Zašeptej do vlasů 1. KAPITOLA Oskarova trpělivost, s jakou mámě stále dokola vysvětluje, jak a kam přenášet váhu, aby ona vládla svým lyžím a ne

Zašeptej do vlasů 1. KAPITOLA Oskarova trpělivost, s jakou mámě stále dokola vysvětluje, jak a kam přenášet váhu, aby ona vládla svým lyžím a ne naopak, přičemž vzápětí udělá tutéž chybu po sté, je obdivuhodná. A máminy kreace k popukání! Na sjezdovkách nestála pár let a ani před tím to nebylo bůhví co, tudíž se pobyt v Tatrách změnil ve vyloženě veselou záležitost. Aspoň tedy pro mě a moje pocuchané nervy i bolavé srdíčko je to příjemná změna! A to jsem se bála, že se s nimi budu nudit. "Zuzko, miláčku, nemůžeš sjíždět svah pluhem," domlouvá mamce Oskar a oprašuje její pozadí v kombinéze. "Je to snadné, dívej. Když chci zatočit vpravo, malinko nadzvednu pravou lyži... Výborně! No vidíš, jak ti to jde! Skvěle!" Pro Oskarovy nadšené výkřiky mám dvojí vysvětlení: jednak je dobrým pedagogem, už Komenský věděl, že žák se musí často chválit, aby se mu učivo nezprotivilo, a jednak je do mamky zamilovaný, proto se mu líbí i její nedostatky a nemá sílu říct jí do očí, jak se věci mají. Já si ubrousek před pusu neberu. Jakmile matinka udělá stejnou chybu po stoprvní a zastaví jako vždycky, tedy za pomoci zemské přitažlivosti, kdy si jednoduše kecne do sněhu, elegantním obloučkem u ní zabrzdím a s pusou od ucha k uchu prohodím: "Mami, ses si jistá, že ti mě v porodnici neprohodili...? Jak ty můžeš být moje matka..." "Víš co, ty kecko?" zlobí se. "Radši mi pomoz vstát!" Mamina totiž ke všemu není schopna sama se v lyžácích vyškrábat na nohy, pracně ji s Oskarem sbíráme a ona má co dělat, aby se proti své vůli nerozjela ze svahu pozadu. "Určitě tě nevyměnili," konejší mě Oskar. "Jsi celá Zuzka." 5 "Cože?! Že bych po ní zdědila vrozenou ladnost hrocha?!" "Zdědila jsi po mámě krásu. Po kom myslíš, že bys jinak byla tak hezká?" usměje se na mě. Lichotit umí, to je fakt, není divu, že je z něj mamka celá pryč. "Po tátovi...?" zkusím poněkud zákeřně. ,,My jsme si to rozdělili, drahoušku," vysvětlí mi máma nevzrušeně, dávno ji totiž narážky na to, že se s tátou rozvedla a díky tomu jsme se ocitly v Blažejově, té díře, stejně jako v péči mého třídního učitele, netankují. "Po mně jsi hezká, po tátovi máš sportovní geny." Tohle vysvětlení vezmu s úsměvem, nechci se hádat. Tím spíš, že díky bydlení v Blažejově jsem pochopila, jak se věci mají! Nic není černobílé a dnes už se mamce nedivím, ani jí to nemám za zlé. Sama jsem se přesvědčila na vlastní kůži, jak bolí milovat někoho, kdo si lásku nezaslouží, neváží si jí, na koho není spolehnutí. "No, přátelé, já mám pro letošek lyžování dost," rozhodne se a vzhledem k tomu, že letošní rok plný změn a nečekaných zvratů končí za pouhých šest hodin, nejde o výkřik do prázdna. "Jaká jsem byla...?" "Děsná," zabublám smíchy. "Rozhodně lepší než na začátku," lže Oskar, až se mu práší od pusy. "Udělala jsi za ty čtyři dny pokrok, Zuzko, vyrazíme občas i o víkendu a příští zimu budeš jezdit jako Monika, uvidíš." "Až tak, jo?" bavím se. "Nech se překvapit," slibuje mi Oskar. "Jen si ze mě utahujte," zlobí se mamka hraně. "Běžte si ještě naposledy pořádně zajezdit, já se vracím do hotelu... Království za sprchu!" Oskar usoudí, že i on je nalyžovaný do zásoby, což je z jeho strany další lež ze soucitu. Díky tomu, že se pořád matlal s mamkou a po mém boku profrčel sjezdovku maximálně dvakrát denně, si čtyři dny sjezdování moc neužil. "Za chvíli přijdu," rozloučím se s nimi, efektně si našlápnu a spustím se šusem. Teď před koncem lyžování si to můžu dovolit, vidím jen tu a tam pár postaviček, na které netřeba brát ohledy, lyže s nimi nezkřížím. Je to nádhera svištět s větrem o závod! Užívám si dosyta chvíle, kdy mám prázdnou hlavu a všechno trápení posledních dní vyfoukané. Při další jízdě zahlédnu v horní části sjezdovky, kdy moje rychlost teprve nabírá obrátky, ve sněhu cosi černého. Obloukem zabrzdím a těch pár metrů vystoupám bokem ke svahu. Pro ztracenou rukavici bych se samozřejmě nenamáhala, jenže tohle vypadalo skoro jako mobil... Ne skoro, nýbrž úplně. Sehnu se pro částečně zasněžený mobílek, zubama stáhnu rukavice a zvednu si lyžařské brýle, tetin dárek k mým osmnáctým narozeninám. Displej funguje, mobil neleží ve sněhu dlouho. No, ani by nemohl - na hustě zalidněné sjezdovce by ho jistě někdo objevil! A nejspíš by si ho třeba i nechal, protože jde o fakt krásný model, proti kterému je ten můj, co jsem Stránka 1

Zašeptej do vlasů dostala k věku dospělosti od mámy, chudým příbuzným. Ten, kdo ho ztratil, musí slzy ronit! Rozhlédnu se, zda ho někdo nehledá, leč v téhle části sjezdovky jsem sama. A jestli se nedostanu včas na kotvu, budu se muset plahočit nahoru do hotelu pěšky! Strčím telefon do kapsy, natáhnu brýle i rukavice a odsvištím svou poslední jízdu s plnou parádou. Teprve před hotelem mobil znovu vylovím a cestou do lyžárny se ho naučím ovládat. Není zamčený, natož zaheslovaný, do kontaktů se dostanu raz dva a zběžně projíždím jména. Adé-la, Anička, Bára, Bob, Dušan, Elena, Evík, Gdbina, Hanka J., Hanka M., Ivanka... Pousměji se. Tolik českých dívčích jmen může mít v mobilu s největší pravděpodobností nějaký můj krajan mužského pohlaví! No jo, ale jak zjistit, který? 6 7 Nechce se mi projíždět nekonečný seznam, i tak si připadám jako voyeur, tudíž zkusmo stisknu písmenko M. A vida, trefa: mezi Magdou a Maruškou objevím slovo máma. Skoro si blahopřeji ke své genialitě, ovšem ono to tak snadné není. Po několikerém vyzvánění se hovor přepne do hlasové schránky. Hm, tak nic. Ale moment - většina lidí má rodiče dva! Vzápětí už vytáčím číslo na tátu pro mě zcela neznámého člověka. Tentokrát mám štěstí. "Ahoj, Dane," zahlaholí bodrý mužský hlas. "Voláš, abys nám popřál zavčas, dokud jsi ještě střízlivěj?" "Dobrý den," převezu ho. "Našla jsem mobil vašeho syna a nevím, jak se s ním zkontaktovat a mohla mu ho vrátit." "Ale on je někde v Tatrách!" "No, já taky," usměji se. "Bydlím v hotelu Hrebienok a už zítra ráno odjíždím domů. Můžete mu nějak dát vědět?" "Jo, počkejte, to můžu," dovtípí se Danův otec. "On je tam s klukama přes cestovku... Seženu číslo na nějakého kamaráda a hned mu zavolám. Na Hrebienku, jste říkala?" "Ano. Ať mi zavolá na svůj mobil, domluvím se s ním, kde mu ho předám." "Jste zlatá!" pochválí mě. "Ten náš moula ztratí jednou i hlavu. Moc děkuju, slečno, hned ho seženu!" "Není zač," ujistím ho, zavřu mobil, vyzuji lyže a sotva šije uklidím do lyžárny a v teple chodby se zbavím těžkých lyžáků, mobil mi vibruje v kapse. Podle jména na displeji mi volá jakýsi Dušan, ale je mi jasné, že to bude spíš Dan. "Vy jste mi zachránila život!" spustí mužský hlas, sotva řeknu "ano?". "Musel mi vypadnout nahoře na sjezdovce, když jsem se ohnul k prknu... Vůbec jsem si toho nevšiml, kdyby táta nezavolal kámoši, netušil bych... Moc děkuju!" "Není zač," přeruším jeho výlevy. "Kde že to bydlíte? Hrebienok? To je ten hotel nahoře, že jo? My jsme tady dole ve vesnici, penzion Slnko... Přijedu za vámi. Hm... Hodí se vám v sedm?" "Může být, pokud se sem dostanete. V sedm v recepci." "Super. V sedm už budou jezdit vleky na večerní silvestrovskou lyžovačku, žádnej problém." "Fajn. Tak zatím," rozloučím se s ním a doploužím se k našemu pokoji. Po čtyřech dnech intenzivního brázdění jednoho z mnoha svahů Vysokých Tater jsem víc mrtvá než živá a v podstatě se mamce, která leží na zádech s nohama opřenýma o stěnu, ani nedivím. Také bych nejradši padla! Jen co dám sprchu, zdlábnu večeři a vyřídím tu věc s mobilem, půjdu hned spát, Silvestr nesilvestr! "Kdo to přišel?" směje se mi Oskar. "Malý unavený Joe?" "Není divu. Já jsem totiž, na rozdíl od vás dvou, denně poctivě lyžovala," ujistím je, shodím ze sebe lyžařskou bundu v oranžovošedé kombinaci, čepici pokrytou zledovatělými krupkami položím spolu s rukavicemi na topení a než zalezu do koupelny, ukážu mamce svůj nález. "Ty máš nový telefon?" žasne mamka. "No," pousměji se a při pohledu na displej dodám: "Ještě celé dvě hodiny mi bude říkat pane. Pak si pro něj přijde majitel. Našla jsem ho na sjezdovce." Sprcha je osvěžující vždycky, natož po náročném sportu. Nejradši bych si lehla rovnou, nemám hlad ani chuť k jídlu, ovšem mamka nedá jinak. Čekají na mě, než na sebe hodím džíny a tričko s dlouhým rukávem. "Taky ses mohla obléct trošku svátečněji," vyčte mi mamka, sama oděná v tmavých společenských šatech. "Po večeři bude hrát hudba, určitě i moderní..." "Kde žiješ?" odfrknu. "Já tancovat nebudu!" "Přece mi nedáš košem?" popichuje mě Oskar, který má sice také džíny, ale k nim košili a měkké sako. 8 9 Stránka 2

Zašeptej do vlasů "Vy si vystačíte s maminou. V tanečních střevíčkách jí to jde rozhodně lépe než v lyžácích," opáčím pohotově. Nejsem jediná, kdo přišel oslavit příchod nového roku s ostatními hosty hotelu oblečený sportovně! Sešlá společnost je různorodá, k vidění je vše od večerních toalet po svetry s vyobrazenými soby na prsou. První večeře, druhá prý přijde na řadu o půlnoci a půjde o studený bufet, je servírovaná formou švédských stolů. Odolám lákavé nabídce pečených a grilovaných mas a naberu si na talíř trochu brynzových halušek. "Aby ses nepřejedla," varuje mě pobavený Oskar. "Budeš mít hlad, přidej si," nabádá také mamka. Zatvářím se otráveně. "Všimli jste si, přátelé, kolik je mi let? Nebo si myslíte, že jsem v osmnácti nesvéprávná?" "Podle toho talíře to tak vypadá," podotkne mamka, která toho nemá o moc více k plátečku grilovaného kuřecího prsa si narovnala pár kousků zeleniny. Oskar se nežinýruje, jídlo mu málem vypadává z talíře a ještě si jde přidat! Vydržím s nimi v jídelně do sedmi, než začne silvestrovský program. Ve chvíli, kdy nám ředitel hotelu popřeje "peknú zábavu", se vytratím k recepci ve vstupní hale. Krom manželského páru, který vyráží na večerní lyžovačku, postává u vitrínky s pohlednicemi tmavovlasý kluk s intelektuálskými brýlemi bez obrouček. Tipuji mu něco málo přes dvacet. Sotva mě spatří, široce se zazubí. "To ses ty!" "Kdo...?" zeptám se překvapeně. "Ta krásná holka ze sjezdovky," vysvětlí mi. Zalovím v paměti. "Nepamatuji se, že bych tě viděla..." "Viděla, ale nepředpokládám, že by sis mě všimla," zasměje se sympaticky. "To já jsem tě zaregistroval hned, když sis kupovala čtyřdenní skipas. Se slevou pro Rodinku." "Koukám, že o mně víš všechno," ocením uznale. 10 "Zdaleka ne! Jsem tu s partou přes stejnou cestovku, tak proto mě to zaujalo. A krom toho, tebe nejde přehlédnout. Nepomůže ti ani maskování brýlemi a čepicí." Nepatřím mezi stydlivky, koneckonců, přece jen jsem nějaký ten čas dělala modeling, takže jsem na okukování zvyklá, přesto mě jeho lichotky potěší. "Říkal jsi, že bydlíš ve Slnkul Ten penzion jsme měli v nabídce i my. Stejná cestovka... Znamená to, že jsi taky z Bakova?" "V podstatě. Sice mám stálý bydliště u našich v Opavě, ale v Bakově už jsem od doby, co jsem tam chodil na vyšší odbornou.. . no a po ní už tři roky." Nedůvěřivě se mu zadívám do tváře. "Podle toho výčtu by ti muselo být minimálně pětadvacet..." "Dobrý, no," zasměje se. "Na vyšší jsem byl jen rok. Než mě vylili. Teď ti ty počty vychází lip?" "Už to sedí," kývnu pobaveně. "Tady je ten mobil, Dane, a já půjdu -" "Počkej," zarazí mě. "Za mobil moc děkuju, zachránilas mi život! A to nijak nepřeháním. Mobil jako takovej by nahradit šel, i když jsem na něj šetřil několik výplat, ale budiž, ovšem co by nahradit nešlo, jsou čísla, adresy, maily... Byl bych jak bez ruky, nic nemám zálohovaný... Musím se ti nějak odvděčit. Jak se vlastně jmenuješ?" "Monika," představím se. "To by přece udělal každej..." Pobaveně se rozřehtá. "Kde žiješ? Každej by z něj vyhodil SIM kartu a mobil strčil do kapsy." "Každej ne," oponuji. "Těžko bychom tu teď stáli." "Ty jsi čestná výjimka," vysvětlí mi. "No, budiž, tak možná by se pár poctivých lidí našlo, ale nevěřím, že bych zrovna já měl to štěstí dvakrát." V jídelně spustí hlučná hudba. "Spěcháš slavit? Někdo tam na tebe... čeká?" "Leda máma," pousměji se. 11 "Super. Nechceš jet se mnou dolů do Slnkal Jsme tu v partě pěti lidí, určitě se pobavíš víc než s vašima." "Ne, díky," odmítnu. "Já... nemám náladu se bavit." "Nemůžeš odejít jen tak," bouří se. "Slib mi, že přijdeš do motorestu U Toma, tam dělám, a já tě budu moct pohostit aspoň specialitou podniku. A připravím ti super café latté." "To zní lákavě," připustím. "Kde je U Toma?" "V Bakově. Poslední čerpačka na dálnici na Brno. U ní je takovej kulatej motorest... No a tam jsem skoro pořád." "Baví tě to?" "Není to špatný," pokrčí rameny. "Lepší než nic." "Lepší než škola?" "To ne," přizná se. "Ve škole bylo nejlíp. Pohodička." Stránka 3

Zašeptej do vlasů "Tak proč nestuduješ dál?" "Já bych studoval, ale oni mě tam nějak nechtěli..." Přidám se k jeho smíchu, Dan si svleče bundu, ve vytopeném vestibulu je mu horko, a když nás o hodinu později začnou bolet z toho postávání nohy, posadíme se přímo na koberec na schodech. Ačkoli chci několikrát za tu dobu odejít, Dan mě nenechá, vždycky se rozpovídá o něčem jiném a nakonec se mi už ani odcházet nechce. A jemu patrně také ne, přestože mu přijde pár esemesek od přátel, kteří nechápou, kde se tak strašně zdržel. Sice ho vyháním, aby už za nimi jel, lyže má hned před hotelem, avšak je jako beran, jedině prý se mnou. A protože se přesvědčit nenechám, volíme kompromis - děláme společnost noční službě v recepci. Paní má tolik taktu, aby se schovala do kumbálku za závěsem, s postupem času přestanou kolem courat i lyžaři a naše silvestrovské posezení je svým způsobem docela romantické, hala je osvětlená jen tlumeně, rozsvícený vánoční stromeček dokresluje atmosféru. Probereme od zážitků ze školy přes lyžování a letní dovolené všechno možné, pouze do jednoho tématu mě Dan neustále musí tlačit. 12 "Proč nemáš náladu slavit?" vyzvídá neúnavně. "To je jedno," mávnu rukou. "Ne tak úplně," usměje se. "Je v tom nějakej kluk, co?" Kdyby jeden...! Jsou v tom hned dva kluci. Přestože Dana vlastně vůbec neznám, nakonec to ze mě dostane. "Jednomu jsem ublížila... Jáchym mě fakt miloval a já jsem si toho nevážila, zblbla jsem se do jinýho..." "A ten nechal pro změnu tebe," doplní neznámou v rovnici. "Jak to víš?" "Prosím tě," konejší mě. "Klasika. Život je o setkání a o rozchodech, to nevíš?" "No jo, asi jo," připustím. "Jenžejájsem si myslela, že... Já jsem mu věřila, chápeš? Věřila jsem v něho, v nás. Dala jsem do toho všechno! A Miki se jen bavil. Vsadil se s klukama, že mě dostane. Vyhrál... Byla jsem blbá, co?" "Zamilovaná," opraví mě. "Někdy to v konečným důsledku vyjde nastejno. Jenže, Moniko, nikdo není nenahradítelnej!" "To vím taky! Akorát... to tak strašně bolí!" "Chodil jsem s jednou holkou dva roky," svěří se mi. "A pak to najednou umřelo. Naštěstí oboustranně, takže k žádným tragédiím a tornádům v citech nedošlo. Myslel jsem, že mi třeba bude chybět, že to bude bolet... Naopak. Jsme kámoši a je to fajn. Být volnej není vůbec špatný." "Já jsem volná - a je to špatný," aplikuji jeho slogan. "To přejde," ujistí mě. "A pak bude zase dobře." "Jenže ta fáze mezi je..." Mou myšlenku přeruší halas doléhající k nám z jídelny, tentokrát ještě hlučnější než předtím. S postupem času se nálada uvolňovala a snad i ta hudba hrála stále hlasitěji, zhruba od jedenácti jsme museli skoro zvyšovat hlas, abychom se slyšeli. Bubeník vybubnuje sólo a po něm mnohohlasný chorál odpočítává: "Osem, sedem, šest, peť, štyry, tri, dva, jedna... Teraz!!" 13 Oba se překvapeně podíváme na mobil. "A je tady," konstatuje Dan, když na displeji začnou přibývat první vteřiny nového roku. "Takže... přeji ti, Moniko, všechno nejlepší, ať je ten letošní rok lepší než všechny před ním. Hodně štěstí a hodně lásky..." Podám mu ruku, popřeji mu a přání stvrdíme novoročním polibkem. Je sice první, ale zase vyloženě školácká pusa to tedy není. Dan je čipera! Za námi bouchají láhve šampaňského a před hotelem rachotí barevné gejzíry ohňostroje, spousta lidiček se tlačí ven, aby to měli z první ruky, našemu soukromí je definitivně odzvoněno. "No, já půjdu. Omlouvám se, že jsem ti zkazila oslavu, mohl ses s partou skvěle bavit..." "Ale já si nestěžuju," ujistí mě. "Byla to trochu zvláštní oslava, to se musí nechat - a táta by ze mě měl určitě radost, protože jsem byl po hodně dlouhých letech na Silvestra absolutně střízlivěj - ale špatná vůbec nebyla!" Potěšeně se na něho usměji. Cítím se podobně a určitě nelituji, že jsem se nešla vyspat. Ještě mu dám svoje číslo, prý abychom se mohli domluvit, kdy za ním přijdu do motorestu, a pak už se rozloučíme doopravdy. Proderu se davy rozjařených hostů ke stolu za mamkou a Oskarem, myslí si, že za nimi jdu z pokoje, vzájemně si popřejeme, inkasuji pusu od mamky na čelo, od Oskara na tvář a od obtloustlého horala v podkolenkách jednu mlaskavku přímo na ústa, to když mě odchytne mezi dveřmi a popřeje mi bez mého svolení. Na šampaňské chuť nemám, při představě kyselého vína a horalových vousů v mé puse se mi obrátí žaludek, nicméně na dva prsty si musím nechat nalít, abych si Stránka 4

Zašeptej do vlasů mohla s mámou a Oskarem přiťuknout. Na zdraví a úspěchy ve škole i v lásce - a také na tykání. "Nebudeš mi přece pořád vykat," navrhne Oskar. 14 "To je blbý," bráním se. "Tak aspoň v soukromí," upřesní. "Ve škole jsem tvůj třídní učitel a doma... Doma učitel nejsem." Doma je mámin milenec. O dost mladší než matka. Ani on nevěděl, jak přesně svou pozici v naší malé rodině popsat. "Třeba strýček...?" "Moniko!" mamka zvedne oči v sloup. "Dej pokoj," usměje se třídní. "Pod strýčkem si představím úchyla, co láká holčičky od sousedů na bonbony!" Proti své vůli se musím zasmát. Sama nevím, proč mívám tendence si do mámy s Oskarem rýpnout... Pak už se s nimi rozloučím, proderu se davem a uklidím se do pokoje. Nejsou jediní, kdo mi přál: na mobilu mě čeká několik ese-mesek. Vzpomněly si na mě Katka, Ida i Magda spolu s dobrou polovinou třídy, což mě vyloženě dojme, protože jsem do jejich kolektivu nečekaně zapadla - a to jsem s nimi teprve od půlky října! Neža, moje nejlepší kamarádka, kromě klasického přání dodá i dovětek: DRZ MI PALCE, NEJSPÍŠ DOJDE I NA PREMIÉRU...! Rychle naťukám povzbudivou odpověď. Neža se téhle situace, kdy je se svým klukem, s nímž chodí už rok, sama na chatě v Beskydech, bála, nebyla si jistá, zda to chce. Jenže její kluk ji miluje, nejde mu o pitomou sázku!! U další zprávy mi vhrknou slzy do očí. VŠECHNO NEJ. Vůbec nevadí, zeje tak stručná! Stačí pohled na odesílatele: Jáchym. Vlastně by nemusel psát vůbec nic a dostal by mě na kolena! Trvá mi čtvrt hodiny, než najdu odvahu odepsat: TOBĚ TAKY. Víc nemůžu! Vzápětí mi mobil v dlaní zavrní nanovo. Že by si chtěl tímhle stylem povídat? Kdo ví, zda chodí s tou holkou, co mu na Štědrý den přinesla dárek. Terka se jmenovala... Utřu 15 oči do rukávu, abych na displej viděla, popotáhnu a rozkliknu symbol obálky. Tentokrát to nejsou slzy lítosti, nýbrž vlna horkého vzteku, která se mi vlije do tváří! Nejen že Mikuláš má tu drzost mi napsat, on se ještě podivuje: KDE SES? SLAVÍME O 106 A TY NIKDE. O HODNÉ PRI-CHAZIS:) Taková nehoráznost!! Jeho sebevědomí je do nebe volající! Klidně si slaví s tou svou věčnou láskou Renčou v posilovně, kam mě pozval poté, co mi řekl, že naše první milování bylo jen výhrou v ubohé sázce, kterou uzavřel s blažejovskou partou jemu podobných debilů! Je vůbec možné, aby si myslel, že tam přijdu a budu se dívat, jak se olizuje s Rendy?! Ten kluk absolutně netuší, co znamená někoho milovat!! Za odpověď mi nestojí. SMSky z ciziny jsou drahé. A vůbec! Nenapsala bych mu, ani kdybych je měla zadarmo! Místo toho vypnu mobil, zalezu do postele a s očima upřenýma do tmy hotelového pokoje poslouchám vzdálený hukot z jídelny. Slzy mi tak nějak samovolně odtékají. To mi ten nový rok pěkně začíná! Na cestování nesnáším balení a především vybalování špinavých věcí, kdy je třeba všechno roztřídit a uložit, naplnit pračku a uklidit nejrůznější drobnosti, bez kterých se člověk neobešel. V největší slávě modelingu jsem si toho užila fakt dost. O tom, že jízda samotná byla pěkně únavná, ani nemluvě. Přestože jsem ji z velké části proklimbala na zadním sedadle Oskarovy oktávky, cítím se jako zbitý pes. K tomu ještě povinná zastávka u tety Evy v Bakově, kde je nutno vyzvednout posledního člena naší rozvrácené rodiny - kočičí aristokratku Anču. Náš drahoušek je za to, že jsme ho vytrhli z domácího prostředí a nechali ho v tetině bytě s lidmi pro něj v podstatě cizími - a co hůř, se dvěma velkými psy, kteří kočičce nedali ani chvíli pokoj, tedy, ne že by ji chtěli sežrat, Albert s Einsteinem jsou přátelští labradoři, ovšem na Ančin vkus příliš hraví a dotěrní, pekelně naštvaný. Strčit ji do její přepravní klece mě stálo pár kapek krve a nebýt Oskara, který její kočičí uraženost lapne osuškou, čímž si to u ní podělá dokonale, nejspíš bychom černou šelmu ani nezdolali. To vše samozřejmě za ohlušujícího psího štěkotu, strýc spolu s bratránkem Mirečkem, slyšícím spíš na Ramesse II., což je jeho internetový nick, je sotva udrželi, jak moc nám hafani chtěli v lovu naší čičinky pomáhat! Domů se dostaneme až pozdě odpoledne, jelikož nás teta zdržela na oběd, který, Stránka 5

Zašeptej do vlasů upřímně řečeno, byl ještě horší než jindy. Teta je totiž umělkyně, ředitelka galerie UBU, žádná kuchařka ani hospodyně, jak nás sama upozornila, když nám naservírovala rozvařenou hmotu, v níž by snad jen milovník sci-fi poznal bramborové knedlíky. Zvláštní, jak rychle jsem si zvykla říkat zapadákovu jménem Blažejov domov! A to přes to, že v něm bydlím teprve necelé tři měsíce a nepotkalo mě tu nic dobrého. No, to jsem přehnala. V Blažejově jsem si po dlouhých letech začala rozumět s mamkou. A taky jsem našla lásku... Ovšem to zase taková výhra nebyla. Zamilovala jsem se totiž pouze já, Mikuláš ne. Těch pár dní, kdy jsem se přímo vznášela na křídlech citu, za to trápení a ostudu, samozřejmě veškerá mládež z Blažejova ví, jak jsem Mikimu nalítla, nestálo. Díky tomu jsem při průjezdu zasněženou a naštěstí liduprázdnou návsí takřka zalezla na podlahu vozu, jen aby mě nikdo nezahlédl ani koutkem oka! Soused Blachout, roztomilost sama, nás přivítal po stáru: rozčiloval se, že mu parkujeme před garáží, a ze vzteku nám při vynášení věcí z vozu dvakrát zabouchl dveře bytovky, takže jsme se museli vrátit pro klíče. "No jo, už jsme zase doma," konstatuje mamka s úsměvem, 16 17 jakmile se s námi Oskar rozloučí a odjede. "Nic se nezměnilo. Jak na Nový rok, tak po celý rok." Jen to ne!! Za svou naivitu jsem už zaplatila dost, ztratila jsem Jáchyma, přišla o Mikuláše, podle zákonů akce a reakce se musí štěstí unavit a sednout i na mě! A když mi před usnutím přijde esemeska od Dana, který mi popíše cestu hrůzy, kdy nejprve stáli kvůli havárce asi dvě hodiny v zácpě u Ružomberku, načež se jim už na českém území dvakrát porouchal autobus, na rozdíl od nás jim cestovní kancelář Rodinka zprostředkovala kromě ubytování i dopravu, začínám mít pocit, že tenhle rok třeba nebude tak špatný, jak se mi to v jeho prvních hodinách jevilo! Ten, kdo vymyslel, že žákům základních a středních škol končí vánoční prázdniny druhého ledna a do školy nastupují až třetího, byl moudrý člověk! Je mi líto mamky, kterou slyším šramotit v kuchyni ještě před rozedněním. Překulím se na druhý bok a když se probudím podruhé, hodiny v mém pokoji ukazují půl dvanácté. Zamrkám, zda mě nešálí zrak - fakt už je tolik! Ani tohle zjištění mě nedonutí opustit vyhřátý pelí-šek, slastně si v něm rochním do jedné, než mě vyžene hlad. V podstatě to byla zbytečná námaha! Lednička je pochopitelně vymetená, před odjezdem na hory jsme ji s mamkou vyprázdnily. V mrazáčku sice objevím rohlíky, které si mohu rozpéct v mikrovlnce, nicméně když si k nim otevřu krabičku sardinek v oleji, udělá se mi z té mastnoty poněkud blivno. Anča je za rybičky ochotna se se mnou dokonce kamarádit, otírá se mi mazlivě o nohy, což u ní nebývá zvykem, použiji tedy nešťastnou konzervu na úplatek, olej vyliji do záchodu a sardinky hodím do kočičí misky, přičemž sama skončím se suchým rohlíkem a ovocným čajem. "Doufám, že tě to neprožene," přeji si toužebně. Anča jen mrskne ocasem, což si přeložím jako "neměj péči". Se zíváním zapnu počítač, abych se připojila na net a zkontrolovala došlou poštu. Měla bych se učit, bodne mě osten výčitky svědomí, za celé prázdniny jsem tomu nedala... Však se jen podívám, kdo je na ICQ, třeba už se Neža vrátila a pochlubí se... Anežčino jméno je však off. Zato symbol zelené kytičky, tedy aktivních uživatelů, svítí u Jáchyma. Neodvážím se mu napsat první, ovšem kdyby si mě všiml a sám od sebe začal konverzovat, rozhodně bych nebyla proti...! Hypnotizuji jeho nickname, vteřiny čekání se mění v minuty... a nic. Možná mě jen nevidí! Rychle ICQ vypnu, abych jej vzápětí zase zapnula. Přece si musí všimnout, že mu moje jméno v kontaktech hraje všemi barvami! Dám mu na to dalších pět minut. Třeba se také potřebuje odhodlat. Novoroční esemesku poslal první on, mohl by V té chvíli jeho kytička zčervená a Jáchym spadne do offline. Takže se odpojil. Šmitec. Vypnu svoje ICQ a vzápětí i celý počítač, všechno zlé je k něčemu dobré, osud mi tak dává najevo dvě věci: a) nemám být naivní, za b) mám se učit. Například němčinu, se kterou jsem pěkně na štíru, protože s ní teprve začínám, zatímco moji spolužáci mají rok a čtvrt náskok! V ostatních předmětech to také není žádná sláva, začala jsem školní rok o pár týdnů později, chybí mi plno známek, které budou učitelé dohánět právě v lednu. S nechutí vyhážu učení na psací stůl, leč není mi dopřáno moudrou býti, protože mě vzápětí vyruší nestárnoucí Narcotic z mého Samsungu E 530. Že by Neža...? Kdepak, je to jenom máma. "Moniko, prosím tě, skoč nakoupit. Než se dostanu z práce, v obchodě už nebudou mít ani chleba. Po dovolené je toho moc a na dlouho..." Stránka 6

Zašeptej do vlasů "Tady do koloniálu?!" zhrozím se. "Tam nejdu!" "A jak to mám asi udělat, nevíš? Doma není nic k jídlu. Kup chleba, nějaké salámy a deset vajec, uděláme si k večeři plněná vajíčka, přijede Oskar. A hned je uvař." 18 19 "Všech deset?" "Ne, stačí sedm, nejvýš osm." "Když jsem viděla Oskarův apetit..." Máma se zasměje. "Nedělej z něj Otesánka. Pokud budou mít nějakou zeleninu, něco nakup na oblohu. Peníze si vezmi v přihrádce. Já zase letím. Pa, Mony." Sakra! Jediný zdejší obchod s potravinami slouží spolu s hospodou Ve Dvoře coby informační a kulturní centrum obce, pouze s tím rozdílem, že v hospodě se schází chlapi plus mládež, kdežto v obchůdku všechny místní drbny. A taky mohu potkat cestou lidi z party. Můj odjezd na Vánoce byl sice efektní, když jsem uprostřed návsi a před ostatními Mikimu strhla kožený řemínek s vyrytým jménem MONIKA, který jsem mu pár dní předtím dala, od té doby se válí na poličce pod zrcadlem v chodbě, nicméně ani tak nemám nejmenší chuť nikoho z nich vidět. Já jsem za tu pitomou husu, co Mikimu nalítla! Nebyla jsem zdaleka první a ani poslední, to je mi jasné, přesto se stydím. Nejen že mě to bolí vůči Mikulášovi, hrozně jsem se v něm zklamala a přitom ho tolik milovala, ale ještě si připadám tak strašně pošpiněná...! Jenže mi nic jiného nezbyde, Anču na nákup poslat nemohu. Obleču si báječný kabát, co mi přinesl Ježíšek, na hlavu narazím bíločernou pletenou hučku, kolem krku uvážu šálu ve stejně barevné kombinaci a s tmavými brýlemi, to aby mi nikdo neviděl do očí, vyrazím s ostražitým rozhlížením se na náves. V naší ulici čítající dvě čtyřbytovky a vzadu milionářskou čtvrť, jak s mámou říkáme krásným vilám, jedna z největších patří samozřejmě Krejzům, Mikiho papínek je majitelem Europlas-tu, kde dělá mamka obchodní manažerku, nepotkám živáčka. Náves vypadá také opuštěně, tři menší děti, co se snaží zurá-žet rampouchy visící ze střechy poštovního úřadu, nepočítám. Dlouhými kroky rázuji k místní centrále BBC a brýle si ne20 sundám ani uvnitř tmavého obchodu, protože krom nevrle paní prodavačky tu jsou nezbytné tři tetky sousedky, nejspíš tvoří součást inventáře, navíc je pouze černovlasá Janinka. Ta jediná nakupuje, nechá si od prodavačky krájet salám a s rozpačitým úsměvem poslouchá lamentování své potencionální tchyně. Už se pomalu v rodinných vztazích vyznám, chodí totiž s jejím synem Martinem, mně osobně nepříjemným frájou. "To ste teda všici museli vypadat. Takhle chlastat!" "Všichni ne," hájí se Jana. "Opil se jen Martin, ostatní byli v náladě, někdo měl trochu špičku, ale -" "Vždyť nemohl ani chodit!" "Martin to přepískl," připustí Jana. "Já jsem mu říkala, ať tolik nepije, jenže on mě neposlechl." "Kdo ví, jestli si mu eště nenalejvala," mávne prodavačka rukou, hodí nakrájený salám na papír a jakmile ho zabalí, otře si mastné prsty do ne zrovna bělostné zástěry. "Ti mladí dneska neznaj míru," míní jedna z žen. "Chlastají i holky. Ty jsi byla taky na mol?" "Kdepak!" brání se Jana, rudá až na krku. "Dobrý den," ukrátím její rozpaky a vymotám se zpoza tlusté zelené plenty, která slouží patrně k zachycení zimy, aby od dveří netáhlo. Veškerá pozornost je rázem soustředěna na mne. Odpovědi se nedočkám, natolik ty dobré duše zaměstná moje zevrubná prohlídka. V dlouhém černém vypasovaném kabátě ala Matrix jim do oka nepadnu, prodavačka zírá na moje světlé vlasy čouhající zpod čepice s vyslovenou nechutí. "Co ty chceš?" zeptá se mě ještě dřív, než Janince sečte nákup. Na její svérázné chování bych měla být pomalu zvyklá, přesto mě pokaždé zaskočí. "Půlku chleba, pět rohlíků a deset vajíček, prosím," požádám ji s důrazem na kouzelné slůvko. "Vejce vůbec neberu. Kdo by na vesnici kupoval vajíčka?" 21 "No, třeba my," pokrčím rameny. "Tady má každej domácí," ujistí mě nesmlouvavě. "Aha. Tak potom ještě dvě krabice polotučného mléka... Nebo to si taky musí každej nadojit vlastní?" Janinka, která si uklízí vrácené peníze do peněženky, nevydrží a vybuchne Stránka 7

Zašeptej do vlasů smíchy, čímž si to u tchyně rozlije. "Na drzosti vás užije. To je všecko?" "Když vidím ten výběr zeleniny, tak skoro..." "Ještě tu po svátkách nebylo zboží." Nehádám se, koupím tyčku loveckého salámu, co kupodivu zbyla, sterilované cibulky a papriky, zaplatím, nechám si vrátit i ten padesátník, žádné to je dobré, z principu jsem důsledná, a vypadnu z obchůdku, aniž bych se zdržovala posloucháním za plentou. Je mi víc než jasné, kdo a co bude tématem další minimálně hodiny - a možná i více! Jana postává před obchodem, na krásné dlouhé černé vlasy jí padá sníh, a k mému úžasu čeká na mne! "Jestli chceš vajíčka, můžu ti je nechat." "Vy fakt máte domácí?" zeptám se užasle a nedivím se tak jejich případnému chovu slepičí populace. S touhle holkou jsem nikdy nemluvila. Vlastně s žádnou dívkou ze vsi kromě Karin, Mikulášovy sestry, kterou považuji za kamarádku, ta však moc s místní partou nepeče. Pár slov jsem prohodila pouze s Renčou, ovšem to byly nadávky a urážky. "Lidi z bytovek od nás berou pravidelně. Mlíko nemáme..." Podívám se na ni a obě se ve stejnou chvíli rozřehtáme. Trochu váhavě ji doprovázím k jednomu ze statků na druhém konci vsi. Jana otevře vrata, abych mohla projít na prostorný dvůr, kde slepice ťapkají ve sněhu a pokvokávají kolem zasn썾ené hromady hnoje hned vedle traktoru zaparkovaného před hospodářskými budovami. Voříšek u boudy může urvat řetěz, jak moc s mou návštěvou nesouhlasí, ale to už jsme na zápraží obytné části a Jana mě pozve dál, prý nebudeme mrznout venku. Nechce se mi seznamovat se s nikým z rodiny, obchodní transakci odbydeme ve verandě. "Deset, dvacet, nebo víc?" "Stačí deset. Kolik jsem dlužná?" "Nic, prosím tě," mávne rukou. "To ne. Říkala jsi, že si od vás lidi vajíčka kupují." "Jo, ale oni berou celá plata po dvou korunách za kus." Strčím jí dvacku, i když se brání. Za okny verandy zaduje zlověstný vítr a husté sněžení, co mi cestou sem zalepovalo skla brýlí, snad ještě zhoustne. "Paráda, co?" prohodí konverzačně. "Máš ráda zimu?" "Nejradši ze všech období. Kéž by byl sníh co nejdéle..." "Miluješ lyže?" zadoufám ve spřízněnou duši. "Ani náhodou. V zimě se ale nemusí makat na zahradě." "Jo, takhle," pousměji se. "Tady toho sněhu není zdaleka tolik, co jsme viděli včera cestou z hor. Místy kalamita." "Ty jsi byla na horách? Tak proto jsi nepřišla na Silvestra," dovtípí se. "Čekali jsme tě." Zírám na nijako na exota. "Čekali jste mě...? Kdo?!" "Miki si byl jistej, že přijdeš." "To je neuvěřitelný!" vybuchnu rozezleně. "Co si o sobě ten parchant myslí?! Jak vůbec mohl doufat?!" "Já nevím," váhá Jana. "Udělala jsi mu čáru přes rozpočet, když ses neobjevila." "Proč? Že by se zase vsadil a tentokrát prohrál?" "Ne, nevsadil," odvětí poněkud rozpačitě. Ví dobře, na co narážím, a ani jí není tohle téma příjemné. "Prý tě pozval." "Už chápu," ušklíbnu se. "Jeho veličenstvo není zvyklé na neposlušnost. Tentokrát se spletl. Dík za vajíčka. Čau." 22 23 Nepočkám ani na odpověď a vylítnu z verandy a následně ze dvora statku jako špunt ze šampáňa, které nějaký nedočkavec před otevřením řádně protřepal. Cítím se stejně natlakovaná! Vydrží mi to až domů a určitě kvůli tomu nechám vajíčka ve vroucí vodě o něco déle než se sluší a patří, takže když je mnohem později mamka oloupe a podélně rozkrojí, vzdychne: "Nemůžeš se dočkat Velikonoc, že jsou ta vejce zelenomodrá?" "Stejně se žloutky umatlají s hořčicí, nebude to znát," odfrk-nu. "Zeleninu žádnou neměli, jen zavařenou." "Lepší než nic. Nakrájej, prosím tě, okurky a ozdob talíře," požádá mě. Vytáhnu ze skříňky tři oválné talíře, na které v dle mého názoru estetických hromádkách kupím bílé sterilované cibulky vedle červených paprik a zelených okurek. K nim žlutobílá vajíčka, hotová pastva pro oči! Mamka s výsledkem kupodivu moc spokojená není. "Studenou večeří se moc nevytáhneme, co?" "Jako před Oskarem?" dovtípím se, strčím do pusy jednu cibulku a s požitkem ji Stránka 8

Zašeptej do vlasů rozkousnu. "Jen ať si zvyká. Jestli tě má opravdu rád, tak ti to, že neumíš vařit, promine..." V cibulce je nečekaně hodně láku, který mi zaskočí snad až do plic a já ho odtud pracně vyhekávám. Mamka mi musí zabušit do zad, jinak bych to nejspíš nevydýchala. "Slyšelas... tetu. Ty přece taky... taky nejsi žádná hospo...hospodyně." "Proč myslíš, že se dětem říká, aby u jídla nemluvily?" kára mě jako malou a když vidí, že se natahuji po další cibulce, abych ji uzmula z Oskarova talíře, jeho porce je největší, plácne mě přes ruku: "A neužírej pořád!" "A taky se říká, že si mámy odtrhávají od pusy, jen aby svým dětem dopřály," vyčtu jí, "kdežto ty mi nedovolíš přilepšit si z Oskarova." "Ujídat někomu z talíře a ještě k tomu rukama..." hrozí se. 24 Pak zvážní a s napětím v hlase se zeptá: "Vadilo by ti moc, kdyby u nás Oskar přespal...?" "To se mě jako ptáš, jestli si ho tu smíš nechat?" "Ano," kývne. "Nechtěla bych, aby ses cítila doma nějak odstrčená... Oskar bydlí v dělnické ubytovně, dost hrůza... Tak jsem myslela, chápeš... Zítra by tě vzal do školy autem, aspoň bys nemusela autobusem. To je výhodné, ne?" V nestřežené chvíli se mi podaří uzmout další cibulku naditou lákem, šoupnu si ji do levé tváře a pokrčím rameny. "Pro mě za mě, klidně ať tu přespí." Mamce se viditelně uleví. "Fajn, jsem ráda, že to bereš takhle rozumně, Moniko." "Zbývá mi něco jiného?" Mamka zvedne oči v sloup, ovšem od jejího kázání, ke kterému se dozajista chystala, mě ušetří zvonek u dveří. Před doktorkou ve výslužbě, sousedkou z přízemí paní Nevrklovou, co stojí na chodbě i s táckem čerstvě upečených řezů vonících kokosem, se k původnímu tématu nevrátí. Pozvu ji do obýváku na kávu, ke které sobě i nám něco k zakousnutí přinesla. Velice rychle se za těch pár týdnů dovtípila, jak je na tom mamka s vařením a pečením, tudíž si nedělám iluze, že by Oskar, který má k mamině mnohem blíž než paní Nevrklová, byl tak hloupý nebo snad naivní a očekával od maminy k večeři vepřo knedlo zelo, že. "To je buchta Margo," vysvětlí. "Strouhá se na ni čokoláda Margo, ta kokosová." "Jo, tu mám ráda," přikývnu a hned kousek ochutnám. Kávu si neuvařím, nějak mi poslední dny nechutná, udělám si raději ovocný sypaný čaj podzimní směs. "Jen si dej," pobídne mě. "Jsi bledá, nenachladla jsi na horách? A vůbec, jak bylo, holky? Zalyžovaly jste si?" "Některé si zalyžovaly, jiné si zaplužily, že, mami...?" 25 Mamka se po mně ožene, bystře se před výchovným pohlavkem sehnu a dál se věnuji skvělé buchtičce, zatímco mamka vypráví zážitky ze Slovenska. "A co tady? Jaký byl Silvestr?" "Bouřlivý jako vždycky," vzdychne paní doktorka. "Váš soused Balík se opil hned zvečera, pak vyváděl, rozbíjel nádobí a hádal se s Mařenkou skoro až do rána. Asi ve dvě po půlnoci někdo přímo pod okny odpaloval petardy, Blachout na ně běžel řvát ven, Blachoutová křičela z okna... Cirkus." "Přátele si člověk vybere, sousedy bohužel ne," usoudí mamka. Pan Blachout jako by ji slyšel, protože jen mamka dopoví, zaslechneme ho nadávat. Slovům sice nerozumíme, nicméně oběma nám je jasné, že má patrně konflikt s Oskarem kvůli parkování, jelikož těsně před tím jsme zaslechly přijet auto. Dovtípí se i paní doktorka, spiklenecky na mamku mrkne, zbytek řezů přendá na talířek, aby mohl ochutnat také pan učitel, a má se k odchodu. Potká se s ním na chodbě, slyším Oskara, jak jí přeje k novému roku hodně zdravíčka, načež napochoduje do našeho 3+KK, náš byt má totiž dva pokojíky plus obývák s kuchyňským koutem, v celé své kráse a se dvěma kufry. "Ahoj, Moniko," pozdraví mě. "Dobrý večer," brouknu s očima upřenýma na jeho zavazadlech. V tu chvíli je mi jasné, že nepůjde jen o dnešní noc! Mamka, která se s ním přivítala už v chodbě, po mně hází prosebné pohledy. "Snad si tykáme, ne?" připomene mi Oskar s úsměvem. "Ještě jsem si nezvykla." "Věřím, že to zmákneš rychle," mrkne na mě, čímž považuje svůj příchod do naší rodiny za hotovou věc. Pustí se do řezů obouruč, kdybych rychle neukořistila poslední dílek, zbyly by na mně akorát drobečky. Se svým obloženým talířem se odeberu k sobě s výmluvou na učení. Všeho moc škodí! Koneckonců, opravdu se do něj pustím. Nejen že jsem za 26 prázdniny nic nestihla, připadá mi, že jsem i to, co jsem věděla před nimi, všechno zapomněla! Drtím se tři hodiny v kuse s jediným a ne zrovna dlouhým vyrušením, které mi poskytne můj biologický otec. Stránka 9

Zašeptej do vlasů "Ahoj, Moniko," zahlaholí do telefonu. "Tak co, jak bylo na horách? Tatry nebo Alpy, všude je krásně, že?" "Jistě. Ono ani tak nezáleží na tom kde jsi, nýbrž s kým. Tím pádem ty ses musel mít v Alpách božsky," zaironizuji. Tatíček narážel na skutečnost, že mě odmítl vzít do Alp (nestála bych o to, jen jsem ho zkoušela!), protože jsem se mu do představ zimní dovči se svou milenkou nehodila. "Byly výborné lyžařské podmínky. Ale to v Tatrách určitě také," odvětí, jako by moje rýpnutí vůbec neslyšel. "Jo, super." "To jsem rád," odvětí a na lince se rozhostí ticho. Je to zvláštní, když si člověk nemá co říct s vlastním tátou! "No nic, nebudu tě zdržovat. Jen jsem ti chtěl opožděně popřát do nového roku všechno nejlepší, hodně zdraví a úspěchů ve škole a taky v modelingu, ať se zase brzy dostaneš do záře blesků fotoaparátů a daří se ti. Ať je tenhle rok pro tebe mnohem lepší a hlavně úspěšnější než ten loňský." Zakotvím očima na svých vlastních fotografiích, jedna je plakát v životní velikosti, kterými mám polepenou celou zeď. Stěna slávy. Památka na dobu, kdy moje kariéra modelky šla strmě nahoru - a poté, co jsem psychicky nevydržela v Německu, porušila smlouvu s agenturou a utekla domů, ještě strměji dolů. Krom toho, že moje vydělané peníze padly na pokutu za porušení smlouvy, jsem si od té doby ani neškrtla. "Jo, to bych si přála taky," vzdychnu upřímně. A nemusely by ty úspěchy být zrovna v modelingu...! 27 2. KAPITOLA Jet do školy autem má hned tři výhody. Nemusím vstávat příšerně brzy, jako kdybych chvátala na autobus, jsem ušetřena nepohodlí i všech těch pachů z upocených spolucestujících a hlavně - nemám šanci setkat se s Mikim! Nechci ho vidět nejlépe do smrti, což se mi asi nepodaří tím spíš, že komfortu Oskarovy oktávky mohu využívat pouze do konce ledna, pak totiž nás milý a oblíbený třídní ze školy odchází. Kvůli mé mámě, bohužel. Přesněji řečeno kvůli Vlastičce, tedy profesorce psychologie Vlastě Partyšové, která byla jeho snoubenkou až do doby, než poznal mou mamku. Nevydržel by s ní v jednom profesorském sboru. A já s ní mám vydržet ještě dva a půl roku do maturity! O tom, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, se přesvědčím vzápětí. Setkáme se totiž tváří v tvář hned dole ve vestibulu a ačkoli ji oba s Oskarem pozdravíme, svého exáka přehlédne jak širou hladinu a neodpoví ani mně! "Super," brouknu nenadšeně. "To se zlepší, až budu pryč," utěšuje mne Oskar. "Přece si na tobě nebude vylívat zlost věčně. Není psychopat." "Nee?" protáhnu, až se Oskar rozesměje nahlas. "Ona ta hranice mezi psychopatií a psychologií není až tak jasná." U schodiště se naše cesty rozdělí, zatímco Oskar zamíří do svého kabinetu, já vyběhnu schody do druhého patra. Třídy jsou totiž separovány podle pater - co poschodí, to ročník. Další dělení je podle specializace, áčko je všeobecné, béčko humanitní a céčko matematické. Dveře 2.B jsou dokořán, nejdříve z nich vyletí spolužák Roman, poté korkový pantofel, kterému se jen tak tak uhnu. 28 "Sorry!" omluví se mi Zlata. "To nepatřilo tobě." Pozdravím se s pár lidmi, Alena, která telefonuje, mi jen mávne rukou, holky nakupené kolem Katčiny lavice, kde si prohlížejí nové zboží od Avonu, spolužačka je totiž pilnou Avonlady, se dohadují, který parfém voní smyslněji, Magda maže špinavou tabuli, již nikdo nebyl poslední den před prázdninami schopen utřít, a Neža si u minizrcátka maluje oční linky. Potěšené se na ni usměji a ona se široce zazubí. Vlastně jsem se do školy strašně těšila! Ne na učení, to dá rozum, ale na spolužačky, především na Nežu. S tou jedinou jsem se setkala i během svátků, které jsem s mámou a Oskarem trávila u tety v Bakově. "Ukaž? Máš skvělej svetr," pochválí mi Ida další vánoční dárek. Ostatně, v nových ohozech jsou úplně všichni. "Zdar, dámy," kecnu si na svoje místo a s Nežou si teatrálně padneme do náruče, jako bychom se neviděly roky. Do vyučování zbývá necelých deset minut, což je strašlivě málo na to, abychom si stihly s holkama vypovídat všechny zážitky, vypočítat vánoční dárky a popsat oslavu Silvestra! Dozvím se jen to základní: Ida s Magdou byly pařit v Galaxii a prý to bylo docela fajn, Katka prožila oslavu v posteli instalatéra, kterého si narazila na Vánoce, když se jim vytopil byt - a pak že není i to špatné k něčemu dobré - a než se dostane na Ne-žiny zážitky, zvoní. "Povídej," pobídnu ji šeptem. "Jsi tajemná jak karpatskej hrad! Hořím Stránka 10

Zašeptej do vlasů netrpělivostí." "Jo," zazubí se na mě tajuplně a v očích jí blýskne. "Co jo? Bylo, nebylo...?" "Za sedmero horami," doplní pobaveně. "Říkám, že jo." "Vážně?!A jak?" "Super." "Stručnější být nemůžeš?" rozčiluji se příliš vehementně, až na sebe upoutám pozornost profesorky Satrapové. 29 "Neráčily byste, slečny, přepnout?" požádá nás uštěpačně. Zatváříme se omluvně, sklopíme zrak, nicméně jakmile vyvolá k tabuli Alenu na rozbor veršů, zkoušet první den po prázdninách, to je síla, mohu si blahopřát, že při mně stál anděl strážný, protože jambickému verši ani žádnému jinému jsem se jaksi včera věnovat nestihla, šeptem pobídnu Nežu, ať vypráví dál. "Jak k tomu došlo? Přece jsi byla přesvědčená, že do toho nepůjdeš, i kdyby Ondra chtěl." "No právě. Vysvětlila jsem mu, proč ještě nechci, a on souhlasil. Vzal to rozumně, nebyl naštvanej ani zklamanej. Říkal, že mě miluje a těch příležitostí bude spoustu, takže není důvod, abych se kvůli tomu trápila. Večer jsme seděli u krbu a povídali si... a líbali se... a mazlili... A já už si tak jistá nebyla. Pak jsme si o půlnoci připili a zase se mazlili. Usnuli jsme až k ránu a ráno..." "A ráno? Z tebe to leze jak z chlupatý deky!" "Ráno jsem se vzbudila první a dívala se na něj, jak spí. Najednou jsem věděla, že to chci. Začala jsem ho líbat, chvíli dělal, že spí, mrzák," uchichtne se při vzpomínce. "A pak ho vzrušení prozradilo a milovali jsme se." "Pěkný," usoudím posmutněle. Neže to strašně přeji, nezávidím jí Ondru, nýbrž to, že ona prožívá pravou lásku! "Jak se ti to líbilo?" "Ondra byl nejdřív strašně neohrabanej, jak medvídek, pro něj to taky byla premiéra, chápeš... Ale pak už fajn. Ani to nijak moc nebolelo. Novej rok jsme strávili v posteli celej. Normálně jsme ho promilovali, ani lyžovat jsme nešli." Stará Otrapa výstražně poklepe propiskou o desku stolu, obě se s Nežou přikrčíme, jak moc se snažíme zmenšit. "Takže toho nelituješ?" zeptám se vyloženě zbytečně. "Ne!" ujistí mě. "Jsem šťastná. Jen mám strach, jestli jsme náhodou nezaseli... Člověk nikdy neví." 30 "Vy jste neměli kondom?" "Měli, pokaždé. A k tomu i pilulky, ale i tak. Všechno může selhat. Jenom jedna jediná ochrana funguje stoprocentně - ne-sexovat." "Ty jsi páko," odfrknu. Příliš hlasitě, Stará Otrapa se tentokrát ošálit nenechá. "Váchová, vás to nezajímá?" "Zajímá. Literaturu miluju." Třída se pobaveně zasměje, ačkoli jsem to myslela dobře, moje prohlášení vyzní jako cílená provokace. "To ráda slyším," prohodí ironicky. "Proto si jistě s nadšením uděláte zvláštní domácí úkol, že? Do příští literatury si připravíte referát z... třeba z Tartuffa." "Hra," hlesnu nenadšeně a hodím po Neže otrávený obličej. "Neboj," šeptne mi kámoška. "Já ti ho půjčím." "Jsi zlatíčko," ujistím ji a pro jistotu zbytek hodiny dávám pozor. Podrobnosti Nežina erotického dobrodružství se dozvím ve fránině, stařičký profesor Milivoj Outlý je poznamenaný nejen lehkou formou senility, nýbrž i hluchotou. To hlavní jsem se beztak dozvěděla už v češtině. Z Neži je žena. Navíc zamilovaná a milovaná. Absolutně šťastná. Uznám v duchu, že si to zasloužila víc než já: chodila se svým klukem celý rok, jejich velké finále bylo vyvrcholením vztahu, zatímco já a Miki... Škoda mluvit. O velké přestávce kvůli němu nejdu ani dolů ke kafeauto-matu, pro jistotu, v prosinci jsme se tam celkem pravidelně potkávali. Jelikož jsou čtvrťáci až pod střechou budovy, nemám moc šancí se s ním setkat. Moc ne, ale určité procento tu je. A to si vybere svou daň v polední pauze, když se s Nežou a holkama vracíme z jídelny Beruška v areálu integrované školy, která je o pár domů v ulici níž a kam na jídlo chodí nejen naše škola, ale i několik dalších z okolí. Mikuláš stojí v houfu dalších čtvrťáků, mezi nimi spat31 řím i Ondru, který tu čeká na Nežu. S Mikim do třídy nechodí, zatímco Mikuláš je stejně jako já v humanitní, Ondra, tuším, v matematické. Kamarádka se ode mě okamžitě odpojí, aby se přede všemi se svým klukem objala a políbila. Mikimu to Stránka 11

Zašeptej do vlasů ve značkovém ohozu samozřejmě sluší jako vždycky, možná ještě víc, ruce zabořené v kapsách bundy, účes rozcuch pečlivě naaranžovaný do jednotlivých špiček visících k uším a do očí. Sjedu ho rychlým pohledem a uhnu dřív, než se na mě podívá on. Srdce mi nepochopitelně buší; proti své vůli se mi na očním pozadí promítne obraz auta zaparkovaného za hřebčínem, kde jsme se poprvé a naposledy milovali. Horkou chvilku určitě navodilo Ne-žino vyprávění, snažím seji z paměti vypudit, i když sama o sobě nebyla špatná. Chci ji zapomenout, protože se týkala jeho! "Čau, Moniko," pozdraví mě, jako by se nechumelilo. Neodpovím mu, nemrknu po něm ani koutkem oka. Hnusák! Hnusák! Hnusák!! Kdo ví, jestli se pochlubil taky kámošům ve Škole, že se vyspal s bývalou modelkou! Neža mě dohoní až ve třídě. "Měla jsi v zadku vrtuli?" "Ne, raketovej pohon." "Vypadalo to tak," pousměje se. "Co ty a Miki...?" "Vidělas, ne?" "Chtělo by to vymyslet nějakou super pomstu. Nemůže mu • to přece jen tak projít!" "To už tady jednou bylo, díky," odmítnu jakýkoli hovor tímhle směrem. "Nechci o něm mluvit ani přemýšlet!" Neža moje přání respektuje, a tak s námi může být profesor Krajíc, který filozofii nejen učí, ale vyloženě ji žere, na odpoledky se přihasí v nezbytném černém roláku, jak moc se snaží dosáhnout na velikost svého vzoru - Sartra, maximálně spokojený. Sedíme zticha jako pěny, nevyrušíme ani jedenkrát. Štěstí, že mohu jet domů s Oskarem, Mikiho auto jsem u školy neviděla, musel přijet autobusem. 32 Cestou se bavíme jen tak všeobecně o počasí a sněhu a škole, dávám si pozor, abych se vyhnula jakémukoli bližšímu kontaktu a musela ho oslovit, tykání mi přes rty nejde. Maminu zastihneme v plné píli: poklička nad hrncem s těstovinami nadskakuje, vroucí voda stéká po stěnách a s prskáním se odpařuje z keramické desky, mamka pasíruje rajskou omáčku přes sítko, přičemž stihla zašpinit snad veškeré nádobí, které máme, pokecat linku kečupem i rajským protlakem a její bílé tričko je poseté rojem rudých cákanců. "Co to tu vyvádíš, miláčku?" zeptá se jí Oskar měkce. Asi je mu jí líto, mamka vypadá uhnaně. "Vařím!" oznámí nám, otře hřbetem ruky čelo a dodá: "Nebo jste si mysleli, že si hraju na indiány?!" "Spíš na sestřičku v transfúzní stanici," usměje se Oskar a rychle přiskočí, aby odstavil těstoviny deroucí se z hrnce. "Možná na pitevně," doplním pobaveně. "Maminko, ty jsi nepoučitelná. Nevěr more, copak jsi zapomněla?" Schválně použiji mamčin slogan, kterým většinou zakončila všechny svoje kuchařské pokusy v bytostném odhodlání víckrát kuchařům do řemesla nefušovat. Tentokrát se ovšem tváří, jak kdyby nic takového v životě neřekla! "Chtěla jsem udělat teplou večeři..." "Ale nějak se ti to tu všechno plaší," dodá Oskar, scedí vrtulky, pomůže mamce dopasírovat omáčku, vyjmout maso z tlakáče a zlikvidovat červenou spoušť. "Chleba s něčím by stačil, nechci, abys trávila volný čas u plotny, Zuzko." Notabene, celkový výsledek za tu námahu nestojí! Dokonce i ve školní jídelně je rajská lepší než to, co máma vyrobila! Oskar sice statečně polyká a nahlas jídlo dokonce chválí, nicméně je to blivajz: červená patlanina je kyselá jak šťovík a vrtulky oslizlé a rozvařené. Spolknu pár soust. "Jen jez," pobídne mě mamka. "Měla jsi maličko." 33 "Dobrého stačí i maličko," zazubím se. "To aby se člověk nepřejedl, chápeš. Mimochodem, maminko, taky si myslím, že je tvůj čas příliš drahý na to, abys ho zabíjela u sporáku. Ten chleba, jak naznačoval Oskar, není tak špatné řešení..." "Skoro jako bych v tom tónu slyšela ironii," váhá mamka, zda se jí mají moje slova dotknout či ne. "Ale jak myslíš. Aspoň se ti bude s prázdným žaludkem lépe cvičit." "Cvičit...?" "Jdeme přece na cvičení pro ženy, ne?" Sakra, tohle jsem nedomýšlela! Když jsem na podzim mamku nutila chodit se mnou do místní tělocvičny, kde jsme si dvakrát týdně zahopsaly spolu s pár dalšími a cvičitelkou Radkou při hudbě, nepočítala jsem s tím, že ji to snad začne bavit a naše role se obrátí! Vůbec se mi ven nechce. A ne ovšem proto, že bych cvičila nerada, právě naopak! Bydlení v bytovce není sice díky potrhlému sousedovi přímo Stránka 12

Zašeptej do vlasů idylické, nicméně přece jen představuje určitou jistotu a soukromí. "Mně se ani moc nechce," vykrucuji se. "Tobě určitě taky ne, přece tu nenecháš Oskara samotného, bylo by mu smutno." Třídnímu nejspíš přijde moje péče podezřelá, protože se zatváří pobaveně a hodí mi klacek pod nohy: "Neboj. Beztak musím opravit prvákům tunu diktátů... Jen běžte, holky, na mě ohledy neberte, nechci vám narušovat váš způsob života. Jsem rád, že máte koníčky, proč byste je měly omezovat?" Kousnu se do rtu a jdu si sbalit věci na aerobik. Kdybych se moc zdráhala, mamce by začalo být podezřelé, proč nechci mezi místní mládež! Doufám jen, že v tělocvičně nebudou...! "Pohni," pobízí mě máma cestou. "Vlečeš se jak šnek." "Zírám, jak jsi aktivní. Vždycky jsem tě musela nutit." "V jídle jsou kalorie, které je třeba spálit." "Pokud myslíš kalorie z večeře, bojíš se zbytečně," otřesu se při vzpomínce na rádoby rajskou. "To totiž jídlo nebylo!" 34 "Ty jsi ale sprostá! Br, to je zima, pospěš..." Celé zasněžené vpadneme do bývalé jídelny JZD, kterou pár nadšenců v čele s Lubošem a jeho ženou Radkou přeměnilo v docela útulnou tělocvičnu s ještě útulnější posilovnou. V obavách přehlédnu osazenstvo. Na mučidlech se potí akorát Tom, Lubošův brácha, a Vašek, v tělocvičně se spolu s Radkou rozcvičují dvě mladé ženy. Dodatečně dorazí ještě macatá Marcela, která je z přítomných pro mě nejnebezpečnější, jde totiž o nejlepší Rendinu kamarádku, nicméně bez ní zase tak silná v kramflecích není a krom několika posměšných pohledů mi dá pokoj. Kvůli těm pitomcům z party budu mít brzy tik! No, vlastně spíš kvůli Mikulášovi. Jen díky němu abych se bála vystrčit nos z domu! Než se pěkně protáhneme při hudbě, spálím mnohem víc kalorií, než jsem jich za celý den přijala, dojde mi, že je to ještě trochu jinak. Ani kvůli partě, ani kvůli Mikimu... To kvůli sobě! Kdybych nebyla hloupá a naivní, mohla jsem si tohle všechno ušetřit! Mamka je na tom s kondičkou mnohem hůř, už v půlce cvičení chytá dech a odpadne společně s těmi maminami. S Radkou udržím tempo pouze já a jsem na to pyšná. Chudák mamka se cestou domů sotva plouží. "Zítra se nepohnu...! Nohy mám namožené z lyžování a teď jsem si ještě určitě namohla břicho a záda," naříká. "Máš, cos chtěla," pokrčím rameny a zachoulím se hlouběji do šály. "Mami? Jak to vlastně bude dál?" Pochopí, že se neptám na příští cvičení! Pečlivě volí slova: "No, Oskar u nás přespí i dnes..." "To mi došlo," odfrknu. "Podle těch kufrů u nás bude bydlet celej leden, nejsem pitomá. Ptám se, co bude pak." "Od února má práci v Praze." "A my?" 35 "Nevím," vzdychne nerozhodně. "Nemůžu odejít z firmy ze dne na den, výpověď trvá dva měsíce..." "A už jsi ji dala?" "Zatím ne... Uvidíme, jak... jak to půjde." Víc na ni nenaléhám. Chápu ji. Musí to být těžké i pro ni, nejen pro mě. Ze tmy se vyloupne vysoká postava, díky hustému sněžení ji spatříme těsně před námi, div se nesrazíme. Ačkoli mám oči zalepené sněhovými vločkami, Mikiho bych poznala i poslepu. S hlavou schoulenou mezi ramena si to rázuje nejspíš do posilovny. "Ahoj," pozdraví mě a směrem k mamce dodá: "Dobrej." Mamina mu odpoví, já jen cosi nesrozumitelného zamumlám. "Ty ho nezdravíš?" vyzvídá, jakmile je Miki z doslechu. "Neříkalas, že je to tvůj kamarád?" Byl mi i něčím mnohem víc než jen kamarád, odvětím v duchu hořce, ovšem nahlas odpovím: "Však jsem pozdravila." U popelnic před domem se štrachá soused Blachout. Poprvé v životě dědka ráda vidím - díky němu mamka zapomene na Mikiho, protože ji cholerický soused napadne. "To jako tu bude stát ten druhej křáp věčně?" "Vám taky dobrý večer," popřeje mu mamka jízlivě. "V mnoha rodinách mají dvě auta a musí s nimi někde parkovat. Garáž je jen pro jedno, druhé stojí venku. Není tu ani zákaz, ani málo místa, takže nevidím důvod, proč ne." "Protože já ho tu nechci!" "No, to je mi líto, ale nic víc s tím dělat nebudu." Stránka 13

Zašeptej do vlasů "Vezmu lopatu a rozmlátím ho na cucky!" vysiluje soused. "Zatím jsou ty vaše naschvály tak na přestupkovou komisi," upozorní ho mamka. V prosinci si například dědek mákl, aby Oskarovo auto zaházel sněhem! "Potom už to bude trestný čin. Jestli vám to za to stojí, prosím." 36 ?Blachout zrudne jako krocan. "Ty flundro jedna, ty -" "Zuzko?" Ve dveřích se objeví Oskar. "Děje se něco?" Přišel v pravý čas, souseda jeho přítomnost zklidní, cosi za-hudrá a zapadne do dveří bytu v přízemí. Obrovsky se mi uleví. Arogantních hlupáků a násilníků se děsně bojím! Za chvíli se budu bát chodit nejen po vsi, ale i domů!! "Primitiv," uleví si mamka, náhle svraští obočí a nasaje vzduch nosem: "Nepálí se někde něco...?" "Pudink!" Oskar se plácne do čela a bere schody do patra po dvou. My s mámou letíme za ním. To, co proniklo na schodiště, byl jen nepatrný zlomek. V chodbě bytu je nedýchatel-no a pokoj s kuchyňským koutem je plný odporného pachu spáleniny. To, co měl být pudink, se škvaří v hrnci a když ho Oskar rychle odstrčí na studenou plotýnku, spálí si prsty. Anča mi zaryje drápky do nohavice, jak se snaží vyšplhat po mé noze nahoru a zachránit se, docela určitě si myslí, že vypukl požár. Její jehličky mi projedou tkaninou džínsů až do masa, s ječením se snažím vyděšené zvíře ze sebe strhnout. Teprve když máma otevře obě okna dokořán a v bytě je rázem zima skoro jako venku, kočka se zklidní. Sice zůstane zježená jako deset čertů, ale aspoň nehysterčí. Pošplíchám si krvavé vpichy na holeni septonexem. "To měl být pohár," vysvětluje Oskar zkormouceně a tři mističky s kompotovanými jahodami to potvrzují. Sníme si je jen tak, bez pudinku. "Vy jste umělci," bavím se. "Můžete si podat ruce. Myslím, maminko, že nemusíš mít mindrák kvůli vaření." "Ty máš mindrák?" podiví se Oskar. "Něco plácá," hájí se mamka rozpačitě. "Být tebou, přestanu plácat a jdu se mrknout na lekci číslo dvanáct. Zvláštní pozornost bych věnoval předložkám," poradí mi Oskar. "Ty budeš zítra potřebovat víc než vaření." 37 Nemám důvod ho neposlechnout. Německé předložky jsou pěkně zapeklité a já v nich mám guláš. V němčině totálně plavu a nebýt jeho doučování, které mi i přes můj odpor poskytoval, nebyla bych ani tam, kde jsem! Když si chci zajít asi po půl hodině postavit na ovocný čaj, načapám ty dva, jak se nad černým hrncem, který společně myjí v dřezu, zamilovaně líbají. Oželím čaj a zacouvám zpátky do pokoje, abych se učila na suchu až do půl desáté, než se mi rozezpívá mobil. Kdo může tak pozdě otravovat...? Jméno na displeji nejsem schopna v první chvíli správně zařadit. Dan, Dan... No jasně, Dan! "Ahoj, Moniko. Neruším?" "Ne, ale ty nevíš, že slušný lidi po deváté nevolají?" "Jenže já nejsem slušnej, tak můžu," dostane mě. Na to nemám co říct, musím se totiž hlasitě řehtat. "Víš, co mě napadlo? Napadlo mě, že bychom si mohli o víkendu vyrazit." "Docela prima nápad," usoudím váhavě. "Viď? Má ale jeden háček. Celej víkend sloužím." Pobaveně se pousměji. "To je dost podstatnej háček." "Ne až tak, pokud se ti bude chtít přijít za mnou do motorestu. Slíbil jsem ti specialitu podniku, pamatuješ?" "Jasně." "Takže?" "Možná se tam během víkendu ukážu." "Možná ve slovníku nemám a ty bys ho měla taky škrtnout, nesluší ti," baví se. "Super, Moniko. Budu se těšit." Vlastně... proč ne. Oskar potřebuje být ve škole dřív, tudíž s mohutným zíváním vstávám skorojako na autobus. Pořád je to lepší než vyrazit do mrazu a podupávat na zastávce. Jako například Janinka, kterou zahlédnu rázovat na náves s jasným cílem. "Zastav, prosím tě," požádám Oskara a teprve později si uvě38 domím, že jsem mu poprvé a naprosto samovolně zatykala. Stáhnu okénko a křiknu na Janu, která nechápavě poulí oči do tmavé kabiny vozu: "Čau. Jedeš do Bakova? Chceš svézt?" Nadšeně přikývne a než si zaleze na zadní sedadlo, opráší sníh z čepice. "Dobrý den. Ahoj, Moniko. Díky za svezení." "Není zač, beru pětku za kilometr," zavtipkuje Oskar a chudák Jana viditelně ztuhne. Stránka 14

Zašeptej do vlasů "Kecá," uklidním ji bez ohledu na to, zda je Oskar můj třídní či ne. "Může být rád, že s ním takové kočky jedou." "No to jsem," baví se. "Hned si připadám mladší." "Co v Bakově?" vyzvídám. Pokud si vzpomínám, Jana doj힍dí stejně jako většina místní mládeže do Račic, které jsou sice menší než Bakov a opačným směrem, ale zato mnohem blíž. "Chodím do školy obchodu a služeb v Račicích," potvrdí mou domněnku, "v Bakově mám tenhle týden praxi." "To je fajn, můžeš jezdit s námi," nabídnu jí. "Oskare?" "Jestli se se mnou nebojíte, klidně," souhlasí ležérně. "Jako že byste nás zavezl do lesa?" vyzvídá Jana. "A tam dělal nemravný návrhy?" doplním ji vesele. "Holky zkažený," chytá se Oskar stropu. "Myslel jsem, jestli se nebojíte, že se vymázneme, silnice je pod tím prašanem jedna ledovka..." Smějeme se tomu všichni tři a cesta uteče nezvykle rychle a vesele, akorát je mi po ní trochu nevolno, jak mám celých sedmadvacet kilometrů otočenou hlavu dozadu k Janě. Ve škole je to nejdříve taky docela brnkačka. V němčině píšeme test na předložky, jak jinak, a protože jsem se jim včera dost dlouho věnovala, něco tam i napíšu, konečně by to nemusela být nedostatečná. Oskar je třída! Totéž nemohu říct, bohužel, o jeho expartnerce. Vlastička mě pozve k tabuli v psychologii a jak mi byl tenhle předmět z počátku sympatický, teď ho díky ní nesnáším. Vyvolá mě spo39 lečně s Romanem a dává nám otázky na střídačku. Kupodivu poznámky k mému ohozu nemá, ačkoli si můj krátký svetřík kávové barvy, co jsem si oblékla k černým úzkým džínsům, měří pěkně znechuceně. Ani ne tak svetřík jako spíš falešný piercing v pupíku, co mi z něj vykukuje. "Co je to deprese?" "Deprese je onemocnění celého těla, které postihuje nervovou soustavu, myšlení i chování. Ovlivňuje spánek i chuť k jídlu, pocity k sobě i vůči jiným," vypočítám. Vlastička se k tomu nevyjádří, požádá Romana, aby vysvětlil, co jsou mánie, načež se vrátí ke mně a chce po mně druhy depresí. Tam už si tak jistá nejsem, vzpomenu si pouze na dvě, exogenní a endogenní. "Romane?" přeruší moje přemýšlení. "Nemám zájem." "Co prosím...?" nechápe Vlastička. "O tuhle otázku," dodá spolužák a třída se směje. "Tady nejste v AZ kvizu," poučí ho. "Klid! Sednout. Oba. Váchová čtyři, Roman tři. K tabuli Nováková a Hrůza." Zvednu překvapeně obočí. "Za čtyři...?" "Čekala jste snad jedničku?" opáčí skoro posměšně. "Nedokážete vyjmenovat ani druhy depresí. A jestli chcete znovu opakovat další rok a být ve dvaceti stále ve druhém ročníku jako tady Roman, pokračujte tak, jako dosud." Třída se tentokrát nezasměje. Ono totiž není čemu. Jsem zpátky ve své lavici, cítím, jak do mě Neža strká, asi mi naznačuje, ať si sednu a nenechám se vyprovokovat, jenže to prostě udělat nemůžu! "Neopakuji proto, že bych propadla, nýbrž kvůli modelingu," odvětím rezavě. "A i kdybych nakrásně prolítla, ve druháku by mi bylo devatenáct." "A to vám připadá jako výhra?" vysměje se mi. "Já neopakuju kvůli modelingu," zazubí se Roman, "opakuju kvůli lásce ke škole. Chci si to tu co nejvíc prodloužit!" 40 Tentokrát se spolužáci zasmějí, Roman je třídní šašek. Mně to k smíchu nepřijde a Vlastičce také ne. "Není to výhra," připustím a očima neuhnu ani o píď. "Ale také to není nic, za co bych se měla stydět." "Sednout!" poručí mi a odvrátí zrak první, aby se věnovala žákům přešlapujícím u tabule. Katka z lavice před námi pootočí hlavu dozadu. "Kráva." Holky se k incidentu vrátí ještě o polední pauze, když si jdou zakouřit na záchod ajáje doprovázím. Tedy Idu s Katkou a Magdou, Neža má u kafeautomatu spicha s Ondrou. "Nechápu, jak mohl Roman dostat trojku, když na tu druhou otázku neodpověděl vůbec," přemítá Magda. "Ono totiž nešlo o vědomosti," vysvětlím jí s úšklebkem. "Měla by sis na ni stěžovat," míní Katka a strčí mi pod nos krabičku cigaret. "Nechci, díky," odmítnu a radši víc pootevřu okénko. "Zvedá se mi z toho kufr, Stránka 15

Zašeptej do vlasů vadí mi kouř." "Aby to nebylo vidět ven," strachuje se Magda. "Půjde kolem nějakej učitel a uvidí valit se dým jak z továrny..." "Roman to zaválel, co?" zasměje se Ida. "Byl vtipnej. A je docela hezkej, všimly jste si? Nějak nám zmužněl." "Prosím tě," baví se Katka. "Má oči moc blízko u sebe." "To ho dělá právě roztomilým. Je jako medvídek..." Přidám se k jejich smíchu a rozebíráním Romanových kvalit i nedostatků zapomenu na příkoří i tu medúzu Vlastičku. Dvojka z písemky z dějepisu, kterou pan profesor Rokyta nechá napsat žáky, co mají známky buď nerozhodné, anebo jim nějaké chybí, mi náladu vylepší úplně. Stačilo znát pár správných letopočtů a výslednou dvojku z dějáku na pololetním vysvědčení mám jistou, což je skvělý výsledek. Po posledním zvonění dupeme dolů ze schodů jak splašené stádo. Neža ho vede, sotva ji stíháme. 41 "Počkej! Půjčíš mi toho Tartuffa?" "Jasně. A pohni, mám rande!" zavolá zpátky přes rameno. "Svatá prostoto," baví se Katka. "Chceš přicválat na rande takhle uhnaná a ufuněná? Kde zůstala ladnost? Grácie?" "Neža a ladnost?" řehtá se Ida. "Ta má jediný štěstí, že si to u Ondry pojistila a on jí zobe z ruky víc než dřív." "Jen aby ho to brzy nepřešlo," prorokuje Magda. "Všichni kluci jsou gauneři. Čím hezčí, tím větší!" Mluví z ní zkušenosti, o poctivost přišla vloni na konci června cestou z rozlučky, aniž by dodnes věděla, s kým! Nechci být takový pesimista co se týče vztahů a kluků, věřím, že správní kluci nevymřeli, nicméně něco na jejích slovech je. Alespoň v rovnici o kráse a povaze. Toho nejhezčího a současně největšího grázla potkám vzápětí přímo před školou, kde se dohaduje s klukem z jejich třídy. Jakmile mne zaregistruje, oznámí mi: "Jsem tu autem." "To máš dobrý," usoudím. "Hodím tě domů," nabídne mi. "Proč myslíš, že chci jet domů?" vyvedu ho z omylu a bez dalších řečí se zařadím po boku Neži a Ondry, abychom ve třech vyrazili ke kámošce domů a já si mohla půjčit další Moliérovo dílo. V jejich sečtělé rodině se najde nejspíš veškerá povinná četba, mohli by si zřídit půjčovnu. Problém je, že se ti dva cestou hrozně courají, co chvíli se zastaví a líbají, pošťuchují se a snaží se jeden druhému nacpat za krk sníh, načež se zase udobřují polibky. Nechci je pořád pobízet, ovšem než dorazíme na sídliště, jsem dost otrávená. Ida měla s tou pojistkou pravdu! Přestože spolu chodí rok, sex je sblížil ještě víc, jejich vztah je intenzivnější a vášnivější. Před panelákem se vůbec nemohou rozloučit, takže poznámka jakési nerudné kolemjdoucí důchodkyně "nono, jen ho nesněz!" zase není tak od věci. Netrpělivě čekám, kdy toho budou mít dost. Dřív bych se však 42 dočkala zatmění slunce! Kdyby z domu nevyšel tmavovlasý kluk s ježkem, nesjel mne pohledem od hlavy až k patě, a pak nepromluvil na ty dva, nejspíš by se líbali do večera. "Tady se dělají slušným lidem laskominy za bílýho dne..." Neža se vymaní z Ondrova objetí a zazubí se: "Ale Marečku, snad bys nezáviděl? Chceš se přidat?" "Tak jo," souhlasí a otočí se na mne: "Jsi pro?" "Já?" podivím se pobaveně. "Jako že my dva spolu...?" "Mně tohle řešení přijde ideální," směje se kluk. "Nech si zajít choutky, ty náš nadrženej," krotí ho Neža, naposledy políbí Ondru a ve výtahu mi vysvětlí: "To byl Marek. Jeden vtipálek tady z baráku. Známe se od malička. Kdysi jsme spolu plácali na pískovišti bábovičky. Je starší jen o něco málo, letos maturuje na strojárně." V bytě jsou už obě Anežčiny mladší sestry, sotva se s Kris-týnkou a Nikolou přivítám, kamarádka je vypakuje do obýváku, abychom měly v pokoji soukromí. "Miki čekal před školou na tebe, co ty na to?" "Já?" zeptám se zaskočeně. "Nejradši bych mu nakopala!" "Hm, ale pořád ho miluješ," prohodí Neža vševědoucně. Přistižené sebou trhnu. "Ne! Jak jsi na to přišla?! Já ho nenávidím! Nemůžu ho ani vidět!" rozohním se spravedlivým hněvem. Pak se odmlčím, kamarádka také nic neříká. Vzdychnu. "Víš, co je nejhorší? Že se láska nedá zakázat. Udělat tlustou čáru, vymazat si ho z hlavy i srdce. Strašně bych mu přála, aby trpěl jako já. Ale to se jemu nikdy nestane, protože neví, co to je milovat. Všechno mu vychází." "Chtělo by mu to ten hřebínek trochu zkrouhnout," souhlasí Neža. "Co kdybys mu řekla, že jsi v tom?" "Cože?!" vyděsím se. "Jo, ty myslíš jako..." "Neříkalas, že neměl ochranu? Sám si nebyl jistej, jestli si dal pozor. Uvěří ti lehce. A to Stránka 16

Zašeptej do vlasů si piš, že mu sklapne." 43 "Já nevím. To je blbý." "Proč?" "Protože by ho to citově stejně nezasáhlo." "Ale sebevědomí by mu to pošramotilo. Nebyl by borec. Měl by starosti... A tu jeho pipku by to taky nenadchlo." "Té bych to taky přála," zavrčím. Na ponížení, jakého se mi dostalo od Renči, jen tak nezapomenu! "Vychutnala si mě. Vpálila mi do očí, jak se mými citečky bavila... Miki ji prý informoval o vývoji, že jsem čím dál víc zamilovaná!" "O tom dost pochybuji," namítne kamarádka. "Podle mého si to holčina trochu přibarvila, aby ti ublížila co nejvíc. Uznej, kdyby to věděla celou dobu a bavila se, proč by tě napadala? Proč by po tobě házela vajíčka? Proč by tě varovala, ať dáš pokoj jejímu klukovi? Miki jí to určitě řekl až po. Až když vyhrál. Ucpal jí tím pusu." Tohle zní logicky, uznávám. Pokrčím rameny. "No, i kdyby. Pro ni pomstu vymyslet nedokážu už teprve. A vůbec, hrát si s city druhých jsem zkusila - a jak to dopadlo? Nejvíc jsem na to doplatila já." "Tvoje údajné těhotenství by zasáhlo oba, nemysli si." "Rendiným postavení nepohne ani zemětřesení," pochybuji. "Miki se s ní nikdy nerozejde, protože u ní má svý jistý i přes to, žejí zahýbá. Vždycky mu odpustí. A navíc je to propletený i v rodinách, její fotr je partner Mikiho táty, akcionář Europlas-tu. Rodinnej podnik, chápeš." "Tím spíš. Trochu jim těmi základy zatřes a uvidíš." "Moc se mi do toho nechce," přiznám se. Mrknu na mobil. "Páni, musím padat, jinak mi ujede bus. Oskar mi už odjel." Neža mě jde doprovodit na nádraží, kde její společnost vyměním za Janinu. Povídáme si celou cestu a docela se u jejích zážitků z praxe v drogerii Droxi u nádraží bavím. Ta holka mě příjemně překvapí, nevím, proč jsem měla za to, žeje to stejná 44 přízemní slepice jako její kamarádky Rendy a Macek! Celých sedmadvacet kilometrů nám k vypovídání nestačí, musíme si to dopovědět ještě na návsi bez ohledu na vítr a mráz. U místní centrály BBC nakládá Martin, její kluk, přepravky s prázdnými pivními láhvemi do otevřené dodávky. Jana mu zamává, rychle mi dopoví příhodu s prodejem kondomu, je při tom jako na trní. stále se ohlíží, a loučí se: "Musím běžet, nebo bude Máta naštvanej... Ahoj ráno." "Proč by byl naštvanej?" "No, že nejdu hned za ním." "Stejně má práci," namítnu. "Pomáhá mámě v obchodě, to je sice chvályhodný, ale co to znamená pro tebe? Chceš ty bedny tahat s ním, nebo co?" "Ne, ale... bude naštvanej, že se mu nevěnuju." Jako by nás slyšel, což na tu vzdálenost samozřejmě nemohl, Martin se napřímí a houkne na celou náves: "Tak co je? Nech toho kafrání a pojď sem, ne?!" "Už běžím!" ujistí ho Janinka, směrem ke mně pokrčí rameny a odběhne. Když se u rohu domu s poštovní přepážkou, kam zatáčím po silnici k bytovkám, otočím, spatřím ji, jak stojí před svým klukem jako oukropeček na hanbě a s hlavou skloněnou k zemi poslouchá, co do ní Martin hustí. Ráno se s Janou svezeme s Oskarem se vším pohodlím, domů pojedeme každý jindy. Můj drahý třídní už ve dvě odpoledne! "To je teda spravedlnost," huhlám nespokojeně. "Studenti mají víc hodin než učitelé!" "Staň se učitelkou jazyků a budeš se mít taky dobře." "Já a učitelka jazyků, super," vyprsknu znechuceně. "Proč ne? Stačí jen chtít. A dřít, samozřejmě," doplní s úsměvem. "Zítra máš to doučování, nezapomeň na to." "Však jo," brouknu. 45 Oskarovi moje nadšení neujde, vysvětlí si ho po svém: "Kdybys chtěla, můžu tě doučovat jako dřív. Ta moje nabídka pořád platí, já ji nestáhl..." Neodpovím mu, tvářím se, že ho neslyším, mávám právě na přicházející Zlatu a Oskar se víc nevnucuje. Jsem totiž zásadová: když jsem jednou couvla, nemůžu znovu přilézt! Při čekání na autobus si užiji trochu napětí a strachu, ale v pohodě, dopadne to víc než dobře: na nástupiště právě při odjezdu přiběhne Karin v úžasné pletené karkulce, jaké se nosily snad před sto lety. Autobusák ji zná, přibrzdí jí a ona mu udýchaně děkuje, načež se rozhlédne po zapařeném nitru korábu se zafuněnými okny, postřehne mou třepetající ruku a s pusou od ucha k uchu napochoduje až ke Stránka 17

Zašeptej do vlasů mně dozadu. "No hurá, už jsem myslela, jestli tě nesežrali medvědi. V Tatrách je jich jako much," přivítá mě pobaveně. "Jsem ráda, že žiješ. Neviděla jsem tě... naposled před Vánoci." "Medvědům jsem se vyhýbala." "Ale jiný havěti ne, co?" pousměje se. "Čo slovenští chalani, boli volajaký pěkný? Navázala jsi družbu?" "Ani ne," pokrčím rameny. "Nějak nebyla nálada." "Prosím tě," drbne do mě. "Dlabej na něj. Je to vůl." "Karin... Tys o tom taky věděla? O té sázce?" "Myslíš předem? Ne!" ohradí se dotčeně, jako co si to o ní myslím. "To bych ti okamžitě řekla a bráchovi dala do nosu. Dozvěděla jsem se to až... až když vyhrál. Nesvěřuje se mi on ani ostatní, pár lidiček ze vsi mi nesedí. Jen občas zajdu zapařit, když není jinej program. Což mi připomnělo - v sobotu slaví Tom narozeniny, nechceš přijít?" "Ne, díky!" opáčím rychle. "Jana mě už taky zvala." "Na Janinku kašli," zasměje se. "Ta bude skákat, jak ten její křupan píská, s tou nic není. Zapaříme spolu." "Na sobotu už stejně mám program," kroutím se. 46 "Já taky," zasměje se. "Druhý rande. To bývá rozhodující, tak uvidíme... Když to nebude k tomu, určitě se v posilovně objevím. Tomovi popřát musím, to je jeden z těch fajn lidí." "Do posilovny jdu dneska," uvědomím si. "S Janou. Protáhnout kostru. Nechceš se taky přidat?" "Nešílíš? Natolik mám svoje bohémské a lenorou prolezlé tělo ráda, přece ho nebudu huntovat sportem," hrozí se. Přesvědčit se mi ji nepodaří, v Blažejově vystoupíme a až k naší bytovce máme společnou cestu, nicméně ani tady Karin nezlomím. Prý je zapřísáhlý antisportovec. Škoda. Mamka je ještě v práci, ze zvyku očekávám prázdný byt s neurotickou Ančou, tudíž mě dost překvapí puštěná televize a k ní navíc ještě přehrávač, kombinace bezduchých textů, jimiž hovoří postavy jakési nekonečné telenovely, s údernou hudbou U2 je poněkud zvláštní, a Oskar v mamčině růžové kuchařské zástěře s rozesmátou prasečí hlavou vyloženě komický. Kupodivu v bytě nepůsobí jako vetřelec! "Co je ti k smíchu?" všimne si mého výrazu. "Pojď mi, prosím tě, pomoct, nebo to vyhodím z okna a bude..." Přistoupím blíž a málem jdu do kolen. Oskar se totiž snaží rozválet kupované lístkové těsto na placku, jenomže se mu stále trhá a lepí na váleček i podložku. "Pečeš štrůdl...?" uvědomím si užasle při pohledu na horu oloupaných, zahnědlých a na hrubo nakrájených jablek. "Rád bych," přizná se. "Ale jsem z toho dost na nervy. Zápasím s tím už čtvrt hodiny a marně. A to nemluvím o tom, že jsem hodinu a půl loupal a krájel jablka! Věřila bys, že je vaření tak pracný?" "Věřila," uchichtnu se. "Proč to vlastně děláš?!" "Přece aby měla máma radost, ne?" "Ježíši," rozřehtám se, "vy jste fakt oba stejní! Nemám zavolat paní Nevrklovou? Ta by si s tím určitě poradila." 47 "Nejsme horší než paní Nevrklová," namítne. "Nemáš papír, na kterým bychom to srolovali? Počkej, už vím! Dones čistou utěrku!" Nejdřív shodím bundu, pak svetřík a nakonec Anču, ovšem tu ze stolu, kam se ladně vyhoupla, aby se podívala, co to tu tak krásně voní vanilkou a skořicí, vydrbu si ruce mýdlem a společnými silami rozválíme těsto na bohatě pomoučněné utěrce. Nandat na ně jablka, posypat je cukrem, skořicí, rozinkami a ořechy už je máček. Srolování závinu do nohavice je nejnáročnější, stále nám jablka někde vykukují a těsto propichují, ale nakonec štrůdl vyspravíme malými záplatami a ohnutou bombu pracně přendáme na plech. Na délku se tam totiž nevejde, musíme ji zatočit. Když celý výtvor šoupneme do předehřáté trouby, mouku máme všude po oblečení, zemi a Oskar i na tváři. Anča připomíná tučného moučného červa. Uklidit tu spoušť dá snad větší práci než štrůdl vyrobit! A to s tím Oskarovi pomáhám, jinak by nebyl hotový do rána. Závin zatím v troubě zlověstně prská a syčí. "Paní Nevrklová by ho udělala rozhodně úhlednější," bavím se, když oba nakukujeme okénkem do trouby a on před našimi zraky puká, jablečná šťáva z něj vytéká na plech a místy i přes jeho okraje. "Když nad tím tak přemýšlím, ona z toho těsta umotala nohavice dvě." Oskar se zatváří bohémsky. "Nejsme žádní troškaři, ne? Ten náš možná není tak Stránka 18

Zašeptej do vlasů hezkej... hm, určitě ne... ale zaseje připravený s láskou a z lásky. A to se cení." "Aha, tak ať ho nespálíš, já jdu za Janou do posilovny." Ještě před odchodem objevím na mobilu došlou esemesku. Předpokládám, že mi píše Neža, odesílatelem je však Dan. CAU, KRÁSNA LYZARKO. PISU DRIVNEZ VEČER, ABYS NEREKLA :) JAK SE MAS, CO DELAS? ROZPOVÍDEJ SE TROSKU! Ačkoli mě jeho zájem potěší, odepíšu mu poměrně stručně a i tak kvůli tomu přijdu do posilovny pozdě, Jana už čeká. Kromě ní tu jsou Tom s Lubošem a Vaškem, ti jsou v pohodě, dostane se mi osobního pozvání na narozeniny a sotva se s Janou převlečeme a začnu jí společně s Tomem vysvětlovat, jak se na kterém mučidle cvičí, objeví se ve dveřích Martin. "Fajn, dáme nohejbal," těší se Luboš. Martin však nevypadá jako někdo, kdo si přišel zahrát. Podezíravě si změří svou dívku. "Ty jsi tady, jo?" "Přece jsem ti psala, kam půjdu," připomene mu Jana. "Co tak najednou? Maximálně jsi jednou za čas hopsala při hudbě a teď takovej zájem o posilování?" "Na mě nekoukej," zasměje se Tom. "Kvůli mně tu není. Ale jsem rád, že ji Monika zlanařila, aspoň je nás víc." "Proč by měly holky posilovat?" míní Martin a sjede mne nabroušeným pohledem. "Leda nějaký mužatky." "To je předpotopní názor," mírní ho Luboš. "Mrkni na mojí ženu nebo tady na Monču, jaký mají vypracovaný postavičky. Zahrajeme si nohejbal a holky si zatím protáhnou svaly." "Nechce se mi dneska hrát, mám žízeň," zklame ho Martin. "Buřt šel do hospody hned po práci, jdu za ním. Jano? Jdem." Janinka je z vývoje událostí poněkud zaskočená. "Já si zacvičím a přijdu za tebou, jo?" "Řekl jsem, že jdeme hned, ne?" zvýší Martin hlas. Jana sklapne patky a bez dalších protestů se obléká. Jsem z toho dost znechucená. "Tvoje slovo je zákon?" "Když to tak bereš, jo," přisvědčí samolibě. Ušklíbnu se. "Trochu omezený zákony, ne?" "Zrovna ty máš co povídat," vysměje se mi do očí. "Miki kejvl a podržela jsi mu. Jako každá." Vašek se nevhodně uchichtne, Tom uhne očima. Do tváří 48 49 se mi nahrne krev. "Zato tobě bych nepodržela ani dveře, idiote." "Ale no tak!" vloží se do vyhroceného sporu Luboš. "Přišli jsme si zacvičit, tak ať to neprokecáme. Mončo?" Martin počká, až Janinka posbírá svršky, rychle je natáhne na cvičební obleček a s omluvnými pohledy, které po mně háže, šupajdí za svým drsným zákonodárcem do hospody. Mám sto chutí třísknout dveřmi, ale kdybych to udělala, projevím slabost. Útěk není žádné řešení! Místo toho se se zaťatými zuby potrápím na dvou posilovačích strojích, za půl hodiny vydám energie jako jindy za hodinu, tak moc makám, abych ze sebe dostala zlost, a když se s kluky loučím, málem se mi nohy třesou únavou. "Nezapomeň přijít v sobotu na narozky," připomene mi Tom. "Martin je občas vůl, toho si nevšímej." "Jen občas?" odfrknu jedovatě. "Tak častěji, no," zasměje se. "Ale víš co, zvu tě já." "Díky, jenže... Nemůžu. Těch občasných volů je tu víc. A někteří jsou voli pořád, jen to umně skrývají." "Vidíš to moc černě!" volá ještě za mnou. 50 3. KAPITOLA Tělák ve škole je proti tomu, co jsem si naložila v posilovně, dětská hra. Růženu Sládkovou, naši učitelku, si dovedeme představit coby statnou Sokolku, která zhruba před čtvrt stoletím předcvičovala masám jí podobných nadšenců, ovšem do dnešní doby se tak nějak nehodí. To, že po nás chce pořadová cvičení, je na hlavu, navíc si plete strany a její povely jsou zmatenější než jindy. "Vpravo v bok!" zahřmí burcujícím hlasem a točí se vlevo. Půl třídy ji bezmyšlenkovitě kopíruje, druhá půlka se otáčí doprava, takže při dalším povelu "pochodem vchod!" nastává neuvěřitelný zmatek a chaos. "Co se jí stalo?" šeptne mi Neža do ucha. "Naprostá ztráta koordinace," tipuji. "Otřes mozku nebo tak něco." Stránka 19

Zašeptej do vlasů "Zastavit stát a poklusem klus!" zvolá Růža nadšeně, načež se opře o švédskou bednu a pohrouží se v mlčení. Pár lidí se rozklusá, zbytek stojí, záleží na tom, jak si kdo povel přebral. Když už to trvá pět minut, třída se začne po-chechtávat, nejdřív tiše, pak hlasitěji - a Růža nic! "Ona spí!" vypískne Alena pobaveně. Člověka spícího vestoje nevidíme každý den, okamžitě se nalepíme blíž. Nejen že spí, ona si zlehýnka pochrupává! "Určitě má tu nemoc, jak měl mistr Beán," napadne Idu. Nasaji vzduch nosem. "Kdepak nemoc! Je nadrátovaná!" "Fakt?! Proboha, to začala pít už v osm ráno?!" "Proč už?" pokrčí Katka rameny. "Třeba pije ještě. Začala večer a zatím to nevydejchala." Rozřehtáme se s holkama nahlas, až učitelku probudíme. 51 Aniž by se divila, co se děje, zavelí vlevo v bok a pokračujeme ve zmatených pořadových cvičeních, dokud nezadřímne podruhé. Tentokrát jí to vydrží do konce hodiny, protože jsme tiché jako myšky, jen abychom ji neprobudily. Zbytek dne uteče celkem rychle, v pátek máme krátké vyučování a díky dvěma hodinám těláku snazší než jindy. Na obědě, ze kterého málem hodím šavli, ledvinky mi strašně smrdí, se Neža zajímá: "Tak co, jak pokračuješ s pomstou?" "Nijak. Jsem radši, když ho nevidím." "To je chyba," usoudí. "A co ten Dan?" "Je docela fajn," pousměji se při vzpomínce. "Včera jsme si psali přes mobil asi dvě hodiny, co jsem se vrátila z posilovny. Jsem kvůli němu nevyspalá. Zítra mám za ním jít do toho motorestu..." "Tobě se nechce?" nechápe moje okolkování. "Ale jo," připustím. Pak mě napadne: "Poslyš, co kdybys tam šla se mnou? Je to jen kámoš, o nic nejde." "Zítra budu s Ondrou." "No a? Ve čtyřech bude větší sranda." "Jenže my nemůžeme," omluví se se zamrkáním. "Ondrášek bude mít prázdnej byt... Chápeš?" "Aha," dovtípím se posmutněle a nemohu jí mít za zlé, že dá přednost soukromí ve dvou před kamarádkou. Neža si všimne mojí skleslosti a snaží se mi to vynahradit: "Nezajdeme třeba najedno na Střelákl Vylepšit si chuť?" "Musela bych vypít nejspíš sud, abych spláchla ten pach," otřesu se při vzpomínce na ledvinky. "Jenže smůla, od půl třetí mám to pitomý doučování, co mi sehnal Oskar náhradou za sebe. S nějakým studentem z filozofie či co." "Třeba to bude fešák, co ty víš!" utěšuje mne. "To už vidím," pousměji se. Připojíme se k holkám a v houfu dojdeme ke škole, před kterou přešlapuje jakýsi skoro holohlavý chlápek a netrpělivě nakukuje do dveří, odkud se neustále trousí lidi z vyšších i nižších ročníků. "Že by byl nějakej tatík pozváněj na kobereček a nechtělo se mu tam?" tipuje Magda pobaveně. "Já ti dám tatík!" urazí se Katka. "To je Fanda." "Jakej Fanda?" nechápeme. Neže to docvakne první: "Chceš říct, že to je ten tvůj instalatér...? Není trochu sta..." "Co?" "Dříve narozenej... ?" doplní Nežu Ida. "Ne, proč?" pokrčí Katka rameny. "Muži jsou jako sýr. Čím vyzrálejší, tím lepší. Nejsem zatížená na cucáky." "No ale zase... starej sýr zplesniví," baví se Magda. "Fandovi bylo teprve nedávno třicet!" zlobí se Katka. "Vypadá starší," uznám. "To je asi tím, zeje plešatej." "Není plešatej! Má jen vysoký přemýšlivý čelo." "Vysoký čelo?!" vyprskne Neža. "Kouty přes půl hlavy!" "Jste slaboduché, dámy," naštve se Katka a bez rozloučení se od nás odpojí, aby se mohla s Fandou obejmout. "Ta má teda vkus," směje se Ida. Dívám se za nesourodou dvojicí. Drží se za ruce a něčemu se smějí. "Náhodou, má pravdu. Na vzhledu nezáleží." Katka je chytrá. To jen pitomé holky se zamilovávají do plejbojů a krasavců! Ti jsou sice přitažlivější a jen těžko se jim odolá, ale spolehnutí na ně není a nakonec se každá vždycky spálí. Nebo skoro vždycky, ať nejsem nespravedlivá! Student filozofie, kterého vystopuji v bytě jeho rodičů na adrese, co mi Oskar strčil načmáranou na kousku papíru, patří mezi hezké světlovlasé kluky s Stránka 20

Zašeptej do vlasů pronikavýma očima. Okamžitě zostražitím. "Ahoj, já jsem Radek Polák. Ty budeš Monika, že?" 52 53 "Jo," kývnu a rukou, kterou mi ve dveřích stiskne na seznámení, zase rychle ucuknu. "Pojď dál. Oskar říkal, že budeš chodit každej pátek. To se mi hodí, v pátek nemám školu, jezdím domů ve čtvrtek." "Dojíždíš z Prahy týden co týden?" podivím se, když si v předsíňce panelákového bytečku vyzuji glády. "Musím," s úsměvem mu to sluší ještě víc. Na studenta filolozofické fakulty je nečekaně přitažlivý, bůhví proč jsem čekala zamindrákované ucho poseté pupínky akné. Než se stačím zeptat na důvod, který ho nutí absolvovat únavnou a dlouhou cestu z Prahy do Bakova a naopak, dovede mě do svého pokojíčku - a já ten důvod uvidím na vlastní oči. V jediném křesle, víc by se jich tam ani nevešlo, si hoví světlovlasá holka v nebezpečně krátké minisukni. "To je Klára," představí mi ji. "A tohle Monika." Klára zvedne oči od rozečteného časopisu, kývne dlouhými řasami a celé seznámení považuje za dostatečné. Ani na okamžik mě nenapadne, že by tu mohla být také na doučování! Pokud ano, pak leda z biologie, anatomie nebo sexuologie! "Tak ukaž, dáme se do toho, ať neplatíš za nic," pobídne mě. "Kterou lekci jste s Oskarem dělali naposledy?" Vylovím z tašky učebnici němčiny a znovu střelím pohledem ke Kláře, která nevzrušeně pokračuje ve čtení. "Fajn. Takže potud je ti to jasné, jo? Mrkneme se na -" Znovu se roztěkaně otočím ke Kláře. Dost na tom, že musím svoje neznalosti předvádět před cizím klukem, mít k tomu ještě další obecenstvo je pak přímo na provaz! "Kajdy si nevšímej," uklidní mě Radek pouze zdánlivě. "A čti. Chci slyšet, jakou máš výslovnost." Jsem z toho tak konsternovaná, že ani neprotestuji. Kajda nepromluví ani slovo, zato oči zvedne za tu hodinu a půl od časáku pokaždé, kdy se ubohý Radek chytá za hlavu a rozhodně 54 to není kvůli výslovnosti. Tu mám dobrou, moje slabiny jsou jinde. Klára zůstane s námi v pokoji až do konce a svoje sličné tělo posbírá z křesla teprve ve chvíli, kdy si sbalím učení, aby mě mohla společně se svým klukem vyprovodit do chodby. Připadám si jako totální idiot. V sobotu není po štrůdlu ani památky. Byl sice trochu kyselejší, jíst se musel lžičkou, ovšem nic mu neubralo na kráse. Mamka byla naším výkonem dojatá. Do přípravy oběda se pustí ti dva společně, nemíchám se jim do toho, i tak je jich v kuchyňském koutu plno, mohu jen doufat, že to, co stvoří, bude poživatelné. Je mi v podstatě fuk, co ukuchtí, podmínku mám jedinou: nesmí v tom být cibule ani česnek! Volný čas využiji po svém, povaluji se do půl dvanácté v posteli a čtu si knížku od Vánoc, ke které jsem se zatím nedostala. Románek mě chytne, je zamilovaný a přitom napínavý, neodloučím se od něho ani na záchodě, ani u oběda, a protože stále nevím, jak to s hrdinkou dopadne, přihodím si knížku do batohu na jedno rameno a společně s mobilem, peněženkou, hřebenem a rtěnkou si ji vezmu s sebou do Bakova. Na návštěvu motorestu se mi zdá příliš brzy, jdu tedy nejprve s mámou a Oskarem k tetě Evě pohrát si se psy, což se neukáže jako šťastný nápad. Černý svetr mám záhy plný bílých psích chlupů! Vysvětlit Albertovi a Einsteinovi, proč se na mě nesmí lepit, je házení hrachu o stěnu. Jakmile se pejsánkům podá prst a člověk projeví zájem, už se jich nezbaví! Ačkoli sedím na židli a několikrát je okřiknu, Albert do mě neustále šťouchá čenichem, v tlamě drží pískací kost a chce, abych mu ji házela, a Einstein mi funí zezadu na krk a co chvíli mi olízne ucho, čímž se mi snaží připomenout, že bych mohla pro změnu drbat jeho slechy. Tentokrát je doma i strýc, strojvůdce na dálkových tratích má 55 pracovní dobu hodně proměnlivou a na víkendy si nehraje, tudíž se dospěláci rozhodnou podniknout společný výlet. Bratránek je otrávenější než lední medvěd v létě. "Pitomej výlet!" huhlá nespokojeně. "Zůstanu doma." "Ono ti to neuškodí, trochu se vyvětráš. Jenom bys dřepěl u počítače," rozhodne teta rázně. "Monika taky nemusí!" "Monika je podstatně starší než ty," ujistí ho teta. "Až ti bude osmnáct, na výlety nebudeš muset." Stránka 21

Zašeptej do vlasů "Osmnácti se nedožiju, to už budu dávno mrtvěj!" "Proč bys byl mrtvej?" "Zabijou mě vaše výlety!" vysvětlí a nechápe, čemu se všichni smějeme. Protože je mu však teprve třináct a teta se rozhodla dopřát mu výlet třeba i násilím, s nafouklou pusou se jde ustrojit. Teta Eva vždycky prosadí svou, to už by mohl Mireček ve svých třinácti vědět. Na druhou stranu se jí divím -já bych svoje pubertální dítko nelámala, už z jeho vyřazuje jasné, že si užijí všichni, Ramesse II. jim několikahodinové odtržení od počítače pěkně osladí! "Do kdy to plánuješ?" zajímá mámu. "Nemám nejmenší potuchy, ale pro jistotu na mě nečekejte, přijedu autobusem. Tak ahoj, pěkně se bavte," rozloučím se. "Bude to žůžo," slibuje Mireček pomstychtivě. "Ty taky, Moniko," popřeje mi mamka. "A na toho kluka pozor, vůbec ho neznáš. Nikdy nevíš, co může mít za lubem." "Já bych věděl," podotkne strýc pobaveně. "To, co všichni kluci ve společnosti pěkný holky." "Máš s sebou pepřový sprej? Půjčím ti svůj!" nabídne mi teta a já mám co dělat, abych se z toho vykroutila. "Tak ho půjč mně," projeví zájem bratránek a na chvilku nevypadá tak příšerně znuděně. Nejspíš by jim povinnou vycházku neosladil, nýbrž opepřil! 56 "Ty ho nepotřebuješ," zklame ho jeho matka a Mireček se smrtelně urazí podruhé. Psí chlupy z černých vypasovaných manšestráků z Kenve-la obírám ještě na zastávce MHD, kde čekám na bus číslo 14, abych se podle Danova návodu dopravila na konečnou a odtud po pár stech metrech pěší chůze dorazila k čerpací stanici Aral, vedle které stojí přízemní kruhová stavba s velkými skly tónovanými do hnědá a nápisem MOTOREST U TOMA. Odupu z bot sníh a vejdu dovnitř. Interiér je pěkný, kombinace skla a chrómu působí moderně. U stolků s tmavě hnědými skleněnými deskami sedí zhruba osm hostů, jinak je prázdno. Číšnice s vlasy spletenými v dlouhý cop právě zapisuje objednávku u stolu vedle musicboxu, za barem se u pressovače činí Dan. V bílé košili a černé kravatě mu to sluší, skoro ani nepřipomíná kluka v lyžařské bundě! Spatří mě vzápětí. "Ahoj!" zajásá, všeho nechá a jde mi v ústrety, aby mi galantně pomohl z kabátu. "Skoro jsem nedoufal, že bych mohl mít zrovna já takový štěstí a přišla jsi za mnou." "Proč myslíš, že je to štěstí?" opáčím a Dan se zasměje. "Pro mě jo. Co si dáš?" Vylezu si na barovou stoličku. "Latté." "A k jídlu? Objednám ti tu specialitku, jo?" "Klídek," krotím ho. "Nemám hlad, stačí latíčko." "Stejně tě to jídlo nemine," varuje mě. "A pak, je to fantazie, která sejí na chuť, ne na hlad." "I tak radši ještě počkej. Jak jdou kšefty?" "Na sobotu je až podezřelej klid. Bojím se, aby nezačali lidi chodit teď," strachuje se a já se dívám, jak zručně připravuje speciální café latté s troškou vaječného koňaku, čokoládového krému, porce černé kávy a dvojité dávky napěněného mléka. Navrch přihodí špetku skořice, do sklenice píchne dlouhou 57 lžičku a přisune výtvor spolu s balenou minisušenkou a čokoládovým bonbonem blíž ke mně. "Prosím." Chutná to výborně, s požitkem ucucávám a Dan mi zatím vypráví zážitky strastiplného cestování z hor. Ačkoli se už zmínil v esemeskách, naživo a v jeho podání jsem mrtvá smíchy. Holka s copem kolem pákrát proběhne do kuchyně a zpátky, zatímco ona nosí jídlo, na Danovi zbývá obluha baru a příprava nápojů. Jakmile má volno, přistoupí k nám. "Ahoj, já jsem Elena," představí se mi. "Ty jsi ten Daníčkův novej objev? Básní o tobě ve dne v noci." "Monika, čau," odvětím a se zájmem dodám: "I v noci...?" "Bydlíme spolu, proto to vím," směje se. "V jednom bytě," upřesní Dan. "Plus další lidi." "No jo, promiň," baví se Elena. "Z tebe je najednou puntičkář! Vyjádřila jsem se blbě, ne spolu jako v jedné posteli, to ne, dokonce ani ve stejném pokoji." Do motorestu se v té chvíli nahrnou tři manželské páry, které mají dohromady sedm osm dětí, přesně to nevím, jsou stále v pohybu, nedaří se mi je spočítat, a hned je po klidu, Elena i Dan jsou na hodnou chvíli vytížení. Nejdřív dřepím u baru a pozoruji provoz motorestu, pak, když dorazí ještě dvě milenecké dvojice, které si sednou také k baru, se přemístím k volnému stolku u okna, za nímž se ladně snáší k zmrzlé zemi čerstvý sníh, vytáhnu knížku a pokračuji v rozečteném Stránka 22

Zašeptej do vlasů příběhu. Kdyby mě Dan nevyrušil s palačinkami naditými protekční porcí ovoce, šlehačkou a čokoládovou polevou, asi bych zapomněla, kde jsem! Sotva výbornou baštu zbouchám, objeví se znovu, tentokrát se slibovanou specialitou podniku, jíž je několik druhů masa na grilu s báječnou, ostře kořeněnou zálivkou. "To nemůžu nikdy sníst!" děsím se velké porce. 58 "Jen se snaž, stejně se tu nudíš," zazubí se. "Nenudím, čtu si," pokrčím rameny. "Jsi první holka, která přišla na rande s knížkou!" "Říkal jsi, že jsi v práci," vysvětlím. "Tohle je rande?" Dan zamrká. "Mohlo by bejt..." "Dane!" dovolává se ho Elena. "Tři piva a mattonku!" "Vidíš," podotknu s úsměvem. "Nech si chutnat," popřeje mi a při příští cestě kolem mi přistrčí sklenici džusu. Rodinky se nají a odjedou, jenže na jejich místa přijdou další hosté. Dan je z toho otrávený, vrhá po mně nenadšené pohledy, a když se objeví dva kluci a přisednou si k mému stolu, pak přímo zoufalé. "Čau, Moniko," pozdraví mě ti dva. "My se známe?" Vidím je prvně v životě! "Ty nás ne," odvětí jeden a ten druhý, mnohem hezčí, dodá: "Což je ale škoda a je třeba to napravit!" "Známe tě přes Dana," vysvětlí první kluk. "Ach ne," vzdychnu. "Další spolubydlící z jednoho bytu?!" "A prý že nás neznáš," směje se mi ten tmavooký. Neujde mi, jak mě pohledem zrentgenuje. "Já jsem Dušan, to je Bob." Natáhne se přes stůl a docela odvážně mě políbí na seznámení. Mrknu směrem k barpultu: Danovi čepujícímu pivo to neušlo, naznačí Dušanovi posunkem, co mu za to provede. "Kolik vás v tom bytě bydlí?" sonduji opatrně. "Neboj, už jsme kompletní. Museli jsme sem přijít, když o tobě furt mluví," zamrká na mě nazrzlý Bob. "On z toho radost nemá, ale jen ať není škrob. Copak, nechutná?" "Bylo to vynikající," přiznám pravdivě. "Jsem přecpaná." "Tak tohle jsem zažil naposledy, když jsem ještě bydlel u maminky," směje se Dušan a rukou si poslouží z mého talíře. Bob následuje jeho příkladu a záhy mám talíř vyčištěný do posledního hranolku, nezbyde ani zelenina v obloze. 59 "Nás takhle nehostí, škrt jeden," stěžuje si Bob. "Tobě podstrkuje Elča," mávne rukou Dušan. "Co mám říkat já? Z domova mě vyrazili ještě před maturitou... Škoda, že jsi nepřišla na Silvestra dolů do Slnka, to byl nářez." "Dovedu si to představit," pousměji se. Kluci jsou hrozně hluční, ale pohodoví, bavíme se u stolu asi hodinu. Dan se k nám dostane za tu dobu vždy jen na skok a Elena pouze s pivem, které Bob statečně prolévá hrdlem. Dušan ne, je tu totiž autem a neustále mi nabízí, že mě sveze, kam budu chtít. "Nezměníme lokál? S Danem je stejně houby, ten je tu uvázanej jak pes u boudy. Protáhnu tě trochu po Bakově..." "Ne, díky," odmítám veškerou snahu, nicméně když hostů v motorestu spíš přibývá a kluci se rozhodnou popojet, částečně jejich nabídku na svezení využiji, byť mým cílem je autobusové nádraží. S Danem se rozloučím u barového pultu, poděkuji za všechny dobroty, snažím seje zaplatit, což mi samozřejmě nedovolí, a než mi pomůže do kabátu, šeptne mi do ucha: "Večer ti zavolám. Třeba do postele, jo?" Nenechám se zlanařit na tah po Bakově ani blízkém okolí, tudíž mě kluci vysadí na autobusáku přesně včas, abych stihla autobus. Karin už v něm sedí. "Ahoj. Co rande, nevydařilo se?" hádám důvod. "Řekněme, že to nebyl ten právej," zasměje se. "Metoda druhého rande neselhala. Já nevím, že se mi každej, jakmile ho trochu blíž prokouknu, zprotiví... Frajera, co tě přivezl, znám. Toho hokejistu. Ty s ním chodíš?" "Ne! Nevím ani, zeje hokejista. Jsou to kámoši jednoho mého kamaráda. Nechodím s žádným z nich." "Svět je plnej kámošů," baví se. "Větších a menších. Dušan hraje hokej za Bakov. Je hezkej a hokej válí, aleje divnej." "Jak, divnej?" "Žárlívej jak pes," vysvětlí a já se málem zalknu smíchy. 60 Ještě v autobuse mi dojdou dvě esemesky. Jednaje od mámy, prý se chystají do kina, jestli nechci jít s nimi, druhá od Dana: jestli jsem v pořádku dojela na nádraží! UZ JSEM NA CESTĚ DOMU, ALE VY JDETE A UŽIJTE SI TO, popřeji mamce, přestože mě Stránka 23

Zašeptej do vlasů vyhlídka prázdného bytu neláká. JISTĚŽE V POŘÁDKU. JSOU TO PŘECE TVI KAMARÁDI, NE? :-), odepíši Danovi a vzápětí mám zpátky odpověď: NO PRAVÉ... V Blažejově si narazím čepici skoro až na nos, pořádně řičí a mrzne jen praští, ale než stačím nabrat kurz bytovky, Karin mě drapne za paži. "Jdem se mrknout do posilovny." "Já ne!" ohradím se prudce. Bude tam určitě Miki a "Prosím tě, v tak malý vesnici se mu nevyhneš," oznámí mi, jako by mi četla myšlenky. "A pak, ty neutíkáš před ním, ale před sebou! Musíš to překonat sama v sobě." Na tom, co řekla, je hodně pravdy. Chvíli váhám, Karin toho využije, a pak už je pozdě couvnout. V posilovně je krásné teplicko, spousta jídla včetně dortu, naražený soudek a komplet celá parta. Podle všeho už slaví od časného odpoledne, někteří jsou dost zmožení. "Nazdar!" vítají nás, hlavně tedy Karin, halasně. "Už jsem si začínal myslet, že jste se na mě, holky, vykašlaly," zazubí se oslavenec a nechá si od nás obou postupně popřát. Karin připojí polibek ala Francie, čímž Toma pěkně nažhaví. Jakmile mu popřeji já, myslí si, že bude stejně vášnivé pokračování! Přes jeho rameno zahlédnu Mikiho v tmavě modré mikině Adidas a světle modrých džínsách, jak se zájmem prací obřad pozoruje. Určitě díky tomu se nechám olíznout málem stejně dlouze a divoce jako Karin! Rendy, kterou jsem od Vánoc neviděla (a nechybělo mi to) vypadá jak ušlý balon. "Ono jí to snad nestačilo...!" 61 "Asi chce další lekci," přizvukuje jí Macek. Ignoruji celou jejich trojici, odložím si kabát a čepici a přisednu k Janě. Martin pilně nasává přímo u zdroje, aniž by si své holky nějak všímal, můžeme se tedy v klidu bavit. "Co budeš pít, Moniko?" stará se o mě oslavenec a hostitel v jedné osobě. "Něco k zakousnutí si vezmi sama -" "Třeba Mikuláška," zachichotá se debilka Jitka. "Díky, nedám si nic," odmítnu Tomovu snahu. "Pf, proč teda lezla na narozeniny?!" zaslechnu Renču a než naberu dech, odpoví jí Tom: "Protože jsem ji pozval." "Je to boží, pojď si vzít!" láká mě Karin, která se u stolu s občerstvením cpe oběma rukama: v jedné kousek dortu, v druhé chlebíček. Ukusuje střídavě. Venca oroštuje přehrávač v rohu místnosti, Iné kafe nám všem zaleze pod kůži a zábava narušená mým a Karininým příchodem pokračuje. Renča si mě přestane všímat a ostentativně se lepí na Mikiho, Martin s Buřtem se opíjejí do němoty, Karin tančí s Tomem odvážné kreace a já si nejdřív popovídám s Janou, potom s Jirkou. S tím probereme lyžování, on sám je prý spíš na běžky. "Kde se tady dá běhat?" "Všude. Nepotřebuješ umělou stopu, ne? Na běžkách vozím seno a kaštany do krmelce. Můžeš jet se mnou, jestli chceš." "Jo, ráda," přikývnu, ačkoli mě víc baví sjezdovky. S přibývajícím časem se oslava mění ve veselou a divokou akci, mnohem odvázanější, než jsem čekala. S nostalgií zavzpomínám na svoje narozeniny, které jsem oslavila v prosinci. Navždy je budu mít spojené s plyšovým hrochem, vůní vanilky, chvěním v srdeční oblasti a Jáchymovými polibky... Z přemítání mě vyruší Janinka, která se pověsí Martinovi na ruku: "Máťo, nepij už... Pojď si zatancovat!" "Dej mi pokoj," setřese ji. 62 "A co ty?" pobídnu Jirku. "Nechceš tancovat?" "Já?!" vyleká se. "Neumím to!" "Ploužák zvládneš," přemlouvám ho. "No tak, seber se..." Nenechá si zviklat, a tak Tom, který nás zaslechne, mě Vytáhne do kola, aniž by mu vadilo, že už jednu společnici má. Karin to nevadí také, s popíjením se nežinýrovala, nechá Toma plavat a pustí se do tance se mnou. "Ať čuměj." Nakonec, proč ne! Nikdy jsem nepatřila mezi ušlápnuté chudinky a nenechám se do téhle role dotlačit ani Renčou, ani Mi-kim! Rozjedeme to pěkně zostra, co by za takovou sledovanost televizní společnosti daly! Především kluci nás hltají pohledy, tleskají do rytmu a povzbuzují nadšenými výkřiky. Holky jsou krom Jany znechucené, což mě na tom baví asi nejvíc. Miki, jak koutkem oka pozoruji, přímo jsem se na něj nepodívala za celý večer ani jednou, fascinovaně zírá. "To je lepší než lesby show!" raduje se Tom a kluci nás hecují víc a víc. Při ploužáku plném smyslných náznaků se moje a Mikulášovy oči setkají. Takhle se ta tvoje pipka rozjet neumí, co? Mrknu na Karin, té blýskne v očích a nastaví mi Stránka 24

Zašeptej do vlasů svoje rty, abych ji jen tak z legrace políbila. Pánové se mohou zvencnout! Křičí a dupou a tleskají, jak kdybychom tancovaly nahé u tyče či co! "No to je hnus, budu zvracet!" vykřikuje Rendy hystericky, ale oni ji přehluší, chtějí, abychom s Karin pokračovaly. Nevidím na tom nic špatného, Karin také nepatří do staré školy, je nám to příjemné a ještě se obě skvěle bavíme. Miki vypadá jak po požití odvaru z makovic! "No," uleví si Tom, když konečně přestaneme, a přetáhne triko co nejvíc přes džíny. "Mám kvůli vám problém..." "Nejen on," mrkne na mě Karin. "Že, pánové?" Také mi z toho vyschlo v hrdle, nicméně na rozdíl od Karin 63 si dám sprite. Spolknu sotva tři hlty, když ke mně dokráčí Miki. "Zatancujeme si." "Nechci, díky. Už jsem vytancovaná do zásoby. Jdu domů." "Neblbni! Proč tak brzy?" "Protože se mi chce jít. Máš něco proti?" "Všechno," pousměje se. "Počkej, můžeme přece -" Nedozvím se, co všechno můžeme či nemůžeme, popadnu kabát a čepici a aniž bych se s kýmkoli loučila, vyklouznu z posilovny do mrazivé tmy. Zvednu tvář k temné obloze, ze které se sypou drobounké zmrzlé krupičky. Skoro to bolí, píchají do jemné kůže obličeje jako maličké jehličky. Za mými zády vrznou dveře. Hrkne ve mně. Jestli je to -Vysoká klukovská postava se opře rukou o zeď a s ohavnými zvuky dáví do čerstvého sněhu obsah svého žaludku. Napětí rázem opadne, Martin ve mně budí ošklivé pocity sám o sobě, natož když zvrací, fuj! Přidám do kroku, abych co nejdřív zmizela z dohledu i doslechu. V prázdném bytě, kde na mě nikdo nečeká, dokonce ani ta Anča, leží si na gauči a když si ji chci poté, co se vysprchuji, přenést k sobě do postele, abych cítila někoho živého, ta potvora mi poškrábe ruce do krve a s ocasem vztyčeným nahoru se vrátí zpátky na gauč. Naše madam si nenechá poroučet, bohužel. Do postele si mohu vzít tak akorát plyšového hrocha! Spojení se světem a dalšími živými bytostmi mi zprostředkuje pouze mobil, avšak jediný, komu mohu v tuhle chvíli napsat, je Dan. Po optimistické esemesce, ve které mu popřeji pěkný zbytek směny, dobrou noc a sladké sny, mobil vypnu. Nechci totiž, aby mi zavolal, jak sliboval! Poznal by, že veselý tón, v jakém jsem napsala zprávu, byl jen předstíraný. Ležím s očima upřenými do šera pokoje. Vzpomenu si na jinou noc. Tu nejkouzelnější v celém roce. Tehdy jsem do tmy zašeptala svoje přání, ale jaksi 64 zůstalo nevyslyšené. Možná se přání nevyplní tak rychle... A možná se také nesplní vůbec!!! Mamka zacloumá mým ramenem. "Vstávej, Moniko." Nechápavě zamžourám po hodinách. "Proč už v devět?!" "Venku na tebe čeká nějaký kluk," vysvětlí mi důvod. Prudce se posadím. "Miki...?!" "Ne, myslím, zeje to ten zrzek. Prý jste domluvení." Rychle se štrachám z postele, aby si nevšimla mých rozpaků. Páni, takhle se prozradit! Mohu za to, že se mi o něm zrovna zdálo? Navíc takový krásný sen... Vykloním se z okna, abych poněkud nechápavě zírala na Jirku v plné polní. Na zádech batoh, v ruce pytel, na nohou lyže. "Co je?" "Čau. No jedeme do krmelce, ne?" "Už dnes?! V neděli?" "Zvířata mají hlad i v neděli. Dělej, počkám na tebe." "Tak moment," vzdychnu a zabouchnu okno. Aktivní lidi patří občas střílet, fakt. Myslela jsem někdy, ne hned druhý den! Obléct se mi nezabere tolik času jako najít boty na běžky a vyštrachat běžecké lyže ze sklepa. Jirka je tolerantní, nevyčte mi zdržení ani slovíčkem. Abych byla něčemu prospěšná, hodím si na záda těžký batoh, zatímco Jirka se vleče s nabouchaným pytlem plným voňavého sena. Po ránu je pořádná kláda, ovšem po pár metrech na ni zapomenu. Cesta kolem farmy Dvoreček vedoucí dál kolem hřebčína dozadu k lesu stále stoupá a jelikož žádná běžecká stopa neexistuje, není to žádná legrace. Lituji, že jsem si na termotričko vzala ještě mikinu! Hůlky se mi zapichují do hlubokého sněhu, div občas nehodím rybičku. Na místě za hřebčínem mimoděk přivřu oči. Ačkoli je zaváté vysokými sněhovými jazyky, obraz modrého zaparkovaného autíčka mi skočí pod víčka samovolně, aniž bych ho musela či chtěla vyvolávat. Tady jsme se s Mikim 65 milovali... Vlastně docela nedávno - a kolik se od té doby stalo věcí! Škoda, že není takový, jako v mém dnešním snu! Na horizontu se přehoupneme přes kopeček a utrpení skončí, dál už je to příjemný běh na lyžích. Jakkoli jsem do kopce za Jirkou zaostávala, u chalupy těsně pod lesem ho dojedu. "Ani jsem netušila, že tady ještě někdo bydlí." "Nebydlí. Patří to lufťákům," vysvětlí Jirka. Stránka 25

Zašeptej do vlasů Možná, každopádně dnes je chalupa obydlená, kouří se z komína a než zmizíme v hustém porostu lesa, holčičí výkřik nás přiměje se otočit. Zahlédneme světlovlasou holku, po které nějaký kluk háže koule, pak ji povalí do sněhu a líbají se. "Museli si pěkně máknout, tahat se s bágly od autobusu ve vsi, autem by neměli šanci projet..." Jirku tahle starost naprosto netrápí, protože s pohledem stočeným ke vzdálené dvojici prohodí: "Proč nejlepší holky vždycky dostanou ty největší gumy?" Na tohle nemám co říct, pokrčím rameny a mlčky se prodíráme lesem. Krmelec není naštěstí daleko, ráda se zbavím těžkého rance, ze kterého zvířátkům nadělím patky tvrdého chleba, kaštany a jablka, zatímco Jirka vykládá seno vonící létem a sluncem a nekonečně vzdálenými prázdninami. "Miki tě včera hledal," prohodí, aniž by zvedl oči od pytle,! ze kterého vytřepává poslední stébélka. "Cože? Proč by mě hledal?" "Nechtěl věřit, že jsi fakt odešla." "Měl tam Renču, ne?" odfrknu. "Tys ho ještě neprokoukla?" podiví se. "Jemu nikdy nestačil jedna. Pořád musí předvádět, jak je neodolatelnej." Nechci rozebírat Mikiho povahu, ani se pouštět do filozofic-kých debat, vyjedu z lesa a Jirka mě následuje. Promluvím na něho teprve u hřebčína, kde se rozloučíme vlažněji, než by se slušelo a patřilo. Přitom bych měla být ráda, že mě vzal ven! 66 zdejší okolí vůbec neznám! Jsem mrzutější tím víc, když si uvědomím, že měl pravdu! Ten den je celý nějaký divný. A nemůže za to jen časné vstávání! Máma s Oskarem vyrazí hned po obědě na sjez-dovku Hrbáč u Bakova, marně mě přemlouvají, abych jela s nimi. Jsem si svým chováním protivná sama sobě, nechci, aby mou mrzutost odnesli ještě ti dva, co mi jdou svými pu-berťáckými projevy zamilovanosti pěkně na nervy. Vymluvím se na učení. Mám toho nad hlavu, pololetí na krku, kromě dějepisu mě čeká zkoušení či písemka ze všech předmětů, nemohu zabít den! No, to je sice pěkné, jenže... Jakmile odejdou, v bytě nastane prázdné ticho. Zvláštní, že jsem si toho dřív snad tolik nevšímala, přitom jsem tu bývala často úplně sama, máma chodila z práce pozdě a mně dělala společnost pouze Anča. Proč mi to vadí teď? Oskarova smíchu a vtípků je plný byt, máma díky němu omládla, chová se jako sedmnáctka, rozesmátá a šťastná, až mi to jde na nervy, nicméně... Být sama je na bednu ještě víc! Dan slouží, nemůže mi moc psát, s bídou si urve čas na jednu esemesku za hodinu. A pak, Dan je jen kamarád. Chybí mi někdo jiný. Něco jiného. Připadám si opuštěná. Tak sama! Místo učení zapnu počítač, abych se připojila na ICQ. Vida, Jáchymova zelená kytička svítí. Dobře půl hodiny váhám, zda ho oslovit nebo ne, několikrát napíši krátkou zprávu - a vzápětí ji zase pěkně smažu. Minule jsem se odhodlávala tak dlouho, až se odpojil...! Se sebezapřením napíšu do okénka čtyři písmenka AHOJ a kliknu na sent. Napjatě hypnotizuji okno chatovacího programu. Možná jsem to neměla dělat. Co když to vezme jako vtírání?! Na druhou stranu mi přece popřál k novému roku, proč bych nemohla, nic na tom není, když prohodíme pár slov, ne? 67 Po další půlhodině zjistím, že jsem se sekla. Pár slov jsou minimálně dvě slova. Já mu napsala jedno - a on žádné! Do toho se mi rozezpívá mobil. A do háje... "Čau, babi." "Ahoj, Moničko," zahlaholí. "Jak se máš? Povídej!" "Jo, fajn. Máma s Oskarem jeli lyžovat, já se učím." "Lyžovat...? Poslyš, je na tebe ten její amant hodnej?" "Neříkej mu amant," požádám ji. "To zní děsně." "Nelíbí se mi, že si našla amanta tak brzy po rozvodu..." "Brzy? Je rozvedená rok a předtím pár let žila v krizi." "A ještě k tomu mnohem mladšího," vede si svou. "Oskar je docela fajn." "No jen aby," pochybuje babi. "Já bych si na něho posvítila! Dávej si pozor, Moničko, když Zuzana nemá rozum, měj ho aspoň ty a hlídej sebe i mámu." Klidně bych jí to odpřísáhla i na krvavé koleno, jen aby přestala mudrovat, vyslechnu si ještě pár dalších rad do života a na uklidnění si do svého oblíbeného keramického hrníčku s Ferdou mravencem uvařím čaj s dýňovými semínky, načež konečně vyhrabu učení a začnu si pročítat právo. Půl odpoledne pryč, skoro se stmívá a nic hotového! V tichu pokoje, které ruší jen pravidelný tikot hodin a moje polohlasné mumlání vstřebávané látky, náhle vybuchne granát! Aspoň mi tak žuchnuti, se kterým se o okno pokoje rozprskne sněhová koule, připadá! Příšerně se leknu a ubohou Anču, která si do té doby hověla na okenním parapetu, kde jí zespodu do kožichu sálal radiátor, málem popadne amok. Divoce vřískne, vystřelí jako na péru a z poličky Stránka 26

Zašeptej do vlasů mi shodí na hlavu svítící globus, jak se vrchem po nábytku snaží co nejrychleji dostat od ohniska detonace. Třu si naražené místo, určitě mi naskočí boule, a opatrně vykouknu ven, aniž bych odtáhla záclonu. Tentokrát půjde Jirka krmit beze mě, předpokládám, že těch krmelců mají v okolních lesích, co patří jeho rodině, povícero. Pod oknem však stojí Miki. Právě se shýbá, aby našel další zledovatělý kus něhu... Venkovní zvonek dole u schránek nefunguje, ale možná se ani nezkoušel dostat nahoru, ví přece, kde mám pokoj, byl mě navštívit, když jsem stonala. Tentokrát se ledová hrouda rozpůlí za letu. Menší část munice dolétne do mého okna, ovšem s mnohem slabší razancí, větší kus ledu břinkne do skla o patro níž. Slyším tu ránu až nahoru a s pobaveným úsměvem sleduji Mikiho, jak záhy čelí slovním útokům pana Blachouta. "Ty jeden chuligáne! Co si to dovoluješ?" "To nebylo na vás, pardon," křikne Miki, s další koulí neriskuje, místo toho s očima upřenýma do mého okna zapíská na prsty. Skryji se ještě víc do stínu, aby mě neviděl. "Málem jsi nám rozbil sklo! Já to tak nenechám, budu -" "Ale jen málem. Nic se nestalo, ne? Omlouvám se." "Tady žádný omluvy nepomůžou, mám toho dost! Co ty rachejtle na Silvestra?! Já tě dobře poznal! Okamžitě vodsud vypadni, nebo tam na tebe vlítnu a -" "Klídek, dědo..." "Kdo je u tebe děda?! Nejsem žádnej tvůj děda!" Miki pískne podruhé, ale když vidí, že moje okno zůstává zavřené jako nedobytná pevnost, sebere poslední hroudu a dobře mířenou trefou ji na rozloučenou pošle Blachoutovi nad hlavu, jen to zadrnčí. Velevážený soused z toho má psotník skoro jako Anča! On i jeho žena dole vřeští ještě dlouho poté, co po Mikim zbyly pouze stopy v závějích. O uklidňování Anči se ani nesnažím, se zlou bych se potázala, a rozsvítit si v pokoji neodvážím. Co kdyby se vrátil...! Je to sice nepravděpodobné, ale... Nechci nic nechat náhodě, tudíž se i s učením odstěhuji do koupelny, která žádné okno nemá. 68 69 Janinčina praxe trvala pouhý týden, v pondělí už zase jedeme do Bakova s Oskarem sami. Vypráví mi o včerejším lyžování, prý až na dlouhé fronty na lanovku to bylo prima. Oskar je fantasta: nejen že mámu chválí, on i věří, že se brzy zlepší natolik, aby mu stačila! Stejně naivní beránek jako teta Eva, která svého sportem nedotčeného a na všechno krom počítačů a matematiky absolutně levého syna vypravila na lyžařský kurz se zbrusu novými Rosignolyl Jestliže mě Oskarovo lyžovací téma v autě nudilo, Nežiny košilaté historky mě přímo znechutí. Kámoška promilovala celou sobotu, což by se dalo pochopit, trpí potřebou mě o tom zpravit do nejmenších podrobností, což dejme tomu také beru, musím přiznat, že jsem na to i zvědavá, ovšem to, že se mnou chce rozebírat akt sexu, nechápu a chápat nechci! "Prosím tě, zeptej se na to Katky," poradím jí. "Ta má zkušenosti, ti její Fandové ji zasvětili do všech detailů." "Vždyť nechci vědět žádný tajnosti," hájí se. "Jen se ptám, jestli tě to taky bolelo. Nemyslím při, ale po. Já jsem normálně jak namožená, bolí to a pálí ještě dneska. I na židli si musím sedat s citem. Je to normální, co myslíš?" "Ty mě štveš," oznámím jí. "Víš dobře, že jsem se s Mikim akorát jednou vyspala. V tom fofru jsem toho moc nestihla. Těžko můžeš srovnávat jedno příležitostný milování s vámi, kteří do toho bušili jak úderníci, proboha!" "To je přirovnání," baví se, nicméně konečně poslechne a každou další přestávku si důvěrně špitá s Katkou. Nejdříve mě chce také přibrat do debatního kroužku, ale já se nedám zlákat. Prostě se mi o tom mluvit nechce! Připadám si skoro jako méněcenná. První kluk, se kterým jsem se líbala takřka v osmnácti letech, byl Jáchym. Krom něho už jen s Mikulፚem, následovala horká chvíle v jeho pežotku a hotovo. Pak zbývá jen Karin, pár vyprovokovaných polibků z hecu. Pěkná 70 slabota! Věřil by někdo tak chatrnou bilanci bývalé modelce? Modelce, která si zkazila kariéru, protože psychicky neunesla pobyt v Mnichově. Modelce, z níž měli normální kluci trému, nevěřili, že na mě mají - a tak to ani nezkoušeli. Všeobecně zažitý názor o modelkách, které spí s bohatými celebritami, je v mém případě mimo o celý vesmír! Přes svůj interiér, který mi holky závidí, i přes někdejší úspěchy v modelingu, co mi závidí ještě víc, jsem vlastně ztracená existence. Ony totiž netuší, jak moc závidím jim!!! "Jo," vzpomene si po odpoledkách, když se v šatně obouváme, "pozdravuje tě Marek." Stránka 27

Zašeptej do vlasů Bez úspěchů zapátrám v paměti. "Jakej Marek?" "Přece od nás z baráku. Potkala jsi ho tam," připomene mi. "Aha. Že ho taky zdravím." Vida, do svého výčtu úspěchů u kluků mohu připsat Marka: pozdravuje mě. Mám dojem, že i holky ze základky se mohou chlubit pestřejším seznamem! Naštěstí se mohu svézt domů s Oskarem, protože v autobuse bych se snad nedokázala bavit ani s Karin, natož s jinými! "Co je ti?" vyzvídá mamka, když spolu kráčíme večer na cvičení pro ženy. "Jsi poslední dny skleslá, bez nálady." "Nějak mi nic nevychází," přiznám s povzdechem. "Ve škole?" lekne se. "Máš problémy jinde než v němčině?" "Ale maminko," uklidním ji konejšivě. "Život není jen o škole a o známkách, víš?" "Takže jsi ještě stále smutná kvůli Jáchymovi?" hádá a pokusí se mě mateřsky pohladit po vlasech, co mi čouhají z čepice. "Ale jdi ty. Jáchym není jediný na světě." Ucuknu dozadu, aby mě nerozcuchala ještě víc než jsem. "To vím taky." "No tak! Kde je tedy problém?" otáže se naivně. "Mami, neřeš to," požádám ji a ona se tomu směje jako vti71 pu. V tělocvičně ani řešit nemůže, má co dělat, aby vystačila s dechem. Tentokrát se nás sešlo víc a cvičení má grády, kluci z posilovny zvědavě nakukují spojovacími dveřmi. Chvíli před koncem mezi nimi zahlédnu i Mikuláše, nejspíš přišel jen na kus řeči, protože na rozdíl od kluků je v džínách a rozepnuté bundě. Úspěšně ho ignoruji, a to dokonce i ve chvíli, kdy dá Radka povel padnout, jak se vyjádří máma. Využiji tlačenice do šatny k tomu, abych se na něho nemusela zblízka ani podívat. Nakonec mě to stejně nemine, Miki se totiž postaví k východu, a protože jsme s mámou nejspíš jediné, kdo se po cvičení sprchují, ostatní ženské už jsou dávno pryč, tudíž se potkáme sólově. "Dobrej," pozdraví Miki mamku a mně řekne: "Ahoj." Mamina mu odpoví, přidá i úsměv, koneckonců je to synáček jejího šéfa, já se rychle skloním k botě, abych si utáhla tkaničky pravé gladiátorky. Přitahuji je takticky za chůze, takže když se zase narovnám, jsem už v chodbě. Ačkoli je mamka ze cvičení dost zdrchaná, můj úhybný manévr jí samozřejmě neušel. "Musím tě pochválit," oznámí mi. "Je dobře, že jsi mě poslechla a Mikuláše si nevšímáš. Poslední dobou Renátiny narážky přestaly." Božíčku, ona si myslí, že to dělám kvůli Renče a její matce, která sedí v jednom kanclu s mou mámou!! Mamka však ještě neskončila: "Ale zase úplně ho přehl퍞et nemusíš. Ahoj by ničemu nevadilo a nevypadalo by to trapně." "Tobě se člověk nezavděčí," odfrknu. "Neříkala jsi, že jste kamarádi?" připomene mi. "A že na tak malé vsi nejde nekamarádit?" "Říkala, jenže... už kamarádi nejsme." "Proč ne?" vyzvídá. Protože z přátelství láska vzniknout může, nýbrž z velké lás72 ky se nedá přejít na hraní si na kamarády, odpovím jí v duchu. Konečně plně chápu, proč se se mnou nechce přátelit Jáchym! Ono totiž takové "přátelství" pekelně bolí. Tohle ovšem mamce vysvětlovat nemohu!! Nahlas odpovím jinak: "Protože je to snob a namyšlenej idiot k tomu." "Možná jsi k němu moc kritická..." "Mami, tohle, prosím tě, taky neřeš!" požádám ji. "To víš, je to opravdu krásný kluk, takoví mívají -" "A tohle už vůbec!" přeruším ji. "Mikuláše prostě vynech." "Třeba bych ti mohla poradit, pomoct," nabízí mamka. "Vidíš, ušetřím ti práci," ujistím ji. "Tak jsem hodná." "Jsem ráda, jak ohleduplnou mám dceru," baví se a vlasy, co mi lezou zpod čepice, mi tentokrát rozcuchá doopravdy. 73 4. KAPITOLA Po škole spěchám rovnou do Galaxie, kde máme s Danem domluveného spicha. Moje drahé přítelkyně jsou celé žhavé jít se mnou! "Přinejhorším se budeme tvářit, že tě neznáme." "Ani náhodou," bavím se. Dovedu si živě představit, jak by po nás pokukovaly a hihňaly se, nenápadné až na půdu! "O co ti jde? Neukousneme ti ho," slibuje Magda. "Chceme jen vidět, jak vypadá," dodá Ida. "Není důvod vám ho ukazovat," pokrčím rameny. "Je to kamarád, nic víc. A Stránka 28

Zašeptej do vlasů kamarádovi nemůžu udělat takovou podlost, abych si na něj pozvala čtyři holky, uznejte." "Jsi pěkně lakomá," vyčte mi se smíchem Katka, klasický příklad toho, že ne vždycky se vyplatí svůj objev předvádět ostatním. Holky od té doby, co viděly jejího přítele, každého plešouna familiárně nazývají Fandou. "Ať se ti to rande s kamarádem vydaří," popřeje mi Neža. "Znáš to, z malých kamarádů se stávají větší a z větších kámošů milenci... Držím palce." S úsměvem se s nimi rozloučím, aniž bych vysvětlila, jak to se mnou je. Ačkoli si připadám strašně opuštěná, nemám sílu ani odvahu s nikým začínat jakýkoli nový vztah, na to je po rozchodu s Mikim ještě strašně brzy. S nikým, tudíž ani s Danem, ačkoli je fajn. V Galaxii už na mě čeká, objedná sobě i mně malinový shake se zmrzlinou, a pak mě pozve na procházku. "Přece nebudeme trávit tak krásný odpoledne v hospodě, uznej. Hospod mám po krk, víš." To, že venku chumelí a ostrý vítr nám vhání sněhové vločky přímo do očí, mu naprosto nevadí! "Nedivím se," pousměji se. "Je to tvůj druhý domov." 74 "Spíš tam jsem častěji než doma," upřesní. "Střídáme se dvě dvojice, jenže Honza je nemocnej, tak to pořád kombinujeme ve třech a je to na budku. Představ si, v poledne jsem odnesl talíř za Dušana a ještě se ho zeptal, jestli si přeje platit! Normálně deformace z povolání." Pobaveně se rozřehtám. Procházíme se po nábřeží, kde je sice větší zima než uvnitř města, ale zase hezčí prostředí. Tady totiž zůstává napadaný sníh ležet na zmrzlé trávě, zachytává se v keřích a vypadá to hned čistěji, svátečněji. Dan je dobrý společník, je vtipný a jako správný číšník upovídaný, pusa se mu nezastaví, což mi maximálně vyhovuje. Procouráme skoro dvě hodiny, až jsem zmrzlá na preclík, nicméně psychicky v nebývalé pohodě. "Tobě je zima?" uvědomí si, když mě doprovodí k autobusu. "Nnnne," zadrkotám zuby. Dan se chytá za hlavu. "Ježíši, proč jsi nic neřekla?!" "Protože to bylo fajn," přiznám se bez mučení. "Fakt?" Oči za moderními brýlemi vypadají potěšené. "To jsem rád. Za tu zimu se omlouvám, v Galaxii jsme zůstat nemohli, ale měli jsme si jít sednout jinam." "Proč jsme tam nemohli zůstat? Bar jako bar, ne?" Přistižené se usměje. "Ne tak úplně. Já bloud se totiž zmínil před klukama, kde se s tebou sejdu..." "Jako že by mohli přijít za námi?!" vybuchnu smíchy. "Jo. Ty je neznáš." "A vadilo by to?" "Mně jo," ujistí mě s úsměvem. "Jsem s tebou radši sám." Zní to skoro jako vyznání, v obavách čekám, co se z toho vyklube dál, nicméně Dan se k ničemu neodhodlá a já se k tomu nemám teprve. Zamávám mu z busu a po celou cestu až do Blažejova mi po něm zůstane v duši světlo. Kdybych nenašla v mobilu esemesku od mamky se sezna75 mem, co mám v Bakově nakoupit, možná by mi ten pěkný pocit zůstal i večer, takhle nemá šanci. V Bakově už nenakoupím, na to je pozdě, nezbývá mi než zajít do koloniálu na návsi. Jako vždy se zdá krámek plný zákazníků, ovšem dvě ženské a jeden dědula vytváří umělou frontu. Člověk neznalý zdejších poměrů by si mohl myslet, jak koloniál prosperuje! "Dobrý večer. Prosím vás, dvoje hrozinky, jedny oříšky..." Na prodavačku moje dobré vychování dojem neudělá, tváří se, jako bych ji něčím namíchla. "Nemáme." "Co nemáte, oříšky nebo hrozinky?" "Ani jedno. Takový věci nevedu, jenom před Vánocemi. Kdo i by je sháněl v lednu, že jo, ženský?" požádá o podporu. "No, třeba já," podotknu s povzdechem. "A co kokos...?" Prodavačka si bojovně založí ruce v bok. "Ty mě chodíš provokovat schválně, že jo?" Na tuhle logiku nejsem připravená, musím říct, že mě prodavačka, která by v žebříčku Miss sympatie rozhodně přední místa neobsadila, vskutku přechytračila! "Co bych z toho měla?" žasnu. V mámině seznamu zbývá poslední položka. "Skoro se bojím zeptat, jestli máte máslo, anebo se taky objednává jen při zvláštních příležitostech?" "Máslo samozřejmě máme!" hodí mi na stůl kostku. Než zaplatím, babka v legračním kulichu se na mě nasládle ] zazubí: "Copak, copak, snad nebudete péct na svatbu?" Stránka 29

Zašeptej do vlasů "Kdepak," ujistím ji. "Na svatbu si necháme napéct od cuk- • ráře. Tohle je na zásnuby." "Jo, jo, mladej se k vám už nastěhoval, je to vážný?" "No jistě," nezklamu ji, uklidím máslo a před závěsem do-dám: "Bude svatba, jakou tahle vesnice ještě nezažila." Ačkoli se nemá poslouchat za dveřmi, neodolám, abych pouze nevrzla klikou a na moment neustrnula v očekávání. Samozřejmě se dočkám! Ti čtyři se rozhovoří všichni naráz. "S kterou to von vlastně táhne? S mladou, nebo se starou?" "Pro starou je moc mladej a pro tuhle zase starej..." "Kdo ví, jestli ne s voběma," poznám prodavaččin hlas. "Dneska se dějou věci...! A tohle je pěkná rajda. Říkal mi kluk, že s tím žádný drahoty nedělá, svedla mladýho Krejzu." "Ale jděte! Chudák Renátka..." "No maj to v rodině," uzavře prodavačka. "Máma má určitě techtle se starým Krejzou, holka se synem..." Opustím centrálu BBC a mám co dělat, abych si neomyla obličej sněhem. Zmocní se mě těžká apatie, nenajdu ani sílu vlítnout do obchodu a dopřát jim tam trochu vzrůša! Neža na mě čeká v šatně s novinkou horkou jako kaštan vytažený o ohně. "Víš, koho budeme mít místo Oskara?" "Nemám tušení, Oskar se o ničem nezmínil. Koho?" "Mráze." "Dědu?" zavtipkuji, leč z jejího výrazu poznám, zeje situace vážná, možná dokonce zoufalá, pro vtipy není místo. "Spíš dědka. Přijde k nám z obchodky, Magda ho prý zná, učil její ségru. Víš, jak mu říkali?! Rasputin." Uznale protáhnu obličej s pocitem, že oblaka, která se nad mou hlavou poslední dobou stahují, houstnou. "Tě noha." Třída je téhle zvěsti plná, všichni jsou z toho zdrchaní, což si Vlastička v psychologii vysvětlí jako strach ze slibované písemky a k několika otázkám nám naservíruje kázání o tom, kterak se nevyplácí brát školu na lehkou váhu. O velké přestávce se poddám všeobecnému tlaku a dojdeme si s holkama osladit život k automatu na kávu v přízemí. Zatímco ony si vymlaskávají na vídeňské melange, vhodím do bedny desetikorunu a stisknu tlačítko u čokolády. "Zkusím štěstí a uvidíme..." Automat chvíli syčí, pak chrochtá a nakonec zapípá, aby mi dal na vědomí, že mám navařeno. 76 77 Opatrně vytáhnu kelímek s horkou tekutinou a zajásám: "Super, vyhrála jsem! Miluju výherní automaty." "Tady neprohraješ nikdy," baví se Magda. "Nech na hlavě," namítne Neža. "Onehdy jsem tam hodila pětku a víte co? Sežralo mi to peníze a nic jsem nevyhrála." "Skvělá vyhraje, když se ucpe tryska a do kelímku ti načurá jen obarvená voda," přidá se Katka. "Nejlepší je automat na nádraží," vzpomenu si. "Tam si musíte dát samy kelímek, jinak můžete v přímým přenosu sledovat, jak to vypadá, když vám peníze protečou kanálem!" Holky se skvěle baví, strašák v podobě dědy Mráze Raspu-tina zapomenut. Můj úsměv však zmrzne na rtech, jelikož se u kafeautomatu objeví Miki. Kámošky ho sjedou od hlavy až k patě, školní hezoun nezklame, v žlutooranžové kostkované košili St. Oliver kombinované s bílými bavlněnými rukávy, které vypadají jako dva kusy oblečení, košile s krátkými rukávy + tričko pod ní, přičemž jde jen o efektní trik, mu to samozřejmě sluší, a s otáčením mě nechají Mikimu napospas. Rychle seberu kelímek z okenního parapetu, kam jsem si ho odložila, a za cenu popálených prstů hodlám holky dohonit. Miki mě chytne za paži. "Chci s tebou mluvit." Nedůtklivě jeho ruku setřesu, až si potřísním prsty čokoládou vyšplíchnutou z kelímku. "Ale já ne s tebou." "Co blázníš, prosím tě?" nechápe moje chování. "Ustup, chci projít," požádám ho. "To zrovna," vysměje se mi. "Konečně jsem na tebe narazil. Jsme z jedny díry, z jedny školy a přitom bych spíš potkal rockovou hvězdu než tebe! Musí ti to dát pěknou fušku se mi tak úspěšně vyhýbat, co?" Hážu ramena: "Za to bys mi nestál!" "Ale mně stojí hned, stačí tě vidět," zavtipkuje. "Blbý fóry." 78 Stránka 30

Zašeptej do vlasů "Jsi v přechodu, nebo co je s tebou?" podivuje se. "Vždycky jsi měla smysl pro humor, a najednou suchar?" "Lidi se přetvařují. To znáš, ne?" Teatrálně zvedne oči v sloup. "Brala jsi to rozumně, proč najednou takový tlaky?" Jeho řeč přeruší ostré zvonění. "Počkám na tebe po škole, hodím tě domů autem. Pokecáme." "Už se stalo. Víc nemáme o čem mluvit. Čau." "Moniko -" Najeden zátah dopiji čokoládu, ani on mi její chuť nezkazí, a bez dalších řečí vyběhnu schody do druhého patra. Neža je zvědavá na podrobnosti. Zklamu ji, žádné nejsou! A nebudou ani po odpoledním vyučování, kdy Mikiho skutečně zahlédnu sedět v modrém pežotu zaparkovaném v zákazu stání u chodníku přímo naproti vchodu do školy. Ani mě nenapadne, abych šla za ním! Vyčkám v teple chodby na Oskara a svezu se domů oktávkou. Miki nás cestou předjede, ve velké rychlosti kolem nás prosviští v nepřehledné levotočivé zatáčce. "To je přece osel!" uleví si Oskar. "Kdyby mu něco vylítlo proti, je na kaši. Stačilo by, aby dostal smyk." "Jo, je to osel," souhlasím s ním. Na učitele Mráze, svého nástupce, se ho zapomenu zeptat, protože v autě mám jiné myšlenky a v bytě se o změnu tématu zaslouží mamka. "Mám program na víkend!" oznámí nám. "Pojedeme lyžovat." "Na Hrbáč?" opáčím ne právě nadšeně, avšak mýlím se. "Na Ramzovské sedlo," překvapí mě i Oskara. "Šéf totiž dvakrát třikrát za zimu pronajme na víkend pro svoje zaměstnance a jejich rodiny celý penzion. Říká tomu team building. Něco jako budování týmu, upevňování kolektivu a vztahů v něm. Zapsala jsem nás." "Fajn," těší se Oskar. "V Ramzové to znám, je tam krásně." 79 "Musím taky?" zeptám se. "Co bys tady dělala sama celý víkend?" namítne mamka. Hm, taky pravda. Představa tichého bytuje skoro strašidelná! Přesto ještě namítnu: "V pátek mám doučování." "Nevadí. Však tam nemusíme být hned od pátku, vyrazíme v sobotu ráno. I tak se nalyžujeme ažaž." Namáznu si rohlík paštikou, protože než to, co mamka vaří v hrnci, bude hotové, padla bych hlady. Krom toho není vůbec jisté, zda půjde o poživatelný pokrm, že. Ještě nesním ani půlku, když mi zavrní mobil samou blažeností nad příchozí esemes-kou. Nejspíš Dan, ve škole jsem neměla čas mu napsat... CEKÁM DOLE. NENECHÁŠ ME TU SNAD ZMRZNOUT, ZENÉ? Hm, tak tohle není Dan! Po chvíli váhání odepíši: TVOJE VEC. KDYŽ SE TI CHCE, ZMRZNI. A cvak, vypnu mobil. To jsi neuhodl, hošánku!!! Podle Neži jsem tam jít měla. "Vpálit mu do očí, že ses v tom, víš, jak by sis ho vychutnala?" Pokrčím rameny. "Je to hodně drsná legrace." "O to přece jde, ne? Napsal ti pak ještě?" "Když jsem ráno zapnula mobil, přišly od něho dvě zprávy. Smazala jsem je, aniž bych je četla." "Proč mu nechceš dopřát drsnou zábavu? On tě nešetřil." "To ne," připustím. "A víš, co je na tom nejzajímavější? Renču vesnice lituje, zatímco já jsem podle nich rajda. Nikoho nenapadne, že ten politováníhodný chudák jsem já! Nikdo neví, jak moc trpím... A ta kráva je v pohodě." "Chtělo by to ušít pomstu i pro ni," přemýšlí Neža. "Ale jak zařídit, aby trpěla...? Leda by ji nějakej kluk svedl a pustil k vodě podobným způsobem, jak to udělal Miki tobě." "Přesvědčit Mikiho, aby si z ní vystřelil?! Nemožný!" 80 "Mikiho ne, toho nemůžeme ovládat," přemýšlí nahlas. Ve fránině to vymyslí! "Už vím! Zaúkolujeme Marka." Podívám se na ni pochybovačně. "I kdyby to byl tvůj hodně dobrej kámoš, do něčeho takovýho by nikdy nešel. Pro tvý krásný oči, neblázníš? Co by z toho měl?" "Ne pro moje oči. Pro tvoje," mrkne na mě pobaveně. "Nějak mi ušla pointa... Co to?" "Denně se na tebe ptá. Jestli jsem ti vyřídila pozdrav a kdy ke mně zase přijdeš a abych vás seznámila... Marek je ideální! Jezdí denně na průmku do Račic. Tam někam chodí do školy i Rendy, ne? Sleduješ, všechno do sebe krásně zapadá! Hned Stránka 31

Zašeptej do vlasů dneska mu řeknu a domluvím si pracovní poradu." "Ty to myslíš vážně?!" vyjeknu příliš nahlas. "Mademoiselle Váchová," kývne na mne profesor Mili-voj Outlý a vyvolá mě na slovíčka. Fránina je sice předmět volitelný, leč samozřejmě pro toho, kdo se do něj přihlásí, povinný a tudíž se v něm i zkouší. A známkuje. Staroušek je shovívavý, pár slovíček zmotám dohromady, díky Nežině nápovědě a celkem velké dovednosti odezírání ze rtů je dám posléze dohromady, tři nevím vůbec, přesto mi dá dvojku a na vysvědčení slíbí totéž. Málokdy se ve škole přihodí, že člověk dopadne dobře i bez vlastního přičinění! Další předmět z krku, libuji si. Dnešní den byl úspěšný, z písemky z němčiny mi dal Oskar trojku, test ze sociologie by také nemusel dopadnout nejhůř a dvojka z frániny je něco jako třešnička na dortu. Před školu vyjdu v pohodovém rozpoložení a pohled na Dana opřeného o kandelábr mi vykouzlí úsměv na tváři. Nebyli jsme domluvení, Dan ani netuší, kdy mi končí škola, možná tu mrzne už hodně dlouho! Holky ho vidí mnohem dřív, než jsem vůbec plánovala. Okukují ho zcela bezostyšně, až je z toho Dan v rozpacích. Sám si to zavinil, kdo vleze do lví klece, musí počítat s přítomností lvů! Usměji se na něho. "Ahoj. Co tu děláš?" 81 "Terč," oznámí mi s povzdechem. Rozřehtám se a on s úsměvem vysvětlí: "Dostal jsem skvělej nápad a nechtěl jsem ho rozebírat přes esemesky, abys nenapsala ne. Chci tě přesvědčit osobně. Co bys řekla víkendovému lyžování? Bobova teta má chalupu v Beskydech, jel by on s Elenou, Dušan s nějakou babou, já s tebou... Nebylo by to super?" Pobaveně zavrtím hlavou. "Jsi druhej, kdo s tím přišel." Dan se zatváří podezíravě. "A kdo byl první...?" Rozesměji se ještě hlasitěji, tím spíš, když přes Danovo rameno spatřím modrý pežot s řidičem, který se do nás obou strefuje pohledy. "Maminka, ty žárlivce." Oddechne si. "Skoro jsem se bál, že mě předběhl Dušan." "Moc svému přítelíčkovi nevěříš, co?" bavím se. "Asi bych mu měl věřit víc, stydím se," připustí s úsměvem. "Ale ať to nezamluvíme... Nešlo by to nějak...?" "Nešlo. Máma už to objednala." Nevysvětluji mu, že by to nešlo spíš z jiného důvodu: vzhledem k tomu, že jsme spolu byli teprve na prvním rande, navíc v přátelském duchu, nemůžu s ním strávit víkend a ještě k tomu noc. Dan není žádný romantický puberťák, určitě by si od toho sliboval víc, než bych mu mohla poskytnout. A vůbec, beru ho za kamaráda -as kamarády se prostě nespí! "Hra, škoda," smíří se s odmítnutím. "Za pokus to stálo. Tak | snad příště. Kolik máš času, Moniko?" Mrknu na displej mobilu. "Tak akorát dojít na nádraží. Ve | čtvrtek končí můj soukromý šofér dřív, musím autobusem." "Doprovodím tě," nabídne mi a natáhne ke mně ruku. Vlo-žím do jeho dlaně svou a vychutnám si kratinký pohled ke krajnici, zda i tohle gesto bylo zaregistrováno. Bylo! Ještě ani nedojdeme k rohu školní budovy a modré autíčko se odlepí od | chodníku, aby zmizelo v dopravní špičce. Tím víc mě překvapí, že když se autobus se zapocenými skly 82 a páchnoucí víc než kdy jindy, až se mi nebezpečně zvedá žaludek, dokolíbá na náves, spatřím modrý pežot 206 zaparkovaný kousek před obchodem. Pokud si byl Miki něco koupit, už to má, protože jen tak nečinně sedí ve voze. Horečně přemýšlím, jak to udělat, abych se s ním nemusela setkat! Jenže zrovna jedu sama, pár jedinců z dospělácké populace Blažejova, co dojíždí do Bakova za prací, nepočítám, s těmi se do řeči dát nemohu. Užuž to vypadá, že budu muset kolem pežotu projít, když z koloniálu vyjde štíhlá dívka. Tebe mi posílá samo nebe! "Ahoj, Jáni!" Nadzvedne kapuci bundy, která jí padá až do očí, rozhlédne se a už tak krásnou tvář ozdobí potěšený úsměv. "To je počasí, co? Sibiř hadr," uleví si, přehodí těžkou tašku z jedné ruky do druhé a posléze ji postaví do sněhu, protože naše povídání připomíná setkání tetek sousedek. Jsem hovornější víc než jindy. Bohužel bydlí na opačném konci, cestu společnou nemáme, musím doufat, že to Miki vzdá dřív. "Nechceš zajít na čaj?" nahraje mi náhle Jana. "Jo, ráda," přijmu pozvání, popadnu jedno ucho nákupní tašky a už se štracháme vysokým sněhem ke statku Janiných rodičů. Ani jednou se neotočím, co na to Miki. A pak, třeba čeká na Rendy nebo někoho, vůbec tam nemusel stát kvůli mně! Jana mě pozve do kuchyně, kde se seznámím s paní Mlyná-řovou, co zrovna zadělává těsto na kynuté buchty. "Jestli se chvíli zdržíš, budou povidlové a makové," láká mě. S díky odmítnu, Stránka 32

Zašeptej do vlasů zase tak dlouho zůstat nemohu. Jana zalije sáčky ovocného čaje horkou vodou a s hrníčky na dálku vonícími malinami se odebereme do jejího pokoje, kde zapálí aroma lampičku, takže naše povídání o všem možném má tu správnou atmosféru a holčičí pohodu. A když holčičí, tak samozřejmě i o klukách, jak jinak. "Všichni byli z toho, co jste s Karin na Tomových narozkách 83 předvedly, úplně hotoví," oznámí mi se smíchem. "Nikdy bych nevěřila, jak je něco takového může tolik vzrušit! Až do konce oslavy nemluvili o ničem jiným, dokonce chtěli, abychom to zkusily s Rendy, Jitkou a Mackem, ale nepochodili. Karin totiž zdrhla chvíli po tobě, Tom byl děsně dotěrnej." "No, Martin asi moc vzrušenej nebyl," podotknu pobaveně. "Ten ne. Vždycky se nadrátuje jak doga," vzdychne. "A Rendy se neodvázala? Hraje si na velkou borku!" "Ta byla naštvaná," mávne rukou. "S Mikim pak už nebyla řeč a myslím, že se chytli. Kvůli tobě." Pocítím cosi jako zvrácenou radost. "Že by...?" Jana pokračuje: "Tam na návsi... Nečekal na tebe?" "Nevím. A i kdyby, to je jeho problém. Já jsem totiž zlobivá holka, neposlouchám pány tvorstva. Neskáču podle toho, jak pískají. Ani jim neposluhuju." Znejistí. "Co tím myslíš...?" "Prosím tě, Jano," vzdychnu. "Stojí ti Martin za to? Nic mi do toho není, ale jsi moje kamarádka a on se k tobě chová dost hnusně." Utopí oči v čaji. "Je prostě takovej. Svéráz. Vůdčí typ." Nechci se s ní hádat, pokrčím rameny a mlčky dopiji svůj čaj. Za okny je tma jako v ranci. Jana také mlčí, asi přemýšlí. Nechci ji rušit, třeba dojde ke správnému závěru! Ticho pokojíku rozbije něžná zvonkohra, kterou má na mobilu nastavenou místo zvonění. My o vlku, vlk za dveřmi! Přesněji řečeno za dveřmi hospody Ve Dvoře, jak se dovtípím z Janiny konverzace. "Fajn, za chvíli za tebou přijdu na pivo," slíbí mu. "Kdy? No... za půl hodinky..." Střelí po mně pohledem. "Je u mě na návštěvě Monika, tak až ... Ne, neboj... No... Dobře, tak... pokusím se. Přijdu hned." Zaculím se na ni. "On je takovej vůdčí typ, viď?" "Co řekne, to platí," pokrčí rameny nejistě. 84 "A co třeba tolerance? Ohleduplnost? Takt? Láska? Poroučet a vyskakovat na slabší není známka vůdčího typu!" "Musím jít za ním," vzdychne a natahuje si svetr. "Tobě se tam nechce?" "Do té zimy...! Chtěla jsem se dívat na Ordinaci." "Tak nechoď, proboha," domlouvám jí. "To by se hrozně naštval! Chce mě vidět, být se mnou." "Být s tebou?! Chce být v hospodě a poroučet ti. Nechoď tam, jestli mu budeš chybět, přijde za tebou. A když ne, nic se neděje, nemusíte se vidět denně, ne? Nejsi jeho majetek." Hm, asi je. Nebo to tak bere a nevidí jinou možnost, čímž mám o doprovod až na náves postaráno, leč garde nepotřebuji, po Mikiho autě dávno není ani památky. Na zasněžené návsi se se mnou trochu nervózně rozloučí. Nejspíš se připravuje na výčitky, které se sesypou na její hlavu za několikaminutové zpoždění! Pohrdavě odfrknu a zamířím k bytovkám. Máma s Oskarem sedí na gauči, popíjejí červené vínko a nahlas řeší dramatickou situaci v oblíbeném seriálu. "Vaše starosti bych chtěla mít," vyprsknu pobaveně. "Kde jsi, prosím tě? To jsi přijela až teď?" zajímá se mamka, nicméně osudy seriálových hrdinů jsou napínavější než odpověď vlastní dcery, tudíž se ani nesnažím vysvětlovat. Oskara to tolik nebere, podezírám ho, že se stejně dívá jen kvůli mámě, aby měla radost. Neváhá vstát a jít pro třetí skleničku. "Dáš si s námi, ne?" Nejprve si myslím, že ano, avšak stačí, aby mě přes nos uhodil kyselý odér a už se mi bouří žaludek. Nejspíš se mi tím připomíná, od oběda, který mimochodem také nebyl nijak valný, jsem mu poskytla pouze tři deci malinového čaje. Za ledabylé zacházení se mi pomstí: nic mu není vhod a nakonec mi dovolí pozřít suchý rohlík. Ten jediný je totiž tak nějak bez chuti a hlavně bez zápachu či vůně! 85 Naše stará sokolnice Růža si to přihasí na ranní dvouhodi-novku tělesné výchovy v sokolském kroji! Přitom se zdá při smyslech, alkoholické výpary jdou cítit jedině z těsné blízkosti. Pískáním na píšťalku nám zadává povely, krátké Stránka 33

Zašeptej do vlasů písknutí znamená pochodovou chůzi, dvojí písknutí je přejít do klusu a jedno dlouhé zastavit. "Třeba mají dneska slet," šeptne Neža zadýchaně. "Kdo? Čarodějnice?" zareaguje Katka vtipně, takže se všechny tři rozřehtáme a vysloužíme si kolečko navíc. "V pátek třináctého je možné všechno," usoudím v obavách, | co hrůzného mě ten den potká. Dopoledne však utíká zvolna i a v nečekané pohodě, v němčině probíráme novou látku, což je i docela psina, protože jsem ještě nedohonila tu starou, uklidní se ) dokonce i Vlastička v psychologii, celou hodinu zkouší a jelikož patřím mezi ty, kteří už to mají za sebou, můžu civět z okna a na střídačku ukusovat pod lavicí z Nežiny svačiny. V počítačích si sice napíšeme písemku, ovšem Kája, jak říkáme učiteli příliš mladému, než aby měl aspoň jakous takous autoritu, během psaní vysvětluje, jak tu či onu otázku myslel a co by měla za-hrnovat odpověď, tudíž nás na správné řešení sám navede. Zbývá mi absolvovat doučování z němčiny, kde se nezkouší | a tím pádem žádná pohroma nehrozí. Je vůbec možné, aby nešťastný den, nechoď, dceruško, k vodě ven, dopadl dobře?! "Ahoj," pozdravíme se s Radkem. "Pojď dál. Stihla jsi udělat, všechno, co jsem ti minule nandal?" "Krom jednoho cvičení všechno," přikývnu, shodím boty ; a kráčím za ním úzkou chodbou do jeho pokojíčku. "Nevě-děla jsem, jak. Ale mohl by ses propříště krotit, protože mám dojem, že jsem nedělala nic jinýho než němčinu. A to se teď, když se ve škole šílí kvůli pololetí, moc nevyplácí. Já jsem -" Nedořeknu, protože se zarazím při pohledu na Kláru, která si šmejdí pilníčkem po pěstěných nehtech. "Ahoj...?" 86 "Zdar," kývne a dál se věnuje manikúře. Pohlédnu Radkovi do očí, ve tváři protest. Možná ho pochopí, protože Kláru požádá: "Kajdo, udělala bys kafe?" Vyhrabe se z křesla s okatou neochotou, podezíravě si mě přeměn a když ji požádám radši o čaj, div se neušklíbne. "Ona tu bude vždycky?" zeptám se Radka šeptem. Trhne rameny. "No... to ne... asi. Nevím." Zvednu oči v sloup a radši připravím vypracované úkoly, aby mi je mohl zkontrolovat. Kajda přiběhne třikrát za tu dobu, než se začne voda vařit! Pak mi strčí hrnek s čajem pěkně hnusným, sáček nemá takovou tu šňůrku s visačkou, a protože se neobt썾ovala se lžičkou, musím počkat, až trošku vychladne, abych ho vylovila prstem, kecne si do křesla a s lakováním nehtů si vydrží hrát půldruhé hodiny, než sbalím saky paky a vypadnu. Vrtím nad tím hlavou skoro celou cestu k Tescu, kde mám spicha s Oskarem a mamkou, která vyrazila na větší páteční nákup, jelikož na zásobovací manýry v blažejovském koloniálu si zatím nezvykla ani ona.A to se snaží vesnici přizpůsobit! Nechce se mi s nimi bloumat mezi regály se zbožím, radši zakotvím u časopisů v hlavní uličce obchoďáku. Zaujme mě fotka na titulní obálce Cinemy, procpu se mezi kupujícími a přes záda vysokého tmavovlasého kluka se pro časák natáhnu. Nechtěně do něho strčím, on se otočí - a v té chvíli pochopím, že si pátek třináctého vybral svou daň teprve teď. Kluk je z nečekaného setkání zaskočený stejně jako já. I když on nezrudne, je celý nesvůj. "Ahoj, Moniko..." Naberu dech. "Čau, Jáchyme." "Nakupuješ?" "Spíš čekám na mámu, nakupování mě moc nebaví." "Ne? Já myslel, že si v tom holky libují." "No, v obchodě s pěkným oblečením by mě to bavilo, ale házet do košíku mouku a brambory žádná zábava není." 87 Zasměje se. "O tom bych se s tebou hádal, protože vybírání a hlavně zkoušení hadrů je podle mě ta největší otrava, jaká při nakupování existuje!" "Typickej chlap," pousměji se. Jáchym není zdaleka tak krásný jako Miki, aleje hezký svým způsobem a má v sobě něco... něco... Uvědomím si, že na mě mluví. "Cože...?" "Co jinak, jak se máš?" zopakuje. Nevydržím upřený pohled, uhnu očima. "Jo, jsem šťastná." "Hm, to je dobře," přeje mi to. "Asi tě ten tvůj hodně vyt썾uje, nechodíš už ani na 1CQ. "Občas jo, ale ty mě tam stejně ignoruješ, neodpovídáš." "Kdy?" podiví se. Stránka 34

Zašeptej do vlasů "Tuhle. Pozdravila jsem tě - a nic." "To jsem nejspíš u PC neseděl já, ale spolubydlák. Určitě bych ti odpověděl," hájí se. "No... A co ty? Máš se?" "Jo, jde to," pokrčí rameny. Spolknu otázku, zda chodí s Těrkou. Nechci mu totiž vykládat, kterak jsem na Štědrý den obšlapovala před jejich domem a dodávala si odvahy... A pak mě předběhla jeho spolužačka z fakulty, která mu také nesla vánoční dárek! Naše vzájemné rozpaky přeruší hlas slečny za pultem. "Zaplatíte mi tu Cinemu, nebo ne?" Uvědomím si, že stále ještě držím v ruce časopis, omluvně kývnu a rychle vyštrachám k peněženky stovku. Než mi vrátí dvě korunky, spatřím mamku s Oskarem, jak vlečou uličkou vozík naložený nejrůznějším jídlem. Nechci, aby mě viděla s Jáchymem, mohla by si domýšlet bůhví co, proto se rychle loučím: "Už musím... Tak... Měj se krásně." "Ty taky," popřeje mi. Odpojím se od něho a jdu mamce s Oskarem naproti. Lidi se v pátečním odpoledni courají v celých procesích sem a tam, Jáchyma si ve skrumáži kolem stánku s časopisy a tabákovými výrobky podle očekávání nevšimnou. U východu se otočím, abych zjistila, že mě vyprovází pohledem. Nemávne na pozdrav, jen tak stojí a kouká. Pocítím hluboký smutek. Časné ranní vstávání mi nedělá dobře ve všední den, natož v sobotu! Jsem ospalá, nevrla a snídani rovnou odmítnu, nemám chuť cestou krmit kačeny. I tak si na sebe musím vzadu pouštět škvírou mezi okénkem trochu čerstvého mrazivého vzduchu, Oskar topí jako o závod, mamce je zima a mně je z horka naopak špatně. Připadá mi, že tentokrát jsou Jeseníky snad na konci světa! Anču jsme nechali doma, bude jí tam lépe než u tety mezi labradory. Paní Nevrklová slíbila, že ji půjde nakrmit a zítra večer už zase budeme zpátky. Baba Blachoutová náš odjezd, který sledovala otevřeným oknem nedbaje psího počasí ani nelidského času, kvitovala jásáním, konečně prý bude v baráku trochu klidu, když vypadneme. Přitom nejvíc rachotu nadělá její manžel! To nadšení je ale vzájemné, mamka se celou cestu těšila, jak si v Ramzové od našich báječných sousedů odpočine. A já vlastně jakbysmet, akorát že mně nejde o potkávání se s Blachoutovic familií! Penzion Sněhurka vypadá skutečně útulně. Není nijak velký, spíš rodinného typu, dole malá restaurace pouze pro ubytované hosty, nahoře pokojíčky s koupelnami. Polohu má naprosto ideální, areál se sjezdovkami na dohled! Majitel penzionu nás přivítá podáním ruky a než nás osobně zavede do pokoje pro tři, už je s mámou a Oskarem kamarád. Pohled na manželskou postel plus lůžko pod oknem mě poněkud zaskočí. "To budu spát tady...?" "Chceš si snad lehnout doprostřed?" ukáže Oskar pobaveně rukou na letiště. V Tatrách jsme měli apartmán! "Jednu noc to snad vydržíš, ne?" namítne mamka. 88 89 "Pokud nebudete vyvádět, nic jiného mi nezbyde," zavrčím. Ubytovaní jsme raz dva, a protože do oběda mnoho nezbývá, nemá cenu lézt na lyže, ti dva se jdou projít po Ramzové J| a já zatím padnu do postele. Taková hodinka sladkého spánku v podkrovním pokojíčku, kde za okny visí půlmetrové rampouchy, mi přijde k duhu, na oběd jdu v mamčině a Oskarovi doprovodu v pohodičce a s úsměvem. S úsměvem do té doby, než v restauraci spatřím Mikiho. A co hůř, sedí u stolu za kulatým krbem uprostřed místnosti ve sjezdových kalhotách a termotričku Bauer, cpe se knedlíky plněnými uzeninou, po levici Rendy, po pravici Martina, naproti Toma a Karin. Vypadají stejně překvapeně jako já. A to jsem si myslela, jak si tady od něj odpočinu! "Neříkalas, žeje to jen pro zaměstnance?!" zeptám se mamky šeptem, když se posadíme k poslednímu volnému stolu a já i vyberu místo zády do lokálu. "Ano. Pro zaměstnance a jejich rodiny," kývne, aniž by chd pala můj napružený tón. Nijak po jeho důvodu nepátrá, jelikož jde o její kolegy a kolegyně, se všemi se zdraví, prohodí pár | slov tu s tím, tu s oním. Máma za to vlastně nemůže, usoudím,! když polykám knedlíky, které jsou na můj vkus příliš maštěné. Mělo mě to napadnout! Utěšuje mě jedině fakt, že to očividně nenapadlo ani Renču, jak soudím z jejího kyselého výrazu, když se při odchodu z oběda srazíme ve dveřích. Karin je naproti tomu nadšená. "Ani ses nezmínila, že pojedeš. Super! Já jsem tu původně být neměla, ale protože mi selhal jinej program..." pokrčí rameny. "No tak teď už toho nelituju, nebude to tak zabitý." Renča si patrně myslí pravý opak! Tom mě plácne do zad. "Čau, kočko. Lyže nebo Stránka 35

Zašeptej do vlasů prkno?" "Lyže. Kde je Jana? Už je po jídle?" "Janinka? Martin ji s sebou nevzal," zklame mě. "Nechceš se učit na snowboardu? Můžu ti dělat osobního trenéra." "Dík, na to se mám moc ráda," zklamu ho. "Proč ji nevzal?" Odpoví mi Martin: "Co by tu dělala, když neumí lyžovat?" To je síla! Tím spíš, že ani Martin není žádný přeborník! Na lyžích je nejistý a za celé odpoledne, co se proháníme po svahu s Karin a Tomem, víc času prostojí dole u občerstvení, kde se zdatně napájí grogem a svařákem, než toho nalyžuje. Miki je na snowboardu podle očekávání stejně dobrý jako Karin, předpokládám, že oba sourozenci už od raných dětských let s rodiči i bez nich brázdí sjezdovky Alp i jiných hor. Renča má také prkno a docela jí to jde. Škoda. S chutí bych se popásla na jejích pádech a trapasech, ale ta můra mi to nedopřeje. Ignorovat Mikiho není nejdřív velký problém, blbneme s Karin a Tomem jinde než ti dva, aspoň Renča se o to snaží, ale pak, když mě Tom přesvědčí, abych si s Karin vyměnila lyže za prkno a on mě na něm učí, bůhví proč mu to činí tak velké potěšení, se Miki vybodne na sjíždění dlouhé sjezdovky a přispívá radami, na které mu nejsem zvědavá! Zvlášť když Renču tím nudí a ta mu to dává najevo. "Taktu nestůj jak tvrdý Y a jdi jezdit s Karin, ne?" utrhne se na ni nakonec, když už má jejího remcání po krk. Renča se smrtelně urazí a skutečně odtáhne! Ne však za Karin, nýbrž k občerstvení k Martinovi, kde mě nejspíš oba pěkně zdrbnou. Dlabu na ni stejně jako na Mikiho, komunikuji pouze s Tomem. Mikuláš se chvíli snaží, pak se naštve také, chvíli zarytě mlčí, načež bez jediného slova odjede vlekem nahoru a jezdí s Karin on, aniž by se obtěžoval za Renčou. Vydržíme se s Tomem plácat na sněhu, dokud nepřestanou jezdit vleky. Ne že bych nějak zvlášť pokročila, ale aspoň byla legrace. Ze svahu nás nakonec vyžene tma a také hlad, rychle 90 91 se osprchuji a pobízím mamku, které Oskar galatně masíruje namožené svaly na nohou, ať už to zabalí a dopajdá se s námi dolů na večeři. Stoly jsou pro šest lidí, přisedneme si k manželskému páru s asi čtrnáctiletou dcerou Eliškou. Na bradě má jeden piercing, v uchu druhý a když otevře pusu, cvoček se jí zaleskne i na jazyku. Tváří se znuděně a drsně a celou dobu olizuje očima Mikuláše. To, že Mikiho pohled co chvíli k našemu stolu zalét-, ne, ji mylně povzbuzuje k úspěchu v jejím chování a po večeři začne k pohledům přidávat i široké úsměvy. Jak si všimnu, není jediná! Mladá číšnice se kolem stolu blažejovské mládeže točí mnohem víc než jí velí povinnost. Zbouchám celou porci roštěné na grilu s opečenými brambory a než mi vrchní, horský vlk s knírkem a bradkou, hlavou jako koleno a s ostře řezanou tváří přinese latté, vytáhnu mobil a vyměním si pár zpráv s Danem. Popisuje mi lyžařské pod-mínky na Pradědu, kde je sněhu ještě víc než tady, přesto se mu tam moc nelíbí. PROČ? MUSÍ SE TAM JEZDIT SKVĚLE, NE? Neuběhnou ani dvě minuty a už si důvod mohu přečíst na displeji svého mobilu: PROTOŽE TU NEJSI TY. S TEBOU BY BYLA SKVĚLA LYZOVACKA I NA KOPEČKU ZA MĚSTEM! Potěšené se usměji. Dan je fajn kluk, to se musí nechat! Dopiji mléčnou kávu a obrátím se na mamku: "Půjdu nahoru." "Co tam budeš sama dělat?" podivuje se. "Seď, objednal jsem vínko, nebo chceš radši svařák?" láká mě Oskar. Nemám chuť ani najedno, avšak program na večer mi také chybí, díky dopolednímu spánku se cítím vyspalá. "Dám si minerálku," rozhodnu se tedy chvíli zůstat. Ostatně, zase taková nuda tam není, zábava se totiž nečekaně rozproudí, hudební box vyhrává jednu písničku za druhou, víno 92 teče proudem, pan Krejza může být spokojený, protože účel team building se daří plnit a já nestačím žasnout, jak se do-spěláci umí rozšoupnout! Stoly srazí dohromady, aby vytvořili jednu velkou partu, čím víc toho vypijí, tím jsou hlučnější, hulákají skoro jako puberťáci, vykládají si různé historky i vtipy, samozřejmě ty nemravné jsou nejvtipnější, vybuchují smíchy a vůbec to vypadá jak na pařbě, které znám já! Mládež sedí u jiných dvou stolů, holka s piercingy také, uvelebí se hned naproti Mikulášovi a málem mu vleze do pusy, jak na něm visí. Už se mi nahoru jít nechce, baví mě pozorovat cvrkot. Číšnice také tráví každou volnou chvíli v blízkosti Mikiho a Rendy je tím víc jedovatější a protivnější. Karin mě naláká jít na barovou stoličku přímo ke zdroji, jak prohlásí, a u tequilly na účet podniku, vrchní se plácne přes kapsu, si s ním Stránka 36

Zašeptej do vlasů připíjí na tykání, mládí, svobodu, lásku, sex a krásu o sto šest. Nenechám se zlákat a nepřipojím se, ač se vrchní snaží vnutit mi panáka horem dolem, nicméně bavím se dobře. "Co blbneš?" drcne do mě Karin, když vrchní odběhne obsloužit rozjařenou společnost. "Nevidíš, že tě balí?" "Prosím tě, takovej Fanda," odfrknu a Karin málem spadne smíchy z barové stoličky. "Tebe balí zrovna tak." "Balil by i Elišku s tím bordelem po ksichtě," mávne Karin rukou, "kdyby nebyla pod zákonem. Jemu je jedno, jak která vypadáme, chce si vrznout s mladou holku. Kus jako kus. A protože mě to jeho chování uráží, trestám ho: platí." Tenhle způsob trestu se mi zdá minimálně zvláštní, avšak každý máme jiný nástroj pomsty! Nenápadně si prohlížím pana Krejzu s chotí. Viděla jsem je sice na maturitním plese Mikiho třídy, nicméně tady je mám málem na dosah ruky. Miki zdědil krásu po mámě, paní Krejzová je extra třída. Rendina matka má podobnou postavu jako dcera, rourovitou s vyvinutým poprsím, dokonce i stejně 93 odbarvené vlasy na blond, pan Středa je malý otylý mužík. Nejsympatičtější je mi Mikulášův otec, vstřícný a přátelský, samá legrace. Krejzová je mnohem chladnější, udržuje si od podřízených svého muže povýšený odstup a rozumí si tak ako-rát s paní Středovou, která seji snaží napodobovat. Docela psina je sledovat! Kdybych se nepotřebovala vzdálit, což není po všech těch bublinkách divu, pozorovala bych je dál, takhle si musím na moment odskočit. No, on by to moment byl, kdyby na mě před toaletami ve vstupní chodbě penzionu nečekal Miki! "Pánské jsou za rohem," upozorním ho ironicky. "Mě už to fakt nebaví," oznámí mi, ignoruje mou poznámku. "Vysvětlíš mi, proč se mi pořád vyhýbáš?" Nevěřícně pokrčím rameny. "Ty to nechápeš?!" "No jo, kvůli sázce," odpoví s unuděným úšklebkem. "Už je to ale docela obehraná písnička, nemyslíš? Stará záležitost. Navíc... Myslel jsem, že jsi to vzala v pohodě, v tom autě jsme se přece domluvili, o nic nešlo, říkalas, že budeme přátelé, a přitom jsi na mě vzápětí uvalila embargo či co." "O nic nešlo?!" opakuji užasle. "Mám snad jásat, že jsem ti pomohla vyhrát sázku? Že jsi těm blbečkům, jako je Martin, dokázal, jakej jsi borec?!" "Dobře, nebylo to úplně košer," připustí. "Sorry." Pohrdavě odfrknu. "Čekáš, že řeknu dobrý, zapomeneme na to, nic se nestalo? Věděl jsi, jak moc jsem to brala vážně, a stejně jsi neřekl ani slovo... dokud... Kdybys měl aspoň trochu slušnosti, našel by sis jinej důvod, jak mi dát kopačky, nemusel jsi mě ponižovat řečmi o sázce!" Chci odejít, ale on mě nenechá, zastoupí mi cestu. "Zkus se na to dívat z mého pohledu," požádá mě. "Ta sázka přišla tak nějak sama, sotva ses ve vsi objevila... Nemohl jsem vycouvat, ztratil bych před klukama tvář. Jenže pak se to zkomplikovalo. 94 Jsi hezká a přitažlivá, nedělal jsem to jen kvůli sázce! A to, že jsem ti o tom řekl, vůbec nebylo proto, abych tě ponížil." "Ne? A proč?" ušklíbnu se. Rozhodí rukama. "Přece kvůli ostatním! Copak to nechápeš? Pořád lepší, když jsem ti to řekl já sám beze svědků, než aby ses to dozvěděla od Martina nebo kohokoli jinýho! Věděli o tom skoro všichni, takže myslet si, že by to nikdo z nich nehodil do placu, by byla naivita." Pokusím se v jeho řeči orientovat. "Počkej, chceš říct, žes to udělal z ohleduplnosti vůči mně?!" "Jo," kývne. "Chápu, že jsi z toho nebyla nadšená, ale uznej, kdyby ti to někdo řekl přede všemi třeba v posilovně, tak by to byl pro tebe větší šok plus ještě trapas." "Ty jsi vlastně hodnej a citlivej kluk, viď?" zeptám se ho sarkasticky a chci projít, ale on mě drapne za paži. "Moniko, nedělej tlaky! Předpokládal jsem, že budeš naštvaná, ale pořád byla tahle cesta mírnější než ta druhá. Chtěl jsem ti dát pár dní na to, abys to vstřebala, protože když se nad tím zamyslíš, ono se vážně dohromady nic nestalo. Ale ty ses mi začala vyhýbat, do školy nejezdíš, mluvit se mnou nechceš, vidět mě nechceš..." Cukám paží, snažím seji vyprostit, ale jeho sevření je pevné. "A jak sis to vlastně představoval dál? Jako že budeš chodit s Renčou a občas se povyrážíš se mnou?" "A ne?" zavtipkuje s úsměvem. Stránka 37

Zašeptej do vlasů Přestanu se škubat. Jak myslíš, chlapče!! Podívám se mu do očí a s kamennou tváří se ho pokusím vyvést z míry. "Jsi ubožák, Mikuláši. Když tu máme takovou romantickou hodinku pravdy, taky ti něco povím z ohleduplnosti mezi čtyřma očima, nevyrukuji s tím před ostatními: jsem těhotná." Hezkou tváří prolétne škála výrazů. Od nechápavého přes nevěřícný po vyděšený. "Cože...?" 95 "Koukej vymyslet, co s tím, už to bude skoro měsíc." Takhle nějak asi vypadá člověk zasažený proudem! Pustí mou paži, ruku nechá ochlable sklouznout dolů. Pak mu kolem úst zahraje pochybovačný úšklebek: "To jako se mnou...?" Moje pravička vystřelí jak blesk a zastaví se až o jeho levou tvář, jen to pleskne. "Jsi hnusnej!!" Nechám ho stát na chodbě ve stadiu těžkého šoku. Tohle se mi povedlo, i když jeho pochybování zabolelo! Vrátím se do restaurace, nicméně se neposadím ke Karin k barpultu, nýbrž za stůl vedle mámy a Oskara a poslouchám historky z lyžování. Nejvíc je slyšet pana Krejzu, také musí být středem pozornosti, mají to v rodině! Miki se vrátí teprve po dvaceti minutách, Ren-ča už je jako na trní a háže po mně zpytavé pohledy, nemohlo jí ujít, že jsme chyběli ve stejnou chvíli. Pak, když se konečně objeví, projde kolem mého stolu, aniž by se na mě podíval byť jen koutkem oka, sedne si ke svým a Renču, která mu hodlá vylézt na klín, prudce odstrčí, čímž ji naštve ještě víc. Jak si mohu všimnout, na zbytek večera má po náladě! Vlastně nejen po zbytek večera. Ráno u snídaně se s ním nepotkám, zahlédnu ho až na svahu, kde sice jezdí s námi v jedné partě, nicméně s nikým nekomunikuje a když se ho Martin zeptá, jestli mu neulítly včely, pošle ho do velmi temných míst, kam slunce nikdy nezasvítí. Po obědě to s mámou a Oskarem zabalíme dřív než ostatní a já už ho neuvidím, natož abych s ním zůstala na minutu o samotě. 96 5. KAPITOLA Přes víkend jsem se samozřejmě nestihla učit, pondělí je pro mě krušné. Zkoušení a pololetní písemky vrcholí. V právu zaboduji lépe, v sociologii hůře, v češtině píšeme slohovku, v angličtině diktát a test z filozofie naštěstí doktor Krajíc přesune na příští hodinu. V každém případě si po vyučování připadám vymačkaná jako citron! A to ani nemohu jet domů s Oskarem, protože mě Neža vleče na Střelnici, kde máme spi-cha s Markem. Pochlubila jsem sejí, čím jsem Mikimu zkazila náladu i lyžování, a ona se toho chytla a začala spřádat celou pavučinu citů, pomsty a lží. "Marek je fajn, ten to zvládne, uvidíš," přesvědčuje v šatně moje váhání. "Mikimu jsi to natřela, teď je ještě třeba pomstít se té jeho pipině. Obleč se a jdeme." Ten, jehož jméno přetřásáme každou přestávku, sedí před školou v zaparkovaném pežotu. Tvářím se, že ho nevidím. "Už přilejzá," zubí se Neža pobaveně. "Spíš by dolezla hora k Mohamedovi," uchichtnu se. Projdeme kolem modrého auta jako kolem kteréhokoli jiného. Za rohem Nežu napadne: "Kdy to máš vlastně dostat?" "Asi příští týden. Cyklus mám vždycky drobátko delší než měsíc. Už abych to měla, to ti povím!" přiznám se. "Neboj, to bude dobrý," těší mě. "Hele, nechceš jít se mnou zítra na gyndu pro prášky?" "K čemu by mi byly?" namítnu hořce. "S nikým nechodím." "Co není, může být," usoudí. "Například Dan?" "Dan je kámoš." "Většinou každej je nejdřív kámoš," prohodí filozoficky. 97 "A každej jím hodně dlouho zůstane," ujistím ji. "Díky Mi-kimu hned někomu neuvěřím." "Nesmíš to vidět tak pesimisticky. Kluci jsou fajn." "Hm, jen na ty správňáky narazit," ušklíbnu se. "Proč vlastně jdeš na gyndu? Vždyť nějaké prášky máš, ne?" "No jo, ale ty jsou od Katky a berou se těsně před stykem," vysvětlí. "Krom toho už mi došly..." "Ondra je takovej drak? Kdo by to do něj řekl," bavím se. "To bys zírala...!" prohodí tajuplně a obě se rozřehtáme. Marek už na nás ve Střelnici čeká. "Čau, holky." "Ahoj," pozdravím ho poněkud rozpačitě. Pořád se mi to, do čeho ho s Nežou hodláme zatáhnout, moc nezdá. Marek je však od kamarádky dobře informovaný i Stránka 38

Zašeptej do vlasů zpracovaný, nemusím mu nic vysvětlovat, objedná nám džus a jde rovnou k věci. "Já to teda beru, šéfe," zakření se na mě. "A co za to?" "Slyšela jsem, že už sis vybral," připomenu mu. "Jo," kývne pobaveně. "Jen se chci informovat, jestli to platí. Tím lip. Co záloha, nebyla by...?" "Ne," zklamu ho. "Až po. Nekupuju zajíce v pytli." "Já věděl, že to neprojde, ale zkusil jsem to," svěří se mi a všichni tři se zasmějeme. Marek je docela číslo, navíc vlastně i fešák. Ne sice takový, jako Miki, jsou to dva rozdílné typy, zatímco Mikuláš je špinavý blonďák s vysokou vypracovanou postavou, na které neustále maká, ve svém pokoji má zrcadlo a vsadím se, že by bez bedlivé kontroly, jestli mu barevně ladí značkové oblečení a účes má tu správnou fazónu, nevyšel z domu, z hnědookého a hnědovlasého Marka, který potká zrcadlo maximálně ráno v koupelně, vyzařuje cosi jako nedbalá elegance. "Bude to ale fuška." "Víš, která je Renča? Taková přebarvená blondýna s -" "Vím," přeruší mě. "Proto říkám, že to bude makačka." "Vypadá moc nepřístupně?" hádám. 98 "To ani ne," pousměje se. "Ale mně se vůbec nelíbí!" "Zvládneš to, Marečku," uklidňuje ho Neža. "Věříme ti." "Mnohem hezčí je ta její kamarádka, dojíždějí spolu. Má dlouhé tmavé vlasy. U té bych se nemusel přemáhat!" "To je Janinka," uvědomím si. "Taje ale zadaná." "Jak jsem pochopil, Renča taky, ne?" "Na Janu zapomeň," nařídí mu Neža. "No dobře," kapituluje s povzdechem. "Už jsem rozhodil sítě, nezahálím, nebojte se. Co na ni tak platí?" Zamyslím se. Vzhledově na Mikiho nemá, musí na ni zapůsobit něčím jiným. "Zkus to přes romantiku, ta zabere vždycky. Kytky, romantický esemesky, řeči o věrnosti, že jsi nikdy nebyl zamilovanej tak, abys cítil, zeje to ono... Musíš působit spolehlivě a věrně. To u toho svého nezná." "Kytky, esemesky... Dámy, nejsem Bili Gates!" Sáhnu do peněženky a vložím do celé akce kapitál, aby si mohl koupit kredit a zbylo mu na kytku. Každá legrace něco stojí! Vyměníme si telefonní čísla i mezi sebou, a pak už si povídáme o všem možné až do půl páté, než je čas odejít na autobus. Celou cestu domů si pro změnu esemeskuji s Danem, prý bude mít volný víkend, určitě něco podnikneme, jen se nemůžeme shodnout na tom, co vlastně. Na Nežin příchod čekáme s holkama v jistém napětí. Tedy kromě Katky, která není v otázkách sexu i antikoncepce žádný nováček. Kamarádka si dává na čas, zabije celou češtinu, frá-ninu a ještě kousek angličtiny, než konečně dorazí! "Pane učiteli, prosím, omluvte mě, byla jsem u lékaře," zadrmolí u Oskarova stolku. Pár lidí se vědoucně zachichotá. "To se už stojí fronty i na gynekologii, že vám to tak dlouho trvalo?" prohodí Oskar a třída se skvěle baví. Neža krvavě zrudne, načež tomu dodá korunu, protože se otočí k naší lavici a vytkne mi: "Co nevíš, nepovíš, viď?" 99 Spolužáci vybuchnou smíchy, teď už je jasné všem, že se Oskar trefil do černého! Zalapu po dechu: "Já?! Snad si nemyslíš, že si doma hrajeme na pravdu! Pane učiteli?!" "Díky Monice jsem v obraze," baví se Oskar. "Co to plácáš?!" vyjeknu a teprve pozdě si vzpomenu na pravidlo vykání ve školních zdech. "Teda... proč lžete?" Třída je ze mě hotová, i kdybych se opravila stokrát, zpátky už to vzít nelze. Bezmocně vzdychnu a Neža, která se posadí vedle, mi pohrozí sevřenou pěstí. Polohlasně prohodím: "O gyndě jsme se například nikdy nebavili." "Ne?" lituje třídní šašek Roman. "Ale to je chyba...! Já bych tohle téma bral. Na gynekologii se jen tak nedostanu." "Můžeme se o tom pobavit teď," svolí Oskar. "Konverzujme na téma návštěva u lékaře. Albrechtova, english, please." Zbytek hodinyje ještě veselejší než její začátek, každý přispěje s nějakým zážitkem, Oskar pouze usměrňuje gramaticky, jinak nás nechá debatovat. Nejmenší oblibě se těší návštěva zubaře, což podle mého není úplně přesné, protože zmínce o gynekologii se vyhýbá širokým obloukem i těch pár odvážných, co už ji navštívily. Katka se radši chlubí dvanácti stehy, které získala poté, co prošla prosklenými dveřmi, jež zapomněla otevřít. "No," prohodí Roman zklamaně, jakmile zazvoní na přestávku. "A zase jsem se nic nedozvěděl...!" "Chcete poradit?" nabídne mu třídní svoje služby. "Dejte si přihlášku na Stránka 39

Zašeptej do vlasů medicínu a zvolte si příslušnou specializaci. Pak se v tom budete moct šťourat do hloubky!" Neslyším, co Roman odpoví, protože všichni řvou smíchy. "Je fakt k sežrání, všimly jste si, holky?" vzdychne Ida. "Až tak, jo?" baví se Magda. "Jako třídní je fajn." "Nemluvím o třídním!" převeze nás. "Myslela jsem Romču." Vyměníme si s Nežou pobavené pohledy. Lidi jsou různé! S Oskarem si to jeho vtipkování vyřídím hned o polední 100 pauze, když ho po návratu z oběda zastihnu věšet na nástěnku u šaten informace o možnostech výměnných studijních pobytů. "Copak jsem lhal?" hájí se s úsměvem. "Já jsem ti opravdu vdě-čnej, Moniko. Díky tobě vám víc rozumím. Škoda, že musím odejít... Těch čtrnáct dní vydržíš, ne? Podej mi špendlíky." Přistrčím mu krabičku. "Nechce se ti odtud?" "Nechce. Tohle je fajn škola," přizná se bez mučení. "Ale musím. Vlasta se přes to nedokáže přenést a Zuzana je mi cennější. Kdyby bylo aspoň něco tady... Praha je daleko." Pokrčím rameny. No jo, nikdy nejde nic jednoduše! Každý má nějaké problémy, že. A starosti. Trápení. Například já si připadám strašně opuštěná! Po vyučování totiž před školou čeká na Nežu Ondra celý nadšený z toho, že si kámoška nafasovala antikoncepční pilulky a budou se milovat bez obav, Katka spěchá za instalatérem Fandou, Ida s Magdou, Romanem a Honzou jdou na pivo a zatímco se všichni rozprchnou po svých zájmech, zůstanu sama s otázkou, kde strávit půldruhé hodiny do odjezdu autobusu, když jako každé úterý Oskar odjel dřív. Pak už to bude dobré, protože mi napsala Jana, že je v Bakově a pojede domů také v pět, ovšem co do té doby? Nakonec se rozhodnu zajet se podívat do motorestu U Toma, byť jedna cesta trvá půl hodiny a na pokec s Danem zbyde sotva pětadvacet minut. Přesto námahy spojené s trmácením se čtrnáctkou na konec města nelituji, Danovi udělám radost a sama zabiji čas příjemným způsobem. Naproti tomu hodina strávená v buse cestou do Blažejova se zdá málo, pochybuji, že si to s Janou stihneme všechno vypovídat! Nesvěřuji sejí sice s takovými důvěrnostmi jako Neže, Jana rozšiřuje podobně okruh mých známých a přátel jiným směrem než lidi ve škole či Karin a její umělci. "Proč jsi taky nejela do Ramzové?" vzpomenu si. "Neumím lyžovat." 101 "To přece není důvod," namítnu. "Mohla ses učit, kdybys chtěla. A pak, Martin taky není zrovna velkej lyžař." "No." "Co no? On tě s sebou nechtěl, že? Jano, copak nevidíš, jak tě omezuje? Zachází s tebou jako s onucí." "Ale ne," brání sebe i svého kluka. "Je už takovej." "A tobě to nevadí?" nechápu. "Proč vlastně dneska nejede? Neměl minulý týden odpolední?" "Měl," kývne. "Teď má ranní, takže jel domů už ve tři." "To na tebe nemohl počkat? Jeli byste spolu." "Musel by tu mrznout o dvě hodiny navíc," zastává se ho.j "On na mě čeká, akorát v Blažejově. Mám za ním přijít." "Kam? Do hospody?" zeptám se ironicky. "Nebo kde čeká?"| "Jo, v hospodě," přitaká rozpačitě. "Není jedno, kde čeká?" Zvednu oči v sloup. "A ty za ním poběžíš?" "Chce být se mnou," prohodí umíněně. "V hospodě?! Proboha, Jáni! Proč ho nenecháš, aby za tebou přišel domů? Trávit rande v hospodě, to je dost síla." "Naštve se," prorokuje váhavě. "Tak mu to vysvětlíš." "Jestli si to nechá vysvětlit," pochybuje s povzdechem, nicméně moje slova padla na úrodnou půdu -jakmile totiž vyhop-sáme ze zapařeného prostředí busu na zavátou blažejovskou náves a rozloučíme se, Jana zamíří k domovu, ne Do Dvoral Doufám jen, zeji za takovou neposlušnost ten její buran nezbi-je! Z koloniálu vyjde Jirka ověšený třemi nákupními taškami. Ve dvou cinkají pivní láhve. "Čau," pozdravíme se. "Otčím dostal žízeň?" "Ten ji má pořád," ušklíbne se. "Co ty, jak jsi rozchodila běžkování?" "Ale jo, v pohodě, cítila jsem druhý den trošku nohy, ale hned to přešlo," svěřím se mu. 102 "Takže v sobotu s tebou můžu počítat?" zamlouvá si mě. Stránka 40

Zašeptej do vlasů "Potřebuješ někoho, kdo by ti držel pytel, jo?" I v nedostatečném osvětlení pouličních lamp vidím, jak jeho tvář ztmavne rozpaky. Cosi zahučí směrem k zemi. "Proboha," rozřehtám se. "To nebyla žádná sexistická narឍka! Myslela jsem pytel jako -" Při pohledu na Mikiho přešlapujícího před vchodem do naší bytovky mě smích přejde. Co ten tu dělá? Čepici Reebok má zasněženou tlustou vrstvou sněhu, podle všeho se tu potlouká už dost dlouho, drobné vločky se mu třpytí i na řasách. Nese mi peníze na potrat?! Nehodlám se s ním na tohle téma bavit před Jirkou, setkání je mi nepříjemné. Mikimu nejspíš také. "Odprejskni, Juro," požádá zachmuřeně můj doprovod. "Po-třebuju s ní mluvit o samotě." "Na rozmluvu musí být minimálně dva. Nechoď, Jirko." Jirka se tváří nerozhodně, neví, na čí stranu se přidat. "Tak bude to?" zvýší Mikuláš hlas. "Vypadni." "Vždyť vidíš, že s tebou mluvit nechce," namítne váhavě. "Netušíš, o co kráčí, tak se neangažuj," zavrčí Miki. "Možná netuším," pokrčí Jirka rameny, "zato sejí vůbec nedivím, že se s tebou nechce bavit. S takovým hulvátem...!" Miki už má všeho dohadování tak akorát po krk, vyjede po Jirkovi pěstí, div společně nepropadnou vchodovými dveřmi. Ještě štěstí, že sklo v nich je tak tlusté! "Nechtě toho!!" Potyčka přivolá zvědavou paní Blachoutovou. Objeví se v okně, zhodnotí situaci a odplivne si: "No to je hnus, co se tu děje. Tobě už nestačí jeden, ty rajdo? Vodíš si sem dva?" "Tři. Jako mušketýři," ušklíbne se Miki. "Jeden za všechny, všichni za jednoho." Trapnou situaci mi pomůže, byť nechtíc, ukončit paní doktorka Nevrklová, která se objeví v chodbě s odpadkovým košem. Pozdravím, kluci cosi zahuhlají, a podržím jí dveře dokořán, aby mohla snáze projít ven. 103 "Dobrý večer, Moniko," odpoví mi. "Děje se něco...?" "Kdepak," ujistím ji. "Zrovna jsem na odchodu. Ahoj, Jirko," rozloučím se rychle, Mikiho přehlédnu jak stojatou vodu a svižně vyhopsám schody do patra, přičemž se málem modlím, aby si Miki na Jirkovi nevylil vztek. Proběhnu bytem bez ohledu na mámu s Oskarem, co se snaží za bouřlivého prskání a syčení přepalovaného oleje usmažit bramborové placky, a ženu se rovnou ke kuchyňskému oknu. Škvírou v pootevřených žaluziích mohu vyprovodit pohledem pouze Jirku, vidím ho odcházet úzkou cestičkou mezi sněhovými bariérami. Mikiho nezahlédnu, nevím, kam se poděl, přesto se mi uleví. Nechtěla bych, aby Jirka kvůli mně dostal! "Vezmi si," nabídne mi mamka bramborák. "Je křupavý." "Ten tvůj dokonce i nepřipálený," zubí se Oskar. Z devíti placek, které pracně vyrobí, jsou nepřipálené jen dvě! "Vy jste umělci," bavím se. "Vždyť u toho stojíte, ne?" Chuťově je placka poměrně zdařilá, když si ji přisolím, do-cela si na ní pochutnám. Ovšem vymstí se mi, mrcha! Ještě ani nedojím tu první, natož abych si přidávala, br, jen to ne!,| už se mi dělá z té vší mastnoty jaksi mdlo. Odploužím se do pokoje, kde padnu na postel, odkud se nehodlám zvednout, dokud to neslehne. I kdyby až ráno! Hm, tak to si pouze myslím. Už po pěti minutách mě z mého umírání vytrhne pípnutí příchozí SMS zprávy. Určitě Dan, nejspíš by vymyslel víkendový program... Kapsa batohu se mi zdá příšerně daleko! Dolezu k ní skoro po čtyřech a s mobilem v ruce zase žuchnu s heknutím zpátky na lůžko. CEKÁM VENKU. NEDĚLEJ FORY, NEMAM NA NE NÁLADU. Aha, takže žádný Dan s optimistickou vyhlídkou, nýbrž našňupnutý Mikuláš. Za jeho zapochybování, čí by domnělé dítě mohlo být, si to u mě rozlil ještě víc! Před dům nejdu a nereaguji ani na jedno ze tří dlouhých prozvánění, kdy mi mobil vibruje v dlani, div mě z toho nezačne brnět ruka. Ve škole se s ním naštěstí nevidím a večer opět radši nejdu ani do posilovny. Jen ať se velkej borec ještě chvíli dusí ve vlastní šťávě! Podle toho, že mamina nepřinesla z práce jobovku o mém těhotenství, soudím, že se nikomu nepochlubil. Mamka by nemusela mít smysl pro černý humor! Trochu strachu si užiji v půl osmé večer, kdy se rozječí domovní zvonek. Mohla by to být sousedka Nevrklová, nicméně jestli nebyly vchodové dveře docvaknuté...! Pro jistotu jdu otevřít, abych případnou nemilou návštěvu stihla vypakovat. Stránka 41

Zašeptej do vlasů "Tak jsem tady s tím zbožím," oznámí mi cizí chlapík. "Zbožím?" "No přece s rotopedem," pomůže mi oživit paměť. "Firma Sportlov s dodávkou zdarma až do domu. Hned pro něj dojdu." "Počkejte!" zarazím ho, když už dusá dolů po schodech. "To bude určitě omyl!" Chlap se zarazí. "Neříkejte mi ani z legrace, že sem jedu z Bakova v tomhle svinským počasí zbytečně..." Hovor přiláká z hlubin bytu mamku, která vše uvede na správnou míru. "Nene, to je v pořádku, jen ho přineste!" "Tys objednala rotoped?" zeptám se zbytečně. "Na co?" "Přece na cvičení," odpoví mi také zbytečně. "Dvakrát týdně trochu tance s hudbou nestačí, je třeba udržovat si kondici i váhu. Určitě ho využiješ taky, Moniko." Oskar jde tomu dobrému muži píchnout, hluk při stěhování vyláká z bytu Blachoutovce a je o zábavu postaráno. Důchodci netuší, o co jde, přesto už preventivně vyhrožují: "Jestli ten stroj dělá nějakej kravál, poletí z domu!" "Bez obav, dědo," těší ho prodejce. "To není babetta, nemá motor, vidíte?" 104 105 Věčný problém kam s ním je vyřešený záhy, mamka měla všechno předem promyšlené, postaví ho hned vedle sedačky naproti televizi a jakmile uhradí objednávku, hned si zkusmo vyleze do sedla rotopedu. "Tohle bude moje místo při sledování televize. Využiji čas a spojím příjemné s užitečným. Budeme se na něm střídat, Moniko." "Ta by měla spíš víc jíst než cvičit," namítne Oskar. "Ukaž?" přitáhne si mě mamka na světlo. "Jsi nějaká pohub-lejší. A bledší. Ty držíš dietu?" "Ne. Ovšem z těch blafů, co vaříte, se ztloustnout ani nedá. Po bramboráku je mi špatně ještě dneska," otřesu se. "Prý blafů!" ohradí se Oskar pobaveně. Odmítnu se účastnit debaty na téma jejich kuchařské umění, raději si v pokojíku zapnu počítač a připojím se na síť. Chci odtud napsat pár esemesek Danovi, je to rychlejší a pohodlnější než klafání přes mobil, zkontrolovat poštu a O-ou! Kdo mě kontaktuje, sotva zapnu ICQ? No ne...! Ahoj, Moniko. Jak je? S odpovědí se nijak neloudám, rychle ji nacvakám do příslušného políčka a odešlu: Ahoj, Jáchyme. Fajn. Co ty, už máš zkouškové za sebou ? Neblázníš? :D Teprve začalo! Mám akorát dva zápočty. Nějak se začít musí :-) povzbudím ho a na téma škola se vydržíme bavit následující hodinu, než se s těžkým srdcem odpojím a jdu se učit literaturu, protože si nedělám iluze, že by Staré Otrape stačila moje známka ze slohovky plus ta za Tartuffa. Nezávazná konverzace mi připomene dobu před několika měsíci, kdy jsme s Jáchymem teprve začínali... Je mi z toho všeho smutno. Aspoň to učení že se mi vyplatí! Otrapa mě pozve k tabuli podle očekávání hned po Zlatě a lustruje mě dobrou čtvrt hodinu, než mě propustí s lepší trojkou. Lepší nebo horší, jsem 106 spokojená, spolu s dvojkou ze slohu a jedničky z referátu jsem si během posledních dní skóre v češtině vylepšila, výsledný průměr není vůbec špatný. Spokojeně se posadím na své místo a šeptnu směrem k holkám: "Přijímám gratulace a dary, nejlépe finanční..." Kamarádky nemají na legrácky náladu, minimálně do doby, než si profesorka vybere dalšího adepta, jímž je Veronika. "Marek je šikulka," špitne se zamrkáním Neža. "Marek? Myslela jsem, že spíš já...," bavím se. "Ty taky," zvedne pobaveně oči v sloup a dál šeptá naše sladké tajemství: "Včera jsem s ním mluvila. Prý se to vyvíjí nadějně, Renča nebude tak tvrdej oříšek..." "Albrechtova, chcete něco doplnit?" vyzve ji učitelka. Neža se přikrčí, což nejspíš znamená, že nechce. Pracně držím vážnou tvář, učitelčin zpytavý zrak proniká do morku kostí a trvá dlouho, než jej odvrátí zpátky k Verunce. Respektive spíš ke dveřím, na které kdosi nesměle zaklepe a vzápětí se ve škvíře mezi veřejemi objeví hlava holky tuším z třetího nebo snad čtvrtého ročníku. "Paní profesorko, omlouvám se, ale Monika Váchová má přijít ihned do ředitelny," vychrlí důvod své návštěvy. Všichni se po mně okamžitě podívají, ve tvářích kamarádek čtu otázku. Pokrčením ramen jim odpovím. Nemám tuchy! "Slyšela jste?" pobídne mě Otrapa. "Ihned znamená hned." Stránka 42

Zašeptej do vlasů Vysoukám se z lavice trochu nemotorně, div neshodím židli. Zavřu za sebou dveře třídy a chci se zeptat té holky, o co jde, ale ona na mě nečeká, upaluje po schodech do své třídy. Upravím si rukou vlasy, vypnu svetr přes prsa a povytáhnu bokové džíny výš, čouhající tanga by asi nebyla to pravé ořechové k návštěvě kapitánského můstku. Leda by mi chtěl něco kvůli mému přestupu na tuhle školu? Je to už dost dávno... Nebo kvůli Oskarovi?! 107 Na chodbě před ředitelnou se opírá o topení Miki. No ne, taky na kobereček...? Uprostřed vyučovací hodiny je všude ticho jako v kostele, neznesvětím ho ani slůvkem ahoj. Miki si takové servítky nebere. "No konečně," zašklebí se. "Trápím se, trápím, chtěl bych tě potkat v lukách..." "Tam je spousta sněhu," odfrknu. Obejdu ho a přede dveřmi s cedulkou PhDr. Ivo Bratršovský se nejprve nadechnu, teprve pak natáhnu ruku, abych oznámila svou přítomnost. "To bych nedělal," varuje mě Miki s pobaveným výrazem. "Bude dost vykulenej, co mu chceš..." V té chvíli mi zapálí! "Blbý fóry!" Jelikož se otočím na patě a hodlám se bezodkladně vrátit do třídy, Miki mě chytne za ruku a trhnutím mě zastaví. "Moniko, neblbni už, sakra! V lukách je moc sněhu, sama jsi to říkala, zabral teprve ředitel. Kde jinde bych tě měl potkat, když se mi vyhýbáš jak čert svěcený vodě?! Nechápu tě. Jak to chceš tím, že mě budeš ignorovat, vyřešit?" Protože nechci mluvit v tiché chodbě zrovna před ředitelnou, zamířím ke schodům a Miki jde samozřejmě se mnou. Teprve tam se ušklíbnu: "Jo tak, tys přišel řešit...! Máš pro mě prachy?" Zatváří se zmateně. "Jaký prachy?" "Na potrat," poradím mu. "Nebo jak to chceš řešit ty?" Z hluboká se nadechne. "Nevím! Nevím, sakra, jak mám něco takovýho vyřešit, když... Ty jsi taky dobrá. Jen tak lážo plážo mi oznámíš, že jsi v tom, ale jako kdybys ráčila naznačit svoje stanovisko, jak to vidíš dál, to ne. Nechci bejt rejpal, ale řekl bych, že tebe se to taky týká." "Že by?" "Jo! Dokonce víc než mě," odsekne napruženě. "Omyl. Dítě je těch dvou, co se podíleli na jeho početí." "No právě proto," kapituluje. "Co s tím chceš dělat ty?" 108 V duchu se bavím jeho výrazem. "Možná si to nechám... A možná si to nechám vzít. Máš snad lepší návrh?" Mikimu to v černých džínách a skvělé košili od Gucciho v černošedé kombinaci sluší stejně jako všechny jeho ohozy, je hezký i takhle zamyšlený a málem ani nevypadá jako frajer. Neža měla pravdu, spadl mu hřebínek! Bezradně se posadí na schody. "A... je to jistý...?" "Jako že doufáš, že si dělám legraci? Je to stejně jistý, jako ty sis jistej nebyl, když jsi mi to udělal. Ale sázku jsi vyhrál, takže dobrý, ne?" Střelí po mně pohledem, který má sílu zabít. Udržím vážnou tvář, otočím se k němu a chůzí modelky odejdu zpátky do třídy. Když se na odpočívadle otočím, sedí bez hnutí na stejném místě. Vypadá zdrchaně. Patří mu to! Ten den se vydaří celý. Začalo to známkou z češtiny, pokračovalo vítězstvím nad Mikulášem a zlatý hřeb přijde na řadu, když se mi v autě cestou ze školy rozehraje mobil a já dvakrát zamrkám, než uvěřím, že mě nešálí zrak a skutečně je na displeji napsáno AGENTURA. Oskar z mého hovoru slyší jen tu část, kterou říkám já, přesto mu neujde moje vzrušení. "Dobré zprávy?" hádá, jakmile mobil zavřu. "Vynikající!" opravím ho, stále ještě v šoku. "Příští středu pojedu do Brna fotit kolekci plavek pro letošní sezónu. Sice jen do katalogu, ale... Úspěch je už to, že si na mě vzpomněli! Aby se člověk dostal do vyšších pater, musí projít těmi nižšími." "Super," raduje se se mnou. "Měli bychom to oslavit." Skoro mám chuť zavolat tuhle novinku mamce pěkně zateplá, ale nakonec vydržím a nechám si to na osobní setkání. Máma už je doma z práce, sedí s paní Nevrklovou u kávy a domácí vánočky plné ořechů a mandlí, kterou pekla pochopitelně sousedka, ne mamka, a tak mi blahopřejí obě. Zdlábnu dílek vánočky a užiji si i trochu strachu, nerada bych, kdyby se sou109 sedka zmínila o situaci tuhle před vchodem, leč paní Nevrklová buď zapomene, anebo je natolik chápavá, aby si to nechala pro sebe. Mamině by totiž nestačilo Stránka 43

Zašeptej do vlasů říct A, chtěla by i B, zajímaly by ji důvody, proč se chtěli prát! Nesedí u nás dlouho, sotva dopije kávu, už se dekuje, aby nezacláněla, když je Oskar doma. Chci se připojit na net a říct o focení Jáchymovi, tehdy na podzim mě podporoval, držel mi palce, aby mi agentura prohřešek vůči smlouvě brzy odpustila a já se mohla vrátit, ale není mi přáno, protože se ještě ani nepřipojím na net a cvak, tma. Nejde proud! Nejdřív si myslím, že je to otázka pár vteřin, maximálně minut, ovšem když se nic neděje ani po čtvrt hodině, dojdu si do obýváku pro dvě gelové a jednu vonnou svíčku. Ančin kožíšek je temnější než noc, nebýt zelených očí, nevěděla bych o ní, takhle ji mohu sledovat, jak se plíží pokojem a temně mručí. Nejspíš se v ní budí pradávné lovecké pudy po kočičích předcích, tma sejí líbí a když uloví mou nožičku párku, kterou jsem nechala v nestřežené chvíli na talířku, zatímco jsem si odskočila pro čaj, už si pro druhou do ledničky nejdu. Beztak bych ji nemohla ohřát. Napsat Jáchymovi esemesku se neodvážím, něco jiného je povídat si přátelsky přes ICQ, než se vloudit do jeho soukromí mobilem. Tak příště, no, škoda. Danovi se pochlubím, jenže ten to se mnou tak neprožívá. A navíc nemá čas, lítá po motorestu, kde samozřejmě elektřina funguje, s bídou mi stihne napsat pár slov. No nic. Učit se při svíčkách nemohu, pokud si nechci zkazit oči - a to opravdu nechci, takže se nakonec přesunu k mámě a Oskarovi do obýváku a držíme černou hodinku až do devíti, než se se svíčkou vystřídáme v koupelně. Proud totiž nejde celý večer! Nakonec to ale není vůbec špatné, užíváme si s mamkou Oskarova vyprávění nejrůznějších zážitků z dětství a skvěle se bavíme. Na pátek tak jako tak moc učení nemám a krom 110 toho mi Oskar slíbil napsat omluvenku, že jsem se nemohla učit z technických důvodů. Koneckonců, mít učitele v rodině není na škodu! Převlečené do cvičebních úborů posedáváme po lavičkách i parketách tělocvičny v komplexu střední školy a čekáme na Růžu. Osm patnáct a sokolnice stále nikde! Ne že by nám zase tak moc chyběla, cvičit se po ránu nechce asi nikomu, nejméně Katce, která nadává: "Každej normální tělocvikář uznává men-ses jako důvod necvičit. Růža ne. Doufám, že vůbec nepřijde, protože skákat přes kozu s vložkou mě nebere." "Ty už máš zase krámy?" žasne Magda. "Nemělas je tuhle?" "Já je mám pořád," mávne Katka znechuceně rukou. "Menses točím každých jednadvacet dní. Včetně! Pět dní krámuju. Tak si spočítejte, kolik dní můžu -" "Souložit s Fandou," doplní Ida a my se rozřehtáme. "Vy až z té puberty vyrostete, dámy, to se vám uleví!" "Máš je fakt strašně často," polituji kamarádku. "To ti nezávidím. Můj cyklus je tak čtyřicet dní. Ale už vidím, jak je dostanu zrovna příští týden, až budu fotit plavky. Po prvním a posledním milováním s Mikim, kdy si chlapec vlastně vůbec nebyl jistý, jestli si dal pozor nebo ne, jsem se první dny utápěla ve strachu, co když... Pak jsem si na to prostě zakázala myslet, nejspíš abych to nepřivolala. Holky v mé řeči zaujme něco jiného, ne délka cyklu. "Ty budeš fotit? Plavky? A kde? Povídej!" Málem si připadám jako kdysi na základce, když jsem s focením začínala. Tehdy jsem spolužačkám líčila každou akci, než jsem přišla na to, že čím víc toho ví, tím víc mi závidí a já je coby kamarádky definitivně ztrácím. Teď jsem ale starší a dám si velký pozor. A pak, nenechám se modelingem pohltit, normální život, který spolužačkám připadá nudný, se mi totiž 111 líbí! Na druhou stranu občas si přivydělat modelingem je víc než lákavé, blesky fotoaparátů mi chybí. "Ticho! Pssst!" přeruší nás náhle Neža. "Co je to...?" Umlkneme a zaposloucháme se. Nejdřív nevím, co kámoš-ka myslí, pak si všimnu podivných hvízdavých a chrčivých zvuků. Katka nastraží uši a jde po zvuku k nářaďovně. Samozřejmě se všechny připojíme, nemůžeme si přece nechat ujít pohled na sokolnici Růžu, tentokrát bez kroje, pouze v teplákovce, jak chrápe na žíněnce za švédskou bednou!! Pár holek vyjekne smíchy, ostatní na ně rychle syčí: "Ššššš!" "No není sladká?" baví se Neža. Učitelce se nadouvají tvářičky, v nose jí kvílí meluzína a když se k ní skloníme, bací nás do tváře alkoholové výpary. "Šípková Růženka." "Tohle je jiná pohádka," šeptnu. "O princezně notoričce... Mizíme, ne?" Holky se nenechají pobízet, potichoučku se vykrademe z tělocvičny, v šatnách převlečeme do civilu a druhou hodinu strávíme ještě příjemněji, protože si jdeme sednout do Střelnice, kde otevírají v devět. Modeling i ostatní témata se lépe probírají u čaje či lattíčka než v tělocvičně nasáklé potem z tisíců těl před Stránka 44

Zašeptej do vlasů námi! Den tak začne vyloženě příjemně, stěžovat si nemůže ani Katka postižená ženskými problémy. Jednička z písemky ze základů informačních technologií potěší, leč nepřekvapí, a čtyřka z psychologie nepotěší, nýbrž překvapí. Vlastička má výdrž, nejspíš mě bude mordovat u tabule každý týden! Známka na vysvědčení je tak víc než jasná, bohužel. Doma ji pochopí, toho se nebojím, náladu mi nezkazí. "Marek je fakt čipera," oznámím Neže při obědě a strčím jí pod nos mobil. "Mrkni, co mi napsal." "CO SE ODPOLEDNE SEJIT A PROBRAT DALSI POSTUP?" čte nahlas u plátku sekané s bramborovou kaší. "Haha, ani se mi nepochlubil, že tě chce pozvat na rande. Beze mě. Jdeš tam?" "Ne," ujistím ji. "Jdu na doučování." "Aha, vlastně," uvědomí si. "Ale nenech se zmýlit. Rande by to stejně nebylo," vysvětlím, spolykám oběd, kdo ví, co v té sekané je, že se nějak podezřele snaží vrátit na talíř, odepíšu Markovi NEMUZU. NEJDŘÍV V PONDĚLÍ - POKUD BUDEŠ MIT DOBRÉ ZPRÁVY!, popřeji Neže pěkný víkend plný sexu a vydám se k Radkovi domů. Jsem zvědavá, zda Kajda opět bude zaclánět v pokoji... Když zjistím, že ano, nejsem zvědavá, nýbrž otrávená. Sedí si v křesle, jako by byla jeho součástí, plete nějaký svetr či co a tváří se, že tady vůbec není. Stačí však, abychom se s Radkem něčemu zasmáli nebo na chvíli vypadli z role učitel-tupá žákyně a byli klukem a holkou a už nás od svého štrikování bedlivě sleduje nevraživým pohledem. O čaj sejí neodvážím říct, i kdybych měla padnout žízní! Navíc skončíme o deset minut později, na ulici, kde se mi mráz okamžitě zakousne do obou tváří, musím přidat do kroku, abych stihla autobus! I tady ve městě je minus osm, natož jak bude u nás, v Dolním Vystrkově... Nakonec služeb české autobusové dopravy nevyužiji, mám totiž na výběr hned ze dvou možností, jak se dostat domů! Na parkovišti těsně před nádražím spatřím modrý pežot. Na vteřinku zaváhám. Abych stihla bus, musím projít kolem něho... Miki šije toho také vědom, proto si vybral tohle místo! Spatří mě ve zpětném zrcátku, protože vystoupí a čeká, než přijdu blíž. Užuž si připravuji smeče, které mu naservíruji, když mě předjede červená čtyřkolka, její řidička navzdory hustému provozu dupne na brzdu, div to do ní auto jedoucí za ní nenapálí, vystrčí hlavu, zařve "dělej!" a čeká, dokud k teréňáku nedoběhnu. 112 113 "Naskoč, nebo se ten moula za mnou zjančí," poradí mi tet a na řidiče láhvově zelené oktávky udělá ne zrovna slušné gesto. Nestarám se, co na to on, protože mě víc zajímá Mikihq reakce. Zůstal kvůli mně v Bakově mnohem déle než musel počíhal si na mě - leč tuhle zápletku nemohl čekat! A taky nečekal, vypadá naštvaně. Vztekle nabere botou hroudu sněhu a nasedne do vozu. To už jsme dost daleko, obrátím se zpátky k tetě a uhnu Einsteinovi, který se mě zezadu snaží olíznout na přivítanou. Moc si nepomohu, protože tím pádem strčím hlavu k Albertovi a ten to udělá za něj. Labradoři jsou sice milí psi, ovsem cestovat s nimi je když ne o nervy, tak aspoň o účes. Za sedmadvacet kilometrů, než dorazíme do Blažejova, mi ho celý oslintají a vyprat budu muset nejspíš i límec bundy! Teta je rozčílená z práce i z domova, údajně se k nám jede uklidnit, rozhazuje při řízení rukama, div za ni občas nechytám volant, a chvílemi mě napadne, že s Mikim by to cestování bylo méně dramatické, byť bychom řešili údajný potrat! Před domem, kde zastaví na svém místě, tedy na druhé straně silnice naproti garážím, se nám dostane uvítacího výboru s panem Blachoutem v čele. Vyskakuje jako pumprlík na pérku: "Tady žádnej křáp stát nebude!" "Máte naprostou pravdu," souhlasí s ním tetinka. "Tohle totiž není žádnej křáp, ale suzuki, víte? Japonská výroba." Vyprsknu smíchy, Blachout už je zase v obrátkách, nadává tetě i oběma psům, kteří využijí příležitosti k vy venčení a na sněhové bariéry kolem silnice píší žlutými klikyháky svoje autogramy. Na schodech mě oba předběhnou a do bytu se vřítí jako velká voda, takže málem porazí mamku, která si rychle obléká župan. Oskar udrží rovnováhu jen proto, že se souká do riflí vsedě! Můžu se hanbou propadnout! Teta to tak nebere. Zaregistruje kousky šatstva, které si ti dva obléct nestačili, a vzdychne: "Za bílého dne... Vy máte ale chutě!" 114 "Vždyť už se skoro stmívá," vtipkuje Oskar. "Příště se zamkněte," poradím jim. "Nebo aspoň zavřete do ložnice. V obýváku na gauči... to je nechutný." Oskar na mě mrkne. "Kdybys jela autobusem, máme ještě víc než půl hodiny času." Stránka 45

Zašeptej do vlasů Mamčiny rozpaky mají červenou barvu, místo aby komentovala situaci, raději nahání Anču, která se před psy snaží zachránit na záclonové tyči, kam si s prskáním a vřeštěním vyšplhala, zatímco oba hafani hlubokým hrdelním štěkotem dávají najevo, jak rádi by si s ní pohráli. Do toho hraje romantická hudba, poznám mamčino cédéčko Lovesongs ofABBA a z bytu pod námi se ozývá neromantické bušení koštětem do stropu. Teprve když se podaří odchytit kočku a zavřít ji do mého pokoje, psi přestanou vyvádět a spořádaně si lehnou vedle stolu, na který mamka položí čokopiškoty. "Jsem zralá na psychiatra," svěří se nám teta Eva, zaštrachá v kabelce a hodí do placu účet za telefon. "Normálně máme měsíčně kolem tisícovky. A teď? Skoro tři!" Oskar uznale hvízdne, mamka žasne. "Komu jste volali? Do Ameriky, či co?" "Nebo na nula šest nula devět?" tipnu si pobaveně. "Že by si Mireček rozšiřoval obzory na erotických linkách?" "Ten byl přece na lyžáku, nemohl volat," míní mamka. "Jak se mu tam vlastně líbilo?" zajímám se. "První den zlomil lyži a druhý dostal angínu," vysvětlí teta. "Třetí už byl doma." "Aha," bavím se. Máma říkala hned, že je nesmysl kupovat Rosignoly klukovi, který na lyžích v životě nestál! "Tak to provolal on? A kam volal, prosím tě?" "Kdyby on...!" odfrkne teta. "Něco je provolané na číslo do Frenštátu pod Radhoštěm, většina na jakýsi mobil. Nepochy-buju, že patří stejné osobě z Frenštátu!" 115 "A kdo to je? Koho máte ve Frenštátě?" Teta břinkne pěstí do stolku, až hlavy obou psů úlekem poskočí. "Provolal to Mirek. S nějakou ženskou!" Vyměníme si s mámou a Oskarem užaslé pohledy. Čekala bych leccos, ale strýcovu nevěru ne! "On ti řekl, že tam má ... známost?" váhá mamka. "Samozřejmě ne. Ještě drze zapírá!" "Tak to třeba on nebyl. "A kdo jiný?!" rozzlobí se teta nanovo. "Ty víš, komu to číslo patří?" vyzvídá Oskar. "Jméno ani adresu mi telefonní společnost samozřejmě nesdělí," vysvětlí teta. "Tak jsem na to číslo prostě zavolala. Zvedla to nějaká ženská. Chtěla jsem jejího manžela - a víš, co mi řekla? Že její ex-manžel už tam dávno nebydlí! Tak co byste si o tom mysleli, no?" "Hm," přemítá mamka. "A ty jsi s ní mluvila o Mirkovi?" "Jistěže jsem jí pořádně vynadala a poradila jí, ať nechá mého muže na pokoji, když už si rozbila svoje manželství, nemusí se vtírat ještě do mého!" "A ona?" "Prý mi cáká na maják," ušklíbne se teta. "Ale já ji dostán můru jednu pelešivou. I kdybych měla přečíst celý telefon: seznam, najdu si ji." "Třeba se to nějak vysvětlí," utěšuje ji mamka. "Já bych Mirkovi věřil," postaví se za strýce Oskar. Teta je však skálopevně přesvědčená o jeho nevěře a na uklidněnou si jdou s mámou do koupelny zapálit. Oskar na mě mrkne: "Eva má páru jako lokomotiva, co? Zuzana je taky taková bojovnice, když se rozzuří?" Mlčky zavrtím hlavou. Máma si stejně jako já myslela, že vztah dvou lidí je založený na vzájemné úctě a důvěře. Nebojovala, jen dlouhé roky trpěla tátovy zálety, nejspíš kvůli mně vydržela i tak hodně dlouho... A pak už nemohla. 116 "Mamku by další nevěra zlomila," řeknu po delší době. "Ona sice vypadá silná, ale jen do do určité míry." Oskar mi už neodpoví, protože v tu chvíli vypnou proud a obývák se ponoří do tmy. Do ticha ne, z koupelny se ozve láteření tety Evy a Oskar musí vyštrachat včerejší zbytky svíček, aby je mohl jít osvobodit. "To je asi zase na dlouho," hrozí se mamka. "Krucinál, chtěla jsem zapnout pračku..." "No, tak já pojedu," rozhodne se teta, když se málem přerazí o jednoho ze psů, za svitu svíčky nejsem schopna rozpoznat, o kterého jde. "Nechcete zítra přijet?" "My musíme do Prahy," namítne mamka. "Podívat se na nabídky podnájmů, co si Oskar sehnal přes inzeráty na netu. Stavíme se až cestou zpátky, pokud nebude nějak moc pozdě... Leda že ti tam necháme Moniku, nevadí?" "Jasně že ne," odfrkne teta dotčeně. "Proč by mělo?" Stránka 46

Zašeptej do vlasů "Na zítřejší odpoledne mám v Bakově program," ozvu se. "Tak tě u nás máma vysadí hned ráno," rozhodne tetinka. "Ten playboy bude v práci, uvaříme si nějakej dobrej oběd pro nás tři, co ty na to?" "Hm," zajásám nenadšeně, až mě mamka zezadu dloubne do zad. Oskarově pohledu se pro jistotu vyhnu, dusí se smíchy. Teta si obuje zimní boty, navleče kabát a vypustí psy do osvětlené chodby. "Ten proud nejde jen u vás, víte to?" Teď už se rozesměji nahlas. Nejen že ti dva jsou hrozní kuchaři, oba jsou i stejní montéři! Teprve díky tetinu objevu napadne Oskara zkontrolovat pojistky, které jsou dole v chodbě, nahodí jistič - a budiž světlo! 117 6. KAPITOLA Než bych se tloukla do Bakova autobusem, kterých o víkendi jezdí mnohem méně než v týdnu, obětuji ranní vstávání a svezl se do města s mámou a Oskarem. Užívané dopoledne prode batuji s bratránkem na téma lyžařský kurz, zavzpomínám n| svůj vlastní kdysi před lety na základce. Ramesse II. na mě kouká skrz prsty. "Nepochopím, jak ně-koho můžou bavit směšný pohyby, kterým se říká sport." "Všechny sporty nejsou směšný," namítnu pobaveně. "Lyžování k nim ale patří. Jeho smyslem je akorát kroutit zadkem ze strany na stranu a sjíždět do zblbnutí jeden kopec! Co na tom máš? Vždyť to byla pekelná votrava." "To proto, že jsi tomu nestihl přijít na chuť, když jsi dost angínu. A navíc zlomil lyži." Mireček mávne rukou. "Lyže mi půjčili jiný... Zabralo to bolení v krku. Naštěstí jsme s sebou neměli doktora, jen zdravotníka. Ten by nepoznal rozdíl mezi angínou a zánětem slepého střeva! Dalo se mu nabulíkovat leccos." Pobaveně vyprsknu. A to si všichni v rodině myslí, jaký je Mireček hodný chlapeček! Popostrčí brejličky a vyzve ma "Nezapaříme si Robozabijáka? Prohraješ kozy mezi voči ma!" "No, tak zlé to asi nebude," bavím se a až do oběda, který je kupodivu lepší, než jsem čekala, jelikož teta k jeho přípravě využije instantní přípravek Dobrý nápad, jenž dá jídlu chuť sám o sobě, takže ani moc nevadí nedovařené brambory coby přílc ha, zabíjíme jednoho robota za druhým. Příšerné elektronické zvuky oznamující smrt každého z nich či postup do dalšího levelu mi znějí v uších ještě cestou pod ocas koně vojevůdce 118 husitů, který střeží vchod do centrálního parku uprostřed města, kde máme s Danem spicha. "Ahoj, krásko," přivítá mě a tak nějak samozřejmě mi vrazí pusu. "Čau," usměji se na něho. "Vymyslel jsi program?" "Jasně," zatváří se bohémsky. "Snad jsi nepochybovala? Chtělo to něco originálního, a tak mě napadl hokej." Zarazím se. "Neumím hrát hokej!" "Ale ne," rozesměje se. "To bych po tobě ani nechtěl! Myslel jsem jít se na hokej podívat. Dušan hraje za áčko a od dvou má docela důležitej zápas, tak jsem myslel... Proč se tak díváš? A čemu se usmíváš...?" "Není to spíš tak, že ty bys hrozně rád šel na hokej, ale já ti kazím plány?" "Ne!" ohradí se okamžitě, pak se na mě kajícně podívá a přizná: "Jen trošku. Nekazíš mi plány, to vůbec ne, ale ten hokej bych děsně rád viděl. Jestli na stadion jít nechceš, tak ho oželím a zařídím se podle tebe." "V pohodě," uklidním ho. "Nikdy jsem na hokeji nebyla, ráda se podívám, jak Dušan hraje." "Je fakt dobrej," slibuje mi skvělou podívanou a zápas, na který má od svého kamaráda VIP vstupenky na údajně jedny z nejlepších míst, vyloženě prožívá. Na můj vkus je uvnitř stadionu poněkud zima, tlačí mě sedadlo a hráči se po ledě míhají příliš rychle, místy nestačím sledovat jejich přesun sem a tam, natož abych stíhala hlídat puk! Dušana bych v červenočerném dresu a s helmou na hlavě vůbec nepoznala, kdyby mi Dan neřekl, že má na zádech třináctku, hádala bych, že je to ten s osmičkou. K mému úžasu tráví sobotní odpoledne s hokejem spousta lidí, místní borci jsou asi oblíbení, jak mohu sledovat z divokého skandování a fandění, a když Bakov porazí Olomouc 3:2, radost fanoušků nezná mezí. Jeden gól dal i Dušan, toho jsem si všimnout stihla. 119 "Paráda!" libuje si Dan, načež se zatváří omluvně: "Nudila| ses moc, Moniko?" "Ani ne. Bylo to zajímavý." "No, hlavně mantinely popsaný reklamou a lidi na tribunách. Viděl jsem, jak jsi koukala všude." "Byla jsem tu poprvé, musela jsem prohlídnout všechno." Stránka 47

Zašeptej do vlasů "Jsi zlatá," oznámí mi. "Splním ti každý přání, teď si vybí-rej ty. Chceš jít na večeři a tancovat, nebo někam do klubu, | případně do kina?" "Třeba to kino," vyberu si. Než nás dav vynese k východu, prodere se k nám holka s copem. Vzpomenu si, odkud ji znám: číšnice Elena, Danova parťačka. "Čau, lidi. Danečku, půjčíš mi klíče od bytu? Zapomněla jsem šije doma a Bob svoje nejspíš ztratil..." Dan zašátrá po kapsách zimní bundy, aby jí podal svazek klíčů. "Nerad bych o ně přišel." "Neboj, jako oko v hlavě," slíbí mu. "Budeme v Pyramidě večer si tam pro ně přijďte. Zatím!" "Ahoj," rozloučím se s ní. Nějak mi ty vztahy nejdou dc hlavy. "Ona pracuje s tebou, chodí s Bobem a bydlí s vámi3 třemi pohromadě v tom vašem komunitním bytě?" "Ne až tak pohromadě," zasměje se. "Máme tři plus jedna. Každej svůj pokoj. Elena si jen přestěhovala věci z jednoho • do druhýho, k Bobovi." "Od tebe?" "Stejně by ses to dozvěděla. Je to moje bejvalá, víš." Zvednu překvapeně obočí. "Jako že jste si ji prohodili?" Dan se zatváří omluvně. "Když to řekneš takhle, zní to divně, uznávám, ale nic v tom nehledej. Prostě jsme spolu chodili a bydleli... A pak jsme toho měli oba dost. Elena si začala hledat jiný bydlení, no a než našla něco levnýho a slušnýho, dali se dohromady s Bobem a jsou spolu." Pokrčím rameny. Kluci mají život mnohem jednodušší! Víc se jí nezabýváme, přemístíme se autobusem MHD k multi-kinu a z pestré nabídky si vybereme Letopisy Narnie. Do začátku zbývá ještě chvíle času, dojdeme si tedy k Číňanům na pečené nudle. Skvěle si pochutnám, celý komplex je krásně vytopený a stále ještě nazdobený vánočními motivy se spoustou svíček, dobrou náladu, která se mě drží celý den, to jen umocní. Film by mi ji nejspíš zvedl ještě výš, kdybych po příchodu do ztemnělého sálu nezahlédla nahoře u uličky Jáchyma. Sám by nevadil, ovšem krátkovlasá blond holka po jeho pravici mi vnitřní pohodu totálně zazdí. Drží se Jáchymovy ruky, ve druhé svírá kelímek s kolou a mezi srkáním bublinkového nápoje Jáchymovi cosi povídá. Ten jí s úsměvem přikyvuje, načež si všimne mne, střelí pohledem po mém doprovodu a "ahoj", které si vyměníme, je oboustranně rozpačité. Slyším zvonit hranu. Jak je vidět, vánoční dárek zabral. A co jsi čekala, ty naivko?! Kino se směje hlášce mluvícího bobra, když mi v kapse za-vrní mobil. Bez ohledu na Dana rychle mobil vylovím, abych si zprávu přečetla. Není od Jáchyma, jak mě v první chvíli a ne zrovna chytře napadlo! Ten si užívá filmu i své nové přítelkyně, proč by mi měl potají psát zprávu, proboha?! Příchozí esemeska je od Mikuláše. DNES UZ VEN VYJDEŠ, NE? Řešit vymyšlené těhotenství je to poslední, co by se mi v téhle chvíli chtělo! Odepíšu mu až po filmu, nechci rušit Dana ani ostatní kolemsedící diváky rozsvíceným displejem. TAK TO TEZKO. NEJSEM DOMA. Stručné, výstižné. Mikimu však tohle vysvětlení nestačí, obratem mi přijde dotaz ještě stručnější: KDE JSI? Škoda peněz za tak kraťoučké zprávičky, pomyslím si, když mu odepíšu: V PYRAMIDE. Normálně mi 160 znaků nestačí, 120 121 natož abych takhle habala místem! Nelžu ani tentokrát, než zprávu odešlu, skutečně se do Pyramidy přemístíme. Pochlubím se mu schválně, to aby viděl, že na něj nejsem odkázaná! S začínajícím večerem venku přituhlo, teplota se ztrácí hluboko pod bodem mrazu a kdo nemusí, ten ven prostě neleze, ulice jsou liduprázdné. V oblíbeném podniku bývá skoro plno vždycky, natož v takové slotě! Štěstí, že už tu Danovi přátelé sedí, protože jinak bychom volný stůl nenašli. Kromě Boba, Elen a rozjařeného hrdiny dne Dušana, který hokejový úspěch zdatně zapíjí, jsou tu ještě jeden kluk a dvě dívky, jejichž jména se ani nesnažím zapamatovat. Podle všeho jde o fanynky, které se snaží s Dušanem udržet krok a nechtějí si přiznat, že nemají takový trénink jako on, tudíž jsou poměrně vláčné a začínají blekotat. Dušan mi položí ruku kolem ramen. "Co si dáš, Mončo?" "Džus," rozhodnu se a pokusím se ho nenápadně setřást. "Ale fuj, přece nebudeš pít sladkou žbrundu!" "Banánový džus," objednám si u číšníka. "A velkou vodku," doplní Dušan a šup, paže mi opět leží na ramenou jako těžké závaží. Podívám se prosebně na Dana. Stránka 48

Zašeptej do vlasů "Pozor, kámo," upozorní ho a ruku mu sám sundá. "Však se tak moc nestalo, ne?" hájí se pobavený Dušan. "No právě," ujistí ho Dan. "Nerad bych, kdyby jo." "Volajaký nervózný, co?" mrkne na mě Dušan. "Teda, lidi, hned bych to tu zabalil a jel lyžovat do Tater!" "Letos je všude spousta sněhu, dobře si zalyžuješ i v Beskydech," namítne Bob. "V Jeseníkách úplná paráda." "To jo, ale přece jenom v Tatrách mají delší sjezdovky. Taky bych je ráda viděla znovu," přiznám se. "Můžeme někdy vyrazit," pokrčí Dan rameny. "Příští týden ne, to je před výplatou, ale třeba koncem sezóny, v březnu." "Ty našetříš, jenže co my, chudí studenti?" namítne Bob. 122 "Proč si myslíš, že tam chci vyrazit s tebou?" usadí ho Dan a parta se rozesměje. Danovu paži z ramen neshodím, je mi příjemná, připadám si tak nějak... jako že někomu patřím. "Jestli ti stačí Tatry jenom vidět," chytí mě Dušan za slovo, "přijď někdy k nám do bytu, ukážu ti je." "Leda na obrázku," tipuji s úsměvem. "Z okna!" tvrdí vážně. "Při dobrý viditelnosti jsou vidět Tatry. Nevěříš mi? Chceš se vsadit?" Z geologického hlediska mi to přijde nemožné, ovšem Dušanova jistota je zarážející. Podívám se na Dana, co tomu říká. Pobaveně pokrčí rameny, čímž mi zrovna nepomůže. "Tak o co, princezno? Co dáš v plén?" "Kecáš," nevěří mu ani ty dvě pipky, avšak s těmi se sázet nechce. "O polibek?" doráží na mě. "Jo," souhlasím. Velkou vodku, kterou mi pingl donese, podstrčím Danovi, banánový džusík šijí kazit nehodlám. Dušan je vtipný společník, s Danem se dobře doplňují a brzy na Terčinu ruku v Jáchymově dlani zapomenu, bavím se skvěle. Neovlivní to ani skutečnost, že zhruba v půl desáté spatřím na sedačce u barového pultu MikihoH Nejspíš bych si ho ani nevšimla, lokál je plný a zábava u stolu nevážné. K tomu, abych otočila hlavu k baru, mě přiměje nejspíš telepatie. Jsou chvíle, kdy na sobě člověk cítí něčí pohled. Okamžitě zase ucuknu a tvářím se, jako že o něm vůbec nevím. Přijel kvůli mně?! Takhle pozdě večer? To jako chce řešit potrat, nebo ho spíš zajímalo, co a s kým v Pyramidě dělám...? Když ses přijel dívat, tak se dívej, usoudím v duchu. Víckrát se po něm neotočím, přesto vím, že tam stále sedí. O hodinu později mi přijde esemeska od mámy. Prý dorazili k tetě a nechápou, jak to, že na ně nečekám! NO JO, VSAK UZ JDU ZA PUL HODKY JSEM TAM, napíšu mamce a se svým úsmyslem odejít se svěřím Danovi. 123 Kupodivu se zvednou i všichni ostatní, tedy krom těch dvou děvenek, co přebraly a odpadly. Ne že by kluci hodlali zabalit sobotní večer ještě dřív, než začala noc, jenom se rozhodnou změnit hlučné prostředí Pyramidy za něco klidnějšího, kde se dá nejen pařit, ale i tancovat. Na chodbě u východu se od nich odpojím, potřebuji si odskočit. Se všemi kromě Dana se rovnou rozloučím, nepředpokládám, že by na mě čekali, když se naše cesty rozdělí, proto jsem dost překvapená, že jsou ještě všichni v hloučku na ulici před Pyramidou. Dokonce jich je o jednoho více!! Tím přespočetným je Mikuláš s rukama vraženýma v kapsách bundy. Tváří se jako deset čertů a má pro to důvod! "Chytli jsme šmíráka," oznámí mi Bob. "Sotva ses zvedla, šel za tebou. Znáš ho?" "Já jsem si ho všimla už u baru," svěří se nám Elena. "Pořád k našemu stolu civěl..." Podívám se Mikimu do šedomodrých očí, v záři neonového nápisu BAR PYRAMIDA temných a naštvaných. Bodejť by si Elena nevšimla nejhezčího kluka v širokém okolí! "Znáš ho?" zajímá se Dan. "Přej s tebou chce mluvit." Mikiho tvář je zachmuřená a napjatá. Docela se snaží, to se musí nechat, jenže... Já mu nedokážu věřit ani to, že má zájem celou vymyšlenou situaci řešit a vyřešit! Slyším sama sebe, jak nahlas klukům odpovím: "Nikdy jsem ho neviděla." To bych si totiž strašně přála! Kdybych Mikiho nepotkala, žilo by se mi mnohem snáz, byla bych s Jáchymem, šťastná, zamilovaná a milovaná... Co víc by mohla holka chtít?! Miki hlasitě odfrkne. "Blbá sranda." Stránka 49

Zašeptej do vlasů "Máš pravdu, úchylo jeden," šťouchne do něho Dušan. "Nemůžeš čekat, že ti taková legrace projde." A směrem k Danovi dodá: "Běžte, zdržíme ho tu, aby vás nemohl sledovat. My mu to šmejdění rozmluvíme..." 124 "Jdi do hajzlu, kreténe!" rozčílí se Miki. Dan kamarády poslechne, vezme mě za ruku a aniž bych se po svém stopaři otočila, nechám se vést uličkami v centru k tetině bytu v činžáku na Riegrově třídě. "Tady je to," oznámím mu před těmi správnými vraty. "Díky moc za doprovod. A nejen doprovod. Bylo to fajn." "Co bych měl říkat já?" zasměje se, stoupne si proti mně a opře se dlaněmi o oprýskaný nátěr vchodových dveří, takže mě vlastně jako by objímá. "Celej den ve společnosti krásný a správný holky, jako jsi ty..." Zruší i tu malou mezeru, kterou mezi námi nechal. Přiblíží se tváří těsně k mé, až mě to zalechtá, pak hlavu maličko nachýlí a na kratičký moment spojí své rty s mými. Kratičký proto, že mu ucuknu a sklopím hlavu k zemi. "Proč...?" zeptá se tiše. "Dane, nezlob se. Já... jak jsem ti říkala na horách, ten vztah, kterým jsem prošla... Ještě je moc čerstvej. Pořád to bolí, víš... Zatím... zatím nemůžu. Promiň." Přejede mi bříšky svých prstů po studené tváři. "V pořádku. I tak to bylo parádní. Hezky se vyspi, Moniko." "Ty taky," popřeji mu, oteřu vrata a vklouznu do ticha chodby. Jsem z toho všeho poněkud mimo! Komunikovat v autě při cestě domů s mámou a Oskarem prostě nemůžu, s bídou se zmotám na otázku, jak v Praze pořídili. "Podnájem jsme sehnali," vysvětlí mamka. "To víš, jedna místnost... Nic, co by zrovna vypadalo jako domov..." "Tohle řešení je přece prozatímní," namítne Oskar. "Až se přestěhujete za mnou, holky, pronajmeme si celý byt. Třeba dva plus jedna, aby Monika měla svůj pokoj a my ten druhý. Pak to hned bude o něčem jiném. Je na tobě, kdy to bude." "Nemůžu jen tak odejít z Europlastu... Ze dne na den, urvat 125 se jako pes z řetězu. Výpovědní lhůta trvá dva měsíce, taky musím zaučit někoho místo mě..." "Kdybys dala výpověď hned, mohli jsme se stěhovat všichni současně," vytkne Oskar. Mamka neřekne ani popel, celou cestu mlčíme. Zíráme do reje sněhových vloček poletujících před světlomety vozu a každý má k tomu mlčení svoje důvody. Vzhledem k tomu, že ve středu je klasifikační konference a známky musí být uzavřené už v úterý, je pondělí posledním dnem, kdy učitelé šílí a nahání resty. Proto mě velmi překvapí, když po mé přítomnosti u tabule zatouží Otrapa!! "Já...?" zeptám se překvapeně, jelikož pár lidí ještě známku ze zkoušení nemá žádnou, zatímco mě podrobila křížovému výslechu ani ne před týdnem! "Byla jsem minule..." "To si samozřejmě pamatuji," podotkne sarkasticky. "Výsledná známka vám vychází mezi dvě a tři. Byla by škoda nepokusit se o dvojku, ne?" Takhle je to! Vzhledem k tomu, že jsem se v sobotu neučila vůbec a neděli věnovala jiným předmětům, nemám nejmenší zájem šlápnout do vosího hnízda! Co kdyby mi pak nevycházelo dvě až tři, nýbrž tři až čtyři?! "Spokojím se s trojkou na vysvědčení." Stará Otrapa si pošoupne brýle, aby na mě lépe viděla. "Jak, spokojím"? Myslela jsem, že coby modelka máte větší ctižádost! Takhle to daleko nedotáhnete." Pokrčím rameny. Má pravdu - a to mě na tom štve nejvíc! "Jak myslíte, Váchová, nutit vás nebudu," uzavře, napíše si v notesu k mému jménu trojku v kroužku a vyvolá Idu. O přestávce nás dorazí Zlata. Prý slyšela, že se naší třídní po Oskarově odchodu stane právě Stará Otrapa!! Třída je z toho značně znechucená a Veronika dokonce nadhodí, žeje to moje 126 vina, kdybych nepřišla na jejich školu, kdyby se Oskar neza-miloval do mojí mámy... "Kdyby!" opakuje s opovržením Neža. "S tímhle můžeš vyrukovat tak ve filozofii, náš Sartre-Krajíc by se jistě chytil. Všechno je relativní. Kdyby ses nenarodila, nechodila bys do třídy druhá bé, například." Třída se zasměje, Veronika omluvně pokrčí rameny. "Nemyslela jsem to jako útok. Sorry, Moniko." "V pohodě," mávnu rukou, ačkoli uvnitř mě to mrzí. "Na druhou stranu, kdyby se Oskar nespustil s Moničinou mámou, neměl bych vylepšenou anglinu i němčinu o stupeň," zasměje se Roman a ostatní mu většinou přitakají. Třídní se totiž nikdy neopomněl zmínit, z čeho budeme příště psát, no Stránka 50

Zašeptej do vlasů a já si tyhle informace nenechávala pro sebe! "Holky, chcete slyšet jednu čerstvou novinku?" vyhrkne Magda vrátivší se z toalety. Zvednu otráveně oči v sloup. "Třídní bude Otrapa, to už tu jednou bylo," vzdychne Ida. "Ta je mi ukradená," mávne Magda rukou, jako by odháněla dotěrnou vosu. "Myslela jsem to o Mikulášovi. Změnil image." Na tohle se spolužačky okamžitě chytí. "Fakt? A jak?" "Nevím, neviděla jsem ho, aleje vylepšenej," pokrčí rameny. "Povídala to na záchodě Brousková z céčka." Tvářím se, jako že mě to nezajímá. Koneckonců, jestli si nechal kupříkladu obarvit vlasy ze špinavoblond na černo, nebo udělat na hlavě melír, případně nastřelit náušnici do nosu zase taková událost, abych se běžela dívat na chodbu, zda ho koutkem oka nezahlédnu, není! "Nepřekvapilo by mě, kdyby si začal malovat oči," poznamená Katka. "Miki je klasickej metrosexuál." "Co to je...?" zeptá se podezíravě Ida. "Něco jako voyeur z metra...? Vždyť tu nemáme metro..." 127 Málem si rozbiji hlavu o desku lavice, jak se rozřehtám. Ty informovanější se ke mně přidají, teprve když si otřu uslzené oči, kamarádku poučím: "Metrosexuál není úchylka, nýbrž životní styl. Jsou to kluci, kteří dbají na to, jak vypadají, chodí ve značkovém, hadry, účes, všechno musí ladit, zakládají si na vizáži i postavě, holí si chlupy..." "Aha," prohlásí Ida málem zklamaně. Nejspíš čekala větší senzaci! No, záležitost s Mikim vlastně senzací je, jak zjistím v polední pauze, když se s ním setkám u automatu na kávu. Málem vyprsknu smíchy! Obarvené vlasy či jiný módní výstřelek by se k těm jeho košilkám od Gucciho a svetrům od Armaniho hodil rozhodně víc než opuchlý horní ret a monokl nad levým okem! Ačkoli se potkáme skoro o samotě, Nežu nepočítám, švihne po mně krátkým pohledem jako sedlák bičem, vytáhne kelímek s napěněnou čokoládou a aniž by se pokoušel dát se do řeči nebo mě pozdravil, mlčky se vzdálí. "Tak to je hustý," vybuchne Neža po jeho odchodu. "Touhle image nás dost zaskočil, co?" bavím se. Holky ho nejspíš zahlédnou na schodech, protože je toho plná třída. Velký frajer Mikuláš Krejza konečně jednou narazil. A nejspíš hned na pěst!! "Asi někomu lezl do zelí," usoudí Katka. "Chudák..." Jak je možné, že se darebákům, kteří dobře vypadají, všechno odpouští?! Holky ho totiž ještě litují! Při zkoušení v dvouhodinovce filozofie mě cosi napadne. Málem kvůli tomu ani nedám dohromady existencionalisty! Rychle se vzpamatuji, na přetřes se dostane i Krajícův oblíbený vzor, kromě Sartra uvedu ještě Camuse, Kierkegaarda a především zakladatele Heideggera a nakonec si vyblekotám dvojku, se kterou jsem ve své přízemnosti, jak by řekla Stará Otrapa, na výsost spokojená. Hned po návratu do lavice žhavím 128 mobil, abych se Dana zeptala: POSLYŠ, NEUDĚLALI KLUCI NĚCO TOMU SMIRAKOVIZ PYRAMIDY? Odpovědi se dočkám dřív než Krajíc vydoluje z Aleny tolik informací, aby ji nemusel nechat rupnout. JEN SI HO PRY TROSKU VYPŮJČILI. NEMUZES SE JIM DIVIT BYL DRZEJ A ONI SI NENECHAJÍ NADÁVAT DO BUZERANTU:-) Potlačím smích a nenápadně přistrčím mobil k Neže, kterou jako správnou nejlepší kamarádku informuji skoro o všem. Uznale protáhne obličej a pobaveně šeptne: "No vidíš, jak se daří! Dokonce víc než bylo v plánu, co? Neříkalas, že bys mu nejradši šlápla do úsměvu?" Není špatné mít na hrubou práci lidi! Po vyučování jdeme s Nežou a Ondrou na Střelnici, kam mě pozval Marek, další nástroj pomsty. Páchne tam jakési jídlo, tipuji ho na připálenou cibulku a nechápu, jak tomu Neža s Markem mohou říkat vůně! Mně se z toho obrací žaludek. "Chytla se," pochlubí se Marek. "Kytičky zabíraj. A to jí kupuju jen po jedny a ještě nejlevnější. Měli jsme rande." "Fakt?" Neža do mě šťouchne. "Nečenichej pořád, proboha! To je super, že měli rande, ne?" Snažím se dýchat pusou, abych cibulku necítila. "Jo." "Ty seš dneska hovorná," baví se Marek. "Co odměna?" "Jsi vlezlej jak zimnice," pousměji se. "Až po!" "Já vím, ale myslel jsem... jako závdavek, chápeš." Nakloním se nad stůl, abych ho mohla políbit na čelíčko. Stránka 51

Zašeptej do vlasů "Aby ses nepředala," varuje mě pobavený Marek. "Toho se právě bojím!" "Stejně je to nefér," vloží se do našeho vtipkování Ondra, který se jako jediný nebaví. "Nelíbí se mi to." "Klídek, vždyť o nic nejde," usoudí bezstarostně Neža. 129 "O nic?" podiví se Ondra. "Jenom o city druhých." "Hlavně moje," pospíší si Marek. "Slyšíš, Moniko?" "Tvoje city nemyslím," zklame ho Ondra. "Mně se to taky nelíbí," připustím zamyšleně. "Ale..." "Proč by měla trpět jen ona?" zastane se mě kamarádka. "Za to, co jí oba udělali, je toho ještě málo!" Ondra už víc nenamítá a když mě z všeobecné zábavy vyruší zvonění mobilu, kdy se můj drahý biologický otec domáhá hovoru se svou jedinou dceruškou, je tohle téma zcela uzavřené. Vzdálím se s mobilem od stolu až do chodby, abych měla trochu soukromí. A necítila tu ohavnou cibuli! "Jo, docela dobře," odpovím na tátovu věčnou otázku, jak se mám. Pak si vzpomenu: "Ve středu jedu do Brna. Fotit." "Vážně? No to je skvělé!" zajásá nehraně. Táta mě v mode-lingu vždycky podporoval, do soutěže Miss Poupě mě přihlásil on, aniž bych o tom věděla, vozil mě na focení, chlubil se všude svou krásnou a úspěšnou dcerou! Pak, když jsem v Německu totálně psychicky selhala, porušila smlouvu a utekla zpátky domů, přičemž jsem už vlastně žádný domov neměla, manželství rodičů se rozpadlo úplně, tátovy city ochladly i vůči mně. Zklamala jsem ho. Těžce. V těch dvou měsících, kdy jsem po prázdninách bydlela u něj v Brně, bez mámy, pro změnu zklamal on mě. A ještě fatálněji! "Musíme se sejít, Moniko," zamlouvá si mě. "Až budeš hotová, zavolej mi, zajdeme spolu někam na jídlo. Od podzimu jsem tě neviděl, máme si co povídat." Tak to pochybuji, namítnu v duchu. Neviděli jsme se, protože o to táta nestál! Nepřijel ani na moje narozeniny, ani na Vánoce. Milenky jsou mu přednější! Nahlas však odpovím: "Uvidím. Podle toho, kdy skončím." "Určitě se ozvi. Moc se těším, zruším na středeční odpoledne všechny závazky," slíbí mi. 130 Ve Střelnici se dlouho nezdržím, kvůli Markovi si nenechám ujet autobus a nepojedu až tím večerním, rozloučím se s nimi a pádím na nádraží. Pochybuji, že by Miki jel busem s tou svou modročervenou trikolorou - a taky ne, koráb už je přistavený v kóji stanoviště číslo 17 a ze známých v něm sedí pouze znuděná Karin. "Paráda," raduje se, jakmile mne spatří. Odhodí svůj batoh na špinavou podlahu, abych si mohla sednout vedle ní. "Nechceš se mnou vyrazit do Klubu 6661 Bude tam večer na téma Deep Purple. Minule jsme si skvěle zapařily na Beatles, mohly bychom si to zopáknout, co ty na to?" "No, nevím," namítnu a podezíravě začichám: "Fuj, tady je puch! Jako by tu krom lidí převáželi i prasata na jatky!" "Třeba jo," směje se Karin. "To víš, tržní hospodářství, možná i autobusáci hledají přivýdělky... Ta pařba bude super, půjdou skoro všichni lidi z výtvarný. Bohémská akce." "To věřím," pousměji se při vzpomínce na minulou akci, kdy se Karin rozpumprlíkovala tak, až nám cestou domů v autě usnula. Tehdy pro nás přijel Miki a pak... "Vyraz s bráchou. Budeš mít rovnou i odvoz." "Ten s tou modrou parádou na ksichtě nevyrazí nikam minimálně týden," baví se. "Vidělas ho?" "Na vteřinu ve škole. Kde k tomu přišel...?" sonduji. "Nevím," pokrčí Karin rameny. "Neřekl nic, ještě se rozzuřil, když jsem vyzvídala, kdo mu udělal make-up. Poslední dobou je nějakej nedůtklivej, hned vyletí. Stárne." Neřeknu ani popel, přestože vím, kdo se mu pěstí podepsal v obličeji. Poslouchám Karinino žvatlání a ani se moc do hovoru nezapojuji, mám co dělat sama se sebou. "Je ti blbě?" všimne si náhle. "Jsi jak kýbl vápna." "Ten chlap před námi," špitnu s oroseným čelem. "Děsně smrdí potem..." 131 Karin na mě pohlédne jako na malomocnou. "Jeho problém! Chceš ho snad jít umýt, nebo co?" "Ne!" rozřehtám se při hrůzné představě a Karin kapituluje, když si přesednu na dvoj sedačku hned za zadními dveřmi, abych byla co nejblíže k čerstvému vzduchu, přeleze si za mnou, byť jí to připadá jako zbytečnost. Stránka 52

Zašeptej do vlasů Cestou z návsi k bytovce se mi udělá lépe, takže nakonec vyrazím s mámou na cvičení při hudbě. Tentokrát nemám strach, že bych se potkala s Mikim! Díky Dušanovi a spol. je minimálně na týden odklizený z cesty. Samým zíváním si málem roztrhnu pusu. Jak já ranní vstávání nesnáším! Natož když musím vylézt z pelechu ještě o dvě hodiny dřív než jindy! Ve čtyři je vlastně hluboká noc, žádné ráno! Oči si musím jít umýt dvakrát, slzí mi a nejsem schopna si udělat rafinovaný make-up. A že si na něm musím dát záležet, o tom žádná! Nemohu fotit plavky s večerním líčením, to dá rozum, a vyrobit make-up, který vlastně není vůbec znát, ale přitom zvýrazní přednosti a tvář prosvětlí tak, aby odrážela mládí, bezstarostnost a letní náladu, je pořádná makačka! Teprve když Oskar netrpělivě klepe na dveře koupelny, kvůli mě vstává a jede do Bakova dřív, aby mě hodil na ranní vlak do Brna, sbalím do báglu kosmetický kufřík s tím, že zbytek dotvořím či upravím přímo v ateliéru. "Ukaž?" prohlédne si mě s respektem. "Jak může někdo hned po ránu vypadat skvěle, to fakt nechápu." Spokojeně se usměji. Podle všeho se mi líčení povedlo! Ještě si hodím do boční kapsy batohu tampony, co kdybych to dostala v tu nejméně vhodnou chvíli, rozloučím se s mamkou, která vstává jen proto, aby mi popřála hodně štěstí, a s jektáním zubů, venku mrzne, až při nadýchnutí bolí plíce, přeběhnu k autu. Strach z toho, že v autě usnu 132 a rozmažu si oči, byl zbytečný. Stačí mi, abych cítila pach kožených sedadel a nestačím zuřivě žvýkat žvýkačku, jak moc se snažím udržet žaludek ve správné poloze. Oskar mě jde doprovodit až na nástupiště, dokonce počká, než přijede intercity, teprve pak se rozloučí: "Zlom vaz, Moniko. Přát ti hodně štěstí nemusím, stačí se na tebe podívat a je jasné, že máš další zakázky v kapse." Ve vlaku nevolnosti přejdou a já se na focení začnu těšit. Po dlouhých měsících pauzy příjemná změna! A taky pořádná dřina, tím spíš, že jsem vyšla ze cviku. V ateliéru se krom Hanky, mé někdejší kolegyně, pro jednoho italského zákazníka jsme dřív fotily zásadně spolu, setkám ještě s dalšími dvěma děvčaty. Neznám je, podle všeho budou možná mladší než já. S fotografem, který má tuhle prácičku na starosti, jsem také nikdy nedělala, nicméně je to profík a ví, co chce. Máme k dispozici dokonce i maskérku a vizážistku, které poupraví drobné chybičky v make-upu, pošramocené účesy, rozhodují, kdo si vezme jaké plavky, a my se převlékáme, češeme, pózujeme, válíme na žíněnce, která bude v katalogu počítačem vyměněna za vhodnější a oku více lahodící letní prostředí, postáváme, posedáváme, různě se kroutíme, dovádíme s míčem, cákáme se v pomyslných vlnách a především se nadšeně tváříme -je přece léto, jsou prázdniny a plavky i opalovačky jsou určené pro relax a pohodu na plážích - před blesky fotoaparátu, které by snad v tom množství dokázaly člověka oslepit. Zakázka spěchá, přestávky jsou minimální, s bídou se stihnu napít čisté vody, Hanka jednu cigaretu kouří natřikrát. Ve dvě hodiny, než uděláme poslední snímek, jsem vylisovaná jak mošt. S Hankou stihneme prohodit pár vět, až když už se unavené vypotácíme na ulici. "Co jinak, jak žiješ? Myslela jsem, že jsi zase někde venku." 133 "No, to jsem," odvětím s mírnou ironií. "Divím se, že si na mě madam Slabihoudová vůbec vzpomněla. A co ty?" "Honička, znáš to," protočí afektovaně oči. "Plavky jsem měla fotit s Dášou Mertlíkovou, víš kterou, ne? Jenže ta si minulý týden v Alpách zlomila nohu..." Aha, tak v tom případě se už nedivím!! "Musím letět. Třeba se zase při nějaký práci potkáme, Lu-ciano se po tobě pořád ptá. Měj se, Moniko." Má cenu jí vysvětlovat, že moje venku znamená být uklizená v Blažejově?! Nemá. Místo toho řeknu: "Ty taky." Do odjezdu vlaku mi zbývá čas, proto se rozhodnu splnit tátovo přání a zavolám mu. Potěší mě - a rozhodně ne nepříjemně - že na naši schůzku nezapomněl, ba přímo s ní počítá, protože okamžitě rozhodne: "Kde jsi? Na Zvonařce? Výborně, za pár minut tě tam vyzvednu." Pár minut znamená v překladu jedenáct, což se dá i v té zimě vydržet. Tátův vůz poznám zdálky, jeho prošedivělou a tím víc šaramantní hlavu také, ovšem mladou ženu po jeho boku na předním sedadle nejsem schopna identifikovat ani z největší blízkosti. Seznámí nás ještě v autě, kam si ne zrovna nadšeně přisednu. "Soni, to je moje dcera Monika, Moniko, tohle je Soňa." "Doktorka Králová," představí se mi včetně titulu. "To je prima," hlesnu suše. V tu ránu je mi nesympatická! Upřímně řečeno, byla mi nesympatická ještě dřív, než otevřela pusu. Pokazila si to vlastně svou existencí jako takovou! Svou reputaci si nevylepší ani v luxusní restauraci kousek pod Špil-berkem, kam nás táta vyveze, nejspíš aby udělal dojem. Nevím Stránka 53

Zašeptej do vlasů ale, na koho vlastně! Bez zájmu zalistuji jídelníčkem v kožených deskách. "Co si dáte, děvčata?" snaží se táta familiárně. "Zkusím telecí ragú se zeleninovou oblohou," rozhodne se doktorka Králová, kdežto táta si vybere srnčí svíčkovou. 134 "Šopský salát," oznámím úslužnému pinglovi, který s pokorným výrazem čeká na naši objednávku. "A co k němu?" "Nic, to je všechno. Vlastně ano -jednu mattonku." Táta nechápe. "Ty nemáš hlad? Jsi na nohou od rána!" "Nemám chuť," vysvětlím mu. "To je rozdíl." Doktorka Králová se na mě zpytavě zahledí. "Ty by ses měla spíš pořádně najíst, než fušovat modelkám do řemesla. Kolik vážíš? Určitě mnohem méně, než bys ke své výšce měla. Předepíši ti prášky proti nechutenství... Vyzáblých anorektiček, jako jsi ty, mám denně plnou čekárnu." "Soňa je dětská a dorostová lékařka," vysvětlí mi táta. "Tak ať se věnuje dětem a dorostu a mě nechá být," odseknu stroze, aniž bych se na tu moudrou sovu podívala. "Jak chceš," urazí se doktorka Králová. "Myslela jsem to s tebou dobře... Nebudu se vnucovat." "Jsem ráda, že si rozumíme," ujistím ji. "Jaké bylo focení, Moniko?" změní rychle táta téma, které se začalo nápadně podobat hádce. "Povídej." "Normálka," trhnu rameny, a protože mi v té chvíli číšník naservíruje oběd, zabořím vidličku do balkánského sýra, jímž je šopák hustě posněžený. Salát je podávaný coby předkrm, vypořádám se s ním dřív, než ti dva dostanou oběd servírovaný na oválných kameninových talířích. Zatímco oni obědvají a prohodí tu a tam slovo, vytáhnu z batohu mobil a esemeskuji si s Danem. Ve zprávách jsem mnohem hovornější, spotřebuji hned tři pětidílné, než Danovi popíšu, jak focení probíhalo a jaký z toho mám pocit. Nechala jsem si zapnutý zvuk, mlasknutí provázené slůvkem yes!!, co jsem si nastavila jako zvuk oznamující příchozí zprávu, se ozývá každých pár vteřin a tátovi jde na nervy. "Nemůžeš toho nechat, když s tebou mluvíme?!" 135 "Mluvíte vy a mezi sebou, ne se mnou," upozorním ho "V pět deset mi jede vlak. Hodíš mě na nádraží, táti, neh mám jít na šalinu?" Samozřejmě mě odvezou, aniž by táta naléhal, ať nechám vlak odjet a jedu dalším! Možná je rád, že se mě zbaví. Rozloučím se pěkně upjatě. Nevím, co si od toho sliboval, ale pokud si myslel, že budu jeho milence za rady do života vděčná, je to snílek a blázen! To tak, aby mi mluvila do duše nějaká těžce emancipovaná čúza, navíc mnohem mladší než máma. Třicet jí ještě ani nebude! Rodné město opouštím bez jakékoliv známky nostalgie. A to jsem se do Brna tak těšila! I když je to zvláštní, těším se domů. Do té díry jménem Blažejov!! Máma s Oskarem na mě čekají u vlaku, což je od nich milé. Tím víc mám vztek sama na sebe, že se chovám nespravedlivě i k nim! Mamka mě totiž zahrne kupou otázek, které se mi prostě nechtějí odpovídat. "Já nevím, Moniko," vzdychne, když vidí, že ze mě nic ne-vypáčí. "Přece toho nechci tolik! Můžeš mi říct, co -" "Nech ji," zastane se mě Oskar. "Nemá náladu, to se stane. Zvlášť když musí být urvaná jako pes." Podívám se na něho přes zpětné zrcátko. Poděkuji mu očima a on, protože ten pohled zachytí, s úsměvem lehce kývne. Špatná nálada trvá i po příchodu do bytu, kde si zapnu počítač, abych se zkontaktovala s Nežou a pozeptala se, co se udalo ve škole nového, jestli viděla Mikiho... a tak... Jenže Neža není připojená a přes esemesky se mi to řešit nechce. Nežina kytička svítí červeně, ovšem ta Jáchymova je zelenaje online. Po chvíli váhání ho oslovím první: Ahoj, Jáchyme. Musím se pochlubit - byla jsem dnes fotit! Odpoví mi záhy, ovšem stručně: To je fajn, blahopřeju. Byl v kině s Terkou... Noa?! Já tam byla s Danem! Síly jsou vyrovnané, jedna ku jedné! 136 Fotila jsem plavky do katalogu na letošní sezónu. Já vím, nic moc a ještě jen proto, že si jiná modelka zlomila nohu a agentura narychlo nikoho jiného nesehnala... Rozepíši se slušně, odkryji mu spoustu možností, na které může reagovat, minule o škole jsme taky debatovali, tak proč bychom nemohli dnes...? Hm, nemohli. Z Stránka 54

Zašeptej do vlasů jednoduchého důvodu! Promiň, nemůžu teď psát... Je to, jako kdyby mi dal facku! Ty tři tečky na konci znamenají jediné: není sám. S kým by asi tak mohl být, že!! Vypnu počítač, aniž bych na to reagovala jediným písmenem, napustím si vanu a vlezu si do prskajících bublinek bylinkové koupele až po nos. Potřebuji se vyhřát, docela jsem na tom výletě prochladla, prohřát tělo i mozek... Koupelnu náhle zalije tma. Jelikož jde o místnůstku bez oken, připadám si skoro jako v jeskyni, nevidím ani ruku nataženou před nos! Tentokrát už nikdo nevěří na poruchu proudu v elektrárně, podle shonu za dveřmi soudím, že Oskar jde rovnou nahodit vypadlý jistič. A skutečně, sotva dozní jeho kroky, obrysy umývadla i skříňky pod ním vystoupí ze stínů. Bohužel ne na dlouho, ještě se ani nestihnu namydlit a lup, opět se topím v černočerné tmě tmoucí. Uložím se zpátky do teplé vody a snažím se vybavit Jáchymovu tvář, představit si ho s tou krátkovlasou pipinou... Něco jako masochismus, úmyslné týrání. Jenže... Ono to nefunguje! Místo krátkých hnědých vlasů se mi na sítnici promítá obraz kluka se špinavoblond vlasy ostříhanými do efektních špiček k uším, hnědé oči jsou přes veškerou snahu modrošedé a to levé je přizdobené monoklem... Možná se mi ho povedlo dostat na kolena, otřást jeho těžkým sebevědomím, pomstila jsem se mu, jenže... Nějak z toho stejně žádnou radost nemám!!! 137 Elektrika opět naskočí a do koupelny strčí hlavu mamka. "Neutopila ses? Neslyším ani šplouchání... Rozmazala sis make-up, umyj si oči, prosím tě..." Chci ponořit pod vodu celou hlavu, aby mě nemohla pozorovat, když proud opět vylítne. Oskar za dveřmi sakruje. "Sotva jsem přišel nahoru! Musíme koupit nové pojistky, Zuzko, tyhle jsou moc slabé, pořád vyskakují..." Tok mamčiných myšlenek je tím narušen, nařídí mi, ať se nečvachtám dlouho, nebo z toho nastydnu, a já mohu být jen ráda, že ji nestihl napadnout pravý důvod, který mi rozmazal oční linky!!! 138 7. KAPITOLA V úzkém kroužku mezi holkama se o focení rozhovořím maličko obšírněji, leč dávám si pozor, abych zbytečně nezabíhala do podrobností. Nerada bych totiž o kamarádky přišla tak rychle, jak jsem je po příchodu do školy získala! Závist je nesmrtelná, to už vykřikovala ve známé pohádce Jiřina Bohda-lová, úspěch se jen tak nepromíjí a i když holkám věřím, přece jen nechci riskovat, jsem opatrná. Vzhledem k tomu, že je po klasifikační poradě, ve škole je nádherný klídek! Oskar nám v hodině angličtiny místo výuky pustí na videu Monty Pythonův Život Briana, samozřejmě v původním znění a bez titulků, přesto je to rozhodně příjemnější způsob, jak strávit dvě hodiny! Ostatní učitelé nejsou tak vstřícní, ale aspoň nezkouší. "Včera jsem mluvila s Markem," vzpomene si Neža při obědě. "Chce se s tebou dnes nebo zítra sejít na Střelnici." "Nedočkavost sama," odfrknu. "Pozdravuj ho a řekni mu, že nejdřív v pondělí. Ať si nezvyká. Jak vůbec pokračuje?" "Prý úspěšně," zazubí se. "Akorát si stěžoval, že mu díky tomu kredit jen hoří." "V pondělí mu to proplatím," slíbím. "Ty se ani neraduješ? Vyvíjí se to skvěle, ne?" "Jo, prima," kývnu. "Jsem po včerejšku unavená a ospalá, dnes zalezu do postele snad hned co přijdu od autobusu! Připadám si jako Růžena, fakt." "Šípková?" hádá Neža. "Ta taky," vyprsknu smíchy. "Sice jsem myslela sokolnici Sládkovou, ale ono to vyjde nastejno." Splnit si své přání a zašupnout do peřin hned po příjezdu 139 do Blažejova se mi nepodaří, jelikož už při cestě domů mě dostihne Janina esemeska, ve které mě zve k sobě na kus řeči. Ačkoli jí odepíši, že to necháme třeba na zítra, stejně na mě čeká na návsi, jako by se nechumelilo. A ono se chumelí, vítr mi vhání drobounké zmrzlé krupky přímo do očí. "Ahoj, Moniko. Jen co koupím mouku, mamce došla, zajdeme k nám na pokec," naplánuje další program. "Já jsem fakt úplně grogy," vymlouvám se. "Chvilka tě nezabije." "No dobře," kapituluji. "Jeden čaj snad ještě zvládnu." "Jdeš se mnou do obchodu, ne? Tady bys zmrzla," poradí mi a mně nezbyde, než ji s povzdechem následovat do centra BBC. Tentokrát nevěřím svým očím - prodavačka je v krámku sama! Na pozdrav mi neodpoví, považuje mě za drzou provokatérku, Stránka 55

Zašeptej do vlasů věnuje se pouze Janě. Na budoucí snachu se tváří pěkně nepřívětivě, jen co je pravda! Změří si mě v Janině závěsu a než jí podá balíček hladké mouky, podotkne: "Ty nejsi s Martinem? Povídal mi, že se sejdete v hospodě." "Já za ním pak půjdu," přikývne Jana. "Pak?" zvedne prodavačka obočí, které má namalované do nepřirozeného oblouku i tak kus nad tím skutečným, až kamsi do půlky čela. "Marťa tam šel před půl hodinou!" "Vždyť jo," pokrčí kamarádka rameny. "Půjdu za ním za chvíli. On se tam beze mě zabaví, má kluky a pivo." Prodavačka si snadno spočítá, co nebo spíš kdo za Janiným zdržením stojí, vyšle ke mně nesouhlasný pohled a upozorní Janinku: "Nezvykej si nechávat ho čekat, to by se mu taky nemuselo líbit!" Jana zaplatí, sbalí nákup, zadrmolí něco, v čem si jen vzhledem k situaci domyslím pozdrav, jak znám Janinku, nechce se mi věřit, že by mohla babu poslat někam, a vyjede z obchodu 140 jako lasička. Málem jí nestačím. S pozdravem se neobtěžuji, napálila jsem se už při příchodu. "Necháme ten čaj na jindy," oslovím ji na návsi. "Než abys měla těžkej problém, chápeš..." "Snad si nemyslíš, že mu v hospodě chybím?" ušklíbne se smutně. "Chce mě tam, protože žárlí a nesmím zůstat bez dozoru, proto tam s ním musím sedět jak dekl na záchodě. Jestli přijdu o hodinu nebo dvě později... Nic se nezmění. Sama jsi mi to minule říkala, ne?" "Já vím, taky tě chválím," prohodím uznale. "Jen mě to překvapilo. Příjemně! A co jinak, něco nového?" "Docela jo," zasměje se. "Miki je na modro. Vidělas ho?" "Zahlédla jsem ho ve škole... Ví se, kde k tomu přišel?" "To je právě ta legrace. Nikdo netuší," baví se. "V sobotu večer s námi vůbec nebyl a v neděli už měl monokl. Martin myslí, že kvůli Renče, ale pochybuji." "Proč kvůli Renátě?" "No jo, ty taky nic nevíš!" uvědomí si a cestou k jejich statku mě do tajemství zasvětí: "Rendy totiž poslední dobou tráví hodně času s jedním klukem z Bakova, co jezdí do Račic na průmyslovku. Denně na ni čeká ráno u busu, odpoledne taky a dneska ani nejela domů ve tři, ale až později. Kvůli němu. Je to zvláštní... Proč mají mrchy takový štěstí?" "Mrchy?" opakuji pobaveně. "Je to přece tvoje kámoška." "Není," opraví mě. "Jenom spolu dojíždíme. Bavíme se, ale tak jako normálně... Rozumí si s Marcelou, ne se mnou. A ten kluk, víš... Hezkej apohodovej." "Počkej, takže ty si myslíš, že Miki dostal od toho kluka? Jako že se chytli kvůli Renče?" vrátím se k tématu. "To si myslí Martin," namítne. "Já ne." "Proč ty ne? Zní to logicky, ne?" sonduji půdu pod nohama. 141 "Jo, ale... Ty Mikiho dobře neznáš. Nebo tedy... ne v tomhle, znáš ho jinak... Já od malička, takže vím, jak to s Renčou má. Jemu by to nevadilo. Miki není žárlívej, nikdy na ni nežárlil, natož když..." Nechá větu nakousnutou. Projdeme zasněženým dvorem, za divokého štěkotu voříška u boudy si na zápraží odupu boty a v předsíni vklouznu do nabídnutých pantofli. "Jdi ke mně do pokoje, jo? Hodím mamce tu mouku, táta dostal chuť na langoše... Postavím na čaj." "Jo," přikývnu s povděkem, protože z kuchyně se ozývá krom ženského hlasu i hluboký mužský. Nemusím se seznamovat s dalším členem Janiny rodiny! Už v chodbě si svleču čepici a rozepnu bundu, abych si hned za dveřmi pokoje odložila. Pohyb však nedokončím, ustrnu jako přibitá. Na židli před Janiným psacím stolkem sedí Miki!! Nejdřív mám dojem, že mě musí šálit zrak. Kde by se tu vzal, vždyť jsme přišly samy, bez něho! Leda by sem vlezl oknem...?! Odloží časopis, ve kterém listoval, a vstane. Uvědomím si, že je jen v mikině, ten jeho frajerský kabát, ve kterém vypadá jako agent Smith, má pohozený na Janině válendě. "Ahoj, Moniko," řekne díky rozbitému a ještě ne zcela zahojenému rtu s úsměvem trochu nakřivo. "Vy jste se na mně domluvili!" vyhrknu v náhlém poznání. Přistoupí ke dveřím na chodbu, zabouchne je a pro jistotu otočí klíčem v zámku. "Napadla mě jediná možnost, kde se s tebou potkat a mluvit o samotě, bez těch tvých bouchačů." "Mých?" opáčím ironicky s pohledem na modřinu, jíž má orámovanou velkou část levého oka. Dnes není modročervená, spíš temně fialová s okraji hrajícími do žlutá. Tomu klukovi snad sluší i monokl, napadne mne zrádně. "No já jsem tě nezazdil," připomene mi s úšklebkem. "Netvrdil jsem, že tě neznám!" "Tys mi udělal jiný věci," pokrčím rameny. Stránka 56

Zašeptej do vlasů 142 "Co je zač ten brejlatej kretén? Ty s ním chodíš?" Přivřu nenávistně oči. "Jedinej kretén, se kterým jsem kdy chodila si byl ty!" Miki nechá mou poznámku bez povšimnutí a vyslýchá mě dál: "Jestlipak chlapec ví, že jsi v tom?" "To může být tobě celkem jedno, ne?" "Takže neví," přeloží si mou odpověď. "Myslel jsem si to. Chtěl jsem mu to říct už v sobotu, ale ty jeho gorily mě nepustily ke slovu. Není to od tebe pěkný, Moniko, nechat ho v nevědomosti. Třeba se zamiloval... Do zbouchnutý holky..." Odstrčím ho, abych si mohla odemknout. Debata s tím grázlem prostě nemá smysl! Stojí jako dub, nepohne se ani o milimetr a ještě vytáhne klíč ze zámku a zvedne ho vysoko nad hlavu. Nejradši bych ho uhodila! Vrhnu se po něm, sápu se po jeho paži, ale on uhýbá rukou sem a tam a když ji konečně lapím, sevře klíček pevně v dlani. Jsem bez sebe vzteky, pokořená a zesměšněná. "Dej mi ten blbej klíč a -" Samozřejmě mě neposlechne, místo toho spojí obě paže za mými zády, takže mě proti mé vůli objímá, a zblízka se mi podívá do očí. Můj dech je z té potyčky značně zrychlený. "Pusť mě! Okamžitě mě pusť, nebo -" "Nebo?" pousměje se, vědom si své fyzické převahy. Ne nadarmo chodí často do posilovny zvedat závaží! Takhle zblízka cítím příjemnou pánskou vůni. Nevím, co nebo! Vykřikovat "nebo tě zabiju" a podobně by bylo zbytečné plýtvání energií, takové výhrůžky by se nelekl. Pro strach má uděláno, protože mě k sobě přivine a proti mé vůli přitiskne svoje rty na mé!! Nechám je pevně zavřené a škubu hlavou, ale můj manévrovací prostor je čím dál menší, Mikuláš mě otočí a silou natlačí na dveře, navíc mi jednou rukou drží ruce a druhou mi znehybní hlavu docela. Tlak na rtech sílí, musím pootevřít ústa, jinak bych se udusila! Samozřejmě toho využije a vnikne do nich 143 jazykem. Naštěstí mi ho nestrká až bůhví kam na mandle, líbá mě hltavým způsobem krátkými mělkými polibky a nenechá toho, dokud... Dokud se nepřestanu bránit! I když ho nenávidím, i když se s ním líbat nechci, tak... Jeho rty jsou měkké, hebké, doteky jazyku vzrušující, přes všechna předsevzetí a averzi k jeho osobě ve mně budí touhu... Uvědomím si, že se mu poddávám stále víc, až... až mu polibky opětuji!!! Ani nevím, kdy mi přestane věznit ruce, cítím jen jeho doteky a prsty zabořené v mých vlasech, a kdyby kdosi nezacloumal klikou, nejspíš bychom se při pohledu z očí do očí líbali do večera! "Jano? Jsi tu?" vyzvídá hlas Janiny maminky. "Přišel Martin! Otevři, co tam děláš?!" "Jano!" křikne jmenovaný nakvašeně. "Ty tam někoho máš?!" Miki mě mlčky pustí, natáhnu ruku a on mi do dlaně položí klíč. Je to poněkud pofidérní situace!! Ruce se mi chvějí tak, že se málem neumím strefit do zámku! Konečně se mi to podaří, otočím klíčem a ustoupím, abych nedostala dveřmi, které se prudce rozletí, jak do nich vpadne Martin. Nechápavě si změří naši dvojici. "Miki...? Vy dva? Co tu..." Janina maminka nakukující do pokoje z chodby vypadá také překvapeně a Jana, která vyleze z koupelny na druhém konci chodby, pak vyloženě rozpačitě. "Hledal mě někdo...?" Miki si místo odpovědi otře hřbetem ruky horní ret, až mu na kůži zůstane rudá šmouha čerstvé krve. Příškvarek, který trochu vadil při líbání, námahou povolil a praskl. Rychle se vzpamatuji a aniž bych se zdržovala zapínáním bundy, projdu chodbou k verandě, obuji se a vyběhnu do dvora. Utíkám až k bytovkám, ačkoli vím, že za mnou nikdo neběží. Zdrhám totiž sama před sebou - a to dost dobře nejde, i kdybych udělala dorostenecký rekord na tři sta metrů! 144 Mamka, která se při sledování dalšího případu geniálního inspektora Columba pachtí na rotopedu, si mě užasle změří. "Co je ti? Ty brečíš?!" "Mám rýmu," zahučím a na důkaz se hlučně vysmrkám. Do postele se dostanu hned po sprše a lehké večeři, vypnu mobil a zabalím se do peřin až po nos, ale svému slibu usnout brzy stejně nedostojím: mlátím se ze strany na stranu a vzhůru jsem ještě o půlnoci!!! Růženka je při páteční dvouhodinovce Sládková, ne Šípková. Dělá čest svému jménu, táhne to z ní jako ze sudu, nicméně nezaklimbne ani na minutku, nutí nás celé dvě hodiny pochodovat po tělocvičně jako cvičené muly a když si odběhnu pro kapesník, bere to za dezerci a přidá mi jedno kolečko navíc! S tou rýmou Stránka 57

Zašeptej do vlasů jsem totiž vůbec nepřeháněla, skutečně jsem se musela nejspíš v Brně nachladit, v ateliéru bylo sice teplo, ale zase ne takové, abychom se tam s holkami producírovaly několik hodin jenom v plavkách a opalovačkách. Během tělocviku posmrkám celý balíček papírových kapesníků! V psychologii si kýchnu tak nahlas, až sebou Vlastička trhne jako při výstřelu z revolveru. Pár lidí se její reakci pobaveně zasměje a ona má na mě vztek tím větší, protože si myslí, že jsem to udělala schválně! Zamávám kapesníkem, aby viděla, a zajedu co nejhlouběji do lavice. Na mobilu, který si zapnu od včerejšího podvečera poprvé, rovnou vypnu nejen zvuk, což je samozřejmé, v hodinách jsou na veškeré pípání esemesek učitelé bůhví proč alergičtí, ale i vibrace. Vlasta má tenké uši a široký doslech, nechci zbytečně provokovat. No... K mému úžasu záhy zjistím, že není čím provokovat!! Ač zkontroluji displej mobilu snad dvacetkrát za hodinu, symbol obálky se na něm neobjeví. Žádná esemeska a dokonce ani žádný zmeškaný hovor, nikdo mi nenapsal ani se mnou nechtěl 145 mluvit, jak jsem se naivně domnívala a kvůli tomu mobil vypnula ze sítě! Proč jsem tedy zklamaná? První esemeska mi přijde až v půl dvanácté. Je od Dana, jenž se durdí, proč ubohému pracujícímu nepíšu! Ida, která má od rána skvělou náladu a vůbec vypadá, že ji potkalo něco velkého, v poledne nevydrží a u pštrosího vejce s bramborovou kaší se nám pochlubí: "Mám dnes rande." "Ale?" baví se Magda. "Taky nějakej Fanda na obzoru?" "Bledá závist, holčičko," usměje se Katka nevzrušeně. "Tobě totiž chybí sex, víš? Někdy ti Fandu půjčím..." "S kým?" vyzvídá Neža na Idě. Teprve když všechny odpřísáhneme, že budeme mlčenlivější než hrobka o půlnoci, prozradí: "S Romanem!" Nejdřív mi chvíli trvá, než mi zapálí. "Tím naším...?" "Jo," kývne rozjásaně. "Taky jste si všimly, holky, zeje letos prostě k sežrání? Učiněnej medvídek..." "Hm, ani ne," přizná Neža za nás všechny pobaveně. "Ale když ti tak připadá, je to v pořádku. Jak k tomu došlo?" "Nejdřív jsem mu poslala esemesku kvůli úloze z frániny, on napsal, že místo abych byla někde na rande, zajímám se o kraviny. Odepsala jsem, že rande nemám, protože zatím marně hledám kluka jako je on, přidala jsem tam smajlík, chápete... A on odepsal, proč hledám kopie, jestli by nebylo lepší zkusit to s originálem..." Vyměníme si s Nežou uznalý pohled. Kdo by to do třídního šaška řekl? Docela pěkně to na Idušku navlékl! "Tak ať ti to dobře dopadne," přejeme jí. "O víkendu bychom mohly podniknout něco společně," napadne Nežu cestou z Berušky. "Ty, Dan, Ondra a já." "Dan slouží turnus až do neděle," zklamu ji. "A i kdyby ne, podívej se na mě, jak vypadám! Mým společníkem na víkend bude čaj s medem. Musím se dát dohromady, nemůžu marodit, 146 stonala jsem v listopadu, ve středu vynechala kvůli focení... Tak dobře na tom nejsem, abych hodila veget." "Hm, škoda," zalituje Neža. Vrátíme se zpátky do školy pro batohy naházené v šatně na jednu hromadu bez ladu a skladu a než s Nežou opět vyjdeme na mrazivou ulici, třikrát se otočím. "Koho vyhlížíš?" všimne si mého chování. "Holky už šly." "Já vím," brouknu a snažím se tvářit nenápadně. O tom, co se stalo u Jany, jsem se Neže nezmínila ani slůvkem! Řekla by mi, že jsem blázen, a měla by stokrát pravdu!! Snaží se za mě vymýšlet pomsty a já selžu... Musela bych se propadnout hanbou. Tím spíš, že se Miki neozval! Ač se mu dnes nevyhýbám, nepotkala jsem ho jedinkrát. Vlastně je to lepší! Rozloučím se s Nežou a zamířím na trolejbus, abych se dopravila na doučování a mohla tenhle školní týden uzavřít. To poslední, co by se mi chtělo v pátek odpoledne dělat, je učit se němčinu za bedlivého Klářina dohledu! Po včerejšku jsem rozhozená sama o sobě, rýma mi také nepřidá, musím se soustředit, seč mi síly stačí. Ještě ani nedokončíme první cvičení, když mě zašimrá v nose a za kýchnutí, které mě přepadne, by se nemusel stydět ani dřevorubec. Skoro se divím, že nenad-skakují knížky na poličce. "Gesundheit," popřeje mi Radek zdravíčko německy. Klára, která sebou škubla úlekem jen o málo menším než Vlastička při hodině, se Stránka 58

Zašeptej do vlasů ohradí: "Nemůžeš dávat bacha?! Prskat bacily po celým pokoji... Ještě to od tebe chytnu!" "Taky tu nemáš co dělat," odseknu nevrle. Klára se bojovně napřímí. "Jak, nemám co dělat?! Radek je můj kluk, přes týden se nevidíme, chci být s ním!" "Kajdo," snaží se Radek udusit spor v zárodku. "Jenže, milá zlatá, já za to, že jsem s tvým klukem, platím a věř, že o tobě nebyla ve smlouvě ani zmínka." 147 "Co tím naznačuješ?!" "To, co jsem říkala: nemáš tu co dělat," zopakuji. "Holky, no tak," mírní nás rozpačitý Radek. Zabouchnu učebnici a hodím ji do batohu. "Hele, tohle fakt nemá cenu," oznámím svému učiteli. "Buď mě budeš doučovat normálně a beze svědků, anebo vůbec." Radek se mě snaží zadržet, prý tuhle brigádu finančně potřebuje, ovšem to si musí vyřídit spolu, svoje stanovisko jsem řekla jasně. Díky tomu stihnu autobus ve tři a mohu pokecat s Karin, která měla rande s klukem, co dělá au paira v Anglii a domů přiletěl kvůli talentovkám na DÁMU. "Je to takovej herec?" "Si piš. Když mu spolkla anglická rodina, že má rád děti, před zkušební komisí zahraje všechno," směje se Karin. "Zajímávej kluk," usoudím uznale. "To je," přikývne. "A zatíženej na blondýnky. Zítra půjde na ty Deep Purple se mnou, vážně se nechceš přidat? Měla bys stoprocentní šanci ho sbalit." "To jako že bys mi ho nechala? Myslela jsem, že se ti líbí a chtěla bys ho pro sebe..." "Líbí se mi spousta kluků," mávne rukou. "Kdybys s ním byla šťastná, proč ne?" Karin je zvláštní holka, uznám v duchu. A není to jen těmi rasta copánky, které jí splývají hluboko pod ramena! Přesto její návrh odmítnu: "Ne, díky. Budu se léčit." "Chtělo by to pořádně se vypotit," poradí mi. "Co myslíš, že budu dělat?" "Jenže já myslím vypotit se na cizím těle," směje se. "To zabírá nejvíc." "Nemám s kým, ty příšero." "V tom jádro pudla nebude," nevěří mi. "On by se někdo ochotnej vždycky našel, neboj." 148 "Přemýšlíš ty někdy o něčem jiném než o sexu?" "Ale jo," zašklebí se. "O jídle! Sex je fajn, ale taková do křupavá propečená husička by možná dostala přednost..." Před bytovkou se rozloučíme, Karin pokračuje ještě o pár desítek metrů dál k milionářské čtvrti. V bytě mi přiběhne naproti Anča, dokonce se mi otírá o nohavice obalené sněhem. "Copak, jsi sama doma?" hádám důvod její přítulnosti. Obývák s kuchyňským koutem je prázdný, leda by ti dva byli zalezlí v ložnici... Nerada bych je vyrušila, proto raději nahlas zavolám: "Haló, je tu někdo?" Nejdřív se z koupelny ozve čvachtání, pak hovor a nakonec se objeví mamka s vlasy vyčesanými do drdolu, aby si je ne-zmáčela, zabalená pouze v osušce. "Co tak brzy...?" "Půl páté není tak brzy," opravím ji. "Je něco k jídlu?" Oskarovi, který se objeví vzápětí, čouhají z mámina županu paže a chlupatá lýtka. Nejspíš mě nechtěl přivádět do rozpaků omotaným ručníkem, což se mu tedy povede, místo trapného pokukování se pobaveně rozřehtám. "Nono," krotí mě. "Neměla bys být na doučování?" "Tam jsem podle všeho skončila," oznámím jim a dřepnu si k ledničce jako před výkladní skříň, pouze s tím rozdílem, že za výkladem je rozhodně větší výběr! "Nebudu se doučovat pod dozorem slepice, která na něj žárlí a hlídá ho na každém kroku. Je to pod mou důstojnost... Co je té šunce?" "Proč by jí mělo něco být?" nechápe mamka. "No, že ji ještě nikdo nesnědl," uchichtnu se. "Koupila jsem ji dnes v krámě," namítne mamka, která očividně nepochopila narážku. Tím lépe, ukrojím si krajíc, zlehýnka namáznu florou a pokladu plátky šunčičky. Než si k té baště nakrájím kapii, Oskar mi navrhne: "Nechci se vnucovat, to jsem ti už jednou říkal, ale moje nabídka platí pořád. Společně nám to doučování šlo docela dobře, ne?" 149 Za všechno, co v němčině umím, vděčím právě jemu, s Radkem jsme spíš opakovali! Nahlas to však říct nedokážu, místo toho namítnu: "Vždyť tu s námi nebudeš..." Stránka 59

Zašeptej do vlasů Poslední slovo utopím v hlasitém kýchnutí. "Je to pravda," podotkne mamka tak nějak posmutněle a já si nejsem jistá, k čemu to vlastně patřilo. "Každý pátek jsem tu jako na koni," slibuje Oskar. Druhé kýchnutí mamka neglosuje, spíš se rozčiluje: "Jdi si lehnout, nebo se ti k rýmě přidá horečka. Uvařím ti čaj. Zítra jedeme s Oskarem do Prahy, ty se nehneš z postele!" Nic jiného ani v úmyslu nemám! Cítím, jak tu těžkou únavu ochotně vstřebává měkká válenda, moje tělo malátní a už v šest hodin spím! Má to svoje výhody: nemusím celý večer hlídat mobil, jestli mi třeba... náhodou... nepřijde zpráva! Svého malého kamaráda, jak jsem jeden čas říkala mobilnímu telefonu, zapnu až druhý den před obědem. Rýmu mám samozřejmě stále, celkově se ale cítím lépe. Když nic jiného, tak pořádně odpočinutá a vy spinkaná! Po sedmnácti hodinách není divu. Vzhůru jsem byla jen chvíli ráno, probudili mě mamka s Oskarem, mluvili vedle v pokoji a nemohli najít klíčky od auta, štrachali se tam s věcmi, které vezli do Oskarova přechodného bydliště, a když odjeli, zabrala jsem nanovo. Tentokrát je čekání na příchozí SMS úspěšnější, mobílek nestačí samou blažeností vrnět! Mám z toho málem četbu na pokračování. Píše mi mamka, že už jsou v Praze a ať nelítám po bytě bosky a ležím, oběd mi prý přinese paní Nevrklová, Neža se mi svěřuje, že ji po noci s Ondrou bolí pipina, pobaveně vyprsknu, páni, to jsou výrazy, Ida se chlubí, prý to bylo s Romanem úžasné, Karin se ptá, jak mi je, možná by mi prospěla pořádná pařba, rýmu bych vytancovala, Dan si v sedm ráno stěžuje, že se mu nechce vstávat, v devět píše, že už ho to v práci po náročném 150 týdnu nebaví a v jedenáct se pohoršuje, jak mohu ještě spát, zatímco on maká jako šroubek. Než stihnu přečíst všechny zprávy, přijde mi od něho jedna čerstvá. HURÁ, Z1JES! NECHCEŠ SI UDĚLAT VYLEŤ K TOMOVI? KLUKY JSEM ZPACIFI KOVAL, MAJIJINY PROGRAM, NEBUDOU ZACLÁNĚT;) Nejspíš nemá v motorestu velký frmol, když stíhá tolik psát a ještě sledovat doručenky. Chvíli přemýšlím, zda bych přece jen nemohla do Bakova vyrazit, mamka by se to ani nemusela dozvědět, leč teprve při cestě na toaletu poznám, že to s tím mým vyzdravěním nebude tak žhavé, jak jsem si v posteli myslela. Z nosu mi teče jako z vodovodu. AHOJ, DANIKU. BOHUŽEL NEMUZU, MRZÍ ME TO. TA RÝMA, JAK JSEM TI PSALA VČERA, JE JESTE INTENZIVNĚJŠÍ. LECIM SE. ALE MYSLÍM NA TEBE, JAKS ÚSMĚVEM OBLETUJEŠ HOSTY:)) Odpoví vzápětí: NO JESTE SE MI POSMÍVEJ! VIS, JAK RAD BYCH SI VLEZL DO TE POSTÝLKY K TOBĚ...? ACH NE, LIDI. POMOC! Pobaveně se pousměji. S hosty, kteří se mu nejspíš navalili do motorestu, mu nepomohu. A to s tou postelí nechám bez komentáře. Dovedu si to totiž živě představit! Krátké cinknutí zvonku u dveří přesně s úderem dvanácté může znamenat jediné sousedku Nevrklovou. Přesná jako hodinky! Hned mezi dveřmi mi strčí talíř s kuřecí činou se spoustou kukuřiček a pórku, s úpravou si vyhrála, dva kopečky rýže mají tvar báboviček, nechybí ani obloha. "Dej si, dokud je to teplé, Moniko," poradí mi. "Ukaž, jak vypadáš? Otevři pusu?" Rozsvítí si, aby mi rovnou na chodbě provedla odborné vyšetření. "Krk není chycený, asi jsi jen prostydla, to bude dobré. Lež, ať se ti k tomu nic nepřidá. Jsi celá bledá." 151 Bodejť bych nebyla, když se mi zvedá žaludek, jak moc intenzivně mi voní čina pod nos! Tentokrát ani nemusím cítit přepálené tuky, paní doktorka vaří zdravě a navíc i chutně, stačí jídlo jako takové. Sousedce pravý důvod neřeknu, nechci být nevděčná, myslela by, že mi nevoní její oběd! Nechutenství přičítám nemoci, když stůňu, většinou nikdy nemám na jídlo ani pomyšlení, natož pro mě v podstatě po ránu, vždyť jsem se probudila teprve před chvílí. Abych nevolnost zahnala, lehnu si do vany a snažím se pročistit rýmou zarudlý nos koupelovou solí. Mamce by se asi nelíbilo, kdyby mě viděla nemocnou ve vaně, ale já mám pocit, že mi koupel pomohla. Jednak mě celou pořádně prohřála, a pak, když se utřu, vezmu či čisté pyžamo a zase rychle vklouznu pod peřinu, nemohu přece nachladnout víc, než jsem. S šípkovým čajem se spoustou medu, až se mi k sobě lepí rty, mamka mi uvařila plnou termosku a medem nešetřila, rozsvícenou svíčkou s vůní skořice, puštěným počítačem kvůli hudbě, v přehrávači zadám volbu náhodný výběr, aby každá další písnička z těch asi dvě stě padesáti, co tam mám v MP3, byla překvapením, s mobilem po ruce a Dějinami umění, které jsem dostala od tety, se mi program na Stránka 60

Zašeptej do vlasů sobotní odpoledne nezdá vůbec špatný! Prohlížím si ty nádherné věci, které obdivuje už tolik generací, občas si loknu čaje, odepíšu na esemesku kámo-škám, mámě či Danovi, ten má s přibývajícím časem čím dál více práce a méně času, přesto se snaží sem tam chvilku najít, je fajn, Karin znovu ujistím, že se mě Deep Purple opravdu netýkají, a s Ančou rozvalující se v nohách mé peřiny užívám klidu a míru. Myšlenky, na které jsem vyhlásila přísný zákaz, si totiž do hlavy nepouštím!! Jakmile se byť jen v náznaku objeví, vyženu je násilím! To by bylo, abych se z toho nedostala!! Když mám dojem, jak se mi to krásně daří, rozprskne se o okenní tabuli sněhová koule a v tu ránu je po idylce. Anča se 152 opět vyděsí, přestože by už mohla být zvyklá, vylítne s vřeštěním na všechny čtyři, v úprku z postele povalí termosku, naštěstí zavřenou a ještě k tomu prázdnou, ta spadne ze stolku na topení, jen to zaduní po celém domě, má totiž nerezový nerozbitný obal, a pak teprve křachne na zem. Skoro se zdá, že musela přinejmenším spadnout panu Blachoutovi na hlavu, protože se ještě ani nedokutálí pod stolek a soused divoce buší koštětem do stropu a svoje počínání komentuje slovníkem ne zrovna vhodným k repríze před dvaadvacátou hodinou! Připlížím se opatrně k oknu. Proč mi tak tluče srdce, kru-cinál?! Možná ani nedýchám, když se tisknu ke zdi. Nechci opakovat čtvrteční chybu!! Miki je prevít, podrazil mě tím nejhnusnějším způsobem, mám být ráda, že se mi ho povedlo dostat na kolena, a ne se dívat, jak hledá další vhodný zmrzlý kousek sněhu! Proč nespolupracuje cit s rozumem?!? Jak je možné, že se může holka zamilovat do někoho, o kom věděla předem, jaký je to hajzlík?! A vůbec, jak je možné, že ho po tom všem, co mi udělal... Další kus sněhu břinkne do skla, sveze se po něm na parapet a tam zůstane ležet. Ledový vítr čuchá Mikimu světlé vlasy, vhání mu je do očí. Přišel ve skvělé zimní bundě a džínách, prostovlasý. Upřeně hledí do mého okna, až mám pocit, že se mi dívá rovnou do očí. Přece mě nemůže vidět...! Bojím se pohnout, abych se neprozradila. Po nějaké době, která mi připadá jako celá věčnost, vyloví z kapsy svůj mobil a jistě zkřehlými prsty do něj cosi naťuká. Hotový je raz dva, znovu zvedne oči k oknu a v té chvíli se z mé postele ozve mlasknutí a hlasité yes. Opatrně vycouvám, přikrčím se a div ne po čtyřech přelezu k válendě, abych si přečetla zprávu. Mohla by být klidně od Neži, mámy, Dana a kdo ví, koho jiného, jsem si však jistá, že je od Mikuláše. Jistota nezklame. Esemeska je krátká, obsahuje jen jedno jediné slůvko: PROSÍM 153 Ne nadarmo se mu říká kouzelné! Rozhodí mě, nevím, co mám dělat! Dlouho váhám, hlavou mi prolétnou všechna pro a proti, přičemž proti jsou jednoznačně v přesile! Znovu se přiblížím k oknu. Jestli už bude pryč, je rozhodnuto. Nebudu muset nic řešit, vše se vyřeší samo a Miki tam stále stojí, ruce v kapsách, mrazem zarudlé tváře, rozcuchané vlasy. Krucinál!!! Z kapsy kabátu uklizeného ve vestavěné skříni vytáhnu svazeček klíčů, přistoupím zpátky k oknu, tentokrát se neskrývám a Miki mě zahlédne, protože zpozorní, otočím kličkou a s trhnutím pootevřu na skulinku tak velkou, aby jí prošly klíče, které mu hodím dolů. Postřeh má dobrý, chytne je ještě v letu a nahoře je dřív, než pořádně zabouchnu okno a zatáhnu záclonu! Nejdu mu naproti, dobře ví, kde mám pokoj. Objeví se vzápětí, na vlasech přimrzlý sníh. Chlad z něho přímo sálá. Svleče si bundu a přistoupí až ke mně, aby mě tak, jak je, studený a zmrzlý, obejmul. Zastudí mě to, div nevyjeknu. Miki mě nepustí, ještě pevněji k sobě přivine a chvíli čeká, než rozmrzne. Pyžamový kabátek s rozepínáním vpředu na knoflíky a s krátkými rukávy mě před chladem neochrání, stejně jako kalhoty-pumpky, ale buď se o moje tělo zahřeje brzy, anebo to přestanu vnímat! "Jsi krásně teploučká... a měkká..." pošeptá mi do vlasů. "A voníš..." První polibek je krátký, s ohledem na čerstvě zhojený ret ucuknu prakticky hned, co se mě dotkne. "Nemůžeme... máma..." "Ta odjela už dopoledne, viděl jsem je," namítne a znovu vyhledá moje ústa. Chci ještě něco říct, ale nenechá mě mluvit, zaměstná moje rty i jazyk líbáním tak vzrušujícím, až se mi podlamují kolena! Kdyby mě pevně nedržel, možná bych to ani neustála. Jeho blízkost mě přitahuje, tisknu se k němu a jeho 154 polibky i doteky, kdy bloudí rukama po mém těle ve skrovném oblečení, rozpalují do ruda. Když mi rozepne těch pár knoflíčků pyžamového kabátku a nechá ho spadnout na zem, je to jako rozbuska. Rvu z něj mikinu bez ohledu na to, že mě chce hladit a líbat na ňadrech! Džíny mu stihnu akorát rozepnout, stáhne šije sám, stejně jako se bleskově zbaví boxerek. Moje pumpky mu nedají žádnou práci, Stránka 61

Zašeptej do vlasů slyším, jak jemná tkanina zapraská. To už ale ležím na zádech a nedočkavě oddálím kolena. Mikuláš, přestože je vzrušený na maximum, téhle výzvě odolá, místo aby do mě vstoupil, dráždí mě jazykem. Je to tak strašně silné, až se musím zakousnout do polštáře, jinak by měl Blachout důvod bušit koštětem do stropu nanovo! V extázi se stejně výkřiku neubráním. Než se z toho vzpamatuji, Miki do mě prudce a uspěchaně pronikne, až vyjeknu znovu, a začne se pohybovat tam a ven, nejdříve pomalu, dlouhými táhlými pohyby, pak rychleji... tam a ven, tam a ven... a ještě rychleji... Ačkoli toho mám plné kecky, do podvědomí se mi zafixuje hudba, kterou si počítač pro okamžik spojení vybral: Simple Pian WELCOME TO MY LIFE. Jak příznačné!! Elektrizující horkost, která prostupuje snad každičkým mým nervem, je spalující. Cítím, že už dlouho nevydržím, přesto ho ještě požádám: "Dej... ach... dej poz...zor... ach..." Pak už mluvit nemohu, výbuch v mém těle provázím výkřikem a zanaříkáním. Miki mě u toho celou dobu upřesně sleduje, modřinu nad modrošedým okem hnědozlatou. Teprve když vidí, že jsem hotová, zrychlí ještě víc... Brzy mě dožene a při výstupu na vrchol přivře slastí oči. Spolu se zasténáním mu uteče: "Jsi skvělá... Miluji tě, Rendy..." Jakkoli jsou moje smysly omámené právě prožitým dvojitým orgasmem, poslední slovo mnou projede jako nůž. Prudce se posadím a ještě prudčeji ho od sebe odstrčím. "Cos řekl?!" 155 Mikuláš je stále trochu mimo, v první chvíli vůbec netuší, na co se ptám! "Cože? Co jsem řekl?" "Ty sis spletl barák, kamaráde!! Nejsem RendyW" Dojde mu, kde se stala chyba, dokonce se pousměje: "Síla zvyku, chápeš. Byl to omyl, přeřeknutí. Moniko -" "Vypadni!" vyštěknu na něho nenávistně, rychle na sebe natáhnu oba kousky pyžama a na hlavu mu hážu jeho šatstvo. "Moniko, neblbni," snaží se mě uklidnit. "Co to do tebe vjelo?! Ježíši, tak jsem se spletl, no a co? To přece není vůbec důležitý. Omlouvám se, jestli chceš slyšet tohle." "Nechci slyšet nic. Vypadni odsud!" poradím mu ledově. Pochopí, že jde do tuhého, obléká se a domlouvá mi. "Ne-vyšiluj kvůli maličkosti. Taková prkotina!" "Pro mě to není maličkost!" "Musíme si promluvit o důležitějších věcech a ne -" "Nemáme o čem. Okamžitě vypadni!" "Jak, nemáme o čem?" "Normálně," ušklíbnu se a vpálím mu do očí: "Nejsem těhotná. Řekla jsem ti to jen tak, z legrace. Jako pomstu." Zírá na mě a chvíli trvá, než si to přebere. "Ty sis ze mě dělala srandu?!" "Jo," ujistím ho. "A dobře se u toho bavila! A teď padej. Nechci tě ani vidět. Mazej za Renčou, která je tak skvělá a ty ji tolik miluješ!!" Mikulášovy oči se přivřou do úzkých štěrbinek, na malý okamžik si myslím, že mě snad uhodí, celá se naježím, to by si mohl zkusit, porvala bych se s ním do krve! Pak emoce přemůže, navleče si ty svoje značkové hadříky a mezi dveřmi, než za sebou zabouchne, mi oznámí: "Myslel jsem, že jsi něco extra, ale nejsi. Mimochodem, Rendy je v posteli lepší." Kdyby zavčas nezavřel, rozbila bych mu hlavu pantoflem, který po něm hodím! Zaduní o dveře a sveze se na zem. Vzá156 pěti zaslechnu cvaknout dveře od bytu. Neváhám vylítnout a zamknout na klíč! Hajzl, hnusnej hajzl! Jak jsem mohla být tak blbá, tak blbá, blbá, blbá!! Nalítnout podruhé!!! Vzteky, ponížením i zklamáním vydržím brečet až do příjezdu mámy a Oskara, kteří si myslí, že mi nemoc pokročila, když mám rýmou oteklé oči rudé jako králík! V pondělí ráno mě trápí rýma už jen svými dozvuky, vyléčila jsem ji nečekaně rychle, možná něco na tom pocení se na cizím těle skutečně je!, nicméně dobře se necítím. Ani psychicky, ani fyzicky. Mám co dělat, abych stihla doběhnout na záchod! Tentokrát mi není jen na zvracení, nýbrž zvracím doopravdy. Pak nejhorší nevolnost přejde, v autě před Oskarem raději předstírám spánek. Zítra se s ním svezu naposledy a zbyde mi jen ten smrdutý autobus, fuj! K rýmě se mi sice nepřidalo bolení v krku ani kašel, spíš byla průvodním jevem střevní chřipky, která mě může trápit klidně další dva tři dny! Což by bylo tedy vyloženě nepříjemné, protože už během dopoledne, jež trávíme s oběma dalšími třídami druháků v galerii UBU, kam nás třídní učitelé vzali na nově instalovanou expozici moderního umění, mi zavolá AGENTURA s tím, že je ještě třeba něco málo dofotit, tudíž mě čeká ve středu další cesta do Brna. Stránka 62

Zašeptej do vlasů "Teda, některé umění je tak moderní, až přechází zrak," podotkne Katka pobaveně. "Vůbec netuším, co tím chtěl básník říci! Třeba tahle mazanice... Nevezmeme roha?" Nenecháme se pobízet dvakrát, ono všeho moc škodí - i umění. U východu ještě zajdu pozdravit tetu Evu do její kanceláře, kromě sušenek se mi dostane výtky, že už k nim vůbec nejezdím, omluvu na mou nemoc, která mě donutila strávit víkend v posteli a tudíž jsem se nemohla s našimi v sobotu zastavit, nejspíš vůbec nebere v potaz. "A co ty a strýc? Jak to pokročilo?" zajímám se. 157 "Zatím nijak. Po večerech čtu Zlaté stránky, jsem tak ve čtvrtině. To víš, jedno předčíslí má celý bývalý okres! Nic nudnějšího než telefonní seznam jsem v životě nečetla, to ti povím, Mončo. Ale já se nevzdám, najdu si ji!" "Hodně zdaru," popřeji jí, protože nemám důvod nevěřit v tetinu výdrž Či schopnosti. "Co je ti?" všimne si mého výrazu Neža, když si zajdeme na Střelák na čaj. "Je mi nějak smutno. Těžko. Tenhle svět je prolezlej nevěrou jako pacient v posledním stadiu rakoviny... Když už se nedá spolehnout ani na strýce... Potom na nikoho." Kamarádka se na mě podívá značně nedůvěřivě: "Jde jenom o tohle...?" Zaváhám a ona si toho všimne. "Povídej." "V sobotu jsem řekla Mikimu, že nejsem těhotná," přiznám se s částí pravdy. To, co se stalo ještě, z pusy nedostanu! Neža se zamračí. "Proč tak brzy? Měla jsi ho nechat škvařit se ve vlastním potu déle, zaslouží si to. Co on...?" "Dotklo se ho, že jsem si z něj dělala srandu," ušklíbnu se a opět zbytek spolknu. Propadla bych se hanbou, kdybych měla zopakovat, co mi řekl o Renče!!! "Jestliže jsem ho před tím nemohla ani cítit, teď se nenávidíme. A je to vzájemné." "Dlabej na něj," poradí mi. "Ten kluk neumí hrát fér." "Je tu ještě jeden problémek..." Usrknu si čaje Dilmah. "Totiž otázka, jestli jsem mu nelhala tentokrát." Neža je hlava otevřená, dovtípí se záhy: "Počkej, chceš říct, že jsi to vážně ještě nedostala?!" "Zhruba dva týdny mi to mešká. To by samo o sobě nebylo tak zlý, nejsem počítač, abych fungovala podle data, horší je, že mi bývá stále častěji blbě. Hlavně po ránu." "Hm, to je dost na pytel," usoudí Neža. "Mně to povídej...!" vzdychnu. Pro jistotu ji požádám: "Ale nikomu ani muk, jasný? Možná jen plaším, tak aby se to ne-rozneslo po škole, chápeš..." "Na mě se můžeš spolehnout, to nevíš?" Vím. Neža je skvělá kamarádka! Po odpoledním vyučování mě vytáhne na spicha s Markem, i když se mi vůbec nechce. Snaží se mě přivést na jiné myšlenky a je fakt, že chvílemi se jí to daří, především zásluhou Marka, který je vtipný a baví nás obě. Vlastně se nedivím, že Renča na hozenou návnahu zabrala! Romantika a řeči o věrnosti a lásce musí u Mikiho postrádat, tomu jde jen o dobrý zážitek v posteli...! "Klesl jsem tak hluboko, že jí denně píšu básničku," svěří se nám Marek. "Proč klesl?" namítnu. "Vždyť je to hrozně pěkný!" "To sice jo, ale odkud je mám furt opisovat, nevíš?" Obě s Nežou vybuchneme smíchy. "Ty je neskládáš sám...?" "Odkud jste spadly?" hrozí se. "Pánové Seifert, Kainar, Skácel i Holan by mě ukřižovali za takový plagiátorství..." "A ona si myslí, že jsou tvoje?" "Jo," zazubí se. "Je úplně hloupá, nemá přehled. Nepoznala ani Šrámkův Splav. Krize, ty dnešní holky." Neža mu slíbí podívat se v jejich napěchované knihovně po nějakém neokoukaném poetovi, aby mohl oslňovat dál, a já se odeberu na autobus. Žádný kluk mi nikdy básničku neposlal! A to ani opsanou. Možná ta krize nebude jen u holek...! Předpokládám, že mamka bude chtít cvičit při hudbě a už si předem hledám vhodnou výmluvu na učení, leč převeze mě. Na žádné hopsání nemá pomyšlení, sotva dorazím domů, nestačím se ani převléct a už ve třech i s Oskarem kráčíme na večeři do hospody Ve Dvoře. Užuž se chci zeptat, proč, pak mě důvod napadne. Je to rozlučková večeře!! Nejsem z toho nadšená, ve výčepu je hnusně nakouřeno 158 159 a máma s Oskarem logicky zamíří rovnou do salonku. Vzpomenu si na večeři po mém Stránka 63

Zašeptej do vlasů příjezdu do Blažejova. Tehdy jsem ještě nikoho z party u sousedních dvou stolů neznala... Dnes je znám, naštěstí při pondělku tu sedí pouze Martin, Venca, Macek a Renáta. Pozdraví mě akorát Venca, odpovím mu a rychle se zahloubám do jídelníčku. Uvnitř se chvěji v hrůzném očekávání. Jestli si Miki pustil pusu na špacír... Třeba zase vyhrál nějakou hnusnou sázku!!! "No tak, holky," povzbuzuje nás Oskar u skleničky červeného, které nám vrchní donese ještě před jídlem. "Neodjíždím na rok do Emirátů, ale jen na tři dny do Prahy." "Tentokrát to jsou tři dny," souhlasí mamka. "Ale po neděli? A za týden? A po tom dalším?" "Vždycky to bude maximálně pět dní," ujišťuje ji Oskar. "Zuzko, já jsem si to přece nevymyslel proto, abych zmizel z tvého života! Donutily mě okolnosti. Práce." Natahuji uši, zda zaslechnu něco z hovoru místní mládeže, ale kluci se baví o blížící se olympiádě a ty dvě slípky mají hlavy u sebe, špitají si do ouška a koukají po mně. "Už jsi dala výpověď?" položí Oskar mamce přímou otázku. "Zatím to nejde," krčí mamka sklesle rameny. "Udělám to." "Udělej," souhlasí Oskar. "Nechci být bez vás dlouho." Rendy zachytí můj pohled a ušklíbne se. Zatvářím se přezíravě. Na to, abych na ni dělala ksichty, jsem už velká. Představím si Mikiho, jak ji laská jazykem stejně jako mne, a bodne mě u srdce. Téhle pipce šeptá do vlasů miluji tě... Pak už nám vrchní přinese jídlo a já si musím nenápadně od-sednout od Oskara, protože jeho játra na roštu mají příliš silné aroma a nemuselo by se mi z toho udělat dobře! Sama jsem zvolila španělského ptáčka s rýží, abych se vyhnula všemu, co by mohlo být smažené či fritované. Než to do sebe nahážu, v salonku se objeví Jana. 160 "No kde jsi tak dlouho?" utrhne se na ni Martin. Kámoška vypadá jako člověk postižený schizofrenií, rozpolcená osobnost na první pohled. Neví totiž, zda se má začít svému klukovi omlouvat, anebo si na moment přisednout ke mně! "Ahoj, Martine," přejde jeho výtku. "Zdar, lidi," pozdraví i ostatní, shodí bundu a čepici a směrem k našemu stolu dodá: "Dobrý večer... Ahoj, Moniko. Co ty tady?" "Už jsme měli dost instantní stravy," zavtipkuji, až se po mně mamka ožene. Prohodí s Janou pár slov, líbí se jí totiž svetr s výrazným vzorem, co má Janinka na sobě, a ta si k Martinově nevoli sedne na čtvrtou volnou židli u našeho stolu a vysvětluje původ vzoru ručně pleteného svetříku. "Kdybyste chtěla, paní Váchová, můžu vám vzor přinést. Mamka jich má spoustu," nabídne nám nakonec. Pobaveně se usměji. "Zbytečná námaha. My se nebudeme učit plést, že ne, mami...?" "No, to asi ne," připustí mamka, leč napadne ji geniálnější řešení: "Kdyby ale tvoje maminka pletla na kšeft, hned bych si u ní nechala takový svetr udělat!" "Já myslím, že se domluvíte," pokrčí Jana rameny, a protože Martin už po několikáté vyvolává její jméno, s omluvou si přesedne o stůl dál. Než sním ne zrovna velkou porci, Jana stihne Martinovi přinést z výčepu pivo a ještě se tam vrátit pro cigarety, které mu došly. Pak se zvedne sám velkej borec Martin, aby si odskočil na toaletu, a než se vrátí, Jana už zase dřepí u mého stolu. Máma s Oskarem si dají další dvojku vína, já zvolím džus, a protože se ti dva spolu baví o Praze a tak vůbec, mohu šeptnout směrem k Janě bez obav, že mě zaslechnou: "Co že tu není s Renčou Miki?" "S Renčou? Mě spíš překvapuje, že tu není s tebou." "Se mnou?!" "No, u nás to tak vypadalo," namítne. 161 "Ono leccos vypadá a není, víš..." "Promiň, že jsem na tebe ušila tu boudu," omluví se mi. "Vymyslel ji Miki a byl neodbytnej, musela jsem tě k nám dostat stůj co stůj." "Jo, fajn," uklidním ji. "S Renčou už ale nechodí," oznámí mi tiše. "Představ si, jak jsem ti říkala o tom klukovi z Bakova, ten černovlasej, hezkej... Jmenuje se Marek. Dala to s ním dohromady!" Nepřiznám se, že mi neříká žádnou novinku! "Fakt?" "Nechápu, proč zrovna ona má štěstí na krásný kluky!" "To není štěstí," vyvedu ji z omylu. "Krásní kluci nejsou žádná výhra. Karin mi to říkala už dávno a já jí nevěřila... Věděla, co říká. Dnes chápu, proč je Karininým ideálem Shrek! Miki je jako princ Krasoň. Hezkej, ale parchant." Stránka 64

Zašeptej do vlasů "Třeba mu trochu křivdíš," namítne Jana zamyšleně. "Neříkej! V čem?" zeptám se ironicky. "To, že má svou jistou a přitom jí zahejbá na každým rohu? Ačkoli, teď musí být smutný, když ho nechala kvůli Markovi, ne?" "Miki ji nechal první. Na Silvestra se těžce pohádali a o těch Tomových narozeninách se přímo rozešli." "Byli spolu v Ramzové!" namítnu nesouhlasně. "No jistě, budou spolu kamarádit vždycky, když jsou z jedny vesnice a rodiče mají společnej podnik. Už to ale není chození, spíš zvyk... nebo občasná recidíva." "Ještě ho omlouvej, zeje recidivista!" "Jano!" huláká nespokojený Martin. "Jestli ti došlo pivo, tak si pro něj dojdi sám," řekne Jana Martinovi pěkně v ráži a zpátky ke mně mnohem tišeji: "Od tý doby, co ses objevila v Blažejově, ho přestala mít jistýho. Proto tě tak nenávidí. Ve skutečnosti ho ztratila mnohem dřív než oTomových narozeninách a myslím si, že to s tím Markem je z její strany jen zoufalej pokus, aby ho přiměla žárlit nebo tak něco." 162 "Litovat ji nebudu," hlesnu tiše a nedodám, že Rendy může být klidná a zase zpátky na koni. Po sobotě je konec. "To po tobě ani nechci," zasměje se Jana. V té chvíli přijde do salonku vrchní, Martin, uražený chováním své dívky do hloubi duše, mu zaplatí svou útratu a aniž by se na Janinku podíval, vezme bundu a odchází i přes Vencovo pokřikování, co blázní! Jana zvedne oči v sloup, počká, až Oskar zaplatí naši útratu, a společně s námi opustí Dvůr. Popřeji jí hodně sil, čeká ji nepříjemné vysvětlování a jak ji znám, možná i omlouvání!! Máma s Oskarem se zavřou v ložnici, aby se rozloučili tím nejpříjemnějším způsobem, a mně nezvedne náladu ani esemes-kování s Danem. Navzdory tomu, jak moc se těší, co o víkendu podnikneme, si připadám strašně, strašně opuštěná. 163 8. KAPITOLA "Tak co?" přivítá mě Neža místo pozdravu otázkou. Němě zavrtím hlavou. Netřeba dalších slov! Chce to prostě jen přežít hodinu za hodinou a čekat a doufat... V angličtině nám Oskar rozdá vysvědčení, moje první v Ba-kově, a zároveň se s námi loučí. A aby se rozloučil pořádně, přehodí si anglinu s fráninou a pozve nás do Pyramidy, kam chodívá pařit většina lidí z naší školy. Účet samozřejmě platí on, čímž si spolužáky získá a spolužačky kvůli němu dokonce uroní nějakou tu slzičku. "Mám mokrý sako," všimne si místa, které mu zamáčela kytička růží od nás, dívek. Dárek na rozloučenou je spíš recesistický, sádrový trpaslík s lucerničkou Oskara pobavil. "To od slz," pousměji se. "Budeš holkám chybět." "Tobě snad ne?" ohradí se naoko dotčeně. "Hlavně mámě," podotknu bez úsměvu. "Tím si nejsem tak jistý," prohodí s povzdechem. "Kdybych jí chyběl, dala by tu zatracenou výpověď a jela se mnou... No jo, tak ahoj, Moniko, ve čtvrtek jsem zpátky. Sotva nastoupím, hned pololetní prázdniny, není to fajn?" "Určitě," souhlasím. "Ahoj, Oskare. Měj se." Dívám se za ním, dokud mi stříbrná oktávka nezmizí z dohledu. Místo na nádraží zamířím na zastávku trolejbusu a nechám se dovézt na konečnou směrem Olomouc. Doma beztak nikdo nebude a mně se strašně nechce mezi čtyři tiché stěny! Dana nečekaná návštěva překvapí. "Moniko? Děje se něco?" Odpovím kývnutím na Elenin pozdrav a vysvětlím: "Přijela jsem se podívat, dlouho jsme se neviděli. Nemáš radost?" 164 "Super! Akorát mám nahlášenej zájezd důchodců, co se tu má zastavit... Doufám, že se zdrží nebo nepřijedou vůbec..." "Doufáš marně," pousměji se, protože prosklenými stěnami motorestu spatřím zájezdový autobus, ze kterého se hrnou hlavy obarvené na fialovo. "Už jsou tady." "Do..." zasykne, nicméně nahlas zdraví: "Dobrý den." Posadím se k barovému pultu a nechám si nalít oblíbený banánový džus. Vlastně mi nevadí, že na mě nemá čas. Stačí mi sedět a být uprostřed všeho dění, sledovat, jak se Dan s Elenou pachtí, aby splnili všechna přání, která hosté mají - a není jich zrovna málo! Dan se na mě co chvíli usměje, vždycky mu oplatím slabým pousmáním. Pak už je čas vrátit se do města, na nádraží je to daleko i trolejbusem. Stránka 65

Zašeptej do vlasů "Moc mě mrzí, že jsem se ti nemohl věnovat," omlouvá se mi, když mu dám na rozloučenou pusu na tvář. "Ta sobota platí, doufám. Moc se těším." A po pomlce: "Poslyš..." "Hm?" otočím se mezi dveřmi. "Fakt se nic neděje?" "Ne, v pohodě," ujistím ho, narazím čepici a vyjdu ven. Tak ráda bych sama věřila tomu, co říkám!!! V autobuse se setkám s Mikulášem a Martinem. Nepozdra-vím se ani s jedním! Martin mě nesnáší, dává mi za vinu, že už ho Jana neposlouchá jako dřív, no a Miki... S tím jsme na kordy vzájemně, ani jeden pozdrav neočekává - a také se ho nedočká. To, že jsem si z něho utahovala, se muselo jeho ješitnosti dotknout víc než Dušanova pěst! Proti své vůli si vybavím sobotní milování, všechny doteky a pohyby, kterými mě donutil křičet slastí... Bylo to tak silné, až se mi udělá slabo. V Blažejově zamíří Martin do hospody, jak jinak, Miki domů. Jsem rychlejší, kráčím pár kroků před ním ostrým tempem a on se mě nesnaží stíhat, udržuje stále stejnou vzdálenost. Když se u dveří pootočím, divá se jinam. 165 "Anči, čičiči," lákám k sobě jediného živého tvora v naší domácnosti, ovšem její kočičí blaženosti se chce zrovna v tuhle chvíli ležet na křesle a běda, kdybych se snažila vzít ji třeba do náruče nebo na klín! "Tak si trhni, potvoro!" Nechce se mi jít do posilovny, nechce se mi číst ani koukat na televizi. Nechce se mi nic. Aspoň se tedy vykoupu, oholím nohy do hladké dokonalosti, umyji a vyfoukám si vlasy a udělám si manikúru i pedikúru a prostě jen čekám na mámu. Vrátí se teprve těsně před osmou. "Ukaž?" prolustruje moje vysvědčení. "Nic moc." "Lepší než jsem čekala!" namítnu. "Jedna jediná čtyřka aješ-tě z psychologie, ta byla jasná hned, co jsi Vlastičce přebrala Oskara. To je daň, víš. Ostatní v pohodě." O Vlastičce se bavit nechce. "A co ty trojky?" "Trojka je dobrá známka, maminko," upozorním ji. "Ale dvojka ještě lepší," pousměje se. "Do konce školního roku se pokus jejich počet zminimalizovat." "Kdo ví, co bude do konce roku..." uteče mi povzdech. Mamka si ho naštěstí nevšimne, tudíž se nevyptává. Jako kulisu si pustí televizi, místo aby sledovala svůj oblíbený seriál, sedne si na rotoped a se zatvrzelým výrazem šlape do pedálů, jen to sviští. Kdyby ji pár minut před devátou nevyrušil telefon, nejspíš by šlapala do půlnoci! Takhle okamžitě pookřeje, ve tváři sejí objeví radost a kvůli soukromí se i s mobilem se zavře na půl hodiny do koupelny. Zavrtím hlavou. Stačilo říct a opustila bych pokoj! Odejdu z něj stejně, co bych tam dělala, seriál mě neláká, tím spíš, že jsem neviděla x předešlých dílů. V pokojíčku ani nerozsvítím, potmě dotápu k oknu, povytáhnu žaluzie a přitisknu čelo na chladivé sklo, abych tupě zírala na pusté zasněžené pláně, po kterých se honí ledový vítr. 166 V Brně je to tentokrát kratší i méně namáhavé. Stačí mi, abych v osm nula pět nasedla v Bakově do IC, nemusím vstávat v nehorázný čas jako minulý týden. Těch pár snímků, které ještě chybí, zvládneme společně s Hankou za dvě hodiny, jiné dívky ani povolány nebyly. Roky praxe v modelingu se nezapřou, jsem profesionálka: když se po mně vyžaduje bezstarostná letní nálada, předvedu ji, ačkoli tam uvnitř je všechno jen ne bezstarostnost!! Pak se procházím svým rodným městem a připadám si v něm jako vetřelec. Už sem nepatřím. Zvláštní, jak rychle se to změnilo! Od podzimní návštěvy, kdy jsem hladově přešlapovala před mou zastupující agentkou a doufala, že mě k nějaké práci pustí, případně mi dovolí z agentury odejít bez vypovězení smlouvy, se toho změnilo mnohem víc. Tehdy to byla úplně jiná Monika! Zamilovaná do Jáchyma... Nebuď sentimentální, poručím si a zamířím na nádraží. Tátovi nevolám, neví, že jsem v Brně a ani se mu tím chlubit nehodlám. Jojo, změnilo se fakt hodně věcí! Před všemi okénky pokladen postávají štrůdly cestujících, očima je rychle přepočítám, abych si vybrala řadu, kde jich je nejméně. V zástupu lidiček vlevo narazím na známou postavu. Krásná shoda myšlenek s realitou! Všimne si mne také a trochu nejistě se usměje. "No ne? Jedeš domů, Moniko? Fajn, aspoň mi cesta uteče příjemně." S tím si nejsem tak jistá, opravím ho v duchu, leč navenek vykouzlím úsměv: "Ahoj, Jáchyme." Počká na mě, než si koupím jízdenku, a společně se odebereme na nástupiště. Ani jeden z nás nemá místenku, musíme doufat, že najdeme místa k sezení. Sice projdeme podstatnou část vlaku, leč nakonec je objevíme v kupé, kde se rozvalují Stránka 66

Zašeptej do vlasů pouze dva mlaďáci, jeden poďobanější víc než druhý. Hádám jim s bídou šestnáct, ovšem tváří se jako borci, sotva se vlak 167 rozjede, vytáhnou z batohů pivo a za chvíli jsou hluční tak, jako by nasávali od časného rána. "Mám dneska šťastnej den," svěří se mi Jáchym. "Dal jsem nejtěžší zkoušku semestru! Už mi zbývá jen jedna, ale ta bude v pohodě. Doufám." "Jsi dobrej," pochválím ho. "Blahopřeji." "Ona to až taková událost není," prohodí s úsměvem. "Třeba Těrka tuhle zkoušku dala hned napoprvé a za dvě, já si ji musel zopakovat za lidovku. Terka, hm. Nic moc hezká, ale chytrá! A určitě věrná! "Nevěděl jsem, že jsi v Brně," pokračuje. "A proč bys to měl vědět?" namítnu posmutněle. Jáchym se zarazí, pak se omluvně usměje: "To je taky fakt. Byla jsi zase fotit?" Kývnu. "Pořád ta předešlá zakázka." "Minule... na ICQ... nemohl jsem, nebyl jsem sám." "V pořádku," pokrčím rameny. "Byl jsi s Těrkou, že?" Přitaká. "Spolubydlící odjel domů, tak bydlela se mnou." Pokusím se o nevzrušený tón: "Takže je to vážný?" "Co znamená vážný?" namítne s rozpačitým úsměvem. "Svatba se nechystá, jestli se ptáš na tohle. Těrka je fajn..." "To je prima," řeknu sevřeným hrdlem. Ti dva mladí zpiťáci docucají svoje piva a rozhodnou se zajít pro další nášup do jídelního vozu. Jejich hlučná společnost nám rozhodně nechybí. V kupé je příjemné teplo, bílá krajina se rychle míhá za okny, kdybych se psychicky necítila pod psa, byl by to pěkný výlet! "A co ty?" zeptá se po dlouhé odmlce. "Co já?" opáčím přistižené. "Říkala jsi, že jsi šťastná... Nevypadáš na to." "No jo," trhnu rameny. "Ty jsi šťastnej?" Podívá se mi do očí, než odpoví: "Není to špatný, ale rozhodně jsem už zažil šťastnější chvíle, Moniko." 168 "Ne vždycky je to tak, jak by si člověk přál," odvětím vyhýbavě a s chutí bych si nafackovala, když ucítím v očích slzy! Jáchym si jich všimne, natáhne ruku a setře mi tu, Icterá se přehoupne přes pracně nalíčenou linku a rozeběhne po tváři k ústům. Vlastně ani nevím, jak k tomu dojde, ale najednou mě prostě a jednoduše obejme a políbí. Nebo já jeho. Nevím, kdo z nás s tím začal první, do romantického soumraku se to hodí. Pak se vrátí naši spolucestující, my si zase spořádaně sedneme na svá místa a až do Bakova dojedeme mlčky. Jáchym promluví teprve na autobusovém nádraží, kam mě jde vyprovodit. "To, že jsem nemohl psát, byla výjimka. Když budeš chtít, Moniko, kdykoli se ozvi. Moje číslo máš." Přikývnu a se zvláštním pocitem nastoupím do busu. Proč vždycky chci to, co mít nemůžu?! Liduprázdným Blažejovem profukuje ledový severák, letošní zima ukazuje svou sílu v plné zbroji, nepotkám živáčka. Kdo by se bloumal v takovém počasí po venku! Leda blázen nebo... Před naší bytovkou spatřím obrys mužské postavy. Hrkne ve mně. Je to snad Pak přijdu blíž a poznám souseda Blachouta. Zaregistruje mne také a hned spustí: "Ty nevíš, že máte službu? K tomu patří i odmetání sněhu! Já to za vás dělat nebudu, řekni -" Nedozvím se, co mám komu říct, protože vejdu do chodby a zabouchnu za sebou dveře. Tě dlabu, dědku! Mamka je ještě v práci, podezírám ji, že tam zůstává schválně, jen aby nemusela být sama doma. Zabořím obličej do Ančina kožíšku a i když je to jen zvíře a ke všemu hodně svérázné, nejspíš pozná, jak mi je, protože po mně nevyjede tlapkou, pouze s občasným zatřepetáním ouška mi dovolí zmáčet černou lesklou srst tekutou solí. 169 "Tak co?" přivítá mě Neža a já vím, že se neptá na focení Odpovím jí stejným gestem jako v úterý. Starostlivá vráska nad kořenem nosu se prohloubí. "Měla by sis dojít na gyndu, Moniko." "To ne!" zhrozím se, až se po mě pár lidí v šatně otočí. "Proč ne?" nechápe Neža mou logiku. Ztiší hlas v důvěrný šepot: "Jestli jsi skutečně v tom, stejně tam budeš muset jít. No a pokud nejsi, uleví se ti. Nemáš co ztratit." "Jenže... Co když mi to potvrdí?!" "Začneš to řešit," pokrčí rameny. "Podívej se na sebe, jsi jak hromádka Stránka 67

Zašeptej do vlasů neštěstí! Nejistota je zničující." "Asi máš pravdu, ale..." Marně hledám pádný argument, jak se vyhnout pravdě. Anebo ji alespoň oddálit! Pak na to přijdu: "Jestli to nedostanu do pondělí, půjdu tam." "Kam?" zajímá se Magda, která zaslechla poslední slova. "Fotit? Povídej, jaké to bylo? Zase plavky?" "Jo, plavky. Normální focení. Klasika." "Ty jsi hovorná," směje se mi Ida. Katka si urafne z banánu. "Hele, nejsi v tom?" "Cože?!" vyletím jak na pérku. "Proč?" "No, poslední dobou jsi divná," usoudí. "Přechod ti nehrozí, takže to může být leda ta druhá možnost." "Nedostala jsem to," připustím, ovšem ihned se opravím: "Ale to přece neznamená, že musím být v tom!" "A to jako s Mikim?" zajímá se Ida. "Vy jste... naostro?" "Takovej frája a neměl ani to, jo?" baví se Magda. "Nechápu, jak jsi do toho mohla jít bez prášků," diví se mi Katka. "To je přece první věc, na kterou myslím, než..." "Někteří myslí nejdřív na lásku," zastane se mě Neža. "Pak teprve na její možné následky." "A to je chyba," usoudí Katka. "Kdybych neměla prášky, s klukem, kterej si nevezme kondom, bych nešla, i kdybych 170 ho milovala až za hrob. On má každej plnou pusu řečí, jak dá pozor, jen aby už ho měl uvnitř... A pak to takhle dopadá." "Ještě že my s Romanem to bereme zatím přes romantiku," zahihňá se Ida. "Z toho jen tak neotěhotním." "Kluci jsou parchanti, já to říkám pořád," přispěje Magda se svým oblíbeným úslovím. "A Miki je parchantů král. Co říká na to, že z něj bude tatínek?" "Proboha, nechtě toho!" prosím je. "Nebude tatínek! Je to jen porucha, bylajsem nachlazená, menses se tím oddálila, tak ne abyste se někde prokecly!!" Sice mi přísahají, ale nadšená zrovna nejsem. Krucinál, už abych to dostala a bylo po starostech! A že jich nemám málo ani tak, to mi připomene v češtině Stará Otrapa, naše nová třídní, která hned na začátku hodiny kontroluje omluvenky. "Kde jste byla včera, Váchová?" "Měla jsem práci... v agentuře," vysvětlím ne zrovna ochotně. "Omluvenku mám. Bylo mi už osmnáct, takže si je mohu psát i podepisovat sama." Otrapa se na mě podívá přes obroučky brýlí stejným způsobem, jako když se minule podivovala, jak to mohu se svou malou ctižádostivostí chtít někam dotáhnout. "Školní řád znám dobře, nemusíte mě o svých právech poučovat. Radši si hlídejte počet zameškaných hodin, ať nepřesáhne dvacet procent! Musela byste být přezkoušená před komisí a nejsem si jista, zda si to se svým prospěchem můžete dovolit. Chápu, že práce v modelingu je lákavější a pro dívku vaší vizáže se zdá být tou lepší alternativou, přesto byste se měla zamyslet, co vlastně chcete, jestli by pro vás nebyla užitečnější maturita. Modelkou budete pár let, než vás nahradí mladší a hezčí dívky, maturitu a vzdělání budete potřebovat celý život." Na to neřeknu ani popel. Kdyby věděla, jaké problémy momentálně řeším, odepsala by mě úplně! 171 Na němčinu se těším ještě méně. To poslední, co se mi chce je předvádět svou neschopnost! Určitě nového učitele bude zajímat, proč mě Oskar v pololetí neklasiřikoval, a podle toho.co o něm Magda říkala, s dědkem domluva nebude! Do třídy však nakráčí muž zhruba čtyřicetiletý s hřívou vlasů na skráních prošedivělých. Stříbrné prameny dodávají přitažlivosti a Neža, která se na mě otočí s vykulenýma očima, není daleko od věci, když šeptne: "Richard Geře!" Vyprsknu smíchy, bohužel tak nešťastně, že si mě všimne hned první den. Musí si myslet, že se směji jemu! "Není nad úsměv v dívčí tváři, hned se cítím jako doma," prohodí mým směrem, napochoduje před tabuli a napíše na ni tiskacími písmeny: PhDr. IVAN MRÁZ. "A protože bych nerad někoho odsoudil hned na počátku naší spolupráce, přátelé, dáme si průzkumný testík." Třídou zašumí, Magda po nás hodí obličej typu já jsem vám to říkala. "Je to takzvaný rozřaďovací test, zajímá mě, na jaké jste úrovni. Rozdejte si papíry, prosím... Třeba ta slečna se smyslem pro humor, jak se jmenujete?" Neochotně vstanu. "Monika Váchová..." "Váchová, to mi něco říká," zamyslí se. "Už vím. O vás mluvil kolega Stránka 68

Zašeptej do vlasů Kulhánek..." "Musím ten test psát také?" zkusím to. "Proč by ne?" "No, Oskar... Tedy, pan učitel Kulhánek vám jistě řekl, že s němčinou teprve začínám, kdežto -" "Ale dítě," usměje se na mě konejšivě. "Se vším se musí jednou začít, ne? Samozřejmě si test napíšete, vyplníte to, co víte. Uvidíte, jak se u toho oba nasmějeme." "Už se řehtám," odfrknu a neochotně rozhazu papíry s předtištěnými otázkami po lavicích. "Raději až po," poradí mi. "Copak neznáte úsloví kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe?" 172 pár lidem přijde jeho hláška vtipná. S povzdechem se posadím a pustím se do práce. Pravda, spíš si to pročítám než pracuji, nicméně sem tam se přece jen lehce chytím. "Bude s ním srandy kopec," konstatuji pohřebním tónem, Icdyž konečně zazvoní a on ze třídy vypadne. "S Rasputi-nem." "Neviděla bych to tak černě," namítne Neža. "Zdá se docela solidní, ne?" "Zapomnělas, co o něm říkala Magda?" připomenu jí. Neža mávne rukou. "Většinou se víc nadělá, než ve skutečnosti je. Mimo jiné říkala, že je to starej dědek! Na čtyřiceti-letýho staříka je docela čipernej, ne?" "A fešák," zaslintá Katka. Na ostatní také udělal dojem, především tedy na dámskou část třídy. Všechny se shodnou, že spíš patří do Hollywoodu než do školních škamen! Richard Geře hadr. Odpoledne jedu s Karin. "Udělalas velkou chybu," oznámí mi vážně. Zatrne ve mně úlekem. On jí to řekl?! "No... Asi ano..." "Deep Purple bylo ještě lepší téma než Beatles," vyvede mě z omylu a já se zhroutím na sedadlo. "Bezva odvaž, skvěle jsem zapařila..." Veselé zážitky z pařby poslouchám jedním uchem, musím ze sebe nejdřív dostat poloviční mrákoty a vydýchat šok! Teprve po půl hodině si všimne, že nějak nereaguji. "Co tu sedíš jak zastydlá puberta?" "Ale," mávnu rukou. "Nemám moc dobrý období, víš." "Proč? Prý zase fotíš, slyšela jsem," namítne. "Něco málo se naskytlo," připustím. "Není to kvůli bráchovi, doufám?" Znovu se našponuji. "Jak to myslíš...?" 173 "No, trochu mi ho připomínáš," zasměje se. "Taky s ním přestala být sranda." Aha, takže nic konkrétního neví, oddychnu si a zkusím: "Možná se trápí kvůli Renče, kterou miluje a ona zanáší..." Karin propadne záchvatu smíchu. "To dřív porostou na stromech jitrnice! Bráška se řídí úslovím láska je jen slovo, nemiluje ani nežárlí." Láska je jen slovo, šumí mi v hlavě ještě cestou domů. Pro Mikiho rozhodně! Klidně mi tvrdil, jak mě miluje, a šlo mu o ubohou výhru, aby mohl před klukama frajeřit!! Výpary z vařících a pečících se jídel, jimiž je byt přesycený, mi obrátí žaludek naruby, sotva otevřu dveře chodby. V kuchyni je to ještě horší, chytím si prsty nos. "No no," ohradí se upachtěná mamka dotčeně. "Převlec se a radši mi pomoz místo toho ošklíbání. K večeři budeme mít vepřo knedlo zelo a jako dezert třenou bábovku." "Tak to je zelí, ten smrad..." "Vůně!" opraví mě. "Zamíchej mi cibulkou, prosím tě..." Abych se mohla postavit k plotně, musím nejdříve otevřít okno dokořán. Cibulka se mezitím samozřejmě připálí. Mamka nechápe, podle ní dělám zbytečné efekty. Bábovka nedopadne o nic lépe, tu pro změnu připálí ona, můj citlivý nos zaregistruje puch připáleniny, když je celý vršek přichycený do černá. "Nevěr more, ty jsi zase zapomněla?" "To odkrojíme," usoudí optimisticky a snaží se bábovku dostat z formy půjčené od paní Nevrklové. "Kdyby jen ta potvora... šla ven..." "Zkus s ní klepnout," poradím. Máma mě poslechne, břinkne plechovou formou o prkénko a bábovka skutečně vypadne - tedy pouze její spodní část, protože se přetrhne a vršek zůstane přilepený ve formě! Stránka 69

Zašeptej do vlasů 174 "Neboj, sníme to i tak," těším ji v jejím zklamání. "Prostě Oskarovi řekneš, že coby dezert máme trhanec." Ono to tak opravdu vypadá, nezbyde nám nic jiného, než bábovku z formy po malých kouskách vytrhat! Oskar, který dorazí chvíli po šesté, se výborně baví a aby mamku uklidnil, pustí se do ní rukama. Do bábovky. Nakonec je to z pracné večeře nejlepší jídlo, protože knedlíky jsou oslizlé, maso tuhé a zelí bez chuti. Kéž by se dalo říct i bez zápachu! Na talíř si ho vůbec nezkouším nabrat. "Je to dobré," lže Oskar, až se mu práší od pusy. "Ale nemáš se s tím dělat, Zuzko, škoda času." Čímž jí dá oklikou najevo, co si o celé akci myslí. Mamka je z toho přešlá mrazem, opravdu se snažila a nic nepomůže utěšování. A když u jídla Oskar vypráví veselé, byť leckdy mrtvičné zážitky z nového pracoviště, kde několik kolegyněk sotva ukončilo vysokou školu, tudíž nemají žádnou praxi ani autoritu či potřebné zkušenosti, zmizí z její tváře i ten sporadický vlažný úsměv. "Hlavně, že se ti tam líbí," podotkne lakonicky. "Což to ano," souhlasí Oskar, "akorát je to namáhavější, studenti si zvykli dělat si co chtějí, dá mi víc práce naučit je, že v mých hodinách anarchii netoleruji." "A to tam jsou jenom učitelky? Žádní kantoři?" "Babinec," kývne Oskar s úsměvem. "Krom ředitele, co má rok do důchodu, jsem tam jediný chlap." "Hm," udělá mamka. "Co hm?" směje se. "Víš, jak je to náročné? Ve sborovně se nemluví o ničem jiném než o vaření, dětech, háčkování, mytí oken, šatech... Za chvíli z toho budu menstruovat." "To ti nehrozí," namítne mamka. "Taky doufám," baví se Oskar, "že tam nezženštím." V té chvíli opět vypadnou pojistky. Oskar je třikrát za sebou 175 zkusí nahodit, načež mi poradí, ať si vezmu do pokoje svíčku, oni to prý s mamkou udělají také tak, a zavřou se v ložnici. Nejspíš aby jí dokázal, že je muž, jak má být. Podle zvuků, které z ložnice zaslechnu poránu, když kolem utíkám na toaletu, si to dokazují po probuzení znovu, jsem ráda, že jsou zaměstnaní sami sebou a tím pádem jim ujdou dávivé skřeky, které vyluzuji na záchodě. Je to krize, trávit den pololetních prázdnin nad mísou s kyselou pachutí v ústech a končetinami roztřesenými slabostí! Teprve když si důkladně vyčistím zuby a vykloktám ústní vodou, omyji obličej a nalíčím se, přičemž použiji růž na tváře, abych zahnala zelenkavou bledost, mohu jim přijít do obýváku na oči. Mamku včerejší chmury přešly, je jako vyměněná, s Oskarem se doplňují, samý žert a smích. K obědu se rozhodne ukuchtit přírodní kuřecí prsa s bramborem, na tom není co zkazit, a Oskar mě vyzve, ať si přinesu němčinu. Hodím na stůl učebnici. "Ten novej učitel..." "Je fajn, že?" tipuje mylně. "... působí jako postrach. Ne nadarmo mu říkají Rasputin. Asi prolítnu." "Rasputin?!" řehtá se. "Kde jsi k tomu přišla?! Taková hloupost. S Ivanem se dobře znám, dá se s ním rozumně mluvit a domluvit. Povídal jsem mu o tobě, bude shovívavý." "No, to jistě," ušklíbnu se. "Už jsem psala písemku." "A jak to dopadlo?" hrozí se mamka od loupání brambor. "Nevím," trhnu nedůtklivě rameny. "Dostaneme ji teprve po neděli. Jak by to ale mohlo dopadnout? Špatně! Je to pěkná krysa, dát nám písemku na přivítanou." "U několika lidí by mi přirovnání ke kryse sedělo, k němu ne," těší mě Oskar. "Němčinu dohoníme. Víš, co mě na176 padlo? O prázdninách pojedeš k mé sestře do Curychu. Za dva měsíce budeš mrskat němčinu tak, že ti nebudou spolužáci stačit." "Nemůžu přece jen tak přijet k cizím lidem!" "Za á, nejsou cizí," opraví mě, "a za bé, ber to tak, že si o prázdninách zahraješ na au pair. Neteři je sice teprve pět let, ale věřím, že se toho od ní hodně naučíš." "To je výborný nápad," zaraduje se mamka. Mně by se zdál dobrý, kdyby nebylo jistých okolností! Pak už se Oskar pustí do doučování a dává mi podobné kapky, jako v začátcích u něj v kabinetu. Za tři hodiny doučování mě čtyřikrát načapá při nepozornosti, po páté se rozhorlí: "Na co pořád myslíš? Jsi hrozně roztěkaná, nemůžeš se soustředit? Nejsi ty zase Stránka 70

Zašeptej do vlasů zamilovaná?" "Jen to ne," hrozí se mamka. "Tobě to jednou nestačilo?" "Nikomu nestačí zamilovat se jednou," zasměje se Oskar. "Dejte mi pokoj!" vyhrknu naštvaně. "Oba dva!" "Moniko?" žasne mamka nad mým nečekaným výbuchem. "Nechte mě," poradím jim, prudce se zvednu od stolku v obývacím pokoji a odkráčím do svého pokoje, kde se zavřu, padnu na postel a s nosem zabořeným do kožíšku plyšového hrocha jen tak tupě bez hnutí ležím. Dokonce ani nebrečím. Na oběd se nenechám nalákat, ačkoli mě mamka volá několikrát. Zhruba ve dvě hodiny mi ho přinese až do pokoje. "Něco jíst musíš," řekne mi konejšivě. Když nereaguji, přisedne si na válendu a pohladí po vlasech. "Co tě trápí?" No comment. "Nechceš si o tom promluvit?" snaží se. No comment. "Moniko, přece nemusíme mít žádná tajemství, ne?" "Mami, nech mě. Jdi za Oskarem, ať si ho pořádně užiješ." 177 Zvedne se, slyším ji, jak přistoupí ke dveřím a než stiskne kliku, oznámí mi: "Jsi nespravedlivá, víš to?" No comment!!! Sedím na zadním sedadle máminy laguny jako hříbeček. Stydím se za včerejšek a tím větší vztek mám, když nejsem schopná nahlas svou chybu přiznat. Raději se tvářím, že v autě nejsem! Jet si s nimi zalyžovat na Hrbáč odmítnu, vymluvím se na vlastní program. Dan už na mě u koně čeká. "Jsem zmrzlej jak fík." "Omlouvám se, ale mámě trvalo, než se vypravila. To víš, na lyžování je třeba řádně se nalíčit..." Podívá se po mně nedůvěřivě. "Proč, proboha?" "No, protože mamina dost padá," pousměji se. "Její logika zní, že když už se mají lidi dívat, jak se válí po sněhu, ať jí to sluší." "To mě nenapadlo," baví se. "Asi ženy nikdy nepochopím." "Ani se nesnaž," poradím mu. "Je to fakt, škoda zbytečných starostí. Mohlo by mi třeba vrtat hlavou, proč jsi mi poslední dny skoro nepsala. Uvědomuješ si, že esemesky od tebe bych spočítal na prstech a ještě by mi nějaké zbyly?" Přestože kapku zveličuje, zatvářím se omluvně. "Sorry, Dane. Já... Neměla jsem moc času. Byla jsem fotit... A tak." "V pohodě," ujistí mě. "Vždyť říkám, že nad tím nedu-mám." Ono je to lepší! Vyhneme se nepříjemným výčitkám a ještě nepříjemnějšímu vysvětlování. Místo toho si zajdeme do laser-game herny a společně se třemi dalšími dvojicemi, ke kterým se prostě přifaříme, si zablbneme v simulovaném přepadení kosmické stanice zabijáckými vetřelci. Na Dana, který tu očividně není poprvé, si jen tak někdo nepřijde! Potěší mne, že jsem lepší než ty tři holky, ačkoli podobnou hru naživo hraji poprvé. A to jsem v nevýhodě, protože mě prozrazuje bílé elastické tričko s nášivkou černé kočky na prsou, které jsem si vzala k černým manšestrákům. V blikajícím přítmí herny svítím na dálku a mohla bych být snadným terčem, kdybych nebyla mrštná a rychlá. Dan se mi nestačí obdivovat. "Kdo by řekl, že mají modelky takovou formu?" Tajuplně pokrčím rameny. Další z naivních lidiček, co si myslí, že modelky jsou křehké éterické bytosti, které umí tak akorát klást jednu nohu před druhou! Nikdo, kdo řeholí modelingu neprošel, netuší, jaká je to ve skutečnosti dřina. Z herny zamíříme k Danovi domů. Sama to navrhnu, protože v tom vidím lepší alternativu než v zakouřené hospodě, kde by mi vadily všechny ty pachy z lidí i jídel! "Nic si ale od toho neslibuj," varuje mě pobaveně. "Kluci jsou totiž doma, víš... Bohužel." Hodím po něm sníh. "Spíš ty, ne? Mně tví kámoši nevadí." S Dušanem, Bobem a Elenou je větší legrace, bavíme se v bytě v jedenáctém patře věžáku u nádraží více než dvě hodiny a ani k tomu nepotřebujeme alkohol. Ne že by tihle kluci byli abstinenti, to nejsou ani náhodou, ale zrovna jim všechen došel. Byteček je i přes typický klukovský nepořádek útulný s úžasným výhledem z okna. Takhle se asi cítí čápi ve svých hnízdech! "Dušane, slíbil jsi mi ukázat Tatry," vzpomenu si. "Super, vyhraju pusu!" raduje se. "Fakt je chceš vidět? Dnes to půjde, je dobrá viditelnost." "Nedělej to," varuje mě Dan napůl vážně, napůl pobaveně. "Neposlouchej ho," mávne Dušan rukou, přitáhne si mne k sobě až k oknu, stoupne si za mne tak, že mě objímá Stránka 71

Zašeptej do vlasů 178 179 a s bradou položenou na mém rameni nasměruje mou hlavu na dálnici připomínající řeku, po níž plují auta jako barevné lodičky. "Dívej se dobře. Je jen otázkou času, než nějakou tatru na silnici uvidíš." Kluci včetně Eleny vybuchnou smíchy. Takhle nalítnout! Prudce se k němu obrátím, ale on neustoupí. "To je podfuk!" "Proč? Podívej, podívej, zrovna jedna jede!" směje se. "Vyhrál jsem. A vychutnám si výhru... Danečku, otoč se, ať tě to nebolí..." "No počkej, nepředstavuj si -" Víc říct nestačím, Dušan si svou výhru vybere, a to pěkně důkladně! Bob uznale zahučí a Dan, který se neotočil, nás sleduje poněkud zachmuřeně, ačkoli polibek co nejvíce zkrátím. Pak už je čas jít k tetě, aby na mě nemusela máma s Oskarem moc dlouho čekat. Dan mě jde vyprovodit, už před věžákem mě chytne za ruku a já mu ji nechám až k vratům do domu na Riegrově třídě. V odlesku pouličních lamp, Riegrova je jedna z hlavních tepen ve městě, mu oči jen jiskří, když si sundá brýle s vysvětlením: "Vadí mi při líbání..." Opřu se zády o vrata, zavřu víčka a pootevřu ústa. Vpije se do nich bez pobízení, trochu zbrkle. Je příjemné cítit hebkost jeho rtů, Mikiho jazyk se proplete s tím mým a Co blbnu?! Uvědomím si, koho jsem si představovala a mimoděk se odtáhnu. Tohle není sen!! Danovi uteče povzdech, nasadí si brýle a podotkne: "Stejně tě něco trápí." Samozřejmě mu nevysvěluji, co je pravou příčinou mé těkavé zasmušilosti. Jak mohu být veselá, když jsem to stále ještě nedostala?! Místo toho mu dám pusu na tvář a vklouznu za těžká vrata, abych vzala schody k tetě po dvou. Každého něco trápí! Jenom někdo má ty starosti menší, no. Alberta s Einsteinem například momentálně nejvíc tíží dilema, zda mě mají řádně přivítat, anebo pokračovat v hodování, kdy 180 sehraně ukusují z něčeho, co vypadá jako pozůstatky dortu, případně zvládnout oboje. Pracně je odstrčím, tlamy mají ulepené a sladké, a uteču do obýváku. "No konečně," podotkne teta a rovnou staví vodu do rychlo-varky. "Čekáme na tebe, než si dáme kafe a punčák... Slézáte se jako švábi na pivo, ti dva sportovci taky přišli až za tmy. Kdo má takovou dobu udržet chuť na uzdě?" "Ahoj," pozdravím je vespolek. Máminy tváře jsou ještě zrudlé mrazem, museli dorazit těsně přede mnou. Mireček paří ve svém pokojíku Robozabijáky, jak soudím z kulometné střelby, strýc chybí. "Jak jste si zalyžovali?" "Perfektní," libuje si Oskar. "Měla bys vidět Zuzku, lítá na lyžích jako drak." "Druhá Kosteličová, co?" uchichtnu se. "Dáš si k dortu čaj nebo kafe, Mončo?" zajímá se teta. "Koupila jsem punčovej, ať si osladíme život..." "Čaj," objednám si. "Myslíš ten dort, na kterým si pochutnávají psi v chodbě? Nebo jsi jim koupila vlastní?" Oskar s mamkou vybuchnou smíchy, teta se chytne za hlavu: "Krindy pindy! Nechala jsem ho v chodbě, je tam chladno, do lednice se mi nevešel, a teď, co přišli tihle dva, jsem tam zavřela psy, aby neotravovali..." Oba labradoři jsou hltaví a k jídlu se umí postavit, natož když jde o tak sladkou lahůdku, jakou je punčový dort. Tetě se podaří zachránit pouhé torzo, navíc okousané. "Kdybych to tady takhle odřízla...," plánuje si teta. "K téhle straně, kde stál u zdi, se nedostali... No, vidíte, dva tři kousky zachráníme. Moniko, vezmi si." Mirečka přiláká všeobecný rachot, teta si ubrousek nebere, spílá psům slovníkem starého námořníka, a když vidí, co se stalo, zabere si pro sebe i ty okrojky. "Tohle přece nemůžeš jíst, Mirku," krotí ho mamka. 181 "Proč? Mně zuby nevadí," usoudí Ramesse II. "Hafani jsou čistokrevní," přisadí si Oskar. "Vidíš!" brání bratránek okousanou dobrotu tělem. O nezávadný zbytek se spravedlivě podělíme a dort je pryč Mamka si uvědomí: "Nenechali jsme Mirkovi..." "Tomu kaňourovi bych nic nenechala, i kdybych měla celý dort sníst sama!" prohlásí teta bojovně. "Kde vlastně je?" zeptám se opatrně. "Ve Frenštátě...?" "Já bych mu dala Frenštát!" rozhorlí se. "V Budapešti. I s lokomotivou. Ověřila jsem si to na dispečinku, to víš, nenechám si věšet bulíky na nos. Pořád zapírá, mrzák." "Třeba vážně nemá co přiznat," namítne Oskar. Stránka 72

Zašeptej do vlasů "To jistě!" prskne teta. "Ale už jsem ji našla, potvoru. Číslo, kam pořád volal, patří nějaké Alžbětě Zaoralové." "To jsi vážně přečetla celý telefonní seznam?!" "Skoro. Byla až na konci abecedy! Ale já jí to spočítám všechno dohromady. Teď mám její adresu a jen co dostanu v práci volno, vyčiním jí tak, že si to za rámeček nedá!" Což si dovedu živě představit, teta je lidské tornádo! Vzpomenu si její služební cestu do Prahy, kdy při zpáteční cestě v Brně špatně přestoupila a místo v Bakově skončila v České Třebové. "Hlavně abys do Frenštátu dojela." Mamka s Oskarem se zasmějí, teta v tom problém nevidí. "Neboj. Povede mě vztek." "No právě!" hrozíme se a tentokrát se teta směje s námi. Posedíme u nich až do sedmi, teprve pak se vydáme k domovu, kde už na nás čeká rozezlený pan Blachout, který se údajně nemohl dostat ke své garáži. Tentokrát mu však nepřekáželo naše či Oskarovo auto, nýbrž sníh, který Oskar až do půl desáté pracně vyhazuje lopatou i hrablem, zatímco my s mamkou si užíváme barevné hudby, jak říkáme neustálým výpadkům proudu. Nikdo totiž nebyl schopný koupit nové pojistky, tudíž se 182 po dvou krátkých a neúspěšných pokusech neodvážím po celý zbytek víkendu zapnout počítač, i když by mě hrozně lákalo jít se podívat, zda je připojený Jáchym... Po zážitku z vlaku by mě možná oslovil první! Neža se ani nemusí ptát, odpověď na svou otázku si přečte z mého výrazu. "Takže zítra gynda." "Nejspíš mi nic jiného nezbyde," vzdychnu zničeně. "Nejsi třeba jen nemocná? Jsi bledá." "Bodejť bych nebyla, když celou cestu v autobuse se musím držet, abych nevrhla!" ušklíbnu se. "Vůbec nesnídám a stejně skoro každé ráno šavluju. Je normální, abych si představila chuť punčového dortu, který mám jinak děsně ráda, a žaludek vyskočí jak na trampolíně? Ta sladká punčová... bluuuh...." Kamarádka prozíravě uskočí. "Nepředstavuj si to tak plasticky, proboha! Hm, tak tohle na chřipku nevypadá." "Mně už z toho pomůže jen zázrak." "Poradím ti doktorku, u které jsem byla. Poslala mě k ní Katka a fakt, je to rozumná ženská. Třeba ti pomůže ona." "Jak?" opáčím ironicky. "Udělá mi potrat v ordinaci?" "Ne, ale poradí ti... A vůbec, ještě to nevíš jistě, tak si tím nelámej hlavu. Můj táta říká, že na slzy a nářek je vždycky dost času. Odpoledne jdeme na Střelák za Markem, včera mě zase upomínal, abys nezapomněla. Pobavíme se." "O tom jsem s tebou vlastně taky chtěla mluvit," uvědomím si. "Nežo, jsi zlatá a cením si všeho, co jsi pro mě udělala... Můžu tě o něco poprosit? Půjdu tam sama, jo?" "Copak?" zamrká spiklenecky. "Mareček má šanci?" "Právě naopak," zklamu ji. "Přijde mi hrozně pokrytecký ho takhle využívat, zvlášť když vím, že on čeká odměnu, nedělá to pro nic za nic, ale já mu žádnou výhru nedám." "Prosím tě," utěšuje mne. "Třeba v tom nejsi, tak proč hned 183 takový výčitky svědomí? Máš rozhozenou psychiku ze strac z těhotenství, všechno vidíš moc černě." Jsem rozhodnutá. "I kdybych v tom nebyla, chci tohle stopnout. Ty naše pomsty se nám už jednou nevyplatily, Nežo. Proto jsem řekla Mikimu, že to byla jen bouda, teď to ještě zastavím u Marka. Nechci ho tahat do svých účtů s jedním darebákem a jeho přítelkyní." "Jak myslíš," souhlasí trochu zklamaně. Víc si říct nestačíme, Rasputin požádá usměvavou Moniku, abych rozdala rozřaďovací testy a mohli jsme se společně zaměřit na nejčastější chyby. Naštěstí písemky neoznámkoval. Podobné testy si napíšeme také v angličtině, ovšem tentokrát jsme všichni klidnější, když víme, že zase taková krysa, jak jsem o něm referovala Oskarovi, není. Holky jsou jím vyloženě unesené! Alena si ho při hodině vyfotí mobilem a fotka krásného sexy Ivana s rozevlátou hřívou a rozpaženýma rukama, takže vypadá spíš jako kazatel, koluje po třídě ve formě MMS celé dopoledne. Jak málo stačí k dětské radosti, prohlásí Katka a není daleko od pravdy, nicméně i ona po něm hází očkem. "No jo, Ivánek je tvoje věková kategorie, co?" rýpne si Magda. "Zralej mužskej... Prý rozvedenej, Káťo!" "Ale není to žádnej Fanda," podotkne Ida a všechny se rozesmějeme. Mimo Katky, která útrpně zvedne oči v sloup. Stránka 73

Zašeptej do vlasů Profesor Krajíc sice připomíná další světově proslulou postavu, ovšem filzofové nejsou tolik oblíbení jako američtí herci, to dá rozum, krom toho se ve svém sartrovském roláku nemůže Ivanovi rovnat. A to nejen vzhledově! Pokud by existovala olympijská disciplína, kdo dokáže dřív unudit posluchače k smrti, Krajíc by vyhrál jednu z hlavních cen! Dvouhodinov-ka se táhne jako guma ve spoďárech a když konečně zazvoní, v úleku vyskočím na nohy. Musela jsem usnout mikrospánkem! Naštěstí vstávají i ostatní, tudíž si mého výstupu všimnou akorát holky a dostanou záchvat smíchu. Profesor se nás sice snaží zastavit, aby nám vnutil domácí úkol, výpisky z nějakého díla, ovšem polovina třídy už je v trapu a druhá tak hlučí, že ho beztak neslyšíme. Neža mávne rukou. "Když něco bude chtít, však on se ozve příště." Taky pravda. Sbalím si saky paky, u šaten se několikrát podívám ke schodišti, čtvrté ročníky by měly končit v tuhle dobu, nicméně po schodech dupou akorát matematické mozky. Na Katku čeká před školou Fanda, sice holohlavý, ale s výdrží, na Nežu Ondra, neholohlavý a zamilovaný, a Ida odkráčí s Romanem ruku v ruce. Z naší pětky zůstaneme my s Magdou. "Kdo by to byl řekl, co?" podotkne na adresu Idy a Romana a mně připadá, že v jejím hlase slyším trochu závisti a trochu smutku. "Třeba všichni kluci nejsou parchanti..." "Všichni ne," odvětím zamyšleně, "jenže problém je, že se člověk do těch parchantů zamiluje mnohem snáz." Kam zařadit Marka, toť oříšek! Čeká na mě ve Střelnici, pusu od ucha k uchu a sotva mě pozdraví, znovu se nevěřícně zadívá ke dveřím. "Hurá! Už jsem se bál, že pokaždé budeme mít garde. Aspoň to mužem oslavit. Dáš si něco? Pivo? Víno?" "Nic," zklamu ho. "Není co slavit. Marku, já... Zruš to." "Co? Oslavu?" zamrká na mě. "Nejde to. Už je pozdě." "Jak - pozdě?" "No, dostal jsem ji," pochlubí se mi s Renátiným skalpem. Sevře ruku v hrst, aby mi demonstroval názornou ukázkou, kde mého úhlavního nepřítele má. "Takhle. Zobe mi z ruky. Přesně, jak sis přála, Moniko. Sežrala mi to i s navijákem." Udělá se mi z té představy nanic. "Já vím, že jsem si to přála... Byla jsem v podobné pozici. A právě proto... Marku, já to ruším. Zaplatím ti všechny výlohy a skončíme to." 184 185 "No počkej," ohradí se. "Chceš říct, že jsem se s tou kačenou zahazoval zbytecněV. Pro nic za nic?" "Byl to hloupej nápad, omlouvám se. Prosím tě, ukonči to s ní slušně, jo? Neříkej jí, že jsem v tom měla prsty." "Ty jsi dobrá," odfrkne znechuceně. Zapnu si kabát, narazím čepici, položím mu na stůl peníze na nový kredit a rozloučím se: "Marku, nezlob se." "Si piš, že to s ní skončím," sykne naštvaně. S hlubokým povzdechem vyjdu na ulici a zamířím na nádraží. Tak tohle jsem nevychytala! V autobuse se naštěstí setkám pouze s Martinem a Tomem, pozdraví mě jen ten druhý a sedne si ke svému kámoši, tudíž mám pokoj. Mamka už je z práce doma, právě si připravuje věci na cvičení pro ženy, ovšem jakmile mě uvidí, zhrozí se. "Nejsi nemocná, Moniko? Jsi bílá jak zeď!" "Ne. Je mi jenom zima," vymluvím se. "Já jsem si hned myslela, že ten kabát nebude hřát," stará se. "Sice ti sluší, ale odstonáš to. Uvař si čaj a zůstaň v teple, půjdu cvičit sama, když jsi taková bledule." Nestačím zírat, taková aktivita z její strany! Čaj si uvařím, horká sprcha mě prohřeje, k pyžamu si vezmu teplé ponožky a župan a k učení si pustím hudbu, protože bytem vládne nesnesitelné ticho. Ty tam jsou dny plné hovoru a smíchu, dokud tu byl s námi Oskar! Anča se vzmůže akorát na zlostné zamňoukání u prázdné misky, které si přeložím jako nekoukej a pojď mi dát najíst, když sis mě pořídila! Mou samotu porušují pouze esemesky od Dana, které sice potěší, ale prázdno v mé duši nezaplní. Když se nabídne, že mi zavolá, vymluvím se na rodinnou návštěvu. Nechci, aby z mého hlasu poznal, jak moc jsem před zítřejší návštěvou lékaře vynervovaná! Připadám si jakou moucha opředená pavučinou citů a pocitů, které se kolem mě stahují a svírají a dusí mě.-Nemohu s ním bezstarostně prožvatlat volné minuty, dokud se vše nějak nevyřeší!! Ze stejného důvodu se neodvážím kontaktovat Jáchyma. Ublížila jsem mu už jednou! Pak se vrátí mamka, která toho nejspíš ještě nemá dost, protože se posadí na Stránka 74

Zašeptej do vlasů rotoped a sleze z něj teprve ve chvíli, kdy u nás zazvoní sousedka Nevrklová s čerstvě upečenými Míša řezy. Mamka k nim uvaří kávu, paní doktorce se smetanou a cukrem, sobě černou neslazenou a pro mě čaj, ovšem vynikající řezy obě shodně odmítneme. "Vy jste pokušitelka," vytkne mamka sousedce, "ale opravdu si nemohu vzít. Snažím se pár kil shodit." "Nebuďte blázen, Zuzko," domlouvají doktorka. "Proč byste měla hubnout? Co je tu Oskar, jen kvetete." "Kvetu, ale tloustnu," pousměje se. "A tloustnout znamená stárnout. Už mi není třicet, každá kalorie navíc je znát." "A ty, Moniko? Tyhle řezy ti přece chutnaly ze všech nejvíc," vzpomene si na můj někdejší apetit, kdy jsem se dokázala cpát domácími výrobky paní Nevrklové obouruč. "Ty hubnout nemusíš, ba přímo nesmíš. Jsi jako lunt." Představa máslového krému má stejné účinky jako punčový dort, kdybych si nedala majzla, nakoplo by mě to hned v obýváku, což by moc společensky nevypadalo! "Nemám chuť." "Ukaž se mi?" krátkozrace se na mě podívá. "Možná to nebyla jen rýma, ale nějaká chřipka. Drží se tě dlouho." "No, to jo," prohodím kysele. "A možná ještě dlouho bude." Třeba devět měsíců! Vlastně ne, už jen sedm a půl, dodám v duchu. Než bych se přiznala, radši bych si ukousla jazyk! Ty dvě si začnou povídat o pleťových maskách a jiných omlazovacích a krášlicích prostředcích, sousedku k tomu navedou máminy časopisy, kterých si na tohle téma nakoupila celou náruč, a mě si přestanou všímat. Během jejich besedy třikrát 186 187 vyskočí proud, dvakrát dolů odběhne mamka s omluvou, potřetí se zvednu a jdu dolů do chodby, abych poruchu opravila. Je to jednoduché, stačí vytáhnout jistič. Místo abych se hned vrátila zpátky do bytu, v županu přistoupím k proskleným dveřím. Zvenčí jsou trochu omrzlé a podle sněhu, který se ve svitu pouliční lampy třpytí jako broušené diamanty, venku pořádně mrzne. Položím na chladné sklo dlaň. Mimoděk se mi vybaví hygienický polibek, který mi tu Miki onehdy dal... Bylo nebylo, dávno tomu! Náhle zpozorním. Cestičkou s navátými sněhovými jazyky kráčí postava s hlavou vtaženou mezi ramena, aby ji co nejvíce chránila před zimou. Postávaje to mužská a míří přímo sem! Myslím, že ani nedýchám - do doby, než se dostane tak blízko, abych v příchozím poznala souseda Balíka. "Ahoj, Moničko," řekne a já se málem zapotácím. Svým dechem by mohl štípat pařezy! Z práce to vzal oklikou přes Dvůr. Nametený je pořádně! A oražený ještě víc, plácne mě po zadku, jen poskočím. "Co hubana na dobrou noc?" "No jo, to víte, že ne," uchichtnu se a musím před tím dotěrou utéct, jinak by mi ho dal násilím! 9. KAPITOLA Celou noc sebou na posteli mlátím jako kapr na suchu. Nemůžu být v jiném stavu. Kvůli jedné horké chvilce na předním sedadle v autě...? Blbost! Takovou smůlu mít nemohu. Ráno jsem kupodivu klidná. Přesvědčila jsem sama sebe! Na gyndu si dojdu, ať to mám z krku, koneckonců, v osmnácti letech mi vyšetření neuškodí. Nechám si předepsat prášky, po nich to budu mít pravidelné a budu navíc chráněná, kdyby někdy... s někým... Jak jsem zjistila minulou sobotu, sex je sám o sobě velmi příjemný a bude ještě příjemnější, když odpadnou obavy z nechtěného těhotenství. Vstanu o něco dřív, abych si stihla dát sprchu, do batohu přihodím krátkou elastickou minisukni a s výrazem odsouzence zamířím na autobus. Ten, který mě dvakrát přivedl za hranici extáze, přešlapuje spolu s Tomem, Martinem a Karin na návsi u zastávky. Zvolním, abych dala busu šanci přijet dřív, než se k nim připojím, a ono se mi to povede. Přisednu si ke Karin, Miki se posadí vedle Toma prakticky přes uličku ode mě. Nevyměníme si jediný pohled! Zatímco poslouchám Karinino nadávání na brzké vstávání, prý by jí vyhovovalo chodit do školy na odpolední, zarputile žvýkám žvýkačku. Zjistila jsem totiž, že na ranní nevolnosti docela zabírá. Karin se po několika šťavnatých nadávkách uleví a začne klimbat. Dívám se na svůj batoh položený na kolenou, podlaha autobusu je potřísněná zbytky tajícího sněhu, nelze bágl hodit na zem, a dávám si pozor, aby mi zrak ani jednou nezabloudil vpravo. Hlídám se úspěšně celou cestu, teprve když se začne koráb silnic natřásat na kočičích hlavách, neklamné známky 188 189 Stránka 75

Zašeptej do vlasů příjezdu do města, na krátký okamžik mi oči utečou - a srazí se s Mikulášovými. Oba prudce ucukneme. Karin to neujde. "Hele, buď se vy dva dejte dohromady, anebo rozejděte úplně. Já z vás nebudu, fakt." "Však spolu nejsme!" ohradím se tiše. "Ale bez sebe taky ne, co?" zašklebí se. Trhnu rameny. Sama nechápu, jak můžu někoho nenávidět a přitom...! Pak už je čas vystoupit, jsem rychlejší než Miki, cítím ho za svými zády. Kráčí po chodníku dva tři kroky za mnou, nezrychlí ani nezpomalí. Já také ne! Na nároží neod-bočím směrem ke škole, nýbrž pokračuji stále dál, čímž se mu brzy dostanu z dohledu. Pokud se vůbec díval! Mechanickými pohyby dojdu k zastávce MHD a odtud se přepravím k poliklinice JIH. Podle Nežiných instrukcí vyjedu výtahem do třetího patra a u recepčního pultu se zaregistruji k paní doktorce Kovářové. "Sedněte si do čekárny číslo pět a počkejte, než si vás pozvou dovnitř," poradí mi paní za pultíkem. S němým kývnutím se vzdálím. V čekárně nejsem sama, dvě nastávající maminy ne o moc starší než já, obě v pokročilém stadiu těhotenství, se svěřují jedna druhé, jaká je nejlepší sexuální poloha. Tvářím se, zeje neposlouchám, ale ono to dost dobře nejde. Připadám si jako voyeur! Naštěstí brzy zavolají jednu a vzápětí i tu druhou. Mně si nechají nakonec, potřebují na mě přece jen více času. Doktorka Kovářová s vlasy ostříhanými na kluka, opravdu působí sympaticky, Neža ani Katka nelhaly, si k mým údajům v počítači doplní ještě spoustu dalších informací včetně dědičných chorob v rodině a dětských nemocí, které jsem kdy absolvovala. Kdo si má všechno pamatovat, proboha! "Tak," oddechne si, jakmile má všechno zapsané. "Nejhorší je ta úředničina... Takže, Moniko, co vás trápí?" "No, já... Od prosince jsem to nedostala." Mrkne na datum, které jsem jí nadiktovala při otázce poslední menstruace, a pokýve hlavou. "Ale to přece může být jen porucha, ne?" dodám rychle. "Samozřejmě může," souhlasí. "Míváte poruchy často?" "Někdy," ujistím ji. "Podíváme se na to," pobídne mne. "Odložte si." V kabince si vyměním džíny za krátkou mini a stáhnu kalhotky. S malou dušičkou se položím na vyšetřovací křeslo. "Uvolněte se, nic to není," povzbudí mě. Snažím se ze všech sil, jenže ono to není tak jednoduché! Po celou dobu vyšetření se jí dívám do tváře a snažím se z ní vyčíst odpověď dřív, než vyřkne svůj ortel. V jedné chvíli se naše pohledy střetnou - a já to skutečně poznám. Vnitřní ultrazvuk je spíš ujištěním, ne zjištěním. "No, tohle je jiná porucha," oznámí mi posléze. "Seskočte si a posaďte se tady do křesla. Sestra vám nabere krev na testy, nicméně -" "Jsem těhotná," řeknu tiše. "Ano," přikývne. "A nevypadáte překvapeně." Zahanbeně zavrtím hlavou. "Ale nadšeně také ne," doplní. "To už vůbec," přiznám se. "Jak jste na tom s partnerem?" "No, právě... V prosinci, když... když se to stalo, jsem ho měla, ale pak... Nevydrželo to." "Antikoncepce nebyla žádná, předpokládám." Strašně se stydím. "Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?! Jiné holky taky... Já jen jednou, jedinkrát! A hned napoprvé... Otěhotním při prvním styku!" "To, jestli byl první anebo stý, je vedlejší," ujistí mě. "Důležitější je, že to byl nechráněný styk." 190 191 Vylovím z kapsy mikiny klokankovitého střihu kapesník. "Hlavu vzhůru," povzbudí mě. "Stalo se. Otázka zní, co dál. Tu si musíte vyřešit sama, Moniko. Případně s otcem dítěte. Každopádně se musíte rozhodnout rychle." Zalistuje v kalendáři. "Pokud byste chtěla těhotenství přerušit, musíte přijít nejpozději v úterý a promptně vás objednám ještě na konec příštího týdne. Existují ale i další možnosti. Můžete dítě donosit a poskytnout ho k adopci, aniž byste ho po narození viděla. Spousta bezdětných párů by za miminko dala nevím co. Samozřejmě nejlepším řešením by bylo dítě si nechat a zajistit mu krásný, láskyplný a úplný domov, ale v případě, když to možné není, nedá se nic jiného dělat. Rozhodněte se, Moniko. Radši bych tu viděla šťastnou těhotnou Stránka 76

Zašeptej do vlasů maminku! Interrupce je těžký zásah do psychiky. Vaše tělo se s ním vyrovná, všechno se časem zahojí, ale s psychikou je horší pořízení. Zvažte všechny možnosti, proberte si to doma, v klidu, popřemýšlejte, promluvte si s rodiči i s otcem dítěte." "Ale my už spolu -" "To je jedno," ujistí mne. "Má právo to vědět, i když je pouze oplodnitel a je čistě na ženě, kterou volbu vzhledem ke své životní situaci zvolí." Vybaví mě ještě několika brožurkami a osobně doprovodí do kabinky, abych se mohla převléci zpátky do džínsů. V čekárně už jsou další ženy, cítím na sobě jejich pohledy, nejspíš na mně poznají, co se děje. Nevšímám si jich, podobna robotu vypochoduji z polikliniky, a potom se místo do školy vydám do mléčného baru, kde strávím dobře hodinu, abych se trochu sebrala! Ani pak nemůžu jít do třídy a soustředit se na vyučování. Odploužím se na nádraží a do Blažejova se vrátím ještě před polednem. Mamka se ani nedozví, že jsem přijela o tolik dřív než obyčejně. Na záplavu Nežiných esemesek odpovím vše říkajícím JE TO V HÁJI, převleču se do pyžama 192 a nebýt těhotná, snad bych se nadopovala prášky pro spaní! Takhle pouze vypiji hrníček teplého mléka s medem, podle receptu našich babiček by měl mít uklidňující a uspávači účinky, pustím si tichounce Beatles coby kulisu a s dlaněmi položenými na podbříšku tupě civím do stropu. Proč já?! Proč právě já??? Milovala jsem se jednou jedinkrát... no, vlastně dvakrát, ale vlítla jsem do toho hned napoprvé! Kdybych si užívala víkend co víkend, střídala kluky, žila bouřlivým sexuálním životem, budiž, ale takhle...?! Kde je spravedlnost? Jsou to jenom výkřiky do ticha. Sama vím, že to není žádná nespravedlnost, nýbrž trest za vlastní neopatrnost a hloupost, kdy jsem naletěla největšímu sukničkáři v širokém okolí a ještě ke všemu se nepostarala o antikoncepci, doufala jsem, že takový borec jako on to umí! Nevím, zda zabere med v mléku anebo spíš moje celková vyčerpanost a únava, na dnešek jsem skoro vůbec nespala, na Danovy esemesky, co se mnou je, proč vůbec nepíšu, odpovím, že mám moc učení (jak průhledné a ubohé!), načež mě z trudných myšlenek vysvobodí spánek. Z usilovného žvýkání mě bolí dolní čelist. Přestat však nemohu, pokud nechci házet káčátkům! Kupodivu mě nevolnost nepřejde během cesty ze zastávky do školy. V hodině češtiny se žvýkat neodvážím, prožívám těžká muka, přestože si vyměním místo s Nežou a snažím se nasávat studený vzduch, který na sebe pouštím pootevřeným oknem. "Proč tu máte takovou zimu?" podiví se Stará Otrapa v polovině výkladu a zašvidrá brejličkami po všech třech oknech, aby záhy příčinu objevila. "Vy větráte?! Okamžitě okno zavřete, proč myslíte, že se topí? Jestli je vám horko, otočte si kohoutem na radiátoru. Takové plýtvání!" "Monice je špatně," prohodí kdosi vpředu a já bych mu 193 nejradši nakopala, protože pozornost naší nové třídní učitelky se tím upře na mne. "Váchová?" vyzve mne. "Jste v pořádku?" "Ano," zalžu rychle a sama okno zabouchnu. "Udělalo se mi jenom trošku nevolno, už je to dobré..." Roman naznačí rukama břicho velké jako balon a ti, co ho zahlédnou, se jeho šaškárně pobaveně zasmějí. Hodím vzteklým okem po Idě. A to se holky zadušovaly, že budou mlčet! Otrapa si naštěstí jeho gestikulace nevšimne a vrátí se ke svému výkladu. Zuřivě si zapisuji poznámky, div se ze mě nekouří. Idě vynadám hned o přestávce. "Ale já jsem to nerozkecala," hájí se. "Jak to, že to ví zrovna Roman?!" "S tím jsem se o tom bavila," připustí a hned dodá: "Před ním nemám tajnosti! Ale neboj, Otrapa ho neviděla a Roman jen vtipkoval, nikomu dalšímu to nedošlo." "No, tak o tom pochybuji," ušklíbnu se. Moje nejbližší kamarádky o mém stavu pochopitelně vědí všechny, starají se o mně jako o těžce nemocnou, v jídelně mi přinesou pití a uklidí po mně talíře. Jsem z nich na nervy! Kdybych se však hádala a o špinavé nádobí se s nimi přetahovala, upoutala bych na sebe ještě větší pozornost. "Co s tím budeš dělat? Už ses rozhodla?" vyzvídají. V mém hlase se zračí zoufalství a hysterie: "Nevím! Já nevím, chápete to?! Nic nevím!" "Nechtějí," postaví se Neža na mou stranu. "Má ještě čas se rozmyslet. Jak by asi bylo vám na jejím místě?" Chápu, že to myslí dobře, ale pomoct mi nemohou! Ani Neža, která kvůli mně Stránka 77

Zašeptej do vlasů posune rande s Ondrou na později a jde mě doprovodit k autobusu. "Chceš si o tom promluvit, Moniko?" "Neži, jsi zlatá, ale ne," odmítnu ji. "Ono se uleví, když se člověk vypovídá. Nejhorší je dusit se 194 tím, to se pak zdá všechno mockrát horší, než ve skutečnosti je. A ty na to nemusíš být sama, chápeš?" "Chápu," kývnu a otřu hřbetem ruky oči. Jedním z projevů těhotenství je zvýšená přecitlivělost. Takhle uřvaná jsem nebyla snad ani v Mnichově při své největší životní krizi! "Já si na to musím nejdřív zvyknout, víš... Pak to probereme. Teď už mi stejně jede autobus..." Naštěstí v něm sedí pouze Martin, který je mi ukradený. Tentokrát bych nebyla nadšená ani z Karin, ona totiž přetvářka dá pořádně zabrat! Na návsi přešlapuje Jana, nejspíš čeká na svého kluka. Jakmile mě zahlédne, zavolá: "Jé, ahoj, Moniko! Pojď na kus řeči do Dvora, pokecáme!" "Nemůžu, slíbila jsem něco mamce," vymluvím se rychle. ?. "To je škoda," lituje. "Příště," slíbím neurčitě. "Měj se a užij si to." Fičí studený vítr, zastavím se, abych si pořádně uvázala šálu, v Blažejově je vždycky mnohem větší zima než ve městě, a nechtěně zaslechnu Martina, jak Janince spílá: "Přece jsem ti jasně řekl, že si nepřeju, abys kamarádila s tou emancipovanou feministkou, ne?! Nechtěj mě naštvat." Otočím se po Janě a ona zachytí můj pohled. Martin je idiot, to vím dávno, navíc je na nejlepší cestě dokázat to i své dívce. Doufám, že nebude trvat dlouho, než na to Jana přijde! Prý emancipovaná feministka! Patří tam další přívlastek: zbouchnutá feministka. To by byl teprve na koni! Mamku s nánosem pleťové masky naplácané na obličeji zastihnu dole v chodbě, kde byla nejspíš nahodit pojistky, jak se hádá s bábou Blachoutovou. Dovtípím se, že jde o úklid sněhu, se kterým se mamka dřela po návratu z práce, ovšem Blachou-tovi jsou přesvědčení, že krom chodníku kolem bytovky by měla odklízet i všechny vjezdy ke garážím, případně to dělat i za staré sousedy v domě bez pobízení. 195 "Podívejte, milá paní," rozhorlí se mamka. "Jestli po mně něco takového chcete, musíte mi o to říct. Žádá se ale jiným tónem a úplně jinými slovy, než to děláte vy. Stáří není žádná zásluha a už vůbec neopravňuje lidi chovat se k těm ostatním sprostě a drze." "Mami, pojď domů," pobídnu ji. "To nemá cenu." "Frajle jedna navoněná!" odplivne si bába na dlaždice a s nelíčenou chutí mamku raní na nejcitlivějším místě: "Taky budeš stará, to si nemysli. A moc času už ti nezbejvá. Ten tvůj mladíček tě stejně brzo nechá kvůli mladším. Roky nezastavíš, i kdyby sis na ksicht naplácala sobolí hovno!" To už se mi povede mamku strčit za dveře našeho bytu a zabouchnout za námi dveře. Teprve pak se na sebe podíváme - a obě vybuchneme smíchy. "Myslíš, že je sobolí trus dobrej na pleť?" "Přečetla jsem tolik rad a kosmetických tipů," přizná se mamka se smíchy uslzenýma očima, "ale tohle slyším prvně!" Do našeho veselí, které je tak nějak oboustranně zoufalé, se rozehraje mobil. Reakce nastane klasická: obě se vrhneme po tom svém, aniž bychom si uvědomily, která z nás má tuhle melodii! Hovor patří mamce a podle toho, jak se její tvář rozjasní, až se objeví trhliny v zasychající masce, je mi jasné, kdo jí volá, byť slyším jen část. "Ahoj, lásko... Jistě že nerušíš, jen mluv! Nic důležitého... vypadává proud a sousedka chce, abych zametala před jejich garáží... Já vím, že je to nesmysl, ale vysvětluj jí to! A co ty? Cože? Večírek na přivítanou...? To ti vystrojily ty nové kolegyně, aha... Já?! Co bych tam dělala?! Komu mě chceš představit...? No... já nevím... Leda vlakem, autem se v tomhle počasí až do Prahy neodvážím... Kdepak v pátek, do večera budu v práci. Jedině v sobotu..." Zbytek hovoru neslyším, jdu se převléct a podrbat Anču roz196 valující se na gauči. Mamka zavěsí mnohem dřív než obvykle, dojde si umýt pleťovou masku a se zamyšleným výrazem si přisedne ke mně. "Pojedeš za Oskarem?" "Chce, abych přijela," kývne. "Všechny ty jeho mladé a svobodné kolegyně mu připravily uvítací večírek..." "Je to od nich hezký, ne?" pokrčím rameny. "No." "Prosím tě, snad tě netrápí řeči báby Blachoutky?! Ta ti chtěla záměrně ublížit, vyprovokovat tě. Dlabej na ni. Když tak si vezmeš sobolí mast a bude to." Stránka 78

Zašeptej do vlasů Podaří se mi ji rozesmát a jelikož si začneme nahlas představovat, jak se asi taková mast vyrábí, smějeme se záhy obě. Mamka si otře oči. "Konečně tě vidím se usmát, Moniko. Poslední dny jsi jako přešlá mrazem. Máš starosti?" Podívám sejí do očí. "Mám." "Ve škole?" zavětří mamka. "S tou... Vlastičkou?" "Ani ne," uklidním ji. "Taje sice protivná a vozí se po mně, ale to není to hlavní, co mě trápí, víš." "A co tě tedy trápí?" "Jsem těhotná." Na přímou otázku přímá odpověď! Někdy jí to stejně říct musím a moc času mi nezbývá... S mamkou tohle sdělení pořádná zamává. Svaly v jejím obličeji ochabnou, v očích se zračí nedůvěra, pak údiv a nakonec těžké poznání. Ačkoli se zdráhá uvěřit, tam uvnitř ví, že si nedělám legraci. "Ježíši... Je to jisté?" "V úterý jsem byla u doktorky." Mamka těžce vzdychne. "Co na to říká Jáchym?" "Jáchym?? No... nic. Ten to neví." "To je tedy nadělení," uleví si. "Co dál?" Trhnu rameny. "Jestli chci jít na přerušení, musím se rozhodnout do úterý, jinak už bude pozdě." "A chceš?" 197 Oči se mi zalijí proti mé vůli slzami. "Já nevím!" "Jsi strašně mladá, Moniko. Teprve ti bylo osmnáct... Dítě je na celý život, zkazíš si mládí, zkazíš si budoucnost. Budeš ráda, když doděláš maturitu, o vysoké škole si můžeš nechat zdát... Na druhou stranu... Jáchym je solidní kluk, možná byste to mohli znovu spolu zkusit a tomu dítěti dát šanci -" "Mám to s Mikulášem, mami," doplním jobovku. Jestliže doteď byla zaskočená a mimo, po mém dodatku je zralá na mrtvici. Ocením, že ani přes to na mě nekřičí, jenom si zoufá: "V práci mě vynesou v zubech... Renáta i Krejzovi... Oni to už vědí?!" "Ne," zavrtím hlavou. " A taky... Renča s Mikim nechodí. Rozešli se. Našla si někoho jinýho v Račicích." "Tomu nevěřím," pochybuje mamka. "Tak hloupá by ta holka nebyla! Renáta, kolegyně, se v Mikulášovi vidí, Krejzová také počítá, že budou v přízni... Tam je ruka v rukávě." "Ono je to stejně jedno," usoudím. "Já jim ho neberu. Nemůžu ho ani vidět!" "Tak proč jsi s ním spala, když ho nemůžeš ani vidět?" Tohle je otázka za milion! Kousnu se do rtu. "Navíc bez ochrany?" deptá mě. "Ty sis pro ty prášky vůbec nedošla, viď? Proč jsi mě neposlechla, Moniko?" Víc se nevydržím ovládat, z očí se mi vyhrnou horké slzy. "Mami, kdybys věděla, jak mě to mrzí...!" Pevně mě obejme a pocuchá ve vlasech. "Nebreč, škodíš mu. Všechno se dá nějak vyřešit!" Jakmile mě přejde největší záchvat pláče, dojde mi ohřát mléko s medem, také asi o uklidňovací kúře slyšela, sobě si uvaří kafčo a přinese k tomu z ledničky Míša řezy od paní Nevrklové. "Vezmi si. Osladíme si život, co říkáš." "Takhle navečer přece nemůžeš tolik kalorií," namítnu. "Kašlu na kalorie!" mávne rukou. Máma je stejně skvělá ženská! Postupně jí v hrubých rysech nastíním, jak to bylo. O sázce se však nezmíním, ponížila bych tím sama sebe! Dost na tom, že jsem se zamilovala a milovala někoho, kdo si to vůbec nezasloužil. Sice ten večer s mamkou nic nevyřešíme, ale poprvé po několika těžkých dnech je mi docela fajn. S oplodnitelem se setkám tváří v tvář v ranním autobuse. Neřekneme si ani ahoj, naše oči se na krátký okamžik spojí - a pak se zase každý podívá jinam. Sednu si dvě sedadla za něj, aby mě nemohl načapat na švestkách, a celou cestu zírám na důmyslný rozcuch a široká ramena kluka, který při výstupu na vrchol v okamžiku nejvyšší slasti zašeptal Renčino jméno! Představa milování mě jako vždycky rozhodí, zážitek byl příliš silný na to, aby po dvou týdnech vyvanul, stačí však si uvědomit, co řekl ve chvíli, kdy je člověk nejzranitelnější a nic nepředstírá, a v tu ránu se všechny vzrušující myšlenky změní v nenávistné. Sokolnice Růža nám tentokrát udělá radost - na tělák se vůbec nedostaví! Pro jistotu prohlédneme skrýše za švédskými bednami i všechny žíněnky, leč učitelku nikde neobjevíme. "Možná zapomněla," raduje se Zlata. "Neboje na záchytce," nadhodí Neža a všichni jdou do kolen. Růžinu absenci pochopitelně nikomu nehlásíme, vypaříme se z tělocvičny a zbytek dvouhodinovky Stránka 79

Zašeptej do vlasů strávíme příjemnějším způsobem, totiž s čajem na Střelnici. "Ty bys už stejně asi neměla cvičit, ne?" napadne Idu. "Proč?" ohradím se skoro dotčeně. "No, abys dítěti neublížila," pokrčí rameny. "Ještě to není dítě. Jenom embryo. Dokud není schopné samostatného života a navíc v časném stádiu, kdy vypadá spíš jak prehistorická příšerka než lidský tvor, nedá se o něm 198 199 mluvit jako o dítěti," vysvětlím popuzeně. Nedodám, že se tím ukonejší svědomí, zabít dítě zní rozhodně hrůzněji než přerušit embryonální vývoj! "Necháš si to vzít?" vyzvídá Magda. "Nevím." "Co na to máma?" zajímá Nežu. "A co na to Miki?" doplní Katka s mrknutím. "Chtěla bych být u toho, až mu to někdo řekne. Jak se bude tvářit...!" Vyletím, div nepřevrhnu skleničku s kouřící tekutinou. "Opovaž se!" vyhrknu, načež zákaz rozšířím množným číslem: "Opovažte se někde jen kváknout, natož Mikimu! Třeba půjdu na potrat, vůbec se to nemusí nikdo dozvědět." "Je to tvoje věc," váhá Neža. "Ale on by to vědět měl." "Správně, je to moje věc," zopakuji po ní důsledně. A se svou věcí se nehodlám svěřovat kdekomu! Dokonce ani vlastnímu otci, který mě odlapne telefonem při čekání na autobus. Nejvíc ze všeho ho zajímá modeling, jestli jsem měla nějaké další zakázky, prý se musím agentuře sama ozvat, připomenout, nenechat se odstrčit od valu, atd, atd. Odpovídám mu dost uštěpačně. Kariéra je to hlavní, co ho na mně vždycky zajímalo! A pak ještě, kolik která zakázka hodí peněz. Německo tehdy také vybral za mne, protože bylo nejlépe placené! Bez ohledu na to, že já jsem do země, jejíž jazyk neovládám, nechtěla. Nebýt Mnichova, mohla jsem fotit pro italskou firmu a byla v pohodě! Momentálně mě ale starosti s modelingem naprosto netíží, raději hovor ukončím. Danovi, který se domáhá rande, se vymluvím na neexistující doučování a horu učení, která mi nedovolí opustit byt ani o víkendu. Připadám si jako největší lhářka a podvodnice, a kdyby v Blažejově u zastávky autobusu nepřešlapovala Janinka, špatná nálada by mi zůstala ležet na duši jako balvan. "Ahoj," zamávám na ni. "Martin nejel." 200 "Já vím, přijel už v jednu," vysvětlí. "Čekám na tebe." "Na mě? Co se stalo?" "Musí se něco stát, abychom si mohly jen tak pokecat?" "To je fakt." S úlevou se pousměji. V první chvíli jsem se vyděsila, že se třeba mamka postarala v práci o únik informací a novinka jede po vsi expres! Pak mi dojde, že máma je ta poslední, která by si přála, aby se někdo v Blažejově o mé situaci dozvěděl. Vlastně by šlo všechno ututlat, jako by se nic nestalo, jeden rychlý zákrok a jedeme dál... "Kam půjdeme? K vám, nebo ke mně?" "Pozvala bych tě k nám, ale Martin mě tam bude určitě hledat, víš," vysvětlí rozpačitě. "Už před deseti minutami jsem měla být v hospodě." "A ty tam nepůjdeš?" "Času dost," mávne rukou. "Stejně se mi tam nechce. Sedět skoro denně v hospodě a dívat se, jak hrajou kulečník... Poslouchat stejný řeči u piva... Dost nuda." Nestačím zírat! Že bych na ni měla takový vliv?! "Prima, půjdeme k nám," rozhodnu. "Ale co mobil? Nebude tě hledat?" "Vypnu ho, jako že se mi vybil," pokrčí rameny. Tohle řešení se mi líbí, společně dokráčíme k bytovce, pozvu Janu dovnitř a postavím na skořicový čaj, poslední, který mi zbyl. Příště si musím zajít v Tescu pro nášup. "TajeTcrásná!" rozplývá se nad Ančou. "Na, čičiči..." "Nesahej na ni!" varuji ji. "Poškrábe tě!" "Prosím tě, víš, co máme doma koček?" nedá si říct a k mému úžasu pohladí Anču po hřbetě, až se kočka prohne jako luk. Co je na tom nejzajímavější, nevyjede po ní tlapkou! "Tohle nikomu nedovolila, jsi první." "Asi poznala, že jsem dobrej člověk," směje se. "Ne nadarmo mi říkají kočičí máma." S čajem a krabicí esíček, jediných sušenek, které objevím, 201 se přesuneme do mého pokoje. Jana si dlouhou dobu poněkud zaraženě prohlíží moje fotky z modelingu. "Co je?" zajímám se o původ změny nálady. Stránka 80

Zašeptej do vlasů "Musím ti připadat strašně obyčejná, viď?" otočí se na mě se zahanbeným výrazem. "Hloupá vesnická buchta, která chodí s hloupým vesnickým klukem a nikdy nic nedokáže." "Neblázníš?!" zhrozím se. "Dívala ses někdy do zrcadla? Jsi mnohem hezčí než já a krásnější než spousta dalších. Proč bys měla něco někomu dokazovat? Hlavní je, abys byla spokojená ty. A pokud spokojená nejsi, tak to změň." "To se ti řekne," vzdychne, usrkne čaje a vzpomene si: "Jo, proč jsem vlastně přišla! Mám novinky. Představ si, že se Rendy s tím klukem, s Markem, vyspala. Udělala to natruc Mikimu, že jí taky zahejbá, tak aby mu to oplatila a donutila ho žárlit, jenže pozor, teď přijde to hlavní: Marek jí dal kopačky a řekl jí, že si z ní jen dělal srandu! Prý chtěl vidět ty její trojky, sáhnout si na ně, že to měl za úkol, nebo co! Síla, co?" "No," vydechnu, "to je super." "Od Marka to je pěkně hnusný. Kdybys viděla, jak za ní lítal! Denně na ni čekal u autobusu, nosil jí kytky, psal jí básničky.. . A přitom se s ní chtěl jen vyspat. Takovej hezkej kluk a takovej grázl..." "Zachoval se stejně jako Miki ke mně," podotknu tiše. "Máš pravdu, ale... Myslím, že on už toho taky lituje." Zpozorním: "Proč myslíš? On ti něco říkal...?" "Nejenom... Jejinej. Martin se od něj taky nic nedozvěděl, i když se ho ptal, co mu je. A Renču pohřbil." No jo, protože jsem mu nakukala, že bude otec, pár dní měl strach a srazil krovky, ušklíbnu se v duchu. "Škoda, že jsme spolu nekamarádily už tenkrát," usoudí Jana zamyšleně. "Když mi Martin řekl, co Miki s klukama vymysleli za sázku, nelíbilo se mi to od začátku. Byla bych ti to řekla zavčas, ale ty ses tvářila namyšleně, jako že nad námi ohrnuješ nos... Nemohla jsem." "Já ho fakt ohrnovala," přiznám se. "Byla jsem pitomá. Ty jsi mi byla sympatická hned. Na rozdíl od Rendy a Macka." "Taky si s nimi nerozumím." "Proč s nimi kamarádíš?" "No, tady moc možností není," vysvětlí. "Jsme stejně staré, dojíždíme do jednoho města..." "A co třeba Karin?" napadne mě. "Taje fajn." "Když... Karin je bohémka. Jezdí po světě, rodiče jí platí každý prázdniny v cizině, aby pilovala jazyky, chodila se spoustou kluků, je na výtvarce, má přehled... Já jsem byla nejdál v Bakově a se školou v Brně a jednou v Praze! Celý léto musím dřít na tom našem pitomým statku! Proč myslíš, že by Karin chtěla kamarádit s holkou, co je na blbý knedlíkárně a od patnácti chodí s jedním klukem, na kterým najednou vidím plno chyb, co jsem dřív vůbec neviděla...!" Každý máme nějaké starosti, nejen já ty svoje těhotenské! "Tvůj problém je v sebepodceňování, Jáni," vysvětlím jí. "Jsou věci, se kterými nepohneš, pak věci, které změníš až časem - dodělej knedlíkárnu, zkus jít na nějakou nástavbu, vypadnout z domu, časem se osamostatnit, odstěhovat, vdát... A pak jsou věci, se kterými můžeš hnout hned. Mezi ty patří i tvůj vztah s Martinem. I kdybys byla nejdál v Račicích, neznamená to, že sebou můžeš nechat zametat!" Je to zvláštní, jiným poradit dokážu, sama se v trablech topím! Přestože si povídáme až do večera, než se vrátí mamka z práce, o svém stavu se jí nezmíním. "Jak se cítíš?" vyzvídá mamka po jejím odchodu. Díky příjemnému odpoledni s Janou dobře. Mít kamarádky je fajn, člověk není sám jako kůl v plotě! A nemusí to být zrovna přítelkyně na život a na smrt, stačí si mít s kým promluvit, 202 203 i kdyby třeba o hloupostech! Přišel na to už Cimrman, když tvrdil, že člověk se naučil mluvit ne proto, aby se dorozuměl, ale aby se vykecal. "Je mi docela fajn." "To je dobře," pochválí mě. "Tady máš vitaminy, jeden kolega měl cestu do Bakova, tak jsem ho požádala..." Zírám na hromadu pomerančů, banánů a kiwi, kterou mi vysype z velké igelitové tašky na gauč, odkud se spolu díváme na Četnic-ké humoresky. "Nepodezíral tě, že chováš v bytě malou zoo?" "Kdepak zoo," usměje se. "Mně stačí jedna opice." "Dovol!" ohradím se a ona mě obejme kolem ramen. "Přemýšlela jsem nad tím, Moniko," oznámí mi. Stránka 81

Zašeptej do vlasů "A k čemu jsi došla...?" "K tomu, že je to tvoje volba." "No, to jsi mi poradila!" "Pochop, Moniko," domlouvá mi. "Nemůžu ti říct ani tak, ani onak. Nechci, abys mi jednou vyčetla, že sis kvůli mně dítě nechala, anebo že sis ho kvůli mně nechala vzít. Proto, že jsem ti to poradila." "Ale co mám dělat?! Jak mám vědět, co je lepší?" "Rozmysli si to dobře," požádá mě. "Chci ti jen říct, že ať se rozhodneš tak či onak, budu tě podporovat." Z oblíbeného seriálu nic nemám. Přes oči plné slz se špatně dívá! Probudí mě cinkání talířů. Mrknu na elektronické hodiny - půl dvanácté! Po delší době se mi povedlo pořádně se vyspat a v zrcadle je to hned znát, v poledne už mě ranní nevolnost netlačí, nejsem tak bledá a nemám kruhy pod očima. "Udělala jsem špagety," oznámí mi mamka. "Sice se mi ty nudle nevím proč trochu rozvařily, ale sníst se dají." Harpunuji vidličkou dlouhé lepivé žížaly, načež si vzpomenu: "Nemělas být v Praze?" "Měla," pokrčí rameny a dál to nerozvádí. Je mi jasné, proč nejela. Tedy kvůli komu! "Jak ses vyspala? Nevzbudily tě ty telefony?" "Jaké?" "Takže nevzbudily," pousměje se. "Dnešní dopoledne bylo jak v telefonní ústředně. Volal Oskar, pak Eva, odpoledne se prý staví, chvíli po ní babička a nakonec táta." Zvednu od slizounů oči. "Proč táta?" "Prý jsi mu včera zavěsila," vysvětlí. "Zajímal se, jestli máš nabídky v modelingu, ale prý s tebou nebyla řeč. Řekla jsem mu, že máš jiné starosti." "Vyzvonila jsi mu, jaké?!" "Ano," přikývne. "To jsi nemusela! Proč mu to povídáš, kruci?" "Je to tvůj otec," namítne. "Záleží mu na tobě." "Tomu záleží leda na mé kariéře," ušklíbnu se. "Takhle nemluv," poradí mi. "Kamil má spoustu chyb, ale jedno mu upřít nemohu. Tebe má rád." "Komu ještě ses svěřila?" zeptám se podezíravě. "Babi?!" "Té ne," uklidní mne. "Kdybys šla na interrupci, nemusí o tom vůbec vědět. Jenom Evě. A Oskarovi." "Panebože," zakvílím zoufale. "Kdyby u nás zazvonil kominík, začneš mu to vyprávět taky, ne? Co paní Nevrklová?" "Ve vsi nikomu ani slovo! Paní Nevrklová by si to sice určitě nechala pro sebe, ale nechci riskovat, aby nás třeba někdo nezaslechl a už se to vezlo jak na běžícím páse." Aspoň tak, oddechnu si. Dost na tom, kolik lidí to ví teď! Teta Eva se objeví úderem jedné hodiny s oběma psy, čímž nejdřív způsobí menší pozdvižení, kdy Anča prská a syčí, psi štěkají, máma je okřikuje a Blachout si otřískává omítku ze stropu, potom mě přitiskne na svoje ňadra a lituje mne: Ukaž, ty naše chudinko? Dnes vypadáš líp... Mně bylo 204 205 hned divný, proč jsi taková bledá a hubená. Chlapy patří vykastrovat!" Nevím, jestli bych problém nechtěných těhotenství řešila až tak radikálně, ovšem s tím, že vážím o pár kilo méně než je moje váha, má teta pravdu. Ono není divu, když je mi ze všeho špatně a každou chvíli šavluji! Teta se mi snaží poradit, probírá s mámou obě varianty ze všech stran, obrací je jako ponožky, aby nakonec vzdychla: "Jedno řešení je za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet. Být svobodná matka není žádnej med, co si budeme povídat, natož takhle mladá, když nemáš ještě ani maturitu. Zbavit se toho se mi nelíbí už vůbec, dítě není pupínek, kterej ti vypučí na bradě a ty si ho necháš vymáčknout. Podle mě by bylo nejlepší třetí řešení." "Myslíš adopci...?" zeptám se ne zrovna nadšeně. "Ne," převeze mne. "Já bych řekla, že si to máš nechat, ale na mateřskou by za tebe šla Zuza. Ty bys pěkně v klidu dostudovala, po maturitě můžeš jít na vysokou, dělat modeling, žít jako dosud. Máma by ho s Oskarem vychovala, o to se bát nemusíš. Není ještě tak stará, klidně by mohla mít mimčo vlastní, tak proč ne tvoje?" Vyměníme si s mamkou překvapené pohledy. Tohle nás nenapadlo, nicméně... "A to dítě... to by bylo jako můj brácha nebo ségra?" "To už by záleželo na tobě," míní teta. "Pokud bys ho mámě nechala jen než vystuduješ, pak si ho vzala k sobě, bude říkat mami tobě. Anebo to může být tvůj Stránka 82

Zašeptej do vlasů sourozenec a ty ho budeš mít na očích, budeš vidět, jak roste. Kdybys ho dala k adopci, o tohle všechno bys přišla." Znovu se podívám na mamku. "No, já nevím..." "Necháme si to projít hlavou," dopřeje mi máma čas. Z pokojíku se ozve Narcotic. Předpokládám, že mi volá táta, 206 který se cítí příliš mladý na to, aby se stal dědečkem, tudíž se k telefonu blížím naježená předem. Spojení se však dožaduje Dan. Po zaváhání hovor přijdu a zabouchnu za sebou dveře, aby mě ty dvě neslyšely. "Ahoj, krásko. Jak jde učení?" "No, jako učení," vymluvím se. "Ahoj, Dane. Co děláš ty?" "To je právě," zasměje se. "Nic. Flákám se a do ničeho se mi nechce. Vážně by ses neurvala na chvíli a nepřijela? Anebo bych si mohl půjčit auto od Toma, šéfa, zastavil bych se za tebou. Pokud bude dobře naloženej, půjčí mi ho." "Máme tu ještě navíc rodinnou poradu," vymlouvám se. "Radši šéfa neprovokuj, na tu chviličku by to nemělo cenu." "Ach jo. Taková krásná sobota..." "Krásná? Vždyť tam sněží a mrzne a fouká. "Počasí mě nebere, nejsem meteorolog," zasměje se. "Sobota je krásná a bašta, po dlouhý době a možná na dlouhou dobu volná -as tebou to nehne." "Nemůžu, Dane," řeknu vážně. Jak bych mohla bezstarostně randit s Danem, když mi v těle roste Mikulášovo dítě?! "Tak příště, no," smíří se. "Snad," přeji si věřit, že nějaké šťastné příště bude! Danovi se ještě končit nechce, vykládá mi zážitky z motorestu, někteří zákazníci jsou divní a další ještě divnější, směji se tak, až se na mě mamka přijde podívat. Nejspíš v obavách, zda hysterický smích není příznakem ztráty kontaktu s realitou. Po-sunkem ji ujistím, že jsem v jistém smyslu normální. Telefonát trvá zhruba půl hodiny, skoro stejně dlouho, jako když o něco později volá Oskar mamce podruhé za dnešek. Ta se s aparátem vytratí do koupelny a nechá nás s tetou samotné. Kupodivu těhotenství neřešíme, bavíme se o nové expozici v galerii UBU. Teta umění vystudovala, všechny supermoderní výtvory považuje za velmi cenné, byť některé trochu abstraktní. 207 "Jsou to výjimečná díla," horuje. "Modernímu umění němu síš rozumět, stačí ho správně vnímat,přijít mu na chuť." "Takže by sis nějaké z nich do bytu pověsila?" "Blázníš?" zhrozí se. "Takové matlanice?" Mamka se vrátí z koupelny bez nálady. Teta do ní hučí, co se stalo, ale ona po mně střelí pohledem a mlčí. "Neříkalas, že my dvě před sebou nebudeme mít tajemství?" připomenu jí jemně. "Není to tajemství," hájí se. "Jenom na tebe nechci přenášet svoje starosti a špatnou náladu, Moniko." "Mami, prosím tě," zavrtím hlavou. "Ty si myslíš, že nevím, o co jde? Žárlíš na Oskara, to je celá věda." Teta zvedne obočí. "A máš důvod?" "Ne," řeknu. "Ano," odpoví mamka. "Ty jeho mladé kolegyně. Jsou to holky těsně po fakultě, zatímco mně bude letos třicet devět. Nemám nárok jim konkurovat!" "Proč bys jim měla konkurovat?" nechápe teta. "Prober se, Zuzo. Vždycky bude spousta mladších a hezčích." "Právě," vzdychne. "Věkový rozdíl mezi námi je velký... A ještě to dojíždění... Má vůbec cenu vztah na dálku? Chtěla jsem být samostatná a emancipovaná a nezávislá..." "Ale ty jsi to dokázala, mami," připomenu jí. "Myslíš? Jsme tu jak dvě ztracené opuštěné duše." "Blbost," namítne teta. "Nejsi ani ztracená, ani opuštěná. Bez chlapa se dá žít, ty sama jsi toho důkazem, postavila ses na vlastní nohy a nikoho jsi k tomu nepotřebovala, ale problém je, že jsi zamilovaná, ségro." Mamka vypadá bezradně. "Ale co mám dělat?" "Bože," spráskne Eva se smíchem ruce. "Musím za vás všechno vyřešit já? Buď chtěj, aby se Oskar vrátil a našel si práci tady, anebo se s Mončou sbalte a jeďte za ním!" "Monika mě teď potřebuje víc než kdy jindy, nemůžu..." "A ty zase potřebuješ Oskara," uzavře teta. "Ona je emanci-povanost pěkná vlastnost, ale jde o to, jestli bys coby emancipovaná byla taky šťastná, víš. S chlapama je potíž, bez nich je to ještě horší... Proto jen co se dostanu do Frenštátu, ukážu té můře...! No, holky, musím jet, vždyť je venku tma... Mirda z Stránka 83

Zašeptej do vlasů toho počítače zblbne, když nejsem doma, tráví u něj o víkendu šestnáct hodin denně." "A když doma jsi?" pousměji se. "Tak patnáct," vysvětlí mi teta naprosto vážně. "Hodinu mu dohromady zaberou všechny přestávky na jídlo." "V tom případě musíš jet," přidá se mamka k mému smíchu a obě jdeme tetinku vyprovodit do chodby. Ve chvíli, kdy si zaváže kotníkové zimní boty a mamka otevře dveře, zhasne nám světlo. Místo aby došla stisknout vypínač umístěný vedle dveří Balíkovic bytu, kterým se rozsvěcuje na chodbě, rovnou odběhne po schodech dolů nahodit pojistky. Je rychlejší, než by kdo čekal - rozhodně rychlejší, než pan Blachout, který spěšně zavírá plechový kryt od elektriky našeho bytu! "Co jste tam dělal?!" slyšíme mamčin zvýšený hlas. "Tohle bude drsné," prorokuje teta a obě běžíme za mámou, abychom ji bránily. No, spíš to vypadá, že ochranu bude potřebovat pan Blachout! "Houby pojistky! Vy nám chodíte vypínat jistič!" zuří mamka a vidím na ní, že se musí ovládat, aby roztomilému sousedovi neřekla něco hodně ošklivého. "Já si tady můžu dělat, co budu chtít!" rozčiluje se Blachout, aniž by projevil aspoň náznak pokory. "To jste na omylu, vážený pane," ujistí ho máma. "Budu si stěžovat a tentokrát vám to jen tak neprojde, to si pište." Dědek se nedá a za chvíli je z toho komedie na celý dům. Hádka přiláká nejen paní Blachoutovou, která se okamžitě po208 209 staví na manželovu stranu, ale i celou Balíkovic rodinu, co se naklání přes zábradlí, aby o nic nepřišla. Vykoukne také paní Nevrklová s zuřivě štěkající čivavou v náruči, prostě pavlačová hádka jak z filmu pro pamětníky! Akorát že v téhle padají mnohem ostřejší slova, než se používají v televizi. Zajímavé je, že se i obecenstvo rozdělí na dva tábory. Paní Nevrklová se zastává nás, zatímco mladá Balíková, která má jinak s Blachoutovými problémy kvůli dětem, důchodcům vadí, že jsou hluční a dupou a koulují se před domem a nosí bahno do chodby a kdesi cosi, jim najednou přitakává a nechá se slyšet, že tohle byl vždycky slušnej barák, dokud jsme se nepři stěhovaly my dvě! Nejspíš nám nemůže zapomenout, jak jsem ji za její pomlouvání ve vsi vyhnala od našeho prahu. "Opravdu nevím, Zuzo, proč na Blažejovu lpíš," podotkne teta Eva. "Na tvém místě bych byla v Praze dřív než Oskar!" "Však já tam za chvíli budu," usoudí máma. "Akorát že ne u něj na Chodově, nýbrž v Bohnicích!" Vtáhnu ji do bytu a zabouchnu dveře. "Dovedeš si představit, co by tomu, že jsem těhotná, tihle lidé řekli?" "A víš, že je mi úplně jedno, co si myslí omezená Maruška nebo ještě omezenější Blachoutovci?!" odfrkne v ráži. Pobaveně se usměji. "Vzpomínáš, jak ses snažila zapadnout do místních poměrů a raději všem ustupovala?" "Nejhorší je srážka s hlupáky," vzdychne. "Ti totiž stojí na své hloupé pravdě a kompromisy neuznávají. A je úplně jedno, jestli na ně narazíš ve městě nebo na vsi. Jdu si uvařit kafe, nebo mě z nich picne." Jsem si jistá, že minimálně dnes už proud nevypadne, proto si bez obav pustím počítač. V došlé poště objevím mail od Jáchyma! Rychle ho rozkliknu a přečtu si ho hned dvakrát za sebou. Pár řádků a jak moc mě rozteskní! Ahoj, Moniko. Myslel jsem, že se ozveš a já Tě pozvu podívat 210 se na štěňátka, Kikina má tři a jsou k sežrání. Ale protože ses neozvala, tak to musím udělat: nechceš přijít? :-) Budu se těšit. A Kikina taky :-) J. Jeho kytička je červená, není tedy připojený na ICQ, abych se s ním domluvila rovnou. No, možná je to tak lepší! Hodím se do invisible, aby mě neotravovali internetoví známí (i neznámí) a víc než hodinu smolím odpověď. Tolik času mi totiž zaberou tři věty, oslovení a podpis!! Není divu, když je stále mažu a nahrazuji jinými, měním slova a předělávám! Ahoj, Jáchyme. Nejen štěňátka bych viděla moc ráda, ale teď to nejde. Musím nejdřív vyřešit nějaké osobní záležitosti. Nezlob se. Monika 211 10. KAPITOLA Chvíli před obědem přijede Oskar. Naprosto nečekaně, prol mámu, která hlídala mobil jako puberťačka a dělala si starosti,! proč nevolá, je to šok, ovšem příjemný. Do chodby mu běžíl naproti dokonce i Anča. Nejspíš jí taky chyběl! "Ty jsi cvok! Vždyť za pár hodin zase budeš muset odjet!| Projedeš si tolik Stránka 84

Zašeptej do vlasů benzínu..." "I kdybych přijel jen na hodinu, tak to pro mě má cenu," ujistil ji a přede mnou políbí. "Když jsem se ráno vyspal a představil si, že bych tam měl být celý den sám, bez tebe... To se nedalo.| Stejně jsem litoval, že jsem neodjel v pátek." "Přišel bys o večírek," rýpne si mamka a se špatně skrývanýr napětím se zeptá: "Jaký byl? Bavil ses dobře?" "Úžasně," pousměje se Oskar. "To víš, hudba, tanec, holky se snažily, ještě teď mě bolí nohy, jak je mám utancované." Mamka se podívá jinam, pusu zavřenou na dva západy. "Nic mi k tomu neřekneš?" baví se Oskar. "Jsem ráda, že sis to užil," pronese lež jako věž. Oskar ji stáhne k sobě na klín a se smíchem vysvětlí: "Ne-buď blázínek, Zuzko. Dělám si legraci. Chvilku se posedělo] popovídalo, to je všechno. Vůbec mě to tam bez tebe nebavilo] mnohem radši bych byl s tebou a s Monikou." Na mamce je vidět, jak z ní napětí a smutek okamžitě spadne] Společnými silami dokončí oběd, vepřové plátky na žampic nech nám všem chutnají víc než kdy jindy. "Jak se cítí nastávající mamina?" otáže se mě při jídle. "Je bez sebe blahem," ujistím ho. "Ale no tak," drcne do mě. "Nějak bylo, nějak bude. Kdo je vlastně ten šťastnej...?" 212 "Šťastnej?" zopakuji opovržlivě. "Vůbec to neví a i kdyby věděl, nebyl by šťastnej." "Chtěl jsem říct lempl, ale pak jsem usoudil, že by to bylo vůči tobě nefér," opraví se s úsměvem. "Aha. No, ten lempl je Miki. Mikuláš Krejza." "Miki? Ale tak to není takové neštěstí," usoudí, jelikož dobře ví, o koho se jedná. Však ho měl pár let na angličtinu! "Chytrý kluk. Hezoun a trochu rloutek, holky se na něj lepí, ale on se časem srovná. Od dvacetiletého kluka nemůžeš čekat, že bude vyzrálý a zodpovědný." Nechce se mi vysvětlovat, že má Miki mnohem temnější stránky povahy než ty, které poznal Oskar ve škole! Dobré známky ani celková oblíbenost nejsou tím hlavním měřítkem! Místo toho po sobě uklidím talíř do myčky a vzdálím se do svého pokoje, abych se připojila a zkontrolovala poštu. Jsem hrozně zvědavá, jestli Jáchym pochopil, jak jsem to myslela! K mému zklamání objevím ve schránce jen pár spamů a přeposílací blbost od Idy, kterou smáznu, aniž bych si lámala hlavu přerušením řetězu. Možná jen neměl čas odepsat! Vytáhnu němčinu, Oskar mě jistě bude chtít doučovat, když už přijel. Zaposlouchám se do tlumených zvuků přicházejících z ložnice - aha, tak ne, z doučování nic nebude, musím se srotit sama. Jakkoli němčinu nenávidím, pořád je lepší cpát si do hlavy slovíčka než neustále dokola omílat těžké myšlenky, přehrávat šachovou partii, na jejímž konci na mě číhá šach mat. Tuhle hru totiž tak jak tak nemůžu vyhrát! A aby všeho nebylo málo, po půl hodině učení mi zazvoní mobil. Táta. Krucinál, nechci to s ním řešit po telefonu! Skutečnost je však mnohem horší!! "Ahoj, Moniko. Pojď otevřít, stojím před vaším barákem a nemůžu dovnitř. Pokud to je vaše bytovka." 213 Zalapám po dechu a letím se podívat z kuchyňského Ježíši, tátovo Mondeo stojí přímo před vjezdem k Blachoutc vým a on přešlapuje vedle moudré doktorky Soni!!! "Mami!" vřísknu vytočené. "Máme návštěvu!" Tuhle chvíli, kdy se taťka objeví u našich dveří, jsem si po přestěhování do Blažejova představovala mockrát. Tehdy jsem ještě naivně doufala, že by se třeba mohli dát s mámou zase dohromady a my bychom se za ním odstěhovaly zpátky do Brna a všechno by bylo relativně jako dřív... Brzy mi došlo, že tyhle sny jsou příliš dětinské na to, aby se mohly splnit! Při pohledu na doktorku dokonalost sama je mi jasné, jak moc jsem jejich dětinskost podcenila!! Máma vyběhne z ložnice jen v domácích džínách a tričku bez podprsenky, vlasy rozcuchané, v obličeji doznívající žár vášně. Pohledem z okna zhodnotí situaci, hluboce vzdychne a na moje naléhání, ať vypneme mobily a neotevřeme, jen zakroutí očima. Oskar vypadá pobaveně. "Klídek, holky." Jemu se to řekne! Nejdu tátovi otevřít, to musí mamka, my si s Oskarem sedneme do obýváku a čekáme. Dočkáme se brzy. Seznamování s novými partnery proběhne v poněkud škrobeném duchu, mamka si přeměří paní doktorku v kostýmku od Coco Chanel a jde mlčky postavit na kávu. "Pro mě ne, děkuji," ozve se Soňa. "Nepiji kofein." Mamka jen pokrčí rameny a hodí jí do šálku sáček ovocného čaje. K němu Stránka 85

Zašeptej do vlasů naservíruje tak akorát cukr, protože jsme žádný koláč nepekly a poslední sušenky jsem snědla s Janinkou, a i ten cukr přinese ve velké násypce, jelikož kostky došly. "Co je to tam za nervního staříka?" zajímá se táta, který měl patrně tu čest seznámit se s panem Blachoutem. "Soused. Stojíš mu na jeho místě," oznámím mu. "Stejně nikam nepojede," mávne táta nevzrušeně rukou. "V takovém počasí! I my jsme měli co dělat, abychom projeli, že, Soni?" 214 "Letošní zima je opravdu krutá," podotkne paní doktorka. Mamka zamíchá lžičkou svou kávu. "No, předpokládám, že kvůli počasí jste nepřijeli, ne?" "To opravdu ne," zachmuří se táta a pronikavě se na mě zadívá. "Přijeli jsme řešit tu šílenou situaci." "Proč šílenou?" namítne mamka popuzeně. "Monika není jediná, které se něco takového stalo." "Proč řešit?!" ozvu se ještě popuzeněji. "Co chcete vyřešit? Sejdete se jako tribunál a padne rozřešení?" "Někdo to za tebe vyřešit musí, když sis takhle zpackala život," oznámí mi táta. "Je to moje věc, moje dítě a můj život," upozorním ho. "Postarám se o sebe." "Prosím tě!" vyjede táta. "Co ty víš o životě? Jak se o sebe můžeš postarat? Nebo dokonce ještě o děcko?!" "Sama jsi ještě dítě," oznámí mi paní doktorka. "A děti nemají mít děti. Znám to, tyhle nezralé matky -" "Máte plnou čekárnu nezralých zbouchnutých holek?" Oskar se neubrání zasmání, táta spustí: "Moniko! Odpusť si drzosti. Chceme ti pomoct!" "Jak zrovna ty mi můžeš pomoci?" zeptám se ironicky. "Dobrou radou," vysvětlí mi. "A tou je interrupce." "No, to právě nevím, jestli tohle řešení je nejlepší." "Samozřejmě že je," ujistí mě. "Jediné možné a jediné rozumné. Jestli na to s mámou nemáte, zákrok ti zaplatím. Nemůžeš si zkazit život v osmnácti, proboha. Jak by ses chtěla s děckem prosadit v modelingu?!" "Dnes už interrupce nepředstavuje skoro žádné riziko," doplní chytrá doktorka. "Je to hotové raz dva." "Raz dva," zopakuje mamka a usrkne kávy. "Hm." "Já se do toho nechci míchat," podotkne Oskar neutrálně. "Ale Monika je dospělá a svéprávná, co třeba si taky poslechnout její názor!" 215 Táta ho sjede přezíravým pohledem, něco jako tebe se tc netýká, tak mlč, mladíku. Ačkoli je tátovi lehce přes čtyřicet] proti Oskarovi vypadá mnohem starší, dospělejší. "Její názor?| Copak ona ve svém věku může nějaký mít?!" "A pokud, jak moc rozumný?" přikývne doktorka Soňa. "Samozřejmě že mám názor!" odseknu nakvašeně. "Nebo možná je to spíš taková úvaha. Víš, táti, napadlo mě, že kdyby šla mamka před devatenácti lety, kdy byla ve stejné situacij jako jsem já, na potrat, neseděla bych tu." Podaří se mi ho tím zaskočit, alespoň tedy na chvíli. Pak mávne rukou. "Ale to nebyla stejná situace. Zuzana byla maturitě a navíc měla partnera, který se o ni postaral." "Jo, vzal šiji, celej život ji podváděl, až ji nakonec opustil,"! doplním tátovu pohádku. "Takže to vlastně bylo nezralé man-| želství, jak říkala tady... paní doktorka." Táta na moment zbrunátní, vidím na něm, jak se přemáháj aby nevyletěl. "Nemluv o něčem, čemu nerozumíš." "Dodělat maturitu není problém," pokusí se Oskar odlehčit| dusno. "Znám ředitele, vím, jací tam jsou kantoři. Všechno se dá zvládnout." "Takže vy ji vlastně podporujete v tom, aby si děcko necha-la," prohlásí táta mrazivě. "To je mi výchova!" "Na výchovu jsi měl spoustu času i ty, akorát jsi ji nějak zanedbal," připomenu mu. Drze, samozřejmě. Tentokrát se mi| ho vyprovokovat podaří. "Podívej se, tohle nemám zapotřebí," ujistí mě. "Chtěli jsme| ti poradit, ale je vidět, že o to vůbec nestojíš. Když si máma myslí, jak to zvládne tady... se svým druhem... sama, prosím,! nebudeme se vnucovat. Jednou si na mě vzpomeneš. Až bu-deš litovat, že místo úspěchů v modelingu kojíš a utíráš zadek| děcku, ke kterému ani nemáš tátu." Trhnu rameny. "Třeba o modeling vůbec nestojím!" 216 "Takovou demagogii nebudu poslouchat. Zuzano, gratuluji!" odsekne nakvašeně. Stránka 86

Zašeptej do vlasů "Soni, jedeme." "No, to byste měli," kývne mamka. "Zabírat místo před garáží pana Blachouta se opravdu nevyplácí." Vyprovodit je samozřejmě nejdu! Zavřu se ve svém pokoji a s bídou jsem schopna po dvou hodinách na to říct ahoj Oskarovi, který odjíždí na dlouhý pracovní týden do Prahy a my s mámou zůstaneme zase úplně samy. Mamka za mnou přijde do pokoje, kde ležím s rukama na břiše. "Jak ti je?" "Hnusně. Vůbec netuším, co mám dělat!" "Tak to jsme dvě," pousměje se. "Jestli si ho necháš, nemusíš mít strach, že bychom ho spolu nevychovaly nebo neuživily. Pomůžu ti vždycky ve všem, i kdybych měla jít za tebe na mateřskou, jak říkala Eva. Pokud si nechceš obrátit život vzhůru nohama, jdi na interrupci. V obou případech si ale myslím, že by o tom měl Mikuláš vědět." "Cože?!" vyletím. "Vždyť by se to provalilo! Nevydržela bys v práci s jeho rodiči, s Rendinou mámou..." "Přemýšlela jsem o tom," řekne mi vážně. "Všichni na světě, Moniko, jsou mi kromě tebe ukradení. To, jestli se na mě bude Renáta mračit, je přece úplně jedno." "Oskar je ti taky ukradený?" pokusím se o zlehčení, protože se mi hrnou do očí ty protivné slzy. "Ne," zasměje se a já vidím, že nejsem sama, komu se lesknou oči! "Ten taky ne." "Nechci Mikuláše ani vidět. Natož se ho ptát...?!" "Ptát se ho nemusíš," namítne. "Právo rozhodnout máš jen ty. Zvlášť když tě zklamal! Ale vědět by to měl." "Je to ještě kluk, Oskar to říkal dobře. Nespolehlivej." "I kluci někdy dospějí," těší mne. "Jo? A co táta?" Mamka se zamyslí. "No, a někdy taky ne..." Podívám se na ni a obě se přes slzy rozesmějeme. 217 Ranní nevolnost má delší trvání než obvykle, žvýkačky mi došly, jen tak tak se mi povede dojet do Bakova a jelikož ani holky žádné nemají, při psychologii se můj stav zhorší natolik, že musím s rukou na ústech vyběhnout ze třídy, aniž bych se Vlastičky dovolila. "Váchová?!" křikne za mnou, ale já se nemohu zastavit a vysvětlovat, ani otevřít pusu, když ji mám plnou zvratků! S bídou stačím doběhnout na dívčí toalety a vrhnu hned v první kabince. U otevřeného okna si omývám bledý obličej studenou vodou, div si nevykoleduji zápal plic, a teprve když v žaludku nejsou žádné žaludeční šťávy, mohu se na roztřesených nohou vrátit do třídy. Ještě stále je hodina, toalety jsou hned u schodiště, z patra pod námi slyším halas a smích. Opatrně, aby mě čtvrtaci vracející se z tělocviku o něco dřív zahlédli, se vykloním přes zábradlí. Jeden hlas je hodně povědomý, píchne mě při něm kdesi u srdce... No jistě, nepletu se. Miki v černých džínách a černé značkové košili s rudým čínským drakem na zádech se za mohutného povzbuzování ostatních o něco přetahuje s dlouhovlasou blondýnkou, na kterou pokřikují Aničko. Chodí, tuším, do prváku, s Nežou jsme si jí také všimly, ony totiž husté a přírodně plavé žíně dlouhé do pasu, co nosí zásadně rozpuštěné, přehlédnout nejdou. Obě jsme jí shodně záviděly. Nevím, co dělá při hodině na chodbě, asi teprve kráčí do školy, jelikož má u sebe školní batoh, ovšem to, co provádí s Mikulášem, poznám na první pohled: flirtuje o sto šest! "Dobře, tak já ti ho dám," usmívá se na něj jako koketka. "Ale nejsem dobročinná organizace. Co za to?" "Cokoli si řekneš," slíbí jí Miki s přimhouřenýma očima. "Nerad dělám dluhy, víš. Být to naopak, věděl bych. Holky to mají snazší, můžou zaplatit tělem, ale já..." "Do odpoledne si to rozmyslím," napíná ho. "Počkáš na mě? Končím v půl třetí." "Fajn," kývne. "V půl třetí u auta." 218 Nemám důvod dívat se, jak si Miki uvazuje šátek s potiskem trávy, který právě od Aničky získal, ani je špehovat. S pocitem, že budu zvracet znovu, krk mám plný hořké žluči, se tiše vracím do třídy. Vzpomenu si na kožený náramek s vyrytým jménem MONIKA, který jsem mu tenkrát v prosinci dala a naivně si myslela, že pro něj bude znamenat víc než pouhou symboliku! Pak jsem mu ho zase sebrala, to bylo na Štědrý den, utrhla jsem mu ho ze zápěstí. Kdo ví, kam se vlastně poděl! Měla jsem dojem, že jsem ho tehdy po návratu z Vánoc u tety hodila na poličku pod velkým zrcadlem v předsíni, ale řekla bych, že už tam neleží, asi ho mamka někam uklidila. Nebo vyhodila. Vem ho čert! A Mikiho teprve! Stránka 87

Zašeptej do vlasů Vklouznu do třídy a s omluvným výrazem se podívám na Vlastičku, která kvůli mně přestane s výkladem, aby se podezíravě zeptala: "Vy jste těhotná?" "Ne," odpovím rázně. "Mám střevní chřipku." Roman a pár dalších se začne pochichtávat, ale nevšímám si jich. "V tom případě byste měla být doma." "Nemohu si dovolit zameškat hodiny," opáčím pohotově. Na tohle už nenajde námitku, přejde zpátky k výkladu a já zašupnu do lavice. Holky mě častují soucitnými pohledy. "Utřelas ji pěkně," pochválí mě Neža o přestávce. "Stejně to praskne," varuje mě Katka, chroustá chipsy a rozumuje dál: "Pak na tebe bude mít tím větší vztek. Lhaní ti jen tak neodpustí." "Proč by to mělo prasknout?" pokrčím rameny. "Příští týden jsou jarní prázdniny, během té doby... Když si to necháte pro sebe vy, nikdo se nic nedozví." Magdě zapálí: "Necháš si to vzít?" Vzpomenu si na Mikuláše a Aničku. Desítky takových Aniček, které se kolem něho stále motají a jemu to vyhovuje! "Nemám důvod si to nechat." 219 "Nedělej to," přemlouvá mě Ida. "Budeme ti to vozit." "Můžeme se střídat," plánuje také Katka. "Miminka jsou roztomilá, jen si to představ," taje Ida. "Nechte toho!" okřiknu je. "Miminko je roztomilé, ale jen na pohled... Nebo pro manžele, kteří po něm touží! Jak by k tomu to děcko přišlo? Já jsem tátu ztratila až v dospívání a stejně mě to poznamenalo, to... dítě by ho nemělo od samého začátku! To mu přece nemůžu udělat." "Takže mu radši nedáš ani šanci?" zeptá se Katka. "Jdi s těmi chipsy někam!" požádám ji, protože vůně slaniny a mastného tuku, na kterém jsou smažené, mnou zamává stejně jako otázka mířená pod pás. "A vůbec, nechtě mě žít!" Můj výbuch je nečekaně prudký, holky zaskočí. Otočí se po nás i další spolužačky, proto se rychle uklidním a jdu raději smazat tabuli, ačkoli nemám službu. O dalších přestávkách se k tématu nevrátíme, holky mě obchází po špičkách. Nehodlám už o tom promluvit ani slovo. Možná s Nežou... Až bude po všem, ale dnes rozhodně ne! Tím víc mě vyšokuje kluk z céčka, co do naší třídy strčí hlavu při angličtině a aniž by se Rasputinovi omluvil, proč vyrušuje, mutujícím hlasem oznámí: "Ňáká Váchová má jít do kabinetu za Otrapo... pančenlkou Satrapovou." "Well," kývne náš nový angličtinář. "Váchová, please." Pohodím hlavou. "Nikam nejdu." Pár lidí se zasměje, Rasputin užasne: "To je vzpoura?" "Ne," ujistím ho. "Spíš blbej vtip." "Myslíte, že by s vámi kolegyně Satrapova takhle laškovala?" podivuje se angličtinář. "Ona ne. Určitě ho neposílá třídní...!" Posel špatných zpráv je dávno v trapu, třída se skvěle baví a profesor Mráz je ze mě div živý. "A kdo jiný?" "No... To je jedno." Nechce se mi vyprávět mu, že už jsem modelovou situaci jednou prožila, raději se neochotně vysoukám z lavice a ještě neochotněji vyjdu na ztichlou chodbu. Miki tu nečeká, ani nepředpokládám, že by se potloukal v našem patře. Váhám, zda vůbec jít dolů, nicméně pak se rozhodnu a se zaťatými zuby seběhnu do přízemí. Hm, nikde nikdo! Neskrývá se ani za rohem, ani pod schodištěm. Navíc dveře do kabinetu, který naše třídní sdílí ještě s dalšími třemi kolegy, jsou pootevřené. Váhavě dojdu až k nim a můj zmatek dovrší sama Otrapa, která mě ve škvíře mezi veřejemi zahlédne a pobídne: "Rychleji by to nešlo?" "Netušila jsem, že mě voláte vy," zablekotám. Posune si brýle. "On vám to Malík nevyřídil?" "No... Vlastně vyřídil," kapituluji zmateně. "Zavřete dveře a sedněte si tady do křesla," nabídne mi nejluxusnější posezení, jaké je v kabinetu možné. Křeslo je tu totiž pouze jediné, učitelka dřepí na otáčecí židli u svého psacího stolku, další tři jsou naštěstí prázdné. Vůbec netuším, co mi může chtít! Učitelka na mě upře svůj ostříží zrak a já cítím, jak se začínám potit. "Máte nějaký problém, Moniko?" Už to, že mi říká jménem, je podezřelé! "Ne..." "Nebudeme chodit kolem horké kaše. Kolegyně Partyšová se vyslovila s podezřením, jestli nejste těhotná. Když si spojím dohromady vaše nevolnosti během posledních dní, nemusím být psycholog jako ona, abych se nedovtípila také." "Ale já přece -" Stránka 88

Zašeptej do vlasů "Mám dvě dcery. Ta mladší byla v sedmnácti na umělém přerušení. Vyřešil se tím velký problém. Aspoň tehdy jsme si to všichni mysleli. V pětadvaceti se vdala a chtěli mít s manželem potomka. Otěhotněla třikrát - a třikrát spontánně potratila v prvních týdnech těhotenství. Neunesla to psychicky, její manžel posléze také nevydržel... Abych vás moc nezdržovala a mohla jste se vrátit do hodiny, zkrátím to. Zeť se s dcerou 220 221 rozvedl a znovu se oženil, dnes má dvě zdravé děti. Barbora se dlouho léčila na psychiatrii, žije sama a dodnes užívá anti-depresiva a léky na nervy." "To je mi líto," trhnu rameny. "Měla smůlu." "Ano, měla," přikývne. "Nechápu, proč -" "Proč vám to vyprávím? Chtěla jsem vám říct, Moniko, že v naší škole není problém mít individuální studijní plán." Uvědomím si, zejí žádné bulíky na nos nepověsím! Nevím, zda se mám tvářit naježeně anebo dotčeně, či nekomunikovat! Po dlouhé chvíli těžkého rozhodování řeknu tiše: "Nejsem jed-ničkářka, nezvládla bych to." "Jedničky a výše IQ nejsou v přímé úměrnosti," pousměje se. "Mnohem důležitější než jedničky je všeobecný přehled, vrozená inteligence. A to vy máte, ačkoli vaše píle a ctižádost má jisté trhliny, což nepopírám a vy si to jistě uvědomujete sama. Nechtěla jsem vás obtěžovat s osobním příběhem mé dcery, chci jen, abyste si uvědomila, že kdyby bylo třeba, škola by vám vyšla vstříc. Maturita je v dnešní době velice důležitá a nutná pro další postup." Moje audience je u konce, v těžkém šoku se zvednu z křesla a mlčky se připlížím ke dveřím. Teprve tam kuňknu: "Děkuji." Richard Geře odhodí hřívu prošedivělých vlasů a zeptá se mne: "Tak co, byl to vtip?" S mírným úsměvem zavrtím záporně hlavou a mám největší pilno zapisovat látku, o kterou jsem během svého výletu do přízemí přišla. Nereaguji ani na zvědavé pohledy holek, kterým jistě vrtalo hlavou, co mi mohla Otrapa chtít! Svěřím se jim teprve v polední pauze: "Spočítala si dohromady dvě a dvě, odbíhání na záchod a tak." "Fakt?" hrozí se holky a jednohlasně mě litují. "Ta ti asi dala kapky, co? Taková megera! Nenabídla ti vyhazov?!" "Nabídla mi pomoc," převezu je. Holky na mě zírají jak na někoho, kdo právě utekl z psychiatrické léčebny. Asi myslí, že mi z toho hráblo! Víc nevysvětluji. Vždyť pomocnou ruku přijmout nemohull Nechci přijít o to, co jsem díky modelingu nikdy neměla - školu, kamarádky, přátelství, běžné školní i holčičí starosti, pohodu, bezstarostnost! A nechci ani kvůli Mikulášovi. Ačkoli dnes nebudu krátkou sukni potřebovat, jdu se přece jen domluvit, objednat na příští týden, pro jistotu si mini do batůžku přihodím a za pět minut půl sedmé se žvýkačkou v puse zamířím na autobus. Kostky jsou vrženy, není cesty zpátky! Po noci probděné nepřijde rozřešení, zpívá se v jedné písničce. Po té dnešní přišla tak akorát apatie. Nic necítím. Ani lítost, ani úlevu, ani pocit zmaru. Vlastně je to dobře, že si připadám, jako by šlo všechno mimo mne! Ještě ani nejsem na návsi, když u mě zastaví modré auto. Podívám se na řidiče, on na mě - a jakmile mi pootevře dveře spolujezdce, prkenně se posadím do pežotky. Necítím nic. "Ve čtvrťáku a nultý hodiny, chápeš to?" prohodí konverzačně. Nechytnu se, nechce se mi plácat o škole. Nechce se mi mluvit o ničem. Opřu hlavu o opěrku a zavřu oči. Miki šlápne na plyn, prolétne návsí mnohem rychleji, než je povolená rychlost, možná nechce, aby si nás všiml Martin čekající na bus. Zbytečná námaha, aut v tuhle ranní dobu projede tak maličko, že každé způsobí explozi zájmu, všichni se podívají, nejen Martin! Je mi to jedno. Ve voze duní jakýsi rockový vypalovák, jinak je ticho kromě občasného svištění pneumatik. Miki řídí stylem brzda-plyn, na to, jak je vozovka zledovatělá a kluzká, se po ní řítí nepřiměřeně rychle a co hůř, řeže zatáčky tak ostře, až se můj žaludek bouří navzdory úpornému žvýkání! To už by snad byl lepší i autobus! 222 223 "Jedeš jako prase," prohodím znepokojeně. "Bojíš se?" zašklebí se pobaveně. "Bát by ses měl ty: že ti tu hodím šavli," upozorním ho, on to bere jako vtip, případně začátek konverzace. Ztiší přehrávač a zdánlivě bez návaznosti řekne: "No tak jsem se prostě přeřekl, je to tak těžký pochopit?" Stránka 89

Zašeptej do vlasů Miluji tě, Rendy... Pěknépřeřeknutí!! "Kvůli tomu mě budeš ignorovat na věky?" "To není jen kvůli tomu," ujistím ho. "Důvodů je hodně." "Tak promiň, že nejsem dokonaleji" odsekne naštvaně. "Spoustě holek ale dokonalej připadáš, že?" rýpnu si. "Jo," potvrdí s úšklebkem. "Vyhovuje to jim i mně." "Vždyť jo," pokrčím rameny odosobněné. "Není nad to být spokojenej sám se sebou...! Co Anička, taky byla spokojená?" Střelí po mně rychlým pohledem, leč neodpoví. "Náhrada za Renču, nebo jen další do stáda? Renátka tě převezla, když si našla bouchače a nechala tě, co?" "Její bouchači mi jsou ukradení," odfrkne. "Na Renče se mi vždycky líbila právě ta tolerantnost. Mohli jsme si oba dělat, co jsme chtěli, akorát že ona to nedělala, až teď. No tak proč by mi to mělo vadit? Jen ať si, holka, užije." "Jeď pomaleji, kruci!" vyjeknu, když nám v jedné zatáčce ujedou zadní kola ve smyku a auto málem udělá hodiny. Hodí to se mnou na dveře vozu, až se praštím do loktu a ucítím žaludeční šťávy na mandlích. "Ty jsi úžasnej, Mikuláši. Tvoje představy o životě a vztahu jsou bezkonkurenční! Tebe by měli vystavovat v muzeu kuriozit!" Zatváří se namíchnuté. "No hlavně že ty seš vrcholem ctnosti! Chodilas se mnou i Jáchymem současně a v pohodě." "To není pravda!" vyjedu pobouřeně. "Rozešla jsem se s ním čestně a dřív, než to mezi námi začalo být vážnější!" "Nelži, prosím tě," prskne. "Scházíš se s ním dodnes, myslíš, že jsem takovej vůl a nevím to?! A k tomu ještě táhneš s tím blbečkem s brejličkama. S tím pinglem. Zrovna ty mně budeš kázat o morálce, pch!" "Nebudu. Kašlu na tebe z vysoká!" Další stříhnutá zatáčka mi dodá. "Zastav mi!" Miki nereaguje. "Zastav, neslyšíš?!" "Nevydržíš v mý blízkosti ani těch pár zbývajících kilometrů?!" vzteká se. "Zastav HNED!" Dupne na brzdu, div neprolítnu předním sklem. Málem se zasmodrchám do pásů, musím se odepnout přes ruku, protože levičku tisknu k ústům. Překotně vyskočím z vozu a aniž bych se zdržovala zavíráním dveří, po kolena zabořená ve sněhu zvracím rovnou do zavátého příkopu. V podstatě nemám co, vylítne ze mě žvýkačka a něco žaludečních šťáv, ale rozhodí mě to řádně, musím se skrčit do dřepu a přitisknout si na obličej dvě hrsti sněhu. Miki mi neujede, chvíli sedí uvnitř vozu, pak vypne motor, vystoupí a váhavě dojde až ke mně. Odvrátím se od něho, nechci, aby mi viděl do obličeje. Postavím se, otřu tvář i ruce do kapesníku a mlčky žuchnu na sedadlo, bílá, roztřesená, slabá. Vrátí se na svoje místo, ale místo aby nastartoval, hraje si s klíči v dlani. "Proč nejedeme?" dostanu ze sebe. "Ty jsi fakt v tom, co?" řekne tiše. "To nebyl vtip...!" Pootočím hlavou doleva, abych se mu poprvé za dnešní ráno podívala do očí. Koutkem oka zahlédnu na zadním sedadle cosi bílého, v šeru vozu nejsem schopna malý zmuchlaný předmět identifikovat. Protože mi něco připomíná, neváhám se otočit úplně a vzít ho do prstů. To už Miki zasune klíč do startéru a kabinu osvětlí vnitřní žárovky. Dvěma prsty štítivě svírám titěrná krajková tanga!!! "Aniččina, že?!" 224 225 "Cože? Co? Jo, tohle..." Mikiho tváří přelétne přistižený výraz. "Anička mě nezajímá. Nezamlouvej to. Jsi těhotná?" "Jsou její?!" "Není to tak, jak si myslíš," namítne. "Moniko, neblázni. O nic nešlo. Odpověz mi. Jsi těhotná?!" "Jo, jsem," potvrdím vážně. Z hluboká si odfoukne. "No... Dík za pěknej dárek k Valen týnovi..." Vyzvednu z podlahy svůj batoh, ráz na ráz vystoupím z vozu a dodám: "Ale ne s tebou, ty ubožáku!" Pak mu krajková tanga hodím přímo do obličeje, zabouchnu dveře, a protože z dálky vidím blížit se světla přijíždějícího vozu, popoběhnu pár metrů dopředu a zběsile zamávám. Auto je mnohem větší, než jsem čekala, po silnici se řítí liazka. Její řidič je džentlmen, dupne na brzdu a počká, až se vyšplhám do kabiny. "Nějakej problém s autem?" hádá mylně. "Ne, kdepak. Vzal byste mě, prosím vás, do Bakova?" dostanu ze sebe a násilím přidám úsměv. Přestože musím vypadat jako bledá smrtka, zabere to, řidič kývne a Stránka 90

Zašeptej do vlasů těch pár kilometrů, co zbývají do města, strávím v jeho společnosti. Vyzvídá, kde se beru na silnici tak brzy ráno a kdesi cosi, naštěstí jde o krátký úsek, zvládnu ho bez šavlových efektů. Celou dobu pokukuji do zpětného zrcátka, předpokládám, že se kolem nás modrý pežot každou chvíli přežene stylem formule jedna, leč nestane se tak. Nejspíš mu trvá, než se ze šoku vzpamatuje a může řídit! S řidičem se rozloučím, vyskočím na ulici a počkám, až odjede, abych zamířila na stanici MHD a trolejbusem dorazila k poliklinice JIH. Cizímu chlápkovi jsem samozřejmě o své návštěvě gynekologie místo školy nepovídala, ještě to tak! Neřekla jsem to vlastně nikomu. Ani mamce. Konečné rozhodnutí padlo až v noci. Neže dojde, proč nejsem po začátku 226 výuky ve třídě, a její esemeska je stručná, obsahuje jediné slovo: FAKT? Odpovím ve stejném duchu: FAKT. Nechci mít dítě s někým takovým, jako je Mikuláš! Na gynekologii se chovám jako zkušený návštěvník, nahlásím se v recepci a čekám v čekárně ve společnosti holky jen o pár let starší, která má s sebou v přenosné tašce asi měsíční dítě. Podle růžového oblečení je to holčička a ačkoli se na ni nechci dívat, přitahuje moje oči jako magnet. V tašce sejí nelíbí, holka ji musí vytáhnout a chovat. Všechny ostatní v čekárně se nestačí rozplývat. "Vy jdete na kontrolu po šestinedělí, že?" usměje se na ni sestřička. "Tak prosím. Slečna půjde s vámi a malou vám ve vnitřní čekárně podrží. Ještě poprosím paní Rudolfovou." Ocitnu se tak v ordinaci dřív než jsem počítala, ovšem ve zcela jiné úloze. Holka mi s omluvným výrazem vrazí dítě do náruče a než zmizí v kabince, ujistí mě: "Budu hned hotová!" "Sedněte si s ní," poradí mi sestřička, než zanese do vyšet-řovny výsledky odběrů. "Je hezoučká, že?" Neposadím se, holčička váží čtyři kila a kdo ví jestli. Zblízka si mě prohlíží a já na oplátku civím na ni. Tak malý člověk a přitom úplně dokonalý! Prstíčky s bílými obloučky nehtíčků, tmavé řasy, sotva znatelná čárka obočí a hlavička plná drobných tmavých vlásků. Představa, že mám v sobě nový život, který by mohl za pár měsíců vypadat takhle, se mnou otřese. Udělá se mi z ní úplně špatně. Maminka holčičky za chvíli vyjde oblečená a svůj poklad s díky převezme. "Nezlobila? Když se chová, je hodná, no, ty jsi ale potvůrka! Může za to Jirka. Manžel, víš. Je z ní úplně na větvi, takhle ji rozmazlil! Není ti něco...?" Mé výrazné bledosti si všimne také sestřička, do vyšetřovny pošle paní Rudolfovou a mě nažene k oknu. "To je dobrý," blekotám. "Projdu se na vzduchu..." 227 "Dobře," souhlasí sestra. "Pak na mě rovnou zaklepejte, ať nemusíte čekat v čekárně!" Kývnu, popadnu svůj kabát a na sebe si ho natáhnu až před poliklinikou, kde se znovu setkám s mladou maminkou. Usměje se na mě. "Tak co, už je to lepší? Mají tam děsnej vzduch, asi nechtějí v mrazech větrat, aleje to na omdlení." "V pohodě," kasám se. "Jak se... jmenuje?" "Viktorka," pochlubí se holka. "Já jsem Gábina. Nechceš jít třeba na kakao? Tady kousek je nákupní středisko, dole je prima kavárna, dá se tam zajet i s kočárkem..." "Fajn. Monika," představím se. "Myslela jsem, že je Viktorka mladší, taková maličká... Ale rozkošná!" "Byla maličká při porodu, teď už je z ní kus ženský, viď, Viktorko?" skloní se s úsměvem nad kočárek a zarejduje do kavárny v přízemí. Objednám si ovocný čaj, nejsem si totiž jistá, co by udělalo kakao s mými prázdnými útrobami, Gábina si dá horkou čokoládu a labužnicky mlsá kopeček šlehačky sedící na sklenici jako čepice. "Jsem hrozná, takhle hřešit... Zbyly mi ještě tři kila, ale říkám si, že dokud kojím, nebudu se nijak omezovat." "To je tvoje první?" "Kdepak," zasměje se. "Druhá. Ta první už chodí do školky a za rok půjde do první třídy." S úžasem si ji přeměřím. "Kolik ti je...?" Gábina se zasměje. "Zase tak mladá nejsem, aleje fakt, že jsem začala hodně brzy. Zdržuju tě, co? Byla jsi už na řadě..." "Ne, nebyla," zavrtím hlavou. "Nebo tedy byla, ale... Já jsem si to asi rozmyslela..." "Jít na kontrolu?" zasměje se Gábina. "Je fakt, že já taky každou návštěvu gyndy považuju za horší než jít k zubaři, ale paní doktorka Kovářová je moc fajn, neboj." "Na kontrolu ne," přiznám se. "Na... potrat." 228 Gábina se přestane smát, zamíchá si čokoládu a omluvně řekne: "Promiň, netušila jsem..." Stránka 91

Zašeptej do vlasů "To je v pořádku." "Nemůžeš si to nechat? Zdravotní důvody, nebo tak něco?" "Zdravotní? Spíš osobní," vzdychnu. "Tohle nemůžeš pochopit, pro tebe je to snadné, máš manžela a dvě děti, které jste chtěli, jsi šťastná, zatímco já..." Gábininou tváří přelétne úsměv. "Jsem šťastná, ale chvíli to trvalo," přizná se. "Kristýnku, tu první, mám se svým tehdejším učitelem ze střední školy... Dítě jsem si prosadila, odmítla jsem jít na potrat, protože jsem doufala, že se rozvede a vezme si mě... No, spletla jsem se. Nerozvedl se. Moc mi nepomáhaly ani doma - máma a ségra... Stejně jsem ale nikdy nelitovala, zeji mám! Jirka, můj muž, má rád Kristýnku stejně jako Vik-torku. Z malé je samozřejmě na větvi a rozmazluje ji, ale to Kristýnku taky." Chvíli nevím, co říct. "Jsi dobrá, že jsi to zvládla." "Když držíš svoje vlastní dítě v náruči, zjistíš, že zvládneš úplně všechno." Povídáme si ještě chvíli, než dopijeme čaj a čokoládu, pak si vyměníme telefonní čísla, určitě se zase brzy sejdeme, povídalo se mi s ní dobře a na rozdíl od spolužaček věděla, o čem mluvím, protože to sama prožila, a teprve pak se vrátím zpátky do školy. "Jaké to bylo?" zeptá se mě Neža soucitně. "Kdy jdeš...?" "No, asi tak za sedm měsíců," dostanu ze sebe. Kamarádčiny oči se rozzáří. "Ale to je super!" "Mně se to nezdá vůbec super," přiznám se a rozbrečím jako malá holka, které zlí kluci ukradli z vlasů mašli! Esemeska od Dana mi taky zrovna nepomůže! K DNEŠNÍMU SVATKU POSILÁM MOOOOOC VELKOU PUSU! BTW: NEVYHÝBÁŠ SE MI, ZE NE... ? 229 Odpověď sestylizuji teprve v autobuse cestou domů. DIKY ZA PRANÍ, DANE. MUZES VE ČTVRTEK VE TRI KE KONI? Ještě se ani nedokodrcám do Blažejova a mobil pípne nanovo: JASNÉ, RAD. TESIM SE! Není důvod, usoudím v duchu a zbytek cesty dojedu se zavřenýma očima. Kdyby je šlo zavřít před vším, byla bych vysmátá! Mamka se mě už během dne ptala esemeskou, zda jsem si došla k doktorce, ovšem odpověděla jsem jí jednoslovně: ANO. To, co jsem tam dělala či nedělala, si nechávám na osobní setkání! Bohužel ještě doma není, dřepím na gauči jako připínáček, Anču na klíně a úpěnlivě zírám na dveře do chodby, abych to už měla za sebou. Mamka je skvělá ženská a slibovala mi podporu, přesto si to celé nějak nedokážu představit! Mám vůbec právo změnit tak rapidně nejen svůj, ale i její život?! Rozhodla jsem se správně?? Mamka nejde a nejde, prodlužuje tím moje obavy a utrpení... Pak mi mobil rozezvučí, kapela Liquido a skladba Narcotic vyruší Anču ze slastného předení, musím ji totiž z klína shodit a položit vedle na polštář, abych si pro mobil doběhla, což se jí vůbec nelíbí a za trest mi zatne drápky přes domácí džíny do stehna, jen vyjeknu. Rychle se hrabu pro svého mobilního přítele položeného na kuchyňském stole. Určitě volá mamka, nejspíš mi oznámí, že se v práci ještě zdrží a já budu čekat další hodiny...! Volajícím je však Janinka. Zatím ještě nevědoucí Janinka, ovšem až to na mě bude vidět... No, do té doby se to vlastně provalí z jiného zdroje! Přijmu hovoru. "Ahoj, Jáni." "Už jsi to slyšela?" vyhrkne bez pozdravu. Ježíši, že by tak rychle?! "Co...?" "No to o Mikim!" Vesnice je rychlejší než bych počítala! Dovedu si představit, že báby z BBC mají plné pusy práce! Janino sdělení mi přijde trochu scestně formulované, odvětím jí naň ironickým tónem: "Samozřejmě. Byla jsem u toho...!" "Tys byla u toho, když se vyboural?" zablekotá užasle. "Cože?! Kdo se vyboural?! Miki??" "Celou dobu se ti o tom snažím říct, ty tvrdíš, že víš!" "Nevím nic," ujistím ji a cítím, jak mi hlasitě buší srdce. "Kdy se vyboural? Kde? A ... přežil to?!" "Přežil, ale nevím, co mu je," vysvětlí. "Znáš to, každej si přisadí... A nikdo dohromady nic neví. Vymlátil se ráno cestou do školy. Naštěstí sám, Martina tentokrát nevezl. Jel moc rychle, znáš ho, frajera, dostal smyk." Ráno! Znamená to, že se vysekal poté, co jsem mu dala svůj dárek k Valentýnovi, jak mou jobovku nazval! "Nic bližšího nevím, tohle přinesl Martin, povídaly to ženský v krámě. Martin si nebyl jistý, jestli tě ráno v Mikiho autě neviděl, byl rozespalej, tak se asi přehlédl. Hrozně se mi ulevilo, že jsi v pořádku! Ani Renča není v obraze. Ona to ale brzy zjistí. Až se dozvím něco nového, zavolám ti. Zatím ahoj." "Díky, Jáni," hlesnu a ještě v šoku zavěsím. Čekání na mamku je tím palčivější! Dorazí domů teprve v půl sedmé a informace má Stránka 92

Zašeptej do vlasů přímo od zdroje, nebo tedy relativně nejpřesnější, protože od pana Krejzy, který se díky synovi objevil ve firmě až navečer. "Prý to na první pohled vypadalo hůř, než to ve skutečnosti je," oznámí mi. "Ještě že jsi nejela s ním, Moniko. Mohl tě nabourat!" "To se mu už povedlo," pousměji se nervózně. "No, tak teď by tě ještě mohl zabít," upřesní tedy. Připravím jí další šok. "Já jsem s ním jela, víš. Ale jen kousek. Pohádali jsme se..." "Řekla jsi mu to?" dovtípí se mamka. 230 231 "Ano. Pak jsem hned vystoupila a do města mě vzal nějaký strejda s náklaďákem. Miki se musel vybourat chvíli nato." "Tohle Krejzovi vůbec nevědí," uvědomí si. "Nejde jim na rozum, proč nikoho z kamarádů nevezl a proč před Lhotou viděli kluci z autobusu jeho auto stát u krajnice. Vyboural se až v tom levotočivém esíčku kus za Lhotou." "Co se mu stalo?" zeptám se napjatě. "Auto zrušil úplně, on je na tom lépe. Otřes, šok, sešité čelo, zlomená noha, pochroumané rameno. Nemohl ven, byl v autě zaklíněný, spadl i s ním tam z toho srázu, vzal to dvakrát přes střechu. Užil si, než ho našli a než přijeli hasiči a vystříhali ho." Ztěžka polknu. Cítím v tom svůj podíl viny. Rozrušila jsem ho! Jasně, jezdí jako blázen, rychle a neopatrně, ale... "Co na to Krejzovi?" "Krejzová na sedativech, Krejza se drží. Mohl se zabít, kluk bláznivá! Ať je, jaký chce, byla by ho škoda!" "To jo," podotknu kysele. "Kdo by platil alimenty...?" Mamka přitaká, nicméně smysl toho, co jsem právě vyřkla, jí dojde o pár vteřin později. Pohladí mě po vlasech. "Neboj Moniko, zvládneme to." "Tak tím si nejsem ani trochu jistá..." "Zvládly jsme leccos, zvládneme i tohle a bez chlapů!" No jo, jenže... Teta Eva měla pravdu. Ono je to bez nich snad ještě horší! Druhá esemeska, kterou ten den dostanu k Valentýnovi, je od Jáchyma. JESTE STALE SE NEMUZES PŘIJÍT PODÍVAT NA STEN ATA ? JEDNO BYCH TI KLIDNÉ DAL... K VALENTÝNOVI ;-) 232 11. KAPITOLA Škola je plná zvěstí o Mikiho havárce. Kolují různé varianty, co mu všechno je, tudíž bych se vůbec nedivila, kdyby se rozneslo, že se na místě zabil! U Datniána, kam jdeme s holkama kromě Idy, ta pádí kamsi s Romanem, po vyučování na čaj, o něm melou i moje kamarádky stále dokola. "Prý leží v nemocnici v Zahrádkách," oznámí nám Magda. "Kdy za ním půjdeš?" otáže se mě Katka. "Proč bych za ním měla chodit?" zeptám se užasle. "Když ses rozhodla z něj udělat taťku," namítne Katka. "Toho ze sebe udělal on," opáčím napruženě. "Já se sama neoplodnila!" "Rozčilování budoucím maminám škodí," mírní mne Neža. "Vadí mi názor, že se antikoncepce považuje za čistě holčičí záležitost. Copak se kluků netýká?" "Ne tolik," usoudí Katka. "Kluk se ze zodpovědnosti vykrou-tí, holka nikdy. Proto má být chytřejší a postarat se o ni ona, nenechávat to na něm. Nespoléhat se." Uvědomím si, že má pravdu! Chytrá holka jde na rande minimálně s prezervativem. Jinak dopadne jako já! "Hele, sledujte!" vyhrkne Neža a cloumá mou paží, div nerozbryndá šálek s čajem, který v ní svírám. Všechny se zahledíme směrem, kam tak fascinovaně zírá - tedy z výkladu, za kterým sedíme, na ulici, kde krom dvou chlapíků z údržby města, kteří nakládají sníh navršený v pyramidách podél chodníků, spatříme ještě dvě další osoby. "Vlastička a Richard Geře," vydechne Magda. "To je síla." "Třeba jdou jen tak," namítne Katka. "Nevedou se za ruce, nic. Možná se potkali a mají kus cesty a -" 233 Tahle teorie dostane velké trhliny, jakmile naši kantoři zatočí do vchodu k Damiánovi, usadí se ob čtyři stoly opodál a za chvíli už spolu popíjejí bílé víno. Číšník jim k tomu zapálí svíčku na stole a už z toho, že o nás ti dva vůbec nevědí, ačkoli jsme od nich kousek, lze soudit, jak moc jsou zahledění sami do sebe! Stránka 93

Zašeptej do vlasů "Ta ho vzala hopem," uzná Neža. "Nastoupil prvního a patnáctého už randí. Dobrej výkon, co?" "Mrchy mají štěstí," podotkne Katka. "Není on ženatej?" "Taková maličkost různým typům nevadí, bohužel," pousměji se hořce. "Neříkal někdo, zeje rozvedenej?" "To je fakt," dá mi Magda za pravdu. "Proč bohužel?" chytne mě Neža za slovo. "Ty z toho můžeš jedině vytěžit. Třeba ti dá Vlastička pokoj, přestane se mstít za Oskara. Nebude mít důvod." Takhle jsem to sice nemyslela, nicméně -její slova vnesou do mého pochmurného života trochu světlejší budoucnosti. Aspoň v něčem by se to mohlo zlepšit! Schůzka s Danem k těm radostným a světlým událostem nepatří. Ke koni napochoduji celá nesvá, připadám si jako zrádce, nicméně i tohle je třeba řešit a vyřešit. "Kam půjdeme?" plánuje. "Ještě pořád je moc velká zima na to, abychom se mohli procházet venku. Víš, kolik je sněhu na Pradědu? Dvě stě dvacet centimetrů." "To je hodně," uznám bez valného zájmu. "Vidím, že tě to nenadchlo tak, jak by mělo," zasměje se pobaveně. "Vysvětlím blíž: Elena sehnala tři dvoulůžáky v Karlově Studánce, takže sbal lyže a víkend je jasnej. Ona s Bobem, my dva a Důša s nějakou novou babou. Prima, ne?" "Bylo by to prima, kdybych... Nemůžu lyžovat." Pohlédne na mě s nehraným údivem. "Na Silvestra ti to šlo víc než dobře, lyžovala jsi o sto šest." "Hm," kývnu. "Jenže od Silvestra se hodně změnilo." "To vidím," poznamená a dívá se mi přímo do očí. "Jsi čím dál odtažitější. Děje se něco?" "Promiň, Dane," omluvím se. "Jsi fajn kluk, ale -" "Ježíši," zvedne oči v sloup. "A je to tady." "Co?" "Řeči o tom, že zůstaneme kamarády a kdesi cosi. Holky to tak dělají. Zní to elegantněji než jdi do hajzlu, kámo." "Takhle to není!" ohradím se. "A jak tedy?" "Od začátku jsi věděl, že jsem těsně po rozchodu. Nemám na nový vztah, když ten předešlý je ještě stále otevřený." "A nejde zavřít?" Zavrtím hlavou. "Obávám se, že jen tak ani nepůjde." "Takže chceš úplnej konec?" zeptá se přímo. "Ano." Nemůžu s ním hrát betla! "Je to čestnější. Tobě kamarádství přijde stejně jako omáčka okolo..." "Mně to přijde jenom trošku k smíchu," opraví mě. "Že zůstaneme kamarádi. My jsme kamarádi, víc jsi nedovolila." "Tím pádem se nemám za co omlouvat," napadne mě. "V podstatě ne," připustí. "Přesto se omlouvám. Už proto, že mi s tebou bylo dobře." "Dobrý, beru," zkrátí moje trápení. Dám mu pusu na tvář a on mi ji oplatí. Pak se na sebe usmějeme, otočím se a odcházím. Po pár krocích mě dostihnou jeho slova: "Holčičí myšlení nikdy nepochopím, no." Pootočím se k němu. "Jednou jo." V autobuse si mlátím hlavu o okno, které zvenčí ozdobil mráz čarokrásnými tahy ledového štětce. Danovi jsem to vysvětlit nemohla! Raději ať si myslí, že jsou holky bytosti z jiné planety, kterým nerozumí, než aby poznal, jaká jsem hloupá husa! Chytrá holka nikdy nejde na rande bez kondomu. To už 234 235 tu jednou bylo! Trápím se tím až do Blažejova, kde mě na návsi čeká Janinka. Martin totiž v autobuse není. "Ahoj. Nepůjdeme si na chvíli sednout Do Dvora?" přivítá mě a hned vysvětlí: "Doma by mě totiž hledal, víš." Tuhle logiku nechápu. "A v hospodě nebude?" "Ta ho nenapadne," zasměje se. "Je si jistej, že bych tam bez něj nešla." "U nás by tě teprve nehledal," navrhnu. "To je moc daleko," usoudí. "Můžu jen na chvíli, doma mě čeká žehlení, povlečení na postele, to je moje... Zdrhla jsem jen tak na půl hodinky a hospoda je hned u zastávky." Víc už nenamítám, takhle odpoledne je poloprázdný až na pár stálých štamgastů i výčep, nejdeme do salonku, vybereme si stůl za paravanem, kde jsme pěkně kryté před zraky všech příchozích. Nevidíme nikoho ani my, což je účel. "Spusť," pobídnu ji, jakmile objednám dvakrát kofolu. Stránka 94

Zašeptej do vlasů "Zlomenina levé nohy, ramenní kloub měl tak pošramocenej, že ho museli operovat, tržná rána na hlavě, slabej otřes mozku," vychrlí diagnózu. V podstatě totéž, co vím od mámy. "Já vím, říkala mi to mamka, dělá pod Krejzou. Včera už toho věděla víc než předevčírem. Kde jsi k tak podrobným informacím přišla ty? Že by si BBC ani nic nepřidalo?" "Kdepak. Martinova máma k nám včera přišla s tím, že mu budou levou nohu amputovat!" zasměje se. "Mně to vykládala dneska Renča cestou do školy." "Renča...? Ona ho byla navštívit...?" "Jo," potvrdí domněnku. "Celá Středovic rodina. Ještě hrozně litovala, že ji za ním pustili až včera a ne hned v úterý, kdy byl těsně po operaci a směli k němu jen rodiče. Asi by ho ráda zpátky, když ji Marek odkopl. Dokonce tvrdí, že se s Mikim domluvili na absolutní volnosti... Ty za ním nepůjdeš, Moniko?" "Já?! Ne!" V lokále je puštěné rádio, na stanici Kiss Hády zpívají Simple Pian písničku Welcome to my life. Jako vždycky, když ji slyším, se mi vybaví obraz sobotního odpoledne, kdy se se mnou Mikuláš miloval... Ztěžka polknu a abych vzpomínku zaplašila, zeptám se: "Co Marek?" "No, to je druhá věc, o čem ti chci říct," ošije se, načež z ní vypadne: "Včera na mě čekal u školy... Dnes taky, vyprovázel mě k autobusu." "Tebe?" zeptám se užasle. Přikývne. "Jsem z toho trochu... vyděšená." "Neříkala jsi, že se ti líbí?" vzpomenu si. "Líbí, moc, jenže... Když vím, jak se zachoval k Renče?! Nemohla bych s ním jít ani do cukrárny, kam mě zve, nikam! Co když má další úkol? Nerada bych, aby mi dal kopačky tak hnusným způsobem jako Renče." "To byla jiná situace," namítnu. "V čem?" nechápe Jana. "Využil jednu holku, proč by stejným způsobem nezneužil druhou, třetí? Díky Rendě jsem poznala, jakej je. Hnusnej, cynickej, bez kouska citu. Byla bych blázen, kdybych... Kdybych se jednoho zbavila a začala si s ještě horším! Navíc na pár dní, než mě pošle k vodě." "Jano..." zaváhám. "Bylo to jinak." "Co? Jak?" nerozumí mi. "Jsi moje kamarádka, tak ti to řeknu, ale pst, zůstane to jen mezi námi, jo?" požádám ji o mlčenlivost a jakmile trochu zmateně přikývne, vysvětlím: "Marek o Renču nikdy nestál. Nelíbila se mu. Nelhal, když říkal, že měl za úkol ji dostat a odkopnout. Ten úkol jsem mu dala jd." "Ty?!" "Za Mikiho," přisvědčím. "Za to, jak si mě Rendy vychutnávala. Marek není hajzl doopravdy. To, zejí dal kopačky tak ohavně, udělal nejspíš ze vzteku." 236 237 Jana na mě zírá s otevřenou pusou. "Blbý, co?" pousměji se smutně. "Chtěla jsem, aby trpěli oba. Aby jí Marek udělal to, co oni provedli mně. Marek je fajn, trošku ho znám, bydlí ve stejném baráku jako kámoška." "Mikiho za to, co ti udělal, odsuzuješ," připomene mi. "Tohle je v bledě modrým! A já to mám Markovi odpustit?" Prohlížím si vlastní pěstěné nehty, jeden po druhém. Má pravdu, sakra! "Lituji, že jsem do toho šla. Měla jsem se poučit hned poprvé! S city ani o city se nehraje. Tyhle intriky jsou stejná levárna jako to, co udělal Miki. Nejsem lepší než on, jenom jsem si to bůhví proč myslela." Na Janě je vidět, že s žádnou pomstou přes city nesouhlasí, přesto mě utěšuje: "On s tím začal. Chápu tě." "To je moc jednoduchá výmluva," vzdychnu. "Vlastně si ten svůj trest zasloužím. Odsuzuješ mě?" "Neházej na sebe bahno," poradí mi a s úšklebkem dodá: "Nejsem svatá, jednou jsem Martinovi zahnula." "Fakt?" zeptám se překvapeně. "S kým?" "S jedním klukem, co tu byl o prázdninách s partou v chalupě pod lesem. Byl strašně moc krásnej a fajn, jenže jsem pro něj nic neznamenala. Povyrazil si a dost. Martin se to dozvěděl... Měla jsem pak dlouho peklo. To bys asi do mě taky neřekla, že?" Potěšeně se na ni usměji. "Ne. A jsem ráda, že nejsi svatá, Jano! Můžu se tě na něco zeptat? Miluješ Martina?" S odpovědí si dá na čas. "Myslela jsem si, že jo, ale... Nevím. Spíš je to zvyk. Strach se rozejít. Strach být sama." "Prosím tě! Taková hezká holka by dlouho sama nezůstala. Než být s někým jen ze zvyku, to už je lepší být sama," prohlásím přesvědčeně. "Ale já nejsem ta Stránka 95

Zašeptej do vlasů pravá, co může rozdávat moudra a sama se v tom dokonale plácá." "Ba ne," tvrdí přesvědčeně. "Tvých názorů si cením! Páni, to už je tolik hodin?! Musím žehlit!" Zamáváme na vrchního, abychom naši veleútratu uhradily. Lokál se mezitím maličko zaplnil, ze známých lidí si všimnu Macka, co sedí u sousedního stolu spolu s Buřtem, klopí do sebe desítku a jakmile se naše oči setkají, poťouchle se zašklebí. Ji však Janě za vzor toho, že být sama bez kluka taky není tak špatná alternativa, dát nemohu. U Marcely jde totiž o něco jiného - nemá na výběr! Karin, se kterou se setkám poprvé za tento týden v ranním autobuse, o mém stavu neví, Miki se nestihl pochlubit. Což se mu ani nedivím! O bráchovi se zmíní jen v tom smyslu, že je to debil, který neumí přizpůsobit rychlost jízdy uklouzané neposypané silnici. Svědí mě jazyk, jak ráda bych se zeptala na jeho aktuální zdravotní stav, ale přemohu se. Koneckonců, co je mi po tom! Mě to přece nezajímá. Místo na tělocvik zamířím do polikliniky JIH. Už zase! "Vy jste nám minule utekla, že jo?" vzpomene si sestřička a tentokrát na mě raději počká, než se v kabince převleču. Nemusí se bát, dnes brát roha nehodlám! "Já... musela jsem si ještě něco zařídit," vymluvím se. Paní doktorka Kovářová si mě kupodivu také pamatuje, aniž by se podívala do záznamů, ví, o co kráčí. Povzbudivě se usměje. "Vzhledem k tomu, že jste nepřišla v úterý, předpokládám, že si dnes jdete pro průkazku." Mlčky přikývnu. "To je dobře," pochválí mě, zváží na digitální váze, přeluxuje mi podbříšek ultrazvukem a ujistí mě: "Plod měří dva centimetry a zdá se zcela v pořádku." "On možná," brouknu. "Ale mně dává zabrat. Je mi každé ráno strašně špatně, někdy to vydrží až do oběda. V autobusu trpím, nesnáším pachy z jídel ani jiné vůně, hned zvracím." "Někdo prožívá těhotenství hodně bouřlivě, jiná žena ani 238 239 neví, že těhotná je. Předepíši vám nějaké podpůrné prostředky, aby se to trochu zklidnilo. Mohu vás ale potěšit - nevolnosti jsou průvodními příznaky pouze v prvních týdnech těhotenství, ještě tak dva tři týdny, nejdéle do konce třetího měsíce, a přestane to samo." "První měsíc to nebylo vůbec tak hrozné, jako ten druhý." "Plod roste a tělo si na něj musí zvyknout. Dojíždíte do školy? Možná byste mohla zůstat pár dní doma, pořádně si odpočinout, vyspat se. Tady vám dám ještě jednu brožurku, pečlivě si ji pročtěte a neberte rady na lehkou váhu. Chce to hodně spánku, dostatečný přísun tekutin, vitamínů i minerálů, žádný alkohol, cigarety... Proti své původní váze jste zhubla o čtyři a půl kila, to někde musí chybět. A hlavně, Moniko, chce to dobrou psychickou kondici. Myslete na své dítě a hoďte všechny starosti i stresy za hlavu. Rozhodla jste se ho přivést na svět, tak ať je šťastné, zdravé a spokojené. Nechcete, aby se vám narodil uzlíček pocuchaných nervů, že ne?" Mlčky přitakám. "Přijdete se mi ukázat za čtyři týdny a už chci vidět vaši normální váhu. A úsměv na tváři," přeje si. "Zatím máte dost práce s tím, aby se s jiným stavem vyrovnaly jak vaše tělo, tak vaše mysl, až vám bude lépe, nabídnu vám různé kurzy pro budoucí maminky, určitě vám pomohou. Kdyby bylo cokoli v nepořádku, ale věřím, že nebude, přišla byste okamžitě. Hodně štěstí, Moniko." "To se mi poslední dobou vyhýbá," přiznám, "ale děkuji." "Štěstí je vrtkavé, může se to otočit ze dne na den," zasměje se paní doktorka a konečně mě propustí. Nejspíš aby mi štěstí ukázalo, jak moc je vrtkavé, ještě ani nevyjdu před polikliniku a spojení přes mobil se se mnou dožaduje madam Slabihoudová z modelingové agentury, aby mi nabídla focení do známého dívčího časopisu! Tohle není 240 štěstí, usoudím s povzdechem, spíš ironie osudu. Když by se mi možná zase začalo dařit, musí se v mém břiše objevit nepředvídaná komplikace!! S příštím úterkem souhlasím, nafotit pár snímků na téma make-upy pro každou příležitost nebude žádná dřina, do Brna se také snadno dostanu. Kývnu už proto, že třeba půjde o jednu z posledních možností na dlouhou dobu, možná navždy... "Jaký byl tělák?" zajímám se po příchodu do třídy. "O nic jsi nepřišla," řehtá se Neža. "Tělocvik nebyl." "Růža se zase nedostavila?" "Ne," baví se. "A ani nedostaví - je na protialkoholickém léčení!" Vyprsknu smíchy. "No neke...! Koho budeme mít místo ní?" Stránka 96

Zašeptej do vlasů "Netuším. Velkej bratr je z toho na infarkt. Na hledání náhrady za Oskara měl dva měsíce, zatímco na splašení nového tělocvikáře mu zbývá jen příští týden prázdnin. Jinak vypukne chaos, všichni žáci zvlčí, zleniví, jejich pružná pevná těla změknou a budou nechutně obézní..." "No, to moje taky," ušklíbnu se a předvedu jí, jak vypadá nefalšovaná těhotenská průkazka. A nejen jí, holky se kolem mě sesypou jako vosy, hrozně je to zajímá, tudíž se nedivím, že během chvíle ví moje sladké tajemství celá třída. Spíš ty poslední zbytky, co byly v nevědomosti, ostatní tušili. Když se to tak vezme, je to jedno. Teď už nemá cenu svou hanbu tutlat! Předpokládám, že pár lidí ze školy mě pomluví, pár odsoudí, někdo mi to bude možná i přát, zbytek mě polituje. "Na každého jednou dojde," nezklame Vlastička, nicméně po zaváhání dodá: "Kdybyste si s něčím v psychologii nevěděla rady, Váchová, stačí říct." Málem mi zaskočí!! Měly holky pravdu a nová Vlastiččina známost s ní dělá divy?! Vzhledem k tomu, že termín mám až 241 na první polovinu září, druhý ročník dokončím celý bez úlev, s největším břichem se nebudu muset tahat autobusem, prázdniny mě zachrání. Sice je nestrávím v Curychu, u moře nebo s holkama na čundru, bohužel, ale pořád lepší, než dojíždět až do porodu! Individuální studijní plán začneme řešit ve třeťáku, jak se s třídní Satrapovou dohodneme. Přezdívku Stará Otrapa už jaksi nedostanu ven z krku!! Na doučování nejdu, Radek se mi víc neozval, žárlivost jeho dívky nejspíš zvítězila, tudíž dobu do odjezdu autobusu trávím s holkama, doprovází mě na nádraží a plánují, co podniknou o jarních prázdninách. "Středeční pařbu v Pyramidě si prostě nemůžeme nechat ujít," rozhodne Katka. "Zvlášť když se druhej den nemusí vstávat! Chtělo by to ještě něco k tomu, týden je dlouhej. Co si vyrazit v pátek do Galaxie!" "Od čtvrtka do neděle budu s Ondrou v Beskydech," namítne Neža. "Půjdeme akorát do Pyramidy. " "V Beskydech, jo?" baví se Magda. "Co tam budete dělat?" "Co asi," vyprskne Ida. "Lyžovat, samozřejmě," durdí se Neža naoko. "Lyže a sex, dobrej program na jaráky," uzná Katka. "Tebe zabaví Fanda, tak nezáviď," namítne Magda. "No, Fanda...," protáhne Katka. "Do pekárny u nás na rohu začal vozit zboží jeden strašně krásnej kluk, každý ráno se tam potkáváme... Je na čase, abychom se potkali i jinde." "A jé, chudák Fanda," udělá Neža. "Kolik je tomu krásnýmu klukovi?" optá se Ida podezíravě. "Mladej," pokrčí rameny. "Devětadvacet, třicet..." Vyprskneme smíchy. Katka se prostě nezmění, neustále loví v jiných vodách než my! "Půjdeš s námi do Pyramidy, ne?" všimne si Neža, že jsem za celou dobu nepromluvila. "Přespíš samozřejmě u nás." "To nejde," odmítnu s těžkým srdcem. Pominu-li zakouřené prostředí podzemního klubu, jak bych asi manželům Albrechtovým vysvětlila svůj ranní úprk do koupelny?! Přestože do mě holky hučí horem dolem, nenechám se přemluvit. Najednou mi dojde, že jsem úplně jinde než ony. Rozloučím se s nimi, nastoupím do narvaného autobusu, naštěstí na mě zezadu zamává Tom, jinak bych si nesedla, a se smutkem a nostalgií se dívám oknem za holkama, jak odcházejí. Něčemu se hrozně řehtají, slyším je i přes hukot motoru a hlasy lidí, Neža zkouší Katku strefit koulí... "Ta černovlasá je pěkná," zhodnotí Tom Nežu. "Je volná?" "Ne," pousměji se. "Zadaná a věrná." "Smůla," usoudí. "A co ty? Jak jsi na tom ty?" "Co bys řekl?" ušklíbnu se dvojsmyslně. "Pěkná, nezadaná a nevěrná?" tipuje pobaveně. "Nebo počkej, pěkná, nezadaná a věrná? To by bylo lepší!" "Jo, tak to bys koukal," ujistím ho. "Mně je to jasný," vzdychne. "Pěkná a zadaná. Zase na mě nezbyde. Jo, zašel jsem dnes za Mikim. Má tam čilej návštěvní ruch, skoro jsem se k němu nedostal. Tys u něj ještě nebyla?" "Ne," odpovím zbytečně příkře. "Co bych tam dělala? Sám říkáš, že si nemůže na nedostatek návštěv stěžovat." "To nemůže. Všechny jeho ctitelky se nevejdou ani do pokoje, musí se střídat," směje se pobaveně. K jeho smíchu se nepřidám. Vůbec mi to vtipné nepřipadá! "Je to stejně vůl, takhle se dobít," zavrtí Tom hlavou. Mrkne na mě z boku a Stránka 97

Zašeptej do vlasů šokuje mě: "Nemělas v tom prsty?" "Cože?! Já? Proč?!" "No, kdyby si rozbil hubu kvůli holce, tak to pochopím. Z lásky se dělají horší kraviny." "V tom případě nevím, proč se ptáš mě. Spíš Renči, ne?" 242 243 "Ale teta, která vy jste?" baví se. "Renča a láska, ty bys mě dostala. Kdybys řekla souložnice, budiž. Miki vždycky říkal, zeje v posteli třída." "Jste hnusní!" oznámím mu a myslím jeho, Mikukáše a jim podobné postelové turisty. "Hele, můžeš bejt klidná," šťouchne do mě smířlivě. "Renča je pasé jak kalhoty do zvonu." "Nebyla za ním i dnes...?" "Byla, ale na tom nezáleží," ujistí mě. "Proč myslíš?" "Protože Miki je můj kámoš, takže nemyslím, ale vím," zasměje se. "Nějak jsi přestala chodit do posilovny." "No... Není čas," vymluvím se. A dlouho nebude!! "Na sport si ho musíš najít vždycky," domlouvá mi. "V sobotu budeme pařit, určitě se zastav. Brácha koupil -" Nedozvím se, co Luboš koupil, jelikož se z kapsy mé bundy ozve Narcotic a já hovor přijmu. "Ahoj, Gábino..." "Čau, Mončo," zaslechnu pohodový hlas. "Neruším?" "Ne. Akorát že jsem v autobuse, je hůř slyšet." "Nebudu zdržovat dlouho," prohlásí, "jen jsem se chtěla zeptat, jak to dopadlo...? Nerozmyslela ses ještě jednou?" "Nerozmyslela," odvětím a s ohledem na Toma, který se sice dívá jinam, nicméně to, co říkám já, nemůže neslyšet, dodám opatrně: "Budu jako ty..." Gábina se dovtípí. "Není to tak špatný," zasměje se. "Přijď někdy na kus řeči. Jirka jezdí s kamionem, jsem často sama s dětmi. Zkusíš si Viktorku přebalit, popovídáme. Bydlíme na Hvězdárně2224. Jestli teda budeš chtít..." "Určitě," ujistím ji. "Ale příští týden mám jarní prázdniny, do Bakova se nedostanu. Až potom, jo?" "Jasně. Budeme se těšit. To víš, holka na mateřský nemá moc příležitostí pokecat s někým jiným než s rodinkou." "Přijdu ráda," slíbím a myslím to vážně. Vzpomenu si na kamarádky ze třídy, které budou chodit pařit do Galaxie a Pyramidy a na jiné akce, zatímco já se budu učit vařit sunar a přebalovat kojence... "Špatný zprávy?" soudí Tom z mého zachmuřeného výrazu. "Samy o sobě špatné nejsou," vzdychnu. "Akorát v celkovém kontextu... Kdyby přišly tak za pět deset let, bylo by to mnohem lepší." Mamka je už sice doma, nicméně také nesrší vtipem ani skvělou náladou. Ručně přepírá jemné prádlo, sice se na mě usměje, leč zase se zamračeně vrátí k praní. Pochybuji, že by za to mohlo prádélko či svetříky! "Dnes žádné vaření?" podivím se studenému sporáku a poloprázdné lednici. Před víkendem zvláštní úkaz! "Oskar nepřijede," vysvětlí a dál žmolí podprsenku. "Jak to?" "Dnes mají turnaj v basketu a zítra maturitní ples." "Pojedeš za ním, ne?" pokrčím rameny. "Zaplesat si." "Ne," odvětí stroze. Zůstanu zaraženě stát. "On tě nepozval...?" "Ale jo, pozval. Počítá se mnou," řekne s úšklebkem, vy-máchá prádlo v čisté vodě a rozvěsí na improvizovaný sušák nad vanou. "Jenže já na ty jeho kolegyně ani studentky nejsem vůbec zvědavá." K večeři si nastrouháme jablka s mrkví, doktorka Kovářová by ze mě měla radost, zdravá výživa jako vyšitá, a mlčky se spolu díváme na televizi. Ačkoli je dnešní díl Četnických humoresek veselý a vtipný, ani jedna z nás se nebaví. Tetin příjezd doprovázený túrováním motoru, jak se snaží zaparkovat mezi hromadami sněhu, a štěkotem psů nadšeně 244 245 očurávajících zledovatělé hroudy, nám zpříjemní jinak dost pochmurné a tiché odpoledne. Jelikož se před domem štrachá i soused Blachout, než jdu dolů tetě otevřít, preventivně se obrním proti přívalu nadávek, kterými bych mohla rozšířit svou aktivní slovní zásobu. "Alberte! Einsteine!" svolá tetinka psy rozběhlé po okolí a s rukama v bok se Stránka 98

Zašeptej do vlasů sveřepě tvářícího Blachoutá zeptá: "Nějaká poznámka k parkování nebo k mojí existenci vůbec?" Očekávám, že se odehraje klasický cirkus, nicméně Blachout překvapí nejen mne, ale i bojovnou Evu, když mávne rukou a mlčky se vzdálí!! "No vidělas to?!" obrátí se na mě šokovaná teta. Jsem z toho taky pěkně na větvi a vůbec se nedivím, že tahle příhoda je tím prvním, co teta vychrlí na mamku. Druhá hlavní událost dne je nejméně bouřlivá! "Tak si představte, holky," oznámí nám, jakmile si promíchá svou kávu. "Byla jsem ve Frenštátě." . "A jak to dopadlo...?" sonduje mamka opatrně. "Nečekaně," teta, hýří nezvykle dobrou náladou. "Nejdřív jsem na Alžbětu Zaoralovou vlítla a málem jí udělala z bytu kráter... A nakonec jsem s ní vypila kafe a jela zase domů." Vyměníme si s mamkou překvapené pohledy. "Jak to?! Byl to omyl, že jo? Spletla sis číslo, Mirek nikam nevolal..." "V čísle omyl nebyl," odvětí teta. "Akorát se ukázalo, že účet neudělal Mirek, nýbrž Mireček!" Nejsme z toho s mámou moudré. "Mireček volal Alžbětě...?" "Mireček volal často a dlouze Nikole," opraví nás. "To je totiž Alžbětina dvanáctiletá dcera, do které se ten náš moula zamiloval na lyžáku!" Páni, tak to je síla!! Láska třináctiletého bratránka stála tetu nejen nové lyže, které druhý nebo kolikátý den zlomil, a nějaký ten tisíc za účet za telefon - ale ještě k tomu i spoustu nervů, dohadování s flegmatickým strýcem, který z toho měl tak akorát bžundu, a cestu do Frenštátu! "Já bych ho snad přerazila," usoudí mamka a myslí našeho génia Ramesse II. "Nemohl se přiznat? Nechá vás s Mirkem se hádat, navíc tolik peněz a ostudy... Jak ho potrestáš?" "Nijak," pokrčí teta nevzrušeně rameny. "Čert vem peníze i ostudu, nakonec jsme si s Alžbětou docela pěkně popovídaly a shodně zanadávaly na pubertu dětí, když se to tak vezme, je to fajn ženská, nemá to lehký, manžel si našel mladší... Já jsem ráda, že to udělal Mirda a ne Mirek!" Vlastně tetu chápu. Díky synově první lásce si uvědomila, jak to, co člověk považuje za každodenní samozřejmost, je ve skutečnosti křehké a nestabilní! Mamka sice namítá, že by si kluk musel provolané peníze minimálně doma odpracovat, ale i na ní je vidět, jak by byla ráda, kdyby se také její obavy a trápení vysvětlily omylem. Třetím tématem hovoru je totiž Oskarův ples. Ačkoli se ty dvě zavřou do koupelny, prý aby si v klidu zakouřily a nerušily mě škodlivým kouřem, šly si tam hlavně popovídat. Jelikož jsou stěny koupelny pouze ze sádrokartonu, v kuchyni, kde si vařím ovocný čaj, je slyším zřetelně. "No bože, tak půjde večer na ples, na tom přece nic není," těší teta mamku. "Nemůže nejít na maturitní ples, když jde o jeho novou třídu. Musíš mu věřit, krucinál." "A proč jsi ty nevěřila Mirkovi?" "To je něco jiného," namítne teta. "Jsme s Mirkem čtrnáct let, zatímco vy dva jste čerstvě zamilovaní." "Jenže já jsem o dost starší než on, Evo," vzdychne mamka. "I kdybych chtěla věřit, že teď, dokud jsme v líbánkách, Oskarovi mladé kolegyně ani studentky maturantky nic neříkají... Jak to bude za pár let? Jednou mě stejně opustí a čím později se to stane, tím hůř to ponesu, protože budu ještě starší." 246 247 Teta řekne něco, čemu nerozumím, asi u toho zrovna popo-tahuje z cigarety. Máminu zoufalou odpověď slyším jasně: "Já nevím, Evo. Takhle už nemůžu..." Zavřu se v pokoji, přes dvoje dveře nemám šanci je slyšet - a já je strašně moc slyšet nechci!! Stačí mi vlastní starosti, máma měla pravdu, když mě do svých problémů nechtěla zatahovat! Jenže - ony nejsou jen její a jen moje trable, zůstaly jsme samy dvě, tím pádem to jsou a vždycky budou naše problémy!!! Ale co si s nimi počít?! O pár hodin později, to už je teta pryč, mi zavolá Karin. "Čauky," zahlaholí do mobilu. "Co děláš v sobotu večer?" "Celkem nic," přiznám se a vzápětí toho lituji. Kdybych se vymluvila na spoustu důležité práce, nemusela bych hledat výmluvu, proč nechci jít s Karin do posilovny, kde pořádá Tom jakousi pařbu. Vzpomenu si, že mě také zval, ovšem nic to nemění na tom, že jít nechci! A nemůžu. Raději blekotám o učení a referátech, které si musím postahovat, což je obzvlášť chabá výmluva, když jarní prázdniny teprve začínají, že! Karin je ze mě div živá. "S tebou to jde z kopce," zlomí nade mnou hůl. "Učit se v sobotu večer... Nejsi Stránka 99

Zašeptej do vlasů ty magor? No nic ve zlým. Co zítra, nepůjdeš do nemocnice? Návštěvy jsou od jedny, hihi." "Ne, nepůjdu!" odseknu příkřeji, než by bylo nutné. "V pondělí mu vyndají stehny a pustí do domácího léčení, pak to budeš mít blíž..." "Co s tím pořád všichni máte, krucinál?! Za Mikim chodí spousta jiných, nevidím nejmenší důvod, proč já." "To jsou vesměs takový ty nezvaný návštěvy," baví se. "A já jsem snad zvaná!" opáčím posměšně. "Možná ne přímo," zasměje se. "Ale určitě vítaná. No nic, tak si ten večer s učením užij, ty šprtko. Zatím páčko." "Ahoj," zabručím zachmuřeně. Mamka patrně zaslechne, že s někým mluvím, protože mi nakoukne do dveří. 248 "Nevolalas babičce?" "Babičce?" podivím se. "Ne, proč?" "No, říct jí, že bude prababička," poradí mi. Zachmuřím se tuplem. Jsou věci, do kterých se mi nechce víc než do jiných!! "Zatím ne... A jestli jí to chceš zavolat ty, můžeš, ale já si vypínám mobil a jdu spát!" "Stejně tomu neutečeš. Všichni se to dozví." Trhnu rameny. Samozřejmě to vím, jenže... Každý den klidu navíc je pro mě velké plus! Nemám se přece stresovat, ne?! Sobotní večer před prázdninami pochopitelně učení a škole nevěnuji, i když by mi to třeba v takové němčině rozhodně neuškodilo. Místo toho se jdu vysprchovat, v koupelně se vysvleču a před velkým zrcadlem zkoumám svou postavu ze všech stran. Díky nevolnostem jsem zhubla, bříško mám vpadlé dovnitř, pánevní kosti ostře vystupují. Vypadám vychrtle, vůbec nějako budoucí matka!! Budoucí svobodná matka bez otce dítěte. To jsou mi vyhlídky... Pak si zalezu do postele, pustím si slabě Beatles, hladím Anču po měkkém kožíšku a za svitu gelové svíčky relaxuji. Zapínat počítač nemá cenu, nechce se mi bezduše plácat s cizími lidmi, na chatování si najednou připadám stará, mluvit s Jáchymem nemohu, i kdyby na netu byl a oslovil mě, a Dan už mi nepíše... Proti své vůli mi myšlenky sklouzávají k Mikulášovi. Myslím na něj, jak asi v tuhle chvíli leží v nemocničním pokoji, zafačovaný a zabandážovaný sádrou, takhle večer už u něj snad není žádná návštěva... Taky myslím na to, že mi v břiše roste jeho dítě... A úplně nejvíc si vybavuji milování v sobotu před třemi týdny. Všechny ty doteky rukou, rtů, jazyku i penisu... Výstupy do nebe si dokážu přehrát naprosto přesně, jako by to bylo včera! Písnička Yesterday je pěkná podpásovka! 249 Yesterday, all my troubles... Moje starosti však nejsou jen včerejší, nýbrž a především dnešní - a co hůř, hlavně budoucí!!! Oskar nedá na máminy zbytečně jízlivé poznámky v telefonu, že to vlastně nestojí za to, a přijede v neděli ještě během dopoledne. Musel vyjet časně zrána, po plese dost výkon! Mamka ho však stejně neocení. Do oběda je všechno v pořádku, zatímco vaří, my s Oskarem se matláme s němčinou, prázdniny neprázdniny. Prý i budoucí maminy musí zmáknout látku. Tím spíš, že letošní návštěva Curychu nepřichází v úvahu. Prý jen co budou jarní prázdniny v Praze, musíme se drtit můj problematický jazyk denně a bez oddechu! Nejdřív se toho hrozím, pak, když se po obědě s mamkou chytnou a Oskar po asi hodinové vysilující hádce naštvaně odfrčí, se začnu obávat, zda vůbec přijede strávit svoje jarní prázdniny do Blažejova!! Nevím, kvůli čemu se rafnou, zaslechnu jen něco málo, jsem u sebe v pokoji, nicméně ono to stačí, zbytek si dokáži v hrubých rysech představit. Mamka je neobjektivní a podezíravá, Oskar namíchnutý, že dosud nedala výpověď, jak slibovala! "Já vím, proč jsi ji nepodala," obvinil mamku. "Protože tyji totiž podat vůbec nechceš, v tom je ten problém!" "Nechápeš to," hájila se mamka rozčileně. "Ale chápu. Ty se bojíš jít do něčeho nového! Zuzko, copak jsi veškerou odvahu vyčerpala při odchodu od Kamila?!" "To ne, ale... Tohle je něco jiného." "Každá změna je něco jiného," ujistil ji. "Všechno je riziko, výsledek ti nikdo předem nezaručí. Vždycky o něco přijdeš, na druhé straně zase něco získáš. Já nevím, co mám dělat víc, tohle už je na tobě!" "Možná bude lepší, když nebudeš dělat nic," řekla máma. 250 Stránka 100

Zašeptej do vlasů "Cože...?!" Oskar se zdál rozhozený. "Nerozumím ti." "Ani to nemůžeš pochopit. Jsi ještě moc mladý a vždycky o spoustu let mladší budeš. To je ten náš problém." "Můj problém v těch pár letech není," odsekl Oskar. "Ty ho v tom pořád hledáš. Nevím, co vlastně chceš. Jestli nechceš nic, pak... pak je to hodně špatný." Víc jsem neslyšela a vzhledem k tomu, že Oskar sedl do auta a odjel, zatímco máma se zavřela v ložnici, abych ji neviděla brečet, je to tedy na vořech, abych řekla pravdu. Tyhle jarní prázdniny jsou vůbec vypečené! Psát si deník, pondělí bych v něm jistě překřtila na den otevřených dveří. A to jsem počítala, jak budu celý den sama, když je mamka v práci a Anča není ta správná společnice na pokec! Díky tomu, že se Balíkovi kluci koulovali u domovních dveří, které nechali pootevřené, naházeli sníh do meziprahových prostor, kde se změnil v ledové zmrazky, nejdou dveře bytovky dovřít na kliku a tudíž se do baráku dostane kde kdo, aniž by potřeboval klíč. První kde kdo zazvoní u bytu už v půl jedenácté, zrovna vstávám. Nenapadne mě nikdo jiný než paní Nevrklová, tudíž na sebe hodím pouze župan a otevřu, aniž bych se preventivně podívala do kukátka. Pohled na Rendy by mi zvedl adrenalin i přes hradbu dveří, natož když ji mám proti sobě naživo! Mikiho dlouholetá souložnice, jak se o ní vyjádřil Tom, nevypadá na to, že přišla na přátelský rozhovor. V první chvíli ztuhnu a hlavou mi prolétne jediná možnost, proč přišla!! Miki jí určitě řekl o mém stavu a ona "Jak to bylo s Markem?!" vyjede na mě dřív, než stihnu svoje myšlenkové pochody dokončit. Ach, tohle! "Co mělo být?" "Nedělej blbou!" poradí mi a plivne: "Ty ses s ním na mě domluvila?! A nesnaž se ani zapírat, já to totiž vím!" 251 Vzpomenu si na odpoledne, kdy jsem se o Markovi bavila s Janinkou v hospodě, aniž by některá z nás tušila o Marcele u vedlejšího stolu. Doufala jsem, že díky puštěnému rádiu a celkovému šumu nemohla nic slyšet... Hm, asi slyšela. "Proč se tedy ptáš, když to víš?" pokrčím rameny. "Ty hnusná, intrikánská bestie!" Rendiny oči šlehají blesky, skoro mám chuť se zabouchnout v bytě, ta holka je schopná se na mě vrhnout a vyškubat mi vlasy! Nutkání přemohu a zatvářím se nad věcí. "Mluvíš o sobě? Jenom jsem udělala totéž, co jsi ty, Miki a spol vymysleli na mě. Oko za oko, zub za zub." "To není žádná pravda!" zasyčí. "Co není pravda?" "Miki si vždycky dělal, co chtěl! Snad si nemyslíš, že by mi řekl předem, že se s tebou hodlá vyspat?! Neřekli mi to ani kluci, ti zrádci! Dozvěděla jsem se až potom, že mi zase zahnul, tentokrát s tebou. A že šlo o pitomou sázku!" Zvednu ironicky obočí. Neža měla pravdu!! "Netvrdilas mi onehdy na návsi právej opak? Nevykřikovalas, že se s ním o tom bavíš, jak se oba smějete mým citům?" Renča zaskočeně zmlkne. Ve svém rozčilení úplně zapomněla na vymyšlenou verzi příběhu, kterou mi tehdy přisypala sůl do čerstvých ran! "No a co," pohodí nakonec hlavou. "Mluvíme o Markovi!" "Prima," kývnu. "Co prima?" nechápe. "Chtěla jsem, abys poznala, jak chutná ponížení. Prima, povedlo se. Nic příjemnýho, že?" Renča se povýšeně usměje. "Stejně sis nepomohla, krávo. Mně zůstal aspoň Miki, tobě nikdo!" "Blahopřeji," procedím ironicky. 252 "Máš k čemu!" odsekne. "A piš si, ať intrikuješ sebevíc, Mikiho nikdy nedostaneš!!" "Nech si ho zarámovat," poradím jí. "Za to, co mi udělal, ho ani nechci. Tebe jsem chtěla pokořit, a to se mi povedlo, ale abys věděla, radost z toho vlastně vůbec nemám. Vzhledem k současnýmu stavu věcí mi to přijde dost dětinský, taková žabomyší vojna... Dostala jsem se na tvou úroveň." Nejdřív neví, co mi má honem odpovědět, nadechne se - a zase vzduch vypustí! Pak se otočí na patě a než oddupe po schodech dolů, na odpočívadle se otočí a zavolá: "Na mou úroveň se nikdy nevyšplháš, ty chudinko!" Přiskočím k zábradlí, abych za ní poslala nějakou zdrcující poznámku, když spatřím bábu Blachoutovou v otevřených dveřích svého bytu. Nadávku zase spolknu, nejsem trhovky -ně, abych nadávala jak pavlačová drbna! Dost na tom, že bába vyslechla celý rozhovor, jistě se postará, aby jeho reprodukovaný a náležitě Stránka 101

Zašeptej do vlasů přikrášlený obsah věděla celá ves! Renátě jsem ale do očí nelhala, skutečně žádnou radost z pomsty necítím. Přijde mi to hrozně ponižující, stydím se, jak jsem mohla vůbec něco takového vymyslet...! Druhá návštěva toho vzrušeného dne dorazí ve čtyři odpoledne a je mnohem příjemnější než ta první. "Ahoj," usměje se na mě mezi dveřmi Janinka. "Představ si, že jsem měla dneska rande s Markem!" "Zase ten Marek!" uchichtnu se a vtáhnu Janu do bytu. "Na chodbě mají uši i stěny, víš... Jsi už dneska druhá, kdo mluví o Markovi." "Kdo byl ten první?" zeptá se v obavách podezíravě. "Renča," vysvětlím. "Přišla mi rozbít ústa, ale pak se na to nějak nevzmohla, jen dštila oheň a síru. Macek nás musela v hospodě slyšet." "No nazdar," hrozí se. "Všechno se nějak zamotává!" 253 "Povídej," vyzvu ji a postavím na čaj. "Měla jsem s ním rande," zopakuje. "Normálně za mnou přijel. Chápeš to? Přijel za mnou, ne za Renčou!" "Jo, chápu," pousměji se. "Přece jsem ti říkala, že se mu Renča vůbec nelíbila. Už dávno se mě ptal na tebe, jestli jsi volná. No, nejspíš mu to, že volná nejsi, nevadilo." Strčím jí hrníček. "A co ty? Jak se k tomu stavíš ty?" "Právě...," vzdychne a míchá čaj tak mohutně, div ho ne-vybryndá. "On je totiž... Líbí se mi, je hezkej a taky je fajn... Procházeli jsme se a... Připadá mi úžasnej." "Kvůli tomu se neopař," varuji ji pobaveně. "Ono je to jedno, protože až se to Martin dozví, zabije mě," vysvětlí. "Myslíš, že... Mám do toho jít?" "Určitě. Jestli se ti líbí a je ti s ním fajn." "Nejen to," pousměje se. "Víš, já... já se zamilovala." "Super! Držím ti palce, Jáni!" pochválím ji. "Jak to mám ale říct Martinovi? Zaskočí ho to..." "Rozchod vždycky bolí," pokrčím rameny. "Ale lidi se scházejí a rozcházejí, nebudeš ani první, ani poslední, kdo nechá svého kluka kvůli jinému. Když jsem nechala Jáchyma, ublížila jsem mu... A přitom já šla do horšího, proto jsem na to doplatila, Miki za to nestál, zatímco ty tu změnu podnikáš k lepšímu! Martin se z toho dostane, to se neboj. Nezasloužil si tě, byl si tebou moc jistej, degradoval tě na služku, ne na partnera. I on tuhle lekci potřeboval, aby zjistil, jak se k příští holce chovat. Pomůže to i jemu." Sice přikývne, nicméně s pousmáním řekne: "Pochybuju, že to vezme takhle... Jo, když jsme u Mikiho: víš, že ho dnes pustili domů? Přivezli ho v poledne sanitkou." Trhnu rameny, ale nepřiznám, že jsem ji viděla oknem také. Sanitka kolem nejezdí každým den! "A co z toho?" "Měla bys za ním zajít." "Ještě ty začínej!" vybuchnu. "Všichni jste jak navedení!" "Kdo - všichni?" "Ty, holky ve škole, Karin, Tom... O co vám jde?" "Nevím, o co jde Tomovi a Karin," zasměje se, "ale já si myslím, že bys tam zajít měla." "Tak mi řekni jeden jedinej rozumnej důvod, proč!" "No dobře," vzdychne a div mě nezaříkává, když mě prosí: "Ale ani muk, jasný? Něco ti ukážu." Zalistuje ve svém mobilu, načež mi ho strčí pod nos: "Na, čti." JANO, PŘEMLUV MONIKU, ABY ZA MNOU PRISLA. JSTE KAMARÁDKY, POSLECHNE TE. ALE NEŘÍKEJ, ODKUD VÍTR FOUKÁ. MAS TO U ME. M. Musím si zprávu přečíst dvakrát, teprve pak uvěřím, že ji skutečně psal Mikuláš. Jeho číslo poznávám, Jana ho má uložené pod heslem MIKI, je tam i podepsaný. Nakonec, proč se divím?! Miki byl vždycky intrikán, možná větší než Renča! Zakřením se: "Prostě to mít u něj nebudeš. Vadí to?" "Mně ne," zasměje se, "ale na druhou stranu, tobě i jemu by to prospělo. Zase tak špatnej nápad to není." Vypiji čaj najednou, teprve pak odpovím: "Mně se zdá totálně ujetej." A to ještě netuší to, co na mně bude za pár měsíců patrné na první pohled! Ačkoli je kamarádka, nenajdu odvahu pochlubit se. Ono to totiž není k chlubení! Třetí návštěvou je sousedka Nevrklová, která dorazí v sedm večer, když už je doma i mamka. Přinese nám čerstvě upečenou piškotovou buchtu s rybízem a vrstvou sněhu. "Vy dnes nejdete cvičit, děvčata?" podivuje se. "Já na cvičení budu chodit, ale v Bakově," podotknu kysele. To, že půjde o Stránka 102

Zašeptej do vlasů cvičení pro těhotné, nedodám, stejně jako nevysvětluji, proč už netýrám své tělo na všech těch cvičících a mučících nástrojích v posilovně. 254 255 "A já vůbec," doplní máma sklesle, po včerejšku stále smutná jako šafářův dvoreček. "Nemám energiii. Stejně mladší nebudu, i kdybych se ucvičila k smrti, tak co!" "Co je to za řeči?" užasne sousedka. "Nechodíte přece cvičit proto, abyste omládla, ale cítila se lépe vy sama, Zuzko! Cvičením energii dobijete, budete mít formu. O Oskara se nebojte, ten vás miluje pro to uvnitř." Střelím pohledem po mamce, která vypadá pěkně rozhozené. Sousedka totiž ženskou intuicí naprosto přesně vytušila, o co jde doopravdy! Jelikož se mnou o tom mamka razantně odmítla mluvit, rychle se zdekuji do svého pokoje. Paní doktorku určitě nezpraží sdělením, ať se neplete do jejích záležitostí! Váží si jí a v Blažejově je to její jediná opravdová kamarádka, i když o mnoho let starší. Do batůžku si na zítřek připravím pár nezbytných drobností, vlasy jsem si umyla a tužící pěnou nastylizovala u navečer, a pak, protože nemám co dělat a ty dvě vedle stál debatují, pustím si počítač a připojím se k síti. Pro jistot se v ICQ hned hodím do invisible, chci se jen trochu pro surfovat a hlavně se podívat na poštu, kdyby napsaly holky. krom esemesek, kterými mě zásobí především Neža, mohly písnout i mail... Intuice nezklame, objevím hned dva od Neži, v jednom líčí erotické rande s Ondrou, ve druhém mě přemlouvá ke středeční návštěvě Pyramidy. Jakousi přepo-sílací blbost od Idy rovnou mažu, nechápu holky, že si na ně tak potrpí! Obrázku od Katky se pobaveně zasměji, jde o fotky dvou cyklistických týmů pod souhrným názvem Proč nosí cyklisté černé kalhoty. Sportovci v černých elastických kalhotách jsou v pořádku, ovšem ti v červených, které jim kopírují mužské genitálie do nejmenších podrobností, fakt stojí za to! V krátkosti odepíšu Neže a smáznu pár spamů. Všechny jsou poslané z anglických adres, označím je, aniž bych jednotlivé zprávy otvírala, a než kliknu na DELETE, při pohledu na adresu Saint Nicolas se zarazím. Předmět zprávy je nevyplněný, k mailu je však připojená příloha, jak mi prozradí symbol kancelářské sponky. Se zaváháním zprávu rozkliknu. Jestli jde o vir, budu mít vystaráno... Textová část mailu je prázdná, příloha se přímo jmenuje beze jména a je ve formátu Noname.mp3. Zvukový záznam? Písnička? V anglických mailech mi vždycky přišly tak akorát viry nebo reklamy na různé výrobky či odkazy na pornostránky, ale písnička dosud nikdy. Jelikož nejde o žádný exe program, ale klasickou empétrojku, zvědavě si ji stáhnu, zapnu repráky a dám přehrát. Ponukám ti seba, to všetko tvojou vinou, ak nebudeš dobrá, pojdem radšej s inou, rozezní se mým pokojem známá písnička kapely NO NAME. Ovšem, vždyť se tak jmenují! Ale proč mi přišla? Kdo mi ji poslal?! Ponukám ti seba, núkam sa ti celý, to si predsa chcela, to sme predsa chceli... Ponukám ti seba, dobré si to přeber, rozhodnut sa třeba, ber alebo neber. Za akúkolvek cenu, za trest či za odměnu, vybral som si teba! Ponukám ti seba... Nechápu to. Nejde o spam ani vir, někdo mi ji poslal zcela úmyslně. Svatý Nicolas... Mikuláš je svatý muž! Neznám jeho mailovou adresu a nevím, kde by on přišel k té mé, ale svou logiku to má. Ovšem proč mi poslal něco málo po druhé hodině odpolední, sotva ho přivezli z nemocnice, písničku? A proč právě tuhle?? Chce jí něco říct...? Pustím šiji znovu, tentokrát se soustředím na slova. Pomlkám ti seba, núkam sa ti celý, to si predsa chcela... Naznačuje mi, že on a já... To jsi přece chtěla!! Nabízí mi sebe?! Za jakoukoliv cenu, za trest či za odměnu?!? Miki je dáreček za trest, žádná odměna! Záhadu vzkazu dešifruji poměrně rychle. Vlastně to žádná 256 257 záhada není, jen forma a způsob poněkud neobvyklého rázu! A přitom mi to říká jasně: Dobře si to přeber, rozhodnout se třeba... Ber, anebo neber!!! Neodepíši mu. Co si vůbec myslí, frajer?! Že ho budu brát takový, jaký je? A když nebudu dobrá, půjde za jinou?! Když se to tak vezme, nejde o žádnou romantiku, nýbrž o pěkně arogantní vzkaz!! Tím spíš mu neodpovím. Ovšem tu písničku... tu si pustím snad padesátkrát! 258 12. KAPITOLA Na ranní vlak do Bakova mě veze mamka. Je to náročné pro nás obě, protože já cestou dvakrát zvracím a ona kvůli mně musí vstávat mnohem dřív a ještě stihnout vrátit se včas do práce. Veškeré moje jemné líčení, kožené bokovky, černý svetr přes kožený korzet a dlouhý kabát vyjde vniveč, jelikož jsem zelenofialová, Stránka 103

Zašeptej do vlasů utrápená a pod očima mám kruhy. "Takhle nemůžeš nikam jet," domlouvá mi mamka ještě na bakovském nádraží, kam mě jde doprovodit až k vlaku, nejspíš aby mě ochránila před bezdomovci, kterých se v zimě ve vestibulu potlouká třikrát tolik než v letních měsících. "Vrátíme se, lehneš si... Tohle přece nemá žádnou cenu!" "Když už jsem vstala a hodila dvě šavle," namítnu. "Beztak je to asi poslední focení." Mamka s váháním kapituluje, ještě mě ujistí, abych jí napsala a zavolala, v kolik zhruba dorazím do Bakova. Podle všeho to bude hodně pozdě a ona pro mě bude muset přijet. Povídali!! V Brně jsem nakonec hotová mnohem dřív, než by mě vůbec napadlo. Skutečně nemělo cenu tam vůbec jezdit, protože mě z ateliéru vyhodí! No, vyhodí je silné slovo, jednoduše mě pošlou domů s tím, že jaksi nesplňuji představu bezstarostné puberťačky. Přestože se mi vizážistka pokusí vyrobit na bledé tváři cosi jako "školní make-up", stále to není ono, jsem příliš bílá, mám kruhy pod očima a díky nim vypadám utrápeně a starší. Vynadají mi za neprofesionální přístup - myslí si totiž, že jsem předešlou noc proflámovala a fotit jdu unavená a nevyspalá - a seriál o líčení nafotí se zbývajícími dívkami, kterým je s bídou patnáct. Tak tohle jsem podělala dokonale, je mi jasné, že teď už si ani neškrábnu. Podle madam 259 Slabihoudové jsem právě zahodila svou druhou šanci. Nedodala druhou a poslední, ale určitě si to myslela. Smůla. Kupodivu mě to zase tak moc, jak bych čekala, netrápí! Jsou důležitější věci než vidět svoje fotky v časopisech či na billboardech! Mamce to radši ani nenapíšu, odvoz potřebovat nebudu, v Bakově jsem něco málo po poledni a na bus do Blažejova musím dokonce půl hodinky čekat. Zrovna když si na mámu vzpomenu, zavrní mi mobil v kapse kabátu, kde mám vražené i ruce v kožených rukavicích. Nejspíš jí nestačilo moje sdělení, že jsem v pořádku dorazila do Brna a díky pohodlí kupé v IC už nešavlovala... Hm, tak změna. Tahle SMSka není od mamky! JESTLI CHCEŠ VIDĚT LAZARA, PRIJD ZA MNOU. CEKÁMTE. Přečtu si ji třikrát, nic nového v ní samozřejmě neobjevím a pokud umím číst mezi řádky, poselství zprávy je jednoznačné: když nejde Mohamed k hoře, atd. Nouze naučila Dalibora hrát na housle! Problém je, že mu nemohu věřit ani tu snahu. Tehdy v prosinci jsem uvěřila - a jak jsem dopadla! Mimoděk zavrtím hlavou a jakýsi blondýn s mastnými vlasy a skejťáckých džínách s rozkrokem skoro u kolen, co po mně hodnou dobu pokukoval, to vezme jako popud k seznámení, přiklátí se až ke mně a odhodí mastné cancoury na záda. "Bond," řekne světácky. "James Bond." "Off," usměji se na něho. "Fuck off!" "Tss," udělá dotčeně a zase se vzdálí. Znovu se mrknu na mobil a hlavou mi prolétnou slova písničky. Nabízím ti sebe, ber anebo neber, za jakoukoliv cenu, za trest či za odměnu... "Ahoj. Píšeš mi esemesku?" zahlaholí kdosi vedle mne, jen úlekem poskočím. Tak on nedá pokoj!! Ke svému úžasu však tentokrát zírám do Jáchymovy tváře. 260 "Ani ne," přiznám se. "Jen jsem četla jednu došlou a... Ahoj, Jáchyme. Kde se tu bereš?" "Škoda, že mi nepíšeš," podotkne, tentokrát bez úsměvu. Když odvrátím oči, odpoví na původní otázku: "Beru se tu jednoduše, jdu na nádraží. Zítra mám poslední zkoušku. V kolik to jede tobě? V jednu, ne? Mně v jednu deset a nádraží je za rohem, zajdeme na kafe, pojď." Sednout si do restaurace u autobusáku by nemělo cenu, naši kávu nám uvaří kafeautomat v hale. Tedy mou čokoládu a Jáchymovu melange. "Co štěňátka?" prolomím tíživé ticho. "Rostou," chytne se. "Jsou to medvídci..." "Musí být krásní," rozplývám se při představě. "Proč ses na ně nepřišla podívat? Neboj, žádného bych ti nenutil," pousměje se. "Ani k Valentýnovi. Naši na ně mají zájemce, pokud se tedy s nimi matka dokáže rozloučit." "Věřím, zeje nebude chtít dát z domu," kývnu smutně. "Víš, já... Přišla bych se na ně podívat moc ráda, jenže... Nemůžu tu nabídku přijmout z osobních důvodů." Jáchym se podrbe na bradě. "Nějak to nechápu," přizná se. "Myslíš kvůli tomu klukovi, co s ním chodíš?" Vysvětlení, že nechodím s žádným, že jsem opuštěná a ještě k tomu zbouchnutá, by bylo příliš ponižující. Mlčím. Stránka 104

Zašeptej do vlasů "I tak bys mohla přijít," namítne tiše. "Třeba bys pak nebyla tolik smutná... Štěňata by tě rozveselila." Kvůli němu vykouzlím na tváři rádoby pohodový úsměv. "No, už mi to pojede..." "Rád jsem tě viděl," ujistí mě. "Já tebe taky," řeknu upřímně. "Ahoj, Jáchyme." "Ahoj," loučí se se mnou. "Moniko...?" Otočím se a on mi na vzdálenost několika kroků, které jsem zatím popošla, nabídne: "Štěňata sice rostou rychle, ale zase 261 ne tolik, abys to nemohla stihnout do doby, než je dáme novým majitelům. Počkají na tebe." Jsem ráda, že mi najede autobus, takhle mohu pouze zahanbeně kývnout a schovat se v jeho útrobách. Vzpomenu si na společnou cestu v jednom kupé, kdy jsme se líbali, a pocit lítosti a zmaru je palčivější víc než jindy! Vydrží mi až do Blažejova, kde k němu přibydou další pocity. Samozřejmě také nepříjemné a stresující! Postará se o ně především Martin, kterého zahlédnu skládat bedny před obchodem své matky. Nevěnuji mu víc než letmý pohled koutkem oka, místo toho se pozdravím s Jirkou vlekoucím ve dvou taškách pivo pro svého milovaného otčíma a mávnu na Karin, která se vyřítí zpoza rohu a s jazykem na vestě doběhne k zastávce. "Neujelo mi to?" vydechne uhnaně. "Pokud chceš jet do Račic, jo," vysvětlím. "Právě teď." "Co bych dělala v takové díře?" zasměje se pobaveně. "Myslím bus ve čtrnáct nula pět do Bakova." "Neviděla jsem ho, asi ještě nejel," uklidním ji. "Uf, to jsem ráda," oddechne si. "Mám rande, jarních prázdnin třeba využít a ne je strávit skákáním kolem toho invalidy... Čau, Marťas. Co ten výraz? Jdeš vraždit?" Martin, který k nám dokráčí s výrazem víc než nasupeným, nemá smysl pro humor. Karin si ani nevšimne a než se naději, čapne mne za klopu kabátu. "Tak se ti to povedlo, co?!" Prudce se vysmeknu. "Dovol?!" "To teda nedovolím!" zasyčí zle, nicméně znovu mne pod krkem nechytne. "Kdybys nebyla holka, rozbil bych ti hubu!" Vyměníme si s Karin udivené pohledy. Kamarádka se vzpamatuje první: "Kdo ti šlápl na kuří oko?" "Vona ví moc dobře!" prskne směrem ke mně. "Hučela do Jany, dokud jí neuvěřila, že pro ni nejsem dost dobrej!" V tu ránu se dovtípím, která bije! Zapálí také Karin. "No nekecej," uchichtne se. "Že by Janinka dostala rozum?" Martin po ní šlehne pohledem. "Neprovokuj ještě ty!" "Přes vlastní omezenost si nevidíš pod nohy," ušklíbnu se. "Copak ti nedošlo, že tě Jana nenechala kvůli mně, ale kvůli tobě?! Kvůli tomu, jak ses k ní choval?" "Monika má pravdu," zastane se mě Jirka. "Ty si utři mlíko na bradě a drž hubu," poradí mu Martin, ještě jednou mě setře zdrcujícím pohledem a než odejde, poradí mi: "Koukej se mi klidit z cesty, nebo se neudržím!" Podívám se na Karin a obě se hlasitě rozesmějeme. "A pak že chybami se člověk učí, co?" řehtá se kamarádka. Z ulice směrem od Račic k nám dolehne zvuk motoru, který obě tipujeme na autobusovou kraksnu. Než se objeví na návsi, Karin sáhne do kapsy a strčí mi do ruky svazek klíčů. "Ten ma-lej je od branky, velkej od bezpečnostního zámku do domu." Jsem z ní zmatená víc než z počátku z Martina! "Počkej, co já s nimi...?" Pak mi to dojde. "Já k vám nechci jít!!" "Kdyby ses přece rozmyslela, ať nemusíš zvonit. Beztak by ti nemohl otevřít, je doma sám. Mám ho obsluhovat a hlídat, říkali naši... To víš, celá nakřivo budu trávit jarní prázdniny hraním si na ošetřovatelku." "Karin, neblázni!" Pokusím se jí klíče vnutit zpátky, ale nenechá se, vyhopká schůdky do autobusu a než si chlápek před ní koupí jízdenku, vychrlím na ni: "Nemůžu tam jít. A ani nechci! Vždyť jsi mi ho sama rozmlouvala!" "Jo, jenže to byla trochu jiná situace. Už se na vás nemůžu dívat. Tak papá, mějte se!" Ukáži jí posunkem, co si o tom všem myslím, a odpovědí mi je její rozesmátý obličej za špinavým oknem busu. Jirka, který celou transakci sledoval, se nechá slyšet: "Nechoď tam, Moniko. Janě jsi poradila dobře, sobě si to nepokaz." 262 263 Stránka 105

Zašeptej do vlasů "Já už to pokažený mám, víš," usměji se smutně. Cítím, jak se za mnou dívá, ale neotočím se. Naštěstí je hřeb-čín na jiném konci vsi, nevidí, jak se loudám ulicí k bytovkám co noha nohu mine, stále pomaleji a pomaleji... Ponukám ti seba, núkam sa ti celý, to si predsa chcela... Chtěla, jenže... jenže jinak! Opravdově, z lásky, nechci kluka, na kterého není ani to nejmenší spolehnutí! U bytovky se zastavím. Milionářská čtvrt je na dohled, největší vila patří Krejzovým, pamatuji si i uspořádání pokojů, tedy minimálně to, kde hledat ten Mikulášův... Rozhodnut sa třeba!!! U nás doma je akorát Anča, mamce bude trvat ještě dlouhé hodiny, než dorazí domů. Možná bych... na chvíli... Rozhlédnu se, zda mě nikdo nevidí, leč ulice je liduprázdná, žádní nežádaní svědci v dohledu! Zrychlím, abych vzdálenost ke Krejzově vile měla co nejdřív z krku a nikoho nepotkala. No, možná spíš chvátám sama před sebou, abych neměla čas rozhodnutí změnit! Branku odemknu malým klíčkem, do zahrady vstoupím víc než váhavě. Krejzovi přece mají psy, irské vlkodavy...! Nevypadali moc přátelsky ani tenkrát a to se mnou byl Miki, natož kdyby mě načapali, jak šmejdím na jejich pozemku! V tomhle mrazu je ale víc než pravděpodobné, že jsou někde doma. No, pokud v bytě, moc si nepomohu!! Větší z klíčů vsunu do bezpečnostního zámku a opatrně otevřu, připravená při sebemenším šustotu rychle zabouchnout a vzít nohy na ramena! Tichu se zdá být dokonalé. Připadám si jako zloděj, i když zloděj b; si docela určitě nevyzul boty! Projdu chodbou, po špičkách přejdu naleštěnou halu s krbe uprostřed velké místnosti a zamířím k Mikiho pokoji. Dveře do chodby má pootevřené, slyším hrát hudbu. Se zatajený dechem nakouknu dovnitř. Miki podepřený třemi polštáři pololeží - polosedí na svém pohodlném letišti, hrudník ovázaný vrstvou elastických obina-del zpevňujících levý ramenní kloub. Na sobě má krom sádry, v níž vězí levá noha od prstů až po koleno, akorát pyžamové trenýrky a ledabyle zcuchanou přikrývku. Jeho vždy skvělý účes je zcela zničený náplastí táhnoucí se od půlky čela až k levému uchu. Nespí, odpočívá s otevřenýma očima upřenýma kamsi k oknu a bez hnutí poslouchá cédéčko Jona Bon Joviho, skvělá písnička Háve A Nice Day díky soustavě repráků působí prostorově a zní úplně jinak, než když si ji přehrávám jen tak na počítači. Dlouhou dobu o mé přítomnosti neví. Nechci si připadat jako voyeur, ber alebo neber, tiše ho pozdravím: "Ahoj." Trhne sebou, jen na posteli poskočí, a současně se zašklebí bolestí. Pravou rukou si přidrží zraněné rameno a já si v té chvíli všimnu, že má k zápěstí připevněný černý kožený řemínek. Co je na něm vyryté, to takhle na dálku nepoznám, moc bych však neprohádala, kdybych tvrdila, že už vím, kam se ten s nápisem MONIKA ztratil z naší chodby!! "Jak ses sem dostala?" zeptá se překvapeně. "Karin mi vnutila klíče," vysvětlím. "Konečně je ségra k něčemu i užitečná," usměje se. "Ahoj. Pojď dál, nestůj ve dveřích. Jestli chceš kafe nebo něco, musíš si to jít sama do kuchyně připravit. Já tu mám akorát džus, ale už jsem z něj pil, pokud ti to nevadí -" "V pohodě, nic nechci," odmítnu jeho snahu o pohostinost. "Stejně zase hned půjdu. Nevyřítí se na mě odněkud psi?" "Leda bys je šla pustit, jsou v garáži," uklidní mne. Pro jistotu za sebou stejně zavřu dveře na kliku, připadám si tak bezpečněji. Rozpačitě se přiblížím k jeho lůžku a když mi zdravou rukou pokyne, abych si z jeho pravé strany přisedla, váhavě tak učiním. "Jak je?" 264 265 "Jako by mě přežvejkl kombajn," svěří se mi. "Rozbil sis i hlavu?" kývnu k náplasti. Takhle zblízka má na obličeji patrné drobné odřeniny a modřiny, ale ani to mu neu-bírá na přitažlivosti, stejně jako několikadenní strniště vousů na bradě i tvářích. Vypadá víc než dobře - a lidsky! "Hlava je dobrá. Povrchový škrábnutí, šestnáct stehů..." "A ten zbytek?" "Dva měsíce léčení doma, co tři dny převaz a výměny drenů, zhruba stejně dlouho potom do lázní na rehabilitace, aby šlo to pitomý rameno používat. Slušný, ne?" Uznale přikývnu. "Do léta máš vystaráno." "Jo, to rozhodně. Matura, zkoušky na vejšku... Super." "To zvládneš. Určitě i v normálním termínu. Ve škole ti dají individuální Stránka 106

Zašeptej do vlasů studijní plán. Mně ho taky nabídli." Střelí po mně očima. "A... přijalas ho...?" "Ano," odvětím. "Přijmu ho." Ve tváři se mu pohne sval. Nejde o studijní plán jako takový, ale o to, proč jsem ho přijala. Miki není hlupák! "No," řekne a hlas mu trochu přeskočí, takže si musí odkašlat, aby mohl pokračovat: "Blbý, co?" "Myslíš havárku tvou, nebo mou?" ušklíbnu se. "Ty se z toho dostaneš, to se nebojím. Všechno se zahojí. Noha, hlava, rameno. Takhle blbě se rozmlátit...!" "Není divu," pousměje se. "Rozčílenej člověk nemá řídit auto, natož na ledu. Myslel jsem, že tam zhebnu... A není to jen řečnickej obrat! Překulíš se třikrát přes boudu, a pak tam ležíš ve vlastní krvi s rozmačkaným ramenem, ztrácíš co chvíli vědomí šílenou bolestí a navíc nemůžeš ven..." Odmlčí se a přímo na něm vidím, jak mu před očima přeběhne znovu celý film, který si od havárky přehrál jistě tisíckrát. "Ale ty jsi to přežil a ještě z toho vytěžíš výhodu." Nedůvěřivě se na mě podívá: "Jakou výhodu?" 266 "Už nepotřebuješ omluvenku na tělocvik," zavtipkuji. Mikuláš se neudrží a oba vybuchneme v úlevném smíchu. Na podzim totiž chtěl po mém tátovi, o kterém věděl, že je lékař, omluvenku, jelikož mu hrozily neomluvené hodiny, když nechodil moc často na tělocvik. To, že je můj táta ušař, ho zklamalo. Teď vypadá mnohem veseleji, protože uzná: "Máš pravdu, to mě nenapadlo. O jednu starost míň. Jelikož nebudu z těláku klasifikovanej, zameškaný hodiny se v tom ztratí." "Tak vidíš," pokrčím rameny. Dlaň pravé ruky si položí na moje prsty. "A co ty...? Vypadáš dobře, sekne ti to..." Chci ruku odtáhnout, ale on ji pevně sevře. Nechám ji tedy zaklíněnou a s úsměvem pohodím hlavou: "Zrovna jedu z Brna. Vyhodili mě z focení proto, že dobře nevypadám." "Jsou pitomí," ujistí mě. "Nerozumí tomu..." Za ruku mě k sobě přitáhne, zaškrábe mě vousy na jemné pleti obličeje a aniž by někdo z nás zavřel oči, políbí mě. Nenechá se odradit tím, jak moc jsem napnutá a prkenná, políbí mě podruhé, potřetí, počtvrté... Při pátém pokusu nevydržím, srdce mi buší jako blázen, když pootevřu ústa a propletu svůj jazyk s jeho. Pak už se jen propadám... Je to Miki, kdo se přestane líbat první, ovšem jen proto, aby se s ústy u mého ucha tiše zeptal: "Je to moje, že jo?" Celý dlouhý týden měl o čem přemýšlet - a podle všeho o tom také tak dlouho skutečně přemýšlel! Ačkoli jsem byla rozhodnutá ubližovat mu do poslední chvíle, mlčky kývnu. Mikulášovy polibky znovu naberou na intenzitě, i když má jen jednu ruku, přetáhne mi přes hlavu svetr a vzápětí bloudí dlaní po něžných kopečcích koženého korzetu. "Na potrat ale nepůjdu," upozorním ho ještě. "Ať se ti to líbí nebo ne, nechám si to." Neřekne nic, rozváže mi tkaničky korzetu a aniž by mě pře267 stal líbat, strhne ho ze mě a přisaje se k mým ňadrům. Mazleni nezpění jen mou krev! Mikulášovo vzrušení napíná bavlněné trenýrky k prasknutí, vklouznu pod ně rukou a jeho usykávání prozradí, že ho dráždění vynáší až do nebes. Za akúkolvek cenu, za trest či za odměnu... Na chvíli se od něho odtrhnu, abych si před jeho lesklým pohledem stáhla těsné kalhoty a vyklouzla z titěrných tang. Zbavit ho pyžamových trenýrek je trochu obtížné, překáží mi sádra a bojím se s ním hýbat. Ve chvíli, kdy na hudební věži naskočí šestá skladba, číslo 6 si budu nejspíš pamatovat do smrti, si nasednu a v rytmu krásné romantické písničky sama udávám pomalé tempo táhlým pohybům, které zrychluji jen velmi zvolna. Mikuláš se mě dotýká zdravou rukou, hladí mě na ňadrech a snaží se přitisknout boky co nejvíce k mým, dýchá stejně jako já stále rychleji a na vzrušení mu neubere ani občasné zasyknutí bolestí, to když pohne hrudníkem či ramenem, jak mi nedočkavě chce být co nejblíž. Milování trvá přesně 4,55 minuty, což později zjistím ze stopáže písničky Bells Of Freedom, v jejímž závěru vybuchneme v explozi orgazmu. Nesnažím se ani utlumit výkřik, zanaříká i Miki a psi v garáži jistě špicují uši, co se to v domě děje! Mikiho hlava padne v ulehčení zpátky na polštář a já musím jít na roztřesených nohou do koupelny pro toaletní papír, abych zlikvidovala stopy po milování. Pak si zase rychle obleču tanga, natáhnu kalhoty a pracně si za zády jakž takž Stránka 107

Zašeptej do vlasů zašněruji korzet. Když si chci navléct přes hlavu svetr, Miki se mě snaží zadržet. "Nechoď ještě, Moniko." "Musím." "Nemusíš," namítne. "Ty odejít chceš." "To taky," pousměji se. "Potřebuji se z toho vydýchat." "Neblázni," krotí mne. "Na rozdíl od tebe se budu snažit, abych se z toho jen tak nevydejchal. Minimálně do doby, než zase přijdeš. Bylo to super." 268 Obleču si kabát a zapnu všechny knoflíky. "Moniko?" dožaduje se přímé odpovědi. "Přijdeš?" Pokrčím rameny a bez dalšího slova vyjdu i s batůžkem z pokoje, na stále ještě slabých nohou proběhnu vilou, v chodbě si obuji boty a vyklouznu z domu a následně z branky, abych se na silnici tvářila, že nic, procházím! Stejně jako Miki, pokud tedy nelhal, nechci jen tak přijít o všechny pocity, kterých jsem doslova plná. Zvony svobody budu slyšet ještě hooodně dlouho! Doma si dám sprchu a vleže na gauči v obýváku si je představuji stále dokola, až se mamka, která dorazí před šestou, nestačí divit. "Ty už jsi doma? Proč jsi mi neodepsala? Poslala jsem ti odpoledne dvě esemesky! Nafotila jsi to?" "Ne," pokrčím s úsměvem rameny. "Vykopli mě. Údajně neodpovídám zažité představě rozjívené pubertální dívenky, víš. Jsem prý moc vážná a zdrchaná." Mamka se na mě pátravě zadívá. "Vážně? Hm... To je divné. Zrovna dnes bych řekla, že vypadáš mnohem lépe! Dokonce jsi veselá a skoro jako by šťastná!" "Nechci, aby se mi narodilo smutný a ubrečený dítě." "No, to tě chválím," rozcuchá mi s úsměvem účes. "Jdu připravit zeleninový salátek k večeři. Ať je to dítě nejen veselé, ale taky zdravé." Před usnutím si vzpomenu na svoje přání zašeptané do ticha štědré noci. Tehdy jsem si zoufale a strašně moc přála lásku. Díky Mikulášově lekci nejsem tak naivní, abych věřila, že se přání splní lehce. Vždycky je nějaké ale, vždycky jsou nějaké pochybnosti... A nepomohou ani všechny esemesky, co mi ten večer Miki naposílá!!! Naštěstí má tolik rozumu, aby mi v nich lásku nevyznával ani nesliboval. Prosté si jen tak přes zprávy povídáme. Tématům jako láska či budoucnost se oba vyhýbáme a je to tak lepší, aspoň se nehádáme. Takhle pěkně jsme se snad spolu ještě nebavili! 269 Dopoledne musím jít nakoupit, mamka mi nechala na stole seznam. Díky tomu, že vstávám až před desátou, ranní nevolnost nejspíš zaspím. Přesto si dám pozor, abych nedělala prudké pohyby, neskláněla se k zemi ani nepřišla do kontaktu s jakoukoli vůní čí zápachem. Pololeže v obýváku na gauči si zapnu mobil. Ačkoli jsme si psali dlouho do noci, no, přesněji řečeno do časných ranních hodin, první došlá zpráva je od Mikiho. Poslal mi ji už v devět ráno! AHOJ, MONIKO. PŘEJI PEKNY DEN. NECHCEŠ PRI-JIT? Pobaveně se usměji. Je na mě nějak moc rychlý! Odepíši mu v žertovném duchu NA NÁVŠTĚVU SE NECHODÍ S KUROPĚNÍM!, leč on mě převeze, protože vzápětí odpoví: PROČ MYSLÍŠ? UZ JSEM TU DNES JEDNU NÁVŠTĚVU MEL, BUDEŠ DRUHA. Cítím, jak mnou projede osten žárlivosti. To mohla být jedině... VIDIS, RENATKA TE JISTÉ POTĚŠILA, JA UZ NEMUSIMW Půldruhé minuty, než mi přiletí odpověď, mi připadá jako celá věčnost! Jakmile mobil pípne, okamžitě po něm skočím. ONA BY POTĚŠILA, ALE JA JI NEPOTĚŠIL. BYLA TU NAPOSLEDY. MONIKO, CEKÁM TE. JSEM SAM, SEGRA SLA NAKOUPIT. PRIJD. Kousnu se do rtu. To sipredsa chcelaV. Chtěla jsem se trápit a užírat žárlivostí?! Nebylo mi lépe, dokud jsem vůči němu v sobě neživila plamen nenávisti?! Možná je to ode mě dětinské, ale na tuhle zprávu mu už neodepíši. Spěchám totiž do obchodu, dokud mám šanci potkat se tam s Karin. Aspoň něco příjemného při návštěvě BBC! A že ta návštěva předčí veškerá moje očekávání! Koloniál praská ve švech, krom nerudné prodavačky, co má na mě pifku za moje údajné drzosti stejně jako mi háže na krk rozchod Jany 270 s jejím vykutáleným synáčkem, v něm zastihnu ještě nakupující Karin, dále pak tři tety sousedky, Maruš Balíkovou z našeho patra, Toma a Renču!! Zvlášť při pohledu na tu peroxidovou medúzu stojící ve frontě poslední, tedy hned přede mnou, se mi zrychlí tep. Také Renčiny oči se zúží do uzounkých škvírek. Kupodivu neřekne nic, před lidmi v obchodě se drží. Škoda, už jsem v duchu brousila meče! "Čau!" všimne si mne Karin, která zaplatí útratu, prodere se zástupem k plentě u dveří a slíbí mi: "Počkám na tebe." Stránka 108

Zašeptej do vlasů Kývnu na srozuměnou a vyčkám, než nakoupí Tom a posléze Renča pět rohlíků a půlku chleba, prohodí pár zbytečných vět s prodavačkou, která vyzvídá, jak se má ona, jak se má maminka a jak se má tatínek, a svůj velenákup si uklízí do tašky tak dlouho, dokud mi prodavačka nevyrovná na pult polovinu věcí z mámina seznamu. Tu druhou vůbec nevede, zase tak těžkou tašku, jak to nejdřív vypadalo, mít nebudu. Dojde mi, že Rendy okolkuje schválně, z obchodu vypálí dva kroky přede mnou a hned za dveřmi mě před Karin a Tomem, kteří si spolu povídají uprostřed návsi, slovně napadne: "Ty hnusná káčo! Tak tobě nestačí, cos mi provedla s Markem?! Chceš mě připravit ještě i o Mikiho, jo?! Netvrdilas, ty lhářko, že o něj nestojíš?!" "Jo," kývnu. "V podstatě o takovýho Mikiho, jak ho znáš ty, opravdu nestojím." "Lžeš!! Nejradši bych tě -" "Holky, klídek...," zasáhne Tom. Rendy nevypadá, že by se chtěla jen tak uklidnit. "Narafičila jsi to na něj pěkně, to se musí nechat! Kdo ví, s kým sis to uhnala, a na něj to chceš hodit, ty děvko!" Ječí tak nahlas, až se sousedka Balíková, která zvědavě vykoukne z obchodu, neváhá tvářit, jako že si zrovinka venku v mrazu musí přepočítávat vrácené drobné! 271 "O tom se zrovna s tebou nebudu bavit," ujistím Renču. Proto Miki psal, že u něj byla Rendy naposledy. Řekl jí to!! "Ale já jo! Ty běhno, nechala ses zbouchnout schválně!" Tom vypadá zmateně. "Kdo je zbouchlej? Nějak nechá-pu..." "Co je na tom k nepochopení?" zasměje se Karin. "Mně se to jeví jasný jak facka. Budu tetička." "Cože?" vyvalí Tom oči. "To jako že Monika... a Miki...?" "Ne!" zaječí Renča. "S Mikim určitě ne, na toho to chce jen hodit! Miki není amatér, aby si nedal pozor!" "I mistr tesař se utne," pokrčím rameny, až se Karin rozřeh-tá. Rendy vypadá, že mě rozsápe na cucky, nadechuje se jako zápasník, pak se však otočí na patě a odejde z návsi! Maruš Balíková zašupne s čerstvou novinkou zpátky do centra BBC, musí si užít pět minut slávy a ohromit sousedky něčím, co ony ještě netuší. Super, do hodiny, maximálně dvou, to ví celá vesnice. A to jsem tohle tučné sousto pro místní drbny, je mi jasné, jak se bude podávat - prohnaná coura (já) to chce ze zištných důvodů hodit na bohatého chudáka (Miki), chtěla ještě pár měsíců, dokud nebudu mít viditelné břicho, tutlat! Mikuláš neuváženě předběhl dobu. Přemýšlím, že poruším nepsanou dohodu tabuizovaných témat a zeptám se ho esemeskou, proč se Renče pochlubil, nicméně do oběda to nestihnu, pustím se totiž do vaření rýžové kaše, kterou hodlám udělat s kompotovanými broskvemi, a při vaření není čas teprve, protože rýže se neustále přichytává ke dnu hrnce, strašidelně bublá jako sopka před výbuchem a občas na mě vyprskne žhavou lávu, jen syknu bolestí. Míchám jako šílenec a stejně nestíhám kaši odlepovat, ve hmotě plavou černé připálené kousky. Ve chvíli, kdy oknem zahlédnu povědomou dívčí postavu s dlouhými blond vlásky až do pasu, které ani v zimě neschovává pod čepici, zapomenu míchat úplně. Nemusím jí vidět do tváře, abych ji poznala! Anička, jejíž krajkové kalhotky zůstaly u Mikiho v dnes už neexistujícím autě...! O cílu její cesty nepochybuji v nejmenším, přesto neváhám přeběhnout k oknu v obýváku, abych měla její pouť z první ruky. Samozřejmě na-kráčí až ke Krejzovic vilce a zmizí uvnitř! Vchod mám krytý zasněženými tújemi nasázenými v architektonických útvarech kolem plotu jejich pozemku, nevím, kdo jí otevřel, nicméně někdo to být musel. Pach spáleniny mě vrátí do reality, rychle doběhnu do kuchyňského koutu a za cenu spálených prstů odstavím hrnec s připálenou kaší. V tomhle stavu se jíst nedá, a pak, stejně mě přešla chuť! Sním samotné broskve, díky žluči v ústech chutnají jako piliny, a podobna lvu v kleci pobíhám od jednoho okna k druhému. Jestlipak se Miki pochlubí i téhle návštěvě, že za sedm měsíců z něj bude táta?! Po dlouhém váhání vezmu mobil a napíšu: OBĚD SKONČIL V ZÁCHODE, KUCHAŘKA ZE ME NEBUDE. CO TY, JAK SE MARODI? Nechci dát v nejmenším najevo, že o jeho návštěvě vím! Pokud bude chtít, napíše mi o ní sám. Hm, anebo taky nenapíše vůbec!!! Hodiny se pomalu vlečou, silnice zůstává prázdná, po dlouhovlasé blondýnce ani památky. Miki nepíše, nejspíš nemá čas. Kdo ví, co s Aničkou vyvádí!!! To sipredsa chcela, to smepredsa chceli... K smíchu! Nikdy jsem nechtěla chronického holkaře! Před mamkou, co přijde kvůli mně z práce dřív, to abych netrávila jarní Stránka 109

Zašeptej do vlasů prázdniny sama mezi čtyřmi stěnami, se snažím nedat nervozitu najevo. A pak, když se setmí, moje pobíhání k oknům ustane docela. Není nic vidět! V pět hodin a pět minut přijdu částečně na jiné myšlenky, 272 273 jelikož se u našich dveří objeví táta! Přijede nečekaně, neohlፚené a kupodivu sám, bez moudré doktorky Soni. "Tak co?" zeptá se mě hned mezi dveřmi. "Třikrát jsem ti volal. Ani jednou jsi mi nezvedla telefon!" "Zrovna jsem u něj nebyla," zalžu nevzrušeně. "I kdyby!" rozhorlí se. "Musela jsi vidět nepřijatý hovor, ne? Nenapadlo tě zavolat mi zpátky?" "Nemám kredit." Další lež, aniž bych mrkla. Táta vzdychne, sedne si bez pobízení na gauč a když mu mamka přinese kávu, dřepíme tam jako spolek mlčenlivých. Ticho poruší samozřejmě on, kdo jiný. "Nechcete tím naznačit, že si to Monika nechá...?" "Je to její volba," pokrčí mamka rameny. "Vy jste se zbláznily obě!" vybuchne. "Monika proto, že chce mít dítě v necelých devatenácti, zkazit si kariéru, zkazit si možnosti i celý život... A ty proto, zeji v jejích pubertálních bláznivinách podporuješ, Zuzano. Když nemá rozum holka, máš ho mít ty. Domluvit jí." "Ještě něco?" opáčí mamka. "Přijel jsi nám jenom nadávat, anebo třeba pomoct?" Taťka mávne rukou, jako že debatu na tohle téma vzdává. Mlčky popíjí kávu, mamka svou, já si hraji s rozmáčeným sáčkem čaje, který už dávno žádné teiny neuvolňuje. Ticho by se dalo krájet! Jediným zvukem je švihání Ančina ocasu o polstrování křesla, kterým dává najevo, že jsme jí zabrali gauč. Táta se rozhlédne. "Takhle jsi to chtěla, Zuzano?" "Co máš na mysli?" ošije se mamka. "Víš dobře, o čem mluvím," namítne. "Tohle je ta tvoje emancipace? To, že ty jsi tady sama, zatímco on si v Praze užívá? To jsi chtěla rozvodem získat?" "Třeba ano!" odsekne mamka. "Prosím tě," zvedne táta oči v sloup. 274 "Tohle je můj život a moje věc, o mě a Oskara se laskavě nestarej, já ti do Soničky ani jiné milenky taky nerýpu!" "Mluvíš stejně dětinsky jako Monika," upozorní ji. Máma pochopitelně vyletí, táta si nenechá nic líbit a za chvíli se hádají jako za starých časů před rozvodem! "Ticho!" zařvu ze všech sil bez ohledu na zvědavé uši našich sousedů. "Nemůžete toho nechat?! Mám mít klid!" Mamka se zatváří omluvně. "Promiň, Moniko." Táta si promne prsty unavené oči. "Promiň, Zuzano. Nepřijel jsem se hádat. Spíš jsem ti chtěl navrhnout, abyste se s Monikou přestěhovaly zpátky do Brna. Domů." Stejně jako máma ustrnu v půli pohybu. Podívá se na něj značně nedůvěřivě: "Domů...? A co tvoje doktorka?" "Přišla, odešla," pokrčí rameny. "Vždycky jsem ti říkal, že to nic neznamená. Osudová žena je jen jedna, Zuzano. Neodpovídej hned, nech si to projít hlavou." Po jeho odjezdu zůstane ticho a prázdno ještě hmatatelnější. Mamka sedí jako zařezaná, objímá skrčená kolena, v obličeji nepřítomný výraz, který jí vydrží celý večer! Tuhle situaci jsem si tolik měsíců toužebně přála, avšak teď, když je tady, jsem z ní dokonale rozhozená! "Mami, ty bys vážně šla zpátky...?" Místo odpovědi pokrčí neurčitě rameny. "Copak bys mu mohla věřit? Vždyť ho znáš! Co by bylo za měsíc, za rok? Stěhovaly bychom se znovu?!" "Já nevím, Moniko," vzdychne unaveně. "V něčem měl ale pravdu - takhle dál nemůžu. Buď musím být úplně sama, jenom s tebou a časem i s tím mrnětem, anebo k sobě někoho potřebuji. Nic mezi nejde. Nezvládám víkendovou známost. Ten týden mezi plný pochybností a nejistoty se nedá vydržet." Zavrtím nesouhlasně hlavou. "Ale mami! Copak ty Oskarovi nevěříš? Bez důvěry a víry nemá žádnej vztah cenu!" 275 Mamka chvíli mlčky sedí, pak mě obejme. "Nejen osudová žena, ale i osudový muž je jen jeden. Většinou je to ten, se kterým má ženská děti... Vyspíme se na to, Moniko, to bude nejlepší. Jsme obě unavené." To sice jsme, ale pochybuji, že vyspáním se všechno vyřeší! Ono se totiž samo nevyřeší nikdy nic, to už vím! Na mobilu mě čekají dvě zprávy od Neži, prý jsou s holkama v Pyramidě a skvěle Stránka 110

Zašeptej do vlasů se baví, jedna od Katky, dělám chybu, když nejsem s nimi, a dvě od Mikuláše. Obě odeslal až večer v půlhodinovém rozpětí, aniž by reagoval na mou polední zprávu nebo se zmínil, proč nepsal celé odpoledne! PROČ JSI NEPŘIŠLA ? CEKAL JSEM TE! Za co mě má, proboha?! Za naivku, která přiběhne na každé jeho písknutí, když si na mě udělá čas?! Ve druhé zprávě se dokonce podivuje nad tím, že mu neodpovídám! Neodpovím ani teď a vztekle mobil vypnu. Nechci na tom být stejně jako mamka! Nechci se celý život trápit kvůli klukovi, který je sice osudový a mám s ním dítě, ale naprosto nespolehlivý!!! Za těch pár chvil štěstí mi tohle trápení fakt nestojí! Nejradši bych nechala mobil vypnutý navždy. Nápad relativně dobrý, avšak neproveditelný. Mamka si zvykla přes ese-mesky kontrolovat, jak se cítím, navíc mi určitě napíší i holky, minimálně Neža, a vůbec, v půl druhé, když musí mít polední pauzu i pražské školy, svého malého kamaráda - a někdy i nepřítele zapnu a hned vytočím Oskarovo číslo. Přijme hovor po prvním zazvonění. "Moniko? Stalo se něco?" "No, zatím ne," vysvětlím váhavě. "Mám ale strach, že by se něco stát mohlo." "Co tam vyvádíte, holky?" děsí se. "Jsi v pořádku?" "Jde o mámu," potvrdím. "Ona to nějak nezvládá. Tu tvou 276 Prahu, víš. Trápí se a já se bojím, aby neudělala něco, co by mrzelo nás všechny - a hlavně ji." "Hm, je mi to jasný," dovtípí se. "Taky mě to napadlo a podnikl jsem pár kroků, jak to změnit... Každopádně díky za zprávu, Moniko. Zítra přijedu a nějak to uděláme, neboj. Bude to dobré, věř mi. A co ty? Jak jsi na tom?" "Myslíš v němčině?" pokusím se o vtip. "Srotím, srotím." "To rád slyším," směje se. "Já si tě hned zítra vyzkouším, neboj. A uvidíme!" Samozřejmě jsem si honila triko, za celé prázdniny jsem se jaksi ještě nestihla učit, s bídou jsem vypracovala obsah přečtené knihy a stáhla si materiály ke dvěma referátům, přesto mi krátký hovor zvedne náladu. Oskar slíbil, že to bude dobré - a já nemám důvod mu nevěřit! Během té chvilky mi došly tři esemesky, všechny od Mikiho. Jejich obsah je v podstatě stejný, tudíž se nalíčím a po zaváhání mu odepíšu: JE NĚKDO DOMA ? HURÁ, ZIJES. ..."JE TU JEN SEGRA. TESIM SE NA TEBE, TAK TO NEPROTAHUJ:-) Sice mám u sebe stále Karininy klíče, leč neodvážím se vejít jen tak dovnitř, zazvoním u venkovní branky a počkám, než mi kamarádka v plandavých domácích šatech otevře. "Čau, teto. Honem, je tu kosa!" pobídne mě. "S díky vracím," vrazím jí do ruky svazek klíčů, aniž bych reagovala na narážku o příbuzenském poměru. "Nemuselo to být." "Ale muselo!" zasměje se pobaveně, když mě vede k Miki-mu do pokoje. "Hned jsem říkala, že vám to oběma pomůže. A pomohlo. Bratřík pookřál, hned vypadá zdravější a jak tak koukám na tebe, ty jakbysmet. Sex léčí, to nevíš? Zbavuje stresu, spaluje tuky, odbourává cholesterol, o psychice nemluvě. .. Já být doktorem, ordinuju ho povinně. Dovedu si to živě 277 představit. Došla by sis s receptem do lékárny, tam si vybrala z katalogu krásnýho kluka, na angínu blonďáka, na chřipku bruneta s velkým..." "Jsi úchylná," bavím se. "... smyslem pro humor, cos myslela?" řehtá se. "Copak nadržená sestřička," doplní Mikuláš ležící na pohodlném letišti v podobné poloze jako předevčírem, pouze místo pyžamových trenýrek má sexy přilnavé boxerky s růžovým panterem na nohavici a bradu opět oholenou do hladká. "To říká ten právej," zubí se Karin. "Erotoman." Podívám se po očku na Mikiho, chytí můj pohled a usměje se. Rychle očima ucuknu, aniž bych mu úsměv opětovala. Chvíli se bavíme ve třech, řeči o maturitě a Karininých známostech, podle svého bratra chodí zásadně s magory, mě docela pobaví, ovšem nezapomenu, proč jsem vlastně přišla! Karin se po hodině stáhne do svého pokoje se slovy: "Pěkně si to tu užijte, děti. Sexterapii se nic nevyrovná." Dokonce za sebou pečlivě zavře dveře, ovšem jestli si Miki myslí, že se na něj okamžitě vrhnu, plete se. Sedím sice na jeho letišti, nicméně tak daleko, že na mne nedosáhne a když natáhne ruku, nevložím mu do ní svou. "Proč ta odtažitost? Zase jsem něco udělala?" "To musíš vědět ty," pokrčím rameny. "Erotoman Miki a sexy princezna Anička..." Olízne si rty, než odpoví: "Přišla mě navštívit, no." "Hm." "Jaký hm?" opáčí trochu nedůtklivě. Stránka 111

Zašeptej do vlasů "Prostě hm." "Moniko, proboha!" vzdychne. "Říká ti něco důvěra?" "Chceš mě rozesmát?! Ty mě budeš učit, co je to důvěra, jo?! Zrovna ty, který řekne dobrý den a já se musím podívat, jestli už náhodou není noc!" 278 Poškrábe se ve vlasech. "Nevěříš mi?" "Pch!" vyprsknu. "Copak ti můžu věřit?!" Pokrčí rameny. "Mohla bys to aspoň zkusit." "Jenže -" "Ani ty, ani já nežijeme ve vakuu," připomene mi. "Pořád kolem budou další lidi... Nemůžeš přece žárlit na všechny." "Kdo ti říká, že žárlím?!" opáčím dotčeně. "Ty," usměje se. "To já bych musel taky. Jsi nejhezčí holka, kterou jsem kdy měl. Ale o tom to není." No já padnu! Nakonec mě bude poučovat zrovna ON! "A v čem to je?" zeptám se schválně posměšně. "O tom, že jsem přesvědčenej o tvý výjimečnosti. Máš něco, co ty ostatní nemají a neměly." "Vybral som si teba," zarecituji kousek písničky. "Ber alebo neber." Zasměje se. "To si predsa chcela, ne?" Vyletím na nohy. "Nechci kluka, u kterýho budu mít věčně strach, co zrovna kde a s kým dělá! Ty se nezměníš, Mikuláši, nikdy. Nevěřím v polepšení krále všech holkařů!" Tentokrát se mu podaří chytit mě za ruku a i když jí cukám dozadu, nepustí mě, ačkoli se u toho kroutí bolestí. Násilím mě přitáhne k posteli a donutí sednout si k němu. "Myslím, že mě přeceňuješ. Zase tak moc dobrej nejsem..." "Přišla jsem to ukončit! Rozejdeme se! Já už nechci... Mikuláši... Nech mě... Ne..." Jeho rty jsou horké a jazyk nedočkavý. Na paži mi naskočí modřiny po všech pěti prstech, ačkoli by mě už tak moc svírat nemusel, najednou nemám sílu se s ním prát! Z nitra bytu zaslechnu kroky, nejspíš Karin, vnímám její pohyb po sousední místnosti jen strašně vzdáleně. Miki si jí nevšímá vůbec, nepředpokládá, že by nás šla rušit! No, ona ne. Paní Krejzová takové ohledy nebere! Trhnu 279 sebou jako školáček, kterého paní učitelka přistihla onanovat, a vyprostím se z Mikulášova objetí. "Miki...?!" "Čau," pozdraví svou afektovanou matku a vzápětí i otce. "To je Monika," představí mě celkem zbytečně. "Dobrý den," zahučím v rozpacích. "Už jsem měla tu čest ji vidět," oznámí mu paní Krejzová a sjede mne ne zrovna lichotivým pohledem. "Na horách." Pan Krejza je přátelštější: "Nazdar, Moniko." "No, já už jsem stejně na odchodu..." zablekotám. "Počkej, počkej," zarazí mě Mikiho matka. "Mikuláš nás včera trochu šokoval... Jsi si jistá, že je to dítě jeho?" Ačkoli jsem v právu, neubráním se krvavému zrudnutí. "Já si jistej jsem," řekne rychle Miki. "Ty mlč," poradí mu. "Ano, stoprocentně," oznámím tedy bojovně. "Nemusíš se urážet," prohodí chladně. "Takových pokusů už bylo...! Nebyla bys ani první, ani poslední. Jenom u Renátky jsme nemuseli pochybovat, žejí jde o Mikuláše a ne o to, z jak situované rodiny je..." "Mami, prosím tě," zarazí ji Miki. Kdyby mi řekla, že jsem děvka, neurazila by mě víc! Prudce vstanu. "V tom případě si měl vzít kondom!" Popadnu kabát a oblékám si ho cestou. "Moniko!" volá za mnou Miki. "Moniko, počkej," snaží se mě zadržet také pan Krejza. "Přece se můžeme rozumně a v klidu domluvit." "O čem?" opáčí Krejzová posměšně. "Pokud si dítě prosadí, alimenty vyměří soud a zkouška otcovství určí, čí to je." Naštěstí už jsem dost daleko na to, abych se kjízlivé poznámce musela vyjadřovat. Krejzová je sice krásná ženská, ale mít pistoli, snad bych ji na místě zastřelila, fakt. 280 Stránka 112

Zašeptej do vlasů Vyletím z vily jako závodník, který samou nedočkavostí nepočkal na startovní výstřel, proběhnu předzahrádkou, obou vlkodavů pobíhajících opodál si všimnu teprve až po zabouchnutí branky, jsem mnohem rychlejší než oni, a utíkám k bytovce, jako bych snad čekala, že za mnou baba poběží! Ten, kdo vymyslel rčení o domovu coby oáze klidu, by měl vrátit školné! Paní Blachoutovou zastihnu v družném hovoru s Maruš hned dole u schránek, jakmile mě ta sudička spatří, přihřeje si polívčičku: "Jinak to ani nemohlo dopadnout! Jaká máma, taková dcera! Pořádná ženská se nerozvádí. Není divu, že je holka v hanbě, vždyť doma nevidí nic jinýho!" "Ne že bych někomu něco přála," nechá se slyšet také mladá paní Balíková, "ale ona spravedlnost existuje!" "Tohle bejval vždycky slušnej barák, než se sem přistěhovaly ty dvě rajdy... Kdyby byla jen trochu ctnostná, věděla by, že až do řádný svatby se nemá s nikým pelešit!" "No nevím," ušklíbnu se, "jestli zrovna vy dvě jste na to s tím sexem až po svatbě vyzrály...!" "Jak to myslíš, cácoro?!" Nenamáhám se s odpovědí, vklouznu do bytu a s úlevou za sebou zabouchnu dveře. Dědka Blachouta by měli vozit po poutích jako atrakci, nevěřím, že v mládí byl o moc lepší, a co chvíli v lihu naloženého Roberta Balíka bych si na krk neuvázala, ani kdyby žádný volný mužský na světě nezbyl! Nehledě na celkem nepatrný detail - při mé někdejší návštěvě v jejich bytě jsem si nemohla nevšimnout zarámované svatební fotografie, na které má Maruš břicho asi tak osmiměsíční! Klidu mi však pro ten den není dopřáno nikde. Anča se s vřískáním domáhá naplnění misky, zatímco mamka sedí nevšímavě na gauči s mokrým ručníkem přitisknutým na čelo. "V pondělí dávám výpověď," oznámí mi skálopevně. "Zítra tam šéf nebude... Nejvyšší čas se odstěhovat." 281 Povytáhnu obočí. Z její reakce je víc než patrné, že o mém těhotenství vědí opravdu úplně všichni, nejen naše drahé sousedky! Podle všeho si to v práci především od Renčiny mámy užila. Mlčky otevřu kočičí konzervu a teprve když ji lžičkou nakydám do misky a Anča zmlkne, přisednu si k mamce. "Kam se chceš odstěhovat? Kam? Do... Brna?!?" Poraženě pokrčí rameny. "Možná by to bylo nejlepší..." "Tak to si tedy nemyslím!" odseknu a zabouchnu se ve svém pokoji. Proč nemůže nic jít bez problémů?! NA ME NAŠTVANÁ NEBUĎ, žádá mě Miki v esemesce, ale já se přes to všechno nedokáži přenést. Vypnutí mobilu je jen dětinský projev rebelie a protestu, na víc se však nevzmohu. Uzavírat se před světem mi vydrží pouze dopoledne, kolem poledního už jsem jako na trní a v půl jedenácté mobil zapnu. Záplava esemesek není tak velká, jak jsem očekávala! Přijdou mi pouhé tři. Neža mi poslala jednu stručnou, erotický pozdrav z Beskyd, dalo by se říct, užívá si to pěkně...! Druhá zpráva je od Jáchyma: ZKOUŠKU MAM, POSTUPUJI DO DALŠÍHO SEMESTRU A KE STESTI MI SKORO NIC NECHYBÍ... NECHCEŠ SE PR1JIT POMAZLIT? SE STENATY, TŘEBA ;-) Těžce vzdychnu. Kdybys věděl, Jáchyme...! Taky se budu mazlit. Se štěnětem. Ale to si ještě pár měsíců počkám! Teprve ta třetí je od Mikuláše. Poslal ji před chvílí - a obsahuje jen dvě slova: PRIJD, BROUČKU. To druhé mě rozněžní víc než bych čekala, první naproti tomu namíchne. Odepíši mu ještě stručněji: BLÁZNÍŠ??? V odpovědi se rozepíše a pokusí se zahrát na city. TATA JE V PRAZE A MAMKA JELA SNÍM, AZDO POZDN͍HO VEČERA JSEM TU SAM JAKO KUL V PLOTE... Zavrtím hlavou. Copak to pořád nechápe?! K VAM UZ NIKDY ANI NEVKROČÍM! 282 No, nejspíš nechápe, jelikož odpoví: NEBUĎ JAK MÁLA. Jestliže se mu před chvílí málem povedlo dostat mě na kolena, touhle zprávou si to zase pěkně pokazí. Urazím se a neodepíši mu. Ostatně, Miki se také víc neozve, asi si je jistý, že svůj vnitřní boj prohraji a on zvítězí! To se tedy načeká...! Místo hlídání mobilu se pustím do úklidu, utřu všude prach, zaliji naši jedinou květinu, vyleštím zrcadla a umývadlo v koupelně, vyklepu z okna přehozy a vyluxuji. Díky řvaní motoru vysavače si Oskara všimnu teprve ve chvíli, kdy pokládá na kuchyňský stůl nákupní přepravku plnou jídla. Nohou vypnu ječící lux a usměji se: "Vůbec jsem tě neslyšela! Nejsi tu nějak Stránka 113

Zašeptej do vlasů brzy?" "Ahoj, Mončo. Tebe by mohli ukrást i s vysavačem," směje se. "Brzy? Spíš mám strach, že to ani nestihnu... Leda bys mi pomohla...?" Uklidím tu starou rachotinu, která víc na koberec vrčí, než aby z něj sbírala smetí, do šatny a skloním se nad velkým nákupem. "Jé, to je dobrot... Prima, že jsi nakoupil, doma už nebyl ani chleba a do obchodu nemůžeme." "Jak to?" "Pozdvižení na vsi," pousměji se. "Svobodný matky to na vesnici neměly nikdy lehké. Ani rodinní příslušníci." "Aha," dovtípí se. "Tak co, píchneš mi?" "Jasně," přikývnu ochotně, dojdu si pořádně umýt ruce a společnými silami se pustíme do velkovýroby chlebíčků, jednohubek a obložené mísy. Oskar nezapomněl ani na svíčky a šampaňské! Velkou kytici růží, kterou si odložil do koupelny, vrazí mamce do ruky hned po jejím příchodu ještě dřív, než ji pozdraví. Sebere jí tím nejen vítr z plachet, ale nejspíš i dech, mamka vypadá napůl v komatu. "Vezmeš si mě, Zuzko?" 283 Tohle málem položí i mne! Olíznu si prst od naložených papriček a zvědavě se zadívám na mamku. Ačkoli se snaží ovládat, do očí jí vhrknou slzy. "Ale..." "Neexistuje ale," upozorní ji rychle. "Když už budeme vychovávat to Moničino skvrně, nebude na škodu, abychom se aspoň my dva jmenovali stejně, ne? A pak, napadlo mě... Co bys řekla tomu, pořídit si ještě jedno?" Roztáhnu pusu do širokého úsměvu. "To ber, mami. Sice jméno Kulhánková... no..." "Nonono," krotí mě Oskar pobaveně. "Ještě řekni, že toužíš pojmenovat syna po sobě...?" hrozím se naoko. "Chudák, takhle se mu pomstít!" "Máš něco proti jménu Oskar?" namítne naoko dotčeně. "Počkejte," vzpamatuje se mamka a s kyticí v náruči se zt쾍ka posadí na gauč. "Jak si to vlastně představujete...?" "Docela jednoduše," řekne Oskar vážně. "Přemýšlel jsem o tom a jsou jen dvě varianty, Zuzko. Buďto půjdete hned se mnou do Prahy, anebo odejdu ve zkušební lhůtě a budu tu s vámi. Od září se uvolní místo na průmyslovce, určitě bych ho dostal. Kromě toho, co jsem tak od Kaji slyšel, Mráz má ambice jít učit do Bruselu, Vlasta půjde určitě s ním... A já bych se mohl vrátit zpátky do školy. Taky od září. Do té doby se můžu živit překlady. Mám kontakty, nebyl by to problém a hodilo by to víc než měsíční platy. Takže, holky, rozhodněte se, jak dál. Jestli dáš výpověď, Zuzko, anebo půjdeš na mateřskou, ať už za Moniku či na svou vlastní. No a Monča má taky dvě možnosti. Poslat na mateřskou tebe a sama v klidu dostudovat, anebo to zkusit s dítětem a s individuálním studijním plánem. Ve třech to zvládneme." Podívám se na Oskara a palcem mu ukážu jedničku. Když jsme si v Tatrách přáli k novému roku, tušila jsem, že tenhle bude převratný, ale že až tak...?! Ani ve snu! 284 Zatímco mu mamka mokří límec košile, on jí cosi šeptá do ucha. Potichu se odplížím do svého pokoje, chci jim dopřát soukromí, takové věci se nedají řešit a vyřešit před svědky, byť by šlo o vlastní dítě! Jsem z toho dojatá stejně jako mamka! Sáhnu po mobilu, zda mi nepřibyla nějaká zpráva — a on se mi v té chvíli rozvrní v dlani. Telepatie?! NENECHÁŠ ME VENKU ZMRZNOUT, ZE NE? Skutečně mi píše ten, na kterého jsem právě myslela, leč musím si zprávu přečíst dvakrát, než mi dojde její smysl. Pak, bez ohledu na líbající se mámu s Oskarem, prolétnu obývákem k oknu v kuchyňském koutu, abych se jím podívala dolů ke vchodu. Nedělal si legraci!! Stojí tam jako dřív, opřený o prosklené vchodové dveře. Aniž bych se zdržovala oblékáním, vyběhnu z bytu a seběhnu schody. "Mikuláši? Co tu děláš?! Proč neležíš?" "Protože bych se tě nedočkal. Proto," zazubí se a opře se o berli pohodlněji. Není to Miki jako dřív, tenhle má berli, široké plátěné kalhoty schovávají sádru, přes prsty levé nohy navlečenou tlustou ponožku, péřovou zimní bundu si natáhl na holé tělo, přes krunýř z obvazů se mu ji nejspíš nepodařilo zapnout, je bez čepice a bez náplasti, na čele mu pod vlasy prosvítá dlouhá čerstvá jizva se stále patrnými vpichy po stezích a navzdory mrazu se přestálou námahou orosil potem. Pečlivě naaranžovaný účes za pomoci tužidla však svědčí o tom, že tam uvnitř se toho zase tolik nezměnilo! "Tohle byla nejdelší cesta, jakou jsem v životě ušel... A jestli mě nepustíš dovnitř, tak se ti tu nejspíš za chvíli skácím." Rychle ho obejmu, abych ho podepřela. O tom, že to nebude s těmi avizovanými mdlobami tak horké, se přesvědčím vzápětí - byla to jen finta, Mikuláš využije Stránka 114

Zašeptej do vlasů mé blízkosti, aby mě políbil. Najednou jsem si jistá. Zase na to doplatím! Natluču si znovu a znovu... Protože ho stále tak strašně moc miluji, až se 285 uvnitř všechno svírá! Přestože mám v Blažejově docela peklo, pevně doufám, že si máma nevybere tu variantu, která by mě od Mikuláše odloučila! Nechci kluka, na něhož není spolehnutí, který nemůže být oporou, nevěřím, že se změní, takoví se nikdy nepolepší, nevydrží to dlouho, nemůže to vydržet!, přesto ho potřebuji. A nejen já!!! Všimnu si černého náramku s mým jménem. "Tys mi ho vzal." "Ne, tys ho sebrala mně, nepamatuješ?" "Protože ti nepatřil!" "Dala jsi mi ho," namítne. "Jenže to jsem myslela -" "Nemysli," poradí mi s úsměvem, obejme a cosi mi pošeptá do vlasů. Mám dojem, že špatně slyším. "Pošeptej to ještě jednou," požádám ho tiše a on mi vyhoví. 286 Lenka Lanczová ZAŠEPTEJ DO VLASŮ Vydal Mgr. Jiří Černý - Vydavatelství Víkend, 2006 Redaktor Jaroslav Kašpar Obálka Wasabi, s. r. o. Sazbu zhotovila Sazba MM, Vimperk Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín I. vydání ISBN 80-7222-412-3 © Editor Vydavatelství Víkend

Stránka 115