Vzpomínka na Marcela Safíra Nevím, jestli je čtyřicet let v lidském životě opravdu dlouhá doba. Alespoň mně některé fragmenty vlastního dětství stále připadají blízké, jako by teprve včera skončily první prázdniny a na chvíli utichl hluk školních tříd. I den, kdy jsem od rodičů dostal knihu Marcela Safíra „Hmyz je docela jiný“, mi připadá jako včerejšek. Možná je to tím, jak moc tato kniha ovlivnila můj život. Na rozdíl od různých atlasů či podobných, skutečně vědeckých publikací, nahlížel její autor na hmyz a pavouky zcela jiným způsobem. Viděl v nich tvory, kteří snad dokážou uvažovat nad svým jednáním, učí se, milují, vedou války, ale jsou i nesmírně starostlivými rodiči, kteří pro své potomstvo obětují vše včetně vlastních životů. Nebyl suchopárným vědcem, jehož jediným cílem je dát nějakému tvorečkovi správné jméno, ale skutečným badatelem, který se uměl dívat, který uměl přemýšlet nad jednáním pozorovaných tvorů, byl zvídavým člověkem, který si pokládal spoustu otázek, na které jen těžko hledat odpovědi. Marcel Safír byl ale také skvělým fotografem, který dokázal zachytit úžasné scény ze života hmyzu a pavouků. Jeho kniha i ve mně probudila touhu něco takového zkusit, ale pro vesnického chlapce bylo v těch časech potřebné fotografické vybavení nedosažitelné, a tak dlouho zůstalo jen u snů. Ale ani v době, kdy jsem si pořídil obstojný fotoaparát s makroobjektivem, jsem se svému velkému vzoru nedokázal ani přiblížit. Nikdy jsem neměl dostatek trpělivosti na to, abych dlouhé hodiny dokázal sedět na jednom místě a pozorovat, co třeba v nějaké zvláštní situaci udělá ten či onen tvoreček, a pak to ve správný okamžik zachytit na film. Během patnácti let se mi podařilo zaznamenat jen pár prchavých okamžiků ze života hmyzu a pavouků, které v dnešní době ani jako celek nemají valnou hodnotu, mají-li vůbec nějakou. Můj dlouholetý sen vytvořit ze svých snímků vlastní fotografickou knihu se rozplynul, ale nakonec mi to není líto. Proč litovat času stráveného
v přírodě a věnovaného alespoň nesmělému pokusu o zachycení obyčejnými lidmi neviděného světa? Navíc mě práce na knize „Setkání v trávě“ přivedla na jiné cesty, otevřela mi dveře do jiných tajných komnat a v konečném důsledku dala vzniknout příběhům, které vám nabízím a ještě nabídnu v jiných knihách. Skutečně lituji jen toho, že jsem se s Marcelem Safírem minul v čase i prostoru. Zemřel v roce 1975, právě v době, kdy jsem poprvé otevřel jeho jedinečnou knihu. Jako připomínku tohoto vzácného člověka jsem ze svých fotografií sestavil vlastní malý příběh o objevování tajemného světa hmyzu a pavouků. Pojďme tedy společně nahlédnout mezi stébla trávy, do příšeří lesů nebo třeba jen na květinový záhon, kde na nás čeká tajuplný vesmír obydlený těmi nejpodivnějšími tvory.
První zástupci hmyzí říše, kteří zaujmou snad každého člověka, jsou motýli. Nádherné barvy a vzory jejich křídel odedávna fascinovaly sběratele i umělce. Ale i skromný, černobíle zbarvený okáč bojínkový má svůj osobitý půvab.
Motýlům nepatří jen slunečné dny, ale i temnota noci. Párek nočních motýlů pak v milostném opojení vydrží sedět na listu trávy ještě za slunného rána.
I brouci vstupují do našich životů častěji, než bychom si byli ochotni připustit. Také oni jsou předmětem zájmu sběratelů, najdeme mezi nimi škůdce i cenné spojence, a koneckonců, v názvu nejslavnější hudební skupiny všech dob vyšlápli nesmazatelnou stopu i do světa umění. Na této snímku je tesařík tesaříkovitý (Pachytodes cerambyciformis)
Další dvojpohled od světa brouků je připomínkou nezměrných kontrastů, skutečných či zdánlivých, kterými oplývá svět drobných živočichů. Portrét svižníka (vlevo) nenechá člověka na pochybách, že se jedná o brouka zabijáka, naproti tomu pohled na slunéčko vzbuzuje spíše pocity roztomilosti a něhy. Přitom slunéčko je stejně nelítostný dravec jako svižník a několik těchto brouků dokáže během krátké doby vyhladit celou kolonii mšic.
Mouchy, tedy zástupci řádu dvoukřídlých, jsou symbolem protivnosti a otravnosti. V jejich příbuzenstvu však najdeme tvory velmi půvabné, jako je třeba tato hbitá pestřenka trubcová, napodobující svým vzhledem včelu.
Ještě větší odpor v lidech vzbuzují pavouci. Ale i mnoho těchto věčně hladových osminožců je barevných a estetických. Pavouci navíc vynikají neskutečnou trpělivostí a také rafinovaností při lovu a stejně obdivuhodnou péčí o potomstvo. Na snímu vidíte portrét středomořského běžníka z rodu Misumenops.
Vážky jsou skutečnými posly pravěku, svými křídly vířily vzduch už nad prvohorními mokřady a se svou kořistí usedaly na přesličky, které se dnes staly černým uhlím. V současnosti u nás najdeme jen něco přes sedm desítek druhů. Na levém snímku vidíte kopulující samičku vážky tmavé , která se nohama přidržuje zadečku samečka. Naopak u nás nejpočetnějším hmyzím řádem jsou blanokřídlí. Patří mezi ně nejen včela medonosná a sršeň, jehož portrét si můžete prohlédnout na snímku vpravo, ale i různé vosy a nespočet jiných druhů velkých, ale často drobných a nenápadných tvorečků.
Při pozorování poletujícíh vážek můžeme nabýt dojmu, že svět hmyzu je idylickým prostorem plným svobody a bezpečí. Tento pocit může posílit i pohled na odpočívající vážku ploskou, kterou jsem jednoho letního podvečera zastihl na okraji plzeňského sídliště.
Avšak idyla se může obratem ruky změnit v tragédii. Svět hmyzu a pavouků je plný hladových lovců, kteří v mžiku ukončí život kteréhokoliv drobného tvorečka. Na snímku vidíte dravou mochu roupce s ulovenou vosičkou pilatkou.
Všichni, kdo chtějí přežít, se musí bránit. Někteří se umějí udělat neviditelnými, jiní sázejí na rychlost či obrovské počty potomstva, další se raději schovají. Před nepřízní osudu se chtěla do hedvábného smotku schovat i tato kuklící se housenka. Nebylo jí však dopřáno dokončit životní cyklus a proměnit se v motýla – smrt v podobě nočního dravce ji zastihla dřív. Ráno jsem našel na listu rákosí jen tělo s oddělenou hlavou.
Nejen smrt, ale i nové životy, to je neustálý koloběh neuvěřitelného stroje zvaného život. Na snímku vidíte samečka skákavky černé, který si objektiv mého fotoaprátu zřejmě spletl s budoucí nevěstou a máváním makadly vysílá signál, že není dalším chodem na jídelním stole.
Pavoučí samičky mají coby nevěsty velmi špatnou pověst. Po ukončení námluv se totiž už nepotřebný ženich často stává chutným pokrmem, jak už jsem naznačil před chvílí. Ale křižákům příbuzné čelistnatky jsou výjimkou, oba partneři se po krkolomných námluvách zas v klidu rozejdou.
Další životní starostí je kladení vajíček. Mnoho druhů jinak suchozemského hmyzu se vyvíjí ve vodě a mezi ně patří i vážky. Na fotografii vidíte samičku šídla.
Drobné bizarní mušce z čeledi vrtulovitých zase poslouží jako příbytek pro larvy květ pcháče bělohlavého.
Na námluvách jsem zastihl i dvojici středomořských kobylek (vlevo) a na druhém snímku pak vidíte pranepatrná hmyzí vajíčka. Tato fotografie pochází z Tobiášova vrchu v Českém středohoří.
A život jde dál. Dvojice nymf kněžic z rodu Palomena jako by zvědavě nahlížela do objektivu mého fotoaparátu.
