Yoda Mentorship Programme

Yoda Mentorship Programme

Vybrané eseje studentů

2016

Úvahy nad hodnotami v Yoda Mentorship Programme Součástí šestiměsíčního programu pro nadané středoškolské studenty bylo také zpracovávání esejí nebo úvah na témata reprezentující čtyři základní hodnoty tohoto programu: otevřenost, iniciativa, charakter a schopnost vynikat. Studenti dostali během čtyř měsíců čtyři průvodní dokumenty s otázkami, které je inspirovaly k úvahám nad těmito tématy. V této brožuře naleznete výběr z nejzajímavějších esejí a úvah studentů pilotního ročníku YMP a čtyři průvodní dokumenty ke zmíněným tématům.

1

Otevřenost V psychologii je pojem otevřenost (vůči zkušenosti) definován jako jedna z obecných charakteristik osobnosti, jejíž podstata se nachází v živé představivosti, upřednostňování rozmanitosti, nekonvenčnosti, zvídavosti a touze po nezávislém úsudku (Blatný, 2010: 48-49). Jaké jsou další vlastnosti, které byste zařadili pod tuto charakteristiku? Které vlastnosti byste naopak pod tuto charakteristiku osobnosti nezařadili? Proč? Příklady otevřenosti můžeme hledat ve všech aspektech lidského života, typicky však například ve vědeckém vývoji, určitých politických směrech, ale také v mezilidských vztazích, společenských trendech nebo uměleckých proudech. Přijdete na konkrétní příklad (soudobý, nebo z historie), kdy se lidská otevřenost nějakým způsobem výrazně projevila? Jaká byla/je reakce okolí? Byla/je tato reakce opodstatněná? V této TED talk, Don Tapscott prezentuje otevřenost ve spojitosti se šířením informací a schopností lidí využívat metody, jak informace šířit. Přestože se zaměřuje hlavně na funkci internetu a na to, jakým způsobem internet v moderní době v některých případech napomáhá k otevřenosti, Don Tapscott prezentuje zajímavou paralelu s vynálezem knihtisku Johannesem Gutenbergem. Souhlasíte s tím, že je vynález internetu stejně revolučním, jako byl v patnáctém století právě vynález knihtisku? V jakém smyslu tehdy tento vynález ovlivnil otevřenost tehdejší společnosti? Jakým způsobem se dnes tento proces děje za pomoci internetu? Existují v tomto případě i nějaká úskalí? Tapscottova definice otevřenosti moderního světa spočívá ve čtyřech principech: spolupráce, transparentnost, sdílení, a moc vzít věci do vlastních rukou. Jakým způsobem se v praxi tyto principy mohou projevit jako otevřenost? Můžete uvést konkrétní příklad? Jaké jsou největší překážky otevřenosti v dnešním světě? Jak byste otevřenost definovali Vy? Použité zdroje: Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada. Tapscott, D. (2012). Four principles for the open world. [video] Přístup zde: https://www.ted.com/talks/don_tapscott_four_principles_for_the_open_world_1

Anna Umlaufová – Otevřenost Otevřenost je jako havran. Hejno havranů. Nebo je spíš jako psací stůl. Proč? Nevím, ale jsem otevřena tomu to zjistit. Jsem ochotna přijmout různé výklady toho, proč je havran jako psací stůl, a následně si z nich možná vybrat ten názor, který seznám za nejlépe vyhovující vztahu havranů a psacích stolů na základě přednesených argumentů. Avšak musím předeslat, že jsem si jistá, že existuje pluralita názorů, které mají své klady i zápory. Proto otevřeně deklaruji, že je možné, že svůj názor časem změním, pokud usoudím, že lze nalézt lepší alternativu. Dělá to ze mne otevřeného člověka? Nevím, ale jsem otevřena tomu to zjistit.

Často se nyní mluví o otevřenosti a vlivu internetu na ni, avšak je soustava propojených počítačů skutečně tak klíčová pro stav dnešní společnosti? Pro tu byly vynálezy internetu i knihtisku zhruba tak revoluční jako vynález bezpečností pásů v 19. století. Užitečnost těchto vynálezů je nesporná (či kdo ví, jsme přeci otevřeni), avšak v době svého objevení měla vliv jen na úzkou skupinu uživatelů – vlastníky motorových vozidel a počítačů či gramotnou část populace. Ocenění jejich užitečnosti přišlo až se značným zpožděním – při zavedení povinné školní docházky nebo s příchodem masové produkce aut a počítačů. Byly to tudíž až tyto události, které přispěly k zvýšení bezpečnosti účastníků přepravy a větší otevřenosti společnosti. 2

Tak jako tak však nelze internetu upřít jeho vliv na otevřené smýšlení lidí – či právě naopak? Internet umožnil vyhledání všeho do té doby vyhledatelného, nevyhledatelného i nehledatelného. Informace jsou přístupné bez sebemenšího úsilí, a tudíž názory lze budovat na základě většího spektra zdrojů, pročež jim lze přikládat i větší hodnotu. Jak tomu ovšem bývá, všechny zdroje jsou dohledatelné, ale některé jsou dohledatelnější. Není proto problémem přijít do kontaktu pouze s těmi názory, se kterými se setkat chceme. Zatímco pro jednoho nelze komentáře na Novinkách či Facebooku považovat za více než špatný humor, pro jiné mohou představovat hodnotný zdroj informací pro budování svých světonázorů. Podobné „diskuse“ tak mohou přispívat spíše než k otevřenosti, tak k zatvrzelým postojům. Téma otevřenosti je poslední dobou omíláno zvláště v souvislosti s tzv. uprchlickou krizí. Mnoho známých tváří apeluje na nutnost otevřenosti společnosti k jiným kulturám, což nabývá na důležitosti obzvláště v souvislosti se stále častějšími teroristickými útoky a narůstající podporou extremismu. Ptáme se, zda jsme či nejsme otevřeni cizím kulturám, avšak jsou cizí kultury otevřeny nám, pokud se naší zemi uprchlická vlna obloukem téměř vyhýbá? Ať tak či onak, je třeba rozlišit mezi otevřeností názorů a otevřeností hranic – jedno z toho nám totiž nenařídí ani sebelepší dohoda, proto si musíme být vědomi překážek a přes veškeré úsilí zatvrzelců podporovat pluralitu názorů i kultur. Zdá se, že svět nám ohraničený Krkonošemi, Šumavou a Beskydami je otevřený pouze, když se mu to hodí. Je-li řeč o exportu, jsme rázem otevřeni všemu novému, jakmile začne jít do tuhého, schováváme se do pomyslných ulit, pod křídla havranů a pod psací stoly. Odtud nám nepomůže ani internet, ani bezpečnostní pás, ale jen zdravá míra otevřenosti. Anebo kdo ví, jsme přeci otevřeni.

Šimon Michalčík – Otevřenost Když jsem si přečetl zadání eseje, velmi mě překvapilo, jakými způsoby se dá otevřenost popsat. Já vždy přemýšlel nad tímto tématem pouze v jednom směru – což, připouštím, moc otevřené není. Pokusím se tedy rozebrat tuto část lidského charakteru tak, jak ji chápu, a budiž mi má vlastní otevřenost nápomocná k tomu, abych své myšlenky převedl na papír co nejpochopitelněji. Často dumám nad lidmi ve svém okolí (včetně sebe) a říkám si, jak jim mnohdy otevřenost chybí, přestože je to podle mě tak nezbytná vlastnost ke klidnému soužití ve společnosti. Jsem toho názoru, že plně otevřený nikdy nikdo nebyl. Chápu to jako zcela objektivní zpracovávání všeho okolo, kterému nedokážou snad ani počítače. Ale přesto věřím, že cesta alespoň k nedokonalé otevřenosti je. Většinou jsou lidi přesvědčeni o nějaké pravdě. Rozlišují ji od lží, oddělují „dobré“ skutky a názory od „zlých“. Tím se uzavírají. Uzavírají je stěny vytvořené tím, co na ně působilo od okamžiku, kdy spatřili světlo světa: věci pochytané od svých rodičů, látka ze školních učebnic či obvykle subjektivní obrázky na hlavní stěně facebooku. Člověk pak žije v přesvědčení, že některé věci jsou prostě špatné, a některé zkrátka dobré. Všeho, co jsme vzali za své nevědomě, bychom se měli zbavit. Vsadím se však, že kdyby někomu od malička byly předkládány jako „správné“ přesné opaky toho, co nám, byl by stejně urputně přesvědčen o jejich správnosti. A komu náleží to právo určit, kdo je na skutečné pravdě? A je zde vůbec nějaká? Uvedu příklad - hodně radikální. A prosím nemyslete si o mně hned něco „zlého“, snažím se jen být co nejobjektivnější. Před pár tisíci lety v dobách velkých říší byli lidé biologicky téměř na stejné úrovni, jako my teď. Je jasné, že v mnohých oblastech byli méně vzdělaní, ale kdybyste jedno jejich novorozeně zasadili do nynějšího světa, jsem si jist, že by dosáhlo stejných výsledků, jako my. A těmto lidem tehdy přišlo zcela normální mít otroky. Zacházet s životem jako s kusem hadru. A většině ani ukončení lidského života 3

nepřipadalo nijak špatné. Tak jak je možné, že dnes – alespoň v naší kultuře – je lidskému životu přisuzována nevyčíslitelná hodnota a jeho sebrání je nazýváno nehumánním, špatným, zlým? Vždyť stejní lidé kdysi – nebo i dnes v jiných koutech světa – vnímali tuto problematiku úplně jinak. Nepřeji si, aby lidé nerespektovali morálku světa, ve kterém žijí, to určitě ne. Jen je na místě se občas zamyslet – stát se otevřeným – a uznat, že ve skutečnosti žádné dobro a zlo není. Stát si za tím, co cítíme, že je v dané situaci správné. Ale neodsuzovat jiné za jejich přesvědčení, neboť oni tomu věří stejně tak, jako my. Žádnou vševěkou pravdu se nikdy nedozvíme. Já sám pochybuji o její existenci. Cesta k otevřenosti znamená odstranit vše, co jsme nevědomě přijali dříve, objektivně posuzovat přesvědčení ostatních a vytvořit si svou vlastní pravdu, nad níž jsme přemýšleli, a nebrali ji za samozřejmost, jak tomu bylo u té původní. Pak totiž i naše demokratická společnost může opravdu nechat vládnout názory lidí. Teď totiž pouze všechny potichu formuje k obrazu svému. Tudíž si lidé jen myslí, že mají svůj postoj. Masová manipulace mi jako prvek demokracie určitě nepřipadá. Vše ale závisí především na strhnutí té původní názorové stěny, již v každém zanechalo dětství. Jako v tom albu od Floydů…

Kateřina Vítková – „Esej o toleranci“ Čím jsem starší, tím více si uvědomuji subjektivnost svého poznání a tvorbu názorů. Člověk je ve svém konání neustále ovlivněn svými zkušenostmi, prostředím či blízkými lidmi. Pokud se chce něco dozvědět, není nic snadnějšího, než si na internetu najít názor, který odpovídá mým představám. K tomuto názoru se nemusím kriticky stavět, nemusím vynakládat žádné úsilí na obhajobu, jelikož je vše vyřčené v nalezeném článku. Pokud se mi něco nelíbí, není nic snadnějšího než si nalézt další. Tento způsob ale zabraňuje novému poznávání, ale jen točení se v zaběhlých stereotypech. Myslím, že kvalitní vzdělávání je postaveno na neustálém objevování světa a vytváření názorů. Takový názor považuji spíše jako proces. Neustále do něj vstupuje nové množství poznatků, událostí, ke kterým se musíme nějak postavit. Podle mě je důležité pro neustále vyvíjení názorů a našich představ o světě sdílet své představy s ostatními. K tomu je nutné být otevřený a vytvářet bezpečné prostředí pro sdílení, aneb nejvíce se naučíme diskuzí, kdy budeme o věcech debatovat, muset své názory obhajovat a zjišťovat úhly pohledu, které nás při osobním přemýšlení nenapadly. Otevřenost nás tedy staví do trochu nekomfortní pozice, jelikož se musíme setkávat s něčím novým, objevovat nová území nebo hranice a zároveň nekonfliktně komunikovat s lidmi, abychom jim také poskytly bezpečné prostředí pro vyjadřování svých názorů a postojů. Otevřenost také znamená brát druhého člověka, jako sobě rovné lidské bytosti, která se také nachází v nějakém procesu utváření názorů. V tomto procesu považuji za přínosné to, že se s druhými lidmi neustále inspirujeme a to nám pomáhá vymýšlet nové věci či přicházet s novými řešeními. Pokud tedy chceme rozvíjet své kritické myšlení, vynalézavost a postojové uvědomění, měli bychom se vystavovat konfrontacím s jinými lidmi, názory a informacemi a pokládat si otázku: Proč zastáváme právě takový názor a jaké jsou zde protiargumenty? Jako je pro mě otevřenost symbolem bezpečného prostředí pro sdílení, tak cítím největší bariéru v předsudcích. Každý si neseme obrovské množství předsudků, které nám pomáhají orientovat se ve světě, ale zároveň zabraňují dalšímu poznání. Tyto předsudky také silně působí na naše postoje, matou nás v hodnotách a vytvářejí tmavou clonu, přes kterou nepochopíme, co nám druzí lidé sdílí. Předsudků se nikdy nezbavíme, ale můžeme se pokoušet si je neustále uvědomovat, přemýšlet, odkud plynou a překonávat je. 4

Již jsem se pokusila vysvětlit souvislost mezi otevřeností a vzděláním. Kdybychom se podívali na formální vzdělání, uviděli bychom velký nedostatek v procesu utváření názorů a kritickém myšlení. Vše je vyučováno jako holý fakt a neučí se, proč jsme k tomuto faktu došli. Škola často podporuje stereotypy a studenty spíše uzavírá do zaběhlých kolejí, než otevírá novým poznatkům. Je to podle mého názoru způsobeno právě tím, že škola nevytváří dostatečně bezpečné místo pro sdílení a není postavena na rovnocenné diskuzi, ale místo toho na frontální výuce (to znamená, že je zde nadřazený učitel a podřízení studenti) a memorování faktů. (Nepřemýšlíme nad proč.)

5

Iniciativa Iniciativa může být obecně definována jako schopnost učinit první krok, schopnost vést nebo schopnost se rozhodnout. Iniciativnost bychom mohli stejně jako otevřenost hledat v rámci psychologie mezi charakteristikami osobnosti; do jaké míry si myslíte, že je iniciativnost přirozenou složkou osobnostní charakteristiky, a do jaké míry se dá aktivně pracovat na jejím vytváření? Je v tomto ohledu důležitá otázka motivace? Jaké další faktory mohou ovlivnit míru individuální iniciativy? Co jsou největší překážky individuální iniciativy? Stále větší všeobecný přístup k informacím (a tudíž možnostem) v dnešní době nahrává lidem, kteří se rozhodnou svoji iniciativu aktivně projevit. V této TED talk, Natalie Warne vypráví svůj příběh o tom, jak iniciativa mladých lidí může dosáhnout hmatatelných výsledků v reálném světě. Myslíte si, že věk může hrát roli v tom, jestli má iniciativa mladých lidí úspěšné výsledky, nebo ne? V čem mají mladí lidé svou práci jednoduší a v čem složitější pokud chtějí svou iniciativu otevřeně projevit? Kiran Sethi zastává názor, že i děti v sobě mohou nalézt dostatek iniciativy, aby přispěly všeobecnému blahu. V této TED talk, Kiran Sethi popisuje, jak si děti z její školy daly za cíl vylepšit jednu věc ze svého okolí, se kterou nejsou spokojeny. Příklady toho, co si děti vybraly, můžete vidět v samotném videu. Vzpomenete si na nějaký příklad chvíle, kdy jste byli sami iniciativní? Co pro vás iniciativa znamená? Jak byste ji sami definovali? Jakým způsobem může iniciativa jedince ovlivnit okolí? Pokud mluvíme o iniciativě jako o schopnosti udělat první krok a vést, nabízí se zde spojitost iniciativy a vůdcovství, což můžeme vidět jak v příkladu Natalie Warne, tak v příkladu Kiran Sethi. Je podle vás iniciativa spojená s vůdcovstvím? Proč ano/ne? Je iniciativa spojená pouze s velkými projekty (tak jako v příkladech od Natalie a Kiran), nebo je iniciativa něco, co potřebujeme dennodenně při běžných aktivitách? Můžete uvést specifické příklady? Použité zdroje: Sethi, K. (2009). Kids, Take Charge. Odkaz: https://www.ted.com/talks/kiran_bir_sethi_teaches_kids_to_take_charge#t-51245 Warne, N. (2011). Being Young and Making an Impact. Odkaz: https://www.ted.com/talks/natalie_warne_being_young_and_making_an_impact

Daniel Mareda – Iniciativa Za vším, co vyčteme z neměnných řádků učebnic historie (či současnosti) lidského společenství, bychom nalezli nezanedbatelné množství iniciativy. Každý z nás se již za svůj život nepochybně setkal s tímto pojmem, objasnit jej by nám tedy pravděpodobně nemělo činit potíže. Možná bychom se dokonce shodli, že iniciativa spočívá ve schopnosti udělat první krok v záležitosti, u které cítíme, že nesnese odkladu či přehlížení. Tato šlechetná vlastnost si mimo jiné klade za cíl nebát se činu a nečekat na vhodnější podmínky. Definovat iniciativu je ovšem poněkud snazší než ji realizovat. Na první pohled je jasné, že k jakémukoliv projevu iniciativy je potřeba jistého druhu odvahy či odhodlání. Leckdy se nedokážeme ubránit otázce: „K čemu je iniciativa v tuto chvíli dobrá?“, neboť právě ona nejčastěji přináší na svých křídlech změnu, posun k něčemu novému, neznámému. Možná že je dokonce přirozené, že se děsíme změny, která by ve výsledku přivedla náš život do horšího postavení, než na které jsme byli zvyklí. Určitě tedy nemůžeme považovat iniciativu za něco univerzálně pozitivního, neboť i dobré úmysly

6

mohou být negativní následky. Raději bychom se měli ptát: „Kde bychom my, lidé jakožto celek, byli bez iniciativy?“ Pravděpodobně bychom žili odděleně a v malých skupinkách s technickou vyspělostí na úrovni starověku a právním systémem v podobě „oko za oko, zub za zub.“ Bez iniciativy by se lidé nikdy neodhodlali k tomu utvořit moderní společnost, být součástí něčeho většího než jsou oni sami. Nejspíše by nevznikly vynálezy a vymoženosti, které jsou výsledkem teprve kolektivního snažení, neboť jeden lidský život je na spoustu věci příliš krátký. Nebylo by velkých vůdců ani osobností, neboť nikdo by nebyl schopen udělat ten jeden osudový krok, který by jej odlišoval od zbylé masy lidí, žijící ve strachu ze změny. Je tedy možné, že iniciativa je to jediné, co odlišuje běžné občany od osobností, jejichž slovům naslouchaly miliony lidí? Pravděpodobně nikoliv, neboť ne každý, kdo se snaží vyvolat změnu společnosti, je vyslyšen. Stejně jako ekonomický úspěch nezávisí pouze a jenom na tom, zdali si podnikatel založí svou firmu a najme zaměstnance, tak ani vůdcovství se neodvíjí pouze od iniciativy. Ovšem říkali by nám v dnešní době něco jména jako Martin Luther King nebo Mahatma Gandhi, kdyby tito muži neměli dostatek ráznosti k tomu, aby učinili něco, o čem byli přesvědčeni, že učiněno být má? S přihlédnutím k dosavadním úvahám bychom mohli propadnout falešnému přesvědčení, že iniciativa je neobyčejná vlastnost určená pouze nejvýznamnějším představitelům lidské rasy, avšak co si počít se zbylými smrtelníky? Domnívám se, že ač si to mnohdy neuvědomujeme, každá lidská společnost vyžaduje od svých členů jistou dávku iniciativy, neboť v každé skupině lidí dochází ke každodenním interakcím, ať už se snažíme navazovat nová přátelství, udělat dobrý dojem v práci či bojovat za práva a postavení etnických menšin. Zastávám názor, že každá iniciativa, která si klade alespoň lehce produktivní cíl, si zaslouží plnou podporu, neboť bez ní by náš život stagnoval a nikdy bychom nedokázali uzřít jeho plnou krásu.

Kristýna Dvouletá – „Ten nejtěžší“ Běžkuji. Lyže hladce kloužou po sněhu. Vítr fouká. Vdechuji čerstvý vzduch. A přemýšlím. Myšlenky se zjevují, proplouvají a zase mizí. Až na jednu. Rychle ji chytnu. Vypadá zajímavě. Vypadá, že je něco víc než jen myšlenka. Je to nápad. Srdce mi buší a já zrychlím. Raz, dva, raz, nápad. Pozoruji okolní krajinu a přemítám o svém nápadu. Je vážně dobrý. Ale jak ho uskutečnit? Jedu dál. Vítr kolem mě sviští. A já už vím. Vím, jak svůj nápad zhmotnit. Teď musím udělat první krok. Ten bývá nejtěžší. Pamatujete si ten moment, kdy jste se k něčemu odhodlali? Kdy jste vykročili ze své bezpečné zóny, nadechli se a vykročili do neznáma? Kdy se z vás stali odvážní riskující jedinci? První krok spustí řadu událostí, které mohou mnohé změnit. Ale jak ho učinit? Jak být iniciativní? Abychom takového chování docílili, musíme překonat spoustu věcí. Strach z neznáma. Obavy z riskování. Myslím, že občas si prostě dost nevěříme, radši to vzdáme a necháme svůj nápad uletět. Ale za tyto problémy nemůžeme sami. Jako mladý člověk se občas setkávám s tím, že dospělí mi nedůvěřují, automaticky mě podceňují. I když mě takové chování mrzí, snažím se ho přebít výhodami, které mi můj věk nabízí. Nejvíce oceňuji schopnost nadchnout se. Když jsme při seznamovacím dni Yody s ostatními probírali své nápady, z některých přímo sálalo nadšení, byli plně zaujati svými projekty, věřili jim, byli nezkažení dobou, byli iniciativní. Iniciativa. Schopnost věřit v nemožné. Protože lidé, kteří změnili svět, museli vsadit na nejistotu. Museli být otevření.

7

Dobrým příkladem může být Alexander. G. Bell, vynálezce telefonu. Věřil, že lidé spolu budou schopni komunikovat přes oceán v době, kdy se tato myšlenka zdála stejně neuvěřitelná jako to, že Leonardo DiCaprio získá Oscara. Dnes vedeme dlouhé noční hovory a Leovi se na sošku práší. Nemusíme nutně měnit svět, abychom byli iniciativní. Toto chování se může promítat i do našich běžných činů. Ať už je to originální řešení domácího úkolu. Nebo uvolnění sedadla v dopravním prostředku starší osobě. Každý dobrý skutek má v sobě iniciativu. Uvědomíme si problém. A jednáme. Bez iniciativy bychom nemohli žít. Staly by se z nás lhostejné smutné bytosti. Někteří mají iniciativy více. Možná je to způsobené výchovou, prostředím, kde se pohybují…z těchto lidí se stávají přirození vůdci. Je to způsobené tím, že pokud máte nějaký nápad, těžko přenecháte jeho realizování někomu jinému. Jedině vy pro svou myšlenku žijete a dýcháte. Vy nesete tu zářící pochodeň a jste schopni se sebou strhnout ostatní. Pozitivně ovlivníte své okolí, ukážete ostatním i jiný úhel pohledu na věc. Možná, že se ostatní vašim činem inspirují a sami něco uskuteční. Stačí být jen iniciativní. To nás vrací zpátky na začátek. Ale tentokrát víte jak na to. Běžkuji. Dojedu na kraj prudkého kopce. Zastavím se a zhluboka oddechuji. Bílé stopy se neklidně třpytí a já přemýšlím, že sjedu ten příkrý kopec. I když nevím, co mě dole čeká. Postavím se do stopy, upravím si rukavice, nasadím si brýle. Narovnám se. Jsem připravená. Teď stačí udělat první krok. Ten nejtěžší.

Šimon Michalčík – Iniciativa Cítím v kostech, že zadání této eseje mě naplní myšlenkami zase na pár dní. Už jen těmi pochybami o mé vlastní iniciativě – na jaké úrovni asi je, když jsem se odhodlal začít psát den před termínem odevzdání? Nebo s tím iniciativa nemá nic společného a můžu být klidný? Uvidíme podle toho, na co během následujícího slovního brainstormingu přijdu. Mezi položenými otázkami jsem zaregistroval jednu týkající se možného omezení iniciativy v dětských letech člověka. Jsem toho názoru, že děti – nehledě na jejich věk – můžou být svými činy stejně iniciativní jako dospělí lidé. Bohužel rodiče svým dětem málokdy otevírají brány k tomu, aby se mohli projevit. Přespříliš ochranářství a obecně rozšířený postoj rodičů k mnohdy šíleným nápadům dítěte stylem „Má bujnou fantazii, je to jen dítě, budeme přikyvovat, ale nepodpoříme jej“ podle mě velmi zabraňují k tomu, aby mohlo dítě nějak změnit své okolí, chovat se „iniciativně“. Já však vím o nejednom dítěti, kterému byly dveře otevřeny, a dokázalo velké věci. Organizace, jejíž rozšíření do České republiky jsem si vzal jako svůj Yoda projekt, Plant for the Planet, je celá postavena na iniciativních dětech. Vše začalo rozhodnutím 9letého chlapce Felixe Finkbeinera, který nechtěl stárnout v hnijícím světě s pouhou špetkou zeleně. Začal sázet stromy. Přesvědčil jeho kamarády, ať sází stromy. Brzy šel do OSN přesvědčit přední hlavy Země, aby mu pomohli sázet stromy. Dnes s ním sází stromy desítky tisíc dětí po celém světě. Brzy i u nás. Felix si byl vědom toho, že není jediné „výjimečné“ dítě. Na blízkém východu se spojil se stejně starým klukem, jenž vede organizaci bojující proti tamnímu násilí na dětech. V Africe zase komunikuje s dívkou, které se příčí archaická tradice provozování ženské obřízky a také dělá více, než že si stěžuje doma.

8

Říkám si, zda iniciativa u takových dětí nemá snad i větší dopad. Dospělým lidem se často i těžko věří, že se snaží změnit svět z dobroty srdce (neříkám, že takoví nejsou). Když ale poloviční klučina bez vidiny peněz, bez touhy po nějakém politickém vlivu vezme lopatu a začne sázet stromy, nad tím vskutku každý žasne.

Odkloním trochu od tématu a zamyslím se nad světem, v němž žijeme. Nejsem jediný, kdo je toho názoru, že právě naše generace rozhodne o tom, zda pokročí lidstvo dál, či zda propadne pomalé – nebo i velmi rychlé – záhubě. Klimatická krize je skutečná; následky devastace přírody už můžeme pociťovat i my sami; lidí stále přibývá, ale místa je stále stejně a jídla ubývá. Chce to pořádnou dávku iniciativy, aby se s tím dalo něco dělat. Jako iniciativu tedy považuji schopnost byť jen malinko změnit svět. Nezáleží na tom, že jste se třeba dokopali k napsání eseje na poslední chvíli, nebo že neumyjete nádobí, protože se vám nechce. Stačí zachovat si tu případnou špetku lenosti jen na takové relativně nedůležité věci. A když vás napadne něco, co může posloužit veřejnému prospěchu, pak zvednout zadek a začít konat. Nehledě na věk, nehledě na všechny faktory, které můžou stát v cestě. Takhle se pozná INICIATIVA.

9

Charakter V Úvodu do psychologie osobnosti se dočteme, že charakter může být definován jako souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Skládá se z různých druhů hodnot, a to hlavně etických, morálních, estetických, aj. (Cakirpaloglu, 2012: 79). Jak byste charakter definovali Vy? Co si pod tímto slovem v kontextu člověka představujete? Spadá pod charakter ještě něco dalšího, co ve výše uvedené definici není zmíněno, a co je podle Vás podstatné? Profesor Rudolf Kohoutek, vyučující psychologii na Masarykově univerzitě, dále definuje charakter jako složku psychiky a osobnosti, jejíž podstatou je svědomí (Kohoutek, 2008). Souhlasíte s tím, že podstatou charakteru je svědomí? Proč souhlasíte/nesouhlasíte?

Andrew Sokatch v tomto videu poukazuje na fakt, že v naprosté většině škol úplně chybí typ výuky, který by pracoval s lidským charakterem, resp. s jeho vyvíjením. Přitom říká, že charakterové vlastnosti, jako např. vytrvalost, odhodlání nebo kuráž, mohou určovat budoucí úspěch studentů úplně stejně, jako dovednosti z běžně vyučovaných předmětů. Souhlasíte s tím, že charakter je natolik důležitý? Jaké můžou být další podstatné charakterové vlastnost? V jakých konkrétních situacích nejlépe poznáme to, do jaké míry na charakteru záleží? Andrew mj. zmiňuje praktické cvičení na dosažení cílů jako příklad toho, jak s charakterem pracovat: WOOP (Wish – to, čeho chci dosáhnout; Outcome – k čemu to, čeho chci dosáhnout, bude dobré / jaké to bude mít výsledky; Obstacle – překážka mezi mnou a tím, čeho chci dosáhnout; Plan – plán, jak překonat překážku mezi mnou a tím, čeho chci dosáhnout, dosáhnout toho, a užít si výsledků). Myslíte si, že podobná cvičení mohou lidem pomoci vlastní charakter vyvíjet? Týkají se pak taková cvičení pouze studentů, nebo také dospělých v jakémkoli věku? Měla by být výuka charakteru součástí školních osnov? Pokud ano, tak v jaké podobě? Ve své TED talk, Daniel Goldstein prezentuje zajímavý příklad Odysseovy plavby okolo ostrova Sirén, kde si Odysseus přeje slyšet zpěv Sirén, přestože tím může dostat zbytek své posádky do nebezpečí. Daniel usuzuje, že rozumnější by bylo, kdyby se Odysseus rozhodl ostrovu úplně vyhnout a předejít tak případnému nebezpečí pro sebe a svou posádku, kterému vůbec nebylo nutno čelit. Přesto v Odysseovi zvítězí touha slyšet zpěv Sirén. Můžeme v tomto příkladu najít spojitost mezi charakterem a svědomím, jak je uvedeno výše v tomto dokumentu? Může být tento příběh příkladem špatného charakteru? Nebo se kvůli jednomu rozhodnutí nedá usuzovat celá podstata charakteru daného člověka? Záleží v takovém případě na váze daného rozhodnutí, resp. na tom, jaké následky dané rozhodnutí buď má, nebo může mít? Jaké konkrétní příklady projevení charakteru si vybavujete Vy? Použité zdroje: Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing. Goldstein, D. (2011). ‘The Battle Between Your Present and Future Self‘. Přístup zde: https://www.ted.com/talks/daniel_goldstein_the_battle_between_your_present_and_futur e_self#t-44850. Kohoutek, R. (2008). ‚Charakter jako složka osobnosti‘. Přístup zde: http://rudolfkohoutek.blog.cz/0812/osobnost-a-charakter. Sokatch, A. (2014). ‘Teaching Character: The other half of the picture‘. TEDxManhattanBeach. Přístup zde: https://www.youtube.com/watch?v=sxHGSTV3LF0

10

Anonymizováno – „Charakter jako získané vlastnosti?“ Navzdory tomu, že se charakter definuje jako získané vlastnosti, nemyslím si, že se dá takto rozdělit od vrozených predispozicí. Osobnost jako taková je natolik komplexní a daná tak mnoha navzájem provázanými faktory, že se nedá je od sebe jen tak oddělit. Provázanost genetických, vrozených faktorů s charakterem člověka ilustruje mnoho příkladů. Například je až desetkrát vyšší pravděpodobnost rozvinutí schizofrenie při výskytu nemoci v předchozích generacích. Dá se u takových případů říct, že je pozměněna pouze jedna vrozená část osobnosti, bez dopadu na ty ostatní? Jedná o genetické predispozice a mohlo by se uvažovat, že pod definici charakteru nespadají. Ale při schizofrenii se mění celá osobnost a její podstata. Není možné říct, že charakter nebyl ovlivněn – člověk v takovém stavu dělá věci, které by předtím nikdy neudělal. Často dochází k vyšší míře násilného jednání a mění se úplný pohled nahlížení na svět kolem sebe. Včetně svědomí a morálky. Ještě zajímavějším příkladem provázanosti charakteru a biologických faktorů ilustruje velmi zajímavé případy rozdvojení osobnosti. A to u pacientů, kterým byla díky chirurgickému zákroku odstraněna část mozkového trámce (corpus callosum). Ten spojuje levou a pravou hemisféru mozku. Při takovém zákroku ve většině případů jedna z hemisfér postupně dominovala a došlo především k ovlivnění koordinace pohybů a centru zraku a řeči. Avšak v některých případech byla rozdělena i personalita člověka. Takto vzniklé dvě osobnosti v jednom těle měly i naprosto odlišné vlastnosti a charakter* – například jedna polovina se stala velmi agresivní a násilná. Zatímco jedna polovina osobnosti napadala vlastní manželku, ta druhá se jí snažila bránit. Mimo to je mnoho případů, které odrážejí, jak se po úrazu zcela mění personalita člověka. V některých z těchto případů dokonce po úrazech začalo docházet k násilným činům. Jak lze pak odlišit biologické a genetické predispozice od charakteru jako takového? Dá se snad říct, že v takových případech nebyl charakter ovlivněn? Na druhou stranu však otázkou zůstává, jakým způsobem se morální zásady mění a jak vlastně může docházet i k změně v etických hodnotách člověka. Ale pokud o charakteru uvažujeme jako o souboru myšlenek „uložených“ v neuronové síti, je zdůvodnitelné, proč při jejich porušení dochází i k změnám v morálce a proč charakter ovlivňují i genetické predispozice.

*Pozn.: V experimentu, kde testovali takto rozdělenou osobnost, jedna část osobnosti (pravá hemisféra) uvedla, že věří v Boha, druhá ne (levá). To implikuje poměrně závažný teologický problém – co by se s takovým člověkem po smrti mělo stát? A navíc tento případ představuje výzvu i pro křesťanskou definici duše – došlo u takového člověka k jejímu rozdělení? Nebo snad ke zdvojení?

11

Kristýna Dvouletá – „Mozaika“ V Bezčasí Držel dílek s názvem svědomí a přemýšlel, kam ho umístit. Mohl ho dát přesně doprostřed, ale to by musel o trochu zmenšit soucit. ,,Stejně bude úplně jiný." Jeho kolega mu vytrhnul dílek z ruky přidal ho k ostatním. K ostatním dílům, dílkům, dílečkům, na kterých se slabě rýsovala slova. Čestnost. Soucit. Pečlivost. Zamyšleně si mozaiku prohlíželi. ,,Teď má šanci stát se dobrým člověkem. Kolega se ušklíbl. ,,Každý má šanci." Potencionálně dobrý člověk se narodí za pět hodin. Na Zemi, rok 2002 Dítě s blonďatými vlásky si hrálo na písku. Oni dva nic z toho neviděli. Vnímali jen mozaiku se světélkujícími slovy. Nejjasnější se zdál být soucit. Usmál se. ,,Zatím to vypadá dobře." ,,Ano, má skvělé rodiče." ,,Rodiče?!" Opáčil překvapeně. ,,No jasně, to ostatní nás ovlivňují, určují to, kým jsme. Dokonce nám můžou sloužit jako vzor. Lidé se rádi s někým porovnávají a pak od ostatních přejímají některé vlastnosti. Chtějí být stejně dobří jako jejich oblíbený učitel, hrdina v televizi...navzájem se dělají lepšími. Anebo horšími." Na chvíli se odmlčel. ,,Ještě něco utváří tu podivnou mozaiku. Jsou to situace, kterým jsme denně vystavováni a rozhodnutí, jež při nich musíme činit. Ještě se uvidí, jaký bude. " S těmito slovy se oba rozplynuli. Na Zemi, rok 2011 Blonďatý kluk si soustředěně psal tahák. Při tom ještě stihnul na svého korpulentnějšího spolužáka pokřikovat nadávky. Zděšeně se obrátil ke svému kolegovi. ,,Copak nemá žádné svědomí?!" ,,Má, jen nepovažuje své chování za špatné. Svědomí je mantinel, který určuje, co je správné a co ne. Každý ho má jinak daleko. Je to vnitřní soudce lidí a tento člověk před ním obstál. I když se ti jeho chování nelíbí, on je spokojený." Zamračil se. Kolegovy dlouhé monology ho vždy mátly a on nevěděl, na jakou poznámku dřív zareagovat. Raději svou pozornost znovu obrátil na tu podivnou mozaiku, která teď zuřivě opisovala z taháku. ,, Proč je to v té škole nenaučí!" Vybuchl znenadání. ,,Co?" Zeptal se kolega. ,, Správně se chovat. Učí je nesmyslné vzorečky plné neznámých, ale vzorec pro správné chování mezi nimi není. Takhle přijde naše práce vniveč!" Vztekle ukázal na mozaiku, kde se rozzářila pomstychtivost. Kolega si zamyšleně mnul bradu. ,,Myslím, že škola je to nedokáže naučit. Pouze jim může ukázat správnou cestu. Je jen zlomkem toho, s čím se setkáváme. A navíc se nedá chovat podle příruček, vzorců. Život ti často přichystá situace, ve kterých musíš jednat." Kolega zhluboka vydechl. Mluvit příliš dlouho ho vždy vyčerpávalo. ,, Nesouhlasím s tebou. Učitelé by s nimi mohly hrát hry, které by simulovaly určité životní situace. Anebo by jim mohli pouštět filmy, číst knihy, ve kterých vystupují jejich oblíbené postavy. Pak by o jejich chování mohli diskutovat." Diskusí o filmech a knihách je mnoho. A mnoho jich bude. Diskuse o této mozaice však bude jenom jedna. Pak se rozpadne. Na Zemi, rok 2026 Blonďatý mladík se držel skály a uchváceně pozoroval kamzíka kousek nad sebou. Zvíře poskočilo výš. Mladík se rozhodl jej následovat. Už byl pořádně vysoko, ale na to nedbal. Kamzík poskočil. Mladík se snažil vylézt výš a při tom vytáhnout fotoaparát. Najednou se mu smekla noha a on padal. A padal... Dvojice jeho pád zachmuřeně sledovala. 12

,,Proč tam lezl, když věděl, že je to nebezpečné?" Kolega se uchechtnul. ,,Přemohla ho zvědavost." ,,Ale věděl, že je to riskantní! Proč tam lezl? Teď to vypadá, že ho život vůbec nic nenaučil!"

,,Nevěděl, co se stane. Lidé neumějí předvídat budoucnost. Vrhají se volným pádem do neznáma." Zamračil se. ,, Stejně to beru jako selhání." To kolegovi znovu přičarovalo jemný úsměv. ,,Vzpomeň si, co dokázal. Jak zachránil tu paní před zloději. Jak nakonec přestal nadávat spolužákům. Z jedné situace nemůžeš určit to, jaký je. Každý občas udělá chybu." Pohlédl na tu podivnou mozaiku, která teď pod nimi ležela roztříštěná. ,, Tahle zvláštní mozaika, jež lidi tvoří, jak se nazývá?" Kolega se ušklíbl. ,,Charakter."

13

Schopnost vynikat Jedna z možných interpretací schopnosti vynikat může spočívat v touze udělat o krok víc, než je běžné, a mít skvělé výsledky ve svých činnostech. Poté, co jste měli v minulých měsících možnost zapřemýšlet nad tématy otevřenosti, charakteru a iniciativy, do jaké míry si myslíte, že jsou tyto vlastnosti nebo hodnoty nezbytné pro schopnost vynikat? Je nutná jejich kombinace? Je některá z nich nejpodstatnější? Proč ano/ne?

Velkou část debaty o schopnosti vynikat může tvořit téma úspěchu. V této TED talk, Adam Grant říká, že nejsilnější stránkou originálních a úspěšných myslitelů je jejich schopnost vyrovnat se s neúspěchem. Grant říká, že velká část těchto lidí se setkala s neúspěchem mnohem dříve a s větší četností, nežli s úspěchem. Může nás neúspěch pozitivně motivovat k další práci? Co nám může bránit v tom, abychom neúspěch vnímali jako motivační faktor? Jaký je Váš osobní přístup k neúspěchu? Je neúspěch nutný k tomu, abychom si byli vědomi hodnoty úspěchu? Pokud máte čas podívat se na Grantovu TED talk, je na Grantově teorii něco, co Vás překvapuje nejvíce? Profesor Haushofer z Princetonské univerzity ve Spojených státech zveřejnil svůj tzv. životopis neúspěchů, kterým chtěl prezentovat přesně to, o čem Adam Grant mluví ve své zajímavé TED talk. Haushofer říká, že lidé kolem něj vidí hlavně jeho vynikající výsledky a úspěchy, ale množství práce, zklamání z průvodních neúspěchů, potřebné odhodlání a vytrvalost, které často předcházely jeho úspěchům, nejsou vidět. Jsou odhodlání a vytrvalost naprosto nutnou součástí schopnosti vynikat a být úspěšný? Proč ano/ne? Jaké další faktory mohou naši schopnost vynikat ovlivňovat? V této TED talk, Tim Harford říká, že to, co se může zprvu zdát jako překážka na naší cestě za úspěchem, ve skutečnosti pohání naší kreativitu a vytváří prostor pro opravdu vynikající výsledky. Jak moc důležitá je představivost a kreativita? Je v tomto kontextu nutná naprostá originalita? Vychází kreativita pouze z nastavených překážek? Co dalšího nám může pomoci zlepšit se v kreativním myšlení a hledání kreativních řešení? V Grantově TED talk figuruje také téma prokrastinace. Grant říká, že prokrastinace nám může do určité míry vytvořit prostor pro přemýšlení a pro hledání kreativnějších a důkladnějších řešení problémů. Podívejte se na tuto kapitolu z knihy Petra Ludwiga, kde Ludwig prezentuje svůj postoj k prokrastinaci, a jak ji překonat.

Souhlasíte spíše s názory Granta nebo Ludwiga? Proč s nimi (ne)souhlasíte? Může prokrastinace spíše pomoct nebo ublížit na cestě k vynikajícím výsledkům? Použité zdroje: Grant, A. (2016). ‘The surprising habits of original thinkers‘. Přístup zde: http://www.ted.com/talks/adam_grant_the_surprising_habits_of_original_thinkers#t-713012. Harford, T. (2015). ‘How frustration can make us more creative‘. Přístup zde: http://www.ted.com/talks/tim_harford_how_messy_problems_can_inspire_creativity#t-474970. Haushofer, J. (2016). ‘CV of Failures‘. Přístup zde: https://www.princeton.edu/~joha/Johannes_Haushofer_CV_of_Failures.pdf Ludwig, P. (2013). ‚Konec prokrastinace: jak přestat odkládat a začít žít naplno‘. Jan Melvil Publishing. Přístup zde: http://www.konec-prokrastinace.cz/ukazka/konec-prokrastinace-petr-ludwig-ukazkovakapitola.pdf/_showFile.php.

14

Daniel Mareda – Schopnost vynikat V každém lidském společenství se s přibývajícím množstvím členů zvyšuje šance na nalezení jedince, který převyšuje ostatní svými schopnostmi, a tedy vyniká nad šedými davy. Pakliže bychom chtěli zaujmout čistě optimistický přístup, možná bychom dokonce řekli, že každý je schopen vyniknout v určité oblasti, někdo v té, kdežto druhý zase v jiné. Když pomineme hlediska jako velikost inkriminované skupiny (neboť ať děláte cokoliv, vždy se v současné, minulé či budoucí populaci najde někdo, kdo to umí lépe) a sled nešťastných náhod, můžeme připustit, že každý má potenciál v něčem vynikat. Co nás ovšem ve skutečnosti přivede k tomu, abychom svůj potenciál naplnili? První věc, která může stát v cestě projevů vlastní výjimečnosti, můžeme spatřit v nedostatku motivace. Těžko by se ovšem hledal jedinec, který nikdy nechtěl překonat ostatní v nějakém ohledu. Touhu vyniknout máme nejspíše dokonce uloženou ve své genetické informaci. Není náhoda, že dříve platilo pravidlo: „přežije pouze nejsilnější“, a tak lidé po tisíce let vkládali úsilí do snahy překonat ostatní v síle, důvtipu a úspěšnosti. Základní principy se nemění, neboť i dnes se lidé stále snaží předčit své přátele, kolegy v práci či oponenty v soutěži kvůli materialistickým výhodám a pocitu sebenaplnění. Je tedy zjevné, že lidstvo na nedostatek motivace nezajde. Charakter a iniciativa se na druhou stranu mohou občas v moderním světě jevit jako nedostatkové zboží. Tam, kde lidem nechybí touha a motivace něčeho dosáhnout, naopak postrádáme potřebnou vytrvalost a odhodlání. Kde máme ale hledat příčinu našeho nedostatku? Nikdy předtím neměl moderní člověk tolik možností jako dnes. Svoboda názoru, svoboda myšlení a svobodná volba povolání, to jsou jen některé z jevů, které už v dnešním světě nejsou natolik vzácné jako kdysi. Může mít ovšem něco tak bezesporu přínosného i své nevýhody? Naprosto zjevně ano. Jak dokážeme docenit zdraví, když nevíme, co znamená nemoc? A jak lze pochopit co je to svoboda, když se dnešní generace rodí do světa, ve kterém se slovo „muset“ pomalu ztrácí z dohledu? Možností volby je jednoduše tolik, že bychom nad procesem výběru mohli strávit celý svůj život. A přitom se něco takového může jevit jako naprosto ideální prostředí. Nemělo by se nám bez světa plného „nucení“ vést lépe než kdykoliv předtím? Tam, kde se cesta zdá být příliš trnitá, si dnešní člověk prostě vybere jinou. Naučili jsme uhýbat překážkám a volit nejschůdnější cesty, neboť se děsíme selhání. Kde se ovšem vzalo naše přesvědčení pohlížet na neúspěch jako na něco striktně negativního? Každý by pravděpodobně toužil po cestách bez zklamání, plných úspěchu a zdaru. Bohužel si ale neuvědomujeme, že překážky jsou tím, co nás posouvá dopředu. V čem tedy spočívá jejich přínos? Nejen, že nás posouvají rychleji, neboť nás nutí přemýšlet o věcech více do hloubky a konzultovat je s ostatními. Bez překážek bychom nikdy nebyli schopni nabít dostatečné vytrvalosti a odhodlání, které nám poslouží v životě v téměř v každé situaci. Právě díky nim dostává naše cesta smysl.

Anna Umlaufová – Schopnost vynikat Schopnost vynikat mají nejen lidé, ale i úseky textu. A tak se stalo, že jsem ani nemusela dočítat návodný text, neb mne do očí praštila ta dvě slova, která vévodila hornímu okraji stránky schopnost vynikat. Přitom o tom, co za aktivitu lze označit jako vynikání, se text vyjadřoval jasně tj. o ochotě udělat ten pomyslný krok navíc. Pominuto však zůstalo první slovo tohoto spojení. Schopnost je přitom, ač se to tak nemusí zdát, dost specifický termín, který nelze použít bezhlavě. Svým významem je podstatně odlišná například od vlastnosti, což je aspekt, který by neměl být zanedbáván zvlášť s ohledem na schopnost / vlastnost vynikat.

15

Rozdíl možná není patrný na první pohled a jeví se jako bezvýznamné slovíčkaření, lze však podpořit příkladem mluvme tedy chvíli o štědrosti. Nejprve se ji pokusme definovat štědrost jest vynaložení finančních prostředků nebo volného času k zajištění daru pro jinou osobu. Tento čin je nenucený, ačkoli často očekávaný. Člověk, co je štědrosti schopen, toto činí, ovšem nemusel by. Nevoli však překoná a prokáže svou schopnost být štědrý a obdarovávat své blízké. Člověk, jemuž je štědrost vlastní, nevoli nepociťuje a je štědrý vždy, když je to možné, právě protože je štědrý. Na rozdíl od člověka s touto vlastností si může člověk, který je štědrosti “pouze” schopen, situace vybírat a sledovat svými činy jisté zájmy (někoho cíleně potěšit, získat si něčí náklonnost, splnit očekávání, být také obdarován, atp.) Zásadním rozdílem je tudíž motivace aktu a možnost volby, ačkoli nemoci si vybrat v tomto případě nemusí být a mnohdy ani není negativní. Mezi štědrostí a vynikáním existuje jistá analogie. Lze tvrdit, že každý může jít o ten krok dál a snažit se víc, než je nutné nebo se očekává. A mnozí to také tak dělají vybírají si situace a příležitosti, kdy se snaží více než obvykle, čímž mohou sledovat jisté cíle například s ohledem na svůj vlastní prospěch. Někteří však tyto kroky navíc podnikají, protože už jsou prostě takoví jednoduše je to jejich vlastnost. Dělají tak bez sledování dalších cílů a nespokojí se s neaktivitou. Teď, když je jasný rozdíl mezi schopností a vlastností vynikat, můžeme se podívat na jeho důsledky. Jelikož v mnoha případech má možnost vynikat skutečně každý, je vynikání lidí, co této možnosti využijí, sice ocenitelné, avšak měli bychom hledat i důvody, které tyto jedince vedli k jejich nadměrné snaze. Možná je daná aktivita baví, možná je naplňuje, možná však jen chtějí dosáhnout jistého cíle. Toto nepochybně není a priori negativní, ale je dobré být si toho vědom. Vynikání dané vlastností, bez konkrétní motivace, lze považovat za jistou čistší formu stejných skutků, jichž se dopouští ostatní, kteří jsou vynikání “pouze” schopni.

Závěrem bych ráda zdůraznila ten zásadní rozdíl mezi schopností a vlastností vynikat tuto schopnost má totiž skutečně snad každý, ovšem jen někteří lidé mají tuto vlastnost. Rozdíly lze hledat především v jejich motivaci. Ačkoli mohou dosahovat stejně dobrých výsledků, je vhodné všímat si motivace lidí, neb někteří mohou dělat věci účelově, bez skutečného zájmu, ve snaze dosáhnout jistých cílů.

Anonymizováno – Schopnost vynikat Nedávno jsem se na semináři o klinickém výzkumu účastnila malé soutěže. Naším úkolem bylo vymyslet originální řešení zadaného problému, vytvořit postery a prezentovat je porotcům, kteří nás obcházeli a hodnotili. Se svým nápadem a posterem jsem byla velmi spokojená a prezentace probíhaly velmi dobře. Pak přišlo vyhlašování výsledků- třetí místo, druhé místo… Cítila jsem se v úplném klidu a velmi sebejistě, jenom to protahují. Nakonec ale první místo vyhlásili. Nemohla jsem tomu uvěřit. Něco, co jsem považovala za vynikající nápad, nebyl vůbec vyhlášen. Nejdřív jsem se naštvala. Po vnitřním souboji jsem se ale nakonec rozhodla jít za porotcem, který jako jediný práci při prezentaci zkritizoval. A to byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Probírali jsme mé řešení přes dvě hodiny a pro mě to byl to jeden z nejpřínosnějších rozhovorů, které jsem kdy měla. Vysvětlil mi, co všechno bylo špatně a proč a co mohlo být navrhnuto podstatně lépe. Prohra v této soutěži mi dala mnohem, mnohem víc, než by mohl ten vítězný pytlík bonbónů. Pokud bych vyhrála, v tu chvíli by mě ani nenapadlo se zeptat, co bylo špatně.

16

Kvůli tomu, že jsou úspěchy velmi ceněny, padá na selhání a neúspěchy určitá forma společenského a personálního tabu. V momentě, kdy věci nevycházejí, máme vždy nutkání co nejrychleji je přejít. Je mnohem

snazší neúspěch zamést a snažit se na něj nemyslet. Je těžké o svých selháních mluvit otevřeně a brát je jako přirozenou součást pokroku a snahy. A přece jsou to právě chyby a selhání, jejichž důvody bychom se měli snažit zapamatovat co nejlépe. Na druhou stranu, určitá míra strachu z prohry nás mohou pohánět ke snaze o lepší výsledky. Tato negativní motivace může být velmi účinná. Největší nebezpečí prohry ale je, že díky ní můžeme ztratit motivaci a přijmout neúspěch jako osobní charakteristiku a ztotožnit se s ním. O kolika věcech říkáme, že nám nejdou, jenom proto, že nám několikrát (někdy jen jednou) nevyšly? To, co určuje náš úspěch, je právě schopnost najít rovnováhu mezi tím neúspěch přijmout a zároveň odmítnout se s ním spokojit.

17