MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ
PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA
Vybrané aspekty ekonomické výkonnosti z pohledu nové institucionální ekonomie: případ transformujících se ekonomik Some Aspects Determining the Economic Performance From the Viewpoint of the ‘New‘ Institutional Economics: An Application To Transformation Countries
Pavel Breinek, Luděk Kouba
Diskutanti: Jan Ostřížek Milan Sojka Michal Kvasnička
DISKUSNÍ PŘÍSPĚVEK EKONOMICKÉHO KROUŽKU
BRNO, 23.3.2007
Some Aspects Determining the Economic Performance From the Viewpoint of the “New” Institutional Economics: An Application To Transformation Countries Vybrané aspekty ekonomické výkonnosti z pohledu nové institucionální ekonomie:případ transformujících se ekonomik Pavel Breinek, Luděk Kouba
Úvod a cíl Nová institucionální ekonomie nabízela v poslední třetině 20. století přitažlivou alternativu k tradičním teoriím růstu. Implicitní předpoklad nezbytnosti kvalitního výkonu vlastnických práv pro úspěšný ekonomický rozvoj posléze přijala i ekonomie hlavního proudu. Zajímavou výzvu pro představitele nové institucionální ekonomie představoval jedinečný případ institucionální změny v podobě transformace centrálně plánovaných ekonomik střední a východní Evropy započaté v devadesátých letech minulého století. První část tohoto textu představuje novou institucionální ekonomii včetně dvou alternativních pojetí institucí (formální, neformální). Hlavní pozornost je zde věnována příspěvku nové institucionální ekonomie k teorii růstu a související otázce institucionální změny1. Druhá část příspěvku se zabývá procesem transformace ve středoevropském regionu, kde rozlišuje dva modely institucionální změny: transfer institucí v bývalé Německé demokratické republice a evoluci institucí v České republice. Hlavním cílem textu je porovnat institucionální prostředí a základní ukazatele ekonomické výkonnosti dvou zemí, které prošly odlišným procesem institucionální změny – bývalé NDR a České republiky – a následně konfrontovat zjištěné výsledky s teorií růstu nové institucionální ekonomie.
1
Nová institucionální ekonomie je v tomto příspěvku chápána jako široká alternativa vůči tradičním teoriím růstu. „Obsah“ termínu může přesahovat či se v některých směrech odchylovat od standardního pojetí nové institucionální ekonomie. V textu jsou uvedeny i koncepty, které by při striktní kategorizaci mohly být řazeny na pomezí nové institucionální ekonomie a dalších alternativních směrů vůči ekonomii hlavního proudu (např. ekonomická analýza práva, nová politická ekonomie, škola vlastnických práv aj.).
1
1. Instituce v tržní ekonomice a proces institucionální změny 1.1 Institucionalismus a nová institucionální ekonomie Mezi determinanty ekonomického růstu a rozvoje můžeme zařadit kvalitu institucionálního prostředí ekonomiky. Studie potvrzující tuto skutečnost často vycházejí z nové institucionální ekonomie, která se v mnoha aspektech odlišuje od tradičního institucionalismu. Původní americký institucionalismus rozumí institucemi uznávané normy chování založené na společenské psychologii. Instituce, k nimž řadí i různé druhy organizací, a jejich vývoj ovlivňují efektivnost ekonomiky i trhu, který je považován rovněž za společenskou instituci2. Nová institucionální ekonomie rozlišuje mezi institucemi, které chápe jako pravidla mající povahu společenských omezení, a organizacemi představovanými hierarchickými strukturami, jež vznikají a fungují na základě existujících institucí3. Nová institucionální ekonomie navazuje na neoklasický předpoklad nedostatku jako příčiny vzniku a vývoje konkurence, využívá neoklasické cenové teorie při analýze institucí a pohyby v relativních cenách označuje za hlavní příčinu institucionální změny. Avšak opouští předpoklad racionality, jež nevyžaduje instituce (jsou zbytečné), nebere v úvahu ideje ani ideologie (nehrají roli) a zajišťuje efektivní fungování ekonomických i politických trhů. Nová institucionální ekonomie tento postulát racionality, v rámci kterého jsou dané hodnoty neměnné a jednotlivé ekonomické subjekty volí nejefektivnější prostředky k dosažení svého cíle, částečně modifikuje. Podle North (1995) se jednotlivci rozhodují na základě jejich „mentálních modelů“ sloužících k interpretaci okolního světa. Tyto modely jsou utvářeny kulturou společnosti, tzn. mezigeneračním přenosem znalostí, hodnot a norem, a částečně i zkušenostmi, které jsou vlastní konkrétnímu prostředí. Výsledkem je značná rozmanitost „mentálních modelů“ mezi etnickými skupinami a jednotlivými společnostmi. Nová institucionální ekonomie zachovává neoklasický axiom metodologického individualismu, ale odmítá koncepci trhu jako abstraktního modelu neosobní směny homogenního zboží, jež je uskutečňována na základě dobrovolných transakcí velkého počtu rovnocenných, autonomních a plně informovaných subjektů maximalizujících vlastní prospěch. Podle nové institucionální ekonomie zmíněné transakce doprovázejí náklady spojené se zjišťováním relativních cen, vyjednáváním, uzavíráním, kontrolou a vynucováním smluv (neoklasická teorie tyto náklady nebere v úvahu). Neúplné informace a omezené „mentální“ schopnosti jejich zpracování, kterými v reálném světě disponují ekonomické subjekty, determinují tyto transakční náklady, jež vyúsťují v nedokonalé trhy a tvoří základ formování institucí. Instituce jsou ustanoveny ke snižování nejistoty ve směně a v součinnosti s použitými technologiemi spoluurčují transakční náklady plynoucí z nákladů na získání informací a z asymetrického držení informací účastníky směny. Společně se standardními ekonomickými omezeními a použitými technologiemi ovlivňují instituce výrobní a transakční náklady4 a tím i ziskovost a uskutečnitelnost ekonomických aktivit. V neoklasické teorii je efektivní fungování trhů umožněno absencí transakčních nákladů, ovšem jejich přítomnost si vynucuje působení institucí. Jelikož velkou část národního příjmu pohlcuje „vyjednávání“ (transacting), instituce a zvláště pak vlastnická práva představují klíčové determinanty efektivity trhů. 2
blíže viz HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, 1999, s. 323 a SOJKA, M.: Dějiny ekonomických teorií, 2000 s. 248 3
viz HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, 1999, s. 336
4
Podle North transakční náklady vznikají v důsledku nákladnosti a asymetričnosti informací spojených zvláště s ochranou vlastnických práv a vynutitelností smluv. Tyto náklady jsou důležitým determinantem ekonomického výkonu země.
2
1.2 Vymezení institucí V rámci nové institucionální ekonomie nejčastěji citovanou definici institucí učinil North (1991, 1992, 1994), který instituce vymezuje jako lidmi navržená omezení determinující politické, ekonomické a sociální interakce. Tato omezení jsou tvořena formálními pravidly (ústava, zákony, vlastnická práva) a neformálními omezeními (tabu, zvyky, tradice, normy chování, konvence). North zdůrazňuje nutnost vynutitelnosti formálních i neformálních pravidel, čehož může být dosaženo vlastním ustanovením kodexů chování, represí anebo sociálními sankcemi či donucením ze strany státu. Podle autora byly instituce navrženy, aby zavedly řád a snížily nejistotu při dosahování cílů v rámci sociální, politické a ekonomické směny. Smyslem institucí je tedy zajišťovat základní uspořádání směny a lidské organizace. North dále považuje za užitečné odlišit instituce od organizací, kdy instituce představují pravidla hry, zatímco organizace jednotlivé hráče. Organizace také určují omezení vztahující se k uspořádání lidských interakcí uvnitř organizací, které jsou složeny ze subjektů sledujících společné plány pro dosažení cílů. Mezi organizace patří politické (např. politické strany, parlament, městská zastupitelstva, regulační agentury), ekonomické (např. firmy, rodinné farmy, obchodní unie) a sociální (kluby, církve, vzdělávací subjekty) organizace. Instituce pak vytvářejí podněty formující tyto organizace, přičemž organizace jsou i významným činitelem institucionální změny. Oproti uvedenému přístupu Světová banka ve World Development Report (2002) definuje instituce jako pravidla, vynucovací mechanismy i organizace. Tato pravidla určující vzájemné působení jednotlivých účastníků jsou zaváděna organizacemi, které se snaží dosáhnout požadovaných cílů. Vynutitelnost pravidel může být interní, tzn. přijatá subjekty ovlivněnými danými pravidly, anebo externí, přijatá třetí stranou, jež je tvořena právním systémem či arbitráží. Podle Světové banky formální instituce zahrnují pravidla vepsaná do zákonů vládou, pravidla kodifikovaná a přijatá soukromými institucemi a veřejnými a soukromými organizacemi operujícími pod občanským právem. Neformální instituce, které často operující mimo formální právní systém, odrážejí nepsané kodexy sociální chování. Komplexnější pojetí institucí uvažuje Clague (1997). Podle Clague mohou být instituce vymezeny jako organizace nebo pravidla uvnitř organizací, jako trhy nebo pravidla týkající se fungování trhů, mohou odkazovat na vlastnická práva a pravidla upravující směnu ve společnosti či mohou obsahovat kulturní normy chování. Pravidla mohou být v písemné formě (formální) a vynucovaná státem i nepsaná a neformálně sankcionovaná, avšak aby tato pravidla mohly být považovány za instituce, musí být jednotně dodržovány, i když míra jejich „uposlechnutí“ není stanovena. Clague také rozlišuje mezi třemi kategoriemi institucí, jimiž jsou ústavní pořádek, institucionální uspořádání a kulturní dědictví. Ústavní pořádek představuje základní soubor psaných i nepsaných pravidel, v rámci kterých je kolektivní i individuální činností členů společnosti tvarováno institucionální uspořádání. Kulturní dědictví zahrnuje normativní kodexy chování společnosti a „mentální“ modely. Ústavní pořádek a kulturní dědictví se mění velmi pozvolna a často jsou považovány za dané. Odborná literatura dále rozlišuje mezi ekonomickými a politickými institucemi. Ekonomické instituce jako vlastnická práva či přítomnost a dokonalost trhů ovlivňují strukturu ekonomických podnětů ve společnosti. Značnou měrou determinují investice do lidského a fyzického kapitálu, technologií a organizace výroby, čímž nejen spoluvytvářejí celkový růstový potenciál ekonomiky, ale také uspořádání ekonomického výstupu, včetně rozložení zdrojů v budoucnosti. Význam ekonomických institucí spočívá v efektivní alokaci zdrojů a určení subjektů, kteří dosáhnou zisku, nabudou důchodu a kontrolních práv. Rozdíly v ekonomických institucích jsou pokládány za jeden z předních důvodů rozdílnosti temp hospodářského růstu jednotlivých zemí. Tyto instituce jsou považovány za způsob organizace lidské společnosti, přičemž pouze některé zvolené formy povzbuzují subjekty 3
k inovacím, přijímání rizika, vzdělávání, poskytování veřejných statků atd. Dobrými ekonomickými institucemi se většinou rozumí zajištění vynutitelnosti vlastnických práv pro celou společnost, „kvalita příležitostí“ nebo rovnost před zákonem. Politické instituce můžeme obecně charakterizovat jako společenskou volbu, která formuje omezení a motivy jednotlivých subjektů, a jejichž vývoj je určován zejména rozložením politické síly ve společnosti. Na základě politických institucí je přiřazována politická moc a subjekty disponující politickou silou následně ovlivňují vývoj politických institucí. Rozložení politické moci ve společnosti je podstatné pro přijímání konkrétních politických institucí. Např. omezení volebního práva podmínkami gramotnosti, bohatství, národnosti, věku nebo pohlaví umožňuje pouze vybrané skupině obyvatel působit v politické sféře. Mnoho členů společnosti má tak jen malý politický vliv a prakticky žádný „přímý hlas“ v utváření institucionálního prostředí. Určitý segment populace může tedy disponovat velkou politickou silou a být schopen ustanovit takové instituce, zákoníky a strukturu vlastnických práv, které slouží výhradně jeho vlastním zájmům a vylučuje zbylé členy společnosti. Státy se liší v míře politického vlivu různých skupin populace, jež mohou tato seskupení vynaložit při utváření institucí, což následně určuje pružnost přijímání nových a pozměňování straších institucí. Je pravděpodobné, že historie a kultura společenství se odráží v podobě a fungování politických institucí, jako je forma vlády či volební systém. Ekonomické instituce, stejně tak i rozložení politické síly ve společnosti, jsou považovány za endogenní, neboť jsou voleny v rámci společnosti. Při jejich výběru můžeme očekávat střet zájmů mezi různými skupinami a jednotlivci, z čehož plyne význam politické moci při formování ekonomických institucí. Politické instituce determinují ekonomické instituce a ekonomický výkon přímo i nepřímo. Pokud politické instituce umožňují koncentraci politické síly v rukou jednoho subjektu nebo malé skupiny, je velmi obtížné udržet ekonomické instituce, které poskytují ochranu vlastnických práv a rovnost příležitostí pro zbytek populace. Politické instituce také určují politickou moc, jež zpětně působí na politické instituce determinující ekonomické instituce ovlivňující ekonomický výstup. Je zřejmé, že instituce se mohou vyvinout ve prospěch silnějších skupin na úkor ostatních. Charakter uspořádání politických sil ve společnosti je tak kritický pro přijetí daných institucí. Vhodné instituce pravděpodobně vzniknou v demokratickém zřízení, kde je politická moc rovnoměrně rozložena mezi obyvateli země, kteří disponují dobrými ekonomickými příležitostmi. A tyto instituce přetrvají, jestliže jsou přítomny pouze omezené možnosti získávání rent ze společnosti. Celkově je vztah mezi politickou silou a ekonomickými a politickými institucemi značně komplexní a dynamický5. Možný způsob klasifikace institucí navrhuje Jütting (2003). Konkrétně autor seřazuje instituce v závislosti na stupni formality, úrovni hierarchie a oblasti zkoumání. Jak bylo uvedeno, instituce se skládají z formálních (psaných) a neformálních (zpravidla nepsaných) pravidel, kdy neformální instituce podmiňují a doplňují formální instituce. Formální pravidla a omezení jsou tvořena jednak ústavou, zákony, vlastnickými právy, „listinami“, nařízeními, psaným a zvykovým právem a regulacemi a dále pak charakteristikami vynutitelnosti (sankce apod.). Neformální instituce zahrnují „nastavení“, rozvinutí a modifikaci formální pravidel, společensky sankciované normy chování (zvyky, tradice, tabu atd.) a „vnitřně“ vynutitelné standardy jednání. Hierarchický přístup6 předpokládá omezení nižší úrovně nadřazenými 5
podrobněji viz ACEMOGLU, D., JOHNSON, S., ROBINSON, J.: Institutions as the Fundamenetal Cause of Long-Run Growth, 2004 6
Jütting zde vychází z práce Williamson, O., E.: The New Institutional Economics: Taking Stock, Looking Ahead, 2000
4
institucemi a taktéž zpětnou vazbu směřující od nižší úrovně institucí k nadřazeným institucím. První úroveň institucí je spojena se sociální strukturou společnosti a je obvykle tvořena neformálními institucemi, jako jsou tradice, sociální normy nebo zvyky, jež definují samotnou společnost. Tento typ institucí je považován za exogenní. Ke změně institucí prvního stupně dochází postupně v horizontu stovek až tisíců let, nicméně určité šoky či krize mohou způsobit i jejich náhlou změnu. Instituce tvořené převážně formálními pravidly, jež určují vlastnická práva a právní systém země, se řadí do druhé kategorie institucí. Tyto instituce, které mohou být exogenní i endogenní povahy, určují celkové institucionální prostředí ekonomiky (pravidla hry). Jejich změna je uskutečnitelná zpravidla v rozmezí 10 až 100 let. Třetí skupina institucí zahrnuje pravidla vyznačující „správu“ soukromých vazeb země a smluvní vztahy, např. obchodní smlouvy. Tyto instituce jsou pokládány za endogenní, přičemž jejich změna je proveditelná od 1 do 10 let. Příslušné instituce ve svém důsledku vedou ke tvorbě organizací. Čtvrtá úroveň institucí souvisí s pravidly determinujícími alokačními mechanismy, zvláště pak alokaci zdrojů. Jedná se např. o kontroly kapitálových a obchodních toků nebo systém sociálního zabezpečení. Daná pravidla jsou endogenní povahy, mohou být změněna v krátkém čase či měněna kontinuálně, přičemž k jejich přizpůsobení může docházet prostřednictvím cen, výstupu či přítomných podnětů. Zkoumané instituce lze rozdělit i na ekonomické, politické, právní a sociální. Ekonomické instituce jsou ztotožňovány s pravidly definujícími výrobu, alokaci a distribuci zboží a služeb včetně trhů. Studie zabývající se politickými institucemi se zaměřují např. na volby a volební pravidla, typ politického systému, ukazatele kontroly a rovnováhy politické stability. Významné postavení mezi politickými institucemi zaujímá typ právního systému, definice vynutitelnosti vlastnických práv a právní „původ“. Konečně sociální instituce většinou zahrnují pravidla související s přístupem ke vzdělání a zdravotní péči, sociálním zabezpečením nebo vztahy mezi ekonomickými subjekty.
1.3 Endogenní povaha institucí Otázka, zda-li jsou instituce endogenní povahy není, a to ani v případě nové institucionální ekonomie, bez výhrady zodpovězena. Přesto většina autorů vychází z tohoto předpokladu, přičemž poukazují na množství i různost institucionálních systémů, jež vznikly na základě historického vývoje vládnutí, zřízení a právního systému (Thornton). Ovšem považujeme-li institucionální strukturu země během určitého období za neměnnou, pak institucionální proměnné lze označit vzhledem k ekonomickému růstu jako exogenní. Nicméně kvalita institucí se v mnoha zemích mění v důsledku politické nestability, klimatickým změnám, šokům směnných relací nebo fiskálnímu přizpůsobování. V tomto případě nabývají instituce spíše endogenní povahy, neboť jejich kvalita se může zhoršovat s poklesem ekonomického růstu (Aaron, 2000). Užitečné rozlišení učinil Przeworski, který odděluje endogenitu zahrnující podmínky dané ekonomiky a endogenitu zohledňující výstup. Przeworski předpokládá, že instituce závisí na vnějších podmínkách, např. exogenní šoky, a za daných exogenních podmínek určitý institucionální systém vyváří jiný výstup než druhý. V tomto smyslu jsou instituce endogenní povahy vzhledem k vnějším podmínkám, ale nejsou endogenní s ohledem k výstupu, neboť za stejných předpokladů instituce vytvářejí různé výstupy. Např. podle Glaeser, La Porta, Lopez-de-Silanes, Shleifer (2004) akumulace lidského kapitálu a ekonomický růst mají za následek institucionální zlepšení (spíše než naopak). Tím se Glaeser a kol. liší od pojetí nové institucionální ekonomie. Autoři tvrdí, že ukazatele institucionální kvality jsou silně korelované navzájem i s úrovní příjmu na obyvatele. Potvrzují tak reverzní příčinnost mezi kvalitou institucionálního prostředí a ekonomickým rozvojem, tzn. růst bohatství je doprovázen zvyšováním kvality institucí. 5
Můžeme tedy souhlasit s endogenní povahou institucí s ohledem na vnější podmínky (zeměpisná povaha, sekularizace, změny ve struktuře vlivu, ozbrojené konflikty, zahraniční vlivy, zlepšení v komunikačních technologiích), kdy jsou tyto instituce vytvářeny společností anebo alespoň její částí. Vztah institučního prostředí a ekonomického výkonu země je problematičtější. Otázka zní, zda-li jsou RTE bohaté díky kvalitním institucím anebo naopak. Je nezpochybnitelné, že kvalitní instituce jsou nezbytnou podmínkou dosahovaní vyššího ekonomického růstu, který přispívá ke zvyšování životní úrovně obyvatel. Na druhé straně si vyspělé ekonomiky mohou dovolit a také preferují kvalitnější instituce. Spojení institucionálního prostředí a ekonomické prosperity tak nelze vykládat jako čistě kauzální. I když samotné instituce mohou zlepšovat ekonomické podmínky země, růst příjmu na obyvatele zvyšuje požadavky na kvalitu institucí. Instituce tak mohou být endogenní povahy, přesto mnoho z nich, jako je struktura finančních trhů, mechanismus příjmové redistribuce, sociální záchranná síť, daňový systém nebo práva duševního vlastnictví se vyvíjejí s ohledem na příjmovou úroveň. 1.4 Instituce a ekonomický růst Jelikož instituce plní v ekonomice řadu důležitých funkcí, mohou být institucionální odlišnosti považovány za významný činitel rozdílů v ekonomické prosperitě. Instituce působí na smýšlení a jednání ekonomických subjektů, čímž spoluutvářejí jejich preference a očekávání. Rovněž zabezpečují vlastnická práva, prostředí důvěry a podněty, které usnadňují organizaci a vzájemné interakce mezi jednotlivci i firmami. Mimo to by instituce měly umožnit relativně rovný přístup k ekonomickým zdrojům pro co nejvíce obyvatel, vytvářet mechanismy zabraňující nejhorším formám podvodů, chování omezujícímu konkurenci a morálnímu hazardu, snižovat transakční náklady nebo podněcovat k přijímání rizika. Ekonomický úspěch země záleží na tom, jak instituce strukturují podněty k vytváření a získávání bohatství a zajišťují jeho ochranu. Nicméně ekonomové nemají uspokojivé vysvětlení samotného vzniku institucí nebo proč některé společnosti mají instituce generující ekonomický růst zatímco jiné nikoli. V souhrnu může institucionální struktura ekonomiky ovlivňovat ekonomický růst přímo anebo působit nepřímo, jelikož kvalita institucí determinuje výši realizovaných investic, stupeň integrace země do mezinárodních obchodních toků, zásobu sociálního kapitálu, politickou stabilitu, řízení konfliktů apod. Konkrétní ekonomické dopady určitých institucí závisí na sociálním a politickém kontextu, ve kterém jsou realizovány. Podle mnoha autorů vlastnická práva, jež jsou vyzdvihována spolu s transakčními náklady v rámci nové institucionální ekonomie, sehrála nezastupitelnou úlohu ve zdárném ekonomickém rozvoji současných RTE. Hlavním úkolem institucí je zabezpečení vlastnických práv proti vyvlastnění jak ze strany státu, tak i ostatních ekonomických subjektů. Vlastnická práva vytvářejí podněty ekonomickým subjektům investovat čas, zdroje a energii do činností zvyšujících jejich materiální postavení a potažmo i celé ekonomiky. Samotná vlastnická práva jsou vymezena zákony, administrativními praktikami a mohou být taktéž kodifikována v neformálních zvycích. Význam těchto práv spočívá zejména v podpoře tvorby bohatství, snižování nákladů na ochranu investic a výnosů kořistnických činností. Důraz je zde kladen na výhradní kontrolu aktiv, možnosti čerpat z nich důchod a také je libovolně převádět, bez čehož formální vlastnická práva nemusí mnoho znamenat. Pouze za těchto podmínek budou podnikatelé motivováni k akumulaci kapitálu a inovacím. Jelikož definice a vynucování vlastnických práv je určováno politickým prostředím, není častá neefektivnost fungování ekonomických trhů překvapující.
6
Tradiční teorie ekonomického růstu se shodují v jeho základních determinantech, za které označily proměnné jako fyzický a lidský kapitál, produktivita, technologický pokrok či cenové distorze. Ekonomické teorie ovšem identifikovaly i některé „hlubší“ faktory růstu, mezi než zařadily především zeměpisné charakteristiky, integraci do světového hospodářství a instituce. Samotným institucím se v růstové literatuře dostalo zvýšené pozornosti v okamžiku, kdy vlastnická práva, vhodné regulační struktury, kvalita a nezávislost soudního systému byly uznány jako důležité oblasti pro iniciování a udržení ekonomického růstu. Příkladem může být hypotéza Halla a Jonese (1996, 1999), kteří přičítají rozdíly v akumulaci kapitálu, produktivitě a tak i výstupu na pracovníka sociální infrastruktuře (sociální infrastrukturu tvoří instituce společně s vládními politikami). Sociální infrastruktura formuje prostředí, jež podporuje výrobní aktivity, kapitálovou akumulaci a invenci, nabývaní znalostí a dovedností (lidského kapitálu), technologický transfer a v konečném důsledku i zvyšování celkové produktivity výrobních faktorů. Ekonomiky charakteristické kvalitní sociální infrastrukturou zpravidla dosahují i vysoké úrovně výstupu na pracovníka. Na druhou stranu může ovšem sociální infrastruktura povzbuzovat kořistnické chování, jako je vyhledávání rent, korupce či krádeže. Podobně Aaron (2000) ve „slabých“ politických a ekonomických institucích spatřuje významnou překážku ekonomického růstu. Důvodem „slabších“ institucí může být jejich absence, “suboptimalita“ nebo špatné vynucování. Struktura formálních i neformálních institucí a charakter jejich vynucování definují podněty a příležitosti pro zisk maximalizující jednotlivce a organizace. Institucionální prostředí ekonomiky taktéž determinuje transakční a transformační náklady. Transakční náklady rostou např. v prostředí s nedokonale vymezenými a vynucovanými vlastnickými právy a dalšími zákonnými normami. Transformační náklady se podstatně zvyšují s nevynutitelností smluv, což vede k využívání podřadných technologií a nižší efektivnosti a intenzitě konkurence v rámci ekonomiky v krátkém období. Jsou-li instituce nedokonale vymezeny anebo existuje-li nedostatek formálních institucí, pak jsou ekonomické aktivity redukovány na interpersonální výměnu. Za této situace mohou být transakční náklady nízké, ovšem transformační náklady jsou vysoké, jelikož ekonomika země operuje na velmi nízké úrovni specializace. Ekonomické subjekty v přítomnosti slabých institucí se nezapojují do komplexní, dlouhodobé a vícenásobné smluvní směny. Dobře fungující instituce mohou podle Aaron podněcovat ekonomický růst, neboť, např. eliminací byrokracie a vyhledávání rent, přispívají k růstu objemu investic. Stejně tak, avšak méně průkazně, např. zajištěním dobře definovaných práv zvyšují efektivnost stávajících investic. Olson (1996) ve své studii zvažuje možnost, že národní hranice označují přítomnost veřejných politik a institucí, které jsou nejen odlišné, ale v některých případech lepší a jiných horší. Ekonomiky disponující „nejlepšími“ politikami a institucemi získávají velkou část jejich potenciálního výstupu, zatímco ostatní dosahují pouze menšího podílu. Jednotlivci a firmy v těchto společnostech sice mohou splňovat požadavek racionality a vykazovat značný důmysl a vytrvalost nutné k obstání v těžkých podmínkách, nicméně toto individuální úsilí nevytváří sociálně efektivní výstup. Chudší země nevlastní soustavu podnětů k výrobní kooperaci, která nevzniká automaticky jako důsledek individuální racionality. Tyto podněty závisí na uskutečňované hospodářské politice nebo institucionálním uspořádání. Autor považuje za příčinu rozdílů v ekonomické prosperitě jednotlivých zemí rozdíly v hospodářských politikách a institucích. Skutečnost, že rozdíly v příjmu na obyvatele mezi zeměmi jsou mnohem větší než příjmové rozdíly mezi regiony v rámci jedné země, dále posiluje platnost uvedeného závěru. Národní hranice často rozdělují oblasti s výraznými rozdíly v příjmu na obyvatele. Olson poukazuje na přímou závislost kvality institucí a hospodářské politiky a výší ekonomického výstupu, přičemž chudé země mají obvykle méně kvalitní instituce a politiky než RTE. Přestože vzdálenost aktuálního příjmu řady zemí od 7
úrovně jejich stálých stavů zakládá příležitosti pro rychlejší ekonomický růst, díky stávajícím institucím a politikám se tento růst dostavit nemusí. Pokud ale chudá země přijme relativně dobré hospodářské politiky a instituce, může se těšit vyšší míře ekonomického růstu (za předpokladu, že se nachází daleko od její úrovně potenciálního produktu). V souhrnu můžeme pod pojmem instituce obecně rozumět soubor pravidel, které determinují chování jednotlivců i organizací a interakce všech relevantních skupin a napomáhají formování budoucích očekávání. Jejich kvalita přímo ovlivňuje možnosti ekonomického růstu a rozvoje a taktéž dosahování maximálního zisku a minimálních ztrát z účasti národní ekonomiky ve světové ekonomice. Hospodářství založené na pravidlech zvyšuje transparentnost a zajišťuje prostředí, ve kterém mohou firmy a domácnosti investovat, růst a prospívat. Přijímání kvalitnějších ekonomických institucí je rovněž spojeno s ekonomickým úspěchem země a také s integrací národní ekonomiky do světové ekonomiky. 1.5 Změna institucí Nelze pochybovat o vlivu institucionálního prostředí na ekonomický růst a potažmo i na ekonomický úspěch jednotlivých zemí. Instituce se často stávají překážkou při zvyšovaní životní úrovně obyvatel7, z čehož v mnoha případech plyne nutnost jejich změny. V demokratickém systému je proces změny formálních institucí definován silou vytváření pravidel a jejich zabezpečení a vynutitelností prostřednictvím exekutivy, legislativy a soudnictví. Každá společnost je charakterizována množstvím vlivu, jež mohou různé skupiny obyvatel uplatňovat při formování institucí. Tato skutečnost ovlivňuje pružnost při přijímání nových a inovaci starších institucí, která zvyšuje možnosti obyvatel využít nových příležitostí v měnícím se prostředí. Obecně se instituce mohou změnit, v některých případech dokonce velmi rychle. Většina institucionálních změn se přihodí v době sociálních otřesů, jako je konec války, vznik nezávislého státu nebo přírodní katastrofa. Pohyb směrem k vhodnějším institucím je rovněž doprovázen ztrátami některých subjektů. Tyto skupiny pak budou mít zájem blokovat nebo zdržovat potřebné institucionální změny, přestože ty prospívají většině společnosti. Podle North jsou zdrojem změny institucí příležitosti viděné podnikateli, jež pramení z vnějších změn prostředí anebo z nabytí určitých znalostí a dovedností. Ve skutečnosti se jedná obvykle o kombinaci vnějších změn (např. zálib nebo změn v relativních cenách8) a interního osvojení jistých znalostí. Legislativní změny, změny soudního systému a ústavní změny představují změnu formálních pravidel, podle nichž se tato pravidla i tvoří. Z výše uvedených příčin dochází i ke změně neformálních omezení, ale její průběh je více postupný a podvědomý, neboť souvisí s vývojem alternativních modelů chování shodujících se s nově chápanými výhodami a náklady. Změna institucí taktéž znamená změnu existujících organizací anebo vytváření nových, které ve vzájemném působení s institucemi podněcují institucionální změny. Klíčovou úlohu zde sehrává konkurence, jež nutí organizace investovat do perspektivních znalostí a dovedností9. Institucionální prostředí zpětně určuje povahu těchto znalostí a dovedností (ve směru maximální výhodnosti). North vyvozuje, že s plynutím času budou neefektivní instituce zničeny a postupně dojde i ke vzniku efektivních forem 7
Např. v pojetí Veblena mohou instituce často iracionálně omezovat a nesprávně orientovat tvůrčí aktivity subjektů (viz SOJKA, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, 2000, s. 250) 8
v teoretické rovině zde dochází ke spojení institucionálního evolucionismu a neoklasické syntézy (viz MLČOCH, L.: Institucionální ekonomie, 1996, s. 91) 9
Podněty k učení závisí na intenzitě konkurence, kdy např. monopolní konkurence bude podněty k nabývání znalostí tlumit. Míra nabývání znalostí pak následně určuje i rychlost ekonomické změny. (viz NORTH, D, C.: The New Institutional Economics and Third World Development, 1995
8
ekonomických, politických a sociálních organizací. Institucionální změna je podle North i důsledkem nestálosti ekonomického prostředí, jež je způsobena všudypřítomným, neutuchajícím ziskovým procesem pramenícím z každodenního rozhodování ekonomických subjektů. Zatímco značná část těchto rozhodnutí (uzavírání smluv) může být učiněna v kontextu stávající struktury vlastnických práv a politických pravidel, některé nové formy smluv si vyžadují změnu pravidel. Podnětem úpravy existujícího institucionálního prostředí je poznání subjektů, že rekonstrukce politické i ekonomické směny povede k „lepším“ výsledkům. Důvody změny vnímání se mohou nacházet také mimo národní ekonomiku, např. změna ceny nebo kvality zahraniční produkce mění očekávané ziskové příležitosti domácích firem. V rámci institucionální ekonomie zastává odlišný názor např. Veblen. V jeho pojetí budou kvalifikované pracovní síly neustále usilovat nejen o nalezení nejdokonalejších výrobních postupů ale i efektivních organizací, a to bez ohledu na zisk. Na druhé straně subjekty ve sféře obchodu brání veškerým změnám, jež jsou proti jejich peněžním zájmům anebo nepřinášejí dodatečný zisk. Vzniká tak napětí mezi vyvíjejícími se možnostmi a potřebami společnostmi a mezi institucemi podporovanými tzv. zahálčivou třídou. V souhrnu tento střet, který je vyvolaný technickým pokrokem, povede k institucionálním změnám vyúsťujících ve stav chronické deprese nebo v monopolní koncentraci zdrojů spojenou s nevyužíváním ekonomického potenciálu10. Na pozvolný průběh vnitřně řízené institucionální změny upozorňuje Toye (1995). Naproti tomu, jak autor dodává, externě zaváděné institucionální reformy mohou být mnohem rychlejší. Zdroje tohoto externího tlaku nabývají tržní i netržní povahy. Působení tržních sil povede k „vyřazení“ firem, které neuspějí v minimalizaci součtu výrobních a transakčních nákladů. To ale ještě nezaručuje přežití pouze firem s nízkými transakčními náklady. Hlavním zdrojem netržních vnějších sil je stát, jehož důležitou úlohou je vymezení rámce pro působení tržního mechanismu. Přesto podle Toye mohou nežádoucí instituce přetrvávat. Vysvětlením je lidské rozhodování, kdy může být např. pro jednotlivce rozumné trpět nežádoucí instituce, neboť pokus o jejich svržení doprovází pro něj nežádoucí důsledky. V souhrnu podoba institucí závisí na volbě jednotlivých lidí a není tak důvod předpokládat, že se instituce stanou efektivními. Vztah institucionální reformy a vnější otevřenosti ekonomiky částečně popisuje Rodrik, který zdůrazňuje spíše kvalitu institucionálního prostředí než úplné přijetí liberálního obchodního režimu nebo pravidel WTO a to přesto, že tyto okolnosti mohou značně přispět ke zvýšení kvality stávajících institucí. Úspěšná institucionální reforma většinou kombinuje importovaná doporučení s lokálními potřebami, jelikož instituce podporující dlouhodobý ekonomický růst musí obsahovat prvky pramenící ze specifičnosti dané země. Přístup k institucionálním reformám, jež nebere v úvahu místní zvláštnosti, bude v lepším případě neadekvátní a ničivý v horším. Na základě zkušeností Číny a Indie za posledních několik desetiletí Rodrik také tvrdí, že nastartování ekonomického růstu nevyžaduje hlubokou institucionální reformu. Již mírné změny v institucionálním uspořádání a v oficiálních postojích vůči ekonomice mohou vytvořit značný růstový potenciál. Hluboké a extenzivnější reformy nutné pro příjmovou konvergenci v delším časovém období vyžadují více času k zavedení a „vyzrání“. Avšak na počátku nemusí být nejefektivnějším způsobem zvyšování ekonomického růstu, neboť se přímo nezaměřují na bezprostřední omezení a příležitosti. Rozsáhlejší institucionální reforma je navíc snadněji uskutečnitelná v přítomnosti ekonomického růstu než v případě stagnace.
10
viz HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, 1999, s. 326 a 327 a SOJKA, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, 2000, s. 253
9
Problematice kopírování institucí věnuje pozornost Mlčoch (1996). Autor vychází z principu „cesty závislosti“ (path dependency), jež předpokládá závislost institucí v dané zemi a době na historickém vývoji jejího institucionálního rámce. I přes změnu formálních institucí zůstávají neformální instituce ještě po dlouhé období nezměněné, čímž vzniká napětí mezi neformálními omezeními a novými formálními pravidly. Důvodem je postupný vývoj neformálních omezení v závislosti na předchozí soustavě formálních institucí, kdy neformální instituce tvoří nedílnou součást kulturního dědictví společnosti. Zavedení „externích“ institucí tak s největší pravděpodobností povede k odlišným výsledkům mezi jednotlivými zeměmi. Přestože není známo, jak transformovat zaostalé ekonomiky v úspěšné, podle North (1995) základní charakteristiky institucí nabízejí určitá východiska. Instituce jsou tvořeny formálními a neformálními pravidly a jejich vynucovacími mechanismy, jež nepochybně determinují ekonomickou výkonnost země. Zatímco formální pravidla mohou být změněna v krátkém časovém horizontu, neformální normy se mění pouze postupně. Pokud tyto normy zajišťují oprávněnost nějakému souboru formálních pravidel, pak revoluční změna není nikdy tak převratná, jak její navrhovatelé zamýšleli, a skutečný výsledek se bude lišit od očekávaného. Země přejímající formální pravidla jiných společností bude v důsledku nestejných neformálních norem a vynucovacích mechanismů dosahovat odlišného výkonu než „původní“ země. Přenos formálních ekonomických a politických pravidel, jež jsou úspěšné v rámci RTE, do RZ nebo východoevropských ekonomik není „postačující“ podmínkou žádoucího ekonomického výkonu. North zdůrazňuje roli politického prostředí při určování ekonomické výkonnosti země, neboť politika definuje a vynucuje „ekonomická pravidla hry“. Zajímavý názor předkládá i Světová banka (2002). Banka označuje pět okolností, proč dobře fungující instituce v RTE nemusejí vést ke stejným výsledkům i v RZ. Jedná se o existenci doplňujících institucí, které podporují transparentnost a vynutitelnost práva, úroveň a vnímání korupce, náklady vytvoření a rovněž udržení institucí vzhledem k HDP, administrativní kapacity, včetně lidských zdrojů, a konečně používané technologie. V souhrnu je institucionální změna postupný proces. Dosavadní zkušenosti neposkytují univerzální vzorec pro určení, které instituce by měly vzniknout první. Přesto je nutné vzít v úvahu podpůrné instituce, bez kterých zamýšlené institucionální uspořádání nemůže fungovat. Podoba institucí a rychlost reforem je také ovlivněna spoluprací lokálních, národních a mezinárodních subjektů, kdy na vzájemná spojení působí kvalita informačních toků a schopnosti různých skupin obyvatelstva. Plyne z toho potřeba co nejvyšší kvality lidského kapitálu. V neposlední řade je žádoucí podpora soutěživosti mezi jednotlivými subjekty i regiony. V současnosti neexistuje jediný univerzální typ institucí, jež by měly být reformami zaveden, aby se dostavil požadovaný efekt. Každá země se vyznačuje individuálními podmínkami a charakteristikami, které musí být při tvorbě institucí zohledněny. Také není žádný důvod předpokládat, že vyspělé ekonomiky již vyčerpaly všechny možnosti institucionálního uspořádání. Tržní ekonomiky jsou slučitelné s mnoha typy institucí, což potvrzuje různost mezi dnešními RTE. USA, Evropa a Japonsko jsou úspěšnými ekonomikami, přesto se instituce pracovních trhů, podnikové správy, regulací, sociální ochrany, bankovnictví a financí široce liší. Základní ekonomické „principy“ jako ochrana vlastnických práv, vynutitelnost smluv, tržní konkurence, tržně orientované podněty apod. nemusí nabývat jediné institucionální podoby, jež vede k akceleraci ekonomického růstu. Přínosy a rizika daného institucionálního uspořádání závisí na převládajících politických omezeních, administrativních schopnostech a tržních selháních. Dobré instituce jsou ty, jež zabezpečují naznačené principy efektivně, přičemž zohledňují místní omezení a příležitosti. Uskutečňování institucionálních reforem musí lokální rozdíly zohledňovat11. 11
podrobněji viz RODRIK, D.: Growth Strategies, 2003
10
11
2 Transformace centrálně plánovaných ekonomik jako příklad institucionální změny Transformační proces ve střední a východní Evropě představuje ve světových dějinách zcela bezprecedentní příklad institucionální změny. Zásadními systémovými změnami prošel v historicky velmi krátkém časovém údobí nejen politický, ekonomický i právní systém těchto zemí, ale postupně se měnily také etické a kulturní hodnoty, morálka a myšlení lidí. Ojedinělost této systémové změny můžeme dokumentovat například pomocí šesti nejdůležitějších charakteristik velké transformace střední a východní Evropy, které uvádí János Kornai (2006): realizované změny byly provedeny směrem k hlavnímu proudu vývoje západní civilizace, a to jak v politické (demokracie), tak v ekonomické oblasti (kapitalismus). Transformace představovala komplexní proces, souběžně probíhající na všech úrovních (ideologie, politika, ekonomika, právo, stratifikace společnosti), byla mimořádně rychlá (10 až 15 let), nenásilná a uskutečnila se v mírových podmínkách (tzn. ne jako akt poválečné obnovy ani jako důsledek zahraniční intervence). Kornai v této souvislosti tvrdí, že souběžnou existenci všech šesti charakteristik nelze pozorovat v případě žádné z předchozích systémových transformací (vznik Sovětského svazu, poválečná obnova Německa, atd.) a je proto unikátem ve světových dějinách. Pro novou institucionální ekonomii tedy transformace středoevropského regionu představuje ideální případovou studii, na níž-li lze ověřovat relevantnost jednotlivých postulátů, hypotéz a tvrzení. Vedle této skutečnosti však transformační proces bývalých centrálně plánovaných ekonomik nabízí ještě další jedinečný experiment – proces sjednocení Německa. Ve 20. století můžeme pozorovat hned několik případů, kdy se relativně homogenní země (ekonomický systém, ekonomická úroveň, obyvatelstvo, přírodní podmínky atd.) rozdělily na dva nezávislé státní celky následně se vyvíjející zcela divergentním způsobem – Západní a Východní Německo, Severní a Jižní Korea, Čína a Taiwan. Tyto případy jsou na půdě nové institucionální ekonomie již tradičně využívány jako typické příklady, na nichž lze působivě argumentovat sílu klíčových myšlenek institucionální ekonomie. Sjednocení Německa naopak představuje ve 20. století zcela unikátní experiment. Jedná se o sloučení dvou zemí se zcela odlišným politickým, ekonomickým a právním systémem, a v neposlední řadě také s výrazně rozdílnou ekonomickou úrovní, do jednoho celku. Tento experiment byl navíc realizován v horizontu měsíců, v podstatě bez jakýchkoliv přípravných a adaptačních mezidobí. (Porovnejme např. s rychlostí i dosaženým stupněm evropských integračních procesů.) Vrátíme-li se k úvodní myšlence transformace centrálně plánovaných ekonomik jako příkladu institucionální změny, nabízí se zde pro novou institucionální ekonomii dosud neuchopená příležitost jedinečné komparativní analýzy. V rámci transformačního procesu středoevropských ekonomik totiž díky německému integračnímu experimentu nalezneme dva diametrálně odlišné koncepty přeměny institucionálního systému. Pro všechny země s výjimkou bývalé NDR znamenal proces vytváření institucí inspirovaných ideály liberální demokracie a slučitelných s principy tržní ekonomiky postupný, a mnohdy značně bolestivý, evoluční proces. Naopak součástí bezprecedentně rychlého integračního procesu obou rozdělených částí Německa bylo i okamžité zasazení kompaktního institucionálního rámce vyspělé západoněmecké tržní ekonomiky do prostředí podstatně méně rozvinuté východoněmecké centrálně plánované ekonomiky. Lze tedy mluvit o dvou pozorovaných alternativách institucionální změny – o transferu institucí v případě bývalé NDR a o evoluci institucí v případě všech ostatních transformujících se zemí střední a východní Evropy. 12
Je zřejmé, že i mezi touto skupinou ostatních transformujících se ekonomik existovaly často značné rozdíly ve zvolených transformačních strategiích v rámci škály šoková terapie – gradualistický přístup. Odlišnost nenapodobitelného německého transferu institucí od evolučního procesu institucionálních změn ve všech ostatních zemích regionu je však zásadní.12 Z těchto důvodů budou všechny transformující se země regionu s výjimkou NDR vnímány jako celek v rámci evolučního utváření institucionálního prostředí. Jako zástupce této skupiny zemí byla pro účely další analýzy zvolena Česká republika, která na konci 80. let sdílela s tehdejší NDR řadu podobných charakteristik: jednalo se o dvě sousední, geograficky blízké země se srovnatelným počtem obyvatel, dvě nejvyspělejší ekonomiky východního bloku s podobnou ekonomickou strukturou (dominantní pozice průmyslu a ve srovnání s ostatními socialistickými státy malý podíl zemědělství na HDP); na druhou stranu obě ekonomiky trpěly i v rámci východní bloku nejsilnější regulací ekonomiky s nejmenším podílem soukromého sektoru; obyvatelstvo obou zemí mělo relativně kvalitní vzdělání, zejména technické, blízkou kulturu a historii atd. V dalším textu se tedy budeme zabývat komparací dvou alternativních konceptů institucionální změny – transferu institucí na příkladu německého integračního procesu a evoluce institucí na příkladu transformace České republiky coby reprezentanta skupiny všech ostatních transformujících se ekonomik střední a východní Evropy. Pro úplnost dodejme, že pro přesné postižení povahy institucionálních změn ve střední a východní Evropě by bylo na místě hovořit spíše o urychlené evoluci institucí. Zatímco ve vyspělých tržních ekonomikách euroatlantického prostoru se institucionální prostředí vyvíjelo celá desetiletí, výrazná většina reforem realizovaných v rámci transformačního procesu byla v zemích středoevropského regionu dílem poslední dekády 20. století. 2.1 Transfer institucí – transformace NDR Transformační období ekonomiky bývalé NDR lze rozdělit na dvě základní fáze: na přechodné období nejistoty po pádu totalitního režimu v říjnu 1989, kdy nebylo zřejmé, jakým směrem se bude Německá demokratická republika dále ubírat, a na období po rozhodnutí o zániku postkomunistické republiky a cestě rychlého integračního procesu. K definitivnímu politickému sjednocení Německa došlo 3. října 1990, ovšem rozhodujícím ekonomickým integračním mezníkem byl vznik Německé hospodářské, měnové a sociální unie (GEMSU), k němuž došlo již 1. června 1990. Zánik východoněmecké marky prakticky ukončil pokusy o zachování východoněmecké suverenity a předznamenal brzké završení politické integrace. Rozhodnutí o rychlé integraci rozdělených zemí zcela změnilo dosavadní přístup k transformační strategii. Pokud do jara 1990 byl charakter transformačního procesu v řadě ohledů blízký situaci v sousedních středoevropských zemích (existence instituce Treuhand podobné českému Fondu národního majetku, různé privatizační koncepty, problém restitucí, pokusy o vnitřní reformy stávajících nebo budování nových východoněmeckých institucí, organizací a zájmových skupin atd.), po vzniku GEMSU se stalo hlavním mottem transformace přejímání a kopírování veškerých západních institucí a politik a snahy o co nejrychlejší konvergenci všech ukazatelů; často bez ohledu na důsledky těchto kroků.
12
Pro ilustraci tohoto evolučního charakteru uveďme příklad ekonomicky klíčového zákona o konkurzu a vyrovnání, který byl v ČR v letech 1993 až 2003 celkem 21krát novelizován (Žídek, 2006). Realizovaná transformační strategie České republiky je přitom obecně vnímána jako jedna z nejvíce radikálních.
13
2.1.1 Transformační scénáře Na začátku 90. let existovaly různé koncepty transformačního procesu. Jejich charakter byl výrazně podmíněn mírou optimismu v otázce úspěšnosti integrace a budoucího ekonomického vývoje ve východních spolkových zemích. Příznačné je, že na samém počátku transformace převládalo všeobecné nadšení a bezbřehý optimismus. S množícími se špatnými zprávami však nastal obrat k méně optimistickými vizím, který se zrcadlil i v pozdějších scénářích ekonomického vývoje v bývalé NDR. Kurz (1991) uvádí následující čtyři scénáře. Scénář „Don´t Worry, Be Happy“ Jakmile bylo zřejmé, že sjednocení Německa je skutečně reálné a rychle dosažitelné, značná část západních politiků včetně kancléře Kohla začala živit mezi občany východního Německa očekávání, že sjednocení přinese brzkou ekonomickou prosperitu a že se životní standard v obou částech země srovná během 3 až 5 let. Panovalo přesvědčení, že náklady na sjednocení budou relativně velmi malým zlomkem západních veřejných zdrojů a bude možné je financovat, aniž by muselo dojít ke zvýšení daňové zátěže ve starých spolkových zemích. Stoupenci tohoto pohledu věřili v sílu tržní ekonomiky. Předpokládali, že obnovení trhů ve východním Německu oživí dřímajícího německého podnikatelského ducha, což ve spojení s levnějšími náklady přiláká investory a zajistí dynamický růst. Transformační strategie se zdála být snadná, postačí využít ověřený západoněmecký návod, přenést do východoněmecké ekonomiky úspěšný právní a institucionální systém ze starých spolkových zemí a lze očekávat nový německý hospodářský zázrak (Wirtschaftswunder II), v nějž také skutečně mnoho lidí věřilo. Kurz nazývá tento scénář The „Don´t Worry, Be Happy“ Scenario. Scénář „Let´s Get the Job Done“ Nerealisticky optimistický pohled západoněmecké vládnoucí elity na transformační proces východoněmecké centrálně plánované ekonomiky byl částečně podporován i některými ekonomy. Ti, i přes vyšší míru střízlivosti a realismu, věřili, že tak silná a bohatá ekonomika, jakou byla SRN na počátku 90. let, dokáže transformaci zřetelně chudší NDR bez výraznějších problémů zvládnout. Byli však ochotni připustit, že ustanovení dobře definovaných a vymahatelných vlastnických práv je podmínkou sice nezbytnou, nikoliv však postačující; neviditelnou ruku trhu bude třeba doplnit viditelnou rukou státu. Východní Německo podle nich vyžadovalo veřejné investice do zanedbané infrastruktury a instalaci efektivní veřejné správy v nově zřízených spolkových zemích, teprve poté bylo možné počítat s přílivem životadárného soukromého kapitálu. Avšak západní politici věřili ve vlnu solidarity s „bratry a sestrami“ ve východním Německu, která ve spojení s oživením atmosféry poválečné obnovy Německa usnadní dosažení transformačních cílů. Tento scénář Kurz označuje jako The „Let´s Get the Job Done“ Scenario. Tento přístup předpokládal rychlé sbližování životní úrovně založené na neoklasické myšlence konvergence – chudé země mohou růst rychleji, neboť dohánějí ztrátu vůči zemím ekonomicky vyspělejším. Scénář „Permanent Crises Do Not Exist“ S množícími se špatnými zprávami o stavu východoněmecké ekonomiky získávaly pozornost i realističtější pohledy na budoucnost ekonomického integračního procesu. Zatímco Kurzův 14
název The „Permanent Crises Do Not Exist“ Scenario odkazuje na myšlenku Karla Marxe, moderní ekonomie pracuje s pojmem J-křivka. Tento pohled realisticky upozorňuje, že východoněmecká ekonomika musí počítat v prvotní fázi transformace s hospodářským propadem, přičemž řešení těchto problémů může mít negativní dopady rovněž na růst západoněmeckého hospodářství. Přístup založený na existenci J-křivky však ve střednědobém horizontu rovněž předpokládá nastartování rychlého hospodářského růstu a následný konvergenční proces. Uvedené tři scénáře shodně vycházejí z víry v neoklasický koncept konvergence a předpokládají i pozitivní vliv kvalitního institucionálního prostředí. Všechny tři scénáře tedy prezentují dlouhodobý výhled hospodářství bývalé NDR optimisticky, liší se zejména v pohledu na závažnost problému v prvotní fázi transformace a v délce časového horizontu, kdy se prosadí síla tržní ekonomiky a bude zahájen rychlý konvergenční proces. Zcela odlišný charakter má Kurzův čtvrtý scénář, který nazývá The „Vicious Circle of Cumulative Causation“ Scenario. Scénář „Vicious Circle of Cumulative Causation“ Na rozdíl od tří předchozích scénářů je vyznění posledního scénáře pesimistické. Ekonomická úroveň nových zemí zůstane trvale nižší a dokonce je v dlouhém období pravděpodobnější další prohlubování mezery ve výkonnosti mezi východní a západní části země. Scénář v podstatě reflektuje ve své době aktuální teorii endogenního růstu a je založen na konceptu zvyšujících se výnosů z rozsahu v oborech znalostní ekonomiky. Tento ambiciózní koncept, jehož důsledkem je divergentní ekonomický vývoj regionů, může být relevantní, jsou-li splněny následující podmínky: odlišná počáteční úroveň know-how a produktivity práce mezi regiony, které jsou integrovány do jednoho celku s volným pohybem statků, služeb a výrobních faktorů; rostoucí výnosy jsou volně dostupné firmám, ale pouze v rámci regionálně koncentrovaného odvětví; různá odvětví generují různou míru rostoucích výnosů. Podle Kurze byly tyto podmínky v případě SRN a NDR na počátku 90. let splněny. Relativně vysoký podíl východoněmecké ekonomiky stále zaujímala odvětví primárního sektoru (zemědělství, těžba), kde je pravděpodobnost existence rostoucích výnosů nejnižší. Rovněž produkce dalších odvětví byla vysoce surovinově náročná. Naopak podíl oborů znalostní ekonomiky v rámci celkové hospodářské struktury byl velmi nízký a v porovnání se SRN byly i tyto obory značně zaostávající. Celkově malá schopnost východoněmeckých firem investovat do výzkumu a vývoje předurčovala ekonomickou strukturu nových spolkových zemí k výrazné redukci směrem k oborům s minimálním technologickým rozvojem. Scénář ústí do myšlenky, že východoněmecká ekonomika je vzhledem k objektivním historickým souvislostem odsouzena k negativnímu ekonomickému vývoji (vicious circle). Ohlédneme-li se z dnešního pohledu na situaci na počátku 90. let a na výše uvedené scénáře, je zřejmé, že na samotném počátku integračního procesu převládalo pod vlivem všeobecného nadšení a optimismu přesvědčení, že základem transformační strategie bude transfer institucionálního systému ze starých spolkových zemí do východoněmecké ekonomiky a následně již transformaci dokončí neviditelná ruka trhu (scénář „Don´t Worry, Be Happy“). Postupně však bylo čím dále více zřejmé, že transformační proces završený plnou konvergencí bude mnohem složitější a bude dlouhodobě vyžadovat i daleko vyšší
15
angažovanost státu. Podívejme se tedy na hlavní znaky transformace bývalé východoněmecké centrálně plánované ekonomiky. 2.1.2 Hlavní znaky realizované transformační strategie Hospodářská a měnová unie Vznik hospodářské a měnové unie mezi oběma stále ještě samostatnými německými státy k 1. červenci 1990 představuje v transformačním procesu východoněmeckého hospodářství přelomový okamžik. K tomuto datu zanikla východoněmecká marka (Ostmark) a na území obou německých státu začala být používána jako zákonné platidlo německá marka (Deutschmark). Jak uvádí Kalmbach (1993), Kurz (1991) nebo Lang (2004) zavedení společné měny předcházela kontroverzní debata o konverzním poměru. Zatímco na černém trhu se za jednu německou marku platilo nejprve sedm a po pádu Berlínské zdi dokonce jedenáct východoněmeckých marek, finální rozhodování se vedlo mezi poměrem 1:2, který prosazovala německá Bundesbanka, a poměrem 1:1, který prosazovala německá vláda. Varianta podporovaná Bundesbankou se snažila alespoň částečně zohlednit potenciální negativní dopady na úroveň produkce a zaměstnanosti na území bývalé NDR. Konverzní poměr 1:2 byl však všeobecně – jak na východě, tak na západě – vnímán jako ponížení východoněmecké společnosti. Vláda Helmuta Kohla nakonec podlehla silnému tlaku veřejnosti, médií i odborů a rozhodla, že cenové kontrakty, platy, starobní penze a část úspor (v případě důchodců až do 6 000 východoněmeckých marek) byly směňovány v poměru 1:1. Přestože skutečný poměr výměny se nakonec nacházel mezi oběma variantami, neboť ostatní aktiva i finanční závazky byly přepočteny v poměru 1:2, je jednoznačné, že takto politicky zvolené konverzní poměry zasadily konkurenceschopnosti východoněmecké ekonomiky smrtící úder. Vývoj mezd Přístupu k řešení otázky mezd ve východních zemích byl předznamenán již výše uvedeným konverzním poměrem. Vedle tohoto konvergenčního kanálu probíhal i nepřetržitý a rychlý růst mezd nominálních. Zatímco na počátku roku 1990 dosahovala výše mzdy v NDR přibližně 7 % západoněmecké úrovně, na konci roku byla již na 36 % (Lerch, 2004). I v dalších letech pokračovaly přírůstky mezd dvojciferným tempem. Rozhodnutí o rychlém sbližování mzdové úrovně bylo opět vedeno politickými motivy na úkor ekonomické racionality. Za touto politickou volbou nalezneme jednak vliv veřejného mínění a silných západoněmeckých odborů, které požadovaly spravedlnost a solidaritu s východními krajany, ale také obavy z masové migrace z východu západ. Po uvolnění hranic měli východní Němci vzhledem ke společnému jazyku velmi dobré předpoklady, obzvlášť ve srovnání s ostatními národy střední a východní Evropy, pro uplatnění se v západoněmeckých firmách, pro které by zase vzhledem k nižším mzdovým požadavkům mohly představovat atraktivní pracovní sílu.. Masová imigrace by za těchto podmínek mohla znamenat vážné ohrožení stability západoněmeckého pracovní trhu a možná i celé německé ekonomiky. Další z obav, kterou uvádí Kalmbach (2003), se týkala případné naprosté diferenciace ekonomické struktury mezi východem a západem země, přičemž do nových spolkových zemí by se koncentrovala takřka výhradně pracovně-intenzivní výroba. Důsledky zvolené strategie růstu mezd byly velmi podobné jako důsledky volby konverzního poměru: krátkodobý pocit satisfakce občanů bývalé NDR i rostoucí popularita Kohlovy vlády, 16
ovšem již v horizontu měsíců drastický dopad na konkurenceschopnost hospodářství nových spolkových zemí. Pro podniky bojující s realitou bezprecedentní revalvace měny znamenal tento krok další růst již tak neúměrně vysokých nákladů. Firem, které si dokázaly poradit se vzniklou situací bez přímé finanční pomoci federální vlády, bylo naprosté minimum. Transfery Protože výše spotřeby v nových spolkových zemích od počátku transformačního a integračního procesu trvale převyšovala úroveň ekonomického výstupu, bylo nutné tento rozdíl pokrýt z vnějších zdrojů. Finanční pomoc federální vlády ve formě jednosměrných transferů ze západních spolkových zemí na východ se stala jedním ze symbolů transformace ekonomiky bývalé NDR. Výše transferů postupně rostla z cca 100 mld. marek v roce 1990 na 150 mld. v roce 1994. Rother a Süppel (2003) uvádějí, že tyto sumy byly dále doplňovány přílivem soukromého kapitálu ve výši 50-60 mld. marek. Při vyjádření v eurech činila výše hrubých transferů 71 mld. v roce 1991 a trvale rostla až na 116 mld. v roce 2003. Pohybovala se tedy stabilně kolem 4 % německého HDP (Lerch, 2004). Přitom je třeba upozornit, že pojem hrubé transfery představuje úhrnnou částku směřující z federálního rozpočtu do východních zemí. Müller a Busch (2005) rozlišují tuto úhrnnou sumu na transfery všeobecné (dané větší rozlohou země a větším počtem obyvatel, což generuje vyšší požadavky na činnost vlády) a specifické (přímo spojené s transformačním a integračním procesem východoněmecké ekonomiky). Autoři tvrdí, že výše specifických transferů je výrazně nižší, jinými slovy, že formálně vzato jsou přímo vyčíslené náklady transformace nižší, než se obvykle uvádí. Za klíčový problém východoněmecké ekonomiky však považují skutečnost, že z celkové výše transferů tvoří dominantní podíl výdaje přímo podporující spotřebu; podíl transferů určených na rozvoj produkční schopnosti ekonomiky vyčíslují Müller a Busch na pouhých 20 % celkové částky. Existence masivních transferů se na počátku 90. let zdála být opět mimořádnou komparativní výhodou východoněmeckého hospodářství proti ostatním transformujícím se zemím regionu. Z dnešního pohledu je jejich hodnocení značně různorodé. Jak uvádějí Müller a Busch (2005), výše transferů a zejména jejich struktura výrazně přispěla k zakonzervování negativních trendů zděděných z prvotní fáze transformačního procesu. Autoři současně upozorňují, že narušení existujících finančních toků bude jen velmi obtížně politicky prosaditelné. Sociální, zdravotní a vzdělávací systém V rámci přebírání západoněmeckých institucí převzaly nové spolkové země model sociálního pojištění a pojištění pro případ nezaměstnanosti, a to včetně problematické výše poskytovaných dávek. Podobně tomu bylo i v oblasti zdravotní péče, kde byl (levnější) systém východoněmeckých poliklinik nahrazen rozsáhlou sítí soukromých ordinací praktických lékařů. Podle západoněmeckého vzoru byla rovněž kompletně reformována vzdělávací soustava – primární, sekundární i terciální. Jedinou výjimkou v této oblasti bylo zachování široce dostupných mateřských školek (Wiesenthal, 2003).
17
2.1.3 Hodnocení institucionálního prostředí Sjednocením obou německých zemí došlo k nebývalé situaci: na území nových spolkových zemí „přes noc“ vstoupil v platnost právní, legislativní, finanční, daňový i sociální systém utvářející se dlouhá desetiletí v demokratické a kapitalistické SRN. Vzhledem k rozsáhlému spektru vnímání institucí (viz kapitola 1.2) není snadné institucionální prostředí dané země, popř. proces konkrétní institucionální změny, jednoznačně charakterizovat. Vyjdeme-li z nejširšího pojetí institucí, je možné za instituce označit i kategorie jako měnový systém, daňový systém, sociální systém, vzdělávací systém, struktura zájmových organizací apod., resp. souhrn právních norem, popř. dalších pravidel, které tyto kategorie upravují. Na formování takto široce vnímaného institucionálního uspořádání bývalé NDR se významnou měrou podílely výše popsané transformační kroky. Je zřejmé, že v naprosté většině oblastí došlo k takřka bezvýhradnému převzetí západoněmeckých institucí. Důsledkem tohoto institucionálního transferu byla skutečnost, že nové spolkové země získaly v mimořádně krátkém časovém údobí instituce vyspělé západoevropské tržní ekonomiky. Při aplikaci přístupu širokého vymezení institucí vykazovala východoněmecká ekonomika nejlepší předpoklady pro úspěšný hospodářský rozvoj. V podstatě k témuž závěru můžeme dojít v případě přístupu tradičního formálního pojetí institucí. V rámci tohoto proudu nové institucionální ekonomie můžeme hovořit o vymezení tzv. metainstitucí právního charakteru nezbytných pro úspěšný hospodářský rozvoj. Dodejme, že toto pojetí institucí nejčastěji implicitně předpokládá i ekonomie hlavního proudu. I při tomto užším vymezení institucí platí, že východní Německo převzalo existující právní řád, který byl po dlouhá desetiletí pečlivě „vylaďován“ v západní části Německa. Bývalá NDR si navíc zachovala mnohem vyšší míru právní kontinuity se systémem v předkomunistickém období, než tomu bylo v případě ČR (zejména v oblasti občanského zákoníku). Cepl (2000) uvádí další jedinečnou německou výhodu v oblasti reformy právního systému a tou byl mimořádný transfer kvalitního lidského kapitálu. Ze západních spolkových zemí přišla řada vzdělaných a ambiciózních právníků a soudců, s dokonalou znalostí jazyka a výbornou orientací v importovaném západoněmeckém právním řádu. Nové spolkové země mohli těmito lidmi obsadit důležité pozice soudců, profesorů práva i dalších právních profesí a nahradit tak staré a zkompromitované exponenty komunistické éry, na jejichž erudici, morální vlastnosti ani loajalitu vůči novému režimu nebylo možné spoléhat. S vědomím těchto skutečností měla být transformace východoněmecké ekonomiky nejen podle stoupenců formálního pojetí institucí na půdě nové institucionální ekonomie mnohem méně komplikovaná než v případě všech ostatních zemí střední a východní Evropy. 2.2 Evoluce institucí – transformace ČR 2.2.1 Transformační scénáře Na počátku 90. let proti sobě stálo několik teoretických přístupů k transformační problematice, které se na jaře roku 1990 v různé míře podílely na vzniku dvou konkrétních scénářů ekonomické transformace – Strategii ekonomické reformy (skupina kolem Václava Klause) a Návrhu strategie přechodu k tržní ekonomice (skupina kolem Františka Vlasáka). V České republice realizovaná neoliberální transformační strategie vycházela z teoretického rámce neoklasické ekonomie hlavního proudu. Převážně neoliberální a neokonzervativní
18
zásady byly definovány v rámci tzv. Washingtonského konsensu I13 a patřila mezi ně zejména rozsáhlá privatizace a podpora rozvoje soukromého sektoru, cenová liberalizace i liberalizace mezinárodního obchodu, reforma právního řádu a restriktivní makroekonomická stabilizační politika. Na základě těchto doporučení sestavil tým pod vedením federálního ministra financí Václava Klause14 Strategii ekonomické reformy. Hlavním úkolem státu bylo zahájení procesu samovolné evoluce trhů realizací privatizace, liberalizačních a deregulačních opatření a dále vytvoření právního rámce kompatibilního s potřebami tržní ekonomiky. Strategie nepočítala s využitím jakýchkoliv systematických zásahů státu do ekonomiky a předpokládala urychlenou a masivní privatizaci a až následnou restrukturalizaci podniků realizovanou budoucími soukromými vlastníky. Přes četné diskuse, kritiky neoliberálního scénáře, i období počátečních kompromisů postupem času neoliberální transformační strategie v České republice jednoznačně převládla. Co se týče alternativních teoretických východisek k neoliberální transformační strategii, lze hovořit o tradičně keynesiánsky orientované skupině ekonomů okolo pozdějších ekonomických expertů české sociální demokracie Jana Klacka a Jana Mládka, další část transformačních návrhů představovaly víceméně reformně marxistické myšlenky reprezentované ekonomy Prognostického ústavu pod vedením Valtra Komárka a za zmínku stojí i názory „jediného“ českého institucionalisty Lubomíra Mlčocha. Tato heterogenní skupina kritiků neoliberální transformační strategie však představovala v rámci české ekonomické obce první poloviny 90. let poměrně výraznou menšinu. Stejně tak je třeba připustit, že oproti pozdějším kritikám15 byly tehdejší koncepty ve znatelně nižším stádiu rozpracování. Na neprosazení těchto alternativních myšlenek měl nesporný vliv i společný znak všech těchto koncepcí, důraz na významnou roli státu v procesu transformace; a tento požadavek byl vzhledem k dobové situaci všeobecně velmi nepopulární, jak uvnitř ekonomické obce, tak mezi širší veřejností. Zvláště když patrně nejvýraznějším představitelem kritiků neoliberální strategie byl silně levicově zaměřený Valtr Komárek, jehož hledání „třetích cest“ spojujících „sociální výdobytky“ centrálně plánovaného hospodářství s efektivností tržní ekonomiky se stalo snadným terčem pro působivou argumentaci hlavního představitele neoliberálního proudu Václava Klause. Nicméně i přes tyto skutečnosti sestavil místopředseda české vlády František Vlasák tým16, který vypracoval Návrh strategie přechodu k tržní ekonomice reflektující řadu myšlenek alternativních přístupů. Scénář navrhoval pomalejší liberalizaci mezinárodního obchodu a především odlišný koncept privatizace. Velké státní podniky měly být restrukturalizovány a teprve poté privatizovány na základě individuálních privatizačních projektů. Návrh strategie rovněž počítal s využitím industriálních politik.
13
Jednalo se o soubor doporučení MMF a Světové banky pro hospodářskou politiku zemí usilujících o přechod k tržní ekonomice, původně určený pro země Jižní Ameriky, blíže Žídek (2006). 14
Do tohoto týmu patřili Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Karel Dyba, Dušan Tříska a další.
15
Ze zahraničních konceptů transformační strategie lze zmínit „minimal package of change“ vypracovaný Janosem Kornaiem. Návrh počítal s přednostním uskutečněním klíčových institucionálních reforem a teprve poté s postupnou liberalizací trhů (Kornai, 1993). Pokus o ucelený alternativní pohled na transformaci české ekonomiky i společnosti předkládají Lubomír Mlčoch, Pavel Machonin a Milan Sojka (Mlčoch, Machonin, Sojka, 2000). Kritické alternativy k dílčím krokům české transformační strategie (nejčastěji vůči zvolenému privatizačnímu mixu) nalezneme u řady autorů např. Mertlík (1996), Mejstřík (1997) a další. 16
Mezi autory patřili Karel Kouba, Jiří Hanzelka, Lubomír Mlčoch, Zdislav Šulc, Otakar Turek a další, tedy mimo jiné řada představitelů tzv. tržního socialismu druhé poloviny 60. let.
19
2.2.2 Hlavní znaky realizované transformační strategie Makroekonomická politika Jednu z hlavních obav autorů české transformace představovalo riziko vzniku inflačněmzdové resp. inflačně-devalvační spirály po provedení cenové liberalizace a liberalizace zahraničního obchodu (viz např. hyperinflace v Polsku). Z těchto důvodu byla i přes existenci řady kritických názorů zvolena restriktivní makroekonomická politika. Vzhledem k výrazné nestabilitě většiny ekonomických ukazatelů považovali autoři reforem za vhodné provést určité zakotvení hospodářského systému. Jako tzv. transformační kotva byl zvolen režim fixního směnného kurzu v rámci kurzové politiky. Zafixování kurzu na úrovni cca 18 CSK/DEM, resp. 28 CSK/USD ovšem předcházela výrazná devalvace o cca 100 %. Ta znamenala naprosto opačné dopady kurzové politiky na konkurenceschopnost českých podniků oproti situaci v bývalé NDR. Změny vlastnických vztahů Reforma vlastnických vztahů byla patrně tou oblastí transformace, kde nalezneme v případě obou zemí nejvíce společných cílů a následně i podobných reformních kroků. NDR i Československo byly před rokem 1990 zeměmi s nejvyšším podílem státního vlastnictví v rámci celého regionu. Spektrum potenciálních způsobů změny vlastnických vztahů však bylo v případě NDR opět výrazně příznivější, neboť východoněmecké podniky mohly být (a posléze rovněž v naprosté většině případu byly) privatizovány „domácími“ kapitálově silnými vlastníky ze starých spolkových zemí. Mezi základní způsoby přesunu státního majetku do rukou soukromých vlastníků patřily restituce, malá privatizace – tedy prodej zejména menších obchodních jednotek ve veřejných dražbách – a velká privatizace. Ta nabývala opět podobu několika alternativních modelů, za základní kategorie z pohledu výsledné struktury vlastnictví lze označit kupónovou privatizaci, privatizaci „na úvěr“ tuzemským vlastníkům a prodeje zahraničním investorům. Hodnocení jednotlivých forem velké privatizace v ČR bylo posléze zdrojem značných kontroverzí a je podrobně zpracováno v české i cizojazyčné literatuře. Na tomto místě učiňme pouze jednu poznámku. Při důkladnějším studiu privatizačního procesu v ČR a v bývalé NDR se nabízí otázka, jak dobře je vůbec možné zvládnout tak rozsáhlý proces jako je reforma vlastnických vztahů v bývalé centrálně plánované ekonomice (rozsah transformace; zkušenosti reformátorů s daným procesem, resp. nepřenositelnost zkušeností, neboť situace v každé zemi je v zásadě jedinečná a neopakovatelná; individuální motivace a chování jednotlivých ekonomických subjektů). V první polovině 90. let byly v ČR z forem velké privatizace nejcharakterističtější kupónová privatizace a tzv. privatizace na úvěr tuzemským vlastníkům, často z řad managementu podniku. Výsledky velké privatizace byly velmi nejdenoznačné a oba tyto způsoby byly posléze podrobeny silné kritice. Naopak naprostá většina východoněmeckých podniků (až 90 % celkové hodnoty aktiv) byla v tomtéž časovém období privatizována vstupem kapitálově silného investora ze západní části Německa, vzhledem k jedinečnosti německého sjednocení se v tomto případě pohybujeme v podstatě na pomezí mezi vstupem domácího a zahraničního kapitálu. Rovněž v tomto případě jsou výsledky východoněmeckého průmyslu v poprivatizačním období nanejvýš rozporuplné a zvolený model privatizace je zdrojem rozsáhlé kritiky, např. Dale (2004).
20
2.2.3 Hodnocení institucionálního prostředí Jak již bylo řečeno, v otázce transformace institucionálního prostředí byla pozice NDR nejvíce specifická. Česká republika, stejně jako ostatní země střední a východní Evropy, stála před nejtěžším úkolem – postupným budováním nových institucí. V nejširším vnímání institucí bylo potřeba inovovat strukturu veřejných financí a transformovat daňový systém do podoby slučitelné s potřebami tržní ekonomiky, vytvořit standardní dvoustupňovou bankovní soustavu v čele s nezávislou centrální bankou, novou legislativu a právní systém, reformovat systém vzdělávání, vybudovat instituce jako ústavní soud nebo nejvyšší kontrolní úřad atd. Ve většině oblastí bylo možné se více či méně inspirovat zkušenostmi ze západních zemí, ovšem nešlo provést přenesení například právního systému nebo vzdělávací soustavy z jiné země. Budování standardního institucionálního prostředí v ČR tedy probíhalo evoluční cestou pokusů a omylů (byť v historickém kontextu mimořádně zrychlenou, neboť v západoevropských tržních ekonomikách se institucionální prostředí formovalo několik desetiletí). V řadě oblastí není tento proces dosud ukončen a jednou z nich je právo a jeho vymahatelnost. Tím se dostáváme k tradičnímu užšímu pojetí formálních institucí. Právní systém na počátku 90. let byl zcela neslučitelný s demokratickými principy fungování společnosti, neboť právo bylo podřízeno cílům komuninistické strany. Totéž lze říci o podobě legislativy a hospodářského práva nastaveného pro systém centrálně plánované ekonomiky. Cepl (2000) dále upozorňuje na závažné deformace i ve srovnání s právním řádem bývalé NDR. Jako „jedovatou“ označuje odluku obchodního a rodinného práva z práva občanského a především klasifikaci československého občanského zákoníku z roku 1964, která rozděluje vztahy občanského práva do tří skupin podle typu zúčastněných subjektů: mezi dvěma občany, mezi občanem a státním orgánem, mezi státními orgány. Vedle podoby právního řádu představovala závažný problém i struktura, personální obsazení i vlastní fungování soudů. Reforma právního systému odstartovala ihned v roce 1990 rehabilitací lidských práv a soukromého vlastnictví, bylo legalizováno soukromé podnikání a vznikl Ústavní soud. V první polovině 90. let byly nové zákony zpracovávány a schvalovány mimořádným, až hektickým tempem (blíže např. Tříska, 2002). Žídek (2006) uvádí údaje z časopisu Ekonom, podle kterých přibylo v letech 1991-1993 do Sbírky zákonů téměř 2000 nových předpisů. Ve druhé polovině 90. let začala sílit kritika právního a institucionální prostředí v České republice, která se odrazila již v „balíčcích“ vlády Václava Klause na jaře 1997 a posléze institucionálními změnami, které provedla vláda Josefa Tošovského v roce 1997. Zvýšené legislativní úsilí deklarovala i vláda Miloše Zemana, nadále však pokračovala kritizovaná praxe „nesutálých novelizací“ namísto tvorby „nových komplexních zákonů“, ke kterým se sociální demokraté hlásili ve svém volebním programu. Sokol (2002) uvádí, že jen ve volebním období 1998-2002 byl zákon o dani z příjmů novelizován dvacetkrát, zákon o DPH sedmkrát, obchodní zákoník desetkrát, občanský zákoník sedmkrát, trestní zákoník dvacetkrát, trestní řád šestkrát a zákon o konkursu a vyrovnání sedmkrát. Samostatnou kapitolu potom představuje oblast výkonu práva, resp. jeho vynutitelnosti, kde se po celé transformační období projevovaly slabiny českého soudnictví viz údaje v tabulce 1. I v současné době trvají podle Hospodářských novin spory podle obchodního zákoníku průměrně rok a čtvrt, vlastnické spory téměř dva roky a restituční spory dokonce pět let. Evropská unie kritizuje Českou republiku za pomalé fungování soudů již od konce 90. let.
21
Přes reformní sliby prakticky všech ministrů spravedlnosti zůstává problém pomalé justice nadále nevyřešen.17 Tabulka 1: Délka trvání vyřizování občanskoprávních sporů v roce Druh občanských sporů
Průměrný počet dnů 1999
2001
2003
2005
Obchodní spory
478
627
501
448
Pracovní spory
582
665
693
606
Spory podle občanského zákoníku
371
445
451
452
Vlastnické spory
603
749
714
698
Restituční spory
1206
-
-
-
Zdroj: Ročenka HN, 2000; HN, 19. 2. 2007.
2.3 Porovnání institucionálního prostředí bývalé NDR a ČR Z výše uvedených údajů je patrný značně odlišný charakter transformace institucionálního prostředí v obou sledovaných zemích a následně i jeho rozdílná kvalita. Transfer západoněmeckých institucí umožnil v nových spolkových zemích mimořádně rychlé vytvoření standardního institucionálního prostředí vyspělé tržní ekonomiky. Přes rozporuplnost privatizačního procesu lze říci, že bývalá NDR disponovala prakticky od počátku 90. let komparativními výhodami fungujícího systému soudů, predikovatelného právního prostředí, garantovaných vlastnických práv a vynutitelnosti smluvních vztahů. Naopak Česká republika procházela od počátku 90. let bolestným obdobím utváření institucionálního prostředí, často cestou pokusů a omylů. Mimořádné tempo přijímání nové legislativy i praxe neustálých novelizací vyvolávaly nejistotu v očekávání ekonomických subjektů. K otázce ochrany vlastnických práv uvádí Sojka ještě v roce 2000, že „ani po deseti letech transformace nejsou vlastnická práva stále zaručena.“ (Sojka, 2000) Argumenty pro četné kritiky pomalého fungování soudů obsahuje předchozí tabulka 1. Reforma právního řádu ostatně není zdaleka ukončena dodnes, viz např. kontroverzní nový zákoník práce z roku 2006; na zásadní změny nadále čekají obsáhlé pasáže občanského zákoníku, trestní řád, v ekonomické oblasti zůstává evergreenem například stále ne zcela funkční zákon o konkurzu a vyrovnání. Kvalita právního a institucionálního prostředí České republiky se stala nejpozději od poloviny 90. let předmětem kontroverzních diskusí, kde nalezneme jak její obhájce, např. Klaus (1999), Schwarz (2003), Tříska (2002), relativně neutrální hodnocení, např. Havel (2004), Sokol (2002), i výrazné kritiky, např. Mlčoch (2000), Sojka (2000). Reprezentativní přehled této diskuse shrnuje Žídek (2006). Podíváme-li se na tuto debatu z určitého nadhledu lze souhlasit s Havlem (2004), který uvádí: „Porovnáme-li ovšem výsledky okolních států, pokud jde o institucionální stránku rozvoje, jsou v zásadě srovnatelné ...“ Stejně tak je nesporné, že institucionální prostředí bývalé NDR se od České republiky i všech ostatních transformujících se zemí střední a východní Evropy kvalitativně odlišovalo. Přes postupné zlepšování kvality institucí v České republice platí, že
17
V únoru 2007 se rozbíhá spuštěním insolvenčního rejstříku (veřejně dostupný seznam dlužníků a firem v konkurzu) reforma ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jejímž cílem je opět urychlení rozhodování soudů, blíže HN, 19. 2. 2007.
22
v případě dvojice sledovaných zemí existují zřetelné rozdíly i dnes, což dokládá porovnání údajů z databáze Světové banky za rok 2006 (tabulka 2). V souvislosti s měřením institucionálního prostředí je potřeba učinit dvě obecné metodické poznámky. Všechny dostupné datové zdroje sledují institucionální prostředí dnešní SRN jako celku. Vzhledem k transferu institucionálního prostředí ze západní části Německa na území nových spolkových zemí, ke kterému došlo hned na počátku 90. let, lze tyto údaje využít pro vyjádření institucionální kvality bývalé NDR ve sledovaném transformačním období. Poznámka druhá se týká skutečnosti, že při konstrukci hodnotících ukazatelů kvality institucionálního prostředí jsou kombinována tvrdá i měkká data. Použití měkkých dat je vzhledem k charakteru institucí nevyhnutelné, na druhou stranu je tato skutečnost zdrojem oprávněné kritiky s ohledem na vypovídací schopnost takto konstruovaných ukazatelů. Autoři tohoto článku pochybují o smysluplnosti využití těchto údajů v korelačních, resp. regresních analýzách. V tomto textu jsou zmiňované ukazatele využity pouze jako podpůrná argumentace pro obecné kvalitativní hodnocení. Pro úplnost dodejme, že různé datové zdroje využívající odlišnou metodologii poskytují velmi podobné výsledky.
23
Tabulka 2: Vybrané institucionální ukazatele ČR a SRN za rok 2006 Vybrané institucionální ukazatele
ČR
SRN
Vynutitelnost smluvních vztahů (pořadí)
57
29
21
30
procedury (počet) čas (dny)
820
394
náklady (% nároku)
14,1
10,5
Zahájení podnikání (pořadí)
74
66
procedury (počet)
10
9
čas (dny)
24
24
náklady (% důchodu na obyvatele)
8,9
5,1
minimální kapitál (% důchodu na obyvatele)
36,8
46,2
Ukončení podnikání (pořadí)
113
28
čas (roky)
9,2
1,2
náklady (% majetku)
15
8
míra návratnosti (%)
18,5
53,1
58
42
4
4
čas (dny)
123
40
náklady (% hodnoty majetku)
3,0
4,5
110
73
Registrace vlastnictví (pořadí) procedury (počet)
Placení daní (pořadí) platby (počet za rok)
14
32
čas (hodiny za rok)
930
105
celková daňová kvóta (% zisku)
49,0
57,1
Zaměstnávání pracovníků (pořadí)
45
129
Udělování licencí (pořadí)
110
21
Dostupnost úvěrů (pořadí)
21
3
Ochrana investorů (pořadí)
83
83
Zahraniční obchod (pořadí)
41
7
„Ease of doing business“ (celkové pořadí v databázi zemí)
52
21
Zdroj: The World Bank – Doing Business 2007 Poznámky k metodice: Databáze Světové banky obsahuje údaje za 157 zemí v 10 skupinách ukazatelů, údaje v jednotlivých skupinách jsou v databázi dále členěny. Všechny skupiny ukazatelů jsou uvedeny v tabulce včetně pořadí obou zemí. U vybraných skupin ukazatelů v tabulce jsou uvedeny i další údaje.
Z údajů, které shrnuje tabulka 2, vyplývá přetrvávající kvalitativní převaha Německa vůči České republice v případě vybraných formálních institucí, které představují z pohledu nové institucionální ekonomie důležité determinanty úspěšného ekonomického rozvoje. Výrazné rozdíly jsou patrné v klíčové kategorii vynutitelnosti smluvních vztahů (394 dní v SRN proti 24
820 dnům v ČR) a především ukončení podnikatelské činnosti (1,2 roku v SRN oproti průměrným 9,2 roku v ČR); tento údaj dokumentuje dlouhodobou nefunkčnost úpadkového zákonodárství v České republice. Z uvedených deseti skupin ukazatelů je Česká republika hodnocena lépe než Německo pouze v kategorii zaměstnávání pracovníků, která obsahuje zejména ukazatele míry ochrany zaměstnanců (obtížnost propouštění, náklady propouštění apod.). Až 129. místo SRN mezi 157 sledovanými zeměmi svědčí o vysoké míře rigidity tamního trhu práce, která se posléze promítá do negativních statistik nezaměstnanosti.18 Alternativní hodnocení institucionální kvality poskytuje Světové ekonomické fórum jako součást indexu GCI (Global Competitiveness Index, index globální konkurenceschopnosti). Tabulka 3: GCI za rok 2006 Vybrané institucionální ukazatele
ČR
SRN
GCI – hodnota
4,74
5,58
29
8
3,84
5,69
60
7
GCI – pořadí 1. pilíř GCI: instituce – hodnota 1. pilíř GCI: instituce – pořadí
Zdroj: World Economic Forum – Global Competitivness Report 2006-2007 Poznámky k metodice: Hodnota indexů: 1 – nejhorší, 7 – nejlepší. Světové ekonomické fórum konstruuje index GCI v současné době u 125 zemí. Index sestává z 9 pilířů v pořadí: instituce; infrastruktura; makroekonomika; zdravotnictví a primární vzdělávání; vyšší vzdělávání a podnikové vzdělávání; efektivnost trhů; technologická vybavenost; sofistikovanost podnikání; inovace.
První pilíř indexu GCI – instituce – obsahuje údaje o ochraně vlastnických práv, etice a korupci, neefektivnosti vládního sektoru, výši transakčních nákladů na zajištění bez bezpečnosti podnikání, ochraně práv minoritních akcionářů atd. Údaje z databáze Světové ekonomického fóra v zásadě odpovídají výsledkům Světové banky. Pozice SRN v pořadí zemí podle celkového indexu GCI je lepší než pozice ČR, ovšem výrazně hůře vyznívá pro Českou republiku relativní hodnocení institucionálního prostředí (60. pozice ČR mezi sledovanými zeměmi přibližně odpovídá 52. pozici v pořadí sestavovaném Světovou bankou). Uvedená data za rok 2006 dokazují, že i po 16 letech od zahájení transformačního procesu disponuje Německo (a tedy i jeho východní část) kvalitnějšími formálními institucemi než Česká republika. Vzhledem k evolučnímu charakteru vzniku institucionálního prostředí v ČR a tedy i k jeho postupnému zlepšování lze tvrdit: v pro transformaci klíčových 90. letech 20. století byla převaha kvality institucionálního prostředí na území bývalé NDR, která převzala západoněmecké instituce již v roce 1990, ještě výraznější než v současnosti.
18
Zajímavé údaje nalezneme v kategorii placení daní. Zatímco v Německu firmy věnují administrativním činnostem spojeným s placením daní 105 hodin ročně, v České republice je to dle Světové banky těžko uvěřitelných 930 hodin ročně. Celkové špatné postavení ČR v této kategorii ukazuje, že citlivějším problémem než samotná výše daňových sazeb je značná komplikovanost a netransparentnost daňového systému, která se posléze promítá do vysoké administrativní náročnosti výpočtu a odvodu daňových plateb.
25
Významně vyšší kvalita institucionálního prostředí na území bývalé NDR měla být podle nové institucionální ekonomie klíčovým předpokladem pro vyšší hospodářskou dynamiku a rychlejší konvergenci vůči západní části Německa, popř. dalším vyspělým zemím západní Evropy. Realita však byla jiná, než očekávali nejen institucionální ekonomové. 2.3 Porovnání ekonomické výkonnosti bývalé NDR a ČR Všechny bývalé centrálně plánované ekonomiky střední a východní Evropy prošly na počátku 90. let transformační recesí. Zatímco v tehdejším Československu poklesla úroveň produkce na 87 % úrovně roku 1989, východoněmecká ekonomika zaznamenala nejhlubší pokles v německé historii. HDP v nových spolkových zemích poklesl na přibližně dvě třetiny výchozí úrovně. Celkový počet odpracovaných hodin v ekonomice se snížil z devíti miliard na méně než polovinu. Propad průmyslové produkce dosáhl dna v roce 1992, a to na úrovni 31 % roku 1989. Pro porovnání – během Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století se pokles průmyslové produkce v Německu zastavil na 59 % úrovně roku 1928 (Dale, 2004). Po překonání transformační recese nastartovaly obě ekonomiky rychlý hospodářský růst. Hospodářství východní části Německa dosahovalo v letech 1992-1994 vyšší dynamiky než ekonomika česká. Pouze toto krátké období mohlo naznačovat potvrzení platnosti institucionální hypotézy, navzdory skeptikům, kteří upozorňovali, že růst je tažen především masivními investicemi spolkové vlády Po roce 1995 se však konvergenční proces východoněmecké ekonomiky v podstatě zastavil. Tabulka 4: Makroekonomické ukazatele ČR, nových a starých spolkových zemí Rok
Změna HDP (%)
Míra nezaměstnanosti (%)
ČR
NDR
SRN
ČR
NDR
SRN
1990
-1,2
-15,6
5,7
0,7
-
7,2
1991
-11,6
-22,7
5,1
4,1
10,3
6,3
1992
-0,2
6,2
1,7
2,6
14,8
6,6
1993
0,1
8,7
-2,6
3,5
15,8
8,2
1994
2,2
8,1
1,4
3,2
16,0
9,2
1995
5,9
3,5
1,4
2,9
14,9
9,3
1996
4,0
1,6
0,6
3,5
16,7
10,1
1997
-0,7
0,5
1,5
5,2
19,5
11,0
1998
-0,8
0,2
2,3
7,5
19,5
10,5
1999
1,3
1,8
2,1
9,4
19,0
9,9
2000
3,6
1,2
3,1
8,8
18,8
8,7
2001
2,5
-0,6
1,1
8,9
18,9
8,3
2002
1,9
0,2
0,1
9,8
19,2
8,5
2003
3,6
-0,3
-0,1
10,3
20,1
9,3
2004
4,2
1,3
1,6
9,5
20,1
9,4
2005
6,1
-
-
8,9
20,6
11,0
Zdroje: ČSÚ, Hunt (2006a), MPSV ČR, Bundesagentur für Arbeit Poznámky k metodice: NDR – nové spolkové země, SRN – staré spolkové země;
26
V případě HDP je Berlín započítán do východní části Německa s výjimkou let 1990 a 1991, kdy jsou obě části Berlína započteny odděleně. V případě měření ekonomické výkonnosti nových spolkových zemí je třeba vzít do úvahy několik specifik: především zařazení Berlína (dříve východní a západní část) a dlouhodobě zřetelně vyšší úroveň důchodů než produkce, což je dáno výší pravidelných transferových plateb. Z těchto důvodů existuje v případě HDP bývalé NDR několik alternativních datových řad. V ČR i v Německu se jedná o registrovanou míru nezaměstnanosti, ta je v případě obou zemí vyšší než například podle metodiky Eurostatu.
Budeme-li hodnotit výkonnost české a východoněmecké ekonomiky v prvních patnácti letech po zahájení transformačního procesu, jednoznačně lépe se v tomto směru vyvíjelo hospodářství České republiky. Výrazně mírnější transformační recese na počátku 90. let a od roku 1999 akcelerující hospodářský růst se promítly do relativního zlepšení pozice české ekonomiky, která v roce 2005 přesáhla výchozí úroveň roku 1989 přibližně o čtvrtinu. Od poloviny 90. let nekonvergující východoněmecké hospodářství se v témže roce pohybuje jen nepatrně nad úrovní před začátkem transformace. Hunt (2006a) uvádí, že podle údajů OECD byla úroveň HDP na obyvatele v České republice v roce 2004 pouze o 13 % nižší než v nových spolkových zemích (včetně sjednoceného Berlína). Hunt dále dodává (2006b), že pokud budou pokračovat růstové trendy z let 19992005, Česká republika předstihne v ukazateli HDP na obyvatele bývalou NDR do roku 2013. Vzhledem k tomu, že se česká ekonomika stále nachází v podstatě na vrcholu hospodářského cyklu, růst v roce 2006 je očekáván znovu na úrovni 6 % a pro rok 2007 se předpovědi pohybují okolo 5 %, bude konvergenční proces probíhat pravděpodobně ještě rychleji. Dodejme, že životní úroveň východních Němců bude vzhledem k pokračujícím masivním transferům ze západních spolkových zemích nadále vyšší; v roce 2003 dosahoval HDP na obyvatele v bývalé NDR (včetně Berlína) 67 % západní úrovně, zatímco disponibilní příjem byl na 82 procentech (Hunt, 2006b). Ještě výrazněji vyznívá odlišná pozice obou sledovaných zemí při komparaci vývoje trhů práce. Míra nezaměstnanosti představuje na území nových spolkových zemí nejbolestivější problém od samého počátku transformace a údaje v tabulce 4 – registrovaná míra nezaměstnanosti v nových spolkových zemích od roku 1997 kolísá okolo 20 % úrovně – dokladují, že se jej dosud nedaří řešit. Zatímco v České republice se úroveň zaměstnanosti pohybuje na přibližně 90 procentech úrovně roku 1989, na území bývalé NDR dosahuje tento podíl pouhých 60 %. V této souvislosti zmiňme alespoň skutečnost, že podíl zaměstnanosti v průmyslu (bez stavebnictví) činil v roce 2004 v České republice 30,1 %, ve starých spolkových zemích 22,2 %, zatímco na východě pouze 15,0 %.
27
Závěr V rámci vývoje institucionální ekonomie se historicky vyvíjely dva alternativní proudy vnímání institucí: veblenovský, sociálně-psychologický směr zdůrazňující úlohu neformálních institucí a commonsovský, právní směr zdůrazňující význam institucí formálních. Nová institucionální ekonomie 2. poloviny 20. století sice deklaruje význam vzájemné interakce formálních a neformálních institucí, ovšem ve skutečnosti je pozornost věnována především institucím formálním. To je dáno původním zaměřením nové institucionální ekonomie, která na rozdíl od předválečného institucionalismu usilovala o zreálnění neoklasické ekonomie jejím zasazením do systému společenských pravidel – institucí a vlastnických práv. Převažující akcentování formálních institucí v rámci institucionálních teorií růstu může být do jisté míry vysvětleno i jejich přece jen reálnější uchopitelností oproti výrazně abstraktním a obtížně kvantifikovatelným institucím neformálním. Teorie růstu v přístupech nové institucionální ekonomie zdůrazňuje význam formálních institucí, zejména definování a ochrany vlastnických práv a vynutitelnosti smluvních vztahů, pro úspěšný ekonomický rozvoj. Význam kvality institucionálního prostředí potom staví stoupence nové institucionální ekonomie před otázku změny pro ekonomiku nevhodného institucionálního prostředí. Proces transformace ve střední a východní Evropě představuje pro ověřování konceptů nové institucionální ekonomie jedinečnou příležitost. Model centrálně plánované ekonomiky historicky neobstál a země východoevropského regionu stály na počátku 90. let před úkolem ekonomické transformace. Jednou z nejobtížnějších oblastí transformace bylo vybudování institucionálního prostředí v souladu s demokratickými principy fungování společnosti i potřebami tržní ekonomiky. Proces institucionální změny ve střední a východní Evropě ovšem nabídl nové institucionální ekonomii ještě jeden unikátní experiment – sjednocení socialistické centrálně plánované ekonomiky NDR a kapitalistické tržní ekonomiky SRN, ke kterému došlo v roce 1990, tedy v historicky krátké době necelého roku od pádu Berlínské zdi. Bývalá NDR tímto krokem převzala standardní instituce vyspělého západoevropského státu. Na rozdíl od německého transferu institucí budovaly všechny ostatní transformující se země regionu své institucionální prostředí postupnou evoluční cestou. Hlavním cílem příspěvku bylo porovnat institucionální prostředí a základní charakteristiky ekonomické výkonnosti dvou zemí, které prošly odlišným procesem institucionální změny – bývalé NDR (transfer institucí) a České republiky (evoluce institucí), a následně konfrontovat zjištěné výsledky s koncepty nové institucionální ekonomie. Údaje prezentované v tomto textu potvrzují, že východoněmecká ekonomika disponovala v transformačním období devadesátých let komparativní výhodou významně kvalitnějších formálních institucí, která přetrvává dodnes. Podle teorie růstu nové institucionální ekonomie by měla bývalá NDR dosahovat znatelně lepší ekonomické výkonnosti než ČR. Výsledky však jsou naprosto opačné: zatímco HDP ČR byl v roce 2005 přibližně o čtvrtinu vyšší než před začátkem transformace, ekonomika bývalé NDR se pohybovala jen nepatrně nad svou výchozí úrovní; rovněž ukazatele hospodářské dynamiky hovoří výrazně ve prospěch České republiky. Podobně jednoznačně vyznívá situace na trzích práce: nezaměstnanost v ČR se pohybuje od roku 1997 v intervalu 7-10 %, na území bývalé NDR v rozmezí 18-21 %. Vzhledem k tomu, že obě sledované země vykazovaly před začátkem transformace velmi podobné charakteristiky (velikost ekonomiky, ekonomická úroveň, ekonomická struktura, vysoká míra regulace, minimální podíl soukromého sektoru.), prezentované výsledky nelze interpretovat jinak, než jako zpochybnění platnosti klíčových postulátů nové institucionální 28
ekonomie. Formální instituce nelze vnímat jako klíčový faktor, resp. postačující podmínku úspěšného ekonomického rozvoje. Analýza neformálních institucí, nebyla předmětem tohoto textu. Přesto lze říci: neexistují žádné důvody pro tvrzení, že Česká republika mohla mít natolik lepší neformální instituce než východní část Německa, aby jimi bylo možné vysvětlit úspěšnější hospodářský vývoj po roce 1989. Naopak v tomto směru se jednalo o dvě velmi blízké země (morální stav společnosti, ateizmus, kultura, historie atd.). Provedená komparace ekonomického vývoje bývalé NDR a České republiky znamená oslabení teorie růstu nové institucionální ekonomie. Z uvedených výsledků vyplývá, že hospodářský růst země nelze primárně vysvětlovat kvalitou jejího institucionálního prostředí.
29
Literatura k části 1 AARON, J.: Growth and Institutions: A Review of the Evidence, World Bank, 2000, The World Bank Research Observer, vol. 15, no. 1 ACEMOGLU, D., JOHNSON, S.: Unbundling Institutions, NBER, 2003, Workin Paper No. 9934 ACEMOGLU, D., JOHNSON, S., ROBINSON, J.: The Colonial Origins of Comparative Development: An Empirical Investigation, 2001, dostupné na: http://econwww.mit.edu/faculty/download_pdf.php?id=144 ACEMOGLU, D., JOHNSON, S., ROBINSON, J.: Institutions as the Fundamnetal Cause of Long-Run Growth, NBER, 2004, Working Paper No. 10481 ACEMOGLU, D., JOHNSON, S., ROBINSON, J.: Reversal of Fortune: Geography and Institutions in the Making of the Modern World Income Distribution, NBER, 2001, Workin Paper No. 8460 AGHION, P., ALESINA,A., TREBBI, F.:Endogenous Political Institutions, NBER, 2002, Working Paper No. 9006 BATES, R., H.: Social Dilemmas and Rational Individuals, v Harris, J., Hunter, J. and Lewis, C., M. (ed.): The New Institutional Economics and Third World Development, Routledge, 1995, London, ISBN 0-415-15791-9 BENABOU, R.: Inequality, Technology, and the Social Contract, NBER, 2004, Working Paper No. 10371 CLAGUE, CH.: The New Institutional Economics and Economic Development, v Clague, CH. (ed.): Institutions and Economic Development: Growth and Governance in LessDeveloped and Post-Socialist Countries, The John Hopkins Universtity Press, 1997, London, ISBN 0-8018-5493-8 CLAGUE, CH., KEEFER, P., KNACK, S., OLSON, M.: Democracy, Autocracy, and the Institutions Supportive od Economic Growth, v Clague, CH. (ed.): Institutions and Economic Development: Growth and Governance in Less-Developed and Post-Socialist Countries, The John Hopkins Universtity Press, 1997, London, ISBN 0-8018-5493-8 CLAGUE, CH., KEEFER, P., KNACK, S., OLSON, M.: Institutional and Economic Performance: Property Rights and Contract Enforcement, v Clague, CH. (ed.): Institutions and Economic Development: Growth and Governance in Less-Developed and Post-Socialist Countries, The John Hopkins Universtity Press, 1997, London, ISBN 0-8018-5493-8 EASTERLY, W., LEVINE, R.: Tropics, Germs, and Crops: How Endowments Influnece, Economic Development, NBER, Working Paper No. 9106 ENGERMAN, S., L., SOKOLOFF, K., L.: Factor Endowments, Inequality, and Paths of Development Among New World Economies, NBER, 2002, Working Paper No. 9259 ENGERMAN, S., L., SOKOLOFF, K., L.: Institutions and Non-Institutional Explanations of Economic Differences, NBER, 2003, Working Paper No. 9989 FRANKEL, J., A., BIRDSALL, N., SACHS, J., ORTIZ, G.: Panel Discussion – Promoting Better National Institutions: The Role of IMF, 2003, IMF Staff Paper Vol. 50 Special Issue FREEMAN, R., B.: Single Peaked Vs. Diversified Capitalism: The Relation Between Economic Institutions and Outcomes? NBER, 2000, Working Paper No. 7556 GLAESER, E., L., La PORTA, R., LOPEZ-de-SILANES, F., SHLEIFER,A.: Do Instituttions Cause Growth?, NBER, 2004, Working Paper No. 10568 30
GLAESER, E., SCHEINKMAN, J., SHLEIFER, A.: The Injustice of Inequality, NBER, Working Paper No. 9150 HALL, R., E., JONES,CH, I.: The Productivity of Nations, NBER, 1996, Working Paper No.5812 HALL, R., E., JONES,CH, I.: Why Do Some Countries Produce So Much More Output Per Worker than Others?, 1999, dostupné na: http://elsa.berkeley.edu/users/chad/HallJonesQJE.pdf HARRISS, J., HUNTER, J., LEWIS, C. M.: Introduction: Development and significance of NIE, v Harris, J., Hunter, J. and Lewis, C., M. (ed.): The New Institutional Economics and Third World Development, Routledge, 1995, London, ISBN 0-415-15791-9 HIBBS, D., A., OLSSON, O.: Geography, Biogeography and Why Some Countries are Rich and Others Poor, 2004, dostupné na: http://www.handels.gu.se/epc/archive/00002974/01/gunwpe0105rev.pdf HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, 1999, Praha, ISBN 807179-238-1 International Monetary Fund: World Economic Outlook – Growth and Institutions, International Monetary Fund, 2003, ISBN 1-58906-212-4 International Monetary Fund: World Economic Outlook – Building Institutions, International Monetary Fund, 2005, ISBN 1-58906-454-2 JÜTTING, J.: Institutions and Development: A Critical Review, OECD Development Centre, 2003, Working Paper No. 210 KHAN, M.: State Failure in Weak States, v Harris, J., Hunter, J. and Lewis, C., M. (ed.): The New Institutional Economics and Third World Development, Routledge, 1995, London, ISBN 0-415-15791-9 La PORTA, R., LOPEZ-de-SILANES, F., SHLEIFER, A., VISHNY, R.: The Quality of Goverment, NBER, 1998, Working Paper No. 6727 McARTHUR, J., W., SACHS, J., D.: Institutions and Geography: Comment on Acemoglu, Johnson and Robinson (2000), NBER, 2001, Working Paper No. 8114 MLČOCH, L .: Institucionální ekonomie, Vydavatelství Karolinum, 1996, Praha, ISBN 807184-270-2 MUKAND, S., RODRIK, D.: In Search of the Holy Grail: Policy Convergence, Experimentation, and Economic Performance, NBER, 2002, Working Paper No. 9134 NORTH, D., C.: Economic Performance Through Time: The Limits to Knowledge, Washington University, dostupné na: http://econwpa.wustl.edu:8089/eps/eh/papers/9612/9612004.pdf NORTH, D., C.: Institutions, The Journal of Economic Perspectives, 1991, Vol. 5, No.1 NORTH, D., C.: Institutions, Institutional Change and Economic Performance, Cambridge University Press, 1990, ISBN 0521 39734 0 NORTH, D., C.: The New Institutional Economics and Third World Development, v Harris, J., Hunter, J. and Lewis, C., M. (ed.): The New Institutional Economics and Third World Development, Routledge, 1995, London, ISBN 0-415-15791-9 NORTH, D., C.: Transaction Costs, Institutions, and Economic Performance, International Center for Economic Growth, 1992, Occasional Papers No. 30. ISBN 1-55815-211-3
31
OLSON, M.: Distinguished Lecture on Economics in Government: Big Bills Left on the Sidewalk: Why Some Nations are Rich, and Others Poor, The Journal of Economic Perspectives, 1996, Volume 10, Issue 2 OLSON, M.: The New Institutional Economics: The Collective Choice Approach to Economic Development, v Clague, CH. (ed.): Institutions and Economic Development: Growth and Governance in Less-Developed and Post-Socialist Countries, The John Hopkins Universtity Press, 1997, London, ISBN 0-8018-5493-8 OLSSON, O.: Geography and Institutions: Plausible and Implausible Linkages, Journal of Economics - Growth, Trade, and Economic Institutions, Springer-Verlag/Wien, 2005, Wien, ISBN 3-211-00793-8 PACNER, V.: Hayekova koncepce společnosti a místo morálky, dostupné na: http://www.phil.muni.cz/fil/etika/texty/studenti/pacner5.html PERSSON, T.: Forms of Democracy, Policy and Economic Development, NBER, 2005, Working Paper No. 11171 PRZEWORSKI, A.: „Institutions Matter“?, 2003, dostupné na: http://www.wcfia.harvard.edu/seminars/pegroup/przeworski.pdf RIGOBON, R., RODRIK,D.: Rule of Low, Democracy, Openness, and Income: Estimating the Interrelationshops, NBER, 2004, Working Paper No 10750 RODRIK, D.: Institutions for High-Quality Growth: What They Are and How to Acquire Them, NBER, 2000, Working paper No. 7540 RODRIK, D.: Institutions, Integration, and Geography: In Search of the Deep Determinants of Economic Growth, 2002, dostupné na: http://ksghome.harvard.edu/~drodrik/growthintro.pdf RODRIK, D.: Trade Policy Reform as Institutional Reform, Harvard Uviversity, 2000, dostupné na: http://ksghome.harvard.edu/~drodrik/Reform.PDF RODRIK, D., SUBRAMANIAN, A., TREBBI, F.: Institutions Rule: The Primacy of Instituttions over Geography and Integration in Economic Development, NBER, 2002, Working Paper No. 9305 SACHS, J., D.: Institutions Don‘t Rule: Direct Effect of Geography on Per Capita Income, NBER, 2003, Working Peper No. 9490 SOJKA, M. a kol..: Dějiny ekonomických teorií, Nakladatelství Karolinum, 2000, Praha, ISBN 80-7184-991-X THORNTON, J.: Institutional Change, dostupné na: http://www.econ.washington.edu/user/thornj/InstitutionalChange04.pdf TOYE, J.: The New Institutional Economics and its Implications for Development Theory, v Harris, J., Hunter, J. and Lewis, C., M. (ed.): The New Institutional Economics and Third World Development, Routledge, 1995, London, ISBN 0-415-15791-9 World Bank: World Development Report 2002: Building Institutions for Markets, Oxford University Press, 2001, New York, ISBN 0-19-521606-7 World Bank: World Developmet Report 2003: Suistainable Development in a Dynamic World, World Bank and Oxford University Press, 2002, New York, ISBN 0-8213-5150-8 ZAKARIA, F.: Budoucnost svobody – Neliberální demokracie v USA a ve světě, Academia, 2005, Praha, ISBN 80-200-1285-0
32
Literatura k části 2 Arbeitsmarkt, Arbeitslosigkeit, Arbeitsförderung. Sozialpolitik aktuell in Deutschland. Dostupné: <www.sozialpolitik-aktuell.de/tabellen_arbeitsmarkt.shtml#III> 8. 1. 2007. Bortel, L.: Ekonomická analýza práva (Law and economics). Národohospodářský obzor, ESF MU, Brno, 2005, č. 2. Bortel, L.: Právní systémy a výkonnost ekonomiky. Národohospodářský obzor, ESF MU, Brno, 2005, č. 1. Brunner, H., P.: Transition as a Reflection of the Dynamics of Competitivness. Eastern Economic Journal, Vol. 27, No. 3, Summer 2001. Busch, U., Müller, Ch.: The new German transfer problem. Sonderausdruck aus: Jahrbuch für Wirtschaftswissenschaften, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen, 2005, svazek 56, sešit 3. Cepl, V.: Bottlenecks in the transformation of Eastern Europe. 2000. Dostupné: <www.cepl.eu/bottleneck.htm> 3. 10. 2006. Dale, G.: Between State Capitalism and Globalisation, The Collapse of the East German Economy. Peter Lang AG, Bern, 2004. Doing Business 3. 1. 2007.
2007.
The
World
Bank.
Dostupné:
<www.doingbusiness.org/>
Frey, D.: The Unification of Germany from the Standpoint of a Social Psychlogist. In Kurz, H., D.: United Germany and the New Europe. Edvard Elgar, 1993. Havel, J.: Budování institucí v České republice. Politická ekonomie, 2004, č. 6. Hunt, J.: The Economics of German Reunification. <www.cireq.umontreal.ca/personnel/hunt.html> 6. 1. 2007. Hunt, J.: Is the Transition in East Germany <www.aicgs.org/documents/jhunt06.pdf> 6. 1. 2007.
a
Succes?
2006a. 2006b.
Dostupné: Dostupné:
Jacoby, W: Institutional Transfer: Method or Mirage? Záznam přednášky, Carnegie Endowment, 5. 10. 2001. Dostupné: <www.carnegieendowment.org> 5. 12. 2006. Jonáš, J.: Trpký plod spontánního vývoje. Ekonom 1999, č. 4. Kadeřábková, A., a kol.: Ročenka konkurenceschopnosti České republiky 2005. Praha: Linde, 2005. Kalmbach, P.: On Alternative Strategies of Wage Policy in Eastern Germany. In Kurz, H., D.: United Germany and the New Europe. Edvard Elgar, 1993. Kigyóssy-Schmidt, E.: Introduction of New Institutional Conditions and Legal Regulations into Former Centrally Run Economies: The Case of East Germany. In Kurz, H., D.: United Germany and the New Europe. Edvard Elgar, 1993. Kitschelt, H., Streeck, W.: From stability to stagnation: Germany at the beginning of the twenty-first century. In Western European Policy, 2003. Dostupné: <www.highbeam.com/doc/1G1-111648184.html> 2. 1. 2007. Klaus, V.: Země, kde se již dva roky nevládne. Praha: CEP, 1999. Klusoň, V.: Instituce a odpovědnost – k filozofii ekonomické vědy. Praha: Karolinum, 2004. Kornai, J.: Velká transformace střední a východní Evropy: úspěch a zklamání. Politická ekonomie, 2006, č. 4. Kouba, K., Vychodil, O., Roberts, J.: Privatizace bez kapitálu. Praha: Karolinum, 2005. 33
Kurz, H., D.: Distributive Aspects of German Unification. In Kurz, H., D.: United Germany and the New Europe. Edvard Elgar, 1993. Law in transition online 2006. EBRD, 2006. Dostupné: <www.ebrd.com/country/sector/law> 3. 1. 2007. Lerch, V.: Stav východoněmeckého konvergenčního procesu. Ekonomická revue. VŠB TU Ostrava, 2004, č. 3. Mlčoch, L., Machonin, P., Sojka, M.: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989. Nakladatelství Karolinum, Praha 2000. Padgett, S.: Organizing Democracy in Eastern Germany, Interest Groups in Post-Communist Society. Cambridge University Press. Cambridge, 2000. Preuss, U. K.: German Unification: Political and Constitutional Aspects. In Kurz, H., D.: United Germany and the New Europe. Edvard Elgar, 1993. Ročenka Hospodářských novin 2000. Praha: Economia, 2000. Schwarz, J.: Transformace, reforma a třetí cesta. Politická ekonomie, 2003, č. 3. Sojka, M.: Deset let po česku: transformace, nerovnost, integrace. In Mlčoch, L., Machonin, P., Sojka, M.: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989. Nakladatelství Karolinum, Praha 2000. Sokol, T.: Změny právního systému mezi lety 1998 a 2002. In Ročenka hospodářských novin 2002. Praha: Economia, 2002. Dostupné:
11. 1. 2007. Statistická ročenka České republiky 2004. ČSÚ, 2005. Dostupné: <www.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/kapitola/10n1-04-_2004-0100> 11. 1. 2007 Statistická ročenka České republiky 2006. ČSÚ, 2007. <www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/publ/10n1-06-_2006> 11. 1. 2007.
Dostupné:
Rother, P., Süppel, R.: East Germany, Central Europe and the Risk of Real Convergence Overshooting. Finance a úvěr, 2003, č. 9-10. Šedová, J.: Právo v období transformace ekonomiky ČR. Národohospodářský obzor, ESF MU, Brno, 2005, č. 1. The Global Competitiveness Report 2006-2007. The World Economic Forum. Dostupné: <www.weforum.org/en/initiatives/gcp/index.htm> 3. 1. 2007. Tříska, D.: Východiska, cíle a principy kuponové privatizace. In Sborník textů Kuponová privatizace. Praha: CEP, 2002. Výkazy a rozbory zaměstnanosti v České republice. Integrovaný portál MPSV. Dostupné: 3. 1. 2007. Wiesenthal, H.: German unification and „model Germany“: an adventure in institutional conservatism. 2003. Dostupné: <www.accessmylibrary.com> 12. 12. 2006. Žídek, L:. Došlo v průběhu transformace k podcenění úlohy práva? Národohospodářský obzor, ESF MU, Brno, 2005, č. 2. Žídek, L.: Transformace české ekonomiky. 1989-2004. Praha: C. H. Beck, 2006.
34
Výsledky uvedené v příspěvku jsou součástí výzkumného záměru VZ MSM 6215648904 „Česká ekonomika v procesech integrace a globalizace a vývoj agrárního sektoru a sektoru služeb v nových podmínkách evropského integrovaného trhu“, tématického okruhu 01 „Makroekonomická a mikroekonomická výkonnost české ekonomiky a hospodářsko-politická opatření vlády ČR v podmínkách evropského integrovaného trhu“ realizovaného za finanční podpory ze státních prostředků prostřednictvím MŠMT.
Ing. Pavel Breinek, Ústav ekonomie, Provozně-ekonomická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno. Ing. Luděk Kouba, Ústav ekonomie, Provozně-ekonomická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno. e-mail: [email protected]
35
Komentář diskutanta k příspěvku:
Vážení kolegové, článek je velmi dobrý. Komparace české a východoněmecké transformace je velmi aktuální. Paradoxem je, že se jí u nás téměř nikdo nezabývá. Bylo by vhodné uplatnit zkrácenou a dopracovanou verzi v Politické ekonomii či jiném časopise s IF. Jsem přesvědčen, že o ni bude velký zájem. K článku mám jen několik připomínek. V první části, jejímž cílem je seznámit s institucionálními směry, je třeba prohloubit charakteristiku hlavních přístupů a zejména doplnit právní směr amerického institucionalismu. Při úpravách do podoby článku je třeba tuto úvodní pasáž výrazně zkrátit. Komparativní analýza je velmi přesvědčivá a je velmi dobře proargumentována. Poněkud černobíle však vyznívá závěr o tom, že ze srovnání ČR a východního Německa vyplývá popření argumentů nové institucionální ekonomie. Snad je těch variant, které zjednodušení interpretují úlohu institucí. Nesporně to popírá úspěšnost "institucionální xeroxu". Neformální instituce jsou s formálními provázány mnohem složitějším způsobem a ve východním Německu se brzy po sjednocení vytvořila propast mezi převzatými fommálními institucemi" a přežívajícími neformálními a neprobíhala plynulá internalizace formálních institucí. Pravděpodobně díky zásadním chybám, k nimiž při sjednocení Německa došlo (konverze východoněmecké marky s kursem převážně 1:1 s negativními dopady na konkurenceschopnost východoněmeckých podniků, zacházení s východoněmeckým obyvatelstvem jako s "Němci druhé kategorie" aj.). Navíc je třeba zdůraznit, že úspěšnost transformace není výlučně záležitostí institucí. S přátelským pozdravem Milan Sojka
