שבוע טוב Číslo 101/5769
7.říjen 2008
Výklad k sidře Ha´azinu (Deuteronomium 32,1 – 52) V této paraši je šira- píseň, psaná formou básně. Jak zmíněno dříve, šira není píseň v běžném slova smyslu, je to zpěv duše- to, co člověk uslyší, když zmlkne tělo nebo jinak řečeno šira je to, co člověk zpívá ve výjimečném okamžiku, kdy i tělo cítí a prožívá otevření ruky B-ží a nemůže jinak, než se rozezpívat. Vyjadřuje pochopení dokonalé harmonie Stvoření, mísí se v ní minulost, přítomnost i budoucnost, neboť jedno objasňuje smysl druhého a vše tvoří jediný souznící celek. Šira Ha´azinu říká to, co předtím nebylo řečeno přímo, co je však důležité k pochopení toho, co bylo v dějinách špatně a proč. Tóra říká: „Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům dávných pokolení. Vyptávej se svého otce, on ti poví, a starců, oni ti řeknou“. (32:7) Talmud nás učí „každý den povstává jecer hara, aby nás zničil“; míní tím, že život je neustálá možnost svobodné volby- morální volby. Aby to opravdu byla volba, musí být další možností nemorálnost, tj. něco v nás musí chtít špatné věcito je jecer hara, jehož „úkolem“ je dělat špatné věci natolik lákavé, aby se člověk musel rozhodnout, že je nebude dělat. Proto také Talmud říká „B-h stvořil jecer hara a Tóru jako protilék“= Tóra usměrní energii jecer hara k pozitivnímu cíli. Bez Tóry má jecer hara volné pole, a pak lehce dojde k duchovnímu pádu člověka. Moše nám ve své písni říká: Stačí, když budete ochotní učit se z minulosti a vzít si poučení k srdci, abyste rozpoznali B-ží přítomnost v událostech a jednali podle toho. To je jediná možná cesta zaručující, že budete mezi těmi šťastnými, kteří nezaniknou, ale budou svědky završení historie. Každý z nás v životě aspoň trochu předstírá, třebaže si toho ani nemusí být vědom. Je to asi jako při šiduchu- člověk se chová tak, jak by chtěl být vnímán a ne tak, jaký opravdu je. V hloubi srdce však víme přesně, jací jsme a co je pro nás důležité; a trápí-li nás aspoň trochu, že nejsme takoví, jací bychom chtěli být, trápí nás i to, že předstíráme. Roš hašana, aseret jemej tšuva a Jom kipur, to je pravý čas ke konfrontaci se svým skutečným já: říci si otevřeně, jaký jsem a jaký ne. Koneckonců, je
úleva, nemuset předstírat a být jací jsme, i když nejsme takoví, jací bychom měli být. Tóra říká : „Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není On tvůj otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil“ (32:6). Targum Onkelos vysvětluje, že moudrostí židovského národa je Tóra, neboť to je moudrost B-ží a jediný předpoklad jejich duchovního růstu. Jsme nemoudří, jestliže neposloucháme Tóru. Midraš nazývá Tóru „skryté bohatství- chemda genuza“. B-h ji dal národu; ale mít ji a nevyužívat je bláznovství. Úkolem Židů je být morálním vzorem: morální chování a společná odpovědnost jsou B-ží příkazy, tak jako ostatní micvot Tóry. Tóra říká na začátku knihy Gn: „Na počátku B-h stvořil nebesa a zemi. A země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale B-ží přítomnost se vznášela nad vodami“. Midraš interpretuje, že každé slovo tohoto verše je odkaz na to, co se stane v budoucnosti= když B-h stvořil svět, již do něj zakódoval některé věci. „Vehaarec hajeta tohu- země byla prázdná“ odkazuje k babylonskému exilu, „chošech- tma“ je narážka na řecký exil, o němž Talmud říká „svými edikty zatemnili naše oči“. „Al panej tehom- nad hladinou propastné tůně“ naznačuje římský exil, který je zdánlivě stejně nekonečný jako bezedná tůň, neboť jej zakoušíme už více než 2.000 let. „Veruach elohim merachefet al panej hamajim- B-ží přítomnost se vznášela nad…“ mluví o mesiáši, který přijde jen díky tšuvě, jež bývá přirovnávána k vodě, jak je řečeno v Ejcha- „Vylévej své srdce jako vodu před tváří Hospodina“. Proč je tšuva přirovnána k vodě? Rambam uvádí ve svých Hilchot tšuva, že když někdo dělá tšuvu, avšak neodtrhne se úplně od své hříšné minulosti, jeho tšuva je stejná, jakoby vstupoval do mikve a přitom držel v ruce mršinu zvířete, od níž se duchovně znečistil. Rambam přirovnává samotný proces tšuvy k mikvi, výše zmíněný verš z Ejcha pokládá vodu spíše za následek tšuvy- „Vylévej své srdce jako vodu“. Je-li někdo duchovně poskvrněn, musí vykonat rituální očistu ponořením v mikvi. Halacha přikazuje, že pokud i jediný vlas zůstane přitom nad hladinou
1
neponořen, člověk není očištěn. Pražský Maharal ve svém spise o Chanuce vysvětluje: lidé mohou trvale žít pouze na pevné zemi, ne pod vodou, a proto ponoření pod vodu představuje stav nebytí. Když se tedy osoba ponoří pod hladinu, jakoby vstoupila do stavu neexistence a když se opět vynoří, začíná znovu existovat a je pokládána za „novou bytostbrija chadaša“, bez spojitosti s předchozím poskvrněním, tj. předtím, než se ponořila. David říká v Ž „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, B-že, nepohrdáš“ a rb.Jona vysvětluje v Šaarej tšuva, že tšuva má význam jen v rámci midat ha rachamim- B-ží vlastnosti milosrdenství, avšak v midat hadin- B-ží spravedlnosti není místo pro tšuvu. Verš nám tedy říká, že je-li člověk opravdu zkroušený a pokorný následkem tšuvy, pak ani Elohim (B-ží spravedlnost) neodmítne tšuvu takového člověka. Tóra říká, že hliněnou nádobu, která je rituálně nečistá, nelze očistit ponořením v mikvi. K tomu, aby se zbavila nečistoty, je nutno ji rozbít nebo narušit natolik, že ztratí svou funkčnost jako nádoba. Potom ji lze pokládat za nově vzniklou věc bez vztahu k původní nádobě, tedy za čistou. Totéž se týká člověka: je-li zkroušený, lituje svých hříchů a vykoná tšuvu, bude mu odpuštěno, neboť jeho zdeptanost z něj udělá jakoby neexistující bytost; a protože dřívější hříšník už neexistuje, ani B-ží spravedlnost jej nemůže potrestat. O Roš hašana a Jom kipur říkáme v tfile, že se podobáme hliněné nádobě a ztotožňujeme se s procesem její očisty: „zkroušeným srdcem B-h nepohrdá“. S tím také nyní pochopíme, proč se tšuva připodobňuje k vodě- jako člověk ponořující se v mikvi vstupuje do stavu nebytí a vystupuje z mikve čistý, tak má být při tšuvě člověk zdeptán a zkrušen natolik, že jeho srdce vylévá vodu. Tedy slova „vznášela se nad vodami“ symbolizuje stav člověka konajícího tšuvu. Verš paraši říká: „Když Nejvyšší přiděloval národům dědictví a rozsazoval lidské syny, stanovil hranice národů podle počtu synů Izraele. Hospodinovým podílem je Jeho lid, Jakov vymezeným dílem jeho dědictví“. Tím je míněno, že B-h stanovil tolik původních národů světa, kolik bylo členů Jakovovy rodiny, když přišli do Egypta70. Jak tomu rozumět? Or HaChajim vysvětluje, že když B-h stvořil prvního člověka, stvořil ho jako duchovně čistou bytost; pak by i všichni jeho potomci byli duchovně čistí. Ale když Adam pojedl plod ze stromu poznání dobrého a zlého, jenž představoval zlo ve světě, pozbyl stavu absolutní čistoty, protože začal být smíšený se zlem. Tím se i jeho potomci rodili jako směs dobrého a zlého. Až u praotce Jakova byla znovu obnovena duchovní čistota, neboť byl schopen se úplně očistit z nečistoty. Jakovovi potomci tak byli obdařeni čistou duší. Nyní
porozumíme, proč Gemara uvádí, že Jakov zářil tak, jako zářil Adam (před hříchem), tj. stupeň jeho čistoty se podobal čistotě Adamově. 70 národů tvořilo jakoby protiváhu Jakovovy rodiny. Úkolem židovského národa je pozitivně působit na spiritualitu národů světa a zůstat přitom jimi neovlivněn. Jalkut cituje verš Ab 3:6 „(B-h) stanul a měří zemi“ a vysvětluje: B-h zhodnotil všechny národy světa a jedině židovský národ shledal způsobilým k přijetí Tóry. Cituje v této souvislosti také Šimona bar Jochaje, který vykládá rozdíl mezi Izraelem a ostatními národy alegoricky: „Oslu a psovi byl na hřbet naložen náklad; osel nesl 5 pytlů, pes 2. Ale pes začal zběsile štěkat, a tak mu byl jeden pytel odňat a naložen na osla. Pes však štěkal čím dál víc, až mu z hřbetu sňali i poslední pytel a přidali jej oslovi. Stejně tak i národy světa řekly: Ať Židé nesou odpovědnost za sedm noachických zákonů“. Gemara (Avoda zara) říká v midraši, že na konci věků B-h oznámí světu, ať k Němu přijdou pro odměnu ti, kdo mají podíl na Tóře. A každý národ světa bude prohlašovat, že on má také podíl, ale všechny budou odmítnuty, protože jejich nárok nebude ničím podložen. Ale národy světa si začnou stěžovat, že B-h protežuje židovský národ. Ukáže se však, že všechny národy měly možnost a příležitost- i když nepřikládaly duchovnímu světu žádný význam, přesto jim byla Tóra nabídnuta, ale ony toho nevyužily. Sforno uvádí, že když Tóra v úvodní kapitole knihy Šemot (Ex) vypočítává Jakovovy potomky, zaznamenává jménem pouze Jakovovy děti, ale ne jeho další potomky. Podle Sforna tím Tóra sděluje, že každý z Jakovových synů měl svou vlastní úroveň duchovnosti, a třebaže všech 70 členů Jakovovy rodiny mělo specifickou spiritualitu, ne všichni byli na téže úrovni jako jeho synové. Maharal poznamenává ve spise Gevurat haŠem, že k zotročování Izraelitů v Egyptě došlo až po Jakovově smrti, předtím (díky vysokému stupni duchovnosti Jakova) zlo nenarušilo spiritualitu jeho rodiny. Od Jakovovy smrti však začala duchovní nečistota Egypta pronikat k Izraelitům a ti ztratili spojení se svou svatostí; kdyby B-h nevyvedl národ z Egypta, zanikli by. Všechny tragédie v dějinách světa nám říkají totéž: jediným bezpečím je B-h a jediný způsob, jak být v bezpečí, je poslouchat vůli B-ží. V selichot se říká mj. „Jednej s námi, jak jsi slíbil... A přes všechno (=přes všechna vaše pochybení) když bude (Izrael) v zemi svých nepřátel, nezavrhnu jej, nezapudím, abych jej zničil, nezruším smlouvu s nimi, protože já jsem Hospodin, jejich B-h“. Gemara v traktátu Megila uvádí, že „nezavrhnu“ znamená babylonský exil, v jehož průběhu poslal B-h národu Daniela, Chananju, Mišaela, Azarju. Ti poslední tři byli vrženi do rozpálené pece za to, že odmítli klanět se soše Nabuchadnezara (babylonského krále, který dal zničit 1.Chrám). Daniel byl hozen do lví jámy.
2
Jejich vysláním B-h jasně projevil, že národ i přes jeho hříchy nezavrhne. „Nezapudí“ znamená exil řecký: během něj poslal B-h národu Chasmonajim a Matitjahu (aktéry Makabejských válek, obnovitele Chrámu, jak víme z příběhu chanukového zázraku). B-h poslal i Mordechaje a Ester, kteří zachránili národ před Hamanovým plánem zahubit všechny židovské muže, ženy i děti. „Nezruší smlouvu“ odkazuje k Jehudovi ha Nasí, který shromáždil a uspořádal Ústní zákon a jemuž za to přísluší přívlastek rabenu Jehuda haKadošnáš svatý rabi Jehuda (vedle Mošeho je jediný, kdo je označován jako „rabenu- náš rabi“). B-h svůj národ nikdy neopustil, vždy mu dal výjimečné duchovní vůdce, kteří svým generacím předali správné pochopení jejich dědictví. Gemara říká, že když se někdo modlí za potřeby svého bližního a on sám potřebuje totéž, B-h vyplní nejdřív potřeby toho, kdo se takto modlí- právě proto, že prosil za druhého, a ne za sebe. Verš paraši říká: „Moše předstoupil a přednesl všechna slova písně lidu, on i Hošea bin Nun.“ Jehošua tu kupodivu není uváděn jménem, jež mu dal Moše, ale svým původním jménem Hošea. Proč, a proč právě v den, kdy má převzít vůdcovství po Mošem? Snad právě proto, že v tomto okamžiku bylo nutno uvědomit si zcela střízlivě, že již nebude mít za sebou Mošeho velikost a zůstane úplně sám; a musel si uvědomit, odkud pochází jeho vlastní velikost- je odrazem velikosti Mošeho. Haftara se drží tématu Mošeho písně. Tato haftara se čte vždy o šabatu mezi Jom kipur a Sukot a čte se rovněž sedmý den Pesachu. V modifikované podobě je obsažena v Ž 18. Tak jako Moše, i král David zpívá chvály Hospodinu. David prožil velmi bouřlivý, bohatý život a vzdává B-hu díky za své úspěchy a vítězství. Ohlíží se zpátky po svém životě pohledem vědoucím a chápajícím. Nazývá B-ha „skálou, pevností, vysvoboditelem“. Uvědomuje si, že on sám byl vykonavatelem jednoho z B-žích slibů, totiž uvedl v život davidovský rod, jenž postaví Chrám a z něhož vzejde mesiáš. Rav Aba uvádí: Nikde není lépe zjeven čas příchodu mesiáše, než v Dan 12:7: „Slyšel jsem muže oblečeného ve lněném oděvu… Zvedl svou pravici i levici k nebi a přísahal při Věčném, že k času a časům a polovině času, až se dovrší
roztříštění moci svatého lidu, dovrší se i všechno toto.“ Talmud k tomu říká: mesiáš ben David nepřijde, dokud všechny nešamot- duše nevyjdou ven z těla. Co to znamená? Talmud jasně poznamenává na adresu všech, kdo se snaží vypočítat dobu příchodu: „Zoufalství padne na ty, kdo počítají příchod mesiáše…protože když vypočtený čas nastane a mesiáš se neobjeví, řeknou, že nepřijde nikdy“. A vskutku, kdykoli byl zveřejněn nějaký „přesně vypočtený“ termín a minul, aniž se co stalo, vždy zavládla skleslost a smutek. Všechny výpočty jsou však jen náš, lidský způsob měření času, vycházející z oběžné dráhy kolem Slunce. Ale je i B-ží měření času. Kabalisté to vysvětlují pomocí pojmu svatých jisker. Jako jiskry svatosti je označován duchovní potenciál ve světě. Ve všem, co existuje, je obsažena jiskra svatosti, ať to patří k přírodě živé či neživé. Bez těchto jisker nemůže existovat život; a těchto jisker není neomezený počet- podle kabalistů je jich právě tolik, aby byl svět stvořen, aby dále existoval a lidstvo mělo vše potřebné, aby mohlo využít světa k naplnění B-žího záměru dějin; ani o jednu více nebo méně. Svaté jiskry procházejí z tohoto světa do horních světů a každá jiskra, jež se vrátí k svému zdroji, přispěje k zdokonalení světa a k naplnění B-žího plánuk přiblížení příchodu mesiáše. Až budou všechny jiskry využity, přijde mesiáš. Čas mezi prvním okamžikem Stvoření a příchodem mesiáše neměří se tedy pravidelným obíháním nebeských těles po vymezených drahách, ale tím, jak se daný počet jisker spotřebovává k naplnění B-žího plánu. Velkolepost Davidovy písně inspiruje a povzbuzuje generace Židů po tisíciletí, takže si uvědomují B-ží ochranu a dobrotu. Závěrečná slova písně asi známe zpaměti, neboť jsou včleněna do Birkat hamazon. Paraša i haftara vyjadřují dokonale přechod od Jom kipur k Sukot. Jom kipur je zakončen po Neile, kdy prohlásíme absolutní B-ží vládu nad světem i nad vším v něm. Prožitkem Jom kipur dojdeme- byť i jen na okamžik- k pochopení, že B-h je spravedlnost i milosrdenství, že B-h přírody a B-h lidstva je jeden a tentýž. Uznáváme, že svět funguje podle vůle B-ží a reaguje na naše skutky. Vše, co se stane, je B-žím záměrem a je k prospěchu a užitku nám i budoucím generacím. Moše v Ha´azinu i David ve své písni uznávají B-ží spravedlnost jako nejvyšší projev Jeho soucitu a slitovnosti. My to vyjádříme i tím, že budeme sedm dní přebývat v provizorním příbytku- suce, jak naši předkové přebývali 40 let v poušti. „Radujte se“, přikazuje se nám v tomto období. Je snadné se radovat, s vědomím B-ží dobroty.
3
SUKA - stánek Je typickým znakem svátku Sukot, posledního ze tří poutních svátků, které v dobách Chrámu bylo nutno strávit v Jeruzalémě, sídle ústřední svatyně.
Pokud během svátku suka spadne, může se znovu postavit o chol hamoed- prostředních dnech svátku, ne v plně sváteční den.
Suku- dočasný příbytek by měl každý pro svou rodinu postavit vlastníma rukama, i kdyby byl významnou osobou, protože moci vykonat micvu sám je čest. Micva suky však je splněna i vypůjčenou sukou. Je záslužné začít se stavbou suky bezprostředně po skončení Jom kipur, „přejít od jedné micvy k druhé“, neboť „máš-li příležitost k micvě, neotálej s jejím vykonáním“. Halacha má přesná pravidla pro suku, uvádí minimální i maximální velikost a další podrobnosti; existuje mnoho rozličných názorů, už jen pokud jde o stěny a zakrytí stropu. V zásadě by suka měla stát na čistém místě a její stěny mají být natolik pevné, aby se nezbortily při náporu větru či nesesunuly tak, že by suka přestala být funkční. Také má být tak postavená, aby průvan či vítr nezhasil svíce v ní. Stěny bývají většinou ze dřeva; není-li dost materiálu pro všechny čtyři stěny, udělají se jen tři celé, namísto čtyř necelých. Velikost by měla odrážet základní charakter suky= provizorium. Suka by měla stát sama, ne být o něco opřená. Důležité je zakrytí suky- nemá pevný strop, ale zakryje se nahoře větvemi či rákosem tak, aby mezerami prosvítalo světlo a večer byly vidět hvězdy. Zakrytí by mělo i po seschnutí poskytovat více stínu než světla- kdyby však bylo zakrytí natolik silné, že by jím nepronikl ani hustý déšť, bude suka nepřijatelná. Suku je možno zakrýt jen přírodním materiálem, tj. co vyrostlo z půdy a je od ní oddělenonelze postavit suku pod stromem tak, aby strop tvořily větve stromu. Pokud je strop kryt rákosem, rákos by neměl být svázaný do otepí.
Uvnitř se suka zařídí, aby se v ní dalo sedět, jíst (případně spát) a vyzdobí, aby pobyt v ní byl co možná příjemný; a měla by se udržovat upravená. Jestliže ke stropu zavěsíme ovoce, musíme mít na mysli, že celou dobu je zakázáno mít z něj prospěch (nejíme je) a o šabatu či svátku je zakázáno se ho dotknout (mukce). V suce nemá být nic nedůstojného (velké hrnce na vaření, vědra, kotlíky…) ani nečistého (nočník), ani v ní nic nedůstojného dělat, např. mýt nádobí (kromě vypláchnutí sklenic), vařit či vykonávat tělesnou potřebu. Sexuální styk je dovolen. Dokud je v suce něco nevhodného, nesmí se říci požehnání Lešev besuka. Toto požehnání řekneme, i když navštívíme přátele v jejich suce.
Lze postavit suku nastálo (tj. její stěny a každý rok se čerstvě dá zakrytí a výzdoba). Nad zakrytím pak může být sklápěcí střecha na pantech, která se v případě deště dá sklopit a po ustání deště opět odklopit, takže uvnitř suky zůstane sucho a micvu pobývání v suce lze řádně plnit. Má-li suka sklápěcí střechu, nutno ji při zakrývání stropu větvemi nejdřív odklopit. Halachické diskuse se dotýkají i toho, kde lze či nelze suku postavit: je možno (za určitých podmínek) postavit suku na lodi či na voze, ale ne na stromě či na velbloudu (strom i zvířata jsou o svátku mukce). Nelze také postavit jednu suku na druhé (spodní by pak měla dvojí zakrytí). Když se po svátku suka rozebírá (lze to až po Simchat tora), nemělo by se šlapat po deskách stěn, ani jich využít k nějakému nedůstojnému účelu, protože předtím sloužily k vykonání micvy.
V době svátku Sukot je v Izraeli babí léto, běžně se tam tedy v suce i přespává. V našich končinách plníme povinnost „pobývat v suce“ tím, že tam jíme hlavní jídla (drobné občerstvení lze mimo suku), sedíme s přáteli, zabýváme se studiem Tóry, diskutujeme, bavíme se apod. Je dobré pozvat do suky i své přátele. Povinnost „přebývat v suce“ platí pro muže, ženy tuto povinnost nemají, ani děti, ale otec by měl synky starší než pět let, učit jíst v suce. Přebývání v suce se nevztahuje na osobu nemocnou a zproštěn je také ten, kdo ji ošetřuje. Pobývání v suce byli zproštěni i otroci. Člověk na cestách je osvobozen od jezení v suce přes den, ale může-li najít suku bez obtíží, měl by micvu splnit; ten, kdo cestuje kvůli micvě a je pro něj obtížné najít suku, je zproštěn povinnosti. Když prší, člověk je zproštěn povinnosti pobývat v suce (to platí, je-li déšť tak silný, že by zničil jídlo anebo tak, že kdyby takto zatékalo do pokoje v domě, musel by se vystěhovat do jiného pokoje), také když je natolik chladné počasí, že jídlo v suce zamrzá. První a druhý den svátku však musíme udělat kiduš a sníst v suce alespoň kousek chleba, bez ohledu na nepříznivé počasí. Pokud člověk v suce trpí zimou, vichrem, a také pokud je v tom místě zápach, je po prvních dvou večerech zproštěn povinnosti přebývat tam- avšak jen v tom případě, když suku postavil náležitým způsobem a jen náhoda zavinila problém. Jestliže však někdo postavil suku na místě, kde je stálý zápach nebo kde se bojí spát, nesplní povinnost jezením v suce.
4
Svátek SUKOT Svátek se slaví v Izraeli 8 dní, v diaspoře 9. Plně sváteční (jom tov) jsou 1. a 2. den , a pak 8.a 9. den. Sukot má spojitost s ukončením zemědělského roku: veškerá úroda je již sklizena a pod střechou, lze se tedy oddat radosti a je čas děkovat B-hu za plody země. Svátek je připomínkou Exodu z Egypta- Tóra říká, že první den odešli Židé z města Ramses a utábořili se na místě zvaném Sukot. Pokud jde o další významy slova suka, u tanaitů existují různé názory: podle rb. Eliezera to odkazuje k oblakům slávy, jimiž B-h obklopil bnej jisrael v poušti na ochranu před horkem a sluncem, podle rb. Akivy to označuje skutečné přístřešky, jež si Izraelité udělali při putování pouští, aby se chránili před sluncem. Stojí za povšimnutí, že ačkoliv Židé vyšli z Egypta v měsíci nisanu, B-h nepřikázal micvu suky v tomto měsíci, neboť tehdy v Erec jisrael začíná letní období, kdy je běžné stavět si přístřešky na ochranu před sluncem a nebylo by tedy zřejmé, že je stavíme proto, abychom splnili příkaz Hospodinův. Micva suky je naopak přikázána v měsíci tišri, tj. na začátku období dešťů, kdy se lidé stěhují z letních přístřešků do svých domů. Tak totiž bude evidentní, že v suce pobýváme jen kvůli splnění micvy. Přebývání v suce má ještě další významovou rovinu: vycházíme z bezpečí a pohodlí našeho příbytku do svobody, kde sice zakoušíme nepřízeň počasí, ale jsme v užším kontaktu s B-hem, tj. bez zatížení hmotným pohodlím: uvědomit si potřebu skromnosti a pokory ve svém životě. Máme možnost vnímat intenzívněji oba protipóly: dočasnost svého života a věčnost B-ha. Dalším výrazným znakem svátku Sukot jsou „arbaa minim-čtyři druhy“. Větev datlové palmylulav (podle ní se i celý svazek čtyř druhů nazývá lulav), 3 větvičky myrty, 2 větvičky vrby a etrogcitrusový plod. Jsou dána podrobná pravidla pro vzhled jednotlivých druhů, jejich velikost, uspořádání listů apod. V zásadě by měly být svěží, zelené, s vrškem neodlomeným, listy by neměly opadávat. Opatřit si kvalitní lulav a etrog je docela nákladná micva. Větvičky myrty a vrby se svážou dohromady s palmovou větví do jednoho celku (pozor na to, aby všechny větvičky byly svázány tak, jak rostou, tj. odříznuté místo je dole a spodní konec všech druhů by měl být ve stejné rovině, takže uchopením lulavu budeme držet i ostatní druhy). Lulavem se potřásá při Halelu a hakafot (obcházení bímy). Při potřásání lulavem vezmeme do pravé ruky lulav a do levé etrog (člověk levák naopak), řekneme patřičné požehnání (před požehnáním se etrog drží stopkou nahoru, po požehnání se otočí stopkou dolů. První den Sukot se říká i požehnání Šehechejanu.). Před požehnáním
bychom neměli nic jíst. Poté držíme lulav i etrog těsně u sebe, jako jeden celek. Potřásá se všemi směry v pořadí: východ, jih, západ, sever, nahoru, dolů, opět podle stanovených pravidel. Symbolizuje se tím, že B-h je všude kolem nás, do všech světových stran sahá a nad všemi živly vládne jeho moc i sláva. Šest směrů potřásání je i narážka na šest dní týdne, kdy se tato micva plní- kromě šabatu (o šabatu je lulav mukce). Nezletilý nevezme do ruky etrog ani lulav dřív, dokud nad ním dospělý neřekne požehnání. Aby lulav zůstal svěží a zelený, dáme jej do vody; v plně sváteční den lze lulav jen umístit zpět do vody a dolít vodu, ale ne vodu v nádobě vyměnit, to lze jen o prostředních dnech. Vrba rychle vadne, je možno dávat ji každý den čerstvou- to je „zkrášlení micvy“. „Čtyři druhy“ vychází z Lv 23:39-40: „…vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým B-hem“. Jsou také bohaté symbolikou. Erec jisrael je země, odkázaná na dešťové srážky, čtyřmi druhy vyjadřujeme prosby o dostatek vody- vrba roste u potoků a rybníků, myrta i etrog potřebují k svému růstu dostatek vláhy, palma roste v oázách pouště a ohlašuje poutníkům, že voda je nablízku. Midraš Vajikra raba uvádí, že arbaa minim představují židovský národ, který je tvořen různými jedinci: „Jako má etrog vůni i chuť, tak někteří Židé oplývají znalostmi Tóry i dobrými skutky; jako má datlová palma chuť, ale ne vůni, tak někteří Židé vynikají znalostmi Tóry, ale ne dobrými skutky; jako myrta voní, ale je bez chuti, tak někteří Židé mají dobré skutky, ale ne znalosti Tóry; a jako vrba u potoka, nemající chuť ani vůni, i někteří Židé jsou bez znalostí Tóry i bez dobrých skutků. A co udělal Svatý, budiž požehnán? Nebylo možno zničit je všechny. Řekl tedy: Ať jsou svázáni všichni dohromady jako bratři, a ať žádají odpuštění jeden za druhého“. Jiný výklad přirovnává „čtyři druhy“ podle jejich tvaru k orgánům lidského těla: etrog= srdce, lulav= páteř, myrta (její listy)= oči, vrba (listy) = ústa. Dohromady symbolizují, že pouze ten, kdo má laskavé srdce, rovnou páteř, přející oko a cudnou řeč je skutečně dobrý člověk. Další výklad spojuje jednotlivé druhy s praotci a pramatkami národa: vůně etrogu- krásné stáří Avrahama; tvar listů lulavu- dlaně Jicchaka, jimiž se opřel o oltář, když ho jeho otec Avraham chtěl obětovat na hoře Morija; množství lístečků myrtyJakov, který měl mnoho synů; vrba, jež bez vody nevydrží a uschne- Josef, který zemřel jako první z Jakovových synů. Podobně etrog představuje krásné stáří Sáry; palma (na níž rostou sladké datle, ale i nepříjemné ostny)= Rivka, jež porodila Jakova i Esava; myrta se svými četnými listy= Lea, která
5
porodila nejvíce synů-šest; vrba, jež brzy usychá= Rachel, která zemřela předčasně. O Sukot, tak jako o jiných svátcích, máme projevovat pohostinnost a pozvat hosty do suky. Podle tradice přichází každý den svátku do suky neviděn i jeden z ušpizin ilajim, nade vše vznešených hostů- Avraham, Jicchak, Jakov, Moše, Aharon, David- a přivádí s sebou ostatní. Ale nevstoupí do suky, jestliže vidí, že do ní nejsou zváni hosté. Všichni jmenovaní měli jedno společné: část svého života prožili putováním bez jistoty- Avraham odešel na B-ží výzvu z rodné končiny do zaslíbené země, Jicchaka zatlačili Kenaanci do pouště, Jakov prchal před Esavem, Josef byl prodán do otroctví, Moše s Aharonem putovali spolu s celým národem pouští a David se v mládí skrýval před nenávistí Saula. Každé z uvedených sedmi jmen je rovněž spojováno s některou z B-žích vlastností: Avraham- láska (měl rád všechny bytosti a byl k nim laskavý), Jicchakbázeň před Hospodinem (jen proto se podvolil otci), Jakov- krása prozíravosti (s níž Jakov řídil svou rodinu), Josef- spravedlnost (zůstal spravedlivý i v nepřátelském Egyptě a v nepříznivé situaci), Moše věčnost- tj. věčná je Tóra, kterou Moše obdržel na hoře Sinaj a předal národu, Aharon- čistota a sláva (pojící se s kněžskou službou), David- království (jeho potomci jsou dědičnými králi Izraele a z jeho rodu vzejde mesiáš). Celých 8 (9) dní svátku se říká celý Halel.
Co se čte z Tóry: 1.den: Lv 22:26- 23: 44 (kdy je zvíře způsobilé k oběti, přehled svátků a slavností), maftir Nu 29: 12- 16 (oběti, jež se toho dne přinášely v Chrámu), haftara Zach 14:1- 24. Haftara mluví o katastrofických válkách proti Gogovi z Magogu, jež vyústí do konečného vykoupení a mesiášského věku.
Podle Rašiho se toto téma spojuje se Sukot kvůli proroctví, že národy, jež války přežijí, připojí se každý rok k Izraeli v oslavě svátku Sukot. Nimukej Josef cituje tradici, že vítězství nad Gogem z Magogu bude dosaženo v měsíci tišri. Rb.Hirsch si všímá vnitřní souvislosti jmen Gog a Sukot: jméno Gog jasně odkazuje ke „gag-střecha, strop“, opak suky, nestabilního přístřešku krytého jen listovím. I celé dějiny lidstva toto vyjadřují- jako se lidé chtějí zabezpečit před svými pozemskými současníky pevnými hradbami, tak sami sebe klamou domněnkou, že se mohou zabezpečit proti tomu, co je stihne shůry. Domnívají se, že je chrání jen jejich vlastní schopnosti a drží tedy svůj osud pevně v rukou, jsou na B-hu nezávislí. Války proti Gogovi z Magogu jsou tedy bojem důvěry v B-ží ochranu proti klamným iluzím o lidské velikosti. Zacharjovo proroctví přišlo v kritické chvíli židovských dějin: 17 let poté, co král Kýros dal svolení vybudovat 2.Chrám, byla stavba zastavena na příkaz krále Achašveroše, který popřál sluchu pomluvám okolních národů, žijících v okolí Jeruzaléma. Ve zbídačelém židovském obyvatelstvu zavládlo zoufalství a nízká morálka. Nato B-h vyslal Zacharju s poselstvím, aby národ pod vedením Zerubabela a Jošui přemohl strach a dokončil stavbu Chrámu. Slíbil, že uspějí a vskutku také krátce nato král Dareios zrušil předchozí nařízení. Zacharjovo proroctví končí tím, že národy světa uznají Hospodina za jediného vládce a Izrael za B-ží lid. Toto uznání se bude slavit o Sukot. 2.den: Lv 22:26- 23: 44, maftir Nu 29: 12- 16, haftara 1 Kr 8: 2- 21. Král Šlomo i národ zasvětili Chrám nádhernou čtrnáctidenní oslavou. Z ní posledních 7 dní byl svátek Sukot- radost Izraele z Chrámu se spojila se Sukot- svátkem radosti (zman simchatenu).
Šabat tento týden začíná v pátek v 17´53, a končí v sobotu v 18´57. Délka dne je 11 hod 12 min; délka skutečné hodiny činí 56 minut, východ jitřenky 6´05; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´56 hod; východ slunce v 7´01; polovina dne 12´38; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´15, (mincha ktana 15´53, plag mincha 17´03) západ slunce (škia) 18´13; východ hvězd v 18´45 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
6
