s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s SCHŮZKA
R. J. se probudila. Už nikdy se nezbaví toho, že občas uprostřed noci otevře oči a zapátrá ve tmě s napjatou jistotou, že je stále ještě přepracovanou lékařkou v nemocnici Lemuel Grace v Bostonu, která se snaží při šestatřicetihodinové službě utrhnout chvilku spánku v nějakém prázdném pokoji. Zívla a vrátila se do přítomnosti; s velkou úlevou si uvědomila, že toto období má už léta za sebou. Nenechala se však příliš vtáhnout do reality, protože světélkující ručičky na hodinách jí řekly, že má ještě dvě hodiny k dobru, a za oněch někdejších služeb se naučila každou chvíli spánku využít. O dvě hodiny později se znovu probrala do šednoucího světla a klidu, natáhla ruku a zamáčkla budík. Pravidelně se probouzela těsně předtím, než zazvonil, ale přesto si ho vždycky pro všechny případy večer nařizovala. Voda ze speciální sprchové hlavice jí masírovala temeno, nijak bolestivě, ale osvěžilo ji to jako hodina spánku navíc. Namydlila se víc, než bylo záhodno, a zatoužila se trochu proběhnout, ale nešlo to. Když si fénovala černé, krátké, dosud husté a zdravé vlasy, hodnotila svůj obličej. Pleť měla hladkou a svěží, nos úzký a trochu dlouhý, ústa široká a plná. Smyslná? Široká, plná a už dlouho nelíbaná. „Co bys chtěla, R. J.?“ zeptala se otevřeně ženy v zrcadle. Už žádného Toma Kendrickse, odpověděla si. Tím si byla jistá. Než si šla lehnout, připravila si oblečení, které čekalo na prádelníku, halenka a na míru šité kalhoty, elegantní, avšak pohodlné boty. Z předsíně uviděla otevřenými dveřmi Tomovy ložnice, že oblek, který měl včera na sobě, leží stále ještě na podlaze, kde ho nechal předchozí večer. Vstal dřív než ona a byl už dávno pryč, protože se musel pořádně umýt a v šest pětačtyřicet se dostavit do operačního sálu. Dole si nalila sklenici pomerančového džusu a přinutila se vypít ji pomalu. Pak si oblékla kabát, vzala kufřík a prošla té10
měř nepoužívanou kuchyní do garáže. To malé červené BMW bylo její radostí, tak jako Tomovou tenhle velkolepý, starobylý dům. Těšilo ji předení motoru, snadná ovladatelnost vozu. Přes noc mírně sněžilo, ale silničáři z Cambridge odvedli dobrou práci a sníh odklidili, takže když se dostala přes Harvard Square a bulvár Johna Fitzgeralda Kennedyho, jela dál bez problémů. Pustila si rádio, poslouchala Mozarta a ujížděla v proudu vozidel po Memorial Drive, potom přejela po mostě přes Charles River na bostonskou stranu. Už takhle brzy po ránu bylo parkoviště pro zaměstnance nemocnice téměř plné. Zajela s BMW na místo u zdi, aby vyloučila nebezpečí, že někdo parkující vedle neopatrně otevře dveře a poškodí jí vůz, a pak rychle vešla do budovy. Strážný na ni pokývl „Brejtro, paní doktorko.“ „Nazdar, Louie.“ Ve výtahu se pozdravila s několika lidmi. Ve třetím poschodí vystoupila a zamířila do pokoje 308. Vždycky dorazila do práce hrozně hladová. Málokdy s Tomem obědvali nebo večeřeli doma, a nesnídali nikdy; lednička zela až na džus, pivo a nealkoholické nápoje prázdnotou. Čtyři roky se R. J. ráno co ráno stavovala v bistru se samoobsluhou, kde bývalo narváno, ale potom se stala její sekretářkou Tessa Martulová a trvala na tom, že pro ni bude dělat to, co by nebyla ochotná dělat pro žádného muže. „Chodím tam pro svoje kafe, tak proč bych ho nepřinesla i vám,“ trvala Tessa na svém. R. J. si tedy oblékla čistý bílý plášť a začala se probírat anamnézami jednotlivých případů, které jí nechali na stole. Sedm minut nato byla odměněna pohledem na Tessu s tácem s rozpečeným rohlíkem, smetanovým sýrem a silnou černou kávou. Zatímco rychle pořádala jídlo, Tessa se vrátila s rozpisem návštěv a spolu ho prošly. „Volal doktor Ringgold. Chtěl by s vámi mluvit, než se pustíte do práce.“ Přednosta kliniky měl rohovou kancelář ve čtvrtém poschodí. „Jděte dál, paní doktorko. Očekává vás,“ řekla jeho sekretářka. Ve vnitřní kanceláři na ni doktor Ringgold pokývl, ukázal na židli a zavřel za ní dveře. „Max Roseman dostal včera v Columbii na konferenci o přenosných nemocech záchvat mrtvice. Je hospitalizován v Newyorské nemocnici.“ 11
„Proboha, Sidney! Chudák Max. Jak se mu daří?“ Pokrčil rameny. „Přežil, ale mohl by na tom být líp. Ochrnula mu půlka obličeje, jedna paže a nohy. Uvidíme, co bude za pár hodin. Právě jsem absolvoval zdvořilostní telefonát s Jimem Jeffersem z New Yorku. Říkal, že mě bude průběžně informovat, ale hned tak se Max do práce nevrátí. Vzhledem k jeho věku ve skutečnosti pochybuji, že se vůbec kdy vrátí.“ R. J. přikývla a najednou zbystřila pozornost. Max Roseman byl zástupcem přednosty kliniky. „Někdo jako vy, dobrá lékařka s právnickým vzděláním, by jakožto Maxův nástupce vnesl do oboru nové dimenze.“ Netoužila stát se zástupkyní přednosty kliniky, což znamená spoustu odpovědnosti a omezenou pravomoc. Jako by jí Sidney Ringgold dokázal číst myšlenky. „Za tři roky mi bude pětašedesát, to je věk pro povinný odchod do důchodu. Můj zástupce bude před ostatními kandidáty na mé místo v obrovské výhodě.“ „Nabízíte mi místo, Sidney?“ „To přímo ne, R. J. Pohovořím si o tom místě ještě s dalšími lidmi. Vy byste ale byla slibný kandidát.“ Přikývla. „To je poctivé. Díky, že jste mě informoval.“ Jeho pohled jí však nedovolil vstát. „Ještě něco,“ navázal. „Dlouhou dobu už myslím na to, že bychom měli mít publikační výbor, který by povzbuzoval lékaře, aby více psali a publikovali. Rád bych, abyste ho ustavila a předsedala mu.“ Zavrtěla hlavou. „Jednoduše nemohu,“ řekla rozhodně. „Už tak mám co dělat, abych zvládla svůj pracovní program.“ Což je pravda, to by měl vědět, řekla si otráveně. V pondělí, úterý, středu a pátek se věnovala pacientům v nemocniční ordinaci. Každé úterý dopoledne přešla přes ulici na Massachusettskou lékařskou fakultu, kde dvě hodiny přednášela o prevenci chorob, nemoci či poranění, které zaviní lékař nebo nemocnice nesprávným způsobem léčby. Ve středu odpoledne přednášela na zdravotnické škole, jak se vyhnout žalobám pro zanedbání lékařské péče, popřípadě jak se s nimi vypořádat. Ve čtvrtek prováděla na Klinice rodičovského plánování v Jamaica Plain interrupce v prvních třech měsících těhotenství. V pátek odpoledne působila na Klinice lékařské prevence, která byla zřízena, podobně jako seminář o nemocech následkem nesprávné léčby, protože na tom trvala, a navzdory námitkám některých konzervativnějších lékařů v nemocnici. 12
Oba, ona i Sidney Ringgold, si uvědomovali, za co mu vděčí. Přednosta kliniky její projekty a záměry navzdory politické opozici podporoval. Nejdříve k ní přistupoval s jistou ostražitostí – právnička, z které se vyklubala odbornice na nemoci způsobené chybami lékařů a nemocnic, lékařka, která sleduje a posuzuje své kolegy a často je připravuje o peníze. Zpočátku jí někteří její kolegové říkali Doktorka Čmuchalka, což byla přezdívka, kterou se pyšnila. Přednosta kliniky sledoval, jak doktorka Čmuchalka přežívá, má výsledky a stává se z ní doktorka Coleová, jak ji přijali, protože byla čestná a vytrvalá. A jak se její přednášky i lékařská praxe ukázaly jako politicky správné, jako přínos tak ceněný, že si za něj Sidney Ringgold často připisoval zásluhy. „Co kdybyste řekněme omezila některé své další aktivity?“ Oba věděli, že mluví o čtvrtcích na Klinice rodičovského plánování. Předklonil se. „Rád bych, abyste tohle místo vzala, R. J.“ „Budu o tom vážně uvažovat, Sidney.“ Tentokrát už se zvedla ze židle. Cestou z jeho kanceláře na sebe dostala zlost, protože se přistihla, že se pokouší přijít na to, kdo ještě na jeho seznamu je.
s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s D Ů M N A B R AT T L E S T R E E T Dokonce ještě dřív, než se vzali, se Tom snažil R. J. přesvědčit, že by měla své právnické a zároveň lékařské vzdělání využít a získat co nejvyšší roční příjem. Když se navzdory jeho radám rozhodně obrátila k právu zády a soustředila se na medicínu, naléhal na ni, aby si otevřela soukromou praxi v nějakém bohatém předměstí. Když si kupovali dům, nadával na její plat v nemocnici, který byl téměř o pětadvacet procent nižší, než by dosáhla soukromou praxí. Líbánky strávili na Panenských ostrovech, týden na ostrůvku poblíž St. Thomas. Dva dny po návratu začali hledat nemovitost a pátého dne jejich usilování je agentka s realitami vzala na prohlídku noblesního, ale zchátralého domu na Brattle Street v Cambridgi. R. J. si jej prohlédla bez valného zájmu. Byl příliš velký 13
a drahý, naléhavě potřeboval rekonstrukci a stál na příliš frekventované ulici. „Bylo by to šílenství.“ „Ne, ne, ne,“ mumlal Tom. Vybavilo se jí, že byl v ten den v bezvadně střiženém novém obleku a s moderně sestřiženými slámově světlými vlasy mimořádně atraktivní. „To by vůbec nebylo šílenství.“ Tom Kendricks viděl krásný georgiánský dům v elegantní starobylé ulici s chodníky z červených cihel, po nichž se procházeli básníci a filozofové, lidé, o nichž se čte v učebnicích. O půl míle dál stálo impozantní sídlo, v němž žil Henry Wadsworth Longfellow. Hned za ním byla teologická fakulta. Tom už byl víc Bostoňan než kdo jiný, osvojil si ten přesně správný přízvuk a obleky si nechával šít u Brooks Brothers. Ve skutečnosti však to byl farmářský kluk ze Středozápadu, který chodil na Bowling Green University v Ohiu, a byl přímo unešený představou, že bude sousedem Harvardu – téměř jeho součástí. Dům si ho podmanil – stavba z červených cihel s ozdobami z vermontského mramoru, půvabné štíhlé sloupy po obou stranách dveří, starožitné sklo v půloblouku nade dveřmi a v prosklených nikách vedle nich, kolem celého pozemku solidní cihlová zeď. Myslela si, že žertuje. Když se ukázalo, že to myslí vážně, zdrtilo ji to a pokusila se mu to vymluvit. „Bylo by to strašně drahé. Dům i zeď kolem potřebují omítnout, střechu je nutno opravit. V popisu od realitní kanceláře se rovnou říká, že je potřeba nové topení. To nemá smysl, Tome.“ „To právě smysl má. Tohle je dům, který má patřit manželskému páru úspěšných lékařů. Jako známka důvěryhodnosti.“ Ani jeden si toho moc nenaspořili. Protože však R. J. promovala předtím, než vstoupila na lékařskou fakultu, na právech, podařilo se jí něco peněz vydělat. Dost, aby dokončila lékařské vzdělání a povinnou praxi s únosným dluhem. Tom ovšem dlužil děsivou částku. Nicméně stál paličatě na svém, že by měli ten dům koupit. Připomněl jí, že už začal jako první chirurg slušně vydělávat, a tvrdil, že když se její menší příjem přidá k jeho, budou si ten dům moci snadno dovolit. Opakoval to stále dokola. Bylo to ještě na počátku jejich manželství, takže byla dosud zamilovaná. Byl spíš dobrý milenec než odpovědný muž, ale to tehdy nevěděla a naslouchala mu vážně a s úctou. Nakonec se celá zmatená podvolila. Spoustu peněz utratili na zařízení včetně starožitností a rádoby starožitností. Na Tomovo naléhání koupili krátké křídlo, 14
víc proto, že to v hudebním pokoji bylo „přesně to pravé“, než proto, že R. J. na klavír hrála. Jednou měsíčně tedy přijel její otec taxíkem do Brattle Street a připlatil taxíkáři, aby mu zanesl dovnitř těžkou a neskladnou violu da gamba. Otec byl šťastný, že se vdala, a hrávali spolu dlouhá a nudná dueta. Hudba překryla četné rozpory, které od začátku existovaly, a velký dům se nezdál tak prázdný. S Tomem jedli většinou mimo dům, takže nepotřebovali stálou pomocnici v domácnosti. Každé pondělí a čtvrtek přicházela nemluvná černoška Beatrix Johnsonová, uklidila a ani toho moc nerozbila. Zahradu si dali upravovat od speciální firmy. Hosty mívali jen málokdy. Žádná výrazná cedule nevybízela pacienty, aby vešli hlavním vchodem. Obyvatelé domu se dali identifikovat jedině podle dvou malých měděných destiček, které Tom připevnil napravo od zárubně. MUDr. Thomas Kendricks a MUDr. Roberta J. Coleová Tenkrát mu říkala Tommy. Když opustila doktora Ringgolda, vydala se na ranní vizitu. Naneštěstí nemívala v komplexní péči víc než jednoho dva pacienty. Byla všeobecná lékařka zaměřená na rodinnou praxi, pracovala však v nemocnici, která takové oddělení neměla. Čímž si osvojila ode všeho trochu a stala se užitečnou sílou na nejrůznějších odděleních. Její práce v nemocnici a na zdravotní škole měla jen omezený dosah. Vyšetřovala těhotné pacientky, ale děti přiváděl na porodnickém oddělení na svět někdo jiný; stejně tak posílala téměř pravidelně své pacienty na chirurgii, ke gastroenterologovi nebo k některému z více než tuctu odborníků. Většinou už pacienty víckrát neviděla, protože následnou péči poskytl specialista nebo domácí lékař v jejich rodném městě. Pacienti obvykle přicházeli do nemocnice pouze s problémy, které vyžadovaly použití moderních přístrojů. Byly doby, kdy ji při práci v téhle nemocnici povzbuzovalo, že se pouští do něčeho nového, že je politicky v opozici, ale teď už jí dlouhou dobu nemocniční praxe neposkytovala žádnou radost. Přespříliš času trávila papírováním – když někdo potřeboval kyslík, byl na to speciální formulář, zvláštní dlouhý 15
formulář na toto, jiný krátký formulář na ono, dvojmo, trojmo, každá pojišťovna měla jiné papíry. Prohlídky v ordinaci odbývala zpravidla neosobně a bez velkých průtahů. Bezejmenní revizní lékaři ve zdravotních pojišťovnách určovali, kolik času může každému pacientovi věnovat a kolikrát ho může objednat. Pacient byl svižně odeslán na laboratorní vyšetření, rentgen, ultrazvuk, celkovou prohlídku – procedury, které zastaly většinu skutečné diagnostické práce a chránily ji před žalobami pro zanedbání péče. Často uvažovala, kdo jsou ti lidé, kteří za ní přišli, aby jim pomohla. Které dílčí věci v jejich životech, jež jejímu téměř povrchnímu pohledu zůstaly skryty, k jejich nemoci přispěly? Co se s nimi stane? Nebyl čas ani příležitost, aby s nimi navázala bližší vztah, aby byla skutečně jejich lékařkou. Ten večer potkala U Alexe, což byl vybraný fitness klub na Kenmore Square, Gwen Gablerovou. Gwen byla její kolegyně ze studií na vysoké a nejlepší přítelkyně, gynekoložka na Klinice rodičovského plánování, která zdánlivou bezstarostností a ostrým jazykem maskovala skutečnost, že se jen taktak drží. Měla dvě děti, za manžela agenta s nemovitostmi, na kterého dolehly těžké časy, neúnosně nabitý pracovní program, pošramocené ideály a depresi. S R. J. chodily do tohohle fitcentra dvakrát týdně, aby se vytrestaly při dlouhé hodině aerobiku, aby v sauně vypotily pošetilé touhy, v horké lázni ze sebe dostaly marné smutky. V denním baru si pak daly sklenku vína a strávily večer povídáním o medicíně. Jejich oblíbenou zábavou byla důkladná prohlídka přítomných a zlomyslné soudy o jejich přitažlivosti. R. J. tvrdila, že u muže vyžaduje inteligenci a sklon k přemýšlivosti. Gwen víc oceňovala vnější kvality. Obdivovala majitele klubu, zlatovlasého Řeka jménem Alexander Manakos. Snadno si vysnila temperamentní, avšak cituplné milostné dobrodružství a pak odešla domů ke svému krátkozrakému a podsaditému Philovi, který však pro ni hodně znamenal. R. J. se rovněž vrátila domů a četla si lékařské časopisy, dokud nad nimi neusnula. Navenek byl její život s Tomem americký sen – rušný profesní život, pěkný dům na Brattle Street, venkovský dům v Berkshires, kam jezdili velice zřídka na víkendy a dovolenou. Ale z jejich manželství nezbylo nic. Říkala si, že by to možná dopadlo jinak, kdyby měli dítě. Bylo ironií, že lékař16
ka, zabývající se neplodností ostatních, byla léta neplodná. Tomovi udělali rozbor semene a ona sama podstoupila řadu testů. Žádná příčina neplodnosti se však nezjistila a mezitím se jak ona, tak Tom nechali pohltit povinnostmi svého povolání. Oba toho měli tolik, že se postupně jeden druhému odcizili. Kdyby bylo jejich manželství pevnější, nepochybně by v posledních letech uvažovala o umělém oplodnění, možná o adopci. Nyní už ani jeden neměli zájem. Už dávno si R. J. uvědomila dvě věci: že se provdala za povrchního muže a že je jí nevěrný.
s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s s BETTS R. J. věděla, že Toma překvapilo stejně jako ostatní, když do jeho života znovu vstoupila Elizabeth Sullivanová. V mládí žil s Betts dva roky v Columbusu v Ohiu. Tehdy se jmenovala Elizabeth Bosshardová. Podle toho, jak o ní Tom mluvil a jak se přitom tvářil, mu na ní muselo velmi záležet. Opustila ho, když poznala Briana Sullivana. Provdala se za Sullivana a odstěhovala se do Holandska, do Haagu, kde její muž pracoval jako obchodní zástupce IBM. O pár let později ho přeložili do Paříže a za necelých devět let po jejich sňatku dostal srdeční záchvat a zemřel. Tehdy už měla Elizabeth Sullivanová vydané dvě detektivky a rozsáhlou čtenářskou obec. Hrdina jejích románů byl počítačový programátor, který hodně cestoval, a každá kniha se odehrávala v jiné zemi. Betts cestovala tam, kam ji knihy zavedly, a zpravidla v zemi, o níž psala, rok dva žila. Tom viděl úmrtní oznámení Briana Sullivana v New York Times a napsal Betts kondolenci, na kterou odpověděla. Mimoto od ní nedostal ani pohled a za ta léta si na ni skoro nevzpomněl až do dne, kdy zavolala a řekla mu, že má rakovinu. „Byla jsem na prohlídce ve Španělsku a v Německu a vím, že nemoc už pokročila. Rozhodla jsem se odjet stonat domů. Lékař v Berlíně mi doporučil někoho na klinice Sloan-Kettering v New Yorku, ale věděla jsem, že pracuješ v Bostonu, tak jsem přijela sem.“ 17
Tomovi bylo všechno jasné. I Elizabethino manželství zůstalo bezdětné. Otce ztratila při autonehodě, když jí bylo osm, a matka jí zemřela o čtyři roky později na stejný typ rakoviny, kterou nyní měla Betts. Vychovala ji jediná sestra jejího otce, nyní už invalidní, která žila v sanatoriu v Clevelandu. Betts neměla na koho se obrátit, jedině na Toma Kendrickse. „Jsem z toho celý špatný,“ svěřil se R. J. „Ovšem, to je pochopitelné.“ Její případ dalekosáhle přesahoval možnosti všeobecné chirurgie. Tom to s R. J. rozebral, vzali v úvahu vše, co o Bettsině případu věděli. Bylo to po dlouhé době poprvé, co si měli tolik co říct. Potom Elizabeth zařídil prohlídku na onkologii, a když ji prohlédli a udělali jí testy, promluvil si s Howardem Fisherem. „Karcinom už hodně metastázoval,“ řekl Fisher. „Už jsem viděl i u pacientů, kteří na tom byli hůř než tvoje přítelkyně, obrat k lepšímu, ale jistě chápeš, že to nadějně nevidím.“ „To chápu,“ řekl Tom a onkolog stanovil léčebný režim ozařování a chemoterapie. R. J. se Elizabeth líbila na první pohled. Někdejší milenka jejího manžela byla baculatá žena s kulatým obličejem, která se rozumně po evropsku oblékala a dovolila střednímu věku, aby ji příjemně zaoblil víc, než bylo moderní. Nehodlala se vzdát, byla to bojovnice. R. J. jí pomohla najít byt jedna plus jedna na Massachusetts avenue, který si Betts koupila, a s Tomem nemocnou navštěvovali tak často, jak jen mohli, ne jako lékaři, ale jako přátelé. R. J. ji vzala na bostonský balet, na Šípkovou Růženku, a na první podzimní symfonický koncert, sama seděla nahoře na galerii a přenechala Betts své místo uprostřed sedmé řady v přízemí. „Máš jenom jednu abonentku?“ „Tom nechodí. Máme rozdílné zájmy. On má rád hokej, a já ne,“ odpověděla R. J. Elizabeth zamyšleně přikývla a prohlásila, že se jí moc líbilo, jak dirigoval Seidži Ozawa. „Příští léto se ti bude líbit Bostonský festival promenádní hudby. Lidé sedí u malých stolečků, pijí šampaňské a limonádu a přitom poslouchají lehkou hudbu. Velice příjemné.“ „To musíme jít!“ řekla Elizabeth. 18
Ale neměla Festival promenádní hudby v osudu. Zima sotva začala, když ji nemoc udolala; bytu si užila jenom sedm týdnů. V nemocnici Middlesex Memorial jí dali soukromý pokoj na poschodí pro prominenty a zvýšili jí dávky ozařování. Velice rychle jí vypadaly vlasy a začala ubývat na váze. Byla tak rozumná, tak klidná. „Víš, že by z toho byla skutečně zajímavá kniha?“ řekla. „Jenomže nemám sílu ji napsat.“ Mezi oběma ženami vznikla upřímná náklonnost, ale jednou pozdě v noci, když seděli všichni tři v Elizabethině nemocničním pokoji, se Betts přesto zadívala na Toma. „Chci, abys mi něco slíbil. Přísahej, že mě nenecháš trpět ani to nebudeš protahovat.“ „Slibuju,“ řekl skoro jako by vyslovoval svatební slib. Elizabeth si přála znovu sepsat závěť s tím, že si nepřeje, aby byl její život léky a terapií uměle prodlužován. Požádala R. J., aby jí obstarala právníka, a R. J. zavolala Suzanně Lorentzové z kanceláře Wigoder, Grant a Berlow, kde kdysi sama krátce pracovala. Když o dva dny později přišla R. J. z nemocnice domů, Tomův vůz už stál v garáži. Našla ho sedět u kuchyňského stolu, pil pivo a sledoval televizi. „Ahoj. Volala ti ta Lorentzová?“ Vypnul televizi. „Suzanna? Ne, neozvala se mi.“ „Volala mně. Chce, abych se stal Bettsiným svědkem při sepsání závěti. To ale nemůžu. Jsem její ošetřující lékař, a to by byl střet zájmů, ne?“ „Ano, to by byl.“ „A co ty? Co kdybys to podepsala ty?“ Přibíral na váze a vypadal, jako by se dost nevyspal. Vepředu na košili měl drobky ze sušenky. Rozesmutnilo ji, že jedna podstatná část jeho života odchází. „Ano, to by šlo.“ „Dík.“ „Rádo se stalo,“ řekla, zamířila do svého pokoje a šla spát. Max Roseman musel počítat s dlouhou rekonvalescencí, a tak se rozhodl odejít do důchodu. R. J. se tu novinu nedověděla od Sidneyho Ringgolda, popravdě řečeno doktor Ringgold žádné oficiální prohlášení neučinil. S tou informací přišla celá rozzářená Tessa. Neprozradila, odkud to ví, ale kdyby se R. J. chtěla vsadit, tipovala by, že to Tesse řekla Rosemanova sekretářka Bess Harrisonová. 19
„Říká se, že jste mezi těmi, o nichž se na místo doktora Rosemana uvažuje,“ řekla Tessa. „Bezva! Já věděla, že máte šanci. Podle mě by pro vás bylo místo zástupce první příčlí na dlouhém, velice dlouhém žebříku. Stala byste se radši děkanem lékařské fakulty nebo ředitelkou nemocnice? Ale ať už se dostanete kamkoliv, vezmete mě s sebou?“ „Na to zapomeňte, já to místo nedostanu. Vždycky vás ovšem vezmu s sebou. I když moc posloucháte klepy. Jenže mi ráno co ráno nosíte kafe, vy blázínku.“ Byl to ale jen jeden z mnoha klepů, které po nemocnici kolovaly. Čas od času někdo pustil do oběhu další zaručenou novinu a tím jí dal najevo, že se o jejím jméně na seznamu ví. Nebyla z toho zas tak unešená. Nevěděla, jestli po té práci dostatečně touží, aby ji přijala, pokud jí ji nabídnou. Brzy Elizabeth zhubla tolik, že si R. J. na krátký čas mohla učinit přibližnou představu, jak vypadala jako štíhlá, mladá dívka, kterou Tom miloval. Oči jako by se jí zvětšily, pleť zprůhledněla. R. J. věděla, že k vychrtlosti má Elizabeth už jen krok. Vzniklo mezi nimi zvláštní důvěrné pouto, vědomí marnosti života, které je sbližovalo víc, než kdyby byly sestry. Zčásti to bylo tím, že sdílely vzpomínky na stejného milence. R. J. rozum nedovolil, aby si příliš představovala Elizabeth a Toma, jak se milují. Měli při milování stejné zvyky? Když se uspokojil, sevřel i Elizabethiny hýždě do dlaní a líbal ji na břicho? Elizabeth asi napadají stejné myšlenky, uvědomila si R. J. Přesto na sebe nežárlily; přitahovalo je to k sobě. I těžce nemocná byla Elizabeth neobyčejně citlivá a všímavá. „Chcete se s Tomem rozejít?“ zeptala se jí jednou večer, když se u ní R. J. zastavila před odchodem domů. „Ano. Myslím, že už velice brzy.“ Elizabeth přikývla. „Mrzí mě to,“ zašeptala. Ještě našla sílu ji utěšovat, to přiznání ji zjevně nijak zvlášť nepřekvapilo. R. J. by si moc přála, aby se znaly už dřív. Byly by z nich báječné přítelkyně.
20
