KAPITOLA 1
M
ary McAllisterová se zadívala ven obloukovým ok nem v arkýři své ložnice a věděla, že tahle noc bude její poslední. Venku prozařovala únorovou temnotu světla z města a kolem okna vířily obrovské bílé vločky. Sněhové přikrývce unikla jen řeka Mill, podle které neslo ospalé vermontské městečko své jméno a která se kolem něj vinula jako černý had. Mary levou rukou pohladila velkého siamského kocoura Shamiho stočeného vedle ní na polohovací posteli a pravou si za ucho zastrčila pár pramenů jemných bílých vlasů. Její oči, jedno jasné a modré, druhé šedé a kalné, upřeně sledovaly sněhovou bouři. Uvažovala, co si o ní budou myslet, až zjistí, co udělala. Ložnice byla temná, ale těch pár světel z města stačilo, aby v okenním skle viděla slabý odraz svého obličeje. Zdravým okem se na něj podívala. Ze tmy na ni hleděla bledá vyhublá tvář blížící se smrti. Pořád usínala, ale každých pár minut ji probudila mučivá bo lest v břiše. Nakonec natáhla třesoucí se ruku po lahvičce s léky a sklenici vody, které měla na nočním stolku. Nasypala si prášky do ruky a po několika najednou je spoly kala a zapila. Opustí tento svět v tiché osamělosti. Udělá to dřív, než bude bolest tak velká a její duševní schopnosti tak omezené, že nebude moci odejít z tohoto světa ze své vůle. 9
Pomyslela na otce Michaela. Odešel, jak slíbil, ale přemítala, jestli je stále ještě na faře vzhůru. Zítra ji najde. Věděla, že to pro něj bude těžké, ale je připravený na nevyhnutelné. Oba jsou připravení. Přesto se bála, co by mohla smrt přinést. Uvidí znovu manžela? V zešeřelé ložnici zaostřila zrak na sošku koně z černého mramoru, která stála na psacím stole. Pomyslela na Patricka, na okamžik, kdy ho poprvé uviděla, když přišel na otcovu farmu, na hrůzy, které následovaly. Zachvěla se a přinutila se myslet radši na otce. Vybavila si, jak stojí v kulatém výběhu, klobouk posunutý z čela, a krotí mladé koně. V uších jí stále zněl jeho bouřlivý smích. I teď, kdy byla vdovou už víc než šedesát let, se Patricka stále bála, ale spatřit znovu otce toužila celým svým srdcem. Možná se jí to přání brzy splní. Mary se dotkla Shamiho huňaté hlavy, kocour ve spánku zamňoukal a ohnul packy. Michael slíbil, že mu najde dobrý domov. Nepochybovala, že slib dodrží, a to ji utěšovalo. Když šeptala svému věrnému kočičímu společníkovi láskyplné sbo hem, po tvářích jí stékaly slzy. Tiše mu popřála šťastné životy, ať už mu jich zbývá, kolik chce, a čekala, až ji pohltí poslední, těžký spánek. *** V Mill River bděla ještě hrstka dalších lidí. Policisté Kyle Han sen a Leroy Underwood byli už víc než hodinu na hlídce. Starý policejní džíp se na silnicích kolem města prokousával novým sněhem. Hledali uvízlé motoristy, ale silnice byly prázdné. Místní měli dost rozumu, aby ve vánici zůstali doma. Ten večer se v Mill River nic zvláštního nepřihodilo, ostatně jako většinu jiných večerů. Leroy se nudil, na místě spolujezdce se ošíval a mžoural z okna. Měl rovné, pískově hnědé vlasy, které podle Kyleova názoru nosil na muže v uniformě trochu moc dlouhé. Vypa dal přihlouple, protože nikdy pořádně nezavřel ústa, a chodil 10
s rameny nahnutými dopředu, takže na něj nebyl zrovna hezký pohled. Kruci, kdyby měl někdo smůlu a zahlédl ho, jak civí z okna džípu, klidně by si ho mohl splést s orangutanem, po myslel si Kyle. Leroy se od okénka otočil a zvedl téměř prázdnou krabici s čokoládovými koblihami. „Nevadí, když je dojím?“ „Ne,“ odpověděl Kyle. „Stejně už oschly.“ Leroyovi to bylo jedno. „Myslíš, že bysme měli znova projet město?“ zeptal se s plnou pusou. Kyle se na něj zadíval a pokrčil rameny. Leroy spolkl poslední kousek koblihy a otevřel termosku s ká vou. Když začali sjíždět z kopce do města, pokusil se ji nalít do pohárku, ale většina mu vyšplíchla do klína. „Do prčic! Dávej pozor na ty díry v silnici, buď od tý lásky,“ zabrblal. Kyle obrátil oči. To, co Leroyovi chybělo na inteligenci a sou citu, vyrovnával chutí k jídlu. Obvyklá trasa je zavedla kolem brány k příjezdové cestě, která se klikatila vzhůru k bílému sídlu McAllisterů. Přes padající sníh Kyle zahlédl na vrcholu kopce jen slabou záři. „Viděls ji někdy?“ zeptal se Leroy a sledoval Kyleův pohled. „Koho?“ „Vdovu McAllisterovou.“ Leroy to napůl zašeptal, jako by mluvil o příšeře. „Ne.“ „Já jo. Jednou. Když jsem ještě chodil na střední, před pekař stvím. Byla celá scvrklá a shrbená a přes jedno oko měla pásku jako pirát.“ Kyle se díval přímo před sebe a snažil se soustředit na řízení. „Některý lidi ve městě jsou přesvědčený, že je čarodějnice,“ řekl Leroy. „Nahání mi husí kůži, když pomyslím, jak tam se shora všechny pozoruje.“ Posměšně se zašklebil. „Někdo by s ní měl skoncovat.“ 11
Kyle stiskl čelisti a nutkání odpovědět potlačil. Věděl, že Leroy se ho snaží vyprovokovat, a nehodlal mu tu radost poskytnout. Když pomyslel, jak to měl mladší kolega v dospívání těžké, bylo pro něj snazší jeho obhroublost tolerovat. Podle policejní ho náčelníka, který ve městě znal téměř každého, byla Leroyova matka těžká alkoholička a otce nepoznal. Měl starší sestru, která žila v Rutlandu a v rodině Underwoodových byla zjevně výjim kou, protože bez problémů dokončila školu a našla si práci jako účetní u městské správy. Leroye ze střední školy málem vyhodili, ale nakonec nějak maturitu udělal a pak s odřenýma ušima absolvoval policejní akademii. Jeho ješitnost dosahovala rozměrů Texasu a Kyle ni kdy neviděl, že by se k někomu choval laskavě, takže nechápal, proč ho zaměstnali. Možná město zoufale potřebovalo ještě jed noho policistu, ale podle Kyleova mínění měl Leroy k dobrému strážci zákona pořádně daleko. Starý džíp si razil cestu sněhem zpátky do Mill River. Na tom hle konci města lemovaly ulici starší malé domky a nejrůznější obytné přívěsy. Většina obydlí byla temná, ale okna jednoho pří věsu zářila. Na rozdíl od ostatních byl nablýskaný a nový a na předzahrádce vykukovalo ze sněhu plno keramických ozdob – pá rek vysoké, několik králíků, trpaslíci a velké koupadlo pro ptáky. „Praštěná Daisy je asi ještě vzhůru,“ poznamenal Leroy. „Nej spíš míchá novej lektvar.“ V té chvíli se dveře přívěsu otevřely a na zahrádku vyskočila kulaťoučká žena. Kyle zpomalil. Daisy se točila dokola, obličej zvrácený vzhůru, a jazyk jí visel z pusy ven. Leroy se rozřehtal. „Dívej na tu tlustou krávu!“ zahulákal a nevšímal si Kyleova zamračeného pohledu. „Jestli toho nene chá, zakopne o jednoho toho králíka a ukousne si jazyk!“ „Drž hubu, Leroyi!“ okřikl ho Kyle, i když ho napadlo přesně totéž. Stáhl okénko u řidiče. „Paní Delaineová, už je pozdě, skoro jedna v noci, a vy byste neměla v tomhle nečase chodit ven!“ zavolal na ni. 12
Daisy, celá zardělá a bez dechu, se přestala točit a zadívala se na ně. Od lícní kosti až k čelisti se jí po tváři táhlo temně rudé mateřské znaménko a přes oči jí padaly šedé kudrny. Trochu zavrávorala a pak si odhrnula vlasy z obličeje. „Měl byste zkusit ten sníh, strážníku! Celý večer jsem se ho snažila přivolat a je báječný!“ zakřičela. „Bude skvělý do mých lektvarů, ale hrozně spěchám. Dneska v noci vařím jeden nový!“ S úsměvem nabrala plnou hrst sněhu, vyhodila ho do vzduchu, zamávala na policis ty a zmizela uvnitř. Kyle seděl mlčky a potřásal hlavou, ale Leroy se řehtal ještě hlasitěji než předtím. Když zaznamenal Kyleův nesouhlasný vý raz, pokusil se uklidnit, ale moc se mu to nepodařilo. „Ale no tak, Kyle. Víš, že je praštěná. Nikomu neublíží, když se trochu pobavíme, ne?“ „Nemůže si pomoct, Leroyi, a ty nemáš dost rozumu, abys držel pusu, když bys měl,“ vyjel Kyle. Pozoroval dveře přívěsu, aby se ujistil, že Daisy zůstane uvnitř. „Ty jsi ale netýkavka,“ ušklíbl se Leroy. „Sakra,“ zase se za chechtal, „tohle představení stálo za to, že přežila ten požár. Když jsem slyšel, že jí shořel přívěs, myslel jsem, že jsme se tý starý sůvy konečně zbavili.“ Kyle na to nic neřekl, protože by to bylo zbytečné. Byl jen o osm let starší než Leroy, ale vzhledem k Leroyově zralosti se zdálo, že to je spíš osmdesát. Během doby, kdy sloužil v Bos tonu, viděl podobných mladých kolegů spoustu. Všichni byli arogantní a hloupí a k policii šli proto, že se jim líbila moc, kterou jim uniforma a zbraň dávaly. Stali se oběťmi svých vlastních špatných úmyslů a často skončili za mřížemi nebo přišli o život. V Mill River sloužili čtyři policisté – Kyle, Leroy, Ron Wy kowski a jejich šéf Joe Fitzgerald. Potíž tkvěla v tom, že ve městě, kde se nikdy nic neděje, byli tři slušní policisté víc než dost. Leroy, kterému chyběly příležitosti, jak svou kariéru ohrozit, měl tudíž práci bezpečně zajištěnou. 13
Pokračovali dál po Main Street, přes malé obchodní centrum, minuli bílou radnici a projeli zatáčkou kolem katolického kos tela svatého Jana. Na faře svítilo jedno okno. „Farář je vzhůru,“ upozornil Leroy. To však nebylo nic neob vyklého, otec O’Brien svítil dlouho do noci hodně často. O dva domy dál uviděli další osvětlené okno. „Úča taky ještě nespí,“ prohlásil Leroy jiným tónem. „Co kdybysme se u ní stavili a přečetli jí pohádku na dobrou noc?“ Nadzvedl obočí a pomalu si jazykem přejel přes horní ret. „Úča“ byla Claudia Simonová, krásná nová učitelka čtvrťáků v místní základní škole. „Ty umíš číst? To je mi novinka,“ ušklíbl se Kyle. Leroy se zamračil, ale mlčel, dokud nezastavili před policejní stanicí. Když vystoupili, zadíval se zpátky na Main Street. „Sakra,“ ulevil si, „v takovýmhle sněhu vypadaj pěkně i ty hnusný přívěsy.“ Kyle to nekomentoval. Měl za sebou dlouhou noc a toužil jen po horké sprše a teplé posteli. *** Claudia Simonová si četla něco jako pohádky na dobrou noc. Všichni její žáci napsali krátký sloh nazvaný „Čím chci být, až vyrostu“. Z dvaceti tří čtvrťáků se jedenáct chtělo stát pre zidentem Spojených států, což přičítala skutečnosti, že před několika týdny sledovala třída prezidentskou inauguraci. Šest chtělo být filmovou hvězdou nebo zpěvákem, čtyři lékařem nebo zdravotní sestrou. Jeden policistou, jeden hasičem. A jedna psycholožkou. Tou se chtěla stát malá Rowen Hansenová, jejíž otec Kyle Hansen sloužil u místní policie. Claudia se od ředitele dozvě děla, že je vdovec. Jeho dceruška napsala, že bude dělat totéž co maminka, protože ráda „naslouchá lidem a pomáhá řešit jejich problémy“. Tak prostě. Od čtvrťačky. Jenže Rowen je výjimečné dítě, pomyslela si Claudia. Nejspíš by uspěla v ja kékoli profesi. 14
Claudia vstala a protáhla se. Jedna pryč. Ale byla sobota – ne, teď už neděle ráno –, a jestli se zapomněla při známkování prací, mohla si přispat. V ponožkách a teplákové soupravě přešla halu do koupelny, aby si vyčistila zuby. Prohlédla si svůj odraz ve vy sokém zrcadle pověšeném na koupelnových dveřích. Ještě před pár měsíci by se celá její postava do zrcadla nevešla. Svobodná, obézní a na prahu třicítky se Claudia před rokem a půl rozhodla, že se dostane do formy. Takové předsevzetí měla už mnohokrát předtím. Celý život, kam až jí sahala paměť, byla tlustá. Nikdy neměla přítele, doprovod na školní ples, ani nepoznala muže, který by o ni jevil zájem. Po takové době by to většina lidí vzdala a smířila se s životem v osamění, ale Claudia vyhodila tvarohové koláče, chipsy, zmrzlinu a pizzu, koupila si běžecký pás a tretry. Potom osmnáct měsíců dřela jako kůň a teď měla o čtyřicet dva kilo míň. Uznale se v zrcadle prohlédla a zamířila do postele. Pořídila si nový šatník ve velikosti osmatřicet a dostala učitelské místo ve škole v novém městě, kde lidé nevěděli, jak dřív vypadala. Cítila se skvěle a byla připravená si s někým začít. Věděla, že svou společenskou neohrabanost překoná. Neznervózní, když uvidí pohledného muže. Neodvrátí oči. Už se za sebe nestyděla. Tu noc usínala Claudia s úsměvem. *** Bylo dlouho po půlnoci, ale Jean Wykowská nespala. Manžel Ron, kterého v sedm ráno čekala služba, ležel vedle ní, chrápal a nevnímal, že jeho drahá polovička sebou hází a převrací se. Jenže Ronovo chrápání jí nevadilo a nebyl to důvod, proč teď nemohla zamhouřit oka. Nakonec vyklouzla zpod deky a po špičkách vyšla z ložnice. Cestou do kuchyně se zastavila v dětském pokoji. Pokud jde o spaní, devítiletý Jimmy a jedenáctiletý Johnny se podo bali otci. Oba spali jako zabití a dýchali pomalu a pravidelně. Jimmy vypadal přesně tak, jako když mu dala dobrou noc, což znamená, že ležel na zádech s přikrývkou vytaženou až po bradu. 15
Johnny se ale otočil, nohy měl na polštáři a hlava mu padala přes pelest. Jak to dokázal, Jean netušila, ale podařilo se jí obrátit ho zpátky, aniž ho probudila. Vydala se do temné kuchyně a pokaždé, když zaskřípěla pod laha, se trošičku zamračila. Nalila si hrníček mléka a dala ho do mikrovlnky. Zatímco čekala, až se ohřeje, usmívala se, protože si vybavila, jak se chlapci večer postarali o nádobí. Johnny myl, Jimmy oplachoval a oba používali vytahovací spršku jako mik rofon a vydávali se za svého oblíbeného zpěváka. I mikrovlnka byla výjimečná, protože ji dostala minulé Váno ce od Rona. Pochopitelně to nebyl ten nejromantičtější dárek, ale mohla ho využít celá rodina. Vypnula mikrovlnku dřív, než vydala hluboké závěrečné pípnutí, a hrnek mléka vyndala. Znovu si připomněla, jaké má štěstí. Kluci jsou skvělí, statní malí rošťáci plní života, ne jako většina ubohých nemocných lidí, které vídala každý den. Manžel, s nímž prožila už třináct let, ji miluje a je jí věrný. On i chlapci jí dávali sílu. Emocionál ně vyčerpávající práci domácí zdravotní sestry v Rutlandském okrese mohla vykonávat jen díky nim. Její pacienti byli paraplegici, lidé zotavující se z operací nebo těžkých úrazů a smrtelně nemocní. Sledovala, jak den za dnem bojují a trpí. S její pomocí a s pomocí lékařů a terapeutů se stav některých zlepšil nebo se přinejmenším naučili znovu žít, ale mnozí takové štěstí neměli. Obličej Mary McAllisterové, ke které byla v současné době přidělená, jí dnes v noci nedával spát. Jean o ni pečovala denně. Paní McAllisterové zbývaly jen dny, možná týden. Dnes se na ni Jean stěží dokázala podívat. Pacient ka měla rakovinu a žloutenku a kvůli lékům proti bolesti většinu času prospala. Jean ji umyla houbou, vyměnila jí noční košili a vůbec se snažila zajistit jí co největší pohodlí. Nebylo to moc, ale víc udělat nemohla. Zítra, v neděli, za ní nepůjde, protože má volno. Snažila se tou myšlenkou utěšit. Postavila prázdný hrnek do dřezu a tmavou chodbou se vrátila zpátky do ložnice. *** 16
Na faře otec Michael O’Brien ve své pracovně balil. Ne knihy, ani písemnosti, jen lžičky a lžíce. Byl jimi posedlý a za osmdesát šest let jich nashromáždil téměř sedm set. Ani dvě nebyly stejné. Něžně každou zvedl z rozedrané lepenkové krabice, prohlédl si ji a pak ji vložil do velké přepravky na stole. Sbíral lžíce a porušil tak slib chudoby. Cítil za to vinu, a když pomyslel, jak je získal, měl výčitky svědomí ještě větší. Ale na každé lžičce – stříbrné nebo nerezové, elegantní, zdobené nebo obyčejné – nacházel něco, co mu poskytovalo trochu útěchy. Potřeboval je. Nikdy se s nimi nedokázal rozloučit. Až teď. Z horní zásuvky stolu vytáhl poslední, lesklou stříbrnou ča jovou lžičku a dal ji do přepravní krabice mezi ostatní. Na oka mžik se na ni zadíval a pak ji zase vytáhl. S touhle se nerozloučí. Na zadní straně byl nápis: „Mému drahému příteli s láskou MEHM“. Tuhle lžičku mu dal jediný člověk, který o jeho sbírce věděl a který byl přes šedesát let jeho nejlepším přítelem. Nebude hřích nechat si tuhle jedinou. Posadil se pohodlně na židli u stolu. Bylo pozdě a trápila ho artritida. Položil lžičku na stůl a nasadil si brýle na čtení. Na sto le ležel malý balíček v hnědém papíru a zapečetěná obálka. Co je v balíčku, neměl tušení, ale pokud jde o obálku, byl si jistý, že obsahuje dopis napsaný na jemném papíře. Toužil si ho přečíst, ale nesměl… zatím. Vzdychl, obálku zvedl a přitiskl si ji na prsa. Podíval se z okna k Maryinu velkému mramorovému sídlu na kopci. Kvůli tmě a vířícímu sněhu ho neviděl, ale věděl, že tam stojí a stejně jako celá desetiletí se dívá na Mill River. Zavřel oči. Znal historii toho domu, radost i utrpení, obzvlášť utrpení, které tam Mary zakoušela a stále ještě zakouší. Přemýšlel, jestli spí, jako když od ní odcházel, nebo je vzhůru a shlíží na něj. Možná už její duše odešla. „Drahá holčičko, kéž bys konečně našla pokoj,“ zašeptal a ješ tě jednou se zadíval do vánice směrem k mramorovému domu. 17
KAPITOLA 2
L
etěli s větrem o závod. Jedno jasné sobotní ráno v červnu 1940 ticho Zelených hor narušil hukot motoru luxusního auta značky Lin coln Zephyr Coupe a za několik minut se černý vůz objevil. Lehce jel po kroutících se venkovských silnicích, vítr vál otevře nými okénky dovnitř a čechral blonďaté vlasy Stephena a Pat ricka McAllisterových. Klid vermontského venkova ostře kontrastoval s událostmi, které se děly v jiných částech světa. Za Atlantikem mocnosti Osy spojoval jeden cíl – světová nadvláda. Nacistické armády obsadily Evropu a přinutily Francii ke kapitulaci. Británie ho rečně evakuovala vojáky z Francie. Jenže tohle všechno se ode hrávalo až daleko za oceánem a řidiče lincolnu ani spolujezdce to vůbec netrápilo. Otec a syn představovali třetí a čtvrtou generaci rodiny, která se ve Vermontu usadila o nějakých sedmdesát let dřív. Ohromná nerostná ložiska vysoce kvalitního bílého mramoru přilákala do lomů v Zelených horách stálý proud imigrantů. Italové, Švédo vé, Finové, Skotové, Irové a další, kteří hledali zaměstnání a no vé příležitosti, přijeli po nově postavené železnici, která vedla na sever do Západního Rutlandu, a dychtivě přijali vyčerpávající a nebezpečnou práci při lámání mramoru. Jeden z těch přistěhovalců byl Patrickův pradědeček Kie ran McAllister z Irska. Atlantik přeplul v těsném podpalubí 18
