z NIV POESIE "^ NÁRODNÍ A UMELE

z

NIV

"^ POESIE NÁRODNÍ A UMELE

Piirchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO from the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

z

NIV POESIE

NÁRODNÍ

A UMELE.

BASXrCKE PARAFKASE

JAROSLAVA Vrchlického.

(187.S— ISQe.)

V PRAZE. TISKEM

A

NÁKLADEM 1898.

J.

OTTY.

VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.

SEP 2 v^^

\^%.^SíTy ^

OF

ÚVODEM. N,a

dlouhé pouti za literaturami rzných

národti zajalo

leccos

z

poesie

cizí

mou

duši

míe, že jsem se silného dojmu zbaviti nemohl, pokud jsem jej opt svým zpsobem nevyslovil. Tak bhem dob povstaly tyto parafráse, které nejsou peklady v pravém slova smyslu, nýbrž volnými ohlasy a ozvuky z oboru poesie národní umlé. Leckde užil jsem, zvláš pi poesii východní, pomoci cizí, nejsa znalcem jazyk onch, abych mohl pekládati jako jinde samostatn jinde jsem, jako pi ohlasech antické poesie, zmnil formu úmysln, zkoušeje, jak by se to i ono neslo rhythmy moderními. Cítím dobe, že takový druh pebásnní jest cosi neuritého, co stojí na pl cest mezi pekládáním a originelním tvoením, ale vím též, jaký jest duch lidský rozmarný, nespoutatelný Próteus — a tak snad budou tyto transkripce a parafrase leckde aspo doplkem, jinde vysvtlením mé innosti ostatní. v té

'^^*-

'•

i

;

i

i

V

Praze, dne

1.

kvtna

1898.

yar.

Vrchlický.

OHLASY POESIE NÁRODNÍ,

:

Hrabnka.

íí am pospícháte, hrab mj, tak rychle v dob ranní r - Již dlouhý as jsem nevidl

—

hrabnku,

—

Ta

já íci

dnes

svoji paní.

mrtva,

vám

mla

vte, mrtva

mohu, poheb, pi mši

jest,

to

já

se za ní modlil k Bohu.

Já vidl, jak zdi paláce jsou ern, ovšeny, a její dti vidl jsem, jsou v smutku obleeny

Šel

hrab

dále cestou svou,

na hbitov pišel k rovu a

meem

a

zalkal v

jal

se hrabat jej

tomto slovu

Ó

vstate, vstate, hrabnko,

neb hrab váš je tady! Jak mohu vstáti, hrab jsem celá beze vlády.

—

Ach ožete

se,

mj,

hrab mj,

pro lásku všecku ke mn, a tuto novou ženu svou jak

mne

milujte

Když budete tož jak

bych

ji

vám jsem

v srdci mít,

já to

a syny všecky, jež

jemn,

byla,

hrab mj, porodila,

Ty

v kvtu mládí zavete co nejdív do kláštera,

a

za

mne Otenáš

íkají

od rána do veera! (Katalánská.)

:

Píse

:

:

o fíkovém lese. (Portugalská.)

V

les fíkový já šel jsem,

já šel

v les

fíko\^-,

dvat jsem tu našel, našel dvat šest,

šest

tu

k nim blíže, k nim pistoupil, všecky plakat vidl, vidl plakat je.

já pistoupil

já blíž já já

a ihned všechnch ptal se, a ptal se všechnch hned

kdo ukivdil jim tolik zlou radou, právem zlýmr

V

les fíkový já šel jsem,

já šel v les fíkový.

mn

jedna dla ke rytíi, nevím, já o zemi slyšela jsem, kde vládne tyran zlý

Tu

jen kdybych já

z

mla

v skutku nevím

niv pofcsie národní

i

umlé.

zbran, to,

:

10

kdo na mne by se pustil právem zlým. s Bohem, hochu, Nuž tak est, svou na nevím já zda se mnou kde jsi mluvil, zlou radou,

bu

t

já oslovím

zas.

V

les fíkový já šel jsem,

já

šel

Já

v les fíkový.

odpovdl

Bh

ví,

pi

já

na to vás jsem,

koupím cenu

za velkou

tch drahých oí

pár

a do nejzazších zemí chci za vámi dál jít, nejdelších ulic adou chci kráet dál a dál,

všem arabským jazykm hned chci se nauit a Maury, které potkám, na míst zbiju hned.

V

les fíkový já šel

jsem

já šel v les fíkový.

A

Maura, jenž

hlídal,

je

já našel v chvíli té, on v hnvu soptil, hrozil,

já zakik' já

ulomil

haluz a já

si

zlostn si

jej,

haluz,

ulomil,

Maura jsem jí zabil, zabil Maura jí,

a dívky vše jsem ukra, ukra dívky vše. Té, jež mi tolik stkala, jsem srdce, ruku dal. já

V

les fíkový já šel jsem,

já šel v les fíkový.

:

Hrab

Ninho.

(Portugalská.)

Vede kon hrab Ninho ku brodu a ku nápoji, koupá se a pije co písniku si zpívá hrab

k

»

Koníku,

zachovej

kde

je

vždycky

moe,

Bh,

sráz a písek

zem

hladový kde

Bdla

podle chuti,

pij

t

pruh!

královská tu dcerka,

slyšela ten sladký hlas.

Andlská zda je to píse, i zpv moských Sirén as? Andlská to není píse ani moských Sirén hlas, hrab to je, hrab Ninho, za

cho on

cho

si

zvolil

vás.

on vás zvolil, tentýž den. Umíti-li hrab musí,

Za

jestli

umít musí v v

týž

den

i

mj

život sen

13

mne

Zabijte

u oltáe

v chrámu dveích,

ale jej

I

Umeli

tak v lásce oba, pochovali oba hned.

Sosna vzrostla z toho rovu ze druhého jedle v ráz, rostla sosna, rostla jedle,

haluze jich v krátký as sepjaly se, objaly se, cestu králi zavely, když pospíchal na mši svatou ráno v nedli. Král zlý stromy kázal srazit, oba srazit sekerou,

asn

isté mléko teklo z toho, královská krev z druhého, holubika vzlétla z toho a z druhého holoubek, na ramena sedli králi jak si use ke stolu: Kletá budiž taká láska, taká vrnost kletá bu! Neml v žití jsem a smrti odlouit je od sebe I

;

14

Vný

žid.

(Bretoská.)

Uv

vrány to nesedly na skály

to s babiznou

Záplata šaty a

ddek se potkali. ved každý oud.

Tito dva budou žít až v poslední soud. On sluje »Isák putuj vždy dál I« a I

a

ona »Bída

šijící

žal.«

ekla baba: » Odkud ty jdeš?« ekl ddek: »Co v svte chceš

Vný

?«

žid.

den a putuji v noc, neb svého Boha jsem urazil moc. Já putuji v noc a putuji v den,

Já putuji v

mže

snést lovk jen. Mnil jsem být nejstarší, jejž nosí zem, ty starší jsi, vidím te, já nežli jsem.

trpím, co

Bída.

Ty dcko! Verejšek matkou tisíce

Adam prs

let již

mn

ti

byl,

za podíl.

když hešil, mne zplodil hích, pila jsem u krbu jich.

Evy

Vný Povz Povz

mi, mi,

žid.

matiko, kam tvj krok jde? babiko, co dláš zde? Bída.

synáku, kam ídím krok, Jsem tam slyšíš náky, zíš slzí tok. veškeré hokosti Já zdroj jsem a matka veškeré špatnosti. Ty znáš mne jist, neb mne zná svt bída,

za tolik a tolik tisíc Já jej

pedlouho

již

jej

let.

muila,

všecko jsem snášet uila.

Vný

pak tebe znám, tebe snáším po léta sám. spíš, ale nejdeš k

ty bída,

Jsi-li

vždy

Pro

žid.

bohám

u chuas pece se nenajíš. Ti sami sousta nemají. Bída.

Co mají, to sním jim potají. Však neboj se, pijde, pijde již as, kdy sednu k bohatým, hojný kde kvas. A jakmile vejdu, zábavy dost,

mne

se již nesprostí

— strašný

Vný Ty

jsem host.

žid.

stará mluvko, cár je

tvj

šat,

nepustí do vnit t, vyženou z vrat. Ti máji lokaje, sluhy a zbra,

v,

pouze

chuas

ti

platit

mž' da.

Bída.

Dv to

družky mám já, ty otevrou, Rozmailost a Lenivost jsou.

Vný

žid.

Pry, babice, táhni, mám z tebe ds, sám chci jít dále zítra jak dnes, nežU mne zemská pohltí prs, se

mnou

jde silnjší, boží to prst.

«

:

Slavíek. Bretoská.)

I.

V

Saint

]\Ialó

v

okn

hradu

stála

a naíkala

tam sliná paní

Ó bda, bda,

v srdci

ubohý slavíek

nežije

mám

tíž,

již!

II.

»Jen piznej

se,

má

paní mladá,

pro s mé

noha tvá se asto skrádá postele, pro k oknu jdeš, co prostovlasá, bosá tam chceš ?

>Pro vstávám

v noci, manželi? pohled veselý na lod, jak spí ve pístavu.

Ó v,

je

>;Mn, paní, lživou dáváš zprávu, do dálky na moe, kam zím, já

nikde

lod

nevidím.^

««

;

18

»Pro vstávám v noci, pane zím tuze ráda msíc bílý.«

milý?

muž se vyítí, msíc nesvítí.

»Lžeš, paní,« »

hvzdy

ni

»Nuž, opouštím podušku hebkou, bych prodlela zde nad kolébkou !« s>I

to je lež, spí

dobe dít

a zbudí se až na úsvit to

samé

ó ty mi

bajky, paní, bájíš,

nco

zlého

»Nuž nehnvej

tajíš

I

pane,

se,

již,

pravdu slyš! Poslouchat chodím slavíka, to moje radost veliká, jak v houštinách tam naíká, a celou svatou

že to až srdce proniká. On ržím zpívá svoje hoe,

když usne zem, když usne moe.«

On

neck'

slova

a spát šel,

však dlouho o tom pemýšlel. '>A pravda

i

lež

veliká,

já chytím toho slavíka!*

III.

A asn

z

rána manžel vstal

a zahradníka zavolal.

:

!

;

19

»Slyš, píteli, máš v sad ptáka, který mi píliš v sen máj kdáká to není zpv, to kik je pravý, mám z toho denn bolest hlavy a nemohu též v noci spát. Jdi, zlatý peníz chci ti dát, je slavík to, však zvláštní druh. jdi, chy jej, pomoz v tom ti

Bh

A

zahradník odešel hbit, na ptáka nalík' svoje sít, chy ptáka dív, než byla noc,

pán radoval se tomu moc a ptáka do své hrsti vzal a divoce

pi tom smál

se

a hrdélko

mu

tisk'

a tisk'

pták byl mrtev, sotva pisk'. Šel, vrh' jej paní do klína 5>Hle, zde máš toho zlosyna; nebude rušit v spánku, a

:

te te Já ty's

t

vyspíme se do ervánk.

tob

k radosti

chtla

jej,

tak

chy, máš jej

jej

mítl«

Jak paní toho slyšela, hned jako mrtvá omdlela.

A

panoš, který za ní stál, ten pežalostn zavzdychal a ukryl v dlaních v slzách

»Ach my

se

neuzíme

líc

víc

neuvidím bledolící svou paní v okn pi msíci

Již

I

<

I

20

Pastorála starofrancouzská.

Andlé:

V zbute

se ze sna, pastýi,

a stáda

kam

necht

být;

spšte, zavíí, ku Bethlemu,

tam

let

náš,

Spasiteli

se

našemu

poklonit.

Pastýi: Sami

jít

pojte

s

se ostýcháme,

námi,

andlé

I

velkým pánm chudý pastvec vždycky vchází nesmle.

K

Andlé: Tam

s jistotou

jít

neb není dobrý

mžete,

Bh

jak baroni a hrabata a jiná chasa bohatá,

rád

vám dá

sluch.

!

21

A

hodný, teba chudý

muž

jemu jest nad všecky svta poklady, nad zlata, stíbra hromady milejší

mu

ryzí

est. (Odletí

)

Svatý Josef: Kdo pak tak pozd klepá

to

r

Pastýi: Otevte, milý pantáto! Prý narodil se Kristus Pán, byl andly nám zvstován, strach nemjte, otevte nám iSv. Josef

oteve

a pastýi vstoupí.)

Svatý Josef: Zde v

jeslích leží

A má

tak

pán Buh sám

Pastýi: špatn ustláno! ^Nlarjáno, Poj, Bobši, sem jej odnesem k nám do stáje, i

tam bude míti tepla více; Jan na dudy mu zahraje a Bara skoí do vesnice, by lidé s dary pišli k nám, kde leží dobrý pán Bh sám!

Starý pastý (svlékaje

svj

kožich).

Zde, tu máš, dobrý Ježíšku, a pohov si v mém kožíšku; pláš kdybych ml, jak nosí král, tob bych jej také dal. nem' z kozích chlup, z vlny

v, Mj jest

pouze bílé, ale plný dýchá celiký, oheješ si ruiky.

je tepla,

v

nm

Bh

Otec

Jen, pastýi,

mj tom

syn na

si

nebesích:

v si

na

pláš svj nech,

t

vzpomene

vnosti po

letech,

až v stáj vše ovce sežene;

je, muži plný dobroty. On zrovna pastý jako

ty.

«

23

Jan i

Jan

Toursu

Z

mdlý,

z

nemocný

» Zdráv, Jene, že synek se

Toursu.

z

Francouzská.

vojny se navrátil, a bledý byl.

bu ti

a

rci,

zrodil,

zda

již,

víš.-«

»Jdi,

matko moje, v chatu zpt

a na

chodb mi

ustel hned,

At žena neslyší tvj chvat, ta chudák musí dobe spát.« zaleh' v dvr, Jean de Tours.

Dvanácté zvuk jak tu skonal

práv

maminko mi, ký to vzlyk plá sem z chodby ke mn vnik' ?«

»Rci,

a

»To hoch, dcero, zlé

mají

zub

ký to kladiv hlas tlue zas a zas.-<

>Rci, matko, to klepá,

kvílení,

bolení.

«

«

«

24

»To tesa, dít,

jest,

má spch,

pibíjí prkno na schodech.

»A matiko,

mn »

zdá

to mi zjev, venku slyším zpv?« i

se,

Což, dít, vše

Jde venku

»Ó

rci mi,

mám

t

podsí

knžmi

s

matko, v jaký

nejh'p

te

I

procesí. šat

se oblékat ?<

hn;

»Vol rudou, modrou, nebo chodí ženy te.« však

ern

»A pro jsi, pro pláeš,

matko, smutná tak, klesáš, klopíš zrak?«

»Slyš tedy, dcero, žalnou zvst:

tvj muž, Jean

z

Toursu mrtev jest.

»Pro hrobae již jít, se vzchop, pro dva vykopá hned hrob.

a

A hlubší, to mu íci spš, tam pochováš mé dít též!«

-

25

Píse Markétky. Francouzská.

jjokavad jsem b^ia malá, na pastvu jsem sama hnala, te však co jsem velká již, s

hochy velikou

mám

tíž.

Ráno travou plnou rosy bhají už za mnou bosi, každý nese bezdechý mišpule mi s oechy.

Jeden za ruku mne chytá, druhý vrkoe mi splítá, tetí, samá hubika, ptá se: Chceš mne, maliká

Kdybych ekla ^lám t ráda, šel by za mnou; v dom váda :

povstala by

macecha z

niv poesie národrá

zlá i

toho hned, jako jed.

z

umlé.

!

Kdybych ekla: Nechci

tebe,

o vlastní bych pišla nebe, kdo pak mi je nahradí? Kdo mi ze vsi poradí .^

Vru,

lepší

a na pastvu

malá

sama

býti jíti,

v tomto boji zléníi vvhvbat se hochíím všem nežli

27

Lhostejný milý, Francouzská.

horo, padni ve propast, vzpni se k výši, údolí, neb :\Iadeloa svou vidím pást

Tv,

•^'ty

na

beránky

bílé

Je pase.

pi tom

poli.

vetena

z

stáí hbit tenkou ni. však vypráví mi ozvna, že chytil jsem se v divnou sí.

si

Bah

lásky, liška podšitá,

cos do ucha mi našeptal, já za ní 5

ní

šel

až

do

žita,

milenec tam jiný

Tu zachvl jsem

stál.

se bolestí,

v mém srdci rostla hnvu bou jsou ženy naše neštstí, jich láska jako z dýmky kou.

:

Však zvyk' jsem tomu, ert vem srdce víc mne nebolí. Ty, horo, padni ve propast, ty vzpni se k vv.ši, údolí! i

strast,

:

«

!)

Manžel dobrák. (Francouzská,

)cdláek

pišel

z

lesa

motykou, u krbu ženu zel,

domu

s

ml

radost

velikou s ženou sedl cizí pan, okny kvete tymián!) Jsem spokojen s tím též,

však (Za

—

když, Jeanetto, tak chceš

I

Však pece tuze rád bych vdl, kdo ten host »To z msta od pátel, víš, mámiC tch tam dost Bou zahnala ho pod náš krov, .-

bu —

pívtiv, spo Jsem spokojen

dalších sloví

tím též, když, Jeanetto, tak chceš s

I

»Však pozd

jest

již,

milý muži,

má hlad, k veei mu, povz mužem dát? on

co

rychle,

:

!

30

Pro

koroptev tam maliká pro tebe staí etkvika.« Jsem spokojen s tím též, když, Jeanetto má, chceš!

—

A

kde pak bude spát? muž ptá se po chvilce.

»Kde

jinde, nežli v mojí bíle

postýlce ji pro jsem zvláš, tvj nový pes ní dala pláš. — Jsem spokojen s tím též,

já povlékla

'<

když, Jeanetto má, chceš

Kde

budu

já

spát,

do stáje, tam u dobytka pro místa je

ženo

t

.^

—

»Ty

dosti

:

tam vyspíš

se mi dost a dost hostu pro radost Jsem spokojen s tím též, kdvž, Jeanetto, tak chceš!

a

—

mné

Však

<

i

to jitra

—

mi povz, ženo, až vzplá svit,

co dál se stane

.^

—

»Ina budeš

r(jhy mít,

tak velké, jak náš jdi,

—

vl

je

má,

miláku mj, duše má!^

Jsem. spokojen s tím též, když, Jeanetto, tak chceš.

jdi

!

31

A

co pak tomu rci

mi juž

eknou

ve

vsi,

r

eknou, k milování hodný muž Však pospš, pospíchá již pán! (Za okny kvete tymián I) — — Jsem spokojen s tím též, »Že's dobrák,

'<

když, Jeanetto, tak chceš.

!! !

B2

Návrat

války

z

(Francouzská.)

u

—

mého

otce zahradních vrat (Le; srdce mé, v dál, le dál

strom jabloový

vidíš stát

Ij

—

ó slast

—

Ti

princezny tam na tráv (Le, srdce mé, v dál, le dál!) se usmívaly laskav — ó slast

I

—

O, ekla první Sladce den (Le, srdce mé, v dál, le dál!) dnes zaal, jak být mohlo jen :

—

ó slast

Ó, ekla druhá: Polem v les — (Le, srdce mé, v dál, le dál!) — já slyšela v dálce bubnu ples ó slast

33

—

Ó, ekla tetí Znám ten zvuk (Le, srdce mé, v dál, le dáli) :

Milákv

vrací se

již

i:)luk

—

ó slasti

Své srdce jemu dala jsem (Le, srdce mé, v dál, le když navrátí se vítzem

—

— dál!)

ó slasti

teba poražen — (Le, srdce mé, v dál, le dáli)

A nech

je

jsem jeho

vžd}' a jeho jen

ó slasti

—

34

Matin '

vlas.

Staroislandská.

<

Gunar hrdina pílišn luk napíná,

Stílí

a

Až praskla jemu Halgerdo

Slyš,

-v

Sem

kštici

jestli

mne

»Na mla

ttiva.

má

záivá,

svou mi dáti spš, trochu miluješ.

bych

ti

svj

vlas dát,

ten dlouhý zlatý vodopád,

jímž tlo celé pokryto, na chceš mou kštici, rci mi to?< v

Jde nepítel a s ním náš pád, stílením chci i)ivítat.

jej

mi rychle ten svj vlas lett ve zápas !«

n

dej

a

mohu

>>Ne, ni

po tom, jaký nesu

vlásku, co's mi udlal.

žal,

Mne bolí tvá bolí skrá, kam udeila tvá mne dla.< i

»Xuž k tvé

dobe tedy, nech to hanb má to krajem

To matka

jeho slyšela,

vlas rvala

si

»Zde moje

vysvobo >-'Spíš

než

úpla

:

vlasy, hochu,

sebe, nás

padnu,

tob

a

obt

vzal

být, znít.x

i

vem',

zeml<

otin}^,

bych jediný!

<

36

NŽ. (Tatarská.)

EBrousím

C v

svuj niiz

na brusu kamenném, z nho v dál

lítají

plamenem; Co vera udlal kdo vdt mž' — Brousím svj nž.

kol jiskry

?

Tmavá

je

pouze noc,

jasný je pouze den, teba, by do noci byl nabroušen!

mj nž

Brousím svuj nž na brusu kamenném, zaíznu skopce snad,

i

Giaura co zítra

pede dnem udlá

kdo vdt mž' — Brousím svj nž.

r

Tmavá

pouze noc,

je

jasný je pouze den, teba, by do noci

mj nž

byl nabroušeni

Brousím svj nž na brusu kamenném, skoupá se v ženy mé srdci snad nevrném

r

i

mé

v krvi vlastní

Kdo

:

vdt mž" — :

Brousím svj nž!

Tmavá

je

pouze noc,

jasný je pouze den, teba, by do noci

mj

núž byl nabroušeni

Agneta a vodník. (Dánská.^

Fa

most

v horách Agneta Jak zpívají ptáci!

stála.

Z vhi modrých skrá se vodníka vzpjala,

Agneto sHná!

Jak zlato nejistší byl jeho vlas, zrak jeho dýchal radost a jas. »Slyš, Agneto sliná a plná vnad, zda chtla bys mojí se nejdražší .stát.-«

»Ó zajisté, « dla, >'Chci tvojí být, do vln když modrých chceš s sebou mne

Tak zavel a strhl

ji

Na moské zde

jí

dol

ústa a zacpal

na

moský

dno, kde jeho

Agnet rudý

jí

sluch

luh.

dm

zlatohlav dal.

stál,

vzít-*

Tak pospolu osm

let zde dleli, dcerušku mli.

až

sedm syn

U

kolébky Agneta sedla, pla,

tu anglických

Tu Agneta >Smím

^O

zvon

zajisté,*

kostela.-;

pravil on,

dtem

jenom když ku

Ovšem

až

že zajisté

milerád k tomu

sem píse znla.

k vodníkovi pála

vstala,

do

jít

a

:

se ptala.

»mže3

jít

hned,

pijdeš mi zpt.

mžeš

jít ti

muže

tam,

svoleni dám.

Však nesmíš, když chce se ti v kostel na sebe ervený zlatohlav vzíti.

A nesmíš,

když na hbitov vstoupíš v ten as,

svj krásný

A z

A

jíti,

si

rozpustit zlatý vlas.

nesmíš, když budeš v pedsíni stát, se usmívat.

pod nachových líek

nesmíš, když vstoupíš na

ku matce

vejíti

A

knz

nesmíš,

se hluboce

do

její

chrámu

dlažice,

stolice.

ekne-li jméno Pán, sklánt a spínati dlan.

Však sotva že vyšla hned spchala rudý

-^c

ven, do

zlatohlav

chrámu vzíti.

jíti,

-

40

A

na hbitov jak vešla, hned v týž

svj krásný

A z

si

sotva že mohla v pedsíni pod nachových líek zala

A

sotva že vstoupila na

již

vkroila k matce do

stát,

se smát.

chrámu její

dlažice,

stolice.

knz vyslovil jméno Pán, hned své hluboce sklonila skrán.

A

sotva

tu

Tu

její

matka, sotva

»Rci, Agneto,

ji

zela,

odkud sem picházíš ?« dla.

»Má Agneto, Agneto, mé dít, kde pak jsi, povz, tak dlouhý

Kde pak a

as

spustila zlatý vlas.

pro

ty milá,

as

byla.^

povz, tak dlouhý as byla, tvá tvá tak }jíšcrn bílá?«

jsi,

je

»Na moském dnu mj píbytek stojí, tam vodník mne nazývá ženou svojí. Že nevidím více sluníko milé, mé tak strašn

proto jsou tváe

Tam sedm syn osmý

je

holika

choti

jsem

bílé.

dala,

milá a malá.

xNuž povz, co vodník ti za vno když si t za svoji nevstu bral?<

dal,

i^On dal mi zlatých prsten pt, na nichž byl rží a lilií kvt.

On

mi ervený a

dal

v,

že lepší,

On

dal

zlatý pás,

nemá královna

mi stevíce

peskami

s

v nádhee, nožky nebere.

že lepších královna na

On

dal

as.

mi zlatou harfu

též,

ka:

,Hraj na

Te

však chci zstat v zeleném luhu,

ni,

kdykoli smutná jseš/

víc nechci se vrátit k

myslila,

I

však za

sama

ní

moskému

druhu.

že stojí tu, pišel

vodník v tom, a všecko

slyšel.

Jak vodník vstoupil na kostelní práh, kde obraz, se obrátil na stnách. Jak zlato nejistší byl jeho vlas, však v oku slzou se zármutek tas',

^Ó Agneto, Agneto, poj tvé

>

dti

t

volají,

ó

dom

pospš, ó

již,

slyš

<

velké pomni

i

na malé svží,

to nejmenší, které v kolébce z

!-<

Je volat nech, toužit, jak je jim vhod, se víc nevrátím do tvojich vod.

já

>Ó na

<

niv poesie národní a umélé.

leží.

<

4

!

42

»Já nemyslím na velké, ni na malé svží, na to nejmenší, jež v kolébce leží.«

ni

vztáhnul tu vodník vysoko dla, plán. s mlhou pikryly pole

I

tma

Tma

i

byla

kolem hned a erný mrak, voda kde, nepoznal zrak.

že kde je zem,

Že Agneta zala a cestu nemohla

blouditi, najíti.

1 myslila, že je na zelené pláni, sklání, a zatím se stezkou do

moe

myslila, že je na matin dvoe, a zatím šla stezkou hluboko v moe.

I

»Ó

vítej

mi, Agneto, v

modrou

vln íš,

ty zelené pole víc neuzíš.

Ty ni

zelené pole víc neuzíš,

malé své dít

více, to

slyš

Ty na

balvan tvrdý tam usedneš, máš hnáty mrtvých, když hrát si

chceš.

Jen harfu zlatou chci tol) dát, když budeš smutná, mžeš si hrát.

43

To bude

slyšet až v

zelené kraje.

-

Zpívají ptáci.

Na moském

dn

Asneta sliná.

Agneta na harfu

hraje,

Dv

národní písn portugalské. I.

Námonická. má lodm'k život, plný samých úraz, ve dne bhá, v noci bhá od provazu k provazu.

Gertovy

má

K

snídaní

k

obdu má

shnilou

žízn

tvrdé boby, suchary,

vodou chudák

hasí

svojí požáry.

na palub léí s vichicí, mrtvý letí, u sta ert, v ráz ve píval kypící!

A

když

bou

jej

stn,

45

II

Jiná. \l

šírém

moi

lokou

ztraceném

zmítal

vtr

chvat,

bez suchar, bez kompasu,

námoníky \^

trápil

posled losem metali, losem ve kruhu,

erným kdo má

zabit a za

Statného

stih"

Ó jak plakal, O pomoc jak hoi svém

obd

soudruh.

sloužit hladu

v

hlad.

hocha

los.

naíkali

k matce boží se utíkali

V tom

tu

Hallol

kik znl, ruch

s

koše stožáru a shon.

Vidím zemi. Hollaí Hallol Pistaví To jest Lisabon I

:

Trh v (^Národní

mladé

est

Seville.

píse španlská.)

dve

ze zlata,

ze stíbra žena vdaná, vdova dojatá však z

md

a

vn

A

stará,

ta

valn

jest ze

ba

mí

uplakaná.

ptáš se, babice klesla v cePi, železa staice, a

svt

mén

ješt

Kdo nezel o

I

Sevillu, perlu

mst,

pranic neví

tam scházejí

se,

ty nejkrásnjší

trh

když

jest,

dvy.

Lo velkou vypravte po vod tam na dav ce dívat a a mladé víno píti. chci

—

mi v chvat,

jíti,

se

smát

— Y tvá a bok kdos a v líci, jen ješt jednou Dám se v skok U

iNíatky

mne

boží

!

štípl

1

to tatínkovi íci

I

48

Píse

elf.

(Staroanglická.)

^a

mnou,

elfi,

liodina

vaše bije práv, poíná rychle rej ve posvátné tráv.

a

Služka, sluha, vzdáni

snm,

panny když v snní, klíovou my dírkou v vlezeme nevidní.

paní,

dm

Prach-li špínou kolkolem najde naše snítka, služku s paní pod stolem poštípámc v lýtka.

isto-li vše jako sníh,

necháme

je

sníti,

služce dukát za to v mih

v

stevíku

se

svítí.

49

Rosou spjem a

my

lehýka

z

sami v suchu,

neohne se travika pod kroejem duch.

zrní z

nj

prázdných v

rej

Híbek stl nám, roztomile jíme, z

oíšk

si

rosu pipíjíme

Hlemýž

I

tuk masitých,

myšek polních sádlo, mozky ptaí, erv bich, to je faunské žrádlo.

Kolem brouk bzuný

hlas

zpívá pevesele,

svtluška, když plá

nám do

msíc

postele.

zhas"

50

Píse arodjnic (Staroanglická.)

P

Uneska

z

r

Vn

í.

rána na travin

snídani jsem ekala,

otoil krk, maso rázem já

mu

z

huby

vyrvala.

Druhá. Nalezla jsem vzácné vci v svitu veernice dnes,

vlí

srst

jjnu,

již

a zmijí usi,

chrst vzteklý ])es

T

e

t

í.

Tuto lebku ukradla jsem A

uzamené

kostnice,

hrobae, jenž chtl ji l)otloukla jsem velice.

bráiiit,

51

tvrtá. Za kolébkou vyssála jsem

já

jsem

dcku

stála,

dech,

šupku

dala kojné, hlavou která klátila tu v snech.

Pátá.

Dýkou oste nabroušenou pro zábavu, z žertu jen, bodla a jak lusk jsem z bicha vyíznula sádlo ven.

Šestá. Vrahu, jenž kabát s tla

na ekanu,

mj

strh"

zub,

hlavy a zde šlacha lup. pravé ruky, to

vlasy z

tlí

s

mj

Sedmá. erné peí, vejce soví pinesla jsem ve kvas vám, pro sebe jen z kže žabí pytlíek si ponechám. Osmá. Tlusté ropuše jsem oi vytrhnula v oka mih, kídla netopýra v žertu prostihla, jak se tu mih'

Devátá.

A

já

a

mám

krev

mám

hadí

baziliška

kži

též,

hotovo vše, každá ile dnešní noci na hod spš!

53

Irena. Italská.

msíc,

)ám

pluje istý

ni

hvzdy vkol

není

na nebi v unavení spí vní spitý vzduch. Slyš,

od koví ku osyce

nápv

ký

To

se to nese

slavík v

po družce volá v

asto mezi

Slyš,

jež letem

dol

pichází a

již

Tak

listím,

jásá, již

ty

I

shledali se, Ireno, slyšíš to,

má

drahá

Kdy takým hlasem i

plese

luh.

strásá,

ó nelkej, jsem tu

zda

.-

kvtném

mn

odpovíš?

.-

blaha

-

Národní píse

italská.

ím

ku zpovdi kapucínu ctihodnému, ptá se mne, jak do oí mi hledí, zda láska známa jest již srdci mému

já nedávno šla v

ku

otci

i

Dím: Rate prominouti, ote svatý, svou nazývá mne rozmilý hoch zlatý.

On: Nešastná, neb

vné

Dím na

to

jej

zanech v okamžení,

stihne tebe zatracení.

skromn: Radj

než miláka,

mj

ote,

v pekle býti,

opustiti.

s vzdechem na to: Tak jdi s Páncmbohem, sám hynu také v hoi lásky mnohém.

On

Národní písn vlaské.

I.

Zpívejte, hoši, dokud mládí kvete, dokud jste krásni, zpívejte jak ptáci,

kdo povšimne si vás, až sestárnete, kdo povšimne si vás, vy ubožáci Mí všimnou si vás, nežli suchých kvt, které, když zhynou, nezavoní svtu, .-

a ji

mí

než lilie, která když svadne, utrhnout nikomu nenapadne.

II.

Pkn

se zpívá,

když

je

veer

svží,

o lásce mladé dívky rozmlouvají: a jedna ke druhé s otázkou bží, zda zela's hocha svého r Tak se ptají. r Jedna druhé ptá se, Kam dl se hoch jej nezím a jej volám v každém ase, kam podl se mi, povzte mi, prosím, jej nevidím --le vždy jej v srdci nosím.

mj

56

III.

Ty

ukra

jsi srdce moje, byl ek', z lásky o hned moh's je mít a mohlo též být tvoje, já dala bych je tob bez otázky.

zrádce

ó kdybys

zlý,

n

aspo

IV.

Ó viaštoviko, pes moe jež spješ, na slova dv poj sem se zastaviti, vi, ty mi péro z kidélek svých peješ, chci

hochu svému

Když napíšu

nco

a osuším

oznámiti.

list

isto,

na to staré místo, když napíšu a list pozlatím k tomu, ti vrátím je, bys mohla lett dom, když napíšu a ozdobím list kolem, le luhy, lesy, polem, ti vrátím je, když napíšu a potom zapeetím,

je vrátím jist

ty

vezmeš

list

a

ekneš:

Již

s

ním

letím!

V.

Hvzd

na tisíce! Poj, Peppino mj, poj je spoítati, tch muk, co dláš mi, je mnohem více.

VI.

V

své okno

zasadila, lilii jsem veer, k ránu ujala se, listím svojím moje okno skryla,

to bylo již

tvé

hlav stela

stín

v poledním

ase

te

stíny s chládkem na tvé tvái hrají, sazena v hh'nu, vyrostla te v ráji, však v stín a chlad jak tvoje srdce skryla, v tom naše láska se nám narodila.

Víí.

Byt inkoust byla všecka voda more a z každé

hvzdy

pult

kdyby

nevypsal bych lásku svou stál bych byt s pérem

já

vné

byl psací, ni

hoe,

pi

té práci.

VÍÍI.

pt pt a

Mil a

a dvacet já jsem kráel v poli dvacet ve slunci a

vod

jsem v svt kohokoli, jenž rovný vám by s vámi být moh' v shod, kdo trochu vám by rovnal se, vy jist jste perla v zlato zasazená ist. a nenašel

IX.

Bu

požehnaný, kdo dal

tak dovedl vše

moude

pvod

všemu,

upraviti,

on moe stvoil, nedal dno však jemu, on lod stvoil, by jím mohly jíti, on lod stvoil a ráj. který záí, a všecku krásu podle vašich tváí. z

niv poesie národr.i

i

uméié.

^

;

58

X.

Vy

jasnjší jste, nežli voda v zdroji, vy sladší jste, než víno zlatoskvlé, pohlete, slunce na špikách již stojí, by mohlo ve vašem se zhlížet ele ba miluju vás víc než matku svoji, když zím to slunce plát na vašem ele.

XI.

Má krásko, co dlají vaše oi Kdo tolik lásky vdech' jim, že tak hoí? Vy hlednete, ze zem mrtví skoí, ?

vy hlednete, a

z

lože vstanou choí,

v nich tolik síly a v nich tolik ctnosti ty

oi nadj

jsou

mé

budoucnosti.

XII.

O

kvítku kmínu!

Nemohu nemohu

státi

stát

a nehledt na t, bez mrknutí a kynu.

XI Sirénu jednu vidla jsem v moi, na skalisku sedla a lkala, ryby mly soustrast s ní v tom hoi, když uslyšely, jak si naíkala.

ta i

—

I

pravila:

kdo kdo

me

Xech

miluje, ten miluje,

stokrát

lásky, moje díté, padne v tuhé sít,

má srdce v ohni stále, denn a pec žije dále. XIV.

ten oranž, jejž jsem dala tob.^ si jej hezky! Jej podrž dobe, schovej

Kde máš

Až oteveš

jej

kdys po dlouhé dob,

nm

a vše mé stesky srdce najdeš v :\Ié srdce najdeš tam, jež zarmoucené, a zlatým písmem psané svoje jméno, mé zarmoucené srdce probodené, tvé krásné jméno celé vyzlaceno.

mé

XV. blejší jste nežli papír bílý, citron, který zlatem záí, zvst vaší krásy do Francie pílí, po stupních kráí výš až ku císai, po stupních výš až k císaovn chvátá;

Vy

sladší než

kdo dostane vás, ráj mít bude, zlatá, po stupních kráí výš až ku císai, ú šasten,

komu

vaše láska záí!

XVÍ.

Ó

kvítku máty! Kde jednou láska v živobytí byla, tam sladkost zbude vždy a vždy mír svatý

:

60

XVII.

Slavíka zíte, který v kei zpívá, chce postžovat si svým krásným zpvem, tak dlám já, když píse s rt mi splývá, jazyk zpívá, srdce chví se hnvem jazyk zpívá, ale srdce v žale,

mj mj

neb milenka má

te

mi dala

vale.

XVÍIÍ.

Je krásné nebe, hvzdami když svítí, krásné slunce, na jae když blýská,

je

tak ple tvá nachem ržovým se nití, tak ple tvá hoí jak stíbrná miska, tak svítí tvoje tváe malované jak ohe, který z dálky v noci plane.

XIX.

Ó

vámi matka porodila krásu, nesli ke ktu vás, mé kvítí, tvá papež odkryl vám a trnul v žasu a prosil,' aby sám sml kmotrem býti. Tak líbeznou vás uvidla matka a hned vám ekla: Diano má sladká! Hned jméno hvzdy Diana vám dala, jak velkou vaši krásu znamenala.

do

s

íma

I

XX.

Drahokam jest jak ty

dobe dlá, oi, které v tvái máte,

v prstýnku se

ty dílem andla jsou Gabriela, jenž v nebi vyniká nad všecky svaté, naíkají v hoi, ^íalíi v neb vašich barev barvy nevytvoí.

ím

XXL

O kvte hoké

trávy

Poduška kdyby mohla vyprávti

hokých

co

slzí

teklo kol

mé

hlavy!

XXII.

O

kvítku plané rže celou ncc mám na kolébce nohu a slyším >^mám.al-^ a pec nemám muže. I

Tak

XXÍÍÍ.

O kvte

slívy!

te ni

stojím, v ruce zstaly mi mouchy, všickni lživí! jeden nezbyl z hoch

O

kvítku kmínu

—

XXIV.

Do ouška

I

jedno slvko více zmže, než stotisíce mrknutí a kvn.

:

62

XXV. pozdrav

pošlu na tisíce, ti na nebi hvézci v podveer se zdvihá, kapek v moi, ekách, na rybníce, ve vlnách se ryb a rybek míhá, jisker v ohni, co je v klasech zrní, trávy v poli, na akátech trní, list v sadech je a na souvrati, když krásné jaro opt k nám se vrátí.

Já

co co co co co co

XXVL Zaíná vaše krása

již

od

vlasu,

a dále až k hladkému il ku spje, oi máte, jež jsou hvzdy v jasu, ba samo slunce z oí tch se skvje, ba samo slunce, kde vy nohoa hnete,

dv

vychází

z

mrak

a kol tráva kvete.

XXVII.

em

toužím, A hledím, hledím, nezím, jjo jen listí vidím z daleka se chvti na vršku chlapce vidím a se soužím na vršku je a dol nechce spti. Ó zrádný vršku, co s ním dláš, dt;lu Viz, jak hynu v bolu! že nepustíš jej O zrádný vršku, co s ním dláš dále r mrtev, i)us jej, zhynu v žale! živ, .^^

A

a

63

XXVIII.

stedem všech jsem moí

Já

putovala,

mé

bídné srdce upadlo v jich vodu, ptala, já námoník všech se po je nikdo nezel, považte mou škodu! Když dvou se ješt námoník ptám,

nm

ti

eknou

jsem

mi, že dala

když tí se

tážu,

to srdce ztracené

eknou

je vám, v stejné dob

jsem dala tob.

XXIX.

A a

ptadvacet etízk máš zlatých

tmi

srdce tvé je k

mému

spjato,

ptadvacet uzl je tam klatých a tmi nehnu já ni ty, mé zlato ty etízky, má perlo ty a rže, a

I

ty uzly smrt jen rozvázati

mže.

XXX.

o

jak je krásné všecko, co je malé,

a co je malé, jak se

mnoho

cení!

Jen pohlete, jsou malé perly, ale malé nejsou pece k zaplacení. Jen pohledne, i oliva je malá, a pece jaký sladký plod nám dala,

a

jen pohlete, jak malá je ráže, tak malá, co však vonti tak i

mže

-

!

XXXÍ.

Kdos

rozkvetlé mi dal, pod podušku, celon sladký dech v sny moje

fialky ti

já dala

si

noc jejich

je

vál

XXXII.

v mých Rci, a rci

býváš snech vždy v celé noní dob. to iníš jen, mi taky, kdo zas chodí k tob ?

miláku mj, pro

XXXÍII.

a

Když kol nás jdeš, lidi nevyplaší tvé hvízdnutí, radš po špikách jdi tiše, neb jinak zví svt hned o lásce naší.

XXXIV. O, kvítku canny krásný jako pérem rýsovaný a sladký, jak bys z cukru byl a !

Jsi

manny

XXXV. Sad vzniknul, když jsi zrodila se svtu, ten kolem sladké dýchal rží a fial, resed, rozliného kvtu.

vn

65

XXXVI. Jak bydlí se to

pkn na námstí: je slyšet — vrchol štstí!

vidt hodiny, zít milou kolem lze

bíti,

jíti

XXXVII. Jsi

jako karafiát ve sklenici

líko tvé je bledé tak a nžné, že's rovna k andlu neb ku svtici.

a

XXXVIII.

A

kdyby papež celý dal mi ím, bych odíkal se, drahé dít, tebe, co tiara mi.- Já chci být jen tvým.

XXXIX.

U

okna

moe

stojím, na

zím lunky odjíždt

se dívám,

a vraceti se.

Ach, tvému více v ústret nezakvváml

XL. Jít

mohu

mn mé

kol tvých

pec

oken

a

tam

nikdo nezakáže, podešve mi nikdo nezaplatí. ulici

státi,

!

XLT.

O

lusky pepe Je ostrý pep a má sladká láska

pece

jí

— každý

ho každý, se

jí

vzepel

XLII.

Ach, žena bez rozmaru, v lásce stálá a poslušná a vrná, mlelivá tu cením mnohem víc nad kardinála :

I

11.

OHLASY POESIE ANTICKÉ,

!

!

TYRTAEUS. válená. statné Sparty dti, rode velkých dd,

pevn

držte v levé

vrbové své

štíty

Takto hlete spti zmužile vždy k pedu, nech do vás hnvn i

nepítel

hmí

litý.

Pi tom nad svou

hlavou

oštp rukou pravou tote bez umdlení

Na neb

ústup se

dáti,

se smrti báti,

Spartanský mrav není!

STESICHOROS. Smrt.

Il^ smrt zlo

dávno

si

jinak jist

dávno by

jest,

již

vru již

vru

bozi

pomyslili,

sami mrtví byli.

SAPPHO. v

noci.

IJlejady zašly dávno, zhas' msíc svitem

mdlým,

hodina za hodinou se skrádá v plnoc stinnou, já,

bda, sama bdím

I

Veernici.

Veernice, v zlatém jase tvém se všecko vrací zase, ^'šecko, co nám jitro vzalo, tebou, vlídná hvzdo, vzplálo. Vracíš víno, vracíš stáda,

tebou dtí

hav

mladá

navrací se k matkám dom. Ó jen svi nám šerem strom!

BACCHILIDES. Veselá mysl.

|\emám '

zlata,

nemám

stád,

ani houní purpurových,

vždycky

pi

se však

mohu smát

žni hojné písní nových.

Netrudí mne problém ctnosti, nevím, co je plá a vzdech, jen když vína do sytosti v boiotských mám kráterech!

PLATO Vnování bronzové

žabky.

u nymf služebnici, tu zpvaku vod, má ráda zídla, které déš je vhod,

jež

tuto žábu

z

kovu chodec

bohm

uhasila v parnu jeho žízn

dal,

pal.

Objevila skekem zdroj, kde skalný tes, unaven kde chzí v zperlený mech kles'. On po jejím hlasu v poušti byl mu drah, našel erstvý pramen, po nmž touhou práh'

z

niv poesie národní a

umlé

!

74

MAECIUS.

Q.

Pozvání Baccha k

nonímu

šlapání

V láde prudkým skokem !

sko

k nám do kád, vrou vína tokem hrozny v hromad

a

I

Šlapej, co v tvé síle

hru, pi tom noním díle po bok až

vdcem

i

naším

bu.

Nohou ist mytou zahaj v kádích

rej,

rukou výše hbitou šat

si

vykasej

i, a

kypí vínem vrchovatá íš, v dík ti vnce svinem, sko již s námi v díž!

hrozn.

!

75

V

obét v našem stedu

za sklep bohatý

bude kolá

z

kozel chlupatý

medu,

76

M.

ARGENTARIUS. Výtka Bacchovi.

IJadám vínem

zpitý,

ztrácím zrak sluch, který nyní hbitý i

pomže

mi

bh?

i\Iezi bohy všemi, Bacche, budiž klet, vznes' já ty k zemi

t

srazil jsi

—

mne zpt!

;

JULÍANUS AEGYPTIUS. spolknutý Amor.

Kdys do vnce jsem kvty '

vil,

tu v ržích Kupido skryt byl já za kidélka hned ho vzal,

ve

vín šelmu vykoupal

a spolk'

Od mne

ho,

když jsem víno

chvíle té v

mém

pil.

nitru žár,

škrábe jeho kídel pár.

LUCILIUS. Metamorfosa.

my pouze veer, pokud kvas,

iiidmi jsme ale jitro

šelmy dlá

rázem

z

nás.

DIOGENES LAERTIUS. Sokrates. nektar mžeš N yní v Zeva dom zlatém,

píti

duch jehož nad vše nebo tob katem, v, nebyU Atheané, když íš s bolehlavem

ty,

bez

bázn

jsi

svítí,

vypil ke dnu,

odsouzený davem.

Nad

Apolla mudrc vtší

bvs — a

v oné chvíli, smrtnou když bys schvácen keí,

ne ty

—

oni

pili.

80

PHILIP Z

THESSALONIKY.

vely v y iz

pídy okované

lodních pídách.

Aktijské eži tady leží Nyní se v nich zahnízdily vosk tvoící vely, s hlasným bzukem oblétají v práci je den celý. Caesare, to dar tvj vzácný, pokud ty's nám v ele, míru sladký plod nám nese zbra nepítele. ty

j^o

na památku uloženy v

ad

i

Rozbitá láhev sloužící za ochranu mladé révy. Ústí láhve byla jsem, z které zvonil ples, dnes. rév co štít vítaný slouží step Lyea tak služkou jsem^, v stáí štít mu dávám, pokud mladý v rév spí, tu jej vychovávám.

mj

81

JULIAN APOSTATA Varhany. i^ákosu podivný nový druh nedávno zel jsem, on zdál se kovovém na poli vyrstat divoce, mimo to nebyl jako nástroje jiné oživen všedním jen vtrem, pouze dechem ze skrýše kožené dýšícím, který mohutn z dolejška hnán byl v umlé, dravé ttiny, nad nimiž krot je vládnul muž kýs' zrunými prsty,

rue souzvunými hmaty

flétnami bloudil,

které v poskoku lehkém

arozvak

lákaly

z

kovu.

OUINTUS HORATIUS FLACCIUS. Leukonoe.

Bláhové

již

zanech pání

cíl

mých

zvdt bohm

nech

zm

V

se v

dn

i

tvých,

na

zrak sklání ísel Chaldejských ? to,

mnohem lip jest vzíti, nám podává se žití: již mnohá, mnohá léta láska zkvétá, štstí nám mi,

jak

A

i

a

poslední zimy šer

te

nám štdí

Jupiter

A

behm

shání k jakým chce svoje peeje, ret se k íši sklání, hle,

moe

a

bu

nadje! svží tvá Co náš hovor lehce plyne, zrádný as ten bleskem mine. Leukonoe, chop se dneška,

nebu

hlava tvoje

tžká

pro chvat Hor, jichž prchá o zítek se nestarej!

rej

—

C.

VALERIUS CATULLUS. Lesbie.

I.

I\ad bohy vtším zdá se mi být, kdo mže, Lesbie, u tebe snít, zírat ti v obliej, na ret kvt, poslouchat tebe a zapomnít svtí '

Poslouchat sladký tvj veselý smích, který mne zbavil v ráz všech smysl mých. Lesbie tebe zít, tvj hladit vlas, jazyk m.j tuhne již, vázne mi hlas. I

Plameny bhají po mne tajemný slyším a v

oi mé

kalí

povede

život

se.

tísni

Rci jen,

mj

.-

lilia

zvuk

tch muk ach, kam

Kárám

Nadarmo myslím na

emu

a

se sám.

pád,

v mysl si brát Xad bohy vtším zdá se mi být, kdo mže, Lesbie, u tebe sníti k

to ale vše

.^

!

! :

!

II.

žijme,

[esbie

A

mjme

se rádi!

námi se vadí, slunce a hasne, nebo se vrátí, kdys vnou noc též nám bude starci

Polibk S duše tisíc

Co

písní

tisíc,

s

sto tisíc dej

mé tžké

starosti

spáti

mi sejmi,

zas nových, a tisíc zase.

je

nám po

tom, kdo na to ptá se

Sto a sto nových, sto tisíckráte, až starc závist v potu se zmate, polibky mé až na tvoje líce pro velký poet nesetou více

i

!

!

111.

K\olik Co

mn

jsi

jich

vdti

dlužná políbení?

teba k mému nasycení

chceš,

moje Lesbie

Od náhrobku Cyrenského až ku chrámu Ammona i

tolik písku

?

krále

dále

nemá Lybie

Kolik hvézd tam obloha má šírá, co jich v plachou lásku lidí zírá, tolik kdyby dal by tvj ret, snad by teprve Catull dosti, ty spoítat nelze zvdavosti, ty nám bídák nemž' závidt

mn

ml

!

86

ÍV.

Ipsitilla.

k tob po poledni, hezky doma sedni sama, zavi jizbu, ke

[olám-li pijít

bu

mn

nespo rtoma! Nediv se, když tak mne dojme prudce a

že tvá

tvé lásky vesna, adra zlíbám tvé ruce, i

že píliš

bude toga již

Ten

tsná

mn — ach,

léto s

kyne štstí!

žár sálající velký, dvojí

To

nelze snésti!

láskou

tvojí,

v.

Písahy milenky.

Uo tob dám,

nikomu víc, drahý, nebude víc dáno, milka, však co šeptá v mžik ten blahý, do vtr a v proudnou vodu psáno.

by dí

je

Joviš

to

sám

byl,

RUFINUS. Vyzvání a výstraha.

my rže pak

jjrodicol

se

vykoupejme

vplerae do vlas, pak posilniti se k sladkému zápasu do vtší íše víno vlejme a chut sob pipíjejme! a

si

Jen krátce trvá naše žití. Za veselými jen se ítí závistivé stáí.

U

cíle jsme hned, Smrt je tu v let a každou rozkoš zmaí.

III.

OHLASY POESIE VtCHODNÍ.

Z niv

poesie národní a

umlé.

DV

HYMXV RGVÉDSKÉ. I.

Na

Indra.

(IV., 17.1

^y's

veliký, ó

zem

-^i

Když

Inde!

Tob

nebe

rády všecku pikly

Vrtra zahubil

tu propustil

jsi

jsi

vládu.

svojí silou,

proudy, jež drak

zhltli.

nebesa se tásla, svého syna, zem tásla se ped hnvem silné hory chvly se základech v svých

Tvj

zaplál jas a

poušt

a

zvlhnuly a tekly vody.

rozpoltiv ji, v plesu

Na horu vrhnuv blesk svuj se, svou moc dokázal piiniv on Vrtra

zabil,

tak že zdroje,

vytrysknuly. jich utlaitel zhynul,

z tebe,

rek že bude

Djáns. otec tvuj, mnil, Indra stvori on mistr nejvtší, jenž

jenž v zái na nebesích a

s

místa, jako

,

tímá blesky

zem, nepohne

se.

!

Sám

jediný útokem žene na svt, to, Indras všem.i slaven, všech lidí plesem, on pravý jedin dar jeho všemocného každý chválí. král

národv

—

Vše obti sómové jeho byly, a jemu patil ves opojný nápoj.

Nad vzácnostmi a

dal

Když, Inde veliký, vše národy a

podíl jejich,

jsi

jsi

pišel na svt, ó mocný, draka,

postrašil,

jsi

bleskným klínem

jenž proti

všemi hospodail

ty's

národm všem

rozdrtil jsi

pramenm

Vždy k rán, v

si

napí

lehnul.

útok, v smrt je hotov Indras,

se silným bleskem,

nekonený,

statný,

on Vrtra zabije, plen získá, rozdá vše poklady a skytne moc, ten mocný

On jediný, jenž v boji sluje mocný, nepátel šiky spojené rozptýlí a koist odnese si, kterou získá. Kéž pátely jsme ve pátelství jeho On

proslavený vítzstvím

i

I

bojem,

on bojem v dálku odežene stáda, neb Indras když se do opravdy zlobí, co pevné jest vratké, vše se chvje. i

93

Vzal v koist stáda, hojnost zlata, koní, on mocný Indras, který hrady boí, s mužnými pomocníky rozdluje rek poklady, jež shromažuje stále.

On

klidné

lidi

z

klidných honí bydel,

prach shání v kotou a jej žene v mraku, jak ostrým kamenem Djáns ozbrojený vše drtí. Pvci štstí dá ten mocný .-

]\Iy

pvci knžští,

chtiví krav, jak

okov

ke studni, táhnem Indra ku pátelstva, po koních bažíce, po síle, ženách, jej k sob táhnem — vše to dá on hojn,

Bu

spasitelem nám, ty, k nmuž zíme, jak ku píteli, strážci, tšiteli, druhem zbožným a nejlepším otcem,

bu

a

tvrcem svobody

a

dárcem

žití!

Tm

pomoz, kteí po pátelství touží, pvci, jenž t opvuje My knží tob pinesli jsme ob, t slavíce svým svatým dílem, Inde dej sílu

I

I

Když ctí se svatým dílem mocný sám jediný usmrtí mnoho sok, a ni

pvci, jenž se jeho pízni tší, lidé,

ani bozi nejsou v úkor.

Indras,

Kéž Indras burný, zachovatel

lidí,

nám poskytuje dej nám slávu,

bez nepátel, vše to

Ó

králi pokolení,

nejvtší slávu svému

propj

pvci!

!

!

95

n.

Na Varuna. ,11.,

2S.1

O moudré dílo A'ditja záného J svou velkolepostí a všecko pedí Od Boha, který ob nad vše cení,

od Varuna

si

vyprošuji píse.

Kéž, Varune, jsme šastni v tvojí služb

t

velebíce svými chvalozpvy Když pebohatá denn vchází

jak velebící

Bu bu

ohn

slavíme

t

Zora,

!

námi, vdce, jenž máš rek mnoho, námi, pane obzor všech dálných! V druž pátelskou nás pijmte, ó bozi, vy syni A'dity, jež nelze sklamat s

s

eky, po rozkaze Varunov plynou,

A'ditjas zachovatel pustil ty

neumdlévají a se nezastaví, jak ptáci vzduchem, rychle

letí

zemí.

!

etzu

mne, Varune, zbav híchu, rozmnožíme pramen; tkám-li zpv, se nestrhá mi pásmo, pedasn se neznií tvar celku.

Jak

dej zákona''a

a a

Zbav strachu, Varune, mne

;

do

milosti,

ó svatý vládce, pijmi svého sluhu! Jak provaz teleti mi sejmi úzkost', ni okem nemohu hnout vzdálen tebe!

Ó

nestihni nás

jež bídníky vše

a žít

zbranmi, ó pane, na tvj rozkaz raní,

nejsme vyhnanci ze íše svtla, bychom mohli, rozptyl vrahy naše

Ó mocný

zrozene, chcem jako díve te, píšt písnmi t slavit; Tvé vné zákony, nezklamatelný, i

na

i

tob

tkví,

jak na

Mé híchy zaže

pepevné

skále.

daleko a nedej,

bych za jiného skutky snad ml pykat! Zor posud mnoho nevzešlo nám, uri nám, Varune, jich za živa se dokat. (Spolené

s

Dr.

Em. Kováem.)

;

97

ARABSKÉ MOTIVY. I.

Chvála kon. lak oka bystrý hled je toho

kon

let,

když parnou pouští

ó vru, on za sebou

bou

s

celou velebou i

spchá

blesk vítr nechal i

erný, nohy jen má bílé, bílou hvzdu na ele, jak zimní noc jest, kdy moe plá hvzd, kdy svítí Je celý

msíc

II.

Pochode

a oi.

My, pochodni, my oba milujem, bez klidu oba jsme tu pede dnem. Však oba pláem slzy valnou ekou, tvé zlaté jsou a stíbrné mé tekou. Tvj ohe v sled se jitrem staví peci,

však moje slzy

vn

budou

téci.

vesele.

;

98

III.

Znaménko milenky. Když odhalí má milá tváe, svt je pln nebeské záe ;

a noc je a svtlo se kalí,

když tlo v své kadee halí. Však znaménko, jež má v líci, o tom lze chválu jen íci bod malý erný uhlídáte na každé anemonce zlaté.

IV.

Cesta k milé v

dešti.

Cestu k milé, písahám, nic mi nepohatí, se každá pšina v ruej dešt tratí, chci tu vlhkost spíše snést láskou blažený, nežli bez ní palivé touhy plameny.

nech

V.

Vérný

K

vli milé

rád

mám

milý.

nkdy vci líbezné se mám msíc,

slunce, rád

Jdu-li v skalách, zím-li balvan,

neb na

její

k

býti zdají,

nebo

nmu

jí

se podobají.

skloním srdce tvrdé jako skálu myslím hned.

ret,

!

99

VI.

Vjí

praví

:

Západu já sladký vánek na líko jí nesu, zakrývám ji, ped milencem když se chvje v plesu, aby mohl polibk med píti z její ret, stín mu skýtám a ped svtem záclonou se tesu.

VIL

Jablko.

Když objímám svou milou, tváe její se jak jablka ervená strana skvjí, když se louím, moje tvá, ó bda jak druhá strana jab'ka biedá.

jest

VIII.

Uvítání hosta.

Nemohlo nás potkat vru vtší štstí, nežli že t ráil, pane, k nám krok vésti. Hle, den z brány noci záí prosvitá a dým myrhy z misek vní zíš se nésti. Stan mj, pane, kyne z koen oteven, co dech kadidlový píchod tvj mi vstí.

;

100

IX.

Milá v srdci.

To

podivno. Svou milenku já hledám v každém kroku a nadarmo zím do dálky, jde stále po mém boku, ji hledá zrak a nadarmo, však pebývá v mém oku a v srdci bydlí a to pec ji hledá v každém kroku.

X.

Sladké

rty.

Co zulíbal jsem sladké dcerušky Berv Elzulaka,

nemohu

íci,

že sladkou

mandle

rty

a fík

chutí svou láká.

XI.

Zrak

Na

i

nebi jaký

tam slunce

vlas. jas,

zlaté

stojí

—

však Leilin zrak vlas: to v stínech se Noc rojí. i

XII.

První polibek. Byl zdráhavý Rejin polibek,

pak náhle objala mne div je matný první slunce paprslek, však

ohe

brzy ve

tvá

hází niv,

XIII.

Rychlý pechod. pokryteckou bránila se nejdív zmaten, když o nejmenší lásky dar jsem škemral nadšen, však sotva objal divoce kol boku jsem ji smle, tu sama šatu svého pás hned uvolnila cele. Lstí

XI\^

Ošklivá a hezká. Reji k

s

Já

hned

cíli

nedošel,

mi páía

ráj své lásky, pibit pás žen ohyzdných, však volný je pás každé krásky.

^laj

je

XV. Rychlé odhodlání.

Když stromu lásky svojí mi nechceš páti nádheru, tu na kmen svojí touhy bez

ei

zvedám sekeru.

XVI.

Tvoje píse. Ty's i

pla píse

—

ticho

letí

tamaryšky temnem svtí,

co mohli ptáci dlat víc než písni tvé se uklánti?

102

XVII.

Srovnání.

—

—

Tvé nahé prsy jaký jas jsou bílé jak nodaru, když na však tvj padá vlas, to noc a den jdou ve páru.

n

!

de

XVIII. Suleika.

Pod kvetoucím stromem Suleika

spala

tak sliná, tak luzná, tak milá a malá, že velika ji bodla, musela mlet, vždy se jen rovnž kvítkem být zdála.

mn

XIX. Leila.

Krásné

na pohled, jeho kvt, jest Leila krásná jak dne vznt, a pec je pro mne moem bd. však

jest aloe

hoce chutná

XX. Touha.

O

ty tak štíhlá a kypící,

v noc jasem poledním záící, pij v noci v stan ukrytý se ke v lásce družící!

mn

mj

«

103

XXL Rty. Tvojí rtové jsou již poesií, ervánky dva jen se takto slijí, oteveš-li je, tu vzplane den,

den

zavreš-li je,

zóra

s

veerem

je

pohroben,

se spolu kryjí.

XXII. Zálety.

Kradl jsem se tiše k loži, podveerní vánek abych Svád krásnolící o almužnu lásky zdál. > Prosím, odejdi jen,« ekla, »já se bojím Oslnn jsem, cestu neznám, nevím kudy dál!

—

XXIII.

Pání

milence.

Ten pestrotkaný

strhni šat,

ó krásko z Ismenu, chci zít v šat vlastním stát

t

z

liljí

a

plamen

I

XXIV. Válenj'. Tká-li vrah náš zrady sít. co je žena, co je dít

Xejdív

udáviti vraha,

dít, žena

— dvakrát

drahá.

vál,

104

XXV. Nos.

O Ben

Sulmo, tvj nos veliký skoro tak bych ek', obliej tvj, ten jest jako zajíc, ped nosem tvým dal se na útk.

—

r^-pák slona

XXVI. Rozvedená. Jak,

rozvedenou ženu to si vyprosím!

vzít

já stevíce vyšlapané

nikdy nenosím.

XXVII. Vabra.

Dva kolmé trámy

nohy,

trám píný pás, to Yabro, dít pekla, soujem tvých krás.

XXVIII.

Ješt Vabra.

Od Vabry

prsu levého než dojdeš ku pravému,

spíš

Maaddu

projdeš koly hraniní

od jednoho ke druhému.

105

XXIX. Život

Tak

cesta

a než

— odpoinek,

se vrátíš, v stanu

z

niv poesie národr.í

—

pou

a zas

pou

a zas klid,

svém smrt hosta

i

umlé.

mžeš

zít.

MOTIVY

Z IBN-JEMINA.

o zkušenosti když se P tu dlej to jako hrá

ptáš,

šachu

:

vem

soku, co jen uhh'dáš, však co je tvoje, hh'dej v strachu

II.

Ráno stáí zde

již

a ty spíš,

na druhou obracíš se stranu? » Zcela právem, vždy pak pece víš, že se to vždy nejlépe spí k ránu.< ba,

III.

Vám

zdar, vy hlupci!

jste páni,

vám

lze

závidt,

bezstarostní všudy,

kdo náhled a hloupost

ztratil, ztratil rovnž trudy ples jemu pstí kvt;

kde rozum však, že smutku bohatá, starosti a duch vždy dvojata.

jsou

107

IV.

Je

perské zlato

pní

Hafisovo, tak lépe je to, kdys s trnu Boha sestoupilo slovo a k Bohu vrací se zas v písni této. to pravé zlato

— ne

íš

vína na kraji pramene, kde kvetou a voní rže,

mže

vše rány prý zhojit a starosti prý všecky zažene. To pkný prostedek a pravý,

však

pomže

jen,

máš-li zdraví.

108

Motiv ze Saadího.

í^am jednou je

jak až

zbožná

mohu po

uši

láska-sultán vešla, síla

v

marným snem,

istém šat

žíti,

když v blát jsem?

109

Dv

písn

lásky.

(D!e motivQ Afghánského básníka Miry.)

I.

lS)edl jsem v své tžké dum, v srdci dýku rozlouení, když tu stála náhle u pekvapiši moje snní.

mn

V srdci dýku rozlouení, srdce odnesla mi v spárech, pekvapivši moje snní mne v nových žárech.

ztopila

Srdce odnesla mi v spárech, te jsem rudý, ztopila mne v nových žárech, já jsem její derviš chudý. vlastní krví

te jsem dv kdoule

Vlastní krví

Na já

hrudi

rudý

I

nese,

jsem její derviš chudý, po tch kdoulích tese.

ret se

110

dv

Na

hrudi kdoule nese, perly na místo má zub, ret se po tch kdouh'ch tese, vím,

mne

sítí ve záhubu.

Perly na míst má zub, na jazyku cukr nosí, vím, mne sítí ve záhubu, mé srdce lká a prosí.

a

Na jazyku cukr

nosí,

žebrák já se plížím za

a

ní,

mé

srdce lká a prosí ráno, veer, bez ustání.

Žebrák já se plížím za ní, spím na prahu její dveí, ráno, veer bez ustání pláem se mi oi šeí.

Spím na prahu její dveí, neb jsou sít její vlasy, pláem se mi oi šeí pouhým zjevem její krásy.

—

Ba jsou sít její vlasy. Roztáhni je, dívko milá, pouhým zjevem tvojí krásy bys mne v sít polapila!

111

Roztáhni staniž

bys

mne

bych

dívko milá, co má se státi v sít polapila, pestal proklínati. je,

se,

t

Staniž se, co

má

se státi,

radj sama postj u bych

t

sed

v svojí

mn,

pestal proklínati

tžké dum.

112

II.

Ve

verejší noci zaru,

by mé

híchy soudil, vlas ve bazaru jako vela já jsem bloudil Iblis

tvojich

Iblis

by mé

híchy

soudil,

ve tvých kdoulích já jsem hýil, jako vela jimi bloudil, polibky tvé vlasy zvíil.

kdoulích já jsem hýil, kousal v panenskou tvou bradu, polibky tvé vlasy zvíil pod krkem tvým dole, vzadu.

Ve tvých

Kousal v panenskou tvou bradu, kra a loupil po tvé tvái, l)od krkem tvým dole, vzadu tvých oí zái. pi mých i

Kra

a loupil

pustošil sad

po tvé tvái,

ader

tvojich,

oí zái

pi mých

a tvých

blaho

jsem v plných zdrojích.

]jil

113

Pustošil sad

ader

tvojich,

drancoval jsem tvoji krásu, blaho pil jsem v plných zdrojích, v tom had bod' mne ernVxh vlas.

Drancoval jsem tvoji krásu když mne bod', já svojím dechem znavil hada erných vlas, usnul na mém srdci spchem.

Když mne zažehnal usnul na

horkým dechem pouhým mžikem, mém srdci spchem, bod', já

jej

dívko, já jsem kouzelníkem!

Zažehnal

otoiv

jej

jej

pouhým mžikem

kol své ruky,

dívko, já jsem kouzelníkem, svj zmním v sladké muky.

žal

Otoiv jej kol své ruky ztopím v horké krve varu, svj zmním v sladké ve verejší noci žáru.

žal

muky

Noní

návrat.

(^ínská.)

bledého msíce 5 mrak sbor ol

stál,

on

z jejich

smsice

patil jak král.

Náhle tu šeptání plnilo vzduch,

vtru

to zalkání,

ztlumený ruch.

Smrk ad

mohutných

v tom splýval víc, potás' a sklonil v nich

noc tmavých

kštic.

Stínové kehkých ttin hnuly se v rej jak lidských postav stín, kyn, obliej!

115

Ve stínech noci sám kráím tu kol pagody, již v plen tmám svlace

skrvl stvol.

Po lesa okraji pecházím most, k vesnici, ku háji

noní

V spí

jdu host.

chatách a ulicích všecko již,

plnoci kroej mih' v tuto se

Lidská ztich'

spí

tiš.

družina,

hlahol ves,

sova jen jediná lká

temn

v

les.

116

Louícímu

se milenci.

(ínská.

I

í^dyž kapky dešt splývají, kde noha tvoje kráí, tož pomni, jsou to slzy mé, jež v touze pro

t

plái.

117

Jedno slovo. ínská.)

On: T^ch, takto žíti, ký trapný bolí Slovíkem jedním, spanilá, rci,

prozra mi tiše, mne máš

jak ráda

Ona: Pokud

je

ztajená,

láska dál bují, trpti bol a strast lásky je osud, až na onom

svt

slovo to

eknu

I

!

IV.

OHLASY POESIE HEBREJSKÉ V

STEDOVKU,

I.

z dívánu JEHUDV-HALLEVIHO

I.

Zde a tam.

M

é srdce na východ, já na západ v tmách, ves pvab žití celého mi zmizel, ach! Ni paprsk nejasní mou muku. Sión spjal Edom v jho, Moslím v trampotách. ^In chrámu popel zlatý poklad jesti a zlatý poklad Spanl celých nic a prach.

m

—

Div.

z

niv poesie národní

i

umlé.

7.

!

II.

Vyhoštná •

duše.

ediná jedinému chválu vzdej, ty nejkrásnjší

Ty

písn jemu pj

jeho naukou jen

I

pouena

na kídlech modhby své k nebi spji Ó kterak oceníš pak moudrost jeho. nic jaké zlato, statky, svta rej! zlato, statky, ped moudrostí zmizí, ty svtské trety bláznu ponechej! Tu Žití pozemské pak brzy spadne, ty dlej co dlej, a chtj co chtj !« »Yé mi, druhu, I odpovídá duše: že pravdou prodchnuta chci pouze Jej Mé prosby aby pohnuly jím v nebi, ty z hlubin duše hlasné zavolej Já dlím-li v zmatku. Pane, bdí mé srdce, v pouta arodj! nech spánek spjal

V

!

mn

Což nevstoupila já jsem do tmy zem, smrt neíhá tu všady? Nad peej já všech jsem vzlétla as, na mne eká dobrodj, již vnost jen. Bh, všem žehná rád, kdo myslí na a žádný, mu neuniknul, jen se moudrých ptej,

vný

a není toho, na milosti jeho

kdo

díl

by neml,

—

v

tom svou

víru

Div. 33.

mj

Iii3

III.

Blažen v Bohu.

lid.

pravdy zdrojem chci jen

a proto hnusí se mi

jíti,

žíti.

Jen svého toužím vidt krále, jiným nemohu se chvíti. Ó kéž bych v snu jej vidl blažen,

ped

víc, teba chtl bych v tvá jeho v snech i

co

mž'

vn

sníti,

srdci nosím,

zde oko ješt zíti

.-

Div. 39

124

IV.

v J

stane

Beduín.

ak Beduínm v koujícím stane v prach stlely Salamona vzácné tkán, co lidu hemžilo se v nivách našich, bloudí rzno v svta rzné stran. Jak znesvceny nádoby jsou svaté, co rže chce na bodlákovém \án> Nech zavrženi, Bohu drazí peci, jich jména neprzní mu nikdo v han, však zákon jejich slávu vzbudí zase, jež vplane sedmkrát pak v Noci brán.

te

Div. 41.

125

asné

dobro.

Lihceš, srdce moje, statky, zlato

r

Dáš nco v svtský ruch a rej O hle, kdo dlouhou vleku nosí, v sled padne na svj obliej. r

Zlé

asy

v nich

jsou

hledati.-

— ty toužíš velkost — ó nehledej! Div. 4S.

126

VI.

Touha po

nebi.

jhce duše k brán nebes výš a stoupá v sny, v tu blaha íš, ó kéž by salo jí to s oí ten božský závoj, smutku tíž! nezmrzne v tom chladu svta, ó zahejte ji láskou již!

A

Však zmládne

slastí

vdouc,

že

marn

v svta míž, že našla moudrosti zdroj istý, jim plnou z hlubin vznesla íš. jedno jesti moudrost Jí vše a asy. Bože, víš! pro

nepadla

vné

Div.

.57,

127

vn.

vcný Ilunce, stojí

msíc

stráží,

národ.

zas a zas

vný

jas:

obrazy jsou Israele, boží moci za obraz, levou rukou Buh je zahnal, pravou zastínil je v ráz,

vný

zákon pírody to ve dne, v noci, v každý as. Div. 01.

VIII.

Bh 1

ve snu.

mn

pišla milost, ke proci, o

Tob

já

O

duši,

a již

kterou

Že zázrak?

mn To

Ty

tvj zázrak

s

Vždy

jest jako

jist veleba

když jsem jsem pemítal. jsi

stvoil

mojím tlem já

cítím,

spjal.

vím,

bych na Horebu

Tvá

spal,

stál.

sestoupila

do mého snu, jak práv se mi

zdál.

Tvé jméno abych mohl velebiti, musil z lžka vstát, a prchnout v

já

Div. 81.

dál.

129

IX.

Svatý a Požehnaný.

i v bílém 'v

odvu

znieném prozpvu

volají

:

Svatý!

Té brán zemské i

cíli

Bu

krásy

zní jich hlasy

:

Požehnán! ohn stvoeni

Ti z v extasi vnoeni volají: Svatý! Ti vrni v tisícech, ve proudech, v požárech Svatý a Požehnaný!

v sférách zái harf ve žaltái volají: Svatý! Ti, jimž on volnost dal,

Již

okovy k sob spjal: Požehnán!

Bu

!

130

Již

mraen temných as

Z

svj bleskný

chýlí

volají: Již

jas,

Svatý!

Boha

poznali,

jediným nazvali: Svatý a Požehnaný!

Ty

svaté davy

jej,

Bh,

volají:

jenž pravý, Svatý!

Ti hlasatelé, uitelé:

ti

Bu

Požehnán! vždy jej chválí v nových sfér dáli volají Svatý Již

:

Podaných tábory král svých se sbory: Svatý a Požehnaný!

Ti všichni záící,

po boku

žíznící

Svatý! V etheru výsosti sbor otc blahostí: volají:

Bu

Požehnán!

Ti svtlem zladní, jak vojska zadní volají Svatý :

Jež vyrval služb své

!

porob, osob:

Svatý a Požehnaný!

!!

:

Sluncí všech chorovod

pohížen v ples brod volá vždy: Svatý! Posledních jisker žeh, my v noci propastech:

Bu

Požehnán

Ti, již se

v letu

zdvihají,

mu

zpívají,

Svatý Ti ve prach skolení, volají:

od

nho

I

zvolení:

Svatý a Požehnaný

1

Ti ve hvzd prestolu ve mroucím zápolu Svatý volají I

:

Ti, jimiž

kosmu dech

aeonech Požehnán

dál proudí v

Bu

Pod trnem Cherubím, haleni v mrak a dým Svatý Legií bez poet modlitbou chví se ret:

volají

:

I

Svatý a Požehnaný!

132

X.

Svtlo v tmách. Il

žití, z bídy hntu výš ku Pánu pohled slunný noe

svt

z

tmy vyvolal tvoe

zástupy a davy, svtlo i stín tmavý.

V

jeho »Budiž!<< náhle

nebe neobsáhle zniklo

i

zem

valná,

aby báze kalná vesmír neobjala zem svtla vstala, ustoupil stín

Nebe na s

díkem

tmavý

své výši tu

zvst

slyší,

jak on v mraku strži sloupy drží. svtlo výše davy

svt

nad každý

stín

tmavý.

133

]\In též jiskrou svtla z

nho

síla

vzlétla,

v

iitro

noci

zmní

lidu utrpení,

aby tento v trudu ek', živ v tob budu.

Tys

mj

asyl pravý,

nech kolem

stín

tmavý Div. 66.

134

II.

MOTIVY Z JEHUDY HALLEVIHO. I.

V mých

slzách ona pere jen

a suší jej ve vlastních jí

vodou

a

sluncem

mých

jest

oi

její

slzí

plny

oí

svj

šat

žáru,

vodopád

ár.

11.

Na hlav své jsem vidl šedý vlas, jak spatil jsem jej, vytrh' jsem ho v ráz. On promluvil »Když sám jsem, zmiižeš mne, co poneš si, až bude zástup nás.^« :

III.

Je

jak

moudrost bezdné

pna

na

nm

moe

tmavé,

i)íse plave.

135

IV.

Ó, lásky já jsem rozsil dost, však nevzešlo mé osení, tož musí sebe duše má

objímat v lásky toužení. básnictví jsou luzné hry v stín besídek tu srdce pílí, je vážný pítel badání

Tu

a

moudrost spoleník

milý.

je

V.

Kdo asu

slouží, ten je

kdo Bohu

slouží,

Svj já

díl

si

v Bohu

rob,

nezná mdlob.

každý vyvoliž, štít

svj

našel

již.

!

III.

RABÍNSKÉ

PRPOVDI

Prpov. Uas nech, nelákej

a se kácí v zhyn, t ve svj klín,

ctnost vždy zdeptá a jen sprostnost jeho skryje baldachýn.

A

se vzteká, v

jednom jen

kynul vždy mé spásy týn, v Boha doufat, dobro init, rád s tím umru, prachu syn

137

Prpov. jen P enize zlodji, a

Peníze

as

—

zas a zas,

je podstat' života.

Dobra, práva a

z

as?

nechceš to nicota,

máš

niv poesie národní a

i

dosti pro

umlé.

zde dost

vnosti

10

138

Prpov bu

Ulove,

skromný rád, pec, tady napoád ped pýchou že leží pád. víš

Bol

Bh za

Co

t

schvátí, nezoufej,

mne

svj

Bh

zradil,

neíkej,

bol klid v

tchu mj!

není klam, jen se vyhni viny tmám, jsi zde dnes a zítra tam' zjevil,

!

Prpov. U

by za všech hích roje tekly všecky slzy moje,

moe, zem

jich nepostihne;

jedno vím, jak nad potopu že se nad mých slzí stopu duha smíru zdvihne Ibn Esra.

Jiná.

^

inulost

nech dímati,

píští nedbej zkoumati,

hle

jen v Boha doufati,

on v mžik pomoc podati.

!

140

Konec.

K

prazdroji chci se navrátiti,

prach

s

prachem všeho

pomísiti,

jak po vtru já hnal se svtem, míti > co víc než prach svt Na konec, pomýšlej, ó srdce Vstát musím, sotva zanu sníti, mé skutky pímo v tvá mi hledí celé žití. a v nich pede mnou

mže

—

Ranní pobožnost.

Vždy k Tob,

zpv

jitra

pane, chvátám v chvíli ranní,

zní Ti, noci požehnání.

em

nevdl

bys, hýbá nitrem mým? v prachu duch se sklání. Co chce mé srdce a co jazyk žvatlá r jak liché zdání! nejsmlejší vzlet Však lovk líbí se Ti, tak jak žiju, jak ve dech mé zní Ti dkování.

Co, o

Ped

velkostí

Tvou

—

Mj

mn

(Gabirol.)

Veerní pobožnost.

mn

jen údiv, ptaní, strach, y e co hledáš nebes ve sférách ? Jen pokud mohu lnouti k Bohu, ždá tla mého, duše vzmach. Ples, co se cítí, on moje žití, ped ním se tavím ve slzách, jen Jeho chválu vyzpívati, co ples »hoj« co žal »ach«!? !

(Gabirol.

143

V O

ranní z oi.

duše, vzbu se v jitra svit, v obliej svého Vládce zít! lnu Já v muce toužím, k

nmu

své ruce vášniv za ním pnul Jen svoje chudé slovo mám,

ten poklad jemu zachovám. Zda zemského já prachu syn

kdy Nejvyššího stihnu stín Ba všichni v síly záchvitu, ó lidé, jak jsme jen k

A pec lnu, já

mah

Tob

sám vstíc

r

tu!

dnes jak dív

Ti,

pokud

živl

(Gabirol.)

:

Rzné. Ucha tvého škeble, ptáš se, pro je mkká? Na rozliné ei tvojich bližních eká, máš ohnout, zacpat sluch si od té chvíle, jak tvé ucho zraní slovo pošetilé.

ji

Tajemství a víno nesnesou se spolu Tajemství jde vzhru, jak jde víno dol.

Nev v soucit šastných, jak to práv

bývá v básni, nejkrutjší jsou vždy lidé šastní.

Pokora, vz, pravé moudrosti je koen. Proto Jehovou byl komár díve stvoen, lovku by mohl, s chlubnou jenž jde lící, ku výstraze íci. já jsem starší tebe !

Nad úmrtím synka žena

dl

lkala píliš;

Pro

tak, matko, kvílíš? on pil sladkou krpj jednu, hokost uspoil si, ta vždy padá ke dnu.

k

ní

Z íše

rabbi Hillel:

žití

Ženské vnady zprvu z pavuin jsou sít, na provazy tlusté vzrostou okamžit.

Jestli

pst

K

darebák se tvým pátelstvím si

v

taji

zatni a spoítej

chlubí,

zuby!

tomu, kdo co proet', nevrací se zpátky, si popel hoký sype na plod sladký, nalezený poklad ihned zakopává, práv zrozenému dítti smrt dává.

sám

IV.

OHLASY POESIE

STEDOVKÉ

A renaissanCní.

!

Sv. Františka z Asissi

»Cantico del Sole«.

dobrý Panel

nejvyšší a všemohoucí,

I

Tvou

chvála, sláva,

Tob

est

a vše jest oslavení,

pouze sluší nikdo hoden a jmenovat

ty

T

není.

Bu

chválen Bože, Pane mj, vším tvorstvem, zvláš ale panem slucem, bratrem naším, neb ono ve dny života nám svítí, tak jasné, krásné, velkým leskem plane. Tvé moci, Pane nesouc oslavení. I

Bu chválen. Pane, hvzdami a lunou sestrou, jež

srovnas v nebi na

Bu chválen, Pane

sms

záící a pestrou

mj, bratí vtr sbory, oblaky a vzduchem, jasným poasím i každým, i jímž udržuješ na živu vše tvory. i

i

;

150

Bu

mj,

chválen, Pane

i

sestrou vodou,

jež sprostná a skvostná, vzácná a cudná.

Bu

bratrem ohnm, chválen, Pane mj, neb noc jím rozsvcuješ, jenž krásný jest a jarý, ilý a pln síly. i

Bu chválen, která nás i

Pane mj,

rodí plody

kvty

Bu chválen. Pane mj, mnoho

ztratili

o blažení v jimž Nejvyšší !

Bu

matkou

zemí,

rzné

a traviny a pestré

již

naší

i

a ídí,

živí

lidi

bd

i

luzné,

tmi, pro Tvou lásku mdlobu;

a nesli trud a

víru že vytrvali v míru,

Ty podáš korunu svou

v zdobu.

mj, sestrou Smrtí tla, nikdo nevyvine ach bda tomu, v smrtelném kdo híchu zhyne O šastni, již v Tvou vli jsou vždy odevzdáni, že druhá smrt jim zlého nic už neudlá.

jíž

chválen, Pane

i

z objetí se

I

O chvalte Pána, dobroete s díky, a velkou pokorou mu služte bez ustání!

151

Dies

irae.

Ijen ten hnvu, hrzy, tmavý, celý vesmír v popel stráví, Sibylla

David

i

praví.

Jaký strach vše pojme áivý, když se zjeví soudce živý, ku všem písný, spravedlivý!

tu truchle huí zvuky v íši mrtWxh, v hrob pluky, ped trn ženou lidstva shluky.

Trub

Pírodu

i

smrt

ds

chytí,

každý ítí, souzen býti.

zít, jak tvor se

odpov

dát,

Kniha bude pinesena, v které vina obsažena, má býti odsouzena.

jež

152

Soudce soudu v vše, co skryto,

bdné

chvíli

jasn

shlédne,

odplatu svou na vše zvedne.

Co

-v

té

eknu dob,

žalné

ochránce kde najdu sob,

mdlob

kdy sám svatý trne v

Králi hrozné velebnosti, prosících jenž spasíš dosti, spas mne, zdroji útrpnosti!

Jesu!

co v

Ra

jsi

se rozpomníti,

inil pro

mne

zmar mne nechtj

v

žití,

zatratiti!

Hledas mne, sed v unavení, kížem das mi vykoupení, kéž to všecko marné není!

V

odvet soudce spravedlivý,

promi

vinu milostivý, než den pijde pomsty chtivý

Ve viny se cítím spáru, hoí studem líce v žáru proudícího vichru zmaru!

Marii jenž milost i

pál

na lotra ohled vzal

a tím

nadji

mn

dal

jsi,

jsi jsi.

Xehodno

moje

jest

lkáni,

však Ty's plný smilování, mne nežhne plání.

vné

a K

ovcím druž mne, dobrý vládce,

oddl od kozl mne stádce, pravicí mne proslav sladce! Zlé až shroutíš v konec

vným

asu

žárm

ku pospasu, ku blažených ky mi kvasu

I

Zkrušen k Tob zvedám, hledy, srdce mé, jak popel šedý, ra mé všecky skonit bdy I

V

ten den pláe nezmrnéhb popelu když vstanu svého, k soudu pjde vinní k bídný, ra jej. Bože, šetit vlídný. Zbožný Pane Ježíši,

z

pej mu

z

niv poesie národní a

klid

umlé

svj

nejvyšší.

1

^

MESSER BRUNETTO LATINI.

Sonet.

Bych smlost ml, a

mohl

s

jaké

mám vle

plání

vámi mluviti kdes v skrytu,

jak láska ve stálém mne týrá citu, a lkáni. já nesnášel bych tolik

bd

Jak list se tese pi každikém vání, tak já se chvím ve vašich oí svitu, má všecka síla mizí bez soucitu mou žhoucí slast mi berouc, ó m.á paní!

Tu

utíkám se k Lásce, pánu svému, by mluvil za mne u vás s horlivostí o nze, z vás jež proudí srdci mému. Vás, paní, za to prosím, v zdvoilosti, bez hnvu slyšte jej a vte všemu, on pravdu ekne vám, jen v poestnosti síly nemám dosti. jak váš jsem, k

emu

II.

Chvála mrtvému.

O brate

náš, jenž

v své lokty

Ó

mrtev jsi a pochovaný, pijmi svrchovaný!

Bh t

náš, bratrství jehož

brate

— smrt vzala t — m.usíme Bh dej mír a odpuštní

celé,

ti

ím

urazis

velé

oželiti,

v tomto živobytí.

jej

duše, pospš zem již opustiti, v tvá Spasitele patit v nebes brány.

Ó

K

:\Iarii

Pann, ve velkém

jež množst\'i

andl, ve svtc by Syna prosila, my prosme dlí

božích

by prominul ti každou tvoji tvou každou touhu splnil v až

híchu

okov)'

ti

klínu,

Božství, vinu, ráje stínu,

budou sdrány.

EvangeHsty, Též Apoštoly Patriarchy prosme s Vyznavai, bys získal svatou íš, tam vešel istý, a jestli hyneš v oistcovém plái i

i

Bh

ti nebe otevíti ráí,^^ než ten pístav toužené všemi dožádaný.

lófi

proste, prosíme vás, Muenníci, vy proste, Nevinátka s Panen roji, Vy Svtice a vy též Svtci všicci, boji, již zvítzili jste v tom svta upokojí vaše zásluhy pro se duch. jenž od tla je odpoutaný.

Vy

a Ó

brate, kíži svatému vzdán cele, Spasitele v umuení

jenž v se

pam

biovávas hojn po svém tle

a k

Bohu vznášel horoucí své pní,

kéž Spasitel na pijme, když

t

Ó

brate

hích

t

náš, jenž

v své lokty

Bh t

odpuštní

vzal, ty

milovaný!

mrtev jsi a pochovaný, pijmi svrchovaný!

CECCO ANGIOLIERI. Zhrda a smích. tu bych svt na cáry sdral, být ohnm, v jiskry bych jej roztavil, být moem, v bezdno bych jej zaplavil, být bohem, jist v propast bych jej sklál.

Být vtrem,

Být papežem, jakbych se z duše smál, své kesany kdy k smrti unavil, být králem, s rozkoší je podávil,

na šibenici všecky bych

je

Být smrtí, ku otci bych

popílil,

štval.

být život, u nho bych nechtl dlíti, a takž bych též své matce udlal.

Být Ceccem — Ale tím jsem, tím jsem nejhezí dívky svta chtl bych míti, ty ošklivé bych jiným rád již pál.

byl,

;

Dva sonety

Raffaela.

I.

lidyž vzpomínám, jak našel jsem t, schvátí mne sladký cit, však propadávám hoi, na rozchod myslím-li, jest mi jak v moi když plavci v pouti vdí hvzdu ztratí.

O jazyku se rozvaž! O závrati, o muce, již mi denn Amor tvoí, mluv o nezvyklém, tžkém o píkoí; dík jemu, tob chválu mušími vzdáti. Šest hodin bylo, slunce zašlo zlaté však slunce v tom je nahradilo jiné, jímž k víc než k srdce jaté.

inm

Však velký že,

v

mluviti

ei

žas mne zmoh', jenž nespoine, kde mlo, srdce vzaté

svém utrpení

s

hovorem

se mine.

II.

jak

neml

když

s

Pavel zjevit boží divy,

nebe zpt se

vrátil

mé srdce skrylo lásky do mé myšlénky touhy mé i

Tož co jsem vidl, vše skryju v

hru

v

tlo

svoje:

závoje let

snivý.

mlenlivý díve spánky moje

stvoil,

svou,

se šedinami pokryjí, než boje a touhy své

bych

zradil v klevet lživý.

mj

podlehne pec v jestli duch vinou nebude to, pouze žáru, jímž trávím se a v jehož hynu znoji.

Však

boji,

mou

Jen pomni, duch že brzy tla tvaru zmdlen výhost dá, když ty milostí svojí v as vláhu nedáš jeho suchopáru.

160

BOHUSLAV HASIŠTEJNSKÝ Z LOBKOVIC.

vídlu Karlovarskému.

t ]Musy plným sborem opvaly, odkud žhavé prameny tvé tryskajíce výš se vah'r Sirné žíly, vápno živé odkud zázrakem se nesou, jsou to Sicílie žáry, které hrudí Aetny tesou? snad Pluto je tvj soused, zahívá on Styxu žehy

Vídlo hodné, by

i

vlny tvoje? Ustupte i

i

již

vyhlášené Báje

behy

vy zídla, Antenor kde odpoinul u Timava, ty zdroji blíže Rýna modrojasný, jehož sláva

proto dále svtem letí, že blíž tebe odpoívá nejzbožnjší císa všech Karel velký Hle, jak divá síla co tu bublin hází do vzduchu! Ó pohle, pramen peste jak tu na své cest barví mramor, barví kámen, ek' bys Iris hraje sotva takto v barev duhojasu. Svaté vídlo, tryskej dále, val se v kolobhu asu, rod lidský z tebe erpá dlouho zdraví, navra kmetu erstvou sílu, dívce bledá líka nachem polej v kvtu, všecky uzdrav, veselejší jde každý dom, všudy chválu tvou dí, kdo v tvé vlny chorobné své vnoil údy. I

a

a

161

JOAXNES SEGUNDUS. Polibky.

T.

Umdlený bojem ramena

nejsladším,

klesaje pozvolna v spánek,

kol šíje tvé v objetí

pevném

já

kla.

Práhnoucích tál mi na retech každý žití dech mroucí, oberstvit srdce mé nemoha v nový ruch víc. Behy Styxu vidl, jsem, smutné ty bezslunné kraje,^^ táh' bh'ž. Charona píšerný lun po vlnách ke nejhlubších z vydychla mé, V tom jsi polibek, svtlo

mn

ader

na ústa vyprahlá pak ohnivý vdechla

mne Stygickým

Polibek, jenž

vyrval

jsi

mi.

pochmurným

behm,

kterým nazpt byl hnán s prázdnou svou lodicí kmet. lunkem on Chybil jsem neposlav kmeta, s prázdným zpátky,

k

Mánm

ubírá se

Duše tvé ástka, zásluha

její

žití

to jest,

mj

stín. kvílením bledý mé, nyní v tle mi bydlí, schadlé že nekleslo již.^

s

Nazpátek ovšem neklidná stále dom zas touží, po drahách ztajených hned tajný se na útk dát. zpátky, Prchla by, kdyby nedržel sladký tvj výdech ji prach. prchla by, tlo mé s ní hned by se rozprchlo v ústa, zas svoje ústa žhoucí Pevnji pitiskni na rázem by oba nás jediný oživil dech, nkdy až z muící naší bolesti nezkrotné touhy jediný život náš prchnul by z objatých tl. ^

!

11.

A

polibku podej rety mi, úpl jsem k spanilé dívce Lehounce rt jen mých svými rty dotkla jsi se. Zlekána jakoby šlápla jsi v tráv na hada zpátky rychle zas ústa svá od mých jsi odtrhla úst. Nikoli, svtlo mé, nedala's polibek práhnoucím retm, naopak touhu jen jich plamennou vdechla jsi mi!

ir.:-;

TOM. CAMPANELLA. I.

O

svt

a

ástech

jeho.

velké dokonalé zvíe jesti, jej chválí, ta socha, Bohu podobna, my bídný rod jsme, každý z nás erv malý má v jeho bichu život, byt a štstí.

Svt

duchu svta máme málo zvstí: erv mého bicha je též málo dbalý on je stálý. znát, le v kivdní vésti. si život Je teba s úctou v

O

m

mn

zvíe Jsme na zemi, která jest velké veš jako ve biše nejvtšího, však muí. na tle našem, nezná nás, hrdý dave! Oi zvednout spš! pravé míe, co každý tvor jest pochop v uil kéž bída co vlastn jsi, tvá

Ó

t

že

lidé

jsou divadlem Boha

i

andl.

svt chodí duše zahalené úink jeho do masky tla a ku divadlu sboru nebeského od pírody jsou Bohem upravené.

j\a '

i

Vše a

hrají,

mní

mluví,

pro

jsou narozené,

scény, sbory kusu svého,

v smích šatí se urení osudného, kam nezbytná je cizí vle žene.

Bez vle, moci, vdomí v svém žití, co káže Pralno, vše každá snáší, by nebeský sbor mohla zveseliti. nebi, moi, zemi navrátíme své maškary, pak na konec hry naší kdo lépe mluvil a hrál, v Bohu zvíme.

Až

165

III.

Na smrt Itarého

híchu

ty

Krista.

odmno

klatá,

nic se závistí tvojí bytost skládá, ty poplatnice a ty družko

Hada,

ty hrdá potvoro a nestydatá!

Ty

myslíš, tvoje

že každý tvor

již

že

že vrchovatá,

pod

tvé žezlo

padá,

mníš vládce všeho tvá že zmohla vláda Ty klamným bludem státník jsi jata.

Bys Kristu

sloužila a

On

v propast,

i

stoupil

pole,

kížem

Živ Kristus

zá

ne

r

On tob,

ty's

volila

zbran

utkaná's v své zlob.

— padla's, nech jest v smrti mdlob,

taká šlehá z Jeho božské skrán, že neskryješ své tmy již ani v hrob.

IV.

á narodil se, bych zlo zkrušil trojí: tyranství, pokrytství a sofismata.

V

ten boj

moc, lásku,

má duše um mi

celou silou vzata, dala

Themis

zbrojí.

A

pravda zásad tchto nejvýš stojí, objevená moudrost svatá, lék proti trojí lži, v sí které jata

to nov zem

celá upí, chví se a se bojí.

Hlad, válka, závist, bludy, mor, klam, vilnost s leností a pýcha, lest, jsou menší zlo, než onch tí jest sbor.

Všech tchto zdroj vždy v samolásce nevdomosti dce hodná jest —

klíil,

jež

tož pišel jsem,

bych nevdomost zniil.

VI.

POESIE

ANONYM,

Dvojí pání. (Anonym ecké

K éž

anthologie.

>

vtérek bych byl

a tys šla ulicí,

kdy v tichu

ze všech

žhne slunce

pálící.

sil

s adry bez šatu bys šla jak ptáka let a v horka záchvatu vtérek vpila hned!

Ty

Ó

rže kee šla

kéž bych

a ty kol

tím snivým a

rži

A

krokem

—

rudou

nachu

nepa

by

ležet nechala

na

adrech

niv poesie národní

vil

utrhla,

v blejší

z

byl

i

umlé.

jas

sníh

—

záících!

J^^

170

EPIGRAMY ANONYMU Na hrob abbého

z

doby rokoka.

ftbbého Doux zde kryje zem, on zemel ranou vjíem.

Odmna

Aeneášova.

kníže po zuivém boji starého otce vyrval ohn

Ilia

roji,

však ejhle, Zeus odmnu mu on pi tom ztratil ženu svoji.

strojí,

Neklamný prostedek. Zas mi služka jaká rada, jak Služku vzít si, pouští k sob

tíská dvemi, tu pomoci.?

která hocha tajn v plnoci.

Triolet.

Zachránit srdce

pastýce tžký

i

stádo své,

je úkol,

hru rve, ó velká jí tu starost své, stádo zachránit srdce ji ze vsi zve hoch ka7dý když i

vkol!

a tolik vlk když Zachránit srdce i stádo sve,

pastýce tžký

je úkol.

17!i

DVA

NOV

OBJEVENÉ ZPVY BOŽSKÉ KOMEDIE. I.

zpv

o lichváích.

ak sestry ti, jež spolu užívaly jednoho oka, kterým, kdo zel na n, rázem v kámen tvrdé skály byl

J

zmnn

Tak rovnž

já,

když octnul jsem se

man

ve stedu davu hnusn hltavého, jenž s hanbou bezohledn, svrchovan

Svým lichvaením

ímž

v tomto

já prohlížel tu

loupil,

v zlém

i

povst

svt

jeho,

mrzce zvuí,

tíse davu zlého.

Však ctného doktora duch velký uí

mne

v jiné strany obracet se tváí, vše skrývá mi, zkad protivenství puí.

Pak srdce, v nmž se rzné dojmy sváí, ást po ásti v svou navrátiti vládu se jeho

umní

a

rad

zdaí.

«

173

A »Synáku mj«, tak dobrý

vdce

slyším jeho radu,

pravil v usmívání,

když vidl ztišenou mých smyslu vádu.

»Tak

podlí jsou, jichž zde jest obývání,

tvá v ten první kruh sem vkroí, tak zídka, jak se ohe do vln sklání. že klidná

Však nebudou tvé urážeti oi tím hnusným divadlem za tvými zády, jež vinným iní toho, kdo je zoí.

Nuž od

jich

hanby odvra

se a tady

se rozhlédni, bys navrátil se zpátky,

ty poznal,

již

se trudí

tmi

spády.

—

»Jenž pro mne vše jsi zmohl, miste sladký, a hrav, co jdem spolu, « v oblieji se odhaliv s ním zanu hovor krátký.

»Rci, kdo jsoLi ti dva ped námi co spjí ?« On: »Až jim ve tvá pohlédneš, pak záhy též bolu poznáš, jímž se tady chvjí.*

Já na to:

>'Ui, prosím, miste drahý,

by tváe jich se obrátily ke mn!« A vdce: ;^Duše bídné, v stedu dráhy

Se obrate, kdo vy

zví,

zde

a

ten, jejž

jste, již

voln tkáte

!«

nosí

rovni

zem,

zvi

divé

To doek' jemn,

A

postavy ty mukou sešlé, kivé se zastavily, v tvái smrt se strachem,

a zády k

A

druhým v

úpnlivé,

tísni

když stanuly v tlumu plachém, vidl jsem, ta pásla se jich tlem jak ovátí psi v hladu hnáni prachem. blíže

zv

To

byla jako

v Sorši

ernými

tyje,

zv,

hvozd ztmlém

jež v

nesmím

zvát

feniky je v slovu

—

dle

peí

—

smlém.

Jen hlavu vlí mla této zvi, mrtví pastvou byli v kruhu tsném, ;

ti

jejž

kde jen zlomit oko

marn mí.

jež koži mla, v dsném hladu rvala, maso vždycky znova vzrstalo vždy v jejich kvasu plesném.

Leb jednoho,

zv jí

Tož obrátil jsem k bídným svoje »Vy ohlodáni tady, dsní oku,

slova.

pro jakou vinu tento kruh vás chová .^«

175

A

jeden pravil:

jsem u ve vži,

Mohue

v

Dvacet sedm rok,

ziv byl,

v svojí zlobé,

pjoval jsem do úrok.

v oné dob lupiství to osamlé,

Já první lichvail jsem,

jsem

zave

Buon'fidanza nechav íkat sob.

Já ubožák hltal a vyzáblých pot i

kupc

Ped

maso

celé

hltav jsem vpíjel, lod vybíjel jsem smle.

mosty svaté dekrety jsem

vbíjel,

a že jsem hlodal, tož jsem hlodán zase,

bych ustavinou mukou zde se

svíjel.

s medvdy neádí více v mase. tomto druhu mém, jenž mií, míti máš rovnž zprávu vrnou v krátkém ase.

Zmij

O

On s Bohem nikdy v míru nechtl žíti, tak zvrácen byl v svém srdci a v svém inu, že nestailo mu jen mrzkým býti,

On

tak se vztyil proti Hospodinu,

že v tuhou

vádu

s

ním se

pustil

smlý

a nechtl vrátit, zabrán tak v svou vinu,

176

Ty

statky, jež uchvátil majiteli, a tak se zdokonalil v tomto díle,

že

poutem Boha

te

je

spoután

celý.

nmu

chýle, »Rci jméno jeho,« dím, se k >jak svoje ek' jsi, ukaž jeho muku, jež vtší jest než tvoje v plné síle,

Než viny tvé.« Hned natáhl svou ruku druhému sáh' v jícen, v dsné muce pak jazyk vytáh' ven mu. Ve slin shluku

a

špinavý byl, naduen, jím prudce tak, že myslil jsem v té chvíli, že utržený zbude jemu v ruce.

Ten

on škubnul

Co v této zel jsem, duše nad Neb za jazykem vyšlo srdce z Buon'fidanza obé v zrak mi

Tož jazyk

má

tím kvílí! tla,

chýlí.

zela

se srdcem, 6 co tu

Blízko oblieje, když ruka jeho to mi podržela.

zítelnice

!

Já hada vidl, jak se zbalcn krcje v pohlavním údu nešastníka toho,

pln jedu erného, jenž v

nm

se

chvje.

177

zernal mnoho, Jím jazvk nabubel a znamenal jsem v husté a na erv, štír, jako u nikoho.

zm

vav

nm

Ten had

kídla na své hlav

se zdál mít

chtl se s rozboleným údem tam, odkud vytažen byl namáhav. a vrátit

Dl

poustevník zlý ke

se másti,

Já

k

vzpome,

nmu:

:.Nevím.«

Tak ubožák že podobu, si

mn

zda's

:

jej

.Nedej bludem vidl v žití:-«

On: >Tím zdejším trudem

se musil promniti, již

pospíšil zlý

píroda

mu

osud jemu

dala,

vzíti.

Však tob pouze: oím mým je stálá. Nuž tedy vz, tvj soused skutky všem i

slovy zlý byl, chvála o

nm

malá.

Z Piacenzi Florenan žil, koroptvemi žárné, jen navyknul své choutky zkájet kdv Ceíestin on rozlouil se s zemí.«

další slovo marné, » Každé Já nato: zím živ jež hovoíš, dle známek tch Neracarne, to je že a poznávám,

«

178

dv

Jenž zdráv pro pláata o život pišel, nevda jak

Však

Kdo zím

nyní,

bídná chtiv

ani.

miste, prosím úpnliv,

jsou ty stíny, vlas jen jejich skrání polétati,

pojme blíž mému

když povolit chceš

On jménem

» Pláí v žale, tomto hrozném dolu,

v

as rzn

špatn

ubíjeli,

pjujíce

naléhání.

mne ka:

volal

neb hlodáni jsou

Peníze

k nim dále,

stále.

vedli školu,

že úrok s kapitálem jedno jesti a ten

I

úrok

kdo pjuje, že dává spolu

i

(tak dli)

a

kapitál,

úroky

bez neesti žádat dvojí,

lze

chuas, bohá,

zlo to

musí

nésti.

A každý pi tom laný v touze svojí, jen vymýšleti stále lichvy jiné. Však blíž-li u nich tvoje noha stojí. Zíš sotva na nich, že ti cosi kyne, co v chzi by nás mohlo zastaviti, tož nech je být, a dál se noha šine.

179

Já:

>Dobrý vdce, jak

ty chceš,

má

býti,

co tebou zjevno mi, s tím v^ždy jsem v shod, ba sotva by se jinak mohlo díti.

I

ím

jsem, teboa jsem.« On ve lahod úsmvem: »]\In známa vle tvoje. obrátil své oi ku zlé vod

Neb pál

s

^<

Koky tu, který stáí vlny svoje v mez této sféry. »S tím jdu,« dl jsem »jenž tak se vzdálil

tak

dol

sestoup',

hvzdnatého

roje,

aby povzlé výše.«

tiše,

180

II.

Zpv pochod B áš by Cerber kdy mistr

o hltounech.

do hloubky byl ješt krátký, z

oí

zcela se

na mne:

volal

nám ztratil, »Pohle zpátkyl'

Já ihned zpt jsem kroky svoje vrátil, jak ten, kdo bázní zachvácen se tese ka: »Rychle odtud! taký ds mne schvátil.

A jinou

cestou naše noha hne

neb mizí duch jej vyhání ven

On

ke

mj z

se,

tvánost Pluta mého tla v dse.«

mn: »Na

zcela,

tvá duše bázní hnuta

Já neznám jiné cesty, musíš tudy, chci zejmá by ti byla vava tuta.

A

proto ek' jsem soucitn, bys údy zpátky, nyní ale pravím, viz jejich stav a viz, jak jejich bludy obrátil

Jsou ihned žehem trestány zde žhavým, viz bolestný ten plamen naernalý, jak chtán mu pálí jazykem svým dravým.

muk

zde soubor neustálý, šílícího davu, jejž obr Cerber postavou svou halí.« Viz jiných

je stínem každý

Za pevnou skálu vzal jsem tuto zprávu pro srdce svoje a se jist díval a hltavc tch zel jsem na záplavu.

Tu

v ústa jednomu tvor hustý splýval, ve všem pipomínal krokodily se skrýval. až na rozmry a již v

mn

—

Ten brvy svoje a hrzou chvl

nm

ml

síly

se celý z toho,

ale

svraštil

co

jak otevel svá ústa v této

chvíli,

Z hnusného bicha v prudkém trysknul cvale ten netvor se špinavou hlavou svojí a v ústa skoil rychle, okázale.

S prudkostí šípu, jenž se s luku rojí, rychle v útok hnáti, když teba na když tíse hladu zbra napíná k boji.

zv

«

182

A

híšník skoil výše ve závrati

A

Cerber tak nímž

jej

pohání a mate,

rozum každý

až ztratí

vru

z

tchto tvor,

neshledá se vícekráte.

Mne soucit schvátil z tchto krušných spor dl jsem k svému mudrci: »Já žádám, i

kdo onen

jest,

Že ekneš

to,

On

trpí

víc,

než druzí

jenž v zatracených sboru?

dvru a

trpí

pro

v tebe skládám.

to jeho

— Pakli

On ke mn: »To

vno,

dobe hádám.

jest ]\Iesser Silisseno,

jím chtánu jeho bujné u svévoli nebylo nikdy uzdy položeno.

On

zvíecí hrál ve život

roli

a heslo žravosti dal neslýchané,

jak vyšlo by jen

z

Epikura školy.

Tož vtším žárem než ta škola plane, neb málo víry ml, vného žití své bližní zbavil v zlob svrchované.

•)

Misto v originálu úpln nejasné

183

On za povru ml, mž' lidská duše a po rozkoši, která

Jej

vn

žíti

touha

se nenasytí,

nadchla ku modlitb, jež se rouhá,

že prosil Boha,

aby popál jemu

chtán dlouhý jako

By

že

ta žárná

jídlu

jeáb

šij

dlouhá.

mohl postaiti všemu, hltat mohl stravy,

by ješt více

pál nekonenou délku

jícnu svému.

A

proto on zde pevyšuje davy svých druh, neb ím láska zvrácenjší, tím více rostou muka do únavy. '<

Já na to

:

»]\Iiste,

vidím v této skrejši

Lambertaccio ze Faency, posud jsem nevdl, že pln jest viny zdejší

je

Jak

tito,

jež

sem zavedl

IIIII

zlý

osud. "-)

jeho stín je tady pálen div tím erným žárem, hltavce jenž zžírá, zda zastihl jej ten trest spravedliv.^^

Pro

-)

Místo v originálu úplné nejasné

:

On: »Synu mj, smrt hnusná zle jej Jak židé dti svoje v híchu mdlob jejich víra za obt dávah,

svírá.

a

A

odvaha v tom byla velká v sob,

pec híšný

úmysl, jenž v tom, se skrýval, odsoudil a vydal trestu zlob

je

Tak povst, jakou

tento v žití míval, jeho úmysl ten sotva znala, tož správno jest, by muk zde snášel píval. zlý

Neb nechci, by se divnou vc ti zdála, že povst lidská zídka v shod bývá s

tím trestem, boží spravedlnost jejž dala.

Jím lomcovala tajn žravost chtivá, již

tajn

když

zkájel

život,

svému k

zalíbení,

který každý v lásce mívá,

Dal na smrt, ne však z lásky roztoužení, z lásky k ctnosti konal mnohé iny, co ctností zdálo se a pec jí není.

ni

A

proto lidský jazyk bez píiny pouze žravost byla velebí, tch skutk cíl, neb vru neznal

jej

a

jiný.

Tu

udatnost, která se

osvdila

na hranicích, jež moe tiché dh' od Ethiopie, tu nezplodila

U Gauleonu, tam kde sotva zeh kdy hady, dobrá vle, nýbrž ile jak slunenice vždycky slunci elí,

Zlý tento druh vždy k

sob

každé chvíle

smlý,

se vracel, zde je hltoun, ne rek

neb konec rozhoduje v každém

díle.

Pro chtán svj hrdinou byl život celý Faentinskému roven, který hrav nejhorší muce vzdal se zhladovlý.

Skot

mu

]\Ianello

a tento byl by

žití urval drav, radj umel díve,

než vzdát se žravé choutky svojí práv.

Vdce, v lásce spolehlivé spokojils vždy, rci, kdo ten jest jenž truchlí tady v mysli zádumivé ? Já na to

:

mne

asi,

Já ekal, mistrovy až zazní hlasy. I pravil Labeon to, etní žrouti :

jsou jeho z

potomky na

niv poesie národní

i

umlé.

píští asy. ig

Labeon

mže

každý hltoun

slouti

a jeden špatný básník sloul tím

jenž zvyk

ml

k jídlu víc než k

jménem,

veršm

lnouti.

Zde špinavost je dsná jeho vnem, neb v shnilém celý zabalen jest mase, jímž chtán svj plnil ustaviným plenem.

A že

stále

hltal

tlo jeho

každém ase,

více v

onch

v nichž obalen

látek hrobu,

te

kráí, podobá

se.

Trest hnusný, slova tož mu dávám v zdobu, tyto duše dávné, však chápeš to. jež víc než tisíc let zde cítí mdlobu,

Le

opusme, však by vše bylo správné, bys neek', ten zde vysílený v kroku a nezím píiny v tom, neúnavné Již

Své oko obra kolem jeho boku a uzíš, s jakým vztekem se tam sklání had velký u srdce, jak v krve moku

Tam

hnízdí,

nevidíme, jak

jej

raní,

neb šaty má a my jsme píliš v dáli, a pec tam sedí, hlodá bez ustání.

A

tak je ve

svém hlodu

dsn

stálý,

tvrcem každé

síly,

oa tiskne, hlodá a svým hlodem

pálí.

že úd, který jest

Ba, že jest živý, divím se v té chvíli,

však vím, že k žít

vné

pomst odsouzený

musí, to že k životu jej

sílí.

Chci, abys zel, jak plní kalné

ve íši Plutov, zde jsou mnohem istší; Jež

zuivc

pny

tmi hady viz

pak

a prchlých tají

další

ady.

stny,

.

POZNÁMKY A VYSVTLENI. Agneta a vodník. (Str. 3S.J

ukazuje, Krásná tato ballada národní ze sbírky Grundtwigovy spravování látky te jak blízká v celku a v odstinecT pec rzná jsou Erbenové k poukázati staí nás Pro všesvtové u rúznvch národ. »Matka« a srovnati je balladé »Vodník«'a k Nerudové ballad s touto básní.

Píse

píse arodjnic.

elfu a (Str.

48 a

o'.'.)

tchto roztomilých prostonárodních ballaa»Macbetha< dách blížícího se Shakespeara, »Snu v noci svatojánské*

Kdož by

netušil v

Dv

hymny Rgvedské. Str. 91.

Spolená práce

s

p.

drem.

Motivy

Arabské motivv.

z

Ibn Jemina.

(Str.

(Str. 97.

Spolená práce

s

+

Em. Kováem.

,Str.

Ko sutém.

drem. B.

Dve písn (Str.

lásky.

109.)

Parafrase francouzského pekladu.

Ti ínské (Str.

Spolen

s

+

drem. B.

Motivy ze Saadiho.

106..

114.

písn.

116.

117.>

Kusu tem.

lOS..

Ohlasy hebrejské poesie v stedovku. (str. lil— 145.1 Volné parafrase nmeckého pekladu Se lig. Helleri:

Die

echten hebráischen Melodien.

Dva

nov

objevené

zpvy

»Božskí komedie*.

contemporaire 188ó pag. 206-231) objevil v národní bibliotéce ímské tyto dva zpvy prostednictvím bibliotékae básníka Domenica Gnoli. V rukopise jsou zaadny by hned za I. zpvem, ale místo jich bvlo by jiné a sice první v B. Komedii státi mezi XXX. a XXXI. a druhý i-ezi VI. a VIL zDvem. Pozdji se ukázalo, že již jiní Dantisté ped p. Boyerem mli v ruce tyto listy, že je však pomíjeli nepikládajíce jim váhy. Xicméné jsou zajímavé Um, jak se neznámý pvodce dovedl vžíti do zpfisobu i koloritu dikce Dantovy.

M. Boyer.

(La

revue

ml

OPRAVY: Str.

»

82. ti Flaccus místo Flaccius. místo pohled slunný noe. » pohle, sluncí

132.

moe

OBSAH. Str. I.

Ohlasy poesie národní.

Hrabnka Katalánská.) Píse o fíkovém lese Portugalska.)

Hrab

7 9

Ninh (Portugalská,! žid Bretoská.) Slavíek (Brttoská.i

Vny

14

Pastorála starofrancouzská

20

Jan

z

10

)

Toursu

Francouzská.

17 SŽíi

>

Píse Markétky (Francouzská

2> 27 2W 3^ 34 36 38

)

Lhostejný milý (Francouzská ) Manžel dobrák Francouzska.! Návrat z války Franzouzská.)

Matin vlas (Staroislandská. Nuž Tatarská. )

Agneta a vodník (Dánská.)

Dv

národní písn portugalské Trh v Seville (Národní píse španlská Píse elfu (Staroanglická. Píse arodjnic Staroanglická.) Irena (Italská.)

44i

i

i

Národní píse italská Národní písn vlaské I.— XLII II.

Tyrtaeus.

46 48 £0

53 54 í^5

Ohlasy poesie antické.

Válená

Stesichoros. Smrt noci. Veernici Sapho. Bacchilides. Veselá mysl Plato. Vnování bronzové žabky

V

Q. Maecius. Pozvání Baccha k nonímu šlapání hrozn .... M. Argentarius. Výtka Bacchovi Julianus Aeg>'ptius. Spo. knuty Amor Lucilus. Metamorfosa Diogenes Laertius. Sokrates Philip z Thessaloniky. Vely v lodních pídách. Rozbitá lahev sloužící za ochranu mladé révy Julian Apostata. Varhany Quxntus Horatius Flaccus. Leukonoe III C. Valerius Catullus. Lesbie I. IV. Ipsitilla

V. : Rufinus. Vyzvání a výstraha .

69 70 71

72 73 74 7b 77

78 79

80 81

8á

83 86 87 88

—

Str.

Ohlasy poesie východní

III.

Dvé hymny

rgvédské.

I.

IL.

Na Indra Na Varuna

91 95

.97

Arabské motivy. I.— XXIX. Motivy z Ibn-Jemina. 1. V Motiv ze Saadiho

—

Dv

písn lásky (Dle motiv Afghánského básníka NoCní návrat ínská.)

IMiryi

.

.

106 108 109 114 116 117

.

i

Louícímu

se milenci. (ínská.!

Jedno slovo (ínská.) IV. I.

Ohlasy poesie hebrejské v stedovku.

Z Divanu Jehudy-Halleviho I.— X

121

-V

134 13ó 144

Motivy z Jehudy Halleviho HI. Rabínské prfipovdi I.— IX II.

Rzné

I.

I.

-VIII V.

Ohlasy

poe:>ie

stedovké

a renaissanní.

149 151 Dies irae I.ó4, 155 Messer Brunetto Latini. I. Sonet. II. Chvála mrtvému 157 Cecco Angiolieri. Zhrda a smích 158-159 Dva sonety Raffaela 160 Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Vídlu Karlovarskému 161 Joannes Secundus. Polibky I —II 163 Tom. Campanella. I.— IV Sv. Františka z Asissi »Cantico del Sole«

.

.

.

.

•

VI.

Poesie

anonym.

Dvojí pání (Anonym ecké anthologie.)

Epigramy anonym

Dva nov

IV objevné zpvy božské komedie I.

I.

II

Zpv Zpv

o lichváích o hltounech

.

.

166 170 172 180

Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu

PG $038 F8A17 1895 díl 22

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

MVmni

FROM

THIS

POCKET

OF TORONTO LIBRARY

(

t f <

t( t<

<