VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ FAKULTA STAVEBNÍ VĚRA LIBIŠOVÁ ZÁKLADY PRÁVA MODUL GZ02_01.DOC NÁZEV MODULU

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ FAKULTA STAVEBNÍ

VĚRA LIBIŠOVÁ

ZÁKLADY PRÁVA MODUL GZ02_01.DOC NÁZEV MODULU

STUDIJNÍ OPORY PRO STUDIJNÍ PROGRAMY S KOMBINOVANOU FORMOU STUDIA

Základy práva · GZ02_M01.doc

© JUDr. Věra Libišová, Brno 2004

- 2 (53) -

Obsah

OBSAH 1 Úvod 5 1.1 Cíle..................................................................................................................5 1.2 Požadované znalosti........................................................................................5 1.3 Doba potřebná ke studiu .................................................................................5 1.4 Klíčová slova ..................................................................................................5 1.5 Použité zkratky................................................................................................5 1.6 Metodický návod na práci s textem..................................................................6 2 Právní systém České republiky..............................................................................7 2.1 Základní právní pojmy a principy...................................................................7 2.2 Právní normy...................................................................................................7 2.3 Prameny práva ................................................................................................8 2.4 Působnost právních předpisů ..........................................................................8 2.5 Systém práva...................................................................................................9 2.6 Klíčová slova ................................................................................................10 3 Nejvyšší právní normy České republiky .............................................................11 3.1 Základní prameny ústavního práva České republiky ....................................11 3.2 Ústava a ústavní orgány ................................................................................11 3.3 Listina základních práv a svobod..................................................................11 3.4 Klíčová slova ................................................................................................14 4 Podnikání fyzických a právnických osob v České republice .............................15 4.1 Podnikání ......................................................................................................15 4.1.1 Podnikatel ......................................................................................15 4.2 Živnostenské právo .......................................................................................16 4.2.1 Rozdělení živností: ........................................................................16 4.2.2 Podmínky provozování živnosti ....................................................17 4.2.3 Autorizace......................................................................................17 4.2.4 Provozování živnosti prostřednictvím odpovědného zástupce......19 4.2.5 Provozování živnosti průmyslovým způsobem (§ 7a živ. z.) ........20 4.2.6 Živnostenský rejstřík (§ 60 živ. z.) ................................................20 4.2.7 Evropský hospodářský prostor (§ 70 živ. z.) .................................20 4.3 Podnikání v obchodních společnostech ........................................................21 4.3.1 Obchodní rejstřík (§ 27 a násl. obch. z.)........................................22 4.3.2 Vznik obchodní společnosti ..........................................................23 4.3.3 Přehled obchodních společností......................................................25 4.4 Družstvo (§§ 221 až 260 obch. z.) ................................................................26 4.5 Hospodářská soutěž (§ 41 a násl. obch. z.) ...................................................26 4.5.1 Nekalá soutěž (§ 44 obch. z.) ........................................................26 4.6 Klíčová slova ................................................................................................27 5 Přehled systému a používání nominátních a innominátních smluv..................29 5.1 Občanskoprávní a obchodněprávní závazkové vztahy .................................29 5.1.1 Povaha ustanovení občanského a obchodního zákoníku ...............29 5.2 Občanskoprávní a obchodněprávní smlouvy ................................................30 5.2.1 Působnost obchodního a občanského zákoníku.............................30 5.2.2 Platnost a účinnost smluv ..............................................................31

- 3 (53) -


5.2.3 5.2.4 5.2.5 5.2.6

5.3

Smlouva o uzavření budoucí smlouvy (§ 289 a násl. obch. z.)......32 Smluvní typy – smlouvy pojmenované – nominátní .....................32 Smlouvy innominátní – nepojmenované .......................................34 Nejpoužívanější smlouvy podle občanského a obchodního zákoníku – smlouvy kupní a smlouvy o dílo .................................34 Klíčová slova.................................................................................................35

6 Základní pracovněprávní vztahy .........................................................................37 6.1 Pracovní poměr .............................................................................................37 6.1.1 Pracovní poměr – hlavní ................................................................37 6.1.2 Pracovní poměr vedlejší (souběžný, vedlejší činnost) ...................41 6.2 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 232 a násl. prac. z.).41 6.2.1 Dohoda o provedení práce (§ 236 prac. z.) ....................................42 6.2.2 Dohoda o pracovní činnosti (§§ 237 a 238 prac. z.) ......................42 6.3 Klíčová slova.................................................................................................43 7 Autotest...................................................................................................................45 8 Studijní prameny ...................................................................................................51 8.1 Seznam použité literatury..............................................................................51 8.2 Seznam doplňkové literatury.........................................................................51 9 Klíč k autotestu ......................................................................................................53

- 4 (53) -

Úvod

1

Úvod

1.1

Cíle

Cílem tohoto modulu je seznámení se základními právními pojmy, zásadami a přehledy v rámci několika právních odvětví, resp. jejich částí, se kterými se setkáváte, nebo v budoucnosti setkáte ve svém oboru. Vzhledem k tomuto cíli tedy materiál není určen právníkům, ani posluchačům právnických fakult, ale má vás co nesrozumitelnějším způsobem uvést do právní problematiky od základů až k nejvyšším právním normám státu a od nich k praktickému využití získaných poznatků třeba při založení obchodní společnosti nebo sepsání pracovní smlouvy.

1.2

Požadované znalosti

Znalosti požadované pro pochopení tohoto předmětu nebudou velké, protože navazuje na všeobecné vzdělání, např. o lidských vztazích nebo státních systémech, na základních a středních školách (stejně jako právnické fakulty). Studenti zde výhodně zúročí svoje předchozí zkušenosti s právním systémem České republiky, a to jak kladné, tak i záporné, ale podmínkou k pochopení tohoto textu to není.

1.3

Doba potřebná ke studiu

Modul obsahuje látku, která odpovídá rozsahu výuky tohoto předmětu ve studijním programu s prezenční formou studia za jeden semestr, dvě hodiny týdně, tedy 28 hodin přednášek. Čas potřebný ke studiu výrazně závisí jednak na tom, jaké předchozí teoretické a praktické zkušenosti student má, na obtížnosti tématu a zejména na přístupu studenta, tzn. do jaké hloubky tento předmět pojme. Proto doba potřebná ke studiu bude asi 15 až 30 hodin, v závislosti na možnosti vyhledávání uvedených odkazů v řadě uvedených právních norem.

1.4

Klíčová slova

Právní systém ČR, nejvyšší právní normy ČR, podnikání v ČR, smluvní vztahy v ČR, pracovní právo.

1.5

Použité zkratky

ČR – Česká republika Ústava – Ústava České republiky, úz. č. 1/1993 Sb. Listina – Listina základních práv a svobod, úz. č. 2/1993 Sb. ÚS – Ústavní soud obč. z. – Občanský zákoník, z. č. 40/1964 Sb. obch. z. – Obchodní zákoník, z. č. 513/1991 Sb.

- 5 (53) -


živ. z. – Živnostenský zákon, z. č. 455/1991 Sb. OR – Obchodní rejstřík prac. z. - Zákoník práce, z. č. 65/1965 Sb. ÚZ – Úplné znění, edice vydavatelství Sagit, Ostrava

1.6

Metodický návod na práci s textem

Oblasti právních odvětví, jimiž se tento text zabývá, jsou nejen velice rozsáhlé, těžko přehledné i pro odborníky, ale ještě komplikované tím, že se průběžně mění novelami jednotlivých právních norem. Vedena snahou dosáhnout co největší aktualizovatelnosti tohoto materiálu, využívám zjednodušeného citování jednotlivých právních norem, které jsou nutné pro pochopení tématu, a přitom uvádím na závěr vždy paragraf, odstavec atd., vč. zákona nebo jiné právní normy, ve které jej najdete. Nepředpokládám, že si je budete pamatovat, mají vám jen pomoci rychle a lehce si najít aktuální a podobné znění v příslušné právní normě.

Nejaktuálnější znění většiny právních norem v České republice je vydáváno pod názvem „Úplné znění“ (vyd. Sagit, Ostrava), které je pro odborníky i laiky výhodné tím, že je pravidelně aktualizováno a vydáváno podle potřeby i vícekrát ročně a vždy je na první straně označeno – podle stavu k datu …. Dalšími výhodami edice „Úplné znění“ označeného ÚZ je lehká dostupnost i nízká cena. V edici ÚZ vychází celá řada nejdůležitějších právních norem, tedy i ty, které jsou uvedeny zde v seznamu literatury. Doporučuji vám jejich využití pro prohloubení i procvičení získaných vědomostí.

- 6 (53) -

Právní systém České republiky

2


2.1

Základní právní pojmy a principy

Výraz „právo“ užíváme obvykle v hovorové řeči ve dvou významech. Jednak říkáme „mám na to právo“, nebo slyšíme v rozhlase „podle práva státu Utah se odsuzuje k trestu …“. Takto uvádíme v prvním případě právo ve smyslu subjektivním, které určuje naše práva a povinnosti, a druhý případ je projevem práva ve smyslu objektivním, což je soubor právních norem určitého státu.

Právo slouží už několik tisíciletí jako nástroj organizace lidské společnosti. Vzpomeňte si na školní výuku dějepisu, v němž jste se učili, že na začátku lidských dějin se lidé v rodinách a rodech řídili tzv. „zvykovým nebo obyčejovým právem“, používali totiž způsoby řešení vztahů mezi sebou, které se osvědčily a staly se zvykem. Ovšem právo jako systém norem v písemné formě vzniklo později a to se vznikem prvních států na světě (Chammurapiho zákoník). V těchto právních normách jsou už pravidla lidského chování charakterizována tím, že jsou v rámci určitého státu v určité době všeobecně závazná, mají určitou formu (právního předpisu), která je uznána státní mocí a jsou touto státní mocí vynutitelná. To jsou znaky práva, jak je známe dnes, včetně toho, že právo je těsně spojeno s existencí státu. Státní orgány rozhodují o tom, jaká pravidla musí být dodržována, a jiné státní orgány dodržování těchto právních norem vynucují. Pojem právo souvisí s pojmy spravedlnost a morálka. Tyto pojmy však nelze zaměňovat. Bohužel často dochází k tomu, že pojmy morální a právní se od sebe vzdálí více, než je zdrávo, a potom je to na závadu jak morálce, tak právu. Všechny právní normy v našem státě – České republice v určitém momentě její existence tvoří její „právní řád“, který je logicky a hierarchicky uspořádán. Platné právo v podobě, ve které ho dnes známe, je výsledkem velice složitého, několik tisíciletí trvajícího vývoje práva, jak se traduje z toho nejdokonalejšího práva na světě z práva římského, jehož dokonalosti se již žádný platný právní řád nemůže rovnat (snad až na právo státu Vatikán, tj. tzv. „právo kánonické“, které se římskému právu nejvíce podobá). Od dob římského práva se právo nejen změnilo, ale také velice zkomplikovalo v závislosti na nesmírně složité společnosti, jejíž vztahy právo upravuje. Upravuje téměř všechny stránky našeho života, a tak vzhledem k jeho složitosti se nejsme schopni psychicky ani fyzicky s právem v celém rozsahu seznámit. Přesto v každé společnosti, tedy i v naší, existuje určitá úroveň znalostí práva, představ o právu, souhlasné nebo nesouhlasné postoje lidí k platnému právu, které tvoří tzv. „právní vědomí“. Mimochodem právní vědomí v našem státě bylo v minulosti a udržuje se i v současnosti na poměrně nízké úrovni a je účelem i našeho předmětu tento stav zlepšit. Za ideální stav právního systému je považován tzv. „právní stát“. Je to ideál, takže v různých státech včetně našeho se právní systém snaží k tomuto ideálu směřovat, což se více či méně daří.

2.2

Právní normy

Právní norma je pravidlo chování v lidské společnosti vyznačující se: 1. všeobecnou závazností, 2. zvláštní formou, 3. vynutitelností.

- 7 (53) -


Součástí právní normy je „sankce“. Sankce je újma, kterou musí snášet osoba, která právní normu porušila. Je to povinnost podrobit se trestu za trestný čin, případně sankci za přestupek. Sankce může spočívat i v povinnosti nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení, zaplatit úroky z prodlení nebo smluvní pokutu. Sankcí se může stát i neplatnost smlouvy nebo jiného právního úkonu. Všechny právní normy České republiky musí být zveřejněny předepsaným způsobem, a to publikováním v tzv. „Sbírce zákonů“, což je podmínkou jejich platnosti, takže můžeme říci, že české právo je výhradně psané (žádné zvykové ani obyčejové právo). Nejdůležitější rozdělení pro použití právních norem v praxi je třídění na normy kogentní a dispositivní. Kogentní normy jsou bezpodmínečně závazné. Vyskytují se zejména v právu trestním, v ústavním právu, správním právu, finančním právu a také v pracovním právu. Dispositivní normy jsou ty, v nichž se zákonem stanovená úprava použije teprve tehdy, pokud se strany nedohodnou jinak. Jsou typické pro právo soukromé zejména občanské nebo obchodní, v nichž rozhodně převládají.

2.3

Prameny práva

Prameny práva jsou státem uznané formy, v nichž se právní normy objevují. Jak vyplývá z předešlé části (právní normy), hlavními a naprosto převažujícími prameny práva v České republice jsou písemné právní předpisy a dalším pramenem práva jsou mezinárodní smlouvy.

Písemné právní předpisy se řadí podle právní síly takto: 1. Ústavní zákony (mají nejvyšší právní sílu). 2. Zákony, zákonná opatření Senátu. 3. Vyhlášky ústředních orgánů státní správy. 4. Nařízení krajských úřadů. 5. Vyhlášky obcí (mají nejnižší právní sílu). Ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, vládní nařízení a vyhlášky ústředních orgánů státní správy se publikují ve Sbírce zákonů. Vyhlášky obcí a nařízení krajských úřadů se publikují vyvěšením na úřadní desce. Mezinárodní smlouvy sjednává a ratifikuje prezident, nebo jejich sjednání může přenést na vládu, event. její členy. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, politické smlouvy, hospodářské smlouvy všeobecné povahy a smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona, schvaluje parlament. Schválené smlouvy se vyhlašují ve Sbírce zákonů. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které byly ratifikovány a vyhlášeny, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

2.4

Působnost právních předpisů

Působnost je vymezení okruhu právních vztahů, které právní předpis upravuje a na nějž je třeba jej použít.

- 8 (53) -


Rozlišujeme: 1. Věcnou působnost – ta je vymezena druhem společenských vztahů (např. majetkové). 2. Osobní působnost – je určena okruhem osob, kterých se právní předpis týká (např. podnikatelů). 3. Místní působnost – se určuje územím, na kterém právní předpis působí (např. nařízení krajského úřadu působí jen na území kraje). 4. Časová působnost – ta je dána jejich platností a účinností. Platným se právní předpis stává, když je vyhlášen ve Sbírce zákonů, event. na úřední desce. Účinnosti právní předpis nabývá ve lhůtě 15 dnů od vyhlášení, pokud přímo v něm není uvedeno jiné datum účinnosti.

2.5

Systém práva

Právo ve státě je logicky uspořádáno a právní normy na sebe navazují tak, že normy upravující určitý druh společenských vztahů tvoří „právní odvětví“, resp. „právní obor“. Převážná většina právních odvětví v českém právu je kodifikována, tzn., že právní normy platné v daném odvětví jsou shrnuty (sepsány) v zákoně, který komplexně upravuje určitý druh vztahů a jejž nazýváme zákoník neboli kodex (občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce). Takto kodifikovány jsou všechny obory práva s výjimkou práva správního. Správní právo není v České republice jako celek kodifikováno a obsahuje ohromné množství právních předpisů, jednak zákonů, jednak právních předpisů nižší právní síly. Přehledný výklad správního práva by svým rozsahem vyžadoval samostatné vydání ve speciálním učebním textu. Do tohoto odvětví patří např. živnostenský zákon, stavební zákon, poštovní řád a další a další. Úvodem této kapitoly jsem se zmínila o právu subjektivním, které určuje naše práva a povinnosti, kdežto právo objektivní je soubor právních norem určitého státu. Objektivní právo v našem státě dělíme na právo veřejné a soukromé: Veřejné právo upravuje vztahy celospolečenského významu. Normy veřejného práva jsou kogentní a stát, který v těchto vztazích vystupuje vždy na jedné straně, má nadřazené postavení nad fyzickými i právnickými osobami a je oprávněn ukládat jim povinnosti a měnit jejich práva bez jejich souhlasu. Do veřejného práva patří: 1. Ústavní právo. 2. Správní právo. 3. Finanční právo. 4. Trestní právo hmotné. 5. Trestní právo procesní. 6. Občanské právo procesní. 7. Mezinárodní právo veřejné. Soukromé právo upravuje rovnoprávné vztahy mezi fyzickými i právnickými osobami, a to zejména majetkové vztahy. Typické pro soukromé právo je uzavírání smluv

- 9 (53) -


mezi účastníky a smluvní volnost. Účastníci si mohou sjednat cokoliv, co neodporuje kogentním ustanovením zákona. Do soukromého práva zařazujeme: 1. Občanské právo hmotné. 2. Rodinné právo. 3. Pracovní právo. 4. Mezinárodní právo soukromé.

2.6

Klíčová slova

Právo, obyčejové právo, právní řád, právní vědomí, právní stát, právní norma, sankce, Sbírka zákonů, kogentní normy, dispositivní normy, prameny práva, právní odvětví, právní obor.

- 10 (53) -

Nejvyšší právní normy České republiky

3


3.1

Základní prameny ústavního práva České republiky

Základem ústavního práva v České republice je tzv. „Ústavní pořádek ČR“, který se skládá z Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Tyto základní prameny ústavního práva doplňuje zákon o Ústavním soudu.

3.2

Ústava a ústavní orgány

V Ústavě je zakotvena struktura nejvyšších státních orgánů a vychází z teorie dělby moci na tři vzájemně nezávislé složky a to na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní, které se vzájemně kontrolují.

A. Moc zákonodárná – tu vykonává parlament, který se skládá ze dvou komor, Poslanecké sněmovny a Senátu. Schvaluje zákony a ústavní zákony (legislativa), volí prezidenta republiky. B. Moc výkonná – exekutiva – je rozdělena mezi prezidenta a vládu. Prezident je hlavou státu a reprezentuje stát navenek. Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh potom další členy vlády. Může rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Podepisuje zákony a ústavní zákony. Postavení prezidenta je naprosto výjimečné (čl. 62 a 63, Úst.), např. je vrchním velitelem ozbrojených sil (čl. 63 odst. c, Úst.), přitom není z výkonu své funkce odpovědný (čl. 54 odst. 3, Ústavy) a trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno (čl. 65 odst. 3, Ústavy). Vláda je vrcholným orgánem moci výkonné. Tvoří ji předseda vlády, místopředsedové a ministři. Rozhoduje ve sboru hlasováním. Řídí správu státu. Většina ministrů řídí některý ústřední orgán státní správy (ministerstvo). Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. C. Soudní moc je reprezentována nezávislými soudy. Soudci jsou jmenováni bez časového omezení, jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Nelze je proti jejich vůli odvolat. Jsou povinni se řídit pouze zákonem. Vrcholným orgánem soustavy soudů je „Nejvyšší soud“. Ústavní soud je soudním orgánem, který zaručuje dodržování Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu na dobu deseti let. Nejvyšší kontrolní úřad kontroluje plnění státního rozpočtu a hospodaření se státním majetkem. Nepatří do soustavy státních orgánů a je nezávislý. Prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje na návrh Poslanecké sněmovny prezident republiky. Česká národní banka – jejím hlavním úkolem je dohlížet na stabilitu měny.

3.3

Listina základních práv a svobod

Listina základních práv a svobod tvoří spolu s Ústavou tzv. „Ústavní pořádek České republiky“ a zaručuje občanům republiky ochranu těchto práv (některé i cizincům).

- 11 (53) -


„Listina“ je rozdělena na několik částí (hlavy), v nichž jsou vyjmenována základní práva, která zaručuje: v hlavě první (čl. 1) zjistíte, proč je důležité o těchto svých právech vědět co nejvíce a to proto, že základní práva a svobody jsou: a) nezadatelné, b) nezcizitelné, c) nepromlčitelné, d) nezrušitelné. hlava druhá: Lidská práva a základní svobody je rozdělena na dva oddíly a to: 1. oddíl: Základní lidská práva a svobody. čl. 5 – „Každý je způsobilý mít práva“, to je tzv. způsobilost k právům, kterou má každý od narození do smrti (někdy i před narozením, např. tzv. „nasciturus“ – dítě počaté, za předpokladu, že se narodí živé, může třeba zdědit majetek). Informace Využívám příležitosti uvedení základního lidského práva – „Způsobilosti k právům“ (tj. mít práva a povinnosti“), abych vás upozornila na jinou „způsobilost“, kterou si s ní lidé často pletou, ačkoliv je mezi nimi zásadní rozdíl. Jedná se o tzv. „způsobilost k právním úkonům“, tato způsobilost na rozdíl od způsobilosti k právům je podmíněna jednak věkem – plná způsobilost věkem 18 let, částečná od 15 let (tzv. nezletilí od 15 do 18 let) a další podmínkou je svéprávnost osoby (té může člověka zcela nebo částečně zbavit jedině soud, a to z důvodu dlouhodobé, nepřechodné duševní choroby nebo návyku na drogy nebo alkohol). K plné způsobilosti k právním úkonům se váže plná trestní odpovědnost.

Další úpravy základních lidských práv a svobod se týkají práva na život, nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, osobní svobody, zákazu nelidského zacházení, nucených prací, práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, práva vlastnit a dědit, nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství, ochrany záznamů a dopravovaných zpráv, svobody pohybu a pobytu, svobody myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby. Informace Zastavím se u některých práv, která je třeba blíže vysvětlit. Myslím, že by vás mohlo zarazit konstatování (čl. 8 odst. 2, druhá věta): „nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.“ To znamená, že nikdo nemusí zaplatit svoje dluhy a nic se mu nestane? To by potom nebylo možné si vypůjčit peníze nebo třeba odložit zaplacení nějakého zboží a splácet jej postupně. Znamená to ovšem, že takový dluh neboli závazek je potřeba zajistit. Zajištění závazku je právní institut, který zajišťuje právní i faktické postavení věřitele a poskytuje mu větší jistotu, že jeho pohledávka bude splněna. Některé způsoby zajištění závazků jsou upraveny pouze v občanském zákoníku, některé v obchodním zákoníku a některé v obou. Např. ručení upravuje občanský i obchodní zákoník, bankovní záruka je upravena jen v obchodním zákoníku, smluvní pokuta je upravena v obou zákonících, dohoda o srážkách ze mzdy a zajišťovací převod práva z dlužníka na věřitele podle občanského zákoníku a uznání dluhu resp. závazku podle obou zákoníků. Patří sem i tzv. zástavní právo.

2. oddíl: Politická práva Zde najdeme úpravu našich základních práv jako svoboda projevu, právo na informace, nepřípustnost cenzury, petiční právo, právo shromažďovací a sdružovací, volební

- 12 (53) -


právo a svobodnou soutěž politických sil, právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád. v hlavě třetí jsou upravena práva národnostních a etnických menšin. hlava čtvrtá upravuje hospodářská, sociální a kulturní práva. Patří sem právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat, právo na práci, resp. právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, právo sdružovat se na ochranu hospodářských a sociálních zájmů, právo na stávku, právo na spravedlivou odměnu za práci, hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci nebo při ztrátě živitele, právo na ochranu zdraví, ochranu rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých, právo na vzdělání a na příznivé životní prostředí. Informace V této části je potřeba vysvětlit, jak je to s tím „právem na práci“, resp. čl. 26 odst. 3 Listiny, který říká, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a že občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Jednak z tohoto znění je okamžitě zřejmé, že takto formulované právo na práci nemá nic společného s tím, které bylo zakotveno v Ústavě z r. 1960, ve které stálo, že každý má právo na práci a každý má povinnost pracovat. Znamenalo to, že pokud někdo nepracoval, porušoval vlastně nejvyšší právní normu státu. Současnou úpravou práva na práci se zabývá a zajišťuje ji Úřad práce. Ten pomáhá nezaměstnanému najít novou práci, event. se rekvalifikovat a poskytuje mu tzv. „podporu v nezaměstnanosti“ po dobu 6 měsíců. Po této době nezůstane občan, který nezíská práci, bez pomoci. Dokonce i tato pomoc je zakotvena v Listině základních práv a svobod a to v článku č. 30 odst. 2., který říká: Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Toto právo nezajišťuje již úřad práce, ale sociální úřad, který je také garantem vyplácení sociálních dávek potřebným občanům. Tato sociální dávka je tzv. „životní minimum“, jehož výše je stanovena zákonem a skládá se ze dvou částí. První část se týká každého člena podporované rodiny, neboť zákon diferencovaně podle věku dětí, event. pro dospělé členy rodiny, určuje sumu a tyto částky se sčítají. Druhá část této sociální dávky je počítána na domácnost podle počtu jejich příslušníků.

Informace se týká „práva na stávku“ (čl. 27 odst. 4). Jednak jsme dlouhá léta právo na stávku vůbec neměli, jednak dnes povědomí o tomto právu mezi lidmi je nepatrné. Takže zákon stanoví, že právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Znamená to, že „v podstatě“ každý toto právo má, pokud dodrží zákonný postup, ale že budou také výjimky. Výjimkami jsou jednak čtyři povolání, která nikdy právo na stávku nemají a to jsou:

1. soudci, 2. státní zástupci (v zákoně jsou ještě uvedeni prokurátoři, ale ti již neexistují), 3. příslušníci ozbrojených sil (vojáci), 4. příslušníci bezpečnostních sborů (hasiči, celníci …). Toto ustanovení (čl. 27 odst. 4) doplňuje ještě poslední věta čl. 44 (poslední věta celé Listiny) a ta říká, že: „Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku“. Do této skupiny mohou patřit povolání ve zdravotnictví, i řidiči sanitek nebo event. letečtí dispečeři.

- 13 (53) -


hlava pátá uvádí právo na soudní a jinou právní ochranu. Jejím obsahem je např. právo domáhat se jej u nezávislého a nestranného soudu, právo odepřít výpověď u soudu, presumpce neviny, rovné postavení účastníků v soudním řízení atd.

Informace V této části Listiny bude užitečné vysvětlit si právní institut „presumpce neviny“ včetně práva odepřít výpověď u soudu. Čl. 37 odst. 1 Listiny říká, že každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, nebo osobě blízké. Koho se to týká, zjistíme úvahou, kdo vlastně u soudu vypovídá. Je to jednak obviněný, který má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven (čl. 40 odst. 4 Listiny), další, kdo u soudu vypovídají, jsou svědci a pro ty sice platí, že mohou odepřít výpověď, ale musí splňovat podmínku, že touto výpovědí ohrozí sebe, nebo osobu blízkou (to jsou nejbližší příbuzní – manželé a děti, event. druh nebo družka), nebezpečím trestního stíhání. To by znamenalo, že ve své výpovědi uvede trestný čin nebo přečin svůj nebo osoby blízké. To si jednak každý rozmyslí, jednak soud stejně zváží, jestli svědek má dostatečný důvod svědectví odmítnout a pokud ne, musí svědčit.

Zásada „presumpce neviny“ je uvedena v Listině základních práv a svobod ve čl. 40 odst. 2, kde je uvedeno, že "„každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“. Uvědomíme si, že se presumpce neviny týká pouze trestního řízení, že obviněný v tomto řízení nemusí dokazovat svou nevinu, protože povinnost dokázat vinu je na straně žaloby. Proto, ačkoliv má obviněný možnost vyjadřovat se ke všem důkazům a svědkům, má možnost navrhovat další důkazy a svědky, může se hájit sám, nebo prostřednictvím obhájce, může také výpověď odepřít a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Potom jestliže se žalobě nepodaří vinu dokázat, prokáže obžalovanému nevinu (neprokázaná vina = prokázané nevině) Všechna práva, která nám Listina základních práv a svobod zajišťuje, jsou práva veřejnoprávní povahy, kterých se nemůžeme smluvně vzdát ani je postoupit. Podrobně jsou rozvedena v jednotlivých právních odvětvích. Pokud se nám po vyčerpání všech právních možností obrátit se na soudy nebo jiné správní orgány nepodaří domoci těchto svých práv, můžeme se domáhat jejich ochrany v řízení před Ústavním soudem.

3.4

Klíčová slova

Ústava, ústavní pořádek, základní práva a svobody, poslanecká sněmovna, senát, parlament, prezident, vláda, soudy, soudci, nejvyšší soudy, ústavní soud, způsobilost k právům, způsobilost k právním úkonům, zajištění závazku, politická práva, právo na práci, právo na stávku, presumpce neviny.

- 14 (53) -

Podnikání fyzických a právnických osob v České republice

4


4.1

Podnikání

Podnikáním je činnost, která splňuje následující charakteristické znaky:

1. jde o soustavnou činnost, 2. tato činnost je prováděna samostatně, 3. je prováděna podnikatelem, tj. osobou, která má příslušné oprávnění, 4. podnikatel tuto činnost provádí vlastním jménem, 5. podnikatel provádí tuto činnost na vlastní odpovědnost, 6. je prováděna za účelem dosažení zisku (i pokud skutečně zisku nedosáhne). Podnikání je takto charakterizováno, tedy těmito znaky v § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, přesně tak, jak je uvedena i živnost v § 2 živnostenského zákona, kde je kromě toho určena povinnost splnit podmínky stanovené živnostenským zákonem, což je hlavní náplní tohoto zákona, tedy jak získat některé z oprávnění k podnikání podle tohoto zákona. Právo podnikat každému občanu zajišťuje i vrcholná právní norma Listina základních práv a svobod ve čl. 26 odst. 1, která konstatuje, že každý má právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. V odstavci 2 článku č. 26 však také uvádí, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (např. živnosti). Veřejnoprávní úprava podnikání zahrnuje především úpravu podmínek, za kterých jsou fyzické nebo právnické osoby oprávněny podnikat, tj. vznik a zánik podnikatelského oprávnění, a dále soustavu orgánů, které mají pravomoc podnikatelská oprávnění udělovat event. odebírat, registrovat podnikatele, kontrolovat jejich činnost a ukládat jim sankce.

4.1.1

Podnikatel

Základním termínem obchodního práva je pojem podnikatel a tím je: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění, podle zvláštních předpisů (např. advokáti, notáři, soukromí lékaři, veterináři, daňoví poradci, autorizovaní architekti, inženýři a technici činní ve výstavbě a další), d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (§ 2 odst. 2a) až d) obch. z.). Pojmovým rysem podnikatele je, že podniká na základě příslušných povolení, tedy oprávněně a je zapsán v některém rejstříku resp. úředně vedené evidenci.

- 15 (53) -


4.2

Živnostenské právo

Živnostenský zákon, základ živnostenského práva je součástí správního práva. Doplňuje jej zákon č. 570/1991 Sb. o živnostenských úřadech a řada dalších právních norem například nařízení vlády, kterým se stanoví seznam živností volných (č. 140/2000 Sb.) a nařízení vlády, kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností (č. 469/2000 Sb.) a další.

Definici pojmu živnosti v souladu s pojmem podnikání definovaným obchodním zákoníkem, uvedenou v záhlaví toto kapitoly, tedy činnost prováděnou podle živnostenského zákona, je třeba poněkud upřesnit: Soustavnost – znamená pravidelné opakování činnosti. Nejedná se o činnost výslovně jednorázovou. Soustavná je i činnost, která není vykonávána každý den, ale v určitých pravidelných nebo nepravidelných intervalech. Soustavná činnost, při níž se dosahuje minimálních nebo nulových příjmů, podléhá právní úpravě živnostenského zákona, kdežto jednorázová činnost, při níž bylo dosaženo vysokého příjmu, nikoliv. Živnost prováděná za účelem dosažení zisku – znamená, že o živnost jde i v případě, že zisku nebylo fakticky dosaženo. V souvislosti s definicí pojmu živnost je důležité definovat i činnosti, které živnostmi nejsou. Živnostenský zákon taxativně vyjmenovává činnosti, které živností nejsou (§ 3 odst. 1), 2) a 3) živ. z.). Tento velmi rozsáhlý seznam činností můžeme rozdělit do čtyř skupin: 1. činnosti vyhrazené státu, 2. činnosti, které jsou podnikáním podle zvláštních předpisů, ty jsou výslovně zákonem vyjmenovány (například: činnost autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě, kteří vykonávají svoji činnost jako svobodní architekti a svobodní inženýři (§ 14 odst. 1 písm. a), zák. č. 360/1992 Sb.), 3. činnosti, které vůbec nejsou podnikáním, i když je právnické a fyzické osoby provozují soustavně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku, 4. podnikání fyzických osob v zemědělské výrobě.

4.2.1

Rozdělení živností:

A. Živnosti ohlašovací a. řemeslné

b. vázané c. volné B. Živnosti koncesované k A. Živnosti ohlašovací – mohou být při splnění stanovených podmínek provozovány na základě ohlášení. Na udělení živnostenského oprávnění pro živnost ohlašovací má žadatel právní nárok, takže může začít podnikat hned po ohlášení některé ze tří živností ohlašovacích, i pokud mu ještě nebyl tzv. živnostenský list vydán, neboť má jistotu, že jej dostane (§§ 45 – 49 živ. z.). Ohlašovací živnosti jsou: a) řemeslné – jsou to živnosti uvedené v příloze č. 1. živ. z., kde je uvedena i odborná způsobilost, která je podmínkou jejich provozování, pokud tam není uvedena, platí §§ 21 a 22 živ. z.,

- 16 (53) -


b) vázané – jejich seznam a podmínky ke splnění odborné způsobilosti jsou uvedeny v příloze č. 2 živ. z., c) volné – v nich není stanovena odborná způsobilost jako podmínka provozování živnosti, jejich seznam je uveden v nařízení vlády č. 140/2000 Sb. K získání živnostenského oprávnění pro živnosti volné musí být splněny jen všeobecné podmínky provozování živnosti (§ 6 odst. 1). k B. Živnosti koncesované – ty mohou být provozovány na základě koncese, tj. státního souhlasu. Na udělení koncese nemá žadatel právní nárok, i když splnil všechny náležitosti, protože o udělení nebo neudělení rozhoduje vždy příslušný orgán státní správy. Seznam živností koncesovaných (vč. příslušných orgánů státní správy, oprávněných koncesi schválit) najdete v příloze č. 3 živ. z. V případě udělení koncese vydá Živnostenský úřad koncesní listinu (§§ 50 – 56 živ. z.). Odborná způsobilost pro koncesované živnosti je upravena také v příloze č. 3 živ. z. a § 27 odst. 1 živn. zák. Státní příslušník členského státu Evropské unie a občan České republiky mohou prokázat odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace (§ 27 odst. 2 živ. z.).

4.2.2

Podmínky provozování živnosti

Rozlišujeme všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti.

Všeobecnými podmínkami provozování živnosti fyzickými osobami jsou: a) dosažení věku 18 let, b) způsobilost k právním úkonům, c) bezúhonnost (tj. čistý trestní rejstřík, event. § 6 odst. 2), d) předložení dokladu o tom, že fyzická osoba, pokud na území České republiky podniká nebo podnikala, nemá daňové nedoplatky. Doklad vyhotoví místně příslušný finanční úřad, e) předložení dokladu o tom, že fyzická osoba, pokud na území České republiky podniká nebo podnikala, nemá nedoplatky na platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zvláštními podmínkami provozování živnosti jsou odborná nebo jiná způsobilost, tu musí prokázat živnostník, který hodlá provozovat ohlašovací živnost řemeslnou nebo vázanou, event. živnost koncesovanou. Obsahové náplně jednotlivých živností včetně volných přesně stanoví nařízení vlády č. 469/2000 Sb. (je součástí publikace ÚZ živnostenské podnikání). Podnikání na základě zákona 360/1992 Sb. o výkonu povolání autorizovaných architektů, autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě – tedy o tzv. autorizaci.

4.2.3

Autorizace

Autorizací se rozumí oprávnění fyzických osob k výkonu odborných činností ve výstavbě. Autorizace je tedy zvláštní podmínkou provozování živnosti. Autorizovanými osobami jsou: a) autorizovaný architekt,

- 17 (53) -


b) autorizovaný inženýr, c) autorizovaný technik. Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě uděluje autorizaci pro obory: a) pozemní stavby, b) dopravní stavby, c) stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství, d) mosty a inženýrské konstrukce, e) technologická zařízení staveb, f) technika prostředí staveb, g) statika a dynamika staveb, h) městské inženýrství, i)

geotechnika,

j)

požární bezpečnost staveb,

k) stavby pro plnění funkce lesa. Komora je oprávněna v rámci těchto oborů stanovit dílčí specializace, ve kterých rovněž uděluje autorizaci. Udělování autorizace: Komora udělí na podkladě písemné žádosti autorizaci tomu, kdo: a) je občanem České republiky, nebo b) je státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie než České republiky, c) je plně způsobilý k právním úkonům, d) je bezúhonný (§ 8 odst. 1 a) a b) tohoto z.), e) získal požadované vzdělání (§ 7 odst. 2, 3, 4 tohoto z.), f) vykonal odbornou praxi v předepsané délce, g) úspěšně složil zkoušku odborné způsobilosti (§ 8 odst. 6 tohoto z.), h) složil předepsaný slib (§ 8 odst. 8). k f) Délka odborné praxe § 8 odst. 5 b), c) autorizovaný inženýr: -

nejméně tři roky – absolvent magisterského studijního programu,

-

nejméně pět let – absolvent bakalářského studijního programu.

autorizovaný technik: -

nejméně tři roky – absolvent magisterského nebo bakalářského studijního programu,

-

nejméně pět let – pokud má požadované středoškolské vzdělání.

ke g) Autorizační poplatek za zkoušku odborné způsobilosti – bez ohledu na obor a specializaci činí 500 Kč a uhradí se v den zkoušky.

- 18 (53) -


Komora zapíše osobu, které byla udělena autorizace, do seznamu autorizovaných osob vedeného Komorou a vydá této osobě osvědčení o autorizaci s vyznačeným oborem, případně specializací a razítko s malým státním znakem ČR. Zkouška odborné způsobilosti Komora připustí ke zkoušce odborné způsobilosti uchazeče, který splnil všechny podmínky (§ 7 odst. 1 a) až f)) do šesti měsíců od obdržení jeho písemné žádosti (§ 7 odst. 2 tohoto zákona). Komu nebyla autorizace udělena (např. nesložil zkoušku), může o udělení autorizace požádat po uplynutí nejméně jednoho roku (§ 7 odst. 5 tohoto zákona). Osobě, které byla odejmuta autorizace za trest (§ 10 odst. 2 b)) může požádat o udělení autorizace až po uplynutí tří let. Výkon činností občany Evropské unie (§ 30a tohoto z.) -

Usazená osoba – státní příslušník členského státu Evropské unie – vykonává soustavnou vybranou činnost nebo zde má podnik nebo jeho organizační složku.

-

Hostující osoba – státní příslušník členského státu Evropské unie, který je usazen v jiném státu a na území ČR vykonává činnost dočasně nebo příležitostně.

4.2.4

Provozování živnosti prostřednictvím odpovědného zástupce

Podnikatel může provozovat živnost prostřednictvím odpovědného zástupce (§ 11 odst. 1, 2 a 3 živ. z.). Odpovědný zástupce je fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenských předpisů a je k podnikateli ve smluvním vztahu. Odpovědný zástupce se musí zúčastňovat provozování živnosti v potřebném rozsahu. Nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než dva podnikatele. Odpovědný zástupce musí splňovat všeobecné i zvláštní podmínky provozování živnosti podle § 6 odst. 1 písm. a) až c) a § 7 živ. z. Odpovědného zástupce je povinen si ustanovit: a) podnikatel, který je fyzickou osobou a nesplňuje zvláštní podmínky provozování živnosti (§ 7 živ. z.), nejedná-li se o ohlašovací živnost provozovanou průmyslovým způsobem, b) podnikatel, který je právnickou osobou se sídlem v České republice. Do funkce odpovědného zástupce ustanoví člena statutárního orgánu nebo statutární orgán, který splňuje podmínky pro výkon této funkce. Nelze-li odpovědného zástupce ustanovit z uvedených osob, ustanoví jej podnikatel z osob jiných, c) podnikatel, který je zahraniční právnickou osobou. Do funkce odpovědného zástupce ustanoví vedoucího organizační složky podniku umístěné na území České republiky, který splňuje podmínky pro výkon této funkce. Pokud vedoucí organizační složky podniku tyto podmínky nesplňuje, ustanoví podnikatel odpovědného zástupce z jiných osob. Ustanovení odpovědného zástupce i ukončení výkonu jeho funkce je podnikatel (i odpovědný zástupce) v jednotlivých případech vždy povinen oznámit ve stanovené lhůtě Živnostenskému úřadu (§ 11 odst. 5 až 8). Podnikatel může ustanovit odpovědného zástupce i v případech, kdy to tento zákon nevyžaduje.

- 19 (53) -


4.2.5

Provozování živnosti průmyslovým způsobem (§ 7a živ. z.)

Živnost je provozována průmyslovým způsobem, jde-li o činnost:

a) zahrnující v rámci jednoho pracovního procesu více dílčích činností, které samy o sobě naplňují znaky živnosti, b) vyžadující organizačního oddělení výkonu dílčích prací, postupů nebo úkonů, zejména od řídících a obchodních prací a členění těchto prací, postupů nebo úkonů podle jednotlivých profesí. O provozování živnosti průmyslovým způsobem rozhodne na návrh podnikatele a po splnění podmínek (§ 7a odst. 2 až 8) živnostenský úřad oprávněný k vydání průkazu živnostenského oprávnění pro živnosti provozované průmyslovým způsobem. Rozsah živnostenského oprávnění: 1) Rozsah živnostenského oprávnění se posuzuje podle obsahu živnostenského listu, nebo koncesní listiny s přihlédnutím k § 28 živ. z. 2) Je-li provozování živnosti podle příloh živnostenského zákona č. 2 a 3 vázáno na doklad vydaný zvláštním orgánem podle zvláštního právního předpisu, je rozsah živnostenského oprávnění vymezen uvedeným dokladem. Důležité: 3) V pochybnostech o rozsahu oprávnění rozhodne na žádost podnikatele živnostenský úřad!

4.2.6

Živnostenský rejstřík (§ 60 živ. z.)

Živnostenské úřady vedou v živnostenském rejstříku údaje o podnikatelích, kteří mají nebo měli v jejich územní působnosti sídlo, bydliště, zahraniční osoby pobyt podle § 5 odst. 5 živ. z., místo podnikání nebo organizační složku podniku umístěnou na území České republiky.

Do živnostenského rejstříku se zapisuje celá řada údajů o podnikatelích včetně jejich změn (§ 60 odst. 2 – 8).

4.2.7 l)

Evropský hospodářský prostor (§ 70 živ. z.)

Pro účely živnostenského zákona se považuje za státního příslušníka členského státu Evropské unie i státní příslušník jiného státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru a občan Švýcarské konfederace. Za právnickou osobu se sídlem na území členského státu Evropské unie se pro účely tohoto zákona považuje i právnická osoba se sídlem v jiném smluvním státě Dohody o Evropském hospodářském prostoru a právnická osoba se sídlem na území Švýcarské konfederace.

2) Pokud tento zákon požaduje předložení dokladů vydaných příslušným orgánem členského státu Evropské unie nebo výkon podnikatelské činnosti na území členského státu Evropské unie, rozumí se tím i doklady vydané příslušným orgánem smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru a doklady vydané příslušným orgánem Švýcarské konfederace a výkon činnosti na území těchto států.

- 20 (53) -


4.3

Podnikání v obchodních společnostech

Dříve, než se seznámíme s přehledem podnikání právnických osob, což obchodní společnosti a družstva nepochybně jsou, ujasníme si, kdo to právnická osoba ve srovnání s osobou fyzickou, kterou jsme se zatím převážně zabývali, vlastně je. Fyzická osoba – člověk, nabývá způsobilosti k právům a povinnostem (způsobilost k právům nebo právní subjektivitu), zpravidla narozením (někdy i početím), tzv. nasciturus = dítě počaté, za předpokladu, že se narodí živé – může být dědicem, obdarovaným, nebo může být v jeho prospěch uzavřena pojistná smlouva. Právní subjektivita však není upravena ve všech právních odvětvích českého práva jednotně. Někdy vzniká až dosažením určité věkové hranice (například subjektivita zaměstnance 15 let). Od způsobilosti mít práva a povinnosti (resp. nabýt jich bez vlastního přičinění) je nutné u fyzických osob odlišit přesně tzv. způsobilost k právním úkonům, to je způsobilost svým vlastním jednáním měnit své právní postavení. Je to ale také jedna ze všeobecných podmínek provozování živnosti fyzickými osobami (§ 6 odst. 1) a tudíž i základ podnikání. Přehled právní subjektivity fyzických osob jak je upravena v některých právních odvětvích: a) občanské právo – způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením (také početím) - plná způsobilost k právním úkonům vzniká dosažením 18 let, nezletilá osoba (věk 15 – 18 let) má způsobilost k právním úkonům přiměřeným věku. Fyzická osoba může být způsobilosti k právním úkonům zbavena rozhodnutím soudu. - před dosažením věku 18 let je možno nabýt způsobilosti k právním úkonům (zletilosti) jen uzavřením manželství. To je možno uzavřít nejdříve po dovršení 16 let věku na základě povolení soudu. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné (§ 8 obč. z.). - plná způsobilost k odpovědnosti za škodu vzniká dosažením 18 let, nezletilá osoba odpovídá za škodu, pokud byla schopna ovládat své jednání a posoudit jeho následky. b) trestní právo – způsobilost k trestní odpovědnosti vzniká dosažením 15 let při splnění podmínky příčetnosti. Plná trestní odpovědnost je od 18 let. c) správní právo – způsobilost podnikat podle živnostenského zákona vzniká dosažením 18 let. - způsobilost k právním úkonům v oblasti sociálního zabezpečení vzniká dosažením 16 let. d) pracovní právo – způsobilost být zaměstnancem vzniká dosažením 15 let. - způsobilost k právním úkonům u zaměstnance vzniká dosažením 15 let, u zaměstnavatele dosažením 18 let. Právnická osoba – není osobou v přirozeném smyslu. Jde o právní subjekt vytvořený uměle zákonem, resp. na základě zákona. Je způsobilý mít práva a povinnosti a vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a nést za své jednání odpovědnost. Právnickými osobami jsou: a) sdružení fyzických nebo právnických osob, b) účelová sdružení majetku, c) jednotky územní samosprávy, d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. - 21 (53) -


k a) sdružení fyzických a právnických osob: - jsou to především obchodní společnosti (srov. § 56 a násl. obch. z.) – veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost a družstvo. Dále sem řadíme občanská sdružení vzniklá podle zák. č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, sdružení vzniklá podle zvláštních zákonů, jako např. politické strany a hnutí (zák. č. 424/1991 Sb.) a kromě dalších i různé profesní komory, sdružující určité profese (např. lékařská komora, komora autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě – zák. č. 360/1992 Sb.), k b) účelová sdružení majetku – nejčastěji jsou to nadace, nadační fondy a různé státní fondy (zák. č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech). Pokud se jedná o státní fondy, je to např. Fond národního majetku, Fond tržní regulace, Státní fond kultury, Pozemkový fond a jiné, k c) jednotky územní samosprávy – podle zákona o obcích, to jsou obce a vyšší samosprávné územní celky. Obce mají svoji majetkovou samostatnost, mohou nabývat majetek, disponovat s ním a nesou vlastní majetkovou odpovědnost, k d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon – jedná se o subjekty, které za právnické osoby prohlašuje zvláštní zákon, kterým zpravidla tyto právnické osoby byly zřízeny (např. Česká televize, Všeobecná zdravotní pojišťovna, České dráhy apod.). Pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou, ale v některých vnitrostátních vztazích vystupuje stát jako nadřazený subjekt. Vznik právnické osoby – právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního rejstříku a k jejich zřízení je potřebná písemná smlouva nebo zakládací listina (§ 19 obč. z.). Právnické osoby, které se zapisují do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, mohou vlastními právními úkony nabývat práva a povinnosti ode dne účinnosti zápisu do tohoto rejstříku. Ode dne zápisu do tohoto rejstříku vzniká tedy nejenom právní subjektivita, ale také způsobilost k právním úkonům právnické osoby. Právnická osoba, ať je jí kdokoliv (třeba i zahraniční osoba), může být založena pouze podle českého práva (§ 24 odst. 2 obch. z.).

4.3.1

Obchodní rejstřík (§ 27 a násl. obch. z.)

Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do něhož se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů, nebo organizačních složek jejich podniků, o nichž to stanoví zákon. Obchodní rejstřík je veden soudem určeným k tomu zvláštním právním předpisem tzv. „rejstříkovým soudem“ (§ 27 obch. z.).

Obchodní rejstřík je každému přístupný. Každý má právo do něj nahlížet, pořizovat si kopie a výpisy. Na požádání vydá rejstříkový soud úředně ověřený úplný nebo částečný opis zápisu nebo listiny uložené ve sbírce listin, výpis nebo potvrzení o určitém zápisu, nebo potvrzení, že v obchodním rejstříku určitý zápis není (§ 27a odst. 1 obch. z.). Součástí obchodního rejstříku je velmi obsáhlá sbírka listin, jejichž seznam je uveden v § 27a odst. 2 a) až p), odst. 3a) až d) odst. 4 až 8. obch. zákoníku. Do obchodního rejstříku se musí zapsat: a) obchodní společnosti, družstva a jiné právnické osoby, o nichž to stanoví zákon, b) b) zahraniční osoby (§ 21 odst. 4 obch. z.). Fyzické osoby, které se zapisují do obchodního rejstříku:

- 22 (53) -


1) na vlastní žádost se do obchodního rejstříku zapisují fyzické osoby s trvalým bydlištěm na území České republiky nebo s bydlištěm v některém z členských států Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, která je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) až d), 2) povinnost zapsat se do obchodního rejstříku vzniká fyzické osobě, která je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) až d) jestliže výše jejich výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla v průměru za dvě po sobě bezprostředně následující účetní období částku 120 000 000 Kč, 3)

provozuje živnost průmyslovým způsobem nebo

4) tak stanoví zvláštní právní předpis. Charakteristika obchodních společností Nejčastěji využívanou právní formou společného podnikání jsou obchodní společnosti. Obchodní zákoník definuje obchodní společnosti jako právnické osoby založené za účelem podnikání, nejsou ovšem jedinými právnickými osobami zakládanými za tímto účelem. K tomuto účelu se zakládají také družstva, stát zřizuje státní podniky atd. Přitom Obchodní zákoník umožňuje založení společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti nebo družstva i za jiným účelem než je podnikání. Skutečnost, že obchodní společnost je právnickou osobou, má různé právní důsledky. Navenek se to projevuje především tím, že má vlastní jméno, a tím činí právní úkony – např. smlouvy. Obchodní jméno a sídlo společnosti musí být určeny již při založení společnosti a zapisují se do obchodního rejstříku. Obchodní jméno společnosti musí obsahovat dodatek označující právní formu společnosti ve znění, které předepisuje zákon: -

veřejná obchodní společnost – veř. obch. spol. nebo v. o. s.

-

komanditní společnost – kom. spol. nebo k. s.

-

společnost s ručením omezeným – spol s r. o. nebo s. r. o.

-

akciová společnost – akc. spol. nebo a. s.

Sídlo společnosti je její plná adresa, na kterou se doručuje také úřední korespondence. Pokud se změní sídlo nebo jméno, je nutno změnit zápis v obchodním rejstříku.

4.3.2

Vznik obchodní společnosti

Opakuji, že obchodní společnosti vznikají zápisem do obchodního rejstříku, ale před vlastním vznikem je nutné obchodní společnost založit.

Obchodní společnost se zakládá „společenskou smlouvou“ (je-li více zakladatelů), podepsanou všemi zakladateli. Pravost podpisů zakladatelů musí být úředně ověřena. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným a zakladatelská smlouva akciové společnosti musí mít formu notářského zápisu. Pokud zákon připouští, aby společnost založil jediný zakladatel, nahrazuje společenskou smlouvu „zakladatelská listina“ vyhotovená ve formě notářského zápisu. Zakladatelská listina musí obsahovat stejné podstatné části jako společenská (zakladatelská) smlouva (§ 57 obch. z.). Zakladateli společnosti a jejími společníky mohou být osoby fyzické i právnické (§ 56 odst. 2 obch. z.). Obchodní zákoník stanoví u každé obchodní společnosti, kolik osob (fyzických nebo právnických) ji může minimálně založit a podnikat v ní:

- 23 (53) -


a) Veřejnou obchodní společnost mohou založit minimálně 2 fyzické osoby. b) Komanditní společnost mohou založit minimálně 2 fyzické osoby, z nichž alespoň jedna musí být komplementář, alespoň jedna komanditista. c) Společnost s ručením omezeným může založit i jedna fyzická osoba. Jedna fyzická osoba může být jediným společníkem nejvýše tří společností s ručením omezeným. Společnost může mít nejvíce padesát společníků. d) Akciová společnost může být založena i jednou právnickou osobou. Základní kapitál společnosti – je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých a nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti (v jednotkách české měny – Kč). Společník se účastní na základním kapitálu vkladem. Povinně se základní kapitál vytváří v komanditní společnosti (souhrn vkladů komanditistů – není určena min. výše), ve společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Zákon stanoví minimální výši základního kapitálu u společnosti s ručením omezeným na 200 000 Kč. U akciové společnosti je stanovena minimální výše základního kapitálu ve dvou značné rozdílných částkách podle toho, jak byla akciová společnost založena. Základní kapitál akciové společnosti založené na základě veřejné nabídky akcií (§ 164 a násl. obch. z. – tj. složitější způsob založení) musí činit 20 000 000 Kč. Základní kapitál akciové společnosti založené bez veřejné nabídky akcií (§ 172 a násl. obch. z.) musí činit alespoň 2 000 000 Kč. Vklad společníka do společnosti – vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků a jiných, penězi ocenitelných hodnot (nepeněžitý vklad), které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti (§ 59 odst. 1 – 8 obch. z.). Zakázány jsou vklady ve formě prací a výkonů. Společníci obchodních společností jsou rozděleni podle toho, jak ručí za závazky společnosti, a to na: a) Komplementáře – to jsou společníci, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně, tj. celým svým majetkem. Komplementářem může být jen osoba, která splňuje všeobecné podmínky provozování živnosti (podle živ. z.) a u níž není dána překážka provozování živnosti stanovená živnostenským zákonem, bez ohledu na předmět podnikání společnosti. Fyzická nebo právnická osoba může být společníkem s neomezeným ruče ním, neboli komplementářem pouze v jedné společnosti. b) Komanditisty – to jsou společníci, kteří ručí za závazky společnosti omezeně, tj. jen do výše svého splaceného nebo nesplaceného vkladu do společnosti. Z toho plyne, že komanditista je povinen vložit do základního kapitálu společnosti vklad ve výši určené společenskou smlouvou, minimální vklad komanditisty je však stanoven zákonem u každé společnosti, která tento druh společníků má. Komanditista v komanditní společnosti je povinen vložit vklad do základního kapitálu minimálně 5 000 Kč. Minimální vklad společníka ve společnosti s ručením omezeným (komanditisty) je určen zákonem na 20 000 Kč. V akciové společnosti akcionář (komanditista) sice výslovné nemá určen minimální vklad, ale ten vyplývá z toho, že když se chce stát akcionářem, musí si koupit minimálně jednu akcii o nejmenší možné jmenovité hodnotě, a to je 1 000 Kč. Teoreticky se obchodní společnosti dělí podle toho, jaká účast společníků na činnosti společnosti převládá, a to na společnosti osobní, ve kterých převládá osobní účast

- 24 (53) -


společníků na činnosti společnosti, a na společnosti kapitálové, ve kterých převládá kapitálová účast společníků. 1) Společnosti osobní: a) Veřejná obchodní společnost b) Komanditní společnost 2) Společnosti kapitálové: a) Společnost s ručením omezeným b) Akciová společnost Důležitým charakteristickým rysem jednotlivých společností je to, jací společníci je tvoří. Mohou to být buď jen komplementáři, nebo jen komanditisté, nebo oba druhy společníků. Takže: a) veřejná obchodní společnost – má pouze komplementáře, b) komanditní společnost – má komplementáře i komanditisty, c) společnost s ručením omezeným – má jen komanditisty, d) akciová společnost – akcionáři jsou komanditisté.

4.3.3

Přehled obchodních společností

1) Veřejná obchodní společnost (§ 76 a násl. obch. z.) „veř. obch. spol.“ nebo „v. o. s.“ Je to typická společnost osobní. Založit ji mohou nejméně dvě fyzické osoby. Všichni její společníci jsou komplementáři, kterým zákon neurčuje ani minimální výši základního kapitálu, ani vkladu společníka. Řídí se jen svou společenskou smlouvou.

2) Komanditní společnost (§ 93 a násl. obch. z.) „kom. spol.“ nebo „k. s.“ Je to osobní společnost. Založit ji mohou nejméně dvě fyzické osoby, z nichž alespoň jedna musí být komplementář, alespoň jedna komanditista. Komanditista je povinen vložit do základního kapitálu společnosti minimálně 5 000 Kč.

3) Společnost s ručením omezeným (§ 105 a násl. obch. z.) „spol. s r. o.“ nebo „s. r. o.“ Je to společnost kapitálová. Založit ji může i jedna fyzická osoba. Společnost může mít nejvíce padesát společníků. Všichni společníci jsou komanditisté. Výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným musí činit alespoň 200 000 Kč. Výše vkladu společníka musí činit alespoň 20 000 Kč.

4) Akciová společnost (§ 154 a násl. obch. z.) „akc. spol.“ nebo „a. s.“ Je to společnost kapitálová. Založit ji může i jedna právnická osoba. Společníci – akcionáři jsou komanditisté. Základní kapitál akciové společnosti založené s veřejnou nabídkou akcií musí činit alespoň 20 000 000 Kč. Základní kapitál společnosti založené bez veřejné nabídky akcií musí činit alespoň 2 000 000 Kč. Akcie (podíl) může znít na jméno nebo na majitele. Nejnižší jmenovitá hodnota akcie je 1 000 Kč.

- 25 (53) -


4.4

Družstvo (§§ 221 až 260 obch. z.)

je právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, založená za účelem podnikání, nebo za účelem jiným, např. zajišťováním hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů.

Družstvo může založit buď pět fyzických nebo dvě právnické osoby. Základní kapitál družstva tvoří souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se zavázali členové družstva. Stanovy určují výši základního kapitálu družstva, který se zapisuje do obchodního rejstříku (zapisovaný základní kapitál). Zapisovaný základní kapitál musí činit nejméně 50 000 Kč. Družstva mají stejně jako ostatní právnické osoby povinnost se v názoru označit, buď „družstvo“, nebo podle druhu družstva: a) výrobní družstvo „v. d.“ b) spotřební družstvo „s. d.“ c) stavební bytové družstvo „s. b. d.“ d) bytové družstvo „b. d.“ e) zemědělské družstvo „z. d.“

Hospodářská soutěž (§ 41 a násl. obch. z.)

4.5

Fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé, mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti. Nesmějí účast v soutěži zneužívat. Takovým zneužitím je „nekalá soutěž“ a nedovolené omezování hospodářské soutěže.

4.5.1

Nekalá soutěž (§ 44 obch. z.)

Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.

Nekalá soutěž se zakazuje! Nekalou soutěží je zejména: a) klamavá reklama (§ 45 odst. 1 až 3 obch. z.), b) klamavé označování zboží a služeb (§ 46 odst. 1 až 3 obch. z.), c) vyvolávání nebezpečí záměny (§ 47a) až c) obch. z.), d) parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele (§ 48 obch. z.), e) podplácení (§ 49 a), b) obch. z.), f) zlehčování (§ 50 odst. 1 a 2 obch. z.), g) srovnávací reklama (§ 50a odst. 1 – 3 obch. z.), h) porušování obchodního tajemství (§ 51 obch. z.), i)

ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí (§ 52 obch. z.).

- 26 (53) -


Osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradou škody a vydání bezdůvodného obohacení (§§ 53 a 54 obch. z.).

4.6

Klíčová slova

Podnikání, podnikatel, živnost, živnosti ohlašovací, živnosti koncesované, živnost řemeslná, živnost vázaná, živnost volná, podmínky provozování živnosti, autorizace, odpovědný vedoucí, živnostenský rejstřík, Evropský hospodářský prostor, fyzická a právnická osoba, obchodní rejstřík, obchodní společnost, základní kapitál, vklad společníka, komplementář, komanditista, v. o. s., k. s., s. r. o., a. s., družstvo, hospodářská soutěž, nekalá soutěž.

- 27 (53) -

Přehled systému a používání nominátních a innominátních smluv

5


5.1

Občanskoprávní a obchodněprávní závazkové vztahy

Podstatnou část občanského a obchodního práva tvoří právní úprava závazkových vztahů. Přesto, že se závazkové vztahy upravené v občanském a obchodním zákoníku částečně liší, nelze je rozdělit, protože tvoří dohromady celek. Vyplývá to z toho, že občanský a obchodní zákoník nejsou navzájem nezávislé předpisy. Ve vztahu k obchodnímu zákoníku je občanský zákoník předpisem obecným, obchodní zákoník má povahu zvláštního právního předpisu.

Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony (§ 1 odst. 2 obč. z.). Tím „jiným zákonem“ je právě obchodní zákoník, který upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy i některé jiné vztahy s podnikáním související (§ 1 odst. 1 obch. z.). Dále pak výslovně uvádí obchodní zákoník v § 1 odst. 2, že pokud nelze některé otázky právních vztahů, které upravuje, řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. V závazkových vztazích nelze proto používat pouze jeden zákoník, ale je nutno vždy nejprve se rozhodnout, zda v tom určitém případě jde o obchodní závazkový (podnikatelský) vztah, nebo o vztah občanskoprávní (nepodnikatelský). Při podnikatelských vztazích používáme obou právních předpisů (občanský i obchodní zákoník), kdežto ve druhém případě u nepodnikatelských vztahů zákoník občanský. Přehled závazkových vztahů podle toho, jak vznikají: 1) ze smluv (dvoustranné nebo vícestranné právní úkony), 2) z jednostranných právních úkonů (veřejný příslib, slib odškodnění, vyhlášení veřejné soutěže), 3) ze způsobené škody, 4) ze vzniku bezdůvodného obohacení.

5.1.1

Povaha ustanovení občanského a obchodního zákoníku

Jak jsem již uvedla obecně u právních norem, platí i pro určení povahy ustanovení občanského a obchodního zákoníku u smluvních vztahů tzv. „dispositivní ustanovení“, která platí pouze tehdy, nedohodnou-li si účastníci konkrétního vztahu (smlouvy) něco jiného.

Ostatní ustanovení tzv. „kogentní“ jsou ta, od kterých se nelze žádnou dohodou odchýlit. Podle ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku jsou kogentní ta ustanovení, o kterých to zákon výslovně stanoví a odchýlení výslovně zakazuje. Dále ustanovení, u kterých to vyplývá z jejich povahy. Obchodní zákoník pro obchodní závazkové vztahy (např. smlouvy) obsahuje úplný výčet kogentních ustanovení v § 263. Občanský zákoník takový úplný výčet nemá a nemají ho ani další části obchodního zákoníku, proto je třeba se řídit povahou jednotlivých ustanovení.

- 29 (53) -


Informace Kogentních ustanovení v § 263 je skutečně značné množství a při používání obchodního zákoníku (jeho třetí části) vás stálé ověřování, zda jde o ustanovení kogentní nebo ne, zdržuje a mate. Proto vám doporučuji, abyste si vždy, když dostanete do ruky nový výtisk obchodního zákoníku pomocí zvýrazňovače označili čísla paragrafů a odstavců, taxativně uvedených v § 263, takže na první pohled se v nich orientujete. Chvíli vám to zabere, ale potom hodně času ušetříte a svůj obchodní zákoník zkvalitníte.

5.2

Občanskoprávní a obchodněprávní smlouvy

5.2.1

Působnost obchodního a občanského zákoníku

Význam přesného vymezení působnosti obchodního zákoníku je v tom, že právní úprava občanského a obchodního zákoníku je v mnoha směrech duplicitní (např. v obou zákonících jsou upraveny některé smluvní typy, některé rozdílně, ale některé i stejně).

Osobní působnost obchodního zákoníku je mnohem užší než působnost občanského zákoníku. Obchodní zákoník upravuje osobní působnost pro závazkové vztahy v § 261 a má být použit v těchto případech: a) pokud jde o právní vztahy mezi podnikateli, u nichž je zřejmé při jejich vzniku, že vznikají v souvislosti s podnikáním obou stran, b)

jedná se o právní vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli, jestliže je jejich obsahem uspokojování veřejných potřeb,

c) pokud se jedná o právní vztahy výslovně vyjmenované obchodním zákoníkem, a to i v některých případech, kdy jejich účastníci nejsou podnikateli (např. smlouva o tichém společenství, vztahy mezi společníky a obchodní společností atd.). Pokud jeden nebo více účastníků závazkového vztahu není osoba uvedená v § 261, nebo si tím účastníci nejsou jisti, dále pokud mohou vzniknout pochybnosti, zda se vznikající vztahy týkají podnikatelské činnosti subjektů, mohou využít příležitosti, kterou jim dává § 262 odst. 1 a dohodnout se na tom, že se jejich závazkový vztah bude řídit zásadami obchodního zákoníku. Při dodržení písemné formy, kterou vyžaduje § 262 odst. 2, by pak všechny pochyby o tom, že se jedná o vztahy obchodněprávní, měly být odstraněny. Ustanovení § 262 odst. 1 a 2 může velmi výhodně použít osoba i pro posílení a pojištění, např. smlouvy o koupi staršího automobilu třeba z autobazaru. Informace Dejme tomu, že si dvě fyzické osoby nezávisle na sobě koupí automobil v autobazaru. Obě osoby sice uzavřely s prodejcem kupní smlouvu podle obchodního zákoníku, ale jen jedna z nich využila § 262 odst. 1).

Představte si, že v obou případech se jednalo o automobily kradené, přesto, když to bylo zjištěno, jedna z těchto osob o auto přišla, druhé zůstalo. Proč? Jeden kupující si totiž v kupní smlouvě vymínil písemný dodatek, že se tento vztah řídí zásadami obchodního zákoníku podle § 262 přesto, že kupující je fyzická osoba, nepodnikající. V tomto případě se lepší zajištění obchodním zákoníkem projevilo tím,

- 30 (53) -


že zde platí § 446 obch. z., který říká, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží. Tomuto kupujícímu automobil zůstal, ale druhý, který § 262 nevyužil, o auto přišel. Sjednání dohody podle ustanovení § 262 může také vyznít ve prospěch zhotovitele smlouvy o dílo. Podle občanského zákoníku (§ 642 obč. z.) může totiž objednatel od smlouvy odstoupit bez toho, že by zhotovitel smlouvu porušil. Je jen povinen zaplatit zhotoviteli částku, která na práce již vykonané připadá, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Takové oprávnění objednatel podle obchodního zákoníku nemá. Nemůže také využít § 49 občanského zákoníku, který říká, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Za nejpoužívanější závazkový vztah upravený občanským a obchodním zákoníkem můžeme označit smlouvy. Smlouvy jsou právní úkony dvojstranné (bilaterální) nebo vícestranné (multilaterální). Prostřednictvím smluv na sebe právní subjekty berou povinnosti, nebo převádějí svá práva na jiné osoby (např. smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést dohodnuté dílo, kupní smlouva slouží k převodu vlastnického práva). Dohoda je tedy nejméně dvoustranný právní úkon, jehož podstatou je souhlas smluvních stran v určité věci (konsensus). Můžeme říci, že dohoda je širší pojem než smlouvy, ale každá smlouva je současně i dohodou. Pokud se strany dohodnou na obsahu smlouvy, vznikne smlouva. Dohodou může být smlouva změněna nebo zrušena. Při uzavírání smluv platí zásada smluvní volnosti stran, většina právních norem, které je upravují, jsou dispositivní. Strany si mohou dohodnout cokoli, co není v rozporu s právními předpisy nebo dobrými mravy. Pokud je uzavřena platná smlouva, vzniká mezi stranami právní vztah, jehož obsahem jsou práva a povinnosti, které si smluvní strany přímo ve smlouvě dohodly, a další práva a povinnosti, které vyplývají ze zákona (strany o nich nejednaly ani třeba nevěděly). Většina ustanovení, která upravují smlouvy, jsou sice dispozitivní, přesto se i zde s kogentními ustanoveními jistě setkáme. Je to například povinnost uvést v každé smlouvě její předmět, tedy čeho přesně se smlouva týká. V některých smlouvách je zákonem stanovena povinnost uvést cenu (např. cena ve smlouvě kupní podle obchodního zákoníku musí být dohodnuta, nebo alespoň musí být stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže strany projeví vůli uzavřít ji i bez určení kupní ceny, ale musí to být písemně uvedeno). Dalším častým kogentním ustanovením u některých smluv je písemná forma, přestože většina smluv se uzavírá ústní formou (např. kupní smlouva při nákupu v prodejně pečiva, smlouva o přepravě osob v městské hromadné dopravě atd.). Kromě ustanovení obchodního zákoníku, že písemná forma může být k platnosti smlouvy vyžadována pouze v případech v něm stanovených, umožňuje také, pokud alespoň jedna stana projeví při jednání vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě, povinnost tuto písemnou formu dodržet stejně, jako by to bylo stanoveno zákonem (§ 272 obch. z.).

5.2.2

Platnost a účinnost smluv

Platnou se smlouva stává zásadně v okamžiku, kdy byla uzavřena (strany projevily souhlas s jejím obsahem právní normou předepsaným způsobem). Účinnost smlouvy mohou strany odložit na pozdější dobu, nebo ji mohou vázat na splnění nějaké podmínky.

- 31 (53) -


Příklad Dne 30. 9. 2004 nájemce a pronajímatel uzavřeli nájemní smlouvu na dobu od 1. 11. 2004. Smlouva je platná už 30. 9. 2004. Smluvní strany jsou od tohoto okamžiku smlouvu vázány, ale účinnou se smlouva stane až 1. 11. 2004. Takže nájemce může ještě od 30. 9. do 1. 11. 2004 předmět nájmu užívat.

5.2.3

Smlouva o uzavření budoucí smlouvy (§ 289 a násl. obch. z.)

Smlouva o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (smluvní typ nebo účel smlouvy). Obsah smlouvy se určí podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, přihlédne se k okolnostem uzavření smlouvy i k zásadě poctivého obchodního styku.

5.2.4

Smluvní typy – smlouvy pojmenované – nominátní

V praxi se vyskytují určité druhy smluv opakovaně. Nejčastěji vyskytující se smlouvy jsou v zákoně výslovně upraveny. Jedná se o tzv. „smluvní typy“. Ty jsou upraveny v občanském a obchodním zákoníku. Některé typy smluv jsou v obou zákonících, některé jen v jednom z nich. Tyto smluvní typy mají každý své pojmenování i obě smluvní strany jsou pojmenovány, název smlouvy i stran je třeba zachovat, většinu ustanovení (dispositivních) mohou smluvní strany přizpůsobit svým potřebám a i při dodržení kogentních ustanovení mohou vytvořit smlouvu vskutku „na míru“. Tyto smlouvy, uvedené v občanském a obchodním zákoníku, označujeme „smlouvy nominátní“ neboli pojmenované.

Občanský zákoník uvádí přes dvacet smluv, v obchodním zákoníku jich je kolem třiceti. Po stručném přehledu jednotlivých smluvních typů si probereme ty nejpoužívanější smlouvy obou zákoníků. Přehled nominátních smluv uvedených v občanském zákoníku – s názvy obou smluvních stran, jsou-li v obč. zákoně stanoveny (část osmá): Kupní smlouva – prodávající a kupující (i věci nemovité) a směnná smlouva – obdobně jako kupní smlouva – směna věc za věc. Darovací smlouva – dárce a obdarovaný. Smlouva o dílo – zhotovitel a objednatel. Smlouva o půjčce – věřitel a dlužník. Smlouva o výpůjčce – půjčitel a vypůjčitel. Nájemní smlouva – pronajímatel a nájemce. Příkazní smlouva – příkazník a příkazce. Smlouva o obstarání věci – obstaratel a objednatel. Smlouva o obstarání prodeje věci – obstaratel a objednatel. Jednatelství bez příkazu – jednatel bez příkazu a ten, jehož škoda byla odvrácena. Smlouva o úschově – schovatel a složitel. Smlouva o ubytování – ubytovatel a objednatel. Smlouvy o přepravě – osob – dopravce a cestující. Smlouvy o přepravě - nákladu – dopravce a zasílatel.

- 32 (53) -


Smlouva zprostředkovatelská – zprostředkovatel a zájemce. Vklady – peněžní ústav a vkladatel. Pojistné smlouvy – pojistitel a pojištěná osoba. Smlouva o sdružení – konsorcium, sdružené fyzické a právnické osoby. Smlouva o důchodu – zakládá právo vyplácení důchodu určité osobě. Sázka a hra – výhry nelze zajistit, ani vymáhat, jen když provozovatel je stát, tak ano. Veřejná soutěž – vyhlašovatel soutěže a soutěžící. Veřejný příslib – ten, kdo veřejně prohlásí, že zaplatí odměnu, a ten, kdo nejdříve splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu. Cestovní smlouva – provozovatel cestovní kanceláře a zákazník. Přehled nominátních smluv uvedených v obchodním zákoníku – s názvy obou stran, jsou-li zákonem stanoveny (část třetí obč. z.): Kupní smlouva – prodávající a kupující (věci movité). Smlouva o koupi podniku – prodávající a kupující podniku (věci hromadné). Smlouva o nájmu podniku – pronajímatel a nájemce podniku (věci hromadné). Smlouva o koupi najaté věci – nejprve pronajímatel a nájemce (smlouva leasingová), potom prodávající a kupující. Smlouva o úvěru – věřitel a dlužník. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví – poskytovatel a nabyvatel práv. Smlouva o uložení věci – opatrovatel a uložitel. Smlouva o skladování – skladovatel a ukladatel. Smlouva o dílo – zhotovitel a objednatel. Smlouva mandátní – mandatář a mandant. Smlouva komisionářská – komisionář a komitent. Smlouva o kontrolní činnosti – vykonavatel kontroly a objednavatel kontroly. Smlouva zasilatelská – zasilatel a příkazce. Smlouva o přepravě věcí – dopravce a odesílatel. Smlouva o nájmu dopravního prostředku – pronajímatel a nájemce dopravního prostředku Smlouva o provozu dopravního prostředku – provozce a objednatel provozu dopravního prostředku. Smlouva o zprostředkování – zprostředkovatel a zájemce. Smlouva o obchodním zastoupení – obchodní zástupce a zastoupený. Smlouva o tichém společenství – podnikatel a tichý společník. Smlouva o otevření akreditivu – banka pro příkazce poskytne oprávněnému určité plnění. Smlouva o inkasu – banka pro příkazce přijetí a plnění peněžní pohledávky od dlužníka. Smlouva o běžném účtu – banka a majitel účtu.

- 33 (53) -


Cestovní šek – výstavce šeku a osoba v šeku uvedená. Slib odškodnění – slibující a příjemce slibu, jemuž bude nahrazena škoda. Zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu (část třetí, hlava III. obch. z.) týká se osob podnikajících podle § 261 a 262 obch. z., jejichž alespoň jeden účastník má sídlo, místo podnikání nebo bydliště v zahraničí, jestliže se tyto vztahy řídí českým právním řádem: Jedná se o: Zákaz dalšího vývozu – prodávající zakazuje kupujícímu zpětný dovoz (reexport). Ujednání o omezení prodeje – prodávající se zavazuje, že nebude prodávat určitým kupujícím nebo do určitého státu. Měnová doložka – zajišťuje, aby cena ve smlouvě i po změně měny zůstala nezměněna. Smlouva o výhradním prodeji – dodavatel se zavazuje, že určité zboží v určité oblasti bude dodávat pouze určitému odběrateli. Smlouvy o vázaných obchodech – smlouva je realizována až po splnění jiné – vedlejší smlouvy, nebo se jedná o vícestrannou smlouvu.

5.2.5

Smlouvy innominátní – nepojmenované

Vzhledem k právní volnosti mohou účastníci smluvních vztahů, pokud jim nevyhovuje žádný smluvní typ uvedený výše, uzavřít i smlouvu, kterou zákon výslovně neupravuje. Takové smlouvy nazýváme „nepojmenované“ neboli „innominátní“.

Strany v nich mají možnost si smluvně stanovit svá práva a povinnosti odchylně od ustanovení zákona (s výjimkou § 263 obch. z.). Informace Prakticky to znamená, že většina toho, co vám někdo dává podepsat, může být smlouva (třeba ta innominátní), takže buďte ostražití! Vždy je lepší si dobře přečíst, dát si čas na rozmyšlenou, je-li třeba poradit se s odborníkem, resp. když něčemu nerozumíte, nesouhlaste s tím! Na podpis je vždycky dost času!

5.2.6

Nejpoužívanější smlouvy podle občanského a obchodního zákoníku – smlouvy kupní a smlouvy o dílo

Smlouva kupní Tato smlouva je upravena v obou dvou zákonících. Podle obchodního zákoníku se uzavírají kupní smlouvy pouze na věci movité (to jsou věci, se kterými se může volně pohybovat, slovensky „hnutělnosti“), podle občanského zákoníku je možno kupovat a prodávat i věci nemovité (to jsou věci pevně spojené základem s pozemkem a pozemky, tedy věci, s nimiž nelze pohybovat – slovensky „nehnutělnosti“).

Ve smlouvě kupní se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě, kupující se zavazuje tento předmět převzít a zaplatit prodávajícímu dohodnutou cenu. Kogentní ustanovení u smlouvy kupní jsou předmět smlouvy a cena. Pokud se jedná o kupní smlouvu na nemovitost, musí mít smlouva také písemnou formu a účinnosti nabude teprve vkladem do katastru nemovitostí. Smlouva o dílo Smlouva o dílo je rovněž upravena v občanském i obchodním zákoníku. Zhotovitel se v ní zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za

- 34 (53) -


jeho provedení. Kogentní ustanovení jsou tedy předmět smlouvy (určité dílo) a cena díla. Uzavírání smluv je proces, při němž se vytváří konsensus stran (souhlasná vůle) o obsahu smlouvy. Tento proces se vždy skládá ze dvou právních úkonů: návrhu smlouvy (oferty) a přijetí návrhu (akceptace). Smlouva je platně uzavřena, jakmile je návrh přijat. Kromě nejpoužívanějších pojmenovaných smluv, které jsou upraveny v občanském i obchodním zákoníku, se seznámíme s možností využití dvojice nominátních smluv, z nichž každá je jen v jednom zákoníku. Jedná se o případ, kdy podnikatel potřebuje, aby někdo vložil do jeho podnikání peněžitý nebo nepeněžitý vklad, eventuálně spojit se při svém podnikání s dalšími fyzickými nebo právnickými osobami a přitom nezaložit právnickou osobu! Jedná se o tzv. „společnost tichou“ a „sdružení neboli konsorcium“. Společnost tichá – uzavřená smlouvou o tichém společenství, upravenou obchodním zákoníkem (§ 673 a násl.). Jedná se o pojmenovanou smlouvu, kterou se zavazuje „tichý společník“, že poskytne podnikateli určitý vklad a bude se jím podílet na jeho podnikání, tichý společník se za to bude podílet na zisku nebo ztrátě podnikatele. Tuto smlouvu podnikatel sepíše s tichým společníkem, nebo může mít tichých společníků více. Ti o sobě vzájemně mohou vědět, ale nemusí. Takto podnikající „společnost“ se nezapisuje do obchodního rejstříku – nevzniká právnická osoba. Navenek vystupuje podnikatel (má postavení komplementáře), tichý společník na veřejnosti nevystupuje a má postavení komanditisty. Sdružení – konsorcium – vzniká na základě smlouvy o sdružení, upravené občanským zákoníkem (§ 829 a násl.). Jedná se o pojmenovanou smlouvu, kterou se může sdružit několik osob (fyzických i právnických), aby dosáhly sjednaného účelu (smlouva případná = pro jeden případ). Sdružení (konsorcium) se nezapisuje do obchodního rejstříku, nevzniká právnická osoba.

5.3

Klíčová slova

Smlouva, dohoda, dispositivní ustanovení, kogentní ustanovení, platnost smlouvy, účinnost smlouvy, smlouva nominátní, smlouva innominátní, smlouva kupní, katastr nemovitostí, smlouva o dílo, společnost tichá, sdružení, konsorcium.

- 35 (53) -

Základní pracovněprávní vztahy

6


Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jsou závazkové vztahy soukromoprávního charakteru, kterými se zaměstnanec zavazuje k výkonu práce pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů a zaměstnavatel je povinen mu za to podle uzavřené smlouvy poskytovat mzdu nebo plat.

Zaměstnancem může být jen fyzická osoba, která dovršila patnáct let věku a alespoň jeden den před nástupem do práce ukončila povinnou školní docházku. Zaměstnavatelem může být fyzická nebo právnická osoba. Osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům vůbec, nebo jejichž způsobilost k právním úkonům je omezena, musí být v pracovněprávních vztazích zastoupeny opatrovníkem. Normy upravující vztahy v rámci pracovního práva jsou převážně kogentní povahy. Určitou smluvní volnost mají účastníci právního vztahu jenom tam, kde to právní předpis výslovně dovoluje. Zvláštní pracovní podmínky jsou stanoveny ženám v souvislosti s jejich mateřstvím a také mladistvým zaměstnancům ve věku 15 až 18 let. Zákon a prováděcí předpisy také stanovují práce, které nesmějí vykonávat ženy, těhotné ženy, matky malých dětí a mladiství. Základní pracovněprávní vztahy jsou: 1. pracovní poměr

a) hlavní b) vedlejší, souběžný

2. dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a) dohoda o provedení práce b) dohoda o pracovní činnosti

6.1

Pracovní poměr

6.1.1

Pracovní poměr – hlavní

Pracovní poměr vzniká: 1) Pracovní smlouvou – je to nejčastější způsob vzniku pracovního poměru. Pracovní smlouva (viz dále) se uzavírá písemně, pokud nejde o pracovní poměr kratší než jeden měsíc. Smlouva delší než měsíc uzavřená ústně (pokud splňuje podstatné náležitosti), je sice porušením povinnosti zaměstnavatele, ale tato ústní smlouva je platná! Pracovní smlouva musí splňovat „podstatné náležitosti“: a) druh práce, na kterou je zaměstnanec přijímán, b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo), c) den nástupu do práce. Pracovní poměr vzniká ke sjednanému dni nástupu do práce. Tato podstatná náležitost se tedy již nemůže změnit. Změněny mohou být jen druh práce – tzv. převedení na

- 37 (53) -


jinou práci (§§ 37, 39, 40 prac. z.), nebo místo výkonu práce – tzv. pracovní cesta a přeložení (§§ 38 a 40 prac. z.). Mimo to lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem. V pracovní smlouvě lze sjednat také zkušební dobu na tři měsíce. Zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je toto ujednání neplatné. Pracovní poměr může být uzavřen na dobu určitou nebo neurčitou a další náležitosti (viz vzor pracovní smlouvy). 2) Volbou – se pracovní poměr zakládá v případech stanovených zvláštními předpisy, stanovami nebo usnesením orgánů družstev nebo sdružení občanů. Jedná se například o obchodní zákoník, podle něhož vzniká volbou pracovní poměr předsedy představenstva družstva, pokud se nejedná o čestnou funkci. 3) Jmenováním – se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, a) podle zvláštních předpisů (na ústředních orgánech), b) které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, právnické osoby, statutární orgán, c) které do funkce u zaměstnavatele, fyzické osoby, jmenuje zaměstnavatel. Vzor pracovní smlouvy podle zákoníku práce: Pracovní smlouva (podle § 27 a násl. zák. práce) 1. Tuto pracovní smlouvu uzavírají smluvní strany: 1.1 Zaměstnanec ………………….. 1.2 Zaměstnavatel ………………… 2. Předmětem smlouvy je: 2.1 Touto pracovní smlouvou se stává pan(í) ……………….. zaměstnancem firmy (společnosti, podniku) …………………. a pro tento vztah je závazný zákoník práce v platném znění. Zaměstnanec pan(í) ………………... nastupuje do funkce ………. s popisem pracovní činnosti obsaženým v příloze této smlouvy. → 1. Druh práce 2.2 Zaměstnanec se zavazuje plnit své povinnosti pečlivě a svědomitě s tím, že bude šířit dobré obchodní jméno firmy a bude usilovat o její prospěch. 2.3 Ve své činnosti se řídí zaměstnanec vnitropodnikovými předpisy zaměstnavatele a pokyny nadřízených osob. Místem výkonu práce je ……………….. → 2. Místo výkonu práce 3. Mzda pracovníka: 3.1 Měsíční základní plat zaměstnance činí ………. Kč s tím, že výplatním termínem je ………… den po uplynutí měsíce, bez poskytování zálohy.

- 38 (53) -


3.2 Roční prémie zaměstnance činí ……. % ze zisku a vypláceny budou k …………… příslušného roku ve formě zálohy 40 % očekávané roční hodnoty a po roční uzávěrce za daný rok, tj. do konce února příštího roku, zbývající doplatek. 4. Čas plnění: Tato smlouva se uzavírá na dobu určitou od ……. do …….. Den nástupu se stanoví na …………

→ 3. Den nástupu do práce

Výpovědní důvody se řídí zákoníkem práce v platném znění. 5. Ostatní ujednání: 5.1 V ostatním se řídí právní vztahy vyplývající z této smlouvy zákoníkem práce v platném znění. 5.2 Změny této pracovní smlouvy podléhají vzájemnému odsouhlasení smluvních stran a je možné je realizovat formou dodatku. 5.3 Tato smlouva nabývá platnosti dnem jejího podpisu a je zhotovena ve dvou exemplářích, jeden obdrží zaměstnanec, druhý zaměstnavatel. 5.4 Obě smluvní strany potvrzují autentičnost této pracovní smlouvy svým podpisem. Zároveň smluvní strany prohlašují, že si tuto smlouvu přečetly, že nebyla ujednána v tísni, ani za jinak jednostranně nevýhodných podmínek. 6. Podpisy smluvních stran: ………………………….

……………………………

zaměstnavatel

zaměstnanec

V ……………………… dne …………………. Příloha: Dle textu Pracovní poměr zaniká: 1) dohodou, 2) výpovědí – zaměstnance – zaměstnavateli, - zaměstnavatelem – zaměstnanci, 3) okamžitým zrušením – ze strany zaměstnavatele, - ze strany zaměstnance, 4) zrušením pracovního poměru ve zkušební době, 5) uplynutím doby u pracovního poměru na dobu určitou, 6) smrtí zaměstnance (také zánikem zaměstnavatele bez nástupce).

- 39 (53) -


k 1) Dohoda Dohodu o skončení pracovního poměru uzavírá zaměstnanec se zaměstnavatelem písemnou formou, musí v ní být uvedeno datum skončení pracovního poměru. Důvody rozvázání pracovního poměru musí být uvedeny jen, požaduje-li to zaměstnanec. k 2) Výpověď Výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnanec nebo zaměstnavatel jednostranným právním úkonem, který musí být písemný, jinak je neplatný, a musí být doručen druhé straně. Zaměstnanec může ukončit svůj pracovní poměr výpovědí z jakéhokoliv důvodu nebo bez udání důvodu. Naproti tomu, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1. Výpovědní důvod musí vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit. Zákoník práce v § 46 odst. 1 uvádí řadu výpovědních důvodů: a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem ke změně úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změn u zaměstnavatele, d) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, nebo je ohrožen nemocí z povolání, kterou už má nebo mu hrozí z důvodu nejvyšší přípustné expozice na pracovišti, e) zaměstnanec nesplňuje předpoklady pro výkon sjednané práce stanovené právními předpisy nebo požadavky pro řádný výkon této práce. Pokud se zde jedná o neuspokojivé pracovní výsledky, lze zaměstnanci dát výpověď jen v případě, že byl zaměstnavatelem v posledních dvanácti měsících písemně vyzván k jejich odstranění a neučinil tak, f) jsou-li u zaměstnance dány důvody jako pro okamžité zrušení pracovního poměru nebo jde o závažné porušení pracovní kázně, event. pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně, lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v posledních šesti měsících na možnost výpovědi písemně upozorněn. k 3) Okamžité zrušení Okamžité zrušení pracovního poměru je možné jen z důvodů uvedených v zákoníku práce. Jde o jednostranný právní úkon, který může dát zaměstnavatel zaměstnanci, ale i naopak, a musí mít písemnou formu a být doručen druhé straně. Zaměstnanec může okamžitě rozvázat pracovní poměr ze dvou důvodů: a) podle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel jej do 15 dnů od předložení posudku nepřevedl na jinou pro něho vhodnou práci, b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. Zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to ze dvou důvodů: a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, nebo pro úmyslný trestný čin spáchaný

- 40 (53) -


v souvislosti s pracovními úkoly k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců, b) pokud zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděli, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. Zaměstnavatel nemůže okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní, ani se zaměstnankyní nebo zaměstnancem, kteří pečují trvale o dítě mladší než tři roky. k 4) Zrušení ve zkušební době Ve zkušební době může jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec zrušit pracovní poměr písemně, bez udání důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu. Písemné oznámení druhé straně má být doručeno zpravidla alespoň tři dny předem. k 5) Uplynutím doby Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou končí uplynutím této doby. Zaměstnavatel zpravidla 3 dny předem zaměstnance na ukončení pracovního poměru upozorní. Když ale zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele pokračuje po uplynutí sjednané doby dále v konání prací (třeba jen jeden den), platí, že se tento pracovní poměr změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou. k 6) Smrtí zaměstnance Jediný případ, kdy pracovní poměr končí automaticky, proto jej zákoník práce jen konstatuje. Pracovní poměr cizince nebo osoby bez státní příslušnosti končí dnem odnětí povolení k pobytu nebo vyhoštění z ČR.

6.1.2

Pracovní poměr vedlejší (souběžný, vedlejší činnost)

Vedlejší pracovní poměr je volnější pracovněprávní vztah než hlavní pracovní poměr a probíhá s ním současně. Ve vedlejším pracovním poměru je sjednána kratší pracovní doba než pracovní doba stanovená. Tato smlouva může být ústní i písemná. Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou ukončit vedlejší pracovní poměr výpovědí z jakéhokoliv důvodu nebo bez udání důvodu. Výpovědní doba je 15 dnů ode dne jejího doručení. Zaměstnavatel nesmí ve vedlejším pracovním poměru zaměstnávat mladistvé zaměstnance, takže jej lze uzavřít až po dosažení 18 let zaměstnance.

6.2

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 232 a násl. prac. z.)

Uzavřením těchto dohod nevzniká pracovní poměr, jedná se však také o pracovněprávní vztahy. Obsah těchto právních vztahů je od obsahu pracovního poměru odlišný (např. zde nevzniká nárok na dovolenou).

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dvě: a) dohoda o provedení práce, b) dohoda o pracovní činnosti.

- 41 (53) -


6.2.1

Dohoda o provedení práce (§ 236 prac. z.)

Touto dohodou se upravují pracovněprávní vztahy, které se obvykle pravidelně neopakují, nebo není jisté, že se opakovat budou. Tato dohoda může být uzavřena písemně nebo ústně. Dohoda musí obsahovat vymezení určité práce nebo úkolu a výše odměny za tuto práci. Většinou se sjednává i termín, ve kterém bude práce vykonána. Rozsah prací konaných na základě dohod o provedení práce v kalendářním roce nesmí překročit 100 hodin. Do tohoto rozsahu se započítává také doba práce, kterou zaměstnanec konal na základě jiné dohody o provedení práce.

6.2.2

Dohoda o pracovní činnosti (§§ 237 a 238 prac. z.)

Tato dohoda je používána na práce, které se zpravidla pravidelně opakují. Tuto dohodu lze uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou a musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Dohoda obsahuje sjednané práce, sjednanou odměnu, sjednaný rozsah práce a dobu, na kterou se uzavírá. Rozsah pracovní doby nesmí překročit v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby.

Shrnutí pracovně právních vztahů – přehled: Vznikají mezi zaměstnance a zaměstnavatelem,

je to: 1) pracovní poměr (hlavní, vedlejší, souběžný), 2) dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr: a) dohoda o provedení práce, b) dohoda o pracovní činnosti. k 1) Pracovní poměr (hlavní): vzniká: a) pracovní smlouvou, b) volbou, c) jmenováním, změny pracovního poměru: a) převedení na jinou práci, b) pracovní cesta a přeložení, zánik: a) dohoda, b) výpověď – daná zaměstnancem, - daná zaměstnavatelem, c) okamžité zrušení – ze strany zaměstnance, - ze strany zaměstnavatele, d) zrušením pracovního poměru ve zkušební době, e) uplynutím doby u pracovního poměru na dobu určitou, f) smrtí zaměstnance (zánik zaměstnavatele bez převodu). Pracovní poměr vedlejší event. souběžný k 2) Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr: a) dohoda o provedení práce, b) dohoda o pracovní činnosti.

- 42 (53) -


6.3

Klíčová slova

Pracovněprávní vztahy, zaměstnavatel, zaměstnanec, pracovní poměr, pracovní smlouva, podstatné náležitosti, dohoda, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti.

- 43 (53) -

Autotest

7

Autotest

V otázkách tohoto autotestu, které následují, je vždy jen jedna odpověď správná.

1. Která právní ustanovení jsou dispositivní? a) Jsou to ta ustanovení, která použijeme teprve tehdy, když se strany nedohodnou jinak. (Smlouva má přednost před zákonem.) b) Těmito ustanoveními disponuje společník se základním kapitálem akciové společnosti c) Jsou to ustanovení, která, pokud nejsou dodržena, mají za následek neplatnost právního úkonu (např. smlouvy). d) Jedná se o oprávnění a povinnost odpovědného zástupce disponovat výrobním zařízením, materiálem a zaměstnanci podniku. 2. Která právní norma není kogentní? a) Ta, která je uvedena v § 263 obchodního zákoníku. b) Je to právní norma dispositivní. c) Je to právní norma, kterou musíme striktně dodržet. d) Je to např. písemná forma smlouvy, tu strany nemusí dodržet, i když to zákon nařizuje, pokud o to alespoň jedna ze stran projeví zájem. 3. Ústavní pořádek ČR tvoří: a) Ústavní a Nejvyšší soud. b) Vláda a prezident. c) Ústava a Listina základních práv a svobod. d) Poslanecká sněmovna a Senát. 4. Kdo v „Ústavním pořádku ČR“ reprezentuje moc zákonodárnou? a) Ústavní soud. b) Parlament. c) Vláda ČR. d) Nejvyšší kontrolní úřad. 5. Kdo je podle Ústavy České republiky představitelem moci výkonné? a) Nejvyšší soud. b) Poslanecká sněmovna. c) Prezident. d) Senát. 6. Plnou způsobilost k právním úkonům nemá: a) Právnická osoba. b) Fyzická osoba od narození do smrti (i dítě počaté, za předpokladu, že se narodí živé tzv. nasciturus). c) Osoba zapsaná do obchodního rejstříku. d) Fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a je svéprávná.

- 45 (53) -


7. Právo na práci znamená: a) Právo a povinnost pracovat. b) Při ztrátě práce má každý právo na podporu v nezaměstnanosti po neomezenou dobu. c) Právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. d) Povinnost zaměstnavatele přijmout zákonem stanovené zaměstnance do pracovního poměru. 8. Právo na stávku v České republice mají: a) Soudci a státní zástupci. b) osoby v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná k záchraně života a zdraví lidí. c) Vojáci a příslušníci bezpečnostních sborů d) V podstatě všichni, kteří dodrží zákonem stanovený postup a u nichž toto právo zákon nevyloučil. 9. Co znamená zásada „presumpce neviny“? a) Znamená, že v trestním řízení je každý považován za nevinného, pokud není pravomocně odsouzen, a také, že povinnost dokázat vinu je na straně žaloby. b) Znamená, že obviněný nemá právo odepřít u soudu výpověď v žádném případě. c) Znamená, že každý má právo u soudu odepřít výpověď, pokud by jí ohrozil sebe nebo osobu blízkou nebezpečím trestního stíhání. d) Že neprokázaná vina neznamená prokázanou nevinu. 10. Co není živnost? a) Soustavná činnost provozovaná samostatně podnikatelem. b) Činnost autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. c) Činnost prováděná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. d) Činnost za účelem dosažení zisku. 11. Živnostmi ohlašovacími nejsou: a) Živnosti vázané. b) Živnosti volné. c) Živnosti koncesované. d) Živnosti řemeslné. 12. Které podmínky provozování živnosti musí splnit každá fyzická osoba, než k němu získá oprávnění (např. i k živnosti volné)? a) Zvláštní podmínky provozování živnosti. b) Podmínku tzv. „autorizace“, složením odborné zkoušky. c) Všeobecné podmínky provozování živnosti. d) Podmínku, že bude schváleno orgánem státní správy, který je určen zákonem (v příl. č. 3). 13. Kdo si „odpovědného zástupce“ ustanovit ve svém podnikání nemusí?

- 46 (53) -

Autotest

a) Zahraniční právnická osoba, pokud vedoucí její organizační složky nesplňuje všechny podmínky provozování živnosti. b) Pokud fyzická osoba, živnostník, sám splňuje všechny podmínky provozování živnosti. c) Právnická osoba se sídlem v České republice. d) Pokud fyzická osoba je členem dozorčí rady nebo jiného kontrolního orgánu u nějaké právnické osoby. 14. Může být právnická osoba odpovědným vedoucím podle živnostenského zákona? a) Může, pokud nevznikla zápisem do obchodního nebo jiného rejstříku, ale ze zákona. b) Může, jestliže je to právnická osoba se sídlem v České republice. c) Nemůže, odpovědným vedoucím může být pouze fyzická osoba a funkci může vykonávat maximálně pro 2 podnikatele. d) Může, pokud se jedná o družstvo, nezabývající se podnikáním, ale třeba jen uspokojováním sociálních potřeb svých členů (např. bytové družstvo). 15. Co je Evropský hospodářský prostor z hlediska živnostenského zákona? a) Je to prostor zeměpisně určený přesně hranicemi Evropy (tj. evropských států) včetně ploch moří, která podle mezinárodních smluv ke kontinentu náležejí. b) Tento prostor tvoří státy Evropské unie, státy, které uzavřely Dohodu o Evropském hospodářském prostoru a území Švýcarské konfederace. c) Je to prostor kdekoliv na světě, kde se používá tzv. „Evropské právo“, nebo právo jemu velmi podobné. d) Je to prostor, který podle živnostenského zákona je souhrnem území států, jejichž společnou měnou je „Euro“. 16. Do obchodního rejstříku se může, ale nemusí zapsat: a) Obchodní společnosti. b) Fyzická osoba, podnikatel, jehož čisté výnosy v posledních dvou letech přesáhly v průměru 120 000 000 Kč. c) Fyzická osoba s trvalým bydlištěm v ČR nebo jiném státě, tvořícím Evropský hospodářský prostor, která je podnikatelem. d) Družstva. 17. Kdo nemůže být společníkem žádné obchodní společnosti jako tzv. „komplementář“? a) Fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům. b) Právnická osoba se sídlem v ČR. c) Fyzická osoba (16 let), která se souhlasem soudu uzavřela manželství, tím získala způsobilost k právním úkonům, o kterou nepřijde, i kdyby bylo manželství ukončeno nebo zrušeno. d) Zahraniční právnická osoba (zapsaná v OR). 18. Stanoví zákon v některé obchodní společnosti maximální počet společníků? a) Nestanoví v žádné obchodní společnosti. b) Stanoví ve veřejné obchodní společnosti. - 47 (53) -


c) Stanoví ve společnosti s ručením omezeným. d) Stanoví ve všech obchodních společnostech. 19. Může některou obchodní společnost založit i jedna fyzická osoba? a) Ano, společnost s ručením omezeným, b) Ne, není to možné v žádné obchodní společnosti. c) Ano, akciovou společnost. d) Ano, komanditní společnost. 20. Jaký minimální základní kapitál určuje zákon akciové společnosti, založené bez veřejné nabídky akcií? a) 20 000 000 (dvacet milionů) Kč. b) 1 000 000 (jeden milion) Kč. c) 50 000 (padesát tisíc) Kč. d) 2 000 000 (dva miliony) Kč. 21.Jaká činnost není nekalou soutěží? a) Podplácení. b) Hospodářskou soutěž, které se účastní i fyzické a právnické osoby, které nejsou podnikatelé. c) Srovnávací reklama. d) Klamavá reklama. 22. Smlouva není vztah: a) Jednostranný. b) Dvoustranný. c) Třístranný. d) Vícestranný. 23. Jakou smlouvu použijete při koupi stavebního pozemku (tedy nemovitosti)? a) Smlouvu kupní podle obchodního zákoníku. b) Smlouvu komisionářskou podle obchodního zákoníku. c) Smlouvu kupní podle občanského zákoníku. d) Smlouvu mandátní podle obchodního zákoníku. 24. Smlouvu mandátní mezi sebou uzavřou tyto strany: a) Zprostředkovatel a zájemce. b) Mandatář a mandant. c) Komisionář a komitent. d) Obchodní zástupce a zastoupený. 25. Platná pracovní smlouva musí obsahovat tzv. „podstatné náležitosti“. Která z uvedených náležitostí mezi ně nepatří? a) Druh práce, na kterou je smlouva uzavírána. b) Výše platu nebo mzdy.

- 48 (53) -

Autotest

c) Místo výkonu práce. d) Den nástupu do práce. 26. Pracovněprávní vztah, jehož rozsah je omezen maximálně 100 hodinami za jeden kalendářní rok, pro jednoho zaměstnance je: a) Dohoda o pracovní činnosti. b) Vedlejší pracovní poměr. c) Pracovní poměr. d) Dohoda o provedení práce. 27. Který pracovněprávní vztah je nutno uzavřít písemnou formou, jinak bude neplatný? a) Pracovní poměr – hlavní. b) Vedlejší pracovní poměr. c) Dohoda o pracovní činnosti. d) Dohoda o provedení práce.

- 49 (53) -

Studijní prameny

8

Studijní prameny

8.1

Seznam použité literatury

[1]

Úplné znění. Ústava a Listina základních práv a svobod. Ostrava: Sagit.

[2]

Úplné znění. Občanský zákoník. Ostrava: Sagit.

[3]

Úplné znění. Obchodní zákoník. Ostrava: Sagit.

[4]

Úplné znění. Živnostenské podnikání. Ostrava: Sagit.

[5]

Úplné znění. Autorizace (u ÚZ Stavební zákon). Ostrava: Sagit.

[6]

Úplné znění. Zákoník práce. Ostrava: Sagit.

8.2

Seznam doplňkové literatury

[7]

Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia.

[8]

Dědič, J. Právo obchodních společností. Praha: Prospektrum.

[9]

Hlavsa, P. Civilní kodexy, výklad. Praha: Eurounion.

[10]

Kocourek, J. Živnostenský zákon, komentář. Praha: Eurounion.

[11]

Malý, K. České právo v minulosti. Praha: Orac.

[12]

Marek, K. Smluvní typy obchodního zákoníku. Brno: MU FP.

[13]

Štenglová, I. Smlouvy ve výstavbě. Praha: Prospektrum.

[14]

Švarc, Z. Základy soukromého práva. Praha: Prospektrum.

- 51 (53) -

Klíč k autotestu

9

Klíč k autotestu

Správné odpovědi: 1.a, 2.b, 3.c, 4.b, 5.c, 6.b, 7.c, 8.d, 9.a, 10.b, 11.c, 12.c, 13.b, 14.c, 15.b, 16.c, 17.c, 18.b, 19.a, 20.d, 21.b, 22.b, 23.c, 24.b, 25.b, 26.d, 27.c

- 53 (53) -

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ FAKULTA STAVEBNÍ VĚRA LIBIŠOVÁ ZÁKLADY PRÁVA MODUL GZ02_01.DOC NÁZEV MODULU

Recommend Documents