Vznik, význam a jednotlivé prvky bazální stimulace v ošetřovatelství

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Vznik, význam a jednotlivé prvky bazální stimulace v ošetřovatelství Bakalářská práce

Autor: Helena Čutková Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Emmerová Jihlava 2011

Anotace Ve své bakalářské práci se zabývám tématem bazální stimulace. Koncept bazální stimulace patří v České republice mezi poměrně nové techniky v ošetřovatelství a jednoznačně pomáhá zlepšovat úroveň poskytované péče. Hlavní myšlenkou celého konceptu je úcta a respekt k individualitě kaţdého jedince, ale také snaha rozvíjet jeho schopnosti a dovednosti. V práci uvádím základní údaje o autorovi konceptu a informace týkající se jeho vzniku a vývoje. Představuji jednotlivé prvky konceptu a upozorňuji na jejich význam v dnešní ošetřovatelské praxi.

Klíčová slova Bazální stimulace, klient, vnímání, komunikační kanály, koncept, ošetřovatelská nabídka.

Annotation In my bachelor thesis I deal with the topic of basal stimulation. The concept of basal stimulation is, in the Czech Republic, among some relatively new techniques in nursing and clearly helps to improve the standard of care provided. The central idea of the whole concept is reverence and respect for the individuality of each person, as well as the efforts to develop his skills. In this thesis I am detailing the author’s basic concept, and information about its origin and evolution. It represents individual elements of the concept and points out their importance in today’s nursing practice.

Key words Basale stimulation, patient, perception, communication channels, concept, nursing offer.

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Kateřině Emmerové za odborné vedení mé bakalářské práce a za podporu a trpělivost při jejím vytváření. Děkuji také Mgr. Ireně Točíkové za konzultaci a poskytnutí rad. Velké díky patří zdravotním sestrám na oddělení ARO z jihlavské nemocnice, které mi věnovaly čas a cenné informace. Tímto způsobem chci také poděkovat fotografce Kateřině Mutlové a Bc. Dagmar Vomelové, které mi pomohly vytvořit obrázkovou přílohu. Ráda bych poděkovala také svému manţelovi a rodině, kteří mi při vytváření této práce byli vţdy oporou.

Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 1. 5. 2011 ...................................................... Podpis

Obsah 1

2

3

Úvod .......................................................................................................................... 8 1.1

Úvod do problematiky........................................................................................ 8

1.2

Cíle práce ......................................................................................................... 10

Vznik konceptu bazální stimulace ....................................................................... 11 2.1

Autor konceptu ................................................................................................. 11

2.2

Přenos konceptu do ošetřovatelské péče a jeho výuka..................................... 11

Teoretický základ konceptu bazální stimulace ................................................... 13 3.1

Ontogenetický vývoj nervové soustavy ........................................................... 13

3.2

Vývoj percepce v prenatálním období ............................................................. 15

3.2.1 3.3

Vnímání ............................................................................................................ 16

3.4

Komunikace ..................................................................................................... 18

3.4.1 3.5

Pravidla komunikace v konceptu bazální stimulace ................................. 20

Pohyb................................................................................................................ 21

3.5.1

4

Význam „kangaroo care“ .......................................................................... 16

Bobath koncept ......................................................................................... 21

3.6

Hierarchie potřeb dle Maslowa – 10 centrálních evropských cílů ................... 22

3.7

Autobiografická anamnéza............................................................................... 24

3.8

Kazuistika ......................................................................................................... 24

Základní prvky bazální stimulace a jejich význam ............................................ 27 4.1

Somatická stimulace......................................................................................... 27

4.1.1

Význam doteků v somatické stimulaci ..................................................... 28

4.1.2

Iniciální dotek ........................................................................................... 29

4.1.3

Celková somatická stimulace - zklidňující .............................................. 29

4.1.4

Celková somatická stimulace – povzbuzující ........................................... 31

4.1.5

Neurofyziologická stimulace .................................................................... 31

4.1.6

Polohování ................................................................................................ 33

4.1.7

Koncept kinestetiky .................................................................................. 34

4.1.8

Canisterapie – polohování se psy.............................................................. 35

4.1.9

Metody somatické stimulace – podpora dýchání ...................................... 36

4.2

Vestibulární stimulace ...................................................................................... 38

4.3

Vibrační stimulace ........................................................................................... 39

5

6

Nástavbové prvky bazální stimulace a jejich význam ........................................ 42 5.1

Optická stimulace ............................................................................................. 42

5.2

Auditivní stimulace .......................................................................................... 43

5.3

Olfaktorická stimulace ..................................................................................... 44

5.4

Orální stimulace ............................................................................................... 45

5.5

Taktilně – haptická stimulace........................................................................... 47

Závěr ....................................................................................................................... 49

Seznam použité literatury ............................................................................................ 51 Seznam příloh ................................................................................................................ 54

1 Úvod 1.1 Úvod do problematiky Ve své bakalářské práci se zabývám konceptem bazální stimulace. Tento koncept čerpá důleţité poznatky z různých vědních oborů, mezi které patří neurologie, anatomie, fyziologie, psychologie, pedagogika a speciální pedagogika. Tento koncept tedy vychází z vědeckých poznatků a výzkumů, proto mohl být úspěšně aplikován a integrován do pedagogické, sociální a ošetřovatelské praxe. Koncept se však nejprve vyuţíval v oblasti speciální pedagogiky a teprve později se rozšířil do oblasti ošetřovatelské péče. Bazální stimulace je koncept, který podporuje lidské vnímání, rozvíjí schopnosti člověka a respektuje individualitu kaţdého jedince. Díky smyslům můţeme tedy vnímat sami sebe, ale také své okolí. Koncept se skládá z jednotlivých prvků, které působí na všechny smysly lidského těla a stimulují je. Bazální stimulace má velký význam pro klienty všech věkových kategorií s různými potřebami a má široké vyuţití v různých oblastech péče. Bazální stimulace patří v České republice mezi poměrně nové trendy ošetřovatelských technik. Na rozdíl od zahraničních zemí, kde je koncept velice rozšířen a má tam jiţ mnohaletou tradici. Právě z tohoto důvodu nesmím ve své práci opomenout velice významnou osobnost, která se zaslouţila o uvedení konceptu v naší zemi. V roce 2000 uvedla a prosazovala koncept bazální stimulace PhDr. Karolína Friedlová. Stala se první certifikovanou lektorkou bazální stimulace v České republice. A zároveň opravdovou průkopnicí, která o metodě informovala zdravotnickou veřejnost publikacemi odborných článků jiţ v roce 2000 v odborném časopise Sestra. V roce 2005 zaloţila Institut Bazální stimulace v ČR. Od té doby jsou tímto institutem pořádány kurzy tohoto konceptu, které byly akreditovány MZ ČR, MPSV ČR a MŠMT ČR. V roce 2010 byla zvolena novou prezidentkou Mezinárodní asociace bazální stimulace. (Institut bazální stimulace, 2010). Jsem přesvědčená o příznivém vlivu bazální stimulace pro klienty. To jsem sama pozorovala v průběhu své odborné praxe na anesteziologicko – resuscitačním oddělení. Přínos v rozpracování tohoto tématu spatřuji v tom, ţe povědomí o konceptu bazální stimulace stále ještě není dostatečné. V mnoha zdravotnických zařízeních je jeho význam stále podceňován či zanedbáván. Koncept bazální stimulace je prostředek, který 8

zvyšuje úroveň poskytované ošetřovatelské péče, rozvíjí schopnosti klientů či uţivatelů sluţeb a zajišťuje zároveň odborný růst zdravotnických pracovníků. Koncept bazální stimulace umoţňuje nelékařským pracovníkům plánovat individuální ošetřovatelské plány klientům. Práce s konceptem je kreativní a můţe tak chránit zdravotnické pracovníky před syndromem vyhoření. V první části bakalářské práce uvádím informace o autorovi, vzniku a vývoji konceptu. Dále se zabývám třemi základními prvky konceptu – kterými jsou vnímání, komunikace a pohyb. Tyto tři prvky mají k sobě navzájem nerozlučnou a pevnou vazbu. Kaţdý z prvků existuje ve vzájemném vztahu a působení s ostatními. Ve své práci přináším informace o základních i nástavbových prvcích bazální stimulace. Ke kaţdé technice vysvětluji její přínos, pro koho je vhodná, návod k postupu jednotlivých činností a také její význam. To znamená, ţe v této práci je moţné získat základní ucelený přehled o všech prvcích bazální stimulace. Vzhledem ke skutečnosti, ţe koncept bazální stimulace není uzavřenou metodou, můţeme ji úspěšně a velmi výhodně kombinovat i s jinými koncepty. Mám zde na mysli například Bobath koncept, koncept kinestetiky, canisterapii či péči o nezralé novorozence – kangaroo care (klokánkování). Uvedené techniky se ve své práci snaţím alespoň stručně nastínit v souvislosti s jejich vyuţitím v rámci aplikace bazální stimulace do ošetřovatelské péče. Hlavní význam mé bakalářské práce spatřuji v tom, ţe zpracováním tématu bazální stimulace mohu přiblíţit tuto problematiku širší zdravotnické veřejnosti. Většina zdravotních sester ze základních oddělení bazální stimulaci v povědomí nemá. Proto, abych byla dostatečně kompetentní pro aplikaci svých poznatků také do praxe, jsem absolvovala základní kurz bazální stimulace. Odborný kurz pořádal Institut bazální stimulace, lektorovala jej prezidentka Mezinárodní asociace bazální stimulace PhDr. Karolína Friedlová. Tento kurz byl pro mě opravdu velikým přínosem a otevřel mi

nový

obzor

v moţnostech

poskytování

odborné

ošetřovatelské

praxe.

Prostřednictvím absolvování tohoto kurzu a získáváním poznatků a podrobného studia této problematiky se mi také naskytla moţnost odborného profesního růstu. V závěru práce je vloţena příloha, která obsahuje fotografie vztahující se k jednotlivým technikám konceptu. Zobrazují například různé způsoby polohování, techniky

9

vestibulární, somatické stimulace a další. Skrze praktickou zkušenost s jednotlivými technikami jsem mohla samostatně vytvořit ukázku těchto fotografií.

1.2 Cíle práce Ve své teoretické práci se zaměřuji na objasnění tří stěžejních cílů. A to na informace týkající se vzniku, významu a jednotlivých prvků bazální stimulace v ošetřovatelství. Prvním cílem je uvést informace o autorovi konceptu, za jakých okolností, kdy a kde koncept bazální stimulace vznikl. Druhým cílem je představení jednotlivých prvků bazální stimulace, vysvětlení co si pod nimi představit z pohledu dnešního ošetřovatelství. Popisuji, pro jaké klienty je technika vhodná a jakým způsobem se provádí. Třetí cíl je objasnit jaký význam a jaké výhody přináší tyto techniky pro pacienta. Cílem této bakalářské práce je získat ucelené a všestranné informace, týkající se tohoto konceptu. A poohlédnout se i po technikách, které se mohou s konceptem bazální stimulace doplňovat a kombinovat.

10

2

Vznik konceptu bazální stimulace

2.1

Autor konceptu

Autorem konceptu Bazální stimulace je prof. Dr. Andreas Fröhlich. Speciální pedagog, který pracoval od roku 1970 v rehabilitačním centru Westpfelz / Landstahl v Německu. V tomto zařízení se prof. Dr. Andreas Fröhlich setkával s dětmi, které se narodily s těţkými somatickými, intelektovými či kombinovanými poruchami. V rámci svého pětiletého doktorandského studia vytvořil projekt, který měl za cíl rozvíjet dovednosti a stimulovat vnímání dětí se speciálními potřebami. Prof. Dr. Fröhlich tvrdí, ţe kaţdé dítě je vzdělatelné. A to otevřelo pozoruhodnou cestu plnou nových moţností všem speciálním pedagogům v Německu. A postupně i dalším učitelům v ostatních zemích Evropské unie. Tato metoda je zaloţena na vědeckých poznatcích z oblasti prenatální a vývojové psychologie. Dosaţených výsledků a rozvoje schopností u klientů samozřejmě vedlo mnoho odborníků z oblasti medicíny k tomu, aby se začali konceptem také zabývat a dále jej podporovat dalšími vědeckými výzkumy. Od roku 1994 pracoval autor konceptu jako profesor na Katedře speciální pedagogiky na Univerzitě v Landau. Nyní se podílí na aktivitách Mezinárodní asociace bazální stimulace, která sdruţuje všechny lektory bazální stimulace (v EU 908 lektorů) a účastní se kongresů pořádaných touto organizací.

2.2

Přenos konceptu do ošetřovatelské péče a jeho výuka

Prof. Christel Bienstein je zdravotní sestra, která se zaslouţila o přenesení konceptu do ošetřovatelské praxe. Od poloviny 80. let 20. století začala úzce spolupracovat s prof. Fröhlichem. Společně se zabývali vyuţitím konceptu u klientů, u nichţ je schopnost pohybovat se, komunikovat či vnímat omezena nebo porušena. Tento model je velmi dobře a snadno moţné integrovat do kaţdodenní ošetřovatelské péče a klade důraz na respektování autonomie kaţdého klienta. Koncept bazální stimulace je v současné době velmi uznávaným pedagogicko − ošetřovatelským modelem v zemích Evropské unie. Prof. Dr. Fröhlich registroval pro koncept ochrannou známku. Dnes existuje propracovaný systém vzdělávání lektorů, kteří musí úspěšně absolvovat čtyři semestry studia v zahraničí a sloţit závěrečné 11

zkoušky. Poté jsou nositeli licence pro výuku tohoto konceptu. V celé Evropě působí více neţ 900 lektorů bazální stimulace a počet dále narůstá. Absolventi seminářů pořádaných Institutem Bazální stimulace získají certifikát, který je platný po celé Evropské unii. A získávají tím oprávnění uvádět své znalosti do ošetřovatelské praxe. Od roku 2004 se výuka konceptu zanesla i do výukových osnov na zdravotních školách.

12

3

Teoretický základ konceptu bazální stimulace

Bazální stimulace je koncept, který ukazuje ošetřovatelství naprosto jiný rozměr. Pojem ošetřovatelská intervence, s kterým se běţně setkáváme v ošetřovatelské dokumentaci a praxi, je zde nahrazena výrazem ošetřovatelská nabídka. Cílem ošetřovatelských nabídek je poskytovat klientovi takové podněty, které bude moci dobře zpracovat. Nedílnou součást práce s konceptem tvoří kontrola výsledků těchto intervencí. Sledujeme klientovi reakce a vyhodnocujeme, zda jsou kladné či záporné. Touto cestou se snaţíme zajistit vhodnou formu péče, s ohledem na individuální potřeby kaţdého pacienta. Dáváme tím zároveň najevo naši snahu správně určit a rozpoznat potřeby klienta a reagovat na ně. Pokud se nám podaří zajistit u klienta klid a duševní pohodu, s jistotou můţeme tvrdit, ţe zároveň probudíme jeho zájem o sebe i okolí. Pozitivní reakce pacienta budou odměnou a motivací pečujícímu personálu. Cílem bazální stimulace je podpora lidského vnímání. Základními prvky konceptu jsou: vnímání, komunikace a pohyb. Všechny tyto prvky se vzájemně ovlivňují. (Friedlová, 2009). Bazální stimulace je koncept, který lze aplikovat do péče od narození aţ do konce ţivota člověka. Proto se uplatňuje v neonatologii, intenzivní medicíně, v oblasti rehabilitace, v geriatrii i paliativní péči. Koncept klade důraz na individualitu a jedinečnost kaţdého jedince. A má za cíl přiblíţit se myšlení, proţívání a chápat potíţe klientů v těţké ţivotní situaci. Bazální stimulace se soustředí na potřeby klienta a jeho ţivotní zkušenosti. Koncept si klade za cíl vytvořit vhodné a přívětivé podmínky k vývoji, rozvoji, podpoře, učení, pohodlí, pocitu jistoty a orientace na svém těle a v okolí. Bazální stimulace je o lidském setkávání, komunikaci, porozumění a nabízení různých moţností a podnětů. (Mohr, Nydhal, 2010).

3.1 Ontogenetický vývoj nervové soustavy Nervová tkáň vzniká z neuroektodermálního epitelu. Ztluštěním tohoto epitelu vznikne ploténka, ze které se utvoří míšní trubice. Probíhá v dorzální stěně embrya po celé jeho délce. Stěna této trubice je utvořena několika vrstvami buněk, které v průběhu čtvrtého týdně dozrávají a dochází k jejich diferenciaci. Jednotlivé buňky jsou spolu spojeny cytoplazmatickými spojkami, proto má vznikající tkáň síťovitou strukturu. V tomto období také dochází ke vzniku dvou hlavních skupin buněk. Jedná se o neuroblasty, ze kterých se následně utváří nervové buňky – neurony. Do druhé skupiny buněk 13

řadíme spongioblasty, které jsou základem neuroglií. Neuroglie zajišťují důleţitou podporu neuronů. Spongioblasty spolu s dalšími buňkami nervového systému zůstávají v míšním kanálu. (Langmeier, 2002). Základní stavební jednotkou nervové soustavy je neuron. Anatomicky dělíme neuron na tělo, které obsahuje jádro, jadérko a buněčné organely. A výběţky, které z buněčného těla vybíhají. Výběţky dělíme na dva typy. Axony, vedou vzruchy odstředivě a dendrity, vedou vzruchy dostředivě. Axony jsou kryty myelinovou vrstvou, které s Ranvierovými zářezy umoţňují rychlejší vedení vzruchů. Tvorba myelinového obalu začíná jiţ v druhém měsíci prenatálního vývoje. (Seidl, 2008). Nervovou soustavu dělíme na centrální a periferní. Centrální nervovou soustavu tvoří mozek a mícha. Skrze mozkové, míšní a útrobní nervy se zajišťuje spojení periferní a centrální nervové soustavy. Prostřednictvím vynikajících vlastností centrální nervové soustavy, dovedeme rychle vnímat obrovské mnoţství podnětů z vnějšího i vnitřního prostředí. (Friedlová, 2009). Centrální nervová soustava je hierarchicky nejvýše postavený systém, který řídí a ovlivňuje činnost celého organismu. Významnou vlastností centrální nervové soustavy je schopnost zpracovávat údaje a analýza předcházejících informací, uloţených v paměťových stopách. Další zvláštností funkce této soustavy je fakt, ţe i kdyţ je funkce kaţdé nervové soustavy přesně specifikovaná, výsledná činnost soustavy je u kaţdého jedince odlišná a nezaměnitelná. Prenatální vývoj centrální nervové soustavy, jak jiţ bylo řečeno, začíná vznikem medulární trubice, která se vytváří ve třetím týdnu intrauterinního ţivota plodu. Ze tří primárních mozkových váčků se vyvíjejí hlavní oddíly mozku. V dalších období vývoje dochází k další diferenciaci buněk a jejich zrání. Ve druhém měsíci se začíná vyvíjet mozeček, základ neurohypofýzy, hipokampu a bazálních ganglií. Ve třetím měsíci se utváří corpus callosum, ve čtvrtém měsíci dochází k rozbrázďování povrchu hemisfér, jejich povrch se tím zvětšuje. V míše začíná myelinizace a koncem prenatálního vývoje se objevuje i v některých částech mozku. Postnatální vývoj centrální nervové soustavy pokračuje, protoţe mozek novorozence je ještě anatomicky i funkčně nezralý. Váţí okolo 400 gramů. Do konce prvního roku ţivota se hmotnost mozku přibliţně zdvojnásobí a ve věku tří let je jeho váha zhruba 14

trojnásobná. Šestileté dítě má jiţ výrazně rozbrázděné mozkové hemisféry, dokončuje se arborizace a myelinizace neuronů. Centrální nervová soustava se v období dospívání, v období od 11 do 20 let, zvětšuje v oblasti frontálních laloků mozkové kůry a dosahuje váhy 1300 – 1500 gramů. Stavba mozku je prakticky ukončena. Avšak stále se zlepšuje činnost mozkové kůry. (Langmeier. 2002).

3.2

Vývoj percepce v prenatálním období

Výzkumy v oblasti prenatálního vnímání ukazují, ţe embryo dovede reagovat na somatické podráţdění povrchu svého těla a to jiţ v 8. týdnu své existence. V tomto období

můţeme

zaznamenat

bioelektrické

potenciály

mozku

pomocí

elektroencefalogramu. V období od 9. – 12. týdne svého ţivota, plod pohybuje svými končetinami, ústy a hlavičkou. Pomocí kontrakcí bránice vykonává dýchací pohyby. Plod dovede vnímat zvuky, které se k němu dostávají jiţ od 3. – 4. měsíce intrauterinního ţivota. Tyto zvuky se k němu dostávají skrze dělohu a plodovou vodu a vytváří jemné vibrace. Mohou přicházet z vnějšího prostředí, ale nezanedbatelné jsou také podněty, které přicházejí z těla matky (tlukot jejího srdce, střevní peristaltika, hlas matky). Ve 4. měsíci mění plod účelně polohu svého těla v děloze a dovede v ní cíleně setrvat. Plod tedy v prenatálním období vnímá somatické, vestibulární a vibrační podněty. Prostřednictvím těchto stimulů dovede vnímat chvění, hranice svého těla a svoji polohu v děloze. Tímto způsobem proţívá svoji první zkušenost se svým tělem. Z těchto poznatků vychází koncept bazální stimulace a prvky somatické, vestibulární a vibrační řadí do skupiny základních prvků tohoto konceptu. Vědecké studie dále upozorňují na skutečnost, ţe schopnost učení se u plodu objevuje od 6. měsíce a výsledky tohoto učení mohou ovlivnit jeho chování po narození. Přechod z chráněného prostředí v děloze do nového neznámého při porodu zajistí četnými podněty bouřlivý rozvoj centrální nervové soustavy. Dendrity a axony se intenzivně větví a rostou a pomohou utvořit mnohočetně propojenou neuronální síť. (Sedlářová, 2008).

15

3.2.1 Význam „kangaroo care“ „Kangaroo care“ neboli „klokánkování“ je jednou z metod bazální stimulace. Tuto péči lze aplikovat na gynekologicko – porodnickém oddělení, na neonatologických jednotkách intenzivní péče, ale i v domácím prostředí. Klokánkování je metoda zaloţená na přímém kontaktu kůţe na kůţi, umoţňující vznik pevného pouta mezi matkou a dítětem. K výhodám, které tato metoda přináší, patří citová podpora dvojice matka − dítě, niţší výskyt apnoických pauz v dýchání, stabilní tělesná teplota, dítě je klidnější, méně pláče. Dalším pozitivním vliv má klokánkování na kojení, protoţe produkce mateřského mléka je stimulována tělesným kontaktem. Matka proţívá radost z přitulení dítěte, komunikuje s ním a vzájemně si vidí do tváře. Při této technice je důleţité dodrţet několik zásad. Patří mezi ně vhodná volba oblečení, které by mělo být z bavlněného materiálu, s knoflíky. Zip by děťátko mohl studit. Ţeny by neměly mít podprsenku. Dítě by mělo být ve svislé poloze, a uloţeno spíše k levé straně těla matky, proto aby mohlo vnímat tlukot matčina srdce. V domácím prostředí lze vyuţít ke klokánkování tzv. baby vak – bavlněný nosič. (Magurová, Bodíková, 2009). „Kangaroo care“ je technika zaloţená na vědeckých výzkumech přínosu přímého dotyku těla matky a dítěte. Lze ji uplatnit u dětí po porodu tím, ţe je matce poloţíme na oblast břicha. Tento skin – to – skin kontakt redukuje stres vyvolaný porodem a je to výborný způsob, jak novorozenci pomoci s poporodní adaptací. Mateřský dotek má pozitivní dopad na centrální nervovou soustavu. Klokánkování má pozitivní vliv na neurobehavioralní regulaci dítěte po porodu. (Erzová, Ratislavová, 2011).

3.3

Vnímání

Vědomí definujeme jako uvědomování si sebe sama a vnímání svého okolí. Pro udrţení vigility (bdělosti) je nutné správné fungování ascendentního systému retikulární formace v dorzální oblongatě, mesensefalu, pontu a funkční kortex obou hemisfér. (Seidl, 2008). Porucha vědomí můţe být způsobena reverzibilním či ireverzibilním poškozením mozku. Toto poškození můţe být celkové nebo loţiskové. Poruchy vědomí rozdělujeme 16

na kvalitativní a kvantitativní. Mezi kvantitativní poruchy řadíme somnolenci, sopor a kóma. Somnolence je stav, kdy s pacientem můţeme navázat slovní kontakt. Reaguje tedy na zvukové, dotykové či zrakové podměty. Sopor je stav, kdy pacient reaguje na nějaký bolestivý podmět obrannou reakcí či se snaţí o slovní odpověď. Kóma můţeme dělit na lehké a hluboké. Pacient v lehkém kómatu můţe reagovat na silně bolestivé podměty. Avšak v hlubokém kómatu není přítomna ţádná reakce na zevní podnět. Mezi kvalitativní poruchy vědomí patří delirium, psychomotorický neklid či zmatenost. Jedná se o poruchy obsahu myšlení. K posouzení stavu nemocného je moţné pouţít hodnotící škálu Glasgow Coma Scale. Bodové hodnocení se můţe pohybovat od 3 (hluboké kóma) do 15 (plné vědomí) bodů. Tyto body pacient získá za otevření očí, nejlepší motorickou a slovní odpověď. (Kapounová, 2007). Podle současných vědeckých poznatků víme, ţe se nejprve vyvíjí vnímání somatické neboli vnímání vlastního těla. Somatické vnímání se vyvíjí jiţ od druhého měsíce nitroděloţního ţivota. Schopnost vnímání je úzce spjata se schopností člověka pohybovat se. (Fröhlich, 1998). V kůţi se větví tzv. volná nervová zakončení a opouzdřená nervová zakončení. Rozlišují se kulovitá tělíska Krauseova vnímající chlad, dále tělíska Ruffiniho vnímající teplo a tělíska Meissnerova ve škáře, díky kterým vnímáme doteky. V podkoţí se nachází velká lamelární Vater – Paciniho tělíska vnímající tlak a tah. Díky koţním receptorům tedy můţeme vnímat chlad, dotyk, lechtání či vibrace. Kůţe prostřednictvím nervových zakončení zprostředkovává kontakt s okolním prostředím. (Fiala, Valenta, 2008). Později se objevuje vnímání chvění (vibrační), které se také vyvíjí jiţ v prenatálním období. Informuje nás o intenzitě chvění při chůzi, běhu či skákání. Dále také vnímání rovnováhy (vestibulární), které nás upozorňuje na změnu polohy těla v prostoru. Vestibulární systém umoţňuje udrţování rovnováhy. Vestibulární aparát je tvořen kinetickým čidlem, které tvoří polokruhovité kanálky a statickým čidlem, které tvoří macula utriculi a macula sacculi. Uvnitř kostěného labyrintu se nachází labyrint blanitý, který je vyplněný endolymfou. Pohyb této tekutiny způsobí podráţdění vláskových buněk, vzruch se šíří z vestibulárního nervu přes nerv sluchový do komplexu vestibulárních jader v mozku. Tyto jádra potom ovlivňují nejen rovnováhu, ale i svalové 17

napětí. Tyto tři druhy vnímání jsou pro člověka velice důleţité, protoţe utvářejí pocit jistoty. Patří mezi prvky základní stimulace. (Friedlová, 2007). V časném období prenatálního vývoje si začíná plod cumlat svůj palec a polyká plodovou vodu a po narození začíná novorozenec cítit vůně a pachy. Hovoříme tedy o orálním a olfaktorickém vnímání. V posledním trimestru gravidity se u plodu vyvíjí sluchový vjem, tzn. vjem auditivní. Dále se objevuje schopnost hmatu (vnímání taktilní), úchopu (vnímání haptické) a zraku (vnímání auditivní). (Fröhlich, 1998). Lidský mozek má schopnost uchovávat informace v paměťových stopách. Cílenou stimulací smyslových orgánů můţeme pomocí konceptu bazální stimulace docílit, aby se v mozku začaly utvářet nová dendritická spojení. Hovoříme o plasticitě mozkové tkáně, díky které mohou poškozené struktury znovu dosáhnout svých funkcí. Popřípadě jiné oblasti mozku mohou zastoupit jejich funkce. Cílem této techniky je podpora vnímání u klientů prostřednictvím působení na zachovalé nebo oslabené smysly. (Friedlová, 2007).

3.4

Komunikace

Komunikace je vzájemná výměna informací, myšlenek a nápadů. Můţeme komunikovat pomocí písma, nonverbální komunikace či hromadných sdělovacích prostředků. Jde-li o přímou výměnu informací mezi lidmi, jedná se o sociální interakci. V ošetřovatelské praxi tvoří správná komunikace s pacientem základ veškeré činnosti. Schopnost komunikovat slouţí zdravotníkům k navázání a rozvíjení kontaktu s klienty. Cílem kaţdé komunikace je získání nějaké odpovědi, proto je tato interakce dějem. Komunikační proces se skládá z pěti sloţek, z kterých nesmí ţádná chybět. Za prvé je to mluvčí (komunikátor) – osoba, která sděluje nějaké informace. Za druhé příjemce této zprávy (neboli komunikant). Další sloţkou je zpráva, která je vysílána (komuniké) a zpětná vazba. Posledním faktorem je situační kontext. Situace nebo prostředí, ve kterém se komunikace odehrává, můţe výrazně ovlivnit význam sdělené zprávy. Komunikovat s druhými lidmi můţeme verbálně nebo neverbálně. Při verbální komunikaci sdělujeme své myšlenky pomocí slov. Vyuţití mluveného slova se můţe u jednotlivých lidí lišit, podle jejich sociálního a společenského postavení, věku nebo vzdělání. U řeči můţeme sledovat nejen její obsahovou, ale také paralingvistickou stránku. Zatímco obsahová stránka řeči nás informuje o významu sdělovaného, stránka 18

paralingvistická nám ukazuje jakým způsobem je informace sdělována. Všímáme si hlasitosti a délky projevu, barvy hlasu, rychlosti řeči, různých pomlk nebo chyb v komunikaci. Podle těchto ukazatelů můţeme mnohdy odhadnout psychický a emocionální stav pacienta. Neverbální komunikace je často nazývána jako řeč těla. Podle odborníků se na úrovni neverbální komunikace odehrává 80 − 90 % veškeré sociální interakce. Patří sem například: Mimika − citové proţívání jedince se projeví ve výrazu jeho tváře. Gestikulace − neboli řeč rukou. Pouhé podání ruky můţe vypovídat o vztahu k druhému jedinci. Haptika − tělesný kontakt s druhým člověkem. Posturika − prostřednictvím polohy a drţení těla můţeme rozpoznat psychický stav druhého člověka. Proxemika − vzdálenost mezi dvěma lidmi při rozhovoru nás můţe informovat o vztahu mezi nimi. Rozlišujeme čtyři zóny: Intimní (soukromá) − od 15 do 30 cm, jde o bezprostřední kontakt mezi lidmi. Patří sem milenecké objetí. Zóna osobní (přátelská) − od 45 do 120 cm, do této vzdálenosti pouštíme své blízké přátele, můţeme pozorovat detaily mimiky druhého člověka. Zónu, ve které se setkáváme při běţném ţivotě s druhými lidmi na úřadech, ve škole nebo v zaměstnání nazýváme zónou sociální (formální, pracovní). Odehrává se ve vzdálenosti od 150 do 350 cm. Veřejnou zónu, ve vzdálenosti okolo 800 cm, někdy nazýváme také jako únikové pásmo. (Zacharová, Hermanová, 2007). Verbální i neverbální komunikace je ovlivněna úrovní vnímání pacienta. Koncept bazální stimulace ukazuje, ţe komunikace se děje prostřednictvím všech smyslových orgánů. Smyslové orgány jsou proto nazývány komunikačními kanály. Komunikace s pacientem v ošetřovatelské péči není vţdy moţná pomocí slov. Někdy pacient není schopen udrţovat ani oční kontakt s ošetřujícím personálem. Jedná se například o klienty ve stavu vigilního kómatu, pacienty s těţkou mentální retardací, senilní demencí nebo lidí po těţkých úrazech hospitalizovaných na odděleních intenzivní péče. V řeči bazální stimulace to znamená, ţe nemůţeme k navázání kontaktu pouţít auditivní a optický kanál. Tato situace vyvolává často u zdravotnických pracovníků pocity napětí. To ovšem neznamená, ţe s klientem není moţné komunikovat jiným způsobem, a to za pouţití jiných komunikačních kanálů. Člověk má mnoho dalších moţností jak komunikovat s okolním prostředím. Ke komunikaci s klientem můţeme pouţít haptický kanál – k navázání kontaktu vyuţijeme doteky například při ranní toaletě nebo krmení a dáme tak klientovi najevo svou přítomnost způsobem, 19

který je schopen zpracovat. Jindy je výhodné pouţít i zvýšeného grimasování ze strany personálu, za účelem vyvolat u klienta odezvu. Abychom mohli docílit efektivní komunikace s pacientem je zapotřebí mít nejen dostatek teoretických poznatků, ale také velkou dávku citu a snahy porozumět. Musíme být schopni vnímat a správně reagovat na signály, které k nám pacient vysílá. Tento signál se pro pacienta v dané chvíli stává způsobem komunikace. Pacient se snaţí otevřít vůči okolí otevíráním očí či úst, prohloubeným dýcháním, mţikáním očí nebo uvolněním svalového tonu. To znamená, ţe bychom měli být schopni a hlavně ochotni zaznamenat jakoukoli reakci klienta a vyuţít vhodných komunikačních kanálů k navázání spojení s ním. V konceptu bazální stimulace vyuţíváme somatického, vestibulárního, vibračního, auditivního, optického, olfaktorického a taktilně – haptického komunikačního kanálu. (Friedlová, 2007).

3.4.1 Pravidla komunikace v konceptu bazální stimulace Při komunikaci s klienty v konceptu bazální stimulace se řídíme určitými pravidly, respektujeme desatero bazální stimulace. 1. „Přivítejte se a rozlučte s klientem pokud možno vždy stejnými slovy. 2. Pokud máte u klienta, žáka zaveden iniciální dotek, dotkněte se ho při oslovení vždy na stejném místě. 3. Hovořte zřetelně, jasně a ne příliš rychle. 4. Nezvyšujte hlas, mluvte přirozeným tónem. 5. Dbejte, aby tón vašeho hlasu, vaše mimika a gestikulace odpovídaly významu vašich slov. 6. Při rozhovoru s klientem, žákem používejte takovou formu komunikace, na kterou byl zvyklý (anamnéza). 7. Nepoužívejte v řeči zdrobněliny, není-li na ně zvyklý. 8. Nehovořte s více osobami najednou. 9. Při komunikace s klientem, žákem se pokuste redukovat rušivý zvuk okolního prostředí. 10. Umožněte klientovi reagovat na vaše slova.“ (Friedlová, 2010, str. 28).

20

3.5

Pohyb

Pohyb je základní biologickou potřebou kaţdého člověka. Pravidelná pohybová aktivita vede k udrţování dobré fyzické kondice. Přináší však organismu i další výhody. Zlepšuje zdravotní stav a spánek, uvolňuje duševní napětí a chrání před vznikem různých onemocnění. Pravidelné cvičení vede k vyšší výkonnosti orgánů. Schopnost člověka pohybovat se je jedním ze základních kriterií hodnocení úrovně sebepéče v ošetřovatelství. Pohyblivost tvoří základ nezávislosti člověka. Lidský organismus vnímáme jako bio – psycho – sociální celek, proto poruchu hybnosti neposuzujeme pouze po stránce biologické. Pohybové omezení nevyhnutelně ovlivní citové proţívání člověka, jeho sebepojetí a ţivot ve společnosti. Nemocný člověk vnímá ztrátu své nezávislosti. Prostřednictvím svých pohybů člověk vnímá své okolí, ale také své vlastní tělo. Člověk, který není schopen změnit svoji polohu, je připraven o spoustu podnětů z okolního prostředí. Toto je významný faktor, který napomáhá ke vzniku depresivně – anxiózního syndromu, který je u imobilizovaných lidí velmi častý. (Trachtová, Fojtová, 2004). 3.5.1 Bobath koncept Koncept bazální stimulace vychází z vědeckých poznatků Bobathových. Autoři konceptu jsou manţelé Berta (fyzioterapeutka) a Karel (dětský neurolog) Bobathovi. Společně na základě pozorování a práce s pacienty s centrálními poruchami hybnosti vytvořili neurovývojovou terapii. V Londýně zaloţili Bobath centrum, kde svoji terapii dále rozpracovali a zároveň usilovali o předání svých zkušeností dalším terapeutům. Tato terapie se postupně stala nejpouţívanější metodou ve světě. Neurovývojová terapie se zakládá na poznání, ţe mozková léze vede k poruše centrálních mechanismů posturální kontroly. Tato léze způsobuje opoţdění nebo zástavu vývoje. Objevuje se patologický posturální tonus. Důleţitou charakteristikou tohoto konceptu je individuální vyšetření pacienta. Jedním z nejvýznamnějších aspektů je schopnost terapeuta sledovat dovednosti klienta. Při observaci se terapeut zaměřuje hlavně na kvalitu provedení pohybu. Neopomíjí ani přihlédnout k přidruţeným problémům – v oblasti přijímání potravy, zraku nebo sluchu. Toto pozorování je zakončeno stanovením hlavního problému, specifikací cíle a konkrétních kroků jak dosáhnout co největší samostatnosti a nezávislosti pacienta. 21

Velký důraz se klade na informovanost příbuzných a osob pečujících o pacienty. Terapie se provádí pomocí „handlingu“. Při této rehabilitaci nejde o provádění pasivní pohybů s tělem pacienta. Terapeut sleduje pacientovi reakce a snaţí se, aby pacient převzal aktivitu a vykonal pohyb samostatně. (Červenková, 2006).

3.6 Hierarchie potřeb dle Maslowa – 10 centrálních evropských cílů Abraham Harold Maslow byl americkým psychologem. Stal se jedním ze zakladatelů humanistického hnutí v psychologii. V oblasti ošetřovatelství hovoříme nejčastěji o hierarchii lidských potřeb, které vyjádřil a znázornil v jednotlivých patrech pyramidy. Základní potřeby (fyziologické, potřeba jistoty a bezpečí) označil jako niţší, nedostatkové potřeby. Další potřeby (seberealizace, pocit sounáleţitosti, uznání) nazývá Maslow potřebami vyššími nebo také růstovými, uváděné téţ pod pojmem metapotřeby. Obecně lze říci, ţe alespoň částečným uspokojením niţších potřeb můţe docházet k naplňování potřeb vyšších. Avšak toto tvrzení neplatí bez výhrad. K uspokojení duchovních potřeb v nouzových situacích můţe dojít, navzdory neuspokojení potřeb základních (např. skrze víru v Boha). Seberealizace stojí na vrcholu pyramidy, protoţe je nejvyšší potřebou, skrze kterou naplňujeme své záměry a plány. Metapotřeby umoţňují člověku vyvíjet se a dosáhnout pocitu naplnění. (Trachtová, Fojtová, 2004). Nejnáročnějším a zároveň nejdůleţitějším úkolem ošetřovatelské péče je schopnost poznat a pochopit potřeby pacienta. Na jakkoli nemocné klienty musíme pohlíţet jako na jedinečné osobnosti a zajišťovat prostředí, ve kterém se budou schopni orientovat, rozvíjet své schopnosti a zaţívat pocit jistoty a bezpečí. (Friedlová, 2002). V rámci konceptu bazální stimulace byly formulovány evropské cíle pro strukturu individuálních plánů péče. A to nejen pro oblast ošetřovatelství, ale rovněţ pro oblast speciální pedagogiky. Pro tvorbu vzdělávacích plánů ţákům se speciálními potřebami. Tyto centrální evropské cíle vytvořil prof. Fröhlich v přímé spolupráci s prof. Bienstein. Devět centrálních cílů bylo po tříleté tvorbě zveřejněno, díky spolupráci s odborníky z téměř všech zemí Evropské unie v roce 2002. V roce 2010 byl uveden do praxe ještě desátý cíl. Centrální evropské cíle respektují všechny potřeby člověka přesně tak, jak je vyjádřil Maslow ve své hierarchii lidských potřeb. (Friedlová, 2010).

22

„10 centrálních evropských cílů: 1. Zachovat život a zajistit vývoj 2. Umožnit pocítit vlastní život 3. Poskytnout pocit jistoty a důvěry 4. Rozvíjet vlastní rytmus 5. Umožnit poznat okolní svět 6. Pomoci navázat vztah 7. Umožnit zažít smysl a význam věcí či konaných činností 8. Pomoci uspořádat jeho život 9. Poskytnout autonomii a zodpovědnost za svůj život 10. Objevovat svět a vyvíjet se.“ (Friedlová, 2010, str. 30).

Maslowova hierarchie potřeb. (Trachtová, 2004).

23

3.7 Autobiografická anamnéza Koncept bazální stimulace vnímá v ošetřovatelském procesu všechny jedince jako unikátní a neopakovatelné bytosti. Kaţdý člověk má zaţité nějaké své rituály, zvyky a denní rytmus. Při příjmu klienta na oddělení víme jen velmi málo informací o jeho ţivotě. Poskytováním péče na základě autobiografické anamnézy se snaţíme chápat jedince a umět ho doprovázet na cestě jeho ţivotem. Cílem biografické anamnézy je zabránit ztrátě autonomie pacienta. Abychom mohli poskytovat individuální ošetřovatelskou péči, zjistíme si prostřednictvím různých otázek důleţité osobní informace o klientovi od jeho nejbliţší rodiny či přátel. Vyplněný dotazník autobiografické anamnézy nám utvoří základní kámen pro vytváření individuálního ošetřovatelského přístupu a pomůţe nám najít ke klientovi správnou cestu. Péči poskytovanou

bez

respektování

autonomie

klienta

nemůţeme

povaţovat

za profesionální. (Friedlová, 2009). Ptáme se příbuzných, kde byl klient zaměstnán, jaké má koníčky, jaké má rád jídlo a pití, jestli je levák nebo pravák, zda nosí brýle. Který televizní pořad patří mezi jeho oblíbené nebo jakou poslouchá rád hudbu. Na základě kvalitně odebrané biografické anamnézy sestavíme cíle a ošetřovatelský plán. Průběţně sledujeme reakce klienta na jednotlivé ošetřovatelské nabídky. (Friedlová, 2010). Nenahraditelné postavení zaujímá integrace příbuzných do péče. Počáteční ostych příbuzných z toho, ţe nevědí co dělat, lze velmi snadno překonat rozhovorem s ošetřujícím personálem, který jim podá dostatečné mnoţství informací. Aktivním zapojením do péče se mohou příbuzní zbavit pocitu bezmoci. (Friedlová, 2007). V nemoci se zhoršuje schopnost přizpůsobit se změnám. Klient je v neznámém prostředí obklopen cizími lidmi. Můţe se cítit nejistý a zmatený. Dalším stresujícím faktorem můţe být změna denního reţimu. Tato změna pak vyvolává poruchu orientace v čase a činnostech. Aplikací jednotlivých prvků bazální stimulace v péči s ohledem na biografickou anamnézu, můţeme klientovi malými doušky zprostředkovat příjemné záţitky z jeho historie. (Friedlová, 2009).

3.8 Kazuistika Nejlepším způsobem, jak se seznámit s konceptem bazální stimulace a „uvěřit“ jeho účinnosti je seznámit se s několika kazuistikami nebo se setkat s člověkem, který byl 24

ve váţném zdravotním stavu a proţil si bazální stimulaci na „vlastní kůţi“. Pročetla jsem desítky kazuistik, avšak uvádím zde pouze tu, která mě oslovila ze všech nejvíce. Tento příběh vypráví ţena, která se po úrazu manţela zapojila do ošetřovatelské péče. Je to příběh, který ukazuje, jak důleţitá je integrace nejbliţších členů rodiny a přátel do péče o nemocného. Pan Martin, 41 let se při jednom ze svých potápění nevynořil. Byl nalezen v bezvědomí v hloubce zhruba 4 metry. Záchranná sluţba ho převezla po úspěšné resuscitaci naoddělení ARO, kde byl zaintubován. Lékaři stanovili diagnózu vigilní kóma, na základě hypoxického poškození mozku. Paní Jana (manţelka pana Martina) se o konceptu bazální stimulace dozvěděla druhý den po váţném úrazu svého manţela. Od začátku cítila potřebu být v blízkosti svého muţe, a jak sama uvádí, některé prvky bazální stimulace prováděla intuitivně, bez hlubších znalostí, o tom co dělat. Pan Martin byl ve vigilním stavu celé dva měsíce. Paní Jana u něj trávila kaţdý den několik hodin. Komunikace prostřednictvím doteků tvořila základ – hlazení po tváři, čele a vlasech, masáţ těla. Paní Jana na doporučení zdravotnického personálu prostudovala knihu bazální stimulace, naučila se polohovat, pouţívat perličkové polohovací vaky. Zkoušela manţelovi vkládat do rukou různé předměty, volant, mobil, klávesnici od počítače. Avšak Martin na tyto stimuly spíše nereagoval a Jana se naučila jedno podstatné – jednotlivé techniky nelze lámat přes koleno a je nutné vysledovat, které pacientovi vyhovují. Viděla, ţe díky polohování ustupuje motorický neklid. Později se zapojila do celkové koupele své manţela, který se v její přítomnosti zklidnil a uvolnil. Velkým překvapením po vykoupání bylo to, kdyţ Martin v kómatu zcela spontánně reagovat, kdyţ mu poprvé po necelých dvou měsících Jana oblékala trenýrky na místo plenky. Zapojil svaly nohou a hýţdí a nebylo nutné ho jakkoliv zvedat. Tato spolupráce všechny velmi překvapila. Jana také uvádí lítost nad tím, ţe dříve nepřekonala obavy a bála se vlézt k manţelovi do nemocničního lůţka. Po té, co svůj ostych setřásla, dočkala se později manţelova probuzení. Jeho první věta, kterou po dvou měsících řekl, zněla: „Pojď ke mně“ a posunkem ukazoval, ţe má Jana vlézt za ním do postele. V rámci optické stimulace Jana se zdravotnickým personálem umístili kolem lůţka fotografie, ale také vzkazy od rodiny a přátel. Paní Jana také často vypravovala novinky ze ţivota rodiny a přátel. Ve chvíli, kdy hovořila o jejich synovi, reagoval pláčem. 25

Zkušenosti, kterou Jana získala po boku svého muţe od osudného úrazu, ji ujistilo v tom, ţe člověk má mnoho způsobů a cest jak s druhým člověkem navázat komunikaci. Zhruba po měsíci po probuzení Martina z kómatu se ho Jana ptala, jestli si něco z této doby pamatuje. Martin ji odpověděl, že si pamatuje, s jakou jistotou mu říkala, že se vrátí. Později na rehabilitačním oddělení také poznal tváře zdravotnických pracovníků, kteří se o něj dříve starali a přišli se na něj podívat − představování nebylo třeba. Jak sám pan Martin s úsměvem dodává: „A že si je nemohu pamatovat? To já vím, tehdy jsem byl přece ve stavu coma vigile.“ (Wasilová, 2009).

26

4

Základní prvky bazální stimulace a jejich význam

Mezi základní prvky bazální stimulace patří stimulace somatická, vestibulární a vibrační. Hovoříme o takzvané trilogii prvků. Základními je nazýváme proto, ţe se vyvíjí v prenatálním období ţivota člověka nejdříve. Teprve potom začíná plod vnímat další podněty. Z tohoto důvodu dělíme prvky bazální stimulace na základní a nástavbové. Podněty z kůţe vnímá embryo jiţ v 7 týdnu svého vývoje. Tyto vzruchy jsou vedeny do centrální nervové soustavy a plod vykonává pohyby a reaguje na somatické podněty. Druhým nejrychleji vyvinutým smyslem pro vnímání je vestibulární aparát, který je plně vyvinut jiţ v 16 týdnu ţivota plodu. Plod vnímá změny polohy těla matky a její pohyb. Vibrační vnímání je umoţněno funkcí Vater – Paciniho tělísek a proprioreceptorů. Plod vnímá vibrace procházející stěnou děloţní sliznice, tlukot srdce matky, zvuky vznikající peristaltikou střev. Prostřednictví všech výše vyjmenovaných základních prvků můţeme navázat kontakt s lidmi, kteří mají deficit v oblasti zraku, sluchu a hmatu.

4.1

Somatická stimulace

Vnímání vlastního tělesného schématu se vyvíjí jiţ v embryonálním období. V osmém týdnu ţivota plodu se utvářejí první neuronální spojení v mozku. Ruce a nohy embrya se pohybují a to umoţňuje stimulovat a aktivizovat neuronální síť. Pokud se plod podráţdí na těle – nastává reakce. Vycházíme tedy z poznatku, ţe vnímání těla umoţňuje somatický a proprioreceptorový systém. V devátém týdnu si například zárodek dumlá svůj palec. Plod se v děloze pohybuje a tím získává zkušenost se sebou samým. To vytváří základ pro sebeuvědomování. Toto sebeuvědomování je vytvořeno jiţ v době před porodem, po porodu se umocňuje tím, ţe dochází ke stálé stimulaci narozeného dítěte podněty z vlastního těla i okolí. Utváří si představu o sobě a upevňuje své tělesné schéma v průběhu prvního roku ţivota. Tělesné schéma znázorňuje naše tělo, proto identifikujeme sami sebe jako člověka. V konceptu bazální stimulace se v souvislosti s tělesným schématem uvádí tři pojmy – vnímání těla, tělesné schéma a tělesný obraz. Tělesné schéma nás informuje o tom, jakou má člověk představu o vlastním těle v prostoru. Vnímáním tělesného obrazu si naopak uvědomujeme, jak daleko jsou části těla od sebe vzdálené nebo v jaké poloze se tělo v danou chvíli nachází. K udrţení správného tělesného obrazu je nutná neustálá 27

interakce s okolím. To nám umoţňuje vnímat jasně hranice svého těla. Proto, aby bylo moţné udrţet toto vnímání je zapotřebí vizuální kontrola, ale také senzorické a vestibulární vnímání. Jednou z technik somatické stimulace je zrcadlová terapie. Ke zkreslenému vnímání těla můţe dojít na podkladě neurologických nebo jiných onemocněních (děti s dětskou mozkovou obrnou, pacienti po cévní mozkové příhodě). Dojde-li u člověka k úrazu, jehoţ následkem je například hemiplegie, trvá řadu týdnů, neţ si jedinec vytvoří svůj nový tělesný obraz podle aktuální skutečnosti. Pacienti upoutaní na lůţko mohou trpět senzomotorickou deprivací – mají málo podnětů ze svého vlastního těla. To má za následek ztrátu schopnosti vnímat sám sebe. Pacient trpí pocity nejistoty a strachu. Imobilita můţe tedy vést ke ztrátě vzpomínek na pohyb a vyvolat změny ve vnímání tělesného obrazu. Nedostatek stimulů můţe u pacienta vyvolat zmatenost. Objevuje se motorický neklid (například tahání a následně odstranění permanentního katétru, svlékání se, boucháním rukama do postranic). (Friedlová, 2007). Nedostatečné množství senzorických stimulů podmiňuje nedostatečnou strukturalizaci mozku. Motorická deprivace způsobí sníţení výkonu mozku, coţ má za následek zpomalení i vývoje organismu jako celku. Kontinuální stimulace smyslových orgánů v ošetřovatelské péči nám u klientů ve velmi těţkých ţivotních situacích umožní vznik nových dendritických spojení. (Friedlová, 2008). Koncept bazální stimulace podporuje vnímání hranic svého vlastního těla a vnímání podnětů. Prováděnou stimulaci nabízíme oběma stranám těla současně, abychom podporovali symetrické vnímání těla. (Friedlová, 2007).

4.1.1 Význam doteků v somatické stimulaci Dotek představuje základní prvek somatické stimulace. Pomocí doteků můţeme s klientem navázat vztah a komunikaci. Kvalita těchto doteků je proto velmi významná. Prostřednictvím doteků člověk získává velké mnoţství impulsů, které v něm vyvolávají různé pocity a reakce. Ošetřovatelský tým by si tedy měl uvědomovat, ţe kaţdý jejich kontakt s klientem je nesmírně důleţitý. Ruce ošetřujících otevírají u pacienta tzv. somatický kanál. Komunikační dráhu, která umoţňuje přijímat informace o sobě samém a okolním prostředí.

28

Doteky mohou mít různou kvalitu. Avšak aby byly pro klienta příjemné a přínosné, musí být jasné a cílené. Lehké, povrchní doteky způsobují nervozitu a nepřinášejí ţádnou informaci. Nejasné a chaotické doteky navozují dokonce strach, zmatek a pocity nejistoty. Zásadou pro poskytování kvalitních doteků je hlavně klid, stejný sled, rytmus a opakování pohybů. Přiměřeně vyvinutá síla, tlak a dotek prováděný celou plochou ruky. Vţdy je nutné sledovat reakce klienta a pamatovat, ţe některá místa na těle jsou zvláště citlivá. Reakce se mohou projevit změnami v hemodynamice (zvýšení krevního tlaku, vyšší tepová frekvence) či změnami sekrece (sekrece potu, zvýšené slinění). (Friedlová, 2010).

4.1.2 Iniciální dotek Jedná se o dotek na těle pacienta, kterým je vždy zahajována a zakončována veškerá ošetřovatelská činnost a komunikace u jeho lůţka. Nečekané doteky mohou pacienty se sníţeným stupněm vědomí lekat a působit stres. (Nydal, Bartoszek, 2000). Toto místo určujeme na základě podrobně odebrané biografické anamnézy. Vhodným místem je rameno, paže nebo ruka. Platí zde také pravidlo, ţe čím více je u klienta poškozená centrální nervová soustava, tím výše (od periferie horní končetiny k rameni) je nutno iniciální dotek pouţít. Místo doteku by potom měli respektovat všichni členové ošetřovatelského týmu (zdravotní sestry, lékaři, fyzioterapeuti, rodina…). Nutností je uvedení místa iniciálního doteku také do zdravotnické dokumentace a umístění informační cedule na lůţko klienta. (Šándorová, 2008).

4.1.3 Celková somatická stimulace - zklidňující Zklidňující stimulace můţe být provedena v rámci koupele pacienta, pak hovoříme o zklidňující koupeli. Nebo provádíme zklidňující stimulaci rukama „nasucho“ nebo s pouţitím oleje či krému. Při koupeli pouţíváme ţínku, proto abychom docílili intenzivnějšího kontaktu s klientem. Dalšími pomůckami mohou být froté ponoţky nebo ručník. To vše pomáhá pacientovi uvědomovat si a cítit povrch a hranice svého těla. Kaţdý chlup má u kořene nerovová zakončení, která přenášejí vzruchy do mozku, kde se informace zpracovávají. Při zklidňující koupeli vedeme pohyby vždy v jednom směru, a to ve směru růstu chlupů. Zklidňující stimulaci je vhodné aplikovat u neklidných, úzkostných pacientů. Tato stimulace můţe vést ke zmírnění strachu, ke ztlumení bolesti nefarmakologickou 29

cestou. Pomáhá klientům s poruchami spánku. Tuto koupel můţeme provádět u pacientů s Alzheimerovou chorobou, demencemi nebo morbus Parkinson. U klientů ve vigilním kómatu nebo u umírajících. Lze ji integrovat do oblasti pooperační péče, s cílem zmírnit stavy zmatenosti po anestezii. Před zahájením samotné koupele klienta oslovíme. Informujeme ho o našich úmyslech. U některých pacientů oslovení zahrnuje iniciální dotek. Ke koupeli pouţijeme pokud moţno jeho soukromé toaletní potřeby. Vůně oblíbeného mýdla bude stimulovat paměťové dráhy. Teplota vody by se měla pohybovat mezi 37 – 40 °C a celková doba koupele by neměla přesáhnout 15 aţ 20 minut. Koupel můţe začít od obličeje, ale vţdy se rozhodujeme podle aktuálního stavu pacienta. Nevyhovuje-li to, můţeme omytí tváře nechat aţ na úplný závěr celkové koupele. Obličej patří do intimní zóny klienta, a zahájení doteku v této oblasti, by mohlo vyvolat u úzkostného pacienta negativní reakce. Tyto neţádoucí reakce by se mohly například projevit ve formě zvýšeného svalového napětí. Obličej stimulujeme nejprve po jeho obvodu. Na těle začínáme od hrudníku, kde jednotlivé tahy vedeme vţdy od středu ke krajům trupu. Na jeho krajích zvýšíme mírně tlak, pro zvýraznění vnímání hranic těla. Horní končetiny modulujeme od ramene směrem k prstům ruky, kaţdou zvlášť. Stejně tak postupujeme u dolních končetin. Záda omýváme na závěr, pacient leţí v poloze na boku. Naše pohyby vedeme od páteře směrem k zevní straně. Tahy vedeme vždy symetricky a kontinuálně oběma rukama současně. Po koupeli pacienta uloţíme do lůţka, zakryjeme a necháme ho odpočívat. (Friedlová, 2009). U terapeutické somatické stimulace nemusíme umýt obličej a genitál. Tato intimní místa můţeme umýt kdykoliv jindy během dne. Pokud by se během koupele objevily u pacienta negativní reakce, stimulaci ihned přerušíme a zkusíme pouţít jinou ošetřovatelskou intervenci. Nejdůleţitější je pozorně sledovat reakce pacienta a nepřetěţovat ho. Je dobré řídit se pravidlem, ţe méně znamená někdy více. Cílem této zklidňující stimulace je navodit celkový klid u zmatených pacientů, sníţit svalové napětí, vnímání tělesného schématu a navázání komunikace. Při celkové stimulaci musíme dodrţovat základní pravidla. Stimulaci provádíme vţdy oběma rukama. Během stimulace se od pacienta nevzdalujeme, neodcházíme a nespěcháme. Měli bychom zajistit, aby pokoj, kde pracujeme, byla klidná, teplá a bez rušivých 30

elementů. Nehovoříme se třetí osobou, nepouţíváme v řeči zdrobněliny (pokud na ně pacient nebyl zvyklý). Stimulaci by měl provádět vţdy jeden terapeut. Výjimku tvoří jednotka intenzivní péče, kde můţe druhá osoba pomoci manipulovat s invazivními vstupy. Avšak koupel neprovádí. (Friedlová, 2010). (Viz příloha – fotografie číslo 1, 2).

4.1.4 Celková somatická stimulace – povzbuzující Povzbuzující stimulaci provádíme za cílem zvýšit pozornost a vědomí pacienta. Zvýšit svalové napětí, krevní tlak, srdeční frekvenci, povzbudit vnímání hranic vlastního těla. Povzbuzující stimulaci můţeme provádět buď nasucho ţínkami, ručníkem, s krémem či olejem nebo v rámci celkové koupele. Zásadní rozdíl mezi zklidňující a povzbuzující koupelí je však v teplotě vody, která musí být niţší neţ teplota těla, tedy v rozmezí mezi 23 – 28°C. Pohyby při této stimulaci vedeme protisměru růstu chlupů. Povzbuzující stimulaci můţeme nabízet pacientům ve vigilním komatu, klientům s depresí, apatií, se sníţeným svalovým napětím. Neuţíváme ji ale u zmatených a neklidných pacientů. Sledujeme reakce pacienta. Povzbuzující stimulace můţe zvýšit hodnoty tlaku o 10 – 20 mm Hg. Dále mohou být patrné změny tepové a srdeční frekvence. Dodrţujeme základní pravidla při celkové koupeli, která jsou stejná jako u zklidňující koupele. Před zahájením činnosti je opět nutností pacienta oslovit, uţít iniciální dotek a podat mu informace týkající se nadcházející péče. Stimulaci provádíme pouze v jednom směru proti směru růstu chlupů – coţ je klientem vnímáno velmi intenzivně. Při koupeli popisujeme všechny stimulované části těla. To pomáhá klientovi orientovat se na svém těle. Obličej stimulujeme nejprve po obvodu na obou stranách tváře současně. Na hrudníku vedeme pohyby od hranic trupu směrem k páteři. Horní končetiny modulujeme od konečků prstů k rameni. Stejně tak postupujeme i u dolních končetin, od prstů směrem nahoru k tělu. Osušíme pacienta stejným způsobem, jakým jsme ho umývali a vyvíjíme na tělo dostatečný tlak ručníkem. (Friedlová, 2010). (Viz příloha – fotografie číslo 3).

4.1.5 Neurofyziologická stimulace Neurofyziologickou stimulací se snaţíme umoţnit pacientům vnímat ochrnutou polovinu těla. Důleţitým předpokladem, pro úspěšnost této metody je schopnost klienta vnímat svou nepostiţenou stranu těla. Tato stimulace je vhodná pro klienty s plegiemi 31

a parézami, které vznikly na podkladě cévní mozkové příhody. Pro klienty po traumatech mozku – s následnými změnami v oblasti pohybového aparátu. Lze aplikovat u dětí s dětskou mozkovou obrnou (Friedlová, 2010). Základem fyziologie pro řízení hybnosti je pyramidová dráha. Pohyb zahajuje impulz, který přichází z pyramidové dráhy. Extrapyramidový systém zajišťuje výchozí postavení pro pobyt a polohu. Na konci prodlouţené míchy se vlákna šíří z 80% a pokračují jako tractus corticospinalis (pyramidalis). Pyramidová vlákna tvoří hlavní motorickou dráhu. Porušení této dráhy, vyvolává poruchu hybnosti na polovině těla. Svalové napětí zajišťuje gama – systém a Golgiho svalové vřeténko a extapyramidový systém. Plegie je termín pro úplnou ztrátu schopnosti vykonávat volní pohyb. Paréza je porucha hybnosti částečná. Parézy dělíme do tří skupin. Centrální paréza (spastická) – je postiţen kortikální motoneuron. Pacient má zvýšené svalové napětí, které se projeví spastickou a poruchou volního pohybu. Periferní paréza – je postiţen periferní motoneuron. Pacient má sníţený svalový tonus – hypotrofie aţ atrofie. Smíšená paréza – kombinace výše uvedených. Postiţen je jak centrální tak i periferní motoneuron. (Seidl, 2008). Cílem této techniky je podpora a stimulace vzpomínek ze svého těla, které jsou uloţeny v paměťových drahách. Klienta stále vyzýváme k vnímání a uvědomování si zdravé strany. Pouţíváme zrcadlovou terapii k tomu, aby klient viděl postiţenou stranu těla, vţdy kdyţ provádíme stimulaci. Při terapii zdůrazňujeme střední část těla a ponecháváme pacientovi dostatečný prostor pro odpočinek. Je však důleţité hned od prvního dne hospitalizace. Začít procvičovat postiţenou stranu těla. Tím zamezíme tomu, aby zdravá polovina těla kompenzovala veškerou činnosti a pohyby. Neurofyziologická stimulace bere v úvahu poznatky manţelů Bobathových a vychází z nich. Dříve se proto tato metoda nazývala Bobathových orientovaná stimulace. Cílem konceptu je aktivizovat pacienta běţnými denními činnostmi a dovést ho k plné samostatnosti. Proto terapeut pouţívá tzv. asistovanou stimulaci (pokud lze aplikovat – řídíme se stavem klienta). Zdravou rukou se pacient při koupeli omývá sám, podle instrukcí ošetřujícího. A postiţenou ruku pacienta vede terapeut. Ošetřující přistupuje

32

vţdy z postiţené strany. Koupel i osušení vede ve směru od zdravé strany k té postiţené. (Friedlová, 2010). Noční stolek a ostatní potřeby postavíme na postiţenou stranu. Celý ošetřovatelský tým, ale i návštěvy vţdy k pacientovi přistupují ze znevýhodněné strany, a tím stále nutí pacienta vnímat tuto polovinu těla. Snaţíme se o přenos váhy těla na postiţenou stranu – polohováním, pohybem v lůţku, při přesunu do křesla. K úspěšné rehabilitaci však nemůţe dojít bez aktivního zapojení pacienta. Proto je nezbytné jej stále povzbuzovat a chválit. Spoluúčast pacienta na péči o sebe mu bude přenášet radost a zároveň můţe vést i k významnému zlepšení pohyblivosti postiţené strany těla. (Friedlová, 2009).

4.1.6 Polohování Polohování je jednou z dalších technik podpory vnímání v konceptu bazální stimulace. Jak jiţ bylo řečeno, člověk si utváří obraz o sobě samém a o svém těle jiţ od intrauterinního období svého ţivota. Toto vnímání hranic těla je bez přestání, po celý ţivot stimulováno podněty, které upevňují a stabilizují obraz o tělesném schématu. Zajímavostí je, ţe jiţ po deseti aţ třiceti minutách klidného leţení na lůţku dochází ke sníţení aţ ztrátě vnímání hranic vlastního těla. Dezorientace a zmatenost jsou stavy, které nedostatek stimulů vyvolává a můţe vyústit aţ v autoagresivní projevy pacienta. Tento stav způsobený nedostatkem senzorických stimulů bude tím více umocněn u klientů leţících na antidekubitní či měkké matraci. V konceptu se tento děj nazývá degenerativní habituace. Pacient se navenek můţe jevit jako nečinný, uzavřený a rezignovaný. Ztrácí nejen tělesnou, ale také psychickou orientaci. Schopnost vnímání můţe být rovněţ způsobena poruchami v oblasti spánku, medikamentózně, bolestí, horečkou a nedostatečnou hydratací organismu. Polohování v konceptu bazální stimulace má za cíl prevenci vzniku proleţenin, zápalu plic, trombembolických komplikací a působit v oblasti neurologické. Podporovat motoriku, vnímání symetrie těla, stimulovat pohyb, orientaci a poskytovat informace o tělesném schématu. Mikropolohování je technika, kdy se snaţíme často měnit polohu těla pacienta. Pacient vnímá i malé změny tělesné polohy. Ke stimulaci proto postačuje i malá změna v tělesné poloze. Jedná se například o poloţení ruky na hrudník čí překříţení dolních

33

končetin. K tomuto účelu aplikujeme tzv. částečné polohování, pomocí srolovaného ručníku, povlečení či malých perličkových polštářků. Mezi výrazně působící polohovací techniky řadíme tzv. polohu „mumie“ a polohu „hnízdo“. Polohu „mumie“ indikujeme u neklidných, agresivních klientů, také u pacientů dlouhodobě nemocných, kteří jsou upoutaní k lůţku. Cílem této techniky je stimulovat vnímání podnětů z vlastního těla a uvědomovat si jeho hranice. Pacienta poloţíme na záda a podloţíme mu hlavu polštářem. Klienta postupně zabalíme do prostěradla. Vţdy začínáme od nohou a pokračujeme směrem k horním končetinám, u kterých prostěradlo zafixujeme. Tělo pacienta můţeme ještě obloţit smotanými ručníky, dekami, loţním prádlem nebo perličkovými polštáři. Do rukou klienta můţeme vloţit plyšové zvířátko, které nutí ruce klienta k aktivitě a zároveň dochází k prohřívání oblasti břicha − tím stimulujeme střevní peristaltiku. Sledujeme pacienta, a pokud by jeho reakce byla negativní, mumii trochu povolíme nebo ošetřovatelskou nabídku ukončíme. Vţdy je nutné prostudovat podrobně biografickou anamnézu – klaustrofobie je kontraindikací. (Friedlová, 2009). Tuto techniku můţeme pouţívat u dětí s hlubokou mentální retardací, ve vigilním komatu. V neonatologii tato metoda výrazně prospívá dětem narozených závislým matkám na drogách či alkoholu. Poloha „hnízdo“ je metoda, kterou se snaţíme u pacienta navodit příjemné pocity a stav jistoty a pohody. Proto tuto polohu umoţňujeme pacientům pro chvíle odpočinku a spánku. Klienta napolohujeme na záda, bok, břicho nebo ho posadíme do křesla a obloţíme jej smotanými dekami, perličkovými polštáři nebo vaky. (Friedlová, 2007). (Viz příloha – fotografie 4 – 10).

4.1.7 Koncept kinestetiky V souvislosti s polohováním je dobré se seznámit s konceptem kinestetiky, které můţeme s konceptem bazální stimulace výhodně kombinovat. Kinestetika je pohybový a komunikační koncept, který vznikl v 70. letech 20. Století v USA. Pojem kinestetika je tvořen ze dvou slov. Kinesis = pohyb a aesthetics = vnímání. Zakladateli konceptu jsou Dr. Frank Hatch a Dr. Lenny Maietta . Tento koncept umoţňuje lépe pochopit lidské pohybové vzorce. Snaţí se vyuţít pohybových rezerv, a tím předejít komplikacím způsobených imobilizací klienta. 34

Kinestetická mobilizace má tři fáze – rozehřátí, změnu pozice a stabilizace polohy. Koncept je rozdělen do šesti kinestetických principů, které umoţňují analyzovat a reagovat na pohybovou situaci: 1. Interakce – probíhá při provádění veškerých činností s klientem pomocí našich smyslů. 2. Funkční anatomie – důleţité je, aby se člověk orientoval v anatomických strukturách při pohybu. 3. Lidský pohyb – pohybová aktivita má určité pohybové vzorce. Do těchto vzorců jsou integrovány nosné a transportní roviny. 4. Lidské funkce – pohybové vzorce pouţíváme při provádění kaţdodenních činnostech. 5.

Námaha – pro uskutečnění pohybu je nezbytné pouţít svalovou sílu.

6. Okolí – pro vykonávání pohybů působí zemská přitaţlivost a další faktory ovlivňují pohyb. Kinestetický koncept se snaţí podporovat přirozený pohyb pacienta, působí na jeho svaly a klouby. Má preventivní a rehabilitační charakter. V ošetřovatelském procesu má za cíl, aby pacient vykonával pohyb se zdravotníkem, za pouţití co nejmenší síly a úsilí. Tím chrání zdravotnický personál před přetíţením, šetří finanční náklady na pořizování pomocných polohovacích zařízení. Pouţití kinestetiky v ošetřovatelském procesu můţe také sníţit počet pracovníků potřebných pro přesun a polohování pacientů. Ale hlavně účinně aktivizuje pacienta. Vnímáním vlastních pohybů můţe ošetřovatel poskytovat efektivní podporu pacientovi pro vykonávání běţných aktivit (příjem potravy a tekutin, oblékání, hygienu, pohybu). Náplní konceptu kinestetiky je umění poznat a vyuţít všechny moţnosti a schopnosti pacientů. Podporovat uzdravování a motivovat klienta. Pro úplné pochopení a zvládání pohybových technik je nejlepší zúčastnit se kinestetického kurzu. (Nedělková, 2008).

4.1.8 Canisterapie – polohování se psy Canisterapie je metoda, která vyuţívá pozitivního vlivu psa na proţívání a citový rozvoj člověka. Ve volném překladu hovoříme o terapii s pomocí psa. Pomocí této terapeutické metody můţeme navázat vztah s pacienty, kteří jsou uzavření a mají potíţe s komunikací. Canisterapie má příznivý vliv na citově deprivované, autistické, mentálně nebo tělesně handicapované osoby. Lze ji vyuţít u dlouhodobě nemocných pacientů, u klientů ve vigilním komatu, při rehabilitaci či terapii v geriatrii. 35

Canisterapie působí na rozvoj jemné i hrubé motoriky, podněcuje k pohybu, rozvíjí verbální i neverbální komunikační schopnosti. „Pejsek Canesterapeut“ se můţe stát prostředníkem mezi světem pacienta a jeho okolí (výhodné u autistických dětí). Kladně působí v oblasti citové, sociální a psychické. Odbourává stres a tím můţe navodit duševní rovnováhu. Polohování se psy je velmi přínosnou technikou a můţeme ji s konceptem bazální stimulace velice výhodně provázat. Nejvíce viditelné výsledky polohování se psy jsou patrné u tělesně handicapovaných, kteří trpí svalovou spasticitou nebo třesem. Fyzioterapeuti se domnívají, ţe k uvolnění svalů dochází působením tepla. Tělesná teplota psů je vyšší o 1 °C. Pacient vnímá dech a tlukot srdce psa. Pro nevidomé klienty je dalším stimulem dotek srsti, pro ně neobvyklý psí zápach, dotek studeného čenichu či teplého a mokrého jazyka psa. Působením všech těchto stimulů (somatická, taktilně-haptická a auditivní stimulace) má pacient motivaci a chuť ke spolupráci. „Pes, jakoţto ţivá bytost, je v tomto procesu nenahraditelný.“ (Canisterapie, 2009).

4.1.9 Metody somatické stimulace – podpora dýchání Dýchání je fyziologická funkce, bez které by člověk nemohl existovat. Prostřednictvím dýchání se do organismu dostává vzduch a okysličuje organismus. Neuspokojení této potřeby má velmi dramatický průběh. Proces dýchání je úzce spojen s lidským proţíváním. Při nedostatku kyslíku se objevuje úzkost a strach ze smrti. Jiţ v antice filozofové popisovali vztah mezi dýcháním a psychikou. Slovo „pneuma“ označovalo duši člověka. (Trachtová, Fojtová, 2004). Kontaktní dýchání můţe provádět terapeut jednou rukou poloţenou na hrudník klienta, či současně rukou svou i klienta. Klient můţe lépe vnímat svůj dech, protoţe terapeut jeho dech rukou doprovází při nádechu i výdechu, při výdechu můţe jemně přitlačit. Při výdechu můţeme také přidat vibrace, které podporují vykašlávání, v případě, ţe je pacient zahleněný. U dětských pacientů můţeme kontaktní dýchání zařadit do ošetřovatelské péče s pomocí rodičů. Rodič dítěte má na svém hrudníku hrudník dítěte. Dítě lépe vnímá svůj dech, své tělo, ale vnímá také hlas a vůni rodiče. To vše pomáhá aktivizovat paměťové stopy v mozku. Kontaktní dýchání lze provádět v rámci canisterapie. (Friedlová, 2010). (Viz příloha – fotografie číslo 11 – 13).

36

Masáž, která stimuluje dýchání má pro pacienta velký význam. Tato masáţ je jednou z technik bazální stimulace, kterou se snaţíme zprostředkovat klientovi informace z okolí. Sledováním změn v dýchání můţeme vypozorovat i změny, které nám signalizují cosi o psychickém a fyzickém rozpoloţení pacienta. Masáţ provádíme za cílem navození pravidelného, hlubokého a klidného dýchání. Intenzivní tělesný kontakt vyvolává u pacienta pocit jistoty. Touto cestou navazuje ošetřující s pacientem nonverbální komunikace a klient cítí, ţe je akceptován. Vědecké studie potvrzují, ţe u těchto pacientů byly redukovány stavy úzkosti, neklidu a zmatenosti. Prohloubené dýchání uvolňuje psychosomatické napětí. Tato technika je vhodná u pacientů, kteří trpí depresivními stavy, poruchami spánku, jsou dezorientovaní (Alzheimerova choroba, demence) nebo mají bolesti. (Friedlová, 2003). Masáţ provádíme v oblasti zad – po celé jejich ploše. Pro stimulaci je velmi příjemné pouţít tělové mléko, které si nejprve naneseme na ruce a zahřejeme na tělesnou teplotu. Pokud to klientův stav dovoluje, posadíme ho na ţidli, křeslo nebo lůţko – a vyzveme jej, aby se zapřel o horní končetiny. V případě, ţe pacient v této poloze nevydrţí, uloţíme jej v lůţku do polohy na bok či břicho. Masáţ zahajujeme poloţením rukou na zátylí pacienta. Pomalými tahy s přiměřeným tlakem rukou na záda směřujeme náš pohyb od zátylí k sakrální oblasti. Tento pohyb zopakujeme alespoň třikrát za sebou. Během masáţe nesmíme být rušeni, hovořit se třetí osobu je velmi neţádoucí a nevhodné. Zajistíme, aby v místnosti nebyl průvan nebo chlad. Tím docílíme toho, aby byla masáţ skutečným záţitkem a efektivní ošetřovatelskou intervencí. Na zádech vytváříme pohybem rukou tři větší kruhy. Techniku provádíme nejméně tři minuty. A pokud je stimulace prováděna správně dochází k proventilování plic. Na konec provedeme opět podélné tahy od zátylí k sakrální oblasti jako na začátku této masáţe a na úplný závěr zřetelně zatlačíme do sakrální oblasti. Poté je vhodné nechat pacienta odpočívat. (Viz příloha – fotografie číslo 14, 15). Pro správné provedení masáţe stimulující dýchání je nutné tuto techniku nacvičit pod vedením lektora konceptu bazální stimulace. Prostřednictvím nácviku a tréninku budeme teprve potom schopni poskytnout spolehlivě správnou ošetřovatelskou nabídku v rámci konceptu bazální stimulace. (Friedlová, 2009).

37

„Cíle masáţe stimulující dýchání: o

Dechová gymnastika

o

Podpora činnosti dechových svalů

o

Podpora odchodu sekretu z dýchacích cest

o

Nefarmakologický postup při tlumení bolesti

o

Redukce stresu

o

Podpora vnímání vlastního těla

o

Pedagogická nabídka zkušenosti se svým tělem a jeho rytmem

o

Vyjádření empatie (doprovod k umírání)

o

Možnost navázat komunikaci s klientem

o

Práce s rytmem klienta

o

Práce a autonomií klienta − dech je autonomní činnost.“ (Kolektiv autorů,

2009, str. 15).

4.2

Vestibulární stimulace

Vestibulární systém (nazývaný také statokinetický aparát) je senzorický systém, který kontroluje polohu organismu v prostoru. Dále také souvisí s orientací a pohybem. Hovoříme o kinetickém a statickém čidle. Kinetické čidlo je tvořeno třemi polokruhovitými kanálky, které jsou na sebe kolmé. Utrikulus a sakulus tvoří čidlo statické. Uvnitř kostěného labyrintu se nachází labyrint blanitý. Blanitý labyrint je vyplněný endolymfou a vláskovitými buňkami. A vně ho obklopuje perilymfa. Z vláskových buněk jsou vzruchy vedeny do vestibulárního nervu, který se ještě ve vnitřním uchu spojuje s nervem sluchovým. Tento nerv ústí do mozkového kmene a končí v komplexu vestibulárních jader. Tyto jádra mají eferentní spojení s vestibulárním mozečkem, okohybnými nervy, vestibulárními jádry kontralaterální hemisféry, míchou skrze tractus vestibulospinalis a gyrus postcentralis mozkové kůry. (Rokyta, 2008). Vestibulární stimulací v konceptu bazální stimulace se snaţíme přivádět informace do vestibulárních jader v mozku a tím zprostředkovat informace o postavení těla v prostoru, udrţet pohyb endolymfy a připravovat pacienta na mobilizaci. Pohyb je pro člověka přirozenou a nezbytnou součástí ţivota. Kaţdou činnost provádíme v různých polohách těla a neustále tím stimulujeme rovnováţné ústrojí. Lidé upoutaní na lůţko jsou o tuto stimulaci ochuzeni a to můţe mít za následek zkreslené 38

vnímání vlastního těla, polohy a zhoršenou orientaci v prostoru. Můţe se objevit nauzea, bolest hlavy nebo zvýšené svalové napětí. Prostřednictvím bazální stimulace můţeme stimulovat vestibulární ústrojí a zlepšovat tak kondici a orientaci pacientů. Vestibulární stimulaci můţeme pouţít u klientů upoutaných na lůţko déle neţ tři dny, u pacientů v kómatu, spastických nebo u klientů s pohybovým omezením. Je vhodná téţ u klientů s hlubokou mentální retardací. Stimulaci provádíme pomocí pohybů hlavy. Otáčíme hlavu klienta do stran, zároveň je nutné, abychom hlavu klienta stále fixovali. Tento pohyb stačí provést tři aţ pětkrát. Naše ruce nesmí zakrývat obličej pacienta. Pohyb hlavy předchází směru pohybu celého těla. Je-li pacient schopný sedět, provádíme stimulaci vsedě. Jednou z metod vestibulární stimulace je tzv. „technika ovesného klásku v poli“. Terapeut si klekne za klienta a pevně drţí jeho tělo, i jeho hlavu má opřenou o svůj hrudník. Provádí pohyb ve tvaru leţaté osmičky. Výhodou této metody je, ţe se nejedná pouze o stimulaci vestibulární, ale také somatickou, optickou a proprioreceptivní. Další moţností, jak provést vestibulární stimulaci je, ţe se posadíme vedle pacienta na lůţku (bok po boku). Hlavu klienta opřeme o své rameno a jednou rukou objímáme pacienta okolo pasu. Další velmi přínosnou technikou, je uloţení pacienta do závěsného houpacího látkového lehátka či vaku, ve kterém se můţe klient pohupovat. Působením gravitace na tělo klienta dochází k výrazné stimulaci. Mezi oblíbené způsoby vestibulární stimulace patří rovněţ pouţití trampolíny. Tato metoda je oblíbenou součástí práce speciálních pedagogů v rámci rehabilitační péče o tělesně handicapované děti. Nejedná se pouze o stimulaci vestibulární, ale rovněţ vibrační a somatickou – hovoříme o tzv. trilogii stimulujících prvků. (Friedlová, 2007). (Viz příloha – fotografie číslo 16 – 19).

4.3

Vibrační stimulace

Somatoviscerální senzorický systém informuje mozek o taktilních, termických a bolestivých podnětech. Informace vnímané z povrchu těla nazýváme exterocepce. Patří sem mechanocepce – vnímá í dotyku a tlaku. Termocepce – vnímání tepla. Nocicepce – vnímání bolestivých podnětů. Informace přijímané z vnitřku těla nazýváme propriocepce. Řadíme sem statézii – vnímání vzájemné polohy těla. Kinestézii –

39

vnímání pohybu těla a také nocicepci. Receptorů somatoviscerálního systému je mnoho druhů, jsou volně uloţeny po celém těle. Nejpovrchněji jsou v epidermis uloţeny Merkelovy disky- Tyto receptory podráţdí dotek nebo jemný tlak. O něco hlouběji, v papilách koria jsou uloţeny Meissnerova tělíska. Reagují na mechanické chvění do frekvence 80 Hz. Tyto receptory jsou hojně nakupeny do oblasti špiček prstů. Uplatňují se při taktilním poznáváním předmětu. Zatímco Merkelovy disky dovedou přinášet informaci o obrysu předmětu, Meissnerova tělíska vypovídají o struktuře a povrchu zkoumaného. V hlubokých vrstvách koria jsou uloţena Ruffiniho tělíska. Vnímají napětí kůţe a působení tepla na kůţi. Vnímají teplotu vyšší neţ tělesnou. Nejhlouběji ve vrstvách kůţe jsou uloţeny Vater – Paciniho tělíska. Tyto receptory reagují na vibrace. Zaznamenávají chvění o frekvenci 100 – 300 Hz. Koţní mechanoreceptory jsou nejvíce zastoupeny na špičce jazyka, bříškách prstů a rtech. Nejmenší koncentrace těchto receptorů je na zádech a chodidlech (Rokyta, 2008). Vibrační stimulace je technika, při níţ se snaţíme stimulovat koţní receptory. Receptory pro vnímání vibrací tzn. Vater – Paciniho tělíska a proprioreceptory. Touto stimulací umoţňujeme klientovi získávat informace o svém těle. Tato metoda je výhodná pro pacienty v kómatu, s mentální retardací, pro klienty s tělesným postiţením. Je to výborná příprava pacientů před mobilizací a vertikalizací. Jako pomůcky můţeme pouţít bateriové vibrátory, holicí strojek, vibrující hračky, hudební nástroj, který vydává vibrace. Výhodné jsou pro pouţití i vibrující lehátka. Vibrační stimulaci provádíme přiloţením vibrátoru do okolí kloubů na horních a dolních končetinách pacienta. Vibrátor můţeme pouţít i k celotělové stimulaci. Stačí ho přiloţit k matraci a chvění se tak přenese do celého lůţka. Pokud nemáme k dispozici tyto pomůcky, můţeme stimulaci úspěšně provádět i bez nich. Postačí nám pouze naše ruce a vibrace našeho hrudníku – které vznikají při mluvení či zpěvu. Manuální vibrační stimulaci provádíme v okolí velkých kloubů. Kloub drţíme po jeho obvodu a jemnými pohyby vytváříme přerušovaný přiměřený tlak. Rovněţ lze přiloţit hrudník pacienta na hrudník terapeuta. Terapeut si sedne za klienta a tím má klient příleţitost vnímat tlak hrudníku a vibrace, které vznikají, kdyţ k němu terapeut promlouvá. Také se zde nabízí příleţitost zapojit do této metody

40

blízkou osobu či rodinného příslušníka klienta. (Friedlová, 2007). (Viz příloha – fotografie číslo 20 – 22).

41

5 Nástavbové prvky bazální stimulace a jejich význam 5.1

Optická stimulace

Zrak patří k lidským smyslům, díky kterým se orientujeme v prostředí a poznáváme okolní svět. Zrakový vjem usnadňuje člověku učení, zraková kontrola posiluje pocit jistoty. Umoţňuje nám poznávat předměty a lidi, i komunikaci zahajujeme navázáním očního kontaktu. Představme si na moment nemocniční prostředí. Jak vypadá oddělení jednotky intenzivní péče a jaký má pacient výhled z lůţka? Je toto prostředí stimulující? Příjemné a známé? Odpověď musí být bohuţel záporná. Nemocniční prostředí obvykle bývá bez výrazných vizuálních podnětů a pacienta můţe stresovat. Vyvolávat v něm strach a úzkost. Pacienti, kteří se probouzí z bezvědomí, nejsou schopni okamţitě vnímat všechny barvy, detaily a obrysy. Nejprve rozlišují světlo od tmy, vnímají obrysy jen na krátkou vzdálenost asi 10 -15 cm. Postupně se zrakové vnímání zlepšuje a rozeznávají nejprve základní barvy, později i jejich odstíny a kontury předmětů. V ošetřovatelské péči musíme respektovat tento vývoj, který se podobá principům vývoje zrakového vnímání jako u dítěte po narození. Pro optickou stimulaci můţeme pouţít jednoduché obrázky – které pacient zná, jsou mu blízké a příjemné. Volíme jasné barvy, se zřetelně světlými a tmavými odstíny. Takové obrázky stimulují paměťovou stopu a aktivizují mozkovou činnost. Nevhodné jsou však sloţité motivy, které by mohly vyvolávat úzkost a nepříjemné pocity.

Fotografie

umisťujeme na okraj zorného pole klienta, je tak nucen k pohybové aktivitě (např. pootočit hlavu, aby mohl pohlédnout na fotografii s rodinou). Obrázky i fotografie musí být dostatečně velké, dobře viditelné a umístěné na vhodném místě. Pokud pacient nosí brýle, nikdy mu je nezapomeňte nasadit. Časová orientace je také velmi důleţitá. Proto umístíme hodiny do zorného pole pacienta, aby se na ně mohl kdykoli podívat. K optické stimulaci můţeme vyuţít i sledování televize. Umoţníme pacientovi zhlédnout jeho oblíbený film, seriál nebo zpravodajský pořad. Pozor však dáváme u klientů po úrazech hlavy, kde hrozí potenciální riziko epileptického záchvatu a tuto stimulaci provádíme co nejméně. 42

Barevná výmalba stěn, s jasným rozlišením stropu působí příjemněji neţ bílé zdi. Dezorientovaným pacientům pomáhá lépe se orientovat v místnosti. Stejně tak ložní prádlo i oblečení klienta můţeme zvolit barevné. Pro optickou stimulaci jsou velmi důleţité změny v tělesné poloze. Polohováním měníme zorné pole pacienta, stimulujeme smyslové receptory v kloubech, svalech a v kůţi. Všechny tyto faktory mohou přispět ke zlepšení zrakového vnímání. Pacient sleduje dění okolo sebe a orientuje se na svém těle. Cílem optické stimulace je aktivizovat paměťové stopy a mozkovou činnost. V rámci stimulace můţeme s klientem pracovat aktivně, prohlédnout si s pacientem fotografie a poslechnout si jeho vyprávění. Dovoluje-li to pacientův zdravotní stav, můţeme ho vzít na krátký „výlet“ mimo oddělení nebo budovu nemocnice. Posezení na sluníčku na terase či v parku je jistě velmi stimulujícím proţitkem. Koncept bazální stimulace respektuje individualitu kaţdého jedince. K optické stimulaci vyuţijeme jeho soukromé oblíbené obrázky, fotografie a osobní předměty. Řídíme se informacemi z autobiografické anamnézy. Dbáme na to, abychom pacienta nepřetěţovali, všímáme si jeho reakcí. Pozor na sledování stále stejných objektů, které vyvolává halucinace a zmatenost. Zrakové podněty neustále stimulují činnost centrálního nervového systému. U nevidomých klientů je nutné navozovat tuto aktivaci hmatovými a kinestetickými podněty. (Friedlová, 2007).

5.2

Auditivní stimulace

Sluch je smysl, který nám umoţňuje vnímat zvuky z prostředí. Sluch podobně jako zrak má pro člověka veliký význam. Lidské ucho je schopné vnímat zvuky v rozsahu 16 aţ 20 000 Hz. Na základě sluchu se naučíme mluvit, rozumět slovům, navazovat vztahy s druhými lidmi a rozvíjet myšlení. Auditivní stimulace nám slouţí k navázání vztahu s pacientem, posiluje jeho pocit jistoty, můţe ho naučit novým slovům. Také mu pomáhá orientovat se a vybavit si vzpomínky z paměťových stop v mozku. Jako u kaţdé techniky bazální stimulace, i zde bereme v úvahu biografickou anamnézu klienta. Nejbliţších členů rodiny nebo přátel se ptáme - jak pacient slyší, zda trpí nějakou vadou sluchu. Jaké pouţívá kompenzační pomůcky. Jakou hudbu či hudební nástroj klient rád poslouchá, jak často a kdy. A podobné další otázky. Můţeme přihlédnout i ke klientovým zálibám či zaměstnání. Pokud pacient například rád 43

opravoval auta, můţeme mu přehrávat zvuky motoru. Skrze tento vjem, který má uloţený ve své hluboké paměťové stopě klientovi umoţníme, aby si vybavil vzpomínky ze svého ţivota. Touto stimulací se snaţíme navodit příjemné emoce a vzpomínky. Není proto vhodné je pouštět klientovi, který je na oddělení hospitalizován z důvodu váţné autohavárie. Tento zvuk by mu naopak mohl vyvolat negativní, nepříjemné vzpomínky a pocity úzkosti. Prostředkem pro tuto stimulaci můţe být naše řeč, hudba nebo zpěv. Vyprávění od nejbliţší osoby klienta o tom, co je nového doma, u přátel, popsání toho co se dnes dělo je výborná forma auditivní stimulace. Je vhodné mluvit přirozeným a obvyklým tónem hlasu, přiměřeně rychle a uţívat všechny výrazy, na které byl pacient zvyklý ze svého běţného ţivota. Zdravotnický personál můţe rovněţ klientovi pustit nahrávku s hlasy členů rodiny – mohou například předstírat, ţe mu telefonují. Předčítání z denního tisku či pacientovi oblíbené knihy je další vhodnou variantou. Zde se ukazuje, jak významnou roli hraje nutnost integrovat příbuzné a přátele do péče o klienta. Pokud byl pacient zvyklý přečíst si noviny kaţdý den ve dvě hodiny odpoledne a ošetřujícím nebude činit problém učinit rovněţ tak, pacient se můţe začít snáze orientovat v čase. Toto je rituál z jeho ţivota, který má uloţený v paměťové stopě mozku. Poslech rádia, oblíbeného hudebního alba či puštění nahrávky z dovolené pacienta můţe být další nabídkou v ošetřovatelské péči. Muzikoterapeuté vyuţívají ke stimulaci hudební nástroje. Nejen zvuk ale i vibrace, které vznikají při hře na tyto nástroje, mohou klienti velmi intenzivně vnímat. Vibrační stimulace patří mezi základní prvky bazální stimulace, to znamená, ţe tyto podněty jsou schopni vnímat i klienti v těţkých ţivotních situacích. (Friedlová, 2007). (Viz příloha – fotografie číslo 23).

5.3 Olfaktorická stimulace Receptory pro vnímání vůni či pachů máme uloţeny v horní části levé a pravé nosní dutiny. Tyto receptory nám zajišťují schopnost vnímat stovky aţ tisíce vůní z okolního prostředí. Čichové buňky se stále obměňují, to zajišťuje aktivita bazálních buněk. Jejich celkový počet se pohybuje okolo 10 aţ 100 milionů a délka jejich ţivota trvá 4 – 8 týdnů. V dutině nosní se kromě čichových buněk nachází Bowmanovy ţlázky. Ţlázky produkují hlen, který rozpouští jednotlivé molekuly pachových stop. Tyto stopy se modulují v čichových glomerulech. Odtud nervová vlákna vedou nervové podněty 44

skrze dírkovanou ploténku kosti čichové. Přes tractus olfactorius do čichové kůry v mozku. Čich patří mezi smysly, které jsou stimulovány i nízkou prahovou hodnotou. (Rokyta, 2008). Olfaktorická stimulace patří mezi nástavbové prvky bazální stimulace, která působí na čichový orgán člověka. Při výběru vůní vycházíme z autobiografie klienta podle odebrané anamnézy. Tuto stimulaci můţeme velmi snadno zařadit do běţné ošetřovatelské péče. Při ranní toaletě pouţijeme oblíbený sprchový gel na tělo a šampón na vlasy. Před zahájením koupele umoţníme klientovi ke kosmetice přivonět. U muţů pouţijeme při holení gel či pěnu na holení, na kterou byli z běţného ţivota zvyklí. U ţen natřeme tvář oblíbenou značkou pleťového krému. Na čichové vnímání klienta působí vůně jídla, kávy či parfém blízké osoby při návštěvě pacienta. Olfaktorickou stimulaci provádí u dětí maminky při chování nebo kontaktním dýchání, protoţe dítě vnímá nejen jejich dotek, hlas, tlukot srdce, ale zároveň i jejich vůni. Všechny tyto vjemy mohou vyvolávat příjemné, ale i nelibé pocity. To souvisí především s funkcí limbického systému v mozku, který je propojen s čichovými drahami. Limbický systém ovlivňuje proţívání člověka a můţe tak aktivizovat hluboké paměťové stopy v mozku pacienta. Prostřednictvím aktivizace této stopy se klient začne lépe orientovat. Pokud ucítí vůni mýdla, bude mu nejen podle doteků, ale i vůně jasné, ţe provádíme toaletu. Ke stimulaci nepouţíváme vůně, na které není klient zvyklý. Tím se vyhneme vyvolání negativního proţitku a naopak si zajistíme moţnost aktivizace paměťové stopy. Není rovněţ vhodné aplikovat stimulaci kontinuálně, neboť klient by vůni po nějaké době stejně přestal vnímat. Nevhodné je tedy pouţívání například vonných svíček. (Friedlová, 2007). (Viz příloha – fotografie číslo25).

5.4 Orální stimulace Orální stimulace je technika, kterou se snaţíme klientovi umoţnit cítit vjemy ze svých úst. Mylně by se mohl někdo domnívat, ţe se jedná o péči o dutinu ústní nebo způsob nácviku polykacího reflexu. Avšak kombinování těchto technik s orální stimulací je pro klienta výhodné. Ústa představují pro člověka velmi citlivou část těla, kterou sám vnímá jako intimní zónu. Neslouţí pouze k příjmu potravy. V ústech vnímáme chuť, konzistenci a teplotu potravy. Umoţňují nám vnímat různé proţitky, dávat najevo emoce a komunikovat. (Friedlová, 2007).

45

Sliznice jazyka je pokryta dlaţdicovým epitelem. Povrch jazyka je matný. Vyčnívají tady výběţky papil, které na povrchu rohovatí. Na jazyku rozeznáváme 5 druhů papil, které jsou roztroušeny ve sliznici. Nejčetnější jsou papily nitkovité. Vzácnějším typem jsou u člověka papily kuţelovité, které se v hojném počtu vyskytují u kočkovitých šelem. Houbovité papily jsou umístěny volně mezi nitkovitými. Papily listové tvoří několik nízkých řas sliznice a stejně jako v hrazených papilách se zde nachází chuťové pohárky. Baze buněk chuťových pohárků hrazených papil jsou obklopeny zakončeními nerovových vláken, které vedou chuťové vjemy přes prodlouţenou míchu aţ do temenního laloku mozku − centra chuťového vnímání. (Čihák, 2009). Chuť i čich spolu úzce souvisí, oba tyto smysly nám pomáhají v dutině ústní rozlišit jednotlivé potraviny. V literatuře se uvádí, ţe člověk vnímá čtyři základní chuťové vjemy – slaný, sladký, kyselý a hořký. Slanou a sladkou chuť člověk dovede nejlépe vnímat na špičce jazyka, kyselou po jeho stranách. Receptory pro vnímání hořké chuti se nachází především u kořene jazyka. Délka ţivota chuťových buněk se pohybuje okolo 6 – 10 dní. Jejich celkové mnoţství na jazyku se odhaduje přibliţně na 10 000 chuťových pohárků. (Rokyta, 2008). Kaţdý člověk je jiný, kaţdému z nás chutnají jiné nápoje a potraviny. Koncept bazální stimulace respektuje individualitu kaţdého klienta. V biografické anamnéze proto zjišťujeme jeho oblíbené pití a jídlo. Ovšem vlivem nemoci se mohou chutě klienta i měnit – nic nebrání vyzkoušet i jiné potraviny. Před zahájením stimulace je vhodné informovat klienta o našich záměrech navázáním kontaktu pomocí iniciálního doteku a poté doteku na obličeji – tím dáme klientovi najevo, kam budeme nyní orientovat naši péči. Připravíme si veškeré pomůcky, abychom později během činnosti klienta neopouštěli. Výhodné je použití molitanových štětiček, které nám umoţní vyčistit dutinu ústní a zároveň do sebe nasají více chuťového média. Pokud tyto molitanové štětičky nemáme, můţeme pouţít tampónky připevněné k pruţné tyčince. Štětičku můţeme namočit do ochucené minerální vody, oblíbeného čaje či kávy. Štětičku nevkládáme do úst násilím. Dále můţeme vyuţít „cucací váčky“, stříkačku – můţeme aplikovat tekutinu po kapkách do úst nebo lze s výhodou pouţít různá pítka od nápojů pro děti – například od Kubíka, se kterými se klient nepolije. U klientů, kteří neotvírají ústa, vyuţijeme olfaktorické a vestibulární stimulace. Somatické stimulace v oblasti obličeje a rtů. Cílem je vyvolat u klienta pozitivní proţitek z vnímání chutě 46

v ústech. Zvýšením svalového napětí v oblasti úst stimulujeme vnímání. Toto si vědci vysledují topografickým uložením chuťového centra v mozku v blízkosti vigilního centra. Příjem potravy je příjemnou součástí kaţdého dne. V konceptu bazální stimulace hovoříme při příjmu potravy o dvou fázích – preorální a orální. Preorální fáze nám umoţňuje zapojit taktilně – haptické, zrakové, čichové a chuťové vnímání. Při podávání stravy je nezbytné klienta správně posadit a kontrolovat polohu hlavy, tak aby se klientovi dobře polykalo. Při podávání stravy nespěcháme, respektujeme tempo klienta. Klientovi můţeme rovněţ umoţnit, aby si lţíci drţel sám a za naší podpory se nakrmil. Toto je výborná forma asistované péče, která aktivizuje jeho hluboké paměťové stopy. Vybaví se mu tak uloţený pohybový vzor. (Friedlová, 2007).

5.5 Taktilně – haptická stimulace Schopnost poznávat předměty a přesně koordinovat pohyby rukou si budujeme v průběhu ţivota. Jsme schopni hmatem rozeznat konzistenci, tvar, teplotu a materiál, z kterého je předmět zhotoven. U hospitalizovaných klientů můţeme mnohdy pozorovat neklid. Snaţí se identifikovat předměty, které nahmatají ve svém okolí. Tahají za permanentní močový katétr, vytahují invazivní vstupy. Neklid se projeví cupováním plenkových kalhotek, vysvlékáním se či neustálým odkrýváním pokrývky. Pacient se v daném prostředí neorientuje. Proţívá pocity nejistoty a úzkosti, které způsobuje setkávání s pomůckami, které klient nepoznává. Taktilně – haptická stimulace vychází z vědeckých poznatků. Tyto výzkumy upozorňují na skutečnost, ţe ruka a oblast úst zabírají v mozku největší projekční korovou oblast. Jedná o místa na těle, která vykazují nejvyšší aktivitu. V rámci konceptu bazální stimulace se snaţíme o intenzivní stimulaci rukou a oblasti úst. Vkládáním známých předmětů z běţného ţivota klienta, můţeme aktivizovat jeho paměťovou stopu. Aktivizací paměťové stopy snáze docílíme vyvolání činnosti rukou. Tato stimulace se nazývá „homunculus terapie“. Jednou z technik taktilně – haptické stimulace je jiţ zmíněné vkládání známých předmětů do rukou klienta. Jedná se o předměty z klientova běţného ţivota, například klíče, mobil nebo zubní kartáček. Vhodné je zařadit do stimulace i předměty, které pacient pouţíval často ve svém zaměstnání nebo při realizaci své oblíbené volnočasové aktivity. Hudební nástroj, nářadí, tenisovou pálku, míč nebo volant. U dětí tvoří vhodné nabídky jejich oblíbené hračky, kostky a plyšová zvířátka. 47

Stimulaci lze provádět v rámci asistované péče. U lidí, kteří nemohou pohyb vykonat sami spontánně a předmět uchopit. Předměty pro stimulaci volíme dle odebrané biografické anamnézy. Cílem této ošetřovatelské nabídky je zamezit rozvinutí taktilně – haptického deficitu. Zabráníme tak, aby se u klienta rozvíjely stavy úzkosti a neklidu. (Friedlová, 2007). (Viz příloha – fotografie číslo 24 a 26).

48

6 Závěr Sestra pracující s konceptem bazální stimulace přemýšlí o svých činnostech naprosto jinak. Musí disponovat znalostmi z různých vědních oborů, nejen z neurofyziologie, ale i psychologie, sociální oblasti, pedagogiky a etiky. Každá z činností se najednou stává terapeutickou aktivitou, kterou se snaţíme pacienta co nejvíce stimulovat a pozitivně ovlivnit jeho vnímání a proţívání. Výhodou při integraci konceptu do ošetřovatelské praxe je, ţe nepotřebujeme ţádné zvláštní pomůcky ani nástroje. Avšak je třeba správně vyškolený a spolupracující ošetřovatelský zdravotnický tým. (Friedlová, Bazální stimulace v práci sestry, 2003). Často studujeme a získáváme informace o nějaké problematice, ale zřejmě jen málo kdo z nás ví jaké to opravdu je být upoután delší dobu na lůţko, nemoci se sám pohybovat, samostatně si dojít na toaletu, sám se umýt podle svých zvyklostí nebo se samostatně nakrmit příborem. V rámci kurzu bazální stimulace jsem měla moţnost vyzkoušet si a zaţít na „vlastní kůţi“ modelové situace, ve kterých se pacienti mnohdy nachází, a to mi umoţnilo alespoň trochu zaţít, jaké emoce to v člověku vyvolává. Ohromující zkušeností je vyzkoušet si leţet se zavřenýma očima, a pocítit, jaký je to šok, kdyţ vám někdo náhle strhne deku z těla, bez toho aniţ by vás na to předem upozornil. Pocítit jak nepříjemné mohou být letmé a chaotické doteky. Uvědomit si, jak je nepříjemná koupel, která je prováděná nesystematickými pohyby, mnohdy více lidmi zároveň na různých částech vašeho těla. Sama mohu upřímně dosvědčit, ţe to pro mne byly situace nepříjemné a velmi stresující. Naproti tomu proţít si například zklidňující somatickou masáţ (která můţe být prováděna v rámci celkové koupele klienta) bylo pro mne příjemným, pohodovým záţitkem. Kvalitní doteky, systematicky uspořádané, navozují pocit klidu a orientace po celém těle. Dalším velmi zajímavým faktem můţe být rovněţ zjištění, které části svého těla povaţujeme za „veřejně přístupné“, jednoduše řečeno, dotek cizího člověka nám na těchto místech nevadí. Osobně jsem těchto míst na svém těle příliš mnoho neshledala, a vede to opět k jistému zamyšlení. V rámci zdravotnické profese se dotýkáme na těle pacientů míst, které mohou vnímat i velmi nepříjemně. Dovoluji

49

si zde zdůraznit skutečnost, ţe i lidé se změněným vnímáním pociťují stud a proţívají nepříjemné pocity spojené s nahotou. Koncept bazální stimulace respektuje individualitu kaţdého jedince, chová k němu úctu a snaţí se rozvíjet jeho osobnost a schopnosti. Pomáhá zkvalitnit poskytovanou péči, umoţňuje zdravotnickým pracovníkům pracovat kreativně, odborně a naplňujícím způsobem. Působí tím zároveň jako prevence syndromu vyhoření a pomáhá zvyšovat úroveň poskytované péče ve zdravotnickém zařízení. „Princip bazální stimulace je jednou z možných cest k maximální autonomii lidské bytosti při těsném kontaktu s pomáhající osobou. Bazální stimulace dává možnost alespoň trochu poodhalit některá z tajemství lidského života, případně pomáhá některé nedokonalosti napravit.“ (Mudr. Zdeněk Novotný, ředitel Dětského centra Domeček a člen výboru Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti J. E. Purkyně). Jestliţe Vás téma bazální stimulace zaujalo, můţete se o konceptu dozvědět více z různých knih, určené nejen pro zdravotnické pracovníky, ale i speciální pedagogy a sociální pracovníky. Institut bazální stimulace dále vydává různé sborníky a pořádá letos jiţ historicky IV. národní kongres bazální stimulace s mezinárodní účastí, který proběhne od 10. – 11. 11. 2011 v Národním domě ve Frýdku – Místku. Další aktuality z této oblasti se snadno dozvíte z časopisu, který se jmenuje Rundbrief: Basale Stimulation.

50

Seznam použité literatury Canisterapie [online]. 2009 [cit. 2011-01-29]. Sdruţení pomocné tlapky. Dostupné z WWW: . ČERVENKOVÁ, Dana. Seznámení s Bobath konceptem. Sestra [online]. 2006, 12, [cit. 201012-15]. Dostupný z WWW:
ČIHÁK, Radomír. Anatomie 2. Vydání 2. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009. 488 s. ISBN 80-247-0143-X. ERZOVÁ, Magdaléna; RATISLAVOVÁ, Kateřina. Podpora vztahu matky a novorozence po porodu. Sestra. 2011, 3, s. 36 - 37. ISSN 1210-0404. FIALA, Pavel; VALENTA, Jiří; EBERLOVÁ, Lada. Anatomie pro bakalářské studium zdravotnických oborů: Učební texty univerzity Karlovy v Praze. Praha: Karolinum, 2008. 173 s. ISBN 978-80-246-1491-5. FRIEDLOVÁ, Karolína. Bazální stimulace, pojetí konceptu. Sborník multioborové, interdisciplinární a mezinárodní kooperace v ošetřovatelství. Olomouc: 2002, s. 80 – 83, ISBN: 80-247-0536-2. FRIEDLOVÁ, Karolína. Bazální stimulace v práci sestry. Sestra. 2003, číslo 1., s. 15 17. ISSN 1210-0404. FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace u pacientů na ARO a JIP. Ročenka intenzívní medicíny. Galén. Praha: 2003, s. 313 – 316. ISBN 80-7262-227-7. FRIEDLOVÁ, Karolína. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Vydání 1. Praha: Grada Publishing a.s., 2007. 168 s. ISBN 978-80-247-1314-4. FRIEDLOVÁ, Karolína. Koncept bazální stimulace. Rezidenční péče: odborný čtvrtletník pro management ústavní sociální péče. 2008, 4. ročník, 2. číslo, s. 18 - 19. ISSN 1801-8718. FRIEDLOVÁ, Karolína. Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství, 1. a 2. díl. Vydání 1. Frýdek-Místek: Tiskárna Kleinwächer, 2009. 100 s. ISBN 80-239-61322.

51

FRIEDLOVÁ, Karolína. Bazální stimulace v ošetřovatelské a pedagogické praxi: Sborník příspěvků, historicky III. mezinárodního kongresu bazální stimulace. Vydání 1. Frýdek-Místek: Tiskárna Kleinwächter, 2009. 70 s. ISBN 978-80-254-5815-0. FRIEDLOVÁ, Karolína. Skriptum pro základní kurz bazální stimulace v ošetřovatelské péči. Vydání 9. Frýdek - Místek: Tiskárna Kleinwachter, 2010. s. 31. FRÖHLICH, Andreas. Basale Stimulation. Das Konzept. Düsseldorf: Verlag Selbestimmtes Leben, 1998. 317 s. ISBN 3-910095-11-9. Institut bazální stimulace [online]. 2004 [cit. 2011-01-15]. IBS. Dostupné z WWW: . KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. Vydání 1. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. 352 s. ISBN 978-80-247-1830-9. LANGMEIER, Josef; LANGMEIER, Miloš; KREJČÍROVÁ, Dana. Vývojová psychologie s úvodem do vývojové neurofyziologie. Praha: H & H, 2002. 132 s. ISBN 80-7319-016-8. MAGUROVÁ, Dagmar; BODÍKOVÁ, Jana. Kangaroo Care a jeho uplatnění v ošetřovatelské praxi. Sestra [online]. 2009, 5, [cit. 2011-03-19]. Dostupný z WWW: <www.zdn.cz/news/check-sub?id=422433>. MOHR, Lars. Basale stimulation in 9 sprachen : Begriff und kommentar. 1. vydání. German: Verlag Books on Demand, 2010. ISBN 978-3-8391-7412-8. NEDĚLKOVÁ, Hana. Kinestetika.cz [online]. 2008 [cit. 2010-12-18]. Kinestetika: pohyb je ţivot. Dostupné z WWW: <www.kinestetika.cz>. NYDAL, Peter; BARTOSZEK, Gabriele. Basale Stimulation, Neue Wege in der Intensivpflege. Munchen : Urban & Fisher Verlag, 2000. 253 s. ISBN 3-437-26500-8. ROKYTA, Richard a kolektiv. Fyziologie pro bakalářská studia v medicíně, ošetřovatelství, přírodovědných, pedagogických a tělovýchovných oborech. 2., přepracované vydání. Praha: ISV, 2008. 426 s. ISBN 80-86642-47-X. SEDLÁŘOVÁ, Petra. Základní ošetřovatelská péče v pediatrii. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008. Bazální stimulace v pediatrii, s. 248. ISBN 978-80-247-1613-8.

52

SEIDL, Zdeněk. Neurologie pro nelékařské zdravotnické obory. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a.s., 2008. 168 s. ISBN 978-80-247-2733-2. ŠÁNDOROVÁ, I. Bazální stimulace u klientů s dg. perzistentního vegetativního stavu. Sestra. 2008, ročník 18., číslo 9., s. 8-9. ISSN 1210-0404. TRACHTOVÁ, Eva; FOJTOVÁ, Gabriela; MASTILIAKOVÁ, Dagmar. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Vydání 2. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2004. 186 s. ISBN 80-7013-324-4.

WASILOVÁ, Jana. Bazální stimulace v ošetřovatelské a pedagogické praxi: Sborník příspěvků, historicky III. mezinárodního kongresu bazální stimulace. Vydání 1. FrýdekMístek: Tiskárna Kleinwächter, 2009. 70 s. ISBN 978-80-254-5815-0. ZACHAROVÁ,

Eva;

HERMENOVÁ,

Miroslava;

ŠRÁMKOVÁ,

Jaroslava.

Zdravotnická psychologie: Teorie a praktická cvičení. Vydání 1. Praha: Grada Publishing a.s., 2007. 232 s. ISBN 978-80-247-2068-5.

53

Seznam příloh Autorkou všech obrázků je fotografka Kateřina Mutlová. Na fotografiích se objevuje Bc. Dagmar Vomelová, Helena Čutková a pejsek Cherry. Obrázek 1: Celková somatická stimulace - zklidňující. Obrázek 2: Celková somatická stimulace - zklidňující. Obrázek 3: Celková somatická stimulace - povzbuzující. Končetinu modulujeme směrem od konečků prstů k rameni. Obrázek 4: Perličkový vak určený k polohování klientů. Obrázek 5: Autostimulace - překřížené dolní končetiny, propletené prsty na horních končetinách klienta. Obrázek 6: Poloha "hnízdo" u dospělého člověka na zádech s podloženými dolními končetinami. Obrázek 7: Poloha "dolní hnízdo" u dospělého klienta. Obrázek 8: Poloha "hnízdo" podél celého těla, včetně hlavy. Pokrývka hlavy ovšem nesmí zakrývat oblast uší. Obrázek 9: Poloha "hnízdo na boku". Obrázek 10: Poloha "horní hnízdo", obě dolní končetiny modulovány dekami zvlášť. Obrázek 11: Canisterapie - kontaktní dýchání. Obrázek 12: Kontaktní dýchání, prováděné rukou klienta a terapeuta. Obrázek 13: Kontaktní dýchání prováděné terapeutem. Obrázek 14: Masáž stimulující dýchání, společně s výhodným využitím balónu na cvičení. Obrázek 15: Masáž stimulující dýchání - důležitý je správný nácvik vedení pohybů. Prsty terapeuta musí být vždy těsně u sebe. Obrázek 16: Vestibulární stimulace - terapeut klečí za klientem v těsné blízkosti a fixuje tělo klienta, provádí pomalé pohyby ve tvaru ležaté osmičky. Obrázek 17: Vestibulární stimulace - „technika ovesného klásku v poli“. Obrázek 18: Vestibulární stimulace - "technika ovesného klásku v poli", s pokrčenými dolními končetinami. Obrázek 19: Vestibulární stimulace - u ležícího klienta provádíme mírné pohyby hlavou. Obrázek 20: Pomůcky pro vibrační stimulaci. 54

Obrázek 21: Vibrační hračka "beruška" určená pro vibrační stimulaci. Obrázek 22: Vibrační panel určený k aplikaci vibrační stimulace. Obrázek 23: Auditivní stimulace - zvuk tekoucí vody, taktilně - haptická stimulace kontakt s vodou před zahájením hygieny. Obrázek 24: Aktivizace klienta - asistovaná péče při hygieně. Obrázek 25: Olfaktorická stimulace - připomenutí vůně oblíbeného mýdla klienta, pro aktivizaci paměťových stop v mozku. Obrázek 26: Asistovaná péče při česání. Obrázek 27: Absolvování základního kurzu bazální stimulace s lektorkou PhDr. Karolínou Friedlovou. Obrázek 28: Diplom - Základní kurz bazální stimulace.

55