Vybrané kapitoly psychologie osobnosti

Panajotis Cakirpaloglu

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti

Katedra

psychologie

FF UP v Olomouci

Název projektu: E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na Univerzitě Palackého v Olomouci Registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/15.0334

Oponenti: Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc. Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2013 ISBN 978-80-244-3518-3

Obsah

Předmět studia psychologie osobnosti...............................................5 Metody psychologie osobnosti........................................................ 10 Skladba osobnosti........................................................................ 17 Dynamika osobnosti...................................................................... 25 Vývoj osobnosti............................................................................ 33 Temperament............................................................................... 40 Charakter.................................................................................... 52 Morálka....................................................................................... 63 Pojem Já, složky Já, obranné mechanismy Já................................... 70 Vnitřní konflikt, frustrace, úzkost.................................................... 81 Emoce a osobnost........................................................................ 87 Motivační dispozice osobnosti......................................................... 96 Poznání a osobnost..................................................................... 107 Poruchy osobnosti...................................................................... 124 Modely psychologické explikace osobnosti...................................... 139

3

Předmět studia psychologie osobnosti

Úvod Už pouhé pojmenování této vědní odnože nám napovídá, co je jejím primárním zájmem. Jedná se o osobnost, pojatou ze všech možných stran a úhlů. Nejvíce pozornosti je věnováno samotnému složení osobnosti, jejím pochodům a tomu, jak se v průběhu času vyvíjí. Abychom zahrnuli všechny činitele, které osobnost ovlivňují, nesmíme opomenout ani vnitřní osobnostní předpoklady. Naopak vnějšími předpoklady jsou vlivy, které vycházejí z kultury a společnosti. Tohle vše se podepisuje na utváření psychicky zdravého, nebo také poškozeného jedince. Někdy může být psychologie osobnosti zaměňována s klinickou psychologií. Je ale mezi nimi značný rozdíl. Prvně zmíněná, psychologie osobnosti, se zabývá „normálními”, „bezproblémovými” jedinci, zatímco klinická psychologie se zabývá fenomény opačnými, tedy jedinci, kteří se nějakým způsobem odklánějí od normy či obecně přijatého kritéria psychického zdraví, a jejím úkolem je takovýmto jedincům pomoci.

Co je osobnost? Existuje velké množství nejrůznějších definic pojmu osobnost. Téměř každá psychologická teorie i množství autorů psychologických knih mají svou vlastní. Přesto, nebo možná právě proto, neexistuje teorie osobnosti všeobecně platná a uznávaná. Ve většině těchto definic je však obsaženo, že osobnost představuje souhrn, souvislost či propojení charakteru, temperamentu, schopností a také konstitučních vlastností člověka. Psychologie však nedospěla k jednotnému pojetí tohoto konstruktu. Již G. W. Alport (1937) analyzoval padesát definic osobnosti. Dnes existuje kolem patnácti reprezentativních koncepcí osobnosti, která ovšem

5


závisí na pojetí psychologie samé, jejího předmětu a její metodologie. Allport (1937) dále uvádí, že v jeho přehledu převažují hlavně pojetí biosociální a biofyzické povahy. Vymezení biosociální popisuje osobnost jako vyjádření míry společenské přitažlivosti nebo také hodnoty společenské stimulace člověka. To znamená, že pokud osobnost člověka zaujme pozornost ostatních, je taková osobnost podle této definice výraznější. Také by pak bylo možné říci, že introvertům, plachým a uzavřeným lidem osobnost chybí. Biofyzické definice naproti tomu poukazují na intrapsychickou povahu a stavbu osobnosti, jejíž základ je možné měřit a popsat. To pak lze použít k vytvoření osobnostního profilu každého konkrétního jedince. Obrovský počet psychologických definic předpovídá různorodost duševních pochodů a konkrétních projevů jedince. Každá z nich totiž klade důraz na něco jiného. Mohou to být třeba typické rysy, postoje, schopnosti, motivy, vlastnosti člověka přizpůsobit se anebo jeho hodnoty. Ale také mnoho dalšího. Pokud bychom se ovšem například zaměřili přímo na definici osobnosti z pohledu biologie, převažovalo by něco jiného, jako třeba jednotlivé stavy nálady, emoční odezvy nebo temperament. Definice jedince blízká sociálnímu pojetí by zase vypadala zcela jinak. Zde by stála v popředí třeba etika nebo morálka člověka. Hans Eysenck (dle Rot, 1994) považuje osobnost za poměrně trvalé a stabilní seskupení charakteru, temperamentu, intelektu a fyzické konstituce jedince, což ovlivňuje způsob a účinnost jeho adaptace. V podobném smyslu také Raymond Cattel (1967) specifikuje osobnost jako „konstrukt, který nám odhaluje způsob, jakým se člověk zachová v konkrétní situaci.” Definice z oblasti psychometrie zase vše staví na přesvědčení, že osobnost je možno vyjádřit na základě výsledků měření. Jde o reaktivní nebo pasivní koncepci osobnosti, v souznění s deterministickou nebo pozitivisticky orientovanou psychologií snažící se vědeckým způsobem uchopit lidskou psychiku s cílem snadněji předvídat a řídit lidské chování. V současné době převládávají definice vyzdvihující spíše intrapsychické aspekty osobnosti. R. L. Atkinsonová a spol. (2003) píše, že tím, co vystihuje osobnost, jsou příznačné a charakteristické vzorce myšlení,

6


emocí a chování, které určují individuální model interakce jedince s jeho vlastním fyzickým a sociálním prostředím. Různorodost vnitřních psychických aspektů člověka také zdůrazňuje Carol K. Siglemanová (2003), podle které je osobnost organizovaný systém jedinečných kombinací různých individuálních vlastností, motivů, hodnot a chování. V tom smyslu lze tuto definici označit jako idiosynkratickou, která v tradici G. W. Allporta zdůrazňuje osobnost jako neopakovatelný psychický fenomén vlastní jedinci. C. S. Hall a G. Lindzey (1997) dospěli k názoru, že obecně platné a objektivní vymezení pojmu osobnost v psychologii není. Podle nich jsou za to zodpovědná vlastní individuální zaměření jednotlivých psychologů na specifické oblasti lidské psychiky. Každý psycholog tak klade důraz na ty složky, které jsou předmětem zájmu jeho specializace, a ostatní složky poněkud zanedbává, věnuje jim jen malou pozornost anebo se jimi nezabývá vůbec. V pozadí takovéto volby působí osobní zaujetí psychologa nebo jeho preference některé z různých teorií osobnosti. Existují však položky, které se objevují ve většině psychologických definic pojmu osobnost: zz zz

zz

Propojenost anebo jednota všech duševních funkcí; Myšlení, prožitky a jednání, které se u jedince vyznačují unikátností anebo osobitostí; Relativní nezávislost a stabilita psychosociálního bytí člověka.

V psychologických definicích osobnosti často chybí zdůraznění významného psychického procesu - individuálního vědomí anebo uvědomění si vlastní totožnosti a také sociální zkušenosti konkrétního člověka. Právě tyto psychologické kategorie nejvýrazněji vyjadřují subjektivní a sociální bytí lidského jedince. zz

Pro humanistickou a existenciální psychologii jsou typické pojmy Já (self), identita, sebepojetí, sebehodnocení, sebeúcta. Každá osobnost má jádro, jež se skládá ze sebevědomí a intencionality. Oba tyto předpoklady určují duševní zdraví, zralost a pocit

7


zz

pohody u dospělého člověka. Takováto osobnost je pak brána za etickou, sebeurčující a zároveň za schopnou shrnout jednotlivé psychické vlastnosti, procesy, obsahy a tendence ve vlastní unikátní, funkčně sestavený systém. Z toho důvodu C. G. Jung (1995) zdůrazňuje, že osobnost se nemůže rozvinout, pokud člověk vědomě a odpovědně v morálním smyslu nevolí prostředky a cestu vlastního vývoje. Na procesu utváření osobnosti, který se vždy odehrává v určitém situačním kontextu, se podílejí ve značné míře primární skupina, společnost a kultura. Osobnost se vyvíjí prostřednictvím interakcí s okolním prostředím. Je zde tedy neopomenutelný vliv člověka na společnost a zpětně pak vliv užší nebo širší společnosti na osobnost každého jednotlivce. Takto popsal vývoj osobnosti sociální psycholog A. Bandura. Společnost, kultura, prostředí, v němž člověk vyrůstá, mu poskytují potřebný prostor a možnosti k osvojení si mnoha nezbytných vědomostí, dovedností, mravních (i jiných) zásad anebo názorů a přístupů; stejně tak se v této situaci, kdy je obklopen lidmi, utváří jeho individuální osobnost. Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937. ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. ATKINSON, R. L., R. C. ATKINSON, E. E. SMITH, D. J. BEM a S. NOLEN-HOEKSEMA. ATKINSON, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. BOJANIN, S. Neuropsihologija razvojnog doba. Beograd: ZUNS, 1985. CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, Harmondsworth, 1967. HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997. JUNG, C.G. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1998.

8


PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997. PLOTNIK. Introduction to psychology. Belmont: Wadsworth Publ. Co., 1999. ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994. SIGELMAN, C. K. a E. A. DODER. Life-Span Human Development. Wodsworth: Belmont, 2003.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci.

9

Metody psychologie osobnosti

Úvod K tomu, abychom v psychologii došli poznání osobnosti, používáme odpovídající vědecké metody šetření. Pojem metoda můžeme v psychologii vysvětlit jako: zz

zz

Mentální soustředění badatele. Metodou nazýváme proces myšlení popisující a vysvětlující zkoumaný jev, kterým může být analýza, syntéza, komparace, deskripce, indukce, dedukce apod. Princip (východisko, základna) výzkumu psychických a behaviorálních fenoménů člověka. Před zahájením výzkumu si psycholog stanoví stěžejní ideu šetření a podle ní volí metodu psychologické interpretace. Zde se uplatňují různé principy, zejména materialistický, vývojový, změna kvantity v kvalitu, konkrétnost apod.

Zdroje psychologického studia osobnosti Přestože všechny zdroje sdílejí společný cíl, kterým je vědecký rozbor osobnosti, lze vymezit tři relevantní prameny poznatků: klinickou zkušenost psychologa, experiment a statistickou analýzu. zz

10

Klinická zkušenost psychologa neboli klinická metoda patří mezi nejpřirozenější a nejstarší vědecké metody. To, co zkoumá, je narušená osobnost, její psychické stavy a projevy. Je zde velmi důležitá či dokonce podstatná role psychologa, který veškeré jevy a obsahy interpretuje. V souvislosti s tím je výklad psychologa značně závislý na jeho vlastní intuici a schopnosti empatie, tedy vcítit se do prožívání jedince.


zz

zz

Experiment je pro psychologii nepostradatelným pilířem. K jeho uplatnění především přispělo sloučení behaviorismu a psychofyziky. Psychologický experiment se vyvíjel souběžně s psychometrií a objektivními psychologickými testy. Díky experimentální metodě můžeme odhalovat souvislosti mezi psychikou a chováním jak u člověka, tak u ostatních živočichů. Navíc experiment poskytuje relativně objektivní poznatky z oblasti psychických a sociálních jevů a chování. Statistická metoda souvisí s výzkumem určité osobnostní vlastnosti anebo širšího souboru vlastností u většího počtu osob. Výsledek statistického šetření může být zobecněn na normy, principy a zákony. Kritéria získaná statistickou metodou zpravidla slouží ke srovnávání zkoumaného jedince s jemu odpovídající skupinou nebo obecnější populací. Statistická metoda má společnou historii s vývojem psychometrie a objektivními psychologickými testy a těší se z úzkého vztahu k matematice. Díky teorii pravděpodobnosti lze určit platnost zjišťovaného vztahu mezi jedincem a zkoumanou populací a pomocí výpočtu korelace lze stanovit směr a intenzitu vztahu mezi dvěma nebo více proměnnými. Faktorová analýza pomohla proniknout do podstaty inteligence a osobnosti.

Modely výzkumu osobnosti V psychologii se tradičně používají dva přístupy výzkumu osobnosti: idiografický a nomotetický. Idiografický přístup. Původ slova idiografický nacházíme v řeckém slovu ιδιος, které lze přeložit jako vlastní, osobní. Pro zdůraznění jedinečnosti každé lidské osobnosti se tento přístup alternativně označuje idiosynkratický. V idiografickém přístupu je zdůrazňována jedinečnost a neopakovatelnost člověka a jeho psychických jevů. S tímto vědomím by měl být dotyčný i zkoumán. Idiograficky laděná psychologie osobnosti se zaměřuje na porozumění této jedinečnosti v rámci normálního prožívání, jednání a chování, zatímco klinická psychologie, kde je idiografický přístup

11


nepostradatelný a prakticky na něm celá klinická psychologie stojí, studuje narušenou osobnost a příčiny tohoto narušení. zz

Idiografický přístup při rozboru osobnosti lze demonstrovat na příkladu studie Jenny. Většinou ji nalezneme ve spojitosti se jménem G. Allport, ale on sám udává (1961), že autorem je psycholog A. L. Baldwin. Tato studie je analýzou souboru více než sta dopisů ženy, adresovaných jejímu synovi. Vzhledem k tomu, že se v dopisech objevovaly podobné nebo totožné myšlenky, mohl díky nim A. L. Baldwin dopět k osobnostnímu profilu této dámy. Dominovaly v něm posedlost a žárlivost vůči vlastnímu synovi, ale zároveň smysl pro krásu a finanční zodpovědnost. Důležité je, že tato práce obohatila psychologii o idiografickou metodu a ukázala, že díky takovýmto materiálů je možné dojít k statistickému rozboru konkrétní osobnosti. E. H. Erikson a A. Maslow tyto myšlenky výzkumně potvrdili.

Nomotetický přístup. Značení pochází z řeckého slova νομοθετικός, což znamená normu či význam. To nám trochu napovídá, čeho se tento termín týká. Jde o hledání všeobecných norem a obecností ze zkoumání většího počtu osob. Jde tedy o extenzivní přístup, založený na pozitivismu. Jeho cílem je poznat člověka proto, abychom mohli předpovědět jeho další chování, odhadnout ho, anebo ho dokonce ovlivnit. Do nomotetické metodologie patří hlavně experiment, faktorová analýza, psychometrické testy a jiné. Vzhledem k tomu, že jde o kvantitativní přístup, využíváme při něm kvantitativních metod. zz

12

Ukázkou nomotetické metody je výzkum N. Rota, ve kterém zkoumal původ delinkvence. Problém delinkvence u adolescentů je velmi diskutovanou tématikou, která rozděluje psychology na dva tábory. Podle jedněch je delinkvence vrozenou osobnostní vlastností, a podle druhých získanou. Tento rozpor mezi odborníky nebyl čistě teoretického charakteru, protože je spíše zajímala budoucnost výchovy dětí, zejména prevence a úspěšné odstranění


sociálně‑patologických jevů. Cílem experimentu bylo zjistit, jak samotni účastníci vnímají a hodnotí vlastní rodiče z hlediska výchovy a zda se tato časná subjektivní zkušenost promítá v delinkventním chování. Z faktorové analýzy výzkumníci poté získali tyto nejdůležitější charakteristiky mladistvých delinkventů: {{ Chlapci i dívky z delinkventní skupiny měli specifický vztah k vlastní matce. Představa matky byla idealizována, což se nedalo říct o kontrolní skupině. {{ Dalším významným bodem byla výrazná netolerance delinkventů vůči rodičům stejného pohlaví. U dívek se tato netolerance projevovala jako ambivalence vůči matce. {{ Největším rozdílem mezi těmito dvěma soubory však byl způsob trestu, který používali jejich rodiče. Obě skupiny uváděly, že k trestu ze strany rodičů docházelo, avšak jedinci experimentální skupiny navíc prožívali trauma, protože rodiče při trestu používali nějaký objekt (prut, řemen, …).

Je idiografický přístup spolehlivější než nomotetický? Psychologický svět byl výhodami a nevýhodami každého z výše zmíněných přístupů rozdělen do dvou táborů. Zatímco zastánci idiografického přístupu vyzdvihovali nenahraditelnou hodnotu osobního přístupu, zaměřeného na individualitu a zkoumání subjektivních prožitků a stavů narušených i zdravých osobností, na kvalitativní poznávací hodnotu a na přirozenost a schopnost proniknout do hloubky dané problematiky, psychologové přistupující nomoteticky poukazovali na nepoužitelnost idiografické explorace v kvantitativním měřítku, kdy je závislost idigrafické metody na dílčích vlastnostech osobnosti badatele anebo jeho schopnostech nevýhodou. Závislost na individuálních vlastnostech prakticky není přítomna v nomotetickém přístupu, v němž se jedná o kvantitativní, statistický a objektivní způsob explorace, kdy je nutno dodržovat určitá pravidla a respektovat stanovené hranice, díky čemuž je poté možné

13


rozpoznat a změřit určité kauzální vztahy za účelem možnosti předvídat nebo řídit psychické stavy jedinců někdy v budoucnu. Obecně vzato hodnotíme klady a zápory těchto dvou přístupů na základě obsahu, metodologie a predikce. Obsah. Na jedné straně jsou humanističtí, existenciální a další psychologové, kterým jde především o porozumění jedinečnosti člověka, jeho motivů a cílů a o to, jak interpretují skutečnost, kteří jsou zastánci idiografického přístupu. Na druhé straně stojé zastánci nomotetického přístupu, jako jsou biologičtí a kognitivní psychologové, behavioristé a další, kteří se díky metodám využívaným v tomto přístupu snaží najít obecná pravidla a principy psychiky a najít příčinu individuálních odchylek. Za zmínku ale stojí uvést, že někdy může dojít k jistému nesouladu mezi obsahem studia a použitou metodou. Tak například u psychoanalýzy používáme čistě idiografickou metodu, ale vzhledem k tomu, že tato teorie chápe poznatky o růstu, skladbě a dynamice osobnosti jako univerzální principy a pravdy, vyvstává nám tu po obsahové stránce nomotetický problém. Použitá metoda. Rozdíl mezi idiografickým a nomotetickým přístupem spočívá v tom, že nomotetický přístup používá kvantitativních metod, jako jsou je experiment, popisná či induktivní statistika, faktorová analýza a další, zatímco idiografický přístup využívá kvalitativní metody, jakými jsou analýza obsahu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování atd. Predikce. Právě fakt, zda se u dané metody můžeme spolehnout na predikci, ukazuje její vědeckou hodnotu. Predikce je pro psychology například velmi důležitá v klinické praxi, neboť díky ní můžeme lépe zvolit vhodný druh terapie a předpovět její účinek na klienta. V souvislosti s tímto kritériem definoval J. Berger (1979) další podmínky hodnocení validity idiografické a nomotetické metody: zz

14

Vzdálenost predikce. Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti. Statistická metoda je vhodná pro odhad v delší časové perspektivě.


Obsah predikce. Pro odhad specifických projevů osobnosti je vhodnější klinická metoda, zatímco statistická metoda je spolehlivější při odhadu vývoje obecnějších psychických a behaviorálních kategorií. zz Četnost studovaných událostí. Pro úspěch statistické metody je nezbytné opakování požadované události, zatímco predikce klinická si často vystačí jen s náhodným výskytem daného fenoménu. zz Strukturovanost predikce. U statistické metody se setkáváme s jasně danými možnostmi „ano/ne”. Klinická predikce naopak pracuje se sekvenčním modelem krátkodobých odhadů, a není tedy směrována předem určenými možnostmi. Psychologická praxe neustále potvrzuje, že k vědeckému zkoumání osobnosti je třeba, aby se nomotetický a idiografický přístup vzájemně doplňovaly. Toto kompromisní řešení je přínosné nejen pro psychologickou epistemologii týkající se poznání osobnosti, ale především pro konkrétního jedince, kterého se daný vědecký přístup nejvíce týká. zz

Logický status psychologických pojmů Termíny a klíčové pojmy v psychologii představují další, dlouhotrvající metodologický problém. Jde především o jejich terminologickou a teoretickou nejednoznačnost, což zpochybňuje důvěryhodnost psychologie jako vědy. U řady vrozených anebo získaných dispozic, jakými jsou temperament, motivace, charakter, zájmy, postoje atd., stále nedokážeme podat jednoznačný a uspokojivý výklad, což mnohá zjištění okolo těchto dispozic zpochybňuje. S. Radonjić (1999) zdůrazňuje podmínky, které mohou přispět ke zvýšení logické fundovanosti současných a budoucích psychologických pojmů: zz zz

Upřesnění povahy údajů, z nichž pojmy vycházejí; Rozlišení, zda pojem popisuje jen fakta, nebo i vztahy. Pojmy popisující fakta se řadí k empirickým, zatímco pro pojmy označujícící vztahy použíáme hypotetické konstrukty.

15


zz

Vymezení myšlenkových nebo logických operací, díky kterým psycho logická explorace v vrcholí definováním nových pojmů. Použitá literatura a literatura pro další studium

ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937. ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. BALDWIN, A. L. Personal structure analysis: : A statistical Metod for investigating the single personality. Journal of Abnormal and Social Psychology. 1942, č. 37, 163 – 183. BERGER, J. Psihodijagnostika. Beograd: Nolit, 1979. JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996. MEEHL, P. Clinical versus statistical prediction. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1954. CHAPLIN, W. F. a E. J. PHARES. Introduction to Personality. New York: Addison, WesleyLongman, Inc., 1997. RADONJIĆ, S. Psihologija učenja. Beograd: ZUNS, 1999.


16

Skladba osobnosti

Úvod Skladba osobnost je pojem, kterým se snažíme popsat, utřídit a seřadit určité osobnostní prvky. Snaha rozčlenit osobnost na jednotlivé části a položky jasně ukazuje na vliv strukturalismu W. Wundta téměř ve všech známých teorií osobnosti. Připomeňme si, jak W. Wundt (1913) definoval předmět psychologie: jsou to složité duševní jevy či procesy, které lze vědecky uchopit pouze jejich rozložením na dílčí části. Zde W. Wundt inicioval jistý druh kauzálního výkladu, kterým se ve většině teorií osobnost jakožto složitý psychický fenomén odvozuje z dílčích osobnostních prvků. Snad jedinou výjimku představuje typologická teorie osobnosti K. Lewina, který postuloval, že osobnost nelze reprezentovat modelem psychických prvků organizovaných do poměrně statického celku, protože psychika je dynamická, stálem měnící se konstelace psychických faktů a dějů. Molární, či molekulární povaha osobnostních prvků? Jednotlivé osobnostní prvky se vyznačují ryze individuální povahou a významem. Tato konstatace vyjadřuje molekulární pojetí osobnostní struktury, její jedinečnou povahu a výraz. Na druhé straně téměř u každého dospělého jedince můžeme odhalit rys, temperament, charakter, Id, Ego či Super ego, které mají univerzální povahu. Tato konstatace naznačuje modální pojetí osobnostní struktury, jehož konečným cílem je odhalení obecných zásad či zákonů psychiky. Statická, či dynamická skladba osobnosti? Dynamický projev a působení osobnostních prvků je u každé osobnosti zcela výjimečný a neopakovatelný. Osobnost v psychologii je, v souladu s předchozím tvrzením, chápána jako jedinečná, neopakovatelná a poměrně charakteristická psychická vlastnost člověka. Skladba osobnosstzi také do jisté míry

17


může znamenat určitou stálost osobnosti, tedy v průběhu času stabilní soustavu dílčích psychických vlastnosti a procesů. Tento postup ovšem opět naráží na problém vývoje a také problém evidentní proměnlivosti člověka. Tudíž nelze opominout skutečnost, že systém osobnosti je v neustálém kontaktu se sociálním, fyzickým ale také psychickým prostředím. Jedná se o celoživotní interakci, pomocí které se osobnost neustále mění, vyvíjí a adaptuje. Zároveň člověk vlastními vrozenými a získanými dispozicemi, aktuálními motivacemi anebo také cílevědomě působí na vlastní fyzické, sociální a kulturní prostředí. Teorie osobnosti Gordona Allporta postuluje, že mezi prvky osobnosti a psychologickými procesy a funkcemi existuje vzájemné propojení. V tom smyslu považuje rysy, dispozice a další morfologické složky osobnosti za dynamické činitele prožívání, myšlení a chování člověka. Takové stanovisko potvrzuje i následující skutečnost - nahlédneme‑li do jeho personalistické teorie osobnosti, zjistíme, že v ní chybí kapitola dynamika osobnosti. To podle Allporta není potřeba, neboť každý strukturální prvek osobnosti má také dynamickou povahu.

Bližší určení pojmu skladba osobnosti Pojem skladba v psychologii osobnosti nejčastěji implikuje: zz

zz

Že psycholog přistupuje k osobnosti z pozice modálního principu, což předpokládá osobnost jako hierarchický systém vertikálně uspořádaných psychických složek; Strukturu jako jedinečnou psychickou konstelaci konkrétního člověka, jeho zdravých, tvůrčích, nebo nezdravých, patologických vlastností.

Psychologové se v názorech na skladbu osobnosti různí. Tento nesoulad je výsledkem koncepčních a metodologických nesrovnalostí mezi psychology zabývajícími se fenoménem osobnosti. Zatímco Freudovo či Jungovo pojetí osobnosti se zakládá na induktivní logice a kvalitativním šetření (například koncepce ega a superega byla odvozena z pozorování

18

Skladba osobnosti

pacientů), H. Eysenk, R. Cattell a jiní psychologové upřednostňují objektivně měřitelné dispozice, jež se mohou postřehnout statistickými postupy. Oba přístupy ovšem musí vyhovovat vědeckým kritériím, která empirický výzkum osobnosti požaduje, a zároveň zajistit, aby bylo dosaženo formálně-logické soudržnosti výkladu. Shodně s tím mají výše zmíněné a další (Allportova, Lewinova) teorie osobnosti solidní empirický základ a logicky sladěné premisy.

Psychoanalytické pojetí skladby osobnosti Freudovo psychoanalytické pojetí osobnostní skladby předpokládá, že osobnost je systém, v němž se navzájem ovlivňují různorodé a v zásadě protikladné psychické prvky a procesy. Tento systémový a funkční anta gonismus se jeví v psychickém a sociálním fungování jak zdravé, tak narušené osobnosti. V souladu s touto tezí Freud vypracoval dva modely osobnostní skladby - topografický a strukturální model. V obou modelech dominuje myšlenka o hierarchickém uspořádání dílčích osobnostních složek a jejích významu pro udržení duševní rovnováhy či vývoji patologických stavů psychiky.

Topografický model osobnosti Psychoanalytický rozbor narušených osobností vedl Z. Freuda k myšlence, že psychiku člověka tvoří tři hierarchické segmenty: vědomí, předvědomí a podvědomí. Při tom základ osobnosti a veškerého lidského jednání představuje podvědomí. Na opačném konci se nachází vědomí, zatímco oblast psychiky, která nejen spojuje vědomí a podvědomí, ale také hraje významnou roli v celkovém psycho‑sociálním fungování jedince, se nazývá předvědomí. Freud dále podrobněji popisuje skladbu a funkce podvědomí, předvědomí a vědomí. Podvědomí jako základní složka osobnosti se skládá z minulých zkušeností a emočních zážitků, zejména traumatických, dále ze sociálně

19


zakázaných přání, tendencí apod. Traumatická povaha těchto obsahů a jejích mravní zátěž jsou příčinou toho, že podvědomí je nedostupné bezprostřednímu pozorování či cílevědomé introspekce. To však neznamená úbytek vlivu podvědomí na celkový psychický stav osobnosti. Dynamickou povahu podvědomí a jeho funkce ozřejmují různé situace a prožitky, zejména sny, chybné úkony, přeřeknutí apod. Tyto zážitky a situace zpravidla vyvolávají nevolnost, zejména morální zátěž, kterou jedinec si uvědomuje a zároveň se ji snaží zapomenout. Předvědomí je oblast psychiky, ve které sídlí různé vzpomínky, prošlé zkušenosti, informace a vše, co kdysi člověk věděl a co aktuálně nepostrádá. V předvědomí se rovněž nacházejí různé podprahové informace, které nebyly zachyceny odpovídajícími smysly, taktéž stopy, jež pocházejí z implicitní paměti apod. Předvědomí zůstává otevřeno pro bezprostřední využití ze strany člověka, který řeší určitý problém, jako zásobárna subjektivních vzpomínek a zkušeností. Další významnou funkci předvědomí je jeho latentní přítomnost v téměř všech vědomých aktivitách. Takto předvědomí působí jako selektivní a aktivační pozadí vědomých procesů, které vnímá a třídí informace dle jejich významu, kterou v dané situaci pro jedince mají. V případě jejich důležitosti předvědomí jedince alarmuje tím, že aktivuje pozornost a příslušnou činnost jedince podřizuje vědomé kontrole. Např. zkušený řidič za jízdy sleduje okolní přírodu, poslouchá hudbu, připaluje si cigaretu, konverzuje, zatímco řízení probíhá automatizovaně, tedy pod kontrolou předvědomí. Jakmile se vyskytne nebezpečná situace či mimořádná dopravní událost, kdy řízení vozidla vyžaduje vyšší pozornost a kontrolu ze strany vědomí, se souběžně „vypínají” doprovodné aktivity. Vědomí se výhradně věnuje adaptační a cílevědomé aktivitě. V tom smyslu Z. Freud zdůrazňuje dvě funkce vědomí - poznávací a výkonnou funkci. Poznávací funkce je zaměřena intro a inter, tedy jako proces vědomého sledování vlastní osoby, subjektivních pochodů a aktivity (introspekce) a zároveň jako hodnocení vnějšího prostředí a sociálních vztahů (extrospekce). Výkonná funkce vědomí spočívá v neustálém plánování budoucích cílů a také optimálních prostředků a postupů k jejich dosažení. V souladu s touto funkcí výkonnost vědomé složky osobnosti souvisí se

20

Skladba osobnosti

zralostí a činností korových struktur mozku a také s individuální zkušenosti. Obecná adaptační účinnost vědomí je závislá na selektivním a protektivním působení předvědomí.

Strukturální model osobnosti Toto novější pojetí osobnostní skladby postuluje tři základní složky: Id, Ego a Superego. Z. Freud dále definuje povahu, vnitřní skladbu, operační princip a posléze specifické role Id, Ego a Superego (obr. 1).

VNĚJŠÍ SVĚT

SUPEREGO princip dokonalosti

EGO princip reality

ID princip slasti

Obr. 1. Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti.

Id je nejstarší a nejprimitivnější složka osobnosti. Id se skládá z vrozených dynamismů, zejména reflexů a pudů. Vnitřní skladbu Id tvoří primární psychické procesy, vytěsněná emoční traumata a libido neboli psychosexuální energie. Podle Z. Freuda Id usiluje o bezprostřední uspokojení aktuálních potřeb. V tom smyslu jej označuje jako hédonistické, iracionální a nemorální, neboť se řídí principem slasti. Nedostatek logického uvažování Id kompenzuje primitivním hodnocením. V tom smyslu Id úspěšně rozlišuje libost a nelibost, zejména ve vztahu k nevědomým

21


obsahům a cílům, které mají sloužit k odstranění napětí a nerovnováhy organizmu vyvolané aktuální potřebou. Potřeby Id se často konfrontují s normami společnosti a vnitřními požadavky Superego. Tento nesoulad často vyvolává další napětí osobnosti a následně příslušnou reakci směřující k návratu do stavu poměrné pohody a klidu. Ego představuje ústřední složku, která řídí osobnost, integruje všechny její součásti v jeden celek a také komunikuje s vnější, především sociální realitou. Ego se vyvíjí z nevědomého Id jako část psychiky, která hledá vhodné způsoby k uspokojení individuálních potřeb. Tato role vyžaduje kontakt s vnějším světem, který se neustále mění, což předpokládá vyvinuté poznávací funkce jedince. V tom smyslu Z. Freud označuje Ego jako vědomou, poznávací a výkonnou složku osobnosti, která se řídí principem reality. Ústřední postavení Ega uvnitř osobnosti znamená, že neustále hledá vhodné uspokojení primitivních potřeb pudového Id, které neporuší společensko‑kulturní normy a morální požadavky Super ega (obr. 1). Superego je hierarchicky nejvyšší složkou osobnosti s obecnou funkcí zdokonalovat osobnost v souladu s normami dané společnosti a kultury. Tato perfekcionistická role směřuje hlavně k tomu, aby Ego a Id přizpůsobily vlastní rozhodování nebo požadavky mravním příkazům a zákazům. V tom smyslu se Superego řídí principem dokonalosti a odpovídajícími směrnicemi o tom, jak někdo má a musí jednat. Tyto směrnice poskytují různi externí modely, zejména významné autority, platné společenské normy a hodnoty dané kultury a rodičů. Superego sestává ze sebepojetí, svědomí a ideálního Já. Sebepojetí je součástí subjektivního obrazu o vlastní osobě, který se formuje v interakci jedince s ostatními osobami v jeho okolí. Hodnocení vlastní osoby a jednání ze strany vnějších pozorovatelů významně ovlivňuje subjektivní obraz o sobě a také reguluje osobu směrem k dokonalosti. Svědomí sestává ze zvnitřnělých morálních norem, které přikazují, co se musí, nebo zakazují, co se nesmí. Svědomí podle Z. Freuda představuje zvnitřnělou morálku významných modelů výchovy jedince, nejčastěji dominantního rodiče. Ideální Já se skládá z představ, jakým chci být. Jedná se o hodnoty, které si dítě osvojuje od rodiče stejného pohlaví.

22

Skladba osobnosti

Funkční souvislost topografického a strukturálního modelu Strukturální model osobnosti nezamítá topografickou triádu vědomí, předvědomí a podvědomí, nýbrž jí funkčně integruje do složitého dynamického systému, jakým osobnost je (obr. 2).

Vědomí

Předvědomí

Podvědomí

EGO

ID

SUPER EGO

Obr. 2. Funkční propojenost dvou modelů osobnostní skladby

Z obrázku 2 je zřejmé, že veškeré Id je ponořeno do podvědomí. Naproti tomu Ego je částečně vědomé, racionální a výkonné, ale zároveň komunikuje s předvědomím. Část Ega se nachází v podvědomí, což je vymezeno zejména pro mechanismy obrany Ega. Superego je také částečně vědomé, což se projevuje v morálním hodnocení a sebehodnocení. Tyto hodnotící funkce Superega jsou zčásti ovlivněny „zapomenutými” pravidly a zkušenostmi, které sídlí v předvědomí. Z obrázku je také zřejmý vliv podvědomí na Superego, zejména zakázaných sexuálních a agresivních tendencí, které v kamuflované podobě mohou ovládnout morální hodnocení a odpovídající činnost člověka.

23


Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu CAKIRPALOGLU, P. Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia, 2004. CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, 1967. FREUD, S. Vybrané spisy I: Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: SZN, 1969. HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997. The Psychologists: (Volume II). Krawiec, T. S. New York: Oxford University Press, 1974. WUNDT, W. Grundriss der Psychologie. C. H. Judd. Leipzig: W. Engelmann, 1896. PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997 PLOTNIK, R. Introduction to psychology. Belmont: Wadsworth Publ. Co., 1999.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci

24

Dynamika osobnosti

Úvod Jednou z vlastností osobnosti je její dynamika. Významově vychází z pojmu osobnostní struktura, kdy strukturu lze chápat jako poměrně trvalou soustavu psychických dispozic vyvíjející se od nediferencovaného celku k osobnosti jakožto diferencované soustavy. Co do funkčnosti lze strukturu v tomto významu srovnat s buněčnou strukturou mozku nebo těla. Osobnost pak je nejčastěji definována jako celek duševního života člověka, zejména funkční organizace jeho psychofyzických systémů. Zároveň je osobnost tvořena dynamickými procesy. Do dynamických procesů lze mj. zahrnout sebeurčující tendence, motivy či potřeby, taktéž duševní děje a stavy, fakta a události.

Základní dynamické procesy osobnosti Dynamice osobnosti a fungování vnitřních procesů a pochodů se věnuje řada psychologů. Proto je jasné, že v této oblasti je celá řada teorií a koncepcí. Existují však kategorie, které jsou v této oblasti zkoumání obecně přijatelné. Patří sem duševní děje, duševní stavy, fakta a události. Duševní děje a duševní stavy mají značný podíl na fungování lidské psychiky a aktivitách člověka. Podle K. Balcara (1983) souvisí duševní děje s dílčimi psychickými procesy. Jako dynamičtí činitelé děje „ovlivňují průběh změny směřující od nějakého počátečního stavu k nějakému stavu konečnému”. Duševní stavy jsou trvalejší a lze je pojmout jako „právě přítomnou a přechodnou duševní kvalitu”.

25


V oblasti psychologického bádání se dynamickými pojmy zabýval William James (1890), který rozlišoval duševní stavy (substantivní) a děje (transitivní). Jamesovo vymezení je specifičtější než osobnost a týká se stavu vědomí a jeho aktivity. Substantivní stav charakterizuje poměrný klid a statičnost vědomí. Obsahem substantivních procesů jsou dojmy a představy. Transitivní stav psychiky je dynamické vědomí, v němž dominují mentální vztahy a myšlení. Další obecné dynamické pojmy v psychologii osobnosti jsou fakta a události. Fakta a události reprezentují intrapsychické a interpsychické relace člověka. K těmto termínů se váže jméno Kurta Lewina. V jeho topologickém pojetí osobnosti fakt označuje základní psychické pochody mající vztah k určitému obsahu pocházejícímu ze životního prostoru člověka. Životní prostor tvoří rozlišné stavy a obsahy. Přitom fakt označuje vždy určitý stav osobnosti, např. aktuální pocit žízně. Fakt je právě tím činitelem, který určuje hodnotu dané oblasti životního prostoru. Žíznivý jedinec prahne po pití, což znamená, že chladný nápoj obsahuje kladnou hodnotu. Avšak hodnota se může změnit v neutrální, kdy člověk zažehná žízeň, zatímco v případě nasycení nastává averze, což z nápoje činí negativní hodnotu. Pro exaktnější označení hodnotové direkce Lewin používá název valence. Na druhé straně událost indikuje složitější dynamickou kategorii. V tomto smyslu událost tvoří dva nebo více faktů. Událost je komplexní dynamický celek, který funkčně sjednocuje dva nebo více primárních činitelů osobnostní dynamiky (fakta). Podle Lewina fakta a události poskytují adekvátní psychologický výklad aktuálního stavu osobnosti a pomocí nich také můžeme předvídat budoucí chování člověka. Níže stručně prodiskutujeme Freudovo velmi rozpracované pojetí osobnostní dynamiky.

Psychoanalytické pojetí dynamiky osobnosti Freudův psychoanalytický zájem o osobnostní dynamiku zaznívá již z alternativního názvu jeho učení - psychodynamická teorie osobnosti.

26

Dynamika osobnosti

Z. Freud postuluje, že člověk představuje poměrně uzavřenou energetickou soustavu, ve které působí psychická energie. Psychická energie představuje tu část energie, která je investována do mentálních procesů. Psychickou energii vytvářejí metabolické procesy v organismu a jejím jediným skladištěm je Id. Podle Z. Freuda Id sjednocuje tělesnou a psychickou energii v jediný dynamický systém. Od této skutečnosti se odvíjí veškerá souhra mezi vnitřními složkami osobnosti, kterou Z. Freud označuje pojmem dynamika. Pro psychoanalytickou explikaci osobnostních procesů vymezuje Z. Freud základní dynamické kategorie - instinkt, rozdělení psychické energie a úzkost.

Instinkt Instinkt v nejobecnějším pojetí představuje vrozené, biologicky naprogramované puzení k aktivitě. Z. Freud psychologicky upřesnil tetnto dynamický pojem tak, že instinktivní činnost je výsledkem funkčně souvisejících činitelů těla a psychiky. V tom smyslu se instinkt pociťuje v těle jako potřeba a v oblasti psychiky jako chtění anebo přání. Obě roviny prožívání podléhají biologickému mechanismu homeostázy. Narušení homeostázy vede k aktivaci instinktu, který zahajuje a reguluje příslušnou aktivitu jedince směrem k návratu do předchozího stav rovnováhy. Nosnou motivační příčinou tohoto procesu je odstranění úzkosti, která s neuspokojením aktuální potřeby narůstá. Základní povahou Id je dosažení slasti a odstranění nelibosti. Z toho důvodu Z. Freud označuje Id jako hédonistickou složku osobnosti. Mezi nejvýznamnější instinkty určující dynamické pochody osobnosti Z. Freud zařazuje instinkt života (Eros) a instinkt smrti (Thanatos). Oba instinkty reprezentují obecný princip, který platí pro všechny živé organismy - věčný koloběh mezi zrozením a smrtí. Eros a Thanatos podle Z. Freuda mají v psychickém prostoru člověka mají podle Z. Freuda podstatný význam, zejména pokud jde o dynamiku osobnosti. Ve starořecké mytologii Eros a Thanatos představují bohy lásky a smrti. V psychickém prostoru člověka Eros představuje inherentní psychickou

27


sílu k rozmnožování, tvořivosti, k růstu osobnosti, zatímco Thanatos je síla směřující k destruktivnosti a zániku člověka. Podle Z. Freuda je cílem Thanatos návrat organismu k původnímu, anorganickému stavu. Eros se utváří v anabolických procesech organismu a jeho základní smysl se realizuje prostřednictvím psychické energie (libida). Přesněji, libido má psychosexuální povahu, neboť směřuje k uspokojení různých tělesných a psychických potřeb jedince. V oblasti těla se libido soustřeďuje na tzv. erotogenní oblasti, zejména kolem úst (orální zóna), konečníku (anální zóna) a pohlavních orgánů (falická zóna). Kromě uspokojení specifických potřeb dílčích erotogenních zón je libido nezbytné i pro poznávací procesy Ega, morální a etické požadavky Superega, včetně individuální účasti v mezilidských a dalších relacích. Část libida směřuje k procesům souvisejícím s uvědomováním vlastní osobnosti (Self). Přehnanou orientaci psychosexuální energie na vlastní osobu Z. Freud označuje pojmem narcistické libido. Thanatos vzniká v katabolických procesech organizmu. V psychické a sociální rovině působí instinkt smrti jako nevědomá destrukce, primárně zaměřená na vlastní zánik. Tomuto záměru však brání souběžně působící instinkt života. Podle Z. Freuda je instinkt života silnější než instinkt smrti. Z toho důvodu býbá cíl instinktu smrti - sebedestrukce zablokován nebo přeměněn na méně závažné, různorodé agresivní tendence zaměřené mimo vlastní osobu.

Rozdělení psychické energie Psychoanalytické pojetí osobnostní dynamiky vychází z předpokladu o omezeném množství psychické energie. Energii nelze libovolně navyšovat. Tato skutečnost se prolíná v psychodynamickém pojetí všech psychických procesů a složek osobnosti včetně Id, Ega a Superega (obr. 1). Z. Freud postuloval, že psychická energie se nerovnoměrné rozděluje mezi dílčími složkami osobnosti. Proto Id, Ego a Superego soutěží o energetickou dominanci. Zároveň určuje energetická dominance té které osobnostní složky povahu intrapsychických pochodů a také kvalitu interpersonálních vztahů člověka.

28

Dynamika osobnosti

VNĚJŠÍ SVĚT

SUPEREGO princip dokonalosti

morální úzkost

reálná úzkost

EGO princip reality

neurotická úzkost

ID princip slasti

Obr. 1. Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti.

Id jako základní složka osobnosti je zároveň sídlem veškeré psychické energie. V časném období vývoje duševní energie slouží k uspokojení hédonistických potřeb dítěte. Avšak dítě, nebo spíše jeho dominující složka Id, není s to účinně uspokojovat vlastní potřeby, neboť jediné, co zná, jsou primitivní představy a fantazie. Východiskem je nalézt vhodné objekty a způsoby uspokojení z fyzického a sociálního světa. K tomuto je nutno přistupovat racionálně a uvědomělé, což jsou funkce vyšší psychické instance, Ega. Ego se podle Z. Freuda postupně diferencuje z Id. Základní podmínkou pro vývoj Ega je napětí v Id, které se tvoří a stupňuje s neuspokojením primitivních potřeb. Id totiž není s to uspokojovat vlastní potřeby a odstraňovat nepříjemné napětí, neboť k tomuto nestačí fantazie, představy či vrozené reflexy. Na druhé straně objekty a cíle, které mohou uspokojit potřeby Id, se nacházejí v reálném světě, který je přístupný vědomí a poznávacím funkcím. Tyto vlastnosti postupně vyvíjejí Ego. Ego se tak stává vědomým zástupcem instinktivních potřeb Id. K řádnému fungování však potřebuje psychickou energii. Tu si propůjčuje od Id za

29


účelem uspokojení jeho potřeb. Energetická investice ze strany Id je také prospěšná pro Ego, které mj. vytváří další psychické rozměry, zájmy, postoje. Ego používá část energie pro harmonizaci ostatních složek osobnosti, pro adaptaci člověka na měnící se fyzické a sociální prostředí, ale také proti nemorálnímu Id nebo moralizujícímu Superegu. Superego představuje nejvyšší složku osobnosti, jejímž základem je zkušenost dítěte z období časného vývoje. Jako významné pro vývoj této složky osobnosti psychoanalytikové zdůrazňují modely výchovy a kvalitu emočních vztahů dospělí – dítě. Není jedno, zda rodiče používali odměnu, či trest a zda emočně podporovali dítě, vyvíjeli empatickou blízkost, solidaritu apod. Růst osobnosti dítěte a jeho Superega se podle Z. Freuda zakládá na učení. Zde se nejvíce poukazuje na mechanismus identifikace, pomoci kterého dítě přebírá od vlastních rodičů ty nejvýznamnější aspekty osobnosti, zejména jejich Superego. Tímto způsobem dochází k přenosu rodičovských příkazů, zábran, norem, hodnot, ideálů, postojů apod. do vyvíjejícího se Superega dítěte. Z ctnosti a hodnot dospělých dítě buduje své Já‑ideály. Příkazy a zábrany utvářejí jeho svědomí, zatímco pochvaly a kritiky tvoří jádro jeho sebepojetí. Id, Ego a Superego neustálé soutěží o psychickou energii. To, kdo bude vládcem energie, určuje povahu, zralost a duševní vyrovnanost a zdraví konkrétní osoby. V tom smyslu Z. Freud modeluje tři hypotetické situace - silné Id, silné Ego a silné Superego. Jedná se o dynamické kombinace se zcela specifickým dopadem po osobnost a její psychosociální výraz: zz

zz

30

Pokud energie zůstane v moci Id, osobnost bude hédonistická, netolerantní, morálně zaostalá a v interpersonálních relacích primitivní; Energeticky silné Superego se vyznačuje snahou být dokonalý a nepřiměřeným kritizováním všeho, včetně sebe. Nedostatek reality a morální nepružnost způsobují časté interpersonální a osobní problémy, mezi kterými je nejzávažnější vývoj neurotických problémů;

Dynamika osobnosti

zz

Osobnost s dominujícím Ego se vyznačuje racionalitou, toleranci, houževnatosti, cílevědomosti, optimizmem a přiměřenou kritičnosti, jak vůči jiným, tak vůči sobě.

Úzkost Úzkost je druh negativní emoce, strachu, která postrádá příčinu, důvod, objekt. Psychoanalytikové zdůrazňují nevědomou povahu úzkosti a četné obranné mechanismy, které znemožňují individuální vhled do povahy existujícího strachu. Její působení je nebezpečné, kvůli reálnému ohrožení psychického a fyzického zdraví, pracovní činnosti a sociálních vztahů člověka. Freud dělí úzkost na reálnou, moráloní a neurotickou. Reálná úzkost souvisí s percepcí možného ohrožení v daném prostředí. Jedinec tudíž prožívá nepříjemnost situace, avšak neví z jakého důvodu. Reální úzkost je základem pro vývoj morální a neurotické úzkosti. Morální úzkost souvisí s obavami z vlastního svědomí, které může trestat, a to kvůli porušení morálních norem. Neurotickou úzkost vyvolává strach z možného trestu ze strany jiných osob či institucí kvůli neschopnosti zadržet vlastní primitivní tendence. V dynamickém smyslu pramení morální úzkost z osobnostního vnitra, zatímco neurotická úzkost má externí původ v obavách spojených s mocnou autoritou (obr. 1).

Zdroje a typy Ego úzkosti Úzkostný člověk se často snaží přizpůsobit se společnosti a kultuře přijetím jejích norem a hodnot. To podle Z. Freuda má za následek vývoj svědomí. Svědomí jako subjektivní morální složka iniciuje a reguluje prosociální cítění, myšlení a projevy osobnosti. K tomuto se navíc obvykle opírá o nepříjemný prožitek viny a o odpovídající výčitky. Na druhé straně má nedostatečná internalizace sociálních či kulturních pravidel za následek nevyvinutou morálku, osobnost rozpolcenou pudovými potřebami a strachem z vnějších autorit.

31


Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1983. CAKIRPALOGLU, P. Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia, 2004. CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, 1967. DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 2003. DRIVER, J. The Penguin Dictonary of Psychology. Middlesex: Harmondsworth, 1978. JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996. JUNG, C. G. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995. JUNG, C. G. Dinamika nesvesnog. Beograd: Matica srpska, 1977. JUNG, C. G. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi: Výbor z díla. Svazek I. Brno: Nakl. Tomáše Janečka, 1997. RYCROFT, C. A Critical Dictionary of Psychoanalysis. London: Penguin Books, 1979.


32

Vývoj osobnosti

Úvod Vývoj osobnosti je celoživotní psychosociální proces. G. W. Allport (1961) pokládá vývoj osobnosti za ryze individuální proces, v němž se prolínají vlivy dědičnosti, prostředí a také subjektivní činitelé. Osobnost tudíž chápeme jako subjektivní a idiosynkratický psychický fenomén konkrétního, uvědomělého člověka. Psychologové nezaujímají jednotné stanovisko pokud jde o význam jednotlivých činitelů v procesu vývoje osobnosti. Zatímco jedni zdůrazňují podstatný vliv vrozených a neochvějných předpokladů vývoje osobnosti, druzí se spíše zabývají kulturními a společenskými činiteli a zdůrazňují mechanismus učení jako podstatný pro úspěšný přenos kulturních a sociálních norem a obsahů na jedince. Posléze, třetí skupina psychologů vyzdvihuje roli subjektivních činitelů, zejména intencionality člověka, ve vývoji jeho osobnosti. Vnitřní činitelé, zejména dědičnost, a vnější vlivy, zejména kulturní a společenští činitelé bezesporu určují základní podmínky, průběh a rozsah osobnostního vývoje. Obě skupiny činitelů se vzájemně prolínají a tvoří složitou spleť podmínek vývoje dílčích osobnostních dispozic a také řadu sekundárních vlastností, morálku a vyšší hodnoty nevyjímaje. V této složité interakci nelze kvantitativní podíl jedné či druhé skupiny činitelů vývoje jednoznačně určit. Na celý proces nahlížíme z pozice cílevědomého subjektu, který aktivně, v průběhu vlastního růstu a pro vlastní potřeby, modifikuje vnitřní nebo také vnější danost.

Biologičtí činitelé vývoje osobnosti Zastánci vlivu dědičnosti zdůrazňují, že vrozené potenciály a předpoklady ovlivňují nejen vývoj schopností, temperamentu, ale také

33


osobnost jako celek a rovněž její dílčí aspekty, zejména vytrvalost, pracovitost, trpělivost, ctižádostivost apod. Z tohoto obecného nativistického pohledu veškerý vývoj osobnosti závisí na vrozených, tedy biologicky daných činitelích. Podstatou vývoje osobnosti je naplnění předem stanoveného, vrozeného programu. Předními představiteli biologického původu osobnosti jsou instinktivisté W. McDougall nebo S. Freud. Podle R. B. Cattella (1967) tvoří skupinu vnitřních činitelů osobnosti dědičné, vrozené, kongenitální a konstituční vlivy. Dědičnost zahrnuje všechny predispozice, které jsme dostali od rodičů. Zde musíme vidět rozdíl mezi vrozenými vlivy, které zahrnují vrozené predispozice, a vlivy, které například vznikly genovou mutací. Právě tyto mutace mění dědičné vlohy. Kongenitální vlivy zahrnují změny, jež působily na plod v průběhu těhotenství. Kongenitální změny nejsou vrozené, protože jde o změnu v průběhu těhotenství, ať už jde o matčin stres, nevhodný životní styl, vlivy moderní společnosti (nárůst olova v ovzduší, zvýšená radiace apod.). Jiným vnitřním činitelem jsou konstituční vlivy, což jsou fyziologické změny organismu získávané po narození. Konstituční vlivy podléhají častým změnám a i díky tomu mají významný dopad na vývoj osobnosti. Hlavními biologickými činitely vývoje osobnosti jsou nervová soustava, endokrinní systém a tělesná konstituce. Nervová soustava je významný činitel vývoje osobnosti z toho důvodu, že se funkčně prolíná s dědičnými a získanými dispozicemi člověka. Nervová soustava ovlivňuje dispozice inteligence a dalších schopností včetně dispozice temperamentu. Pokud jde o temperament, jeho kvalita a aktivita závisí na funkcích centrální a vegetativní nervové soustavy. Výzkumy H. J. Eysencka (in Gazaniga a spol., 2010) ukazují, že osoby s intenzivnějšími reakcemi vegetativní nervové soustavy jsou aktivnější; méně reaktivní vegetativní nervová soustava vyvolává emoční rozruch (nerovnováhu) a odpovídající subjektivní prožívání. Endokrinní soustava působí na osobnost a její vývoj prostřednictvím hormonů. Hormony primárně regulují metabolismus a funkce jednotlivých orgánů včetně mozku a regulují také emoce. Teze o souvislosti mezi hormonální činností a osobností pramení z materialistické Hippokra-

34

Vývoj osobnosti

tovy teorie o vlivu tělesných šťáv na vývoj temperamentu. V současné době se o endokrinní „povaze” osobnosti hovoří v souvislosti s odchylkami v hormonální činnosti (např. štítné žlázy, hypofýzy apod.), které mají značný dopad na osobnost a její vývoj. Tělesná konstituce jako faktor vývoje osobnosti se v psychologii promítá zejména do konstitučních teorií temperamentu (E. Kretschmer, W. H. Sheldon), ale má svůj význam také v rámci sociální percepce a hodnocení fyzických vlastností jedinců. Psychologové zdůrazňují, že okolí rozdílně vnímá lidi s nestandardním zevnějškem a také na ně rozdílně reaguje. To podle R. J. Gerriga a P. G. Zimbardo (2004) může zpětrně ovlivňovat vývoj určitých osobnostních vlastností, zejména individuální sebepojetí, emoční stabilitu, sociabilitu apod. Souvislost mezi biologickými činiteli a vývojem osobnosti byla nejvíce zkoumána v souvislosti studiea inteligence a motorických dovedností. Psychologové vesměs souhlasí s tvrzením, že dědičné genové a kongenitální vlivy jsou pro vývoj inteligence významnější než kvalita životního prostředí. Podle C. K. Sigelmana a E. A. Doder (2003) určuje základ inteligence biologie, zejména ve smyslu určení pásma jejího vývoje; kvantitativní vývoj inteligence v rámci biologicky určených pásem pak je určen kvalitou životních okolností, zejména sociální podporou a emočním podněcováním ze strany rodičů, vychovatelů a dalších významných osob. Podobná souvislost existuje i v otázce vývoje motorických aspektů osobnosti. Zatímco biologičtí činitelé určují vývoj jednoduchých senzomotorických aktivit významných pro normální funkce organismu (např. reflexy, chůze apod.), komplexní motorické dovednosti (různé sporty) vyžadují vhodné stimulující fyzické a sociální podmínky a vůli (dlouhodobý nácvik).

Sociální a kulturní činitelé vývoje osobnosti Zastánci environmentalistického pojetí naproti tomu postulují obecný a celoživotní vliv kultury, společnosti a fyzických podmínek života na vývoj osobnosti. V tomto jednosměrném procesu se osobnost utváří prostřednictvím učení a sociální zkušenosti, zatímco vrození a další vnitřní

35


činitelé mají sekundární, podpůrný význam. Environmentalistické pojetí vývoje osobnosti vychází z filozofie pozitivizmu a její psychologické odnože – amerického behaviorizmu a pragmatizmu. Vnější činitelé jsou v nejobecnějším smyslu vlivy kultury, společnosti a fyzických okolností života. Blíže k jednotlivci a jeho individuální zkušenosti jsou dílčí činitelé neboli agens socializace, zejména primární a sekundární rodina, škola, skupina vrstevníků, formální skupiny (pracovní kolektiv, náboženské, politické a jiné kolektivy), sociální pozice a také instituce společnosti. Rodina je základní buňkou společnosti, která pro jedince plní základní biologickou, psychologickou i sociální funkci. Rodina a širší společnost tvoří dynamický celek, ve kterém významně působí další činitelé, zejména sociální původ rodičů, jejích etnická, náboženská anebo politická příslušnost, vzdělání apod. Vliv těchto činitelů na vývoj osobnosti je zřetelný v tom, že v totožných kulturních a celospolečenských podmínkách vyrůstají zcela rozdílné jedinečné osobnosti. Socializační postavení školy je obecně hodnoceno kladně, avšak při bližším pohledu může její působení vypadat poněkud kontroverzně. Není sporu o tom, že škola systematicky a důsledně podněcuje psychiku dítěte a jeho sociální růst. Méně viditelný však je ideologizující vliv školy, jejímž prostřednictvím se společně s obecně přijatelnými vědomostmi, hodnotami a normami do psychiky dítěte dlouhodobě dostává určitý světonázor a další ideologicky preferované obsahy. V tomto smyslu škola slouží jako nástroj pro politickou a ideologickou socializaci (růst) osobnosti. Cílem je vybudovat u mladých lidí společenské povědomí a obecnou znalost o hodnotách vlastní kultury, ale také jistou institucionalizaci psychiky ve smyslu myslet, cítit a jednat v souladu se společensky určenými normami dobra a zla. Se školou těsně souvisí i členství jedince ve vrstevnické skupině. Vrstevnickou skupinu tvoří členové přibližně stejného věku s podobnými zájmy. Skupinová interakce má zásadní vliv na další průběh vývoje osobností jednotlivých členů a také jejich pozdější zapojení do širší společnosti. Často se stává, že skupina jako celek a každý její člen sdílejí hodnotový žebříček odlišný od hodnotového žebříčku širší společnosti. Hodnotová diskrepance s prvky antisociálních tendencí charakterizuje de-

36

Vývoj osobnosti

linkventí povahu vrstevnických skupin a podobný vývoj osobností jejích členů. Delinkvetní, ale také také neproblémové skupiny vrstevníků poskytují svým členům pocity sounáležitosti, kladné sebehodnocení a naplnění dalších významných potřeb. Podobná, nikoliv však stejná je formální skupina. Na rozdíl od vrstevnické skupiny nejsou ve formální skupině lidé stejného věku a ani nemusí mít stejné zájmy. Formální skupina zároveň má předem stanovená pravidla a normy, které zabezpečují plnění jejích stanovených cílů, definují role každého člena a také vztahy uvnitř kolektivu. Kromě formální roviny vztahů určuje dynamiku pracovního kolektivu neformální síť kontaktů, solidarita anebo soutěživost, přátelství anebo nepřátelství apod. Na nejobecnější úrovni dochází k bližšímu ztotožnění členů s obecnou politikou a zájmy kolektivu. V případě nesouladu se skupinou se jedinec může dočkat nátlaku, aby přijal její stanovisko. Kolektivní atmosféra pak působí jako trvalý dynamicky činitel dalšího vývoje osobnosti, jejích zájmů, motivů, hodnot, světonázoru apod. Sekundární rodina nebo partnerský vztah uspokojují důležitou potřebu lidského kontaktu a řadu dalších potřeb. Dospělý jedinec vstupuje do partnerského nebo rodinného vztahu na základě předchozí socializační přípravy, kterou označujeme jako učení partnerské role. Úspěšnost v manželství závisí na řadě obecných činitelů, mj. na statusové, náboženské, etnické anebo kulturní blízkosti. Mezi dalšími předpoklady partnerské koexistence patří sladění různých očekávání dvou dospělých osob, zejména komplementárnost potřeb závislosti, dominance a pomoci. V tom smyslu lze předpokládat nutnost vzájemného přibližování dvou osob, zatímco hledání kompromisu je důkazem další socializace osobnosti. Významným socializačním mezníkem dospělých partnerů je narození dítěte, což aktivuje nové role, rodičovství a v rámci sekundární rodiny stanoví zcela novou dynamiku. V osobnostním smyslu dospělí nahrazují dosavadní egocentrické potřeby altruistickou obětavosti vůči potomkům, jejich ochranou a výchovou.

37


Subjektivní činitelé vývoje osobnosti Třetí intelektuální proud v psychologii tvrdí, že vnitřní a vnější činitelé nepůsobí na člověka a jeho osobnost neomezeně. Člověk jako uvědomělá bytost si uvědomuje sebe, vlastní místo ve světě a v souladu s intencionálním snažením svět mění, včetně vlastní osobnosti. Vědomí o vlastní totožnosti, reálné hodnocení životních okolností a anticipace bližší či vzdálenější budoucnosti podněcují, ale také brzdí osobnostní růst. Člověk volí vlastní cíle a prostředky, kterými realizuje aktuální potřeby a naplňuje vlastní program. Imperativ vůle nahrazuje deterministické imperativy dědičnosti a prostředí. Výsledkem je rozvoj individuálních potenciálů a osobnosti. Subjektivní koncepce vývoje osobnosti je blízká humanistickým, pozitivním a existenciálním psychologům (A. Maslow, M. Seligman, V. E. Frankl), existenciálním psychiatrům (R. Laing, C. Jaspers) a taktéž idealistickým interpretacím fenoménu sebepřesahu (B. Pascal, H. Plessner atd.) nebo pozitivní lidské podstaty (C. Rogers). Stanovisko, že člověk je pouze pasivním účastníkem svého vývoje, odmítá většina psychologů, a dnes už i zastánci behaviorismu považují vývoj osobnosti za sebedeterminující proces. A. Bandura ve své teorii o recipročním determinismu říká, že uvědomělý, prožívající a cílevědomý člověk si sám určuje podmínky prostředí, které zpětně působí na jeho osobnost a projevy. Podobně píše i sociální psycholog N. Rot, podle kterého je člověk nejméně pasivní tvor, zejména pokud jde o formování jeho komplexních vlastností. Člověk cílevědomě ovlivňuje vlastní prostředí a to zpětně modifikuje jeho osobnostní vlastnosti, jednak biologické (temperament) a jednak získané dispozice (charakter, postoje, zájmy, nové motivace atd.) (1994, s. 118). Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, Harmondsworth, 1967.

38

Vývoj osobnosti

GERRIG, R. J. a P.G. ZIMBARDO. Psychology and Life. New York: Pearson Education, 2004. GAZANIGA, M. S., T. F HEATHERTON a D. F. HALPERN. Psychological Science. New York: W. W. Norton & Company., 2010. ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994. SIGELMAN, C. K. a E. A. DODER. Life-Span Human Development. Wodsworth: Belmont, 2003.


39

Temperament

Definice temperamentu Slovo temperament je latinského původu - temperamentum se dá přeložit jako nálada, letora apod. Současně tento pojem významově navazuje na řecký výraz krasis, kterýžto by se dal v češtině přeložit jako „správné smísení, příp. správný poměr”, v souhrnu tedy „přiměřená směs”. Pojem byl poprvé použit řeckým filozofem a lékařem Hippokratem, jenž jím označoval dokonalou proporci základních složek psychiky a těla. Na pojem temperament se většinou nahlíží ze dvou různých pozic. Jedna část psychologů popisuje temperament jako vzory chování, způsoby vyjadřování a naše vnější výrazy. Soustředí se tedy spíše na vnější projevy. Mezi tyto psychology patří například P. Říčan, který u temperamentu rozeznává formální vlastnosti, na které vědomí a osobní sklony nemají velký vliv (Říčan, 2007). Jiní psychologové ale vidí temperament spíše jako psychickou a konstituční složku. Jde o vrozenou dispozici, která se projevuje specifickými reakcemi na určité podněty a situace a různým emočním prožíváním. Jedním ze zástupců toho to názoru je i G. Allport, podle kterého je temperament zástupcem emoční povahy jedince, což znamená specifickou citlivost vůči citovým událostem, včetně specifické síly a rychlosti reakce. To vše doprovází určitá, dominující kvalita nálady, která pramení z konstitučních a vrozených základů (Allport, 1961). To, že je temperament vrozenou dispozicí každého jedince, zajišťuje souvislý a autentický projev. Nemůžeme ho kontrolovat a řídit svou vůlí, a dokonce ani naše okolí, výchova anebo učení nemají na temperament velký vliv. Během socializace pouze dochází ke sladění temperamentu a jeho autenticity projevu se sociálními normami a s tím, co je považováno za správné a slušné. Mění se ale pouze vnější projevy, nikoliv

40

Temperament

prožívání. Proto ačkoli se chování lidí různých národností kvůli jejich odlišným normám různí, jejich vnitřní prožívání může být podobné. Temperament je dispozice, která osobnost energizuje a zabezpečuje jak její projevy v reakcích navenek, tak i její i specifickou kvalitu emočního prožívání. Temperament přesahuje rovinu pouhé emoční reaktivity, ovlivňuje i ostatní složky psychiky. Zajišťuje všem získaným dispozicím energické pozadí. Další vlastností temperamentu je jeho specifická reaktivita. Specifická reaktivita znamená vrozený a téměř neměnný způsob reakcí jedince na určité podněty. Podle svého genetického určení je temperament inherentní, jádrovou vlastností osobnosti. Na rozdíl od ostatních složek osobnosti lze vypozorovat vysoký vliv temperamentu na autentičnost individuálního projevu a prožívání. Přestože sociální a kulturní činitele mění autentickou povahu temperamentu a jeho projevy, jedná se pouze o úpravu vyjádření (exprese) konkrétního projevu. Základní povaha temperamentu zůstává neměnná. Temperament rovněž určuje dlouhodobější emoční kvalitu nebo tzv. základní tón prožívání osobnosti. V tom smyslu si cholerik vždy zachová vlastní základní povahu, a taktéž melancholik, sangvinik nebo flegmatik. Teorií temperamentu je mnoho a některé jsou dnes již překonané, ale představují určitý zajímavý pohled na člověka a jeho přirozenost. K tomu musíme ještě přičíst nejstarší nepsychologické teorie - teorii Hippokratovu a Galénovu.

Hippokratova teorie temperamentu Teorie, kterou asi ve 4. století před naším letopočtem vytvořil řecký lékař Hippokrates, zná alespoň v základech téměř každý laik. Hippokrates vycházel z předpokladu, že lidská povaha je ovlivněna poměrem čtyř tekutin v těle - slizu, krve, žluči a černé žluči. Podle toho, která tekutina převládá, se člověk v životě chová. Názvy jednotlivých vyhraněných typů osobnosti, u kterých výrazně převládá jedna z tekutin, takřka zlidověly a jsou používány v běžné mluvě. Sangvinik je veselý, čilý, společenský,

41


optimistický, snadno se k něčemu nadchne; převládá u něj krev. Převaha žluči v těle cholerika způsobuje, že je výbušný, dráždivý, ale jeho hněv se obvykle rychle ztrácí. Oproti tomu flegmatik je klidný, někdy může působit až dojmem, že je mu všechno jedno, bývá pomalejší, ale spolehlivý, není příliš emotivní a jeho pocity rychle vyprchají. Jeho dominantní tekutinou je hlen. Melancholikovou hlavní tekutinou je černá žluč. Vyhranění melancholici jsou většinu času nešťastní, jsou přecitlivělí a neustále je něco trápí.

Dílčí vlastnosti temperamentových typů Cholerik je neklidný, náročný, lehce vzrušivý, neustále se bouřící a konfliktní člověk. Díky převažující žluté žluči nastupují emoce u cholerika velmi rychle, jsou silné a dlouho trvají. Základní emocí (základním rozpoložením) cholerika je hněv. Sangvinik je typ družného, milého a vstřícného člověka. Převládající tekutinou je krev, která může vyvolat ostré, ale opatrné emoce, trvající kratší období. V souvislosti s tím se u něho mohou emoce rychle rozvinout i rychle vyhasnout. Melancholický člověk je rezervovaný a jeho emoce mají delší dobu nástupu. Po svém vzniku ale jsou trvalejší a velmi intenzivní. Převládající emocí je smutek. Hlavní tekutinou je černá žluč, způsobující nízkou reaktivitu a v obecný rysech netečnost. Flegmatik je rozvážný, jistý, přesto dává malý důraz na city, je otupělý. Podobně jako u melancholika trvá i jeho emocím delší dobu, než nastoupí, ale jejich intenzita je slabší a trvají kratší dobu. Jeho dominující tekutinou je hlen, který mu dává rysy indiferentnosti. Hippokratovo rozdělení temperamentu je jedinečné a kategoriální. Představuje soustavu 4 nezávislých povahových typů, které jsou navzájem neslučitelné. Jinak řečeno, jedna a tatáž osoba nemůže být podle Hippokrata zároveň cholerik i sangvinik apod. Ve skutečnosti se však setkáváme s různými kombinacemi těchto typů, z nichž každý má různé zastoupení jednotlivých kategorií. Ať už s Hippokratovou koncepcí temperamentu souhlasíme nebo nikoliv, je jasné, že dodnes slouží jako

42

Temperament

odrazový můstek pro mnoho další badatelů zabývajících se nejenom temperamentem. V takovém případě jde nejspíše o přístupy zdůrazňující dimenzionální pojetí.

Neurofyziologická teorie temperamentu Neurofyziologickou teorii temperamentu koncipoval ruský fyziolog I. P. Pavlov na základě experimentálního zkoumání procesu učení u psů. Základním postulátem I. P. Pavlova bylo, že proces tvoření nových asociací, tedy učení klasickým podmiňováním, závisí na činnosti vyšších nervových struktur. Typ nervové soustavy mj. určuje reaktivitu organismu na podněty a situace. K základním pojmům neurofyziologické teorie temperamentu patří stavy podráždění, tedy podněcování (excitace) a útlumu (inhibice) centrální nervové soustavy (CNS). Podle typu reakce na podnět I. P. Pavlov vymezil dvě skupiny psů - rychle reagující a pozvolně reagující. Prví skupina potřebovala pro vznik nové reakce menší počet opakování než skupina druhá. Experiment rovněž ukázal, že uu první skupiny psů se naučené reakce uchovaly déle než u psů reagujících pomaleji. Z těchto poznatků I. P. Pavlov vyvodil závěr, že učení, reaktivita a projevy organismu jsou povahy konstituční a že přímo souvisí s typem nervové soustavy. Podle R. S. Woodwortha a M. R. Sheehana (1964) je nervová determinace psychiky a temperamentu univerzální a platí také pro lidi. Z Pavlovových výzkumů vyplývá, že temperament určují tlumivé nebo excitační vlastnosti centrální nervové soustavy a že v zásadě celá psychika, a tudíž i temperament, úzce souvisí s nervovou soustavou. V. Něbylicyn později vymezil 4 funkční typy centrální nervové soustavy a jim odpovídající vlastnosti temperamentu: zz zz zz zz

Pohyblivý typ (sangvinik). Nevyrovnaný typ (cholerik). Nepohyblivý typ (flegmatik). Slabý typ (melancholik).

43


Eysenckova typologie temperamentu Britský psycholog německého původu H. J. Eysenck při svém studiu temperamentu používal faktorové šetření osobnosti. Navázal na dřívější teorii W. Wundta, podle kterého je temperament dynamická vrozená složka psychiky, kterou určují 2 dvojice dimenzí, a to emocionalita (Emotional) - neemocionalita (Non-Emotional) a stálost (Unchangeable) - proměnlivost (Changeable). Takto W. Wundt získal čtyři temperamentové typy: slabý (Weak), silný (Strong), pomalý (Slow) a rychlý (Quick) (obr. 1). H. J. Eysenck konstatoval, že teorie temperamentu W. Wundta a dalších lékařů nebo filozofů jsou v podstatě správné, avšak pouze deskriptivní. Chybějící exaktní základ pak v souladu s vědeckým rozborem osobnosti doplnil faktorovou analýzou výsledků z objektivních testů osobnosti. (Neurotik)

(Normální)

EMOCIONÁLNÍ

NEEMOCIONÁLNÍ

PROMĚNLIVÝ (Extravert)

CHOLERIK

SANGVINIK

STÁLÝ (Introvert)

MELANCHOLIK

FLEGMATIK

Obr. 1. Eysenckovo kategorialní rozložení temperamentu.

H. J. Eysenck postuloval, že individuální variace psychiky a chování je určeno jen několika faktory osobnosti. Primární faktory, které ovlivňují psychiku, jsou: zz Psychoticismus; zz Extroverze; zz Neuroticismus.

44

Temperament

Na tomto základu vytvořil teorii PEN (podle začátečních písmen primárních faktorů). Další analýza potvrdila, že extroverze a neuroticismus určují vrozenou povahu osobnosti a temperament. Tyto osobnostní faktory mají 2 póly: zz zz

Extroverze-introverze; Psychická stabilita-psychická labilita.

Odtud vyplývá, že temperament je vrozená psychická vlastnost, kterou určují psychická orientace a emocionální rovnováha. Obě tyto osobnostní dimenze mají vrozený neurofyziologický základ, proto je téměř nelze měnit. Emocionálně stabilní jedinci reagují klidně, protože jejich nervová soustava není moc reaktivní. Extroverti mají poměrně nízkou hladinu vzrušivosti, proto stále vyhledávají podněty. Eysenckovo rozdělení temperamentu je podobné Wundtowu a Hippokratovu. Jeho systém lze představit jako dimenzionální a kategoriální model (obr. 2). NEUROTIK

(Emocionální) tichý

urážlivý

nespolečenský

neklidný

rezervovaný

agresivní

pesimistický

vzrušivý

střízlivý

tvárný

rigidní

impulzivní

úzkostlivý

optimistický

náladový

MELANCHOLIK

aktivní

CHOLERIK

INTROVERT

EXTRAVERT

(Stálý)

FLEGMATIK

(Proměnlivý)

SANGVINIK

pasivní

vůdčí

pečlivý

bezstarostný

přemýšlivý

živý

mírumilovný

pohodový

ovládající se

citlivý

spolehlivý

společenský klidný

hovorný

NORMÁLNÍ

(Neemocionální)

Obr. 2. Eysenckova dimenzionální klasifikace temperamentu.

45


Při porovnání Eysenckova modelu temperamentu s Wundtovým či Hippokratovým musíme vzít na vědomí, že oba posledně jmenované modely jsou subjektivní, spekulativní a neformální, zatímco H. J. Eysenck ověřoval platnost svých hypotéz formálně logickými kritérii faktorové analýzy a induktivní statistiky. Podle H. J. Eysencka ovlivňuje typ temperamentu centrální nervová soustava a také limbický systém. Zatímco centrální nervová soustava určuje reaktivitu jedince, limbický systém má vliv na emoční kvalitu prožívání a připravuje vhodné odpovědi na podněty a situace. Jelikož nervový systém je individuální, je jedinečný i lidský temperament. Temperament je relativně stabilní a téměř neovlivnitelný výchovou a kulturou. Základní nastavení jedince je trvalé, ale přeci jen se dá navenek pozměnit a přizpůsobit okolnímu prostředí. Každá kombinace dvou psychických dimenzí obsahuje řadu primárních faktorů či osobnostních rysů, specifických pro jednotlivý typ temperamentu: zz Sangvinik má typické rysy stabilního extroverta – je společenský, komunikativní, bezstarostný, spokojený, citlivý a vůdčí. zz Melancholik je nestabilní introvert, typická je jeho náladovost, zdrženlivost a nespolečenskost. Melancholik je pesimistický, střízlivý a nepružný. zz Flegmatik v sobě snoubí introverzi a citovou stabilitu, a proto jsou jeho typickými vlastnostmi pasivita, opatrnost, klidnost a spolehlivost. Je vyrovnaný, přemýšlivý a ovládá se. zz Cholerik spojuje rysy emocionální nestability a extroverze. Snadno se urazí, je neklidný, agresivní, vzrušivý, impulsivní a také optimistický a aktivní. Eysenckova empirická teorie temperamentu má praktický význam. Základní premisy tohoto pojetí zakomponoval do vlastních, hojně používaných dotazníků určených k diagnostickým a jiným psychologickým účelům. Platnost dichotommích kategorií labilita-stabilita a introverze ‑extroverze včetně teze o konstitučních základech temperamentu navíc byla uznána jejich zavzetím do proslulého osobnostního dotazníku NEO Big Five.

46

Temperament

Kretschmerova teorie temperamentu Psychiatr Ernst Kretschmer přikládal největší význam stavbě těla. Od ní se podle něj odvíjí temperamentové vlastnosti člověka. Přišel také na to, že i u psychicky zdravých jedinců - byť jen v malé míře - se projevují znaky, které při plném propuknutí znamenají duševní poruchu. Podle stavby těla se tedy i řídí to, k jaké psychické nemoci člověk má dispozice. E. Kretschmer rozlišil 3 základní tělesné typy - pyknický, leptosomní a atletický - a ke každému přiřadil specifickou povahu neboli typ temperamentu. Jako pyknik je označen podsaditý, středně vysoký člověk s kratšími končetinami a často také s pleší. Ten má tzv. cyklotymní temperament. U cyklotyma najdeme mnoho rozporuplných emocí, které se rychle střídají, chvíli je smutný a za moment veselý. Ve společnosti se cítí dobře a je bezprostřední, má smysl pro humor, je aktivní a přizpůsobivý, někdy ale taky pohodlný. Když se cyklotymní vlastnosti u pyknika vystupňují, přechází cyklotymie do cykloidní psychózy (afektivní psychózy), která se vyznačuje střídáním normálního citového ladění s depresemi nebo patologickou rozjařeností. Astenik je štíhlý, vysoký, má poměrně dlouhé končetiny a na svou výšku mívá dost malou váhu. Jeho temperament se nazývá schizotymní. Schizotym je citlivý až přecitlivělý, někdy naopak chladný, někdy je klidný a nic ho nerozhodí a jindy ho vytočí úplná maličkost. Takové protiklady charakterizují schizoidní typ temperamentu. Schizotym je uzavřený sám do sebe. Nemá příliš rád velkou společnost, raději je sám. Pokud se jeho vlastnosti přehoupnou přes určitou zdravou mez, může u astenika propuknout schizofrenie. Třetím tělesným typem je atlet. Je to člověk se silnou kostrou obalenou mohutnými svaly. Je hodně pohyblivý a jeho sekundární vlastnosti jsou hodně výrazné. K atletickému typu přiřadil E. Kretschmer viskózní temperament. Lidé s viskózním temperamentem jsou klidní, vyrovnaní, cílevědomí, ale jejich emocionální prožitky nebývají příliš silné. Nemají moc široké zájmy, spíše se intenzivně věnují jedné činnosti. Stejně jako astenik může i atlet začít trpět schizofrenií. Dále se u něj při extrémním projevu temperamentu často objevuje epilepsie.

47


Později E. Kretschmer přidal další typ postavy - dysplastika. Dysplastik se nedá zařadit do žádné ze zmíněných tří kategorií, protože se u něj nacházejí nejrůznější odchylky od znaků základních tělesných typů.

Sheldonova antropometrická teorie temperamentu Renesanci konstitučního pojetí psychiky zajistil William Sheldon, který tvrdil, že konstituční vlastnosti temperamentu lze objektivně stanovit použitím specifické metodologie a statistického testu. Sheldonovo konstituční pojetí je molekulární a směřuje k charakteristikám buněčné skladby. Buňka podle něj tudíž není pouhou biologickou entitou, nýbrž také základem psychiky. Buňka má několik vrstev a to vnitřní (endoderm), střední (mezoderm) a vnější (ektoderm). Tyto vrstvy určují vývoj těla, orgánů a nervové soustavy, což W. Sheldon bere jako materiální část psychofyziologické soustavy osobnosti. zz

zz

zz

Endomorf svým fyzickým vzhledem připomíná Kretschmerova pyknika. Je to pojmenování pro tělesný typ, který se vyvíjí z endodermu, z vnitřní vrstvy buňky. Tato vrstva řídí hlavně vývoj vnitřních orgánů, trávicího systému apod. Mezomorf se vyvíjí z mezodermu neboli střední vrstvy buňky, která ovlivňuje hlavně vývoj kostry a svalstva. Tento typ postavy je tedy silný, houževnatý a odolný. Shoduje se s Kretschmerovým atletem. Ektomorf je spjatý s Kretschmerovým typem astenika. Tento typ těží z vývoje ektodermu, který řídí růst kůže, nervů a smyslových orgánů.

Dle W. Sheldona lze entoderm, mezoderm a ektoderm považovat jak za primární činitele tělesné stavby, tak za biologický základ pro vývoj temperamentu.

48

Temperament

Důležitým faktem je, že W. Sheldon (na rozdíl od Kretschmerova klinicko‑dedukčního pojetí vztahu tělo‑psychika) zvolil objektivní přístup, do kterého zahrnul: zz zz zz

Fotografování mužského těla; Měření výšky, váhy, délky a dalších veličin jednotlivých částí těla; Statistický odhad poměru mezi typem těla a typem temperamentu.

W. Sheldon posoudil údaje z antropometrických měření, převedené do číselných hodnot, podle stupnice, která obsahovala sedm bodů, které se dělily ještě dále. Pomocí těchto zpřesnění a srovnání naměřených hodnot konečně identifikoval tři primární somatotypy: zz zz zz

Endomorfní somatotyp; Mezomorfní somatoty; Ektomorfní somatotyp.

Dále W. Sheldon dále popsal tzv. sekundární somatické činitele dysplázii, gynandromorfii a textuální aspekt: zz

zz

zz

Dysplázie určuje, na jaké úrovni jsou určité části těla v nesouladu, např. hlava a krk mohou být částí jiného somatotypu než nohy. Gynandromorfie poukazuje na shodu postavy se znaky náležícími druhému pohlaví. Gynandromorfie se nachází mezi póly: {{ Bez g-faktoru. {{ Radikální g-faktor (hermafrodismus). Texturální aspekt je označením pro to, jak ladné nebo neohrabané je tělo. Jde hodnocení člověka z hlediska dojmu krásy. Rozlišuje: {{ Primární t-faktor, který znamená ohodnocení prvního dojmu ze setkání. {{ Sekundární t-faktor, vznikající na základě pozdějšího hodnocení ovlivněného dalšími setkáními s jedincem.

49


Typy temperamentu W. Sheldon při svém zkoumání označil 650 osobnostních vlastností a z nich vymezil skupinu 50 rysů. Z těchto 50 rysů zkompletoval 3 typy temperamentu - viscerotonii, somatotonii a cerebrotonii: zz Viscerotonický temperament mají lidé společenští, vyrovnaní, tolerantní, kooperativní, pohodlní a hédonističtí. zz Somatotoničtí jedinci jsou houževnatí, někdy dost agresivní, soutěživí, odvážní, aktivní a dobrodružní. zz Cerebrotonický temperament, se vyznačuje zdrženlivostí, introvertností, bojácností a tajuplností.

Souvislost mezi typem těla a typem temperamentu W. Sheldon koreloval obě řady naměřených hodnot tělesné konstituce a temperamentu, čímž dospěl k významné verifikaci hledaných souvztažnosti mezi druhem somatotypu a specifickou povahou osobnosti (tabulka 1). Konstituce Endomorfie Mezomorfie Ektomorfie

Korelace Pearson + 0,79 + 0,82 + 0,83

Temperament Viscerotonie Somatotonie Cerebrotonie

Tabulka 1. Korelace mezi tělesnou konstitucí a temperamentovými rysy osobnosti.

Tyto korelační souvislosti potvrdily jeho výchozí předpoklad, že tělesné a psychické vlastnosti člověka mají společný původ. Sheldon dále inicioval řadu výzkumů, kterými chtěl své pojetí zdokonalit a dokázat jeho praktickou využitelnost. Výsledky posléze dokázaly, že antropometrická teorie temperamentu je skutečně užitečná pro časnou diagnostiku delinkvence.

50

Temperament

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1983. GALEN. On the Natural Faculties. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996. HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997. HAMER, D. a P. COPELAND. Geny a osobnost. Praha: Portál, 2003. HIPPOCRATES. Writings I. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996. MONTE, C. F. Beneath the Mask. New York.: Holt, Rinechart and Winston, Inc., 1986. ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994. ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing, 2007. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal, 2004. WOODWORTH, R. S. a M. R. SHEEHAN. Contemporary Schools of Psychology. New York: The Ronald Press Company, 1964.


51

Charakter

Úvod Slovo či pojem charakter vychází z řeckého slova χαρακτήρ, v překladu „rytina”, „vyrýt” apod. V psychologii se tímto pojmem označuje souhrn vlastností, které označují psychosociální bytí každého jedince. Charakterové vlastnosti nejsou vrozené, nýbrž získané pomocí sociální zkušenosti. Charakter se významně podílí na tom, jaký vztah má člověk sám k sobě, ale také k ostatním lidem, společenským skupinám a institucím. Můžeme říci, že jeho podstata sestává z různých hodnot, a to především etických, morálních, estetických apod., přičemž na získávání těchto osobnostních dispozic se podílí především dlouhodobý proces sociálního učení. Gordon Allport (1961) je toho názoru, že charakter představuje psychologický konstrukt o konkrétním člověku, který vzniká na základě hodnocení ostatních lidí. Jeho slovy, charakter představuje zhodnocenou osobnost, zatímco osobnost představuje charakter, kterému je odebrána hodnota. Člověku je takto přiřazen charakter, který je buď označen jako dobrý nebo špatný. Zajímavým fenoménem současné americké psychologie je, že se zde pojem charakter užívá spíše výjimečně. Alternativně se používají pojmy morálka či prosociální chování. Avšak je více důvodů k tomu, abychom zachovali tradiční pojem charakter. Můžeme uvést alespoň některé z nich: zz

52

Pojem „charakter” zahrnuje jednak hodnoty, jednak také další vlastnosti získané během života, zejména zájmy a postoje, které utvářejí specifický osobnostní profil člověka;

Charakter

zz

zz

Pojem „charakter” umožňuje vyjádřit jak dobrý, tak špatný charakter – na rozdíl od pojmu morálka, který implikuje pouze „dobrou” osobnostní vlastnost; Teorie osobnosti vznikaly na základě výzkumu charakteru cílevědomého jedince. Z. Freud, A. Adler, E. Fromm, K. Horneyová, W. Reich se zabývali zkoumáním rozdílů mezi zdravými a narušenými osobnostmi, na základě čehož následně vznikly teorie o charakteru.

Z hlediska současné psychologie se charakter jeví jako teoretický konstrukt vztahující se k jedinečnému souhrnu získaných psychických vlastností zabezpečujících individuální etiku a morální smýšlení. Toto vymezení vyjadřuje, že: zz

zz

zz zz

Charakter vyjadřuje představu vnějších pozorovatelů o osobnosti člověka; Charakter každého člověka je jedinečný a neopakovatelný, je to poměrně souvislý systém interiorizovaných zásad osobnosti; Charakter se utváří postupně během života v sociálním kontaktu; Hodnoty charakteru určují, jak se člověk postaví k různým situacím a problémům.

Psychoanalytická teorie charakteru Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud pojal vysvětlení osobnosti z výrazně moralistického pohledu, o čemž ostatně svědčí i jeho psychosexuální teorie charakteru. Charakter tvoří hlavní místo v psychoanalytické koncepci vývoje osobnosti, zatímco jádrem charakteru je svědomí či morálka. Charakter je psychologickým zástupcem libida, tj. psychologické síly sexuální povahy. Vývoj charakteru se formuje podle přeměny libida zejména během prvních pěti let života. V tomto období prochází dítě pregenitálním stádiem vývoje – je to první etapa psychosexuálního vývoje, kdy se dítě mění z původní biologické danosti v socializované bytí.

53


Pregenitální období sestává ze tří fází vývoje. Jedná se o fázi orální (spojená s potěšením ze sání a kojení), anální (spojená s příjemnými pocity při vyměšování) a falickou (dítě pociťuje slast při hře se svými genitáliemi, sexuální impulzy jsou směřovány k rodiči opačného pohlaví). Každá z těchto etap je spojena s určitou tělesnou oblastí, jejímž drážděním vzniká pocit slasti (ústa, konečník, genitálie). Z. Freud také byl zastáncem principu biologické determinace, podle kterého existuje předem daný počet, pořadí a funkce jednotlivých vývojových etap. Po pregenitálním období nastupuje období latence a genitální sexuality, během které se vytváří pravé erotické vztahy. V průběhu pregenitálního období se dítě potýká s požadavky, které na něj kladou dospělí ve snaze naučit ho návykům a vtisknout mu určité normy a hodnoty, které odpovídají měřítkům společnosti. To by také mělo zaručit důslednost v myšlení, cítění a chování jedince. Sociální přenos však nikdy není zcela harmonický. První psychosociální zkušenosti mohou do značné míry ovlivnit budoucí vývoj osobnosti dítěte, a proto je důležité, aby byly především pozitivní. Kladné zkušenosti z dětství zabezpečují bezproblémový pohyb libida, až k fázi genitálního charakteru, který se následně dále rozvíjí – tzn. psychický růst. Dítě je v prvních letech života zcela závislé na rodičích a některé psychosociální požadavky mohou být díky jeho nevyvinutému myšlení špatně interpretovány, načež může vzniknout negativní zkušenost. Podle Z. Freuda negativní zkušenosti natrvalo ovlivní vztah dítěte k okolnímu světu. Na formování specifického charakteru se podílí mnoho činitelů (tabulka 1).

Stádia

Věk

Zdroje konfliktu

Některé vlastnosti dospělých jedinců, jejichž vývoj v dětství byl zastaven na daném stádiu

Orální

0-1

Odvykání od kojení

Orální projevy, kouření, přejídání, pasivita a naivita

Anální

2-3

Hygienické návyky

Uspořádanost, šetrnost, tvrdohlavost

54

Charakter

Stádia

Věk

Zdroje konfliktu

Některé vlastnosti dospělých jedinců, jejichž vývoj v dětství byl zastaven na daném stádiu

Falické

4-5

Oidipální komplex

Samolibost, lehkomyslnost, paličatost

Latence

6-12

Vývoj obranných mechanismů

Žádná: v tomto období neexistuje fixace

Genitální

13-18

Dospělá sexuální intimita

Jedinci, kteří úspěšně integrovali předchozí stádia, projevují zájem o ostatní lidi a zralou sexualitu

Tabulka 1. Psychosexuální zkušenost a vývoj charakteru (upraveno dle Gerriga a Zimbarda).

Orální charakter V období orální fáze (0 – 1,5 roku) psychosociálního vývoje dítě prožívá příjemné pocity zejména v souvislosti s kojením a sáním. Hlavní zónou citlivosti se stávají jeho ústa, pomocí kterých poznává okolní svět. Dítě získává informace o vlastnostech předmětů tak, že si je vkládá do úst, a tím si vytváří svoje první zkušenosti. V tomto období je důležité, aby matka citlivě reagovala na potřeby dítěte, které vnímá svět egocentricky. Nedostatečné uspokojování potřeb dítěte může mít za následek jeho první traumatickou zkušenost, která vede k zastavení přeměny pudové energie (libida) a tím zabrání bezproblémovému rozvoji genitálního charakteru. Důsledkem zablokování libida v orálním období vývoje vzniká tzv. orální charakter. Karl Abraham přidal ještě rozdělení orální fáze na etapu receptivní a agresivní (v tomto období u dítěti rostou první zoubky). Zastavení pohybu libida vede v receptivní etapě k vývoji orálně receptivního charakteru, v agresivní etapě k vývoji orálně agresivního charakteru. Orálně-receptivní charakter – jelikož novorozenec přijímá svými ústy potravu a také zkoumá různé předměty, kritickou událostí v tomto vývojovém stádiu (tedy asi v osmém měsíci života dítěte) může být snaha rodičů nahradit kojení jiným druhem potravy. Příliš náhlá změna

55


tohoto návyku může způsobit traumatickou zkušenost dítěte a s tím i vývoj, který bude odpovídat této receptivní povaze. Člověk s orálně receptivním charakterem se projevuje jako pasivní a závislý a často bývá upoutaný na jiné lidi. Orálně-agresivní charakter – může vzniknout v době, kdy dítěti rostou zuby, které se mu tak stávají „zbraní”, kterou se brání v případě, že jsou ohroženy jeho egoistické potřeby. Pokud rodiče dítěti takové chování umožňují, upevňuje se orální agresivita, která se stává trvalým rysem osobnosti. Člověk ustrnulý v orálně-receptivní fázi tak neustále mluví, nadává, kritizuje apod.

Anální charakter V této fázi vývoje (1,5 – 3 roky) je oblast slasti přesunuta do oblasti konečníku. Dítě prožívá příjemné pocity v souvislosti s vyprazdňováním střev. V tomto věku by se dítě mělo naučit určitým návykům, které se týkají vyměšování, zadržování a uvolňování stolice. Tyto anální praktiky jsou mu zároveň hlavním zdrojem uspokojení. Budování hygienických návyků a události kolem defekace ovlivňují nejen psychiku samotného dítěte (zvláště specifický vývoj jeho svědomí), ale také sociální vztahy v rodině. Rodiče dítěti přikazují způsob, místo a dobu vyprazdňování a nedodržení těchto pravidel má za následek trest. Postupný vývoj ovládání vylučovacích potřeb má potom dvojí účinek - jednak vědomou regulaci fyziologických potřeb, která posiluje Ego, a jednak schopnost odkládat bezprostřední uspokojování, která rozvijí Superego. Rodiče se mohou k dítěti v této etapě vývoje chovat permisivně (tolerantně) nebo restriktivně. V souvislosti s jejich výchovným stylem se rozvíjí dva typy análního charakteru: expulsivní a retentivní. Expulsivní charakter vzniká při nedostatečném výchovném působení a laxním přístupu rodičů, kteří nejsou dostatečně důslední ve vytváření a upevňováních základních hygienických a sociálních návyků dítěte. Následně pak vznikají typické charakterové rysy - nedbalost, drzost, bezstarostnost atd.

56

Charakter

Retentivní charakter se utváří při příliš urputné snaze rodičů netolerovat hygienické návyky a chyby dítěte, což vede k zastavení libida a vzniku typických vlastnosti, zejména starostlivosti, čistotnosti, puntičkářství apod.

Falický charakter V tomto životním období (mezi 3. – 6. rokem) se zdrojem slasti dítěte stávají jeho pohlavní orgány. Při jejich autostimulaci dítě prožívá vzrušení a příjemné pocity. Objevuje se zájem o osoby opačného pohlaví a jejich intimitu (sourozenci, rodiče). Sexuální impulsy jsou v této etapě směřovány k rodiči opačného pohlaví. Dítě si začíná uvědomovat souvislosti vlastního narození i to, jakou roli v něm hrají jeho rodiče. Z. Freud je toho názoru, že vývoj dítěte v této etapě probíhá u chlapců a dívek odlišně, což způsobuje rozdílný vývoj mužského a ženského charakteru. V tomto období vývoje se u chlapců mohou formovat různé charakterové vlastnosti a psychosociální problémy, zejména Oidipův komplex. Pokud je otec autoritativní, u chlapce to budí strach z kastrace a v souvislosti s tím podněcuje jeho tendence k napodobování otce. Výsledkem je ztotožnění se s hodnotami, postoji a normami trestajících otců, což Anna Freudová označila pojmem „identifikace s agresorem”. Pokud je otec lhostejný vůči erotizaci chlapeckého vztahu k matce, dochází k vytvoření komplexu matky a odpovídajícího charakteru dospělého muže. Takovýto muž jedná v souladu a hodnotami a preferencemi matky, zejména při volbě partnerky. Psychický vývoj dívek má ve falickém období jiný průběh a dopad. Jakmile dívka zjistí, že nemá penis, prožívá podle Z. Freuda pocit méněcennosti. Tímto se stávající kladný postoj k matce mění v ambivalentní pocity, které Z. Freud označuje pojmem Elektřin komplex. Matka se stává nevýrazným objektem ztotožnění, což narušuje vývoj Superega u dívek. Z toho důvodu je podle Z. Freuda morálka žen méně vyvinutá než morálka mužů. V tomto období se původní náklonnost k otci může vyvinout v erotickou lásku, což vede ke vzniku komplexu otce. Stejně

57


jako komplex matky u chlapců ovlivňuje i komplex otce u dívek výběr partnera a řadu dalších heterosexuálních relací.

Genitální charakter Bezproblémový vývoj v období pregenitální fáze vede ke vzniku genitálního charakteru. U člověka s tímto charakterem dochází ke splynutí jednotlivých erotogenních oblastí v jedinečný zdroj slasti. Mezi typické vlastnosti genitálního charakteru patří spontánnost, stálost, cílevědomost, zodpovědnost, morální cítění, společenskost.

Pojetí charakteru Ericha Fromma Erich Fromm rozdělil charakter na produktivní a neproduktivní typ. Tyto typy se diferencují v závislosti na procesu individualizace člověka a naplněňování jeho potenciálu. E. Fromm tvrdí, že každý člověk vlastní potenciál k všestrannému a svobodnému rozvoji. Tudíž rozvoj individuál ních možnosti je závislý na společnosti, která člověka podporuje, ale v některých oblastech jej rovněž může omezovat. Při příznivých okolnostech tak vzniká produktivní typ charakteru, při nepříznivých neproduktivní typ.

Produktivní charakter Člověk s tímto typem charakteru je vnímavý ke své přirozené potřebě lásky a tvořivosti. Podle E. Fromma předpokládá humanistická etika „zrání a rozvinutí všech možností člověka; tomuto cíli bývá podřízena veškerá ostatní činnost”. Tyto dvě základní potřeby (láska a tvořivost) jedince jsou společenské povahy. K jejich uspokojování dochází prostřednictvím sociálního kontaktu, který se odehrává v rámci mezilidských vztahů. Ty člověku slouží k potvrzování jeho vlastní hodnoty a jedinečnosti. Naplnění těchto základních potřeb je nezbytné pro vývoj vlastních morálních

58

Charakter

a skutečných hodnot jedince. Produktivní charakter se vyvíjí v souvislosti s rozvojem etického cítění člověka.

Neproduktivní charakter V případě, že je správný vývoj základních vnitřních potřeb nějakým způsobem narušen, vznikají u člověka pocity osamělosti, nejistoty, bezmocnosti a nespokojenosti, což dále působí na hodnoty a morálku. Důsledkem toho je neschopnost člověka zaujmout autentický postoj vůči okolnímu světu i k sobě samému a také vznik odpovídajících neproduktivních charakterových orientací. Člověk s neproduktivním charakterem není schopen navázat autentické lidské vztahy a komunikovat v souladu se svými skutečnými postoji a hodnotami, neboť není schopen chovat se autenticky ani vůči sobě samému. Projevuje se zde určitá odcizenost osobnosti. E. Fromm popsal 5 typů neproduktivního charakteru - vykořisťovatelský, receptivní, shromažďovací, tržní a nekrofilní. Vykořisťovatelský typ se vyznačuje vyhledáváním dobra mimo vlastní osobu. Ostatní osoby vnímá jako prostředek dosažení vlastních cílů (dobra), k čemuž používá sílu a podvádění. Takovýto člověk je nedůvěřivý, cynický, závistivý a žárlivý. Receptivní typ představuje konzumní orientace člověka, jehož přesvědčení je, že dobro se nachází mimo vlastní osobu. Mezi typické vlastnosti tohoto jedince patří loajalita, instrumentální altruismus, poslušnost a laskavost k osobám, které vlastní to, co chce získat. Shromažďovací typ žije v přesvědčení, že okolní svět představuje hrozbu a je nutné se před takovým světem chránit. Takovýto člověk se vyznačuje shromažďováním věcí, spořivostí, potřebou řádu a jistoty. Tyto tendence kompenzují hluboce zakořeněné pocity nejistoty a ohrožení. Tržní typ vnímá sebe sama, ostatní osoby a předměty jako zboží, jejichž hodnotu určuje trh (nabídka – poptávka). Lidé s tržním charakterem jsou soutěživí, ctižádostiví, agresivní, kvazispontánní, spolehliví a přizpůsobiví.

59


Nekrofilní typ vyjadřuje charakter, který touží proměnit vše živé v neživé. Podle E. Fromma je u člověka normální touha k životu a náklonnost k živým věcem, a pakliže je toto omezeno, vzniká nekrofilní charakter a velebení všeho neživého. Existuje několik stupňů nekrofilního charakteru - od pedantní dokumentace nedůležitých událostí vlastního života až po lásku k mrtvým lidem. Biofilie a nekrofilie jsou dva proti kladné typy charakteru, přičemž biofilie je normální produktivní zdravý typ, zatímco nekrofilie patří mezi neproduktivní charaktery.

Pojetí charakteru Wilhelma Reicha Wilhelm Reich je zakladatelem tzv. orgonové teorie. Pojem orgon označuje přírodní sílu, která prostupuje vším včetně člověka a jeho psychiky. Přítomnost orgonové síly je nezbytná pro rozvoj osobnostních možností a duševního zdraví jedince. Zastavení individuálního růstu člověka má za následek znatelnou poruchu přirozeného genitálního vývoje člověka. Důsledkem dlouhodobé stagnace je trvalá přeměna genitálního charakteru ve specifickou charakterovou neurózu nebo také biopatii.

Genitální charakter Genitální charakter se projevuje autenticky, nezkresleně. Základními autentickými potřebami člověka podle W. Reicha jsou vědění, tvůrčí činnost a láska. Člověk s genitálním charakterem řeší problémy přirozeně. Jeho myšlení, morálka a chování jsou důsledné a nonkonformní vůči mínění veřejnosti či normám tradiční morálky. Zdravý člověk nepotřebuje morálku a společenské normy, protože je sám schopen řídit své chování tak, jak je to člověku přirozené.

Neurotický charakter Neurotický charakter se vyvíjí v souvislosti s narušením přirozenosti člověka a v rámci přísné patriarchální výchovy. Jedinec se brání před

60

Charakter

vnějšími zásahy vytvořením mentálního krunýře (psychické bariéry). Toto chování negativně ovlivňuje jeho myšlení, emoce i aktivitu. Neuro tický člověk bývá úzkostlivý, pociťuje nechuť k práci a sníženou motivaci. Mentální izolace a dlouhodobé napětí brání vytváření uspokojivých mezilidských vztahů a s tím zaniká i možnost příznivého působení okolí a rozpuštění psychické bariéry.

Biopatický charakter Biopatický charakter vzniká pří chronickém omezování rozvoje základních lidských aktivit a schopností. Následkem je biopatie, jež je nebezpečná pro jedince samotného i pro okolí. Jádrem této zhoubné formy neurotického charakteru je nezvratná emoční porucha, kterou Reich nazval emoční mor. Typické odcizení od sebe a okolního světa se v krajním případě může přenést na větší množství lidí. Charakterová biopatie je typická pokřiveným žebříčkem hodnot a morálního smýšlení, mrzutostí a nepřátelskostí, jsou narušené i sociální funkce (destrukce biologických i sociálních tvořivých sil člověka). Příkladem může být člověk, jenž sám sebe velebí, ostatní kritizuje a znevažuje.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu: ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. GERRIG, R. J. a P.G. ZIMBARDO. Psychology and Life. New York: Pearson Education, 2004. FROMM, E. Anatomie lidské destruktivity. Praha: Lidové noviny, 1997. FROMM, E. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967. FREUD, S. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967. REICH, W. The Sexual Revolution: Toward a Self-Regulating Character Structure. New York: Farrar, Straus and Giroux, 1963.

61


HUDEC, Z. Sex a politika: „levý freudismus” v evropské kinematografii 70. let (I.). Aupo Philosophica-Aesthetica 30 – 2006. Str. 27-52. http://www.upol.cz/ fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/AUPO_Philosophica-Aesthetica_30__Kontexty_V.pdf.


62

Morálka

Úvod Morálkou se zabývá více vědeckých oborů a podléhá tudíž většímu počtu vědeckých náhledů. Jeden se od druhého liší. Současná psychologie chápe morálku jako získanou součást osobnosti. V tom spočívá rozdíl od teologického a filozofického pohledu, který morálku chápe více zvnějšku - totiž spíše jako vnější činitel, který existuje ve společnosti v podobě nepsaných, ale velmi pozorně vnímaných etických pravidel. Ve Filosofickém slovníku (1976) je morálka definována jako forma společenského vědomí a také sociální instituce, která iniciuje a usměrňuje chování lidí v různých oblastech života. Takové pojetí je poměrně blízké behavio rismu, který morálku definuje jako souhrn společenských a kulturních směrnic, jež řídí chování člověka ve společnosti. Účinnost takového souhrnu směrnic je zajištěna strachem ze sankcí, které by následovaly po nežádoucím chování jedince. Tento druh etického pozitivizmu je typický zejména pro časný behaviorismus. V psychologii se zároveň vyskytují (a také používají) pojmy morálka a svědomí. Význam těchto pojmů samozřejmě není plně totožný, a proto může být zavádějící používat je jako synonyma. Morálka má spíše normativní charakter a souvisí se stanoveným kulturním a společenským systémem pravidel a omezení majících za cíl regulaci lidských vztahů a dosažení společných cílů. Na druhé straně svědomí je spíše psychologický pojem, o němž se v psychoanalytickém slovníku (1979) píše, že představuje systém individuálních morálních vlastností nebo částí osobnosti, který vyjadřuje morální hodnoty. Morálka nemůže existovat bez člověka a jeho svědomí. Ale na druhou stranu i svědomí je utvářeno skrze zvnitřňování určitých morálních zásad. Znamená to, že tyto dva jevy jsou komplementární.

63


Dvěma výše zmíněnými pojmy (morálka, svědomí) se zabývali představitelé psychoanalýzy (např. Z. Freud), humanistické psychologie (E. Fromm) a Ich-psychologie (E. H. Erikson), dále vývojoví psychologové (např. J. Piaget a L. Kohlberg). Freudova teorie psychosexuálního vývoje uvádí, že zejména pro vývoj chlapeckého svědomí je klíčové falické období. Výkladem procesu učení mravních norem se ale v rámci této teorie Z. Freud hlouběji nezabýval , což je poněkud zvláštní, když uvážíme, že za vysvětlení vývoje svědomí považuje proces internalizace. Výzkumné výsledky podporující teorii o morálním růstu podali J. Piaget a L. Kohlberg a jsou uvedeny níže. V pracích E. Fromma nalezneme obecnější koncepci vývoje morálky. Zdůrazňuje, že malé děti se řídí především morálkou typu musím. Tu by v průběhu dospívání měla nahradit morálka typu mám. E. Fromm také upozorňuje na závislost morálky na etice. Morálku, která je řízena vnějšími zdroji moci, nazývá autoritativní. Naopak morálku, která se řídí interními etickými zásadami jedince, označuje jako humanistickou. V tom smyslu morálka je etikou a vice versa. Proces socializace zvnitřňuje normy, příkazy a zákazy společnosti, a pomáhá tak regulaci prosociálního chování. Také napomáhá udržovat vnitřní pohodu a rovnováhu. A. Adler a K. Horneyová (in Cakirpaloglu, 2009) se zmiňují o tom, že přítomnost morálních problémů u různých psychopatologických stavů doprovázejíí pocity viny, strach a tíha svědomí.

Jean Piaget: Model dichotomií morálky Nosnou myšlenkou Piagetovy teorie vývoje morálky je skutečnost, že morální myšlení se rozvíjí v závislosti na rozvoji kognitivních funkcí. Například dítě nemůže abstraktně uvažovat o dopadu svých činů, když nemá dostatečně osvojené abstraktní myšlení. Svou teorii J. Piaget empiricky podpořil výzkumem, kde připravil různé příběhy, které předkládal dětem různého věku. V krátkých příbězích se vždy řešil nějaký morální problém. J. Piaget (1932) zjistil, že děti

64

Morálka

řeší problém určitým způsobem v závislosti na tom, kolik jim je let (tedy jak mají rozvinuty kognitivní funkce). Metoda, kterou J. Piaget použil, se skládala z několika fází: 1. Nejprve vytvořil soubor příběhů; 2. Tyto příběhy vyprávěl dětem různého věku; 3. Zaznamenával jejich odpovědi a morální dilemata; 4. Odpovědi třídil do jednotlivých skupin; 5. Na základě analýzy výsledků vymezil dvě hlavní etapy vývoje morálky: {{ Morální heteronomii; {{ Morální autonomii. Devítileté děti podle všeho nejsou schopny chápat motivaci někoho, koho mají morálně posoudit. Děti starší 9 let už mohou posuzovat i záměry člověka, jehž činy hodnotí. Před dosažením této věkové hranice hovoří J. Piaget (1932) o tzv. morální heteronomii a po devátém roce o morální autonomii.

Morální heteronomie Podle Piageta (1932) je malé dítě fyzicky, mentálně a emociálně nevyvinuto. Z toho důvodu: zz

zz

zz

zz

zz

Zaujímá podřízenou pozici ve vztazích s okolním světem a významnými osobami; V jeho povaze dominují egocentrismus a nerealistické hodnocení vlastních a cizích skutků; Proces socializace probíhá ve znamení automatického osvojení příkazů, norem a hodnot rodičů a jiných autorit; Výsledkem procesu je morálka, která je převážně závislá na vnějších kritériích; Jedná se o tzv. heteronomní morálku, neboť usiluje o shodu mezi subjektem a vnější autoritou;

65


zz

V emocionální rovině dítě čelí morálnímu rozporu, ze kterého vzniká napětí a strach z trestu.

Morální autonomie Přechod z heteronomní na autonomní morálku je podle J. Piageta (1932) zapříčiněn obecným vývojem poznávacích procesů osobnosti a vhodnými citovými interakcemi se členy primární rodiny a dalšími významnými osobami. V tom smyslu se další vývoj morálky se zakládá na: zz

zz

zz

zz

Zrání a funkčním propojení nejvyšších struktur mozku a následném vývoji schopností pro logické a abstraktní uvažování. Citové podpoře ze strany dospělých, a zvláště na nepodmíněném přijetí dítěte z jejích strany. Emoční rovnováze, kterou ovlivňují příznivé interpersonální zkušenosti, zejména solidarita, sympatie a vzájemné porozumění v rodině. Emoce, inteligence a morálka představují aspekty totožného psychického procesu. Následkem toho se děti průměrného a vyššího intelektu žijící v podněcujících podmínkách se snadněji vyvíjejí směrem k morální autonomii, zatímco morální vývoj u dětí s nižším intelektem a z nefunkčních rodin zůstává převážně heteronomní.

Lawrence Kohlberg: Šest etap vývoje morálky Lawrence Kohlberg se rovněž věnoval otázkám vývoje morálky a Pia getovu teorii přezkoumal a doplnil některými novými empirickými poznatky. Na rozdíl od J. Piageta, jenž se zaměřoval na dětství jako na stěžejní období pro vývoj morálky, se L. Kohlberg soustředil na období adolescence. Hlavními rysy Kohlbergova pojetí morálního vývoje jsou: zz

66

Revize a doplnění Piagetovy teorie morálního růstu novými empirickými poznatky.

Morálka

zz

zz

zz

zz

Zdůraznění významu adolescence pro rozvoj nejvyšších forem mravního cítění a usuzování. Nahrazení Piagetova modelu dichotomní morálky triádou prekonvenční, konvenční a postkonvenční morálky. Dílčí sekvence morálního vývoje lze zkoumat pomocí volby způsobu, kterým jednotlivec řeší morální dilemata. Kohlbergova koncepce morálního vývoje je epigenetická a diskontinuitní.

Epigenetičnost morálního vývoje znamená, že všechna stádia musí nastat a nelze je přeskakovat (např. nelze uskutečnit přechod od prvního ke třetímu apod.). Diskontinuita morálního vývoje vyjadřuje, že proces narůstajících morálních zkušeností jedince není plynulý, ale že spíše jednotlivé kroky vždy následující až po vyřešení morálního dilematu.

Metoda L. Kohlberg podpořil svou teorii o vývoji morálky četnými empirickými daty. Vymyslel řadu fiktivních situací, ve kterých byl hlavní aktér Heinz vždy postaven před určitý morální problém. Jednotlivé příběhy Kohlberg prezentoval chlapcům od 10 do 16 let. Chtěl, aby se rozhodli, jak by se měl Heinz rozhodnout a aby pro to uvedli své důvody. Jejich odpovědi poté roztřídil do jednotlivých skupin a definoval jednotlivá morální stádia (1969, s. 379-381). zz

Prekonvenční morálka: {{ Egocentrická (v jednání/myšlení pozornost zaměřená k sobě samému). {{ Řídí se obavami před trestem. {{ Klade důraz na konkrétní zisk. {{ Dominantními motivy jsou osobní zájem a poslušnost. {{ Skládá se z dvou vývojových fází: Fáze orientace na trest; Fáze naivního instrumentálního hédonismu.

67


zz

zz

Konvenční morálka: {{ Konformní (přizpůsobivá). {{ Přizpůsobováním se dítě snaží splnit vnější požadavky a také svou potřebu sociální obliby. {{ Hlavní motivací v této fázi je být hodný a jednat v souladu se zákonem. {{ Konvenční morálka se dělí na: Morálku hodného dítěte; Morálku vyššího řádu. Postkonvenční morálka: {{ Pro tento stupeň morálky je charakteristická vysoká míra osobní autonomie. {{ Morální uvažování je autentické a vyjadřuje základní lidské hodnoty člověka. {{ Tento typ morálky je nezávislý, důsledný v projevu a jeho nositel jde pevně za svými cíly. {{ Je sebedeterminující (sebeurčující). {{ Skládá se z dvou vývojových fází: Fáze morálky společenské dohody; Fáze morálky individuálního svědomí.

Empirická verifikace Kohlbergovy teorie morálky Od dob Kohlbergových výzkumů proběhlo množství longitudinálních výzkumů, které jeho pořadí morálních stádií potvrdily (např. Colby et al., 1983; Walker, 1989; Walker a Taylor, 1991b). Tyto studie vesměs potvrzují, že: zz Vývoj morálky je pomalý a postupný proces; zz Dospívající se ve svých skutcích a hodnoceních nejčastěji řídí morálkou 4. vývojové etapy; zz 5. Etapu morálního vývoje dosáhne jen neznačný počet lidí. To podle J. C. Gibbse (1991) nasvědčuje, že nejvyšší stupeň morálky nadále zůstává spekulací těch, kteří se touto otázkou zabývají mimo oblast skutečné a spontánní mravnosti.

68

Morálka

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961. BERK, L. E. Development Through the Lifespan. Chicago: Illinois State University, 2001. 2nd ed. CAKIRPALOGLU, Panajotis. Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia, 2004. COLBY, A., L. KOHLBERG, J. C. GIBBS a M. LIEBERMAN. A longitudinal study of moral development: Monographs of the Society for Research in Child Development. 59, 241, 1 - 75. GIBBS, J. C. Toward an integration of Kohlberg’s and Hoffman’s theories of morality. In: W. M. Kurtines & J. L. Gewirtz (Eds.). Hillsdale, NJ: Erlbaum, 1991, 183 - 222. Handbook of moral behavior and development, 1. KOHLBERG, L. Stage and sequence: The cognitive-developmental approach to socialization. In: D. A. Goslin (Eds.). Chicago: Rend McNally, 1969, 347 - 480. Handbook of socialization theory and research PIAGET, J. The Moral Judgment of the Child. London: Kegan Paul, Trench, Trubner and Co., 1932. RYCROFT, C. A Critical Dictionary of Psychoanalysis. London: Penguin Books, 1979. WALKER, L. J. (1989). A longitudinal study of moral reasoning. Child development. 1989, 60, 157-166.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie LF UP v Olomouci

69

Pojem Já, složky Já, obranné mechanismy Já

Úvod Já neboli Self je hlavní součástí osobnosti. S výjimkou behaviorismu se ve všech psychologických teoriích osobnosti řeší původ Já, jeho znaky a vlastnosti, vývoj a funkce. Hlubší zkoumání Já prováděli především představitelé z řad reformátorů klasické psychoanalýzy - H. Hartmann, D. Rapaport, A. Freudová, M. Kleinová - a dále zástupci psychologické školy zabývající se sebepojetím. Hlavními vlastnostmi osobního Já je jeho záměrnost a cílevědomá snaha především předejít nebezpečí a dotvářet vlastní okolí. Já vyjadřuje vědomí o vlastním nepřetržitém bytí a identitě. Já je zcela odlišné od všech jiných námi si uvědomovaných vlastností. Já je výslednicí vzájemně se ovlivňujících vlastností každé žijící osoby. Tyto vlastnosti determinují náš vztah k ostatním jedincům a objektům. Prožívání osobního Já je ovlivňováno psychickými, sociálními a fyzickými vlivy, může být středem pozornosti, ale taktéž může být na okraji vlastního prožívání. Do středu individuálníchj zájmů přivádí Já intrapsychický spor, zatímco při řešení vnějších záležitostí se Já dostává k periferii našeho vědomí. Umění otevřít sebe - své Já - pro vlastní analýzu a nefalšovaný zájem o vlastní bytí patří mezi nejdůležitější lidské vlastnosti. Já má vlastní ontogenezi. Jeho základ tvoří soubor vnitřních činitelů, jako je dědičnost a vrozené předpoklady. Kromě nich je vývoj našeho Já ovlivněn množstvím vnějších faktorů, které vytváří prostředí, v němž žijeme, a interakce s ostatními lidmi. Společně pak tyto faktory formují konkrétní podobu našeho Já, naši osobnost. Proces vývoje probíhá po celý život, zahrnuje ovšem spoustu změn jak evolučních, tak involučních. Každý z nás se setkává se změnami různé intenzity a podle toho se také mění naše osobnost - pozvolna a nepatrně, nebo naopak výrazně, pokud v našem životě zažíváme zásadní změny.

70


Pojmové vymezení V psychologii existuje několik pojmů, které implicitně nebo explicitně označují funkce a povahu Já. Na prvním místě jde o pojmy Ego, osobnost a organismus. Já a Ego. Na první pohled jde o dva pojmy mající stejný význam, nicméně můžeme o nich mluvit jen jako o slovech významově si podobných. Oba pojmy v sobě obsahují vědomí, rozumové uvažování a záměrné jednání, oba však zahrnují i charakteristiky vzájemně odlišné. Pojem Ego má původ v psychoanalýze a byl zaveden pro potřeby právě této oblasti psychologie. Naproti tomu Já lze vnímat jako obecnější pojem, kterému lze přiřadit i další znaky z jiných složek osobnosti, než je Ego, například ze Superega, nebo i z jiných koncepcí osobnosti. Já a osobnost. Ani pojem osobnost nemůžeme označit jako synonymum pro Já. Osobnost je velice komplexní celek duševních dějů člověka, zahrnující jeho vlastnosti, dovednosti, znalosti, názory a motivy. Tomu neodpovídá definice Já, které představuje součást každé osobnosti, nikoliv však osobnost celou. Osobnost tedy můžeme označit za nadřazený pojem pro různé složky osobnosti, které mimo jiné zahrnují i Já. Tyto jednotlivé složky vzájemně interagují, což se projevuje vnitřními konflikty, rozpory a protiklady. Já a organismus. Já se od organismu liší svou subjektivitou. Za těchto podmínek lze subjektivní Já vědecky postřehnout pomoci introspekce - zejména v její fenomenologické variantě. Na druhé straně organismus představuje funkční soustavu různých procesů a tuto biologickou entitu lze objektivně sledovat a explikovat. Příkladem neoprávněné redukce subjektivního Já na organismus je časný behaviorismus, který v zásadě bojoval proti všem meta-istickým pojmům v psychologii.

Aspekty psychologického rozboru Já Lidské Já zahrnuje objektivní a subjektivní vlastnosti. V tom smyslu hovoříme o Já jako o objektu, který mj. znamená vymezení vlastních

71


fyzických, věkových a sociálních atributů, a taktéž o Já jako o subjektu, což zahrnuje širokou škálu sebehodnotících hledisek, zejména hodnocení vlastní způsobilosti, pocitů jedinečnosti, stability, sebeúcty, sebereflexe apod. Vnímáním jednotlivých částí vlastního těla začíná psychický život dítěte. Tato brzká vizuální a pohybová zkušenost napomáhá k tomu, aby si dítě dokázalo vytvořit mentální obraz svého těla, tzv. tělesné schéma, tělesné Já či Já jako objekt. Vývoj tělesného schématu je těsně spjat s vývojem kognitivních schopností jedince – dítě začíná mít větší zájem o svět kolem něj i o vlastní osobu. Základem jeho totožnosti se stává jeho jméno, na které začíná kladně reagovat. Ve věku 11 měsíců se dítě pozná v zrcadle, v 15 měsících už rozezná samo sebe na fotografii. Fyzickými vlastnostmi sebepoznání jsou uvědomování si vlastního pohlaví, nynějšího stavu těla a elementárních emocí. Vývoj vlastní identity je dlouhodobý a spletitý proces, při němž se od dítěte vyžaduje schopnost rozeznávat a škatulkovat jednotlivé aspekty vlastního bytí do příslušných skupin. Vývoj sebepojetí začíná v zaměřenosti na vlastní osobu a postupně se mění a přechází v sociální bytí. Původní pudové potřeby a přání, které byly pro dítě neodkladné a zcela prioritní, jsou nahrazovány chováním, které očekává společnost, ve které dítě žije. Nutným předpokladem pro tento vývoj je dostatečné zlepšování duševních a pohybových vlastností dítěte, jeho poznávacích schopností a v neposlední řadě příspívá k rozvoji i rodičovský zájem o dítě, jejich trpělivost a důslednost. Dítě si v průběhu času o sobě vytváří stále jasnější představu a identifikuje se s ní. Narůstá také schopnost přizpůsobení se situaci, což ilustruje například fakt, že dítě dokáže odkládat své potřeby a přání na pozdější dobu. V průběhu prvního roku života probíhá postupná diferenciace Já. Je to umožněno prudkým vývojem řeči, verbální komunicace a schopnosti pojmenovávat pozorované vlastnosti. Dítě předškolního věku dokáže na obecné dotazy adekvátně odpovídat (např. „Kdo jsi?” - „Jsem holka.”). Dochází k vzájemnému prolínání a ovlivňování procesů definování vlastního Já a klasifikace pozorovaných vlastností. Pohlaví, věk, mentální pochody, náladu, potřeby, cíle, kamarády anebo předměty dokáže dítě velmi

72


dobře rozpoznat již v předškolním věku. Tzv. kategorické Já se rozvíjí spolu se schopnostmi zařazovat sebe do určitých sociálních skupin. Kategorické Já reflektuje schopnost dítěte zařazovat vlastní osobu do obecnějších fyzických kategorií, zejména pohlaví, věku, barvy pleti, sociálního stavu apod. Tento proces není u všech dětí stejně rychlý. Podle některých výzkumů se předpokládá, že na něj má mimo jiné vliv i sociální a etnický původ dítěte, přičemž problémy či poněkud opožděný vývoj kategorického Já mohou mít jedinci pocházející z nedoceňovaných sociálních či etnických skupin. Dítě školního věku samo sebe posuzuje z hlediska školní úspěšnosti, fyzických a sociálních vlastností a dovedností, schopnosti regulovat vlastní chování atd. S. Hymel (1999) zjistil, že se v tomto věku jedinec začíná hodnotit abstraktněji a komplexněji, zároveň se sociálně srovnává se svými vrstevníky. Díky vědomí o svých kladných hodnotách dochází k rozvoji sebeúcty, sociálního cítění, spolupráce a zodpovědnosti dítěte. Ve věku 13 let lze u dítěte pozorovat základy autonomní morálky a respektu vůči sociálním konvencím. Dochází ke zvýšení kritičnosti vůči sobě a ke své volní činnosti. Snadno rozlišuje různé projevy žádoucího Já od nežádoucího Já (Já jako poctivý, krásný vs. Já jako záškolák, ošklivý), přičemž dítě dokáže vzdorovat pocitu napětí, který je vyvolaný neuspokojením aktuálních potřeb. Velmi dramatické a výrazné změny ve všech oblastech lidského života zaznamenáváme v období puberty. Vývoj myšlení, které dosud bylo spíše konkrétního charakteru, přechází ve schopnost myslet a uvažovat abstraktně, za pomoci symbolů. Dítě je také schopno vcítit se do druhého člověka, tedy odhadnout, jak se asi druhý člověk cítí, přestože dítě samotné jeho pocity nesdílí. Sebepojetí se stále upevňuje a rozvíjí. Adolescence je dalším krokem k vývoji individuálního myšlení, cítění a jednání. Dochází k odpoutání se od společenského srovnání vlastní osoby a mladý člověk se začíná řídit vlastními zásadami. Důležitým faktorem je členství v určité referenční skupině, kdy má člověk možnost aktivně se zapojit do chodu této skupiny – jedinec tedy nabývá sociální zkušenosti s vrstevníky stejných zájmů. Dochází k zvnitřnění skupinových norem a hodnot jedince. Vztahy mezi adolescenty jsou podložím

73


pro rozvoj prosociálních vlastností, jakými jsou například porozumění, tolerance a sympatie vůči jiným osobám. Členství v referenční skupině zlepšuje sebepojetí a poskytuje člověku vizi o jeho funkci ve společnosti.

Já jako subjekt Každý člověk zaujímá určitý postoj sám k sobě. Ten se formuje z několika hledisek, například z hodnocení vlastní kompetence či stálosti identity. Základem pro zdravou mysl a psychickou pohodu je soulad mezi hodnocením vlastní způsobilosti a vědomím o unikátnosti a o nepřetržité existenci. Pocit vlastní způsobilosti označuje důvěru ve schopnost vypořádat se s každodenními úkoly a problémy. Je to jeden z významných pojmů pocházejících ze sociálně-kognitivní teorie Alberta Bandury. Ten říká, že na modelování osobnosti se podílí prostředí, ve kterém žijeme, a dále naše aktivita a poznávací procesy. Stupeň pocitu důvěry ve vlastní kompetenci ovlivňuje náš výkon, náladu apod., a to jak v kladném (motivace), tak záporném (rezignace) slova smyslu. Jinými slovy člověk, který si věří a jde si za svým cílem, ho dosáhne spíše a snadněji než ten, kdo se podceňuje a všude vidí překážky. Pocit vlastní způsobilosti má kořeny už v raném dětství a od té doby se neustále vyvíjí. Mezi činitele, kteří určuji stav pocitu vlastní způsobilosti, patří předešlý výkon, pozorování chování jiné osoby, sociální mínění a řada fyziologických a emočních podmínek. Výsledek vlastního jednání pak vede ke kladnému či zápornému sebehodnocení; pozorování úspěšnosti jiných osob způsobuje napodobování pozorovaného modelu za účelem dosažení podobného zisku, ale také vyhnutí se nepříjemnostem. Okolí zde hraje významnou korigující roli - pokud nás podpoří, zvyšuje se pravděpodobnost, že daný úkol zvládneme, a naopak. Dlouhodobá frustrace anebo špatné sociální zkušenosti negativně ovlivňují i děti, přičemž pocit o vlastním selhání či nedostatečné výkonnosti se u nich projevuje výrazněji než u dospělých a může mít i závažnější důsledky. Je to způsobeno nestabilitou dětské osobnosti, která je

74


křehká a snadno zranitelná. Obranné mechanismy pro její ochranu ještě nejsou tak silně vyvinuty, jako v pozdějším věku. Navíc dítěti velmi záleží na reakcích okolí, snaží se vyhovět požadavkům ze strany rodičů a jiných autorit a očekává odezvu na své jednání. Pokud přijde kladná odezva, pochvala či odměna, dochází k posilování osobnosti dítěte a jeho sebedůvěry, naopak časté neúspěchy a negativní odezvy, jako např. křik nebo tresty, dítěti neprospívají. Může se stát, že se kvůli pocitu vlastní nevýkonnosti rozvinou známky neurotismu nebo naučené bezmocnosti - tedy přesvědčení, že v situaci, ve které selhali, budou neúspěšní vždy, a proto už se o její zvládnutí ani nepokusí. Dle A. Bandury a jeho kolegů dosahují děti, které mají jistotu, že mohou ovlivňovat vlastní učení a aktivitu, lepších výsledků ve škole. To potvrzují i novější výzkumy, podle kterých víra ve vlastní akademickou způsobilost motivuje a posiluje účinnost myšlení. Pocit jedinečnosti znamená schopnost oddělovat vlastní osobu od ostatních lidí a okolního světa. Důležité je uvědomovat si charakteristické vlastnosti typické pro mě jako jedinečnou osobu, tzn. fyzické, duševní a sociální aspekty svého bytí. Tento obraz sebe sama se formuje v průběhu věku na základě zkušeností. V průběhu vývoje se pocit vlastní jedinečnosti dítěte stává ucelenějším a soudržnějším. Vědci zjistili, že předškoláci svou osobu vymezují jménem, tělesnými vlastnostmi, rodinnou příslušností a také věcmi, které vlastní. V pozdějším věku jsou tyto atributy nahrazeny prvky abstraktního, psychického, sociálního či morálního významu. M. W. Eysenck (2004, s. 552) udává, že desetileté dítě se popisuje pomocí srovnání vlastní výkonnosti s výkonností ostatních vrstevníků (např. jsem nejlepší v matematice, protože jsem jako jediný dostal jedničku). V pozdějším věku se jedinec začíná zaměřovat spíše na psychické a sociální hodnoty, takže hodnotí, zda je dostatečně kamarádský, apod., v adolescenci pak člověk hodnotí hlavně vlastnosti, které u sebe považuje za jedinečné, a názory, s kterými se ztotožňuje, jako například názor na potraty, apod. Pocit stability zahrnuje vědomí o kontinuitě vlastní totožnosti a týká se období od narození po současnost až do smrti. Mnoho lidi věří, že Já po smrti stále pokračuje ve své existenci. Kontinuitu identity určují tyto dílčí vlastnosti a atributy:

75


zz

zz

Inherentní základ každého jsoucna (existenciálie) představuje jméno, konstituce, pohlaví, etnická či rasová příslušnost. Zásah vůči existenciáliím vyvolává diskontinuitu Já a odcizení osobnosti (např. změna pohlaví, barvy kůže, rasové příslušnosti…). Identita Já je masivně ovlivňována hodnocením vnějších pozorovatelů. Radikální změna externího hodnocení způsobuje rozumový chaos a úbytek sebevědomí u hodnoceného člověka. Dle M. Bubera se jedná se o roztříštění vztahu Já-Ty nebo Já-ostatní lidé, což může poškodit psychické, tělesné i sociální funkce člověka.

Pocit ukotvenosti vlastního Já je u malých dětí závislý na očividných, fyzických vlastnostech. U starších dětí a adolescentů jsou důležitější uvědomělé psychické a sociální vlastnosti. Uvažování o vlastním Já označuje unikátní schopnost člověka uvažovat o sobě samém a hodnotit vlastní osobu. Tento jev nenajdeme u žádného jiného živočišného druhu. To, že my jako lidé jsme toho schopni, souvisí s vývojem tzv. terciární oblasti mozkové kůry, kde se rozvíjí vyšší poznávací procesy. Tato oblast začíná být plně funkční v období puberty, proto i schopnost sebereflexe sama vzniká v této době, kdy je již člověk schopen abstraktního myšlení. Neuropsychologické evidence zdůrazňují význam zrání terciální oblasti kortexu pro vyvíjející se schopnost myslet abstraktně a hypoteticky. Přemýšlení o vlastním Já evokuje příslušný emocionální doprovod, nebolí Self‑sentiment. V tom smyslu Self‑sentiment odráží obecné pojetí o vlastní osobě, sebeúctu, sociabilitu a duševní zdraví člověka. Sebeúcta je komplexním psychickým procesem, který vyjadřuje přesvědčení, že moje vlastnosti a projevy jsou přijatelné a žádoucí. Je kompozitem emočních postojů vůči vlastní osobě, které se vyskytují jak u zdravé, tak u narušené osobnosti. Sebeúcta je důležitá zásobárna motivace, pocitu pohody a mentálního zdraví jedince. Výkonnost i úspěšnost jsou doprovázeny pocity pohody, štěstí a zvýšením sebeúcty. Tato souvislost byla potvrzena jak v dětském, tak adolescentním věku. Podle některých psychologů (Dusek, 2000, Kling, 1999 aj.) vyšší míra empatie, společenskosti či nonkonformismu

76


se pravidelně vyskytovala u dětí s dostatečnou sebeúctou. Naopak pro děti a adolescenty s nízkou sebeúctou je často typické nepřizpůsobivé chování. Jinými slovy, špatné hodnocení sebe sama je u dětí doprovázeno adaptačními problémy a sociální izolací, obecným poklesem motivace a také školní výkonnosti. Vývoj sebeúcty představuje postupný proces související se zráním kognitivních a emočních procesů. Každopádně před navršením osmého roku života dítěte nelze očekávat zřetelnější projev sebeúcty. Mladší dítě dokáže hodnotit sebe a své chování pouze v rovině fragmentárních, neucelených představ. Dítě je schopno z dílčích hodnot o vlastním Já vytvořit ucelené sebehodnocení a prožit komplexní pocit sebeúcty až ve věku 8 let. Atributy podílející se na míře sebeúcty, jsou: zz zz

Míra úspěšnosti člověka, zejména u vysoko hodnocených cílů; Součinnost mezi prožitkem vlastního úspěchu/neúspěchu a pozitivního/negativního hodnocení jedince ze strany vnějších pozorovatelů.

Na stav sebeúcty výrazně působí následující činitele: Aspirační úroveň jedince, podpora a solidarita ze strany referenčních skupin či významných jedinců, percepce vlastního těla, míra sociální a estetické přitažlivosti jedince, etnická a pohlavní totožnost atd.

Obranné mechanismy Já Člověk je tvor společenský, žije ve společnosti s mnoha dalšími lidmi, což s sebou přináší nutnost chovat se podle určitých norem a obyčejů, které daná společnost přijímá. Jde vlastně o jakýsi altruismus – jednání ve prospěch celé společnosti, kdy člověk zároveň musí omezovat některé své egoistické potřeby. Aby se člověk dokázal dobře vyrovnat se společenskými konvencemi a přesto si zachovat vnitřní rovnováhu mezi složkami Id, Ego a Superego, potřebuje nějaký vyrovnávací mechanismus. Bez něj by hrozila vysoká úzkost vyvolaná napětím mezi protikladnými

77


složkami Id, které prosazuje uspokojení vlastních potřeba, a Superega, tedy moralizující složky. Psychologové upozorňují, že tato úzkost může být nebezpečná pro duševní zdraví člověka. Proto se člověk prostřednictvím obraných mechanismů snaží toto napětí a jím vyvolanou úzkost co nejvíce zmírnit a přizpůsobit se společnosti, která omezuje jeho vlastní potřeby, s co nejmenšími obtížemi. Úzkost sama o sobě není vždy nežádoucí a špatná. Z. Freud tvrdí, že pokud nepřekročí určitou kritickou hladinu, může být dokonce prospěšná a zvyšovat naši motivaci a schopnost řešit problémy. Ovšem opravdu jen do určité míry, poté naopak veškerou naši snahu hatí. Vysoká tenze způsobuje problémy nejen v oblasti naší psychiky, ale může způsobit i řadu fyzických obtíží. Proto v situaci, kdy se naše osobnost nachází ve stavu ohrožení ze strany této úzkosti, Ego přichází na pomoc s jedním z obranných mechanismů, jehož volba pro nás většinou bývá nevědomá, stejně tak jako jsou nevědomé příčiny úzkosti. To znamená, že hranice Ega a nevědomí se prolínají a Ego má do nevědomí částečný přístup. Obranné mechanismy jsou zaměřeny na snížení nebo odvrácení úzkosti. Používání obranných mechanismů je pro lidi naprosto běžné – pomáhají snižovat úzkost jedince, chrání jeho sebepojetí a pomáhají mu adaptovat se na okolnosti. Jednorázové či krátkodobé použití obranných mechanismů hodnotíme jako přínosný proces, avšak nadměrně používaná obrana má za následek snížení adaptačních schopností člověka, omezení jeho vhledu, porozumění a sebekritičnosti. U neurotických osob vede psychická obrana k neadekvátní interpretaci skutečnosti. Ohrožující úzkost související s danou situací vede k jejímu popření, logickému zdůvodňování vlastní neadekvátní volby nebo činnosti, k tendenci vnímat vlastní nedostatky u jiných osob apod. Mezi nejčastější obranné mechanizmy patří vytěsnění, regrese, projekce, racionalizace, přesun, sublimace atd. zz

zz

78

Vytěsnění neboli represe slouží k udržení nepřijatelných psychických obsahů mimo vědomí. Regrese představuje návrat osobnosti do dřívějšího, bezpečného období vývoje.


zz

zz

zz

zz

Pomocí projekce člověk připisuje vlastní neúspěchy, vinu a další neúnosné vlastnosti okolní situaci, osobám nebo předmětům. Racionalizace snižuje úzkost pomocí vykonstruovaných důvodů, které mají ospravedlnit selhání jedince. Přesun snižuje úzkost osoby zaměřením její agresivity na méně nebezpečné, zástupné cíle. Sublimace mění sociálně nepřijatelné agresivní nebo sexuální tendence člověka v prospěšné jednání, motivy či pocity. Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ADAMS, S. K., J. KUN a J. RHODES. Self-Esteem Changes in the Middle School Years. 2006. Research in Middle Level Education Online: Vol. 29, Issue 6, 1 – 9. BANDURA, A., C. BARBARANELLI, G. V. CAPRARA a C. PASTORELLI. Multifaceted impact of Self-efficacy beliefs on academic functioning. Child Development. č. 67, s. 1206-1222. CAKIRPALOGLU, S. Obranné mechanizmy: In J. Bouček a kol. Lékařská psychologie. Olomouc: UP, 2006. DWECK, C. S. a E. S. ELLIOTT. Achievement motivation. New York: Wiley, 1983, 643 - 691. Handbook of child psychology: Socialization, personality, and social development, IV. FELSON, R. B. The (somewhat) social Self: How others affect Self-appraisals. In: SULS, J. Psychological perspectives on the Self. Hillsdale: NJ: Erlbaum, 1993, 1. - 26. 4. HARTER, S. The development of self-representations. In: DAMON (SERIES ED.), W. a N. EISENBERG (VOL. ED.). Handbook of child psychology: Vol. 3, Social, emotional, and personality development. New York: Wiley, 1998. 5. HARTER, S. The construction of the Self: A developmental perspective. New York: Guilford Press, 1999. HYMEL, S., L. LEMARE, E. DITNER a E. Z. WOODY. Assessing Self-concept in children: Variations across Self-concept domains. Merrill-Palmer Quartertly. 1999, roč. 45, 602 - 623. JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996.

79


KLING, K. C., J. S. HYDE, C. J. SHOWERS a B. N. BUSWELL. Gender differences in Self-esteem: A meta-analysis. Psychological Bulletin. 1999, č. 125, 470 - 500. ZIMMERMAN, M. A., L. A. COPELAND, J. T. SHOPE a T. E. DIELMAN. A longitudinal study of Self-esteem: Implications for adolescent development. Journal of youth and Adolescence. č. 26, 117 - 142.


80

Vnitřní konflikt, frustrace, úzkost

Úvod Vnitřní neboli intrapsychický konflikt je pojem označující nesoulad mezi vnitřními složkami osobnosti. Jedná se především o disharmonický proces, jehož jádro tvoří aktuálně působící a zároveň protikladné potřeby, cíle anebo prostředky. Intrapsychický konflikt se podobá interpersonálnímu konfliktu v tom, že má podobný emoční doprovod ve smyslu přítomnosti tíživého pocitu frustrace a úzkosti. Intrapsychický a interpersonální konflikt mohou mít i podobný původ, který pramení ze sociální zkušenosti, a také následky, které směřují k určité sociální konstelaci. To, v čem se liší, je specifická dynamika průběhu konfliktu. Zatímco interpersonální konflikt ozřejmuje nesrovnatelnost různorodých zájmů, sociálních pozic anebo moci mezi jednotlivými aktéry, intrapersonální konflikt indikuje kolizí mezi dílčími složkami a dispozicemi osobnosti. V dalším textu se budeme věnovat intrapsychickému konfliktu. Interpersonální konflikt je téma, kterou řeší sociální psychologie. Vnitřní konflikt je specifický druh psycho-fyziologické zátěže vyvolané neslučitelnými motivačními tendencemi jedince. Pojem jedinec je obecný a kromě člověka zahrnuje vyšší živočichy, u kterých zoopsychologové konflikt a jeho dílčí tělesné a psychické projevy experimentálně studovali. Nedílnou součástí těchto výzkumů je zájem o to, jak jedinec na konflikt reaguje, a způsoby, kterými tyto tíživé situace řeší. Zde se pravidelně operuje s dynamickými pojmy frustrace a úzkost. Frustrace představuje specifický emoční prožitek související s pocitem vlastní neúspěšnosti, zatímco úzkost je druh negativní emoce strachu, tudíž strach zbavený konkrétního objektu.

81


Typy intrapsychických konfliktů V experimentální psychologii se vnitřními konflikty zabýval Kurt Lewin. Vnitřní konflikt podle K. Lewina vyjadřuje psychický stav způsobený působením přibližně stejných protikladných sil, které na člověka působí v daném fyzickém, psychickém anebo sociálním poli. Když ke konfliktu dojde, v lidských silách obvykle není soudně vyhodnotit situaci a najít vhodnou cestu k vyřešení problému. Konflikt pak vzniká vlivem různých potřeb, cílů anebo prostředků, kterými chceme cíle dosáhnout. K. Lewin empiricky vymezil 3 typy intrapsychických konfliktů: zz zz zz

Konflikt apetence-apetence; Konflikt negace–negace; Konflikt apetence-negace (ambivalence).

Konflikt apetence-apetence se řadí mezi nejméně závažné konfliky, neboť subjekt je nucen volit mezi dvěma a více kladnými hodnotami. Zde platí pravidlo, že čím jsou si cíle podobnější, tím je rozhodování těžší. Člověk se má například rozhodnout mezi tím, zda bude hrát tenis, či dívat se na film, zda si má objednat pizzu, či špagety, vzít si modrý svetr, nebo šedé sako atd. Podstatou konfliktu je subjektivní přání, tedy chtění. Konflikt negace-negace vzniká, když člověk čelí dvěma negativním vlivům, kterým se nelze nějak vyhnout. Například člověk bez zaměstnání se má rozhodnout, zda přijmout ponižující pracovní nabídku, či nadále zůstat bez práce, nebo zda má trpět bolesti zad, či přistoupit k operaci atd. Podstatou konfliktu je subjektivní odpor, tudíž vynucené musím. Ambivalentní konflikt typu apetence-negace vzniká, když člověk zaujímá protikladný postoj vůči totožné situaci, která budí protichůdné emoce. Stejný cíl přitahuje, a zároveň odpuzuje. Například člověka láká myšlenka zbohatnout na burze, zároveň má strach, že přijde o vlastní investice, nebo ho přitahuje rande s atraktivní osobou, a zároveň má obavy, že bude odmítnut atd. Z hlediska průběhu a možnosti jeho řešení jde o nejzávažnější typ konfliktu.

82


Frustrace Dlouhotrvající konfliktní situace vyvolává stavy frustrace a úzkosti. Dynamické pozadí frustrace tvoří aktuální potřeba dané intenzity a překážka. Pro vznik a trvání frustračního stavu je nezbytné působení obou těchto podmínek. Stav bez potřeby anebo potřeba nízké intenzity nemotivují jedince k dosažení určitého cíle. Ani fyzická, ani jiná překážka sama o sobě nemají frustrující účinek. Na druhé straně narůstající prožívání nějaké potřeby nebude frustrovat, pokud dosažení cíle nebrání žádná překážka nebo, když ano, tak taková, která se dá snadno zdolat anebo obejit. Frustrace je významným zdrojem stresu. Dalšími stresujícími okolnostmi jsou vnitřní konflikty, nečekané změny a nátlak. Jedinec reaguje frustrací na chybění, nebo nadbytek některých důležitých faktorů. Těmito faktory mohou být nesplněné fyzické potřeby, sociální potřeby a další. Chybění, nebo nadbytek jedinec prožívá jako neklid a potřebu. Nové podněty spustí potřebu jedince dojít k cíli, jímž je odstranění neklidu. Tento homeostatický mechanismus je součástí velkého dynamického procesu motivace. Hladovějící lidé jsou frustrování nedostatkem jídla, zamilovaní lidé jsou frustrováni, když jejich láska není opětována, současná ekonomická krize může frustrovat jednu celé společenské vrstvy.

Frustrační napětí Při dlouhotrvající frustraci se objevuje stav vnitřního napětí. Na intenzitě frustrace se podílí jak motiv, tak překážka. Síla vnitřního napětí závisí na tom, jak naléhavé jsou motivy anebo jak účinně působí překážka. Napětí má kumulativní povahu, zejména pokud může brát zdroj z různých frustrujících zkušeností. Jako takové může negativně ovlivňovat různé psychické, pracovní a sociální funkce. Dlouhotrvající napětí snižuje adaptační kapacitu jedince a vede k naučené bezmocnosti. Na zmírnění negativních účinků frustrace mohou působit vrozené dispozice jedince, jeho zkušenost a sociální okolí. V tom smyslu lze hovořit o frustrační toleranci. Odtud se odvíjejí související strategie jedince, jak řešit konfliktní situace a frustrující stavy.

83


Frustrační tolerance Frustrační tolerance je subjektivní mírou vytrvalosti a psychické, sociální a pracovní způsobilosti v podmínkách narůstajícího frustrujícího napětí. Tato subjektivní hranice se v psychofyzice označuje pojmem práh snesitelnosti. Frustrační tolerance závisí na intenzitě a trvání aktuální potřeby, předchozí zkušenosti s podobnými situacemi, psychofyzickém stavu člověka, jeho inteligenci apod. Existují okolnosti, kdy je jedinec citlivý na malé množství frustrace, zatímco za jiných okolností je schopoen jí snést neuvěřitelné množství. Záleží na hodnocení situace a postoji, který člověk vůči frustraci zaujímá. Například někteří lidé vnímali záplavy z roku 1997 katastroficky, což vedlo k obecné dekompenzaci jejích osobnosti, zatímco jiní k této události zaujali odvážnější postoj, který je motivoval angažovat se v záchranné práci. Frustrační tolerance určuje pravděpodobnost, s jakou se člověk s danou situací vyrovná.

Způsoby řešení frustrace Podle D. Kreche a R. S. Cruthfielda (1983) frustrace vyvolává různorodé odpovědi jedince. Starategii odpovědí lze klasifikovat do dvou skupin (copingové strategie) - konstruktivní a destruktivní. Konstruktivní řešení frustrace zahrnuje zvýšené úsilí, změnu prostředků, volbu alternativního cíle, novou definici situace a posléze odstoupení od cíle: zz

zz

84

Zvýšené úsilí. První neúspěch nemá jen negativní význam. Působí jako výzva k tomu, aby se pokus opakoval. Motivace ke zlepšení výkonu se projeví zvýšením úsilí o dosažení cíle. Mezidobí bývá být využito k nárůstu úsilí. Během mezidobí se zvyšuje intenzita působení iniciální potřeby a touha prožít uspokojení. Změna prostředků. Někdy však přes všechny snahy cíle nedosáhneme, ať už pro vlastní neschopnost, nebo kvůli vnějším nepříznivým vlivům. Pak je třeba změnit přístup a zvolit vhodnou alternativu dalšího postupu, který účinně povede k cíli a následně zvýší sebeúctu subjektu.


zz

zz

zz

Volba alternativního cíle. Nemusí se změnit jen prostředek, ale také cíl. Souběžně se stupňujícím se napětím kvůli neukojení potřeby také roste motivace k nalezení alternativního cíle. Redefinice situace. Může se stát, že ani zvýšené úsilí, ani záměna prostředků anebo cíle tíživý problém a frustraci neodstraní. Dlouhodobé neuspokojení potřeby zvyšuje vnitřní napětí, které pak ohrožuje tvořivé schopnosti jedince. Jedinec, který si stále kompenzuje své potřeby, může situaci nově vyhodnotit a díky novým vztahům dojít k jejímu správnému řešení. K redefinici může člověk dospět prostřednictvím „aha” zážitku, nebo po racionální úvaze. Odstoupení od cíle. Úvaha o frustrující situaci a analýza předchozích neúspěšných pokusů, jak uspokojit danou potřebu, může dozrát k rozhodnutí vzdát se vytouženého cíle. Vědomí, že vybraný cíl je nedosažitelný, že stávající schopnosti jsou nedostatečné, nebo nahrazení cíle novými zájmy, plány apod. mají za následek postupné znehodnocení dosavadního projektu.

Mezi destruktivní frustrační reakce patří omezení kognitivních funkcí, závažný pokles tolerance, agrese, únik ze situace anebo obecná dezorganizace osobnosti. zz

zz

Redukce poznávacích schopností. Frustrace vede ke snížení tolerance a ke kumulaci psychického napětí. V první řadě trpí poznávací funkce, člověk ztrácí nadhled nad situací, stává se dezorientovaným, méně adaptabilním a obecně rezignuje. To zpětně vyvolává méněcennost a ztrátu sebeúcty. Agrese. Mezi nejtypičtější projevy frustrace patří agrese. Zde lze použít hydraulický model A. Freudové, podle které se napětí vyvolané častými frustracemi hromadí a nebezpečně ohrožuje hladinu individuální snesitelnosti. V tomto dynamickém stavu stačí nepatrný podnět, který může spustit agresivitu jedince, nepřiměřenou jednak spouštěcímu podnětu a jednak zvolenému cíli. Tak například jedinec obvykle ventiluje napětí útokem na slabšího jedince, objekt apod.

85


zz

zz

Únik. Neúspěch a následná dekompenzace se často projevují tendencí jedince opustit frustrující situaci. Únik představuje přirozenou odpověď organismu naohrožující situaci. V tomto smyslu má únik rozhodující adaptační význam, který lze pozorovat u dětí a některých živočichů, zatímco u dospělé osobnosti únik indikuje regresivní volbu jako jeden z obranných mechanizmů. Dezorganizace chování. Chaotičnost v lidském jednání je přímo závislá na stupni frustračního napětí. Selhání kognitivních a volních kapacit pod vlivem stupňujícího se frustračního napětí má za následek přechod k nižším adaptačním a stereotypním mechanizmům. Učení vhledem bývá nahrazeno učením dle pokusů a omylů, což nemůže přinést požadovaný výsledek. Další frustrace vyvolává roztržitost, agresivitu, neurotické potíže, úzkost, může vést k manifestaci onemocnění apod. Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

LEWIN, K. Dynamic theory of personality. New York: Mc Graw-Hill, 1935. KRECH, D. a R. S. CRUTHFIELD. Elements of Psychology. New York: Knopf., 1982. MYERS, D. G. Psychology. New York: Worth Publishers, 1995. DREVER, J. The Penguin Dictionary of Psychology. Middlesex: Harmondsworth, 1978. REBER, A. S. a E. S. REBER. The Penguin Dictionary of Psychology. London; New York: Penguin Books, 2001. WEITEN, W., D. S. DUNN a E. Y. HAMMER. Psychology Applied to Modern Life: Adjustment in the 21st Century. London: Wadsworth Publishing, 2005.


86

Emoce a osobnost

Úvod Pojem emoce pochází z latinského slova emovere, jež lze přeložit jako aktivovat, dát do pohybu. Obdobný základ má i pojem motivace (lat. movere), který však spíše chápeme ve významu procesu. Každá emoce se projevuje určitým prožíváním (příjemnost, nebo nepříjemnost), které má svoji kvalitu, dále fyziologickými změnami a specifickým chováním. Můžeme tedy říct, že emoce je stav zvýšené aktivity organismu. Často je prožívání nějaké emoce snadno rozpoznatelné i pro vnějšího pozorovatele, protože emoci doprovázejí vnější projevy, jako například postoj těla, výraz obličeje atd. Každá emoce je také něčím vyvolána, ať už jde o podněty vnější nebo vnitřní. Emoce představují „reakce subjektu na podnět, který hodnotí jako důležitý a který viscerálně, motoricky, motivačně a mentálně mobilizuje subjekt pro adaptivní aktivitu” (Milivojević, s. 15). Emoce nejčastěji vznikají v nějakém sociálním kontextu, tedy vyplývají z interakce s druhými lidmi. První emoce tudíž obvykle vznikají v prostředí rodiny, kde je dítě vystavováno různým situacím, které mohou vyvolat emoci. Každý člověk je v průběhu svého života ovlivňován jinými lidmi a sám je ovlivňuje. Vhodným psychologickým přístupem k problematice emocí proto je transakční model. Ten pomáhá vysvětlovat význam vrozených a získaných činitelů na vývoj a projevy emocí. Emoční vývoj musí být vnímán v kontextu rodinných emočních interakcí a také v kontextu interakcí mezi rodinou a vnějším světem. Vnější i vnitřní prostředí člověka se neustále mění a každý jedinec se mu musí nějak přizpůsobovat. Jednou z cest přizpůsobení jsou emoce, které slouží adaptaci, vyrovnání napětí a odstranění nepříjemných pocitů způsobených právě různými změnami vnějšího světa anebo lidského těla.

87


Emoce vznikají následkem působení určitých událostí. Emoce mají viscerální, pohybovou, motivační a mentální složku. zz

zz

zz

zz

Viscerální složky jsou takové, které provázejí vnitřní aktivaci organismu. Pohybová složka v sobě zahrnuje svalové napětí, postoj těla, pohyby a viditelné chování. Motivační stránka ukazuje, že emoce a motivace jsou silně provázané. Emoce nastartují a nasměřují naše jednání. Mentální složka zahrnuje myšlení, vnímání a jiné kognitivní procesy, které nám umožňují orientovat se v situaci a zahájit procesy, které povedou k adekvátní reakci.

Pokud se nám podaří přizpůsobit se situaci, ve které se nacházíme, pociťujeme kladné emoce – příjemnost, spokojenost. Pokud se přizpůsobení se nezdaří, přicházejí nepříjemné a frustrující pocity. Psychologické pojetí o emocích má dlouhou empirickou a teoretickou tradici. Navzdory poměrně uspokojivému objasnění fyziologického pozadí emoční aktivity existuje mezi psychology významná nejdenotnost v otázkách o původu, počtu a klasifikaci dílčích emočních kvalit.

Původ emocí Otázka o tom, co je rozhodujícím činitelem emočního vývoje u člověka, rozděluje psychology na evolucionisty a environmentalisty. První skupina postuluje, že emoční vývoj je výhradně věcí vrozených předpokladů osobnostního růstu, zatímco environmentalisté tvrdí, že pro tentýž proces jsou rozhodující vnější činitelé, zejména výchova, společnost, kultura a především procesy učení a následná individuální zkušenost.

Emoce a vrozenost Problematikou vrozenosti emocí se zabývá například etologie nebo srovnávací psychologie. Etologie zkoumá chování zvířat, projevy jejich

88

Emoce a osobnost

emocí, reakce na různé podněty. Primární emoce jsou společné pro člověka i vyšší živočichy, což pravděpodobně má základ ve společném orgánu, tedy limbickém mozku, který je hmotným základem pro vznik emocí. Limbický systém je nejstarší kortikální částí, která převádí informace z organismu do různých emocí. Adaptační a komunikační funkce tohoto neuroanatomického základu emoce vyzdvihují viscerální teorie emoce (J. W. Papez, 1937; P. MacLean, 1955). Hereditární původ emocí rovněž podporují ontologické psychologické studie. Významné jsou především výzkumy K. Bridgesové a C. E. Izarda. V článku Emoční vývoj v raném dětství přichází K. Bridgesová (1937) s teorií o kontinuálním vývoji lidských emocí, která se zakládá na pozorování novorozenců a batolat. Převratným zjištěním K. Bridgesové bylo, že člověk při narození nevlastní žádnou emoci. Pokud něco existuje, pak jsou to určité vrozené dispozice nebo emoční přednastavení, ze kterých se vyvíjejí dílčí emoční kvality člověka. O tomto emočním potenciálu K. Bridgesová hovoří jako o nespecifickém obecném vzrušení. Z tohoto důvodu je v prvních týdnech života jedno, zda novorozence hladíme nebo taháme za nožičku - jeho reakce bude pokaždé nespecifická a projeví se celým tělem, zdůrazňuje K. Bridgesová. Emoční vývoj má vlastní průběh, platný pro každého člověka. V průběhu třetího měsíce života se začíná diferenciace emocí na dvě protikladné základní emoce, a to dyskomfort a pohodu. Z těchto základů se dále vyčleňují primární emoce - kolem půl roku života z dyskomfortu vznikají zlost, strach a znechucení, zatímco z pohody se v prvním roce oddělují povznešení a obecná náklonnost. Náklonost se pak dělí na náklonnost k dospělým a později k dětem, atd. (obr. 1) Na konec diferenciace emocí navazuje opačný duševní proces, integrace. V procesu integrace emocí se jednotlivé emoce slučují v obecnější emoční kvality. Integrací emocí se osobnost dospělého člověka rozrůstá a obohacuje komplexními emocemi, zejména sentimenty lásky, vlastenectví, Já‑sentimentem atd. Podle K. Bridgesové je stanovené pořadí vývoje emocí všeobecně platné pro lidi všech kultur a společenských pozic, protože je určováno vrozeným psychickým programem.

89


Nespecifické vzrušení

Diskomfort

Narození

3 měsíc

Pohoda

Strach Znechucení Zlost

6 měsíc

Radost

Žárlivost

Náklonnost

k dospělým dětem

Štěstí

12 měsíců

18 měsíců

24 měsíců

Obr. 1. Přibližná doba vývoje dílčích emoci během prvních dvou let života dle K. Bridgesové.

Kritici tohoto pojetí naproti tomu poukazují na další rozhodující vlivy při vývoji emocí, zejména působení učení, individuální zkušenosti a dále četných společenských a kulturních činitelů. Poznatky z kognitivní a so ciální psychologie a kulturní antropologie stále více zdůrazňovaly vliv vnějších činitelů osobnostního růstu. Koncepce K. Bridgesové o kontinuálním vývoji emocí se proto stala neudržitelnou a bylo potřeba doplnit ji o zkušenostní a sociální rozměr. Povedenou revizi této teorie uskutečnil Carroll E. Izard. Výsledky jeho rozsáhlých šetření (Izard, 1971) lze shrnout následovně: zz

zz

90

Základní lidské emoce vznikají mezi druhým a sedmým měsícem postnatálního vývoje. Faciální (obličejové) projevy kojenců (zvedání obočí, svraštění nosu apod.) hovoří o kvalitě aktuálního emočního prožívání, ve kterém již hraje významnou roli jejich časná zkušenost.

Emoce a osobnost

zz

zz

zz

zz

zz

zz

zz

zz

zz

zz

Dospělí zcela přesně dokážou z projevu dítěte rozpoznat, kterou emoci prožívá. Během zrání se dítě učí rozpoznávat a vědomě třídit typický výraz tváře pro jednotlivé emoce a osvojuje si jejich slovní označení. Osvojení si vnímaného významu obličejové mimiky probíhá mezi 3. a 6. rokem života, zatímco slovní zvládání specifické faciální exprese až ve věku 7 až 11 let. Kojenec hned po narození projevuje spokojenost, zájem a dys komfort. V prvních 6 měsících života se ze spokojenosti vyčleňuje radost (3. měsíc), ze zájmu překvapení a z dyskomfortu smutek, znechucení, zlost a strach (5. až 7. měsíc). Primární emoce jsouuniverzální a biologicky dané, což dokazuje stejné pořadí výskytu u všech normálních kojenců napříč zkoumanými kulturami. Emoční vývoj nemůžeme oddělit od obecného psychického vývoje, zejména pak od zrání kognitivních funkcí. Proto také strach z cizích osob vzniká až poté, co dítě dokáže rozlišovat tváře blízkých osob. V pozdějším věku se u dítěte objevují složitější emoce týkající se prožívání vlastního Já. Kolem 18. měsíce života již pociťuje nerozhodnost, závist a soucit, a kolem 2. roku je schopno normativního hodnocení sebe sama. Z tohoto základu vycházejí další rafinované emoce narůstajícího sebepojetí mladé osobnosti, zejména pýcha, stud a vina.

Emoce a učení Jak už bylo řečeno, pro osvojování si a chápání emocí je důležitý kulturní a sociální kontext a příslušná individuální zkušenost. Každý jedinec vyrůstá v kultuře, v níž je zvykem na určitou situaci reagovat určitým způsobem. Kulturní kontext tedy má vliv jednak na kvalitu dané emoce,

91


tak na způsob jejího vnějšího projevu. Obojí si osvojujeme pomocí sociálního učení, stejně jako obecně platné normy, zvyky a obyčeje. Sociální učení a vznik emoce Klasickým důkazem o působení vnějších činitelů na vývoj emoce je Watsonův experiment, jehož hlavním aktérem byl devítiměsíční Albert. Malý Albert si s oblibou hrával s bílými laboratorními potkany. Watson několikrát záměrně vyvolal silný zvuk, na který malé děti reagují strachem, což způsobilo, že se Albert začal bát nejenom bílých potkanů, ale také dalších předmětů bílé barvy, např. matčina kožichu atd. Mezi neutrálním podnětem, který je představován potkanem a traumatickou událostí (nečekaný, silný zvuk) vzniká mentální asociace (strach), která poté generalizuje na obdobné situace. Ze sociálních činitelů a učení tak vzniká zkušenost a odpovídající emoce na určitý podnět. Watson tak měl za to, že objevil důkaz o získaném původu lidských emocí. Teorii o vnějším původu emoce potvrzují také kulturní a sociální preference k různým druhům potravy. Například Číňané či Korejci jsou známí konzumací psího masa, jež pro ně představuje opravdovou lahůdku, a vyvolává tak příslušnou emoční touhu, zatímco pro Evropana již samotná představa vyvolá znechucení. Zajímavá je i emoční odpověď, kterou vyvolává narození dvojčat. Tak podle antropologů se v některých australských kmenech očekává, že po narození dvojčat bude jedno z nich ůzabito; rodiče se zde za dvojčata stydí, protože více mláďat se zpravidla rodí živočichům, se kterými se tito lidé nechtějí ztotožnit. Naopak u příslušníků kmene Bankundo v Kongu je narození dvojčat vítané a jejich matka je předmětem úcty celého kmene. Mezi dalšími významnými oblastmi člověka, ve kterých se projevuje vliv sociálního učení a kultury, patří sexualita a smrt. Například v kulturách, které označujeme za patriarchální, existuje nulová tolerance vůči sexuální aktivitě před svatbou. Pokud k něčemu dojde, je toto chování chápáno jako zavrženíhodné. Také se jinak přistupuje k nevěře u žen a u mužů. I když ani u jednoho pohlaví není takové hování žádoucí, mužům je promíjeno daleko snadněji - pokud ne přímo tolerováno. Naproti

92

Emoce a osobnost

tomu žena, která je nevěrná, je odsuzována, okolí jí dává najevo své opovržení a ona sama se stydí a prožívá hanbu. Taktéž smrt člověka vyvolává v různých kulturách různé emoce. V naší kultuře je ztráta milované osoby doprovázena velkým smutkem a bolestí, ale třeba u některých filipínských kmenů se nijak dlouhý smutek nedrží, obvykle bývá jen jednodenní, zvlášť pokud zemřel někdo už starý. Ještě odlišnější postoj je obvyklý u sibiřských kmenů, kde je smrt vnímána jako zcela přirozená, téměř pozitivní událost a příbuzní jsou uklidněni tím, že duše odešla do ráje.

Klasifikace lidských emocí Emoce bývají nejčastěji rozlišovány a tříděny do skupin podle určitých společných znaků, zejména délky trvání a kvality emočního projevu. Podle délky trvání se emoce dělí na afekty, nálady a dlouhodobé emoční vztahy. zz

zz

zz

Afekty jsou emoce, které rychle vznikají, mají krátký ale bouřlivý průběh, jsou velmi intenzívní. Jde např. o afekty hněvu, smutku, studu, zlosti, děsu, radosti atd. Osoba při nich může ztratit racio nální náhled. Afekty mají tendenci k okamžitému jednání („vybití”). Nálady trvají déle než afekty, nejsou tolik intenzívní a spíše tvoří ideální půdu pro vznik dílčích emocí. U nálad není patrný žádný konkrétní podnět. Ovlivňují stupeň, ráz a trvání ostatních psychických funkcí, jako jsou pozornost, paměť, motivace, myšlení, chování, zájmy, postoje atd. Dlouhodobé emoční vztahy mohou být vášně, tedy intenzivní, dlouhodobé a trvalé city, směřující ke konkrétní bytosti (například láska k určitému člověku, domácímu mazlíčkovi apod.), ke skupinám (politická příslušnost), věcem (plyšový medvídek, auto), idejím (náboženství), aktivitám (charita, volejbal) atd.

93


Podle kritéria kvality emočního projevu se emoce dělí na nižší a vyšší. zz

zz

Nižší nebo také primární emoce jsou spojeny s instinkty (vrozené reakce, vnuknutí) a pudy (cílená činnost až nutkání vycházející ze základních životních potřeb, například hlad, sex). Řadíme mezi ně city somatické (například pocit únavy, bolesti, hladu a jiné) a city obranné nebo útočné, které slouží jako obranný mechanismus proti ohrožujícím vlivům. Skupinu nižších nebo také primárních emocí tvoří radost, smutek, strach a hněv. Jejich projevy jsou např. pláč nebo leknutí. Mezi vyšší emoce se řadí trvalejší city a sentimenty. Vyšší emoce se často označují jako morální city, protože jsou součástí etických, estetických, sociálních a intelektuálních postojů a jednání. Získávají se v průběhu života (nejsou vrozené) a jsou ovlivňovány společností. Mívají zpravidla podobu dlouhodobého emočního stavu a jako takové působí na charakter a sociální motivaci osobnosti.

Různí psychologové uvádějí odlišný počet primárních emocí. Podle J. Watsona primární emoce tvoří radost, strach, smutek, hněv. Podle R. L. Atkinsonové (2003) existuje 6 primárních emocí - překvapení, znechucení, smutek, vztek, strach a štěstí. Klasifikace R. Plutchika (in Atkinson et al., s. 398) rozlišuje 8 primárních emocí podle situací, které je vyvolávají - smutek (ztráta milovaného člověka), strach (ohrožení), vztek (překážka), radost (potenciální partner), důvěra (přijetí ve ve skupině), znechucení (odporný objekt), očekávání (nové území) a překvapení (objevení nového objektu). Podrobnou klasifikaci více než 30 lidských emocí nabízí Z. Milivojević (1999). Mezi hlavní emoce v jeho systému patří: přání, frustrace, spokojenost, štěstí, radost, naděje, nuda (strukturální a situační), lhostejnost (strukturální a situační), naštvanost, pohrdání, sebepohrdání, méněcennost, nenávist, nenávist sebe sama (sebepohrdání, sebefrustrace, sebe týrání a sebedestrukce), závist (konstruktivní a destruktivní), vzdor,

94

Emoce a osobnost

znechucení, strach, tréma (podněcující nebo inhibující), úzkost (reálná, neurotická a morální), starostlivost, důvěra, stud, pýcha, vina, láska, žárlivost, smutek, deprese, humor atd. Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu ATKINSON, R. L., R. C. ATKINSON, E. E. SMITH, D. J. BEM a S. NOLEN-HOEKSEMA. ATKINSON, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. BRIDGES, K. M. B. Emotional Development in Early Infanty. Child Development. 1932, roč. 4, č. 3, 324 – 341. MILIVOJEVIĆ, Z. Emocije: Psihoterapija i razumevanje emocija. Novi Sad: Prometej, 1999. IZARD, C. E. Measuring emotions in infants and children. New York: Cambridge University Press, 1982. IZARD, C. E. Innate and universal facial expressions: Evidence from developmental and cross-cultural research. Psychological Bulletin. 1994, č. 115, 288 - 299. IZARD, C. E. a B. P. ACKERMAN. Motivational, organizational, and regulatory functions of discrete emotions: In M. Lewis and J. M. Haviland-Jones (Eds.). New York: Guilford, 2000, 253 – 264. Handbook of Emotions, 2. ZARD, C. E., C. E. a J.A. ABE. Developmental ganges in facial expressions of emotions in the strange situation during the second year of life. Emotion. 2004, roč. 3, č. 4, 251 - 265.


95

Motivační dispozice osobnosti

Úvod Pojmy motivace a motivy jsou stěžejní pro vyjádření aktivity člověka. Motivy i motivace mají svérázný význam pro psychologické vysvětlení osobnostní dynamiky. Je však potřeba tyto pojmy rozlišovat, i když nejen laikové, ale často i psychologové je používají jako synonyma. Pokud chceme vysvětlit motivaci, můžeme říci, že se jedná o proces spuštění aktivity člověka, jeho následného zaměření na objekty a cíle a v neposlední řadě i o proces regulace této aktivity. Jinými slovy, motivace představuje komplexní psychický proces, ve kterém dominují prožitek aktuálního stavu a také určitý cíl. Prožitek je tedy spojen se situací, kdy se člověku něčeho konkrétního nedostává, nebo naopak má něčeho konkrétního nadbytek, zatímco cíl se objeví ve chvíli, když člověk usiluje o odstranění napětí nebo narušené rovnováhy, která zmíněný nedostatek nebo nadbytek vyvolala. Na druhé straně motiv představuje spouštěcí sílu (drive), jež iniciuje aktivitu člověka, zaměřuje ji a taky ji reguluje. Jinými slovy, motiv je fyziologický nebo psychologický činitel, který iniciuje a reguluje aktivitu za účelem dosažení určitého cíle. Motiv se funkčně velice podobá pojmu potřeba. Také v tomto případě často dochází k zaměňování obou pojmů, i když jejich význam je odlišný. V tom smyslu je nezbytné zdůraznit následující: zz

zz

96

Motiv nás nutí k určitému cíli, zatímco potřeba je pouze stav nedostatku nebo nadbytku něčeho; Motiv je obecnější pojem a jako takový zahrnuje jednak potřebu a jednak chování směřující k cíli, kterým je potřeba, tedy daný nedostatek nebo nadbytek, uspokojen. V tomto smyslu pocit hladu


reprezentuje potřebu, představa jídla reprezentuje cíl a vše společně tvoří odpovídající motiv, tedy snahu najít a sníst potravu, a tím uspokojit potřebu. Psychologie motivů a motivace je neoddělitelná od sociální psychologie. Podle N. Rota „socializace zanechává nejsilnější a nejhlubší účinek u motivace, více, než u jakékoli jiné psychické funkce člověka” (Rot, 1972, 213). Tento výrok platí pro všechny lidské potřeby a motivy, jak vzozené, tak získané. I zde vidíme, že socializace je celoživotní proces utváření individuální osobnosti jedince, přičemž iniciuje a reguluje všechny psychické funkce a procesy, tedy vše, co označujeme pojmem dynamika osobnosti včetně jejích motivačních pochodů.

Problém klasifikace motivů Psychologická teorie disponuje četnými klasifikacemi lidských potřeb, motivů anebo motivací. Důvodem je nesmírně velký počet lidských motivů a potřeba psychologů orientovat se v tomto motivačním prostoru, zejména při explikaci lidského (individuálního nebo skupinového) jednání. Tyto klasifikační systémy zpravidla navazují na určité širší teoretické koncepce osobnosti, zejména psychoanalýzu S. Freuda, humanistickou psychologii A. Maslowa, personologii G. Allporta a H. Murraye anebo na instinktivistické učení W. McDougalla. Kromě teoretických rozdílů se do jednotlivých klasifikačních systémů motivů také promítají různorodá kritéria a dělení. Motivy lze rozlišovat motivy podle toho, zda spočívají na vrozených, či získaných potřebách, což vymezuje kategorie biologických a naučených motivů. Mezi biologické, vrozené motivy patří motiv hladu, žízně, odpočinku, sexuální motiv atd., zatímco naučené motivy tvoří četné dynamismy, které člověk získává v kontaktu se specifickou společnosti a kulturou. Další klasifikace rozlišuje primární a sekundární motivy. Často se vrozené motivy alternativně označují jako primární motivy, zatímco

97


všechny ostatní motivy, jež souvisejí s naučenými potřebami se označují jako sekundární motivy. Avšak N. Rot zdůrazňuje, že v psychologii se často hovoří o primárních motivech v souvislosti s tím, jaký mají význam pro biologické a sociální přežití člověka. V tom smyslu se kromě vrozených, biologických motivů označují jako primární také významné sociální motivy, zejména motiv bezpečí nebo motiv sounáležitosti (Rot, 1972). Další časté dělení lidských motivů představují kategorie biologické a sociální motivy. Zatímco biologické motivy artikulují tělesné potřeby, sociální motivy spíše souvisejí s psychickými a společenskými potřebami člověka. Někdy se však objeví biologický motiv, jehož původ není vrozený, nýbrž představuje výsledek sociálního učení. Jinými slovy, existuje řada sociálních zkušeností, které se postupně přeměňují do konkrétní potřeby a v doprovodu odpovídajícího homeostatického mechanismu pak výrazně ovlivňují lidskou činnost. Jde především o návykové chování, zejména různé druhy závislosti, např. na nikotinu, alkoholu, droze nebo také gamblerství. Na druhé straně, motivy, jež vyjadřují psychické potřeby a ke svému naplnění vyžadují sociální kontakt a také se objevují u většího počtu lidských jedinců, označujeme pojmem sociální motivy. Jiné klasifikace motivů spíše rozpracovávají širší teoretické systémy a výklady osobnosti. Především sem patří instinktivistické pojetí osobnosti W. McDougalla, dále jeho psychoanalytická odnož S. Freuda, poté již zmíněný humanistický výklad potřeb a motivů a konečně také Allportův koncept o funkční autonomii motivů. zz

zz

98

Instinktivistické pojetí W. McDougalla postuluje, že vrozená dynamická výbava člověka mj. sestává z 18 druhu instinktů, ze kterých derivují všechny individuální a skupinové (sociální) motivace člověka. Psychoanalytické pojetí S. Freuda hovoří o vrozeném původu dvou hlavních instinktů - života a smrti, ze kterých pramení veškeré dynamické procesy, ať už vědomé, nebo nevědomé, dále individuální a sociální motivy a také kulturní obsahy a hodnoty. Myšlenku o nevědomé motivaci první nevyslovil S. Freud, nýbrž experimentální psycholog Hermann Ebbinghaus, který v roce 1885


zz

zz

publikoval studii o „úmyslném zapomínání” (srov. Phares a Chaplin, 1997, s. 68-69). A. Maslow přišel s humanistickým výkladem potřeb a motivů, podle něhož motivy jsou v určitém hierarchickém uspořádání (obr. 1). V tomto motivačním systému zdůrazňuje význam vyšších motivů nad nižšími potřebami, nicméně prioritu uspokojení diktují nižší potřeby. Základ hierarchie tvoří fyziologické potřeby, nad kterými se nachází potřeba bezpečí. Třetí rovinou hierarchie jsou potřeby sounáležitosti a lásky, čtvrtou pak tvoří potřeba úcty a uznání, zatímco vrchol pyramidy sestává z motivu seberealizace. Další kritérium dynamického uspořádání lidských motivů bere v potaz základní princip naplnění té které roviny potřeb. Nižší potřeby a odpovídající motivace se proto řídí principem homeostáze, což především platí pro fyziologické potřeby a potřebu bezpečí. Vyšší lidské potřeby se zpravidla řídí principem růstu, což napovídá, že jejich uspokojením nedochází k vyhasnutí aktuální potřeby, nýbrž že její intenzita roste dál (Maslow, s. 148-152) V souladu s vlastní personologií, v níž postuluje idiosynkratičnost (jedinečnost) osobnosti, vyvinul G. Allport vlastní psychologickou teorii motivace, zejména funkční autonomii motivů (FAM). G. Allport postuloval, že člověk se nachází v neustálém procesu tvoření nových a nových motivů, což jednak souhlasí s paradigmatem o celoživotním růstu osobnosti a jednak podporuje myšlenku o zcela jedinečném strukturálním a dynamickém uspořádání osobnosti každého člověka. Každý člověk si vyvíjí jedinečný motivační systém, který je odlišný od motivačního systému jiné osobnosti. Teorie FAM postuluje, že nové motivace nastávají přeměnou někdejších prostředků, jež sloužily k uspokojení základních potřeb, ve zcela nový, autonomní motiv. Například rybolov dříve sloužil k uspokojení hladu a přežití, později se tento prostředek přeměnil v samostatný motiv, který je sám sobě cílem. Takto lze podle G. Allporta objasnit řadu zájmů, koníčků a dalších motivací současného člověka. Říká, že čím více autonomních motivací osobnost má, tím je kultivovanější, a naopak.

99


SEBEREALIZACE

UZNÁNÍ

SOUNÁLEŽITOST

BEZPEČÍ

FYZIOLOGICKÉ POTŘEBY

Obr. 1. Hierarchie motivů dle A. Maslowa.

Biologické motivy Výše jsme uvedli, že biologické motivy se převážně vztahují k vrozeným potřebám organismu, a v tomto smyslu biologické potřeby tvoří fylogenetické pouto mezi člověkem a ostatními živočichy. Univerzálnost vrozených potřeb však neznamená totožnost projevů a praktického naplňování biologických motivů. Na rozdíl od vrozených potřeb je biologická motivace u člověka výrazně ovlivněna socializačními procesy a kulturou, dále také zkušenostmi a cílevědomým úsilím osobnosti. Vrozené a biologické motivy jsou nezbytné pro přežití jedince a lidského druhu. „Vrozené motivy spočívají na fyziologických a neurálních strukturách organismu. Tyto motivy sdílejí všichni lidé. Bezprostředně určují přežití jednotlivců a druhu. My všichni k životu potřebujeme potravu a vodu. To, že jednotlivec může přežit bez sexu, neplatí pro celý druh.” (Phares a Chaplin, 1997, s. 435).

100


Nevelký počet biologických motivů sestává z motivů hladu a žízně, sexuálního motivu, tzv. mateřského pudu, dále motivů zachování tělesné teploty, odstranění bolesti, aktivace organismu, odpočinku, spánku aj. Všechny tyto motivy naplňují homeostatický princip - nedostatek či přebytek něčeho v organismu vyvolává nerovnováhu a následnou aktivaci biologického motivu, kdežto dosažení příslušného cíle (ukojení potřeby) vede ke znovunastolení homeostázy. Experimentální evidence svědčí o tom, že mezi nejsilnější biologické motivy patří mateřský pud, dále následují motivy žízně, hladu a sexuální motiv. Motivy hladu a žízně patří mezi nejfrekventovanější experimentálně zkoumané dynamické činitele chování, zejména u živočichů. Získané poznatky mají univerzální význam a platí í pro objasnění lidského chování. Vrozená povaha motivů hladu a žízně je u člověka výrazně modifikována sociálním učením a kulturou. V tomto smyslu můžeme hovořit o institucionalizaci hladu či žízni. Sociální a kulturní příslušnost určují, co, kdy anebo jakým způsobem se konzumuje (ať už potrava, nebo nápoj). To vše vytváří specifický styl života, který zpětně modeluje určité osobnostní vlastnosti a psychické funkce. Delší absence jídla, kvůli chudobě nebo jiným důvodům, může podmínit vývoj určitých osobnostních rysů, například přehnanou šetrnost, lakotu a další vlastnosti tzv. shromažďovacího charakteru. Taktéž sociální učení a kulturní hodnoty určují preference anebo averze vůči některým pokrmům a nápojům, nehledě na jejích kalorickou a jinou hodnotu. Dalšími významnými činiteli modifikace těchto vrozených potřeb jsou psychického původu. Zejména individuální představivost (přestava určitého pokrmu nebo nápoje), zkušenost a další psychické obsahy zvyšují anebo snižují potřebu jídla a pití. Zde je nutno poukázat na význam individuálních návyků při vyvolávání a uspokojování motivů hladu a žízně. Návyky jakožto získané dispozice osobnosti často stojí za individuální preferencí fyziologicky škodlivé stravy nebo pití, a naopak. Příkladem je individuální obliba tučných hamburgerů, slazených nebo alkoholických nápojů, zatímco jiné produkty, byť nutričně vydatné a zdravé, vyvolávají odpor. Mateřský pud sestává z potřeb mít potomky a starat se o ně. Pouze druhou potřebu, tedy péče o vlastní dítě, lze považovat za vrozenou,

101


která se aktivuje po porodu a kulminuje v situaci ohrožení dítěte. Mateřský pud patří mezi nejsilnější pudy, což dokazují experimenty s živočichy a taktéž situace potenciální či reálné hrozby. Na druhé straně, potřeba mít vlastní potomky je naučená a situačně ovlivněná sociálním statusem, kulturou a dalšími vnějšími nebo také psychickými předpoklady. Zejména u žen, které mají problém s početím dítěte, se tato potřeba zintenzivňuje a v podobě Franklova paradoxního záměru komplikuje další aspekty seberealizace, včetně prožitku životního smyslu. Sexuální motiv souvisí s činnosti neurokortikálních a hormonálních mechanismů, zejména hypofýzy, a sekrecí odpovídajících pohlavních hormonů - androgenů u mužů a estrogenů u žen. Přitom neurální a hormonální činnost lze považovat jen za nezbytný základ sexuální motivace, nikoliv však za podmínku její úspěšné realizace. Kromě fyziologie předpokládá plnohodnotná a uspokojivá sexuální činnost účast různých psychických procesů a osobnosti jako celku. Svědčí o tom řada psychosexuálních poruch a anomálii sexuální povahy, které vyjadřují četné psychické potíže a traumatické zkušenosti. Tito psychické činitelé zpětně problematizují křehkou emoční rovnováhu osobnosti, rozkládají její sexuální identitu a v poslední řadě její schopnost plnohodnotné sexuální aktivity. Sexuální motivace patří mezi nejplastičtější ve smyslu konkrétního naplnění sexuální touhy. Existuje obdivuhodná šíře sexuálního chování, což souvisí s výchovou člověka, jeho zkušenostmi, se sociálními a kulturními podmínkami života. Již S. Freud zdůrazňoval kulturní a sociální bariéry spontánního projevu individuální sexuality. Kultura, náboženství, sociální příslušnost a další restriktivní činitelé institucionalizují lidskou motivaci, která odpovídá očekávaným normám sociální žádoucnosti, mravní slušnosti a nezbytného prodlužování druhu. Z toho důvodu existuje řada zástupných objektů sexuální praxe, podobně jako různé pojetí toho, co je povoleno, a co není, co je přitažlivé, a co ošklivé, kde končí příbuzenství a kde začíná říše sexuální sebeaktualizace. Sexuální motiv je součástí komplexní emoce partnerské lásky, nikoliv však její základní podmínkou. Láska mezi mužem a ženou nebo mezi homosexuálními partnery setrvává i po odeznění prvotního období sexuální přitažlivosti a praxe. V tomto smyslu je láska je nadřazena sexualitě,

102


emoce navyšuje motivaci, čímž je člověk kultivován a emancipován vůči vrozeným potřebám. Existuje potřeba pocitu tepelné pohody. Je splněna, pokud je organismus schopen automatického udržení teplotního stavu. V mnoha případech však člověk musí zasáhnout a v zimě zatopit a obléct se, v létě vyhledat stín a ochlazovat se, což původní potřebu mění v odpovídající motiv. Eliminace přebytečných látek, odstranění bolesti a odpočinek jsou vrozené potřeby, které člověk částečně řeší automaticky, mnohdy však cílevědomě, což označujeme jako příslušné motivy. Mezi další vrozené potřeby, které u člověka přerůstají do odpovídajících motivů, patří cílevědomá aktivita, která zaměstnává a využívá fyzické a mentální procesy jedince. Příbuznou potřebě být aktivní je vrozená potřeba poznávat nové prostory a získávat zkušenosti, což u člověka, na rozdíl od podobné potřeby u vyvinutějších organismů (orientační reflex), přerůstá v jedinečný funkčně autonomní motiv (G. Allport), vyjadřovaný zcela specifickými zájmy, např. turistikou, cestováním, vynalézavostí apod.

Sociální motivy Řada lidských motivů, které vycházejí zejména z pasychických potřeb a které lze uspokojit pouze v přímém anebo nepřímém kontaktu s jinými osobami, se označuje pojmem sociální motivy. V sociální psychologii se tradičně pojednává o gregárním a afiliačním motivu, motivu sebepotvrzení, motivu bojovnosti, motivu bezpečí aj. Gregární motiv se manifestuje v tendenci jedince stát se součástí širší skupiny lidi a prožít uspokojení ve společných nebo skupinových aktivitách (srov. Reber a Reber, s. 199). W. McDougall uvažoval o gregárním motivu jakožto o součásti vrozené motivační výbavy člověka. Ve své knize Úvod do sociální psychologie z roku 1908 zdůrazňoval instinktivní povahu gregárního motivu a jeho klíčový význam pro sociální život lidí. Důkazem jsou dle W. McDougalla evidentní manifestace této potřeby u různých sociálních živočišných druhů včetně některých druhů hmyzu. Tendence patřit do skupiny uspokojuje,

103


zatímco nedostupnost skupiny anebo vyloučení z ní vyvolává u jedince napětí a pocity nevolnosti nebo ohrožení. Člověk se lépe cítí v plném divadle, než když je tam sám, taktéž je příjemnější procházet se ulicemi plnými kolemjdoucích než naopak. Podle behavioristů je gregární motiv naučená záležitost, pocházející z časné zkušenosti dítěte, jeho původní neschopnosti postarat se o sebe a závislosti na dospělých. Tím se podle behaviorisů vytváří sekundární potřeba, návyk být ve společnosti ostatních, čili trvalá charakterová nebo sociální vlastnost, kterou označujeme pojmem gregární motiv. Motiv afiliace se manifestuje v tendenci člověka sdružovat se s ostatními lidmi s cílem dosáhnout lidského kontaktu. Nedostatek lidského kontaktu a možnosti sdílet vlastní myšlenky a pocity je důvodem závažných psychických a sociálních problémů jedince. Zejména se to projevuje při subjektivním prožívání nouze, v nejasných situacích, při hromadném ohrožení apod. Podle sociálního psychologa S. Schachtera redukuje afiliace s ostatními jedinci nebo širší skupinou lidí úzkost a zároveň zvyšuje kognitivní schopnosti člověka. Z experimentů P. Zimbarda vyšlo, že strach zvyšuje afiliační tendence, zatímco úzkost naopak vyvolává tendenci vzdalovat se od ostatních lidi. Podle S. Schachtera existuje souvislost mezi pořadím narození a intenzitou afiliace jedince. Ta se nejintenzivněji projevuje u prvorozených, zatímco u dalších sourozenců potřeba afiliace postupně klesá. Motiv sebepotvrzení lze definovat jako tendenci být kladně vnímán a hodnocen a také akceptován ze strany okolí, zejména referenční skupiny. Součástí této obecné potřeby je i touha po vlastním zvýraznění mezi ostatními jedinci, po veřejném schvalování vlastních myšlenek nebo postupů a touha po obecném veřejném uznání. Podobný motiv měl na mysli A. Adler, když zdůrazňoval vývojový princip superiority. Tendence k nadřazenosti vlastní osoby mj. vyjadřuje potřebu zabezpečit nezbytné podmínky pro vývoj vlastního tvůrčího potenciálu a osobnosti jako celku. Jedná se o ontogeneticky časný motiv, pomocí kterého dítě postupně odbourává uvědomělou a tíživou představu o vlastní nedostatečnosti (tzv. komplex inferiority).

104


N. Rot (1980) zjišťuje v motivu sebepotvrzení přítomnost triády specifických potřeb: sociální prestiže, dominance a sociální moci. zz

zz

zz

Sebepotvrzení pomocí dobrého jména nebo reputace se manifestuje jako motiv prestiže. Sebepotvrzení pomocí možnosti rozhodovat ve sféře individuálního nebo skupinového života se označuje pojmem dominance. Touha po moci nad ostatními jedinci nebo skupinami ozřejmuje motivaci k moci. Přestože se jedná o významný sociální a politický motiv, motiv moci nadále zůstává nejméně prozkoumaným dynamismem personálních a skupinových událostí.

K motivu sebepotvrzení náleží příbuzné sociální motivy, zejména motivy nezávislosti, sebeaktualizace a kreativity. Nezávislost jako motiv vývojově graduje a kulminuje v adolescenci. Podstatou motivu nezávislosti je tendence zbavit se cizí kontroly, řízení, nátlaku, zejména při rozhodování o vlastních záležitostech. Motiv sebeaktualizace je ze všech personálních motivů nejspecifičtější a vyjadřuje bytostní potřebu člověka optimálně se vyvíjet. Ve stejném kontextu působí i tvořivost, kterou lze pokládat za nedílnou motivační součást individuální sebeaktualizace. Člověk skrze vlastní tvorbu odhaluje nové prostory pro autentické vyjádření vlastních schopností, materializuje své myšlenky, a tak participuje na budování kulturního dědictví. Motiv bojovnosti představuje osobnostní úsilí dosáhnout žádoucích cílů za každou cenu, třeba i pomocí donucovacích prostředků nebo násilím. Motiv bojovnosti nebere ohled na potřeby anebo zájmy jiných osob a normy žádoucího nebo slušného chování. Je častější než opačný motiv mírumilovnosti a jako takový je dáván do souvislosti se specifickou výchovou, sociálním učením, historickými, náboženskými a jinými vlivy. Nicméně je nutno rozlišovat motiv bojovnosti od motivu agresivity, neboť agresivita je cíl, negativní směřování k někomu nebo něčemu s cílem poškodit anebo ublížit. Motiv bojovnosti lze naproti tomu pokládat za jeden z prostředků, pomocí kterého osobnost usiluje o dosažení cíle.

105


Přijatelnou formou motivu bojovnosti je kompetice neboli soutěživost. Soutěživost se v mnoha současných společnostech stává nevyhnutelnou součástí socializace mladých lidi, kteří se připravují zaujmout vlastní místo v tržních a konzumních podmínkách života. Výsledkem je vývoj specifického motivu výkonnosti, jehož naplnění se stává samostatným cílem a nejvyšší hodnotou. Motiv výkonnosti patří mezi nejvíce prozkoumané dynamismy individuálního a skupinového chování v rámci sociální psychologie osobnosti. Seznam použité literatury a literatura k dalšímu studiu MASLOW, A. Motivation and personality. New York: Harper, 1954. PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997. REBER, A. S. a E. S. REBER. The Penguin Dictionary of Psychology. London; New York: Penguin Books, 2001. ROT, N. Osnovi socijalne psihologije: Socijalizacija. Beograd: ZUNS, 1972. ROT, N. Socijalna interakcija II: Grupa i organizacija. Beograd: SDPS, 1980.


106

Poznání a osobnost

Úvod Způsob, jakým jedinec vnímá a interpretuje vlastní svět, významně ovlivňuje jeho ostatní psychické funkce, chování a osobnost jako celek. Z toho důvodu se psychologická explikace osobnosti neobejde bez hlubšího poznání kognitivních procesů a zejména toho, jak člověk vnímá, myslí a hodnotí. Ve vědeckém poznání osobnosti proto stále převažují subjektivní evidence a premisy, na základě kterých psychologie odhaluje zcela jedinečnou fenomenologii individuálního prožívání a hodnocení vyvíjející se osobnosti. O epistemologické hodnotě subjektivních dat při vědeckém výzkumu člověka se dočteme i v pracích zakladatelů poměrně objektivní psychologické disciplíny - experimentální psychologie W. Wundta či psychofyziky E. H. Webera a T. G. Fechnera. Zatímco Wundt postuloval nezbytnost studia introspektivních sdělení pro psychologické studium člověka, E. H. Weber a T. G. Fechner hledali odpověď na věčnou filozofickou otázku o tom, jak se fyzický podnět přeměňuje v subjektivní zážitek a odpovídající vědomí o něm. Tento „skok” z fyzického anebo materiálního světa v subjektivní svět lze vyjádřit pomocí kvantifikovatelné veličiny označované jako dolní neboli minimální práh citlivosti, zatímco každý další rozdíl v citlivosti vůči vnějšímu podněcování T. G. Fechner označil pojmem nejmenší pozorovatelný rozdíl (angl. just noticeable difference). V rovině subjektivního prožívání představují hranice mezi nejmenším pozorovatelným rozdílem dvě hodnoty, zatímco příslušný psychický pochod lze označit jako subjektivní hodnocení. Z metodologického hlediska to znamenalo jistý pokrok v možnosti vědeckého měření subjektivních fenoménů, zejména měření pomocí subjektivních škál sebehodnocení. S. S. Stevens

107


později modelu fyzický-psychický dodal chybějící fyziologické kontinuum, což překonalo interpretační nesrovnalosti a významně posunulo psychologické poznání kognitivních osnov osobnosti. Poznávající člověk zaujímá vůči předmětu vlastního poznání aktivní postoj. Tato aktivita je zprostředkována dílčími, funkčně propojenými psychickými procesy. Poznání kladně ovlivňuje růst osobnosti, rozšiřuje její horizonty, zkvalitňuje dovednosti a praktickou činnost člověka a také podporuje jeho sociabilitu. Na druhé straně, kultivace osobnosti má zpětný a příznivý vliv na funkčnost a kvalitu všech poznávacích procesů, nejen těch jednodušších, zejména vnímání, paměť a představivost, ale také složitějších procesů učení, myšlení a inteligence.

Od čití k představám Čití Čití je elementární fyziologický pochod, ze kterého se dále formují subjektivní počitky a vjemy. Čití, počitky a vjemy tvoří základ individuálního vnímání, zapamatování a představivosti. Člověk vlastními smysly přijímá vnější a vnitřní podněty určité intenzity a kvality, které dále analyzuje a zpracovává pomocí specifických mozkových struktur, označovaných jako smyslové analyzátory. Výsledkem toho jsou jednoduché a často uvědomělé percepční jevy – počitky specifických senzorických kvalit (kválií) v souladu s činností dílčích smyslových orgánů - zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu. Příkladem počitku je blikající světlo, bolest, bzučivý zvuk atd. Více různorodých počitků tvoří složitější percepční celek - vjem. Neuropsychologickým pozadím a podmínkou utváření vjemu je simultánní součinnost jednotlivých smyslových analyzátorů. V tom smyslu i R. L. Atkinsonová píše, že „vjemy jsou představovány integrací a smysluplnou interpretací dílčích počitků” (2003, s. 111). Vjemy jsou nejčastěji doprovázeny odpovídajícím uvědoměním si je prožívajícího subjektu - např. že začalo pršet, nebo že průvan rozbil okno apod.

108


Každý počitek anebo složitější vjem a vnímání závisí na schopnosti subjektu přijímat, přenášet, zpracovávat a interpretovat význam odpovídajících vzruchů vyvolaných podněty. Příjem podnětů a vznik, přenos a zpracovávánívzruchů primárně souvisí s činností periferní a centrální nervové soustavy, s tím, co se označuje jako subjektivní citlivost či individuální „schopnost přijímat podněty” (Hartl a Hartlová, 2000, s. 87). Tato schopnost a schopnost rozlišovat dílčí intenzity stimulů bylo hlavním předmětem psychofyziky. V souvislosti s tímto psychofyzikové vyjadřují senzitivitu osobnosti kategoriemi minimální (absolutní), diferenciální a maximální práh. Minimální neboli absolutní práh odpovídá nejnižší intenzitě podnětu, kterou je osobnost schopna vnímat a která vede ke vzniku odpovídajícího počitku (pocitu). S nižším absolutním prahem dochází ke zvýšení subjektivní citlivosti a naopak. V souvislosti s funkcí jednotlivých smyslových orgánů vymezili psychofyzikové nejnižší podnětové situace, které je člověk schopen vnímat (tabulka 1).

Smysl

Minimální podnět

Zrak

Plamen svíčky viditelný za jasné noci ze vzdálenosti 48 km

Sluch

Tikot hodinek slyšitelný za ticha ze vzdálenosti 6 metrů

Chuť

Čajová lžička cukru rozpuštěná v 10 litrech vody

Čich

Jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru 6 místností

Hmat

Pád mušího křídla na tvář z výšky 1 centimetru Tabulka 1. Minimální stimulace pro dílčí smyslové vnímání.

Na druhé straně souvisí interpretace prožitých podnětů mj. i s různými osobnostními vlastnostmi, zejména s aktuálním stavem jedince, což zahrnuje četné fyzické, fyziologické, motivační a emoční stavy, nebo také individuální zkušenost, vzdělání anebo sociální a kulturní charakteristiky osobnosti. Jedná se o složitou matrici souvislých vlivů, která je zcela individuálně specifická a také mimořádně dynamická a měnitelná. To vše

109


ovlivňuje psychofyzickou kondici osobnosti a také její způsob hodnocení skutečnosti. Subjektivní prahy citlivosti se tudíž mění pod vlivem různých faktorů, kterými mohu být vlivy prostředí, únava, alkohol, drogy, nikotin, subjektivní očekávání výsledku apod. Absolutní práh zpravidla klesá pod vlivem percepční akcentuace neboli subjektivním zdůrazňováním přijatelných obsahů a situací. Percepční obrana na druhé straně vyvolává zvýšení absolutního prahu, což coby snížená citlivost chrání osobnost v ohrožující situací, např. vůči frustrujícím osobám, obsahům anebo situacím, které mohou vyvolat reálnou, morální nebo neurotickou úzkost.

Vnímání (percepce) Vnímání (percepce, perception) je komplexní psychický proces, který funkčně propojuje četné psychické mechanismy a vlivy z fyzického, psychického a sociálního kontextu. Situační podmínky procesu vnímání experimentálně zkoumali představitele tvarové psychologie (Gestalt‑Psychologie). Práce Maxe Wertheimera, Kurta Koffky, Wolfganga Kohlera a dalších gestaltistů vedly k závěru, že vnímání představuje celistvou, smysluplnou formu. Jinými slovy, vnímání jako celek je mnohem víc než prostý součet dílčích percepčních prvků. Tato zásada celistvosti platí pro vnímání i pro další složitější kognitivní procesy, zejména učení, myšlení anebo hodnocení. V souladu s tímto gestaltisté vymezili některé psychologické zásady vnímání, zejména mechanismy percepční organizace proximity, podobnosti, kontinuity, pregnance (dobrého tvaru) apod.: zz

110

Princip proximity postuluje, že bližší prvky vždy vnímáme jako celek (viz obrázek níže):


zz

Princip podobnosti postuluje, že podobné tvary vnímáme jako celek (viz obrázek níže):

zz

Princip kontinuity neboli princip dobré křivky postuluje, že vnímáme jako celek podněty, které na sebe plynule navazují (viz obrázek níže): C A

D zz

B

Princip pregnance (dobrého tvaru) postuluje, že prvky, které jsou umístěny blízko sebe, vnímáme jako skupinu (viz obrázek níže):

Tyto a další principy vnímání jsou univerzální a podle gestaltistů mají základ v činnosti patřičných části mozkové kůry. Avšak neuroanatomická explikace procesu vnímání ozřejmuje pouze jeden aspekt tohoto psychického fenoménu. Gestalt-psychologové zapomněli, že vnímání má vlastní vývojovou dráhu, zatímco jeho selektivní povaha a kvalita závisí na fyziologické kondici člověka, jeho aktuální a budoucí motivaci, učení, emočním prožívání, sociálním postoji a na dalších sociálních a kulturních činitelích.

111


zz

zz

zz

zz

zz

112

Fyziologický stav organismu působí na procesy iniciace a zaměření pozornosti na určité objekty. Nemoc nebo únava zvyšují absolutní práh člověka, čímž zároveň klesá jeho schopnost vnímat podněty a situace. Motivace a odpovídající zájmy jsou ryze individuální. V tom smyslu se při prohlížení stejného časopisu muž spíše se soustředí na sportovní rubriku, zatímco žena na stránky s recepty nebo módou. Emoční ladění rovněž působí na průběh a kvalitu vnímání. Smutek po rozchodu s partnerem může snížit absolutní práh vnímání podobných situaci, takže člověk častěji vnímá šťastné dvojice na ulici, což zesiluje emoce smutku a podporuje vznik bludného kruhu. Emoce rovněž mohou zablokovat vnímání, např. zamilovaný člověk přestává vnímat věci kolem sebe. Motivace a zájmy rovněž ovlivňují vnímání a adekvátní interpretaci prožitých události. Typickým příkladem jsou primární potřeby (např. hlad, žízeň, sex apod.), které zvyšují subjektivní citlivost na odpovídající situace, což důmyslně podněcuje (a také využívá) komerční reklama. Dalším zdrojem ustavičného působení motivace a zájmu na poznávací procesy, zejména vnímání, paměť a myšlení je naše profese. Tak psycholog a psychiatr u lidí častěji vnímají psychopatologické pochody, rysy apod. Učení je „proces osvojování obsahů, vědomostí a dovedností, jež způsobují poměrně trvalé změny v psychice a chování osobnosti” (Reber, A., 2001, s. 615). Mezi četnými formami učení lze vymezit časné učení, zejména v prenatálním období ontogenetického vývoje, jež významně ovlivňuje budoucí vnímání člověka. Psychologové zjistili, že zvuková stimulace (hlas budoucí matky) v prenatálním období ovlivní schopnost kojence rozlišovat již naučené zvukové podněty od ostatních podnětů (hlas otce, sourozenců apod.) (A. DeCasper, M. Spence, 1986). Průběh a výsledek procesu vnímání významně ovlivňuje zkušenost. Je samozřejmé, že se dokážeme ve tmě pohybovat po vlastním bytě, neboť přesně víme, kde se co nachází, zatímco v cizím bytě nám to nepůjde. Podobně působí í bezprostřední zkušenost. Např. pokud jsme někoho


potkali několikrát po sobě na stejném místě, budeme očekávat, že ho potkáme znovu, i když víme, že to byla náhoda. Nebo jindy, po selhání v nějaké činnosti (např. když zakopneme o dlažbu na chodníku nebo o schod apod.), zvyšujeme pozornost, abychom podobným situacím předešli. Sociální činitelé, společnost a kultura jsou nedílnou součásti socializace a vývoje a aktuálního průběhu poznávacích procesů osobnosti. Naše vnímání je modelováno výchovou ze strany rodičů, ostatních členů rodiny nebo školou v souladu s obecnými kulturními a společenskými požadavky. Jako významný zprostředkovatelé kulturní a sociální žádoucnosti zde působí obecné, zvláštní a specifické normy, které mj. modelují tzv. institucionální vnímání, resp. myšlení a hodnocení. Příkladem je vnímání fyzických vlastnosti člověka, zejména kvality krásy, která se v rozličných kulturách může lišit. V podobném smyslu kultura národů žijících v Sahaře institucionalizuje vnímání jejích příslušníků tak, že umí rozlišovat různé druhy písku, zatímco kultura Eskymáků vyžaduje, aby její členy úspěšně rozlišovaly různé druhy sněhu, atd.

Paměť Paměť můžeme definovat jako všeobecnou schopnost uchovávání a vybavování uložených informaci. Schopnost „pamatovat si věci, na základě kterých jsou dříve získané reakce a vědomosti přístupné pro dané příležitosti v budoucnu” je jednou ze základních vlastnosti inteligibilních tvorů (Krech aspol., 1982, s. 444). Z hlediska funkčního sledu lze rozlišovat tři stádia paměti: kódování psychických obsahů, jejich uchovávání a vybavování. Pomocí kódování se původní senzorický zážitek mění v odpovídající neurokortikální jednotku či znak (engram), který se v další fázi ukládá do paměti. Z tohoto mentálního skladiště pak můžeme uložené obsahy a zkušenosti evokovat a používat v souladu s aktuální potřebou či situací. Paměť můžeme klasifikovat podle různých hledisek, např. podle délky uchovávání vzpomínek nebo druhu informaci atd.

113


Z hlediska délky uchovávání rozlišujeme paměť: zz zz

Krátkodobou; Dlouhodobou.

Krátkodobá paměť se dělí na: zz

zz

Pracovní paměť s omezenou kapacitou současného uchovávání v průměru 7 až 8 informaci po dobu několika sekund; Ikonickou paměť, která má schopnost uchovávat velké množství zejména vizuálních dat zbavených konkrétního významu po dobu max. 1 sekundy. Jsou‑li uložené informace akustické, pak lze hovořit o echoickém druhu ikonické paměti.

Z hlediska kvality nebo druhu uchovávaných informací se rozlišuje paměť: zz zz

Explicitní; Implicitní.

Oba tyto druhy paměti mají rozdílnou funkci a také sídlí v jiných částech mozku. Explicitní paměť nejčastěji souvisí s vybavováním minulých zážitku a jako taková sídlí v hippokampu, zatímco implicitní paměť, jež souvisí s aktuálním vnímáním a také psychomotorickými dovednostmi, je vázaná na činnosti starších kortikálních struktur. Příkladem implicitní paměti jsou různé automatické, podvědomím řízené dovednosti, jako zapínání knoflíků, rutinní řízení dopravních prostředků (kolo, automobil) apod. Stejně jako ostatní psychické funkce se paměť vyvíjí a aktuálně řídí vlivy mezilidského kontaktu, společnosti a kultury. Experimentální výzkum transformace paměti pod vlivem sociální interakce zkoumal anglický psycholog F. Bartlet, který z reprodukovaného materiálu vymezil tři etapy změn - simplifikaci, racionalizaci a dominanci. O významu kultury na obsah zapamatovaného svědčí záznamy kulturních antropologů. Např. příslušnici afrického kmene Zulu si z návštěvy Londýna nejvíce pama-

114


tovali pohyby dopravního policajta, neboť jim připomínaly podobné pohyby, kterými se v kultuře Zulu vyjadřuje uvítání anebo pozdrav. Sociální vlivy na modelování paměti posléze zkoumali J. Bruner a P. S. Goodman u dětí z různých sociálních skupin, kteří měli reprodukovat velikost prezentovaných mincí. Dětí pocházející z nižších sociálních skupin přeceňovali velikost minci v porovnání s realistickým odhadem jejich vrstevníků z bohatších rodin.

Složité poznávací procesy a dispozice osobnosti Označení „složité” ve spojení s poznávacími procesy nabízí dva významy - strukturální a vývojový. V strukturálním pojetí pojem „složitý” implikuje funkční součinnost více kognitivních procesů různého hierarchického řádu, nezbytné pro realizaci komplexnějších psychických fenoménů, mezi které nepochybně patří inteligence, myšlení a řeč. Na druhé straně pojem „složitý” předpokládá vývojový cyklus, tedy genezi určitého kognitivního systému, v našem případě inteligence, myšlení anebo řeči v průběhu životního cyklu.Každý psychický proces má vlastní vývojovou dráhu, pro kterou platí zásada: Čím složitější funkce, tím delší doba vývoje. Ke složitějším psychickým procesům patří myšlení, inteligence a řeč.

Myšlení Myšlení představuje vyšší stav organizace a využití mentálně zpracovaných informací pomocí pravidel formální nebo emoční logiky. Poznávající osobnost tedy má možnost racionálně anebo méně racionálně a více emotivně ovlivňovat procesy přijetí, zpracování, uchování a vybavování významných informaci, ktreré pocházejí z dílčích psychických procesů. Právě takto D. G. Myers definuje myšlení jako „mentální aktivitu, která souvisí se zpracováním, porozuměním a sdílením informací” (1995, s. 326). Toto mentální zpracování nemusí zcela sledovat zásady formálně logického usuzování, což napovídá, že myšlení je subjektivní a jedinečné a že jeho výsledek zpravidla určují další nekognitivní činitelé, zejména individuální

115


zkušenost, aktuální fyzická a mentální kondice, kulturní a sociální příslušnost, spontánní a záměrné vlivy různých vnějších činitelů a center moci atd. Podstatný vliv na myšlení a jeho produkty - pojmy, úsudky nebo rozhodnutí - mají iracionální činitelé osobnosti, zejména silné emoční zážitky a traumatické zkušenosti uložené v nevědomí, taktéž nevědomá motivace, předsudky apod. Psychologická explikace myšlení se neobejde bez patřičného přístupu k dalšímu souvisejícímu fenoménu, totiž k verbálnímu sdělování neboli řeči. Myšlení a řeč u člověka tvoří úzce související procesy, jejichž základní funkcí je komunikace. Pomocí řeči artikulujeme vlastní myšlenky, zatímco vývoj myšlení, jeho forma a obsah významně závisí na stávajícím vývojovém stádiu verbálních funkcí osobnosti, její slovní zásobě, verbální obratnosti, fluenci atd. V tomto smyslu R. Plotnik vymezuje řeč jako „specifickou komunikaci, při které si osvojujeme složitá pravidla nezbytná pro tvoření a zacházení se symboly, což dále vede k produkci bezpočetných smyslu plných vět” (1999, s. 305). Psychologie myšlení hlavně rozebírá tři úzce spolu související problémy: zz zz zz

Konceptualizaci (vývoj a využití pojmů); Řešení problému; Tvůrčí myšlení. Konceptualizace

Psychologické uchopení konceptualizace staví na relevantních poznatcích z oblasti vývojové a kognitivní psychologie ale také na lingvistice, neurolingvistice a dalších zdrojích. Pozornost se především soustřeďuje na proces vývoje pojmů, jeho neuroanatomické a neuropsychologické základy a také pojmovou klasifikaci. Vývoj pojmů. Vytváření pojmů je nedílnou součásti vývoje individuálního myšlení a úspěšných odpovědí jedince na významné podněty a situace. Člověk se ve fyzickém a sociálním prostředí neustále setkává s různými předměty a událostmi. Úspěšná adaptace na nové podmínky mj. vyžaduje funkční jednotu různých psychických procesů, zejména dis-

116


kriminaci a generalizaci podnětů a také internalizaci jejich mentálních zástupců do patřičných částí psychiky. Tak vznikají mentální kategorie nebo pojmy, které obsahují společné vlastnosti působících objektů a situací. Další významnou funkcí pojmů je mezilidská komunikace a přenos myšlenek v sociálním a historickém měřítku. Existují dva výklady o vzniku pojmů - teorie definice a teorie prototypu. Podle teorie definice pojem obsahuje esenciální vlastnosti daného objektu či jevu. Představa stromu vždy obsahuje určité kvality tohoto objektu, např. že je to dřevina se zelenými listy, roste v lese atd. Touto mentální konstrukcí však nelze zahrnout všechny druhy stromů a jejich specifické vlastnosti. Proto se jako alternativa teorie definice nabízí teorie prototypu, která postuluje pojem jako mentální obraz o standardních nebo průměrných vlastnostech objektu, „které popisují nejlepší příklady (daného) pojmu” (Atkinsonová, 2003, s. 320). Například prototyp „fast food” indikuje rychlou, lacinou, nezdravou stravu, kterou zpravidla konzumují lidé z nižších sociálních vrstev apod. Prototyp tedy nemusí obsahovat všechny vlastnosti, abychom daný objekt zařadili do kategorie. Na druhé straně, objekt identifikujeme a klasifikujeme pomocí identifikace s již existujícím prototypem. V našem případě, „fast food” stravu snadno odlišíme od stravy z drahé restaurace. Individuální vytváření pojmů úzce souvisí s obecným kognitivním vývojem, jehož průběh a kvalitu určují různí vnější (sociální) a vnitřní (neuroanatomičtí) činitelé. Sociální podněcování, podpora ze strany rodičů, vychovatelů a dalších významných osob utvářejí emoční základ pro obecný vývoj psychiky, myšlení a řeči. O negativním vlivu externích činitelů na vývoj myšlení a řeči hovoří příklady podnětové a emoční deprivace dětí. Pokud je vývoj bezproblémový, dítě ve věku 10 až 16 měsíců zpravidla umí rozeznat, kteří živočichové žijí na pevnině, a kteří ve vodě. Zhruba v tomto věkovém pásmu si dítě osvojuje pojmy nad a pod, resp. odpovídající představy výšky a hloubky (Gershkoff-Stowe aspol., 1997). Na pozadí tohoto evidentního mentálního pokroku probíhá intenzivní vývoj příslušných kortikálních struktur, synaptické obohacování a funkční propojování dílčích analyzátorů. Proto již pětileté dítě dokáže pojmenovat dílčí vlastností objektů, jejich hmotnost atd., což v dřívějším věku nebývá možné.

117


Mozek a konceptualizace. Konceptualizace (angl. conceptualization) znamená „poznávací proces, ve kterém se pomoci myšlenkových operací osvojují pojmy” (Hartl a Hartlová, 2000, s. 267). Správný vývoj dítěte a zejména jeho bezproblémové psychomotorické vyzrávání vede k časnému tvoření pojmů a kategorií. V tomto smyslu kognitivní psychologie postuluje, že se jedná o inherentní schopnost každého člověka vytvářet prototypy a kategorie, jejich smysluplné uspořádání a funkční zobecnění. Jinak řečeno, empirická zkušenost a relevantní výzkumy ukazují na vrozenou dispozici mozku ke zpracování pojmů v jeho jednotlivých specializovaných částech. Svědčí o tom neurologické a neuropsychologické nálezy u pacientů s poškozením mozku, u kterých se pravidelně vyskytují problémy konceptualizace a kategorizace různorodých pojmů. V některých případech dochází ke zlepšení obecného psychického stavu poškozených, včetně schopnosti konceptualizace, což ukazuje na plasticitu mozku neboli funkční kompenzaci poškozených oblastí zdravými části mozku. Řešení problému Řešení problému lze definovat jako specifický a zcela nový projev jedince za účelem dosažení zvoleného cíle. Toto vymezení implikuje neznámou situaci a podmínky, ve kterých é osobnost chce (motivace) nebo musí (donucení) vyřešit daný úkol. Člověk disponuje různými možnostmi jak odpovědět na problém, od jednoduchých pokusů a omylů až k složitému odhalení zcela originálního řešení. Ve všech případech se člověk řídí vlastním myšlením, pojmy a dalšími mentálními obsahy. To vše souvisí s věkem, zkušeností, psychofyzickou kondicí a dalšími činiteli, kteří podněcují nebo znemožňují správné řešení. Každý nový problém staví osobnost před nutnost zvolit relevantní strategii řešení. V souvislosti s řešením problému se v psychologii myšlení se vyzdvihují změna myšlení, pátrání po analogickém řešení nebo operativní strukturování úkolu na dílčí etapy: zz

118

Změna myšlení je jedinou alternativou neproduktivního a ste reotypního úsilí překonat daný problém. Tuto změnu si vynucuje vědomí o individuálním selhání dosáhnout zvoleného cíle a také


zz

zz

odpovídající motivace setrvat na tomto úkolu. Pokud je míra frustrace z předchozího neúspěchu snesitelná, pak může působit konstruktivně a přivést osobnost ke kvalitativnímu poznávacímu „skoku” nebo jinému vidění problému, což se v psychologii označuje jako restrukturace situace anebo vhled. Vhled do problému nahrazuje zafixovaný vzorec myšlení novým konstruktivním řešením. Analogie jako přístup k řešení problému implikuje soulad aktuálního problému s dřívějšími, úspěšnými řešeními subjektu. Předpokladem zdatného využití analogie je nárůst zkušenosti a znalosti jedince. Strukturace úkolu na dílčí etapy se běžně používá u intelektuálních úkolů a situací. V iniciální fázi se hlavní úkol rozdělí na dílčí etapy, které je nutno postupně realizovat, což spěje ke konečnému řešení problému. Myšlení a inteligence

Myšlení a inteligence jsou dva aspekty téhož psychického procesu. Pomocí myšlení člověk pojímá svět vlastního prožívání, zatímco inteligence má pro osobnost spíše adaptační význam. Podle neuropsychologa S. Bojanina myšlení uchopuje problém, zatímco inteligence ho řeší (1985, s. 136). Novější pojetí opírající se o kognitivní psychologii zdůrazňuje význam tzv. metakognice, kterou R. J. Sternberg vymezuje jako „porozumění vlastním myšlenkovým procesům a schopnost je řídit” (2002, s. 502) Funkční jednotu mezi myšlením a inteligencí postuluje J. Piaget ve své diskontinuitní teorií kognitivního vývoje, ve které rozlišuje 5 vývojových etap: zz

Senzomotorická asimilace (do 2 let) je první etapou vývoje inteligence, zejména senzomotorického a praktického poznávání objektů. Dítě postupně získává schopnosti prostorové a časové orientace.

119


zz

zz

zz

zz

Symbolické myšlení (do 4 let). V tomto vývojovém období se intenzivně vyvíjí schopnost osobnosti verbalizovat a příslušná symbolizace. Inteligence a myšlení zároveň postrádají logiku. Názorné myšlení (do 7 let) charakterizují mentální operace a názorové procesy. Dítě již pracuje s představami a nově vzniklou schopností logického myšlení. Konkrétní operace (do 11 let) je ve znamení logického uvažování a konzervace pojmů. Dítě již chápe vztahy a dokáže pojmout objekty, čísla, prostor, čas a kauzalitu. Formální operace (pubescence a postupubescence) charakterizuje hypoteticko-deduktivní myšlení a schopnost abstrakce. Neuroanatomickým předpokladem abstraktního myšlení je vývoj terciárních části kůry a funkční propojení dílčí smyslových analyzátorů.

Inteligence Inteligence patří mezi vyšší kognitivní funkce osobnosti a tvoří nedílnou součást procesu myšlení. Zároveň se inteligence jeví jako jedna z nejvyšších hodnot každého uvědomělého člověka, obecně vytoužený cíl, zejména v současném kompetitivním světě. Být inteligentní je přání každé osobnosti, je to kvalita, dle které hodnotíme sebe a lidi, se kterými komunikujeme, kognitivní zdatnost, která je přítomná v téměř každé individuální anebo skupinové aktivitě. V tomto smyslu lze lidskou inteligenci považovat za jádrovou vlastnost nebo kvalitu, jíž se každá osobnost liší od ostatních lidských jedinců a zároveň vyjadřuje sebe jako lidské bytí. Inteligence zároveň vystupuje jako významný činitel individualizace osobnosti, jejího jedinečného výrazu a vývoje. Podle D. Kreche aspol. je inteligence stěžejným činitelem, „který nás odlišuje od ostatních lidí, zároveň je to způsob, který organizuje naše vnímání, motivace či učení v jedinečný systém možnosti… Právě tento (mentální) systém a syntéza činí to, abych já byl já” (1982, s. 559). Jde tedy o inherentní charakteristiku člověka, která určuje kvalitu lidského druhu a zároveň určuje podstatné rozdíly mezi jednotlivými subjekty.

120


V psychologii existuje mnoho definic inteligence, od určení inteligence jako schopnosti učit se a adekvátně využívat získané znalostí a zkušeností, až k definicím, ve kterých se vyzdvihuje schopnost jednat v komplexních situacích, zejména pomocí abstrakce. Avšak nejčastější psychologický výklad inteligence směřuje k úspěšnému jednání člověka v nových situacích, kde nestačí získané návyky, dovedností či znalostí. Výzkum inteligence patří mezi nejstarší kvantitativní hodnocení použitá v psychologii. Empirickým výstupem těchto měření je standardní kritérium nebo míra inteligence vyjádřená pomocí kvocientu inteligence (QI), který do psychologie zavedl W. Stern. Jedná se o statistickou míru, která spíše vypovídá a aktuální výkonnosti jedince ve standardní situaci v porovnání s normou příslušné věkové nebo pohlavní skupiny. Výsledkem je normativní úsudek o individuální inteligenci ve vztahu k existujícímu systému jednotlivých úrovních inteligence (pásma inteligence) (tabulka 2). Naměřené IQ indikuje zaznamenaný výkon, nikoliv však mentální kapacitu osobnosti. Měření intelektuální kapacity osobnosti nadále zůstává vzdáleným cílem kognitivní a experimentální psychologie a psychometrie.

IQ

Statistický výskyt v populaci

vysoký nadprůměr

130+

2,5 %

nadprůměr

120-130

5 %

lehký nadprůměr

110-119

15 %

Pásma inteligence

průměr

90-109

50 %

lehký podprůměr

80-89

15 %

hraniční pásmo defektu

70-79

7 %

lehká MR

50-69

4,4 %

středně těžká MR

35-49

0,66 %

těžká MR

20-34

0,38 %

hluboká MR

0-19

0,06 %

Tabulka 2. Nominální, číselné a statistické vymezení rozpětí inteligence.

121


R. J. Sternberg vyvinul tzv. triarchickou teorii, kde rozlišuje tři aspekty inteligence: metakomponenty, výkonnostní komponenty a komponenty získávání znalostí. Zatímco metakomponenty představují řídící procesy (analýza a syntéza) při řešení problémů, výkonnostní komponenty implikují schopnost praktického využiti inteligence. To vše umožňují komponenty získávání znalostí neboli schopnost praktického uvažování (2002, s. 525).

Řeč Vývoj verbalizace a schopnost komunikovat pomocí řeči vyžaduje zralost a funkční propojení dílčích mozkových struktur, zároveň přiměřený rozvoj příslušných řečových a sluchových orgánů a nervových cest. Téměř každé dítě v poměrně nízkém věku začíná projevovat schopnost komunikovat pomocí řečí domicilní kultury (mateřská řeč). Vývoj řeči lze rozdělit do dvou základních vývojových etap: nelingvistickou a lingvistickou. V prelingvistické fázi lze rozlišovat vokalizace a patlání, zatímco přechod k lingvistické fázi nastává kolem prvního roku života a je ve znamení prudkého vývoje slovní zásoby a osvojení si gramatiky primárního jazyka. zz Prelingvistická fáze bývá zahájená procesem vokalizace. Časné období vokalizace začíná prvním křikem a charakterizuje ho produkce dílčích fonémů. Během této tzv. hlasové expanze dítě produkuje všechny hlasy, které se vyskytují ve všech světových jazycích. Opačným procesem je hlasová kontrakce, kdy domicilní kultura a jazyk redukuje počet fonémů na fonémy nezbytné pro komunikaci v mateřském jazyce. V další etapě se objevuje patlání, zejména slučování fonémů do slabiků bez konkrétního komunikačního významu. zz Lingvistická fáze začíná kolem prvního roku života a charakterizuje ji vyslovení prvního slova s konkrétním významem. Tak slovo „mama” může znamenat „mama mám hlad”, „mama podívej se” atd. Od tohoto období až do věku čtyř let dítě rozšiřuje slovní zásobu a získává gramatické a artikulační dovednosti. Podle R. Feld-

122


mana umí dítě v 15. měsíci již 10 slov, zatímco v druhém roce kolem 400 slov (2005, s. 175). Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu: ATKINSON, R. L., R. C. ATKINSON, E. E. SMITH, D. J. BEM a S. NOLEN-HOEKSEMA. ATKINSON, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. BOJANIN, S. Neuropsihologija razvojnog doba. Beograd: ZUNS, 1985. DECASPER, A. J. a M. J. SPENCE. Prenatal maternal speech influences newborns’ perception of speech sounds. Infant Behavior and Development. roč. 1986, č. 9, 133 - 150. FELDMAN, R. Development Across the Life Span. New Jersey: Pearson, 2005. HARTL, P. a H. HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. KRECH, D., R. S. CRUTCHFIELD, N. LIVSON, W. A. WILSON a A. PARDUCCI. Elements of psychology. New York: Alfred A. Knopf, 1982. 4. MYERS, D.G. Psychology. New York: Worth Publishers, 1995. PLOTNIK. R. Introduction to psychology. Belmont: Wadsworth Publ. Co., 1999. REBER, A. S. a E. S. REBER. The Penguin Dictionary of Psychology. London; New York: Penguin Books, 2001. STERNBERG, R. J. Kognitivní psychologie. Praha: Portál, 2002.


123

Poruchy osobnosti

Úvod Desátá verze Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) poprvé poskytla souhrnný název pro diagnostickou kategorii porucha osobnosti. Rostoucí zájem odborníků o tuto problematiku podnítil její odborné pojmenování a charakterizazi, protože má podíl na vývoji mnoha závažných individuálních a sociálních důsledků. Roku 1987, kdy byl termín poruchy osobnosti použit poprvé, předcházela léta nepřesného a pejorativního používání kategorie psychopatie a sociopatie, což mělo za následek stigmatizaci a marginalizaci takto označeného pacienta. Nový zastřešující termín tedy má potenciál pomoci zkvalitnit vztah mezi terapeutem a jeho klientem právě odstraněním tohoto názvoslovného stigmatu. Novější definice se také snaží o vykořenění názoru, že člověk s poruchou osobnosti je egocentrickou bytostí s nedostatečně vyvinutou morální složkou osobnosti. Na vytváření pozitivního klimatu, které podpoří léčebný proces a resocializaci pacientů s diagnostikovanou poruchou osobnosti, se podílí i snaha o odstranění stereotypních názorů, které původ tohoto onemocnění spatřují v biologické a dědičné sféře, kde je jakýkoli sociální, výchovný nebo terapeutický zásah marný. Nová definice naopak poukazuje na specifické osobnostní vlastnosti, jimž odpovídají subjektivní potíže a sociální problémy, z kterých porucha osobnosti vyplývá.

Definice pojmu Americká psychiatrická asociace pracovala s pojmem „zdravá osobnost”, což má být jakési normativní rozmezí osobnostních vlastností. Pokud určité vlastnosti toto rozmezí přesáhnou, jsou považovány za poruchu. Diagnostická jednotka „poruchy osobnosti” tedy byla vztažena

124

Poruchy osobnosti

k pojmu „zdravá osobnost”. Diagnostická a statistická příručka - verze IV (DSM-IV) definuje poruchu osobnosti jako: „přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve které jedinec žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo raném dětství, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození” (APA 1994, s. 624). Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) popisuje poruchy osobnosti jako: „hluboce usazené maladaptivní vzorce, které se jeví v širokém spektru vztahů vůči sobě a vlastnímu okolí, a směřují k značnému narušení socioprofesních funkcí a subjektivním problémům; porucha se objevuje v adolescenci nebo dříve, přetrvává v dospělosti a v pozdějším věku postupně ustupuje” (ICD-10 1992, s. 180). Chronická maladaptace je alternativní označení poruchy osobnosti, z čehož vyplývá, že se jedná o poměrně trvalé změny, které mají vliv nejen na vlastnosti osobnosti, ale také na vnímání, myšlení, prožívání, morálku a jiné nezanedbatelné psychické funkce. Takto nemocný jedinec ztrácí i na poli individuálních schopností učit se, čerpat z vlastních zkušeností a osvojovat si nové obsahy, vzorce a chování. Mimořádná odolnost charakteristická pro tento stav je negativně nasměrována vůči snahám odstranit nebo nahradit neadekvátní psychické funkce anebo chování sociálně přijatelnějšími a účinnějšími obsahy a modely. Poruchy osobnosti nemají stejnou intenzitu, ale kolísají ve škále, která je na jedné straně ohraničena mírnými (angl. mild) a na druhé závažnými, těžkými (ang. severe) stavy. Osobnostní konstelace s problematickými rysy či tendencemi nutně neznamená rozvinutí psychického onemocnění, pokud není její latence probuzena a zintenzivněna stresujícími činiteli. Klíčem k této pomyslné Pandořině skříňce může být nesnesitelný tlak vyvolávající specifickou náladu, změny v percepci a chápání skutečnosti. Možným důsledkem nesnesitelně pociťované zátěže mohou být také problematické psychosociální odezvy. Stručné shrnutí charakteristik chronické maladaptace obsahuje komponenty jako narušené hodnocení skutečnosti, naroušené hodnocení ostatních lidí i sebe sama, neodpovídající zkušenost, asociální chování,

125


tíživé emoční prožívání a ladění, narušená kontrola impulsů a nedostatečné vnitřní usměrňování. Výše zmíněný přehled příznaků může vyvolávat klamný dojem, že daná problematika spadá do kategorie duševních nemocí. V rozporu s tímto zařazením je u jedince s poruchou osobnosti zachována schopnost samostatného rozhodování o vlastní osobě, které duševně nemocný není schopen. Dalším odlišením, zvláště u tzv. mírné formy poruchy, je fungování jednotlivce a plnění povinností za standartních podmínek, čehož by nebyl v opačném případě schopen kvůli obecné dekompenzaci své osobnosti.

Dílčí poruchy osobnosti V tabulce č. 1 je uvedeno deset specifických poruch osobnosti tak, jak je nazývá a kódově označuje Mezinárodní klasifikace nemocí. KÓD

NÁZEV

F60.0

Paranoidní typ

F60.1

Schizoidní typ

F60.2

Disociální typ

F60.3

Emočně nestabilní typ

F60.30

Impulsivní typ

F60.31

Hraniční typ (Borderline)

F60.4

Histrionický typ

F60.5

Anankastický typ

F60.6

Vyhýbavý typ

F60.7

Závislý typ

F60.8

Jiné specifické poruchy osobnosti Narcistický typ Pasivně-agresivní typ Tabulka č. 1. Dílčí poruchy osobnosti.

126

Poruchy osobnosti

Paranoidní porucha osobnosti (F 60.0) Paranoidní porucha je charakteristická podezřívavostí, neustálou ostražitostí a nedůvěrou. Jedinec u svého okolí automaticky předpokládá nepřátelské a odmítavé chování, bývá žárlivý, necitlivý a nedůvěřivý zejména vůči blízkým lidem, dochází k častému testování a ujišťování se o jejich náklonnosti k němu. V chování jiných lidí neustále hledá skrytý význam a záměr, čímž u nich vyvolává negativní pocity a obavy. Jedinec odmítá veškeré logické argumentace a důkazy, jež by mohly ohrozit správnost jeho dosavadních domněnek a předpokladů. Jsou-li mu předloženy argumentace vyvracející oprávněnost jeho názorů a postojů, pokouší se problém externalizovat a svádí vinu na ostatní. Jedinec s paranoidní poruchou osobnosti svým antisociálním chováním a defenzivním laděním negativně narušuje své sociální vztahy včetně vztahů profesních, následkem čehož má problém pracovat v týmu a dosáhnout své plné pracovní výkonnosti. Lidé s tímto typem poruchy obvykle nevyhledávají odbornou pomoc. Dle odhadů jsou častěji postiženi muži (APA, 1987) a celkové procento výskytu této poruchy u psychiatrických pacientů je 0,7 % až 5 % (Stephens a kol., 1975). Tato čísla však nejsou zcela správná, neboť určitá část těchto poruch zůstává nediagnostikována. Typickým obranným mechanismem je zde projekce, související s tím, že jedinec vnímá své okolí jako ohrožující. Jedinec připisuje svůj neúspěch a své nedostatky nepříznivému vlivu prostředí (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36). Projevy paranoidní poruchy osobnosti jsou: zz zz zz zz zz zz zz zz

Bezdůvodný strach z vykořisťování, zneužití či pocit ohrožení; Nedůvěra k ostatním, obava z podvedení; Hledání skrytého nebezpečí a ohrožení v neutrálních situacích; Neustálé ujišťování o přízni blízkých lidí a lidí v okolí; Žárlivost, časté ověřování věrnosti partnera; Nekontrolované prudké emocionální reakce, náhlé výbuch hněvu; Přetrvávající pocit křivdy z dávných urážek a ponížení; Neustálá nespokojenost.

127


Schizoidní porucha osobnosti (F60.1) Tento typ osobnostní poruchy okrádá člověka o jeden ze zdrojů pohody a životní spokojenosti, jakým jsou emocionálně hlubší a vřelé mezilidské vztahy. Takovýto jedinec je lhostejný vůči interpersonálním kontaktům, neschopen vyjádřit jakékoli city, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Nezájem o přátelské a partnerské vztahy včetně sexuálních zážitků určuje preferenci samoty, a to nejen v osobním, ale také v profesionálním životě. Problémy mohou nastat, pokud je v daném zaměstnání vyžadována účast v týmu. V porovnání s ostatními poruchami je výskyt schizoidní poruchy osobnosti velmi nízký (APA, 1987). Často využívaným obranným mechanismem je u těchto jedinců fantazie a intelektualizace. Útěk do vlastního světa neutralizuje dopady frustrující situace a druhý krok defense vede k vytvoření představy vlastního postoje k dané otázce (Cakirpaloglu, 2006). Schizoidní porucha osobnosti se projevuje: zz zz zz zz

zz

Oploštělostí emocí; Absencí přátel; Lhostejností vůči pochvalám i kritikám; Upřednostňováním nejen samoty, ale také činností, ve kterých bude daný jedinec sám; Nezájmem o hlubší lidský kontakt.

Disociální (antisociální) porucha osobnosti (F60.2) Pro tento typ poruchy je charakteristická nezodpovědnost a různé druhy antisociálního chování. Porucha se projevuje již v dětství různým abnormálním chováním, diagnóza je však ve většině případů stanovena až v dospělosti. V patogenezi poruchy hraje zřejmě roli i negativní citové prostředí v dětství. Některé odhady uvádějí až pětkrát častější výskyt v rodinách s podobným existenčním a sociálním prostředím. Výskyt po-

128

Poruchy osobnosti

ruchy je vyšší u mužů se závislostí na alkoholu či s jinými závislostmi. V těchto situacích je nejvíce poškozeno sociální a profesní fungování, zatímco obecné antisociální jednání postižených osob je často řešeno výchovnými a vězeňskými institucemi. Pro osoby s asociální poruchou je typická nezralost, infantilnost, bezprostřednost, egoismus, neschopnost vhledu do důsledku vlastních činů a obranné mechanismy typu projekce a agování (acting out) používané proti interpersonální zátěži. Podstata agování spočíva v tom, že jedinec přímo vyjádří své nevědomé přání či impuls (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36). Vlastní slabiny a neúspěchy přenáší na druhé osoby právě kvůli nedostatku sebekritiky. Projevy disociální poruchy osobnosti: zz zz zz

zz zz zz

zz

zz zz

Přítomnost asociálních a antisociálních projevů již v dětství; Absence pocitů viny, soucitu, lítosti; Nezodpovědnost, neschopnost přizpůsobit se normám, nezákonné chování; Nezájem o bezpečí ostatních ani o své vlastní; Nespolehlivost v roli rodiče či pečovatele; Sklon k hádkám a k ubližování sobě i ostatním (včetně blízkých osob a dětí), agresivita, podrážděnost; Neschopnost soustředit se na práci, nevydrží déle u jedné činnosti, neumí si povinnosti naplánovat; Finanční nezodpovědnost, tvorba dluhů; Neschopnost udržet dlouhodobý partnerský vztah.

Emočně nestabilní porucha osobnosti (F60.3) Tato diagnostická kategorie zahrnuje dva typy poruch osobnosti, které budou specifikovány dále, avšak jejich společnými jmenovateli jsou impulsivnost, nízká frustrační tolerance, neschopnost odkládat vlastní uspokojení a přijmout kritiku. Emoční labilita se ve spojení s impulsivním

129


jednáním může projevit jako nával intenzívního hněvu, tzv. „behaviorální exploze”, se kterou bývá spojeno i násilí. Charakteristické zbrklé chování je zbaveno subjektivního náhledu o možných následcích.

Impulzivní typ (F60.30) Jedinec s touto poruchou odmítá jakoukoliv vnější kritiku své osoby, má velmi nízkou frustrační toleranci na jakoukoliv překážku, nezávisle na jejím zdroji. Typické je zkratkovité impulzivní jednání bez ohledu na následky. Náladovost, nevypočitatelnost, výbuchy hněvu a impulzivní jednání má za následek časté konflikty a narušení interpersonálních vztahů včetně vztahů profesních. Jedinec není schopen vydržet delší dobu u jedné pracovní činnosti, zejména pokud nenásleduje okamžitá odměna. Jako obranné mechanismy při psychické zátěži jsou používány mechanismy agování, projekce a štěpení. Pomocí mechanismu štěpení (splitting) jedinec odděluje kladné a záporné vlastnosti druhé osoby, aby pak dle vlastní úvahy hodnotil danou osobu jen podle některých jejích izolovaných vlastností (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36). Může tedy např. jednu osobu hodnotit kladně, neboť zdůrazňuje jen její dobré vlastnosti, posléze však začne tutéž osobu hodnotit zcela negativně, neboť při své kritice použije jen její špatné vlastnosti. Mezi obranné mechanismy impulzivní osobnosti nepatří mechanismus vytěsnění, jedinec tudíž má ve svém nevědomí jen malé množství frustrujících událostí, a psychická zátěž z nevědomých obsahů se u něj tedy vyskytuje jen zřídka. Hlavní projevy impulzivního typu poruchy jsou: zz zz zz zz zz

130

Emoční nestabilita, náladovost; Prudké, bezmyšlenkovité jednání bez ohledu na důsledky; Nepřátelský postoj k osobám, které jedince kritizují a frustrují; Nekontrolované záchvaty hněvu a zuřivosti, nevypočitatelnost; Neschopnost vydržet delší dobu u jedné činnosti.

Poruchy osobnosti

Hraniční typ (Borderline) (F60.31) Nestálost identity, mezilidských vztahů a základní nálady jsou typické projevy osoby trpící hraniční poruchou osobnosti. Člověk trpící poruchou identity je velmi nejistý v osobních otázkách jako je sexuální orientace, volba zaměstnání, vlastní cíl apod. Při afektivní nestálosti snadno dochází ke krátkodobým depresím, úzkosti nebo podrážděnosti, člověk se cítí prázdný a nudí se, prototakový jedinec není rád sám a má sklony sahat po alkoholu a jiných drogách. Chybějící kontrola častých návalů hněvu, vyhrožování sebevraždou a často také pokus o sebevraždu jsou další charakteristiky této poruchy. Při hraniční poruše osobnosti jsou vážně poškozené socio-profesní funkce jedince. Tato porucha osobnosti je nejčastější a postihuje 15 % až 20 % psychiatrické populace, častěji jsou pacienti ženy v poměru 2 : 1 až 9 : 1. Při vzniku hraniční poruchy hrají velkou úlohy i rodinné a genetické údaje (Loranger, 1982). Obranné mechanismy proti vysoké frustraci a psychické zátěži jsou štěpení, které bylo popsáno v předchozích řádcích, a popření, kdy se člověk snaží nevnímat emočně významnou nebo ohrožující situaci tím, že popírá její citovou složku (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 35). Shrneme-li, hraniční poruchu osobnosti charakterizuje: zz

zz

zz

zz zz zz

zz zz

Nestabilita a prudkost mezilidských vztahů, častá idealizace, znehodnocování jiných osob; Impulsivita s příznaky sebeohrožujících tendencí (útrata peněz, adikce, krádež atd.); Emoční nestabilita se střídavými stavy deprese, úzkosti nebo rozčilení; Bezdůvodní hněv, nedostatečná kontrola impulsů; Vyhrožování a pokusy sebevraždy, sebeublížení; Trvalá porucha identity, nestabilní a nereálná představa o vlastní osobě, vlastních cílech, volby profese aj.; Chronický pocit prázdnoty, nuda; Obavy z odmítnutí.

131


Histrionická porucha osobnosti (F60.4) Tato porucha se vyznačuje teatrálností, nadměrným vyjadřováním emocí, upoutáváním pozornosti, potřebou kladného hodnocení okolím. Typická je nadměrná reaktivita, nízká frustrační tolerance, neschopnost odkládání uspokojení vlastních potřeb, intenzivní a nepřiměřené prožívání emocí a celková osobnostní nezralost. Jedinci se chovají povrchně, určitým situacím dávají erotický podtext, koketují. Jedinci jsou nezralí v partnerských vztazích, sexuálně naivní. Krátkodobé vztahy prožívají jako bouřlivou romantickou lásku, po které však následuje zklamání ze vztahu, jedinci bývají často promiskuitní. V diferenciální diagnóze je nutno odlišit konverzivní nebo hysterickou neurózu. Mezi těmito jednotkami existují určité rozdíly, které slouží jako vodítka pro správnou diagnózu. Jedním z důležitých diagnostických vodítek je přítomnost úzkosti, která je u hysterické neurózy přítomna ve vysoké míře, u histrionické poruchy osobnosti však přítomná není. Při diferenciální diagnóze se rovněž bere v úvahu sexuální chování jedince. V obou případech se sice projevuje koketování a erotizace kontaktů, jedinec s hysterickou neurózou se však sexuálním kontaktům brání, jedinec s histrionickou poruchou osobnosti naopak o sexuální kontakt usiluje. Histrionická porucha osobnosti je jednou z nejčastějších poruch u psychiatrických pacientů (7 % až 19 %). Výskyt je výrazně vyšší u žen než u mužů (poměr 8 : 1) (Cooper, 1987). Obranné mechanismy u histrionické osobnosti jsou velmi primitivní, nejvíce se vyskytuje mechanismus vytěsnění, regrese a konverze. Pomocí vytěsňování jedinec „zapomíná” své traumatizující zážitky. Prostřednictvím regrese se osoba vrací zpět k primitivnějším způsobům adaptace. Mechanismem konverze se nepřijatelné psychické obsahy přeměňují v různé tělesné symptomy a dysfunkce (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36-37). Typické projevy histrionické poruchy osobnosti: zz

132

Teatrální chování, přehrávání a nadměrné vyjadřování emocí;

Poruchy osobnosti

zz zz zz zz zz zz

Nespokojenost při nedostatku pozornosti; Emoční nestabilita, povrchnost; Nutnost uznání a pozitivního hodnocení okolím; Nadměrná péče o fyzický vzhled, starost o vlastní atraktivitu; Erotizace mezilidských kontaktů; Neschopnost odložení uspokojení vlastních potřeb, převaha nižších potřeb.

Anankastická porucha osobnosti (F60.5) Perfekcionismus, rigidita v oblasti cítění, myšlení a chování, dodržování pravidel, detailismus, usilování o dokonalost i v běžných záležitostech jsou hlavními znaky anankastické poruchy. Osoba vyžaduje, aby se jeho podmínkami řídili i ostatní, přitom sami jsou často nedochvilní. Jsou také velmi pracovití, i když v práci nenacházejí hlubší smysl. Další vlastností je neschopnost vcítit se do prožívání a potřeb druhých lidí. Strach z neúspěchu, přílišná morálnost, konvenční rigidita, kritičnost vůči sobě i ostatním, lakota apod. jsou dalšími charakteristikami jedinců s anankastickou poruchou. Tuto poruchu také provází komplikované interpersonální relace a znehodnocení profesního úsilí. Anankastická porucha postihuje 2 % (Koenigsberg, 1985) až 22 % psychiatrické populace (Cooper, 1987) a je častější u mužů. Typická pro výskyt této poruchy je rodinná predispozice. Obranné mechanismy proti frustracím a zvýšené psychické zátěži jsou projekce, emoční izolace a reaktivní výtvor. Projekce byla popsána u paranoidní poruchy osobnosti. Izolování afektu způsobuje upadání do stavu pasivity, jelikož redukuje citové investice. Reaktivní výtvor znamená, že jedinec maskuje původní nevhodnou emoci či tendenci vybudovaným postojem a chováním (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 35-36). Typické projevy anankastické poruchy osobnosti: zz

Perfekcionismus a ulpívání na bezvýznamných detailech, což má za následek neefektivní a nízkou pracovní výkonnost;

133


zz

zz

zz zz zz

zz

zz zz

Nadměrné a úzkostlivé dodržování pravidel a řádů, zabývání se detaily, důsledkem čehož chybí celkový náhled na situaci; Snaha přinutit ostatní dodržovat v práci stejná pravidla, která používá on sám; Ostražitost k jiným, moralizování; Podceňování možností a schopností druhých lidí; Posedlost prací a pracovním výkonem na úkor ostatního společenského života a mezilidských vztahů; Neschopnost učinit určitá rozhodnutí či zaujmout určitý postoj a názor na věc; Chudé vyjadřování emocí; Shromažďování bezvýznamných předmětů, spořivost, lakota.

Vyhýbavá porucha osobnosti (F60.6) Pro tuto poruchu jsou příznačné nepříjemné pocity, nejistota a napětí v mezilidských interakcích, nepřiměřené obavy z veřejného vystupování. Jedinec touží po kladném přijetí a ocenění, má strach z neúspěchu a vlastního selhání, trpí pocitem méněcennosti, těžce nese negativní hodnocení a kritiku své osoby, častá je úzkost a depresivní pocity. Má problém navazovat sociální vztahy, neboť aby je navázal, potřebuje usnadnění a uvedení do tohoto vztahu. Při neúspěchu v sociálních situacích hledá jedinec chybu v sobě. Jedinec se ocitá v bludném kruhu, neboť je od skupiny izolován a následkem toho se u něj vyvíjí ještě hlubší sociální fobie. Určitými podpůrnými faktory vzniku poruchy jsou frustrující a traumatické situace v dětství. Jako nejčastější obranný mechanismus v psychicky ohrožujících a konfliktních situacích je u této poruchy používán mechanismus inhibice. Typické projevy vyhýbavé poruchy osobnosti: zz zz

134

Nadměrné prožívání kritiky a negativního hodnocení okolím; Nedostatek přátelských vztahů;

Poruchy osobnosti

zz

zz zz zz

zz

Vyhýbání se sociálním kontaktům, pokud nemá jistotu pozitivního přijetí; Vyhýbání se činnostem s účastí většího množství lidí; Uzavřenost, obava z trapné situace na veřejnosti; Sociální fobie, nervozita projevující se zarudnutím obličeje, strach z odhalení vlastních negativních pocitů a nekompetentnosti; Nadměrné obavy z neobvyklé činnosti.

Závislá porucha osobnosti (F60.7) Obecný submisivní postoj a velká závislost na ostatních lidech jsou základními projevy závislé poruchy osobnosti. Takový člověk k rozhodování vždy potřebuje radu a podporu jiného jedince a tím na něj zároveň přenáší část své zodpovědnosti za důležitá životní rozhodnutí. Rozhodovací schopnosti a zodpovědnost za svá rozhodnutí u takového člověka prakticky chybí, což lze potvrdit i pocity bezmocnosti, nízkým sebevědomím, strachem z osamocení, sugestibilitou a častým konformováním. To se potom odráží i v profesi závislé osobnosti, kde člověk selhává v plnění samostatného úkolu. Také se vyskytuje redukce sociálních relací takového člověka na symbiotický vztah se silným podporujícím jedincem, při jehož absenci či ztrátě kontaktu a pomoci nastává u závislé osoby úzkost, existenciální hrozbu a deprese. Závislou poruchou osobnosti častěji trpí ženy. Obranné mechanismy chránící člověka se závislou poruchou osobnosti v těžkých situacích jsou fixace, regrese a idealizace. Citová vazba na pečující osobu je projevem fixace – emocionální zakotvení na orálním stádiu vývoje. Pomoci fixace emocionálně zakotvuje na orálním stádiu vývoje; návrat k předchozím méně dokonalým způsobům přizpůsobení za účelem zmírnit frustraci a úzkost je podstatou regrese; mechanismus idealizování spočívá ve velebení pečující osoby, čímž se zbavuje části své zodpovědnosti a cítí se sám jistější. Typické projevy závislé poruchy osobnosti:

135


zz zz zz zz

zz zz

Neschopnost samostatného rozhodování; Chybění iniciativy, neprojevování vlastních názorů; Tendence ke konformitě; Nadměrná snaha o získání a udržení náklonnosti jiných osob, strach z odmítnutí; Neschopnost nést ztrátu přízně jiné osoby; Nadměrná úzkost a strach ze samoty.

Jiné specifické poruchy osobnosti (F60.8) Osobnostní poruchy, které vyžadují další zkoumání a ověřování jsou zařazeny do této diagnostické kategorie. Momentálně zde patří narcistická a pasivně-agresivní porucha osobnosti. Narcistická porucha osobnosti Člověk s narcistickou poruchou osobnosti trpí trvalými pocity vlastního velikášství a důležitosti, přehnaně reaguje na názory jiných, nedokáže se vcítit do ostatních lidí, trpí závistí vůči úspěšným osobám, má sklony k exhibicionismu, panovačnosti a aroganci. Toto všechno však slouží jako ochranná maska skrývající nejistotu, nízké sebevědomí a pocity méněcennosti. Z toho důvodu se narcistické poruše jinak říká dvojvrstvá organizace osobnosti, což zapříčiňuje ochuzení mezilidských vztahů daného člověka. Podle různých odhadů poruchou trpí mezi 2% až 8% psychiatrické populace. Narcistická osobnost reaguje na pocity úzkosti a frustrace obranným mechanismem idealizace vlastní osobnosti a spoléhá na symbiotický vztah s úspěšným, silným jedincem. Typické projevy narcistické poruchy osobnosti: zz zz zz

136

Nepřijetí vnější kritiky své osoby; Zneužívání ostatních, nedostatek empatie; Zveličování vlastní důležitosti, očekávání obdivu;

Poruchy osobnosti

zz zz

zz zz zz

Očekávání privilegií a výhod; Pocit jedinečnosti vlastních problémů, které normální lidé nemohou pochopit; Častá manifestace pocitu ponížení, hněvu a hanby; Idealizování lásky, moci, dokonalosti; Nepřejícnost, závist, pocit, že mu ostatní nepřejí jeho úspěch. Pasivně-agresivní porucha osobnosti

Jedinec s touto poruchou pasivně odporuje společenským normám a normám kolektivu, jeho profesní a sociální život je tímto chováním velmi narušen. Porucha se projevuje různým „zapomínáním”, pasivitou, otálením, mlčením, nereagováním, tvrdohlavostí apod. Osoba má nedostatečné sebevědomí a sebejistotu, má negativní pohled na budoucnost. Tato porucha patří mezi nejméně časté poruchy osobnosti. V psychicky náročných situacích je u této poruchy používán mechanismus popření (negace) a racionalizace. Racionalizací se jedinec snaží o logické vysvětlení a ospravedlnění svého jednání a postojů, čímž zmírňuje své psychické napětí. Typické projevy pasivně agresivní poruchy osobnosti: zz

zz

zz

zz zz

zz zz zz

Pasivní rezistence vůči společenským a profesním normám a pravidlům; Nekvalitní pracovní výkon a výsledky, oddalování a záměrné nedokončování práce, nedodržování stanovených časových termínů; Projevy nespokojenosti, v případě zadání subjektivně nepříjemného úkolu; Neplnění povinností ospravedlňované zapomnětlivostí; Pocit vlastního nadměrné pracovního vytížení, proti kterému protestuje; Subjektivní přesvědčení, že podává vyšší výkon, než se zdá; Kritika a pomluvy nadřízených osob; Odmítá rady ke zkvalitnění a zefektivnění vlastní práce.

137


Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION. Diagnostic and statistical manual of mental disorders. Washington, D.C.: Author., 1994. 4. CAKIRPALOGLU, S. Obranné mechanizmy: In J. Bouček a kol. Lékařská psychologie. Olomouc: UP, 2006. KOENINGSBERG, H. a R. KAPLAN. The Relationship Between Syndrome and Personality Disorders. American Journal of Psychiatry. 1985, č. 142, s. 207. COOPER, A. Histrionic, Narcissistic and Compulsive Personality Disorder: In G. Tischler (Ed.) Diagnosis and Classification in Psychiatry. New York: Cambridge University Press., 1987. LORANGER, A., J. OLDHAM a E. TULIS. Familial Transmission of DSM-III Borderline Disorders. Archives of General Psychiatry. 1982, roč. 39, s. 795. PRAŠKO, J. a kol. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. STEPHENS, D. a M. ATKINSON. Psychiatric Morbidity in Parents and Sibs of Schizophrenics and non-schizophrenics. British Journal of Psychiatry. 1975, č. 127, s. 97. The ICD-10 Classification of Menthal and Behavioral Disorders: Clinical descriptions and diagnostic guidelines. Geneva: WHO, 1992.


138

Modely psychologické explikace osobnosti

Úvod Koncepční různorodost psychologického pojetí osobnosti, o které svědčí početné teorie, poukazuje na to, že osobnost se jeví jako nejkomplexnější antropopsychický fenomén. V souladu s tím má psycholog náročný úkol integrovat různorodé empirické poznatky o zkoumané osobnosti v ucelenou, validní a z hlediska terapie užitečnou diagnostickou zprávu. Jak již bylo naznačeno, tento úkol není jednoduchý, neboť každá z často konfrontovaných koncepcí nabízí možnost interpretovat, zkoumat nebo léčit osobnost. Freudova psychoanalýza v souladu se svými dynamickými principy upřednostňuje výklad osobnosti, Cattellova nebo Eysenckova psychometrická teorie klade důraz na metodu výzkumu, Rogersovo humanistické pojetí upřednostňuje vývoj účinné terapie atd. Volba teoretického rámce výkladu osobnosti je zejména důležitá pro aplikativní psychologii osobnosti - psychodiagnostiku. Teorie vymezuje, co má psycholog u problematické osobnosti zkoumat, taktéž mu poskytuje metodu šetření, dále související pojmový systém pro odborný výklad zjištění stavů apod. To vše má usnadnit diagnostiku problematického jedince a nabídnout vhodnou léčbu. Psychologický výklad osobnosti představuje odbornou a na základě relevantních poznatků více či méně zdařilou rekonstrukci zkoumaného jedince. Míra souhlasu diagnostické rekonstrukce osobnosti se skutečnou strukturou a dynamikou zkoumaného jedince verifikuje budoucí praktickou hodnotu takové koncepce. Jelikož psychologie postrádá jednotnout teorii osobnosti, hodnota psychodiagnostického výkladu zkoumaného jedince závisí na zvolené teorii ze strany psychologa a na jeho klinické zkušenosti.

139


J. Berger (1989, s. 382) postuluje, že optimální teorie osobnosti má poskytnout: zz

zz

zz zz zz zz

Popis a klasifikaci hlavních vlastností (symptomů) zkoumaného jedince; Řád a logiku mezi různorodými a často protikladnými výsledky šetření, nikoliv však za cenu ztráty skutečné osobnosti; Přijatelnou míru objasnění a porozumění zkoumaného jedince; Redukci subjektivity při výzkumu a interpretaci osobnosti; Volbu vhodného terapeutického postupu; Uspokojivý odhad budoucího vývoje narušeného stavu.

Dílčí teoretické výklady osobnosti vedly k vypracování několika modelů psychologické interpretace osobnosti. Níže uvádím strukturu hlavních modelů současné psychologické explikace zdravé a narušené osobnosti: zz zz

zz zz

Model intuitivního poznání; Model kognitivního poznání: {{ Model teorie informace; {{ Sylogisticko-probabilistický model. Model empatického poznání; Interakční model: {{ Psychoanalytická interpretace; {{ Transakční interpretace; {{ Fenomenologicko-metapercepční interpretace.

Model intuitivního poznání Pojem intuice pochází z latinského nazírání, zření. V encyklopedickém slovníku Larousse (1968, s. 595) je pojem intuice určen jako „bezprostřední uchopení pravdy anebo předpokládané pravdy mimo přítomnost vědomých, racionálních procesů.” Longmannův slovník současné angličtiny

140


(1982, s. 588) definuje intuici jako „moc poznání, jak něco vzniká nebo se stává bez účasti myšlení.” Čínský zakladatel Zen Buddhismu Hui-nenga (1959, s. 1816) učil, že základem této náboženské, filozofické a psychologické doktríny a praxe je životní zkušenost člověka, zejména jeho intuitivní poznání, které definuje jako „vhled do samotné podstaty jevu.” Poznání světa a vlastního bytí je tedy spíše intuitivní a méně intelektuální nebo filosofické. V intuitivním poznání člověk prožívá jednotu všeho se vším v souladu se vztahem: „Já jsem sebou, jsem ty, ty jsi já, my tvoříme jednotu.” (1959, s. 1817). C. G. Jung, který se nechal inspirovat hloubkou východní moudrosti, vyzdvihuje kompenzující přínos intuice v individuálním poznání. Intuice dodává nevědomý význam racionálnímu uchopení jevu, a tímto ho podporuje při řešení teoretických a praktických problémů. zz

„Dokonce i fyzika jakožto nejpřísnější ze všech aplikovaných věd překvapivě značně spoléhá na intuici, která působí prostřednictvím nevědomí (ačkoliv později lze odhalit logické postupy, pomocí kterých bychom dosáhli totožného výsledku jako s intuicí)” (Jung, 1973, s. 92).

Shodně s C. G. Jungem také G. Allport (1937, s. 545) pojal intuici jako „bytostné porozumění daného řádu.” Intuitivní porozumění je podmínkou pro zahájení výzkumu a také pro realizaci jeho jednotlivých etap. Psychologická explorace osobnosti vyžaduje vskutku mnohem více než jen důsledné uplatnění principů racionální logiky. zz

„Vynecháním intuice psycholog výrazně omezuje vlastní možnosti. Bez intuice začíná analýzou a končí konceptualizací, čímž obětuje příležitost porozumět živoucím lidem”, píše Allport (1937, s. 547).

Rozsáhlý přehled 30 psychologických definic intuice přináší S. Wilde. To ukazuje na rozmanitost tohoto jevu. H. Welling (2005, s. 22) uvádí 11 rozdílných významů intuice, které shrnuje do 4 kategorií:

141


zz

zz

zz

zz

Intuice jako podmínka vědeckého poznání. {{ Četná zjištění potvrzují nenahraditelnou roli intuice při pátrání po uspokojivé odpovědi na otázky různého typu, a to včetně vědeckých. Intuice tudíž nabádá zainteresovaného badatele, aby se soustředil na možnosti, které poskytují optimální řešení problémů, a zároveň pomáhá při odstranění rušivých alternativ. Intuice jako součást tvůrčího myšlení. {{ Zde se intuice podobá iluminaci jakožto významnému mentálnímu kroku při tvůrčím řešení problému. Jde o ,aha’ zážitek související s ukončením inkubační etapy tvůrčího myšlení. {{ Jedna z cest jak zvýšit individuální účinnost při řešení komplexní situace je dočasný odklad odpovídající mentální činnosti. J. Hadamard (in: Krech, D., Crutchfield, R. S., 1973, s. 371) postuluje, že technika úmyslného zanedbávání problému, tj. jeho odsunutí na pokraj individuálního zájmu, ochrání člověka před frustrujícím pocitem vlastní nekompetence a zároveň povede ke spontánnímu odhalení vyhledávaného řešení. Intuice jako tvůrčí inspirace a zdroj tvůrčí činnosti. {{ Toto určení se podobá Jungovu chápání intuice jako latentní schopnosti jedince uchopit podstatu věcí, odhalit skryté, esenciální vlastnosti jevu. Intuice je nezbytná pro uměleckou a tvůrčí činnost, což odborníci hodnotí jako základní podmínku při náboru uchazečů na podobné profesní pozice. Intuice jako provizorní vědění nebo nepříliš zřejmá předtucha ve vztahu k danému úkolu, otázce apod. {{ Podobná kvalita nejistoty se jeví zejména u dětí, které často spoléhají na vlastní odhad při hledání přijatelné odpovědi.

Zastánci intuice souhlasí, že se jedná o druh individuálního poznání, který stále není vysvětlen. Shoda rovněž existuje kolem nevědomé povahy a způsobu vzniku procesu. Intuitivní poznání vzniká bezprostředně. Člověk si často neuvědomuje ani to, jak dospěl ke vstupním informacím, jež mu usnadňují kladné řešení problému.

142


Intuitivní poznání je zcela nezávislé na teoriích, pojmech, pravidlech a pomůckách a také není podmíněno délkou kontaktu s jinou osobou. Tuto schopnost zpravidla vlastní umělci nebo také senzitivní osoby. Souhlasně s třetím významem intuice dle Wellinga J. Berger (1989, s. 384) zdůrazňuje, že při náboru zájemců o klinickou psychologii je potřeba volit primárně intuitivní uchazeče, neboť intuice je důležitým předpokladem úspěšné psychodiagnostiky a psychoterapie.

Model kognitivního poznání Kognitivní pojetí osobnosti navazuje na kognitivní tradici v psychologii a mj. implementuje zásady teorie informace a sylogisticko‑probabilistického způsobu uvažování, které existují jako samostatné modely psychodiagnostické interpretace osobnosti. J. Berger mezi kognitivní postupy explikace testových ukazatelů rovněž zahrnuje model diagnostických indikátorů. Společnými jmenovateli všech modelů kognitivní interpretace zkoumané osobnosti jsou racionalita, analyticko‑syntetický přístup k relevantním ukazatelům a také společné empirické úkoly, které zejména řeší: zz

zz

Jak probíhá psychický proces rekognice (rozpoznání) relevantních znaků v souvislosti se zkoumaným jevem (konkrétní osobností); Jak se z rozpoznaných znaků utváří celek a přesvědčení psychologa, že uchopil podstatu problémů zkoumané osobnosti.

Platnost modelů racionálního poznání se bezpochybně osvědčila ve výzkumu a vývoji umělé inteligence a také při modelování počítačových algoritmů, pomocí kterých lze simulovat a volit optimální kontakt mezi psychologem a klientem.

Model teorie informace V současné kognitivní psychologii dominují procesy zpracování informace. Výsledkem jsou modely interpretace psychologických dat, jež

143


jsou inspirovány poznatky z oblasti kybernetiky a informatiky. Zásluhou komunikační teorie C. Shanona a N. Wienera a také teorie detekce signálů W. P. Tannera a J. Swetse se obecná teorie informace stává jedním z užitečných modelů současné interpretace lidské psychiky. Díky tomu vnikla nová výzkumná orientace, jejíž výsledky dodaly nový impuls k vývoji kognitivní psychologie směrem ke komunikačním procesům člověka, zejména procesům vnímání a rozpoznávání znaků. Tímto se kognitivní psychologie stává prestižním oborem v psychologii. Podle teorie informace lze psychologický rozbor osobnosti pojímat jako druh informačního procesu. K tomu však je zapotřebí splnit zásadní podmínku, a sice aby zkoumaná situace byla chápana jako uzavřený systém, ve které se jasně budou rozlišovat a vzájemně na sebe navazovat vstupní podněty, situační vlivy, výstupní odpovědi a hodnotící osoba. Pojem ,uzavřenost’ tudíž implikuje apriorní danost všech možných podnětů, odpovědí a vztahů mezi antecedentními a konsekventními složkami systému. Z toho také vyplývá prioritní zájem psychologa o množství informací (vyjádřeno v bitech), které z iniciálního podnětu (zdroj informace) pomocí převodového kanálu (posuzovatel) putují do odpovídajícího cíle (odpověď). Ideální situace znamená bezchybný a bezztrátový přenos veškerých informací k odpovídajícímu příjemci. Model informace se ukázal být vhodným pro řešení diagnostických a klasifikačních úkolů jednak kategoriálního, jednak dimenzionálního druhu. Kategoriální přístup zastupuje myšlenku o diskontinuitě psychických fenoménů a jako takový je nosným principem nosologické klasifikace psychických poruch. Jedná se o modální klasifikaci aktuálních psychických stavů, která vychází z myšlenky o existenci ideálních typů a stavů osobnosti, do kterých lze zkoumaný duševní fenomén zařadit dle kritéria nejvyššího souladu (ang. the best fit). Na opačném pólu stojí dimenzionální přístup, který postuluje kontinuitu psychických jevů a procesů. V souladu s tímto přístupem se zjištěným rozdílům přisuzuje patřičná nominální hodnota, která vyjadřuje a také pomáhá porovnávat intenzitu sledovaných změn a stavů psychiky. Stěžejním problémem informačního modelu poznání osobnosti je skutečnost, že člověka a lidskou situaci nelze ani objektivizovat, ani redukovat

144


na vztah typu ,podnět – reakce’. Proto je nezbytné, aby psycholog reálně přistupoval k poznatkům získaným v rámci informačního modelu uvažování a komplementárně je - společně s ostatními modelovými poznatky - včlenil do integrálního pojetí o zkoumané osobnosti.

Sylogisticko-probabilistický model T. R. Sarbin propojil teorii pravděpodobnosti s formálně logickými pravidly sylogismu. Jedná se o racionální model psychologické interpretace osobnosti vhodný pro psychodiagnostickou interpretaci narušených psychických stavů a procesů. Model se opírá o následující zásady: zz

zz

zz

zz

zz

Každý psychologický odhad zkoumané osobnosti je myšlenkový úsudek; Předmětem hodnocení vždy bývá konkrétní člověk nebo užší segment individuálního prožívání/projevu; Interpretace zkoumaných vlastností vyžaduje zařazení hodnocených vlastností do patřičných kategorií; Psychologické zobecnění zjištěných poznatků musí souhlasit s platnými pravidly statistického usuzování, zejména s teorií pravděpodobnosti; Výsledkem myšlenkového procesu je probabilistické pojetí osobnosti.

Psycholog je si vědom, že testovým vyšetřením nelze postřehnout osobnost klienta jako celek. Z toho důvodu je nucen zaměřit se na vybraný segment, projev nebo skupinu psychických vlastností. Další etapa soustředění na odborné zobecnění a interpretaci obsahově limitovaných údajů je možná jen za předpokladu, že psychologovi bude poskytnuta patřičná klasifikace osobnosti, ve které je zakomponován statistický princip pravděpodobnosti. Přesnost klasifikace empirických zjištění o zkoumané osobnosti tudíž je podmínkou pravděpodobnosti validity psychodiagnostického úsudku. Užití sylogismu při odborném výkladu osobnosti postuluje souhlas mezi hlavní (vis major) a vedlejší (vis minor) premisou. Hlavní premisa

145


reflektuje danou teorii osobnosti, ale také klinickou zkušenost psychologa. Vedlejší premisa se na druhé straně utváří během klinického šetření konkrétní osobnosti a souhlasí s empirickými nálezy. J. Berger (1979, s. 83) uvádí příklad, kdy psycholog má odpovědět na otázku, zda u vyšetřované osobnosti propukl schizofrenní proces, nebo zda se jedná o premorbidní schizoidní poruchu osobnosti bez psychotických projevů. Myšlenkový postup psychologa lze rozčlenit na dvě etapy - fázi hlavní (iniciální) a fázi vedlejší premisy (sběr a zpracování výsledků šetření). Iniciální fáze sestává z následujících klasifikačních (nosologických) situací: zz zz

(i) Schizofrenní pacienti zpravidla jeví příznaky A, B, C. (ii) Schizoidní osobnosti zpravidla jeví příznaky A, B, D.

Fáze sběru a zpracování výsledků vyúsťuje v jejich klasifikování do kategorie A, B, C a D a následné vymezení vedlejší premisy. Srovnání empirických dat (vedlejší premisa) s odpovídajícími psychopatologickými stavy (postuláty hlavní premisy) vyúsťuje v diagnostický závěr, který nejvíce souhlasí s vedlejší premisou (angl. the best fit). Například výsledky šetření u pacienta neukazují na žádné náznaky, které jsou obsažené v kategorii D. Psycholog pak může přijmout alternativní premisu vis major (i), totiž že u vyšetřované osobnosti s největší pravděpodobnosti probíhá schizofrenní proces. S probabilistickou interpretací osobnosti se pojí řada otevřených otázek. Paul E. Meehl (1954, s. 119) zdůrazňuje, že osobnost a její specifické problémy nelze pojmout formálními či matematickými zásadami uvažování, jakými jsou sylogismus nebo teorie pravděpodobnosti. Probabilistický přístup má omezené možnosti, máme‑li na mysli porozumění jedinečných a neopakovatelných stavů a procesů konkrétního jedince. Avšak sylogisticko‑probabilistickou metodu v psychologii lze použít k operacionalizaci sociálních či klinických výzkumů dílčích osobnostních vlastností nebo také ke stanovení objektivních kritérií pro ověření platnosti výzkumných hypotéz.

146


Model empatického poznání Empatie je schopnost porozumět jinému člověku a vcítit se do jeho prožívání. C. R. Rogers (1998, s. 125) vymezil empatii takto: zz

„Prožívat stav empatie nebo být empatický znamená vnímat vnitřní referenční rámec druhého člověka s přesností, emocionálními složkami a významy, které k němu patří, jako bych byl oním člověkem, avšak aniž bych kdy ztratil onu dimenzi „jako by”. Znamená to tedy cítit bolest nebo radost druhého tak, jak ji cítí on, a vnímat jejich příčiny stejně, jako je vnímá on, avšak bez toho, že bych pozbyl vědomí toho, že je to, jako bych já cítil bolest nebo radost a podobně. Ztratím-li tuto dimenzi „jako by”, pak se jedná o identifikaci.”

C. R. Rogers vnímá empatii jako klíč k porozumění klienta ze strany terapeuta. Empatie pomáhá, abychom porozuměli tomu, co klient říká a prožívá. Emaptie tudíž spolu s ohleduplností a upřímností tvoří triádu základních lidských předpokladů úspěšného psychoterapeuta. Empatie se u každého člověka vyskytuje odlišně. Inspirován studií C. B. Truaxe z roku 1967, C. R. Rogers vymezil osm přechodných stavů mezi empatií a neempatií. Takovéto rozlišení má praktickou hodnotu při náboru budoucích psychoterapeutů, neboť odhadem empatické otevřenosti psychologa lze předpovědět obecnou schopnost pro navázání vztahu s klientem, na němž závisí úspěch psychoterapie. Níže uvádíme Rogersovo vymezení extremních pólů dimenze empatičnost‑neempatičnost (1998, s. 128 – 129): zz Nejnižší úroveň empatického porozumění: {{ „Terapeut si neuvědomuje ani ty nejzřejmější klientovy pocity. Jeho reakce neodpovídají ani klientově náladě, ani obsahu jeho výroků. Přítomná není měřitelná úroveň empatie, a tedy ani žádná přesnost. Terapeut je zřejmě znuděn, lhostejný, popřípadě aktivně nabízí radu, nevyjadřuje však vlastní uvědomění klientových aktuálních pocitů.”

147


zz

Nejvyšší stupeň empatie: {{ „Terapeut přesně interpretuje všechny klientem projevované pocity. Dokáže odhalit také ty nejhlouběji skryté oblasti klientových pocitů, vyjadřuje se k významu jeho zkušeností, kterých si klient takřka není vědom. Vstupuje do pocitů a zkušeností, jež jsou klientem pouze naznačeny, a činí tak citlivě a přesně. Zpřítomnělý obsah může být pro klienta nový, není však cizí. Přestože terapeut v 8. fázi dělá chyby, nejsou takového druhu, aby bránily úspěšnému procesu. Spíše se projevují váhavou reakcí terapeuta, který je k těmto chybám také citlivý, a v průběhu setkání okamžitě mění své odpovědi a dává neustále najevo, že přesně ví, o čem je řeč a co bude obsahem následujícího klientova zkoumání vlastního nitra. Terapeut vykazuje sounáležitost s klientem cestou pokusu a omylu. Tón jeho hlasu vyjadřuje vážnost a hloubku jeho empatického porozumění”.

T. Sarbin rozlišuje dva druhy empatie - imitační a projektivní. Imitační empatie se táže: „Co bych udělal, kdybych byl na jeho místě?”, zatímco tázací forma projektivní empatie zní: „Pokud bych byl na jeho místě, tak bych …”. Poznávací hodnotou empatie se důkladně zabýval H. Murray, neboť v empatii viděl klíč k porozumění jiným lidem. Podle H. Murraye (1938, s. 248) je empatické poznání interakční a jako takové vyžaduje emoční kontakt dvou lidských jedinců. Problém empatie nespočívá v její vědecké nespolehlivosti, nýbrž v tom, že závisí na dovednostech psychologa, jak zachází s tímto subjektivním zdrojem poznání. Proto jsou umělci často úspěšnější při odhadu jiného člověka než racionálně zaměření psychologové, neboť poznání jiné osoby vyžaduje holistický a empatický vhled do její jedinečnosti, zatímco racionální přístup zůstává parciální a emočně nezaujatý. Murrayův trichotomní systém rozlišuje recipatii, empatii v užším smyslu a kritickou empatii (1938, s. 248). zz

148

Recipatii lze označit jako vědomí o vnitřním stavu organismu, prožívání napětí, pohody, vzrušení, bolesti, strachu, závisti, lásky…


zz

zz

K recipatii se nejblíže pojí sloveso „stávat se” (angl. becoming) otevřeným a citlivým v nejhlubším možném smyslu, a to nejen vůči vlastní činnosti a slovům, ale především vůči vlastnímu prožívání toho, jak moje postoje ovlivňují mé cítění, myšlení a aktivitu. Empatie v užším smyslu označuje prožitek jednoty s jiným člověkem, imaginární sloučení mezi Já a Ty. Člověk tím fenomenologicky a nevědomě nahlíží do nitra rovněž otevřené, blízké osoby. Výsledkem je bezprostřední a nezkreslené vědění o tom, co někdo myslí, prožívá nebo jakým je. Kritická empatie vyjadřuje vědomí o probíhajících recipatiích a empatiích a také o všech změnách, které vyvolávají kontakt s jinou osobností.

Empatie jako emoční kategorie se často pojímá v rozporu s myšlením. Avšak tuto diverzitu mezi oběma psychickými procesy psychologové stále méně vnímají, zejména když se hodnotí jejich poznávací přínos. Na tom má nesmírnou zásluhu C. G. Jung a jeho strukturální vymezení racionálních a iracionálních funkcí, přičemž cítění a myšlení, coby z hlediska tvorby hodnot, zahrnul mezi racionální psychické procesy. Tudíž cítění, jehož produkty jsou etické hodnoty (dobro, či zlo), a myšlení, které produkuje logické hodnoty (pravda, či lež) sdílejí totožný racionální základ. Tímto i empatie spadá mezi racionální procesy a jako taková je legitimním zdrojem poznání, který lze uplatnit v psychologickém pojetí osobnosti. V rámci psychoanalýzy se empatie pokládá za projev obranné identifikace. S. Freud postuloval, že člověk ztotožňující se s jinou osobou rozumí jejímu vnitřnímu prožívání. Tento vhled mu je umožněn schopností empatického prožitku jiného člověka. Empatie jako poznání se uskutečňuje v relacích člověk‑člověk, člověk ‑živočich, živočich‑člověk, živočich‑živočich. Psychologický výklad někdy zdůrazňuje regresivní povahu empatie. Empatické prožívání lze tudíž pojmout jako recidivu symbiotického vývoje osobnosti. Dle fenomenologického pojetí J. Bergera (1989, s. 385) empatie svědčí o imaginární jednotě Já a Ty, kterou lze ztotožnit s projekcí nebo projektivní identifikací.

149


Empatie je nedílnou součástí individuálního porozumění vnitřním pochodům a problémům jiných subjektů. V tom smyslu model empatického poznání působí jako cenný zdroj otázek týkajících se emočního a obecně dynamického pozadí zdravých a narušených osobností. Emoční porozumění je základem pro praktickou činnost dětského psychologa (při omezené verbální komunikaci dítěte) nebo klinického psychologa (kvůli nevědomé dynamice psychopatologických fenoménů). Taktéž empatický model poznání se jeví jako mocný nástroj pro šetření interpersonálních relací jedince. Kritikové zpravidla poukazují na subjektivní povahu empatie, která není s to odpovědět na základní gnoseologickou otázku o tom, jakým způsobem psycholog integruje relevantní údaje o vyšetřované osobě ve smysluplný a užitečný výklad. Zastánci empatického modelu odpovídají, že psychologické porozumění osobnosti lze chápat jako tvůrčí proces inteligibilního a emočně otevřeného odborníka, který při interpretaci zkoumaných jevů nezaujatě a komplementárně používá jak empatické, tak kognitivní zdroje poznání. Úsilím každého psychologa je dosažení validního poznání osobnosti, které bude mít nejen dlouhodobější poznávací, ale také praktickou platnost. Otázkou zůstává, zda poněkud metafyzický přístup ke studiu osobnosti, který je více méně zřejmý jak v intuitivních, tak v kognitivních modelech poznání zkoumaného jedince, může přinést očekávané výsledky. Zde je označení „metafyzický” použito kvůli následujícím důvodům: zz zz

zz

zz

150

Zkoumaná osobnost je pojatá jako statické, pasivní a reaktivní bytí; Panuje názor, že se zkoumaná osobnost během určité doby nebude významně měnit; Šetření konkrétních osobností včetně plošných výzkumů dílčích osobnostních vlastností u více lidí zpravidla končí formulací abstraktních pojmů, kategorií nebo definic; V souladu s výše uvedeným je psycholog ve svém přístupu ke klientovi vystaven k tomu, aby akceptoval zásadu logického pozitivismu, že jakmile jednou byla stanovena definice osobnosti, zůstává


zkoumaný jedinec v podřízené pozici, neboť není s to libovolně měnit vlastní, odborníkem definovanou osobnost. Další charakteristikou již prezentovaných modelů psychologické interpretace osobnosti je radikální odloučení pozice odborníka od pozice zkoumaného jedince. Porozumění jinému člověku tudíž předpokládá dynamický vztah dvou prožívajících a hodnocení schopných osob, přičemž každý jedinec je subjektem a zároveň objektem zkoumání, nevyjímaje psychologa. Nicméně dosavadní modely reflektovaly proces, ve kterém poznání probíhá směrem od pozorované osoby k psychologovi, nikoliv opačně. V těchto podmínkách se psycholog řídí předem stanoveným protokolem šetření, kdy používá systém metod, jejichž úspěšnost závisí na tom, zda vyšetřovaný přistoupí k odhalení intimních záležitostí, či nikoliv. Zároveň kvalita vzniklé interakce mezi pozorovatelem a pozorovaným, jejich výměna názorů, emocí, gestikulací a mimiky jsou pro takto nastavené jednosměrné poznávání považovány za irelevantní. Ve složitém a náročném procesu psychologické interpretace osobnosti nesmí chybět poznatky interpersonálního charakteru. Dyáda neboli vztah mezi dvěma jedinci, mezi psychologem a klientem, se musí stát prioritou psychologického zájmu, neboť jde o primární zdroj uchopení a interpretaci vyšetřované osobnosti. V souladu s tím je nutno nahradit model individuální analýzy analýzou interpersonálních vztahů. Tomu bude věnován následující výklad.

Interakční model poznání Interakční výklad osobnosti zahrnuje psychoanalytickou, transakční a fenomenologicko-metapercepční interpretaci osobnosti. Tyto dílčí modely poznání sdílejí totožný zdroj poznatků, tedy subjektivní údaje o vlastním prožívání, problémech anebo celkovém duševním stavu zkoumané osoby. Posléze psycholog informace shrnuje, třídí, analyzuje a konzistentně sjednocuje do smysluplného výkladu o zkoumaném jedinci. Avšak tento proces vždy přesahuje strohý metodologický rámec testové situace, neboť jak psycholog, tak klient sdílejí vzájemný lidský kontakt,

151


který zpětně ovlivňuje oba subjekty a v konečném důsledku má zřejmý dopad na poznávací hodnotu psychologického šetření. V souladu s tím psycholog musí při výkladu zkoumané osobnosti brát zřetel na dynamiku kontaktu s vyšetřovanou osobou. Tudíž vnímání, chápání a jednání člověka iniciují a ovlivňují intrapsychické a také interpersonální procesy. Jinými slovy, mé vnímání a hodnocení jiné osoby je vždy ovlivněno mým psychickým stavem, mými obavami, očekáváními apod. Zároveň pokaždé, když někoho zkoumám, si také uvědomuji, že jsem předmětem zkoumání druhé strany, která mě vnímá a hodnotí. Tytéž pochody prožívá i vyšetřovaná osoba, což značně ovlivňuje vzájemný vztah dvou osob a celkovou kvalitu psychologického šetření.

Psychoanalytická interpretace osobnosti Rozbor interpersonálního vztahu má pro psychoanalytickou explikaci osobnosti zcela jedinečný význam, neboť zahrnuje rozbor komplementárních a zároveň asymetrických pozic dvou jedinců, kteří jsou účastni klinického šetření. V rovině subjektivního prožívání a hodnocení psycholog a klient rozdílně vnímají a hodnotí dyádní testovou situaci, a podle toho jednají. Odtud vyplývá gnoseologická zásada, že psychologická interpretace klienta musí zahrnout analýzu situačních a subjektivních proměn všech aktérů testové situace. Činitelé obou stran tedy zřejmě ovlivňují kognitivní, hodnotící a tvůrčí činnost psychologa jakožto lidské bytosti, a to stejným způsobem, jakým zároveň ovlivňují osobnost a situační výkonnost klienta, který je předmětem odborného zájmu. R. Schafer (1954 s. 446), který analyzoval interpersonální dynamiku dvou aktérů (psychologa a klienta) v podmínkách nestrukturované testové situace, postuloval, že poznávací hodnota zjištěných údajů o zkoumané osobnosti závisí: zz zz

152

Na otevřenosti klienta pro spolupráci; Na schopnostech psychologa třídit, analyzovat a zpracovat získané informace v odborný úsudek.


R. Schafer rovněž vymezil dvě komplementární roviny psychologické analýzy klinických údajů: zz

zz

Analýzu osobnosti psychologa včetně psychických a sociálních aspektů jeho zaměstnání, kde psycholog realizuje sebe jako odborníka a tvůrčí osobnost; Analýzu osobnosti zkoumaného klienta včetně jeho sociální percepce a kvality spolupráce s psychologem.

Obě zúčastněné strany tedy vstupují nejen do specifické testové, nýbrž i interpersonální dyády, která značně ovlivňuje psychologa i klienta. Z toho R. Schafer vyvozuje, že pro věrohodné a užitečné poznání zkoumané osobnosti je nezbytné porozumět interpersonální dynamice relace klient‑psycholog.

Analýza osobnosti psychologa Praktickou způsobilost psychologa osobnosti lze zjednodušeně schematizovat jako výzkum, třídění, analýza a odborný výklad psychologického šetření člověka. Nesmíme však zapomenout, že i psycholog je člověk a že je jeho profesní činnost ovlivnitelná různými subjektivními, objektivními a interpersonálními činiteli, což platí zejména pro klinického psychologa. F ormální pracovní pozice a reálná role klinického psychologa se tedy často rozcházejí, což mu brání plně se ztotožnit s kolektivem, snižuje jeho sebepojetí a v konečném dopadu může snížit kvalitu jeho práce. Níže prodiskutujeme dvě roviny činitelů, které potenciálně ovlivňují tvůrčí činnost psychologa a zejména kvalitu odborné interpretace zkoumané osobnosti - subjektivní a interpersonální činitelé. V rovině subjektivního dění se psycholog jeví jako prožívající bytí, které má za úkol vyšetřit a „poznat” osobnost jiného člověka. Psycholog a klient při klinickém šetření vstupují do dyádního vztahu, který bývá zahájen vzájemným utvářením prvního dojmu. První dojem může být kladný, lhostejný nebo záporný a v obecném smyslu participuje na dynamice projevů u obou subjektů testové situace. Kladný postoj psychologa zpravidla

153


zvyšuje jeho zájem motivovat klienta a vytvářet optimální podmínky pro příznivý průběh psychologického šetření. Kladný postoj psychologa v zásadě získává klienta, aby se otevřel a spolupracoval a aby umožnil optimální porozumění jeho problémům poskytnutím validních dat. Na druhé straně lhostejný anebo záporný přístup psychologa má opačný dopad na klienta a obecně snižuje poznávací hodnotu psychologického šetření. Z toho důvodu je nutno poukázat na význam subjektivní „determinace” psychologického poznání osobnosti a v tom smyslu vyzdvihnout potřebu analyzovat osobnost psychologa a jeho percepce vlastní pozice v kolektivu. Psycholog také může prožívat úzkost nebo být vystaven vlivům nevědomých tendencí nebo konfliktů, používat obranné mechanismy apod., což zajisté představuje potenciální hrozbu pro jeho odbornou činnost a faktor, který nejen kontaminuje výsledky šetření, ale i poznání vyšetřované osoby. Mezi interpersonálními činiteli subjektivity psychologa dominuje pracovní kolektiv, ve kterém působí, a již zmíněný profesionální status. Psycholog v lékařském kolektivu se často ocitá v nejednoznačném postavení, což způsobují formální a interpersonální podmínky, a následně se rozvíjí konflikt ambivalence. Zatímco klinický psycholog zůstává podřízen lékařům, zároveň je z jejich strany považován za zdatného odborníka na psychiku, který navíc má k dispozici sofistikované psychodiagnostické metody. Takto frustrovaný psycholog pozbývá pracovní motivace a spíše upřednostňuje řešení vlastních problémů než pracovních. Kromě toho R. Schafer vyzdvihuje další zdroje „subjektivity” psychologa související s jeho osobností, zejména jeho voyeurské sklony, autoritářskou povahu, iluze o vlastní všemohoucnosti anebo ztotožnění se s rolí svatého. zz

154

Voyeurskými sklony psycholog může zastírat přehnanou laskavost a toleranci vůči klientům. {{ Instrumentální povaha těchto taktik má za cíl otevření klienta a odhalení jeho duševního nitra. Nicméně zájem o osobnost a problémy klienta může být hlubší, osobnější a mimo vědomí psychologa, ve kterém psycholog projikuje vlastní fantazie,


zz

zz

zz

konflikty a další iracionální tendence. To podle Bergera (1979, s. 90) může ovlivnit proces získávání validních klinických poznatků a také kvalitu odborného úsudku. Autoritářská povaha psychologa. {{ Latentní autoritářské sklony psychologa mohou být vyvolány v testové situaci, kde psycholog zaujímá superiorní pozici, a v souladu s tím řídí psychodiagnostické šetření. Zkušení psychologové si často uvědomují vlastní nadřízenou pozici a jsou schopni zamezit, aby chyby tohoto druhu ovlivnily proces vyšetřování klienta. Avšak u některých začínajících psychologů s autoritářskými rysy může nadřízená pozice působit jako prostor k nevědomé manipulaci nebo zneužití klienta. V souvislosti s tím lze dominantní postavení psychologa vnímat jako latentní zdroj profesních chyb, zejména ve sféře interpretace a výkladu vyšetřované osobnosti. Iluze o vlastních prorockých schopnostech. {{ Pokud jde o laické nebo jiné mínění kolegů odlišného odborného zaměření je psycholog vnímán jako osoba, která personifikuje vědění a předvídavost. Vždyť psycholog vlastní validní, spolehlivé a prospektivní metody, které dokážou objektivně zjistit, jaký je duševní stav člověka, ale také jakým směrem se bude ubírat v budoucnu. Ovšemže jde o iluzorní přesvědčení, kterému psycholog často podlehne, zejména pokud je málo zkušený. V takovém případě psycholog manifestuje jistou míru soběstačnosti a profesní omnipotence, za kterou se často skrývá profesní a osobnostní méněcennost. Ztotožnění se s rolí svatého. {{ Psychologické povolání je chápáno jako humánní, pomáhající a chápající. Souhlasně s tím je psycholog vnímán jako osoba, která personifikuje lidskost, dobré úmysly, tolerantnost, obětavost a laskavost ve všech situacích. Role svatého nemusí ohrozit odbornou činnost psychologa s přiměřeným vhledem a odpovídajícím přístupem k různým situacím ve svém oboru. To však neplatí pro osobnostně zatížené psychology, u kterých

155


identifikace s rolí svatého může jak narušit dynamiku testové situace a následnou exploraci osobnosti vyšetřovaného jedince, tak vyvolat trvalejší pracovní a interpersonální potíže.

Psychoanalytická interpretace klienta Psycholog se v testové situaci velmi často setkává se slabou spoluprací klienta. Paradoxem je, že osoba, která psychologa žádá o odbornou pomoc, také latentně nebo explicitně brání, aby neznámý člověk, tedy psycholog, rozebíral intimní sféry jejího života. Jako hlavní důvody negativní motivovanosti klienta uvádí J. Berger (1979, s. 95) zvýšenou nedůvěru člověka vůči testování, strach, že tímto přijde o kontrolu nad celkovou situací, dále obavy, že by testování odhalilo něco intimního nebo zapomenutého, o čemž by se klient nerad dozvěděl, nebo také situační regres osobnosti. zz

zz

156

Nedůvěra vůči psychologovi a testování. {{ Klient si uvědomuje, že je pro něj prospěšné, aby maximálně spolupracoval, a tím psychologovi umožnil náhled do vlastních problémů a citových záležitostí. Obecně je testová situace druhem dyády, která předpokládá vzájemnou otevřenost a komunikaci mezi zúčastněnými osobami. V testové situaci však zpravidla probíhá jednosměrný proces, neboť poměrně uzavřený psycholog rozebírá osobnost poměrně otevřeného klienta. Ke zmíněné komunikační disproporci se často mohou přidat netradiční projevy psychologa, zejména voyeurské sklony, které zvyšují iniciální nedůvěru a zmíněný odpor klienta vůči probíhajícímu šetření. Tímto se analogicky snižuje kvalita psychologického šetření a odborného poznání zkoumaného jedince. Obavy klienta před ztrátou kontroly v testové situaci. {{ Mnoho lidí vnímá psychologické šetření jako neznámou, ba i ohrožující situaci, zejména pokud se jí účastní poprvé. Obavy klientů se týkají nečekaných výsledků šetření, ale také nepří-


zz

jemné skutečnosti, že se musí otevřít. Vstřícnost a zdvořilost psychologa může u klienta spíše vyvolat podezření a pocit, že jde o profesionální taktiku směřující k snadnějšímu přístupu do intimních záležitostí vyšetřované osoby. Testovací situace je rovněž vnímána jako protiklad k běžným situacím v životě, kde si člověk může volit a řídit okolnosti dle vlastních představ. Nedostatek vlastní kontroly nad situací te zvyšuje bezmocnost a bezbrannost psychicky zatíženého klienta, zatímco prožívání skutečné nerovnováhy vůči psychologovi v něm vyvolává obranný postoj. V tom případě se klient často konformuje s požadavky psychologa, jeho jednání lze spíše označit jako pseudospolupráce, zatímco následná psychologická interpretace jeho osobnosti vyústí ve svérázné pseudopoznání. Nechuť či obavy člověka seznámit se s nepříjemnými, zpravidla „zapomenutými” zkušenostmi. {{ Jedna se o ambivalentní tendence klienta, který souhlasí s psychologickým šetřením v naději, že mu pomůže zbavit se psychických problémů, ale ve skutečnosti není motivován ke spolupráci. Příčinou jsou obavy, že zjištěné poznatky o vytěsněných emocích či konfliktech mohou zhoršit jeho současný stav. Ambivalence klienta může ovlivnit vztah s psychologem, ve kterém lze vymezit dvě roviny rozporu: Snahou psychologa je odstranění obranných mechanismů klienta, čímž bude možný přesun nevědomých traumatických zkušeností do jeho vědomí. Toto úsilí však klient prožívá jako hrozbu před novou vlnou úzkosti, což se obecně přenáší na psychologa a testovou situaci. Praktickým důsledkem klientových obav je pokles spolupráce s psychologem; Klient vnímá psychologa jako osobu, která vlastní prostředky a také vědění o tom, jak proniknout do psychiky a vytěsněných emočních zkušeností. Rovněž si uvědomuje, že psycholog očekává, že klient bude ochoten spolupracovat a také přijmout odborné poznatky o vlastní osobnosti.

157


zz

Nicméně strach z poznání sebe sama zvyšuje úzkost a nechuť spolupracovat. Nebezpečí výskytu regresivních tendencí. {{ Dlouhotrvající psychické potíže zvyšují očekávání klienta, že mu psycholog pomůže. Psycholog je nekriticky vnímán jako spasitel, což u submisivních klientů může vést k obecné regresi. Situační regrese osobnosti klienta vůči psychologovi ohrožuje dynamiku testové situace, která postuluje vyváženost dvou dospělých jedinců. V opačném případě kontakt přechází v groteskní hru mezi infantilním klientem a vyšetřovatelem, který odmítá roli mocného rodiče. V konečném důsledku nezdařená komunikace devalvuje průběh psychologického šetření a celkovou vypovídající hodnotu odborného poznání člověka.

Výše diskutované souvislosti se nemusí vyskytnout v každém psychologickém šetření, neboť psychodiagnostické testování je poměrně krátkodobé a jako takové neumožňuje vývoj složitější dynamiky mezi psychologem a klientem. Nicméně je třeba mít na vědomí, že k porozumění individuální fenomenologii je nezbytné se patřičně soustředit na oba subjekty této krátkodobé, avšak pro validaci psychologické zprávy o stavu klienta nezbytné interpersonální situace. Psycholog a klient sdílejí tutéž situaci a komplementárně se podílejí jak na průběhu, tak na výsledcích šetření. Shrneme‑li, osobnost psychologa a jeho pracovní pozice mohou působit na všechny etapy šetření. Zejména nesoulad mezi jeho očekáváními týkajících se naplnění vlastní role psychologa s představami a očekáváními ostatních členů kolektivu má zřejmý vliv na pokles pracovní motivace, frustrační tolerance nebo na pocit vlastní způsobilosti. Adekvátní psychologické poznání klienta se zároveň neobejde bez rozboru jeho motivace, vnímání a prožívání všech aspektů psychologického šetření. Patrná omezení rozboru osobnosti klienta dle modelu, který se opírá o psychoanalytické premisy, lze překonat analýzou sociálních a komunikačních aspektů testové situace. K prvnímu účelu se jako nejvhodnější nabízí transakční model E. Berna, zatímco pro uchopení komunikační

158


povahy testových výsledků lze použit model metapercepční interpretace osobnosti R. D. Lainga.

Transakční výklad osobnosti Transakční interpretace osobnosti navazuje na postuláty stejnojmenné transakční analýzy. Transakční analýzu lze definovat jako specifickou formu studia dyádní interakce dvou zúčastněných osob. Pojem dyádní interakce dle transakční analýzy označuje vztah mezi klientem a vyšetřovatelem, který se utváří v průběhu jednorázového psychologického šetření, nebo také během opakované psychoterapie. V podstatě se jedná o komplementární vztah dvou zainteresovaných jedinců s vyhraněnými pozicemi a odpovídajícími rolemi. Transakční analýza dyádního vztahu se v zásadě opírá o sociální psychologii. Jedná se o sociálně psychologické poznání osobnosti, které: zz

zz

Překonává slabosti výkladu izolovaného jedince. Interpretace osobnosti se jinými slovy pokouší porozumět totální interakci mezi psychologem a klientem vytvořené v psychologickém prostředí. Používá vhodné, autentické a výstižné pojmy, jež reflektují dynamiku krátkodobého vztahu, který charakterizuje psychologické testování. Psychoanalytické pojmy identifikace, introjekce, transfer atd. tedy spíše náležejí dynamice déletrvající psychoterapeutické situace, kdy lze očekávat plnější rozvoj mezilidské relace terapeut – klient. Souhlasně s tím pojmy ego‑stav, transakční podnět, transakční odpověď, komplementární transakce nebo zkřížená transakce apod. umožňují adekvátnější popis krátkodobějšího setkání dvou osob a také relevantnější uchopení psychologických výsledků.

Transakční analýza nezamítá psychoanalytický výklad osobnosti, nýbrž koncepčně na ni navazuje a jejímu hlubinnému pojetí osobnosti dodává nezbytnou sociální dimenzi. E. Berne postuloval, že osobnost lze vnímat jako reálně existující a poměrně harmonický systém ego-stavů Dítě, Dospělý a Rodič. Neuro-

159


biologický základ zmíněných ego‑stavů osobnosti experimentálně potvrdil Penfield (in Heathcote, s. 258). Ego-stav vzniká na základě zkušenosti odpovídajících projevů, postojů a interpersonálních orientací, které člověk prožívá jako skutečné a vlastní Já. zz „Odborným jazykem může být takový stav ego fenomenologicky popsán jako pevně skloubený systém pocitů a operačně jako soustava pevně skloubených modelů chování. Řečeno populárněji, je to příslušná soustava modelů chování vyplývající z určitého systému zážitků. Každý jedinec má zřejmě k dispozici omezený repertoár takových stavů ego, které nejsou rolemi ve hře, ale psychologickou skutečností. Tento repertoár můžeme roztřídit do následujících kategorií: (1) stav ego, který je odrazem stavů ego rodičovských osobností, (2) stav ego, který nezávisle usiluje o objektivní hodnocení skutečnosti, a (3) stav ego, který představuje pozůstatky minulosti, stále aktivní já, jež bylo zafixováno v raném dětství. Odborně se jim říká: exteropsychický, neopsychický a archeopsychický stav ego. Jejich nositele nazýváme populárně RODIČ, DOSPĚLÝ ČLOVĚK A DÍTĚ a tyto jednoduché výrazy se dají použít ve všech diskusích s výjimkou těch nejodbornějších.” (Berne, 1970, s. 26 – 27). Setkání člověka s člověkem nebo více lidmi charakterizují specifické transakce. Povahu transakce určují aktuální ego-stavy zúčastněných osob, jež vůči ostatním vystupují z pozice Dítěte, Dospělého nebo Rodiče. Počáteční ego-pozice jednoho člena komunikace působí jako transakční podnět vyvolávající určitou transakční odpověď jiného člena. Maximální počet transakčních kombinaci v rámci dyády může dosáhnout až 6 ego stavů (2 osoby x 3 ego-stavy). Bern (1982, s. 28) rozlišuje komplementární, zkřížené, jednoduché a skryté transakce: zz

160

Komplementární transakce vzniká ze dvou vzájemně se doplňujících a komunikačně nezávadných ego-stavů. Komplementární transakce může být:


Rovnoběžná, vyjadřující dynamiku totožných ego-stavů (např. když ego‑stav Dítě jedné osoby komunikuje s ego‑stavem Dítěte druhé osoby, taktéž Dospělý s Dospělým nebo Rodič s Rodičem); {{ Šikmá, zahrnující rozdílné, avšak komplementárně se doplňující ego-stavy dvou osob (např. když žena z pozice ego‑stavu Dospělý se obrací k manželovu ego-stavu Dítěte); {{ Jednoduchá, vyjadřující povrchový vztah v běžných sociálních či pracovních situacích, jehož relaxační povaha se zpravidla vyskytuje v zábavných a rituálních činnostech. zz Zkřížená transakce reflektuje vztah dvou nebo více odpuzujících se ego-stavů. Příkladem je, když někdo z ego‑stavu Dospělý oslovuje totožný ego‑stav jiné osoby, zatímco odpověď, kterou vyvolává, spíše vyjadřuje vztah rodič - dítě. Analýza zkřížené transakce často odhaluje její skrytou a instrumentální povahu, neboť někdo ze zúčastněných osob tímto usiluje o nějaký zisk. Důsledky zkřížené transakce mohou být různé. Zájmový nesoulad mezi komunikujícími subjekty často vyvolává napětí a následný konflikt, zatímco zkřížená transakce rovněž obsahuje latentní hierarchický poměr dvou jedinců, který je typický zejména pro psychologické šetření. Formální povaha testové situace může posléze poškodit původní kontakt a přeměnit ho ve svérázný pseudokontakt, ve kterém zúčastněné osoby naplňují předem daný životní scénář a hrají odpovídající hru. zz Skryté transakce. Rozdělují se dále na šikmé a dvojité. Transakční analýza dnes představuje významnou složku psychologického poznání člověka. Optimální užití transakčního výkladu osobnosti předpokládá dostatečné intelektuální a odborné předpoklady včetně obecné osobnostní zralosti psychologa, zejména jeho emoční, motivační a sociální vyspělost. Využití transakční analýzy by mělo: {{

zz zz

Posílit odborný zájem psychologa o problémy klienta. Překonat hierarchickou povahu testové situace, která je častým zdrojem skrytých a zkřížených interakcí, zejména ze strany vyšetřované osoby

161


zz

Zachovat profesní a poznávací kompetence psychologa, např. umožnění klientovi pokračovat v jeho hře, kterou psycholog registruje a chápe v kontextu testové situace.

Metapercepční model interpretace Prioritou metapercepčního psychologického modelu interpretace je porozumění vztahu dvou vzájemně ovlivňujících se osobností. Fenomenologické pojetí lidského kontaktu je aktivistické a postuluje souměrné působení zapojených účastníků dyády. Každý účastník dyády tudíž prožívá a interpretuje komunikující protějšek, což podporuje vývoj konceptu Ty, a zároveň registruje druhou osobu, jak vnímá, prožívá a interpretuje vlastní protějšek, což podporuje vývoj konceptu Já. Základy metapercepční teorie osobnosti položil existencialistický psychiatr Ronald D. Laing. R. D. Laing se primárně věnoval psychosociální dynamice rodin pacientů trpících schizofrenií. Na základě vlastní zkušenosti postuloval, že sociální vztahy v primárních skupinách jsou funkcí individuálního prožívání všech zúčastněných členů. Z toho plyne zásada, že skutečné poznání osobnosti musí brát v potaz kvalitu subjektivního prožívání v daném sociálním kontextu. Souhlasně s tím poznání osobnosti jiného člověka vyžaduje zainteresovaného psychologa, který zároveň zůstává otevřený pro vlastní sebepoznání. V podobném smyslu P. Tillich (2004, s. 84) postuloval, že „chceme-li poznat Já, musíme na něm participovat.” V podobném smyslu píše i R. D. Laing (2000, s. 31-32): zz

162

„Naše chápaní druhého člověka… závisí na naší ochotě využít všech svých možností aktu chápání. Zdá se tedy, že je zapotřebí, abychom se k člověku postavili tak, aby nám možnost porozumět zůstala otevřená. Umění porozumět aspektům pozorovaného individuálního bytí vyžaduje, abychom jeho jednání uvedli do vztahu se způsobem, jímž on vnímá situaci, v níž se s námi ocitl. Podobně musíme jeho minulosti porozumět v souvislosti s jeho přítomností, a ne výhradně naopak.”


Pro vlastní analýzu duální interakce použil R. D. Liang Buberův model dialogického vztahu. Podle M. Bubera je subjektivní Já: zz

zz

Interakční v tom smyslu, že identita člověka se neustále utváří v sociálním kontextu, tedy v interakci s dalšími prožívajícími, hodnotícími a současně ze strany téhož člověka hodnocenými osobami. Metapercepční, neboť pojetí vlastního Já je výsledkem vzájemného působení mezi chápáním reality a fantaziemi osobnosti. V tom smyslu metakognice (vnímání sama sebe) ovlivňuje metaidentitu (pocit vlastní totožnosti) a vice versa.

Porozumět vlastní osobnosti vyžaduje jednotu vlastních interpretací o vlastním bytí s prožíváním a hodnocením mě ze strany jiné osoby. Poznání jiného člověka analogicky spočívá v souladu jejího sebepojetí s tím, co o něm Já vím, vnímám nebo soudím. Jedná se o bilaterální a také symetrické setkání dvou psychicky vyrovnaných osob, v němž se souběžně potvrzuje jejich totožnost. Tento interpersonální poměr vyjadřuje R. D. Laing (2000, s. 35): ”Já uznávám druhého jako osobu, za kterou se on sám považuje”, a také „on uznává mě jako osobu, za kterou se já sám považuji.” Záporné interakční hodnocení přitom může vést k četným intrapsychickým a interpersonálním potížím. Základní premisou fenomenologického poznání jedinečné osobnosti a také interpersonálních vztahů se stává individuální prožívání. Prožíváním člověk potvrzuje sám sebe a také jednotu a kontinuitu jiné osoby. „Pouze prožitek je očividný”, píše R. D. Laing (1977, s. 206) a považuje ho za jedinečnou realitu osobnosti s důslednou niterní logikou. Z toho důvodu postuluje, že se prožívání má stát stěžejním předmětem budoucí psychologie. Poznámky střízlivých kritiků metapercepčního modelu interpretace mířily především k: zz

Dyádní situaci psychologického šetření, která vždy nesplňuje podmínky rovnocenné komunikace. Častý výskyt nerovnováhy ve

163


zz

vztahu mezi psychologem má původ ve formálních a odborných požadavcích, kladených na odborné šetření. Psycholog často jedná z pozice legitimní moci, čímž určuje průběh této - v mnoha pohledech umělé - situace. Tímto se omezuje autentičnost kontaktu, zatímco výsledky šetření mohou být zavádějící pro odborné poznání vyšetřované osobnosti. Psychologickému hodnocení klienta, jež je v podstatě meta-hodnocením. Odborné hodnocení je často syceno očekáváními a představami psychologa vůči klientovi, jeho profesionálním statusem a odpovídající motivací nebo také povahou meta‑identity psychologa.

Předním úkolem psychologa je oddělit tyto vlastní subjektivní činitele od relevantních odborných zjištění a tyto poslední zpracovat pomocí fenomenologické analýzy směrem k vytvoření prospektivní studie o stavu osobnosti a budoucí léčbě klienta. Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu: ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937. BEN-AVI, A. Zen Buddhism: American Handbook of Psychiatry. New York: Basic Books, 1959, s. 1816-1821. BERGER, J. Psihologija u psihijatriji: Psihijatrija I. Beograd-Zagreb: Medicinska knjiga, 1989. BERGER, J. Psihodijagnostika. Beograd: Nolit, 1979. BERNE, E. Jak si lidé hrají. Praha: Portál, 2011. HEATHCOTE, A. Eric Berne’s Development of Ego State Theory: Where Did It All Begin and Who Influenced Him?. Transactional Analysis Journal. 2010, s. 254260. JUNG, C. G. Čovjek i njegovi simboli. Zagreb: Mladost, 1973. KRECH, D. a R. S. CRUTHFIELD. Elements of Psychology. New York: Knopf., 1982. LAING, R. D. Rozdělené Self: existenciální studie o duševním zdraví a nemoci. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2000.

164


LAING, R.D. The politics of experience. 1st Pantheon pbk. ed. New York: Pantheon Books, 1983. MEEHL, P. Clinical versus statistical prediction. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1954. ROGERS, C. R. Způsob bytí. Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. TILLICH, Paul. Odvaha být. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. WATSON, O. C. Longmans English Larousse. London: Harlow, 1968. WELLING, H. The Intuitive Process: The Case of Psychotherapy. Journal of Psychotherapy Integration. 2005, roč. 15, č. 1, s. 19-47.


165

Panajotis Cakirpaloglu

Vybrané

kapitoly

psychologie osobnosti

Vydala Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup Sazbu písmem Verdana zhotovil Tomáš Karczub

Vydání první Olomouc 2013 ISBN 978-80-244-3518-3

Neprodejná publikace

Vybrané kapitoly psychologie osobnosti

Recommend Documents