שבוע טוב Číslo 94/5768
20.srpen 2008
Výklad k sidře Ekev (Deuteronomium 7,12 – 11,25) Moše říká židovskému národu: „Vehaja ekev tišmeu et hamišpatim- to bude vaše odměna za to, že budete poslouchat tyto zákony, zachovávat je a vykonávat. Hospodin, tvůj B-h bude zachovávat tobě smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Bude tě milovat, žehnat ti a rozmnoží tě“. „Ekev“ znamená v doslovném překladu „jestliže“. Tóra slibuje židovskému národu hojnost všeho požehnání, ovšem s jedinou výhradou: „jestliže“ bude poslouchat slov Hospodina a konat jeho příkazy. Raši, který se jindy zaměřuje na prostý význam slov a objasňuje výrazové nuance, odchyluje se v tomto případě od svého obvyklého přístupu a vykládá homileticky „ekev“= „pata“, tj. zachovávej ty micvot, „po nichž se šlape“- které jsou běžně vnímány jako nedůležité a na něž se proto zapomíná. Některé micvot jsou považovány za tak významné, že žádný Žid si nedovolí opomenout je: na prvním místě pomyslného žebříčku je Jom kipur a Pesach, vysoko jsou i micvot kašrutu či mezuzy, ale spousta dalších micvot je opomíjena. Raši nám vysvětluje, že jsou-li ignorovány „drobné“ micvy, budou zanedlouho zanedbávány i micvot „větší“. Raši tu má na mysli uchování kontinuity= „nešlapej“ po malých micvách, dbej i na to, nač většina lidí zapomíná a když budeš vykonávat „zašlapané“ micvy a uchováš jim jejich důležitost, budou tím zachráněny všechny micvot. Tóra říká, že když někdo zachovává tyto micvot, zaslouží nejvyšší odměnu v tomto světě. Proč za zdánlivě nedůležité micvot výjimečná odměna? Kdykoli Tóra zmiňuje mišpatim- racionální zákony, vždy uvádí zároveň s nimi- a na prvním místě- chukim (nařízení nad limity lidské logiky). Již bylo dříve vysvětleno: Tóra tím říká, že v podstatě není rozdílu mezi chukim a mišpatim v tom smyslu, že důvodem k zachovávání mišpatim není jejich racionálnost, ale to, že taková je vůle B-ží, stejně jako u chukim. V citovaném verši se říká „budeš poslouchat tyto zákony (mišpatim)“, tj. bez chukim. Jestliže někdo zachovává micvot proto, že je to vůle B-ží, nerozlišuje micvot „důležité“ a „méně důležité“; všechny jsou výrazem B-ží vůle, ke všem tedy má člověk přistupovat se stejnou horlivostí a pokud někdo dělá rozdíly, je to známkou toho, že pohnutkou k vykonání micvy mu není vůle B-ží, ale nějaké jeho osobní zájmy. Jestliže vnímá některé micvot jako „závažnější“, vidí v nich větší hodnotu a větší povinnost vykonat je- projeví více ochoty zachovávat je. Naopak u „méně důležité“ micvy se nebude tolik snažit, aby ji neporušil. A proto ten, kdo
zachovává micvot, po nichž se běžně „šlape“, zaslouží výjimečnou odměnu, neboť je evidentně vykonává proto, aby plnil B-ží vůli. S tím nyní pochopíme, proč je v citovaném verši jen výraz mišpatim, bez chukim- mluví se o micvot podceňovaných a ignorovaných. Moše tím zdůrazňuje, že kdo považuje B-ží příkazy za mišpatim, pravděpodobně je hodnotí jejich význam jen vlastními pocity; a kdo koná micvot proto, že je to vůle B-ží, ten zasluhuje odměnu nejvyšší. Moše říká národu: „Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a neznali ji ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale žije vším, co vychází z úst Hospodina“. Co má na mysli? Čekali bychom, že mluví o uplynulých 40 letech putování pouští. Jenže Tóra říká na jiném místě, že každá osoba dostala tolik many, kolik bylo třeba k nasycení. Židé však dostávali vždy jen denní množství many a kdo si chtěl část schovat na další den, tomu se zkazila; byli trvale v nejistotě, zda budou mít další den co jíst- byli tedy „pokořovaní“ a „hladoví“. Gemara v traktátu Joma uvádí, že i když mana měla chuť, konzistenci a výživnost toho jídla, které měl člověk na mysli, přece byli Židé jakoby stále hladoví, neboť k pocitu plného nasycení je nezbytný i vizuální požitek z jídla. Slepý člověk- říká Gemara- se necítí nikdy plně sytý, protože bez ohledu na to, kolik jídla sní, nemůže vidět, co jí. Žije-li člověk v duchovním kontextu a obklopen neustálými zázraky, čekali bychom, že bude jíst jen kvůli tomu, aby se udržel naživu a plnil tak vůli B-ží. Židé v poušti měli pocit hladu, protože jim chyběl vizuální efekt jídla. Gemara říká: Čím vyšší duchovní úroveň člověka, tím větší jeho jecer hara (zlý pud); kdyby totiž jecer hara nebyl úměrný spiritualitě, člověk by ztratil možnost svobodné volby. Proto souběžně s tím, jak člověk duchovně stoupá, sílí i jeho jecer hara. Generace pouště prožívala trvalé očividné zázraky- mana, pramenná studně, oblaky slávy. B-h musel udržovat jejich jecer hara v rovnováze s jejich duchovním růstem a podroboval je zkoušce, pokud jde o chybějící vizuální požitek z jídla. Tóra říká: „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému B-hu, za dobrou zemi, kterou ti dal“. Tento verš je příkaz- micva ase- říkat po jídle, kdy člověk jedl do nasycení, birkat hamazon. A Tóra pokračuje: „Střez se, abys nezapomněl na Hospodina,
1
svého B-ha a nepřestal dbát na jeho přikázání, jeho zákony a nařízení, které ti dnes udílím“. To je varování, aby člověk nezapomněl na B-ha, když se mu bude dobře dařit; protože v době svého úspěchu má člověk sklon myslet si: dosáhl jsem toho jen svým úsilím a svou prací. Jak člověk zapomene na B-ha? Začíná to zanedbáváním micvot. Gemara (Brachot) si v souvislosti s příkazem birkat hamazon pokládá otázku: Odkud víme, že člověk má také povinnost říkat požehnání před jídlem? Zdálo by se, že podle zásady kal vachomer (od jednoduššího k složitějšímu, jedna z 13 zásad interpretace Tóry, jak je Moše dostal od B-ha na Sinaji): existuje-li povinnost žehnat B-hu po jídle- ve stavu sytosti, je logické, že se musí B-hu žehnat i před jídlem- hladný. Rb.Meir Simcha z Dvinska vysvětluje, že birkat hamazon je příkaz Tóry, kdežto požehnání před jídlem je pouze rabínský příkaz. Jestliže se povinnost žehnat před jídlem vyvozuje podle principu kal vachomer, což je princip Tóry, pak by se zdálo, že i povinnost říci požehnání před jídlem je povinnost z Tóry. Ale to je – říká rb.Meir Simcha- nesprávné aplikování principu kal vachomer. Tóra přikazuje povinnost žehnat B-hu po nasycení proto, že člověk má sklon zapomínat na B-ha, když se cítí dobře. Když se cítí spokojený a zabezpečený, necítí nutnost myslet na B-ha; a právě proto Tóra přikazuje, aby člověk po uspokojení své potřeby jídla Bhu poděkoval. Naopak když má někdo hlad, přirozeně začne B-ha prosit o jídlo, a proto Tóra nepokládá za nutné výslovně přikazovat, abychom se modlili před jídlem- a proto je také požehnání před jídlem jen rabínský příkaz. Podle běžného přesvědčení nám jídlo se všemi svými nutričními složkami a vitamíny slouží k uchování života a dodání síly. Ale to není úplně přesné. Tóra říká, že fyzická potrava je jen zprostředkovatelem pravé potravy, jež je od všeho fyzického velmi daleko. Kabalisté říkají, že motorem těla je duše a duši nutno vyživovat, aby mohla dávat tělu duchovní energii, potřebnou k fyzickému přežití. Fyzická chuť a pocit sytosti jen umožňují tělu, aby se připojilo k duši v projevu vděčnosti B-hu za zázrak života. To naznačuje Moše, když národu říká: „Když jsem vystoupil na horu, abych přijal kamenné desky smlouvy, zůstal jsem tam 40 dní a 40 nocí, chleba jsem nejedl a vodu jsem nepil…“. Proč jim to říká? Chce jim říci: Hle, co se stane, když jste v blízkosti B-ha! Pozvednete se nad rovinu tělesnosti, takže jste podobni spíše andělům než člověku a nepotřebujete přirozenou výživu prostřednictvím fyzického jídla. Dokážete přijímat potravu přímo z úst Hospodina! Až budete příště říkat požehnání po jídle, mějte na mysli, že i když je jídlo nástrojem k uchování života, skutečnou životní energií je svatost, vycházející od B-ha. Rambam uvádí, že povinnost říkat tfilu (Amidu) je povinnost z Tóry. Tento příkaz Tóry znamená jedenkrát denně se modlit k B-hu celou Amidu, tj. říkat tři úvodní chvály a oslavení, pak prostřední část- prosby a žádosti, a závěrečné díky B-hu za všechno, co nám poskytuje.
Podle rabínského příkazu však je povinnost modlit se Amidu třikrát denně- ráno, odpoledne a večer. Proč? Rambam říká, že pokud někdo vynechá prostřední část Amidy- prosby- nesplnil příkaz Tóry. Amida je uznání B-ží velikosti a vyjadřuje, že všechno dostáváme od Něj. Pokud ale někdo jen uzná velikost B-ha a o nic Ho nežádá- vynechá prosby, je to, jakoby B-hu říkal, že v jeho životě B-h nehraje žádnou roli, ani pokud jde o zdraví, živobytí, úspěch atd. Proto nestačí jen chválit Bží velikost, ale musíme i žádat B-ha o to, co potřebujeme. Rabíni, znajíce lidskou přirozenost, proto považovali za nezbytné stanovit povinnost modlitby třikrát denně: člověk musí mít stále na mysli, že rozhodující je to, zda B-h mu chce vše poskytnout. Kdyby člověk neměl povinnost modlitby několikrát denně, byl by stržen vírem každodenního života a zapomínal by na B-ha. Pokud se člověk řídí svými osobními zájmy, začne dělat kompromisy, začne slevovat ze zachovávání Tóry; a národy světa si nás nebudou vážit, jestli budeme napodobovat jejich životní styl a řídit se jejich hodnotami. O Tiša be av se čte z knihy Nu: „Budete žít dlouho v zemi a zvrhneš se.Dopustíš se toho, co je zlé v očích Hospodina, tvého B-ha a B-h se rozzlobí; nebesa i zemi beru za svědky, že (Já, B-h) vás rychle zničím“. Raši cituje Gemaru, traktát Sanhedrin, že „budete žít dlouho v zemi“ je narážka na to, že Židé po 852 letech v zemi odejdou do exilu. Raši však pokračuje, že Židé odešli do exilu o dva roky dříve, protože kdyby zůstali v zemi celých 852 let, B-h by je zničil, jak naznačuje náš verš. Raši tu cituje Daniela : „Jsi spravedlivý ve všem, co jsi nám učinil“, tj. B-ží spravedlností jsme odešli do exilu dříve. Proč?, ptá se Gemara a vysvětluje: V době 1.Chrámu bylo více exilů, než nakonec došlo k vyhnání Židů ze země. Sidkijáš, král judský, byl dopraven do Babylonu, když tam ještě žili lidé z předchozího exilu, jak líčí 2Kr, v níž se říká, že toraičtí učenci poslaní do exilu s králem Jojakínem byli tak vynikající, že všechna jejich halachická ustanovení byla jako zákon a když začali hovořit, lidé dokázali jen mlčky naslouchat. Kdyby Židé odešli ze země o ty dva zmíněné roky později, tito velcí toraičtí učenci by zatím zemřeli, Židé by neměli osobnosti takové duchovní výše a celý národ by duchovně upadl. Když tedy B-h dopustil zkázu Chrámu a odvedení Židů do exilu o dva roky dříve, pro další vývoj národa to bylo požehnání. Tóra říká, že když Židé budou v zemi plných 852 let, „budou rychle zničeni“. Neznamená to zánik fyzický, ale duchovní. Jestliže Židé nebudou ve spojení s B-hem prostřednictvím Jeho Tóry, bude jen otázkou času, kdy zaniknou; podstatou židovského národa je Tóra. Vidíme, že trest nemusí být jen fyzický; i duchovní vykořenění je trest. Chazal říkají, že „zlý člověk jakoby byl zaživa mrtvý“. Proto říká prorok „Jsi spravedlivý ve všem, co jsi nám učinil“, tj. uspíšil exil. Potomci Židů, kteří se vystěhovali do Ameriky a kvůli Tóře dokázali nejít do práce o šabatu, jsou dnes duší tamního židovského společenství; potomci těch, kdo pro judaismus nic neobětovali, už často ani nejsou Židé.
2
Jestliže člověk chápe význam a hodnotu micvot a studia Tóry, potom to, co kvůli tomu obětuje, necítí jako „oběť“ či obtíž. Jak říká Mišna, „odměna za micvu nepřijde v tomto světě“. Přes exily a tragédie, dopadající na židovský národ, B-h slíbil, že Židé Tóru nikdy nezapomenou. Gemara (Sanhedrin) uvádí, že i když B-h dosadí krále, jehož nařízení budou stejně krutá jako ta Hamanova, dělá to jen proto, aby donutil Židy k tšuvě. Co člověk vnímá jako tragédii- říkají chazal- bývá ve skutečnosti dobrodiní, jak se ukáže z odstupu. Dříve než bnej jisrael vstoupí do země, připomíná jim Moše znovu, že jsou vyvolený národ a budou žít v zaslíbené zemi, kde každý čin přivodí reakci a příčina bude mít následky. Erec jisrael je výjimečné místo, kde se projeví symbióza B-ha, země i národa ve všem- v úrodě, dešti, každém kameni. Jestli se Židé budou držet
cest B-žích, vše v přírodě jim bude sloužit, budou se rodit zdravé a silné děti, půda poskytne hojnou úrodu, stáda dobytka se rozrostou, země bude oplývat medem a mlékem a budou vítězit ve svých bitvách. Ale to vše nás nesmí svést k omylu, že je to výhradně naše zásluha. B-h si přeje, abychom mu projevovali uznání a díky tím, že budeme dbát Jeho zákonů. Jádro paraši Ekev shrnuje 2. odstavec Šma: Erec jisrael je řízena jinak než systémem odměna- trest. Trest ani odměna nemusí následovat vzápětí po skutku. Budeme-li se držet Tóry, příroda nám bude sloužit k blahobytu, budeme-li však Tóru zanedbávat, vše v přírodě povede k hladomoru a záhubě. Modlitba jako projev oddanosti, konání micvot a důvěra v B-ha, to je to, co B-h žádá od nás za Svou lásku k nám, za to, že nás chrání a pečuje o nás.
Ideologie haskaly Na sklonku 17. a v první polovině 18. st. se v Amsterdamu, Itálii a Německu projevoval ahistorický postoj, tendence k asimilaci a touha po emancipaci, jež pomáhaly nahlodat mesiášskou víru Židů. Všeobecně zastávaný antimesiášský postoj maskilim se opíral o nezdar šabatiánského hnutí. Jakob Emden citoval Jonathana Eybeschütze: největším činem mesiáše bude, že Židé „najdou mír mezi národy“- tradiční výraz označující zlepšení právního a společenského postavení. Mesiášství Jakoba Franka vycházelo z nihilistické zkušenosti a podmínek soudobého života Židů v Polsku. Někteří pokládali tyto postoje za katalyzátory protihalachického hnutí a oslabení mesiášské víry. Mendelssohn v zásadě lpěl na mesiášské víře, i když se domníval, že nemá „žádný vliv na naše občanské chování“, aspoň ne tam, kde „je se Židy zacházeno s tolerancí“. Podle jeho názoru přijde vykoupení jen skrze B-ží vůli, i když se vyjádřil, že návrat Židů do Erec jisrael by mohl mít politicko sekulární charakter, během světové války. Několik málo maskilim kladlo rovnítko mezi mesiáše a vládu universálního míru a tolerance. Zalkind Hourwitz ve své Apologie des Juifs (Paříž 1789) se stejně jako Mendelssohn domnívá, že účin mesiášské víry na chování Židů se podobá účinu existence smrti na lidskou aktivitu: „nezabrání to lidem v budování, setí a pěstování všude tam, kde je jim to dovoleno“. Mnoho maskilim se pocitem i slovy identifikovalo s „Němci“. Mendelssohn ve svých německých spisech opakovaně užívá fráze „my Němci“ a kritizuje výraz „Němci a Židé“ namísto „křesťané a židé“. Berr Isaaac Berr prohlásil po židovské emancipaci ve Francii, dosažené r. 1791: „B-ží slitovností a vládou lidu jsme se nyní stali nejen občany, ale i Francouzi“. Shromáždění židovských notáblů, svolané Napoleonem v r. 1806, razilo výraz „Francouzi mojžíšského vyznání“ a rovněž prohlásilo, že „Židé již nejsou národem“ a „Francie je naše otčina“. Od r. 1807 se také z Francie do německých
států šířil výraz „izraelita“. Byl výrazem příklonu k asimilaci a tendence vymazat dřívější hanlivá označení Židů. I to patřilo k ideologii haskaly. Tato ideologie byla jedním ze základů Reformního hnutí v židovském náboženství. Myšlenku reformy formuloval již r. 1799 David Friedländer. Pod jeho vlivem učinil první reformní kroky Israel Jacobson v království vestfálském. Sám Friedländer začal se zaváděním náboženské reformy v Berlíně poté, když Židé v Prusku dosáhli r. 1812 emancipace. Požadoval, aby se z modlitební knihy vyloučily všechny prosby o návrat na Sion, jakož i žalozpěvy nad zničením Chrámu; žádal rovněž, aby se modlitby říkaly v němčině. Ideologie haskaly byla také základem všech snah zakladatelů Wissenschaft des Judentums v r. 1819. Počátky obnovení moderního zájmu o židovské dějiny mají rovněž základ v generaci Mendelssohna a Wesselyho. V HaMeasef byla zvláštní příloha vymezená pro „životopisy vynikajících židovských osobností“: v ní byly otištěny populární články o Maimonidovi, donu Isaku Abrabanelovi, Mošem Raphaelovi de Aguilar, Isaacu Orobiovi de Castro a dalších. HaMeasef zařadil i články o životě „žijících židovských učenců“; Isak Euchel napsal životopis Mendelssohna a D.Friedländer životopis Wesselyho (oba však vyšly až po smrti Mendelssohna i Wesselyho). Jedna rubrika Hameasef měla být věnována „novinkám, k nimž došlo v našem národě a které zajímají všechny Židy, o jejich svobodě v některých zemích, vzdělání mládeže.., protože je užitečné mladým, aby to věděli“. Životopisy význačných židovských osobností byly publikovány také v Šulamit. Avšak seriózní výzkum židovských dějin započal v haskalových kruzích, až když ve Vídni vyšla r. 1820 kniha básníka a učence Solomona Löwisohna Vorlesungen über die neuere Geschichte der Juden, která byla prvním pokusem o
3
celkový pohled na židovské dějiny počínaje obdobím diaspory až do současnosti.
raným
Haskala se tím stala hybnou silou oživeného studia judaismu i role židovského národa. Mendelssohn se snažil svou charakterizací judaismu jako racionálního náboženství a micvot jako zákonů bývalého (a možná i budoucího) židovského státu demonstrovat nadřazenost judaismu nad křesťanstvím. Mendelssohn byl zjevně přesvědčen, že ani na konci věků, kdy celý svět přijme „jho království Nebes“, nebudou micvot zrušeny, protože jsou to symboly ideálů racionální víry a mají výchovný účin, a Židé budou stále povinni je zachovávat. To byl důvod, proč Mendelssohn nevěřil v úplné zdokonalení lidstva v žádném období, neboť „celé lidstvo je v neustálém pohybu, buď stoupavém nebo klesavém“. Jeho narážky na vyvolenost Izraele a jeho poslání nebyly evidentně míněny jako vysvětlení minulosti, ale jako nástin budoucnosti, třebaže to Mendelssohn neřekl takto výslovně. V průběhu 19. st. byly v kruzích haskaly učiněny další pokusy definovat podstatu judaismu. Někteří považovali judaismus za „spirituální náboženství“ oproti modlářským „přírodním náboženstvím“ a oproti křesťanství, v němž se sváří prvky židovského duchovního náboženství s prvky modlářskými (Solomon Formstecher). Jiní pokládali judaismus za náboženství morálky, náboženství srdce a citu, na rozdíl od helénismu- náboženství chladného rozumu (S.D.Luzzatto a další). N. Krochmal definoval víru Izraele jako víru v nekonečnou „absolutně duchovní Bytost“ a domníval se, že to je tajemství věčného trvání židovského národa. V haskalovém myšlení byly tradiční názory na poslání Izraele nahrazeny narůstajícím historickým vědomím. Exil již nebyl chápán jako trest stanovený Prozřetelností, ale jako důsledek přirozených historických faktorů. V západních zemích byla emancipace všeobecně pokládána za konec exilu. Avšak složitý zápas za emancipaci v Německu, trvající několik desetiletí, vyvolal pochyby o budoucnosti Židů v Evropě a tu i tam i dalekosáhlá rozhodnutí, např. emigrace do Ameriky či návrat do Palestiny. Haskala v Rusku: Do Ruska se haskala dostala ze západní Evropy, zvláště z Německa, a to na sklonku 18. st. prostřednictvím obchodníků, lékařů a potulných židovských učenců do obcí na Ukrajině a v Litvě. Po r. 1780 byli někteří Židé v litevských a polských městech subskribenty Mendelssohnova Biuru nebo HaMeasef německých maskilim. První maskilim ve východní Evropě byli Israel Zamosc, Solomon Dubno, Juda Hurwitz, Juda Loeb Margolioth, Baruch Schick a Mendel Lefin. Udržovali styky s berlínskými maskilim, ale při šíření haskaly ve svém okolí vycházeli formálně z názorů Gaona z Vilna (Elijah b.Solomon Zalman) a pokládali se za jeho žáky. Baruch Schick, který vydal několik děl o matematice a astronomii, citoval ve svém úvodu k překladu Euklida (Amsterdam 1780) slova Gaona z Vilna „přímo úměrně
tomu, jak nevědomý je člověk v ostatních vědách, bude nevědomý sterých stupňů vědění Tóry“. Salomon Dubno přispíval do Biuru, Mendelssohnova komentáře k Bibli. Pinchas Hurwitz vydal Sefer haBrit (1797), druh encyklopedie z různých vědních oborů, jež spojovala etické postřehy se zkoumáním v duchu umírněné haskaly. K tomuto okruhu patřil také Menases b. Josef Ilya, pronásledovaný náboženskými horlivci pro své svobodomyslné názory. Všichni tito autoři- jak bylo tehdy obvyklé- žádali a obdrželi pro svá díla písemný souhlas význačných rabínů. Koncem 18. st. zřídil bohatý maskil Jošua Zeitlin na svém statku u Šklova centrum pro maskilim a tradiční toraické učence. V jeho velké knihovně se mohli věnovat studiu a náboženskému pozvedání. V této skupině byli i Baruch Schick a Mendel Lefin ze Satanova. Tito maskilim těžili ze svých styků s ruskými úřady i s obchodníky, dodavateli a lékaři a předkládali návrhy ke zlepšení situace Židů: jejich připuštění k různým řemeslům, povzbuzování k zemědělskému osídlení a otevření moderních škol pro Židy ( memorandum Jakoba Hirsche z Mogileva 1783, Nathana Note Notkina ze Šklova 1797, lékaře Jakoba Elijaha Franka z Kreslavky 1800) Sami maskilim se již v té době zabývali šířením vzdělání mezi masy. Ačkoliv měli námitky proti užívání jidiš, psali v jidiš knihy pro vzdělání lidu. Lékař Moses Markuse publikoval r. 1790 Sefer Refuot, jež byla lékařským rádcem i průvodcem při výchově dětí. V r. 1817 publikoval obchodník Chaim Haikl Hurwitz z Umanu své Cofnat paneach, adaptace díla J. Campeho Die Entdeckung von Amerika. Na sklonku 18. st. se malá skupina maskilim sdružila v novou obec v St. Petersburgu. Svůj názor vyjádřili v rusky psané brožuře Vopl dočeri judejskoj (1802), vydané o rok později ve Šklově i v hebrejské verzi Kol šavat bat Jehuda. Reagovala na debatu o židovské otázce v ruské vládě, hájila židovský národ a obsahovala i snažnou prosbu o laskavost a slitovnost. O několik let později se autor brožury, Juda Leib Nevachovič stal odpadlíkem, stejně jako jeho příznivec, obchodník Abraham Perec, zeť Nathana Note Notkina. Tyto konverze spolu se zprávami o epidemii konverzí u německých Židů jen zvýšily nepřátelství a podezíravost židovských mas vůči maskilim, což bylo závažnou překážkou šíření haskaly v Rusku. Po r. 1820 hnutí haskaly znovu ožilo v Litvě a jižním Rusku. Podporovali je emigranti z Haliče, např. „brodští“ v Oděse, a také Židé z Kuronska (Sagan, Zaháň), ovlivnění německou kulturou a obyvatelé městeček na okraji Pruska a Kuronska. V tomto období se maskilim uchytili ve Vilně, jednom z center obchodu se západní Evropou. Maskilim, oblečení po německém způsobu a hovořící mezi sebou čistou němčinou namísto jidiš, kterou pokládali za zpotvořený německý dialekt, byli lidově označováni za „dojče (deytchen)“ či „berlíňany“; jedním z jejich hlavních cílů bylo zakládat moderní židovské školy, v nichž by žáci byli vyučováni všeobecným předmětům i židovským studiím v němčině.
4
R.1822 založil syn Chaima Haikla Hurwitze Hirsch školu v Umani, vycházející z „Mendelssohnova systému“. Větší význam mělo založení židovské školy v Oděse pod vedením Becalela Sterna r. 1826. Následně byly podobné školy založeny v Rize, Kišiněvě a Vilně. V těchto letech vypracoval Isak Dov (Baer) Levinsohn z Kremence program maskilim ve svém Teuda beJisrael (Vilno, 1828) a Bejt Jehuda (tamtéž 1829). Podstatou programu bylo ustavení sítě elementárních škol pro chlapce i dívky, kde by se žáci učili židovským i všeobecným předmětům, a také některým profesím. Program počítal i se zřízením středních škol pro nadané děti, dále podporu orientace židovských mas na výrobní sféru, zejména zemědělství a odklon od jidiš k „čisté německé nebo ruské řeči“. Maskilim se snažili sdružovat za vlády cara Mikuláše I., v podmínkách nepříznivých jakémukoli svobodnému sdružování a židovskému obzvlášť. V mnoha městech vznikaly skupinky maskilim, např. Šocharej Or veHaskala (Hledači světla a vzdělání), společnost, založená Izraelem Rothenbergem v Berdičevu, dále Společnost maskilim, Skupina maskilim vedená Mordecajem Aronem Günzbergem ve Vilně, která zřídila v r. 1846 svou vlastní synagogu, Taharat haKodeš. Obtěžováni cenzurou, zápasili o vydávání svých děl; mj. první tamní hebrejský literární časopis, Pirchej Cafon (Vilno 1841). Začala vznikat moderní hebrejská literatura. Mordecaj Aron Günzberg psal povídky vycházející z židovských, světových a ruských dějin, adaptované z nežidovských pramenů nebo převzaté od jiných autorů. V následujících letech v tom pokračoval Kalman Schulmann. Většina básníků ztvárňovala světské motivy lyrickou hebrejštinou, mnoho jich vyjadřovalo myšlenky haskaly. Nejvýznamnější z této skupiny byli Abraham Dov Lebensohn (Adama haKohen), jehož první sbírka básní Širej sefat Kodeš byla vydána v Lipsku 1842, jeho syn Mica (Michal) Josef Lebensohn a význačný básník haskaly Juda Leib Gordon. Abraham Mapu vytvořil hebrejský román, jeho Ahavat Cijon (Vilno 1853) se stalo mezníkem v dějinách hebrejské literatury. Přes odpor k jidiš psali haskaloví autoři svá díla touto řečí, aby svými povídkami či popularizujícími díly rozšířili své myšlenky do širokých vrstev. Nejvýznačnější z těchto autorů, Isak Meir Dick, napsal stovky povídek, publikovaných ve Vilně a Varšavě. Izrael Axenfeld a Solomon Ettinger psali povídky a hry v duchu haskaly. Většina jejich děl nemohla být otištěna kvůli cenzuře a kolovaly v opisech. I v době útisku a protižidovských zákonů za vlády Mikuláše I. pohlíželi maskilim na ruskou vládu jako na oporu v zápase za uskutečnění svých myšlenek. V memorandech, předkládaných úřadům, žádají o nařízení reforem, např. změnu tradičního oděvu za běžný dobový evropský oděv, nebo přísný dohled nad hebrejskými tiskařskými lisy, jejichž počet měl být omezen na dva či tři v celé zemi. Vláda tyto návrhy přijala a prosadila. Maskilim byli obzvláště spokojeni s vládním programem zřídit síť státních židovských škol s německým (později ruským) vyučovacím jazykem.
Počátkem 40. let 19. st. byl realizací programu pověřen Max Lilienthal, ředitel židovské školy v Rize. Pomáhali mu místní maskilim v každém městě. V l. 1840-50 bylo založeno mnoho škol v Pásmu osídlení. Židovští učitelé těchto škol byli vybráni z okruhu maskilim, kteří získali postavení vládních pracovníků. Ve Vilně a Žitomiru zřídila vláda rabínské semináře; jejich studenti byli zproštěni vojenské služby a byli vzděláváni pro svůj budoucí rabínský či učitelský úřad. V těchto školách a seminářích, financovaných ze zvláštní daně uložené lidu (svíčková daň) byla vychovávána nová vrstva maskilim. Získali vzdělání v ruštině a jejich vazby k hebrejštině a židovské tradici byly slabé. Mocným impulsem byly pro haskalu ekonomické změny, zejména vznik početné vrstvy Židů, smluvně pracujících v lihovarnictví. Na základě jejich smluv s vládními úředníky získali oni i jejich zaměstnanci znalost ruštiny, počtů a další odbornosti. Tím vznikla celá vrstva tisíců rodin, které již nebyly ekonomicky a sociálně závislé na židovské společnosti. Tito Židé nosili nežidovský oděv, zanedbávali náboženské příkazy, holili si vousy a byla jim bližší ruská řeč a kultura. Maskil předchozí generace byl samouk, znalý židovské literatury, svého vzdělání nabyl z německé literatury a z děl Chochma Jisrael- Wissenschaft des Judentums. Naproti tomu nový maskil získal vzdělání v židovskoruské nebo ruské škole a vyznačoval se odklonem od židovské tradice. Významné reformy na začátku vlády Alexandra II. a potlačení polského povstání v r. 1863 byly hnací silou šíření haskaly mezi masy židovské mládeže. Rozhodující úlohu v tom sehrál židovský tisk, jehož zakladatelé, žurnalisté a publicisté byli většinou maskilim. Z novin v haskalovém duchu to byl zejména hebrejský HaMeliz (založený 1860) a Kol Mevaser v jidiš (1862), vydávaný A.Zederbaumem v Oděse. První noviny vydávané rusky orientovanými maskilim také vycházely v Oděse: Razsvět a Sion (1860-61) a Den (1869-71), do nichž přispívali přední rusky mluvící maskilim. Starší autoři se připojili k novým, např. S.J. Abramovic (později Mendele Mocher Seforim), píšící v hebrejštině a jidiš, I. J. Linecky (jidiš), L. Levanda a G. Bogrov (v ruštině). Jejich díla představovala pokročilejší stádium ideologie haskaly, jak patrno z výroku básníka L. Gorgona: „Být člověkem venku a Židem ve svém domě“. Tento tisk volal po spojenectví židovských maskilim s ruskou vládou, aby vytáhli ven „ty, kdo jsou ve tmě“, zejména chasidim a jejich cadikim, a podporovali vládní politiku poruštění Pásma osídlení. Po r. 1860 byla zavedena instituce „kazjonyj ravin“- úřady jmenovaný rabín. Adepti byli z řad maskilim, vzdělaných v ruskožidovských školách. V r. 1863 byla z iniciativy nejbohatších petrohradských Židů (Günzburg, Poljakov, Rosenthal) založena Chevrat Meficej ha Haskala- Společnost pro podporování kultury mezi Židy v Rusku. Společnost měla pomáhat maskilim v provinčních městech, zvláště studentům a podněcovat k vydávání haskalové literatury v hebrejštině, jidiš a ruštině.
5
Většina maskilim byla přesvědčena, že Rusko- tak jako ostatní evropské země- vyhlásí emancipaci Židů. Nasvědčovala tomu práva, udělená určitým židovským kruhům, např. velkoobchodníkům (1859), intelektuálům (1861), řemeslníkům (1865) a příslušníkům lékařských profesí (lékaři, lékárníci, ošetřovatelé, porodní báby). Zavedení všeobecné branné povinnosti (1874), obsahující výrazné rozdíly v podmínkách a délce služby pro brance s ruským vzděláním, přinutilo mnoho rodičů posílat své děti do ruských škol. Zatímco v r. 1870 studovalo na ruských středních školách jen 2.045 židovských dětí, v r. 1800 vzrostl jejich počet na 8.000. V průběhu tohoto období se objevily u maskilim dvě tendence. Jedni požadovali rychlé spojení s ruským národem, až k asimilaci. Hebrejština (a tím spíše jidiš) byly pokládány pouze za dočasné nástroje k šíření haskaly mezi zaostalými masami. Stoupenci tohoto trendu uznávali nanejvýš nutnost podporovat „židovskou vědu“ (Wissenschaft des Judentums) v ruštině. Tuto cestu nastoupili Židé v západní Evropě a po ní měl směřovat i ruský judaismus. Druhý trend představovali hlasatelé nacionalistické ideologie, požadující pěstování hebrejštiny a věrnost židovskému nacionalismu. Hlasatelem těchto myšlenek byly noviny Ha Šachr (1868-84), vydávané Perecem Smolenskinem ve Vídni, ale obracející se k ruským Židům. Smolenskin ostře kritizuje mendelssohnovskou haskalu a žádá podporu židovských národních hodnot. V té době to však byl ojedinělý hlas. Většině maskilim se zdálo, že historický vývoj, k němuž došlo v západní Evropě, by mělo převzít i ruské židovstvo. Některé názory pokládaly tento vývoj za přirozený a žádoucí a vyvozovali z něj dalekosáhlé závěry (A.U. Kovner), kdežto jiné názory nad ním vyjadřovaly politování (J.L. Gordon v Le mi Ani Amel). Významné změny doznal život ruských Židů v sedmdesátých letech 19. st. Prudký vpád Židů do hospodářství státu a do ruské kultury měl za následek silné protižidovské hnutí, k jehož mluvčím patřili přední ruští intelektuálové (Aksakov, Dostojevskij). Po celém Rusku vznikal tisk, podněcující ruské masy proti Židům a varující je před „nadvládou“ Židů, zejména židovských
intelektuálů. Situace, jež nastala v Rusku po zavraždění Alexandra II., vyústila nejdříve v protižidovské pogromy (1881-3) a později v tvrdé omezení práv Židů, např. numerus clausus, který měl zabránit židovské mládeži ve vstupu do ruských škol. Maskilim reagovali na tuto situaci různě. Starší generace se snažila pevně držet svých zásad a věřit v „pokrok“, který nakonec zvítězí a přinese očekávanou emancipaci. Tento názor rusko-židovské inteligence byl soustředěn kolem novin Voschod (St.Petersburg 18811906). Značná část židovské mládeže se připojila k ruskému revolučnímu hnutí v naději, že s pádem carského režimu přestanou všechny restrikce a že Židé se asimilují a rychle rozpustí v ruském národě, čímž automaticky zanikne i židovská otázka. Část starší generace a mladí židovští intelektuálové se uchýlili k židovskému nacionalismu. Založili hnutí Hibat Cion; jež považovalo za řešení židovské otázky v Rusku emigraci Židů do Erec jisrael. K realizaci tohoto plánu požadovali spojit se s židovskými masami, jež si uchovaly věrnost židovským tradicím a jazyku. Tiskovým orgánem tohoto názoru byly rusko-židovské noviny Razsvět (1879-83) a později HaMeliz. Haskala jako ideologický směr nyní přenechala své místo novým trendům, jež všechny- přes jejich tvrdou kritiku haskalypřevzaly mnohé z jejích myšlenek. Třebaže z historického pohledu byla ruská haskala pokračováním středoevropské haskaly, vyznačovala se originalitou, plynoucí ze specifického charakteru ruského judaismu. Velký počet Židů v této zemi, jakož i velká koncentrace ve městech a městečkách Pásma osídlení zabránily, aby haskala degenerovala v rychlou asimilaci a rozklad, jak tomu bylo v západní Evropě. V Rusku byla nová hebrejská literatura trvalým faktem, nikoliv jen pomíjivou módou. Haskala přinesla, dokonce i z odporu k vlastní ideologii, světskou literaturu v jidiš, zejména beletrii. Rychle vznikal židovský tisk ve třech jazycíchhebrejštině, jidiš, ruštině. Haskala také dala nacionalistickému hnutí, zejména sionistickému, myšlenku přechodu židovských mas k výrobní sféře, k dělnickým profesím a zejména k zemědělství.
Šabat tento týden začíná v pátek v 19´39, a končí v sobotu v 20´47. Délka dne je 14 hod 16 min; délka skutečné hodiny činí 72 minut, východ jitřenky 4´34; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 4´33 hod; východ slunce v 5´46; polovina dne 12´55; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´25, (mincha ktana 17´03, plag mincha 18´32) západ slunce (škia) 20´01; východ hvězd v 20´36 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
6
