Studium učitelství pro MŠ jako dialog praxe s teorií CZ.1.07/2.2.00/18.0022
VYBRANÉ KAPITOLY Z VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE
PRO PŘÍPRAVNÝ KURZ16.8.–18.8.2013 ZPRACOVALA KATEŘINA ŠÁMALOVÁ
Vývojová psychologie -
zkoumá souvislosti a pravidla vývojových proměn jedince od početí až po smrt sleduje involuci a evoluci psychických procesů, stavů a vlastností osobnosti ve všech obdobích života
Psychický vývoj - zákonitý proces, postupně na sebe navazují vývojové fáze - zahrnuje vzestupné i sestupné změny – biosociální vývoj - kognitivní vývoj - psychosociální vývoj Činitelé vývoje - genotyp – zděděný a vrozený, jednotka genetické informace, ne všechny informace se uplatňují ve stejné míře - genotyp – prostředí a výchova, vliv sociální skupiny, kultury,…
Zákonitosti vývoje Vývoj je neopakovatelný, ale i při normálním průběhu podléhá jistým zákonitostem - jednotlivé fáze vývoje na sebe navazují - jde o somatickou a psychickou složku vzájemné interakce - vývoj je nerovnoměrný, fáze rychlejšího a pomalejšího vývoje určitých funkcí - vývoj je individuální, neopakovatelný - směřování ke struktuře druhu - vývojová retardace - jednota organismu a prostředí
Periodizace vývoje Existuje řada vývojových teorií, které rozčleňují vývoj na etapy podle určitého hlediska. Jean Piaget - hlavním hlediskem pro členění vývoje je vývoj myšlení ( člověk se neustále dovídá něco nového a reaguje podle toho na různé situace) – každý provádí činnost sám a tím se učí - hlavní důraz kladl na proces zrání, každý člověk má svou rovnováhu, pokud je tato rovnováha narušena, člověk se snaží ji znovu najít a tím se vyvíjí myšlení- překonává rozpory mezi podněty vlastními mentálními procesy, rovnováhu lze obnovit asimilací = nová informace o něčem, co už znám, nebo akomodací = uspořádání stávajícího schématu tak, aby vyhovovalo nové situaci - hledání nové rovnováhy, je tedy chápán jako dynamický proces, jehož cílem není návrat k původnímu stavu, ale dosažení nové rovnováhy na kvalitativně vyšší úrovni
-
důležité je, jakým způsobem dítě uvažuje = rozděleno do několika fází 1. fáze senzomotorické inteligence do 2.let – fáze praktického- senzomotorického poznávání objektů v čase a prostoru, orientace v okolí pomocí toho, co vidí a slyší, začíná si postupně uvědomovat sebe sama 2. fáze symbolického, předpojmového myšlení do 4.let – schopnost používat symboly =slova, gesta, obrázky, které nahrazují reálné objekty, učí se pracovat s jazykem a výtvarným vyjádřením, postupně rozvíjí svůj jazyk i představy 3. fáze názorného myšlení do 7.let – mentální operace, dítě dokáže pracovat s představami, chápe příčinné vztahy, logicky uvažuje pouze tehdy, může-li si to konkrétně představit 4. fáze konkrétních logických operací do 11.let – dítě systematicky uvažuje o objektech, číslech, čase, prostoru, příčinnosti, apod., uvědomuje si vztahy 5. fáze formálních logických operací od 11.let – člověk začíná přemýšlet o světě jinak než jen na úrovni činností nebo jednoduchých symbolů, domýšlí důsledky, testuje hypotézy, od konkrétního myšlení jde k abstraktnímu
Sigmund Freud - hovoří o tom, že vše má svoji příčinu a vývoj je přesunování tělesných zón a jedinec z nich čerpá uspokojení - Freud se zabýval člověkem pouze do puberty, a další život je určen prožitky v raném dětství - hovořil o tom, že struktura psychiky je tvořena IDEM, EGEM a SUPEREGEM - novorozenec má pouze id- funguje na principu slasti, je důležité okamžité uspokojení nehledě na okolí, důsledkem výchovy vzniká ego, které se snaží usměrňovat id ve smyslu společenské přijatelnosti, superego se vytvoří po vyřešení Oidipovského a Elektřina komplexu 1. fáze orální – kojenecké období – ústa jako zdroj slasti, udržování kontaktu, poznávání, při ustrnutí v tomto období se osoba stává orálně závislou – přejídání, kousání, kouření 2. fáze anální – batolecí období – první střet s autoritou a dítětem, dotlačení k disciplíně a dodržování čistoty, utváří se vztah k sobě samému, rodí se schopnost ovládání, komtroly – zadržet a vypudit exkrementy, v tomto období sed objevují potíže se sebekontrolou 3. fáze falická – předškolní věk – identifikace se s vlastním pohlavím, Oidipovský a Elektřin komplex – vztah k rodičům, dítě touží po rodiči opačného pohlaví a pociťuje rivalitu vůči druhému, zároveň se identifikuje s rolí rodiče stejného pohlaví 4. fáze latentní – mladší školní věk – uspokojení je zaměřené jen na vlastní osobu, proces socializace, potlačení sexuality, slabá orientace k dosahování slasti, je zde silná orientace na výkon 5. fáze genitální – puberta- heterosexuální zaměření, od sebelásky k lásce, orientace na druhé, orientace na vztahy
Předškolní věk Předškolní období trvá asi od 3 do 6 let. Konec této fáze není jen určen fyzickým věkem, ale především sociálně, nástupem do školy. Ten s věkem souvisí, ale může oscilovat v rozmezí jednoho eventuelně i více let. Charakteristickým znakem tohoto věku je postupné uvolňování vázanosti na rodinu a rozvoj aktivity, která už není tak samoúčelná, umožňuje dítěti, aby se uplatnilo a prosadilo např. ve vrstevnické skupině. Na druhé straně je dětské myšlení stále ještě prelogické a egocentrické, vázané na subjektivní dojem a aktuální situační kontext. Překonání této bariéry je jedním z významných úkolů předškolního období. Vývoj poznávacích procesů v předškolním věku J.Piaget (l97O) nazval typický způsob uvažování předškolních dětí názorné, intuitivní myšlení. Takové myšlení je málo flexibilní, nepřesné a prelogické – nerespektuje plně zákony logiky. Jeho typické znaky jsou: 1.Egocentrismus – ulpívání na subjektivním pohledu a tendence zkreslovat úsudky na základě subjektivních preferencí,př.dítě si zakrývá rukama oči, když chce, aby je druzí neviděli. 2.Fenomenismus – důraz na určitou, zjevnou podobu světa. Svět je pro ně takový, jak vypadá. Dítě je fixováno na nějaký obraz reality, které není schopno ve svých úvahách opustit. 3. Magičnost – tendence pomáhat si při interpretaci dění v reálném světě fantazií, a tak jeho poznání zkreslovat. Předškolní děti nečiní velký rozdíl mezi mezi skutečností a fantazijní produkcí. 4. Absolutismus – přesvědčení, že každé poznání musí být definitivní a jednoznačnou platností. Tato tendence je jedním z projevů dětské potřeby jistoty. Relativita názorů dospělých je pro děti tohoto věku nepochopitelná. Pro děti v tomto období, když něco nějak vypadá, tak to podle jejich názoru také musí tak být, př.pokud se nějaká dospělá osoba převlékne za čerta, tak si pak dítě myslí, že se čertem stal. Kolem pátého roku života už by děti měly být schopné mnohé z těchto proměn rozpoznat. Vázanost na zjevné znaky je zcela obecná, projevuje se to i ve vztahu k sobě samému. Proměnu vnějších znaků chápou jako proměnu jejich identity. Příčinou odmítání nového odlišného oblečení, změny účesu může být strach ze ztráty identity. Vývoj myšlení je dlouhodobý proces. Běžnou chybou v uvažování předškolního dítěte je sklon třídit a posuzovat objekty podle toho, v jakém vzájemném vztahu jsou. Podle jejich názoru se psi a kočky podobají tím, že se nemají rádi. Dítě interpretuje realitu tak, aby pro něj byla srozumitelná a přijatelná. Tento projev se u předškoláků projevu i formou nepravých lží, tzv.konfabulací, kdy dítě kombinuje reálné vzpomínky s fantazijnímí představami. Pro dítě však představují skutečnost a ono samo je o jejich pravdivosti přesvědčeno. Fantazie má v tomto období harmonizující význam. Je významná pro citovou a rozumovou rovnováhu. Dítě má potřebu alespoň občas přizpůsobovat realitu svým potřebám a interpretovat ji bez ohledu na objektivní skutečnost.. J.Piaget ( l97O) nazývá tento způsob asimilací. Pro dítěte je zřejmě nejsnazší vyrovnat se s tlakem reality, s nedostatky vlastního myšlení i zkušenosti pomocí fantazie, která má relaxační, emocionálně příznivý účinek. Typickým znakem myšlení předškolních dětí je jeho útržkovitost, nekoordinovanost a nepropojenost, chybí mu komplexní přístup. Dítě sice už dovede správně řešit mnohé úkoly
dílčího charakteru, avšak nedovede do svých úvah zahrnout více aspektů, znalostí či různorodé pohledy. Myšlení předškolních dětí je rigidní, nepohyblivé a nevratné. Předškolní dítě vyjadřuje svůj názor na svět v kresbě, vyprávění nebo ve hře, v nichž se plně projeví typické znaky dětského myšlení i emočního prožívání. Skutečnost je zjednodušená, srozumitelná a případně i méně ohrožující. Kresba Kresba je jednou ze symbolických funkcí, v níž se projeví tendence zobrazit realitu tak, jak ji dítě chápe. V předškolním období mohou v kresbě převažovat subjektivně důležité rysy nad jeho reálnou podobou. Dítě kreslí to, co o objektu ví, tj.co se mu na něm zdá důležité. Na konci předškolního věku, se dětské výtvory stále více podobají skutečnosti. Podle R.Kelloggové (l97O) se tato fáze rozvoje kresby nazývá reprezentativní. Dítě nyní kreslí spíše to, co vidí. Tato tendence svědčí o rozvoji decentrace dětského poznávání. Hra Hra a vyprávění jsou dalším způsobem vyjádření vlastní interpretace reality a postoje ke světu, eventuelně i k sobě samému. Symbolická hra slouží předškolnímu dítěti jako prostředek k vyrovnávání s realitou, která je pro ně nějak problematická. Umožňuje mu alespoň symbolicky uspokojit různá přání, která v realitě uspokojit nejdou. Předškolní dítě se musí neustále přizpůsobovat požadavkům okolního světa, který ještě příliš dobře nechápe. Symbolická hra mu dovoluje chovat se podle svých představ a přizpůsobit realitu svým potřebám. Ve hře může dítě zpracovat problematickou skutečnost, jak samo chce. Dítě si může znovu přehrát situaci, které nerozumělo nebo se jej citově dotkla a najde na této úrovni přijatelné řešení. Stejné znaky má např.pohádkový svět, pohádkové bytosti mají jednoznačný charakter, jsou buď dobré nebo zlé. Příběh má dobrý konec a zlo je potrestáno. Vše funguje podle jasného řádu, který se nemění. Verbální schopnosti Verbální kompetence předškolního dítěte se zdokonalují v obsahu i ve formě. Děti je rozvíjejí v komunikaci s dospělými, v menší míře je mohou ovlivnit média a komunikace s vrstevníky. Otázky typu „proč“ mají význam nejenom pro obohacení znalostí, ale i pro rozvoj správného vyjadřování. Děti se takto učí chápat komplexnější vztahy mezi objekty a zároveň se naučí užívat i příslušné slovní výrazy, jako jsou příslovce, spojky, předložky apod.. Dítě se učí mluvit prostřednictvím nápodoby verbálního projevu dospělých lidí s nimiž žijí a komunikují. Nápodoba má však selektivní charakter, předškolní děti nenapodobují všechno, co slyší. Většinou si zapamatují určitou část sdělení, kterou opakují bezprostředně poté, co jí slyšely. Nápodobou se děti učí i gramatická pravidla. Mladší předškoláci ještě užívají gramatická pravidla rigidně a dělají v nich chyby. Od čtyř let začínají děti mluvit v delších a složitějších větách, později i v souvětí. V dětském vyprávění se objevují mnohé nepřesnosti a agramatismy. Z hlediska rozvoje poznávacích procesů je významnou složkou řečového vývoje tzv.egocentrická řeč. Tato řeč není primárně určena pro jinou osobu a bývá spojena s myšlením. Egocentrická řeč později přechází na vnitřní řeč.
