Odpusťte mi, drazí čtenáři, ale nebudu psát tak, abyste mi rozuměli, neboť si každým dnem, každou nocí myslím, že je mnohem lepší, když se vžijete spíše sami do sebe. . . Vaše představy budou jen vašimi, nebude vám předem diktováno, jak máte text vnímat a chápat, tak je tomu pouze ve škole. Zapomeňte na konvence, na tradiční chápání. Zavřete oči a slyšte ten hlas zevnitř. To je hlas... ...Vašeho srdce... Nikoho Jiného ... .. .
Ondřej Turek
Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . Rudý opar . . . . . . . . . . . Pro dobrotu na žebrotu . . . Mnohoznačná láska . . . . . . Mám tě rád . . . . . . . . . . Šafrán pro Tvou duši . . . . . Motýl a panáček . . . . . . . Smutný a nedůležitý konec . Je to jen hádka . . . . . . . . Byla tak skutečná . . . . . . Daleká cesta . . . . . . . . . Nastartováno . . . . . . . . . Vnitřní vjemy temné zimy . . Naděje umírá poslední . . . . Když srdce buší . . . . . . . . Chtělo by to změnu . . . . . Dejchat pod hladinou . . . . Báseň navýsost procítěná . . Chtěl bych být opilý . . . . . Dojemná báseň o matematice Osud . . . . . . . . . . . . . . Mladý nespokojený buřič . . Čekání na smrt . . . . . . . . Taneční romance . . . . . . . Démon . . . . . . . . . . . . . Dokolečka, dokola . . . . . . Absurdní romance . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3 4 6 11 14 15 16 18 20 22 23 24 25 26 27 27 29 30 31 32 34 35 38 40 42 44 45
Předmluva Tato kniha obsahuje část autorovy tvorby z období mezi léty 2011 a 2013. Co se týče obsahu, jedná se veskrze o sentimentální básně, příběhy a úvahy. Dalo by se říci, že všechna autorova díla se víceméně odrážejí od jeho aktuálního či dlouhodobého stavu mysli. Zkuste se posadit a přemýšlet tak trochu na jiné úrovni, protože autor sám narovinu praví, že u své tvorby přemýšlí úplně jinak a píše, jen to, co cítí. Povětšinou díla nepíše pro někoho, ale vypisuje se. To znamená, že nepíše tak, aby byl text pochopitelný pro každého tak, jak autor zamýšlí. Ba naopak, jeho texty mají vybízet čtenářovu fantazii k tomu, aby si dílo vyložil dle svých vlastních pocitů a s dílem se více, či méně ztotožnil dle svých životních zkušeností a aktuální nálady. Knihu lze v podstatě vyložit jakkoli, a to je právě její kouzlo. Kupříkladu u krátké povídky Rudý opar autor sledoval, jak jeho povídku vnímají jeho blízcí. Dospěl k překvapivému výsledku. Navzdory jeho očekávání povídku chápala stejně jako on jen jedna z jemu nejbližších osob. Potěšující však je, že nikdo nebral text, jako klasickou povídku, nýbrž jako text se skrytou symbolikou. Symbol se ale jevil každému čtenáři jinak – dle toho, v jakém smyslu se s textem ztotožnil. A přesně toto podnícení k přemýšlení autor vidí jako účel a smysl jeho tvorby vzhledem ke společnosti.
3
Rudý opar Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy. Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní, další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je. Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a prožil, jistě rozuměl. V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit, skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem. Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny, vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na horské dráze, narážel do skříní. Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší. Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar. Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé. Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu. Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho 4
výbušnost a láskyplná agresivita se drala ven. Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech. Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa. Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička, která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička, která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se zasníme. Kapička, která v nás zůstává. Někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem, jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají, nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.
5
Pro dobrotu na žebrotu „To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani živáčka. “Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan Otokar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe nemáte žádná zavazadla, pane. . . Pane. . . “ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit. Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“ Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle. Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu, kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky. Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným. Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet, jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan? Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé 6
radují z toho, co jim scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý život!“ Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím, že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě. „Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě ještě vůbec existovat dobří lidé. 7
Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se, opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho vyhodili z práce. Po snídani vyrazili na náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi. „Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával sousedovi na rozloučenou a vyrazili. Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz. Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho 8
peněz a do kapes se jim nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma. Po půl roce dorazili do jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem. Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“ Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky rozbily anebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu. „Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty sis snad myslel, že mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si promluví. „Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu kvalitu. Co bylo před rokem, je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo koupí, neprohloupí. V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara, jak se snaží vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do svého domu. Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár políčků a také mu dal několik ran 9
do břicha. Otakar měl veliké štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí. To by byl jistě jeho konec. Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky s penězi a rozeběhl se. Než stačil Jáchym zareagovat, tak byl Otakar kdesi ve spletitých uličkách města. Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté, co na Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky, se nesla do širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho chůzí opotřebované boty. . .
10
Mnohoznačná láska „Přemejšlel sem, který český slovo má nejvíc významů. Napadlo mě nejdřív voko. Jasně, voko na punčochách ženskejch. Těch tanečnic v zapadlym klubu, kam chodíme jen my dva štamgasti. Jo a vlastně ještě ten vožrala Francek. No, ale toho vubec nemůžu počítat. Ten už má stejně na kahánku. Dávam mu tejden. Jestli do tý doby nechcípne, máš u mě kilo. Abych se teda vrátil k tý mý myšlence. Je tu taky voko jako orgán v našem cigárama prokouřenym těle, taky to může bejt kus drátu, kterym chytáme srnky v lese za vesnicí. Jo, jo. Těch významů je asi milion. No dobře, tak aspoň pět jich bude. To je dost na vobyčejný voko. Pak mě ale na mysl přišlo jiný slovo. Možná by se bejvalo nedostavilo, kdybych v sobě neměl už druhou Whisky a tři piva. Dostavilo se to jen tak. Prostě z ničeho nic. Jak blesk z čistýho jasnýho nebe, ti řikam! Jenže venku zrovna chcalo, takže se, myslim, můžu pochlubit, že to napadlo mě. No uznej, neni to tak?“ Starej Lojza jen přikývnul na souhlas a poznamenal něco ve smyslu, že má Měkejš pravdu. Ve skutečnosti ho však více než Měkejšovi kecy zajímala velmi spoře oděná barmanka. Jeho oči jezdily v důlku sem a tam. Záleželo na tom, na kterou stranu zrovna barmanka pohodila své obrovské poprsí. „Je mi jasný, že člověk jako ty tohle slovo v životě uhádnout nemůže, takže ti ho řeknu rovnou. Je to láska, starouši. Rozumíš? Láska!“ Barmanka po Starym Lojzovi hodila očkem, ale ten zrovna na sex neměl náladu. „Radši mi přines ještě jednu skotskou. A dvojitou!“ Uvelebil se na své židli a chtělo se mu spát. Měkejš se však nedal odradit. Neměl ve zvyku něco nedopovědět a ani tentokrát si to nechtěl nechat zkazit, anžto byl velmi zásadový. „Hele, poslouchej mě ještě chvíli. Ono to neni zas tak blbý. Podívej se na to ze stránky významový. Přece láska k člověku je něco jinýho, než láska k přírodě. A to už máme dva významy. No a tak můžeme pokračovat dál. Nebo 11
to můžeme ještě víc rozpitvat. Hele. Poslouchej mě sakra! Ty snad spíš, ty zmetku!“ V tom se ke stolu přiblížila dvě obrovská prsa a snad půl metru za nima stála barmanka. Praštila sklenicí se skotskou o stůl, až se Starej Lojza probudil a leknutím spadl ze židle. „Co děláš, ty náno?!“ vyštěkl na ni, když se probral ze šoku. „Co bych měla asi tak jako dělat? Donesla sem ti ten chlast. Koukej to vypít a objednat si další, nebo tě vyrazim na ulici. V tomhle baru se nespí, rozumíš?“ Starej Lojza na to mlčky přikývnul a napil se. „Ta je vostrá, co?“ poznamenal. Byla to vcelku trefná poznámka. Měkejš začínal být lehce nakvašený. „Hele mě je to vcelku jedno, jestli mě posloucháš, nebo ne. Jen to chci dopovědět. Tak aspoň dělej, že mě vnímáš. Oukej? Hele začnu vod lásky k bližnímu. Láska k sourozenci, láska mý k matce, jakožto tý, co mě porodila, láska k otci, kterej mě vychovával a dával mi nějaký ty rady do života, láska k dědovi a babičce, to neni ta stejná láska. Pokaždý je to jiný. A co teprve láska k partnerovi. To taky nejni stejný. Ani nemůže bejt, protože by to byl jakejsi stereotyp. Proč bych se s někym dával dohromady, když vim, že ta láska bude stejná jako u předchozího partnera. Kdybych věděl, že nebude dost silná na udržení trvalýho vztahu, tak si můžu užít na jednu noc a jít. Ale takhle nemáš jistotu a vod začátku si myslíš, že je jiná, silnější. No a pak třeba láska ke svýmu psovi. Nebo láska k přírodě. To se vubec nedá srovnat s láskou k osobě. Nebo láska k Bohu. To je taky něco jinýho. Chápeš to?“ Starej Lojza si odkašlal. Omluvně se podíval na Měkejše a přiznal se, že to nechápe. Upřímně přiznal, že mu ta půlhodinka přišla jako ztracený čas. "Nevadí, snad jednou pochopíš, povzbudil ho Měkejš. Ve chvíli, kdy na něj Starej Lojza udělal smutné psí oči, byl tak trochu naměkko. Poplácal ho po zádech. Zaplatili barmance a vyšli z baru. Rozloučili se a šli domů. Na ulicích bylo v tuto noční hodinu liduprázdno. Ve 12
svitu pouličních lamp se třpytila mokrá vozovka. V dáli uviděl Starej Lojza zamilovanou dvojici, která se krčila pod jedním malým deštníkem. Oba vypadali spokojeně. V půl třetí ráno probudil Měkejše zvuk telefonu. Zvedl sluchátko a rozespalým hlasem se zeptal: „Kdo seš a proč mě sakra budíš?“ V telefonu se ozval tichý hlas Starýho Lojzy. „Poslouchej, člověče. Doteď sem nespal. Musel sem furt přemejšlet vo tom co si řikal v baru. Nemoh sem to pochopit, ale pak sem uviděl na ulici zamilovanou dvojici. Nevěnoval sem jí zvláštní pozornost. Přišel sem domu a uviděl svojí manželku. V tu chvíli sem si uvědomil co si mi celou tu dobu řikal. A stačilo tak málo. . . Jen se zamyslet.!“ Měkejš se zasmál a řekl: „No vidiš, Lojzíku.“ Položil sluchátko, vlezl do postele a před tím než usnul, zopakoval po Starym Lojzovi: „A stačilo jen tak málo.“
13
Mám tě rád Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou. Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost. Prudce jsem sebou trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu prvnímu. Probudil jsem se. Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na liduprázdnou ulici a myslel na tebe. Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se mi o tobě zase zdálo.
Bylo půl čtvrté ráno.
14
Šafrán pro Tvou duši Přináším nejvzácnější šafrán pro Tvou duši, když se k tobě blíží, rty má trochu sušší. Již zřel marionetu nádhernou, již líbal tu tvář láskou ovátou. Však cit, jen cit je to, co celá ta léta hledal, A když jsem ho v běhu lapil, tiše vzlykal. Mám ho a je tu jenom pro Tebe, ta vůně vynese Tě nad nebe.
15
Motýl a panáček Pokoj a čtyři bílé stěny a ozvěna bez ozvěny jen tupé údery tužky a rychlý škrabot nad papírem V dáli šelestí osamělý motýl a přec není sám šelestí hlasitě, však odpovědi se mu nedostává Slza slzu mine ruka v ruce zakleslá Další slza, další, smutný motýl slzy a žal vidět nejsou V skrytu duše pevně věří doufá Srdce tluče, mysl zmítá chtěl by letět, chtěl by, panáček je však přikován Teď není chvíle na ódy jen žalozpěvy vhodné jsou Proč v pohádkách konec nepíše se a madam smrt skrývá se opodál? Bodne, kosou bodne panáček dýchá dál 16
Nemůže ale, nemůže se skrýt musí dále jít Odhodlání, touha, chtíč, všechno mine prázdná dlaň, prázdné dlaně něco chybí Pláče motýl, pláče panáček co naplat, oba nechápou Oba zdrceni oba znaveni
17
Smutný a nedůležitý konec Drolící se eternit ze střechy opuštěné fabriky vyhaslé hutě industriální éry již pominuly rez, špína, sutě Plesnivějící stěny a kusy cihel, žádné caviky od mužů kruté též pavoučci pavučiny navinuli na čtvrté kvótě Polorozpadlé mohutné kolo od výtahu – nefunkční lana přetrhlá rozlehlé prostory s ozvěnou ticha to nezaniká Vytrhané dráty ze zdi, jiskry nesrší sádra odpadlá skrze stěny, skrze stropy teče voda bída, pustota Moto bývalého závodu v obrovské hale zeje smysl pozbývá hadrová panenka v rohu – zamává? dosti nevlídná Štiplavý zápach z polootevřených dveří jako zmije nos se ošívá prach všude kol dutinu ústní zacpává oka zavírá
18
Vymlácená okna, vypáčené dveře, počmárané zdi naprasklý neon časem zašlé listy na zemi a na nich Francois Villon Nábytek celkem zachovalý navzdory každodenní při lednice, freon z nápisů „RICHTIG“ zbylo již jen „RICH“ shořel lampion Širým prostorem továrních hal se rozprostřela hustá tma pohasl žhavík poslední to známka života čirého nepěje slavík Ani oheň, ani vánek příjemný, ni průzračná voda aby byl povyk něco tak jednoduchého, tak známého pozřený rulík
19
Je to jen hádka je to jen hádka nejde o nic víc taková krátká mít tak dveře klíč Sršící blesky i hromy bijí tak hrubě česky jen tebe viní když to jemný hašteření ptáče z jara smích v pláč změn řeč pak stojí působení zlé nitě světa je dál jen horší co na tom má zastoupení jen hádat můžem’ neřvi křičím vztek se vítá sám samotný kudla s nožem dost už kvičíš 20
jako ticho po pěšině vláha po bouři a rudá bledne zmizelo to celkem rychle však v tobě kdesi pocit zůstane zmizelo to celkem rychle však ve mě kdesi pocit zůstane
21
Byla tak skutečná Myslel jsem na ni. Doufal jsem, že přijde, i když to bylo naivní. Odbíjela druhá ranní. Uložil jsem si všechny dokumenty, rozeslal poslední emaily a odhlásil se z administrace svého webu. Opustil jsem Facebook, kde stále svítilo několik zelených puntíků, které snad nikdy nespí. Sklopil jsem víko svého notebooku, vypojil nabíječku ze zásuvky a ulehl jsem na polštář. Najednou jsem si všiml, že sedí u mých nohou. Seděla na té posteli kdovíjakou dobu. Beze slova. Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek na ni, že jsem si nevšiml, jak přišla. Pozvedl jsem hlavu a opřel se o lokty. Usmála se na mne. Chvíli jsme si povídali. Tedy, mluvil jsem jen já. Ona naslouchala. Když jsem řekl pár vět, zastavil jsem se. Seděl jsem ve chvilku vedle ní v pololehu. Neviděl jsem ty fascinující nádherné hnědé oči, jen obrys tváře. Naklonil jsem se a chtěl ji obejmout. Pomalu jsem natáhl ruce směrem kupředu. Objal jsem však jen sebe samotného. . . Nebyla tam. V tu chvíli jsem se probral z bludu. Rozmlouval jsem jen s vlastní představou. Nebyl to sen, nebyla to skutečnost. Smutně a s neznatelným úsměvem jsem se položil a usnul.
22
Daleká cesta Díváš se na mne, s užaslým výrazem ve tváři, kdy orel padne, naše karta se na líc obrátí? Jsi snad vyvrhel, společnost tě v své řady nezve? Jen čekáš ortel, jež přijde záhy, avšak netuše. Jít proti proudu, ostré trny svírají tenký krk. klanět se moudru, ustoupit tlaku snadnější než mrk. Vytrváš snad dál? Ta cesta bol a útrapy skýtá. Bude na dně král. . . Kdo prožil, ten nás na konci vítá. Vytrvání ráj, nevnímajíc pohledy ostatních, jak tisový háj, neboť vyváženost ctí je předních. Jdeme již spolu, dívám se na tebe až oddaně, mít tak violu, ukonejšil bych tě tím tónem skvě.
23
Nastartováno Vše je tak jiné, přec tak stejné. Nezměnilo se nic, vše je jiné. Slunce spí. Odkud se vzalo to jasné světlo? Není vidět, je cítit. To teplo rozehřívající promrzlé tělo do morku kostí je něco neuvěřitelného. Co jsou proti tomu kamna? Ty jen zahřejí. Zahřejí, ale nerozehřejí. Obrovská pumpa na levé straně žene ozubená kola kupředu. Ta rezivějící kola, jež se znovu dala do pohybu a po rzi zbyly jen nepatrné špetky. Není důvod, je příčina. Uvěřil jsem. Já věřím.
24
Vnitřní vjemy temné zimy Běžím, pod nohama černý šafrán šustí, kdo mě asi z pout mých myšlenek pustí. Horká krev valí se zpod víček, já dotýkám se teď svých líček. Spánek žhne jak plamen v noci, tlukot srdce v hifi věži. Nic necítím a jsem sám zotročen, můj hamižný pocit jest zúročen. Kamennou slzu střídá ta pravá, jak když na prsou chovám hada. Znak výbušnosti, zlosti, bázně, chci žít zas jako jindy krásně. Je čas konat činy právě teď, bojím se, že pohltí mě šeď. Vře to ve mne, vztek kolem srší, déšť plný kapek citů prší. Úctu, mravy, zábrany ztrácím, drtí je pocity, blázním. Lehce zvlhlá melancholie, hrůza, děs, jen pustá prérie. Co víc teď čekat, co víc jen chtít? snad jen kousek z tebe tu mít. Na duši hluboký vryp zeje, černý stín nad ní ódy pěje. Horečka, stavy tísně kvílí, mé sny, já, všechno kolem šílí. Smutek, žal, bezmocnost shledávám, kouzelná věc končí, zklamávám. 25
Naděje umírá poslední (autorova první báseň) Je tu ještě naděje, to jediné nám zbývá, chtěl jsi stavět ze zlata, teď je tu jen hlína. Teď tu ležím ve vaně, smutně roním slzy, proč jen všechno nemůže být tak krásné jako kdysi? Někdo kdysi prohlásil: „Nelze žíti bez lásky.“ Na něco však zapomněl, jsou z toho jen vrásky. Moje oči smutné jsou, co mi asi hlavou běží? Chtěla jsi být se mnou, nešlo to a to ani stěží. proč ti jenom nemůžu nabídnout vše, co rád bych dal? může za to láska, říkám, nerad bych ti lhal. Vždy jsem tebe miloval, teď smi‘ řekla: „nejde to“. Rád bych všechno přerovnal, co chceš, co chci, co, co, co?!
26
Když srdce buší Čím jsi dál, tím víc mi srdce buší ocelovou pěstí do mých žeber. Horká nejvzácnější tekutina se tryskem žene skrze žilnaté trubice až do ořechu, co je schopen přemýšlet. A v té chvíli já toužím, abys tu byla.
Chtělo by to změnu Chtělo by to změnu. Zkrátka jít proti šedi. Vyrazme do ulic a město si přetvořme podle sebe – a každý jak chceme. Stencilky, guerilla gardening, křídy, instalace, vzkazy. Město ožije intelektem a barvami. Úvahami, veselostí, pobavením i posmutněním. Nandejme to konzumním kýčovitým reklamám a staňme se pány veřejného prostoru – my všichni. Kreativní rovná se 27
aktivní. Ale ani ten, kdo netvoří, není pasivní, protože se přímo účastní scenérie ve městě. Buď jako persona, či jako pozorovatel. Pozorující a reagující (třebas jen pasivně). Podívejme se na Londýn, Villnius, Rigu, Berlín a mnoho dalších podobných měst. V čem jsou ta města jiná? ŽIJÍ! Žijí, ale ne jen uvnitř sebe samých. Žijí navenek. Žijí viditelně. Vlastním životem. Žijí z popudu lidské fantazie a vnitřních pohnutek k myšlení. Žijí ze zvědavosti. Je radost chodit městem, které žije. Není člověku líto jít 2 hodiny pěšky, namísto čtvrt hodiny jízdy autem. Protože z auta nic nevidí. Nemůže se pozastavit a zaobírat se smyslem tvorby, soustředit se na svou procítěnost a užívat si působení síly výtvoru.
28
Dejchat pod hladinou Je to jak dejchat pod hladinou, ten pocit. Jsi téměř na dně, již nemáš co ztratit. Sevřené plíce na nádraží, křičíš sbohem. Nestihla jsi vlak, co ujel před zákonem. Slané kapky se vyrojily pod tvými víčky. Jsi na prázdné chodbě mezi dveřmi, nemáš klíčky. Chceš, ale nevíš, jak do nich můžeš vkročit. Jsi silná a dokážeš překonat ten pocit.
29
Báseň navýsost procítěná Roztříštěna dvě zrcadla, slepeno pouze jedno. Mrsknut kámen do okna, čí jest vina, vědmo? Jeden ledva při životě, žal zbrojí každým dnem, lítostný bol čpí skrytě, lano ocelové pnem. Arciže se dosti bál, ustál to málem. Je tak blízko, přec o míle dál, snad sužujícím snem. Leč portál k nitru jest stále, vedouc do mnoha komnat. Třináctá zhrzena dále, neumí zapomínat.
30
Chtěl bych být opilý Chtěl bych být opilý, třebas jen životem, můj světe rozmilý, proč nazýváš mě kokotem? Na má bedra břemeno těžké jak kov dáváš což tak jen poleno? tančil bych pak čardáš. Velká, malá osa života, stále se mihotá. Stačí jeden směr, ni žádná klička. Papouch venku skřehotá. Vysmívá se, je to těžké, ani neví jak. Jak je snadné býti na dně, nechci nic vzdávat však. Jak pouhá marioneta, co povodíš na špagátu, jak bláznivá střela, prostřelená přes kravatu. Přímý průstřel hrudního koše, ach, jak silně krvácí. Duše s šrámy, říct tak suše: „Konec, jen se potácí.“
31
Dojemná báseň o matematice (psáno na popud)
Matematika je krásná, jak černá tečka v bílém poli. Cítím, jak se protíná její úsečka života s mojí. A průsečík Pé jest krásný, rozšiřuje naši rodinu do čtyřech úhlů, každý pravý, Vlna extáze, štěstí, snad nezhynu. Naše láska velikost má jak bezrozměrná přímka, ostrou tužkou rýsovaná, neexistuje výjimka. Prázdná množina v našem vztahu je snad jen když dělím nulou, to totiž vždycky hnedle strnu, vidím ji pak smutnou. Máme hodně společného, my se téměř nehádáme, snad jen u cosinu mého, klid, jedna nepřesáhne. A když krychli po mně hodí, nic si z toho nedělám, je to jako souboj lodí, sítí iks, ý já ji chytávám. 32
Piškvorky pak hrajeme čtyřicet pět minut třeba, pak nás alarm probere, sním si půlku chleba. Večer spolu prosedíme klidně celé hodiny, ve tři ráno usínáme, těšíme se ze své rodiny. Já matiku miluji, Amorek do mě bodl kružítko, opravdu nežertuji, místo cihly chci pravítko. I když je venku pěkně, radši doma zůstávám, studuji totiž pilně, jedna místo dvojky dostávám. Každou chvíli studuji, abych něco nepropás’, připraven do další hodiny, to je na MATFYZ odraz. A můj milý profesor, ten má u mne nemalý obdiv. použil snad kompresor? Má tak velké srdce, cítím údiv. Snad jeho srdce zjihne, dá mi z testu dvacet bodů, takový test zatím nevidě, složil jsem jen pro něj MAT-ódu! 33
Osud Dospěl jsem k názoru, že když to shrnu, tak v podstatě na osud věřím. Filosofický problém je u mne ale v tom, že to nenazývám osudem. Věřím, že je na našem světě nějaká, ať už dobrá, či špatná „síla“, která to tu všechno drží pohromadě, aby se to všechno nezhroutilo. Zkrátka alespoň trochu kontroluje situaci „člověk k člověku vlkem“. Nenazývám to osudem, protože osud, jak ho chápu já, je nezměnitelný lidskou vůlí. Kdežto „síla“, o které hovořím, jen směruje sled událostí. Lze ale otočit páku a jet jiným směrem, který ale nadále bude „síla“ nějakým způsobem kontrolovat/řídit.
34
Mladý nespokojený buřič Nuceně vážené autority mocensky dobyté, čtěte tyto řádky a zkuste mě alespoň jednou vyslechnout. I když právě to slovo vyslechnout je jedna z věcí, o které chci psát. Víte, začínáte ve mně vzbuzovat agresi a kalíte mi mysl takovým způsobem, že vidím jen stříbrný proužek v temném poli, skrze který se dá dívat. Podívejte se, už mě pěkně štve jedna věc. Po celá ta dlouhá léta se snažíte udělat z nás, podřízených sobě rovné. Pravdou však je, že jediné kritérium je pro vás nakonec věk. Pletete se však v jedné věci, a to v tom, že to, jak dlouho tady žijeme, není kritérium pro sociální intelekt! Tím kritériem je uvažování na úrovni vyzrálého člověka. Schopností reagovat úměrně k nastalým situacím a popřípadě i adekvátní společenské chování. Panstvo, v patnácti, šestnácti letech bylo zcela běžné, že členové rodiny, dnes nazývané stále děti, pouštěli rodiče do světa za prací. Bez mobilu a téměř bez peněz. A bylo to běžné. V dnešním světě jste si však nastolili takovou ideologii, která hlásá, že člověk, který je teprve na střední škole, není samostatně uvažující člověk. Nedokáže téměř nic závažnějšího vyřešit bez souhlasu vás, autorit. Není kupříkladu schopen být týden sám doma bez zranění (?), zapálení bytu (?), nebo nevím, co vás vede k takovým obavám. Máte nás za chovance, které je nutno hlídat a dávat nám rady do života, které, jak známo stejně povětšinou poslouchat nebudeme. Zamyslete se, mnou hejtované autority, zjistíte zanedlouho, že je pro nás mnohem přínosnější si věci vyzkoušet třebas třikrát špatně, protože na počtvrté je uděláme dobře. Ozkoušíme si však, co se stane, když něco uděláme špatně. Nechceme vám jen tupě věřit a činit dle vašich nejlepších empiricky (!) nabytých zkušeností. Chceme si, jak se říká, nabít čuňu a prozkoumat i odvrácenou stranu měsíce. Nikdy si nedobydete naši poslušnost, když v tom nebu35
deme vidět smysl. Docílíte akorát pohrdání vámi. Budeme vás obcházet za zády jen kvůli vaší spokojenosti a domnění, že konáte správně. Opak je však pravdou. Vštipte nám dobré mravy, dejte nám pohnutky k dle vašeho úmyslu správnému jednání, ale nenuťte nás k němu. Dejte nám směr, ale nedlážděte nám cestu. My o ni nejen nestojíme, ale zároveň ji nechceme. Budeme ji rozebírat kousek po kousku, dokud si nevybudujeme svou vlastní, i když ze začátku bude třeba nedobrá. Co vaše cesta, je snad ze začátku symetrická? Je každá dlažební kostka rovně? Ne. Stejně jako nebude u nás. Snažíte se z nás vychovat dospělé. A když postupujeme rychleji, než je vám po chuti, rychleji, než jste si to naplánovali ve svém nákrese, jenž je přiložen k projektu s názvem „Z plodu dospělákem“, je to špatně. Hatí vám to vaše pečlivě modelované plány a víte, že se vám všechno bortí pod rukama. Tak proč se snažit všechno slepovat? Uvědomte si, že se nejedná o hroucení do suti. Jedná se o přestavbu na jiného člověka. Jsme samostatně uvažující bytosti a mnoho věcí chceme jinak. Nebraňte nám v tom! Pokud se máme chovat dle všech vašich rad, uvědomte si, že po nás chcete, abychom se chovali stejně, jako vy. Kolikrát se chováte hůř, než my. To od vás máme odkoukávat? Máme se chovat stejně? Ne! My si totiž uvědomujeme, co je špatné. A to je jednou ze známek naší, jak vy s oblibou říkáte, dospělosti. Nezvládneme si dobře přečíst smlouvu a můžeme se utopit v dluzích? Promiňte, to nedokáže valná většina z vás. Neprokoukneme podvod obchodníka a koupíme zmetek nebo věc, kterou nepotřebujeme? Promiňte, to udělá velká většina z vás. Nedokážeme se postarat o byt, aby v něm nebyl nepořádek? Promiňte, to nedokáže spousta z vás. Nejsme schopni pracovat spolehlivě, aby byl zaměstnavatel spokojen s naší prací na plný úvazek? Promiňte, to nedokáže mnoho z vás. Vaše autorita nespočívá pouze ve větší úrovni životních 36
zkušeností. Zakládá se na tom, že jste starší a společnost jste si nastavili tak, že si tím vydobýváte své mocenské působení. Nechcete naše názory vyslyšet. A nás to rozčiluje. Máme pocit, že naše uvažování míjíte obloukem. Chcete nám namluvit, že nás posloucháte a našich názorů si vážíte. Je to však fraška. Dobře víme, že chcete, aby bylo po vašem. A když už vám náhodou vyvrátíme vaše mylné tvrzení, zkrátka neslyšíte, nebo vetujete náš návrh stylem „protože proto“. To je přeci ubohé. Buďte k nám upřímní. Chceme s vámi mluvit jako rovný s rovným, tak to akceptujte, když nás k tomu vychováváte. A vůbec, znáte tohle?! „Nikdy se ale nedal žádný (je jedno, koho autor myslel, platí to na mnoho lidí) zbavit svého názoru. Byl jsem tehdy ještě dost dětinský a vysvětloval jsem jim šílenost jejich učení, mohl jsem se v jejich kroužku umluvit, domníval jsem se, že se mi musí podařit přesvědčit je o zhoubnosti jejich (vzhledem k smyslu textu nepodstatné př. jm.) šílenství, ale dosáhl jsem jen opaku. (. . . ) Čím více jsem se s nimi přel, tím více jsem poznával jejich dialektiku. Nejprve počítali s hloupostí svého protivníka a pak – když nebylo východiska – prostě dělali hloupé ze sebe. Když jim to nepomohlo, tak správně neporozuměli nebo přeskočili ihned na jinou oblast, říkali pouhé samozřejmosti nebo je přijali a zase ihned převedli na podstatně odlišnou látku, při přistižení se odpovědi vyhnuli a nic přesného nevěděli.“ Prozatímní autority, tímto se s vámi loučím a na závěr vám vřele doporučuji přečíst si knihu Malý princ od Antoine de Saint-Exupéryho.
37
Čekání na smrt Nebudu Nebudu Nebudu Nebudu Báseň Báseň Báseň Báseň Chci Chci Chci Chci
by by by by
se se se se
a a a a
minuty míjejí hodiny ubíjejí projíždí mnou skličující pocit říkám si – stalo se něco
stalo stalo stalo stalo
Prosím Prosím Prosím Prosím
38
neměla duši byla upravena byla zasazena do formy byla zkreslena
jen říci že čekám popsat čekání vyjádřit úmorné pocity své už konec čekání
Čekám Čekám Čekám Čekám Co Co Co Co
veršovat rýmovat omílat fráze psát jak se píše
udělal jsem něco špatně ublížil jsem jí snad čekání je děsné ať je tomu konec
aspoň slovo aspoň vědět zda je to pravda radši mne ubij ale mluv aspoň se ukaž nebo jen napiš
Čekání Čekání Čekání Čekání
Ne Ne Ne Ne
je je je je
zničující nekonečné skličující depresivní
nenapsala nezavolala neukázala se nevím nic
39
Taneční romance Byl překrásný zimní večer. Muž a žena kráčeli liduprázdnými ulicemi. Osvětlovalo je pouze mihotající se slabé světlo pouličního osvětlení. Jejich sehrané kroky vykřupávaly do sněhové krusty na chodníku rychlý rytmus. Muž se zaposlouchal, chvíli se nechal unášet tou nádherou, ale když si všiml, že na něj žena hledí, pomalu ukázal prstem na své ucho. Žena zbystřila a muž začal potichu zpívat melodii Pupákovy písně lásky. Ve chvíli, kdy se žena pousmála, pochopil, že se trefil. Pozdvihl obočí, opětoval jí úsměv a vyčkával odpovědi. Žena začala broukat stejnou melodii a po chvíli luskla. V té chvíli začal muž zpívat. v „Milá dámo chtěl bych ti tu vkleče prohoditi pár slov o citu.“ Během toho stačil předejít ženu, rozhodit ruce a pokleknout před ni. Když dozpíval, začal broukat melodii on a pro změnu začala zpívat líbezným ryze ženským hlasem zpívat ona. Nasadila stydlivý výraz, pravou rukou se dotkla jeho tváře a zazpívala: „Neříkej nic nebo začnu brečet, mně úplně stačí, že jsi tu.“ Muž vstal, podíval se dámě zpříma do očí a zvýšil hlas: „Jenže mně jde právě o tu dobu, kdy už ti to stačit nebude.“ Žena couvla, položila si ruku na srdce a na jeden nádech odzpívala svou část písně. „Tuším, že to ve mně vzbudí zlobu. Přesto ale: staň se osude!“ Oba natáhli ruce a chytili se za ně. Zatímco muž zpíval, jemně trhl za její ruku a docílil tím u ženy elegantní otočky. Na konci jeho části textu byla v jeho objetí. „Chtěl bych tě ve chvíli předletní, zavésti na místa diskrétní a zašeptat ti slova plná úcty.“ Žena se v průběhu jejího zpěvu postupně rozbalovala z klubíčka, do kterého se před chvílí zamotala. „Zdá se mi to trochu přehnané, Na tohle odpovím: ,Ne pane‘. Takovýchhle našly by 40
se tucty.“ Když doznělo poslední slovo z jejího úryvku, pustila jeho ruku. Muž s prosebným tónem již tišeji, až šeptem zazpíval: „Tak tě chci pozvati jednou, na vycházku vlastivědnou, která by skončila se v lese.“ Žena se pořádně zabalila do kabátu, čímž dala jasně najevo, že neukáže ni kousek ze svého těla a uraženě zpívala. „Nad tímhle návrhem věru, byť by byl pronesen v šeru, se slušná dívka otřese.“ Muž přestal broukat přesně ve chvíli, kdy měla přijít pasáž s dvojhlasem. Zazpívali ho bravurně. „Je hrozná potíž říci dámě větu, která vedla by ji přímo k rozhodnutí, čím víc se potíš, víc a víc to vidíš, že ji tohle k rozhodnutí nedonutí. My jen dokážem městem parkem rezervací bloumat spolu denně křížem krážem.“ Při zpěvu tančili okolo lamp a zastavili se opřeni o zeď starého domu. Žena začala zvyšujícím se hlasem broukat melodii a muž zpíval. „Snad budu umělej, nebo spíš nesmělej.“ Poté společně zabroukali kousek melodie a pak nahlas zazpívali dvojhlas. „Či snad každej potíž má? Zkrátka láska, zkrátka láska, zkrátka láska je věc značně obtížná.“ Oba broukali melodii tak dlouho, dokud téměř nešeptali a pak si dlouze hleděli do očí. Nastalo hrobové ticho. Jen vítr cloumal se stromem nad nimi. Oba se k sobě přiblížili a žena pravila: „Zkus si být jako ten v té písni a uvidíš.“ Hned na to se k sobě vrhli, objali se a dlouze se políbili. Vzali se kolem pasu a odcházeli neznámo kam. Jejich sehrané kroky vykřupávaly do sněhové krusty pomalý rytmus. Ve chvíli, kdy zahnuli za roh, zhaslo jediné světlo, které v té ulici svítilo a právě z toho bytu se ozval tlumený vzlykot. Nebyl to ale smutný pláč. Spíš pláč někoho starého, komu scenérie na ulici připomněla jeho mládí. Ze vzlykotu byla cítit nostalgická radost a přání mladým zamilovaným spokojený život. 41
Démon Mlžné výpary z alkoholových kapek na upocených čelech pijanů a nasládlá vůně piva s vínem. Vlasy, které prohrábnul postarší pán na lavici u okna, jsou celé nasáklé těžkým cigaretovým dýmem. Jemný popílek z levných doutníků za poslední drobné se sype přes hrany docela malého popelníčku. Zavoněl odér omamné látky, nejspíš toulen. Line se pomalu skrze veškeré skuliny. Zaplňuje každou skulinu a tlačí před sebou nebohou madam Marijánku. Kdosi rozlil pivo. Je slyšet, jak proud vody dopadá na dřevěnou podlahu. Následuje pravidelné bušení kapek. Poslední kapičky. Káp, káp – Kap. Kdosi se rozčiluje, nadává. Na stůl přistálo další pivo. A pepermintová brčálově zelená tekutina. Nejeden se ohlédl za šenkýřkou. Přítomné dámy se uchechtly. Čísi hlava dopadla do dlaní ja stole. Malátně pak odvrávoral na toaletu. A zpěv. Ano, zpěv. A zase ticho. Jen cinkání příborů zbloudilých strávníků, již měli na výběr mezi seschlými utopenci a plesnivou tlačenkou. Hlučné těžké cinknutí pivních pulitrů a bouchnutí o stůl. Opět prázdné pulitry a jedna rozbitá sklenice. Všichni jsou v nevědomí. Až budeme objímat podlahu v závratích s pocity námořníků a upadneme do totálního bezvědomí, pak vystoupí z prázdné lahve od jinu démon chlastu a až tehdy my konečně budeme žít.
42
43
Dokolečka, dokola Svět cirkuluje po obrovské spirále, má na sto tisíc příběhů. Můžeš je sebrat jak rozsypané korále a kolik je, Bože, výběhů? Tužka škrábe po papíře a má na tisíce slov. je to až k nevíře, ulítlo ti už pět sov. Základ vědomostí, proč jen se ti vymazalo z tvé paměti, kdo ví, proč víš jen pramálo? Zmatek a přetvářka? Ne, to nejsme my. Vůkol jest jen kramářka, chceš se k ní snad řadit ty? Myslíš si to, co chceš, děláš to tak správně. Zvaž si to, s čím hneš a co trochu sebekázně?
44
Absurdní romance Proč bys měl, náhodný čtenáři, číst lascivní slova vzniklá z popudu jitřní touhy? Zahoď podbízivou melantně okázalou knihu do kouta pokleslých literárních braků. Nezajímají tě přeci nákladní auta romantických žbleptů, naplněných mořem pocitů pro tebe v nastálém kontextu cizího pisálka, již přetékají přes růžové korby uvázané koženými řemínky k zádům Tatrovek. Nemáš zapotřebí číst další žvásty přetláskané citem, co neznáš. Nač tvé paže ještě čekají? Rokují snad s kýčovitou obálkou, lepenou pružným lepidlem a provoněnou láskyplným odérem? Mé oči si na vnitřní stěnu víček paralelně promítají ty tvé rádobychápavé pohyby hlavou, ten tvůj hraný impozantní ksicht a zainteresované oči, snažící se za každou cenu pochopit ta tiskařskou černí vytištěná slova. Téměř slyším šelest tvých úst, snažících se ostatním vznešeným intelektuálům vtlačit do lebek nicneříkající slova tak, aby si jejich nadupané mozky, co mají snad výkon o síle stodvaceti miliónů wattů, myslely, jak jen to není rozumné seznání. A nesnaž se mé šedé kúře vštípit tvůj falešný zájem o mé city. Nikdy je nepoznáš v podobě, jak je vnímám já a má milá nejen proto, že tě to skutečně nezajímá, ale i kvůli myšlenkové nesourodosti. Ne, takové pro tvou ctnost plonkové řečičky vyždímané z dychtivostí nasáklé hloubi duše od cáru papíru, jež křečovitě svíráš v prstech, rozhodně nečekej. Pranic jsou ti prosebné výrazy toužící po další sérii pro tebe chlácholivých slov, z nichž žiješ událostmi alespoň naoko, v představách. Ani růžová tečka na bílém papíře se s tebou totiž dnes nechce shledat.
45
Velké DĚKUJI Děkuji mému otci, Jakubu Turkovi. On mne přivedl k psaní, když mi pomohl založit můj první blog. Děkuji komentujícím hnidopichům. Naučili mě psát bez chyb. Za to děkuji i mé matce, Haně Turkové. Děkuji životu za bolestný rozchod s dívkou, kterou jsem vážně miloval. Tehdy vznikla má první báseň. Děkuji Václavu Hraběti, v mnohém je mým vzorem a cítím k němu veliký obdiv. Děkuji skutečnému příteli, Kačce Lankischové. V mnohém mě podpořila a motivovala k další tvorbě. Děkuji všem lidem v mém životě, kteří mě ovlivnili, a vznikla díky nim má díla. Především Báře Ordošové.
46
Rudý opar Ondřej Turek
Vydáno v roce 2013 Tisknuto za vlastní prachy (bez nakladatelství) Tisk v počtu 10 ks
Přední obálka: Libuše Bláťa Latrová Ostatní grafika: Ondřej Turek Příprava k tisku: Ondřej Ticháček
Veškeré texty jsou taktéž v elektronické podobě → opicakuz.desitka.cz
47
