PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 214
B R I D G E T
A S H E R O V Á
„Abyste se cítila víc jako Francouzka, zajdeme do cukrárny – můžete si tam koupit francouzský chleba a budete mít lepší pocit.“ To už jsme se ocitli v těsných, kroutících se uličkách městečka Puyloubier. Julien zabočil do jedné postranní uličky a zastavil před malým pekařstvím. Pekařství. Uvědomila jsem si zcela náhle, že jsem nechtěla do žádného pekařství ani vkročit. Nebyla jsem uvnitř pekařství, s výjimkou naší cukrárny, od Henryho smrti – vyhýbala jsem se do nich vkročit, jak to jen šlo. Nepřijela jsem sem náhodou proto, abych unikla věcem, které na mně ležely jako závaží? Nebyla mi snad povolena alespoň nějaká, byť nepatrná úleva? Napadlo mě, že Julienovi řeknu, že právě v takovém obchodě jsem si vydělávala na živobytí, ale nedokázala jsem to. Mohl by mi klást otázky – pouze obyčejné, ze zdvořilosti –, ale i ty by mě nutily, abych mu líčila podrobnosti. Neexistoval způsob, jak oddělit práci, které jsem se věnovala celý život, od mé životní lásky. Chtělo se mi vyprávět pouze příběhy podle vlastní volby, a otázky by mě mohly zaskočit nepřipravenou. Bála jsem se vrtošivé povahy paměti. Byla jsem tak vyvedená z míry, až se mi roztřásly ruce. Mnula jsem si je ve snaze se toho pocitu zbavit. Přesvědčila jsem sama sebe, že bude nakonec jednodušší vejít dovnitř a překonat to. Koneckonců bych se mohla zaměřit na kritické pozorování, jak jsem to udělala s Elysiiným a Danielovým svatebním dortem, což mi dovolí být poněkud objektivní a udržet si odstup, doufala jsem zkrátka, že mi to pomůže přečkat příštích pár chvil. 214
PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 215
L Á S K A
V
P R O V E N C I
Vystoupili jsme z auta a vešli do malé cukrárny a pekárny – kamenné budovy se zelenou markýzou, která byla usazená na konci řady domů s velkými dřevěnými okenicemi. Zvonek na dveřích vyburcoval pekaře, což byl šlachovitý asi pětašedesátiletý muž. Stál za vypouklým pultem s vystaveným zbožím, na sobě měl čistě bílou košili a pěkný řetízek s jemnou stříbrnou medailí – jednoduchou a kulatou, s nápisem tak drobným, že nešel přečíst. Položil roztaženou ruku na pult, opřel se o ni a povídal si s Julienem, přičemž se medaile sem tam zaleskla. Zírala jsem na ovocné koláče za sklem, které byly na vrchu ozdobeny na drobno nakrájeným ovocem, na croissanty s kousky čokolády na povrchu, na miniaturní dortíky s polevou. „Chodili jsme sem jako děti,“ vzpomínala jsem. Pamatovala jsem si, jak se Véronique s mojí mámou handrkovaly o to, která z nich bude za co platit. „Ano,“ přisvědčil Julien. „Vzpomínám si. Slavili jsme tenkrát vaše narozeniny.“ Jednou – bylo to během té poslední návštěvy, když mi bylo třináct – jsme přijely do Francie už hodně brzo v červnu, abychom stihly mé narozeniny a udělaly jsme si malou oslavu. A tady to bylo, kde jsme na tu oslavu nakoupily všechny dobroty. Vybavovalo se mi, jak jsem tehdy měla dojem, že už jsem moc stará, abych měla oslavu s malými dortíky. Přesto jsem si pamatovala tento obchod přesně. Teď jsem věděla, čím všechny ty dortíky byly. Některé z nich jsem znala velice důvěrně. Náhle jsem chtěla slyšet ta slova francouzsky. Prstem jsem ukázala na krásné, velice detailně propracované dezerty a francouzsky jsem se zeptala, co to je. „Américaine?“ zeptal se pekař. 215
PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 216
B R I D G E T
A S H E R O V Á
„Oui,“ odpověděla jsem. Pekař vzápětí zvážněl. Podíval se na mě a potom na Juliena. Zdálo se, že by se chtěl na něco zeptat – že by také na Daryl Hannah? – ale nakonec si to nechal pro sebe. Místo toho popsal malinovou šlehanou pěnu s pistáciemi a dvěma vrstvami piškotu máčeného v malinovém sirupu. Ukázala jsem na další a znovu jsem se zeptala. Popsal velice trpělivě a s velkou úctou citronový koláč, citronový tvarožník s cukrovou polevou. Ptala jsem se na další a zase na další – na tiramisu, jež mělo mandlové listové těsto máčené v kávovém sirupu, na hruškový větrník rozmáčený v bílém víně, na pěnový dortík z lískových ořechů s máslovým krémem a čokoládovo-smetanovou polevou, na bílý kruhový dort s mangem navrch, který obsahoval rum, zpěněnou mangovou pěnu a pražený kokos, na pralinky s piškotovými vrstvenými středy a s polevou z tmavé hořké čokolády a smetany na dortíky – na ten s čokoládou, ořechy a marcipánem. Opakovala jsem ta slova tiše, skoro jsem je vyslovovala jen neslyšně. Milovala jsem dotek samotných slov: framboise, mousse, pistaches, citron, coco… Vzpomněla jsem si, jak jsem pracovala v kuchyni s matkou po jejím návratu z léta, které měla jen pro sebe, na její ruce zaprášené od práškového cukru, když válela fondán, šlehala šlehačku, oddělovala žloutky jemnými pohyby sem a tam mezi napůl oddělenými skořápkami. Máma tehdy pracovala přímo horečnatě a já jsem ji sledovala zpod loktů. Elysius zmizela se svými přáteli, ale já jsem zůstávala s ní v kuchyni plné páry, jak nejčastěji to šlo – až se mi točila hlava z vůní kokosu, karameli216
PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 217
L Á S K A
V
P R O V E N C I
zovaného cukru a dortů, které se válely jako závany ve vzduchu kuchyně. Nedaleko domu, ve kterém jsem vyrůstala, bylo pekařství – s bílými lepenkovými krabicemi převázanými provázkem, s půlkulatými průhlednými pulty na vystavené dorty a s malými skleněnými figurkami, které jste si mohli koupit na ozdobu svých narozeninových dortů. Ale i s ženami v bílých uniformách, které si zapisovaly naše objednávky a psaly naše jména na dorty vířivými písmeny přímo před námi. A nakonec, když posedlost mé matky s pečením skončila, chodili jsme tam už jen pro dorty k narozeninám a u příležitosti ukončení studií. Nikdy mě však neopustila touha – tak silná a zaměřená na každý z těch krásných dortů, jež jsem si prohlížela s rukou přitištěnou na chlazené sklo vitríny – ocitnout se opět s mámou v kuchyni a stát se zase svědkem procesu, který musel být součástí nějakého hojení duše, zažít ženu, která nejenže se vrátila domů, ale jež se pomalu vracela i sama k sobě. Nevěděla jsem jistě, co mě to v tom malém francouzském pekařství popadlo. Cítila jsem se zmámená a zároveň hladová – jak jsem to už velmi dlouho nezažila – a hlad mi způsoboval stejný neklid jako moje vina. Kývala jsem hlavou unisono s pekařem a slyšela jsem se, jak říkám: „Une tam z těch. Trois z tamtěch. Deux z támhletěch. Non, non, non, quatre.“ Pekař neustále vyhledával očima Juliena, jako kdyby se ho ptal, jestli to mám opravdu povoleno, jestli mám zdravý rozum. Julien neustále přikyvoval: Ano, ano, udělejte, co říká. Na cestě domů jsem se cítila nesmyslně. Se všemi taškami z Monoprixu vyplňujícími zadní sedadlo jsem byla donucená naskládat si krabice s cukrovím na klín. Dosáhly takové výšky, že 217
PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 218
B R I D G E T
A S H E R O V Á
jsem přes ně neviděla. Bochníky chleba jsem zaklínila mezi dveře a sedadlo spolujezdce. „To je součást naší francouzské výchovy,“ vymlouvala jsem se. „Není důvod to nějak odůvodňovat,“ prohlásil Julien. „Ale bylo to…“ „Jaké?“ skočila jsem mu do řeči. „Bude to můj příspěvek do kuchyně.“ „Přesně tak,“ přitakal. „Já to chápu. Ale byla v tom…“ „Radost,“ dokončila jsem to. „Ta v tom byla. Vždyť na radosti pracuju, že? To se od lidí čeká, nebo ne? Jako vy, když se cítíte mizerně.“ „Byla v tom…“ „Co?“ přerušila jsem ho znovu. „Co v to bylo?“ „Erotika.“ Zvedla jsem obočí. „Neberte to tak po francouzsku,“ napomenula jsem ho s lehkým úsměvem. „Nemyslím to teď jako Francouz. To sdělení proběhlo v mezinárodní řeči. Byla v tom erotika.“ Povzdechla jsem si. „Přemohlo mě to.“ „Ano,“ souhlasil. „Přesně tak to působilo. Je to začátek.“ „Začátek čeho? Že začínám trochu žít?“ „Ano,“ řekl, „sice jenom trochu, ale je to začátek.“ Julien mi pomohl vyložit z auta všechny tašky z Monoprixu a donést je do domu, ale krabice s cukrovinkami a francouzský chléb jsme odnesli do domu Dumonteilových. Otevřenými okny jsem zaslechla divné, nemelodické zakvílení, nejprve jeden smutný sten a potom jiný. Že by snad hudba? Nebo ho vydávala nějaké smutná pomatená osoba? 218
PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 219
L Á S K A
V
P R O V E N C I
Našli jsme Charlottu, Abbota a Véronique v kuchyni. Všichni pracovali s velkým zaujetím. Véronique seděla na stoličce přitažené k pultu a něco kontrolovala v kryté pečící pánvi. Charlotta vzhlédla od prkénka na krájení s uslzenýma očima. Byla to ona, kdo tu sténal? Na okamžik se mě zmocnila nervózní úzkost. Stalo se snad něco strašného? Volal někdo se špatnými zprávami? Vzápětí se však s úsměvem ozvala: „Ještě nikdy jsem nekrájela cibuli.“ „Jak je to možné?“ zeptala jsem se. „Nikdo, koho znám, nevaří doopravdické jídlo,“ konstatovala udiveně. „Je to chemická reakce,“ poučoval Abbot. „Cibule má malinké buňky a ty je násilím otevřeš.“ Znělo to, jako by jej o tom mohl poučit Henry. Henry byl cukrář, který mluvil o chemii potravin. Jak je možné, že si to Abbot doteďka podržel v hlavě? Abbot seděl před řadou vinných skleniček naplněných do různých úrovní vodou. Namočil si prst do jedné ze skleniček a přejížděl jím po tenkém okraji. Toto byl zvuk, který jsem si spletla s nářkem. Byla to hudba. „Už jsem rozpitval sardinku,“ chlubil se. Zaujetí, které v místnosti panovalo, bylo studijního charakteru, nepramenilo z žalu. Cožpak už jsem nedokázala tyto věci rozlišit? „Vidíte,“ obrátila jsem se na Juliena. „Jejich francouzské vzdělávání už začalo.“ „Jsou to skvostné děti,“ pochválila je Véronique. Ačkoli se zdálo, že je naprosto uvolněná a vyrovnaná, bylo jasné, že to ona uvedla děti do tohoto stavu úžasu a zvídavosti. 219
PROVENCE:sazba
9/9/13
3:54 PM
Stránka 220
B R I D G E T
A S H E R O V Á
Odložili jsme krabice na kuchyňský stůl. Véronique se otočila a lapla po dechu. „Co to je?“ „Prodělala jsem nějaký záchvat v pekařství,“ vysvětlovala jsem. „Otevři je!“ vykřikl Abbot. Což jsme tedy udělali – s puknutím jsme zvedli víka a odkryli svítivé cukrářské výrobky, spirály, polevy. „Proč tolik? Necháme je jako moučník,“ rozhodla Véronique a krabice zavřela – možná jí bylo nepříjemné to velké množství. „Co říkali na policii?“ zeptal se Abbot. „Najdou všechny naše věci?“ „Pravděpodobně ne,“ připustila jsem. Sklonil pohled na řadu sklenic před sebou. „Slíbil jsem na dnešní odpoledne katedrálu a divoké kance!“ připomněl Julien. „Ale nejdřív,“ zasáhla Véronique a mě na chvíli vytanul na mysli Hercule Poirot z filmů natočených podle staré dobré Agathy Christie, které jsem jako dítě milovala. Skoro jsem čekala, že řekne: Chtěla bych sdělit vám všem, proč jsem si vás sem dnes pozvala, a pak by měla přejít k probírání nejrůznějších vazeb s vraždou. „Než pojedete, chci se tu s Heidi projít po pozemcích,“ oznámila, a když vyslovila mé jméno bez h, znělo spíše jako ajdí – jako by při procházce po pozemcích bylo potřeba si s sebou vzít řádný doklad totožnosti. Trochu jsem se Véronique bála a cítila k ní až nábožnou úctu. Připadala mi jako mocná síla, když dokázala vést úplně sama tento penzion, přestože byla už moc dlouho rozvedená. Prohlížela si mě, jako by se pokoušela do mě vidět. Zajímalo by mě, co vlastně hledala. „Chvíli mi zabere, než se připravím.“ 220
