Význam přímých zahraničních investic (PZI) v současném stadiu globalizace. Investiční regulatorní prostředí a Evropská unie

Ludmila Štěrbová

Investiční regulatorní prostředí a Evropská unie

Abstrakt: Investiční podnikatelské prostředí a jeho regulace a liberalizace významným způsobem ovlivňují rozhodnutí mezinárodních investorů a následně výši a toky přímých zahraničních investic. Protekcionismus ve vztahu k investicím je patrný z indexu překážek pro přímé zahraniční investice. Index vypovídá i o různé míře otevřenosti trhů v jednotlivých členských státech (ČS) Evropské unie (EU), přestože se v ní aplikuje princip volného pohybu kapitálu. K tomuto stavu přispívá také mezinárodní rámec, ve kterém je investiční regulace EU a jejích ČS vytvářena. K rámci patří především bilaterální dohody, a už investiční smlouvy jednotlivých ČS nebo investiční kapitoly preferenčních obchodních dohod, mezinárodní závazky, doporučení a směrnice s investičními aspekty. EU postupně směřuje k harmonizaci investičních pravidel a k vytvoření společné investiční politiky, která bude obdobou společné obchodní politiky. Významným krokem z tohoto hlediska byla Lisabonská smlouva, která zařadila investice mezi výlučné kompetence EU. Článek analyzuje investiční regulatorní prostředí EU z hlediska implementace mezinárodního rámce a mapuje směřování EU v této oblasti. Klíčová slova: Investice, pravidla, harmonizace, Evropská unie

V

ýznam přímých zahraničních investic (PZI) v současném stadiu globalizace roste. PZI jsou předmětem zájmu vlád zejména pro jejich schopnost stimulovat rozvoj a ekonomický růst země a pro jejich potenciál pozitivních dopadů na hostující ekonomiky, a to zejména v krizovém období a po něm. Krize celosvětové toky investic značně poznamenala – i když výše přeshraničních investic za rok 2012 dosáhla 1,6 bil. USD a pro rok 2013 je očekávána ve výši 1,8 bil. USD, PZI nedosáhly předkrizové úrovně roku 2007 (UNCTAD 2012). Z tohoto hlediska je významná diskuse o tom, jak jsou toky investic ovlivněny regulací vlád. Komplex investiční regulace jednotlivých vlád vytváří investiční podnikatelské prostředí, které potom ovlivňuje rozhodnutí mezinárodních investorů. Jde zejména o liberalizaci nebo protekcionismus v přístupu na trhy, úroveň podpory a ochrany investic a podnikatelské podmínky obecně. Platí to i pro investice směřující do EU nebo naopak pro evropské investory vstupující na trhy třetích zemí. Současná Evropa 02/2013

67

Ludmila Štěrbová

Regulace vstupu na trh pro investice, jejich ochranu, chování zahraničních investorů, pro investiční pobídky apod. je autonomním rozhodnutím jednotlivých vlád. Celosvětově neexistuje jednoznačný trend k liberalizaci zahraničních investic – některé státy ve snaze o získání zahraničních investorů své trhy liberalizují, jiné naopak z důvodu ochrany domácího průmyslu implementují nová regulatorní a restriktivní opatření. Pokud jde o trh EU, dlohodobým cílem je harmonizovat investiční pravidla pro celý jednotný trh, o čemž svědčí Lisabonská smlouva z roku 2009, která zařadila investice mezi výlučné kompetence EU prostřednictvím společné obchodní politiky. Do doby dosažení toho cíle je v současné době členskými státy implementován model vytváření autonomního investičního prostředí, ve kterém jednotlivé ČS reflektují své mezinárodní závazky a závazky EU z různých oblastí ekonomické činnosti. Mezi mezinárodní závazky patří zejména mnohostranná pravidla dotýkající se investic, bilaterální investiční dohody a investiční části preferenčních obchodních dohod. Tyto mezinárodní smlouvy na druhou stranu vytvářejí pro subjekty z ČS EU určitou reciproční jistotu v oblasti pravidel pro vybudování investice mimo EU a pro její ochranu. Evropská unie a její členské státy, stejně jako některé další státy, převážně vyspělé, dodržují – kromě bilaterálních závazků – také doporučení a směrnice mezinárodních organizací, které v posledních několika desítkách let vznikly pro oblast investic. Systém investiční regulace je nicméně velmi fragmentovaný, relativně málo transparentní a liší se stát od státu uvnitř i mimo EU, což zvyšuje náklady investorů při pronikání na různé trhy. Cílem tohoto článku je přispět k diskusi o možných směrech vytvoření mezinárodních investičních pravidel, a to zmapováním mezinárodního rámce, který se promítá do legislativy EU a upozorněním na současný harmonizační vývoj v EU. Článek si neklade za cíl analyzovat jednotlivé aspekty regulace investic nebo míru regulace a její dopady na investory a hostiteské země, neboť taková analýza by přesáhla daný rozsah článku a vyžadovala by také hluboký právní rozbor. 1. Investiční regulace a přímé zahraniční investice Problémy v investiční regulaci odráží index překážek pro přímé zahraniční investice, zpracovávaný OECD (FDI Regulatory Restrictiveness Index). Jsou jím měřeny restrikce vůči přímým zahraničním investicím v 55 státech ve 22 sektorech investování. Index posuzuje diskriminační opatření, včetně omezení přístupu na trh a výjimek z národního zacházení a zahrnuje omezení vlastnictví,

V roce 2011 se regulace týkala především finančního a zemědělského sektoru, ale počet nejvíce restriktivních opatření oproti roku 2010 značně poklesl, a to z cca 32 % na 22 %. Tento pokles však nelze považovat za obrácení trendu posledního desetiletí (UNCTAD 2012).

68


screening, restrikce vůči manažerům a další restrikce např. ohledně vlastnictví půdy, reciprocity, repatriace kapitálu atd. (OECD 2012).

Graf č. 1: Index překážek pro přímé zahraniční investice, 2012 ä]x

1â>ÛďiÃÌÊrÊ£ "ÌiÛďiÃÌÊrÊä

ä]{ ä]Î ä]Ó

*ÀĐĉÀÊićiÃjÊâiĉÊ"

ä]£ ä]ä

÷> ->Ö`Ã?ÊÀ?Li `jÃi À`?Ã `i >«Ã ÛßÊ<j>` iÝ >>Ãi /ÕÃ ,ÕÃ Ã>` >>`> }Ã >â>VÃÌ? Ài> ÕÃÌÀ?i âÀ>i 1À>> *iÀÕ ,>ÕÃ 1- À>âi .ÛßV>ÀÃ ÞÀ}ÞâÃÌ? ÀÃ /ÕÀiV ?Ã *Ã

i >À ÌÞÄÃ

}Þ«Ì 6i?Ê À?Ìi .Ûj`Ã ÷iÃ?ÊÀi«ÕL> ãÊvÀ> Ì?i >`>ÀÃ -ÛiÃ À>Vi ÀÃ ÌÛ> i}i ÿiV À}iÌ> ÕLi ĉiV

ÃÌÃ .«>ĉÃ Ã ââiÃ ,ÕÕÃ -ÛÃ *ÀÌÕ}>Ã ÕViLÕÀÃ

*ÀĐĉÀÊćiÃjÊâiĉÊ"

Pramen: OECD (2012).

Z indexu (graf č. 1) je patrné, že protekcionismus vůči investicím není uplatňován na jednotném trhu EU jednotným způsobem, a že každá ČS vytváří jiné podmínky pro vstup investorů. A to i přesto, že v rámci EU platí princip volného pohybu kapitálu, který se týká přímých a portfóliových investic, investic do nemovitostí, operací na finančních trzích, kolektivního investování, repatriace zisku, depozit, úvěrů a pojištění a vychází z volného pohybu plateb za dovezené zboží a služby a volných transferů peněz. Z této souvislosti je dále patrné, že ve volném pohybu na trhu EU kapitál musí respektovat různou investiční regulaci a další související legislativu ČS a je pro něho v předinvestiční fázi stejně složité se pohybovat uvnitř EU jako expandovat na trhy třetích zemí. Stejnou situaci je možno konstatovat celosvětově. Relativně vyšší míru ochrany vykazují rychle se rozvíjející rozvojové země, ale např. otevřenost investičního trhu Brazílie je vyšší než v USA. V průběhu světové krize státy zinten

Zřejmé je to např. z různé úrovně zdanění v jednotlivých ČS nebo z různě náročných administrativních procesů a lhůt souvisejících se založením podnikání, které sleduje např. Světová banka v indexu publikovaném v materiálu Doing Business.

Současná Evropa 02/2013

69

Ludmila Štěrbová

zivnily podporu investic (UNCTAD 2012). K podpoře patří také otevření trhu; mezinárodní liberalizace se však opírá o bilaterální, regionální a sektorovou dimenzi smluv, nikoliv o mezinárodně sjednaný rámec. Tato situace umožňuje jednotlivým státům implementovat autonomní investiční restriktivní opatření a kombinovat je se závazky nejrůznějších dohod s rozdílným rozsahem i obsahem investičních aspektů. Ty se překrývají a částečně nahrazují jeden druhým, což je pro investory a podnikatele vstupující na zahraniční trhy velmi náročné zejména v předinvestiční fázi. Nejednotnou, netransparentní a diskriminační investiční regulaci by mohl – stejně jako tomu bylo v případě mezinárodních obchodních toků – částečně vyřešit mnohostranný systém investičních pravidel. Přes řadu pokusů nedošlo k vytvoření takového systému z důvodu velké rozdílnosti zájmů vlád. Někteří autoři (Boie, Chaisse, Gugler 2011; Bruner, Folly 2007) však dovozují, že opakované pokusy o sjednání mnohostranného investičního systému jsou indikátorem značného významu mnohostranné investiční regulace.

*<ÊÀ°ÊÓä££ÊÊÃÌ>ÛÊ¯Ê *®

*ćiÌÊ*<

Graf č. 2: Příliv PZI ve vztahu k indexu překážek £]Ó £]ä ä]n ä]È ä]{ ä]Ó ä]ä ä]ä

ä]£

ä]Ó

ä]Î

ä]{

ä]x

`iÝÊ«ďi?ãiÊ«ÀÊ*<ÊÀ°ÊÓä£ÓÊÕâ>ÛďißÊÌÀÊrÊ£ÆÊÌiÛďißÊÌÀÊrÊä®

"ÌiÛďiÃÌÊÌÀÕ Pramen: OECD (2012).

Při analýze investiční regulace a otevřenosti určitého trhu je však nutno mít na zřeteli, že otevření trhu a relativně nízký index investičních překážek samy o sobě nezaručí vyšší příliv PZI (posuzováno ve vztahu k HDP, viz graf č. 2). K atraktivnosti země pro PZI přispívají i jiné faktory, jako např. zdroje včetně 70


kvalifikované pracovní síly, vynutitelnost práva včetně ochrany investic, podpora investování včetně investičních pobídek, politická stabilita atd. (Kalínská 2010). 2. Investiční regulace v bilaterálních dohodách Bilaterální investiční smlouvy (Bilateral Investment Treaties, BITs) jsou základem současného mezinárodního investičního regulatorního prostředí. Tyto smlouvy byly zaměřeny na ochranu a podporu zahraničních investic a později také na jejich liberalizaci. BITs jsou založeny na aplikaci doložky nejvyšších výhod, principu národního zacházení a standardů spravedlivého a rovného zacházení. Obsahují také pozitivně vymezené standardy směřující k eliminaci diskriminace zahraničních investorů a kompenzace za nedodržení jednotlivých ustanovení (Gugler, Tomsik 2007). Evropské investiční dohody – na rozdíl od severoamerických – nezahrnují předinvestiční etapu. BITs jsou, společně se smlouvami o zamezení dvojímu zdanění (Double Taxation Treaties, DTTs), nejrozšířenějším instrumentem mezinárodní investiční regulace. Na konci r. 2008 dosáhl počet bilaterálních investičních smluv 2 676 a počet smluv o zamezení dvojímu zdanění 2780 (UNCTAD 2009). V roce 2011 již bylo bilaterálních smluv více než 2 800 (UNCTAD 2012), v roce 2012 jich bylo 2 860 (UNCTAD 2013b). Nejvíce bilaterálních obchodních smluv je uzavřeno členskými státy EU. Boie, Chaisse, Gugler (2011: 440) uvádějí, že se jedná o 50 % celosvětových smluv. Mezi první desítkou signatářů bilaterálních investičních smluv jsou ze členů EU Německo, Velká Británie, Itálie, Francie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko (Malik 2011). Patří mezi ně i investiční smlouvy uzavřené mezi ČS EU vzájemně, které by v důsledku začlenění investic do společné obchodní politiky EU měly být postupně ukončeny. Investiční smlouvy jsou v současné době převážně uzavírány mezi rozvojovými zeměmi navzájem a dochází také ke zvyšování počtu smluv uzavíranými rozvojovými zeměmi. Např. Čína uzavřela za uplynulých třicet let 130 BIT, Indie se v roce 2011 dostala na počet 83, když první BIT uzavřela v r. 1994 (Dolzer, Schreuer 2012). UNCTAD (2013b) uvádí, že za posledních deset let počet stoupl smluv přibližně o jeden tisíc. Každoročně je uzavřeno kolem 100 bilaterálních investičních smluv a smluv o zamezení dvojímu zdanění nebo preferenčních obchodních dohod s investičními kapitolami. Investice jsou v posledních dvou dekádách také součástí preferenčních obchodních dohod. Tyto dohody poskytují značný prostor pro jednání o pravidlech vstupu na trh, ochraně, řešení sporů a kompenzacích závazků v různých oblastech ekonomických aktivit. Jejich investiční kapitoly jsou rozsahem srovnatelné s BITs, a to co standardů ochrany zahraničních investorů a investic, práva na založení společnosti, transferů, vyvlastnění a kompenzací, spravedlivého a rovného zacházení a arbitráže. Současná Evropa 02/2013

71

Ludmila Štěrbová

Tab. č. 1: Jednání o obchodních a investičních dohodách a počet BITs mezi jednajícími státy Regionální iniciativa

Počet BITs mezi jednajícími státy

Návrh smlouvy mezi Arabskými zeměmi (Inter-Arab Investment Draft Agreement)

96

Regionální dohoda o ekonomickém partnerství (Regional Comprehensive Economic Partnership Agreementi, RCEP) mezi: ASEANem a Austrálií, Čínou, Indií, Japonskem, Novým Zélandem a Jižní Koreou

68

EU Kanada: Komplexní ekonomická a obchodní dohoda (Comprehensive Economic and Trade Agreement, CETA)

23

Transpacifická partnerská dohoda (Trans Pacific Partnership Agreement, TPPA)

21

EU Indie: dohoda o volném obchodu (Free Trade Agreement, FTA)

20

EU Maroko: hluboká a komplexní dohoda o volném obchodu (Deep and Comprehensive Free Trade Agreement, DCFTA)

12

EU Singapur: dohoda o volném obchodu (Free Trade Agreement, FTA)

12

EU Thajsko: dohoda o volném obchodu (Free Trade Agreement, FTA)

8

EU USA: Transatlantické obchodní a investiční partnerství (Transatlantic Trade and Investment Partnership, TTIP)

8

Pramen: UNCTAD (2013a).

Preferenční obchodní dohody dovolují partnerům nerespektovat v obchodu doložku nejvyšších výhod vůči třetím zemím nezúčastněným v dohodě a přijmout opatření, která jsou výhodná pro společnosti partnerských zemí a diskriminační vůči dovozu ze třetích zemí. Rozšíření obchodních dohod o investice je většinou prosazováno rozvinutými zeměmi. V preferenčních obchodních dohodách je totiž možno zavázat k investičním pravidlům partnera, který by jinak odmítl podpis bilaterální investiční smlouvy, nebo je možno mu nabídnout kompenzaci v některé oblasti obchodu, například otevřením rozvinutých trhů pro zemědělské zboží. EU zahrnula investice do tzv. Nové generace preferenčních obchodních smluv, které sjednává od roku 2006. Investice v obchodních dohodách nabývají na významu i celosvětově: v roce 2008 bylo evidováno 273 dohod o volném obchodu s investičními ustanoveními (UNCTAD 2009) – oproti 38 dohodám stejného typu za období do r. 1994 (OECD 2008). V roce 2012 jich již bylo 340 (UNCTAD 2013b). Zařazení investic do preferenčních obchodních dohod by mohlo vést 72


k nahrazení BITs a omezení jejich počtu, jak ilustruje tab. č. 1. OECD (2008) však shledalo, že většina zemí se rozhodla pro ponechání investičních smluv vedle obchodních dohod a dohody tedy existují paralelně. 3. Investiční regulace v Evropské unii Smlouva o EU změnila přístup k investicím v Lisabonské smlouvě, která vstoupila v platnost 1. 12. 2009. Jedná se o významný krok k harmonizaci investiční regulace v EU, jejímž cílem je sjednotit investiční pravidla a investiční legislativu na trhu EU. V článcích 3, 206 a 207 byly investice začleněny pod principy a procedury společné obchodní politiky EU a definovány jako exkluzivní kompetence, a to s cílem vyvinout společnou investiční politiku a eliminovat rozdíly v investičním prostředí, které v EU existují (Štěrbová 2010b). Rozdíly jsou výsledkem zejména velkého počtu individuálních bilaterálních investičních smluv jednotlivých členských států EU, kdy jich současný systém zahrnuje více než 1200, a to i investiční dohody uzavřené mezi ČS EU navzájem. Investoři se na trhu EU tedy řídí nepřehledným souborem řady relativně velmi roztříštěných pravidel plynoucích pro přímé zahraniční investice z různých bilaterálních dohod a také z některých mezinárodních smluv s investičními ustanoveními. Kromě bilaterálních investičních smluv jsou v EU pro oblast investiční regulace respektovány závazky v souvislosti s dohodou GATS a dalšími dohodami WTO (viz část 4), závazky plynoucí z investičních částí dohod o volném obchodu; a také doporučení i některé nezávazné směrnice mezinárodních organizací. V souvislosti s exkluzivními kompetencemi pro oblast investic byla v r. 2010 přijata široká Evropská mezinárodní investiční politika, v jejím rámci vyvstávají otázky ohledně další platnosti a účinnosti stávajících bilaterálních investičních smluv a principů přechodného období, a ohledně cílů a náplně vyjednávání o budoucích investičních smlouvách na úrovni EU (Taušer 2011; WTO 2011). Uvedenými otázkami se EU zabývá na všech úrovních. Evropská komise nastínila nové přístupy v materiálu Obchod, růst a rozvoj (EC 2012), který obsahuje kromě jiného směry podpory obchodu a investic v EU a v partnerských zemích v příštím desetiletí. Konkrétně investiční regulace se týkají záměry většího otevření trhů partnerských, zejména rozvojových zemí prostřednictvím investičních kapitol v dohodách o volném obchodu a souvisejících instrumentů, které by měly napomoci k stabilnímu, transparentnímu a předvídatelnému regulatornímu prostředí. Ustanovení dohod EU o volném obchodu zajišťují investorům vyšší míru jistoty ohledně cílového trhu a ohledně podmínek, za kterých budou vyvíjet svou

Investiční části jsou do dohod o volném obchodu EU zahrnovány zejména po r. 2006 – velmi silnou investiční část obsahuje např. dohoda s Jižní Koreou a principy společné investiční dohody EU se třetí zemí odráží jednání o dohodě se Singapurem, Indií, Kanadou a USA.


73

Ludmila Štěrbová

činnost. EU do dohod včleňuje také některé sektory služeb, jako telekomunikace, dopravu, bankovnictví, energetické a environmentální služby, které napomáhají k vytvoření podnikatelského prostředí a rozvoji infrastruktury. Vedle dohod o volném obchodu EU akceptuje sjednání bilaterálních investičních dohod, pokud to partnerská země považuje za výhodnější možnost ochrany investic a zvýšení právní jistoty pro investory. V prosinci 2012 bylo odsouhlaseno Nařízení o přechodném uspořádání ohledně bilaterálních investičních smluv uzavřených členskými státy EU se třetími zeměmi. Nařízení opravňuje členské státy ponechat v platnosti všechny investiční smlouvy podepsané před 1. 12. 2009 (nebo před vstupem do EU) až do doby, kdy budou nahrazeny smlouvami na úrovni EU (tzv. doložka grandfathering). Protože smlouvy na úrovni EU budou předmětem složitých jednání, doložka zaručí určitou míru jistoty pro investory ze smluvních partnerských zemí ohledně již sjednaných investičních podmínek. Sjednání nových nebo změna existujících smluv členských států podléhá autorizačnímu mechanismu s přesně stanovenými podmínkami. Členské státy mají zároveň povinnost přijmout opatření, která usnadní uzavření smlouvy EU s jejich současnými bilaterálními partnery nebo přijmout taková opatření podle doporučení Evropské komise, např. přejednání smlouvy, její suspendování nebo vypovězení (De Luca 2012). Evropská mezinárodní investiční politika zahrnuje jak záměr liberalizace investic a vytvoření stabilního, spravedlivého a předvídatelného prostředí, tak vyšší úroveň ochrany pro evropské investory. Principy a parametry ochrany investic vycházejí z praxe členských států a zahrnují, kromě jiného, také standardy jako záruku spravedlivého a rovného zacházení, plnou ochranu a bezpečnost, nediskriminační zacházení nebo ochranu proti nelegálnímu vyvlastnění. Nové principy stanovují, že investiční smlouvy musí být uzavřeny na nadnárodní úrovni a ustanovení těchto nových smluv musí být promítnuta do legislativy EU ve formě nařízení, která nesmějí být implementována do národní legislativy členských států. Kromě toho je také rozpracován mechanismus pro řešení sporů ve vztahu investor a stát. Postupné sjednocení investičních pravidel v EU bude založeno na vytvoření vzoru Evropské investiční dohody, která bude obsahovat jednotlivé aspekty mezinárodního investičního práva: definici investic, ustanovení vztahující se k přípravné fázi, formulaci spravedlivého a rovného zacházení, standardy ochrany investic, transfer investic a jejich výsledků, ustanovení o vyvlastnění, postup pro řešení sporů a výjimky (Mank, Marini, Rudall 2011). Zatím však není jasné, zda se dohoda bude týkat pouze přímých zahraničních investic nebo i investic portfoliových, neboť přímé zahraniční investice nejsou ve Smlouvách o EU definovány a kapitola týkající se kapitálu a plateb (články 63–66 Smlouvy o fungování Evropské unie) implikuje exkluzivní kompetence EU také k uzavření mezinárodních dohod o ochraně investic obecně (De Luca 2012). Zásady jednání 74


o investičních pravidlech, které byly zpracovány v návaznosti na Evropskou investiční politiku a vzorovou investiční dohodu, jsou uplatněny v současných jednáních EU o dohodách o volném obchodu. 4. Mezinárodní rámec investiční regulace v Evropské unii Mezinárodní rámec pro investiční regulaci v EU představují především závazky plynoucí z dohod WTO. EU se řídí také doporučeními a směrnicemi, které vznikly v dalších mezinárodních organizacích, i když některé z nich jsou vydány jako nezávazné. Ve WTO jde o jednotlivé závazky z jednotlivých dohod, nikoliv o ucelenou investiční dohodu. Jejich přehled je do článku zařazen proto, že jsou implementovány ČS EU do národních investičních politik. Těmito pravidly se řídí i ostatní členské země WTO, což vytváří jistou míru transparentnosti pro investory z EU. Investiční ustanovení dohod WTO se nacházejí se v různých právních textech: v Dohodě o investičních opatřeních souvisejících s obchodem (Trade Related Investment Measures Agreement, TRIMS), ve Všeobecné dohodě o obchodu se službami (General Agreement on Trade with Services, GATS), v Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights Agreement, TRIPS), a v deklaracích z ministerských konferencí ze Singapuru v roce 1996 a v Doha v roce 2001. Některá investiční ustanovení mohou být odvozena také z Dohody o vládních zakázkách (Government Procurement Agreement, GPA), která byla podepsána jako plurilaterální, nebo z ostatních dohod o netarifních opatřeních (Wouters, De Meester 2007; WTO 2012). Rozsah mezinárodních investičních pravidel zakotvených v systému dohod WTO je omezený a závazky vztahující se k investicím jsou založené na značné flexibilitě. Vzhledem k tomu je možno dovodit, že se na investice nevztahují základní principy mnohostranného obchodního systému (doložka nejvyšších výhod, národní zacházení, spravedlivá soutěž, transparentnost a předvídatelnost a rozvojový princip) stejným způsobem, jako pokrývají obchod se zbožím a se službami. To dokládají analýzy uvedených dohod a ustanovení se vztahem k investicím (Štěrbová 2011). Dohoda TRIMS stanovuje, že investiční opatření nesmějí vytvářet překážku obchodu, nesmějí být diskriminační, porušovat národní zacházení a nesmějí zakládat množstevní omezení. Z hlediska investiční regulace je význam dohody velmi limitován, neboť jeho dopad je úzce zaměřen na vládní opatření, která mají

Mezinárodní pravidla pro investice měla být začleněna do světového obchodního a investičního řádu již po druhé světové válce (Toye 2003, Havana Charter 1948). Mezinárodní obchodní organizace však nezahájila svou činnosti a mnohostranný obchodní systém vznikl na základě provizorní Všeobecné dohody o obchodu a clech z r. 1947, a to bez investičních pravidel.


75

Ludmila Štěrbová

restriktivní a zkreslující dopad výlučně na obchod se zbožím. Dohoda se nezabývá liberalizací a ochranou investic. Její příloha obsahuje příklady nepřijatelných investičních opatření: dodávky s minimálním obsahem národní produkce, dovozní nároky a určení, domácí výrobní požadavky, exportní subvence nebo požadavky na udržení vyrovnané platební bilance. K dohodě přistupují rezervovaně jak vyspělé, tak rozvojové státy. Dohoda totiž neobsahuje zákaz požadavků hostitelské země na výkonnost investice, které mohou mít restriktivní dopad na země vyvážející kapitál (Sterlini 2005). Rozvojové země nemají zájem o implementaci dohody z protekcionistických důvodů – v roce 2001 jim bylo v rámci rozvojových témat prodlouženo přechodné obchodí pro eliminaci nepovolených investičních opatření (Doha Declaration 2001). Zvláštní pozornost vyžaduje dohoda GATS, jejíž investiční ustanovení se týkají jen služeb a nepokrývají investice do výroby zboží. Dohoda do konceptu obchodu se službami zahrnuje dovoz, pohyb výrobních faktorů včetně kapitálu a práce a operace zahraničních dodavatelů. V tomto rámci jsou vytvořena pravidla a stanoveny specifické závazky v 11 sektorech obchodu se službami a ve čtyřech různých způsobech dodávek služeb (přeshraniční dodávky, spotřeba v zahraničí, přítomnost právních subjektů a přítomnost fyzických osob poskytujících služby na cílovém trhu). Pravidla pro přítomnost právnických osob (pobočky, agencie, atd.) jsou de facto podmínkami pro investiční vstup na trh. Specifické závazky jsou však v každé členské zemi WTO rozdílné, neboť každý stát vytváří svůj tzv. pozitivní seznam závazků otevření svého trhu (tj. závazků konkrétně vyjmenovaných). Proto není v členských státech WTO vytvořena společná a stejná úroveň investičních pravidel a přístupu na trh pro PZI (Štěrbová 2010a) a každá země otevřela svůj trh rozdílně pro rozdílné sektory. Totéž platí i pro omezení národního zacházení. Pokud jde o právo založení společnosti, dohoda GATS je velmi slabá: minimální množství kapitálu kvalifikuje jako „nezbytné k efektivním dodávkám služby”, což je ovšem rozdílné sektor od sektoru. Doložka nejvyšších výhod a transparentnost jsou zde pouze všeobecnými principy (OECD 2008), i když Weisse (2008) se domnívá, že doložka nejvyšších výhod se musí plně aplikovat na investice do služeb. Dohoda také ponechává zcela na autonomním rozhodnutí hostitelského státu regulaci, která tudíž není harmonizována a nejsou pro ni dokonce stanovena ani žádná konkrétní pravidla. V oblasti ochrany investic dohoda GATS vylučuje restrikce pro mezinárodní platby a transfery. Platí to však pouze pro sektory, ve kterých daná země přijala konkrétní liberalizační závazky. V rámci dohody GATS nemají ČS EU stejné závazky ohledně výše uvedených aspektů, a to přesto, že na vnitřním trhu EU je aplikován volný pohyb služeb a kapitálu. Takže ani PZI ve službách nemají v jednotlivých ČS EU otevřeny trhy stejným způsobem a na stejné úrovni, proto na PZI fakticky nejsou aplikovány základní principy mnohostranného obchodního systému (Štěrbová 2011). 76


Některé zdroje (Gestrin, Rugman 2005; Weiss 2008) zmiňují v souvislosti s investičními pravidly také dohodu TRIPS. Zakládají své stanovisko na skutečnosti, že stále zvyšujícím se podílem vlastnictví nadnárodních společnosti jsou tzv. nehmotné statky, a že moderní investiční dohody obsahující standardy pro podporu a ochranu PZI zahrnují mezi definici investic také práva k duševnímu vlastnictví. Skutečností však je, že dohoda TRIPS se nezabývá přístupem PZI na trh – pouze stanovuje minimální standardy ochrany a vynucení práv k duševnímu vlastnictví. Ochrana investic je zajištěna výlučně tehdy, když kapitál má formu patentů, ochranných známek, designu, integrovaných obvodů, užitných modelů, atd. a vlastník práva podnikl příslušné legislativní kroky k zajištění ochrany a vynucení svého práva. Dohoda GPA je plurilaterální, nikoliv mnohostrannou dohodou. Obsahuje pravidla pro vládní a veřejné zakázky a ve vztahu k investicím zakazuje na všeobecné úrovni diskriminaci zahraničních dodavatelů a produktů, diskriminaci dodavatelů se zahraničním vlastnickým podílem a offsety definované jako opatření užité k podpoře místního nebo národního rozvoje nebo ke zlepšení platební bilance ve smyslu domácího obsahu, licencování technologie, požadavků na investice, protiobchodů apod. Pokud jde o další dohody WTO, v souvislosti s investicemi je nutno zmínit také Dohodu o subvencích a vyrovnávacích opatření (Agreement on Subsidies and Countervailing Measures, SCM). Podle dohody jsou některé subvence buď zcela zakázány, nebo mohou vyvolat protiopatření, pokud by měly negativní dopad na ostatní partnery – členy WTO. Subvencemi jsou v zásadě také investiční pobídky; při jejich formulaci však vlády využívají existenci výjimek jako je např. podpora zaostalých regiónů. SCM se týká pouze obchodu a výroby zboží a neaplikuje se tedy na všechny investiční pobídky. WTO se zabývá investicemi ve vztahu k obchodu i ve své běžné a negociační agendě, i když z ní prozatím nevyplynuly žádné závazky. EU je v této oblasti velmi aktivní – prosadila tzv. možný mnohostranný rámec investování (Possible Multilateral Framework on Investment), který byl diskutován v Pracovní skupině pro obchod a investice. Cílem byl návrh mnohostranných investičních pravidel investování, která by umožňovala liberalizaci investic. Diskuse sice reflektovala zájmy rozvojových zemí a pravidla měla zahrnout např. ochranu před nekorektními metodami a procedurami nadnárodních korporací nebo podporu investičních toků, rozvojové země však jednání označily za příliš ambiciózní a činnost Pracovní skupiny byla od roku 2004 zastavena (Petersmann 2005). Evropská unie a její členské státy respektují ve své investiční regulaci také doporučení, směrnice a kodexy Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). OECD přijala již v roce 1961 Kodex liberalizace kapitálových toků (Code

Dohoda GPA má 42 členů, včetně všech členských států EU (WTO 2012).


77

Ludmila Štěrbová

of Liberalization of Capital Flows), který je otevřen všem členům Mezinárodního měnového fondu. Kodex zahrnuje principy transparentnosti, nediskriminace, proporcionality, odpovědnosti a kapitálové kontroly a je základem pro odstranění překážek pohybu kapitálu. Kodex je právně závazným instrumentem, je však limitován co do rozsahu a jeho účinnost je omezena řadou výhrad a výjimek formulovaných jeho členy (Weiss 2008). Substantivní normy investičních toků přijalo 43 států v roce 1976. Jedná se o Směrnice pro nadnárodní společnosti (Guidelines for Multinational Enterprises), které jsou součástí Deklarace a rozhodnutí OECD k mezinárodnímu investování a nadnárodním společnostem. Koncept Směrnic spočívá v „doporučeních vlád nadnárodním společnostem, které jsou činné jak uvnitř dané země, tak z ní expandují do zahraničí” (OECD 2001a: 2). Směrnice se skládají z dobrovolných principů a standardů známých jako odpovědnost společností (corporate responsibility) a pokrývají oblasti jako je zaměstnanost, lidská práva, životní prostředí, korupce, zájmy spotřebitelů, věda a technologie, spravedlivá soutěž a zdanění (OECD 2001b; Malcom 2011). Směrnice jsou pravidelně aktualizovány, chybí v nich však účinné vynucení. V roce 2005 OECD iniciovalo tzv. Politický rámec pro investování (Policy Framework for Investment) (OECD 2008). Rámec se stal základem pro vývoj investiční regulace a řešení souvisejících politických a ekonomických aspektů. Jedná se o ucelený a systémový přístup, který zdůrazňuje fundamentální principy práva, transparentnosti, nediskriminace a ochrany vlastnických práv. Pokrývá deset oblastí politické ekonomie investic: investování, podporu a usnadňování investování, obchod, hospodářskou soutěž, daně, správné řízení společností a jejich odpovědné chování, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj infrastruktury a finančního sektoru a veřejné vládnutí. Vysvětluje více než 80 aspektů vztahujících se k investování, a to s cílem doporučit vládám způsob implementace regulatorních a politických reforem, které zvýší úroveň soutěžního prostředí a vytvoří zároveň přitažlivější investiční podmínky pro domácí i zahraniční investory (OECD 2006). Rámec je také platformou pro prověrku investičních politik jednotlivých zemí. Pro úplnost je třeba dodat, že v OECD došlo také k neúspěšnému pokusu o sjednání mnohostranných investičních pravidel, ve kterém byla EU a její členské státy velmi aktivní. V roce 1992 byl navržen kodex chování mezinárodních korporací a byl následován projektem Mnohostranné investiční dohody (Multilateral Agreement on Investment, MAI). Cílem byla mnohostranná pravidla pro investice s vysokými standardy liberalizace investičních režimů a ochrany investic, včetně řešení sporů. Jednání o MAI pokračovala do první poloviny roku 1998, kdy byla ukončena vzhledem k velmi hlubokému rozkolu mezi jednajícími vládami a vzhledem k výhradám rozvojových zemí. Navržená pravidla nereflektovala změny v politických přístupech, které identifikovaly zahraniční kapitál jako 78


potenciálního porušovatele lidských práv, zneuživatele tržní síly, korupčníka a znečišťovatele životního prostředí, a některá ustanovení dokonce mohla vést k získání dodatečných majetkových práv zahraničními investory. Chování zahraničních společností v hostitelské zemi a pravidla pro investiční pobídky nebyly do MAI vůbec zahrnuty. Některé analýzy (Boie, Chaisse, Gugler 2011; Geiger 2002) vedly k závěru, že MAI byla navržena výlučně jako dohoda o ochraně investorů a byla by nastolila nerovnováhu mezi právy investorů a jejich povinnostmi. MAI označily za nevyváženou dohodu nevládní organizace (Hoekman, Kostecki 2009), neboť otevírala investorům příliš mnoho prostoru k obcházení vládní sociální nebo environmentální regulace, především prostřednictvím ustanovení k řešení sporů mezi investory a státem. Ale MAI nebyla podporována ani ze strany podnikatelské sféry – její zájmy byly limitovány dlouhým seznamem výjimek a odchylek, které prosazovaly jednotlivé země. MAI se poté stala politicky nepřijatelnou (Henderson 2000). Investice jsou předmětem aktivit dalších mezinárodních organizací. Světová banka vypracovala Směrnice pro zahraniční investice (Guidelines for Foreign Investment). V roce 1965 banka ustavila Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes, ICSID), které spravuje Konvenci o řešení investičních sporů mezi státy a občany jiných států (Convention on Settlement of Investment Disputes), a v roce 1985 instituci pro pojištění investičních rizik – Agenturu pro mnohostranné investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency). Na své XIII. konferenci v r. 2012 Konference OSN o obchodu a rozvoji (UN Conference on Trade and Development, UNCTAD) zahájila novou iniciativu k vytváření udržitelné mezinárodní investiční politiky. Státy by se měly zaměřit na podporu pro-růstových investic a udržitelného rozvoje. Navržený rámec se skládá z jedenácti klíčových principů tvorby investiční politiky, strategických, normativních a administrativních kroků v národních investičních politikách a možností pro využití mezinárodních investičních dohod. Mezinárodní obchodní komora (International Chamber of Commerce, ICC) se věnuje podpoře investic dlouhodobě a vydala již v roce 1949 Mezinárodní kodex spravedlivého zacházení pro zahraniční investice (International Code of Fair Treatment for Foreign Investments). Vydává také aktualizované Směrnice pro mezinárodní investice (Guidelines for International Investment). Směrnice reflektují vývoj ve všech oblastech souvisejících s PZI a reagují na protekcionismus v oblasti investičních toků a na aktuální aspekty, jako jsou neutralita soutěže, odpovědnost podniků nebo jistoty investorů v případech vysoké zadluženosti, makroekonomické nerovnováhy a změn datových systémů a ostatní regulace hostujících ekonomik. Jsou adresovány vládám, podnikatelům, investorům a dalším zainteresovaným subjektům. Jejich cílem je usnadnit toky PZI a podpořit potenciál PZI pro stimulaci globálního růstu, zejména však udržitelného Současná Evropa 02/2013

79

Ludmila Štěrbová

rozvoje v rozvojových zemích (ICC 2012). ICC také zřídila Arbitrážní dvůr (Court of Arbitration), který je využíván pro řešení investičních sporů. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UN Commission on International Trade Law, UNCITRAL) přijala pravidla pro mezinárodní obchodní arbitráž a nalezení smíru (International Commercial Arbitration and Conciliation Rules), která mohou být použita v případě řešení obchodních sporů se vztahem k investicím. Pro úplnost je třeba dodat, že kodifikace pravidel pro chování mnohonárodních korporací je také cílem speciální Komise OSN o nadnárodních korporacích (UN Commission on Transnational Corporations), avšak kodex prozatím nebyl vytvořen. Závěr Investiční regulace je založena celosvětově – při neexistenci komplexních mnohostranných investičních pravidel – především na bilaterálních dohodách a na investičních ustanoveních mezinárodních dohod. Regulace je proto v každém státě značně rozdílná, odráží rozdílné investiční politiky vlád, různou otevřenost trhů, rozdílnou úroveň ochrany a podpory investic a kapitálových toků a také různou ochranu a podporu podle původu investic v rámci jedné země. Fragmentovaný právní rámec zvyšuje transakční náklady pro zahraniční investory (od nákladů právního servisu k nákladům nejistoty ohledně práv a povinností). Tato situace zakládá významný zdroj zkreslení (Brunner, Folly 2007) a je doprovázena vysokým rizikem autonomních vládních rozhodnutí spočívajících v diskriminačním přístupu vůči zahraničním investorům, zejména v současné světové krizi. Převážně autonomně na úrovni ČS bylo vytvářeno investiční regulatorní prostředí i v EU, a to až do změn společné obchodní politiky EU v Lisabonské smlouvě. Rámcem pro investiční regulaci v EU jsou bilaterální investiční dohody jednotlivých ČS se třetími zeměmi a nově sjednané preferenční obchodní dohody s investičními kapitolami, které odrážejí principy společné obchodní politiky EU vztahující se na investice. EU a její ČS implementují také mezinárodní pravidla a závazky dotýkající se investic z mnohostranných dohod WTO a doporučení a směrnice OECD a dalších mezinárodních organizací. Z dlouhodobého hlediska EU směřuje k harmonizaci investiční regulace na vnitřním trhu a k implementaci společné investiční politiky EU, čímž bude umocněn princip volného pohybu kapitálu. Analogicky se společnou obchodní politikou půjde o aplikaci externí a interní výlučné kompetence EU. Externí kompetence se ve vztahu ke třetím zemím projeví sjednáním jediné investiční dohody za EU podle modelu Evropské investiční dohody. Interní kompetence se promítnou v implementační fázi investičních dohod prostřednictvím nařízení EU a prostřednictvím vytváření jednotných postupů a zásad investiční politiky. 80


Společná investiční politika se stane významným základem pro mezinárodní jednání EU v této oblasti, především pro bilaterální smlouvy a následně také pro iniciaci mnohostranných investičních pravidel. Jejich prosazení by poté mělo být schůdnější, neboť velké množství států světa, které budou svázány s EU prostřednictvím dvoustranných ujednání, bude aplikovat podobnou regulatorní úroveň. Mnohostranná investiční pravidla přispějí celosvětově k další liberalizaci investování a k transparentnosti v této oblasti.


81

Ludmila Štěrbová

Literatura: 1)

BRUNER, S. – FOLLY, D. (2007). The Way to Multilateral Investment Agreement. NCCR Trade Regulation Working Paper No. 24, Swiss National Center of Competence in Research, Fribourg. 2) BOIE, B. – CHAISSE, J. – GUGLER, P. (2011). The regulatory framework of international investment: the challenge of fragmentation in a changing world economy. In: COTTIER, T. – DELIMATSIS, P. The Prospects of International Trade Regulation. Cambridge University Press. ISBN 978-1-108-00487-0. 3) DE LUCA, A. (2012). The EU Regulation establishing transitional arrangements for bilateral investment agreements between Member States and third countries: The Destiny of Member States’ BITs [online]. Diritti Comparati. 27. 11. 2012. Dostupné z www.diritticomparati.it/2012/11/theeu-regulation-establishing-transitional-arrangements-for-bilateral-investment-agreements-between.html. 4) Doha Declaration, document WT/MIN(01)/DEC/1 [online]. 20 November 2001. Dostupné z www.wto.org/english/thewto_e/minist_e/min01_e/ mindecl_e.htm. 5) EC (2012). European Commission: Trade, growth and development: Tailoring trade and investment policy for those countries most in need. Communication from the Commission to the European Parliament, the Council and the European Economic and Social Commitee [online]. Luxembourg Publications Office of the European Union, 2012. Dostupné z http://trade. ec.europa.eu/doclib/docs/2012/january/tradoc_148992.EN.pdf. 6) GEIGER, R. (2002). Lessons from Multilateral Agreement on Investment. 11 New York Environmental Law Journal. 7) GESTRIN, M. – RUGMAN, A. (2005). Rules for Foreign Direct Investment at the WTO: Building on Regional Trade Agreements. In: MARCRORY, P. – APPLETON, A. – PLUMMER, M. (ed.). WTO: Legal, Economic and Political Analysis. New York. ISBN 978-0387-22688-0. 8) GUGLER, P. – TOMSIK, V. (2007). The North American and European Approaches in the International Investment Agreements, Volume IV, issue (5) Transnational Dispute Management Review, September 2007. ISSN 1875-4120. 9) HENDERSON, D. (2000). The MAI Affair, A Story and Its Lessons. The Royal Institute of International Affairs. London. ISBN1862030391. 10) HOEKMAN, B. – KOSTECKI, M. (2009). The Political Economy of the World Trading System: The WTO and Beyond, Oxford University Press Inc. New York. ISBN 978-0-19-955576.

82


11) ICC (2012). Guidelines for International Investment. [online]. Paříž. Dostupné z www.iccwbo.org/Advocacy-Codes-and-Rules/Document-centre/2012/2012-ICC-Guidelines-for-International-Investment/. 12) KALÍNSKÁ, E. a kol. (2010). Mezinárodní obchod v 21. století. 1st editon. Prague: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-3396-8. 13) MALIK, M. (2010). Recent Developments in International Investment Agreements: Negotiations and disputes [online]. IV Annual Forum for Developing Country New Delhi, October 27-29, 2010. International Institute for Sustainable Development. Manitoba, 2011. Dostupné z www.iisd. org/pdf/2011/dci_2010_recent_developments_iias.pdf. 14) MANK, J. – MARINI, A. – RUDALL, J. (2011). Gold Standards’ for the International Investment Policy of the European Union after the Entry into Force of the Lisbon Treaty. Graduate Institute, Geneva. 15) MALCOM, S. (2011). OECD Guidelines for Multinational Enterprises, Bernan Assoc, Paris. ISBN 9789264115286. 16) OECD (2001a). Guidelines for Multinational Enterprises. Policy Brief [online]. Paris. Dostupné z www.oecd.org/investment/guidelinesformultinationalenterprises/1903291.pdf. 17) OECD (2001b). Corporate Responsibility Private Initiatives and Public Goal, Codes of Corporate Conduct. Working Papers on International Investment, Number 2001/6 [online]. Paris. Dostupné z www.oecd.org/ industry/internationalinvestment/corporateresponsibility/1922656pdf. 18) OECD (2008). International Investment Law: Understanding Concepts and Tracking Innovations. OECD, Paris. ISBN 978-92-64-04202-5. 19) OECD (2006). The Policy Framework for Investment [online]. Paris. Dostupné z www.oecd.org/daf/internationalinvestment/ investmentfordevelopment/36671400pdf. 20) PETERSMANN, E. U. (2005). Developing Countries in the Doha Round, Robert Schuman Centre for Advanced Studies, European University Institute, Florence-Italy. ISBN92-9084-018-8. 21) SORNAJAH, M. (2010). The International Law on Foreign Investment. 3. ed. Cambridge University Press, New York. ISBN 978-0-52176327-1. 22) ŠTĚRBOVÁ, L. (2010). Lisabonská smlouva a společná obchodní politika EU. In: Současná Evropa [online], ročník XV, No. 2, s. 23–43. ISSN 18041280. Dostupné z http://ces.vse.cz/wp-content/sterbova.pdf. 23) ŠTĚŘBOVÁ, L. (2011). Pojetí PZI v mezinárodních organizacích. Praha 04.11.2011. In: EVAN, T. (ed.). Globalizace a regionalizace mezi vládní politikou a trním prostředím. Praha: Vysoká škola regionálního rozvoje, 2011, s. 18–23. ISBN 978-80-87174-12-8.


83

Ludmila Štěrbová

24) STERLINI, M. L. (2005). The Agreement on Trade-Related Investment Measures. In: MARCORY, P. – APPLETON, A. – PLUMMER, M. (ed.). The World Trade Organization: Legal, Economic and Political Analysis. Volume 2. Springer, New York, 2005. ISBN 0-387-22685-0. 25) TAUŠER, J. (2011). Possible Solutions for the Crisis in Europe and Economic Governance in European Union. European workshop. Prague 09.05.2011. 26) TOYE, R. (2003). Developing Multilateralism: The Havana Charter and the Fight for the International Trade Organization, 1947–1948. In: The International History Review Vol. 25, No. 2 (Jun., 2003), pp. 282–305. 27) Havana Charter (1948): United Nations Conference on Trade and Employment, held at Havana, Cuba. Final Act and Related Documents (Havana Charter) [online]. New York 1948. Dostupné z www.wto.org/english/docs_e/legal_e/havana_e.pdf. 28) UNCTAD (2009). Recent Developments in International Investment Agreements (2008–June 2009): IIA MONITOR No. 3. New York and Geneva. 29) UNCTAD (2011). World Investment Report 2011: Non-Equity Modes of International Production and Development [online]. United Nations Conference on Trade and Development, Ženeva. Dostupné z www.unctad-docs. org/files/UNCTAD-WIR2011-Full-en.pdf. 30) UNCTAD (2012). World Investment Report 2012 [online]. Ženeva. Dostupné z www.unctad-docs.org/files/UNCTAD-WIR2012-Full-en.pdf. 31) UNCTAD (2013a). The Rise of Regionalism in International Investment Policymaking: Consolidation or Complexity? IIA Issues Note No. 3, June 2013 [online]. Dostupné z http://unctad.org/en/PublicationsLibrary/webdiaepcb2013d8_en.pdf. 32) UNCTAD (2013b). World Investment Report 2013. Global value chains: investment and trade for development. New York, Geneva: OSN. ISBN 978-92-1-112868-0. 33) WEISS, F. (2008). Trade and Investment. In: MUCHLINSKI, P. – ORTINO, F. – SCHREUER, C. (ed.): International Investment Law, Oxford University Press, Oxford, New York. ISBN 978-0-19-923138-6. 34) WTO (2011). Trade Policy Review of the EU [online]. 6 and 8 July 2011, WTO, Geneva. Dostupné z www.wto.org/english/tratop_e/tpr_e/tp348_ e.htm. 35) WOUTERS, J. – DE MEESTER, B. (2007). The World Trade Organization. A Legal and Institutional Analysis. Intersentia Oxford, Antwerpen, 2007. ISBN 978-90-5095-730-4. 36) WTO (2012). Legal texts [online]. Dostupné z www.wto.org/english/docs_ e/legal_e/legal_e.htm. 84

Investiční regulatorní prostředí a Evropská unie Summary: Investment Regulatory Environment and the European Union Investment business environment and its regulation and liberalization have a great importance and impact on decisions of international investors and following flows of foreign direct investment. Investment protectionism is considered by the OECD FDI Regulatory Restrictiveness Index. Index testifies also different level of market openness in individual EU Member States, even if the EU applies the principle of free movement of capital. This situation is caused by the international framework that is implemented into the EU investment regulation and regulation of the Member States. The framework is composed by bilateral investment treaties and investment chapters of preferential trade agreements, international commitments, recommendation and guidelines with investment aspects. From this point of view, the Lisbon treaty was an important step that included investment into the exclusive competences of the EU. The article analyses the EU investment regulatory environment from the perspective of implementation and future development in this area within the EU. Keywords: Investment, Rules, Harmonization, European Union


85

Význam přímých zahraničních investic (PZI) v současném stadiu globalizace. Investiční regulatorní prostředí a Evropská unie

Recommend Documents