VYSOKÁ ŠKOLA FINANČNÍ A SPRÁVNÍ, o.p.s. Fakulta ekonomických studií katedra řízení podniku
Trvale udržitelný rozvoj, společenská odpovědnost organizace
O b s a h: ÚVOD 1. Realita současnosti 1.1 Dimenze udržitelného rozvoje 1.2 Suroviny energetické zdroje trvale udržitelné 1.3 Ochrana životního prostředí v České republice
2. Význam společenské odpovědnosti organizace 2.1 Pojetí společenské odpovědnosti organizace 2.2 Vývoj společenské odpovědnosti organizace 2.2.1 Pro a proti společenské odpovědnosti organizace 2.3 Měření a reportování společenské odpovědnosti organizace 2.4 Náplň společenské odpovědnosti organizace 2.4.1 Firemní filantropie 2.4.2 Vztahy organizace se zaměstnanci 2.4.3 Vztah organizace k životnímu prostředí
Závěr
ÚVOD Pro formulaci trvale udrţitelného rozvoje existuje řada definic. První z nich (dnes povaţovaná za klasickou a stále nejlepší) byla obsaţena ve zprávě Světové komise pro ţivotní prostředí a rozvoj vedenou norskou ministerskou předsedkyní Gro Harlem Brundtlandovou, která vyšla v roce 1987 pod názvem Naše společná budoucnost: „Udrţitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti, aniţ by ohrozil moţnost splnění potřeb generací příštích“. Jednoduše řečeno jde o ekonomický rozvoj, který nezničí základnu přírodních zdrojů a ţivotní prostředí. Český termín trvale udrţitelný rozvoj je překladem anglického „sustainable development“. Právní řád České republiky definuje pojem „ trvale udrţitelný rozvoj, jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachová moţnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesniţuje rozmanitosti přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“.1 Jako příklad lze uvést i další definice, se kterými se lze při výkladu udrţitelného rozvoje setkat. Například: „Trvale udrţitelná je taková společnost, která můţe přetrvat generace, ta, která je dostatečně předvídaná, pruţná a moudrá na to, aby si nepodkopala jak fyzické, tak sociální systémy, které ji podporují“, „Kritérium trvalé udrţitelnosti vyţaduje, aby příští generace neměly horší podmínky, neţ má stávající“ a konečně i „Setrvalý vývoj je takový, který můţe dosáhnout trvalého uspokojování lidských potřeb a zlepšení kvality ţivota člověka“. Koncept udrţitelného rozvoje byl přijat světovým společenstvím na konferenci o ţivotním prostředí a rozvoji - Summitu Země v roce 1992 v Riu de Janeiro. Byla vytvořena Agenda 21, jeţ je rozsáhlý dokument týkajících se cest k udrţitelnosti v různých oblastech lidských aktivit. V kapitole 40 zmiňovaného dokumentu se uvádí: „Je třeba vytvořit indikátory trvale udrţitelného rozvoje tak, aby se postupně vytvořila pevná základna pro rozhodovací procesy na všech úrovních a aby se přispělo k dosaţení trvale udrţitelností integrovaných systémů ţivotního prostředí a rozvoje.“2 Následně se myšlenka udrţitelného rozvoje stala součástí hospodářské politiky většiny zemí světa. Organizace spojených národů zřídila Komisi pro udrţitelný rozvoj (UN Commission on Sustainable Development), která se schází jednou do roka a hodnotí pokrok v tomto směru. I ona věnuje dostatečnou pozornost vývoji indikátorů a v roce 1995 vydává seznam 130 indikátorů trvalé udrţitelnosti, které jsou uspořádány podle zavedeného rámce OECD 3. Evropská unie pojala udrţitelný rozvoj jako jeden ze svých hlavních cílů a zakotvila jej do úvodních článků Amsterodamské smlouvy o Evropské unii.4
1. REALITA SOUČASNOSTI Tento trend povede v budoucnosti ke sníţení mnoţství těchto zdrojů a neúměrnému zdraţení. Ropa i zemní plyn se tak stanou velmi vzácnými a velmi drahými přírodními zdroji. Totéţ lze stáhnout na těţbu a spotřebu uhlí. Jak tyto zdroje podle základních definic můţeme zajistit trvale udrţitelnými a zároveň ekonomicky přijatelnými, kdyţ s klesajícím mnoţstvím a s rostoucí vzácností poroste diametrálně i jejich cena? Z výkladu předešlých definic vyplývá, ţe na naší planetě je koncepce trvale udrţitelného rozvoje ve své podstatě nemyslitelná. V souladu s názory řady expertů lze formulovat moţné závěry: a)
Vyuţívání ţivotně důleţitého přírodního bohatství i produkce mnoha druhů znečišťujících látek lidmi jiţ překročilo míru, která je fyzicky udrţitelná. Bez výrazného omezení toků materiálů a energie nastane v nadcházejících desetiletích nekontrolovatelný úpadek produkce potravin, vyuţití energie a průmyslové produkce na jednoho člověka. b) Tento úpadek není nevyhnutelný. Aby bylo moţné se mu vyhnout, jsou nezbytné dvě změny. První je komplexní revize politiky a praktik, které vedou k trvalému růstu materiální spotřeby a populace. Druhá představuje rychlý, drastický vzrůst efektivity vyuţívání materiálů a energie. c) Trvale udrţitelná společnost je dosud technicky a ekonomicky moţná. Mohla by být mnohem přitaţlivější neţ společnost, která se pokouší řešit své problémy neustálou expanzí. Přechod k trvale udrţitelné společnosti vyţaduje pečlivé vyváţení dlouhodobých i krátkodobých cílů a důraz na přiměřenost, spravedlivost a kvalitu ţivota místo na velikost produktu. Tento přechod vyţaduje více neţ zvýšenou produktivitu a více neţ změnu technologie. Vyţaduje zralost, soucit a moudrost. 1
Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, § 6 Agenda 21. Programový dokument Mezinárodní konference o ţivotním prostředí. Rio de Janeiro, 1992 3 OECD:Environmental Indicators. Paris, 1996 4 Amsterodamská smlouva - článek 2 článek 6. 2
Předpokladem jak zajistit udrţitelnost je vědět, jakým směrem se dosavadní vývoj ubírá. Evropská agentura pro ţivotní prostředí pouţívá pro měření tohoto vývoje indikátory udrţitelnosti tzv. schéma HZ-S-D-O: Hnací síla, Zátěţ prostředí, Stav, Dopad a Odpověď. Termín Hnací síla je označován jako materiální tok potřeb lidské společnosti, který se stává hlavní příčinou ohroţení ţivotního prostředí. Například rozvoj průmyslu, produkce potravin, spotřeba domácností, doprava, rekreační a turistické aktivity. Zátěží prostředí rozumíme negativní vlivy společnosti, které přímo ovlivňují ţivotní prostředí - emise škodlivin do ovzduší či vod, tvorba odpadů. Stav sloţek prostředí a ekologicky významných jevů jako je například koncentrace škodlivin ve vodě nebo v ovzduší. Termín dopad vyjadřuje negativní důsledky znečištění na člověka a jeho zdraví, ekonomické statky či přírodu. Odpověď zahrnuje instituce a aktivity, které jsou odpovědné za znečištění prostředí.
Hnací síla
Účinnost odezvy
Odpověď Odhadované riziko, náklady a užitky z činností / nečinností
Indikátory eko-efektivit Emisní faktory
Zátěž Zá-
Dopad Dopad
tězzzZZZ zzátěž Cesty a modely disperze
Stav Stav
Indikátory a vztahy mezi dávkou a odezvou
Obr. 1. Schéma indikátorů: Hnací síla-Zátěţ-Stav-Dopad-Odpověď5
-
-
Hnací síla Spotřeba fosilních paliv Skládky odpadů Těžba nerostných surovin Zemědělství
Odpověď - Daně z energie - Programy na úsporu energii - Náhrada fosilních paliv - Získání energie ze skládek - Opatření na snížení emisí fluorouhlovodíků
Zátěž Emise skleníkových plynů
-
Stav Atmosférické koncentrace skleníkových plynů Průměrná teplota Stoupání mořské hladiny
Dopad - Vliv na lidské zdraví - Změna hojnosti a geografického rozložení biologických druhů - Dostupnost vody
Obr. 2 Schéma H-Z-S-D-O aplikované na změnu klimatu6 5
MOLDAN, B., Ekologická dimenze udrţitelného rozvoje, 1. vydání, Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0246-6, s 19
1.1 Dimenze udrţitelného rozvoje Výsledkem postupného rozboru koncepce udrţitelného rozvoje je identifikace tří základních dimenzí udrţitelnosti: ekonomické, sociální a ekologické. Ekonomická dimenze udrţitelného rozvoje je rozhodná, protoţe bez zachování hospodářské činnosti není moţné zajistit ekonomický růst. Základním úkolem zdravého hospodaření je udrţet minimálně stejnou úroveň kapitálové základny a spotřebovávat pouze vytvořený zisk. Do kapitálové základny se zahrnuje kapitál vyrobený, lidský i přírodní. Zvýšení produktivity těchto kapitálových zdrojů vede ke zvyšující se zátěţi prostředí. Sociální dimenze udrţitelného rozvoje zajišťuje nejen základní lidské nezbytnosti jako gramotnost, výţivu, čistou vodu a bydlení, ale hlavně sociální spokojenost, zdraví, pocit bezpečí, demokracii, ochranu kulturní různorodosti a lidských práv a lidský rozvoj formou vzdělání. Všechny tyto faktory sociální dimenze – zdraví, dobrá výţiva a vzdělání působí zpětně pozitivně na ekonomický rozvoj jako takový. Ekologická dimenze udrţitelného rozvoje je podstatná, jelikoţ se lidská společnost a její aktivity nemohou nikdy vymanit z přírody a zůstávají neustále její součástí. Lidstvo je plně závislé na přírodních zdrojích stejně tak i na planetárním ekosystému a biosféře, které nám poskytují statky a sluţby. Má-li být hospodářský rozvoj trvale udrţitelný, je nutno, aby nebyla překročena únosná kapacita prostředí v globálním měřítku, coţ je podstatou ekologické dimenze udrţitelného rozvoje.
1.2 Suroviny a energetické zdroje trvale udrţitelné Suroviny a energetické zdroje se rozdělují na zdroje obnovitelné (sluneční energie, voda, vzduch), průběţně obnovující (biomasa) a zdroje neobnovitelné – vyčerpatelné (fosilní paliva). Na zemi existuje i řada dalších látek vyuţitelných jako energetický zdroj, vytěţitelné dosavadní technologií je jen malé mnoţství z nich. Globální spotřeba energie vychází z několika primárních zdrojů: 44% tvoří ropa a ropné produkty, 26% zemní plyn, 25% uhlí, 2,5% vodní elektrárny, 2,4% jaderné elektrárny a 0,2% obnovitelné zdroje. Rostoucí spotřeba energie vţdy doprovázela hospodářský růst, který s sebou nesl čerpání přírodních zdrojů a znečišťování prostředí. Snahou udrţitelného rozvoje je takové vazbě zabránit, ale zároveň tento růst nezastavit. V posledních letech se v některých zemích objevila stagnace spotřeby energetických zdrojů, přestoţe hospodářství rostlo. Existují příklady, kdy je hospodářský růst doprovázen poklesem zátěţe prostředí, coţ je ve své podstatě hlavním cílem udrţitelného rozvoje. Toto jsou ovšem výjimky potvrzující pravidlo, ţe dnešní společnost je spíše neudrţitelná. Neudrţitelná v tom smyslu, ţe vytváří obrovský tlak na přírodu, přírodní zdroje a ţivotní prostředí jen proto, aby dosahovala růstu. Tato situace je rozdílná ve vyspělých státech a rozvojových ekonomikách. Ve vyspělých státech dochází k poklesu spotřeby energetických zdrojů. Průmyslová odvětví jiţ nepatří mezi hlavní spotřebitele energie, do popředí se dostávají domácnosti, sluţby a doprava. Naopak v rozvojových zemích spotřeba energie neustále roste, ačkoliv se sniţuje tempo ekonomického růstu. S tím samozřejmě roste celková světová spotřeba energetických zdrojů. Kvantifikovat únosnou mez nerostných surovin jako hlavních nositelů energie, lze teoretickým odhadem počtu let, jeţ zbývají do jejich vyčerpání. Tento údaj je zjistitelný, pokud známe současný objem zásob a jejich současnou spotřebu. Tímto způsobem bychom ovšem dostali velmi nespolehlivý výsledek, stejně jako tomu bylo v knize Meze růstu z roku 1972, kde odhadovali vyčerpání nerostných surovin do několika desítek let. Do výpočtu uţ ale nezahrnuli ostatní faktory technické a sociální. Největší obava byla o vyčerpání zásob ropy (1 bilion barelů ropy) jako základního zdroje energie. Ta se ovšem nenaplnila. Přesto stále někteří odborníci tvrdí, ţe k tomuto vyčerpání dojde do 60 let. Jejich odpůrci jim oponují, ţe světových zásob je dostatek. Přitom ropa patří mezi nejniţší zásoby energetických surovin na světě. Těmi relativně nejvyššími jsou zásoby zemního plynu (150 bilionů m3) a uhlí (1 bilion tun). Při zachování stávajícího trendu by se zásoby zemního plynu měly vyčerpat za 70 let a uhlí za 200 let.
6
MOLDAN, B., Ekologická dimenze udrţitelného rozvoje, 1vydání, Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0246-6, s 19
Vysoká spotřeba energie obvykle znamená vysokou zátěţ prostředí, proto je snahou sniţovat energetickou náročnost a co nejefektivněji vyuţívat stávajících zdrojů energie. Elektrická energie by se měla vyrábět s podstatně větší účinností, měly by se zdokonalit metody jejího uchovávání a přenosu. V současnosti je nejméně ekologicky škodlivým zdrojem zemní plyn. Předpokladem je, ţe se do 30 let stane plyn dominantním energetickým zdrojem, a to ještě dříve neţ fosilní paliva budou nahrazena obnovitelnými zdroji. Nelze zapomenout na jadernou energii, energii pro naši veřejnost nejméně přijatelnou, alespoň v její současné podobě. Nedořešený způsob zajištění bezpečnosti a následné nakládání s vyhořelým radioaktivním odpadem je neustálou hrozbou, proto se tento způsob energie neřadí mezi perspektivní. Nastupujícím trendem je vyuţití obnovitelných zdrojů energie, které ovšem dosáhnou podstatného podílu na celkové spotřebě energie aţ za 30-50 let. Nejvíce se vyuţívá energie vodní, zaloţené na vodních elektrárnách či přehradách, ale i energie mořských vln a proudů, přílivů a odlivů. K dalším rychle se rozvíjejícím zdrojům patří větrné elektrárny, které se pomalu vyrovnávají s levnými fosilními palivy. Velký budoucí potenciál má rozvoj biomasy a vyuţití sluneční energie ať uţ pro ohřev vody či přeměnu na elektrickou energii. Jedinými problémy ve vyuţívání alternativních zdrojů energie je vysoká cena investičních nákladů a neexistence moţnosti jejího uchování. Budoucnost by se měla ubírat směrem od energetiky po udrţitelnou energetiku, tedy energetiku, která nebude zatěţovat ţivotní prostřední alespoň nad únosnou míru. Ovšem určit hranici únosné míry zátěţe prostředí není vůbec snadné. Fosilní paliva jsou klasickým příkladem neuzavřeného průmyslového procesu, jsou dobývána, spalována a odpad ukládán do ţivotního prostředí. Výsledkem je znečištění vzduchu, kyselé deště ovlivňující regiony a vznik skleníkových plynů jako moţné příčiny změny klimatu.7 Současný objem emisí skleníkových plynů přesahuje schopnosti Země je absorbovat. Snahou koncepce udrţitelného rozvoje je právě omezení těchto emisí a stabilizace jejich koncentrace v atmosféře. Výrazný vliv mají správné ceny zdrojů, které přímo ovlivňují udrţitelný rozvoj. Pokud jsou na přírodní zdroje poskytovány dotace, vede to jen k jejich nepřiměřené spotřebě. Jestli špatně oceníme čistý vzduch a vodu, můţeme tak nepřímo podpořit jejích znečištění. Ačkoli zákonné předpisy tato chování omezují, efektivněji mohou působit přímé daně ze znečišťování zaloţené na principu „znečišťovatel platí“. Příkladem je energetická daň z obsahu uhlíku v palivu za účelem sníţení emisí CO2. Udrţitelný rozvoj nelze prosazovat bez příslušných programů za pomoci ekonomických nástrojů a paralelní legislativy.8 Proto je nutné integrovat ţivotní prostředí do ekonomického systému reformou daní, jeţ zahrnuje: Platby za narušení přírody a ţivotadárných procesů Zdanění energie a zdrojů Zpoplatnění emisí a forem znečištění ţivotního prostředí Stát by se ovšem neměl angaţovat jen ve formě daňové reformy, ale jeho snahou by mělo být i omezení závislosti na dovozu energetických surovin (ropy a zemního plynu), změna dotačních politik, podpora výzkumu a vývoje technologií na úsporu obnovitelných zdrojů.
1.3 Ochrana ţivotního prostředí v České republice V České republice státní správu v oblasti ţivotního prostředí zajišťuje Ministerstvo životního prostředí ČR, do jehoţ koncepce patří: ochrana přirozené akumulace vod, ochrana vodních zdrojů a ochrana jakosti povrchových a podzemních vod ochrana ovzduší ochrana přírody a krajiny ochrana zemědělského půdního fondu odpadové hospodářství nakládání s obaly a odpady z obalů výkon státní geologické sluţby včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod, geologických prací a ekologického dohledu nad těţbou 7
JENÍČEK V.: Globální diskontinuity a trvale udrţitelný rozvoj, Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. ISBN 80-7079-251-5, s 12 8 JENÍČEK V., Globální diskontinuity a trvale udrţitelný rozvoj, Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. ISBN 80-7079-251-5, s 16
posuzování vlivu činností a jejich důsledků na ţivotní prostřed problematika geneticky modifikovaných organismů a produktů státní ekologická politika myslivost, rybářství a lesní hospodářství v národních parcích
Česká inspekce životního prostředí a Státní fond životního prostředí jsou dalšími zvláštními orgány zabývajícími se ţivotním prostředím. Česká inspekce ţivotního prostředí vykonává zejména dozor a kontrolu dodrţování zákonů i rozhodnutí vydaných na jejich základě a uděluje opatření a sankce. Státní fond ţivotního prostředí naproti tomu shromaţďuje finanční prostředky na financování opatření k ochraně ţivotního prostředí. Další kompetence má: Ministerstvo zemědělství ČR (vodní hospodářství, zemědělství, lesy, rybářství a myslivost), Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (územní plánování), Ministerstvo zdravotnictví ČR (otázky hygieny, ochrany veřejného zdraví – hluk, vibrace, záření), Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (vyuţívání nerostného bohatství, těţba, úprava ropy, zemního plynu, tuhých paliv, radioaktivních surovin, rud), Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy ČR (ekologická výchova a vzdělání) a Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Vedle státní kontroly dodrţování zákonných předpisů o ţivotním prostředí, existuje i moţnost tzv. samoregulace či dobrovolnosti ze strany podnikatelů. Samoregulaci lze definovat jako proces regulace environmentálního chování firem. Jsou stanovena jasná pravidla a standardy, jejichţ dodrţování kontroluje firma sama. Tento systém je mnohem flexibilnější a rychlejší neţ administrativní řízení. Bohuţel postrádá transparentnost, důvěryhodnost, odpovědnost, závaznost pro všechny a hlavně uplatnění účinných sankcí. Tato forma kontroly se v České republice doposud neuplatnila. Dobrovolnost je další formou kontroly odpovědnosti podniku k ţivotnímu prostředí. Podnik „znečišťovatel“ má moţnost zapojit se do systému řízení organizací a auditu9 formou veřejnoprávní smlouvy. Tento systém zahrnuje celistvou podnikovou politiku ochrany ţivotního prostředí – přezkoumává stav ţivotního prostředí a vliv všech jednotek podniku na něj, následně vypracuje program řízení ochrany ţivotního prostředí, který pravidelně ve stanovených lhůtách kontroluje. V případě porušení předpisů o ochraně ţivotního prostředí následují pokuty formou sankcí. Je-li toto porušení závaţné, uplatňuje se trestní odpovědnost a „znečišťovateli“ hrozí i odnětí svobody. Díky kontrole a monitoringu lze tato porušení předpisů včas odhalovat. Tato odhalení probíhají formou: automonitoringu – „znečišťovatel“ sám provádí měření svého vlivu na ţivotní prostředí kontroly a dozoru prováděná orgány veřejné správy upozornění formou stíţnosti či oznámení občanů a občanských sdruţení informací od sdělovacích prostředků statistických údajů shromáţděných úřady veřejné správy. V případě ekologické újmy se „znečišťovateli“ ukládá povinnost tzv. primární obnovy, jejímţ cílem je poškozenou půdu, biodiverzitu či vodní zdroj uvést do původního stavu. Musí být proto zajištěny takové podmínky přírody, které by přirozeně existovaly, pokud by nedošlo k ekologické újmě. Náklady s tím spojené nese samozřejmě „znečišťovatel“. Tato nápravná opatření ukládá orgán příslušný ve správním řízení o ochraně ţivotního prostředí. Snahou odpovědných orgánů by ovšem měla být zejména podpora prevence neţ následné řešení vzniklé biologické újmy. Existuje termín tzv. únosného zatíţení prostředí. Jedná se o takové zatíţení, při kterém nedochází k ohroţení ţivotního prostředí. Stav ţivotního prostředí by měly zajistit standardy zahrnující zejména emisní limity, imisní limity a technické parametry. Emisní limity představují maximální mnoţství znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší a imisní limity představují maximální hmotnostní koncentraci znečištění v prostředí. Všechna tato opatření sebou nesou určité náklady. Například náklady na zachycování znečištění (odlučovače, čistírny odpadních vod), náklady na omezení produkce znečištění (zavádění málo odpadových technologií) a náklady na kontrolu znečištění (měření emisí a imisí). V České republice se za znečišťování ovzduší platí poplatky s 50% přiráţkou, pokud 9
Environmental management and auditing systém - dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 761/2001
„znečišťovatel“ emisní limity nedodrţuje. Výnosy z těchto poplatků plynou od rozpočtů obcí a Státního fondu ţivotního prostředí. „Znečišťovatel“ je dále povinen platit poplatky za znečištění a objemu vypouštěných odpadních vod. Tato povinnost vzniká při překročení 30 tisíc m3 vypuštěných odpadních vod za rok. V oblasti odpadového hospodářství se platí základní poplatky za uloţení odpadů na skládce s příplatkem za nebezpečný odpad. Poplatky za hluk platí pouze letiště Praha - Ruzyně a jeho výše závisí na hmotnosti letadla a jeho hlučnosti. Významnou skupinu poplatků tvoří poplatky za vyuţívání přírodních zdrojů (neobnovitelných i obnovitelných), surovin a energie. Ochrana a vyuţití nerostného bohatství je zajištěna dvěma platbami. První z nich je úhrada z dobývacího prostoru dle jeho plochy stanovená báňským úřadem, na jejímţ území se dobývací prostor nachází. Druhou platbou je úhrada z vydobytých nerostů, která činí 10% z jejich trţní ceny.
2. VÝZNAM SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI Počátkem dvacátého století měly obchodní firmy jediné poslání – ekonomické, tj. dosahovat co nejvyššího zisku. V současnosti tlakem společnosti vzrůstá sociální odpovědnost podniků. Jak tuto odpovědnost ovšem definovat? Co si pod tímto termínem představit? Při průzkumu 439 vedoucích 68% z nich souhlasilo s definicí10: „Sociální odpovědnost firmy představuje váţné zvaţování vlivu podnikových aktivit na společnost.“ Snahou je vzbudit v podnikatelích zájem o sociální důsledky svých rozhodnutí. Neměli by být zaměřeni pouze na to co je prospěšné pro podnik, ale i pro společnost. Evropská unie definuje společenskou odpovědnost takto: „ Dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek do kaţdodenních firemních operací a interakcí se stakeholders.“11 Ve své podstatě není přímo definováno, co by mělo být pro manaţerské rozhodování společensky odpovědné. Základní odpovědnost by firma měli mít vůči legislativě, tedy dodrţovat zákony a řídit firmu tak, aby dosahovala zisku. Pokud těmto odpovědnostem nedostojí, ohroţuje ţivotnost podniku. Při jejich plnění ovšem nesmí zapomínat i na ostatní zainteresované skupiny, vůči kterým by měla být společensky odpovědná. Společenská odpovědnost znamená tedy víc neţ jen dodrţování základních ekonomických a právních norem. Firma by se měla snaţit pracovat ve prospěch společnosti, tedy dělat to, co je dobré, protoţe za to pociťuje odpovědnost. Přesto musí být zodpovědné chování pro firmu uţitečné – musí se vyplácet. Pokud je CSR chápáno firmou jen jako výdaj a ne jako investice do budoucna, pak stojí na nejistých základech a takové projekty jsou neefektivním vynakládáním firemních prostředků. Kde je ovšem zaručeno, ţe se CSR bude vyplácet? Odpověď na tuto otázku by měli mít v rukou zákazníci - spotřebitelé. Právě oni by měli ocenit firmy společensky odpovědné koupí jejich výrobků a naopak firmy nezodpovědné nezájmem o jejich zboţí trestat. Bohuţel tomu tak v praxi není. Zákazníky více zajímá férová cena výrobku, reklama, komunikace, péče o ně, zda firma určuje určitý trend, přichází s novinkami, je úspěšná a silná, a ne ţe se angaţuje v CSR – tedy ţe je sociálně odpovědná vůči zaměstnancům, ţivotnímu prostředí a společnosti. Společenská odpovědnost podnikání je tak chápána jako dobrovolný závazek, ke kterému se firmy mohou, ale nemusí přihlásit. I v České republice by se v budoucnu měla stát běţnou součástí firemních procesů a začlenit se do strategického plánování, kontroly a hodnocení. Problém můţe být pouze v komunikaci CSR. Mohlo by se zdát, ţe nejlepší formou komunikace CSR jsou média. Avšak prvním místem kam se podívají stakeholders, pokud si budou chtít ověřit nějaké informace, budou webové stránky. Další příleţitostí je i interní komunikace – firemní časopisy, intranety, nástěnky, prezentace CSR pro zaměstnance apod. Pro odbornou veřejnost zabývající se CSR je samozřejmostí přečíst si o CSR aktivitách výroční zprávě.
2.1 Pojetí společenské odpovědnosti firem Společenskou odpovědnost je moţno chápat v trojím pojetí. 10
KNOONTZ H.,WEIHRICH H., Management, 10. vydání, Praha: East publishing, 1998. ISBN 80-7219- 014-8, s 72 11 PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1621-3, s 125
Za hlavního představitele prvního pojetí společenské odpovědnosti je povaţován nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, který prezentoval jako hlavní cíl firmy maximalizaci zisku a nezabýval se etikou, motivací ani sociálními problémy. Podle Friedmana: „ Existuje jedna a jediná společenská odpovědnost podnikání – pouţívání zdrojů a vytváření aktivit vedoucích ke zvýšení zisku vlastníků, pokud se stále pohybujeme v pravidlech hry“12. Tento výrok je jasným důkazem toho, ţe Friedman se ve své podstatě zabýval společenskou odpovědností firem, jen jí chápal pouze ve smyslu odpovědnosti manaţerům, tj. podnikat v zájmu akcionářů. Druhým pojetím je etika „ participujících skupin“, při kterém dochází ke znevýhodnění jedné skupiny (vlastníků) před ostatními skupinami (manaţerů, zaměstnanců, obchodních partnerů, státní správy a samosprávy, zákazníků, dodavatelů a místní komunity). Prvními autory, kteří se zabývali touto teorií, byli Evan a Freemen v článku „ Stakeholder teorie moderní společnosti, kantovský kapitalismus“.13 V této práci byla poprvé navrţena teorie tzv. Stakeholders14, tedy osob či skupin osob, které mají vliv na chod podniku nebo jsou jeho činností ovlivněny. Podle tohoto přístupu je odpovědností manaţerů nejen maximalizace zisku, ale i ochrana a zvyšování blahobytu společnosti. Akciové společnosti tak nejsou odpovědné jen vůči svým akcionářům, ale stejnou odpovědnost mají vůči širší společnosti. Takováto odpovědnost znamená, ţe manaţeři aktivně podporují sociální spravedlnost, chrání ţivotní prostředí a podporují společenské a kulturní aktivity, dokonce i kdyţ negativně ovlivňují zisk. Posledním – třetím pojetím společenské odpovědnosti firem je tzv. „triple-bottom-line business“15 strategie. Přijmutí této strategie, která zohledňuje všechny tři aspekty podnikání ve společnosti, je podmínkou pro uznání váţnosti aplikované CSR ve firmě.
Zájmové Zájmoskupiny
Média Média
vzzzzzzzjaljdůajfaůé zskupiny
Podřízené organizace
Místní komunita
Orgány Orgány státní státnísprávy správy
12
Zaměstnanci
Občané
Úřad
Akcionáři
Dodavatelé
Soukromý Konkkkkusektor rence Obr.1.2 Participující skupiny – Stakeholders16
PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: GradaPpublishing, 2007. ISBN 978-80-247-1621-3, s 128 13 PUTNOVÁ, A., Sociální odpovědnost a etika podnikání, 1. vydání, Brno: CERM - Učební text ČVÚT, 2004. ISBN 80-214-2784-1, s17 14 Stakeholders jsou akcionáři, zákazníci, dodavatelé, vlastníci, zaměstnanci a místní komunita. Do češtiny je tento výraz překládán jako participující skupiny nebo zainteresované skupiny. 15 Termín pouţit poprvé v roce 1996 Johnem Elkingtonem z britské nevládní organizace Sustainability. 16 FERRELL, O. C., FRIEDRICH, J., FERRELL, J.: Business Ethics, Boston: Houghton Mifflin Comapany, 2005. s 33
a) Ekonomická oblast
vypracování etického kodexu upravujícího chování firmy přijetí principů Corporate Governance (řízení a správa organizací dle směrnic OECD) transparentní chování trvalý dialog s akcionáři protikorupční politika ochrana duševního vlastnictví definování vztahů k zákazníkům, investorů a dodavatelům kvalita a bezpečnost produktů a sluţeb
b) Sociální oblast
trvalý dialog a spolupráce se stakeholders zaměstnanecká politika s ohledem na zdraví a bezpečnost zaměstnanců péči o vyváţený pracovní a osobní ţivot zaměstnanců rovné příleţitosti (nejen mezi muţi a ţenami, ale i jinými skupinami obyvatelstva např. handicapovanými ) dodrţování lidských práv na pracovišti zákaz dětské práce rozvoj lidského kapitálu (vzdělání a rekvalifikace) firemní filantropie a dobročinnost
c) Enviromentální oblast
vytvoření ekologické politiky firmy investice do ekologické výroby produktů a sluţeb ochrana přírodních zdrojů aktivita vedoucí ke sniţování negativních dopadů na ţivotní prostředí = ekologická firemní kultura (recyklace, úspory energie apod.)
Působení CSR lze klasifikovat i jiným způsobem, a to dle vnějšího a vnitřního zaměření ve firmě, coţ je uvedeno v příloze A v přehledné tabulce. 17 2.2 Vývoj společenské odpovědnosti firem Pojem Corporate Social Responsibility (CSR), který překládáme jako sociální (společenská) odpovědnost firmy (SOF), se v podnikové terminologii stává stále pouţívanějším. Ačkoliv se jedná o relativně nový nástroj řízení, který klade důraz zejména na šetrnější přístup k ţivotnímu prostředí, dodrţování lidských práv a na jiné zásady trvale udrţitelného rozvoje společnosti. Historie společenské odpovědnosti se začala psát v padesátých letech minulého století. V této době pronikly naplno myšlenky společenské odpovědnosti do odborné literatury. V roce 1953 Howard R. Bowen v knize Social Responsibilities of Businessman napsal: „Společenská odpovědnost představuje závazek podnikatelů usilovat o takovou strategii, dělat taková rozhodnutí a nebo vykonávat takové aktivity, které jsou ţádoucí z pohledu cílů a hodnot naší společnosti“18. Bowen se tak povaţuje za prvního teoretika společensky odpovědného podnikání. V roce 1960 Keith Davis a Robert Bloomstrom v knize Bussines and its Environment definovali společenskou odpovědnost jako „závazek jedince zváţit dopad svých rozhodnutí a činů na celý společenský systém.“ Podnikatelé uplatňující společenskou odpovědnost, pokud zvaţují potřeby a zájmy ostatních lidí, které mohou jejich podnikatelské aktivity zasáhnout. Pokud se takto chovají, potom dokáţí i věci, které jsou mimo úzce definovaných ekonomických a technických zájmů firmy.19
17
PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978- 80-247-1621-3, s 134-5 18 Citované podle Archie B. Carrol: Corporate Sociál Responsibillity. Evolution of the Definitional Construct, in BUSINNES & SOCIETY, Vol 38 No. 3, September 1999 19 Citované podle Archie B. Carrol: Corporate Sociál Responsibillity. Evolution of the Definitional Construct, in BUSINNES & SOCIETY, Vol 38 No. 3, September 1999
Přístup k sociální odpovědnosti firem je v podstatě dobrovolný. V některých zemích bývá částečně podpořen zákonnou povinností. Zajímavý je rozdíl mezi anglosaským a kontinentálním přístupem k této problematice. Teoretická základna společenské odpovědnosti firem je mnohem více rozpracována v USA oproti Evropě. Avšak Evropa je více zaměřena na solidaritu a sociální soudrţnost v porovnání s USA. Například v USA má velice silnou tradici podpora neziskových organizací. Evropa je zase více zaměřena na charitativní činnosti a podporu regionálního rozvoje. V Evropské unii je vývoj společenské odpovědnosti firem spojen s Manifestem podniků proti sociálnímu vyloučení z roku 1995 a následným zaloţením evropské odborné centrály pro sociální odpovědnost firem s názvem CRS Europe. Jde o neziskovou organizaci se sídlem v Bruselu sdruţující asi 65 firem a řadu partnerských organizací. V kaţdé členské zemi existuje její partnerská organizace – v České republice je jejím partnerem Business Leader Forum. CRS Europe si klade za cíl20:
propagovat koncept Corporate Social Responsibility a etiky podnikání prohlubovat dialog mezi podnikáním, investory, evropskými vládami, sociálními skupinami a občanskou společností stát se nezávislou autoritou ve věcech CSR nabízet poradenství a školení podporovat legislativní změny usnadňující implementaci principů CRS vzdělávat experty pro oblast CRS
V červnu roku 2001 byla vydána Evropskou komisí tzv. Zelená kniha, nazvaná Promoting a European Framework for Corporate Social Responsibility, která propaguje Evropský rámec společenské odpovědnosti firem a vyzývá všechny členské státy, aby zahrnuly principy CSR do svých národních strategií. Leaderem v oblasti CSR je v rámci Evropy Velká Británie, kde se vláda aktivně angaţuje v rozvoji a propagaci principů CSR a to i prostřednictvím ministra pro CSR. Zabývá se zejména sledováním firem v rámci sociálních, ekonomických a environmentálních dopadů jejich fungování a zvyšováním povědomí o CSR. Nejen Velká Británie, ale i jiné země Evropské unie se snaţí začlenit CSR do vládních aktivit. Příkladem můţe být Itálie, kde bylo v roce 2002 zaloţeno Ministerstvo sociálních věcí a veřejné prospěšnosti v rámci propagování společenské odpovědnosti. Rok 2004 byl dokonce vyhlášen „Rokem společenské odpovědnosti.“ V současné době se v Evropské unii hledá model, který by sice respektoval společenskou odpovědnost, ale současně nebyl brzdou konkurenceschopnosti. Leaderem v oblasti CSR v rámci Evropské unie je Velká Británie, kde se vláda od roku 2000 angaţuje aktivně v rozvoji a propagaci principů CSR prostřednictvím ministra pro CSR. V Itálii jsou tyto aktivity realizovány Ministerstvem sociálních věcí a veřejné prospěšnosti od roku 2002. Toto ministerstvo spolupracuje s významnými partnery jak v ziskové tak i v neziskové oblasti. Poskytuje určitá zvýhodnění či daňové benefity právě těm firmám, které se zavázaly etickým chováním a sociálním začleněním svých projektů. V Nizozemí vláda aktivně podporuje finančním i nefinančním způsobem networking mezi firmami za účelem rozvoje CSR. Nejčastěji v oblasti zaměstnanecké politiky, urbanistické obnově a prevenci kriminality. V roce 2001 vydala nizozemská vláda první oficiální dokument o CSR. Co se týče nových členských zemí do podpory CSR se zapojilo zejména Maďarsko. Zaměřilo se na oblast zaměstnanecké politiky, sociálního dialogu, celoţivotního vzdělávání, zdraví, bezpečnosti na pracovišti a rovných šancí na pracovním trhu. Maďarská vláda oceňuje společenský odpovědné firmy například cenou Family Friendly Employment Price, která se uděluje ve čtyřech kategoriích – malé, střední, velké firmy a veřejné instituce. V České republice firmy věnují podle údajů Ministerstva financí kaţdoročně částku ve výši 1,5 miliardy do veřejně prospěšných projektů a CSR. I tak většina firem vnímá překáţky v dalším rozvoji CSR u nás, zejména v nízkých daňových odpisech a nedostatečném uznání. Spolu s tím schází v České republice celospolečenská diskuse o roli CSR. Zbývá jen doufat v takový vliv Evropské unie, aby dokázal zvýšit zájem o CSR jak v komerčním tak i v nekomerčním sektoru. 20
TRNKOVÁ, J.: Společenská odpovědnost firem a mezisektorové vlastnictví, In: Lobbyismus versus korupce II, s. 81-96. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2004, s 85.
Důvody pro přijetí společenské odpovědnosti se dají shrnout do tří bodů: 1. Jako snaha vyhnout se vládním zásahům. Pro firmy je mnohem výhodnější stanovit si vlastní sebeomezení a rámec svého chování, neţ autoritativně přijmout vládní regulaci, která by byla reakcí na nevhodné chování firem. 2. Potřeba seberegulace podnikání jako odpovědi na jeho vzrůstající ekonomickou moc. Firmy, které dosáhnou vysoké ekonomické moci, mají nemalý vliv na chování menších subjektů. Jsou totiţ tvůrci a nositeli určitého rámce chování, které se stává příkladem pro ostatní firmy, které se toto chování snaţí napodobit ve snaze dosáhnout stejné ekonomické síly. 3. Proměňující se vnímání podnikání ze strany veřejnosti V dnešní době roste zájem veřejnosti o transparentnost a určitou formu kontroly podnikání s důrazem na ekologické a sociální přístupy dané firmy. Ţijeme v informační společnosti s moderním ţivotním stylem, kde se společenská odpovědnost firem vnímá mnohem intenzivněji neţ dříve.
2.2.1 Pro a proti společenské odpovědnosti Společenské chování má pro firmy jím se zabývající svá pro a proti. Mezi hlavní přínosy aktivního přístupu firem ke společenské odpovědnosti patří zejména:
Očekávání veřejnosti = veřejnost očekává odpovědnost podnikatelských subjektů za potřeby společnosti. Tím se mění její názor na podnik a podporu podnikání při realizaci jeho ekonomických a společenských cílů. Dlouhodobý zisk = společensky odpovědné firmy mají zpravidla mnohem jistější dlouhodobý zisk. Poloţky, které mohou být pro firmu chápány jako odpad, se díky společenské odpovědnosti, například vůči ţivotnímu prostředí, stávají jejich dalším zpracováním ziskové. Etické závazky = podnikatelské subjekty by měly být společensky odpovědné, protoţe je to správné. Měly by se pokoušet řešit problémy, které nejsou schopné řešit ostatní organizace. Veřejná image = podnikatelské subjekty mohou budovat příznivou veřejnou image, protoţe realizují společenské cíle. Tak mohou více přitahovat zákazníky, zaměstnance i investory. Lepší ţivotní prostředí = podnikatelské subjekty mohou podpořit řešení a prevenci vzniku problémů v ţivotním prostředí i vývoj a uplatnění nových technologií šetrných k ţivotnímu prostředí. Omezení dalších vládních regulací = protoţe jsou podnikatelské subjekty společensky odpovědné, mohou předpokládat méně vládních regulací, jejímţ výsledkem by měla být větší pruţnost a svoboda při rozhodování podniků. Rovnováha moci a odpovědnosti = podnikatelské subjekty mají mnoho moci a společenská odpovědnost by k tomu měla být protiváhou. Zájmy akcionářů = společenská odpovědnost můţe v dlouhodobém měřítku zvýšit ceny akcií. Vlastnictví zdrojů = podnikatelské subjekty vlastní zdroje na podporu veřejných charitativních projektů, proto by mělo být snahou tyto kapitálové zdroje vyuţít na řešení některých sociálních problémů. Nadřízenost prevence nad „ léčbou“ = podnikatelské subjekty mohou řešit společenské problémy dříve, neţ budou závaţné a finančně náročné.
Aktivní přístup ke společenské odpovědnosti je však spojen i s některými negativy. Zejména se jedná o:
Omezení maximalizace zisku = podnikatelské subjekty budou společensky odpovědné pouze tehdy, pokud to neohrozí jejich ekonomické zájmy. Jejich snahou je maximalizovat zisk a zavedení společenské odpovědnosti ve firmě sebou přináší vyšší náklady a nejistou ekonomickou výkonnost v budoucnu. Rozmělňování účelu podnikání = realizace společenských cílů rozmělňuje hlavní účel podnikání – ekonomickou produktivitu. Vyšší náklady = mnoho aktivit v oblasti společenské odpovědnosti nepokrývá jejich náklady, proto za to společnost musí zaplatit v podobě vyšších cen. Příliš mnoho moci v rukou podnikatelů = podnikatelské subjekty mají jiţ tak dostatek moci, není třeba jejich vliv dále zvyšovat sociálním zapojením.
Nedostatek dovedností = představitelé podnikání nemají dostatek dovedností pro řešení společenských problémů. Mají vysoké zkušenosti s řešením ekonomických problémů souvisejících s hlavním předmětem podnikání Nedostatečná přehlednost = neexistuje přímá přehlednost společenských aktivit.
2.2.2 Společenská odpovědnost versus ekonomická výkonnost Na toto téma se zaměřilo jiţ mnoho výzkumů, které došly k několika zajímavým závěrům. V podstatě většina z nich prokázala pozitivní vztah mezi společenskou odpovědností a ekonomickou výkonností v rámci současných i budoucích výsledků firmy. Problémem těchto výzkumů je objektivnost, protoţe se zaměřují pouze na měření krátkodobých výsledků, ale společenská odpovědnost se projevuje zejména na změně výše zisku aţ v dlouhodobějším horizontu. Příkladem mohou být výsledky výzkumu provedeného Institute of Business Ethics v roce 200321, které zjistily, ţe společnosti praktikující CSR mají o 18% vyšší zisk. Tento výsledek můţe souviset s faktem, ţe pro 70% západoevropských spotřebitelů je velice důleţitá reputace firmy, u které si výrobky kupují. Jeden z pěti spotřebitelů dokonce zaplatí více za výrobky společnosti chovající se společensky odpovědně. Existuje ovšem ještě jeden problém ovlivňující výsledky těchto výzkumů, a to vztah mezi příčinou a následkem. Není moţné přímo dokázat příčinný vliv společenské odpovědnosti na ekonomickou výkonnost a naopak vyšší zisk firmy můţe ovlivnit její investici do společenské odpovědnosti. Podle závěrů zpracovaných evropským Fórem stakeholders – European Multistakeholder Forum se odpovědné chování shoduje v následujících oblastech:
Firemní reputace – budování a ochrana reputace a zvyšování hodnoty Odlišení od konkurence – získání konkurenční výhody Posílení firemní kultury Zlepšení vztahů se stakeholders - vytvoření zázemí pro dlouhodobou podporu firmy místní komunitou Přilákání a udrţení kvalitních zaměstnanců Sníţení nákladů na risk management – předvídání rizik, zlepšení schopnosti vyhnout se rizikovým faktorům Větší přitaţlivost firmy pro investory Posílení loajality zákazníků Příleţitost pro inovace, učení se a kontinuální zlepšení firmy Přímé úspory spojené s ekologickou praxí Přímé úspory plynoucí z kvalitnějšího managamentu
Firmy, které se rozhodly přijmout společensky odpovědnou strategii, v budoucnu vykázaly zlepšení reputace i vnitřního fungování, sníţení rizik a nárůst loajality. Příkladem můţe být britská firma BT, která v roce 2004 změřila, ţe 49% zaměstnanců je díky CSR orientaci své firmy na moţnost pracovat u BT více pyšných. Vedle toho se BT díky ekologicky odpovědné firemní politice podařilo za deset let ušetřit přes 600 miliónů liber.22
2.3 Měření a reportování společenské odpovědnosti Pokud firma začlení do strategického řízení společenskou odpovědnost, bude v jejím zájmu měřit a následně reportovat její výsledky. Proto musí být mechanismy měření CSR ve firmě správně nastaveny a oblasti sledování přesně definovány, a to zejména s ohledem na dlouhodobost sledování výsledků v rámci společenské odpovědnosti. Vymezení a efektivní měření těchto oblastí není snadné, jde-li firmě o zjištění relevantních výsledků. Stejně jako není přesně vymezena společenská odpovědnost, neexistují ani ţádná jednoznačná a obecně platná kritéria v oblasti jejího měření a vše je v podstatě ponecháno na rozhodnutí jednotlivých firem. Jako určité vodítko můţe firmám slouţit kategorie a indikátory, které definovala iniciativa Global Reporting Initiative (GRI).
21
PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1621-3, s139 22 KOLEKTIV AUTORŮ, Napříč společenskou odpovědností firem, 1. vydání, Kladno: ASIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X, s 33
Iniciativa GRI je určitým mezinárodním standardem v oblasti měření a reportování společenské odpovědnosti firem. GRI vznikla v roce 1997, kdy byla ještě napojená na program UNEP Organizace Spojených národů. Aţ v roce 2002 se GRI osamostatnila a stala se nezávislou institucí se sídlem v Amsterodamu. Cílem této instituce je ustanovit mezinárodní standardizovaný model měření a reportování ekonomických, environmentálních a sociálních aspektů podnikání. V roce 2006 byla připravena nová verze GRI, která byla označena G3, podle tří oblastí, na které se zaměřuje. Ve všech těchto oblastech stanovuje tzv. „core indicators“ (základní indikátory), kterých by se firmy měly závazně drţet, popřípadě vysvětlit, proč byl některý z indikátorů vynechán. Tyto indikátory jsou jak kvantitativní tak i kvalitativní. Vedle G3 existuje i řada dalších národních a mezinárodních iniciativ a standardů. V příloze B jsem uvedla přehled čtyř nejdominantnějších iniciativ.23 Pokud firma dospěje k určení oblastí, které bude sledovat, můţe přejít k nastavení konkrétních kritérii a způsobů měření – tzv. Key Performance Indicators (KPIs). V případě kvantitativních dat jsou výsledky jednoznačné a opakovatelné například: emise skleníkových plynů, mnoţství odpadu, spotřeba vody, objem finančních darů a podobně. Jedná-li se však o data kvalitativní uţ to tak jednoznačné není. Příkladem můţe být spokojenost zaměstnanců, zákazníků, firemní kultura a podobně. Obecně by mělo platit, ţe určené měřící indikátory, by měly být co nejjednoznačnější a relevantní pro stakeholders dané firmy. V rámci měření společenské odpovědnosti firmy je nutné rozlišit ještě dva typy tohoto měření:
Měření výkonu firmy (Measuring Performance). Takto je sledováno, jakým způsobem se firmě daří splnit cíle, které si stanovila
v jednotlivých oblastech
Měření přínosů CSR ( Measuring Benefits ) tímto způsobem by firma měla zjistit, jak ze společenské odpovědnosti profituje tento způsob měření je mnohem obtíţnější z hlediska vazby příčiny a následku, které jsem jiţ vysvětlovala a také z hlediska dopadu do výsledků aţ v dlouhodobém horizontu.
2.4 Náplň společenské odpovědnosti 2.4.1 Firemní filantropie24 V oblasti firemní filantropie lze rozlišit tři základní přístupy a uznávané způsoby angaţovanosti firem. a)
Dobročinná podpora ze strany firmy jedná se o dárcovství, kterým se firmy snaţí přispívat na dobré účely nejrůznějšího druhu (dary potřebným, seniorům, handicapovaným, nemocným, ţivotnímu prostředí a podobně). b) Sociální investice jde o dlouhodobý strategický zájem firmy zlepšit ekonomické i společenské prostředí, v kterém firmy pracují. Příkladem je podpora vzdělanosti a výzkumu, kulturních projektů apod. c) Komerčně orientované projekty ve spolupráci s neziskovými organizacemi podporou neziskových organizací se firma snaţí propagovat a podporovat komerční zájmy firmy. tyto projekty přináší benefity i neziskovým organizacím, ať uţ finanční či v podobě zvýšení zájmu veřejnosti o neziskové aktivity Významné firmy v České republice se zabývají dárcovskou strategií. Avšak jediné, co jim doposud chybí je moţnost srovnání s ostatními firmami, ale nejen to, i kontrola vhodného rozloţení a zaměření peněz. Proto se fórum dárců u nás rozhodlo zavést „Standard odpovědná firma“. Jde o komplexní, jednotný a standardizovaný systém měření, který je zaloţený na mezinárodní metodice London Benchmarking Group, která oblast firemní filantropie měří, reportuje a srovnává i v mezinárodním měřítku. 23 24
Napříč společenskou odpovědností firem, Kladno: AISIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X Filantropie - akt darování peněz, zboţí, času nebo úsilí pro podporu obecně prospěšného účelu, zpravidla v delším časovém horizontu a s jasně definovanými cíli. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Filantropie )
Partnerem této metodiky je jeden z nejvýznamnějších firemních dárců v České republice, Skupina ČEZ. Tento standard zavádí i některé jiné významné společnosti: Citibank, Česká spořitelna, Eurotel Praha, Johnson&Johnson, Philip Morfia ČR, Plzeňský Prazdroj, Pfizer, Siemens a Tesco Stores.
Firemní
Dary Charitativní
Podpora veřejně prospěšných projektů a potřebných oblastí prostřednictvím peněţních darů nebo věcných darů a sluţeb.
filantropie Společenské investice
Komerční aktivity ve společnosti
Strategická angaţovanost firem – dlouhodobý strategický zájem firem a jejich angaţovanost v problematice, která je jim blízká a má pozitivní vliv na reputaci firmy (vzdělání, výzkum).
Spojení filantropických aktivit s komerčními, propagace firemní značky prostřednictvím partnerství s neziskovými organizacemi .
Poslání firmy - komerční činnost -
Firma provozuje svou komerční činnost efektivně s cílem dosáhnout co největšího zisku. Zároveň dodrţuje veškeré etické, společenské a enviromentální normy. Obr. 1.5.1a – Oblasti metodiky Standard odpovědná firma25
Tato metodika zahrnuje specifikaci nákladů, dlouhodobých i krátkodobých účinků konkrétních investic firmy do veřejně prospěšných projektů a moţnost srovnání těchto výsledků s jinými firmami aktivními v oblasti firemní filantropie a společenské odpovědnosti. Získaná data se zpracují společně s náklady na management CSR a vypočte se tak celková částka, kterou firma investuje do veřejně prospěšných projektů. Výstupy z měření jsou součástí výročních zpráv a PR materiálů. Tyto údaje se pak vyuţívají pro sestavení ţebříků dárců tzv. Giving Lists. V České republice je tento ţebříček také vyhlašován jako Top firemní filantrop.
2.4.2 Vztahy firmy se zaměstnanci V dnešní společnosti zaloţené na znalostech je kaţdý výkonný zaměstnanec kritickým faktorem úspěchu kaţdé firmy. Proto jsou vzájemné vztahy mezi nimi těmi nejdůleţitějšími. Zaměstnavatel musí vytvářet vhodné podmínky k práci nejen v rámci zaměstnanecké politiky dané zákony, ale i samotnou filosofií firmy. Zaměstnanec naopak musí vyuţívat svého potenciálu důleţitého pro svou práci. Koncept společenské odpovědnosti firem v oblasti zaměstnavatelsko-zaměstnaneckých vztahů se v České republice teprve rozvíjí, ale nejčastěji je tento pojem spojován s:
Podmínkami práce na pracovišti a podmínkami zaměstnání Podmínkami hodnocení práce zaměstnanců Bezpečností, ochranou práce a zdraví zaměstnance Školením a odborným rozvojem zaměstnanců (investice do vzdělání) Respektování principu rovných příleţitostí Nalezení rovnováhy mezi pracovním a soukromým ţivotem
Vzhledem k novodobému pojetí učících se organizací je nutné podporovat zaměstnance v přijetí celoţivotního vzdělávání do běţného ţivotního stylu. Kdy by mělo dojít ke sladění pracovního, soukromého a studijního ţivota, pro který by firma měla vytvořit příznivé a motivující prostředí. Jakákoliv péče nad rámec zákona26 je povaţována za součást společenské odpovědnosti firem. Tato „nadstandardní“ péče by měla být zakotvena jiţ v kolektivní smlouvě uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, 25 26
Napříč společenskou odpovědností firem, Kladno: AISIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X, s. 44Sb. Základní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatele jsou v České republice určeny zákonem č.65/1965 Sb.
samozřejmě v závislosti na dohodě vedení firmy s odbory. Příkladem můţe být poskytování příspěvku na penzijní připojištění, odměny k ţivotnímu výročí či zmírňování dopadů organizačních změn. Řízení lidských zdrojů firmy je v České republice podporováno státem zejména ve formě mezinárodně uznávaného standardu tzv. Investor in People (IIP). 27 Tento standard sleduje vyuţití a rozvoj zaměstnanců v podnicích. Kvalitní partnerství mezi zaměstnance a zaměstnavatelem vede k vyšší produktivitě práce, loajalitě zaměstnanců vůči firmě a sníţení fluktuace čímţ dochází ke sniţování transakčních nákladů na získání nových pracovních sil a k růstu ekonomické efektivity. Nejdůleţitějším prvkem společensky odpovědného chování firmy vůči zaměstnancům zůstane podpora jeho vzdělávání - zaškolení, zaučení, zvýšení a prohloubení jeho kvalifikace nezbytné k jeho práci v dané pozici. Spolu s tím by ovšem firma měla nabídnout i jinou formu vzdělání, která by vedla k jeho osobnímu rozvoji a která by přímo nesouvisela s podnikatelským záměrem firmy. Jelikoţ i taková forma vzdělání můţe například v konečném důsledku přispět k vyuţití nových trţních příleţitostí firmy a jejímu samotnému rozvoji. Vedle vzdělání ovšem existují i jiné moţnosti společenské odpovědnosti. Příkladem můţe být projekt s názvem: „Podmínky pro slaďování profesního a rodinného života – partnerství v rodině“, který byl hrazen z prostředků EQUAL. Podniky se v rámci tohoto projektu mohly zapojit zavedením flexibility zaměstnání (práce z domova, částečný úvazek, pruţná pracovní doba) nebo udrţení kontaktu se zaměstnankyněmi na mateřské dovolené, aby neztratily vazbu na dění v oboru apod. Těchto programů, které se snaţí sladit profesní a osobní ţivot zaměstnanců či ohodnotit způsob této formy společenské odpovědnosti, je celá řada.
2.4.3 Vztah firmy k ţivotnímu prostředí Ekologický rozměr společenské odpovědnosti má význam zejména u výrobních či stavebních podniků, které přímo ovlivňují ţivotní prostředí emisemi, prašností, toxickými látkami, odpadními vodami, hlukem, prachem, dopravou a dalšími vlivy. Dnešní svět je na tyto problémy velmi citlivý a firma, která se jen jednou prohřešila, zůstává pro veřejnost znečišťovatelem a neodpovědným podnikatelem po dlouhá léta, ačkoliv od té doby své chování absolutně změnila či dokonce započala masivně investovat do oblasti ţivotního prostředí. Neměli bychom ovšem zapomínat, ţe nejen tyto firmy se podílejí na stavu ţivotního prostředí. Velký vliv mají i „zprostředkovatelé“ např. bankovní sektor, který poskytuje úvěry na rozvoj projektů, které mohou mít v konečném důsledku významný vliv na ekologické dopady. Stejně tak ekologii ovlivňuje i provoz administrativních budov všech podniků bez ohledu na obor, v kterém působí. Je zde moţnost úspory energie, recyklace odpadů či pouţívání ekologicky příznivějších materiálů. V podstatě kaţdá firma by se měla zamyslet, jestli je její chování společensky odpovědné vůči ţivotnímu prostředí, a to i nad rámec legislativy. Jde o dlouhodobé závazky, které v sobě nesou především budoucí význam dobrého jména firmy a zvýšení její konkurence schopnosti zejména na mezinárodních trzích. Mezi Severní Amerikou a Evropou je podstatný rozdíl v prosazování společenské odpovědnosti firem vůči ţivotnímu prostředí. USA a Kanada se rozhodly prosadit právo na informace (Right to Know), které zavazuje americké firmy poskytovat informace o znečištění a toxických látkách veřejnosti. Tím veřejnost sama vytváří tlak na případná odstranění škodlivých provozů, investice do lepších technologií a tím širší odpovědnost firem vůči komunitám. Tamní Agentura pro ţivotní prostředí (EPA) vytvořila veřejně přístupnou databázi tzv. Toxics Release Inventory (TRI) o vypouštění toxických látek a odpadů amerických firem. Evropa se naopak rozhodla zpřísnit normy a státní dohled nad jejich dodrţováním. Postupem času přijala i osvědčený americký koncept a vydala protokol o únicích a přenosech znečišťujících látek (PRTR) k Arthurské úmluvě o přístupu k informacím. Nad rámec zákonů vzniklo několik celosvětově uznávaných iniciativ: ISO 14001, EMAS, CERES principles, Responsible Care či Forest Stewardship Council i netradiční indikátory slouţící k porovnání vlivu na ţivotní prostředí tzv. Ekologická stopa (Ekological Footprint). Tento koncept umoţňuje porovnání, kolik plochy země svou činností spotřebuje jednotlivec, město i podnik.
27
Zdroj: www.czechInvest.org
Odpovědnost k ţivotnímu prostředí je třeba uplatňovat jak uvnitř tak i vně firmy: a)
Uvnitř firmy je snahou minimalizovat dopady na ţivotní prostředí při výrobě a provozu spolu se zajištěním zdravého pracovního prostředí a bezpečnosti zaměstnanců nad rámec povinného dodrţování zákonů (ISO 14001). Z toho vyplývá sniţování spotřeby energie a vody, recyklace odpadů, striktní dodrţování bezpečnostních zásad při manipulaci s rizikovými látkami, ale i zavádění nejlepších technologií. Investice do těchto opatření jsou dosti finančně náročné, ale zajistí podniku bezpečné dodrţení ekologických norem a zlepší jeho konkurenceschopnost.
b) Vně firmy působí odpovědnost k ţivotnímu prostředí zejména na okolní komunity. Kaţdá výroba a provoz nepříznivě ovlivňuje své okolí. Zabírá prostor, odčerpává zdroje, zvyšuje emise, hluk či dopravní zatíţení a podstata společenské odpovědnosti tkví právě v eliminaci těchto nepříznivých vlivů. Kaţdá firma by měla vycházet vstříc potřebám obyvatel v jejím okolí nejen prostřednictvím zastupitelstva, ale hlavně přímou komunikací s občany.
Závěr Větší odpovědnost firem k ţivotnímu prostředí je především otázkou motivace, stejně jako je tomu u nás občanů. Velice dobře působí dobré příklady, chování konkurence, tlak zákazníků a v neposlední řádě hraje jistě určitou roli i podpora státu. Bohuţel v České republice je tato podpora ojedinělá, příkladem můţe být označení ekologicky šetrný výrobek udělovaný Ministerstvem ţivotního prostředí. Většinu norem přebírá ČR z Evropské unie, která definuje společenskou odpovědnost jako dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek do kaţdodenních firemních operací a interakcí s firemními stakeholders. 28 Společenská odpovědnost firem je tak shodná s principy udrţitelného rozvoje, který vyvaţuje ekonomické, sociální a ekologické hledisko. Definice OSN udrţitelný rozvoj charakterizuje jako rozvoj, který „naplňuje potřeby současných generací, aniţ by ohrozil zdroje pro potřeby generací příštích“.
28
KOLEKTIV AUTORŮ, Napříč společenskou odpovědností firem, Kladno: AISIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X, s 65
