Ukázky | Próza | W. G. Sebald: Pocity. Závratě /ukázka/
W. G. Sebald: Pocity. Závratě /ukázka/ Autobiografický vypravěč prozaického díla W. G. Sebalda, odehrávající se v osmdesátých letech minulého století, putuje během svých samotářských cest z východní Anglie do Vídně, Benátek, Verony, svého bavorského rodiště a dalších míst krajinami evropské minulosti i svou vlastní trýzněnou pamětí. Knihu vydalo nakl. Paseka v překladu Radovana Charváta. V této souvislosti připomeňme, že Sebald pobýval v Praze v roce 1999, byl hostem mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha. Právě v hlavním městě České republiky psal svůj další román Austerlitz, který ho později proslavil. Sebald, nesmírně talentovaný autor, bohužel zemřel v roce 2001 při tragické autonehodě. Je dobře, že se Radovan Charvát Sebaldem zabývá soustavně, díky jemu má český čtenář možnost nahlédnout i do nejranější Sebaldovy tvorby – kniha Pocity. Závratě je z roku 1990.
W. G. Sebald: Pocity. Závratě
Paseka 2015 Překlad: Radovan Charvát 192 stran
I
Beyle aneb Podivné faktum lásky
V polovině května roku 1800 táhl Napoleon se šestatřiceti tisíci muži přes Velký Svatobernardský průsmyk, což byl podnik do té doby považovaný za téměř vyloučený. Nedohledný průvod lidí, zvířat a materiálu se vlekl bezmála čtrnáct dní z Martigny přes Orsières údolím Entremontu a zdánlivě nekonečnými serpentinami vzhůru do průsmyku ležícího půltřetího tisíce metrů nad hladinou moře, kde bylo třeba táhnout těžké hlavně děl ve vydlabaných kmenech stromů po sněhu a ledu a zčásti už po holých skalních
plotnách.
K několika málo účastníkům tohoto legendárního přechodu Alp, jejichž jména dodnes úplně nezapadla, patřil Henri Beyle. Bylo mu tehdy sedmnáct, viděl, že se blíží konec jeho do hloubi duše nenáviděného dětství a jinošských let a s nadšením se chystal nastoupit životní dráhu ve službách armády, která ho měla zavést do nejvzdálenějších koutů Evropy.
Zápisky, v nichž se třiapadesátiletý Beyle – v době jejich pořízení se zdržoval v Civitavecchii – pokouší vybavit si útrapy tehdejších dnů, demonstrují s velkou naléhavostí obtíže, jaké nám působí vzpomínky. Jednou má před sebou jen šedivá pole, jindy narazí na tak neobvykle zřetelné obrazy, že sám pochybuje, zda jim může věřit, například na zjev generála Marmonta, jehož, jak se domnívá, zahlédl v Martigny vlevo u cesty, po níž se pohyboval trén, v blankytně a královsky modrém šatu státního rady, a jak nás ujišťuje, přesně tak ho má stále před očima, když je zavře a onu vzpomínku si vybaví, přestože generál, jak dobře ví, musel mít tehdy na sobě vojenskou uniformu a nikoli modrý šat státního úředníka. Beyle, jenž tvrdí, že v té době měl vinou zcela pomýlené výchovy, zaměřené výhradně na rozvoj duševních schopností, konstituci čtrnáctileté dívky, rovněž píše, že ho množství mrtvých koní u cesty a všechno to válečné harampádí, které za sebou odvíjející se had armády zanechával jako stopu, tak negativně zasáhly, že už si z toho, čeho se svého času tak děsil, nic přesnějšího nepamatuje. Zdá se mu, že právě mocný dojem, jaký to na něho udělalo, způsobil, že jeho vzpomínky zcela vymizely. Na následující kresbu je tudíž třeba pohlížet jen jako na prostředek, s jehož pomocí si pokouší vzpomenout, jaké to bylo, když se část jeho oddílu ocitla poblíž vsi a pevnosti Bard pod palbou.
B představuje vesnici Bard. Tři C na vyvýšenině vpravo jsou pevnostní děla, která ostřelovala body označené písmenem L na cestě vedoucí napříč prudkým svahem P. Ve strži, kde je zakresleno velké X, leží koně, kteří se v hrůze zřítili ze svahu a nebylo jim pomoci, a H je Henriho vlastní pozice. Celé dění z ní přirozeně přesně takhle neviděl, neboť jak dobře víme, ve skutečnosti je vždycky všechno úplně jinak.
Beyle sám ostatně poznamenává, že dokonce i tehdy, poskytují-li vzpomínky člověku realističtější obraz, není na ně spolehnutí. Stejně jako velkolepý zjev generála Marmonta před začátkem výstupu v Martigny na něho bezprostředně po překonání nejtěžšího úseku cesty silně zapůsobil sestup z průsmyku a nezapomenutelný pohled do Svatobernardského údolí, jež se před ním v ranním slunci otevřelo v celé své kráse. Nedokázal od něj tehdy odtrhnout oči a hlavou mu bez ustání táhla první italská slova – quante miglia sono di qua a Ivrea a donna cattiva –, která ho den předtím naučil farář, u něhož přenocoval. Dlouho žil ve víře, že si na tuhle cestu vzpomíná do všech podrobností, především pak na okamžik, kdy se mu v ubývajícím světle poprvé ve vzdálenosti přibližně tři čtvrtě míle zjevila Ivrea. Město leželo poněkud vpravo v místech, kde rozšiřující se údolí zvolna přechází do roviny, zatímco po levé straně se kdesi v dáli zdvíhaly hory – patrně Resegone di Lecco, která pro něho měla později tolik znamenat, a úplně vzadu patrně Monte Rosa.
Obrovským zklamáním pro něho bylo, píše dál, když při probírání starých papírů narazil před několika lety na rytinu s názvem Prospetto d’Ivrea a musel si přiznat, že jeho vzpomínka na městečko utápějící se ve večerním svitu není ničím jiným než kopií právě téhle rytiny. Člověk by si proto neměl, radí, pořizovat žádné rytiny krásných vyhlídek a pohledů, jež za svých cest spatří. Takový výjev se totiž brzy zmocní celé vzpomínky, již si uchováváme, ba lze dokonce říct, že ji úplně zničí. Například na nádhernou Sixtinskou madonu, kterou viděl v Drážďanech, si už při nejlepší vůli nemůže vzpomenout, protože ji překryla Müllerova rytina, zatímco mizerné Mengsovy pastely z téže galerie, jejichž kopie se mu nikdy nedostaly do rukou, má jasně před očima.
V Ivrei, kde nouzově tábořící vojsko obsadilo všechny domy a veřejná prostranství, se Beylovi podařilo obstarat pro sebe a kapitána Burelvillerse, v jehož společnosti do města přijel, přenocování v nakyslém vzduchu skladu barvírny uprostřed rozmanitých sudů a měděných kotlů, jen co však sesedl z koně, musel jejich útočiště bránit proti rabující hordě, která se chystala vytrhat okenní rámy a dveře, aby je přihodila do ohně založeného uprostřed usedlosti. Beyle cítil, že nejen tímhle činem, ale i díky zážitkům z posledních dní konečně dospěl, a v návalu podnikavosti, nedbaje hladu, vyčerpání ani kapitánových námitek, se vydal do Emporia, kde byla toho večera na programu, jak si všiml na řadě plakátů, Cimarosova opera Il matrimonio segreto.
Beylovu fantazii, už tak v důsledku panujícího chaosu silně pohnutou, Cimarosova hudba ještě zjitřila. Hned při první scéně, kdy se hlasy tajně sezdaného páru Paolina a Karolíny spojí do úzkostného dueta Cara, non dubitar: pietade troveremo, se il ciel barbaro non è, měl pocit, že stojí sám nejen na prknech primitivní scény, ale přímo v domě nahluchlého boloňského kupce s jeho nejmladší dcerou v náručí. Byl natolik dojat, že mu v dalším průběhu představení opakovaně vytryskly slzy, a když Emporium opouštěl, byl přesvědčen, že herečka ztělesňující Karolínu, která se na něho nepochybně několikrát přímo zadívala, by mu mohla nabídnout onu blaženost, již hudba slibovala. Vůbec mu přitom nevadilo, že levé oko sopranistky se při zvládání obtížných koloratur nepatrně vytáčelo stranou, ani že jí scházel pravý horní špičák; naopak, jeho extáze se upírala právě k těmto vadám. Věděl už, kde musí hledat štěstí; ne v Paříži, jak se domníval ještě v Grenoblu, ani v horách Dauphiné, po nichž občas v Paříži zatoužil, ale tady v Itálii, v její hudbě, v pohledu na tuhle božskou sopranistku. Na jeho přesvědčení nedokázaly nic změnit ani obscénní žerty na téma pochybných mravů dam od divadla, jimiž si ho druhý den ráno dobíral kapitán, když už měli Ivreu za zády, mířili k Milánu a Beyle cítil, jak se jeho pohnutí rozlévá do šíře probouzející se letní krajiny, z níž mu odevšad kynula svěží zeleň nekonečného moře stromů.
Asi tři měsíce po příjezdu do Milána, 23. září 1800, byl Henri Beyle, který do té doby vyřizoval písemnosti v kanceláři vyslanectví republiky v Casa Bovara, přidělen jako poddůstojník k 6. pluku dragounů. Potřebné doplňky výstroje ho záhy finančně vyčerpaly, neboť výdaje na kalhoty z pravé jelenice, helmu osazenou od týlu až po temeno kupírovanými žíněmi, jezdecké boty, ostruhy, přezky na opasek, poprsní řemeny, epolety, knoflíky a hodnostní označení dalece převyšovaly vydání nutná pro běžnou obživu. Přirozeně se teď cítil jako vyměněný, když se zadíval na svou postavu v zrcadle nebo měl pocit, že v očích milánských žen zahlédl odraz dojmu, který na ně udělal. Jako by se mu konečně podařilo vymanit se ze svého
podsaditého těla a stojací vyšívaný límec mu povytáhl příliš krátký krk.
Dokonce i daleko od sebe posazené kvůli nimž se mu k jeho nelibosti říkalo Le Chinois, jako by teď hleděly směleji a jejich pohled byl spíš upřen do imaginárního středu. Když se náležitě vystrojil, běhal dragoun ve věku sedmnácti a půl roku celé dny s erekcí po městě, než se odvážil zbavit nevinnosti, kterou si s sebou přivezl z Paříže. Jak se jmenovala a vypadala donna cattiva, jež mu při té záležitosti asistovala, si později už nedokázal vzpomenout. Mocné vjemy, píše, mu jakoukoli vzpomínku vymazaly z paměti. V následujících týdnech se tak důkladně ponoří do učení, že při zpětném pohledu mu jeho vstup do světa splývá s pobyty v městských bordelech, a ještě před koncem roku zakouší bolesti infekce a léčbu rtutí a jodidem draselným. Nezabraňuje mu to v úsilí rozvíjet mnohem abstraktnější vášeň; objektem jeho zbožňování je Angela Pietragruová, metresa jeho kamaráda Louise Joinvilla, která však o nevzhledného dragouna jen občas zavadí ironicky lítostivým pohledem.
Teprve o jedenáct let později, kdy Beyle po delší odmlce opět navštíví Milán a nezapomenutelnou Angelu, která si na něho ovšem už jen stěží vzpomene, najde odvahu se jí ze svých nadzemských pocitů vyznat. Angele není vášeň tohoto zvláštního nápadníka právě příjemná a napjatou situaci se pokusí zmírnit návrhem výletu do vily Simonetta, kde proslulá ozvěna vrací až padesátkrát výstřel z pistole. Ale její zdržovací taktika nikam nevede. Lady Simonetta, jak Beyle Angelu Pietragruovou od té chvíle nazývá, se nakonec cítí nucena kapitulovat před Beylovou výřečností, která se jí zdá až chorobná, podaří se jí však alespoň vylákat z něho slib, že po projevení přízně z její strany z Milána neprodleně odjede. Beyle podmínku bez námitek přijme a ještě téhož dne opustí město, které tak dlouho postrádal. Nezapomene si však datum a okamžik, kdy si Angelu podmanil – 21. září v půl dvanácté dopoledne –, zaznamenat na šle kalhot. Když pak tenhle věčný poutník opět sedí v poštovní drožce, za jejímiž okny ubíhá krásná krajina, klade si otázku, zda se mu kdy podaří dosáhnout znovu podobného vítězství. Za soumraku se ho zmocní důvěrně známá melancholie, pocity viny a méněcennosti podobné těm, které ho poprvé s plnou silou přepadly koncem roku 1800. Po bitvě u Marenga se nechal celé léto unášet na křídlech všeobecné euforie, naprosto fascinován pročítal další zprávy o severoitalském tažení, navštěvoval představení pod širým nebem, bály a iluminace, a když přišel den, kdy si mohl poprvé obléct uniformu, bylo mu, jako by jeho
život definitivně zapadl do dokonalého či přinejmenším o dokonalost usilujícího systému, v němž byl vztah mezi krásou a hrůzou jasně určen. Pozdní podzim s sebou ale přivál těžkomyslnost. Služba v posádce ho čím dál víc skličovala, Angela o něho, jak se zdálo, skutečně příliš nestála, a opět u něho propukla nemoc: s pomocí zrcadla si znovu a znovu prohlížel záněty a vředy, které se mu tvořily v ústní dutině a v hloubi hltanu, a skvrnitá místa na vnitřní straně stehen.