné, nespokojené tendence, volající po změně režimu pak mají menší působnost, než v případě slabé ekonomické situace, kdy je prostor pro případnou radikalizaci nebo opozici daleko větší. Zahraniční politika je také v obou případech ovlivňována jinými státy. Velice významný je vliv Spojených států v regionu. Tento vliv také formuje některé postoje sledovaných zemí, rovněž má silný dopad na jejich vnitropolitickou situaci.

68

7.

Závěr

Zahraniční politika je komplexní oblast mezinárodních vztahů. Existuje spousta faktorů, které ji ovlivňují. Jsou to faktory vnější a vnitřní, dále kontexty širší, jako například mezinárodní systém, nebo kontexty konkrétnější, jako například regionální systém. Zahraniční politika je rovněž velice těsně spjata s politikou vnitřní a s uspořádáním, které je pro daný stát charakteristické. Zahraniční politika obou zkoumaných států je v některých aspektech podobná, v jiných je odlišná. Podobnosti politik bych spatřovala především v tom, že oba státy patří do jednoho společného regionu, do regionu Blízkého východu. Tento region je sám o sobě velice specifický a i politické procesy, které se zde odehrávají, včetně zahraniční politiky, jsou rovněž velice specifické. Tato „příslušnost“ k teritoriu má za následek to, že v některých případech zaujímají státy shodné postoje vůči určitým otázkám nebo vzniklým situacím. Nicméně ani tato skutečnost nemění fakt, že každá zahraniční politika je specifická a pro každou zahraniční politiku jsou patrné jiné rysy. Tato práce si kladla za úkol srovnat zahraniční politiku z hlediska vlivu ekonomických činitelů na její formování v případě Saúdské Arábie a Íránu. Byla jsem přesvědčená, že tyto státy, vzhledem ke své silné náboženské orientaci a tradici budou mít zahraniční politiky, které jsou vedeny stejnými faktory. Zjistila jsem, ale, že tomu tak ve skutečnosti není a, že předpoklad, že by vliv výše zmíněných faktorů na utváření zahraniční politiky mohl být v obou případech shodný, se rovněž nepotvrdil. Zjistila jsem, že se zahraniční politika nedá zkoumat pouze z hlediska vlivu jednoho faktoru. Může existovat předpoklad, že by jeden faktor byl více dominantní mezi ostatními. V případě zkoumaných států jsem tuto skutečnost také zjistila. Mohu to doložit na příkladu Íránu, kdy po roce 1979 byl ideologický prvek natolik silný, že ostatní faktory, které by mohly mít vliv na zahraniční politiku dostal do pozadí. Na základě ideologického přesvědčení se Írán dostal do mezinárodní izolace a do ekonomické krize. Nicméně ekonomický faktor se do takového postavení nikdy nedostal. Ekonomický faktor je v obou případech velice silně spjat s faktorem strategickým a

69

bezpečnostním. Rovněž velice silně ovlivňuje společnost zevnitř a je také zpětně ovlivňován náladami ve společnostech. Také se vliv ekonomického faktoru mění v časové ose, v některých obdobích je více silný, v jiných obdobích slábne. Celkově je ale zahraniční politika určována a ovlivňována souborem činitelů, které jsou si vzájemně propojené a také jsou součástí širšího mezinárodního komplexu. Srovnávané státy jsou celkem specifické samy o sobě. Mají zvláštní vnitropolitické uspořádání s atypickým rozdělením moci. V rámci tohoto rozdělení moci je také zahraniční politika v rámci jednotlivých zemí utvářená zvláštním způsobem. V tom bych také viděla původ rozdílné povahy zahraničních politik těchto zemí. Zatímco v případě Saúdské Arábie má hlavní slovo vládnoucí dynastie, resp. úzký okruh okolo krále, v případě Íránu hraje velice silnou pozici duchovní vůdce, ale na mezinárodním poli zastupuje Írán prezident, který může mít i odlišné názory. V zahraničně politickém směru pak stát vystupuje jednotně, i když jsou výjimky, kdy tomu tak nebylo, ale na vnitropolitické scéně je zapotřebí této jednoty dosáhnout. Myslím si, že by bylo velice přínosné do budoucna zhodnotit jednotlivé faktory zahraniční politiky určitého státu a míru jejich vlivu na samotnou zahraniční politiku a také na míru jejich vzájemných interakcí. Zkoumání zahraniční politiky a jednoho vlivu může být zavádějící a může způsobit mylná zobecnění, zatímco zkoumání všech relevantních vlivů na určitou zahraniční politiku může dopomoci k jejímu pochopení a k pochopení procesu jejího vytváření.

70

8.

Seznam literatury: •

Amuzegar, J.: Iran’s Post Revolution Planning: The Second Try, Middle East Policy, Vol. VIII, No. 1, March 2001, s. 25-42.

•

Amuzegar, J.: Iran´s Theocracy Under Siege, Middle East Policy, Vol. X, No. 1, Spring 2003, s. 135-153.

•

Andersen, R. R. – Seibert, R. F. – Wagner, J. G.: Politics and Change in the Middle East: Sources of conflict and accommodation, New Jersey, Prentice-Hall 1982.

•

Anderson, L.: Absolutism and the Resilience of Monarchy in the Middle East, Political Science Quarterly, Vol. 106, No. 1, Spring 1991, s. 1-15.

•

Asali, Z.: Arab-American Perceptions of U.S. Policy Toward the Middle East, Middle East Policy, Vol. IX, No. 2, June 2002, s. 33-39.

•

Azzam, M.: Islamism revisited, International Affairs, Vol. 82, No. 6, 2006, s. 119-1132.

•

Barnett, M. N.: Sovereignty, Nationalism, and Regional Order in the Arab States System, International Organization, Vol. 49, No. 3, Summer 1995, s. 479-510.

•

Barša, P.: Západ a islámismus. Střet civilizací, nebo dialog kultur?, Brno, CDK 2002.

•

Bahgat, G.: Nuclear Proliferation: The Case of Saudi Arabia, the Middle East Journal, Vol. 60, No. 3, Summer 2006, s. 421-443.

71

•

Baktiari, B.: Iranian Foreign Policy, Middle East Policy, Vol. IX, No. 4, December 2002, s. 77-84.

•

Benard, Ch.: Secularisation, Industrialization, and Khomeini´s Islamic Republic, Political Science Quarterly, Vol. 94, No. 2, Summer 1979, s. 229-241.

•

Bill, J. A.: The Politics of Hegemony: The United States and Iran, Middle East Policy, Vol. VIII, No. 3, September 2001, s. 89-100.

•

Bremmer, I.: The Saudi Paradox, World Policy Journal, Vol. 21, No. 3, Fall 2004, s. 23-30.

•

Bronson, R.: More than Targets or Markets: Recasting America’s Relationships with its Arab Partners, Middle East Policy, Vol. IX, No. 4, December 2002, s. 52-60.

•

Cleveland, W. L.: A History of the Modern Middle East. Second Edition, Colorado, Westview Press 2000.

•

Cordesman, A. H.: Saudi Arabia Enters the Twenty-First Century. The Political, Foreign Policy, Economic, and Energy Dimensions, Westport, Praeger Publishers 2003.

•

Cordesman, A. H.: Saudi Arabia: Friend or Foe in the War on Terror?, Middle East Policy, Vol. XIII, No. 1, Spring 2006, s. 28-41.

•

Davidson, L.: Privatising Foreign Policy, Middle East Policy, Vol. XIII, No. 2, Summer 2006, s. 134-147.

72

•

Denoueux, G.: The Forgotten Swamp: Navigating Political Islam, Middle East Policy, Vol. IX, No. 2, June 2002, s. 56-81.

•

Diamond, L. – Plattner, M. F. – Brumberg, D.: Islam and Democracy in the Middle East, Baltimore, The Johns Hopkins University Press 2003.

•

Fandy, M. – Walker, E. S. – Grosbard, O. – Hudson, M. C.: The Abdullah Peace Plan: Offer or Ultimatum?, Middle East Policy, Vol. IX., No. 3, September 2002, s. 1-21.

•

Fuller, G. E.: The Saudi Peace Plan: How Serious?, Middle East Policy, Vol. IX, No. 2, June 2002, s. 27-30.

•

Gheissari, A. – Nasr, V.: Iran ´s Democracy Debate, Middle East Policy, Vol. XI, No. 2, Summer 2004, s. 94-106.

•

Gombár, E.: Moderní dějiny islámských zemí, Praha, Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 1999.

•

Gubser, P.: The Impact of NGOs on State and Non-State Relations in the Middle East, Middle East Policy, Vol. IX, No. 1, March 2002, s. 139148.

•

Halliday, F.: The Middle East in International Relations. Power, Politics and Ideology, Cambridge, Cambridge University Press 2005.

•

Hamed, S. – Harrigan, J.: Globalisation, International Finance, and Political Islam in the Arab World, The Middle East Journal, Vol. 60, No. 3, Summer 2006, s. 444-466.

73

•

Hegghammer, T.: Terrorist Recruitment and Radicalisation in Saudi Arabia, Middle East Policy, Vol. XIII, No. 4, Winter 2006, s. 39-60.

•

Hinnebusch, R.: The international politics of the Middle East, Manchester, Manchester University Press 2003.

•

Hudson, M. C.: Imperial Headaches: Managing Unruly Regions in an Age of Globalisation, Middle East Policy, Vol. IX, No. 4, December 2002, s. 61-74.

•

Kahwaji, R.: U.S.-Arab Cooperation in the Gulf: Are Both Sides Working From the Same Script?, Middle East Policy, Vol. XI, No. 3, Fall 2004, s. 52-62.

•

Kamrava, M.: The Modern Middle East. A Political History since the First World War, Berkeley and Los Angeles, Regents of the University of California 2005.

•

Karsch, E.: The Iran – Iraq War 1980 – 1988. Essential Histories, Oxford, Osprey Publishing 2002.

•

Kechichian, J. A.: Testing the Saudi “Will to Power”: Challenges confronting Prince Abdullah, Middle East Policy, Vol. X, No. 4, Winter 2003, s. 100-115.

•

Kechichian, J. A.: Trends in Saudi National Security, The Middle East Journal, Vol. 53, No. 2, Spring 1999, s. 232-253.

•

Kissinger, H.: Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha, Prostor 1999.

74

•

Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Praha, Vyšehrad 1999.

•

Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu, Praha, Vyšehrad 2003.

•

Kropáček, L.: Islám a Západ. Historická paměť a současná krize, Praha, Vyšehrad 2002.

•

Lai, B.: An Empirical Examination of Religion and Conflict in the Middle East, 1950-1992, Foreign Policy Analysis, Vol. 2, 2006, s. 2136.

•

Lang Jr., A. F.: Evaluating Middle East Foreign Policy since 9/11, Middle East Policy, Vol. IX, No. 4, December 2002, s. 99-100.

•

Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu, Praha, Nakladatelství lidové noviny 2002.

•

Lewis, B.: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď, Praha, Volvox Globator 2003.

•

Lustick, I. S.: The Absence of Middle Eastern Great Powers: Political “Backwardness” in Historical Perspective, International Organization, Vol. 51, No. 4, Autumn 1997, s. 653-683.

•

Malik, M.: Islam´s Missing Link to the West, Middle East Policy, Vol. X, No. 1, Spring 2003, s. 121-134.

•

McGann, J. G. – Johnson, E. C.: Comparative Think Tanks, Politics and Public Policy, Northampton, Edward Elgar Publishing Inc. 2005.

75

•

Moslem, M.: Factional Politics in Post-Khomeini Iran, New York and Syracuse, Syracuse University Press 2002.

•

Munson, H.:

Islam, Nationalism and Resentment of

Foreign

Domination, Middle East Policy, Vol. X, No. 2, Summer 2003, s. 40-53. •

Neep, D.: Dilemmas of Democratisation in the Middle East: The “Forward Strategy of Freedom”, Middle East Policy, Vol. XI, No. 3, Fall 2004, s. 73-84.

•

Niblock, T.: Saudi Arabia. Power, Legitimacy and Survival, New York, Routledge 2006.

•

Pavlincová, H. – Horyna, B.: Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2003.

•

Peterson, J. E.: The Arabia Peninsula in Modern Times: A Historiographical Survey, The American Historical Review, Vol. 96, no. 5, December 1991, s. 1435-1449.

•

Rafizadeh, M.: Witness From the Shah to the Secret Arms Deal. An Insider´s Account of U.S. Involvement in Iran, New York, William Morrow and Company, Inc. 1987.

•

Ramazani, R. K.: Ideology and Pragmatism in Iran´s Foreign Policy, The Middle East Journal, Vol. 58, No. 4, Autumn 2004, s.549-559.

•

Ramazani, R. K.: Iran´s Foreign Policy: Contending Orientations, Middle East Journal, Vol. 43, No. 2, Spring 1989, s. 202-217.

76

•

Ramazani, R. K.: Iran´s Foreign Policy: Both North and South, Middle East Journal, Vol. 46, No. 3, Summer 1992, s. 393-412.

•

Richards, A.: Democracy in the Arab Region: Getting There from Here, Middle East Policy, Vol. XII, No. 2, Summer 2005, s. 28-35.

•

Richards, A.: “Modernity and Economic Development”: The “New” American Mesianism, Middle East Policy, Vol. X, No. 3, Fall 2003, s. 56-78.

•

Russell, J. A.: Nuclear Strategy and the Modern Middle East, Middle East Policy, Vol. XI, No. 3, Fall 2004, s. 98-117.

•

Russell, J. A.: Saudi Arabia in the 21st Century: A New Security Dilemma, Middle East Policy, Vol. XII, No. 3, Fall 2005, s. 64-78.

•

Russell, S. S.: International Migration and Political Turmoil in the Middle East, Population and Development Review, Vol. 18, No. 4, December 1992, s. 719-727.

•

Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Revised and Updated Edition, New York, The Continuum International Publishing Group Inc 2002.

•

Takeyh, R. – Gvosdev, N. K.: Radical Islam: Death of an Ideology?, Middle East Policy, Vol. XI, No. 4, Winter 2004, s. 86-95.

•

Tauer, F.: Svět islámu. Dějiny a kultura, Praha, Vyšehrad 2006.

•

Wedeen, L.: Beyond the Crusades: Why Huntington, and Bin Lain, Are Wrong, Middle East Policy, Vol. X, No. 2 , Summer 2003, s. 54-61.

77

•

Wiarda, H. J. – Aksoy, Z. – Woldemariam, Y.: Comparative Politics. Critical Concepts in Political Science. Volume V: Developing Nations: Latin America, the Middle East and Sub-Saharan Africa, Oxon, Routledge 2005.

•

Wright, R. – Bakhash, S.: The U.S. and Iran: An Offer They Can’t Refuse?, Foreign Policy, Vol. 108, Fall 1997, s. 124-128.

•

Saudi Arabia Backgrounder: Who are the Islamists?, ICG Middle East Report, No. 31, September 2004.

•

Can Saudi Arabia Reform Itself?, ICG Middle East Report, No. 28, July 2004.

78