PROLOG Deštný prales
Vysoko nahoře se zlověstně černala temnota džungle, je-
jíž hustá, spletitá patra se klenula jako cirkusová plachta natažená nad tyčícími se kmeny mohutných stromů. Po pravidelných dávkách výživného deště vyrostl prales neproniknutelný a neústupný a stal se domovem tisícům živočišných druhů, z nichž většina nikdy neopustila hranice jeho vyvýšeného objetí. Život se žil tam nahoře, vysoko, pod baldachýnem zeleně; přízemí patřilo stínům, lezoucím tvorům a všemu, co zahynulo a začalo tlít. Jack Dixon odtrhl pohled od bujné vegetace nad hlavou a upřel jej na zem pod svýma nohama. Dřepl si, aby prozkoumal sérii otisků. Stopy těžkých bot byly jasně čitelné, nicméně se lišily od těch, které objevil předtím. Tyhle byly ve špičce hlubší, vtlačené do půdy a dál od sebe. Takže teď se dali do běhu. Ale proč? Rozhlížel se a přemítal, jestli se přiblížil příliš rychle a tak se prozradil. To mu nepřipadalo pravděpodobné. Hustá spleť podrostu zorné pole značně omezovala, a kam až oko dohlédlo, vznášel se mlžný opar, který se ztrácel v nekonečnu. Jako by okolní svět ani cokoli jiného neexistovalo. Zbyla jen houština stromů, polštáře mechu a liány ochable visící v mlze jako prázdné oprátky na šibenici. A vůbec, kdyby ho zpozorovali, byl by dávno mrtvý. Dixon pokynul muži, který šlapal za ním, a ukázal na stopy. „Něco je vylekalo,“ upozornil. 9
Jeho společník jménem McCrea si stopy krátce prohlédl. „Ale my jsme to nebyli.“ Dixon zavrtěl hlavou. „Ne. My ne.“ Když v dálce zazpívaly cikády, McCreaovou tváří přelétl letmý záškub. Brzy nato oba muži beze slova pokračovali v chůzi. Pušky drželi před tělem v pohotovosti a teď postupovali ještě pomaleji než předtím. Po několika minutách objevili to, co Dixon očekával. Další mrtvolu. Byla čerstvá a ještě nezapáchala, ale mrchožrouti ji už našli. Když Dixon rozhrnul podrost, který bránil ve výhledu, hejno ptáků se poplašeně rozlétlo do bezpečí okolních stromů. Zubožený muž měl na sobě stejný vojenský pracovní oblek jako Dixon a McCrea. Ležel tváří dolů na karmínově rudém plácku, v zádech zlomený domorodý šíp. Z nohou měl vyrvané kusy masa a chyběla mu pravá paže i s ramenem. Nebyla však useknutá, ale utržená, takže zkrvavělé výběžky vyčnívající kosti pokrývala jen vlákna svaloviny a úponů. „Proboha,“ hlesl McCrea a odvrátil se. Dixon pohledem neuhnul. Výjev ho pochopitelně znepokojil, ale zachoval klid. Oslovil mrtvého: „To máš za to, žes mi chtěl zdrhnout.“ McCrea měl co dělat, aby se nesesypal. „Ty hajzlové si ho pěkně podali.“ Hajzlové byla místní skupina Chollokwanů, kmen, který je pronásledoval od chvíle, kdy se vydali od řeky směrem na západ. Ve dvou šarvátkách před několika týdny Dixon a jeho muži pár útočících domorodců zastřelili. Podle všeho se poučení minulo účinkem. „Aspoň nám ušetřili práci,“ řekl Dixon. „Prošacuj ho.“ McCrea si klekl a prohledal mrtvému kapsy. Když nic nenašel, vyndal z kalhot nevelký přístroj a zapnul jej. Zařízení začalo pomalu odtikávat, a sotva ho McCrea zaměřil na jedno konkrétní místo, spustilo zběsilý tlukot. 10
„Říkal jsem ti, že je má,“ podotkl Dixon. McCrea odložil Geigerův počítač a zalovil v nebožtíkově batohu. Vtom z hlubin džungle zazněl pronikavý skřek. McCrea strnul. „To je jen nějakej pták,“ usoudil Dixon. „Ale znělo to jako…“ Dixon se na McCreae zaškaredil. „Je to daleko,“ zavrčel. „Najdi ty kameny a padáme odsud.“ Pod Dixonovým dohledem pokračoval McCrea v práci a co nevidět vytáhl z nepřehledné hromady věcí smotaný ušmudlaný hadr. Jakmile ho rozbalil, objevila se hrstka kamínků o něco větších než kostka cukru; měly dvanáct stěn a pableskovaly matně kovovým leskem. Vedle nich ležel poškrábaný bezbarvý krystal. Dixon se zadíval na kamínky, na krystal a nakonec na zmučenou tvář svého někdejšího kolegy. „Zloději zlodějská,“ ucedil na adresu mrtvého; mimořádně stručnou smuteční řeč pro zrádce, který se nikdy nedočká důstojného pohřbu. McCrea kameny zase zabalil a uzlík podal Dixonovi. „Ještě papíry,“ poručil Dixon. McCrea mu zdráhavě podal mužovy osobní průkazy. Jen co Dixon doklady převzal, v dálce znovu zazněl onen ostrý křik. Tentokrát mu odpověděl jiný, výrazně hlasitější. Naříkavý jek, jenž jako by míjel uši a pronikal rovnou do mozku, teď byl mnohem blíž. „To není žádnej pták,“ řekl McCrea. Dixon neodpověděl, ale v duchu souhlasil. Ten skřek už slyšeli. Poprvé v chrámu, krátce předtím, než vypuklo peklo. Fakt, že se zvuk opět ozval, Dixona ani trochu nepotěšil. Hadr s kamínky vsunul do kapsy a sevřel pušku tak pevně, až mu na silném předloktí vystoupily žíly. Zatěkal zrakem po okolí ve snaze proniknout mlhou a podrostem, za tytéž hranice zorného pole, které skryly jejich průchod pralesem. 11
Stočil myšlenky k svému mrtvému bývalému kamarádovi. V tomhle prostředí je kořist vůči svým pronásledovatelům dočista bezmocná. McCrea, který stál vedle něj, něco nesrozumitelně zabručel a potom dodal: „Tvrdneme tady zbytečně dlouho.“ Dixon ho ignoroval. Z pouzdra na boku vytáhl mačetu a vykročil kupředu, v jedné ruce pušku, v druhé vysoko vztyčenou dlouhou ocelovou čepel. Prodral se vějířovitými listy a zastavil se. Na zemi, vedle dalších skvrn tmavé zasychající krve spatřil nové otisky: dlouhé zdvojené prohlubně, jako by někdo zabodl do půdy ladicí vidlici a pak ji ohnul dopředu. Ani při sebevětší snaze Dixona nenapadalo, co by podobné stopy mohlo zanechat. Když si dřepl, aby je prozkoumal, ucítil známý zápach, nápadně připomínající čpavek. A potom pralesem znovu pronikl ten ječivý skřek. Převalil se přes vegetaci jako vlna a zanikl v dálce. „Musíme pryč,“ naléhal McCrea. „Mlč,“ houkl Dixon, stále skloněný nad stopami. „Copak to nechápeš? Tohle už tady jednou bylo!“ „Sklapni!“ přikázal mu Dixon. Pokoušel se soustředit. Kdyby se dali na útek, znamenalo by to jistou smrt, ale pokud zůstanou… Tahle oblast skrývá cosi děsivého. Uvědomil si to poněkud opožděně. V těchhle končinách není člověk lovcem, nýbrž kořistí. Kdesi daleko před sebou postřehl téměř neslyšný pohyb. Podobal se závanu sovích křídel, ale nesl se v úrovni země. Přiložil si pušku k rameni. „Dixone,“ řekl McCrea prosebně. Zvuk se k nim blížil, teď už rychleji. Hnal se pralesem, ale postupoval zlehka. „Proboha, Dixone!“ Dixon se napřímil, připravený vystřelit, ale zvuk se obrátil vlevo a minul je. Dixon se otočil na patě a stiskl spoušť 12
v okamžiku, kdy se mezi stromy vyvalil temný oblak bez jasných obrysů. McCrea zaječel. Lesem zaburácel výstřel a vzápětí nejbližší listy zkropila červená sprška. Nebylo však vidět nic: žádný terč, žádný nepřítel a ani McCrea. Jen obrovské vějíře přízemní vegetace, rozpohybované nárazem a lesklé lidskou krví. Dixon civěl na krev, stékající po kapkách z okraje listů. „McCreai!“ křikl. Snažil se zachytit zvuky boje, ale neslyšel vůbec nic. Po McCreaovi se slehla zem. Byl mrtvý jako všichni ostatní. S tím rozdílem, že tentokrát se to odehrálo přímo Dixonovi před očima. O krok couvl. Nebyl žádný strašpytel, přesto cítil, jak se mu znenadání zrychluje tep a neovladatelně v něm sílí nutkání vzít nohy na ramena. Rozhlédl se nalevo, pak napravo. Dal se na ústup rozvážně, ale co nevidět znatelně přidal do kroku. Srdce mu tlouklo a mozek měl dočista vygumovaný. A když džunglí zase prolétl táhlou ozvěnou známý vřesk, rozběhl se, jak nejrychleji uměl. Poháněn panikou se nekoordinovaně hnal kupředu. Řítil se podrostem jako šílený, klopýtal a zakopával o liány, které ho chytaly za nohy. Při zvuku skrytého pohybu se otočil na jednu, hned na druhou stranu. Zlostně zařval a vystřelil nazdařbůh do stromů. „Nechte mě bejt!“ zaječel. V běhu uslyšel další zvuky; šustění listů, lámání větévek a domorodé hlasy. Pronásledují ho, přibližují se… Zakopl, přistál na všech čtyřech, hned se vztyčil a zahájil palbu. Mihnutí tmavého tvaru ho přesto zasáhlo a prudce odhodilo do prostoru. Jak letěl vzduchem, na kratičký okamžik zahlédl útočníka, který ve zlomku vteřiny zmizel v pralese. Zemřelo osm mužů, a teprve teď spatřil jejich vraha. Přesněji jeho kůži, která vypadala jako naleštěná zčernalá kost. 13
Na zemi přistál s omračujícím nárazem. Uvědomoval si jen to, že oběma rukama stále svírá pušku a že mu nohou prolétla ostře bodavá bolest. S namáhavým oddychováním se překulil a přinutil se zhodnotit zranění. Jedno lýtko měl zlomené a kůží vyčnívala holenní kost. Už nikam nedoběhne. Pravděpodobně nemůže ani chodit. Navzdory kruté bolesti se vztyčil na pažích. Odrážel se zdravou nohou a sunul se pozadu, dokud se nedostal k mohutnému šedému kmeni padlého stromu. Třesoucíma se rukama zkontroloval pušku a zapřel si ji do podpaží, připraven na nevyhnutelný a bolestivý konec. Za několik okamžiků se celý chvěl a opouštěly ho síly. Hlava se mu zakymácela, zaklonila se a spočinula na ležícím kmeni. Vysoko nad ním rozvlnil propletené větve mírný závan větru, který k němu dolů však nepronikne. Škvírami mezi listy se prodraly záblesky denního světla a palčivě mu zasáhly oči přizpůsobené šeru a stínům přízemního patra. Sledoval, jak světlo slábne, ale dost možná se mu kalil zrak. Minula minuta a nic se nestalo. Pak další. Obklopilo ho ticho, rušené pouze jeho přerývaným dechem. Jak ubíhaly vteřiny, Jack Dixon se modlil, aby mohl zemřít po svém. Aby zvolna usnul; propadl se do věčného, mírumilovného spánku. Po další minutě nebo možná dvou v to dokonce zadoufal. Ale vtom se ten krutý kvil ozval znovu. Zastavil mu srdce, probodl lebku a nesl se ozvěnou amazonským pralesem.
14
(1) Manaus, Brazílie
V parném odpoledni za naprostého bezvětří seděla Da-
nielle Laidlawová na terase malé kavárny s výhledem na širokou řeku a pozorovala zlatavé odlesky, které na hladině vyčarovaly sluneční paprsky. I když to byl okouzlující a hypnotický výjev, obdivovala jej už příliš dlouho. Pro změnu tedy věnovala pozornost svému bezprostřednímu okolí a přes stolky s jasně žlutými slunečníky se zahleděla do ztemnělého interiéru kavárny. Kvůli úmornému vedru byl podnik prázdný. Rozhodně nikde nezahlédla muže, na kterého čekala a který se netypicky opozdil. Znovu vyndala z kabelky BlackBerry, rychle zkontrolovala příchozí zprávy a pak naťukala nepříliš zdvořilý text: Kde sakra vězíš? Než mohla zprávu odeslat, zpozorovala dotyčného, jak ve vstupní hale hovoří s číšníkem. Nejprve uviděla jeho stříbřité vlasy, a když se otočil jejím směrem, i obličej s drsnými liniemi. Vykročil k ní, elegantní jako obvykle. Pro dnešní schůzku zvolil pohodlné černé kalhoty, propínací košili a dlouhé, tmavě modré sako. Danielle nechápala, jak v tom příšerném žáru střední Brazílie může být takhle navlečený. Ovšem Arnold Moore nikdy nebyl příznivcem kompromisů, a to ani pro rozmary počasí. „Jdeš pozdě,“ přivítala ho. „Dělalo ti problémy kavárnu najít?“ 15
Našpulil rty, jako by ta otázka byla sama o sobě směšná. „Ovšem že ne,“ odpověděl. „Prostě jsem se zeptal, kde najdu zamračenou tmavovlasou ženskou, která stokrát za minutu navztekaně kontroluje BlackBerry. Kupodivu mě za tebou nasměrovalo jen sedm různých lidí.“ Když jeho jízlivou poznámku ocenila úsměvem, cítila, že se na ně dívá obsluhující personál. To se stávalo velmi často. Jí bylo jednatřicet, byla vysoká a štíhlá, měla výrazné lícní kosti a husté kaštanově hnědé vlasy, on byl dvakrát tak starý, prošedivělý a s distingovaným chováním Evropana. Kdykoli byli spolu, lidé na ně nepokrytě zírali a dohadovali se, zda je jeho milenka, nebo ukořistěná manželka, případně poněkud cynicky, jeho neteř či dcera. Skutečnost by je možná překvapila: Danielle byla Mooreova spolupracovnice, žákyně a jedna z hrstky lidí, jimž on bezvýhradně důvěřoval. Danielle Laidlawová a Arnold Moore zastávali funkci terénních agentů jisté americké organizace zvané Národní výzkumný institut a společně procestovali snad celý svět. Zrovna loni je pracovní povinnosti zavedly do jedenácti zemí, kde studovali všechno možné, od revitalizace ropných polí v Pobaltí po výrobu nanotrubic v Tokiu. Dokonce se podívali do Benátek, jelikož NVI spolu s italskou vládou plánoval ochranu ostrovního města pásmem obrovských mořských vrat. Jejich hlavním úkolem bylo zkoumat nejmodernější projekty a rozhodnout, které technologie, pokud vůbec nějaké, by mohly mít pro Spojené státy zásadní význam. Poté prostřednictvím navázaných kontaktů v kombinaci s úplatky, nebo dokonce přímočarou loupeží zajišťovali pro svou zemi to, co by jí mohlo přijít vhod. Za tím účelem trávili dny v ultramoderních laboratořích nebo na význačných seminářích. Po večerech a nocích se účastnili jednání na nejvyšší úrovni včetně státních večeří a přepychových mejdanů, pořádaných nadnárodními 16
korporacemi a movitými podnikatelskými magnáty. Podobné akce bývaly často jednak velice atraktivní a jednak přínosné. Avšak výprava do Brazílie byla z hlediska úspěšnosti prozatím výjimkou. Zdejší zájmy NVI nesouvisely s ničím, co se projektuje, vyvíjí nebo vyrábí. Přesněji řečeno se týkaly jak hluboké minulosti, tak zcela aktuální přítomnosti, a na jejich počátku bylo pár artefaktů objevených v amazonských pralesích americkým cestovatelem přezdívaným Zabiják Martin. Martin, typický zlatokop spíše než seriózní badatel, se vydal na expedici v roce 1926 s cílem ukořistit něco, co by mu vyneslo majetek a slávu. Vrátil se rok nato a víceméně neslavně. Historky, jež líčil, byly označeny za poutavé, nicméně vyfantazírované přehánění, ne-li přímo za lži. Těch pár artefaktů, které z pralesa přivezl, vyvolalo jen prchavý zájem, a předměty záhy skončily mezi dalšími zaprášenými přírůstky v nepoužívaných pracovnách rozmanitých muzeí, zapomenuté, pokud ne zcela ztracené. Alespoň do chvíle, než náhodné objevení jednoho z nich a jeho následný výzkum pomocí moderních přístrojů a metod upoutalo značný zájem NVI. Od té doby jsou Danielle a Arnold Moore v Brazílii a neúspěšně se snaží navázat na stopu Zabijáka Martina. Teď, po několika měsících jalového úsilí Danielle konečně kápla na něco, co by jim podle jejího názoru mohlo pomoct. „Mám dobrou zprávu,“ oznámila. „A něco ti ukážu.“ Moore sáhl pro látkový ubrousek a rázným třepnutím jej rozložil. „A já mám špatnou zprávu,“ opáčil. „Přímo od našeho šéfa.“ Poznámku pronesl tónem, jímž obvykle dával najevo znechucení. Danielle zahlédla v jeho obličeji stín rezignace podbarvené trpkostí z další prohrané diskuse anebo z nového a bizarního příkazu, vykonaného i přes jeho námitky – tedy jev, který se stal běžnou součástí jejich současného poslání. 17
„O co jde tentokrát?“ zeptala se. Moore zavrtěl hlavou. „Začni ty. Možná z toho vzejde něco pozitivního, co zmírní dopad mého sdělení.“ Pokrčila rameny. „Jak chceš.“ Sklonila se pro malou koženou kabelku opřenou o nohu stolu, vyndala z ní plochý šedý kámen a položila jej před Moorea. „Prohlédni si to.“ Kámen měřil na výšku pět centimetrů, měl zhruba tvar obdélníku, na třech stranách nepravidelné zoubkování a čelní plochu o něco větší než pohlednice. Na jednom konci byl zkosený a pokrytý napůl zvětralými symboly; jeden připomínal lebku, ostatní podle všeho představovaly různá zvířata. Moore vzal kámen do ruky a podržel si ho na délku natažené paže. Chvíli usilovně mžoural, jak se snažil zaostřit zrak, ale pak to vzdal. Z kapsy saka vyndal bifokální brýle a se svou charakteristickou precizností si je nasadil na zcela konkrétní místo na špičce nosu. „Hieroglyfy,“ poznamenal. „A očividně mayské,“ dodala Danielle. Přikývl a kámen pootočil, aby na symboly lépe viděl. Obrysy znaků přitom zachytily odlesk slunce. „No ne,“ broukl polohlasně. „To jsou mi věci.“ „Podívej se vpravo nahoru,“ vybídla ho. „Nepřipomíná ti to něco?“ Moore si znak několik vteřin prohlížel a postupně se mu tváří rozléval úsměv. „Stejný symbol je na té ,kolébce‘ Zabijáka Martina,“ řekl. „Xibalba. Podsvětí.“ Danielle vítězně povytáhla obočí. Pokud se nepletou, je to první nalezený důkaz, který dokládá to, co Martin popisoval ve svých denících. „Je těžké tomu uvěřit, viď?“ „Ano,“ přisvědčil. „Dost těžké.“ Vyslal k ní podezíravý pohled. „Kde jsi k tomu přišla?“ „Koupila jsem to od dřevorubce, který plul s posádkou proti proudu řeky pro pašované tvrdé dřevo. Převážně mahagon.“ 18
