Odsouzený Ráno. Zvoní budík a Karel Bláha nenávidí jeho šílený zvuk, ostatně jako každé ráno. A, stejně jako každé ráno, i dnes si přísahá, že si koupí bezpodmínečně nový, s příjemnějším vyzváněním. A, stejně jako každé ráno, i dnes na svoje předsevzetí zapomene, jakmile nervózní cvrlikání elektronické krabičky utichne v lomozu, který k jeho sluchům přichází ze všech prostorových směrů. Jestli si ještě před vteřinou nebyl jist, nyní už nemůže být pochyb. Přes noc se nic nezměnilo. Tentýž dům, jako včera večer. Věžák na sídlišti, uprostřed velkoměsta. Studené panelové konstrukce ho obklopují na každém kroku, v každém pomyšlení. Lidé nad ním, pod ním, vedle něj. Cítí jejich přítomnost za stěnami. Sounáležitost s obýváním týchž metrů čtverečních se ale nedostavuje. Přemýšlí dvě sekundy, čím to je. Tytéž hlasy přicházejí z okolních bytů. Seshora - hádka milenců, zespoda – štěká pes, ze stran, hučí odtok vody, jak si kdosi čistí po snídani zuby. Dvě patra pod nimi kdosi vaří vodu na čaj. Tři patra nad nimi si stará paní, co nemůže spát, pouští na videu díly seriálu, který včera zmeškala, jelikož se nemohla dívat na dvě stanice najednou. Ještě je tma. Sotva se mu probudil sluch, pokouší se o aktivaci zrakových systémů. V bytě je šero a on stále leží. Pomalu si uvědomuje, kde je, a kdo je. Cítí na sobě pyžamo, jehož látku už delší dobu nenávidí. Pootočí hlavu doprava, aby se přesvědčil, že po jeho boku leží ta samá žena. Otočená k němu zády, chvilku sleduje její vlasy a pátrá v nervových spojích a v paměti po okamžicích společného souznění. Nenalézá ale nic. Pomalu vstane, je mu už přes čtyřicet let, ale cítí se na šedesát a celé tělo ho bolí. Šel spát dost pozdě, brzy vstává, jako každý den. Obličej se mu zkřivil. Snad ne, snad ne… Svlékne si nepříjemné pyžamo a natáhne na sebe ještě nepříjemnější košili, sako a přidusí se kravatou. Pořád ještě nerozsvítil. Bojí se, že je to skutečnost. Snad ale ne, snad ne… Udělá pár kroků ke dveřím z pokoje a manželka se zavrtí na posteli. Dostane na ni vztek a rozsvítí. Jeho láska se schová pod deku a ignoruje ho. Karel Bláha znovu zhasne a přistoupí k oknu, kterým vidí na město. Pořád doufá. Trýzní ho pocit, že to včera zase nešlo. Už si ani nepamatuje, kdy se mu to naposledy podařilo. Včera rozhodně ne, ani si nebyl jistý, který je rok. Nevěděl, jaké je roční období, protože město vypadá pořád stejně. Přestal to sledovat už dávno. Temno dosud skrývalo pravou tvářnost světa, do kterého se měl znovu vydat. Jako každý den. Očima visel na projíždějících vozidlech a těkal od světýlka ke světýlku a pořád věřil, že to dneska třeba bude jinak… Mohl by pro to něco udělat? Jakoby ho tajemná síla donutila odstoupit od okna a pokračovat v zažitém schématu. Odcupital do kuchyně. Vyndal ze špajzu tvrdý rohlík a zapil ho skleničkou pochybného alkoholu. Dal si do pusy žvýkačku a vykašlal se na ranní hygienu a čištění zubů. Položil ucho na dveře dětského pokoje, aby se ujistil, že tam někdo dýchá, ale zvuky nepronikly skrze sklo a tak za sebou po chvíli znechuceně zavřel dveře od bytu a běžel po schodech osm pater do přízemí. Výtah nejel, jako obvykle. Na schodech potkal jakéhosi člověka, který patrně bydlel u nich v domě. Nikdy před tím ho neviděl. Ujelo mu Dobré ráno, ale když mu dotyčný neodpověděl, zase se zabarikádoval za stěnu neprostupného pohledu. Už takovou chybu neudělá. Vyšel před dům a došlo mu to. Jeho tiché tlumené Snad ne… se změnilo v hlasitý povzdech. Dnešek nebude jiný. Skrze smog neviděl Slunce. Nepřekvapilo ho to. Občas mezi mraky prokoukl kotouč čehosi jasnějšího, než byl zbytek oblohy, ale tím to končilo a člověk si mohl myslet, že je to měsíc, který se zbláznil a prožívá svoje fáze obráceně. Šílený svět. Udělal pár kroků ke svému vozu a adrenalin mu prudce stoupl. Někdo mu prořezal všechny čtyři gumy. Včera se mu stalo to samé a ráno to zabralo hodinu, než mu to někdo ze servisu přijel opravit. Dnes jen zakroutil hlavou a odhodlaně vykročil na cestu velkoměstem. Děsil se hromadné dopravy, děsil se počtu kroků, které bude muset ujít. Každý krok vážil jako olovo a jemu se honily hlavou myšlenky. To se mu nelíbilo, slastně vzpomínal na chvíle za volantem, kdy člověk může myslet jen na dopravní provoz a nemusí se svým já konzultovat svůj život.
Po chvíli dorazil na zastávku tramvaje. Netušil, čím to bylo, ale zrovna v tu chvíli se všichni lidi z okolí rozhodli, že také pojedou kamsi tramvají. Na tváři se mu zračil znechucený úsměv. Než přijela souprava, pořád doufal, že to ti lidé nemyslí vážně a že třeba čekají z jiného důvodu, že třeba čekají jenom tak. Poprvé ho napadlo přemýšlet o tom, kam asi všichni ti lidé jdou a co je čeká. O co usilují a jestli jsou šťastni či ne. Blesklo mu to hlavou, když zpozoroval, že tramvaj, do které se chystal nastoupit, je narvaná k prasknutí. Váhal. Lidé okolo něj se začali cpát dovnitř a surově se drali dál a dál. Ti uvnitř nehodlali udělat ani trošku místa pro ty venku a ti venku nehodlali jít pěšky. Jakmile se ti z venku dostali dovnitř, stali se z nich ti uvnitř a nebyli ochotni dělat místo pro ty venku. Karel Bláha sevřel svoji aktovku do pěstí a s mručením se silou prodral do davu, který právě vysadil dveře tramvaje z pantu, a vydal se pěšky odsud, nechávaje hlučící dav daleko za sebou. Kráčel podél magistrály a snažil se nedýchat. Poprvé se nadechl zhluboka, ale dávka plynu, který se mu z okolí dral do plic, ho pro příště varovala. Snažil se zadržet dech co nejdéle a pokaždé takřka cítil na jazyku pachuť kyseliny sírové, oxidu siřičitého, oxidů dusíku a kyseliny dusičné, která mu leptala sliznice v nose. Nenáviděl každou částečku prachu, která se mu usazovala v nose, nebo, pokud šlo o malinké částice prachu, procházela do horních cest dýchacích, v nejhorším případě až do plic. Přísahal by, že je nakrmený olovem, i když prý se na zvýšení oktanového čísla už používá jiné sloučeniny. Došel na další zastávku městské hromadné dopravy a rozhodl se, že na metro odsud už dojede autobusem, i kdyby se měl dovnitř prostřílet, jinak se udusí. V autobuse bylo celkem místo. Karel Bláha stál hned u dveří, s břichem namáčknutým k tyči, kterou zároveň využíval i jako pojistku stability. Jakási paní s přehnaně aplikovanou kosmetikou mu dýchala na krk a jemu to bylo zatraceně nepříjemné. V dálce z okna zahlédl les za městem. V očích mu zajiskřilo. Snažil se přenést myšlenkami do přírody, ale nešlo to. Ani si nepamatoval, jaké to je, ležet pod stromem… Ne, nešlo to. Nikdy mu to nešlo. Vyvádělo ho to z míry, chtěl by o tom aspoň snít. Ležet pod jabloní… Aspoň o tom snít… Ale ve městě nebyla snad ani jedna zelená plocha. Možná by se mohl odstěhovat… Ne, nemohl na to myslet… Autobus zastavil a vyplivl všechny cestující jednotky před stanici metra. Karel Bláha se před vstupem do podzemí zarazil. Viděl proudy lidí, mířící tam, co on. Jakoby nikde nebyl konec těm masám, spěchajícím odnikud nikam. Byl znechucený a nechtěl se k nim připojit. Nechtěl se stát součást toho davu, v žádném případě. Ne, tudy to nepůjde… Chvíli bojoval sám se sebou a pak vykročil a splynul s proudem řeky masa a kostí, jedoucí po pohyblivých schodech kamsi do nitra planety, jakoby jim na povrchu něco vadilo… Ale dole to nekončilo. Osoby nekontrolovaně pobíhaly z místa na místo. Vypadalo to jako hromadná panika, Karel Bláha pořád čekal, kdy se ozve hlášení o bojovém poplachu. Nic takového ale nepřicházelo, tak nastoupil do prvního vagónu, který se před ním objevil. Za okny se míhala zeď. Nekončící, monotónní zeď, občas přerušená jakýmsi potrubím či prasklinami. Odvrátil zrak a pohlédl do očí lidem, kteří s ním sdíleli utrpení. Prázdné, tupé pohledy. Napadlo ho, že občas si tu hrály děti, což trošku tu chladnou atmosféru přihřálo, ale dnes nic takového nenastalo. Mráz, čišící z lidských tváří, ho v jeho aktivitě utlumil a dostal do stejné pasivity, v jaké byli i všichni ostatní. Ani si to pomalu neuvědomil… V cílové stanici se protlačil ven z vlaku a znovu se nechtěně zapojil do řady hlav a nohou, mířících k dalším jezdícím schodům. Bránil se, ale byli silnější. Řídili jeho kroky neomylně. Mohl se oddělit až venku a pak, na malý moment, mu ta pupeční šňůra jakoby zachyběla. Oklepal se a chvíli váhal, kam že vlastně teď míří. Nakonec se odhodlal a vydal se směrem k místu, kde každý den vykonával svoje zaměstnání. Budova. Stejná jako všechny ostatní, ať už management a reklamní oddělení dělalo cokoliv. Skoro ji nerozeznal ve změti ulic a musel zkontrolovat číslo popisné, aby se ujistil. Pár schodů k vstupním dveřím, měl to nacvičené, každý pohyb, každý nádech, stejný jako včera. Včera, nebo předevčírem… Přišel pozdě. Vedení si žádalo vysvětlení. Dostavil se do kanceláře ředitele a pohlédl do jeho přísné, zachmuřené, k pozitivní asertivitě vycvičené tváře. Začal vyprávět svou anabázi s automobilem a cestováním přes město s normálními smrtelníky. Ředitel chápavě kýval a jevil známky porozumění.
Pokáral Karla Bláhu a poslal ho do práce s napomenutím, již druhým v řadě za sebou. Karel si nebyl jistý, jestli náhodou nemá prořezaná kola od automobilu každý den. Bylo mu to divné. Doklopýtal se do své pracovny a posadil se ke svému počítači. Jeho kolega, který s ním sdílel kancelář, seděl ve svém boxu u svého PC a hlaholil nějaké opilecké historky ze včerejška. Karel Bláha zoufale odkýval všechno, co mu procházelo skrze levé ucho do pravého a ven z hlavy. Spustil systém a chvíli zíral na pracovní plochu, než si uvědomil, že nevidí. Nasadil si brýle a porozhlédl se po stole. Leželo tu spousta nedodělané práce ze včerejška. Pane Bože, tohle snad nikdy neskončí. Faktury, pohledávky, odpisy, účetnictví, nenáviděl všechny ty listy papíru a každý zvlášť. Seděl u okna. Vzhlédl k němu očima s nadějí, že dohlédne alespoň na řeku, ale před jeho zraky se rozprostíraly pouze a jen jakési rádoby umělecké futuristické stavby. Tohle je můj život?, ptal se. Vtom do kanceláře přišla jejich mladá kolegyně z vedlejšího oddělení. Něco jim vykládala. Něco důležitého pro jejich práci. Neposlouchal ji. Soustředil se na její rty a na rytmus jejího dechu. Kombinací obou vypozoroval její tep a jeho srdce se na chvíli synchronizovalo s jejím. Neměl se ženit, měl se rozvést, měl jít za láskou, měl… Ne, tahle žena nemluvila k jeho srdci. Ale byla ten typ, který v mužích probouzí úvahy o tom, zda zvolili správně a jestli mohou svou volby změnit, a zda by měli. Probouzela v něm takové úvahy. Každý den. Včera jistě taky, to si pamatoval. Tohle je můj život?, ptal se. Mohl bych to změnit?, ptal se. Žádná odpověď. Jen slova. Slova o ničem. Vzpomněl si na svoje děti. Ano, děti… Faktury, pohledávky, odpisy… Do očí mu svítila zářivka. Chladné světlo. Kazil si oči. Znovu. Větrák uváděl do pohybu zkažený vzduch uvnitř místnosti a vytvářel iluzi čerstvosti plynné fáze, na kterou se ovšem Karel Bláha díval s nedůvěrou již z dálky. Faktury, pohledávky, odpisy… Přišel čas oběda. Trávicí soustava ho upozornila přesně na čas. Mrknul na hodiny, visící na stěně a zakoulel očima. Netěšil se na jídlo, které mu každý den připravovali v závodní jídelně. Upozorňovali vedení pravidelně, že by se s tím mělo něco udělat a oni vždycky kývli. Stál ve frontě na jakési smažené cosi s připáleným čímsi. Věděl, že mu z toho bude zase zle, jako včera, ale neměl na výběr, stravování si tu zaplatil předem a bylo mu líto vyhozených peněz. Příští kvartál to ale změní, slíbil si. Bude chodit na oběd přes ulici do restaurace, at už si jejich management říká, co chce. To předsevzetí ho chvíli hřálo u srdce, než mu přišlo nějaké povědomé… Seděl u stolu se svým kolegou a nechal ho, at mu vypráví své životní zážitky. Neposlouchal. Hluboký hlas zanikal v hluku, který naplňoval prostor velké haly, přeplněné lidmi vůněmi a zápachem. Jakoby někdo nemohl otevřít okno, proč ho sakra někdo neotevře? Proč ti lidi neztichnou, při jídle se přeci nemluví? Mohl se kdykoliv zvednout a jít se najíst ven před budovu stravovacího zařízení, ale zůstal na místě a přežvykoval jakési tuhé maso. Zapíjel to vodou ze skleničky, která divně páchla po neurčitém mycím prostředku. Sledoval okolí a podvědomě hledal nějakou známou, nějakou přátelskou či aspoň usměvavou tvář. Bezvýsledně. Vzdal to a začal se zase soustředit na svůj poloprázdný talíř. Najednou už neměl chuť a odložil příbor. Tvrdil, že už má dost, ale křeče v žaludeční oblasti mu prozrazovaly, že problém bude někde jinde. Hladový a skleslý se vrátil ke své práci a - faktury, pohledávky, odpisy… Světlo ze studených zářivek na stropě ho oslabovalo. Klimatizace ho obírala o živočišné teplo, jediné, které snad ještě měl. Trávicí ústrojí se snažilo vydolovat nějakou ATP z vazeb v surovině, kterou dostalo za tímto účelem od Karla Bláhy k dispozici, a šlo to ztěžka. A pak najednou vůbec a Karel Bláha běžel na záchod a zbavil se té zbytečné zátěže, která mu jen obtěžovala žaludek, aniž by to k něčemu bylo. Pachuť v ústech odstranil skleničkou tvrdého alkoholu, který měl schovaný kdesi ve skřínce za hromadou spisů a fotografií své milované rodiny. Přeladil rádio a zkoumal, zda tam nechytí nějakou příjemnou melodii, která by osvěžila jeho duši. Zhůvěřilé techno ale hrálo téměř na každé frekvenci a dekadentní melancholie, umocňovaná zesilovačem v přístroji, pronikala do jeho mysli a útočila svým ostřím na Bláhovy už tak dost otupené cenzorské schopnosti. Ztlumil hudbu a znovu se ponořil do čísel. Zvonil telefon a byla to jeho žena. Že přijde později, že musí cosi zařídit a že aby na ni ani večer nečekal. A že má milence, pomyslel si. Položil sluchátko s tlumeným zamručením a dál se věnoval svým počtům. Jako včera, jako vždycky.
A pak ho to přemohlo. A ovládlo. Nenáviděl svůj život. Nenáviděl svůj svět. Nenáviděl sám sebe. Nenáviděl. Čirá zloba na všechno, co existuje, mu ovládla vědomí a pak už jen mohl násobit a prožívat utrpení z nekonečné negace. Byl si toho vědom. Věděl, že je to tak špatně. Uvědomoval si bezcennost těch pocitů, pořád si opakoval, že se tomu nesmí podávat, ale dnes, stejně jako včera, prohrál ten souboj se svým já… Zlost a žárlivost… Nesnášel společnost a lidi v ní. Nesnášel svou manželku. Nesnášel svůj život a sám sebe za to, že není schopný to změnit. Nesnášel Boha a bylo mu zle. Utrpení dvojnásob větší o to, že si svou bezmoc uvědomoval. Věděl, že je to jen jeho chyba. Ale nemohl vstát a změnit to. Neměl na to sílu, neměl na to moc. A možná měl, ale vzdal to ještě před tím, než začal. Chyba nebyla v betonu, v molekulách plynů nebo v šestimístných číslicích. Chyba byla v něm a on to věděl. Tím to všechno bylo ještě horší a každou jeho myšlenku to umocnilo na druhou a mnohdy až na třetí. Už jen seděl a zoufale zíral na obrazovku, jakoby tam měl najít odpověď. K čemu je mu moderní technika, když nezná odpovědi? A když najednou pohlédl na hodiny a shledal, že mu skončila pracovní doba, spláchl žluč na dno další sklenkou alkoholu. Dneska si to mohl dovolit, neřídil. Zvedl se a prošel skrze firmu a přes vrátnici beze slova, ignoruje všechny a všechno, co se kolem něj dělo. Nepozdravil, nepokývl hlavou. Na dálku z něj bylo cítit to šílenství, které mělo každou chvíli explodovat. Kolemjdoucí se od něj raději vzdalovali, když mu pohlédli do očí a viděli tam peklo. Za celý den neslyšel smích, pomyslel si. Proč? Zavřel oči a kráčel zšeřelou ulicí. Snažil se představit si alternativu. Něco, čeho by se mohl přidržet. Nějaký sen, který by mu ukázal, co má vlastně v srdci, představu o lepším životě, cokoliv, o čem by mohl přemýšlet, případně to naplnit. Cokoliv. Ale sny nepřicházely. Nemohl si představit vůbec nic. Kdykoliv zavřel oči, viděl jen sám sebe. A okolo bylo peklo. Byla už tma. Končil pozdě. Až přijde domů, děti budou už spát. Kdy s nimi naposledy mluvil? A mluvil s nimi vůbec někdy? Zastavil se a rozhlížel. Hledal nějaký záchytný bod, který by mu pomohl se zorientovat v tomhle šíleném světě. Zarudlé oči hořely a ruce se pomalu zatínaly v pěst. Chtěl něco udělat. Cokoliv. Cokoliv, co by protrhlo tuhle prázdnotu. Jít a něco udělat. Cokoliv. Měl v sobě zlobu a všechny jeho myšlenky byly touhle černí obarveny. Nic jiného ho nenapadalo. Ublížit. Někomu. Komukoliv. To by je probralo. Jeho vztek stoupal a mířil k jedinému objektu, který měl po ruce. K lidem, co kráčeli kolem něj. Peklo. Zatínal pomalu pěstičky jako nějaký nezbedný hošík, odhodlávající se k jakési špatnosti, a rozmýšlel se, s kým má začít, koho by měl probrat nejdřív, co má udělat… A pak mu to došlo. Vzpamatoval se a znovu se mu vrátilo to vědomí, že oni za nic nemůžou, je to jen jeho chyba. Všechno. A jen on to má v rukou. Jen on s tím může něco udělat. Jen on může něco změnit. Jen on může tohle trápení ukončit. Došel domů a prošel tmavý, ztichlý byt křížem krážem. Nevnímal zvuky od sousedů, nevnímal vydechování na dětských postýlkách. Mrkl na prázdnou manželskou postel a pomalu se došoural k oknu, ze kterého ráno obhlížel magistrálu. Pak přešel do obývacího pokoje a otevřel dveře na balkon. Tiše. Vystoupil až k jeho okraji a očima těkal mezi světýlky, zářícími v oknech vedlejších domů. Osmé patro, ševelil. Osmé patro. Foukal chladný vítr a chladil jeho hořící skráně. Karel Bláha se nepatrně pousmál. Už to má pod kontrolou. Teď je to jen v jeho režii a nikdo už mu do toho nemůže mluvit. Ohlédl se za sebe a řekl si, že dá světu ještě dvacet vteřin, aby se stal zázrak a něco se stalo. Ani ho nenapadlo, že by měl ten zázrak udělat on. Dvacet, devatenáct… Kdesi štěkal pes, ale vítr ten zvuk odnášel kamsi k centru. Osmnáct, sedmnáct, šestnáct… Oči už dávno ztratily punc šílenství. Teď už byly jen plné zoufalství. I zloba zmizela. Už byl jen smutek. Deset, devět, osm… Vylezl na zábradlí a roztáhl ruce. Ani nepočkal na konec odpočtu a odrazil se od pevné podložky. Letěl z osmého patra a mířil dolů k zemi. Nemyslel vůbec na nic, jen vychutnával zrychlení a vítr, který mu vháněl do očí slzy a nadnášel jeho těžké tělo vší Archimédovou silou, která ale nestačila na to, aby jeho pád zpomalila. Těsně před dopadnutím na zem otevřel oči.
Ležel na zemi a mrknul. Cítil se strašně, ale mohl se hýbat. Srdce mu začala neuvěřitelně bít a temnota okolo ho děsila. Postavil se, jakoby nic a prohlížel se. Nestalo se mu vůbec nic. Bolelo ho celé tělo, neuvěřitelně, jako ještě nikdy, přál si bát raději mrtvý, ale nebyl. Neměl zlomenou jedinou kost, jeho schránka byla neporušená a jeho oči na to koukaly v hrůzyplném zděšení. To je ten zázrak, napadlo ho… Pochodoval dokolečka a hledal odpověď. Zvrátil pohled vzhůru a zkontroloval, že skutečně skočil z osmého patra. Otevřel pusu a nesmyslně hekal. Má to snad jít udělat znova? A pak uviděl siluetu postavy, blížící se k němu. Zarazil se a nechal ji, ať dojde co nejblíž. V černotě noci nedokázal rozeznat její obličej, cítil z ní však nezměřitelnou negativní energii, která ho, čím blíže byla, srážela na kolena. Když bytost došla až k němu, padl vysílením na zem a zkroutil se v extatické bolesti a utrpení. Bytost se nad něj naklonila a dotkla se jeho ramene. Zařval hrůzou. Bytost odstoupila do bezpečné vzdálenosti a Karel Bláha na něj otočil svůj pohled. Vzdychal a v hlavě měl jedinou otázku. „Proč?“ zeptal se… „Proč?“ Bytost se chraplavě zasmála a pak zvážněla. „Protože nemůžeš zemřít!“ „Jakto, že nemůžu zemřít?“ volal Bláha. „Je to prosté. Ty už totiž jsi mrtvý!“ Karel Bláha nechápavě kroutil hlavou a šeptal zděšené Ne… Bytost pokračovala tlumeným hlasem, který jakoby přicházel odkudsi z dálky: „Jsi mrtvý. Už dávno.“ „Ale jak to? A kde tedy jsem? Co je tohle? Tohle je nebe?“ zaváhal. „Hahaha. Ne, hlupáku. Tohle je Peklo.“ „Proč?“ vypustil z duše. „Za to, že jsi za živa nedokázal vzít svůj život do svých rukou a za to, že jsi nebyl schopný konat dobro, a změnit svou příležitost na světě v boží zázrak, za to, že jsi promarnil ten dar, za to, že jsi se nedal na cestu světla a nebyl poslem dobra a nepřičinil se za to, aby váš svět byl lepší a blíž Ráji, za to budeš prožívat tenhle den, tenhle dlouhý, strašný den, už navěky, duše ubohá!“ Hurónský smích zaburácel okolními domy. „TO není možné, já to chci změnit!“ „To věřím, ale je pozdě. Jsi odsouzený k věčnému peklu v tomhle – místě. A nesmíš ani snít o ničem lepším, nesmíš ani pomýšlet na změnu. Naděje pro tebe neexistuje a ani v myšlenkách nesmíš opustit svůj trest. Tak. Uvidíme se…“ Karel Bláha sebral svoje poslední síly: „A co Bůh? Kde je jeho milosrdenství? Druhé šance, odpuštění?“ Bytost se zarazila a kývla: „Máš to mít. Až uplyne čas trestu, možná bude tvá duše omilostněna. Možná dostaneš – šanci,“ přiznala bytost neochotně. „Ale říkal jsi, že to je na věčnost!“ „Je mnoho druhů věčnosti,“ řekla bytost bezbarvým tónem. „ Může to skončit už zítra a může to tak být napořád. Je to jen na tobě. Je to v tvé duši. Dokud bude tvoje duše temná jako tahle noc, budeš tu trčet věčně. Jakmile se ale očistí od tmy a zamíří nahoru, věčnost skončí v okamžiku.“ Karel Bláha položil hlavu do bahna a jen vzdychal a poslouchal vyprávění: „I ve vašem světě máte různá nekonečna. Například kružnice. Taková kružnice je ve své podstatě nekonečná. Nikdy na její konec nedojdete, protože žádný nemá. Ale má konečnou délku. Můžete ji přestřihnout a změřit. Vaše ubohoučká planeta taky nemá konec. Nikdy nedojdete na její okraj, ale má konečný povrch. A váš vesmír… ale to už bych zabíhal do podrobností.“ Bytost se dostala do filosofické nálady a chtěla Bláhu trošku vyškolit. „Vezměte si spirálu, která se točí dovnitř a jejíž poloměr se neustále zmenšuje. Nakonec se dostane do svého středu, do bodu, kde bude její konec. Ale bude to trvat nekonečno otoček. Spirála je nekonečná. Ale má konec. Ale to jsou jen matematické abstrakce.“ Bláha jen mlčel a bytost dostala v okamžení zpátky svůj neúprosný výraz. „Stejně tak vy. Budete trpět věčně, dokud se nedostanete do středu vaší spirály. A nepokoušejte se zabít, je to k ničemu. Zbytečně vás to bude bolet. Tělo už nemáte, jen duši. A tu to bolí.“ „Proč mi to říkáte?“
„Haha,“ zasmála se temná bytost. „Duše, která o svém utrpení ví, trpí dvojnásob. Třeba vám to pomůže dojít dříve spásy.“ „Proč?“ nechápal Bláha nic. „Já to přeci zítra nezvládnu. Nemůžu vstát a jít do práce, když…“ „Haha,“ zasmál se sarkasticky. „Je tu jedna možnost. Můžu zařídit, abyste si zítra nic nepamatoval. Možná že vám to cestu do práce o něco ulehčí. Ale oddálí vás to poznání pravdy.“ „Prosím,“ řval panicky Bláha. „Nechci tohle vědět, nechci, ať na to zapomenu, prosím, já chci zapomenout. Udělám cokoliv.“ Bytost se k Bláhovi opět naklonila a položila mu svou temnou paži na čelo. Bláha strnul ve svém postoji, zavřel oči a jeho vědomí se kamsi ztratilo. Černá ruka mu ležela na hlavě celou věčnost a vymazávala jeho vzpomínky na tohle setkání. Bytost přitom jen maličko zakroutila hlavou a pomyslela si v mírném pobavení nad situací. „Jako včera…“
