UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra liturgické teologie
Lucie Danisová
Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice
Diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Walerian Bugel, dr Obor: Katolická teologie Zaměření: Liturgické slavení
PRAHA 2012
Děkuji svému vedoucímu práce, Mgr. Walerianu Bugelovi, dr za opravy a připomínky, svému příteli a poradci, Mgr. Petru Balátovi, za neutuchající morální podporu, Ing. Bc. Janu Kirschnerovi za konstruktivní kritiku i radu a Mgr. Jakubu Večeřovi za pomoc při sestavování statistické části diplomové práce.
2
Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci s názvem Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice napsala samostatně a výhradně s pouţitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.
V Praze dne 1. dubna 2012
Podpis:
3
Anotace Katedra:
Cyrilometodějská teologická fakulta
Fakulta:
Katedra liturgické teologie
Název diplomové práce:
Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické v České republice
Autor:
Lucie Danisová
Vedoucí diplomové práce:
Mgr. Walerian Bugel, dr.
Počet znaků:
143 328
Počet titulů pouţité literatury:
41
Klíčová slova:
reformace, liturgie svátosti, večeře Páně, ČCE, bohosluţba
Ohniskem zájmu předkládané práce je bohosluţebný ţivot Českobratrské církve evangelické (dále jen: ČCE) se zaměřením na vysluhování večeře Páně. Pokusím se popsat a analyzovat vývoj a stěţejní prvky protestantské eucharistické nauky z pohledu historického (diachronní postup), teologicko-dogmatického a liturgického (synchronní postup). Pracovní metodou bude analýza dějin reformace, symbolů a jiných vyznavačských textů ČCE, současné bohosluţebné agendy a Písma svatého. Cílem práce je analyzovat současné vysluhování večeře Páně v liturgickém ţivotě ČCE. The main concern of the thesis is a liturgical life of the Evangelical Church of Czech Brethern. Focusing on a celebration of the Lord’s Supper, it contains a description and an analysis of the most important elements of the Protestant eucharistic teaching concidering its historical background (diachronic approach), theology, dogmatics, liturgy and contemporary praxis (synchronic approach) based on the Scriptures, Creeds and other confessional documents and liturgical books of the Evangelical Church of Czech Brethern.
4
Obsah Anotace................................................................................................................... 4 Úvod ....................................................................................................................... 7 1 Českobratrská církev evangelická, obecná prezentace ....................................... 9 Exkurz: Historické pozadí vzniku ČCE (od r. 1344 do současnosti) ................. 11 Úvod ................................................................................................................. 11 2 Husovo vystoupení ........................................................................................ 13 3 Husitství – první evropská reformace ........................................................... 15 4 Evropská reformace a její vliv na české prostředí ........................................ 17 5 Bílá hora jako zásadní mezník ...................................................................... 18 6 Nabytí občanských práv pro evangelíky ....................................................... 18 7 Vznik ČCE a vývoj ve 20. století .................................................................. 19 2 Protestantské pojetí večeře Páně, svátosti a kázání........................................... 21 2.1 Původ slavení večeře Páně ......................................................................... 21 2.2 Základy protestantského pohledu ............................................................... 22 2.3 Liturgické základy vysluhování večeře Páně v ČCE ................................. 23 2.3.1 Lutherovo pojetí večeře Páně ............................................................. 24 2.3.2 Nepochopení mezi reformátory ........................................................... 25 2.3.3 Švýcarská reformace ........................................................................... 26 2.3.4 Katolická reakce.................................................................................. 26 2.3.5 Současný vývoj .................................................................................... 27 4 Konfesní východiska pro vysluhování večeře Páně v ČCE .............................. 29 4.1 Čtyři praţské artikuly ................................................................................. 29 4.2 Augsburské vyznání ................................................................................... 29 4.3 Šmalkaldské články .................................................................................... 30 4.4 Malý a Velký katechismus ......................................................................... 31 4.5 Bratrská konfese ......................................................................................... 32 4.6 Druhá helvetská konfese a Heidelberský katechismus .............................. 33 4.7 Česká konfese............................................................................................. 35 5 Evangelická liturgie .......................................................................................... 36 5.1 Biblické základy eucharistické liturgie ...................................................... 36 5.2 Evangelická liturgie jako vymezení se vůči liturgii katolické ................... 37
5
5.3 Liturgie reformačních otců ......................................................................... 39 6 Základní stavební kameny českobratrské bohosluţby ...................................... 42 6.1 Vývoj bohosluţebných knih evangelických církví v Čechách před vznikem ČCE .................................................................................................................. 42 6.2 Českobratrská bohosluţba, obecná charakteristika .................................... 43 6.3 Jednotlivé části českobratrské eucharistické bohosluţby .......................... 45 6.3.1 Vstup a vzývání (adorace) ................................................................... 45 6.3.2 Služba Slova ........................................................................................ 46 6.3.3 Přímluvné obecenství .......................................................................... 47 6.3.4 Svátost ................................................................................................. 49 Exkurz: Symbol a mystérium v evangelické bohosluţbě podle P. Tillicha ......... 51 7 Současná evangelická eucharistická liturgie – statistické zkoumání ................ 53 8 Současná agenda v praxi ................................................................................... 55 9 Praktické aspekty vysluhování večeře Páně...................................................... 60 9. 1 Frekvence vysluhování.............................................................................. 60 9. 2 Místo eucharistické bohosluţby, prostor a pohyb ..................................... 62 9.3 Chléb a víno ............................................................................................... 64 9.5 Lidé u stolu Páně ........................................................................................ 66 10 Ekumenická hostina ........................................................................................ 70 Závěr..................................................................................................................... 76 Prameny................................................................................................................ 80 Literatura .............................................................................................................. 82
6
Úvod Náboţenský a spirituální rozměr ţivota současného člověka je v současnosti ovlivněn všeobecným poklesem zájmu o institucionální církevní ţivot. To dokazuje propad v počtech pravidelných účastníků bohosluţeb i aktuální výsledky sčítání lidu z roku 2011. Na druhé straně lze pozorovat zvyšující se zájem o individuální duchovní tématiku a přesun zboţnosti do soukromé sféry. Stojí za to klást si teologické otázky o základních formách náboţenského ţivota, o jejich teologickém vývoji, současné praxi a po jejich budoucích osudech. Z široké palety moţných témat spadajících do oblasti křesťanského ţivota jsem zvolila bohosluţbu Českobratrské církve evangelické (ČCE); pozornost zaměřím konkrétně na vysluhování večeře Páně. Úzce vymezený předmět umoţní hlubší ponoření do pramenů, coţ by při širším rozpětí tématu nebylo vzhledem k předpokládanému rozsahu práce moţné. Cílem této práce bude popsat svátost večeře Páně v liturgickém ţivotě evangelické církve a analyzovat ji z hlediska vývoje liturgické teologie. Budu zkoumat otázky jako např.: Jak byla tato liturgická aktivita vnímána v minulosti a dnes? Které faktory toto místo určovaly a určují? Lze stanovit hlavní tendence liturgického dění v ČCE? Je oprávněné pokusit se o předpověď dalšího vývoje v této oblasti? Předpokladem je, ţe existoval vývoj, nejednalo se o neproměnnou skutečnost. Evangelická teologie se opírá o jednou předané Zjevení zaznamenané v Písmu svatém, ale její konkrétní dějinná podoba odvisí od dobové situace. Metody, které pouţiji, lze rozdělit na diachronní a synchronní. Diachronní pohled bude spočívat v rekonstrukci vývoje tohoto liturgického úkonu. Pomocí kontextuální analýzy, rozboru konfesí a jiných oficiálních textů, budu hledat, jak se na večeři Páně nahlíţelo v období reformace a jak se principy v ní zakotvené odráţejí v současné liturgické praxi. Danou problematiku bude třeba zasadit do historického rámce, a proto se budu (vzhledem k rozsahu práce a jejímu hlavnímu zájmu) poměrně široce věnovat dějinám české a evropské reformace, jejím příčinám a důsledkům.
7
Synchronní pohled se zaměří na popis a pochopení dnešní situace. Na základě průzkumu (anketního šetření v jednotlivých sborech) se pokusím kriticky popsat současnou praxi vysluhování večeře Páně a za pomoci zjištěných informací odhadnout její moţný vývoj. Agenda, současná doporučovaná bohosluţebná kniha poslouţí k vytěţení dalších poznatků ohledně dnešního stavu. Aktuální otázky (např. připouštění dětí k večeři Páně, četnost a forma vysluhování nebo otázka matérie ţivlů) ukáţí, s jakými konkrétními problémy se dnes církev v této oblasti potýká. Pro úvahy nad moţností dalšího vývoje přistoupím k analýze ekumenického hnutí a jeho perspektiv: je moţné, pravděpodobné nebo dokonce časově blízké úplné intercommunio mezi všemi křesťanskými denominacemi, které se v současnosti účastní ekumenického dialogu, nebo jde spíše o otázku vzdálené budoucnosti, či dokonce o něco zcela neuskutečnitelného? Rozbor dějinného a teologického materiálu i poznatků z ankety bude v závěru vyuţit k zobecnění v rámci zodpovězení otázky po hlavních faktorech vývoje a trendech, u nichţ se dá předpokládat, ţe sledovanou tematiku budou nadále ovlivňovat.
8
1 Českobratrská církev evangelická, obecná prezentace ČCE patří do rozsáhlé rodiny evangelických církví, vnikla r. 1918 sloučením luterské a reformované tradice. Je početně největší protestantskou denominací v České republice; podle statistiky ČSÚ se k ní v roce 2001 hlásilo 1,2%1 české populace, podle předběţných výsledků Sčítáni lidu, domů a bytů 2011 se k příslušnosti k ČCE přihlásilo uţ jen 52 000 lidí2, přesto si druhou pozici obhájila. V současnosti na našem území existuje 258 sborů. Svůj teologicko-duchovní počátek zasazuje do období první (české) reformace. Hlásí
se
ke
třem
starokřesťanským
symbolům
(Apoštolskému,
Nicejsko-
Konstantinopolskému, Chalcedonskému a Atanášovu, a dále k reformačním konfesím (chronologicky: Augsburská z r. 1530, Bratrská z r. 1535 – popř. k jejímu poslednímu vydání upravenému J. A. Komenským z r. 1662, Druhá helvetská vydaná r. 1566 a Česká z r. 1575; kromě toho se přiznává i k symbolu husitské reformace Čtyřem pražským artikulům z r. 1420); konfese si „navzájem slouţí―3 a doplňují se, protoţe ačkoli nejsou všechny ve všem zajedno, souhlasí v zásadních věcech, coţ umoţňuje, aby byly v ČCE společně brány jako základní formulace evangelické víry, které však mají spíše poradní hlas, protoţe normativní jsou pouze Písma.4 Církev se v oblasti nauky a liturgie vyznačuje značnou pestrostí. Kazatel Š. Hájek povaţuje za „zázrak Ducha svatého― 5, ţe takto rozmanité společenství můţe vůbec fungovat. Pro kalvinisty, luterány, fundamentalisty, konfesionalisty i věřící tíhnoucí ke katolictví je charakteristický v první řadě silný christocentrismus, který se tak stává „existencionálním pojítkem―6. Různost je chápána pozitivně, ale nesmí být 1
Český statistický úřad. Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem [online]. Publikováno 6.8. 2003 [cit. 15. 3. 2011]. Dostupný z WWW:http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03— obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem. 2 Předběţné výsledky sčítání lidu, domů a bytů 2011 – Česká republika a kraje. Obyvatelstvo podle náboženské víry podle krajů [online]. Publikováno 31.1. 2012 [cit. 1.4.2012]. Dostupný z WWW:http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/kapitola/03000-12-n_2012-00. 3 BEBLAVÝ, Ján. Naše konfesie vo vzájomnej službe. In Čtyři vyznání : vyznání Augsburské, Bratrské, Helvetské a České : Se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Připr. Rudolf Říčan et al. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1951. Řada A, sv. XV., s. 7. 4 ŘÍČAN, Rudolf. In Tamtéţ, s. 16. 5 HÁJEK, Štěpán In Tamtéţ,s. 29. 6 Tamtéţ.
9
původem rozkolu nebo změny charakteru církve a její proměny v jinou církev. Supervizi nad pastýřskou sluţbou kazatelů vykonávají členové staršovstva. Struktura ČCE je presbyterně-synodní a je rozdělena do tří úrovní, přičemţ kaţdá má své shromáţdění, správní orgány a představitele7: základní jednotkou je farní sbor (sborové shromáţdění, staršovstvo, kazatel a kurátor), širší jednotkou je seniorát (celkem 13; konvent, seniorátní výbor, senior a seniorátní kurátor) a nejširší je tzv. povšechný sbor neboli celá církev (synod, synodní rada, synodní senior – v současnosti Mgr. Joel Ruml a synodní kurátor – v současnosti Lia Valková). Kazatele volí maximálně na 10 let sborové shromáţdění. Kurátora ze svých řad vybírá staršovstvo volené na šest let sborovým shromáţděním. Seniora a seniorátního kurátora volí konvent na dobu maximálně šesti let. Vedení církve sídlí v Husově domě, Jungmannova ul. 9, kde má sídlo i nakladatelství KALICH. Neopomenutelnou institucí je fakulta Evangelické teologie Karlovy univerzity v Praze, která církev při zachování akademické nezávislosti reprezentuje. Za starší generaci profesorů evangelické teologické fakulty lze jmenovat např. P. Filipiho, P. Pokorného, M. Balabána, J. Hellera (†) nebo Jakuba Trojana. Dnes je na fakultě aktivní generace teologů jako jsou např. děkan J. Halama, J. Mrázek, P. Sláma, P. Hošek a další. ČCE má prostor v rozhlasovém a televizním vysílání a vydává vlastní periodika, např. Český bratr a Bratrstvo, prozatím ale není schopna se ve společnosti výrazněji zviditelnit. Architektonické řešení a vybavení evangelických kostelů a modliteben je většinou reformačně střídmější neţ kostely katolické, bohosluţby neslibují úchvatný estetický záţitek. ČCE nepořádá poutě, kterých by se mohla zúčastnit veřejnost, její církevní rok je prost velkolepých slavností a průvodů, o Velikonocích a Vánocích dávají lidé, kteří běţně do kostela nechodí, přednost katolickým bohosluţbám. I z tohoto důvodu je základní povědomí o existenci ČCE poměrně nízké. Z pohledu nezasvěceného jde o jednu z těch církví, které „nejsou katolické―.
7
Uvedeno v závorkách.
10
Exkurz: Historické pozadí vzniku ČCE (od r. 1344 do současnosti) Úvod ČCE se řadí do rodiny církví vzniklých z reformace, a proto lze říci, ţe má za sebou bohatou historii. Její kořeny sahají aţ do dob husitského hnutí. Cesta ke sloučení r. 1918 byla dlouhá a komplikovaná, a proto, aby pojednání v nadcházejících kapitolách nepostrádalo jasnost a konzistentnost, je třeba se zaměřit na dějiny české a evropské reformace, které jsou neodmyslitelnou součástí tradice ČCE a poslouţily jako její dogmatická a liturgická základna.
1 Stav církve v českých zemí za Karla IV: utváření podmínek pro husitství R. 1344 král Karel IV. ve spolupráci s papeţem Klementem VI., povýšil praţské biskupství na arcibiskupství, čímţ zajistil církvi na našem území autonomii v oblasti správy, práva a spirituality. Do čela arcibiskupství byl postaven Arnošt z Pardubic. Svou podporu církvi král vyjadřoval také zakládáním nových klášterů a kostelů. Ve snaze vytvořit z Prahy poutní centrum, zajistil převoz ostatků svatých z různých koutů světa. R. 1348 zaloţil v Praze univerzitu s bohosloveckou fakultou. Arnošt z Pardubic pokračoval ve snahách svého předchůdce Jana IV. z Draţic uvolnit církev z moci světských vrchností. Zároveň trval na tom, ţe duchovní nesmějí vykonávat světské úřady, aby se mohli plně soustředit na duchovenskou sluţbu. Církvi se tehdy dařilo dobře, měla podporu hlavy státu a značný majetek uloţený především v půdě. Církevní hodnosti se zdály být lukrativní záleţitostí slibující dobré finančním zázemí. Rozmáhalo se tzv. mnohoobročnictví, kdy několik úřadů spadalo do rukou jediné osoby, která však, ačkoli za ně pobírala plat, nemohla zastávat všechny s nimi spojené povinnosti, a proto za sebe dosazovala placené zástupce. Nemalým zdrojem příjmů byla i nová papeţská politika obsazování volných úřadů rozšířená především za pontifikátu Jana XXII. Byly vydávány tzv. expektance, kdy se uchazeč
11
zapisoval k vykonávání zatím obsazeného úřadu, za nějţ předem zaplatil zálohu. Papeţ bez řádné volby dosazovat biskupy a opaty klášterů, za coţ jmenovaní papeţské komoře platili. Pokud byl papeţskou milostí obsazen niţší úřad, jmenovaný byl povinen v prvním roce sluţby platit tzv. annáty, coţ byla polovina důchodu, která k úřadu náleţela. Mravní a duchovní úpadek církve se odrazil také na náboţenském ţivotě laiků. Karel IV., který avignonské papeţství podporoval, si byl vědom, ţe nastalá situace začíná být neudrţitelná. Do návrhu českého zákoníku (později pojmenovaného Majestas Carolina) zakomponoval zákaz darování či odkázání majetku na církevní účely bez předchozího královského souhlasu a na koncilu v Mohuči v r. 1352 vystoupil s kritikou mravního stavu duchovenstva. Arcibiskup Arnošt z Pardubic r. 1349 ohlásil nový církevní zákoník Statuta Arnosti, Dodrţování stanov měly zajistit časté biskupské visitace a nově vzniklý úřad correctores cleri vykonávající supervizi nad duchovenstvem; trestem za přestoupení byla penalizace, vězení nebo zbavení úřadu.8 K mravní obrodě lidu byl Karlem IV. povolán do země kazatel Konrád Waldhauser (1320-1369), který kázal převáţně německému měšťanstvu, ale získal si posluchače i v řadách Čechů. Kazatel kritizoval tehdejší stav ţebravých řádů. Brzy se dostal s řeholníky do ostrého konfliktu a byl označen za kacíře; před soudním procesem zemřel. Výraznou osobností tohoto období byl také kněz, asketa a kazatel Jan Milíč z Kroměříţe (1320-1374), který se orientoval na nápravu nejchudších vrstev společnosti. V rámci obnovy duchovního ţivota vyzýval k co nejčastějšímu přijímání eucharistie, coţ však v době po IV. lateránském koncilu, kdy mnozí přistupovali k přijímání jedinkrát za rok a jiní ještě méně, znělo příliš novátorsky. R. 1373 byl u papeţského dvora obţalován z hlásání bludné nauky; ortel si nevyslechl, protoţe před ukončením procesu zemřel. Na závěr krátkého výčtu buřičů z počátků české reformace nelze neuvést autora duchovních traktátů Tomáše ze Štítného (1333-1401), který podněcoval očistu církve účinně a přesto dostatečně umírněně, aby se nedostal do sporu s církevními úřady a českého teologa Matěje z Janova (1350-1393), jenţ se zasazoval o zredukování kultu svatých, uctívání ostatků a obrazů ve prospěch očisty víry zaloţené na Písmu svatém a častém přijímání eucharistie. R. 1388 synodní shromáţdění nařídilo 8
KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 1. Praha : ZVON, 1991, s. 205 (dále citováno jako Přehled 1); viz také FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha : ZVON, 1995, s. 182 – 183 (dále citováno jako Malé církevní dějiny).
12
udílet eucharistii laikům nejvýše jedenkrát měsíčně a kazatel byl přinucen své názory veřejně odvolat.9
2 Husovo vystoupení Za vlády Václava IV. se český stát ocitl v údobí úpadku. Od r. 1378 se církev musela potýkat s důsledky schizmatu, kdy v čele církve stáli současně dva papeţové. Do řešení se pustil i praţský arcibiskup Jan z Jenštejna hájením legitimity pontifikátu Urbana IV. Arcibiskup byl přesvědčen, ţe pouze zásah z nebes pomůţe opětovnému sjednocení církve, a proto posiloval mariánský a eucharistický kult. R. 1391 povolil laikům denně chodit k přijímání. Během boje za svobodu církve se dostal do konfliktu se světskou mocí, který završila ţaloba na Václava IV. a sloţení funkce. Spory o beneficia a vybírání papeţských desátků dosáhly vrcholu za pontifikátu papeţe Bonifáce IX. (1389-1404). Krize církve byla stále markantnější a důrazná reforma se stala nevyhnutelnou.10 Střediskem reformačních tendencí byla Betlémská kaple zaloţená r. 1391 pro česká kázání. V r. 1402 se ke správcovství dostal kněz Jan z Husince (1370-1415), profesor Karlovy univerzity, jenţ se stal hnacím motorem českého reformního hnutí. Jan Hus byl stoupencem učení anglického filosofa a teologa Jana Viklefa hlásajícího nutnost očištění křesťanské víry od všeho nebiblického; některé body jeho nauky přinesly do Čech váţnou kontroverzi a Janu Husovi nakonec, aniţ by přejímal celou Viklefovu nauku, vyslouţily obvinění z hereze. R. 1412 Hus veřejně vystoupil proti církevní korupci a prodávání odpustků poté, co papeţ vyhlásil kříţovou výpravu proti králi Ladislavu Neapolskému a slíbil udělit plnomocné odpustky všem, kteří se taţení aktivně zúčastní nebo na něj přispějí. Tím se dostal do přímého střetu s římskou kurií a byl papeţem Janem XXIII. exkomunikován.
9
Přehled 1, s. 206 – 209. Přehled 1, s. 219 – 230.
10
13
Zároveň byl odsouzen některými svými kolegy z teologické fakulty z šíření viklefismu. Odešel do exilu, kde se dále věnoval kazatelské a spisovatelské činnosti.11 Nejproblematičtější se zdála být jeho nauka o církvi, kterou podrobně předloţil ve stejnojmenném spise. Podle Husa je svatá katolická (všeobecná) církev neviditelná. Skutečné corpus Christi corporis tvoří lidé, které Bůh předem vyvolil ke spáse, tzn. skupina všech predestinovaných v nebi, na zemi a v očistci12; základním spojovacím článkem mezi členy církve je predestinující Kristova milost. Bez Boţího zjevení si však nikdo nemůţe být zcela jistý, zda patří do skupiny vyvolených nebo zavrţených (praesciti); křesťané obou skupin jsou tedy členy církve bojující, ale jen vyvolení jsou z církve, zavrţení se sice účastní církevního a svátostného ţivota, ale skutečnou církev netvoří, protoţe co je hříšné, nemůţe být údem těla Kristova.13 Institucionalizovanou církev tvořenou kolegiem biskupů a papeţem v čele podřizoval neviditelné církvi a umenšoval autoritu Říma tvrzením, ţe ţádná partikulární církev nemůţe být povaţována za všeobecnou, přesto však uznával výsadní postavení římské církve mezi ostatními.14 Církev stojí na Kristu, nikoli na Petrovi; papeţ a biskupové nemají nutně moc ze svěcení, jejich autorita odvisí od jejich mravních kvalit a míře poslušnosti evangeliu. Papeţ není neomylný; můţe se ve věcech víry mýlit a dokonce můţe být heretikem. Moc klíčů propůjčuje deklarativní moc; duchovnímu nenáleţí moc udělovat absoluci, pouze ji vyhlašuje.15 Papeţ, jako zástupce Krista, který vţdy a za všech okolností hlásal pokoj, lásku a odpuštění, nemá právo vyhlašovat kříţové výpravy, ani vyhlásit nad heretikem trest smrti16, kostnický koncil měl na věc opačný názor. R. 1414 se rozhodl veřejně se hájit na sněmu v Kostnici, kde však 6. července 1415 zemřel na hranici. V českém národě se proti rozhodnutí koncilu vzmohla vlna odporu, Hus byl záhy oslavován jako mučedník. Z teologické fakulty byli králem jiţ r. 1413 vypovězeni Husovy odpůrci Stanislav a Petr ze Znojma, Štěpán z Pálče a Jan
11
Přehled 1, s. 245 – 264. HUSS, Jan. The Church. The Online Library of Liberty [online]. [Cit. 1.3.2012]. Dostupný z WWW: http://oll.libertyfund.org/?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Ftitle=1995&chapter=130 109&layout=html&Itemid=27, s. 26 – 28. 13 Tamtéţ, s. 32 – 37. 14 Tamtéţ, s. 53 – 58. 15 Tamtéţ, s. 62 – 82. 16 Tamtéţ, s. 90 – 118. 12
14
Eliášův, převahu tak získali jeho stoupenci, a proto se koncil r. 1416 rozhodl činnost fakulty zastavit.
3 Husitství – první evropská reformace Začal boj za svobodu kázání slova Boţího, laický kalich a konec světského panování církve. Král i koncil se snaţili proti husitské revoluci zakročit, ale její postup byl nezadrţitelný. Husitské hnutí mělo sílu, ale pozbývalo jednotu. Kolem teologické fakulty vznikla strana praţská s radikální sloţkou reprezentovanou stoupenci M. Jakoubka ze Stříbra a konzervativnější stranou sestávající z přívrţenců M. Jana z Příbrami. V Praze téţ působil kněz Jan Ţelivský, který si kázáním o sociální nespravedlnosti získal níţe postavené vrstvy společnosti a vyzýval k tvrdému zásahu proti rozmařilosti kléru. V jiţních Čechách vznikla valdenstvím ovlivněná a eschatologicky zaměřená skupina, která v počátku své existence odmítala jakékoli násilí ve jménu Krista, ovšem brzy se přetvořila v militantní skupinu s vlastním vojskem. Nejvýznačnějším vojevůdcem byl Jan Ţiţka z Trocnova, později nahrazený Prokopem Holým. Táborité vyznávali jako jediné pravidlo Písmo svaté a odmítali vše, co v něm nenalezlo opory, např. očistec, modlitby a mše za zemřelé, ze svátostí podrţeli pouze křest a eucharistii, zrušili svátky mimo neděle a posty, uctívání svatých, ostatků a obrazů, zavrhli primát papeţe i apoštolskou posloupnost. Změnil se ráz bohosluţby: pouţívali prostý šat namísto zdobných ornátů, hlavní náplní shromáţdění byl zpěv, četba a výklad Písma, mešní obřad byl zredukován na konsekrační slova, modlitbu Páně a přijímání pod obojí způsobou. Pojítkem rozdílných proudů se staly Čtyři pražské artikuly z r. 1420 (přijímání pod obojí, trestání smrtelných hříchů, svobodné hlásání Boţího slova, konec světské moci církve) a odboj proti katolicismu. Husitsko-katolické střety drancovaly zemi a jediným východiskem se zdál být koncil svolaný r. 1431 do Basileje, avšak závěr jednání byl pro husity neuspokojivý ze čtyř bodů artikulí dosáhli pouze uznání kalichu dospělým, kteří o něj poţádají, takţe kompaktáta z r. 1433 smír nepřinesla. Války znamenaly pro českou zemi ekonomický, hospodářský i politický úpadek, církev se ocitla na hranici bídy. Touha dojít mírového
15
řešení vedla aţ k bratrovraţedné bitvě mezi radikálními husity na jedné straně a umírněnými, kteří byli nakloněni spolupráci s římskou církví, na straně druhé. Ke střetu došlo u Lipan r. 1434, zvítězili umírnění. V jednání s císařem Zikmundem bylo domluveno, ţe nově jmenovaný arcibiskup bude pod obojí a jemu budou podřízeni všichni biskupové v zemi, r. 1435 se jím stal M. Jan Rokycana. Následující desetiletí byla poznamenána bojem o kompaktáta, která r. 1462 přes naléhání krále Jiřího z Poděbrad papeţ Pius II. zrušil s odůvodněním, ţe vnášejí bludy do nauky o eucharistii (hrozilo, ţe poţadavek přijímání pod obojí bude mylně vykládán ve smyslu, ţe v chlebě přijímaném samostatně není přijímán celý Kristus). Odcizení mezi husity a římskou kurií bylo stále markantnější, přesto se husité nechtěli kalichu vzdát. Byli přesvědčeni, ţe jeho odpíráním se církev otáčí zády ke Kristovu příkazu: „pijte z něho všichni―, čímţ staví svou autoritu nad Boţí zákon. R. 1466 papeţ Pavel II. sesadil husitského krále Jiřího z trůnu. R. 1485 byla uzavřena Kutnohorská smlouva, mírová dohoda mezi katolíky a utrakvisty, garantující dodrţování kompaktát po dobu jednatřiceti let. Husité přinesli na politickou i náboţenskou scénu mnoho zmatků, avšak díky jejich vystoupení došel náboţenský ţivot lidu i kléru v 15. století změny, jeţ se reflektuje v nově objevené lásce a věrnosti k Písmu, ve svěcení neděle i svátků, pravidelné modlitbě, postech a poutích. Mravy kněţí pod jednou i podobojí nabyly čistoty a váţnosti. Bohosluţby byly na obou stranách podřízeny jednomu mešnímu obřadu, během církevního roku se slavily stejné svátky mariánské, svátky zemských patronů a světců. Během bohosluţby církve podobojí bylo podáváno Tělo i Krev Páně, existovaly modlitby v českém jazyce a v církevním kalendáři byly zaznamenány svátky M. Jana Husa a M. Jeronýma Praţského. Z radikálních husitských kruhů se r. 1457 zrodila také Jednota bratrská, jejíţ členové pod vlivem Petra Chelčického a Jana Rokycany usilovali o vytvoření skutečně křesťanského sboru po vzoru apoštolské církve. Usadili se v obci Kunvald u Ţamberka, kde vedli uzavřený ţivot vyznačující se přísnou kázní, pokorou a snahou o docílení vysokých náboţenských a mravních standardů.17
17
Přehled 1, s. 267 – 325.
16
4 Evropská reformace a její vliv na české prostředí V 16. století našla česká reformace spojence v reformaci evropské, která však také nebyla ani na počátku jednotným hnutím. Jiţ v 1. polovině 16. století docházelo ke štěpení a disidentství (novokřtěnci); dokonce i dvě nejsilnější větve, německá zastoupená osobnostmi jako byli Martin Luther a Filip Melanchthon a švýcarská ovlivněná Ulrichem Zwinglim a Janem Kalvínem se od počátku lišily. Z představitelů německé reformace nejvíce ovlivňoval českou scénu augustiniánský mnich Martin Luther (1483-1546), zastánce učení M. Jana Husa, který hlásal spasení pouhou vírou. Luther nabádal české utrakvisty k zaloţení vlastní zemské církve nezávislé na římské kurii; tato myšlenka se zalíbila radikálnějším členům utrakvistů. Král Ferdinand Habsburský (1526-1564) vznik národní evangelické církve neschválil. Luther navázal spolupráci i s Jednotou bratrskou, která však spíše neţ k luterství tíhla k učení a církevní organizaci švýcarské reformace. V letech 1545–1563 zasedal Tridentský koncil svolaný papeţem Pavlem III. Účastnilo se jej 255 biskupů, kteří se zabývali řešením otázky protestantství a katolické reformace; výsledkem sněmu bylo 16 dogmatických dekretů; o otázce eucharistie se jednalo na 13., 21. a 22. zasedání sněmu, byly odsouhlaseny dokumenty O svaté eucharistii (11. října 1551), O přijímání pod obojí způsobou a o příjímání dětí (14. června 1562), O mši svaté (9. září 1562). R. 1556 začali v Praze působit jezuité, kteří skrze vzdělání a kázání měli lidem pomoci k návratu ke katolické víře. R. 1564 papeţ Pius IV. povolil podávání kalicha, coţ slibovalo uklidnění situace, avšak utrakvisté nepovaţovali ústupek za uspokojivý, protoţe stále nebyla vyřešena ani otázka ordinace utrakvistických kněţí ani úprava směrnic pro kněţský celibát. Od r. 1567 arcibiskup Antonín Prus kvůli nedodrţování smluvených podmínek (nutnost zpovědi a zákaz podávání nemluvňatům) odmítal utrakvisty světit.
17
5 Bílá hora jako zásadní mezník Protestantismus byl v Čechách na postupu, ale chyběla mu právní opora; v kompaktátech byla ustanovena pouze ochrana staroutrakvistů. Čeští protestanté poţádali císaře Maxmiliána II. o jejich zrušení. R. 1575 byla na zemském sněmu císaři představena Česká konfese, společný vyznavačský program českých evangelíků, sepsaná na základě luterské Augsburské konfese z r. 1530. Císař Maxmilián si byl vědom hrozby exkomunikace v případě, ţe by vydal písemný majestát garantující protestantům náboţenské svobody, avšak ústně přislíbil jejich dodrţování. Nekatolíci, představující v Čechách většinu, získali právní zakotvení za vlády císaře Rudolfa II, který r. 1609 vydal Majestát za svobodou náboženskou dovolující svobodně a veřejně vyznávat Českou konfesi, avšak náboţenské sváry neustávaly. Po nezdařeném povstání proti katolickému císaři Ferdinandu II. r. 1618 utrpěli čeští evangeličtí stavové poráţku v bitvě na Bílé hoře r. 1620. Veškeré náboţenské svobody padly a nastala vlna rekatolizace. Exulanti (mezi nimi i poslední biskup Jednoty bratrské J. A. Komenský) nejčastěji nacházeli útočiště v Polsku, Německu a na Slovensku. Nejvýznamnější z emigrantských osad je Ochranov, kde byla r. 1749 zaloţena Obnovená Jednota bratrská.18
6 Nabytí občanských práv pro evangelíky R. 1781 vydal císař Josef II. Toleranční patent zajišťující náboţenské svobody evangelickým konfesím, augsburské a helvetské. Patent nezajišťoval rovnoprávnost, ale přiznával evangelíkům práva katolíků, např. moţnost dosáhnout vysokých hodností ve vojsku, věnovat se jakémukoli povolání, dávat děti na studia, vlastnit pozemky apod. Bylo zajištěno právo na konání soukromých bohosluţeb, stavění kostelů19, jmenování kazatelů a učitelů a zakládání náboţenských obcí. Církve augsburského a helvetského vyznání nebyly sloučené, ale existovaly vedle sebe; byly spravovány jednotnou 18
Přehled 1, s. 1 – 70. . Tzv. toleranční kostely musely být stavěny na okraji obce, nesměly mít věţe, zvony ani vchod z ulice. Dodnes se dochoval např. toleranční kostel ve Velké Lhotě u Valašského Meziříčí z r. 1783. 19
18
evangelickou konzistoří se sídlem ve Vídni, bohoslovci studovali na stejných školách. 20 Plného státního zrovnoprávnění s římskými
katolíky evangelíci získali r. 1861
Protestantským patentem císaře Františka Josefa I., který změnil postavení evangelíků ţijících na území Rakouské monarchie.21
7 Vznik ČCE a vývoj ve 20. století Po pádu Rakouska – Uherska a vzniku Československé republiky r. 1918 věřící všech vyznání získali plnou náboţenskou svobodu. Konečně se otevřela moţnost spojit evangelíky luterského a helvetského směru v jedinou církev vázanou na domácí reformační tradice, k čemuţ došlo na Generálním sněmu českých evangelíků 17. - 18. prosince r. 1918 v Praze. Sjednocená církev dostala jméno Českobratrská církev evangelická, jejím symbolem se stal kalich poloţený na Bibli (znaky husitské a bratrské tradice). Sjednocení církve probíhalo v období velkých společenských změn, v novém státě byly přítomny protirakouské a protiřímské tendence, coţ českobratrské církvi přineslo prospěch ve formě nově příchozích členů, kteří se rozhodli opustit katolické vyznání. Teologické sjednocení bylo ulehčeno tím, ţe se obě konfese hlásily k domácí reformaci a zásluhou liberálně zaloţených teologů, kteří se postavili do čela sjednocujících snah; přesto však církev stála před nelehkým úkolem, najít svou konfesní identitu vycházející ze dvou odlišných proudů evropské reformace s navázáním na domácí tradice a neustrnout při tom na pouhém vyhranění se vůči katolické církvi, coţ předpokládalo hluboké studium Písma svatého a dějin reformace. Projekt tak význačný jako je sloučení různých konfesí v jedinou církev nemohl probíhat zcela bez potíţí, ty však nebyly nepřekonatelné.22 Téhoţ roku byla zaloţena i svépomocná podpůrná organizace Jeronýmova jednota, vzdělání evangelíků (ţen i muţů, kazatelů i laiků) zajišťovala od r. 1919 Evangelická bohoslovecká fakulta.
20
Církev v proměnách času 1918-1968. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické, Praha 1969, s. 9. 21 Pro Uhersko byl vydán jiţ r. 1859. 22 OTTER, Jiří – VESELÝ, Josef: První sjednocená církev v srdci Evropy. Českobratrská církev evangelická. Praha 1992, s. 52.
19
Dvacet let od sloučení postihla stát katastrofa v podobě okupace a církev se ocitla v existencionální krizi, nastalo období nejistoty. R. 1939 začala druhá světová válka, nacistická nadvláda tvrdě potírala nebo zneuţívala (např. svatováclavskou tradici) náboţenství. Faráři a věřící, kteří se podíleli na nepřátelském odboji, byli pronásledováni a podrobovány tvrdým trestům. Církev pokračovala ve své činnosti tajně, vzdělávala prozatímní diakony, kteří po skončení války mohli uzavřít studium a vstoupit do sluţby. S nástupem komunismu r. 1948 církve zůstávaly v poddanském postavení. R. 1949 byl vydán zákon o hospodářském zabezpečení církví státem, materiální zabezpečení a platy duchovních byly zcela v reţii vedení státu. Totalitní útlak vzbuzoval stále větší touhu po svobodě; docházelo k demonstracím a masovým shromáţděním, byly zakládány občanské iniciativy za dodrţování lidských práv a svobod (např. Charta 77, mezi jejímiţ prvními signatáři bylo 19 farářů a řada laiků ČCE). 17. listopadu r. 1989 byla komunistická vláda svrţena a nastolena demokracie přinášející plnou náboţenskou svobodu, byl zrušen státní dozor nad církvemi, diskriminovaní duchovní byli rehabilitováni, evangelická, katolická a husitská fakulta se staly právoplatnou součástí Karlovy univerzity, rozhlas a televize začaly vysílat nedělní bohosluţby, duchovní promluvy a zprávy z církví. R. 1988 byla vytištěna nová Agenda ČCE a nové směrnice pro náboţenskou výchovu a rozvinula se sluţba Diakonie.
20
2 Protestantské pojetí večeře Páně, svátosti a kázání Dříve neţ přistoupím k popisu protestantského pojení slavení večeře Páně, je třeba nastínit obecné základy této svátosti, z kterých vychází většina dnešních církví.
2.1 Původ slavení večeře Páně Večeře Páně je v dle příslušné křesťanské tradice různě označována, (např. eucharistie, svátost oltářní, communio, lámání chleba, svaté přijímání, stůl Páně). Jejím předobrazem ve Starém zákoně je svátek pesach, ţidovské velikonoce, kdy se připomíná vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Hospodin tehdy vybil v egyptské zemi všechno prvorozené, jen Ţidy, jejichţ domy byly označeny krví obětovaného beránka, nechal naţivu. Po této poslední ráně Egypťané konečně umoţnili Izraelcům odchod ze země (Ex 12). Podle staré křesťanské tradice je Jeţíš obětním beránkem, který se vydává za hříchy všech, aby zachránil svůj lid od věčné smrti (Jan 1, 29). V okruhu ţidovských velikonoc se udála i Jeţíšova poslední večeře s učedníky. Dodnes není zcela jasné, zda byla hostinou pesachové slavnosti (jak naznačují synoptická evangelia) nebo společnou večeří v předvečer ţidovských velikonoc (jak líčí Jan); zastánce v řadách badatelů a teologů mají obě teorie, avšak pro slavení eucharistie přesné určení dne poslední večeře Páně není rozhodující, protoţe příkaz „toto čiňte na mou památku― (Lk 22, 19; 1 K 11, 24 - 25) se vztahuje pouze k ritu chleba a vína, který byl součástí jak ţidovské večeře, tak pesachové hostiny.23 Poslední večeře Jeţíše Krista s učedníky je historickou událostí s obrovským eschatologickým přesahem; vtělený Kristus naposledy láme chléb a pije víno ve společnosti blízkých s vědomím, ţe další kalich bude pít aţ v Boţím království (Mk 14, 25), kde se opět shledá s těmi, kteří věří v Jeho moc a přísliby a následují Jeho příkaz k anamnézi.
23
KUNETKA, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc : Univerzita Palackého, 2004, s. 127.
21
2.2 Základy protestantského pohledu Protestantismus je hluboce zakotven v principu sola Scriptura. Písmo, které svědčí o narození, ţivotě, smrti a vzkříšení Jeţíše Krista je fundamentální pro nauku církve, liturgickou praxi, je vzorem pro ţivot církevního společenství. Čte se a vykládá při pravidelných setkáních sboru, biblických a modlitebních hodinách, v nedělní škole, v přípravce na křest, konfirmačních cvičeních, při bohosluţebných shromáţděních. Je úkolem kazatele a katechetů aktualizovat biblickou zvěst tak, aby se mohla aplikovat na ţivot sboru a kaţdého jednotlivce. Kázání má v evangelické bohosluţbě nezastupitelnou, ústřední roli. Zatímco svátosti se vysluhují jednou za čas, bez kázání se bohosluţebné shromáţdění neobejde. Boţí slovo je prostředkem spásy a má svátostný charakter24; v něm se Bůh sklání k věřícím. Centrálním svědectvím kázání je evangelium, radostná zvěst o Jeţíši Kristu, omilostnění a spáse člověka a výzva k Jeho následování. Přestoţe v něm často zaznívají tvrdá slova o lidské malosti, hříšnosti a nehodnosti, hlavní poselství zůstává nanejvýš pozitivní – ukázat, co Bůh z lásky pro lidstvo udělal a dělá. Kázání je výsledkem spolupráce boţské a lidské, stejně jako samotné Písmo svaté, kdy skrze ústa proroků a pera svatopisců hovořil Duch svatý; skrze člověka (kazatele, katechetu, bratrů a sester ve sboru) se Bůh obrací k posluchačům a otevírá jejich srdce.25 Svátosti jsou v protestantském prostředí s Boţím slovem úzce spojeny, s pouţitím termínu Augustina z Hippo je lze povaţovat za verbum visibile - viditelná slova, která nejsou nadřazeny hlásání Slova, jsou jeho efektivním vyjádřením vztahujícím se k věřícímu jako k jednotlivci. Prostředky spásy jsou ze svátosti získány skrze víru; kdo přijímá svátosti bez víry, nečerpá z nich uţitek, ale přináší na sebe zatracení. To však neznamená, ţe svátost je jakkoli podmíněna subjektivní vírou
24
KUNETKA, František. Úvod do liturgie svátostí. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství 2001, s. 100. 25 FORELL, George W. The Protestant Faith. 2. vydání. Englewood Cliffs (N.J.) : PRENTICE-HALL, INC., 1961, s. 222 – 238.
22
přijímajícího; její účinky jsou platné, protoţe je zaštiťuje Bůh, v něhoţ však a v jehoţ mocné přísliby musí přijímající věřit, aby si mohl svátostné uţitky přivlastnit. Protestantismus (aţ na výjimky) uznává pouze dvě svátosti26: křest, který se udílí jedenkrát za ţivot (na základě Kristova ustanovení v Mt 28, 19-20) a večeři Páně určenou k častějšímu opakování (Mt 26, 26-29). Při obou svátostných rituálech se vyuţívá obyčejných hmotných prvků (křest – voda, večeře Páně – chléb a víno), které ukazují daleko nad sebe, viditelné věci odkazují k neviditelným skutečnostem. Manţelství, pokání a ordinace sluţebníků církve uznává a chová je v patřičné úctě, ovšem nepřisuzuje jim svátostný charakter stejně jako biřmování nebo pomazání nemocných.
2.3 Liturgické základy vysluhování večeře Páně v ČCE Vzhledem k tomu, ţe univerzálně přijímané učení o večeři Páně neexistuje, hovořit o protestantské perspektivě je sloţitějším úkolem, neţ se na první pohled můţe zdát. Pro účely práce zájem spočine pouze na tradicích směrodatných pro ČCE, avšak úkol stále zůstává komplikovaný; dříve jasně vytyčená hranice mezi luterskou a reformovanou tradicí se po spojení obou proudů začala vytrácet.27 Protestantské pojetí večeře Páně se rodilo v reakci na nauku o transsubstanciaci a zcela konkrétní bohosluţebnou praxi předreformační církve; je ale důleţité zdůraznit, ţe „protestantské chápání večeře Páně se nevyčerpává pouhou negací katolické nauky; v mnohém ohledu naopak přejně navazuje na její prvky a dále je rozvíjí―.28 Reformátoři se vyhranili proti tomu, co bylo v tehdejší církvi z jejich hlediska mylné, nebiblické a dodatkové, a na dobrém, původním křesťanském stavěli.
26
Např. kvakeři nebo Armáda spásy nepovaţují svátosti za nutné ke spáse, a proto je nevysluhují. A církev Československá husitská, která stoji na pomezí mezi protestantismem a katolickou tradicí zase uznává svátostí sedm. 27 KOLÁŘ, Ondřej. Eucharistie - reformační perspektiva : přednáška na semináři Eucharistie – svátost jednoty (28. 5. 2005) [online]. Poslední změna: 6. 6 2005 [cit. 13. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.coena.cz/svatosti/eucharistie/reformacni_perspektiva/. 28 Tamtéţ.
23
2.3.1 Lutherovo pojetí večeře Páně
Luther ve svém spisu Preludium o babylonském zajetí církve z r. 1520 vytyčuje tři sporné záleţitosti, které dle jeho názoru církev vzala za špatný konec: odejmutí kalicha laikům29; mše chápaná jako oběť a zásluţný skutek; učení o transsubstanciaci. Ačkoli Luther uvádí otázku laického kalicha na prvním místě, nepředstavuje pro něj problém prvořadé důleţitosti. Sám se v prvních letech nezříkal učení o konkomitanci, čili ţe celý Kristus je přítomen v kaţdém z proměněných elementů (totus sub una); do boje o kalich pro laiky se pustil proto, ţe podle něj jeho odjímání věřícím odporuje přání Jeţíše Krista. Kritika obětního charakteru mše, kdy církev ve své bohosluţebné praxi jakoby rozpojila Kristovu oběť a oběť mešní na dva samostatné (ačkoli doplňující se akty), a tím zpochybnila dokonalost a postačitelnost Kristova spásonosného díla, byla nejkomplikovanější a Lutherovi leţela nejvíce na srdci; myšlenka neustále se opakující oběti pro něj byla neakceptovatelná30. Kristova oběť byla výsostně dokonalá, jedinečná, nová, lidskému rozumu nepochopitelná, radikálně odlišná od obětí, které známe ze Starého zákona (popř. pohanských kultů). Bůh se na kříţi stal zároveň obětujícím i obětovaným; reformační otcové odsoudili myšlenku, ţe by eucharistie měla být lidským opakováním nebo jakýmkoli doplněním Kristovy oběti, která jediná lidem přinesla spásu a omilostnění, a k níţ člověk sám nemůţe nic přidat (sola gratia) a učila, ţe eucharistie můţe být jako oběť chápána jen ve smyslu oběti chval, díků a služby lásky bliţnímu31. Mše nemá zásluţný charakter, není pokusem si u Boha vyprosit milost, je pouhou vděčnou odpovědí za dar spásy, který uţ nám byl Bohem dán.
29
Je vhodné připomenout, ţe katolická církev nikdy nevyhlásila přijímání pod jednou způsobou za závazné. Jde spíše o církevní zvyklost, která byla posílena v reakci na reformaci a tak se stala symbolem konfesní příslušnosti. Od dob II. vatikánského koncilu se přijímání pod obojí praktikuje (např. pontifikální mše, první svaté přijímání, Zelený čtvrtek) a Všeobecný úvod k Římskému misálu dokonce povaţuje přijímání z kalicha za vhodné a podává jasné instrukce, jak eucharistii pod obojí způsobou vysluhovat29. Dogmaticky závaznou je nauka o konkomitanci, která učí, ţe Kristus je cele přítomen v kaţdém eucharistickém ţivlu. 30 FILIPI, Pavel. Hostina chudých : kapitoly o Večeři Páně. Praha : Kalich, 1991, s. 75 (dále citováno jako Hostina chudých). 31 Tamtéţ, s. 92.
24
Luther učil o Kristově tělesné přítomnosti ve večeři Páně, ale neinterpretoval ji v pojmech katolické nauky o transsubstanciaci, podle které se při svátostném aktu mění podstata eucharistických elementů v Tělo a Krev Páně, přičemţ však akcidenty zůstávají beze změny. Podle Luthera Kristus při vysluhování svátosti sestupuje do eucharistických ţivlů, ale nezapříčiňuje tím jejich substanciální změnu; konkrétní realita stvořeného světa se nemění ani není zrušena, takţe chléb zůstává chlebem, víno vínem. Kristus se se ţivly spojuje tak úzce, ţe můţeme hovořit o sakramentální jednotě, kdy se hmotné ţivly stávají nositeli svátostné milosti; pouţívá se termínu konsubstanciace. Luther nabyl přesvědčení, ţe Kristus je ve svátosti přítomen cele se svým boţstvím i lidstvím a jeho vzkříšené a oslavené tělo má podíl na Kristově boţské všudypřítomnosti (ubiquitas). Díky objektivnímu charakteru svátosti přijímají Krista i nevěřící (ovšem ke svému odsouzení). Z katolické nauky o transsubstanciaci – podstatné přeměně ţivlů v Tělo a Krev Páně – vyplývá, ţe Kristus je v ţivlech přítomen i po skončení svátostného přijímání, a proto je moţné je vystavovat k adoraci. V protestantské tradici je Kristus ve svátosti přítomen pouze při přijímání (in usu, nikoli extra usum), coţ následnou adoraci vylučuje, šlo by spíše o idolatrii.
2.3.2 Nepochopení mezi reformátory Reformační otcové byli postaveni před těţký úkol: promyslet, jak je Kristův spásný čin ve vysluhování svátosti aktualizován a jakým způsobem se Kristova smrt a vzkříšení týká kaţdého jednotlivce, který přichází k přijetí večeře Páně. Úvahy na toto téma přinesly nepochopení a rozepře nejen mezi reformátory a Římem, ale také štěpení na protestantské straně. Například v otázkách přijímání bezboţných a přijímání Kristova (všudypřítomného) těla se Luther zásadně neshodl s Ulrichem Zwinglim ani s Kalvínem, coţ nakonec přispělo k rozchodu luterské a reformované tradice na disputaci v Marburgu v r. 1529, po kterém však dále probíhaly pokusy o smír; Wittenberská konkordie (1536), První helvetská konfese (1536), Confessio Augustana Variata (1540).32
32
Hostina chudých, s. 81, viz také Malé církevní dějiny, s. 199.
25
2.3.3 Švýcarská reformace Extrémní eucharistickou nauku kázal Ulrich Zwingli, pro něhoţ byla večeře Páně pouze díkůvzdáním za Kristův spásonosný čin a vzpomínka na něj (nuda commemoratio); Kristus není subjektem svátosti (tím je církev; vyjadřující svou příslušnost ke Kristu) a jeho přítomnost ve svátosti je dána vírou komunikantů, přičemţ tělesná přítomnost není moţná, protoţe Kristovo lidství má do paruzie své místo po Boţí pravici a přisuzovat mu všudypřítomnost znamená přičítat tělu vlastnosti s ním neslučitelné, a tím oslabovat opravdovost Kristova člověčenství (navíc uvaţoval v rámci dualistické polarity duch vs. hmota a bylo pro něj nemyslitelné a uráţlivé vůči Kristu snaţit se jej vtěsnat do pozemských ţivlů).33 Kalvín není tak radikální jako Zwingli, ale přesto zavrhuje myšlenku, ţe by komunikanti přijímali v ţivlech ústy Kristovo oslavené tělo. Kristovu přítomnost v ţivlech spatřuje na duchovní ne tělesné bázi, spiritualiter nikoli essentialiter a vyzdvihovala působení Ducha svatého, díky jehoţ působení komunikant skrze víru přijímá tělo Páně vydané za všechny.34 Společenství s celým Kristem je umoţněno působením Ducha svatého, který dává věřícím podíl na Kristově ţivotě a dobrodiních, a proto také pro nevěřícího zůstávají ţivly prázdné, takţe v nich Krista ţádným způsobem nepřijímají
2.3.4 Katolická reakce Reakce Tridentského koncilu (1545-1563) na nauku reformátorů byla nesmlouvavá: „Mše svatá je pravou a vlastní obětí―
35
. Koncilní otcové upozorňují, ţe
reformátoři vycházejí z nesprávné premisy, totiţ ţe kněz dvojí konsekrací vykonává 33
KOLÁŘ, Ondřej. Eucharistie - reformační perspektiva : přednáška na semináři Eucharistie – svátost jednoty (28. 5. 2005) [online]. Poslední změna: 6. 6 2005 [cit. 13. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.coena.cz/svatosti/eucharistie/reformacni_perspektiva/. 34 Confessio Helvetica, čl. 21, 4-7, In Čtyři vyznání : vyznání Augsburské, Bratrské, Helvetské a České : Se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Připr. Rudolf Říčan et al. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1951. Řada A, sv. XV, s. 273-306 (dále citováné jako Čtyři vyznání). 35 „Si quis dixerit, in Missa non offerri Deo verum et proprium sacrificium (…): anathema sit―, In DS 1751 (1562, Sessio XXII, Canones de ss. missae sacrificio, can.I).
26
jakousi samostatnou oběť vedle Kristova kříţe, ovšem trvá na tom, ţe se Kristus ve mši nabízí Bohu jako obětní dar, takţe zůstává obětí. S učením koncilu nemohli být reformátoři spokojení, protoţe nezaţehnalo nebezpečí chápání eucharistie jako opakování nebo doplnění jedinečného spásonosného činu Jeţíše Krista. Obětní charakter katolického slavení eucharistie není dodnes v protestantském prostředí plně akceptován. Smířlivějšího přijetí neţ nauka o transsubstanciaci se dočkaly interpretace tridentského dogmatu, které ve 20. století promýšleli např. P. Schoonenberg a L. Smits, tzn. transfunkcionalizace (ţivly mění při eucharistii svou funkci), transfinalizace (mění svůj účel) a transsignifikace (mění svůj význam).36 Ačkoli tyto interpretace pomáhají pochopit tajemství transsubstanciace, plně ji nevystihují a v ţádném případě ji nenahrazují; na tuto skutečnost upozorňuje také papeţ Pavel VI. v encyklice Mysterium Fidei.
2.3.5 Současný vývoj Otázka po způsobu, jakým je Kristus v eucharistii přítomen, je v současné době znovu diskutována. Sblíţení luterských a
reformovaných církví
představuje
Leuenberská konkordie z roku 1973. V současné protestantské teologii se často hovoří o tzv. personální přítomnosti Jeţíše Krista, kdy je ve svátosti přítomen celý a nerozdělený se vším, co k němu náleţí, spolu s jeho pozemským ţivotem vrcholícím na kříţi a vyzdvihuje tak fakt, ţe pro naši spásu není potřebná jen určitá část Krista (jeho tělo), ale Spasitel celý. Personální přítomnost se méně fixuje na samotné ţivly, ale akcentuje celek bohosluţebného svátostného dění uvnitř společenství věřících účastnících se večeře Páně, v němţ se Kristus zpřítomňuje a daruje. Odklonem od přehnaného lpění na vysvětlení vztahu Krista a hmoty, který v posledku zůstává tajemstvím, kompromisně spojuje luterskou a reformovanou tradici. Základem jsou slova ustanovení, která jsou velmi prostá a jejich význam je přístupný i lidem bez teologického vzdělání; ono „toto jest― je garancí, ţe ve večeři Páně skutečně přijímáme Krista; spása je podmíněna skutečností Kristova příslibu, nikoli lidským porozuměním toho, v jakém vztahu je 36
FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996, s. 90.
27
Kristus k eucharistickým ţivlům. „Toto jest― je elementárním minimem znalosti eucharistické nauky, kterou se komunikant musí vyznačovat.37
37
Kniha svornosti : symbolické, čili, vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese : nové české znění podle standardní německo-latinské edice, s přihlédnutím k dosavadním převodům. Překl. Petra Černá et al. Praha : Kalich, 2006, s. 16 (dále citováno jako Kniha svornosti).
28
4 Konfesní východiska pro vysluhování večeře Páně v ČCE V této kapitole budou představeny hlavní body eucharistické nauky husitského hnutí, Jednoty bratrské, luterství a kalvinismu neboli hlavích teologických proudů, k nimţ se českobratrští evangelíci hlásí.
4.1 Čtyři pražské artikuly Husité, představitelé první evropské, která měla počátek na našem území, formulovali svůj program ve Čtyřech pražských artikulech38 z roku 1420, jejichţ argumentace je striktně zaloţená na Písmu. První artikul poţaduje svobodu slova, aby evangelium mohlo být svobodně hlásáno po celém království, na prvním místě připomíná velký misijní příkaz apoštolům (Mt 28, 19; Mk 16, 15). Dalším poţadavkem je podávání pod obojí způsobou jak duchovním, tak laikům, kterým nepřekáţí v přijímání smrtelný hřích. Zpytování svědomí je zde stanoveno jako nutná součást přípravy k přijímání, bez něj komunikant přistupuje nehodně. Třetí článek poţaduje zbavit duchovní světské moci, protoţe hromadění majetku je v přímém rozporu s posláním daným od Krista (Mt 10,9); kněţí se mají starat o záleţitosti Boţské a světské přenechat oprávněnějším. Stručný program je zakončen poţadavkem, aby smrtelné hříchy všech stavů byly spravedlivě trestány, protoţe hřích se příčí Bohu a není moţné, aby se v církvi toleroval nebo přehlíţel bez ohledu na to, zda jde o laika či duchovního, chudého či bohatého.
4.2 Augsburské vyznání Augsburské vyznání39 (neboli Confessio Augustana) z roku 1530 je základním dokumentem všech evangelíků hlásících se k luterskému směru. Autorem je blízký spolupracovník Martina Luthera, Filip Melanchthon, jenţ byl pověřen úkolem představit císaři Karlu V. reformační nauku. Text, který byl předčítán na sněmu 38
Vycházím zde z opraveného textu článků (otištěných roku 1844 Františkem Palackým v Archivu českém III, 213-216), In Čtyři vyznání, s. 37-52. 39 Augsburská konfese, In Kniha svornosti, s. 37-78.
29
v Augsburgu, Melanchthon nepovaţoval za finální a dále jej upravoval, takţe r. 1540 byla na světě Augustana variata, která však podle zastánců původního textu vycházela příliš vstříc švýcarské reformaci. Za autentický výraz luterského postoje ve věcech víry začala být povaţována originální Augustana, která se na augsburském sněmu setkala s negativní reakcí odpůrců reformace, kteří pohotově zveřejnili Confutatio Confessionis Augustinae (Vyvrácení Augsburského vyznání)40 zavrhující některé články Augustany. Reformátoři se nehodlali vzdát a Melanchthon se znovu pustil do práce, jejímţ výsledkem byla Apologie, teologický text, který propracovanou argumentací hájí jejich pozice. K otázce večeře Páně se Confessio Augustana krátce vyjadřuje v čl. 10, kde potvrzuje, ţe Kristovo tělo a krev jsou v ní opravdu přítomny a rozdíleny poţívajícím. Apologie k tomu dodává, ţe Kristova přítomnost je zcela nepochybně tělesná a nedá se chápat v pojmech duchovního spojení; tělo a krev Krista jsou „opravdu a svou podstatou přítomny―41 pod způsobou chleba a vína. Čl. 22 O svátosti pod obojí způsobou odkazuje na Mt 26, 27 a 1K 11, 20-29, kde je dosvědčeno, ţe Kristus mínil kalich pro všechny, čemuţ odpovídá i nejstarší praxe církve. Ještě Graciánův dekret sestavený kolem r. 1140 doporučuje, aby věřící přijímali svátost celou a nestranili se kalicha42; opačná praxe je novinkou, kterou reformační otcové nemohou akceptovat. V rámci přípravy k přijetí chleba a vína je nutno přistoupit ke zpovědi a být rozhřešen. Reformátoři nechtěli podporovat myšlenku, ţe svátost je moţno jakýmkoli způsobem dělit, a proto se vzdali procesí, kde je vyzdvihována jen jedna sloţka.
4.3 Šmalkaldské články R. 1537 v rámci přípravy na Tridentský sněm Luther dokončil Šmalkaldské články, v nichţ stanovuje témata, o nichţ můţe být dále vyjednáváno a na druhou stranu, ze kterých reformační strana nemůţe ani o krok ustoupit, aniţ by se zpronevěřila svému svědomí. Luther, stiţen váţnou nemocí, z níţ si nebyl jistý, zda vyvázne ţivý, 40
Mezi autory Konfutace byl i Johannes Eck, jeden z nejzarytějších Lutherových odpůrců. Apologie Augsburského vyznání, In Kniha svornosti, s. 79 – 268. 42 Decr.Grat.III.,dist.2,cap.12. 41
30
zvolil v Článcích velmi ostrý tón a to především na účet papeţe, jehoţ úřad povaţuje za zbytečný a jeho samotného nazývá Antikristem.43 I zde neoblomně hájí přijímání pod obojí a transsubstanciaci odmítá jako „sofistickou spekulaci―; Luther učí, ţe ţivly podstatu nemění (1 K 10, 16; 1 K 11, 28).44
4.4 Malý a Velký katechismus Vydání Augsburské konfese předcházel Malý katechismus Martina Luthera z r. 1528. Je krátkou příručkou pro pastory a rodiny, určenou pro potřeby výuky základů křesťanské víry. O večeři Páně píše, ţe je to „pravé tělo a pravá krev našeho Pána Jeţíše Krista, které křesťanům pod způsobou chleba a vína ustanovil jíst a pít sám Kristus―; uţitkem je odpuštění hříchů, milost a spása a kdo v to věří, tomu je dána. Hlavní důraz je zde poloţen na víru, protoţe chléb a víno jako ţivly bez obsahu a významu jsou obyčejným jídlem a pitím. Člověk bez víry není hoden k přijímání přistoupit a netěţí z něj ţádný uţitek.45 Roku 1529 přišel na svět Velký katechismus46, jenţ má být katechetickým minimem určeným pro všechny věřící, kteří chtějí přistupovat ke svátostem - pro studium, zapamatování a pochopení základních pravd křesťanské (protestantské) víry; byl sestaven tak, aby byl vhodný i pro vyučování dětí v rodinách. Luther v něm nabízí výklad Desatera, Apoštolského kréda, Modlitby Páně, rozebírá otázku křtu a večeře Páně. V 5. části, O svátosti oltářní, tentokrát o poznání rozpracovanější a obsaţnější, rozvíjí zásady zahrnuté v Malém katechismu. Chleba a víno jsou obsaţeny v Boţím Slovu a spojeny s ním, a tím pozbývají povahy pouhých hmotných ţivlů, ale stávají se svátostí, neboli jak píše Augustin Accedat verbum ad elementum et fit sacramanetum47. Křesťané mají jistotu, ţe tomu tak skutečně je, ačkoli večeře Páně (eucharistie) je v posledku tajemstvím lidskému rozumu plně nedostupná, coţ logicky vedlo k mnohým interpretacím a naukám a tím i roztrţkám a nedorozuměním. Tou jedinou a zcela
43
Šmalkaldské články, 2. část, čl. IV : O papežství, In Kniha svornosti, s. 269 – 308. Šmalkaldské články, 2. část, čl. VI. O svátosti oltářní In tamtéţ. 45 Enchiridion. Malý katechismus pro obyčejné kazatele a faráře: Oltářní svátost, In Kniha svornosti, s. 331 – 362. 46 Velký katechismus. Přel. Světlana Dobešová Krynská, Ondřej Macek, In Kniha svornosti, s. 363–465. 47 Tract. 80 in Joh. Cap. 3. 44
31
dostačující jistotou, jak je jiţ zdůrazněno výše, jsou slova ustanovení, slova Jeţíše Krista, který je pravý a pravdivý Bůh a nemůţe klamat, a proto můţeme bez obav z omylu věřit a vyznávat, že chléb jest jeho tělem stejně jako víno jeho krví, aniţ můţeme přesně a neomylně říci, jak tomu je. Luther dále rozvíjí problematiku nehodného přijímání (a distribuce) a píše, ţe i kdyby chléb a víno přijímal nebo rozdával ten největší darebák, stále přijímá/rozdává tělo a krev Kristovu. Svátosti tím nic neubírá, protoţe není ustanovena na svatosti člověka, ale na Boţím slově48 a „stejně jako ţádný svatý na zemi ani anděl v nebi nemůţe učinit z chleba a vína tělo a krev Kristovu, nemůţe ji ani změnit (…)―49, a proto nehodnost a nevěra nemá na objektivitu svátosti ţádný vliv; pouze pro komunikanta-bezvěrce nemá ţádný uţitek, protoţe pokud nemá víru v Boţí slovo, není pro něj na stole Páně prostřeno nic víc neţ obyčejný kousek chleba a kalíšek (hlt) vína. Zajímavá (především z hlediska současné frekvence vysluhování svátosti v ČCE) je skutečnost, ţe Luther doporučuje časté přijímání a připomíná, ţe Jeţíš Kristus neustanovil fixní dny nebo roční období, kdy by se měla vysluhovat, a tak poskytl lidem v církvi svobodu eucharistii slavit podle svého uváţení50.
4.5 Bratrská konfese Bratrská konfese neboli Confessio aneb počet z víry a učení i náboženství Jednoty Bratří českých51 z r. 1535 byla sepsána na základě Confessio Augustana; věrně ji kopíruje a souhlasí se všemi důleţitými body nauky. O svátostech učí, ţe společně s kázáním jsou znamením smlouvy Boha s člověkem, jako její pečetě zavazující k sluţbě a následování; přinášejí milost na cestě spásy, posvěcují člověka i církev a zbavují hříchů. Člověk, který jich uţívá nehodně, uráţí Boha a pokud ani napomenutí nepomůţe, zaslouţí si exkomunikaci. Svátosti však nejsou bezpodmínečně nutné ke spáse; v případě, ţe vnější okolnosti nedovolí 48
Velký katechismus. Přel. Světlana Dobešová Krynská, Ondřej Macek, In Kniha, s. 452. Tamtéţ. 50 „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde― (1 Kor 1, 26; ČEP); „Nebo kolikrátž byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujte, dokavadţ nepřijd― (1 Kor 1, 26; Bible kralická). 51 Vycházím zde z Komenského textu konfese; text podaný Ferdinandem Hrejsou (1935) zrevidoval Amedeo Molnár; In Čtyři vyznání, s. 113-178. 49
32
přistupovat ke svátostem (exil, nemoc, vězení), je cestou ke spáse víra v evangelium.52 Svátosti nepůsobí ex opere operato; je nezbytné, aby komunikant věřil ve slova Kristova ustanovení a účinky svátosti, protoţe jen skrze víru Duch svatý oţivuje a obnovuje člověka, bez ní není ospravedlnění ani spásy a svátosti nepřinášejí ţádný uţitek (ačkoli samy na ničem netratí) a kdo k nim přistupuje nehodně, bere na sebe další hřích, jak varuje apoštol Pavel: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť kaţdý sám sebe zkoumá [rozpozná své hříchy a učiní pokání], neţ tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, ţe jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení― (1 Kor 11, 27 – 29). Komunikant přijímá ve vlastním smyslu tělo a krev Krista, to, které na zemi přijal a které bylo přibito na kříţ. Věrni myšlenkám německé reformace autoři konfese zavrhují nauku o transsubstanciaci. Kněţí mají za povinnost stůl Páně chránit od všech, kteří by k němu chtěli přistupovat ve stavu hříchu bez náleţité přípravy a zkoumání sebe sama. Víra je vyzdvihována jako pojivý prvek mezi komunikantem a Kristovým tělem skutečným (ve svátosti) a duchovním (církví). V tomto směru stojí Bratrská konfese ve středu mezi těmi, kdo „nadsazují a podsazují―
53
(mezi naukou katolické
církve a Zwinglim). Podle předkládané nauky (shodné s ostatními reformačními konfesemi) je svátost podle slov Krista určena (pouze) k jedení a pití, nikoli k uctívání; logicky pokud nauka o transsubstanciaci eucharistické průvody, adorace před vystavenou monstrancí a klanění umoţňuje, protestantské učení ji nejen zavrhuje, ale zcela vylučuje; extra usum je chléb pouze chlebem a jeho uctívání by tak bylo idolatrií.
4.6 Druhá helvetská konfese a Heidelberský katechismus Centrem švýcarské reformace byla města Curych a Ţeneva a jejími hlavními představiteli Ulrich Zwingli, Jan Kalvín a jejich nástupci Jindřich Bullinger a Theodor Bezy. R. 1536 v tomto prostředí vznikla Confessio helvetica prior. Neměla však takový význam, jaký získala Confessio helvetica posterior aneb Vyznání a krátký i prostý
52 53
Bratrská konfese, XI., 7, In Čtyři vyznání, s. 155. Bratrská konfese, XIII., 5 In Čtyři vyznání, s. 159.
33
výklad čistého křesťanského náboženství atd.54 z r. 1566, kterou původně Bullinger sepsal jako své osobní vyznání, jeţ se po konzultaci s teology předních evangelických kantonů ve Švýcarsku stalo společnou konfesí většiny tamních evangelíků a postupně se rozšířilo i za hranice (Francie, Uhry, Polsko, Skotsko, Čechy); na Dortrechteské synodě konané v letech 1618-1619 byla spolu s Heidelberským katechismem prohlášena za obecné reformované vyznání víry. V čl, 21, 4 O svaté večeři Páně je odmítnuta myšlenka „pojídání― Kristova těla „tělesně a podstatně―; tento způsob je označen za nemoţný bez „hrozné hanebnosti a zdivočelosti―. Tělo Krista (ve smyslu přirozeného pozemského sóma, sarx) v ţivlech nemůţe být přítomno, protoţe je po pravici Otce v nebesích (Mk 16, 19), takţe jediný přijatelný způsob je přijímání duchovní - vírou skrze působení Ducha svatého, tak je večeře skutečně nekrvavá a tajemná; nebylo by však spravedlivé z nauky vyvodit závěr, ţe Bullinger měl na mysli přijímání nějakého pomyslného (ve smyslu psychologickém nebo symbolickém) Pánova těla, nýbrţ naopak „samo tělo Páně za nás vydané― (čl. 21,7). Svátost je nezbytně nutná pro naše spasení, není však jedinou moţností, jak k němu dospět, protoţe „duchovní jedení a pití― se děje i mimo vysluhování večeře Páně a to kdykoli, kdyţ člověk na základě hlásání dobré zvěsti uvěří v Krista; zde je patrný protestantský sklon pojímat svátosti jako jakési apendices evangelii. Církev Českobratrská se od počátku hlásila také k Heidelberskému katechismu, který sepsali reformační teologové Zachariáš Ursin a Kašpar Olevian z pověření kurfiřta Bedřicha III; byl vydán r. 1563. Německý originál se brzy dočkal mnoha překladů (díky velkému vlivu vyšel uţ r. 1619 česky). Katechismus učí, ţe svátosti byly ustanoveny proto, aby pomohli věřícím lépe porozumět radostné zvěsti a jako pečetě stvrdily pravdivost Kristových zaslíbení.55 Přijetím chleba a vína přijímáme celé Kristovo utrpení, jeţ pro nás svobodně podstoupil, jsou nám odpuštěny hříchy a skrze Ducha svatého, který je přítomen současně v přijímajícím i v Kristu, se komunikant spojuje s Kristovým oslaveným tělem (Ef 5,29-30); večeře Páně má silně pneumatologický charakter. Ţivly neprochází podstatnou proměnou; působením Ducha svatého, jsou 54
Vycházím zde z překladu Rostislava Nechuty a Rudolfa Šimši, zaloţeného na otisku prvního latinského vydání Eduarda Böhla z roku 1866; In Čtyři vyznání, s. 181-262. 55 URSINUS, Zachariáš; OLEVIAN, Kašpar. Katechismus nebo křesťanské učení. 4. vyd. Přel. J. B. Jeschke. Brno : Českobratrské nakladatelství, 1949. Dostupný také z WWW (Heidelberský katechismus): http://cb.cz/main/file/download/178/heidelbersky_katechismus.pdf, čl. 66.
34
věřící „účastni jeho pravého těla a krve tak jistotně, jako ústy svého těla na jeho památku přijímáme tato pravá znamení pravdy―56.
4.7 Česká konfese Předlohou pro Confessio Bohemica57 z r. 1575 byla nejen Confessio Augustana a další luterské vyznavačské texty, ale také Čtyři pražské artikuly. Hlavní práce v komisi pověřené sestavením nové konfese připadla profesorům praţské univerzity Dr. Pavlu Přázovi-Preissovi a M. Matouši Dvorskému-Rozsypalovi; oba byli novoutrakvisté ovlivněni Melanchthonem, takţe netrvali striktně na luterských formulacích. Přikláněli se k husitskému důrazu na ţivot z víry. Při práci vycházeli i ze spisů Jana Husa, vyznání novoutrakvistických kněţí z r. 1562 a starých českých duchovních písní; dávali si záleţet, aby do nauky nevnášeli nic podstatně nového, ale naopak aby nově zformulovali staré, protestanty tradičně přijímané, učení.58 Ke spolupráci byli přizváni i zástupci Jednoty bratrské. Konfese přejímá někdy i celé věty z Confessio Augustana, je blízká Bratrské konfesi častým připomínáním křesťanského ţivota a odmítáním světské moci církve; na mnoha místech má smířlivý tón ve snaze vyjít vstříc různým proudům i v rámci novoutrakvismu. O svátostech učí, ţe jsou to viditelné pečeti, které oddělují křesťany od pohanů a jsou svědectvím Boţí milosti; naplňují člověka vědomím o skutečnosti Boţích zaslíbení, vzbuzují a utvrzují ve víře v Kristovy přísliby. Kristus skrze svátosti dává věřícím podíl na svých zásluhách a dobrodiních, nabízí jimi odpuštění hříchů, osvobození od věčné smrti, smíření a posilu na cestě ţivota z víry.59 Věřící přijímá skutečné, zrazené, za hříchy lidstva vydané Kristovo tělo; svátost je veřejnou připomínkou a zvěstováním spásonosné Pánovy smrti určenou k opakování aţ do paruzie; je pramenem odpuštění pro jednotlivce i celé společenství.60
56
Tamtéţ, čl. 79. Vycházím zde z textu posledního vydání Ferdinanda Hrejsi, které Amedeo Molnár srovnal s textem bratrského vydání z roku 1608; In Čtyři vyznání, s. 265-306. 58 Předmluva k Českému vyznání In Čtyři vyznání, s. 265 59 Česká konfese, čl. XII, In Čtyři vyznání,s. 293.. 60 Tamtéţ, čl. XV, s. 297 – 299. 57
35
5 Evangelická liturgie Liturgické slavení se od počátku děje v církvi ustanovené Jeţíšem Kristem, který ji svěřil do rukou lidí pověřených hlásáním evangelia, vysluhováním svátostí, sluţbou lásky a zpřítomňováním tajemství jeho plánu spásy. Bůh je při liturgii přítomný ve shromáţdění, Písmu, kázání a svátostech; bohosluţba je místem chvály a oslavy, proseb o pomoc a smilování i vyznání hříchů a pokání, přičemţ všechny tyto úkony mají za cíl jediné: prohloubit a očistit vztah mezi člověkem a Bohem. Liturgické slavení se děje v čase, ale má nadčasový charakter; je předzvěstí Boţího království. To je základ, který je totoţný všem křesťanským bohosluţbám, značně se však liší způsobem, jakým se obsah předává lidem. Následující odstavce se zaměří na specifika evangelické bohosluţby.
5.1 Biblické základy eucharistické liturgie Základy eucharistické liturgie vycházejí z Písma svatého. Jiţ ve Starém zákoně lze najít celé mnoţství předobrazů večeře Páně. V této souvislosti se uvádí např. Beránek (Ex 12) předcházející exodu Izraelců z egyptského otroctví; setkání Abrahama s Melchisedekem (Ge 14:18-20, Ţd 7), chléb z nebe (Ex 16, J 6:26-59), pokrm při ustanoveni smlouvy na Sinaji (Ex 24:9-11) a další. Slova ustanovení, která zaznívají při kaţdé eucharistické bohosluţbě, synoptikové zahrnuli do své zprávy o poslední večeři Páně před ukřiţováním. Najdeme je v Mt 26,26-29; Mk 14, 22-25; L 22, 19-20. Pro úplnost je dobré uvést i Pavlovo svědectví v 1 K 11,23b-25, které poslouţilo jako základ většiny bohosluţebných formulářů. Lámání chleba je zmiňováno také v jiných souvislostech, např. ve zprávě o zázračném nasycení zástupů v Mt 14, 13-21; Mt 15, 3239; Mk 6, 35-44; Lk 9, 12-17; J 6, 1-15. Důleţitým svědectvím je také příběh o cestě do Emauz v Lk 24, 30-35, v němţ učedníci rozpoznávají svého Pána aţ při lámání a rozdílení chleba. Svědectví prvotní církve je zaznamenáno např. v Sk2, 42-46; 20, 11; 27, 35.
36
Evangelické bohosluţby jsou podle nejstarší církevní tradice vysluhovány jedenkrát týdně. Věřící se ke společné oslavě scházejí v neděli61, v den Vzkříšení Páně, o církevních svátcích a při jiných významných příleţitostech týkajících se ţivota sboru. Novozákonní texty nenabízejí striktní liturgický návod ke slavení bohosluţeb, je však evidentní, ţe se křesťané scházeli k oslavě Boha hlásáním, modlitbami a zpěvem a k lámání chleba v radostném svobodném duchu zproštěném poţadavků starozákonních bohosluţeb; křesťané si brzy vytvořili vlastní organizaci, základní věroučné a liturgické struktury. Jedno z nejstarších svědectví o pořádku při bohosluţbách poskytuje apoštol Pavel v 1 Kor 14, 26, kde určuje rozdělení sluţeb slovy: „kdyţ se shromaţďujete, jeden má ţalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytrţení a další to vyloţí― (Sk 2, 46), tak se mohl kaţdý podle svých schopností a darů zapojit ve sluţbě Bohu a společenství. Chrám jiţ není jediným místem shromáţdění, křesťané se scházeli v domech, které vyhovovaly účelu.
5.2 Evangelická liturgie jako vymezení se vůči liturgii katolické Viditelným ztělesněním posvátna vţdy byla (je a bude) římskokatolická církev, uvádí protestantský teolog Paul Tillich.62 Kněţím je do rukou ze svěcení dána moc „posvátno spravovat―63, při mši mění „profánní ţivly na posvátnou skutečnost―64. Jejich moc je předávána v rámci apoštolské posloupnosti, která v posledku sahá aţ k pověření Petra Kristem, a proto je „hierarchie viditelným a neomylným vtělením darovaného posvátna―65, přičemţ římskému biskupovi (podle víry katolické církve) v jeho úřadu přísluší neomylnost, kdyţ „s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako
61
Po většinu roku se dá říci, ţe se konají skutečně pouze v neděli. V evangelické tradici se klade velký důraz na neděli, den Páně, den vzkříšení, proto se společenství schází k jeho oslavě právě v tento den, přičemţ středy a pátky jsou tradičně vyhrazeny biblickým hodinám. 62 TILLICH, Paul. Trvalý význam katolické církve pro protestantismus [online]. Publikováno 14. 8. 2007 [cit. 12.3.2011]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/teologie/trvaly-vyznam-katolicke-cirkvepro-protestantismus/. Téţ In Protestant Digest, 3, 1941, No 10, 23-31 (pod názvem The Permanent Significance of the Catholic Church for Protestantism). 63 Tamtéţ. 64 Tamtéţ. 65 Tamtéţ.
37
nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů66― (KKC 981). Z toho nabyté sebevědomí a autorita katolické církve jsou dobře rozpoznatelné také v její bohosluţebné praxi, při níţ svou propracovanou liturgií posvátno zprostředkovává věřícím nejen kázáním a vysluhováním svátostí (sedmi), ale také slavnostní formou rituálů a mše jako celku, symbolikou, liturgickými úkony i prostředím, v němţ se vše odehrává, a které dává člověku jasně najevo, ţe jde o místo, kde se setkává země s nebem. O středověké liturgii se toho z dnešního pohledu tolik kladného říci nedá. Středověk přinesl do liturgie mnoho změn, pozitivních i úpadkových. Církev usilovala o posílení eucharistického a mariánského kultu (ve 14. století bylo zavedeno eucharistické procesí s pozdviţenou monstrancí na svátek Boţího Těla), světili se svátky svatých (ve 14. století počet zasvěcených svátků vystoupal k jednomu stu), Bible se překládala do lidových jazyků, byly vydávány zpěvníky a katechismy, objevila se poboţnost Anděl Páně. Reformátoři však reagovali na změny negativní. Kněţí opomíjeli slouţení mše; ravennská synoda z r. 1314 nařizuje knězi celebrovat alespoň jedenkrát ročně, synoda tarragonská z r. 1317 alespoň třikrát a synoda toledská z r. 1324 čtyřikrát. Rozšířila se škála moţností, jak získat plnomocné odpustky; byly udělovány za návštěvu poutních míst, uctění svatých ostatků, za účast na křiţáckých taţeních a za úplatu. R. 1300 papeţ Bonifác vypsal odpustky jubilejního roku; za Pavla II. byla stoletá lhůta zkrácena na pětadvacet let a příleţitost získat odpustky měli i ti, kteří se pouti do Říma nemohli zúčastnit. Od doby pontifikátu Kalixta III. bylo moţné za poplatek získat odpustky i pro duše v očistci.67 Aktivní účast lidu při mši byla omezována; aklamaci přebírá ministrant, sbor lidu se pomalu vytrácí ve prospěch sboru kleriků. Změnou prošlo ofertorium68; začalo se uţívat nekvašeného chleba, který věřící nemohli přinášet z domova. Nevzdělaní lidé nerozuměli latině coby bohosluţebné řeči. Ve 13. a 14. století vznikaly modlitby v národních jazycích odlišné od mešních, takţe zatímco se celebrant modlil v latině, lid předříkával modlitby ve svém jazyce. Jazyková a rituální nesrozumitelnost společně s narůstající rolí symboliky a alegorie způsobila, ţe mše nabývala charakteru 66
Církve vzniklé z reformace papeţskou neomylnost neuznávají, a proto nepovaţují vyhlášení papeţe ex cathedra ve věcích víry a mravů za (pro sebe) závazné. 67 KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve II. Církevní středověk. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 1993, s. 247-251. 68 Předloţení obětních darů na oltář.
38
lidu vzdáleného tajemství. Stále častější byly mše slouţené knězem bez účasti věřících. Slouţily se za konkrétní účely: uţitek mše byl připsán ţivým i zemřelým. Votivní mše bylo moţné si objednat a zaplatit; vznikala mešní stipendia., pro duchovenstvo se votivní mše staly zdrojem příjmů.69 Mnoho věřících přistupovalo k přijetí eucharistie pouze v době velikonoční, aby splnilo alespoň předepsané minimum stanovené IV. lateránským koncilem r. 1215. Ze svátosti se stalo mysterium tremendum, před kterým se lid třásl a nedovolil si jej přijímat, aniţ si nebyl stoprocentně jistý, ţe je k tomu hodný; častěji se tak na eucharistii díval, neţ ji přijímal; roste význam zbožného zření. Mezi lidem se rozšířila pověra, ţe patření na pozdviţenou hostii během elevace, supluje její přijetí. Vrcholem mše byl okamţik přepodstatnění, ne přijímání. Okolo roku 1200 se ustálila nauka, ţe k transsubstanciaci dochází, kdyţ celebrant recituje slova ustanovení70. Laici na základě učení o konkomitanci přijímali pouze pod způsobou chleba, aby se předešlo nebezpečí, ţe krev Páně bude při předávání kalicha kaţdému zvlášť znesvěcena nevhodným zacházením. K tomu přistupují také důvody praktické – rozdělit velkému mnoţství věřících hostii je proveditelnější, neţ podávat také víno a důvody hygienické – hrozba moru a dalších nemocí.
5.3 Liturgie reformačních otců Luther při změnách vycházel z tehdejší slavnostní formy římské liturgie; jeho hlavním záměrem bylo bohosluţbu zjednodušit a oprostit od pozdějších dodatků. Důraz poloţil na kázání Slova a vysluhování večeře Páně pod obojí způsobou pro všechny. Vyškrtl tiché modlitby kněze a eucharistickou modlitbu smrštil na pouhá slova ustanovení, coţ bylo změněno ve 20. století v rámci liturgické obnovy světového luterství. Obecně se dá říci, ţe Luther zachoval mnohem větší věrnost římské liturgii neţ tradice reformovaná. M. Rejchrt zobecňuje: „Luteráni ponechali ve výbavě vše, co přímo neprotiřečí Písmu (např. oltář), helvíti odstranili vše, co Písmo přímo neukládá
69
Hostina chudých, s. 53 - 58. Stanovení mezního bodu bylo důleţité proto, aby se předešlo uctívání chleba. Tak kaţdý věděl, kdyţ uţ chléb není pouhým ţivlem, ale tělem Kristovým. 70
39
(např. oltář).―71 Zajímavé je, ţe Luther zachoval zpověď jako samostatný celek; vývojem dalších let se změnila na vyznání vin v rámci bohosluţby, přičemţ vyhrazené místo (mimo rámec modliteb či písní) má zpravidla jen v bohosluţbách s vysluhováním večeře Páně, coţ nakonec způsobilo, ţe v chápání mnoha věřících je jen jakýmsi vstupem (bránou) k přijímání a její význam (který si zachovala pro Luthera nebo katolickou tradici) je zapomenut. Hlavní reformační zásady evangelické bohosluţby můţeme vystopovat jiţ v Confessio Augustana. Filip Melanchthon se ohrazuje proti nařčení, ţe luterské církve odstranily mši72. Píše, ţe mše je zde slavena se vší úctou a váţností se zachováním téměř všech obřadů, aţ na to ţe se někde pro lepší srozumitelnost a poučení lidu k latinským přidávají také zpěvy v národním jazyce73. Také svátosti jsou zachovány a udílejí se těm, kteří jsou k nim po zpytování a vyslechnutí způsobilí, a proto, dodává, „se nezdá, ţe by se mše slouţily u /našich/ odpůrců s větší náboţností neţli u nás―74 . V protestantském prostředí se ovšem nepěstovaly votivní mše ani mešní stipendia, která v posledku slouţila spíše k obohacení kněţí neţ duchovnímu uţitku lidu. Je zde také silně kritizováno pojetí mše jako zásluţného skutku zahlazujícího hříchy ţivých i mrtvých ex opere operato, které „tupí slávu Kristova utrpení―75, protoţe Pánova oběť byla zadostiučiněním nikoli pouze za dědičný hřích (tehdy rozšířený názor), ale za všechny lidské hříchy. Hlavním smyslem bohosluţby je posilování víry připomínáním Kristových dobrodiní a podávání svátostí, přičemţ se odsuzuje představa, ţe by večeře Páně měla mít charakter oběti, nýbrţ slouţí k probuzení víry a k potěšení svědomí lidí, kteří se skrze svátost dovídají a ujišťují, ţe jim byla od Krista slíbena milost a odpuštění hříchů. V protestantském prostředí se proto praktikuje jen bohosluţba se společenstvím, soukromá bohosluţba se neslaví. Bratrská konfese vidí svůj vzor v praxi prvotní církve a popisuje sled shromáţdění, při nichţ se „co nejhorlivěji káţe, mluví, zpívá―76 a shromáţdění se společně modlí. „Pak se věřícím rozhříšení svaté zvěstuje a o přítomnosti posvátného 71
KALVÍN, Jan. Malé pojednání o večeři Páně. Praha : Kalich, 2008, s. 7. Confessio Augustana zde pouţívá výraz mše; v této práci se preferuje výraz bohoslužba, který je pro evangelické prostředí typický a lépe vystihuje vyhrazení proti obětnímu charakteru. 73 Confessio Augustana, XXIV, 1-3, In Kniha svornosti, s. 63 - 64. 74 Tamtéţ, XXIV, 9, s. 64. 75 Tamtéţ, XXIV, 21-25. 76 Bratrská konfese, XIII, 10, In Čtyři vyznání, s. 161. 72
40
těla a krve Páně dověrnost vzbuzuje―77, následně všichni shromáţdění s váţností a úctou jeden za druhým přistupují k přijímání; doporučuje se pokleknutí jako výraz úcty a pokory před Kristem (ovšem s napomenutím, ţe má být prosto veškeré „modlosluţby a pověr―78) a přijímají chléb i víno z rukou kněze. Jan Kalvín vycházel při tvorbě nového bohosluţebného řádu z německé liturgie štrasburského sboru, se kterou se seznámil v době exilu a přivezl si ji s sebou zpět do Ţenevy. Kalvín zavrhl dialogické prvky, změnil charakter úvodní předsednické modlitby, poloţil důraz na společné vyznání vin před vysluhováním večeře Páně a následné
napomenutí.
Confessio
helvetica
posterior
nadřazuje
bohosluţebné
shromáţdění jakékoli formě soukromé poboţnosti; kdo by se vyhýbal účasti na bohosluţbách, „pohrdá pravým náboţenstvím―79. Shromáţdění mají být veřejná a konat se v důstojném prostředí, kde neshází nic potřebného k bohosluţbě a není tam nic nadbytečného. Mají být jednoduchá (podobná zřízení prvotní církve) a pokorná; je třeba „(…) odehnati všechen přepych v šatech, všechnu pýchu a vše, co nesluší křesťanské pokoře, kázni a skromnosti―80 a striktně se zakazuje vedení bohosluţby v cizích jazycích. Bohosluţebné řády jsou pojednány v čl. 27, kde jsou označeny za „nerozhodující― (případné, druhořadé), coţ potvrzuje důraz na nutnost zachování křesťanské svobody nezatěţované strohými rituály, které svazují a zastírají to podstatné. Také Česká konfese uvádí, ţe při bohosluţbách je z praktického hlediska důleţité jen to (a právě to), co „příjemně a pohodlně―81 slouţí ke cti a oslavě Boha, vzdělání a jednotě společenství a zachování dobrého řádu; přídavky a samoúčelné ozdoby zde nemají místo.
77
Tamtéţ. Tamtéţ. 79 Druhé helvetské vyznání, XXII, 1, In Čtyři vyznání, s. 250. 80 Tamtéţ, XXII, 3, s. 250 – 251. 81 Česká konfese, XIX, 1, In Čtyři vyznání, s. 301. 78
41
6 Základní stavební kameny českobratrské bohoslužby Následující kapitola bude věnována proměnám tvaru českobratrské bohosluţby, historickému vývoji bohosluţebných knih (tzv. agend) aţ do poslední tiskem vydané agendy z roku 1983 i současnému vývoji a perspektiv do budoucna. Současná agenda je doporučená, ne všechny sbory je pouţívají. V internetovém věku existuje velké mnoţství elektronických formulářů a nová agenda zatím vzniká pouze v elektronické verzi (publikováno postupně na portálu www.evangnet.cz).
6.1 Vývoj bohoslužebných knih evangelických církví v Čechách před vznikem ČCE Současná forma českobratrských bohosluţeb je důsledkem vývoje českého protestantismu, který mohl být veřejně praktikován po vydání Tolerančního patentu r. 1781. Úsilí o vlastní bohosluţebnou identitu českých evangelíků vyústilo v r. 1881 vydáním (přísně kalvinistické) agendy, která navazuje na formuláře Jednoty bratrské a agendu falckou. Ve falckém formuláři je kaţdou neděli po kázání zařazeno společné vyznání vin s absolucí. Nová agenda na falcký bohosluţebný pořádek navazuje agenda z r. 1983 formulářem A. Značný vliv měl na reformovanou církev také anglosaský protestantismus, s nímţ čeští evangelíci navázali kontakt r. 1861 po vydání císařského patentu. Reformované bohosluţby v anglosaském a francouzském prostředí pramení od Martina Bucera a jejich pevnou formu jim vtiskl Jan Kalvín. Charakteristické pro ně je zařazení vyznání vin na začátek nedělního shromáţdění, konání sbírky při bohosluţbě a umístění kázání aţ nakonec; tuto formu bohosluţeb v současné agendě zpracovává formulář B. Bratrská tradice ovlivnila i luterské církve. K. E. Lány se snaţil do bohosluţeb vnést výrazně luterský ráz, coţ se však nesetkalo s dobrým ohlasem a v době vydání současné agendy bylo moţné se s ním setkat maximálně ve valašských sborech, které si udrţely některé jeho prvky (předzpěv, kolekta a poţehnání); formulář C. Se světovou
42
luterskou tradicí a starokřesťanskou bohosluţbou nejvíce sympatizují formuláře D1 a D2 současné agendy, které jsou v tomto ohledu nejekumeničtější.82 První bohosluţebnou knihou sloučené ČCE byla Kniha modliteb a služebností z r. 1939, která vycházela ze starší Příručky bohoslužebné, a byla (s minimálními úpravami) znovu vydána Viktorem Hájkem r. 1953. Na jejím na sestavení se podíleli G. A. Molnár a J. V. Šebesta. Ke zpracování nové bohosluţebné knihy pověřil r. 1969 16. synod ČCE prof. ThDr. Josef Smolíka. V kolektivu liturgického odboru pracovali J. Doleţal, M. Hájek, T. Holeček, C. Novák, J. Potoček a J. Široký. R. 1972 byl první díl agendy sestaven a před vydáním rozeslán jednotlivým sborům k připomínkám a návrhům. Výsledný text byl předloţen 22. synodu v r. 1981, který na základě zprávy recenzentů P. Filipiho a J. Hromádky odsouhlasil jeho vytištění. Vydání agendy bylo moţné díky finanční pomoci ze strany Bádenské evangelické zemské církve a Gustav-Adolsfského díla v Německu.
6.2 Českobratrská bohoslužba, obecná charakteristika Vysvětlení k I. oddílu agendy, Služby Slova a stolu Kristova, rozvádí základní charakteristiky evangelické bohosluţby, na něţ se při jejím sestavování musel brát ohled, aby byly jednotlivé pořady co nejvěrnější evangelickému duchu a chápání liturgie: „Kaţdý sbor Českobratrské církve evangelické se shromaţďuje jako církev Kristova, aby zvěstováním a slyšením evangelia chválil Boha, posiloval bratry a sestry a vydával svědectví světu― (I, 15). V definici je patrný důraz na evangelium a společenství, základní kameny evangelických sborů; věřící se shromaţďují ve společenství, aby jako jedno tělo vzývali svého Otce a naslouchali jeho Slovu lásky, milosti a spásy k jeho slávě a k vlastní posile pro ţivot mezi bliţními a ve světě, který – zvláště v dnešní době – dokáţe být v nepřátelském postoji vůči všemu křesťanskému (pobožnému), aby zde byli schopni svědčit o svém ţivotě víry a ukazovat, ţe nestojí na smyšlenkách, ale pravdě plynoucí ze zaslíbení, které nám dal ţivý Bůh. To je reflektováno v jednotlivých částech bohosluţby. 82
Agenda českobratrské církve evangelické : Bohoslužebná kniha. Díl 1. Praha : Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1983, s. 14-30 (Vysvětlení).
43
Řád bohosluţeb obsahuje pevné (neměnné) části pro kaţdou neděli v roce (tzv. ordinaria) a části proměnlivé podle liturgického údobí (tzv. propria). Mezi ordinária patří slova poţehnání, modlitba Páně, vyznání víry, části formuláře pro vysluhování večeře Páně a také některé písně. Bohosluţebné shromáţdění vyţaduje, aby se lid aktivně zapojil společným zpěvem, společně proneseným amen a také gesty. Zajímavé je, ţe zatímco v agendě autoři teprve nabádají ke znovuzavedení společné modlitby Páně a vyznání víry (I, 16), dnes je to běţnou praxí, coţ demonstruje, ţe ČCE je ke změnám slibujících přinést věřícím a společenství uţitek otevřená a flexibilní. Předpokládá se také aktivní účast presbyterů (čtení Písma svatého, ohlášky, asistence při vysluhování večeře Páně) i na její přípravě (ta nemá být záleţitostí jednoho člověka, tzn. kazatele, ačkoli právě na něm stojí konečná zodpovědnost za to, aby ve shromáţdění vše probíhalo v souladu se svědectvím Písma). Pokud se na vedení bohosluţby podílí více ordinovaných sluţebníků (koncelebrace), musí být úkoly jasně rozděleny tak, aby kaţdý věděl, co a kdy má dělat. Pravidlem je, ţe vstupní část a poţehnání náleţí duchovnímu, který má ve shromáţdění největší úctu (ať uţ plynoucí z církevních hodností, věku nebo zásluh). Místnímu kazateli jsou vyhrazena ohlášení a vedení sboru při přímluvné modlitbě. Hlavní čtení Písma a vlastní kázání je vyhrazeno pozvanému kazateli, ostatní čtení (po domluvě) komukoli ze shromáţděných. Podmínkou úspěšné liturgie je její srozumitelnost nejen pro duchovního, ale i pro lid. Kromě rituální jasnosti a transparentnosti je důleţitý i jazyk, který má být moderní a pochopitelný, prostý archaismů (které by vzbuzovaly dojem, ţe liturgie je ţivotu vzdálená záleţitost, která se zasekla v minulosti). Zároveň však musí být spisovný, decentní a čistý, aby
zajišťoval lingvistickou úroveň bohosluţebného
shromáţdění.83
83
Tamtéţ.
44
6.3 Jednotlivé části českobratrské eucharistické bohoslužby Kaţdá evangelická bohosluţba má fixní části, jednotlivé jejich prvky se však v různých sborech mohou lišit. V některých sborech je zvykem, ţe se kazatel před bohosluţbou schází s presbytery k přímluvné modlitbě a prosí o poţehnání pro celé shromáţdění.
6.3.1 Vstup a vzývání (adorace)
Začátek bohosluţeb a vstup kazatele do modlitebny ohlašuje varhanní preludium; záměrem je koncentrovat mysl posluchačů na počínající liturgické dění. Podle starokřesťanské tradice je dobré začínat trojiční formulí: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého―(v evangelickém prostředí bez znamení kříţe). Následuje osobní pozdravení kazatele sboru: „Bůh vám ţehnej―. Přítomní pozdrav přijímají ve stoje a odpovídají sborovým: „Amen―. Následuje vstupní slovo z Písma, které je výrazem chvály nebo vyznání shromáţděných. Mělo by přihlíţet k liturgickému období a korespondovat s obsahem následující písně. Vhodné je, kdyţ jde o počátek ţalmu (incipit), který se následně zpívá. Jako introit lze pouţít také povzbuzení (adjutorium): „Pomoc naše jest od Hospodina, který učinil nebe i zemi― (Ţ 121, 2). V luterské tradici se zpívá antifona, kdy na první část přednesenou kazatelem, navazuje lid částí druhou a je zakončena zvoláním „Haleluja―, které se vynechává v postní době a při pohřebních bohosluţbách. Jako vstupní písní je zpravidla volen ţalm. První modlitba můţe být uvedena biblickou výzvou, přímým oslovením Boha nebo výzvou „Modleme se―, coţ zároveň slouţí jako pokyn k povstání. Je zaměřená na chválu a oslavu Boha a na prosbu za přítomnost Ducha svatého ve shromáţdění. Doporučuje se, aby obsahovala také vyznání vin a prvek pokání, pokud má vyznání hříchů podobu veřejné zpovědi, přesunuje se modlitba o Ducha svatého před nebo za druhé čtení. Prvky, které jsou zastoupeny v písních na začátku bohosluţby, se nemusí v modlitbě znovu opakovat. Závěrečné Amen vyslovuje celý sbor jako výraz své účasti na modlitbě, a proto je dobré, kdyţ má fixní zakončení, které je shromáţděným známé (např. „Skrze Jeţíše Krista, našeho Pána―); tímto končí tzv. vstupní část.
45
6.3.2 Služba Slova Služba Slova začíná prvním čtením z Písma. Lectio uvádí kázání do biblické souvislosti. Podle usnesení 21. synodu z r. 1979 je povoleno pouţívání Kralické bible i Českého ekumenického překladu (podle rozhodnutí staršovstva). V rámci jazykové zpřístupnění bohosluţeb lidu se dnes dává přednost ČEP, jenţ je o poznání příbuznější moderní řeči. Čtou se uzavřené celky srozumitelné při prvním poslechu. Předčitatel přesně určí, odkud je čtení vybráno, aby ti, kteří mají s sebou vlastní Písmo, mohli text sledovat. Pokud je základem kázání novozákonní text, předčítá se Starý zákon a naopak. Čtení uvádí slova: „Slyšte svědectví proroka (evangelisty, apoštola)…―, „Slyšte, co mluví Bůh ústy proroka…―, „Slyšte slova našeho Pána, zapsaná v evangeliu…―, „Slyšte slova zapsaná v…― Při čtení shromáţdění stojí, čímţ nad sebou uznává autoritu Boţího slova zapsaného v Písmu svatém. Za dovětek po čtení můţe poslouţit ţalm, Halelujah, citát z Písma nebo prosté: „To jsou slova čtení.― Následující píseň můţe navazovat na slova čtení, církevní rok, můţe být chválou či prosbou nebo vzýváním Ducha svatého. Moţností je dost a hlavním pravidlem je, aby nepůsobila nemístně, rušivě a mimo kontext. Při druhém (hlavním) čtení se bohosluţba blíţí k vrcholu, shromáţdění je připraveno „slyšet řeč svého Pána, k níţ se církev schází a z níţ ţije― (I, 21). Opět je vhodné, aby se četl text v širší souvislosti, coţ uchrání kazatele od toho, aby postavil kázání na verši vytrţeném z kontextu, a především lidu prospívá, aby slyšel z Písma co nejvíce. Kázání je přirozeně vyvrcholením bohosluţby; „ je výkladem Písma; vyhlašuje Kristovu vládu; tím utvrzuje víru, naději a lásku a osvobozuje od strachu, (…) je vázáno na prorocké a apoštolské slovo v Písmech, svědeckou výpověď o objektivní skutečnosti Boţího činu spasení― (I, 21), coţ staví kazateli bytelnou základnu pro hlásání Boţího slova a funguje jako pojistka proti tomu, aby se nechával příliš unášet na vlnách „vlastní zboţné fantazie― (tamtéž). Očekává se od něj dobrá znalost Písma a schopnost jeho interpretace, aby s pomocí Ducha svatého, byla lidu hlásána pravdivá zvěst podle příkazu Jeţíše Krista. Kazatel při hlásání Boţího slova vydává svědectví o vlastní víře, očekává se od něj upřímnost a konzistentnost řeči a jednání84. V prvé řadě musí kázání
84
Srov. také Řád pastýřské služby [online]. [Cit. 3. 11. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.evangnet.cz/cce/czr/rps.html, čl. 1, 2.
46
svědčit o spásonosném činu Boţího vyvolení a posilovat víru lidu v jeho zaslíbení. Přítomnost Ducha svatého působí, ţe se zvěstované slovo stává mocí proměňující ţivoty posluchačů a rozvíjející charismata. Jednou ze stěţejních liturgických otázek je vymezení vztahu mezi kázáním a vysluhováním večeře Páně. V katolické církvi a také v mnoha luterských církvích se večeře Páně vysluhuje kaţdou neděli, je chápána nejen jako nedílná součást, ale vlastní centrum kaţdé bohosluţby. Stejná byla praxe prvotní církve. V reformovaných církvích si prvořadou roli vybudovalo kázání Boţího slova, bez kterého si ţádný evangelík nedokáţe bohosluţbu představit, zatímco neděle bez chleba a vína je vnímána jako normální. Tento přístup přinesl do liturgické praxe zvláštní potíţ: jak vůbec večeři Páně do bohosluţby zakomponovat. Agenda z r. 1938 přišla s důmyslným řešením a mezi oba články (jeţ jsou svou podstatou a účinkem spojité a na sebe navzájem odkazující) postavila umělý most doporučením, aby byla večeře Páně uvedena "krátkým případným projevem, opřeným o biblický text"85, coţ působilo, jako by snad byla nějakým přídavkem k bohosluţbě či navazující slavností (v praxi se bohuţel setkáme i s tím, ţe část A a část B skutečně nepojí nic jiného neţ kazatelovo upozornění „a teď přistoupíme k vysluhování večeře Páně―). Ve shromáţdění s hostinou Páně se nanejvýš doporučuje zpracovat téma kázání tak, aby vhodným způsobem připravilo věřící k přijetí chleba a vína, a tím jim umoţnit proţít účast na ní jako přirozené vyvrcholení bohosluţby. Všechny části bohosluţby jsou zaměřeny na obsah kázání, takţe z něj vyplývá i modlitba, která můţe být přitakáním k jeho zvěsti, poděkováním nebo prosbou o sílu k následování. Píseň po kázání má být volena tak, aby neoslabovala účinek kázání ani délkou ani obsahem, nedoporučují se ani dlouhé předehry; je posledním krokem před třetí částí bohosluţby, tzv. přímluvným obecenstvím.
85
Kniha modliteb a sluţebností Českobratrské církve evangelické. Praha : Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1939, s. 161.
47
6.3.3 Přímluvné obecenství „Ohlášky umoţňují dotáhnout zvěst kázání do situace sboru― (I, 23). Prakticky jsou ohlášky jakýmsi informačním okénkem v rámci bohosluţby, v němţ zpravidla některý z presbyterů poděkuje kazateli a varhaníkovi za sluţbu, zpraví shromáţdění o významných minulých i plánovaných událostech týkajících se sboru (svatby, pohřby, křtiny, setkání krouţků, program biblických hodin, pozvání k různým příleţitostem apod.), oznámí účel sbírky a její výnos z minulé neděle, informuje účastníky shromáţdění o potřebě dobrovolníků pro různé sluţby a upozorní na vycházející tisk. Ohlášky jsou významným prvkem bohosluţeb, protoţe mají přímou spojitost se ţivotem sboru; jeho jednotlivců i celku. Přímluvná modlitba navazuje na ohlášky. Shromáţdění se přimlouvá nejen za sbor, ale za celý svět a prosí Boha za smilování. Tradiční formou je litanie, kdy ten, který ji vede, pronáší jednotlivé přímluvy a sbor se přidává společným: „Pane, smiluj se.― Přímluvnou modlitbu se doporučuje ukončit tichou modlitbou (prostor pro osobní prosby), závěrečnou formulí a sborovým „Amen―. Následuje společná Modlitba Páně, při níţ shromáţdění stojí; lze pouţít zpívanou verzi. Můţe být také zařazena za první modlitbu; v bohosluţbách s vysluhováním VP má své místo před přijímáním. V bohosluţebném pořádku má být do přímluvného společenství zařazena také sbírka. Agenda povaţuje za nejvhodnější zařadit ji po kázání, protoţe je výrazem poslušné a vděčné víry za slyšení evangelia (I, 23). Koná si při zpěvu nebo při delší varhanní předehře. Je svěřena do rukou presbyterů. Většina dnešních sborů (zvláště reformované tradice) ji vyloučila z bohosluţebného pořádku ke dveřím modlitebny, kde čekají kasičky na příspěvky odcházejících účastníků shromáţdění. Další bod bohosluţebného programu, společné vyznání vin s absolucí, bylo původně součástí sluţby Slova (např. v utrakvistické mši a falcké agendě). S tradicí veřejné zpovědi před večeří Páně se setkáváme zřídka (není v agendě Jednoty bratrské z roku 1612, ani ve většině luterských a reformovaných agend). Kazatelé nemají moc odpouštět hříchy, ta náleţí pouze a výlučně Bohu samému, proto není přesné v evangelickém prostředí hovořit o „rozhřešení―, ale spíše o „slovu milosti―, které kazatel po vyznání vin pronáší nad hlavami shromáţděných lidí, aby je ujistil a povzbudil ve víře, ţe upřímně vyznané viny jsou jiţ Bohem odpuštěny. Agenda navrhuje, aby se
48
vyznání vin navrátilo zpět do kázání nebo k první modlitbě, aby se naznačilo, ţe celé bohosluţby mají probíhat v duchu pokání a odpuštění (I, 25). Pokud má být tato zásada skutečně dodrţena, bylo by ţádoucí, aby bylo společné pokání přítomno jako samostatný celek v kaţdé bohosluţbě (mimo modlitby a písně, jak je tomu např. v katolické církvi), protoţe dokud věřící na sobě nese vinu, nemůţe upřímně oslavovat Boha. 6.3.4 Svátost V tuto chvíli je vše připraveno pro vysluhování večeře Páně. Na začátku je preface, výzva k chvalořečení uváděná slovy převzatými ze synagogální bohosluţby: „Vzhůru srdce…―, „Vzdávat díky je důstojné a spravedlivé―; zakončena chvalozpěvem z Iz 6,3: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů―, po níţ následují slova ustanovení, které jsou nejpůvodnější částí eucharistické bohosluţby; zaznívají na začátku večeře Páně, po eucharistické modlitbě nebo v ní. Pokračuje se epiklézí, prosbou za přítomnost Ducha svatého, který při přijímání chleba a vína spojuje všechny členy společenství v jedno tělo s Kristem a navzájem mezi sebou, dává jim podíl na budoucí slávě, ke které svátost ukazuje. Některé obřady zachovávají zbytek offertoria; dnes má podobu modlitby vyjadřující závislost na Bohu a naši vděčnost za celé stvoření. Ze starokřesťanské tradice bylo zachováno pozdravení pokoje jako znamení jednoty a odpuštění; po kazatelových slovech „Pokoj tobě!― a na jeho výzvu si nejbliţší sousedé v lavicích navzájem přejí podáním ruky. Doporučovanou modlitbou před přijímáním je Agnus Dei nebo Domine, non sum dignus. Poté uţ se přichází ke stolu Páně, kde kazatel s pomocí presbyterů rozdává postupně v několika kruzích chléb a víno; kaţdý kruh je vysílán do lavic slovy povzbuzení z Písma. Jakmile se všichni vrátí zpět do lavic, následuje děkovná modlitba vyjadřující vděčnost za dary ve svátosti přijaté. 6.3.5 Propuštění Závěrečnou část tvoří krátké slovo poslání volené zpravidla z epištolních oddílů (pareneze); vyslání ke sluţbě ve světě a kaţdodenním ţivotě; požehnání, které je příslibem Boţí přítomnosti do následujících dní; kazatel vztahuje ruce a v posloupnosti
49
církve ţehná sboru na místě Kristově. Následuje závěrečná píseň, v níţ sbor přijímá poslání, přivlastňuje si poţehnání a vzdává Bohu díky. Shromáţdění zpravidla zpívají ve stoje. Po poslední písni kazatel odchází z modlitebny a shromáţdění tím končí.
50
Exkurz: Symbol a mystérium v evangelické bohoslužbě podle P. Tillicha V důsledku nauky reformačních otců je protestantismus protiobřadnický, neokázalý, nepompézní, jednoduchý, transparentní a lidový jako důsledek touhy přiblíţit se prvotnímu křesťanství. Neexistuje zde svátostné kněţství ani svátostná moc jako taková, způsob organizace je demokratický. Káţe se evangelium a vysluhují svátosti (dvě), laický stav jde ruku v ruce s povoláním k všeobecnému kněţství; je zde silný důraz na společenství; kazatel stojící v čele sboru Krista nereprezentuje, nýbrţ káţe. „Kaţdý je stále pod soudem, ve stejném odstupu vůči Boţskému, které jediné má majestát, autoritu a svatost―86. Přibliţování liturgie lidem však zašlo tak daleko, aţ se zdá, ţe z evangelické bohosluţby zmizelo tajemství, posvátno, nedotknutelné a nepochopitelnéhé; to, co Boha děla Bohem, transcendentním, nedosaţitelným a ohromujícím. Příčinou je (mimo jiné) radikální omezení různorodosti pouţívaných symbolů, které pomáhají nahlédnout do skutečností, jeţ se vymykají lidskému chápání. Reformátoři v dobré víře očistit symboly od magických a pověrečných prvků, které se rozmohly v předreformační církvi, je samotné téměř úplně vymýtili a nastupující generace nepřinesly změnu; „protestantský antisymbolismus transformoval církev na vzdělávací nebo humanitární organizaci―87. Omezení pouţívání symboliky vede k určité spirituální a liturgické plochosti, bez symbolů jsou věci pouze tím, čím se zdají být na první pohled, coţ je ovšem ve sféře náboţenství nemyslitelné, protoţe skrze ně poznáváme to, co je očím skryté. Symboliku v evangelické církvi je třeba oprášit a zahrnout do vyučování a katecheze, kde zatím nemá místo,88 nejsnadněji do ní lze uvést děti (novou generaci), protoţe ty nemají negativní předporozumění ohledně uţívání křesťanských symbolů v tom smyslu, ţe by 86
TILLICH, Paul. Trvalý význam katolické církve pro protestantismus [online]. Publikováno 14. 8. 2007 [cit. 12.3.2011]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/teologie/trvaly-vyznam-katolicke-cirkve-proprotestantismus/. Téţ In Protestant Digest, 3, 1941, No 10, 23-31 (pod názvem The Permanent Significance of the Catholic Church for Protestantism). 87 KOLÁŘ, Ondřej. K teorii symbolu Paula Tillicha [online]. Poslední změna 30. 12. 2004 [cit. 12. 3. 2012]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/teologie/20031118170510936/. 88 Viz. Katechetická příručka Pozvání na cestu I-IV [online]. [Cit. 3.11.2011]. Dostupný z WWW: http://www.e-cirkev.cz/rubrika/406-Katecheticka-prirucka/index.htm.
51
je povaţovaly za katolické nebo je vnímaly spíše jako překáţku neţ pomůcku na cestě k poznání Boha. Porozumění křesťanské symbolice věřícím umoţňuje hlouběji proţívat bohosluţbu, kde se setkávají s osobním a zároveň plně nepoznatelným svrchovaným Trojjediným Bohem
52
7 Současná evangelická eucharistická liturgie – statistické zkoumání Informace a data nastudované z literatury zabývající se tématem, které jsem si zvolila ke zpracování v diplomové práci, bylo třeba porovnat se skutečností, aby se práce vymanila z výlučně teoretické roviny a získala praktický přesah. Rozhodla jsem se proto formou anketního formuláře dotázat všech českobratrských kazatelů na otázky týkající se vysluhování večeře Páně ve sborech, kde vykonávají kazatelskou sluţbu. Cílem ankety bylo nejen zjistit nakolik je současná eucharistická liturgie ČCE konzistentní, v čem se naopak liší a co je příčinou těchto rozdílů, ale především ale především odhalit současné tendence v oblasti vysluhování večeře Páně, jejich vývoj a perspektivy. Anketní šetření mělo pro celek práce podpůrný význam a nemělo tedy slouţit jako výchozí pramen; bylo také pouţito jako prostředek ověřování, nakolik jsou informace, které lze získat z monografií a článků (někdy aţ dvacet let po jejich vydání) stále aktuální a co přinesl nejnovější vývoj. V neposlední řadě byly získané informace pouţity pro popis bohosluţebné praxe v konkrétních sborech, aby tak byla podtrhnuta různorodost (popř. s negativním nádechem odlišnost) pojímání základních liturgických skutečností a pravidel. Anketa s názvem Vysluhování večeře Páně v Českobratrské církvi evangelické byla rozeslána všem kazatelům ČCE v činné sluţbě na e-mailové adresy zveřejněné na serveru evangnet.cz. Adresátů bylo celkem 266, 18 zpráv nebylo doručeno z důvodu neplatnosti uvedené adresy. Vrátilo se 79 vyplněných anketních formulářů obsahující informace ze stejného počtu sborů, coţ představuje 29,7% sborů na území České republiky. Návratnost vyplněných dotazníků byla nepochybně ovlivněna přemírou internetových anket, které se v dnešní době rozšířily, a proto jsou často ignorovány. Přesto jsem přímo od kazatelů získala představu o bohosluţebném ţivotě skoro jedné třetiny sborů ČCE u nás, které tak mohou poslouţit jako relevantní vzorek. Je zastoupeno všech třináct seniorátů včetně ochranovského, který je součástí ČCE od r. 2000; spadá do něj devět sborů zachovávajících tradice Obnovené Jednoty bratrské.
53
Informace zjištěné z ankety jsou zapracovány v podkapitolách Sučasná agenda v praxi, Frekvence vysluhování, Místo eucharistické bohoslužby, prostor a pohyb, Chléb a víno, Lidé u stolu Páně a Ekumenická hostina. Pro názornost jsou data zpracována pomocí tabulek a grafů.
54
8 Současná agenda v praxi Z výsledků ankety vyplývá, ţe agenda má nedostatky, které její výlučné pouţívání znemoţňují. Ze sedmdesáti devíti respondentů označilo současnou agendu za nedostačující současným bohosluţebným poţadavkům 36 kazatelů, za dostačující 26 respondentů, zbytek odpovědí byl rozloţen mezi nevím a nedokážu posoudit, protože agendu nevyužívám. Kazatelé se často věnují eklekticko-kompilační činnosti a při bohosluţbách vycházejí z takto vzniklých (vlastních) formulářů; hledají inspiraci např. v liturgii Zdeňka Bonaventury Bouše, formulářích zahraničních sesterských církví a liturgických textech pro kazatele vydávané nakladatelstvím Mlýn (viz Graf 1). Liturgické svobodě se v ČCE meze nekladou, coţ se můţe zdát být výhodou aţ do doby liturgické zkázy. Hrozí zde nebezpečí, ţe ve sborech, kde řídící sloţky kladou důraz spíše na svobodně vanoucího ducha neţ na bohosluţebné struktury, se pomalu ztratí pojetí o tom, co je v liturgii základní a co druhotné. Otázka: Podle jakého formuláře z agendy vedete bohoslužbu? Graf 1 A
B
C
11
D
8
E
1
6
více různých vlastní neví 1 23 21
25 20 15 10 5 0 A
B
C
D
E
neví
55
vlastní
více různých
2
V době svého vydání obsahovala agenda potenciál českobratrskou liturgii obohatit, dát jí jednotnější řád a strukturu, jenţe v současnosti stále více zaostává za novými liturgickými potřebami; nabízené formuláře jsou nepostačující a zpracování agendy je zastaralé.V anketních formulářích se často opakovala stíţnost na malou variabilitu liturgických textů a archaické formulace v agendě (viz Graf 2). Nemoderní jazyk se odráţí především v modlitbách, např.: „(…) Kde je tvé vítězství, smrti? Smrti, kde je tvůj osten? Bohu díka, který dal nám vítězství skrze našeho Pána Jeţíše Krista. (…)― (formulář A).
Otázka: Co považujete za slabinu současné agendy? Graf 2 malá variabilita textů
malá variabilita textů, jazykově nevyhovující
jazykově nevyhovující 11
10
2
malá variabilita textů jazykově nevyhovující malá variabilita textů, jazykově nevyhovující
Archaický lingvistický styl modliteb však není prvořadý, neboť jejich poselství na ničem neubírá a snadno se dá přeloţit do moderního jazyka. Skutečným nedostatkem je propracování těch prvků bohosluţby, které mají přímý dopad na duchovní ţivot křesťana. Slabinou agendy jsou proto především části vyznání vin, představující poslední fragment zpovědi jako takové. Confessio helvetica posterior ji nepovaţuje za nezbytnou a argumentuje, ţe odpuštění se děje jen mezi člověkem a Bohem, a proto
56
není třeba, aby kajícník „šeptal své hříchy do ucha knězi―89, ale moţnost soukromé zpovědi zachovává a nechává ji na svobodném uváţení kajícníka. Zpověď v reformované tradici nebyla nikdy oficiálně zrušena, ale není vyuţívána90; Luther měl zpověď ve velké váţnosti, a proto ji luterská tradice zachovala, avšak ani současná praxe luterských sborů ČCE se soukromou zpovědí nepočítá. Veřejné vyznání vin má své místo zpravidla jen v bohosluţbách s večeří Páně a kazatel nemá moc udělovat rozhřešení; pronáší jen slova milosti, ujištění, ţe hříšníkovi, který si svůj hřích protiví, lituje a chce se polepšit, jsou viny Bohem jiţ odpuštěny. Českobratrští evangelíci proto berou váţně soukromou přípravu k přijetí svátosti, protoţe vědí, ţe před Bohem jsou na to sami. Pokud evangelíkovi svědomí nedovolí jít ke stolu, zůstává v lavici, aby se na něj nevztahovala slova apoštola Pavla: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně― (1 Kor 11, 27). Apoštol vyzývá ke zkoumání „sebe sama―, a proto se od křesťana, který se chystá na přijetí chleba a vína, očekává hluboké prověření vlastního nitra a svědomí vedoucí k upřímné lítosti nad jeho prohřešky a duchovními nedostatky. Je třeba podotknout, ţe se nepředpokládá, ţe někdo bude svátost přijímat s naprosto čistým štítem a vírou svatých.91 Prvořadé je, aby bez pokrytectví vyznával, ţe naděje na spásu a odpuštěné je pouze v Kristu a touţil ţít lépe podle jeho přání. Liturgická praxe vypovídá o významu vyznání hříchů, lítosti a pokání jen málo. Vyznání vin při bohosluţbě je jen povšechné. Kyrie eleison, Agnus Dei a Non sum dignus zachoval v celistvosti pouze formulář D1, v ostatních najdeme jen jejich určité prvky a varianty skryté v modlitbách, které přednáší za shromáţdění kazatel. Poměrně komplexní zpověď se nachází v dnes jiţ takřka opuštěném (zpívaném) formuláři C, v němţ lid čtverým přitakáním vyznává své hříchy, lituje jich, projevuje víru v moc Boţího odpuštění a slibuje nápravu. Slabým článkem zpovědi je také její nepřirozeně dialogická struktura, která vymezuje kazatele ze společenství ostatních, ve formuláři B obzvláště necitelně, neboť po kaţdém vyznávám, věřím a odpouštím, se kazatel sólově přidává slovy: „I já také…“.
89
Druhá helvetskán konfese, XIV, 4 In Čtyři vyznání, s. 181-262. Evangelická liturgická iniciativa vydala zpovědní formulář, který zatím není v praxi vyuţíván. Jeho zavedení předpokládá nový pohled na nutnost soukromé protestantské zpovědi. 91 KALVÍN, Jan. Malé pojednání o večeři Páně. Praha : Kalich, 2008, s. 41. 90
57
Alarmujícím důsledkem liturgické nejednoty je dnes zmatení ohledně důleţitosti eucharistické modlitby při vysluhování večeře Páně (viz Graf 3). Eucharistická modlitba je v různých variantách důleţitou součástí eucharistické bohosluţby všech velkých křesťanských tradic; má část anamnestickou (zaměřená na dějiny spásy, Boţí skutky, ţivot, smrt a vzkříšení Jeţíše Krista) a epiklétickou (prosby směřující k současnosti a budoucnosti modlící se církve a celého světa). Svůj počátek má v modlitbách ţidovské hostiny (berachot). Předchází vlastnímu přijímání, je vyjádřením vděčnosti a díků (eucharistia) za moţnost mít účast na Kristových dobrodiních.92 Luther v Deutsche Messe (1525) nahradil eucharistickou modlitbu exhortací, coţ bylo jakési druhé kázání před přijímáním, které mělo za úkol poučit věřící o rozdílu mezi římskokatolickou obětní mší a reformační naukou o večeři Páně; v exhortaci zaznívá také prosba, aby lidé k přijímání přicházeli připravení – s vírou, důvěrou v zaslíbení daná Kristem a srdcem a lítostí nad hříchy. Eucharistickou modlitbu v plném znění zachovávají formuláři B a D2, ostatní zařazují na konec slavnosti modlitbu díků za přijaté dary. Otázka: Pronáší duchovní při vysluhování VP ve Vašem sboru eucharistickou modlitbu nebo zaznívají pouze slova ustanovení? Graf 3 někdy
ano
ne
47
5
50 40 30 20 10 0 ano
92
někdy
ne
FILIPI, Pavel. Pozvání k oslavě : evangelická liturgika. Praha : Kalich, 2011. , s. 215.
58
7
Zatímco někteří kazatelé povaţují děkovnou modlitbu nad dary za nezbytnou pro platnost večeře Páně (FS Horní Dubenky), jiní zanechali pouze její část (FS Dobříš) a další ji zařazují nebo nikoli dle vlastního uváţení (FS Letohrad); nabízí se otázka, zda tyto variace spadají do oblasti legitimní liturgické svobody nebo zda jsou důkazem postupujícího chaosu a nutnosti vnést do slavení více jednoty. Potřebu reformy českobratrského liturgického ţivota vnímá stále více členů a sympatizantů; v tomto směru je nejvýraznější působení Evangelické liturgické iniciativy- Coena, která usiluje o prohloubení duchovního, liturgického a svátostného ţivota v evangelické církvi. Poradní odbor liturgický věrný mottu ecclesia semper refomanda připravuje novou agendu, která by měla lépe vyhovovat poţadavkům moderní doby.93
93
Návrh obsahu nové agendy zpřístupněn na: http://www.evangnet.cz/liturgie:novaagenda, podle zobrazení z 1. 4. 2012..
59
9 Praktické aspekty vysluhování večeře Páně Ve čtyřech následujících podkapitolách bude pojednáno o zcela konkrétních okolnostech vztahujících se k večeři Páně.
9. 1 Frekvence vysluhování Odpověď na otázku kdy můţe českobratrský evangelík příleţitost ke stolu Páně přijít, se velmi různí (viz Graf 4). Zatímco se některé sbory se čtyřmi vysluhováními ročně drţí na hranici nutného minima (FS Strmilov), FS Český Brod, zatím jako jediný sbor ČCE v republice, zavedl kaţdonedělní udílení svátosti. O počtu vysluhování za rok rozhodují presbyteři po zváţení názorů a přání členů svých sborů. Tradičně se večeře Páně vysluhuje o hlavních svátcích evangelického liturgického roku, tzn. Boţí hod vánoční, Nový rok, Velký pátek, Neděle vzkříšení, díkůvzdání a Letnice; další příleţitostí jsou kazuálie (křest, konfirmace, svatba, pohřeb) a významná data z historie reformace či toho kterého sboru. Co se frekvence týče, nelze stanovit jedno pravidlo platné ve všech případech, a navíc nelze nikoho nutit přistupovat k přijímání, kdykoli se vysluhuje.
Otázka: Kolikrát v roce a při jakých příležitostech se ve Vašem sboru vysluhuje VP? Graf 4 0-10
11-15 27
16-20 21
30 25 20 15 10 5 0 méně než 10
11 až 15
16 až 20
21+ 22
více než 20
60
3
Kaţdou neděli 1
K velké radosti zastánců častějšího vysluhování stále vzrůstá počet sborů, které k lámání chleba zvou alespoň jedenkrát do měsíce a o svátcích. Ačkoli i tato frekvence je pro evangelíky hledající vzor v prvotní církvi a ideál v praxi Českého Brodu (přinejmenším) neuspokojivá, je důkazem zásadního vývoje ve smýšlení evangelíků ohledně důleţitosti večeře Páně pro křesťanský ţivot. Pomalu se vytrácí názor (převáţně starší generace) reflektující urputný zápas o evangelickou identitu za cenu jakýchkoli ztrát, totiţ ţe evangelíci nepotřebují přistupovat ke svátosti tak často jako katolíci. V katolické církvi je slavení eucharistie kaţdou neděli i ve dnech zasvěcených svátků závazné (KKC 2177) a moţné je i ve všedních dnech. Evangelíci o všedních dnech večeři Páně zpravidla nevysluhují, výjimku můţe tvořit Velký Pátek. Také atmosféra kolem stolu Páně se mění: ponurost a pocit vlastní nehodnosti před Bohem střídá radost a vděčnost za jeho lásku. Častost vysluhování na mnoha místech stagnuje (tradice a zvyk se těţko mění), ale lze oprávněně doufat, ţe pokud (zvláště) vedoucí sluţebníci církve budou správně kázat a vyučovat o ustanovení a významu večeře Páně, věřící zatouţí po jejím častějším vysluhování. Pokus o zavedení celoplošného kaţdotýdenního vysluhování by v současnoti způsobil ve sborech ČCE vlnu nevole. Najdou se i tací (a není jich málo), kteří jsou přesvědčeni, ţe i vysluhování jedenkrát v měsíci je moc často. Zde se nabízí otázka, zda se českobratrští evangelíci svým vlastním rozhodnutím neochuzují o dar Boţí milosti. Jedním z argumentů proti častějšímu vysluhování je, ţe by se z večeře Páně mohla stát rutinní záleţitost; tato námitka však nemůţe obstát, kdyţ zváţíme, jaká je praxe např. katolické církve, kde má věřící příleţitost přistupovat k eucharistii třeba i kaţdý den. Jako kontra můţe poslouţit - kromě teologických argumentů, které lze vyvodit z toho, co je v práci napsáno výše, banální, ale pravdivé upozornění, ţe modlitbu Páně se evangelíci modlí při kaţdé moţné příleţitosti (bohosluţba, biblické hodiny, sborová setkání všeho druhu) a za dva tisíce let její existence se nikomu neomrzela. Členové evangelických církví se snad aţ příliš upnuli k víře, ţe hříchy smývá slyšení Boţího slova (k čemuţ mají příleţitost kaţdou neděli), a tím se pro ně večeře Páně stala jakýmsi (diletantsky řečeno) bonusem navíc, který stačí přijmout párkrát ročně. Nebo se snad necítí hodni přijímat častěji a jsou rádi za dlouhé rozestupy mezi vysluhováními poskytujícími dostatek prostoru k očištění od vin, aby mohli přistupovat
61
k hostině Páně s čistým štítem, coţ však je iracionální přístup (ve Velkém katechismu jej odsuzuje Luther; v Malém pojednání o večeři Páně zase Kalvín), protoţe dokud budeme chodit po zemi, nebudeme nikdy bez poskvrnky, a proto nám Kristus nabídl sebe ve svátosti: „pro odpuštění hříchů―. Snaţit se svépomocí o svatost a odmítat jeho pomoc, je nesprávný přístup, protoţe „odklonem od Boha dáváme všanc svoji nesmrtelnost, sami si k ţivotu věčnému nepomůţeme―94; vţdyť sám Jeţíš říká „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní― (Mt 9, 12) a také: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíţeni břemeny, a já vám dám odpočinout― (Mt 11, 28). Na otázku, zda by bylo moţné začít ve sborech vysluhovat častěji, se kazatelé rozdělili téměř na polovinu a 37 z nich odpovědělo ano, 36 z nich ne. Zajímavé však je, ţe kazatelé, kteří dali negativní odpověď často uváděli, ţe současný stav je výsledkem předchozí iniciativy za frekventovanější vysluhování. Z anketního průzkumu tedy můţeme vysledovat dvě tendence: a) přestup k častějšímu vysluhování a nebo b) stagnaci. Ţádný z kazatelů neuvedl, ţe by v daném sboru vysluhovali večeři Páně oproti dřívějším zvykům sboru méně často. Nutno podotknout, ţe četnost vysluhování večeře Páně není prvořadou záleţitostí; jde především o chápání jejího významu; pokud ten se posune od velkopátečního důrazu a zpovědní tematiky více k motivu radostného stolování a společenství se vzkříšeným Kristem, otevírá se cesta k častějšímu slavení sama; k tomu je třeba sbor systematicky vzdělávat a vést.
9. 2 Místo eucharistické bohoslužby, prostor a pohyb Bohosluţba se dá slavit v podstatě kdekoli, ale primárním místem zůstává kostel, tradičně označovaný za příbytek Boha. Boţí přítomnost se v ţádném případě neomezuje na zdi kostela, přesto panuje podvědomé přesvědčení, ţe kostel je prostor, kde lze Boha zastihnout v kaţdé denní i roční době. I mimo bohosluţbu/mši jsou vyhledávány jako vhodné místo ke ztišení, modlitbě a kontemplaci. Nejsou pouze stavbou,
94
Z kázání arcibiskupa Jana Graubnera v katedrále sv. Václava v Olomouci na Popeleční středu, 9. 3. 2011.
62
architektonickým útvarem, ale promodleným místem setkání - s Bohem, bratry a sestrami a generacemi těch, kteří jsou jiţ na věčnosti. Bohosluţba ke své uskutečnitelnosti potřebuje málo – společenství a ordinovaného sluţebníka (popř. eucharistické elementy). Kostel/modlitebna jako základní liturgický prostor je však specificky vybaven, aby vyhovoval všem liturgických účelům (kázání Slova, slavení křtu a vysluhování večeře Páně). Interiér kostela je zpravidla rozdělen na prostor pro lid, kterému dominují lavice, které by měly účastníkům bohosluţby umoţnit pohyb (kromě sezení i stání, popř. klečení, jehoţ se však v evangelické tradici nevyuţívá95) a prostor pro celebranty se dvěma ohnisky kazatelnou/ ambonem a stolem Páně; v kostelích, které mají stálé baptisterium, je umístěno poblíţ stolu Páně96. Oltář v evangelických kostelích není (leda s výjimkou kostelů přejatých ze staré luterské tradice), na jeho místě stojí stůl Páně, který lépe odpovídá potřebám a charakteru evangelické bohosluţby; mimo eucharistickou bohosluţbu bývá aţ na Písmo, popř. rozsvěcenou svíci, prázdný. Při bohosluţbě s vysluhováním je chléb a víno na stole Páně od začátku připraven; dary kazateli nepřinášejí věřící. Podle uzpůsobení prostoru a početnosti shromáţdění se v praxi uplatňuje několik variant rozdílení chleba a vína ; buď věřící postupně vytvoří jeden či více kruhů kolem stolu Páně (Tabulka 1) nebo kolem celé modlitebny; další moţností je přistupovat v řadě po jednom, jak je zvykem v katolické církvi, podávání v lavicích97 nebo kolem stolu98. Podle příslušné tradice je moţno přijímat ve stoje, v kleče i vsedě. Pravidlem je, ţe z rukou kazatele (a presbyterů) nejdříve přijímají všichni laici, kteří k večeři Páně přistoupili a naposled přijímá presbyter z rukou kazatele a kazatel buď z rukou presbytera, popř. si poslouţí sám, ale nic kazateli nebrání, aby přijímal jako první.
95
Luterská tradice klečení nezavrhuje, ale na našem území se nepraktikuje. Některé evangelické kostely nemají pro křest jako druhou ze svátostí v liturgickém prostoru ţádné místo; pokud chybí stálá křtitelnice, voda se přináší v nádobce pouze pro účely křestní bohosluţby. 97 Málo rozšířený způsob vyuţívaný při vysluhování večeře Páně seniorům či lidem s pohybovými problémy. 98 Nepříliš častý způsob, vyuţívaný v malých společenstvích. 96
63
Otázka: Jak ve Vašem sboru probíhá přijímání VP ( co se týče využití prostoru) – v kruhu kolem oltáře, v lavicích apod.? Tabulka 1 kolem stolu Páně v kruhu v lavicích 68
kolem kazatelny v kruhu 2
kolem kostela 1
1
9.3 Chléb a víno Ve středozemní oblasti v době Jeţíšově byl, stejně jako je tomu i dnes v západní kultuře, chléb základní potravinou a byl součástí kaţdého jídla.99 Ţidovská paschální hostina pouţívala podle pokynu z Ex 12, 15 nekvašený chléb z ječné mouky (maces); J 6, 9 naznačuje, ţe stejný typ byl rozšířený i v Jeţíšově době. Podle zvyklosti římskokatolické církve má být eucharistický chléb „čistě pšeničný a čerstvě připravený― (KKC, kán. 924, §2), od 12. století se pouţívají pečené (dnes strojově) vykrajované oplatky, hostie, vyrobené z pšeničné mouky a vody. Evangelíci přejali praxi prvotní církve (a církve obecné v prvních staletích její existence) a ve své eucharistické bohosluţbě pouţívají chléb běţně dostupný, denně konzumovaný; „chléb náš vezdejší― nakrájený na kostičky; uţití hostií není zakázáno (Agenda I, 28). Celebrant kaţdému přijímajícímu poloţí jeden kousek chleba do otevřené dlaně, ten jej následně vkládá do úst, vkládání chleba kazatelem do úst přijímajících se v evangelickém prostředí neujalo. Reformace od počátku prosazovala laický kalich, r. 1414 se v praţském kostele Martin ve zdi poprvé vysluhovalo pod obojí způsobou. V římskokatolické tradici se do vína přidává „maličké mnoţství vody― (KKC 924, § 1), jak bylo zvykem v Jeţíšově době a také v antice, kdy se silné kořeněné víno nepilo čisté. Evangelíci zpravidla víno neředí. Co se týče druhu vína, je na uváţení kazatele/staršovstva, zda se bude pouţívat červené nebo bílé, ale musí být přírodní a nezkaţené. V dnešní době se často diskutuje o moţnosti nahradit víno nekvašenou hroznovou šťávou, aby mohly k večeři Páně bez výhrad přistupovat děti nebo lidé léčící se ze závislosti na alkoholu, a zda je moţno 99
KUNETKA, František. Eucharistie v křesťanské antice, cit. d., s. 97.
64
podávat bezlepkový chléb lidem trpícím céliakií. Limský dokument z r. 1982 se k otázce staví zdrţenlivě s tím, ţe „zapotřebí dalších studií o otázce, které prvky večeře Páně byly nezměnitelně ustanoveny Jeţíšem, a které mohou být rozhodnuty v kompetenci církve―.100 Praxe českobratrských evangelíků je v této sporné věci různá a pojímána s odlišnou mírou závaţnosti, zatímco některé sbory pravidelně přisluhují ovocnou šťávou (FS Teplá), jiné jsou podobnou praxí pobouřené a povaţují ji za zcela nelegitimní (FS Louny); oficiální stanovisko prozatím neexistuje. Tradičně se víno přijímá ze společného kalicha (jednoho nebo více podle počtu komunikantů), coţ posiluje vědomí společenství a sounáleţitosti. Zachování společného kalicha vyţaduje přísné dodrţování hygienických opatření; po kaţdém doušku celebrant kalich otře ubrouskem. V současnosti je moţno přijímat víno z malého kalíšku (jednorázové pouţití jediným přijímajícím), coţ je moţnost, po níţ sahají zpravidla lidé potýkající se s nachlazením nebo nemocí ve strachu, ţe nakazí někoho z bratrů a sester, popř. ti, kteří ţijí ve strachu před nákazou. Kalíšky jsou sice varianta hygieně nejvěrnější, avšak ruší myšlenku společenství. Chléb a víno se přijímajícímu podává postupně v pořadí, v jakém zaznívá ve slovech ustanovení; moţné je i podávání obou ţivlů současně (např. namočením chleba ve víně), ale v ČCE se nepraktikuje. Při podání kaţdého elementu z úst udílejícího zaznívají slova „tělo Kristovo―, „krev Kristova―. Elementy v protestantské tradici sice neprochází podstatnou změnou, přesto však jde o ţivly svátostné, a proto je zapotřebí s nimi nakládat s veškerou úctou. Ryze praktickou otázkou je, jak naloţit se zbylým chlebem a vínem. V katolické církvi se zbylé konsekrované hostie ukládají do svatostánku k dalšímu pouţití (např. k donášce starým nebo nemocným či lidem, kteří se z jiných důvodů nemohli zúčastnit bohosluţby, jako viatikum a k adoraci), víno celebrant dopíjí do dna, kalich se vyplachuje vodou a důsledně vytře. V evangelické církvi je situace odlišná, extra usum jsou elementy večeře Páně opět pouhým chlebem a vínem, ale přesto se nezdá být přípustné chléb prostě vyhodit, víno vylít. Nejschůdnějším způsobem, jak ţivlům
100
Limská konvergenční prohlášení. Křest, večeře Páně, ordinace. Dokumenty ekumenické konvergence [online]. [cit. 1. 4. 2012]. Dostupný z WWW: www.tf.jcu.cz/getfile/7ea0b961257b0ac2, III, 28 (dále citováno jako Limská konvergenční prohlášení).
65
projevit úctu, je nabídnout je po skončení bohosluţby ke konzumaci.101 Pálení ţivlů, popř. jejich pohřbívání do země je způsob pověrečný, a proto opuštěný.102
9.5 Lidé u stolu Páně Jak uţ bylo v práci několikrát zdůrazněno, večeře Páně je součástí společenství, záleţitostí celého sboru. Jde o radostnou událost, kdy Kristus zve k hostině všechny ty, kteří v něj věří a nesmazatelnou pečetí křtu se k němu připojili. V ČCE se dodrţuje, ţe k vysluhování večeře Páně a udílení křtu je určený pouze ordinovaný sluţebník církve. V katolické církvi je řádně vysvěcený kněz v zástupné roli Krista jediným řádným udělovatelem svátosti eucharistie; bez svěcení není eucharistie platná. V evangelické církvi je situace odlišná; nelze říci, ţe by platnost večeře Páně byla zajištěna nebo vůbec závisela na ordinací vysluhujícího. Na druhé straně nejde pouze jen o záleţitost organizace nebo řádu. Farář (popř. hostující kazatel) má v očích shromáţdění potřebnou úctu a autoritu plynoucí z funkce, kterou v církvi zastává: vede bohosluţbu, stojí v čele shromáţdění, je pastýřem bdícím nad svým stádem, apoštol vzdělaný v Boţích věcech a církví řádně ustanovený ke sluţbě. Je vhodné připomenout, ţe v ČCE je zvykem ordinovat jak muţe, tak ţeny (aby nedošlo ke zmatení způsobenému jednotným pouţíváním farář/kazatel).103 V ČCE tedy můţe vysluhovat ordinovaný muţ nebo ţena, ale není moţné, aby večeři Páně vysluhoval laik, a to za ţádných okolností (v případě absence faráře nebo jeho neschopnosti svátost udílet ať uţ např. z kázeňských důvodů či pro nemoc, hledá se jiný ordinovaný kazatel, který dočasně nastoupí na jeho místo; popř. poslouţí ordinovaný presbyter – viz níže). Kazatel však můţe poţádat vhodného laika, aby mu pomohl s rozdílením chleba a vína.
101
Limská konvergenční prohlášení., s. 32. . FILIPI, Pavel. Pozvání k oslavě : evangelická liturgika. Praha : Kalich, 2011, s. 205. 103 První synod ČCE, který zasedal r. 1921, přijal Církevní zřízení, v jehoţ zásadách je zakotvena rovnost muţů a ţen. R. 1922 ţeny rozšířily řady studentstva na Husově bohoslovecké fakultě a o rok později uţ se na zasedání druhého synodu projednávala moţnost povolání ţen ke sluţbě. První ţenou, která obdrţela licenci ke kázání, byla r. 1925 Růţena Nováková, avšak ke skutečnému zrovnoprávnění obou pohlaví došlo aţ na 11. synodu r. 1953103; od té doby jsou ţeny v ČCE voleny za farářky a v současnosti tvoří asi ¼ všech ordinovaných kazatelů. 102
66
Presbyteři jsou voleni sborovým shromáţděním z členů sboru, kteří mají hlasovací právo a jsou starší jednadvaceti let; do jejich rukou je vloţena správní moc ve sboru. Do kompetence staršovstva mimo jiné spadá i volba faráře, který se po zvolení sám stává jeho členem. Prakticky se presbyteři v úzké spolupráci s farářem aktivně zapojují především do pastorace ve sboru, pomáhají členům sboru v oblasti duchovního ţivota, dohlíţejí na vyučování náboţenství, katecheze, konfirmační cvičení, správné vedení bohosluţeb, navrhují změny, přijímají nové a vylučují nenapravitelně zbloudilé členy sboru atd.104; ve zkratce můţeme říci, ţe dbají na kázeň a řád tak, aby všechny sloţky uvnitř farnosti odpovídaly nejen poţadavkům církevních ustanovení, ale především evangeliu. Presbyterům je také uděleno právo pomáhat kazateli při rozdílení chleba a vína, aby tak byla posílena skutečnost, ţe hostina Páně není záleţitostí kazatele, nýbrţ je slavností celé církevní obce s Kristem v jejím středu. Kaţdý pomocník by měl projít vhodnou a dostatečnou přípravou. V případě
nedostatku
ordinovaných kazatelů můţe být způsobilý a osvědčený presbyter ordinován, čímţ získává právo vést svátostná bohosluţebná shromáţdění; při výkonu sluţby se však musí řídit pokyny faráře svého sboru a zpravidla nenesou správní a statutární zodpovědnost za farní sbor. Základní sloţkou společenství kolem stolu jsou pokřtění dospělí evangelíci, kteří k němu přistupují po náleţité přípravě spočívající v sebereflexi a zpytování svědomí, a učinění pokání, stále však jako hříšníci touţící po odpuštění. Křest musí eucharistii předcházet; křtem je věřící začleněn do těla Kristova (1 K 12, 13), je povolán k účasti na Jeho ţivotě, smrti a vzkříšení (Ř 6,3n), přijímáním eucharistie je pak posilováno vědomí společenství a utvrzována víra (1K 10,14nn).105 Bohosluţby jsou však běţně otevřeny komukoli, kdo na ně chce přijít a uţ dávno neplatí pravidlo, ţe před eucharistickou slavností nepokřtění opouštějí prostory modlitebny. Nikdo také nekontroluje, zda k večeři Páně nepřistupují lidé nepokřtění a s politováním je třeba připustit, ţe se tomu tak děje; zpravidla ze zvědavosti či z recese. Pokřtěnému 104
Církevní zřízení a řády českobratrské církve evangelické : v novelizovaném znění, schváleném 23. synodem 18. listopadu 1983 a vyhlášeném k 1. červnu 1984. Redigoval Miroslav Broţ. Praha : Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1984, (čl. 23, Působnost staršovstva). 105 Konkordie reformačních církví v Evropě : Leuenbergská konkordie, 2. In: Na cestě k jednotě : Leuenbergské dokumenty. Přel. Pavel Filipi, Jan Spousta. Praha : Síť, 1996 (dále citováno jako Leuenberská konkordie).
67
člověku jakékoli církevní denominace je stůl Páně otevřen. Řád pastýřské sluţby ČCE nezná zákaz přistupování k večeři Páně v rámci kázeňských či represivních opatření, jak je tomu např. v katolické církvi nebo v Církvi bratrské106, takţe kaţdý dospělý pokřtěný českobratrský evangelík má nezadatelné právo ke stolu Páně přistupovat. Co se týče účasti pokřtěných dětí, je situace v ČCE nejednotná. Obecně platí, ţe křest je základním poţadavkem k přijímání, ovšem otázkou je, nakolik je moţné připouštět k němu děti, které nedokáţou rozlišit význam svátostných ţivlů od obyčejných potravin a nápojů. Na Východě přijímají eucharistii po křtu a myropomazání i nemluvňata, katolická církev v současnosti připouští děti v závislosti na jejich věku a prodělané přípravě. V ČCE se mezi křest a večeři Páně staví jako mezistupeň nesvátostná konfirmace, která slouţí jako admise, a zároveň jako jakýsi nejzazší termín, kdy mládeţ k večeři Páně vyzvat, ale obecně platí, ţe ochota připouštět děti ke stolu Páně dosud závisí na usnesení presbyterů jednotlivých sborů. V některých sborech není zvykem, aby děti byly během eucharistické bohosluţby vůbec přítomny (FS Olomouc); ještě před kázáním opouštějí modlitebnu a jdou do nedělní školy, takţe rozhodnutí, zda se budou alespoň pasivně účastnit, náleţí rodičům. V jiných jsou děti zvány do kruhu společně s rodiči, kde od kazatele dostávají poţehnání (FS Sokolov), někde děti přijímají pouze chléb a při kalichu poţehnání (FS Chrudim, Česká Lípa) nakonec jsou tu sbory, kde jsou pokřtěné děti zvány k plné účasti (FS Dobříš) a kde se vysluhuje dokonce i nemluvňatům (FS Louny). Podle rozhodnutí 4. zasedání 31. synodu ČCE z r. 2006 je moţné připouštět děti ke stolu Páně ještě před konfirmací, a to na základě jejich ţádosti, takţe se zde doporučuje individuální přístup; za předpokladu, ţe dítě či mladistvý ještě před konfirmací vyslyší Kristovo pozvání k účasti na večeři Páně a touţí k ní přistupovat, můţe staršovstvo kladně rozhodnout o admisi.107 Jako ideální se zdá být model postupného vrůstání; nejprve mají být děti eucharistické bohosluţbě přítomny, mohou dostat osobní požehnání, staršovstvo můţe odsouhlasit sdílení přijímaných darů, kdy se
106
Ústava, vyznání víry a řád CB, čl. 14. [cit. 3.11.2011] Dostupný z WWW: http://portal.cb.cz/zakladnidokumenty-cirkve-bratrske. 107 Srov také Řád sborového života I, 14.
68
např. rodič se svým potomkem rozdělí o sousto chleba, které přijal z rukou rozdílejícího.108 O účasti pokřtěných členů jiných církví a církevních společenství bude pojednáno ve zvláštní kapitole.
108
Dokument ze 4. Zasedání 31. Synodu ČCE (18.-21.5. 2006 v Praze). Účast dětí na večeři Páně, čl. 4. [cit. 1.11. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.ecirkev.cz/data/att/TISK_18_07_Ucast_deti_na_VP.pdf
69
10 Ekumenická hostina Na poli mezicírkevního dialogu se dosáhlo větších úspěchů, neţ se můţe na první pohled zdát: Česká republika je domovem ţivého ekumenismu, patří mezi první země, které pořídily ekumenický překlad Písma (1979), Český rozhlas do svého programu zařadil ekumenické náboţenské vysílání, v armádě a věznicích pracují bok po boku křesťané různých vyznání. Hrany způsobené řadou konfesních rozporů jsou zjemňovány v současném mezikonfesním dialogu, který ačkoli zatím nepřinesl řešení akceptovatelné (řečeno s přehnaným optimismem) pro všechny, vyústil v odstranění nedorozumění a odsudků, které vedly k nepřátelským polemikám, a pomohl připomenout, ţe přes všechny odlišnosti stojí jako pojítko mezi všemi křesťanskými denominacemi jediný Kristus (1 K 10, 16-17). Klíčovým pojmem současných ekumenických diskuzí je intercommunio, moţnost spoluúčasti členů různých křesťanských denominací na eucharistii, které je nahlíţeno jako ideální cíl a (katolického pohledu) důsledek sjednocení; s ohledem na tento problém jsou pak diskutovány další otázky jako např. ekleziologie, církevní úřady, církevní dějiny. Společná eucharistie je vrcholem teoretických ekumenických diskuzí, jejich konečné vyjádření v praxi.109 Leuenberská konkordie z r. 1973 a dokumenty konference v Limě z r. 1982 jsou přesvědčivým důkazem, ţe sblíţení a kompromisní řešení sporných záleţitostí mezi různými křesťanskými tábory je nejen moţné, ale i zastoupenými stranami chtěné. V této souvislosti se tak nově promýšlí obsah a smysl večeře Páně a způsob Kristovy přítomnosti. Bránu ke sblíţení otevřel nový exegetický přístup ke slovům ustanovení, který se přestal fixovat pouze na ţivly a obrátil svou pozornost na slavnost stolu Páně jako na celek. Předešlé lpění na nutnosti přesně vymezit a formulovat vztah Krista ke svátostným ţivlům vedlo k vytvoření odlišných teologických konceptů, které nebyly akceptovatelné pro druhou stranu, přičemţ hlavním problémem nebylo najít odpověď na otázku, zda je Kristus ve svátosti přítomen (ta byla jednoznačně kladná), nýbrţ jakým způsobem. Nový přístup ke starým záleţitostem slaví mezi protestanty úspěchy v teoretické i praktické oblasti. Mezi signatáři Leuenberské konkordie – Konkordie 109
NEUNER, Peter. Šance a perspektivy eucharistického společenství, Getsemany 4/2003, s. 82-92.
70
reformačních církví v Evropě, byli vyslanci luterské, reformované a unionované církve, a také zástupci předreformačních církví valdenských a českých bratří. Věroučné diskuze předcházející konkordii stanovily se souhlasem zúčastněných stran dva poţadavky dovolující unii: shoda v pravém učení evangelia a v pravém vysluhování svátostí; to je „nezbytným, ale i dostačujícím předpokladem opravdové jednoty církve― 110. Dokument zakládá jednotu na pilířích křesťanství, přičemţ případkové záleţitosti nechává na svobodném uváţení jednotlivých skupin, protoţe „slovo Páně zůstává nadřazeno všem lidským pokusům o podobu křesťanské obce―111. Evangelium garantuje milost všem, kteří jej vírou přijmou a křtem se přimknou ke Kristu; trojjediný Bůh a Kristus jako celý Bůh a celý člověk (jak o něm učí starokřesťanská symbola), jsou základy společné křesťanské víry. Konkordie „ve věrnosti ke svým závazným konfesím anebo s potřebným respektem ke svým tradicím―112 smířlivě překonává rozpory mezi luterskou a reformovanou tradicí týkající se nauky o večeři Páně, christologie a učení o predestinaci, které byly zdrojem neshod od dob reformačních otců. O večeři Páně učí, ţe v ní vzkříšený Kristus pod způsobami chleba a vína dává sám sebe v těle a krvi za lidstvo vydané a to skrze slovo zaslíbení, coţ přijímající lid zbavuje hříchů a osvobozuje k ţivotu věčnému, přimyká jej opět těsněji k Pánu a dává mu posilu k sluţbě lidem. Kristus stojí ve středu společenství zvěstujícího jeho smrt s vědomím spásy a vykoupení.113 Večeře Páně je vázána na úkony jedení a pití; svátostné ţivly jsou přijímány zcela konkrétně a fyzicky; stejně jako chléb posiluje tělo, tak Kristus v něm přítomný dává sílu duši; s tímto vyjádřením byly ochotné souhlasit všechny strany. Na základě Konkordie je mezi signatářskými církvemi povoleno vzájemné kázání Slova a udělování svátostí, uznání ordinace a umoţněna intercelebrace; je moţno hovořit o skutečném společenství mezi těmito církvemi bez ohledu na jejich organizační či institucionální zřízení, věroučné akcenty či odlišný způsob zboţnosti; takové společenství umoţňuje uskutečňovat křesťanské poslání hlásat světu radostné evangelium jednomyslně a nerozděleně. 110
Leuenbergská konkordie, čl. 2. Tamtéţ, čl. 1. 112 Tamtéţ, čl. 30. 113 Tamtéţ, čl. 15-16. 111
71
ČCE, charakteristická svou ekumenickou otevřeností, tyto dohody vítá, ale jde ještě dál: pozvání k účasti na stole Páně má kaţdý pokřtěný křesťan, tuto jedinou podmínku kazatel nahlas vyslovuje před kaţdým rozdílením chleba a vína. Křtem je člověk naroubován na pravý vinný kmen (Jan 15, 1) a večeři Páně přijímá ve společenství věřících svorně vyznávajících Krista jako svého Spasitele. Večeře Páně je chápána jako krok k překonání rozdělení a jako důkaz jiţ existující (neuniformní) jednoty. Vyloučeni ze společenství stolu jsou pouze ti, kdo formálním aktem vystoupí z církve, a lidé nepokřtění. V evangelických církvích je tedy moţné u jednoho stolu sdílet Krista a radovat se z něj. Mezi protestanty a katolíky je situace jiná. Katolická církev načrtla hlavní zásady ekumenického dialogu na Druhém vatikánském koncilu (1962 – 1965); koncilní otcové, kteří si podporu obnovení jednoty mezi křesťany stanovili jako jednu z hlavních priorit114, vyjádřili svá stanoviska poplatná ekumenismu především v dogmatické konstituci Lumen gentium a v dekretu Unitatis redintegratio (1964). Katolická církev sama sebe chápe jako jedinou církev, kde se soustřeďuje celé bohatství zjevené pravdy115 a v níţ se uskutečňuje (subsistit in) církev zaloţená z ustanovení Krista a předaná do rukou Petra a jeho nástupců116; ona je stráţkyní a interpretkou veškerého pokladu zjevené boţské pravdy117, v ní je plnost spásy, kterou z milosti Krista můţe zprostředkovávat všem lidem a jako taková je v první řadě zodpovědná za hlásání evangelia a šíření víry. S tímto vědomím se aktivně zapojuje do ekumenických diskuzí, ve snaze přispět ke zmírnění schizmatu a (v ideálním případě) k dosaţení dokonalého církevního sjednocení, aby se všichni ti, kteří vyznávají Krista jako svého Spasitele, mohli v lůně Kristovy církve shromáţdit v jednom slavení eucharistie.118 Nástroji k dosaţení cíle mají být obrácení srdce a snaha o lepší křesťanský ţivot vyznačující se trpělivostí, pokorou a bratrskou láskou, prosba o Boţí pomoc vloţená do modlitby, snaha o vzájemné poznání a prohlubování vzdělání nejen duchovních ale i laiků v oblasti ekumenismu.119 Vysoká míra eucharistického společenství je přisouzena východním církvím, které si zachovaly sedm pravých 114
Unitatis redintegratio , čl. 1. Tamtéţ, čl. 4. 116 Lumen gentium, čl. 8. 117 Humani generis, čl. 22. 118 Unitatis redintegratio, čl. 4. 119 Tamtéţ, čl. 7 – 10. 115
72
svátostí a apoštolskou posloupnost, a proto je „nějaká spoluúčast na bohosluţbách za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority nejen moţná, ale dokonce se doporučuje―.120 Otázce východních církví se podrobněji věnuje dokument Orientalium ecclesiarum. Církve vzešlé z reformace podobnou výsadu nemají, proto je cesta za společnou eucharistií mnohem komplikovanější; kromě odlišné církevní organizace existují i rozdíly ve výkladu zjevení a v oblasti morálky, přesto však (nebo právě proto) dále probíhají oboustranné snahy o sblíţení. Hmatatelným důkazem touhy po jednotě je i Dokument ekumenické konvergence z Limy, který se věnuje otázkám křtu, večeře Páně a ordinace, právě k nim se totiţ vztahují nejzávaţnější odlišnosti mezi jednotlivými konfesemi, které zapříčiňují rozkol v církvi. Na diskuzích předcházejících tomuto dokumentu se podíleli zástupci všech hlavních reformovaných církvi společně s církví římskokatolickou; výsledek není moţné povaţovat za definitivní, diskuze pokračují i v současnosti, ale přes přetrvávající odlišnosti se díky Limě dosáhlo mezi různými tradicemi jistého sblíţení v důleţitých aspektech křesťanské nauky. V eucharistii věřící vzdává díky Otci za celé stvoření a Jeho jednání v dějinách spásy, je připomínkou Kristova vykupitelského díla (reprezentace) a touţebným očekáváním Jeho druhému příchodu (anticipace) a eschatologické hostiny v obnoveném světě. Díky vzývání a působení Ducha svatého je Kristus při přijímání přítomen ve svátostných ţivlech a uprostřed církevního společenství.121 Nicméně některé otázky (eucharistie jako oběť; svátost svěcení jako záruka platnosti vysluhování eucharistie apod.) zůstávají stále nedořešené. Je na zváţení ekumenických teologů, zda je moţno udělat na obou stranách v těchto věcech ještě nějaký kompromisní krok, aniţ by byla ohroţena identita smírných stran. Katolická strana chápe společnou eucharistii jako důsledek úplné jednoty ve „víře, modlitbě a ţivotě společenství―122; v současnosti má právo bez omezení přistoupit pouze ten člověk, který je „v plném společenství s katolickou církví―, tzn. katolický křesťan (který přijal svátost smíření).
120
Tamtéţ, čl. 15. Limská konvergenční prohlášení., čl 14 – 22. 122 Papeţská rada pro jednotu křesťanů. Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Praha : Česká biskupská konference, 1995, čl. 129. 121
73
Je otázkou, nakolik lze popustit uzdu naději, ţe se protestanti dočkají svobodného společného slavení eucharistie v katolické církvi, protoţe představa, ţe by k ní mohl přistoupit kdokoli (kterýkoli křesťan), je pro katolickou církev nepřijatelná, coţ se odráţí i v dosavadních plodech jednání, kdy o podání eucharistie můţe nekatolík poţádat pouze v případě nebezpečí smrti nebo z jiného velmi váţného důvodu za předpokladu, ţe „daná osoba nemůţe naplnit svou touhu po svátosti u udělovatele své církve či církevního společenství; sama o svátost poţádá; o těchto svátostech projeví katolickou víru a je řádně připravena― (CIC, kán. 844, §4). O moţnosti připuštění nekatolíka k eucharistii se jedná v kontextu řešení problematiky stále vzrůstajícího počtu smíšených manţelství; zákaz sdílení eucharistie můţe být pociťována palčivě především v manţelstvích, kde partneři skutečně ţijí svou víru a vychovávají v ní děti; z pohledu katolické církve jsou i smíšená manţelství uzavíraná v katolické církvi svátostná a tvoří „domácí církev―123, ani to však není vstupenkou k jednomu stolu Páně. Pro povolení společné účasti na eucharistii pro partnery ţijící ve smíšeném manţelství mluví pastorační nutnost, protoţe odloučení od stolu Páně můţe způsobovat disharmonii v duchovním ţivotě manţelů a rodiny (a naopak společná eucharistie můţe působit jako lék), proti stojí tradice a kanonické právo. Nekatolík ve smíšeném manţelství má moţno získat přístup pouze výjimečně a s povolením ordináře, přičemţ je třeba zabezpečit, aby se taková praxe nestala všeobecnou124; v případě, ţe konfesně nejednotné rodiny trpí realitou vyloučení od účasti při stolu Páně po boku svých nejbliţších, navrhuje Ekumenický direktář cestu modlitby a aktivní ekumenické činnosti125, vyjádřeno jinými slovy prozatím se smířit s danou situací a v rámci svých moţností pracovat na změně. Pokud se zde hovoří o zákazu přístupu nekatolíků k eucharistii, je nabíledni, ţe ani českobratrští evangelíci netvoří výjimku. Z Kodexu kanonického práva vyplývá, ţe ani přijímání katolíka u evangelíků není moţné, a dokonce by se k takovému počínání mohl vztahovat trest (CIC, kán. 1365), protoţe ČCE si nezachovala apoštolskou posloupnost, tím ani svěcení a v návaznosti na tyto skutečnosti ani z katolického pohledu platnou eucharistii. 123
Lumen gentium, čl. 11. Papeţská rada pro jednotu křesťanů. Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Praha : Česká biskupská konference, 1995, čl. 160. 125 Tamtéţ, čl. 27. 124
74
Katolická církev zakazuje přijímání mimo svou půdu, aby zajistila integritu vlastní nauky (přistoupením ke stolu Páně katolík v podstatě uznává platnost svátostí a zpronevěřuje se své církvi). Přes všechny zákazy a omezení se však najdou katolíci, kteří (aniţ by tím chtěli vyjadřovat despekt k vlastní nauce), ke stolu Páně (se svolením ordináře i bez něj, se souhlasem svědomí) přicházejí. Jde zpravidla o lidi ţijící ve smíšených manţelstvích či konfesně rozlišných rodinách, popř. o lidi, kteří udrţují dlouholetá přátelství s evangelíky a chtějí se s nimi účastnit i na svátostném ţivotě. Sdílení eucharistie je bodem, kde moţnosti ekumenického sbliţování s katolíky nejvíce váznou; dokonce se můţe zdát, ţe diskuze nemají ţádný uspokojivý výsledek, který by z teorie vytištěné na papíře oficiálně přestoupil do reality svátostného ţivota. Touha po sjednocení je znát na obou dříve znepřátelených stranách, společnému slavení eucharistie jsou křesťané různých denominací blíţe neţ kdy jindy v minulosti. Pokud má mít proces sjednocení trvalou platnost a být přínosem, nelze jej uspěchat. K vyplnění Kristova přání, ať „všichni jsou jedno― (J 17,21), bude ještě třeba mnoho času a bratrské lásky, a proto i do budoucna těm, kteří po společném eucharistickém hodování touţí, nezbývá, neţ se dát dočasně ukonejšit slovy M. Rejchrta: „i bez interkomunie se můţeme mít rádi―.126
126
KALVÍN, Jan. Malé pojednání o večeři Páně. Praha : Kalich, 2008, s. 93.
75
Závěr Z prozkoumaného materiálu plyne, ţe se učení o večeři Páně vyvíjelo – i přes neměnnost Písma, na které se evangelické církve v celých svých dějinách odvolávaly. Náboţenství je neodmyslitelnou součástí společnosti v její dějinné skutečnosti, proto k načrtnutí dějin reformace bylo zapotřebí vzít v úvahu i širší politické a kulturní okolnosti; vydělovat náboţenství a opomíjet jeho součásti (např. liturgické aktivity) s odůvodněním, ţe jsou pro historický vývoj irelevantní, by bylo deformováním historického pohledu. Spory o kalich, tedy zdánlivý detail náboţenského ţivota, dramaticky ovlivnily české i celoevropské dějiny nejen v období reformace (15. a 16. století), ale i v následujícím vývoji. Spory o Večeři Páně dokazují, jaký vliv má náboţenská sféra na společnost. Dějinný vývoj protestantismu byl dán impulsem obdrţeným na počátku - zrodil se a z významné části se udrţoval jako reakce, jako protest vůči dosavadním poměrům. Jeho identita spočívala do značné míry ve vytváření kontrakultury, a to včetně pojetí večeře Páně; protestantismus začínal na kontra ke katolicismu a vymezoval se vůči němu, coţ do určité míry platí dodnes (evangelíci často rádi pouţívají formulace typu „my nemáme svaté―, „my nemáme očistec― apod.). Na jedné straně jsem tedy konstatovala negativní vymezení, na druhé straně jsem nalezla prvky kontinuální s předreformační dobou. Kromě vázanosti na předchozí stav (byť ve formě negativní, ve formě odporu) však
v
samém
začátku
protestantismu
nacházím
významnou
různorodost.
Demonstrovala jsem ji právě na večeři Páně (Luther versus Zwingli versus Kalvín). Sloučení z r. 1918 a vznik ČCE se můţe jevit jako akt stírající rozdíly, přesto je vidět (i na příkladech z ankety), jak názorová různost panuje i téměř sto let po sloučení (opět názorně ukázáno na večeři Páně – na její frekvenci, na výběru pouţitých elementů). Z celého historického exkurzu lze vyvodit zobecňující závěr. Ve vývoji učení o večeři Páně nacházím tyto dvě tendence: 1. snaha o návrat k prvotní církvi a jednotě, dát církevní nauce a praxi jednoznačný ráz – unifikační tendence. 2. neochota překročit hranice zvyku, strach z nových pořádků, snaha zachovat charakter a individualitu toho kterého sboru tkvící v odvěkých tradicích – diverzifikační tendence.
76
Absence podobně autoritativního úřadu jako je Magisterium katolické církve, vytváří potřebu sjednocování zdola, které jde od jednotlivých vedení a členů jednotlivých sborů. Ve výčtu různých konfesí, ke kterým se českobratrští evangelíci hlásí se reflektuje nejen tolerance k odlišnosti, ale také vůle ke sblíţení; je to však právě mnohost tradic a proudů zahrnutých do jedné malé církve bez jasně daných předpisů, která
dala
ţivot
liturgické
svobodě
hraničící
s nelegitimním
liturgickým
liberalismem.Unifikace a diverzifikace protestantismu se projevovala v nauce o večeři Páně. Za vše ať promluví aspoň uvedený příklad z nedávných českých dějin: po vydání nové agendy r. 1983, která měla sjednotit bohosluţebné řády, ke slovu opět přichází diverzita – jednotlivé sbory hledají další varianty. Liturgická svoboda můţe být nahlíţena současně jako liturgická zkáza. Obě dvě tendence byly při díle v průběhu celých dějin evangelíků, a lze očekávat, ţe tomu tak bude i nadále. Uţ předreformace – husitské hnutí – sestávalo z různých proudů (diverzifikace), které ale usilovalo o sjednocení (čtyři praţské artikuly). I celé následující dějiny o tom poskytují mnoho dokladů. Diachronní přístup tedy ukázaly právě předvedené tendence. Osudy večeře Páně se mohou jevit jako hledání vyrovnanosti mezi dvěma póly: výchylka na jednu stranu vyvolá opravné snahy směřující druhým směrem. Synchronní pohled pak ukazuje různost dnešní praxe, coţ bylo dokázáno zpracováním frekvence vysluhování večeře Páně v jednotlivých sborech. Roli tu hraje návaznost na tradice, ale i dějiny místního sboru. Způsob rozdílení chleba a vína, materie pouţitá pro víno, připouštění dětí ke stolu Páně – tyto aktuální otázky ukazují různost, pluralitu, z určitého pohledu nejednotu uvnitř ČCE. Večeře Páně můţe poslouţit jako indikátor stavu uvnitř celé církve. Jaké je tedy místo večeře Páně v ČCE? Jako jedna ze dvou svátostí se nepochybně těší velké váţnosti, avšak stále je patrné, ţe protestantismus vznikl jako reakce na předchozí situaci – reformace reagovala na úpadek mešní liturgie, který se odráţel i v přehnané frekvenci slavení eucharistie (navíc bez účasti lidu), tato protireakce přetrvává do dneška. Především u evangelíků starší generace by častější vysluhování evokovalo pocit opuštění evangelické tradice, a proto stále existují sbory, kde se vysluhuje jen výjimečně, na druhé straně pozice obhájců častého vysluhování
77
statečně brání Český Brod s jeho kaţdonedělním přijímáním a sbory, které se této praxi nejen do budoucnosti nebrání, ale uţ nyní na něm s pomocí trpělivého vzdělávání kázáním, katechezí či v osobním rozhovoru pracují. V tomto bodě je moţné skutečně uvaţovat o budoucím vývoji českobratrské eucharistické bohosluţby. Večeře Páně, její pojetí, její frekvence bude i nadále výsledkem působení výše zmiňovaných tendencí: na jedné straně snaha o sjednocení liturgie na základě záměrů Písma a reformátorů, na druhé straně skutečnost zakořeněné různorodosti uvnitř ČCE: odlišné tradice budou na soudobé výzvy reagovat odlišně. Další vývoj jistě ovlivní i řada společenských faktorů, které působí v dnešním světě a ovlivňují pozici křesťanství, např. výsledky ekumenické usilování, vliv dobové mentality (postmoderna), demografický vývoj jednotlivých obcí. Ekumenismus přinesl za poslední století velké výsledky, v dřívějších staletích nemyslitelné. Zároveň ale stále nesplňuje představy některých jeho účastníků. I zde se projevuje symbolická úloha večeře Páně: shody a neshody mezi církvemi ohledně večeře Páně v mnohém ukazují celkový vztah mezi křesťany odlišných vyznání. Plné společenství církví u stolu Páně zatím moţné není, avšak s přihlédnutím k tomu, jaký kus cesty ekumenismus ušel od dob anathemat tridentského koncilu, v delší perspektivě tuto moţnost nelze zcela vyloučit. Mám za to, ţe cesta ke spojení povede skrze srdce a modlitby lidí ţijících ve smíšených manţelstvích a konfesně různorodých rodinách, kde jsou konfesní odlišnost a křesťanská jednota v nejuţším vztahu, radostně i bolestně proţívaném kaţdý den. Vliv dobové mentality je různými evangelickými tradicemi odráţen odlišně, např. některé sbory přistupují k zavádění nové materie pro vysluhování (ovocná šťáva namísto Kristem pouţitého vína, zatímco jinde je naopak patrný návratu k původnímu pojetí (potřeba dát větší prostor úkonu kajícnosti při liturgii, navrţené zpovědní formuláře). Večeře Páně se tedy ukázala jako důleţitá součást církevní praxe i jako signalizace důleţitých církevních i historických proudů. Všechna historická a teologická zkoumání i anketní průzkum potvrzují, ţe večeře Páně je stále dynamickým prvkem v ţivotě církve: boj o její podobu měnil dějiny, sjednocovala i dělila skupiny věřících i celé státy. Husité si kalich dali na svou standardu a takto předznamenali význam večeře
78
Páně pro další staletí. I dnes zůstává eucharistie zlomovým bodem, především v oblasti ekumenismu a troufám si odhadnout, ţe ji čeká pestrá budoucnost. Všechny evangelické sbory, které měly zastoupení v anketě, měly jedno společné: buď ohledně frekvence a pojetí večeře Páně nějaký čas stagnují, ale jsou se současným stavem spokojené, nebo vynakládají iniciativu za častější vysluhování a v rámci ní se při setkáních a bohosluţbách cíleně věnují témat eucharistie; u ţádného ze sborů není přítomna degradující tendence večeři Páně v liturgii okleštit nebo začít vysluhovat méně často; je oprávněné doufat, ţe i nadále bude dynamickou silou církevního ţivota. Demografický vývoj jednotlivých obcí je obtíţně předpověditelný. Zakotvení církví ve společnosti prošlo během posledních sta let tak převratným vývojem, ţe se málokdo odváţí přistupovat k seriózním odhadům. Zda jednotlivé sbory obstojí a potvrdí svou ţivotaschopnost, ukáţe čas. Sbory se k budoucnosti nestavějí pasivně, ale reagují: progresivně či naopak snahou o návrat k tradicím (ke kořenům).
79
Prameny Agenda českobratrské církve evangelické : Bohoslužebná kniha. Díl 1. Praha : Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1983. 210 s. Církevní zřízení a řády českobratrské církve evangelické : v novelizovaném znění, schváleném 23. synodem 18. listopadu 1983 a vyhlášeném k 1. červnu 1984. Redigoval Miroslav Broţ. Praha : Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1984. 153 s. Codex iuris canonici = Kodex kanonického práva : úřední znění textu a překlad do češtiny. Přel. Miroslav Zedníček. Praha : Zvon 1994. 816 s. ISBN 80-7113-082-6. (Cit. jako CIC). Český statistický úřad. Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem [online]. Publikováno 6.8. 2003 [cit. 15. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03—obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_naboze nskym_spolecnostem. Čtyři vyznání : vyznání Augsburské, Bratrské, Helvetské a České : Se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Připr. Rudolf Říčan et al. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1951. Řada A, sv. XV. 412 s. DENZINGER, Henricus; SCHÖNMETZER, Adolphus. Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum. 35. vyd. Friburgii Brisgoviae : Herder, 1973. 954 s. (Cit. jako DS). HUSS, Jan. The Church. The Online Library of Liberty [online]. [Cit. 1.3.2012]. Dostupný z WWW: http://oll.libertyfund.org/?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Ftitle=1 995&chapter=130109&layout=html&Itemid=27, s. 26 – 28. KALVÍN, Jan. Malé pojednání o večeři Páně. Praha : Kalich, 2008. 101 s. ISBN 97880-7017-094-6. Katechetická příručka Pozvání na cestu I-IV [online]. [Cit. 3.11.2011]. Dostupný z WWW: http://www.e-cirkev.cz/rubrika/406-Katecheticka-prirucka/index.htm.
80
Katechismus katolické církve. Přel. Josef Koláček. Praha : Zvon 1995. 793 s. ISBN 807113-132-6. (Cit. jako KKC). Kniha modliteb a sluţebností Českobratrské církve evangelické. Praha : Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1939. 229 s. Kongregace pro bohosluţbu a svátosti. Všeobecné pokyny k Římskému misálu. Praha : Česká biskupská konference, 2003. 112 s. ISBN 80-239-9572-3. (Cit. jako IGMR). Kniha svornosti : symbolické, čili, vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese : nové české znění podle standardní německo-latinské edice, s přihlédnutím k dosavadním převodům. Překl. Petra Černá et al. Praha : Kalich, 2006. 686 s. ISBN 807017-026-3. Konkordie reformačních církví v Evropě : Leuenbergská konkordie, 19. In: Na cestě k jednotě : Leuenbergské dokumenty. Přel. Pavel Filipi, Jan Spousta. Praha : Síť, 1996, 71 s. ISBN 80-901571-9-X, s. 12. Limská konvergenční prohlášení. Křest, večeře Páně, ordinace. Dokumenty ekumenické konvergence [online]. [cit. 3. 11. 2011]. Dostupný z WWW: www.tf.jcu.cz/getfile/7ea0b961257b0ac2. Papeţská rada pro jednotu křesťanů. Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Praha : Česká biskupská konference, 1995. 98 s. ISBN 80-85528-36-3. Řád pastýřské služby [online]. [Cit. http://www.evangnet.cz/cce/czr/rps.html.
3.
11.
2011].
Dostupný
z
WWW:
Večeře Páně v učení a praxi, 1. část, II,A, 2. In: Na cestě k jednotě : Leuenbergské dokumenty. Přel. Pavel Filipi, Jan Spousta. Praha : Síť, 1996, 71 s. ISBN 80-901571-9X, s. ??
81
Literatura FILIPI, Pavel. Hostina chudých : kapitoly o Večeři Páně. Praha : Kalich, 1991. 158 s. ISBN 80-7017-336-X. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996. 195 s. ISBN 80-85959-10-0. FILIPI, Pavel. Pozvání k oslavě : evangelická liturgika. Praha : Kalich, 2011. 271 s. ISBN 978-80-7017-149-3. FORELL, George W. The Protestant Faith. 2. vydání. Englewood Cliffs (N.J.) : PRENTICE-HALL, INC., 1961. 321 s. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. 3. vydání. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. 398 s. ISBN 80-7195-082-3. HANUŠ, Jiří. Ekumenické církevní dějepisectví : dějiny, analýzy, perspektivy. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 211 s. ISBN 80-7325-019-5. KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve II. Církevní středověk. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 1993. 301 s. ISBN 80-7067-285-4. KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve III. Církev v boji s autonomní kulturou. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 1993. s. 302-409. ISBN 80-7067-285-4. KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 1. Praha : ZVON, 1991. 332 s. ISBN 80-7113-004-4. KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha : ZVON , 1991. 281 s. ISBN 80-7113-003-6. KOLÁŘ, Ondřej. Eucharistie - reformační perspektiva : přednáška na semináři Eucharistie – svátost jednoty (28. 5. 2005) [online]. Poslední změna: 6. 6 2005 [cit. 13. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://www.coena.cz/svatosti/eucharistie/reformacni_perspektiva/. KOLÁŘ, Ondřej. Eucharistie u reformátorů. Pojetí večeře Páně v reformaci: luterství, kalvinizmus, zwingliánství. Referát ze setkání v Chocni v únoru 2003 [online].
82
Publikováno: 4. 5 2003 [cit. 20. 3. 2011]. Dostupný http://coena.edunix.cz/svatosti/eucharistie/20030504214742281/.
z
WWW:
KOLÁŘ, Ondřej. K otázce přítomnosti Jeţíše Krista ve večeři Páně v současné evangelické systematické teologii [online]. Poslední změna 30. 12. 2004 [cit. 20.3.2011]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/svatosti/eucharistie/20030629111539194/. Téţ In Teologická příloha časopisu Český bratr 7/2003. KOLÁŘ, Ondřej. K teorii symbolu Paula Tillicha [online]. Poslední změna 30. 12. 2004 [cit. 12. 3. 2011]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/teologie/20031118170510936/. KUNETKA, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc : Univerzita Palackého, 2004. 231 s. ISBN 80-244-0920-8. MAMULOVÁ, Lýdie. Ordinace ţen v církvi jako otázka autority. Český bratr: Dcery Eviny - ţeny v církvi. 2010, roč. 86, č. 11, s. 7-10.
NOCKE, Franz-Josef. Eucharistie jako svátost církevní jednoty, Getsemany. 2003, roč. 13, č. 5, s. 102-112. ISSN 1210-485X. OTTER, Jiří; VESELÝ, Josef. První sjednocená církev v srdci Evropy : Českobratrská církev evangelická. Praha : Kalich, 1992. 109 s. ISBN 80-7072-852-3. SENN, Frank C. Christian Liturgy : Catholic and Evangelical. Minneapolis : Fortress Press 1997. 747 s. ISBN 0-8006-2726-1. SCHILLEBEECKX, Edward. To čiňte na mou památku : studie k eucharistické teologii. Praha : Vyšehrad, 1998. 128 s. ISBN 80-7021-242-X. TILLICH, Paul. Trvalý význam katolické církve pro protestantismus [online]. Publikováno 14. 8. 2007 [cit. 12.3.2011]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/teologie/trvaly-vyznam-katolicke-cirkve-pro-protestantismus/. Téţ In Protestant Digest, 3, 1941, No 10, 23-31 (pod názvem The Permanent Significance of the Catholic Church for Protestantism). TOTH, Daniel. Paul Tillich : Studie o náboženství, kultuře a politice. Hradec Králové : Gaudeamus, 2005. ISBN 80-7041-810-9.
83
VOKOUN, Jaroslav. Dokud nepřijde Kristus a království Boží [online]. Poslední změna 30. 12. 2004 [cit. 20.3.2011]. Dostupný z WWW: http://coena.edunix.cz/svatosti/eucharistie/20030629111416891/. Téţ In Teologická příloha časopisu Český bratr 7/2003.
84
