Teze dizertační práce Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav pro dějiny umění, Dějiny výtvarného umění
Výstava versus výstavnictví Československé pavilony na Expo 1967 v Montrealu a Expo 1970 v Ósace Exhibition versus “exhibitioning” The Czechoslovak pavilions at Expo 1967 in Montreal and Expo 1970 in Osaka
Terezie Nekvindová
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Marie Klimešová, Ph. D. Praha 2014
Práce se zaměřuje na pavilony ČSSR na světových výstavách Expo 67 a Expo 70, které navázaly na úspěchy československého výstavnictví po Expo 58 v Bruselu. Obě sledované události se odehrály v době kolem roku 1968, kdy se v Československu na krátkou chvíli částečně překrývalo progresivní výtvarné umění s kulturní politikou státu. V pavilonech (obzvlášť v případě Expo 70) se také odrazily společensko-politické souvislosti tzv. Pražského jara a okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V oblasti vystavování u nás na konci 60. let existovalo na jedné straně tzv. výstavnictví, státem podporovaný obor sloužící masové komunikaci s občany i pro (re)prezentaci země v zahraničí, jehož hlavní cíl byl politický: propagovat a šířit vládnoucí ideologii. Na druhé straně se v československém výtvarném umění začíná vědomě pracovat s médiem výstavy jako s komplexně komponovaným celkem, ať prostřednictvím inovativních instalací nebo vystavováním environmentů jakožto nových výrazových prostředků. Zatímco výstavnictví zažívající v 60. letech svůj vrchol, se koncem desetiletí začalo rozmělňovat ve zbytnělé manýře, experimenty s formátem výtvarné výstavy teprve začínaly. Tato studie se zabývá především otázkou, jak k médiu výstavy přistupovaly v 60. letech obě zmíněné oblasti: umělecká a výstavnická. A jakým způsobem tyto vlivy v sobě mísí pavilony ČSSR z Expo 67 a především Expo 70, který se z výstavnictví vyjímá kvalitou vystavených děl i konceptuálním přístupem k celku. V úvodních kapitolách se zabývám světovými výstavami jako jednou z moderních forem masové komunikace, která je ve 20. století určovaná vírou v pokrok, budoucnost a technickou civilizaci. Médium výstavy se v moderní době stalo významným nástrojem pro prezentaci nejen výtvarného umění, bylo také důležitým prostředkem komunikace v dalších oblastech lidské činnosti. V poválečném období se rovněž stává jedním z pomyslných bitevních polí, na nichž se konfrontují hlavní rivalové, Spojené státy americké a Sovětský svaz, a zároveň i další státy, které patří k jednomu ze znepřátelených bloků. Dotýkám se také kontextu uměleckých výstav, které USA používaly pro šíření demokratických ideálů, a potažmo svého mocenského vlivu v Evropě. Následně se věnuji „československé výstavnické škole,“ která se v poválečném období v souvislosti s úspěchem na Expo 58 centralizuje do národního podniku Výstavnictví. Ten zaměstnává nejen umělce a architekty, ale také výstavní scénáristy, od 50. let novou profesi, která se v dalším desetiletí prudce rozvinula. Československé výstavnictví vykazuje charakteristické rysy v podobě přesunu důrazu z exponátu na výstavní efekty, emotivního působení na diváka či scénického pojetí expozice. V 60. letech se dokonce někteří autoři domnívali, že tak vzniká nový umělecký směr „výstavní tvorba.“ Po celé desetiletí se dokonce mnohohlasně volá po teorii výstavnictví.
Světové výstavy jsou vrcholnou událostí této formy, kříží v sobě „architekturu, stavebnictví, průmyslovou výrobu jako ideologii, estetiku, diplomacii, zahraniční obchod a propagandu,“ jak přesně vystihl generální komisař Expo 67 i Expo 70 Miroslav Galuška. Proto pavilony ČSSR zkoumám jako kulturní artefakt, který v sobě obsahuje estetické, společenské, politické i ekonomické aspekty. Zájem soustředím na mechanismy příprav a okolnosti naší účasti, které jsem mohla podrobně popsat především na základě dosud nezkoumaných archivních pramenů. Díky dochovaným obrazovým materiálům také rekonstruuji podobu obou výstav a rozmístění exponátů. Práce obsahuje i první podrobnější zprávu o přesunutí pavilonu z Expo 67 na kanadský ostrov Newfoundland, kam jsem díky podpoře Univerzity Karlovy v Praze vykonala v roce 2009 badatelskou cestu, a jeho současný stav. Společně s budovou, která je dnes rozdělena na dvě části – někdejší výstavní a restaurační – se do této provincie dostala i řada uměleckých děl, z nichž některé se zachovaly dodnes. V práci se rovněž věnuji dalším reprezentativním uměleckým přehlídkám, kterých se v 2. polovině 60. let účastnili českoslovenští umělci. Podrobněji jsem se zaměřila na bienále v Benátkách, São Paulo, Paříži a na documentu v Kasselu především právě v souvislosti s prezentacemi československých umělců. „Typ bienále“ srovnávám s druhým okruhem, s výstavami, které nejsou primárně umělecké, ale které umění přesto vystavují. Jsou to výstavy uměleckoprůmyslové, propagační nebo politicko-ekonomického charakteru. Kromě světových výstav zařazuji ještě informace o trienále v Miláně a dvou výstavách z konce dekády: Československo 1970 v Moskvě, která už byla vykročením z uvolněných 60. let, a výstavě Le génie tchèque et slovaque, kterou připravoval Adolf Hoffmeister pro pařížský Grand Palais, vinou proměny politické situace se už neotevřela. Tyto informace doplňuje také soupis výstav československého soudobého umění v zahraničí v letech 1965–1971. Kapitola i soupis ukazují jakým způsobem byla tato síť provázaná. Překvapivá byla pro mě samozřejmost, s jakou se (zejména skláři) účastnili různých druhů výstav; u některých umělců se dá najít i prezentování se stejnými díly na světových výstavách i na velkoformátových uměleckých přehlídkách. Jednou z kapitol se dotýkám proměn výstavního prostoru v českých galeriích a snažím se stopovat příklady, v nichž můžeme hovořit o vědomé práci s médiem výstavy. Vzhledem k tomu, že se jedná o dosud nezpracovanou oblast, která by stála za samostatnou studii, mohu se dotknout pouze některých specifik. V této práci jsem se nezaměřila na podrobnou interpretaci jednotlivých děl, ani na architekturu pavilonů. Svůj pohled cílím na pavilony ČSSR jako na komplexně
komponované dílo, a na společenskou a kulturně-politickou dimenzi, která vytváří rámec světových výstav. Zájem soustředím na mechanismy vzniku, příprav a okolnosti naší účasti na zmíněných dvou světových výstavách, které mohu podrobně popsat především na základě dosud nezkoumaného a zatím archivně nezpracovaného fondu Kanceláře generálního komisaře pro Montreal i Ósaku, který je uložen v Národním archivu v Praze. Věnuji se také neuskutečněným koncepcím, které se dochovaly v písemném popisu. Kromě archivních pramenů čerpám z dobového odborného tisku, sekundární literatury a podstatnou část informací rovněž z obrazového materiálu ve formě dobových fotografií a filmů, a z rozhovorů s pamětníky. Přímá zkušenost s výstavami jako pomíjivými událostmi chybí, proto jejich zkoumání naráží na řadu omezení. Pozornost historiků umění se ale i přes tyto překážky obrací k uvedené problematice stále silněji, zejména od 80. let 20. století. Výstava je totiž v moderní době tím médiem, skrze něhož poznáváme většinu umění a skrze něž se tvoří jeho významy. Mary Anne Staniszewski, která podrobně zpracovala mechanismy vystavování v historii Muzea moderního umění v New Yorku, ještě na konci 90. let tvrdila, že jsou výstavy, a zejména jejich formální podoba, přímo vytěsněné do nevědomí dějin umění. Zájem o dějiny výstav v současnosti vzrůstá také díky pokusům o fyzické rekonstrukce přelomových expozic minulosti. Zatímco odborný zájem o historii a podobu výstav 20. století u nás není dosud velký, instalační konvence minulosti se stávají předmětem výzkumu mladé generace umělců, kteří prostřednictvím práce s jejich estetikou a v rámci neomodernistických návratů současného umění komentují minulý i nynější sociálně-kulturní kontext umění (Dominik Lang, Jiří Thýn). Zájem o médium výstavy tak reflektuje posun k sociálním a institucionálním aspektům umění a kurátorský boom 90. let, a s tím související nárůst velkých přehlídek výtvarného umění typu bienále. Jak jsem již naznačila, nejzávažnější komplikací, kterou zkoumání výstav přináší, je fakt, že se jedná o události, které zanikly v čase, jsou dostupné pouze prostřednictvím dokumentace a jedinými hmotnými relikty jsou dochované fragmenty. To je obdobná situace jako v případě těch druhů umění, které nejsou založené na hmotné podstatě. Jak ale ukázala Milena Bartlová, malby či sochy se od konceptuálních nebo performativních uměleckých projevů odlišují pouze „tím, že jejich hmotná stopa není „horkým“ uměleckým objektem, nýbrž má povahu sekundární a „chladné“ dokumentace.“ Vztáhneme-li tato slova i na médium výstavy, pak k němu můžeme přistupovat jako ke „chladné“ stopě umělecké události rovnocenné se zkoumáním hmotných uměleckých děl. Hlavní otázkou, kterou si v této práci kladu, je, jak k médiu výstavy přistupovaly v 60. letech obě zmíněné oblasti: umělecká a výstavnická. A jakým způsobem
tyto vlivy v sobě kříží pavilony ČSSR na Expo 67 a především na Expo 70, který pro jeho pojetí a sevřenou koncepci považuji za významný počin československých umělců a architektů. Literatura (výběr): Expo 67. Official Guide / Guide Officiel, Maclean-Hunter Publishing Company Limited, 1967. Výstavy a jejich tvůrci. Dvacet let národního podniku Výstavnictví 1947–1967, Praha 1967. Mezinárodní přehlídka výstavnické tvorby: 3. bienále užité grafiky, Moravská galerie – Svaz československých výtvarných umělců – Dům umění města Brna, Brno 1968. Exposition Universalle du Japon, Osaka 1970: Rapport Officiel, Association Commémorative pour l’Exposition Universelle du Japon, Osaka 1972. Zdeněk Lang – Václav Roštlapil (eds.), O výstavní tvorbě, sborník sympozia, Svaz architektů ČSR a Brněnské veletrhy a výstavy, Brno 1975. John Allwood, The Great Exhibitions, Studio Vista, London 1977. Wolfgang Friebe, Buildings of the World Exhibitions, Leipzig 1985. Bruce Altshuler, The Avant-Garde in Exhibition. New Art in the 20th Century, University of California Press, 1994. Robert W. Rydell – Nancy E. Gwinn (eds.), Fair Representations. World´s Fairs and the Modern World, VU University Press, Amsterdam 1994. Bruce W. Ferguson – Reesa Greenberg – Sandy Nairne (eds.), Thinking About Exhibitions, Routledge 1995. Jiří T. Kotalík, Výstavnictví, in: Zdeněk Hölzel (ed.), Česká architektura 1945– 1995, Praha 1995, s. 140–143. Vít Havránek, Akce, slovo, pohyb, prostor, katalog výstavy, Galerie hlavního města Prahy 1999. Erik Mattie, World’s Fairs, New York 1998. Mary Anne Staniszewski, The Power of Display. A History of Exhibition Installations at the Museum of Modern Art, The MIT Press 1998, s. XXI. Vít Havránek, Laterna Magika, Polyekran, Kinoautomat. Media, Technology and Interaction in the Works of Set Designers Josef Svoboda, Alfréd Radok and
Radúz Činčera, 1958–1967, in: Jeffrey Shaw – Peter Weibel (eds.), The Cinematic Imaginary after Film, ZKM Karlsruhe a The MIT Press 2003, s. 102– 107. Claire Bishop, Installation Art. A Critical History, Routledge 2005. Veronika Wolf, Čeští a slovenští umělci na Bienále v Benátkách 1920–1970, Univerzita Palackého v Olomouci 2005. Rostislav Švácha – Marie Platovská (eds.), Dějiny českého výtvarného umění VI (1958–2000), I. a II. díl, Praha 2007. Bruce Altshuler, Salon to Biennial. Exhibitions that Made Art History, 1863– 1959, Phaidon 2008. Anna Jackson, EXPO. International Expositions 1851–2010, V&A Publishing, London 2008. Vanda Skálová – Daniela Kramerová (eds.), Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě Expo 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let, Arbor Vitae, Praha 2008. Emílie Benešová – Karolína Šimůnková, EXPO '58: příběh československé účasti na Světové výstavě v Bruselu, Národní archiv, Praha 2008. Adriana Primusová, Zpět, ven a znovu zpět do výstavních síní, in: Ondřej Horák (ed.), Místa počinu. Historie výstavních prostorů u nás od 19. století po současnost, Komunikační prostor Školská 28, Praha 2009, s. 47. Oldřich J. Ševčík – Ondřej Beneš, Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století, Praha 2009. Elena Filipovic – Marieke van Hal – Solveig Øvstebø (eds.), The Biennal Reader, Hatje Cantz, Ostfildern 2010. Marcela Hanáčková, Dolní centrum Liberce, sympozium o volném času a obchodní středisko Ještěd, in: Rostislav Švácha (ed.), Sial, Arbor Vitae a Muzeum umění Olomouc 2010, s. 74–83. Terezie Nekvindová, Pavilon F pro Liberecké výstavní trhy, in: Rostislav Švácha (ed.), Sial, Arbor Vitae a Muzeum umění Olomouc 2010, s. 42–49. Miroslav Masák – Terezie Nekvindová – Markéta Pražanová (eds.), Viktor Rudiš, Ósaka, Česká komora architektů, Praha 2011. Marie Klimešová, Neoficiálně oficiální reprezentace. Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart, Akademie der Künste, West Berlin 1966, in: Ondřej Jakubec – Radka Miltová (eds.), Umění, moc a politika. Akta IV. sjezdu českých historiků umění, Brno 2013, s. 269–281.
Bruce Altshuler, Biennials and Beyond: Exhibitions that Made Art History, 1962– 2002, Phaidon 2013. Prameny a nepublikované práce (výběr): General Report on the 1967 World Exhibition, The Canadian Corporation for the 1967 World exhibition, 1969. Uložen v archivu BIE v Paříži. General Report, Osaka 1970. Uložen v archivu BIE v Paříži. Národní archiv v Praze, nezpracovaný fond Kancelář generálního komisaře Expo 67 Montreal, Praha. Národní archiv v Praze, nezpracovaný fond Kancelář generálního komisaře Expo 70 Ósaka, Praha. Magdalena Deverová, Instalace vnitřního prostoru – její počátky v českém umění, diplomní práce, Masarykova univerzita, Brno 2009. Barbora Špičáková, Ludmila Vachtová 1964–1971: Galerie na Karlově náměstí, Galerie Platýz, Sochařské výstavy v Liberci, diplomní práce, Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze, Praha 2009. Barbora Špičáková, Pražské galerie 1965–1971, diplomní práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2010. Petra Nováková, Čeští a slovenští umělci na Triennale di Milano, 1923–1968, diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2012.
