„Konečně jsme doma! To příšerné vedro je za námi“. Zaznívá brzy ráno v autě v lese nad Ochozem u Brna. Nikdo z nás netuší, jaký strašlivý binec nás překvapí už za pár minut. Zatím se opájíme, že jsme šťastně zvládli 1000 kilometrů a zpíváme na celé kolo: „Sláva nazdar výletu,výletu, výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…“ Vyjeli jsme včera večer, ale o dva dny dřív, než byl původní plán. V den, který se zapsal do dějin naší rodiny obrovským výbuchem. Sobota – 5 dní před výbuchem Do kempu Dole v Živogošče jsme se přesunuli z Drveniku. Přejeli jsme jen 15 km severně, abychom strávili v Chorvatsku další týden. S klienty, kterým moje žena a Štěpánka budou předcvičovat aerobic. S většinou lidí se dobře známe. Navrátilovi, kteří s námi vymetají už leta kdejakou akci – naši asi nejvěrnější. Nešporovi, rodina naší cvičitelky se dvěma kluky, malými a milými raubířemi. Bydlí společně v chatce s Šárkou a jejími dvěma rozkošnými dcerkami. Neužilovi s námi tráví už druhý týden – byli i v Drveniku a zaslouží obdiv, že to s námi chtějí vydržet ještě déle. Ze Svobodů je nejvíc slyšet Martina, co slovo to perla komika. Ale Jana, jeho choť, s ním má fantastickou trpělivost – přece jen, někdy se z velkého komika stane malý morous. Mají moc hezké holky Káju a Anetku. Jen Martin neví, odkud se tu ty dvě holky vzaly. Tvrdí, že jeho rozhodně nejsou: „Dvakrát se mama někam zdejchla a dvakrát se vrátila s nějakým děckem! Já o tom nic nevím!“ huláká na celé kolo. „Anetko, nehlaď mě, hladíš možná cizího chlapa“ – všichni víme, jakou umí dělat psinu. Hanka Krejčí s manželem Pavlem a dcerou Terezkou – obě jsou kočky a Pavlovou velkou ozdobou. Z těch, které neznáme – dvě paní učitelky, jedna z Břeclavi a druhá od Olomouce, dále brácha od Štěpánky i s družkou a na závěr celé tři plné chatky lidí od paní Linhartové – je jich 19 a říkáme jim „Linhartovic mafie“. Tihle s námi jedou prvně a jsme fakt zvědaví, co se z nich vyklube. Dorazili jsme do kempu hned ráno. Klienti jsou už tu, ale asi někde u moře. Takže v areálu chatek, kde budeme trávit nadcházející dny, jsme zatím sami. Sami z naší skupiny - nepočítám mažoretky, co tu jsou ubytování z turnusu před námi a autobusem odjedou až večer. Vyzvídáme od nich ty nejpodstatnějí informace.
„Chleba koupíte v marketu pod recepcí – mají tam tmavej a fakt dobrej! Ale musíte tam být hned ráno, ještě před osmou – jinak je hned pryč“ „Směnárna je na recepci a je tam i Chorvat, co mluví perfektně česky“ „A v chatkách strašně vržou postele!!!“ Hm, tak tohle je hodně zlá informace. Hned vyzvídám podrobnosti: „A ve které chatce vržou nejméně?“ „To je fuk, vržou úplně všude.“ „Hm, tak ve které chatce je aspoň nejméně teplo?“ ptám se rychle, abych zakecal vrzající postele. „Je to taky skoro jedno. Snad támhle devítka, je furt ve stínu“. Takže je to jasné. Budeme bydlet v chatce č. 9. Je skvělé, být organizátorem a mít možnost si přednostně vybrat chatku. Přijíždí paní Rita. Je to nejlepší delegátka, kterou jsem kdy zažil. Má nejen vždy a na všechno uspokojivou odpověď, ale hlavně umí odpovědět tak, že je vtipná a současně se dovede vcítit do potřeb tázajícího. Dostávám od ní klíč ke kurtu, další od bedny se sportovním vybavením a ještě jeden – od rozvaděče. Prý, kdyby někdo vyhodil pojistky, tak abych je nahodil – dobrý, ne? Už se vítáme i se známými tvářemi. Přicházejí od moře a je fajn si s některými stisknout ruku či se obejmout. Večer zahajuje Renča prvním cvičení. Ženské jsou po chvíli naprosto nadšené. Jako obvykle (A už slyším Renču, jak mi za tohle nadává). Je šíleně skromná a vůbec netuší, že je supercvičitelka. Přesto hodina nekončí normálně. Přicházející déšť ohrožuje aparaturu. Ženské jsou bezvadně rozjeté a i přes prudký déšť nechtějí vůbec skončit. Spěchám tedy aspoň aparaturu přikrýt. Jenomže přikrytá se bude přehřívat. Renča ještě finišuje s posilováním, ale já už fakt potřebuji dát přístroje z deště pryč. „Reni, MUSÍŠ to ukončit!!“ pořvávám na ni, „Nebo odejde aparatura!!“ Ženské mi odpovídají za ni „Ještě ne! Ještě ne! <
> Začíná pršet intenzivněji. <<Super!>> říkám si, <>. „Jo, ještě dvě minuty“ odpovídá mi. Má na hlavě mikroport, takže ji slyší všichni. Výborně. První noc. Malá spí na Renčiné posteli. Kdykoliv se pohne, ozve se šílený zvuk. Mačkám se Renčou na mé posteli. Kdykoliv se pohneme, ozve se další šílený zvuk. Při každém šíleném zvuku se malá budí. Tak tohle bude šílená noc. Neděle – 4 dny před výbuchem. Hned ráno jsem odstranil postele. Ve vedlejším pokoji spí Petr – je mu právě 16 a je na vrcholu své puberty. Je to zlatej kluk s perfektní povahou. Ale teď má děsné období. Je natolik nepřizpůsobivý, že vyštval z pokoje i svého mladšího 12ti letého bráchu Toma, který celý pobyt musel spát na horní palandě ve středové části chatky. Verča – naše 18ti letá mladá slečna, spí na palandě pod Tomášem, takže Petr má pokoj sám pro sebe. Když jsem začal rozebírat postele a preparovat z nich matrace, ozývaly se občas takové rány, že jsem probudil nejen naše starší ratolesti (Zuzanka byla už dávno vzhůru, jak se na 15ti měsíční batole sluší a patří), ale vzbudil jsem i obyvatele okolo stojících chatek.
Aspoň měli skvělý ranní budíček a nezaspali hodinu aerobiku. Ale výsledek mé práce stál za to. Na matracích na zemi se spalo úplně jinak. Ani vrz. A ještě se k nám do pokoje vlezla Zuzančina přenosná postýlka. Před osmou jsme s Tomem zajeli na kolech pro chleba do konzumu. Ještě malá svačinka <> a následuje odchod na pláž. Už včera jsem tuto pláž vyhodnotil, jako naprosto nevyhovující. Nikde žádný strom. Žádný stín, kam bych se mohl schovat. A nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se měli přemístit jinam. A přitom bylo kam. Asi 300 metrů dál byla pláž jak se stromy, tak i se sprchou. Ale bylo tam hodně lidí. Výrazně víc, jak tady. Takže jsme holt zakotvili zde. Po obědě jsme si na pláž přinesli náš nový nafukovací banán. Dalo se něm fantasticky blbnout a my blbnuli, jak nejvíc jsme mohli. Nejvíc super je houpání se tak dlouho a tak šíleně, až se banán převrhne. Pak znovu nahoru a tak stále dokola. Chyběl nám jen člun. Ale i ten bude. Dnes po večeři jdu s Tomem umývat nádobí. Asi 2 metry od nás stojí chlapík s dcerkou a hovoří německy. Umývají (perou) autokoberce. Zachytí můj udivený pohled a začne mi anglicky vysvětlovat, že se mu rozlilo mléko a že na to přišel až po dvou dnech a teď mu smrdí celé auto. Německy mu odpovím a za chvíli se z jeho vyprávění dozvídám, že je z Hannoveru, pracuje pro firmu Bosch, dělá ve výzkumu, má dvě malé děti a na svoji skoro 3í týdenní dovolenou tahá za autem motorový člun. Povídá a já naslouchám. Občas položím nějakou doplňující otázku, ale stále sleduji jediný cíl. Tak a povedlo se – já mu půjčím banán, aby se mohl s děckama pobavit, no a on nás na oplátku na banánu povozí taky. Holt není nad to, umět řeč a nebát se promluvit. Linhartovic mafie je parta skvělých lidí. Každý večer, ale i přes den, sedávají jako společenství před chatkami na zpevněné terase a povídají a povídají. Je to typický babinec. Když kolem nich procházíme, usmívají se, povídají si i s námi, dělají vtípky – fakt dobrá parta. Je fajn, mít je tady. Je tu s nimi vynikající pohoda. Ochoz u Brna, příjezd domů. Znavení z cesty, polámaní, ale šťastní, vystupujeme z auta. Všechny klíče jsme dali řemeslníkům, ale naštěstí mám v autě ovladač ke garážovým vratům. Otevírám a posílám Toma, aby prošel garáží přes dům a otevřel nám vchodové dveře. Jeho úkol však není až tak snadný. V cestě mu stojí hlavně skřínky staré kuchyně, žebřík, kola a strašná spousta věcí. Nezbývá mu, než začít přelézat jednu překážku po druhé. Konečne se dostal přes poslední skříňku a otvírá dveře do posilovny, odkud spěchá do přízemí, otevřít vchodové dveře. „Ta kuchyň je fakt moc krásná!“ slyšíme ho volat ještě zpoza zavřených dveří. Otevírá. Děcka se derou dovnitř, aby se podívaly, jak vypadá. Renča jim je v patách. Poslední za nimi jde moje maličkost, v náručí se Zuzkou. Taky jsem zvědavej. Kuchyň je fakt pěkná a její krása přebíjí i fakt, že stěny nejsou vymalované. Největším šokem pro mě je však myčka. Hanička, naše nejstarší dcera, která s námi odmítla k moři jet, ji z nějakého důvodu nezapla celých 14 dní. Zůstalo v ní ještě nádobí, které jsme před cestou ušpinili. Smrděla fakt děsivě.
Jestli ji kuchyňáři, při montování kuchyně otevřeli, museli mit docela silný zážitek. Hanička není doma – naštěstí pro ni. Odprošťujeme se od pozorování nové kuchyně a přesouváme se pohledem do obýváku. Binec. Hrozný binec všude. V předsíni, v koupelně, na schodech. Procitáme do reality – vrátili jsme se na staveniště. <> – otevírám dveře na záchod, abych jej vzal. „Renčo pojď se na něco mrknout, já snad nevěřím svým očím!!“ Je posrané prkýnko. Ukazuji svůj objev Renči. „To víš, je to jen malíř“ – říká Renča, ale vidím, jak se jí prkýnko ekluje. „Tak nejen, že udělal kulový, ale ještě nám posral hajzl!!!“ – začínám mít na něj vztek a projevuje se to tím, že začínám být sprostý. Scházím do naší ložnice o patro níž. Všude jsou věci dětí i naše, protože v dětských pokojích se pokládá plovoucí podlaha. Ale není hotová, protože Rosťa, tesař, který nám pokládal podlahy, nemohl dokončit zalištování, protože malíř prostě nedojel. Překračuji oblečení a narážím do židle, na které je bedna s hračkami. Bedna padá, hračky jsou všude. „Kurnik šopa!!“ ulevuji si. Jsem vzteklý, cítím to. Někdo to určitě zase odnese. Někdo zvoní. „pan Havlíček“ volá na mě Renča z vrchu. <<Malíř! Jdeš mi do rány, ty parchante!!!>> přemýšlím, co mu řeknu, až jej uvidím. Po schodech stoupám se vzrůstajícím adrenalinem. „Dobrý den, pane Havlíčku“ povídám o poznání nižším tónem hlasu a milým úsměvem. Rodina se chystá na představení. Tento můj tón dobře znají a ví, že úsměv je jen zástěrka k tomu, a že budu asi hodně nepříjemný. Pan Havlíček netuší nic. „Jé, vy už jste doma? To je dobře, já nejraději dělám, když jsou domácí doma“ praví bodře. <> „Pane Havlíčku“, úsměv mi mizí ze rtů a tón hlasu dostává ještě hlubší zabarvení. „Proč jste nenatřel tu kuchyň předtím, než ji kuchynáři namontovali? Proč jste nepředělal zásuvku, jak jsme se dohodli? Proč jste nevymaloval nahoře pokoje, aby mohl podlahář dodělat tu pokládku?“ – můj tón hlasu přešel postupně z klidného do výrazně útočného. „Já byl marod. A musel jsem dodělat tu školu. Tam mě o prázdninách nepustí!“ Ani náznak omluvy. Ani pokus to nějak vyžehlit. On mi prostě sdělí, že dodělával jinou práci. A když měl přijít k nám, tak byl najednou marod. Ztrácím pocit sebeovládání. Před očima se mi dělá rudo. Tohle je zralé na můj další výbuch. Ponechávám malíře svému osudu a raději bez jediného slova odcházím. <> říkám si na schodech cestou dolů. U nás v pokoji mě to zase čapne: <>. Snažím se nějak uklidnit, ale nedaří se mi to. <>. „Kluci“, volám a můj tón zní bohužel nepříjemně „pojďme nosit věci z auta!!“. Kluci jdou ven bez řečí. Jsou buď tak zlatí, nebo tuší, že můj stav je kritický. <<Mají 100x větší inteligenci, než Havlíček>>, říkám si v duchu „Peťo, prosím Tě otevři ty rakve – jsi nejvyšší“ - přerostl mě už v loni. Petr otevírá nejprve tu větší. Vytahuje věci a společně je s Tomášem nosí do domu. „Tati!“, Petr mě volá a vchází za mnou do kuchyně, „Ta menší rakev nejde otevřít! Není v ní klíč!“ „Vždyť jsem tě před odjezdem v kempu extra posílal, abys ten klíč z rakve vytáhnul, že jej po cestě ztratíme. Proč’s to neudělal?“ – můj dotaz začíná mít hysterický nádech. „Jsem to prostě neudělal, no“ dí klidně Petr.
Jeho laksní přístup mě totálně vytočí. „No tak si poraď, když jsi ho zapomněl vytáhnout“ říkám s milým, všeříkajícím úsměvem. „A čím to mám jako otevřít, kladivem?“ povídá už nervózně. „To je trochu drahý špás, nemyslíš?“ odpovídám a můj úsměv je ještě o poznání milejší. „Já nevím, tak snad ho někde najdem, ne?“ „Jo, někde na silnici, mezi Makarskou a Ochozem!!! Chceš jet zpátky stopem a hledat ho?“ „Nemůžeš se mnou mluvit normálně?“ „Tak fajn, na cos včera myslel, když ses vykašlal na to, oč jsem Tě žádal?“ – teď už se nesměju. Už hulákám a vůbec mě nazajímá, že v baráku je cizí chlap, který na naše spory není zvědavej. „Já nevím. Prostě jsem nemyslel. A nemusíš na mě kvůli tomu tak řvát, ne?“ A tím mě dotočil. „Petře!! Ty seš tak mizerně spolehlivej, jako pan Havlíček!!“ řvu na celé kolo a těším se, jak se konečně s malířem pohádám. Z horního patra schází malíř „Pane domácí, vynechte mě ze hry!!“ <<Já ho snad doopravdy praštím. Von má tu drzost mi říct, abych ho vynechal ze hry?>> Mám opět pocit, že pokud se teď na Havlíčka jenom podívám, tak ho fyzicky napadnu. <<Je o hlavu větší a odpočatý. Pro mě však hovoří moment překvapení. Pokud jej trefím dobře hned tou první ranou, pak už ho můžu jen dorazit>> - plánuji přesný útok a promýšlím, kam jej uhodit, když v tom mi to doklaplo: <> Nemá to cenu. S tímhle člověkem nehne nic. Začínám rezignovat. „Ale jistě pane Havlíčku“ můj hlas zní unaveně, “já Vás z toho vynechám.“. <<Pane Bože, prosím Tě, pomoz!! Ať to přece pochopí!!!>> „Jenom jedno Vám řeknu“ snažím se ze zbytku mých sil vykřesat poslední zásobu klidu – „moje paní má za dva dny narozeniny a ta kuchyň byl dárek pro ni. Vy jste měl pracovat v době, kdy jsme pryč, abyste nám ušetřil ten bordel a tu práci okolo. Namísto toho, aby jste mi zavolal, že nedojdete, jste nám totálně zkomplikoval situaci a ještě se divíte, že si Vás beru do huby!! A místo, aby jste se omluvil, mi na uvítanou řeknete: ,Já nejradši dělám, když jsou domácí doma‘. Co čekáte – poděkování?“. Můj tón je sice klidný, ale i Havlíček začíná poznávat, že je v něm stín zuřivosti. Otevře pusu aby něco namítl. „Ale…“. A zmlkne. Bez jediného slova odchází po schodech nahoru. Možná, že konečně pochopil. „Nepochopil nic“, říká mi Renča „tenhle člověk na to nemá.“ V autě jsem našel klíček od rakve. <> Je mi líto, že jsem na něj řval. Pondělí – 3 dny před výbuchem Jedeme nakupovat do Makarské. Nestihli jsme totiž (resp. zapomněli) včas koupit chleba a došly nám i jogurty. Vítám tuhle možnost, strávit v klimatizovaném prostředí auta i obchoďáku pár desítek minut. Pryč od pláže. Od slunka. Kamkoliv. I když je to autem tak daleko a jen projetý benzín bude stát dost peněz. Ale za tu chvilku v chládku jsem vděčný. Po návratu z výletu jdeme opět na pláž. I s banánem. Malá spí. Plaveme s klukama na banánu ke Svobodům. Jsou na pláži se stínem stromů. Tam, kam se chci stále přemístit, ale zbytek rodiny ne. Chvíli blbnem na banánu i s Martinem. Pak zahlédnu němce, jak přijíždí s přívěsem a člunem k molu. Slíbil jsem mu, že mu pomůžu, až bude dávat člun na vodu, takže necháme banán v péči Martina a s klukama mu spěcháme pomoct. „Co máme dělat?“ ptám se jej německy. „Je potřeba ten podvozek jen brzdit, až s ním pojedeme támhle do vody“ „To je všechno?“
„No a pak ten podvozek musíme zase vytáhnout nahoru – a to už bude potřeba trochu síly“. Pomalu suneme a hlavně brzdíme podvozek se člunem, aby nám do vody neujel. Z nějakého důvodu pouštím vozík a šahám po provaze, upevněného ke člunu. Za okamžik bude člun totiž na vodě, tak aby neuplaval. Petr s němcem a Tomem hravě zvládají podvozek ubrzdit. Náhle však přichází změna. První padá do vody Petr. Zlomek vteřiny po něm je pod vodou i němec. Podvozek sice oba drží dál, ale jsou s ním o dva metry dál. Tom se pádu nějak vyhnul. Člun je na vodě. Neuplaval, držím v ruce provaz <<ó jaká to prozřetelnost!!>>. Co se přesně stalo? Nikdo jsme si nevšimly, že rampa, kterou se spouští do vody čluny je hned pod úrovní hladiny porostlá řasemi. Pruh, široký asi metr je extrémně kluzký. Ze břehu se ozývá hurónský smích. Asi to místní už znají. A z nás teď mají jundu. Mokrý němec zakotví člun na určené místo v doku. Než se odchází převlíct, slíbí, že za chvíli dorazí nazpět. Své děti nechává u mola. Vracíme se zpět na pláž k Martinovi. Vedle Svobodů jsou na pláži i Krejčí. V obou rodinách jsou dvě 15ti leté slečny. Karolína a Terezka. Strkáme banán na vodu a zveme obě holky na projížďku, Mrknou na sebe a pak jdou s úsměvem k nám. Odrážíme od břehu. Po chvíli doplujeme nad dostatečnou hloubku, aby šlo začít blbnout. Stačí pár vteřin. Banán je převrhnutý a holky ve vodě. Lezeme zpět na něj a za chvíli jsme všichni zase dole. Během našeho řádění se objeví opět němec. Už je na člunu i s dětmi a míří k nám. Jsem ještě ve vodě, ostatní už sedí na banánu. Hází mi lano, které připevňuji na banán. Pak se na něj vydrápu i já a šou může začít. Banán je jen pro tři osoby. Nás však na něm sedí pět. Je tedy hodně ponořený a velmi málo stabilní. I přestože jsme tažení člunem velmi pomalu, jsme co chvíli ve vodě. Nechávám děcka na banánu a plavu ke člunu. Ať si to užijí sami. Bez největší zátěže by to mohlo jít docela dobře i ve čtyřech. Němec rozjíždí člun mnohem rychleji a banán začne skákat po vlnách. Arne, (teď už vím, ja se němec jmenuje), zvyšuje rychlost na maximum. Banán skáče po vlnách a děcka jsou jak na trampolíně. První padá Kája – sedí totiž úplně vzadu a nedaří se jí udržet. Vracíme se pro ni a pomáhám jí do člunu. Ještě chvíli vozí Arne naše děcka na banánu a pak nás zaváží zpět, odkud nás nabral. Bomba zažitek. Doufám, že je brzy zopakujem. Na naší pláži, na které jsme nechali holky, když jsme pluli za Martinem, zůstala s Renčou naše Verča. Chtěla jet taky a je jí líto, že jsme ji nevzali s sebou. „Příště.Neboj.“ povídám. Nadchází večer.
Aparatura je na kurtu už připravená. Vedle kurtu je hřiště se zpevněným povrchem. S Pavlem Krejčím, jeho dcerou Terezkou, Martinem a Karolínou, Milošem a našim Petrem budeme za chvíli hrát fotbal. Tomáš usnul, takže tu s námi není. Docela se těším, už je to dost dlouho, co jsem jej hrál naposledy. A myslím, že nejenom já. Začínáme. Mladí proti starým. Jsem samozřejmě v týmu mladých – jak jinak. Tedy Karolína, Terezka, Petr a já proti Milošovi, Pavlovi a Martinovi. Naše početní přesila i naše mládí za chvíli výrazně vede. První mač dopadl pro nás výhrou. Skóre je úctyhodné.10:5. Těch pět gólů si starci vstřelili jen proto, že jim přišel pomoci Petr Nešpor. Měli jsme však trvalou převahu a tím i bezva náladu. Odveta. Starci jsou od začátku posíleni odpočatým Petrem Nešporem a po chvíli je situace na hřišti výrazně odlišná: Mají drtivou převahu. Výsledek druhého zápasu je na první pohled stejný, jen strany se přesně obrátili. Prohráli jsme 5:10. Jsme všichni řádně udýchaní – tedy kromě Terezky. Ta je nezničitelná. Na další rozhodující zápas už nemáme dost sil. Pavlův návrh zní tedy velmi rozumně. „Tak do prvníhu gólu. Kdo jej dá, vyhrál“. Začínáme s maximálním nasazením. Bitva je zcela vyrovnaná. Šance jsou na obou stranách. Střela na Káju. Super – šla vedle! Petr mi nahrává vysoký míč. Snažím se z oleje střelit gól. Bohužel. Taky vedle. Je to neuvěřitelně vyrovnané. Síly docházejí. Nakonec ukončuje Martin. Jeho gól je vysvobozením i pro mě. Prohráli jsme. „Sláva vítězi“ volám na starce. „Čest poraženým“ – s úsměvem si podáváme ruce jako při reprezentaci. Ani Petr Nešpor nepřekvapuje. Kouká se na naše holky a navrhuje: „Co abychom si vyměnili dresy?“ Přicházíme na kurt. Cvičenky se právě protahují. Pohled na ně uchvacuje. Zpocená těla, ležící na zemi, protahovací cviky, které právě provádějí, jsou velmi efektní. Petr Nešpor opět nezklamal: „No né, už je máme i připravené! Jako opravdoví fotbalisti po zápase!“ Úterý – do výbuchu už zbývají jen 2 dny. Vedro začíná být téměř nesnesitelné. Stále stejná pláž, stejné místo, stejné tváře, stejná voda, stejně hnusná. Nikde ani kousek stínu. Od neustálého lezení na banán mám rozedřené břicho. Každý styk se solí docela bolí. Do moře jdu už jen v tričku. Předně mě to chladí, když z něj pak vylezu a za druhé mě odřenina na břichu bolí míň, když nedřu o textilní obal banánu přímo podrážděnou kůží.
Přesto je každá chvilka u vody jen těžkým sebezapřením. Nebaví mě nic. Mozková kapalina v mé hlavě dosahuje bodu varu. Jsem víc pod vodou jak nad ní, abych ji aspoň trochu ochadil. Je čas dopoledního spánku Zuzanky. „Vezmu malou do kočárku a jdu ji uspat. O.k.? „Nemám jít já?“ ptá se účatně moje drahá choť. „Ne, Reni, určitě ne, já budu moc rád chvíli ve stínu“. Vytlačuji kočárek z pláže a mizím pod stromy. Zuzka usíná asi za 15 minut. Vracím se s ní na pláž, ale jen i předám spící v kočárku Renatce a mizím do chatky. Na terase je stín a vedle terasy mám pověšenou síť. Stačí malá chvilka a zmožen vedrem usínám. Po včerejším výkonu jsme na večerní fotbal docela zničení. Takže volíme spíše společenské hry Aktivity. Součástí Aktivit je i pantomima. Nejlepší je Kája – má pantomimou předvést „Projímadlo“ Nebo Petr má popsat pojem „frigidita“ Na mě vyšlo malování krevního obrazu. Večer se vydařil báječně. A přesto hrou neskončil. Odcházíme z chatky od Nešporů směrem k té naší a procházíme kolem Svobodů. Martin má popito. Jeho nálada je naprosto super. Už z dálky je cítit slivovice. „Michale, tvoje žena mě urazila – řekla že je tohle hnusný pití!“ a pozvedá láhev s nějakým průhledným mokem. „Dáš si?“ „Martine, dobře víš, že já alkohol nepiju. Víš, jak bych dopadl?“ „No to teda fakt nevím, to mě musíš ukázat!!!“ „Raději ne. A co to vůbec piješ“ „No co myslíš? Slivovicu!“ „Aha, tak to má z tebe rodinka radost“ „Jaká rodinka? Myslíš tuhle babu a její děcka? Tak s nima mě vůbec nespojuj!!“ Jeho paní nehne ani brvou. A děti jakbysmet. Už ho znají dokonale. „Počkej, oni ti něco udělali, že je zapíráš?“ „Já nikoho nezapírám! Ale neříkej, že je to moje rodinka, když vůbec nevím, kde se tady ty děcka vzali!“ „To jako popíráš otcovství?“ „No jasně, že jo! Baba si dvakrát někam sama odjede a vrátijou se pokaždé dvě. No rozumíš tomu?“ „Tomu se říká porod! A jak jste přišli na ty jména? Třeba Karolína?“ „Karolína měla být původně úplně někdo jinej“ zamyslí se Martin a jeho pohled získá dálku. „Když se narodila, přemýšleli jsme, jak se bude jmenovat, aby to její jméno bylo jednoduché. Aby se na ni dalo volat. A když se bude podepisovat, tak aby si nevylomila zápěstí. Takže něco krátkého. Napřed to byla Iva. Pak už jen Iv. Ale Iv není nic. Tak jsme se rozhodli pro If. Je to takové mezinárodní jméno. No a nakonec je z ní Karolína“. A takhle to pokračovalo. Půlnoc přišla velmi rychle. Středa – poslední den před výbuchem „Hani, už ten Havlíček dorazil?“ voláme si s dcerou do Česka. „Já nevím tati, včera jsem doma nebyla, ale říkal mi předevčírem, že zítra dojde, tak snad už ano“. „A co hodlá dělat s tou kuchyní?“ ptám se. „No říkal, že je to teď složité malovat, když jsou ty skříňky už namontované a že počká až přijedete“. „To si ten blbec neuvědomuje, že to má dělat právě v době, kdy doma nejsme?“ začínám mít pocit bezmoci, který šíleně nesnáším.
„No on říkal, že radši počká na tebe. A nekřič na mě“. „Hani, já vím, že za nic nemůžeš. Promiň a nezlob se, prosím, že zvyšuju hlas. Není to nic proto Tobě. Jsem vzteklý, že jsem tak daleko a nemůžu vůbec nic olivnit“ „Tak mu zavolej a domluv se s ním.“ Radí mi dobře. Přemýšlím nad tou variantou, jestli to má vůbec smysl. Co mám tomu diletantovi, který nechá dojít sitauci tak daleko, vlastně říct? Vysvětlit mu, co má dělat, když nevím, jak to teď v kuchyni vypadá, může být ještě větší kopanec. „Hani, možná jo. Rozmyslím se, co mu říct a pokud na něco přijdu, tak mu zavolám. Každopádně práci má – je třeba vymalovat i horní pokoje – na tom snad nic nepokazí. Ale hlavně, aby přišel!!“ „Já věřím, že jo, tati“. „A jak ty žiješ?“ konverzace už pokračuje o normálních věcech a já přiznávám, že Haničku stejně moc nevnímám. Ten Havlíček mě fakt strašně štve. Kvůli němu nebude dárek pro Renču připravený. Snad budou hotové aspoň ty pokoje. Jestli ale nepřijde ani dnes, pak Rosťa nestihne dát krycí lišty. Takže pokoje nebudou připraveny. A Hanička nebude moci nanosit do pokojů všechny ty věci a nábytek, který jsme před našim odjezdem vynesly, abychom přijeli do uklizeného bytu. Takže nás čeká příjezd do staveniště. A do šíleného bordelu. Starosti se mi honí hlavou a nejsem schopen se jich zbavit. Nedaří se mi je vyhnat a nemyslet na ně. Můj mozek už zahálel příliš dlouho a teď šrotuje na plné obrátky. A DO TOHO TO VEDRO - už třetí den stoupá teplota. Oskar svítí, jako by byl v posledním tažení a chtěl nám ukázat, co dovede. Dnes ani na pláž nejdu. Ani Tom ne. Nedá se to vydržet a zůstáváme u chatky ve stínu. Tomáš za chvíli usnul. Takže jsem sám se svými myšlenkami, trápím se o to víc možnými variantami řešení. Nejraději bych se sebral a odjel domů, abych mohl vše řešit na místě. Jenže to bohužel nejde. Vedro je hrozné i ve stínu. Už se není kam schovat. Zpocený jako myš, chodím každou chvíli do sprchy. Prostě jen zchladit tělo. Ke sprchám je to od chatky asi 100 metrů otevřeného nebe. Než však dojdu od sprchy zpět k chatce, jsem zpocený znovu. Sprchuju se i v tričku a s šátkem na hlavě. Aby co nejvíce chladivé vody zůstalo na těle a chránilo mé tělo před sluncem a horkem. Nemohu to vedro ustát. Není z něj úniku. V mém těle roste nervozita z neřešitelné situace. Projevuje se to na mém jednání. Mizí z něj klid a vyrovnanost, převládá předráždění a vztek. Rodina trpí. I já trpím tím, že svým předrážděným chováním svým nejbližším ubližuji. Je zvláštní, že si vždycky dovolíme k těm nejbližším podstatně více, než k cizím. Den uplynul v mé naprosté depresi. Z horka, kterému nelze uniknout. Z Havlíčka, kterého nelze dostihnout a přitáhnout jej k práci. Z mé předrážděnosti, od které se nedokážu odprostit. Čtvrtek – výbuch bude přesně v 9:00 hod. Chci na začátku této kapitoly sdělit, že nyní už chápu autory autobiografických příběhů, že se snaží psát tak, aby jejich osoby vypadaly v textu lépe, než jak se chovají ve skutečnosti.
I když se opravdu snažím popisovat jen fakta, svádí mě to, vidět sebe v lepším světle, než jak mě asi vidí ti druzí. Tím víc, čím je mé chování horší. A v této kapitole budu opravdu strašný. Ale co na tom. Jsem to já a mám své chyby. Takže proto ať od této chvíle platí: „Kdos bez hříchu, první hoď kamenem!“ V noci jsem se opět několikrát vzbudil horkem. Převaluju se desítky minut a nemohu usnout. Hlavou mi šrotují starosti s Havlíčkem. Deprese se stupňuje. Nikdy jsem nezažil takový pocit bezmoci. Musím něo dělat, nebo se z toho zcvoknu. Rozhodl jsem se zúčastnit se ranní hodiny Štěpánčina Power-Core. Ráno jsme na kurtu nachystali s klukama aparaturu. Štěpánka se do toho obula opravdu pořádně. Je to úplně jiný druh hodiny. Je pomalá, ale velmi fyzicky náročná. Po hodině jsem zpocený naprosto všude a tělesně total down. A psychicky nejsem v pohodě už vůbec. I když je teprve ráno, horko během cvičení vystoupilo za poslední 3 dny na své maximum. Sklízím aparaturu a vracím se na chatku. Je 8:45. Potřebuji nutně sprchu. Hledám sprchový gel. Před dvěma dny jsme jej koupili v supermarketu na Makarské. Teď zmizel. Hledám ho už 5 minut a nemůžu ho nikde najít. Vím, že každé ráno se Petr chodí sprchovat. Obracím se na něj. Sedí venku na terase u stolu a hraje nějakou hru na svém notebooku. „Sprchoval ses dnes ráno?“ „Jo“. „Prosím Tě, kde je sprchový gel?“ „Nevím.“ „A měls ho dnes ráno ve sprše?“ „Jo.“ „Já ho nemůžu najít, mohl by ses po něm podívat? „Jo.“ Nejeví však žádné známky pohybu. „Peťo!! Můžeš najít ten sprchový gel?“ začínám být nervózní. Lepí se na mě zpocené tričko a je mi čím dál tím větší horko. Potřebuji nutně sprchu a to fakt rychle! „Jo, za chvíli.“ – znovu se ani nepohne. „Hned! Potřebuji se nutně vysprchovat!“ Petr se pomalu zvedá. Velmi neochotně. Začíná hledat. Já s ním. Znovu. „Není tady!“ povídá po chvíli. „Jak není?! Přinesl jsi ho zpět?“ „Jo“. „Tak tady někde být musí! Najdi ho tam, kam jsi ho dal!“ „Ale tady není! Prohledal jsem to všude“ povídá už dost zvýšeným hlasem – očividně ho zdržuji a otravuji. „Když není tady, tak kde je?“ – vztek mnou začíná pěkně lomcovat. „Já nevím!“ „Tak ho, doprdele, najdi!!!“ začínám přidávat na hlasitosti. „Možná je ještě ve sprše“. „Vždyť jsi říkal, žes ho přines sem!!“
„No jo. Říkal.“ A sedá si opět k počítači. „To si snad děláš prdel, ne?! Tak se zvedni a mazej se tam podívat!!!“ Renča se vmíchá do debaty a obrací se na mě. „Nemůžeš prosím Tě ztlumit? Všichni kolem nás poslouchají!“ „Jo můžu, ale ať se laskavě chlapeček pohne a nejde ten podělaný gel!!“ Petr se nezvedá. Místo toho prohodí: „pokud tam ten gel je, tak ho tam snad najdeš, ne?“ usuzuje sice logicky, ale jeho totální nezájem mě provokuje. „Vstaň a jdi ho najít, nebo dostaneš přes držku!!“ to už se přestávám ovládat. Řvu a Renča zuří. Vstává od stolu, kde se snaží nakrmit Zuzanku a odchází s ní pryč. Petr sedí dál a kouká do notebooku. „Kurnik, zvedni ten svůj zadek a mazej do sprchy!“ Neochotně zvedá a odchází. Za pár minut přichází zpět. „Není tam.“ Dí s naprosto klidným nezájmem a opět usedá k počítači. „A kde je?“ – hulákám na něj. Už jsem na pokraji schopnosti se ovládat. „Já nevím“ „Tak ho konečně najdi“ „Prostě tu není. Prohledal jsem úplně všechno!!“. „A čím se mám podle Tebe umýt?“ Zase řvu. Je mi totálně u řiti, kdo nás poslouchá. „Nevím.“ – jeho nezájem je totální. Renča se vrací zpět, protože není schopna Zuzanku nakrmit v čupu na cestě. Potřebuje si s ní sednout. . „Nejraději bych ti ten jogurt narvala do chřtánu“ syčí na mě a dívá se opravdu zle. Tohle je ta úplně poslední kapka – moje žena, MÁ PARTNERKA, je proti mně. A je na mě zlá. Stávám ze židle. Je přesně 9:00 hod.. Vybuchuji. Má exploze je totální. „Už mě všichni serete, celá rodina!“ řvu na celý kemp. „Hajzlové!!!“ Odcházím pryč a ručníkem švihnu o sloupek chatky. „Kurva!!“ Zařvu ještě na rozloučenou. Oponu pro poslední dějství ponechme zatím zataženou. Ochoz u Brna, 1. večer po příjezdu I když jsme tu už od rána a sedření jak muly, je tu pořád hrozný binec. Ale fakt jsme už doma! Je to konečně naše postel, náš pokoj a je nám srdečně jedno, že je přeplněný věcmi z pokojů od kluků a Verči. Nemůžu nějak usnout. I když jsem po probdělé noci za volantem a dnešním odklízecím maratonu na hadry. V myšlenkách jsem znovu v Živogošče u našich klientů. Je večer, některý ze dnů uprostřed týdne. Procházím k naší chatce okolo sedících holek z Linhartovic mafie. Jsem čerstvě vysprchovaný a nemám proto žádné zábrany, zastavit se na kus řeči. Sedám k nim a dozvídám se hodně pozitivní věci. Zajímavé pro budoucí spolupráci. Disponují chatkami na horách, mají k dispozici tělocvičnu i posilovnu, kontakty na policii, prostě ideální známost. K tomu jsou všechny moc fajn a je s nima sranda. Sylva dokonce se mnou soupeří, kdo vymyslí vtipnější hlášku na předchozí vtipnou hlášku. Objevuje se jiný obraz. Cvičební hodina se Štepánkou. Její úplně první. Necvičím, ale dělám se Zuzankou na kurtu ptákoviny. Nejprve se snažíme zlobit Renču. Posílám k ní Zuzku, aby ji trochu vyvedla z konceptu.
Renča však Zuzanku zapojuje do cvičení. Po chvilce to Zuzku přestane bavit, a tak chodíme spolu mezi ženskými a snažíme se rozptylovat je. Trochu se to daří, ale nemá to tu správnou šťávu. Takže přemýšlím nad nějakou pořádnou blbinou. Zuzka mezitím lehá na podložku, která je tu navíc. „To je nápad, Zuzi!!“ Slalom mezi ženskýma. Chytnu podložku za ucho a táhnu Zuzku na podložce po kurtu. Zuzka je nadšená ale pořád tomu ale něco chybí. „Trochu to okořeníme, Zuzi, jo?“ říkám našemu prckovi a na podložku k ní pokládám jednu Štepánčinu botu. Popojíždíme dál. Krademe další botu někomu, koho vůbec neznáme. S naším lupem, dvěma botami, odjíždíme na opačný konec kurtu. Tam si bereme třetí botu. Víc se jich na podložku už nevleze. Popojíždíme ještě dál a kradem další botu, ale necháváme místo ní tu Štěpánčinu. Další ženské opět seberem její botu a místo ní tam necháme jinou. A tohle zopakujeme ještě několikrát. Ptákovina završena – můžeme zmizet (raději). <>. Klíží se mi oči. Konečně. Usínám… Čtvrtek – ihned po výbuchu Opona pro poslední dějství se rozhrnuje… Totálně vzteklý odcházím od chatek nahoru, směrem ke kurtům. Cestička vede ještě kousek dál do lesa, ale vzápětí končí plotem, který odděluje kemp od magistrály. Usedám na zem a zvažuji, co podniknu. Že jsem totálně ujel si zatím nijak nepřipouštím. Spíše se lituju – <> Sebelítost je krásná. Natolik krásná, že si nevšímám, kde sedím. Něco mě kouše do zadku. A hned dvakrát. Aha, sedím na mravenčí stezce a mám těch potvůrek na sobě desítky. Rychle vstanu a setřepávám mravence ze zpocených šortek i stehen. <> přemýšlím vztekle <> V Podgoře se dá z magistrály odbočit a vyjet privátní cestou nahoru na Biokovo. Po úzké pěšině a nad srázem, bez zbytečných svodidel, šplhá silnice až na vrchol – prostě super adrenalin. Přemýšlím, jestli mám vzít s sebou i Toma. Ten je fajn a nikdy neprovokuje. Sice se pořád schovává, aby se vyhnul práci, ale drzý fakt není. <> Jdu pomalu zpět směrem k chatkám, ale stále jsem ještě v úrovni kurtu. <<Jenže když pojedu autem, tak si nedokážu, že jsem schopen ten masiv pokořit vlastními silami!! Ne, pojedu sám a na kole! A jestli se z toho vedra mám podělat tady nebo na tom kopci, tak ať je to raději tam!>> Právě jsem se rozhodl. Přidávám do kroku a jdu zpět k chatkám. Všichni sedí naprosto bez hlesnutí na verandě a pozorují můj příchod. Ignoruju je.
Beru ručník a jdu do sprchy. Když se po chvíli vrátím, nikdo z nich nikam neodešel. Všichni čekají co bude. Nevšímám si jich. Jsem na ně naštvaný. V pokoji se začnu převlékat do něčeho, v čem (možná) pokořím Biokovo na kole. Než však stačím vyjít, vchází za mnou Renča. „Jdeš pryč, viď?“ mluví naprosto klidným hlasem a je smutná. Když přisvědčím, chce vědět, jestli odjíždím domů, protože potřebuje vědět, co je čeká, aby podle toho mohla okamžitě začít jednat. Její naprostý klid a smutek mě vrací do normálu. „Reni, nikdy bych Vás nenechal ve štychu, to přece víš. Co maj ty otázky, jestli jedu domů, znamenat? Vždyť já Vás mám rád a postarám se o Vás!“ Zřetelně vidím, jak se jí ulevilo. „Chtěl jsem si jen vzít kolo a vyšlapat na Biokovo“. Ví o čem mluvím, při cestě na Makarskou jsem se pohledem na silnici vedoucí na vrchol vydatně kochal a o tom, že tam chci vyjet, jsem i několikrát mluvil. << Bude dobré, aby o tom věděla. Ten výstup bude náročný sám o sobě a v tomhle vedru kór. Takže mít v záloze někoho, kdo v případě nějakého průseru přivolá pomoc, je hodně důležité>> přemítám, zatímco si nazouvám boty. „Na kole tam nejezdi. Prosím. Dnes je fakt strašné vedro. Budeš dehydrovaný. Je to moc nebezpečné! Prosím, vem si radši auto a pokud chceš mermomocí jet, tak autem!!“ <<Má o mě strach. A s tím vedrem má pravdu. Ale co, pojistku mám dost slušnou na to, aby i s dětmi nestrádala>> říkám si v duchu. „Neboj, vezmu si pití i mobil.“ „Ne, prosím Tě, na kole fakt nejezdi. Mám hrozný strach. Nestojí to za to.“ Cítím, že mě má pořád stejně ráda a taky že ví, že ta exploze, byl můj naprosto ojedinělý úlet. Nevyčítá, nemluví o tom, dělá, jako by se nic nestalo. Je to poklad! „Reni, mrzí mě co jsem na Vás venku řval.“ „Je strašné vedro a tys ho prostě neustál. Už o tom nemluvme“. Ale pláč má na krajíčku. „Jo to bude ono. Díky. A neplač.“ „To nic.“ „Půjdu se omluvit i děckám, že jsem tak ujel. Půjdeš se mnou?“ „Stydím se vylézt ven. Slyšelo to moc lidí! Je mi hrozně trapně.“ „Reni, neblázni.“ říkám rychle. „Kdo se tu ztrapnil jsi nebyla ty, ale já! Takže to neřeš! Obejdu chatky a zkusím to urovnat, neboj.“ Snažím se ji zklidnit. „A za děckama pojď se mnou! Beztoho už na nás čekají – určitě mají strach, co bude“. Třepou se jí ruce a nehýbá se. Přistoupím blíž a obejmu jí. „Takhle jsem snad nikdy neujel. Nebo jo?“ „Nepamatuju se. Asi ne.“ Ven jdeme spolu. Děckám se omlouvám rychle, abych to měl za sebou. I Petr se mi omlouvá. K příčině mého výbuchu se už nevracíme. Nikam jsem neodjel. Zašel jsem za pár lidmi a zkusil se v krátkosti za své hulákání omluvit. Většinou dělali, jako by nic neslyšeli. Máme prostě skvělé, vychované klienty. Po obědě jsme měli sraz s Ernem a jeho dětmi. Byl naplánovaný další banánový den. Verča, k mému překvapení, s námi odmítla jít. Erne se maximálně snažil nás shodit. Moc se mu to nedařilo. Když nás táhl už déle, jak 10 minut v kuse, samé zatáčky a cukání, udělali jsme mu radost a spadli jsme jak hrušky. Pak jsme se vyměnili a Erne s dětmi si vlezli na banán zatímco my jeli ve člunu. Střídali jsme se a bylo to fakt super.
Asi po hodině divokých jízd nás Erne dovezl zpět, ale nabídl nás povozit ještě ten samý den večer. Dali jsme si sraz v 7 hodin. Po návratu k chatkám jsme se vysprchovali a usídlili se v chládku na terase. Spokojení, s vyplavenými endorfíny, byla diskuze pohodová. S návrhem, odjet dnes, přišla Verča. Má v Brně kluka, svou velkou lásku, a očividně se jí stýská. Zatím její návrh vnímáme jen jako vyjádření přání, které asi nepůjde zrealizovat. „Veru, bylo by to sice fajn, ale nejde to. Mám zítra hodinu“ – odpoví Renča a tím je návrh smeten ze stolu. Nicméně představa, že budeme už doma, mě docela nadchne – <. „Reni, a nemohla by za Tebe vzít hodinu Štěpánka?“ Najednou má původní přání Verunky velmi reálné obrysy konkrétního návrhu. Oči všech se rozšíří a spočívají na mé choti. Všichni už máme moře a vedra za těch 14 dnů dost. Snad jen Petr, který se tu zamiloval, očividně domů nespěchá. „No, čistě teoreticky ano, ale musela bych to Štěpánce říct“. A je rozhodnuto. JEDEME DOMŮ!!!!!! Štěpánka souhlasí. Tím, že bude mít poslední večerní cvičení, bude moct ukázat klientům, že zvládá bravurně i ty rychlé hodiny. Je třeba tuto skutečnost sdělit ostatním a zajistit ty „technické věci“. Na organizační zajištění čehokoliv jsou ideálním partnerem Navrátilovi. Pokud se o aparaturu postarají oni, máme naprostou jistotu, že dorazí do Brna v pořádku. Jsme natěšení a je to na nás i vidět. Petr je trochu špatný a je na mě naštvaný. Chápu ho. De-facto jsem předčasný odjezd zinicioval já. Jdu chatku po chatce a s klienty si povídáme o našem předčasném odjezdu. Hodně také mluvíme o místech pro příští aerobikové pobyty. Kemp Dole se líbí hodně, ale převládá názor – „zase někam jinam, tady už to známe“. Nejvíce inspirace k tomuto tématu získávám od pana Neužila. Chrlí nápad za nápadem. Malebné jezero v severní Itálii obklopené hory namísto slaného moře. Lyžování na Semmeringu – zimní víkendovky. A další. Škoda, že jsem si z toho zapamatoval tak málo. Ale věřím, že se k tomu dostaneme později a pořádně, až budem zase v Brně zpět. Je skoro 7. Jdeme s Tomem za Arnem. Mám v úmyslu mu přenechat náš banán. Bude tady s dětmi ještě dva týdny, tak si jej může řádně užít. Arne mi také sdělil, že za dva roky bude svůj člun vyhazovat, aby si koupil nový. Chci být ten, kdo jeho starý člun získá. A i když je i s motorem pořádným stařečkem, pořád dovede udělat super zábavu Domlouváme se proto na předání kontaktů. Banán však odmítá. Nezbývá, než jej tedy vyfouknout a sbalit na cestu zpět. Vyrážíme v 10 večer. Cesta probíhá v klidu, těšíme se strašně domů. Do Brna přijíždíme v 8 ráno. Jsem unavený, ale šťastný, protože si nepřipouštím, jaký bugr nás čeká doma. A Havlíčka roztrhnu!
