6. Přínosy revitalizací vodních toků a niv Technické úpravy zbavovaly koryta a nivy členitosti a jejich účelem zpravidla bylo vodu z krajiny co nejrychleji odvádět. Cílem revitalizací je naopak obnovení členitosti vodního prostředí a jeho schopnosti vodu držet. Základní revitalizační úlohou je vytvoření koryta, které je proti obvyklému upravenému korytu členitější, má zpravidla menší kapacitu a je méně zahloubené. Klasický je případ, kdy před revitalizací existuje koryto napřímené, nepřirozeně zahloubené a opevněné plnými nebo polovegetačními tvárnicemi. Kapacita takového koryta byla v zemědělské krajině navrhována na dvouletou až pětiletou vodu. Hodnotná revitalizace nahrazuje toto upravené koryto korytem, jehož stopa je přirozeně zvlněná, příčný profil podstatně mělčí a členitý tím, že dno a břehy koryta tvoří zemina a kamenivo. Podélný sklon je menší a podélný profil je rozčleněn na střídající se pasáže menšího a většího sklonu. Směry revitalizací mohou vycházet z různých představ. Hledání teoretického „přírodního pravzoru“, estetické vnímání potoků a řek, rybářské zájmy, ochrana flory a fauny, snaha dosahovat racionálně popsatelných revitalizačních efektů ve vodohospodářské oblasti. Tyto přístupy by se měly vzájemně doplňovat, ale také kontrolovat. Obr. 6.1: Různé přístupy k hodnocení revitalizací by se měly vzájemně doplňovat a kontrolovat. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by docházet k pochybením. Tak například mělce mísovité, zvlněné koryto, pokryté sítí ze starých pneumatik, by mělo celou řadu předností. Bylo by stabilní. Co se týče hrubé i detailní členitosti, mohlo by vyhovět nejnáročnějším revitalizačním požadavkům. Měl by být spokojen zoolog – málokde jinde by nalezl takové bohatství úkrytů pro nejrůznější vodní živočichy jako mezi pneumatikami. Ekologickým kladem by bylo i využití odpadního materiálu. Hodnocení z hlediska nákladů by zřejmě také nevycházelo nejhůř. Ještě že máme například kriterium přírodní autenticity, které nám napoví, když už by na to nestačil pouhý selský rozum, že na tomto řešení by přeci jenom nebylo všechno úplně v pořádku.
V dalším textu jsou popsány hlavní efekty, které od revitalizací můžeme očekávat nebo požadovat. Je však třeba mít na paměti, že revitalizační akce se odehrávají v různých podmínkách, kde různých efektů lze dosahovat různou měrou. Například v rovném terénu, s minimálním podélným sklonem, lze sotva vytvářet bohaté členění podélného profilu.
Hlavní efekty revitalizace koryta vodního toku Revitalizace technicky upraveného koryta je prováděna v zájmu dosažení efektů, které jsou dále podrobněji popsány. V různých podmínkách lze jednotlivých efektů dosahovat různou měrou. Dobrý návrh revitalizace dosahuje v určité situaci významných efektů, které jsou v příznivém poměru k vynaloženým prostředkům.
Obr. 6.2: Hlavní efekty, které může přinášet revitalizace vodního toku
Zvětšení omočeného, resp. biologicky aktivního povrchu koryta Velká část technických úprav koryt používala hladká plošná opevnění dna a břehů tvárnicemi nebo dlažbami. Jejich povrchy jsou proti přírodním korytům velmi málo členité a mají malý měrný omočený povrch. Přitom velikost omočeného, tedy i biologicky aktivního povrchu dna, připadající na plošnou jednotku dna nebo na běžný metr délky koryta, je parametrem poměrně významným z hlediska ekologického i vodohospodářského. Omočený povrch je osídlen společenstvy vodních organismů, která jsou základem biodiverzity vodního toku. Tím je významný také pro samočištění vody, neboť společenstva destruentů (baktérie, houby, bezbarví prvoci,…) a producentů (řasy, sinice), vegetující na omočeném povrchu koryta, mají rozhodující podíl na procesech přirozeného odstraňování organického i minerálního znečištění vody. Zvětšení omočeného povrchu koryta tedy může být jedním z příznivých efektů revitalizace. Přitom míra zvětšení omočeného povrchu, které lze dosáhnout například nahrazením betonových tvarovek přirozeným kamenivem, je významná. Orientačně lze číselně vyjádřit, jak se změní omočený povrch koryta, pokud dno tvořené betonovou deskou nahradíme dnem pokrytým kamenivem. Použijeme geometrický model – rovné dno jako bychom souvisle pokrývali tělesy kulového tvaru. Malý návrat ke středoškolské geometrii ukáže zajímavost - ať je průměr stejně velkých koulí nastavěných vedle sebe v jedné vrstvě na rovinnou plochu jakýkoliv, na jednotku plochy tvoří povrch koulí její 3,14 násobek. Tedy 1 m2 plochy pokryté koulemi má omočený povrch 1 + 3,14 = 4,14 m2. Omočený povrch dna koryta pokrytého přírodním kamenivem může být menší, pokud je kamenivo zaneseno jemnou usazeninou, ale také může být větší, protože kamenivo nebývá vyrovnáno jenom v jedné vrstvě, nýbrž tvoří hlubší zónu propustného prostředí. Orientačně lze říci, že oproti rovnému dnu, tvořenému betonovou deskou, může mít dno pokryté kamenivem aktivní povrch jedenapůlnásobný až několikanásobný. Velký ekologický význam mají také prostory mezi tělesy, pokrývajícími dno. Opět model s koulemi - na 1 m2 plochy pokryté souvisle koulemi o průměru 5 cm připadá 12,5 litru objemu „pod rovníky koulí“, tedy objemu potenciálních úkrytů pro různé formy života. Tentokráte se ovšem výsledek s průměrem koulí mění - třícentimetrové koule už dávají jenom 7,5 litru úkrytů.
Obr. 6.3: Velikost měrného omočeného povrchu dna (pokrytí dna kamenivem pro potřeby orientačního propočtu modelováno koulemi).
Prodloužení trasy a doby proběhu vody korytem Technické úpravy vytvářely napřímená koryta velkých a hydraulicky hladkých profilů, tedy minimalizovaly doby proběhu vody jednotlivými úseky toků. To je nepříznivé například opět z hlediska samočištění vody, jehož intenzita závisí na době kontaktu vody s povrchem určitého úseku koryta. Revitalizace se snaží postup vody korytem zpomalovat. Zdrsněním koryta a jeho zvlněním, tedy prodloužením délky a zmírněním podélného sklonu, se zpomalí proudění a prodlouží doba proběhu vody určitým úsekem. Tyto efekty se uplatňují za běžných průtoků i za velkých vod. Nejprve se však zabývejme běžnými průtoky, neboť za povodní vstupuje do hry další okolnost, totiž rozliv v nivě. Pro představu, jaký vliv může mít revitalizační úprava na hlavní parametry proudění za běžných průtoků, použijeme orientační propočet revitalizace potoka v Pravoníně u Vlašimi, která byla provedena v roce 2000. Nejdůležitější údaje odvozené z propočtu konzumční křivky koryta před revitalizací a po ní obsahuje tabulka 6.1. V Pravoníně byl revitalizován 360 metrů dlouhý úsek drobného potoka. Při tomto zásahu bylo staré, technicky upravené koryto zasypáno a nahrazeno novým korytem, přírodě blízkých tvarů. Koryto před revitalizací bylo napřímené, prizmatického (po délce neměnného) tvaru s lichoběžníkovým průřezem, o šířce ve dně 0,8 m a sklonem svahů 1:1,25, opevněné žlabovkami. Hloubka tohoto koryta se pohybovala kolem 1,5 metru. Délka sledovaného úseku činila 360 m, výškový rozdíl mezi počátkem a koncem 8,75 m, tedy průměrný sklon 2,5 %. Konsumční křivku tohoto koryta můžeme propočíst z Chezyho rovnice podle Manninga. Drsnost koryta se žlabovkami uvažujme n = 0,025. Pro běžný průtok 20 l.s-1 vychází střední rychlost 0,6 m.s-1 a doba proběhu úsekem 8 minut. Revitalizace spočívala v důsledném zvlnění koryta. Tím se jeho geometrická délka v daném úseku prodloužila na 540 m, tedy na 1,5 násobek. =ové koryto má mělce mísovitý průřez o hloubce cca 0,4 m, který lze pro potřeby výpočtu zhruba nahradit lichoběžníkem o šířce dna 0,6 m a sklonu svahů 1:3. Je zpevněno kamenným pohozem s jednotlivě vloženými lomovými
kameny. Pro tentýž průtok vychází střední rychlost 0,4 m.s-1 a doba proběhu tímtéž úsekem 25 minut. Tabulka 6.1 - Hlavní hodnoty konzumčních křivek koryt v Pravoníně hloubka vody střední rychlost průtok Koryto před revitalizací: 3,5 cm (běžný průtok) 120 cm (kapacitní průtok) Koryto po revitalizaci: 7 cm (běžný průtok) 50 cm (kapacitní průtok)
doba proběhu úsekem
0,6 m.s-1 4,4 m.s-1
0,02 m3.s-1 12,2 m3.s-1
9,5 min 1,4 min
0,4 m.s-1 1,1 m.s-1
0,02 m3.s-1 1,1 m3.s-1
24,6 min 8,3 min
V tomto případě vede revitalizace za běžného průtoku ke ztrojnásobení doby proběhu vody tímtéž úsekem údolí. Přitom významnější podíl na tomto efektu má prodloužení trasy, menší význam má zvětšení drsnosti koryta. Tato rozvaha ani nezahrnuje možnost výraznějšího rozčlenění koryta vzdutými úseky a tůněmi. Potom by se doba proběhu vody úsekem ještě zvětšila o dobu zdržení v těchto místech s rozšířeným průtočným průřezem. Doba zdržení je významným parametrem z hlediska zadržení vody v krajině, obohacování zásob nivní vody infiltrací z koryt a samočištění vody. Revitalizace může vést až ke zněkolikanásobení doby proběhu určitým úsekem údolí, což je zejména z hlediska samočištění velmi významný efekt. Obnovení členitosti dna a podélného profilu koryta Technické úpravy likvidovaly přirozenou členitost podélného sklonu koryt. Většinou ji po úsecích nahrazovaly jednotnými a z hlediska stability kapacitních koryt bezpečnými sklony. Jednotnost sklonu většinou stírala i jakoukoliv detailní členitost dna. Byla ceněna mimo jiné pro snazší provádění strojní údržby koryt. Jakékoliv prohlubně ve dně byly při těchto úpravách pokládány za nežádoucí, což bylo někdy zdůvodňováno až nesmyslnými bajkami o tom, že prohlubně a tůně jsou závadné, protože se v nich usazují splaveniny nebo protože z nich dokonce „nemůže odtékat voda a zahnívá v nich“. Technické úpravy toků v zájmu jednotnosti sklonů často nerespektovaly přirozenou podrobnou sklonitost terénu. Při prořezávání konvexních terénních tvarů pak koryta nabývají ještě větších hloubek a šířek než v běžných úsecích. Bezpečných podélných sklonů koryt bylo při technických úpravách dosahováno soustřeďováním přebytečného spádu do spádových příčných objektů – prahů, stupňů a jezů. Čím více byla zkrácena trasa, tím více spádu muselo být takto zneškodňováno. Tímto způsobem ale vodní tok jednak ztratil přirozené střídání proudných a tišinných míst, které je základem jeho tvarové diverzity a ekologické hodnoty, jednak byl zatížen překážkami, omezujícími nebo znemožňujícími migrace vodních živočichů.
Obr. 6.4: Srovnání podélného sklonu přírodního, přirozeně vlnitého koryta a koryta technicky upraveného. V upraveném korytě je podélný sklon vyrovnáván spádovými stupni.
Obnovení členitosti dna a podélného profilu koryta vodního toku patří k základním efektům revitalizace. Lze říci, že patří k limitním revitalizačním efektům, bez jejichž dosažení nelze hovořit o revitalizaci. Tohoto efektu by mělo být dosahováno i v těch situacích, kdy je obtížné dosahovat efektů jiných. Například v krajním případě, v intravilánovém úseku sevřeném zdmi, kde nelze změnit trasu ani základní tvary koryta, je možné alespoň vytvořit členité dno. (I kdyby v nejexponovanějších místech intravilánové stavby mělo jít o kameny v betonovém loži.) Praktické uskutečnění tohoto revitalizačního efektu může mít různou podobu. Pokud se buduje nové, přírodě blízké koryto, kopíruje přirozené tvary terénu, přičemž jeho trasa bude podle podmínek vhodně zvlněna nebo zmeandrována, čímž bude dosaženo stabilního podélného sklonu. Detailní členění dna v tišiny a proudná místa se při stavbě naznačí nejlépe vyhloubením tůní při nárazových březích oblouků a vložením kamenných pohozů do inflexí trasy, koryta si však tuto strukturu dotvoří již samo. Pokud se při revitalizaci jenom upravuje staré, technicky upravené koryto, spádové objekty se nahradí kamenitými skluzy a podobnými figurami z kamene, které zajistí potřebnou členitost a stabilitu.
Zvětšení aktuální zásoby vody v korytě Zvláště v technicky upravených korytech drobných toků bývá voda rozprostřena po plochém dně v nehluboké vrstvě. Objem vody přítomný v takovém korytě je výrazně menší proti množství vody, které by se nalézalo ve srovnatelném přírodním korytě, členěném tůněmi. Množství vody přítomné v korytě má význam z několika pohledů. Více vody v korytě znamená více prostoru pro rostliny a živočichy – to je hledisko ekologie vodního toku. Objem tůní v korytě zvětšuje dobu proběhu vody úsekem – to může být významné z hlediska vodohospodářského. Konečně při vyšší úrovni pohledu se jeví, že i množství vody přítomné
v korytech potoků a řek se podílí na celkových zásobách vody v krajině, i když jde samozřejmě o mnohem méně významnou položku, než je například množství vody ve zvodnělých zeminových vrstvách. Z uvedených důvodů se revitalizace mimo jiné snaží zvětšit aktuální množství vody, které je za běžných průtokových poměrů přítomno v korytě vodního toku. Pro orientační představu můžeme opět použít příkladu revitalizace potoka v Pravoníně. V dřívějším, technicky upraveném korytě se běžný průtok 20 l.s-1 odehrával při střední hloubce sloupce vody 3,5 cm a ploše průtočného průřezu 0,03 m2. Zásoba vody v korytě se takto dá vyčíslit na 30 litrů na běžný metr, v celém úseku o délce 360 m pak bylo asi 10 m3 vody. V korytě po revitalizaci je střední hloubka 7 cm a plocha průtočného profilu 0,057 m2. Tedy zásoba vody činí 57 l/bm. Rozvlněním se tentýž úsek prodloužil na 540 metrů, tedy vychází množství vody v úseku 30 m3. Je tento rozdíl zanedbatelný? (Kvůli jednoduchosti propočtu zde neuvažujeme další desítky procent objemu, která v korytě přibydou, pokud v něm jsou vyhloubeny tůně.) Obr. 6.5: Aktuální zásoba vody v opevněném korytě, v němž voda teče jen v tenké vrstvě po tvárnicích, je mnohem menší než ve srovnatelném korytě přírodním, jehož dno je rozčleněno mnoha prohlubněmi a tůněmi.
Zvětšení zásoby nivní vody (a obnovení mokřadních poměrů v nivě) Technické úpravy produkovaly výrazně zahloubená koryta vodních toků. Jejich cílem bylo zachytit hlavníky drenáží a odvodnit nivní pozemky. To navodilo efekty, které dnes vnímáme jako nepříznivé: • omezení přirozené infiltrace vody z koryt do niv – poškození přirozeného doplňování zásob mělké podzemní vody; • naopak drénování nivních území;
•
•
v důsledku vysušení nivního území – většinou samo o sobě nedostatečné pro to, aby niva mohla být efektivně hospodářsky využívána, ale téměř vždy postačující k likvidaci cenných mokřadních biotopů v nivě a jejich nahrazení méně hodnotnými druhotnými až ruderálními formacemi; v obecném pohledu zmenšení běžné zásoby mělké podzemní vody v nivě (nivní vody), která představuje nezanedbatelnou část celkových zásob vody v krajině.
Nutno konstatovat, že nepříznivé efekty nadměrného zahloubení koryta působí nadále i v případě, kdy přestane být funkční navazující plošná drenáž. Snahou revitalizací je koryta opět změlčit, a tím mimo jiné podpořit infiltraci do niv a zvýšit úroveň bezprostředně navazující hladiny podzemní vody. Dosah tohoto opatření, vyjádřitelný obnoveným objemem běžné zásoby nivní vody, je velmi proměnlivý podle místních podmínek. Podstatné jsou hlavně vlastnosti zemin v nivě a hloubka, do níž zasahovala technická úprava. Drobné vodní toky v zemědělské krajině byly upravovány zpravidla do lichoběžníkových průřezů o průtočné kapacitě na úrovni Q2 až Q5. Jejich hloubka nebyla vzhledem k ústění drenážních hlavníků ani u drobných vlásečnic menší než 1 metr, podle velikosti toku mohla činit i více než 2 metry. Pro představu o ovlivnitelných objemech uvažujme nejprve revitalizaci nejmenší vlásečnice: Technicky upravené koryto nebylo o mnoho hlubší než 1 metr, zasahovalo pouze svrchní úroveň nivních zemin a půd a deprese hladiny nivní vody, jím působená, sahala jenom několik metrů od koryta. Při běžné revitalizaci bude činit průměrné změlčení koryta cca 0,5 metru. Vyvolaný vzestup hladiny nivní vody se odehrává v pásu širokém několik metrů, v těžkých, ulehlých půdách, jejichž pórovitost se pohybuje kolem 30 %. Potom lze efekt zvětšení množství nivní vody orientačně uvádět hodnotou 1 m3 na běžný metr revitalizace. Často však technicky upravená koryta zasahovala pod úroveň svrchních vrstev jemných a méně propustných nivních půd, zachycovala hlouběji uložené polohy hrubších, více propustných zemin, a tím byla schopna odvodňovat nivní území v podstatně větším rozsahu. Pak je reálné i v případě drobných vodních toků uvažovat efekt obnovení objemu nivní vody v řádu desítek metrů krychlových na běžný metr revitalizace. Přínos podélných revitalizací toků k obnovování zásob vody v krajině lze prostřednictvím nákladů porovnávat například s výstavbou malých vodních nádrží, u nichž bývá retence vody uváděna jako nejvýznamnější efekt. Jeden běžný metr kvalitní podélné revitalizace menšího potoka stojí orientačně dva tisíce korun. Jedním z více efektů, které tento výdaj přináší, je zvětšení zásoby mělké podzemní vody v nivě v řádech jednotek až desítek kubických metrů na běžný metr revitalizace. Náklady výstavby malých vodních nádrží, přepočtené na objem zadržené vody, činí orientačně 300 korun, přičemž zadržení vody je dominantním přínosem výstavby nádrží. Z tohoto srovnání plyne, že z technického ani ekonomického hlediska nejsou nádrže jediným a možná ani nejefektivnějším nástrojem zadržování vody v krajině – nutno počítat i s podélnými revitalizacemi toků a niv. Zamokření niv rovněž vyvolává změny charakteru ploch a porostů, příznivé z hlediska ochrany přírody a krajiny. I když se to již netýká přímo otázky nivní vody, můžeme v těchto souvislostech provést ještě jedno orientační srovnání podélných revitalizací a výstavby malých vodních nádrží.
Porovnejme podélnou revitalizaci a výstavbu rybníka jako dva možné způsoby vodohospodářské rehabilitace určitého délkového úseku údolí – nejspíše běžného metru údolí. Jak již bylo uvedeno, běžná podélná revitalitace drobného potoka, včetně založení tůní, mokřadů a porostů v nivě, stojí orientačně 2.000 korun. Výstavba 1 hektaru rybníka stojí – rovněž velmi orientačně – 3 miliony korun. Jeden hektar rybníka o zhruba čtvercovém půdorysu pokryje 100 metrů údolí, takže kultivace běžného metru údolí výstavbou rybníka stojí cca 30.000 korun. Tedy 15 krát více než podélná revitalizace. Potom můžeme uvažovat, nakolik jsou či nejsou souměřitelné věcné efekty těchto dvou způsobů řešení. Tlumení průběhu velkých vod rozlivem v nivách Technické úpravy produkovaly napřímená, hydraulicky hladká koryta s velkými příčnými průřezy, tedy koryta o velké průtočné kapacitě. Vedle odvodňování území bylo důvodem takto pojatých úprav soustředěné a rychlé provádění velkých vod. Největší rozsah mají úpravy ve volné krajině, jejichž významným účelem byla ochrana zemědělsky využívaných ploch před častějším zatápěním menšími povodněmi. Drobné toky byly běžně upravovány na kapacitu na úrovni Q2 až Q5, obdobné úpravy větších toků někdy dosahovaly větší kapacity – Q10 až Q20. Orientace na soustředěné provádění povodňových průtoků byla výrazně jednostranná a postrádala rozlišování úseků, ve kterých je kapacitní úprava skutečně nezbytná, a ve kterých naopak může působit nepříznivě. Po celé období intenzívních technických vodohospodářských úprav, od povodně roku 1890 až po některá opatření po povodni v roce 2002, vodní hospodářství převážně vyvíjí snahy udržovat i povodňové průtoky v co největší míře v korytech a omezovat jejich rozlivy do okolních ploch. Jako by po částech naplňovalo jakousi „ideální“ představu dostatečného souvislého zkapacitnění všech vodních toků, která je ovšem – naštěstí – nereálná. Tu se nevyhneme konstatování, že částečná opatření, sledující nereálnou koncepci, mohou být vpodstatě výrazně nekoncepční. Zkapacitňující úpravy koryt vodních toků sice – až po úroveň svojí kapacity - chrání blízká přilehlá území před zatápěním velkými vodami, ale současně ovlivňují průběh těchto velkých vod způsobem, který může být nepříznivý pro území ležící níže v povodí. Tradiční technické úpravy koryt vodních toků průběh povodní zrychlují a soustřeďují. Čím hydraulicky hladší cestu v korytě a v nivě povodňová vlna nachází, tím rychleji postupuje, tím spíše dochází k soustředění přítoků vody z různých částí povodí a tím vyšší úrovně dosahuje kulminace povodňové vlny dál po toku (viz podrobněji kapitolu 7). Z tohoto hlediska je zvláště významný vliv tvarů koryt na průběh povodní v síti drobných a menších vodních toků, kde hlavní riziko zejména pro zastavěná území obcí představují rychlé přívalové povodně, jejichž hlavní škodlivé účinky jsou dynamické (oproti dlouhodobějším zátopovým povodním, které jsou hlavním rizikem v nižších částech povodí a v údolích větších toků). Existence kapacitního upraveného koryta jednak zrychluje a soustřeďuje postup povodňové vlny, jednak omezuje tlumivý rozliv povodňových průtoků do nivy. To jsme bohužel začali kritičtěji vnímat až dost pozdě - s tím, jak slábne zájem o využívání zemědělských ploch v nivách a naopak rostou požadavky na ochranu sídel a různých inženýrských staveb. Až tyto skutečnosti začínají nutit vodní hospodářství k diferencovaným přístupům k různým úsekům vodních toků a jejich niv Diferencované přístupy lze nejzkratkovitěji vyjádřit takto: • V dosahu zástavby zajistit její maximální ochranu velkou kapacitou koryt.
•
Ve volné krajině podporovat tlumivé rozlivy povodní v nivách a co nejlépe jich využívat.
Preference povodňových rozlivů v nivách je zcela jednoznačná tam, kde již beztak převažují hospodářsky nevyužívané přírodní nebo přírodě blízké plochy nebo extenzivně využívané louky a pastviny. Těmto formacím občasné povodňování spíše prospívá. V dnešní době se však začíná z těchto pohledů revidovat i pozice orné půdy. Její zaplavování se připouští ve větší míře než dříve, pokud to posílí ochranu sídel a staveb. V Evropské unii je ústup orby z niv – právě v zájmu jejich uvolnění pro tlumivé rozlivy povodní – programově podporován. Koryto, technicky upravené na velkou průtočnou kapacitu, ovlivňuje průběh povodní jak po dosažení svojí kapacity, tak po jejím překročení: • Do překročení kapacity upraveného koryta sice nemusí jít o povodeň příliš významnou v daném místě (povodně na úrovni Q2 až Q5, což je obvyklá kapacita úprav ve volné krajině, nebývají ani pro zastavěná území obcí příliš nebezpečné), avšak každý úsek vodního toku je součástí širšího povodí, v jehož nižších částech může docházet k nepříznivému sčítání povodňových průtoků. Tedy i tlumení průběhu lokálně „malých“ povodní může mít v rámci větších povodí význam. • I po výrazném překročení kapacity velkou povodní působí upravené koryto v zaplavené nivě jako významná dráha soustředěného a rychlého proudění a zmenšuje účinnost tlumení povodně rozlivem do plochy. Čím větší profil má upravené koryto, tím menší je hydraulická účinnost širokého a mělkého průtočného profilu nivy. Hlavní tubus povodňové vlny postupuje hydraulicky výhodně, a tedy rychle, v trase upraveného koryta, zatímco zbytek nivy se uplatňuje spíše jen pasívním vázáním určitého objemu pomaleji proudící vody. Naproti tomu v nivě s malokapacitním přírodním nebo přírodě blízkým korytem, bez výrazné předurčené proudové dráhy, je hydraulická účinnost nivního profilu větší. Povodňový proud je nucen využívat hydraulicky méně výhodného širokého a mělkého nivního profilu s velkou drsností povrchu, a tedy postupuje pomaleji. Potom z hydraulických důvodů nastoupá zatopení nivy o něco výše, a tak je i v oblastech pasívní zátopy vázáno větší množství vody.
Obr. 6.6: Schematické znázornění rychlostí proudění v nivě za velké povodně. Kapacitní technicky upravené koryto (nahoře) i po zaplavení nivy významnou měrou soustřeďuje a zrychluje proudění. Proudí jím rychlý „povodňový tubus“, jehož existence oslabuje tlumivý účinek nivního rozlivu na povodeň. Naproti tomu přírodní koryto (dole) není svými malými rozměry a členitostí pro soustředěné povodňové proudění příznivé, a to se ve větší míře rozděluje po ploše nivy. Malé koryto se může vůbec ocitnout v obalové vrstvě povodňového proudění (povodňové proudy je „přeskočí“). Tím se vysvětluje, proč malá přírodní koryta často přečkají i velké povodně bez větších změn a škod.
Významnou součástí opatření, podporujících tlumivé rozlivy povodní v nivách, jsou pak podélné revitalizace koryt vodních toků. Ve volné krajině nahrazují kapacitní upravená koryta koryty o přirozeně malé kapacitě, a tím podporují vybřežování povodňových průtoků. Pro představu o efektech, kterých lze v této oblasti dosahovat, použijeme opět příklad revitalizace v Pravoníně, která zaujímá 360 metrů údolí. Pro zaměřené tvary koryt a jejich podélné sklony byly provedeny orientační výpočty podle Manninga: Před revitalizací pojalo upravené koryto zde již velmi významný povodňový průtok cca 12 m3.s-1 při rychlostech, které by dávaly dobu proběhu řešeným úsekem nivy 1,4 minuty. Revitalizační koryto, uvažované v surovém kolaudačním stavu, by mělo pojmout něco přes 1 m3.s-1 a rychlosti při kapacitním plnění dávají dobu proběhu tímtéž úsekem kolem 8 minut. Případné větší povodňové průtoky se budou rozlévat do nivy a rychlosti proudění v nivě nebudou o mnoho větší. Dosažený časový posun kulminace povodňové vlny není zanedbatelný. Revitalizační koryto po dokončení výstavby velmi brzy zaplnila velmi bohatá vegetace a usazeniny, což jeho průtočnou kapacitu ještě výrazně zmenšuje. Z hlediska protipovodňové ochrany je přínosná zejména revitalizace drobného vodního toku v úseku nad územím, které má být chráněno – nad zastavěným územím obce apod. Zdrsnění a změlčení koryta jednak zpomaluje proudění, jednak podporuje rozliv do nivy. Rozložením povodňového průtoku do nivního pásu nutně dochází ke zpomalení a k jisté krátkodobé retenci vody. Zpomalení postupu povodňové vlny také oslabuje koncentraci povodňových přítoků z různých částí povodí.
Konkrétní příklad, kdy uskutečněná revitalizace významnou měrou ztlumila průběh extrémní povodně, podrobně popisuje Matoušek (Vodní hospodářství č. 10/2002 a kapitola 7 této publikace). Jednalo se o drobný potok Borová na Českokrumlovsku, který byl v dřívější době brutálně a vpodstatě zbytečně technicky upraven do hlubokého lichoběžníkového profilu s opevněním betonovými deskami. V letech 1999 až 2001 byly zhruba 3 kilometry tohoto potoka v blízkosti obce Borové revitalizovány. Staré koryto bylo z větší části zasypáno, z menší části proměněno v biotopní tůně. Stranou bylo ve vlastní stopě vyhloubeno nové, revitalizační koryto o velmi malé kapacitě a velké členitosti, s mělce mísovitým příčným profilem, opevněným pouze pohozy a záhozy. Krátce po dokončení stavby, v létě roku 2001, dopadl na Borovou extrémní lokální příval, který v revitalizovaném potoce vyvolal průtoky blížící se úrovni Q100. (Matoušek analyzoval událost hydrologickými a hydraulickými metodami, s využitím terénních stop po povodni a filmového záznamu s neuvěřitelným rozsahem zaplavení údolí, který místní obyvatelé pořídili v době kulminace.) Matoušek dospěl k závěru, že podélná revitalizace, která pokryla cca 3 kilometry potoka, zmenšila kulminační povodňový průtok na úrovni Q100 v závěrném profilu revitalizovaného úseku zhruba o 20 % proti stavu, jaký by nastal za téže povodně před revitalizací, kdy potok ležel v napřímeném kapacitním korytě. Vzhledem k extremitě události je tento efekt skutečně významný – revitalizace v tomto pojetí může jako opatření k tlumení průběhu povodní velmi dobře konkurovat například výrazně dražší výstavbě vodních nádrží. Obr. 6.7: Revitalizovaný potok u Borové po průchodu téměř „stoleté vody“ v roce 2001. Koryto odolalo a rozliv do nivy zmenšil kulminaci povodňové vlny.
K omezování průtočné kapacity v obcích a v blízkosti chráněných objektů, jako jsou silnice a železnice, samozřejmě přistupujeme nanejvýš uvážlivě. Citlivá místa jsou také bezprostředně nad obcemi, kde jde o vhodné nasměrování povodňového proudu, a bezprostředně pod obcemi, kde by příliš brzké zmenšení kapacity mohlo způsobovat zpětné vzdutí povodňové vlny do zástavby. Posouzení vlivu koryta a jeho změn na průběh velkých vod je nezbytnou součástí hydrotechnických výpočtů v projektu revitalizace. Při některých revitalizacích, prováděných v minulosti v České republice, bylo vybudováno nové, přírodě blízké koryto, avšak staré, technicky upravené koryto bylo v souběhu s ním
zachováno. Bývají pro to uváděny různé důvody, jako podchycování trubkových drenáží nebo dokonce ochrana revitalizačního koryta před povodňovou destrukcí. Vedle přílišného opatrnictví („co kdyby se ta revitalizace nepovedla“) může v těchto případech hrát roli i nemístně nostalgický vztah účastníků akce k technické úpravě nebo poněkud prozaičtější snaha ušetřit si úsilí, které by muselo být vynaloženo na – pohříchu opravdu zbytečně komplikovaný – proces administrativní likvidace staré úpravy. Zachování starého upraveného koryta v souběhu s revitalizací omezuje žádoucí efekty zamokření nivy. Zcela jednoznačně nevhodné je pak v případech, kdy má být revitalizací tlumen průběh velkých vod. Zde má zachování starého koryta na revitalizaci vysloveně negující účinek. (Revitalizace se ovšem mohou v souvislosti s povodněmi uplatnit také opačně, než jak bylo v této pasáži popisováno. V souladu s tézí o diferencovaných přístupech k různým úsekům vodních toků je opodstatněné v zástavbě a v její blízkosti udržovat velké průtočné kapacity koryt nebo je ještě zvětšovat. Nechceme se smiřovat s tím, aby tato opatření byla, jako dosud, prováděna vysloveně hydrotechnickými metodami, a intravilánová koryta měla charakter ekologicky zcela degradovaných kanálů. I zde je prostor pro alespoň částečné uplatnění revitalizačních přístupů. Ty mohou zajišťovat alespoň nejnutnější míru členitosti těchto úseků, a tak jim zachovávat základní ekologickou i pohledovou hodnotu. Těmto opatřením je na jiném místě věnována samostatná pasáž.) Obnova přirozeného povodňování nivních ploch Rozlivy povodní patří k přirozenému životu niv. Aktivují a do jisté míry udržují významné nivní biotopy, jako mokřady, mokřadní a vlhké louky, stará ramena a povodňové tůně. Vytvářejí nová stanoviště, díky nimž mohou v nivách existovat různá přechodná „kolonizační“ společenstva. Rozlivy malých povodní o větší četnosti výskytu mají význam pro řadu druhů organismů, včetně ryb, které například využívají jarních rozlivů v lukách k rozmnožování. Technické úpravy toků omezily nejčastěji právě rozlévání povodní s větší četností výskytu, a tím režim přirozeného povodňování niv narušily nebo zcela rozvrátily. Jedním z efektů revitalizací mimo zastavěná území pak může být jeho obnovení. Metodou je opět výrazné zmenšení průtočné kapacity koryta změlčením, zmenšením a zdrsněním průtočného profilu a obnovením přirozené délky trasy. Posílení přirozené stability koryta Napřímená, hydraulicky hladká koryta s velkými a hlubokými průtočnými profily, která byla budována v rámci technických úprav, vytvářejí podmínky pro soustředěné a rychlé proudění, včetně koncentrované příčné složky proudění. Za větších průtoků v nich rychlosti proudění dosahují velikostí, kterým by prosté zemní a kamenité povrchy těžko odolávaly. Proto musela být tato koryta silně opevňována, a to zpravidla způsoby velmi vzdálenými přírodě, jako jsou dlažby z kamene nebo z betonových tvárnic. Přitom odolnost těchto druhů opevnění je, dá se říci, podmínečná. Pokryvy z tvárnic a různé typy dlažeb jsou tuhé, na rozdíl od povrchů z volného kameniva nejsou schopny přizpůsobovat se ani drobným změnám. Stačí poměrně malá porucha, vypadnutí několika prvků opevnění, a celá konstrukce je ohrožena. Větší průtok ji pak může proměnit v hromadu suti. Revitalizací se vytváří mělké, členité a drsné koryto o malé průtočné kapacitě, z něhož se větší průtoky vylévají do nivy. Takové koryto je i za velkých průtoků vystavováno
menším rychlostem proudění vody. Díky velkému poměru šířky k hloubce se v takovém korytě méně koncentruje příčná složka proudění. Z těchto důvodu je revitalizační koryto proti dřívějšímu technicky upravenému přirozeně stabilnější, a tedy i méně náročné na opevnění. V případě revitalizací se k nezbytným opevněním používá zejména kamenných pohozů a záhozů, které se mírným změnám koryta přizpůsobují a ještě jimi nabývají na stabilitě (vznik přirozené dnové dlažby). V Pravoníně v benešovském okrese byl při revitalizaci zrušen úsek upraveného koryta a nahrazen novým korytem, přírodě blízkých tvarů. Koryto před revitalizací bylo za kapacitního plnění vystaveno rychlostem přes 4 m.s-1. Proto muselo být opevněno betonovými žlabovkami. =ové koryto po revitalizaci má podstatně menší kapacitu. Při plném využití kapacity bude vystaveno rychlostem kolem 1,1 m.s-1, kterým by měl odolat střední štěrk. Za větších než kapacitních průtoků bude významnějšímu narůstání rychlostí bránit rozliv vody do nivy. Stabilita koryta, jehož rozměry odpovídají přírodním vzorům (všestranně velká členitost, malá kapacita, mělký a široký příčný profil), se potvrdila i v případě zmiňované revitalizace u Borové. Nové koryto, přestože ještě nebylo zpevněno zapojenou břehovou vegetací, přestálo extrémní povodeň v létě roku 2001 jenom s menšími tvarovými změnami, které bylo možné vpodstatě pokládat za příznivé dotvarování detailní členitosti. Naproti tomu v níže ležícím nerevitalizovaném úseku bylo technicky upravené koryto, těžce opevněné betonovými tvárnicemi, demolováno a vznikly v něm výmoly hluboké až několik metrů. Podobnou zkoušku extrémní povodní pak revitalizace na Borové s podobnými výsledky přestála ještě jednou, v létě roku 2002. Ostatně povodeň roku 2002 na celém zasaženém území podala řadu příkladů toho, že přírodní a přírodě blízká koryta jsou poměrně odolná a dílčí změny v nich neznamenají velkou škodu, zatímco koryta technicky upravená mohou být za takovýchto událostí zcela rozbita. Mělké koryto, které je za nástupu velké vody brzy přelito a příliš nesoustřeďuje proudění, je i za extrémních průtoků vystaveno podstatně menším rychlostem proudění, a tedy je stabilnější, resp. je méně náročné na opevnění. Orientačně lze odhadovat, že když bývají přírodní koryta za povodní vystavena rychlostem proudění kolem 3 m.s-1, kterým většinou odolají přírodní povrchy, chráněné kameny, kořeny nebo drnem, v kapacitně upravených korytech se za stejných podmínek vyvinou i rychlosti dvojnásobné, které mohou způsobit destrukci dlažeb a opevnění tvárnicemi (Paradoxně je problémem některých našich revitalizačních staveb příliš velká stabilita. V obavách z vymílání byla v těchto případech revitalizační koryta vedle vhodného stabilizujícího tvarování ještě silně opevňována, nejčastěji souvislými kamennými záhozy. To zvětšuje náklady stavby a hlavně omezuje následnou přirozenou korytotvorbu. Přitom jistá míra nestability, která se projevuje v dotváření koryta, zvětšování jeho příčné a podélné členitosti, vzniku břehových úkrytů apod., je při tvorbě přírodě blízkých koryt žádoucí.)
Obnovení ekologické hodnoty vodního toku a nivy Technické úpravy výraznou měrou zjednodušovaly prostředí vodních toků, zbavovaly je členitosti a podmínek pro nejrůznější formy oživení. Například standardně technicky upravené koryto drobného potoka nabízelo vpodstatě dva velmi chudobné biotopy – biotop kynety s tenkou vrstvou vody, tekoucí po povrchu žlabovek nebo podobných prvků, a biotop strmých zemních svahů, dominantně porostlých kopřivami.
Základem obnovení ekologické hodnoty vodního toku a jeho nivy při revitalizaci je vytvoření prostoru, v němž se mohou rozvinout přirozené vodní, břehové, příbřežní a mokřadní biotopy. V samotném korytě jde jednak o obnovení jeho přirozeného prostorového rozsahu (zejm. obnovení původní šířky koryta a doprovodného pásma, prodloužení koryta obnovení zvlnění nebo meandrace), jednak o obnovení přirozené členitosti tohoto prostoru. Členitost koryta, břehů a nivy můžeme vnímat v celé řadě aspektů: • Členitost příčných průřezů koryta, která souvisí s velikostí omočeného povrchu a s četností výskytu úkrytů, proudových stínů apod. Lichoběžník opevněný tvárnicemi je z biologického hlediska podstatně chudším prostředím než třeba mísovitý profil v kamenitém materiálu. • Podélná členitost koryta (tůně a peřeje – střídání různých typů prostředí). • Různost hloubek a rychlostí proudění. Například tenký proud vody, rozložený na hladkém povrchu betonových tvarovek, není příznivý pro život ryb. Ty vyžadují dostatečné hloubky pro pohyb, přítomnost proudových stínů a úkrytů pro odpočinek apod. U zde využívaného příkladu z Pravonína činila za běžných průtoků střední hloubka vody v korytě 3,5 cm a vzhledem k opevnění hladkými tvárnicemi byly odchylky od této hloubky malé. Revitalizační koryto má za stejných průtoků střední hloubku 7 cm a odchylky od ní jsou při kamenitém povrchu dna poměrně velké. Právě v těchto polohách může ležet kritické rozmezí dostupnosti pro malé potoční ryby. • Rozsah biologicky mimořádně cenné břehové oblasti, v níž se dotýká vodní prostředí a souš a v níž jsou rozvinuty příbřežní mělčiny. Obecně čím strmější břehy zapadají do vody, tím je tato oblast méně rozvinutá. K členitosti přirozených břehů ovšem také patří úkryty v podobě vymletých břehových a podkořenových kapes. • Četnost úkrytů v korytě, včetně těch, které poskytuje napadané dřevo (též „mrtvé dřevo“, v německé literatuře „Totholz“). To je poněkud problematické z vodohospodářského hlediska, nicméně praktické zkušenosti ukázaly možná řešení, jako jsou kotvené pařezy z vývratů, kotvené kmeny či jejich části. Dřevo je někdy v toku velmi významné, například u koryt na jílovitém podloží, která jsou chudá na úkryty pro ryby i bentos (organismy dna). Zvláště v prvních zhruba deseti až patnácti letech po provedení úprav, kdy toto dřevo supluje podemleté kořenové systémy živých stromů, hlavně olší, a větve převislé těsně nad vodní hladinu. • Charakter dnového substrátu, který musí odpovídat jednak přirozenému potenciálu vodního toku (jistě není účelné uměle vytvořit v toku takový substrát, který první větší voda odnese nebo překryje), a současně by měl vyhovovat požadavkům cílových druhů organismů, pro které chceme vytvořit prostředí. To se může velmi lišit i pro druhy žijící běžně v jednom společenstvu. Kupříkladu vranka obecná preferuje kamenité dno s úkrytovými štěrbinami, naproti tomu mihule potoční jednoznačně vyžaduje jemné písčitohlinité náplavy. Na substrátu závisejí i vhodná místa pro rozmnožování vodních živočichů, především ryb. Preferovaný substrát, na kterém se jednotlivé rybí druhy vytírají, přitom nemusí vždy odpovídat prostředí, ve kterém žijí po celý zbytek roku. Jako příklad poslouží opět mihule potoční, jejíž larvy žijí několik let (nejčastěji čtyři roky) v již popsaných jemnozrnných náplavech, nicméně rozmnožování probíhá na štěrku. Je zřejmé, že pro výskyt tohoto druhu jsou nezbytné oba výše uvedené biotopy. • Charakter porostu břehů. Ceněnými vlastnostmi jsou členitost a velká míra přirozenosti. V první řadě je třeba chránit přirozený zeminný povrch a jeho vegetaci. Náhrada přetvořeným povrchem nebývá již nikdy plnohodnotná.
• Podmínky i pro další druhy živočichů. Jedním z nich je například chráněný a silně ohrožený ledňáček říční, který potřebuje pro hnízdiště kolmé hliněné stěny nad vodou, v nichž si vyhrabává hnízdní nory. Při vytváření biotopů pro jednotlivé skupiny organismů v rámci revitalizačních opatření na tocích je nutné brát v úvahu i vzájemné vazby například bentos tvoří zásadní složku potravy pro mnohé rybí druhy, ledňáček je zase závislý na výskytu drobnějších ryb apod. Hodnocení upravených koryt podle těchto kriterií bývá velmi nepříznivé a cílem revitalizací je dosáhnout zlepšení.
Obr. 6.8: Různé rozměry členitosti koryt – porovnání koryt technicky upravených (vlevo) a přírodních či přírodě blízkých (vpravo).
Obr. 6.9: Jedním z rozměrů členitosti je šířka ekologicky zajímavého pásma, v němž probíhá běžné kolísání hladin. V technicky upravených korytech bývá rozsah tohoto pásma značně redukován.
Obnovení migrační prostupnosti koryta Součástí revitalizačních opatření je také obnovení obousměrné prostupnosti koryta. Překážkami v pohybu ryb vodním tokem jsou zejména: • příčné vzdouvací objekty – jezy a stupně • nevhodně upravené úseky koryt s nedostatečnou hloubkou nebo velkými rychlostmi proudění • zatrubněné úseky. Ochranou vodních a na vodu vázaných ekosystémů, včetně ochrany migrační prostupnosti, se také zabývá zákon 254/2001 Sb., o vodách, a to v §15, odstavci (6). I když novelizované znění z roku 2004 není v těchto záležitostech příliš dokonalé, přinejmenším skutečnost, že zákon již tyto záležitosti alespoň zmiňuje, je mírně povzbudivá. Migrační prostupnost toků je třeba udržovat, chránit a případně obnovovat tam, kde má věcný význam. Prostupnost by měla být obnovena ve vodních tocích, kde k migraci ryb dochází a je z ekologického hlediska významná. Je tedy třeba se jí zabývat i v případě výstavby některých průtočných malých vodních nádrží. Přitom však nutno zachovat rozumný přístup a individuálně posuzovat účelnost zřizování nákladných rybochodných objektů na drobných tocích, kde je pohyb ryb okrajovou záležitostí a jejichž charakter neumožňuje trvalý výskyt ichtyocenóz. Uvážlivě je také třeba posuzovat vodní toky, které jsou v současnosti fragmentovány stávajícími stupni, jezy či vodními nádržemi a ani v dlouhodobějším horizontu není naděje na komplexní zprůchodnění. Podobná může být situace i v těch případech, kdy se jedná o tok trvale znečištěný nebo jinak dlouhodobě nevyhovující životním podmínkám ryb. Cílem revitalizací běžně není dělat víc, než může dělat sama příroda, tedy zprůchodňovat koryta nad úroveň, odpovídající přirozeným poměrům. To znamená, že za vyhovující z hlediska prostupnosti je pokládáno koryto, jehož členitost dosahuje přirozené míry. Revitalizace se nesnaží například zpřístupnit horní úseky toků rybám, které by se do nich vzhledem k malému množství a malé hloubce vody, ke skromné potravní nabídce nebo teplotám vody ani za normálních podmínek nemohly dostat nebo by je beztak nemohly obývat.
Prostupnost dosud neprůchodných úseků koryt řeší revitalizační úpravy, které zajistí vyhovující hloubky, rychlosti a členění řečiště. V případě vodních děl, jako jsou stupně, jezy nebo průtočné vodní nádrže, přicházejí v úvahu různé typy rybích přechodů a podobných zařízení, nahrazení spádových objektů balvanitými skluzy nebo demolice nevyhovujících objektů, zejména pokud ty již ani neslouží svým původním účelům. Odstranění příčných objektů může navíc posloužit ochraně před povodněmi – pokud tyto objekty například nevhodně podporují rozlivy povodňových průtoků směrem do zástavby obcí. Z náročnosti této problematiky plyne, že podkladem revitalizačního záměru, který se nějakým způsobem dotýká prostupnosti vodního toku, by měla být odborná znalost rybího i dalšího oživení nejen v samotném místě uvažovaných opatření, ale i v širších souvislostech daného povodí. Problematice migrační prostupnosti je věnována samostatná kapitola č. 11. Odstraňování příčných objektů v zájmu ochrany před povodněmi je předmětem pasáže 8.9. Obr. 6.10: Stupně a nevhodně upravené úseky s mělkou, rychleji proudící vodou působí ve vodním toku jako migrační překážky. Zde pohled na tok ekologicky zcela znehodnocený.
Nahrazení degradovaných povrchů v blízkosti vodního toku biologicky a krajinářsky hodnotnějšími povrchy Technické úpravy vodních toků výrazně přispívaly k ekologické degradaci povrchů území. Hodnotné mokřady, louky a břehové háje byly nahrazovány zemědělskými kulturami a různými formacemi málo hodnotnými jak přírodně, tak hospodářsky. Velké rozlohy niv byly při úpravách odvodněny, a tím pozbyly přirozený mokřadní charakter, ale přesto nebyly pro těžko změnitelný charakter půd a zbytkové zamokření rentabilně obhospodařovatelné. Takto se v naší krajině velmi rozšířily různé typy ekologicky degradovaných „špatně odvodněných niv“, které jsou dobrým prostředím hlavně pro porosty nenáročných bylin, od kopřiv po invazní rostliny. Velmi málo hodnotné jsou také vlastní povrchy technicky upravených koryt. Strmé svahy hlubokých zářezů představují v terénu jizvy s nepřirozeným vlhkostním, živinným a osvitovým režimem, který často nejvíce vyhovuje porostům ruderálního charakteru.
Významným revitalizačním efektem proto může být rehabilitace ploch v nivách, na svazích a březích, které prodělaly degradaci v souvislosti s technickými úpravami. Může jít o skládky, rumiště, plochy znehodnocené nevhodným odvodněním, břehy upravených koryt, povrchy hrází, zemědělské kultury, hospodářské lesy. Tyto formace mohou být nahrazeny formacemi ekologicky a vodohospodářsky cennějšími - vodní hladinou, loukou, neobdělávaným úhorem, vícefunkčním lesem, hájem, mokřadem. Také různé typy „revitalizačních“ řešení povrchu mají různou hodnotu, kterou je třeba v jednotlivých případech dobře zvažovat. Z ekologicko krajinářského hlediska má například louka, háj nebo mokřad ve většině případů větší hodnotu než hluboké zatopení vodou. S těmito efekty by ovšem měla být spojována rozumná očekávání. Zvláště na souši, mimo zamokření, není pravděpodobné, že by se krátkodobými revitalizačními opatřeními dařilo přetvářet znehodnocené, ruderalizované povrchy v povrchy pokryté nějakými velmi hodnotnými společenstvy. Úspěchem bývá, pokud se na těchto plochách během několika let vyvinou alespoň „obyčejné“ přírodě blízké porosty. Přitom dobrý výsledek bývá častěji dílem ukázněného přenechání obnovy porostů přírodě (surové povrchy, zasažené výstavbou, nehumusovat a neosívat podezřelým semenným materiálem, přenechat prostor náletům,….), než nějakých rafinovaných záměrných opatření. Příznivější situace je pouze na plochách, které budou výrazně zamokřeny nebo mělce zatopeny a budou se vyvíjet jako mokřad. Mokřadní společenstva jsou velmi dynamická. Zkušenost ukazuje, že téměř jakoukoliv plochu, kterou se podaří zamokřit nebo mělce zatopit, velmi rychle pokrývají přírodní nebo přírodě velmi blízká mokřadní a mělkovodní společenstva. Mělké zatopení nebo zamokření je ve většině případů velmi efektivním, rychlým a spolehlivým způsobem ekologické rehabilitace dříve degradované plochy. Jinou, na pohled drastickou a nepochybně nákladnou metodou obnovení hodnotných povrchů, může být plošné sejmutí celé svrchní vrstvy úživných zemin. Na štěrkovém nebo jílovém podkladě se snáze zapojí porosty nivních a mokřadních hájů. Ovšem také je třeba počítat, jako kdykoliv při obnažování povrchů, s rizikem nástupu invazních rostlin. Zlepšení podmínek pro samočištění a dočišťování vody Samočištěním se rozumí soubor přirozených procesů, přispívajících ke zlepšování kvality vody. O dočišťování hovoříme v případě záměrného využívání těchto procesů v korytech nebo nádržích pod zdroji znečištění. Intenzita samočištění je pozitivně závislá hlavně na době a intenzitě kontaktu znečištěné vody s biologicky aktivním povrchem koryta. Technické úpravy toků tedy samočisticí schopnost poškozovaly, neboť zmenšovaly intenzitu a zkracovaly dobu kontaktu mezi vodou a prostředím koryta. Haopak revitalizace prodlužují dobu zdržení vody v korytě, zvětšují členitost koryta a v důsledku zvětšují intenzitu kontaktu mezi vodou a povrchem koryta. Tím schopnost samočištění posilují. Blíže v samostatné kapitole č. 15. Zlepšení vzhledu koryt a niv Pro pohodu pobytu v krajině a následně pro vztah lidí k ní je důležitý i vzhled koryt a niv. Upravený meliorační kanál obrostlý kopřivami nevzbuzuje v pozorovateli libé pocity. Naopak
podporuje nepříznivý dojem, že posláním sítě vodních toků je odvádět někam pryč cosi nežádoucího. I tento drobný příspěvek k pocitu odcizení ubírá člověku na radosti ze života a zhoršuje jeho vztah k přírodě. Pro mnohého člověka chabé povahy a mdlé mysli pak je snazší chovat se k vodnímu toku špatně, znečišťovat jej a všelijak jinak jej kazit, pokud jde o koryto kanalizačního vzezření. Vydařená revitalizace může i tato negativa mírnit či odstraňovat. Zejména pokud je provedena s porozuměním a podporou většiny místních obyvatel, vytváří podmínky pro to, aby i v budoucnu bylo s potokem nebo řekou slušně nakládáno. Současně bychom však neměli podléhat nadneseným představám o nezbytně krásném vzhledu revitalizací, který se snaží vyvolávat různé osvětové publikace, včetně této. Za pohledové atributy revitalizací jsme přijali meandry a peřeje a když je někdy nenalézáme, jsem zklamáni. Ale pamatujme, že ani sama příroda nemeandruje a nepeřejnatí všude, nýbrž jenom tam, kde pro to jsou podmínky. Revitalizace nemohou za jakýchkoliv podmínek vytvářet něco na způsob horské bystřinky nebo potůčku v japonské zahradě. V obyčejné ploché louce je přirozená mělká, bahnitá stružka, kterou v létě v trávě není ani vidět. Její hodnota spočívá v tom, že je mělká, má členité, travnaté břehy a její trasa nevede podle pravítka. Vzhled revitalizací by měl být posuzován podle skutečných přírodních předloh, a ne podle výběrových kalendářových fotografií. Vzhled většiny revitalizačních děl se také dotváří časem, neboť syrová stavba je pouze polotovarem pro přirozené procesy dotváření a obrůstání. Obr. 6.11: Krása přírodní řeky: Meandry Ploučnice.
