Moje poprvé bylo jiné. Myslela jsem si, že to bude hrůza, hnus, neřád a sliz. Myslela jsem si, že budu zvracet krev a břicho mě bude bolet dvakrát tolik. Myslela jsem si, že k tomu nikdy nenechám dojít, že to nedokážu, nebudu chtít. Ale když mě začaly bolet uši ze zvuků, které vydávala má seschlá rozedřená břišní stěna, tělo rozhodlo za mě. Neměla jsem na vybranou. Bylo to božské. Plamínek zapalovače mi ozářil matně se lesknoucí oči. Moje první cigareta po mém poprvé. I ta byla božská. Všechno bylo božské. Jediné, co bylo vidět navenek, byla spokojenost a triumf. Hlas byl možná maličko drsný a zajíkavý, ale co. A já věděla, že se to stane i podruhé. Potřetí. Posté. Samozřejmě ne všichni to takhle mají. Pro někoho je poprvé zároveň naposledy, ale ne pro ty, kdo jsou na to stavění a jsou v tom dobří. Já v tom byla dobrá hned. Pravda, z nedostatku zkušeností jsem napoprvé zvracela do umyvadla. Ještě i napodruhé. Možná mi záchodová mísa připadala moc ponižující. Před umyvadlo si člověk přece jen nemusí klekat. Ale zase musí pořád dávat pozor, aby se neucpal odtok. A co má dělat třeba na návštěvě? Když zvratky plavou v umyvadle, odtok není čím prošťouchnout a po ruce neleží žádná naběračka, kterou by se ta polívčička dala odklidit. Kelímek na vyplachování pusy se sice v koupelně většinou najde, jenže dokázat z něj umýt všechny stopy je něco jiného. Z kelímku je pak cítit chuť mýdla nebo čisticího prostředku a zápach zvratků stejně nezmizí. 7
Užitečná je pochopitelně sprcha, tlumí zvuky a mřížka odtoku se obvykle dá sundat. Jenže člověk se nemůže pořád sprchovat. Zato chodit každou chvíli na záchod ano. Jít si úplně normálně přepudrovat nos. Všichni chápou, že to ženským na záchodě vždycky trvá trochu déle; proto člověk většinou nemusí nijak zvlášť spěchat. V klidu se všeho důkladně zbaví a pořádně se upraví. Jsem v tom dobrá už 14 let. Nikdo si nikdy ničeho nevšiml, pokud sama nic neřeknu. Ale i kdybych něco řekla, stejně nechtějí vidět, o čem vlastně mluvím. A když už někdo vidí, stejně nic nezmůže. Tak mocný je můj Pán a Stvořitel, tak vhodná jsem já pro svého Pána, v jehož pevném objetí moje ženské tělo vzkvétá, když jsem poslušná a svého Pána náležitě uctívám. Tehdy mi Pán dá to, co chci, dokonalé ženské tělo, dokonalé pro mě, dokonalé pro mého Pána, dokonalé pro celý svět. A dokonalé ženské tělo ze mě dělá dokonalou ženu. Dobrou ženu. Žádoucí ženu. Inteligentní ženu, ženu, které všichni závidí. Na kterou se dívají, kterou obdivují. Beauty hurts, baby.
8
1971
Na první schůzku Katariina dorazí s půlhodinovým zpožděním, ale on na ni přesto stále čeká. Fin. Ten, který minulý týden na tancovačce odmítl akceptovat její záporné odpovědi a chodil pro ni tak dlouho, až jí nezbylo než svolit. Pořád na ni finsky dorážel, proč vlastně nechce, a Katariina si nebyla jistá, jak by porozuměl, kdyby mu odpověděla, že teď vážně nemá chuť tančit, že je unavená, že jen dělá společnost kamarádce, která ji usilovně přemlouvala, že se v Rae určitě dobře pobaví, no fakt, jen pojď! Na místě se ukázalo, že Rae není žádná kavárna, jak si myslely, ale restaurace, a slušné dívky do restaurací nechodí samy, bez pánského doprovodu. Vrchní sice nejdřív kvůli jejich omylu lomil rukama, ale nakonec děvčata nevyhnal. Posadil je na dostatečně nenápadné místo a ještě později se několikrát zašel podívat, jestli je všechno v pořádku. Tím spíš Katariina nechtěla tančit. Vážně ne. Jenže Fin pro ni přišel znovu, po prvním tanci řekl finsky děkuji, odvedl ji ke stolu, pak zpět na parket, chtěl tančit znovu a znovu, a jakmile písnička dohrála, dostalo se Katariině dalších finskojazyčných díků. Děkuji bylo první slovo, které se naučila finsky. Katariina se celá rozpálená a uspěchaná usadí ke stolu k Finovi a řekne, že si dá kávu s koňakem. Fin kvůli jejímu zpoždění není vůbec podrážděný, ale co když se rozčílí, až se dozví, že ona má na posezení jen chvilku času? Zatímco se přehrabuje v kabelce a přemýšlí, jak mu to zdvořile a mile sdělit, vypadnou jí z kabelky dva do novin zabalené, olejem umaštěné vodovodní kohoutky a klika od dveří, což jí pomůže situaci rychle vyřešit. Finův výraz se totiž jasně dožaduje vysvětlení, proč se dámě v minisukni sype na schůzce z kabelky stavební materiál, který jí špiní ruce a šaty. 9
Sdělí mu, že jde věci vyměnit za díly potřebné u Katariiny na stavbě. Na stavbě? Ano, Katariina pracuje jako stavbařka. Copak se mu o tom nezmínila, když jí o sobě říkal, že pracuje na stavbě hotelu Viru? Katariina z jeho výrazu pozná, že jí tehdy nevěřil, přesvědčily ho teprve kohoutky a klika. Popudí ji to. Pohodí hlavou a prohlásí, že musí jít věci okamžitě směnit. Shodou okolností zrovna do restaurace přes ulici. Čeká tam na ni jeden inženýr z jiné firmy a má s sebou plnou síťovku trubkových spojek. Katariina se totiž uvolila sejít se s Finem právě tady jen proto, že to má vhodně po cestě. To je možné, že ve Finsku žena nemůže pracovat jako stavbař. Ale v Katariinině zemi může. Ale kafepauzy u vás nemáte, směje se Fin. Kafepauzy? Fin slíbí, že jí bude vyprávět o kafepauzách, když si Katariina zase sedne a vypije si koňak. Katariina se posadí na krajíček židle. Kafepauza je povinná čtvrthodinka na kávu. Katariině to přijde divné. Proč by měla být čtvrthodina na kávu povinná? A proč by se nemělo pracovat o sobotách? O stavbě hotelu Viru slyšela už dřív. Pověst finských stavbařů pracujících na prvním společném velkoprojektu Estonska a Finska se po městě rychle rozšířila. O finských pracovnících nemohl nikdo říct špatného slova, zato místní stavbaři by hotel sami nikdy nedokázali postavit. Finové prý hned udělají, co je potřeba, pracují dobře a pečlivě, materiál se neztrácí, a to, co dnes postavili, se zítra nerozpadne. Jako by měli sedm párů rukou a na montérkách mají kapsy a poutka na nářadí, takže si pro ně nemusejí pořád chodit. Finové jsou něco úplně jiného než místní pomalí, i ve všední den vodkou páchnoucí stavbaři v neohrabaných vaťácích, ve kterých se ani jinak než pomalu hýbat nemůžou. Katariina nakonec do restaurace, kde měla věci směnit, neodejde. Směnit kohoutky za trubkové spojky může i zítra, nebo může vymyslet nějakou výmluvu, proč spojky chybí. Nezaměstnanost ve Finsku není tak velká, jak se tvrdí, i když je to zlá kapitalistická země. Kromě toho Fin pravidelně sportuje, plave a lyžuje. Člověk by nevěřil, že ve zlých kapitalistických zemích, které jsou nepřáteli 10
dobrých socialistických zemí, se mládež veselí, může volně sportovat a není nucena do práce. Že se má čemu smát a z čeho se radovat. Katariina musí Finovi vysvětlovat, že nestudovala v ruštině. No vážně, učíme se v estonštině! Ano, máme pracovní povinnost, nikdo nesmí být bez práce, nezaměstnaní tu vůbec nejsou. Katariina vyloví z kabelky pracovní knížku a ukáže ji Finovi: takovou má každý, dostáváme ji už ve škole při první praxi. Zapisuje se do ní, kde dotyčný pracuje, a když se vrátí do školy, zapíše se, že je zase ve škole. Jakmile člověk po škole nastoupí do zaměstnání, do pracovní knížky se zapíše jméno firmy, pracovní pozice a kdy do práce nastoupil. Odchod z práce se zase zapíše do knížky. Data musejí plynule navazovat, nesmí mezi nimi být vůbec žádné přestávky. O podpoře v nezaměstnanosti Katariina nikdy neslyšela. Ne, nic takového nemáme, no vážně nemáme, vždyť nemáme ani nezaměstnanost. Co na tom Fin nechápe? Nepochopitelné jsou ty cesty do Finska o dovolené a to, že výplata přijde na účet. Že se bankovky nevyplácí hotově do ruky tak jako u nás. Fin ji začíná zajímat – možná se s ním chce vidět znovu. Katariina si muže prohlíží. Přibližně stejně starý, upravený, voní čistotou a i celkově hezky voní. Ano, Katariina se s ním chce ještě vidět. Takže během „kafepauzy“ se u vás nepracuje? A proč nechodíte do práce v sobotu?
11
Jen si odskočím a přes boky mám hned 93 cm. Růžový krejčovský metr váží jen několik gramů. Vejde se do každé kapsy, kabelky i peněženky, dají se s ním třeba svázat vlasy, udělat z něj náramek na zápěstí nebo prsten, člověk si s ním může hrát, má to stejný uklidňující účinek jako modlitební šňůry. Jen si zajdu přepudrovat nos. Přes boky 92 cm. Promiňte, kde jsou tady toalety? 92 cm. Dejte si třeba po jídle cigaretku, já si zatím skočím na WC. Pořád 92 cm. Miláčku, na záchodě byla strašná fronta, trvalo to hroznou dobu. 91 cm. Já si teď nic nedám, mami… Cože, jdeš ven? Budeš pryč celý večer? A to ani taťka nepřijde domů? 93 cm. Jasně že sním celý talíř, mami. 93 cm… nemysli si; budu jídlo chvíli honit po talíři a hned jak máma odejde, shrnu všechno do koše nebo do pytlíku. 12
Jo, přesně tak, u nás bude oslava pro děti, je potřeba nakoupit sušenky pro padesát svišťů. 91 cm. Tisíceré díky. Ne, děkuju, teď ne, už jsem jedla. Dám si třeba později. 90 cm? Slibuju, slibuju, slibuju, že to sním, miláčku. 92 cm. Už jsem dnes jedla několikrát. Vážně, už jsem dnes jedla mockrát. Už jsem jedla. Jedla jsem ve škole. Jedla jsem u babičky. Jedla jsem doma. Jedla jsem u Irene. Už jsem jedla ve škole a u Irene a doma. Vážně už jsem jedla. Jasně že jsem jedla dost! …to určitě. Kdo nevěří, ať tam běží.
13
1971
Druhé slovo, které se Katariina naučila finsky, bylo středa, protože první schůzku si domluvili na středu a trvalo dlouho, než si den vysvětlili dostatečně jasně. Ujistili se podle kalendáře, že oba mluví o tom samém dni. Kolmapäev, třetí den, takže středa, den uprostřed týdne. Katariina si hned koupí finsko-estonský konverzační slovníček a Fin z něj na první návštěvě u Katariiny nahlas předčítá. Finské es je legrační, široké a šišlavé. Slovo älä, nedělej, zní komicky, protože estonsky je to ära a älä říkají malé děti, když ještě neumí vyslovit er. Jedním z prvních slov, jež ve slovníčku nenajdou, je „sýrová ponožka“. V estonštině neexistuje výraz pro ponožky, které má muž na nohou celý den. Proč si Katariina nevybavuje, že by nohy místním mužům někdy nějak výjimečně zapáchaly nebo že by si muži dělali těžkou hlavu s tím, že si ponožky nestihli vyměnit za čisté? Její bývalý přítel Hugo by to jistě nějak komentoval. Ten ani tolik párů ponožek neměl. A určitě si čisté nebral každý den. Je možné, že by se Estoncům potily nohy míň než Finům, nebo že by ten pot míň páchl?
14
V knihách se píše, že mi příušní žlázy otečou tak, že budu vypadat jako křeček. Ale A. Vlk mi říká kočičko. Moje malá kočičko. V knihách se píše, že si po zvracení připadám nepřitažlivá a sklíčená. Jenže já mám pocit, že jsem dokonalá a dokázala bych třeba létat. V knihách se píše, že se mi nenávratně poškodí zubní sklovina. Ale mně zuby v ústech dokonale září. Sice mi v nich občas trne a možná mám trochu odhalené krčky, ale jinak mám zuby v pořádku. Říká se, že bulimičky se nerady usmívají, protože nechtějí odhalit zkažené přední zuby. Blbost. Je to směšné. 14 let a já jsem stále tady. Co na to řeknete, vy šarlatáni, kteří si myslíte, že víte všechno? Co tomu říkáte, vážená paní doktorko Joan Gomezová? Podle vás přece bulimičky nemůžou používat make-up, protože by na jejich pleti vypadal strašně. Co byste řekla, doktorko Gomezová, při pohledu na můj obličej? A co byste řekla na moje vlasy, Joan Gomezová? Měla bych přece být plešatá jako nějaká holka z koncentráku s páchnoucím dechem a problémy s vyměšováním. Holka, mezi jejíž mrtvolně vystouplými pánevními kostmi se už nemůže zrodit život, jejíž srdce už nepumpuje krev, ale pouhé kalorie. Jako odněkud z Vorkuty! Měla bych být jako autoportrét umírajícího malíře, pobled15
lá tvář, propadlé oční důlky, lebka prosvítající pod kůží. Moje ústa by měla říkat stejná slova, jaká spisovatelé píší poslední dny před smrtí, moje ruka by měla psát stejným roztřeseným a postupně se zmenšujícím písmem, ze kterého ke konci zbude skoro jenom rovná čára, jako křivka EKG po zástavě srdce. Že je to tak, Peggy Claude-Pierrová? Vždyť přece pro anorektičky je typické, že jejich písmo je tak droboučké, že se dá sotva přečíst. Co vy na to? Tak by to přece mělo být, ne? No, tak mi tedy povězte, proč já jsem celá růžová a jen zářím? Proč je mé bříško ploché a ne nafouklé, proč je zticha a nevydává žádné nepříjemné a trapné zvuky, před nimiž varujete? Proč mám v barech vždycky štěstí, proč mě moji milenci nedokážou ani na chvíli pustit z objetí – že by moje polibky nakonec nezapáchaly zvratky dost na to, aby je zahnaly? Jak je možné, že přijímací zkoušky složím s nejvyšším počtem bodů, i když si během zkoušek občas odskočím na WC, upravit se, vyzvracet šátečky, které jsem měla ke svačině? Co je v porovnání s tím vším nepatrná závrať a sucho v ústech? Proč bych se tedy měla vzdát svého báječného milence, svého Stvořitele a Pána?
16
