Možná to tak bylo, možná také ne. Někdy mezi dnem a nocí, někdy mezi nocí a dnem stala se jedna pozoruhodná věc. Možná to ani nebyla ani tak věc, jako spíš událost s malou příměsí neočekávané skutečnosti. Každopádně se zrodilo jedno úžasné stvoření. Každý z vás již jistě slyšel o doktoru Frankensteinovi. Ale pouze pár vyvolených zná pravdu o jeho dvou výtvorech. Ano správně, o dvou. V knihách a filmech se dozvíte o prvním doktorově pokusu. Určitě se vám teď před očima vybavilo dvouapůlmetrové monstrum sešité z částí těl mrtvých lidí. Tento příběh však vypráví o výtvoru číslo dvě. Dvojka byla o mnoho preciznější a snad v každém ohledu lepší než jednička. Je to, jako kdybyste srovnávali balónek z pouti s bombardérem B-2 vybaveným technologií stealth. Další rozdíl byl, že šlo o výtvor ženského pohlaví. Bohužel ani toto mírumilovné stvoření se nevyhnulo hněvu lidí, kteří drží zásadu: „Čemu nerozumíme, to zničíme.“ A tak byl doktorův hrad zapálen a on a jednička byli zabiti. Frankenstein byl ale velice prozíravý. V očekávání přicházející pohromy uložil svůj druhý výtvor ke spánku v tajném úkrytu. Rok za rokem plynul jako voda a dnes přišel čas, aby opět procitla ze sna. Zima a vlhko. Vlhko a zima. „Proboha, kde to jsem? Je tady tma jako v nějaké hrobce.“ Pomalu ohmatávala svoje okolí. Podle váhy, již cítila rozloženou na zadní části těla, usoudila, že leží. A leželo se jí dokonce poměrně pohodlně. Její odhalená záda a hýždě doléhaly na velice hladkou látku, zespodu vycpanou příjemně tvrdou a zároveň měkkou výplní. Pohodlné ležení však nemohlo odvést pozornost od toho, jaká tam panovala zima. Při ručním ohledávání svého okolí se letmo dotkla svých ňader a narazila na dva důkazy, že teplo tam opravdu nebylo. V tom samém okamžiku, ale její prsty narazily na dva úplně jiné čudlíky. Tyhle byly čtvercového tvaru a nacházely se přímo nad její hlavou. „A heleme se, to budou určitě tlačítka,“ proběhlo jí hlavou. Stiskla pravé z nich. Blik. Blik. Kolem se rozlilo matné světlo. Když ustalo pálení očí, zaostřila na druhé mačkátko, u kterého byl nápis „OTEVŘÍT.“ To ovšem nebylo tak udivující jako nápis, který se nacházel zhruba 20cm směrem dolů. Na něm stálo „Made in China.“ Na malou chvíli ji to zarazilo, ale pak již bez dalšího otálení stiskla otevírací ťuplík. Téměř neslyšně se vrchní kryt zvedl a odsunul stranou. Pomalu se posadila a ocitla se v obrovských prostorách. Vypadalo to tam jako velikánská jeskyně o rozloze zhruba jednoho čtverečního kilometru.Všude kolem byly rozmístěny v pravidelných rozestupech jakési sarkofágy. Některé byly větší, jiné zase menší. Vypadaly jako vyzdobené rakve, které však měli v nadhlavníku něco, co připomínalo pelest u klasické postele. Bylo to ale o něco vyšší a mělo to zabudovaný plochý LCD monitor. Otočila se za sebe a na vlastním monitoru si přečetla velkými písmeny napsaný nápis „Majka“ a pod ním menším písmem „Čas do probuzení: Vypršel“ „Počkat! Majka? To mi něco říká. Že by to bylo moje jméno?“ Až v téhle chvíli si uvědomila, že si vlastně vůbec na nic nevzpomíná. Ovládala sice základní dovednosti jako čtení a nejspíš i psaní, ale na druhou stranu vůbec netušila, kdo je, kde je, kdy je, proč je kde je… Byly to sice důležité otázky, na které neznala zatím odpověď, ale teď Majku spíše trápilo, jak sehnat nějaké oblečení. Seděla tam totiž, jak ji pánbůh stvořil. U paty sarkofágu zahlédla jakousi krychličku vypadající jako úložný prostor. „V té by mohlo být něco na oblečení,“ pomyslela si plna očekávání. Uvnitř však našla pouze prsten a dvě náušnice. Prsten vyrobený z jakéhosi kovu byl o dost lehčí, než se zdál na první pohled. Jeho povrch zdobily vystouplé abstraktní symboly, jejichž odstín byl o něco tmavší než zbylý povrch. Na vnitřní straně bylo vyryto velké M a hned za ním následovalo malé ajka. Vnitřek kosočtvercových náušnic vyplňoval rudý kamínek. Vlastně se zdálo, že je to spíš jenom vypadalo, jako by ten kamínek ve tvaru kosočtverce byl 1
po obvodu omotaný stříbrným drátkem s háčkem pro zavěšení do uší. Ihned, jak si Majka nasadila tyto šperky, cítila se méně nahá. Ale přece jen to pořád nebylo ono. „Nu což, podívam se, co se ukrývá v krychličce mého souseda. Chvilku zápolila s etikou, ale jelikož se jí tu nechtělo běhat jen tak v rouše Evině, začala s prohledáváním. „Tak kohopak to tady máme? Hm, Ramses XIV. Tak toho neznam. To by mě zajímalo, proč tu má tolik obvazů.“ Dlouho nad tím ale nepřemýšlela a z obvazů si velice zručně zhotovila improvizované spodní prádlo. V dalším sarkofágu byl Superman. Od něho si Majka „vypůjčila“ rudé kozačky. Od Batmana se jí nic nehodilo, ale neodolala a vyzkoušela si tu jeho ušatou masku. „Škoda, že tu není zrcadlo,“ posteskla si a mrštila maskou zpět do úschovní schránky. I když Béťa neměl nic užitečného, víko jeho sarkofágu alespoň zdobil nádherný symbol netopýra. Byl o hodně hezčí než to Supermanovo trapný esko. Prošla ještě pár sousedních úschoven, ale objevila akorát parádní plášť od Drákuly. Královna vetřelců, Spiderman, Jóžin z bážin ani Elvis jí neměli co nabídnout. Oblékla si na sebe plášť, který měl z vnitřní strany červený samet. Odepla neforemný tvrdý límec a na jeho místo připnula kapuci. V této chvíli byla docela ráda, že žádné zrcadlo nenašla. V černé kápi, červených kozačkách a spodním prádle z gázy vypadala poněkud komicky. „Už se můžu jít klidně odhalovat do parku. Teď je ale už nejvyšší čas odtud vypadnout.“ Rozhlédla se do dáli a něčeho si všimla u nejbližší stěny jeskyně. „Že by východ?“ Šla blíž a po cestě si pročítala jmenovky u sarkofágů. Trochu jí vrtalo hlavou, že 90% jmen zná, nebo jí alespoň připadají povědomá. To už ale spatřila jakýsi průhledný kužel vysoký asi tak pět metrů. Přejela rukou po povrchu, který byl dokonale hladký. V tom se kousek stěny kuželu odsunul stranou a umožnil tak vstup dovnitř. Na stěně přímo proti vchodu blikal jakýsi terminál. Majka k němu přistoupila. Jemný mužský baryton pronesl: „Vložte prosím vzorek DNA.“ Slabounké jasně modré světlo rozzářilo malou plošku. Přitiskla na ni svůj palec a ucítila lehké píchnutí. Bezprostředně po tom se ozval ten samý hlas: „Subjekt …Majka. Místo určení…Plzeň…Česká republika.“ Zatímco si Majka sála malou ranku na svém palci, celý kužel se od vršku začal rozsvěcet jasným světlem. Najednou byla záře úplně všude. Stejně rychle, jak se světlo objevilo, tak i pominulo. Co byste řekli, že bylo vidět v matném světle jeskynního osvětlení skrz průhledné stěny kuželu? Nebylo tam nic. Kužel nyní zel prázdnotou. 03:17 – Plzeň Nočními plzeňskými ulicemi se toulala shrbená postava. Tahle osoba měla evidentně problémy s chůzí. Byl to Béďa Ropucha a nenacházel se v rozpoložení, které by šlo nazvat střízlivým. Jak se tak kolébal z jedné strany ulice na druhou, povedlo se mu nasměrovat svůj pohyb směrem k náměstí. Došel až ke kostelu sv. Bartoloměje a „usadil se“ lavičku. Sice se poprvé úplně nestrefil, ale ustál to, respektive to useděl. Jak mu tak hlava padala únavou na stranu, celé náměstí z ničeho nic zalilo pronikavé světlo. Béďa si chvíli myslel, že je to jen takové malé delirium. Komu by se taky nezdálo divné, kdyby se před ním uprostřed světelného kuželu objevila podivná bytost zahalená v černém plášti s kápí a červených kozačkách? Když se to ale k němu začalo přibližovat, velice rychle vystřízlivěl. Najednou byl tak vyděšený, že se nemohl ani pohnout. Jen bezmocně přihlížel, jak je stále blíž a blíž a blíž. Už zbývaly jen dva metry. Už jen jeden. Začal se ozývat zvláštní klepavý zvuk. Zajímavé bylo, že frekvence toho klepání byla stejná jako u klapotu jeho zubů. Pak si všiml zdroje onoho divného zvuku. Jak se křečovitě držel lavičky, třas jeho těla ji donutil klepat o dlažbu. V té chvíli, kdy už Béďa pomalu ucmrndával do textilu, stálo tajemné stvoření na dosah paže. Nikdo v životě neměl tak zaťaté zuby a svěrače jako teď Béďa. Z pravého rukávu se pomalu 2
vysunula ladná ručka a stáhla kapuci dozadu. Vy samozřejmě všichni nejspíš tušíte, kdo se asi tak skrýval zahalený v černém. Ne, nebyla to smrtka! Dokážete si představit Béďovo překvapení, když se ze stínu kápě vyloupla dívčina jako lusk? Nebyla to sice žádná modelková tvářička, ale komu na tom záleží? Prostě normální krásná dívčina standardního typu. Ale určitě nebyla žádný sériově vyráběný model, který byste v davu jen tak přehlédli. Její lesklé kaštanové vlasy sahaly zhruba pět centimetrů pod ramena. Ústa s nesmírně smyslnými rtíky přímo vyzývala k políbení. Lehce zčervenalá líčka vypovídala o ne příliš vysoké venkovní teplotě a růžová špička nosíku říkala to samé. Největší jeho zájem však vzbudily její oči. Ty její oči. Tak hluboké, že by se v nich dalo bez problémů utopit. A ta barva. Byla prostě úchvatná. Dokonalá kombinace zelené a šedé. Nemohl z nich spustit svůj pohled. Až za chvíli se vzmohl, aby řekl něco velice duchaplného. „Aaahoj.“ „Ahoj.“ Ano, vidíte správně. Tento dialog začal velice slibně. „Páni to, jak ses tady objevila, to bylo vážně úžasný. Něco podobnýho jsem viděl ve Star-Treku.“ „Řeknu ti, že to byl meganářez. Ještě teď mi stojí chloupky na rukou vzrušením.“ Tohle bylo první, čím chtěla Majka reagovat, ale opatrnost jí velela jinak. Nemohla přece někomu neznámému hned vysypat okolnosti svého výskytu zde. Koukla se na Béďu kamenným pohledem a lehce zažertovala: „Já přicházet v míru.“ „Páni, ty jsi mimozemšťanka?“ „Ne, nejsem. Teď jsem byla na pařbě s kamarádkama a jdu dom. Co se ti prosim tě líbilo na mém příchodu? Vždyť jsem jenom vyšla zpoza rohu.“ Co Béďovi zbývalo jiného, než to připsat na vrub svému stavu a dál to neřešit? I když se mu už zdálo jeho vnímání o něco míň zastřené, pořád si nebyl jist, co to vlastně viděl. „Tak to jo. Moje chyba. Nepudeme si někam sednout, kočko?“ „Vždyť se vůbec neznáme. Jo a ocenila bych, kdybys mi neříkal kočko!“ Při této větě si Majka dala vzdorovitě ruce v bok. Bohužel nepředpokládala, že se jí rozevře plášť a odhalí to, co mělo zůstat skryto. Béďa jen vyvalil oči, nasucho polkl a řekl: „Jmenuju se Bedřich, ale můžeš mi říkat Béďo. To každýmu, koho nejprve seřveš, aby ti neříkal kočko, ukážeš spodní prádlo? Nebo jsi mi jen chtěla vyhrožovat tím, že u sebe máš dvě zbraně velikosti kokosovýho ořechu?“ Tento malý monolog doplnil ještě kratším lišáckým úsměvem, aby bylo jasné, že šlo jen o malý ftípek. Nemělo to ale ten účinek, jaký očekával. S rychlostí střely prosvištěla Majčina ruka vzduchem. To bylo ale vše. Místo toho, aby její backhand dopadl na jeho tvář, nesetkala se její ruka s žádným odporem. To už totiž Béďa neseděl na lavičce, nýbrž stál za Majkou. Ta se jen ohlédla, tři vteřiny přemýšlela a pak mu podala ruku, kterou ho před chvílí chtěla praštit. „Sorry za tu reakci. Jsem dneska nějaká podrážděná. Můžeš mi říkat Majko.“ „S tim se netrap, to se mi stává skoro pořád. To ty moje ftípky. Spíš bych se ti měl omluvit já, jak jsem nedžentlmensky sjížděl očima tvoje křivky. Ale jsem jenom chlap.“ „To je dobrý. Nevíš, kde by se tady dalo sehnat něco na sebe? Nerada bych, aby se mi to stalo znovu.“ „No jasně, tady mají všude v půl čtvrtý otevřeno. Stačí si jenom vybrat.“ Opět se laškovně zasmál. „Teď, když už se známe, si můžeme jít někam sednout. Dneska je nějaký chladno. Šla bys?“ „Ale jo, stejně teď nemam nic lepšího na práci.“ Jak tak šli směrem k jednomu non-stop baru, udržovali zdvořilostní konverzaci. Mluvil spíš Béďa, ale vypadalo to, že ho Majka se zaujetím poslouchá. Najednou zaslechli nějaký hluk. Než stačili zapřemýšlet, copak by to asi mohlo být, uviděli skupinku pěti chlapíků blížící se k nim. Řeč, kterou na sebe halekali, připomínala ruštinu. Než se Majka s Béďou nadáli, skupinka Ukrajinců je zatlačila do postranní uličky. V potemnělém světle 3
obloukové lampy se všem zaleskl v ruce vystřelovací nůž. Jeden z nich měl dokonce spíš nějakou malou vystřelovací mačetu. Než ale stačili vysypat nějaké svoje požadavky, strhla se bitka. Nebyl to dlouhý boj. Dva kašpaři nestihli ani zareagovat a už je Béďa srazil na zem, až zůstali omráčeni ležet na studené dlažbě. Majka zatím jednomu zlomila nos a druhého kopem s otočkou odmrštila 10metrů dozadu. Teď zbýval už jen jeden. Když se k němu Majka pomalu blížila, s třesoucíma nohama pomalu couval. Vzduch se teď naplnil stejným materiálem jako jeho kalhoty. Nůž rychle zahodil a zdvihl ruce, jako by se vzdával. Stačil už couvnout jen dva kroky. Pak se skácel k zemi. S dopadem jeho zadní části na chodník to celkem nechutně začvachtalo a atmosféra kolem opět o něco zhoustla. „To víš, couvat po nerovné dlažbě, neni zrovna nejlepší nápad,“ řekla Majka ve chvíli, kdy mu jednou rukou objala zezadu krk a druhou se mu chystala strhnout vaz. „Ne, nedělej to!“ křikl na ni Béďa. „Za to ti nestojí.“ Všiml si, že v barvě jejích očí se nyní objevila nová složka. Nemohl přímo říci, co je to za barvu, ale kdyby pomocí ní měl definovat nějakou emoci, byla by to nejspíš nenávist, zuřivost nebo zloba. Prostě nic pozitivního. Když se na Béďu podívala, výraz v její tváři byl jako u tygřice, která chrání svoje mláďata. Žádné slitování. Další půl minutu zůstali všichni ve stejné poloze. Na Majce bylo pomalu vidět, jak její rozhodnutí usmrtit tohoto červa ustupuje a na scénu se dostává zdravý rozum.. Přesto musela tuto proradnou vačici nějak potrestat. Jednou rukou mizeru odmrštila na zeď nejbližšího domu. Na zemi se udělala nevzhledná hromádka omítky a kousků panelu. Za malý okamžik se náš milý Ukrajinec odlepil od stěny a se žuchnutím navýšil hromádku o objem svého bezvládného těla. Majka se zvedla, její oči už zase byly klidné jak hladina lesní tůňky, a jako by se nic nestalo, řekla: „Už tam budeme?“ Konečně dorazili do vytouženého baru. Cestou byl Béďa velice zamlklý. Přemýšlel o tom, co se před chvílí událo. Oba si objednali minerálku. Béďa aby dovystřízlivěl a Majka aby zahnala žízeň. Jelikož teď skoro ve čtyři hodiny ráno byl bar téměř prázdný, servírka jim za chvíli jejich pití donesla. Vypadala trochu nasupeně. Asi proto, že si zabrali stůl až v nejvzdálenějším koutě lokálu. Sezení na tomhle místě byl ale Béďův strategický tah. Tušil, že teď budou probírat věci, které by nejspíš neměly slyšet uši nepovolané. „Na holku máš docela solidní páru,“ prolomil chvilku trapného ticha. „S tou tvou ránou bys klidně mohla dělat na exekučním úřadě a vymáhat dluhy. Nebo bys taky mohla pracovat pro nějakýho lichváře a mlátit pro něj lidi,“ řekl s jeho tradičním šibalským úsměvem na tváři. Pak mu došlo, že exekuce a lichva jsou vlastně jedna a ta samá věc, akorát že každá je na jiné straně zákona. Dál už to ale nerozebíral. „Ty jsi zase pěkně pružnej a jednou jsem dokonce měla pocit, že visíš na hladké zdi metr nad zemí.“ Začalo to opatrnými narážkami a postřehy a za chvíli opadly zábrany. Než si to Béďa uvědomil, byl už v polovině vyprávění svého příběhu. Pověděl jí, jak dělával v jaderné elektrárně a jednoho krásného dne mu do svačiny vlezl radioaktivní pavouk a Béďa ho snědl. „Mám teď stejné schopnosti jako Spiderman, akorát tady u nás jsou mi pavučiny celkem k ničemu. Nemáme tu dost vysoký baráky na to, abych se mohl houpat jako Spíďa. „A to pořád ještě děláš v elektrárně?“ „Už ne. Teď se živim jako gigolo. Ženy mi platí za svoji rozkoš☺“ Majka lehce nadzdvihla pravé obočí a koutky jejích překrásných úst jemně tikaly, jak se snažila potlačit smích. „Ty se možná culíš, ale docela slušně to vynáší. Jo a dokonce svým úsilím pomáham lidem, aby byli šťastnější. A představ si milovníka s mojí bezkonkurenční pružností. Můžu si dokonce dovolit dávat na uspokojení zákaznic dvouletou záruku.“ Opět přidal svůj laškovný úsměv, ale ten se začal pomalu vytrácet, až povadl úplně, a Béďa se začal horečně osahávat. Chvilku to vypadalo na autoerotiku. Ale nejspíš mu ve chvíli, kdy líčil svoje mocné výdělky, došlo, že v tomto pohostinství budou nejspíš také chtít zaplatit. 4
„Sáfryš, kampak jsem si tu šrajtofli dal?“ Marně se dalších deset minut prohledával. Marně se dalších pět minut snažil rozpomenout. Jediné, co v kapse našel, byla desetikoruna, kterou si schovával na nákupní vozíky v supermarketech. Když už byl velice zoufalý a chtěl si začít prohledávat rozličné tělesné dutiny, Majka zakročila. „Přestaň blbnout a dej sem tu pětku!“ Vzala do své dlaně desetikorunu a namířila si to přímo k výhernímu automatu, který stál nedaleko. Sice přesně nevěděla, co chce udělat, ale věděla, že se jí to chce udělat strašně moc. Vhodila minci dovnitř a stiskla tlačítko, aby se kotouče v automatu roztočily. V dalším okamžiku se jí začalo zdát, jako by se čas kolem ní velice zpomalil, a také cítila se strojem určitý druh spojení. Jako kdyby si s ním povídala bez použití slov. Když spatřila na prvním kotouči symbol nejvyšší výhry, jen ťukla prstem na sklíčko nad obrázkem a válec se zastavil. To samé udělal ještě dvakrát. Kolem se rozřinčela siréna a rudé světlo zablikalo Majce do očí. Čas se opět vrátil do své původní rychlosti. Béďa vesele skákal kolem Majky a nakonec ji dlouze objal. „Vyhrála jsi Jackpot. Ty jsi ale skvělá. Já si teda umim vybrat kamarády. Jak se ti to vlastně povedlo?“ „To je výrobní tajemství,“ řekla a pokusila se udělat stejně mazaný úsměv, jako vždycky předváděl Béďa. Na to, že to zkusila poprvé, to vůbec nebylo špatné. Zavolali servírku, která byla asi úplně pitomá, když nepřiběhla hned, jak slyšela tu sirénu. Nakonec se své výhry ale konečně dočkali. Vyhráli skoro sedm a půl tisíce. A to se vyplatí. „Alespoň že máme na útratu a ráno si můžu koupit něco na sebe. Teď už jsem ale dost utahaná. Nepůjdeme spát?“ „Ok. Vim o jednom super místě.“ Béďovi sice vadilo, že on se Majce otevřel a ona je pro něj pořád velkou záhadou, ale zase na druhou stranu na ni nechtěl tlačit. Věřil, že se vše podstatné dozví v ten pravý čas. I když se takhle rozhodl, nebránilo to jeho myšlenkám, aby mu rejdily sem a tam tím prejtem, co má každý z nás mezi ušima. Zadumán vyšel z baru a Majka ho následovala. Vlahý ranní vzduch jim přejel po tvářích a něco je nutilo nadechnout se víc zhluboka, než je obvyklé. Už začínalo svítat a kolem se prohnala první tramvaj. „Tak kde máš to tvoje zázračné místo na spaní?“ „Jenom pojď za mnou.“ Došli přesně na místo, kde se poprvé setkali a Majka už si pomalu začínala myslet, že si ustelou na lavičce přes kostelem. Béďa ale pokračoval ještě o kousek dál. Stoupl si k části kostelní zdi, na kterou byl z okolí nejmenší výhled. „Teď přišel čas, abych ti dal tři pokyny: chyť se mě, drž se mě a nekoukej se dolů.“ Majka bez otázek poslechla a za chvíli už se nesla výš a výš. Už byli téměř u vrcholu, když Béďa nastevřel malé okénko a pobídl Majku, ať vleze dovnitř. Vnitřek vypadal jako podkroví starého domu. Jen pár sloupků, trámů a spousta prachu. „Tady čas od času přespávám. Je tu klid.“ S těmito slovy začal pomocí svých pavučin vytvářet „postele“ ve dvou rozích. Když byl hotov, nadzvedl jedno z prken v podlaze a zpod něj vyndal svoji náhradní košili. Vytáhl by i kalhoty, ale ty náhradní už měl na sobě. Nedávno se mu totiž stala taková nemilá příhoda, když do sebe dostal asi moc vlákniny nebo čehosi. Ale to už jsem zase jinde. Nabídl košili Majce a otočil se, než se převlékla. Když ji ukládal ke spánku, řekl: „Ne, že by se mi nelíbily ty tvoje obvazový bikinky, ale takhle ti to sluší víc☺“ Lehla si do pavučinového lůžka, které bylo mimochodem velice pohodlné. Pavučina perfektně opisovala každou křivku zadní části jejího těla. „Ta síť se ale má,“ pomyslel si Béďa a vytvořil ještě pavučinovou vrstvu přes ní, takže vznikl takový pavučinový spacák (takový Pavcák.)Pak se sám uložil do své postele. „Dobrou,“ popřála Majka. „S kobrou,“ zarýmoval Béďa a jeho koutky zase, opět, znovu, tudíž opakovaně lehce povyskočily vzhůru. 5
„Hele, zase neblni. Já hady moc nemusim.“ „Tak sorry. Dobrou noc.“ Za chvilku už bylo slyšet jen spokojené odchrupování a ani jednomu z nich nevadilo, že už se na náměstí začínají hemžil lidé. Uááá. To bylo Majčino decentní zívnutí, po kterém vzlétli všichni holubi, kteří se nacházeli v okruhu dvou set metrů. Otevřela oči a zjistila, že se probrala ve stejné poloze, v jaké usnula. Chtěla se protáhnout a došla k řešení otázky, proč se vlastně za celou noc nepohnula. Kdo by to byl tušil, že pavoučí sítě lepí? „No co, tak zkusim ještě na chvíli zabrat.“ Zavřela oči a v zápětí se ozvala jedna lidská potřeba. Močový měchýř se naplnil až po okraj a hlásil se o slovo. „Béďo. Bédíku.“ Ten však jenom zachrupal a převrátil se na druhý bok. „To je zajímavý, že jeho to nepřilepilo,“ pomyslela si. To už se jí ale chtělo strašně strašně moc. Nemohla to vydržet. Připadalo jí, jako by její břicho mělo každou chvíli explodovat. Zkusila tedy vrchní část pavučiny roztrhnout. Mocně se nadechla, až se objem jejího hrudníku dvakrát zvětšil. Síť se ale jen trochu napnula a na jejím vrchu se vyrýsovaly dva kopečky. Z jednoho úhlu vypadala trochu jako velbloud. K něčemu to ale přeci jen bylo dobré. Majka získala prostor pro ruce a povedlo se jí je vytáhnout ze sevření. Uchopila pavučinu a roztrhla jí tak, aby se dostala na svobodu. Její potřeba již byla nesnesitelná2(nesnesitelná na druhou). Rychle vstala z pavučinového lůžka. Ani jeho lepicí vlastnosti ji už nemohly zastavit. Málem při této akci přišla o svoje obvazové kalhotky, ale ty už stejně měly jít za vteřinku dolů. Vyběhla o patro výš. Už nebyl čas. „Tak sakra kam bych…“ Namířila si to rovnou k nejbližšímu rohu, zadřepla a oddala se té nezměrné úlevě. Když bylo po všem, celá blažená sešla zpět do místnosti, kde předtím spali. Béďa byl už taky vzhůru a protahoval se. „Jé, ty už vstáváš? Nevzbudila jsem tě?“ řekla Majka trochu nasupeným a velice ironickým tónem. „Ne nevzbudila. Tohle ale jo,“ ukázal směrem k obrovské vlhké skvrně, ze které kapala záhadná tekutina přímo na jeho postel. „Jejda. Promiň. Já jsem ale vážně musela. Kam vlastně chodíš na záchod ty?“ „No já tu mám svého pavučinového bažanta.“ „A proč si mi neudělal taky jednoho?“ „Protože nevim, jak se takovej bažant na tu vaši kačenku dělá☺“ Tak tohle rozesmálo i Majku a to tak, že hodně. „Jakpak ses vyspala?“ „Nečekala jsem to, ale spalo se mi jako v posteli s nebesy. Akorát s tím rozdílem, že z postele s nebesy se dá odejít na záchod.“ „Tak to je fajn. Půjdeme někam na snídani?“ „No já bych teď v poledne raději šla rovnou na oběd, ale nejdřív si musim jít koupit něco na sebe.“ Jelikož dneska byla věž pro návštěvníky uzavřena, museli ven opět skrz okno. Nepozorované slézání z věže bylo při sluníčku zářícím v plné síle o něco složitější, ale nakonec to zvládli. Majka, opět ve „své“ černé kápi, vešla rovnou do nejbližšího krámku s oblečením. Začala se spodním prádlem. Vybrala si krásné decentně dráždivé černé kalhotky s nohavičkou, které velice příjemně opisovaly a zároveň zdůrazňovaly zadní partie. Podprsenka stejné barvy velikosti 80C dotvořila celé to vražedně svůdné vzezření. Protože měla ráda oblečení složené z široké škály barev, koupila si lesklé černé tričko a černé kalhoty. Už jí scházely jen boty. Naštěstí byl hned za rohem obchod s obuví Baťa. Béďa absolvoval celý proces nakupování, 6
ale jako většině mužů mu to moc neimponovalo. Raději se věnoval četbě novin, které si po cestě koupil. Ve stejnou chvíli, kdy mu zakručelo v břiše, přišla Majka a vydali se na oběd. Obědvali ve skvělé pizzerii a Béďa navázal na ranní rozhovor a chtěl se o Majce něco víc dozvědět. Nedá se říct, že by byl úplně uspokojen tím, co se dozvěděl. Všechny informace se totiž vešly zhruba do dvou vět. Ale zase nechtěl na Majku tlačit, když měla tu „ztrátu paměti.“ Byl trochu zklamaný tím, že mu úplně nedůvěřuje. (Těžko říct, co si myslel, že bude, když Majku znal dohromady půl dne.) Nevěděl sice, co všechno před ním tajila, ale měl silný pocit, že mu neříká úplnou pravdu. Zvlášť vysvětlení jejího výskytu na náměstí v Plzni mělo tolik děr jako silonky zasloužilé prostitutky. Nedal ale na sobě znát znepokojení. Po obědě se jen tak procházeli městem. Povídali a povídali, až došli k jednomu bankomatu. Majku v tu chvíli přepadl stejný pocit jako v noci u výherního automatu. Jen máchla pravačkou před obrazovkou a rovnou jí naběhla nabídka pro vybírání peněz. Zmáčkla tlačítko se sumou 10.000Kč a už se ven hrnul jeden Palacký za druhým. U Majky to vzbudilo dětské nadšení a v očích jí svítily malé jiskřičky. Celá rozjařená se otočila, ale při pohledu na Béďův kyselý výraz ji trochu zamrazilo. „Co se stalo?“ zeptala se s lehkou bázní v hlase. „Víš, tohle je mi proti srsti. Vybrat hrací automat je jedna věc, ale tohle už vypadá spíš jako krádež.“ Když si Majka uvědomila, že možná okradla nějakou babičku na vozíku, nasadila velice provinilý výraz. „Už to prosím nedělej.“ „Dobře.“ Béďa se podíval na kostelní hodiny a zhrozil se: „Sáfryš, to už je tolik hodin? Promiň, že tě tady takhle necham, ale mam teď jednu zakázku:)“ „To je v poho. Každý má nějaké povinnosti.“ „Sejdeme se tady u kostela v půl desáté. Ano?“ „Fajn, já se zatím nějak zabavím.“ Dali si pusu na tvář a Béďa se vydal šikmo přes náměstí. Majka ho ještě sledovala z dálky, jak se míjí s lidmi, až jí zmizel v davu. Byl pryč. Zbytek odpoledne Majka strávila průzkumem okolí. Pět tisíc z deseti, co vybrala z bankomatu, dala na dobročinné účely. Tím se její pocit viny téměř vytratil. Koupila si inzertní noviny, našla si inzerát s pronájmem zařízeného bytu a ihned se šla nastěhovat. Cestou ještě musela vybrat pár výherních automatů, aby mohla složit tři měsíční platby jako zálohu. Když už bylo 2+1 její, hned se uvelebila do křesla. Hodila si nožky na stůl a chvíli relaxovala. Protože zbývalo ještě moře času, vydala se dokoupit nějaké drobnosti do svého nového hnízdečka. Poptala se místních lidí, kde se nejlépe nakupuje. Za čtvrt hodiny už stála před velkým hypermarketem. Nikdy na takovém místě nebyla a zažívala tam úplně nové pocity. Vášeň z nakupování, kterou v sobě zřejmě mají jenom ženy. Koupila si různé blbůstky pro výzdobu, spoustu oblečení, pár saténových košilek na spaní, něco k jídlu a pár dalších věcí. Trochu se do toho nakupování zažrala. Na schůzku s Béďou přišla s menším zpožděním(45minut), ale on vypadal v klidu. Seděl na lavičce a četl si nějakou knížku. Zakotvili ve stejném non-stop baru. Dali si každý 2dl vína. Béďa ale dnes vypadal nějak utahaně. „Copak tě tak unavilo?“ zeptala se zúčastněně Majka. „Víš, práce gigola je poměrně náročná. Sex by se dal přirovnat ke sportovnímu zápasu. Pořád se musíš hýbat a každý většinou hraje tak, aby měl vyšší skóre. No a já navíc nechávám svoje zákaznice vyhrát. Dneska to bylo 5:1 a dalo mi to dost zabrat.“ Majka se rozverně zaculila. Povyprávěla Béďovi o svém dni a pozvala ho, aby u ní dnes oplátkou za včerejšek přespal. On přijal a usrkl si vína. Ještě se párkrát napili, zaplatili a 7
vyrazili domů. Přece jen měli ze včerejška trochu spánkový deficit. Servírka jim vrátila na pětistovku ve dvoukorunách. Asi nechtěla, aby jí zase vybrali automat. Když dorazili do bytu, hned po sprše se zachumlali do peřin (každý ve své posteli). Béďa ještě vstal, aby dal Majce pusu na čelo a popřál jí dobrou noc. Ona jeho přání opětovala a už se pomalu přesouvala na dočasnou návštěvu Věčných lovišť. Jelikož vidím, že kvůli nedostatku akce začínáte podřimovat, následující události budou popsány v ďábelském tempu. Zpomalím pouze v pasážích obsahujících násilí, alkohol, sex, drogy a rokenrol. Šel den za dnem a Majka se stále více cítila v Plzni jako doma. Našla si přátele, občas s nimi zašla do hospůdky nebo jinam za zábavou. Někdy svoje kamarády vytáčela tím, jak byla úspěšná v různých „barových sportech.“ Pro své chirurgicky přesné pohyby byla nepřekonatelná např. v šipkách, fotbálku a bowlingu. Občas musela schválně udělat nějakou fatální chybku, aby ostatním dala nějakou šanci. Výherní automaty už vybírala jen v depresivních obdobích a koupila si pak něco pro rozveselení. Místo automatů raději začala pracovat. Objevila svoje nadání pro cizí jazyky a psychologii. Nadání není to správné slovo. Za dva dny dokázala perfektně ovládat jakoukoliv řeč. Její vztah s Béďou se vyvinul přes veliké kamarádství do ještě větší lásky. Po pár měsících jejich vztahu se mu svěřila úplně se vším. Dokonce mu vysypala i story se sarkofágem. Občas se jí vrátil nějaký útržek vzpomínky, ale nikdy nešlo o nic podstatného. Už se smířila s tím, že přišla o svoji minulost a začala nový život od nuly. Čtyři noci v týdnu se s Béďou procházeli noční Plzní a mlátili sajrajty. Většinou šlo o normální zloděje, zombíky, upíry a podobná monstra, která se běžně pohybují městy zahalenými tmou. Postupem času se ale zdálo, že naráží na čím dál silnější protivníky. Naštěstí ani Majka nezůstala beze změn. Každou chvíli na sobě zpozorovala nějakou novou super-schopnost. Z jejích vlasů se v případě potřeby stala kevlarová helma, která chránila její hlavinku. Oči dokázaly prohlédnout jakoukoliv pevnou hmotou. Zvládla vytvořit kyselinovou slinu leptající i sklo. Než tuto schopnost úplně zvládla, stávaly se jí občas nehody. Jednou si při pohledu na skvělý oběd poslintala tričko a za chvíli žádné neměla. Ten samý osud postihl i několik polštářů pocintaných ze spaní. O tom, proč si dala menší pauzu s líbáním, radši ani nebudu mluvit. Velice platnou součástí „výbavy“ se stala její ňadra. Díky schopnosti přesunout se z hrudníku na záda, byla jejich obranná funkce neocenitelná. Mimoto mít prsa na zádech má i jiné výhody☺ Svou vůlí dokázala donutit svoje nehty, aby se za pár vteřin prodloužily na celých 8cm. To se samozřejmě hodí, když chcete něco rozškrábat nebo třeba otevřít dopis. Problém ale nastal při zjištění, že prodloužit jdou, ale zkrátit už nikoliv. No a jakpak si poradíte s drápy tvrdými jako ocel? Ne vždy je poblíž bruska nebo nůžky na plech. Život si zvolna plynul, a i když se občas dostal do stereotypu a předem vyjetých kolejí, dalo se mluvit o šťastném bytí. V této fázi by klidně šlo napsat, jak až do konce života bylo všechno v nejlepším pořádku. To by ovšem nesměl přijít ten osudný den. Probudil ji zvláštní pocit. Jakoby se jí po stehně vzhůru sunul studený had. Pomalu se plazil až ke bříšku, kde se na chvíli zastavil.V této chvíli již nebyl studený. Jeho dotyk s její obnaženou a neuvěřitelně hebkou kůží jí byl velice příjemný. Nechala se unášet těmito vzrušujícími pocity a oči měla stále zavřené. Za malou chvilku zaregistrovala další pohyb směrem vzhůru. Z ničeho nic ale cítila dva doteky, každý na jedné straně svého trupu. Její vzrušené tělíčko začalo reagovat a dostávalo se do varu. Zavřené oči dodávaly všemu ještě větší intimitu a silnější vzrušení. Když se začala vyhrnovat saténová noční košilka až přes vrcholky nejsvůdnějších Mt. Everestů na světě a ta jemná látka lehounce objala obě třešínky na vrcholcích, Majka už to nevydržela a slabounce vzdychla. Otevřela oči a usmála se na Béďu. Ten její úsměv opětoval, políbil ji a přitulil se. Nepřestával ale levou rukou dál zkoumat každá záhyb a každý výstupek jejího sametového těla. Majka předla jako kočka. Ani 8
její ruce již nezahálely. Pluli spolu na vlnách rozkoše. Některé vlny byly menší. Jiné zase větší. V dalším krátkém průběhu předehry* Majka narazila na tsunami. Minutku jen tak ležela a vychutnávala si každý okamžik návalu slasti. Pak pomalu otevřela oči. V jejím pohledu teď bylo něco zvláštního. Byl to pohled divoké kočky a navíc ještě mlsné divoké kočky. Zlehka si skousla spodní ret a jako šelma se vrhla na objekt své touhy. To, že pak proběhlo různé cucání, žužlání, cumlání a žmoulání, vás jistě nezajímá. Když po masivní implozi svého těla Béďa opět nabyl vědomí, prohlásil, že skončil čas her a přišel čas pořádné akce. Stoupl si vedle postele a během vteřiny si vyrobil svůj vlastní vynález. Byl to kondom z pavučiny. Dokonce pro něj vymyslel i název „Pavurex.“ Což je spojení slov „pavoučí“ a „Durex.“ Tato vymoženost byla pro umocnění prožitku tenčí než klasické šprcací balónky. Navíc látky obsažené v pavučině měly 100% spermicidní účinky. Hlavní výhodou ale nejspíš byla přesnost rozměrů. Nikde žádná vůle. Nikde žádný přesah. Zkrátka to sedělo jako prdel na hrnec. Jistě tušíte, co následovalo. Oba splynuli v jeden celek a souzněli ve víru svých vášní. (Pokud chcete podrobnější popis událostí, sežeňte si rozšířenou verzi tohoto příběhu, ke kterému patří i DVD obsahující intimní záběry pořízené skrytou kamerou.) Když si oba přišli na své, leželi jen tak v posteli a něžně se objímali. „Krásný to vstup do krásného dne,“ poznamenala Majka. Venku krásně svítilo sluníčko a počasí úplně lákalo k procházce. Mimoto byl tento týden slavnostní. Béďa se rozhodl skončit s profesí gigola. Majka mu sice nic nevyčítala, ale on cítil, že ji to trápí. Ten den odpoledne ho čekala předposlední zakázka. Do oběda spolu jen tak lenošili v posteli. Dokonce si v ní dali i oběd. Na dovezené číně si moc pochutnali. Pak už se ale Béďovi nachýlil čas a musel odejít za klientkou. Pohladil Majku po tváři a se slovy „Miluji tě,“ na rtech odešel v dál. „Velice vkusně zařízené 3+1,“ pomyslel si Béďa při vstupu do bytu velikosti dvou hangárů pro raketoplán. Jeho majitelka sice nepatřila k jeho obvyklé klientele, ale nabídla solidní finanční ohodnocení. Proto se na jedno odpoledne stala majitelkou svého osobního šlapky. Paní Jarmila, jak se zákaznice jmenovala, nepatřila mezi nejmladší. Sice to byla poměrně krásná a elegantní dáma, ale Béďa odhadoval její věk na něco mezi černým uhlím a diamantem. Tahle myšlenka ale byla neprofesionální. Proto ji zapudil a dál se věnoval společenské činnosti (Už si zvykl, že většina žen klientek nechce jen sex. Chtějí také, aby si jich někdo všímal a zajímal se o ně. Hodinová konverzace sama o sobě byla jistým druhem předehry.). V bytě byla navozena ta správná romantická atmosféra. Zpola zavřené žaluzie ve spojení s asi stovkou čajových svíček a čtyřmi deci kvalitního vína vytvořily dokonalé intimčo. Jelikož již měl Béďa celý večer naplánovaný v hlavě, pomalu ukončil konverzaci, políbil Jarmilu, vzal ji do náruče a s její navigací se vydal do ložnice. Saténové ložní prádlo se krásně lesklo v matném světle červené lampy. Kolem se nesla romantická melodie od Patricka Swaizeho „She’s like a wind.“ Béďa jako profesionál zvládl i na tuto pomalou písničku dráždivý striptýz. Hýbal se, třel se, hladil se, vlnil se a odhazoval oblečení. Paní Jarmila musela mít nehty zaťaté do postele, aby se na něj hned nevrhla. Písnička skončila a Béďa se pustil do další fáze. Tou byla erotická masáž. S sebou si přinesl speciální masážní olej s vůní levandule. Nevynechal jediný kousek její kůže. Ona byla v sedmém nebi a tichounce vrněla. Přesně vycítil okamžik, kdy bylo zapotřebí technik vnitřního tření. Pohladil celý její trup od shora až dolů. Přimknul se a pronikl vstupní brankou ženského lůna do krajiny rozkoší. Již po krátké sérii rytmických přírazů Jarmila vypadala, že se dopracovává k orgasmu. „Au! Co to sakra...?“ zaklel Béďa. Klekl si, podíval se dolů a nemohl popadnout dech. V místech, kde se ještě před pár okamžiky skvěla jeho mužská pýcha, crčel vodopádek krve z malinkého pahýlku. * Pozn. autora: Jsem zastáncem názoru, že „předehra“ je od slova předehřát. Protože králík do studené trouby vložený, účinek způsobí nulový. 9
Netušil, jak se to mohlo stát, a zmocnila se ho panika. Při pohledu na Jarmilu zjistil, kde se stala chyba. Tam, kde obvykle bývá růžová broskvička, zela černá díra vyplněná desítkami ostrých zubů uspořádaných do soustředných kruhů. To ovšem nebyla jediná změna. Jarmila už nevypadala jako Jarmila. Její kůže zčernala a ruce se jí proměnily v dlouhé pařáty zakončené drápy. Celý trup byl pokrytý zelenočernými šupinami. Z jejího obličeje teď šla neuvěřitelná hrůza. Jako by se na něm vůbec nevyskytoval nos. Špičaté žraločí zuby v menším provedení přímo navazovaly na spodní linku očí. Pokud se tomu ovšem dá říkat oči. Byly to prázdné černé tůně bez jakéhokoliv náznaku bělma. Je zajímavé, že z té černé prázdnoty vytékal čůrek růžového slizu. Béďa věděl, že je v troubě. Jeho jedinou šancí bylo co nejrychleji zareagovat. Bez váhání vymrštil ruce před sebe, aby vypustil pavučinu. Místo toho slyšel pouze křupnutí svých zlomených zápěstí, která již byla v drtivém sevření. Bolest byla tak nesnesitelná, až skoro omdléval. Pak už jen viděl, jak se žraločí tlama blíží k jeho krku… Kaluže krve, kousek mozku, urvané končetiny a sem tam nějaké to střívko. Násilí v hororech však Majce nenahánělo hrůzu, ani jí nezvedalo žaludek. V klidu a pohodě si hověla v křesle a žužlala si svoje gumové medvídky, které zapíjela oblíbeným vínem. Dokonalá idylka. Film skončil. Přišel čas na jednu z jejích nejoblíbenějších činností. Na sprchování. Užívala si každou kapku stékající po jejím těle. Vždy se sprchovala dobrých třicet minut. Bylo by tomu i dnes, kdyby ji nevyručil zvonek ode dveří. Vyskočila ze sprchového koutu, zabalila se do župánku a spěchala ke dveřím. Otevřela je, ale za nimi nikdo nebyl. Na rohožce však ležel nějaký balíček. „Jé, to moje zlatíško mi dalo dárešek,“ rozplývala se Majka a hned se na něj vrhla. Vzala ho dovnitř a zavřela dveře. Úplně hořela nedočkavostí. Zatřepala dárkem a zevnitř se ozvaly tupé nárazy na stěny krabičky. „Sáfryš, doufám, že v tom není nějaké zviřátko☺“ Zvenku to vypadalo velice precizně zabalené. Růžový balicí papír přepásaný rudou stuhou s velkou mašlí. Velikost Majka odhadla na 20cm v úhlopříčce. Zhruba by se tam napříč vešla část ruky od konečků prstů přes zápěstí a ještě kousek předloktí. Takže uvnitř mohlo být třeba malé štěně nebo velké morče. Podle toho, jak to rachtalo, to klidně mohla být i želvička. Nebo dvě. Ta zatracená stuha ale nešla rozvázat. Ještě chvíli s ní bojovala, až se mašle pomalu snesla na zem. Za ní hned následoval balicí papír. O Majčin nos se otřel podivný zápach. Už neměla pochyb. Zviřátková hypotéza se potvrdila. Zavřela oči a krabičku otevřela poslepu. Už předem si připravila překvapený výraz. Pozvolna otevřela oči a její široký úsměv se v mžiku proměnil v ještě širší křeč. Kam se hrabou nejstrašidelnější horory? To, co bylo v dárku, donutilo Majku klesnout do kolen. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nebyla schopna jakéhokoliv pohybu. Její tělo kompletně vypovědělo službu. Jen tak sebou plácla zády o dveře a snažila se přemoct nucení na zvracení. Teď možná někoho z vás zajímá, co tam asi tak mohlo být. Vnitřek krabice byl vystlán igelitem. To ale ještě nebylo to nejhorší. Pamatujete, jak Majka odhadovala velikost? Tipla si, že se tam vejde určitý kus lidské ruky. No a trefila se. V loužičce krve. kterou igelit nenechal prosáknout, tam ležela lidská ruka. Podle tetování (Bylo to srdce a v něm velké písmeno M) a prstenu na ruce, který Béďovi darovala, bylo jasné, že tento znetvořený pahýl patřil jemu. „Kdo? Proč?“ zajíkla si pro sebe. Zmlátili spolu spousty kašparů a byla si stoprocentně jistá, že žádný z nich se Béďovi ani v nejmenším nevyrovnal. Stále jako ve snách vstala a vzdalovala se od dveří. V jednu chvilku ji ale přepadl zvláštní pocit. Bylo to asi zrovinka v ten okamžik, když jí kolem hlavy proletěla klika od dveří a na zádech jí přistála hromada třísek. Šok z ruky byl najednou ten tam a na jeho místo nastoupil další. Ani se nestačila úplně otočit ke dveřím, takže k nim stála zhruba ramenem, když jí tímto ramenem projela prudká bolest. Udělala kotoul stranou a chytla se za krvácející ránu. Teď už spatřila útočníka, útočnici, nebo co to bylo za paskvila. Vám, kterým to ještě nedocvaklo, prozradím, kdo to byl. Byla to samozřejmě Jarmila ve své „přívětivější“ podobě uslintaného démona. Chvíli si koukaly z očí do důlků. Majka přemítala, zda má tahle 10
kreatura něco společného s rukou v bedně. Přišlo jí to velice pravděpodobné. A i kdyby ne, mohla si na ní vybít zlost. „Připrav se na svůj konec, čubko nemytá!“ vyštěkla Majka. Ale to už stála před příšerou a její pravačka nezahálela. Přímý direkt na komoru. O zem cinkly dva zuby podobné žraločím. Majka si musela z ruky setřít růžový sliz. Jarmila ze sebe vydala nelidské zavřísknutí a vrhla se do protiútoku. V tom ale dostala kopanec do hrudníku, až přeletěla celou místnost. (Kdybyste tak viděli ten nádherný kop s otočkou.) Od ostrých šupin na jejím hrudníku si Majka rozedřela celé chodidlo do krve. Chvíli jen tak stála na levé noze a z pravé jí sem tam skápla krůpěj krve. To už se ale Jarmila rozeběhla k dalšímu útoku. Bolest nohy Majce znemožňovala, aby vyrazila proti. Alespoň udělala obranný postoj i za cenu, že se o bolavou nohu musela opřít. Bohužel styk chodidla pokrytého krví s hladkým povrchem plovoucí podlahy způsobil horizontální pohyb nohy po podlaze s minimálním třením. To za přispění gravitačního zrychlení uvedlo Majčino tělo z vertikální polohy do polohy vodorovné se zemí. Při styku zadní části těla s podlahou došlo k pružné deformaci hýžďového svalu, která měla za následek povrchovou krevní sraženinu fialové barvy. Pro ty, co nerozuměli, je tady překlad. Majka uklouzla, spadla a narazila si zadek. Obluda na ni ihned skočila. Chytla jí ruce a přitlačila k zemi. Majka naštěstí ještě stačila mezi jejich těla strčit nohu a kolenem Jarmilu odstrkovala. Ta jenom vrčela a vydávala podivné zvuky, kterými se možná dorozumívala. Cintala Majce na tváře a ta se nemohla ni pohnout. Najednou dostala nápad. Mlela chvíli pusou, aby se v ní nahromadily sliny. Jako bonus ještě přidala hlen, který vytáhla snad až z paty. Fffttt (to mělo být citoslovce plivnutí). Plivanec našel přesně svůj cíl. Mezi Jarmilinýma „očima“ se začala vypalovat díra velikosti dvacetikoruny. Syčení a slabý dým z chemické reakce doprovázelo úpění a sténání. Příšera Jarmila ještě chvíli běhala zmateně po místnosti. Pak se sesunula mrtvá k zemi. Majka ztěžka vstala a kulhavým krokem se došourala k nehybnému tělu. Pro jistotu jí ještě strhla vaz. Člověk nikdy neví. Rozhlédla se po předsíni, kde to teď vypadalo jako po boji. Sebrala ze země Béďovu ruku a vrátila ji zpět do krabice, ze které se vysypala. U dveří se začali slézat sousedé, proto se přesunula do kuchyně. Znovu se slzami v očích pozorovala ruku svého milovaného. Sundala prsten a položila ho na stůl. S posledním vyznáním lásky dala krabici i s obsahem do mrazáku. Zničená po psychické i fyzické stránce si sedla ke stolu. Vzala do dlaní prsten. Lehce ho sevřela. Se zavřenýma očima myslela na Béďu a živila v sobě naději, že je stále někde naživu. Prstýnek ji začal v dlaních hřát a ona si vzpomněla, kdy ho Béďovi darovala. Vlastně to byl ten samý, který měla u sebe v sarkofágu. Nasadila si ho na prst. Její myšlenky teď rozebíraly smysl života. Co bude dál? Tok myšlenek přerušila skutečnost, že na prstu s prstenem se začalo rozlévat teplo až horko. Ve chvíli již prostupovalo celým jejím tělem. Nebylo to ale nepříjemné. Dokonce měla pocit, jakoby to už někdy zažila. najednou všechno utichlo a dál…dál nic. První, co slyšela, byl její vlastní dech. Chtěla otevřít oči, ale světlo kolem bylo moc ostré. Zkusila ohmatat okolí svého ležícího těla. Povrch toho, na čem ležela, byl hladký jako dětská prdýlka. Našla okraj. Nejspíš to byla hrana postele. Pomalu se posadila. Když se tak stalo, ostré světlo se ztlumilo a Majka si mohla prohlédnout prostory kolem ní. Byla v poměrně velké místnosti, kde všechno vybavení vypadalo jako z křišťálu. Dokonce i její postel vajíčkovitého tvaru. Jen stěny byly neprůhledné. Tu si všimla, že se z měnilo její oblečení. Už žádný župan ale strohý šedostříbrný oděv, který jí pasoval, jako by byl ušit přímo na ni. Po šrámech z posledního boje nenašla ani památky. Majčina zvědavost překonala i zmatení z nastalé situace a začala prozkoumávat místnost. Hned, jak slezla z postele, světlo zářící na lůžko pohaslo úplně. Po okolí bloumala jen chvilku. Nic zajímavého. Otočila se a stalo se něco, co ji kupodivu ani moc nepřekvapilo. Jen tam tak stála, koukala do velkých černých očí malého šedohnědého mimozemšťánka. Natáhla ruku, aby si jimi mohli potřást. „Dneska už je možný úplně všechno,“ blesklo jí hlavou. „Vítej na palubě naší lodi,“ řekl mimozemšťan a podal Majce svou ručku. 11
„Jak je možné, že mluvíte naší řečí?“ „Nemluvím. My zde všude máme nainstalovány univerzální simultánní překladače. Navíc je k tobě přeložený hovor směrován tak, aby to vypadalo, že zvuk opravdu vychází z mých úst. „Aha, to je dost mazaný. Počkat! Řekl jste lodi?“ „Ano na lodi.“ „Tak to bych vás asi měla informovat o své mořské nemoci.“ „Tak na takové lodi nejsme,“ s těmito slovy se dotkl jedné ze stěn. Stěna po jeho doteku pozvolna zprůhledněla. Majce se naskytl zajímavý pohled. Nacházeli se nekonečném černém prostoru nekonečného černého Vesmíru. „Dneska je možný vážně vážně cokoliv.“ „No a co tu vlastně děláme?“ zeptala se. „Je to na delší povídání. Následuj mě prosím. Jistě potřebuješ doplnit energii. Já ti při jídle poreferuji, jak se všechno stalo.“ „Tak jo. A jak se vlastně jmenuješ?“ „Jmenuji se Qvork.“ Jídelní místnost, do které dorazili, vypadala úplně stejně jako místnost předchozí. Jen vybavení se lišilo. Uprostřed stál velký oválný stůl bílé barvy. Kolem bylo ještě asi tak pět menších kulatých stolků. Malé stolky vypadaly jako ze skla. U jedné zdi Majka zahlédla něco, co by se s trochou fantazie dalo nazvat barem. Hodně ji zaujaly desítky nádob naplněné tekutinami velice rozličných barev, které stály na poličkách za barpultem. „Tady jsme pro tebe připravili pozemské jídlo a pití. Takže jak vy říkáte: Dobrou chuť.“ „Děkuji,“ zamumlala Majka s plnou pusou krůtího stehna. A Qvork začal vyprávět. „Naše rasa - Qvindarové - je oproti té vaší velice stará. V přepočtu na vaše jednotky jsme se vyvíjeli asi tak patnáct tisíc let. Za tu dobu jsme kolonizovali šest slunečních soustav. Naše společnost je z 99% složená ze zapřísáhlých pacifistů. Většina Qvindarů si přivykla na pohodlí, které nám poskytuje naše vyspělá technologie. Náš pokrok se zastavil. Nic už se nevynalézá ani nezkoumá. Průměrný Qindar netuší, jak věci fungují. Jediné, co ví, je, jak věci udržovat v chodu. Není toho moc. Naši předkové důmyslně sestrojovali stroje s autodiagnostikou a se schopností samospravování. Takže je prakticky stačí jen oprašovat a občas něco vyměnit. Nikdy jsme s nikým nebojovali v otevřeném boji. Naše planety jsou chráněny účinnou orbitální obranou. Na té dlouhé věky ztroskotal každý agresor. Bohužel ale poslední útočník naši obranu prolomil. Naše domovská planeta Qvindar 1 byla napadena nepřátelskou rasou Trotlojdy. Když naše civilizace ještě používala k výrobě energie trikvarkovou fúzi, zbývalo nám velké množství vysoce radioaktivního odpadu. Vyrobili jsme kontejner obrovských rozměrů a do něj se nahustilo deset miliard tun toxického odpadu. Kontejner jsme pak vypustili do vesmíru. Pravděpodobnost, že by se s něčím střetl, byla zanedbatelná. Paradoxně tomu však bylo úplně jinak. Odpad narazil do jedné planety. Ke vší smůle byla navíc obydlená. Tedy alespoň před tou kolizí. Z celé civilizace zbylo asi tak dvacet tisíc Trotlojdů na vesmírných lodích mimo planetu. Bylo nám tohoto incidentu velice líto, proto jsme jako projev lítosti poslali zbylým Trotlojdům dárkový koš. Oni si ale zničení své planety vzali nějak osobně. Dárkový koš rozdupali a naši domovskou planetu vzali útokem. Než prolomili naši planetární obranu, přišli o polovinu svých lodí i lidí. Jejich velká nevýhoda je, že se mohou rozmnožovat pouze na své planetě, kde jsou k jejich reprodukci vhodné podmínky. Tedy vlastně byly. Většina se jich z lodí přesunula na povrch naší planety. Za 300let nám zabrali desetinu planety. Možná si říkáš, že to není moc, ale musíš vzít v úvahu velikost Qvindaru 1. Váš Jupiter je ve srovnání s ním poloviční. Mimoto za celou dobu invaze jsme přišli o celou miliardu lidí a oni pouze o pět vojáků. Naše nemohu nazvat vojáky, protože neútočí, ani se nebrání. Je nás jen pár, kteří se alespoň nějak bráníme, znepříjemňujeme a zpomalujeme jejich postup. Naše obranné techniky ale nevydrží do nekonečna.“ 12
„Mohu mít pár otázek?“ „Samozřejmě.“ „Mám jich víc, ale zeptám se na tři nejdůležitější. Jistě máte nějaké přátele z jiných světů. Proč vám nepomohou? Jak to, že se Trotllojdové dožívají takového věku? Co s tím vším mám společného já?“ „Vezmu to popořadě. Z našich takzvaných přátel se vyklubaly kurvy převlečené za kamarády. Prý se nechtějí vměšovat do našich interních záležitostí. To jsou ale kecy. Kdyby nás Trotlojdové vyhladili, tak hned naši planetu obsadí. Trotlojdi se dožívají takového věku, jelikož se zmocnili našeho omlazovacího přístroje. S ním jsou prakticky nesmrtelní, zatímco naše obrana pomalu vymírá. Měli jsme jen jeden. Díky skvělé lékařské péči a zdravému životnímu stylu se dožíváme kolem tři sta padesáti let. Alespoň něco. Tak a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. K tobě. Zhruba před čtyřmi tisíci lety, když náš lid ještě nebyl tak pohodlný, se vydal jeden z našich vědců na druhý konec galaxie, aby uskutečnil svůj fenomenální pokus. Odletěl vytvořit nový život. Našel si planetu, na které byla vyvinutá flóra i vícebuněční živočichové. Myslím, že jim říkáte dinosauři. Ano, byla to planety Země. I když předtím se tak ještě samozřejmě nejmenovala. Qvak, jak se onen vědec jmenoval, přiletěl na vaši planetu s celou svojí rodinou. K nim se navíc přidalo ještě dalších pět rodin, kterým tento projekt učaroval. První, co musely udělat, bylo přestěhovat dinosaury na jinou planetu. Pak pomocí genetiky začali vytvářet nový druh. Dlouhá století jsme vás pozorovali a zkoumali. Bylo fascinující sledovat, jak se vyvíjíte, zdokonalujete a zároveň spolu stále bojujete. Když nás Trotlojdi napadli, dostali jsme spásný nápad. Mohli jsme pro naši obranu využít lidský potenciál. Jste fyzicky zdatní, odolní a vaše mozkové možnosti jsou v rozumných mezích. Nejsou příliš nízké, takže jste chytřejší než gumovej had. Nejsou ale ani příliš vysoké, takže vás lze částečně ovládat.“ Při této poslední větě Majka zpomalila frekvenci rozmělňování zeleninového salátu a upřeně sledovala Qvorka v očekávání, co bude dál. „Abychom neponechali nic náhodě, začali jsme experimentovat s vylepšováním lidí. Qvak si na povrchu Země zařídil laboratoř, kde pracoval. Pomocí holografické technologie na sebe vzal lidskou podobu, aby nevzbuzoval nežádoucí pozornost. Trvalo dlouho, než se podařilo vytvořit první obstojné prototypy. Obstojné ale pro nás stále nebylo dost. Až Qvakův pravnuk přinesl do našeho snažení velký průlom. Ten žil mezi lidmi s krycím jménem doktor Frankenstein. Neříká ti to něco?“ „Něco ano, ale nedokážu si to dát do souvislostí.“ „Qvokovi (skutečné Frankensteinovo jméno) se povedlo něco unikátního. Vytvořil tebe. Skloubil ženskou krásu a instinkty nemilosrdného zabijáka. Možná tě zajímá, proč se nesnažil vytvořit něco ohavného, co by vzbuzovalo strach už od pohledu. Na to je jednoduchá odpověď. Batolete se také nikdo nebojí, ale když vytáhne z plínek zbraň, tak má na své straně moment překvapení. Pár příšer se ovšem také povedlo vyšlechtit. Ale zpět k tobě. Máš v sobě integrovány prvky z předchozích modelů (ruka Robocopa, oči Supermana, slinné žlázy vetřelce…). Ty nás trochu zklamaly. Každý měl nějakou slabost. Toho jsme se u tebe vyvarovali. První testy byly výtečné. Tvoje schopnosti předčily mnohá naše očekávání. Bohužel si lidé té doby řekli, že potřebují někoho lynčovat, a zaútočili na doktorovu laboratoř. Pro Qvoka a vlastně pro celý náš lid jsi byla to nejcennější. Proto tě pro jistotu schoval do tajného podzemního úkrytu. Tam jsi byla kryogenicky zmražena. Sice bys ten hlouček lidí zvládla levou rukou, ale nebyl čas na kaskadérské kousky a ani na zbytečné ničení lidských životů. Ten hlouček lidí nás ale dost překvapil. Laboratoř a poznámky k výzkumu byly zničeny. Doktor zemřel. Tvůj úkryt byl ztracen, protože jediná osoba, která o něm věděla, byla po smrti. Nenašli jsme tvoje tělo, takže nám bylo jasné, že jsi někde ukrytá. Už tě zbývalo jenom najít. Měli jsme tvojí pomocí tu chátru raději zlikvidovat. Uběhla zase spousta času, než jsme tě našli. Další prodlení nám způsobil fakt, že kryokomora byla poškozená a resetovala ti paměť. Umístili jsme tě do rehabilitační jednotky v jeskyni, kde ses probrala, ale paměť se již nedokázala zregenerovat. Vypustili jsme tě do lidského světa, abys znovu nabyla svoje ztracené instinkty. Většina padouchů, se kterými jsi bojovala, byla naše práce a tvůj 13
výcvik. Přivezli jsme sem pro tebe různé kreatury, které jsi úspěšně zlikvidovala. Čekalo na tebe několik protivníků. Naše plány ale byly zhaceny. Trotlojdové se nějak dozvěděli o naší zdejší činnosti a vyslali sem jednu loď. Napíchli se na náš sledovací signál, který jsi měla v prstenu. Nevěděli ale, že ty ho nenosíš. Neznali tvoji podobu a zlikvidovali proto jednoho lidského samce. Když už zde ale byl Trotlojdí zabiják, chtěli jsme, aby ses s ním střetla. To s naším malým přispěním tě našel. Jak jsi splnila tuto závěrečnou zkoušku, na nás udělalo velký dojem. Naše plány jsou ale prozrazeny a musíme jednat. Transportovali jsme tě na naši loď a letíme na Qvindar 1. Naneštěstí náš odlet zaznamenala loď Trotlojdů a zaútočila. Pokusili jsme se o rychlý únik. Doletěli jsme až do červí díry spojující naši a vaši část galaxie. Byli nám ale stále v patách. Museli jsme v červí díře vypustit část paliva. Nepřátelská loď se sama zničila, když palivo zažehla střelou. Exploze lodi uvnitř červí díry způsobila nečekaný efekt. Celý subprostorový tunel se zhroutil. Naši loď to vypudilo do normálního prostoru. Navíc nás to poškodilo. Nemůžeme teď dosáhnout rychlosti světla. Cesta nám bude trvat ještě 15měsíců. Pak už tě konečně dovezeme a budeme tě moci replikovat. Už se na tu obrovskou armádu těším. Tak to by mělo být asi tak všechno.“ Majka na sucho polkla. Musela si teď v hlavě utřídit všechny informace, které dostala. Nakonec dospěla k názoru, že jak Qvindarové tak Trotlojdové jsou pěkný sajrajti. Chtěla zůstat v klidu, ale vztek ji přemohl. „Takže jestli jsem to dobře pochopila. Vy jste si hráli na Bohy. Vytvořili jste si jen tak pro zábavu celou lidskou rasu. Dělali jste na lidech pokusy a nebrali jste žádné ohledy na etiku. Kvůli vám zemřela jediná osoba, kterou jsem milovala. Vaší vinou a bezmeznou bezohledností byla téměř vyhlazena jiná rasa a před tou bych vás jako měla chránit, jo?“ „Ano tvá formulace je přesná,“ konstatoval Qvork bez jakéhokoliv náznaku emoce. „Tak to si budu muset hodně dlouho rozmýšlet,“ procedila Majka mezi zuby. „Bohužel tě musím zklamat, ale nemáš na vybranou. Tohle je tvůj primární úkol. k ničemu jinému se nehodíš.“ „Ty jeden malej…“ vybouchla vzteky Majka a chystala se Qvorka inzultovat. Její ruka ale zůstala viset ve vzduchu a k cíli se ani nepřiblížila. „Co to sakra…?“ „Máš v sobě zakódováno, že nám nemůžeš ublížit. Nemám ti za zlé, žes takhle reagovala. Podle našeho bioscanu jsi zrovna ve fázi premenstruační tenze. Výzkumem jsme zjistili, jak se v tomto období chováte. Náladovost a výbušnost jsou jedny ze znaků. Budiž ti odpuštěno.“ „Tak to už je moc. V měsíčkách se mi hrabat nebudou. Teď je to osobní.“ Tohle ovšem neřekla nahlas. Pouze si to myslela. Navenek se projevila úplně jinak. Zatvářila se provinile a řekla: „Moc se omlouvám. To mi jen tak ujelo. Mohla bych si jít někam odpočinout? Jsem dost unavená.“ „Jistě, tvoje ubikace je již připravena.“ Majka si sedla do průhledného křesla ve své kajutě, na odpočinek ale neměla ani pomyšlení. Místo toho si v hlavě osnovala dokonalý plán útěku. „A mám to,“ řekla si Majka vzrušeně. Za tři týdny měla v malíčku plány celé lodi a návyky posádky. Tvářila se jako jejich nejlepší kamarádka a potom ze všech tahala důležité informace. V okamžiku, kdy dokončila výrobu neutronové pumy za pomoci minima surovin (vřelé díky MacGyverovi), byla připravena na odchod. Na výrobu bomby použila různorodé věci. Občas si něco „vypůjčila“ po různých lodních prostorách. Hodně jí také vypomohly její ocelové nehty, které použila nejen jako rozbušky. Nastala hodina H. Vše se teď muselo odehrát ve velice rychlém sledu. Ve své kajutě vyryla nehtem do podlahy kruh. Do jeho středu plivla největší slinu, jakou kdy svět viděl. Bylo toho snad čtvrt litru. Slina se rozlila přesně po celém kruhu. Jen to zasyčelo a úniková cesta byla na světě. Majka rychle popadla bombu a proskočila o patro níž. Na této palubě se nacházely hangáry. Tam se také během chvilky dostala. Zmocnila se jednoho raketoplánu pro tři osoby. Hangár neměl žádná vrata. Jeho výstup byl přehrazen silovým 14
polem, které chránilo vnitřek před vesmírným vakuem. Každá loď měla na své palubě vysílač signálu, díky kterému mohla proletět ven nebo dovnitř. Tak a byla venku. Překvapilo ji, jak to bylo všechno snadné. Zapnula autopilota směrem od mateřské lodi a šla aktivovat bombu. Ta teď musela být zavěšena ve vzduchu. Její povrch totiž pokrývaly dotekové senzory. Za malý okamžik se vyplnila Majčina předtucha. Její prsten začal hřát, jak se ji snažili transportovat zpět na loď. S ledovým klidem si prsten sundala a zahákla ho na bombu. Vžžžžž a bomba byla pryč. Kdyby měla zpětná zrcátka, viděla by mohutnou explozi, která mateřské lodi pořádně rozhodila sandál. Zbyla z ní jen hromada šrotu plující Vesmírem. Stejně tak plula i Majka ve své nové lodi. Seděla v křesle pilota a sledovala vzdálené hvězdy. Zastesklo se jí po Béďovi. Také ji mrzelo, že když se teď zbavila prstenu, už jí na něj nezbyla žádná památka. Nastavila kurz zpět k Zemi a spustila autopilota. Uvědomovala si, že bez nadsvětelného pohonu a červí díry bude její návrat trvat řadu desítek let. Nicméně se domů chtěla vrátit stůj co stůj. Vlezla si do kryogenického boxu. Nastavila automatické rozmrazení v případě ohrožení nebo dosažení cíle. Skleněný kryt se za ní se syčením zavřel. Hlas lodního počítače zahlásil: „Příprava kryogenického procesu… Bioscan uchovávaného subjektu… Subjekt nalezen… Jeden exemplář lidské samice… Výpočet kryogenické směsi pro gravidní lidskou samici… Kryogenní zmražení…Start!“ A tak pluje Majka vesmírem s maximálně překvapeným výrazem zmrazeným ve tváři a dlaněmi připlácnutými na sklo. Doletí na Zemi? Bude tam stále život? Těžko říct. Ještě bych chtěl vyzdvihnout poučení, které z tohoto příběhu plyne. Jak vidíte, ke zničení celé planety stačí jedna jediná žena s premenstruačním syndromem. Omlouvám se za tuto sexistickou vložku. To ale nic nemění na tom, že je to pravda☺
Dovětek: Pokud vám vrtá hlavou, jak jdou k sobě PMS a těhotenství, vysvětlení je zde. Béďův Pavurex nebyl zas tak stoprocentní, jak si myslel. Majka v to osudné ráno otěhotněla. Bioscan na lodi to ale ještě nemohl zaznamenat. Proto předpokládal, že přijde to, co přichází pravidelně každý měsíc. Za tři týdny v únikové lodi již ale embryo bylo dostatečně velké k odhalení.
J.M.Artan 15
