Magazín
18 . č í s l o č e r v e n 2 011
vydává
Úvodní slovo Vážené čtenářky, vážení čtenáři, držíte v rukou osmnácté číslo magazínu GaRP, které vychází nedlouho poté, co mezinárodní organizace Oxfam spustila v českých i zahraničních médiích poprask svou studií věnovanou růstu cen potravin. Neradostná prognóza, podle níž se ceny základních potravin vyšplhají během následujících dvaceti let na dvoj až trojnásobek současné hodnoty, nepotěší asi nikoho, nejvíce však obyvatele nejchudších zemí světa. Téma růstu cen potravin a hladu ve světě proto otevírá červnové číslo GaRPa. Dagmar Milerová Prášková hledá kořeny paradoxní situace, kdy v době dostatku potravin jedna šestina lidí na zemi hladoví. Poukazuje přitom na fakt, že se svět z tohoto paradoxu v budoucnu vymaní, ovšem nikoli tak, že by se podařilo zajistit dostatek potravin pro všechny. Naopak, pohled do budoucna nabízí ještě pesimističtější obrázek než ten, který nám podává současnost, neboť stav současného dostatku základních potravin se v budoucnu může lehce proměnit v jejich nedostatek. Politika biopaliv, necitlivá liberalizace trhů v rozvojových zemích, klimatické změny, místní vlády, to vše nese už teď (a ponese i v budoucnu) podíl na zvyšujícím se počtu chronicky prázdných talířů ve světě. Za jednoho z viníků rostoucích cen potravin označila studie Oxfam klimatické změny, k nimž přispívají zejména průmyslové státy bohatého Severu. Pokud bychom hledali někoho dalšího, kdo by se mohl směle postavit po bok největších západních znečišťovatelů ovzduší, prsty mnoha (nejen) ochránců klimatu by ukázaly na Čínu, jednu
Autor: Peter Casier / Flickr.com
z vynořujících se ekonomik, jejíž ekonomický zázrak je zahalen do oblaků uhelného prachu. Jan Doležal však přináší jiný (a v mnohém překvapující) pohled na nejlidnatější zemi světa. Představuje ji jako stále významnějšího hráče na poli výzkumu a vývoje čistých technologií, jako zemi hledající opatření směřující ke snižování průmyslové zátěže na životní prostředí, investující do obnovitelných zdrojů energie a nově třeba i pokoušející se o vytváření vlastních trhů s emisními povolenkami na vypouštění skleníkových plynů. Předprázdninové číslo GaRPa uzavře krátký článek odhalující pozadí evropsko-kolumbijských obchodních smluv, které čekají na svou ratifikaci a vyvolávají řadu rozporuplných reakcí nejen v Kolumbii, ale také mezi zástupci evropské občanské společnosti. V závěru GaRPa naleznete také krátké shrnutí historicky prvního oficiálního setkání ministrů země-
Obsah Úvodní slovo.........................1 Zaostřeno..............................2 Naše nenažranost musí skončit
Zaostřeno..............................4 Zelená podpásovka od uhelného obra
Nakonec................................6 Evropsko-kolumbijský rébus: Obchod nebo lidská práva?
dělství zemí G20, které se rozhodlo vypořádat s volatilitou cen na trhu se zemědělskými komoditami.
Přínosné čtení a krásné prázdniny vám za tým Glopolis přeje Ingrid Mitáčková
(1)
Naše nenažranost musí skončit Zatímco Evropa se pomalu vzpamatovává z okurkovo-klíčkové paniky způsobené vlnou střevní epidemie, populární americká herečka Scarlett Johanssonová a bývalý brazilský prezident Lula da Silva podpořili kampaň Oxfam za odstranění jiné, celosvětově rozšířené epidemie - tou je hlad. Stále častější potravinové krize a rostoucí ceny potravin totiž způsobují, že čím dál víc lidí nemá dost peněz na nákup základních potravin. Každý sedmý člověk se tak ocitá na pokraji hladovění. Je to paradoxní situace, protože naše planeta zatím poskytuje dostatek potravin pro všechny. Teď je hlavním problémem nastavení potravinového systému a distribuce potravin, v blízké budoucnosti to však platit nebude. Klimatické změny již teď způsobují nepředvídatelné výkyvy počasí, což vede k citelnému snížení produkce základních plodin, a v kombinaci s narůstajícím počtem populace bude tato nepřímá úměra jen narůstat. Bezpečnost potravin vs. potravinová bezpečnost V České republice se pojmy bezpečnost potravin (food safety) a potravinová bezpečnost (food security) zaměňují, ale v žádném případě nejde o totéž. Bezpečnost potravin vyjadřuje to, nad čím si několik týdnů lámaly hlavu evropské země, když hledaly původce bakterie, která ohrožuje životy a zdraví Evropanů. Potravinová bezpečnost, pojem přijatý v roce 1996 na Světovém potravinovém summitu, naopak zaručuje, že za všech okolností mají všichni lidé ekonomický, sociální a fyzický přístup k dostatečnému množství kvalitních potravin, aby mohli vést aktivní a zdravý život. V praxi to ale znamená, že mnoho lidí přežívá
Autor: Peter Casier / Flickr.com
jen díky konzumaci základních potravin, například kukuřice či rýže. Je tak splněna pouze kvantitativní stránka potravinové bezpečnosti, ne však kvalitativní. Dle statistik Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) trpělo v roce 2010 hladem 925 milionů lidí. Dá se očekávat, že se kvůli krizi a růstu cen potravin toto číslo opět zvýší. Existence téměř jedné miliardy hladovějících dokazuje, že je cosi shnilého na současném globálním potravinovém systému. Může za to hned několik faktorů. Jedním z nich je nastavení světového hospodářství, kdy je rozvojovým zemím vnucována liberalizace, přestože nejsou rovnocenným partnerem pro rozvinuté státy (především nikdy neměly a nemají prostředky na velkorysé exportní dotace, díky nimž si může výrobce dovolit vyšší výrobní cenu), a tak se staly ještě zranitelnějšími vůči externím vlivům. Čistě tržní přístup dostal chudé země z pozice čistého vývozce základních potravin do postavení čistého dovozce. Kontrolu nad distribucí potravin má pouze několik málo vyvole-
ných obrovských agrofirem, například pouze tři společnosti kontrolují 90 % světového trhu s obilím. A mohli bychom pokračovat dál. Diskuse o klimatických změnách se zdá být jednou z nejkontroverznějších debat poslední doby. Většina odborníků i laiků ale uzná, že přírodní katastrofy a extrémní výkyvy v počasí jsou poslední dobou častější, než tomu bývalo dříve. Na počasí je závislé zemědělství a velikost produkce souvisí s vlnami veder, sucha, záplav, kratší dobou zrání nebo sušším obdobím. Nejhůř bude dopadům těchto změn vystavena Afrika, kde by výnosy plodin mohly kvůli růstu hladiny moří, desertifikaci a ztrátě biodiverzity poklesnout o 20 až 40 procent (v případě, že teploty vzrostou o více než 2 °C). Pokud tento trend bude beze změny pokračovat dál, produkce potravin se stane strategickou výhodou a méně rozvinuté země zapadnou ještě hlouběji do propasti hladu a chudoby. Musíme však konstatovat, že vinu za klimatické změny nesou především rozvinuté země.
(2)
Nebezpečná politika biopaliv Zacházení s přírodními zdroji je proto do budoucna klíčové. Neobnovitelné zdroje se ztenčují, dochází k erozi půdy a vyčerpávání vodních zásob. To všechno ještě prohlubuje politika biopaliv, často vedoucí k nešetrnému využívání těchto zdrojů. Zásadním problémem produkce biopaliv je také využívání plodin určených k výrobě potravin, tudíž další tlak na produktivitu půdy a odlesňování. Biopaliva se ovšem stala výnosným byznysem, kdy vzniká spojení, které dříve bylo nepředstavitelné - spojují se agrofirmy, farmářské organizace a energetické společnosti. Protože však v Evropě a ve Spojených státech není dostatek půdy pro pěstování plodin na biopaliva, začali si za tímto účelem investoři pronajímat půdu právě v zemích, které se nejvíce potýkají s problémy hladu.
Řešení příčin, ne léčba symptomů Řečeno lékařským slovníkem, prevence je lepší než lék, a tak je třeba hledat a řešit příčiny vedoucí k růstu cen potravin a existenci hladu jako takového. Organizace Oxfam ve své studii ovšem nepřináší zásadní objevy, pouze shrnuje, co je již dlouho známé. K růstu cen potravin bezesporu přispívají klimatické změny, rostoucí světová populace, rostoucí ceny energií, posun v jídelníčku a zvyšující se poptávka po mase a mléčných výrobcích, tlak na přírodní zdroje, soutěž o půdu mezi pěstováním plodin pro konzumaci a pro výrobu biopaliv nebo kolísání cen potravin, případně politická nestabilita v exportérských zemích. Pro vyřešení těchto negativních trendů se musí změnit současný potravinový systém na udržitelnější, to se týká i spotřeby (až jedna čtvrtina jídla skončí v odpadkovém koši), regulovat spekulace s potravinovými komoditami a zvýšit
transparentnost světového trhu s potravinami, přehodnotit politiku biopaliv a zemědělských exportních podpor, přijmout mitigační a adaptační opatření proti klimatickým změnám, vhodně investovat do zemědělství a podporovat drobné zemědělce pro zvýšení lokální produkce, chránit přírodní zdroje a hlavně upřednostnit zájmy obyčejných lidí před obchodními zájmy úzké skupiny jedinců. Oxfam své pesimistické predikce založil na dlouhodobém výzkumu jiných expertních institucí, a není důvod je považovat za výtvor nějakých lobbistických skupin. Účelem zcela jistě nebylo ani vystrašit čtenáře. Jde o upozornění, že produkce potravin představuje stálé větší problém pro celou planetu a že se s těmito tématy budeme v médiích setkávat častěji, než bychom chtěli. autorka Dagmar Milerová Prášková Článek vyšel také v Hospodářských novinách.
(3)
Zelená podpásovka od uhelného obra Čínský ekonomický zázrak, který u vyspělého Západu vzbuzuje zájem i obavy zároveň, nelze odmyslet od mnoha více či méně zřejmých environmentálních a sociálních problémů. Růst životní úrovně mnoha Číňanů, rostoucí sebevědomí země na mezinárodním poli nebo pronikání čínských firem a investorů na evropské a další trhy jsou pupeční šňůrou propojeny s narůstajícím znečištěním ovzduší a vod, zvýšenou degradací životního prostředí, enormní spotřebou fosilních paliv a dalších přírodních zdrojů, či nárůstem sociálních konfliktů a přetrvávající chudoby. V roce 2007 se stala Čína největším emitentem oxidu uhličitého, když přestihla Spojené státy. Její emise nadále rostou, přestože v přepočtu na obyvatele stále nedosahují úrovně vyspělých států. Nedávná studie amerických vědců z Berkeley National Laboratory s ohledem na odlišné scénáře přitom předpovídá, že růst čínských emisí CO2 bude vrcholit zřejmě někdy mezi lety 2025 a 2035. Toliko vcelku nepřekvapující zhodnocení současného stavu. Čínský drak však není jen synonymem špinavé manufaktury světa, Pekingu zahaleného do hustého smogu, nebo významnou příčinou krachu kodaňského klimatického summitu v roce 2009. Oproti rozšířenému – a pravdivému – přesvědčení o uhelné velmoci je i stále významnějším hráčem na poli výzkumu a vývoje čistých technologií, opatření směřujících ke snižování průmyslové zátěže na životní prostředí, investic do obnovitelných zdrojů energie a nově třeba i pokusů o vytváření vlastních trhů s emisními povolenkami na vypouštění
Zdroj: DWIA / Flickr.com
skleníkových plynů. Mnohé čínské firmy podnikající v čistých technologiích přitom úspěšně pronikají i na trhy vyspělých zemí, když účinně kombinují nejnovější technologie, špičkový management a schopnost snižovat výrobní náklady na minimální úroveň. Světová banka kupříkladu věští Číně významnou úlohu při elektrifikaci světového vozového parku. Rudá nebo zelená Čína? Bylo by tak jistě nepříhodné porovnávat úroveň environmentálního povědomí československých komunistických pohlavárů 80. let s „ekologickou“ akceschopností komunistů ze země středu. Zatímco neschopnost řešit otázky spojené s neutěšeným stavem životního prostředí přispěla kromě jiného k pádu minulého režimu, čínská nomenklatura problematiku životního prostředí, změny klimatu a potřebu „ozelenění“ průmyslu a energetiky rozhodně nepodceňuje. A to jak na domácí scéně, tak při mezinárodních vyjednáváních, i když je třeba dát za pravdu kritikům, že mnohdy tak činí spíše jen slovy oficiálních dokumentů než příkladnou realizací ambiciózních politik.
Aktuální ekonomický fitness Číny mimo jiné umožňují investice do účinnějších technologií, realizované už v předcházejících desetiletích. Čínští politici, úředníci a firmy tak mají na čem stavět. Pokud by Čína od sedmdesátých let nesnižovala energetickou intenzitu své ekonomiky, tedy množství energie připadající na jednotku hrubého domácího produktu, spotřebovala by dnes pro udržení svého ekonomického růstu třikrát více energie. Stále však platí, že energetická náročnost čínské ekonomiky je ve srovnání s podobně rostoucími ekonomikami jednou z nejvyšších na světě. Obnovitelná velmoc Orientace země středu na investice do čisté energetiky má přitom významný vliv na tento sektor v celosvětovém měřítku. V roce 2010 se Čína již podruhé umístila na prvním místě mezi zeměmi G20, když objem investic dosáhl 54 miliard dolarů, o 39 % více než v předchozím roce. Čína například v současnosti představuje největšího hráče v oblasti větrné energie. Její kapacita v roce 2010 dosáhla necelých 42 GW, více než
(4)
dvojnásobku oproti předchozímu roku, toto číslo chce přitom navýšit na 150 GW v roce 2020. Jen pro srovnání, celosvětová kapacita obnovitelných zdrojů energie dosáhla na konci prvního desetiletí téměř 340 GW, přičemž čínský podíl činí celou čtvrtinu. Čína tak není jen útočištěm špinavých průmyslových provozů, pro které již není v environmentálně osvícené Evropě místo, ale představuje i hlavního konkurenta EU a USA v oblasti výzkumu a vývoje špičkových zelených technologií. V oblasti obnovitelných zdrojů energie přitom již zdaleka nejde jen o megalomanské projekty velkých vodních elektráren typu Tří soutěsek, u které již i představitelé země v nedávné době oficiálně přiznali, že je environmentálně i sociálně problematická. V mnoha odlehlých provinciích nebo venkovských oblastech totiž obnovitelné zdroje energie představují nejen ekologičtější, ale i ekonomičtější variantu než centralizované fosilní projekty. Přestože rozvoj využívání obnovitelné energie není ideální a naráží na mnohé ekonomické či institucionální překážky, Čína ve své, v pořadí již dvanácté, pětiletce pro roky 2011-2015 představila nové cíle v oblasti snižování energetické a uhlíkové intenzity, a to o 16 %, respektive 17 %. Tyto krátkodobé cíle by měly přispět k dosažení závazku snížit uhlíkovou intenzitu čínské ekonomiky (ukazatel poměru emisí skleníkových plynů na jednotku HDP) o 40 - 45 % do roku 2020 oproti úrovni v roce 2005, který Čína oznámila na půdě OSN. Nízkouhlíkové zdroje energie by se tak v roce 2015 při splnění aktuální pětiletky měly podílet z 11,6 % na uspokojování rostoucího energetického apetitu čínských podniků a spotřebitelů.
Dosažení těchto cílů si přitom vyžádá skutečně rozsáhlá opatření v oblasti energetické efektivity průmyslové výroby, energetické náročnosti budov a spotřebičů či dopravy. Nelze zastírat, že podpora nízkouhlíkových technologií neznamená pouze využívání obnovitelné energie slunce, větru, biomasy či vody. Čína významně investuje do výstavby nových bloků jaderných elektráren, aby snížila znečištění ovzduší, závislost na fosilních palivech, zejména uhlí, a splnila svá předsevzetí ke snižování emisí skleníkových plynů. Po havárii v japonské Fukušimě a obavách o bezpečnost jaderných elektráren se však čínští představitelé nechali slyšet, že výstavba jaderných elektráren by nemusela dosáhnout plánovaného rozsahu. Plány Pekingu na navýšení kapacity jaderných elektráren na 100 000 MW (přibližně jako 50 Temelínů) v roce 2020, tak nemusí být plně realizovány. Čína by tak byla nucena ještě výrazněji spoléhat na obnovitelné zdroje energie. Durban na obzoru O čínské energetice se z mnoha důvodů vyplatí vědět i v Evropě a České republice, přestože asi nikdy nepůjde o tak žhavé téma jako ve Spojených státech. Nedávno ukončená série pravidelných čínsko-amerických rozhovorů se sice primárně točila kolem obchodních a finančních témat, došlo však i na otázku snižování skleníkových plynů, v očekávání klimatické konference OSN v jihoafrickém Durbanu na konci tohoto roku.
se přizpůsobit nevyhnutelným dopadům měnícího se klimatu. Jak však shrnuje studie americké nevládní organizace CO2 Scorecard Group, úzce sektorový přístup zde není na místě a řešení nespočívá pouze v opatřeních energetické a environmentální politiky. Za neméně důležitou pro snižování čínských emisí tak považuje měnovou politiku Číny, když dává do souvislostí na export orientovanou čínskou ekonomiku (poháněnou převážně spalováním uhlí), vstup Číny do WTO v roce 2001 a dlouhodobě podhodnocený jüan. Čína je tradičním symbolem špinavé manufaktury světa, a přestože si tuto svou charakteristiku zcela jistě udrží po několik příštích desetiletí, paradoxně se stává hlavním tahounem v oblasti zelených inovací a jejich uvádění do komerční sféry. Evropa podobně jako USA by se tak kromě obvyklých obav o odchod špinavých průmyslových odvětví do Číny měli spíše vážně strachovat o to, že vyspělým zemím ujede vlak výzkumu, vývoje a výroby v oblasti obnovitelných zdrojů energie či energetické efektivity. autor Jan Doležal Článek byl publikován také v Hospodářských novinách.
Čínská pozice je totiž společně s postojem Spojených států považována za předpoklad alespoň minimálních nadějí na dosažení nového právního rámce, jak pod hlavičkou Spojených národů zajistit odklon globální ekonomiky od závislosti na fosilním uhlíku a jak
(5)
Evropsko-kolumbijský rébus: Obchod nebo lidská práva? Ačkoli návštěvnost ranních přednášek na vysokých školách obvykle neláme rekordy, jedna jarní středeční přednáška na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze vytáhla z postelí úctyhodných pár desítek studentů. Její host, Maria Victoria Izquierdová, prezidentka Národní rady odborového svazu pracovníků Kolumbijského institutu pro rodinnou péči, zavítala do Prahy, aby zde nejen s vysokoškolskými studenty diskutovala o tématu, které v posledních měsících hýbe jak kolumbijskými odbory, tak občanskou společností. Kolumbie a Evropská unie se totiž připravují k ratifikaci smluv o volném obchodě a podle odmítavé reakce odborů i občanské společnosti je zřejmé, že ne všichni vítají tento krok s nadšením. Na hlavu Evropské komise, která má přípravu smluv na starosti, se snáší vlna kritiky. Ta nejhlasitější pramení z faktu, že Evropská unie se chystá vstoupit do smluvního vztahu se zemí, která zaujala první místo na světě v počtu zavražděných odborářů. „Uzavřením smluv o volném obchodě dá Evropská unie najevo svou podporu režimu, který má na svědomí spoustu nevinných lidských životů, každý rok přijde v Kolumbii o život několik desítek odborářů,“ vysvětluje Izquierdová odmítavý postoj k chystaným smlouvám. A neúcta k lidským životům není jediný důvod, proč by si jak Evropská unie, tak i Kolumbie měly dobře rozmyslet, zda a za jakých podmínek pod smlouvy připojí svůj podpis. Liberalizace kolumbijského trhu, jeden z nevyhnutelných důsledků přijetí obchodních smluv, by ohro-
Nucené vysídlování v Kolumbii - Autor: Mark Garten/UN Photo/Flickr.com
zila křehkou místní produkci, která by jen obtížně čelila silné evropské konkurenci. Jak uvádí studie nizozemské organizace Transnational Institute, největší ránu po uvolnění trhu utrží kolumbijský mléčný průmysl, který se bude jen obtížně vyrovnávat s mléčným magnátem ze zámoří – s Evropskou unií. Pokles kolumbijské produkce na sebe nabalí také další problém, protože kde se méně vyrábí, tam se i méně pracuje. Řada Kolumbijců tak bude žít v každodenní nejistotě o své pracovní místo i denní příjem. Kolumbijská vláda by se podle odpůrců smluv jejich přijetím dobrovolně omezila ve svých pravomocech, mimo jiné by ztratila možnost dohlížet nad investičními aktivitami mezinárodních korporací vyvíjených na území obývaném původním obyvatelstvem, které mohou skončit jejich nuceným vysídlováním. Na trhlinu v argumentaci odpůrců upozorňuje Ivan Lukáš z analytického centra Glopolis, na jehož pozvání Izquierdová do Prahy přijela. „Odboráři na jednu stranu nemohou kolumbijské vládě přijít na jméno, na druhou stranu však nechtějí, aby si nechala okleštit své pravomoci smlouvami“, uvádí Lukáš, ale
jedním dechem hned dodává, že „nehledě na názorovou nejednotnost kolumbijské strany potvrzuje možnou spojitost mezi násilným vysídlováním a přijetím smluv o volném obchodě i studie, kterou si nechala vypracovat sama Evropská komise“. Na stranu kolumbijských odpůrců smluv o volném obchodě se postavilo více než dvě stě evropských neziskových organizací spolu s Evropskou konfederací odborových svazů. Společně čelí Evropské unii, která sice uznává, že lidská práva dostávají v Kolumbii zabrat, na druhou stranu však prý Kolumbie dělá v jejich dodržování pokroky a proto není důvod s ní smlouvy neuzavřít. Navíc již v současné době jsou obchodní vztahy mezi EU a Kolumbií upraveny tzv. Všeobecným systémem preferencí, proti němuž nikdo nic nenamítá, nutno však podotknout, že tento systém neomezuje pravomoci vlády tak, jak by je omezovaly smlouvy o volném obchodě. O vyvážený postoj se pokouší Ivan Lukáš, který nepovažuje kritiku ze strany kolumbijských a evropských organizací za neprůstřelnou. “Existuje víc úhlů pohledu na to, co by mohly smlouvy Kolumbii
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Soukenická 23, Praha 1, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected] www.glopolis.org
(6)
přinést, od pesimistického pohledu, který je vnímá jako jednoznačně škodlivé až po přístup, který věří, že by přijetí smluv mohlo přispět ke zlepšení stavu lidských práv v Kolumbii, neboť evropsko-kolumbijský dialog by mohl do země přenést zásady dobrého vládnutí a respektu k lidským právům“, tvrdí Lukáš a na závěr dodává: “Doufám, že Evropská unie ani Kolumbie nesmetou připravované
smlouvy ze stolu. Jejich obsah by měl vznikat za spolupráce obou stran tak, aby ani jedna nebyla znevýhodněná. Jedině tak se zaručí, že na nich obě strany získají a nikoli prodělají“. autorka Ingrid Mitáčková
Ministři zemědělství zemí G20 schválili plán proti cenové nestabilitě Ve dnech 22. – 23. června hostila Paříž historicky první oficiální setkání ministrů zemědělství zemí G20. Praxe z minulých let potvrdila, že za problémem hladu a chudoby nestojí pouze demografické problémy, klimatické změny či nevyvážená nabídka a poptávka, ale také politická opatření způsobující nestabilitu trhu. Zástupci dvacítky nejvyspělejších ekonomik světa proto přijeli do francouzské metropole s cílem vytvořit plán, který se zaměří právě na volatilitu cen na trhu s potravinami a zemědělskými produkty. Ke schválení akčního plánu, který by měl pomoci vyrovnat se s nestálostí cen potravin, došlo ve čtvrtek 23. června 2011. Podle Toma Vilsacka, amerického ministra zemědělství, zahrnuje schválený plán rostoucí náklady na zemědělskou produkci, zlepšující se transparentnost trhu a odstranění exportních omezení vztahujících se k potravinové pomoci. Kromě přijetí akčního plánu se zástupci zemí G20 dohodli také na vytvoření mezinárodního informačního zemědělského systému (AMIS), který by měl zveřejňovat informace o produkci a cenách, čímž by přispěl ke zmírnění volatility cen. “Shoda, které bylo dnes dosaženo, představuje historický úspěch v úsilí o nalezení řešení neutěšené situace v boji s hladem a volatilitou cen potravin”, zhodnotil Vilsack závěry jednání. Ve svém prohlášení k závěrům summitu však Visack nezmínil některé z dílčích iniciativ, například návrh Francie zpřísnit pravidla obchodování na zemědělském komoditním trhu, či možnost zřídit zásoby potravin pro humanitární účely, přestože i tyto otázky se objevily na pořadu jednání dvoudenního summitu. Také otázka produkce biopaliv, spojená se zabíráním zemědělské půdy za účelem jejich pěstování, zůstala po summitu otevřená. Francouzský ministr zemědělství Bruno Le Mair však ocenil, že se tomuto ožehavému tématu dostalo pozornosti a podotknul, že “tato otázka nebyla smetena ze stolu, naopak poprvé došlo k žádosti o uznání zájmu o aspekty biopaliv“. Odsouhlasenému plánu vyjádřil podporu také prezident Světové Banky, Robert Zoellick, který na jeho adresu uvedl, že “není možné zabránit růstu či poklesu cen, jsme ale schopni zmírnit dopady cenových výkyvů a chránit tak chudé, ať už drobné farmáře, nebo spotřebitele.“ Výsledky právě skončeného summitu lze tedy považovat za vykročení správným směrem na cestě ke snížení počtu nejchudších a hladovějících lidí ve světě. Blanka Křivánková
Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků Evropské unie a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Soukenická 23, Praha 1, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected] www.glopolis.org
(6) (7)
