Archivy | Texty | Ukázky | Edna O’Brienová – V lese
Edna O’Brienová – V lese Na rozcestí odbočila na asfaltovou cestu do příštího velkého města v naději, že tam skončí jejich soužení. Řve na ní zpátky, zpátky, hergot, ty čubo, ty hajzle. Otáčí zpátky, kde jsou dvě značky se jménem lesa – Cloosh Wood. Jedna je hodně vysoko a napsaná černě na bílém podkladu a druhá, obdélník z dubu ve tvaru ryby, s parádními písmeny. Na prvním vjezdu na prašnou cestu je červená a bílá bariéra a řve na ni, ať jede dál, ať ksakru jede. Na třetím vjezdu není žádná bariéra a nakloní se dopředu a chopí se volantu a míří k prašné cestě a roštu, přes který se prostírá koberec mladých zelených větví. (s. 1-2)
Cloosh Wood
Lesnatá krajina se rozprostírá přes dvě hrabství a několik příměstských oblastí, ospalý soubor zeleně je přerušen pouze tam, kde náhodná borovice vyrazila sama pro sebe, dlouhá, vytáhlá, bloudícími haluzemi se rozvětvuje do stran ve tvaru kříže. Vítr uvězněný uvnitř vydává šum vzdáleného moře a vysoké štíhlé kmeny smrků jsou si navzájem tak blízko, až mají kůru sobolově hnědou, světlo tmavne víc a víc v komnatu bez světla. Na nejzazším vjezdu pod závojem zamyšlené hory stojí dřevěná chatrč přidušená ve vřesu a ostružiní, kde se za oněch šílených, nehybných a truchlících dnů rozkládala a zapáchala mrtvá koza. Právě tehdy ztratil les v srdcích lidu své starobylé jméno i starobylou nevinnost.
Když se muži a ženy se psy a holemi dali do hledání, přidržujíce se poslední známky naděje, vdova Ellen se nepřidala. I když o tom snila, sny, že je v Cloosh Wood, běhá tam a zpátky, volá, volá na ty pátrající, ke kterým se nemůže dostat, vysoké stromy už nejsou nehybné, ale pohybují se jako obři, obři na svých groteskních a zarostlých kořenech, jejich zelené špičaté pracky se napřahují, aby ji podrápaly, a ona se probouzí zpocená, neschopná zakřičet křik, který v ní narůstal. Pak vstane a jde do kuchyně uvařit mléko. Pohlédne do jasu tmy za velkým oknem, byliny, muškáty a kaktusy skleslé v dřímotě, pohlédne na novou mosaznou kliku, lesknoucí se jako urna, a pak zcela procitá, a jak to opakuje znovu a znovu, přichází k ní Eily, mrtvá žena s dlouhými vlasy, a říká: “Proč, proč si mi nepomohla?” “Kinderschreck,” odpovídá. “Kinderschreck,” a se zdviženou paží se snaží zastřít pohled ženy, světlo v očích jako zlomený zlaťák, jako zhasínající svíčky.
(s. 3-4)
Kinderschreck
Kinderschreck. Tak mu říkal Němec, když ukradl pušku. Do té doby byl Michen, po světci, a potom Mich, matčin miláček, a potom Kluk, když tam přišel, a potom Dítě, když u otce Damiena pomáhal s květinami a karafami v sakristii, a potom K, zkratka pro O´Kane, když dospěl do chuligánského věku.
Bylo mu deset a jedenáct a dvanáct a pak už nebyl dítě, protože poznal krutosti, které ho naučili v
místech pojmenovaných po svatých.
Bylo mu deset, když vzal pušku. Vzal ji, aby se nebál. Propustili ho za to. Byl to jeho první dotek pušky, jeho první příchuť moci. Byla těžká. Když ji zvedl, byla delší než on. Nevěděl, jestli by měl odvahu vystřelit. Třásly se mu ruce, když ji nabíjel, ale uměl to, aniž o tom věděl. Pak ji k sobě přivinul a dal jí jméno, nazval ji Prut. Neměl jsem v úmyslu zabít, jenom postrašit jednoho člověka. Chtěl to říct, ale nebyl schopen, protože ho tloukli a řvali na něj a táhli ho pryč. Byl tam hlídač, seržant, jeho otec a Joe Mangan, zlý chlapík, který po něm hodil lopatou a obvinil ho, že mu přejel na kole mokrý beton a zničil ho. Nepřejel ho, byl to Manganův vlastní syn Paud, ale obvinili jeho. Ať se stalo cokoli špatného, vinili jeho a nebyl nikdo, kdo by se ho zastal, protože jeho matka byla mrtvá. Říkali, že je mrtvá, ale nebyla, pohřbili ji živou, udusili ji. Přistavili mu kamenné schody nahoru a do chladné místnosti, aby ukázali, jak leží na prkně bez barvy na tvářích a bez dechu. Venku sněžilo. Právě sníh ji zbělal a zbělal svět. Nebyla mrtvá. Jenom mu to řekli, aby ho podvedli, protože byl její mazlíček. Žárlili, to ano. Položili ji do rakve a pohřbili. Vyplížil se do noci a šel a mluvil s ní a ona mu odpovídala. Vykradl se skrz okno a běžel přes pole na hřbitov na kraji jezera. Byl přespolní běžec a dostal za to medaili. Vyhrabal zem a udělal díru, kde mohl mluvit s matkou a kde ho mohla slyšet. Slíbila, že se vrátí a zachrání ho, až nebude tak unavená. Měl plán, že do té doby uteče, bude žít v lese a jíst ořechy a bobule a v zimě bude chodit od domu k domu a žebrat o jídlo. Dá si tajné jméno, Caoilte, jméno lesa.
(s. 96-99)
V lese
Na rozcestí odbočila na asfaltovou cestu do příštího velkého města v naději, že tam skončí jejich soužení. Řve na ní zpátky, zpátky, hergot, ty čubo, ty hajzle. Otáčí zpátky, kde jsou dvě značky se jménem lesa – Cloosh Wood. Jedna je hodně vysoko a napsaná černě na bílém podkladu a druhá, obdélník z dubu ve tvaru ryby, s parádními písmeny. Na prvním vjezdu na prašnou cestu je červená a bílá bariéra a řve na ni, ať jede dál, ať ksakru jede. Na třetím vjezdu není žádná bariéra a nakloní se dopředu a chopí se volantu a míří k prašné cestě a roštu, přes který se prostírá koberec mladých zelených větví.
“Kde sme?” ptá se ho.
“V boží zemi,” chlubí se.
Jedním směrem lesnatá krajina, temně zelené šero rozprostírající se, kam oko dohlédne, vesnice, deštivé jabloňové sady domu daleko za nimi, prázdnota, která je strašidelná. Marně čeká, že uslyší dunění kladiva nebo túrování řetězové pily, ale není tu nic, jenom on a začíná jódlovat, jak pobíhá při roztáčení a stáčení pomyslného lasa.
“Nahorunahorunahorunahorunahorunahoru,” mele v jednom kuse a chvíli jí trvá, než v tom rozezná “nahoru”.
“Tak lovci chytají ptáky,” říká jí, až na to, že tady nejsou ptáci, žádný ptačí zpěv, žádná zmínka života kromě černého sudu ve tvaru kádě s jedem, na vrchu počmáraného, a dřevěná bouda na nářadí, úplně nové dřevo sirupové barvy na slunci. Třeba to znamenalo, že dělníci přijdou a odejdou, a ona teď doufá, že se z té divočiny zeleně zjeví hajný. Na blízkém stromě u vjezdu na stezku ve stínu je kulaté zrcadlo s gumovým okrajem, jeho detektivní lupa a to všechno spolu s nastlanými větvemi přes rošt jí prozrazuje, že tento husarský kousek plánoval. Uskočí, jak jí klikatá větvička padne na kabát, a on ji odcvrnkne.
“Je to kellyovská zelená?” ptá se a ukazuje na límec.
“Spíš královská modrá,” řekne mu lapidárně.
“No jo… špatnej text… vymazat… vymazat… vyhladit.”
“Víš, lidi nás viděli,” říká a chlad hlasu jí kontrastuje s bušením srdce.
“Tady nikdo není kůli tobě… ani kůli mně, drahoušku,” odpoví.
“Mám přátele… pracuju pro vobec. Učím… budou na naší cestě,” řekne mu.
“Vopuštěná cesta,” pronese. Zírá na ni, jeho oči zároveň bystré a mrtvolné jako ošoupaná kůže.
“Zakouříme si,” navrhne mu.
“Na tobě je řada,” řekne a oba sedí na kládě, zády k lesu, před sebou pustinu pařezů a popelem pokrytou zem. Sleduje, jak bere hnědý cigaretový papír z krabičky, udělá žlábek, pak ho popráší tabákem a sroluje.
“Volízni to … lízej,” praví a pozoruje, jak ho navlhčuje, a pak jí řekne, ať mu zapálí.
“Vrchol blaha, matko,” sdělí a šklebí se, pak odhodí kabát a opře se vzadu o kládu, kouř se mu vine přes mladou tvář a ztřeštěné chechtající se oči. Není mu ještě dvacet, spočítala si, má pohyblivý ohryzek, svaly na rukou pevné, napjaté jak provazy. Krátké chloupky knírku červeně hnědé v tom světle se mu ježí jako zaskočený ježek. Maddie ani nepípl, obličej zabořený v jejím klíně, občas vykoukl mřížovím svých roztažených prstů.
“Vidělas někdy Bílej žár?” ptá se O´Kane.
“Myslím, že ne.”
“Špičkovej film… Codyho matka myslela, že je malej beránek boží.”
“Každá matka si to myslí.”
“Hovno. Tu každej přefik.”
“Rači si dej pozor na jazyk,” řekne, a jak vstává a přechází k autu, chňapne ji za kotník a stiskne.
“Onde,” řekne a ukáže na les.
“Nechci tam … je tam tma … ponuro,” hlesne trochu smířlivým hlasem.
“Tak zrovna tam jedeš, ženská… tak je to domluvený.”
Počká, až přejedou k úzkému vjezdu mezi řadou stromů, a pak zavolá “nashle” vzdalující se pustině pokryté popelem.
Tak pohlcující tma, tak zbytečné jejich stopy v rezavě hnědém masakru starých mrtvých listů. Borovice a smrky blízko sebe, jejich vysoké pevné kmeny jako armáda neustále na pochodu, v nekonečném sledu, brázdy blátivé hnědé vody a žádní ptáci ani žádný zvuk kromě zvuku větru, neustávajícího jako zvuk vzdáleného moře. Ale není to moře, je to Cloosh Wood a oni jím procházejí. Půda pod nohama je promáčená, tu a tam viklající se kámen schovaný v klouzavém mechu. Dokonce ani prázdný kartón od cigaret, ani pošlapaná plastová láhev, nic: prázdnota, on, oni, hmyz jako snítky prachu visí ve vzduchu, a přece se hrnou na ní a Maddieho, který se škrábe a kňourá, že chce domů. Nese ho a mumlá něco, aby zahrála jistou normálnost. Přemýšlí, než se otočí, a pak se zeptá: “K čemu to je?”
“Dou po mně.”
“Kdo po tobě de?”
“Dublinskej gang…hovada.”
“Stejně tě tady najdou.”
“Nikdy… bojí se smrtky.”
“Hele, vodvezu tě, kam chceš… Vodvezu tě na loď.. Dám ti prachy.”
“Prachy nemáš.”
“Dostávám vod banky půjčku na barák… můžem tam zajít a něco vyzvednout.”
“Do banky?” řekne zmateně, pak mu přelétne úsměv.
“Do banky,” praví mu s jistotou.
“Mimochodem, todle je můj barák, kde seš teď… přespávám tady… nechal sem ten náramek v uhláku.”
“Můžeš ho dostat zpátky… můžeš dostat všecko zpátky… barák, náramek, půdu, pozemek.”
“Snažíš se mě vobalamutit?”
“Nesnažím se tě vobalamutit… tohle dítě je citlivý… musí brát léky každý štyry hodiny … má bušení srce… chtěli sme tě vysadit ve vsi, byla to úmluva. Teď se dostáváme sem … do lesa.”
“Tvuj muskej zůstal celou noc… pod peřinou… lezla si mu po noze nahoru, nebo dolů… nadělat dětičky?”
“Byl to přítel … platonickej přítel… pomáhá mi vyklidit barák.”
“Ty zasraná děvko.”
(Z angličtiny přeložila Ivana Bozděchová)
