Vyprávění o lese v podání 5.A

Pohádky a vyprávění z lesa

Kamarád les Vyprávění o lese v podání 5.A

Základní škola, Václava Talicha 1855, Most

1


Vycházka do lesa Já, táta a moje kamarádka rádi chodíme na procházku se psem Rexem. Jednoho dne jsme vzali psa Rexe do lesa pod kopec. Nejdřív jsme museli přejít silnici a pak jít po louce, až jsme došli do lesa. Pustili jsme psa z vodítka a šli se kouknout na houby. Vtom jsme si všimli, že už za námi Rex nejde. Rychle jsme se koukli po lese, ale on tam nebyl. Šli jsme domů a já celou cestu brečela. Protože jestli by šel domů sám, mohlo by ho přes tu silnici přejet auto. Už jsme byli skoro doma, když jsem najednou viděla, že je Rex před bránou a kňučí. Nakonec vše dobře dopadlo a já byla ráda, že ho zase vidím.

Napsala : Andrea Havelková

2


V lese Byl jednou jeden kluk a ten měl rád les. Ten kluk se jmenoval Kája. Jednou šel do lesa a u potůčku si postavil stan. Šel se podívat za zvířátky a přinesl jim také zrní. Už se stmívalo a Kája šel do stanu. Najednou uslyšel, jak někdo šlape a v tom okamžiku všechny větve praskly. Kája se strašně bál, ale byl to jeho kamarád Petr. Když se ráno probudili, tak šli k potůčku. V tom potůčku bylo hodně ryb. Kája a Petr se honili za tou rybou, když už jí měli, najednou se bouchli do hlavy. Kája řekl, že si chytí jinou. Za chvíli už jí měl. Šli ke stanu a tam rozdělali oheň, ale neměli kolem ohniště kamení. Oheň se množil dál a dál. Kája a Petr utekli do bezpečí. Kája řekl, co ta zvířátka? Utekl do lesa. Už byl večer a oheň se vytratil, ale kde je Kája? Petr chtěl volat o pomoc! Najednou uviděl stín mnoha stínů. Zvířátka utíkala do jiného lesa. A kde je Kája? Uběhla půl hodina a Kája už běžel. Petr řekl, že zítra ráno půjdou domů. Je ráno a šli domů a oběma rodičům řekli, co se stalo. Ti jim to samozřejmě nevěřili… a kdoví, jestli to nebyl jen sen.

Napsala: Anna Špidlíková

3


Jelen v lese Byl jednou jeden malý chlapec, který měl rád všechny druhy lesů. Listnaté, jehličnaté i smíšené. Listnaté jsou nejhezčí na podzim, protože koruny stromů hrají všemi barvami. Na jehličnatých má rád jejich vůni, protože mu připomínají Vánoce. Zbožňuje na ně pohled v zimě, kdy jsou větve obtěžkány sněhem. Jeden takový les se nachází v sousedství jeho babičky. Všichni ho tam znají pod jménem Borovec - kvůli spoustě vzrostlých borovic, které tam rostou. Jednoho krásného lednového dne šel dát seno srnkám do krmelce. Když dal do krmelce všechno seno, co měl, tak se šel schovat, aby se srnky mohly jít najíst. V tom uslyšel něco v křoví zašustět a zachrochtat. Z křoví vylezl kanec. Chlapec se lekl a utíkal, co mu nohy stačily, ale kanec ho nehonil. Utíkal tak dlouho, dokud ho nezačaly bolet nohy. Zastavil se uprostřed lesa a nevěděl kudy zpátky. Uviděl jelena a myslel si, že když ho bude sledovat, tak ho může dovést na cestu. Když jelen uviděl chlapce, nejdříve si myslel, že mu chlapec chce ublížit. Ale když se lépe podíval, poznal v chlapci toho, kdo je krmí. Otočil se a hlavou chlapci naznačil, ať jde za ním. Pomalu jej vyvedl až na okraj lesa k cestě vedoucím k chlapcovu domovu. A vše tak dobře dopadlo.

Napsal: Jakub Zelený

4


Byl krásný letní den a bytosti, o kterých se dětem zdá ve snech, pobíhaly po lese. Nejspíše je povolala matka příroda. Jelikož byly lesy pokácené a všude samý kouř. Z matky přírody se stávala továrna na peníze, protože čím více se kácely stromy a lesy, tím na tom vláda vydělala větší balík. To se rozhodla jedna rodina jít na výlet do lesa Brovníka, který naštěstí nebyl pokácen. Tato rodina měla zrovna štěstí, jelikož zahlédli vílu, Babu Jagu, polednici, vodníka a samozřejmě matku přírodu. Rychle se schovali, aby nebyli vidět, ale měli smůlu, jelikož je baba vyčmuchala. Nejdříve se báli přiblížit, netušili, kde to jsou. Mysleli si, že je to převlek a tatínek to nahlas vyslovil a to neměl dělat. Urazil tím všechny, co tam stáli. Naštěstí se smilovali a rodina byla volná. Ale bylo jim líto matky přírody a tak jim pomohli stvořit novou přírodu. Jenže se ukázalo, že to nepomůže, pak nějakých 5 měsíců měli problémy a z pohádkových bytostí se stali baviči v zoo. A matka příroda? Ta dostala ten nejkrutější trest: visela na Karlově Mostě na výstrahu a z roku 2012 se stala doba Ferdinanda II. Nakonec se vše ale vysvětlilo, pohádkové bytosti byly puštěné do lesa a matka příroda nakonec dostala, co si přála. Ale co získala a co dostala, to už musí vědět každý z vás. !!!KONEC!!!

Napsala: Anna Dobdová 5


V Sázavském lese Jednou, když jsme s dědou jeli do lesa Sázaváku, tak jsme se tam zaměřili na jednu jedinou věc. Na chytání pstruhů. V rybníku a v lese je samozřejmě spoustu jiných ryb a zvířat. Třeba jeleni, kanci, lišky, srnky a různí jiní živočichové. Také tam roste spousta hub a borůvek. Do Sázaváku jezdíme vždy na kolech. Je tam krásný posed, ze kterého myslivci pozorují, jak se zvěř pase. Je to dřevěná budka postavená do výšky. Vždycky na něj vyšplháme a každý rok se tam podepíšeme. Jednou jsme přijeli k potoku a děda vytáhl obří sklenici od okurek ze svého košíku na kole. Vzali jsme sklenici a šli chytat pstruhy. Dejv, můj brácha, byl ještě malý. Rozběhl se do potoka, a jak byl lehký, na kameni mu to uklouzlo, upadl a horský potok ho najednou začal unášet pryč! S dědou jsme rychle vyskočili a snažili jsme se běžet stále vedle Dejva. Děda volal: Ty osle jeden… Nakonec jsme ho předběhli a děda si stoupl před něj do potoka a vytáhl ho místo pstruha. To jsme si oddychli. Ani jsme si nevzpomněli na sklenici, která zůstala ležet stále u břehu. Jeli jsme si pro ni až druhý den. Tento den si budeme pamatovat navždy, jelikož jsme místo pstruha chytili Dejva.

Napsal : Jakub Cach

6


Jako malá holka jsem si vždycky přála jet na dobrodružnou dovolenou. A tak tatínek s maminkou dali hlavy dohromady a zrodil se nápad, jak mé přání splnit. Ráno bylo vše připraveno a my mohli vyrazit. Moc jsem se těšila a celou dobu vyzvídala, kam jedeme. Ale žádná odpověď, jen se všichni usmívali. No raději budu spát, řekla jsem si. Zanedlouho se auto zastavilo. ,,Jsi tu“, povídají rodiče. Otevřu oči a přede mnou je nádherné údolí. Bylo to jako v pohádce. Hluboký, zelený les, kterým protékala řeka. „Jak se ti tu líbí“, ptá se tatínek?. ,,Bezvadně,“ takové prázdniny jsem si vždycky přála. Stan hned stál a my mohli před spaním chvilku hrát na kytaru. Z lesa se ozývaly divné zvuky. ,,To je sova“, povídá tatínek. Ať se rozhlížím, jak chci, žádné noční zvířátko nemůžu objevit. Les je tak hluboký a stromy vysoké, že nic nevidím. Ráno utíkám ještě rozespalá ze stanu k řece pro vodu. Jak držím kbelík s vodou, něco vedle mne plesklo. Potichu se přiblížím ke břehu a ona si tam na kládě hraje vydra. Nemohla jsem z ní spustit oči. Byl to hezký pohled. Když už chci odcházet, zakopla jsem o pařez a šup i s kbelíkem spadnu do řeky. A teď se tam cachtám i s vydrou. Docela jsem dostala strach, ale to už mě tatínek loví ven. ,,Ty sis chtěla zaplavat s vydrou?“ ptá se. Maminka uvařila teplý čaj, já se zabalila do deky a vše jim vyprávěla. Hlavně že to vše dobře dopadlo.

Napsala: Karin Binková 7


Jak jsme šli na houby Jednoho dne jsme šli všichni na houby. Letos byl podzim hodně deštivý, a proto rostlo hodně hub. Jeli jsme tam asi 1 hodinu. Udělala jsem asi 9 kroků a uviděla jsem hned dva hříbky. Byly asi jenom jeden metr od sebe. Děda a babička už měli plný košíky a děda si šel sednout do auta, protože už dědu bolely nohy. A když šel, tak našel dva obrovské hřiby, ale už se mu do košíku nevešly. Dědovi to bylo líto, aby tam nechal tak velké hřiby. Šel do auta a tam jsme naštěstí měli ještě jeden košík.

Napsala : Daniela Budilová

8


Jednoho slunečného dne jsme se chystali s maminkou, tatínkem a bráškou na borůvky. Vyrazili jsme brzo ráno, aby nám to nikdo nevysbíral. Nejdřív jsme nemohli nic najít, tak mě to přestávalo bavit, ale pak jsem toho našla tolik, že by z toho mohl být koláč. Tak jsme sbírali a sbírali, už jsme nemohli, bylo opravdu moc teplo. Dali jsme si přestávku na pití a svačinu. Najednou bráška něco zaslechl, myslel si, že je to koloušek. Chvílemi to přestávalo, potom to zase začalo. Maminka si říkala, že je to nějaké divné, bylo to, jako když mu je zima. Hledali jsme dlouho, odkud to naříkání jde. Prošli jsme borůvčím, nechali jsme borůvky ležet, zajímalo nás, čí je to hlas a odkud pochází. Najednou tatínek říká, že jsme asi blízko cíle. Tatínek šel do vysoké trávy, my tři jsme se neodvážili. A tatínek ve vysoké trávě viděl srnu, pak se k ní přiblížil a prohlédl pohledem, aby zjistil, že je v pořádku. Zavolal nás, abychom se šli podívat. Dospělá srna nikde vidět nebyla, tak jsme šli opodál, jestli se objeví, ale malý koloušek šel stále za námi až domů. Naši sousedé mají kozy a ty kolouška přijaly.

Vytvořila: Monika Štréblová

9


10


Jednoho dne dopoledne na chatě jsem šel do lesa na houby. Našel jsem pár hub, ale později jsem narazil na jednu pěknou žábu. Šel jsem k ní blíž a ona uskočila, šel jsem znovu a ona zase uskočila. Sledoval jsem jí tak dlouho až jsem si uvědomil, že nevím, kudy mám jít zpět. Asi deset minut jsem hledal cestu zpátky na chatu a najednou jsem slyšel křik našich sousedů. Hned jsem věděl, kudy mám jít. Tak jsem dorazil zpátky na chatu.

Napsal: Jakub Straka

Zachránci zvířat

11


Byla jedna rodina, která ráda chodila na procházky do lesa a byla známá tím, že pomáhala ochráncům přírody. Jednou šla sbírat odpadky a dát jídlo do krmelců. Šli, strkali se a shodili tatínka do kopřiv. Ten uslyšel nářek a uviděl malého, zraněného srnečka. Protože srneček měl zraněnou nohu, přijeli pro něj autem. Neměli srnečka, kam dát a tak ho odvezli do útulku. Nosili mu tam chleba, ovesné vločky, jablka, mrkev a ostatní dobroty. Srneček se rychle uzdravoval a tak se za chvíli mohl vrátit do lesa. Na podzim šla rodina kolem místa, kde srnečka našla a on se tam znovu objevil. Maminka nakonec řekla přání, snad už bude srneček příště opatrnější.

Napsal: Tom Ullík

12


Jednoho letního dne jsem si já a moje bezvadná rodinka vyšli na procházku do lesa. Když jsme vyrazili na výlet, vzali jsme si do batohů pití, svačinu, zápisníček, lupu, encyklopedii a kapesníky. Strašně jsme se těšili do lesa, jak se nadechneme čerstvého vzduchu. Když jsme byli v lese půl hodiny, to se nám zatím nic nestalo, jenom jsem žuchla na zadek  . Ale najednou jsme slyšeli výkřiky: „POMOC, UMÍRÁM“ a my ztuhli jako kámen. Strašně jsme se třásli a ten hlas se opakoval víckrát. No co jiného dělat, než jít za tím hlasem?? Šli jsme 2 minuty a hlas se pořád opakoval. Slyšeli jsme ho už blízko sebe. Když jsme vyšli padesátimetrový kopec, neviděli jsme nic kromě stromů a trávy. Rychle jsme utíkaly za hlasem, ale pořád nic. Tak jsme si sedli na pařez, najedli se svačiny a těch 10 minut co uběhlo, se nic nestalo. Vstali jsme a najednou znovu: „POMOC UMÍRÁM!“ Byli jsme strašně zmatení a nevěděli, co dělat. Ale ty zvuky byly slyšet 30 metrů od nás, tak jsme utíkali jak tažní psi a v okamžiku vidíme skupinku lidí, jak sedí v kruhu a v prostředku je na zemi malý kluk a my na ně koukali, proč nic nedělají!! Došli jsme k pánovi a říkáme mu: „Pane, vy nevidíte, jak tam leží a říká: POMOC UMÍRÁM!? A pán nám na to řekl: ale lidičky, my tady zkoušíme divadlo. Všichni se v kruhu rozesmáli i ten, co ležel a my samozřejmě taky. Tak jsme s nimi pobyli v lese až do večera a opekli si na ohni buřta a párek. Bylo pozdě večer, přidali jsme do kroku. No řeknu vám, být v mé kůži, když ten chlapec v kruhu říkal: POMOC UMÍRÁM, tak byste dostali přímo infarkt!  

Napsala: Natálie Frásová

13


Naše rodina ráda chodí do lesa a skoro pokaždé se nám tam něco přihodí. Třeba jednou zmije kousla myslivce nebo dokonce jsme už jednou viděli medvěda. Ale, to co se stalo v pondělí, to byla snad nejpodivnější věc, co sem kdy zažil. Jedeme na kole, jedeme lesem dál a dál, teď se zastavíme, abychom si odpočinuli. V keříku najednou něco zašustí a my se ohromně lekneme, mamka se jde podívat, co tam je, a ona tam byla rodinka srnek. Pak to zase zašustí a z keříku vyběhne malinké prasátko. Nejdřív jsme si mysleli, že nám chce ublížit, ale ono chtělo jen ten buřt, který měla mamka v batohu. Dali jsme mu ho a ono se chtělo mazlit, tak jsme tam s tím prasátkem strávili asi 3 hodiny. Pak jsme se vrátili domů a tento příběh jsme pak vyprávěli všem našim příbuzným.

Napsal: Václav Řepa

14


Na procházce v lese Byla neděle ráno, a já chtěl jít na procházku do lesa s mým psem jménem Nely. A tak jsem se oblékl do věcí, dal psovi vodítko a vyrazil na procházku. Procházka byla dlouhá průměrně 2 a půl hodiny, ale najednou mi pes z ničeho nic zmizel. Byl jsem ve stresu, jestli se mu něco nestalo. Hledal jsem ho celou dobu, byl skoro večer a já z toho hledání byl unavený. Tak jsem pomalu šel domů smutně a bez psa. Byl jsem skoro doma, uviděl jsem u dveří sedět Nely, já nahodil úsměv, vzal Nely do náruče a šťastně došel domů.

Napsal: Jakub Hromý

15


Oheň v lese!!!

Vytvořila:Martina Pavlicová

16


Na podzim jsme byli na chalupě. Jednou odpoledne jsem šla s dědou a babičkou do lesa na houby. Už jsme byli skoro u lesa a babička si vzpomněla, že jsme se zapomněli nastříkat repelentem. Takže jsme se vrátili pro repelent. Když jsme byli nastříkaní, tak jsme znovu vyrazili. V polovině cesty jsem si uvědomila, že nenesu košík - ani nikdo z nás. Zase jsme se otočili a šli zpátky. Chvilku nám trvalo, než jsme vybrali vhodný košík. Tak a konečně jsme vyšli. Trochu už nás nudilo to vracení se zpátky. A já si v duchu říkala, že jestli se budeme muset ještě jednou vracet, tak zůstanu na chalupě. Konečně jsme došli do lesa. Chvíli jsme hledali nějakou houbičku a já zahlédla krásný, velký hřib. Šla jsem za dědou, ať mi ho uřízne a dá do košíku. Ale děda se chytil za hlavu a řekl mi, že nožík nechal na chalupě. Já naštěstí zůstala v klidu a zase jsme se obrátili a vraceli se zpátky. A protože se už pomalu začalo stmívat, tak jsme už na chalupě radši zůstali. Takže z hub, nebylo nic.

Napsala: Lenka Reichelová 

17


Já a můj kamarád David chodíme rádi do lesa na houby. Jednou v létě jsme takhle šli do lesa. Sbírali jsme houby a borůvky. Hub jsme měli už plný košík a celé modré pusy od borůvek. Byli jsme už na cestě domů, když vtom jsme uviděli posed. David rád leze po výškách a tak ho napadlo, že na ten posed vyleze. Mysleli jsme, že to bude legrace a tak tam začal šplhat. Když už byl skoro nahoře, uklouzla mu noha a spadl na zem. Davida bolela noha, na kterou spadl a tak jsme mysleli, že ji má zlomenou. Protože jsme u sebe ani jeden neměli telefon, musela jsem ho odnést. Naštěstí jsme nebyli daleko od domova a tak jsme tam byli za chvíli. Davida odvezli do nemocnice a pár dnů si ho tam nechali. Nakonec to všechno dobře dopadlo a myslím, že David už nikdy na posed nepoleze.

Karolína Dvořáková

18


Tajemství Tety Kolejové Jana Sklenářová byla hodná dívka. Jednoho dne musela na vychování k tetě, která měla dům v černém lese. Janu rodiče nechali před lesem, dostala mapu a řekli jí, ať jde. V půli cesty ale zakopla a uprostřed se jí mapa roztrhla a jednu půlku ztratila. Začalo se stmívat tak, si vlezla do dutiny ve stromu. Když se ráno probudila, byla u nějaké paní doma, kde dostala jídlo a nové šaty. Paní se jmenovala Eva Kolejová. Byla to lesní žena. Paní jí pak pověděla, že k ní měla předevčírem přijet neteř na vychování, ale nedorazila. Janě došlo, že je ona ta ztracená neteř paní Kolejové, ale nechala si to pro sebe. Po pěti letech si rodiče přijeli pro Janu. Teta Kolejová řekla, že kromě této dívky sem nikdo jiný nepřišel a rodiče řekli, že toto je jejich Jana. Tím se všichni dozvěděli, že teta nežije jako moderní člověk. Zdědila po předcích nadpřirozené schopnosti. Její život byl jedno velké kouzlo.

Napsala: Karolína Šejstalové

19


Naše rodina miluje dobrodružství a občas hledá poklady. Geocaching je hra, kdy pomocí souřadnic a buzoly hledáte různé poklady. Dostanete se na místa, na která byste se normálně nevydali. Jednoho dne jsme se takto vydali s přáteli Mírou a Ilonou za pokladem na Fláje, vzali jsme sebou i našeho psa jménem Ajda. Byla to procházka, kdy jsme šli lesem po lesní cestě, podél lesního potůčku, ale i podél skály. Když jsme proházeli lesem, najednou jsme slyšeli, jak něco křuplo. Byl to jelen a všichni se lekli, jak my jelena, tak on nás. Po cestě jsme museli hledat mapy, které nás měli zavést k pokladu. Mapky a nové souřadnice, které nás vedly dál za pokladem, byly skryty třeba u velkého smrku, v pařezu nebo i pod kamenem. Vždy jsme soutěžili, kdo mapku najde jako první. Jednu jsme měli najít někde u starého obrovského stromu. Po chvíli jsme jí našli a vyndali ji z děravého kořene. Všichni se lekli, protože po mapě lezli všelijací brouci. Když jsme poklad našli, vraceli jsme se zpátky, že se vydáme k domovu. Nasedli jsme do auta, ale nějak jsme zapomněli zavřít kufr a Ajda běžela za autem. Po chvíli jsme si toho všimli a smáli jsme se. Dali jsme Ajdu do kufru a celou cestu domů jsme se jí omlouvali. Ajda nám určitě odpustila, protože na další procházku se velice těšila.

Napsala:Tereza Jeníčková

20


Jednoho dne o prázdninách jsme se rozhodli, že vyrazíme do lesa na houby. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a počasí lákalo ven. Do lesa jsem šel já a babička. Vzal jsem si do batohu svačinu a pití a na nohy holinky. Vyrazili jsme. Nejprve jsme šli po vyznačené stezce a nacházeli paloučky s houbami. Byly mezi nimi bedly, hřiby, klouzci a mochomůrky, ale ty jsme nesbírali. Najednou jsme zjistili, že jsme sešli z cesty. Ztratili jsme se. Zprvu jsme nevěděli kudy jít. Došli jsme na rozcestí. Šli jsme dlouho, cesta nás dovedla k hájovně. Tam nás potkal myslivec se svým psem a babička mu vyprávěla, jak jsme se ztratili. Pan myslivec byl tak hodný a ukázal nám správný směr. Kousek cesty nás doprovodil. Domů jsme došli v pořádku. Sice unaveni, ale šťastni a zdrávi. Houbaření se nám líbilo. Napsal: Tom Brůha

21


Jednou, když jsem byla na chalupě, tak mě napadlo, že půjdu sousedům vyvenčit psy. Já pejska mít nemůžu, takže jsem ráda, že mi to sousedi dovolí. Na chalupě byla i moje sestřenice a řekla: ,,Půjdu je vyvenčit s tebou‘‘. Mně to nevadilo. Tak jsem tedy šla k sousedům, zeptala jsem se jich, jestli si můžu půjčit jejich psy. Oni mi řekli: ,,Ano, můžeš.‘‘ Tak jsem byla strašně ráda. Se sestřenicí jsme se rozhodly, že půjdeme lesní cestou. Psy jsme pustily z vodítka. Rex šel velmi dobře a poslouchal nás, zatímco Filip nás vůbec neposlouchal. Někdy přece jen udělal, to co chceme. Tak jsme procházely tou lesní cestou, neviděly jsme žádné zvířátko, jen nad našimi hlavami proletělo pár ptáčků. Houby jsme také nenašly, jen pár borůvek. Ale moc jsme se nesměly zastavovat, aby nám psi neutekli. Jediné řešení by bylo, že bychom je zase daly na vodítko. Šly jsme dál. Ráda procházím lesem, protože je tam moc krásný vzduch. Najednou Filip nějak zrychlil, volaly jsme na něj, ale moc to nepomohlo. Nakonec nám utekl. Se sestřenicí jsme si říkaly:,, Musíme jít hledat.‘‘ Rexe už jsme daly radši na vodítko, aby se nám neztratil nebo taky neutekl. Báli jsme se, že Filipa nenajdeme. V lese jsme ho nenašly, tak jsme ho šly hledat do vesnice. Hledaly jsme a hledaly, až nakonec tam dole u rybníka stála jedna naše sousedka a měla u sebe i Filipa. Tak jsme si se sestřenicí oddychly a byly jsme rády, že se Filip našel. Paní sousedka nám řekla:,,Ten k nám chodí na návštěvu !‘‘ S radostí jsme odcházely psy vrátit. Sousedi nám jen řekli, že Filip utíká strašně často, takže musíme dávat pozor. My jsme kývly a řekly:,, Příště je raději necháme na vodítku.‘‘ Vážně jsme byly rády, že se ten pes našel!! Ty pejsky chodím venčit pořád, ale už nechodíme do lesa. Napsala: Simona Pohlová

22


Poraněný koloušek Jednoho dne jsme se rozhodli, že pojedeme do lesa. Sbalili jsme si stany, jídlo a jeli jsme. Za chvilku jsme dorazili. Pak jsme postavili stany a šli pro dřevo na táborák. Najednou jsme našli poraněného kolouška. Vzali jsme ho do stanu, tam jsme mu ošetřili rány a šli si lehnout. Druhý den jsme se probudili, ale koloušek tam nebyl. Měli jsme strach, kde je koloušek. Pak jsme vyšli ze stanu a viděli jsme kolouška, jak venku běhá se svou matkou. Rozloučili jsme se a odjeli domů. Napsal: Jan Kastner

23


ZÁPLETKA V LESE Byl les, který se jmenoval les Lučanský. Nad Lučanským lesem byla postavena chalupa, ve které žil dřevorubec Drvoštěp se svoji ženou a dvěma dětmi Maruškou a Kubíkem. Každé ráno, nehledě na sobotu nebo na neděli, vyrazil přesně v 7:00 hodin do lesa. Zatímco dřevorubec Drvoštěp si pískal cestou do lesa, tak dřevorubcova žena Magdaléna vařila oběd pro děti, musela vyrobit keramické výrobky a poté hned vyslat děti, aby výrobky prodávaly. Magdaléna každý den truchlila a naříkala, jak jí manžel chybí. Ale řekla si: „ No co, musím pomoct vydělat peníze a nenaříkat!“ Magdaléna se do práce tak zakousla, že vyráběla bez přestávky. Drvoštěp plnil svou práci jako obvykle. Jak si tak kácel stromy, tak skoro na konci lesa, který byl až na druhé straně od chalupy, zahlédl krásné místo, kde bylo tolik krásných stromů, že stálo za to je pokácet. Ale trochu se rozmýšlel, protože už se začalo stmívat. Ale rozhodl se špatně. Řekl si, že to tady zná jako své boty, tak co by se mu mohlo stát. Stromy pořád kácel a zdálo se, že vůbec neubývají. Setmělo se. Žena seděla s dětmi u krbu a užívala si společných chvil. Ale mráz ji sjel po zádech, koukla se do okna a tam viděla, že už je tma. Okamžitě se vydala s dětmi do lesa a začala hledat muže. Drvoštěp si všimnul, že začala bouřka, ale přišlo mu divné, že jenom na místě, kde stojí. 24

Pohádky a vyprávění z lesa Najednou začaly hromy a blesky a to nebylo nic dobrého. Přece každý člověk i dítě ví, že blesky mohou zasáhnout strom a ten na ně může spadnout. A to se právě stalo. Blesk uhodil do jednoho stromu a ten spadl na Drvoštěpa. Žena Magdaléna i s dětmi našli tatínka a rychle mu zavolali pomoc. Magdaléna si řekla: „ Ani se té události nedivím, vždyť les se na mého muže musí tolik zlobit, on lesu moc ubližuje. Toto povolání má sice moc rád, ale dál ho nemůže provozovat.“ Drvoštěp se velmi vážně poranil, ale měl tuhý kořínek, tak to zvládnul. Magdaléna mu povolání vymluvila, ale špatně se jí koukalo na Drvoštěpa, když truchlil. Magdaléna mu řekla, že kdysi si k tomuto domu nechala přistavět malou místnost a tam si založila svůj hostinec U Magdy. Řekla, že si pípu na pivo schovala a všechno co bylo v hospodě pořád má. Tak navrhla, že si otevřou hostinec. Hostinec si otevřeli a Drvoštěp od té doby kácel jen stromy, které byly nemocné.

Napsala: Julie Petríková

25

Vyprávění o lese v podání 5.A

Recommend Documents