VÝŠINNÉ LOKALITY STŘEDNÍHO ENEOLITU V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH

JAN JOHN

V ÝŠINNÉ LOK ALIT Y STŘEDNÍHO ENEOLITU V Z ÁPADNÍCH ČECHÁCH

VÝŠINNÉ LOKALITY STŘEDNÍHO ENEOLITU V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH JAN JOHN

OPOMÍJENÁ ARCHEOLOGIE

SVAZEK

1 1

OPOMÍJENÁ ARCHEOLOGIE / NEGLECTED ARCHAEOLOGY svazek / volume

1

Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách The Middle Eneolithic Hill-top Sites in West Bohemia

Jan John

Katedra archeologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni Department of Archaeology, Faculty of Philosophy and Arts, University of West Bohemia in Pilsen

Plzeň 2010

Recenzoval: Prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc., Masarykova univerzita v Brně

Publikace je výstupem výzkumného záměru „Opomíjená archeologie“ (MSM 4977751314)

© 2010 Jan John

ISBN 978-80-7043-956-2

Obsah 1. Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5

2. Vymezení tématu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Nástin vývoje západních Čech v období eneolitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Prostorové vymezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Časové vymezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Stručná charakteristika chronologicky současných kultur v sousedních regionech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.1 Střední Čechy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.2 Severozápadní Čechy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.3 Jižní Čechy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.4 Rakousko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.5 Bavorsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Dějiny bádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.6 Výchozí model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6 6 6 7 8 8 8 8 8 8 9 11

3. Analýza kontextů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Možnosti destruktivních metod – exkavace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.1 Význam suťových kuželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.2 Fosfátová analýza. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Možnosti nedestruktivní archeologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 Geodeticko-topografický povrchový průzkum. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2 Dálkový průzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.3 Geofyzikální průzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.4 Mikrosondáže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.5 Povrchové sběry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Výšinné lokality a krajina. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.1.Charakteristika lokalit. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.2 Hustota lokalit v krajině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.3 Geomorfologické členění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.4 Nadmořské výšky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.5 Analýza dohlednosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.6 Klimatické zóny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.7 Vzdálenost vodního zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.8 Geologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.9 Půdní poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.10 Vegetace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Lokality z pohledu teorie sídelních areálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4.1 Problém chybějících komponent. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4.2 Význam využívání výšinných lokalit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4.3 Využívání lokalit v jiných obdobích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4.4 Korelace v rámci katastrů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5 Nemovité artefakty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.1 Domy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.2 Mazanice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.3 Ohniště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.4 Objekty vysekané do skály. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.5 Ohrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.6 Hroby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

12 12 12 13 13 13 15 15 16 16 16 16 19 22 23 23 26 27 27 27 28 30 30 30 31 31 32 32 33 34 35 35 42

3.6 Přehled movitých artefaktů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.1 Keramické nádoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.2 Síla keramických zlomků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.3 Zdobenost keramiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.4 Hlavní způsoby výzdoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.5 Keramika kultury kulovitých amfor (KKA) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.6 Keramické plastiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.7 Přesleny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.8 Závaží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.9 Kamenné artefakty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.10 Broušená industrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.11 Suroviny broušené industrie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.12 Štípaná industrie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.13 Suroviny štípané industrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.14 Ostatní kamenná industrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.15 Kostěné a parohové artefakty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.16 Měděné artefakty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.17 Artefakty z organických materiálů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

42 42 43 43 44 44 46 46 47 47 47 47 48 48 48 49 49 49

4. Syntéza struktur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Chronologické struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1 Absolutní data . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Způsob obživy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1 Otisky na keramice a v mazanici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.2 Rostlinné makrozbytky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.3 Palynologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.4 Chov domestikovaných zvířat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.5 Význam lovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.6 Zbytky na keramice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

50 50 52 56 56 56 58 59 60 61

5. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

62

6. Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

64

7. Soupis lokalit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

66

Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

Jan John

Úvod

1. Úvod Období eneolitu patří v západních Čechách (Plzeňský kraj) k těm částem pravěku, které zatím nejsou mezi zdejšími archeologickými prameny zastoupeny příliš hojně. V současné době je z tohoto regionu publikováno celkem pouze 13 lokalit časného eneolitu (Krištuf 2009), téměř úplně pak chybí nálezy z období starého eneolitu. Podobný nedostatek archeologických pramenů se týká rovněž období mladého eneolitu. V nedávné době byla sice v okolí Plzně poprvé objevena keramika zvoncovitých pohárů, kultura se šňůrovou keramikou je ale zastoupena stále jen ojedinělými nálezy kamenných sekeromlatů (Metlička – Řezáč – Turek 2007). Na druhou stranu určitým specifikem západočeského eneolitu je poměrně velké množství výšinných lokalit řazených do chamské kultury středního eneolitu (dříve zavedený termín chamská skupina se v podstatě již nepoužívá – cf. Hundt 1951). Přestože tradice výzkumu chamské kultury sahá v západních Čechách až do 80. let 19. století (výzkumy F. X. France) a poslední větší souhrnná publikace vyšla poměrně nedávno (Prostředník 2001b), nelze stav jejího poznání považovat za zcela uspokojivý. Zčásti je to způsobeno druhem lokalit které máme k dispozici (prakticky výlučně výšinné lokality), z části pak absencí větších výzkumných projektů na toto téma (v současné době převažující záchranné výzkumy zpravidla lokality tohoto období nepostihují). Jak již napovídá název práce, hlavní pozornost bude věnována samotným výšinným lokalitám středního eneolitu v západních Čechách, jejich formálním i prostorovým vlastnostem, možnostem jejich průzkumu různými metodami ar-

cheologie a vztahu lokalit ke krajině či přírodnímu prostředí. Opomenuty nebudou ani movité a nemovité artefakty, otázky chronologie lokalit, či obživy jejich obyvatel. Postupy, které budou popisovány v rámci jednotlivých kapitol, mají směřovat především k posouzení otázky, zda a čím se sledované období a lokality odlišují od vývoje našeho zemědělského pravěku, a co je s ním naopak spojuje. V popředí zájmu budou již zmíněné otázky vazby na krajinu a způsobu obživy, naopak stranou ponechám některé tradiční otázky, jako je např. vliv kultury jevišovické na vznik kultury chamské (cf. Pleslová-Štiková 1969a). Nejprve budou přehledným způsobem uspořádány dosavadní poznatky o tomto typu lokalit ve sledované oblasti, dějinách jejich výzkumu a bude provedeno srovnání se situací v sousedních regionech, a to zejména v těch, v nichž je rovněž zastoupena chamská kultura (tedy především s Bavorskem a v omezené míře i s Horním Rakouskem). Kromě toho práce shrnuje řadu nových zjištění, která vycházejí z průzkumů vybraných lokalit v několika posledních letech, v rámci výzkumného záměru Opomíjená archeologie. Tyto akce zahrnovaly jak nedestruktivní postupy (např. geodetická dokumentace lokalit), tak drobné mikrosondáže či průzkumy suťových kuželů. Přestože se jednalo o plošně velmi omezené akce, přinesly zajímavé výsledky, např. z oblasti archeobotaniky či absolutního datování. Součástí práce je aktuální soupis lokalit, jehož součástí jsou rovněž přesné souřadnice, mapy, plány a fotografie lokalit, stejně jako dokumentace dostupných movitých artefaktů.

5

6

Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách

2. Vymezení tématu 2.1 Nástin vývoje západních Čech v období eneolitu Časně eneolitické nálezy z prostoru západních Čech jsou známy od šedesátých let 20. století, kdy E. Neustupný uvedl do literatury nálezy V. Čtrnácta z lokality Radčice (Neustupný 1961; 1965b). V současné době již pro západočeský pravěk disponujeme řadou lokalit z období časného eneolitu, které jsou nejčastěji kulturně klasifikovány jako michelsberské a schussenriedské. J. Bašta a D. Baštová (1990, 8) evidovali na počátku 90. let 20. století celkem šest lokalit, a to jak výšinné polohy (Plzeň-Litice, Kříženec-Homole, Polínský vrch a Svržno-Černý vrch), tak polohy v rovině (Plzeň-Vinice, Vochov). V současné době je z oblasti západočeského regionu publikováno celkem 13 lokalit časného eneolitu (Krištuf 2009). Pokud započítáme rovněž nepublikované výzkumy, můžeme počítat se zhruba dvěma desítkami lokalit. Zejména v poslední době jsou časně eneolitické nálezy zachycovány častěji, a to v souvislosti s rozsáhlými terénními výzkumy v okolí Plzně, např. v rámci jejího dálničního obchvatu (cf. Braun 2004). Následující období starého eneolitu je však v západních Čechách prakticky neznámou kapitolou. Postrádáme zatím jasné nálezy, které by odpovídaly bavorské altheimské kultuře, či kultuře nálevkovitých pohárů, i když nevýrazná keramika s románskými lizénami z lokalit jako Polínský vrch, může patřit jak časnému, tak starému eneolitu. Spolehlivě můžeme do starého eneolitu zařadit pouze nález dvou sekeromlatů s obloukovitým týlem, učiněný v roce 1934 při regulaci řeky v Bělé nad Radbuzou (Franz 1938), kde se ale nejspíše jedná o votivní uložení kamenných nástrojů do vodního toku. Západní Čechy přitom musely tvořit přirozeného prostředníka mezi altheimskou kulturou v Bavorsku a kulturou nálevkovitých pohárů v Čechách, jak ukazují nálezy štípané industrie z bavorského deskovitého rohovce a stopy zpracování mědi na lokalitě Makotřasy (Pleslová-Štiková 1969b, 5-8). Zdánlivě nízká hustota lokalit časného a starého eneolitu v krajině je zřejmě způsobena malou nápadností většinou nezdobené keramiky, a rovněž malou pravděpodobností zachycení ojedinělých zahloubených objektů (Neustupný 1989, 83). Zejména nepatrný počet nálezů z období starého eneolitu pak kontrastuje s desítkami výšinných lokalit středního eneolitu, které jsou předmětem této práce. Aktuální soupis obsahuje celkem 75 lokalit, a přestože si u některých nemůžeme být jejich datací zcela jisti, na celkovém nepoměru lokalit starého a středního eneolitu to mnoho nemění. Ještě méně nápadně než časný eneolit se v západních Čechách projevuje období mladého eneolitu, které bylo ještě donedávna reprezentováno pouze ojedinělými nálezy seke-

romlatů kultury se šňůrovou keramikou. Dnes známe ze západních Čech 12 kamenných broušených sekeromlatů připisovaných kultuře se šňůrovou keramikou, jeden džbánek kultury zvoncovitých pohárů a další lokalita této kultury (Malesice) je doložena pomocí povrchových sběrů keramiky (Turek – Řezáč – Metlička 2007, 109). Je známo, že obě hlavní kultury mladého eneolitu zpravidla nepřekračují nadmořskou výšku kolem 350 m (Neustupný 2003, 159). Dá se tedy předpokládat, že jejich stopy budou zachycovány především v níže položených částech západních Čech, tedy v Plzeňské kotlině, případně na Rokycansku. Nasvědčuje tomu ostatně i značná koncentrace ojedinělých nálezů sekeromlatů kultury se šňůrovou keramikou v povodí horní Berounky (cf. Turek – Řezáč – Metlička 2007, 111).

2.2 Prostorové vymezení Prostorové hranice kultur středního eneolitu nejsou ještě v mnoha případech přesně stanoveny a není výjimkou situace, kdy se lokality některé z kultur objeví na území, kde nejsou očekávány. Mezi takováto překvapení patří např. identifikace bolerázské keramiky na Kutnohorsku či v jižních Čechách (viz Neustupný 2008, 15), anebo výskyt jevišovických lokalit na jihozápadním Slovensku (viz např. Šuteková 2007). Určitou výhodou západočeského regionu je jeho geomorfologická uzavřenost, která nám usnadňuje prostorové vymezení. V podstatě se jedná o povodí větších západočeských vodních toků Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, jejichž soutokem vzniká na území Plzně řeka Berounka. Toto povodí je ohraničeno kopcovitými geomorfologickými jednotkami, které většinou nevykazují známky intenzivního využívání v pravěku. Je to především Český les na západě, Tepelská vrchovina na severu, Plánický hřeben na jihu a Brdy na jihovýchodě. Dá se předpokládat, že v těchto směrech tvořily kopcovité terény přirozené hranice intenzivně využívané krajiny i v pravěku a existovalo zde i relativně homogenní kulturní prostředí. Na mapě rozšíření chamských lokalit v západních Čechách lze dobře demonstrovat, jak obklopují plzeňskou kotlinu. Vzdálenost lokalit od Plzně, která je pomyslným těžištěm regionu, nepřekračuje 40 km – viz obr. I v příloze. Dvě nejzápadněji položené lokality známe z katastru Mířkova (Racovský vrch a Tříslovec, č. 4 a 5), který leží na samé hranici Českého lesa, podobně jako výšinná lokalita v Horšovském Týně (č. 3). Nejvíce na sever je vysunuta lokalita Vlkošov (č. 64), neboť nálezy z povodí horní Střely (např. z okolí hradiště Vladař) zatím chybí. Naopak nejdále na jih zasahuje lokalita

Jan John

Lovčice-Velký Kámen (č. 9) na Klatovsku, která již náleží do Plánické vrchoviny. Poněkud více otevřená je Plzeňská kotlina severovýchodním směrem, podél toku Berounky. Právě někde v oblasti střední Berounky musíme předpokládat hranici mezi západočeskou chamskou a středočeskou řivnáčskou kulturou. Je však otázkou, do jaké míry je tato hranice „ostrá“, podle mého názoru lze v této oblasti očekávat lokality, na nichž budou nálezy vykazovat smíšené znaky obou kultur. Zatím nejvýchodnější známou výšinnou lokalitou s nálezy keramiky chamské kultury je Otmíčská hora (č. 1) na Berounsku (John – Stolz – Sůvová 2010). Jedná se o zatím jedinou jistou a poměrně izolovanou chamskou lokalitu mimo geografické vymezení západních Čech (nejbližší chamská lokalita na Rokycansku, kterou je Stupno-Křemenáč, je vzdálena 26 km vzdušnou čarou). Tato izolovanost je nejspíše způsobena velmi malou prozkoumaností regionu na rozhraní západních a středních Čech. Údajný nález chamské keramiky v areálu zámku Zbiroh nelze považovat za průkazný, dle vyobrazení se jedná o keramiku z období starší doby železné (viz Sklenář 1977). Některé středočeské lokality středního eneolitu v povodí dolní Berounky byly přitom již v minulosti dávány do souvislosti s chamskou kulturou. Jedná se zejména právě o Otmíčskou horu, a dále o nálezy z jeskyně Na Průchodě, k.ú. Svatý Jan pod Skalou, okr. Beroun (Pleslová-Štiková 1969, 75). Vztah těchto nálezů k chamské kultuře však nikdy nebyl spolehlivě doložen, otisky šňůry zdobená keramika z jeskyně Na Průchodě může podle V. Matouška patřit i kultuře řivnáčské či kultuře kulovitých amfor (cf. Matoušek a kol. 2005, 122 – 126). Rovněž výšinné lokality středního eneolitu nad Berounkou v okolí Zbečna zatím nejsme schopni kulturně klasifikovat (John – Stolz 2008).

2.3 Časové vymezení V západních Čechách nemáme zatím bezpečně zachyceny doklady o eneolitických kulturách, které by kultuře chamské bezprostředně předcházely. Zatímco ve středních a severozápadních Čechách navazuje řivnáčská kultura na kulturu badenskou (naposledy Zápotocký 2008a), v bavorské oblasti chamskou kulturu zřetelně předchází kultura altheimská. Z bavorských radiokarbonových dat přitom můžeme usuzovat na určitý hiát mezi altheimskou a chamskou kulturou (Ottaway 1986, 146). Ten bude pravděpodobně možno v budoucnosti vyplnit množícími se nálezy badenské kultury v bavorském Podunají (Engelhardt 2006, 89). Navzdory absenci dokladů o kontinuálním vývoji západočeského eneolitu není pochyb o tom, že místní chamskou kulturu můžeme řadit do středního eneolitu (respektive jeho mladší části), a to zejména na základě styčných bodů (artefaktová kultura, využívání výšinných poloh) s příbuznými kulturami ve střední Evropě. Z nich můžeme uvést zejména kulturu řivnáčskou, jevišovickou, bernburskou, či tzv. skupinu Goldberg III (viz obr. 1). Intenzivní kontakty jsou prokázány rovněž s kulturou kulovitých amfor.

Vymezení tématu

Obr. 1: Rozšíření chamské kultury a eponymní lokality sousedních kultur (podle Matuschik 1992b, 56) Fig. 1: Distribution of the Cham Culture and eponymous sites of neighboring cultures (after Matuschik 1992b, 56)

Období středního eneolitu je absolutně vymezeno pomocí radiokarbonových dat intervalem 3350 – 2850 let BC (viz Neustupný 1969, 805; 2008, 15), tedy do období, které předchází pohárové kultury mladého eneolitu. Přesto se můžeme v německy mluvících oblastech setkat s odlišným pojetím, které zavádí společný termín (Endneolithikum) pro kultury středního i mladého eneolitu (viz např. Engelhardt 2002, 245). Rovněž v naší literatuře je někdy chamská kultura řazena do mladého eneolitu (viz např. Prostředník 2001b). Přitom můžeme najít celou řadu odlišností mezi kulturami středního a mladého eneolitu (pohřební ritus, artefaktová kultura, způsob využívání krajiny). Rovněž variabilita nálezů je v mladém eneolitu menší, takže hovoříme o velkých kulturách zabírajících rozsáhlá území. Naopak pro střední eneolit se zdá být typická o něco větší variabilita keramiky, která umožňuje separaci jednotlivých lokálních kultur. Stejně problematický, jako vývoj sledovaného regionu v období předcházejícím chamské kultuře, je i stav našeho poznání západočeského mladého eneolitu. Ojedinělé nálezy kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů byly již zmíněny v předchozích odstavcích, otázka intenzivnější přítomnosti mladoeneolitických pohárových kultur však zůstává nadále otevřená. V minulosti byla na základě podobností mezi artefakty chamské kultury a artefakty starší doby bronzové (keramika se zdrsněným povrchem, válcovitá závaží) vyslovena hypotéza o kontinuitě vývoje chamské kultury až do počátku doby bronzové (Čujanová-Jílková 1964, 4). Jasné důkazy pro tuto možnost však chybějí. Na druhou stranu určitý chronologický přesah západočeských výšinných lokalit do mladého eneolitu není zcela vyloučen, jak bude ukázáno později na absolutních radiokarbonových datech.

7

8


2.4 Stručná charakteristika chronologicky současných kultur v sousedních regionech 2.4.1 Střední Čechy Střední Čechy tvoří jádro rozšíření řivnáčské kultury na našem území a především v okolí Prahy je zdokumentován značný počet jejích lokalit, včetně eponymní lokality Řivnáč u Roztok a kompletně prozkoumané ohrazené lokality Stehelčeves-Homolka. Kromě častého osídlení výšinných poloh jsou známy i lokality v rovině. Typickými nálezy jsou částečně zahloubené domy, tzv. polozemnice, naopak dokladů pohřebních komponent je známo jen velmi málo. U některých výšinných lokalit je doloženo jejich ohrazení. Bohužel zatím nemáme dostatečné množství dat z regionů, kde lze předpokládat kontakt s oblastí chamské kultury (např. Hořovicko). Poslední přehled řivnáčské kultury podal M. Zápotocký (2008c). 2.4.2 Severozápadní Čechy V oblasti severozápadních Čech reprezentují sledované období jak kultura řivnáčská, tak kultura kulovitých amfor. Podle aktuálního soupisu M. Zápotockého je z této oblasti známo 80 lokalit řivnáčské kultury (z toho 20 nejistých), které se koncentrují především ve středním a dolním Poohří a Podkrušnohorském úvalu (Zápotocký 2008a). Počty lokalit chamské kultury v západních Čechách a řivnáčské kultury v severozápadních Čechách jsou tak poměrně vyrovnané. Přitom se zdá, že řivnáčská kultura je v severozápadních Čechách zastoupena pouze svou starší fází a v průběhu středního eneolitu je nahrazena kulturou kulovitých amfor (op. cit). 2.4.3 Jižní Čechy Jižní Čechy patří z hlediska období eneolitu, a to i eneolitu středního, k nejméně poznaným regionům u nás. Z hlediska geografického bychom mohli předpokládat příslušnost jižních Čech do oblasti rozšíření chamské kultury, neboť ta se prokazatelně vyskytuje v sousedních regionech (západní Čechy, Dolní Rakousko a Bavorsko), které jihočeskou oblast oklopují ze tří stran. Přesto ale jisté doklady pro existenci chamských výšinných lokalit postrádáme, i když jižní Čechy musely představovat důležitou spojnici mezi Podunajím a oblastí středních Čech, což lze dobře sledovat později v době bronzové, např. na jihočeských surovinových depotech (Chvojka – Havlice 2009). Pro jižní Čechy uvádí P. Hrubý (2000) celkem 9 výšinných lokalit a J. Michálek dokonce 21 lokalit různého typu (Michálek 1989; 1992). S naprostou jistotou však chamské kultuře nemůžeme přiřadit žádnou z nich. Většinou se totiž jedná o nálezy kamenných nástrojů, případně keramiky se zdrsněným povrchem, kterou můžeme mnohdy řadit i do starší doby bronzové (např. Slaník – cf. Prostředník 2001b, 21). Přesto je třeba říci, že některé lokality vykazují natolik malou plochu a extrémní polohu, např. Orlík nad Vltavou–Krkavčí skála (Fröhlich 1997, 108 – 109), že je jejich datace do středního

eneolitu velice pravděpodobná. Naopak existenci jiných, v literatuře opakovaně uváděných lokalit (např. Chrást-Radava) prakticky nelze ověřit. Jednou z příčin tohoto neuspokojivého stavu by mohla být vysoká míra eroze, která je pro členité terény jižních Čech typická. Za příklad může posloužit např. výzkum A. Beneše na lokalitě Všemyslice – Kořensko (jedna z potenciálních lokalit chamské kultury). Jedná se o výrazné skalisko zhruba 1,5 km od soutoku Lužnice a Vltavy, jehož temeno je ohrazeno velmi mělkým obloukovitým příkopem. V roce 1971 zde A. Beneš prozkoumal cca 20 m2, přičemž se mu nepodařilo zachytit žádnou vrstvu s nálezy, pouze drobné atypické zlomky keramiky, štípanou industrii a sloupovou jamku (Beneš 1975; 1976, 19). Zřejmě největší soubor kamenných artefaktů a slámované keramiky byl zatím získán během sondáží v areálu strakonického hradu (Michálek 2008), i zde však nemáme podklady k přesnějšímu zařazením tohoto nejspíše eneolitického souboru. Podobně nejasná je datace ojedinělého objektu prozkoumaného na lokalitě Tábor-Kaufland v roce 1999. Ten obsahoval keramiku se slámovaným povrchem, včetně rekonstruovatelné nádoby (nepublikováno – cf. Beneš – Chvojka 2007, 19). Zatím tedy neexistují prameny, které by nám umožňovaly jednoznačně potvrdit výskyt chamské kultury v jihočeském regionu. Naopak nové nálezy z výšinných lokalit v okolí Orlické přehrady ukazují spíše na jejich příslušnost ke kultuře řivnáčské (Fröhlich – Eigner 2010). Také samostatná skupina výšinných lokalit na střední Vltavě (Čím, Hrazany, Nalžovice-Malé Kolo) patří spíše řivnáčské kultuře, jak naznačují např. nálezy ucha typu ansa lunata na Malém Kole (cf. Horáková-Jansová 1951, 303; Beneš 1976, 19). 2.4.4 Rakousko Jižní Čechy musely být směrem na jih nepochybně v kontaktu s oblastí Mühlviertelu v dnešním Horním Rakousku (jedná se oblast severně od Dunaje, bezprostředně sousedící s Českokrumlovskem a Českobudějovickem). Z této oblasti známe dnes deset lokalit chamské kultury, které se koncentrují zejména v okolí Mauthausenu a v oblasti Gallneukirchnerské pánve (severovýchodně od Lince), což byl v neolitu a eneolitu Horního Rakouska jeden z jeho nejintenzivněji využívaných regionů (Grömer 2002). K nejlépe prozkoumaným lokalitám v této oblasti patří Steyregg-Pulgarn, kde probíhal systematický výzkum v letech 1994-1997 v rámci projektu „Höhensiedlungen im Linzer Raum“ (Ruprechtsberger – Urban 1995). V rámci stejného projektu pak byla v letech 2000-2002 zkoumána lokalita Steyregg-Windegg, a rovněž Ansfelden-Burgwiese, výšinná lokalita ohrazená příkopem a datovaná do starší fáze chamské kultury, kde probíhal výzkum v letech 1999-2002 (viz Trebsche 2008). 2.4.5 Bavorsko Z oblasti Bavorska je v současné době známo cca 160 lokalit chamské kultury, které se koncentrují především v Podunají,

Jan John

Vymezení tématu

v oblasti mezi Ingolštatem a Pasovem. Zejména v okolí Pasova můžeme konstatovat neobvykle vysokou hustotu lokalit, což je výsledek cílené prospekce v posledních letech (Engelhardt 2002, 251). Ve srovnání se staršími kulturami neolitu a eneolitu je to však relativně malý počet, konkrétně v Dolním Bavorsku je dnes známo 98 lokalit chamské kultury, zatímco lokality starších kultur neolitu a eneolitu se počítají ve stovkách (volutová 469, münchshöfenská 531, altheimská 327 – podle Engelhardt 2008, 97). Pravděpodobně se zde začíná projevovat tendence, která později vrcholí v mladém eneolitu, totiž snižující se počet zahloubených objektů. Určitou výjimku představují příkopy a můžeme říci, že většina nálezů movitých artefaktů chamské kultury v Bavorsku pochází právě z příkopových ohrazení, na něž byla v minulosti zaměřena větší část rozsáhlejších terénních výzkumů. Chamské lokality se na území Bavorska vyskytují především v okolí Dunaje, v menší míře jsou ale známy i z podhůří Alp, Středních Frank a Horní Falce (Engelhardt 2006). Přestože nemáme lokality chamské kultury doloženy přímo z česko-bavorského pomezí (nejbližší české a bavorské lokality dělí více než 30 km), lze předpokládat, že oblast Bavorského a Českého lesa netvořila neprostupnou přírodní bariéru. Kontakty s bavorskou oblastí jsou doloženy např. výskytem tamních surovin pro výrobu štípané industrie v západních Čechách (bavorské pruhované rohovce), a to nejen ve středním eneolitu.

2.5 Dějiny bádání Západní Čechy jsou oblastí, kde došlo ke zrodu bádání o chamské kultuře, a to již v poslední čtvrtině 19. století. Počátky archeologického zájmu o toto období jsou spojeny se jménem F. X. France (obr. 2) a jeho výzkumy výšinných lokalit Bzí-Velká skála a Milínov-Lopata na jižním Plzeňsku. Ve svém rukopise Franc uvádí, že mu v roce 1879 lesník na Bzí F. Přibík přinesl ukázat keramické střepy, které nalezl při dobývání jezevčí nory na Velké skále u Bzí (cf. Jílková 1957). Při následném povrchovém průzkumu zde Franc nalezl polovinu přeslenu a zlomky kamenných nástrojů. Následně se Francovi podařilo v roce 1880 při zkušební sondáži na hradě Lopata nalézt kamennou sekeru, v první řadě se však zaměřil na lokalitu Bzí, kde s pomocí sedmi dělníků vedl výzkum od 16. srpna do 18. října 1882. Poté se vrátil k dlouhodobému výzkumu hradu Lopata, který prováděl až do roku 1887. F. X. Franc během svých pionýrských výzkumů používal řadu na svou dobu nových a netradičních metod, jak bude ostatně ukázáno v následujících kapitolách. Výsledky jeho práce však bohužel dlouho zůstaly jen ve formě nepublikovaných rukopisů. O uvedených výzkumech byly v 19. století publikovány jen drobné zmínky (viz např. Faktor 1888). Není bez zajímavosti, že zhruba ve stejné době zahájil roztocký lékař Čeněk Rýzner výzkum eponymní výšinné lokality Řivnáč (k. ú. Roztoky u Prahy, okr. Praha-západ), podle něhož

Obr. 2: Nově objevená fotografie F. X. France (archiv Národopisného muzea Plzeňska – za upozornění na snímek děkuji panu I. Písaříkovi, zahradníkovi na Kozlu) Fig. 2: Newly discovered photography of F. X. Franc (archive of the Regional Museum of Pilsen – I would like to thank Mr. I. Písařík, gardener at the Kozel chateau, for drawing my attention to the picture)

byla pojmenována středočeská řivnáčská kultura středního eneolitu (Rýzner 1883). Čeněk Rýzner svůj výzkum na Řivnáči (stejně jako v případě eponymního pohřebiště u Únětic) prakticky okamžitě publikoval na stránkách Památek archeologických, narozdíl od F. X. France, jehož práce vyšly až dlouho po autorově smrti (o jejich vydání se zasloužila V. Šaldová v roce 1988). Franc se ostatně ani nepokusil nově objevenou kulturu nějak pojmenovat a označoval ji jako „kultura A“ s tím, že: „nechť si jí nyní zařadí a pojmenuje, jak a kam se komu líbí – jenom to si vyprošuji, aby to hodně učeně znělo!“ (Franc 1906, 183). Tuto výzvu naplnil až H. J. Hundt v roce 1951, kdy vyčlenil tzv. chamskou skupinu a pojmenoval ji podle města Cham (Kouba), jež se nachází nedaleko „eponymní“ lokality Knöbling v Horní Falci (Hundt 1951). Další dvě lokality chamské kultury byly objeveny až na počátku 20. století, když měčínský učitel A. Šlégl nalezl stopy pravěkých aktivit na dvou buližníkových skalách (podobné polohy jako zkoumal F. X. Franc) v okolí Kaliště u Červeného Poříčí na Klatovsku. Nejprve to byla tzv. Koubova skála v roce 1900 a o něco později Teplá skála (Marčan – Šlégl 1905). V následujících letech (zejména 1900, 1903, 1905 a 1907) A. Šlégl

9

10


spolu s J. Čejkou (c. k. nadlesním v Kališti) a najatými dělníky na obou lokalitách provedli sondáže, na Koubově skále pravděpodobně značného rozsahu. S jejich výkopy byl seznámen i J. Szombathy, jehož přičiněním se nálezy (nebo alespoň jejich část) dostaly do Vídně (Naturhistorisches Museum). Tyto nálezy byly u nás dlouho považovány za nezvěstné, jejich soupis pořídil až J. Michálek (1979), během svého studijního pobytu ve Vídni. Zatímco nálezy z Kaliště upadly svým převozem do Vídně na dlouhou dobu v zapomnění, soubory získané F. X. Francem byly nakonec uloženy v Západočeském muzeu a archeologická komunita o nich měla povědomost. Např. A. Stocký publikoval jejich fotografie, označil je jako „nordické“ a povšiml si i přítomnosti keramiky kulovitých amfor (Stocký 1926). Mezitím v letech 1920–1925 získal další chamské nálezy A. Friedl při výzkumu raně středověkého hradiště ve Starém Plzenci. Při jeho výzkumu v prostoru prvního předhradí byla zachycena vrstva s artefakty chamské kultury (Friedl 1976, 38), tehdy ale ještě nebyly rozpoznány jako eneolitické. Ještě před druhou světovou válkou došlo rovněž k prvním nálezům chamské kultury v Bavorsku, např. v roce 1929 na lokalitách Alkofen a Thundorf (Hundt 1951, 9-10). Roku 1935 pak byly pod nízkou ostrožnou jižně od osady Knöbling nalezeny během stavby silnice dva depoty kamenných seker. Na základě těchto nálezů zde provedl letech 1936-1937 místní badatel Eugen Kessler výzkum, při němž získal více než tisíc artefaktů. Tento soubor se stal základním kamenem k poznání chamské kultury v Bavorsku, která byla takto pojmenována podle města Cham (Kouba), přestože je od místa nálezu vzdáleno cca 8 km (Wolf 1973). Z histogramu na obr. 3 je patrné, že k výraznějšímu nárůstu známých lokalit začalo docházet až v 50. letech 20. století. Eneolitickou keramiku zachytila povrchovými sběry na hradě Preitenstein M. Anderlová již v roce 1952. Tato lokalita se však ještě neobjevila v práci E. Jílkové (1957 ), která v Památkách archeologických publikovala pět západočeských „výšinných sídlišť eneolitického charakteru“. K nálezům z Kaliště a Francovým výzkumům připojila nálezy J. Maličkého, který pravděpodobně již někdy kolem roku 1940 získal eneolitické artefakty na lokalitě Plasy 1. Mezi lokality objevené v druhé polovině 50. let pak ještě patří Stupno-Křemenáč na Rokycansku (1957) a Skupeč-Vinice na severním Plzeňsku (1959 – viz Šaldová 1960). V této době rovněž proběhl první větší výzkum chamské lokality, který byl cíleně veden profesionálním archeologem. Byl jím výzkum již zmiňované lokality Kaliště-Koubova skála, provedený J. Neustupným (NM Praha) a V. Čtrnáctem (ZČM Plzeň). Tento výzkum proběhl na lokalitě silně poškozené erozí a výkopy amatérů na počátku 20. století, takže nepřinesl větší množství výrazných movitých nálezů, byla zde však dokumentována řada plošin, na kterých stály eneolitické domy (Neustupný 1952).

Obr. 3: Histogram počtu objevených lokalit chamské kultury za jednotlivá desetiletí Fig. 3: Histogram of number of discovered sites of the Cham Culture in particular decades

Významným počinem tohoto období byla i publikovaná studie H. J. Hundta (1951), v níž na základě bavorských lokalit vyčlenil tzv. chamskou skupinu a upozornil na její souvislost ze západočeskými nálezy F. X. France. V 60. a 70. letech 20. století můžeme pozorovat další nárůst počtu lokalit, a to především na jižním Plzeňsku. V tomto prostoru se totiž věnovali cílenému vyhledávání lokalit na buližníkových skalách K. Škrábek a J. Sýkora, kteří objevili minimálně 11 nových lokalit (Srby, Vlkov, Měcholupy, Prádlo, Radkovice, Lovčice atd.) K. Šrábek byl amatérským archeologem, ale zároveň i ředitelem muzea v Blovicích, takže jejich nálezy jsou zachovány ve sbírkách této instituce. Bohužel zůstaly z větší části nepublikovány. Zmínění badatelé se podíleli i na první větším záchranném výzkumu chamské výšinné lokality, který provedl N. Mašek v srpnu 1960 na lokalitě Srby (obr. 4). Větší část lokality byla bohužel již před tím zničena kamenolomem a výzkum, probíhající v dosti obtížných podmínkách, rovněž dosud nebyl v úplnosti publikován (cf. Mašek 1962; 1964; 1965). Mimo prospekce vedené K. Škrábkem došlo v 60. letech k publikaci starších nálezů z lokality Starý Plzenec-Hůrka, a rovněž byly identifikovány chamské nálezy na některých vrcholně středověkých výšinných lokalitách severního Plzeňska, např. Hrádek u Manětína a Druztová-Věžka (cf. Pleslová-Štiková 1969a). Rovněž v Bavorsku se v této době začaly objevovat plošně rozsáhlejší terénní odkryvy. První opravdu rozsáhlý plošný výzkum chamské lokality zde zahájil P. J. R. Moddermann v roce 1969. V rámci kampaní probíhajících až do roku 1974 prozkoumal nedaleko Dietfurtu plochu vykazující známky osídlení především v období chamské kultury a kultury s volutovou keramikou. Kultuře chamské patřilo dvojnásobné příkopové ohrazení o průměru cca 50 m, nálezy z tohoto období byly ale zachyceny i mimo vlastní ohrazení (Moddermann 1977; 1986). V 70. letech 20. století pak byly prozkoumány

Jan John

Obr. 4: Srby (okr. Plzeň-jih), pohled na plochu výzkumu v roce 1960 (podle Mašek 1964) Fig. 4: Srby (Pilsen – South district), view of the excavated area in 1960 (after Mašek 1960)

další dvě ohrazené lokality – Dobl a Riekofen (Burger 1988; Matuschik 1999). Významný kvantitativní zlom v počtu objevených lokalit u nás přinesla první polovina 80. let 20. století, kdy se Dara Soukupová-Baštová spolu s Jaroslavem Baštou věnovali cílenému vyhledávání výšinných lokalit ve vybraných oblastech západních Čech. Soustředili se přitom především na povodí říčky Střely v letech 1980-1982 (Soukupová 1983; Baštová 1984) a Úterského potoka v letech 1981-1984 (Baštová 1986). V obou případech tvořily eneolitické výšinné lokality minimálně polovinu ze všech nově objevených. Vhodné polohy vyhledávali na základě morfologie terénu podle ZM 1:10 000 a jako efektivní predikční ukazatel se jim osvědčily rovněž geobotanické mapy, kde se soustředily na plochy označované jako subxerofilní doubravy a dubo-habrové háje. Na takto vytipovaných polohách poté pokládali testovací sondy, zpravidla o velikosti 1 x 1 m. Pokud se jim podařilo zachytit mocnější vrstvy s nálezy, prováděli někdy i rozsáhlejší sondáže (např. na lokalitách Mířkov-Racovský vrch a Holýšov-Čelákovská hora). Především zásluhou manželů Baštových a M. Metličky bylo v osmdesátých letech objeveno celkem 32 nových lokalit, čím se podařilo jejich dosavadní počet více než zdvojnásobit (cf. obr. 3). V oblasti Bavorska pokračovaly i v 80. letech velké odkryvy, zaměřené na chamská ohrazení. V některých případech se jednalo o záchranné výzkumy lokalit ohrožených např. těžbou (Hadersbach, Oberschneiding, Köfering, Piesenkofen), ale i o systematický výzkum ohrazené lokality Kopfham-Galgenberg, provedený britskou expedicí pod vedením B. S. Ottaway (Ottaway 1999). Nečekaným přínosem záchranných výzkumů byl v roce 1987 objev lokality Dietfurt, která je velmi netypická svým umístěním v nivě (Gohlisch 2005).

Vymezení tématu

Po roce 1990 můžeme pozorovat velmi výrazný pokles počtu nově objevených lokalit (cf. obr. 3), který byl zřejmě způsoben jednak ukončením prospekčních projektů manželů Baštových, a rovněž orientací většiny archeologických institucí na záchranné výzkumy, vyvolané rychle se rozvíjející stavební činností. Přesto i v tomto období došlo k významným terénním výzkumům, např. na nově objevené lokalitě Město Touškov (Metlička 2000a). V souvislosti s 90. lety 20. století můžeme zmínit rovněž zintenzivnění terénních výzkumů chamských výšinných lokalit v sousedním Rakousku, kde byly v rámci projektu zaměřeného na výšinné lokality v okolí Lince systematicky zkoumány polohy Steyregg-Pulgarn a Ansfelden-Burgwiese, později také Steyregg-Windegg (Ruprechtsberger – Urban 1995, Trebsche 2008). V novém tisíciletí dochází opět k mírnému vzestupu počtu objevených lokalit, na čemž mají zásluhu především pracovníci Západočeského muzea v Plzni (M. Metlička, A. Štěrbová a E. Čedíková). Od 80. let minulého století se chamskou kulturou zabýval J. Prostředník, který na toto téma během svého studia na Univerzitě Karlově vypracoval jak magisterskou, tak disertační práci. V ní se zaměřil především na vytvoření detailní typologie keramiky chamské kultury (viz Prostředník 2001b). Další diplomová práce na téma výšinných lokalit chamské kultury byla obhájena v roce 2000 na Západočeské univerzitě v Plzni (Vávrová 2000).

2.6 Výchozí model Chamská kultura v západních Čechách vždy přitahovala pozornost svým neobvyklým situováním obytných komponent na výšinných polohách dominujících krajině. Tato v našem pravěku ne zcela běžná sídelní struktura musela být podle některých názorů způsobena výrazně odlišným životním stylem a způsobem obživy, než jaká je předpokládána u většiny ostatních zemědělských kultur. Zřejmě i proto je chamské kultuře někdy přisuzován status pastevecko-zemědělské společnosti (cf. Prostředník 2001b, 84). Např. autoři Encyklopedie pravěku v Čechách soudí, že osídlení západních Čech v tomto období bylo řídké, sídliště výšinná, malá a chudá, využívající chladnou a málo úrodnou krajinu. V důsledku toho se uvažuje o pastevecké obživě doplněné lovem (Sklenář – Sklenářová – Slabina 2002, 122). V následujících kapitolách se naopak zaměřím na testování výchozí hypotézy, v níž předpokládám, že chamská kultura nijak výrazně nevybočuje z kontinuálního vývoje našeho zemědělského pravěku.

11

12


3. Analýza kontextů 3.1 Možnosti destruktivních metod – exkavace Při sběru dat o chamských výšinných lokalitách jsem se kromě jiného pokusil zjistit, do jaké míry byly doposud podrobeny archeologickému výzkumu odkryvem. Nebral jsem přitom v úvahu výzkumy mladších objektů (hradů), při nichž byla nalezena eneolitická keramika v druhotné pozici (Plzeň-Litice, Horšovský Týn). Následující tabulka 1 zahrnuje lokality, na kterých bylo exkavací prozkoumáno více než 10 m2 plochy. U nejstarších výzkumů (F. X. Franc, A. Šlégl) rozsah sondáží bohužel přesně neznáme, ale uvedenou hranici určitě přesáhly (v tabulce jsou označeny otazníky. I když např. Francovy výzkumy na lokalitě Bzí byly nepochybně dosti rozsáhlé, za nejrozsáhlejší zdokumentovaný odkryv můžeme pokládat záchranný výzkum v Srbech (cf. Mašek 1964). Většina lokalit pak byla zkoumána jen drobnými zjišťovacími sondami, anebo nebyla zkoumána vůbec. Lokalita PJ/Srby BE/Otmíče DO/Holýšov – Čelákovská hora PS/Město Touškov PS/Polínka – Polínský vrch 1 DO/Mířkov – Racovský vrch PJ/Bzí – Velká skála PJ/Milínov – Lopata KT/Kaliště – Koubova skála

Prozkoumaná plocha (m2) 200 150 64 50 26 22 ? ? ?

Tab. 1: Lokality, na nichž bylo v minulosti prozkoumáno více než 10 m2 plochy Tab. 1: Sites at which more than 10 m2 of their area have been researched

Kromě malé prozkoumanosti lokalit je určitým limitem našeho poznání také skutečnost, že výšinné obytné komponenty chamské kultury bývají postiženy nemalou mírou eroze a odkryvy zpravidla zachycují horizont s nálezy, který není nijak stratigraficky členěn a jehož mocnost nepřesahuje několik desítek centimetrů. Jen u tří výzkumů jsme informováni o tom, že byla zkoumána vrstva silnější než 50 cm. F. X. Franc zmiňuje na lokalitě Bzí-Velká skála vrstvu hlíny o průměrné mocnosti 80 cm (Franc 1890, 12), podobně N. Mašek (1964) zkoumal vrstvu o mocnosti 80 cm na svahu lokality Srby. Při výzkumu lokality Sulislav v roce 1988 byla v sondě na severním svahu lokality zachycena 60 cm silná splachová vrstva obsahující četné artefakty (Bašta – Baštová 1992). Je zřejmé, že v uvedených případech byly zkoumány uloženiny na svazích výšinných lokalit (u lokality Bzí-Velká skála to není jisté). Dá se předpokládat, že po opuštění lokalit jejich obyvateli mohla eroze poměrně rychle přemístit většinu artefaktů mimo

výšinnou lokalitu. Při probíhající erozi nelze vyloučit ani zánik většiny artefaktů (pokud se nejednalo o artefakty s absolutní četností – cf. Neustupný 2007, 59). V souvislosti s problémem eroze je často uváděn příklad porcelanitové kupy nad Tušimicemi, kde výšinná lokalita řivnáčské kultury prakticky zcela podlehla vodní erozi a o její existenci víme pouze na základě četných keramických intruzí ve výplni hrobové jámy mladší kultury se šňůrovou keramikou (Neustupný 1965a, 400; 1987, 629). Empirické údaje o míře eroze, jíž mohou být chamské lokality postiženy, poskytl rovněž rozsáhlý výzkum ohrazené lokality Kopfham-Galgenberg, kde je rozdíl oproti původnímu eneolitickému povrchu odhadován na 40-70 cm (Ottaway 1999, 21; 2001, 11). Obecně lze uvažovat o tom, že nemalá část především pravěkých výšinných lokalit byla silně narušena či zcela zničena erozí a doklady o fázích a struktuře osídlení, získané z vrcholových partií výšinných lokalit, nemusí zdaleka odpovídat minulé skutečnosti. Řada lokalit může být erodována natolik, že jsou pro nás velmi těžko identifikovatelné. 3.1.1 Význam suťových kuželů Právě vysoké postižení sledovaných lokalit erozí otevírá otázku, zda by nebylo produktivní, zaměřit budoucí výzkum na suťové kužele tvořené akumulovaným materiálem na svazích a úpatích výšinných lokalit. Potenciál těchto situací naznačil již výzkum F. X. France na lokalitě Milínov-Lopata, kdy byla při odklízení sutí (zejména pozůstatků středověkého hradu) na západním úpatí skály odkryta v hloubce 160 cm poměrně unikátní situace v podobě několikrát obnovovaného ohniště, v němž jedna z vrstev byla zpevněna rozdrcenými keramickými nádobami. Mělo se jednat o stratigrafii o mocnosti kolem 2 m, v níž se střídaly vrstvy popela s horizonty uměle upravenými hlínou, kameny a naplocho vyskládanými velkými střepy nádob chamské kultury (Franc 1906, 191). Drobná zjišťovací sondáž sutí na této lokalitě (Milínov-Lopata), kterou jsem vedl v roce 2002, rovněž ukázala nemalé výpovědní možnosti suťových kuželů. V kamenité suti na severozápadním úpatí skalního suku, pod bývalým palácem hradu, byla odkryta malá část suťového kužele pomocí sondy o rozměrech 2 x 4,3 m. Zkoumaná okrajová část suťového kužele vznikla minimálně ve dvou fázích. Starší vrstvu je s největší pravděpodobností možno spojit s terénními úpravami, které provázely stavbu jádra hradu na skalním suku a během nichž se u paty skalního suku nahromadilo značné množství sutě, ze které byly vytříděny větší kameny, použitelné při stavbě hradu. Suť obsahovala promíchané artefakty pocházející z osídlení prostoru hradu v pravěku (neolit, eneolit, halštat). Mladší vrst-

Jan John

va odráží dobu fungování a zániku středověkého hradu. Obsahovala především kuchyňský odpad (keramika, kosti) a stavební destrukci hradu (kámen, cihly). Přes svůj nevelký rozsah výzkum ukázal, že dochovaný suťový kužel pod hradem Lopata obsahuje velké množství artefaktů, a také ekofaktů (uhlíky, zvířecí kosti, malakofauna a zuhelnatělé makrozbytky obilí – blíže John 2007b). Příspěvkem k vypovídacím možnostem suťových situací na svazích lokalit je rovněž výzkum, který proběhl v roce 2006 na výšinné lokalitě Radkovice-Osobovská skála (okr. Klatovy) jako jeden z dílčích projektů výzkumného záměru Opomíjená archeologie (John 2007a). Záměrně byla vybrána lokalita situovaná na členité buližníkové skále, která vykazuje velmi silné známky eroze (cf. Beneš – Braun – Hájek 1981). V rámci tohoto výzkumu byla zhruba v polovině severozápadního svahu lokality otevřena zjišťovací sonda C o rozměru 1,8 x 1,5 m. V této sondě bylo poměrně nečekaně odkryto souvrství o mocnosti 120 – 130 cm, v němž se podařilo nad skalnatým podložím rozlišit 7 přirozených vrstev (viz obr. II v příloze). Všechny tyto vrstvy obsahovaly v různé míře nálezy keramiky, mazanice a makroskopicky viditelné uhlíky. Výzkum ukázal, že pokud je prostorově omezená sondáž zaměřena na suťové kužele na svazích a úpatích výšinných lokalit, je možno získat velké množství dat (ta budou diskutována v rámci příslušných kapitol). Na základě odebraných vzorků bylo možno aplikovat řadu dílčích přírodovědných analýz, např. xylotomární, makrozbytkovou, pylovou, fosfátovou a provést radiokarbonové datování. 3.1.2 Fosfátová analýza Metoda zjišťování obsahu fosforu v půdě (cf. Majer 1984), zatím nebyla na sledovaný typ lokalit ve větší míře aplikována, přesto ji lze považovat za perspektivní postup, např. v kombinaci s mikrosondážemi. Tímto způsobem by mohly být získány cenné informace o způsobu využívání poměrně malých ploch chamských výšinných lokalit. Problémem této metody je ovšem poměrně velká časová náročnost zpracování větších sérií vzorků. Zatím ojedinělý pokus o aplikaci fosfátové analýzy na sledovaném typu lokalit proběhl v rámci průzkumu suťového kužele na lokalitě Radkovice-Osobovská skála (John 2007a). Při tomto výzkumu byl z každé vrstvy odebírán vzorek, který posléze podrobil fosfátové analýze A. Majer. Podle zatím nepublikovaných výsledků je obsah fosforu v jednotlivých vrstvách sondy C poměrně vyrovnaný, zvýšená hodnota byla zaznamenána jen u vrstvy 07, tedy nejspodnějšího horizontu nasedajícího na skalnaté podloží (viz obr. II). Toto zjištění může indikovat, že se v případě vrstvy 07 jedná o původní povrch skály z doby jejího eneolitického osídlení. Tomu by nasvědčovaly i destrukční vrstvy se stopami ohně a nálezy mazanice, které jsou stratigraficky nad ní. Rovněž ale nemůžeme vyloučit prosakování fosfátů z výše položených vrstev.

Analýza kontextů

Pro chamské lokality v Bavorsku je uváděn jediný případ využití fosfátové analýzy, a to na lokalitě Dietfurt, kde se podařilo identifikovat zvýšené koncentrace fosforu v okolí některých ohnišť (Gohlisch 2005, 125).

3.2 Možnosti nedestruktivní archeologie Naprostá většina sledovaných lokalit se dnes nachází v zalesněném prostředí, kde zpravidla nejsou ohroženy stavebními aktivitami (s výjimkou stavby rekreačních chat), zemědělskou činností apod. V některých případech však hrozí riziko jejich zániku odtěžením. V minulosti byly tímto způsobem téměř zcela zničeny lokality Březín-Pekelný vrch a Srby, v současné době je aktivním lomem ohrožována lokalita Mítov. Přes uvedená rizika nelze v budoucnosti počítat s většími záchrannými výzkumy chamských výšinných lokalit. Z hlediska památkové péče můžeme konstatovat, že téměř polovina lokalit (45 %) je prohlášena za kulturní památky (podle databáze MonumNet – http://monumnet.npu.cz/monumnet.php). Jsou mezi nimi hlavně polohy s výskytem mladších nemovitých památek (např. středověkými hrady) a výrazné lokality na buližníkových skalách. Ty jsou mnohdy rovněž přírodními rezervacemi. Naopak mezi lokalitami, které nejsou kulturními památkami, převažují méně prozkoumané a kratší dobu známé ostrožné polohy severního Plzeňska. Hlavním zdrojem budoucího poznání chamských výšinných lokalit tak pravděpodobně budou především metody nedestruktivní archeologie. V následující kapitole budou diskutovány možnosti hlavních nedestruktivních metod (cf. Kuna et al. 2004) ve vztahu ke studovanému typu lokalit. Mezi tyto metody patří především geodeticko-topografický povrchový průzkum, dálkový průzkum (letecká archeologie), geofyzikální průzkum (např. magnetometrický), povrchové sběry a mikrosondáže. 3.2.1 Geodeticko-topografický povrchový průzkum Jako první se zaměřování výšinných lokalit středního eneolitu v západních Čechách začal věnovat F. X. Franc. Ten během svého výzkumu na lokalitě Bzí-Velká skála (okr. Plzeň-jih) nejprve na skalisku fixoval pomocí olejové barvy několik pevných bodů, od nichž pak prováděl veškerá měření, která posloužila při tvorbě detailního kresebného plánu celé lokality, do něhož pak byly zaznamenávány informace o poloze jednotlivých nálezů, které Franc zároveň zapisoval na sáčky s nálezy (Franc 1906, 183). Nejspíše stejně Franc postupoval i v případě lokality Milínov-Lopata, kde prováděl detailní nivelaci, kterou hodlal později použít při tvorbě trojrozměrného modelu lokality (Sklenář 2004, 76). Dá se předpokládat, že Franc při tvorbě plánů lokalit aplikoval měřičské metody, jež si osvojil při své práci zahradního architekta, kdy musel nepochybně vytvářet plány zahrad, parků, ornamentálních parterů apod. Podrobně byla fotograficky i geodeticky dokumentována v 50. letech 20. století lokalita Kaliště-Koubova skála (okr. Kla-

13

14


tovy) během výzkumu J. Neustupného a V. Čtrnácta. Z kresebné dokumentace se ale bohužel podařilo v archivu Národního Muzea v Praze nalézt pouze torzo (viz obr. 5). Nově bylo v rámci této práce celkem 13 lokalit podrobeno geodeticko-topografickému průzkumu, jehož součástí bylo zaměřování reliéfu terénu lokalit za pomoci totální stanice (blíže k metodě viz John 2008a). Zaměřil jsem se především na lokality s viditelnými terénními relikty, jako jsou valy a příkopy, uměle zarovnané plochy apod. (jednotlivé plány jsou součástí katalogu).

Jelikož jsou sledované eneolitické výšinné lokality často situovány v nepřehledném terénu a chráněny hustým vegetačním pokryvem, lze jen v omezené míře využít tradiční dokumentační metody, mezi něž patří kupříkladu dokumentace fotografická. V zalesněném prostředí je poměrně obtížné pořídit fotografický snímek, který by poskytl celkovou představu o podobě lokality. Ani letecké snímkování nebývá v těchto případech úspěšné a mezi další tradiční, avšak limitované postupy patří slovní popis a kresebná dokumentace formou plánu-náčrtu.

Obr. 5: Ukázka dokumentace výzkumu J. Neustupného na lokalitě Kaliště-Koubova skála (archiv NM v Praze) Fig. 5: Example of documentation of J. Neustupný at the site of Kaliště – Koubova skála (archive of the National Museum in Prague)

Jan John

Analýza kontextů

Rozšíření moderních geodetických přístrojů a výpočetní techniky zpřístupnilo v posledních letech i další možnosti dokumentace terénních reliktů, a to formou digitálních výškopisných modelů terénu (DEM – Digital Elevation Model). Velkou výhodou této metody je možno kdykoliv znovu zobrazit terén v libovolném pohledu (viz např. obr. 6), a to i poté co byl archeologicky prozkoumán či jiným způsobem změněn. Zároveň je možno použít DEM k dalším analýzám (měřit výšky, vzdálenosti, počítat plochy, objemy, provádět libovolné řezy) a odvozovat z něho celou řadu dalších map (např. mapu dohlednosti nebo svažitosti). 3.2.2 Dálkový průzkum Mezi vůbec nejstarší letecké snímky archeologické lokality v Čechách patří právě snímek výšinné polohy středního eneolitu, a to fotografie řivnáčské výšinné lokality Stehelčeves-Homolka z roku 1931 (cf. Ehrich – Pleslová-Štiková 1968; Gojda 2004, 60). Jak již ale bylo zmíněno, naprostá většina výšinných lokalit chamské kultury v západních Čechách se dnes nachází v zalesněných polohách, což je pro jejich leteckou dokumentaci přirozeně nepříznivá okolnost. Na druhou stranu v budoucnosti by se mohl dálkový průzkum velmi dobře uplatnit v oblasti geodeticko-topografického průzkumu výšinných lokalit prostřednictvím technologie leteckého laserového skenování (Gojda 2005). Relativně pracné vytváření digitálních výškopisných modelů by se tak velmi zefektivnilo. V Bavorsku bylo leteckou prospekcí detekováno několik chamských ohrazení, např. v roce 1980 objevil Otto Braasch rozsáhlé příkopové ohrazení na čerstvě zoraném poli v poloze Kopfham-Galgenberg (Ottaway 1999, 2; 2001, 10). Stejný letecký archeolog se zasloužil o objev příkopových ohrazení Stephansposching-Wischlburg v roce 1984 (Schmotz 2004, 47) a Köfering v roce 1986 (Hoppe 1998, 171). V zásadě nic nebrání tomu, abychom mohli podobné příkopové areály očekávat rovněž v západních Čechách. Jedním z důvodů proč dosud nebyly objeveny může být skutečnost, že západočeský region neposkytuje z hlediska geomorfologické, geologické a pedologické situace příliš vhodné podmínky pro tvorbu vegetačních příznaků (Šmejda 2007, 263). Do budoucna snad může přinést určitý efekt systematické sledování půdních příznaků (před nedávnou dobou byl tímto způsoben objeven druhý neolitický rondel ve Vochově – Metlička 2005). 3.2.3 Geofyzikální průzkum Většina zaniklých nemovitých objektů (např. domů) na výšinných lokalitách středního eneolitu nevykazuje jasně interpretovatelné povrchové relikty. Plochy domů ale zpravidla obsahují větší množství vypálené mazanice, z čehož vyplývá možnost jejich identifikace s pomocí magnetometrického geofyzikálního měření.

Obr. 6: Bzí-Velká skála (okr. Plzeň-jih), digitální model terénu lokality, pohled od jihovýchodu Fig. 6: Bzí – Velká skála (Pilsen – South district), digital terrain model of the site, viewed from south – east

Geofyzikální prospekci na sledovaných lokalitách znesnadňuje vegetace (většina poloh je v různě hustém lese), ale i geologické podloží. Týká se to především lokalit na kopcích tvořených silně magnetickými třetihorními vyvřelinami, které se vyskytují na severním Plzeňsku (např. lokality Skupeč-Vinice, Polínka atd.). Překvapivě bylo zjištěno, že někdy mohou být zkreslené i výsledky měření na buližníkových skalách, neboť některé z nich obsahují železité konkrece (John 2007a, 114). První magnetometrický průzkum chamské výšinné lokality u nás uskutečnil R. Křivánek v roce 2006 na lokalitě Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy). Cílem tohoto, do značné míry experimentálního geofyzikálního průzkumu, bylo ověření možnosti detekce předpokládaného osídlení v atypických podmínkách průzkumu. Pro průzkum bylo využito cesiového magnetometru ARÚ Praha (Smartmag SM-4g, Scintrex). Proměřena byla plocha zahrnující rovněž nápadné, pravděpodobně uměle zarovnané plochy, které byly předběžně interpretovány jako místa, kde stály eneolitické domy. Plochy byly označeny písmeny A, B a C (viz obr. 68). Měření ukázalo, že vypálené materály jsou pravděpodobně v důsledku eroze roztroušeny na mnoha místech skaliska, některé výrazné anomálie, např. v oblasti plošiny A, však pravděpodobně indikují místa zaniklých domů (viz obr. III v příloze, blíže John – Kočár – Křivánek – Hendrychová 2010). Druhý pokus o magnetometrické měření v chamské výšinné lokality provedl R. Křivánek v roce 2007 na lokalitě Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih), a to na dvou předem vytyčených plochách (Křivánek 2009). Nejprve na vrcholové plošině v polygonu cca 10 x 20 m, a dále na jižním úpatí skály, mezi vrcholovou plošinou a nedalekým prameništěm. Zatímco v jihozápadní části vrcholové plošiny byly zachyceny výrazné anomálie, způsobené nejspíše výskytem mazanice či propálené plochy (obr. IV v příloze), na úpatí skály se podařilo zachytit jen drobnější anomálie, jejichž pozdější ověření ukázalo, že se nejedná o pravěké objekty. V jednom

15

16


z ověřovaných případů se jednalo o recentní ohniště a v druhém o výskyt železitého buližníku. Naopak při mikrosondáži (cf. následující kapitola) na vrcholové plošině bylo potvrzeno, že dochované zbytky vrstev se nacházejí právě v její západní části (blíže John a kol. 2009). Již na základě těchto prvních pokusů můžeme konstatovat, že při správném použití přináší magnetometrické měření velmi zajímavé výsledky i v dosti nestandardních podmínkách chamských výšinných lokalit (velmi malé, členité a zalesněné prostory). V bavorské oblasti rozšíření chamské kultury se geofyzikální prospekce soustředila opět především na příkopová ohrazení. Jedno z prvních archeologických použití vysoce citlivého cesiového magnetometru v Evropě proběhlo právě na chamské lokalitě, když H. Becker v roce 1981 zdokumentoval průběh příkopů na lokalitě Kopfham-Galgenberg (Ottaway 1999, 2). U další ohrazené lokality označované jako Riekofen byly magnetometricky sledovány dva pásy příkopů, dvojitý na severu a trojitý na jihu měřené plochy (Schleifer et al. 2003). U těchto dvou příkopových systémů byly zjištěny rozdíly v magnetické susceptibilitě, které nejspíše vypovídají o odlišném mechanismu zaplňování a snad i o tom, že oba systémy nejsou současné. V roce 2002 pomohlo magnetometrické měření provedené Jörgem Fabbinderem upřesnit podobu ohrazeného areálu Stephanßposching-Wischlburg (Schmotz 2004, 50). 3.2.4 Mikrosondáže Zjišťovací sondy o velikosti 1 x 1 m se v minulosti dobře osvědčily při vyhledávání nových eneolitických výšinných lokalit v povodí Střely a Úterského potoka (Baštová 1984; 1986). Další oblastí využití mikrosondáží pak může být odběr vzorků z již známých lokalit. Příkladem takové aplikace je mikrosondáž provedená v roce 2008 na lokalitě Vlkov-Babiny (John et al. 2009). Jejím úkolem bylo odebrat vzorky pro archeobotanickou analýzu a radiokarbonové datování lokality, při jejím co možná nejmenším poškození. Za tímto účelem bylo na lokalitě otevřeno celkem 6 mikrosond o velikosti 30 x 30 cm. Celkově tak byla mikrosondáží prozkoumána plocha cca 0,5 m 2 , což činí asi 0,36 % rozlohy vrcholové plošiny lokality. Z mikrosond byly odebírány vzorky hlíny určené k proplavení. Při poměrně malém narušení lokality se tímto způsobem podařilo získat řadu informací. Podle výsledků mikrosondáže se zdá být vrcholová plošina lokality prakticky sterilní, pouze v její nejvyšší (západní) části přímo na skalisko navazuje plocha se zachovanou vrstvou obsahující artefakty (odhadovaný rozsah cca 3 x 3 m). Dále bylo možno analyzovat získané vzorky uhlíků, a rovněž byly získány rostlinné makrozbytky pšenice dvouzrnky, použitelné pro radiokarbonové datování metodou AMS. Podobně by mohly být odebírány vzorky např. pro fosfátovou analýzu.

3.2.5 Povrchové sběry Sledované lokality se až na jednu výjimku (Střapole-Hradiště) vyskytují na plochách, které nejsou zemědělsky využívány. Povrchový sběr artefaktů se na těchto lokalitách proto tradičně uplatňuje jen jako prospekční metoda využívající drobná narušení terénu (např. vývraty). U těch lokalit, které se nacházejí v blízkosti dnešních polí, by mohlo být užitečné podrobit tato pole analytickým povrchovým sběrům, neboť zde podle mého názoru existuje reálná možnost zachycení dalších komponent středního eneolitu. Naznačují to i výsledky prvního pokusu v tomto směru, který proběhl na jaře roku 2006 na zoraných a uvláčených plochách v okolí lokality Radkovice-Osobovská skála. Linií pěti sběračů bylo ovzorkováno celkem 37 čtverců o velikosti 50 x 50 metrů (viz obr. 7), jednalo se tedy v zásadě o metodu sběru v úsekových liniích, rozpracovanou M. Kunou (Kuna 1994, 53). Přes velmi nepříznivé podmínky (sucho a prašno) byly ve čtverci č. 11 nalezeny dva zlomky kamenné suroviny, vhodné k výrobě štípané industrie. Jedná se o úlomek valounu neurčeného silicitu a „patku“ hlízy bavorského pruhovaného rohovce (Knollenhornstein) pravděpodobně typu Arnhofen. Tyto importované materiály mohou souviset s eneolitickými aktivitami v těsné blízkosti výšinné lokality.

3.3 Výšinné lokality a krajina 3.3.1.Charakteristika lokalit Z období středního eneolitu západních Čech známe zatím výlučně tzv. výšinné lokality. U některých nálezů slámované a rýhované keramiky v rovinných polohách se uvažuje jako o nížinných sídlištích chamské kultury, žádný z nálezů ale není zcela spolehlivě zařaditelný. Mezi tyto potenciální nížinné lokality chamské kultury patří Babina (Baštová 1984, 157) a Plzeň-Františkánský klášter, kde byly při záchranném výzkumu v roce 1996 nalezeny zlomky slámované keramiky (Nováček – Široký 1998). Nově byl osamělý objekt obsahující keramiku se slámovaným povrchem objeven v Přešticích (okr. Plzeň-jih), v rámci plošného výzkumu lokality mladší doby bronzové na přelomu roku 2007 a 2008. Jedná se o oválný objekt o hloubce cca 20 cm a průměru nepřesahujícím 1 m (obj. č.74 ve čtverci R21 – nepublikováno, za informaci a možnost prostudovat nálezy děkuji K. Kašákovi). Za výšinnou lokalitu považuji místo, které je výškovým rozdílem alespoň 10 metrů výrazně odděleno od okolí (cf. Matoušek 1999, 444). Posunutí hranice k převýšení 20 – 30 metrů, jež použil Z. Smrž při studiu výšinných lokalit v severozápadních Čechách (Smrž 1991, 63), by znamenalo vyřazení některých lokalit, které jsou sice jasně vyčleněny z okolního terénu, ale jejich převýšení dosahuje jen 10 – 20 m, což se týká hlavně lokalit umístěných na buližníkových skalách. Ve soupisu eviduji celkem 75 lokalit, rozdělených do tří kategorií (A, B a C) podle úrovně jistoty s jakou je můžeme řadit do středního eneolitu:

Jan John

Analýza kontextů

Obr. 7: Radkovice-Osobovská skála (okr. Klatovy). Polygony v okolí lokality, které byly na jaře 2006 podrobeny analytickému povrchovému sběru. Vpravo nahoře nálezy silicitů ze sektoru 11 Fig. 7: Radkovice – Osobovská skála (Klatovy district). Polygons in the site neighborhood, which were analytically field walked in Spring 2006. On the right on top, cherts from sector 11.

A – výšinné lokality, které můžeme na základě nalezených artefaktů s jistotou zařadit do středního eneolitu (31 případů) B – výšinné lokality, které na základě svých formálních vlastností a nálezů eneolitických artefaktů pravděpo-

dobně patří střednímu eneolitu, není to ale zcela jisté (30 případů) C – výšinné lokality, které by na základě svých formálních vlastností a ojedinělých nálezů pravěkých artefaktů (především kamenných nástrojů) mohly patřit střednímu eneolitu (14 případů)

17

18


Jisté lokality typu A známe spíše z jižního Plzeňska (viz obr. 8), odkud pocházejí větší soubory nálezů ze starších výzkumů (Bzí, Milínov, Srby, Vlkov apod.). Oproti tomu méně jisté lokality se shlukují spíše v severní části regionu, kde je mnoho lokalit datováno pouze na základě zjišťovacích mikrosondáží, z nichž pocházejí jen málo početné a nevýrazné soubory artefaktů. Kromě převýšení nad okolním terénem je charakteristickým znakem sledovaných lokalit rovněž jejich poměrně malá rozloha. Přestože je někdy obtížné bez rozsáhlejších odkryvů odhadnout přesnou velikost využívané plochy (zejména u lokalit na ostrožnách a výběžcích stolových hor), není pochyb o tom, že drtivá většina sledovaných lokalit svou plochou nepřesahuje 500 m2 (cf. Bašta-Baštová 1989, 88). Tuto prostorovou „nenáročnost“ nositelů chamské kultury velmi dobře demonstrují především lokality na buližníkových skalách. Některé z nich (Prádlo, Radkovice, Kaliště 3) nabízejí využitelnou plochu podstatně menší než 100 m2 a vzbuzují otázky, jak mohli lidé vůbec tak velmi omezené, členité a skalnaté terény využívat. Na druhou stranu máme také doklady plošně rozsáhlejších lokalit. Na základě současného stavu poznání lze za plošně nejrozsáhlejší považovat ostrožnou lokalitu Holýšov-Čelákovská hora (cf. Prostředník 2001a), jejíž rozlohu je možno odhadnout na zhruba 2 500 m2.

Pro srovnání u koncentrace sedmi jevišovických výšinných lokalit v okolí Vranovské přehrady na jihozápadní Moravě je uváděno využívaní poloh o maximální výměře 1 ha (Vokáč 2004, 260). Plošně nevelká místa vyvýšená nad okolní terén mohou mít v krajině západních Čech různou podobu z hlediska geologie a geomorfologie. Jako první se pokusila typologii těchto vyvýšených poloh postihnout D. Soukupová-Baštová, která vyčlenila tři hlavní skupiny (Soukupová 1983, 154): 1. Lokality na izolovaných skalách (především buližníkových) a kopcích (především čedičových) 2. Lokality na ostrožnách 3. Lokality na stolových horách Tento systém klasifikace převzal rovněž J. Prostředník (2001b, 25) a M. Metlička (2008, 30) jej posléze rozšířil na šest skupin, a to ostrožny, nepravé ostrožny, ostrožny v meandru řeky, skalnaté suky, stolové hory a vrcholky kopců. Na základě aktuálního soupisu lokalit je možno konstatovat, že zhruba polovina lokalit se nachází na ostrožnách (37 lokalit – 49 %), kam počítám i lokality na čedičových stolových horách, kde byly využívány právě jejich úzké ostrožné výběžky (Doubravice u Nečtin, Polínka 1 a 2). O něco

Obr. 8: Výšinné lokality středního eneolitu podle míry jistoty s jakou je můžeme řadit do tohoto období Fig. 8: Elevated sites of the Middle Eneolithci period by certainty of their dating

Jan John

méně (26 lokalit – 35 %) jsou zastoupeny lokality na skalách, kam zahrnuji především izolované buližníkové suky, ale i skály nad řekou (Druztová, Kříše 1). Třetí místo (10 lokalit – 13 %) zaujímají vrcholky kopců, zde se jedná především o čedičové kopce severního Plzeňska (Březín, Mezí, Nové Městečko, Skupeč) a žulové vrcholky Sedmihoří (Mířkov). Nejméně (2 případy – 1 %) jsou zastoupeny méně nápadné polohy na výběžcích říčních teras (Čeminy a Město Touškov). Pro tyto polohy na říčních terasách by asi bylo vhodnější používat spíše termín exponované lokality (cf. Prostředník 1997, 173), neboť se o výšiny v pravém smyslu slova nejedná. Totéž platí pro některé nízké skalní suky a ostrožny (Nepomuk, Hodovíz atd). Toto rozdělení je pouze orientační a domnívám, se že nevypovídá o preferování nějakého typu polohy lidmi středního eneolitu. Může docházet i ke kombinaci jednotlivých typů (kupříkladu skála na vrcholku kopce – např. Starý Plzenec-Radyně). Je zřejmé, že lidé využívali takové polohy v krajině, které měli k dispozici a které nejlépe splňovaly jejich požadavky na malé a vyvýšené plochy. Jak ukazuje mapa na obr. 9, na jižním Plzeňsku a na Klatovsku to byly hlavně buližníkové (silicitové) skály, jejichž poměrně hustý řetězec se táhne od Klatovska přes jižní Plzeňsko a Rokycansko do středních Čech (cf. Přichystal 2004, 6-7). V severní části regionu, kde

Obr. 9: Výšinné lokality středního eneolitu podle typu polohy Fig. 9: Elevated sites of the Middle Eneolithic by type of site

Analýza kontextů

tyto skály chybí, poskytují vhodné polohy třetihorní vyvřeliny (vrcholky kopců a výběžky stolových hor), a především ostrožny nad hluboce zaříznutými vodnými toky (Střela, Úterský potok). S chamskou kulturou byly spojovány rovněž nálezy z jeskyně Na Průchodě, k. ú. Svatý Jan pod Skalou, okr. Beroun (Pleslová-Štiková 1965, 42). Vztah těchto nálezů k chamské kultuře však není jistý (cf. Matoušek a kol. 2005, 122 – 126). Pro srovnání můžeme uvést, že v Bavorsku rovněž převažují lokality umístěné v dominantních polohách. Doloženo je ale též využívání rovinných poloh, zejména na říčních terasách, a to především v úrodné oblasti mezi Řeznem a Štraubingem (Burger 1988, 137). Překvapením pak bylo objevení lokality Dietfurt, která se nachází přímo v nivě řeky Altmühl, na břehu zaniklého meandru a dnes je překryta naplavenými sedimenty o mocnosti zhruba 1,2 m (Gohlisch 2005, 17). Podobné situace nelze vyloučit ani v západních Čechách, zatím však nebyly nikde zachyceny. 3.3.2 Hustota lokalit v krajině Na základě vynesení sledovaných výšinných lokalit do mapy, lze např, s pomocí GIS sledovat rovněž jejich vzájemné vzdálenosti. Pro každou lokalitu byla zjištěna vzdálenost k nejbližší sousední lokalitě a výsledky uloženy v databázi. Rozlo-

19

20


žení zjištěných hodnot je patrno z histogramu na obr. 10. Převažují vzdálenosti do 3 km (50 případů), vyskytují se ale i extrémně vysoké a nízké hodnoty. Největší vzdálenost k další sousední lokalitě byla naměřena u lokality Otmíče-Otmíčská hora (26 km), což je způsobeno její excentrickou polohu mimo geografické vymezení západních Čech (cf. kapitola 2.2). Naopak nejmenší vzdálenost (80 m) byla naměřena mezi lokalitami Čerňovice 1 a Čerňovice 2. Zde je však nutno upozornit, že se v obou případech jedná o lokality kategorie C (cf. kapitola 3.3.1). Pokud z naměřené hodnoty vypočteme aritmetický průměr, dostaneme se k číslu 2991 m (průměrná vzdálenost mezi sousedními lokalitami). V této souvislosti není bez zajímavosti, že E. Neustupný odhaduje na základě teorie sídelních areálů a empirických dat z rozsáhlých odkryvů v severozápadních Čechách obvyklou vzdálenost jednotlivých sousedních pravěkých sídelních areálů na zhruba 3 km (Neustupný 1986, 232). Ještě větší hustotu sídelních areálů v krajině předpokládá M. Kuna pro dobu bronzovou a železnou (vzdálenosti 1,5 – 2,5 km), a to na základě povrchových sběrů v povodí Vinořského potoka (Kuna 1991, 342). V některých dobře prozkoumaných regionech západních Čech můžeme již při pouhém pohledu na mapu pozorovat, jak se výšinné lokality vyskytují v poměrně pravidelných vzdálenostech 2 – 3 km (viz obr. 11). Tato pravidelná struktura je ale mnohdy narušena lokalitami s velmi malými vzájemnými vzdálenostmi (viz obr. 12). Již manželé Baštovi si během své prospekční činnosti povšimli toho, že se výšinné lokality chamské kultury nezřídka vyskytují ve dvojicích, jejichž vzdálenost je překvapivě malá, většinou v rozmezí 200 – 500 m (Bašta – Baštová 1989, 87). V soupisu registruji celkem 19 lokalit, jejichž vzdálenost k nejbližšímu sousedovi se počítá jen ve stovkách metrů. Můžeme tak jmenovat celou řadu katastrů, na jejichž území byly identifikovány dvě (Dlouhé Hradiště, Dražeň, Mířkov, Ondřejov, Plasy, Svojšín, Čerňovice, Polínka, Kříše, Starý Plzenec) nebo i tři

Obr. 10: Histogram vzdáleností mezi sousedními lokalitami Fig. 10: Histogram of distances between neighboring sites

lokality (Kaliště u Červeného Poříčí). Pro srovnání můžeme uvést nově zjištěnou koncentraci tří zatím kulturně nezařazených eneolitických výšinných lokalit v okolí Zbečna, jejichž vzájemná vzdálenost se pohybuje v rozmezí 200 – 300 m (John – Stolz 2008), anebo nápadnou koncentraci sedmi jevišovických výšinných lokalit v oblasti Vranovské přehrady na jihozápadní Moravě, ve vzdálenostech 1,5 – 6 km (Vokáč 2004, 260), či nově objevenou kumulaci výšinných lokalit středního eneolitu v okolí Orlické přehrady (Fröhlich – Eigner 2010). V případech takovýchto krátkých vzdáleností můžeme uvažovat o tom, že lokality nejsou chronologicky současné. Na základě nepříliš početných souborů nálezů z těchto lokalit však většinou není možno stanovit, zda byly osídleny současně, anebo zda jde o vícenásobné přemístění jediné obytné komponenty v rámci sídelního areálu.V případě dvou výšinných lokalit na katastru Mířkova hovoří rozdíly subjektivně pozorované na keramice (výzdoba, úprava keramické hmoty) spíše pro druhou možnost. Významný může být i výskyt keramiky kultury kulovitých amfor na jedné lokalitě (Mířkov-Racovský vrch), a naopak její absence na lokalitě druhé (Mířkov-Tříslovec). Zejména v případě lokality Tříslovec se ale jedné o poměrně malý soubor keramiky (Bašta – Baštová 1988, 389). Výskyt keramiky kultury kulovitých amfor jen na jedné ze sousedních lokalit se sice opakuje rovněž u některých dalších katastrů (Kaliště, Dražeň), opět se ale jedná o nepříliš početné soubory nálezů. Blíže nespecifikované odlišnosti chronologického rázu jsou uváděny také u keramiky z lokalit Dlouhé Hradiště 1 a Dlouhé Hradiště 2 (Baštová 1985). Dalším možným vysvětlením shlukování lokalit na malém prostoru by mohla být složitější vnitřní strukturovanost sídelních areálů, např. existence více současných obytných komponent, anebo tzv. nadkomunitních areálů (cf. Neustupný 2001, 19). Ze západních Čech sice pro takovýto model nemáme žádné doklady, situace v jiných regionech ho však nevylučuje. Kupříkladu v Bavorsku se rovinné lokality chamské kultury nezřídka koncentrují v okolí ohrazených, zřejmě nadkomunitních areálů. Čtyři chamská ohrazení jižně od Řezna (Piesenkofen, Köfering, Moosham a Riekofen) vytvářejí „řetězec“ v pravidelných vzdálenostech kolem 5 km a zdá se, že tvoří jakousi kostru sídelní struktury, kolem níž se koncentrují další areály v otevřené krajině (cf. Hoppe 1998, obr. 3). Takováto struktura se opakuje i v případě ohrazených lokalit Kopfham-Galgenberg a Oberschneiding (Engelhardt 2008, 103-104). Podobně v kultuře řivnáčské jsou doloženy jak ohrazené lokality s větším počtem domů (např. Stehelčeves-Homolka) tak malé osamělé usedlosti, které mohly mít někdy jen jediný dům (viz např. polozemnice z Března u Loun – Pleinerová – Zápotocký 1999, 296-297). Extrémně malé plochy některých chamských výšinných lokalit v západních Čechách (Prádlo, Kaliště 3, Zdemyslice) rovněž dovolují uvažovat o existenci jediného domu.

Obr. 11: Výšinné lokality středního eneolitu v okolí Plas (povodí říčky Střely) Fig. 11: Elevated sites of the Middle Eneolithic in the Plasy surrounding (River Střela river-basin)

Obr. 12: Výšinné lokality středního eneolitu na dolním toku Úterského potoka Fig. 12: Elevated sites of the Middle Eneolithic along the lower stream of the Úterský stream

22


3.3.3 Geomorfologické členění Pro účely posouzení výskytu sledovaných lokalit z geomorfologického hlediska jsem vyžil zavedenou klasifikaci (typologii) terénu, která naši krajinu rozděluje na tzv. provincie, soustavy, podsoustavy (oblasti), celky a podcelky. Jedním z kritérií pro toto členění je i tzv. výšková členitost, počítaná na základě výškových rozdílů v sítích 1 x 1 km a 16 x 16 km, přičemž výsledné převažující hodnoty rozhodují o klasifikaci území do jednotlivých kategorií rovin, pahorkatin, vrchovin apod. (viz Czudek 1972). Z hlediska oblastí (podsoustav) představuje nejzápadnější část regionu Českoleská oblast na níž navazuje Plzeňská pahorkatina. Dále do západních Čech zasahují Karlovarská vrchovina ze severu, Brdská oblast na východě (sem spadá izolovaná lokalita Otmíčské hora, která však již v podstatě leží ve středních Čechách), a dále Středočeská pahorkatina a Šumavská hornatina na jihu. Výšinné lokality středního eneolitu se nevyskytují v Českoleské oblasti a Šumavské hornatině, nejspíše proto, že se jedná o vysoko položené a klimaticky nepříznivé oblasti. Většina lokalit se naopak koncentruje v oblasti Plzeňské pahorkatiny, a ta je proto předmětem detailnější analýzy. S pomocí digitálních geomorfologických map (http:// geoportal.cenia.cz) byla v prostředí programu ArcGIS stanovena příslušnost jednotlivých výšinných lokalit k podcelkům Plzeňské pahorkatiny (viz tabulka 2 a obr. 13).

Geomorfologický podcelek Kněževeská pahorkatina Plzeňská kotlina Klatovská kotlina Stříbrská pahorkatina Žihelská pahorkatina Kaznějovská pahorkatina Rokycanská pahorkatina Merklínská pahorkatina Kralovická pahorkatina Manětínská vrchovina Radyňská pahorkatina Chudenická vrchovina

Převládající Rozsah Plocha výšková nadm. 2 km členitost (m) výšek (m)

Počet lokalit

50 – 150

448

240-462

0

50 – 100 50 – 150 75 – 200 100 – 200

284 127 982 353

298-426 386-545 327-703 345-633

1 0 18 2

100 – 200

340

298-597

13

100 – 200

147

310-575

1

100 – 200

172

340-534

1

100 – 300

574

235-535

5

100 – 300

202

401-677

4

100 – 300

720

305-673

18

150 – 400

228

365-773

2

Tab. 2: Počty výšinných lokalit středního eneolitu v oblastech jednotlivých geomorfologických podcelků Tab. 2: Numbers of elevated sites from the Middle Eneolithic period in areas of particular geomorphologic sub-formations

Obr. 13: Prostorová distribuce výšinných lokalit středního eneolitu v oblastech jednotlivých geomorfologických podcelků Fig. 13: Spatial distribution of elevated sites of the Middle Eneolithic in areas of particular geomorphologic sub-formations

Jan John

Z přehledu je zřejmé, že prakticky žádné lokality nepatří k podcelkům s nejnižší výškovou členitostí terénu, což je Kněževeská pahorkatina, Plzeňská kotlina a Klatovská kotlina. Jedinou výjimkou je lokalita Bolevec-Pecihrádek na samém okraji Plzeňské kotliny. K tomuto případu je však třeba dodat, že se jedná o nejistou lokalitu typu C, tedy ojedinělý nález kamenné sekery. Můžeme tedy konstatovat vazbu sledovaných lokalit na členitější terény západních Čech. Podcelky s nižší výškovou členitostí zřejmě neposkytují dostatek vhodných výšinných poloh, na kterých jsem schopni identifikovat nálezy středního eneolitu. Dá se předpokládat, že lokality středního eneolitu např. v oblasti Plzeňské pánve existují rovněž, ale v jiných polohách, než na jakých jsme zvyklí výšinné lokality vyhledávat (ostrožny, skalní suky a vrcholky kopců), případně v rovinných polohách postižených orbou či překrytých nivními sedimenty. Je také možné, že v těchto málo členitých oblastech byly využívány např. méně nápadné říční terasy, na které je obtížnější zaměřit cílenou prospekci. 3.3.4 Nadmořské výšky V databázi je evidována nadmořská výška každé ze sledovaných lokalit. Tyto hodnoty byly „manuálně“ odečteny ze zdigitalizovaných map ZM 1:10 000, abychom předešli možným zkreslením plynoucím z automatického zpracování v prostředí GIS na základě ne zcela přesných digitálních mapových podkladů. Naměřené hodnoty se pohybují v rozmezí 310-665 m nad hladinou baltského moře, průměrná hodnota činí 475 m, přičemž nejvíce je zastoupeno výškové pásmo 400-450 m (viz obr. 14). Nejvýše položenou lokalitou ve sledované oblasti je Polínský vrch 1 (k. ú. Polínka) s nadmořskou výškou 665 m. S podobně vysoko položenými lokalitami chamské kultury se můžeme setkat i v zahraničí. Hornorakouská lokalita Altenberg-Oberwinkel, která je počítána k mladší chamské kultuře, se nachází v nadmořské výšce 700 m (Grömer 2002,

Obr. 14: Histogram hodnot nadmořských výšek sledovaných výšinných lokalit Fig. 14: Histogram of above-sea levels of observed elevated sites

Analýza kontextů

34). Další rakouská lokalita chamské kultury, Wartenstein nedaleko Štýrského Hradce, dosahuje dokonce nadmořské výšky 805 m (Artner et al. 2001, 41). Při posuzování nadmořské výšky sídelních areálů chamské kultury v západních Čechách musíme podle mého názoru brát v potaz nejen výšku samotné výšinné lokality, která tvoří jejich (jedinou?) obytnou komponentu, ale i výšku jejího bezprostředního okolí, kde se musely nacházet další komponenty, zejména pole. Při řešení této otázky jsem použil automatický odečet nadmořské výšky z digitální mapy v prostředí GIS. Pomocí speciálního skriptu (Surface Tools 1.4a) byla v programu Arcview 3.1 kolem každé lokality automaticky opsána kružnice o poloměru 500 m a uvnitř takto vymezeného prostoru vyhledána nejnižší hodnota nadmořské výšky na základě vrstevnicové mapy ZM 1:10 000. Byla tak získána nejnižší nadmořská výška vyskytující se v okruhu 500 m. Takto získané hodnoty, charakterizující okolí výšinných lokalit, se pohybují v rozmezí 284–604 m, průměrná hodnota je 420 m, nejvíce je zastoupen interval 350400 m (rozložení hodnot viz obr. 15). Vidíme tedy, že bezprostřední okolí výšinných lokalit není z hlediska nadmořské výška nijak extrémní a jen velmi zřídka překračuje interval 500–550 m. Zajímavé je srovnání s běžnými rovinnými lokalitami mladší doby bronzové v západních Čechách, pro které je uváděna průměrná nadmořská výška 394 m a maximální 552 m (Hůrková 2002, 17). Data pro mladší dobou bronzovou v nedalekém středním Pootaví jsou našim výsledků ještě bližší – průměrně 402 m (John – Chvojka – Rytíř 2003, 77). 3.3.5 Analýza dohlednosti Osídlení výšinných poloh v krajině vyvolává otázku, jakou roli hrál rozhled z těchto míst a zda mohly být lokality mezi sebou viditelné. V současné době většinou zabraňuje rozhledu z těchto míst hustá vegetace. Otázku je ale možno řešit také modelo-

Obr. 15: Histogram hodnot minimální nadmořské výšky v okruhu 500 m od výšinné lokality Fig. 15: Histogram of values of minimum above-sea levels in radius of 500 m around the elevated site

23

24


vě v prostředí GIS. V první řadě jsem se pokusil zjistit, zda mezi lokalitami existovala možnost optického kontaktu. Jednoduchá analýza byla provedena na základě digitálního modelu terénu, který byl vygenerován metodou TIN z vrstevnic ZM 1: 10 000 v programu ArcGIS 9.2. Je nutno zmínit, že analýzy viditelnosti (viewshed) přináší tři hlavní problémy: 1. Nevíme, zda byly sledované lokality chronologicky současné 2. Neznáme rozsah zalesnění a další vegetace, takže nevíme jakým způsobem viditelnost omezovala 3. Vrstevnicové mapy 1:10 000 nezachycují některé geomorfologické útvary, na nichž jsou doloženy výšinné lokality (především skalní suky), takže výška pozorovatele někdy neodpovídá skutečnosti. Během této analýzy byl pro každou lokalitu určen celkový počet dalších lokalit, které by z ní mohly být viditelné v okruhu cca 10 km. Tuto vzdálenost považuji za limitní (např. z hlediska pozorovatelnosti ohně). Zhruba jedna třetina sledovaných lokalit (celkem 26) nemohla mít podle provedené analýzy optický kontakt s žádnou další lokalitou (viz obr. 16). Jedná se především o lokality na ostrožnách nad vodními toky, které jsou mnohdy položeny níže než většina okolního terénu a neposkytují daleký rozhled. Naopak některé výrazné terénní dominanty (vrcholky kopců – Klášter u Nepomuka-Zelená hora, Mezí-Špičák) umožňovaly daleký rozhled a optický kontakt se 4 – 5 sousedními lokalitami. Zatím tedy nebylo prokázáno, že by viditelnost okolních výšinných lokalit hrála při jejich výběru důležitou roli. V dalším kroku jsem se rozhodl u vybraných lokalit podrobněji sledovat dohlednost za pomoci velmi detailních digitálních modelů terénů a porovnat jakým způsobem výsledky ovlivňuje právě podrobnost digitálních map. U dvou lokalit situovaných na buližníkových skalách (Vlkov-Babiny a Bzí-Vel-

Obr. 16: Histogram zachycující počty lokalit v jednotlivých kategoriích, podle počtu dalších lokalit z nich viditelných (pro 26 lokalit je vyloučen optický kontakt s ostatními lokalitami, z 21 lokalit bylo možno vidět jednu, ze 14 dvě atd.) Fig. 16: Histogram of numbers of sites in particular categories by amount of other sites visible from them (in case of 26 sites visual contact is excluded, in case of 21 sites only one other site was visible, from 14 sites only 2 were visible etc.)

ká skála) jsem využil podrobné výškopisné plány lokalit, které byly pořízeny v rámci jejich terénního průzkumu (viz kapitola o možnostech nedestruktivní archeologie). Vlkov-Babiny V současné době neposkytuje vrcholová plošina skaliska přílišný rozhled v důsledku zalesnění skály i okolního terénu. Při analýze dohlednosti provedené v programu Idrisi 15 byl nejprve použit pouze digitální model terénu, vygenerovaný z vrstevnic mapy ZM 1:10 000. Výsledek (viz obr. 17) nepůsobí příliš věrohodně, např. nejbližší okolí lokality by z ní podle něj nemělo být prakticky vůbec viditelné, což je nepravděpodobné. Celková plocha viditelná v okruhu 8 km byla stanovena na 1725 ha. V další fázi byla provedena tatáž analýza, ale do mapy 1:10 000 byl zahrnut i podrobný digitální model samotného skaliska (viz obr. 124), na kterém se lokalita nachází a které v mapě ZM 1:10 000 není pomocí vrstevnic vykresleno. Tento výsledek (viz obr. 18) působí již mnohem věrohodněji a viditelná plocha ve stejném okruhu stoupla na 3 251 ha. Na základě tohoto modelu je možno říci, že při absenci vegetace v okolí lokality by nic nebránilo dalekému výhledu do údolí řeky Bradavy. Vyloučit můžeme optický kontakt s chamskou výšinnou lokalitou Milínov – Lopata, která je vzdálena 4 800 m severně. Tímto směrem ovšem mohlo být viditelné buližníkové skalisko Varta u Nezvěstic, známé nálezy bronzových artefaktů horizontu BD-HA1 (Kytlicová 2007 ). Na Vartě zatím eneolitické osídlení doloženo není, nebylo by však překvapivé. Podle počítačové simulace rovněž nemůžeme vyloučit viditelnost výšinné lokality Mítov–Na Hradě (7 500 m JZ směrem), kde je podle sdělení M. Metličky kromě středověkých nálezů doložena povrchovými sběry také keramika chamské kultury. Bzí-Velká skála Stejný postup byl aplikován rovněž v případě lokality Bzí-Velká skála (obr. 19). Opět byl potvrzen velmi dobrý rozhled po okolní krajině a možný optický kontakt se sousední lokalitou Únětice-Čertovo břemeno, která je vzdálena zhruba 3,5 km. Dohlednost byla tentokráte počítána ve větším okruhu o poloměru 15 km. Důvodem byla snaha o ověření možnosti přímého pohledového kontaktu mezi lokalitou a zámkem Kozel nedaleko Štáhlav. Tento objekt sice dnes není z lokality viditelný, ale v jednom z deníků F. X. France (Archiv města Plzně, č. 450147/55) je nenápadný náčrt s poznámkou: „Nejvyšší bod skály veliké na vrchu Bzí 1882 optický telegraf na Kozel pařez s kmenem pro dalekohled“. Zdá se tedy, že Franc předpokládal možnost komunikace se svým pracovištěm na Kozlu pomocí nějakého optického zařízení, anebo ji i prakticky prováděl. Výsledky zmíněné počítačové simulace tuto možnost potvrzují, neboť zámek Kozel se nachází v zóně viditelné z Velké skály u Bzí (viz John v tisku-b).

Obr. 17: Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih) – výsledek analýzy dohlednosti v okruhu 8 km na základě ZM 1:10 000. Šedou barvou jsou označeny plochy viditelné v ideálním případě pozorovatelem stojícím na místě výšinné lokality, body označují jednotlivé výšinné lokality Fig. 17: Vlkov – Babiny (Pilsen – South district) – result of viewshed analysis in radius of 8 km on basis of ZM 1:10 000. Areas visible in an ideal case by an observer standing on the elevated site are marked in grey color. Points mark individual elevated sites.

Obr. 18: Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih) – výsledek analýzy dohlednosti v okruhu 8 km na základě detailního modelu terénu. Šedou barvou jsou označeny plochy viditelné v ideálním případě pozorovatelem o výšce 160 cm, který stojí na vrcholové plošině skály Fig. 18: Vlkov – Babiny (Pilsen – South district) – cut out form viewshed analysis in radius of 8 km on basis of detailed terrain model. Areas visible in an ideal case by an observer 160 cm tall standing on the top part of a rocky feature are marked in grey color.

26


Podobné analýzy je bohužel obtížné provádět ve větším měřítku, neboť zejména sběr dat v terénu (vytváření výškopisných modelů lokalit) je poměrně časově náročný. Přesto se domnívám, že by podobné postupy mohly být v budoucnosti užitečné, např. při studiu předpokládaného zázemí výšinných lokalit. Dá se předpokládat, že např. pole a další součásti sídelních areálů byly situovány v prostorech, z výšinných lokalit dobře viditelných.

3.3.6 Klimatické zóny Pokus o posouzení distribuce sledovaných lokalit z hlediska klimatických zón (podle Quitt 1971) nepřinesl žádné podstatné výsledky. Všechny lokality jsou situovány v tzv. mírně teplých zónách MT 3 – 11. Je to způsobeno tím, že jiné zóny, než mírně teplé, se v regionu prakticky nevyskytují. Nejvíce se lokality vyskytují v rámci klimaticky nejpříhodnější zóny MT 11 což není nijak překvapivé.

Obr. 19: Bzí-Velká skála (okr. Plzeň-jih) – výřez výsledku analýzy dohlednosti v okruhu 15 km na základě detailního modelu terénu (severovýchodní kvadrant). Šedou barvou jsou označeny plochy viditelné v ideálním případě pozorovatelem o výšce 160 cm, který stojí na vrcholové plošině skaliska Fig. 19: Bzí-Velká skála (Pilsen – South district) – cut out form viewshed analysis in radius of 15 km on basis of detailed terrain model (north-west quadrant). Areas visible in an ideal case by an observer 160 cm tall standing on the top part of a rocky feature are marked in grey color.

Jan John

3.3.7 Vzdálenost vodního zdroje Dostupnost vydatného zdroje vody byla pro pravěké komunity nepochybně velmi důležitá. Při posuzování vztahů sledovaných výšinných lokalit a vodních zdrojů jsem opět využil mapu ZM 1:10 000, ze které byly odečítány vzdálenosti k nejbližším vodním tokům, anebo pramenům. Jak ukazují výsledky shrnuté na obr. 20, většina lokalit (64 %) není vzdálena od zdroje vody více něž 200 m. Minimální zjištěná hodnota je 35 m, naopak maximální 900 m. Logicky bývají blízko zdroji vody především lokality situované na ostrožnách, neboť ty jsou většinou vytvářeny právě vodními toky. Je třeba mít na paměti, že zde pracujeme s dnešním stavem krajiny, který nemusí vždy odpovídat minulé situaci. Zároveň je třeba počítat i se zásobováním vodou ze studní a pramenů (Rulf 1983, 38). V této souvislosti není bez zajímavosti poměrně častý výskyt pramenů v okolí buližníkových skal. K. Škrábek (1970) uvádí z autopsie prameny v těsné blízkosti lokalit Měcholupy, Bzí a Vlkov na jižním Plzeňsku. Podobné informace máme i z Bavorska, např. v případě ohrazené lokality Kopfham-Galgenberg byl konstatován pramen ve vzdálenosti cca 50 m (Ottaway 2001, 10). Na lokalitě Polínský vrch 1, umístěné na čedičové stolové hoře, je možno v terénu pozorovat výrazný rigol, na jehož počátku byl podle místních pamětníků ještě po druhé světové válce pramen (Baštová 1986, 8). Přitom při zmíněné analýze byla pro lokalitu Polínský vrch 1 naměřena vzdálenost k nejbližšímu zdroji vody 660 m. Zejména u takovýchto lokalit, vzdálenějších od vodních toků je možno uvažovat o existenci dnes již neexistujících pramenů.

Analýza kontextů

ník), vytvářející výrazné skalní suky (obr. 21). Pro polohy na ostrožnách jsou jako podloží typické břidlice a droby, výrazněji jsou zastoupeny rovněž vyvřeliny (zejména třetihorní), z nichž jsou utvářeny homolovité kopce a stolové hory severního Plzeňska.

3.3.8 Geologie Geologické podloží jednotlivých výšinných lokalit jsem sledoval na základě digitální geologické mapy ZM 1:50 000. Tato data přirozeně ukazují na preferenci takového geologického podloží, které vytváří výškově dominantní polohy. Nejčastěji zjištěným podložím (28 %) je starohorní silicit (buliž-

3.3.9 Půdní poměry Otázka, zda se v blízkosti chamských výšinných lokalit vyskytují zemědělsky využitelné půdy, je poměrně často diskutována. U některých lokalit v Bavorsku je poukazováno na skutečnost, že se v jejich okolí kvalitní zemědělská půda nevyskytuje (Hopf 1988, 276). Je tak ale usuzováno na základě současné situace, bez zřetele na možnost výrazných historických změn půdního pokryvu v důsledku eroze. Také podle I. Burgerové (1988, 137) se chamská kultura v Bavorsku kupodivu nekoncentruje v oblasti těch nejúrodnějších půd. Jelikož podrobné pedologické mapy sledovaného regionu jsou velmi špatně dostupné a informace v nich obsažené obtížně interpretovatelné, pokusil jsem se postihnout vztah sledovaných výšinných lokalit a zemědělsky využitelné půdy jinými metodami. První z nich je sledování bonity půdy podle tzv. Tereziánského katastru (Chalupa 1964; 1966). Jedná se o soupis poddanské (rustikální) půdy, který vznikl převážně v první polovině 18. století. Bonita půdy však nebyla sledována u dominikální (panské) půdy, z tohoto důvodu se hodnotu bonity nepodařilo zjistit u pěti ze sledovaných katastrů. V tereziánském katastru byla bonita stanovena podle toho, kolikrát v průměru převýšila sklizeň množství zasetého obilí (počet zrn z jednoho). Podle tohoto sytému byla pole rozdělena do osmi tříd. V první (nejvyšší) třídě byl sklízen průměrně šestinásobek, ve druhé to byl pět a půl násobek, ve třetí pětinásobek, a tak dále, až po nejhorší osmou třídu (dvou a půl násobek). Třídy 1 – 3 nejsou v západních západních Čechách příliš zastoupeny a takto hodnoceny byly především katastry v okolí samotné Plzně, Přeštic a Dobřan (např. Křimice, Plzeň, Chotěšov). Tyto oblasti lze

Obr. 20: Histogram vzdáleností výšinných lokalit od dnešních zdrojů vody Fig. 20: Histogram of distances of the elevated sites from present water sources

Obr. 21: Počty lokalit podle jejich geologického podloží na základě ZM 1: 50 000 Fig. 21: Numbers of sites by their geological subsoil on basis of ZM 1:50 000

27

28


považovat za nejúrodnější oblasti regionu, čemuž odpovídají i četné nálezy neolitických lokalit (cf. Metlička 2000b). Třídu Tereziánského katastru se podařilo dohledat pro 69 lokalit. Jak je patrné z obr. č. 22, výšinné lokality středního eneolitu se vyskytují na katastrech hodnocených třídami 4 – 8, nejvíce pak (42 %) na katastrech třídy 6. Druhá nejhorší (sedmá) třída bonity půdy se však zdá být limitní, neboť nejhorší (osmá) třída byla zaznamenána jen v jediném případě. Tím je lokalita Druztová-Věžka (8 km severovýchodně od Plzně), která se ovšem nachází na hranici k. ú. Druztová a k. ú. Dolany, k němuž má z hlediska geomorfologie terénu blíže. Bohužel katastr Dolany není v Tereziánském katastru hodnocen. Z hlediska situace v západních Čechách se tedy potvrzuje situace známá z Bavorska, tedy zdánlivá absence lokalit chamské kultury v oblastech nejúrodnějších půd. Dle mého názoru je to způsobeno faktem, že tyto oblasti s většinou plochým terénem neposkytují příliš výrazných terénních dominant, na kterých zpravidla pozůstatky chamského osídlení nacházíme, respektive jsme schopni nacházet. Za druhé jsem se pokusil zjistit, v jakých vzdálenostech od výšinných lokalit se vyskytují v současnosti využívaná pole, neboť předpokládám, že takovéto polohy mohly být využívány i v minulosti. Vzdálenosti od dnešních polí jsem zjišťoval především na základě kolmých leteckých snímků (ortofotomap) a autopsie z terénu. Pouze jediná lokalita se dnes nachází přímo na obdělávané ploše (zemědělsky využívaná ostrožna Střapole-Hradiště, okr. Rokycany). Ostatní lokality jsou dnes většinou v zalesněném terénu, podle naměřených výsledků (viz obr. 23) však většinou dnešní pole bývají poměrně nedaleko (69 % lokalit je od dnešních polí vzdáleno 0-300 m, pro vzdálenost 0-500 m je to dokonce 87 %). Takovýto výsledek dle mého soudu ukazuje poměrně dobrou dostupnost zemědělsky využitelné půdy u naprosté většiny sledovaných lokalit, zejména uvážíme-li skutečnost, že v sou-

Obr. 22: Histogram bonity půdy katastrů s výskytem výšinných lokalit – podle Tereziánského katastru Fig. 22: Histogram of soil quality in cadastres containing elevated sites – after Terezian Cadastre

časné době je oproti minulosti mnoho orné půdy využíváno jiným způsobem (např. jako pastviny). 3.3.10 Vegetace Z hlediska vývoje vegetace a klimatu můžeme střední eneolit zařadit do staršího subboreálu (cf. Neustupný 1985, 28). Obecně se předpokládá, že toto období bylo oproti současnosti v průměru mírně teplejší a bohatší na srážky (Kohler-Schneider 2003, 50). V nižších polohách je především na základě pylových analýz rekonstruována převaha smíšeného listnatého lesa s převahou dubu (Neustupný 1985; Kohler – Schneider 2003, 50). Dominanci dubu mezi dřevinami potvrzují i xylotomární analýzy lokalit ze sousedních regionů. Např. ve vzorku výplně řivnáčského zahloubeného domu v Praze 9 – Miškovicích tvořily uhlíku dubu 90 % (Ernée et al. 2007, 67), mezi určenými uhlíky z chamské lokality Kopfham-Galgenberg v Bavorsku dub představoval více než 80 % (Ottaway 1999, 263), na jevišovické lokalitě Miňůvky 82% (Peška – Tajer 2009, 61). Naopak v případě další bavorské lokality Dobl, kde byly z hlediska obsahu uhlíků posuzovány pouze dva vzorky odebrané z výplně příkopu v hloubkách 0,6 a 0,8 m, v obou převažoval jasan, dále byl zastoupen buk, javor a okrajově lípa, olše, vrba a líska. Dub překvapivě zcela chyběl (Schweingruber 1988, 278). Z prostředí západních Čech zatím nemáme pro posouzení vegetace tohoto období relevantní pylové analýzy, a tak jediný dostupný pramen představují právě analýzy uhlíků odebraných ze sedimentů dochovaných přímo na sledovaných výšinných lokalitách. Dosud byly provedeny pouze tři analýzy vzorků uhlíků ze západočeských chamských lokalit. Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy) V roce 2005 bylo zjištěno silné narušení povrchu lokality, způsobené nejspíše černou zvěří (John 2008b). Z nejvíce narušené plochy (B) s bohatými nálezy mazanice a keramiky byl odebrán vzorek hlíny o objemu 20 l. Ten byl posléze proplaven a získané uhlíky druhově určeny (Hendrychová – Kočár 2007).

Obr. 23: Histogram nejkratších vzdáleností výšinných lokalit od dnešních polí Fig. 23: Histogram of the shortest distances of the elevated sites from present fields

Jan John

Analyzováno bylo celkem 102 ks (1,475 g) uhlíků. Analýza prokázala přítomnost těchto druhů dřevin: dub (Quercus), borovice (Pinus), bříza (Betula), smrk (Picea), tis (Taxus), olše (Alnus) a neurčitelné jehličnany (Conifera ind.). Sledujeme-li počty fragmentů uhlíků ve vzorcích, zjistíme následující poměry. Nejvíce byly zastoupeny neurčitelné jehličnany (Conifera ind.) – 61,76 %, následuje bříza (Betula) – 7,84 %, borovice (Pinus) a tis (Taxus) – 5,88 %, dub (Quercus) – 2,94 %, smrk (Picea) – 1,96% a olše (Alnus) – 0,98 %. Pokud použijeme hmotnostní zastoupení jako měřítko významu jednotlivých druhů dřevin, zjistíme, že v souboru opět naprosto dominují neurčitelné jehličnany – 66,03 %. Ostatní dřeviny vykazují následující hodnoty: bříza – 4,35 %, borovice – 4,52 %, smrk – 3,34 %, tis – 3,33 %, dub – 2,09 % a olše – 0,84 % (obr. 24). Zjištěné výsledky odpovídají představě o vegetaci, která je ovlivněna lidskými zásahy. Zajímavý je výskyt tisu (Taxus), jehož nálezy v pravěkých sídlištních vrstvách jsou u nás doloženy jen vzácně. Dřevo tisu mělo díky svým vlastnostem (tvrdost, barevnost) v pravěku specifické využití. Používalo se na výrobu zbraní a nástrojů (ratiště luků, násady seker) a dalších artefaktů, kde byly využívány specifické vlastnosti tohoto dřeva (Hendrychová – Kočár 2007). Není bez zajímavosti, že analýza druhového složení větví, dochovaných na švýcarské jezerní lokalitě Horgen-Scheller (3080-3030 BC), ukázala neobvykle velké množství tisu (26,8 %). Není zde vyloučena specializace na shromažďování či zpracování tisového dřeva, které se nejspíše v blízkém okolí lokality nevyskytovalo (Favre-Jacomet 1998). Radkovice – Osobovská skála (okr. Klatovy) Z početných vzorků odebraných v rámci výzkumu suťového kužele v roce 2005 (cf. John 2007a), byla zatím z hlediska uhlíků analyzována jen část, vybrány byly především vzorky obsahující zároveň zuhelnatělé makrozbytky obilí. Výsledky jsou podobné situaci na lokalitě Kaliště-Teplá skála, opět se setkáváme především s uhlíky jehličnatých stromů (viz obr. 25). Méně výrazně jsou zastoupeny listnaté stromy (Ulmus-jilm a Fraxinus-jasan), včetně světlomilných druhů (Betula-bříza

Obr. 24: Kaliště-Teplá skála, procentuální zastoupení jednotlivých druhů dřevin na základě xylotomární analýzy (podle Hendrychová – Kočár 2007, 7) Fig. 24: Kaliště – Teplá skála, percentage representation of particular woody plants species on basis of xylotomar analysis (after Hendrychová – Kočár 2009)

Analýza kontextů

Salix-vrba). Překvapivě úplně chybí dub a opakuje se zastoupení tisu, který je jinak v našich podmínkách vzácným nálezem. Vlkov – Babiny (okr. Plzeň-jih) V roce 2008 bylo pomocí mikrosondáže odebráno z vrcholové plošiny lokality 7 vzorků hlíny o objemu 15 – 30 l, celkem bylo takto odebráno a proplaveno 130 l sedimentu. V získaném souboru uhlíků bylo identifikováno 12 druhů dřevin: jedle, javor, líska, jasan, jalovec, smrk, borovice, jabloňovité, dub, vrba, lípa a jilm. Z hlediska počtu uhlíků je dominantní dřevinou dub (22 % analyzovaných uhlíků) následovaný jalovcem (16 %), smrkem (14 %), taxonem jedle/smrk (8,5 %), javorem (5,8 %) a jasanem (5,8 %). Ostatní dřeviny (jedle, líska, borovice, jabloňovité, vrba, lípa, jilm a neurčitelné jehličnany) byly zaznamenány s početností pod 5 %. Poněkud jiné jsou hmotnostní poměry analyzovaných uhlíků. Dominantním druhem zůstává dub (25 %) následovaný smrkem (11,5 %), javorem (9,6 %), jalovcem (8,9 %), jilmem (8,5 %), lískou (8,4%) a jasanem (7,3 %). Ostatní dřeviny (jedle, jedle/smrk, borovice, jabloňovité, vrba, lípa a neurčitelné jehličnany) byly zaznamenány jen okrajově s hmotnostním podílem pod 5 % (viz obr. 26). Získaná data vcelku odpovídají očekávané subboreální vegetaci, včetně nízkého podílu borovice a vysokého podílu smrku (cf. Neustupný 1985, 36-38). Vegetace v okolí lokality je na zá-

Obr. 25: Radkovice-Osobovská skála, procentuální zastoupení jednotlivých druhů dřevin na základě xylotomární analýzy (podle John-Kočár 2009) Fig. 25: Radkovice – Osobovská skála, percentage representation of particular woody plants specieson basis of xylotomar analysis (after John – Kočár 2009)

Obr. 26: Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih) – výsledky xylotomární analýzy (celkem=225 ks, celkem = 9,2 g). Podle Kočár-Kočárová 2009 Fig. 26: Vlkov – Babiny (Pilsen – South district) – results of xylotomar analysis (total 226 pcs, 9.2 g). after Kočár – Kočárová 2009

29

30


kladě uhlíků rekonstruována jako smíšený listnatý les s lípou, jilmem, jasanem, javorem a výrazným zastoupením smrku. Vysoký podíl jalovce ve studovaném souboru spolu s dalšími světlomilnými dřevinami (líska, vrba, jabloňovité) naznačuje pokročilé narušení lesů v okolí studovaného sídliště lesní pastvou (jalovec) a další lidskou činností (lesní těžby, těžba letniny). Velmi neobvyklý je zejména nález uhlíků jalovce, dřeviny specificky vázané na přepásané lesní světliny a pastviny na chudších půdách (Kočár – Kočárová 2009). Očekávané typické eneolitické vegetaci se tedy nejvíce blíží data z lokality Vlkov-Babiny. Všechny vzorky pak ukazují relativně vysoký podíl jehličnatých dřevin. K uvedeným datům je nutno podotknout, že se jedná o poměrně malé vzorky, které navíc pocházejí z velmi podobného prostředí se specifickými podmínkami (lokality na buližníkových skalách). Např. překvapivě častý výskyt tisu může být způsoben právě tímto faktorem a je možno očekávat, že data z jiných typů lokalit (např. na vyvřelinách severního Plzeňska) poskytnou v budoucnu poněkud odlišný obraz. Vzorky rovněž pocházejí z poměrně malých hloubek (Kaliště a Vlkov do 30 cm pod povrchem), a tak nemůžeme vyloučit vliv intruzí z jiných období. Přepokládám však, že většina uhlíků ze studovaných vrstev je výsledkem eneolitických aktivit na lokalitách (pálení dřeva, požáry domů), neboť lokality nebyly v jiných obdobích pravěku osídleny a přirozené požáry jsou v naší krajině dosti řídkým jevem.

3.4 Lokality z pohledu teorie sídelních areálů 3.4.1 Problém chybějících komponent Není pochyb o tom, že výšinné lokality středního eneolitu sloužily jako obytné komponenty. Na lokalitách stály dřevohlinité stavby (nálezy mazanice), docházelo zde k manipulaci s potravinami (nálezy obilí), výskyt brusů svědčí pro výrobu kamenných a kostěných nástrojů rovněž přímo v obytné komponentě. Vzhledem k jejich velmi malé rozloze však musíme předpokládat, že velké množství aktivit se odehrávalo někde v jejich okolí. V blízkém okolí výšinných lokalit musíme předpokládat výrobní a skladovací areály, tedy pravěká pole, areály pastvišť, prostor pro skladování píce a případně i ohrady pro domácí zvířata (Neustupný 1986, 228). Rovněž pyrotechnologické aktivity, mezi něž musíme počítat především vypalování keramiky, probíhaly s největší pravděpodobností mimo stísněné prostory výšinných lokalit, jak naznačuje nález rozsáhlého ohniště na úpatí lokality Milínov-Lopata (Franc 1906, 191). Při současném stavu poznání musíme konstatovat, že v případě chamské kultury v západních Čechách jsou obytné komponenty na výšinných polohách jedinou součástí sídelních areálů, kterou jsme schopni identifikovat. Kromě předpokládaných výrobních a skladovacích komponent nemáme k dispozici ani komponenty pohřební, neboť v oblasti rozšíření chamské kultury dosud nebyl objeven jediný jistý hrob (cf. Prostředník 2001b, 34; Engelhardt 2002, 269).

3.4.2 Význam využívání výšinných lokalit Fenomén využívání výšinných lokalit je ve středním eneolitu poměrně rozšířený, nezdá se však, že by se z prostorového hlediska jednalo o všeobecně platné pravidlo. Poměrně překvapivý je fakt, že v oblasti severozápadních Čech byly badenskou a řivnáčskou kulturou využívány výšinné polohy poměrně zřídka, podle M. Zápotockého tvoří podíl tohoto typu lokalit jen 13,6 % (Zápotocký 2008a, 424). Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách obecně mívají malou rozlohu, což naznačuje, že byly běžným obytným areálem patřícím jediné komunitě. Je však obtížné vysvětlit, proč byla vyhledávána takováto poměrně neobvyklá místa. K vysvětlení této zvláštní sídelní struktury, byly v minulosti hledány rozličné důvody. Jedním z nich je předpoklad neobyčejně silného pocitu strachu a ohrožení příslušníků této kultury (Vencl 1984, 113). Rovněž podle dalších autorů (Bašta – Baštová 1990, 7; Prostředník 2001b, 84) mohou být výšinné lokality signálem neklidu v oblasti v níž se vyskytují. Zatím však chybí vysvětlení jaké byly příčiny a zdroje tohoto ohrožení. Kupodivu řivnáčské výšinné lokality téměř postrádáme v severozápadních Čechách, kde se projevuje silný „tlak“ kultury kulovitých amfor (Zápotocký 2008a). Jiným, poměrně neobvyklým, vysvětlením je potřeba zaujímání vyvýšených poloh jako prostředku ochrany proti divoké zvěři a povodním (Mašek 1965, 51). Podle jiné hypotézy se lidé chamské kultury živili především pastevectvím, což jim umožňovalo běžně osidlovat výšinné lokality, nezávisle na půdách, umožňujících svým sklonem zemědělství. Krajina jihozápadních Čech ale není svou členitostí a hustotou osídlení příliš vhodná k pasteveckému způsobu obživy, nehledě k tomu, že nálezy kamenných drtidel zrní a otisky obilných zrn na keramice svědčí o standardním způsobu zemědělství v tomto úseku pravěku (Mašek 1965, 50). Zdá se, že výšinné lokality nebyly něčím, co by bylo pro minulé společnosti z praktického hlediska nepostradatelné. V tomto směru nabídl nové vysvětlení jejich smyslu E. Neustupný. Výšinné lokality podle něho měly nejen svou praktickou funkci, ale byly především symbolickou strukturou. Vychází při tom z poznatku, že pro pravěké komunity žijící především ve dvourozměrném prostoru byl pohyb ve vertikálním směru něčím neobvyklým, a tudíž hluboce symbolickým. Mezi činnosti vybočující z běžného horizontálního prostoru náleží jednak zásahy pod zem (kopání hrobů, příkopů a jiných zahloubených objektů), a také aktivity odehrávající se na vyvýšených místech. Vše co bylo umístěno pod zemským povrchem, a nebo naopak na výšinách bylo něčím nepraktickým, a tudíž symbolickým. Značný symbolický náboj tak měly i lokality vertikálně vyčleněné z běžného komunitního prostoru, jejichž postavení bylo často ještě zdůrazněno budováním vertikálních konstrukcí typu fortifikací (Neustupný 1995; 1997a, 314 – 315).

Jan John

Analýza kontextů

Rovněž podle J. Turka je třeba hledat vysvětlení pro existenci výšinných opevněných lokalit řivnáčské kultury v symbolické sféře. Uvažuje o nich podobně jako o západoevropských megalitických stavbách a zvažuje např. možnost ceremoniální směny kamenných seker, či provozování nějaké nenápadné formy pohřebního ritu, např. kremace (Turek 1997, 34).

vstred

rs.hra

laten

ha.dla

br.po

br.sd

en.ca

neolit

mezoli

Období

3.4.3 Využívání lokalit v jiných obdobích Sledovnané výšinné lokality se nezřídka vyskytují v neobvyklých a prostorově omezených polohách, v důsledku čehož nebyly příliš často využívány v jiných obdobích zemědělského pravěku. Z hlediska jejich průzkumu to představuje určitou výhodu, neboť tím klesá riziko kontaminace souborů artefakty a ekofakty z jiných období, tedy intruzemi. Celkem u 39 (52 %) chamských lokalit nemáme doklady jejich využití v žádném jiném období zemědělského pravěku, ani ve středověku. Výskyt artefaktů z jiných období na chamských lokalitách kvantifikuje následující tabulka 3.

Počet lokalit 2 3 2 4 4 17 2 11 17 (3 %) (4 %) (3 %) (5 %) (5 %) (23 %) (3 %) (15 %) (23 %) Tab. 3: Zastoupení nálezů jiných období na chamských výšinných lokalitách (zkratky podle Archeologické databáze Čech) Tab. 3: Representation of finds of other periods on the Cham Culture elevated sites (abbreviation according to the Archaeological Database of Bohemia, ADČ)

V případě lokality Mířkov-Racovský vrch nálezy štípané industrie z patinovaného silicitu nevylučují existenci mezolitického sídliště v exponované poloze (Bašta – Baštová 1988, 379), mezolitická industrie je hlášena také z lokality Horšovský Týn. Ve třech případech se na výšinných lokalitách vyskytuje mladá (šárecká) volutová keramika (Milínov-Lopata, Druztová-Věžka a Litice), na Lopatě navíc vypíchaná keramika. Časně eneolitická keramika se společně s chamskou vyskytla na lokalitách Litice a Polínský vrch 1. Na čtyřech lokalitách (Bzí-Velká skála, Milínov-Lopata, Svržno-Černý vrch a Srby) jsou doloženy keramické nálezy mohylové kultury střední doby bronzové (Bašta – Baštová 1989, 89; Militký 1992), na lokalitě Srby je to pak ještě bronzový hrot kopí (Mašek 1964, 3). Při těžbě kame-

Období Počet korelací v rámci katastrů

ne na lokalitě Únětice-Čertovo břemeno byl v roce 1947 nalezen depot bronzových artefaktů ze sklonku střední doby bronzové (Čtrnáct 1961). Z pravěkých artefaktů se na výšinných lokalitách středního eneolitu nejčastěji vyskytuje keramika z období pozdního halštatu a časného laténu (17 případů). Je to zřejmě způsobeno tím, že na přelomu doby halštatské a laténské byly výšinné polohy všeobecně dosti intenzivně využívány (poslední soupis pro západní Čechy – Chytráček – Metlička 2004). Naopak z období mladšího laténu jsou na sledovaných lokalitách doloženy jen dva ojedinělé nálezy (Srby – zlomek železné spony a Milínov – ojedinělý střep). Nejspíše se nejedná o doklady jiných aktivit, než je sídlení, podobně jako u laténské spony z časně eneolitické lokality Svržno-Černý vrch (Chytráček 1995; John 2003). Častější než většina pravěkých období jsou na sledovaných lokalitách doloženy nálezy raného a vrcholného středověku, kupř. na 14 lokalitách byly v období vrcholného středověku vybudovány hrady nebo tvrze. 3.4.4 Korelace v rámci katastrů U 60 katastrů, na nichž se nacházejí výšinné lokality středního eneolitu, byl sledován výskyt dalších pravěkých aktivit (s využitím Archeologické databáze Čech, viz Kuna – Křivánková 2006). Započítány jsou přitom i nálezy jiných období ze samotné výšinné lokality. Na základě této rešerše můžeme konstatovat, že pouze v 18 případech (30 %) nejsou na katastru s výskytem eneolitické výšinné lokality doloženy další pravěké aktivity. Pokud vezmeme v úvahu stav výzkumu (většinou se jedná o lokality na severním Plzeňsku, které je z hlediska pravěkého osídlení velmi málo probádáno), zdá se, že sledované lokality korelují s krajinou využívanou i v jiných pravěkých obdobích (viz tab. 4). Z jednotlivých zachycených období se společně se středním eneolitem nejčastěji vyskytuje pozdní halštat a časný latén (25 případů), což je z velké míry způsobeno společným výskytem těchto dvou období na stejných výšinných lokalitách. Druhá nejvyšší hodnota byla zaznamenána u střední doby bronzové (20 případů), zde se naopak často jedná o výskyt mohylových pohřebišť případně depotů bronzové industrie na stejných katastrech. Celkem na 13 katastrech registrujeme mohylová pohřebiště doby bronzové a železné.

pr.zem

neolit

en.ca

br.sd

br.ml

br.po

ha.moh

ha.dla

laten

rim

42 (70 %)

7 (12 %)

5 (8 %)

20 (33 %)

15 (25 %)

10 (17 %)

6 (10 %)

25 (42 %)

5 (8 %)

2 (3 %)

Tab. 4: Zastoupení nálezů jiných období na katastrech s chamskými výšinnými lokalitami (zkratky podle Archeologické databáze Čech) Tab. 4: Representation of finds of other periods on cadastres with Cham Culture elevated sites (abbreviation according to the Archaeological Database of Bohemia, ADČ)

31

32


Příliš často ale nenacházíme na sledovaných katastrech doklady starších fází zemědělského pravěku, než je střední eneolit. Jedná se o nálezy z období neolitu (7 případů) a časného eneolitu (5 případů). Již J. Rulf (1983, 76) si všiml, že se lokality chamské kultury z 90 % nacházejí na území, které nebylo dříve využíváno. Jak je patrné z obr. 27, výskyt chamských a neolitických lokality se prostorově opravdu příliš nepřekrývá. Je zřejmé, že neolitické lokality jsou vázány na jiný typ krajiny, převažují mezi nimi rovinné polohy na říčních terasách, v nadmořských výškách do 400 m (cf. Metlička 2000b, 252253). Malý počet archeologických pramenů pro časný a starý eneolit nám bohužel neumožňuje posoudit, zda ke změně ve využívání krajiny nedošlo již na počátku eneolitu. Lokality michelsberské kultury ve značných nadmořských výškách (Svržno – 586 m, Kříženec – 680 m) ale tuto možnost připouštějí. Rovněž u nálezů chamské kultury z oblasti Bavorska je poukazováno na odlišné využívání krajiny. Zatímco v období od volutové po altheimskou kulturu je v Bavorsku pozorováno využívání více méně stále stejného území s nejúrodnějšími sprašovými půdami, chamská kultura se vyskytuje jak v této „staré“ oblasti, tak v regionech, kde doklady staršího zemědělského osídlení registrovány nejsou, např. v podhůří Bavorského lesa (Engelhardt 2008, 99).

3.5 Nemovité artefakty 3.5.1 Domy Během svého výzkumu na lokalitě Bzí-Velká skála registroval F. X. Franc minimálně tři „plácky“, kde se kumulovaly nálezy mazanice a na nichž zřejmě původně stály domy (Franc 1906, 182). Rovněž J. Neustupný při výzkumu lokalita Kaliště-Koubova skála na základě nálezů mazanice konstatoval, že domy stály na plošinkách rozesetých po celém buližníkovém skalisku (Neustupný 1952). Takovéto plošiny jsou dodnes na některých lokalitách dobře v terénu patrné. Jako příklad můžeme uvést lokalitu Kaliště-Teplá skála, kde se během povrchového průzkumu podařilo minimálně dvě takováto místa identifikovat (John 2008b). Jedná se o plochy označené jako A, B a C (viz obr.V v příloze). Geofyzikální průzkum potvrdil anomálie v oblasti ploch A a C, plocha B se natolik výrazně neprojevila, a to pravděpodobně proto, že z ní bylo předtím větší množství mazanice odstraněno povrchovým sběrem (cf. kapitola 3.2.3; John – Kočár – Křivánek – Hendrychová 2010). Jako první moderně prozkoumaný půdorys domu chamské kultury v západních Čechách je uváděn objekt z lokality Holýšov-Čelákovská hora (okr. Domažlice). Jednalo se o obdélnou, uměle zarovnanou a udusanou plochu o rozměrech 4,1 x 3,1 m (12,7 m2), která byla obklopena jamami zahloubenými do podloží. Delší osa půdorysu je orientována zhruba ve směru východ – západ. V seve-

Obr. 27: Porovnání prostorové distribuce výšinných lokalit středního eneolitu a nálezů z období neolitu (trojúhelníky) Fig. 27: Comparison of spatial distribution of elevated areas of the Middle Eneolithic period and finds fromt he Neolithic period (triangles)

Jan John

rozápadním rohu půdorysu byla odkryta propálená plocha, interpretovaná jako ohniště (Prostředník 2001a, 210-313). Další prostor domu byl odkryt na lokalitě Město Touškov (okr. Plzeň – sever), výzkum zde prováděl M. Metlička v letech 1997 – 2000. Prozkoumal přitom půdorys domu o rozměru 3,5 x 3,5 m, jenž byl vymezen koncentrací kamenů a sloupovými jamkami (Metlička 2000a). Zatím vše nasvědčuje tomu, že domy chamské kultury příliš nezasahovaly pod povrch terénu. Nejsou doloženy tzv. polozemnice, dobře známé z oblasti řivnáčské kultury, kde se můžeme setkat jak se zahloubenými stavbami (z oblasti Čech známe téměř stovku řivnáčských polozemnic – Ernée et al. 2007, 89), tak se sloupovými stavbami s podlahou na úrovní terénu (ty jsou známy zatím pouze z výšinných lokalit – cf. Pleinerová – Zápotocký 1999, 294). Zahloubené polozemnice nejsou spolehlivě doloženy ani v bavorské oblasti rozšíření chamské kultury, kde se rovněž setkáváme pouze s nadzemními stavbami. Jediný nález typu polozemnice o rozměrech 5 x 5 m a hloubce 0,9 m je uváděn z Köferingu (polykulturní lokality Köfering-Kelleräcker II). Objekt však neobsahoval žádné stopy konstrukčních detailů (sloupové či kůlové jamky) a není detailněji popsán (Nagel 2001, 3). Na lokalitě Hienheim odkryl P. J. Modderman půdorys sloupového domu o rozměrech 12,5 x 6 m (dům 7). Při jeho dataci vycházel ze skutečnosti, že barva výplně sloupových jamek se odlišovala od okolních dlouhých neolitických domů a v okolí půdorysu se nacházely objekty obsahující keramiku chamské kultury (cf. Gohlisch 2001, 25). Datace tohoto objektu je však nejistá. Podobně nejistý je další sloupový půdorys o rozměrech 26 x 7 m z lokality Pförring, který zatím nebyl detailně publikován (Gohlisch 2001, 25). Většina domů nemusela vůbec zasahovat pod povrch terénu, jak ukázal výzkum lokality Dietfurt v letech 1988 – 1991. Zcela zde chyběly sloupové a kůlové jamky, naplavené sedimenty ale dobře zachovaly a konzervovaly povrchové objekty, zejména ohniště, koncentrace kamenů a mazanice, a dále odlišně probarvené plochy. Za pozornost stojí zejména 57 ploch oválného nebo pravoúhlého tvaru, které byly upraveny kamennou „dlažbou“. Zřejmě se jednalo o podstavy ohnišť nebo pecí na otevřené ploše sídliště (Gohlisch 2005, 59). M. Hoppe identifikoval půdorysy domů na této lokalitě na základě koncentrací keramiky a kamení podél předpokládaných stěn. Mělo se jednat o sruby o rozměrech 5 x 7 – 8 x 8 m, s ohništi v blízkosti stěny. Předpokládal současnou existenci zhruba 10 domů a rozlišil tři chronologické fáze, přičemž fáze A se měla vyznačovat ohništěm umístěným u východní stěny, fáze B naopak ohništěm u západní stěny (cf. Gohlisch 2001, 20). Později byla interpretace těchto půdorysů revidována T. H. Gohlischem. Podle jeho názoru se jednalo o menší sruby (cca 5,5 x 4 m) s ohništěm uprostřed (Gohlisch 2001, 26). Povrchové srubové stavby jsou také předpokládány pro jevišovickou kulturu na Moravě, kde úplně chybí pozůstatky sloupových konstrukcí z tohoto období (Peška – Rakovský 1992, 173). Pro úplnost můžeme zmínit lokalitu chamské kultury Steyregg-Windegg v Rakousku, kde byly prozkoumány minimálně

Analýza kontextů

tři pravoúhlé plochy (strany 1,4 – 1,8 m) s nálezy mazanice, které byly vyštětovány oblázky. Není úplně jasné, zda se jedná o interiéry staveb, zatím jsou spíše interpretovány jako úpravy okolí ohnišť, anebo jako zpevněné pracovní plochy (Grömer 2002, 41). 3.5.2 Mazanice Důležitým i když někdy opomíjeným archeologickém pramenem jsou fragmenty mazanice, tedy vypáleného hliněného omazu dřevěných konstrukcí domů. Domy byly omazávány hlínou nejen kvůli tepelné izolaci, ale též jako forma protipožární ochrany (cf. Vařeka 1992, 106). S nálezy mazanice se setkáváme prakticky na všech sledovaných lokalitách, s výjimkou těch, které zatím poskytly jen ojedinělé nálezy. Nemusí se ale vždy jednat o součásti domů, část mazanic může pocházet z ohnišť pecí či omazaných palisád, které jsou doloženy na bavorských lokalitách. Kvantita i kvalita dochovaných mazanic je nejspíše závislá na způsobu, jakým došlo k zánikové transformaci domů, zda se tak stalo požárem a jaký byl jeho rozsah a intenzita. Ukazují to i rozsáhlejší terénní výzkumy v Bavorsku, kde např. z lokality Moosham pochází jen 6,4 kg mazanice, opačný extrém představuje lokalita Kopfham-Galgenberg se zhruba 4 tunami mazanice (Gohlisch 2005, 41). V západních Čechách známe větší fragmenty mazanic s dochovanými otisky dřevěných konstrukcí např. z lokalit Pernarec, Stupno-Křemenáč a Kaliště-Teplá skála. V případě dochování otisků se většinou jedná o mazanicové plotny s otiskem jednoho nebo více rovnoběžných kuláčů (prutů) na jedné straně a vyhlazeným lícem na straně druhé. Tenčí pruty mohou být mimoběžné, což signalizuje vyplétanou konstrukci. Z hlediska studia otisků dřevěných konstrukcí prozatím proběhlo měření průměrů otisků kulatiny u vzorku mazanic získaných na lokalitě Kaliště-Teplá skála (John 2008b). Pomocí kruhové šablony bylo změřeno celkem 132 otisků. Na základě tohoto měření lze konstatovat převahu otisků kulatiny a prutů o průměru 3 – 6 cm (viz obr. 28). Toto zjištění potvrzuje fakt, že v případě pravěké architektury ve střední Evropě byly využívány spíše sil-

Obr. 28: Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy), histogram průměrů otisků měřitelných na vzorku mazanice Fig. 28: Kaliště – Teplá skála (Klatovy district), histogram of diameters of imprints measurable on pieces of daub

33

34


nější pruty, než kmeny (Neustupný 1985, 46). Rovněž výzkum řivnáčské polozemnice v Praze-9 Miškovicích ukázal, že kůly tvořící stěny domu měly průměr 4 – 9 cm (Ernée et al. 2007, 34). Podobné výsledky přineslo rovněž měření otisků v mazanicích z bavorské lokality Kopfham-Galgenberg. Zde byly zjištěny především kuláče o průměru 3 – 5,5 cm, přičemž u některých konstrukcí byl upřednostňováno dřevo o průměru 3 – 3,5 cm (Ottaway 2001, 11). Podle těchto otisků můžeme usuzovat, že se jednalo o 5 – 7 let staré stromy, v případě Galgenbergu nejspíše duby (Ottaway 1999, 225). Jelikož většinu dochovaných otisků zde tvoří rovnoběžné, na sebe navazující kuláče a pruty, dá se předpokládat, že stěny chamských domů byly tvořeny svislými sloupy či kůly a potom omazány. Na to, aby se jednalo o vodorovné kuláče spojované roubením je dřevo příliš tenké (Ottaway 1999, 223). Na této lokalitě se rovněž vyskytly oboustranně ploché kusy mazanice bez příměsi plev a ostřiva, které byly nanášeny na běžnou mazanici, jakožto povrchová vrstvy určená k nabílení (Ottaway 1999, 225). V souvislosti s uvedeným zjištěním se ještě otvírá otázka, zda bylo dřevo tohoto průměru takto silně upřednostňováno, anebo jsou otisky malého průměru mnohem lépe identifikovatelné. Dobře čitelné otisky o velkých průměrech by vyžadovaly zachování velkých kusů mazanice a dá se předpokládat, že na malých zlomcích je dochován pouze zlomek plochy větších otisků. Otisky v mazanici mohou přinést důležité informace o tom, jakým způsobem byly nadzemní části domů konstruovány. Např. na rakouské lokalitě Ansfelden-Burgwiese byly zaznamenány v mazanici rovněž otisky šňůr (Trebsche 2008, 67), a to na větších fragmentech pocházejících z nároží staveb, což dokládá svazování a zpevňování dřevěných konstrukčních prvků provazy. Zajímavý problém, spojený s interpretací otisků představuje řešení otázky, jakým způsobem byly orientovány části dřevěných konstrukcí, jejichž otisky v mazanici nacházíme. V zásadě můžeme u eneolitických domů předpokládat jak vertikální (sloupovou či kůlovou), tak horizontální (srubovou) konstrukci. Jelikož dochovaná mazanice s otisky bývá zpravidla poměrně tvrdě vypálena a dosáhla tedy teploty vyšší než 670 °C (Curieův bod hematitu), mohl by při řešení uvedené otázky napomoci její archeomagnetický výzkum. Tato metoda se u nás začala slibně rozvíjet v 60. letech 20. století, a to především pro chronologické účely (Bucha 1965; Bucha – Neustupný 1968), dnes je však využívána spíše ojediněle. Pro studium remanentní magnetizace u mazanic je podstatné, že v případě vypálených materiálů lze měřit vektorové hodnoty inklinace a deklinace jejich magnetického pole pomocí astatického magnetometru. Pokud by byla splněna základní podmínka, totiž že mazanice dosáhla teploty 670 °C v době, kdy ještě byla součástí konstrukce domu in situ, mohli bychom na základě srovnání orientace magnetických polí Země a vzorku mazanice určit jeho pravděpodobnou polohu době v požáru

domu. Tím by zároveň mohlo být dokázáno, že k výpalu mazanice došlo až po zhroucení konstrukce domu. Za tímto účelem vyvinul A. Majer prostorový koordinátograf, sloužící právě k interpretaci naměřených hodnot remanentního magnetismu v mazanici. V současné době je tato metoda ve stádiu testování. Zatím bylo změřeno celkem devět vzorků mazanic s otisky (7 z lokality Kaliště-Teplá skála a 2 z lokality Pernarec). V případě těchto vzorků bylo ve čtyřech případech zjištěno, že magnetizace proběhla v poloze „na plocho“, tedy zřejmě až po zřícení stěn domu. To bude pravděpodobně jeden z největších limitů této nově rozvíjené metody. U dvou vzorků byla zjištěna nejistá šikmá orientace (může se jednat o stejný problém jako v předchozím případě). U zbylých třech vzorků je pravděpodobné, že pruty v nich otištěné byly v okamžiku výpalu ve vodorovné poloze, svislá poloha nebyla zaznamenána a ni jednou (John – Majer v přípravě). Zatím je předčasné hodnotit, zda může tento nový postup rozšířit naše vědomosti o zaniklých stavbách. K posouzení jeho možného přínosu bude třeba posoudit podstatně rozsáhlejší série vzorků a výsledky kvantifikovat. Zatím ze dvou západočeských lokalit evidujeme menší mazanicové objekty konkávního tvaru s plochou podstavou. Jeden o průměru 5 – 6 cm z lokality Kaliště-Teplá skála a dva o něco menší exempláře z lokality Mířkov-Racovský vrch (viz obr. 50). Předpokládám, že se rovněž jednalo o součásti domů, otázka jejich praktické funkce je ale zatím nejasná. Velice podobné mazanicové artefakty o průměru 7 cm byly publikovány mezi nálezy mazanice z jihoněmecké lokality Mönchberg u Stuttgartu. V této oblasti známe celou řadu podobných nálezů z období časného eneolitu, které jsou interpretovány jako stylizované ženské prsy zdobící stěny domů (Schlichterle 1998). Velmi realisticky provedené modely ženských prsů zdobily např. dům pfynské kultury na nákolní lokalitě Ludwigshafen-Seehalde (cf. Schlichterle 1991). Jak naznačují zmíněné nálezy ze západních Čech, nemůžeme vyloučit přetrvávání tohoto fenoménu až do období středního eneolitu. Určitou spojnici by přitom mohly naznačovat gynekomorfní nádoby staršího a středního eneolitu známé z našeho území, např. z řivnáčské lokality Kutná Hora-Denemark (Zápotocký 2000). Z okolí sledovaných lokalit zatím nemáme doloženy zahloubené objekty, které by bylo možno interpretovat jako jámy, v nichž byla získávána hlína sloužící k omazávání domů. Snad lze předpokládat její získávání povrchovou těžbou. 3.5.3 Ohniště Zatím známe jen několik málo dokladů ohnišť z prostředí výšinných lokalit středního eneolitu v západních Čechách. První dvě byla odkryta F. X. Francem na lokalitě Milínov-Lopata při odklízení suti na západním úpatí skály, na níž stojí jádro hradu (Franc 1890, 32 – v plánech označeny písmeny g a h). V jednom z případů zde v hloubce 160 cm narazil na ohniště o průměru

Jan John

zhruba 1 m, které bylo minimálně třikrát obnovováno. Podle Francova popisu se jednalo o stratigrafii o mocnosti kolem 2 m, v níž se střídaly vrstvy popela s horizonty uměle upravenými hlínou, kameny, anebo naplocho vyskládanými velkými keramickými střepy. Franc uvažoval o možnosti, že tento objekt sloužil k výpalu keramiky, jisté to ale není (Franc 1906, 191). Z výplně tohoto ohniště se podařilo rekonstruovat 5 nádob (viz obr. 105/2,3,6,7,10). Dvě ohniště jsou hlášena z lokality Srby (Mašek 1965, 49), jedno z lokality Holýšov-Čelákovská hora (Prostředník 2001a, 202). Nejspíše za zbytek ohniště můžeme označit také mazanicovou plochu o rozměru 1,1 x 1,4 m, propálenou do hloubky 10 cm, odkrytou na lokalitě Mířkov-Racovský vrch (Bašta – Baštová 1988, 380). 3.5.4 Objekty vysekané do skály Během povrchových průzkumů dvou lokalit na buližníkových skalách (Měcholupy a Kaliště-Koubova skála) byly zjištěny velmi podobné objekty (na každé lokalitě jeden), vysekané do skály (viz obr. 103). Jedná se o zhruba čtvercové objekty o velikosti cca 1,5 x 1,5 m a hloubce 20 – 30 cm (objekty jsou částečně zaplněny, takže skutečná hloubka může být vyšší). Je otázkou, zda lze tyto objekty spojovat s eneolitickým osídlením uvedených lokalit. Na takovýchto výrazným skalách mohly zejména v novověku probíhat různé terénní zásahy (např. vztyčování křížů, ukotvení geodetických bodů apod.). Pro podobné účely se však zmíněné objekty zdají být příliš velké. Můžeme tedy uvažovat rovněž o tom, zda se nejedná o drobné cisterny, usnadňující získávání a skladování vody (alespoň dokud nenajdeme jiné uspokojivé vysvětlení). Pokud bychom připustili jejich pravěké stáří, nabízejí se různé interpretace jejich účelu, které jsou znesnadňovány i tím, že nevíme, zda byly součástí domů, anebo existovaly samostatně. Zmíněné objekty připomínají některé obdobné exempláře prozkoumané na lokalitě Kutná Hora-Denemark, kde jsou interpretovány jako sila na obilí (Zápotocký – Zápotocká 1990, 507; 2008). 3.5.5 Ohrazení Budování různých typů ohrazených lokalit je typickým znakem mnoha eneolitických kultur. Nemuselo se přitom jednat pouze o příkopová ohrazení, např. na moravské lokalitě Náměšť na Hané-Rmíz byl v rámci 3. pásma opevnění prozkoumán příkop doplněný tělesem hradby s kamenným lícem a hlinitým náspem, který je datován do starší fáze kultury nálevkovitých pohárů. Zdá se, že se jedná o nestarší opevnění tohoto typu ve střední Evropě (Šmíd 2007). Různé formy ohrazení lokalit jsou doloženy jak v prostředí chamské kultury, tak pro sousední kultury řivnáčskou, jevišovickou či bernburskou (viz např. Müller 1990). Poslední soupis ohrazených lokalit chamské kultury (Gohlisch 2005, 38-39) uvádí celkem 27 lokalit tohoto typu ze tří oblastí:

Analýza kontextů

A. Čechy (5 případů) 1) Drslavice (Řakom), okr. Klatovy 2) Krsy-Polínský vrch 2 (Polínka), okr. Plzeň-sever 3) Ondřejov 1, okr. Plzeň-sever 4) Svojšín 1, okr. Tachov 5) Pernarec, okr. Plzeň-sever B. Bavorsko (21 případů): 1) Thalmässing-Landersdorf (Hinterer Berg), Lkr. Roth 2) Dietfurt a.d. Altmühl, Lkr. Neumarkt i.d. Oberpfalz 3) Ingolstadt-Etting (Audi-Industriegelände), Lkr, Ingolstadt 4) Kösching, Lkr. Eichstätt 5) Großmehring, Lkr. Eichstätt 6) Neustadt a.d. Donau-Hienheim, Lkr. Kelheim 7) Saal a.d. Donau-Untersaal, Lkr. Kelheim 8) Obertraubling-Piesenkofen; Lkr. Regensburg 9) Köfering-Scharwerkbreite, Lkr. Regensburg 10) Mintraching-Moosham, Flur „Flickermühle“, Lkr. Regensburg 11) Riekofen-Kellnerfeld, Lkr. Regensburg 12) Geiselhöring-Hadersbach, Lkr. Straubing-Bogen 13) Oberschneiding-Gänsberg, Lkr. Straubing-Bogen 14) Aiterhofen-Ödmühle, Lkr. Straubing-Bogen 15) Stephansposching-Wischlburg, Lkr. Deggendorf 16) Stephansposching-Steinkirchen, Lkr. Deggendorf 17) Essenbach-Koislhof, Lkr. Landshut 18) Ergolding-Kopfham (Galgenberg), Lkr. Landshut 19) Zolling-Palzing, Lkr. Freising 20) Thyrnau-Buchsee, Lkr. Passau 21) Prutting-Dobl, Lkr. Rosenheim C. Rakousko (1 lokalita) 1) Ansfelden-Kremsdorf, VB Linz-Land V západních Čechách je mezi 75 lokalitami středního eneolitu jen sedm případů, u kterých můžeme uvažovat o existenci opevnění lokality valem, příkopem, anebo kombinací těchto objektů. Opevněných poloh s doklady chamské kultury je více, problémem je ale datace samotných opevnění u lokalit, které byly v rámci pravěku a raného středověku opakovaně využívány. Uvádím zde tedy především ty lokality, které zatím neposkytly doklady o osídlení v jiném období, anebo mají tyto doklady jen formu ojedinělých intruzí. Na žádné západočeské lokalitě s doklady ohrazení neproběhl větší archeologický výzkum, nálezy pocházejí z povrchových sběrů a menších zjišťovacích sondáží. Je tedy možné, že ohrazení těchto lokalit nepochází ze středního eneolitu, v některých případech je to dokonce pravděpodobné, jak bude ukázáno na příkladu lokality Řakom. Naopak některá hradiště datovaná do mladšího pravěku či středověku mohou ukrývat zatím nedatované eneolitické příkopy (Brdo-Hrádek, Plasy1).

35

36


Součástí přípravy této publikace bylo rovněž zaměření lokalit s předpokládanými příkopy a valy, neboť dosud nebyly žádné jejich plány publikovány (viz obr. 29). V západních Čechách zatím nebyla nalezena rozsáhlá příkopová ohrazení, která známe především z Bavorska. Hlavní příčinou tohoto stavu může být nižší produktivita letecké prospekce v tomto regionu (cf. Šmejda 2007).

Západní Čechy V západních Čechách můžeme na sedmi lokalitách pozorovat stopy objektů, které by mohly být interpretovány jako relikty ohrazení z období středního eneolitu: Řakom, okr. Klatovy, 600 m n. m. Lokalita je situována na skalisku, tvořeném odolným proterozoickým silicitem (buližníkem). Toto skalisko vystupující

Obr. 29: Modely terénu západočeských výšinných lokalit vykazujících relikty valů a příkopů Fig. 29: Models of terrain of the West Bohemian elevated sites showing relics of ramparts and ditches

Jan John

z východního úbočí hory zvané Malá Doubrava poskytuje daleký výhled jihovýchodním směrem na Klatovy, a právě z jihovýchodní strany je místo vyčleněno z okolního terénu prudkým srázem, spadajícím k zaniklému lomu. Na opačné severozápadní straně lze pozorovat mohutnou fortifikaci, kterou názorně přibližuje její zaměření provedené roku 2004 (viz katalog s. 50-51). Nevelká vnitřní plocha (0,1 ha) je od úbočí Malé Doubravy oddělena obloukovitým pásem opevnění o délce zhruba 90 m. Toto opevnění se skládá z příkopu vysekaného do skály a valu navršeného na vnější straně tohoto příkopu. Na jihozápadním konci fortifikace se nachází oválná kupa kamene, připomínající krátký val, také na vnitřní straně příkopu. Celkově opevnění působí dosti mohutným dojmem (šířka příkopu u jeho dna dosahuje 4 – 5 m a hloubka příkopu se pohybuje kolem 2 m). Takto nápadný terénní relikt přitahoval pozornost badatelů minimálně od 19. století, August Sedláček ve svém hlavním díle uvažuje o Řakomi jako o tvrzi Čirmperk, uváděné v písemných pramenech (Sedláček 1893, 58). První dokumentovaný archeologický výzkum zde však proběhl až v roce 1986, kdy D. Baštová a J. Bašta položili na vnitřní ploše lokality tři zjišťovací sondy o velikosti 1 x 1 m. Další sondáž posléze provedli v suťovém kuželu pod východním srázem, přičemž ve všech těchto situacích zachytili pouze pravěké nálezy (keramika, mazanice, masivní přesleny), které lze bezpochyby přiřadit chamské kultuře středního eneolitu (Bašta 1991, 319). Na základě tohoto drobného výzkumu byla tedy lokalita klasifikována jako eneolitické hradiště. Charakter fortifikace dochované na lokalitě Řakom však příliš neodpovídá dalším „opevněným“ lokalitám chamské kultury v západních Čechách. Ty mívají poměrně nevýrazné terénní relikty krátkých valů a příkopů a vyskytují se výhradně v severní polovině západních Čech (cf. Metlička 2008, 30). To je nejspíše způsobeno tím, že v jižní polovině západních Čech převládají lokality na buližníkových skalách. Jelikož takovéto polohy bývají silně vyčleněné z okolního terénu, nevzniká potřeba dalšího oddělení. Buližník (silicit) rovněž představuje jednu z nejodolnějších hornin na našem území a vysekávání příkopů do této horniny by muselo být za použití nástrojů doby kamenné velice obtížné. Určité pochybnosti o dataci terénních reliktů na této lokalitě vzbuzuje i nález tří mincí z období třicetileté války (John v tisku-a). Onřejov 1, okr. Plzeň-sever, 435 m n. m. Jazykovitá ostrožna nad říčkou Chladnou. Blízko její špice je dobře patrný příkop (délka 9 m, šířka 4 m, hloubka až 1,5 m) vysekaný do skály. Špice ostrožny, oddělená od okolí tímto příkopem je silně poškozena těžbou kamene a zůstal z ní zachován je prostor o rozloze cca 10 x 10 m (původní plochu lze odhadnout na cca 0,02 ha). V roce 1982 zde ze sondy 0,5 x 0,5 m získali manželé Baštovi drobné pravěké střípky a úlomky mazanice (Baštová 1984,

Analýza kontextů

163). Během zaměřování reliéfu lokality v roce 2005 byl na ploše ostrožny (JV od příkopu) nalezen zlomek okraje nádoby, který lze obecně datovat do eneolitu (John 2008c). Pernarec, okr. Plzeň-sever, 385 m n. m. Úzká skalnatá ostrožna na levém břehu Úterského potoka, utvořená dvěma bezejmennými přítoky. Plocha ostrožny o rozloze 0,075 ha je oddělena od okolního terénu krátkým valem bez jakéhokoliv náznaku příkopu (délka 12 m, šířka 7 m, výška 1 m). V roce 1982 zde manželé Baštovi provedli sběr ve vývratech a položili dvě sondy 1 x 1 a 1 x 1,5 m. Z nich získali bohatý soubor keramiky, mazanice s otisky prutů a kamenných nástrojů (Baštová 1986, 19-20). Během zaměřování reliéfu lokality v roce 2006 bylo ve vývratech nalezeno rovněž větší množství mazanice, svědčící o existenci jednoho či více domů na plošině za valem (John – BZO 2006). Polínka – Polínský vrch 2 (uváděno též jako Krsy), okr. Plzeň-sever, 660 m n. m. Jedná se o úzký, 50 m dlouhý ostroh, vybíhající z masivu čedičové stolové hory Polínský vrch na její severní straně. Ostroh orientovaný severojižním směrem se zužuje směrem k severu a jeho využitelná plocha činí 0,06 ha. Vlastní ostroh je situován o něco níže než plocha stolové hory a je od ní oddělen až 15 m širokou sníženinou, která připomíná příkop. Není zcela jisté, zda se jedná o intencionálně vybudovaný příkop, výsledek erozních procesů, anebo kombinaci obojího (podobný útvar můžeme pozorovat rovněž na lokalitě Město Touškov). Lokalita byla objevena D. Baštovou a J. Baštou v roce 1981 (Baštová 1986, 8-14). Ti zde provedli sondáž o celkové ploše 8 m2, při níž získali celkem 83 zlomků keramiky (z toho jeden vyrobený z tuhového materiálu). Většinu keramiky je možno datovat obecně do období eneolitu, rovněž během zaměřování v roce 2006 byl nalezen keramický zlomek potvrzující dataci lokality do období eneolitu (John – BZO 2006). Kříše 1 (uváděno též jako Nadryby), okr. Rokycany, 340 m n. m. Skalnatý ostroh nad soutokem Berounky a Korečnického potoka. Plocha o rozloze 0,04 ha je od okolí oddělena 40 m dlouhým obloukovitým příkopem (šířka u dna cca 3 m), na jehož vnější straně (podobně jako v případě lokality Řakom) je situován val vytvořený z vytěženého materiálu. Pravděpodobně v místě původního vstupu do ohrazeného areálu je příkop přerušen, čímž vniká jeho přemostění o šířce 1,5 m. Povrchový průzkum a sondáž zde prováděli manželé Baštovi (ZČM Plzeň) a J. Miler v letech 1984-1987, přičemž zjistili stopy palisády na koruně valu a na základě ojedinělého zlomku hradištní keramiky datovali lokalitu do raného středověku (Bašta 1991). Naprostá většina nálezů však patří střednímu eneolitu a rovněž formální vlastnosti lokality (plocha, způsob ohrazení) nejsou pro raný středověk typické. Přítomnost hradištní keramiky může souvi-

37

38


set s raně středověkým hradištěm na k. ú. Střapole, 300 m jižně od lokality Kříše 1. Na raně středověkou dataci lokality bylo poukazováno rovněž s odvoláním na časté nálezy eneolitické keramiky také mimo vlastní ohrazení. Tento argument však není příliš přesvědčivý. Nelze předpokládat, že by se veškeré aktivity probíhaly pouze na malé ploše omezené ohrazením. Naopak přítomnost nálezů i mimo hrazení je konstatována u mnoha lokalit chamské kultury v Bavorsku (cf. Ottaway 1999, 255). Během zaměřování reliéfu lokality v roce 2004 byly nalezeny ojedinělé zlomky keramiky, mazanice a zlomek čepele z křemence typu Tušimice (John 2008d). Sulislav, okr. Tachov, 404 m n. m. Ostrožna přibližně trojúhelníkového tvaru nad Sytenským potokem a jeho bezejmenným pravobřežním přítokem. Převýšení nad nivou činí jen 15 – 20 m, využitelná plocha je 0,05 ha. Ostrožna je od okolí oddělena hlubokým sedlem s úzkou šíjí. V místě, kde se šíje napojuje na vlastní osídlenou plochu ostrožny, je do podloží vysekán mělký, ale dobře patrný příkop (délka 4 m, šířka 2 m) s náznakem vnitřního valu. Podobný, ještě výraznější příkop o délce 8 m a šířce 3 m můžeme najít i v poměrně nečekané poloze, na druhé straně sedla, 50 m JV od vlastní ostrožny (viz obr. 184). Povrchový sběr a sondáž 1,5 x 2,5 m na severním svahu ostrožny provedli v roce 1988 J. Bašta a D. Baštová (ZČM Plzeň). V sondě byla zachycena 60 cm silná splachová vrstva obsahující mazanici, keramiku, štípanou industrii, přesleny, otloukače, brousky a drtidla (Bašta – Baštová 1992). Svojšín 1, okr. Tachov, 410 m n. m. Ostrožna nad soutokem Dolského potoka a Mže. Na lokalitě lze pozorovat velmi mělký a nepříliš přesvědčivý šíjový příkop v délce téměř 10 m, který odděluje od okolí plochu ostrožny o rozloze 0,02 ha. Jedinou sondáž zde provedli v roce 1985 D. Baštová a J. Bašta (ZČM Plzeň). V sondách na ploše a svazích lokality získali zhruba 300 zlomků keramiky, kterou lze dle autorů výzkumu datovat do starší fáze chamské kultury (Baštová 1987). Ve všech uvedených případech se jedná o lokality s velmi malou plochou (do 0,1 ha), což je typické pro výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách. Ve třech případech (Řakom, Kříše1 a Sulislav) se setkáváme s kombinací valu a příkopu, z toho ve dvou případech je val umístěn na vnější straně příkopu. Takováto kombinace není u našich pravěkých fortifikací příliš obvyklá. Ve třech případech je doložen pouze příkop (Ondřejov, Svojšín a Polínka), v jednom případě pouze val (Pernarec). Nemůžeme vyloučit ani možnost, že řada výšinných lokalit byla ohrazena např. jen lehkými palisádami, které nezanechaly výrazné terénní relikty. V této souvislosti je možno zmínit identifikace stopy terásky, patrné na východním svahu lokality

Vlkov-Babiny, která by mohla být reliktem nějaké lehké formy ohrazení v místě nejsnazšího přístupu na vrcholovou plošinu lokality (viz John a kol. 2009, 10). Některé lokality byly přirozeně chráněny skalními útvary (např. Ondřejov 2). Rovněž F. X. Franc zmiňuje v případě lokality Bzí-Velká skála jakousi terasu v místě nejsnazšího přístupu na vrchol skaliska (Franc 1906, 182, na plánu je vyznačena mezi písmeny G a D). Bavorsko Největším množstvím informací zatím disponujeme v případě chamských ohrazených lokalitách z oblasti Bavorska (viz obr. 30), kde bylo první příkopové ohrazení prozkoumáno a publikováno na lokalitě Hienheim (Modderman 1977). V Hienheimu byly odkryty dva souběžné příkopy, které však údajně nejsou současné. Podle interpretace terénní situace byl vnější příkop vyhlouben později a nahradil příkop vnitřní (Modderman 1977, 131). Mezi další lokality, k nimž máme k dispozici rozsáhlejší publikace patří Dobl, Kopfham-Galgenberg, Dietfurt, Hadersbach, Piesenkofen, Köfering a Stephansposching-Wischlburg. V Doblu zachytil výzkum v letech 1970–1977 (vyvolaný těžbou v pískovně na okraji říční terasy) hrotitý příkop o délce 65 m, jehož šířka se v průměru pohybovala okolo 2,6 m a hloubka 1,15 m. Stopy valu pozorovány nebyly (Uenze 1988). V roce 1989 zcela prozkoumané oválné ohrazení Köfering (osy 72 x 80 m) bylo tvořeno mělkým příkopem s rovným dnem o dochované hloubce 0,2 – 0,9 m. V místě vstupu byly pozorovány stopy sloupových konstrukcí, lokalita je situována na říční terase (Hoppe 1998). Na lokalitě Kopfham-Galgenberg, probíhal systematický výzkum v letech 1981-1989 (Ottaway 1999, 2001). Lokalita je situována na návrší, převýšeném 40 m nad okolní krajinu a byla objevena kombinací letecké prospekce a povrchových sběrů. Zkoumaný příkop měl jak hrotité, tak ploché dno a dosahoval hloubky 1,5 – 2 m. Zachyceny byly rovněž stopy palisády s hliněným omazem, která zanikla požárem a zřítila se do příkopu. Samotný příkop byl několikrát obnovován, podobně jako u neolitických rondelů. Před vstupem o šířce 3 m byly odkryty dvě velké oválné jámy, snad zbytek jakési konstrukce upravující prostor brány (Ottaway 1999, 23). Podobné objekty jsou hlášeny rovněž z ohrazení Etting. Výzkum lokality Hadersbach v letech 1982 – 1986 přinesl objev zatím největšího ohrazení o ploše 3,2 ha. Byl zde zkoumán obloukovitý šíjový příkop v délce 114 m s rovným dnem o šířce až 5 m hloubce až 1,8 m.Ve vzdálenosti 4 m od příkopu byly zachyceny stopy palisády omazané hlínou. Na této lokalitě byla rovněž prozkoumána podobná forma úpravy vstupu do ohrazení, jakou známe z řivnáčských lokalit v Čechách (viz dále). Jedná se o zhruba 2 m široký a více než 10 m dlouhý palisádový koridor situovaný v prostoru přerušení příkopu o šíři 8 m (Engelhardt 1987; 1992).

Jan John

Analýza kontextů

Obr. 30: Publikované půdorysy chamských ohrazení v Bavorsku (upraveno podle Gohlisch 2005, Ottaway 1999 a Schmotz 2004) Fig. 30: Published ground floors of the Cham Culture enclosures in Bayern (adjusted after Gohlisch 2005, Ottaway 1999 and Schmotz 2004)

39

40


Na lokalitě Piesenkofen byla v roce 1983 prozkoumána část mělkého příkopu s rovným dnem o hloubce do 1 m a šířce až 2,2 m. Zachyceny byly také stopy palisády, tvořené kůly o průměru 10-15 cm (Uenze 1985). Lokalita Stephansposching-Wischlburg byla objevena leteckou prospekcí na terase převýšené o 10 m nad nivou Dunaje. Výzkum v roce 2002 prokázal trojici příkopů, z nichž dva vnitřní mají vstupní přerušení. To je v případě prostředního příkopu opatřeno dvojicí předsunutých oválných jam, což je situace opakující se rovněž na lokalitě Kopfham-Galgenberg (viz výše). Na leteckém snímku viditelný palisádový žlábek nebyl při terénním výzkumu zachycen, je možné, že byl zničen orbou v poměrně dlouhém období mezi leteckým snímkováním lokality a jejím odkryvem (Schmotz 2004). Výzkum nivní lokality Dietfurt v letech 1990-1991 zachytil mimo jiné část příkopu s plochým dnem, který byl minimálně jednou obnovován (měl tedy dvě fáze). Dosahoval hloubky 0,9 m a šířky kolem 3,5 m (Gohlisch 2005, 31). Doklady palisády nebo valu chybí.Ve výplni příkopu převažovaly organické materiály (kosti, dřevo a uhlíky), naopak obsahovala velmi málo keramiky a téměř žádné kamenné nástroje (Gohlisch 2005, 37). Malé množství keramiky ve výplni příkopu není nijak vysvětleno, nejspíše se jedná o nějaký specifický proces jeho zaplnění. Výrazné rozdíly v hmotnosti keramiky z některých chamských příkopů v Bavorsku obsahuje tabulka 5. Lokalita Dietfurt Moosham Riekofen-Kellnerfeld

Zkoumaná délka příkopu 25 m 8,3 m 47 m

Hmotnost keramiky 3,8 kg 52 kg 727,5 kg

Tab. 5: Rozdíly v hmotnosti keramiky z výplně příkopů na třech bavorských lokalitách (sestaveno podle Gohlisch 2005, 41) Tab. 5: Differences in weights of pottery finds obtained from ditches at three Bavarian sites (compiled by Gohlisch 2005, 41)

Plošný rozsah ohrazení chamské kultury v Bavorsku se pohybuje od několika stovek čtverečních metrů až po 3,2 ha (cf. Schmotz 2004, 70-74) – viz tab. 6. Ohrazení se obvykle skládá z jedné, případně dvou linií příkopů, které uzavírají nejčastěji oválný až téměř kruhový tvar. Některé z nich mohou připomínat neolitické rondely (Hienheim, Köfering). Půdorysy mohou být uzavřené (Kopfham, Köfering), anebo částečně vymezené terénní hranou (Riekofen, Hadersbach, Stephansposhing-Wischlburg). Většinou mají jen jeden vstup, výjimkou je lokalita Hienheim, kde byla odkryta tři přerušení u vnitřního příkopu a dvě přerušení vnějšího příkopu. Ve většině příkopů bývají doloženy pouze příkopy, někdy doplněné o palisády (Riekofen-Kellnerfeld, Hadersbach, Steinkirchen-Steinfurth, Köfering-Scharwerkbreite, Piesenkofen a Kopfham-Galgenberg). Příkopy mají většinou ploché dno, může být ale i ve tvaru písmene V (Kopfham, Köfering a Dobl). Šíř-

ka příkopů může dosahovat až 8 m, hloubka až 2 m. Valy zatím nejsou definitivně prokázány, i když na některých lokalitách (Moosham a Kopfham-Galgenberg) se o nich uvažuje (Gohlisch 2005, 40). Rovněž v případě lokality Hienheim autor výzkumu uvažuje na základě výplně příkopu o valu na jeho vnější straně, podobně jako u anglického Avebury (Modderman 1986, 96). Lokalita Stephansposching-Wischlburg Oberchneiding Piesenkofen Kopfham-Galgenberg Dobl Köfering-Scharwerkbreite Riekofen Hadersbach

Plocha 0,08 ha 0,2 ha 0,25 ha 0,3 ha 0,3 ha 0,.45 ha 0,85 ha 3,2 ha

Tab. 6: Rozlohy zkoumaných chamských ohrazení v Bavorsku Tab. 6: Areas of researched Cham Culture enclosures in Bavaria

Rakousko V oblasti dnešního Rakouska byla zatím zkoumána jediná lokalita s jistými doklady ohrazení, a to Ansfelden. Příkop chamské kultury zde vymezoval o něco menší plochu ostrožny než mladší opevnění této výšinné lokality (starší doba bronzová, halštat, raný středověk). V sondě č. 1. byla na této hornorakouské lokalitě zdokumentována 5 m dlouhá část příkopu s plochým dnem o maximální dochované hloubce 1,2 m a největší šířce 2,5 – 2,9 m. Na základě geofyzikální prospekce bylo zjištěno přerušení příkopu o šířce cca 2,4 m v místě, kde se nejspíše nacházel vchod do areálu ohrazené lokality. Celková délka příkopu je asi 71 m a uzavírá plochu 0,57 ha (Trebsche 2008, 61). Chamské kultuře může rovněž patří v reliéfu zachovaný mělký příkop s náznakem valu, přepažující šíji ostrožny na výšinné lokalitě Steyregg-Pulgarn (Grömer 2002, 39), kde ohrazení vymezuje plochu 0,2 ha. Na lokalitě byla ovšem nalezena rovněž keramika badenské kultury. Z východní části Rakouska jsou doložena rovněž ohrazení jevišovické kultury, zkoumány byly lokality Spielberg-Pielamünd (ostrožna s dvojitým příkopem, plocha 0,2 ha, kompletně prozkoumána v letech 1969-1970 – Krenn-Leeb 2006, 120), Strögen (ostrožna s dvojitým příkopem a plochou 0,5 ha – Trnka 1990) a Krems-Hundsteig (ostrožna s trojicí mohutných podkovovitých příkopů o hloubce až 7 m – Krenn-Leeb 2006, 127). Na ploše této lokality byly zachyceny zahloubené polozemnice (Pieler 2001). Na moravských lokalitách jevišovické kultury se zatím nepodařilo jednoznačné stopy ohrazení identifikovat (Medunová–Benešová 1993, 194). Řivnáčská ohrazení Pro srovnání můžeme uvést, že výšinné lokality se stopami ohrazení jsou prokázány též v sousední oblasti řivnáčské kultury, kompletně prozkoumány a publikovány byly zatím dvě:

Jan John

Stehelčeves – Homolka (okr. Kladno). Lokalita situovaná na nízkém návrši, vyčnívajícím maximálně 23 m nad okolní terén. Systematický výzkum zde v letech 1929-1931 prováděla tzv. americká expedice, jíž se zpočátku snažil konkurovat K. Žebera a L. Hájek, další rozsáhlý výzkum probíhal v letech 1960 – 1961. Výzkum zde odhalil nejméně 36 půdorysů domů a nedokončené ohrazení sestávající z příkopů a palisád. Vnitřní (starší) palisádové ohrazení se třemi vstupy (z toho dva palisádové koridory o délce 4,4 a 6 m) bylo později nahrazeno rozsáhlejším ohrazením (Ehrich – Pleslová-Štiková 1968). Kutná Hora – Denemark (okr. Kutná Hora). Lokalita na ostrožně, převýšené cca 40 m nad říčkou Vrchlicí, systematický výzkum zde na přelomu 80. a 90. let 20. století vedl M. Zápotocký. Rovněž zde byly zachyceny dvě fáze vývoje lokality. Starší fázi představovalo palisádové ohrazení (0,1 ha) s minimálně dvěma vstupy podobné konstrukce, jako na lokalitě Stehelčeves-Homolka. Domy se v této první fázi nacházely jak uvnitř ohrazení, tak mimo něj. Později bylo palisádové ohrazení a před ním stojící zahloubené domy nahrazeny obvodovou kamennou hradbou a trojitým příkopem vysekaným do skály. Mezi příkopy se nalézaly hliněné valy, vnější a vnitřní příkop měl ponechánu neprokopanou středovou část v prostoru vstupu do ohrazení. Vnější příkop zůstal nedokončen (Zápotocký – Zápotocká 1990; 2008). Část palisádového ohrazení, přerušeného více než 20 m dlouhým vstupním koridorem, byla prozkoumána rovněž na lokalitě Vraný. Před východní polovinou palisády se opět nacházel nedokončený příkop (Pleslová-Štiková 1981, 165-168). V poslední době došlo při povrchových průzkumech v oblasti Posázaví k několika objevům výšinných lokalit s velmi malou plochou a viditelnými povrchovými relikty ve formě valů a mělkých příkopů. Lokality Černé Budy-Babí skála a Stříbrná Skalice-Na Hradcích, lze na základě nálezů předběžně datovat do středního eneolitu, nejspíše k řivnáčské kultuře (Bernat-Štědra 2005). Interpretace ohrazení Všeobecně je účel neolitických a eneolitických ohrazených lokalit rozsáhle diskutován (viz např. Vencl 2002; Kuna 2002), neboť bývá velice obtížné najít přesvědčivé důkazy pro nějakou převažující praktickou funkci těchto areálů (obchodní stanice, pevnosti, rituální areály). Je přitom dosti pravděpodobné, že pravěké příkopové areály v sobě kumulovaly celou řadu společenských, ekonomických a religiózních funkcí (Podborský a kol. 1999, 280). Tradičně byly tyto struktury pro svou formální podobnost s mladšími fortifikacemi interpretovány jako pevnosti, jejichž primárním účelem byla ochrana členů komunity a jejich majetku před případnými útočníky. Nemůžeme vyloučit ani jejich vztah k dálkovým komunikacím (cf. Zápotocký 2008c, 99).

Analýza kontextů

Nový pohled na pravěká ohrazení přinesla práce E. Neustupného (1995, 199-201), ve které poukázal na to, jak problematické je spojení ohrazení s jejich praktickou fortifikační funkcí (ohrazení se objevují jen v některých obdobích pravěku a nekorelují s nálezy zbraní). Zároveň na řadě příkladů demonstroval význam symbolického smyslu pravěkých ohrazení (Neustupný 1995, 205-207). V případě ohrazených lokalit středního eneolitu můžeme pozorovat určité styčné body se staršími památkami podobného typu, ať již se jedná o neolitické rondely, anebo příkopové systémy časného eneolitu. Mezi tyto podobnosti, svědčící o určité kontinuitě můžeme řadit např. způsob úpravy vstupů palisádovými koridory. Podobnou konstrukci vykazují vstupy do některých západoevropských michelsberských ohrazení (cf. Raetzel-Fabian 2003), přičemž tento typ památky dnes již známe i z našeho území (Gojda et al. 2002). Stejně jako u neolitických rondelů registrujeme jak opětovné obnovování příkopů, tak i znaky určité nedokončenosti celého ohrazení (cf. Oliva 2004, 516-517). Otázka funkce a smyslu ohrazených a výšinných lokalit je posuzována často velmi rozdílně, v závislosti na úhlu pohledu konkrétního badatele a paradigmatu kterým je ovlivněn (Kuna 2000, 404). Např. v případě ohrazení Kopfham-Galgenberg je uvažováno o jeho rituální funkci (Ottaway 1999, 263), ke vzniku ohrazení v Hienheimu měly vést hlavně sociokulturní důvody (Modderman 1977, 131). Osterhaus (1991, 40) na základě velmi vzdálených analogií ze Zimbabwe spekuluje o možnosti, že lokality jako Köfering sloužily jako sídla kmenových vůdců. Jak již bylo zmíněno v kapitole 3.3.2, bavorská ohrazení chamské kultury mohla hrát roli nadkomunitních areálů s centrálními funkcemi. Obecně vzato mohla v takovýchto areálech probíhat celá řada aktivit, generujících společenské vztahy mezi jednotlivými komunitami (cf. Neustupný 1998, 22). Mezi takovéto aktivity můžeme počítat např. různé slavnosti, výměnu artefaktů, rituální válečnictví, či manipulaci s lidskými pozůstatky. Na manipulaci s lidskými pozůstatky ukazují především nálezy lebek v příkopech ohrazených lokalit. Celkem sedm lidských kostí (včetně pozůstatků 3–4 lebek) bylo nalezeno v příkopech lokality Stephansposhing-Wischlburg, přičemž prozkoumána byla jen menší část lokality (Schröter 2004). Ojedinělé fragmenty lidských lebek byly nalezeny také v příkopu bavorské ohrazené lokality Kopfham-Galgenberg (Glass 1999, 155) a obdobné nálezy jsou hlášeny i z příkopů lokalit Riekofen a Moosham (Matuschik 1999, 71). Výskyt lidských lebek, případně dalších kostí není u eneolitických ohrazení ničím výjimečným. Známe je z příkopů řady michelsberských ohrazení v západní Evropě (Bertemes 1991, 449) a např. jen v nejsevernější části dvojitého příkopového ohrazení kultury nálevkovitých pohárů v Salzmünde bylo nalezeno téměř 50 lidských lebek (http://www2.archlsa.de/ grabungen/a143/befund_3685.html).

41

42


3.5.6 Hroby V žádné z oblastí rozšíření chamské kultury zatím nejsou spolehlivě doložena pohřebiště, ani jednotlivé hroby. Naposledy byly v hypotetické rovině dávány do souvislosti s chamskou kulturou kostrové hroby orientované směrem sever-jih a vybavené pouze kamennými nástroji, které byly prozkoumány v blízkosti chamského ohrazení Etting (Winghart 2003, 32), důkazy o jejich dataci ovšem postrádáme. Je zřejmé, že pohřební ritus měl takovou formu, která se neodráží v archeologických pramenech, např. velmi mělce zahloubené žárové hroby (cf. Prostředník 2001b, 34; Zápotocký 2008b, 113). Absence archeologicky pozorovatelného pohřebního ritu může hrát roli i v případě „neviditelnosti“ mladoeneolitického osídlení západních Čech. Pokud bychom např. předpokládali, že lidé v tomto období přestali využívat výšinné lokality, ale neopustili pohřební zvyklosti středního eneolitu, stali by se pro nás z hlediska archeologie prakticky nezachytitelní (cf. Beneš 1997, 26). Podobnou nenápadnost pozorujeme i u pohřebních komponent řivnáčské kultury, kde je doložen jak kostrový, tak žárový ritus. Jak upozornil S. Vencl na základě nálezů z Běchovic, žárové hroby řivnáčské kultury jsou velmi mělce zahloubené a dosti nenápadné (Vencl 1972, 504). Zároveň se u řivnáčské kultury setkáváme s žárovými hroby přímo v obytných komponentách (Zápotocký 2008c, 104). Také v případě jevišovické kultury na Moravě zatím postrádáme pohřebiště (Medunová–Benešová 1993, 198). V nedávné době však byl publikován první kostrový hrob této kultury, vybavená džbánkem a lublaňskou miskou (lokalita Kroměříž 3 – Miňůvky, Peška – Tajer 2006).

3.6 Přehled movitých artefaktů 3.6.1 Keramické nádoby Západočeská keramika chamské kultury se vyznačuje poměrně malou variabilitou svých tvarů (cf. Zápotocký 2008b, 113), není však pochyb o tom, že ji můžeme zahrnout do rozsáhlé skupiny tzv. eneoliticko-bronzového keramického komplexu (Neustupný 1997, 308). Keramika vykazuje nepravidelné tvary a byla nepochybně modelována v ruce. Často se vyskytující lomy v oblasti okrajů dna poukazují na to, že nejprve byla v celku vyráběna podstava nádoby ve formě plochého kotouče a k ní pak byly připevňovány stěny nádoby. Na uvedené nízké tvarové variabilitě může mít podíl omezený počet rekonstruovaných nádob (zde opět hraje svou roli absence hrobů). F. X. Francovi se podařilo sestavit a doplnit celkem 52 nádob z lokalit Bzí-Velká skála a Milínov-Lopata (Franc 1906, 187) a tento počet se do současnosti příliš nezměnil. J. Prostředník (2001b, 38) měl pro svou práci po více než sto letech po Francovi k dispozici jen 60 rekonstruovaných nádob. Alespoň jedna rekonstruovaná nádoba je známa ještě z lokalit Zdemyslice, Srby, Vlkov-Babiny, Mířkov-Racovský vrch a Město Touškov. Pro srovnání výzkum bavorského ohrazení

Kopfham-Galgenberg poskytl 3 532 keramických střepů, přičemž rekonstruovat bylo možno 70 nádob (Ottaway 2001, 11) a během výzkumu lokality Dietfurt bylo získáno téměř 1,2 t chamské keramiky (10 856 exemplářů – Gohlisch 2005). Na základě západočeského materiálu vyčlenil J. Prostředník (2001b) jako základní tvary hrnce, mísy, amforovité tvary, amfory, koflíky a miniaturní nádobky.Nejvýrazněji jsou mezi keramickými tvary zastoupeny hrnce (58 %) a na druhém místě mísy (35 %). Zásobnice tvoří jen asi 3 %, stejně jako amfory (Prostředník 2001b, 52). Tento poměr vcelku odpovídá bavorským nálezům. Na lokalitě Riekofen tvořily hrnce a mísy dohromady 82 % keramického souboru (Matuschik 1999, 73), v Dietfurtu převažovaly hrnce nad mísami v poměru 398:224 (Gohlisch 2005, 89). Při posuzování těchto poměrů keramických tvarů si však musíme uvědomit, že se jedná o výsledek mnoha kvantitativních transformací, takže neodrážejí věrně počty keramických tvarů v původní živé kultuře (Neustupný 1996). Bohužel nemáme spolehlivé informace o četnosti nádob v živé kultuře ani o životnosti keramických nádob. Když F. X. Franc použil na soubor nálezů z lokality Bzí-Velká skála metodu minimálního počtu jedinců, došel k závěru že jeho soubor reprezentuje více než 2 300 nádob (Franc 1906, 186). Vezmeme-li ovšem v úvahu redukci keramiky, musíme předpokládat číslo podstatně vyšší. I tak lze ale jen velmi těžko odhadnou o jak dlouhodobém využití lokality tento počet vypovídá, neznáme-li počet domácností ani jejich výbavu keramickými nádobami a životnost těchto nádob (cf. Neustupný 1996, 491). I tak je ale možné konstatovat, že se pravděpodobně jedná o výsledek činnosti několika generací. Podle teoretického modelu E. Neustupného by eneolitická komunita sestávající ze tří rodin (na Bzí zachytil F. X. Franc zbytky právě tří domů), mohla během jedné generace vyprodukovat asi 324 nádob (Neustupný 1996, 495). Pokud bychom tedy odhadli původní počet vyprodukovaných nádob na Bzí na asi 3000, jednalo by se o areál využívaný po dobu zhruba 250 let. Velké zásobnicové tvary prakticky postrádáme. V souborech ze Bzí a Milínova nepřesahuje jejich výška 40-50 cm, obsah nerekonstruovaných zásobnic z Mířkova-Racovského vrchu je odhadován na cca 10 l (Bašta – Baštová 1988, 384). Zásobnice úplně chybí v souboru z lokality Srby, kde se podle N. Maška (1965, 50) nevyskytly nádoby vyšší než 25 cm. Mísovité tvary mohou mít lom na výduti, anebo esovitou profilaci. Zvláštním případem je mísovitá nádoba z lokality Bzí (obr. VII/2). Může se jednat o mísu odvozenou z keramiky kulovitých amfor (srov. např. Ehrich – Pleslová-Štiková 1968, tab. 34/18). Jelikož je její spodní část doplněna sádrou, nemůžeme vyloučit ani možnost, že se jedná o torzo keramického bubnu. Tvarem a řadou výčnělků pod okrajem připomíná bubny známé např. z hrobů kultury kulovitých amfor v severozápadních Čechách (Brozany, Hrdlovka: cf. Mašek 1954; Dobeš 1998,

Jan John

162). Podobným případem by mohl být nález z lokality Nalžovice-Malé Kolo (viz Horáková-Jansová 1951, 312). V západních Čechách dosud postrádáme drobné mísovité tvary na plné nožce, označované jako misky lublaňského typu. Ty jsou nápadné svými malými rozměry a bohatou výzdobou. Přitom nescházejí v artefaktové náplni řivnáčské kultury ani v bavorské chamské kultuře. Známy jsou také z Moravy, např. z jevišovické lokality Vysočany-Palliardiho hradisko (Medunová–Benešová 1977, tab. 47-49). V řivnáčské kultuře se jedná především o nejstarší typ 1 – Zámka (cf. Neustupný 1966). Podle J. Turka se tyto zvláštní tvary nacházejí zejména na výšinných lokalitách, často se stopami opevnění, což podtrhuje jejich symbolický charakter (Turek 1997, 31). Naopak M. Zápotocký (2008a, 445) poukazuje na přítomnost těchto nádob i mimo výšinné lokality. Z bavorského Doblu známe minimálně tři exempláře lublaňských misek (Burger 1988, tab. 29). Poměrně časté stopy ohně vedou k hypotéze, že tyto bohatě zdobené tvary sloužily ke speciálním, možná rituálním účelům jako vykuřovadla, lampičky apod. (Burger 1988, 59). Jeden zlomek je doložen též na lokalitě Riekofen (Matuschik 1999, 73). Kromě větších amforovitých nádob (viz např. obr. XIII) máme na sledovaných lokalitách doloženy rovněž drobné zdobené amforky. Na lokalitě Mířkov-Racovský vrch byly identifikovány minimálně čtyři amforky, z toho jedna celá, zdobená křížovými otisky šňůry (Bašta – Baštová 1988, 384). Další exemplář amforky se šňůrovou výzdobou je ve zlomcích doložen na lokalitě Vlkov-Babiny (viz obr. 134). Džbánky a koflíky jsou většinou indikovány jen nálezy páskových uch, tzv. bernburské koflíky můžeme předpokládat i na základě jejich výskytu v bavorské chamské kultuře, např. na lokalitě Köfering-Kelleräcker II (Nagel 2001, 5). Jako poháry bychom snad mohli označit jednoduché nezdobené nádobky z lokality Srby (viz obr. XI/2,4). Ze západočeského prostředí zatím nebyly publikovány žádné zlomky cedníků, které by ukazovaly na zpracování mléčných produktů. V Bavorsku se však prokazatelně vyskytují, např. na lokalitách Köfering-Kelleräcker II (Nagel 2001, 6), Dietfurt (Gohlisch 2005, tab. 56), anebo Riekofen (Matuschik 1999, 74). V Bavorsku je doložena rovněž technická keramika spojená se zpracováním kovů. Na lokalitě Köfering-Kelleräcker II byly nalezeny dvě nádobky, které byly interpretovány jako tyglíky určené k tavení zlata (Matuschik 1992b). Kontrolní průzkum těchto exemplářů však stopy metalurgického využití nepotvrdil (Nagel 2001, 7). Dosud nebyl v chamské kultuře zaznamenán výskyt keramických depotů. Depoty keramiky známe z prostředí řivnáčské kultury ve středních i severozápadních Čechách, kde nejčastěji obsahují džbánky s uchy typu ansa lunata, což napovídá, že se pravděpodobně jedná o zbytky picích slavností (Zápotocký 2008a, 440-444). Právě komunikační složka společenských vztahů, založená na konzumaci nejspíše

Analýza kontextů

alkoholických nápojů, měla v eneolitu nepochybně značný význam (cf. Krištuf 2005, 72-73). 3.6.2 Síla keramických zlomků V rámci vyhodnocení nálezů z lokality Vlkov-Babiny (viz John a kol. 2009) byla na vzorku 167 exemplářů sledována rovněž síla keramických zlomků. V souboru byly nejpočetněji zastoupeny střepy o síle 8 mm (48 případů), na druhém místě co do početnosti jsou zlomky o síle 7 mm (40 případů) – viz obr. 31. Z bavorských lokalitách jsou známy střepy do 20 mm tloušťky, stejně jako u vzorku z Vlkova bývají nejvíce zastoupeny střepy silné 7 – 8 mm. Platí to pro data z lokality Dobl (Burger 1988, 252), podobná situace se opakuje také na lokalitách Dietfurt a Hadersbach. V Landersdorfu byla konstatována převaha zlomků o síle 8 – 9 mm (Gohlisch 2005, 76). 3.6.3 Zdobenost keramiky O míře zdobenosti chamské keramiky máme poměrně málo údajů. Tento údaj nebývá publikován a spíše je sledováno rozdělení na atypické a typické střepy, kam jsou kromě zdobených zlomků většinou počítány i okraje a profilované střepy. Rovněž není jasně definováno, co všechno lze považovat za výzdobu, a publikované údaje tak prakticky nelze porovnávat. Nezdobená keramika však nepochybně převažuje. V materiálu z lokality Mířkov-Racovský vrch je z 1360 střepů 1190 (87,5 %) atypických (Bašta – Baštová 1988, 384). Na lokalitě Holýšov-Čelákovská hora je z 589 střepů 387 (65,7 %) atypických (Prostředník 2001a, 205). Vysoký podíl zdobené keramiky (53 %) zjištěný během zpracování starších nálezů z lokality Vlkov-Babiny (John a kol. 2009) je pravděpodobně způsoben určitou selekcí se strany nálezců (amatérských archeologů). V souboru keramiky z bavorské lokalit Dobl je zdobeno jen 364 střepů z celkového počtu 8652, tedy jen 4,2 % (Burger 1988). Naopak v Dietfurtu je z 10 795 zlomků keramiky 4328 zdobených, což představuje 40 %. Mezi výzdobu jsou počítány

Obr. 31: Histogram síly keramických zlomků z lokality Vlkov-Babiny Fig. 31: Histogram of thickness of pottery fragments from Vlkov – Babiny site

43

44


rovněž ucha, výčnělky a zesílené okraje (Gohlisch 2005, 93). Podobně vysoké zastoupení zdobené keramiky je uváděno z lokality Kopfham-Galgenberg, kde bylo zdobeno 1884 z 3535 jedinců, tedy 53 % (Chapman – Giles 1999, 78). V tomto případě ale bylo do výzdoby započítávána i úprava povrchu keramiky hlazením a leštěním. Zastoupení ornamentální výzdoby na keramice chamské kultury bude pravděpodobně výrazně nižší, podobně jako např. v objektu kultury kulovitých amfor v Lovosicích, kde zdobená keramika představovala 11,2 % (Zápotocký – Dobeš 2000, 136). 3.6.4 Hlavní způsoby výzdoby Detailní typologii výzdoby západočeské chamské keramiky rozpracoval ve své souhrnné práci J. Prostředník (2001b). Západočeská chamská keramika je nejčastěji zdobena plastickými lištami, které mohou být hladké, ale častěji jsou členěny příčným přesekáváním, vpichy či promačkáváním. Více než trojité pásy plastických lišt jsou charakteristickým znakem, který odlišuje chamskou kulturu od ostatních chronologicky současných a příbuzných kultur, jako je kultura řivnáčská a jevišovická (cf. Gohlisch 2005, 174). Zpravidla však pásů lišt nebývá více než 4-5, existují ale i výjimky. Z hlediska umístění mohou plastické lišty oddělovat hrdlo a výduť nádoby, mohou tvořit výzdobu hrdla (svislé nebo klikaté lišty), součást okraje, případně vytvářet složitější struktury na povrchu nádob. Druhým nejčastějším výzdobným motivem jsou řady vpichů a kolků, které jsou tvarově dosti variabilní (cf. Burger 1988, 125-127; Prostředník 2001b, 42). Do této kategorie výzdoby bychom mohli zahrnout ještě takzvaný brázděný vpich, který se ale nevyskytuje příliš často a může být zaměňován s otisky šňůry. Ze západočeských lokalit je brázděný vpich doložen na lokalitách Vlkov-Babiny a Stupno-Křemenáč (viz obr.138 a 182). V Bavorsku se brázděný vpich vyskytl na lokalitách Alteglofsheim-Sportzentrum (Nagel 2001, 8), Dobl, Riekofen-Kellnerfeld, Hadersbach a Landersdorf (Gohlisch 2005, 183). V Doblu je nejvíce zastoupen na miskách typu Lublaňská blata (Burger 1988, 58). Na lublaňských miskách v Doblu byla rovněž zaznamenána bílá inkrustace, pro jejíž tvorbu byl používán popel z kostí (Burger 1988, 269). Mezi typické výzdobné prvky patří i ryté linie. Mohou mít podobu ryté klikatky, oběžné rýhy, vytvářet křížky a trojúhelníky (šrafované nebo vyplněné vpichy), případně motiv „větvičky“. Linie a trojúhelníky mohou být vytvářeny rovněž otisky šňůry. V západních Čechách se šňůrová výzdoba často objevuje na keramice kultury kulovitých amfor, nebo jejích napodobeninách. V bavorské oblasti je tento typ výzdoby výrazněji zastoupen na lokalitě Hadersbach, kde byl rovněž zaznamenán import keramiky kultury kulovitých amfor (Graser 1999, 52). Různé výčnělky a pupky na povrchu nádob mají nejspíše praktickou funkci, související s manipulací s nádobami a jejich

uzavíráním. V západočeském materiálu zatím nebyly prokázány výčnělky na vnitřní stěně nádob. Jejich existenci ale nemůžeme na základě zahraničních analogií vyloučit. Z chamské lokality Steyregg-Pulgarn (Horní Rakousko) je známo torzo nádoby, z jejíhož dna i vnitřních stěn vystupují oválné výčnělky. Takováto specifická keramiky je zde spojována s výrobou másla či sýra (Grömer 2002, 39). S podobnými výčnělky uvnitř nádob se lze rovněž setkat u badenské kultury středního eneolitu (tzv. ossarnské hrnce), u nichž jsou zvažovány různé interpretace od kultovních předmětů přes máselnice až po včelí úly (Parma – Šmíd 2007). Podobně jako výčnělky mají spíše praktickou funkci ouška nádob, která mohou být pásková i tunelovitá. Na dvou lokalitách (Druztová a Město Touškov) je v západních Čechách doloženo ucho typu ansa lunata (Prostředník 2001b, 51). Za charakteristický znak keramiky středního eneolitu je pokládáno časté zdrsnění povrchu nádob, nejčastěji hrnců. Toto zdrsnění může být způsobeno slámováním, voštinováním, otisky rohoží a textilií, případně hřebenováním (to je doloženo zejména v bavorském prostředí – Burger 1988, 58). Slámování a další metody zdrsnění povrchu nádob se vyskytují i v jiných kulturách a obdobích pravěku, pro chamskou kulturu je typická především kombinace různých technik, zatímco např. ve skupině Goldberg III se vyskytují v zásadě pouze otisky rohoží (Gohlisch 2005, 184). Zdrsnění povrchu se může v souborech projevovat s různou kvantitou. Na lokalitě Holýšov-Čelákovská hora bylo 21 % střepů slámováno (Prostředník 2001a, 210), ve Vlkově to bylo jen 7 % (John a kol. 2009). Podobně v Bavorsku např. Riekofen vykazuje 36 % zdrsněné keramiky (z toho 42 % otisky textilu a rohoží – Matuschik 1999, 72), oproti tomu Dietfurt jen 6,5 % (Gohlisch 2005, 184). Značný rozptyl podílu zdrsněné keramiky byl zaznamemán rovněž na nově objevených výšinných lokalitách středního eneolitu v oblasti Orlické přehrady (Fröhlich – Eigner 2010). 3.6.5 Keramika kultury kulovitých amfor (KKA) Zatím ne zcela vyřešenou otázkou zůstává důvod přítomnosti keramiky kultury kulovitých amfor na některých chamských výšinných lokalitách. Ze západních Čech známe nejméně 15 lokalit, na kterých byla zjištěna tato specifická keramika nebo její napodobeniny. Za charakteristický rys keramiky kultury kulovitých amfor je považováno odlišné složení keramické hmoty s nápadnou příměsí drceného křemene či žuly. Rovněž tak prstencovité odsazení dna (Pleinerová – Zápotocký 1999, 286; Neustupný 1978, 264). U řady nálezů ze západních Čech se jedná o keramiku, která nese výzdobu KKA, ale její materiál se nijak výrazně neodlišuje. Nejvýrazněji je keramika KKA zastoupena ve velkých souborech z lokalit Bzí-Velká skála a Milínov-Lopata. Velikost příměsi KKA zatím není přesně kvantifikována, podle J. Prostředníka (2001b, 70) by to mohla být 2-3 %. Většinou se setkáváme se zlomky amfor, jejichž hrdla jsou hustě zdobe-

Jan John

na vpichy či kosočtverci a otisky šňůry (Bzí, Milínov), nechybí ale ani mísy (Vlkov). Těžko posoudit, zda je zastoupena i nezdobená užitková keramika, která je dosti nenápadná (cf. Zápotocký – Dobeš 2000, 145). Právě výrazná odlišnost zdobené keramiky KKA může být hlavním důvodem, proč jsme ji schopni na lokalitách chamské či řivnáčské kultury pravidelně identifikovat. Zatím nemáme prameny pro posouzení otázky, zda je výskyt keramiky KKA v západních Čechách důsledkem migrace, anebo se jedná o difúzi artefaktů. Podle E. Neustupného se jedná o doklad pravěké migrace, a to migrace infiltrací (Neustupný 1982, 280-281), uvažováno je rovněž o významné úloze nositelů kultury kulovitých amfor v rámci zajišťování obchodu s kamennými surovinami (Pleslová-Štiková 1965, 44). Kultura kulovitých amfor mohla podle E. Pleslová-Štikové (1965, 43) pronikat do západních Čech buďto od východu proti proudu Berounky, anebo se severu, z oblasti severozápadních Čech po proudu Střely. Druhá možnost se jeví jako více pravděpodobná, vzhledem k lokalitám KKA v severozápadních Čechách. Nelze říci, že by se lokality KKA koncentrovaly v nějaké části regionu (viz obr. 32). Vzhledem k pozitivně zjištěným lokalitám KKA v severozápadních Čechách (Dobeš 1998; Zápotocký – Dobeš 2000) bychom mohli výskyt této keramiky předpo-

Analýza kontextů

kládat především v severní polovině západních Čech. Zatím tomu nic nenasvědčuje, ale svou roli zde může hrát velmi malá prozkoumanost lokalit severního Plzeňska. V bavorské oblasti chamské kultury se nálezy KKA vyskytují jen velmi ojediněle. S keramikou, kterou je možno přiřadit ke KKA se setkáváme na lokalitě Riekofen (hustými vpichy zdobené hrdlo) a snad i Kelheim (Burger 1988, 136). Keramika této kultury je údajně doložena sběry z okolí lokality Köfering-Kelleräcker II (Nagel 2001, 7-8). Během výzkumu rozsáhlého příkopového ohrazení v Hadersbachu byl získán jediný zlomek keramiky, který je možno s jistotou přiřadit kultuře kulovitých amfor. Exemplář se od ostatní keramiky z této lokality jasně odlišuje nejen výzdobou se stopami bílé inkrustace, ale i materiálem bohatým na ostřivo organického původu (Graser 1999, 53). Naopak velmi výrazně je KKA zastoupena v bernburské kultuře východního Německa (viz např. Behrens – Schröter 1980, 37-40). V souvislosti s chamskými lokalitami v Bavorsku jsou spíše diskutovány ojedinělé nálezy kultury se šňůrovou keramikou. Jako první kontaktní nález těchto dvou kultur je uváděn pohár zdobený na nízkém hrdle pěti vodorovnými otisky šňůry, který pochází z lokality Riekofen. Jak ale uvádí autorka publikace, je obtížné najít k němu mezi nálezy KŠK analogie (Burger 1978,

Obr.32: Lokality s příměsí keramiky kultury kulovitých amfor (označeny křížkem) Fig. 32: Sites including pieces of Globular Amphora Culture pottery (marked with cross)

45

46


297). Rovněž ve výplni chamského příkopu na lokalitě Dietfurt byly nalezeny zbytky dvou šňůrových pohárů s rýhovanými hrdly (Gohlisch 2005, 31, tab. 84). Takovéto nálezy mohou ukazovat na prostorovou korelací lokalit středního a mladého eneolitu (cf. Neustupný 1997, 310-311). O vlivu šňůrové keramiky bylo uvažováno i v případě lokality Aldersbach, na základě nálezu šňůrou zdobené keramiky a kamenného sekeromlatu (Maier 1963; Burger 1988, 136). Zlomek fasetovaného sekeromlatu z Dietfurtu pravděpodobně s touto chamskou lokalitou přímo nesouvisí, jak napovídá jeho nález ve vyschlém řečišti (Böhner 1997, 49). Některé německé badatele vedou podobné nálezy k obšírným úvahám o kontaktu chamské kultury jak s pohárovými kulturami mladého eneolitu, tak starší doby bronzové (viz např. Heyd 2000, 425-432). 3.6.6 Keramické plastiky V západních Čechách zatím nebyly keramické plastiky zjištěny, pouze ze Srbů je uváděn keramický váleček, který by mohl být částí nějaké figurky (Mašek 1964). Stejně tak je na tento typ artefaktů chudá oblast Bavorska, odkud je uváděna keramická hlavička zvířete z lokality Kopfham-Galgenber (Chapman – Giles 1999, 92) a drobné zlomky pocházející nejspíše z keramických plastik z Riekofenu (Matuschik 1999, 74). Přitom ze sousední řivnáčské kultury známe zhruba tři desítky antropomorfních plastik (viz Zápotocký 2006, 392). Výčnělky v horní části těchto plastik jsou tradičně interpretovány podobně jako stejně tvarovaná ucha především řivnáčských džbánků, buďto jako symbol býčích rohů, anebo jako srpek měsíce (cf. Podborský 2006, 204). Velmi podobné plastiky se vyskytují také v jevišovické kultuře, a to na Moravě i v Rakousku (Ruttkay 1991). Exemplář z lokality Vysočany-Palliardiho hradisko vykazuje gynekomorfní rysy (Medunová–Benešová 1977, tab. 71) 3.6.7 Přesleny Nápadně velké přesleny jsou pravidelnou součástí artefaktové výbavy chamské kultury. V západních Čechách jsou doloženy nejméně na 13 výšinných lokalitách. Již F. X. Franc nalezl během svého výzkumu na Bzí 123 kusů, z toho 74 celých (Franc 1906, 185) a na lokalitě Milínov-Lopata 55 kusů, z toho 31 celých (Franc 1906, 192). Dva celé exempláře pocházejí také z „eponymního“ výzkumu u osady Knöbling (Wolf 1973, 164). Přesleny jsou tradičně a zřejmě oprávněně spojovány s textilní výrobou. Existuje rovněž hypotéza o jejich využití při rozdělávání ohně, kdy mohly sloužit jako setrvačník dřevěného svidříku-zapalovače, což bylo i experimentálně ověřeno (Franc 1906, 185; později Mareš – Waldhauser 2004). Ve vztahu k masivním přeslenům chamské kultury je někdy uváděna hypotéza, že byly určeny především ke zpracování ovčí vlny (viz např. Prostředník 2001b, 54; Zápotocký 2008b, 113). Původ

této myšlenky zřejmě souvisí s představami o rozšířeném pastevectví ovcí ve středním eneolitu. Jelikož ve sledované oblasti prakticky postrádáme soubory zvířecích kostí, nelze se odpovědně vyjádřit k intenzitě chovu tohoto zvířete. Je však dosti pravděpodobné, že hlavní surovinou k výrobě textilií nebyla ovčí vlna, nýbrž len, který je typickou plodinou středního eneolitu. Tento fakt je doložen např. v prostředí horgenské kultury ve Švýcarsku, kde jsou makrozbytky lnu běžným nálezem, na rozdíl od ovčích kostí (Grömer 2006, 178). Len je také archeobotanicky doložen v prostředí západočeského středního eneolitu – viz kapitola 4.2.2. Na pěstování lnu ukazuje také fragment zuhelnatělého textilu z lokality Náměšť na Hané-Křemela 1 (kultura nálevkovitých pohárů), který byl dříve identifikován jako vlna, novější průzkumy však prokázaly, že je utkán v plátnové vazbě z lněného vlákna, jehož síla (ovlivněná pertrifikací) se pohybuje mezi 0,4 – 0,6 mm (Baldia 2004; Šmíd 2007, 60-62). Zajímavým znakem přeslenů středního eneolitu je jejich nápadná velikost, přesahující exempláře z jiný úseků evropského pravěku. Hmotnost chamských přeslenů zpravidla přesahuje 100 g, a to někdy dosti výrazně. Největší exempláře mohou mít až čtvrt kilogramu (např. exemplář z Vlkova 242 g, viz obr. 135/2). Podle I. Burgerové se ve slovinské vučedolské kultuře objevují nejtěžší přesleny o hmotnosti až 320 g (Burger 1988, 54). V Bavorsku jsou publikovány hmotnosti přeslenů z Dietfurtu, kde činí 35 – 260 g (Gohlisch 2005, 89) a z Doblu, kde je uváděna průměrná hmotnost přeslenů 100 – 145 g (Burger 1988, 54). Nejtěžší bývají dvoukónické a zvoncovité přesleny (typologie přeslenů viz Prostředník 2001b, 63). Uvedená formální vlastnost přeslenů však není spolehlivým klíčem k řešení otázky, jaká surovina byla pomocí keramických setrvačníků zpracovávána. Experimentům s pravěkými přesleny se v poslední době věnovala K. Grömerová. Její experimenty prokázaly, že těžké přesleny sice dosahují nižších otáček než lehké, ale zato se otáčejí delší dobu. Dále je na základě zmíněných experimentů možno konstatovat, že lehké přesleny (10-25 g) jsou vhodné zejména pro produkci velmi tenkých vláken (cca do 0,6 mm). Naopak těžké přesleny se více hodí pro výrobu silnějších vláken (nad 0,5 mm), ať již lněných, anebo vlněných (síla vláken lněných textilií ze švýcarských nákolí se údajně pohybuje většinou v rozmezí 0,5 – 1 mm). Toto zjištění ovšem platí v případech, že se vřeteno s přeslenem otáčí volně. Pokud je použita technika otáčení vřetene na nějaké podložce, např. v keramické míse, lze velmi tenká vlákna vyrábět i těžkými přesleny (Grömer 2006, 183). Střechovitý přeslen z lokality Pernarec (obr.160/3) byl dáván do souvislosti s řivnáčskou kulturou (Baštová 1986, 27). Je sice pravda, že tento typ přeslenů je méně obvyklá než masivní tvary, ale na druhou stranu se s podobnými exempláři pravidelně setkáváme v bavorské oblasti rozšíření chamské kultury (viz Matuschik 1999, 87; Gohlisch 2005, tab. 35).

Jan John

3.6.8 Závaží Keramická závaží chamské kultury bývají většinou válcovitého či kónického tvaru (viz např. nálezy z lokality Bzí – obr. 92) Některá závaží jsou vyrobena ze slabě vypálené hlíny s příměsí plev, takže zejména jejich fragmenty mohou být zaměňovány s mazanicí. Využití podobných závaží v rámci výroby textilu dobře ilustruje nález z ohrazené jevišovické lokality Krems-Hundsteig, kde byla v roce 2001 odkryta jejich skupina in situ. Podél stěny zahloubeného domu zde bylo ve třech řadách uloženo 35 vejčitých závaží. Řada závaží měřila 1,2 m a na jejích koncích byly situovány kamenné plotny, zřejmě podložky vertikálního tkalcovského stavu (Grömer 2006, 190).

Analýza kontextů

3.6.9 Kamenné artefakty Kamenné nástroje musely hrát v eneolitické společnosti velmi významnou úlohu a není vyloučeno, že některé chamské lokality mohly být určitým způsobem specializovány právě na výrobu kamenných nástrojů. Např. hornorakouská výšinná lokalita Altenberg-Oberwinkel je považována za produkční centrum kamenné industrie, a to především na základě velmi bohatých povrchových nálezů více než 50 seker a cca 90 šipek (Grömer 2002, 34).

cích v západních Čechách hovořit nelze a výskyt této technologie tak spíše souvisí s celkovou absencí vrtaných kamenných artefaktů a s nimi spojených technologií v prostředí chamské kultury, kde se objevují spíše sekeromlaty parohové. Nedokonalých oboustranných provrtů kamenných nástrojů si povšiml i Čeněk Rýzner při výzkumu eponymní lokality řivnáčské kultury (Rýzner 1883, 215-216), ve které se setkáváme s obdobnou situací. Mezi nálezy sekeromlatů z chamských lokalit můžeme počítat ještě břitovou část sekeromlatu typu A, který je datován do období kultury se šňůrovou keramikou a pochází z lokality Stupno-Křemenáč (viz katalog). Materiál, z něhož je vyroben (mikrodoleritický metabazalt), je pravděpodobně místní (Metlička – Řezáč – Turek 2007, 112). Řada podobných sekeromlatů se spuštěným ostřím pochází také z jevišovické vrstvy B (Medunová–Benešová 1972, tab. 91 – 93) a existuje důvodný předpoklad, že tyto artefakty mohou časově předcházet kulturu se šňůrovou keramikou (Neustupný 2008, 139). Další sekeromlat vzdáleně připomínající artefakty kultury se šňůrovou keramikou pochází z dolnobavorského výšinného sídliště chamské kultury Aldersbach (Maier 1963, 72), zlomky lancetovitých sekeromlatů s kruhovými i oválnými provrty byly získány při výzkumu v Riekofenu (Matuschik 1999, 76).

3.6.10 Broušená industrie Poměrně pravidelným nálezem na chamských výšinných lokalitách jsou kamenné broušené sekery. V západních Čechách je známe z minimálně 24 lokalit. Největší soubor broušené industrie (200 ks především seker a jejich zlomků) získal F. X. Franc během výzkumu lokality Bzí-Velká skála (Franc 1906, 187), dalších 99 artefaktů (z toho 57 celých) pochází z jeho výzkumů na lokalitě Milínov-Lopata (Franc 1906, 192). J. Prostředník uvádí ze západních Čech celkem 310 kusů broušené industrie, mezi níž převažují lichoběžníkovité a obdélníkové sekery. Objevují se i sekery s asymetrickým ostřím (typ Slánská Hora) a úzká dlátka (Prostředník 2001b, 64-65). Narozdíl od kamenných seker, se s vrtanými sekeromlaty setkáváme v chamském prostředí jen zřídka. Čtyři exempláře pocházejí ze Bzí (Prostředník 2001b, 65), jeden fragment ze Srbů (Mašek 1964) a jeden celý exemplář z Vlkova (viz obr. 137/1). Ve všech uvedených případech se jedná o nástroje oboustranně vrtané plným vrtákem. Experimentálně bylo prokázáno, že tato technika je oproti použití dutého vrtáku pracnější a časově náročnější (cf. Zápotocký 1992, 145). Technika vrtání plným vrtákem se nezřídka vyskytuje na polotovarech sekeromlatů staršího eneolitu, a to zejména v jeho závěru. Je dávána do souvislosti s okrajovými regiony, které jsou v oblasti technologie výroby vrtaných broušených nástrojů určitým způsobem retardovány, anebo jsou ovlivněny silnou mezolitickou tradicí, jako např. Dánsko, Švédsko, Holandsko a severovýchodní Německo, narozdíl od střední Evropy, včetně Čech (Zápotocký 1992, 144-146). O mezolitických tradi-

3.6.11 Suroviny broušené industrie O první analýzu materiálů používaných k výrobě kamenných seker chamské kultury se pokusil F. X. Franc, pro něhož provedl určení svou seker z lokality Bzí-Velká skála profesor geologie Cyril Purkyně. Ten označil jeden vzorek jako amfibolit pocházející snad z okolí Merklína, anebo z jižních Čech a druhý vzorek jako melafyrový afanit podobný horninám z okolí Radnic a Chrástu na Rokycansku (Franc 1906, 184). V prvním případě se pravděpodobně jednalo o horninu dnes označovanou jako metabazit typu Pojizeří a v druhém případě pravděpodobně o spilit. Důležité je zjištění J. Turka (2000), že se v prostředí západočeských výšinných lokalit středního eneolitu objevují sekery zhotovené z nazelenalého pruhovaného tufu. Během makroskopického studia kolekcí kamenných seker z lokalit Bzí a Milínov bylo zjištěno, že až 15 % seker je ze zeleného tufu, přičemž se jedná především o malé sekerky, importované pravděpodobně ve formě hotových artefaktů. Tento materiál bývá dominantní surovinou na středočeských lokalitách řivnáčské kultury a jeho zdroj je hledán v okolí Prahy (cf. Zápotocký 2008c, 109). V poslední době byl z hlediska materiálu určen soubor 15 broušených artefaktů z lokality Vlkov-Babiny. Z nich byly 4 sekery vyrobeny z metabazitu typu Pojizeří, vrtaný sekeromlat z metamorfované vyvřeliny s granáty a ostatní artefakty pak z různých variant spilitů (Šída 2009). V tomto případě se však nejspíše nejedná o importované středočeské spility, ale o místní materiál, který se liší kvalitou a zbarvením.

47

48


Na lokalitě Mířkov-Racovský vrch byly sekery i jejich polotovary vyrobeny především z čediče, pocházejícího snad z 24 km vzdálené Vlčí hory u Černošína (Bašta – Baštová 1988, 384). V Bavorsku byly petrograficky pomocí výbrusů posuzovány sekery z lokality Knöbling (Bauberger et al. 1973). Materiál byl určen jako serpentinit a amfibol. Převaha amfibolitů je uváděna i z Riekofenu (Matuschik 1999, 76) a Dietfurtu (Böhner 1997, 62).

sberg-Arnhofen byly později objeveny pravěké doly, v nichž byl z vápencových sedimentů získáván pruhovaný deskovitý rohovec typu Arnhofen. V největším souboru štípané industrie (Milínov-Lopata) jednoznačně převažuje bavorský deskovitý rohovec, doplněný o křemence typu Tušimice a silicity glacigenních sedimentů. Podobně se jeví i složení kolekce z lokality Bzí (Popelka 2001). Silnou vazbu na bavorské suroviny konstatoval rovněž S. Vencl (1971, 86).

3.6.12 Štípaná industrie Štípaná industrie je doložena na minimálně 24 lokalitách. Podle S. Vencla (1971, 86) převažují ve štípané industrii chamské kultury krátká škrabadla a bilaterálně retušované čepelové úštěpy, méně pak hroty oštěpů, šípů nebo dýk a srpové čepele. Největší soubor štípané industrie (360 ks) byl získán F. X. Francem na lokalitě Milínov-Lopata. V tomto souboru jsou nejvíce zastoupeny čepele (186 ks), o něco méně úštěpy (158 ks). Vyskytují se zde i čepele se srpovým leskem, stejně jako na lokalitě Bzí-Velká skála (Popelka 2001). Méně obvyklým nálezem jsou přes 10 cm dlouhé silicitové čepele, které jsou známy ze dvou lokalit na k. ú. Starého Plzence (cf. Metlička 2004 – viz obr. 122 a 123). Četné nejsou ani nálezy kamenných šipek, zatím známe jen 3 z lokalit Město Touškov, Plasy1 a Kaliště-Teplá skála. Nález z lokality Holýšov-Čelákovská hora (Prostředník 2001a, 209) lze za šipku označit jen s určitou opatrností. Někdy se uvažuje se o tom, že v oblasti chamské kultury byly preferovány spíše kostěné hroty šípů, tomu však protiřečí bohaté nálezy kamenných šipek z lokality Altenberg-Oberwinkel v Horním Rakousku, kde bylo nalezeno cca 90 exemplářů (Grömer 2002, 34), a také skutečnost, že na bavorských lokalitách jsou kamenné šipky poměrně běžné. Z lokality Kopfham-Galgenberg známe 37 šipek (Uerpmann 1999, 181), z Doblu šest (Burger 1988, 60), minimálně dva exempláře pocházejí z Knöblingu (Wolf 1973, 157). Jedná se zpravidla o šipky s konkávní bází, v menší míře se ale mohou vyskytnout také šipky s řapem, konkrétně dva exempláře na Galgenbergu (Uerpmann 1999, 184), jeden exemplář v Doblu (Burger 1988, 60). Na lokalitě Riekofen-Kellnerfeld byl tento typ šipek zastoupen 15 % (Matuschik 1999, 75). Bavorským specifikem jsou také nálezy křesadel (8 ks) na lokalitě Kopfham-Galgenberg (Uerpmann 1999, 191).

Mezi bavorskými deskovitými rohovci lze rozlišit dvě skupiny odlišného původu: 1. Typ Arnhofen – intenzivně těžen zejména v neolitu 2. Typ Baiersdorf – (Birnsteiner 1989)

3.6.13 Suroviny štípané industrie První krok v identifikaci zdrojů materiálů pro výrobu štípané industrie chamské kultury učinil F. X. Franc, když si na jednom artefaktu z lokality Bzí-Velká skála povšiml fosílie, kterou geolog a paleontolog prof. K. G. Laube určil jako ramenonožce Rhynchonella asteriana, jehož zbytky se často nacházejí ve vápencích v okolí bavorského Abensbergu (Franc 1906, 184). Poprvé tak u nás byla identifikována významná zdrojová oblast bavorského deskovitého rohovce, neboť právě v poloze Aben-

V souboru z lokality Kopfham Galgneberg je více než 90 % štípané industrie zhotoveno z deskovitého rohovce typu Arnhofen, naopak prakticky chybí tenčí varianta Baiersdorf (Uerpmann 1999, 177). Varianta Baiersdorf byla zaznamenána ve formě zlomku srpové čepele na rakouské lokalitě Ansfelden-Burgwiese (Trebsche 2008, 66), u nás byl ojedinělý nález srpového nože z deskovitého rohovce typu Baiersdorf učiněn na Rakovnicku u Velké Bukové (Stolz – Lomecká – Pochmanová 2005). Surovina z bavorské oblasti se naopak prakticky neprojevuje v souboru z Vlkova, kde je téměř výlučně zastoupen silicit glacigenních sedimentů. Jedná se ovšem jen o malý soubor, čítající 14 kusů (Šída 2009). 3.6.14 Ostatní kamenná industrie Poměrně nenápadnou složku kamenné industrie tvoří tzv. drtiče. Na tyto artefakty vyrobené z buližníkových valounů upozornil již F. X. Franc, kterých jich při svém výzkumu na lokalitě Bzí-Velká skála nalezl přes osm desítek (Franc 1906, 183). Jako drtiče byly většinou používány vhodné kusy místních hornin a zejména říční valouny. Část valounových nástrojů byla vystavena činnosti, při níž docházelo k jejich roztříštění, jak dokládají nálezy ostrohranných fragmentů na lokalitách středního eneolitu, viz např. Holýšov-Čelákovská hora (Prostředník 2001a, 202), anebo Kutná Hora-Denemark (Šída 2007, 134). Někdy tvořily součást dvoudílných drtidel na obilí. Spodní části těchto drtidel (zrnotěrky) z hrubozrnných hornin a stopami obroušení je někdy obtížné odlišit od brusů (cf. Böhner 1997). Při výrově broušené industrie byly používány brusy a brousky o různé hrubosti, doložené nejméně na 13 západočeských lokalitách. Podobně jako drtiče byly zhotovovány z místních surovin (arkóz a pískovců), které se na Plzeňsku hojně vyskytují. Na Bzí nalezl F. X. Franc asi 50 brusů z hrubšího pískovce a žuly, 250 dalších zlomků artefaktů tohoto typu, a rovněž 150 jemných pískovcových brousků (Franc 1890, 1516). Rýhy na některých brusech naznačují, že byly využívány rovněž k výrobě kostěné industrie (Franc 1906, 183). Dvoudíl-

Jan John

né brousky s drážkou, určené pravděpodobně k výrobě ratišť šípů (cf. Vencl 1960, 41-43), zatím známe jen z Bavorska, např. z Riekofenu (Matuschik 1999, 76-77). S manuporty (předměty, které se na lokalitu dostaly lidským přičiněním, ale nejsou nijak opracovány) se na lokalitách chamské kultury setkáváme především ve formě oblázků. Zhruba pět desítek jich uvádí F. X. Franc z lokality Bzí-Velká skála, přičemž je identifikuje jako hladítka na keramiku, varné kameny, anebo náboje do praku (Franc 1906, 185). Podobně z Milínova-Lopaty uvádí jeden hektolitr oblázků do praku či k házení (Franc 1906, 189). Interpretace podobných nálezů není zcela jednoznačná, mnoho z těchto oblázků mohlo sloužit jako ohřívací a varné kameny, aniž by to na nich zanechalo stopy (Šída 2007, 134). Je také nutno vzít v úvahu, že oblázky mohly sloužit rovněž jako stavební materiál, zejména k úpravě ploch štětováním. Ukazují to nálezy na chamské lokalitě Steyregg-Windegg v Rakousku, kde bylo odkryto několik menších pravoúhlých ploch (strany 1,4 – 1,8 m), které byly „vydlážděny“ oblázky. Interpretovány jsou buďto jako plochy pro ohniště, anebo jako zpevněné pracovní plochy (Grömer 2002, 41). Podobné úpravy štětováním jsou uváděny i z příkopu bavorské lokality Dobl (Uenze 1988, 63). Zatím bez analogií jsou na západočeských lokalitách F. X. Francem popisované obroušené hrudky červeného minerálního barviva z lokality Bzí-Velká skála (Franc1906, 185). V Bavorsku jsou nálezy červeného hematitu se stopami obroušení publikovány z Dietfurtu (Böhner 1997, tab. 7). V bavorském Dietfurtu bylo nalezeno také několik oboustranně vrtaných vápencových korálků a kotoučků (Hoppe 2002, tab. 12/21-31), zmíněné kotoučky se podobají nálezům z řivnáčské lokality Stehelčeves-Homolka (Ehrich – Pleslová-Štiková, 1968, 95). Drobné vápencové korálky byly díky detailnímu výzkumu zachyceny rovněž ve výplni řivnáčské polozemnice v Praze 9 – Miškovicích (Ernée et al. 2007, 61). Podobné, doposud unikající, artefakty můžeme pravděpodobně očekávat i v západočeském středním eneolitu. 3.6.15 Kostěné a parohové artefakty Výrobky z kostí a parohů jsou mezi artefakty středního eneolitu dosti výrazně zastoupeny. Např. pro řivnáčskou kulturu je možno rozlišit zhruba 50 druhů artefaktů z těchto materiálů (Baloun 2007, 87). Využívány byly zřejmě kosti jak divokých, tak domestikovaných zvířat. Nejvýraznější západočeský soubor pochází opět z lokality Milínov-Lopata (viz obr. 111-115). Je v něm možno rozlišit především šídla, dlátka a hroty šípů, dále nůž z kančího klu, provrtané zvířecí zuby a parohové sekeromlaty. Artefakt interpretovaný jako kostěný hrot šípu je znám rovněž z lokality Bzí (viz obr. 98/2). Kostěné hroty tohoto

Analýza kontextů

typu se vyskytují rovněž v řivnáčské a bernburské kultuře, naopak prakticky chybí v kultuře jevišovické (Pleinerová – Zápotocký 1999, 288). Srovnatelné exempláře trojúhelníkovitých hrotů známe také z bavorského Podunají (viz např. Davies 1999). Parohové sekeromlaty jsou doloženy na třech západočeských lokalitách (Bzí, Milínov a Srby). Že se jedná skutečně o sekeromlaty, ukazují analogické nálezy z rašelinišť v Horním Švábsku, kde jsou tyto artefakty (řazené do skupiny Goldberg III) dochovány včetně dřevěných topůrek (Schlichtherle 1999, 38). Parohový sekeromlat, který nalezl F. X. Franc na lokalitě Milínov-Lopata v místě bývalého hradního paláce (Franc 1906, 189 – cf. katalog s. 122, obr. 19/1), je zdoben vyřezávaným ornamentem, který imituje přesekávané plastické lišty známé z chamské keramiky. Podobným způsobem je zdobena i parohová objímka sekery z bavorské lokality Kopfgam-Galgenberg (Davies 1999, 160). Větší počet podobných objímek známe z Riekofenu (Matuschik 1999, 77) a další exemplář z Dietfurtu (Hoppe 2002, tab. 2/5). V západních Čechách ale zatím nalezeny nebyly. Ze sledovaného regionu chybí i nálezy kostěných pásových zápon, které můžeme jen předpokládat na základě nálezů z prostředí sousední řivnáčské kultury (Zápotocká 2008c, 109), jevišovické kultury (Medunová-Benešová – Vitula 1994, tab. 31) i chamské kultury v Bavorsku (Matuschik 1999, 45). Na lokalitě Milínov-Lopata byla v blízkosti velkého ohniště objevena kumulace provrtaných vlčích a psích zubů (Franc 1906, 191). Provrtané zuby lišky a prasete domácího pochází rovněž z výplně příkopu na lokalitě Ansfelden-Burgwiese (Trebsche 2008, 66). 3.6.16 Měděné artefakty Ze západních Čech zatím nejsou známy žádné kovové artefakty chamské kultury, na rozdíl od bavorské oblasti. Z té je uváděn rybářský háček z mědi s příměsí arzénu z lokality Riekofen (Matuschik 1999, 80). Chamské kultuře by mohl patřit i další měděný háček na ryby z rakouské lokality Paura (Burger 1988, 145) a malé kousky měděných plíšků, které byly nalezeny v příkopech na bavorských lokalitách Dobl (Burger 1988, tab. 55/9) a Galgenberg (Ottaway 1999, 257). Nutno podotknout, že měděné artefakty jsou vzácné i v oblasti řivnáčské (Zápotocký 2008c, 110) a jevišovické kultury (Medunová–Benešová 1993, 199). 3.6.17 Artefakty z organických materiálů Prostředí výšinných lokalit bohužel neumožňuje zachování artefaktů z organických materiálů, jako jsou šňůry a textil (jsme o nich informováni prostřednictvím otisků na keramice), a především široké spektrum dřevěných artefaktů.

49

50


4. Syntéza struktur 4.1 Chronologické struktury Chronologické členění artefaktů chamské kultury je zatím dosti problematické, a to z několika důvodů. Jedním z nich je již zmíněná absence hrobů, další problém představuje skutečnost, že větší soubory nálezů (např. Bzí) jsou výsledkem jejich dlouhodobé kumulace. Jelikož řada výšinných lokalit byla pravděpodobně využívána dlouhodobě či opakovaně, soubory nálezů mohou obsahovat směs různě starých artefaktů. Za chronologicky homogenní soubor můžeme považovat pětici nádob z lokality Milínov, kde jejich střepy tvořily konstrukci ohniště (viz kapitola 3.5.3). V tomto případě se ale jednalo o nezdobenou užitkovou keramiku. E. Pleslová předpokládala rozčlenění chamské kultury do dvou fází, z nichž ta starší měla mít blíže k nálezům z Bavorska (předpokládala průnik chamské kultury do západních Čech právě z Bavorska) a druhá mladší fáze měla mít blíže spíše k řivnáčské kultuře s prvky kulovitých amfor (Pleslová-Štiková 1969a, 89-93). Dosavadní pokusy o dataci chamských lokalit v západních Čechách se opíraly především o bavorské chronologické systémy, které ovšem rovněž nejsou prosty problémů. Někdy lze při posuzování západočeských nálezů na základě analogií se sousedními regiony dospět k odlišným výsledkům. Např. nálezy z lokality Svojšín 1 byly považovány za doklad starší fáze chamské kultury, neboť autoři výzkumu zde zpozorovali blíže nespecifikované výzdobné prvky a profilace nádob, blížící se badenské keramice a moravskému horizontu Grešlové Mýto (Bašta-Baštová 1989, 89). Naopak podle J. Prostředníka patří nálezy ze Svojšína fázi C (podle Matuschika), tedy mladší chamské kultuře (Prostředník 2001b, 71). Podle manželů Baštových může být vodítkem při posuzování relativní chronologie lokalit přítomnost keramiky KKA (Bašta-Baštová 1990, 10). V Bavorsku vytvořila první chronologický systém chamské kultury I. Burgerová, když rozdělila chamskou kulturu do dvou fázích, přičemž se částečně opírala o stratigrafickou situaci výplně příkopu na lokalitě Dobl (Burger 1988, 135). Vyčlenila přitom dvě hlavní fáze: 1. Starší fáze – jejíž definice se opírá především o nálezy z lokalit Straubing, Wallersdorf a Hienheim (objekt 177). Za typický znak je považován výskyt dvoukónických nádob (někdy s oušky na lomu), které jsou zdobeny síťovými motivy, složenými z plastických lišt, jež sahají ode dna až k okraji nádoby. Převažuje výzdoba přesekávanými lištami. Starší fáze má prakticky postrádat zdrsnění povrchu nádob různými otisky (slámování,

voštinování, rohože). Nálezů tohoto typu je však velmi málo, v podstatě jen soubor ze Straubingu. Na ostatních lokalitách bývá tento typ ornamentu omezen na ojedinělé nádoby a může se v určité míře vyskytovat v rámci celého trvání chamské kultury (Gohlisch 2005, 175-176). Za nález starší chamské kultury v Rakousku je považována keramika z lokality Steyregg-Windegg, charakteristická hustými sítěmi přesekávaných lišt, které pokrývají téměř celou nádobu (Grömer – Schmitsberger 1999). Vyskytuje se zde také řada vpichů pod okrajem. Podle jiných názorů se tento typ nádob může vyskytovat i v mladších fázích chamské kultury (Matuschik 1999, 85). 2. Mladší fáze – V protikladu ke straší fázi jsou silně zastoupeny různé formy zdrsnění povrchu (slámování, voštinování, otisky rohoží). U nádob se dále objevuje esovitá profilace, pásková ucha, šňůrová výzdoba, řady čočkovitých nálepů, zesílené okraje a tzv. lublaňské misky. Mezi lokality patřící této mladší fázi mají patřit především lokality: Riekofen-Kellnerfeld, Anning-Eschlbach, Aldersbach a Ederlsdorf-Erlau. Dále je v tomto schématu předpokládána ještě hypotetická střední fáze (Burger 1988, diagram 5), kde výzdoba přesekávanými lištami ustupuje do pozadí, ale ještě se neobjevují znaky mladší fáze. Hlavní lokality jsou Hienheim 2, Kopfham-Galgenberg, Lengfeld-Alkofen a Oberfecking. O něco později vytvořil detailnější chronologický systém chamské kultury I. Matuschik, který se opíral zejména o nálezy z Riekofenu (Matuschik 1992a). Navrhl celkem čtyři fáze (A-D). A – v nejstarší fázi A má převažovat výzdoba přesekávanými lištami, které vytvářejí husté sítě na povrchu nádob. Nádoby zdobené přesekávanými lištami mohou představovat až 60 % výzdoby takto starých souborů. Zdrsnění povrchu je omezeno jen na slámování a vyskytuje se do 10 %. Mohou se objevit ucha typu ansa lunata. Lokality: Hienheim, Straubing, Riekofen-Kellnerfeld (jámy 2-5), Obertraubling-Piesenkofen. B – fáze B může vykazovat stejně vysoký podíl přesekávaných lišt fáze A, stoupá ale podíl zdrsněné keramiky až na cca 25 % a v jejím rámci se již objevují otisky rohoží. Vzácně se může objevit brázděný vpich. Lze sem zařadit lokalitu Moosham. C – přesekávané lišty ustupují do pozadí (cca 30 %), naopak stále stoupá počet zdrsněných střepů (přes 40 %). Objevuje

Jan John

se šňůrová výzdoba, nejčastěji ve formě šrafovaných zavěšených trojúhelníků a amfory s tunelovitými oušky. Lokality: Riekofen-Kellnerfeld ( jáma 1), Köfering-Kelleräcker, Hadersbach. D – na významu nabývá šňůrová výzdoba, která se vyskytuje častěji než ve fázi C a má často charakter zavěšených vyplněných trojúhelníků. V Bavorsku se však za mladé pokládají i některé lokality, kde šňůrová výzdoba zcela chybí, např. Dietfurt a Dobl (Gohlisch 2005, 183). Podíl přesekávaných lišt a zdrsnění klesá pod 25 %. Příkladem je lokalita Alteglofsheim-Sportzentrum. Nutno zdůraznit, že oba chronologické systémy nestojí na příliš silných základech (např. radiokarbonová data s velkým rozptylem) a zejména pro nejstarší a nejmladší fázi (A a D) existují jen velmi sporadické doklady (cf. Matuschik 1999, 83). Proto jsou v současné době stále více podrobovány kritice a například T. H. Gohlisch (2005, 146) je považuje za neudržitelné. Rovněž Engelhardt (2002, 255) upozornil na skutečnost, že se v podstatě v žádné další práci založené na bavorském materiálu toto členění nepodařilo úspěšně aplikovat. Také Matuschikovo (1991, 42) chronologické rozdělení ohrazení podle jejich tvaru na starší (spíše pravoúhlé se zaoblenými rohy – Hienheim, Piesenkofen a Oberschneiding) a mladší (kruhové a oválné tvary jako Kopfham, Riekofen a Hadersbach) nelze jednoznačně potvrdit. Oba chronologické systémy pracují s množstvím zdrsněné keramiky v souborech, což je hodnota, která může být na jednotlivých lokalitách dosti odlišná. Např. na lokalitě Kopfgam-Galgenberg je zdrsnění povrchu nádob velmi vzácné, otisky rohoží chybí úplně (Chapman – Giles 1999, 79), v Dietfurtu je zdrsněno 6,5 % keramiky (Gohlisch 2005, 184) a Riekofen vykazuje 36 % zdrsněné keramiky (z toho 42 % otisky textilu a rohoží – Matuschik 1999, 72). Je však otázkou, zda není využití zdrsněné keramiky jako chronologického vodítka přeceňováno. Zastoupení tohoto jevu v souborech může ovlivňovat nejen jejich stáří, ale také zastoupení typů nádob, zejména hrnců a zásobnic, které bývají obvykle zdrsněné. Zatím poslední pokus o stanovení chronologie většího souboru byl učiněn v případě lokality Dietfurt. Keramický materiál z této lokality byl podroben automatické seriaci, přičemž byly zjištěny dvě skupiny výzdoby. Pro první je typická výzdoba plastickými lištami a rytými liniemi, včetně stojících šrafovaných trojúhelníků a ouška. Pro druhou jsou typické zesílené okraje, plastické výčnělky (pupky) a zdrsnění povrchu. Tento výsledek ale odráží spíše funkční stránku keramiky než její chronologii, neboť ve druhé skupině se objevují výlučně hrnce (Gohlisch 2005, 120-124). Osobně se domnívám, že lze v západočeském materiálu zatím pozorovat pouze náznak dvou fází, které pracovně označuji jako klasická a pozdní. Zároveň si ale uvědomuji, že toto čle-

Syntéza struktur

nění bude třeba dále testovat. Zejména proto, že je založeno na velmi malých souborech nálezů. Klasické chamské kultuře mohou patřit soubory, v nichž převažuje výzdoba v přesekávanými lištami (často vícenásobnými), a naopak chybí keramika zdobená otisky šňůry a keramika KKA. Není jisté, zda lze považovat za znak starších souborů slabé zastoupení zdrsněných nádob. Tato fáze je zatím vymezena spíše negativně vůči fázi pozdní a není ji možno podrobněji dělit. Na základě publikovaných nálezů by k ní mohly spadat lokality Holýšov, Město Touškov, případně Srby. Za typické představitele pozdní fáze považuji především dvě lokality, a to Mířkov-Racovský vrch a Vlkov-Babiny. Kromě příměsi keramiky KKA na obou lokalitách mne k tomu vedou jejich tři společné znaky: 1. Výzdoba keramiky. Za typický znak chamské keramiky jsou pokládány vícenásobné přesekávané lišty. Soubory s výskytem této výzdoby označuji jako klasické (např. Holýšov, Město Touškov). V souborech z Mířkova-Racovského vrchu (1360 ks) a Vlkova (375 ks) podobná výzdoba prakticky chybí, a naopak dominuje jednoduchá promačkávaná lišta, připomínající spíše keramiku doby bronzové (Bašta-Baštová 1988; John et al. 2009). Dalším specifikem těchto souborů jsou malé amforky zdobené otisky šňůry, případně brázděným vpichem. Amforka z lokality Mířkov-Racovský vrch, zdobená křížovými otisky šňůry, má analogie v jevišovické vrstvě B (Bašta – Baštová 1988, 386; Medunová–Benešová 1972, Tab. 70/5). Další spojnicí s jevišovickou vrstvou B je střep z Vlkova zdobený klikatými liniemi brázděných vpichů (viz obr. 138 – cf. Medunová-Benešová 1972, tab. 66). Přitom je pravděpodobné, že jevišovická vrstva B je např. mladší než klasická řivnáčská kultura (Neustupný 1966, 79). Amforka z Vlkova (obr. 134) je zdobena dvěma pásy zavěšených trojúhelníků, které jsou tvořeny otisky šňůry. Jeden pás trojúhelníků se nachází pod okrajem hrdla, druhý pod lomem hrdla a výduti. Podobný nález z Němčic nad Hanou je spojován s kulturou kulovitých amfor, ale také s nálezy z Držovic. Držovice jsou přitom někdy předběžně pokládány za přechodný horizont, kladený mezi moravské nálezy středního eneolitu (jevišovická, KKA) a kulturu se šňůrovou keramikou (Peška 1999; Šmíd 1999, 252). V poslední době podobných nálezů na Moravě přibývá a rýsuje se přesnější vymezení dosud neznámé pozdní fáze jevišovické kultury (IIc), kam spadají nově objevené lokality Křenovice a Miňůvky (Peška – Tajer 2009). V budoucnu bude rovněž třeba prověřit vztah lokalit „pozdní“ chamské kultury k šesté fázi středního eneolitu, která se podle M. Zápotockého v oblasti rozšíření mladší řivnáčské kultury vyznačuje rovněž výzdobou otisky šňůry a brázděnými vpichy (Zápotocký 2008a, 447, Zápotocký – Zápotocká 2008, 205).

51

52


V oblasti Bavorska přítomností brázděného vpichu a malých amforek vyniká lokalita Alteglofsheim-Sportzentrum (Nagel 2001, 8). 2. Velmi mladá radiokarbonová data z obou lokalit (viz následující kapitola).

jsou využívány vyvřeliny a nekvalitní suroviny (Šída 2007, 136). Ani kolekce štípaná industrie z Vlkova nevykazuje tradiční vazbu západním směrem na bavorské rohovce a je vyrobena prakticky výlučně ze silicitu glacigenních sedimentů (Šída 2009).

3. Používání místních surovin při výrobě kamenné industrie. Broušená industrie středního eneolitu byla často vyráběna z pruhovaného zeleného spilitu středočeské provenience. V západních Čechách se sním setkáváme např. na lokalitách Bzí, Milínov nebo Srby. Využívání tohoto materiálu zřejmě končí v závěru středního eneolitu, zatím neznáme žádné sekery kultury se šňůrovou keramikou, které by byly vyrobeny z podobného materiálu (cf. Turek 2000, 52). Rovněž na lokalitě Vlkov jsou spility silně zastoupeny, jedná se však pravděpodobně o místní materiál (cf. Zavřel 2009), jak ukazují i nálezy polotovarů (obr. XII). Sekery z lokality Mířkov byly také vyráběny z místního materiálu, a to čediče (Bašta – Baštová 1988, 384). Toto zjištění může indikovat přerušení přísunu středočeských spilitů a pokus o jejich nahrazení z místních zdrojů. Všeobecně v mladém eneolitu přestávají být využívány tradiční zdroje materiálů pro výrobu kamenné broušené industrie, a naopak často

4.1.1 Absolutní data Radiokarbonové datování vzorků z bavorských lokalit má poměrně dlouhou tradici a dodnes bylo publikováno 43 dat z 8 lokalit (viz tab. 7 – cf. Engelhardt 2002). Přesto, že se jedná o nemalý soubor dat, lze z něj jen velmi těžko vyvozovat závěry o možné vnitřní chronologii chamské kultury. Problematická jsou zejména data z Dietfurtu, vykazující velké odchylky, principiálním problém radiokarbonových dat tohoto období je ale především fakt, že kalibrační křivka mezi roky 3400 – 2500 BC obsahuje v důsledku kolísání obsahu radiokarbonu v atmosféře řadu „plochých“ úseků (cf. Neustupný 1978, 263; Gohlisch 2005, 137), takže po kalibraci pomocí této křivky získáváme většinou poměrně široké časové intervaly. Radiokarbonová data středního eneolitu je tak třeba posuzovat s určitou opatrností. Všechna data uváděná v této kapitole byla kalibrována pomocí programu OxCal 3.1 za použití kalibrační křivky IntCal04 (viz Reimer et al. 2004).

Lokalita

Vzorek

Datum BP

2 sigma BC (kalibrováno)

Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dobl Dobl Hienheim Hienheim Hienheim Hienheim Hienheim Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg

Hv-17228 Hv-17223 Hv-17229 Hv-17226 Hv-17231 Erl-2143 Erl-2144 Erl-2146 Erl-2147 Erl-2148 Hv-17224 Hv-17225 Erl-2145 GrN-7799 GrN-7798 GrN-5732 GrN-8689 GrN-7556 GrN-6425 GrN-7159 GrN-12564 GrN-12561 GrN-12562 GrN-14428 GrN-12563 GrN-12700 GrN-12701

4245±145 3985±280 4105±105 4315±75 4080±135 4048±88 4089±90 4257±54 4440±56 3989±53 4360±175 4175±130 4129±110 4240±60 4150±60 4220±55 4305±35 4430±45 4340±40 3885±40 4210±60 4255±40 4290±45 4500±80 4150±60 4225±30 4280±35

3350-2450 3400-1700 2950-2300 3350-2650 2950-2200 2900-2300 2900-2450 3020-2670 3340-2920 2850-2300 3600-2400 3100-2300 3050-2300 3010-2620 2890-2570 2920-2620 3020-2880 3340-2920 3090-2880 2480-2200 2920-2580 2930-2670 3030-2750 3500-2900 2890-2570 2910-2690 3020-2770

Jan John

Syntéza struktur

Lokalita

Vzorek

Datum BP

2 sigma BC (kalibrováno)

Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Moosham Moosham Oberschneiding Oberschneiding Riekofen Riekofen Riekofen Riekofen Stephansposching-Wischlburg Stephansposching-Wischlburg

GrN-14426 GrN-14427 GrN-14429 UB-2551 GrN-12699 GrN-12702 Hd-8114 Hd-8113 H-7442 H-7443 H-7409 H-7410 H-7411 H-7412 KIA-21412 KIA-21413

4420±35 4245±50 4310±60 4285±85 4510±30 4385±35 4230±60 4180±65 4432±40 4252±70 4252±35 4692±30 4307±45 4312±35 4225±46 4378±37

3330-2910 3010-2660 3100-2700 3350-2550 3360-3090 3100-2900 3010-2610 2900-2570 3330-2920 3030-2620 2930-2700 3630-3370 3090-2870 3020-2880 2920-2660 3100-2900

Tab. 7: Radiokarbonová data pocházející z chamských lokalit v Bavorsku (podle Engelhardt 2002) Tab. 7: Radiocarbon dates from Cham Culture sites in Bavaria (after Engelhardt 2002)

Hovoříme-li o bavorských absolutních datech chamské kultury, je nutno pro úplnost zmínit pokus o dendrochronologické datování dubového pádla, nalezeného v objektu č. 200 na lokalitě Dietfurt. Přestože se na něm podařilo zachytit 82 letokruhů, pokus o přesnější ztotožnění s dendrochronologickou křivkou dubu nebyl zcela úspěšný a artefakt je datován do širokého intervalu 3345 – 2910 BC (Gohlisch 2005, 138). Z chamských výšinných lokalit na našem území bylo v posledních dvou letech získáno celkem 8 radiokarbonových dat ze čtyř lokalit (viz tab. 8). Všechna data pro západní Čechy pocházejí z makrozbytků obilí, tedy z jednoleté plodiny, u kterých nehrozí tzv. efekt starého dřeva, výjimkou je lokalita Otmíče, kde byla datována zvířecí kost. Datováno bylo celkem devět vzorků, jeden z nich (Kaliště-Teplá skála, Poz-23380: 2220 ± 30 BP) však poskytl datum odpovídající době laténské (2 sigma = 380-200 BC). Není jasné, zda se jedná o chybu v datování, anebo na lokalitě probíhaly v době laténské nějaké aktivity, které se neprojevily nálezy nemovitých artefaktů. Lokalita

Vzorek

Mířkov-Racovský vrch Otmíče-Otmíčská hora Radkovice-Osobovská skála Radkovice-Osobovská skála Radkovice-Osobovská skála Vlkov-Babiny Vlkov-Babiny Vlkov-Babiny

Poz-23423 4005±35 Poz-23425 4170±35

2 sigma BC (kalibrováno) 2620-2460 2890-2630

Poz-23383 4110±35

2870-2570

Poz-22382 4110±35

2870-2570

Poz-22381 4115±35

2880-2570

Poz-27425 4005±35 Poz-27424 4095±35 Poz-27423 3840±35

2620-2460 2870-2490 2460-2200

Datum BP

Tab. 8: Radiokarbonová data pocházející z chamských výšinných lokalit v západních Čechách Tab. 8: Radiocarbon dates from Cham Culture sites in the west of Bohemia

Data získaná z chamských výšinných lokalit na našem území se zdají být vesměs poměrně nízká. Platí to zejména pro data z lokalit Mířkov a Vlkov, která již v podstatě spadají do mladého eneolitu. Srovnáme-li tato data s jejich protějšky z bavorské oblasti, můžeme konstatovat, že v Bavorsku takto mladá data prakticky nemají analogie. Výjimkou je pouze datum pocházející z lokality Hienheim, které má hodnotu 3885±40 BP (GrN-7159), tedy 2480 – 2200 BC s pravděpodobností 2 sigma (Modderman 1986, 51). Lokalita Hienheim je známá především dvojnásobným příkopovým ohrazením chamské kultury, zmíněné datum bylo získáno z uhlíku pocházejícího z jámy č. 177. Ta sice obsahovala keramiku chamské kultury, je ale třeba zdůraznit, že v případě Hienheimu se jedná o polykul-

Obr. 33: Rozptyl nekalibrovaných radiokarbonových dat vybraných kultur středního eneolitu. Data chamské kultury jsou rozdělena na západočeskou (cham_ZC) a bavorskou (cham_B) oblast Fig. 33: Dispersion of non-calibrated radiocarbon dates of chosen cultures of the Middle Eneolithic. Data of the Cham Culture are divided into the West Bohemian part (cham_ZC) and the Bayern area (cham_B)

53

54


turní lokalitu, na níž byly zachyceny i aktivity mladého eneolitu (hrob kultury se šňůrovou keramikou) a dům ze starší doby bronzové (Modderman 1977, 132). Na tomto místě je třeba zmínit, že podobně neočekávaná hodnota pochází ze zahloubeného objektu řivnáčské kultury na výšinné lokalitě Kutná Hora–Denemark (Bln-3267: 3890±50 BP – Zápotocký – Zápotocká 2008, 268) a radiokarbonová data protořivnáčských objektů z lokalit Praha-Miškovice a Úholičky jsou rovněž mladší, než bychom očekávali (Dobeš-Vojtěchovská 2008, 286). Soubor nekalibrovaných radiokarbonových dat chamské kultury jsem porovnal s publikovanými daty kultury řivnáčské,

jevišovické a skupiny Golberg III (cf. Görsdorf 1994, 81; Schmitsberger 2006; Schlichtherle 1999, 38). Z výsledného grafu na obr. 33 je patrné, že západočeská data svým rozložením odpovídají pravděpodobně závěru středního eneolitu. Může to být způsobeno zaměřením vzorkovací strategie na lokality pokládané za zástupce pozdní chamské kultury (Vlkov, Mířkov-Racovský vrch), vyloučit nemůžeme ani možnost, že na výšinných lokalitách bez zahloubených objektů je vyšší pravděpodobnost zachycení ekofaktů pocházejících z doby jejich zániku. Z poměrně omezeného vzorku dat však zatím není možno vyvozovat dalekosáhlé závěry.

Lokalita

Vzorek

Kultura

Datum

Alleshausen-Grundwiesen Alleshausen-Grundwiesen Alleshausen-Grundwiesen Alleshausen-Täschenwiesen Alleshausen-Täschenwiesen Alleshausen-Täschenwiesen Alleshausen-Täschenwiesen Bad Buchau-Torwiesen Brno-Starý Lískovec

Hd-14603 Hd-15016 Hd-14660 Hd-11762 Hd-11752 Hd-11751 Hd-11761 Hd-17311 Bln-4372

goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III jevišovická

4195±30 4265±50 4275±50 4240±45 4180±45 4185±45 4175±45 4510±57 4305±50

2 sigma BC (kalibrováno) 2900-2670 3020-2670 3030-2680 2930-2660 2900-2620 2900-2620 2890-2620 3370-3020 3090-2760

Brno-Starý Lískovec Brno-Starý Lískovec Brno-Starý Lískovec Brno-Starý Lískovec Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dietfurt Dobl Dobl Furth-Keramikstrasse Furth-Keramikstrasse Hienheim Hienheim Hienheim Hienheim Hienheim Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg

Bln-4371 Bln-4397 Bln-4398 Bln-4370 Erl-2148 Hv-17231 Erl-2143 Erl-2144 Erl-2145 Erl-2146 Erl-2147 Hv-17225 Hv-17229 Hv-17228 Hv-17224 Hv-17223 Hv-17226 GrN-7799 GrN-7798 VERA-3649 VERA-3648 GrN-7556 GrN-8689 GrN-6425 GrN-5732 GrN-7159 UB-2551 GrN-14426 GrN-12562 GrN-12563

jevišovická jevišovická jevišovická jevišovická chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská jevišovická jevišovická chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská

4180±50 4063±40 4240±40 4240±45 3989±53 4080±135 4048±88 4089±90 4129±110 4257±54 4440±56 4175±130 4105±105 4245±145 4360±175 3985±280 4315±75 4240±60 4150±60 4065±35 4100±40 4430±45 4305±35 4340±40 4220±55 3885±40 4285±85 4420±35 4290±45 4150±60

2900-2610 2860-2470 2920-2670 2930-2660 2850-2300 2950-2200 2900-2300 2900-2450 3050-2300 3020-2670 3340-2920 3100-2300 2950-2300 3350-2450 3600-2400 3400-1700 3350-2650 3010-2620 2890-2570 2860-2480 2880-2490 3340-2920 3020-2880 3090-2880 2920-2620 2480-2200 3350-2550 3330-2910 3030-2750 2890-2570

Jan John

Syntéza struktur

Lokalita

Vzorek

Kultura

Datum

Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kopfham-Galgenberg Kroměříž-Miňůvky Kroměříž-Miňůvky Kutná Hora-Denemark Kutná Hora-Denemark Kutná Hora-Denemark Kutná Hora-Denemark Kutná Hora-Denemark Kutná Hora-Denemark Mířkov-Racovský vrch Moosham Moosham Oberschneiding Oberschneiding Otmíče-Otmíčská hora Praha-Miškovice Radkovice – Osobovská skála Radkovice – Osobovská skála Radkovice – Osobovská skála Riekofen Riekofen Riekofen Riekofen Seekirch-Achwiesen Seekirch-Achwiesen Seekirch-Achwiesen Seekirch-Stockwiesen Seekirch-Stockwiesen Seekirch-Stockwiesen Seekirch-Stockwiesen Stehelčeves-Homolka Stephansposching-Wischlburg Stephansposching-Wischlburg Úholičky Vlkov-Babiny Vlkov-Babiny Vlkov-Babiny Wolpertswende-Schreckensee Wolpertswende-Schreckensee Wolpertswende-Schreckensee

GrN-12564 GrN-12699 GrN-12700 GrN-12701 GrN-12702 GrN-12561 GrN-14428 GrN-14429 GrN-14427 VERA-3929 VERA-3930 Bln-3267 Bln-2892 Bln-3269 Bln-3268 Bln-3266 Bln-3265 Poz-23423 Hd-8113 Hd-8114 H-7443 H-7442 Poz-23425 KIA-30944 Poz-22381 Poz-22382 Poz-23383 H-7412 H-7411 H-7410 H-7409 Hd-13044 Hd-13061 Hd-13043 Hd-14754 Hd-14713 Hd-14712 Hd-14711 GrN-4065 KIA-21412 KIA-21413 Poz-18664 Poz-27423 Poz-27425 Poz-27424 H-7582 H-7574 H-7583

chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská jevišovická jevišovická řivnáčská řivnáčská řivnáčská řivnáčská řivnáčská řivnáčská chamská chamská chamská chamská chamská chamská řivnáčská chamská chamská chamská chamská chamská chamská chamská goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III goldberg III řivnáčská chamská chamská řivnáčská chamská chamská chamská goldberg III goldberg III goldberg III

4210±60 4510±30 4225±30 4280±35 4385±35 4255±40 4500±80 4310±60 4245±50 4070±35 4090±35 3890±50 4150±60 4110±50 4200±70 4280±70 4120±50 4005±35 4180±65 4230±60 4252±70 4432±40 4170±35 4330±31 4115±35 4110±35 4110±35 4312±35 4307±45 4692±30 4252±35 4149±35 4096±45 4058±40 4220±55 4300±50 4335±70 4340±45 4260±70 4225±46 4378±37 4230±35 3840±35 4005±35 4095±35 3942±45 4192±40 4272±40

Tab. 9: Seznam radiokarbonových dat porovnávaných kultur středního eneolitu (cf. obr. 33) Tab. 9: Radiocarbon dates of chosen cultures of the Middle Eneolithic (cf. Fig. 33)

2 sigma BC (kalibrováno) 2920-2580 3360-3090 2910-2690 3020-2770 3100-2900 2930-2670 3500-2900 3100-2700 3010-2660 2860-2480 2870-2490 2490-2200 2890-2570 2880-2490 2920-2570 3100-2660 2880-2570 2620-2460 2900-2570 3010-2610 3030-2620 3330-2920 2890-2630 3030-2890 2880-2570 2870-2570 2870-2570 3020-2880 3090-2870 3630-3370 2930-2700 2880-2620 2880-2490 2860-2470 2920-2620 3090-2750 3350-2700 2090-2880 3090-2620 2920-2660 3100-2900 2920-2670 2460-2200 2620-2460 2870-2490 2570-2290 2900-2630 3020-2700

55


4.2 Způsob obživy Na důkazy o převažující zemědělské orientaci nositelů chamské kultury poukazoval již N. Mašek (1965, 50), přesto je představa o tom, že hlavním zdrojem obživy příslušníků chamské kultury v západních Čechách byl chov domestikovaných sudokopytníků, v naší archeologii kupodivu stále ještě poměrně silně zakořeněna (z novějších prací např. Břicháček 2001, 7; Prostředník 2001b, 70; Bouzek 2005, 60). Doklady shrnuté v následujících odstavcích mají poukázat na skutečnost, že tomu tak pravděpodobně nebylo.

Obr. 34: Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy), otisky neurčených obilek v mazanici Fig. 34: Kaliště – Teplá skála (Klatovy district), imprints of unidentified cereal grain in daub

Z hlediska otisků v mazanici byla sledována především lokalita Kopfham-Galgenberg, kde byly zaznamenány v mazanici četné otisky pšeničných plev (Hinton 1999, 233). Při studiu otisků rostlin v mazanici je zpravidla používán poněkud destruktivní postup, při němž je mazanice drcena a otisky pozorovány na čerstvých lomech (cf. Ottaway 1999, 217).

Hrách

Len

Kaliště – Teplá skála Mířkov-Racovský vrch Radkovice – Osobovská skála Vlkov – Babiny

Ječmen

4.2.2 Rostlinné makrozbytky V západních Čechách zatím disponujeme rostlinnými makrozbytky ze čtyř lokalit (viz tab. 10), s výjimkou lokality Radkovice se však jedná o velmi malé vzorky získané mikrosondážemi, při niž byly odebírány a proplavovány vzorky hlíny o malém celkovém objemu (Kaliště 20 l, Mířkov 25 l, Vlkov 130 l). Výsledky tedy zatím nejsou použitelné pro detailnější analýzu zemědělství chamské kultury, ukazují však na spektrum pěstovaných plodin. Pšenice dvouzrnka

4.2.1 Otisky na keramice a v mazanici Jeden z nejdříve identifikovaných dokladů o zemědělských plodinách středního eneolitu představují jejich otisky na keramice a v mazanici. Jako první se tímto pramenem začal zabývat F. X. Franc, když si všiml otisků pšeničných plev v mazanici z lokality Bzí-Velká skála. Že se jedná o obilné plevy ověřil i experimentálně a pokusil mazanici s plevami vyrobit. Později Franc zaregistroval otisky obilných zrn na dně nádoby z lokality Milínov-Lopata a tento jev pak v dalších osmdesáti případech potvrdil v rámci velkého souboru keramiky ze Bzí. Franc uvádí dokonce zbytky zuhelnatělých obilek uvnitř střepů a na základě sádrových odlitků otisků na keramice usuzoval, že se jedná o pšenici (Franc 1906, 183). Zhruba ve stejném období hledal V. Schmidt (1896, 298) otisky obilí v mazanici z řivnáčských a únětických vrstev na Slánské hoře. Zmíněným otiskům na keramice ze Bzí se znovu věnoval Z. Tempír v roce 1962. Při svém studiu Francových nálezů nalezl jeden otisk klásku pšenice dvouzrnky, 42 jasných otisků obilek pluchatého ječmene (nejspíše víceřadého) a dalších pět neurčitelných otisků obilných zrn (Tempír 1968, 28). Otisky obilek na keramice jsou uváděny i z Mířkova-Racovského vrchu (Bašta – Baštová 1988, 396), přítomny jsou rovněž na lokalitách Stupno a Vlkov, další lokality nebyly zatím z toho hlediska detailněji sledovány. V současné archeobotanice jsou otisky na keramice či v mazanici studovány pomocí latexových či silikonových otisků a v ideálním případě lze takto zachytit i velmi drobné makrozbytky (např. máku) přimíšené do keramické hmoty (Jacomet – Kreuz 1999, 62). U nás se bohužel identifikaci takovýchto otisků v současné době nikdo nevěnuje, přestože je k dispozici řada nálezů (viz obr. 34 a 182). Z bavorské lokality Kopfham-Galgenberg jsou hlášeny otisky obilí na dnech nádob (Ottaway 2001, 13). Celkem tři otisky obilek byly identifikovány v soboru 990 střepů z bavorské lokality Knöbling. Dvakrát byl zastoupen ječmen, jednou pšenice dvouzrnka (Hopf 1973). V Doblu bylo v rámci souboru čítajícího 8652 keramických zlomků identifikováno jen 11 otisků, z toho 8 ječmene a 3 pšenice (Hopf 1988, 276). Na druhou stranu se mohou vyskytnout i extrémní případy, na zlomcích jediné mísy z lokality Riekofen bylo napočítáno 265 otisků obilek ječmene (Matuschik 1999, 72).

Pšenice jednozrnka

56

0 0 1 0

1 1 6 4

0 0 10 0

0 0 2 0

0 0 1 0

Tab. 10: Počet určených makrozbytků kulturních plodin na západočeských výšinných lokalitách středního eneolitu Tab. 10: Number of identified macro remains of cultural plants on elevated sites from the Middle Eneolithic in the west of Bohemia

Po jednom makrozbytku pšenice dvouzrnky bylo získáno z mikrosondy 30 x 30 cm na lokalitách Kaliště a Mířkov. Oba exempláře posloužily pro absolutní datování (v případě lokality Kaliště-Teplá skála však bylo překvapivě získáno radiokarbonové datum z doby železné – viz John – Kočár – Křivánek – Hendrychová 2010).

Jan John

Opět z mikrosondáže pocházejí vzorky z lokality Vlkov-Babiny, kde byla doložena pšenice dvouzrnka a manipulace s žaludy dubu (Kočár – Kočárová 2009). U žaludů připadá v úvahu krmení dobytka a snad i přímý konzum lidmi (cf. Vencl 1985). V případě lokality Radkovice-Osobovská skála bylo proplaveno celkem 527 litrů hlíny, získané průzkumem suťového kužele. Podařilo se prokázat přítomnost čtyř kulturních plodin (pšenice jednozrnka a dvouzrnka, len a hrách – viz obr. 35). Zejména nález ojedinělého makrozbytku lnu byl z hlediska velikosti zkoumaného vzorku nečekaný. V archeobotanických souborech pocházejících ze suchých sedimentů, kde se makrozbytky dochovávají převážně ve zuhelnatělém stavu, bývá len velmi vzácným nálezem. Hlavním důvodem tohoto stavu je nepochybně redukční transformace, neboť semena olejnin mají tendenci spíše shořet, než karbonizovat, a to právě na základě zvýšeného obsahu olejů. V jiných typech sedimentů, např. v prostředí nákolních lokalit, je len nacházen v takovém množství, že např. horgenská kultura, která je zhruba současná s chamskou, je někdy označována jako „lněná kultura“. V tomto prostředí se v 98 % jedná o makrozbytky v nezuhelnatělém stavu (Jacomet 2004, 170). Z hlediska dochování této plodiny je výjimečný nález z jevišovické lokality Krems-Hundssteig (proplaveno celkem 1149 litrů vzorků), kde makrozbytky lnu tvořily dokonce 1,6 % souboru (Kohler-Schneider – Caneppele 2006, 135). Z bavorské lokality Kopfgam-Galgenberg, patřící chamské kultuře, pochází pouhých šest makrozbytků lnu – Hinton 1999, 231). Nehledě na vzácnost nálezů makrozbytků lnu je jisté, že v západních Čechách byla tato rostlina pěstována již v období kultury s volutovou keramikou (Kočár – Metlička 2007). Z rostlin, jejichž pěstování můžeme v tomto období předpokládat, chyběl na lokalitě Radkovice-Osobovská skála pouze mák, podobná situace se opakuje na bavorské lokalitě Hadersbach (Küster 1995). Mák je z archeobotanického hlediska sledovatelný ještě hůře než len a není zatím doložen ani na bavorských lokalitách. Z hlediska dochování této plodiny je výjimečný nález z jevišovické lokality Krems-Hundssteig, kde

Obr. 35: Radkovice-Osobovská skála (okr. Klatovy), zastoupení jednotlivých makrozbytků v analyzovaném vzorku (podle John – Kočár 2009) Fig. 35: Radkovice – Osobovská skála (Klatovy district), representation of particular macro remains in the analyzed sample (after John – Kočár 2009)

Syntéza struktur

makrozbytky máku tvořily dokonce 6 % souboru (Kohler-Schneider – Caneppele 2006, 135). V Bavorsku byly rostlinné makrozbytky analyzovány u lokalit Kopfham-Galgenberg, Hadersbach a Stephansposching-Wischlburg, z Rakouska jsou publikována data pro lokalitu Ansfelden-Burgwiese. V těchto oblastech byly zkoumány především výplně zahloubených objektů, což se projevuje vyšší koncentrací makrozbytků. V Ansfelden-Burgwiese byla ve výplni příkopu stanovena hustota makrozbytků 5,9 ks na litr vzorku (celkem zachyceno 634 zuhelnatělých makrozbytků – Withold – Wähnert 2008, 316). Na jevišovické ohrazené lokalitě Krems-Hundssteig to bylo dokonce 9,4 makrozbytku na litr vzorku, (celkem zachyceno 10 842 zuhelnatělých makrozbytků a proplaveno 1149 litrů vzorků – Kohler-Schneider – Caneppele 2006, 134). Z hlediska druhů pěstovaného obilí převažuje u západočeských vzorků ječmen a pšenice dvouzrnka, jednozrnka byla zachycena jen v jenom případě. Podíváme-li se na zastoupení obilovin na dalších lokalitách středního eneolitu, setkáme se s poměrně výraznými rozdíly. Rakouská lokalita Ansfelden-Burgwiese vykazuje převahu dvouzrnky (36 %) nad jednozrnkou (18 %) a ječmen je zastoupen jen 3 % (Withold – Wähnert 2008). Naopak v bavorském Riekofenu byly 2/3 nalezených makrozbytků obilí určeny jako ječmen, ve zbylé třetině je rovnoměrně zastoupena pšenice jednozrnka a dvouzrnka a na Glagenbergu pšenice převažuje nad ječmenem (Hinton 1999). V chamských objektech na lokalitě Hienheim byl zastoupen prakticky výlučně ječmen (Bakels 1986). Na archeobotanicky dokumentovaných lokalitách řivnáčské kultury (Kutná Hora-Denemark, Praha 9 – Miškovice) je možno pozorovat velmi výraznou dominanci pšenice dvouzrnky (Ernée et al. 2007, 65; Čulíková 2008). Pro srovnání můžeme uvést, že na jevišovické lokalitě Krems-Hundssteig byl zjištěn vyrovnaný poměr pšenice jednozrnky a ječmene, obojí 37,7 %, pšenice dvouzrnka je zastoupena hodnotou 16,6 %. Na této lokalitě je v malém množství doložena rovněž pšenice špalda, stejně jako na další rakouské lokalitě jevišovické kultury Kleinen Anzingerberg (Kohler-Schneider – Caneppele 2006, 135; Caneppele – Kohler-Schneider 2003). Možnost pěstování pšenice špaldy (Triticum spelta) je diskutována rovněž na některých lokalitách chamské kultury v bavorském Podunají (např. Hadersbach a Galgenberg), s jistotu doložena ovšem není (cf. Withold – Wähnert 2008, 327). Z oblasti chamské kultury rovněž nejsou známy nálezy prosa, objevují se však na lokalitách jevišovické kultury v Rakousku (Kohler-Schneider – Caneppele 2009). Ve vzorku z Radkovic je kromě obilí rovněž výrazně zastoupen sveřep stoklasa (Bromus secalinus). Jedná se o plevel, jehož četný výskyt je doložen rovněž z badenského výšinného sídliště Hlinsko (okr. Přerov), v menším množství byl sveřep zachycen i ve vzorcích z rakouské lokality Ansfelden-Burgwiese (Withold – Wähnert 2008, 321). Takovéto nálezy poukazují na za-

57

58


plevelení eneolitických polí (sveřep nebyl kultivován záměrně, už z toho důvodu, že chléb z mouky s příměsí sveřepu je hořký – Tempír 1975). Výskyt tohoto plevele nám rovněž dovoluje předpokládat pěstování ozimů, na něž je vázán (John – Kočár 2009). Z plevelů je doložen ještě merlík bílý (Chenopodium album), a to v Ansfeldenu-Burgwiese (Withold – Wähnert 2008, 321) a Stephansposchingu-Wischlburgu (Peters 2004). Velmi silně je zastoupen také na jevišovické lokalitě Krems-Hundssteig (Kohler-Schneider – Caneppele 2006, 138). Kromě pěstování obilí a dalších kulturních plodin musíme předpokládat i sběr planých druhů rostlin. V Radkovicích je doložena líska obecná (Corylus avellana), makrozbytky lískových oříšků pocházejí také z lokality Ansfelden-Burgwiese (Withold – Wähnert 2008, 333) a Stephansposching-Wischlburg (Peters 2004). Nepříliš častým nálezem jsou zuhelnatělé zbytky plodů plané jabloně, přestože jejich využití je jisté již od neolitu. Fragment zuhelnatělé malvice jabloně pochází z Hlinska, z objektu č. 14 (Opravil 1975, 379), v Čechách byl takovýto nález zachycen ve výplni nádoby nalezené v řivnáčském objektu 35/98 v Úholičkách (Pokorný 2008).

Obr. 37: 1. Hordeum vulgare – Radkovice-Osobovská skála; 2. Hordeum vulgare – Radkovice-Osobovská skála; 3. Triticum monococcum – Radkovice-Osobovská skála (foto a určení P. Kočár) Fig. 37: 1. Hordeum vulgare – Radkovice-Osobovská skála; 2. Hordeum vulgare – Radkovice-Osobovská skála; 3. Triticum monococcum – Radkovice-Osobovská skála (photography and identification by P. Kočár)

4.2.3 Palynologie Pyly rostlin se ve větší míře dochovávají především v kyselých a vlhkých sedimentech, v bezprostředním okolí chamských výšinných lokalit se ale zpravidla takovéto sedimenty nevyskytují. Zejména v poslední době se však palynologové stále častěji zaměřují i na jiné typy sedimentů, než jsou tradičně využívané uloženiny jezer a rašelinišť (Pokorný 2001, 199). První pylovou analýzu suchých sedimentů z chamské výšinné lokality provedl L. Petr na základě vzorků odebraných se suťového kužele (sonda C) na lokalitě Radkovice-Osobovská skála (John 2007a). Analyzovány byly zatím jen dvě vrstvy a výsledek shrnuje tab. 11. Podobně jako u výsledků xylotomární analýzy (viz kapitola 3.3.10) se v pylovém záznamu silně projevují jehličnaté stromy. Podstatné je ale též zastoupení pylových zrn obilovin, což indikuje blízkost polí v době využívání lokality.

Obr. 36: Zuhelnatělé makrozbytky obilí ze západočeských lokalit: 1. Triticum dicoccon – Radkovice-Osobovská skála; 2. Triticum dicoccon – Radkovice-Osobovská skála; 3. Triticum dicoccon – Kaliště-Teplá skála; 4. Triticum dicoccon – Mířkov-Racovský vrch (foto a určení P. Kočár) Fig. 36: Carbonized remains of cereals from the West Bohemian sites: 1. Triticum dicoccon – Radkovice-Osobovská skála; 2. Triticum dicoccon – Radkovice-Osobovská skála; 3. Triticum dicoccon – Kaliště-Teplá skála; 4. Triticum dicoccon – Mířkov-Racovský vrch (photography and identification by P. Kočár)

Picea abies (smrk) Tilia (lípa) Pinus (borovice) Cerealia (obilí) Fagus (buk) Gramineae (trávy) Alnus (olše) Alchemilla-type (kontryhel)

Vrstva 04

Vrstva 06 Celkem

48 22 8 6 5 5 2 2

10 4 2 3 2 1 1 1

58 26 10 9 7 6 3 3

Jan John

Abies alba (jedle) Quercus (dub) Betula (bříza) Corylus avellana (líska)

Syntéza struktur

Vrstva 04

Vrstva 06 Celkem

2 2 1 0

0 0 0 1

2 2 1 1

Tab. 11: Počty pylových zrn v jednotlivých vzorcích z lokality Radkovice-Osobovská skála (analyzoval L. Petr) Tab. 11: Numbers of pollen particles in samples from Radkovice – Osobovská skála site (analysis by L. Petr)

Jak bylo ukázáno v předchozích odstavcích, provádění pylových analýz v prostředí výšinných lokalit chamské kultury není vyloučeno, obzvláště jsou-li zkoumány jejich suťové kužely. Domnívám se ale, že vzhledem ke specifické poloze těchto výšinných lokalit bude z hlediska jejich budoucího archeobotanického průzkumu lépe použitelná např. analýza fytolitů. 4.2.4 Chov domestikovaných zvířat Zvířecí kosti bohužel nepatří na sledovaných západočeských lokalitách k častým nálezům, což může být způsobeno nepříznivým půdním prostředím. První pokus o druhovou identifikaci zvířecích kostí z chamských lokali učinil F. X. Franc u kolekce kostí z lokality Milínov-Lopata. Ty určil moravský paleontolog a amatérský archeolog K. J. Maška a rozeznal mezi nimi jak kosti domácích zvířat (skot, prase, ovce, koza, kůň, pes), tak řadu divokých druhů (medvěd, liška, jezevec, kuna, ježek, tchoř, zajíc, bobr, veverka, los, jelen atd.). Hlavním problémem tohoto souboru je ovšem fakt, že pravděpodobně velké množství kostí souvisí s existencí středověkého hradu na lokalitě (Franc 1906, 192). Přesto soubor vcelku odpovídá souborům zvířecích kostí, které známe z chamských lokalit v Podunají. Podle France je poměrně vysoká pravděpodobnost pravěkého stáří u psích kostí, které pocházejí z vrstev kultury A (Franc 1906, 193). Menší soubor zvířecích kostí pochází z drobné záchranné sondáže, která proběhla na lokalitě Otmíče-Otmíčská hora v roce 2000 (John – Stolz – Sůvová 2010). Soubor obsahuje 25 fragmentů kostí o celkové hmotnosti 110,5 g, jejichž determinaci provedla Z. Sůvová. Podařilo se určit 7 fragmentů náležejících minimálně 5 živočišným druhů. Zaznamenány byly tyto druhy: prase divoké (Sus scrofa), prase domácí (Sus domesticus), jelen lesní (Cervus elaphus), ovce/koza (Ovis/Capra) a tur domácí (Bos taurus). Kromě prasete domácího a „ovcokozy“ je každý druh zastoupen jen

Ansfelden-Burgwiese Kopfham-Galgenberg Riekofen Moosham Dobl Landersdorf Hadersbach Stephansposhing-Wischlburg Stehelčeves-Homolka

Tur 44,9 % 10,8 % 17 % 44 % 21 % 26 % 4,8 % 68 % 51,5 %

Prase 21 % 6,3 % 32 % 16 % 8% 11,5 % 2% 6,2 % 17,1 %

jedinou kostí, takže z hlediska kvantifikace není tento malý soubor použitelný, ukazuje však na spektrum zvířat konzumovaných na výšinných lokalitách chamské kultury. Lépe jsme o chovaných a lovených zvířatech informováni na základě rozsáhlých bavorských výzkumů, např. v Riekofen bylo výzkumem získáno 22 866 zvířecích kostí, z čehož 11 100 mohlo být určeno. Do následujícího srovnání jsem zahrnul i rakouskou lokalitu Ansfelden-Burgwiese a řivnáčskou lokalitu Stehelčeves-Homolka, neboť nepředpokládám, že by se situace v Čechách, Bavorsku a Rakousku nějak markantně lišila. Jak ukazuje tab. 12, mezi hlavní domestikovaná zvířata středního eneolitu patřil skot, prase, ovce a kozy, kůň a pes. Kosti těchto druhů nacházíme na lokalitách středního eneolitu v různém početním zastoupením. Nejčastěji převažují doklady chovu skotu, podle nálezů z rakouské lokality Ansfelden-Burgwiese se jednalo o střední až větší exempláře (Smitzberger 2008, 289). Zajímavým zjištěním je, že na dvou lokalitách (Galgenberg a Hadersbach) jasně převažují kosti koní. Většinou se však obtížně posuzuje, zda se jedná o koně divoké či domestikované. Jaký význam měl kůň v rámci lokality Kopfham-Galgenberg napovídá již nezvykle malý počet kostí hovězího dobytka. Rovněž srovnáním hmotností kostí z lokalit Riekofen a Galgenberg bylo prokázáno, že z hlediska produkce masa koně suplovali na Galgenbergu roli, kterou hrál skot na lokalitě Riekofen (Glass 1999, 152). Na straně druhé výzkum věkové struktury koní z Galgenbergu ukazuje, že většina koní se dožila plné dospělosti a umírala mezi 5 – 10 rokem věku, což je z hlediska produkce masa zbytečně vysoký věk. Není tedy vyloučeno používání koní i k pracovním aktivitám (Glass 1999, 153). Podle Manharta (2004) byli robustní koně využíváni především jako jateční zvířata, jak ukazují nálezy kostí se stopami kuchyňského zpracování, pocházející z lokality Stephansposhing-Wischlburg. Na jedné z lokalit (Dobl) převažují kosti určené jako ovce/ koza. Podle situace na lokalitě Stehelčeves–Homolka bylo cca 58 % zvířat poraženo v mladém věku, z toho třetina ve věku do 1 roku a dvě třetiny do věku 2 let. Zbylých 42 % se dožilo dospělého věku, kosti vyloženě starých jedinců však nalezeny nebyly. Byla tedy zaznamenána větší variabilita věku než u skotu, kde byly identifikováni převážně dospělí jedinci (Ambros 1968, 453).

Ovce/Koza 12 % 7,2 % 13 % 13 % 42 % 20 % 0,8 % 5,6 % 13,3 %

Pes 1,3 % 14,4 % 1% 5% 0 4,9 % 0,4 % 2,5 % 1,1 %

Kůň 0 23,1 % 3% 6% 1% 0 48,4 % 7,5 % 0,14 %

Tab. 12: Zastoupení kostí domestikovaných zvířat ve vybraných publikovaných souborech středního eneolitu Tab. 12: Representation of bones of domesticated animals in chosen published sets from the Middle Eneolithic period.

Schmitzberger 2008 Glass 1999 Busch 1985 Matuschik, 1999 Uerpmann 1988 Hormuth 1995 Hormuth 1995 Manhart 2004 Ambros 1968

59

60


Na další lokalitě (Riekofen) je nejvíce zastoupeno domácí prase. Zhruba polovina zde nalezených kostí patřila prasatům mladším než 2 roky (Matuschik 1999, 81). Na lokalitě Ansfelden-Burgwiese se také vyskytovaly kosti spíše z mladších jedinců, jejichž kohoutková výška dosahovala 75 – 80 cm (Smitzberger 2008, 290). V malém souboru kostí z chamské lokality Otmíčská hora byli rozlišeni dva dospělí jedinci (střední a větší velikosti). U jedince střední velikosti byla kohoutková výška odhadnuta na 74 cm (John – Stolz – Sůvová 2010). Poměrně nízké zastoupení prasečích kostí na Galgenbergu může být způsobeno tím, že cca 10 % celého souboru tvoří kosti, u nichž nelze rozhodnout, zda náleží domácímu či divokému praseti. Dá se předpokládat, že i psi mohli být v určité míře konzumováni. Ukazuje na to přítomnost psích kostí mezi stejně fragmentarizovaným kuchyňským odpadem na lokalitě Stehelčeves-Homolka (Ambros 1968, 455). Poměrně zajímavé je zjištění specifické prostorové distribuce psích kostí v rámci lokality Kopfham-Galgenberg. Zatímco kosti ostatních zvířat se vyskytovaly prakticky na celé lokalitě, psí kosti (309 kusů) byly omezeny jen na východní část ohrazení (Glass 1999, 154). Zdá se, že největší význam měl ve sledovaném souboru lokalit chov velkých zvířat, tedy skotu a koní. Naopak nelze s jistotu tvrdit, že by ve středním eneolitu nabyl většího významu chov koz a ovcí (cf. Prostředník 2001b, 70; Zápotocký 2008b, 113). Mezi jednotlivými lokalitami můžeme pozorovat značné rozdíly. Podle I. Matuschika (1999, 81), mohou být tyto rozdíly vysvětleny chronologicky. Zatímco na lokalitách starší chamské kultury (Moosham) byl preferován hovězí dobytek, v mladších fázích hrála větší roli prasata (Riekofen). 4.2.5 Význam lovu Kosti lovných zvířat se na sledovaných lokalitách vyskytují v menším množství, než kosti domestikovaných druhů. Obvykle to bývá kolem 30 % ze všech určitelných kostí. (Kopfham-Galgenberg – 26,7 %; Stehelčeves-Homolka – 27 %; Riekofen 32,6 %). Výrazně méně je to však na lokalitě Stephansposhing-Wischlburg – jen 10 % (Manhart 2004) a rakouská lokalita Ansfelden-Burgwiese (20,8 %) je z tohoto hlediska také pod průměrem běžným v bavorské oblasti (Schmitzberger 2008, 288). Naopak na jevišovické lokalitě

Ansfelden-Burgwiese Kopfham-Galgenberg Riekofen Moosham Dobl Landersdorf Hadersbach StephansposhingWischlburg Stehelčeves-Homolka

Vysočany-Palliardiho hradisko byl údajně poměr lovných a domestikovaných zvířat zhruba vyrovnaný (Medunová– Benešová 1993, 199), na řivnáčské lokalitě Kutná Hora-Denemark dokonce kosti divokých zvířat převažují (Kyselý 2008b, 370). Na všech sledovaných lokalitách byl nejvíce zastoupen jelen lesní. V některých publikovaných souborech jsou započítávány i parohové nástroje, jindy nikoliv. Jelen však mezi kostmi divokých zvířat dominuje i v těch případech, kdy se parohové nástroje nezapočítávají. Jelen byl evidentně hlavním lovným zvířetem a jeho kosti jsou mnohdy častější, než kosti některých domácích zvířat. Dále se pravidelně vyskytuje srnec a divoké prase, méně jsou zastoupena zvířata, která mohla být lovena pro kožešiny (bobr, liška, kuna, jezevec). Kosti bobra byly častým nálezem na řivnáčské lokalitě Kutná Hora-Denemark (Kyselý 2005, 283). V poslední době jsou nově interpretovány nálezy žabích kostí. Ojediněle se žabí kosti objevily na lokalitě Stehelčeves-Homolka (Ambros 1968, 459). Na Galgenbergu se jednalo o desítky jedinců, byli však považováni za přirozenou intruzi (Glass 1999, 142). Nový pohled na tyto nálezy však přináší přesvědčivé doklady konzumace žab (skokanů) z řivnáčské lokality Kutná Hora-Denemark (Kyselý 2005, 2008a, 2008b). Žáby nechybí ani na švýcarské nákolní lokalitě středního eneolitu Arbon Bleiche 3 (Spangerberg – Jacomet – Schibler 2006, 2). Pouze v případech, kdy je při výzkumu ve větší míře uplatňováno plavení vzorků, jsou nacházeny také rybí kosti. Při moderním výzkumu lokality Ansfelden-Burgwiese byla zjištěna koncentrace 1,9 rybí kosti na litr vzorku, přičemž kosti pocházely pouze z větších (dospělých) ryb (Galik 2008). V Riekofenu byla zaznamenána až 2 % rybích kostí, mezi nimiž je zmiňován i doklad sumce o délce 2,5 m (Matuschik 1999, 81). Celkem tři exempláře rybích kostí pocházejí z příkopu na lokalitě Kopfham-Galgenberg (Glass 1999, 142) a ojediněle se rybí kosti objevily na lokalitě Stehelčeves-Homolka (Ambros 1968, 459). U vzorků zvířecích kostí z lokalit středního eneolitu se již neprojevuje situace známá ze starších fází eneolitu, kdy na některých lokalitách převažují kosti lovné zvěře nad domestikovanými druhy (cf. Peške 2000; Neustupný 2008, 19).

Jelen 14,6 % 14,9 % 18 % 12 % 20 % 17,5 % 6,4 %

Srnec 0,9 % 2,9 % 3% 2% 0 7,6 % 0,4 %

Prase divoké 4,1 % 6,4 % 8% 2% 3% 7,6 % 1,6 %

Bobr 0,7 % 0,8 % 1% 0 4% 0 0,4 %

Liška 0,4 % 0,2 % 0 0 0 4% 0

Schmitzberger 2008 Glass 1999 Matuschik 1999 Matuschik 1999 Uerpmann 1988 Hormuth 1995 Hormuth 1995

3,75 %

0

1,8 %

0

0

Manhart 2004

7,9 %

0,6 %

0,9 %

0,4 %

0,07 %

Ambros 1968

Tab. 13: Zastoupení kostí lovných zvířat na vybraných lokalitách středního eneolitu Tab. 13: Representation of bones of hunted animals on chosen sites from the Middle Eneolithic period

Jan John

4.2.6 Zbytky na keramice Rezidua původního obsahu keramických nádob bývají dochována zpravidla ve formě zuhelnatělého povlaku na jejich vnitřní straně. Zachovat se však mohou i zbytky, které zuhelnatělé nejsou, zejména ve specifických půdních podmínkách či pohřebních kontextech. Nepochybně se jedná především o zbytky spojené s uchováváním, úpravou a konzumací potravin či nápojů. Keramické nádoby však byly v určité míře využívány i k mnoha dalším účelům. Kupříkladu analýzy reziduí na západoevropských zvoncovitých pohárech poukázaly na skutečnost, že tyto specifické a bohatě zdobené nádoby byly používány nejen k popíjení piva a medoviny, ale sloužily též jako kontejnery na potraviny, tyglíky při zpracování mědi a rovněž jako pohřební urny (Guerra-Doce 2006). Právě studium zbytků obsahu nádob tedy může přinášet cenné informace o jejich praktické funkci. Existence residuí potravin a nápojů na keramice je archeologům poměrně dobře a dlouho známá, např. E. Neustupný uvádí řadu nálezů tohoto typu z oblasti Komořanského jezera (Neustupný 1985, 63-65). Systematicky však tento jev sledován není, což je nepochybně způsobeno i faktem, že metody bližší identifikace a zkoumání těchto zbytků u nás zatím byly velmi špatně dostupné. V prostředí námi sledovaných výšinných lokalit jsou rezidua ve formě příškvarků hlášena ze zlomků hrncovitých nádob na lokalitě Mířkov-Racovský vrch (Bašta – Baštová 1988, 384). Pokud nejsou zbytky příliš poškozeny vysokými teplotami, mohou být identifikovány mikroskopickou cestou. Platí to zejména tehdy, pokud obsahují pyl, signalizující přítomnost medu (viz např. Pokorný-Mařík 2006). Další možností je pak zjištění škrobových zrn. Například v poháru starší šňůrově keramiky z hrobu v Refshøjgård (Dánsko) byla identifikována nespálená vrstvička obsahující zrna škrobu, ale prakticky žádný pyl. S největší pravděpodobností tedy bylo v tomto poháru do hrobu uloženo neslazené pivo (Klassen 2008). Ve většině případů je však nutno při studiu reziduí použít poměrně složité a nákladné chemické analýzy, založené např. na plynové chromatografii a následném sledování izotopových charakteristik lipidů a mastných kyselin. V prostředí eneolitické lokality Arbon Bleiche 3 (Švýcarsko) takto byly na keramice údajně identifikovány zbytky fermentovaných mléčných produktů, nejspíše v podobě sýra, másla či jogurtu (Spangerberg – Jacomet – Schibler 2006). V případě chamské lokality Kop-

Syntéza struktur

fham-Galgenberg (Bavorsko) byla pomocí lipidové analýzy u jednoho keramického zlomku konstatována přítomnost tuku z domácího či divokého prasete, rezidua však byla obecně v tomto souborů vzácná, identifikováno bylo pouze 5 případů z celkového počtu 3532 střepů (Chapman – Giles 1999, 77). Naopak řada zuhelnatělých reziduí je uváděna z výzkumu lokality Dobl, a to jak na střepech z hrnců, tak ne fragmentech nádob s uchy (Burger 1988, 58). Na keramice chamské kultury z Čech byla zatím provedena jediná analýza zuhelnatělého rezidua. Pomocí metody založené na protilátkových testech ELISA (enzyme-linked immunosorbant assay) ji provedl J. Pavelka u části nádobky (pravděpodobně amforky) s kulovitým tělem a krátkým válcovým hrdlem z lokality Otmíče-Otmíčská hora. Na vnitřní straně výduti této nádobky byla zaznamenána tenká zuhelnatělá vrstvička, která chybí v oblasti hrdla. Výhodou uvedených testů je jejich poměrně snadná proveditelnost a nezávislost na nákladných přístrojích typu hmotnostní spektrometr. Tento typ testů se již u nás začíná na archeologický materiál úspěšně aplikovat, např. analýzy zuhelnatělých zbytků na středověké a novověké keramice naznačují rozdílnost stravy v různém sociálním prostředí (Pavelka – Vařeka 2008). Na základě provedených testů je možno konstatovat, že ve vzorku z Otmíče byl přítomen kasein. Ten je přirozenou součástí mléka, kde představuje 80 % mléčných proteinů. Jako negativní se ukázaly testy na přítomnost obilnin, zde byl testován gluten, stejně tak negativní byl test na přítomnost proteinů ptačích vajec, kde se testoval ovomucoid, jakožto hlavní termostabilní alergen vaječného bílku. Postupně byly rovněž jako negativní vyhodnoceny testy na svalové a kostní proteiny skotu, prasat, drůbeže a ovcí. Podobně bylo vyloučeno také kravské mléko, neboť test na b laktoglobulin skotu byl rovněž negativní. Byl rovněž použit test pro identifikaci kozích proteinů v mléce. Zde byla nalezena reakce na úrovni nižší než 0.005 % kozího mléka ve vzorku, nicméně vyšší než 0.0 % kozího mléka. Není proto vyloučena velmi slabá příměs kozího mléka, dále ovčí mléko, které nebylo testováno, a nebo mléko jiného dosud netestovaného savce (např. koně). Můžeme tedy konstatovat, že na zkoumaném fragmentu keramické nádoby byl zachycen vzorek mléčného původu s minimálním nebo žádným zastoupením jiných než mléčných proteinů, přičemž vyloučeno bylo mléko kravské (John – Pavelka 2010).

61

62


5. Závěr V práci jsou shrnuty současné informace o celkem 75 výšinných lokalitách v oblasti západních Čech, které můžeme s různou mírou pravděpodobnosti přiřadit k chamské kultuře středního eneolitu. Chamská kultura je známa především svým ne zcela obvyklým odrazem v archeologických pramenech. Dodnes nebyly nalezeny žádné hroby patřící chamské kultuře a v západních Čechách doposud postrádáme jakékoliv jiné komponenty, než obytné, navíc situované na vyvýšených polohách v krajině. Tyto obytné komponenty jsou nejčastěji nacházeny na ostrožnách nebo členitých skalách, které spojuje jejich velmi malá využitelná plocha (zpravidla méně než 500 m2). Zatím se nepodařilo najít racionální zdůvodnění využívaní těchto zvláštních poloh. Motivy jejich osidlování bude zřejmě třeba hledat v ideologické sféře lidí středního eneolitu. Zmíněná neobvyklá sídelní struktura byla v minulosti často interpretována jako doklad odlišné subsistenční strategie chamské kultury, v níž mělo klíčovou roli hrát pastevectví drobných přežvýkavců. Tomu zdánlivě napovídá i zjištění, že chamská kultura využívala jiný typ krajiny, než neolitické kultury prvních zemědělců, jejichž sídelní areály nacházíme v nejúrodnějších částech plzeňské kotliny. Absence nálezů chamské kultury v těchto oblastech je dle mého názoru způsobena charakterem jejich terénu, který neposkytuje dostatek vyvýšených poloh, na nichž jsme schopni nálezy chamské kultury identifikovat. Oproti neolitu však jednoznačně dochází k využívání krajiny s vyšší nadmořskou výškou. Nedostatek nálezů z období časného a starého eneolitu nám bohužel nedovoluje posoudit, zda k této změně nedošlo již podstatně dříve. Hypotézu o pasteveckém způsobu obživy je podle mého názoru možno v případě nositelů chamské kultury odmítnout. Na základě zjištěných faktů můžeme konstatovat, že pro ni neexistují žádné přímě důkazy. Kromě nezvyklé polohy obytných komponent chamská kultura v západních Čechách nijak nevybočuje z rámce kontinuálního vývoje našeho zemědělského pravěku. Potvrzuje to např. hustota lokalit v krajině, neboť většina z nich je od sousední lokality vzdálena méně než 3 km. Nadmořská výška lokalit se pohybuje v rozmezí 310-665 m, s nejvyšším zastoupením intervalu 400-450 m. Pomocí geografických informačních systémů jsem se pokusil sledovat i minimální nadmořskou výšku v okruhu 500 m od každé výšinné lokality. Průměrná nadmořská výška získaná z toho měření činí 420 m, což není z hlediska pravěkého osídlení jihozápadních Čech nijak extrémní hodnota. Ukázalo se rovněž, že většina lokalit se nachází do 200 m od vodního zdroje a do 300 m od dnešních zemědělsky využívaných ploch. Více než polovina (52 %) chamských výšinných lokalit nebyla podle

současného stavu poznání využívána v žádném jiném období. Na druhou stranu se ale tyto lokality nevyskytují mimo tradičně osídlenou krajinu, což ukazuje i fakt, že jen 30 % lokalit se vyskytuje na katastrech, ze kterých zatím nedisponujeme nálezy žádných jiných pravěkých kultur. Na třech lokalitách byly druhově určeny vzorky uhlíků. Výsledky této xylotomární analýzy naznačují významné zastoupení jehličnanů v tehdejší krajině. Ve dvou případech byly nečekaně zaznamenány uhlíky tisu, které jsou na pravěkých lokalitách vzácným nálezem. Nutno podotknout, že všechny tři analyzované vzorky pocházejí z lokalit na buližníkových skalách, v jejichž okolí lze očekávat specifické botanické podmínky (dnes je mnoho z těchto lokalit vyhlášeno za přírodní rezervace). Provedené mikrosondáže a zejména průzkum suťového kužele na lokalitě Radkovice-Osobovská skála ukázaly, že se na sledovaných lokalitách běžně vyskytují zuhelnatělé makrozbytky kulturních plodin, zejména obilí. Zemědělství chamské kultury bylo zřejmě postaveno především na pěstování pšenice dvouzrnky a ječmene. Zatím nemáme dostatek nálezů pro řešení otázky, v jakém poměru byly tyto obilniny zastoupeny. Vyskytuje se také pšenice jednozrnka, hrách a len. Z tradičních plodin neolitu a eneolitu zatím není doložen mák, což ale není překvapivé vzhledem k rozsahu sondáží a intenzitě zánikových transformací, postihujících makrozbytky pravěkých olejnin (len a mák). Mezi další doklady zemědělského způsobu života patří otisky obilí na keramice i v mazanici, a také nálezy kamenných nástrojů (srpové čepele, drtidla). Úzkou prostorovou vazbu chamských výšinných lokalit na areály polí indikují i pylová zrna obilí, zachycená ve vrstvách suťového kužele na lokalitě Radkovice. Ze západních Čech nemáme bohužel k dispozici větší soubory druhově určených zvířecích kostí. Lze snad předpokládat obdobnou situaci jako v sousedních regionech, zejména v Bavorsku, kde byl kladen důraz na chov skotu a na některých lokalitách jsou velmi výrazně zastoupeni koně. Pouze v ojedinělých případech byl zaznamenán zvýšený podíl kostí prasat a drobných přežvýkavců (ovce/koza). Nemůžeme tedy předpokládat, že by tato zvířata hrála v ekonomice chamské kultury nějakou nadstandardní roli, jak je někdy v literatuře uváděno. Nálezy masivních přeslenů rovněž nelze přímo spojovat se zpracováním ovčí vlny. Především na příkladu lokality Radkovice-Osobovská skála jsem se pokusil upozornit na značný informační potenciál, který obsahují akumulace suti na svazích a úpatích výšinných lokalit. Další výrazné rozšíření našich znalostí o chamských výšinných lokalitách, které se většinou nacházejí v zalesněném

Jan John

prostředí, nabízí cílená aplikace nedestruktivních metod archeologického průzkumu. Na vybraných lokalitách byly testovány hlavní metody nedestruktivní archeologie, především povrchového průzkumu, geofyzikální prospekce a odběru vzorků pomocí mikrosondáží. Ukázalo se, že kombinace těchto metod přináší velmi cenné výsledky. Za přínos pokládám rovněž dokumentaci povrchu lokalit za pomoci vytváření digitálních modelů terénu. Touto metodou byly např. zdokumentovány lokality, u nichž uvažujeme o existenci ohrazení pomocí valů a příkopů. Takovýchto lokalit je v práci evidováno sedm, žádná z nich však doposud nebyla detailněji zkoumána, a dataci jejich ohrazení bude nutno prověřit. V západních Čechách zatím nejsou doložena rozsáhlá příkopová ohrazení chamské kultury, jakých známe z oblasti Bavorska zhruba dvě desítky. Může to být způsobeno tím, že letecká prospekce v západních Čechách není z hlediska vyhledávání pravěkých památek příliš produktivní metodou. Povrchové průzkumy rovněž ukazují, že na některých lokalitách je možno identifikovat plošiny, na nichž stály eneolitické domy. Tyto domy nezasahovaly pod povrch terénu a na základě sledování otisků ve vypálené mazanici můžeme soudit, že při jejich stavbě byly ve velké míře využívány pruty a kuláče menšího průměru (3 – 6 cm). Z chronologického hlediska je podle mého názoru zatím možno na základě artefaktů vyčlenit tzv. klasickou a pozdní fázi chamské kultury. Zřetelněji se rýsuje pozdní fáze, která se

Závěr

vyznačuje opouštěním tradiční výzdoby chamské keramiky vícenásobnými přesekávanými lištami. Naopak se v ní objevují jednoduché promačkávané lišty, brázděný vpich a šňůrová výzdoba. Některé výzdobné prvky ukazují na vztah k jevišovické vrstvě B a kultuře kulovitých amfor. Za lokality typické pro tuto pozdní fázi považuji Mířkov-Racovský vrch a Vlkov-Babiny. Pro jejich zvláštní postavení v rámci chamské kultury hovoří také poměrně mladá radiokarbonová data a využívání lokálních surovin pro výrobu kamenných nástrojů. Nově bylo získáno a publikováno osm radiokarbonových dat ze čtyř chamských výšinných lokalit v západních Čechách. Srovnání s publikovanými absolutními daty chamské kultury v Bavorsku, řivnáčské kultury, jevišovické kultury a skupiny Golberg III ukázalo, že všechna západočeská data svým rozložením odpovídají pravděpodobně závěru středního eneolitu. Může to být způsobeno zaměřením vzorkovací strategie na lokality pokládané za zástupce pozdní chamské kultury (Vlkov-Babiny, Mířkov-Racovský vrch), vyloučit nemůžeme ani možnost, že na výšinných lokalitách bez zahloubených objektů je vyšší pravděpodobnost zachycení ekofaktů, pocházejících z doby jejich zániku. Některá z radiokarbonových dat jsou natolik nízká, že nevylučují určitý mírný přesah využívání západočeských výšinných lokalit do mladého eneolitu. Z takto omezeného vzorku dat však zatím není možno vyvozovat dalekosáhlé závěry.

63

64


6. Summary Present state of information on 75 elevated sites in the area of the west Bohemia which can be identified mostly as areas of the Cham Culture from the Middle Eneolithic period is summarized in the paper presented. The Cham Culture is known especially for its not very usual reflection in archaeological sources. Until now, no burials of this culture have been discovered and in the west Bohemia, we are still lacking any other components but residential which are situated in elevated places in landscape. These residential components are mostly found on promontories or rugged rocks which have commonly only small usable areas (usually less than 500 m2). Until now, no reasonable purpose of using these curious places has been found. Motifs for settling them will be most probably needed to be searched for in the sphere of ideology of people of the Middle Eneolithic period. The unusual settlement structure mentioned has been frequently interpreted as evidence of different subsistence strategy of the Cham Culture which consisted prevailingly of herding smaller ruminants. This theory is supported by fact that the Cham Culture used different type of landscape than cultures of the first agricultures who residential areas can be found in the most fertile part of the Pilsner Basin. In my opinion, absence of finds in these regions is caused by character of the terrain which does not provide enough elevated sites on which we would be able to identify remains of the Cham Culture. In contrary to the Neolithic period, use of land in higher above-sealevel places can be documented here. Lack of finds from the periods of the Initial and Early Eneolithic does not allow us to judge whether this change did or did not occur even earlier. In my opinion, hypothesis on the pastoral way of living can be refused in the case of the Cham Culture. On the basis of facts found, we can argue that there is no direct evidence for it. Apart from the unusual location of the Cham Culture residential components, this culture is not very different to continual development of the agricultural Prehistory in Bohemia. This can be testified by density of sites in landscape because majority of them is not further than only 3 kilometers from the closest neighboring site. Above-sea-level of the sites is about 310 – 665 m, interval 400 – 450 m is the most represented. Through the geographic information system, I tried to observe also minimum above-sea-level in surrounding area with 500m radius around each elevated site. The average above-sea-level obtained in this measurement is 420 m which is not an extreme value compared to other settlements in Prehistory in the west of Bohemia. We have also found out that majority of sites is situated in distance not more than 200 m far from the water

source and not more than 300 m from presently used agricultural areas. According to the present state of knowledge, more than a half (52%) of the Cham Culture elevated sites was not used during any other period. Contrariwise, the sites mentioned are not situated off the traditional settlement landscape which can be illustrated by fact that only 30% of the sites analyzed is situated in cadastres where no other Prehistoric cultures have been identified. Carbonized samples from three sites were determined on basis of their species. Results of this xylotomar analysis suggest significant representation of conifers in the past landscape. Unexpectedly, remains of yew-tree were identified in two cases; yew-trees are very rare finds on Prehistoric sites. It should be noticed mentioned that all three samples come from sites situated on lydite formations in surrounding of which specific botanic conditions can be expected (many of these sites are nature reserves). Micro trenches and survey of the talus cone on the site of Radkovice – Osobovská skála has shown that carbonized macro remains of cultural plant usually occur on these sites, namely cereals. Agriculture of the Cham Culture was most probably based on growing emmer wheat and barley. So far, we do not have enough evidence for solving question of mutual ratio of these plants. Einkorn wheat, peas and flax occur as well. Poppy seed as the traditional plant of the Neolithic and Eneolithic has not been proven yet. This fact is not surprising regarding extent of trenches and intensity of the exit transformations influencing macro remains of Prehistoric oil bearing plants (flax and poppy seed). Other evidence of agricultural way of life can be found in form of imprints of grains on pottery fragments and pieces of daub and also through finds of stone tools (sickle blades, grinders). Narrow spatial relation of the Cham Culture elevated sites to areas of field can be indicated by pollen particles of cereals which were identified in layers of the talus cone on the site of Radkovice. Unfortunately, we do not have many larger sets of animal bones determined by their species from the west of Bohemia. It is probable that similar situation occurs in neighboring regions too, namely in Bavaria where cattle breeding was emphasized and on some sites, horses are represented in large numbers. Only in several cases higher ratio of pig bones and small ruminants (sheep/goat) has been documented. Therefore, we cannot presume that these animals would have played any more significant role in economy of the Cham Culure as it is sometimes mentioned in literature. Finds of large whorls cannot be put in relation to processing of sheep wool, too.

Jan John

Especially in the case of the Radkovice – Osobovská skála site I tried to call attention to large information potential which is contained in accumulations of debris on slopes and at bottoms of elevated sites. Further significant enhancement of our knowledge on the Cham Culture elevated sites which are often found in forested areas, is provided by application of non-destructive archaeological methods. On the sites chosen, main methods of the non-destructive archaeology were tested, especially field surface survey, geophysical prospecting and sampling through micro trenches. We have found out that combination of the three methods mentioned brings highly valuable results. Large contribution to knowledge on the sites was documentation of their surface through processing digital terrain models. This method was used for documentation of sites with possible enclosure in form of rampart and ditch. There are seven sites following previous characteristics mentioned in this thesis, nevertheless, none of them has been researched in detail yet and dating of their enclosure must be further verified. In the west of Bohemia, we still do not have large Cham Culture ditch enclosures which are known for example from Bavaria where approximately 20 of them have been identified. It can be caused by fact that aerial prospecting in the west of Bohemia is not very effective method of identifying Prehistoric monuments. Field walking indicates that in case of some sites, it is possible to identify plateaus on which the Eneolithic houses stood. These houses did not reach the subsoil and on basis of observing imprints on the fired daub, we can judge that its construction was made of sticks and round billets of smaller diameter (3 – 6 cm).

Summary

From a chronological point of view, I am convinced that on basis of artifacts it is possible to determine so called classical and later phase of the Cham Culture. The later phase is more visible and show abandoning traditional ways of the Cham decoration of multiple slashed cordon. Simple creased cordons, striated incision and corded decoration start to appear. Some of the decorative patterns show relation to Jevišovice layer B and the Globular Amphora Culture. Sites Miřkov – Racovský vrch and Vlkov – Babiny can be considered typical for the facts mentioned previously. Their specific position within the Cham culture is supported by relatively young radiocarbon dates and using local raw materials for stone tool production. Recently, eight new radiocarbon dates obtained from four Cham elevated sites in the west of Bohemia have been published. Comparison to published absolute dates for the Cham Culture in Bavaria, Řivnáč Culture, Jevišovice Culture and the Golberg III Group has shown that all of the west Bohemian dates are in their distribution typical for the end phase of the Middle Eneolithic. This can be caused by focus of sampling strategy on sites which were considered representatives of the Late Cham Culture (Vlkov – Babiny, Miřkov – Racovský vrch). It should be also taken into account that on the elevated sites it is more probable to obtain ecofacts from period of end of the site. Some of the radiocarbon dates are so low that certain slight overlap in using west Bohemian elevated sites in the Late Eneolithic as well cannot be excluded. Nevertheless, it is not possible to deduce any concrete conclusion on basis of such small sample so far. English by: Regina Janíková

65

66


7. Soupis lokalit Soupis přináší základní informace o jednotlivých lokalitách a výběr nálezů.

Uložení: ÚAPPSČ – Nižbor; Muzeum Českého krasu v Berouně

Vysvětlivky: (A) – lokality zařaditelné na základě artefaktů do středního eneolitu (B) – lokality, které na základě svých formálních vlastností a nálezů eneolitických artefaktů pravděpodobně patří střednímu eneolitu, není to ale zcela jisté (C) – lokality, které by na základě svých formálních vlastností a ojedinělých nálezů pravěkých artefaktů snad mohly patřit střednímu eneolitu

Základní literatura: John, J. – Stolz, D. – Sůvová, Z. 2010: Výšinná lokalita na Otmíčské hoře (k.ú. Otmíče, okr. Beroun) – příspěvek k rozsahu oikumeny chamské kultury. In: P. Krištuf – P. Vařeka (eds.), Opomíjená archeologie 2007-2008, 64-76. Maličký, J. 1956: Hradiště na Otmíčské hoře. Archeologické rozhledy 8, 799 – 804.

KE – keramika MA – mazanice BI – broušená industrie ŠI – štípaní industrie KA – ostatní kamenná industrie (brousky, brusy, drtiče, zrnotěrky) KO – kosti, kostěné a parohové artefakty 1 BE/Otmíče – Otmíčská hora (A)

V roce 2000 zdokumentoval D. Štolz drobný nelegální výkop na akropoli hradiště Otmíčská hora. Získaný soubor keramiky, mazanice, kamenných i kostěných nástrojů a zvířecích kostí lze bezpečně zařadit k chamské kultuře, což potvrzuje i radiokarbonové datum získané ze zvířecí kosti (4170 ± 35 BP). Lokalita byla využívána rovněž na přelomu doby halštatské a laténské, a rovněž v raném středověku. Eneolitické osídlení se zřejmě omezuje pouze na západní (nejvyšší) výběžek akropole hradiště. Nálezy datované do středního eneolitu poskytl již dříve výzkum J. Maličkého v roce 1953. Nálezy: KE MA BI ŠI KO

Obr. 38: Otmíče-Otmíčská hora, nálezy keramiky z výzkumu v roce 2000 (podle John-Stolz-Sůvová 2010) Fig. 38: Otmíče-Otmíčská hora, finds of pottery from research in 2000 (after John – Stolz – Sůvová 2010)

Jan John

Soupis lokalit

2 DO/Holýšov – Čelákovská hora (A)

Obr. 39: Otmíče-Otmíčská hora, nálezy z výzkumu v roce roku 2000, 1-11 keramika, 12-14 kost (podle John-Stolz-Sůvová 2010) Fig. 39: Otmíče-Otmíčská hora, finds of pottery from research in 2000, 1 – 11 pottery, 12. 14 bone (after John – Stolz – Sůvová 2010)

Obr. 40: Otmíče-Otmíčská hora, nálezy keramiky z výzkumu v roce 2000 (podle John-Stolz-Sůvová 2010) Fig. 40: Otmíče-Otmíčská hora, finds of pottery from research in 2000, 1 – 11 pottery, 12. 14 bone (after John – Stolz – Sůvová 2010)

Lokalitu objevili D. Baštová a J. Bašta v roce 1988 a prokopali zde sondu 1 x 0,8 m. Jelikož zjistili rozsáhlejší lokalitu s relativně dobře dochovanou vrstvou s nálezy o mocnosti místy až 50 cm, pokračovali ve spolupráci s P. Břicháčkem v roce 1989 dalšími čtyřmi sondami o rozměru 8,6 x 2 m; 5,6 x 2; 7,4 x 2,6 a 5 x 1,4 m. Při tomto výzkumu bylo zjištěno ohniště, mělce zahloubené jámy a sloupové jamky. Objekty ohraničovaly prázdný prostor, pravděpodobně interiér domu. Podle nálezců keramika odpovídá mladému stupni chamské kultury. Nálezy: KE MA ŠI KA Uložení: ZČM Plzeň – RP 89/27; 89/40 Základní literatura: Prostředník, J. 2001: Výšinné sídliště chamské kultury na Čelákovské hoře u Holýšova, okr. Domažlice. In: M. Metlička (ed.), Otázky neolitu a eneolitu našich zemí – 2000, 202 – 217.

Obr. 41: Holýšov-Čelákovská hora, 1-6 keramika, 7-14 štípaná industrie (podle Prostředník 2001) Fig. 41: Holýšov – Čelákovská hora, 1 – 6 pottery, 7 – 14 chipped tool (after Prostředník 2001)

67

68


3 DO/Horšovský Týn (B)

Během sondáží na nádvoří zámku (bývalého biskupského hradu) v Horšovském Týně byla opakovaně v letech 1984, 1986, 2001 a 2002 zachycena eneolitická a halštatská keramika, zejména v druhotné poloze. Rovněž byly zachyceny ojedinělé sloupové jamky, které mohou souviset s pravěkými aktivitami na lokalitě. Nálezy: KE Uložení: NPÚ Plzeň Obr. 42: Holýšov-Čelákovská hora, rekonstrukce hrdel amforovitých nádob (podle Prostředník 2001) Fig. 42: Holýšov – Čelákovská hora, reconstruction of appearance of amphora necks (after Prostředník 2001)

Základní literatura: Durdík, T. – Krušinová, L. 1986: K počátkům a středověké stavební podobě hradu v Horšovském Týně. AH 11, 127 – 142. Durdík, T. – Krušinová, L. 1987: Horšovský Týn, okr. Domažlice. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 52 – 53. Foster, L. 2004: Horšovský Týn, okr. Domažlice. Výzkumy v Čechách (BZO) 2002, 71 – 73. 4 DO/Mířkov – Racovský vrch (A)

Obr. 43: Holýšov-Čelákovská hora, nálezy keramiky (podle Prostředník 2001) Fig. 43: Holýšov – Čelákovská hora, pottery finds (after Prostředník 2001)

Zjišťovací sondu 5 x 4,5 m zde v roce 1984 prokopali D. Baštová a J. Bašta na základě upozornění P. Rožmberského. Zachytili bohatou vrstvu obsahující keramiku (1360 zlomků), mazanici a kamenné nástroje. Zjištěny byly rovněž tři objekty, z nichž sloupová jamka a mazanicová kra náležely eneolitickému osídlení. Na podloží byly nalezeny 4 kusy mikrolitické industrie z bílého patinovaného pazourku, u nichž není vyloučeno mezolitické stáří (určení S.Vencla). V roce 2007 zde proběhl

Jan John

Soupis lokalit

sběr a mikrosondáž KAR (J. John). Z lokality je k dispozici radiokarbonové datum 4005±35 BP (Poz-23423), získané ze zuhelnatělého makrozbytku pšenice dvouzrnky. Nálezy: KE MA BI ŠI KA Uložení: ZČM Plzeň – RP 84/17 a 85/11; KAR Základní literatura: Baštová, D. 1987: Mířkov – Racovský vrch, okr. Domažlice. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 124. Bašta, J. – Baštová, D. 1988: Pravěké osídlení Sedmihoří. Archeologické rozhledy 40, 378 – 400.

Obr. 45: Mířkov-Racovský vrch, nálezy keramiky z výzkumu v roce 1984 (podle Bašta – Baštová 1988) Fig. 45: Mířkov – Racovský vrch, finds of pottery form research in the year 1984 (after Bašta – Baštová 1988)

Obr. 44: Mířkov-Racovský vrch, nálezy z roku 1984, 1 – 30 a 32-37 keramika, 30 broušená industrie (podle Bašta – Baštová 1988) Fig. 44: Mířkov – Racovský vrch, finds from the year 1984, 1 – 30 and 32 – 37 pottery, 30 polished stone tool (after Bašta – Baštová 1988)

Obr. 46: Mířkov-Racovský vrch, nálezy keramiky z výzkumu v roce 1984, 1-11 a 1329 keramika, 12 broušená industrie (podle Bašta – Baštová 1988) Fig. 46: Mířkov – Racovský vrch, finds of pottery form research in the year 1984, 1 – 11 and 13: 29 pottery, 12 polished stone tool (after Bašta – Baštová 1988)

69

70


Obr. 49: Mířkov-Racovský vrch, keramika získaná sběrem v roce 2007 (kresba E. Šamalová) Fig. 49: Mířkov – Racovský vrch, pottery obtained during plough walking in 2007 (drawings by E. Šamalová)

Obr. 47: Mířkov-Racovský vrch, nálezy keramiky a štípané industrie (7-8) z výzkumu v roce 1984 (podle Bašta – Baštová 1988) Fig. 47: Mířkov – Racovský vrch, finds of pottery and chipped stole tool (7 – 8) from research in the year 1984 (podle Bašta – Baštová 1988)

Obr. 50: Mířkov-Racovský vrch, artefakty z vypálené hlíny (mazanice) – výzkum v roce 1984, ZČM Plzeň Fig. 50: Mířkov – Racovský vrch, artifacts from burnt clay (daub) – research in 1984, ZČM Plzeň

5 DO/Mířkov – Tříslovec (A)

Průzkum D. Baštové a J. Bašty v roce 1985 na upozornění Z. Karáska z Horšovského Týna. Ve třech sondách o celkovém rozsahu 7 m2 nalezena mazanice, silicitový artefakt a 62 zlomků keramiky. Soubor keramiky se podle autorů výzkumu nápadně liší od nálezů ze sousedního Racovského vrchu. Nálezy: KE MA ŠI Uložení: ZČM Plzeň – RP 85/20 Obr. 48: Mířkov-Racovský vrch, rekonstruované keramické tvary získané výzkumem v roce 1984 (podle Bašta – Baštová 1988) Fig. 48: Mířkov – Racovský vrch, reconstructed shapes of pottery vessels find during research in the year 1984 (podle Bašta – Baštová 1988)

Základní literatura: Baštová, D. 1987: Mířkov – Tříslovec, okr. Domažlice. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 124.

Jan John

Bašta, J. – Baštová, D. 1988: Pravěké osídlení Sedmihoří. Archeologické rozhledy 40, 378 – 400.

Soupis lokalit

Základní literatura: Jílková, E. 1957: Západní Čechy na počátku doby bronzové. Památky archeologické 48/1, 15-57. Michálek, J. 1979: Süd – und Westböhmische Funde in Wien. AÚ ČSAV, Praha. Neustupný, J. 1952: Výzkum eneolitických sídlišť. Archeologické rozhledy 4, 217-220.

Obr. 51: Mířkov-Tříslovec, keramika a štípaná industrie (6) z výzkumu v roce 1985 (podle Bašta – Baštová 1988) Fig. 51: Mířkov – Tříslovec, pottery and chipped tool (6) obtained during research in 1985 (after Bašta – Baštová 1988)

6 KT/Kaliště 1 – Koubova skála (A)

Obr. 52: Kaliště-Koubova skála, keramika a kamenné nástroje z amatérských výzkumů na počátku 20. století (podle Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum Vídeň) Fig. 52: Kaliště-Koubova skála, pottery and stole tools obtained during amateur research at the beginning of the 20th Century (after Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum, Vienna)

Lokalita byla objevena v roce 1900 A. Šléglem, učitelem v Měčíně. V následujících letech (1900, 1902 a 1903) zde společně s J. Čejkou (c. k. nadlesní v Kališti) a najatými dělníky prováděli rozsáhlé výkopy. Jejich nálezy jsou nyní (částečně?) deponovány ve Vídni. První moderní výzkum zde proběhl v roce 1951 pod vedením J. Neustupného (NM Praha) a V. Čtrnácta (ZČM Plzeň). V rámci tohoto výzkumu byla na vytipovaných plošinkách provedena řada sond, z nichž byla získána keramika, mazanice a kamenná sekerka. Nálezy: KE MA ŠI BI KA KO Uložení: Naturhistorisches Museum Vídeň – inv. č. 65385 – 65427; ZČM Plzeň; NM Praha; Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech – inv. č. 874 – 878

71

72


Obr. 55: Kaliště-Koubova skála, vrstevnicový plán vrcholu skály (krok vrstevnic 10 cm). Šipkou označen čtvercový objekt vysekaný do skály. Fig. 55: Kaliště – Koubova skála, contour map of the top of the rock (contour difference 10 cm). Squared feature carved in stone marked by arrow.

7 KT/Kaliště 2 – Teplá skála (A)

Obr. 53: Kaliště-Koubova skála, keramika z amatérských výzkumů na počátku 20. století (podle Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum Vídeň) Fig. 53: Kaliště-Koubova skála, pottery obtained during amateur research at the beginning of the 20 th Century (after Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum, Vienna)

Výkopy zde prováděl J. Čejka v letech 1903, 1905 a 1907. V roce 2003 provedl sběr v narušeném povrchu lokality student J. Král. Další povrchový sběr vyvolaný činností lesní zvěře provedl J. Král a J. John v roce 2005. Z četných drobných narušení byl nasbírán soubor eneolitické keramiky a mazanice. Během následného zaměření byly identifikovány minimálně dvě plošiny, které indikují polohu zaniklých domů. Z nejvíce narušené plošiny (B) bylo získáno velké množství mazanice a odebrán vzorek pro archeobotanickou analýzu. Nálezy: KE MA BI SI KA Uložení: Naturhistorisches Museum Vídeň – inv. č. 65293 – 65384; ZČM Plzeň – RP 104/2003; KAR

Obr. 54: Kaliště-Koubova skála, keramika z amatérských výzkumů na počátku 20. století (podle Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum Vídeň) Fig. 54: Kaliště – Koubova skála, pottery obtained during amateur research at the beginning of the 20 th Century (after Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum, Vienna)

Základní literatura: Jílková, E. 1957: Západní Čechy na počátku doby bronzové. Památky archeologické 48/1, 15-57. Michálek, J. 1979: Süd – und Westböhmische Funde in Wien. AÚ ČSAV, Praha. John, J. 2008: Kaliště u Červeného Poříčí (okr. Klatovy). Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 95.

Jan John

Soupis lokalit

John, J. – Kočár, P. – Křivánek, R. – Hendrychová, L. 2010: Výsledky průzkumu chamské výšinné lokality Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy). In: P. Krištuf – P. Vařeka (eds.), Opomíjená archeologie 2007-2008, 56-63.

Obr. 57: Kaliště-Teplá skála, keramika a kamenné nástroje z amatérských výzkumů na počátku 20. století (podle Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum ve Vídni) Fig. 57: Kaliště – Teplá skála, pottery and stone tools obtained during amateur research at the beginning of the 20th Century (after Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum, Vienna)

Obr. 56: Kaliště-Teplá skála, keramika a broušená industrie z amatérských výzkumů na počátku 20. století (podle Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum ve Vídni) Fig. 56: Kaliště – Teplá skála, pottery and polished stone tool obtained durin amateur research at the beginning of the 20 th Century. (after Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum, Vienna)

Obr. 58: Kaliště-Teplá skála, keramika z výzkumů na počátku 20. století (podle Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum ve Vídni) Fig. 58: Kaliště – Teplá skála, pottery obtained during researches in the beginning of the 20th Century (after Michálek 1979 – Naturhistorisches Museum, Vienna)

73

74






Jan John


Soupis lokalit

Obr. 66: Kaliště-Teplá skála, konvexní objekt z vypálené hlíny-mazanice (sběr v roce 2005) Fig. 66: Kaliště – Teplá skála, convex feature from fired clay (daub) (field walking in 2005)

Obr. 67: Kaliště-Teplá skála, pohled na plošinu A od severu (23. 7. 2006) Fig. 67: Kaliště – Teplá skála, plateua A view from north (July 23rd, 2006) Obr. 64: Kaliště-Teplá skála, keramika a kamenná šipka (9) šipka (sběr v roce 2005 – kresba M. Dvořák) Fig.64: Kaliště – Teplá skála, pottery and stone arrow head (9) (field walking in 2005 – drawings by M. Dvořák)

Obr. 65: Kaliště-Teplá skála, mazanice s konstrukčními otisky (sběr v roce 2005 – kresba E. Šamalová) Fig. 65: Kaliště – Teplá skála, daub with imprints of constructional elements (field walking in 2005 – drawings by E. Šamalová)

Obr. 68: Kaliště-Teplá skála, vrstevnicový plán lokality s vyznačením plošin A a B (krok vrstevnic je 10 cm) Fig. 68: Kaliště – Teplá skála, contour map of the site, plateaus A and B indicated (contour difference 10 cm)

75

76


8 KT/Kaliště 3 (B)

Obr. 70: Kaliště 3, jižní pohled na 3D model lokality, šipkou je označena plošinka ve skále. Fig. 70: Kaliště 3, 3D model of the site viewed from south, small plateau on the rock is marked by arrow

Členité skalisko jižně od lokality Kaliště – Koubova skála. V roce 2008 zde P. Sokol (NPÚ Plzeň) nalezl vývrat obsahující keramiku a mazanici. V témže roce J. John (KAR Plzeň) se studenty v rámci letní praxe lokalitu zaměřil, přičemž byl vývrat začištěn do podoby sondy 1,5 x 1,5 m. Výzkum poskytl větší množství silně omleté mazanice, soubor nepříliš variabilní keramiky a polovinu přeslenu. Na keramice jsou ojediněle patrny stopy slámování, jeden zlomek je zdoben řadou nepravidelných vpichů. Místo nálezu se nachází pod zcela erodovanou plošinkou o rozměru 3 x 3 m. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň; KAR Obr. 71: Kaliště 3, pohled na plošinku ve skále Fig. 71: Kaliště 3, small plateau on the rock

9 KT/Lovčice – Velký kámen (A)

Obr. 69: Kaliště 3, vrstevnicový plán lokality. Šipkou je označena plošinka ve skále, čtvercem poloha sondy (vývratu). Fig. 69: Kaliště 3, contour map of the site. Small plateau on the rock and location of the trench (windfall) are marked by arrow.

Buližníková skála s patrnými novověkými zásahy (kamenné schůdky, planýrka). Lokalitu objevili E. Pančíková a K. Škrábek na jaře roku 1968. Povrchové průzkumy a drobné sondáže zde prováděli K. Škrábek 1968 – 1969, A. Beneš 1969 a J. Pomahač 1974 – 1975. V areálu skály jsou patrny tři malé plošinky vhodné k osídlení. Nálezy: KE MA BI

Jan John

Uložení: Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích; Vlastivědná sbírka Žinkovska (Obecní úřad Žinkovy) Základní literatura: Beneš, A. 1972: Lovčice, okr. Klatovy. Výzkumy v Čechách (BZO) 1969, 74-75. Škrábek, K. 1969: Lovčice, okr. Klatovy. Výzkumy v Čechách (BZO) 1968, 73. Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960 – 1970. Okresní muzeum v Blovicích.

Soupis lokalit

V roce 1971 zde byla při dobývání liščí nory nalezena kamenná sekerka, na úpatí při JV straně skály, zhruba uprostřed její délky. Může se jednat o eneolitické výšinné sídliště. Dle katalogu sbírky muzea v Klatovech se jedná o vrtaný eneolitický sekeromlat z opuky. Nálezy: BI Uložení: Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech – inv. č. 3327 Základní literatura: Hůrková, J. 1996: Okresní muzeum Klatovy – katalog sbírky, Zprávy ČAS – Supplementum 7. Hůrková, J. 2001: Malechov, okr. Klatovy. Výzkumy v Čechách (BZO) 1999, 118. 11 KT/Radkovice u Měčína – Osobovská skála (A)

Obr. 72: Lovčice-Velký kámen, pohled na lokalitu od jihu (22. 9. 2005) Fig. 72: Lovčice – Velký kámen, site viewed from south (September 22nd, 2005)

Obr. 73: Lovčice-Velký kámen, keramika a broušená kamenná industrie (5) uložená v tzv. Pomahačově sbírce (Obecní úřad Žinkovy) Fig. 73: Lovčice – Velký kámen, pottery and polished stone tool (5) deposited in so called Pomahač’s Collection (Žinkovy Municipal Office)

10 KT/Malechov – Běleč (C)

Podlouhlý, velmi úzký skalní hřbet, orientovaný JZ-SV. Na severní straně prudký spád, z východní a jižní strany přístupný.

Na upozornění K. Škrábka v roce 1976 navázal A. Beneš povrchovým průzkumem v roce 1977. Malý vrchol skalního útvaru je nevhodný k osídlení, výškově je skála členěna několika lavicemi o šíři 1-2 m. Kulturní vrstva byla pravděpodobně splavena. K.Škrábek našel v blízkosti abri na východním obvodu eneolitickou keramiku. V roce 2006 vedl J. John sondáž v suťových situacích na svahu a úpatí skaliska (celkem 3 sondy o celkovém rozsahu 10 m2). Nálezy: KE MA BI SI KA Uložení: Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích; ZČM Plzeň – P 89/77; KAR Základní literatura: Beneš, A. – Braun, P. – Hájek, L. 1981: Radkovice II, okr. Klatovy. Výzkumy v Čechách (BZO) 1976 – 77, 124. John, J. 2007: Zpráva o výzkumu suťových situací na eneolitické výšinné lokalitě Osobovská skála (k. ú. Radkovice u Měčína, okr. Klatovy). In: Krištuf, P. – Šmejda, L. – Vařeka, P. (eds.), Opomíjená archeologie 2005-2006, 110115. John, J. – Kočár, P. 2009: Trial excavation of talus cone at the Middle Eneolithic site Radkovice – Osobovská skála and its archaeobotanical analysis. Fines Transire 18, 209-213.

77

78


12 KT/Řakom (A)

Obr. 74: Radkovice – Osobovská skála, vrstevnicový plán lokality Osobovská skála (krok vrstevnic 30 cm) Fig. 74: Radkovice – Osobovská skála, contour map of the site (contour difference 30 cm)

Obr. 75: Radkovice – Osobovská skála, pohled na lokalitu od jihozápadu (5. 4. 2006) Fig. 75: Radkovice – Osobovská skála, site viewed from southwest (April 5th, 2006)

Obr. 76: Radkovice – Osobovská skála, výběr nálezů z výzkumu v roce 2006. 7 – štípaná industrie, 14 – broušená industrie, ostatní keramika (kresba M. Dvořák) Fig. 76: Radkovice – Osobovská skála, selection of artifacts obtained during research in 2006. 7 – chipped stone tool, 14 – polished stone tools, pottery (drawings by M. Dvořák)

Skalisko vybíhající z úbočí Malé Doubravy, jehož vrcholová plošina o rozloze 0,1 ha je opevněna mohutným příkopem s vnějším valem. V roce 1986 lokalitu zkoumali D. Baštová a J. Bašta. Prokopali tři zjišťovací sondy o velikosti 1 x 1 m a další sondáž posléze provedli v suťovém kuželu pod východním srázem. Ve všech těchto situacích zachytili pouze pravěké nálezy (keramika, mazanice, masivní přesleny). Opevnění je pravděpodobně mladší, snad z období třicetileté války. Nálezy: KE MA KA Uložení: ZČM Plzeň – RP 86/26 Základní literatura: Bašta, J. 1991: K otázce chybné datace některých pravěkých opevnění. Castellologica bohemica 2, 319 – 321. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK. John, J. (v tisku): Řakom (okr. Klatovy) – eneolitické ohrazení, a nebo pozůstatek třicetileté války? Sborník z konference Problematika zemních opevnění od raného novověku po rok 1945 – NPÚ Josefov.

Obr. 77: Řakom, vrstevnicový plán lokality (krok vrstevnic je 20 cm) Fig. 77: Řakom, contour map of the site (contour difference 20 cm)

Jan John

Obr. 78: Řakom, pohled na digitální model povrchu lokality, pohled od severovýchodu Fig. 78: Řakom, digital model of the site, viewed from northeast

Soupis lokalit

stvím drobných kamenů. Rovněž se v ní řídce nacházela zlomková keramika a výjimečně drobná mazanice. Při průzkumu skal bylo zjištěno, že SVV část hřbetu byla v minulosti v délce cca 30 m zcela odtěžena a další stopy po těžbě kamene jsou patrné po stranách hřbetu. Žádné nálezy nebyly učiněny na vlastním skalním hřbetu, který je skoro holý. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň RP 07/2004 Základní literatura: Čedíková E. – Metlička M. – Štěrbová A. 2007: Březí, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 2004, 22. 14 PJ/Bzí – Velká skála (A)

Obr. 79: Řakom, nálezy z výzkumu v roce 1986; 1 – kamenný drtič, 2 a 3 – přesleny, 4 a 5 keramika (podle Metlička 2008, kresba I. Košatková) Fig. 79: Řakom, finds obtained during research in 1986; 1 – stone grinder, 2 and 3 – spindle, 4 and 5 – pottery (after Metlička 2008, drawings by I. Košatková)

13 PJ/Březí u Žinkov – Na skálách (B)

Na lokalitě proběhl rozsáhlý výzkum vedený F. X. Francem v roce 1882. Sběry na lokalitě prováděl A. Šlégl, K. Škrábek (1977), V. Černý (1979), J. Pícka (2004) a zřejmě řada dalších. Nálezy: KE MA BI ŠI KO KA Uložení: ZČM Plzeň – P 319-366, 365, 19485-20853, 25283-25299, P 90/77, 8/79; Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích; Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech – inv. č. 876 – 886; Muzeum Prostějovska v Prostějově (inv. č. 7143 – závaží) Základní literatura: Franc, F. X. 1890: Šťáhlauer Ausgrabungen. Ed. V. Šaldová, AÚ ČSAV Praha, 1988, 11 – 26. Franc, F. X. 1906: Přehled nalezišť v oblasti Mže, Radbuzy, Úhlavy a Klabavy. Ed. V. Šaldová, AÚ ČSAV Praha, 1988, 175 – 246. Jílková, E. 1957: Západní Čechy na počátku doby bronzové. Památky archeologické 48/1, 15-57. Prostředník, J. 2001: Chamská kultura v západních Čechách – Chamer Kultur in Westböhmen. Praehistorica 25-26, 7-177. Katalog artefaktů tamtéž.

V roce 2004 provedli pracovníci Západočeského muzea průzkum skalního hřbetu táhnoucího se ve směru JZZ-SVV asi 1,5 km JV od obce. Ve vývratu na jižní straně na SVV konci hřbetu těsně pod skalou zjištěna pravěká keramika. Při rozšíření a začištění vývratu byla zjištěna splachová vrstva s množ-

79

80


Obr. 80: Bzí-Velká skála, plán lokality vytvořený F. X. Francem (podle Franc 1890) Fig. 80: Bzí – Velká skála, site map drawn by F. X. Franc (after Franc 1980)

Obr. 84: Bzí-Velká skála, nálezy z výzkumu F. X. France – keramické nádoby (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 84: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – pottery vessels (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 81: Bzí-Velká skála, vrstevnicový plán lokality (krok vrstevnic činí10 cm) Fig. 81: Bzí – Velká skála, contour map (contour difference 10 cm)

Obr. 82: Bzí-Velká skála, digitální model terénu lokality, pohled od jihovýchodu Fig. 82: Bzí – Velká skála, plateau of the site, viewed from southeast

Obr. 83: Bzí-Velká skála, vrcholová plošina lokality, pohled z nejvyššího bodu směrem na západ (22. 7. 2006) Fig. 83: Bzí – Velká skála, digital terrain model, viewed from the highest point towards the west (July 22nd, 2006)

Obr. 85: Bzí-Velká skála, nálezy z výzkumu F. X. France – keramické nádoby (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 85: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – pottery vessels (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Jan John

Soupis lokalit

Obr. 88: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – zlomky keramických nádob (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 88: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – fragments of pottery vessels (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 86: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – zlomky keramických nádob (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 86: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – fragments of pottery vessels (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 89: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – keramické přesleny (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 89: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – pottery spindles (after Franc 1890, drawings by D. Londová) Obr. 87: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – zlomky keramických nádob (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 87: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – fragments of pottery vessels (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

81

82


Obr. 92: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – keramické přesleny a závaží (podle Prostředník 2001 – kresba D. Londová) Fig. 92: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – pottery spindles and weights (after Prostředník 2001, drawings by D. Londová)

Obr. 90: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – keramické přesleny (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 90: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – pottery spindles (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 93: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – broušená kamenná industrie (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 93: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – polished stone tools (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 91: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – keramické přesleny (podle Prostředník 2001 – kresba D. Londová) Fig. 91: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – pottery spindles (after Prostředník 2001, drawings by D. Londová)

Jan John

Soupis lokalit

Obr. 96: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – broušená kamenná industrie (podle Franc 1890 a Prostředník 2001 – kresba D. Londová) Fig. 96: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – polished stone tools (after Franc 1890 and Prostředník 2001, drawings by D. Londová) Obr. 94: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – broušená kamenná industrie (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 94: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – polished stone tools (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 95: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – broušená kamenná industrie (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 95: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – polished stone tools (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Obr. 97: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – štípaná industrie (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 97: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – chipped stone tools (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

83

84


Obr. 98: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – kostěná a parohová industrie (1-9), keramika s otisky obilných zrn (10 – 12). Podle Franc 1890 (kresba D. Londová) Fig. 98: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – bone and antler tools (1 – 9), pottery with imprints of grains (10 – 12). After Franc 1890 (drawings by D. Londová)

Obr. 100: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – ostatní kamenná industrie (drtidla, otloukače) a mazanice s otisky prutů (1-2). Podle Franc 1890 (kresba D. Londová) Fig. 100: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – chipped stone tools (grinders and percussors) and daub with imprints of sticks (1 – 2) After Franc 1890 (Drawings by D. Londová)

15 PJ/Honezovice (B)

Obr. 99: Bzí-Velká skála, artefakty z výzkumu F. X. France – ostatní kamenná industrie, brusy a brousky, drtidla (podle Franc 1890 – kresba D. Londová) Fig. 99: Bzí – Velká skála, finds obtained during research of F. X. Franc – other stone tools, whetstones, abraders, grinders (after Franc 1890, drawings by D. Londová)

Táhlá jazykovitá ostrožna obtékaná Nedražickým potokem je ukončena skalkou oddělenou výrazným sedlem. Na jižním svahu skalky ve splachové vrstvě položili D. Baštová a J. Bašta v roce 1987 sondu, která zachytila cca 20 cm silnou hlinitou vrstvu s nálezy (mazanice, 19 ks keramiky, včetně zlomku s otiskem textilie. Další sondy a kontrolní vrypy na vrcholu skalky a na ostatních plochách ostrožny byly negativní, takže se dá předpokládat, že pravěké osídlení se omezovalo jen na skalku o ploše 150 – 200 m2 a vrstva s nálezy je téměř zcela erodována. Další povrchový sběr, při němž byla nalezena jen mazanice, provedl M. Metlička v roce 1994. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 87/3; RP 94/12

Jan John

Základní literatura: Bašta, J. – Baštová, D. 1989: Honezovice, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1986 – 1987, 49. 16 PJ/Klášter u Nepomuka – Zelená hora (B)

Soupis lokalit

Dlouhé buližníkové skalisko, orientované ve směru V – Z. V letech 1960 a 1977 zde provedl povrchový sběr K. Škrábek a roce 1961 V. Šaldová. Stopy osídlení byly zjištěny na malých plošinkách (max. 10 m2) východně od kóty 575. Na lokalitě údajně měly být v roce 1961 prováděny amatérské výkopy J. Boubelem a S. Pflegerem ze Srb. Nálezy: KE MA ŠI BI Uložení: ZČM Plzeň – P 88/77 Základní literatura: Mašek, N. 1962: Problematika západočeské chamské skupiny ve světle nejnovějších nálezů z výšinných sídlišť. Archeologické rozhledy 14, 682-693. Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960 – 1970. Okresní muzeum v Blovicích.

Na jižním svahu Zelené hory, zhruba 100 m od zámku nalezl K. Škrábek okrajový zlomek mísy, který je podle A. Beneše zařaditelný k chamské kultuře. Nálezy: KE Uložení: ZČM Plzeň – P 55/79 Základní literatura: Beneš, A. – Škrábek, K. 1982: Nepomuk, okr. Plzeň – jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1978 – 1979, 80.

Obr. 102: Měcholupy-Velká skála, vrstevnicový plán části skalního hřbetu, východně od kóty 575, krok vrstevnic je 10 cm. Šipkou označen čtvercový objekt vysekaný do skály Fig. 102: Měcholupy – Velká skála, contour map of one part of the rocky ridge, eastwards from spot height 575, contour difference 10 cm. Square feature carved in rock marked by arrow.

Obr. 101: Klášter u Nepomuka, pohled na Zelenou horu od severozápadu(7. 10. 2005) Fig. 101: Klášter u Nepomuka, Zelená hora viewed from northwest (October 7th, 2005)

17 PJ/Měcholupy u Blovic – Velká skála (A)

Obr. 103: Měcholupy-Velká skála, čtvercový objekt vysekaný do skály, pohled od severovýchodu (22. 7. 2007) Fig. 103: Měcholupy – Velká skála, square feature carved in rock, viewed from northeast (July 22nd, 2007)

85

86


Nálezy: KE MA BI SI KA KO Uložení: ZČM Plzeň – P 357-361, 363-364, 366-369, 409411, 685-688, 4965-4970, 8713, 10672-13713, 13718, 2031920321-34996-24999, 25290-25291,25296, 35300, RP 92/14; Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích, KAR Základní literatura: Franc, F. X. 1890: Šťáhlauer Ausgrabungen. Ed. V. Šaldová, AÚ ČSAV Praha, 1988, 27 – 40. Franc, F. X. 1906: Přehled nalezišť v oblasti Mže, Radbuzy, Úhlavy a Klabavy. Ed. V. Šaldová, AÚ ČSAV Praha, 1988, 188 – 193. Prostředník, J. 2001: Chamská kultura v západních Čechách – Chamer Kultur in Westböhmen. Praehistorica 25-26, 7-177. Katalog artefaktů tamtéž. John, J. 2007: Výsledky průzkumu suťového kužele pod hradem Lopata. In: Jižní Plzeňsko 5. Blovice: Muzeum jižního Plzeňska, s. 83-92.

Obr. 104: Měcholupy-Velká skála, zlomek kamenné broušené sekery, rozměry 74 x 41 x 17 mm (podle V. Šaldová, hlášení č.j. 5074/61, archiv ARÚ AVČR) Fig. 104: Měcholupy – Velká skála, fragment of polished stone axe, size 74 x 41 x 17 mm (after V. Šaldová, report Nr. 5074/61, archive of the Institute of Archaeology of the Academy of Sciences, Czech Republic)

18 PJ/Milínov u Nezvěstic – Lopata (A)

Obr. 105: Milínov-Lopata, artefakty z výzkumu F. X. France. Rekonstruované keramické nádoby (podle Franc 1890 – kresba K. Farkašová) Fig. 105: Milínov – Lopata, finds obtained during research of F. X. Franc. Reconstructed pottery vessels (after Franc 1890 – drawing by K. Farkašová)

První zkušební sondáž podnikl F. X. Franc v areálu hradu Lopata v roce 1880 a již tehdy došlo k prvnímu nálezu kamenné broušené sekery. Francovy rozsáhlé výzkumy pak pokračovaly až do roku 1887 a byly zaměřeny jak na vlastní jádro hradu na buližníkové skále, tak na níže položené předhradí, kde byla nalezena většina eneolitických artefaktů. Zjišťovací sondáž suťového kužele pod hradem v roce 2002 (J. John – ZČU-KAR) prokázala existenci neporušených vrstev se značnou vypovídací hodnotou.

Jan John

Obr. 106: Milínov-Lopata, zlomky keramických nádob (podle Franc 1890, kresba K. Farkašová) Fig. 106: Milínov – Lopata, fragments of pottery vessels (after Franc 1890, drawing by K. Farkašová)

Obr. 107: Milínov-Lopata, zlomky keramických nádob (podle Franc 1890, kresba K. Farkašová) Fig. 107: Milínov – Lopata, fragments of pottery vessels (after Franc 1890, drawing by K. Farkašová)

Soupis lokalit

Obr. 108: Milínov-Lopata, broušená kamenná industrie (podle Franc 1890, kresba K. Farkašová) Fig. 108: Milínov – Lopata, polished stone tools (after Franc 1890, drawing by K. Farkašová)

Obr. 109: Milínov-Lopata, štípaná industrie (podle Popelka 2001) Fig. 109: Milínov – Lopata, chipped stone tools (after Popelka 2001)

87

88


Obr. 110: Milínov-Lopata, štípaná industrie (podle Popelka 2001) Fig. 110: Milínov – Lopata, chipped stone tools (after Popelka 2001)

Obr. 112: Milínov-Lopata, kostěné a parohové artefakty (podle Franc 1890, kresba K. Farkašová) Fig. 112: Milínov – Lopata, bone and antler artifacts (after Franc 1890, drawing by K. Farkašová)



Jan John

Soupis lokalit

Obr. 116: Milínov-Lopata, kamenná drtidla a otloukače (1-14), mazanice s otisky prutů (podle Franc 1890, kresba K. Farkašová) Fig. 116: Milínov – Lopata, stone grinders and percussors (1 – 14), daub with imprints of sticks (after Franc 1890, drawing by K. Farkašová)

19 PJ/Mítov – Na hradě (C)


Skála nad lomem Mítov s pozůstatky středověkého hradu. Nápadným reliktem je především mohutný příkop vylámaný ve skále. Během sběrů na této lokalitě byla získána mj. i keramika eneolitického charakteru (M. Metlička, pers. com.). Nálezy: KE Uložení: ŽČM Plzeň RP 87/1. Základní literatura: Baštová, D. 1987: Mítov, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1986 – 1987, 116. Novobilský, M. 1999: Neznámé podbrdské hrady – Strašná skála a Liškův hrad. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 20, Plzeň.


89

90


20 PJ/Nepomuk (B)

22 PJ/Přešín – Maštýř (C)

Zaniklý lom naproti kapličce sv.Vojtěcha, nad potokem Mnichovka. Povrchový sběr provedl K. Škrábek v roce 1977. Z vrstvy narušené horní hranou lomu získal menší soubor keramiky a štípané industrie. V Nepomuckém muzeu má být uložen kamenný broušený nástroj nalezený pod lokalitou u kaple. Nálezy: KE MA ŠI BI Uložení: ZČM Plzeň – P 93/77; M Nepomuk

Vrch Maštýř, okolí kóty 662. V roce 1985 zde J. Bašta a D. Baštová (ZČM Plzeň) na základě nálezů P. Rožmberského položili sondu 1 x 1 m. Ta přinesla 25 zlomků keramiky a mazanice. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň, RP 85/19

Základní literatura: Beneš, A. – Braun, P. 1981: Nepomuk, okr. Plzeň – jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1976 – 1977, 91. Beneš, A. 1982: Nepomuk, okr. Plzeň – jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1978 – 1979, 80.

Základní literatura: Baštová, D.1987: Přešín, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984-1985, 174. 23 PJ/Přešín – Strašná skála (C)

21 PJ/Prádlo – U poustevny (A)

U poustevny, SV výběžek vrchu Na skalici. Jedná se o skalní útvar s vrcholovou plošinou o rozměrech cca 5 x 5 m. Průzkum lokality provedli po upozornění K. Škrábka (ten nalezl na vrcholové plošině skalního útvaru eneolitickou keramiku) v roce 1976 A. Beneš, P. Braun a L. Hájek (ARÚ Plzeň). Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 45/80, P 34812-34813; Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích Základní literatura: Beneš, A. – Braun, P. – Hájek, L. 1981: Prádlo, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1976-1977, 106.

Povrchový sběr, který přinesl rovněž pravěkou keramiku, provedl v areálu skaliska s pozůstatky středověkého hradu K. Škrábek roku 1977. Nálezy: KE Uložení: ZČM Plzeň – P 92/77 Základní literatura: Beneš, A. – Braun, P. 1979: Přešín, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1976 – 1977, 122. Novobilský, M. 1999: Neznámé podbrdské hrady – Strašná skála a Liškův hrad. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 20, Plzeň.

Jan John

Soupis lokalit

24 PJ/Srby (A)

Skála nad soutokem Úslavy a Čižického potoka, v 60. letech 20. století byla z větší části zničena lomem. 15. – 31 srpna 1960 zde prováděl záchranný výzkum N. Mašek. Již předtím a rovněž po tom zde prováděli sběry a drobné sondáže J. Sýkora a K. Škrábek. V rámci sondáží měla být odkryta dvě ohniště indikovaná vypálenou mazanicí a dvě sloupové jamky. Větší část lokality byla zničena lomem již v době před záchranným výzkumem. Zachovány zůstaly některé okrajové části lokality. V roce 1994 na nich provedl sběr M. Metlička. Nálezy: KE MA SI BI KA KO Uložení: Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích; ZČM Plzeň – 94/14

Obr. 118: Srby, rekonstruované keramické nádoby (podle Mašek 1964, kresba D. Londová) Fig. 118: Srby, reconstructed pottery vessels (after Mašek 1964, drawings by D. Londová)

Základní literatura: Mašek, N. 1962: Problematika západočeské chamské skupiny ve světle nejnovějších nálezů z výšinných sídlišť. Archeologické rozhledy 14, 682-693. Mašek, N. 1964: Nálezová zpráva o výzkumu v Srbech (okr. Plzeň-jih). Archiv AÚ AVČR, č. j. 503/64. Mašek, N. 1965: Úvaha o funkci výšinných sídlišť chamské kultury v západních Čechách. Archeologické studijní materiály 2, 49 – 51. Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960 – 1970. Okresní muzeum v Blovicích.

Obr. 117: Srby, letecký snímek lomem narušené lokality (4. 4. 2006) Fig. 117: Srby, aerial photograph of the site damaged by quarrying (April 4th, 2006)

Obr. 119: Srby, zlomky keramických nádob (podle Mašek 1964, kresba D. Londová) Fig. 119: Srby, fragments of pottery vessels (after Mašek 1964, drawings by D. Londová)

91

92


Eneolitické nálezy byly v 60. letech 20. století rozpoznány mezi materiálem pocházejícím z výzkumů A. Friedla (1920 – 1925). Nálezy: KE SI Uložení: ŽČM Plzeň – P 10574, 10577-10585, 11238, 20262

Obr. 120: Srby, zlomky keramických nádob (podle Mašek 1964, kresba D. Londová) Fig. 120: Srby, fragments of pottery vessels (after Mašek 1964, drawings by D. Londová)

Základní literatura: Doubová, M. 1976: Archeologické výzkumy a nálezy na území Starého Plzence, o. Plzeň-jih. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 1, 19 – 28. Pleslová-Štiková, E. 1969b: Nová eneolitická výšinná sídliště v západních a jižních Čechách. Archeologické rozhledy 21, 69-94. Metlička, M. 2004: Pozdně halštatské hroby ve Starém Plzenci. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 17, 149 – 158.

Obr. 122: Starý Plzenec-Hůrka, nálezy z výzkumů A. Friedla, 1-3, 6-7 keramika, 4-5 štípaná industrie (podle Metlička 2004) Fig. 122: Starý Plzenec – Hůrka, finds obtained during researches of A. Friedel, 1 – 3, 6 – 7 pottery, 4 – 5 chipped stone tools (after Metlička 2004)

Obr. 121: Srby, keramické přesleny a závaží (1-9), parohový sekeromlat (10), broušená industrie (11-16), štípaná industrie (17-23). Podle Mašek 1964, kresba D. Londová) Fig. 121: Srby, pottery spindles and weights (1 – 9), antler battle-axe (10), polished stone tools (11 – 16), chipped stone tools (17 – 23) (after Mašek 1964, drawings by D. Londová)

26 PJ/Starý Plzenec – Radyně (C)

25 PJ/Starý Plzenec – Hůrka (A)

V západočeském muzeu v Plzni je uložena čepel ze světle hnědého silicitu, která má pocházet z prostoru středověkého hradu Radyně. Nálezy: SI Uložení: ZČM Plzeň – 101/74

Jan John

Soupis lokalit

Základní literatura: Doubová, M. 1976: Archeologické výzkumy a nálezy na území Starého Plzence, o. Plzeň-jih. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 1, 19 – 28. Metlička, M. 2004: Pozdně halštatské hroby ve Starém Plzenci. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 17, 149 – 158.

Obr. 123: Starý Plzenec-Radyně, silicitová čepel (podle Metlička 2004) Fig. 123: Starý Plzenec – Radyně, chert blade (after Metlička 2004)

27 PJ/Únětice u Blovic – Čertovo břemeno (B)

Frýda, F. 1987: Únětice, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 218. 28 PJ/Vlkov u Spáleného Poříčí – Babiny (A)

Skalnatý hřbet tvořený proterozoickým silicitem (buližníkem) a orientovaný ve směru JZ-SV, zhruba 1 km západně od Vlkova. Lokalita je též někdy označována jako Kamensko. První nálezy na lokalitě učinili pracovníci blovického muzea K. Škrábek a J. Sýkora, a to 31. března 1961. Ve společnosti objevitelů pak lokalitu 5. května 1961 navštívila V. Šaldová, která zaznamenala informaci o kulturní vrstvě s nálezy na vrcholové plošině skaliska. Později zde K. Škrábek a J. Sýkora prováděli opakované sběry v letech 1962, 1968, 1969, 1973 a 1976. Jejich poměrně bohaté nálezy pocházejí z velkých vývratů, kdy zejména v 60. letech 20. století byly v několika vlnách vyvráceny prakticky všechny stromy na lokalitě. Ověřovací výzkum vedl na lokalitě J. John (ZČU-KAR) v letech 2007 a 2008. Nálezy: KE MA SI BI KA Uložení: Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích; KAR Základní literatura: Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960 – 1970. Okresní muzeum v Blovicích. John, J. a kol. (2009): Eneolitická výšinná lokalita Vlkov – Babiny (okr. Plzeň-jih).

Na jižních svazích dlouhého buližníkového hřbetu Čertovo břemeno prováděli sběry K. Škrábek (1969 a 1980) a F. Frýda 1985. V roce 1947 byl v lomu na skále nalezen depot bronzových artefaktů ze sklonku střední doby bronzové. Někdy je lokalita uváděna jako Libákovice. Nálezy: KE MA BI SI Uložení: ZČM Plzeň – P 46/80; Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích Základní literatura: Čtrnáct, V. 1961: Bronzový depot z Libákovic na Plzeňsku – Das Bronzedepot von Libákovice im Gebiete von Plzeň. Archeologické rozhledy 13/5, 661, 732-734. Škrábek, K. 1972: Únětice, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1969, 165.

Obr. 124: Vlkov-Babiny, vrstevnicový plán lokality doplněný o stínovaný model terénu. Krok vrstevnic je 20 cm. Vpravo nahoře digitální model reliéfu lokality, pohled od severu Fig. 124: Vlkov – Babiny, contour map of the site, shaded terrain model added, contour difference 20 cm. On the right on top, digital terrain model of the site, viewed from north

93

94


Obr. 125: Vlkov-Babiny, zlomky keramických nádob (výzkumy K. Škrábka a J. Sýkory – kresba I. Košatková) Fig. 125: Vlkov – Babiny, fragments of pottery vessels (researches of K. Škrábek and J. Sýkora – drawings by I. Košatková)




Jan John


Soupis lokalit




95

96



Obr. 136: Vlkov-Babiny, broušená industrie (výzkumy K. Škrábka a J. Sýkory – kresba I. Košatková) Fig. 136: Vlkov – Babiny, polished stone tools (researches of K. Škrábek and J. Sýkora – drawings by I. Košatková)

Obr. 134: kresebná rekonstrukce amforky se šňůrovou výzdobou (kresba J. Unger). Výzkumy K. Škrábka a J. Sýkory Fig. 134: drawn reconstruction of a small amphora with corded decoration (drawing by J. Unger). Researches of K. Škrábek and J. Sýkora.

Obr. 135: Vlkov-Babiny, rekonstruovaná mísa (1) a keramické přeslen (2-3). Výzkumy K. Škrábka a J. Sýkory (kresba I. Košatková) Fig. 135: Vlkov – Babiny, reconstructed bowl (1) and pottery spindles (2 – 3). Researches of K. Škrábek and J. Sýkora, drawings by I. Košatková

Obr. 137: Vlkov-Babiny, broušená industrie (výzkumy K. Škrábka a J. Sýkory – kresba I. Košatková) Fig. 137: Vlkov – Babiny, polished stone tools (researches of K. Škrábek and J. Sýkora – drawings by I. Košatková)

Jan John

Obr. 138: Vlkov-Babiny, keramický zlomek zdobený brázděným vpichem (cf. obr. 127/6) Fig. 138: Vlkov – Babiny, fragment of pottery decorated by striated incision (cf. Fig. 126/6)

29 PJ/Zálesí u Příchovic – Skála (C)

Areál hradu Skála na protáhlém buližníkovém hřbetu. Během povrchového průzkumu narušených situací nalezl roku 2003 T. Durdík (ARÚ Praha) pravěkou keramiku (zlomek ucha) v prostoru vstupu do předního jádra hradu. Nálezy: KE Uložení: ARÚ Praha Základní literatura: Durdík, T. 2006: Zálesí, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 2003, 336.

Soupis lokalit

Sběr a drobnou sondáž (0,8 x 0,8 m) v místě narušení plochy vykopanou jámou, provedl J. Sýkora v roce 1961. Ve vrstvě těsně pod povrchem nalezl větší množství mazanice, jeden celý přeslen a jeden zlomek, spilitovou sekerku a podložku z říčního valounu. Z keramických zlomků bylo možno sestavit amforovitou nádobu (viz obr. XIII). Skalnatý ostroh nad nivou Úslavy je dnes obklopen rekreačními chatami, plocha využitelná k osídlení je velká zhruba 15 x 15 m. Lokalita je v literatuře uváděna rovněž pod katastrem Blovice, na který částečně zasahuje. Nálezy: KE MA BI KA Uložení: Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích Základní literatura: Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960 – 1970. Okresní muzeum v Blovicích. Mašek, N. 1962: Problematika západočeské chamské skupiny ve světle nejnovějších nálezů z výšinných sídlišť. Archeologické rozhledy 14, 682-693. Trnka, R. 2004: Historie pod zeleným příkrovem, aneb co skrývá les Kamensko. Jižní Plzeňsko 2, 29 – 49.

Obr. 139: Zdemyslice-Polánka, fotografie lokality pořízená před 2. světovou válkou p. Volfem z Blovic (podle Trnka 2004) Fig. 139: Zdemysline – Polánka, photography of the site taken before the Second World War by Mr. Volf from Blovice (after Trnka 2004)

31 PM/Bolevec – Pecihrádek (C) 30 PJ/Zdemyslice – Polánka (A)

97

98


Ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni je uložena kamenná broušená sekerka, kterou v roce 1975 nalezl pan Fátka na ploše tvrziště Pecihrádek. Nálezy: BI Uložení: ZČM Plzeň RP 93/4 Základní literatura: Metlička, M. 1997: Bolevec, okr. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách (BZO) 1993 – 1995, 11. 32 PM/Litice u Plzně (A)

Obr. 141: Litice u Plzně, letecký pohled na lokalitu od západu (20. 6. 2005) Fig. 141: Litice at Pilsen, aerial photograph of the site, viewed from west (June 20 th, 2005)

33 PM/Radčice – V Jamách (B)

Na ostrožně se zbytky vrcholně středověkého hradu provedlo Západočeské muzeum (F. Frýda, D. Baštová) v roce 1975 zjišťovací výzkum formou sondy 25 x 2 m. Byly odkryty vrstvy z vrcholného i raného středověku a období halštatu. Halštatská vrstva obsahovala rozptýlenou keramiku časného a středního eneolitu. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – RP13/75 Základní literatura: Frýda, F. – Soukupová, D. 1978: Litice, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách (BZO) 1975, 48. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.

Hradiště objevené při průzkumu na podzim 2004 se nachází asi 900 m SV od středu obce na ostrožně nad bezejmenným potokem tekoucím do Radčic. Zachován je šíjový val, příkop a části obvodového opevnění. Nálezy ze zjišťovací sondáže, položené v místech porušení splachové vrstvy na jižním svahu ostrožny, obsahují eneolitickou a raně středověkou keramiku. Nálezy: KE MA SI Uložení: ZČM Plzeň – RP35/2005 Základní literatura: Metlička, M. – Metličková, J. – Štěrbová, A. 2008: Radčice, okr. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 232. 34 PS/Bdeněves (B)

Obr. 140: Litice u Plzně, keramika a štípaná industrie (3-4), podle Metlička 2008 – kresba I. Košatková Fig. 140: Litice at Pilsen, pottery and chipped stone tools (3 – 4), after Metlička 2008 – drawings by I. Košatková

Jan John

Soupis lokalit

Ostrožna západně od obce o rozloze cca 2 ha je dnes z velké části zastavěna domky a chatami. Během povrchových průzkumů pracovníků Západočeského muzea v letech 1986, 1987 a 2004 bylo zjištěno mj. porušení splachové vrstvy o mocnosti max. 20 cm na JZ svahu pod skalnatou špicí ostrohu. Vrstva obsahovala zlomky keramiky, mazanice a valounový křemenný drtič. Nálezy: KE MA KA Uložení: ZČM Plzeň RP 87/9; RP 04/2004 Základní literatura: Baštová D. – Metlička M. 1989: Bdeněves. Výzkumy v Čechách (BZO) 1986-87, 9-10. 35 PS/Hrádek u Manětína – Hradiště (A)

Hradiště na úzké a dlouhé ostrožně nad Střelou, opevněné dvěma příkopy. Fortifikace je však pravděpodobně až středověká (13. stol.). V roce 1963 byly zjištěny menší nelegální výkopy B. Broukala z Prahy, následoval průzkum A. Beneše a K. Čipery. Povrchový sběr a zaměření lokality provedli v roce 2005 J. John a L. Chroustovský. Nálezy: KE MA ŠI KA Uložení: ZČM Plzeň 67/75 KAR

Obr. 142: Hrádek u Manětína, vrstevnicový plán lokality. Krok vrstevnic činí 20 cm, černým čtverečkem je označen vývrat, z něhož pochází většina nálezů z roku 2005. Fig. 142: Hrádek u Manětína – contour map of the site, contour difference 20 cm, windfall marked with black square in which many artifact we found in 2005

Obr. 143: Hrádek u Manětína, keramika uložená v Západočeském muzeu v Plzni Fig. 143: Hrádek u Manětína, pottery deposited in the Museum of West Bohemia, Pilsen

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Frýda, F. 1977: Raně středověké osídlení okresu Plzeň – sever. Sborník Muzea okresu Plzeň – sever, 16 – 45. Rožmberský, P. – Novobilský, M. – Mikota, P. 1999: Neznámé hrady severního Plzeňska. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 22, Plzeň. John, J. 2008: Hrádek u Manětína (okr. Plzeň-sever). Výzkumy v Čechách 2005, 77. Obr. 144: Hrádek u Manětína, keramika a štípaná industrie (3) ze sběrů v roce 2005. Kresba M. Dvořák. Fig. 144: Hrádek u Manětína, pottery and chipped stole tools (3) obtained during field walking in 205. Drawing by M. Dvořák

99

100


36 PS/Březín – Pekelný vrch (B)

parkánu s keramikou z přelomu 13.-14.století. Mezi parkánem a polozemnicí byla zjištěna vrstva s přemístěným středověkým materiálem, pod níž byla zachována vrstva eneolitická. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň Základní literatura: Břicháček, P. 1995: Čeminy, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1990 – 1992, 47 – 48. 38 PS/Čerňovice 1 (C)

V souvislosti s žádostí o pokračování těžby v lomu na Pekelném vrchu navštívila E. Kamenická zbytek již z velké části odtěženého kopce, na jehož vrcholu stával středověký hrad. Na jižním úbočí svahu proti vjezdu z polí nalezla nepočetnou pravěkou keramiku. Pravděpodobně se jedná o splachovou vrstvu. Nepočetné určující zlomky řadí soubor předběžně k chamské kultuře. Pravěké nálezy jsou hlášeny i ze záchranného výzkumu, který zde vedl A. Hejna. Nálezy: KE Uložení: ZČM Plzeň RP 99/24 Základní literatura: Hejna, A, 1985: Archeologický výzkum Hradiště u Březína, okr. Plzeň-sever. Minulostí Západočeského kraje 21, 167 – 174. Rožmberský, P. – Novobilský, M. – Mikota, P. 1999: Neznámé hrady severního Plzeňska. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 22, Plzeň. Metlička, M. 2003: Březín, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 2000, 22. 37 PS/Čeminy – Komberk (B)

Na skalnatém suku na pravém břehu Žebráckého potoka bylo na východní straně skály asi pod 2 m vysokým převisem zjištěno porušení terénu zvěří. Probráním hlíny a rozšířením na sondu 0,5 x 0,5 m byly získány drobné úlomky mazanice a keramické zlomky odpovídající keramice 13.stol. Úlomky mazanice mohou indikovat osídlení v eneolitu, čemuž odpovídá charakter polohy. Nálezy: MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 08/2004 Základní literatura: Čedíková E. – Metlička M. – Štěrbová A. 2007: Čerňovice, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 2004, 33 – 34. 39 PS/Čerňovice 2 (C)

Areál hradu Komberk. V roce 1991 zde provedl výzkum P. Břicháček (ZČM Plzeň). Byly položeny celkem 2 sondy. První z nich, v jižní části jádra hradu, v místech předpokládaného bergfritu, zachytila část polozemnice s výplní 15.století a část

Na malé ostrožně vybíhající k jihu nad soutok Žebráckého potoka s bezejmenným pravobřežním přítokem byly na te-

Jan John

meni nalezeny zlomky mazanice, které naznačují, že by mohlo jít o chamské výšinné sídliště, čemuž odpovídá i poloha. Další vývraty na západním svahu a mikrovrypy na temeni byly negativní. Nálezy: MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 09/2004

Soupis lokalit

položili 2 sondy (0,7 x 0,7 a 0,5 x 0,5 m), v nichž zachytili vrstvu s úlomky mazanice a pravěkou keramikou. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 8/82

Základní literatura: Čedíková E. – Metlička M. – Štěrbová A. 2007: Čerňovice, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 2004, 34.

Základní literatura: Baštová, D. 1985: Dražeň, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách 1982 – 1983, 31. Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172.

40 PS/Doubravice u Nečtin – Doubravický vrch (B)

42 PS/Dražeň – Osojno (B)

Povrchový sběr na východním okraji Doubravického vrchu provedli D. Baštová a J. Bašta v roce 1987. Získali10 keramických střepů, z toho jeden slámovaný. Další sběry ve vývratech a sondáž 1 x 1 m provedli v roce 1981. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 5/81; 13/81; RP 87/7

Skalnatý hřbet západně od dvora Osojno. Lokalitu objevily v roce 1971 V. Šaldová a E. Čujanová. Nalezly zde celkem 7 zlomků eneolitické keramiky. Následně v roce 1980 zde provedla sondáž D. Baštová (sonda 1 x 1,5 m na jižním svahu pod vrcholem), přičemž získala dalších 56 zlomků eneolitické keramiky. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 10/75; 9/80

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157. 41 PS/Dražeň – Hůrka (C)

Ostrožna s doklady pravěkého osídlení o rozsahu několika desítek čtverečních metrů. D. Baštová a J. Bašta zde v roce 1983

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157. Šaldová V. 1975: Dražeň, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1972, 39.

Obr. 145: Dražeň-Osojno, nálezy keramiky z roku 1980 (podle Soukupová 1983) Fig. 145: Dražeň – Osojno, pottery finds from 1980, (after Soukupová 1983)

101

102


43 PS/Druztová – Věžka (A)

44 PS/Hodovíz – Vyšohrad (A)

Prostor hradu Věžka. V 60. letech 20. století zde proběhly amatérské výkopy pionýrského kroužku pod vedením akademického malíře a učitele V. Uchytila. Nálezy byly předány roku 1973 do Západočeského muzea. To zde v roce 1967 provedlo záchranný výzkum. Mezi nálezy figuruje neolitická a eneolitická keramika (zlomky zdobené obvodovými sbíhavými rýhami uspořádanými pravděpodobně do trojúhelníků, a rovněž zlomek ucha typu ansa cornuta). Nálezy: KE MA KO Uložení: ZČM Plzeň – 2/75

Ostrožna mírně převýšena nad soutokem říčky Chladné a jejím pravobřežním přítokem pramenícím v Hodovízi. Opevnění může souviset s využitím polohy v období halštatu. Kamenitým a hliněným valem je zde vymezen lichoběžníkovitý prostor cca 0,6 ha. V Letech 1979 a 1980 zde prováděli sběry a drobnou sondáž D. Baštová a P. Rožmberský (sonda 1 x 1 m v jižní části hradiště). Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 10/80.

Základní literatura: Doubová, M. 1975: Druztová, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO)1973, 35.

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157.

Obr. 146: Druztová-Věžka, letecký pohled na lokalitu (20. 3. 2005, foto L. Šmejda) Fig. 146: Druztová – Věžka, aerial photography of the site (March 20th, 2005, photo by L. Šmejda) Obr. 147: Hodovíz-Vyšohrad, nálezy uložené v Západočeském muzeu v Plzni (kresby podle Metlička 2008) Fig. 147: Hodovíz – Vyšohrad, finds deposited in the Museum of West Bohemia, Pilsen (drawings after Metlička 2008)

Jan John

Soupis lokalit

45 PS/Horní Bělá – Vrtbo (B)

46 PS/Kotaneč – Na hradišti (B)

Areál hradu Vrtbo (Vrtba 14. – 16. stol.). Student Pavel Kodera předal ZČM v Plzni větší zlomek těla nádoby se slámovaným povrchem. Charakterem a úpravou odpovídá keramice chamské kultury. Byl sebrán v JV části valu obklopující jádro hradu na vyvýšeném skalisku. Vzhledem k poloze lokality nemůžeme na tomto místě vyloučit existenci eneolitického výšinného sídliště. Terén je silně poznamenám terénními úpravami spojenými se stavbou hradu. Nálezy: KE Uložení: ZČM Plzeň – RP 92/6.

Úzká ostrožna obtékaná Střelou a jejím bezejmenným pravobřežním přítokem. V letech 1981 a 1982 zde probíhaly sběry a drobné sondáže manželů Baštových (2 sondy 0,5 x 0,5 m). Kromě nálezů z pozdní doby bronzové získali rovněž eneolitickou keramiku se slámovaným povrchem. Ze starších nálezů je třeba zmínit kamennou sekerku nalezenou v roce 1938 a uloženou v Litoměřickém muzeu a železnou tulejku kopí nalezenou v r.1978 P. Braunem. Nálezy: KE MA BI Uložení: ZČM Plzeň – RP 12/80, 10/81 a 27/82; M Litoměřice – inv. č. 2019

Literatura: Anderle, J. – Miler, J. 1985: Vrtba, k.ú. Vrtbo, o. Plzeň-sever. Ročenka KASu 1985, s. 112 – 119. Metlička, M. 1995: Horní Bělá, okr. Plzeň – sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1990 – 1992, 87.

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157. 47 PS/Krsy – Liščí stráň (B)

Obr. 148: Horní Bělá-Vrtbo, letecký pohled na lokalitu (20. 3. 2005 – foto L. Šmejda) Fig. 148: Horní Bělá – Vrtbo, aerial view of the site (March 20 th, 2005, photo by L. Šmejda)

Ostrožna nad Dolským potokem, naproti bývalé cihelně. V roce 1982 zde D. Baštová a J. Bašta získali ze dvou sond (1 x 1 a 0,5 x 0, 5 m) celkem 9 kg mazanice a 23 zlomků pravěké keramiky, včetně exempláře zdobeného dvěma plastickými pupky. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 25/82

103

104


Základní literatura: Baštová, D. 1985: Krsy, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 69. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, 3 – 31. 48 PS/Krukanice (B)

miky naznačuje možnost existence eneolitického výšinného sídliště. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň 4/83 Základní literatura: Baštová, D. 1985: Lhotka, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 82. 50 PS/Lomnička u Plas (A)

Nevýrazný skalnatý výběžek obtékaný ze severu a západu Rozněvickým potokem ležící 2,4 km západně od Krukanic a 1,3 km jižně od Rozněvic. Úzký skalní hřbet táhnoucí se k SZ se zvedá 25-30 m nad potok. Povrchový průzkum zde provedl M. Metlička (ZČM Plzeň) v roce 1990. Ve vývratu při špičce nalezena mazanice a zlomková keramika datující osídlení do eneolitu. Další úlomky mazanice byly nalezeny nejen ve vývratech na severním srázu výběžku, ale i ve vývratu na plošině, ze které hřbet vybíhá. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 90/51 Základní literatura: Metlička, M. 1995: Krukanice, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1990 – 1992, 151.

Ostrožna nad Lomanským potokem. Ve splachové vrstvě na severním svahu položili D. Baštová a J. Bašta v roce 1982 sondu 1 x 1 m. V ní narazili na vrstvu obsahující mazanici pravěkou keramiku (26 ks), včetně zlomků typických pro chamskou kulturu. Předpokládaná velikost osídlené plochy je asi 500 m2. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň 18/82 Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172.

49 PS/Lhotka u Nekmíře (C) Obr. 149: Lomnička u Plas, výběr keramiky (podle Baštová 1984) Fig. 149: Lomnička u Plas, selction of pottery (after Baštová 1984)

51 PS/Město Touškov (A)

Ostrožna nad Nekmířským potokem, částečně zničená lomem. V roce 1983 zde D. Baštová a J. Bašta sondáží zjistili přítomnost 15 cm mocné vrstvy s úlomky mazanice a silnostěnnou pravěkou keramikou. Charakter polohy i kera-

Jan John

Lokalitu objevila J. Svobodová v roce 1996, kdy si všimla vrstvy s keramikou ve stěně bývalé pískovny. Jedná se o malou ostrožnu vystupující z terasy nad řekou Mží. Následná sondáž v roce 1997 a 2000 odkryla pravděpodobně pozůstatky eneolitického obydlí. Jeho půdorys o rozměru cca 3,5 x 3,5 m byl vymezen koncentrací kamenů. Soubor nálezů zahrnující keramiku (včetně zlomku ucha typu ansa cornuta), mazanici a křemencový úštěp náleží chamské kultuře. Nálezy: KE MA ŠI BI Uložení: ZČM Plzeň – RP 96/12, RP 97/03 Základní literatura: Metlička, M. 2000: Rovinné sídliště chamské kultury u Města Touškova v okr. Plzeň-sever. In: P. Čech – M. Dobeš (eds.) Sborník Miroslavu Buchvaldkovi, 155-158. Metlička, M. – Svobodová, J. 2003: Město Touškov, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách ( BZO) 2000, 134.

Soupis lokalit

52 PS/Mezí – Špičák (B)

Průzkum vrcholu čedičové kupy Špičák provedla D. Baštová v roce 1981. V sondě 0,5 x 0,5 m nalezla zlomky keramiky, mazanice a štípané industrie. Nálezy: KE MA SI Uložení: ZČM Plzeň – 6/81 Základní literatura: Soukupová-Baštová, D. 1984: Mezí, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1980 – 1981, 74. Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157.

Obr. 151: Mezí-Špičák, pohled na lokalitu od jihovýchodu, z Doubravického vrchu Fig. 151: Mezí – Špičák, site viewed from southeast from the Doubravický Hill Obr. 150: Město Touškov, výběr nálezů z výzkumů v roce 1997 a 2000 (podle Metlička 2000) Fig. 150: Město Touškov, selection of finds obtained during researches in 1997 and 2000 (after Metlička 2000)

105

106


53 PS/Nebřeziny (B)

Ostrožna nad Rybnickým potokem a jeho levobřežním přítokem. Západní svah poškozen starším lomem, v jižní části zbořenými novověkými stavbami. V roce 1982 zde D. Baštová a J. Bašta získali ze sondy 0,5 x 0,5 m úlomky mazanice a 12 pravěkých střepů, včetně dvou slámovaných. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 14/82

Obr. 152: Nové Městečko-Preitenstein, pohled na lokalitu od východu (8. 2. 2005, foto L. Šmejda) Fig. 152: Nové Městečko – Preitenstein, site viewed from east (February 8th, 2005, prhoto by L. Šmejda)

55 PS/Ondřejov 1 (B)

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. 54 PS/Nové Městečko u Nečtin – Preitenstein (B)

Jazykovitá ostrožna nad říčkou Chladnou. Na S straně poškozena lomem, takže z původně osídlené plochy zbyl jen prostor o rozloze cca 10 x 10 m. V roce 1982 zde ze sondy 0,5 x 0,5 m získali manželé Baštovi drobné pravěké střípky a úlomky mazanice. V roce 2005 provedli zaměření lokality J. John a A. Aubrechtová. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 23/82; KAR

Čedičová kupa nad soutokem Plachtínského potoka a bezejmenného přítoku. Na vrcholku jsou dobře patrné zbytky hradu Preitenstein. Sběry zde prováděla M. Andrlová v roce 1952 a D. Baštová s J. Baštou (ZČM Plzeň) v roce 1987 (sběr na příkré SZ straně). Nálezy: KE Uložení: ZČM Plzeň – 12/76; RP 87/5 Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Beneš, A. 1984: Nečtiny, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1980 – 1981, 81.

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Baštová, D. 1985: Ondřejov, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 121. John, J. 2008a: Ondřejov nad Střelou (okr. Plzeň-sever). Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 170. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.

Jan John

Soupis lokalit

Úzká ostrožna nad Střelou orientovaná ve směru V – Z. Pomocí sondy o rozměrech 1 x 0,5 m, položené na V okraji ostrožny zde v roce 1982 získali manželé Baštovi větší úlomky mazanice s otisky prutů a 6 zlomků keramiky, včetně jednoho slámovaného exempláře. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 19/82 Obr. 153: Ondřejov 1, vrstevnicový plán a digitální model terénu lokality, šipkou je označen příkop vylámaný do skály Fig. 153: Ondřejov 1, contour map and digital terrain model of the site, ditch in rock marked with arrow

Základní literatura: Baštová, D. 1985: Ondřejov, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 121. Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172.

Obr. 154: Ondřejov 1, zlomek okraje keramické nádoby, nalezený během zaměřování lokality v roce 2005 Fig. 154: Ondřejov 1, fragment of rim of a pottery vessel found during surveying the site in 2005

Obr. 156: Ondřejov 2, využitelná plocha na špici ostrožny, pohled od západu (6. 10. 2005) Fig. 156: Ondřejov 2, usable area on the top of the promontory, viewed from west (October 6th, 2005)

57 PS/Pernarec (A)

Obr. 155: Ondřejov 1, pohled na příkop od severozápadu (6. 10. 2005) Fig. 155: Ondřejov 1, ditch viewed from northeast (October 6th, 2005)

56 PS/Ondřejov 2 (B)

Úzká skalnatá ostrožna na levém břehu Úterského potoka mezi dvěmi bezejmennými přítoky, oddělená od okolního terénu krátkým valem. Za ním je umístěna využitelná plošina se zbytky povrchové trampské chaty. V roce 1982 zde manželé Baštovi provedli sběr ve vývratech a položili dvě sondy 1 x 1 a 1 x 1,5 m. Z nich získali bohatý soubor keramiky, mazanice

107

108


s otisky prutů a kamenných nástrojů (brousek, drtič). V roce 2006 provedli sběr a zaměření lokality J. John a R. Váňa. Nálezy: KE MA BI KA Uložení: ZČM Plzeň – PR 84/7; KAR Základní literatura: Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, s. 3 – 31. Baštová, D. 1987: Pernarec, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 145. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.

Obr. 159: Pernarec, keramika z výzkumu v roce 1982 (podle Metlička 2008) Fig. 159: Pernarec, pottery obtained during research in 1982 (after Metlička 2008)

Obr. 157: Pernarec, vrstevnicový plán lokality (krok vrstevnic je 20 cm) a trojrozměrný model lokality (pohled od severovýchodu) Fig. 157: Pernarec, contour map of the site (contour difference 20 cm) and 3D model of the site, viewed from northeast

Obr. 158: Pernarec, val přepažující ostrožnu, pohled od severovýchodu (25. 3. 2006) Fig. 158: Pernarec, rampart on the promontory, viewed from northeast (March 25th, 2006) Obr. 160: Pernarec, Pernarec, keramika a kamenné nástroje z výzkumu v roce 1982 (podle Metlička 2008) Fig. 160: Pernarec, pottery and stone tools obtained during research in 1982 (after Metlička 2008)

Jan John

Soupis lokalit

58 PS/Plasy 1 (A)

Obr. 162: Plasy 1, keramika (ZČM Plzeň, podle Metlička 2008) Fig. 162: Plasy 1, pottery (Museum of West Bohemia, Pilsen, after Metlička 2008)

Výšinná lokalita na ostrožně Hrádek s doklady eneolitických a halštatských aktivit. J. Maličký uvádí, že zde provedl sondáž za valem, přičemž nalezl keramiku, mazanici a eneolitickou kamennou šipku. Kdy tak učinil není známo, snad ve 40. letech 20. století. V roce 1980 zde D. Baštová položila 2 sondy (1 x 1 a 0,75 x 0,75 m), z nichž získala úlomky keramiky, mazanice a broušenou sekerku. V roce 1999 provedli sběr v narušených situacích M. Metlička a J. Metličková (ZČM Plzeň), přičemž nalezli ve vývratu vně obvodového valu na severním svahu větší koncentraci keramiky a mazanice patřící chamské kultuře. Další nálezy patřící této kultuře byly objeveny mimo areál hradiště na trojúhelníkovém výběžku směřujícím k severu. V literatuře je lokalita někdy udávána jako Horní Hradiště. Nálezy: KE MA BI ŠI Uložení: ZČM Plzeň – 11/80; RP 99/7

Obr. 163: Plasy 1, křemencová šipka z výzkumu J. Maličkého (ZČM Plzeň) Fig. 163: Plasy 1, quartzite arrow obtained during research conducted by J. Maličký (Museum of West Bohemia, Pilsen)

59 PS/Plasy 2 (B)

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Jílková, E. 1957: Západní Čechy na počátku doby bronzové. Památky archeologické 48/1, 15-57. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157.

Obr. 161: Plasy 1, kamenná sekera a keramika z výzkumu v roce 1980, podle (Soukupová 1983) Fig. 161: Plasy 1, stone axe and pottery obtained during research in 1980 (after Soukupová 1983)

Skalnatý výběžek zvedající se nad údolím řeky Střely a ležící cca 300 m východně od železniční stanice Plasy. Výběžek táhnoucí se od jihu k severu se hřbetem širokým maximálně 10 m a původní délkou cca 100 m, je dnes z velké části zničen vylámaným zářezem železniční trati protínajícím hřbet přibližně v polovině jeho délky, a těžbou kamene. Při prohlídce takto vytvořených profilů nalezl M. Metlička v roce 1990 několik zlomků mazanice a dva střepy, z nichž jeden má povrch upravený slámovaním. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň, 90/56

109

110


Základní literatura: Metlička, M. 1995: Plasy, okr. Plzeň – sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1990 – 1992, 242.

Obr. 164: Plasy 2, pohled na lokalitu od jihovýchodu (6. 10. 2005) Fig. 164: Plasy 2, site viewed from southeast (October 6th, 2005)

60 PS/Polínka – Polínský vrch 1 (A)

Obr. 165: Polínský vrch 1, nálezy z roku 1982 (podle Baštová 1986) Fig. 165: Polínský vrch 1, finds from 1982 (after Baštová 1986)

Lokalita na západním výběžku Polínského vrchu byla objevena D. Baštovou a J. Baštou v roce 1981. V roce 1982 zde pak položili celkem 18 sond (26 m2). Kromě chamské keramiky nalezli také zlomky patřící časnému či starému eneolitu a době halštatské. Lokalita je uváděna rovněž pod názvem Krsy. Nálezy: KE MA BI KA Uložení: ZČM Plzeň – 20/83

Obr. 166: Polínský vrch 1, nálezy z roku 1982 (podle Baštová 1986) Fig. 166: Polínský vrch 1, finds from 1982 (after Baštová 1986)

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Krsy, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1980 – 1981, 58. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, s. 3 – 31. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever. Archeologické rozhledy 35, 148-157. Obr. 167: Polínský vrch 1, nálezy z roku 1981 (podle Soukupová 1983) Fig. 167: Polínský vrch 1, finds from 1981 (after Soukupová 1983)

Jan John

Soupis lokalit

61 PS/Polínka – Polínský vrch 2 (B)

Lokalita na severním výběžku Polínského vrchu byla objevena D. Baštovou a J. Baštou v roce 1981. V tomto a následujícím roce zde položili celkem 5 sond (8 m2). Získali celkem 83 zlomků keramiky, jeden vyrobený z tuhového materiálu a zlomek broušeného nástroje z kvarcitu. Úzký ostroh je od Polínského vrchu oddělen srázem a objektem připomínajícím příkop. Lokalita je uváděna rovněž jako Krsy. V roce 2006 provedli sběr a zaměření lokality J. John a R. Váňa. Nálezy: KE MA BI Uložení: ZČM Plzeň

Obr. 169: Polínský vrch 2, povrchový nález keramiky učiněný během zaměřování lokality v roce 2006 Fig. 169: Polínský vrch 2, pottery finds found during surveying the site in 2006

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Krsy, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1980 – 1981, 58. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, s. 3 – 31. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.

Obr. 168: Polínský vrch 2, nálezy keramiky z let 1981 – 82 (podle Baštová 1986) Fig. 168: Polínský vrch 2, finds from 1981 – 1982 (after Baštová 1986) Obr. 170: Polínský vrch 2, vrstevnicový plán lokality (krok vrstevnic 20 cm) Fig. 170: Polínský vrch 2, contour map of the site (contour difference 20 cm)

111

112


62 PS/Skupeč – Vinice (A)

Obr. 172: Skupeč-Vinice, keramika z výzkumu v roce 1984 (podle Baštová 1986) Fig. 172: Skupeč – Vinice, pottery obtained during research in 1984 (after Baštová 1986)

Výšinná lokalita s doklady eneolitických a pozdně halštatských aktivit na čedičovém vrchu Vinice. Eneolitické osídlení zjistila V. Šaldová v roce 1959 na základě upozornění J. Čujana. Eneolitická keramika, mazanice a zlomek kamenného mlýnku pochází ze sběrů P. Degla z Plzně v roce 1962 (1973 předáno do ZČM). Podle D. Baštové a J. Bašty, kteří zde prováděli sondáž v roce 1984 (2,2 x 1,6 m), se jedná o mladší stupeň chamské kultury. Rovněž zjistili keramiku z pozdně halštatského období. Vrcholová partie je narušena zbytky betonových základů novověké vojenské stavby obklopené mělkým příkopem. Nálezy: KE MA KA Uložení: ZČM Plzeň – P 19/73, P 4/74, 1/82, 3/82 a PR 84/12; Muzeum Stříbro Základní literatura: Štefanová-Šaldová, V. 1959: Skupeč-Vinice. Archiv ARÚ AVČR, hlášení č. j. 2791/59. Šaldová, V. 1960: Dvě nová výšinná eneolitická sídliště v západních Čechách. Archeologické rozhledy 12, 625-627. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, s. 3 – 31. Baštová, D. 1987: Skupeč, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 191.

63 PS/Újezd nade Mží (C)

Povrchový průzkum ostrožny u Zámeckého mlýna provedli D. Baštová a M. Metlička (ZČM Plzeň) v roce 1987. Lokalita o rozloze zhruba 300 m2 je částečně zastavěna rekreační chatou. Na svahu zachycena asi 20 cm mocná načervenalá splachová vrstva. S ohledem na nálezové okolnosti a typ lokality se pravděpodobně jedná o výšinné sídliště chamské kultury. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň, RP 87/8 Základní literatura: Baštová, D. – Metlička, M. 1989: Újezd nade Mží, okr. Plzeň sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1986 – 1987, 207. 64 PS/Vlkošov (B)

Obr. 171: Skupeč-Vinice, nálezy z povrchového sběru V. Šaldové v roce 1959 (podle Štefanová-Šaldová 1959) Fig. 171: Skupeč – Vinice, finds obtained by field walking by V. Šaldová in 1959 (after Štefanová – Šaldová 1959)

Jan John

Pravěké výšinné sídliště na ostrožně obtékané Pstruhovým potokem. V roce 1982 získali manželé Baštovi ze sondy 1 x 1 m soubor špatně vypálené mazanice a silnostěnný pravěký střep. Další dvě sondy byly negativní. V roce 2005 zde provedl mikrosondáž na severozápadním svahu (5 sond 0,3 x 0,3 m) J. John (KAR). Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň, RP 20/82; KAR

Soupis lokalit

66 RO/Kříše 1 – Korečnický mlýn (A)

Základní literatura: Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely. Archeologické rozhledy 36, 156 – 172. Baštová, D. 1985: Vlkošov, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 201. 65 PS/Žernovník u Dolního Jamného (B)

Ostrožna obtékaná na západě Úterským potokem a na východě jeho levobřežním přítokem. Leží přibližně 3 km severně od Úterý, tok potoka převyšuje o více než 60 m a táhne se od SV k JZ v délce 200 m. Její hřbet člení tři skaliska, která ztěžují přístup na její špičku. Na JZ straně špice ostrožny položil roku 1990 M. Metlička (ZČM Plzeň) zjišťovací sondu o rozměrech 0,8 x 0,8 m. Hned pod drnem zachytil 20-30 cm mocnou vrstvu s kameny, úlomky mazanice a četnou keramikou. Další úlomky keramiky a mazanice byly nalezeny ve splachu na JZ svahu, což dokládá, že ostrožna byla osídlena v celé délce. Nálezy: KE MA KA Uložení: ZČM Plzeň – 90/43

Skalnatý ostroh nad soutokem Berounky a Korečnického potoka. Povrchový průzkum a sondáž zde prováděli manželé Baštovi (ZČM Plzeň) a J. Miler v letech 1984-1987. Lokalita je ohrazena příkopem s valem na vnější straně. Kromě eneolitických artefaktů lokalita poskytla rovněž ojedinělý nález raně středověké keramiky. V roce 2004 provedli zaměření lokality a sběr J. John a R. Novák. V literatuře je lokalita často uváděna pod názvem Nadryby. Nálezy: KE MA SI Uložení: ZČM Plzeň – RP 85/5, 87/19, 87/28; KAR Základní literatura: Bašta, J. 1991: K otázce chybné datace některých pravěkých opevnění. Castellologica bohemica 2, 319 – 321. John, J. 2008a: Kříše (okr. Rokycany). Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 115. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.

Základní literatura: Metlička, M. 1995: Žernovník, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách (BZO) 1990 – 1992, 406

Obr. 173: Kříše 1, vrstevnicový plán lokality, krok vrstevnic činí 20 cm Fig. 173: Kříše 1, contour map of the site, contour difference 20 cm

113

114


Obr. 174: Kříše 1, model povrchu lokality (pohled od severovýchodu) Fig. 174: Kříše 1, model of the site surface (viewed from northeast)

Obr. 178: Kříše 1, nálezy keramiky a štípané industrie (5) z výzkumů manželů Baštových (podle Metlička 2008) Fig. 178: Kříše 1, finds of pottery and chipped stone tools (5) obtained during researches by Mr. And Mrs. Bašta (after Metlička 2008)

67 RO/Kříše 2 – Dirka (B) Obr. 175: Kříše 1, letecký snímek lokality (21. 3. 2005) Fig. 175: Kříše 1, aerial photograph of the site (March 21st, 2005)

Obr. 176: Kříše 1, pohled na lokalitu od severovýchodu (7. 2. 2004) Fig. 176: Kříše 1, site viewed from northeast (February 7th, 2004)

Výšinná lokalita na ostrožně nad soutokem Berounky a jejím pravobřežním přítokem nabízí využitelnou plochu maximálně 30 x 8 m na hřbetu ostrožny. V roce 1989 zde M. Metlička (ZČM Plzeň) položil sondu o rozměrech 0,6 x 0,6 m. Zachytil v ní vrstvu o síle 25 cm, obsahující mazanici (1,5 kg) a 5 zlomků keramiky charakterem a způsobem zpracování odpovídající chamské kultuře. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 89/29

Obr. 177: Kříše 1, fotografická a kresebná dokumentace zlomku čepele z křemence typu Tušimice (sběr v roce 2004, kresba M. Dvořák) Fig. 177: Kříše 1, photographic and drawn documentation of fragment of quartzite blade of Tušimice type (field walking in 2004, drawing by M. Dvořák)

Základní literatura: Metlička, M. 1992: Kříše, okr. Rokycany. Výzkumy v Čechách (BZO) 1988 – 1989, 70.

Jan John

68 RO/Střapole – Hradiště (B)

Během průzkumu neregistrovaného raně středověkého hradiště nalezl A. Beneš roku 1979 v prostoru rozoraného valu zlomek rozevřeného oraje s rozbíhajícími se rytými liniemi na podhrdlí, který zařadil do období chamské kultury. Nálezy: KE Uložení: ZČM Plzeň – P 60/79 Základní literatura: Beneš, A. 1982: Střapole, okr. Rokycany. Výzkumy v Čechách (BZO) 1978 – 1979, 125 – 126. Sklenář, K. 1989: Pravěké nálezy na Rokycansku. Archeologický místopis okresu Rokycany v pravěku a rané době dějinné. In: Sborník Západočeského muzea v Plzni 4, Plzeň, 7-94.

Soupis lokalit

Jižní část skály Křemenáč. Lokalitu poškozenou lomem objevil T. Hamberger v roce 1957, když ve stěnách lomu sebral zlomky keramiky, mazanice a dvě silicitové čepelky. Během následného průzkumu ZČM (M. Doubová, V. Čtrnáct) byly získány další nálezy, včetně ostří spilitové sekerky a buližníková čepelka. Další sběry provedli A. Beneš (1973 – keramika, mazanice, křišťálový úštěp), D. Baštová (1976, keramika a zlomek sekery), A. Beneš a M. Zápotocký (1979 – keramika, mazanice, křemenný valoun), D. Baštová a J. Bašta (1984 – keramika), P. Braun, D. Baštová a M. Metlička (1990 sběr a sonda 1,4 x 1,4 m) a M. Metlička 1993 (keramika). Z lokality jsou známy rovněž halštatské nálezy a zlomek sekeromlatu kultury se šňůrovou keramikou. Nálezy: KE MA BI SI Uložení: ZČM Plzeň – P 15/76, P 100/79, RP 84/19, RP 90/63, RP 93/7 Základní literatura: Baštová, D. 1987: Stupno, okr. Rokycany. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 200. Bašta, J. – Baštová, D. 1989: Neue Erkenntnisse über die Chamer Kultur in Westböhmen, Praehistorica 15, 85-94. Beneš, A. 1977: Stupno, okr. Rokycany. Výzkumy v Čechách (BZO) 1974, 208. Beneš, A. 1982: Stupno, okr. Rokycany. Výzkumy v Čechách (BZO) 1978 – 1979, 127 – 128. Metlička, M. 1997: Stupno, okr. Rokycany. Výzkumy v Čechách (BZO) 1993 – 1995, 289 – 290. Metlička, M. – Řezáč, M. – Turek, J. 2007: Nálezy z období závěru eneolitu v jihozápadních Čechách. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 20, 109 – 116. Sklenář, K. 1989: Pravěké nálezy na Rokycansku. Archeologický místopis okresu Rokycany v pravěku a rané době dějinné. In: Sborník Západočeského muzea v Plzni 4, Plzeň, 7-94.

Obr. 179: Střapole-Hradiště, letecký pohled na ostrožnu od jihozápadu Fig. 179: Střapole – Hradiště, aerial view of the promontory from southeast

69 RO/Stupno – Křemenáč (A)

Obr. 180: Stupno-Křemenáč, letecký pohled na lokalitu od jihu (21. 3. 2005) Fig. 180: Stupno – Křemenáč, aerial view of the promontory from south (March 21st, 2005)

115

116


Ostrožna o šířce 50 – 70 m a rozloze cca 1 ha. V Roce 1983 zde proběhl povrchový sběr na svazích a ve vývratech, doplněný zjišťovací sondou 1 x 1 m. Během něj bylo získáno 72 úlomků mazanice s otisky prutů o průměru 2 – 3 cm, a dále 9 ks keramiky, včetně slámovaného střepu. Dle nálezců se keramika jeví mladší než ze sousední lokality Dlouhé Hradiště 2. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 6/83, 12/83

Obr. 181: Stupno-Křemenáč, nálezy keramiky a kamenných nástrojů podle (Bašta-Baštová 1989) Fig. 181: Stupno – Křemenáč, pottery and stone finds (after Bašta – Baštová 1989)

Základní literatura: Baštová, D. 1985: Dlouhé Hradiště, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 27 – 28. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, s. 3 – 31. 71 TC/Dlouhé Hradiště 2 (C)

Obr. 182: Stupno-Křemenáč, 1 – zlomek keramiky s dobře dochovaným otiskem obilného zrna, 2 – zlomek keramiky zdobený brázděným vpichem (ZČM Plzeň) Fig. 182: Stupno – Křemenáč, 1 – pottery fragment with very well preserved imprint of a grain, 2 – pottery fragment decorated by striated incision (Museum of West Bohemia, Pilsen)

Úzký břidlicový hřbet o šířce 20 – 30 m s příkrými svahy a vrcholovou skalní plošinkou o šíři 1,5 – 3 m. Ve vývratech a v sondě 0,8 x 1,4 m nalezl J. Bašta v roce 1982 soubor mazanice a 64 atypických zlomků keramiky. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – 5/82 Obr. 183: Stupno-Křemenáč, zlomek sekeromlatu typu A (kresba podle Metlička-Řezáč-Turek 2007) Fig. 183: Stupno – Křemenáč, fragment of the A type battle-axe (drawing after Metlička – Řezáč – Turek 2007)

70 TC/Dlouhé Hradiště 1 (B)

Základní literatura: Baštová, D. 1985: Dlouhé Hradiště, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 27 – 28. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, s. 3 – 31. 72 TC/Pozorka u Kladrub (C)

Jan John

Soupis lokalit

Výšinná lokalita na úzké skalnaté ostrožně nad soutokem Úhlavky a Žďárského potoka. Průzkum lokality provedli D. Baštová a J. Bašta roku 1985. V sondě 1,5 x 1,5 m nalezli 6 úlomků mazanice a dva zlomky pravěké keramiky. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň RP 85/10 Základní literatura: Baštová, J. 1985: Pozorka, o. Kladruby, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 153. 73 TC/Sulislav (A)

Obr. 185: Sulislav, pohled na příkop A od jihu (6. 5. 2006) Fig. 185: Sulislav, ditch A viewed from south (May 6th, 2006)

74 TC/Svojšín 1 (A)

Ostrožna přibližně trojúhelníkového tvaru nad Sytenským potokem a jeho bezejmenným pravobřežním přítokem. Převýšení nad nivou činí 15 – 20 m, rozloha přes 500 m2. Ostrožna je od hřbetu oddělena hlubokým sedlem s úzkou šíjí. V místě, kde se šíje napojuje na vlastní ostrožnu, je mělký, ale dobře patrný příkop s náznakem vnitřního valu. V roce 1988 zde J. Bašta a D. Baštová (ZČM Plzeň) provedli povrchový sběr a sondáž 1,5 x 2,5 m na severním svahu. V sondě byla zachycena 60 cm silná splachová vrstva obsahující mazanici, keramiku, štípanou industrii, přesleny, otloukače, brousky a drtidla. Nálezy: KE MA BI SI KA Uložení: ZČM Plzeň – RP 88/6 Základní literatura: Bašta, J. – Baštová, D. 1992: Sulislav, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1988 – 1989, 151.

Obr. 184: Sulislav, vrstevnicový plán lokality s vyznačením příkopů A a B. Krok vrstevnic je 20 cm Fig. 184: Sulislav, contour map of the site, ditches A and B indicated, contour difference 20 cm

V areálu ostrožny nad soutokem Dolského potoka a Mže provedli v roce 1985 sondáž D. Baštová a J. Bašta (ZČM Plzeň). V sondách na ploše a svazích lokality získali zhruba 300 zlomků keramiky, kterou lze dle autorů výzkumu datovat do starší fáze chamské kultury. Není vyloučeno přepažení ostrožny velmi mělkým příkopem. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 85/3 Základní literatura: Baštová, D. 1987: Svojšín, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 202. Bašta, J. – Baštová, D. 1989: Neue Erkenntnisse über die Chamer Kultur in Westböhmen, Praehistorica 15, 85-94. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Rukopis diplomové práce. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.

117

118


Obr. 186: Svojšín1, vrstevnicový plán ostrožny, krok vrstevnic činí 10 cm, šipkou označen mělký příkop přepažující ostrožnu Fig. 186: Svojšín 1, contour map of the promontory, contour difference 10 cm, shallow ditch on the promontory marked by arrow

Obr. 187: Svojšín1, pohled na mělký příkop od severovýchodu (29. 10. 2008) Fig. 187: Svojšín 1, shallow ditch viewed from northeast (October 29th, 2008) Obr. 189: Svojšín1, nálezy keramiky (podle Metlička 2008) Fig. 189: Svojšín 1, pottery finds (after Metlička 2008)

75 TC/Svojšín 2 (B)

Ostrožna nad Černošínským potokem. V roce 1985 zde provedli povrchový sběr a sondáž D. Baštová a J. Bašta (ZČM Plzeň). V sondě 1 x 0,5 m položené na severním svahu zachytili až 20 cm mocnou vrstvu obsahující mazanici a 4 pravěké střepy, včetně jednoho slámovaného exempláře. Nálezy: KE MA Uložení: ZČM Plzeň – RP 85/4

Obr. 188: Svojšín1, nálezy keramiky (podle Metlička 2008) Fig. 188: Svojšín 1, pottery finds (after Metlička 2008)

Základní literatura: Baštová, D. 1987: Svojšín, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 201 – 202.

Jan John

Soupis lokalit

Číslovaná mapa lokalit

Obr. 190: Číslovaná mapa lokalit Fig. 190: Map of sites marked with number

ID Lokalita

jist

nm

nm_500 pole

voda sous

bon x

y

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

A A B A A A A B A C A A B A B B A A C B

400 420 390 619 589 525 500 520 635 510 590 600 560 590 385 550 570 435 533 440

312 382 373 485 497 448 422 444 531 432 524 491 471 499 364 421 486 368 474 429

150 90 150 900 600 180 790 730 810 610 660 740 790 530 40 320 650 260 120 60

6 6 4 5 5 5 5 5 6 6 5 7 5 7 4 5 5 7 7 5

-779870 -841108 -857178 -861787 -861863 -829637 -830394 -829720 -817739 -835582 -821010 -839335 -818920 -818400 -846000 -811990 -811766 -811025 -805026 -812189

BE/Otmíče DO/Holýšov – Čelákovská hora DO/Horšovský Týn DO/Mířkov – Racovský vrch DO/Mířkov – Tříslovec KT/Kaliště 1 – Koubova skála KT/Kaliště 2 – Teplá skála KT/Kaliště 3 KT/Lovčice – Velký kámen KT/Malechov – Běleč KT/Radkovice u Měčína – Osobovská skála KT/Řakom PJ/Březí u Žinkov – Na skálách PJ/Bzí – Velká skála PJ/Honezovice PJ/Klášter u Nepomuka – Zelená hora PJ/Měcholupy u Blovic – Velká skála PJ/Milínov u Nezvěstic – Lopata PJ/Mítov – Na hradě PJ/Nepomuk

170 550 350 630 580 100 120 280 650 200 80 350 50 100 70 300 1050 1570 230 170

26000 8000 11000 800 800 550 850 550 7450 5300 2400 6350 2450 3500 8000 750 2360 4800 4250 750

-1062970 -1085333 -1088833 -1077825 -1078654 -1097050 -1096666 -1097580 -1106756 -1097733 -1100060 -1102868 -1098793 -1093475 -1079000 -1099470 -1095970 -1080768 -1089642 -1100185

119

120


ID Lokalita

jist

nm

nm_500 pole

voda sous

bon x

y

21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72

A C C A A C B A C A C A B B A B B C C B C B A A B B B B C A A B B B B B A A B A B A C B B A B B A B C C

530 660 610 440 410 560 530 432 470 390 320 355 385 360 450 570 350 405 410 648 535 540 320 495 490 465 515 440 515 450 345 595 395 580 435 380 385 380 370 665 660 585 350 535 590 340 310 340 490 440 440 390

446 604 556 410 331 465 479 380 411 372 300 312 330 325 407 507 329 384 386 523 496 497 292 442 471 382 494 398 486 395 324 486 350 328 480 367 340 356 326 319 579 545 515 510 515 286 284 286 432 394 396 374

600 725 865 130 140 530 570 330 860 180 50 80 160 100 40 190 115 35 35 740 130 90 50 120 80 110 60 60 80 90 460 240 75 150 120 60 65 110 430 660 570 650 40 70 110 120 90 130 120 55 90 40

6 7 7 5 6 6 6 ? ? 5 6 4 4 5 6 6 5 4 4 7 6 6 8 7 6 7 5 ? 6 7 6 7 6 6 ? ? 5 7 7 6 6 6 6 6 6 7 7 6 7 6 6 ?

-814217 -805905 -805710 -809727 -816126 -817265 -819385 -811300 -826625 -813745 -819425 -825127 -824930 -833425 -826360 -837086 -829136 -839286 -839315 -832922 -825804 -826076 -815920 -825369 -829227 -823325 -844476 -843117 -830752 -823883 -831453 -834106 -819005 -834178 -822285 -820750 -842435 -819706 -818787 -843260 -842808 -839910 -834247 -836203 -845171 -810367 -810571 -810530 -806172 -844955 -844667 -849770

PJ/Prádlo – U poustevny PJ/Přešín – Maštýř PJ/Přešín – Strážná skála PJ/Srby PJ/Starý Plzenec – Hůrka PJ/Starý Plzenec – Radyně PJ/Únětice u Blovic – Čertovo břemeno PJ/Vlkov u Spáleného Poříčí – Babiny PJ/Zálesí u Příchovic – Skála PJ/Zdemyslice – Polánka PM/Bolevec – Pecihrádek PM/Litice u Plzně PM/Radčice – V Jamách PS/Bdeněves PS/Brdo u Manětína – Hradiště PS/Březín – Pekelný vrch PS/Čeminy – Komberk PS/Čerňovice 1 PS/Čerňovice 2 PS/Doubravice u Nečtin – Doubravický vrch PS/Dražeň – Hůrka PS/Dražeň – Osojno PS/Druztová – Věžka PS/Hodovíz – Vyšohrad PS/Horní Bělá – Vrtbo PS/Kotaneč – Na hradišti PS/Krsy – Liščí stráň PS/Krukanice PS/Lhotka u Nekmíře PS/Lomnička u Plas PS/Město Touškov PS/Mezí – Špičák PS/Nebřeziny PS/Nové Městečko u Nečtin – Preitenstein PS/Ondřejov 1 PS/Ondřejov 2 PS/Pernarec PS/Plasy 1 PS/Plasy 2 PS/Polínka – Polínský vrch 1 PS/Polínka – Polínský vrch 2 PS/Skupeč – Vinice PS/Újezd nade Mží PS/Vlkošov PS/Žernovník u Dolního Jamného RO/Kříše 1 RO/Kříše 2 – Dirka RO/Střapole – Hradiště RO/Stupno – Křemenáč TC/Dlouhé Hradiště 1 TC/Dlouhé Hradiště 2 TC/Pozorka u Kladrub

560 90 30 60 270 850 750 130 400 300 500 370 210 180 250 120 100 200 130 400 120 60 280 70 160 530 280 260 130 120 70 180 480 250 90 220 200 250 220 480 370 170 180 180 450 200 190 0 220 400 450 230

2300 700 700 2360 2700 2700 3500 3250 5450 3250 4500 7900 4800 1400 3400 2900 2300 80 80 1250 570 570 4500 1700 2000 3400 1200 3000 2000 2450 2200 1250 1650 2900 1600 1600 2950 2250 1650 550 550 3700 1380 2400 4300 350 1750 350 4300 320 320 4600

-1098803 -1093795 -1094471 -1097185 -1075535 -1077955 -1090095 -1085550 -1092561 -1087670 -1068177 -1074705 -1066715 -1065550 -1039960 -1044283 -1064396 -1058456 -1058381 -1040093 -1047608 -1047100 -1065350 -1045550 -1053525 -1038408 -1045823 -1055486 -1054865 -1049134 -1064582 -1039650 -1051290 -1043880 -1045145 -1045625 -1058385 -1047616 -1049670 -1045400 -1045073 -1053593 -1064445 -1038522 -1041468 -1063855 -1062130 -1064155 -1062883 -1052795 -1052660 -1068530

Jan John

Soupis lokalit

ID Lokalita

jist

nm

nm_500 pole

voda sous

bon x

73 74 75

A A B

404 410 435

384 388 398

60 50 120

5 6 6

TC/Sulislav TC/Svojšín 1 TC/Svojšín 2

Tab. 14: Seznam sledovaných lokalit Tab. 14: List of sites observed

Vysvětlivky: jist – jistota datace lokality (viz kapitola 3.3.1) nm – nadmořská výška lokality nm_500 – nejnižší nadmořská výška v okruhu 500 m pole – vzdálenost k nejbližší zemědělsky obdělávané ploše (současný stav) voda – vzdálenost k nejbližšímu zdroji vody (současný stav) sous – vzdálenost k nejbližší sousední lokalitě bon – bonita půdy pode Tereziánského katastru x, y – souřadnice lokalit v systému JTSK (Křovák)

190 360 260

4600 1500 1500

y

-1065515 -846281 -1061880 -856236 -1060957 -855065

121

122


Literatura Ambros, C. 1968: Remains of fauna found in the Eneolithic settlement on Homolka (1960-1961). In: R. W. Ehrich – E. Pleslová-Štiková (eds.), Homolka. An Eneolithic site in Bohemia. Academia, Praha, 440-469. Artner, W. – Engelhardt, B. – Hebert, B. – Illek R. – Lehner, M. 2001: Der Wartenstein bei Ligist, Bezirk Voitsberg, eine Höhensiedlung mit Chamer Funden in der Steiermark. In: T. H. Gohlisch – L. Reisch (eds.), Die Stellung der endneolithischen Chamer Kultur in ihrem räumlichen und zeitlichen Kontext. Kolloquien des Institutes für Ur – und Frühgeschichte Erlangen 1, 4 –55. Bakels, C. C. 1986: Früchte und Samen. In: P. J. R. Modderman, Die neolithische Besiedlung bei Hienheim, Ldkr. Kelheim. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte, Reihe A, Band 57, 68-75. Baldia, Ch. 2004: The Oldest Woven Textile of the Funnelbeaker Culture (4000-2900 cal. BC) in North and Central Europe. In: I. Jadin et al.: Section 9: The Neolithic in the Near East and Europe; Section 10: The Copper Age in the Near East and Europe. Actes du XIVème Congrès UISPP, Universitè de Liège, Belgique, 2-8 Septembre 2001. British Archaeological Reports S1303, 153-161. Baloun, L. 2007: Kostěná a parohová industrie řivnáčské kultury – The Bone and Antler industry of Řivnáč Culture. Nepublikovaný rukopis diplomové práce, Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická fakulta, Katedra archeologie. Bašta, J. 1991: K otázce chybné datace některých pravěkých opevnění. Castellologica bohemica 2, 319 – 321. Bašta, J. – Baštová, D. 1988: Pravěké osídlení Sedmihoří – Die vorzeitliche Besiedlung von Sieben Bergen. Archeologické rozhledy 40, 378 – 400. Bašta, J. – Baštová, D. 1989: Neue Erkentnisse über die Chamer Kultur in Westböhmen. In: Das Äneolithikum und die früheste Bronzezeit (C14 3000 – 2000 b. c.) in Mitteleuropa: kulturele und chronologische Beziehungen. Praehistorica 15, 85 – 93. Bašta, J. – Baštová, D. 1990: K otázce osídlení západních Čech v eneolitu a na počátku střední doby bronzové. ZČSA – Supplément 11, 7-16.

Bašta, J. – Baštová, D. 1992: Sulislav, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1988 – 1989, 151. Baštová, D. 1984: Vývoj pravěkého osídlení v povodí Střely – Die Entwicklung der vorgeschichtlichen Besiedlung im Flußgebiet von Střela. Archeologické rozhledy 36/2, 156-172. Baštová, D. 1985: Dlouhé Hradiště, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1982 – 1983, 27 – 28. Baštová, D. 1986: Pravěké osídlení povodí Úterského potoka – Die vorzeitliche Besiedlung im Stromgebiet des Baches Úterský potok. Archeologické rozhledy 38/1, 3-31. Baštová, D. 1987: Svojšín, okr. Tachov. Výzkumy v Čechách (BZO) 1984 – 1985, 202. Bauberger, W – Mielke, H. – Salger, M. – Weinelt, W. 1973: Mineralogisch-petrographische Untersuchungen steinzeitlicher Weerkstücke der Chamer Gruppe und von Amphiboliten (Vergleichsmaterial) in der Umgebung der Fundstelle. In: H. Wolf, „Knöbling-SSW“, Die eponyme Siedlung der endneolithischen Chamer Gruppe und die weiteren vorgeschichtlichen Fundstellen im Gebiet des Gradabteitungsblattes 6841-Roding. In: Festschrift Gymnasium, Studienheim Cham 1923 – 1973, 167-174. Behrens, H. – Schröter, E. 1980: Siedlungen und Gräber der Trichterbecherkultur und Schnurkeramik bei Halle (Saale). DVW, Berlin. Beneš, A. 1975: Neznašov, okr. České Budějovice. Výzkumy v Čechách 1971, 97-99. Beneš, A. 1976: Současný stav prospekce nových neolitických a eneolitických lokalit v jižních a jihozápadních Čechách. SPFFBU E 20-21, 15-21. Beneš, J. 1997: New ideology versus taphonomy: A case study of Czech Corded Ware in an erosional landscape. In: P.Siemen (ed.), The A – horizon: Fiction or fact? Conference Hovborg 1994, 23-29. Beneš, A. – Braun, P. – Hájek, L. 1981: Radkovice II. Výzkumy v Čechách 1976 – 77, 124.

Jan John

Beneš, J. – Chvojka, O. 2007: Archeologie doby kamenné v jižních Čechách. Současný stav bádání – Archäologie der Steinzeit in Südböhmen. Heutiger Forschungsstand. In: Archeologie na pomezí (Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Supplementum 4), 9-28. Bernat, J. – Štědra, M. 2005: Posázavská hradiště – nové nálezy a poznatky. Die Burgwälle an der Sázava – Neue Funde und Erkenntnisse. Archeologie ve středních Čechách 9/1, 197-224. Bertemes, F. 1991: Untersuchungen zur Funktion der Erdwerke der Michelsberger Kultur im Rahmen der Kupferzeitlichen Zivilisation. In: J. Lichardus (ed.), Die Kupferzeit als historische Epoche, 441-446. Bonn, R. Habelt. Binsteiner, A. 1989: Der neolithische Abbau auf Jurahornstein von Baiersdorf in der südlichen Frankenalb. Archäologisches Korrespondenzblatt 19/ 4, 331-339. Bouzek, J. 2005: Pravěk českých zemí v evropském kontextu. Praha, Triton. Böhner, U. 1997: Die Felsgesteingeräte der endneolithischen Siedlung von Dietfurt a.d. Altmühl, Lkr. Neumarkt i.d. Oberpfalz. Archäologie am Main-Donau-Kanal 10. Verlag Marie Leidor f, Espelkamp. Braun, P. 2004: Záchranné archeologické výzkumy na dálničním obchvatu Plzně u Starého Plzence. Sborník Západočeského muzea v Plzni, řada Historie 17, 61-66. Břicháček, P. 2001: Počátky osídlení západních Čech. Plzeň, Pedagogické centrum Plzeň. Bucha, V. 1965: Archeomagnetický výzkum a jeho využití pro určování stáří archeologických objektů – Die archäomagnetische Forschung und ihre Verwendung zur Bestimmung des Alters der archäologischen. Archeologické rozhledy 17/2, 198-239. Bucha, V. – Neustupný, E. 1968: Odběr vzorků pro archeomagnetická měření – Taking of Samples for Archaeomagnetic Research. Archeologické rozhledy 20/1, 70-76. Burger, I. 1978: Ein schnurkeramisches Becher aus der Chamer Siedlung Riekofen, Ldkr. Regensburg/OPf. Archäologisches Korrespondenzblatt 8, 297-300. Burger, I. 1988: Die Siedlung der Chamer Gruppe von Dobl, Gemeinde Prutting, Landkreis Rosenheim, und ihre Stellung im Endneolithikum Mitteleuropas. Materi-

Literatura

alhefte zur Bayerischen Vorgeschichte, Reihe A – 56, Mnichov. Busch, A. 1985: Tierknochenfunde aus einer endneolitischen Siedlung bei Riekofen/Ldkr. Regensburg. Unpublished dissertation – Institut für Paläoanatomie, Domestikationsforschung und Geschichte der Tiermedizin der Universität München. Caneppele, A. – Kohler-Schneider, M. 2003: Landwirtschaft im Endneolithikum: Archäobotanische Untersuchungen am Kleinen Anzingerberg, Niederösterreich. Archäologie Österreichs, 14/2, 53-58. Czudek, T. (ed.) 1972: Geomorfologické členění ČSR – Geomorphological Division of the Czech Socialist Republic. Studia geographica 23, Brno. Čtrnáct, V. 1961: Bronzový depot z Libákovic na Plzeňsku – Das Bronzedepot von Libákovice im Gebiete von Plzeň. Archeologické rozhledy 13/5, 661, 732-734. Čujanová-Jílková, E. 1964: Východní skupina českofalcké mohylové kultury – Die östliche Gruppe der böhmisch-oberpfälzischen Hügelgräberkultur. Památky archeologické 55/1, 1-81. Čulíková, V. 2008: Rostlinné makrozbytky. In: M. Zápotocký – M. Zápotocká, 2008, Kutná Hora – Denemark. Hradiště řivnáčské kultury (ca 3000-2800 př. Kr.). Památky archeologické – Supplementum 18. Davies, G. 1999: The worked bone. In: B. S. Ottaway, A changing place: the Galgenberg in lower Bavaria from the fifth to the first millennium BC. BAR International Series 752, 157-174. Dobeš, M. 1998: Gräber der Kugelamphorenkultur in Nordwestböhmen. Sastuma 6/7, 133-179. Dobeš, M. – Vojtěchovská, I. 2008: Řivnáčské sídliště v Úholičkách, okr. Praha-západ – Eine Řivnáč-Siedlung in Úholičky, Kr. Prag-West. Archeologické rozhledy 60/2, 261–297. Ehrich, R. W. – Pleslová-Štiková, E. 1968: Homolka. An Eneolithic site in Bohemia. Academia, Praha.

Engelhardt, B. 1987: Das Chamer Erdwerk von Hadersbach. Das Archäologische Jahr in Bayern 1986, 44-47. Engelhardt, B. 1992: Ein Erdwerk der Chamer Gruppe von Hadersbach, Stadt Geiselhöring, Lkr. Straubing-Bogen. Ar-

123

124


chäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen, 1. Treffen, 59–63. Engelhardt, B. 2002: Die Chamer Kultur. Vorträge des 20. Niederbayerischen Archäologentages, 245-265. Engelhardt, B. 2006: Baden und Cham – Neue Impulse aus dem Donauraum. In: C. S. Sommer (ed.), Archäologie in Bayern – Fenster zur Vergangenheit. Verlag Friedrich Pustet, Řezno, 89-91. Engelhardt, B. 2008: Die Bodendenkmalliste als Grundlage für weitergehende Forschungen. Fines Transire 17 (Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen/Oberösterreich), 95 – 105. Ernée, M. – Dobeš, M. – Hlaváč, J. – Kočár, P. – Kyselý, R. – Šída, P. 2007: Zahloubená chata ze středního eneolitu v Praze 9 – Miškovicích. Výsledky archeologických a přírodovědných analýz —Eine jungneolithische eingetiefte Hütte in Prag 9 – Miškovice. Ergebnisse der archäologischen und naturwissenschaftlichen Analysen. Památky archeologické 98, 129 – 184. Favre, P. – Jacomet, S. 1998: Branch wood from the lake shore settlements of Horgen Scheller, Switzerland: Evidence for economic specialization in the late Neolithic period. Vegetation History and Archaeobotany 7, 167–178. Faktor, F. 1888: Archaeologické zprávy z okr. Blovického. Method 14/3, 29. Franc, F. X. 1890: Šťáhlauer Ausgrabungen. Ed. V. Šaldová, AÚ ČSAV Praha, 1988, 11 – 26. Franc, F. X. 1906: Přehled nalezišť v oblasti Mže, Radbuzy, Úhlavy a Klabavy. Ed. V. Šaldová, AÚ ČSAV Praha, 1988, 175 – 246. Franz, L. 1938: Steibeile aus Weissensulz. Sudeta 14/2, 46-47. Friedl, A. 1976: Tisíc let Staré Plzně promlouvá k dnešku. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 1, 29 – 47.

Galik, A. 2008: Die Fischreste. In: P. Trebsche, Die Höhensiedlung „Burgwiese“ in Ansfelden (Oberösterreich). Ergebnisse der Ausgrabungen von 1999 bis 2002. Linzer Archäologische Forschungen 38, 307 – 315. Glass, M. 1999: Animal remains from the Galgenberg. In: B. S. Ottaway, A changing place: the Galgenberg in lower Bavaria from the fifth to the first millennium BC. BAR International Series 752, 137-156. Gohlisch, T. H. 2001: Bemerkungen zur Struktur der endneolithischen Siedlung Dietfurt a.d. Altmühl. In: T. H. Gohlisch – L. Reisch (eds.), Die Stellung der endneolithischen Chamer Kultur in ihrem räumlichen und zeitlichen Kontext. Kolloquien des Institutes für Ur – und Frühgeschichte Erlangen 1, 20-33. Gohlisch, T. H. 2005: Die Grabungsbefunde und die Keramik der endneolithischen Siedlung von Dietfurt a.d. Altmühl, Lkr. Neumarkt i.d. OPf. Archäologie am Main-Donau-Kanal 17. Gojda, M. 2004: Letecká archeologie a dálkový průzkum. In: M. Kuna (ed.), Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle – Non-destructive Archaeology. Theory, Methods and Goals. Praha, Academia. Gojda, M. 2005: LIDAR a jeho možnosti ve výzkumu historické krajiny. Archeologické rozhledy 57/4, 806-810. Gojda, M. et al. 2002: Velké pravěké ohrazení v Klech (okr. Mělník). Využití nedestruktivních metod výzkumu k poznání nového typu areálu – Das Erdwerk Kly in Mittelböhmen. Auswertungder nichtdestruktiven Methoden zur Erkenntnis eines Siedlungsareal Typus. Archeologické rozhledy 54/2, 371-430. Görsdorf, J. 1994: 14C Datierungsergebnisse der Siedlung. In: A. Medunová-Benešová – P. Vitula, Siedlung der Jevišovice-Kultur in Brno-Starý Lískovec. Fontes Archaeologiae Moravicae 22, 80-88.

Fröhlich, J. 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Prácheňské muzeum, Písek.

Graser, S. 1999: Das Erdwerk von Hadersbach, Stadt Geiselhöring, Lkr. Straubing-Bogen. In: H. Schlichtherle – M. Strobel (eds.), Horgen-Cham-Goldberg III-Schnurkeramik in Süddeutschland (Rundgespräch Hemmenhofen 1998), 49-53.

Fröhlich, J. – Eigner, J. 2010: Nově objevená eneolitická výšinná sídliště v oblasti Orlické přehrady. Příspěvek k eneolitickému osídlení podél středního toku Vltavy. Archeologie ve středních Čechách 14.

Grömer, K. 2002: Das Neolithikum im oberösterreichischen Mühlviertel – Neolitické a eneolitické osídlení hornorakouského Mühlviertelu. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 15, 7-54.

Jan John

Grömer, K. 2006: Vom Spinnen und Weben, Flechten und Zwirnen. Hinweise zur neolithischen Textiltechnik an österreichischen Fundstellen. Archäologie Österreichs 17/2, 177-192. Grömer, K. – Schmitsberger O. 1999: Frühe Chamer Kultur in Oberösterreich. Archäologie Österreichs 10/2, 36-44. Guerra-Doce, E. 2006: Exploring the significance of beaker pottery through residue analyses. Oxford Journal of Archaeology 25/3, 247-259. Hendrychová, L. – Kočár, P. 2007: Kaliště – Teplá skála. Nálezová zpráva o archeobotanické analýze. Nepublikovaný rukopis, uložení ZČU-KAR. Heyd, V. 2000: Die Spätkupferzeit in Süddeutschland: Untersuchungen Zur Chronologie Von Der Ausgehenden Mittelkupferzeit Bis Zum Beginn Der Frühbronzezeit Im Süddeutschen Donaueinzugsgebiet Und Den Benachbarten Regionen Bei Besonderer Berücksichtigung Der Keramischen Funde. Dr. Rudolf Habelt, Bonn. Hinton, P. 1999: Charred fruits and seeds. In: B. S. Ottaway, A changing place: the Galgenberg in lower Bavaria from the fifth to the first millennium BC. BAR International Series 752, 227-235. Hopf, M. 1973: Die Getreidekornabdrücke. In: H. Wolf, „Knöbling-SSW“, Die eponyme Siedlung der endneolithischen Chamer Gruppe und die weiteren vorgeschichtlichen Fundstellen im Gebiet des Gradabteitungsblattes 6841-Roding. In: Festschrift Gymnasium, Studienheim Cham 1923 – 1973, 184-185. Hopf, M. 1988: Untersuchung der Früchte und Samne von Dobl. In: I. Burger, Die Siedlung der Chamer Gruppe von Dobl, Gemeinde Prutting, Landkreis Rosenheim, und ihre Stellung im Endneolithikum Mitteleuropas. Materialhefte zur Bayerischen Vorgeschichte, Reihe A – 56, Mnichov, 276-278. Hoppe, M, 1992: Eine Siedlung der Chamer Gruppe bei Dietfurt a.d. Altmühl. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen, 1. Treffen, 57–58.

Literatura

Altmühl. Archäologie am Main-Donau-Kanal 16. Verlag Marie Leidorf, Rahden. Horáková-Jansová, L. 1951: Eneolitické výšinné sídliště Malé Kolo na střední Vltavě – Station énéolithique de hauteur de Malé Kolo sur la Vltava moyenne – Энеолитическое селище на возвышенности „Мале коло“ на средней Влтаве. Archeologické rozhledy 3/4, 300-304, 311-312, 381, 386. Hormuth, S. 1995: Tierknochenfunde aus drei (end)neolithischen Siedlungen Bayerns (Landersdorf, Hadersbach, Oberschneiding). Tierärztliche Hochschule Hannover, Hannover. Hrubý, P. 2000: Stručná úvaha o výšinných nalezištích mladšího eneolitu v jižních Čechách. In: P. Čech – M. Dobeš (eds.), Sborník Miroslavu Buchvaldkovi, 97-100. Hundt, H. J. 1951: Eine neue jungneolithische Gruppe im östlichen Bayern (Chamer Gruppe). Germania 29, 5-16. Hůrková, J. 2002: Rovinná sídliště milavečské kultury v západních Čechách – 1. část. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 16, 9-101. Chalupa, A. 1964: Tereziánský katastr český. Sv. 1, Rustikál (kraje A-CH). Archivní správa Ministerstva vnitra, Praha. Chalupa, A. 1966: Tereziánský katastr český. Sv. 2, Rustikál (kraje K-Ž). Archivní správa Ministerstva vnitra, Praha. Chapman, B. – Giles, M. 1999: Final Neolithic Cham ceramics. In: B. S. Ottaway, A changing place: the Galgenberg in lower Bavaria from the fifth to the first millennium BC. BAR International Series 752, 71 – 124. Chvojka, O. – Havlice, J. 2009: Měděná žebra starší doby bronzové v jižních Čechách – Kupferne Spangenbarren der Frühbronzezeit in Südböhmen. Památky Archeologické 100, 49 – 90. Chytráček, M. 1995: Ojedinělý nález z mladší doby laténské na Černém vrchu u Svržna, okr. Domažlice – Der Einzelfund aus der jüngeren Latènezeit auf dem Berg Černý vrch bei Svržno, Bez. Domažlice. Archeologické rozhledy 47/1, 115-127.

Hoppe, M. 1998: Die Siedlung der Altheimer Kultur und die Kreisgrabenanlage der Chamer Kultur von Köfering-„Scharwerkbreite“, Lkr. Regensburg. Beiträge zur Archäologie in der Oberpfalz 2, 171-224.

Chytráček, M. – Metlička, M. 2004: Die Höhensiedlungen der Hallstatt – und Latènezeit in Westböhmen. Památky archeologické – Supplementum 16, Praha.

Hoppe, M. 2002: Die Geweih – und Knochenartefakte sowie Schmuck der endneolithischen Siedlung von Dietfurt a. d.

Jacomet, S. 2004: Archaeobotany: a vital tool in the investigation of lake-dwellings. In: F. Menotti (ed.), Living on the

125

126


lake in prehistoric Europe. 150 years of lake-dwelling research. Abingdon, 162-177. Jacomet, S. – Kreuz, A. 1999: Archäobotanik. Aufgaben, Methoden und Ergebnisse vegetations – und agrargeschichtlicher Forschung. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart. Jílková, E. 1957: Západní Čechy na počátku doby bronzové. Památky archeologické 48/1, 15-57. John, J. 2003: Spony, náramky, hradiště a mohyly. Příklad materiální paměti komunit doby laténské. In: L. Šmejda – P. Vařeka (eds.), Sedmdesát neustupných let. Plzeň, 79-84. John, J. 2007a: Zpráva o výzkumu suťových situací na eneolitické výšinné lokalitě Osobovská skála (k. ú. Radkovice u Měčína, okr. Klatovy). In: Krištuf, P. – Šmejda, L. – Vařeka, P. (eds.), Opomíjená archeologie 2005-2006, 110115. John, J. 2007b: Výsledky průzkumu suťového kužele pod hradem Lopata. Jižní Plzeňsko 5, 83-92. John, J. 2008a: Počítačová podpora dokumentace terénních reliktů v archeologii. In: J. Macháček (ed.), Počítačová podpora v archeologii 2, 254 – 262. John, J. 2008b: Kaliště u Červeného Poříčí (okr. Klatovy). Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 95. John, J. 2008c: Ondřejov nad Střelou (okr. Plzeň-sever). Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 170. John, J. 2008d: Kříše (okr. Rokycany). Výzkumy v Čechách (BZO) 2005, 115. John, J. v tisku (a): Řakom (okr. Klatovy) – eneolitické ohrazení, a nebo pozůstatek třicetileté války? Sborník z konference Problematika zemních opevnění od raného novověku po rok 1945 – NPÚ Josefov. John, J. v tisku (b): František Xaver Franc a Velká skála u Bzí. Archeologie západních Čech 1.

John, J. – Kočár, P. 2009: Trial excavation of talus cone at the Middle Eneolithic site Radkovice – Osobovská skála and its archaeobotanical analysis. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen – Archeologická pracovní skupina východní Bavorsko/západní a jižní Čechy – Fines Transire 18, 209-213. John, J. – Kočár, P. – Křivánek, R. – Hendrychová, L. 2010: Výsledky průzkumu chamské výšinné lokality Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy). In: P. Krištuf – P. Vařeka (eds.), Opomíjená archeologie 2007-2008, 56-63. John, J. – Majer, A. v přípravě: Cham Culture Clay Daub and its Archaeomagnetic Examination. Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen – Archeologická pracovní skupina východní Bavorsko/západní a jižní Čechy – 19. setkání, Prachatice 2009. John, J. – Pavelka, J. 2010: Imunologická analýza rezidua na vnitřní straně eneolitické nádobky z lokality Otmíče – Otmíčská hora (okr. Beroun). In: P. Krištuf – P. Vařeka (eds.), Opomíjená archeologie 2007-2008, 156-159. John, J. – Stolz, D. 2008: Shluk eneolitických výšinných lokalit v okolí Zbečna (okr. Rakovník) – A cluster of elevated sites in the vicinity of Zbečno (Rakovník district). Archeologie ve středních Čechách 12, 135-140. John, J. – Stolz, D. – Sůvová, Z. 2010: Výšinná lokalita na Otmíčské hoře (k.ú. Otmíče, okr. Beroun) – příspěvek k rozsahu oikumeny chamské kultury. In: P. Krištuf – P. Vařeka (eds.), Opomíjená archeologie 2007-2008, 64-76. Klassen, L. 2008: Zur Bedeutung von Getreide in Einzelgrabkultur Jütlands. In: W. Dörfler, J. Müller (eds.), Umwelt – Wirtschaft – Siedlungen im dritten vorchristlichen Jahrtausend Mitteleuropas und Südskandinaviens, 49-66. Neumünster. Kočár, P. – Kočárová, R. 2009: Archeobotanická analýza. In: J. John a kol., Eneolitická výšinná lokalita Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih). Západočeská univerzita v Plzni.

John, J. a kol. 2009: Eneolitická výšinná lokalita Vlkov – Babiny. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň.

Kočár, P. – Metlička, M. 2007: Archeobotanický rozbor z neolitického sídliště v Křimicích (okr. Plzeň-město) – nejstarší doklad lnu setého (Linum usitatissimum) v Čechách. Ve službách archeologie 2007/2, 45-50.

John, J. – Chvojka, O. – Rytíř, L. 2003: Predikční mapa archeologických lokalit středního Pootaví. Mladší doba bronzová až časná doba laténská – Prediction map of archaeological sites in middle part of Otava river basin. In: E. Neustupný (Ed.), Příspěvky k prostorové archeologii 1. Plzeň, 72 – 91.

Kohler-Schneider, M. 2003: Klima und Vegetation während des Endneolithikums im Raum Dunkelsteiner Wald-Östliches Alpenvorland – Climate and Vegetation during the Late Neolithic in the Area of the Dunkelsteiner Wald-Eastern Prealps. Archäologie Österreichs 14/2, 49-52.

Jan John

Kohler-Schneider M. – Caneppele, A. 2006: Verkohlte Pflanzenreste aus der endneolithischen Siedlung Krems-Hundssteig (Niederösterreich). Archäologie Österreichs 17/2, 132-140. Kohler-Schneider M. – Caneppele, A. 2009: Late Neolithic agriculture in eastern Austria: archaeobotanical results from sites of the Baden and Jevišovice cultures (3600-2800 B.C.). Vegetation history and archaeobotany 18, 61-74. Krenn-Leeb, A. 2006: Mensch und Umwelt der Kupferzeit Ostösterreichs – Aktuelle Fragestellungen am Beispiel ausgewählter Siedlungen des 4. und 3. Jahrtausends v. Chr. Archäologie Österreichs 17/2, 2006, 117-131. Krištuf, P. 2005: Džbány českého eneolitu. In: E. Neustupný – J. John (eds.), Příspěvky k archeologii 2, 69-126. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň. Krištuf, P. 2009: The Protoeneolithic settlement of West and South Bohemia. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen – Archeologická pracovní skupina východní Bavorsko/západní a jižní Čechy – Fines Transire 18, 201-207. Křivánek, R. 2009: Geofyzikální průzkum. In: J. John et al., Eneolitická výšinná lokalita Vlkov – Babiny. Kuna, M. 1991: The structuring of prehistoric landscape. Antiquity 65, 332-347. Kuna, M. 1994: Archeologický průzkum povrchovými sběry. Zprávy ČAS – Supplément 23. Kuna, M. 2000: Česká archeologie v postmoderní době – Czech archaeology in the post-modern period. Archeologické rozhledy 52/3, 404-408. Kuna, M. 2002: O věcech praktických a nepraktických. Komentář k poznámkám S. Vencla. Archeologické rozhledy 54/2, 436-438.

Literatura

Kyselý, R. 2005: Žáby jako součást jídelníčku v eneolitu. Archeozoologické doklady z Dänemarku (ČR). In: V. Hašek – R. Nekuda – M. Ruttkay (eds.), Ve Službách Archeologie 6, 281-298. Kyselý, R. 2008a: Frogs as a part of the Eneolithic diet. Archaeozoological records from the Czech Republic (Kutná Hora-Denemark site, Řivnáč Culture). Journal of Archaeological Science 35/1, 143-157. Kyselý, R. 2008b: Animal bone analysis from a Řivnáč Culture horizon at the Kutná Hora-Denemark site. In: M. Zápotocký – M. Zápotocká, 2008, Kutná Hora – Denemark. Hradiště řivnáčské kultury (ca 3000-2800 př. Kr.). Památky archeologické – Supplementum 18, 341-418. Kytlicová, O. 2007: Jungbronzezeitliche Hortfunde in Böhmen. Prähistorische Bronzefunde 20/12. Stuttgart. Maier, R. A. 1963: Eine Chamer Höhensiedlung im niederbayerischen Vilstal. Germania 41, 70-74. Majer, A. 1984: Relativní metoda fosfátové půdní analýzy – The relative method of phosphate analysis of soil. Archeologické rozhledy 36/3, 297-313. Manhart, H. 2004: Tierknochen. In: K. Schmotz, Vorbericht zur archäologischen Untersuchung im endneolithischen Grabenwerk von Wischlburg, Gde. Stephansposching, Lkr. Deggendorf. Vorträge des 22. Niederbayerischen Archäologentages, 77. Marčan, A. – Šlégl, A. 1905: Politický okres přeštický. Přeštice. Mareš, J. – Waldhauser, J. 2004: Přeslen – součást přeslice, amulet, nebo zapalovač? Vesmír 83/6, 340-343. Mašek, N. 1954: Neolitické bubny v Čechách a na Moravě – Tambours énéolithiques en Bohême et en Moravie. Archeologické rozhledy 6/5, 649-658.

Kuna, M. et al. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle – Non-destructive Archaeology. Theory, Methods and Goals. Praha, Academia.

Mašek, N. 1962: Problematika západočeské chamské skupiny ve světle nejnovějších nálezů z výšinných sídlišť – Die Problematik der westböhmischen Chamer Gruppe im Lichte der neuesten Funde aus den Höhensiedlungen. Archeologické rozhledy 14/5, 670-675, 682-693.

Kuna, M. – Křivánková, D. 2006: Archiv 3.0 – Systém Archeologické databáze Čech. AÚ AVČR, Praha.

Mašek, N. 1964: Nálezová zpráva o výzkumu v Srbech (okr. Plzeň-jih). Archiv AÚ AVČR, č. j. 503/64.

Küster, H. J. 1995: Postglaziale Vegetationsgeschichte Südbayerns. Geobotanische Studien zur Prähistorischen Landschaftskunde. Akademie-Verlag, Berlín.

Mašek, N. 1965: Úvaha o funkci výšinných sídlišť chamské skupiny v západních Čechách. Archeologické studijní materiály 2, 49 – 51.

127

128


Matoušek, V. 1999: Hora a jeskyně. Příspěvek ke studiu vývoje vztahu člověka a jeho přírodního prostředí ve střední Evropě od neolitu do raného středověku – Mountain and Cave: A contribution to the study of the development of the relationship between man and his natural environment in Central Europe from the Neolithic to the Early Middle Ages. Archeologické rozhledy 51/3, 441-456, 592. Matoušek, V. a kol. 2005: Jeskyně Čech, Moravy a Slezska s archeologickými nálezy. Praha, Libri. Matuschik, I. 1991: Grabenwerke des Spätneolithikums in Süddeutschland. Fundberichte aus Baden-Württemberg 16, 27–55. Matuschik, I. 1992a: Die Chamer Kultur Bayerns und ihre Synchronisation mit den östlichen und südöstlich benachbarten Kulturen. In: Symposion ber die Rolle des Schwarzen Meeres in der Urgeschichte Europas, Dobroč 1988 (Studia Praehistorica 11-12, 200-220). Matuschik, I. 1992b: Neolithische Siedlungen in Köfering und Alteglofsheim, Landkreis Regensburg, Oberpfalz. Das archäologische Jahr in Bayern 1991, 26-29. Matuschik, I. 1999: Riekofen und die Chamer Kultur Bayerns. In: H.Schlichtherle – M. Strobel (eds.), Horgen-Cham-Goldberg III-Schnurkeramik in Süddeutschland (Rundgespräch Hemmenhofen 1998), 69-95. Medunová–Benešová, A. 1972: Jevišovice – Starý Zámek. Schicht B – Katalog der Funde. Fontes Archaeologiae Moravicae – Tomus 6, Brno. Medunová–Benešová, A. 1977: Palliardiho hradisko. Eine Äneolitische Höhensiedlung bei Vysočany, Bez. Znojmo – Katalog der Funde. Fontes Archaeologiae Moravicae – Tomus 9, Brno. Medunová–Benešová, A. 1993: Jevišovická kultura. In: V. Podborský a kol., Pravěké dějiny Moravy. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 191-200. Medunová-Benešová, A. – Vitula, P. 1994: Siedlung der Jevišovice-Kultur in Brno-Starý Lískovec. Fontes Archaeologiae Moravicae – Tomus 22, Brno. Metlička, M. 2000a: Rovinné sídliště chamské kultury u Města Touškova v okr. Plzeň-sever. In: P. Čech – M. Dobeš (eds.), Sborník Miroslavu Buchvaldkovi, 155-158. Metlička, M. 2000b: Rozšiřování sídlištní oikumeny a současný stav poznání kultury s lineární keramikou v západních

Čechách – Ausbreitung der Siedlungsökumene und der aktuelle Erkenntnisstand der LnK-Kultur in Westböhmen. Památky archeologické – Supplementum 13, 247-254. Metlička, M. 2004: Pozdně halštatské hroby ve Starém Plzenci. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 17, 149 – 158. Metlička, M. 2005: Nově objevený rondel u Vochova, okr. Plzeň-sever. In: Archeologické výzkumy v Čechách 2004, Zprávy ČAS – Supplément 60, 19-20. Metlička, M. 2008: Pravěká a raně středověká hradiště v západních Čechách. Nepublikovaný rukopis diplomové práce. Univerzita Karlova – Filosofická fakulta – Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou. Metlička, M. – Řezáč, M. – Turek, J. 2007: Nálezy z období závěru eneolitu v jihozápadních Čechách – Late Eneolithic Period in South-western Bohemia. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 20, 109 – 116. Michálek, J. 1979: Süd – und Westböhmische Funde in Wien. AÚ ČSAV, Praha. Michálek, J. 1989: Nové mladoeneolitické nálezy z jižních Čech. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 6, 43 – 58. Michálek, J. 1992: Neue jungäneolithische (endneolithische) Funde aus Südböhmen. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen, 1. Treffen, 51– 54. Michálek, J. 2008: Pravěké nálezy v areálu národní kulturní památky Strakonický hrad. Archeologické výzkumy a nálezy v letech 1937-2006 – Vorgeschichtliche Befunde und Funde im Areal des Nationalkulturdenkmals Strakonicer Burg. Archäologische Grabungen und Funde in den Jahren 19372006. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 21, 259-302. Militký, J. 1992: Sídliště mohylové kultury střední doby bronzové v západních Čechách. Nepublikovaný rukopis diplomové práce. Univerzita Karlova – Filosofická fakulta – Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou. Modderman, P. J. R. 1977: Die neolithische Besiedlung bei Hienheim, Ldkr. Kelheim. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte, Reihe A, Band 33. Modderman, P. J. R. 1986: Die neolithische Besiedlung bei Hienheim, Ldkr. Kelheim. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte, Reihe A, Band 57.

Jan John

Müller, D. W. 1990: Befestigte Siedlungen der Bernburger Kultur – Typen und Verreitung. Jahresschrift für Mitteldeutche Vorgeschichte 73, 271-286. Nagel, A. 2001: Die Siedlung der Chamer Kultur von Köfering – „Kelleräcker II“, Lkr. Regensburg. In: T. H. Gohlisch – L. Reisch (eds.) – Die Stellung der endneolithischen Chamer Kultur in ihrem räumlichen und zeitlichen Kontext. Kolloquien des Institutes für Ur – und Frühgeschichte Erlangen 1, 3 – 9.

Literatura

the Lužice brook basin. Archeologické rozhledy 39, 629643. Neustupný, E. 1989: Die Besiedlung Böhmens im Äneolithikum – Osídlení Čech v eneolitu. In: Das Äeneolithikum und die früeheste Bronzezeit (C14 3000-2000 b.c.) in Mitteleuropa: kulturele und chronologische Beziehungen. Praehistorica 15, 81-84. Neustupný, E. 1995: The significance of facts. Journal of European Archaeology 3/1, 189 – 212.

Neustupný, E. 1961: Die westlichen Kulturen im bömischen Äneolithikum. In: J. Böhm – S. J. De Laet (eds.), L‘ Europe á la fin de l‘ âge de la pierre (Actes du Symposium Néolithique européen, Prague-Liblice-Brno 1959), 313-320.

Neustupný, E. 1996: Poznámky k pravěké sídlištní keramice – Notes on prehistoric pottery Archeologické rozhledy 48/3, 490-509

Neustupný, E. 1965a: Hrob z Tušimic a některé problémy kultur se šňůrovou keramikou – The Grave of Tušimice and Some Problems of the Corded Ware Cultures. Památky archeologické 56/2, 392-456.

Neustupný, E. 1997: Šňůrová sídliště, kulturní normy a symboly – Settlement sites of the Corded Ware groups, cultural norms and symbols. Archeologické rozhledy 49/2, 304322.

Neustupný, E. 1965b: Osídlení Plzeňska v neolitu a eneolitu – Peuplement de la région de Plzeň au néolithique et énéolithique. Archeologické studijní materiály 2, 35-39.

Neustupný, E. 1998: Space in Prehistoric Bohemia. Praha, Archeologický ústav AV ČR.

Neustupný, E. 1966: K mladšímu eneolitu v Karpatské kotlině – Zum jüngeren Äneolithikum im Karpatenbecken. Slovenská archeológia 14, 77-96. Neustupný, E. 1969: Absolute Chronology of the Neolithic and Aeneolithic Periods in Central and South-East Europe II – Absolutní chronologie neolitu a eneolitu ve střední a jihovýchodní Evropě. Archeologické rozhledy 21/6, 783-810. Neustupný, E. 1978: Kultura kulovitých amfor. In: R. Pleiner – A. Rybová (eds.): Pravěké dějiny Čech, 263-266. Praha, Academia. Neustupný, E. 1982: Prehistoric Migrations by Infiltration – Инфильтрация как форма древних миграций. Archeologické rozhledy 34/3, 278 – 293. Neustupný, E. 1985: K holocénu Komořanského jezera – On the Holocene period in the Komořany Lake area. Památky archeologické 76, 9-70. Neustupný, E. 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců – Settlement areas of prehistoric farmers. Památky archeologické 77/1, 226-234. Neustupný, E. 1987: Pravěká eroze a akumulace v oblasti Lužického potoka – Prehistoric erosion and accumulation in

Neustupný, E. 2001: Hlavní problémy prostorové archeologie – Principal problems of spatial archaeology. In: J. K. Kozłowski – E. Neustupný (eds.), Archeologia przestrzeni. Metody i wyniki badań osadniczych w dorzeczach górnej Łaby i Wisły, Kraków (PANU), 7-26. Neustupný, E. 2003: Predikce živých areálů minulosti. In: E. Neustupný (ed.), Příspěvky k prostorové archeologii 1, 155-171. Neustupný, E. 2007: Metoda archeologie. Katedra archeologie ZČU v Plzni, Plzeň. Neustupný, E. 2008 (ed.): Archeologie pravěkých Čech 4 – Eneolit. Archeologický ústav AV ČR, Praha. Neustupný, J. 1952: Výzkum eneolitických sídlišť – Exploration de stations énéolithiques en 1951 – Исследования неолитических селищ в 1951 г. Archeologické rozhledy 4/3-4, 217-222, 234-235, 369-370, 378. Nováček, K. – Široký, R. 1998: Plzeň, okr. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách (BZO) 1996-1997. Oliva, M. 2004: Flint mining, rondels, hillforts… Symbolic works or too much free time? – Těžba, rondely, hradiska… Symbolická práce nebo příliš mnoho volného času? Archeologické rozhledy 56/3, 499-531.

129

130


Opravil, E. 1975: Příspěvek k rozšíření jabloně v pravěku střední Evropy – Ein Beitrag zur Frage der Verbreitung des Apfels im vorgeschichtlichen Mitteleuropa. Archeologické rozhledy 27/4, 375 – 384.

Peške, L. 2000: Die osteologischen Funde von Cimburk. In: Zápotocký, M. (ed.), Cimburk und die Höhensiedlungen des frühen und älteren Äneolithikums in Böhmen. Památky archeologické – Supplementum 12, 89-92.

Osterhaus, U. 1991: Eine kreisförmige endneolithische Anlage aus Köfering, „Scharwerkbreite”, Landkreis Regensburg, Oberpfalz. Das archäologische Jahr in Bayern 1990, 38–40.

Peters, M. 2004: Pflanzliche Makroreste. In: K. Schmotz, Vorbericht zur archäologischen Untersuchung im endneolithischen Grabenwerk von Wischlburg, Gde. Stephansposching, Lkr. Deggendorf. Vorträge des 22. Niederbayerischen Archäologentages, 77–80.

Ottaway, B. S. 1986: Neue Radicarbondaten Altheimer und Chamer Siedlungsplätze in Niederbayern, Archäologisches Korrespondenzblatt 16,141-147. Ottaway, B. S. 1999: A changing place: the Galgenberg in lower Bavaria from the fifth to the first millennium BC. BAR – International Series 752. Ottaway, B. S. 2001: Der Galgenberg. In: T. H. Gohlisch – L. Reisch (eds.), Die Stellung der endneolithischen Chamer Kultur in ihrem räumlichen und zeitlichen Kontext. Kolloquien des Institutes für Ur – und Frühgeschichte Erlangen 1, 10-19. Parma, D. – Šmíd, M. 2007: Ossarnský hrnec ze Sudeměřic, okr. Hodonín. Archeologické studie Univerzity Hradec Králové 1 (Otázky neolitu a eneolitu našich zemí – sborník referátů z 25. zasedání badatelů pro výzkum neolitu a eneolitu Čech, Moravy a Slovenska), 131-146. Pavelka, J. – Vařeka, P. 2008: Příspěvek k poznání stravy ve vrcholném a pozdním středověku. První výsledky analýzy potravinových zbytků na keramice z archeologických výzkumů. Kuděj 10/2. Peška, J. 1999: K vybraným problémům relativní chronologie v období mladého a pozdního eneolitu na Moravě. Pravěk NŘ 9, 243-268. Peška, J. – Rakovský, I. 1992: K problematice vývoje jižní Moravy v mladém eneolitu – Zur Problematik der Entwicklung Südmährens im Jungäneolithikum. Archeologické rozhledy 44/2, 170-184. Peška, J. – Tajer, A. 2006: První kostrový hrob jevišovické kultury na Moravě? Ročenka Archeologického centra Olomouc 2005, 35–52. Peška, J. – Tajer, A. 2009: Příspěvek k poznání jevišovického osídlení na střední Moravě – A contribution to the Knowledge of the Jevišovice Settlement in Central Moravia. Ročenka Archeologického centra Olomouc 2008, 59–106.

Pieler, F. 2001: Die archäologischen Untersuchungen der spätneolithischen Befestigungsanlage von Krems-Hundssteig. Fundberichte aus Österreich 40,503–513. Pleinerová, I. – Zápotocký, M. 1999: Polozemnice z období řivnáčské kultury v Březně u Loun – Grubenhaus der Řivnáč-Kultur in Březno bei Louny. Archeologické rozhledy 51/2, 280-299, 433. Pleslová – Štiková, E. 1965: K západočeským eneolitickým výšinným sídlištím. Archeologické studijní materiály 2, 41 – 47. Pleslová-Štiková, E. 1969a: Nová eneolitická výšinná sídliště v západních a jižních Čechách – Neue äneolithische Höhensiedlungen in West – und Südböhmen. Archeologické rozhledy 21/1, 69-94. Pleslová-Štiková, E. 1969b: Die Beziehungen zwischen Bayern und Westböhmen im Äneolithikum. Bayerische Vorgeschichtsblätter 34, 1 – 29. Pleslová-Štiková E. 1981: Chronologie und Siedlungsformen der Řivnáč-Kultur und Kugelamphorenkultur Böhmens. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 63, 159-171. Podborský, V. a kol. 1999: Pravěká sociokultovní architektura na Moravě – Primeval Socio-ritual Architecture in Moravia. Masarykova univerzita v Brně, Brno. Podborský, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů. Masarykova univerzita, Brno. Pokorný, P. 2001: Problémy krajinné archeologie v pylových analýzách přirozených uloženin: příspěvek k mezioborové spolupráci – Landscape archaeology problems in pollen analyses of natural deposits. Archeologické rozhledy 53/2, 191-210. Pokorný, P. 2008: Nález zuhelnatělého plodu jabloně (Malus sylvestris/domestica). Archeologické rozhledy 60/2, 303-305.

Jan John

Pokorný, P. – Mařík, J. 2006: Nález zbytku medem slazené potraviny ve výbavě raně středověkého hrobu v Libici nad Cidlinou-Kaníně. Zhodnocení nálezu z hlediska rekonstrukce krajiny a vegetace – The find of honey-sweetened cereal food residues from Early Medieval burial site near Libice nad Cidlinou. Evaluation of the find from the point of landscape and vegetation reconstruction. Archeologické rozhledy 58/3, 559 – 569. Popelka, M. 2001: Poznámky ke štípané industrii z Bzí a Lopaty, okr. Plzeň-jih – Bemerkungen zur Spaltindustrie aus Bzí und Lopata. Kr. Plzeň.jih. Praehistorica 25-26, 179-204. Prostředník, J. 1997: Ein Beitrag zur Kenntnis der Chamer Kultur in Westböhmen. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen, 6. Treffen, 171-178. Prostředník, J. 2001a: Výšinné sídliště chamské kultury na Čelákovské hoře u Holýšova, okr. Domažlice. In: M. Metlička (ed.), Otázky neolitu a eneolitu našich zemí – 2000, 202 – 217. Prostředník, J. 2001b: Chamská kultura v západních Čechách – Chamer Kultur in Westböhmen. Praehistorica 2526, 7-177. Přichystal, A. 2004: Česká naleziště surovin na výrobu kamenných štípaných artefaktů v pravěku – Bohemian raw materials deposits for lithic chipped artefacts in prehistoric times. Památka archeologické 95/1, 5-30. Quitt, E. 1971: Klimatické oblasti Československa. Studia Geographica 16. Brno: Academia, geografický ústav ČSAV. Raetzel-Fabian, D. 2003. Eine neue Parallele zu den Einbauten im spätmichelsbergzeitlichen Erdwerk von Calden, Kr. Kassel? www.jungsteinsite.de Reimer, P. J. et al. 2004: IntCal04 terrestrial radiocarbon age calibration, 0-26 cal kyr BP. Radiocarbon 46/3, 1029-1058. Rulf, J. 1983: Přírodní prostředí a kultury českého neolitu a eneolitu – Naturmilieu und Kulturen des böhmischen Neolithikums und Äneolithikums – Природная среда и культуры чешского неолита и энеолита. Památky archeologické 74/1, 35-95. Ruprechtsberger, E. M. – Otto H. Urban, O. H. 1995: Archäologische Forschungen im Raum Steyregg-Pulgarn. Linzer archäologische Forschungen – Sonderheft 14. Ruttkay, E. 1991: Ein gehörntes Idol vom Kleinen Anzingerberg. Archäologie Österreichs 2/1, 34.

Literatura

Rýzner, Č. 1883: Řivnáč, předhistorické Hradiště u Levého Hradce. Památky archeologické 12/1, 209-216, 241-248, 299-302. Sedláček, A. 1893: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl 9. Domažlicko a Klatovsko. F. Šimáček, Praha. Schleifer, N. – Fassbinder, J. W. E. – Irlinger, W. E. – Stanjek, H. 2003: Investigation of an eneolithic Chamer-group ditchsystem near Riekofen (Bavaria) with archaeological geophysical and pedological methods. In: G. Füleky (ed.), Soils and Archaeology, Papers of the 1st International Conference on Soils and Archaeology, Szazhalombatta, Hungary, 30 May – 3 June 2001. BAR – Int. Series 1163, 59-63. Schlichtherle, H. 1991: Taucharchäologische Untersuchungen in der Ufersiedlung Ludwigshafen-Seehalde, Gemeinde Bodman-Ludwigshafen, Kreis Konstanz. Archäologische Ausgrabungen in Baden-Württemberg, 65 – 69. Schlichtherle, H. 1998: Ein gynäkomorphes Wandrelief vom Mönchberg bei Stuttgart-Untertürkheim. In: Tradition und Innovation. Prähistorische Archäologie als historische Wissenschaft. Festschrift für Christian Strahm 1997, 119-127. Schlichtherle, H. 1999: Die Goldberg III Gruppe in Oberschwaben. In: H. Schlichtherle – M. Strobel (eds.), Horgen-Cham-Goldberg III-Schnurkeramik in Süddeutschland (Rundgespräch Hemmenhofen 1998), 35-48. Schmidt, V. 1896: Archaeologický výzkum „Údolí Svatojiřského“ a okolí. Památky archeologické 17/1, 195-200, 285308, 411-424, 552-562. Schmitzberger, M. 2008: Die Tierknochen. In: P. Trebsche – Die Höhensiedlung „Burgwiese“ in Ansfelden (Oberösterreich). Ergebnisse der Ausgrabungen von 1999 bis 2002. Linzer Archäologische Forschungen 38, 284 – 306. Schmitsberger, O. 2006: Die Siedlung zum „Doppelgrab von Palt“ der Jevišovicekultur. Archäologie Österreichs 17/2, 141-154. Schmotz, K. 2004: Vorbericht zur archäologischen Untersuchung im endneolithischen Grabenwerk von Wischlburg, Gde. Stephansposching, Lkr. Deggendorf. Vorträge des 22. Niederbayerischen Archäologentages, 45–82. Schröter, P. 2004: Menschliche reste. In: K. Schmotz, Vorbericht zur archäologischen Untersuchung im endneolithischen Grabenwerk von Wischlburg, Gde. Stephansposching,

131

132


Lkr. Deggendorf. Vorträge des 22. Niederbayerischen Archäologentages, 75–76.

Dissertationes Archaeologicae Brunenses/ Pragensesque 3, Praha-Brno.

Schweingruber, F. 1988: Untersuchung der Holzarten von Dobl. In: I. Burger, Die Siedlung der Chamer Gruppe von Dobl, Gemeinde Prutting, Landkreis Rosenheim, und ihre Stellung im Endneolithikum Mitteleuropas. Materialhefte zur Bayerischen Vorgeschichte, Reihe A – 56, Mnichov.

Šída, P. 2009: Kamenné artefakty. In: J. John a kol., Eneolitická výšinná lokalita Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih). Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň.

Sklenář, K.1977: Pravěké nálezy ve sbírce Městského muzea ve Zbiroze (o. Rokycany). Zprávy ČSSA 19/3, 86 – 87. Sklenář, K. 2004: František Xaver Franc v korespondenci s hrabětem Arnoštem Karlem z Valdštejna – František Xaver Franc in seiner Korrespondenz mit dem Grafen Ernst Karl von Waldstein-Wartenberg. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 17, 75-82. Sklenář, K. – Sklenářová, Z. – Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, Libri. Smrž, Z. 1991: Výšinné lokality mladší doby kamenné až raného středověku v severozápadních Čechách. Pokus o sídelně historické hodnocení – Höhenlokalitäten in der Zeitspanne von der jüngeren Steinzeit bis zum frühen Mittelalter im nordwestlichen Teil Böhmens. Versuch um eine siedlungs-historische Bewertung. Archeologické rozhledy 43/1, 63 – 89. Soukupová, D. 1983: Nová eneolitická výšinná sídliště v okrese Plzeň-sever – Neue äneolithische Höhensiedlungen im Bez. Plzeň-Nord. Archeologické rozhledy 35/2, 148-157. Spangerberg, J. – Jacomet, S. – Schibler, J. 2006: Chemical analyses of organic residues in archaeological pottery from Arbon Bleiche 3, Switzerland: evidence for dairying in the late Neolithic. Journal of archaeological science 33/1, 1-13. Stocký, A. 1926: Pravěk země České, díl 1. – Věk kamenný. Národní museum, Praha. Stolz, D. – Lomecká, J. – Pochmanová, K. – 2005: Nález části eneolitického srpu u Velké Bukové (okr. Rakovník) – Part of an Eneolithic sickle, found at Velká Buková (Rakovník district). Archeologie ve středních Čechách 9/1, 171-174.

Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960 – 1970. Okresní muzeum v Blovicích, Blovice. Šmejda, L. 2007: Letecká prospekce a dokumentace památek v západních Čechách – Aerial Reconnaissance of West Bohemia from Low-Flying Aircraft. In: Krištuf, P. – Šmejda, L. – Vařeka, P. (eds.) Opomíjená archeologie 2005-2006, 261-270. Šmíd, M. 1999: Nové poznatky o vývoji střední Moravy v období středního a mladého eneolitu. In: I. Kuzma (ed.), Otázky neolitu a eneolitu našich krajín 1998, 241-254. Nitra. Šmíd, M. 2007: Rmíz u Laškova, pevnost kultury nálevkovitých pohárů. Archeologické památky střední Moravy 14, Olomouc. Šuteková, J. 2007: Sídlisko jevišovickej kultúry v Kočíně, okr. Pišťany (predbežná štúdia. Archeologické studie Univerzity Hradec Králové 1 (Otázky neolitu a eneolitu našich zemí – sborník referátů z 25. zasedání badatelů pro výzkum neolitu a eneolitu Čech, Moravy a Slovenska), 131-146. Tempír, Z. 1968: Archeologické nálezy zemědělských rostlina plevelů v Čechách a na Moravě. Vědecké práce Československého zemědělského muzea 8, 15 – 88. Tempír, Z. 1975: Obilniny a plevele ze sídliště lidu s kanelovanou keramikou v Hlinsku, okr. Přerov. Getreide und Unkraut aus einer Siedlung der Kultur mit kannelierter Keramik. Archeologické rozhledy 27/4, 365 – 370. Trebsche, P. 2008: Die Höhensiedlung „Burgwiese“ in Ansfelden (Oberösterreich). Ergebnisse der Ausgrabungen von 1999 bis 2002. Linzer Archäologische Forschungen 38, Linec.

Šaldová, V. 1960: Dvě nová výšinná eneolitická sídliště v západních Čechách Resumé – Deux nouvelles stations énéolithiques en Bohême occidentale. Archeologické rozhledy 12/5, 625-627, 657.

Trnka, G. 1990: Spätneolitische Abschnittsbefestigung mit zweifacher Grabenanlage in Strögen. Archäologie Österreichs 1/1-2, 38.

Šída, P. 2007: Využívání kamenné suroviny v mladší a pozdní době kamenné. Dílenské areály v oblasti horního Pojizeří.

Turek, J. 1997: Nález misky typu „Lublaňských blat“ z Prahy – Šárky. Úvahy o významu eneolitických opevněných výšin-

Jan John

ných sídlišť – The bowl of the „Laibacher Moor“ type from Prague-Šárka. Thoughts on the social significance of Eneolithic Fortifications. Archaeologica Pragensia 13, 29 – 37. Turek, J. 2000: Stone axe exchange and Cham-Řivnáč inter-regional communication in the late 4th millennium BC. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West – und Südböhmen, 9. Treffen, 48–52. Uenze, H. P. 1985: Das Grabenwerk der endneolithischen Chamer Gruppe bei Piesenkofen, Gde. Obertraubling, Ldkr. Regensburg / Opf. (Piesenkofen I). Bayerische Vorgeschichtsblätter 50, 81-112. Uenze, H. P. 1988: Der Grabungsbefund; Interpretation der Grabenanlage. In: I. Burger, Die Siedlung der Chamer Gruppe von Dobl, Gemeinde Prutting, Landkreis Rosenheim, und ihre Stellung im Endneolithikum Mitteleuropas. Materialhefte zur Bayerischen Vorgeschichte, Reihe A – 56, Mnichov, 15-37. Uerpmann, H. P. 1988: Bemerkungen zu den Tierknochenfunden aus Dobl. In: I. Burger, Die Siedlung der Chamer Gruppe von Dobl, Gemeinde Prutting, Landkreis Rosenheim, und ihre Stellung im Endneolithikum Mitteleuropas. Materialhefte zur Bayerischen Vorgeschichte, Reihe A – 56, Mnichov, 279-281. Uerpmann, M. 1999: Flints of the Cham Culture. In: B. S. Ottaway, A changing place: the Galgenberg in lower Bavaria from the fifth to the first millennium BC. BAR International Series 752, 175-198. Vařeka, P. 1992: Mazanice – středověký stavební materiál v archeologických pramenech a problematika jeho interpretace. Sborník Společnosti přátel starožitností 3, 105-110. Vávrová, D. 2000: Výšinná sídliště chamské kultury v západních Čechách. Nepublikovaný rukopis diplomové práce, ZČU – FF – Katedra archeologie. Vencl, S. 1960: Kamenné nástroje prvních zemědělců ve střední Evropě. Sborník NM Praha – Řada A, Historie 14/1-2, Praha 1960. Vencl, S. 1971: Současný stav poznání postmesolitických štípaných industrií v Československu – On the present state of knowlenge of the post mesolithic chippen industry. In: J. K. Kozlowski (ed.), Z badań nad krzemieniarstwem neolitycznym i eneolitycznym, 74-99. Kraków-Nowa Huta.

Literatura

Vencl, S. 1972: Několik eneolitických nálezů ze středních Čech – Einige äneolithische Funde aus Mittelböhmen. Archeologické rozhledy 24/5, 489-513. Vencl, S. 1984: Otázky poznání vojenství v archeologii – Problems relating to the knowledge of warfare in archaeology. Archeologické studijní materiály 14. Praha, AÚ ČSAV. Vencl, S. 1985: Žaludy jako potravina. K poznání významu sběru pro výživu v pravěku. Acorns as food (Assessing the significance of food-gathering for prehistoric dietary habits). Archeologické rozhledy 37/5, 516 – 565. Vencl, S. 2002: Poznámky k interpretaci ohrazení v Klech, okr. Mělník. Archeologické rozhledy 44/2, 431-436. Vokáč, M. 2004: Nové výšinné a opevněné eneolitické lokality na jihozápadní Moravě. In: M. Lutovský (ed.), Otázky neolitu a eneolitu 2003, 257-270. Ústav archeologické památkové péče středních Čech, Praha. Wiethold, J. – Wähnert, V. 2008: Die botanischen Makroreste – Archäobotanische Analysen zu Ackerbau, Ernährung und Umwelt vom Jungneolithikum bis zum Frühmittelalter. In: P. Trebsche, Die Höhensiedlung „Burgwiese“ in Ansfelden (Oberösterreich). Ergebnisse der Ausgrabungen von 1999 bis 2002. Linzer Archäologische Forschungen 38, 316 – 344. Winghart, S. 2003: Vom Erdwerk zum Parkpaltz – Die endneolitische Vorgeschichte des Automobilwerks Audi in Etting. Das Archäologische Jahr in Bayern 2002, 3032. Wolf, H. 1973: „Knöbling-SSW“, Die eponyme Siedlung der endneolithischen Chamer Gruppe und die weiteren vorgeschichtlichen Fundstellen im Gebiet des Gradabteitungsblattes 6841-Roding. In: Festschrift Gymnasium, Studienheim Cham 1923 – 1973, 147-212. Zápotocký, M. 1992: Streitäxte des mitteleuropäischen Äneolithikums. VCH, Acta humanoria, Weinheim. Zápotocký, M. 2000: Eneolitické gynekomorfní nádoby z Čech. In: P. Čech – M. Dobeš (eds.), Sborník Miroslavu Buchvaldkovi, 287-297. Zápotocký, M. 2006: Antropomorfní plastika řivnáčské kultury. In: R. Sedláček – J. Sigl – S. Vencl (eds.), Vita archaeologica. Sborník Víta Vokolka. Hradec Králové – Pardubice, 381–405.

133

134


Zápotocký, M. 2008a: Badenská a řivnáčská kultura v severozápadních Čechách – Die Badener und Řivnáč-Kultur in Nordwestböhmen. Archeologické rozhledy 60/3, 383–458. Zápotocký, M. 2008b: Chamská kultura. In: E. Neustupný (ed.), Archeologie pravěkých Čech 4 – Eneolit, 110 – 115. Zápotocký, M. 2008c: Řivnáčská kultura. In: E. Neustupný (ed.), Archeologie pravěkých Čech 4 – Eneolit, 95 – 110. Zápotocký, M. – Dobeš, M. 2000: Sídliště kultury kulovitých amfor z Lovosic. K typologii keramiky KKA v severozápadních Čechách – Eine Siedlung der Kugelamphorenkultur in Lovosice. Zur Typologie der Keramik der Kugelamphorenkultur in Nordwestböhmen. Památky archeologické 91/1,119-150.

Zápotocký, M. – Zápotocká, M. 1990: Kutná Hora („Dänemark“) – eine befestigte Höhensiedlung der mitteläneolithischen Řivňáč-Kultur in Böhmen. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 73, 203-211. Zápotocký, M. – Zápotocká, M. 2008: Kutná Hora – Denemark. Hradiště řivnáčské kultury (ca 3000-2800 př. Kr.) – Kutná Hora – Denemark. Ein Burgwall der Řivnáč-Kultur (ca. 3000-2800 v. Chr.). Památky archeologické – Supplementum 18. Zavřel, J. 2009: Geologické poměry lokality. In: J. John a kol., Eneolitická výšinná lokalita Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih). Západočeská univerzita v Plzni.

© 2010 Jan John Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách The Middle Eneolithic Hill-top Sites in West Bohemia Vydavatel: Katedra archeologie Fakulta filozofická Západočeská univerzita v Plzni Univerzitní 8, 306 14 Plzeň Vydavatelství – tel.: 377 631 951 Grafická úprava: Jan Hána Anglické překlady: Regina Janíková Tisk: Typos, tiskařské závody, s.r.o., Plzeň Náklad: 200 ks 1. vydání ISBN 978-80-7043-956-2

Obr. I: Mapa výšinných lokalit středního eneolitu v západních Čechách, čísla lokalit odpovídají katalogu Fig. I: Map of the elevated sites of the Middle Eneolithic in the West of Bohemia, numbers of sites are according to the Catalogue

Obr. II: Radkovice-Osobovská skála (okr. Klatovy) – pohled na stratigrafii odkrytou v sondě C (25. 7. 2006) Fig. II: Radkovice – Osobovská skála (Klatovy district) – view of the stratigraphy excavated in the trench C (July 25th, 2006)

Obr. III: Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy). Vrstevnicový plán lokality s vynesením výsledků průzkumu pomocí cesiového magnetometru (sestaveno s využitím měření R. Křivánka). Krok vrstevnic je 10 cm, šipkou je označena anomálie v prostoru plochy A Fig. III: Kaliště – Teplá skála (Klatovy district). Contour map of the site including results of cesium magnetometer survey (compiled on basis of measurement carried out by R. Křivánek). Contour difference 10 cm, anomaly in the area A is indicated by an arrow.

Obr. IV: Vlkov-Babiny (okr. Plzeň-jih) – kombinace výsledku magnetometrického průzkumu plochy ve vrcholové části skalního hřbetu s podrobným vrstevnicovým plánem lokality a polohou sondáží. Krok vrstevnic je 20 cm Fig. IV: Vlkov – Babiny (Pilsen – South district) – combination of results of magnetometric survey in the top part of the rocky ridge and detailed contour map of the site and situation of trenches. Contour difference 20 cm.

Obr. V: Kaliště-Teplá skála (okr. Klatovy) – vrstevnicový plán lokality (vlevo) s vyznačením plošin A, B a C (krok vrstevnic je 10 cm), digitální model terénu téhož v pohledu od jihovýchodu (vpravo dole) a fotografie plošiny A ze severního směru (vpravo nahoře) Fig. V: Kaliště – Teplá skála (Klatovy district) – contour map of the site (on the left) plateaus A, B and C indicated (contour difference 10 cm), digital terrain model, viewed from southeast (at bottom on the right) and photograph of the Plateau A as viewed from north (on top on the right)

Obr. VI: Mířkov-Racovský vrch, fotografie amforky se šňůrovou výzdobou (viz obr. 48, výška cca 13 cm) Fig. VI: Mířkov – Racovský vrch, photographs of a small amphora with corded decoration (see also Fig. 48, height approximately 13 cm)

Obr. VII: Bzí-Velká skála, výběr keramických nádob z výzkumu F. X. France Fig. VII: Bzí – Velká skála, selection of pottery vessels obtained during researches by F. X. Franc

Obr. VIII: Bzí-Velká skála, výběr keramických nádob (mísy) z výzkumu F. X. France – viz obr. 85 Fig. VIII: Bzí – Velká skála, selection of pottery vessels (bowls) obtained during researches by F. X. Franc – see Fig. 85

Obr. IX: Milínov-Lopata, hluboká mísa se šňůrovou výzdobou, výška nádoby 20 cm Fig. IX: Milínov – Lopata, deep bowl with corded decoration, height of the vessel 20 cm

Obr. X: Milínov-Lopata, štíhlý hrnec se slámovaným povrchem výduti a hlazeným hrdlem, odděleným přesekávanou lištou. Výška nádoby 26,5 cm Fig. X: Milínov – Lopata, slim pot with brushed surface on bulge and polished neck separated by slashed cordon. Height of the vessel is 26.5 cm.

Obr. XI: Srby, 1-4 výběr rekonstruované keramiky (viz obr. 118); 5-6 broušené kamenné sekery vyrobené z metabazitu typu Pojizeří;7-8 broušené kamenné sekery vyrobené z nazelenalého pruhovaného spilitu Fig. XI: Srby, 1 – 4 selection of the reconstructed pottery vessels (see also Fig. 118); 5 – 6 polished stone axes made of matabasite type Pojizeří; 7 – 8 polished stone axes made of greenish striped spilite

Obr. XII: Vlkov-Babiny, broušená industrie vyrobená ze šedozeleného spilitu (1-polotovar) Fig. XII: Vlkov – Babiny, polished stone tools made of grey-greenish spilite (1 – half-finished product)

Obr. XIII: Zdemyslice-Polánka, amfora nalezená J. Sýkorou (Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích), výška 28 cm Fig. XIII: Zdemyslice – Polánka, amphora found by J. Sýkora (Museum of the South Pilsen Region in Blovice), height 28 cm

Obr. XIV: Ukázky hlavních materiálů štípané industrie: 1 – silicit glacigenních sedimentů (Stupno-Křemenáč); 2 – bavorský rohovec (Stupno-Křemenáč); 3 – tušimický křemenec (Kříše 1). Fig. XIV: Examples of main raw materials (chipped industy): 1 – silicite of glacial sediments (Stupno-Křemenáč) 2 - Bavarian chert (Stupno-Křemenáč) 3 – Tušimice quartzite (Kříše 1)

VÝŠINNÉ LOKALITY STŘEDNÍHO ENEOLITU V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH

Recommend Documents