Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám Název školy: Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace
Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0649 Šablona:
III/2
Jméno autora:
č. materiálu:
VY_32_INOVACE_435 Ing. Jaroslav Melichar
Třída/ročník: Datum vytvoření:
I., II. 1. 9. 2012
Vzdělávací oblast:
Vyuč. předmět DEJ
Tematická oblast:
Vybrané kapitoly z regionálních dějin Šluknovska
Předmět:
Dějepis
Výstižný popis způsobu
Metodický a obrazový materiál pro
využití nebo metodické
vhodné doplnění témat „Protireformace;
pokyny:
selská povstání“ o konkrétní dějinné události v kontextu regionální historie Šluknovského výběžku s využitím videodataprojektoru.
VY_32_INOVACE_435
Protireformace, selská povstání ve Šluknovském výběžku Především podstatné snížení počtu obyvatelstva, bída, znehodnocení české mince i další poválečné faktory vyvolaly neúměrné zvýšení robotních povinností (naopak opuštěný majetek připisuje vrchnost novým osídlencům, kterým berně snižuje, jako např. na Varnsdorfsku). Poddaní, nemohouce se „dovolat spravedlnosti“, se začali v Čechách i na Moravě bouřit. Míra útisku a ponižování byla dovršena. K největším selským povstáním došlo v r. 1680. V našem výběžku nebyl klid již dlouho předtím. Např. v r. 1651 propukly nepokoje mezi sedláky ve Šluknově, o rok později si stěžovali na vrchnost císaři sedláci z Lipové… Nespokojenost lidu byla podněcována i přírodními úkazy, jako byly např. komety (1679, 1680), zemětřesení (1690) či velmi drsné zimy (mluví se dokonce o „malé době ledové”), trvající až do r. 1715. Velké útrapy způsobila i další morová epidemie v r. 1681. Z té doby je řada morových sloupů na náměstích (obr. 29). V roce 1680 propukla vzpoura nejprve na panství rumburském (za hraběte Pöttinga) a v Království na panství šluknovském (za hraběte z Dittrichštejnu). Na panství rumburském se ho zúčastnili sedláci z Horního Jindřichova (ti zřídili pro přísahu legendární „strom svobody“), Varnsdorfu a Horního Gruntu (Podluží). Připojit se chtěli i obyvatelé Jiřetína, ale městská rada účast na povstání přísně zakázala. V odvetu sice vytloukli Jiřetínští okna na radnici, ale povstání se nezúčastnili. Vzpoura byla rychle vojenskými oddíly generála Haranta potlačena, její vůdcové zajati a odsouzeni k smrti. V Rumburku oběšením dva sedláci z Varnsdorfu a z Horního Gruntu, pět dalších bylo dopraveno na popravu do Lipové, stejně tak i rychtář z Království, pro výstrahu zdejším „rebelům“. Ti vyvolali téhož roku (za hraběte J. J. J. Slavaty z Chlumu) největší selské povstání v historii výběžku. Říšský hrabě Slavata na svoje lipovské panství na severu Čech zavítal málokdy, proto jeho správu svěřil správci (hejtmanovi panství) Eliasovi Karlovi Schwarzovi v. Schwarzenfeld, jenž prý byl značně vychytralý. Na zdejší panství došly v březnu zprávy o velkých selských povstáních na Litoměřicku a Frýdlantsku. Poddaní tyto zprávy vítali s radostí a počali se chovat odvážněji. Když správce zpozoroval, že se k němu poddaní nechovají s náležitou úctou a neochotně plní příkazy, svolal si rychtáře všech obcí (30. 3. 1680) a důtklivě jim domluvil. Nabádal rychtáře, aby poddané uklidnili, nezajímali se o bouře na jiných panstvích a zůstali věrni vrchnosti, která je k nim stále milostiva. Za odměnu jim dokonce slíbil několik sudů piva. Leč domluvy ani sliby nepomohly. V neděli (1. 4.) se v mikulášovické hospodě dohodli sedláci z Mikulášovic a Brtníků, že vrchnosti poslušnost vypoví. Rychtář z Brtníků, který byl rovněž přítomen, marně sedláky varoval. Byli posláni i poslové do Šenova, aby zdejší poddané rovněž získali. Další den (2. 4.) se ke vzbouřencům přidali dokonce i poddaní ze samotné Lipové, dále z Vilémova, obojí i se svými rychtáři. Zdráhali se jen sedláci ze Severního, ale když k nim do obce vtrhla skupina vzbouřenců a porozbíjela u několika stavení okna, přidali se k povstání i oni. Další den (3. 4.) přitáhli do Lipové sedláci z Mikulášovic a žádali správce o vydání starých urbářů (listin obsahujících soupisy půdy a různá privilegia). Na cestě se k nim přidali i poddaní z Horní a Dolní Poustevny a z Nové Vísky, večer přišli i z Lobendavy. Všichni se utábořili před zámkem (z našeho pohledu před tzv. „starým zámkem“) a dohadovali se. Když večer vůdcové vzpoury - Jiří Rösler z Brtníků, zvaný „chromý (křivý) Rösler“, a Hanuš Engelmann z Mikulášovic zjistili, že na vzpouru není jednotné mínění, rozhodli se názory sjednotit a nařídili, aby byla vykonána přísaha. Na dřevěném kůlu zasazeném do země byl vyřezán kříž a každý z přítomných musel složit následující přísahu: „Přísahám Pánubohu na tento kříž, že chci při obci a zemi (společně s vámi) živ či mrtev státi a vydržeti, ať přijde dobré nebo zlé. Amen!“. Příští den (4. 4.) brzy ráno se konala porada, která rozhodla o vyslání deputace (poselstva pro vyjednávání) sedláků do Prahy se stížností nejen k hraběti Slavatovi, ale dokonce i k samotnému císaři. Vybraní čtyři muži složili stížnost obsahující 30 bodů, kterou jim pak mělnický písař (za úplatu) přepsal a upravil na 19 bodů. Nikdo nepracoval,
VY_32_INOVACE_435
do Lipové přicházely stále nové hloučky sedláků na pomoc vzbouřencům. Vylekaný správce si uvědomoval vážnost situace a už 2. 4. odeslal rychlého posla ke krajskému hejtmanovi do Litoměřic, aby mu poslal vojenskou pomoc. Nikdo však nepřišel, neboť vojsko mělo plné ruce práce s potlačováním povstání na Litoměřicku. Rozjel se tedy požádat pomoc měšťany do Budyšína, ale opět nepochodil. Zvolil proto taktiku vyjednávání a rozleptávání jednoty sedláků. Dne 4. 4. přijal na zámku delegaci vzbouřenců, vedenou „chromým Röslerem“, složenou převážně z rychtářů. Když sedláci opět žádali vydání starých urbářů, zdráhal se, doporučoval jednání s hrabětem, potřeboval získat čas a vnést do řad vzbouřenců rozkol. Nejdříve asi 1 500 rebelů vyhrožovalo, že zapálí zámek (někteří se asi živelně o to i pokusili) a pobijí vše živé v něm, nebudeli jejich požadavkům vyhověno. Po návratu delegace z jednání však mezi nimi nastal rozkol. Nerozhodnost rychle přešla i na ostatní a k večeru se prakticky všichni sedláci rozešli domů. Zůstali jen vůdcové vzpoury a asi 200 nejradikálnějších, ale i ti se druhého dne (5. 4.) rozešli, neboť by na zdolání zámku nestačili. 6. dubna byl na celém panství klid. 7. dubna byly v obcích předčítány došlé patenty (zveřejňovaná rozhodnutí) od císaře a biskupa, které vyzývaly poddané k poslušnosti. Díky jejich smířlivému tónu začalo mnoho sedláků opět pracovat, někteří i na panském. Mezitím bylo poselstvo vzbouřenců v Praze hrabětem přijato velmi nekompromisně. Stížnosti nevěnoval žádnou pozornost, všechny uvěznil a donutil ke slibu poslušnosti. Dva propustil se vzkazem pro vzbouřence, aby ihned nastoupili robotu, dva ponechal ve vězení jako rukojmí. Po tomto nezdaru začalo mnoho sedláků opět robotovat, jen Mikulášovičtí se zdráhali a setrvali v odboji. Nepřistoupili rovněž na podmínky, za jejichž splnění jim císařský komisař Kolovrat slíbil, že odvolá právě začínající perzekuci (postih, stíhání). Podmínky zněly: 1. Složení zbraní, jejich odevzdání na zámek, 2. Zákaz shromažďování, 3. Plnění všech povinností vůči vrchnosti. Proti Mikulášovickým byly povolány dvě kompanie (roty). Pěším velel baron Isterle, rejtarům (jízdním) hrabě Kuffstein. Později byly povolány ještě dvě kompanie. Vojáci se „ubytovali“ v Mikulášovicích, kde vybírali tíživé kontribuce (naturální aj. dávky vymáhané na obyvatelích). Nejprve byli chyceni a uvězněni vůdcové vzpoury, po nich pak řada dalších, až zámecké vězení nestačilo. Hlavně v Mikulášovicích nebylo prakticky stavení, z něhož by vojáci někoho neodvedli. Jen někteří rebelové uprchli. Soud byl stanoven na 2. května. Vrchnost svolala všechny poddané k zámku, všichni vězňové byli shromážděni na nádvoří a střeženi silnými oddíly vojáků. Zámecká brána byla zavřená a střežena silnou stráží. Dopoledne téhož dne se konal soud s pěti povstalci z panství rumburského a jednoho šluknovského, všichni byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Soudu přihlíželi všichni vězňové shromáždění na nádvoří. Vězňové i pozvaní sedláci museli venku čekat celý den i noc. Vězňům nesměl nikdo podávat jídlo ani vodu. Po soudu s „rumburskými“ (ze samotného Rumburku se ale nikdo údajně vzpoury nezúčastnil) přijela na nádvoří fůra s trámy a tesaři začali před zraky vězňů sbíjet šibenice. Teprve další den brzy ráno (3. 5.) byli „rumburští“ vězni spolu s rychtářem z Království vyvedeni a před zraky ostatních oběšeni (byli mezi nimi i rychtáři z Varnsdorfu a z Horního Gruntu). Teprve pak začaly výslechy lipovských sedláků. Pozdě odpoledne vynesl soud prostřednictvím hraběte Kuffsteina a barona Isterle krutý rozsudek - 40 trestů smrti! Po vynesení rozsudku, jímž chtěla šlechta především zastrašit, aniž by chtěla všechny popravy provést, nastal pláč a kvílení, zvláště žen a dětí odsouzených, mnozí odsouzenci se vrhali na kolena a prosili o milost. Zastrašení vrchnosti stačilo. Asi za deset minut oznámil Isterle, že Jeho Excelence urozený pán hrabě Slavata prokazuje většině proviněných milost, které si ani nezaslouží. Z milosti však vyjímá největší buřiče Röslera, Engelmanna a Pohla (i tomu však byl trest na poslední chvíli zmírněn). Engelmann byl pak katem sťat a čtvrcen, Rösler oběšen i s kůlem, u něhož přijímal přísahy. Jeho tělo pak zůstalo pro výstrahu na šibenici viset ještě několik dní. Čtyři části Engelmannova těla pak byly dopraveny pro výstrahu ke čtyřem dalším šibenicím, vztyčeným při cestách. Ti, kteří byli omilostněni, museli na kolenou přísahat vrchnosti poslušnost. Dalších 50 poddaných pak bylo ještě odsouzeno k nuceným pracím, mezi které patřilo i vybudování hráze
VY_32_INOVACE_435
nového rybníka (nyní před tzv. „novým zámkem“). Zároveň s předešlými událostmi dále probíhala protireformace. Výrazem protireformace bylo u nás např. i zřízení kapucínského kláštera v Rumburku v letech 1683 - 1690 (obr. 30). Ve výběžku byla protireformace v podstatě ukončena kolem r. 1699. Jejím důsledkem byla i reforma církevní správy, která u nás zaznamenala oddělení panství šluknovského a lipovského od biskupství míšeňského. Panství byla nejprve přeřazena pod správu arcibiskupství pražského, v r. 1655 byla všechna zdejší panství přidělena k biskupství litoměřickému.
VY_32_INOVACE_435
Použité zdroje: MELICHAR, J. et al. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008
