Vydání druhé. V památečném roce 2011, kdy tuto pouť zopakujeme

Vydání druhé. V památečném roce 2011, kdy tuto pouť zopakujeme.

Neděle, den první (Vypráví MM)

Uţ druhý den putujeme po Izraeli a konečně se pokusíme vypsat své záţitky, náš pohled na tuto cestu. Jejím důvodem bylo splnění dlouholetého přání, ještě před několika roky skoro nemoţného. Cestu jsme připravovali od února. Po různých úvahách, s jakou cestovní kanceláří jet, zvítězil (ostatními původně odmítaný) Vaškův názor, ţe pojedeme na vlastní pěst. Našli jsme si cestovní agentku paní Holubovou, která nám obstarala letenky, hotely i auto. I kdyţ nás někteří před takovouto turistikou varovali z obav, abychom se nedostali do centra válečného dění, přesto jsme s důvěrou, ţe naše cesta bude bezpečná a radostná, vyrazili. 14. října 1995, dvě hodiny před půlnocí, nás Helenčin tatínek na letišti vyloţil z auta, zamával nám a naše cesta mohla začít. Dříve, neţ jsme se dostali na palubu izraelského Jumbo Jetu, absolvovali jsme v Ruzyni na letišti pohovor. Ti, kteří nás zpovídali, byli chytře vypadající mladí lidé, ale vyptávali se úporně a dokola na to, kdo nám balil kufry, kdo nám je kupoval, kdo nám platil cestu. Přiznali jsme, ţe jsme si na cestu i kufry vydělali sami. Popravdě řečeno, cestu jsem platila já, i kdyţ František a Vašek mi nějaké peníze poskytli, ale z ručky do ručky naší cestovní agentce jsem peníze dávala já. Poslední poznámka - Kalendovi byli u výslechu výrazně déle neţ Markovi. Zřejmě vyslýchající usoudili, ţe osoby přestárlé nejsou pro izraelský stát tak nebezpečné, jako ti mladí. Odlétali jsme chvíli před půlnocí a tak nás od krátkého nočního spánku v letadle neodradilo ani to, ţe jsme seděli v první řadě před velikou televizní obrazovkou. Co celou cestu dávali, nikdo z nás neví, na to jsme před obrazovkou seděli moc blízko. Kdyţ mě František probudil, ţe se mám připoutat, byla jsem docela překvapená, ale pod námi byl Tel Aviv a spolucestující tleskali pilotovi (asi ţe se na letiště potmě strefil). Po vystoupení z letadla jsme zvaţovali ten hezký papeţský zvyk - políbit posvátnou půdu, na kterou vstupujeme. Zem zaslíbená ale byla hustě pokryta olejovými skvrnami a v misce nám ji nikdo nepřinesl, takţe jsme ji raději nelíbali. Další věci probíhaly dobře. Byly čtyři hodiny ráno izraelského času a na obzoru za palmami začalo svítat. Na letišti jsme našli stánek s nápisem Budget, kde nám na pouhé předání kusu papíru půjčili našeho budţíka. Budţík je auto zn. Opel Astra, barvy bílé, je velice pohodlné, vybavené klimatizací a nám s Helenkou se na zadním sedadle docela dobře spí. Václav s Františkem pro něj došli, my s Helenkou zatím pevně drţely vozíky se zavazadly, odmítaly nabízené taxíky a počkaly si na auto, kterým jsme měli příštích 17 dnů cestovat po naší zemi snů. Za ranního svítání, kolem páté hodiny (v Čechách byly teprve čtyři ráno, jak prozradily naše hodinky) jsme se rozjeli po pobřeţí Středozemního moře směrem na sever . První zastávka byla ve městě zvaném Netanya u stánku Pizza Hut. Ten stánek nebyl ani tak pozoruhodný jako to za ním. Středozemní moře s písečnou pláţí. Jenţe od moře a písku nás dělila stráň a plot a tak jsme se k moři ani k písku nedostali. Popili jsme v Čechách uvařenou kávu a poděkovali Pánu, ţe jsme přeţili cestu letadlem.

3

Další cesta nás vedla do Cesareje Přímořské. Těsně před ní jsme zastavili tentokrát na samém břehu moře. Ten byl poset mušličkami, takţe k našim zavazadlům přibylo několik desetidekových sáčků. Opláchli jsme si nohy a Helence se k nohám uloţil k odpočinku potulný izraelský pes. Díval se na ni tak ţádostivě, ţe mu vydala něco z našich zásob. Těch máme díky našim náchodským dodavatelům opravdu dost (placená inzerce fy Zelenina Maršík, Náchod). Z místa, kde ţil spřátelený pes, jsme vyrazili do Cesareje. Přijeli jsme v době, kdy byly ještě všechny turisticko-historické atrakce uzavřeny, tedy před devátou hodinou. Prošli jsme se kolem objektu křiţáckého přístavu z křiţáckého století. Václav upřesňuje na rok 1186. Uváděný letopočet zjistil z jednoho z kamenů, na které vystoupal a dovozuje z toho, kdy křiţáci do oněch míst dorazili. Obešli jsme přístav a i pohled zvenku nám ukázal, jak rozsáhlé a mohutné to bylo místo. Prošli jsme se po molu a Vašek, s fantazií jemu vlastní, viděl, jak se galéry křiţáků blíţí ke Svaté zemi. Voda Středozemního moře byla čirá a i v tu ranní devátou hodinu teplá. Vrátili jsme se zpátky a na Františkovo výslovné přání (on je veliký milovník všech vykopaných kamenů) ho Vašek doprovázel do míst vykopávek antického amfiteátru. Jak nám chlapci poté vyprávěli, byli vykopávkami z doby antiky velice nadšeni. Vykopávky vypadaly autenticky do té doby, neţ zvídavost chlapce dovedla k zadní straně, kde objevili čistý beton. A za tuto stavební atrakci vyhodil kaţdý z nich 13 šekelů!!! Záţitek z amfiteátru byl doplněn zpěvem jakési zboţné písně německých turistů. Zpěvy zboţných písní, v podání nejen německých turistů, nás doprovázely i na dalších místech naší cesty. Nutno dodat, ţe tomuto zvyku jsme nepodlehli a české zpěvy našeho kvarteta Izraelem nezněly. František s Vaškem usedli na přední místa budţíka a Helenka, námi povaţovaná za znalkyni Izraele, neboť zde jiţ jednou byla, nás vedla do Cesareje Přímořské. Akvadukt, jeţ nebylo moţné přehlédnout, byl postaven velice příhodně na břehu moře s písečnou pláţí. Střeţil ho varan, tedy trošku větší ještěrka. Další dvě hodiny jsme strávili na pláţi, střídavě jsme se koupali a připalovali spolu s dalšími asi deseti důchodci hovořícími rusky a jinými světovými jazyky, hebrejštinu nevyjímaje. Kdyţ si Václav trošičku rozřízl patu, vyrazili jsme dál směrem na Haifu.

4

Od Haify jsme si slibovali ledacos, například moţnost se zde ubytovat. Haifa je moderní, nepříliš poetický přístav. Alespoň tak se nám zdála, kdyţ jsme bloudili a hledali Karmel. To první, co jsme při hledání nalezli a navštívili, byla Bahajská svatyně, dominantní stavba s červenou kopulí, bohuţel zavřená. Alespoň stručně co jsou to bahajisté: je to celosvětové náboţenské společenství v počtu asi 400 věrných, které přijalo z kaţdého světového náboţenství pro sebe vhodný kousek. Haifská svatyně stojí v zahradě s pestrou tropickou flórou, doplněnou sem tam kovovou faunou (vţdy pouze pávem). Duchovní centrum Bahajců je zde v Haifě a centrum administrativní, jak stojí v Haifě psáno, v Praze 6 - Dejvicích. Takţe, bahajská svatyně byla zavřená, ale jak pravili znalci zdejších poměrů, kromě toho, ţe je v ní pohřben indický zakladatel Bahajských, v ní nic dalšího není. Cestou na Karmel jsme pátrali po moţnosti ubytování a navštívili několik haifských hotýlků. Buď měli plno, nebo byli drahé. Na horu Karmel jsme dorazili před 15. hodinou. Tady, v nenápadném kostelíku Stella Mare, je pod hlavním oltářem Eliášova jeskyně se stropem zčernalým od plamenů svíček. Měla své kouzlo, neboť jsme do ní dorazili dříve neţ davy turistů, kouzlo pak s přibývajícími davy mizelo. Nejen zde, ale i na dalších místech jsme se setkávali s tím, ţe nejsme sami, kdo po Izraeli putují. Chvíle, kdy se nám podařilo pobýt zde či jinde o samotě, byly vzácné a přinášely silné proţitky. Po návštěvě místa, kde se ukrýval a kde pobil 400 Baalových proroků Eliáš, jsme vyrazili směrem k Akku, nejrozsáhlejší zachovalé křiţácké pevnosti a po cestě jsme nalezli hotýlek našeho prvního noclehu. Vlezli jsme pod sprchu, najedli se a zaplavali si v moři. Obzor našemu koupání tvořila zleva osvícená Haifa, zprava světla Akka a nad námi zlato hvězd. Nic nechybělo tomu, abychom se radovali. Čekalo nás ještě noční Akko. Procházeli jsme bizarními uličkami plnými nynějších arabských obyvatel města, města s nepopsatelnou směsí staveb a stavbiček, mnohdy se, v rozporu se zákony architektury i fyziky, na sobě vršících. To co bylo pro jeden domeček střechou, bylo pro domek další dvorkem.

5

Pondělí, den druhý (Vypráví VK)

Snídaně byla výtečná, taková, o jaké se nám doma vţdycky zdá, probíhala formou bufetu, kdy si kaţdý vezme, co chce a je tam toho dost. Koupání jsme vzdali a vyrazili rovnou do přístavu Akko. Jak uţ bylo zmíněno, je to jeden z nejvýznamnějších křiţáckých přístavů se starým křiţáckým hradem, nesmírně rozsáhlým. Prolíná se tu ţidovský a arabský svět. Za dne uţ nepůsobilo Akko tak emocionálně jako v noci, ale zato jsme se s chutí podívali do křiţáckého podzemí, které bylo odkryto pod současným městem, zhruba osm metrů pod úrovní. Tohle podzemní město původně vedlo aţ k moři, byly tam obrovské síně, celé podzemní třídy, které byly takto chráněny před vedrem a dodnes působí silným dojmem. Také podzemní tunel, který jsme původně identifikovali jako betonový, Ţidy vytvořený, se ukázal jako pravý středověký kamenný a působil velmi autenticky. Později jsme se prošli i po městě a navštívili mešitu, kterou zaloţil jistý El Jaizar, zvaný Řezník. Zde jsou údajně uchovávány tři vousy Prorokovy. Vousy jsme na vlastní oči nespatřili, neboť je před nevěřícími skrývají, zato vnitřek mešity působil přívětivě. Je tam prostorné nádvoří, takové rodinné, kde se volně potulují kočky a arabští studenti dostávají první lekce z fundamentalismu. Uvnitř mešity je pak domácí vybavení včetně koberců a hodin, coţ dává moţnost uctívat Hospodina pohodlně, my zahlédli dva takto činící muslimy. Pod celou mešitou je v podzemí ohromná cisterna, která zachycovala dešťovou vodu a tvořila reservoár pro období sucha (to zde trvá víc neţ devět měsíců). Pak jsme se toulali po trţišti a při obdivování mořských oblud a voňavých ryb obřích rozměrů slyšeli i mateřskou ruštinu při zvolání: "I vot zděs - što eto-? Smatri, krab!" Na bazaru bylo vidět, ţe není vytvořen pro turisty, ale pro domácí a nám se podařilo na něm sehnat to nejdůleţitější, co jsme v dané chvíli potřebovali. A to lepidlo na můj sandál, který nevydrţel.

6

Z Akka jsme s vidinou koupání a pláţe vyrazili na sever k místu zvanému Nahária, které se podle průvodce vyznačuje nejkrásnějšími pláţemi na středozemním pobřeţí. Nahária je opravdu výstavná. Líbilo se nám tu aţ do chvíle, neţ jsme zajeli k moři. První pohled na moře byl aţ příliš odpadkovitý, takţe jsme hledali nějaké koupaliště lidštější. To jsme našli, ovšem s drahým vstupným, s výtokem kanalizace poblíţ a v zátoce ohrazené kamením, která neumoţňovala ani volné vyplavání na moře. Jeli jsme tedy dál po pobřeţí písečnými dunami, ovšem po asfaltce. Průjezd písečnými dunami jsem si vyzkoušel i na našem budţíku. Zklamal a hned do první duny zapadl. Po vyproštění, jeţ jsme zvládli jako profesionální pískohrabové, jsme nakonec našli jedno místo, které se nejevilo příliš skalnaté a bylo dostatečně vzdáleno od výtoku kanalizací. Nicméně Marie byla po vstupu do vody pohoršena vznášejícím se toaletním papírem a odmítla se dále vznášet s ním. My, silnější jedinci, jsme kalnými pobřeţními vodami propluli na čisté širé moře a uţili si radosti z vln. Po osvěţení jsme pokračovali ještě dále směrem k Libanonu. Dorazili jsme na poutní místo moderních Izraelců - Roš Hanikra, coţ je skalní útes v nejsevernějším výběţku Izraele, na hranici s Libanonem. Z izraelské strany lze dorazit skutečně aţ na hranici, kde lze spatřit obousměrný ukazatel: Jeruzalém 194 km / Bejrút 72 km. Zřejmě se tak má naznačit, ţe do Bejrútu snáze dostřeliti neţ do svatého města. Výhled odsud je na Středozemní moře překrásný, coţ spolu s námi okoušelo mnoho místních turistů. Na tomto místě jsme spatřili zelené stánky, neboť právě tento den končila osmidenní Slavnost stánků. Ta je připomínkou putování vyvoleného národa pouští a je zakončena Slavností tóry. Při ní se tóra (podle průvodce) nosí v průvodu a Ţidé vesele tancují zpívajíce náboţné písně. Velmi jsme se těšili, ţe uvidíme na vlastní oči tahle procesí, nicméně spatřili jsme pouze ony stánky, ze stran většinou obalené plasty a pouze shora pravými palmovými listy. Ale pobyt v nich byl při pálícím sluníčku opravdu milý. Z Roš Hanikra jsme podél libanonských hranic putovali na jeden z obřích křiţáckých hradů Monfort. Jeho lokalizace nebyla snadná. Podle mapy jsme bloudili dlouho a dlouho, různými uličkami, kibucy a všelijakými jinými postranními polními

7

cestami. V jednom kibucu nám dokonce zavolali anglicky mluvícího místního mladíka, který nám poradil cestu. Nakonec jsme se dorazili na cesty frekventované, které k Monfortu směřovaly. Ocitli jsme se v přírodní rezervaci a od hradu nás bohuţel dělila propast. S námi výhled na Monfort sledovala řada jiných lidí, kteří ovšem asi tušili, ţe se na něj nedostanou. Monfort byl impozantní, zhruba asi jako čtvrtina Trosek. Po tomto převelikém zklamání z křiţáckých hradů (namlsáni Akkem, představovali jsme si křiţácké hrady jako Hrady) jsme otráveně jeli dál. Musím ještě doplnit. Velkým záţitkem v Monfortu byl ţivý osel. Těch tam bylo dokonce několik a vozili místní děti jako turistická atrakce. A spatřili jsme na vlastní oči, ţe osel je opravdu zvíře jankovité a svévolné. Jeden z nich se zarazil přímo uprostřed silnice a odmítal se pohnout. Nepomáhalo vlídné slovo ani tlačení. Pokoušeli se ho lákat na zelené větvičky, které osel důsledně ignoroval, nicméně mentolové bonbony z produkce firmy (promiňte, opět placená reklama) Maršík, Náchod dokázaly osla zhruba po jedné ruličce rozpohybovat. Zdá se, ţe nyní konečně můţeme nabídnout arabským zemím řešení tohoto letitého problému. Maršík, Náchod - mentolové bonbóny. Z Monfortu jsme směřovali uţ do našeho dalšího nocleţiště, do Tiberias. Cestou jsme zjistili, ţe jsme málem opomněli ve svém cestovním plánu významnou památku ţidovské religionistiky, jedno ze čtyř ţidovských posvátných měst. Safed je město, kde vznikl kabalismus a kde je pohřben jeho zakladatel, rabi Šimon. Zde se pak po staletí rozvíjela tato spirituální tradice ţidovstva, bohuţel při našem příjezdu jiţ poněkud vyhublá. Neboť jsme na pravděpodobném hrobu rabi Šimona spatřili pouze pomník nový, připomínající padlé revolucionáře Hagany z dob bojů za nezávislost. A jen jediného pravověrného, který se tu tiše modlil. Zanedbanost místa byla otřesná a i jinak je město svým zjevem podobno všem ostatním moderním městům, kde Old City je k nerozpoznání od New City. Jiţ chápeme, proč turistické zájezdy Safed opomíjí. Také jsme tu netrpělivě od západu slunce očekávali s tórou tančící ortodoxní Ţidy. Aţ kdyţ jsme odcházeli od pomníku rabiho Šimona, konečně jsme zahlédli na střeše jakési garáţe klobouky poskakujících mladíků, kteří za vlastního zpěvu tančili horu, místní variantu kozáčka. Bylo to trošku zklamání, ale věříme, ţe v jiných městech to vypadalo jinak. V Safedu snad jediným potěšujícím záţitkem byla zcela nová synagoţka (to není sinoloţka, ale zdrobnělina synagogy), která vypadala mile a útulně. Ze Safedu je úţasný výhled na všechny strany a jediné co je na něm pozoruhodné, je jeho poloha na vrcholu kopce.

8

Ze Safedu jsme sjíţděli k jezeru Tiberias, kam jsme přijeli jiţ za tmy, neboť v Izraeli se oproti očekávání stmívá velmi, velmi brzo, zhruba jiţ ve čtvrt na šest. V Tiberias jsem navigoval řidiče Františka spolehlivě k našemu hotelu Hartmann přesně podle plánu města. Po hodinovém hledání, chtěl jsem říci po hodinové vyhlídkové projíţďce městem, se nám podařilo k hotelu dojet, abychom se po osprchování stihli skvělou, tříchodovou večeři. A tak s plným ţaludkem skončil den druhý.

Úterý, den třetí (Vypráví MM)

Dnes jsme byli s Václavem s konečnou platností jmenováni mluvčími zájezdu, takţe třetí den cesty z mého pera. Po předchozím souhlasu nás František vyhnal z postelí tak, ţe jsme byli v devět hodin v jídelně hotelu Hartmann u švédského stolu na izraelské snídani. Den jsme zahájili v Kafarnaum. Nad vykopávkami "Petrova domu" (znalci Nového zákona ví, ţe ten vzpomínaný dům patřil Petrově tchýni) stojí nepříliš hezký kostel, který vypadá, jako by tu při své turistické cestě nějací mimozemšťané zapomněli své vozidlo. Pokud si odmyslíte UFO-styl kostela a soustředíte svůj pohled na základy domu, které jsou pod lodí chrámu, má i toto místo svůj půvab, tak jako snad kaţdý kámen v této zemi. O kostel pečují, jako o spoustu dalších, františkáni. Zejména tím, ţe zahalují ramena ţen a dbají na to, aby muţi v příliš krátkých šortkách nepronikli dovnitř. Duši příchozích františkáni nezkoumají. Naši muţi prošli v šortkách do onoho oploceného místa zvaného Kafarnaum zřejmě pouze proto, ţe jejich oči plály františkánskou spiritualitou a na kolena jim tolik vidět nebylo. Krom zbytků domu Petrovy tchyně stojí za plotem, na odiv příchozím, i zbytky ţidovské synagogy. Dle evangelií zde Jeţíš učil. Z kostela nás jeden bratr františkán vypudil, neboť kostelík měla "předplacený" skupina anglických turistů pro svou bohosluţbu. Slyšeli jsme je zvenku zpívat. Z Kafarnaum jsme dojeli na jedno z nejhezčích míst na břehu Genezaretského jezera, které nás velmi oslovilo, na místo zvané Petrův Primát. Tady Kristus po zmrtvýchvstání připravil svým učedníkům na ohništi rybu. Ono místo s označením Mensa Christi stojí před

9

obětním stolem malého kostela na samém břehu jezera. Sešli jsme aţ ke břehu a vmísili jsme se do skupiny italských řádových sester a jednoho biskupa. Biskupa jsme rozeznali podle toho, ţe mu sestřičky uctivě líbaly ruku s prstenem. Na břehu Genezaretského jezera jsme se rozprchli, kaţdý z nás si našel kousek země či kámen, kde mohl být pro tu chvíli sám a mohl vnímat sílu místa, kde jsme se nacházeli. Přestoţe voda, která ten den jezerem protékala, byla voda jiná neţ ta, která nesla Petrovu loďku, nikoho z nás by v tu chvíli nepřekvapilo, kdyby k břehu Petrova loď opět dorazila. Autentičnost tohoto místa je nesporná. (VK nahrazuje MM, která začíná být příliš dojatá)

Od Genezaretského jezera jsme se vydali vzhůru do Golan. Na místě Banias, kde je několik pramenů a vlastně podle některých verzí i Jordán, je jeskyně. Zde uţ kdysi před Kristem byla Panova svatyně, tetrarcha Filip si zde vystavěl palác a pro křesťany je toto místo vzácné tím, ţe zde apoštol Petr poprvé veřejně řekl, ţe Jeţíš je Mesiáš, coţ mu vyneslo příslib prvního papeţství vůbec. Místo je to pozoruhodné a na jaře se prý v korytech valí proudy vod. My jsme viděli uţ pouze potůčky, ale zato shlédli ţivou Drúzku, která na polštářku pekla šestišekelové placky. Ty jsou velmi, velmi kořeněné, takţe jsme po nich měli skoro celý den ţízeň, aţ doteď. Kdyţ jsme se vraceli, obcházeli jsme překrásné vádí, kde se vyskytují nejrůznější rostliny, pro nás exotické, od bambusu přes kaktusy a nutno říci, ţe jsme zde s nasazením řady škrábanců na nohách uloupili i velkou sbírku granátových jablek, která právě pojídáme. A také citróny. Nabrali

10

jsme si vodu z pramenů Jordánu a spatřili ţivého, velmi dobře ţiveného sysla. Opravuji, prý to nebyl sysel, ale byl jen tlustý jako sysel, ve skutečnosti šlo o sviště. Shlíţel s despektem na turisty. Z Banias jsme pokračovali dále po velice příkrých úbočích Golan k hradu Nimrod. Golany, jak je známe z novinových článků, jsou ne nějaké vršky nebo vršíčky, ale skutečné hory s velice strmými svahy a je dost pochopitelné, ţe Izrael Golany obsadil, neboť je odtud rozhled po celé náhorní plošině Galileje a asi se odtud i velmi dobře dolů na nebohé Izraelce střílí. Neţ jsme dojeli k Nimrodu, byli jsme Monfortem připraveni na zklamání. Nicméně Nimrod je opravdu křiţácký hrad, takový, jaké známe z vyprávění. Je obrovský a některé jeho části jsou i velmi zachovalé, dalo by se tam chodit hodiny a hodiny a prolézat si nejrůznější místnosti, fantasticky obrovské balvany, únikovou chodbu vysokou tři metry… Ţivý inventář tvořilo pět dalších ţivých svišťů, opět tlustých jako syslové. Z Nimrodu, pojmenovaném po biblickém lovci Nimrodovi, jsme stoupali serpentýnkami stále výše a výše do hor aţ k Hermonu, coţ je nejvyšší hora Golan a má přes 2.200 m. Z dálky jsme slyšeli střelbu z kanónů i ze samopalů, snad izraelskou odplatu za předchozího dne zabité izraelské vojáky, nicméně my jsme střelbou postiţeni nebyli a dostoupali jsme aţ na samé úbočí Hermonu, kde v zimě Izraelci lyţují. František zde proţil svůj nejhlubší záţitek dne tím, ţe si skočil do velké nádrţe s plastikovými kuličkami, ve kterých jinak plavou děti, my ostatní jsme se pokochali pohledem na blízký vrcholek Hermonu. Promluvil jsem si také s jedním z izraelských vojáků, kterých tam bylo poţehnaně, včetně příslušné techniky. Kdyţ zjistil, ţe jsme z České republiky, chtěl lokalizovat odkud, protoţe jeho spolubydlící je utekuvší Čech a jakmile se dozvěděl, ţe z Prahy, chtěl vědět odkud z Prahy. Kdyţ slyšel, ţe z Roztok u Prahy, hned věděl, ţe leţí níţe po proudu Vltavy. Zdá se, ţe Roztoky jsou pojem i na Golanských výšinách. Výhled z výšin je impozantní a kdyby nebyl opar, bylo by asi moţné dohlédnout aţ k jezeru. Původně jsme ještě měli v plánu z nejvyššího

11

bodu Golanských výšin objet podél libanonské hranice celé Golany a pak teprve sjet zpátky k jezeru, nicméně blíţící se soumrak a také obavy o bezpečnost našich manţelek a doma ponechaných početných potenciálních sirotků nás vedly k cestě přímo dolů. Jiţ za úplné tmy jsme dorazili zpět do hotelu Hartmann. Nutno říci, ţe od vjezdu do města to k hotelu Hartmann trvá asi tři minuty a my jsme konečně tuto trasu zvládli bezchybně. Večeře byla znovu výtečná a zbytek večera jsme proţili na balkóně s výhledem na Tiberiadské jezero, diktujíc tyto záznamy. (MM - poslední dodatek k dnešnímu dni)

Po večeři jsme se zaktivizovali, také díky lahvince místního růţového vína a vyrazili do večerních ulic. Doufali jsme, ţe aspoň zde nalezneme Ţidy oslavující tóru. Pokud tu takoví byli, nám zůstali skryti. Procházeli jsme ţivé ulici, dostali jsme se aţ na nábřeţí a navštívili některé dosud otevřené krámky s nejrůznějšími lákadly. Helenka započala své velké nákupy koupí několika obrázků a olivového oleje za 12 šekelů. K záţitkům dnešního dne zbývá dodat, ţe našimi sousedy v jídelně je skupina ruských turistů v čele s popem. Já k nim sedím zády, ale ti z nás, co na naše spoluhosty vidí, mi napovídají, ţe pop má přehazovačku a copánek. Dluţno dodat, ţe na číšníka, jehoţ mateřštinou je hebrejština či arabština, vytrvale hovoří rusky a tím samým jazykem se před jídlem společně modlí.

Středa den čtvrtý (Vypráví VK)

Zmoţeni únavou předešlého dne a vytrvalým nočním křikem Němců jsme brzy po ránu vyrazili směrem na Nazaret a zastavili jsme se v Kafr Káně. Údajně právě zde se odehrál zázrak transsubstance vody ve víno, nicméně zdá se, ţe toto místo není to pravé historické. Přesto jsme ho shlédli a byli udiveni zejména vlezlostí arabských prodavačů. Z Kafr Kány jsme pokračovali do Nazareta. Nazaret je moderní velkoměsto se 100 tisíci obyvateli a nejméně stejným počtem automobilů. Marie bravurně řídila klikatými uličkami a první místečko, u kterého jsme se zastavili, byl kostelík Zvěstování sv. Gabriela. Je pozoruhodný s krásnou atmosférou a do příchodu prvních poutníků i tichý. Je zde studna, ze které Maria čerpala vodu a pravoslaví kostelíka je patrné z překrásného ikonostasu a spousty lampiček.

12

Uličkami Nazareta se Marie, pod mým vedením, promotala aţ na místo, odkud nešlo zajet ani vyjet, nicméně nakonec jsme šťastně dorazili aţ k bazilice Zvěstování. Bazilika je monumentální moderní dílo, které z venku vypadá velmi pěkně, zevnitř uţ tolik ne. Je to stavba několikapatrová, vespod je jeskyně, kde se také údajně odehrálo Zvěstování (zřejmě jich bylo několik) a v horních patrech jsou vlastně dva kostely. Místo nás trošku zklamalo, zejména proto, ţe jsme se nedostali aţ dolů k jeskyni, byvše vyhnáni nekompromisními františkány, kteří pouštěli jen lidi z výprav. Ještě jsme se potom zastavili v kostelíku sv. Josefa, coţ je chrám, který stojí bezprostředně nad bazilikou, a jsou zde vidět základy domku, jehoţ horní část byla přenesena do Loreta. Tady byla uţ atmosféra o mnoho lepší, zejména proto, ţe jsme tu spatřili oltář, který věnovali zboţní moravští katolíci. (Pokračuje MM)

Na zpáteční cestě přes baziliku Zvěstování jsme si prohlédli mozaiky, obrazy Madon věnované různými národy světa a hned u dveří objevili také českou Madonu. Vedle ní je také Madona slovenská. Zaujala nás Madona darovaná Němci. Byla taková urputná a především v náručí drţela dvě prazvláštní děti. Zato Madony některých asijských národů byly půvab sám. V bazilice jsme měli ještě jeden záţitek. Vstupní dveře byly ozdobeny ve výšce asi 1.80 m svícny se svíčkami. František si všiml jedné anglicky hovořící starší dámy, která si stoupla na špičky a z jednoho svícnu ukradla svíčku. Dala ji do tašky a přesunula se ke svícnu druhému. To měl jiţ fotoreportér František naţhaven aparát a kdyţ ta sběratelka svíček stála na špičkách a kradla svíčku druhou, zmáčkl spoušť. Babča se lekla, připaţila, svíčku neukradla, zato Františkovi pěkně od plic anglicky vynadala. Cestou z baziliky jsme prošli kouskem takového učesaného arabského bazaru a navštívili jsme nazaretskou synagogu, kterou podle Krolla navštěvoval i Jeţíš a ve které poté také učil. Nasedli jsme do auta a zatouţili po kávě. Tu jsme absolvovali v zařízení typu MacDonald. Káva byla chutná, toalety čisté. Další naše pouť vedla k Šalamounovu městu, k vykopávkám v Megidu. Ty sestávaly, jako všechny vykopávky světa, z původních kamenů. Větším záţitkem neţ pohled na kameny

13

byl výhled z nejvyššího místa Megida na Jizraelskou níţinu, kde podle Janovy Apokalypsy proběhne poslední soud, Armagedon. Toto rozsáhlé údolí je pro takový soud, dle našeho názoru, skutečně příhodné. Izraelská níţina je známa téţ ze starozákonního příběhu o konci kruté královny Jezabel. Tady byla roztrhána a její údy psy vláčeny údolím. Ze starozákonního Megida jsme po menším bloudění a přes několik patníků dorazili na horu Tábor, horu Proměnění, z jedné strany připomínající náš Říp. Nahoře jsme z celého dne proţili nejvíce klidu, byli jsme tam v jednu chvíli jedinými poutníky. Krom nás čtyř vevnitř stál ve dveřích chrámu Proměnění jeden bratr františkán. Z vyhlídkové terasy u chrámu jsme zhlédli opět Jizraelskou níţinu, lemovanou okolními vršky a v zapadajícím slunci město Nazaret. Aktivnější z nás protáhli ty méně aktivní po celé plošině hory Tábor. Přestoţe jsme se my tři s Vaškem trochu báli, bez nehody a přejetých patníků nás František dovezl ještě za světla do hotelu Hartman. Ještě ten večer jsme chtěli realizovat cestu lodí po Genezaretském jezeře. S vypětím všech sil a u konce s dechem jsme dorazili do přístavu a domáhali se u několika lodiček svezení. Všechny však ten den uţ své cesty skončili. A my končíme svůj čtvrtý den pobytu v Izraeli na terase Helenina a Vaškova pokoje v Tiberias a jak na celý den vzpomínáme, vybavila se nám ještě jedna příhoda z rána. Pozorovali jsme z balkónu naše ruské spoluhosty, kteří odjíţděli. Poté co umístili svá zavazadla do autobusu, vyšel z hotelu jeden z jejich popů. Přešel silnici a díval se na jezero. Za ním přišly čtyři ţeny ze zájezdu, poklekly a políbily mu ruku. Končíme den diskusí, co by takovému pozdravu říkal náš pater Alois. Doufáme, ţe by se mu nelíbil.

Čtvrtek, den pátý (Vypráví MM)

Hned po snídani jsme seběhli do přístavu s představou, ţe se projedeme po jezeře. Nakonec jsme se museli svého plánu vzdát. Cesta by trvala celé dopoledne a tolik času jsme neměli. Rozjeli jsme se směrem na Kafarnaum a chlapci nám slibovali kávu v restauraci u Petra Fischera, Petra Rybáře. Majitele jsme sice probudili, ale odmítl nám kávu uvařit. Bylo na něj ještě brzy. Sjeli jsme k vodě, kterou Vašek okusil na vlastní kůţi. Osvěţen na těle, svedl Františka k polnímu pychu. Natrhali něco málo plodů o kterých tvrdili, ţe to jsou pomeranče. Poté, co jsme první z těch plodů rozřízli, zjistili jsme, ţe jsou to citróny. František nastudoval cestu k místu, kde vtéká Jordán do Genezaretského jezera a tak jsme tím směrem vyrazili. Vtok jsme skutečně spatřili z dřevěného, rozkymáceného mostu a hledali jsme Betsaidu. Zjistili jsme, ţe Betsaida je místo zapsané jen v historii, dnes jiţ neexistuje.

14

Vrátili jsme do Kafarnaum, kde stojí zdáli viditelný pravoslavný chrám. Usoudili jsme, ţe jej nebudou opatrovat františkáni a tak nebude problém se do něj dostat. Další omyl toho dne! Kostel byl obehnán mohutným plotem a vstupní vrátka uzavřena. Vyjeli jsme na horu Blahoslavenství, která se tyčí nad Genezaretským jezerem. Místo bylo doslova obleţeno autobusy. Kruhový kostel na hoře je vyzdoben jednotlivými blahoslavenstvími. Jak připomíná Václav, zvláště to "Blahoslavení tišší" jsme si v tom mumraji vychutnali. V zahradě, která kostel obklopuje, jsme si z našeho průvodce, z Krollovi knihy "Po stopách Jeţíšových", přečetli aspoň několik kapitol o tomto místě. Naši ranní chuť na kávu jsme uspokojili v poledne, nedaleko od hory Blahoslavenství v jakémsi Pub restaurantu. Byl to prostorný dřevěný podnik s velikými stoly a velikým psem, který nás, jako jediný pes v celém Izraeli, zcela ignoroval. Odolal i Heleně, která se s ním chtěla podělit o svůj příděl sušenek. Kalendovi dostali svou tureckou kávu a Markovi, jak říká Václav, kávu chemickou, jinak kávu rozpustnou s mlékem. Sjeli jsme opět ke Genezaretskému jezeru a navštívili jsme Tabghu. Zde stojí kostel s klášterem na místě, kde Kristus několika chleby a rybami nakrmil zástup svých posluchačů. Kostel patří německým benediktýnům, je německy čistý a byl plný lidí. Přes zástupy turistů jsme se propracovali k místu, kde je v podlaze kostela mozaika s motivem dvou chlebů a koše s rybami, s motivem, který zdobí nejeden suvenýr z Izraele. (Pokračuje VK)

Kromě překrásné mozaiky ze šestého století je pod oltářem v Tabze vidět kámen, na němţ údajně proběhlo rozmnoţení chlebů. Benediktýnský klášter se kromě čistoty vyznačuje i větší přívětivostí k turistům, neboť zde nejsou jako ve františkánských kostelech vyhazováni turisté v šortkách.

15

Z Tabghy jsme odjeli podle Helenčina velkého snu hledat biblickou Magdalu a Holubičí údolí. Holubičí údolí je vádí, které ústí od Nazareta ke Genezaretskému jezeru, cesta po které asi Jeţíš mnohokrát prošel. Mají tam být strmé skály, ve kterých podle Krolla hnízdí divocí holubi. Z dálky jsme viděli opravdu mohutné skály, tyčící se asi 400 m do výše (nejvyšší byla identifikovaná jako hora Arbel) a poseté jeskyňkami a průrvami. Pohled na ně a na jeskyně s různými vestavbami a výplněmi, nás uchvátil a silnější jedince přinutil k výstupu. Slabšího jedince (Marii) jsme ponechali v autě s tím, ţe se půjdeme jen kousek do svahu vyšplhat, abychom získali rozhled po překrásném okolí. Výstup byl těţký, ale pěkný, zpestřený tím, ţe za ohromného řevu, tance a zpěvu okolo nás scházela skupina asi sto ortodoxních chasidských školáků, kteří, kdyţ jsme se s nimi dali do řeči, potvrdili, ţe jsou z Jeruzaléma a znali dokonce i město Prahu. Zpívali neuvěřitelně falešně a jejich černé kaftany, které ve větru vlály, byly také neuvěřitelně špinavé, jak dováděli v jeskyních. Po velmi pracném výstupu s přestávkami jsme se nakonec, neodolatelně vábeni jeskyněmi, vyšplhali aţ na vrchol. Jeskyně i výhled do údolí za to stál. Jeskyně slouţily v dobách válek za úkryt například i zélótům a nám poslouţily jako prolézačky, kterých jsme se nemohli nabaţit. Později jsme zašli podél skalního masívu ještě trošku dál, abychom získali výhled na Údolí holubičí. Holubičí údolí opravdu holubové navštěvují, neboť jsme je viděli krouţit v hejnech a řada skal byla poseta holubím trusem. Nakonec, ač neradi, jsme se vydali na cestu zpět, nemajíce ponětí o čase. Aţ jsme došli k pramenu, přímo v soutěsce a museli jsme vzpomenout na slova ţalmu "Vodí mě k pramenům, kde si mohu odpočinout". Nechali jsme tedy odpočinout svým nohám a mohutný pramen, který tam prýštil z roury, nás opravdu osvěţil a chvilku jsme se v něm pocachtali. Nutno říct, ţe kdyţ jsme dorazili k autu, bylo prázdné a Marii jsme spatřili, jak pomalu schází od kaktusového pole. František poučen dlouholetým manţelstvím ihned vytušil, ţe nebude vše vpořádku, neboť od našeho výstupu uplynuly jiţ téměř tři hodiny a odběhl natrhat květinu. Leč marně. Marie zůstávala neoblomná, odpovídala úsečně a tvářila se jako Herodes. Nutno říct, ţe pomalu, aţ teprve cestou k Jardenitu svou křečovitost ztrácela (redakčně Marií kráceno). Dorazili jsme na místo, kde údajně křtil Jan, to je na místo, kde vytéká Jordán z Genezaretského jezera. Jardenit je místo několika betonových schodišť do Jordánu, kde jsou ve

16

velkém ponořováni lidé z různých církví, tedy, přesněji řečeno, křtěni. Křty jsou zřejmě různorodé, neboť jsme tam viděli jakéhosi protestantského kněze, který křtil velmi ţivě a nakonec oslovil i skupinu přihlíţejících Ţidů a dlouho a hezky s nimi rozmlouval. Shlédli jsme pravoslavné křty a také křtícího františkána. Helenku nejvíce zaujal pravoslavný pop, jenţ křtil velmi vehementně, vypadal jako Rasputin a pouţíval sugestivních metod, např. prudce vytáhl kříţ z vody a donutil mladé děvčátko vypít několik doušek Jordánu, který vypadal spíše jako stojatá baţina. I my jsme potom sestoupili do Jordánu, abychom okusili této slasti a pravdou je, ţe ačkoliv to teď líčím s nadsázkou, byli jsme hned zboţnější, i kdyţ nám nohy okusovaly rybičky, kterých tam bylo neuvěřitelně mnoho a s námi Jordán proţíval hezký pes, který proplul aţ k dalšímu křtícímu místu. Helenka chtěla zakoupit památečný jordánský klobouk, nicméně ceny, které byly zřejmě určeny americkým baptistům, nás od nákupu odradily. My jsme se vydali zpět do Tiberias hledat rovy proslulých rabínů, např. rabiho Akiby, který byl podle tradice stáhnut z kůţe zaţiva. To, co vypadalo trochu jako rov, se ve skutečnosti ukázalo být původně starou synagogou, nicméně po provozní době, zajištěnou mříţí a tak jsme se nakonec vrátili do centra města, abychom realizovali své nákupní touhy, např. v podobě vína a další hory ovoce a zeleniny, nutné k ţivotu. My s Helenkou jsme potom ještě procestovali město kříţem kráţem, hledajíce další proslulé rovy a nakonec se nám přece jen podařilo objevit hrob evidentně dalšího proslulého rabína. Helenka se svou znalostí hebrejštiny přeloţila jméno, nicméně to nepřipomínalo ani vzdáleně ţádného rabína, který zde měl být pohřben. Místo však bylo pěkné, osvětlené spoustou olejových lampiček a tak jsme proţili alespoň kousek správné ţidovské víry. Později nás Helenka tuze mučila u večeře pokusem o identifikaci rabína, kterého jsme uctili, coţ se nakonec s obtíţemi podařilo - šlo o téměř neznámého rabína Chijju (jak se to píše, nikdo neví, nejlépe je to asi napsat pouze hebrejsky). (A ještě doplněk od MM)

Dodatek k mým záţitkům z Holubičího údolí. Moji tři spolucestující pravili, ţe půjdou jen kousek, tak zhruba do půli vršku. Já jsem s nimi jít nemohla, protoţe v sandálech, které jsem měla na nohou, bych moţná nahoru došla, dolů uţ určitě ne. Zapnula jsem si klimatizaci v "budţíku" a četla Krolla. Po hodině jsem si řekla, oni mě tu dlouho nenechají, po druhé hodině jsem pochopila, ţe mě tam nechají dlouho a začala jsem tiše, nicméně vytrvale zuřit. Zuřila jsem navzdory několika záţitkům. Jedním z nich byla střelba za mými zády. Stříleno nebylo po mně, ale střelbou byla přivolávána skupina ortodoxních ţidovských ţáčků. Jejich návrat byl milým zpestřením mé samoty. Chlapci seběhli shora, někteří se zarazili aţ o naše auto, opřeli se o něj, šklebili se na mně skrz okénko a poslední skupina svému Hospodinu a mě předvedla na silnici veselý tanec. Z protější arabské vesnice zněl opakovaně hlas muezzi-

17

na, který svolával k modlitbě. Kdyţ se blíţila třetí hodina mé samoty, rozmluvila jsem sama sobě nápad, ţe můj muţ a dva z nejlepších přátel byli zavraţděni, pochopila jsem, ţe se pouze na mne vykašlali a nasadila jsem Vaškem zmiňovaný výraz Heroda. Se zbytkem toho lepšího já a v představě, ţe tři Herodové je více neţ jeden, jsem zapudila myšlenku s "budţíkem" jim ujet a počkat na ně v Tiberias, v pokoji s klimatizací. Šla jsem se podívat k políčku s kaktusy, kdyţ v tom moji spolupoutníci přišli. Nutno říci, ţe by mě ten Herodes pustil dříve, kdyby někoho napadlo místo kytky utrousit "sorry" nebo alespoň šalom. A večer končíme na terase tak, ţe Kalendovi se mnou bdí a František sní svůj izraelský sen.

Pátek, den šestý (Vypráví MM)

Po snídani František jménem naší výpravy poděkoval kuchaři a my s Helenkou jsme zapózovali u hotelového banánovníku, na jehoţ plody si Vašek marně brousil zuby. Zabránili jsme mu v hotelovém pychu. Pohledem jsme se rozloučili s Genezaretským jezerem a vyrazili jsme z Tiberias směrem na Jericho. Na kraji Tiberias jsme chtěli navštívit další rabínský hrob, ale dostali jsme se do parku s vykopávkami synagogy a turisty hojně navštěvovaným pramenem horké, zřejmě léčivé vody. Posoudili jsme tamní zbytky zdiva jako vykopávky rituálních lázní a skutečně jsme pro toto své stanovisko našli oporu v informačním letáčku. Minuli jsme Jardenit, naše cesta směřovala dále podél Jordánu a za sebou jsme definitivně nechali Genezaretské jezero. Dorazili jsme do míst nazývaných okupovaná území. Nutno říci, ţe nejen zde jsme se shodli na tom, ţe tam, kde je země zaslíbená obydlena Ţidy, vzkvétá a je opečovávána. O to více traumatizující jsou opevněná místa a vojenské kontroly. Nezbývá nám, neţ té výjimečné zemi přát šalom. Těsně před tím, neţ jsme vjeli do oněch okupovaných míst, navštívili jsme vykopávky města Bet Shean. Starý zákon toto město vzpomíná jako správní centrum Šalamounovy říše a jako místo prohry krále Saula a jeho synů s Filištínskými. Ti zde poraţeného krále a jeho syny přibili na vrata města. Krom rozsáhlého amfiteátru nás zaujaly ohromné sloupy, jeţ vypadaly, jako by je právě na zem srazil při svém posledním aktu odporu proti okupantům sám biblický Samson. Cesta z Bet Sheanu k Jerichu, kam jsme mířili, vedla po západním břehu řeky Jordán. Museli jsme překonat několikerý zátaras i kontrolu vojenskou hlídkou. Dopadla pro nás příznivě, kdyţ vojáci viděli naše mírumilovné slovanské obličeje, pustili nás dál. Cesta po západním břehu Jordánu probíhala v diskusi, zda je nutno respektovat zákaz zastavení a fotografování, či zda lze zastavit a fotografovat. Argumenty Helenčiny a moje, jeţ zněly ze zadních sedadel, nakonec zvítězily. A tak z té úrodné, avšak převelice střeţené části Izraele nemáme ţádné fotografie. Silnici, po které jsme jeli, lemovala po pravé straně počínající poušť, po straně levé zelená pole a všelijaké stromoví.

18

Dvojí kontrola nás přivedla aţ před brány Jericha. Jericho v den, kdy jsme jej chtěli navštívit, patřilo jiţ Palestincům a tak se zdály jeho brány pro nás tak málo přístupné, jako se musely zdát Izraelitům, kdyţ k nim po čtyřicetiletém putování z Egypta došli. Byli jsme dvakrát izraelskými vojáky vráceni, avšak vůle našich muţů zvítězila jak nad ochotou ţenské části posádky vojáky poslechnout, tak nad odmítavými gesty stráţců bran. Vjeli jsme do Jericha díky Vaškově prolhanosti. Kdyţ selhávaly argumenty, ţe bychom rádi viděli zbytky nejstaršího města světa, pomohlo tvrzení, ţe máme zamluven nocleh v řeckokatolickém klášteře sv. Jiří, zdáli viditelném na samém vršku hory Pokušení. Františkovi se tak splnil jeho veliký sen. Po zaplacení devíti šekelů viděl ony tři díry do země, které jsou památkou na starobylé Jericho. Návštěva Jericha stála Markovy celých 18 šekelů. Kalendovy nic. Připojili se šikovně ke skupině turistů a prošli do areálu vykopávek zdarma. Nyní tvrdí, ţe nechtěně, jak to ve skutečnosti bylo, ví jen Pán Bůh a Kalendovi. Po shlédnutí vykopávek jsme se dostali na jedno z nejzajímavějších míst naší dosavadní cesty, do řeckokatolického kláštera sv. Jiří. Klášter je přilepen jak vlaštovčí hnízdo pod vrcholem hory Pokušení (Dţabal Karantal). Poutník se k němu dostane po vystoupání mnoha schodů s 500 metrovým převýšením. Auto jsme nechali na úpatí hory a s vypětím začali stoupat. Cesta nahoru sama o sobě za zmínku nestojí, odměnou nám byl při častých zastávkách, kdyţ dech docházel, pohled na rozeklané skály hory, které drţí pohromadě jen nepochopitelnou silou. U vrat vlaštovčího hnízda, přizdobených řeckou vlajkou, jsme zazvonili na zvonek. Otevřel nám mnich asketického vzhledu v modré sutaně a černé čapce, která ukrývala dlouhé, nestříhané a dlouho nemyté vlasy. Mlčky si nás prohlédl a pravil "please", otočil se a kráčel před námi. Jeho sandály na bosých nohou vydávaly tichý, jediný zvuk v setmělé a pusté chodbě, kterou nás vedl. Místo, kam nás dovedl, bylo prosycené vůní kadidla a svíček - chrám s ikonostasem, spoustou dalších ikon, knih a očouzeným stropem. Bylo to

19

místo duchovní a místo ztišení. Z oken byl krásný rozhled do údolí. Poušť lemuje palmovou oázu, ve které leţí Jericho. Horu Pokušení není třeba popisovat, stačí si přečíst příslušnou část evangelia. Není jiné místo na zemi, kde by mohl ďábel nabízet Jeţíši všechna bohatství světa a bezpečný návrat z výšek rozeklaných skal na zem. (Pokračuje VK)

Naše duchovní usebrání bylo rozptýleno cinkajícími mincemi, kterými ortodoxní velmi ţivě přesýpal. Puzeni tímto hlukem byli jsme vtaţeni do reality, odmítli jsme nabízenou směnu půlfenikových mincí za naše šekely a předali příslušný obolos raději v místní měně. Při sestupu jsme se potkali se skupinou Arabů, kteří nás ţivě zdravili a kupodivu nekamenovali. Okupovaný břeh a zakázané město Jericho jsme i přes vojenskou hlídku opustili ve zdraví a bez problémů. Rychlou jízdou, přes protesty spolucestujících, jsme se přiblíţili k Mrtvému moři. První zastávkou byl Kumrán, místo, kde v roce 1947 pastýř hledající ztracenou kozu, našel místo ní cosi drahocennějšího. Místo je především překrásně situováno pod skalisky a jeskyňka, kde se tento nález odehrál, je vidět vedle vyhrabaných, vykopaných a všelijak jinak odkrytých zbytků esénského osídlení. Tohle místo bylo pro nás zejména významné tím, ţe jsme si já i Helenka pořídili novou pokrývku hlavy, kterou na mně Helena vyţadovala jiţ delší dobu, poté co jsem jí rozmluvil koupi baptisticky drahého klobouku v Jardenitu. Ovšem nový klobouk vyrobený z lýka jí hrubě neuspokojil a ve větru se často pokoušel vzít jiný směr, neţ její hlava. Zdá se, ţe bude následovat koupě klobouku dalšího. Po břehu Mrtvého moře jsme podél strmých skal dojeli aţ do oázy En Gedi. Je to skutečně oáza v pravém slova smyslu, protoţe obydlí je tu pramálo - jen jedno dole u moře a to, kde jsme se ubytovali, komplex hůře sice zařízený, ale útulný. Útulný aţ převelice, zejména ţivým hlukem jásajících Judejců. Uvidíme, jestli také ještě dnes v klidu usneme. Zítra bude sobota a to snad budou vyspávat.

20

Sobota den sedmý (Vypráví MM)

Včera jsme se ubytovali na břehu Mrtvého moře, v osadě zvané En Gedi. Osada je trošku prazvláštní. Skládá se z kibucu, přírodní rezervace a hostelu, kde trávíme dvě noci, společně na prostorném pokoji ozvučeném řvoucí klimatizací. A tak ji vypínáme a znovu zapínáme, kdyţ teplota dosáhne nesnesitelných stupňů Celsiovy stupnice. (Navazuje VK)

Po bohaté snídani jsme dnes vyrazili na jediné místo našeho dnešního putování, na pevnost Massada. Slabší jedinec Helena, která Massadu jiţ viděla, se jí zřekla a tak jsme my ostatní vyrazili urychleně po vydatné snídani na asi třicetikilometrovou cestu, která nás dělí od Massady. Ta se nachází na vysokém skalním útesu, zhruba 500 m nad terénem, to jest zde 50 m nad hladinou moře. Za ţidovského povstání Massada zůstala poslední pevností zélótů, kde se bránili Římanům po dvě léta. Římané, kteří nebyli (tak jako kamzíci) schopni slézt ty strmé skály, nakonec navršili veliký násep a Massadu dobyli. Nenašli však v ní skoro nikoho ţivého, s výjimkou pěti ţen s dětmi, které se skryly, všichni ostatní spáchali sebevraţdu. Massada je dnes pamětním místem Ţidů. Sami jsme zaţili na Massadě ţidovskou bohosluţbu za zemřelé. Jinak je to obrovská pevnost, poměrně slušně zachovaná, takţe František v ní bloudil dlouhé hodiny a my ostatní dva jsme se potáceli v tom neslýchaném vedru zbytky opevnění, hledajíce alespoň kousek stínu a lokajíce vydatně vodu. V okolí se také potulují leopardi, které jsme zatím na vlastní oči nespatřili, nicméně u našeho kibucu jsme objevili výstraţný dvojjazyčný nápis, velmi podrobně popisující, jak se chovat v případě setkání s leopardem. Takţe pro obecnou informaci - to se určitě bude kaţdému hodit: nechoďte nikdy sami, vţdy ve skupině nejméně pěti osob, zachovejte vzdálenost mezi sebou a leopardem nejméně tři sta metrů, leopardy zásadně nedráţděte, nemávejte oděvem, pokud leoparda spatříte, tiše couvejte a v případě mohutného skoku leoparda na vás se aspoň krátce pomodlete.

21

Helenka, šílená z vedra a z toho, ţe byla celý den v kibucu sama zavřená, projevila večer touhu dostat se do lepší společnosti a tak jsme vyrazili do okolí, podotýkám vozem, hledat alternativní stravu. Po ujetí asi dvaceti kilometrů jsme nespatřili ţádnou jinou moţnost obţivy neţ náš kibuc, a tak jsme se pokorně vrátili ke zdejší kuchyni, která předkládala cosi vydatného, nicméně velmi mastného. Náš ţaludek nyní léčíme opět na terase klasickou coca-colou. Před západem slunce jsme ještě vyrazili okusit útěchu vln Mrtvého moře. Potáceje se ve vlnách, zjistili jsme, ţe Archimédův zákon platí a František volný čas vyplňoval sbíráním drahocenných polodrahokamů a odíráním se o solný sloup, coţ mu způsobilo mohutné krvácení z levice, které je v současné době uţ zastaveno. Já jsem se také namazal bahnem, jenţ se zde nachází v hlubokých děrách, vyhrabaných místními Izraelci. Přírodovědný doplněk. Dnes jsme kromě leopardů, které jsme na vlastní oči nespatřili, na vlastní oči spatřili ibexe, čili česky kamzíka, několik pískomilů a téţ havrany, kteří mají konce křídel ţluté.

Neděle, den osmý (Vypráví VK)

Mrtvé moře je opravdu bezútěšné a tak ráno velmi rádi opouštíme neútulný kibuc s mládeţnickou ubytovnou. Protoţe jsme si konečně přečetli o En Gedi také něco bliţšího, dozvídáme se, ţe hned vedle je oáza, kde kromě vodopádu můţeme spatřit i památnou jeskyni, ve které Saul konal potřebu a David získal cíp jeho pláště a tím i jeho přízeň. Obezřetně, rozhlíţejíce se na všechny strany, abychom spatřili včas číhající leopardy, putujeme podél potoka a jsme zblízka okukováni desítkami kamzíků, kteří se tu pasou volně jako kozy. Zanedlouho doráţíme k překrásným vodopádům, které jsou kupodivu některé teplé a některé studené, cachtáme si nohy a brouzdáme se naprosto neuvěřitelně hezkou scenérií, která vůbec k tomu Mrtvému moři nezapadá. František jako silný jedinec vyráţí prudce vzhůru do skal navzdory všudypřítomným leopardů, aby našel onu Saulovu jeskyni a dostihne nás aţ na parkovišti. Saulovu jeskyni nenašel, nicméně výhled shora na Mrtvé moře ho evidentně potěšil. Po hodině jízdy znovu zastavujeme na nejspodnějším okraji Mrtvého moře. Je to Sodoma - Gomora. Okolí vypadá jako po ekologické katastrofě, neboť zdejší kus Mrtvého moře je průmyslově vyuţíván a vypadá podle toho. S Františkem se šplháme na Mount Sodoma, je to pravé vádí pouštní, skalisté bez jakékoliv stopy ţivota i rostlinstva. Všude se povalují pozoruhodné oblázky, které jsou očouzené, ale pouze z jedné strany. Lotovu ţenu jsme zřejmě iden-

22

tifikovali, nicméně můţeme ji popsat jako bustu Stalina či cokoliv jiného a k tomu, abychom ji nazvali Lotovou ţenou, je třeba značná dávka fantazie. Nicméně aby tak, jak vypadá tenhle kousek světa, bychom si nepřáli aby vypadalo cokoliv jiného. A pak projíţdíme dlouho a dlouho, dvě stě kilometrů pouští Negevskou. Je to skutečně poušť v pravém slova smyslu, místy i hromádky písku, písečné duny, ale vesměs skaliska, rozeklaná a vysoká několik stovek metrů, mezi nimi naprosto vyprahlá vádí bez jediné stopy ţivota. Silnice je však rovná a kvalitní a tak záhy dostihujeme cíl našeho dnešního putování, Eilat. Eilat je město tří států. Na jedné straně je vidět jordánskou Akabu a vedle egyptskou Tabu. Výběţek Rudého moře, který patří Izraeli je velmi stísněný a je vyuţit do posledního metru. Ještě před setměním projíţdíme podél pobřeţí aţ k celnici s Egyptem a děsíme se hrozného přístavu, který vypadá jako industriální zóna, hned za ním objevujeme korálové útesy a podmořskou laboratoř. Večer se ještě projdeme trochu mezi eilatskými hotely a litujeme, ţe jediná mše, která v Eilatu je, byla bohuţel ráno v hotelu Neptun. My sami bydlíme v hotelu Etzion, který průvodce popsal jako relativně prosté ubytování a my mu musíme dát za pravdu, neboť v úzkých chodbičkách naráţím hlavou do poţárních zařízení a všichni se zde v komůrkách velikosti dvakrát dva metry trošku dusíme.

Pondělí, den devátý (Vypráví VK)

Den odpočinku. Po klidné snídani, kterou dnes kupodivu svým hlučným chováním příliš neruší siónská mládeţ, která nám uţ zpestřila večeři, jedeme navštívit podmořský svět. Observatoř se skládá z obřích akvárií a také podmořské vyhlídky v 15 m hloubce. Je neuvěřitelně hezké, co vidíme okolo sebe, korálové útesy, stovky a tisíce nejrůznějších ryb, nejrůznějších barev, nejrůznějších tvarů a chování a všechny z blízka, jakoby nasvícené. Oči přechází a my zapomínáme, jak běţí čas. Kdyţ po třech hodinách opouštíme tenhle svět, přemýšlíme, jakým způsobem se daří pracovníkům podmořského světa nahnat všechny ty druhy ryb k těm vyhlídkám a sami zastavujeme na korálovém pobřeţí abychom si trošku zaplavali. Já jsem zakoupil potá-

23

pěčské brýle a šnorchl, protoţe jsem neodolal vyhlídce na potápění u útesů. Záhy zjišťujeme, ţe to, co jsme viděli okolo sebe v podmořském světě, není uměle vytvořené. Houfy úţasných ryb a útesy si takhle lze prohlíţet při plavání, ryby jsou drze krotké a já, kdyţ pouštím podél útesu kousek dál do moře, zjišťuji jak mě neustále sleduje a dotírá na mě hejno zvědavých tmavomodrých ryb se ţlutými pruhy a nechtějí mě opustit. Těch ryb vidíme desítky a stovky a jejich druhy jsou tak rozmanité, ţe je ani nedokáţeme vyhledat v atlasu. Marie bohuţel při své potápěčské prvotině, při zápasu s brýlemi, přehlédla jeţka, kterých je tady také obrovské spousty a zoufale hledala naši pomoc. Tři bodlinky, které jí uvízly v chodidle, odborně s Františkem operujeme našim kapesním noţíkem, k Mariině velké nelibosti, která tvrdí, ţe se nic neděje a ţe jí nyní noha bolí od našeho rozřezání. Nicméně doufáme, ţe nám dá ještě příleţitost, abychom si zlepšili své chirurgické umění. Po západu slunce se vracíme zpět do hotelu a večer proflinkáme poměrně hezkým způsobem, s výjimkou toho, ţe mě dnes poněkud nechutnala večeře. Máme totiţ znovu kuře, takţe kuře v Izraeli jíme uţ asi po šesté.

Úterý, den desátý (Vypráví MM)

Ráno začalo brzo po noci plné vzruchu. Kvůli odjezdu na výlet na Sinaj jsme měli domluveno ranní buzení. Budit nás měl recepční v pět hodin ráno, telefonem. Do postele jsme šli (předpokládám, ţe Kalendovi téţ) okolo půlnoci. U Marků v pokoji ve čtvrt na dvě v noci došlo k dramatické situaci. František vyskočil z postele, rozsvítil, podíval se na hodinky a dramatickým hlasem zvolal: "Zapomněli nás vzbudit, je čtvrt na šest." Neţ jsem se stačila vzbudit a leknout se, ţe náš zaplacený výlet na Sinaj je ztracen, všiml si František, ţe drţí hodinky vzhůru nohama. Otočil je tedy do správné polohy a pokračovali jsme ve spaní. Nicméně noc pokračovala i nadále dost dramaticky, neboť asi kolem druhé hodiny v noci nám kdosi zabouchal na dveře pokoje. Vyskočili jsme z postele oba dva s myšlenkou, ţe místo buzení telefonem, jsme buzeni recepčním ručně, nicméně buzení se nekonalo a autorem bouchání na dveře byl zřejmě někdo z izraelských mládeţníků, kteří náš hotýlek naplňovali svým hlučným mládím. Navzdory té krátké noci jsme v půl šesté ráno seděli v mikrobusu jedné eilatské CK a směřovali k egyptské hranici. Zde jsme museli vyplnit několik minidotazníků, absolvovali jsme pohovory s pracovníky izraelské i egyptské tajné sluţby na témata podobná těm, která zajímala jiţ naše vyslýchající v Praze. Tentokrát jsme vedli konverzaci v angličtině a Bůh suď, co z ní vyplynulo. Na území Egypta jsme byli vpuštěni všichni, všech dvanáct turistů. My čtyři jsme byli z Čech, čtyři turisté byli předsta-

24

viteli spřáteleného sjednoceného Německa a zbývající čtyři (máma, táta, holka a kluk) jsme posléze identifikovali jako občany Finska. Finové byli seversky studení, Němci hluční a nás, jak vyšlo posléze najevo, tipovali na skupinu Američanů. Kdyţ jsme přiznali svou národnost, byli jsme "die nette Leute aus Prag". Izraelský průvodce nás v této sestavě předal na hranici svému egyptskému kolegovi a vyrazili jsme. (Doplňuje VK)

Sinajský poloostrov se svojí typologií příliš neodlišuje od judské pouště, hory jsou stejně rozeklané a prudké, štíty sahají aţ do výše 1500 m. Snad jediná odlišnost je jejich místy aţ rudá barva. Záliv, okolo kterého jsme projíţděli, je pořád široký kolem 20 kilometrů. Zato místy spadá do převeliké hloubky (aţ 2.000 metrů). Silnice, kterou jsme se protloukali je protkána pointy, neboli egyptskými kontrolními stanovišti, které jsou tvořeny barely naplněnými pískem, tak aby auto muselo řádně zakličkovat před zraky znuděných egyptských vojáků, jak vystřiţených z románů Karla Maye. Odmítli jsme zastávku u první kafeterie, kterou nám milý egyptský průvodce vnucoval, zato jsme podlehli zastávce druhé u beduínských nomádů, kteří se na nás vrhli a vnutili nám několik drobností z korálků a jiných podobných zbytečností. Marie tento postřeh doplňuje tím, ţe šlo evidentně o jednu rodinu, která měla přísně rozdělené funkce. Ţeny se skrývaly, muţi vnucovali nenásilnou formou své cetky a děti a babičky ţebraly. Cesta se potom brzy odloučila od pobřeţí a stoupala do strmých skalistých hor. Štíty byly čím dál ţulovější, monolitičtější, vádí se rozšiřovalo a bylo uţ více písečnaté a sem tam se vyskytoval i nějaký ten zelený keřík, takţe bylo k uvěření, ţe tudy Mojţíš se svými 140.000 Izraelci mohli hnát svá stáda a přeţít. Pohoří Sinaj je monumentální, je tvořeno několika vrcholky, pod nimiţ je přilepen klášter sv. Kateřiny. Klášter byl zaloţen sv. Helenou na místě domků několika poustevníků, kteří nevydrţeli nomádské nájezdy a v počtu zhruba padesáti jim krvavě podlehli. Kateřina nechala vybudovat klášter nárazuvzdorněji, s vysokými hradbami, bez vchodů, do kterého se vstupovalo pouze pomocí zdviţe. Klášter je dnes spravován ortodoxními mnichy a uvnitř skrývá jednu z největších sbírek ikon a druhou (po vatikánské) největší knihovnu na světě. Ohledně dalšího popisu kláštera odkazuji na námi dovezenou literaturu, kterou zvečera zakoupila Helenka v supermarketu v Eilatu a František v beduínském leţení.

25

Klášter byl přeplněný a dostihli jsme v něm i skupinu našich oblíbených černochů a černošek v zelených čepičkách a pestrobarevných oděvech, se kterými jsme se jiţ setkali na více biblických místech. Klášter je na místě, kde podle tradice Mojţíš uviděl hořící keř, z něhoţ zazněl poprvé, tváří v tvář člověku, Hospodinův hlas. Pod horou, ze které snesl Mojţíš desky zákona, které v zápětí rozbil o hlavu Áronovi za zlaté tele. Je to opravdu majestátné místo a nás převelice mrzelo, ţe byvše štváni skupinou, nemohli jsme na něm prodlít ani o minutu déle, neţ velel průvodce a na výstup na Sinaj nebylo ani pomyšlení. Byli jsme poté zavlečeni do zdejší osady Sv. Kateřiny, která se vyznačuje několika školami pochybné úrovně a téţ restaurací, ve které jsme bohatě poobědvali spolu s místními třemi krásnými, bílými kočkami. Nutno podotknout, ţe se v zemi zaslíbené jiţ několik dní za sebou ţivíme výhradně kuřaty. Jak jsme zjistili, je to i egyptská specialita a tak kočky po našem obědě odešly velmi uspokojeny. V schopu jsme neodolali nákupu překrásných, ručně zhotovených papyrů a poté jsme se vydali na zpáteční cestu. Bylo nám trošku smutno při pohledu zpátky na to zvláštní místo, které by určitě chtělo víc, neţ je vidět z autobusu. Zpáteční cesta se opět proplétala egyptskými stanovišti, aţ se náš autobus zastavil u obzvlášť zajímavého skalního útvaru, popsaného všelijakým písmem všelijakých typů a vzhledu. Průvodce nás poučil, ţe putující karavany, zejména ty, které putovaly z Egypta do Petry, si své jet pointy značily právě tímto způsobem. V zápětí jsme byly zajati skupinou beduínských ţen a dětí, které se na nás vrhly s radostí nelíčenou. Vnucovaly nám náramky a připravovaly nás o poslední zbytky sebeúcty. Helenka, jakoţto nejměkkosrdcatější člen výpravy, dala kaţdému po dolárku a také přišla o svou parádní sponu. Děti však vzaly za vděk i Mariinými cigaretami k Františkově velké radosti. Pak jsme aţ před Tabhou zastavili na vyhlídku na křiţácký hrad, který je na ostrově a má velice malebnou polohu. Egyptské odbavení bylo tentokrát leţérní - razítek mnoho, zato jejich údery následovaly těsně za sebou. Zato izraelské bylo velmi důkladné a o několik desítek minut nás zdrţelo. Nutno říci, ţe daleko hůře dopadli jacísi mladíci, kteří cestovali vozem a byli přinuceni vynést do posledního puntíku všechny své věci na vozíky a odputovat k celní kontrole. Dnes trávíme večer, jako obvykle v Eilatu, na pokraji bazénu, nicméně není zde obvyklý poklid, coţ znamená, ţe se izraelská mládeţ dnes nehází ještě do vody, ale zato se zde chystá diskotéka, takţe nás zřejmě čeká perná noc. Vzhledem k tomu, ţe mládeţ dnes tvořila v naší běţné jídelně uzavřenou společnost, ke které jsme nebyli vpuštěni, večeřeli jsme dnes v restauraci v horním patře, která se jmenuje Papá Michel. Menu bylo neobvykle bohaté a kromě

26

kuřat, obvyklých v této zeměpisné šířce, která jsme k údivu číšníkovu nechali netknutá, jsme dnes dostali i hovězí steak (a byl vynikající). (Ale poslední slovo má opět MM)

Cestou od kláštera sv. Kateřiny nám egyptský průvodce zasvěceně ukazoval místa některých starozákonních příběhů. Kde pásl Mojţíš stáda svého tchána Jitry, kde hořel keř, kde stálo Izraelity uctívané zlaté tele. Po poznání dychtící František vznesl doplňující dotaz, kdeţe tábořili Izraelité, kdyţ Mojţíš na hoře Sinaj přebíral od Hospodina kamenné desky s desaterem. Mladičký egyptský profesionál ani chviličku nezaváhal, nepodivil se té otázce a rozhodil rukama kousek před sebe a kousek napravo a pravil, ţe zde.

Středa, den jedenáctý (Vypráví MM)

Poslední den pobytu v Eilatu jsme, po vzájemné dohodě, trávili odděleně. Dámská polovina výpravy se rozhodla uţít si Rudého moře. Vybraly jsme si příjemnou, klidnou pláţ, zaplatily za slunečník a lehátko. Naše klidná pláţ vbrzku oţila, neboť tak jako padla do oka nám, padla do oka i omladině ze dvou autobusů. Do oběda byly naše hovory a řečičky podbarvovány sytou muzikou. Krásně jsme s Helenkou lenošily, za občasného okusování medúzkami jsme plavaly v moři a probraly několik témat. Od těch hodných diskuse na světových fórech jsme přešly na řešení problémů výchovných a nezapomněly jsme ani vzpomenout svých bliţních. Bylo nám dobře. Naši muţi, Václav a František, odejeli na výzkumnou výpravu (Vašek ji dozajista dramaticky popíše) do Timny. Vrátili se ţivi a zdrávi kolem třetí odpolední a zbytek dne strávili s námi na pláţi. Za zmínku by stál popis západu slunce v Eilatu, ale neumím to. Stvořitel se zde ukazuje jako geniální malíř. Hru barev, kterou vytváří slunce zapadající za hory lemující záliv Rudého moře, popsat neumím. Jediné, co mě napadá, je "Hosana". Cestou z pláţe jsme opět rozdělili své cesty, Markovi šli na jednu stranu, Kalendovi na druhou. Cílem obou byla krátká exkurse po obchodech. Tu stačí popsat ve dvou větách. Byla jsem odháněna od výkladních skříní zlatnických obchodů a trpělivě (jako vzorná manţelka) jsem čekala před regálem s vínem v místní samoobsluze. František měl v úmyslu koupit láhev nějakého místního suššího vína. Usoudil, ţe Helence by mohlo lahodit víno s názvem Král David. Před malou chvílí jej otevřel a zjistil, ţe víno je velesladké. Zatrpkl, nepije ho, ale nám ho dopřává.

27

(Navazuje VK)

Doplněk k hodnocení zakoupeného červeného vína: je opravdu chutné, připomíná neředěnou třešňovou šťávu a nemůţeme si ho vynachválit. K našemu pouštnímu dobrodruţství: S Františkem jsme po ránu, vybaveni nezbytnými nutnostmi, vodou, fotografickými aparáty a podobně, vyrazili do přírodního parku Timna. Rozkládá se na ploše zvící krčského lesa x 100 a je obehnán vysokou hradbou hor. Uvnitř se nachází nejrozličnější druhy skal, útesů, hornin, prahornin a všeho moţného, co souvisí s geologií. Zvířat tam příliš není, turistů o něco málo více, ale v rozlehlém parku, který se projíţdí autem a pěšky obchází z vyznačených stanovišť, se poměrně vytratí. Dá se tu pohodlně bloudit i zabloudit, také jsme se s Františkem určitý nezanedbatelný čas vzájemně dohledávali. Skalní útvary jsou od bizardních přes dojímavé aţ po monumentální a František se věnoval své oblíbené geologické sběratelské činnosti (od rudy s velikým obsahem mědi aţ po valoun, který vypadá jako bronzová pecka). Nutno podotknout, ţe toto údolí nebylo opuštěno, ale jiţ v 15. století před naším letopočtem v něm Egypťané umně vyráběli měď. Jsou na to poměrně slušné doklady v podobě jam v zemi a příslušných nárysů v průvodci. Kromě toho také zanechali po sobě překrásné do skalních stěn vytesané obrázky, které se podobají kresbám našeho pětiletého Františka. Při zpáteční cestě jsme oba velebili civilizaci, která vynalezla klimatizaci v osobním voze, protoţe po pobytu na sluníčku jsme si dokázali tohoto luxusu velmi váţit. Moře nás schladilo, konečně z asi 60 stupňové teploty zhruba na 40. Nutno říct, ţe medůzky v moři nekousaly, ale dost nepříjemně ţahaly a bylo jich tam dost. Náš dnešní záznam ještě doplňuji o charakteristiku číšníků, kteří se pohybují v našem skvělém hotelu. Právě nás byl jeden shlédnout, aby nás ubezpečil, ţe tohle je velmi romantické místo, i kdyţ nám poněkud podráţky vrţou na vybouraných kusech zdiva. Romantiku nám právě teď umocnil ještě tím, ţe nám zhasnul další lampu, takţe sotva budeme asi luštit další verše z bible. Další číšník je Maďar a nutno říct, ţe se pokouší umět česky. Kdyţ jsem však dnes křičel: „Kuře nééé!“, zdálo se, ţe češtině ještě nerozumí. Obzvlášť zajímavá bytost je člověk, který zde provozuje hru na klavír a to zhruba od pěti odpoledne aţ do pozdních nočních hodin, podle počtu hostů procházejících halou. Tato hudba je přesně ta, kterou slýchávali Varšavané před německými nálety. Velmi by nás zajímalo, jaké můţe být národnosti, nicméně František tentokrát zklamal a bliţší kontakt ještě nenavázal.

28

Čtvrtek, den dvanáctý (Vypráví MM)

Odjezd z Eilatu. Po snídani jsme se i s kufry usadili v hale a vyslali Františka pro auto. Náš známý maďarský číšník nám poslal chlapíka, ve věku okolo šedesáti, který nás oslovil rodnou řečí s dotazem, zda jsme Češi nebo Slováci. Pověděl nám o sobě, ţe se narodil v Brně, ţil na Slovensku a od roku 1946 ţije v Izraeli. Bohuţel jsme neměli více času si popovídat. Stačil nám říci, ţe ţije v kibucu v Negevské poušti a občas si přivydělává v Eilatu jako pomocná síla. Z Eilatu jsme vyrazili přes poušť a silnicí místy ve výstavbě jsme dojeli do osady Mitespe Ramon. Osada je na okraji 400 m hlubokého geologického zlomu v Negevu. Místu, odkud jsme onu měsíční krajinu pozorovali, kralují orli. Vysoký sráz hrany zlomu jim slouţí za hnízdiště. Ve vyhlídkové restauraci v Mitspe Ramon jsme se potkali opět s našimi známými turisty z Afriky - začínáme se zdravit! Naše cesta vedla dál do Ber Šeby. Měli jsme v úmyslu být u Abrahamovy studny dříve, neţ autobus našich afrických spolupoutníků. Do Ber Šeby jsme skutečně dorazili dříve, ale ve městě jsme maličko bloudili a tak jsme u Abrahámovy studny byli druzí. Pokud se o některých místech v Izraeli dá říci, ţe biblické události připomínají velice okrajově, je to především zde. Nevím co by praotec Abrahám na tu horu betonu a ţuly řekl a jak by zde svá stáda napojil. Ber Šeba je místo obývané beduíny. Jejich přítomnost je nepřehlédnutelná. Míjeli jsme a krátce navštívili trţiště, kde zboţí od potravin, přes second hand oděvy a pouţité plastové tašky je nabízeno z hromad leţících na udusané hlíně. Bydliště beduínů, která jsme viděli, jsou poznamenána věkem plastů. Beduíni by stáli za větší pozornost, nám však běţel čas, neboť večer nás čekal Jeruzalém. Do Jeruzaléma jsme chtěli dojet cestou přímou, cestou, která vede přes další z ţidovských svatých měst, přes Hebron. Hebron byl v těchto dnech vrácen pod palestinskou samosprávu a tak na jednom ze stanovišť izraelské armády jsme byli nekompromisně vráceni zpět. S mapou na kapotě vozu nám izraelský vojáček vysvětlil, ţe ani cesta okolo Hebronu není pro nás bezpečná a poslal nás do Jeruzaléma oklikou. Těsně před vjezdem do Jeruzaléma jsme u kávy pečlivě nastudovali vjezd do města a cestu k místu našeho bydliště v hostelu Hadavitka, leţícího na samém kraji čtvrti ortodoxních Ţidů Mea Šearim. Se studiem příjezdové cesty

29

jsme byli spokojeni. Vedla rovně, poté maličko vpravo a trošku vlevo a končila přímo u Hadavitky. Navzdory pečlivé přípravě jsme docela hezky bloudili. Seděla jsem za volantem, navigovali mě oba vedoucí zájezdu, Václav s Františkem. Projeli jsme několik více či méně frekventovaných ulic, křiţovatek, několikrát celou Mea Šearim. Jednou jsem byla nucena couvat v jednosměrce, přičemţ chlapci řídili dopravu, aby nedošlo ke střetu s vozidly jedoucími správným směrem. Hadavitka nám po té anabázi připadala jako x hvězdičkový Hilton. Hostel je plný různobarevné mládeţe i starších turistů, obýváme dva pokoje typu studentské koleje, ovšem čisté a se sprchami. Proběhli jsme pod sprchami a vyrazili do Betléma, hledat našeho duchovního otce Aloise. Věděli jsme, ţe se v Betlémě ubytoval se svými poutníky předcházejícího večera v hotelu Paradis, kdesi za Ráchelinou hrobkou. Ráchelinu hrobku i hotel Paradis jsme našli lehce, nenašli jsme však ani Aloise, ani jeho českou skupinu, ještě se kdesi toulali. Zašli jsme o pár metrů dále, do jedné místní arabsko-palestinské restaurace. Byli jsme odhodláni stylově povečeřet. Objednávky od nás přijímal palestinský číšník, tvrdící, ţe hovoří německy. Naše němčina na objednání jídla stačila a tak jsme se těšili. Jen chvilku. Helenka si vybrala špíz a dostala kuřata. František s Vaškem se rozhodli, ţe povečeří kebab, dostali čevabčiči. Jediný kdo dostal to, co si objednal, jsem byla já. Objednala jsem si salát a dostala jsem salát. Po srdečném rozloučení s Jásirem jsme dorazili do hotelu Paradis a k naší velké radosti (předpokládáme ţe i Aloisově) jsme si zde padli do náručí. Lojzík, doprovázen svou pravou rukou (Františkem Lednickým ml.), velkoryse objednal dvě lahve bílého vína. Pobyli jsme spolu, pověděli jsme si, co se dalo a Václav nás pak neomylně a bezpečně odvezl do Jeruzaléma. Cestou zpět do hostelu jsme se zastavili na malém náměstí v ţidovské části Jeruzaléma, o kterém jsme se mylně domnívali, ţe je to náměstí malířů, alespoň z dáli tak vypadalo. Bylo to náměstí plné krámkařů a prodejců všelijakých zbytných věciček. František u jednoho stojanu vzal do ruky malou kovovou olejovou lampičku. V tom okamţiku se k němu vrhl prodejce té věci, označil Františka za svého nejlepšího přítele a po krátkém smlouvání Františkovi prodal dvě, ony údajně vzácné a staré (stáří dovozoval z nazelenalé patiny kovu) lampičky, přestoţe František původně neměl v úmyslu koupit ani jednu. Pro úplnost je třeba dodat, ţe z původní ceny 40 šekelů za kus, to František usmlouval na cenu 30 šekelů za lampičky dvě. Spokojenost byla na obou stranách. A pak jsme spali a spali.

30

Pátek, den třináctý (Vypráví VK)

Hluk na okraji čtvrti Mea Šearim připomíná ţidovskou školu a tak jsme vstávali brzo. Ti kteří nevstávali brzo, byli probuzeni nekompromisním Františkem. Snídaně nebyla sice v podobě švédského stolu, nicméně pro naše cvičené ţaludky dostatečně sytá. A pak, po vlastní ose, jsme pochodovali ke Starému městu. Dovnitř města jsme vešli po malém zaváhání Jaffskou bránou. Poté jsme se orientovali v křivolakých uličkách velmi dobře, aţ jsme nakonec po několika hodinách bloudění dorazili k Chrámu zesnutí Panny Marie. Samozřejmě nebyli jsme uţ vůbec překvapeni, kdyţ jsme v chrámu byli přehlušeni češtinou, která se na nás hrnula ze všech stran. Byla to Aloisova výprava, která zde také trávila své pohnuté chvíle. Chrám je moderní bazilika postavená ve dvacátých létech bodrým císařem Vilémem a je vyzdobena velice hezkými mozaikami. Z chrámu jsme směřovali k Františkánské kapli poblíţ večeřadla. Nutno podotknout, s malým problémem, neboť františkáni jsou zde, jako všude jinde ve Svaté zemi, velice přísní a vchod se snaţili uzavřít ještě před pozdně příchozí Helenkou, která měla před mší svatou i jiné potřeby. Nakonec jsme se všichni šťastně v kapli sešli. Marie podotýká, ţe františkán na ni dokonce vrčel, kdyţ se snaţila udrţet dvířka ještě chvilku průchodná. Mše svatá, kterou slouţil pater Alois, nás však uvedla opět do vyrovnaného psychického i duchovního stavu. Zejména mohutně zpívané české písně se nesly široko do kraje a my jsme s pohnutím vzpomínali na domov. Přímluvy, které zde přednášeli jednotliví poutníci, padaly takovým tempem, ţe my, necvičení, jsme neměli šanci se zapojit. Po mši jsme se nechali nalákat nabídkou prohlídky modelu Svatého města a dalších dobře organizovaných exkurzí. Sedli jsme do autobusu české výpravy, byvše nám uvolněno několik míst a pak několik hodin strávili ve zdejší dopravní špičce. Nutno říct, ţe jediným prospěchem z toho byla společná modlitba růţence. Model druhého chrámu, který se nachází u hotelu Holiday, je ne nepodobný Disneylandu. Zhruba stejně veliký, avšak z kamínků, takţe vydrţí i nepřízeň počasí. Je velice názorný. Nicméně Františka velice znechutil výklad průvodkyně, která severní sloupoví Šalamounova chrámu označila jako chrám boha slunce Apolóna. Izraelská průvodkyně Aviva ještě na závěr podotkla, ţe na chrámové plošině, kde nyní stojí mešita, stál první i druhý chrám a jednou tam bude stát i chrám třetí.

31

Další dopravní špičkou jsme se dostali do kibucu, poměrně luxusně zařízeného pro zahraniční hosty, kde jsme si mohli dát oběd. Nutno podotknout, ţe jsme i zde byli dostiţeni oblíbenou skupinou zelenobíločepičatých černochů z Nigerie, kteří, jak je jejich dobrým zvykem a jak můţeme jiţ z bohaté zkušenosti říci, všude vytvářejí druţné dopravní a záchodové zácpy. Poté jsme se opět propletli dopravním ruchem a konečně, po čtyřech hodinách, strávených v autobuse společně s českou výpravou, jsme šťastně vystoupili poblíţ Svatoštěpánské brány, abychom se vydali, svévolně, opět my čtyři o samotě, hledat Via Dolorosa. Via Dolorosa je velmi umně zapletena v uličkách Starého města a tomu, kdo se v Jeruzalémě nenarodil nebo sem neemigroval ještě před Sedmidenní válkou, není dost dobře moţné Via Dolorosa bez cizí pomoci najít. My jsme tak snaţili učinit pomocí několika stručných map, které jsme měli a částečně jsme uspěli. Stopu Via Dolorosa jsme zachytili, nicméně opět ztratili, avšak po delších minutách bloudění, kdy Helenka, jinak znalkyně Starého města, neboť zde jiţ bloudí podruhé, ztrácela nervy, jsme nakonec šťastně dorazili na její konec, kdyţ jsme nepřehlédli deváté, desáté, jedenácté zastavení a zbytek naštěstí objevili v Chrámu Boţího hrobu. Boţí hrob byl závěr naší dnešní pouti. Popisovat ho nemá cenu, kdo neuvidí, neuvěří. Je to pupek světa, neboť ve vlastním středu je kaple, která je jako pupek světa označována. Je hned naproti jeskyni Boţího hrobu. Lidí zde bylo spousty, samozřejmě sem dorazila i Aloisova skupina a s ní spousty a spousty dalších. Nutno podotknouti, ţe byl pátek a ţe sem dorazili se svou kříţovou cestou i františkáni s velikým davem a pořadatelé, kteří bratry chránili před ušlapáním a chovali se jako zásahová jednotka na Národní třídě. Marie byvše tímto zásahem odtrţena od Boţího hrobu tři metry před vstupem po ohromné vystáté frontě, se šla vyplakat na nádvoří. My, silnější jedinci, jsme si v hlubokém pohnutí procházeli celý chrám, který je nesmírně členitý, nesmírně zanedbaný a místy neuvěřitelně působivý. Nakonec jsme pronikli i do vlastního srdce, to znamená do vlastní jeskyně Boţího hrobu. Nemůţeme ho popsat, i kdybychom chtěli, protoţe pravoslavný mnich, který měl právě sluţbu vyháněče, ponechával na prodlení ve vlastní jeskyni, kam jsme byli pouštěni ve čtyřstupech, zhruba pět vteřin. Snad se tam ještě vrátíme. Velice působivá je i krypta sv. Heleny, kde byly nalezeny tři kříţe, ale i jiná místa, například hrobka Josefa z Arimatie, kde jsou dokonce prázdné hroby dva a já byl v pokušení si do jednoho vlézt. Potom po opuštění chrámu chrámů, kdy jsme se definitivně rozloučili s českou skupinou, jsme vyrazili k Jaffské bráně, abychom zamířili do našeho dočasného nového domova. Nutno říct, ţe Jaffskou bránu jsme nenašli, protoţe naše sou-

32

středění na orientaci bylo neustále rozptylováno tím, ţe ţeny a František zabíhali do různých krámů, kde se snaţili obdivovat nejrůznější předměty. František výhodně zakoupil pravý ručně řezaný betlém, který z původních několika set šekelů srazil na několik zanedbatelných desítek. My jsme zakoupili mírovou dýku pro Františka, také zhruba za čtvrtinu ceny proti původní nabídce. Zdá se, ţe se zdokonalujeme i ve zdejším způsobu obchodování. Pro mě to byla ta pravá kříţová cesta a kdyţ jsme opustili konečně nikoliv Jaffskou, ale Damašskou bránou Staré město, musím říct, ţe jsem si vydechl. Naše dámy by město asi neopustily, nebýt toho, ţe Arméni jiţ prudce stahovali rolety a zhášeli pouliční světla. Cesta domů se vlekla ve znamení sporu, zda ještě navštívit v předvečer sabatu Mea Šearim (čtvrť ortodoxních Ţidů) a tiše tam pod okny naslouchat tklivým zpěvům. Nutno říct, ţe dva silní jedinci, kteří potom touţili, po příchodu do hotelu, zcepeněli a k další prohlídce se jiţ nemají. Tím skončil dnešní den. Byl korunován telefonátem Aloisi Kánskému, kterému jsme měli zavolat. Nicméně se ukázalo, ţe se obešel i bez nás a s průvodkyní Avivou večeří na neznámém místě. Doplněk: Osvěţeni namlouváním našeho zvukového deníčku jsme se přes bolavé nohy vydali zhlédnout, jak ortodoxní Ţidé slaví sobotu. Vstup do čtvrti Mea Šearim je ohraničen barierami, které v začínající sobotě zabraňují vjezdu automobilů. Jediný zde viděný automobil (ambulance s blikajícím majáčkem) byl ortodoxními Ţidy provázen protestními výkřiky "Šabat, Šabat!" a téměř kamenován. Na ulicích zde bylo velice, velice ţivo, Ţidé ve svých tradičních oděvech, které jsou dost rozmanité, většinou na hlavě klobouk, nebo koţešinový štrojml, se procházeli jako na korze a někteří zahloubaně rozjímali tóru. Všichni však bez výjimky, protoţe jsme se poprvé v Izraeli setkali s deštěm (jemně mrholilo), měli svou pokrývku hlavy chráněnou igelitovými pytlíky. Vida genialitu vyvoleného národa! Nutno říci, ţe pytlíky byly i různobarevné, takţe jsme viděli štrojml igelitově zelený, štrojml igelitově červený a podobně. Nálada ve čtvrti byla slavnostní, otevřeny byly pouze ješivy, ze kterých se ozýval křik opravdu jako ze ţidovské školy. Trošku jim závidím.

Sobota, den čtrnáctý (Vypráví MM)

Měli jsme v úmyslu vstát hodně brzo, abychom se dostali k Boţímu hrobu dříve neţ jiní. Nicméně noc v hostelu byla bouřlivá. V půl jedné v noci se vrátila skupina mladších spolunocleţníků a svůj příchod nám náleţitě oznámili. Václav musel pouţít veškeré své autority a znalosti všech světových jazyků, aby prostřednictvím mladíka, sedícího v klidu dole v recepci, příchozím zabránil v dalších výtrţnostech. Takţe ráno jsme zaspali.

33

K Chrámu svatého hrobu jsme dorazili asi kolem deváté a nebyli jsme první. Celý chrám jsme si důkladně prohlédli, ţel k místu samého Boţího hrobu jsme se nedostali pro různé akce, které se tu konají. Byli jsme svědky příchodu jakýsi celebrit, které nakráčeli pod ochranou řeckokatolických kněţí do Katolikonu, kaple v samém středu chrámu (viz Vaškův pupek světa). Poté jsme se vrátili na počátek Via Dolorosa, s úmyslem ji projít tentokrát celou v Kristových stopách. Prodírali jsme se davy lidí, hlukem uliček a vnímali, jak nelehké je drţet krok na nerovné dlaţbě. Vědomí, ţe On tou cestou šel na smrt, s kříţem a zbitý, poháněný biřici, jak musel vnímat zlobu, nenávist a nepochopení, bylo cosi, co si odtud také odváţíme. Míjeli jsme jednotlivá zastavení kříţové cesty a byli svědky různých způsobů vyznání víry. Nejen zde, ale i na dalších památných místech Izraele, skupiny turistů, větší či menší, nebo jednotlivci tak jako my, svým způsobem ona místa uctívají. Způsoby uctívání jsou různé, od zpěvu všelijakých písní, přes modlitbu aţ po výlevy extáze. Posledně zmíněným způsobem vyznala skupina amerických turistek svou víru v Krista v místě, kde byl Kristus bičován, v Antoniově tvrzi. V době, kdy jsme ono sklepení procházeli, leţelo zde na zemi asi deset ţen, které v slzách a náleţitě nahlas volali Kristovo jméno. Nutno dodat, ţe být svědkem takovéto scény, vyţaduje důkladnou dávku tolerance. Ale i to k naší pouti patřilo. Následně jsme se, s notnou dávkou štěstí, dostali na Chrámovou plošinu. Hledat v Jeruzalémě některá místa bez ţivého průvodce, jen s bedekrem v ruce, totiţ značnou dávku štěstí vyţaduje. Ukazatele směru zde nenajdete a ztrácet se bylo i naším údělem. Prošli jsme jakousi brankou, střeţenou izraelskými vojáky a muslimskými stráţemi na místo, kde stál první i druhý ţidovský chrám. Chrámová hora je jediné místo v Jeruzalémě, kde nepotkáte ortodoxního Ţida. Důvodem je to, ţe Ţidé nevědí přesně, kde jejich chrám stál a proto nikdo z nich v ona místa nevstoupí, aby nevstoupil na místa, kam směl vejít pouze velekněz. Na Chrámové hoře se nyní tyčí dvě mešity. Jedna z nich, od pohledu známější a honosná Skalní čili Omarova mešita, je postavena nad skálou Moriah, nad místem, kde chtěl Abrahám obětovat Izáka. Její zlatem a mozaikou zdobená kopule je viditelná z mnoha míst města. Muslimové zde uctívají místo, odkud se měl Mohamed na svém koni Burakovi vznést do nebes. V samém středu mešity je také místo, kde dle muslimské víry, dojde v den posledního soudu k opětovnému

34

zhmotnění spravedlivých duší. To místo není zrovna moc veliké! Opodál Omarovi mešity stojí mešita Al Aksa, dle muslimské tradice nejzápadnější místo, kde pobyl Prorok. Za zmínku stojí, ţe oproti ţidovským či křesťanským chrámům, při vstupu do mešity zaplatí turista nejeden šekel, je zut a okřikován, pokud by snad chtěl jen polohlasně promluvit, nepatřičně se posadit či jinak ona místa znesvěcovat. Stráţci pečlivě dbali, aby téţ turisté nezašli na místa vyhrazená muslimům k modlitbě a neomylně poznali zda ten či onen si chce sednout proto, aby se pomodlil směrem k Mekce, či proto, ţe ho velice bolí nohy. Ani Jeruzalém není tak veliký, bychom se na Chrámové hoře nepotkali se skupinkou našich krajanů se ţlutými čepičkami na hlavě. Jediný, kdo se ztrácel, byl Alois - ţlutou čepičku nenosil, asi ji někde ztratil. Oni jiţ mířili k Tel Avivu, aby odletěli domů, my jsme zamířili ke Zdi nářků. U Zdi jsme byli rozděleni, muţi vlevo, ţeny vpravo. Cestou k místu vyhrazenému ţenám nás s Helenou zastavil hlídkující izraelský voják a přikázal nám, abychom ukryly kříţky, které nosíme. Spolu s dalšími ţenami jsme pobyly u základů Šalamounova chrámu. Místo, které jsme znali z různých fotografií a filmů, nás uchvátilo a dojalo. Stačilo dotknout se kamene, přiloţit k němu čelo a se zatajeným dechem vnímat působivost té chvíle. Způsob, jakým Ţidé Zeď nářků uctívají, jejich víra, ţe zde jednou bude zase stát chrám jejich Hospodina, vzbuzuje úctu, respekt a vede k zamyšlení nad osudem lidu, který tolik pro víru či pouhou příslušnost ke svému národu, trpěl. Stačí se dívat na všechny ty příchozí. Muţi různého věku, s jarmulkou na hlavě, v černých kloboucích nebo honosnějších štrojmlech, se zde v tichu modlili. Někteří se kývali, jiní stáli, seděli, či se dotýkali Zdi. Uţ podle oděvu bylo patrné, kdo je z diaspory a kdo je místní. Viděli jsme otce, kteří se modlili se svými syny a starce, zjevně učitele, či vykladače písma. Místo pro ţeny bylo jiné. Ţeny většinou seděly v tichu za ţidlích, některé si povídaly či pečovaly o malé děti. František s Václavem se dostali i do dalších prostor, nám ţenám nepřístupným, do spodních částí základů Zdi. Vyprávěli nám, ţe jsou zde regály se svatými knihami. I oni dva si však museli před vstupem ke Zdi nářků přikrýt své hlavy papírovými jarmulkami, které se u vchodu půjčovaly. Vrátili jsme se do uliček Starého města, abychom se najedli. Františkovi se splnilo jeho přání, dal si konečně kebab (zde nazývaný felalah), vydlabaný arabský chléb vyplněný směsí masa a zeleniny. Posilněni stravou jsme vyrazili hledat další cíle naší dnešní cesty. Prvním z nich byl kostel sv. Anny, postavený dle tradice nad místem domu Anny a Jáchyma, kde se narodila Panna Maria. Na pozemku kláštera, který patří jakémusi francouzskému řádu, je nádrţ Betshaida, kde Kristus vykonal jeden ze svých zázraků uzdravení.

35

Vyšli jsme Svatoštěpánskou branou ze Starého města do údolí Cedronu. Míjeli jsme Zlatou bránu. Tato brána vede od Chrámového návrší do údolí Cedronu a po obsazení Jeruzaléma muslimy byla zazděna. Pod ní a okolními hradbami leţí nejznámější ţidovský hřbitov. Podle ţidovské tradice projde v den Posledního soudu Zlatou branou Mesiáš a Ţidé proto věří, ţe ti, kteří leţí ve zdejších hrobech, budou prvními ze zmrtvýchvstalých. Navzdory této tradici je to jedno z nejzanedbanějších míst patřících Ţidům, která jsme viděli. V údolí Cedronu jsou nejvýraznějšími objekty tři hrobky. Jedna z nich patřila Davidovu synu Absolonovi, druhá sv. Jakubovi a někomu i ta třetí. Údolím Cedronu jsme se toulali zvlášť Kalendovi, zvlášť Markovi. My s Františkem jsme se poté čirou náhodou dostali opět ke Zdi nářků. Protoţe končil sabat, byli jsme svědky působivé modlitby většího mnoţství ortodoxních. Vytyčili jsme si nejkratší cestu domů, ale tradičně jsme bloudili. Byl uţ večer a tak jsme byli častou obětí prodavačů, kteří se snaţili, zřejmě v rámci boje o posledního zákazníka, prodat nám kdeco. František však pevně drţel rodinnou kasičku a šekel nevydal. Helenu s Václavem jsme nalezli v naší Hadavitce s noţkama ve vodorovné poloze, ale také plné záţitků. Zahájili jsme diskusi na téma procházky nočním Jeruzalémem. Argumenty byly slabé a tak jsme nikam nešli.

Neděle, den patnáctý (Vypráví VK)

Po snídani jsme uznali, ţe kdyţ není sabat, nemusíme se zříkat svého "budţíka" a vyrazili jsme vozem pod Olivovou horu. Ta nebyla jiţ zcela pustá, ale hemţila se autobusy s turisty. My se nejdříve vydali do Chrámu národů, kde sice měla být mše svatá aţ v jedenáct hodin, ale chtěli jsme si na místě ověřit situaci. Od milého zboţného františkána, který tam bosý (tedy v sandálech) přecházel sem a tam, jsem se z jeho plynné italštiny dozvěděl, ţe mše svatá bude začínat za několik minut, abychom vyčkali. Toţ jsme se tedy posadili a půlhodinku porozjímali. Kdyţ však se mše svatá nějak stále nekonala, vydal jsem se znovu k bratru zeptat, jak se to se mší svatou má. Bylo mi odpověděno, ţe čeká, aţ dorazí italští turisté, kteří mají mši svatou objednanou. Uznali jsme, ţe Italové jsou národ nespolehlivý a ţe po zkušenosti s českou výpravou, zvolíme raději nějakou pevnější mši a šli jsme vzhůru po Olivové hoře. Chrám Máří Magdaleny je otevřen pouze výjimečně a to zřejmě jenom liché úterý a čtvrtky a to jenom pro sovětské delegace, takţe jsme se do něj nedostali. Zato jsme ještě

36

pohlédli shora z krásné vyhlídky na Jeruzalém a na Zlatou bránu, podél které jsme se včera ubírali cestou necestou domů a také na ten binec v údolí Cedronu. Kousek výš jsme došli ke kostelíku Dominus flevit. Ten stojí otočen presbytářem k Jeruzalému a velkým proskleným oknem se díváme, stejně jako kdysi se díval Jeţíš, na Jeruzalém. Na tomto místě o něm Jeţíš prohlásil, ţe z něj nezůstane kámen na kameni - při pohledu na Omarovu měšitu je vidět, ţe opravdu po Chrámu není ani stopy. Vzápětí poté, co jsme sem přišli, se dostavila také skupinka asi 25 německy mluvících věřících, včetně několika roztomilých dětí a začala mše svatá, na které jsme se rádi zúčastnili. Snědší otec, ovšem téţ německy mluvící, vypadal velmi zboţně a my jsme mši svatou proţili v hezkém společenství. Za zmínku stojí ukázněnost německých dětí, která by mohla být příkladem pro děti naše vlastní. Přímluvy byly z lidu, naši německy mluvící manţelé se nezapojili, ale ostatní bratři a sestry měli řadu proseb, které směřovaly zejména k hlavnímu účelu mše svaté, za mír ve Svatém městě. Po mši jsme putovali dále do kopce po Olivové hoře a dorazili k hrobkám proroků, které jsou zřejmě v jeskyni na soukromém pozemku, neboť přímo nad jeskyní je jakýsi domeček, ve kterém bydlí kromě několika Ţidů i psi. Uvnitř v jeskyních, které jsou poměrně rozsáhlé, jsou pochováni Zachariáš, Malichiáš a ještě jeden proroků, jehoţ jméno jsme nebyli schopni identifikovat. Kdyţ Helenka zjišťovala, kdeţe jsou vlastně ostatky proroků, protoţe nám byly neustále ukazovány pouze prázdné díry do země, bylo odpověděno, ţe co bychom nechtěli po třech tisících let. Pak jsme vyšli aţ na samý vrchol Olivové hory, kde je mešita, ve které je nevěřícím umoţněn přístup k malé kapličce, ve které je otisk čísi nohy. Podle tradice jde o místo Nanebevstoupení a nutno říct, ţe přes vyděračské vstupné tam není k spatření ani k proţití nic. Já jsem potom seběhl pro vůz - rozhodli jsme se, ţe se vypravíme do Betánie. Cesta vozem na Olivovou horu nebyla zcela snadná. U izraelských zátarasů jsem se od vojáka dozvěděl, ţe nejkratší cesta ke kýţenému místu vede přímo vzhůru jakousi uličkou. Vydal jsem se jí, zavedla mě na arabský hřbitov, kde jedna ulička stíhala druhou a hodnou chvilku jsem se tam motal, neţ jsem narazil na arabsky mluvícího průvodce, který mě velice ochotně vysvětloval cestu aţ na Olivovou horu. Bohuţel od kýţené silnice, na kterou jsem chtěl vozem vyjet, mě dělilo 150 "budţíkem" nepřekonatelných schodů, takţe jsem absolvoval cestu zpátky a jiţ bez vyptávání místních průvodců raději dojel bezpečně podle svého.

37

Po shledání jsme odjeli do Betánie, také s trošku malými oklikami, nicméně Lazarův hrob jsme našli. Bazilika byla samozřejmě, jak je tady dobrým zvykem v neděli, zavřená a nenechali jsme se ani nalákat vstupem do nejstaršího domu v Betánii. Nutno říct, ţe podobných atrakcí je tady celá řada. Lazarův hrob byl velmi působivý, neméně působivá byla provádějící Arabka, která od nás vyţadovala neustále další a další peníze, nemajíc dost na dvaceti šekelech. Proto jsme se rychle z těchto míst vzdálili, byť se Lazarův hrob Helence velice líbil a hodlala v něm setrvat delší čas. Dojeli jsme potom do Betléma a zastavili se u dalšího hrobu, neboť dnešní den byl hrobů, u hrobky Ráchel. Ta je vlastně uţ uprostřed zcela arabské čtvrti a je bezpečně zajištěna před palestinskými útoky různými opevněními a desítkou ţidovských vojáků včetně ostřelovacího stanoviště na střeše. Velmi rychle jsme pronikli dovnitř, to uţ se nepodařilo Františkovi, který byl zachycen a poslán do správného oddělení pro muţe. Já s Helenkou jsem byl v oddělení pro ţeny, kde jsme naslouchali dojemnému křiku právě obřezávaných dětí, které probíhalo za zástěnou. Nutno říct, ţe kdyţ jsem si to později prohlédl pečlivěji, zjistil jsem, ţe vše probíhá, byť v hrobce, ve sterilním prostředí pod ultrafialovou lampu. Při návratu k vozu jsme byli odchyceni snad zatím nejvlezlejším arabským prodavačem, který se mi snaţil vnutil chemlonový koberec, prý ručně tkaný. Začal smlouvat na dvě stě šekelech a já jsem mu neustále odpovídal, ţe nechci, ţe je příliš velký. Skončili jsme u ceny tři šekely za koberce dva. Nekoupil jsem. Kdyţ jsme odjíţděli, křičel za mnou, ţe uţ nejsem jeho přítel. Nebylo daleko ke kamenování. Poté jsme se vydali hledat vlastní chrám Narození. Helenka pohrdla Polem pastýřů, které jsem určil jako to pravé a záhy jsme dorazili snad na nejţivější místo naší cesty, před baziliku Narození. To, co následovalo po našem vystoupení z auta, asi není běţné ani na arabském trhu. Byli jsme přepadeni tlupou nezletilců, kteří vymáhali parkovné za ochranu našeho auta a bylo nám neustále vnucováno cosi od kohosi, aţ uši zaléhali. Vstup do baziliky, je velice nízký, takţe se musí sehnout i trpaslík. Toto opatření bylo provedeno v době, kdy muslimové svatá místa často zneuctívali a tohle jim zabraňovalo vjíţdět do chrámu na koních. Vlastní bazilika je v čurbesu, který je asi všem svatým místům v této zemi vlastní. Patří ortodoxní církvi. Zahlédli jsme tam i klasický příklad svatokupectví, kdy pop prováděl poţehnání, přičemţ pravou rukou ţeh-

38

nal a levou rukou bral po dolárku. A tak ţeny v řadě, vţdy jednodolarovku přichystanou, vtiskly popovi bankovku a dostaly poţehnání, jak na běţícím páse. Trochu jiným dojem naštěstí působí vlastní jeskyně Narození, má zvláštní dojemnou atmosféru. Musí se to zaţít. My jsme se potom ještě šli občerstvit a u stolu jsme se setkali, jak je dobrým zvykem, s další Češkou. Byla maskována tím, ţe hovořila se svým manţelem německy, ale záhy se prohlásila. Ale i v chrámu jsme potkali další skupinu Čechů, kteří jsou zde jiţ tak početní jako Rusové. Velice hezký je sousední chrám sv. Kateřiny, který spravují pochopitelně františkáni. Je na rozdíl od baziliky čistý a pod chrámem naleznete velice působivý komplex jeskyních kaplí, ve kterých překládal Písmo svaté sv. Jeroným. Silnější jedinci zde mohou shlédnout i kůstky betlémských nemluvňat. Marie pravila, ţe byly některé dost přerostlé, spatřila tam holenní kost v délce asi 30 cm. A při odjezdu z Betléma ještě dodala tento povzdech: "Pane můj, kde ses to narodil!" Po odjezdu z arabských čtvrtí se trošku ulevilo našim uším a duším a zamířili jsme dnešní den zakončit tradičně pohřebně, do Jed Vašem. O tom uţ se nedá humorně vyprávět a je lepší to zaţít na vlastní kůţi. Chtěli jsme ještě spatřit památný sedmiramenný svícen (Menorah) před parlamentem (Kneset), avšak stráţ nám jiţ zabránila shlédnout tuto mimořádnost, coţ Marii natolik znechutilo, ţe jsme se vrátili malými oklikami zpět do hotelu. Večer došlo ke dvěma opět samostatným výpravám do města. Já s Helenkou jsem vyrazil tradičně do Mea Šearim za ortodoxními Ţidy, kteří nám tentokrát prodali dva svícny a jeden šábesový ubrus, Marie s Františkem vyrazili na trh, kde zakoupili výtečné víno a mnoho jiných dobrot, které právě pojídáme.

Pondělí, den šestnáctý (Vypráví MM)

S Františkem za volantem jsme hned zrána vyrazili směrem na Olivovou horu, navštívit chrám Pater noster. Cestou jsme projíţděli, tak jako předcházející den, arabskou čtvrtí. Cesty těmito částmi města jsme popisovali jiţ mnohokrát a tak zbývá dodat, ţe kaţdý řidič se zde krom volantu drţí i klaksonu. Jediný, kdo to nedělal, byl František a vytrval i přes Vaškovo napomenutí: "Františku, trub, ať se neodlišuješ." Pater noster byl přístupný jen zčásti. Do kostela samého jsme se nedostali, zato jsme stačili zaznamenat několik pravopisných chyb v českém přepisu Otčenáše. Zakoupili jsme dvě veliká balení kříţků, vyrobených vlastnoručně zdejšími klariskami, snad s nimi uděláme doma radost. Náš pokus proniknout do evangelického kostela na Olivové hoře, který slibuje vyhlídkovou věţ s kavárnou(!), skončil fiaskem. Kostel se nachází v areálu nemocnice. U vchodu se nás nejprve vrátný anglicky zeptal, jakým jazykem hovoříme. Odvětili jsme, ţe i anglicky a ţe

39

bychom rádi navštívili church. Vrátný slovy "Eehh, haa.!" a výrazným, i v češtině srozumitelným gestem, nás poslal dál. Vzápětí nás jiný člověk, zřejmě šéfvrátný, výrazným, i v češtině srozumitelným gestem, z areálu vyhodil. Takţe kafe v kostele se nekonalo. Křivdu spáchanou na nás oním vyhazovem jsme si zahojili na zpáteční cestě. Opět zcela náhodou se nám podařilo potkat místo, kde dle tradice Kristus při své cestě do Jeruzaléma nasedl na oslíka, kostelík Betfage. Očekávali jsme otisk oslíkova kopýtka v mramoru, avšak nenalezli jsme jej. (Navazuje VK)

Na zpáteční cestě přes arabskou čtvrť jiţ František vytrvale troubil. Vjezd z „okupovaného" území na území plnoprávných Izraelců, skrz zábrany jsme jiţ zvládli hravě, neboť naše zelené pasy, které jsme v plné rychlosti pouze pozvedli, izraelské vojáky natolik potěšily, ţe nám mávali a Františkovi salutovali. Zastavili jsme se znovu dole pod Olivovou horou a šli jsme se podívat do Baziliky hrobu Panny Marie. Je to velice působivý kostel, do kterého se sestupuje po pozvolných schodech, dlouho a dlouho, přičemţ schody uţ slouţí jako kostel. Patří opět církvi pravoslavné a zachytili jsme závěrečnou část bohosluţby, která se odbývala za vydatného kadění a prozpěvování. Vlastní hrob Panny Marie je malinká jeskyňka s hezkým kamenem, okolo je spousta ikon a celý prostor je velice působivý. Marie podotýká, ţe nejvíce jí na hrobu Panny Marie zaujaly dvě pohozené ţárovky, z nichţ svítila pouze jedna a několik papírových dolarů, které zde byly pietně poloţeny. To v ruských chrámech bývá. Potom jsme se zastavili ještě hned vedle, v dalším z vězení Jeţíše Krista a to bylo čisté, ve správě Arménů. Získávají u nás silně na bodech. Pak se František vymotal velice hustým provozem za vydatného troubení a pronikli jsme pod horu Sión, kde jsme vyhledali hrobku krále Davida. Ta je jen symbolická a Marie s Františkem zde došli ještě ţidovského poţehnání svého manţelství. Neboť při obcházení za tombem je jakýsi šílený rabín odchytl, zeptal se jich, zda jsou manţelé a kdyţ mu odpověděli, ţe ano, poloţil jim ruce na hlavy a spustil překotnou modlitbu. Odbývala se takovým tempem, ţe jsme s Helenkou sotva stačili couvnout, abychom nebyli taktéţ odchyceni. Načeţ začalo velké smlouvání o cenu poţehnání, která nakonec vzhledem k nedostatku drobných skončila, na třech šekelech (3,20 přesně).

40

Pak jsme ještě došli do Večeřadla. Doufejme, ţe jenom údajného, protoţe je ve správě muslimů a představa, ţe právě zde Jeţíš se svými učedníky slavil první eucharistii, je dost děsivá. Fantastická však byla hned sousední ješiva, které jsme věnovali delší pozornost a sledovali výchovu ţidovských dětí v praxi. Obdivovali jsme chladnokrevnost učitele, který beze slov a hnutí chladnokrevně pozoroval své svěřence, jak šplhají po zdech, ze kterých jediné uklouznutí znamenalo smrtelný pád. Znovu potvrzujeme pravdivost přísloví - křik jak v ţidovské škole. Pak jsme si všimli, ţe část dětí byla postupně odchytávána, zavedena do školy a zavřena za ocelové dveře. Druhá část opět uţívala svobody na betonových zdech. Občerstvili jsem pak tělo i ducha ve zvláštní kavárně poblíţ těchto posvátných objektů, pod velikou stanovou plachtou. Kavárna to byla zřejmě křesťanská čili arabská podle toho, co se válelo na zemi; ţidovské se totiţ odlišují tím, ţe mívají alespoň jednou za rok setřenou podlahu. Helenka a František probloudili šťastně aţ k WC, které bylo skryto v jakýchsi katakombách. My dva ostatní jsme zatím vytvořili Františkovi na talířku artefakt z dostupných surovin. Káva byla lahodná, ceny dosti ţidovské. Pak jsme prošli Siónskou branou do Ţidovské čtvrti. Ještě předtím jsme v arménském obchodu učinili snad největší nákup darů ze Svaté země, neboť se tento obchod vyznačoval pevnými cenami na viditelných cenovkách. Coţ znamená, ţe v průměru zaplatíte asi tak 20 aţ 30krát míň, neţ při smlouvání u arabských prodavačů. My jsme s Františkem odnesli ty křehké věci do auta a zpátky se prošli po hradbách Starého města. Z nich je úţasná vyhlídka a my tam spatřili i opravdového chameleóna. František tvrdil, ţe chameleón na smetišti změní svou barvu na igeliťák. Tenhle tak asi učinil, protoţe kdyţ jsme šli za chvíli znovu kolem, jiţ jsme ho nespatřili. Potom jsme kříţem kráţem prošli Ţidovskou čtvrť, ode zdi ke zdi. Došli jsme samozřejmě i k té nejposvátnější, Západní. Helenku velice při našich pochůzkách znechutily dobře situované ţeny středního věku, které zde ţebraly s naléhavostí vytrvalou. Jedna ji obtěţovala aţ přímo u zdi, kde se Helenka pokoušela modlit. Marně tam ţebračce vysvětlovala, ţe peníze nedrţí ona, ale její manţel, nedala se odbýt. Ostatně - zdá se, ţe pondělí je u Ţidů Den dobrých skutků - vyskytuje se zde nemálo těch, kteří ostatním dobré skutky umoţňují. Vypadají sice velmi blahobytně, ale poznáte je podle nataţené pravé ruky s cinkajícími drobnými. Pak jsme prošli několikrát Cardo, coţ je podzemní ulička, výškově zhruba na úrovni bývalého Starého města. Zde František opět obdivoval několik děr do země a téţ jeden vítěz-

41

ný oblouk, který je bohuţel uprostřed zlomený. Pak jsme se vydali po dalším občerstvení hledat synagogy. Tyto synagogy byly bohuţel všechny uzavřeny. Aţ na jednu, která byla pouze do výše dospělého muţe a zarovnaná betonem. Na mé naléhání - neboť Ţidovské město je sice krásné, nově vystavěné, udrţované a má své kouzlo, nicméně chodit v něm stále dokola poněkud unavuje - jsme jej opustili. Doplněk - Ţidovské město se vyznačuje ještě tím, ţe je v něm asi stokrát méně pouličních prodavačů neţ v arabských čtvrtích, takţe naše uši a téţ můj ţaludek si zde odpočaly. Pak jsme vyšli Siónskou branou ven a došli ke kostelu sv. Petra in Galicantu, coţ je místo, kde Petrovi třikrát zakokrhal kohout. Tudy téţ prošel Jeţíš mnohokrát za svůj ţivot, neboť zde vedly schody přes Cedronský (Kidrónský) úval na Olivovou horu a také zde zřejmě stál dům velekněze Kaifáše. Kostel s krásnými mozaikami je ve výstavbě. Je ve správě jakýchsi francouzských sester, které se rozhodly dobudovat podzemní jeskyně a bludiště a téţ údajné Kristovo vězení. Celé je to několikapatrové. Co ovšem stojí za pozornost, je právě torzo oněch schodů, po kterých Jeţíš chodil a několik vyhrabaných děr (které František opět obdivoval). Všichni jsme pak zírali z úţasné vyhlídky. Ta poskytuje snad nejlepší pohled na Jeruzalém a okolí aţ po Judské hory. Téţ jsme si konečně upřesnili polohu údolí Gehenna (Ge Hinóm Údolí syna Hinómova), kde dříve stávala Molochova socha, které se házeli malé děti. Dnes tam pouze arabští bratři házejí odpadky. Také jsme takto z výše spatřili Pole krve (Hakeldama), na kterém dnes stojí řecký ortodoxní klášter. Pak jsme se vozem kolem Gehenny přes protější kopec vydali hledat Ein Karen. Protoţe jsem vedl Františka já, dostali jsme se samozřejmě do největší špičky a projeli si i nečekaně zajímavé části města. Ein Karen jsme stihli skutečně na poslední chvíli, ve třičtvrtě na pět. Doběhli jsme klusem do baziliky, která zatím burácela zpěvem, neboť zde končila mše několika sjednocených autobusů. Zastihli jsme ještě zpěv v angličtině "Toto je den" a radostné "Halelujah" a spolu s ostatními se vrhli do jeskyně, ve které se snad narodil Jan Křtitel a moţná téţ Zachariáš zazpíval své Benediktus. Ohromil nás také první usmívající se františkán. Překrásná kropenka u vchodu také stojí za povšimnutí - v této kropence stojí torzo nohou, takţe ţehnající si otře konečky prstů o palečky. Pak jsme ještě došli k Mariinu pramenu, který nechal vybudovat před několika lety starý Ţid baron Rothschild na památku své katolické babičky a pak uţ se vydali nazpět k hotelu. Tentokrát jsem navigoval ze zadního sedadla potmě a tak cesta proběhla bez mapy klidně, aţ na to finální hledání hotelu. Po hodinové jízdě s několika dopravními přestupky jsme se nakonec domů dostali. Po krátkém občerstvení jsme znovu vyrazili do víru velkoměsta. Nutno říct, ţe navigaci převzala Marie, aby nás uvedla ke krásným restaurantům, které spatřila při své včerejší pochůzce. Helenka umírala hlady a já, provláčen ţidovským městem, jsem sotva nohy vlekl. Nicméně Marie sledovala neomylně svůj kurs a po zhruba dvouhodinové procházce, kdyţ jsme zblízka poznali několik okolních čtvrtí, jsme došli skutečně tam, kde několik restaurantů

42

bylo. U třetí restaurace jsme nekompromisně trvali na usednutí. Podnik nás téţ nalákal skvělým vynálezem, který musíme doporučit v Roztokách Na Vrškách. Jsou to plynové hořáky, které hřejí na hosty sedící venku. Je to něco jako krb ve vzduchu a nutno říct, ţe pod takovým zařízením se v chladnoucím večeru sedí blaze. Skvěle jsme si pochutnali na ţampionech, italské pizze a jakési specialitě - byla to taková naše závěrečná večeře na rozloučenou, která se, co se týká gurmánství, skutečně vydařila. Marie s Františkem, protoţe jsou uţ staří, se vydali zpátky do hotelu. Helenka jako nejmladší člen výpravy touţila spatřit znovu na vlastní oči opravdové Ţidy ve čtvrti Mea Šearim. Tak mě další hodinu vláčela po všech nemoţných uličkách a neustále mě nutila zatočit vţdy tak, abychom odbočovali co nejdále od hotelu a ještě se nevrátili. Naštěstí ztratila orientaci, takţe jsme se překvapivě k hotelu přece dostali. Ovšem přes mrtvou kočku, coţ bylo takové symbolické rozloučení s touto jinak velice krásnou čtvrtí, kde člověk spatří v nočních hodinách ještě desítky dětí a spoustu nefalšovaně ortodoxních Ţidů, kteří se skloněnými hlavami a s nepříčetným výrazem spěchají studovat tóru. Tragédie tohoto večera mě potkala u automatu na měnění bankovek. Rozhodl jsem se udělat své ţeně radost, aby mohla ještě prohýřit další dolárky. Automat ochotně spolkl padesátidolarovou bankovku a místo peněz vyplivl pouze papírek. Domníval jsem se, ţe snad někdy vyplivne i peníze a vsunul jsem tam ještě desetidolar. Vyplivl pouhých dvacet čtyři šeklíků a další papírek. Takţe nám ten krám zůstal dluţen sto padesát šeklíků a ţádný papírek. V Mea Šearim jsme byli také osloveni vlídným ortodoxním staříkem. Nutno podotknout, ţe v téhle čtvrti se ţádné neortodoxní osoby kromě nás nikdy nevyskytovaly, takţe jsme na ulici vypadali jak z jiného světa. Stařík se nás zeptal, jsme-li jewish people a kdyţ jsme mu řekli, ţe nikoli, byl velmi zklamán. V očích se mu zračilo zoufalství, neboť právě zavíral svůj krám s ţidovskou literaturou a zjistil, ţe dnes uţ nikomu nic neprodá. Technický dodatek: Jak to bylo, když Marie přestávala kouřit.

Kdysi dávno, při přípravách na cestu do Izraele, Marie tvrdila, ţe u Zdi nářků přestane kouřit. Od toho prý také Zeď nářků. Utvrzovala nás v tom i při našem pobytu aţ do příjezdu do Jeruzaléma. Zde jiţ o tom nehovořila. Nicméně hovořili o tom dva naši nekuřáci, velmi často. Dnes byl poslední den, kdy jsme navštívili Zeď nářků. Naši nekuřáci neopomněli Marii připomenout její pevné rozhodnutí, ţe s cigaretami skoncuje, nicméně Marie měla štěstí. Chtěla totiţ původně zasunout symbolicky své cigarety do štěrbiny, tak jako ostatní věřící zasunují své modlitbičky. Avšak smývali pouze muţskou část zdi, takţe štěrbiny byly volné pouze tam, kdeţto v ţenské byly zcela ucpané. Takţe bohuţel - Marie se vrací kouřící tak, jak odjela.

43

Úterý, den sedmnáctý (Vypráví VK)

Poslední den našeho putování v Izraeli, ve skutečnosti den předposlední. Po snídani, při níţ jsme byli opět proti své vůli presováni k různým stolům, aby nezůstávala nevyjedená místa, jsme se vydali rozloučit s Jeruzalémem. Především jsme se vrátili k Boţímu hrobu. Tam jsme konečně strávili několik tichých chvil. Aţ na to, ţe opět přímo u Boţího hrobu nás nedůtklivý pop vyháněl dříve, neţ jsme stačili pořádně zakleknout. Potom jsme se ještě chvilku potulovali po městě, prohlíţeli si především krámky se vším moţným, abychom potěšili také doma několika suvenýry a nakonec jsme se rozdělili. Markovi se vydali koupit betlémek a my jsme se posadili ke kávě. Koupě betlému se stala osudovým Františkovi, který nezvládl nerovnost terénu a pohmoţdil si kotník. Dřevěný betlém je pozoruhodný - zvířátka jsme pro jejich obzvláštní podobu nazvali volkem a bolkem. Potom jsme odjeli směrem k pobřeţí. Poměrně snadno jsme se dostali do Tel Avivu a vyhledali příjemnou pláţ, abychom se koupáním rozloučili se Středozemním mořem a vůbec kraji pohostinnými. Foukal sice mírně studený větřík, ale vyhledali jsme si závětří u prosluněné zdi a ještě se trošku osvěţili slanou vodou. Poté jsme bez problému dorazili do historické části Tel Avivu, do přístavu Jaffa. Uţ jsme bohuţel nestihli otevřený kostel, stojící tady na památku apoštola Pavla, který odsud odplouval na jednu ze svých misijních cest. Zato jsme sledovali úţasný západ slunce do moře - slunce se zasouvá tak rychle, ţe během deseti vteřin zmizí v moři docela. A pak uţ jsme se vydali na letiště, neboť nám bylo doporučeno nacházet se tam v půl sedmé. Bylo zhruba pět hodin a tma, kdyţ jsme sedli do vozu a v dobré víře se vydali k letišti Ben Gurion, vzdálenému necelých třicet kilometrů. Avšak ouha. Jakmile jsme opustili Staré město a vjeli do uliček Tel Avivu, zjistili jsme, ţe všechny jsou absolutně ucpané. A nejen uličky, ale i ulice a magistrály a všechny dálnice, které křiţují Tel Aviv všemi směry, i ty šestiproudé. Byly plné aut, které stály nebo popojíţděly rychlostí šneka. Naše panika začala vzrůstat v okamţiku, kdyţ jsme zjistili, ţe vlastně ani nevíme, kudy k letišti. Moc a mockrát jsme se zamotali, opakovaně vjíţděli na ta nejucpanější místa a naše nervozita stoupala a stoupala. Byl jsem navigován z předního i ze zadních sedadel a proti vůli lidu mnohokrát odbočil zcela špatně, takţe jsme se zamotávali čím dál víc. Ve snaze dohnat zpoţdění jsem se začal dopouštět i těch nejšílenějších dopravních přestupků, jako otáčení na dálnici a jízda v protisměru po krajnici, která stačila sotva na motocykl. Nakonec díky Boţí prozřetelnosti a mému závěreč-

44

nému odbočení (opět lidu navzdory, jenţe tentokrát správnému) se nám podařilo dopravním zácpám uniknout. A tak jsme zhruba s hodinovým zpoţděním dorazili na letiště. S radostí jsme zjistili, ţe naše letadlo má do odletu ještě fůru času. Vrátili jsme sviţně našeho vypůjčeného budţíka, coţ nás stálo ještě 40 dolarů (neznámo za co). A pak s kufry na vozících se pokusili naprosto přeplněnou letištní halou prorazit ke správné části zdejší Securitas, která prováděla předodletové výslechy. Jenţe takových jako my tam byly desítky a stovky a tisíce a všichni se šíleně tlačili. Nejvíce jakési Rusky, jejichţ letadlo odlétalo v devět patnáct do Moskvy. Byla jich strašná spousta a stlačovaly nás stále z toho správného směru. Nakonec se mi technickým způsobem podařilo najít tu správnou frontu, do které jsme se mohli zařadit a postávající úředníky začít vytrvale upozorňovat, ţe do odletu letadla zbývá necelá hodina a prosit, abychom byli konečně vzati k pohovoru. Úředníci postávali, klábosili, v klidu kladli své kontrolní otázky těm šťastnějším před námi. A na naše vytrvalé dotírání nám odpovídali, ţe je dost času, ţe se všechno stihne. Kdyţ uţ do odletu zbývalo pouhých pětadvacet minut, náš neklid začal přerůstat do hysterie. Nakonec jsme byli přece jen k pohovoru vzati. Byl s námi veden zoufale pomalu. Na naše neustálé upozorňování, ţe do odletu zbývá jen patnáct minut, ţe uţ jen deset a pět minut, nám vyslýchající neustále tvrdila, ţe se nemusíme vzrušovat, ţe vše je zařízeno, ţe letadlo bude čekat, ţe nás tam do něj provede zadem, ţe tedy nemusíme být nervózní atd. A kladla nám dál své stupidní otázky (kdo nám balil zavazadlo či zda máme nějaké účtenky od hotelu). Vše kliďánko aţ do chvíle, neţ dva Češi, cestovatelé jako my, kteří měli odletět stejným letadlem do Prahy, přilétli zděšeně od odbavovacího okénka, ţe je uţ uzavřeno a ţe letadlo do Prahy bude odlétat. V tom okamţiku se pracovnice securitas tiše vypařila a ponechala nás svému osudu v přecpané hale bez jakéhokoliv vysvětlení. U různých úředních okének a osob jsme pak bědovali, ţe další letadlo do Prahy letí aţ za týden. Odpověď - arogance. Nebylo moţné se ani domoci jmen odpovědných úředníků. Kdyţ jsem chtěl od jedné pracovnice na odbavení, aby mi řekla alespoň své jméno (to měla na vizitce pouze hebrejsky, coţ já nepřeluštím), protoţe nám předtím také sdělovala, ţe se vše do odletu stihne a letadlo počká, sebrala mi pas, cosi si z něj opsala a dál se se mnou nebavila. Dostavil se pocit totální bezmoci. František se vydal k informacím zjistit další moţný postup, ovšem u okénka postával bezmocně asi půl hodiny. A tak jsem se mu vydal s oněma dvěma stejně postiţenými tuzemskými kolegy na pomoc. Pracovnice u počítače za okénkem cosi dlouze, dlouze ťukala a v podstatě nebyla schopna odpovědět vůbec na nic. V tom oka-

45

mţiku jsme se dostali do existenčního presu, neboť na nás zaútočil dav asi sta běsnících Rusek, kterým právě ulétlo letadlo do Moskvy. Hystericky křičely a vypadalo to, ţe nás skutečně ušlapou. Vzepřeli jsme se koleny a lokty o informační budku a byli na ni přiráţeni způsobem, který snese srovnání jedině s Národní třídou. Nakonec kýmsi zmanipulovány odběhly s šíleným řevem jinam. Přeţili jsme. Mezitím pracovnice po hodině práce z počítače vylovila náhradní letenky - ţe poletíme o pár hodin později a přes Varšavu. Vrátili jsme se zpátky do odbavovací haly a nepřetrţitě lovili někoho ze securitas, aby dokončil naši prověrku a olepil nám zavazadla příslušnými štítky, abychom tuto šílenost nemuseli absolvovat znovu a nezmeškali i letadlo do Varšavy, které mělo odlétat ve čtyři ráno následujícího dne. Nakonec se nám podařilo takového člověka zajistit a nutno říct, ţe naše odpovědi na znovu pokládané debilní otázky nebyly nejzdvořilejší. Kýţené nálepky jsme přesto dostali a nutno říct, ţe náš zdravotní a psychický stav v té chvíli nevypadal nejlépe. Arogance, s jakou s námi jednali pracovníci securitas a ostatní letištní personál snese srovnání jedině s tím, co šlo zaţít před rokem 89 na výsleších v Bartolomějské. Nutno podotknout, ţe na rozdíl od letecké společnosti El-Al, se kterou jsme měli původně letět my, jiné letecké společnosti se o své pasaţéry postaraly, vytáhly je z těch šílených houfů a propresovaly skrz securitas aţ ke kýţenému odbavení. Takţe naše cesta domů z Izraele se poněkud protáhla. Zejména let z Varšavy předpotopním letadlem pro 20 osob, kterému při startu kamínky z letištní plochy odletovaly aţ do oken a trochu v něm škvírami táhlo, patřil k mým nejdelším v ţivotě.

A závěr k putování? Kdykoliv nyní otevřu bibli, čtu v ní uţ něco trošku jiného. Nečtu jenom o něčem, ale čtu skrz něco. I s tím závěrečným trápením to byla Pouť. Dá-li Bůh, do Izraele se ještě vrátím. Tam je totiţ také Doma.

46

MM&FM a HK&VK © 2005

48