Vybrané kapitoly z práva

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace

a

modernizace

výuky

zvyšování odborných kompetencí“

Pavel Godický

Vybrané kapitoly z práva

Opava 2011

a

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Vybrané kapitoly z práva

Autor:

Pavel Godický

Vydání:

první, 2011

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

117

© Pavel Godický © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem ......................................................................................................................................................... 7

2

Rychlý náhled studijního materiálu.............................................................................................................. 8

3

Pracovní právo ............................................................................................................................................ 10 3.1

Předmět úpravy pracovního práva.......................................................................................................... 11

3.2

Druhy a formy pracovněprávních vztahů................................................................................................ 11

3.3

Prameny pracovního práva..................................................................................................................... 11

3.4 Základní zásady pracovněprávních vztahů ............................................................................................. 12 3.4.1 Rovné zacházení a zákaz diskriminace .......................................................................................... 12 3.5 Účastníci pracovněprávních vztahů ........................................................................................................ 13 3.5.1 Odborová organizace .................................................................................................................... 13 3.5.2 Zaměstnanec ................................................................................................................................. 13 3.6 Pojmy pracovního práva ......................................................................................................................... 13 3.6.1 Pracovní doba................................................................................................................................ 13 3.6.2 Stanovená týdenní pracovní doba................................................................................................. 14 3.6.3 Průměrný měsíční výdělek ............................................................................................................ 14 3.6.4 Mzda a plat.................................................................................................................................... 14 3.6.5 Překážky v práci............................................................................................................................. 14 3.6.6 Vnitřní předpis............................................................................................................................... 14 3.6.7 Výkon jiné výdělečné činnosti ....................................................................................................... 14 3.6.8 Ochrana majetkových zájmů zaměstnavatele............................................................................... 15 3.6.9 Ochrana osobních práv zaměstnance ........................................................................................... 15 3.6.10 Doručování ............................................................................................................................... 15 4

Pracovně právní vztahy............................................................................................................................... 17 4.1 Formy pracovně právních vztahů............................................................................................................ 18 4.1.1 Pracovní poměr ............................................................................................................................. 18 4.1.2 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr ..................................................................... 18 4.2 Vznik a změna pracovního poměru......................................................................................................... 19 4.2.1 Jmenování ..................................................................................................................................... 19 4.2.2 Pracovní smlouva .......................................................................................................................... 19 4.2.3 Pracovní poměr na dobu určitou................................................................................................... 20 4.2.4 Zkušební doba ............................................................................................................................... 20 4.2.5 Změna pracovního poměru ........................................................................................................... 21 4.2.6 Převedení na jinou práci................................................................................................................ 21 4.2.7 Přeložení........................................................................................................................................ 21 4.2.8 Pracovní cesta ............................................................................................................................... 22 4.2.9 Návrat do práce............................................................................................................................. 22 4.2.10 Odvolání a odstoupení z místa vedoucího zaměstnance ......................................................... 22

5

Zánik pracovního poměru........................................................................................................................... 25 5.1 Způsoby skončení pracovního poměru.................................................................................................... 26 5.1.1 Dohoda o rozvázání pracovního poměru ...................................................................................... 26 5.1.2 Zrušení ve zkušební době .............................................................................................................. 26 5.1.3 Výpověď z pracovního poměru ..................................................................................................... 26 5.1.4 Zákaz výpovědi .............................................................................................................................. 27 5.1.5 Okamžité zrušení pracovního poměru .......................................................................................... 28

3/117

5.1.6 5.1.7 5.1.8

Uplynutí doby................................................................................................................................ 28 Smrt zaměstnance a zaměstnavatele............................................................................................ 29 Hromadné propouštění................................................................................................................. 29

5.2 Nároky při skončení pracovního poměru ................................................................................................ 29 5.2.1 Odstupné....................................................................................................................................... 29 5.2.2 Potvrzení o zaměstnání a pracovní posudek ................................................................................. 30 5.3 6

Neplatné rozvázání pracovního poměru ................................................................................................. 30

Odpovědnost zaměstnance za škodu......................................................................................................... 33 6.1

Odpovědnost zaměstnance za škodu a její náhrada............................................................................... 34

6.2 Odpovědnost zaměstnance za škodu...................................................................................................... 35 6.2.1 Obecná odpovědnost zaměstnance .............................................................................................. 36 6.2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody ............................................................ 36 6.2.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách...................................................................... 37 6.2.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů................................................................................ 38 6.2.5 Rozsah náhrady škody................................................................................................................... 39 6.2.6 Projednání náhrady škody............................................................................................................. 39 7

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu..................................................................................................... 42 7.1 Odpovědnost zaměstnavatele za škodu a její náhrada........................................................................... 43 7.1.1 Obecná odpovědnost zaměstnavatele.......................................................................................... 43 7.1.2 Odpovědnost při odvrácení škody................................................................................................. 44 7.1.3 Odpovědnost na odložených věcech............................................................................................. 44 7.1.4 Odpovědnost za nemoc z povolání ............................................................................................... 44 7.1.5 Odpovědnost za pracovní úraz...................................................................................................... 45 7.1.6 Druhy náhrad při škodě na zdraví ................................................................................................. 46 7.1.7 Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance ........................................................................................... 47 7.1.8 Uplatnění nároku na náhradu škody ............................................................................................. 47

8

Obchodní rejstřík a obchodní společnosti.................................................................................................. 49 8.1 Obchodní rejstřík..................................................................................................................................... 50 8.1.1 Sbírka listin .................................................................................................................................... 50 8.1.2 Zapisované údaje........................................................................................................................... 50 8.2 Obchodní společnosti.............................................................................................................................. 51 8.2.1 Základní pojmy .............................................................................................................................. 51 8.3 Vznik, zánik a přeměny obchodní společnosti......................................................................................... 53 8.3.1 Založení společnosti ...................................................................................................................... 53 8.3.2 Zrušení společnosti........................................................................................................................ 54 8.3.3 Likvidace společností..................................................................................................................... 54 8.3.4 Likvidátor....................................................................................................................................... 55 8.3.5 Přeměny společnosti ..................................................................................................................... 55

9

Obchodní společnosti ................................................................................................................................. 58 9.1 Veřejná obchodní společnost .................................................................................................................. 59 9.1.1 Založení a vznik veřejné obchodní společnosti ............................................................................. 59 9.1.2 Ručení společníků.......................................................................................................................... 59 9.1.3 Statutární orgán ............................................................................................................................ 59 9.1.4 Zrušení veřejné obchodní společnosti........................................................................................... 60 9.2 Komanditní společnost............................................................................................................................ 60 9.2.1 Založení komanditní společnosti ................................................................................................... 60 9.2.2 Ručení společníků.......................................................................................................................... 60 9.2.3 Statutární orgán ............................................................................................................................ 60

4/117

9.2.4

Zrušení komanditní společnosti .................................................................................................... 61

9.3 Společnost s ručením omezeným ............................................................................................................ 61 9.3.1 Založení společnosti s ručením omezeným................................................................................... 61 9.3.2 Ručení společníků.......................................................................................................................... 62 9.3.3 Obchodní podíl .............................................................................................................................. 62 9.3.4 Zánik účasti společníka ve společnosti .......................................................................................... 62 9.3.5 Orgány společnosti........................................................................................................................ 63 9.4 Akciová společnost.................................................................................................................................. 63 9.4.1 Akcie .............................................................................................................................................. 64 9.4.2 Založení akciové společnosti ......................................................................................................... 64 9.4.3 Orgány akciové společnosti........................................................................................................... 64 9.4.4 Valná hromada .............................................................................................................................. 64 9.4.5 Představenstvo.............................................................................................................................. 65 9.4.6 Dozorčí rada .................................................................................................................................. 65 10

Právo sociálního zabezpečení..................................................................................................................... 67 10.1 Sociální zabezpečení........................................................................................................................... 68 10.1.1 Systém sociálního zabezpečení ................................................................................................ 68 10.1.2 Pojistné na sociální zabezpečení .............................................................................................. 69 10.2 Právo sociálního zabezpečení............................................................................................................. 69 10.2.1 Prameny práva sociálního zabezpečení.................................................................................... 69 10.2.2 Subjekty práva sociálního zabezpečení .................................................................................... 69 10.2.3 Právní skutečnosti a právní vztahy sociálního zabezpečení ..................................................... 69 10.3

Nemocenské pojištění ........................................................................................................................ 70

10.4 Důchodové pojištění........................................................................................................................... 70 10.4.1 Penzijní připojištění se státním příspěvkem ............................................................................. 71 10.5

Zdravotní pojištění ............................................................................................................................. 71

10.6 Zabezpečení v nezaměstnanosti......................................................................................................... 72 10.6.1 Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání.......................................................................... 72 11

Státní sociální podpora a sociální pomoc................................................................................................... 75 11.1 Státní sociální podpora....................................................................................................................... 76 11.1.1 Dávky testované ....................................................................................................................... 76 11.1.2 Dávky netestované ................................................................................................................... 77 11.2 Sociální pomoc ................................................................................................................................... 78 11.2.1 Institucionální zajištění sociální pomoci ................................................................................... 78 11.2.2 Pomoc v hmotné nouzi............................................................................................................. 78 11.2.3 Dávky pomoci v hmotné nouzi ................................................................................................. 79 11.2.4 Sociální služby........................................................................................................................... 80

12

Evropská unie.............................................................................................................................................. 83 12.1 Evropská unie a Evropská společenství .............................................................................................. 84 12.1.1 Historický vývoj......................................................................................................................... 84 12.1.2 Vznik Evropské unie.................................................................................................................. 85 12.1.3 Evropská integrace ................................................................................................................... 85 12.1.4 Evropská unie a Evropská společenství .................................................................................... 87 12.2

13

Orgány Evropských společenství (Evropské unie)............................................................................... 88

Právo Evropských Společenství .................................................................................................................. 91 13.1

Právní řád EU ..................................................................................................................................... 91

5/117

13.2

Zásady práva Evropské unie............................................................................................................... 93

13.3 Společný a jednotný trh...................................................................................................................... 94 13.3.1 Volný pohyb zboží..................................................................................................................... 94 13.3.2 Volný pohyb osob ..................................................................................................................... 95 13.3.3 Volný pohyb služeb................................................................................................................... 96 13.3.4 Volný pohyb kapitálu................................................................................................................ 97 13.3.5 Ostatní právní regulace ............................................................................................................ 97 14

Rodinné právo a náhradní péče o dítě ..................................................................................................... 100 14.1 Rodina a manželství ......................................................................................................................... 101 14.1.1 Vznik manželství ..................................................................................................................... 101 14.1.2 Zánik manželství ..................................................................................................................... 101 14.2 Rodiče a děti..................................................................................................................................... 102 14.2.1 Určování otcovství .................................................................................................................. 102 14.2.2 Popírání otcovství ................................................................................................................... 103 14.2.3 Práva a povinnosti rodičů ....................................................................................................... 103 14.3

Osvojení............................................................................................................................................ 103

14.4 Náhradní péče o dítě ........................................................................................................................ 104 14.4.1 Svěření dítěte do péče fyzické osobě. .................................................................................... 104 14.4.2 Pěstounská péče..................................................................................................................... 104 14.4.3 Ústavní výchova...................................................................................................................... 104 14.4.4 Ochranná výchova .................................................................................................................. 105 14.4.5 Poručenství ............................................................................................................................. 105 14.4.6 Opatrovnictví .......................................................................................................................... 105 14.4.7 Výživné ................................................................................................................................... 106 15

TRESTNÍ ODPOVĚDNOST A ÚŘEDNÍ OSOBA............................................................................................. 108 15.1

Působnost trestního práva hmotného.............................................................................................. 109

15.2

Základy trestní odpovědnosti ........................................................................................................... 109

15.3

Skutková podstata trestného činu.................................................................................................... 110

15.4

Okolnosti vylučující protiprávnost .................................................................................................... 111

15.5

Vývojová stádia trestného činu a účastenství .................................................................................. 112

15.6

Účastenství....................................................................................................................................... 112

15.7 Skutkové podstaty vybraných trestných činů ................................................................................... 113 15.7.1 Zneužití pravomoci úřední osoby ........................................................................................... 113 15.7.2 Přijímání úplatku .................................................................................................................... 114 16

Závěr.......................................................................................................................................................... 116

17

Použitá literatura a zdroje ........................................................................................................................ 117

6/117

1

Úvodem

Vybrané kapitoly z práva zahrnují výklad některých odvětví českého právního řádu, přizpůsobený studiu právních disciplin na Fakultě veřejných politik. Těmito tématy jsou: pracovní právo, právo obchodních společností, právo sociálního zabezpečení, rodinné právo, trestní právo a právo Evropských společenství. Obor veřejná správa a regionální politika do určité míry buduje základnu právních znalostí svých absolventů. Její nezbytnost plyne z faktu, že Česká republika je právním státem a že výkon správy veřejných záležitostí v takovém státě ovládá v prvé řadě zásada zákonnosti. Výuka práva vychází z teoretické a zejména pak systematické právní roviny, přes hlubší ponor do sféry práva správního k praktičtěji zaměřené sondě do vybraných oblastí českého právního řádu. Tedy od obecného ke zvláštnímu v právním slova smyslu. Předmět Úvod do právní teorie a praxe sledoval jako svůj hlavní úkol nabytí teoretických a systematických poznatků o českém právu, další výuka byla a je zaměřena praktičtěji. Při výuce správního práva se studenti seznámili zejména s interpretací procesního právního předpisu, který ovládá celé správní řízení. Předmět Vybrané, mimo jiné, chce také demonstrovat úskalí aplikace norem práva hmotného Předkládaná studijní pomůcka byla vytvořena ve snaze usnadnit studium různorodé právní materie nejen pro účel úspěšného absolvování studovaného předmětu. Cílem opory a jednotlivých kapitol je vybavit studenty znalostmi, umožňujícími vnímání praktických problémů právním pohledem a schopností v tomto smyslu přijímat základní rozhodnutí či provést jednoduchý právní úkon. Studenti tak mohou navázat na základní znalosti o odvětvích práva, nabyté v předmětech Úvod do právní teorie a praxe a na znalosti, nabyté v předmětech Správní právo I a II.

7/117

2

Rychlý náhled studijního materiálu

Předkládaný studijní materiál je věnován problematice právních odvětví určitým způsobem souvisejících s veřejnou správou. Takto je text zaměřen zejména na vznik, změnu a skončení pracovního poměru a odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích, jakožto na oblasti vzniku střetů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. V tématu obchodního práva je pozornost soustředěna na obchodní společnosti a obchodní rejstřík, když tyto jsou v praxi nejčastějšími právnickými osobami. Právo evropských společenství předkládá jednak vývoj tohoto uskupení států a jeho orgány a jednak základy právního řádu ES. Právo sociálního zabezpečení se věnuje systematice a blíže státní sociální podpoře a sociální pomoci. Rodinné právo se věnuje zejména náhradní péči o dítě a právo trestní základům trestní odpovědnosti a návazně vybraným trestným činům úředních osob. Cíle studijního materiálu: Po prostudování studijního materiálu bude završena výuka práva ve studiu oboru veřejná správa a regionální politika. Budete umět: Zodpovědět otázky týkající se důležitých ustanovení vybraný právních předpisů. Získáte: Záhladní poznatky o právní úpravě oblastí blízkých veřejné správě. Budete schopni: Do určité míry interpretovat a aplikovat hmotné právo na modelové situace. Průvodcem studiem: Jednotlivá témata této studijní opory jsou podána v rozsahu, ve kterém se uvažuje o praktickém využití nabytých znalostí studenty. Společným jmenovatelem pak je jejich aplikace při činnosti ve veřejné správě.

8/117

Nejrozsáhlejší částí je téma pracovněprávní. Zaměstnávání ve veřejné správě se řídí v zásadě zákoníkem práce a každý vedoucí zaměstnanec znalosti právní regulace těchto vztahů využije. Téma obchodních společností je významné z pohledu výkonu veřejné správy vůči jejím adresátům. Znalost právního režimu vnitřního fungování obchodní společnosti a zejména pravidla jednání vůči třetím osobám je důležitá jak pro správní řízení, tak pro otázky odpovědnosti. Problematika vzniku, přeměn a zániku obchodních společností rovněž sehrává roli v témž rámci. Sociální zabezpečení je jednou z nejvýznamnějších složek sociální politiky státu. Veřejnoprávní regulace svěřuje do rukou různých orgánů veřejné správy širokou paletu prostředků k řešení sociálních situací občanů. Podílejí se na něm i orgány územní samosprávy z titulu přenesené působnosti státní správy což způsobuje, že právo sociálního zabezpečení nabývá zásadního významu pro velkou část zaměstnanců veřejné správy. Jedním z témat vytvářejících základ tohoto předmětu je náhradní péče o dítě, na které se veřejná správa podílí rovněž. Je upravena normami rodinného práva a vychází z právního postavení rodičů, které je vybavuje rodičovskými právy a zodpovědností. Otázky základů trestní odpovědnosti se dotýkají každého občana. Veřejný činitel pak dokonce představuje zvláštní subjekt trestního práva, jelikož při výkonu svého povolání může ohrozit specifickým způsobem zájmy chráněné trestním právem. Konečně znalosti důsledku členství České republiky v Evropské unii pro právní řád a výkon práva v našem státě je, nepochybně, součástí právního minima každého úředníka.

9/117

3

Pracovní právo

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnována obecným otázkám a pojmům pracovního práva. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozpoznat pracovněprávní vztah a definovat související významné pojmy. Získáte: Představu o povaze pracovně právního vztahu a zásadách jej ovládajících. Budete schopni: Popsat význam kolektivní smlouvy, pracovní smlouvy a dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a jejich využití v praxi. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Prameny pracovního práva, druhy a formy pracovně právních vztahů, zásady pracovního práva, účastníci pracovně právních vztahů, kolektivní smlouva, pracovní doba, stanovená týdenní pracovní doby, průměrný měsíční výdělek, ochrana majetkových zájmů zaměstnavatele a ochrana osobních práv zaměstnance, doručování, výkon jiné výdělečné činnosti. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte že předmětem úpravy pracovního práva, jsou právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a některé další vztahy, zejména právní vztahy kolektivní povahy. Pracovněprávní subjektivitu pro účel být zaměstnancem má jen fyzická osoba. Pracovněprávní subjektivita zaměstnavatele náleží

10/117

fyzické i právnické osobě. Rovné zacházení se zaměstnanci je hlavní zásadou pracovně právních vztahů.

3.1

Předmět úpravy pracovního práva

Předmětem úpravy pracovního práva jsou právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a některé další vztahy, zejména právní vztahy kolektivní povahy. Za závislou práci se považuje osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci ve vztahu podřízenosti vůči zaměstnavateli, tedy podle pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnavatele, v pracovní době stanovené zaměstnavatelem, na pracovišti zaměstnavatele, na náklady zaměstnavatele a na odpovědnost zaměstnavatele.

3.2

Druhy a formy pracovněprávních vztahů

Pracovně právní vztahy rozlišujeme jako individuální a kolektivní vztahy. Individuálními označujeme vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kolektivními pak vztahy mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci. Obsahem těchto vztahů jsou práva a povinnosti jejich účastníků stanovené pracovním právem. Pracovně právní vztah může mít formu pracovního poměru nebo vztahu založeného dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

3.3

Prameny pracovního práva

Jako hlavní prameny pracovního práva můžeme označit Ústavu a Listina základních práv a svobod, zákoník práce a nařízení vlády o minimální mzdě. Zákoník práce stanoví závazně práva a povinnosti účastníků pracovněprávních vztahů. Odchylně mohou být upraveny, pouze pokud to zákoník práce výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení to nevyplývá. Odchylnou úpravu v oblasti odměňování za práci může obsahovat smlouva nebo vnitřní předpis a nemůže stanovit nárok nižší nebo vyšší, pokud zákoník práce, kolektivní smlouva, případně vnitřní předpis stanoví jako nejméně nebo nejvíce přípustný.

11/117

3.4

Základní zásady pracovněprávních vztahů

Zákoník práce stanoví základní principy ovládající pracovněprávní vztahy takto zaměstnavatel zejména -

nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance,

-

musí zajistit rovné zacházení se zaměstnanci,

-

musí dodržovat zákaz diskriminace zaměstnanců a uchazečů o zaměstnání,

-

musí poskytovat stejnou mzdu (plat, odměnu) za stejnou práci a práci stejné hodnoty.

3.4.1 Rovné zacházení a zákaz diskriminace Rovné zacházení se zaměstnanci zajišťují zaměstnavatelé ve sféře pracovních podmínek, odměňování za práci, odborné přípravy a příležitostí dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Pod zákazem diskriminace se rozumí nepřípustnost toho, aby zaměstnavatelé v pracovněprávních vztazích přihlíželi u zaměstnanců a uchazečů o zaměstnání zejména k jejich barvě pleti, rase, národnosti, etnickému původu, sociálnímu původu, jazyku, pohlaví, věku, sexuální orientaci, zdravotnímu stavu, náboženství, politické příslušnosti, odborové příslušnosti, manželskému nebo rodinnému stavu atd. Diskriminace může mít podobu obtěžování, sexuálního obtěžování, pronásledování a jiné přímé i nepřímé formy a právní ochranu proti ní stanoví zvláštní předpis. Za diskriminace se nepovažuje rozdílné zacházení na základě požadavku pro výkon práce, plynoucího z povahy pracovních činností nebo souvislostí této práce (např. těžká fyzická práce).

12/117

3.5

Účastníci pracovněprávních vztahů

V pracovněprávních vztazích vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností zaměstnavatel, zaměstnanec, odborová organizace a stát. Zaměstnavatelem je to osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu.

Může jím být fyzická i

právnická osoba způsobilá k právním úkonům. Zaměstnancem je fyzická osoba konající pro zaměstnavatele závislou práci v pracovněprávním vztahu. Pracovněprávní subjektivitu fyzická osoba nabývá v plném rozsahu dnem dosažení 15let věku. Den nástupu do práce však nesmí předcházet den, kdy tato osoba ukončí povinnou školní docházku. 3.5.1 Odborová organizace Odborová organizace je účastníkem kolektivních pracovněprávních vztahů, kde jejím jménem jedná orgán určený jejími stanovami. Nejvýznamnějším právem, které přísluší pouze odborové organizaci je právo uzavřít kolektivní smlouvu. Kolektivní smlouvu uzavírá odborová organizace se zaměstnavatelem nebo vyšší odborový orgán s organizací zaměstnavatelů. Jejím obsahem jsou nároky vznikající všem jednotlivým zaměstnancům v souladu s pracovněprávními předpisy bez ohledu na jejich členství v odborech. 3.5.2 Zaměstnanec Zaměstnancem

je

fyzická

osoba

konající

pro

zaměstnavatele

závislou

práci

v

pracovněprávním vztahu. Pracovněprávní subjektivitu fyzická osoba nabývá dnem dosažení 15let věku, den nástupu do práce však nesmí předcházet dni, kdy tato osoba ukončí povinnou školní docházku.

3.6

Pojmy pracovního práva

Pro účel tohoto textu jsou významné následující pojmy. Jsou definovány zákoníkem práce a upřesněny některými dalšími prameny pracovního práva.

3.6.1 Pracovní doba Pracovní doba je doba, v níž je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele vykonávat práci a být připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

13/117

3.6.2 Stanovená týdenní pracovní doba Stanovená týdenní pracovní doba nesmí překročit 40 hodin týdně; u zaměstnanců na zvláštních pracovištích a ve třísměnném nebo nepřetržitém provozu 37,5 hodin týdně, u zaměstnanců ve dvousměnném provozu 38,75 hodin týdně a u mladistvých 30 hodin týdně a 6 hodin denně. 3.6.3 Průměrný měsíční výdělek Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, tady výdělek před zdaněním a odpočtem pojistného. Zjišťuje se z tzv. rozhodného období a tím je předchozí kalendářní čtvrtletí. 3.6.4 Mzda a plat Zaměstnavatel vyplácí zaměstnanci v pracovním poměru za vykonanou práci odměnu v podobě mzdy nebo platu. O mzdu se jedná zásadně a výjimkou jsou případy, kdy se vyplácí plat. Takto označujeme odměnu za práci v případech, kdy zaměstnavatelem je stát nebo příspěvková organizace a další v zákoníku práce uvedení zaměstnavatelé, kteří rovněž neprovozují podnikatelskou činnost. 3.6.5 Překážky v práci Překážky v práci jsou právem stanovené skutečnosti, jejichž následkem dochází k nemožnosti plnění práv a povinností z pracovněprávních vztahů a to na přechodnou dobu. Mohou být na straně zaměstnance, například mateřská dovolená, nebo na straně zaměstnavatele, například tzv. prostoj při poruše technického zařízení zaměstnavatele. 3.6.6 Vnitřní předpis Vnitřní předpis může stanovit mzdová nebo platová práva v pracovněprávních vztazích u zaměstnavatele zejména tehdy, pokud u něj nepůsobí odborová organizace. Pokud působí, pak kolektivní smlouva může toto oprávnění na vnitřní předpis přenést. 3.6.7 Výkon jiné výdělečné činnosti Zaměstnanci mohou vedle svého pracovněprávního vztahu vykonávat výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti svého zaměstnavatele jen s jeho předchozím písemným

14/117

souhlasem. Omezení se nevztahuje na výkon činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké. 3.6.8 Ochrana majetkových zájmů zaměstnavatele Bez souhlasu zaměstnavatele nesmí zaměstnanec pro svou osobní potřebu používat výrobní nebo pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky a telekomunikačních zařízení. Dodržování tohoto zákazu může zaměstnavatel kontrolovat. 3.6.9 Ochrana osobních práv zaměstnance Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu, spočívajícího ve zvláštní povaze jeho činnosti, narušovat soukromí zaměstnance na pracovišti a ve společných prostorách zaměstnavatele. Za narušování soukromí se považuje otevřené nebo skryté sledování zaměstnance, odposlech a záznam jeho telefonických hovorů a kontrola elektronické pošty nebo listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. 3.6.10 Doručování Písemností týkajících se vzniku, změn a skončení pracovněprávních vztahů a dalších důležitých otázek musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti,v jeho bytě či kdekoliv bude zastižen a to prostřednictvím sítě nebo služby elektronických informací anebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Doručuje-li zaměstnavatel písemnost poštou, činí tak na poslední známou adresu zaměstnance. Doručení musí být doloženo písemným záznamem o převzetí písemnosti nebo o odmítnutí převzetí či zmaření převzetí písemnosti. Písemnost se považuje rovněž za doručenou, jestliže se zaměstnanec ve lhůtě 10 dnů od uložení písemnosti, o jejímž doručování na jeho adrese nebyl zastižen a to posledním dnem lhůty. SHRNUTÍ KAPITOLY Porozumění právnímu tématu pomáhá popsání jeho pole působnosti, aktérů a zásad, které je ovládají a vyjasnění pojmů. Teď víme, které vztahy se považují za pracovněprávní, jakou roli v nich sehrává odborová organizace a jakou povahu mají ustanovení zákoníku práce a ostatních pramenů pracovního práva.

15/117

Účastníky individuálních pracovněprávních vztahů jsou zaměstnavatel a zaměstnanec a zákoník práce určuje jejich právní subjektivitu. Jejich vztah je ovládán zejména zásadou rovného zacházení a zákonu diskriminace. V režimu výkonu závislé práce sehrává rozhodující úlohu zaměstnavatel. Vybrané pojmy využijeme v dalších částech tématu. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak je stanovena právní subjektivita v pracovněprávních vztazích. Jaký význam má kolektivní smlouva? Jaké znáte zásady pracovního práva? Co je to zákaz diskriminace? Uveďte nejvýznamnější pojmy pracovního práva. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad právní subjektivitou v pracovně právních vztazích. Proč je možné je přiznat fyzické osobě jako zaměstnanci v již tak mladém věku? V České republice se objevuje využívání nezletilých i ve zjevně věku ještě mladším. Je to právně přípustné? PRO ZÁJEMCE Hůrka, P.; Bezouška, P.; Schmied, Z.; Šubertová, Z.; Trulč, L.: Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG 2008. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. Praha: C. H. Beck 2001.

16/117

4

Pracovně právní vztahy

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnovaná dohodám o pracích konaných mimo pracovní poměr, o vzniku a změnách pracovního poměru a o obsahu pracovní smlouvy. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Umět zodpovědět otázky ke vzniku a změnám pracovně právních vztahů. Získáte: Přehled o nárocích kladených právem na vstup do zaměstnání. Budete schopni: Posoudit platnost uzavření pracovně právního vztahu a oprávněnost jednostranné změny pracovního poměru KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Pracovní poměr, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti, odměna, podstatné náležitosti pracovní smlouvy, zkušební doba, sjednání pracovního poměru na dobu určitou, převedení na jinou práci, přeložení, pracovní cesta. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že obsahem pracovněprávních vztahů jsou subjektivní práva a povinnosti jeho účastníků. Hlavním obsahem pracovního poměru je povinnost zaměstnance osobně konat práci sjednaného druhu, na sjednaném místě a ve stanovené či dohodnuté pracovní době a povinnost zaměstnavatele zaměstnanci přidělovat práci, řídit její výkon, za

17/117

vykonanou práci platit mzdu nebo plat či jinou odměnu a vytvářet k jejímu výkonu pracovní podmínky. Vznik pracovního poměru nastává uzavřením nebo jmenováním. Pracovní poměr může být změněn dvěma způsoby: změnou jeho obsahu a změnou osoby zaměstnavatele.

4.1

Formy pracovně právních vztahů

Obsahem pracovněprávních vztahů jsou subjektivní práva a povinnosti jeho účastníků. Jejich uplatňování vede k dosažení základního účelu tohoto právního vztahu. Zatímco obsah pracovního poměru v rozhodujícím obsahu stanová zákoník práce a další pracovněprávní předpisy, obsah vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr do značné míry plyne z obsahu těchto dohod. 4.1.1 Pracovní poměr Hlavním obsahem pracovního poměru je povinnost zaměstnance osobně konat práci sjednaného druhu, na sjednaném místě a ve stanovené či dohodnuté pracovní době. Přitom je zaměstnanec povinen dodržovat pokyny zaměstnavatele a zejména plnit povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané. Naproti tomu zaměstnavatel je povinen zaměstnanci přidělovat práci, řídit její výkon, za vykonanou práci platit mzdu nebo plat a vytvářet k jejímu výkonu pracovní podmínky.

4.1.2 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Zákoník práce při úpravě vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr stanoví jejich omezení co do časového rozsahu, čímž posiluje význam zaměstnávání v pracovním poměru. Tyto vztahy mohou vzniknout na základě dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Dohoda o provedení práce je určena ke splnění časově anebo obsahově omezeného pracovního úkolu. Uzavírá se písemně, jinak je neplatná, v rozsahu celkem maximálně 150

18/117

hodin v kalendářním roce u téhož zaměstnavatele. Povinnou obsahovou náležitostí je vymezení konané práce. Na základě dohody o pracovní činnosti je možno vykonávat práce nepřekračující v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Obsahuje dále druh sjednané práce, sjednaný rozsah pracovní doby a dobu jejího trvání. Dohoda o pracovní činnosti zaniká uplynutím doby jejího trvání, dohodou zaměstnavatele a zaměstnance ke sjednanému dni a výpovědí bez uvedení důvodů. Při zrušení výpovědí dohod zaniká po uplynutí 15 denní výpovědní doby, která začíná dnem doručení výpovědi druhému účastníky. 4.2

Vznik a změna pracovního poměru

Vznik pracovního poměru je vázán na splnění podmínek formálních a obsahových. Tyto podmínky jsou obsaženy ve všech způsobech, kterými pracovní poměr vzniká jmenováním a uzavřením pracovní smlouvy, případně po předchozím zvolení. 4.2.1 Jmenování Tímto způsobem vzniká pracovní poměr u vedoucích zaměstnanců na vedoucí pracovní místo ve funkci vedoucího organizační složky státu, ředitele státního podniku, ředitele školské právnické osoby, vedoucího příspěvkové organizace atp. 4.2.2 Pracovní smlouva Uzavřením pracovní smlouvy vyžaduje písemnou formu, její nedodržení však nezpůsobuje neplatnost smlouvy ani vzniku pracovního poměru. Zvláštní zákon nebo stanovy mohou určit jako podmínku obsazení pracovního místa zvolení do funkce příslušným orgánem,takto například senát vysoké školy volí děkana vysoké školy. Volba je pak předpokladem k uzavření pracovní smlouvy. Pracovní smlouva musí obsahovat podstatné náležitosti, bez kterých je neplatná. Jsou to druh práce, kterou má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat místo výkonu práce, ve kterých má být práce vykonávána a den nástupu do práce.

19/117

Den nástupu do práce je dnem vzniku pracovního poměru. Zaměstnavatel je oprávněn odstoupit od pracovní smlouvy, pokud v tento den zaměstnanec do práce nenastoupí a do týdne neuvědomí zaměstnavatele o překážce, která mu v tom bránila. Odstoupením se pracovní smlouva ruší od počátku, tedy jakoby nikdy neexistovala. Druhem práce pracovní smlouva vymezuje pracovní činnost nebo činnosti, které zaměstnanec bude v pracovním poměru vykonávat. Místem výkonu práce je místo, kde musí zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele vykonávat sjednanou práci. Jako místo výkonu práce lze sjednat úzce vymezené pracoviště nebo naopak prostor velmi široký. 4.2.3 Pracovní poměr na dobu určitou Pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou, není-li výslovným ujednáním v pracovní smlouvě uzavřen na dobu určitou. Mezi týmiž účastníky může být pracovní poměr sjednán nebo prodloužen na dobu nejdéle dvou let ode dne vzniku pracovního poměru. Stejné omezení platí pro případ, že došlo k navázání nového pracovního poměru ne později než do šesti měsíců od skončení předchozího pracovního poměru, od jehož dne vzniku se do 2 let počítá. Pokud zaměstnanec do uplynutí doby trvání pracovního poměru, sjednané v pracovní smlouvě déle než činí uvedené omezení, zaměstnavateli písemně oznámí, že trvá na dalším zaměstnání, platí, že pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou. V opačném případě je ujednání o době trvání pracovního poměru platné. Omezení sjednávání pracovního poměru na dobu určitou se nepoužije v případech, kdy se pracovní poměr uzavírá na dobu určitou podle zvláštního předpisu, nebo z důvodu náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance anebo pro zvláštní povahu práce nebo vážné provozní důvody. 4.2.4 Zkušební doba Pracovní smlouva může obsahovat ujednání o zkušební době. Zkušební doba může být sjednána v délce nejvýše tří měsíců ode dne vzniku pracovního poměru a prodlužuje se o dobu překážek v práci, pro které zaměstnanec v jejím průběhu nekoná práci.

20/117

Zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je neplatná. Je nutno ji sjednat před vznikem pracovního poměru, nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce. 4.2.5 Změna pracovního poměru Pracovní poměr může být změněn dvěma způsoby: změnou jeho obsahu a změnou osoby zaměstnavatele. Ke změně zaměstnavatele dochází při převodu činnosti zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele a při právním nástupnictví po zemřelém zaměstnavateli osobou pokračující

v jeho

živnosti.

Práva

a

povinnosti

zaměstnanců

zůstávají

změnou

zaměstnavatele nedotčeny. Obsah pracovního poměru je možné změnit dohodou zaměstnavatele a zaměstnance o jeho změně a je nutné ji provést písemnou formou. 4.2.6 Převedení na jinou práci Zákoník práce stanoví případy, kdy je zaměstnanec povinen konat práci jiného než druhu sjednaného v pracovní smlouvě. K této změně obsahu pracovního poměru dochází na základě jednostranného právního úkonu zaměstnavatele - převedení na jinou práci. Zaměstnavatel při převedení na jinou práci přihlížet k tomu, aby jiná práce byla pro zaměstnance vhodná vzhledem ke zdravotnímu stavu a schopnostem zaměstnance a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Zákoníkem práce jsou stanovené důvody pro převedení na jinou práci rozděleny do dvou skupin. Jsou to případy závažných okolností na straně zaměstnance, například když dlouhodobě pozbyl schopnost dále konat dosavadní práci, kdy zaměstnavatel zaměstnance převést na jinou práci musí. A pak případy určitých situací vzniklých v pracovním poměru, na jejichž základě zaměstnavatel zaměstnance převést na jinou práci může, například když zaměstnanec dočasně pozbyl předpoklady stanovené zvláštními právními předpisy pro výkon sjednané práce, pak nejdéle na dobu 30 pracovních dnů v kalendářním roce. 4.2.7 Přeložení Přeložením dochází ke změně sjednaného místa výkonu práce. V rámci zaměstnavatele na jiné pracoviště než bylo sjednáno, může být zaměstnanec přeložen jen s jeho souhlasem.

21/117

4.2.8 Pracovní cesta Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce s jeho souhlasem. 4.2.9 Návrat do práce Po uplynutí doby převedení na jinou práci, doby přeložení nebo doby, na kterou byla taková změna sjednána dohodou, je zaměstnavatel povinen zaměstnance zařadit na původní pracovní místo. 4.2.10 Odvolání a odstoupení z místa vedoucího zaměstnance Zákoník práce umožňuje zaměstnavateli v určitých případech odvolat zaměstnance z vedoucího místa a zaměstnanci z něj odstoupit. Tato možnost přichází v úvahu u vedoucích zaměstnanců, kterým vzniká pracovní poměr jmenováním a také u některých vedoucích zaměstnanců u ostatních zaměstnavatelů. Odvolání z vedoucího místa je za výše uvedených podmínek možno uplatnit, pokud byla s vedoucím zaměstnancem dohodnuta tato možnost a možnost zaměstnance vzdát se tohoto místa. Odvoláním ani vzdáním se vedoucího místa pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel je povinen se zaměstnancem dohodnout jiný druh vhodný druh práce. Pokud neexistuje nebo zaměstnanec návrh odmítne, je pro zaměstnavatele dán výpovědní důvod nadbytečnosti zaměstnance, vyvolané organizační změnou zaměstnavatele. Odstupné se nevyplácí, ledaže k odvolání dochází pro zrušení vedoucího místa.

SHRNUTÍ KAPITOLY Pracovní právo vyplňuje obsah pracovněprávních vztahů subjektivními právy a povinnostmi. Jejich povaha, s ohledem na skutečnost, že se jedná o vztahy práva soukromého, je netypická: strany těchto vztahů jsou vázány jejich převážně kogentní povahou. 22/117

Zejména to platí o vztazích založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovní právo je výrazně omezuje v rozsahu jejich praktického využití. Tím je zdůrazněn význam pracovního poměru jako zásadní formy pracovněprávních vztahů. Dává totiž, ve srovnání se zmíněnými dohodami, zaměstnanci garanci rozsáhlých nároků plynoucích z existence pracovního poměru. Vznik pracovního poměru způsobuje, až na nepočetné v praxi výjimky, uzavření pracovní smlouvy. Zákoník práce stanoví její podstatné náležitosti a také další fakultativní ustanovení, která podstatně ovlivní vznikající pracovní poměr. V průběhu trvání pracovního poměru může dojít k jeho změně. Jednak změnou zaměstnavatele a jednak změnou obsahu tohoto vztahu. Mimo shodné vůle obou jeho účastníků změnu způsobují významné okolnosti na straně zaměstnance, při kterých pracovní právo svěřuje oprávněnou změnu obsahu pracovního poměru do rukou zaměstnavatele. KONTROLNÍ OTÁZKY Jakými způsoby vzniká pracovněprávní poměr? Vymezte náležitosti pracovní smlouvy. Vymezte změny pracovního poměru. Jaké jsou rozdíly mezi dohodou o provedení práce a dohodou o pracovní činnosti? Doba určitá v pracovním poměru. Co je to zkušební doba?

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Proč zákoník práce při úpravě různých forem zaměstnávání rozsahově omezuje práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr? Jaké důsledky by přinesla úprava neomezená ve všech formách zaměstnávání? Jak se obsahové náležitosti

23/117

pracovní smlouvy odráží v její platnosti? Co vedlo zákonodárce k úpravě doby trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou?

PRO ZÁJEMCE Hůrka, P.; Bezouška, P.; Schmied, Z.; Šubertová, Z.; Trulč, L.: Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG, 2008. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2001.

24/117

5

Zánik pracovního poměru

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnována skončení pracovního poměru a nárokům zaměstnance z toho plynoucím. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišit jednotlivé způsoby skončení pracovního poměru podle podmínek jejich platnosti. Získáte: Přehled o nárocích zaměstnance při skončení pracovního poměru a jejich podmínkách. Budete schopni: Ukončit platně pracovní poměr jako zaměstnanec i jako zaměstnavatel. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Výpověď, dohoda, okamžité zrušení, zrušení ve zkušební době, smrt, uplynutí doby trvání pracovního poměru, hromadné propouštění, odvolání a vzdání se vedoucí funkce, odstupné, ochranná doba, posudek, potvrzení o zaměstnání, neplatné rozvázání pracovního poměru. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že pracovní poměr končí výlučně způsoby stanovenými zákoníkem práce. Při skončení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemné potvrzení o zaměstnání a písemný posudek o pracovní činnosti. V určitých

25/117

případech zaměstnanci při skončení pracovního poměru náleží odstupné. Platnost rozvázání pracovního poměru na návrh posuzuje soud. 5.1

Způsoby skončení pracovního poměru

Pracovní poměr končí výlučně způsoby stanovenými zákoníkem práce. Zánik tohoto pracovněprávního vztahu způsobují právní úkony, tedy projevy vůle zaměstnavatele a zaměstnance, a jednak o právní události, tedy o okolnosti působící nezávisle na vůli účastníků pracovního poměru. Právním úkonem jsou dohoda, zrušení ve zkušební době, výpověď a okamžité zrušení, právní událostí jsou smrt a uplynutí doby trvání pracovního poměru. Specifickou skupinu právních skutečností způsobujících skončení pracovního poměru cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti, mezi které nezahrnujeme občany státu Evropské unie. Zde například pracovní poměr končí dnem uplynutí doby trvání pracovního povolení. 5.1.1 Dohoda o rozvázání pracovního poměru Dvoustranným pracovním úkonem, tedy na základě společné vůle vyjádřené dohodou, pracovní poměr končí ke dni v dohodě vymezeném. Pokud zaměstnance požaduje, aby v dohodě byl uveden důvod rozvázání pracovního poměru, musí jej dohoda obsahovat. Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná a jedno její vyhotovení musí zaměstnavatel předat zaměstnanci. 5.1.2 Zrušení ve zkušební době Ve zkušební době mohou zaměstnavatel i zaměstnanec jednostranně a bez uvedení důvodu skončit pracovní poměr. Zpravidla tak činí písemnou formu a alespoň 3 denním předstihem, avšak nedodržení obou podmínek nezpůsobuje neplatnost zrušení. Zaměstnavatel nemůže zrušit pracovní poměr ve zkušební době v průběhu prvních 14 dní trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnance. 5.1.3 Výpověď z pracovního poměru Pracovní poměr mohou rozvázat výpovědí zaměstnavatel i zaměstnanec. Podmínkou platnosti je písemná forma a doručení druhému účastníkovi. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpovědi jen z důvodu, který je výslovně stanoven v zákoníku práce.

26/117

Zaměstnanec může dát zaměstnavateli výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Výpověď, která byla doručena druhému účastníkovi, může být odvolána pouze s jeho souhlasem. Při výpovědi z pracovního poměru skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Její délka musí být stejná pro zaměstnance i zaměstnavatele a činí nejméně 2 měsíce. Tato doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne této doby. Pro výpověď zaměstnavatele jsou stanoveny tyto výpovědní důvody: -

ruší nebo se přemisťuje zaměstnavatel, nebo jeho část ,

-

zaměstnanec se stal nadbytečným z důvodů organizačních změn,

-

zaměstnanec podle lékařského posudku nesmí konat dosavadní práci pro pracovní

úraz, nemoc z povolání nebo jinou zdravotní újmu způsobenou výkonem práce, -

zaměstnanec podle lékařského posudku pozbyl z jiných zdravotních důvodu

dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, -

zaměstnanec nesplňuje předpoklady pro výkon sjednané práce

-

zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

Výpověď pro porušení právní povinnosti může zaměstnavatel zaměstnanci dát pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu výpovědi dozvěděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy důvod vznikl. 5.1.4 Zákaz výpovědi Zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, za kterou se považuje doba zejména doba uznání dočasně práce neschopným, těhotenství a čerpání mateřské dovolené zaměstnankyní nebo zaměstnancem; z tohoto zákazu existují výjimky.

27/117

Byla-li výpověď zaměstnanci dána před počátkem ochranné doby tak, že by výpovědní doba měla uplynout v ochranné době, ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává. 5.1.5 Okamžité zrušení pracovního poměru Okamžitým zrušením končí pracovní poměr dnem, kdy bylo doručeno druhému účastníkovi. Tímto jednostranným právním úkonem může pracovní poměr ukončit zaměstnanec i zaměstnavatel a pro oba účastníky jsou dány stejné podmínky platnosti a to písemná forma, doručení druhému účastníku a zákonný důvod. Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr, pokud zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem porušil právní povinnosti nebo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo na dobu nejméně 6 měsíců za úmyslný trestný čin spáchaný při výkonu práce. Nesmí okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní a se zaměstnankyní nebo zaměstnancem na mateřské dovolené nebo čerpajícím rodičovskou dovolenou. Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr, pokud zaměstnavatel zaměstnance nepřevedl na jinou vhodnou práci v době 15 dnů od předložení lékařského posudku, dle kterého zaměstnanec bez vážného ohrožení svého zdraví nemůže dále konat práci nebo zaměstnanci nevyplatil mzdu, plat nebo náhradu mzdy anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Lhůta pro zrušení pracovního poměru jsou 2 měsíce ode dne, kdy se o důvodu dozvěděla druhá strana, nejdéle však do 1 roku co důvod nastal. 5.1.6 Uplynutí doby Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou skončí posledním dnem doby jejího trvání. Pokud však zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele následující pracovní den po uplynutí doby trvání pracovního poměru pokračuje v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

28/117

5.1.7 Smrt zaměstnance a zaměstnavatele Smrtí zaměstnance zaniká pracovní poměr vždy. Smrtí zaměstnavatele fyzické osoby také zaniká pracovní poměr, vyjma případů pokračování v živnosti dědicem. 5.1.8 Hromadné propouštění K hromadnému propouštění dochází, když u zaměstnavatele v období 30 kalendářních dnů skončí pracovní poměr výpovědí z organizačních důvodů určitému procentu ze všech zaměstnanců. Před dáním výpovědi jednotlivým zaměstnancům je zaměstnavatel povinen alespoň 30 dnů předem písemně informovat příslušný Úřad práce o hromadném propouštění a všech provedených opatřeních, zejména o projednání hromadného propouštění s odborovou organizací nebo s radou zaměstnanců anebo s každým zaměstnancem. Výpovědní doba u všech výpovědí z pracovního poměru hromadně propouštěným zaměstnancům končí nejdříve po 30 dnech od doručení předmětné písemné zprávy Úřadu práce.

5.2

Nároky při skončení pracovního poměru

Zákoník práce přiznává zaměstnanci při skončení pracovního poměru nárok na vydání potvrzení o zaměstnání a po splnění stanovených podmínek také na pracovní hodnocení a odstupné. 5.2.1 Odstupné Pokud zaměstnavatel rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí nebo dohodou z organizačních důvodů, pak mu vyplácí odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Stejné odstupné náleží zaměstnanci v případě, že se zaměstnavatelem zrušil pracovní poměr okamžitým zrušením. Odstupné vy výši nejméně 12 násobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnanci náleží, jestliže s ním zaměstnavatel ukončil pracovní poměr výpovědí z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti k práci pro pracovní, nemoc z povolání atd. Odstupné zaměstnavatel zaměstnanci vyplatí, pokud ze stejných důvodů pracovní poměr zaměstnanec končí dohodou.

29/117

Pokud po skončení pracovního poměru a vyplacení odstupného zaměstnanec s týmž zaměstnavatelem uzavře znovu pracovní poměr nebo bude konat páce na základě dohody o pracovní činnosti před uplynutím doby určené v měsících podle počtu násobku průměrného výdělku odstupného, je povinen vrátit poměrnou část odstupného. 5.2.2 Potvrzení o zaměstnání a pracovní posudek Při skončení pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemné potvrzení o zaměstnání a uvést v něm zejména důvod skončení zaměstnání, údaje o druhu a době trvání zaměstnání, a zda jsou prováděny zaměstnanci srážky ze mzdy. Požádá-li o to zaměstnanec, je zaměstnavatel povinen mu vydat písemný posudek o pracovní činnosti a v něm uvést hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikaci, schopnosti a další skutečnosti, které mají vztah k výkonu práce. Nesouhlasí-li zaměstnanec s obsahem potvrzení o zaměstnání nebo pracovního posudku, může se do 3 měsíců, co se dozvěděl o jejich obsahu domáhat u soudu přiměřené úpravy. 5.3

Neplatné rozvázání pracovního poměru

Neplatnost výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody může zaměstnanec i zaměstnavatel uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr předmětným rozvázáním skončit. Pokud soud zjistí, že rozvázání pracovního poměru bylo učiněno v rozporu s ustanoveními zákoníku práce, určí rozvázání pracovního poměru za neplatné. Pokud zaměstnavatel nebo zaměstnanec oznámil písemně bez zbytečného odkladu druhému účastníkovi, že skončení pracovního poměru považuje za neplatné a že trvá na dalším zaměstnání nebo výkonu práce, pracovní poměr nadále tvá. Jedná-li se o neplatné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy nebo platu a to ode dne písemného doručení oznámení, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému rozvázání pracovního poměru. Jedná-li se o neplatné rozvázání pracovního poměru zaměstnancem, má zaměstnavatel ode dne doručení písemného oznámení nárok na náhradu škody.

30/117

Pokud zaměstnavatel ani zaměstnanec druhému účastníku neoznámí, že nadále trvá na pracovním poměru, platí, že pracovní poměr skončil, nedohodli-li se oba písemně jinak, dohodou ke dni uplynutí výpovědní lhůty neplatné výpovědi nebo ke dni, kdy měl skončit podle neplatného okamžitého zrušení ve zkušební době. SHRNUTÍ KAPITOLY Zákoník práce donucujícím způsobem stanoví podmínky ukončení pracovního poměru a to zejména pro zaměstnavatele. Ukončení pracovního poměru je upraveno tak, že se zaměstnanci dostává ochrany před bezdůvodným propuštěním z práce. Navíc jsou určeny sociální a jiné závažné situace na straně zaměstnance, kdy nelze s ním zásadně rozvázat pracovní poměr z důvodů nikoliv na jeho straně. Právní ochranu v těchto situacích poskytuje dotčené osobě vždy soud. Zvýšenou pozornost věnuje pracovní právo krizovým situacím u zaměstnavatele, kdy je má řešit propouštěním většího počtu zaměstnanců. Skončení pracovního poměru je završeno několika nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zabezpečují jej v některých případech finančně a vždy ve vztahu získání nového vhodného zaměstnání. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak končí pracovní poměr? Jaké jsou výpovědní důvody? Jaké jsou podmínky pro hromadné propouštění? Co je to odstupné? Jak soudy řeší neplatnost rozvázání pracovního poměru? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad rozdílným postavením zaměstnance a zaměstnavatele při skončení pracovního poměru výpovědí. Co je v pozadí omezení důvodů výpovědi zaměstnavatele? Je tak vyloučena možnost propustit zaměstnance, který nesplňuje představy zaměstnavatele?

31/117

PRO ZÁJEMCE Hůrka, P.; Bezouška, P.; Schmied, Z.; Šubertová, Z.; Trulč, L.: Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG, 2008. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2001.

32/117

6

Odpovědnost zaměstnance za škodu

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na odpovědnost zaměstnance za škodu a její náhradu. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Určit maximální výši náhrady škody požadovanou po zaměstnanci zaměstnavatelem Získáte: Znalosti k popsání předpokladů zaměstnance pro zvláštní odpovědnost za škodu Budete schopni: Posoudit možnost zaměstnance zprostit se odpovědnosti za škodu vzniklou schodkem na hodnotách svěřených k vyúčtování nebo ztrátou svěřeného předmětu. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Obecná odpovědnost zaměstnance, zavinění, povinnost předcházet škodám, odpovědnost za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování, odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů, kolektivní odpovědnost, rozsah náhrady škody při obecné a zvláštní odpovědnosti za škodu zaměstnance. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu v pracovně právních vztazích je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s jejich plněním. Zákoník práce rozlišuje odpovědnost zaměstnance za škodu obecnou a zvláštní. Rozhodující okolností pro určení výše náhrady škody je míra zavinění zaměstnance

33/117

Zvláštními případy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci jsou odpovědnosti při odvrácení škody, na odložených věcech a za škodu vzniklou na zdraví zaměstnance. Zaměstnavatel hradí zaměstnanci skutečnou škodu. 6.1

Odpovědnost zaměstnance za škodu a její náhrada

Účastníci pracovního poměru a vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, stejně jako účastníci jiných právních vztahů, jsou nositeli odpovědnosti spojené s jejich postavením. V soukromoprávních vztazích je odpovědnost za škodu a s ní spojená povinnost náhrady škody prostředkem právních záruk za dodržování objektivního práva. Pracovněprávní odpovědnost lze chápat jako zvláštní druh pracovněprávní povinnosti. Její zvláštnost plyne z její sekundární nebo také odvozené povahy. Aby tato povinnost vznikla, musí nejdříve dojít k porušení jiné pracovněprávní povinnosti, tedy povinnosti primární. Pracovněprávní odpovědnost za škodu je důsledkem, jehož naplnění je vynutitelné státem. U pracovněprávní odpovědnosti za škodu je nutno zdůraznit její funkci prevenční, má vést narušitele práva a ostatní zaměstnance k jednání v souladu s právem, dále funkci reparační, má odčiňovat následky porušení práva a konečně funkci sankční, má potrestat za protiprávní jednání. V současné době díky rozvoji všech technologií rizika vzniku škod vzrůstají, stejně jako jejich výše. Zákoník práce proto v rámci institutu odpovědnosti za škodu klade prvořadý důraz na prevenci škod. Oběma účastníkům ukládá chovat se tak, aby nevznikaly škody na majetku a zdraví. Má-li právní jednání škodlivý materiální následek na zájmech účastníků pracovněprávních vztahů a je-li za tento následek jeden z nich odpovědný, plyne z této odpovědnost povinnost následek zásadně finančně nahradit. Vzhledem k povaze pracovněprávních vztahů a postavení jejích účastníků plynoucího ze závislého charakteru práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele, jsou podmínky vzniku odpovědnosti za škodu a povinnost náhrady škody nastaveny zákoníkem práce pro oba odlišně. Vždy však musí být splněna základní podmínka: ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s jejich plněním.

34/117

U obou odpovědností platí společně, že: -

při určení výše škody na věci se vychází z ceny věci v době vzniku škody,

-

plněním pracovních úkolů je výkon práce ve všech formám pracovněprávních vztahů,

jiná činnost konaná na příkaz zaměstnavatele a činnost zaměstnance, která je předmětem pracovní cesty; dále je to činnost konaná pro zaměstnavatele na popud odborové organizace a další činnosti takto kvalifikované zákoníkem práce, -

v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce,

například oblékání ochranných pomůcek, úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem nebo po ukončení práce, například kontrola stroje a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v prostorách zaměstnavatele a dále zdravotnické vyšetření z příkazu zaměstnavatele, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. Stejně tak je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů školení zaměstnance organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, zdravotní vyšetření nebo ošetření ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. 6.2

Odpovědnost zaměstnance za škodu

Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, zákoník práce nahlíží a upravuje ve dvou podobách. Jednak stanoví všeobecné podmínky jejího vzniku a jednak stanoví zvláštní konstrukci pro zvláštní situace, za kterých ke škodě došlo. Rozlišuje tedy odpovědnost zaměstnance za škodu obecnou a zvláštní. Zvláštní okolnosti na straně zaměstnance dané při vzniku škodu zaměstnavateli ospravedlňují totiž přísnější režim vzniku odpovědnosti zaměstnance a vyšší míru kompenzace škodného následku cestou náhrady škody. Zaměstnanec může využít možnosti pojištění své odpovědnosti za škodu, kterou způsobí zaměstnavateli. Zvláštními případy odpovědnosti zaměstnance jsou odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a za ztrátu svěřeného předmětu.

35/117

6.2.1 Obecná odpovědnost zaměstnance Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, pokud: -

zaměstnavateli vznikne škoda, tedy majetková újmy vyčíslitelná v penězích,

-

škodu zaměstnanec způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s

ním, tedy při činnosti plnění pracovních úkolů nutně předcházející, po nich následující nebo jinak přímo souvisejících, -

je dána příčinná souvislost mezi jednáním zaměstnance a vznikem škody, tedy že škoda

vznikla jako následek činnosti nebo nečinnosti zaměstnance, -

zaměstnavatel prokáže, že jednání zaměstnance je zaviněným porušením povinnosti

vztahující se k jeho výkonu práce nebo že jednal proti dobrým mravům, tedy že v jednání zaměstnance lze spatřovat alespoň nedbalost. Nedbalost vyjadřuje vztah vůle zaměstnance k jeho jednání či opomenutí, které zapříčinilo škodu. Je nižší formou zavinění, když ve srovnání s jednáním úmyslným zde chybí vůle zaměstnance takového jednání se dopustit. Z hlediska odpovědnosti zaměstnance za škodu se jedná o zásadně významný aspekt. Bez současného naplnění všech těchto podmínek nemůže obecná odpovědnost zaměstnance za vzniklou škodu nastat a tedy ani nelze po něm požadovat její náhradu. 6.2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Zaměstnanci jsou povinni pracovat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, upozornit na hrozící škodu, oznámit závady v pracovních podmínkách a zakročit, je-li to nezbytné k odvrácení škody, ledaže by zákrokem vystavili vážnému nebezpečí sebe nebo jiné osoby. Zaměstnavatel proto může po zaměstnanci požadovat, aby se podílel na náhradě škody, které by bylo zabráněno, kdyby nadřízenému zaměstnanci její hrozbu oznámil nebo kdyby proti ní bezprostředně zasáhl a on tak neučinil, ačkoli tuto skutečnost znal. Pokud zaměstnanec proti škodě zasáhl, neodpovídá za škodu, která vznikla při odvrácení hrozící škody nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, počínal-li si přiměřeně a takový

36/117

stav úmyslně nevyvolal. Tato prevenční povinnost patří mezi základní povinnosti všech zaměstnanců. 6.2.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách Tato zvláštní odpovědnost zaměstnance plyne se situace, kdy v rámci výkonu sjednané práce nakládá s hodnotami zaměstnavatele a má povinnost tyto hodnoty svěřené k nakládání pravidelně a mimořádně vyúčtovat. To znamená porovnat faktický stav se stavem účetním a případně zjištěný rozdíl mít doložen dokladem o řádném naložení s chybějícími hodnotami. Základním předpokladem této odpovědnosti je uzavření dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti”). Dohodu o odpovědnosti je nutno uzavřít písemně, jinak je neplatná. Zaměstnanec nejpozději v den uzavření dohody o odpovědnosti musel dosáhnout věku 18 let. Hodnoty, za jejichž schodek odpovídá, musí mít zaměstnanec k osobní dispozici a jsou to zejména: peněžní hodnoty, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu jako nářadí nebo obratu jako poukázky na stravování. Po celou dobu, co mu tyto hodnoty byly svěřeny, zaměstnanec odpovídá za schodek na nich vzniklý. V případě vzniku schodku zaměstnanec za něj zaměstnavateli odpovídá. Této odpovědnosti se zprostí, jestliže prokáže, že schodek zcela nebo zčásti vznikl bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Ve srovnání s obecným režimem v této zvláštní situaci odpovědnost zaměstnance předpokládá, a aby odpovědným nebyl, musí mít důkaz, že při vzniku schodku ničeho nezanedbal. Dohoda o odpovědnosti může být podmínkou výkonu některých druhů práce, při kterém zaměstnanec neustále nakládá s majetkovými hodnotami zaměstnavatele a toto jeho nakládání je účelně evidováno. Zaměstnavatel při uzavření a zániku dohody o odpovědnosti, při výkonu jiné práce zaměstnancem, při převedení nebo přeložení zaměstnance a při skončení pracovního poměru provádí inventarizaci. Dohoda o odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru, nebo dnem doručení písemného odstoupení od této dohody zaměstnavateli. Zaměstnanec může odstoupit od dohody o odpovědnosti, pokud zaměstnavatel do 15 dnů neodstranil závady v pracovních podmínkách, na které jej

37/117

zaměstnanec písemně upozornil a které zaměstnanci brání v řádném hospodaření se svěřenými hodnotami (např. k hodnotám mají přístup osoby, které za ně nemají odpovědnost dle uzavření dohody). Dále může od odhody odstoupit pokud vykonává jinou práci nebo je-li převeden na jinou práci nebo přeložen. Dohoda o odpovědnosti může být uzavřená v podobě společné dohody o odpovědnosti a to s kolektivem zaměstnanců, kteří se svěřenými hodnotami společně nakládají. Od této dohody může zaměstnanec odstoupit, také když je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo nový vedoucí nebo zástupce kolektivu společně odpovídajících zaměstnanců. Pokud členu kolektivu společně odpovídajících zaměstnanců zanikne dohoda o odpovědnosti a on nepožádá o provedení inventarizace, odpovídá i za schodek zjištěný nejbližší inventarizací. Stejné platí pro případ zařazení nového zaměstnance do takového kolektivu, pokud rovněž nepožádá o inventarizaci a do té doby od dohody neodstoupil. 6.2.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů Tato zvláštní odpovědnost plyne ze situace, kdy zaměstnanec při výkonu práce nakládá s předměty zaměstnavatele, jako jsou nástroje, ochranné pracovní pomůcky a jiné drobné prostředky a má z toho plynoucí povinnost dbát, aby tyto předměty neztratil. Základním předpokladem této odpovědnosti je existence listiny, opatřené podpisem zaměstnance, ze které je patrno, že daný předmět převzal a tím si má být vědom své povinnosti jej neztratit. Představuje-li cena předmětu částku do 50.000,- Kč, postačuje jednostranné písemné potvrzení zaměstnancem; je-li cena vyšší než 50.000,- Kč musí zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů v písemné formě, jinak je neplatná. Pro účel uzavření dohody platí, že zaměstnanec nejpozději v den jejího uzavření musel dosáhnout 18 let věku. Zaměstnanec od dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů může odstoupit, pokud mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění - ochrany svěřených předmětů proti jejich ztrátě. Odstoupení musí být oznámeno zaměstnavateli písemně. Dohoda dále zaniká skončením pracovního poměru.

38/117

6.2.5 Rozsah náhrady škody Rozhodující okolností pro určení jakou peněžitou částkou bude zaměstnanec kompenzovat majetkovou újmu, již způsobil zaměstnavateli, je míra jeho zavinění, tedy zda věděl a chtěl svým jednáním škodu zaměstnavateli způsobit. Při obecné odpovědnosti za škodu zaměstnanec hradí zaměstnavateli skutečnou škodu, přičemž výše její náhrady nesmí přesáhnout čtyř a půl násobek jeho průměrného měsíčního výdělku. Pokud škodu způsobil v opilosti nebo po zneužití návykových látek, hradí škodu v plné výši. Pokud však zaměstnanec škodu způsobil úmyslně, vedle skutečné škody v plné výši také hradí zaměstnavateli i ušlý zisk. V případě, kdy způsobil škodu také zaměstnavatel nebo v případě, kdy za škodu odpovídá více zaměstnanců, zaměstnanec hradí část škody podle míry svého zavinění. Při určení výše náhrady škody u odpovědnosti za nesplnění povinnosti k odvrácení škody se vychází z okolností případu a významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady nesmí přesáhnout trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. U odpovědnosti za škodu v případě obou zvláštních odpovědností, tj. za schodek a za ztrátu svěřeného předmětu, hradí zaměstnanec škodu v plné výši. Při společné odpovědnosti za schodek hradí každý zaměstnanec z kolektivu odpovědných částku nepřesahující jeho průměrný měsíční výdělek. Není-li takto nahrazena v plné výši, zbývající část jsou povinni uhradit vedoucí kolektivu a jeho zástupce podle poměru svých výdělků. Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým zaměstnancem z kolektivu odpovědných, hradí schodek podle míry svého zavinění a případnou zbývající část hradí všichni zaměstnanci kolektivu podle předchozího pravidla. 6.2.6 Projednání náhrady škody Zaměstnavatel určuje výši náhrady škody a je povinen ji se zaměstnancem projednat a písemně mu ji oznámit do 1 měsíce, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá. Pokud náhrada škody přesahuje 1.000,- Kč, je zaměstnavatel povinen ji projednat s odborovou organizací. Pokud zaměstnanec uznal svůj závazek nahradit

39/117

škodu, zaměstnavatel s ním o tom sjedná dohodu, ve které se dále uvede způsob její náhrady. Dohoda musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Z důvodu zvláštního zřetele, zejména na straně zaměstnance, může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit. SHRNUTÍ KAPITOLY Odpovědnost za škodu je jediným funkčním prostředkem právních záruk ve vztazích práva soukromého, tedy i pracovního. Je to zákonný následek porušení právní povinnosti projevující se povinností snášet následek takového chování. Vzhledem k závislé povaze zaměstnaneckých vztahů jsou podmínky vzniku odpovědnosti nastaveny zákoníkem práce pro zaměstnance a zaměstnavatele rozdílně. Zaměstnanec téměř vždy má možnost se ze své odpovědnosti vyvinit. Plyne to jednak z povinnosti zaměstnavatele u obecné odpovědnosti za škodu zaměstnancovo zavinění prokázat a u zvláštní odpovědnosti je to liberační důvod zaměstnance. Náhrada škody o obecné odpovědnosti je limitována daným násobkem výdělku zaměstnance a u odpovědnosti zvláštní je možno navrhnout soudu snížení i této náhrady škody. KONTROLNÍ OTÁZKY Podmínky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. Ve kterých případech je dána zvláštní odpovědnost zaměstnance? Co rozhoduje o výši náhrady škody? Vysvětlete pojmy „zavinění“ a „v přímé souvislosti s výkonem práce“ .

40/117

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ V pracovně právních vztazích je odpovědnost za škodu a s ní spojená povinnost náhrady škody prostředkem právních záruk. Proč je nastavena jinak vůči zaměstnanci a jinak vůči zaměstnavateli? Pokuste se představit si situaci úpravy pro oba stejné. K čemu by v praxi mohla vést? Je povinností požadovat náhradu za utrpěnou škodu po druhé straně? PRO ZÁJEMCE Hůrka, P.; Bezouška, P.; Schmied, Z.; Šubertová, Z.; Trulč, L.: Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG, 2008. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2001.

41/117

7

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na odpovědnost zaměstnance za škodu a její náhradu.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou na straně zaměstnance. Získáte: Přehled o druzích nároků zaměstnance na náhradu škody. Budete schopni: Posoudit možnost zaměstnavatele zprostit se odpovědnosti za škodu na zdraví zaměstnance. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Obecná odpovědnost za škodu zaměstnavatele, odpovědnost za škodu na zdraví zaměstnance, odpovědnost za škodu na odložených věcech, zproštění se odpovědnosti zaměstnavatelem, náhrada škody. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že zákoník práce rozlišuje odpovědnost zaměstnavatele za škodu také na obecnou a zvláštní. Určení výše náhrady škody plyna ze zásadně objektivní povahy odpovědnosti zaměstnavatele. Zvláštními případy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci jsou odpovědnosti při odvrácení škody, na odložených věcech a za

42/117

škodu vzniklou na zdraví zaměstnance. Zaměstnavatel hradí zaměstnanci skutečnou škodu, soud výši náhrady škody snížit nemůže. 7.1

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu a její náhrada

Rovněž odpovědnost zaměstnavatele za škodu, která v zaměstnání vznikla zaměstnanci, je upravena jednak v rovině obecné a jednak zvláštními případy odpovědnosti zaměstnavatele. Obdobně jako u odpovědnosti zaměstnance, při zvláštní odpovědnosti za škodu zaměstnavatele jsou podmínky jejího vzniku pro zaměstnavatele přísnější a proto její kompenzace očekávatelnější. Z tohoto důvodu zákoník práce stanoví zaměstnavateli povinnost zákonného pojištění za škodu, která vznikne zaměstnanci na jeho zdraví. Ostatní odpovědnosti za škodu lze pojistit dobrovolně. Zvláštními případy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jsou odpovědnosti při odvrácení škody, na odložených věcech a za škodu vzniklou na zdraví zaměstnance.

7.1.1 Obecná odpovědnost zaměstnavatele Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, pokud -

zaměstnanci vznikla škoda, tedy újma vyčíslitelná v penězích

-

škoda zaměstnanci prokazatelně vznikla jako následek porušení právních povinností

zaměstnavatele nebo jednáním proti dobrým mravům zaměstnavatele (jiných zaměstnanců zaměstnavatele jednajících jejich jménem) -

škoda vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

například při kulturní činnosti organizované zaměstnavatelem pro zaměstnance mimo pracoviště a mimo rámec výkonu práce. Z odpovědnosti zaměstnavatele jsou vyloučeny případy vzniku škody na dopravním prostředku, nářadí, zařízení a jiných předmětech zaměstnance, které použil bez souhlasu zaměstnavatele k výkonu práce.

43/117

7.1.2 Odpovědnost při odvrácení škody Když zaměstnanec při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu či zdraví anebo škody, za kterou by odpovídal zaměstnavatel, utrpí věcnou škodu, odpovídá za ni zaměstnavatel, pokud si zaměstnanec počínal způsobem přiměřeným okolnostem a sám škodu úmyslně nevyvolal. 7.1.3 Odpovědnost na odložených věcech Zaměstnanec do zaměstnání nosí své osobní věci a ty v prostorách zaměstnavatele obvykle odkládá. Když zaměstnanci vznikne škoda na věcech, které se obvykle do práce nosí, jako oblečení, zaměstnavatel za škodu odpovídá, pokud si zaměstnanec tyto věci odložil na místě určeném nebo obvyklém. Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže zaměstnanec její vznik neohlásí zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o ní dozvěděl. Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí, zaměstnavatel odpovídá do částky 10.000,- Kč, ledaže je převzal od zaměstnance do zvláštní úschovy. Při převzetí do zvláštní úschovy a v případě, kdy se zjistí, že škodu na takových věcech způsobil jiný zaměstnanec, odpovídá zaměstnavatel v plné výši. Nárok je podmíněn včasným oznámením stejně jako u věcí obvyklých. Zaměstnavatel hradí zaměstnanci skutečnou škodu v plné výši, ledaže jde o škodu způsobenou úmyslně, pak může zaměstnanec požadovat náhradu i jiné škody. Prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí. 7.1.4 Odpovědnost za nemoc z povolání Zvláštní odpovědnost za škodu na zdraví se vyznačuje zcela objektivním charakterem: zaměstnavatel odpovídá za škodu, která zaměstnanci vznikne a je povinen ji nahradit, i když sám dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů, zejména k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nemocí z povolání je poškození zdraví zaměstnance způsobené dlouhodobým vlivem pracovního prostředí. Odpovídá za ni zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec pracoval za 44/117

podmínek, za nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Zjištění nemoci z povolání a pracovních podmínek, za kterých vzniká, je v pravomoci orgánu státní správy zdravotnictví. Nemoci z povolání jsou objektivně popsány v seznamu nemocí z povolání, vydaném právním předpisem. Nemoc z povolání se odškodňuje, pokud je zařazena do tohoto seznamu, a to za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením. 7.1.5 Odpovědnost za pracovní úraz Pracovním úrazem je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance způsobené náhlým, krátkodobým a násilným působením vnějších vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Za pracovní úraz se považuje také úraz, který zaměstnavatel utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který zaměstnanec utrpěl při cestě do zaměstnání a zpět. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti za škodu zcela, prokáže-li že vznikla -

tím, že zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny

k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo -

v důsledku opilosti nebo zneužití jiných návykových látek postiženým a zaměstnavatel

nemohl škodě zabránit a současně, že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody, tedy že úrazový děj nezahrnoval i další zdroj poškození zdraví, například povrch, po kterém se zaměstnanec při pádu pohyboval. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti za škodu zčásti, prokáže-li že škoda vznikla -

za okolností úplného zproštění se odpovědnosti a okolnosti byly jen jednou z příčin

-

proto, že si zaměstnanec počínal neobvykle a lehkomyslně a i když neporušil právní ani

ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, musel si být,

45/117

vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem, vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslnost nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Při částečném zproštění se odpovědnosti za škodu zaměstnavatel určí část škody, kterou podle míry zavinění nese zaměstnanec. V případě neobvyklosti a lehkomyslnosti zaměstnance uhradí zaměstnavatel nejméně třetinu škody. Zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti, jestliže zaměstnanec pracovní úraz utrpěl při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, pokud tento stav nevyvolal sám úmyslně. 7.1.6 Druhy náhrad při škodě na zdraví Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u nějž byla zjištěna nemoc z povolání, zaměstnavatel poskytuje náhradu za: -

ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti tedy rozdíl mezi průměrným

výdělkem zaměstnance před vznikem škody a plnou výší plateb náhrady mzdy nebo platu a plnou výší nemocenského v době pracovní neschopnosti -

ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tedy rozdíl mezi průměrným

výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti, včetně případného plného nebo částečného invalidního důchodu -

bolest a ztížení společenského uplatnění, tedy jednorázovou náhradu za útrapy při

poškození zdraví a jeho léčbě a za dopad poškození zdraví do soukromé sféry zaměstnance, kdy je omezen jeho následkem v zálibách, kulturních a společenských aktivitách, domácích pracích atp. -

účelně vynaložené náklady spojené s léčením, tedy za vynaložené náklady, které nejsou

kryty sociálním zabezpečením, -

věcnou škodou, tedy škodu, která vznikla při poškození zdraví na movitých věcech

zaměstnance.

46/117

7.1.7 Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen poskytnout: -

náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, které zahrnují výdaje za pohřeb,

hřbitovní poplatky, výdaje za pomník nebo desku (do výše 20.000,- Kč) nebo za jejich úpravu, cestovní výlohy a třetinu obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým, -

náhradu na výživu pozůstalých, představující 50% průměrného výdělku zaměstnance

při poskytování výživy jedné osobě a 80% při poskytování výživy více osobám. Od takto zjištěných částek se odečítá důchod přiznaný pozůstalým, k jejich výdělku se nepřihlíží. Náhrada se poskytuje do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle do konce kalendářního měsíce, kdy by dosáhl 65 let věku, -

jednorázové odškodnění pozůstalých, které přísluší pozůstalému manželovi a

nezaopatřenému dítěti, každému v částce 240.000,- Kč, rodičům v úhrnné výši 240.000,- Kč, pokud žili se zemřelým zaměstnancem v domácnosti (tedy oběma nebo jedinému), -

náhradu věcné škody, ta přísluší dědicům. 7.1.8 Uplatnění nároku na náhradu škody

Pokud zaměstnavatel neuzná svou odpovědnost za škodu, kterou utrpěl zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, musí zaměstnanec svůj nárok uplatnit u soudu a to v promlčecí době v délce tří let ode dne vzniku škody - objektivní lhůta, a v délce dvou let ode dne, kdy se zaměstnanec dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá - subjektivní lhůta. Nepromlčují se práva zaměstnance na náhradu na ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu a nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z nich se však promlčují. Soud může ve výjimečných případech výši odškodnění, stanovenou obecně závazným právním předpisem, například ztížení společenského uplatnění, přiměřeně zvýšit.

47/117

SHRNUTÍ KAPITOLY Zatímco, v praktickém pohledu, zaměstnanec téměř vždy má možnost se ze své odpovědnosti vyvinit, zaměstnavatel ze své nikoli. Zaměstnavatel odpovídá za škodu vzniklou zaměstnanci ve zvláštních případech odpovědnosti, které jsou v praxi nejčastější, i když se ničím nepodílel na jejím vzniku. Výjimkou je spoluzavinění způsobení škody na zdraví zaměstnancem. U obecné odpovědnosti, ke které dochází v praxi absolutně výjimečně, platí podmínka zavinění zaměstnavatelem. Obdobný přístup zákonodárce se projevuje v úpravě rozsahu náhrady škody. Zaměstnavatel vždy hradí plnou škodu na straně zaměstnance. Moderační pravomoc soud při náhradě škody zaměstnanci nemá. KONTROLNÍ OTÁZKY Podmínky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. Ve kterých případech je dána zvláštní odpovědnost zaměstnance? Co rozhoduje o výši náhrady škody? Vysvětlete zvláštní odpovědnost za škodu zaměstnavatele. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad důsledky ekonomické situace zaměstnavatelů pro schopnost hradit škody, za které zaměstnancům odpovídají. Jak je tento problém právně řešen a proč? Je možno nalézt obdobnou cestu u odpovědnosti strany druhé? PRO ZÁJEMCE Hůrka, P.; Bezouška, P.; Schmied, Z.; Šubertová, Z.; Trulč, L.: Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG, 2008. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2001.

48/117

8

Obchodní rejstřík a obchodní společnosti

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitole je zaměřena na obchodní rejstřík ve vazbě na existenci obchodních společností. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vysvětlit podmínky vzniku a zániku obchodní společnosti. Získáte: Poznatky o odlišnostech mezi obchodními společnostmi. Budete schopni: Popsat funkce orgánů obchodních společností. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Obchodní zákoník, obchodní rejstřík, sbírka listin, zapisované údaje, návrh na zápis do obchodního rejstříku, ručení společníků, základní kapitál, vklad společníka, podíl, založení a vznik obchodní společnosti, přeměny obchodní společnosti, zrušení a zánik obchodní společnosti, výmaz obchodní společnosti z obchodního rejstříku, likvidace. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů, o nichž to stanoví zákon. Obchodní společnost je právnickou osobou založenou zásadně za účelem podnikání. Obchodní

49/117

společnosti dělíme na společnosti osobní a kapitálové. Vznik obchodních společností, stejně jako jejich přeměny a zánik, je spojen s obchodním rejstříkem.

8.1

Obchodní rejstřík

Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů, o nichž to stanoví zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Tato povinnost se týká i obchodních společností, jejichž existence je spjata se zápisem do obchodního rejstříku a jiný právnických a fyzických osob. Součástí obchodního rejstříku je sbírka listin. Obchodní rejstřík je veden rejstříkovými soudy, kterými jsou soudy krajské. Základní funkcí obchodního rejstříku je poskytování údajů a informací o subjektech zapsaných v obchodním rejstříku veřejnosti a proto je každému přístupný. Každý má právo do něj nahlížet, pořizovat si kopie a výpisy a na požádání vydá rejstříkový soud úředně ověřený opis zápisu nebo litiny uložené ve sbírce listin. 8.1.1 Sbírka listin Rejstříkový soud je povinen vést ve sbírce listin pro každého podnikatele zvláštní složku, která obsahuje listiny zásadně významné pro existenci obchodní společnosti, zejména listiny prokazující založení obchodní společnosti, rozhodnutí o volbě a jmenování, odvolání nebo doklad o jiném ukončení funkce osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní závěrky a další listiny, stanoví-li tak zákon. 8.1.2 Zapisované údaje Do obchodního rejstříku se zapisují pouze zákonem stanovené údaje a to jednak údaje, které se zapisují u všech zapisovaných subjektů, například firma a sídlo, údaje, které se zapisují u jednotlivých forem obchodní společnosti, například výši základního kapitálu a údaje, které se zapisují v souvislosti s určitou právní situací, například vstup obchodní společnosti do likvidace. Do obchodního rejstříku se bez zbytečného odkladu zapíše také změna nebo zánik zapisovaných skutečností.

50/117

8.2

Obchodní společnosti

Obchodní společnost je právnickou osobou založenou za účelem podnikání. Obchodní společnosti dělíme na společnosti osobní a kapitálové. Liší zejména tím, že společníci osobních společností zásadně ručí za závazky společnosti neomezeně celým svým majetkem, společníci kapitálových společností neručí za závazky společnosti vůbec nebo omezeně. Dalším rozdílem je osobní účast společníka na řízení společnosti, kdy u osobních společností se společníci zásadně podílí osobně na podnikání a řízení společnosti. U kapitálových společností se společníci podílí na podnikání společnosti složeným vkladem a na řízení společnosti se podílí prostřednictvím volených orgánů. Konečně poslední hlavní rozdíl je v rozhodování společníků, kdy společníci osobních společností konečně zásadně rozhodují jednomyslně o všech otázkách společnosti a každý z nich jedná navenek jménem společnosti, společníci kapitálových společností rozhodují většinovým výsledkem hlasování na valné hromadě společnosti a za společnost jedná její statutární orgán. Obchodní zákoník upravuje čtyři formy obchodních společností, a to veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. Veřejná obchodní společnost a společnost komanditní patří mezi osobní společnosti a společnost s ručením omezeným a akciová společnost patří mezi kapitálové společnosti. 8.2.1 Základní pojmy Při existenci všech obchodních společností mají hlavní význam následující pojmy práva obchodních společností. Statutární orgán Jménem obchodní společnosti jedná statutární orgán tvořený jednou nebo více osobami způsobilými k právním úkonům a splňujícími zákonem stanovené podmínky.

51/117

Základní kapitál Základní kapitál společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti. Základní kapitál se povinně vytváří u komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Vklad společníka Vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků - peněžitý vklad, nebo jiných penězi ocenitelných hodnot - nepeněžitý vklad, které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení své účasti na společnosti. Nepeněžitým vkladem může být jen majetek, jehož hospodářská hodnota je zjistitelná a který může společnost hospodářsky využít ve vztahu k předmětu podnikání. Vklad může být splacen postupně, umožňuje-li to zákon. Správa a splácení vkladů Před vznikem společnosti spravuje splacené vklady nebo jejich části zakladatel pověřený tím ve společenské smlouvě nebo banka. Vlastnické právo k vkladům nebo jejich splaceným částem přechází na společnost dnem jejího vzniku. Správce vkladů musí vydat písemné prohlášení o splacení vkladů či jejich částí jednotlivými společníky, toto prohlášení se jako důkaz předkládá rejstříkovému soudu. Podíl Podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden obchodní podíl, ledaže jde o akciovou společnost. Velikost podílu se určuje poměrem k míře účasti ostatních společníků na čistém obchodním majetku společnosti. Vypořádací podíl Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem obchodního podílu, náleží společníkovi vypořádací podíl. Výše vypořádacího podílu se

52/117

stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z účetní závěrky, sestavené ke dni zániku účasti ve společnosti. Podíl na likvidačním zůstatku V případě že je společnost zrušena s likvidací, má společník právo na podíl na majetkovém zůstatku po provedené likvidaci zjištěný stejně jako podíl vypořádací. Rezervní fond Rezervní fond lze použít pouze ke krytí ztrát společnosti, nestanoví-li zákon jinak. Rezervní fond povinně vytváří společnost s ručením omezeným a akciová společnost ze zisku nejméně ve výši stanovené zákonem. 8.3

Vznik, zánik a přeměny obchodní společnosti

Vznik obchodních společností, stejně jako jejich zánik, je spojen s obchodním rejstříkem. Ke vzniku společnosti dochází jejím zápisem do obchodního rejstříku a k zániku výmazem z téhož. Oběma úkonům soudu musí předcházet úkony společnosti: nejdříve její založení a posléze zrušení. 8.3.1 Založení společnosti Obchodní společnost se zakládá společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli. Pravost podpisů zakladatelů musí být úředně ověřena. Společenská smlouva o založení společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti musí mít formu notářského zápisu. Společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost může být založena jediným zakladatelem, v takovém případě se zakládá zakladatelskou listinou ve formě notářského zápisu. Společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku. Návrh na zápis musí být podán do 90 dnů od založení společnosti nebo od doručení průkazu živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění.

53/117

8.3.2 Zrušení společnosti Zániku obchodní společnosti výmazem z obchodního rejstříku předchází její zrušení s likvidací nebo bez likvidace, přechází-li její jmění na právního nástupce. Společnost se zrušuje -

uplynutím doby, na kterou byla založena,

-

dosažením účelu, pro který byla společnost založena,

-

rozhodnutím společníků nebo příslušeného orgánu společnosti,

-

rozhodnutím soudu o zrušení společnosti,

-

rozhodnutím společníků nebo orgánu společnosti o přeměně společnosti, vyjma změny právní formy společnosti

-

rozhodnutím o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že majetek společnosti nepostačuje k úhradě nákladů konkursu.

Zrušení společnosti bez likvidace probíhá při přeměnách společnosti a při zrušení rozhodnutím o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že majetek společnosti nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. V ostatních případech musí být po zápise likvidace společnosti do obchodního rejstříku provedena likvidace. Po dobu likvidace společnost používá svou firmu s dovětkem „v likvidaci”. 8.3.3 Likvidace společností Likvidace společnosti slouží k vypořádání majetku společnosti s cílem uspokojit pohledávky všech věřitelů společnosti v plném rozsahu a zůstatek rozdělit mezi společníky společnosti formou podílu na likvidačním zůstatku. Likvidátora společnosti jmenuje příslušný orgán společnosti nebo společníci, Při likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu a v případě, že společnost požádá soud o určení likvidátora, jmenuje likvidátora společnosti soud.

54/117

8.3.4 Likvidátor Jmenováním na likvidátora přechází působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. Při výkonu této působnosti plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány. Zjistí-li likvidátor předlužení likvidované společnosti, je povinen bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Dalšími povinnostmi likvidátora jsou zejména oznámení vstup společnosti do likvidace všem známým věřitelům společnosti a zveřejnění vstup společnosti do likvidace v Obchodním věstníku. Po ukončení likvidace rozdělí likvidační zůstatek mezi společníky a podá návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku a to do 30 dnů od ukončení likvidace. 8.3.5 Přeměny společnosti Obchodní zákoník upravuje přeměny společnosti, tedy způsoby zrušení společnosti bez likvidace, kdy jmění zanikající společnosti přechází na právního nástupce společnosti. K přeměně dochází fúzí, převodem jmění na společníka, rozdělením změnou právní formy. Fúze Fúze je přeměna spočívající ve spojení dvou nebo více společností, přičemž všechny ve fůzi zúčastněné společnosti musí mít stejnou organizačně právní formu. Fůze může mít formu sloučení, přičemž jmění zanikající nebo zanikajících společností přechází na jinou nástupnickou společnost, nebo formu splynutí, kdy dochází k zániku dvou nebo více společností, přičemž jmění zanikajících společností přechází na nově zakládanou nástupnickou společnost. Převod jmění na společníka Společníci nebo příslušný orgán společnosti mohou rozhodnout, že jmění společnosti převezme jeden společník se sídlem nebo bydlištěm na území České republiky.

55/117

Rozdělení společnosti Rozdělení je přeměnou společnosti, kdy dochází k zániku jedné společnosti, přičemž jmění zanikající společnosti přechází na jiné nástupnické společnosti. Při rozdělení společnosti rovněž musí být zachována stejná právní forma všech zúčastněných společností. Změna právní formy společnosti Změnou právní formy právnická osoba nezaniká ani nepřechází její jmění na právního nástupce, pouze se mění její vnitřní právní poměry a právní postavení jejích společníků. SHRNUTÍ KAPITOLY Obecné otázky úpravy obchodních společností a obchodního rejstříku ovládá do značné míry zásada publicity. Obchodní rejstřík je nejen nezbytnou součástí existence obchodních společností, ale také prostředkem společenské kontroly veřejností. Kategorická úprava vzniku, přeměny a zániku obchodní společnosti pak vytváří předpoklad ochrany zájmů všech třetích osob, věřitelů společnosti pak zvláště. Zejména participace rejstříkového soudu při zrušování obchodní společnosti a jejím výmazem z obchodního rejstříku je nezbytným atributem výkonu státní moci v právním státě. KONTROLNÍ OTÁZKY Které údaje se zapisují do obchodního rejstříku? Co je to Sbírka listin? Vymezte podmínky vzniku obchodní společnosti. Kdy se ruší obchodní společnost? Definujte likvidaci.

56/117

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad příčinami povinné likvidace při zrušení a zániku obchodní společnosti. Kam by vedlo upuštění od této podmínky výmazu společnosti z obchodního rejstříku? A proč jsou dány zrušovací důvody, kdy se likvidace neprovádí? PRO ZÁJEMCE Štenglová, I.; Plíva S.; Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. Pelikánová, I.; Plíva, S.; Přibyl, Z. a kol.: Obchodní právo - 2. díl. 10. vydání. Praha: Kodex, Bohemia 2003.

57/117

9

Obchodní společnosti

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na jednotlivé obchodní společnosti a rozdíly mezi nimi. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat základní rozdíly mezi obchodními společnostmi. Získáte: Představu o rozdílu v postavení společníků a orgánů obchodních společností. Budete schopni: Vymezit pravomoc všech orgánů jednotlivých obchodních společností. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Ručení společníků, odpovědnost společnosti, peněžité a nepeněžité vklady, rozhodování a obchodní vedení společnosti, jednání s třetími osobami za společnost, komplementáři, komanditisté, základní kapitál a vklady, obchodní podíl, valná hromada, jednatelé, představenstvo, dozorčí rada, akcie. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že veřejná obchodní společnost je společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společnou firmou. Společníci ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Komanditní společnost je obchodní společností smíšenou, protože ji tvoří společníci, kteří ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem a společníci, kteří se na podnikání společností podílí pouze vkladem. Společnost s ručením omezeným je kapitálovou obchodní společností, jejíž společníci ručí společně a

58/117

nerozdílně za závazky společnosti do výše souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků. Akciová společnost je obchodní společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Společníci (akcionáři) neručí za závazky společnosti.

9.1

Veřejná obchodní společnost

Veřejná obchodní společnost je společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společnou firmou. Společníci ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Společníkem veřejné obchodní společnosti může být jak fyzická, tak právnická osoba. Firma veřejné obchodní společnosti musí obsahovat označení „veřejná obchodní společnost“ nebo zkratku „veř.obch.spol.“ nebo „v.o.s.“, v případě, že v názvu veřejné obchodní společnosti je uvedeno jméno alespoň jednoho ze společníků, postačí uvedení dodatku „ a spol.“. 9.1.1 Založení a vznik veřejné obchodní společnosti Veřejná obchodní společnost se zakládá společenskou smlouvou, kterou podepisují všichni zakladatelé. Podstatnými náležitostmi smlouvy jsou firma a sídlo společnosti, určení společníků a předmět podnikání. Návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku podepisují všichni společníci a podpisy musí být úředně ověřené. K návrhu musí být předložena společenská smlouva a další listiny. 9.1.2

Ručení společníků

Společníci veřejné obchodní společnosti ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem, a pokud své splatné závazky nesplní, mohou věřitelé vymáhat své pohledávky z titulu ručení po společnících. 9.1.3

Statutární orgán

Statutární orgán veřejná obchodní společnost nemá, v jeho postavení jsou všichni společníci, každý z nich za společnost jedná v plném rozsahu samostatně.

59/117

9.1.4

Zrušení veřejné obchodní společnosti

Kromě případů zrušení stanovených obecně pro všechny obchodní společnosti, se veřejná obchodní společnost zrušuje s likvidací například, byla-li smlouva uzavřena na dobu neurčitou, výpovědí společníka podanou nejpozději 6 měsíců před uplynutím účetního období nebo smrtí společníka. 9.2

Komanditní společnost

Komanditní společnost je obchodní společností osobní, kterou tvoří jednak společníci osobně se podílející na činnosti a řízení společnosti - komplementáři a společníci, kteří se na podnikání společností podílí pouze vkladem - komanditisté. Společníkem může být fyzická i právnická osoba. Na komanditní společnost se přiměřeně použijí ustanovení o veřejné obchodní společnosti a na právní postavení komanditistů se přiměřeně použijí ustanovení o společnosti s ručením omezeným. Firma komanditní společnosti musí obsahovat označení „komanditní společnost“ nebo zkratky „kom. spol.“ nebo „k. s.“ . 9.2.1 Založení komanditní společnosti Komanditní společnost se zakládá společenskou smlouvou obdobně jako veřejná obchodní společnost. Podstatnými náležitostmi společenské smlouvy jsou navíc určení, kteří ze společníků jsou komplementáři a kteří komanditisté a výše vkladu každého komanditisty. K návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku musí být předloženo navíc prohlášení správce vkladu o splacení vkladů komanditistů. 9.2.2 Ručení společníků Komplementáři ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Komanditista ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu, zapsaného v obchodním rejstříku. Společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. 9.2.3 Statutární orgán V postavení statutárního orgánu komanditní společnosti jsou komplementáři, jednají každý samostatně.

60/117

9.2.4

Zrušení komanditní společnosti

Kromě případů zrušení stanovených obecně pro všechny obchodní společnosti, se komanditní společnost zrušuje s likvidací v situaci, do které se dostane komplementář. Jedná se o stejné případy, jako u společníka veřejné obchodní společnosti. To neplatí pro komanditisty, pouze v případě, že zanikne účast všech komanditistů, mohou se komplementáři dohodnout na přeměně komanditní společnosti na veřejnou obchodní společnost.

9.3

Společnost s ručením omezeným

Společnost s ručením omezeným je kapitálovou obchodní společností. Její zakladatelé povinně při založení vytváří základní kapitál svými vklady. Vklad každého společníka musí být splacen ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou, nejpozději do pěti let od vzniku společnosti nebo od vstupu společníka do společnosti. Základní kapitál společnosti musí činit alespoň 200.000,- Kč. Minimální výše vkladu společníka musí být alespoň 20.000,- Kč a musí být vždy dělitelná na celé tisíce. Společnost může být založena jediným zakladatelem, jak právnickou tak fyzickou osobou. Společnost s jediným společníkem nemůže být zakladatelem nebo jediným společníkem jiné společnosti. Jedna fyzická osoba může být jediným společníkem nejvýše tří společností s ručením omezeným. Společnost může mít nejvýše 50 společníků. Firma společnosti s ručením omezeným musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným“ nebo zkratky „spol. s r.o.“ nebo „s.r.o.“. 9.3.1

Založení společnosti s ručením omezeným

Společnost s ručením omezeným lze založit zakladatelskou listinou, pokud společnost zakládá jediný zakladatel nebo společenskou smlouvou, pokud je zakladatelů více. Zakladatelská listina i společenská smlouva musí být formu notářského zápisu. Podstatnými náležitostmi společenské smlouvy jsou firmu a sídlo společnosti, určení společníků, předmět podnikání, výše základního kapitálu a výše vkladu každého společníka včetně lhůty a způsobu

61/117

splácení vkladu, jména a bydliště prvních jednatelů a způsob jakým jednají jménem společnosti, jména a bydliště prvních členů dozorčí rady, pokud se zřizuje a určení správce vkladu. Návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku podepisují všichni jednatelé a jejich podpisy musí být úředně ověřené. Před podáním návrhu musí být na každý peněžitý vklad splaceno 30%. Celková výše splacených peněžitých vkladů spolu s hodnotou všech nepeněžitých vkladů musí činit alespoň 100.000,- Kč. Zakládá-li společnost jediný zakladatel, musí být před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku splacen celý základní kapitál společnosti. 9.3.2 Ručení společníků Společníci ručí za závazky společnosti společné a nerozdílně do výše všech nesplacených vkladů do doby, dokud nebylo zapsáno splacení všech vkladů do obchodního rejstříku. 9.3.3 Obchodní podíl Obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Každý společník může mít pouze jeden obchodní podíl. Obchodní podíl může být smluvně převeden nebo může podle zákona přejít na jinou osobu. Společník může se souhlasem valné hromady smlouvou převést obchodní podíl na jiného společníka. Připouští-li to společenská smlouva, může společník převést svůj obchodní podíl na jinou osobu než společníka. 9.3.4

Zánik účasti společníka ve společnosti

Během existence společnosti s ručením omezeným může dojít k zániku účasti společníka ve společnosti zejména rozhodnutím valné hromady o vyloučení společníka, smrtí společníka a dohodou všech společníků o ukončení účasti společníka ve společnosti. Společník, jehož účast ve společnosti zanikla, nebo jeho dědic, má nárok na vypořádací podíl.

62/117

9.3.5

Orgány společnosti

Společnost s ručením omezeným vytváří povinně dva orgány: valnou hromadu a jednatele, nepovinně pak dozorčí radu, která kontroluje činnost jednatelů. Valná hromada Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada a rozhoduje zejména o schválení roční účetní závěrky, změnách společenské smlouvy, zvýšení či snížení základního kapitálu společnosti, jmenování a odvolávání jednatelů a členů dozorčí rady, pokud se zřizuje a další otázky, které do působnosti valné hromady svěřuje společenská smlouva nebo zákon. Valnou hromadu společnosti svolávají jednatelé písemnou pozvánkou nejméně 15 dnů před konáním valné hromady. Valná hromada je schopna usnášení, jsou-li přítomni společníci, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů, nevyžaduje-li společenská smlouva vyšší počet hlasů. Každý společník má 1 hlas na 1.000,- Kč svého vkladu, nestanoví-li společenská smlouva jiný počet hlasů. Valná hromada rozhoduje alespoň nadpoloviční většinou hlasů přítomných společníků, nevyžaduje-li zákon nebo společenská smlouva pro přijetí určitých rozhodnutí tzv. kvalifikovanou většinu. Dvoutřetinová většina hlasů všech společníků je potřebná např. pro přijetí rozhodnutí o změně společenské smlouvy. Jednatelé Statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů společnosti. Je-li jednatelů více, je oprávněně jednat jménem společnosti každý samostatně. Jednatelům náleží obchodní vedení společnosti a jsou tedy například povinni zajistit řádné vedení účetnictví 9.4

Akciová společnost

Akciová společnost je obchodní společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Souhrn jmenovitých hodnot všech akcií musí odpovídat základnímu kapitálu akciové společnosti. Výše základního kapitálu závisí na způsobu založení společnosti. Společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem. Společník - akcionář neručí za závazky společnosti. Akcionáři mohou být právnické i fyzické

63/117

osoby, jediným akcionářem však může být pouze osoba právnická. Firma akciové společnosti musí obsahovat dodatek „akciová společnost“ nebo zkratku „akc. spol.“ nebo zkratku „ a. s.“. 9.4.1 Akcie Akcie je cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře podílet se na řízení společnosti hlasováním na valné hromadě, na jejím zisku a na likvidačním zůstatku. Akcie mohou existovat v listinné nebo zaknihované podobě. Akcie jako listina, která je cenným papírem, může být nahrazena zápisem do zákonem stanovené evidence cenných papírů. Rozlišují se akcie kmenové, prioritní a zaměstnanecké. Akcie může být na jméno nebo na majitele. Vydala-li společnost akcie na jméno, vede seznam akcionářů a akcionářská práva je oprávněn vykonávat ten, kdo je zapsán v tomto seznamu. 9.4.2

Založení akciové společnosti

Akciová společnost může být založena jedním zakladatelem, je-li zakladatel právnickou osobou, jinak dvěma nebo více zakladateli. Jediný zakladatel zakládá akciovou společnost zakladatelskou listinou. Zakládá-li společnost dva nebo více zakladatelů, uzavírají zakladatelskou smlouvu. Zakladatelská listina i zakladatelská smlouva musí být vyhotoveny ve formě notářského zápisu. Základní kapitál společnosti zakládané veřejnou nabídkou akcií musí činit alespoň 20 miliónů Kč, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Základní kapitál společnosti založené bez veřejné nabídky akcií musí činit minimálně 2 mil. Kč. 9.4.3 Orgány akciové společnosti Akciová společnost povinně vytváří tři orgány: valnou hromadu, představenstvo a dozorčí radu. 9.4.4 Valná hromada Nejvyšším orgánem akciové společnosti je valná hromada. Akcionář se účastní jednání valné hromady, která je schopna se usnášet, pokud přítomní akcionáři mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota představuje 30% základního kapitálu společnosti. Valná hromada rozhoduje o nejdůležitějších věcech společnosti.

64/117

9.4.5 Představenstvo Představenstvo je statutárním orgánem akciová společnosti, který řídí její činnost a jedná jejím jménem a má nejméně 3 členy, to neplatí, jde-li o společnost s 1 akcionářem. Jménem společnosti jedná každý člen představenstva samostatně. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech, pokud nejsou zákonem nebo stanovami svěřeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady společnosti. 9.4.6

Dozorčí rada

Dozorčí rada je kontrolní orgán akciové společnosti, který dohlíží na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti společnosti. Dozorčí rada musí mít nejméně tři členy. SHRNUTÍ KAPITOLY Tradiční dělení obchodních společností na osobní a kapitálové si podržuje odlišující znaky: základní kapitál, ručení společníků, rozhodovací oprávnění a jednatelská moc. Zde se nalézají v právu i v praxi největší rozdíly mezi těmito kategoriemi obchodních společností. Problematika vzniku obchodní společnosti se pak odlišuje u osobních a kapitálových společností zejména formálním aspektem a kapitálovou náročností. U kapitálových společností, kde společníci ovládají společnosti prostřednictvím jejich orgánů, je kladen důraz na řádné ustanovování a fungování těchto řídících, jednatelských a kontrolních orgánů. Zvláštním tématem pak jsou akcie – nejvýznamnější cenné papíry v kadé vyspělé ekonomice, jejichž obchodování má zvláštní právní režim. KONTROLNÍ OTÁZKY Rozlište ručení společníků osobních a kapitálových společností. Které obchodní společností vytváří základní kapitál? Vedení a orgány obchodních společností. Uveďte druhy obchodních společností a podmínky jejich založení. Popište druhy akcií.

65/117

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad rozdíly mezi jednotlivými obchodními společnostmi a pokuste se označit nejčastější formu využívanou k podnikání u nás. Jaké důvody vedou k této volbě? Přináší do praxe rizika jak společníkům, tak třetím osobám? Existuje právní záruka krytí těchto případných rizik? PRO ZÁJEMCE Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. Pelikánová, I.; Plíva, S.; Přibyl, Z. a kol.: Obchodní právo - 2. díl. 10. vydání. Praha: Kodex Bohemia, 2003.

66/117

10

Právo sociálního zabezpečení

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se zabývá systémem sociálního zabezpečení. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat sytém sociálního zabezpečení. Získáte: Orientaci v systému sociálního zabezpečení. Budete schopni: Rozlišovat sociální situace pro účel zjištění příslušného pojištění. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociální zabezpečení, právo sociálního zabezpečení, orgány sociálního zabezpečení, dávky sociálního zabezpečení, pojistné na sociální zabezpečení, sociální pojištění, sociální události a situace, nemocenské pojištění, důchodové pojištění, penzijní připojištění, zdravotní pojištění, zabezpečení v nezaměstnanosti, hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že sociální zabezpečení je prostředek sociální politiky státu, jejímž cílem a úkolem je zajištění chodu jednotlivých úseků sociální sféry, tvořících systém sociálního zabezpečení. Nemocenské pojištění slouží k zabezpečení ekonomicky činných občanů v případě vzniku sociální události jako je nemoc, úraz, těhotenství nebo mateřství. Důchodové pojištění zabezpečují občany ve stáří, invaliditě a v případě úmrtí osoby živitele.

67/117

Zdravotní pojištění je pojištění, jehož prostřednictvím je zajištěna pojištěncům zdravotní péče, zahrnující nárok na bezplatnou lékařskou péči a na zdravotní pomůcky, za zákonem stanovených podmínek. Ztrátu zaměstnání v rámci systému sociálního zabezpečení řeší zabezpečení v nezaměstnanosti.

10.1

Sociální zabezpečení

Sociální zabezpečení představuje péči státu o občany v sociálních situacích. Sociální události jsou životní situace spojené obvykle s nepříznivými ekonomickými důsledky, které stát považuje za nutné řešit a také jejich řešení zabezpečuje. Právní události a stavy jako nemoc, invalidita, těhotenství, péče o dítě, stáří atd. vyvolávají následky v podobě nároků přiznaných oprávněným osobám. 10.1.1

Systém sociálního zabezpečení

Sociální zabezpečení lze rozdělit do tří oblastí : sociální pojištění, kdy občané přispívají finančně ze svých příjmů na vzájemné a solidární financování životních situací, které sami v podstatě nemohou ovlivnit a za kterých mohou své existenční potřeby jen velmi obtížně zajistit vlastními příjmy. Zahrnuje zdravotní, důchodové a nemocenské pojištění, penzijní připojištění a pojištění nezaměstnanosti. státní sociální podpora, kdy financováním ze státního rozpočtu stát pomáhá občanům ve společensky významných situacích, náročných na hmotné zabezpečení jako je mateřství, výchova dětí nebo péče o zdravotně postižené. sociální pomoc, financováním ze státního rozpočtu, rozpočtů obcí a ze strany korporací soukromých vznikají prostředky pomoci občanům nacházejícím se v obtížných situacích povahy sociální.

68/117

10.1.2

Pojistné na sociální zabezpečení

Pojistné na sociální zabezpečení je základem financování sociálního pojištění. Zahrnuje nemocenské a důchodové pojištění a je rovněž označováno jako pojistné na sociální zabezpečení. Vybrané pojistné je příjmem státního rozpočtu a je určeno na dávky nemocenského a důchodového pojištění a na úhradu nákladů činnosti pověřených orgánů státní správy. Poplatníky pojistného na sociální zabezpečení jsou zaměstnavatelé, zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné a osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění.

10.2

Právo sociálního zabezpečení

Právo sociálního zabezpečení je soubor právních norem, které upravují společenské vztahy vznikající při uskutečňování státní politiky sociálního zabezpečení. 10.2.1 Prameny práva sociálního zabezpečení Prameny českého práva sociálního zabezpečení jsou normativní právní akty a normativní smlouvy dále specifikované. 10.2.2 Subjekty práva sociálního zabezpečení Subjektem práva sociálního zabezpečení jsou veřejnoprávní instituce, zaměstnavatelé a fyzické osoby. Zaměstnavatelé v oblasti pojištění zjišťují plnění podmínek některých nároků a dále poskytují finanční podoby některých forem sociálního zabezpečení. Fyzické osoby jsou nositeli subjektivních práv a povinností v rámci sociálního zabezpečení. 10.2.3 Právní skutečnosti a právní vztahy sociálního zabezpečení Předpokladem existence právních vztahů sociálního zabezpečení jsou právem sociálního zabezpečení stanovené právní skutečnosti, tzv. sociální události. Jsou to životní situace, k nimž dochází bez ohledu na vůli jimi dotčených subjektů a mimo jejich moc a s nimiž právo sociálního zabezpečení spojuje vznik, změnu a zánik právních vztahů jakožto předmětu jeho úpravy. 69/117

Mezi nejvýznamnější sociální události, které právo sociálního zabezpečení upravuje různými formami sociálního zabezpečení, zahrnujeme nemoc, pracovní neschopnost, invalidita, těhotenství a mateřství apod. Základní formy sociálního zabezpečení jsou peněžité dávky, věcné dávky a služby.

10.3

Nemocenské pojištění

Nemocenské pojištění slouží k zabezpečení ekonomicky činných občanů v případě vzniku sociální události jako je nemoc, úraz, těhotenství nebo mateřství. Účast na nemocenském pojištění je základní podmínkou pro vznik nároku na dávky nemocenského pojištění. U zaměstnanců je účast na nemocenském pojištění založena existencí pracovněprávního vztahu v některé z jeho forem. U osob samostatně výdělečně činných je účast na nemocenském pojištění dobrovolná a jejím předpokladem je přihlášení se k účasti na nemocenském pojištění. Peněžité dávky nemocenského pojištění slouží k zabezpečení v časově omezených situacích namísto nebo vedle příjmů z výdělku, který nahrazují. Jsou to: -

nemocenské při pracovní neschopnosti

-

peněžitá pomoc v mateřství

-

vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství,

-

podpora při ošetřování člena rodiny

10.4

Důchodové pojištění

Důchodové pojištění zabezpečuje občany ve stáří, invaliditě a v případě úmrtí osoby živitele peněžitými dávkami, které jsou vypláceny jako náhrady za výdělek. Podmínky nároku a jeho výši stanoví zákon č. 155/1995 Sb., zákon o důchodovém pojištění. Důchody dělíme na

70/117

přímé, mezi které patří důchod starobní, invalidní a částečný invalidní, a odvozené tedy vdovský, vdovecký a sirotčí. Účast na důchodovém pojištění je povinná pro osoby účastné na nemocenském pojištění. Výjimka se týká osob samostatně výdělečně činných, kterým vzniká povinnost pojištění, pokud při výkonu své činnost dosáhnou v kalendářním roce určité výše příjmu. Od doby trvání pojištění se odvozují nároky na důchody a jejich výše. 10.4.1 Penzijní připojištění se státním příspěvkem Penzijní připojištění se státním příspěvkem je doplňkový důchodový systém, jehož účelem je poskytnout občanům možnost dalšího zdroje příjmů při stanovených sociálních událostech vedle příjmů z obecného důchodového pojištění. Účast státu na tomto sociálním pojištění se uskutečňuje prostřednictvím jednak státních příspěvků vyplácených ve prospěch účastníků penzijního připojištění a jednak dozoru nad činností penzijních fondů. Právní úprava je obsažena v zákoně č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem.

10.5

Zdravotní pojištění

Zdravotní pojištění je pojištění, jehož prostřednictvím je zajištěna pojištěncům zdravotní péče, zahrnující nárok na bezplatnou lékařskou péči a na zdravotní pomůcky, za zákonem stanovených podmínek. Právní úprava zdravotního pojištění je obsažena zejména v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a v zákoně č. 592/1992 sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Pojištěnci jsou osoby, které se účastní na zdravotním pojištění a mají trvalý pobyt na území ČR, bez ohledu na státní příslušnost. Vedle toho jsou dále zdravotně pojištěny všechny osoby, které sice v ČR nemají trvalý pobyt, ale jsou zaměstnány u zaměstnavatele, jehož sídlo je na území ČR. Zdravotní péči, hrazenou ze zdravotního pojištění, představuje zejména péče ambulantní a ústavní a péče pohotovostní a záchranná, dále poskytování léčivých přípravků, péče lázeňská a další.

71/117

Pojistné na zdravotní pojištění je měsíční finanční částka, kterou platí pojištěnci, zaměstnavatelé a stát. Pojištěnci jsou zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné anebo osoby, které jen mají trvalý pobyt na území ČR. Stát je plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu za pojištěnce, kteří jsou taxativně stanoveni zákonem.

10.6

Zabezpečení v nezaměstnanosti

Ztráta zaměstnání je sociální událost, která je v rozporu se základním právem každého na zaměstnání a svobodnou volbu povolání zaručeného Listinou základních práv a svobod. Stát v rámci systému sociálního zabezpečení proto zajišťuje řešení této nepříznivé životní situace prostřednictvím pojištění v nezaměstnanosti, též zabezpečením v nezaměstnanosti. Prostředkem zabezpečení v nezaměstnanosti jsou tzv. nástroje politiky nezaměstnanosti, které dělíme na pasivní - peněžitá dávka ke krytí hmotných potřeb nezaměstnaných a na aktivní - zejména rekvalifikace, zřizování společensky účelných pracovních míst, veřejně prospěšné práce a nová pracovní místa v rámci investičních pobídek, jejichž účelem je zajistit nové zaměstnání. Právní úprava je obsažena zejména v zákoně č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Právo na zaměstnání zahrnuje právo na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, právo na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění a právo na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání. 10.6.1 Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání Nároku na hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání vzniká podáním písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání u příslušného úřadu práce. Předpokladem přiznání nároku je, že občan, který je uchazečem o zaměstnání, není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, ani se nepřipravuje studiem na budoucí povolání. Hmotné zabezpečení se neposkytuje uchazečům o zaměstnání v případech, kdy jsou nebo mohou být zabezpečeni jinými dávkami sociálního zabezpečení a také tehdy, maří-li

72/117

součinnost a zprostředkovatelské úsilí úřadu práce. Doba poskytování hmotného zabezpečení je stanovena na šest měsíců. Výše hmotného zabezpečení je 50 % průměrného čistého měsíčního výdělku, kterého uchazeč dosahoval v posledním zaměstnání po dobu prvních tří měsíců poskytování hmotného zabezpečení a 40 % průměrného čistého měsíčního výdělku po dobu zbývajících tří měsíců poskytování hmotného zabezpečení. SHRNUTÍ KAPITOLY Státy současné Evropy vždy do určité míry aspirují na označení „sociální stát“, akcentující sociální funkci každé státní moci. Solidarita, kterou lze z historických příčin očekávat v každé evropské občanské společnosti, umožňuje státu řešit individuální sociální situace fyzických osob nacházejících se na jeho území. Systém sociálního zabezpečení jednak strukturuje orgány veřejné zprávy vybavené pravomocemi na tomto úseku státní správy a jednak stanoví jednotlivé prostředky podílu státu ne řešení sociálních situací a vymezuje podmínky vzniku nároku na jejich využití jednotlivými osobami. Základnu sociálního zabezpečení představuje sociální pojištění. Plátci pojistného přispívají ke kumulaci finančních prostředků v rukou státu a tyto z části kryjí výdaje na sociální zabezpečení ve všech jeho oblastech. KONTROLNÍ OTÁZKY Co je to sociální událost a sociální situace? Jaký je systém sociálního zabezpečení? Popište pojištění v rámci sociálního zabezpečení a jeho formy. Vyjmenujte prostředky zabezpečení v nezaměstnanosti.

73/117

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Naše společnost stojí před nutností změnit celý systém sociálního zabezpečení. Pokuste se srovnat současný stav s diskutovanými návrhy v mediích. Nalezené rozdíly zhodnoťte z pohledu adresáty této formy péče. PRO ZÁJEMCE Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002.

74/117

11

Státní sociální podpora a sociální pomoc

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na poskytování státní sociální podpory a sociální pomoci. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišovat dávky státní sociální podpory a sociální pomoci co do jejich účelu. Získáte: Přehled o sytému státní sociální podpory a sociální pomoci Budete schopni: Vymezit rozdíl v účelu státní sociální podpory a sociální pomoci. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Dávky státní sociální podpory, prostředky sociální pomoci, životní a existenční minimum, oprávněná osoba, rodina, dávky testované a netestované, hmotná nouze, částka živobytí, dávky pomoci v hmotné nouzi, sociální služby, zařízení sociálních služeb. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že v rámci sytému sociálního zabezpečení stát řeší individuální sociální situace formou státní sociální podpory a sociální pomoci. Peněžitými dávkami státní sociální podpory přispívá ve vybraných sociálních situacích na náklady výživy a ostatních osobních potřeb členů rodiny, zejména dětí. Prostředky sociální pomoci stát směřuje k osobám nacházejícím se v tíživých sociálních situacích, kdy nejsou sto zabezpečit své základní životní potřeby svým přičiněním ani pomocí blízkých osob.

75/117

11.1

Státní sociální podpora

V souvislosti se sociálními událostmi stanovenými zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, do kterých se dostávají oprávněné osoby, se vznik nároku na dávky státní sociální podpory odvozuje od hranice příjmů, tzv. životního minima, pod kterou je rodina nebo jednotlivec v situaci hmotné nouze. Podmínkou vzniku na peněžité dávky je předpoklad, že výše příjmu rodiny dosahuje maximálně do výše životního minima, násobené stanoveným koeficientem. Dávky jsou rozděleny na ty, které jsou vypláceny v závislosti na příjmu rodiny testované dávky a ty, u kterých se příjem nezjišťuje - netestované dávky. Oprávněnou osobou je fyzická osoba s trvalým pobytem v České republice jako příjemce dávek. 11.1.1 Dávky testované Dávkami testovanými jsou přídavek na dítě, sociální příplatek a příspěvek na bydlení. Přídavek na dítě Tato základní dávka státní sociální podpory náleží rodině pečující o nezaopatřené dítě, pokud její příjem není větší než částka, kterou zákon stanoví. Oprávněnou osobou je nezaopatřené dítě, do jeho věku 18 let se však vyplácí osobě mající dítě v přímém zaopatření. Výše přídavku na dítě je stanovena měsíční částkou, která se odvíjí od věku dítěte. Sociální příplatek Tato dávka státní sociální podpory je určena rodinám s velmi nízkými příjmy, které pečují alespoň o jedno nezaopatřené dítě. Nárok na dávku vzniká, pokud rodinný příjem nepřesahuje částku danou násobkem životního minima rodiny stanoveným koeficientem. Sociální příplatek se vyplácí měsíčně částkou ve výši rozdílu mezi částkou životního minima a částkou, odvozující se od rozhodného příjmu rodiny. Příspěvek na bydlení Tato dávka státní sociální podpory přispívá rodinám s nízkými příjmy, které užívají byt, v němž náklady na bydlení převyšují hranici stanovenou zákonem. Dávka se vyplácí měsíčně ve výši dané rozdílem mezi rozhodným příjmem rodiny a částkou nákladů na bydlení.

76/117

11.1.2

Dávky netestované

Dávkami netestovanými jsou rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné. Rodičovský příspěvek Tato dávka státní sociální podpory náleží rodiči majícímu v osobní, celodenní a řádné péči alespoň jedno dítě do věku 4 let, nebo dlouhodobě zdravotně postižené dítě do věku 7 let. Nárok na příspěvek vzniká po uplynutí doby pobírání peněžité pomoci v mateřství jako dávky nemocenského pojištění. Rodičovský příspěvek se rodiči vyplácí do 24 měsíců věku dítěte, do 36 měsíců věku dítěte nebo do 48 měsíců věku dítěte, volba způsobu vyplácení přísluší rodiči, a je nezměnitelná. Dávky pěstounské péče Tyto dávky státní sociální podpory jsou určeny do oblasti náhradní péče o dítě, jehož jednou z forem je pěstounství. Pěstounovi náleží finanční dávky na náklady spojené s jeho péčí o svěřené dítě -

příspěvek na úhradu potřeb dítěte je poskytován, pokud je do pěstounské péče svěřeno

nezaopatřené dítě. -

odměna pěstouna

-

příspěvek při převzetí dítěte

-

příspěvek na zakoupení motorového vozidla Porodné

Na tuto dávku státní sociální podpory má nárok žena, která porodila dítě, případně také jiné zákonem určené osoby jako otec dítěte, jehož matka zamřela. Porodné je jednorázová dávka.

77/117

Pohřebné Na tuto jednorázovou dávku státní sociální podpory má nárok osoba, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo rodiči nezaopatřeného dítěte, pokud zemřelá osoba měla trvalý pobyt v České republice. 11.2

Sociální pomoc

Sociální pomoc slouží k zabezpečení občanů v hmotné nouzi situaci, kdy vznikají oprávněným osobám nároky na dávky pomoci v hmotné nouzi. V nepříznivé sociální situaci pak nárok na sociální služby. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, zákon č. 110/2006 Sb., o životním minimu a existenčním minimu a zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vymezují jako prostředky sociální pomoci například pomoc ve formě peněžitých dávek, věcných dávek, výchovné a poradenské péče, pečovatelské služby a stravování. Sociální pomoc zajišťuje oblasti péče o rodinu a děti, o staré osoby, o těžce zdravotně postižené osoby a osoby další. 11.2.1 Institucionální zajištění sociální pomoci Státní správu v oblasti sociální pomoci vykonávají ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností a okresní správy sociálního zabezpečení. 11.2.2

Pomoc v hmotné nouzi

Hmotnou nouzí se rozumí sociální situace, kdy fyzická osoby má příjem, který nedosahuje výše tzv. částky živobytí. Další podmínkou přiznání sociální pomoci je neschopnost této osoby si příjem vlastním přičiněním zvýšit a to vzhledem k svému věku, zdravotnímu stavu nebo kvůli jiným závažným důvodům. Sociální pomoc lze přiznat pouze fyzické osobě v hmotné nouzi s trvalým pobytem na území České republiky a dalším v zákoně uvedeným osobám. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, za osobu v hmotné nouzi nepovažuje např. osobu, která není v zaměstnaneckém vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání.

78/117

11.2.3 Dávky pomoci v hmotné nouzi Dávkami pomoci v hmotné nouzi jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Příspěvek na živobytí Oprávněnou osobou je osoba, jejíž příjem a příjem společně posuzovaných osob – rodiny nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Výše měsíčního příspěvku na živobytí je dána rozdílem mezi částkou živobytí a příjmem oprávněné osoby. Doplatek na bydlení Nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliže by jeho příjem zvýšený o vyplacený příspěvek na bydlení po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení byl nižší, než částka společně posuzovaných osob rodiny. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je vznik nároku na příspěvek na živobytí a nároku na příspěvek na bydlení. Vyplácí se měsíčně ve výši rozdílu mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení a částkou, o kterou příjem osoby převyšuje částku živobytí osoby. Mimořádná okamžitá pomoc Mimořádná okamžitá pomoc je finanční pomocí poskytovanou osobě, která může nebo je považována za osobu v hmotné nouzi. Tou se rozumí například osoba, které hrozí s přihlédnutím k jejím nedostatečným příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům vážná újma na zdraví. Výše mimořádné okamžité pomoci se stanoví k doplnění příjmu do výše existenčního minima. Tato dávka může být jednorázově poskytnuta také osobě. jejíž celkové sociální a majetkové poměry neumožňují vlastními silami překonat nepříznivou situaci, způsobenou mimořádnou událostí, jako je například povodeň, která ji postihla. Výše pomoci se stanoví s přihlédnutím k majetkovým poměrům a příjmové situaci osoby až do výše patnáctinásobku životního minima jednotlivce.

79/117

11.2.4 Sociální služby Právo sociálního zabezpečení sociální poskytuje také pomoc v nepříznivé sociální situaci. Za tu zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, považuje oslabení nebo ztrátu schopnosti řešit životní situaci způsobem, který by napomáhal sociálnímu začlenění této osoby a chránil ji před sociálním vyloučením. Zajišťuje ji různými formami sociálních služeb a příspěvkem na péči. Příspěvek na péči Příspěvek se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby tak, aby jim tato pomoc mohla být poskytnuta. Důvodem potřeby pomoci musí být dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav závislé osoby. Závislosti na pomoci jiné fyzické osoby určuje výši příspěvku a hodnotí se podle schopnosti závislé osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu, například přípravu stravy. Příspěvek se vyplácí fyzickým osobám rozděleným podle stupně závislosti. Sociální poradenství Sociální poradenství je sociální službou v podobě poskytování informací potřebných k řešení nepříznivé sociální situace. Rozlišujeme sociální poradenství základní a odborné. Služby sociální péče Účelem poskytování služeb sociální péče je napomáhat osobám se sníženou soběstačností v zajištění jejich fyzické a psychické soběstačnosti; umožnit jim zapojení do běžného života společnosti a těm, u kterých to vylučuje jejich stav, zajistit důstojné prostředí a zázemí. Mezi služby sociální péče terénní formy patří například osobní asistence, tedy fyzická a jiná aktivní činnost jako pomoc při osobní hygieně a tísňová péče, jako nepřetržitá distanční hlasová nebo elektronická komunikace. Ambulantní formy služby sociální péče jsou například centra denních služeb, zejména poskytování stravy nebo terapeutické činnosti. Pobytové formy služeb sociální péče poskytují například domovy pro osoby se zdravotním postižením, včetně ubytování.

80/117

Služby sociální prevence Cílem služeb sociální prevence je napomáhat v překonávání nepříznivé sociální situace a současně chránit společnost před nežádoucími společenskými jevy. Rovněž napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností nebo trestnou činnost jiné fyzické osoby, ohrožující jejich práva a oprávněné zájmy. Za služby sociální prevence se považuje např. raná péče poskytovaná dítěti do věku 7let a jeho rodičům, je-li postižené, telefonická krizová pomoc na přechodnou dobu osobám v obtížné životní situaci, kterou přechodně nemohou řešit vlastními silami, azylové domy, poskytující pobytové služby na přechodnou dobu při ztrátě bydlení, intervenční centra, jakožto společná obydlí pro osoby ohrožené násilným chováním jiné osoby, se kterou obývá společné obydlí, nízkoprahová denní centra pro osoby bez přístřeší, poskytující zejména stravu a terapeutické komunity pobytovými službami pro osoby závislé na návykových látkách či s chronickým duševním onemocněním, které mají zájem o začlenění do běžného života. SHRNUTÍ KAPITOLY Sociální pomoc a státní sociální podpora jako vybrané formy sociálních zabezpečení, plní funkci zabezpečení sociálně potřebných v situacích, které nejsou sociálně standardní a na které se nelze připravit a zajistit. Předpoklady nároku na čerpání jednotlivých prostředků sociální pomoci a státní sociální podpory mají vždy subjektivně objektivní povahu, přičemž obě její složky ji utvářejí různou mírou, vždy podle povahy sociální situace a povahy prostředku jejího řešení. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaký úkol plní státní sociální podpora v systému sociálního zabezpečení? Vymezte testované a netestované dávky státní sociální podpory? Za jakých okolností vznikají nároky na sociální pomoc? Čím se liší jednotlivé formy sociální pomoci?

81/117

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad úrovní péče o obyvatele v tíživých sociálních situacích v tomto státě. Myslíte, že stávající úroveň státní péče odpovídá celospolečenským potřebám? Pokud ne, tak jakými právními prostředky byste situaci řešili? Má se obyvatelstvo proti takovým případům zajišťovat samo a měl by stát mít v tomto svou účast? PRO ZÁJEMCE Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002.

82/117

12

Evropská unie

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na vznik Evropské unie a její orgány. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat jednotlivé orgány Evropských společenství. Získáte: Přehled o vývoji Evropských společenství. Budete schopni: Popsat funkce orgánů Evropské unie. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY ESUO, EHS, EUROATOM, Evropská unie, Evropská společenství, smlouva o sloučení, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Evropský parlament, Rada, Komise, Soudní dvůr, Evropská centrální banka. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že Evropská unie je označení pro celek tvořený členskými státy Evropských společenství, zavedený Maastrichtskou smlouvou v souvislosti s budováním hospodářské a měnové unie a v delší perspektivě politické unie. Smlouvami o založení evropských společenství byly k plnění úkolů zřízeny čtyři hlavní orgány: Evropský parlament, Rada, Komise a Evropský soudní dvůr a vedle nich působí Evropská rada.

83/117

12.1

Evropská unie a Evropská společenství

Českou republiku zavazují právní normy působící v rámci Evropské unie. Členské státy unie uplatňují vnitřní pravidla této mezinárodní smluvní spolupráce členských států ve vztazích vzájemných, ale také na svém státním území. Tato výjimečnost v mezinárodním právu plyne z povahy Evropské unie a z procesu jejího vzniku a vývoje. Historické okolnosti, mimo jiné, ovlivnily i ustálené označení pro právní normy vznikající na její půdě - právo evropských společenství. 12.1.1

Historický vývoj

Počátky Evropské unie, před podpisem Maastrichtské smlouvy nazývané Evropská společenství, můžeme nalézt v období po druhé světové válce. Tehdy byly sjednány první tři mezinárodní smlouvy, které daly vzniknout třem navzájem nezávislým, ale vzájemně velmi těsně spojeným mezinárodním a nadstátním společenstvím. První z těchto smluv byla Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a ocele (ESUO). Cílem tohoto společenství bylo vytvořit podmínky pro rozvoj trhu uhlím a ocelí mezi členskými státy. Dalšími smlouvami, které umožnily vybudovat základy všeobecného společného trhu, byly smlouva o zřízení Evropského společenství v oblasti atomové energie (EUROATOM), jež měla vytvořit podmínky pro rychlý růst mírového využití jaderné energie a smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství (EHS), jejímž cílem bylo vytvořit jednotný trh pro všechny zbývající druhy ekonomických aktivit. Tyto smlouvy byly přijaty v roce 1957 v Římě a jejich prvními signatáři se stali všichni stávající členové ESUO: Německá spolková republika, Nizozemí, Belgie, Lucembursko, Francie a Itálie. Do roku 1995 se počet členů evropských společenství zvýšil o Dánsko, Irsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Řecko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Finsko a Rakousko. Společenství zpočátku fungovaly jako prostor, ve kterém docházelo k odbourávání cel (tzv. celní unie) a rušení omezování obchodu a k zákazu daňové diskriminace zboží a dovozu (tzv. společný trh). Evropská společenství (ES) byla založena původně jako tři navzájem nezávislé subjekty a každý z nich byl vybaven vlastními orgány. V souvislosti s uzavřením smluv o založení EHS a EROATOMU došlo k tomu, že pro všechna tři společenství bylo zřízeno jedno Shromáždění a jeden Soudní dvůr.

84/117

12.1.2 Vznik Evropské unie V sedmdesátých letech dvacátého století, v souvislosti s rozvojem politické spolupráce zemí ES, začaly nabírat stále většího významu schůzky hlav členských států, známé jako Evropská Rada. Tato Evropská Rada byla jako instituce uznána oficiálně až Jednotným evropským aktem z roku 1986, který vnesl do prostoru společenství novou koncepci: jednotný vnitřní trh. Prostor bez vnitřních hranic se zajištěným volným pohybem zboží, osob, služeb a kapitálu. Nejvýznamnější změnou, kterou přinesl, bylo zvýšení angažovanosti Evropského parlamentu, což byl nový název původního Shromáždění, v normotvorném procesu Společenství. Historickým mezníkem v historii Evropských společenství se stalo přijetí Smlouvy o Evropské unii (tzv. "Maastrichtské smlouvy") v únoru roku 1992. Tato smlouva je nezávislou na předchozích smlouvách, avšak současně je též rozsáhlou novelou původní smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství. Maastrichtskou smlouvou došlo jednak k přejmenování

dosavadního

Evropského

hospodářského

společenství

na

Evropské

společenství a jednak k založení kvalitativně nové Evropské Unie. Třemi nejvýznamnějšími ustanoveními, jimiž došlo k novelizaci Smlouvy EHS, jsou -

zavedení systému pokut udělovaných Evropským soudem členským státům v případě, že

se dobrovolně nepodřídí rozsudku tohoto soudu, -

posílení legislativní funkce Evropského parlamentu,

-

tříetapové vytváření Evropské hospodářské a měnové unie s cílem zrušit měny

jednotlivých členských zemí a zavést jednotnou měnu, kontrolovanou Evropskou centrální bankou a centrálními bankami členských států. 12.1.3 Evropská integrace Až dosud státy používaly pro institucionální zajištění vzájemné spolupráce v jednotlivých oblastech výhradně formy mezinárodních organizací. Mezinárodní organizace, jako např. OSN, Mezinárodní organizace práce, Rada Evropy, NATO apod., představují relativně trvalé sdružení států za určitým účelem. Sama mezinárodní organizace však nemá žádné pravomoci ve vztahu k členským státům. Jejím produktem jsou buď akty právně nezávazné

85/117

povahy, nebo mezinárodní smlouvy, které jsou závazné jen pro ty státy, které je výslovně přijaly. Tento způsob odpovídá základní zásadě mezinárodního práva a mezinárodních vztahů mezi státy - zásadě svrchované rovnosti. Uvedená forma "klasické" mezinárodní organizace může sice zajistit velmi prospěšnou spolupráci mezi zúčastněnými státy, avšak není způsobilá vytvořit pevný integrační celek. To byl ostatně i případ bývalé RVHP. Tvůrci evropské integrace se proto vydali cestou jinou, do té doby neuskutečněnou a zcela originální. Za formu integrace zvolili poprvé v dějinách nadstátní celek, tedy organizaci s vlastní svrchovaností, která stojí nad členskými státy a je tedy vybavena určitými pravomocemi vůči těmto státům. Koncepce vypracovaná na přelomu 40. a 50. let spočívala ve vytvoření nadstátní organizace, jíž členské státy odevzdají část své svrchovanosti, tedy pravomocí v určitých vymezených oblastech, přičemž v oblastech ostatních zůstane svrchovanost těchto států nedotčena. Přenos pravomocí na Společenství znamená, že se jim v jejich rozsahu členské státy budou trvale podřizovat, a to eventuálně i proti své vůli. Nástrojem realizace tohoto podřízení je právě právo, tedy v tomto případě právo ES. K přechodu svrchovaných práv dochází ovšem pouze v určitých, přesně vymezených oblastech, které jsou určeny pravomocemi celku. Členské státy si ponechávají jejich většinu, čímž není dotčena jejich státní, resp. národní identita. Kromě toho přenos určitých práv na integrační celek neznamená, že nadále nebudou respektovány zájmy členských států těchto práv se týkající. Vytvářený mechanismus se tak musel vypořádat také s tím, že rozhodnutí přijímaná na nadstátní úrovni nemohou být v příkrém a obecném rozporu se zájmy členských států. Nelze-li zajistit soulad zájmů všech zúčastněných, je třeba respektovat alespoň většinu. V opačném případě by začalo docházet k tomu, že členské státy by sice byly rozhodnutími nadstátních orgánů právně vázány, avšak jejich nepříznivá reakce ve formě mimoprávního chování by mohla Společenství zevnitř rozleptat a cíle, jímž je pevný integrační celek, by nemohlo být dosaženo. Tato otázka byla rozřešena vytvořením zcela specifického tandemu dvou orgánů, které mohou rozhodovat jen společně a z nichž jeden zastupuje zájmy Společenství a druhý zájmy

86/117

členských států. Prvním z nich je Komise, která povinně vypracovává návrhy legislativních aktů a dalších opatření, a druhým Rada, která tyto návrhy schvaluje. Nejúčinnějším nástrojem uskutečňování cílů Společenství je jeho právo. Jsou-li členské státy podřízeny Společenství, musí být tato podřízenost regulována právem. To se týká i jednotlivců v členských státech. Společenství má proto vlastní právní řád, který je velmi specifický a který platí v členských státech paralelně s jejich vlastním právním řádem. 12.1.4 Evropská unie a Evropská společenství Evropská unie je označení pro celek tvořený členskými státy Evropských společenství, zavedený Maastrichtskou smlouvou v souvislosti s budováním hospodářské a měnové unie a v delší perspektivě politické unie. Evropská unie není z právního hlediska mezinárodní organizací, neboť nemá právní subjektivitu. Mezinárodní smlouvy se státy proto neuzavírá Unie, ale Společenství. Evropská unie nenahrazuje Evropská společenství. Nyní existují paralelně oba celky s totožnou členskou základnou, avšak s různou působností. Působnost tří Evropských společenství je dána jejich zřizovacími smlouvami a týká se věcí společného, nyní jednotného vnitřního trhu. Je pro ni typická nadstátnost, která se projevuje především závazností přijatých opatření i pro ty státy, které je neschválily, jakož i vynutitelností plnění těchto opatření. Působnost Evropské unie je stanovena šířeji: zahrnuje působnost Evropských společenství (tzv. první pilíř EU), zahraniční politiku a vnější bezpečnost (druhý pilíř) a vnitřní bezpečnost a justici (třetí pilíř). Prvky nadstátnosti se omezují jen na Společenství, tedy první pilíř a proto v záležitostech druhého a třetího pilíře nelze zásadně rozhodovat jinak než dohodou všech zúčastněných států. Nejvýraznějším faktorem vývoje Evropské unie v současné době je vytvoření měnové unie. Od 1.1.1999 se zavádí jednotná měna euro, která od 1.1.2002 plně nahradila národní měny většiny členských států. Další vývoj Evropské unie byl projednán na mezivládní konferenci v letech 1996-97, která vypracovala Amsterdamskou smlouvu jako další revizní dokument. Poslední změnou je Smlouva z Nice, která přinesla radikální reformu organizační struktury

87/117

ES/EU v souvislosti s očekávaným rozšířením členské základny, avšak tato smlouva zatím nevstoupila v platnost.

12.2

Orgány Evropských společenství (Evropské unie)

Smlouvami o založení evropských společenství byly k plnění úkolů zřízeny čtyři hlavní orgány: Evropský parlament, Rada, Komise a Evropský soudní dvůr a vedle nich působí Evropská rada. Evropská rada, odlišná od Rady Evropské unie, zřízená Jednotným evropským aktem se skládá z hlav států nebo předsedů vlád členských zemí a z předsedy Komise evropských společenství. Přestože Jednotný evropský akt nestanovil Evropské radě žádné specifické pravomoci, vzhledem k jejímu složení se jedná o nejsilnější instituci Společenství, která je současně i zastřešujícím orgánem všech tří pilířů Evropské Unie. Její zasedání se označují jako "evropský summit" a jejich účelem je stanovit koncepci hlavních směrů rozvoje Evropské unie. Podobností názvu je někdy zaměňována s Radou Evropy, politickou organizací se sídlem ve Štrasburku, která nemá s EU nic společného. Rada Evropské unie (též Rada) má členy, z nichž každý reprezentuje jednotlivé členské země společenství. Přestože Rada je jednotnou institucí, její složení v tom kterém případě záleží na obsahu projednávané záležitosti. (například pro záležitosti zemědělství se rada skládá z ministrů zemědělství členských zemí). Věci v oblastech, které nepatří do působnosti určitých ministerstev, a věci zásadní důležitosti projednává Rada složená z ministrů zahraničních věcí. Nejdůležitější pravomocí svěřené Radě je pravomoc přijímat legislativní akty Unie. Rozhodnutí Rady jsou většinou přijímána prostou většinou hlasů. Výjimku tvoří některá ustanovení zakládacích smluv, která vyžadují v určitých případech jednomyslný souhlas a v některých jiných případech souhlas kvalifikované většiny. Každý z členských států disponuje odlišným počtem hlasů v závislosti na své velikosti a počtu obyvatelstva. Rada reprezentuje zájmy členských států, nikoli společenství. Evropská komise (též Komise) je nejdůležitějším výkonným orgánem Unie. Mezi její nejdůležitější úkoly patří pravomoc podávat u Soudního dvora návrh na zahájení soudního

88/117

řízení proti členským zemím Unie, právo iniciovat legislativní činnost Rady, vystupovat jménem Evropské unie v zahraničních vztazích a zejména vykonávat pravomoci svěřené jí Radou při prosazování právních norem Evropských společenství. Komise reprezentuje zájmy Společenství a je složena z 20 komisařů, nezávislých na členské zemi, které jsou občany. Každý komisař odpovídá za přidělený resort. Komisaři však nemají za úkol zastupovat zájmy své země, naopak při výkonu své funkce by měli být naprosto nezávislí a nesmí vyžadovat ani přijímat instrukce od jakékoliv vlády nebo jiného orgánu kteréhokoliv z členských států. Evropský parlament je orgánem složeným ze zástupců lidu států sdružených ve Společenství. Jeho hlavní pravomoci leží převážně v oblasti poradní a kontrolní. Je volen v přímých všeobecných volbách občany členských států na období pěti let. Počet zástupců z jednotlivých členských států je zhruba proporcionální počtu obyvatel těchto států, přičemž malé země jsou nepatrně zvýhodněny. K nejdůležitějším pravomocem Parlamentu patří schvalování rozpočtu Společenství. Bez souhlasu Parlamentu také nelze přijmout nové členy Unie, ani uzavřít asociační dohody. Parlament má právo konzultovat s Radou všechna její rozhodnutí a je oprávněn interpelovat Komisi, případně jí i vyslovit kvalifikovanou většinou nedůvěru a tím ji rozpustit. Současně má parlament právo veta při výběru člena Komise členskými státy. Evropský soudní dvůr je institucí, jejímž posláním je "zajistit dodržování práva při interpretaci a aplikaci zakládacích smluv." Podrobný rozsah jeho pravomocí je stanoven zřizovacími smlouvami, statuty soudu, Jednacím řádem a řadou dalších protokolů a nařízení. Pravomoc Soudu lze rozdělit do tří oblastí: provádí závazný výklad práva Evropské unie na žádost soudců členských zemí, rozhoduje spory mezi Společenstvími a členskou zemí, členskými zeměmi navzájem a mezi institucemi Unie a rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím Soudu první instance a proti antidumpingovým rozhodnutím Komise. Evropská centrální banka je orgánem měnové unie ES. Soustava orgánů Společenství funguje v hlavních rysech takto: Komise předkládá návrh opatření Radě, případně i Evropskému parlamentu. Bez tohoto návrhu nemohou tyto dva orgány rozhodovat, neboť tato iniciativa Komise je výlučná. Každé schválené opatření tedy muselo zákonitě projít Komisí, Radou a ve větší části případů i Evropským parlamentem.

89/117

SHRNUTÍ KAPITOLY Ekonomická kooperace evropských států doznává funkční podoby v existenci Evropská unie. Právní forma Evropských společenství, zavedená Maastrichtskou smlouvou, stanoví právní základ existence orgánů EU: Evropský parlament, Rada, Komise a Evropský soudní dvůr a vedle nich působí Evropská rada. Odlišné pravomoci a ustavování těchto orgánů zabezpečuje jak zájmy celku, tak jednotlivých členských států. Jejich provázanost přispívá k fungování jednotné polity v oblastech, které jsou předmětem zakládacích smluv. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaké jsou orgány Evropské unie a jejich pravomoci? Co je právním základem existence Evropské unie? Jaký význam má Evropský soudní dvůr? Definujte měnovou unii. Který orgán je nejdůležitějším výkonným orgánem? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se na způsoby obsazování či voleb do jednotlivých orgánů EU. Jaké důsledky lze z toho vyvodit pro jejich „politiku“? Mohou členské státy prosazovat své partikulární zájmy v unii? Jak je zabezpečena do budoucna společná politika Evropy? Lze v současnosti najít slabiny v fungování EU a jak se dají právně odstranit? PRO ZÁJEMCE V. Týč: Základy práva EU pro ekonomy. 5. vydání. Praha: Linde, 2006. L. Tichý a kol.: Evropské právo, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.

90/117

13

Právo Evropských Společenství

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na právo Evropských společenství. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišit primární a sekundární právo ES Získáte: Představu o způsobu regulace práva členských států právem ES. Budete schopni: Popsat účinnost práva ES v členských státech EU. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Tři pilíře, společný a jednotný trh, nadstátní celek, primární právo, sekundární právo, nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, přednost a bezprostřední účinek práva ES. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že právo Evropských společenství se dělí do dvou základních skupin, na tzv. právo primární a právo sekundární. Je vytvářeno kompetentními orgány Evropské unie a je pro členské státy zásadně závazné. Rámec jeho účinnosti je dán zakladatelskými smlouvami a vytváří jednotný vnitřní trh.

13.1

Právní řád EU

Jak již bylo řečeno, k fungování nadstátních Společenství je nezbytný jejich vlastní právní řád, který reguluje nejen vztahy mezi Společenstvími a členskými státy, ale i některé vztahy mezi 91/117

Společenstvími a jednotlivci i mezi těmito jednotlivci a příslušnými členskými státy. Právo Evropských společenství je již tradičně děleno do dvou základních skupin, na tzv. právo primární a právo sekundární. Prameny primárního práva tvoří zejména tři smlouvy o zřízení Evropských společenství, na jejichž úroveň bývá řazena i smlouva o vytvoření Evropské unie. Dalšími primárními právními prameny jsou novely těchto smluv, smlouvy mezi členskými státy, ale i smlouvy mezi Evropskou unií a třetími zeměmi, např. asociační dohody. Prameny sekundárního práva jsou právní akty přijímané institucemi Evropských společenství na základě pravomoci udělené jim primárními právními akty. Tyto prameny jsou rozdílné dle smlouvy ESUO a dle smlouvy ES a Euroatom. Na základě článku 189 Smlouvy ES a článku 161 Smlouvy Euroatom jsou v jednotlivých případech Rada či Komise oprávněny přijímat nařízení a směrnice a vydávat rozhodnutí, stanoviska a doporučení. Nařízení je obecně platným právním aktem, který je aplikovatelný v každém členském státě, pokud je s ním vnitrostátní právní akt v rozporu, platí ustanovení nařízení ES. Nařízení je v právu Společenství tím, čím je ve vnitrostátním právu zákon, tedy předpisem obecně závazným pro kohokoli, komu je adresován. Nařízení běžně zavazuje nejen členské státy, ale především jednotlivce na celém území Společenství. Rozdíl oproti směrnicím je v tom, že nařízení se netransformuje do vnitrostátních právních předpisů, ale aplikuje se samo přímo, stejně jako zákony členských států. Směrnice je právní akt, který nařizuje vládám členským zemí do určité doby přizpůsobit domácí právo této směrnici. Směrnice (direktiva) stanoví, jak má vypadat vnitrostátní právní úprava určité věci v členských státech. Je proto adresována členským státům. Stanoví tedy cíle, jichž mají tyto státy dosáhnout, avšak je na nich, aby samy určily prostředky pro jejich dosažení, například změnu zákona. Smyslem směrnice je tedy přimět členské státy, aby své právní řády sblížily nebo unifikovaly na zásadách, které sama stanoví. Mluvíme pak o harmonizovaném právu členských států, které samo není právem Společenství, neboť směrnice byla jen prostředkem pro tuto harmonizaci. Rozhodnutí je zpravidla aktem individuálním, jímž se řeší určitá situace a proto je závazné jen pro subjekty, jimž je určeno.

92/117

Doporučení a stanoviska nejsou závazná. Veškerá nařízení a směrnice, ale také některá rozhodnutí, musí být publikovány v Úředním listě ES. 13.2

Zásady práva Evropské unie

Jak primární, tak sekundární právo Společenství platí na území celého Společenství, tedy ve všech členských státech. To s sebou přináší dva problémy - účinek práva Společenství na území členských států a z toho vycházející eventuální rozpor mezi předpisy práva Společenství a vlastního vnitrostátního práva členského státu. Tento problém řeší základní zásady práva Evropských společenství -

superiorita práva kdy v případě konfliktu mezi normou práva členské země a práva

společenství má právní norma společenství převahu a to bez ohledu na to, zda norma národního práva byla přijata dříve nebo později než právní předpis evropského společenství a bez ohledu na to, jaké právní síly je národní předpis, -

bezprostřední právní účinek, že nařízení ES mají přímé vnitrostátní účinky ve všech

členských zemích Unie a že k tomu, aby se stala součástí vnitrostátního práva, není zapotřebí souhlasu národních zákonodárných orgánů, -

ochrana základních lidských práv, která se uplatňuje jak v legislativním procesu, tak v

procesu aplikace práva, -

proporcionality, která stanoví požadavek, aby prostředky použité k dosažení určitého

cíle byly úměrné tomuto cíli, -

právní jistoty a nediskriminace, která zaručuje předvídatelnost rozhodnutí v určité

konkrétní věci. Tato zásada v pozitivním smyslu stanoví, že stejné situace musí být řešeny stejně, zatímco v negativním smyslu logicky doplňuje, že různé situace mají být řešeny odlišně. Zásada nediskriminace má v právu ES dva důležité aspekty: stejné zacházení s muži a ženami a stejné zacházení se státními příslušníky jiných členských států a s vlastními státními příslušníky.

93/117

13.3

Společný a jednotný trh

Hlavním cílem ustavení Evropských společenství v 50. letech, zejména Evropského hospodářského společenství v roce 1957, bylo vytvoření tzv. společného trhu. Ten zahrnoval volný pohyb zboží, služeb a výdělečně činných osob na celém území Společenství. Výrobci a spotřebitelé měli získat volný přístup k surovinám a výrobkům, jejichž pohyb ve Společenství byl omezen jen zcela nezbytnými opatřeními, za úplné likvidace cel, téměř úplného zrušení kvantitativních omezení a zákazu daňové diskriminace. Rovněž státní podpory jsou postaveny pod přísnou kontrolu Komise, aby byla v jednotlivých členských státech vyloučena jejich zvýhodněním diskriminace zboží dováženého z jiných členských států. Jednotný vnitřní trh je v Maastrichtské smlouvě definován jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je podle ustanovení Smlouvy o založení ES zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Čím se tedy liší dnešní jednotný vnitřní trh od společného trhu? Pokud jde o volný pohyb zboží, méně často se uplatňují výjimky tento pohyb omezující, neboť členské státy výrazně pokročily ve sbližování svých technických, bezpečnostních, zdravotních apod. norem, jejichž respektování je podmínkou vstupu zboží na trh příslušného státu. Kromě toho byly zcela zrušeny jakékoli kontroly zboží při přechodu vnitřních hranic uvnitř ES. Tím se stal pohyb zboží plynulejší a volnější. Volný pohyb osob rovněž doznal značných změn. Nejen, že byl rozšířen na všechny osoby, které mají občanství některého z členských států, ale i zde jsou rušeny kontroly na vnitřních státních hranicích, které lze na základě tzv. Schengenských dohod platných mezi většinou členských států libovolně překračovat. Pohyb kapitálu byl zcela uvolněn počátkem roku 1994. 13.3.1 Volný pohyb zboží Společenství jsou od počátku celní unií, v níž byla definitivně a bez výjimek odstraněna vnitřní cla a opatření s obdobným účinkem, například dovozní přirážky. Navenek existuje jednotná celní bariéra a cla za zboží dovážené ze třetích zemí jsou hlavní příjmovou položkou rozpočtu Společenství. Zboží, které má svůj původ mimo Společenství, se do režimu volného pohybu dostane tím, že je procleno a clo je zaplaceno.

94/117

Kvantitativní omezení dovozu a vývozu uvnitř Společenství byla rovněž zrušena, avšak nikoli bezvýjimečně. Existují případy, kdy se členský stát může legitimně domáhat zákazu nebo omezení dovozu, případně vývozu určitého specifického zboží nebo zboží, které v dané situaci podléhá zvláštnímu režimu. Rovněž některá opatření, která slouží k žádoucí regulaci dovozu, nemohou být považována za omezování obchodu, jako například uplatňování bezpečnostních či zdravotnických opatření. Povolenými výjimkami jsou důvody ochrany veřejné morálky, veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, zdraví a života lidí, zvířat a rostlin, dále ochrany pokladů národního bohatství majících uměleckou, historickou nebo kulturní hodnotu a konečně ochrany průmyslového nebo obchodního vlastnictví. Další odlišností vnitřního trhu od trhu společného je postupné odstraňování faktických překážek pohybu zboží, spočívajících v různosti technických, bezpečnostních, zdravotních, veterinárních apod. norem platných v jednotlivých členských státech. Nevyhovuje-li na příklad zboží vyrobené v členském státě A bezpečnostním normám členského státu B, je to důvod k zákazu jeho dovozu. Proto jsou tyto normy mezi jednotlivými členskými státy harmonizovány a vzájemně uznávány. Tím odpadá tento důvod omezování dovozu. 13.3.2 Volný pohyb osob Volný pohyb osob mezi členskými zeměmi není smlouvou ES pojímán pouze jako právo jednotlivců stěhovat se z jedné země do druhé, nýbrž jednak jako právo osob pracujících za mzdu pracovat v jiné členské zemi a jednak jako právo fyzických i právnických osob založit svou podnikatelskou jednotku respektive provozovat živnost v jiné členské zemi společenství. Na základě Smlouvy ES mají zaměstnanci právo svobodně přijmout nabídku zaměstnání na území kteréhokoliv členského státu, právo pohybovat se na území tohoto státu a popřípadě se zde i usadit, přičemž toto právo na pobyt má pracovník za určitých podmínek i po skončení svého pracovního vztahu. Toto právo volného pohybu je omezeno výjimkami z důvodů veřejného zájmu, bezpečnosti a ochrany zdraví. Pracovník má po dobu svého zaměstnání nárok na stejné pracovní podmínky, mzdu, sociální a daňové výhody jaké jsou garantovány i občanům členské země. Současně bylo nařízením ES stanoveno, že

95/117

pracovníci mají právo na to, aby se k nim připojili i členové jejich rodiny. Současně jsou pracovníkovi i členům jeho rodiny garantovány dávky sociálního zabezpečení. Garance volného práva na podnikání se omezuje na zákaz jakýchkoliv nových omezení práva na podnikání pro osoby z ostatních členských států společenství a zrušení všech omezení z důvodu státní příslušnosti. Současně toto právo zabezpečuje např. uznávání kvalifikací k výkonu podnikatelských činností. I zde jsou možné výjimky. Určitá pracovní místa mohou členské státy vyhradit pro vlastní příslušníky a to taková, která jsou nebo mohou být spjata s výkonem státní moci. Jedná se především o vrcholová místa ve státní správě, o soudce, státní zástupce, příslušníky ozbrojených složek a bezpečnostních sil apod. Pokusy některých členských států zahrnovat do této kategorie jakákoli pracovní místa ve státním sektoru (učitele na státních školách, lékaře a jiný personál ve státních zdravotnických zařízeních, zaměstnance státních drah apod.) byly rázně smeteny rozhodovací činností Soudního dvora. Maastrichtská smlouva o Evropské unii navázala na opatření přijatá Jednotným evropským aktem a rozšířila volný pohyb osob na všechny příslušníky členských států bez ohledu na jejich zaměstnání nebo sociální postavení. V této souvislosti zavedla občanství Unie, takže dnes se již může kdokoli, kdo je občanem kteréhokoli členského státu a tím automaticky občanem Unie, pohybovat po celé EU, přestěhovat se, pracovat, studovat nebo trávit důchod kdekoli, a to bez formalit. Jedinou podmínkou je, aby taková osoba měla v pořádku své sociální zabezpečení a nebyla odkázána na státní či dobročinnou podporu. Volný pohyb osob a zákaz diskriminace se týká nejen osob fyzických, ale i právnických, tedy podniků. Spočívá v tom, že je možno zakládat a provozovat podniky kdekoli na území EU, a to za stejných podmínek jako tak mohou činit místní osoby. 13.3.3 Volný pohyb služeb Ustanovení týkající se svobody v nabídce služeb umožňují fyzickým i právnickým osobám možnost v zemích ES volně nabízet a poskytovat své služby. Pod pojmem služby se rozumí poskytování průmyslové, obchodní a řemeslnické činnosti a také poskytování odborných rad specialisty v určitém oboru. Smlouva ES stanoví, že členské země jsou povinny odstraňovat překážky, které brzdí svobodu v nabídce a poskytování služeb těmi provozovateli, kteří jsou zaregistrováni v jiné členské zemi, než ve které svoje služby nabízejí. Režim volného pohybu

96/117

služeb spočívá v tom, že podnik se sídlem v jednom členském státě může vyvíjet komerční činnost i v kterémkoli jiném členském státě, a to opět za stejných podmínek, jako místní podniky. 13.3.4 Volný pohyb kapitálu Ustanovení Smlouvy ES týkající se volného pohybu kapitálu stanoví, že členské země jsou povinny odstranit veškeré překážky zabraňující volnému pohybu kapitálu. Tato úprava musí být založena na stejných principech, tedy opět se zajištěním volnosti bez omezení a bez diskriminace. Tato oblast byla z tohoto hlediska nejnáročnější, a proto úplný volný pohyb kapitálu existuje až od roku 1994. 13.3.5 Ostatní právní regulace Právo ES netvoří systém obdobný vnitrostátnímu právu. Nejsou zde klasická právní odvětví, neboť předmětem úpravy jsou jen určité oblasti, které mají návaznost na režim jednotného vnitřního trhu a jeho důsledky. Právo ES především směřuje k sblížení práva členských států v oblasti daňové, státních podpor, obchodních společností, veřejných zakázek, ochrany spotřebitele apod. Měnová unie (euro) znamená vytvoření jednotného evropského měnového práva. V poslední době je věnována zvláštní pozornost soukromoprávním důsledkům jednotného vnitřního trhu, tzv. jednotný evropský justiční prostor vzájemného uznávání soudních rozsudků mezi členskými státy. Pokud jde o právo druhého a třetího pilíře EU zasahuje nyní EU i do některých oblastí trestního práva. V tržním hospodářství si jak společný, tak jednotný vnitřní trh nelze představit bez řádného fungování hospodářské soutěže, nikoli však jen v měřítku národním, ale především a právě v měřítku ES. Ochrana soutěže je považována za zcela nezbytnou pro zajištění chodu tržní ekonomiky na základě konkurence, a proto je na ni kladen zcela mimořádný důraz. Hlavní pravidla jsou obsažena již ve zřizovací smlouvě ES. Ta zakazuje dohody mezi podniky, které jsou způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže uvnitř společného trhu. Patří sem zejména dohody o cenách, o omezení nebo regulaci výroby a odbytu, o dělení trhů nebo zdrojů zásobování, vázané obchody apod. Rovněž je přísně zakázáno zneužívat dominantního

97/117

postavení na trhu a státům je zakázáno poskytovat podpory jednotlivým podnikům, nejde-li o povolenou výjimku. Tato základní pravidla jsou konkretizována řadou nařízení, která pro oblast ochrany hospodářské soutěže dávají Komisi velmi široké pravomoci a jimiž Komise stanoví bližší podrobnosti úpravy a hlavně obecné a individuální výjimky. Porušení soutěžních pravidel je velmi přísně postihováno. Pověření pracovníci Komise mají právo vstupu do kteréhokoli podniku ve Společenství a přístupu k veškeré dokumentaci, z níž lze zjistit skutkový stav. Potvrdí-li se podezření na porušení práva, ukládá Komise sankční pokutu. SHRNUTÍ KAPITOLY Nejvýznamnějším prostředkem evropské integrace je společné právo členských států Evropských společenství. Kromě zakladatelský smluv ES jsou jím také normativní akty vyvozující se z delegace části státní moci každého členského státu na orgán společenství. Zvláštní povahu také má metoda regulace: přímá účinnost nařízení a rámcová úprava směrnice, vyžadující její aplikaci do vnitrostátní legislativy. Právní záruky v právu Evropských společenství pak reprezentuje zejména interpretační a rozhodovací činnost soudních orgánů. Pro členské státy je jejich výkladová činnost závazná a jejich rozhodnutí vždy vykonatelné. Legitimita práva Evropských společenství pak plyne z účasti výkonné moci každého členského státu v administrativě Evropských společenství a z přímých voleb zástupců těchto států do Evropského parlamentu. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaké znáte primární a sekundární prameny práva ES? Co se rozumí pojmem jednotný vnitřní trh? Na jakých podmínkách stojí volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v EU? Jak je v rámci EU regulováno hospodářská soutěž? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad významem delegace části státní moci členských států EU na její orgány a jejím dopadem do státní suverenity. Najdete věcné argumenty v její prospěch a naopak

98/117

v neprospěch? Lze odhadnout vývoj ES v tomto aspektu a podíl České republiky na jeho formulování? Jste zastáncem evropské integrace a proč? PRO ZÁJEMCE V. Týč: Základy práva EU pro ekonomy. 5. vydání. Praha: Linde, 2006. L. Tichý a kol.: Evropské právo, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.

99/117

14

Rodinné právo a náhradní péče o dítě

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na rodinu a náhradní rodinnou péči. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat náhradní péči o dítě. Získáte: Přehled o formách náhradní péče o dítě. Budete schopni: Pochopit význam právního modelu rodiny a komu a jaká náleží rodičovská práva. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Rodinné právo, manželství, zánik manželství, matka a otec dítěte, určování otcovství, rodičovská práva a rodičovská zodpovědnost, osvojení, pěstounská péče, ústavní výchova, ochranná výchova, poručenství, opatrovnictví, výživné. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že předmětem úpravy rodinného práva jsou vztahy mezi členy rodiny. Základním právním modelem vztahu mezi mužem a ženou je v našem rodinném právu manželství, jehož vznik, existence a zánik jsou upraveny zákonem. Zákonní rodiče mají vůči dětem původní a neodvozené právní postavení, při čemž hlavní soubor jejich práv a povinností vůči dětem se zahrnuje zpravidla do tzv. rodičovské moci a rodičovské zodpovědnosti. Náhradní péče o dítě přichází na řadu, pokud rodičovskou péči nevykonávají rodiče řádně, jen z části nebo vůbec. 100/117

14.1

Rodina a manželství

Právní vztahy související s rodinou upravuje zákon o rodině č. 94/1963 Sb., jako zvláštní zákon ve vztahu k občanskému zákoníku Předmětem úpravy rodinného práva jsou vztahy mezi členy rodiny, kterým rodinné právo stanoví práv a povinností plynoucí z postavení v rodině. Dále obsahuje úpravu uzavírání a zániku manželství a náhradní péči o dítě. Základním právním modelem vztahu mezi mužem a ženou je v našem rodinném právu manželství, jehož vznik, existence a zánik jsou upraveny zákonem. Přímo pojmovým znakem manželství je, že jeho stranami jsou heterosexuální osoby. Rodina založená manželstvím je základním článkem společnosti, i když jiné soužití muže a ženy nevylučuje. Právní řád manželství poskytuje ochranu v oblasti majetkové, bytové, sociální apod. 14.1.1 Vznik manželství Manželství vzniká jediným zákonným způsobem, který je naprosto kogentní. Uzavírá se sňatkem, tedy vzájemným projevem vůle muže a ženy před orgánem civilním nebo církevním k tomu povolaným, veřejně a slavnostně, v přítomnosti dvou svědků, výslovným vyjádřením obou snoubenců, že se rozhodli spolu uzavřít manželství jako trvalé životní společenství. Nezbytným předpokladem platnosti manželství je, aby projevy vůle obou snoubenců byly svobodné, vážné, určité a srozumitelné a aby tito k nim byli způsobilí po stránce volní a rozhodovací. Uzavření platného manželství brání také tzv. manželské překážky. Jsou to překážky dvojího manželství, příbuzenství, překážka nedostatku zletilosti a překážka existence duševní poruchy. 14.1.2 Zánik manželství Manželství zaniká buď smrtí některého z manželů, nebo za jejich života pouze rozvodem. Zániku manželství smrtí se připodobňuje i zánik manželství prohlášením jednoho z manželů za mrtvého. V tomto případě však manželství zaniká dnem, kdy rozhodnutí o prohlášení manžela za mrtvého nabude právní moci. Bude-li prohlášení za mrtvého soudně zrušeno, pak přesto se zaniklé manželství neobnoví, jestliže její manžel mezitím uzavřel nové manželství.

101/117

Pod pojmem rozvodu rozumí rodinné právo úplný zánik manželství z jediného právní důvod: rozvrat manželství hluboký a trvalý, pro který nelze očekávat obnovení manželského soužití. Manželství rozvádí pravomocným rozhodnutím soud.

14.2

Rodiče a děti

Pouze zákonní rodiče mají vůči dětem původní a neodvozené právní postavení, při čemž hlavní soubor jejich práv a povinností vůči dětem se zahrnuje zpravidla do tzv. rodičovské moci a rodičovské zodpovědnosti. Původ dětí od rodičů ve vztahu k matce se po dlouhá léta neupravoval, byl brán za samozřejmý. Jelikož s rozvojem lékařské vědy se stalo možným mimotělní oplodnění lidského vajíčka, byla otřesena stará zásada, že "matka je vždy jistá". Proto se rodinné právo řídí ustanovením, že matkou dítěte je vždy žena, která dítě porodila. 14.2.1 Určování otcovství Pokud jde o vztah k otci, vychází se ze tří domněnek otcovství, které mají pevný sled a jsou ve své podstatě společné všem státům evropského kontinentálního právního systému. První domněnka otcovství Narodí-li se dítě provdané ženě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce dítěte manžel matky. Druhá domněnka otcovství V případě otcovství ve vztahu k dítěti neprovdané matky, se především za jeho otce považuje muž, který otcovství uznal se souhlasem matky. Třetí domněnka otcovství Není-li dána předchozí eventualita, považuje se za otce dítěte muž, který s matkou dítěte souložil v době mezi 300-180 dnem před narozením dítěte, závažné okolnosti ho z otcovství nevylučují a soud jej tedy svým pravomocným výrokem za otce určí.

102/117

14.2.2 Popírání otcovství Popřít otcovství může otec dítěte, určený prvou či druhou domněnkou otcovství a to jen v propadné lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se o narození dítěte dozvěděl, resp. při druhé domněnce do 6 měsíců od jejího založení. 14.2.3 Práva a povinnosti rodičů Práva a povinnosti rodičů k dětem rozdělujeme na práva týkající se péče o osobu dítěte a jeho výchovy, práva týkající se péče o majetek dítěte a zastupování dítěte v osobních i majetkových věcech. Rodičovská práva i povinnosti mají oba rodiče, vyjma toho z nich, který nemá způsobilost k právním úkonům v celém rozsahu.

14.3

Osvojení

Institut osvojení, dříve také adopce, má sloužit k vytvoření co nejúplnější nápodoby přirozené pokrevní rodiny dítěte a zajišťovat nezletilým dětem co nejvíce takové prostředí, jaké by měly mít v přirozené rodině. Základem osvojeneckého poměru je to, že mezi osvojitelem a osvojencem nejen vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, ale mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vzniká příbuzenský poměr. Osvojenec nabývá osvojením příjmení osvojitele. Osvojitelem může být pouze fyzická osoba, která způsobem svého života zaručuje, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti, má sama způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, vykazuje přiměřený věkový rozdíl, měla u sebe dítě v zatímní péči a je v odpovídajícím zdravotním stavu. Rodinné právo rozeznává dvě formy osvojení: tzv. osvojení prosté a tzv. osvojení nezrušitelné. Osvojení prosté lze zrušit jen soudně a to z důležitých důvodů. Je-li osvojenec již zletilý, lze tak rovněž učinit dohodou mezi ním a osvojitelem. Nezrušitelné osvojení již nelze zrušit a od osvojení prostého se liší tím, že osvojenec musí mít aspoň jeden rok věku, osvojit mohou jen manželé a osvojitelé se zapisují do matriky namísto rodičů dítěte.

103/117

14.4

Náhradní péče o dítě

Dítě má být především vychováváno svými rodiči. Je to jeho právo i právo rodičů zaručené i mezinárodněprávně. Pokud však to, zejména z hlediska zájmu dítěte, není možné, lze je svěřit také do péče jiného subjektu a to jak fyzické osoby, tak i právnické osoby. 14.4.1 Svěření dítěte do péče fyzické osobě. Rodinné právo umožňuje dítě svěřit v jeho zájmu do péče jiné fyzické osoby nebo do společné výchovy manželů, jestliže tato poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Při tom soud individuálně vymezí rozsah práv a povinností k dítěti, vyjma vyživovací povinnosti. Důvody svěření dítěte do této péče mhou být různé: jednak subjektivní na straně dítěte nebo jeho rodičů či objektivní, například neschopnost rodičů pečovat o dítě pro nemoc. Vhodnou osobou bude nejčastěji příbuzný dítěte. 14.4.2 Pěstounská péče Institut pěstounské péče, přestože se předchozí formě náhradní péče podobá, jeví výrazné rozdíly. Pěstounská péče je státem řízená a kontrolovaná dlouhodobá náhradní výchova nezletilého dítěte v rodině se státní hmotnou podporou. Pěstounem může být fyzická osoba, manželé, ale také zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče, státní i nestátní. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a její obsah stanoví přesně zákon. Pěstoun osobně zabezpečuje v plném rozsahu výchovu dítěte, na druhé straně však nemá oprávnění spravovat majetek dítěte. Pěstounská péče zaniká vždy dosažením zletilosti dítětem. Vedle toho může zaniknout úmrtím dítěte nebo pěstouna. 14.4.3

Ústavní výchova

Ústavní výchova je typem kolektivní náhradní péče o dítě. Přichází na řadu, pokud se nepodaří umístit dítě do náhradní rodinné péče. Je-li výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a výchovná opatření nevedla k nápravě, nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu. Tato

104/117

výchova sice zaniká zletilostí dítěte, ale lze ji před touto věkovou hranicí prodloužit o jeden rok po zletilosti. 14.4.4 Ochranná výchova Ochranná výchova je upravena v trestním zákoníku. Ve vztahu k nezletilcům mladším 15 let a tedy trestně nepostižitelným, slouží k jejich převýchově, vzhledem k závadné činnosti, jíž se dopustili. 14.4.5 Poručenství Pod pojmem poručenství rozumíme zajištění péče o osobu dítěte, péče o jeho majetek a jeho zastupování jiným subjektem, odlišným od rodičů. Může jím být jak fyzická, tak právnická osoba, ustanovená soudem, pokud oba rodiče dítěte nemohou vykonávat rodičovskou zodpovědnost, protože zemřeli, byli zbaveni rodičovských práv, nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nebo nejsou známi. Poručníkem má být ustanoven především vhodný příbuzný dítěte nebo jiná vhodná fyzická osoba, není-li takového příbuzného. Není-li ani posléze uvedené řešení dost dobře možné, bude poručníkem ustanoven orgán sociálně právní ochrany dítěte. Poručník z titulu své funkce zastupuje je a spravuje jeho jmění, nemá však povinnost vychovávat dítě ve své rodině a dítě vyživovat. Poručník podléhá kontrole soudu, důležité právní úkony může činit jen s jeho souhlasem a předkládá soudu zprávy o výkonu funkce poručníka a účty ze správy jmění. Poručenství vzniká rozhodnutím soudu, zaniká smrtí obou osob, dále zletilostí a osvojením dítěte a jinými zvláštními důvody. 14.4.6 Opatrovnictví Opatrovnictví spočívá v tom, že dítěti je k jeho ochraně v určitém vymezeném ohledu, zpravidla dočasně, nebo ke splnění určité činnosti nebo úkonu, ustanoven opatrovník, tedy osoba s podstatně užší pravomocí, než poručník. Tak je tomu v podobě kolizního opatrovníka, tedy v případech, kdy hrozí střet zájmů dítěte a jeho rodičů nebo střet zájmů mezi sourozenci a rodiče tedy jako zákonní zástupci působit nemohou.

105/117

Opatrovnictví vzniká rozhodnutím soudu, který také vymezí rozsah práv a povinností opatrovníka. Opatrovníkem může být stejná osoba, která může být poručníkem, avšak vždy musí být schopna vykonat účel opatrovnictví. Opatrovnictví zaniká nejpozději splněním účelu svého vzniku. 14.4.7 Výživné Rodinné právo zavádí pro určité kategorie osob jakožto oprávněných nárok na výživné, tj. úhradu osobních potřeb vůči jiným osobám, jakožto povinným. Tento vztah vyplývá buď z příbuzenství nebo z manželství, resp. z bývalého manželského svazku nebo konečně z poměru, daného u neprovdané matky poměrem k otci jejího dítěte. Základní zásadou je, že při jeho stanovení je soud povinen přihlédnout ke dvěma měřítkům: ve vztahu k oprávněnému jsou to jeho odůvodněné potřeby a ve vztahu k povinnému jsou to jeho schopnosti a možnosti. Další zásada určuje, že i kdyby byly jinak splněny zákonné předpoklady, výživné nemá být přiznáno, jestliže by jeho uložení odporovalo dobrým mravům. SHRNUTÍ KAPITOLY V moderní společnosti, vystavené dříve neznámým vlivům, dochází často k narušení přirozených sociálních vazeb v rodině. Stát, který rodinu stále považuje za základní společenský prvek, hledá účinné cesty k řešení těchto situací. Původ dětí od rodičů, trvalé svazky mužů a žen a účast státu v péči o děti bez fungující rodiny jsou problematické vazby, které právo pomáhá pozitivně řešit jen zčásti. Zejména pro fungující náhradní péči o dítě je nutno ustavit takové právní prostředky, které umožní včasnou a účinnou pomoc dítěti nacházejícímu se v těžké životní situaci. KONTROLNÍ OTÁZKY Co je to mateřská filiace? Domněnka a popření otcovství. Jaké jsou práva a povinnosti rodičů? Vymezte podmínky pro osvojení dítěte. Jaké jsou druhy náhradní péče o dítě? 106/117

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad podmínkami osvojení a jednotlivých podob náhradní péče o dítě. Jsou jimi vytvořeny předpoklady k řádné péči o osamělé děti v naší společnosti? Co si myslíte o „Klokánku“? Je to jedna z forem náhradní péče? Navrhli byste dle své zkušenosti změny v právní úpravě? PRO ZÁJEMCE Holub, M.; Nová, H.:Zákon o rodině a předpisy související. 3. vydání. Praha: Linde, 1998. Radvanová, S. Zuklínová, M.: Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999.

107/117

15

TRESTNÍ ODPOVĚDNOST A ÚŘEDNÍ OSOBA

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se zabývá trestní odpovědností a úřední osobou. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišit objektivní a subjektivní znaky všech trestných činů Získáte: Představu o páchání trestné činnosti úředními osobami. Budete schopni: Vysvětlit podmínky trestní odpovědnosti KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Trestný čin, skutková podstata trestného činu, objekt, objektivní stránka, subjektivní stránka, subjekt, trestněprávní odpovědnost, okolnosti vylučující protiprávnost, příprava a pokus trestného činu, účastenství, úřední osoba, úplatek. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že trestní právo hmotné vymezuje trestný čin. Trestný čin je definován znaky uvedenými v trestním zákoně a jeho spácháním musí být všechny tyto znaky naplněny. Pachatelem trestného činu může být pouze fyzická osoba starší 15 let, která je příčetná. Skutkovou podstatu trestného činu tvoří čtyři znaky: objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Přijetí úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby jsou jevy, které vážně poškozují výkon veřejné správy a snižují důvěru občanů v objektivitu pracovníků orgánů veřejné správy při rozhodovacích procesech.

108/117

15.1

Působnost trestního práva hmotného

Trestní právo hmotné vymezuje trestné činy a za jejich spáchání ukládá tresty a ochranná opatření jejich pachatelům. Pro působnost trestní práva hmotného je rozhodující doba a místo spáchání trestného činu, okruh zájmů, proti nimž trestný čin míří a osoba pachatele. Takto tedy rozlišujeme působnost časovou, místní a osobní. Časová působnost řeší otázku posuzování trestnosti jednání pachatele podle znění trestního zákona, účinného v době spáchání trestného činu. Rozhodujícím okamžikem je doba konání trestného činu, tedy kdy byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Místní působností označujeme význam místa, kde byl trestný čin spáchán. Česká republika vykonává svou soudní moc svými orgány na svém území. Osobní působnost určuje, které osoby podléhají trestnímu zákonu a které jsou z působnosti vyjmuty z důvodu osobního postavení pachatele. Osoby takto vyňaté jsou zcela nebo zčásti beztrestné.

15.2

Základy trestní odpovědnosti

Základy trestní odpovědnosti stanoví zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákoník. Při tom je formuluje obecně pomocí trestného činu a hlavních zásad: zásady zákonnosti, dle které je trestný čin vymezen trestním zákonem, a zásadou podpůrnosti trestního postihu, aplikovaného jen když nelze odpovědnost za právní delikt vyvodit podle jiného zákona. Trestný čin je tak protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky tamtéž uvedené. Trestní právo dělí trestné činy na přečiny a zločiny. Přečin, jsou všechny neúmyslné trestné činy a ty úmyslné, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody do 5 let trvání. Ostatní trestné činy jsou zločiny.

109/117

15.3

Skutková podstata trestného činu

Souhrn typových znaků trestného činu tvoří jeho skutkovou podstatu. Znaky skutkové podstaty jsou vymezeny v trestním zákoně charakteristikami všeobecnými, v části zvláštní povždy u jednotlivých trestných činů znaky individuálními. Skutkovou podstatu trestného činu tvoří čtyři znaky: objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Objektem rozumíme společenské vztahy, hodnoty a zájmy, proti kterým je namířen trestný čin. Druhovým objektem je objekt společný skupinám trestným činů v určité oblasti. Toto členění má význam pro systematiku zákona ve zvláštní části zákona. Individuální objekt má každá skutková podstata. Je jím konkrétní jednotlivý zájem na ochranu určitého společenského vztahu. Objektivní stránku charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následek. Zahrnuje jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. U některých trestných činů také místo, čas a účinek. Zásah do objektu trestného činu, tedy důsledek způsobený trestným činem na chráněném zájmu, nazýváme jeho následkem. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah znamená, že jednáním člověka, byť v podobě nečinnosti, byl způsoben následek na chráněném zájmu a že tento následek by bez takového jednání nenastal. Místo a čas spáchání trestného činu jsou v některých skutkových podstatách fakultativními dalšími znaky. Pokud jsou vyžadovány, musí být naplněny. Takto „v rozrušení způsobené porodem“ ohraničuje čas v „v prostoru válečných operací“ ohraničuje místo spáchání trestného činu. Pachatelem a tedy subjektem trestného činu je fyzická osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu. Podmínkou pro její odpovědnost za spáchaný trestný je, že v době spáchání trestného činu byla příčetná a dosáhla určitého věku. Trestní odpovědnost fyzická osoba nabývá dnem následujícím po dni dosažení 15 let věku. Do dovršení 18 let věku je, v případě spáchání trestného činu, tzv. mladistvým pachatelem, jejichž trestní stíhání je upraveno zvláštně. Někdy se vyžaduje, aby subjekt měl zvláštní právní postavení, pak hovoříme o speciálním subjektu.

110/117

Příčetností rozumíme způsobilost fyzické osoby závislou na duševních schopnostech pachatele. Příčetnost je podmíněna schopností pachatele chápat význam svého činu pro společnost a ovládat své jednání. Subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu určuje zavinění. Zavinění je psychický vztah pachatele ke skutečnostem, jež zakládají trestný čin, daný mírou jeho vůle čin spáchat. Rozlišujeme formy úmyslnou a nedbalostní. O úmyslné zavinění jde, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v zákoně poruší nebo ohrozí chráněný zájem a chtěl toto způsobit, tedy úmysl přímý. Vedle toho rozlišujeme i úmysl nepřímý, kdy pachatel pro případ, že následek způsobí, je s tím srozuměn. U nedbalostního zavinění vědomého pachatel ví, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové ohrožení nezpůsobí. U nevědomé nedbalosti pachatel sice neví, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ač by vědět měl a mohl. Z hlediska konstrukce skutkových podstat platí zásada, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

15.4

Okolnosti vylučující protiprávnost

Pod pojmem okolnosti vylučující protiprávnost se rozumí okolnosti způsobující, že čin, který se svými rysy formálně podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a není proto protiprávní a nemůže tedy být trestným činem. Mezi tyto okolnost patří především nutná obrana a jednání v krajní nouzi a dále pak svolení poškozeného, oprávněné použití zbraně apod. Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí, které přímo hrozí zájmům chráněným trestním zákonem a které nelze za daných okolností odvrátit jinak. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý. Následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

111/117

Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem a to činem, který by byl jinak trestným činem namířeným proti útočníkovi. Útok je úmyslné protiprávní aktivní jednání člověka, nebezpečné pro společnost. Proti útočníkovi je dovolena obrana, která není zřejmě nepřiměřená.

15.5

Vývojová stádia trestného činu a účastenství

Ve smyslu trestního zákona je trestným činem, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného i příprava k trestnému činu zvlášť závažnému a pokus trestného činu úmyslného. Pouhá myšlenka nebo projev úmyslu není ještě trestným činem. Přípravou trestného činu rozumíme činnost, která úmyslně vytváří předpoklady pro dokonání trestného činu zvlášť závažného, kterým je trestný čin s trestní sazbou trestu odnětí svobodu v horní hranici nejméně 10 let. Pokusem trestného činu je jednání, při kterém však trestný čin nabyl dokonán, tedy že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu v jejím následku. Příprava trestnému činu i pokus trestného činu jsou trestné podle sazby stanovené pro dokonaný trestný čin. Jejich trestnost zaniká dobrovolným upuštěním od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, včetně odstranění nebezpečí, které chráněnému zájmu hrozil, a dále dobrovolným včasným oznámením přípravy nebo pokusu v době, kdy toto nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit policejnímu orgánu nebo státnímu zastupitelství.

15.6

Účastenství

Zvlášť nebezpečnou formou zločinnosti je součinnost více osob při páchání trestného činu neboli účastenství. Součinnost násobí jejich síly a posiluje je v jejich záměrech a usnadňuje provedení činu. Některé formy součinnosti jsou stejně nebezpečné jako jednání pachatele a

112/117

posuzují se proto podle stejné sazby jako pachatelství. Účastenstvím je spolupachatelství, organizátorství, návod a pomoc. S trestnou činností vedle účastenství souvisí i jednání jako podněcování, nepřekažení, nadržování, neoznámení, schvalování trestného činu.

15.7

Skutkové podstaty vybraných trestných činů

Trestní zákon ve zvláštní části definuje skutkové podstaty jednotlivých trestných činů a sankcí za ně ukládaných. Hlava X. pak obsahuje výčet skutkových podstat trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných. Pro účel tohoto studijního textu se budeme zabývat v rámci oddílu druhého trestnými činy úředních osob: trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a trestným činem přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku. Úplatkářství i zneužití pravomoci úřední osoby jsou jevy, které vážně poškozují výkon veřejné správy a snižují důvěru občanů v objektivitu pracovníků orgánů veřejné správy. Úřední osobou se rozumí osoba zastávající zejména funkci soudce, státního zástupce, prezidenta, poslance, senátora, člena vlády či jiného orgánu veřejné moci, dále člen zastupitelstva nebo úředník orgánu samosprávy, příslušník ozbrojených sil, soudní exekutor, notář, finanční arbitr. 15.7.1 Zneužití pravomoci úřední osoby Individuálním objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na vykonávání pravomocí veřejné správy v souladu se zákonem. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v existenci příčinného vztahu mezi zneužitím pravomoci a následkem v podobě vzniku škody jiných osob nebo nabytí neoprávněného prospěchu. Ke zneužití vykovávání pravomoci veřejného činitele dochází výkonem jeho pravomoci jednáním odporujícím zákonu nebo v překročení pravomoci vymezené právním předpisem anebo v nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci. Pachatelem tohoto trestného činu může být pouze úřední osoba, tedy speciální subjekt.

113/117

Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Subjekt musí jednat v přímém nebo nepřímém úmyslu způsobit jinému škodu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Trestnost za naplnění znaků této skutkové podstaty je stanovena v závislosti na nebezpečnosti jednání pachatele a odvozuje se od závažnosti následku. 15.7.2 Přijímání úplatku Individuálním objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na nestranném obstarávání věcí obecného zájmu. Objektivní stránka spočívá v přijmutí úplatku nebo v akceptaci slibu úplatku anebo přímo v požadavku úplatku v souvislosti obstarávání věci obecného zájmu nebo v souvislosti s podnikáním. Úplatek je prospěch, kterého se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě. Úplatek může spočívat v peněžním plnění, nebo ve výhodě nemajetkové povahy. Výše úplatku způsobuje postih vyšší sazbou trestu odnětí svobody. Subjektem tohoto trestného činu může být pouze ten, kdo obstarává věci obecného zájmu při podnikání nebo přímo úřední osoba, tedy speciální subjekt. Subjektivní stránka vyžaduje úmysl přímý nebo nepřímý. Trestnost za naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu závisí jednak na výši následku a jednak na tom, zda speciálním subjektem je úřední osoba. SHRNUTÍ KAPITOLY Ochrana společenských zájmů před nebezpečnými delikty nachází výraz v trestním právu. České trestní právo garantuje právo na spravedlivý proces osobám podezřelým z trestné činnosti i tím, že zejména důsledně zjišťuje subjektivní stránku věci, duševní schopnosti dané fyzické osoby a že stanoví podmínky, kdy trestnost spáchaného činu je vyloučena. Úřední osoba v trestním právu je jedním z nejvýznamnějších zvláštních subjektů trestného činu. Nebezpečnost trestných činů páchaných těmito pachateli roste se zvyšujícím se podílem státu na řešení celospolečenských otázek.

114/117

KONTROLNÍ OTÁZKY Vysvětlete rozdíl mezi nedbalostí a úmyslem. Jaká jsou vývojová stádia trestné činnosti? Kdo je úřední osobou? Odlište sebeobranu od krajní nouze. Jaké jsou podmínky trestní odpovědnosti? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad stavem české společnosti v oblastí uplácení veřejných činitelů. Myslíte si, že právní úprav je pro jejich stíhání a trestání je dostatečná? V čem tkví příčiny tohoto stav? Navrhli byste v rámci trestního práva nějaký účinný prostředek k jeho zlepšení. Máte vlastní zkušenost s uplácením? PRO ZÁJEMCE Solnař, V.; Fenyk, J.; Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti. Druhé vydání. Praha: Orac, 2003. Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.: Trestní právo hmotné. Komentář. 5. Přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003.

115/117

16

Závěr

Tento studijní text byl zpracován s vědomím úskalí plynoucího z jeho zaměření na různá odvětví českého práva. Je proto podán, s výjimkou pracovně právních témat, v základním rozsahu. Vytváří se tak podmínky pro porozumění principům a smyslu dílčí hmotně právní regulace, přičemž podrobnější poznatky může student získat dalším studiem odborné literatury. Některá ze zde pojednaných témat mají dopad do sfér dalšího zájmu všech studentů, zbývající mohou nabýt významu až v praxi některých z nich. Nicméně všechna lze zahrnout do okruhu všeobecných právních znalostí vysokoškolsky vzdělaného člověka, tím spíše pak absolventa studia oboru veřejně správního. Práce na úřadě, ale také každá jiná výdělečná činnost, předpokládá u zaměstnance a také u osoby samostatně výdělečně činné určitou míru znalostí souvisejících právních předpisů. Ta roste spolu s odpovědností spojenou s vykonávanou činností. Nelze se spoléhat, že právní stránku věci zabezpečí vždy právník. Z právní praxe totiž plyne jednoznačné poučení: celé řadě právních deliktů a sporů by se dalo předejít, pokud by si dotčené osoby byly vědomy následků, které s jejich jednáním spojuje právo. Právní floskule „neznalost zákona neomlouvá“ by se v tomto smyslu dala doplnit: „odpověď najdeš v zákoně“. Současnost českého práva přímo vyžaduje alespoň orientační znalosti platného práva a jeho častých proměn. Díky formě tuto studijní materii lze v budoucnu aktualizovat bez nároku na náklady a to je její významná kvalita.

116/117

17

Použitá literatura a zdroje

Hůrka, P.; Bezouška, P.; Schmied, Z.; Šubertová, Z.; Trulč, L.: Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem. Olomouc: ANAG, 2008. Martiníková, J.: Vybrané kapitoly z pracovního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, 2008. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2001. Bejček, J.;Godický, P.; Kernbachová, M.: Základy obchodního práva pro ekonomy. 2. vydání. Ostrava: VŠB-Technická univerzita Ostrava, 2003. Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2005. Pelikánová, I.; Plíva, S.; Přibyl, Z. a kol.: Obchodní právo - 2. díl. 10. vydání. Praha: Kodex Bohemia, 2003. Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. Martiníková, J.: Úvod do práva sociálního zabezpečení. Ostrava: VŠB-Technická univerzita Ostrava, 2003. Břeská, N.; Burdová, E.; Vránová, L.: Státní sociální podpora. Olomouc: Anag, 1999. Břeská, N.; Hacaperková, D.; Vránová, L.: Dávky sociální péče. Praha: MSPV, 1998. Halfar, B. a kol.: Právo. Ostrava: VŠB-Technická univerzita Ostrava, 1997. Halfar, B. a kol.: Skripta – Právo. III. přepracované vydání. Ostrava: VŠB-Technická univerzita Ostrava, 2010. Týč, V.: Základy práva EU pro ekonomy. 5. vydání. Praha: Linde, 2006. Tichý, L. a kol.: Evropské právo. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. Holub, M.; Nová, H.: Zákon o rodině a předpisy související. 3. vydání. Praha: Linde, 1998. Radvanová, S.; Zuklínová, M.: Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999. Solnař, V.; Fenyk, J.; Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti. Druhé vydání. Praha: Orac, 2003. Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.: Trestní právo hmotné. Komentář. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003.

117/117