-t)
70
Vyvrácení běžné před s tavy o skuteč nos ti (č. 47) formálně odpovídá dilematu vyloženém~l . pod Č . 8. Likvidace reality lyuOYýcQ komor je totožná s likvidací realit r~.t:erens y'cyerifikačních pm::......-5:: urac ...:. 'storik nazývá Faurissona "papírovým Eichmannem" : pokusil se o "vyhlazení na papíře, které by vystřídalo vyhlazení skutečné" (Vidal-Naquet, 1981: 226). Protože existuje pouze rea· lita doložená "černé na bíl ém". Rosset by řekl: existuje jen díky určitému duplikátu této reality (Rosset, 1976). Vidal-Naquet poznamenává, že "revizionisté" ( konečného řešení) používají ke svému zkoumání otázky plynových komor "neontologickY dů kaz". Přinejmen š ím v tom však postupují zcela jednoduše jako
48
• Jak lze realit~ ref~S~~~..2dřldit :!p]a!.l!.ění verifikačních .Pl2f.ed r... _ nebo ,l;l~ 09 i~struk~.í,!1l..J~~.é....1!!llQl!!L~Q.wukoli tyto , r c yII latnirUntuitivně máme opačnou představu o realitě: Domníváme se, že je věc skutečná, jestliže existuje, i když tu není nikdo, kdo by mohl její existenci verifikovat; tak nazýváme např. skutečným stůl, jestliže je stále tady, i když se na odpovídajícím mÍstě nezdržují žádní svědkové. - Nebo si představte štafetový běh. Realitou by byl předmět nazývaný "štafetový kolík", který si běž ci navzájem předávají. Skutečnost tohoto předmětu není důsled kem běhu účastníků štafety. Stejně tak mluvčí nevytvářejí realitu toho, o čem hovoří, svým argumentováním. Existence není před mětem logického závěru. Ontologický argument j~ klamný. O skutečnosti nelze říci nic, co by ji už nepředpoklástlli1
47
Referens, jméno
5 DeiktÍcké indikátory vztahují in větou, v níž jsou situovány, k " mu počátku souřadnic, označo deiktické výrazy jsou desim.át předmět jako něco, co se vyznač Jako "danost". Ale tento "počát
r;;'tť:
X"
" Byl jsem tam, mohu o tom mlu se řídí Fauri ssonův argument: ma" (č. 2). Veškerá autorita svě rnu historik říká autopsie (Hart lze odpovědět, že nikdo nemůže lak lze namítnout proti každému .;.zskutečnost" ve vlastním slova určité vlastní jméno, a vlastní (Kripke, 1980: 24). Pojmenovat Ujišťuji tě, že Ludvík tam byl. J No přece na koncertě, o kterém kub dovede onen koncertní sál Ale kde v tom koncertním sále Ll kdy, o nichž hovoří, situovat d závislý na časoprostoru prezento aby realita Ludvíkovy přítomn vpravo, když jsme obráceni sm vánocemi. Tím, že použije urč fické~o , toponyrnického a antr ~kytuJe JakubOVI prostředky, ja této věty, prostředky, které nez.;' "tam bl".
vy nebo já, když máme vyvráti t:í pad od dob Parmenida a Gorgi
72
tému "počátku " , kte rý je v univerzu prezentovaném urči tou "pří tomnou" v ě t o u . M Llj č te n ář chápe, že slova zde, teď, j á nesmějí být chápána v jejich "přítomné " deiktické hodnotě Uako např. ve větě: já ti to vysvětlím., nebo: ryto ládky, právě ty předcho zí) , nýbrž v jejich významu (to znamená v jejich použití) jako deiktické indikátory obecn ě v kterékoli větě. Čten ář rozlišuje mezi teď a teď (nebo teď vzatým obec ně). Když říkám: "Ted'" j e autoreferenční, pak je " ted'" pojímáno v autonymické platnosti j ako obraz sebe sama. Jin ak je tomu, jestli že na otázku: Kdy odjíž.díte? odpovím: Teď. Ve vě tě" Teď " j e autoreferenční není teď autoreferenč ní, protože je situováno v instanci referens univerza prezentovaného touto větou, je "podmětem výpovědi ". Ve větě Teď odjíždím vyznačuj e teď situaci referens (mého odjezdu) ve vztahu k časovému okamžiku, v němž je věta "pronášena". Není zde, jako v předc hozí větě, samotným referens věty.
Čtenáři těchto řádkLI vysvět luji , že se zde, teď, já vztahují k urči
Sl
stavuje nic trvalého, nýbrž ,j.::'-..t:.:..::::::=::::":'=~=':::.-::Jt::.='-"'.J::':"::"::;';;';'=':"::;;:':' xávě univerzem oné vět , v níž' sou tyto indikátory vy zn ačen . Objevuje se a mizí spolu s tímto univerzem,Jeill s touto větou (Hegel, Fenom enologie ducha , A. L Smys lová jistota čili "toto" a mínění ; Gardies, 1975: 88). Jsem na l~adě = na řad ě (aby udělal něco , co tu není blíže urče n o) je ten, kdo je v situaci adresanta (já) , když je tato věta "pron ášena". Cos to měl za pledstavu? = ten, kdo je v situaci adresáta (ly), když vě ta "vyvstává", je tázán, jaký neskutečný význam dával ( něj aké mu referens, které tu není blíže určen o) v urč ité d obě , která předcházela pronesení této otázky. "Subjektem výp ovědníh o aktu" je instance adresanta v univerzu prezentovaném přítomnou větou. Tato instance je vyznačena (vlastním jménem nebo zájmenem, Já ti to pNsahám, Co já vím) nebo není vyznače n a (Ř ešení j e chybné, Stát'). Podléhá stejnému osudu jako jiné in tance, které j sou vyznačová ny jinými deiktickými výrazy.
ROZEP I~E
h ovořím
o "subj ektu
výpověd
vlastního jména z pozice "s pozice "subjektu výpovědi " se rovn sunta v univerzu nějaké přítomn é v univerzu nějaké přítomné věty II Francouzské revoluci, a někdo v univerzu q. Tento přec hod vyžadu I.e tyto věty musejí na sebe navazov jméno. Autor Sporu s právnickou fa lu o Francouzské revoluci jménem couzská revoluce vzbudila nadšení věta (2) zní: Kant prohlašuje, že F Il 'ipadné, že adresant věty (2) zůst ml uví? Snad "Kant" nebo někdo však byla potřebná věta (3) (např. hlašuje, že Kant prohlašuje, že Fra je tomu jakkoli, zdá se, že podstat spojí alespoň dvě věty tak, že dru
Přes un
53
v ty přítomné (mnou pronášené). (pokud jsou pojmenovány ). Přesto lují. Konstatuji například, že Kant }" vzbudila nadšení diváki'!. "Kant Iklu" vě ty : Francouzská revoluce v r ,rerens (nebo "subjektem výpověd v ' pověd ního aktu" j sem "já") : Ka r{' voluce (atd.) . Kdyby Kant nebyl l (té druhé), jak bych pak mohl tvr n(ho aktu první věty? Jméno, jímž nutně od něj akého "j á") a je možn hy 10 každé vlastní jméno.
pllk instance adresanta této vě ty za
llyž
52
větě
zaujrlll
74
"su bje ktu výpovědního ak tu" , kd yž je po jm en ov án a stanl' se sub jek tem výpovědi, ne má v sobě nic zvlášť záh ad né ho , je 10 případ tra nsf orm ace nějaké přítomné věty ve větu cit ov jak ji Fre ge stu do va l v an ou , tak souvislosti se sm ysl em , ale zd e se změna týk á ad res an ta (Fr eg e, 1892: 41 -42 ; De sco mb es, 1977: 175-178). Stejně jak o se ze "sm ysl u" věty p stává ref ere ns věty q, zrovn tak se z ad res an ta věty a p , kd yž je po jm en ov án , stá vá ref ere ns vě ty q. - Ru sse ll chce, aby "p ojm y" (concepts, Fre ge ho Sinne) byly neměnné jak o pla tón ské ide je, a tím i ne záv isl é na sv ém místě větě. Zn ep ok oju je ve jej tra nsf orm ace spj atá s cit ov án ím , kte rá staví "p oje m" věty p do po zic e "te rm ínu " (re fer en s) ve větě q, a tím z něj dělá určitý "o bje kt" a zb av uje ho jeh o un ive rzá lní povahy . Spatřuje v tom nebezpečí he ge lov ské dia lek tik y (19 03 : Sm ys l věty je vša k pro § 49). Fre ge ho tím, čím je, ne záv isl e na kontextu a na mluvčím. Tr an sfo rm ace věty (1) ve vět u (2) nemění sm ysl věty (1) , zah rnu je ho do sm ysl u věty (2) a mo dif iku je jeh o referenční pla tno st (B edeutung). Po stu py va lid ace věty, kte ré zjišťu rea litu pre zen tov ate lno jí u ost en ziv ní větou (na př. Toto je příslu případ), ne bu do šný u již po už ity na sm ysl věty (1), ale po sm ysl věty (2). Ne mu sí uz e na bý t do ka zo vá no , že Fra nc ou zsk á rev olu ce vz bu dil a na dše ní národů , ale že Ka nt si my sle l, že tom u tak bylo. Al e sm ysl věty (1) zůs tává jak o tak ov ý ide nti ck ý, ať už jej Ka nt my sle l či nikoli. - Jm én o ad res an ta rovněž zůstává uvnitř cit (vřazení do jin éh ací o cel ku ) a při tra nsf orm ací ch ref ere ns, kte ré je do pro vá zej í, ide nti ck é, ale zůstává ide nti ck ým z jin éh o důvodu. Nemůže jít o to stv rdi t pra vd ivo st něj aké ho jm én a, jm én o ne ní vla stn ost í, kte rá by by la ref ere ns přisuzována po mo cí de skr ipc e (ko gn itiv ní věty). Je po uz e ind ex em , kte rý nap ř. kd yž jde o antropo ny mu m, označuje urč itou a jen jed nu jed ino u lid sko u bytos Do ka zo va t se da jí vla t. stn ost i, kte ré jso u při psány lid ské by tos jež je označena tímto ti, jm én em, nikoli jej í jm én o. Toto jm én o jí
Přesun
který v prv ní zůstal ne po jm en ov án a kte rý v dru hé situaci referens.
RO ZEPŘE
1
1
vla stn ost navíc. I kd yž
ne ní ko gn itiv ní
větou
Ih tf ba: Tomuto dávám jm é
I~ I ) -
o rgiův žák, obdivovat el a přítel \ 11I s "psem" Diogenem (Caizzi) zak I , o nichž nás zpravu je Aristotel II SIO I.elés se pokouší vytyči t pravidla II I'" ' vá tvrzení, kte ré je v protikladu II váno nějakým výz namným filos I \ lV U tez i, "že není mo žný spor" (To p I(lj' d k)' ses tavuje katalog pojmů a p ho: "Nepravdivá věta (log os) je věta, kt 1\ NOLl právě proto, že je nepravdivá. Takt I S ' vztahuje k něčemu jinému než k to I I Ivdi vá, napřík lad ~~a, která se vzt ahu je 1 II ' Iníku" (A ube nque, 1966: 462). Aristo t lil l oje m (logos, výpověd) je však ten , kter k něč emu, co není. Proto každý pojem j n v ěci než o té, vzhledem k níž je pravdi l I 11 trojhranného kruhu . ~ kaž~é ~ěci ,
~
II
m is i, ztr áce jí ho a mu sej í h
II
76
se n ed o roz um ě ní (nebo pohrdání), s kterým se tento arg ument setkává v d oxog r a ťii až dodnes, zakládá na mnoho z nač no sti řeck é ho slov a legein : n ěco ř íc i , o n ěče m mlu vit, n ěco pojme novat. ".J ak to, Ktésippe, řek l Euthydé mos, což se ti zdá, že je možno, aby č l ově k lha l? - Při Diovi , ano, jestli že neš ílím. - Zdalipa k když mluví v ěc, o které je ře č, č i když ne mluví? - Když mluví. - Jestli že ji ted y mluví, ne mluv í patrn ě jinou z věcí, které j sou, než právě onu , kterou mluví? - Jak by také mluvj[? ře kl Ktés ippos . - Ji s tě i ta věc, kterou mluví, je jedn a z těc h , které j so u, oddě len ě od ostatních. - Ovšemž e. - Tedy kdo ji mlu ví, mlu ví to, co j est, že ano? - Ano. - Ale kdo mluví to, co j est, a v ě ci jso ucí, ji stě mluví pravdu ; takže jestli že Dio nysodór os mluví věci , které j so u, mluví pravd u a ni c na tebe ne lže" (Eu thydémos, 283 e-284 a; p ře kl. F r. Novotn ý). Výraz ti lege in tu má podl e inte rpretace, pro niž j sem se rozhodl , refe re n č ní pl atnost ,,0 n ěče m mluvit, k n ěče mu se vzta hovat" a pomíjím j e ho význam " n ěc o ř íc i , mínit". Oba význa my j so u možné. Zdá se však, že zvo le né poj e tí , e vnu cuj e na zá kl a d ě faktu , že první E uthydé mova otázka j ed n ozna č n ě zní: 10 prágma peri hú an ho logos é, tedy "vě c ... , o kte r ' j e řeč". K ne možnos ti spo ru te ď u v eďme nás ledující argumen t, kterým Di o nysod6 ros , j e nž vy s tř íd a l Euthydé ma, donutí partnera rozhovo ru k ml če ní : " Ale kdy ž a ni j eden ani druh ý ne mluví řeč náležící té věci , te hdy byc hom si odporov ali? Č i takto by žádný z nás tu věc vůbec ani n e m ě l na mys li ? - I s tím so uhlasil. - Ale tedy snad si odporuj eme tehdy, když j á mlu vím řeč náležící té v ěc i a ty jinou, náležící některé jiné? Č i já mlu vím o věci , a ty vůbec ani nemluví š? Avšak kdo nemluví , j ak by mo hl mluvící mu odporo vat?" (Euthyd émos, 286 a-b), K rozptýle ní paradox u po s t ač í , abychom tu ti legein (o něče m mluvit) c hápali pouze ve smyslu " ně co pojmeno vat" , což legein dovoluj e. Pro ka ždou v ěc, o kte ré se mluví, ex i s tuj~é vlastní o'menov ání 'edno ·ediné. A naQ[lak každé u p.Q.' e o ání od " ',e dno jediné referens..:,. Jestliže tedy' v domnění, že s něk..Ý.m_mlllvíte o téže věci , nej ste s ním ll i c m é n ě ve s h odě, zna mená to, že vy a on mluvíte o věcech různ Ý9L,. Protože kdyby byla jednou a toutéž věcí , dali by ste jí stejné jméno, a pak byste f'íka li totéž, Hen eJ' henos Uedno o jednom ), které Antisthe novi přip s a l Ari stotelés, je třeb a chápat j ako: jedno jmé no na každé po-
ROZEP í~E
I I
L_
__
_
Euthydéma proc házejí pri 111 Ili lovč bás ni , o no u hluboko u pr , II OV ' . a~ktika , pokud jd~ to, že , I. li lii nj so ucí" (ex kurs Go rgiás), C II lil', zda to co o ěm říká me ne b • IlIu síln e vědět, o če rll s e mlu ví. Ja I N S' mluv í, ani ž byc hom mu přip s al II lil nčco řek li ? Anti ~th~nés, podob ~ I(llk()vé, klade otázku , zda význa m 'I, kruhu se dostává pomocí teze o I IIV I rdere ns; jméno je, jak říká...-K[i -I K), rio-idní desiO'ná tor, kte rý_ li lII \: ní nap ros to není - a ani nemLlže lili ' (ho. Anti sthenés nemá žádn ý dů vo 11/ ' nf jména od poj me nované ho, kter II I o li :Iu tor Kratyla tak ř ka s p otěšení f -110 a), Ve s kuteč n os ti nemů že být t '/ Il :\me podstatu pojmeno vaného nez " IIldlll. Ta to koncepc e napodob ování p III I 11lll11o logie, které Genette říká "epony J' I YIlI opa ke m Antisthe nova nomin ali s II ov:\ní, poiein (Euthyd émos: 284 c), IINI v IO Ill , co je neurčité "ani bytí, a ni ne j IIl hý Ari stotelem citovaný paradox , kt ~ l l' lll é předst av ě logu jakožto clesigná lId 1 1I1~ I\ C Ill dům n e m ů že m e rozumět po lIoval pod n ě zároveň i ú čeln o u for 1\ ," ' iní obydlí. Z ů staneme- Ii u pozor I d 111111 (ús iá) do mu . Jak se pak ale dá urči poric, "na kte rou poukáza li p!ívržen ci 1 ~ 1I11l' ' n ho v zdělání", m á n ěco do sebe, I II ' II( možno vymezit i , co jest v ěc č ili b hlli' vý m ě r prý jest mnoho slov (makros _
1 , 1\' 10 j in ý před m ět než ten, k n ěm u
111 1 Nu l i ~ , é z
I
n:lopak. A j estli že neex istuj
II ' ll t: bYlí: refe rens c hybné vět y ,
,'VII II ~ :I
•
,
I
71
Požadavek a iluze metafyziky: je nutné, ab~. jl~yl.a vlastní, J: se určit ' ředmět .Y§ světě odo~51Lbez rrl()žl1ého om lu se svým z.llil.keJ!l p..2jm~nováním) v j,l.ZY.s:..~ . Pokud by tomuJ.'lk neJQ,}í.JgU!i>gmatislllus, jak by byl o možné nějaké Pli!idt!.é--p- ~? Wittgenstein označuje jako "předměty" jednoduché prvky (TLP : 2.02), jejichž spojení tvoří stavy věcí (2.01). Stavy věcí jsou "konfiguracemi předmětů " (2.0272), konfigurace jsou pro-
lm
Ústupek, který se činí tezi o pojmenování, je navzdory opovržení dávanému najevo značný. Jednoduché prvky se nedefinují, ty pojmenováváme. Takto se ozřejmuje smy sl, jaký je třeba dát výrazu oikeió logó. Není to definice, která před s tavuj e "mnoho slov ", protože ta se skládá přinejmen š ím ze dvou s ložek, podmětu a predikátu, podle Aristotela z látky a formy . Je to krátká řeč , v ě ta o jediném místě, tedy slovo. Jestliže je "vlastní", není tomu tak proto, že odpovídá podstatě svého referens (což je, aby se tak řeklo , problém logicky po zdější), nýbrž proto , že o značuje výhradně jedno referens " v odlišení od ostatních", jak říká "Euthydémos". Toto slovo, ať je jeho gramatická povaha jakákoli , má tedy platnost jména. Problém vyty čený Antisthenem, jestliže ho vyjádří me aristotelskými termíny, by byl tedy tento : lze možná vypovědět, v čem je "bytnost" nějakého referens, ale bylo napřed nutno ještě " před" jakoukoli predikací o něm ho pojmenovat. To, co je jednoduché, elementární, není nějaká složka předmětu , je to jeho jméno, které zaujme místo jakožto referens v univerzu definující vě ty . Je to logický prvek, tedy něco prelogického, co samo o sobě není ve vztahu k pravidlům pravdy (Wittgenstein , FZ: § 49).
1043 b 23-32) .
příkl a d
meziti spíše jenom to a je možno poučiti o tom, jaké něco jest; tak nanedá prý se říci , co jest s t říbro , ale jenom, že je něco podobného j ako cín . O n ěkterýc h podstatách (úsiá) je tedy možný výměr a pojem (ho ron kai 10g011), to jest o složených, ať jsou předmětem smyslového vnímání nebo myšlení; ale nedají se vymezovati jejich původní složky, ježto pojmové určení (ho logos ho horistikos) vypovídá něco o něčem , při če mž jedno musí býti j ako látka, druhé j ako tvar" (Metafyzika VIII:
ROZEPŘE
II III
11II
( ~ .2 01) ,
,.---
, Llleč no.st je "dána" v univerz . ) je indikováno přinejmenším , lam, tehdy. Ale takové znak \I lovi přítomné věty, tj. deikti II ' i . }'_skuteČllos..t. Námitky: Ilo lekt vůbec. Realita musí b
I
jazyce, jeho "prvky" (2 které se - použ I , )2). "Předmět" je BedeutL/ " I ~ lm na (3 .203). Symetricky I' I lm t" (3.22). Takže l2.ře I), ale ne poznávat. Mezi I I IZlI jsou jakási tykadla (Fii II ~, I Lij e poznávání toho, co j I 1, 'no. - Poznávání nicméně I I lil ' zi jazykem prvků a svět Hutné, aby pravidla skládání I '/1 předmětů ve světě byla 1 111' II.LI, tedy v případě, že jde o I lij e jakési měřítko (MaJ3sta I s k uteč nost (2.1512). Může t !lOSL zformována tak, jako je • I ) In ost či společnou formu , I razit samu formu znázorně hrazení (der Abbildung) (2.1 Iii (pe titio principii) . Ovšem ~ lexikální teorii : museli by l z nač nou "shodu" (prostředn í ) IlI chými předměty. Protože II l 'In Q.Qznání, nelze poznat,j 11I 'hého předmětu správné neb
" I' I v , zatímco "předměty" I, II I předměti'lm odpovídají
57
80
"Podstatné je navazam, které spojí alespoi1 dvě věty" (č. 53) . Kripke vykládá svou p ře ds tavu navazujícího zřetězení : "N arodí se dítě ; rodiče mu dají jméno. Mluví o n ě m se svými přáte li . Poznají ho další osoby [ ... ]. Autor výpovědi je napojen na komunikač ní řetězec, na jehož konci je č l ověk, o němž se mluví" (1982: 79). Důležité je: "Rodiče mu dají jméno. Mluví o něm se svými přáteli ." Adresant, který se podepíše "Kant", byl nejdříve adresátem věty "B udeš se jmenovat Kant" a fi guroval jako referen s věty "Kant tento týden pěkně přibral ". Vlastní jméno je designátor, tak jako deiktický výraz, více významu než on nemá, není o nic víc než on zkráceným ekvivalentem určité deskripce, ani nějaké ho souboru deskripcí (tamtéž). Je pouhou z načkou designující funkce. Ale na rozdíl od deiktických indikátorů je tat~ značka nezávislá na "aktuální" větě. V případě osobních jmen nezávislost této značky na přítomné větě plyne z toho , že se od věty k větě nemění, i kdy ž to, co označuje, je jednou v pozici adresanta, podruhé adresáta, jindy v pozici referens (někdy dokonce v pozici gramatického pří s udku: "Je to hotový Kant"). Její rigidita je v této neproměnnosti . Jméno designuje tutéž věc , protože zůstává stále stejné. Jiná "možná uni verza" (č . 18 a 25), kterými vlastní jméno prochází, aniž je měněno, nej sou pouze taková , v nichž
věty
lépe,
čím vfc nezáv islých sv ě d ec tví bude možno uvést. Těmi j sou maj ící totéž referens, ale nenavazujfcí be z pro s tředně jedna na druhou. Jak víme -'" e 'e 'efece11 totéž..'LTotéŽ_znamená piirl..eJ;menším to, že je zjisti ~e ln é oa témž mí s tě v S]2QLe_člLých ap,i=.íeStu n ých vzta{ných systémech. To právě umo ž ňují jména chronolo- gie, topogdifie;lli-itřOpO'řiyrí~ie atd. Jakmile je referens jednou zařazeno do těchto sys témů, ztrácí znaky něčeho aktuálně "daného", tam, v onom okamžiku. Místo a okamžik, kdy bylo dáno, mohou být p řed m ě tem tolika validací, kolika jen budeme chtít. Tam a tehdy nejsou opakovatelné s týmž referens , ale v p oslední fadě na pravé straně PleyeZova sálu a 23. p rosince 1957, jakse zdá, opakovatelné jsou. -
R O Z EPŘE
Tě, podeps Kant tehdy psal Úva
nějaká jiná vě I" lstorovou. Vzdálenost m I I mtl mená sledu jmen rú I I i\/,ných jmen mezilehlý I//,du l ' nos ti nemúže být po
I II )Iogna,
M '{', j oním "jakoby zde", jí
N ' 1\ 1 nn ost jmenných desig
Iylll bo hlllll (L. Kahn, 19 [ ll. v mapách, v rodopisec Ilit ·' nosti. Prezentují jejic IlI ko danosti. Nějaká věta, II 'I. ' nluje Řím namísto pou I I 'iktický indikátor: refe 1/ v{'. lah k určitému "jakob I 1111 ne m, zůstává v sledu I '1lli kullJ neplatí (v něja I' hyl " /am" věty q) . Řím j IVll ných v mnoha větách ,I I·... kde bydlí naši přátel I I SlU l nezávislým na unive "II I ILl'í ln ě " své místo.
I I 11;1 pře menuJl nyní v d 1/ 1 111 . I)etr, Ludvík. Dokon
/1 //0 :
I /rI l/ 'l' , ()b jímám
r/ /lI , (I II/ a r
I ri p 'e, které k němu Kritiky čisté ho I 'I /II!. o .ieh.oL Jl..í2.§.kdLúd:u 1MIII lo pře dev ším univerza "/IBllu k jednotlivým insta
I
J ? u mez i nimi , ,to z.namená určitý svět. Nazývám to světem, protoz E!.to Jm e n~ j akQ neměnná vztahují vždy na něco, i když toto n co tu ne ní přítomllQ a rotože toto něco platí jako -něco t j n ho pro všechny věty, které se .svým jménem k -tomu vzt;IruJL; a tak proto, že každé z těchto jmen je nezávislt( na univerzec vět, kter se k tomu vztahují, zvláště na adresantech a adresátech v t chto univerzech prezentovaných (č . 56). - To neznamená, že něco, co má ve více větách stejné jméno, má také tentýŽ význam. Mllže být popsáno rozdílně a otázka po jeho poznání není jeho Jménem zodpovězena, nýbrž je teprve nastolena. Poznání může vést }02mu , ž~v~ jmé?~ z~vrhn~~~ ~h!"a~ými, že se př~ p:l. t.1 nebo vytv~va jm~na. Jmena podléhají principu, který je pnpl so vť1 n Antlsthenovi: jedno jméno pro jedno referens, jedno referens pro jed no jméno. Jestliže jsou popisy "Jitřenka" a "Večerni ce" totožné, pak jejich referens dostane jedno jediné jméno. (A naopakje tomu v případě homonym.) - Jak si ale můžeme být jis,ti, že exj stl~j e jen jedno referens, když se ukazuje na rozličných mlstech a v ru znou dobu? - Protože skutečnost se nestanoví pou~e ostenzí. Deskriptivně konstatované vlastnosti mohou vysvětlit, ze se ostenze li ší (hypotéza pohybů Země); ostenze tyto vlastnosti potvrzují ("tak tomu je"); a jestliže konečně můžeme zjistit, že
Sítě kva zi-deikti ckých indikátorů, které jsou utvořeny ze jmen :,předmětů " a jmen vztahů, označují "danosti" a vztahy, které
60
čitý pevný designátor, to j e jednotku míry, jako je stopa, míle. metr, jednotky čas u . Tento des ignátor prochází univerzem v'l bez možné z měny, pro~ože j e jménem (Wittgenstein, FZ: § 50; 1S~lpke, 1980: 54-55). Rekne se: Toto je metr tak jako: Toto jl' Run, a, tepr.ve " potom" se ptáme, co to je, a pokoušíme se pojmenova ne defInovat. - Mohlo by být, že i logiku barev by bylo třeba zkoumat z hled iska referenční funkce jmen pro různé barvy (exkurs Gorgiás). I tato jména jsou něčím přejatým. Ani ona ne.J2Qskytují žádné poznání toho, co jmenují. Je snad věta: Toto k če rven é z á h adněj ší než věta: Toto je Rím?
R OZEPR E
,
61
slcnze j sou různé , pak pr Il lhra zovány jmény kalendář I 7. pojmenovaných atd., ted oli již ve vztahu k "přítom u rč it é mu světu jmen, který
,1 ,
IZlI
vyloučíme
tyto znaky
aut
62
,uil kterákoli "červená květina", o IOLl jako referens prezentována, p I vnf větu definující červeň. Podle t II ' ré vysílají záření v pásmu vln m 'l!"ll , být případem validace oné k s' s a mozřejmě nikdy nevyčerpá, pr IlIily če rvených květin. U reality d
! 'k indikátory), pak mů že instanci
Ikrnile
I
I vní věta je stvrzována díky j jfcí. Tato věta zní: Toto j e o II li':uj e odpovídající na kogniti I , kt rá by byla případem , pro ,I steIne musí být oproštěn III Isf prezentovat referens v systé j ", lak aby adresát mohl pomocí I Il1Ů ostenzi opakovat. Věta: Zd I I věty, ve větu: "Červená o I smll 650 až 750 nanometrů , kte l ' nitivní (definice); a ve větu: Iv I kvě tiny, kterou máme zde", c AI odstranit deiktický výraz "zd po ukazem daným systémy na .,\' v li na, kterou y pozoroval v bot lili na 196 1") .
I
HI
~
YJ
ť»r.t.;. "Q '-'- y-ty
'i" 1. . . . _ ~ ťJ('..... 'l/- e-\:. - )./... ~t,~
-84'
Ukázat, že nějaké x je případem kognitivní věty x je P , znamená prezentovat x jako reálné . Právě proto, že ostenzivní věta prezentuje své referens jako dané, může stvrzovat popis, s nímž je spjat
64
Ale lze přece rozlišovat jméno, jehož referens je reálné, a jméno, jehož referens reálné není? Neřadíme do stejné roviny Bonaparta a Jeana Valj eana, ostrov Utopii a Terra Americana. S Jeanem Valjeanem se nesetkal nikdo kromě postav Bídníků (v systému jmen, která tvoří "s vět" této knihy), nikdo nevkročil na Utopii (Rafael Hythlodeus zapomněl udat zeměpisné souřadnice tohoto ostrova) . Jméno oz n ačuje v různých univerzech vět neměnným ZPLlsobem, vpi suj e se do sítí jmen, které umožňují reality odhalovat, ale svému referens žádnou realitu nedává. Jsou-li flogiston a vod?k jména, pak reáln é ~s má pouze druhé jméno, nikoli jméno první. - Ale "potkat" Valjeana a "vkročit na Utopii" není testováním reality. Řekněme to ještě jednou. Toto je Caesar není věta ostenzivní, nýbrž věta nominativní. K jejímu výskytu dochází jak v přítomnosti Caesarova portrétu , tak v přítomnosti Caesara samotného (Mari n, 1981: 279-284): pojmenovat referens neznamená totiž ukázat jeho "přítomnost". Jedna věc je signifikovat, jiná věc je pojmenovat, a ukázat opět jiná.
63
tj. červeíí v chromonymickém katalogu. A to platí i o větě dc skriptivní, protože výraz nanometr patří do metronymickéhl) slovníku , který má rovněž čistě referenční charakter. Popis se ne může oprostit od pojmenování, reference nemůže být redukován;1 na význam (Tarski, 1923-44: 295). To, že pojmenování nemá jinou funkci než referenční, otevírá popisu (poznání) cestu nekon eč ného zjem ľlová ní. Ale platí to i o realitě?
daností, ktero u věta popi su~ teď se stala archivem z něhož I; , čerpají doklady a příklady které 12012is stvrzují. - Ale doklad nil" mén ě za hrnuj e 'identifikaci po mocí kvazi-deiktických indikátOrli,
• V l e. 'fo,-\ ť
ROZEPi~E
\I
IHí ro k. To, že je
něco
dáno,
II I( ho to popisu a že je tu i t
II
skutečné
nebo
•
65 neskutečné,
. - •• -
j I I vě ty, je tedy situováno ve vztah
J'l' rcns,
. " ' < _ .- - . .
d II ' viSlicky"
podřízen
režimu desknptlvl1l
věta jako Otevřte dveře
I) za dveře! Pořád otevřené', tázací v Ilv n( věta: Dveře se otevřely prezent I když jejich referens není signifik Nkri pce.) Ať už je režim předchozí věty I ' ns smí být potvrzena pouzejako od vztahuje k této větě, jako: O které dve
/ 11 17. by referens /něco jako: dveře, kte I II vámi otevřeny/ bylo předmětem p
PI 's kriptivní
II I na paměti, že smysl není vždy pr I ~, ' tudíž referens nezaujímá vždy
VI,llh uj e,
I (l Ili e! ve větě Dveře jsou otevřeny je
II
I
II
1 II
t y, i kdyby se k němu nev (č. 47, 48). - Toho, /I I11 Llže protivník snadno vyvrá III Itl : IlHJ'tO je ukázané referens pouz ,,' I.,j ll uln ě reálné (může být přelud l il J, J ' 11 to , co je ukázáno, a n~ní 11'11 I , , ' l.9.,. co tu není přítomno, Je , r 'I pl ve posti hovány filosofie , ktere I ' l ukázáno (Descombes, 1981) Ivo lávají na svědectví neomy I I ' Ip kl'ldá, že se mu absolutním zp , I .. akt uálnímu" adresátovi ostenZl \ I I III je malý rozdíl mezi Bohem I \l IJ I cr)glto fel1"Qill~c:n91ogu .. Jednu . I 1\ III má status "kosmického e~~ ' ( H ): X96). . I
lili I 1 I
86
Identita referens všech tří vět není stanovena jednou pro vždy. Musí být "pokaždé" znovu potvrzena. Je totiž podřízena deiktickým ukazatelům ostenzivní věty, které designují to, co designují, když věta "je tady", nic víc. Toto je odpovídajícím přípa dem v okamžiku t + 1 neukazuje nutně totéž referens jako Toto je odpovídajícím případem v okamžiku t. Abychom se o tom ujistili, uchylujeme se ke jménu: Odpovídajícím případem je Řím. Nicméně tento rigidní designátor, jímž je jméno, poukazuje sice nepochybně k stabilnímu referens, ale referens pojmenování je samo o sobě na ukázání nezávislé (Caesarův portrét, toť Caesar; metr je metr nezávisle na tomto kovovém pravítku) (Kripke, 1982: 42-44). Vracíme se pak k identitě deskripcí aplikovatelných na pojmenované. Říkáme, že Řím je odpovídajícim přípa dem v okamžiku t a Řím je odpovldajícím příp(ldem v okamžiku t + 1, jestliže v obou dvou přÍpadech Řím připouští tytéž vlastnosti. Ale pokud jde O smysl, referens v okamžiku t a referens v okamžiku t + 1 mohou být identifikovány jen prostřednictvím tautologické věty: xrie P :;:: xt + Jje P. Jak vědět, zda se jedná o to.
66
je ostenzivní věta: O tyhle. Tato věta nepostačuje k stvrzení před chozí věty. Musí být umožněna lokalizace dveří nezávisle na pří tomné větě. Uchylujeme se opět k systému jmen: Dveře Albertova domu, které vedou na západ. Použitím jmen jsou zaváděny stabilní a všem společné prostoročasy. Deskriptivní věta: Politickým centrem říše je hlavní město. Nominativní věta: Toto hlavní město se jmenuje Řím. Ostenzivní věta: Tady je Řím (Toto město zde je odpovídajícím případem). Jiným přfkladem je: Ric Rhodus, hic salta. Salta představuje význam v režimu preskripce, Rhodus jméno, hic značí ostenzi. Skutečné je referens, které se prokazuje jako stejné ve třech pozicích, jako signifikované, pojmenované, ukázané. Tedy třeba : V internačním táboře došlo pomocí plynu cyklonu B k masovému vyhlazování; tento tábor se nazývá Osvětim; tady je. Čtvrtá věta prohlásí, že signifikované, pojmenované a ukázané referens jsou týmž referens.
ROZEPŘE
I.
(nebo abychom neuvádě il m.ěsto x)? To je možné
ln
67 - lI íla určitého toto (čili toho, co I'ld nutná pro validaci kogniti I II 11•0 jako dané toto. em vlast I ns oC!povídajícímu tomuto jmé zda' se - stačí abyc II r. Vily,, -a t0 - , 1-', vyžaduje ekvivalenci smyslu I tl ita daného toto není ani klad II m, kteřé UKanta o povídá prez l no" v -receptivní schopnosfi, ~ ' ntace není čiStou -:recepcí" ně , kurs Kant I). Je rodovým jmén "" , Tamto nedávno (tak jako pres v ly rozkazovací, prosebné atd.), I'l lOrllln, Realita nemůže být vyv " ani z~~al!!2!né ostenze. Nest
I\
III '
II I odstata x v Aristotelově s zově, jehož definice obsah I ( ~ l l ' nto pojem x nachází vyjád II () ládá, že x designuje toté I ( Q. Tento předpoklad je s zajistit identitu obou refe I, ln' " ri gidita" jména. Může-l II 'I. ostenzivní větou s jejími dei I II II S jejím smyslem nebo smys II uk<ízání nezávislé a samo be s 'hopnost, schopnost design I ( spojnice skutečně působí a d I ll , lolo přinejmenším je nahodil p ravděpodobnost se nikdy ner
""
1" /1 II
(,m
I- I ž j sou mu přisouzen~ rů rněsto, jež je hlavnzm
\I
ll: j'
I I,
88
i
Není funkce, kterou takto přisuzujeme jménu, totožná s funkcí, kterou přisuzuje Kant schematismu (KR V, Analytika soudu)? I ten slouží ke spojení smyslového a pojmu. - Ale za prvé, schematismus působí výlučně v rámci validace kognitivní věty, u jména tomu tak není. Za druhé, v kritické reflexi má být schematismus dedukován jakožto apriori nutné pro poznávání (v kantovském smyslu). Zde nepochybně funkci jmen dedukujeme z tvrzení reality, ale nem llžeme vyvodit jejich singularitu: Řím, Osvětim, Hitler... Můžeme se jim jen naučit. Učit se jména zna3 ená situovat je vůči jin.ý-m.jQlénům pomocí vět. Osvětim j~ město v jižním Polsku , u něhož nacistické vedení koncentračních táborů umístilo v roce 1940 vyhlazovací tábor. Není to schéma jako třeba číslo. Systém jmen prezentuje určitý svět, a univerza, která jsou prezentována větami, jež seskupují jména, jsou signifikovanými fragmenty tohoto světa. Naučení se jménu se uskuteč l1uje prostřednictvím jiných jmen, k nimž je už vázán určitý smysl a u nichž víme, jak jejich referens mohou být ukázána prostřednictvím ostenzivních vět. Např. slovu bílý se učím (pokud je
68
společně. Je třeba ukázat, jak se obě věty, ostenzivní Je to toto a deskriptivní Je to město, které j e hlavním městem Říše spojLJjí v Toto j e město, které j e hlavním městem Říše. Jméno funguje ja~o spoj ovací článek. Jméno Řím nahradí deiktický ukazatel (To je Rím) a zaujme nústo referens v deskriptivní větě (Řím je město které j e hlavním městem Říše). Může zaujímat i místo jiných in~ stan~í ve větác h různého režimu: Řím, jediný p/edmět mé zášti!, Já (Rím) Vás prohlašuji za kací/e, atd., kterými můžeme nahradit deskriptivní větu našeho příkladu. Jméno plní tuto funkci spojnice, protože je prázdným a konstantním designátorem. Jeho deiktický dosah je nezávislý na větě, v níž aktuálně figuruje, a může BÚt mnoho sémantických platností, protože vylučuje jen ty, které j~ou neslučitelné s jeho mistem v sítích jmen (Řím není datum, Rím je v Itálii, nebo ve státě Georgia, New York, Oregon či Tennessee, ale ne v Kalifornii atd.).
ROZEPŘ E
II
..
, smysl se jménem spojen, k sl ' m ani smysl jménem? Je I ll! slu , aniž bychom se uchýlili I,' být popsána jen pomocí feno I ' ' I tivní zkušenost: tato věc, vid Il o úhlu je šedá. Událost spočívá I t bilá, nyní je šedá. Samozřej v I mže vztahu, ale alespol1 v pos M h ' l vztaženy společně k témuž r III LlcHní, druhé jako jeho barva ak loslorové existence referens (trojr Il stunce vnímající časová syntéza p " II jekt" i "subjekt" formují souča II ho pole. - Z tohoto popisu je tř I si 'e to, že do konstituování realit I Ifme, má obrácenou stranu, která vid t a viděna by mohla být. Feno I ní se neuskutečl1uje na linii, kter iil3i·Žv po I Vl ítelnosti, které j5<-.J;l 1l1Qžností. Při viděni oscilujeme od kovaných pulzacích. Realita se tedy I(lko..x..,é, nýbrž: x je takové a není ta t odpovídá popis nekonzistentní v I'.istentnost charakterizuje modalitu
69
I I. J. jména barev j sou j ako j s) rostředn i c tvím slov sníh, " 111 sl kter ' 'e s nimi asocio Id I .1'1 II c-:n ě, psát na něj), a jejich l i d •• kl 'ré ~kaz~JLlii Y..é talidaci I i I' fWrlwnix). Podobně je tomu i
věta,
to znamená ukázání odpovídajícího
70
případu,
jl'
J
90
ré konstituuje realitu tím , že provádí jejich časovou syntézu. Události jsou fenom ény právě ve vztahu k tomuto Já. Odtud má také fenomenologie svůj název. Ale idea Já a idea s ním spjaté zkušenosti nejsou k popi su reality nutné. Vyplývají z podřízení otázky pravdivosti teorii o evidenci . Tuto teorii vytvořili Augustinus a Descartes na základě zakrytí ontologie (Heidegger) nebo, jak bych spíše řekl j á, na základě její logické "neutralizace", z níž se živí nihilismu s takového Gorgia (exkurs Gorgi ás). Ale neutralizace reality ("ani bytí, ani nebytí") vede Gorgia k principu, že "všechno říkají dllkazy", což otevírá cestu filosofiím argumentace a analýzám vět. Monoteistický a monopolitický princip naopak umožňuje připsat neutralizaci reality _ nebo alespoň omezení ostenze pravidlem možného - konečnosti charakterizující svědka, který je zbaven možnosti postihovat celek. Ta zůstává vyhrazena absolutnímu svědkovi (Bohu, Cae;,arovi). Idea zkuše-
Idea zkušenosti předpokládá ideu Já, které se "formuje" tím, že I shromažďuje vlastnosti věcí, tak jak se vynořují (události), a kte-
71
potvrzuje touto větou realitu tohoto nebo jiného aspektu věci (nebo se alespoň domnívá, že ji potvrzuje). Tím však zárovei'í musl uznat i možnost jiných aspektt'i, které ukázat nemůže. Nevidč l všechno. Jestliže tvrdí, že vše viděl, není věrohodný. Jestliže je věrohodný, pak pouze v tom, že neviděl všechno, nýbrž pouze ten a ten aspekt. Není tedy věrohodný absolutně. Proto je postaven před dilema (č. 8): bud'to j ste tam nebyl a nemllžete vypovídat; nebo jste tam byl , nemohl jste tedy vidět všechno a nemůže te všechno dosvědčit. Dialektická logika, která řídí ideu zkušenosti , je založena právě na této nekonzistentnosti ve vztahu k negaci .
Současně narážkou na to, co tímto případem není. Svědek, to zn;lmená adresant nějaké ostenzivní věty, která je validací popi su,
Ostenzivní
ROZEPŘE
Pl' lpojuje relativní a absolutní.
věty,
R alita tedy nevYElývá ze zkušenost
TI~ ;lí toinu, aby byla z hlediska určit
73
aktuáln skutečně
mf cogito (Augustinu s, Descar 'Iktu álního adresanta pomocí II isteilci tohoto adresanta. Záj r II 'kY' 1 ·'ldikátor. Já tedy nomin at I , 1I II vlastnosti jako toto, nic méně V / o so b e pI a t nos t t II II zaručuje sam I I je reálné, je tady i tehdy, když uilOvat univerzum přítomné věty J I mo univerzum které t Takto já ve větě Já myslím a já I Descartes ta 'l .. , J'e nutně pravdivá kdykoli s UJ I , II ' !ll chápu" (Meditace II: § 3). Ale m zá ru ka, ZVe bych byl ty'ž . V sou , vyžaduje syntéza aktuálních evi I lllální evidenci, která musí být spo ll) ' Pojednání o lidské přirozenost!, II l~U ;,své" zkušenosti. Tvrzení reali II I 'spot"i jednoho jména. Jedině jím, II nkem se mohou já v okamžiku t m pro;Ojit, stejně jako se mohou stenze). Možnost reality včetně m v s-ftI' J'men "předtím" , než J'e realita /,kušenosti.
72
slI í'. uje akumulativní povahu ( • v souvislost s finálním absolu
IIOSl a subjekt zkušenosti v r
(~I s~ntézu.
\I
92
Apriorně nelze určit, které významy patří k určitému reálnému referens. Je "případem" smyslů prezentovaných větami, které ještě nebyly proneseny. Pomocí popisů (které obsahují jména) jsou Aristotelovi připisovány tyto významy: filosof narozeni ve St geiře, Platónův žák, Alexandnlv vychoWiiěf V pojmenovávajíc ích větách mohou ristote a kďyko li nahradit: věta Toto je Alexandrův vychovatel může nahradit větu Toto je Aristotelés, aniž by se změnila referenční platnost (rigidita nominativních sítí). Dopředu se však neví, kolik takovýchto popisů je přiměřených, a které to jsou . Pokaždé když je pronášena nějaká věta (věta historikova, filosofova, filologova), v níž je signifikován Aristotelés nebo některý z uznaných ekvivalentů, může proto za týchž logických podmínek Aristotela nebo jeho ekvivalenty nahradit nějaký nový výraz. Například : "Myslitel, jehož metafyzika nemá status vědy, jak vysvětluje Pierre Aubenque ... ". Tento popis (se jménem, které obsahuje) nebyl předvídatelný. A naopak se stává, že jméno je argumentacemi spojeno s větami, které na něm byly ne-
74
tomto popisu je třeba se řídit pravidly spekulativní logiky (exkurs Hegel), stejně jako pravidly románové poetiky (která určují narativní osobu a modu s) (Genette, 1972: l83-184; 25l-252). Tento popis však nemá žádnou filosofickou platnost, protože nečiní své předpoklady (Já, pravidla spekudativní logiky) předmětem tázání. Nuže tyto předpoklady nejsou k tvrzení o realitě nějakého referens nutné. Spíše je k tomu nutné, aby referens takříkajíc profitovalo ze stálosti jména, které je označuje (stálost pojmenovaného je stínem, který vrhá stálost designátoru, jména). Tvrzení reality však stejně nutně vyžaduje i vlastnost, která je, jak se zdá, s před chozí vlastností v rozporu: pojmenované referens je skutečné, je-Ii také možným případem (předmětem ostenzivní věty) nějakého neznámého významu (prezentovaného větou dosud nepřítom nou). V tvrzení reality se vzájemně sloučily stálost referens (To je skutečně x, znovu jej poznáváme) a událost smyslu (Podívejme, x j e ještě toto , objevujeme to).
ROZE PŘE
větami ,
jež Pokuste se lil ii 'c h substitucí, věty, kter I tl Mo jžíš, Homér, Periklés, II IHIsli významového spektra I l'dlllO"), nejen proto, že celo II 1;lké proto, že jméno není ( 1lllnu .i e zapotřebí , aby s ní I ' I 'Il S, na které je možné uk \' 111'lIn LI, které s ním mohou b lili " vlastnostmi jeho retere
1 1111
'tl l1l ci'.ené narůstání význam ap li kací logických pravi ). Na příklad větu Císař str II 1/(/.I'ozenÍ své gardy do bitvy lil/ti/ () nasazení své gardy, ale III ' vz tah (kauzální, přípustk I vtli 'nskou strategií, o n ěmž 1111 111 ' mí , že by první věta byl v 1,IWIl1LI múže být konečně b Ig nilivních vět. V tom právě I IIlk ' C onoho diskursivního žá 111 .I 'stli že chceme Napoleon I '11I /llIi potížemi, aniž bycho II sl\ll rsivního žánru , který je n II I ji SIOlu o tom, že Napoleon
~
---
111 11 'I, ' n č narůstat ?
! II ' I.
'ntovaných
I II ll' počet významl1 spjatých
vlsl " uby ilustrovalo jejich v Ilad ání k malířství a jeh 1 I II '111 Oidipus .) (Kaufmann, ll1l VO
