Vydáno ve spolupráci s Bonnier Group Agency, Stockholm, Švédsko. Jan Wallentin, 2010 Translation Eliška Straková, 2011

Vydáno ve spolupráci s Bonnier Group Agency, Stockholm, Švédsko. © Jan Wallentin, 2010 Translation © Eliška Straková, 2011 ©

NAKLADATELSTVÍ JOTA,

ISBN

s. r. o., 2011

978–80–7217–951–0

Samuelovi, Lydii a Henrymu

Výňatky z mého deníku. Rok 1896 13. května. Dopis od mé ženy, která se z novin dozvěděla, že jistý pan S. poletí balonem na severní pól. Spustí úzkostný křik, přizná se, že mě stále miluje, zapřísahá mě, abych se zřekl podniku, který se rovná sebevraždě. Informuji ji o jejím omylu, o tom, že pro velký vědecký objev hodlá dát život v sázku syn mého bratrance. Z knihy Augusta Strindberga, Inferno Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? Kaz 7:24

Pozvání Jeho obličej opravdu povadl. Přes veškeré snahy televizní maskérky nemohlo tento fakt nic zakrýt. Přesto se alespoň pokusila: patnáct minut s houbičkou, štětcem a broskvově zbarveným minerálním pudrem. Když mu teď znovu nasadila brýle, dostaly jeho popelavě šedé tváře chorobný lesk. Lehce ho poplácala po rameni: „Tak jo, Done, za chvíli pro vás přijdou.“ Potom se na něho maskérka v zrcadle usmála a snažila se vypadat spokojeně, ale Don věděl, co si myslí. A farshlepte krenk, nemoc, kterou nelze zastavit – takové je stárnutí. Don opřel svoji tašku o nohu otáčecí židle, a když maskérka odešla, sehnul se a začal se prohrabávat jejím obsahem, který tvořily tuby, stříkačky a plata léků. Vyloupl dvě kulaté tabletky dvacetimiligramového stesolidu. Potom se opět narovnal, vložil je na jazyk a polkl. Ve světle zářivky nad zrcadlem se ručička na nástěnných hodinách trochu posunula. Šest hodin a třicet čtyři minut a z interní televize zurčely ranní zprávy. Do prvního vstupu s pozvanými hosty zbývá jedenáct minut. Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevil stín. „Tady je maskérna?“ Don na urostlého příchozího kývl na znamení souhlasu. „Jdu potom do Čtyřky,“ řekl muž, „takže to holky můžou vzít z gruntu, aby to něco vydrželo.“ Přešel pár kroků po modrém žíhaném linoleu a posadil se vedle Dona. „Budeme tam spolu, že?“ „Už to tak vypadá,“ řekl Don. Otáčecí židle trochu zavrzala, když se muž nahnul blíž. „Četl jsem o vás v novinách. Vy jste odborník, že?“ „Není to úplně můj obor,“ odpověděl Don. „Ale udělám, co budu umět.“ Zvedl se a vzal si sako z opěradla židle. „V novinách psali, že takovým věcem rozumíte,“ řekl muž. „Ano, oni by to přece měli vědět.“ Don si oblékl manšestrové sako, ale když si dával popruh tašky přes rameno, muž spustil: „Nemusíte ze sebe dělat tak zatraceně důležitého. To já jsem tam dole všechno našel, nebo ne? A mimochodem je to…“ Muž zaváhal. „Mimochodem myslím, že byste mi zrovna vy mohl s jednou věcí pomoct.“ „Opravdu?“ „Jedná se o…“ Rychle pohlédl ke dveřím, ale nikdo tam nebyl. Tam dole jsem našel ještě jednu věc. Abych tak řekl takovou tajnou věc. „Tajnou věc?“ Muž přitáhl Dona za popruh tašky trochu blíž: „Mám to doma ve Falunu, a kdyby to šlo, byl bych rád, abyste za mnou přijel na chatu a…“ Jeho hlas utichl. Don sledoval mužův pohled ke dveřím, kde stála programová vedoucí ve světlehnědém sáčku a důchodcovské sukni. „Tak… už jste se seznámili?“ Následoval nervózní úsměv.

„Možná si můžete popovídat trochu víc, až skončíme.“ Ukázala směrem k chodbě, kde svítila červená signální lampa: „Tudy, pane Titelmane.“

.

PROBÍHÁ VYSÍLÁNÍ

1

1 - Niflheim Každým krokem se holiny Erika Halla propadaly hlouběji a hlouběji a nohy už necítil dlouho. Nemůže to už ale být daleko. Nebylo divu, že se pod ním bažinatý mech propadal. Byl mohutný a ramenatý jako kulturista a na rameni nesl tři potápěčské tašky. Divné ale bylo, že se od chvíle, kdy na odpočívadle u silnice zavřel kufr auta, v lese tak rychle setmělo. Když se zadíval přes škarpu k okraji lesa, vypadal ještě přívětivě a byl plný světla. Teď, po několika hodinách krkolomného putování, prostupovala houštím mlha hustá jako mléko. Ale ještě pořád si to nerozmyslel. Když zahlédl paseku probleskující za posledními kmeny, zastavil se a na okamžik znejistěl. Potom uviděl zbytky starého plotu. Ztrouchnivělé pahýly trčely nahoru jako prsty varující před srázem do otvoru šachty. Bílým závojem mlhy udělal přes trávu pár posledních kroků a klouzal ze svahu dolů k výčnělku před otvorem do díry. Vypnul GPS a odložil těžké vybavení. Potom se narovnal a protáhl se. Byla tam vlezlá zima, přesně jako včera, když se mu opuštěný důl podařilo najít poprvé. Těžké láhve s potápěčskou vestou zůstaly ležet, kde je odložil, a pořád se tam vznášel ten stejný odporný zápach. Nasál vzduch nosními dírkami – v blízkosti zřejmě leží něco, co zahnívá, pomyslel si. Možná nějaká srnka v rozkladu, prolezlá červy a larvami. Mlha utlumila světlo až do úplného šera, a když se Erik nahnul nad příkrou šachtu, bylo těžké rozeznat nějaké detaily. Poté, co si ale oči přivykly, všiml si klád, které se začínaly objevovat v hloubce asi třiceti metrů. Klády podpíraly stěny šachty a kolem prolétl obraz zčernalých prořídlých zubů. Jako by se ve skutečnosti díval do pusy hodně starého člověka. Erik ustoupil pár kroků zpět a opatrně se nadechl. Vypadalo to, že zápach s rostoucí vzdáleností od díry ustupuje. Už v tuto chvíli měl ale dobrý důvod poplácat se po rameni. Málokdo by dokázal hledat v takové tmě a znovu najít to správné místo. Použít GPS k tomu, aby se dostal z Falunu na určitou adresu někde u Sundbornu nebo Sågmyry, to umí každý, ale najít správné místo ležící víc než 50 kilometrů od civilizace – to je něco úplně jiného. Většina, vlastně všechny opuštěné šachty bývají pečlivě vyznačeny v mapách. O to se postarali inspektoři z Úřadu důlní správy. Tady ta jim ale zřejmě unikla a Erik s sebou teď přitáhl vše, co potřeboval k tomu, aby se mohl spustit dolů. Když Erik Hall rozepnul zip u první tašky, všiml si toho ticha. Nepamatoval si přesně, před jak dlouhou dobou to bylo, ale zpočátku mohl slyšet hukot aut. Samozřejmě ne moc silně, ale dostatečně na to, aby se necítil úplně opuštěně. Vzpomněl si, že poslouchal ťukání datla a šustot drobného zvířectva. Zaslechl, jak se nějaký pták pohyboval mezi větvičkami, když bylo v lese ještě úplné světlo. Poté, co padla mlha, slyšel sotva něco jiného než svůj vlastní dech a ostré údery větví, které se lámaly, jak se prodíral houstnoucím porostem. Teď – nic. No, vlastně možná: slabý bzukot much, které se kolem něj začaly slétat. Zvědavě prohledávaly jeho tašku, zda by tam nenašly nějakou potravu. V první tašce byly ale jenom navijáky s lany, karabiny, šrouby a oboustranný titanový nůž s ozubenou čepelí s konkávním profilem. Dále pak akuvrtačka, sedací úvazek a potápěčská lampa, kterou si upevňoval na levou potápěčskou rukavici.

Když Erik vyhodil všechno z tašky na zežloutlou trávu, otevřel boční kapsu, kde byly v pevných obalech přesné nástroje finské výroby. Vybalil hloubkoměr, který měl určit, jak hluboko se potopí pod hladinu zatopené šachty, a klinometr, aby mohl odhadnout sklon chodeb, až se tam dostane. Přibylo much; vznášely se kolem něj jako tmavý oblak. Erik rozčileně odehnal hmyz od úst a zároveň z další tašky vytáhl regulátory a dlouhé hadice, které jej měly držet při životě. Našrouboval primární stupeň a zkontroloval tlak v lahvích. Trochu couvnul, ale oblak much následoval každý jeho krok. Stál napůl ohnutý na štěrku a sundával si zelené holiny, maskáče a větrovku. Když otvíral přezku poslední tašky, hemžila se mu po krku a obličeji havěť. Pod potápěčským počítačem a čelovkou leželo termoprádlo a objemný suchý potápěčský oblek. Leskle černý třívrstvý laminát, speciálně vyvinutý pro potápění v čtyřstupňové vodě. Poté, co na sebe nasoukal spodní část obleku, se předklonil a přetáhl pogumované potápěčské boty přes paty. S úšklebkem se opět narovnal, levá ruka a pak pravá skrz latexové manžety. Natáhl si oblek, aby dobře seděl, a nakonec si nasadil neoprenovou kuklu zakrývající téměř celý obličej. Teď už se mouchy mohly dostat jen k očím a horním částem tváří. Potom vytáhl pytel s ploutvemi a potápěčskou maskou. U otvoru šachty si to kvůli výparům páchnoucím jako žluklá vejce skoro rozmyslel, ale pak zahákl pytel k nylonovému lanu, které začal spouštět dolů. Asi čtyřicet nebo padesát metrů – tak hluboko se mu dařilo sledovat jeho trhavou cestu – lano ale pokračovalo pořád dál. Teprve po několika minutách dosáhlo k vodě, která zaplňovala spodní část šachty. Zajistil lano tím, že je několikrát obtočil kolem balvanu, a potom šel pro horolezecké vybavení a háky. Když se vrátil k šachtě, klekl si na kolena. Drsný řev vrtačky konečně prolomil to všudypřítomné ticho a za chvíli už mohl upevnit první šroub. Pořádně jej přitáhl, aby něco vydržel, a začal vrtat díru pro druhý jisticí bod. Když s tím byl hotov, navlékl na sebe padesátikilovou zátěž s kyslíkovými lahvemi, potápěčskou vestou a hadicemi. Nohy měl pevné od posilování doma na chatě, přesto ale trochu pod tíhou ocelových lahví zavrávoral. Nakonec upevnil přezky úvazku kolem hrudníku a několikrát vyzkoušel samoblokující slaňovací brzdu, která měla regulovat rychlost slanění dolů do šachty. Potom se Erik Hall přehoupl přes okraj a za lehkého skřípění brzdy se spouštěl dolů. Kdo by hledal na internetu, mohl by najít rozmazané fotky od skupiny urban explorers v Los Angeles, jejíž členové se bez mapy kilometr za kilometrem plazili klaustrofobním kanalizačním systémem. Dala by se najít svědectví Italů, kteří lezli mezi krysami a odpadky v antických katakombách, a Rusů, ti popisovali expedice k zapomenutým vězením z dob Sovětského svazu ležícím několik set metrů pod zemí. Ze Švédska pocházely filmové útržky ukazující zchátralé důlní šachty, v nichž potápěči plavali v černočerné vodě a prolézali nekonečnými tunely. Jedni si říkali Baggbodykarna a potápěli se v oblasti kolem Borlänge. Pak tu byly skupiny jako Gruf v Gävle, Wärmland Underground v Karlstadu a pár skupin v oblasti Bergslagen a v Umeå. Kromě nich se vyskytovali také samotáři jako Erik Hall, kteří se potápěli na vlastní pěst. Něco takového se zrovna nedoporučovalo, ale přesto se takoví našli. Důlní potápěči z celé země se znali, protože si navzájem dávali tipy ohledně vybavení a šachet, které stály za prozkoumání. Celé roky se tím zabývali stejní lidé. No lidé… bez výjimky se jednalo o muže. Před pár měsíci ale začala dávat na internet fotky ze svých potápěčských výprav jedna ženská skupina, která si říká Dykedivers. Nikdo o nich nic nevěděl, odkud jsou nebo co jsou vlastně zač, a samy na žádné otázky neodpovídaly. Každopádně ne na ty, které na zkoušku

poslal Erik. Ze začátku našel při surfování na jejich stránkách jen pár zrnitých fotografií. Potom se tam začaly objevovat filmy zachycující pokročilé potápění a včera tam najednou byla momentka z jedné šachty v Dalarně. Na fotce byly dvě ženy v potápěčském obleku v úzké důlní chodbě: bledé tváře, modročervené rty a obě měly lesklé černé vlasy volně rozpuštěné na ramenou. Za nimi modrou barvou nasprejovaný nápis: 2. ZÁŘÍ, HLOUBKA 166 METRŮ. Pod fotografií udaly GPS souřadnice, které označovaly místo blízko dolu Falu koppargruva ve Falunu. Pozice se nacházela jen několik desítek kilometrů od jeho chaty: Zatopená šachta z 18. století na této /kopparberget1786.jpg/ mapě, „blessing“ krajský archiv ve Falunu. Za železným šrotem ve vodě jsou chodby pro toho, komu se tudy podaří protáhnout. No country for old men; )

Samoblokující slaňovací brzda ho pomalu spouštěla dolů. Nahoře u otvoru stále kroužil oblak much, ale tady dole ve tmě visel Erik sám. Nadechoval se pouze ústy, aby se vyhnul sirnému zápachu. Když se rozhlédl kolem sebe, měl pocit, že se ocitl v jiném století. Korozí rozpadlé úchyty žebříků, zpola zasypaná slepá šachta, záseky od motyk a sochorů. Odrazil se od stěny a zhoupl se kolem pokroucených háků a zrezivělých řetězů. V mihotavém světle čelovky zahlédl číslice, které udávaly míry v sázích a loktech. Když se člověk spouští do dolu sám na vlastní pěst, nemůže si dovolit žádný přehmat. Zkoušel si namluvit, že tentokrát by to nemělo být nic těžkého. Šlo jen o kolmou díru se špinavými podpěrami, které už po staletí dokázaly čelit tlaku hory. Starší šachty ale nebyly nikdy úplně bezpečné. Z tenoučké trhliny se nakonec mohla vyklubat hluboká prasklina. A to by mohlo znamenat náhlé uvolnění tisícitunové masy kamene, která visela nad ním. Jak je to ještě daleko? Erik zlomil světelnou tyč a nechal ji spadnout dolů. Planoucí pochodeň zmizela ve tmě, ale šplouchnutí se ozvalo mnohem dříve, než se vůbec odvážil doufat. Hluboko dole se tyč zeleně třpytila a pohupovala se v černé vodě. Hloubkoměr na zápěstí ukazoval, že se spustil už do hloubky sedmdesáti metrů, a byla tam čím dál větší zima. Na stěně před ním se leskl led a další světelná tyč přistála na ledové kře. Objevil malou plošinku, která vyčnívala těsně nad hladinou. Ležela od něj nějakých deset metrů směrem doprava, takže aby se tam dostal, musel se přehoupnout přes velké balvany. Když se postavil na nohy, začal namotávat lano od vaku, který tam někde ploval. Šlo to nečekaně ztuha, protože se zachytávalo za ledové ostrůvky. Teď k tomu nejdůležitějšímu. Z kapsy potápěčského obleku vytáhl malý sprej s červenou barvou a několika rychlými pohyby nasprejoval velké E a H. Pod písmena Erik Hall připsal: 7. ZÁŘÍ, HLOUBKA 91 METRŮ. Potom vyndal podvodní foťák, podržel jej v natažené ruce a udělal několik fotek. Podpis byl na skalní stěně za obrysem jeho hlavy dobře vidět. Pak ale pomyslel na to, že by se opravdu chtěl s těmi ženami seznámit. Sundal si neoprenovou kuklu, rukou projel kudrlinami a udělal pár dalších fotek. Na displeji fotoaparátu si prohlížel výsledek. Účes byl možná takhle po třicítce malinko prořídlý, ale toho si sotva někdo všimne. Černé kruhy pod očima působí spíš dramaticky, pomyslel si Erik sám pro sebe. Potom si zase v tom zápachu a zimě přidřepl. Snažil se nemyslet na to, že nikdo neví, kde zrovna je, a že by ho nikdo nepostrádal, kdyby se náhodou utopil nebo zmizel někde v chodbách hluboko pod zemí.

Dykedivers nechaly šrouby tam, kde mohl před potopením zajistit navigační lano. Když bylo připevněné, přetáhl si přes ostruhy gumových bot ploutve, nasadil si potápěčskou masku, dal si do pusy regulátor a poprvé se na zkoušku nadechl. Ještě než stačil vydechnout, udělal velký krok a vnořil se do vody. Naviják lana, který držel v jedné potápěčské rukavici, se rychle točil a nad sebou viděl, jak silný provaz prořízl několik vrstev ledu, když se odvíjel za jeho potápějícím se tělem. Tmavé stěny dolu pod hladinou pohltily skoro všechno světlo z čelovky. Přesto byla viditelnost relativně dobrá a pruh světla dosáhl dál, než se odvažoval doufat. Najednou se v tom úzkém paprsku zalesklo něco kovového. Muselo to být o kousek dál…? Erik se odrazil od stěny šachty a vyrazil do prázdna. Jisticí lano se za ním vinulo vodou jako nějaký ocas. Ve světle lampy bylo po jeho pravé ruce vidět dno. Ze dna šachty se tyčila minimálně dva metry vysoká měděná cisterna. Bylo tam také něco jiného, něco s ostrými trojúhelníky… Dotkl se kotouče cirkulárky. Jak ucukl, zrezavělá hlava kotouče se zlomila a uvolněný kotouč potichu rotoval ke dnu. Tam zůstal, pohřbený ve vrstvě hnědozeleného bahna. Erik nechal potápěčskou rukavici šmátrat dál a při tom shodil několik podlouhlých tyčí. Voda se před ním rozvířila, a když se výhled opět rozjasnil, uviděl Erik zbytky nosítek, v kterých se z důlních chodeb vynášela ruda. Pomalu zahýbal ploutvemi a lehce se vznášel nad kolečkem. Podvodní foťák začal blýskat a zachytil obrázky železného nářadí, které tady bylo před dávnou dobou zapomenuto. Nástroje jemné mechaniky, kladiva, dláta, sekyra. Viděl prasklé klády, které byly součástí pumpy, a ještě kousek dál… něco, co připomínalo koleje. Erik nechal tělo klesat a zastavil se až vedle úzkých kolejí. Podíval se na hloubkoměr: dvacet jedna metrů pod povrchem vody. Pořád mu zbývalo dost vzduchu, i když počítal s pomalým výstupem, aby se vyhnul potápěčské nemoci. Vznášel se nad kolejnicemi, které ho vedly pryč od středu šachty. Za krkem mu syčely bubliny dýchacího přístroje a zmocnil se ho pocit, že se dostává do stále těsnějšího klínu. Opatrně roztáhl ploutve od sebe, aby zpomalil. Vtom uviděl dřevem podepřený otvor důlní chodby a u něj na háčku nabodnutý kus žluté látky. Erik se ještě o pár metrů přiblížil a posvítil si na něj čelovkou. U vchodu do důlní chodby nevisela látka, ale pruh sedmimilimetrového jasně žlutého neoprenu. Trojité švy, vyrobený tak, aby byl v kalné vodě dobře vidět. Dykedivers musely rozstříhat starý mokrý neoprén, aby označily správnou cestu. Chodba byla asi dva metry vysoká a uprostřed stál rezivějící vozík na železnou rudu. Vypadalo to, že nad vozíkem je trochu místa, kudy by se mohl protáhnout. Možná to byl začátek několik kilometrů dlouhého systému důlních chodeb a šachet – bez nákresu nebo mapy to nebylo možné zjistit. Ale podle fotek od Dykedivers to mělo vést někam, kde je dost sucho na to, aby mohly mít rozpuštěné vlasy. Podařilo se mu protáhnout nad zrezivělým vozíkem a při tom se postupně pokoušel zvýšit rychlost. Zbývaly mu dvě třetiny vzduchu, což znamenalo celkem čtyřicet pět minut pod vodou. Tímto směrem mohl pokračovat nanejvýš patnáct minut, než se bude muset otočit a vydat zpět k hladině. Jak se chodbou dostával dál, stále prudčeji stoupala. Klinometr ukazoval jedenáctistupňový sklon a stále to vzrůstalo. Možná stačilo už jen pár set metrů. Potom by zřejmě chodba měla být na vyšší úrovni než zatopená část a tím pádem by byla suchá a byl by v ní vzduch. Nebo spíše… chodby, protože teď se dostal k místu, kde se rozdvojovala. Levá chodba se zdála průchodná, zatímco pravá byla sotva metr široká, vypadala, že brzo spadne, a byla těsná.

S čelovkou ve tmě moc daleko nedohlédl. Světlo ale úplně stačilo k odhalení žlutého pruhu neoprenu, který nasvědčoval tomu, že Dykedivers se vydaly touto náročnou cestou. Hubená ženská těla, kterých navíc bylo několik, si mohla vzájemně pomáhat. On byl ale jako vždy sám a neměl by ani místo na otočení, kdyby se musel v rychlosti vrátit. Erik nechal rukavici přejet po ledové rudě a jen tak volně se vznášel. Potom se rozhodl pokračovat vlevo, ale brzy pocítil zklamání, protože jen o kousek dál zjistil, že i tato chodba se začíná rychle zužovat. Deset metrů, dvacet, třicet. Za chvíli se bude moct konečky prstů dotknout obou stěn. Po čtyřiceti metrech dřel rameny o kámen. Dvě železné podpěry tvořily úzkou bránu. Otočil tělo na stranu a protáhl se skrz. Chodba ale byla stále užší a za chvíli narazil na další dvě podpěry, které byly tak blízko u sebe, že se musel pokusit jednu z nich strhnout, aby se dostal dál. Erik namířil světlo, aby se podíval, jak je levá podpěra upevněna k zemi a stropu. S tou by nešlo pohnout. Upevnění pravé podpěry se zdálo u země zrezivělé a u stropu byly dva šrouby povolené… a dva vypadaly, že ještě pevně drží. Uchopil pravou podpěru a opatrně s ní zahýbal. O několik málo milimetrů povolila. Kdyby se do toho opravdu pořádně opřel… Erik se vznášel nad úzkými kolejemi. Nechal čelovku pátrat ve tmě chodby tak daleko, jak jen to šlo. Tady to otočit…, ještě jednou strčil do podpěry a ta se překvapivě odlomila od stěny a za ní se vyvalila hromada malých kamenů. Výhled se zakalil a Erik se schoulil a čekal. Po chvíli začal potápěčskými rukavicemi tápat v bahně. Namáhavými pohyby se dokázal protlačit dál. Po tomto úseku připomínajícím hrdlo láhve byla chodba širší a širší. Erik myslel na to, že si musí pospíšit. Možná se tato chodba zase o kousek dál spojí s chodbou Dykedivers. Za několik minut se posunul o dobrých devadesát, sto metrů. Sto dvacet, sto třicet. Už by nemělo trvat dlouho, než se dostane nad vodu, protože sklon nahoru byl stále stejně příkrý. Erik mohutně zabíral ploutvemi a světlo čelovky pátralo podél stěn ve snaze najít možné překážky. Byl tak zabraný do sledování obou stran, že teprve pár metrů předtím, než by do nich narazil, si všiml, že plave směrem k železným dveřím, které byly úplně zrezivělé, byly v nich rozpraskané díry a visely na šikmých pantech odkloněných od stěny chodby. Jednou z prasklin viděl zástrčku, která bránila tomu, aby se dveře otevřely. Erik nechal světlo přejíždět po hnědém kovu… Co to bylo? Vápníková usazenina? Připlaval blíž. Ne… to nebyl vápník, byly to bílé čáry křídou. Někdo tam velkými roztřepanými písmeny napsal nepochopitelné slovo: NIFLHEIM Niflheim… Možná to bylo jméno toho dolu? Každopádně by byly ty železné dveře zavřené, kdyby… Erik se prsty rukavice opřel o zrezavělou plochu a lehce do ní strčil. Dveře se pohnuly, i když jen málo. Strčil do nich trochu víc a uslyšel praskání pantů. Erik se zhluboka nadechl z regulátoru a potom přitlačil obě rukavice ke dveřím a vší silou se do nich opřel. Staré panty se uvolnily, dveře zavrzaly a trochu se zakymácely. Jak padaly, strhly s sebou oblak bahnité hlíny a voda se zbarvila dohněda. Erik potřeboval zase vidět, chytil se stěn chodby a odrazil se dopředu. Nestačil si ale všimnout schodů, které stoupaly za železnými dveřmi. Praštil se čelem o nejnižší schod a v rychlosti, s jakou narazil, se mu z pusy vytrhla

potápěčská maska a regulátor. V šoku způsobeném tím náhlým chladem si hned lokl a málem se zalkl. Potom začal naslepo šmátrat po rezervní hadici, ale nemohl ji najít. Se zavřenýma očima se motal dokola a jeho plíce prahly po vzduchu. Vzduch – V zoufalství vztyčil hlavu nahoru – jako by to mělo pomoct – a najednou byl zase nad hladinou. Plival vodu a odfrkával, a když se instinktivně nadechl pusou i nosem zároveň: ucítil odporný zápach. Dýchal zrychleně, aby se nesvalil a nezačal hned zvracet. Doplazil se na posledních pár schodů a padl na zem. Dýchat jenom pusou, teď jenom pusou… Když už dýchal trochu klidněji, zmohl se na to, aby se podíval směrem k chodbě, která nebyla pod vodou. Převalil se na záda a odpočíval, potom se pomalu posadil. Vtom si všiml, že musel upustit naviják s lanem, které označovalo cestu zpátky k výchozí šachtě. Myslel na to, že ho asi upustil dole u železných dveří, když se tam motal a nic neviděl. Ale vrátit se tam a hledat, na to neměl sílu. Voda potřebovala trochu času, aby se vyčistila. Nemusel s tím spěchat. Hnilobný zápach mu znesnadňoval přemýšlení. Vymanil se z ploutví a potápěčské masky, která teď visela na krku. Namířil čelovku a znovu se podíval, kam důlní chodba pokračuje. Těsná a vlhká chodba vedla černočernou tmou stále pryč. Zvedl se na svých pogumovaných potápěčských botách a vydal se na cestu. Tam, kde se tunel razil, byla ruda rovná a hladká. Najednou se cesta rozdvojila a Erik se dal doprava. Po chvíli přišel na další rozcestí, ale tentokrát byla pravá chodba zavalená kameny. Dal se tedy doleva a pak, když se chodba rozdělila na tři, znovu doprava. Dostal se ale do slepé uličky, takže šel zpátky k rozcestí a…, kterým tunelem to vlastně přišel? Bezradně tam stál obklopen hnilobným zápachem smrti. Po krátké zastávce postupoval shrbeně labyrintem stále dál a dál. Měl nejasný pocit, že jde na sever, a vzduch, co vydechoval, se měnil v obláčky kouře. Už tu nebyly vidět stopy po práci horníků, z nízkého stropu tunelu visely jen trsy stalaktitů. Byla tam proklatá zima, urputný chlad se dostal až pod třívrstvý laminát. A co kdyby se nevrátil nahoru? Za jak dlouho by se někdo začal zajímat o to, kde je? Začal by ho někdo hledat? Erik uhodil pěstí do stěny tunelu, až se paprsek světla zatřásl. Matka byla už dávno po smrti a z nějakého důvodu začal přemýšlet o tom, co by po něm v osamocené chatě zůstalo. Šíře jeho slávy: tři staré uschované novinové výstřižky. Jedna noticka byla krátká a vypovídala o tom, že kdysi dávno uhrál ve školním basketbalovém zápase jedenáct bodů. Na druhém výstřižku byla fotka z doby, kdy místní noviny navštívily firmu Dala-El, ale nešlo ho moc vidět. A potom jeho triumf: krátký citát ve velkém večerníku, když dělali letní reportáž o dolu ve Falunu. Tam byl vidět celý jeho obličej. Když je řeč o obličeji… Dykedivers, nesmí zapomínat, proč je tady. Erik se zastavil. Když se jeho nohy přestaly pohybovat, pochopil, že to tam opravdu musí končit. Podíval se na měřič, který ukazoval nepochopitelných dvě stě dvanáct metrů hloubky. Skoro padesát metrů hlouběji než Dykedivers a dokázal to bez něčí pomoci. Zkřehlými prsty vytáhl sprej a roztřeseně nastříkal nový nápis: E-H, 212 METRŮ. Poté se chvíli zamyslel a pak k tomu připsal AD EXTREMUM. Skvělý výraz, který jednou zahlédl v televizi. Ad extremum – do krajnosti, pokud to správně přeložili. Nakonec udělal ještě několik snímků podvodním foťákem. Tentokrát s neoprenovou kuklou na hlavě, chlad nic jiného nedovoloval. Když se na obrázek podíval na displeji foťáku, všiml se, že

má z nedostatku kyslíku pořádně červené oči. Naposled nechal světlo čelovky přejet po stěnách tunelu. Bylo tam něco… O krok se přiblížil. Znovu kužel světla na zrezivělém kovu. Ještě jedny dveře? Měl by se opravdu vrátit. Ano, byly to další železné dveře, stejná zástrčka jako na vnitřní straně. Stejná… křída? NÁSTRÖNDU Těžký vzduch mu proudil do plic. Náströndu? Co je na zrezivělém kovu napsáno, to už pro něj nebylo důležité, protože už se rozhodl, teď se… Lehce do dveří strčil. Ty hned povolily a se skřípěním pantů se otevřely dokořán. Když Erik opět získal kontrolu nad svým dechem, odvážil se nakonec pohnout dopředu a nakouknout dovnitř. Hned za dveřmi se svažovaly dolů příkré schody. Deset minut navíc. Nastavil čas na svých potápěčských hodinkách a vydal se na cestu. Schody měly tvar ostré spirály, která ho vedla čím dál hlouběji a na konci ústila do – jak bychom to nazvali? Do krypty? Nebo ne, do velké jeskyně. Ano, byla to velká přírodní jeskyně, minimálně dvacet metrů vysoká. Seshora tekla voda, pomalu odkapávala a padala do přeplněného bazénku. Uprostřed bazénku vystupoval z vody kámen a na něm leželo něco, co připomínalo pytel. Vzduch byl těžký jako hutná hlína a zápach horší než kdy předtím. Jenom se rychle porozhlédnout a také udělat pár fotek. Snažil se pohybovat, jak nejtišeji to šlo, ale kroky po štěrku se v prostoru hory stejně rozléhaly. Zastavil se, aby se trochu uklidnil, a poslouchal padající kapky. Světlem čelovky přejížděl po stěnách. Napravo se celou cestu až ke stropu jeskyně třpytila měděná žíla. A nalevo? Erik sebou trhl, když spatřil něco, co připomínalo obloukový otvor. Když ale přišel blíž a přejel rukavicí přes tvrdý povrch hory, došlo mu, že se nechal ošálit hrou stínů. Naposledy posvítil směrem doleva, aby potom…, ale tam něco je! Stejné roztřesené čáry křídou – avšak tentokrát si dal pisatel práci a napsal víc než jedno jediné slovo. Erik se roztřesenými řádky stěží prokousal. Vytáhl foťák, zmáčkl blesk a s nedůvěrou se podíval na displej. Na zpáteční cestě ke schodům ho napadlo, že by si možná mohl ze srdce hory odnést nějaký suvenýr. Možná něco z toho pytle, který stál opodál na kameni v jeskynním bazénku…? Potom pocítil chlad, jak se brodil po pás hlubokou vodou. Když se konečně k pytli dostal, všiml si, že je pokrytý něčím, co vypadá jako plesnivá síť. Erik si sundal rukavice, aby to mohl lépe uchopit. Slizká změť provlhlých šedých a černých šňůr. Pokusil se je zvednout a při tom uviděl, že je v nich zapletený nějaký předmět. Možná se tam zachytilo nářadí. Uchopil rukojeť z bíle se třpytícího kovu. Jenomže rukojeť nešla uvolnit, vypadalo to, že je připevněná. Zašmátral ještě výš podél hladkého povrchu a narazil na dva, ne, tři uvázané provazy. Erik vytáhl titanový nůž a čepelí uřezal první provaz. Ozvalo se křupnutí. Křupnutí? Byl provaz tak starý, že zkameněl? Pustil se do druhého provazu a provedl ještě jeden řez. Další křupnutí a najednou se celý pytel začal hýbat. Navzdory chladu pocítil Erik vlnu horečnatého tepla. Uřízl třetí provaz a všiml si, jak

vydechl. Poté co se rukojeť uvolnila, nejprve se mu zdálo, že připomíná neobvykle velký klíč. Když ale mihotavé světlo čelovky přejelo podél předmětu, uviděl, že se ve skutečnosti jedná o nějaký druh kříže tvořeného svislým a příčným břevnem, ale nad příčným břevnem bylo ještě bílé očko, které se ve tmě třpytilo a mělo oválný tvar smyčky. Erik se holou rukou vrhl na změť šňůr a pokusil se je odsunout, aby se dostal k obsahu pytle. Vypadalo to, že jsou šňůry přišité, takže nashromáždil pořádný chumel a zatáhl. Příliš pozdě si uvědomil, že se do toho opřel zbytečně moc. Jak zabral, strhl na sebe celý pytel a nejistě klopýtal pár kroků dozadu, než se pod jeho tíhou svalil. Hlava zmizela pod ledovou vodou bazénku. Když se konečně vyhrabal a posadil se, spatřil ve světle čelovky pokřivený obličej. Kůže tenká jako papír byla napnutá kolem zírajících ženských očí a v čele nad kořenem nosu zela díra velikosti mince. Pod vodou nahmatal ty tři uříznuté kousky. Neodřízl uvázané lano, ale prsty té ženy. Instinktivně ucouvl, ale její hlava ho následovala, jako kdyby to byla hadrová panenka. Ještě jednou zatáhl a při tom mu došlo, že šňůry, které drží, jsou dlouhé vlasy mrtvoly. Když se omylem nadechl nosem, i přes okolní zápach jasně ucítil pach těla. Žena byla cítit krví a železem a sluncem vyhřátou dřevěnou stěnou chléva. Byl to pach, který Erik ihned rozpoznal. Byla cítit falunskou červení.

2 - Dalarnský kurýr Dalarnský kurýr jsou noviny vřelých kronikářů a ostrých politických sloupkařů, ale co se týče zpráv, nemohou se zrovna chlubit nejlepší redakcí v zemi. Ředitel zpravodajství ve Falunu však oplýval alespoň jednou schopností: uměl brát telefony. Tip přišel o půl čtvrté v neděli odpoledne, zrovna když mu připadalo psaní noticek z Gagnefu a Hedemory na doplnění mezer ve vydání nejvíc bezútěšné. Praskání v mobilním telefonu sice neumožnilo porozumět bližším detailům, ale podstata zprávy od nezávislého fotografa, který tip poskytl, byla jednoduchá: bude z toho světová událost. V hlavních rysech se jednalo, tedy alespoň jak to ředitel zpravodajství pochopil, o nějakou dívku (náctiletou?), kterou našli zavražděnou (sexuální vražda?) v důlní šachtě (pozoruhodná sexuální vražda?). Člověk, který tělo našel a zavolal 112 – podle fotografa zřejmě nějaký potápěč –, ze sebe stačil vychrlit celou řadu čísel těsně předtím, než se hovor přerušil. Čísla nakonec operátoři dokázali identifikovat jako GPS souřadnice. A v tuto chvíli už byla větší část dalarnské záchranné služby na cestě: tři policejní patroly, dvě sanitky a hasiči a také nějaký zaměstnanec z Úřadu důlní správy, který se vyzná v dolech a šachtách. Ve snaze najít nějakého reportéra, který by mohl k případu vyjet, obešel ředitel zpravodajství prázdnou redakci, až konečně narazil na kostnaté rameno: byla to extra posila Dalarnského kurýru – vytáhlý praktikant ze Stockholmu. Po dvouminutovém rozhovoru už byl praktikant na cestě ze schodů lemovaných zažloutlými titulními stranami novin a dál pak pokračoval k redakčním vozům ve dvoře. Ředitel zpravodajství se tiše pomodlil a namířil si to zpátky k psacímu stolu. Které další redakce ještě dostaly stejný tip? Proběhl kolem řad šedých monitorů, kde se už začaly rýsovat zítřejší noviny. Které strany by bylo potřeba předělat? Samozřejmě první – ale potom: byla tohle zpráva pro Falun, nebo by se z toho vyklubalo něco opravdu velkého, co by se hodilo na celostátní stránky? Cítil se ospalý, a když opět seděl u svého stolu, zadíval se toužebně směrem ke kuřáckému balkonu. Potom se spokojil s šálkem kávy, který tam stál uprostřed hory nepřečtených článků. Jedním hltem vyprázdnil obsah šálku a dostal tak do sebe lógr a nedopalek cigarety. Zašklebil se, vyplivl tu břečku do přeplněného koše a potom začal psát onen krátký text pro internetové vydání Dalarnského kurýru. Věděl, že na to se okamžitě chytí tisková agentura TT. Značka červeného blesku z TT potom zalarmuje ostatní redakce a všude budou odkazovat na informace z Dalarnského kurýru: PRÁVĚ TEĎ NEDALEKO FALUNU: ZAVRAŽDĚNÁ NALEZENA 200 METRŮ POD ZEMÍ ***

S telefonem opřeným o rameno projížděl praktikant lesní cestou jižně od Falunu. Od pneumatik auta nezávislého fotografa před ním odlétával štěrk. Řídit a zároveň poslouchat bylo náročné, ale jak praktikant pochopil z fotografových pokynů, jejich cílem zřejmě bylo nějaké odpočívadlo. Upustil telefon, který začal dole na koberečku poskakovat kolem pedálů. Zamlaskal jazykem, ústa měl úplně vyprahlá a prsty tak křečovitě svíraly volant, že úplně zbělely, jak jím otáčel, aby s redakčním vozem vybral všechny zatáčky. Nakonec se ale dostali na rovinku, a když v dálce uviděl blikající světla, pochopil, že to konečně našli.

Některé stoly byly převrácené v příkopě a ležely tam jako brouci obrácení vzhůru nohama. Policie to tam musela vyklidit, aby udělala místo všem vozidlům záchranky. Řady modrých světel ale musely stejně parkovat tak natěsno, že kapoty sanitek téměř blokovaly lesní cestu. Kousek dál vpředu stály u krajnice nakloněné hasičské vozy se žebříky, a teprve až praktikant projel kolem nich, mohl postupně zpomalit a zaparkovat. Když otevřel dveře auta, přivítalo ho šumějící ticho, ale potom uslyšel v dálce na kraji lesa štěkat psa. Praktikant volal a mával na fotografa, aby si pospíšil z auta, a ve čvachtajících polobotkách se vydali do tmavého smrkového lesa. Brzy uslyšeli těsně před sebou policejní vlčáky a v husté mlze stačilo jen následovat jejich štěkot. Důlní šachta už byla uzavřená: tenké plápolající plastové pásky ohraničovaly větší část paseky v okolí šachty. Na kraji stálo půl tuctu policistů a několik hasičů zabraných do zmatené diskuze o tom, co se bude dít dál. Za nimi seděla na kameni osamocená postava. Ve světle reflektorů, které záchranáři namířili na šachtu, se leskl černý potápěčský oblek. Potápěčskou kuklu si sundal, obličej s hrubými rysy byl zrza​vý a oči jako otevřené rány, když se otočily praktikantovým ​směrem.​ Fotograf do něj z boku šťouchl a praktikant sebral odvahu, ohnul se a protáhl pod plastovou páskou. „To vy jste ji našel, že?“ Zprvu se zdálo, že potápěč otázku nepochopil. Jen tiše seděl a hleděl na svoje velké ruce, ale potom strnule přitakal. „Co se tam dole stalo?“ zašeptal praktikant a zadíval se směrem k policistům. „Něco… myslím něco pěkně otřesného,“ odpověděl potápěč. Praktikant viděl bledé nahé tělo, dívku pohozenou v klaustrofobické tmě. Nemohl se ubránit, aby nezačal zrychleně dýchat. „A… kolik jí bylo let?“ „Kolik let? No, to nevím.“ Potápěč nejistě zamžoural, když se setkali pohledem. „Bylo to jako tělo malé holky, úplně vláčné, jako by ještě žila. A vlastně ani moc nevážila. Já jsem jen uklouzl, když jsem ji zvedal, a pak na mě spadla. Měla něco v…“ „Jak vypadala, měla nějaká poranění?“ „Dlouhé vlasy…“ Potápěč máchl rukou, aby to ukázal. „Byla to taková spleť přes obličej. Vzal jsem to do ruky, protože jsem myslel, že je to jen spousta volných šňůr.“ „Ale měla nějaká zranění?“ „No ano! Nad očima byla díra… Bylo to…“ Blesk z foťáku, fotograf si dřepl několik metrů opodál. Potápěč se poprvé se zájmem zadíval na praktikanta a ústa se mu lehce zachvěla. „Poslyšte… Tohle bude v novinách?“ Řediteli zpravodajství se právě podařilo najít mezi nepořádkem v zásuvce stolu headset a začal citovat praktikantova slova. PRÁVĚ TEĎ: DÍVKA, ZNÁSILNĚNÁ A ZAVRAŽDĚNÁ V DŮLNÍ ŠACHTĚ POTÁPĚČOVA VLASTNÍ SLOVA „Domýšlet si člověk může jen v Dalarnském kurýru,“ řekl praktikant, protože zrovna viděl, jak policisté toho mohutného potápěče odvádějí do lesa. Za nimi šli saniťáci s nosítky.

Potom nastal čas spokojeného čekání. Nejenže byl Dalarnský kurýr první, ale dostal se také nejdál. Praktikant s fotografem rozbili tábor u jednoho kmene borovice a choulili se před večerním chladem. Teď už se také ve tmě začala shromažďovat celá řada jiných štábů. Byl tam Švédský rozhlas a TT, samozřejmě večerníky, a u reflektorů umístily svoje kamery a stativy TV4 a státní televize. Jednou za čas šli reportéři k páchnoucí šachtě za vedoucím záchranářů, aby mohli předat nové zprávy svým kolegům, ale informace se různě měnily. Nejdříve měl s vytahováním zavražděné z šachty pomáhat nějaký místní sportovní potápěčský klub. Potom se celá věc přehrála na potápěče pobřežní hlídky v Härnösandu, kteří se zabývají vytahováním mrtvých těl. A kolem půl osmé musel nějaký vysoký nadřízený ve Stockholmu zrovna pustit televizi, protože najednou měla celý problém řešit speciální skupina zásahové jednotky. Přestože si vyžádali vrtulník, trvalo to dobré tři hodiny, než na místo dorazili. To už bylo něco po jedenácté. Až do té doby musely všechny redakce citovat Dalarnský kurýr a praktikantovo krátké interview. Zástupce šéfredaktora postavil na stůl ředitele zpravodajství košík buchet. Když konečně dorazila zásahová jednotka v černých kombinézách, celá scéna se proměnila. Vedoucí záchranářů z Falunu se musel z šachty stáhnout, vytvořily se další zátarasy a na žluté trávě u okraje šachty vyskládali do řady těžké bedny z vyztuženého plastu. Potápěči ze Stockholmu zkontrolovali vzduchové láhve a televizní kamery mohly zachytit, jak se dobře vytrénovaná těla soukají do gumových a neoprenových obleků. Když se první dvojice potápěčů spouštěla do dolu, přihlíželi policisté z Falunu jen jako diváci se zkříženýma rukama, a poté co se vrátili zpátky, nestihl nikdo zareagovat dřív, než se veliteli zásahové jednotky podařilo zorganizovat vlastní improvizovanou tiskovou konferenci. Novináři se kolem něj shromáždili pod reflektory. Nezávislý fotograf držel nataženou rukou foťák, namířil jej směrem dolů a na obrázku zachytil někoho, kdo byl ostříhaný na ježka a měl vrásky. „Tak poslouchejte. Abychom do toho vnesli trochu světla,“ začal velitel. „Pochopili jsme, že někteří z vás pustili do médií informace ještě předtím, než vůbec zjistili, o co se tady vlastně jedná.“ „Měli bychom snad žádat o povolení?“ nechal se slyšet jeden z reportérů státní televize, který na základě zpráv Dalarnského kurýru odvysílal v šest, o půl osmé a v devět živý vstup. Naštval se také novinář jednoho velkého večerníku: „O co se tady jedná? Jak o co se tady jedná? Jedná se o to, že tam dole v šachtě byla zavražděna žena, a to je taky to jediné, co jsme sdělili. Řekl nám to ten, co ji našel.“ „No, právě…,“ řekl velitel. „Nevím, jak jste k takovým informacím přišli. Ale když tedy začneme od začátku. Zaprvé. Dole v šachtě není žádná žena.“ Novináři začali nervózně přešlapovat. „Takže, nejde o ženu, ale o muže.“ Praktikant ucítil na zádech krůpěje studeného potu. Potom slyšel sám sebe protestovat: „Ale vždyť to přece byla dívka! Ten, co ji našel, to tvrdil!“ „Nevím, s kým jste mluvil vy,“ řekl velitel suše, „ale mrtvé tělo tam dole je tělo muže. A ten muž je mrtvý už několik dní, možná ještě déle, možná o mnoho déle. Takže teď to uděláme takto. Než naši potápěči tělo vytáhnou, bude zakryto, abychom mohli takzvaně zajistit kriminalistické stopy. Račte si uvědomit, že nikdo z nás neví, proč je ten muž mrtvý. Podle našich potápěčů nic

jednoznačně neukazuje na to, že by šlo o vraždu.“ „Je něco, co mluví proti?“ zkusil to praktikant. Velitelova čelist se napnula a vypadalo to, že hodlá odpovědět. Pak ale místo toho jen řekl: „To je všechno, děkuji. A příště se pokuste držet faktů. Zátarasy teď s ohledem na případné příbuzné rozšíříme na okruh asi dvě stě metrů. Takže si můžete jít všichni sbalit své věci.“ Ale navzdory zátarasům oba večerníky v zemi příští ráno fotku uveřejnily: tělo mrtvého muže, jak je až po bradu zahalené do pytle na mrtvoly vyzvedávají z důlní šachty. Odkrvený obličej byl orámovaný dlouhými vlasy a blesk fotoaparátu rozzářil bílé prameny jako svatozář. Ale nejvíce asi čtenářům utkví v paměti hluboká díra vysekaná jako třetí oční důlek těsně nad kořenem nosu.

3 - Rituální vražda Ranní schůze u dlouhého hlavního stolu Dalarnského kurýru, kde se probíral denní seznam dalších možných kroků a především kdo tu práci udělá, probíhala v tichosti. O omylu s dívkou se nikdo nezmínil, šepot na toto téma se přesunul k automatům na kávu spolu s šuškáním o tom, že praktikant ze Stockholmu by měl i nadále sledovat policejní vyšetřování. Kdo se ujme dalšího zjišťování nových zpráv vlastně už nebylo důležité, protože teď do toho vložily svoje týmy večerníky a Dalarnský kurýr se měl zakrátko ocitnout na vedlejší koleji. Ukázalo se, že potápěč Erik Hall bydlí na chatě kousek od Falunu. Od cesty praktikant zahlédl tabulková okna zasklené verandy, ale aby se dostal blíž, musel projít kolem vysokého plotu. Těsně u branky stála jako strážce v hnědé kožené bundě postava připomínající lasičku. Vypadalo to, jako by pan Lasička zrovna něco psal hůlkovým písmem tuší na kousek lepenky: NEVSTUPUJTE, PROSÍM! SOUKROMÝ POZEMEK! Potom ten kousek lepenky zaklínil za branku a odběhl zpět k verandě, kde se otevřely dveře a zase se za jeho úzkými zády zavřely. Když ostatní média našla Hallovu chatu, bylo už pozdě. Potápěč nezvedal telefon a přes práh už mu do domu nesměl vstoupit žádný další novinář. Místo toho se museli na několik hodin uhnízdit za plotem, dokud nakonec z verandy nevyklouzl pan Lasička. Když se za okny pokoušeli zachytit potápěčův stín, cvakaly blesky fotoaparátů jako bubnující liják. Nikdo ale neměl štěstí. Na cestě ven pan Lasička vesele zamával svým konkurentům a běžel k autu. Zrovna když míjel praktikanta, zašeptal „zvláštní příloha“. Nové balíky novin přišly tentýž den kolem čtvrté hodiny. Exkluzivní interview s Erikem Hallem a zprávy o vyšetřování vraždy vystačily na přední stranu toho velkého večerníku, plus strany šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct a prostředek novin. První strana byla skoro černá jako uhel od tiskařské černi: tmavá fotografie, která ukazovala zrnitě rozmazané čáry křídou z hlubin šachty. Pro jistotu byl citát ještě přepsán běžným písmem, jak staroislandsky, tak i ve švédském překladu. UM RAGNARÖKKR Sal veit ek standa sólu fjarri Náströndu á, norðr horfa dyrr Falla eitrdropar inn of ljóra Sá er undinn salr orma hryggjum Skulu þar vaða þunga strauma menn meinsvara ok morðvargar O SOUMRAKU BOHŮ Znám sál, jenž od slunce je dalek, na břehu mrtvých, kde dveře míří na sever Kapky hadího jedu kouřovým otvorem kanou a síň z hadích hřbetů spletená jest V ní křivopřísežníci a vyštvaní vrazi odsouzeni jsou brodit se v mocných proudech

Titulek na straně šest:

VÍTEJTE V PEKLE Na straně sedm: NIFLHEIM – ŘÍŠE BOHYNĚ HEL Na straně osm: OBĚTOVÁN PŘI POHANSKÉM RITUÁLU? Devět: NÁSTRÖNDU – SÁL VRAHŮ A tak dále a také rozsáhlý zdlouhavý perex k úvodnímu článku: FALUN. Jeho život skončil na břehu mrtvých. Rána mezi oči musela být vedena s brutální silou a přesností. Tři prsty na pravé ruce jsou uřezány. Na severní stěnu krypty nakreslil vrah bílou křídou bránu do Niflheimu – říše severské bohyně smrti Hel. Do pekla. Do podsvětí. Hádanka, kterou teď musí policie rozluštit: šlo o obětování člověka? Čtěte exkluzivní interview s potápěčem Erikem Hallem, 38, který poodhaluje pravdu o rituální vraždě.

Za této situace šlo o to, nenechat se zahanbit. Druhému večerníku se s obstojnou pohotovostí podařilo vytvořit do následujícího rána zcela novou třicetišestistránkovou přílohu. RITUÁLNÍ VRAŽDA V DOLE Oběti a rituály krvavého náboženství Ásatrú ***

Nejrealističtějším počinem bylo zmapování novopohanských hnutí v zemi a jejich případné spojení s pravicově extremistickými a neonacistickými skupinami. V ranních zprávách na TV4 se na pohovce pro hosty celou dobu drželi tématu pohanství, zatímco v ranním programu státní televize vysvětlovaly dvě přívrženkyně new age, že v náboženství Ásatrú dochází v dnešní době výhradně k obětování ovoce, květin a chleba, a navíc se tomu správně říká „dávný obyčej“. Potom přišel profesor kriminologie a varoval před ukvapenými závěry s tím, že většina vražd je spáchána blízkými osobami. Pak následovalo počasí. V Dalarnském kurýru vládla tou dobou nálada pod psa. Z toho, že chvíli stáli v čele zpravodajství, teď však zase přešlapovali na místě. Rituální vražda? Kdo zná ve Falunu nějakého přívržence Ásatrú, anebo nakonec taky i v Grycksbo nebo Bengtsheden? Aby toho o vyšetřování zjistili co nejvíc, obvolal praktikant ze Stockholmu a ostatní reportéři všechny kontakty u falunské policie. Na policejní stanici v ulici Kristinegatan se ale v hněvu nad zveřejněním pomateného verše a slov „Niflheim“ a „Náströndu“ zatvrdili. Další ráno opustila státní televize skeptickou notu a zařadila se mezi ostatní. Nějakým způsobem se podařilo vylákat potápěče Erika Halla z jeho chaty a dopravit ho do Stockholmu kvůli interview ve studiu. Vedle Halla seděl na pohovce pro hosty na červených polštářích nějaký omšelý chlápek z univerzity jménem Don něco… Titelman? Aby mohl ještě jednou přečíst jeho jméno, musel praktikant na svém počítači vrátit klip zpátky. Ano, Don Titelman, docent historie na univerzitě v Lundu. Nezdálo se ale, že by Erik Hall při opětovném vyprávění historky o svém pozoruhodném potápění v dole přišel s něčím novým. Potom praktikant přetočil Titelmanův zdlouhavý výklad, v němž se docent pokoušel naznačit, že neonacistická fascinace dávnou severskou mytologií pramení u společnosti Thule a jistého Karla Marii Wiliguta. Ach ta nudná státní televize, pomyslel si praktikant, když cestou na ranní schůzi Dalarnského

kurýru rezignovaně sestupoval po schodech.