ROČNÍK: XXIV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 4/2015
Nebojme se vyjít ven. Každý rok, jakmile se jarní počasí prosadí, příroda se zazelená a rozkvete, to většinu lidí táhne ven. Na víkendy často mimo Prahu, během týdne do parku, na hřiště… Dokonce i ti, kdo si rádi posedí v hospůdce, dávají přednost zahrádkám před nimi. Letos to nově vnímám jako znamení. V liturgickém kalendáři toto období koresponduje s velikonoční dobou, kdy znovu a znovu slyšíme Ježíšovo poslání učedníků: „Budete mými svědky. Jděte a hlásejte evangelium všem národům.“ Čteme ze Skutků apoštolů o tom, jak počínajíce letnicemi apoštolové vyšli ven – z domu, kde byli shromážděni, na náměstí, pak z Jeruzaléma do Judska a Samařska, nakonec do celé Římské říše – a mluvili s lidmi o Ježíši a jeho evangeliu. Pojďme taky ven a nebojme se i tam mezi ostatními, které ven vytáhlo jaro, projevit jako křesťané, tedy Ježíšovi učedníci a svědci. Nápaditosti se meze nekladou, zvláště pak pod inspirací Ducha svatého. Několik konkrétních možností, které jsou v různé míře předpřipraveny, bych ale rád nabídl všem farníkům. V sobotu 23. 5. odpoledne spolu s komunitou San'Egidio připravujeme piknik pro lidi bez domova v Letenských sadech (zapojit se je možné přípravou občerstvení, rozdáváním jídla, povídáním si s našimi hosty, později hraním fotbalu a dalších her). Pak si v pátek 29. 5. večer „oddechneme doma“, kdy při Noci kostelů zveme veřejnost k nám, abychom hned potom v rámci Dnů víry opět vyšli. Nejprve se připojíme 31. 5. k Rodinnému dni Prahy 7 (hledáme farníky ochotné prezentovat farní aktivity u našeho stánku, připravit úkoly pro děti). Během prvního červnového týdne chceme jedno odpoledne pobýt na Strossmayerově náměstí – se zpíváním (o to se postarají KaPři), občerstvením, rozhovory. A jedno odpoledne ve Stromovce – zde by mělo mít setkání charakter velkého farního pikniku, při kterém chceme mezi sebe zvát kolemjdoucí. Pojďme ven, i společně, a otevřme se setkání se známými i neznámými. Věřím, že si tyto příležitosti náš Pán použije. Váš Pavel Semela RADOST Z PROŽÍVÁNÍ CÍRKVE Podělím se nyní o zážitek v souvislosti s úmrtím paní Marie Kalistové. Na její horšící se zdravotní stav nás upozornil br. Hayato, který jí donášel Eucharistii. Na velikonoční pondělí odešla ke svému Pánu. Při dopolední mši na Zelený čtvrtek biskup diecéze světí posvátné oleje, které budou používány celý následující rok. Jáhni předkládají oleje v těžkých kovových nádobách a letos spolu s kolegou Josefem jsem přinášel olej nemocných. Během dlouhého průvodu, kdy jsme nesli oleje do arcibiskupského paláce, mě napadalo, kdo asi z naší farnosti bude pomazán první v souvislosti s udělením svátosti nemocných… a hned druhý den, na Velký pátek, šel P. Pavel Semela zaopatřit právě paní Kalistovou! Tak prožila Velikonoce ve spojení s Pánem a na pondělí velikonoční ke svému a našemu Pánu odešla. I svými posledními dny nám ukázala hmatatelné spojení s církví: skrze toho, kdo jí nosil Eucharistii, jáhna, kněze a biskupa. Byla to její poslední, velmi výmluvná katecheze. Jiří Beran, jáhen
ČTYŘI GENERACE, ČTYŘI DEKÁDY… aneb DRUHÝ DOMOV Když se v předminulých FL objevil Jitčin článek a výzva k založení nové „rubriky“ o osobním vztahu k farnosti a jejím kostelům, nadchlo mě to a očekávala jsem záplavu příspěvků. Okamžitě se mi v hlavě rodil ten můj, ale nechtěla jsem být zase mezi prvními… Do minulých ani těchto FL ale nikdo jiný na toto téma nepřispěl a přišlo by mi velká škoda, kdyby tento nápad zapadl – vždyť o čem jiném by farní časopis měl být! Tak se omlouvám. Jsem si skoro jista, že vyznání podobné tomu mému by mohla napsat (nejen) řada mých vrstevníkůspolufarníků. Naše rodina je s touto farností spojena již ve čtvrté generaci – můj tatínek do ní patřil od svého narození v roce 1926!, babička možná ještě o nějaký rok déle… No a 8. června (to datum znám od svého raného dětství a vždy se u nás skromně slavilo) tohoto roku tomu budou, dá-li Pán, čtyři desítky let od chvíle, kdy jsem, zaujata prý nejvíce květinou položenou přes mou zavinovačku, byla u oltáře Nejsvětějšího Srdce Páně pokřtěna - rok poté, co v kostele sv. Klimenta vstoupili do manželství moji rodiče. S farností a jejími kostely je velmi úzce spjat celý můj život, dodnes si pamatuji, jak jsem někdy v rané dospělosti uvažovala, kam bych šla, kdyby mi bylo zle, kde bych našla onen pověstný „druhý domov“ – a kromě domova prvního (a snad ještě bytu, v němž žily/žijí a byly/jsou mnou pravidelně navštěvovány moje babička a teta-kmotra) mě napadl naprosto přirozeně „Antonín“. Vlastně jsem do tohoto časopisu nenapsala článek - a že jich už pár bylo - osobnější než tento… Rané dětství, to jsou hlavně „dětské“ mše a biblické hodiny P.Kohlíčka, s diapozitivy (nejen) o černoušku Bambovi a s prvními sice na varhany doprovázenými, ale přece „rytmickými“ písněmi…Léta školní a počátky dospívání pak představují citlivé doprovázení P.Baxanta, jeho přípravu na biřmování v pouhých jedenácti letech (kdo si mohl být tehdy jist, že za ty dva-tři roky bude v naší arcidiecézi vůbec mít kdo biřmovat…) a tuším, že i začátek období téměř denního „podpírání sloupu“ u sakristie při večerní mši svaté…Vybaví se i matná vzpomínka na při velkých slavnostech koncelebrujícího stařičkého P.Fialu a ta trošku živější na rychlost pana prof.Kubalíka i na krátká, ale tehdy pochopitelně spíše mými rodiči než mnou velmi oceňovaná kázání P.Topinky. Patřím k těm šťastným, kteří zásadní léta dospívání mohli prožívat už v době čerstvě nabyté svobody. A tak přichází ta „nejaktivnější“ léta různě se proměňujícího společenství, těžce „probojovávaných“;-) kytarových mší, ale také každopátečních večerů s kýblem, koštětem a hadrem, ve společnosti několika dalších vrstevnic a Pepy a „jeho tří grácií“: paní Jarušky – dej jí Pán Bůh věčnou slávu, její životní optimismus byl obohacující – paní Anežky a paní Marušky…No a vzpomínka na tato léta by nebyla zdaleka úplná bez romantického doprovodu též na půdě farnosti se odehrávajícího prvního, druhého…vesměs beznadějně neopětovaného zamilování… Manžela jsem si tedy nakonec na rozdíl od Jitky musela najít jinde, ale myslím, že i on, ač pochází z prostředí a farnosti řekněme mnohem „tradičnějších“, tu rychle zdomácněl. Přestala-li jsem jmenovat kněze, kteří v tu dobu ve farnosti působili, není to rozhodně dáno tím, že by jejich vliv nebyl významný - naopak! V době farářování P. Malého sehrál určitě nejen v životě mém významnou roli především jeho kaplan a následně nástupce P. Poręba… K P. Aloisovi jsem asi také nejen já hledala vztah postupně, ale na málokterého člověka z těch, kteří už jsou na věčnosti, vzpomínám tak často a intenzivně, a to zdaleka nejen proto, že byl tím, kdo opravdu pevně svázal moje a manželovy ruce štolou… No a kaplani? Akademický P. Přibyl, který ze zkoušky na vysoké nepřipouštěl jinou známku než „jednušku“, bodrý P. Marcel i možná na první pohled co do té bodrosti jeho protipól P. Jaroslav, s nímž jsem však vedla – nejen – jeden z nejzásadnějších rozhovorů svého života (pro odpůrce „masovek“ dodávám, že to bylo uprostřed miliónového shromáždění těsně před vigilií Světového setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem) a který spolu s několika dalšími patří dodnes k těm, na které se s důvěrou obracím s „SOS prosbou“ o modlitbu či mši svatou… Jeho bratr, s nímž jsem se poprvé setkala, když jsem za dovolené P. Aloise na faře sháněla zaopatření pro mého tatínka, domnívajíc se, že to bude „jen“ před akutní operací a nepřipouštějíc si, že z té narkózy, následující snad dvacet minut po udělení svátostí, už se v tomto životě neprobere… P. Korda, který křtil naši Nanynku a s kterým jsme též stále v kontaktu, a P. Michal, kamarád ze spolča, který pohřbíval našeho Jeníčka (kdoví, zda to nebyl poslední pohřební obřad a poslední „zádušní“ mše, které před svou nemocí vedl). Coby farář pak otec Pavel, který mj. spolu s mnoha dalšími provází svou modlitbou a požehnáním naše současné těhotenství… Stejně jako tu řadu kněží bych mohla jmenovat ještě mnohem, mnohem početnější zástup přátel a spolufarníků, kteří tvoří onu „druhou rodinu v druhém domově“… S tím jmenováním to vlastně není tak úplně pravda, protože mnoho z Vás, především těch starších, kteří mě leckdy pamatujete doslova od narození, jménem ani neznám… Dlouho jsem možná nevěděla ani o Vašich modlitbách, v posledních letech už o nich aspoň do jisté míry víme a … co jiného říci, napsat, než „Pán Bůh zaplať“ za ně, za společenství, příklad, přátelství… Anuša Lizáková
VZKŘÍŠENÍ Následujících pár řádků si dovoluji napsat jako svědectví, že Bůh si člověka – a člověk Boha? – vždycky najde. Z různých důvodů jsem se nemohla zúčastnit obřadů velikonočního tridua. Na Bílou sobotu jsem oželela vigilii Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a v tu dobu se před obrázkem ukřižovaného modlila jeruzalémský růženec. Končil desátkem „Který z mrtvých vstal“. Obzor se rozjasnil, zvláště ještě po tom, když mi vytanulo na mysli: „Blahoslavení smutní, neboť oni budou potěšeni.“ Něco jsem si pak dělala, když mě z pokoje, kde manžel sledoval televizní program, přilákal hlas zvonů. Divočina Pirátů z Karibiku. Nastala pauza. „Ťukni mi Noe!“, poprosila jsem. Světe div se. Tam právě Svatý otec u obětního stolu byl připraven k proměňování. A pozvedá: „Hle, toto je Tělo Mé, které se za vás vydává…“, „Hle, toto je kalich Mé Krve, která se za vás prolévá …“. Ještě jsem z Říma stihla Pater noster a už „jel“ zase divoký Karibik. Na odchodu přesto od obrazovky slyším: „Věčný život nedává žádná pohanská modla, ale Bůh.“ Zahřálo to u srdce. Díky, Pane, že nás máš rád. Irena Červenková MŮJ ANDĚL STRÁŽNÝ Mám spoustu otázek, a není vždy nablízku člověk, který by odpověděl. Ale mám anděla strážného, Bůh mi ho dal. Když ho prosím, často mi odpoví. Já: Jsi můj anděl, proto víš, jak často se modlím. Proč mě Bůh nevyslyší? Anděl Modlíš se pravidelně, to je pravda. Ale teď jde o to, jak se modlíš. Nejsou tvé modlitby často jen informací pro Boha o tom, co si myslíš a co si přeješ? Já: Prosím? Anděl: Bůh přece ví, co potřebuješ a co ti dělá dobře. On to ví dokonce líp. Já: Není to ovšem vždycky něco jiného, než chci já? Anděl: Ty žiješ, myslíš a modlíš se v tomto pomíjivém světě. On ale chce to nejlepší pro tebe na věčnosti. Já: Všichni po mně něco chtějí. Musím mít přece někdy čas i na sebe! Anděl: Ten, kdo tě o něco prosí, ti prokazuje velkou službu. Důvěřuje ti, přiznává, že máš něco, co on sám nemá. Já: To je pravda, já taky nerad o něco prosím. Anděl: Ale tím bereš ostatním šanci dělat dobro. Je to Bůh ve tvé duši, který chce být dobrý. Ty jsi jenom nástroj. Já: Ale Bůh je přece všemohoucí! Sám si to může zařídit. Anděl: Ale On tě chce potřebovat! Často ten druhý zažije Boha právě tak dobrého, jak dobrý jsi ty! Barbora Thielová DESET RAD PAPEŽE FRANTIŠKA PRO DOBRÝ ŽIVOT Žij a nechej žít – to je první krok k pokoji a radosti Rozdávej se druhým – v životě jsou potřebné dva póly: chvíle usebrání i chvíle dávat se druhým. Pokud někdo zastaví tento dvojí pohyb, hrozí mu, že se stane egoistou. A stojatá voda zahnívá. Žij poklidně – schopnost chovat se laskavě a pokorně jako tichá zátoka řeky života. Tuto schopnost mají staří lidé. Oni jsou pamětí národa. Národ, který nepečuje o své seniory, nemá budoucnost. Nezapomeň si někdy hrát – základem zdravé kultury je hra s dětmi. Je to těžké, když rodiče odcházejí do práce brzy ráno a vracejí se, když už děti spí. Je to těžké, ale je to potřebné. Prožívej neděli v rodinném kruhu – neděle je pro rodinu. Pomáhej mladým lidem najít práci – člověk vnímá svou důstojnost, když si na sebe dokáže vydělat. Chraň přírodu – je potřebné chránit přírodu, ale neděláme to. Je to jedna z největších výzev, které jsou před námi. Rychle zapomínej na křivdy – potřeba mluvit špatně o druhých je projevem nízkého sebevědomí. Jako by člověk říkal: „Cítím se tak mizerně, že místo toho, abych se pozvedl, stáhnu i druhého.” Zdravé je rychle zapomínat na křivdy. Respektuj ty, kteří smýšlejí jinak – můžeme druhé zneklidňovat svým svědectvím, abychom tak oba rostli ve vzájemné komunikaci, ale to nejhorší, k čemu může dojít, je náboženský proselytismus, který ustrnul v pozici: „Mluvím s tebou jen proto, abych tě přesvědčil.” Každý účastník dialogu ať si je vědom své identity. Církev roste díky přitažlivosti, nikoli díky proselytismu. Aktivně usiluj o mír – válka ničí. Musíme hlasitě volat po míru. Mohlo by se zdát, že mír je pouze klidem. Mír však nikdy není pouhým klidem. Mír je vždycky aktivní.
EUCHARISTIE – SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ Tématem na měsíc duben je Eucharistie a evangelizace. V době velikonoční si víc než jindy uvědomujeme tolikrát vyřčené: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme… Jsou věci, které si prostě nelze „nechat jen pro sebe“ – podobně jako maminka, která krájí pecen chleba a myslí přitom na ostatní. Klimenta z Alexandrie se kdosi zeptal, co dělá, aby do Církve získal jediného člověka. Odpověděl: „Nechám ho jeden rok bydlet v mém domě.“ Jestli je druhým s námi dobře, jsme dobrými evangelizátory (nemám to slovo rád, spíš se mi líbí: šiřiteli radostné zvěsti). Jak dobře se asi cítili první učedníci s naším Pánem, když na otázku „Mistře, kde bydlíš?“ dostali odpověď: „Pojďte a uvidíte.“ A šli, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho. (Srov. Jan 1, 38-39) Můžeme uvažovat: nad pořádkem v Ježíšově domě, kde měly řemeslnické nástroje své místo, náš Pán nevedl monolog, ale pustil je ke slovu, ač mluvili možná jeden přes druhého, snad byla Ježíšova matka Maria k nečekaným příchozím pohostinná, mohlo jim imponovat složené šatstvo, komunikativnost hostitele, prostě nejobyčejnější věci, které určují, jak se na návštěvě cítíme. Jak se tedy druzí cítí v naší společnosti? Nevycítí naši snahu je „obracet“, popřípadě umravňovat a stavět jim laťku vyšší, než zvládnou? Je naše zvěstování provázeno radostí? Kéž je radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby radostí a nadějí učedníků Kristových a kéž není nic opravdu lidského, co by v našich srdcích nenašlo odezvu! Jiří Beran, jáhen Z pastýřského listu biskupa Jana Baxanta (v pořadí 2. věnovaného NEKu) vybírám: „…účinná evangelizace začíná v tichu setkání s eucharistickým Kristem. Jen vnější a halasná misionářská a evangelizační akce plody nepřinese. Zklidnění před Eucharistií je nutné před započetím každého důležitého apoštolského úkolu, resp. ztišením před Ježíšem se onen apoštolský úkol už začíná plnit. Kristův nástroj je aktivován.“ POZVÁNKA K POUTI „PO STOPÁCH SV. JANA PAVLA II.“ Srdečně zveme na farní pouť „Po stopách sv. Jana Pavla II.“, která se bude konat ve dnech 10. – 13. 9. 2015. Program: 1. den: 10. 09. 2015 – odjezd v ranních hodinách Czestochowa – významné poutní místo Panny Marie, mše svatá, křížová cesta 2. den: 11. 09. 2015 – Czestochowa – dopoledne individuální program, Lagiewniki – odpoledne návštěva poutního místa Božího Milosrdenství, mše svatá, chrám Božího Milosrdenství konsekrován papežem Janem Pavlem II, Kalwaria Zebrzydowska 3. den: 12. 09. 2015 – Krakow – město zapsané v seznamu světového dědictví UNESCO, mše svatá, prohlídka města, návštěva hradu Wawel a Královské katedrály s ostatky sv. Stanislawa, biskupa a mučedníka, jednoho z hlavních patronů Polska. Kalwaria Zebrzydowska – poutní místo, od roku 1999 památka světového dědictví UNESCO 4. den: 13. 09. 2015 – Wadowice – po snídani návštěva rodného města papeže Jana Pavla II, prohlídka muzea, mše svatá, návrat do ČR ve večerních hodinách Cena: 3.900,- Kč (31.05 záloha 2000,- Kč, 31.07 doplatek 1900,- Kč) Cena zahrnuje: dopravu luxusním autobusem, 3x ubytování ve 2-5 lůžkových pokojích, 3x polopenze, kompletní pojištění, služby průvodce, zákonné pojištění CK č. 159/1999 Sb. Cena nezahrnuje: vstupy do navštívených objektů Zájemci, hlaste se do konce dubna v sakristii, v autobuse je 50 míst .
P. Mariusz Walczak
PODĚKOVÁNÍ Děkuji touto cestou všem, kdo mě obdarovali u příležitosti mého životního jubilea při setkání po rodinné mši svaté. Kromě jiného mám velkou radost z dětských kresbiček a velkého množství lahví s ušlechtilými materiály. Ujišťuji, že při otevírání a vychutnávání na Vás budu pamatovat modlitbami. Trochu se mi pomíchalo, která láhev je od koho, ale to nevadí, slibuji, že budu myslet postupně na všechny! Jiří B.
SETKÁNÍ REDAKTORŮ FARNÍCH ČASOPISŮ 17. března t. r. se uskutečnilo na Arcibiskupství pražském, v sále kardinála Berana, setkání redaktorů farních listů a zpravodajů celé pražské arcidiecéze. Nevím přesně, kolik nás bylo, ale sál kardinála Berana byl plný. Ve dvou se všechno lépe táhne, a tak většinu farních listů dělají dva lidé, kteří se vzájemně doplňují. Přivítal nás šéfredaktor Zpravodaje Aleš Pištora a jeho záskupkyně Erika Kroupová. Poté předali slovo panu biskupovi Karlu Herbstovi, který, čím je starší, tím je hodnější, a tak nám všem poděkoval za práci, kterou děláme zdarma a většinou na koleně. Ale jaképak koleno, když máme dnes k dispozici web a můžeme si z domova vše potřebné vyhledat. To oceňujeme zejména my starší, kteří ještě pamatujeme doby, kdy se lítalo po knihovnách, telefonovalo do redakcí a jiných institucí, takže jeden takový příspěvek stál někdy hodně úsilí a času. Byli jsme rozděleni do malých skupinek, abychom si jaksi komorněji mohli předávat své zkušenosti. Řešily se peníze, aby se nakonec zjistilo, že náklady jsou přibližně stejné. Někdo výtisky vozí na dvoukoláku nebo v pojízdné tašce jako my, některým to tiskárna přiveze až do kostela. Většina redaktorů si stěžovala na nedostatek přispěvatelů, takže jsme s povděkem kvitovaly, že poslední dobou naše farnost netrpí nedostatkem těch, kteří se chtějí s ostatními podělit o své myšlenky, zážitky a zkušenosti. Díky Bohu, pište! Lidé přece musí mezi sebou mluvit, zvlášť, jde-li o tak intimní a těžko sdělitelnou zkušenost, jako je víra. Na místě jsme si s Martou Hrčkovou prohlédly mnoho farních listů a zpravodajů, a tak vám pro ukázku přetiskujeme některé příspěvky z cizích zahrádek našich luhů a hájů. Věra Eliášková Prokopské listy Marek Vácha: Růžový Bůh (Ranní úvaha, Rádio Vltava, 15.11 2011) Bylo by krásné uchovat si až do dospělosti svou dětskou víru, věřit v plochou Zemi, nad kterou se klene nebe, a věřit v nebe, ze kterého vše řídí laskavý Bůh. Bylo by krásné věřit v klidnou a velkolepou hierarchii stvoření, v moudrého Boha, běloskvoucí anděly a zbožný vykoupený lid. V to, že svět je starý šest tisíc let a smrt přišla na svět až s hříchem člověka. V to, že plodem modlitby je požehnání pozemských statků, že zbožným se na zemi daří dobře a bezbožným špatně, že naše mírné utrpení je trestem za naše drobné hříchy, že člověk je v podstatě dobrý a že když trpíme, tak zaslouženě. Věřit ve svět, ve kterém se náš milující Bůh sklání nad nebem a lidmi plnými lásky v poetickém uspořádání statického a navždy neměnného vesmíru školou povinných dětí, kde hranici mezi zemí a nebem odděluje jen velmi průsvitná záclona. V jedné chvíli, možná dříve a možná později, dítě ztratí nevinnost. Utrpení, kterého ho potká, bude někdy velmi zasloužené a jindy velmi nezasloužené, slepé, nesmyslné, kruté. Jako jediní jsme dostali od Boha dar pokory a spolu s ním možnost pýchy. Bolest malých dětí, nesmyslnou, nezaslouženou a nespravedlivou, se my, dobří katolíci, marně snažíme vměstnat do velebné hierarchie vesmíru s andělskými kůry a laskavým Bohem. Je to zvláštní paradox: Hospodin Bůh na jedné straně sesílá na člověka ničivé přírodní katastrofy, zemětřesení, sesuvy půdy a rozběsněné živly hubící zlé i dobré a na straně druhé si tentýž Bůh osobuje být nazýván spravedlivým a milosrdným. Copak to jde? A my, podobně jako Job, křičíme k nebi a na naše volání, podobně jako kdysi u Joba, nepřichází odpověď. Dnes se Jobův příběh opakuje znovu a znovu a vždy jsme tu po ruce my, Jobovi přátelé, kteří se snažíme situaci zdůvodnit, vysvětlit, poradit a včlenit dnešní příběh utrpení do věčného scénáře milujícího božského spasitele. Možná to ani tak neděláme kvůli Jobům dneška, ale sami pro sebe se snažíme najít vysvětlení nevysvětlitelného a zachránit pro náš klid vizi moudrého a laskavého vykupitele a snažíme se přinutit fakta, aby se rýmovala s naší představou o Bohu. O těch z nás, kterým se to daří, mylně říkáme, že jsou pokorní a hluboce zbožní. Takový byl kdysi i Job sám, který s příkladnou pokorou říká: Bůh dal, Bůh vzal, jeho jméno budiž požehnáno. Celý zbytek příběhu však Job křičí marně do hluchého a zamračeného nebe, ve kterém se Bůh paktuje s ďáblem a vymýšlejí spolu další zkoušky. A tak se snažíme marně zachránit svůj klid ploché země a statického světa, světa bez většího utrpení, nad kterým bdí laskavé oko Boží prozřetelnosti a kde jsou věci na svých místech. A z tohoto setkání, když stojíme ve střepech našeho dětského obrazu o Bohu, se může narodit víra dospělých, kteří odhodí víru dětí a vše dětské, tvrdohlavá víra bez iluzí, temná, nahá a studená, víra v Boha sice všemohoucího, ale často nelaskavého a nespravedlivého. Víra, která se nebojí ptát, co se to vlastně skrývá za pojmem „Bůh“. Víra, která přes všechny krutosti i přes všechno, co Bůh dělá, abychom v něj nevěřili, bude spolu s Jobem křičet do mlčenlivého nebe ono židovské šema israel, adonaj elohenu, adonaj echad.
Vzkříšení – Farní zpravodaj – Římskokatolická farnost u kostela Neposkvrněného početí Panny Marie Svědectví – Pouť do Filipova Nevím, zda budu mít dostatek vhodných slov, abych vyjádřil to vnitřní uspokojení a klid duše, které jsme všichni zúčastnění poutníci zažili. Odjezd byl 12. 1. ve 24:00 hod od kostela Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích. Příjezd do Filipova se zastávkami ve 3:00 a slavná mše sv. začala ve 4:00 hod. ráno, to je čas, kdy došlo 13. ledna 1866 ke zjevení Matky Boží dívce Magdaléně Kadeové, která ležela na smrtelné posteli, a k jejímu zázračnému uzdravení. Od té doby se každoročně konají mše sv. v tento čas. Nejdříve tam byla postavena malá kaplička a nyní na tomto místě stojí překrásná bazilika Panny Marie, která pojme 500 až 600 lidí. Byly objednány dva autobusy, které bylo nutné zaplatit – 17 000 Kč. Poutníci se přihlašovali a pozvánky byly rozneseny do mnoha farností zde v Praze. Kolik to bylo příslibů a poté zklamání – nepojedu. Lidským a logickým uvažováním by se zájezd musel zrušit. Protože týden před odjezdem bylo přihlášeno 22 poutníků a tři dny před – do druhého autobusu 2 poutníci. Nezbývalo nic jiného než sepnout ruce a prosit Matičku Boží o pomoc. A výsledek? Odjíždělo 67 poutníků, kteří se sami rozdělili do dvou autobusů a požadovaných 250,- Kč na osobu tak z vlastních sil mohlo být uhrazeno. Poutníci byli přivítáni panem biskupem Mons. Baxantem a jeho kázání bylo úchvatné. Mimo jiné vyzdvihl místo a význam tohoto setkávání a pouti: „Probděli jste celou noc, přiblížili jste se k Pánu Ježíši a spočinuli v jeho náruči. Vždyť také on probděl mnoho nocí na modlitbách a rozmlouval se svým Otcem.“ Závěrem chci poděkovat těm, kteří mi byli nápomocni při získávání poutníků do Filipova – P. Karlovi, P. Vladimírovi, Marii Peškové, Aleně Šmídové a Lídě Burianové, která přijímala e-maily a zasadila se o to, že druhý autobus nebyl mnou odvolán pro malý počet zájemců. Zřejmě má větší víru v pomoc Panny Marie než já. Za což ještě jednou upřímně děkuji. Ing. V. Sixta JEŽÍŠ UZDRAVUJE (MK 9,4; LK 9,37) Je krásné, když má člověk sourozence. U nás doma je pět holek a jenom jeden kluk, ze všech nejmladší – náš Jakub. Ale Jakub je nemocný. Je to taková divná nemoc, říká se jí posedlost. Někdo říká, že na něj útočí démon. Když to na Jakuba přijde, je to docela hrůza. Křičí, většinou upadne na zem, udělá se mu pěna u pusy… Někdy vypadá, že to ani nepřežije. Mám pokaždé veliký strach, když Jakoubek dostane záchvat. Má obrovskou sílu a vztek a ničí všechno okolo sebe. Potom upadne do hlubokého spánku, a když se probudí, neví vůbec o ničem. Kromě toho je Jakoubek němý. Celá naše rodina Jakoubka miluje, je nám ho moc líto, ale jsme bezmocní. Mnoho lékařů se ho pokoušelo léčit, ale žádný mu nepomohl. A přece se nám dostalo pomoci! Otec byl nedávno v Jeruzalémě v chrámě. Právě tam byl jeden mladý rabbi a kázal, že Boží království je blízko. Také uzdravil některé nemocné a dokonce vyháněl zlé duchy. „Tenhle člověk nám pomůže!“ řekl si táta, když to viděl. „Brzy přijde do Galileje. Dovedeme k němu našeho Jakuba a on ho uzdraví!“ Když se doslechl, že je rabbi v Káně, vydali jsme se do Kány. Jsem nejstarší a měla jsem jít s nimi, abych s Jakubem pomohla. Naštěstí to od nás nebylo daleko. Cesta byla klidná, Jakub neměl žádný záchvat. Ale když jsme přišli do Kány, rabbi ve městě nebyl. Jeho přátelé nám řekli, že odešel na horu Tábor, která je od města nedaleko. Tři své přátele prý vzal s sebou. Tak jsme na něho museli čekat, až se zase vrátí. Noc byla teplá a my zůstali venku přímo pod horou. Brzo jsem usnula. V noci však Jakub dostal záchvat. Ježíšovi přátelé, kteří spali nedaleko, se vzbudili a přišli za námi. Jako by znali takové věci, mlčky pomáhali tátovi a ničemu se nedivili. Modlili se nad Jakubem, což se mi líbilo, ale moc to nepomohlo. Mimoděk jsem otočila hlavu a podívala se směrem k hoře Tábor. Kolem celé hory bylo jasné světlo. Měsíc to být nemohl, ten byl na opačné straně… Že by to byl oheň? Ale oheň nemá tak bílé světlo. Ráno konečně přišel rabbi – Ježíš se jmenoval – a tatínek před ním rychle poklekl. „Mistře,“ řekl. „Prosím, ujmi se mého syna! Je to můj jediný.“ Dál nemohl pokračovat, protože zlý duch srazil Jakuba k zemi a lomcoval jím. Rabbi se zeptal: „Jak dlouho to má?“ Táta odpověděl: „Od malička. Ale můžeš-li, měj s ním slitování!“ Rabbi řekl: „Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ Otec vykřikl: „Věřím! Pomoz mé malé víře!“ Rabbi Ježíš se pomodlil, pak okřikl zlého ducha a ten z Jakuba vyšel. Jakub vstal, usmál se a řekl svoje první slova v životě: „Táta!“, ale přitom se díval na rabbiho Ježíše. Rabbi vzal Jakoubka za ruku a dovedl ho k našemu tátovi, jako by mu ho chtěl znova darovat. Otec rabbimu velmi, velmi děkoval a všichni, kdo stáli kolem, se divili rabbiho velké moci. Já si nejvíc zapamatovala jedno: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Teď prosím Pána Boha každý den, abych skutečně mohla věřit. Barbora Thielová
MY, UBOZÍ HŘÍŠNÍCI Mnoho se v poslední době spekulovalo, že příčinou hrůzného činu Andrease Lubitze, německého kopilota, který nasměroval do skal letadlo se 150 cestujícími – byla deprese. Tedy nemoc. Psychiatr Radkin Honzák se pokouší dát (v rozhovoru P. Houdy pro LN ze 4. 4. 15) našim novodobým nemocem pravé jméno. Zde přinášíme úryvky. „Všechno je dnes nemoc. Poslední manuál diagnosticko-statistických nemocí má už mezi nemocemi třeba to, že pokud budete nad smrtí svého blízkého truchlit déle než čtrnáct dní, pak takový stav může být označen za depresi a léčen. … Nebo zpovykaný fracek je najednou diagnostikovaný jako dětský neklid – nemoc. Už nejsme hříšní, zato máme choroby. Když budete mít nějaký hřích, jste povinen s tím něco dělat. Když je ale příčinou vašeho stavu nemoc, pak je to něco jiného. Jste omilostněn! Hříšník se tluče v prsa a říká: ´Já bídný hříšník, jak se mám napravit?´ Nemocný však kontruje: ´Co chcete od nemocného? Koukejte mě léčit!´ Dnes nemá jedinec za nic zodpovědnost. … Takový je postmoderní svět, který rozmazává hranice. Umění stanovit hranice je velký kumšt. My se nacházíme na tak zvaném slippery slope, kluzkém svahu, a jedeme. … Co optimistického říci na závěr? – Učení se morálce. Jenže do toho nikdo nemá příliš velkou chuť.“ Pan psychiatr má pravdu. O morálce a našich hříších (pěkně vyjmenovaných, tak řečeno hlavních) se nikde nemluví. Církev byla umlčena pokřikem světa, aby nechala moralizování, které odrazuje, je nemoderní a nic neřeší. A teď se z mnoha stran, nejvíce právě z onoho světa, který všem vytýkal moralizování, ozývají hlasy: Mluvme o morálce! Nazývejme věci pravým jménem! I Svatý otec při každé příležitosti říká: „Jsem hříšník. Modlete se za mě!“ Takže to asi nebude jen zbožná fráze, ale spíše působení Ducha svatého, který skrze papeže promlouvá a směřuje nás k hlubšímu zamyšlení nad hříchy – tedy svými, nikoli papežovými. Třeba taková závist. Vždycky jsem žila v domnění, že nikomu nic nezávidím. Měla jsem na mysli hmotné statky. Toho mě Bůh ušetřil. Ale člověk může závidět i jiné věci než sousedovi nové auto. Nebo nestřídmost. Co my vůbec víme o střídmosti, my, kteří jsme nikdy nezažili hlad, kteří se opatrně odříkáme během půstu a bramborák, při kterém nám kape sádlo po bradě, je naše vrcholné odříkání. Nebo… nebo… A přece si ještě neodpustím jeden „smrťák“ – a sice lenost. Teď prý se tomu říká prokrastinace. Znamená odkládání úkolů a povinností. Není to hřích, Wikipedie dokonce varuje, abychom ji nezaměňovali s leností, protože prokrastinace – je nemoc. Pamatuju z dětství, že jsem touto nemocí velmi trpěla. Ale měla jsem maminku, která nevěděla, že lenost je nemoc, a tak mě vždycky vyhnala z postele, po škole donutila napsat úkoly a dojít k babičce ještě ten den, kdy mně to přikázala. Maminka už dávno nežije, ale já si tak zvykla plnit úkoly, že když něco neudělám, mám z toho špatný pocit. Nebudu pokračovat, to všechno patří do zpovědnice. A tak vás moc prosím, Církvi svatá a milí naši otcové! Přitvrďte. Buďte prostě cool na pravém místě. Připomínejte aspoň nám, tak nějak potichu a interně, že existují konkrétní, docela smrtelné hříchy, které jsou možná nemocemi, ale existuje na ně osvědčený lék bez přispění farmaceutických firem. Lék docela zdarma a bez pokladny. Možná se pak dočkáte pořádných zpovědí a nejen nějakého plkání o „roztržitosti při modlitbě“. Bůh ví, kdyby náš vrah z Uherského Brodu jako správný Moravák zašel do kostela a přiznal tam, že nenávidí sebe, svou ženu a ty, kteří ho připravili o práci, možná by ani k žádné střelbě nedošlo. Nebyl by to psychopat, za nějž přebírají odpovědnost psychiatři, ale prostě obyčejný – hříšník. Věra Eliášková SPOLEČENSTVÍ ŽIVÉHO RŮŽENCE Společenství živého růžence má již 60 členů, tvoří tři úplné modlitební skupiny, své nejbližší setkání k modlitbě, k zamyšlení nad slovy P. Mariusze a ke sdílení má naplánováno na středu 13. 5. 2015 po večerní mši svaté, tj. cca od 19h na faře. Symbolicky je tentokrát stanoveno na den, kdy se na sklonku I. světové války v portugalské Fatimě zjevila třem dětem Lucii, Hyacintě a Františkovi Panna Maria, která si přála, aby se děti modlily každý den růženec za mír ve světě a za obrácení hříšníků. Přála si též rozšíření úcty ke svému Neposkvrněnému srdci, obrácení, časté sv. přijímání, smírné oběti, odpuštění. Dětem také předala tzv. Fatimská tajemství. Fatimská zjevení církev uznala za pravá a na jejich památku ustanovila 13. květen za svátek Panny Marie Fatimské. Požehnanou dobu velikonoční přeje za společenství živého růžence Marie Kostelecká.
PROGRAM NOCI KOSTELŮ Kostel sv. Antonína Paduánského 18.00 – 18.45 19.00 – 23.30 19.00 – 22.00 20.00 – 20.30 21.00 – 21.30 22.00 – 22.30 23.30 – 24.00 19.00 – 23.00
Mše svatá. Příležitost k setkání a rozhovoru s knězem. Výstup do věží – vzhůru ke zvonům. Seznámení s historií – uvedení do liturgického prostoru aneb Co v kostele najdete a k čemu to je? Seznámení s historií – uvedení do liturgického prostoru aneb Co v kostele najdete a k čemu to je? Evangelium v české kultuře – komponovaný literárně hudební pořad. Modlitba pro každého – jednoduchá modlitba se zpěvy z Taizé a se ztišením. Pošta do nebe – možnost vhodit do schránky v kostele svá poděkování a prosby k Bohu.
Kostel sv. Klimenta 18.00 – 20.00 19.00 – 22.00 19.00 – 22.00 19.00 – 19.30
Vítáme vás, milé děti – program pro děti. Prodej pohledů a brožurek. Setkání s naším živým společenstvím – v případě zájmu sdílení, svědectví. Seznámení s historií – prohlídka kostela s výkladem.
ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI Poděkování – P. Semela poděkoval všem, kteří se podíleli na přípravě a zdárném průběhu velikonočních obřadů. Příprava na Noc kostelů – program viz výše a na internetu www.nockostelu.cz. San Egidio pořádá pro lidi bez domova v sobotu 23.5 ve 14h piknik u Letenského zámečku. Všichni jste zváni pomoci s obsluhou, případně i vlastním kuchařským uměním obohatit nabídku San Egidia. Dny víry v Praze (31. 5. – 6. 6.) – diskuse, jak se naše farnost připojí. Uvítáme ochotné pomocníky. Rodinný den Prahy 7 v neděli 31. 5. 2015 odpoledne – uvítáme ochotné pomocníky. Příští schůzka PRF bude 14. 5. v 19.15h na faře. Jsou zváni všichni, kdo se mohou podílet na Noci kostelů, na Dnech víry či na pikniku pro bezdomovce. Bude se domlouvat program a podrobnosti. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA (A GOTHARDA) PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: V neděli 26. dubna v 15h v kostele sv. Klimenta bude autorský koncert Jitky Rosypalové, nazvaný Žalmění – uslyšíte zhudebněné žalmy v podání skupiny KaPři. Přijďte se zastavit nad slovy Písma. Vstupné dobrovolné. V úterý 28. dubna od 20h na faře – P. Semela, seminář o evangelizaci, příprava na Dny víry. Ve čtvrtek 7. května od 17.30h zveme všechny na "farní táborák" u kostela sv. Klimenta. Zajištěn bude chléb, hořčice a kečup. Buřty, salámy a jiné dobroty na opékání si, prosím, doneste. Kdo hrajete na nějaký hudební nástroj, vezměte jej s sebou. Ve čtvrtek 14. května v 19.15h bude na faře schůzka PRF. Zváni jsou všichni, kdo jsou ochotni se podílet na akcích farnosti. V sobotu 23. května ve 14h pořádá San Egidio piknik pro lidi bez domova u Letenského zámečku. V sobotu 23. května bude u sv. Klimenta od 20h Svatodušní vigilie s programem do 22h. Mše sv. v 18h u sv. Antonína n e b u d e. V pátek 29. května bude Noc kostelů. V neděli 31. května odpoledne bude Rodinný den Prahy 7. Ve dnech 31. května až 6. června proběhnou v Praze Dny víry. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 26. dubna 2015. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 18. května 2015. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina
[email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu:
[email protected].
