Věcně…
38
Její plakát visel několik let na stěně mého pokoje. Neznala jsem ji jinak než z obrázků a líbil se mi její elegantní styl lezení. Byl to jediný ženský horolezecký plakát v mém pokoji, měla jsem ji za idol.
52
Ze severu
ĚŘE
O
N
A
M
N
A
Í
Tre Cime di Lavaredo jsou skupinou skalních věží na severním okraji Dolomit. Zejména ze severu jsou impozantní a právě tento pohled z nich udělal ikonu Dolomit. Severní stěny Tre Cime vítají na cedulích a billboardech přijíždějící návštěvníky spolu s německoitalskými nápisy.
N
32
Z
2.800 registrovaných lezců, největší lezecký festival na světě s jedinečnou atmosférou. Takové bylo letošní Melloblocco.
í abonent, už má to letošn api, z nichž jeden, poctivý chl dva li řek tak asi si n Co by oše, co ani moc nečte a je né a chce navnadit kám třetí číslo Montany přečte da. pořád visí na kampusu? ta fantastická Daila Oje ěl novou Montanu? Je tam vid si už , ape chl k, lus rni „Ku vlasy, tělíčko jak k. armičem. Dlouhé černé Sh se zla a le žila co , vidět! No ta Španělka jen v tílku. Čeče, to musíš h od Nováka a vždycky kác fot ých tick tas fan Na na tu Francouzku, trochu tentokrát je. Vzpomínáš tam co a, bab iná jed í ch A to ti nen adesátek na všech titulká ka, co byla na začátku dev le bel namyšlená blonďatá koč Isa ně na plakátu? Jo, dekdo ji měl doma na stě zahraničních časáků a k rallye! No však si to let neleze a raději jezdí cet dva už ti ta říš, uvě Patissier. Ne out.“ na chvilu prstům spočin ny? přečti a dej už konečně vycházejícím čísle Monta ráv to by se bavilo o p ě Jak í? lav poh né něž o A c e nějaký šílený „dach“. am. A jen v kraťasech! Lez Ad tam je j, uke Ko ! am „Íííííííí, Ad Ho prostě bych mu chtěla čechrat. hraje! A ty jeho vlasy, ty On Jak to na něm všechno . Ale podívej. je tady Tý jeho Ivce děsně závidím o! nýh her nád u Áď o toh miluju, to dobře leze. Jablko ák na ty roky a taky mu feš a cel Do m. íke tat o rozhovor i s jeh brala radši…?“ u, co? Tak řekni, koho bys om str od eko dal adá nep o i pro „bouldristi“. Takže že v redakci děláme něc it, div te ude neb se si ko No a a lík zavěšený proklatě níz od mádža až po lokty, pyt nu nta Mo všichni ti, co mají pracky le si taky měli tuh ka na bouldermatce, by bíč klu do í čen sto spí a vás a dom tošního Melloblocca pro e krom skvělých fotek z le víc už urychleně přečíst, protož aně zeměkoule. No však ou lokalitu na druhé str máme tip na jednu exotick do Grampians. Niky Ceria o svém tripu se v létě chystají někam le máme i něco pro ty, co Samozřejmě, v novém čís nohama. A je úplně jedno, ného prostoru a luftu pod vře ote o toh si t uží , hor do krásnou a pohodovou na desítku, nebo si užiješ ně stě ké vel ve eš ufn jestli si tro ntaně najdete to své. čtyřku. Oba si v nové Mo u pohrdá a desítka Dokonce i ten, co čtyřko přečíst přesně něco je pro něj sci-fi, si může pro sebe. inisti, himálajisti A co takhle pravověrní alp aktuální Montanu a podobná sebranka? Ti že tam toho sakra 22 rychle prolistují a zjistí, pak, tam, kde Ale í. nen c mo ně pro tentokrát ím pádem ani je nikdo stálým i císař pán chodí sám, a t lodá červík, jestli tím neu jednou a v hlavě jim zah tě ješ ují list pro ji idí, nev koncích cepínů v nějaké mrznutím a visením na nout… plahočením se do kopce, jí a pomalu jim začíná vlh ce jen o něco nepřicháze rozchrastané severce pře ty. toho, jak se jim potí prs toaletní papír v ruce od se pochválit, protože Montana 3/2016. Musím e atc zkr ve a byl tak by se No a to nechválí). Jen doufám, že povedla (a šéf mě nikdy se že si myslím, že se opravdu na je totiž tak dobrá, m minulého čísla. Monta nebude opakovat problé obyčejně. Zkrátka, tou k vám o něco více než ces lo ati ztr la čís ho ulé vždy z nákladu min bojte, nedoručený výtisk toricky nejkradenější. Ne his asi o byl 6 01 2/2 lo pad čís obvyklých pří ů (o moc víc než těch pár ným tiže pos m Vše vu. zno posíláme postižený čtenář, e. Ale jak řekl jeden takto vám lou om ice vel se !) lo“… jich zase nebylo stě „zlodějsky dobrý čís Minulá Montana byla pro . lity kva uka zár je hle i to
LE ZE
„Freestyler“ (8b), Margalef, Katalánsko
6
Bokula Bokula je: demokratické město v Konžské republice, apec, který má na Stefan Bokula, chl na nějaká svá portálu YouTube zveřejně videa, brněnský lezec. e čtete Montanu, Vše je správně, ale protož st: na Miroslažno zaměříme se na třetí mo První otázka la. ku Bo va Ondru, řečeného éně jasná… em víc la by v našem rozhovoru
Proč Bokula? To jsem se nikdy za celej život nedozvěděl. (Smích.) Prostě mi to přistálo někdy v pěti letech od nějakých mých vrstevníků a bylo to. Nebo přesněji, když jsem začal chodit do skautského oddílu, tak mi tam tak začali říkat, protože mi tak údajně říkali už v těch pěti letech.
16
…a přesný původ se teda neví. Nějaké tvé dětské žvatlání? To si nemyslím. Prostě slovo, které je se mnou vlastně celý můj život a nikdo přesně neví, jak se to stalo. A proč lezení, nebo jinak, jak u tebe došlo na lezení? Za hluboké šedé normalizace. Ještě v tom zmiňovaném oddílu. Někdy ve čtrnácti letech. My jsme byli taková skupina kamarádů, jeden z nich byl Svišť a jeden byl takovej do všeho hrrr. Četl všelijaký dobrodružný knížky a pak si jednou koupil „Základy horolezectví“ od Procházky, a tak jsme se rozhodli, že budeme horolezci. Já nevím, jestli jsme jeli poprvé na Kozla nebo něco takového. No a pak jsme zjistili, že v Břeclavi byl Horolezecký oddíl lokomotiva Břeclav. Tak jsme se tam vydali vlakem a stali jsme se horolezci. A ty jsi původem odkud? Z Hodonína.
V začátcích to bylo spíš takové dobrodružství a cestování. Ne až tak to zdolávání obtíží, to přišlo až později. I když poměrně brzo. Když se člověk naučil znát nějaké ty kopce a cesty, protože tehdy bylo všechno vlastně horolezectví, hledal těžší způsoby, jak se na ty kopce dostat. Navíc, když je člověk mladý, nějaké riziko si moc nepřipouští. No, asi si umíš představit, jak tehdy vypadal lezecký oddíl v Břeclavi. Já vím, jak vypadá Břeclav, takže si asi umím udělat nějakou představu. A zvláště v té době. Dneska leze kdekdo, tehdy to bylo fakt jen pár lidí. Takže my jsme po půl roce lezli líp jak celej břeclavskej oddíl. V patnácti, a to tehdy bylo Svišťovi jen dvanáct, jsme v pěti odjeli do Tater a vylezli jsme Weberovku, což byla pro břeclavský oddíl nedostižná meta. Takže když jsme se vrátili, tak se mohli zbláznit. Z čeho. Závistí? Ne, to rozhodně ne. Z té lehkomyslnosti, se kterou jsme tam odjeli. Měli o nás pochopitelně strach.
Ono je to libozvučný, každá druhá hláska je samohláska. Tak jsem tady dole u vchodu u vás ve firmě málem řekl: „Dobrý den, já jdu za panem Bokulou…“ Oni by všichni věděli. Mně tady půlka lidí říká „Bokulo“ a půlka „Mirku“.
Tak to ses na rozdíl třeba od toho Sviště zbavil přízvuku. No, já jsem se v osmnácti přestěhoval kvůli škole do Brna a už jsem se nikdy nevrátil zpátky, kdežto Svišť je „Hodoníňák“ jak poleno.
Takže zlatá osmdesátá léta. V čem byla jiná než dnes? V čem lepší a v čem horší? To horší, to je asi jednoznačný…
Mě překvapilo, že ti tak říkají i v rodině. Osobně to cítím jakoby familiárnější, než je moje jméno. Říká mi tak i moje žena…
A co ti na lezení přišlo nejzajímavější? Uznávám, je to poněkud stupidní otázka, ale stejně…
Jasně, blbě položená otázka. Hodně mě trápilo, že se nedalo jezdit ven. To bylo velký trauma. Koneckonců, do dneška
SKOTSKO
S E A - STA C KS
Skalní veže v mori na divokém skotském severu
22
Niccolo Ceria, „Diagonal Highway“ V12, Grampians
Když člověk slyší, co se o Austrálii říká, v hlavě mu naskočí spousta myšlenek. Pro Evropany je to určitě jedno z nejvzdálenějších míst, kam se mohou vydat, a jedna z nejproslulejších zemí, kterou by chtěli navštívit. Klokani, vnitrozemí, pouště, přímořský život, Ayers Rock a koaly – to je jen několik příkladů, které při pouhém pomyšlení na tuto zemi ihned vytanou na mysli. Vidina krásy pobřeží, zelené přírody na okrajích obrovského kontinentu a divočiny a pouště uvnitř něj je prostě jedinečná. Pro mě jako boulderistu tělem i duší znamená Austrálie také Národní park Grampians, který už nějakou dobu dlel na vrcholu mého seznamu míst, kam se prostě musím podívat. Čekal jsem mnoho let, než jsem konečně spatřil místní, celosvětově známý typ skály. Rok 2015 se po několika letech odkládání ukázal jako příhodný pro mou první návštěvu.
Grampians 28
Po celkem dlouhém, ale pohodlném letu jsem loni 4. května večer dorazil do Melbourne, kde mě můj přítel Ricky, který zde pobývá od října 2014, vyzvedl a zavezl mě do městečka Stawell. To leží na východ od parku Grampians a bylo naším domovem po zbytek pobytu. Od chvíle, kdy jsem začal tuto cestu v březnu plánovat, jsem si slíbil, že rozhodně nebude poslední. Chtěl jsem si nejprve o tomhle celosvětově známém místě udělat obrázek, abych se sem v budoucnu mohl vrátit s už lepšími znalostmi místních poměrů. Věděl jsem, že po požárech bylo mnoho sektorů zavřených a že nebudu moct navštívit víc než polovinu ze severní „staré“ oblasti. Je to opravdu smůla, být tam s vědomím, že není možné navštívit některé sektory jako Hollow Mountain Cave, Project Wall, Kindergarten nebo Andersen. Ale příroda si vytvořila vlastní způsoby, jak obnovit místa zasažená požáry, a tato skutečnost byla vlastně mnohem důležitější než vidět nějaké kameny. Kromě tohoto malého minusu nebylo ani počasí během prvních týdnů nic moc: zažili jsme hodně deštivých dnů, nebo dny, kdy se během dvanácti hodin vystřídala všechna roční období. Počasí je zde specifické. Když svítí slunce, jdete
TRE CIME
Tre Cime | Drei Zinnen Tre – tři Drei – tři Cima (~e) – vrchol, vršek, špička, lano die Zinne (~n) – cimbuří, výčnělek zdi, zub ve zdi Ačkoliv to zní podobně, znamená název v italštině a v němčině něco jiného. Jak jim tedy máme říkat? Obecně zažité je italské [Tre Čime]. Setkali jsme se však i s tím, že tento výraz někomu nic neříká a naopak zná německé [Draj Cinen]. A co teprve počeštěné [Tři Čimy]? „Tři vrcholy“, „Tři špice“ nebo dokonce „Tři zuby“ se u lezecké obce neujaly. To však nic nemění na tom, že na „Čimách“ je opravdu skvělé lezení a je úplně jedno, jestli bušíte desítky, lezete zlatý střed nebo si prostě jen užíváte staré klasiky. Pozn. redakce: Detailní popis oblasti Tre Cime di Lavaredo vyšel v Montaně 4/2013. Severní stěny Tre Cime di Lavaredo foto: archiv VersanteSud
37
ISABELLE
S horolezectvím jsi začala s rodiči už ve čtyřech letech. Předpokládám, že v horách. Ano, můj starší bratr a strýc byli nadšení horalé. Strýc měl čtyři kluky, se kterými jsme strávili hodně víkendů a prázdnin. Nejdřív jsme chodili do hor a mně se zalíbilo lezení, tak jsem začala lézt sama. Ve středu a o víkendech mě máma brala na nábřeží Rhôny, kde jsem několik hodin lezla po hradbách. Ve dvanácti jsem v polední pauze lezla po zdi hřbitova nedaleko školy. V roce 1986 ses zúčastnila prvních závodů ve Francii, organizovaných na umělé stěně v Vaux en Velin a zvítězila. To ti změnilo život. To je pravda. Zrovna jsem udělala maturitu a zapsala se na sportovní fakultu. Na výběr jsem měla taky lezení. Měli jsme skvělého profesora, který nás často bral lézt, takže jsem trénovala každý den. A když jsem zvítězila na závodech organizovaných ve Francii, našli si mě i sponzoři. Tušila jsem, že sportovní lezení bude vzkvétat, tak jsem se s rodiči domluvila, že přeruším na jeden rok školu, přesunu
Isabelle Patissier
Plavovlasá pouštní pavoučice
Její plakát visel několik let na stěně mého pokoje. Neznala jsem ji jinak než z obrázků a líbil se mi její elegantní styl lezení. Byl to jediný ženský horolezecký plakát v mém pokoji, byla mým idolem. Později jsem slyšela, že ji jiní horolezci nemají v oblibě, protože je nevrlá a povýšená. I přesto plakát v mém pokoji zůstal. Když jsem začala se závodním lezením, byly pro mě Isabelle, Robyn Erbesfield a Susi Good bohyně, které jsem sledovala s očima navrch hlavy. Isabelle se opravdu zdála zahleděná do sebe, její pohled nebyl vůbec příjemný, ale závody jsou prostě takové. Podobně jako u Tiny Maze, která není vůbec oblíbená mezi závodnicemi v lyžařském cirkusu. V Birminghamu roku 1994 můj idol padl, Isabelle jsem předběhla, pro mě to bylo první finále, ona se poprvé po několika letech do finále nedostala. To byl také rok, kdy pověsila horolezeckou výstroj na hřebík a zmizela z lezecké scény. Kde teď je ta blondýnka, pavoučí žena, která natočila spoustu horolezeckých filmů, ve kterých lezla sólo nad mořem nebo také na bambusovém lešení po stěnách nějakého mrakodrapu v Hongkongu? Ve Francii byla svým způsobem obdobou Patricka Edlingera. Díky jejímu elegantnímu a lehkému lezeckému stylu si ji oblíbilo široké publikum, na její filmy se dívali i lidé, kteří se jinak o horolezectví nezajímali. Našla jsem ji díky Facebooku. Ať nikdo neříká, že je to nepotřebná věc. Naštěstí jsem věděla, že úplně změnila sport, jinak bych si myslela, že jsem nenašla tu pravou Isabelle Patissier. Místo lezeckých snímků jsou na jejím profilu fotky aut v pouštním písku, Isabelle v závodní kombinéze a helmě a také pozvánky na kurzy jízdy v poušti. Nikde ani zmínka o lezení. Ale Isabelle mě překvapila svou vstřícností a na mé otázky odpověděla ještě týž den.
52
se do jižní Francie, kde budu trénovat, abych vítězila na závodech a získala peníze. Velmi rychle jsem se stala mistryní Francie. Nebylo těžké najít sponzory, a tak jsem se po testovacím roku rozhodla, že se nastálo přestěhuju na jih, abych mohla celé dny trénovat. Říkáš, žes deset let trénovala osm hodin denně. To se mi zdá neuvěřitelné! V garáži jsem si vybudovala umělou stěnu, kde jsme byli s přáteli od rána do večera a osm hodin uteklo velmi rychle. Kromě toho jsem spolupracovala také s odborníkem z Paříže, který mi pomáhal s psychickou přípravou. Jaké jsou tvoje vzpomínky na období kolem světového poháru? Udržuješ ještě styky s tehdejší konkurencí? Na lezecké závody vzpomínám velmi ráda. Moc ráda mám závody a všechno kolem – přípravu, trénink, den D. Pravda je, že bylo náročné zorganizovat všechno, co jsem dělala, závody, lezení na skále, filmování, ale stálo to za to!
