שבוע טוב Číslo 100/5768
1.října 2008
Výklad k sidře Vajelech (Deuteronomium 31,1 – 30) „Nyní si tedy napište tuto píseň. Uč jí syny Izraele…“, říká verš naší paraši. Zmíněnou „píseň“ budeme číst příští týden v paraši Ha´azinu. Talmud však cituje verš za jiným účelem: „Rav Jose, syn rav Chaniny řekl, že Tóra byla dána jen Mošemu a jeho potomkům, neboť je psáno (Ex 34:27) „napiš si tato slova“ a (34:1) „vytesej si“, a stejně tak jako odštěpky (po vytesání desek) náleží Mošemu, patří mu i „napsané“, tj. Tóra. Avšak Moše byl velkodušný a dal ji Izraeli, takže o něm platí „kdo hledí vlídným okem, bude požehnán“ (Př 22:9). Rav Chisda oponoval slovy Dt 4:14 „Mně Hospodin přikázal učit vás (=celý Izrael)“ a 31:19 „Nyní si tedy napište (=celý židovský národ)“. Citovaný verš Tóry odkazuje jen k samotné písni, končí však slovy „aby byla tato píseň mým svědkem proti synům Izraele“. Talmud uzavírá diskusi: To, že Tóra byla dána jen Mošemu a ten se o ni podělil s celým národem, patří spíše k „důvody podloženým dedukcím“. „Důvody podložené dedukce“ byly do značné míry hlavní součástí studijního programu mnoha ješivot. Raši vysvětluje, že se tím míní „pochopit něco z něčeho jiného“, tj. hluboký vhled do Tóry. O ten se snaží student Talmudu rok po roce, a proto bylo také napsáno tolik komentářů k Tóře- abychom se učili. A to vše díky Mošemu. Proto je nazýván „Moše rabenu- náš učitel Moše“. Talmud uvádí: „Rav Jochanan řekl: Svatý, budiž požehnán způsobil, aby Jeho přítomnost spočinula jen na tom, kdo je silný, bohatý, moudrý a pokorný- a to vše se učíme od Mošeho“. Tóra dosvědčuje Mošeho pokoru, jeho moudrost je zjevná; a jeho „síla“ je víc než fyzická zdatnost- chazal učí: Kdo je silný? Ten, kdo přemůže svůj jecer hara, neboť je řečeno „Shovívavý je lepší než bohatýr a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele měst“ (Př 16:32). Verš „Nyní si napište..“ je zdrojem micvy, jak říká Talmud: „ Raba řekl: I když osoba zdědila po svém otci sefer tora (svitek Tóry), musí opsat svitek také za sebe, neboť je psáno Nyní si napište…“. Šulchan aruch (Jore dea 270:1) to potvrzuje: „Je micva, aby každý muž Izraele opsal sefer tora“. Taz, komentátor Šulchan aruchu, k tomu dodává: „Ten, kdo opraví i jediné písmeno (v sefer tora), jakoby obdržel (Tóru) na Sinaji“. (Chybí-li i ta nejmenší část v Tóře– jedno písmenocelek není úplný. Doplněním chybějící části k celku je teprve dosaženo úplnosti.) Jakkoli to zní jednoduše, i tak drobný úkon jako oprava jediného písmene vyžaduje zručnost a dobrou
znalost sofrut (=umění sofera, tj. toho, kdo opisuje svitky Tóry a texty v tefilin a mezuzot). K umění sofrut nutno znát víc než jen abecedu, je třeba ovládat mnoho dalších halachot a také cvikem získat dovednost, aby byl člověk schopen utvořit náležitý tvar každého písmene podle rozměrů předepsaných pro STeM (=sifrej tora, tefilin a mezuzot). Dnes jen málo lidí je halachicky způsobilých jako soferim, proto splnění této micvy lidé často řeší tím, že soferovi zaplatí za opsání; lze zaplatit za celou sefer tora, za jednu parašu, ale i za jediné písmeno či odstavec. V sofrut jsou písmena abecedy utvářena z jiných písmen. I z písmen se učíme nahlížet život pohledem Tóry: např. písmeno bet- . V sofrut negativem písmene je písmeno pe. Bet je první písmeno Tóry, začíná jím výraz „berešit“. Vyslovíme-li pe, zní to jako hebrejské slovo „ústa- pe (psáno pe-he)“. Jakoby hned první písmeno Tóry nám říkalo, že B-h stvořil svět slovem („ústy“). Numerická hodnota slova je 86, tutéž hodnotu má i B-ží jméno Elohim a také slovo hatevapříroda, tj. B-h stvořil i přírodu. A to vše lze vyčíst z jediného počátečního písmene svitku.
Šabat 4.10. je letos šabat šuva. Roš hašana již máme za sebou a míříme k Jom kipur. Ale stále platí, co říká Talmud: „O Roš hašana- Dni soudu se před Hašem otevřou tři knihy“. Tosafot vysvětluje, že každý je souzen s ohledem na svůj podíl v budoucím světě- olam haba. Pro někoho je těžké pochopit, že dosud žijící osoba je souzena kvůli podílu ve světě, který přijde- copak se neukáže jasně až v posledním okamžiku života, zda si člověk zaslouží nebo nezaslouží budoucí svět? Talmud k tomu říká: O Roš hašana nebeský soud nejdřív rozhoduje, zda si člověk zaslouží olam haba, a pokud ano, může být člověk potrestán v tomto pozemském světě, tj. dřív, než umře a tím bude ušetřen trestu ve světě budoucím. Ale ten, kdo potřebuje duchovní očistu větší, než může obsáhnout jeho život, tomu budou dobré věci dány v pozemském světě, neboť v budoucím světě bude potrestán; někdy však je rozsudek zmírněn a člověk je trestán už za života v tomto světě. Jinými slovy: všechno, co se osobě stane v tomto pozemském světě, závisí na tom, jak si stojí, pokud jde o její podíl ve světě budoucím. Když pak člověk umře, je souzen za všechno, čím prošel během celého svého pozemského života. Ve „třech knihách“, jež se otevírají každoročně o Roš hašana, jsou obsažena jména všech lidí- těch zcela spravedlivých, zcela špatných a těch, kdo jsou „něco mezi tím- bejnonim“. Těch je většina, a ti si během dnů, jež zbývají do Jom kipur, ještě mohou „vylepšit“ poziciupřímnou hlubokou tšuvou, dobrými skutky. O Jom kipur je 1
vše uzavřeno a rozhodnutí nebeského soudu nabude platnosti- je „zpečetěno“. „Přiblížily se dny tvé smrti“, říká Hospodin Mošemu. Posledním dnem Mošeho života byl 7. adar, žil přesně 120 let, neboť 7.adaru se i narodil. Za svůj život prožil s národem zkoušky, vzpoury, spiknutí, zklamání a pochybnosti. Přesto se nikdy nevzdal, staral se o národ jako o své děti, čelil lidem i B-hu, čtyřicet let vedl a úspěšně přivedl národ duchovně i fyzicky k hranicím země zaslíbené- k naplnění pět set let starého B-žího slibu. Byl prorokem nesrovnatelné velikosti. Nyní končí svůj úkol předáním vůdcovství svému žáku Jehošuovi. Mošeho životní úkol byl protichůdný: měl v národu utvrdit vědomí závislosti na Hospodinu a současně oslabit jejich závislost na sobě samém jako na vůdci národa; a teď, na konci Mošeho života národ nemá jinou možnost než napřímit všechnu svou pozornost k B-hu. Když Moše dopsal celý text Tóry, svěřil jej do péče kohanim a vysvětlil národu důležitost micvy hachel. Kohanim představují přítomnost B-ha „uprostřed tábora“- jako učitelé a morální vzory mají udržovat pozornost národa, rozptýleného po celé zemi, zacílenou na jeho národní poslání i na úlohu jednotlivce. Národ se má vždy jednou za sedm let shromáždit na Chrámové hoře, aby si poslechem veřejně čtené Mišne tora připomenul, že věrnost Tóře je důvodem, proč národ obsadil a obývá zemi zaslíbenou. (Král četl z knihy Dt od začátku do konce 1.oddílu Šma /6:9/, druhý oddíl Šma /11:13-21/ a dále 14:2228:69/. Všechny tyto části mluví o věrnosti B-hu, smlouvě, o odměnách a trestech.) B-h povolal Mošeho s Jehošuou do svatyně –ohel moed. Vyjevil jim těžkou budoucnost národa, jenž přes všechna varování bude hřešit, ztratí vědomí závislosti na B-hu a bude Hospodinem potrestán. To vše si uvědomujeme i o šabatu šuva. Název pochází z haftary, která se čte o tomto šabatu a začíná slovy „Šuva jisrael- Navrať se, Izraeli“. Text z proroků Hošei (Ozeáše) a Joela líčí Hospodinovu touhu odpustit svým dětem, jen když se budou kát. Zmiňuje se půst Jom kipur i odměna, jež na nás čeká, jestliže budeme chválit B-ha a věrně mu sloužit. Připravujeme se tak na Jom kipur, nejvážnější den roku, který je celý věnován modlitbám a zkoumání vlastního nitra- myšlenek i citů, pohnutek a skutků. Stejně jako o Tiša beav je i o Jom kipur zakázáno jíst, pít, mýt se (víc než je nezbytně nutné), mazat se (olejem, krémy), mít sexuální styk, mít na sobě kožené boty. Avšak tím podobnost končí, charakter obou dnů je zcela odlišný. Tiša be av je den truchlení, kdy si připomínáme tragické události naší minulosti a vyvozujeme z nich poučení a podněty pro současnost, pro uchopení a směřování vlastního života a chování. Jom kipur je vážný, slavnostní den, naplněný nadějí na odpuštění i radostí z obnoveného blízkého vztahu B-ha a člověka. Jom kipur je jediný půst, přikázaný Tórou. Když po rozbití prvních desek Moše znovu vystoupil na horu
Sinaj a prosil tam za národ čtyřicet dní a nocí, dole byli bnej jisrael ponořeni do modliteb, litujíce hříchu zlatého telete. Moše sestoupil z hory 10. tišri (roku 2 248) a přinesl národu spolu s 2. deskami i B-ží lásku a odpuštění. Poté Tóra stanovuje 10. tišri jako den, kdy Hospodin odpustí svým dětem hříchy uplynulého roku- jejich „uctívání zlatého telete“. Jak tomu rozumět? Hřích zlatého telete představuje samu podstatu toho, proč hřešíme. Zdá se nám nepochopitelné, jak mohl národ, který zakusil výjimečné zázraky a zjevení na Sinaji, tak rychle a tak vážně zhřešit. Ale my nejsme jiní. Uznat, že Tvůrce je přítomen v každém aspektu našeho osobního, národního i světového osudu, s sebou přináší povinnost poslouchat Jeho nařízení a není vždy snadné uvědomit si nesmírnost a strašlivost B-ží moci. Často nechápeme pravidla B-ží vlády a soudu, a ještě častěji nejsme ochotní omezit svůj život Jeho požadavky- modifikujeme si B-ha podle omezené lidské logiky. Židé v onom roce 2248 měli jasno o B-ží moci, nechápali však velikost B-ží lásky, proto byli neochotní plně se vložit do vztahu, jenž vyžadoval od nich naprostou poslušnost; to lze jen s absolutní důvěrou ve stálou B-ží péči a ochranu. I my dnes si namísto důvěry v B-ha vytváříme svůj vlastní obraz B-ha- své zlaté tele. O Jom kipur máme příležitost odložit své předchozí omezené chápání a půstem i modlitbou se pozvednout nad fyzické omezení lidské bytosti, pochopit a uznat věrohodnost B-ží prozřetelnosti a trvalou B-ží účast na našem životě. Vždyť už sám fakt, že jsme jako národ dodnes přežili, je zázrak, který předčí zázraky Exodu. Celý musaf Jom kipur je věnován tomu, co se dělo v Chrámu. Kohen gadol tam konal bohoslužbu v naději, že dosáhne od Hospodina odpuštění za trvající hřích zlatého telete. Vstoupil do velesvatyně, aby za celý národ vyjádřil bezvýhradné přijetí B-ha a Jeho Tóry a prosil o slitovnost a odpuštění. Při této části bohoslužby nesměl mít na sobě svá „zlatá roucha“, neboť to by upomínalo na hřích zlatého telete. Tady je namístě připomenout, že vybudování svatyněmiškanu byl následek hříchu zlatého telete: zlaté tele zničilo čistotu nového národa, jenž právě přijal Tóru, a proto muselo vzniknout nové místo pro B-ží přítomnost- jako symbol toho, jaký mohl být svět, kdybychom nezhřešili. Vybudování miškanu bylo odrazem Stvoření nebes a země; např. 39 prací a činností zakázaných o šabatu je odvozeno z prací a činností potřebných k vybudování miškanu. Zachováváním šabatu a dodržováním jeho zákazů tedy proklamujeme, že B-h je vládcem světa a přijímáme Jeho záměr, s nímž nás stvořil. Jako B-h odpočíval po Stvoření světa, tak my odpočíváme o šabatu od práce na budování miškanu. Také každoroční snaha napravit hřích zlatého telete se musela konat v Chrámu, právě proto, že byl symbolem světa, jaký mohl být, nebýt našeho hříchu. O Jom kipur, jenž bývá také nazýván šabat šabatů, se spojují všechny prvky našeho vztahu k B-hu. Po dvacetičtyřhodinovém půstu jsme připraveni pochopit skutečnost B-ha a Jeho přítomnost ve všech oblastech našeho života. Vyjadřujeme to veřejně prohlášením „Hospodin je náš B-h“. Pak můžeme radostně říci „příští rok v Jeruzalémě“.
2
Bohoslužba o Jom kipur zdůrazňuje, že jsme „vyvolený národ“, modlitby vyjadřují velikost B-ží moci, Jeho lásky, soucitu a milosti. Musaf začíná 1/ velkolepým líčením historie národa až k vzniku kohanim a kohena gadol; vyjadřuje se myšlenka, že vše stvořené nachází svůj smysl a účel, když jedinec s nejvyšší mírou svatosti slouží Tvůrci na nejvíce svatém místě v nejsvatější den. 2/ Popisuje se sedm dní před Jom kipur, kdy se kohen gadol připravoval a očišťoval pro vykonání bohoslužby . 3/ Kohen gadol bděl celou noc před Jom kipur, ponořený do studia Tóry a modliteb. Jeho den začal o svítání. Vykonal rituální ponoření v mikvi- první z celkem 5 toho dne. Oblékl svá „zlatá roucha“ a připravil každodenní oběť kadidlové směsi, zapálil menoru, přichystal oběť minchy a úlitby vína. 4/ Svlékl zlatá roucha, podruhé se ponořil v mikvi, oblékl si lněná „bílá roucha“ a řekl první viduj (vyznání)- za sebe- opíraje se přitom oběma rukama o hlavu býka, který měl být obětován jako jeho soukromá oběť za hřích. 5/ Bylo provedeno losování dvou (pokud možno) naprosto identických kozlů a mezi rohy toho, který byl vylosován k vyhnání do pouště, byla přivázána vlněná červená niť. 6/ Kohen gadol řekl druhé vyznání nad svým býkemza svou rodinu a všechny kohanim, poté vykonal šchitu býka. 7/ Vzal ketoret- vonnou kadidlovou směs na pánvičce a vstoupil do velesvatyně, zapálené ketoret tam nechal, vyšel ven, vzal krev obětovaného býka, znovu vešel do
velesvatyně a stříkl krví, jak přikazuje Tóra. Poté vyšel ven, provedl šchitu kozla určeného k oběti, opět vstoupil do velesvatyně a stříkl kozlí krví. Vyšel z velesvatyně a stříkl krev svého obětovaného býka před parochet a totéž udělal s krví kozla. Poté byla obojí krev smíchána a stříkána na zlatý oltář. 8/ Kohen gadol řekl vyznání za celý národ nad druhým kozlem, kozel byl poslán do pouště. Pak byly oběti býka a kozla přichystány ke spálení na obětním oltáři. Kohen gadol se potřetí ponořil v mikvi a oblékl se do zlatých rouch. Pak obětoval druhou sérii obětí ola- za sebe i za národ, spolu s obětí musafu. 9/ Počtvrté vykonal ponoření, vzal na sebe lněná bílá roucha a vstoupil do velesvatyně, aby vynesl ven pánvičku, na níž byla přinesena kadidlová oběť. Vyšel ven, svlékl bílá roucha (která pak už nikdy nebyla znovu použita), popáté se ponořil v mikvi, oblékl si zlatá roucha a přinesl každodenní večerní oběť i kadidlovou oběť a zapálil menoru. 10/ Zbytek modlitby líčí vznešený zjev kohena gadol a velkolepost oslav. Následuje truchlivá připomínka, že kvůli hříchům našim i našich předků již nemůžeme být svědky této slávy a majestátu. 11/ Kromě pěti ponoření, jež vykonal kohen gadol mezi výměnami oděvu, musel si ještě celkem desetkrát „umýt ruce a nohy“- vždy před svléknutím jedné sady oděvu a po obléknutí druhé. Jako symbol těchto pěti ponoření a desaterého mytí rukou a nohou říkáme během dne pětkrát tfilu a desetkrát vyznání. 12/ Vyprávění o deseti mučednících je součástí musafového vyznání; i když každý příběh je historicky přesný, spojení příběhů nikoli, rozdíl je asi 150 let. Gemara říká, že smrt spravedlivého je formou oběti a vykoupení. Kéž je B-ží vůlí, aby tyto oběti nebyly třeba a my si brzy zasloužili příchod mesiáše.
Aseret jemej tšuva a JOM KIPUR Ve dnech, jež zbývají do Jom kipur, máme stále možnost účinně napravit své prohřešky vůči druhým lidem a smířit se s nimi- pokud jsme to dosud neudělali. To nám říká i haftara šabatu šuva. Bez narovnání svých vztahů s ostatními lidmi nemůžeme se smířit s B-hem. V těchto dnech se máme více obracet k duchovním věcem- studiu Tóry, konání micvot- a k sebezkoumání, a méně se zabývat všedními záležitostmi. Přispíváme na dobročinnost, snažíme se dělat dobré věci a celkově být svědomitější ve zbožnosti. Někde bývá zvykem posvětit nový měsíc až po skončení Jom kipur, kdy jsme naplněni radostí, ale jinde se to naopak dělá v těchto dnech, aby se splnění této micvy mohlo ještě přidat k zásluhám tohoto roku. Z téhož důvodu si také v těchto dnech lidé kupují lulav a etrog (pro micvu svátku Sukot). Při ranní a odpolední modlitbě těchto dní se říká Avinu malkenu. Bohabojní se ve dnech, jež zbývají do Jom kipur, postí. V těchto dnech se obvykle nekonají svatby.
Půst Gedalja - letos čtvrtek 2:10. Nazván je po Gedaljovi ben Achikam, kterého zavraždil Jišmael ben Netanja z podnětu amonského
krále. Důsledkem této vraždy byl zánik posledních zbytků židovské autonomie po babylonském dobytí země 423 př.o.l. Tisíce Židů byly zabity, další odvedeni do exilu. Když babylonský král Nabuchadnezar zničil 1. Chrám (r. 586 př. n. l.) a vysídlil výkvět národa do své říše, dovolil, aby zbídačelý zbytek národa zůstal v zemi pod správou místokrále Gedalji. Mnoho Židů, kteří před válkou uprchli do okolních zemí, se tak vrátilo na území Jehudy, aby tam obdělávali pole a vinice, jež jim vrátil babylonský král. Doufali v období klidu, ale král Amonu (v blízkosti Jeruzaléma) z nenávisti k židovskému obyvatelstvu poslal Jišmaela b.Netanju, aby Gedalju úkladně zavraždil. Gedalja ho přijal vlídně v městě Mizpe, i přesto, že byl před zlým úmyslem Jišmaela předem varován. Gedalja považoval varování za pomluvy-lašon hara a nepřikládal jim váhu. Svou spravedlivost zaplatil životem a Talmud k tomu podotýká: „Je špatné mluvit a poslouchat lašon hara, ale není nic špatného uchovat si vždy aspoň trochu obezřelosti“. Po Gedaljově zavraždění uprchli zbývající Židé ze strachu před babylonským králem do Egypta a tím se naplnilo proroctví, že země se stane neobývaným pustým úhorem. Postní den byl stanoven, aby nám připomínal, že smrt spravedlivého je stejně tragická jako zapálení Chrámu, jež si
3
rovněž připomínáme půstem. Z půstu Gedalja se však také učíme, že svou žárlivostí, závistí a nenávistí k druhým škodíme sami sobě- „řežeme do vlastního těla“. Také deset mučedníků, o nichž budeme číst v musafu o Jom kipur, platilo životem za tutéž chybu Josefových bratří; a i my platíme za stejnou chybu a budeme platit až do příchodu mesiáše: stále totéž nám kalí zrak a křiví vidění, takže triviální věci vidíme zveličeně a ty závažné přehlížíme. Hřích není ani tolik otázkou „co“, ale i „kdy“ a „jak“. I Gedaljovo naprosté ignorování nepříznivých zpráv o Jišmaelovi by bylo správné, kdyby tak jednal jen sám za sebe, ale ne tehdy, když jako místokrál musel u veškerého svého jednání zvažovat možné důsledky pro národ. Gedaljova smrt i náš půst nám připomínají, že je důležité mít jasně srovnány priority života, vidět věci ve správném světle. To je život s Tórou.
Den před Jom kipur
vykonávají bohabojní Židé na úsvitu obřad kaparot (smíření). Podle tradice se zabil kohout (pro muže) či slepice (pro ženu, pro těhotnou kohout i slepice, protože její dítě možná bude syn) anebo nějaký jiný ptačí druh, který je košer, avšak nepoužíval se k obětem v Chrámu (nikoli tedy hrdličky či holubi), např. husa- houser. Jedna kapara stačí pro dvě osoby. Říkají se verše „Bnej adam- Synové člověka…“ a při trojím zakroužení nad hlavou třikrát formule „Ze/zot chalifati…“ Po zabití se pak maso většinou dávalo chudým, nebo se vykoupilo za peníze a ty se daly potřebným. Vnitřnosti se hodily ptákům. V současnosti se obřad provádí většinou s bankovkami platné místní měny, jež se pak věnují na dobročinné účely. Abychom si ovšem nepředstavovali, že tímto obřadem lze dosáhnout smíření! Je to jen názorný způsob, jak si uvědomit a vyjádřit, že správně bychom my za své hříchy zasloužili smrt (jež potkala slepici či kohouta), ale B-h je milosrdný a přijme naši tšuvu. Obřad kaparot je tedy dalším naléhavým upozorněním na nezbytnost vykonání tšuvy. I když nejlépe je vykonat obřad kaparot den před Jom kipur, není-li to možné, lze jej vykonat i některý jiný den do Jom kipur. V den před Jom kipur se neříká Avinu malkenu ani tachanun. Neříká se ani Mizmor letoda a Lamenaceach. Celý den věnujeme přípravám na Jom kipur. Každý člověk by měl jít do mikve, jako součást tšuvy, tedy i „jinochové a panenské dívky“, kteří běžně do mikve nechodí. V den před Jom kipur máme povinnost dobře a vydatně se najíst jako ve svátek; je to stejná micva jako postit se o Jom kipur, a splnění této micvy se přičítá k zásluhám. Poslední jídlo před začátkem půstu –seuda mafseketby mělo být lehce stravitelné, nemá to být ryba. Správné je začít s tímto jídlem dřív, aby se skončilo před západem slunce. Po tomto jídle začíná půst, který skončí až další večer, na konci Jom kipur.
Již před tímto jídlem by měl člověk udělat viduj- vyznání hříchů. Před začátkem Jom kipur se prostře bílý ubrus a zapálí se svíce. Třebaže o Jom kipur se nic nejí, je micva uctít den svátečním oděvem, prostřeným stolem a světlem. Obvykle jedna svíce se nechá doma (měla by to být taková, která vydrží hořet přes celý Jom kipur aby po skončení dne pak mohla posloužit jako havdalová svíce). Někde je zvykem zapálit svíci za každého živého člena domácnosti a jednu za mrtvé. Kdo řekne požehnání Šehechejanu při zapalování svící, nemusí je už říkat potichu s chazanem v synagoze. Na znamení zákazu manželského styku zapálí se svíce v ložnici. Před odchodem do synagogy rodiče žehnají svým dětem. V synagoze probíhá po minše obřad malkot-mrskání (narážka na příkaz Tóry, že ten, kdo poruší toraický zákaz, má být potrestán mrskáním). Jde opět o symbolickou připomínku nutnosti vykonat tšuvu.
Jom kipur
(letos čtvrtek 9.10., začíná večer 18.10.)
Vedle přísného půstu platí další zákazy: mytí (nemýt se víc, než je nezbytně nutné, nemocný se smí mýt tak, jak to vyžaduje jeho nemoc), použití olejů a krémů, sexuálního styku (i mazlení), nošení kožených bot (tj. vzdát se přepychu. Také bez bot jsme blíž zemi.) Ten, kdo má dovoleno jíst o Jom kipur, neměl by jíst víc, než je nezbytně nutno a neměl by jíst okázale před ostatními, ani dávat najevo, jak mu chutná. Děti mladší 9 let by neměly zachovávat půst, ani když samy chtějí. Jsou zakázány veškeré práce a činnosti, které jsou zakázány o šabatu (Jom kipur je nazván šabat šabaton). Nemyjeme si ruce před modlitbou, protože celý den strávíme modlitbami. Lidé by neměli mít na sobě žádné šperky. Muž si bere kitl. Ještě před západem slunce se vykoná v synagoze zrušení neúmyslných slibů, které jsme dali B-hu (ne lidem). Ještě před Kol nidrej vyjme se svitek Tóry, obchází se kolem synagogy a lidé prosí o odpuštění za to, že neprokazovali náležitou úctu Tóře; měli by si umínit, že to od této chvíle napraví. Opakuje se verš „Or zarua- Světlo je zaseto (pro spravedlivého)“ (Ž 97) a pak zazní Kol nidrej. Správné jej začít ještě za denního světla a protáhnout zpěv do večera. Po celý Jom kipur se odpověď „Baruch šem kevod malchuto leolam vaed- Požehnáno buď jméno Jeho vznešené vlády navěky a navždy“ říká nahlas. Je dobré mít při ruce nějaké vonné koření a během dne občas přičichnout, abychom mohli říci příslušné požehnání; nejlépe je mít různé druhy koření (vonné dřevo, byliny, směs koření) s různým požehnáním. Kdykoli se během dne opakuje viduj- vyznání hříchů, říká se vstoje, bez opírání ( kdo slabostí nevydrží, smí se lehce opřít). Celý postoj by měl vyjadřovat naši zkroušenost a pokoru.
4
Viduj - vyznání hříchů je nezbytnou součástí tšuvy. Viduj je micva ase, tj. každý je povinen udělat na Jom kipur tšuvu a viduj= výslovně uznat a vypovědět své chyby a prohřešky. Proto se vyznání opakuje při každé modlitbě dne- maarivu, šachritu, musafu, minše (musafu) i neile a je dobré vkládat ještě další. Kdo říká viduj potichu, může svá provinění říkat konkrétně, kdo říká viduj nahlas, neměl by je specifikovat. Podstatou viduje je „chatanu-zhřešili jsme“. Jednotlivec říká viduj po skončení Šmone esre, chazan v synagoze jej říká nahlas ve 4. požehnání. Ve viduji se říká „My a naši předkové jsme hřešili“. Proč se zmiňují hříchy minulých generací a ty, jichž jsme se my nedopustili? Moudří vysvětlují, že za hříchy minulých generací jsme potrestáni jen tehdy, jestliže schvalujeme a přejímáme jejich špatný způsob života, pak je naše vina stejná jako jejich. Podle Or HaChajim je správné pochopení hříchu našich předků předpokladem naší účinné tšuvy- kolikrát totiž přejímáme rodinné či místní zvyky a tradice jen proto, že „tak se to tu vždycky dělalo“, bez uvažování. Pokud jde o hříchy, jichž jsme se my osobně nedopustili, musíme je uznat a vypovědět už proto, že platí vzájemná odpovědnost Židů za chyby svých bližních. Ve viduji říkáme: Ašamnu- provinili jsme se, tj. hřešili jsme proti B-hu a duchovně jsme se ničili- např. jezením trejfe, nedostatečným prohlédnutím, zda v jídle nejsou červi, nedbáním, zda byla oddělena chala, desátky, bez požehnání před a po jídle, bez umytí rukou. Také nevšímavostí k bolesti, trápení či nouzi druhých, hrubostí k nim…. Bagadnu- zradili jsme, tj. byli jsme nevděční vůči těm, kdo nám pomohli a vůči B-hu tím, že jsme porušovali micvot, utráceli jsme čas, který jsme mohli věnovat studiu Tóry čtením novin, sledováním Tv, rádia, planými diskusemi na internetu či klábosením v kavárně nebo jsme druhé zdržovali od studia. Projevovali jsme neúctu k moudrým lidem, k rodičům… Gazalnu- kradli jsme, tj. brali jsme si samozřejmě něco, na co nemáme nárok- užíváme B-ží svět a neděkujeme mu za to ani neplníme Jeho přikázání, neplníme povinnosti vůči druhým lidem, zneužíváme jejich důvěry, obíráme je o čas, soukromí, důstojnost, vyzrazujeme tajemství druhých. Nevracíme nalezenou věc, kterou někdo ztratil, obíráme druhé o maličkosti… Dibarnu dofi- hovořili jsme „dvojími ústy“, např. šířili jsme klevety, chovali jsme se pokrytecky, mluvili jsme o chybách druhých, mluvili jsme o druhých v jejich nepřítomnosti, říkali jsme jedno a mysleli si druhé…. Heevinu- křivili jsme- tj. svým chováním a jednáním jsme způsobili, že druzí se zkřivili- ztratili důvěru a ideály a otupěli, zlhostejněli, stali se pasívní, snížili svá hodnotová kritéria. Vymýšleli jsme různé špatnosti, zahanbili jsme druhého na veřejnosti, přivedli ho do rozpaků… Vehišarnu- způsobili jsme špatné jednání- tj. naše chování či jednání ovlivnilo druhé tak, že sami začali chovat se či jednat špatně. Mlčeli jsme k projevům neúcty k B-hu.
Zadnu- Záměrně jsme hřešili, tj. hledali jsem omluvy pro své špatné chování. Chamasnu- Vynucovali jsme si- tj. zastrašovali jsme druhé, vydírali, nutili k něčemu, co by sami neudělali. Sem patří všechny špatnosti, které nejsou postižitelné právně, ale morálně jsou neomluvitelné (např. krádež nepatrných peněžních částek, jež druhý ani nezpozoruje). Tafalnu šeker- hromadili jsme lež, tj. svůj běžný každodenní život jsme postavili na lži. Ja´acnu ra- dali jsme špatnou radu, tj. úmyslně, s vědomím, že radíme něco, co druhým nebude k prospěchu nebo je špatné. Chtěli jsme rozesít mezi druhé neshody. Kizavnu- klamali jsme, tj. dělali jsme neupřímné sliby a přistupovali laxně k plnění i upřímných slibů, své chování jsme ještě omlouvali. Lacnu- vysmívali jsme se, tj. i vážné věci jsme znevažovali, nebo čestné a slušné lidi, záleželo nám jedině na tom, jak se blýsknout svou duchaplností a vtipností, bez ohledu na čí úkor. Maradnu- byli jsme vzpurní, tj. odmítali jsme poslechnout některý zákon Tóry či Talmudu, protože nevyhovoval našemu osobnímu chápání= kladli jsme vlastní chápání výš než vztah k B-hu, projevili jsme nevíru v B-ha. Niacnu- hněvali jsme, tj. B-ha svou neúctou. Moudří uvádějí : „Kdo ukradne jídlo a požehná nad ním, provokuje Hospodina“. Sararnu- odvrátili jsme se, tj. nevzali jsme na sebe svou odpovědnost. Projevili jsme lhostejnost ve službě B-huneplnili micvot, nepřemýšleli o nich, svůj blahobyt jsme nevyužili k tomu, abychom lépe sloužili B-hu,, ale k pohodlnosti, samolibému sebeuspokojení. Avinu- pokřivili jsme se, tj. intelektuálně, naše uvažování povýšilo nemorálnost a ospravedlňovalo nepoctivost. Pašanu- jednali jsme svévolně, tj. zpochybnili jsme platnost některých micvot, nevěřili jsme v platnost micvot či Tóry, oddělovali jsme se od společenství… Cararnu- trápili jsme, tj. omezovali druhé v jejich schopnosti jednat, z nevšímavosti, sobectví.. Kišinu oref- byli jsme zatvrzelí, tj. odmítali jsme vidět v tom, co se nám v životě stalo, zásah B-ží a varování, abychom vykonali tšuvu. Odmítrali jsme změnit své postoje či návyky. Rašanu- Byli jsme zlí- tj. děláme věci, které ukazují, že naše povaha je špatná Šichatnu- Kazili jsme se- děláme věci, které kazí náš charakter, jsme vzteklí, apatičtí k dobročinnosti, nadutí, vulgární… Uznat svou odpovědnost je nezbytný předpoklad návratu, tšuvy. Pořád o ní mluvíme, co je vlastně tšuva? Rambam v Hilchot tšuva říká: Pokud člověk přestoupí některou z micvot, ať úmyslně či neúmyslně, měl by udělat návrat- tšuvu (přijmout odpovědnost). Když si uvědomí své chování či jednání, musí 2/ uznat jeho špatnost, litovat ho a 3/ slovy to konkrétně vypovědět (vyznat= viduj) a 4/ pevně si umínit už podobnou věc neopakovat. To znamená dokonale odstranit tu věc ze svých myšlenek i srdce. Pokud možno také účinně napravit škodu, kterou způsobil druhým lidem.
5
Kdy je návrat- tšuva opravdový? Když se člověk octne ve stejné situaci, tj. všechny okolnosti jsou tak příznivé, že mu dávají příležitost udělat znovu to, čím zhřešil předtím, ale on to neudělá- a nikoli proto, že by se bál nebo že by neměl sílu to udělat znovu, ale právě kvůli tšuvě. Avšak- říká Rambam- když někdo své špatné konání jen vypoví a uzná, ale není zároveň pevně rozhodnut už je znovu neopakovat, podobá se člověku, který se chce ponořit v mikvi, aby se očistil od duchovní nečistoty a přitom drží v ruce mršinu zvířete, od níž se znečistil. Tšuvu je možné udělat nejen ze svých špatných činů, ale také ze svých špatných vlastností, např. hněvivosti, nevraživosti k druhým, řevnivosti, lehkovážnosti, z honby za majetkem a kariérou či poctami, z opilství…ze všeho. Šlomo říká (Kaz 12:1) „Vzpomeň si na svého Tvůrce, dokud jsi mladý, než přijdou špatné dny a dostaví se léta, kdy řekneš: O takový život nestojím“. Ale i když někdo udělá tšuvu až ve stáří a i když to není ta nejdokonalejší tšuva, přesto se mu počítá jako tšuva; a i když někdo až těsně před smrtí vykoná tšuvu, je mu odpuštěno. Dnes, kdy nestojí Bejt hamikdaš a není oltář pro oběti, je tšuva jediným prostředkem k odpuštění za všechny naše prohřešky a pochybení. A přesto, že po celý rok je k tomu vhodný čas, přece je během aseret jemej tšuva doba nejpříhodnější, protože to je doba dobré vůle a nezištné slitovnosti. Na Roš hašana je každý člověk souzen, ale teprve na Jom kipur je rozsudek definitivně „zpečetěn“ a člověk jej tedy může svým chováním ještě změnit. To se týká jednotlivce, neboť na upřímnou tšuvu a nářek celého společenství je vždy odpovězeno odpuštěním. Již bylo dříve zmíněno, že Jom kipur očistí člověka jen z hříchů proti B-hu, ale to, čím se člověk provinil proti druhému člověku, je odpuštěno jen tehdy, když druhému zaplatí, co mu dluží, odprosí ho a požádá za odpuštění- udobří se s ním. Na druhé straně je také zakázáno být nelítostný a nenechat se usmířit; I když nám druhý způsobil trápení či bolest, nesmíme v sobě živit nenávist.
Čtení z Tóry o Jom kipur, haftara: ŠacharitLv 16:1-34 (řád Jom kipur), maftir Nu 29:7-11 (oběti v Chrámu o Jom kipur), haftara Iz 57:14-58:14.
Haftara z Iz byla záměrně vybrána pro Jom kipur, neboť mluví o náležitém způsobu tšuvy. Prorok tvrdě kritizuje ty, kdo se domnívají, že svou lítost projeví a B-ha si usmíří půsty a tělesným trýzněním bez niterného přesvědčení. Opravdová lítost- říká prorok- se projevuje mimořádnou laskavostí k potřebným a změnou chování člověka.
Mincha-
Lv 18:1-30 (řád pohlavního života), haftara Kniha Jonáš, Mi 7:18-20. Kniha Jonáš je jednou z knih Trej asar-Dvanácti proroků. Je obzvlášť vhodná pro čtení o Jom kipur, neboť Jonášův příběh nás učí, že upřímné pokání může zvrátit i ten nejpřísnější nebeský rozsudek; a pokání obyvatelů Ninive je nám příkladem, abychom litovali svých pochybení. Zázrak, jímž byl Jonáš zachráněn, nám říká, že B-hu nikdo neunikne. Ježto kniha Jonáš tak souzní se smyslem Jom kipur, je pokládáno za čest, být vyvolán k této aliji. O Jom kipur se říkají i vzpomínkové modlitby- mazkir za zemřelé a dávají se za ně milodary, neboť kdyby dosud žili, jistě by sami dali. Ti, jejichž rodiče jsou dosud naživu, obvykle na tu chvíli odejdou. Čas pro Neile- zavírání bran (V době Chrámu se skutečně zavíraly jeho brány) nastává, když slunce zapadá a je už „za třemi vršky“, tak, aby modlitba skončila s objevením hvězd. Po skončení Neile se říká Avinu malkenu, pak Šma jisrael a požehnáními vyprovázíme B-ží přítomnost do sedmera nebeských sfér. Chazan radostným hlasem odříká kadiš a nakonec zazní jeden dlouhý zvuk šofaru, tak, jako tomu bylo při darování Tóry na Sinaji, na znamení B-žího odpuštění. Zpívá se „příští rok v Jeruzalémě“. Po objevení hvězd se modlíme maariv. Havdala by se měla říci nad světlem, které bylo zapáleno před Jom kipur, ne nad tím, jež jsme právě zapálili sirkou – to jen v nejkrajnějším případě. V radostné náladě po Jom kipur je dobré posvětit nový měsíc. Po skončení Jom kipur se lze radovat, veselit, jíst a pít. Svědomitý člověk začne hned stavět suku, tj. přejít „od jedné micvy k druhé“. Další den by měl šacharit začít brzy. Až do svátku Sukot (letos začíná večer 13.10.) se nepostíme, vynechává se tachanun, jsou to dny radosti. V době krále Šloma byl posvěcen Chrám, chystáme etrog, suku a další věci pro Sukot.
Šabat tento týden začíná v pátek v 18´08, a končí v sobotu v 19´11. Délka dne je 11 hod 38 min; délka skutečné hodiny činí 58 minut, východ jitřenky 5´52; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´55 hod; východ slunce v 6´50; polovina dne 12´38; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´15, (mincha ktana 16´03, plag mincha 17´15) západ slunce (škia) 18´28; východ hvězd v 19´00 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046 6
