Vývoj československého rodinného práva od roku 1918

Bankovní institut vysoká škola, a.s. Katedra práva a veřejné správy

Vývoj československého rodinného práva od roku 1918 Bakalářská práce

Autor:

Olena Efremushkina Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

doc. JUDr. Petr Bělovský

Červen, 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne 24.06.2012 Olena Efremushkina

Poděkování

Děkuji moc panu docentu Petru Bělovskému za jeho rady poskytnuté při výběru literatury a při zpracování bakalářské práce stejně tak děkuji za jeho trpělivost a pochopení. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům a přátelům za jejich podporu a trpělivost.

Anotace: Hlavním cílem mé práce je popsat vývoj československého rodinného práva od roku 1918. Moje práce je rozdělená do několika kapitol. První kapitola obsahuje výklad základních pojmů, jako jsou rodina, předmět a prameny rodinného práva. Další kapitoly se zabývají historickým vývojem rodinného práva. Druhá kapitola podrobně popisuje přijetí rozlukového zákona v roce 1918. Do třetí kapitoly je zahrnuto období rodinného právo za protektorátu Čechy a Morava, které podle mého názoru bylo surovým zásahem do lidských práv. Čtvrtá kapitola popisují kodifikaci rodinného práva v poválečných letech nebo zásadní změny rodinného kodexu v roce 1949. Pátá kapitola se zabývá rekodifikací rodinného práva a vývojem sociálně právní ochrany dětí. Poslední kapitole je věnována velká pozornost, protože podrobně popisuje současnou právní úpravu rodinného práva. Tato kapitola je rozdělená do čtyř části, kterými jsou: manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, výživné a registrované partnerství. Klíčová slova: předmět a prameny rodinného práva, rozlukový zákon, rodinné právo za protektorátu Čechy a Morava, kodifikace rodinného práva, současna úprava rodinného práva Annotation: The aim of my work is to describe the development of family law in Czechoslovakia since 1918. It is divided in to several chapters. The first one contains the definition of the basic concepts such is family, subject of family law and it’s sources. Next chapters deal with historical development of family law. As the second chapter, for instance, describes in detail the enactment of divorce law in 1918. The third chapter comprises period of Protectorate of Bohemia and Moravia, which from my point of view was a severe human rights violation. The fourth chapter describes the codification of family law during post-war years, and fundamental changes in family codex in 1949. The fifth chapter deals with the re-codification of family law and the evolution of social and legal protection of children. Great attention is devoted to the last chapter, because of it description of the current legal regulation of family law. It is divided into four parts such as marriage, parents and children, alimony and registered partnership. Key words: subject and sources of family law, divorce law, family law in period of Protectorate of Bohemia and Moravia, codification of family law, current legal regulative of family law.

Obsah Úvod ............................................................................................................................... 7 1

Obecná charakteristika rodinného práva, prameny rodinného práva ...................... 8 Pojem rodinného práva ................................................................................................. 8 Rodina a společnost ...................................................................................................... 8 Předmět rodinného práva.............................................................................................. 9 Prameny rodinného práva ........................................................................................... 10

2

Rozlukový zákon (manželská novela) ................................................................... 13 Změny v rodinném právu v první Československé republice .................................... 13 Přijetí rozlukového zákona ......................................................................................... 13 Příprava kodifikace rodinného práva ......................................................................... 14

1.1 1.2 1.3 1.4 2.1 2.2 2.3 3

Rodinné právo za protektorátu Čechy a Morava ................................................... 15 3.1 Změny v rodinném právu za protektorátu Čechy a Morava ....................................... 15 3.1.1 Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 ............................... 16 3.1.2 Recipování Norimberských zákonů .................................................................. 17 3.1.3 Další drobnější změny v oboru rodinného práva v této době ........................... 17 4

Vývoj rodinného práva v letech 1945 – 1963 a poválečné změny ........................ 19 4.1 Poválečné změny v rodinném právu a změny související s přijetím Ústavy 9. května 19 4.2 Kodifikace materiálního a procesního práva (právnická dvouletka) .......................... 20 4.3 Zákon o právu rodinném ze dne 7. prosince 1949 a čtyři zásadní změny rodinného kodexu ................................................................................................................................... 20 5

Vývoj rodinného práva od roku 1963 .................................................................... 23 5.1 Rekodifikace na základě usnesení Ústředního výboru KSČ z prosince roku 1960 ... 23 5.1.1 Rekodifikace v oblasti rodinného práva ........................................................... 23 5.1.2 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ......................................................................... 24 5.2 Další úpravy v rodinném právu .................................................................................. 24 5.3 Vývoj sociálně právní ochrany dětí ............................................................................ 25 6 Současná právní úprava rodinného práva .............................................................. 26 6.1 Manželství .................................................................................................................. 26 6.1.1 Vznik manželství .............................................................................................. 26 6.1.2 Občanský a církevní sňatek .............................................................................. 27 6.1.3 Neplatnost a neexistence manželství ................................................................ 31 6.1.4 Vztahy mezi manžely ........................................................................................ 34 6.1.5 Zánik manželství smrtí, prohlášením manžela za mrtvého ............................... 35 6.1.6 Rozvod .............................................................................................................. 35 6.2 Vztahy mezi rodiči a dětmi ........................................................................................ 38 6.2.1 Rodičovská zodpovědnost ................................................................................ 38 6.2.2 Výchovná opatření ............................................................................................ 40 6.2.3 Určení rodičovství ............................................................................................. 41 6.2.4 Osvojení ............................................................................................................ 44 6.2.5 Poručenství a opatrovnictví............................................................................... 46

6.3 Výživné ...................................................................................................................... 48 6.3.1 Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí .................................................. 48 6.3.2 Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými ............................................ 51 6.3.3 Vyživovací povinnost mezi manžely ................................................................ 51 6.3.4 Výživné rozvedeného manžela ......................................................................... 52 6.3.5 Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce ............... 53 7 7.1 7.2 7.3 7.4

Registrované partnerství ........................................................................................ 54 Vznik partnerství ........................................................................................................ 54 Neexistence partnerství .............................................................................................. 55 Práva a povinnosti partnerů ........................................................................................ 55 Zánik partnerství......................................................................................................... 56

Závěr ............................................................................................................................. 57 Seznam použité literatury ............................................................................................. 58

Úvod Tématem mé bakalářské práce je vývoj československého rodinného práva od roku 1918. Toto téma jsem si vybrala z toho důvodu, že rodina pro mě znamená vůbec to nejcennější, co člověk může mít. Pro každého z nás rodina představuje velmi důležitou součást naší existence. Rodina je také důležitou institucí ve společnosti, i přesto že dneska se často mluví o tom, že institut rodiny se dostává do krize. Avšak i v moderní době rodina zůstává ve své velmi důležité roli. Má práce je zaměřena na vývoj rodinného právo. Vztahuje se jak historii této problematiky tak i na její současnou úpravu. Historická část je rozdělená do několika kapitol. Každá kapitola v sobě zahrnuje jednotlivé období, jenž bylo důležité pro oblast rodinného práva. Po celou jeho existenci si prošlo mnoho změnami a vývojem. Myslím si, že některé změny byli velice zásadní a mají svoje uplatnění do dnešní doby. Avšak například období změn za Protektorátu Čechy a Morava se dá považovat za nejhorší. Nazvala bych to dokonce obdobím „ nelidského zacházení“ s lidmi jen z důvodu jejích odlišné rasy. Když pominu toto negativní období vývoje rodinného práva tak se dá říct, že všechny ostatní změny už byli opravdu přínosné. Poslední a největší kapitola mé bakalářské práce je o současné právní úpravě rodinného práva. Této části jsem věnovala nejvíce času. Pracovala jsem v ní hodně se zákonem o rodině, abych uvedla co nejpřesnější informace o úpravě práva rodinného. Podle mého názoru je tato kapitola jedna z nejzajímavějších, protože v ní nalezneme tzv. věci ze života jen v zákonem stanovené podobě. Jsou tam obsaženy běžné věci jako je manželství s ním taky spojený rozvod nebo výživné. Důležité je také uvést jen několik let starou novelu o registrovaném partnerství. I přesto, že tato problematika je z mých nejméně oblíbených tak jsem jí věnovala jednu podkapitolu. V celé mé práci jsem používala řadu zajímavé literatury, která mi otevřela mnoho pro mě nových poznatků.

7

1 Obecná charakteristika rodinného práva, prameny rodinného práva 1.1 Pojem rodinného práva Rodinné právo se dá charakterizovat jako souhrn právních norem, které upravují manželské a a rodinné vztahy.1 Rodinné právo je zařazeno do soukromého práva a je propojeno s právem občanským. Základní metodou úpravy rodinně právních vztahů je princip rovnosti subjektu rodinného práva. Přesto, že rodinné právo má velkým příbuzenský vztah s občanským právem, je nutné však zdůraznit některé odlišnosti, které jsou spatřeny v předmětu právní úpravy a v metodě právní regulace Občanské právo je pojímáno jako souhrn právních norem upravujících majetkové vztahy a s nimi spojené vztahy mezi subjekty, oproti rodinnému právu, které se zaměřuje především na vztahy osobní a teprve pak s nimi spojené majetkové vztahy.2

1.2 Rodina a společnost Rodina je nejdůležitější sociální skupinou a nezastupitelnou institucí, která plní významnou funkci ve společnosti. Rodinu můžeme charakterizovat jako malou skupinu osob, které jsou spojené příbuzenským nebo manželským vztahem a také mají společný způsob života. Každá rodina je jiná, má své zvyklosti, svůj charakter a taky své hodnoty, které považuje za důležité. V některé rodině můžou důležité hodnoty znamenat finanční spokojenost v jiné zase vzdělání, spolehlivost a odpovědnost. Každý vyrůstáme v nějakém typu rodiny, jsme vychovávané jinými principy a zásadami a všechno co si ve své rodině naučíme neseme s sebou do dalšího života a společnosti. Prostředí naší původní rodiny velmi ovlivňuje náš pohled na svět, na

1

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s. 12 PLECITÝ,Vladimír;SKŘEJPEK,Michal;SALAČ,Josef;ŠÍMA,Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 140 s. ISBN 978-80-7380-139-7 s. 13 2

8

partnerské vztahy a taky výchovu naších potomků, kterým běžně předáváme získané zkušenosti ze své rodiny.3

1.3 Předmět rodinného práva Předmětem rodinného práva jsou právnické vztahy, které jsou rozdělené na tři základní druhy: 1. vztahy mezi manžely, 2. vztahy mezi rodiči a dětmi, jejichž prostřednictvím vznikají i vztahy mezi dalšími příbuznými 3. vztahy náhradní rodinné výchovy. Vztahy mezi manžely Tyto vztahy vznikají na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vstoupit do manželství. Manželství je podle § 1 (1,2) zákona o rodině: „trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem a hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.“ Zákon taky upravuje podmínky pro vznik manželství a další důležité informace spojené s ním jako jsou např. majetkové vztahy mezi manžely nebo zánik manželství.4 Vztahy mezi rodiči a dětmi Tyto vztahy taky tvoří právní úpravu rodinného práva Patří sem např. právní úprava určení rodičovství, rodičovská zodpovědnost, vzájemná práva a povinnosti rodičů a dětí a jiné. Právní vztah mezi rodiči a dětmi je založen na pokrevním příbuzenství, prostřednictvím těchto vztahů vznikají další právní vztahy mezi příbuznými jako např. vztah mezi prarodiči a dětmi nebo vztah mezi sourozenci. Zákon o rodině se taky zmiňuje o tom, že pokud dochází k opakovanému manželství a dítě žije v rodině nejenom s vlastními rodiči ale taky s rodičem tzv. nevlastním, který při sdílení společné domácnosti má povinnost se podílet na jeho výchově. Rodiče za výchovu svých dětí nesou odpovědnost před společnosti, zákon o rodině jí definuje podle § 31 (1) jako: „souhrn práv a povinností pří péči o nezletilé dítě, zahrnující

3

Kovářová, D.: Rodina a výživné. Vyživovací povinnosti rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha: Leges, 2011 s.11 4 Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s.13-14 9

zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte, při správě jeho jmění.“ Právní úprava je založena na principu, že pokud výchova dítěte je řádná a plní všechny své funkce, tak by nikdo neměl mít oprávnění zasahovat do rodinných vztahů, ale pokud však rodiče své povinností neplní řádně nebo je nějakým způsobem porušují, tak stát má právo a povinnost prostřednictvím svých příslušných orgánů do výchovy zasáhnout a zájmu ochrany dítěte přijmout zákonem připouštěcí nezbytná opatření.5 Vztahy náhradní rodinné výchovy Nemohou-li rodiče o své dítě osobně pečovat, přichází v úvahu realizace tzv. náhradní výchovy. Zákon o rodině přesně upravuje podmínky, kdy nezletilé dítě může být svěřeno do výchovy jiných fyzických osob než rodičů, § 42 zákona o rodině říká že: „opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může učinit jen soud.“ Než se dítě svěří do náhradní rodinné výchovy, měly by se pečlivě objasnit všechny okolnosti za pomocí svědků, že výchova dítěte není možná ani jedním z rodičů dítěte. Náhradní péči pro dítě vybírá soud ve spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí, obrací se především na příbuzné dítěte a pokud se svěřením dítěte do péče souhlasí, tak jím dávají přednost. Osobě, které soud svěří péči o dítě taky určí jeho práva a povinnosti k dítěti, v jakém rozsahu může dítě zastupovat a jednat jeho jménem a jaká má práva při správě jeho majetku. Osoby, jimž bylo dítě svěřeno do péče nemají k němu vyživovací povinnost, ta zůstává pořád rodičům dítěte, s výjimkou v případě svěření dítěte do péče prarodičů a nejsou-li rodiče své vyživovací povinnosti schopni splnit.6

1.4 Prameny rodinného práva Rodinné právo je právem psaným a formalizovaným. „Základním zdrojem právní úpravy rodinného práva je Listina základních práv a svobod ( úst. Zák. č. 23/1991 Sb., kterým se

5

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s. 14-15 PLECITÝ,Vladimír;SKŘEJPEK,Michal;SALAČ,Josef;ŠÍMA,Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 140 s. ISBN 978-80-7380-139-7 s. 73-74 6

10

uvádí Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky, převzato do ústavního pořádku ČR usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.).“7 Listina základních práv o svobod vymezuje zejména ústavní ochranu rodiny a rodičovství, rovněž zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých a taky zvláštní péči těhotným ženám. Listina taky stanovuje, že děti mají právo na výchovu svými rodiči stejně, jako rodiče mají právo na péči a výchovu svým dětí, ve které mají právo na pomoc států. Práva rodičů se dají omezit jen rozhodnutím soudu a na základě zákona. Česká Republika je vázaná řadou mezinárodních smluv a proto je potřeba mezi prameny rodinného práva několik z nich uvést. Jednou z nejvýznamnějších je Úmluva o právech dítěte, která byla vydána roku 1989. Tato Úmluva zejména upravuje ochranná práva dítěte, práva směřující k zabezpečení dítěte, k osvobození dítěte, práva dítěte ve vztahu k jeho rodičům.8 Další mezinárodní úmluvy, kterými je Česká republika vázaná, jsou: 

Úmluva o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem, Haag 1958 (vyhl. č. 14/1974 Sb.)



Úmluva o vymáhání výživného v cizině, New York 1956 (vyhl. č. 33/1959 Sb.)



Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství, New York 1962 (vyhl. č. 124/1968 Sb.)



Úmluva o uznání a zrušení manželského soužití, Haag 1970 (vyhl. č. 132/1976 Sb.)



Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sděleno MZV č. 34/1998 Sb.)



Úmluva o ochraně dětí a spolupráce při mezinárodních osvojení (sděleno MZV č. 43/2000 Sb. m. s.)



Evropská úmluva o uznání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a o obnovení výchovy dětí (sděleno MZV č. 66/2000 Sb. m. s.)



Evropská úmluva o osvojení dětí (sděleno MZV č. 132/2000 Sb. m. s.)



Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství (sděleno MZV č. 47/2001 Sb. m. s.)

7 8

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s. 28 Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s. 29 11



Evropská úmluva o výkonu práv dětí (sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s.)9

Po vstupu České republiky v roce 2003 do Evropské unie, se také staly závazné prameny práva Evropské unie. V rodinné právu se přesně jedna o: „nařízení Rady č. 2201/2003, o soudní příslušnost a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti.“10 Základním pramenem rodinného práva je zákon o rodině. Je to hlavní předpis práva rodinného, který upravuje především manželské právo, vztahy rodičů a dětí včetně vztahů příbuzenských a právní vztahy tzv. náhradní rodiny. Po několika novelizacích tento zákon byl rozdělen na čtyři části, které obsahuji: 1. Manželství 2. Vztahy mezi rodiči a dětmi 3. Výživné 4. Závěrečná ustanovení Každá táto část se dělí na jednotlivé hlavy. Dalšími prameny rodinného práva jsou také: občanský zákoník, občanský soudní řád, zákon o matrikách, jménu a příjmení a zákon o sociálně-právní ochraně dětí.11

9

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s. 29-30

10

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 s. 30 PLECITÝ,Vladimír;SKŘEJPEK,Michal;SALAČ,Josef;ŠÍMA,Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 140 s. ISBN 978-80-7380-139-7 s. 14 11

12

2 Rozlukový zákon (manželská novela) 2.1 Změny v rodinném právu v první Československé republice Vznik Československé republiky přinesl rozpad monarchie na konci 1.světové války. Do rodinného práva byly převzaty prostřednictvím známé recepční normy, normy rakouské a uherské, které způsobily právní dualismus a takto vyvolávaly potíže skoro po celou dobu existence první republiky. První důležitou změnou pro oblast rodinného práva byl návrh na manželské právo, který byl podán na první schůzce Revolučního národního shromáždění v listopadu 1918. Nejprve se zdálo, že tento návrh na reformu manželského práva, nebude vyvolávat moc velký zájem. Především církvi se nejvíce nelíbilo, že návrh nabízel civilní sňatek a též možnost rozlučitelnosti manželství, avšak po půlročním dohadování politiků se tento návrh konečně prosadil a byl odhlasován ve sněmovně 22. května 1919 v podobě zákona číslo 320.12

2.2 Přijetí rozlukového zákona S přijetím rozlukového zákona neboli manželské novely, se změnilo ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství. Tento zákon zrušil povinnost občanů katolického vyznání uzavírat církevní sňatek a zavedl naprostou svobodu volby mezi tím, zda uzavřou sňatek v kostele nebo na okresním úřadě. S touto novelou taky přichází možnost rozluky manželství bez rozdílu vyznání. Novela značnou mírou omezila církevní prvky manželského práva zrušením mnoho překážek převzatých z kanonického práva a omezovala některých osobám z náboženských důvodů svobodu uzavření manželství, jednalo se především o překážku kněžského svěcení. Přijetí tohoto zákona lze hodnotit jako nejvýznamnější zásah do rodinného práva, avšak praxe později ukázala některé slabiny rozlukového zákona, které byly odstraněny celkovou reformou

12

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 75-76 13

manželského práva. Ta byla provedená současně s revizí Všeobecného občanského zákoníku a trvala téměř dvacet let. Přesto však nepřinesla očekávaný výsledek, jen několik změn dílčích zákonů (například zákon o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských, zákon o osvojení dítěte nebo zákon na ochranu osob oprávněných požadovat výživu nebo zaopatření). 13

2.3 Příprava kodifikace rodinného práva Přestože v období předmnichovské republiky, kdy většina vznikajících právních konstrukcí zůstala na úrovni projednávání, dochází ke kodifikaci rodinného práva. Nejaktivnějším faktorem se stává právní dualismus, jímž se zabývá recepční norma vyhlášená roku 1918 a jenž vyvolala rozpor v oblasti občanského práva a tím i v právu rodinném. ABGB, jakož to obecný zákoník občanský od roku 1811 platný na území dříve rakouském a upravený válečnými novelami, konfrontoval s právem obyčejovým, platícím na většině uherského území, kde se rodinné právo řídilo zákonem č. XXXI/1894. Aby se zabránilo možným rozporům, vyžadovalo se opatření nového občanského zákoníku, který by podpořil jednotnost nově vzniklého státu. Řešením byl český překlad občanského zákoníku z roku 1811 doplněný rozlukovým zákonem č. 320 Sb. Z. a n. , který však nebyl kvůli kritice profesorů Krčmaře a Svobody přijat. Úpravy občanského zákoníku, při níž se mělo přiblížit k platné úpravě na Slovensku a Podkarpatské Rusi, se ujalo čtyři, resp. pět subkomitétů. Členy subkomitétu pro rodinné právo pod vedením profesora Kafky pracovali nad předpisy hlav 2 až 4 prvního dílu a nad předpisy o svatebních smlouvách až do roku 1923. Zveřejněný návrh vyšel v roce 1924 a vyvolal velké diskuze, čímž ukončil první etapu revizních prací. Super-revizní komise pak dostala za úkol sloučení veškerých návrhů v jednotný celek. Zabývala se tím od roku 1926, konala 321 schůzí a dosáhla výsledku počátkem roku 1932. Po ústním projednávání na dvaatřiceti poradách byla komise svolaná ministerstvem spravedlnosti, kdy došlo k předložení výsledné redakce osnovy a která byla Senátem Národního shromáždění vydaná v roce 1937 pod názvem Vládní návrh zákona. Na rozdíl od občanského práva, kde základem zůstal rakouský ABGB, rodinné právo bylo poznamenané zásadními změnami a značný podíl se nestal součásti poslední verze návrhu občanského zákoníku. Neúspěšné kodifikační pokusy

13

Karel Malý, Ladislav Soukup, 2010 Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum ISBN 978-80-246-1718-3 s. 438-439 14

v oboru rodinného práva byly způsobené jak úpravou majetkové stránky manželských a rodinných vztahů, právním dualismem ale i konzervativními názory, vzniklými na základě náboženství a církevního práva. Rovnoprávnost manželů současně s rovnoprávností majetkovou byly hlavním předmětem rozlišnosti názorů v obou částech republiky. V českých zemích bylo rodinné právo i po úpravách nadále v moci církve, což se netýkalo jen majetkových vztahů. Na Slovensku platil Wecklerův zákon č. XXXI/1894 s jeho volnějším pojetím civilního manželství. Tuto rozporuplnou situaci ještě více komplikoval zákon č. 320/1919 Sb., řešící otázku vzniku manželství. Dovoloval snoubencům, aby sami rozhodovali, zda uvařit sňatek občanský nebo církevní. Na Slovensku byl od roku 1894 zaveden povinný civilní sňatek. Řešení tohoto problému se mnohokrát odkládalo a nestalo se součásti osnovy z roku 1937. Protichůdné názory se zaznamenávali i při projednávání zániku manželství, jenž se měl řešit přijetím rozlukového zákona. Formulace důvodů, jimiž byly např. rozvrat manželství nebo nepřekonatelný odpor, byly vykládány na obou územích jinak a vyvolávaly značné diskuze. Při projednávání majetkových vztahů mezi manžely, kdy uherská strana podporovala princip majetkového společenství, na straně české a slovenské se přiklánělo k pojetí odděleného majetku nabytého za trvání manželství, jež se ujalo s výjimkou sporů, kdy zásadní rozhodnutí měl soudce. Nehledě na komplikace při kodifikaci rodinného práva za situace neshod, které se projevili i na I. celostátním unifikačním sjezdu právníků v Bratislavě roku 1937, byl návrh rodinného práva jakožto součást občanského zákoníku Národním shromážděním projednán. Avšak byly práce roku 1938 pozastaveny mnichovským diktátem. 14

3 Rodinné právo za protektorátu Čechy a Morava 3.1 Změny v rodinném právu za protektorátu Čechy a Morava Příchod nacistické armády do českých zemí a následně zřízení Protektorátu Čechy a Morava způsobil ztrátu jakékoli existující demokracie pro český lid. Na protektorátním území se

14

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 77-83 15

z hlediska právního postavení rozlišovaly tři skupiny obyvatelstva. Za právně plnohodnotné občany se považovali němečtí říšský občané, dále Čechy, kterým se udělila protektorátní příslušnost a nakonec skupina občanů bez jakýchkoliv práv. Vztahovaly se na něj rasistické předpisy a jednalo se o židy a cikány. Toto různé postavení obyvatelstva a události spojené s válkou také mělo svůj odraz v právu rodinném. 15

3.1.1 Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 Za první vážný zásah do rodinného práva je považován samotný Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava. V jeho druhém článku prvního odstavce se uvádělo, že obyvatelé protektorátu se prohlašovali za německé státní příslušníky. Přesně bylo uvedeno: „obyvatele protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.“

16

Tento Výnos pro ně

stanovil aplikaci německých zákonů, vztahujících se na osobní statut a německou soudní pravomoc. Dne 20. července 1939 se vydalo nařízení, o použití německého práva platné pro německé státní příslušníky v Protektorátu Čechy a Morava k provedení tohoto výnosu. Nařízení nabylo účinnosti 1. srpna roku 1939. V nařízení bylo jednoznačně stanoveno, že německé státní příslušníci a tedy i bývalé české státní občané německé národnosti, kteří byli prohlášeny Hitlerem za německé státní příslušníky, se řídí právem jejích domoviny, neboli německým právem. Zdůrazněno také bylo to, že právo domoviny platí především v oboru práva rodinného, osobního a dědického. Zvláštní pozornost se věnovala sňatku a rozvodu. Pro uzavření manželství v Protektorátu Čechy a Morava bylo určeno používat německé právo jen v případě, že muž byl německým státním příslušníkem. Aby takové uzavření manželství bylo platné, vyžadovalo se, aby jeho uzavření proběhlo před německým státním úředníkem. 17

15

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 83 16

Prof. Dr. Zdeněk Peška. Dokumenty k ústavním dějinám Československým 1938-1946. Vydáno nákladem spolku čsl. právníků v Praze, 1947 s. 58 17 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 84 16

3.1.2 Recipování Norimberských zákonů Další výraznou změnou v protektorátu bylo recipování norimberských zákonů pro všechny jeho obyvatele. Hlavním cílem této rasistické normy bylo získání veškerého majetku židovského obyvatelstva a vydat ho nacistům. Bylo vydáno vládní nařízení, které přímo zasahovalo osobní statut a lidskou důstojnost židovských obyvatelů protektorátu. Jednalo se o kopii již existujícího norimberského zákona na ochranu německé krve a německé cti. Dalším vládním nařízením byly vydané předpisy o židech a židovských míšencích. Druhý paragraf tohoto nařízení obsahoval zákaz uzavřít manželství protektorátním příslušníkům s osobou židovského původu, výjimku z tohoto zákazu mohl poskytnout jen ministr vnitra. Pro manželství uzavřené proti zákazu a to i v cizině byla stanovena sankce neplatnosti. Snoubenci před uzavřením sňatku měli povinnost písemně před sňatkovým úřadem prohlásit, že neexistují překážky k uzavření manželství podle říšských právních předpisů nebo podle druhého paragrafu tohoto předpisu. Dokonce tuto skutečnost měli na požádání sňatkového úřadu prokázat. V případě výskytu jakékoliv překážky pro vznik manželství nesměl sňatkový úřad přijmout ani žádost k povolení manželství. Nařízení taky obsahovalo zákaz mimomanželského pohlavního styku mezi židovským obyvatelem a příslušníkem protektorátu. Aby se tyto příkazy dodržovaly, obsahovalo nařízení také velmi přísné sankce. Ten, kdo by zákaz uzavření tzv. smíšeného manželství porušil, mohl by být potrestán žalářem od 1 roku do 15 let. Další sankci bylo pro uzavření manželství mezi protektorátním příslušníkem a židovským obyvatelem dovolení protektorátnímu příslušníku vydědit svého potomka v případě, že ten uzavřel manželství proti ustanovení tohoto nařízení. Hlavním cílem tohoto nátlaku bylo prosadit tzv. čistotu rasy a dosáhnout rozlučování rasově smíšených manželství. 18

3.1.3 Další drobnější změny v oboru rodinného práva v této době V tomto oboru došlo také k dalším už jen menším změnám. Další nařízení protektorátní vlády i přesto, že nemělo moc velký význam v praxi, umožňovalo, aby uzavření církevního sňatku

18

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s.83-85 17

vykonával nejen příslušný farář římskokatolické církve, jak to dříve bylo příslušné, ale také biskup této církve. Další úprava podstatně měnila právní řád, který do té doby na území Čech a Moravy byl. Jednalo se o nařízení, které mělo doplnit manželský zákon a unifikovat mezinárodní rodinné právo. Nařízení se dělilo na několik částí. Jeho první část obsahovala ustanovení o neplatnosti manželství v případě porušení jakýchkoliv formálních předpisů, platících v Protektorátu Čechy a Morava. Druhá jeho část se zabývala ustanovením o přeměně rozvodu manželství na rozluku, což se týkalo i příslušníku Protektorátu v tom případě, že by se jednalo o rozvod manželství německých příslušníku. Třetí část a to nejvýznamnější pro toto nařízení obsahuje prakticky mezinárodní rodinné právo, které zejména zasahuje do institutu uzavírání manželství a s tím spojené také rozvod manželství a právní vztahy mezi rodiči a dětmi. Tato část se také zabývala osvojením, opatrovnictvím a poručenstvím dětí. Čtvrtá část věnovala pozornost sjednocení předpisu týkajících se věcí manželských, avšak to neplatilo pro protektorátní soudnictví, týkalo se to především soudnictví německého v protektorátu a zahrnovalo to též některé změny říšských předpisů. Poslední pátá část tohoto nařízení zasahuje do protektorátního práva a obsahuje ustanovení o uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských. 19

19

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s.85-86

18

4 Vývoj rodinného práva v letech 1945 – 1963 a poválečné změny 4.1 Poválečné změny v rodinném právu a změny související s přijetím Ústavy 9. května Velmi složitým obdobím se ukázal poválečný vývoj Československa, kdy politický rozkol nastal ve chvíli, kdy se mělo projednávat další směřování a charakter státu, který byl v letech 1945 – 1948. To vše vyústilo únorovou vládní krizí v roce 1948. Díky ní se rozhodlo o ekonomické, právní i politické orientaci Československa na následujících čtyřicet let. Ústava 9. Května je základním zákonem státu i přesto, že už po roce 1945 řada dokumentů naznačovala směr budoucího vývoje (například Košický vládní program, znárodňovací dekrety prezidenta republiky z roku 1945, retribuční soudnictví, normy upravující pozemkovou reformu). Ústava upravovala interpretaci a aplikaci dosavadních právních předpisů a zcela jasně určovala, že „ při výkladu jednotlivých ustanovení této ústavy je třeba vycházet z ducha tohoto celku a ze zásad, na kterých je založen“ a dále, že „ výklad a používání všech ostatních předpisů právního řádu buď též v souladu s ústavou.“ 20 Tím nastal první střet koncepčně podstatně odlišných právních systémů. Některá ustanovení právních norem nižní právní síly se tímto totiž stala nepoužitelnými, jelikož byla v rozporu s ústavou. Druhým problémem Ústavy 9. května byla jistá ustanovení první kapitoly, která proklamovala stejné postavení mužů a žen v rodině i ve společnosti i stejný přístup ke vzdělání i ke všem úřadům. Novinkou se stalo i prohlášení o odstranění diskriminace dětí podle jejich původu. Vydání Ústavy tedy bylo základním podnětem k práci na korekci téměř všech právních odvětví tak, aby právní řád vyhovoval nově nastalým okolnostem. 21

20

Ústavní zákon z roku 1948, § 171 odst. 2-3 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 86-87 21

19

4.2 Kodifikace materiálního a procesního práva (právnická dvouletka) Dle vznesených požadavků v roce 1948 nejprve na zasedání ÚV KSČ a poté také na základě vládního usnesení ze 7. července 1948 bylo ministru spravedlnosti uloženo, aby předložil všechny osnovy předpisů týkající se materiálního i procesního práva v oboru působnosti ministra spravedlnosti. Příslušné správní předpisy mělo vytvořit ministerstvo vnitra do 1. září 1950. Tím i byla zahájena tzv. právnická dvouletka. Od 1. září 1948 byl na ministerstvu spravedlnosti vytvořen odbor pro urychlenou kodifikaci, který následně vytvořil příslušná odborná oddělení. Novinkou byl nejen plánovitý charakter rozsáhlých zákonodárných prací, ale i účast dvaceti až třicetičlenných komisí, které byly složeny ze zástupců lidu. V první fázi kodifikačních prací vyvíjely největší činnost komise. Poté byly předloženy návrhy osnov a posléze následovalo třetí období redakčních prací a připomínkového řízení, kdy se rozhodující část práce přesunula na odborná oddělení. Vláda také schválila 2. listopadu 1949 legislativní pravidla, které byly důležitou pomůckou při přípravě hlavních justičních a správních kodexů. V nich byly stanoveny všeobecné zásady, ale i metody a plánování legislativních prací, postup při tvorbě právních předpisů od vypracování návrhů zákonů až po schválení normy v Národním shromáždění. Termín pro dokončení legislativních prací byl dodržen. 22

4.3 Zákon o právu rodinném ze dne 7. prosince 1949 a čtyři zásadní změny rodinného kodexu Jako první významný akt schválilo Národní shromáždění republiky Československé již dne 7. prosince 1949 zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1950. Tento zákon vycházel ze sovětského pojetí rodinného práva a na základě smlouvy o právní pomoci s Polskem se nakonec v několika nepříliš významných podrobností shodoval

22

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 87-90 20

s polským zákonem o právu rodinném. Zákon o právu rodinném z roku 1949 přinesl do úpravy rodinně právních vztahů celou řadu změn. Čtyři zásadní změny rodinného kodexu. 1. Především spočívala na zásadách, které upravila Ústava 9. Května. Proto se zákon o právu rodinném musel vždy používat v souladu s Ústavou 9. Května. 2. Zákon o právu rodinném přinesl významné změny do celkového složení úpravy rodinných vztahů. Ty měly být založeny lidově demokratického zřízení. 3. Tímto zákonem došlo i k vyčlenění právní úpravy o rodině z práva občanského. Tím se vytvořilo nové právní odvětví práva rodinného. 4. Sjednotily se předpisy rodinného práva pro celé území Československa. Tím splnil tento zákon na území Slovenska také kodifikační funkci. Ze zprávy výboru ústavně-právního vyplývá, že zákon o právu rodinném přinesl celou řadu změn do pojetí právní úpravy rodinně právních vztahů. Tehdejší zákonodárci zdůrazňovali následujících principy, na nichž spočívala nová právní úprava rodinného práva. Zásada závazného občanského sňatku, nové pojetí manželství a rodiny a zrovnoprávnění žen. Velký zájem byl také o dětí, který se projevoval jak ve zrovnoprávnění všech dětí a to bez ohledu na jejich původ tak v zajištění potřebné péče a výživy. Rodičům se ukládalo, aby pečovali o své dítě tak, aby nedocházelo k rozporům se zájmy společnosti. Zákon byl uvozen preambulí, která charakterizovala zákon jako naplnění zásad ústavy a jako předpoklad k vytvoření a ochrany manželství a rodiny. Preambule dále charakterizovala manželství jako dobrovolné a trvalé společenství muže a ženy. Následovalo rozdělení zákona do tří hlav, které byly nazvané – manželství, rodiče a děti, poručenství. Rodinný kodex prosazoval zásadu obligatorního občanského sňatku. Zákon také stanovil čtyři zákonné překážky manželství, které bránily vzniku manželství. Okolnosti znemožňující manželství byla také bigamie a příbuzenství. Rodinný kodex také požadoval před vstupem do manželství podmínku duševní zdraví obou budoucích manželů. Zákon o rodině vylučuje vstup do manželství nezletilým osobám. Manželství směl uzavřít nezletilec starší 16 let jen ve výjimečných případech. Druhá část první hlavy rodinného zákona upřesňovala práva a povinnosti manželů a také se upravily majetkové poměry mezi manžely (rodinný kodex pro českou část republiky zavedl nový institut zákonného majetkového společenství). Ke značnému zjednodušení přistoupil zákonodárce i při zániku manželství. Druhá hlava zákona č. 265/1949 Sb. pojednávala o 21

poměru mezi rodiči a dětmi. Právní poměr byl určen ve třech rozhodujících zásadách. První z nich odstranila dosavadní rozlišování dětí podle jejich původu, druhým byl obecný princip vztahu rodičů a dětí (povinnost rodičů starat se o rozvoj dětí), třetí zásada změnila dosavadní institut jednostranné moci otcovské a zdůraznila postavení obou rodičů k jejich dětem jako rovnocenný. Rodičovská moc náležela oběma rodičům. Tatáž hlava zákona o právu rodinném obsahovala i ustanovení o osvojení. Třetí hlava zákona č. 265/1949 Sb. pojednávala o poručenství. To bylo v zásadě omezeno na případy, kdy nezletilec neměl žádného z rodičů, nebo byli rodičovské moci jeho rodiče zbaveni. V takovém případě měl být soudem ustanoven poručník. Rodinný kodex z roku 1949 nesl jako první významná norma právnické dvouletky všechny atributy své doby, prodělal několik zásadních změn. Zprvu byl novelizován zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění o změně předpisů o rozvodu, poté proběhla druhá významná novela rodinného kodexu z roku 1949. To byl zákon o změně předpisů o osvojení. A poslední změny zákona o právu rodinném z roku 1949 nastaly zákonem č. 46/1959 Sb., o změně pravomoci soudů a doplnění některých ustanovení z oboru soudnictví a státních notářství. 23

23

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 95-96 22

5 Vývoj rodinného práva od roku 1963 5.1 Rekodifikace na základě usnesení Ústředního výboru KSČ z prosince roku 1960 Československý právní řád se podstatně změnil po vydání ústavy z roku 1960, kdy Ústřední výbor KSČ v prosinci tohoto roku, vydal usnesení na základě, kterého připravilo ministerstvo spravedlnosti první návrhy zákonů, které se pak projednávali v kodifikačních komisích. Hlavním cílem tohoto usnesení byla příprava nových osnov, které se později projednávali v připomínkovém řízení, které se zúčastnili především ti, kteří tyto nové zákony měli používat v praxi. Vyjádření těchto lidi k návrhům nových zákonů bylo velice kritické, na ministerstvo spravedlnosti v té době bylo zasláno tisíce připomínek, které byly přezkoumány a zhodnoceny, některé z těchto připomínek dokonce měly vliv na úpravu jednotlivých ustanovení. 24

5.1.1 Rekodifikace v oblasti rodinného práva Jednalo se o velkou novelu zákona v rodinném právu a to i přesto, že mnoho ustanovení se zachovalo nebo jen došle ke změně ve formulaci. Hlavním cílem vydání nového zákona bylo, aby mu také porozuměl tzv. pracující lid. Největší změnou v zákoně bylo začlenění právní úpravy majetkových vztahů mezi manžely do občanského zákoníku, který dále také upravoval společné užívání bytu manželů nebo společné užívání pozemku manželů, přesto se ale zachoval hlavní charakter rodinně-právní úpravy než klasické občanskoprávní. 25

24

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 95-96 25 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 96 23

5.1.2 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Tento zákon byl schválen v prosinci roku 1963 a nabyl účinnosti 1.4.1964. Jednalo se o schválení jednoho ze základních zákonů té doby, k dalším patřil například zákoník občanský nebo trestní. Základní dělení rodinného zákona se zachovalo v podstatě stejné. Tento zákon upravoval tři důležité části a to manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi a výživné. V prví částí upravující manželství se zákon zabýval jak vznikem manželství tak i okolnostmi, které vznik manželství vylučují. Především se zabýval vztahy mezi manžely a zánikem manželství a to z důvodu smrtí nebo v důsledku rozvodu. Právě v rozvodu manželství zákon z roku 1963 přinesl určitý posun. Soud při rozvodu manželství sice měl zkoumat příčiny tohoto rozhodnutí manželů, ale ve výroku nemusel uvádět viníka rozpadů manželského soužití. Soud se nově taky v rozvodovém řízení zabýval rozhodnutím, které se týkalo práv a povinností rodičů k jejich nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Dále tento zákon obsahoval část, která upravovala vztahy mezi rodiči a dětmi, které jsou nejdůležitějším ustanovením pro úpravu výchovy dětí. Tato část dále upravovala tzv. rodičovskou povinnost, která do té doby byla známa jako pojem rodičovské moci, s tím také souvisela úprava povinnosti manžela matky, který s matkou sdílel společnou domácnost, avšak nebyl rodičem. Zákon taky upravoval zásah do výchovy dětí prostřednictvím státních orgánů a důležitým ustanovením bylo také určování otcovství a osvojení. Poslední částí tohoto zákona obsahovala úpravu výživného, které zahrnovalo vyživovací povinnost rodičů i dětí, vyživovací povinnost mezi manžely během manželství a také po zániku manželství, která byla omezená na dobu pěti let, a nakonec zahrnovala nároky tzv. neprovdané matky. Takové rozdělení rodinného zákona se v průběhu doby už neměnilo, jen docházelo k drobnějším úpravám v jednotlivých pojmech. 26

5.2 Další úpravy v rodinném právu První novelizace zákona o rodině od přijetí zákona v roce 1963 proběhla až v roce 1982. Tato novela nově například upravovala vztahy mezi manžely. Před novelizací měl rozvedený manžel, pokud nebyl schopen se sám živit, právo požádat bývalého manžela o příspěvky na nutnou výživu podle svých možností. Novelizací zákon rozvedený manžel byl povinen

26

Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 86 24

přispívat na přiměřenou výživu druhému manželovi pod pojmem „přiměřená“ výživa. Novelizovaný zákon zahrnuje i náklady na jiné potřeby rozvedeného manžela, a i kulturní vyžití a také ošacení. Další změny spojeny s novelizací tohoto zákony se týkaly též osvojení dětí. Z toho důvodu, že se zájem o osvojení dětí stále zvyšoval, tato novela zkrátila dobu, která měla prokázat skutečnost, že o dítě jeho rodič nejeví opravdový zájem a to z jednoho roku na šest měsíců. Zákon se novelizoval i ve vzhledu k určitým lékařským pokrokům v reprodukci a to tak, že upravoval nemožnost popírání otcovství manželem matky. To i v případě, že dal souhlas k umělému oplodnění.27

5.3 Vývoj sociálně právní ochrany dětí Je definována jako ochrana práva dítěte na řádnou výchovu, zdravý vývoj i na ochranu oprávněných zájmů dítěte. Za něj se považuje i ochrana jeho jmění. To souvisí se změnou sociální situace v ČR. Sociálně právní ochrana dětí obsahuje taktéž předcházení vzniku ohrožení dítěte nebo narušení zdravého vývoje a působení k obnovení narušených funkcí rodiny. Sociálně právní ochrana má za cíl blaho dítěte. Sociálně právní ochranu dětí zajišťují orgány a obce tím, že zejména stanoví opatření směřující k ochraně dětí před duševním a tělesným násilím a zanedbáváním a narušení vývoje nebo výchovy dětí. V souladu s tím se řeší i problémy, kdy některý z rodičů nemůže vykonávat svou rodičovskou povinnost nebo ji zneužívá. Novela přináší i změny v oblasti pěstounské péče, poručenství i opatrovnictví.

27

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 99 28 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 87-88 25

28

6 Současná právní úprava rodinného práva Současný zákon o rodině se skládá ze čtyř částí. První z nich upravuje manželství, druhá vztahy mezi rodiči a dětmi, třetí výživné a nakonec je závěrečné ustanovení.

6.1 Manželství Manželství je velmi blízký vztah mezi mužem a ženou založený na pevných citech. Je důležitou společenskou institucí, ale především také právním vztahem. Podle zákona o rodině: „manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem staveným způsobem“.29 „Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí“30 Po celou dobu trvání manželství je provázeno různými etapami - manželské soužití, výchova dětí nebo vzájemná pomoc mezi manželi. V průběhu manželství vždycky zpravidla převažuje jedna z těchto etap, ostatní jsou až na druhém místě.

31

Manželství by mělo plnit tři důležité funkce a to,

výchovnou, biologickou a ekonomickou. Výchovnou funkci manželství plní tím, že zakládá rodinu a řádně vychovává nezletilé děti. Tato funkce má také velký význam pro společnost. Biologická funkce je důležitá pro zajištění reprodukce společnosti a pro uspokojení citových potřeb. Ekonomický funkce má stejně velký význam jako ostatní vzhledem k tomu, že rodina hmotně zabezpečuje své členy a to především děti a starší členy rodiny. Je považována za spotřební hospodářskou jednotku. Cílem této funkce je, aby si členové rodiny vzájemně pomáhali a pečovali o zvýšení kulturní úrovně rodiny, což je taky jejích povinností. 32

6.1.1 Vznik manželství „Muž a žena, kteří spolu chtějí uzavřít manželství, mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, aby mohli založit manželství, které splní svůj

29

Zákon o rodině, § 1(1) Zákon o rodině, § 1(2) 31 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 90 32 Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. Vydání Praha: Leges, 2011, s. 12 30

26

účel.“33 Zákon o rodině ve své první hlavě § 3 (1),(2) říká: „manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popřípadě úřadem, který plní jeho funkci nebo před orgánem církve nebo náboženské společnosti, oprávněné k tomu zvláštním předpisem, prohlášení se činí veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků“. V tomto zákoně se uvádí slavnostní způsob uzavření manželství. Je to z toho důvodu, že manželství se považuje za velmi důležitou instituci, a proto by bylo zneuctění této instituce, kdyby se uzavíralo na nedůstojných místech a ne slavnostním způsobem. 34 Zákon o rodině stanovuje určité požadavky pro vstup do manželství. Hlavní požadavek, který se v zákoně uvádí, je, že osoby blízkého stupně příbuzenství nemohou uzavřít manželství. Konkrétně se to vztahuje na vztahy mezi předky a potomky a mezi sourozenci. Dále je v zákoně uvedeno, že manželství nemůže být uzavřeno mezi nezletilými osobami, ale v tomto případě zákon připouští výjimku, kdy soud může povolit uzavření manželství nezletilé osobě starší šestnáctí let, jen z důležitých důvody. Nejčastějším důvodem se jeví těhotenství, avšak ne vždy je důvodem pro povolení uzavření manželství. Soud před tímto rozhodnutím důkladně zkoumá, zda snoubenci jsou potřebně duševně a mentálně vyspělí a zda budou schopni budoucí rodinu finančně zajistit, aby manželství splnilo svůj účel. Dalším požadavkem pro vstup do manželství je plná způsobilost k právním úkonům, v případě některá osoba je této způsobilosti zbavena tak nemá nárok na vstup do manželství, z toho důvodu, že nemůže být schopná projevit ani svojí vůli manželství uzavřít. V případě, že jeden ze snoubenců je ve způsobilosti k právním úkonům omezen, manželství může být uzavřeno jen se souhlasem soudu, který takové rozhodnutí povolí jen v případě, že se prokáže zdravotní stav této osoby, který bude slučitelný s účelem manželství. 35

6.1.2 Občanský a církevní sňatek Snoubenci si před uzavřením manželství mohou svobodně vybrat, jakou formu sňatku zvolí, zda sňatek občanský nebo církevní, oba dva sňatky v současné době mají stejné právní

33

Zákon o rodině, § 2 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 91 35 Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 12 odst. 2 34

27

následky a právní váhu. Nevěřící snoubenci se zpravidla přiklánějí k formě občanského sňatku na radnici a naopak z velké pravděpodobnosti snoubenci věřící si zvolí formu církevního sňatku, uzavřeného v kostele. 36 Občanský sňatek „Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před starostou, místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které jsou matričním úřadem. Prohlášení o uzavření manželství lze učinit i před starostou nebo místostarostou obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které nejsou matričním úřadem, je-li jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v jeho správním obvodu. Prohlášení o uzavření manželství lze činit i před primátorem hlavního města Prahy, náměstkem primátora hlavního města Prahy nebo pověřeným členem zastupitelstva hlavního města Prahy, jakož i před primátorem statutárního města, náměstkem primátora statutárního města nebo pověřeným členem zastupitelstva statutárního města. Manželství se uzavírá v místě určeném úřadě uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro konání slavnostních obřadů. Uzavřít manželství na kterémkoli vhodném místě může povolit matriční úřad, do jehož správního obvodu toto místo spadá.“

37

Zpravidla, jak se také v zákoně o

rodině uvádí, manželství se uzavírá na matričním úřadě. V dnešní době jsou ovšem stále populárnější jiná místa, jako například zámky, zahrady nebo dokonce při letu balonem. Pokud existuje u jednoho ze snoubenců ohrožení života, tak mohou muž a žena do manželství vstoupit před jakýmkoliv obecním úřadem a na kterémkoliv vhodném místě. Před vstupem do manželství jsou snoubenci povinni vyplnit žádost o uzavření manželství. V rámci této žádosti jsou muž a žena povinni předložit zákonem stanové doklady. 38

36

Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 12 odst. 4 37

Zákon o rodin, §4 (1),(2),(5) Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 13-14 38

28

Podle § 6 (1) zákona o rodině: „snoubenci jsou povinni předložit stanovené doklady, jakož i prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucího majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství“ a také (2) a (3) téhož zákona: „ kdo chce uzavřít nové manželství, je povinen prokázat, že jeho dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, osoba která dříve uzavřela registrované partnerství nebo obdobný svazek osob stejného pohlaví v zahraničí, je povinna prokázat, že toto partnerství zaniklo nebo bylo prohlášené za neplatné“, „matriční úřad může předložení stanovených dokladů prominout, je-li jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou“. Církevní sňatek Zpravidla největší počet církevních sňatku se v ČR uzavírá před římskokatolickou Církví (CIC). „Manželské právo Církve římskokatolické upravuje Codex Iuris Canonici z roku 1983 ve svých kánonech 1055 až 1165“.39 „Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností“. „Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony“. „Je-li život snoubence přímo ohrožen, může se manželství uzavřít na kterémkoli místě“. 40 Podmínky pro uzavření manželství církevním sňatkem jsou stejné jako u sňatku civilního. Pro uzavření církevního sňatku však nejsou důležité jen požadavky stanovené v zákoně o rodině, ale především také předpisy příslušné církve. V případě, že se snoubenci rozhodli pro církevní sňatek, měli by alespoň tři měsíce rezervovat termín na konkrétné farnosti, aby měli dost času na přípravná setkání a konzultace s farářem. Tyto přípravy se v zákoně o rodině neuvádějí, avšak plní podstatně důležitou funkci pro uzavření církevního sňatku. 41 V zákoně o rodině

39

Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 14 40 Zákon o rodině, § 4a, (1),(2),(3) 41 Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 14-15 29

§ 4b, (2) je uvedeno: „církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství“ a (3) téhož zákona: „ orgán státem registrované církve nebo náboženské společnosti, před kterým došlo k uzavření manželství, je povinen do 3 pracovních dnů od uzavření manželství doručit protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností podle zvláštního právního předpisu příslušnému matričnímu úřadu, v jehož správním obvodu bylo manželství uzavřeno“. Podle Codexu Iuris Canonici je potřeba před uzavřením manželství zjistit, že podle kanonického práva nejsou žádné překážky pro uzavření manželství. Tyto překážky jsou upraveny v jednotlivých biskupských konferencích. Před uzavřením církevního sňatku mohou nastat určité komplikace jako například, když jeden ze snoubenců je pokřtěný v katolické církvi a druhý je nepokřtěný. To by podle kánonu 1086 CIC se považovalo za manželství neplatné. V takovém případě katolická církev uděluje výjimku v případě splnění určitých podmínek. Jednou z těchto podmínek je, že v případě prohlášení katolického snoubence, že chránit svojí víru a případně se bránit proti nebezpečí odpadu od víry a poskytne upřímný příslib, že se bude snažit aby všechny jeho dětí byly pokřtěny v katolické církvi. Další podmínkou je, že musí o všech těchto příslibech informovat nepokřtěného a nevěřícího snoubence. Oba snoubenci budou poučení o příslibu manželském a o jeho podstatných vlastnostech, které žádný z nich nesmí vylučovat. V zákoně o rodině je stanoveno, že církevní sňatek se uzavírá svobodným a úplným prohlášením snoubenců o vstupu do manželství, které proběhne před příslušným orgánem církve nebo náboženské společnosti. Toto prohlášení muž a žena učiní před osobou pověřenou oprávněnou církvi nebo náboženskou společností, kterou může být například římskokatolický kněz nebo farář. Prohlášení o vstupu do manželství, stejně tak jako u civilního sňatku, je veřejné a slavnostní za přítomností dvou svědků, což je dané nejen zákonem o rodině ale také Codexem Iuris Canonici. Místo konání prohlášení o vstupu do manželství určují vnitřní předpisy příslušné církve, ale zpravidla u pokřtěných

30

snoubenců se manželství uzavírá ve farním kostele. V případě, že je život jednoho ze snoubenců ohrožen, manželství se může uzavřít na kterémkoli místě. 42 Pro civilní a církevní sňatek platí: „je-li život toho, kdo chce uzavřít manželství, přímo ohrožen, není třeba předložit doklady jinak k uzavření manželství potřebné. I v takovém případě však snoubenci musí prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti, které by uzavření manželství vylučovali“. 43 Věřící snoubenci mohou také uzavřít sňatek občanský a následně se zúčastnit obřadu v kostele, kterým stvrdí svůj manželský slib před bohem. Zákon o rodině takovému procesu nebrání, avšak stanoví, že pokud je uzavřen civilní sňatek, tak náboženský už nemůže mít právní následky. V opačném případě, kdyby se nejprve uzavřel církevní sňatek a později sňatek občanský, zákon takový postup přímo zakazuje a uvádí to v § 10, odst. 1 a 2. 44 Dále zákon o rodině stanoví jak pro civilní tak i pro církevní sňatek ve své první hlavě § 8 (1) že: „snoubenci jsou povinni při uzavírání manželství před matričním úřadem nebo oprávněným orgánem církve souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společním, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí, bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen jedno z nich“ a také (2) téhož zákona: „ponechají-li si svá dosavadní příjmení, prohlásí, které z jejich příjmení bude příjmením společných dětí“.

6.1.3 Neplatnost a neexistence manželství „ Manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou anebo s osobou, která uzavřela partnerství, pokud toto partnerství trvá, neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu.“

42

Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 15-16 43 Zákon o rodině, §7 (1) 44 Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 17 31

„K výroku o neplatnosti nedojde a takové manželství se stane platným, jakmile dřívější manželství zaniklo, nebo bylo prohlášeno za neplatné“. 45 Soud zahájí řízení o neplatnosti manželství v takovém případě, jakmile se dozví, že osoba uzavřela manželství, přičemž už v jednom platném manželství setrvává. Zákon o rodině stanoví výjimku, která je uvedená v § 11 odst. 2, že pokud dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášené za neplatné tak pozdější manželství, původně neplatné, už nemůže být prohlášené za neplatné. V takových případech rozhoduje okamžik zániku dřívějšího manželství. Stejné to je u registrovaného partnerství, zákon vylučuje vstup do partnerství, pokud už jeden takový svazek nebo jiný obdobný byl uzavřený a mezi osobami stejného pohlaví trvá. Pokud by však přes zákonný zákaz takové partnerství vzniklo, tak je soud neprodleně prohlásí za neplatné. 46 „Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci, totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu.“

47

Avšak manželství může být uzavřeno mezi ostatními příbuznými osobami,

než uvádí zákon o rodině. Manželství nemůže být uzavřeno nejen mezi osvojencem a osvojitelem ale ani mezi předky, sourozenci a potom osvojitelem a osvojencem. Důležité však taky je, že tento zákaz se též vztahuje na osvojence a jeho původní pokrevní příbuzné, které jsou uvedené v zákoně o rodině. 48 Nezletilá osoba nemůže uzavřít manželství. Jen ve výjimečných případech soud z velmi důležitých důvodu uzavření manželství může povolit nezletilé osobě starší šestnácti let a v případě, že by snoubenka byla těhotná. Avšak tento důvod neznamená samozřejmé povolení sňatku, soud před vydáním toho souhlasu pečlivě prozkoumá, zda snoubenci chápou opravdový smysl manželského soužití a jsou psychicky vyspělé natolik, aby do manželství mohli vstoupit. Toto opatření má zabránit tzv. formálním sňatkům, které vedou k urychleným rozvodům. 49

45

Zákon o rodině, §11 (1),(2) Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. Vydání Praha: Leges, 2011, s. 29 47 Zákon o rodině, §12 48 Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. Vydání Praha: Leges, 2011, s. 30 49 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 92 46

32

Další důvody pro neplatnost a neexistenci manželství, zákon o rodině uvádí v § 14 odst. 1,2,3,4 a 5 hlavy druhé. „Manželství nemůže uzavřít osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům.“ „Osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, může uzavřít manželství jen s povolením soudu.“ „Manželství nemůže uzavřít osoba stižená duševní poruchou, která by měla za následek omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům. Soud však může osobě, která je stižena duševní poruchou, která by měla za následek omezení způsobilis k právním úkonům, uzavření manželství povolit, je-li zdravotní stav osoby slučitelný s účelem manželství.“ „Uzavře-li manželství osoba zabavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba, která trpí duševní poruchou, která by měla za následek zbavení způsobilosti k právním úkonům, vysloví soud neplatnost manželství i bez návrhu.“ „Uzavře-li manželství osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, nebo osoba stižená duševní poruchou, která by měla za následek omezení způsobilosti k právním úkonům, bez povolení soudu, vysloví soud neplatnost tohoto manželství na návrh kteréhokoliv z manželů. Neplatnost manželství soud nevysloví, jestliže zdravotní stav manžela se stal slučitelný s účelem manželství.“ 50 Dále tento zákon stanoví, že manželství, které bylo uzavřené v důsledku jakékoliv bezprávné výhružky nebo omylu týkajícího totožnosti jednoho ze snoubenců, soud v takovém případě na žádost kteréhokoliv z manželů prohlásí takové manželství za neplatné. Podstatnou skutečností je, že manželství je právním úkonem, proto by mělo být vždy uzavřeno jen dobrovolně, v případě že však nastane zneužití ze strany kteréhokoliv snoubence, zákon takový případ upravuje v § 15a odst. 2, kde poskytuje možnost dovolávat se neplatnosti manželství a to do 1 roku ode dne, kdy se jeden z manželů o dané skutečnosti dozvěděl. 51 Zákon taky stanoví: „bylo-li řízení o prohlášení manželství za neplatné na návrh některého z manželů již zahájeno, lze neplatnost manželství vyslovit i po smrti druhého manžela, po smrti manžela, který podal návrh na prohlášení manželství za neplatné, lze vyslovit neplatnost manželství také tehdy, požádají-li o to do jednoho roku po jeho smrti jeho potomci.“ 52

50

Zákon o rodině, § 14 odst. 1,2,3,4 a 5 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 92 odst. 3 52 Zákon o rodině, § 16 odst. 1, 2 51

33

6.1.4 Vztahy mezi manžely Uzavřením manželství vzniká mnoho práv a povinností mezi manžely. Tyto práva a povinnosti upravuje zákon o rodině jen z obecného pohledu, protože především v takovém vztahu by měly fungovat normy společenské a morální. Přesně je definuje v § 18 tak, že: „muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.“ 53 Všechny tyto povinnosti můžeme rozvést trochu podrobněji. Povinnost společného soužití manželů nelze zahrnout jen do společného bydlení z toho důvodu, že se v praxi vyskytují případy, kdy manželé spolu sice bydlí, ale nežijí spolu a stejně naopak se vyskytují taková manželství, kdy manželé sice nebydlí v jednom bytě, ale žijí spolu jako manželé. Ale zpravidla společné bydlení je základem pro vytvoření pevného citového vztahu mezi manžely. Dále zákon uvádí povinnost neboli požadavek věrnosti. Toto samozřejmě hraje taky velkou roli ve fungování manželství. Manželství by mělo být založeno na vzájemné důvěře a náklonnosti, proto by bylo nemorální a společensky nežádoucí aby manžele měli jakýkoli mimomanželský vztah po dobu trvání manželství. Častým důvodem ukončení manželství bývá právě porušení vzájemné věrnosti mezi manželi. S tím také souvisí vzájemné respektování důstojnosti obou manželů, znamená to, že manžele spolu žijí v harmonickém soužití, nedovolují si vzájemně slovně urážet nebo napadat a ani v žádném případě fyzicky, to by znamenalo ztrátu jakéhokoli respektu mezi manžely. Dále zákon uvádí povinnost vzájemně si pomáhat, což je velmi široký pojem, avšak pomáhat by si manžele měli ve všech směrech a životních situacích, dále pak zákon upravuje zvlášť povinnost vyživovací mezi manžely, která je obsažena v § 91 zákona o rodině. Dále následuje povinnost společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Obě dvě povinnosti spolu úzce souvisejí, vytvoření zdravého rodinného prostředí je důležité pro výchovu nezletilých dětí a harmonické soužití muže a ženy, kteří mají povinnost pečovat o společné děti stejně tak i o děti tzv. nevlastní, neboli dětí manžela z předchozího manželství nebo dětí svěřené do náhradní rodinné péče jednomu z nich. O všech rodinných záležitostech by manželé měli rozhodovat

53

Zákon o rodině, § 18 34

společně i přesto, že to zákon nepřikazuje. Ovšem to neznamená, že všechny úkony spojené s chodem rodiny by manželé měli činit společně. Jen v případě, že se manželé na harmonickém chodu domácnosti a řešení běžných rodinných situací nedohodnou, rozhodne na návrh jednoho z nich soud. 54 Zákon o rodině dále uvádí, že: „manžel je oprávněn zastupovat druhého manžela v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, jednání jednoho manžela při obstarávání běžných záležitosti rodiny zavazuje oba společně a nerozdílně.“ 55

6.1.5 Zánik manželství smrtí, prohlášením manžela za mrtvého „Manželství zaniká smrtí nebo prohlášení jednoho manžela za mrtvého. Byl-li manžel prohlášen za mrtvého, manželství zaniká dnem, kdy rozhodnutí o tom nabude právní moci. Bude-li prohlášení za mrtvého zrušeno, neobnoví se zaniklé manželství, jestliže mezitím manžel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého, uzavřel manželství nové“. 56 Manželství zaniká dnem, kdy rozhodnutí o prohlášení vydané soudem nabude právní moci. S tímto dnem nastávají všechny právní následky spojené se zánikem manželství. V případě že se zjistí, že osoba prohlášená za mrtvou je stále naživu, soud musí své rozhodnutí zrušit. V takém případě všechna práva a povinnosti této osobě, se znovu obnovují až na jednu výjimku. Pokud si druhý manžel mezitím uzavřel nové manželství, v takovém případě k obnovení manželství nedojde ani v případě, že by druhé manželství bylo již ukončené. Smrtí nebo prohlášením jednoho manžela za mrtvého zaniká také registrované partnerství osob stejného pohlaví. 57

6.1.6 Rozvod Rozvod manželství je jediným způsobem ukončení manželství, pokud jsou oba dva manžele naživu. S touto institucí se v praxi setkáváme pořád častěji. Nejčastějšími příčinami rozvratu

54

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s.130-133 55 Zákon o rodině, §21 odst. 1,2 56 Zákon o rodině, § 22 odst. 1,2 57 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 142 35

manželství je porušování a nedodržování manželských povinností, které jsou stanovené v zákoně o rodině v § 18. Rozvod je většinou velmi nepříjemnou a bolestnou zkušeností pro oba manžele a především pro jejich děti, na kterých může zanechat dlouhodobé následky. 58 „Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže je manželství tak trvale a hluboce rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití, bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manželství, mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody.“ 59 Soud má povinnost před zahájením řízení pokusit se o smír účastníků rozvodu. Většinou to dělá tak, že vyzve oba manžele, aby pořádně promysleli tuto situaci a zvážili, zda rozvod je jediným řešením stávajících problému. Soud manželům také může doporučit konzultaci odborných psychologů, aby jim s řešením tzv. manželské krize pomohli. Pokud nikdo z manželů nemá zájem v manželství setrvávat, tak jediným opravdovým řešením takového problému je rozvod. Zákon o rodině sice nestanovuje soudu, aby zjistil příčiny rozvratu manželství, a ani je nemusí uvádět v rozsudku o rozvodu, avšak konstatuje, že příčiny ukončení manželství by měl brát v úvahu při svém rozhodování v rozvodu. Manželé se často na příčinách rozpadů manželství neshodují, což ani není podstatné pro rozhodnutí soudu o rozvodu, ale v případě že jeden z manželů trvá na zachování manželství z citových důvodů k druhému nebo je hmotně závislý na svém protějšku, tak pro soud to znamená velmi těžké rozhodnutí a taky nepříjemné zážitky pro oba manžele. Rozvod manželství je brán jako stav objektivní, což znamená, že vztahy mezi nimi dříve byli jiné, z toho také vyplývá, že není potřeba souhlasu druhého manžela k ukončení manželství, soud může manželství rozvést i proti jeho vůli, s výjimkou ztíženého rozvodu, pokud dospěje k tomu, že se skutečně jedná o trvalý rozvrat vztahu a obnovení manželského soužití není možné. 60

58

Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 70 59 Zákon o rodině, §24, odst. 1,2 60 Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2., aktualizované vydání. Praha 2010 ISBN 978-80-7357-586-1 s. 4-5 36

6.1.6.1 Rozvod manželství s nezletilými dětmi „Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu.“ 61 Nezletilé dítě není chráněno proti rozvodu manželství svých rodičů, je však, ale potřeba ho chránit v souvislosti s rozvodem. Poslední novelizace zákona o rodině zavedla hlavní změnu v úpravě poměrů nezletilých dětí po dobu rozvodu. Před touto novelizací bylo rozhodování o vztahu rodičů k nezletilým dětem a jejich právech a povinnostech na soudu, který se zabýval rozvodem rodičů a v rozsudku o ukončení manželství také byl obsažen výrok, který upravoval poměry nezletilých dětí. Tedy v nové právní úpravě je uvedeno, že rozhodování o úpravě poměru nezletilých dětí na dobu po rozvodu se zabývá pouze soud pro péči o nezletilé. 62 „Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popř. střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilně budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

61

Zákon o rodině, §25 Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 72-73 62

37

Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.“ 63 Rozhodování o poměrech nezletilých dětí na dobu po rozvodu je velmi zásadním rozhodnutím pro jejich rodiče a je taky často bolestivým rozhodnutím vzhledem k tomu, že soud jím upravuje jejich práva a povinnosti k dítěti po dobu po rozvodu. Právě při tomto řízení se často projevují negativní emoce ze strany manželů, které jsou ovlivněné rozvodem, a tím to přispívají k velké psychické zátěži dítěte. V případě, že taková situace nastává, manžele by měli myslet především na blaho dítěte a aby jejích nekontrolovatelné emoce nezapříčinili dítěti trvalé nebo dlouhodobé psychické potíže. 64

6.2 Vztahy mezi rodiči a dětmi Právní vztahy mezi rodiči a dětmi jsou nejvýznamnější části předmětu úpravy práva rodinného. Rodiče a děti mají mezi sebou biologický poměr, ze kterého vyplývá mnoho určitých práv a povinností, které uvádí zákon o rodině a také řada dalších právních vztahů, které upravuje občanský nebo také pracovní zákon. 65

6.2.1 Rodičovská zodpovědnost Rodičovská zodpovědnost je právní institut, který obsahuje nejdůležitější práva a povinnosti rodičů k nezletilému dítěti a náleží pouze rodiči, který je plně způsobilý k právním úkonům. Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově svého dítěte, a proto by měli být svým chováním a způsobem života kladným příkladem svým dětem. 66 „Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění.

63

Zákon o rodině, §26 odst. 1-5 Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4 s. 73-75 65 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 175 66 Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 69 64

38

Při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinní důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat. Je dále povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny.“ 67 Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům podle § 34 odst. 1 zákona o rodině. Rodičovská zodpovědnost je takový stav, který vzniká pouze na základě existence vtahu rodičovství, v tomto případě se nezohledňuje, zdali rodiče jsou manželé nebo zda spolu žijí, nebo své manželství ukončili. I třebaže otec, kterého soud určil rozhodnutím jako otce dítěte i v případě že se tomu to určení jakkoliv bránil, je nositelem rodičovské zodpovědnosti v okamžiku, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. 68 „Jestliže jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleží rodičovská zodpovědnost druhému rodiči. Totéž platí, je-li jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven nebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven. Soud může přiznat rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o dítě i nezletilému rodiči dítěte, který dosáhl věku šestnácti let, má-li potřebné předpoklady pro výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících.“ 69 Toto ustanovení se v praxi využívá například v situaci, kdy došlo k určení otcovství a otec dítěte je zletilý, tudíž má ze zákona rodičovskou zodpovědnost a matka je osobou nezletilou, přičemž spolu vůbec nežijí. V takovém případě soud může matce přiznat tzv. částečnou rodičovskou zodpovědnost a zároveň i svěřit jí její dítě do péče. V případě, že jsou oba dva rodiče nezletilí, musí soud ustanovit dítěti poručníka, který se o dítě bude starat jako jeho

67

Zákon o rodině, §31 odst. 1-4 Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, 2.opravené a doplněné vydání 1998 ISBN 80-210-2706-1 s. 195 69 Zákon o rodině, §34, odst. 2-3 68

39

zákonný zástupce a též bude spravovat jeho jmění. Nemůže v dané situaci ani jednomu z rodičů uložit částečnou rodičovskou zodpovědnost. 70 Rodiče mají taky povinnost řádně a hospodárně nakládat se jměním dítěte. Mělo by se především používat pro potřeby dítěte a teprve potom se může využit i pro potřeby celé rodiny. V praxi se můžeme také setkat s případy, kdy rodiče nebo dokonce jen jeden rodič majetek dítěte používal jen ve svůj prospěch, v takovém případě by soud mohl stanovit přísnější ochranu majetku dítěte prostřednictvím opatrovníka, avšak v praxi tato zkušenost realizuje jen zřídka z toho důvodu, že soud o takového opatrovníka nikdo nezažádá. Existuje další ustanovení v zákoně o rodině, kdy rozhoduje soud, a to v situaci kdy se rodiče nemohou dohodnout na jménu dítěte, ale jak i u předchozího ustanovení se toto v praxi moc nepoužívá.71 „Jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena.“ 72

6.2.2 Výchovná opatření Soud může učinit výchovna opatření a to v případě, že rodič nevykonává své rodičovské povinnosti řádně nebo je závažným způsobem zanedbává a dokonce zneužívá. Soud jeho rodičovské povinnosti může omezit, což je zásadní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem ze strany soudu a také nejtvrdší sankcí, kterou zákon o rodině umožňuje. Soud může stanovit dohled nad nezletilým, který se pak provádí v rámci školské činnosti, občanských sdružení nebo na místě bydliště. Stejně tak to může učinit i orgán sociálně-právní ochrany dětí a také omezení lze uložit i nezletilému, s cílem zabránit škodlivým vlivům na jeho výchovu. Především zákazem návštěv podniků nebo zábav, nevhodným vzhledem k jeho nezletilosti a jeho osobě. Opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, učiní pouze soud.

70

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, 2.opravené a doplněné vydání 1998 ISBN 80-210-2706-1 s. 196 71 72

Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 94 Zákon o rodině, §37a odst. 3 40

Jestliže soud rozhodne, že omezí rodičovskou zodpovědnost, musí ve výroku svého rozhodnutí konkrétně vymezit rozsah práv a povinností, na které se toto omezení vztahuje. Pokud nastane situace, že soud omezí rodičovskou zodpovědnost u obou rodičů, soud musí dítěti ustanovit opatrovníky, které převezme všechna práva a povinnosti, které doposud vykonával rodič.

73

Soud může také rodiče rodičovské zodpovědnosti zbavit úplně a to

v případě, který uvádí zákon o rodině v § 44 odst. 3 a 4 „zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví. Dopustil-li se rodič úmyslného trestného činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti let použil, popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti.“ 74 Soud může také rozhodnout o svěření dítěte do péče jiné osobě než rodiče dítěte, což zákon stanovuje v § 45. „Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte. Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželů. Zemře-li jeden z manželů, zůstává dítě ve výchově druhého manžela. Po rozvodu manželů rozhodne soud o výchově dítěte, do rozhodnutí soudu společná výchova trvá. Do výchovy jen jednoho manžela je možno dítě svěřit pouze se souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý z manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.“ 75

6.2.3 Určení rodičovství Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou nejvýznamnějšími vztahy mezi lidmi, což má také svůj zájem společnosti na tom, aby tyto vztahy byly přesně a rychle určeny. Vztah mezi matkou a dítětem

73

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 182-183 74 Zákon o rodině, §44 odst. 3,4 75 Zákon o rodině, §45 odst. 1-3 41

zpravidla vzniká na základě jednoduché právní skutečnosti, kterou se jeví narození dítěte, zatímco vztah mezi otcem a dítětem vzniká až na základě právní skutečnosti. 76

6.2.3.1 Určení mateřství Tato problematika určení mateřství se v zákoně o rodině objevila v souvislosti s jeho novelizací z důvodu, že se čím dál více v zahraničních právních případech setkáváme s případy soudních sporů právě ohledně určení mateřství v případech tzv. asistované reprodukce. Jedná se o to, že v dnešní době je lékařství vyspělé v oblasti lidské reprodukce natolik, že ne vždy je jistá matka dítěte. Proto novelizace zákona o rodině stanovila v § 50a že: „ Matkou dítěte je žena, která dítě porodila“. Zákon nezohledňuje ani případy, kdy žena darovala své vajíčko jiné ženě za účelem donošení plodu. Vždy rozhoduje ve prospěch ženy, která dítě porodila. 77

6.2.3.2 Určení a popření otcovství Určení otcovství je zákonný postup vzniku vztahu mezi otcem a dítětem. Důležité je, aby tento postup probíhal co nejrychleji a nejpřesněji. Při určení otcovství právní úprava vychází z faktu, kdo za určitých podmínek by nejpravděpodobněji mohl být otcem dítěte. Zákon o rodině stanoví systém určení otcovství, který je složený že tří právních domněnek otcovství, které jsou vyvratitelné a platí v případě, dokud není prokázán opak. Tyto domněnky se uplatňují v zákonem stanoveném pořadí, což znamená, lze-li uplatnit domněnku prvou, uplatnění druhé nebo třetí domněnky je pak vyloučeno. Jen v případě, že se první domněnka neuplatní nebo bude vyvrácena, pak může nastoupit druhá domněnka nebo později i třetí. 78 První domněnka je uvedená v § 51 zákona o rodině a to tak že: „narodí-li se dítě v době uzavření manželství do uplynutí třístého dne zánik manželství, nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne potom, kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. Při počítání času, který je

76

Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, 2.opravené a doplněné vydání 1998 ISBN 80-210-2706-1 s. 162-163 77 Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 75 78 Senta Radvanová, Michaela Zuklínova. Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva. Právnická učebnice, s. 77 42

rozhodující pro určení otcovství, má se za to, že manželství toho, jenž byl prohlášen za mrtvého, zaniklo dnem, který byl v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti.“ 79

V případě, že se první domněnkou nic neprokáže, přichází na řadu druhá, která může určit otcovství prohlášením rodičů, tuto část zákon upravuje v § 52 tak, že: „ za otce se jinak považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem. Prohlášení nezletilého rodiče o otcovství musí být učiněno vždy před soudem. Prohlášení matky není třeba, nemůže-li pro duševní poruchu posoudit význam svého jednání, nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou překážkou.“ 80 Nedošlo-li k určení otcovství ani tímto způsobem, přichází na řadu domněnka třetí, kterou zákon přesně definuje v § 54, tak, že: „nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud. Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují. Je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce podle zvláštního právního předpisu, považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto zvláštního právního předpisu souhlas, pokud se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak.“ 81 Zákon taky umožňuje, aby muž své otcovství popřel a to pouze prostřednictvím soudního řízení. Přesně je to uvedené v zákoně o rodině v § 57, tak že: „manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soud, že je jeho otcem. Jestliže manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům a tato nezpůsobilost vznikla před uplynutím popěrné lhůty, může otcovství popřít jeho opatrovníka, a to do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví o narození dítěte, nebo věděl-li o jeho narození již dříve, do šesti měsíců po svém ustanovení.“ 82 Na základě souhlasného prohlášení matky, určení otcovství může být provedeno i po rozvodu. Podrobněji to zákon o rodině stanoví v § 58 tak, že: „narodí-li se dítě v době mezi

79

Zákon o rodině, § 51 odst. 1-3 Zákon o rodině, § 52 odst. 1-3 81 Zákon o rodině, § 54 odst. 1-3 82 Zákon o rodině, §57 odst. 1,2 80

43

stoosmdesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen tehdy, je-li vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte. Narodí-li se dítě do 300 dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, lze otcovství manžela považovat za vyloučené též na základě souhlasného prohlášení matky, manžela a tohoto muže. Toto prohlášení musí být učiněno v řízení o popření otcovství.“ 83 Právo na popření otcovství má také nejvyšší státní zástupce a to tak, že podá návrh na popření otcovství a to i případě, že už uplynula šestiměsíční lhůta pro popření otcovství jedním z rodičů, pokud je to v zájmu dítěte. 84 „Nejvyšší státní zástupce může, a to před uplynutím lhůty stanovené pro popření otcovství, podat návrh na popření otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem dítěte, je-li to ve zřejmém zájmu dítěte a v souladu s ustanoveními zaručujícími základní lidská práva.“ 85

6.2.4 Osvojení Osvojení patří k jednomu z nejdokonalejších institutů náhradní rodinné výchovy. Jeho cílem je, aby dítě, jehož pokrevní rodiče nemají možnost anebo nejsou schopni dítěti zabezpečit potřebnou výchovu, vyrůstalo a žilo v jiné neboli náhradní rodině, která mu všechny jeho potřeby nezbytné pro život a všestranný rozvoj dokáže zajistit. Osvojením by měla být nezletilému dítěti zajištěna taková péče a výchova, která bude odpovídat jeho a společenským zájmům. Osvojit lze jen nezletilé dítě, které přichází do náhradní rodiny neboli rodiny osvojitele a vzniká mezi nimi takový příbuzenský vztah jako mezi rodiči a dětmi a ostatními příbuznými. Osvojení je také chápáno jako přijetí cizího dítěte za své neboli za vlastní. Osvojení by se především mělo chápat jako institut rodinného práva, který zajišťuje nezletilému dítěti výchovu a rodinné prostředí doposud chybějící. K osvojení dítěte musejí být splněné určité podmínky, které jsou uvedené v zákoně o rodině. Osvojit lze jen nezletilé dítě, osvojení musí být nezletilému jedině prospěšné, mezi osvojitelem a osvojencem musí být

83

Zákon o rodině, §58 odst. 1 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004, s. 96 85 Zákon o rodině, §62a 84

44

přiměřený věkový rozdíl, což znamená, že by měl být takový, jaký je mezi rodiči a dětmi. Osvojenci nebo osvojiteli se mohou stát jen osoby fyzické, které zaručí, že svým způsobem života budou poskytovat prospěšné osvojení jak dítěti, tak i společnosti. Osvojitelem nemůže být osoba, která byla zbavená nebo omezená ve způsobilosti k právním úkonům. O osvojení rozhodne pouze soud a to vždy jen na návrh osvojitele. Společné osvojení dítěte zákon povoluje pouze manželům. Než dojde k osvojení dítěte, soud musí vždy zjistit zdravotní stav osvojitelů a osvojence, a než soud vydá rozhodnutí o osvojení, musí dítě nejméně po dobu tří měsíců být v péči budoucích osvojitelů na jeho vlastní náklady. K osvojení dítěte je potřeba souhlas jeho zákonného zástupce a to i u rodiče, který je nezletilý. Pokud je dítě rozumově schopno posoudit okolnosti osvojení tak je také potřeba jeho souhlasu. V případě, že by se jednalo o osvojení dítěte do ciziny, byla by potřeba souhlasu Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí. Souhlasu rodičů pro osvojení dítěte není třeba v případě, že rodič jakož zákonný zástupce dítěte po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevuje žádný zájem o dítě, anebo když po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevil žádný zájem ve výchově dítěte, aniž by mu v tom bránil nějaký závažný důvod. České právo upravuje jen úplné osvojení dítěte a to dvojím způsobem. Buď osvojení zrušitelné z důležitých důvodů anebo osvojení nezrušitelné, kdy osvojitelé se zapisují do matriky jako rodiče dítěte. Zrušit osvojení soud může jen z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele, vzhledem k tomu, že zákon o rodině nestanovuje bližší důvody pro zrušení osvojení, musí být rozhodnutí ponecháno soudu, jaké tyto důležité důvody připustí. V případě, že dojde ke zrušení osvojení, dochází také k zániku všech práv a povinnosti osvojitele vůči osvojenci a zanikají také všechny jiné příbuzenské vztahy a obnovují se práva a povinnosti v původní nebo pokrevní rodině.86 Nezrušitelné osvojení zákon o rodině upravuje v § 74 a říká, že: osvojení může být provedeno také tak, že je nelze zrušit. Takto mohou osvojit dítě pouze manželé, nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství, anebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Výjimečně může takto osvojit i osamělá osoba, jestliže jinak předpoklady, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání.

86

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 82-85 45

V takovém případě soud též rozhodne, aby byl z matriky vypuštěn zápis o druhém rodiči dítěte.“ 87

6.2.5 Poručenství a opatrovnictví Poručenství Poručenství je starý a osvědčilý ochranný institut. Hlavním předpokladem pro ustanovení poručníka je fakt, že nezletilé dítě nemá zákonného zástupce. Zákon o rodině vymezuje případy, kdy se dítěti ustanoví poručník a to v § 78.

88

„Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli

zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven, nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů.“ 89 Funkce poručníka nezakládá vyživovací povinnost k dítěti. Poručníka vždy stanoví příslušný soud, v jehož obvodu dítě má trvalé bydliště. Toto řízení o ustanovení poručníka soud může zahájit i bez návrhu pokud na základě jakéhokoli podnětu se dozví o potřebě poručníka. 90 „Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem především toho, koho doporučili rodiče. Nebyl-li nikdo takto doporučen, ustanoví soud poručníkem někoho z příbuzných anebo osob blízkých dítěti nebo jeho rodině, popřípadě jinou fyzickou osobu. Dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručík neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí.“ 91 Poručník musí mít plnou způsobilost k právním úkonům. Svým způsobem života musí zaručit, že tuto funkci bude plnit řádně a ve prospěch dítěte. Poručík by se svojí funkcí měl souhlasit, nemůže být ustanoven do této funkce násilně, protože by to nebylo v souladu se zájmy dítěte. Práva a povinnosti poručníka jsou poměrně rozsáhlé kromě toho, že musí řádně

87

Zákon o rodině, §74 odst. 1, 2 Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 93 89 Zákon o rodině, §78 90 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 210 91 Zákon o rodině, §79 odst. 1, 4 88

46

nezletilé dítě vychovat, také má na starosti správu jeho majetku. To podrobněji uvádí zákon v § 80. 92 „Poručník odpovídá soudu za řádné plnění této funkce a podléhá jeho pravidelnému dozoru. Zejména je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho jmění. Soud však může poručníka zprostit povinnosti podávat podrobné vyúčtování, nepřesahují-li výnosy jmění pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence. Je-li správa jmění poručence spojena se značnou námahou, může soud poručíkovi na jeho žádost přiznat z tohoto jmění přiměřenou odměnu ročně anebo při skončení správy.“ 93 Soud poručenství může také zrušit a to několika způsoby uvedené v zákoně v § 82. „Soud zprostí poručníka poručenství na jeho návrh. Soud poručíka odvolá, jestliže se stane pro výkon funkce poručíka nezpůsobilý nebo porušuje své povinnosti. V případě rozvodu manželů, kteří byli ustanovení do funkce poručníků, soud vždy posoudí, zda je v zájmu dítěte, aby tuto funkci vykonávali nadále oba rozvedení manželé. V opačném případě jednoho z nich poručenství zprostí.“ 94 Opatrovnictví Institut opatrovnictví je soudem ustavován za účelem ochrany zájmů nezletilých dětí v jednotlivých případech. Zpravidla opatrovník nemá nezletilé dítě přímo ve své péči, protože zpravidla s ním nežije v jedné domácnosti. Vzhledem k této skutečnosti nemůžeme tento institut nazvat náhradní výchovou. Soud vždy vymezí rozsah práv a povinností opatrovníka, aby chráněné zájmy dítěte byly vždy plně zajištěné. Opatrovník je dítěti zpravidla stanoven soudem v případě, že se zájmy zákonného zástupce a dítěte střetávají a případně dítěti hrozí ohrožení jeho majetkových práv. Opatrovníkem též může být ustanoven i orgán sociálně právní ochrany dětí. Opatrovník může být dítěti stanoven i dlouhodobě a to v případě, že oba rodiče dítěte anebo i jeden žijící rodič má omezení rodičovské zodpovědnosti. V takovém případě přebírá opatrovník rodičovskou zodpovědnost v rozsahu jejího omezení. V některých případech soud stanoví dítěti opatrovníka pro ochranu jeho jmění a to v případě, že rodiče

92

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 93-95

93

Zákon o rodině, § 80, odst. 1,2 Zákon o rodině, § 82 odst. 1-3

94

47

nejsou schopni jeho jmění spravovat z jakýchkoli důvodů. Opatrovníkem pro ochranu jmění dítěte by měla být osoba s dostatečnými schopnostmi a odbornými znalostmi pro plnění této funkce. Při ustanovení opatrovníka pro ochranu a správu jmění dítěte soud musí vymezit rozsah jmění, které bude opatrovníkem spravováno a taky určí způsob, jak s majetkem dítěte bude nakládat. Opatrovník má zároveň právo na úhradu potřebných výdajů spojených se správou jmění dítěte a na přiměřenou odměnu z výnosu majetku dítěte, výši této odměny vždy stanoví soud. 95

6.3 Výživné Výživné má velký význam pro celou rodinu a zároveň plní širokou společenskou funkci. Je jednou z nejdůležitějších funkcí rodiny a právě tato funkce vytváří ekonomické podmínky výživy dětí a ostatních členů rodiny. Pojmem výživné se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb mezi subjekty rodiny, má jak majetkový i osobní charakter. Základním charakteristickým znakem výživného je určitý osobní vztah, který vzniká pouze mezi konkrétními členy rodiny a předmětem takového vztahu je právě plnění výživného, které v sobě též zahrnuje určitá práva a povinnosti konkrétních subjektů. 96

6.3.1 Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí Jedná se o základní druh vyživovací povinnosti, který je v zákoně o rodině rozdělen na vyživovací povinnost rodičů k dětem a také vyživovací povinnost dětí k rodičům. Poskytování výživy v rodině je věc dobrovolná, morální a také zcela obvyklá, avšak přesto zákon musí rozlišovat a oddělovat tyto dvě vyživovací povinnosti z důvodu, že v právní úpravě pro vznik vyživovací povinnosti existují poměrně velké rozdíly. U vyživovací

95

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 95, Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 214-215

96

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 98 48

povinnosti rodičů vůči dětem se jedná hlavně o povinnost vůči dětem nezletilým, která vzniká narozením dítěte, dále to zákon upravuje v § 85. 97 „Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.“ 98 V případě, že rodiče spolu nežijí, může soud určit částku výživného pro nezletilé dítě, kterou jeden z rodičů bude platit a to v případě, bude-li zároveň rozhodnuto, komu se dítě svěří do výchovy nebo se schválí dohoda rodičů na jeho výchově. Pokud o výživě rozhoduje soud, stanoví také počátek plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti a to v takovém okamžiku, kdy rodič dobrovolně neplní svou vyživovací povinnost k dítěti. 99 „Rodič, který má příjmy z jiné závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu. Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání.“ 100 Zákon o rodině nemá přesně stanovená pravidla pro učení výživného, stejně tak ani nestanovuje minimální ani maximální hranici výživného. Určení výživného zákon takto přenechává soudci, což na jedné straně soudci umožňuje určení výživného v závislosti na konkrétní situaci, avšak na druhé straně to znamená, že se na soudce klade poměrně velký nárok, protože výživné dítěte stejného věku a podobných potřeb nemusí být stejné z toho

97

Milana Hrušáková a kolektiv. Rodinné právo. Edice učebnic právnické fakulty Masarykové univerzity v Brně. ISBN 80-210-1113-0 s. 130 98 Zákon o rodině, §85 odst. 1-3 99 Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. Vydání Praha: Leges, 2011, s. 315 100 Zákon o rodině, § 85a odst. 1,2 49

důvodu, že se musí zohlednit majetkové poměry jeho rodičů, ale také například místo pobytu dítěte. Soud proto musí přihlížet při svém rozhodnutí také k životním nákladům ve velkých městech. Soud o výživném rozhoduje v případech, které jsou uvedené v zákoně a to před rozvodem manželství jeho rodičů - v případě že rodiče spolu nežijí a na výživné se neshodli. Pokud rodiče dítěte sice spolu žijí, ale jeden z nich se dobrovolně na vyživovací povinnosti nepodílí, dále při určení otcovství soudem nebo například při rozhodování o nárocích neprovdané matky neboli těhotné ženy vůči otci dítěte. Soud může taky rozhodnout o výživném pro zletilé dítě a to jen na jeho návrh, především musí přihlížet k tomu, zda přiznání výživného není v rozporu s dobrými mravy. To bylo například v případě, že zletilé dítě po ukončení školní docházky nikdy nepracuje, ačkoliv mu v tom nic nebrání, ale peníze si vydělává trestnou činnosti. 101 Zákon o rodině stanovuje i důvody zániku vyživovací povinnosti. Zánik vyživovací povinnosti není vázán dosažením zletilosti. Zaniknout může i před dosažením zletilosti. Stejně tak vyživovací povinnost může trvat i po dosažení zletilosti a to v případě, že dítě studuje vysokou školu nebo i nějaké pomaturitní studium. Avšak v případě, že dítě ukončilo svojí přípravu na budoucí povolání, a přesto se rozhodne ve studiu pokračovat v jiném oboru a nejedná se o zvýšení kvalifikace již dosaženého vzdělání, vyživovací povinnost rodičů k dítěti zaniká. Dále rodičovská vyživovací povinnost zaniká také v případě uzavření manželství dítěte, protože tím už vzniká vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely. Vyživovací povinnost může zaniknout také smrtí rodičů nebo také osvojením dítěte, kdy vyživovací povinnost vůči dítěti přichází z pokrevních rodičů na osvojitele. 102 Zákon také upravuje vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, v případě že rodič nemá žádný nebo dostatečný zdroj pro zabezpečení své výživy, jeho dítě v takovém případě mu ve výživě musí pomoct, což je také upraveno v § 87 zákona o rodině. „Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují.

101

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 196-197 102

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 109-

110 50

Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí.“ 103

6.3.2 Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Tato vyživovací povinnost se obecně vztahuje na předky a potomky a nepatří sem vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi. Jedná se o povinnost, která vychází z přímé řady příbuzenského vztahu, kde tuto vyživovací povinnost mají především potomci před předky, ale i naopak, jedná se tedy především o vyživovací povinnost mezi prarodiči a vnuky nebo i mezi jinými příbuznými, které jsou v přímé linii příbuzenského vztahu, avšak mezi sourozenci tato vyživovací povinnost nevzniká.

104

Zákon o rodině tuto vyživovací povinnost

upravuje v § 88 tak že: „pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, přechází tato povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší.“ 105 V případě, že je několik povinných plnit tuto vyživovací povinnost, plní každý z nich vyživovací povinnost tak, jak odpovídají jejích schopnosti a možnosti. V případě, že rodiče nejsou schopni plnit svojí vyživovací povinnost vůči dítěti, stanoví tuto povinnost prarodičům nezletilého dítěte, a to všem čtyřem žijícím prarodičům. Tato vyživovací povinnost se vztahuje jen na nutnou výživu. 106

6.3.3 Vyživovací povinnost mezi manžely Vyživovací povinnost mezi manžely je založena na rovnosti obou manželů a na zásadě vzájemnosti. Jejím cílem je zabezpečit stejnou životní úroveň manželu po celou dobu existence manželství. Zákon tuto povinnost upravuje v § 91. 107

103

Zákon o rodině, §87 odst. 1,2 Milana Hrušáková a kolektiv. Rodinné právo. Edice učebnic právnické fakulty Masarykové univerzity v Brně. ISBN 80-210-1113-0 s. 130 104

105

Zákon o rodině, §88 odst. 2 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 199 107 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. 106

51

„Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost. Neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manžel byla zásadně stejná. Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí.“ 108 Manželé by měli tuto povinnost plnit dobrovolně. V případě, že jeden z manželů neplní výživné dobrovolně nebo je plní nedostatečně, druhý manžel může podat návrh na zahájení řízení o stanovení rozsahu této vyživovací povinnosti. Tato situace je častá v případě, že manželé už nesdílejí společnou domácnost a žijí odděleně, ale v manželství stále setrvávají. Soud stanoví rozsah těchto povinnosti tak, aby materiální úroveň manželů byla stejná. Z této zásady také vyplývá povinnost manžela, jehož příjmy jsou vyšší než příjmy druhého manžela, aby poskytoval výživu druhému manželovi tak, aby dorovnal jeho příjem a tím došlo k vyrovnání obou životních úrovní. Ovšem tato povinnost mezi manželi by se neměla chápat jen jako povinnost materiální. Jde také především o péči o společnou domácnost a výchovu dětí. Vyživovací povinnost mezi manželi vzniká uzavřením manželství a končí smrtí některého z manželů. 109

6.3.4 Výživné rozvedeného manžela Nárok pro výživné rozvedeného manžela nevzniká automaticky rozvodem manželství, ale pouze tehdy, když se splní zákonem stanovené podmínky. Zákon o rodině, výživné rozvedeného manžela, upravuje v § 92. 110 „Rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich.“ 111

Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 141 108 Zákon o rodině, §91 odst. 1-3 109 Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 113114

110

Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 s. 152 111 Zákon o rodině, §92 odst. 1 52

Tato vyživovací povinnost se jeví jako vzájemný nárok, který může uplatnit jak muž, tak i žena. Subjekty této vyživovací povinnosti můžou být jen bývalí manželé. Může být založena dohodou manželů a bude plněná dobrovolně nebo bude potřeba návrh podaný u soudu oprávněného manžela na zahájení řízení o stanovení výživného, soud však tuto vyživovací povinnost nemusí přiznat, bude-li to v rozporu s dobrými mravy. Konkrétní částku výživného soud v soudním řízení stanoví povinnému manželovi v závislosti na materiálních schopnostech a majetkových poměrech. Rozvedený manžel už nemá nárok na zachování stejné životní úrovně, jakou měl v období trvání manželství, má ale právo na přiměřenou pomoc ve výživě. 112 „Právo na výživné zanikne, jestliže oprávněný uzavře nové manželství nebo povinný manžel zemře. Právo na výživné zanikne též poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy.“ 113

6.3.5 Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce Jedná se o velmi zvláštní druh vyživovací povinnosti, který zákon o rodině také zařazuje do jednoho z druhu výživného. Hlavními subjekty této vyživovací povinnosti je vztah mezi matkou a otcem dítěte, za kterého matka dítěte není provdána. Zákon to přesně stanoví v § 95. 114

„Otec dítěte, za kterého není matka provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. K zajištění úhrady těchto nákladů, jakož i zajištění výživy dítěte po dobu, po níž by zaměstnankyni podle zvláštního předpisu náležela mateřská dovolena, může soud na návrh

115

112

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 114-

113

Zákon o rodině, § 94 odst. 1,2 Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 s. 115-

114

116 53

těhotné ženy uložit tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl předem. Právo žádat úhradu nákladů podle odst. 1 se promlčí ve třech letech ode dne slehnutí.“ 115 Slehnutím, zákon o rodině označuje narození živého i mrtvého dítěte. Zánik příspěvku neprovdané matce zaniká jeho zaplacení nebo taky smrtí oprávněného nebo povinného tento příspěvek poskytovat.

7 Registrované partnerství Registrované partnerství je upraveno v zákoně o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Účinností tento zákon nabyl dne 1.7.2006. Registrované partnerství se definuje v zákoně v § 1. „Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem. Partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela partnerství.“ 116

7.1 Vznik partnerství Vznik partnerství, zákon o registrovaném partnerství, upravuje v § 2. „Partnerství vzniká projevem vůle dvou osob stejného pohlaví činěným formou souhlasného svobodného a úplného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství. Osoby vstupující do partnerství činí prohlášení osobně před matričním úřadem v kraji, který je podle místa trvalého pobytu alespoň jedné z osob vstupujících do partnerství příslušný k přijetí prohlášení. Příslušné matriční úřady stanoví vyhláškou Ministerstvo vnitra.“ 117 Osoby, které se chystají vstoupit do registrovaného partnerství musí před prohlášením uvést, že nejsou žádné okolnosti bránící vstupu do partnerství. Před vstupem do partnerství musejí být splněné následují podmínky: „státní občanství ČR alespoň jedné osoby, neexistence

115

Zákon o rodině, § 95 odst. 1-3 Zákon o registrovaném partnerství, §1 odst. 1,2 117 Zákon o registrovaném partnerství, §2 odst. 1,2 116

54

příbuzenství v přímé linii, nesmí jít o sourozence, věk 18 let, plná způsobilost k právním úkonům, nesmí být ve svazku manželském ani jiném registrovaném partnerství.“ V případě, že tyto podmínky nebudou dodrženy, soud prohlásí toto registrované partnerství za neplatné, což také znamená, že ani nevzniklo. 118

7.2 Neexistence partnerství „Partnerství nevznikne, jestliže prohlášení trpělo podstatnou vadou, spočívající zejména v nedostatku svobodného a úplného projevu vůle, nebo pokud bylo prohlášení učiněno v omylu týkajícím se právního úkonu vzniku partnerství. Partnerství nevznikne ani tehdy, jestliže ani jedna z osob, které prohlášení učinily, nebyla v té době občanem nebo pokud bylo partnerství uzavřeno na základě nepravdivých údajů, které některá z osob vstupujících do partnerství úmyslně uvedla v dokladech požadovaných k prohlášení. 119 Návrh, aby soud prohlásil, že partnerství nevzniklo nebo že je neplatné, může podat ten, kdo na věci prokáže právní zájem. To, že partnerství nevzniklo nebo že je neplatné, rozhodne soud i bez návrhu.“ 120

7.3 Práva a povinnosti partnerů Práva a povinnosti partnerů v registrovaném partnerství jsou stejná pro oba partnery. V případě, že se v podstatných věcech neshodnou, tak se kterýkoliv partner může obrátit na soud. Partneři jsou oprávnění zastupovat jeden druhého v běžných záležitostech, podrobně to upravuje zákon v § 9. 121 „Partner je oprávněn zastupovat druhého partnera v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

118

Plecitý Vladimír, Skřejpek Michal, Salač Josef, Šíma Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7 s. 53 119 Zákon o registrovaném partnerství, § 5 120 Zákon o registrovaném partnerství, § 7 odst. 1,2 121 Plecitý Vladimír, Skřejpek Michal, Salač Josef, Šíma Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7 s. 54 55

Jednání jednoho z partnerů při obstarávání běžných záležitostí partnerství zavazuje oba partnery společně a nerozdílně, to platí pro závazky vzniklé v době trvání partnerství, i v případě, že partnerství následně bylo prohlášeno za neplatné nebo zaniklo.“ 122 Ve vztazích registrovaného partnerství vzniká, stejně tak jako i v manželství mezi mužem a ženou, mezi osobami stejného pohlaví vzájemná vyživovací povinnost. V případě, že jeden z partnerů tuto povinnost nedodržuje, soud na návrh druhého partnera určí rozsah vyživovací povinnosti, která bude stanovená tak, aby hmotná a kulturní úroveň byla zajištěná u obou partnerů stejně. V případě, že dojde ke zrušení partnerského soužití a jeden z partnerů nebude schopen se sám živit, má právo zažádat příspěvky na výživu od svého bývalého partnera. Jestliže se na výživném nedohodnout tak o tom rozhodne soud na návrh jednoho z nich. Právo na výživné mezi bývalými partnery registrovaného partnerství zanikne smrtí povinného partnera, nebo pokud oprávněný partner uzavře manželství nebo i jiné partnerství. 123

7.4 Zánik partnerství Registrované partnerství může zaniknout několika způsoby, které jsou uvedené v zákoně o registrovaném partnerství. „Partnerství zaniká smrtí jednoho z partnerů nebo prohlášením jednoho partnera za mrtvého, zrušením rozhodnutím soudu.“ 124 „Partnerství zaniká dnem smrti partnera. Byl-li partner prohlášen za mrtvého, zaniká partnerství dnem, kdy rozhodnutí o prohlášení za mrtvého nabylo právní moci.“ 125 „Soud rozhodne o zrušení partnerství na návrh jednoho z partnerů, prokáže-li žalobce, že partnerský vztah již fakticky netrvá.“ 126

122

Zákon o registrovaném partnerství, § 9 odst. 1,2 Plecitý Vladimír, Skřejpek Michal, Salač Josef, Šíma Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7 s. 54, Zákon o registrovaném partnerství § 10,11 124 Zákon o registrovaném partnerství, § 14 125 Zákon o registrovaném partnerství, § 15 odst. 1 126 Zákon o registrovaném partnerství, § 16 123

56

Závěr Cílem mé práce bylo popsat vývoj československého práva. S pomocí potřebné literatury pro tuto problematiku jsem se snažila popsat vývoj co nejpřesněji a vymezit především ty nejdůležitější fakt konkrétního období. Během přípravy mé bakalářské práce jsem si nastudovala různé poznatky v tomto směru a tím jsem si taky rozšířila svoje znalosti. Od roku 1918 rodinný právo prošlo dlouhým vývojem. Avšak i přesto si myslím, že má potenciál se vyvíjet dál. Některý změny si myslím byly úplně absurdní, ale byly vždy ovlivněny konkrétní politickou situací. Dnešní právní úprava je mnohem ohleduplnější. Především neobsahuje žádná rasová omezení. Spíše naopak povoluje mnohem více, než by se dříve očekávalo. Tím myslím, uzákoněný sňatek pro osoby stejného pohlaví. Co by tak na to řekli v období Protektorátu? Nejspíš by to odsoudili, stejně tak jako sňatek s osobou židovského původu. Dneska to vypadá, že zákon o rodině má svoji nejlepší podobu za celou dobu existence. Nejspíš to tak opravdu bude, i přesto však některé věci nejsou dostatečně upraveny. Jednou z nich je určitě tzv. náhradní mateřství. Pro tento případ zákon nemá žádné ohledy, jen stanoví, že matkou je žena, která dítě porodila. Ale dnešní medicína je natolik vyspěla, že žena, která dítě porodí ne vždy musí být biologickou matkou dítěte. A právě z toho důvodu by se zákon touto problematikou měl zabýt více, aby nedocházelo k případným nedorozuměním. Psaním bakalářské práce právě na toto téma jsem si zodpověděla na několik osobních otázek spojené s tématem rodina.

57

Seznam použité literatury Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, Brno 2006 PLECITÝ, Vladimír; SKŘEJPEK, Michal; SALAČ, Josef; ŠÍMA, Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 140 s. ISBN 978-80-7380-139-7 Kovářová, D.: Rodina a výživné. Vyživovací povinnosti rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha: Leges, 2011 Renata Veselá a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, II. vydání. ISBN 80-86432-93-9 Karel Malý, Ladislav Soukup, 2010 Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum ISBN 978-80-246-1718-3 Prof. Dr. Zdeněk Peška. Dokumenty k ústavním dějinám Československým 1938-1946. Vydáno nákladem spolku čsl. právníků v Praze Ústavní zákon z roku 1948 Národní zpráva o rodině. Ministerstvo práce a sociálních věcí 2004 Zákon o rodině Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. Vydání Praha: Leges, 2011 Jana Dvořáková Závodská a kolektiv. Manželství a rozvody. Praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. 2002 ISBN 80-86131-34-4

58

Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2., aktualizované vydání. Praha 2010 ISBN 978-80-7357-586-1

Vladimír Plecitý, Josef Salač. Základy rodinného práva. Praha 2001, ISBN 80-7317-002-7 Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková. České rodinné právo, 2. opravené a doplněné vydání 1998 ISBN 80-210-2706-1 Senta Radvanová, Michaela Zuklínova. Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva. Právnická učebnice Zákon o registrovaném partnerství Plecitý Vladimír, Skřejpek Michal, Salač Josef, Šíma Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7

59