IKS-PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ - VYBRANÉ KAPITOLY Z PSYCHOLOGIE NEMOCI, ZDRAVÍ A SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ 1. Nemoc a zdraví z pohledu psychologie Popis lekce: Ikona1 Seznámit účastníky s problematikou, tématy a základními pojmy psychologie zdraví a nemoci Naznačit možnosti využití poznatků z oblasti psychologie zdraví v osobním i profesním životě. Klíčová slova: Ikona8 zdraví, nemoc Délka lekce: Ikona1a 45 minut
1.1 Co to je zdraví a nemoc? Zdraví O tom co je a není zdraví, má každý z nás poměrně jasnou představu. Na otázku, zda jsme zdraví, dokážeme většinou poměrně jednoznačně odpovědět, zda ano nebo ne. Poněkud obtížnější je to s odborným vymezením či definicí pojmu zdraví. Zde nacházíme v jednotlivých vědních oborech různé vymezení: Medicína – zdraví je nepřítomnost nemoci, poruchy či úrazu Sociologie – zdraví je stav, ve kterém může člověk dobře fungovat ve všech jemu příslušných sociálních rolích Psychologie – zdraví je takový člověk, který je schopen pozitivně se vyrovnávat s životními úkoly, které se před ním naskytnou Poměrně přesně pojem zdraví vymezuje WHO (World Health Organization – Světová zdravotnická organizace): Stav naprosté fyzické, psychické, sociální pohody, přičemž tento stav je proměnlivý v čase (ráno x večer, mládí x stáří). Jde o stav přizpůsobivý, závislý na vrozených i získaných vlastnostech jako je kapacita rezerv, odolnost a tolerance k zátěži. Toto vymezení se považuje za nejkomplexnější a nejvýstižnější. Přesto se vůči němu objevují jisté výhrady: toto vymezení není schopno odlišit osoby nemocné od osob nešťastných, nespokojených, nepřizpůsobivých, ve většině životních situací neprožíváme naprostou pohodu, a přesto jsme zdraví,
v některých situacích se cítíme v nepohodě a také jsme zdraví (vězení, návštěva tchýně), v jiných situacích může prožívání pohody paradoxně signalizovat poruchy zdraví (utrpení druhých, smrt někoho blízkého) úplně zde chybí složka spirituální či transcendentní.
Bez ohledu na přesné vymezení se odhaduje se, že zdraví je ovlivněno: z 20 % úrovní zdravotní péče, z 20 % vnějšími vlivy (životní prostředí, sociální vlivy), z 20 % genetikou, z 40 % životním stylem. Pokud se podíváme na zdraví z pohledu užšího – psychologického, tak za psychicky zdravého můžeme považovat člověka, který je schopen: pracovat, milovat, hrát si. Respektive je schopen subjektivně uspokojivého fungování v těchto třech životních dimenzích. Jiné pohled vymezuje několik oblastí, které by se u optimálně se vyvíjejícího a duševně zdravého jedince měly projevovat Efektivnost (efektivní fungování v intelektuální, sociální a fyzické oblasti). Tvořivost (vytváření originální produkce, originální životní styl, nalézání a vytváření nových hodnot) Vnitřní harmonie (vysoká sebedůvěra, sebeúcta, nepřítomnost trýznivých emocí, otevřenost k plnému toku prožitkové zkušenosti) Pospolitost (intimita a společenský cit; empatie, sociální senzitivita) Transcedence (vztah k bohu, přírodě, ke konečné podstatě bytí)
Nemoc Nemoc je v současné medicíně definována jako odchylka od určité normy, jež se považuje za normál („standard“). Jedná se přitom o objektivně diagnostikovatelný (zjistitelný) stav, o objektivně zjistitelné symptomy (příznaky), tedy něco, co je kvantifikovatelné. Pojetí nemoci je úzce spojeno s pracovní neschopností. Kdo je nemocen, není schopen práce. V tomto pojetí nemoci je obsažena i snaha nemoci léčit a vyléčit, tedy odstraňovat je, a tím lidem pomáhat. Nemoc a zdraví (jak nepřímo vyplývá z výše uvedených vymezení) jsou dva póly téhož kontinua, mezi nimiž nelze vést přesnou hranici. Nemoc v psychologii nechápeme automaticky jako něco negativního. Zážitky frustrace, diskomfortu, utrpení, ohrožení života s nemocí spojené mohu v jedinci mobilizovat obranné síly. Tyto síly společně s chápáním nemoci jako výzvy může vést k vynoření se řady nových vlastností a vytvoření nových postojů a charakteristik, které do této doby jedinec neměl. Zkušenost, prožitek nemoci může za určitých okolností v důsledku vést k osobnostnímu růstu a pozitivní změně v životě člověka. Nemoc tak může v důsledku posunout jedince ke zdraví, kterého by bez ní nedosáhl.
Pojetí utrpení, strádání, frustrace či nemoci jako významné životní hodnoty, jako jedné cesty k naplnění životního smyslu je zpracováno v psychologicko-psychoterapeutickém přístupu zvaném logoterapie V. E. Frankla. Podle Frankla může člověk naplnit svůj život (dát mu smysl) trojím způsobem: Hodnotami tvůrčími – realizují se vytvářením nových hodnot, ovlivňováním dění kolem sebe, přetvářením světa. Hodnotami zážitkovými – tyto hodnoty se uskutečňují především vnímáním krásy (v umění, přírodě) a prožíváním lásky. Hodnotami postojovými – tyto hodnoty nabývají zvláštního významu u lidí, zbavených v důsledku různých okolností (nemoci, strádání, chudoby, utrpení) možnosti a naděje na realizaci hodnot tvůrčích a zážitkových.
Reakce na ohrožení zdraví, vyrovnávání se s nemocí Okamžik setkání se s nemocí je u každého jedince předznamenán jeho osobnostními zvláštnostmi, celou předcházející životní historií a momentální připravenosti ji čelit. Subjektivní prožívání nemoci označujeme jako autoplastický obraz nemoci. V podstatě se jedná o vnímání a prožívání nemoci v těchto oblastech: Senzitivní – bolest a jiné nepříjemné či změněné pocity přicházející z vlastního těla. Emoční – strach, úzkost a naděje spojené s těmito stavy. Volní – úsilí odolávat, bojovat proti nemoci. Racionální – vědomosti, znalosti o nemoci a její hodnocení. Autoplastický obraz je podmíněn mnoha okolnostmi: Objektivní povahou onemocnění – její závažností: o chroničnost (dlouhodobost) versus akutnost, o míra bolestivosti, o omezení proti předchozímu životnímu stylu, o estetické znehodnocení. Prostředím, v němž je jedinec nucen přebývat: o domácí prostředí, o nemocnice, o lázně. Premorbidní osobností (osobnost před propuknutím onemocnění): o věk a pohlaví, o socioekonomické postavení, o vzdělání. Na základě vytvořeného autoplastického obrazu, může jedinec zaujmout k nemoci a jejímu léčení jeden z následujících postojů: Normální běžný, realistický odpovídající stavu onemocnění. Heroický – potlačení potíží, překonávání bolesti. Motivem bývá splnění nějakého úkolu (práce, láska, péče,). Repudiační – pacient nebere nemoc na vědomí, neléčí se (hypertenze, obezita). Bagatelizující – pacient podceňuje závažnost nemoci, má nepřiměřený optimismus co do prognózy (typické například u mužů po infarktu myokardu).
Nosofilní – je doprovázen pocitem uspokojení z nemoci (sekundární zisk – dostává se mi zvýšené pozornosti a péče od okolí). Účelový – únik z nepříjemné situace, získání výhody. Hypochondrický – přehnané obavy o vlastní zdraví. Nosofobní – přehnané obavy z nemoci, nedokáže je potlačit, ačkoliv ví, že jsou neopodstatněné. Přes individuálnost reakcí lze nalézt typický algoritmus, prožívání a chování u jedinců, kteří jsou v důsledku ohrožení zdraví nuceni zásadně změnit životní styl: Šok Obrany (popření, deprese, agrese, smlouvání, racionalizace, projekce, regrese, …) Akceptace K akceptaci dochází jen u menšího množství takto ohrožených jedinců, většina zůstává na úrovni zvládání těžké nemoci pomocí obranných mechanismů.
1.2 Kontrolní otázky
Jak poznáte na svých blízkých (partner, děti), že jsou zdraví? Jaké nemoci se nejvíce obáváte a proč? Jaký postoj (postoje) zaujímáte obvykle k Vaší nemoci?
2. Vztahy mezi tělesnými a duševními procesy - psychosomatika Cíl lekce: Ikona1 Seznámit se základními zákonitostmi a vazbami mezi psychickými a tělesnými procesy. Klíčová slova: Ikona8 Psychosomatika, placebo efekt Délka lekce: Ikona1a 45 minut
2.1 Tělo a duše – psychosomatické vztahy V současné psychologii panuje obecná shoda v tom, že tělesné a duševní vlastnosti, procesy a stavy jsou vzájemně provázány. Rozpory se objevují v názorech: jak silná je tato vzájemná provázanost, co jsou příčiny a co důsledky – tedy zda a v jakých případech vychází příčina z tělesného (somatického) a kdy je příčinou duševní (psychická) složka, na jak obecné či specifické úrovni tyto vazby fungují.
Co prakticky příliš nefunguje, je aplikace těchto poznatků do praxe. Moderní medicína (v nejširším slova smyslu) tyto vzájemné vazby často ignoruje a soustředí se na léčbu a nápravu somatické složky. Psychosomatické vztahy zcela samozřejmě znali a pracovali s nimi již antičtí lékaři (Hippokrates, Galén). Vlastní pojem psychosomatika se začal hojněji objevovat v třicátých letech dvacátého století a rozumí se jím: psychologický přístup k lidskému zdraví a nemoci, zabývá se vztahem mezi emočním životem a tělesnými pochody, vychází z premisy, že není logické distinkce mezi tělem a duší (tj. tělesná a duševní složka je vzájemně úzce propojena a vzájemně se ovlivňuje), hledá korelace mezi psychickými a fyziologickými procesy u člověka. Přemýšlet a uvažovat o psychosomatických vztazích je pro nás důležité v následujících případech: pokud psychika nebo sociální vlivy představují hlavní příčinu pro vznik tělesných potíží, pokud psychika nebo sociální vlivy spolupůsobí při vzniku, rozvoji či přetrvávání takovéhoto onemocnění, somatické onemocnění nebo porucha vyvolávají změny v psychice, psychické procesy vedou ke vzniku zvýšené odolnosti vůči možnému onemocnění, psychické procesy se spolupodílejí na zvládání negativních důsledků onemocnění, v důsledku nemoci (resp. jejího zvládání) dochází ke vzniku pozitivních vlastností, jež do té doby jedinec neměl). O existenci psychosomatických vztahů existuje mnoho důkazů. Ty pocházejí z různých oblastí lidské zkušenosti a vědeckého bádání. Můžeme je nacházet např.: Při důsledném sebepozorování (introspekci) – psychosomatické vztahy jsou známy každému, kdo je schopen elementárního sebepozorování. Tělo reaguje změnami v činnosti orgánů na emoční stav a jeho výkyvy. Tato skutečnost je zachycena v řadě slovních obratů v hovorovém jazyce. Srdce: o při pocitu úlevy – spadl mi kámen ze srdce, o při strachu nebo úzkosti – sevřelo se mi srdce, o při strachu – cítil (-a) jsem srdce až v krku, o při hodnocení necitlivého, krutého člověka – má srdce z kamene, o při hodnocení laskavého, hodného člověka – má měkké srdce, Kůže: o zrudnul vztekem, rozpaky, o zblednul hrůzou, o zesinal zlostí, o při fyzické nevolnosti – je bledý jak sedma. Plíce: o při úleku, úzkosti, překvapení, šoku se nám může tajit dech, lapáme po dechu. Žaludek: o někdo nesympatický nám může ležet v žaludku, o z nějakého necharakterního chování se nám obrací žaludek.
O některých orgánech existuje těchto rčení velké množství: srdce, krevní oběh, zažívací trakt, kůže. Naopak o některých orgánech neexistují žádné takové rčení (játra a ledviny). Tuto dlouhodobou lidskou zkušenost podporují i experimentální zjištění a klinické zkušenosti, které u výše uvedených orgánů a orgánových soustav skutečně ovlivnění psychickou činností prokázali (viz dále) Extrémní životní situace a jejich vliv – jsou známy a potvrzeny případy psychogeneze (psychických vlivů) vedoucí k změně činnosti orgánu, posléze k jejich morfologickým změnám. Extrémní jsou příklady, kdy tyto čistě psychické vlivy vedou až ke smrti jedince. Avicennův experiment – antický lékař Avicenna uspořádal pravděpodobně první lékařský experiment vztahující se k psychosomatickým vztahům. Z dnešního pohledu ho můžeme považovat za neetický, nicméně stojí za to ho zmínit. Avicenna umístil do blízkosti ohrady, ve které se pásl beran, vlka v kleci. Beran přestal žrát, byl v neustálém střehu, přestal spát a po týdnu zahynul. Pouhá přítomnost nebezpečí (vlk byl v kleci a beran měl dostatek krmení i vody) vedla k jeho smrti. Voodoo – u přírodních národů je popsána a antropology prokázána tzv. voodoo smrt, jako důsledek prokletí šamanem kmene. Dochází k ní u vesničanů, které vykáže šaman kvůli nějakému závažnému prohřešku z osady. Odcházejí do džungle a po krátké době umírají. Nikoliv však následkem hladu nebo poranění divokými zvířaty, ale protože se dostali do rozporu s morálními normami svého sociálního prostředí a život tak pro ně ztratil smysl Je zaznamenán a věrohodně doložen (v šedesátých letech v USA) případ psychogenní smrti z hrůzy. Zaměstnanec chladírenské společnosti byl omylem uzavřen do chladícího vozu. Ráno ho kolegové našli mrtvého. Problém byl v tom, že chladící zařízení bylo celou dobu mimo provoz. Případy podobného principu jsou doloženy z tzv. „fingovaných“ poprav zločinců odsouzených na smrt. Odsouzení jsou vsunuti pod gilotinu, jsou jim zavázány oči. Stačí lehký úder tupým předmětem do zátylku a dochází k úmrtí. V případě fingování popravy vykrvácením (podřezáním žil) se odsouzenému zaváží oči, lehce se přejede ostrým předmětem přes zápěstí a nechá se kapat voda (místo skutečné krve) Podobně příslušníci přírodních společenství umírají během jednoho až dvou dnů, když se dozvědí, že plody, které požili, jsou z tabuizované oblasti. Pokud se to nedozvědí, nic se jim nestane Nejpravděpodobnějším mechanismem, jak v takovýchto situacích dojde k úmrtí je tzv. vagová zástava akce srdeční v důsledku nadměrného vyplavení hormonu adrenalin a noradrenalin (selhání srdce v důsledku nadměrného stresu). Experimenty se zvířaty – někteří výzkumníci předpokládali, že psychosomatické vztahy fungují pouze u lidských jedinců. Podařilo se prokázat, že tomu tak není, že tyto vazby a vztahy existují i u zvířat Příkladem je výše zmíněný experiment s beranem, nebo experimenty s primáty – šimpanzí Alfa samec (dominantní samec v tlupě) byl od tlupy oddělen a musel přihlížet jako ostatní, mu dosud podřízení samci mají sexuální kontakty se samicemi (což dosud mohl jenom on). Ten přestal žrát, projevoval značný neklid, smutek, výrazně hubl, a kdyby nebyl vrácen zpět k tlupě, tak by pravděpodobně uhynul.
Placebo efekt Poměrně zajímavým fenoménem, který demonstruje sílu psychické složky ve vztahu k ovlivnění somatických procesů a stavů je tzv. Placebo efekt. Placebem rozumíme vliv našeho očekávání (víry, přesvědčení) na účinek látky nebo procedury - psychologický efekt intervence. Výsledek léčení (resp. jakékoliv intervence, jejímž záměrem je nějaká změna v organismu či osobnosti) nezáleží jen na fyzikálních, biologických či chemických vlastnostech látky nebo na proceduře. Závisí také na našem očekávání, na představě, jakou máme o účinku intervence. Po staletí lékaři užívali placebo ve formě tablet cukru jako účinnou léčbu. Např.: V jednom lékařském experimentu natřeli pacientům bradavice neškodnou, jasně zářící barvou a sdělili jim, že se jedná o nový vysoce účinný lék. Tento typ „léčby“ vykazoval stejnou dlouhodobou účinnost jako chirurgické odstranění bradavic. Pacienti hospitalizovaní s krvácejícím žaludečním vředem vykazovali 70% úspěšnost léčby přetrvávající po dobu jednoho roku po injekci destilované vody spojené s ujištěním respektovaného odborníka, že se jedná o nový lék, který jim pomůže. Na jakém principu placebo efekt funguje, není dosud objasněno. Je nesporné, že v každém jedinci, v jeho podvědomí se nachází velký potenciál ke změně. K jeho aktivaci dochází (ale ne vždy) v okamžiku, kdy je jedinec přesvědčen o účinnosti konání. Spor se vede také o to, do jaké míry je placebo reakce stálou osobnostní charakteristikou a do jaké míry jde o situační záležitost. Dle dostupných zjištění se dá konstatovat, že: 10-20% populace vykazuje stálou stabilní placebo reakci – placebo reaktoři u 10% se placebo reakce neobjevuje – placebo nonreaktoři 50-70% reaguje na placebo nekonstantně. Z osobnostních charakteristik se předpokládá vztah k sugestibilitě, konformitě, submisivitě (dosud ne plně potvrzen). Jediným potvrzeným faktorem souvisejícím s placebem je důvěra, respekt k osobě, která intervenci garantuje.
2.2 Specifické a nespecifické přístupy k psychosomatickým vztahům V psychologii zdraví existují vedle sebe dva vlivné přístupy, které vysvětlují a zdůvodňují, na jakých základech psycho-somatické vztahy a vazby fungují.
Specifické přístupy Jsou v psychosomatickém myšlení starší, 30 léta 20 století, vycházejí z psychoanalýzy. Jsou charakteristické snahou nalézt specifické (konkrétní) psychické jevy, jež jsou vlastní příčinnou vzniku somatického onemocnění. Mechanismus vzniku psychosomatického onemocnění vypadá podle tradičních specifických přístupů následovně: Každý jedinec se v raném dětství dostává do situace, která se nazývá intrapsychický konflikt (rozpor mezi vrozeným pudem dítěte a tlakem kulturního prostředí zastoupeným příkazy matky). V některých případech je tento pud příliš silný. Z důvodu, že dítě nemůže některé své přirozené pudy naplno projevit vzniká přebytečná psychická energie, která se v nějaké podobě projeví ve zvýšeném psychickém neklidu nebo patologickém tělesném příznaku. Tento příznak pak má symbolickou hodnotu – nějakým způsobem odkazuje, naznačuje na původní potlačený konflikt. Tělesné symptomy (příznaky) mohou nabýt dvou základních podob:
Konverze: funkční obrna nebo jiné postižení tělesné činnosti v důsledku silného emočního hnutí. Toto postižení se obvykla týká kosterního svalstva nebo smyslových orgánů. Odborně se nazývá symbolickou řečí orgánů: o ochrnutí končetin nebo části těla (parézy a plegie) ve válce – symbolicky vyjádřeno přání nejít do boje, o funkční slepota – vyjádření pocitu „nemohu se na to (tebe) ani podívat“, o oba uvedené příklady jsou považovány za základní projev hysterie, dnes v současných kulturních a společenských podmínkách (díky vyšší demokratizace, toleranci a svobodě volby) velmi vzácné. Somatizace: přesunutí psychické energie (anxiety) z CNS do periferních, vegetativně řízených orgánů. Podle výkladu ortodoxních zastánců specifických teorií i tyto tělesné symptomy mají skrytý symbolický význam: o astmatický záchvat symbolizuje pláč dítěte toužícího i v dospělém věku po mateřské péči, o přejídání obézních je regrese na dětské zvyklosti v krmení. Takto podávané vysvětlení psycho-somatických vztahů jsou jednak někdy velmi obtížné na pochopení a jednak působí nepřesvědčivě. V rámci získávaní nových poznatků a v také v důsledku sblížení těchto teorií s přístupy nespecifickými (viz. dále) se objevily dva, v současné době nejrespektovanější nespecifické přístupy: Specifická osobnost – specifické onemocnění. Protože ne všechna onemocnění se dají vysvětlit z potlačených intrapersonálních konfliktů a přání je třeba více sledovat vztah typických osobnostních charakteristik a typických onemocnění. Pracuje se s profilem osobnosti – podle strukturních a dynamických charakteristik jedince a dominantních osobnostních charakteristik můžeme usuzovat na potencionální ohrožení zdraví a typické chování při nemoci. Specifický konflikt - typická choroba: potlačená agresivita – kardiovaskulární onemocnění, potlačená potřeba péče a ochrany – gastrointestinální trakt, potlačená potřeba lásky, sexu – respirační onemocnění, Představitelé tohoto přístupu také vymezili a prozkoumali sedm základních psychosomatických onemocnění: astma bronchiale (astma), rheumatoidní artritida (revmatické onemocnění kloubů), ulcerosní kolitida (zánětlivé onemocnění tlustého střeva), hypertenze (vysoký krevní tlak), neurodermatitis (svědivá kožní onemocnění), thyreotoxikóza (onemocnění způsobené nadměrným vylučováním hormonů štítné žlázy), duodenální peptický vřed (žaludeční vřed).
Nespecifické přístupy Pokládají psychosomatické onemocnění za důsledek zátěžových situací, zejména za důsledek psychosociální zátěže. Vycházejí především z teorií stresu. Slovo stres se dnes často v běžné
řeči nadužívá a někdy ztrácí svůj původní smysl a význam. V odborném významu mu rozumíme jako: Souboru reakcí organismu na vnitřní nebo zevní změny narušující normální „klidový“ chod, nebo dokonce ohrožující jeho existenci. Působící vlivy se označují jako stresory. Abychom mohli označit působící podnět za stresor, musí splňovat následující kritérium: jeho působením dochází ke zvýšení sekrece ACTH (acetylcholinu). Teorií, které vysvětlují působení stresu na organismus a jeho reakce je několik. Za nejdůležitější můžeme považovat tyto dvě následující: Katecholaminová teorie stresu – stresové (zátěžové) situace vyvolávají tzv. poplachovou reakci organismu spojenou se sekrecí hormonů dřeně nadledvinek (adrenalinu a noradrenalin), které připravují živočicha pro obranu nebo útěk (fight-flight). To se projeví typickou odezvou: tachykardií (zvýšenou srdeční frekvencí), hypergikémií (vyplavením cukru do krve), kontrakcí sleziny, mydriázou, husí kůží. Teorie obecného adaptačního syndromu (GAS) – podle této teorie je pro stres typická fyziologická odpověď, která se projevu pomocí adaptačního syndromu (GAS). Ten přímo ovlivňuje zdraví tím, že vyvolává nadměrnou a trvalou aktivaci nervového sympatického systému, systému adrenokortikálního a posléze systému imunitního. Průběh stresové reakce je následující: poplachová reakce (mobilizace všech rezerv), fáze rezistence (odolávání), závěrečná fáze: o adaptace (v případě zvládnutí stresu), o vyčerpání (v případě nezvládnutí stresu). Tyto naznačené přístupy jsou velmi precizně popsány a propracovány, mají však jednu nevýhodu. Jsou primárně zaměřeny a částečně tím redukovány na pouze fyziologickou stránku a psychické souvislosti jsou poněkud potlačeny. Na tuto okolnost reagovali další autoři, kteří se na význam psychické složky při reagování a zvládání stresu zaměřili. Tyto přístupy se nazývají Interakční modely stresu: Prožitek stresu a jeho projevy jsou ovlivněny nejen samotnou situací, ale podstatnou roli hraje, jak člověk danou situaci percipuje (vnímá), vyhodnocuje a zvládá. Stres nastane tehdy, když jsou na osobnost kladeny takové nároky, které přesahují míru jeho adjustační kapacity. Stresem je především taková situace, kterou jedinec za stresovou pokládá. Při percepci, reakcích, zvládání stresových situací existují rozdíly nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i rozdíly intraindividuální. I tentýž člověk může v daném momentě vnímat situaci jako ohrožující (stresovou), avšak za jiných životních okolností či na jiném místě ji vyhodnotí odlišně. Subjektivní pocit ohrožení (stres) vzniká na základě osobní percepce dané situace. Stresová situace nemusí být pro některého člověka ohrožením, pokud není percipována jako nebezpečná, nebo má schopnosti, dovednosti, či zkušenosti se s
danou situací vyrovnat. K determinujícím faktorům vnímání situace jako ohrožující či neohrožující patří: o aktuální psychický stav, o nečekanost situace, o předchozí zkušenost z podobných situací, o úspěch či neúspěch při jejich zvládání. Stres můžeme rozčlenit podle různých kritérií do několika kategorií: Podle kvality prožitku na: Eustres – libě prožívaný, zdravý prospěšný stres. Distres – záporně prožívaný, škodlivý stres. Podle délky a intenzity trvání na: Akutní – silná intenzita, krátké trvání. Chronický – nízká až střední intenzita, dlouhé trvání. Intermitentní – kolísavá intenzita, stresový podnět se objevuje neočekávatelně a nepředvídatelně. Z hlediska toho, jak se stres u člověka projeví, rozlišujeme tři skupiny projevů: Fyziologické – sekrece katecholaminů a kortikosteroidů, tachykardie, palpitace, sucho v ústech, zvýšená mikce, zvýšená motilita střev, nadměrné svalové napětí. Psychické – předrážděnost, anxieta, snížení libida, zhoršení koncentrace pozornosti, únava. Behaviorální – třes, přeskakování hlasu, červenání, pocení, nechutenství, přejídání se U psychosociálního stresu se jeho negativní vliv n prožívání a chování a v důsledku na zdraví stupňuje s: Neovlivnitelností – čím více je událost vnímána jako neovlivnitelná, tím častěji a intenzivněji je vnímána jako stresová. Jenom možnost či přesvědčení, že situaci můžeme ovlivnit, působí na nás zklidňujícím (antistresovým) dojmem. Nepředvídatelností – možnost předvídat stresovou událost snižuje intenzitu stresu. (Proč? Dává možnost připravit se a odpočinout si.) Výzva na hranici našich schopností – čím více se podnět přibližuje hranici našich schopností, tím větší stres způsobuje. Charakteristiky podnětů podle “stresovosti“ popisuje škála životních událostí. (Seznam životních situací seřazených podle předpokládané náročnosti, každé události je přidělena bodová hodnota. Pokud součet bodů za určité období přesáhne určitou hranici, uvažuje se o ohrožení-300 bodů za dva roky, nebo 200 bodů za rok). Jiné psychosociální koncepce zdůrazňují destruktivní vliv drobných, každodenních stresových událostí (fronta, dobíhání autobusu, komunikace s nepříjemnými lidmi, nestíhání, …). Tyto drobné trable (hassles) mohou mít vliv na zdraví dvojím způsobem: o jednak svou kumulativností (stokrát nic umořilo osla) a o jednak tím, že vstupují mezi velkou životní událost a nemoc. (jakoby vyčerpávají obranou kapacitu organismu, který poté velkému stresoru snáze podlehne.
2.3 Kontrolní otázky
Jakou máte zkušenost s psychosomatickou reakcí? Jak vypadá Vaše typická reakce na akutní stres?
3. Partnerské vztahy I Cíl lekce: Ikona1 Seznámit se s psychologickým pohledem na lásku a její význam pro zdravý rozvoj osobnosti. Klíčová slova: Ikona8 Láska, druhy lásky, trojúhelníková teorie lásky, volba partnera Délka lekce: Ikona1a 45 minut
3.1 Láska S problematikou zdraví, štěstí a spokojenosti velmi úzce souvisí také partnerské vztahy, respektive partnerská spokojenost. Neznamená to apriorně, že člověk, který uspokojivý partnerský vztah neprožívá nebo nikdy neprožil, musí být nezdraví, nešťastný nebo nespokojený. Může mít tuto potřebu kompenzovanou (nahrazenou) potřebou jinou – vírou v boha, oddáním se práci a kariéře, vztahem k rodičům nebo dětem, osobním rozvojem. Nicméně často bez partnerského vztahu člověk strádá. Neboť v naší psychice je potřeba uspokojivých partnerských vztahů velmi silně zakotvena a i přes výše uvedené možnosti se kompenzuje obtížně. Pokud se zaměříme na nejsilnější emocionální aspekt partnerských vztahů – lásku, tak v psychologii můžeme nalézt následující definici lásky: Láska je kladný silný emocionální vztah k druhé osobě. Přestože není láska v psychologické literatuře nijak zvlášť frekventované téma, existuje několik pojednání, které se pokoušejí lásku podrobněji popsat, rozebrat a rozčlenit. Druhy lásky: eros – láska erotická, důraz na fyzickou krásu a přitažlivost, ludus – hravá láska, bez svazku nebo žárlivosti storge – láska kamarádská s malým důrazem na vášeň pragma – racionální láska řízená osobním prospěchem mania – volná láska založená na uspokojení sexuální potřeby agapé – altruistická láska, zaměřená na péči o druhého
Trojúhelníková teorie lásky Velmi zajímavým a prakticky užitečným pokusem o „vysvětlení“ lásky je trojúhelníková (triangulační) teorie. Pokud vás zajímá, jak to s vaší láskou v partnerském vztahu vypadá, můžete si vyplnit následující test (těm kterým je to i bez testu jasné, nebo to raději nechtějí vědět, doporučuji tuto část přeskočit a pokračovat rovnou vysvětlením teorie). Vytečkovaná místa označují osobu, se kterou máte partnerský vztah. Do druhého sloupce uveďte ke každému tvrzení číslo na škále od 1 do 9, přičemž 1 znamená vůbec ne, 5 znamená středně a 9 znamená na nejvyšší míru. 1. Když něco potřebuji, mohu se na …….. spolehnout 2. Stačí mi …….. vidět a vzruší mne to 3. Na …….. mi opravdu záleží 4. Poskytuji …….. značnou citovou podporu 5. Nedovedu si představit, že by mne někdo jiný učinil tak šťastným (šťastnou) 6. Vnímám svůj vztah s …….. jako trvalý 7. Mám s …….. spokojený vztah 8. Často během dne musím na …….. myslet 9. Jsem přesvědčený, že moje láska k …….. bude trvat až do konce života 10. Dobře s …….. rozumím 11. Byl bych raději s …….. než s kýmkoliv jiným 12. Mám vůči …….. pocit odpovědnosti 13. Když …….. něco potřebuje, může se na mě spolehnout 14. Mám rád tělesný kontakt s …….. 15. Jsem si jist svou láskou k …….. 16. Cítím se k …….. blízko 17. V mém vztahu k …….. je něco magického 18. Věřím ve stabilitu mého vztahu s …….. 19. Svěřuji se …….. s velmi osobními věcmi 20. …….. je pro mne osobně velmi přitažlivý (á) 21. Pohlížím na svůj vztah s …….. jako na správné rozhodnutí 22. Mám pocit, že …….. skutečně rozumím 23. Můj vztah s …….. je vášnivý 24. Ničemu nedovolím, aby se postavilo našemu vztahu s …….. do cesty Vyhodnocení: proveďte si prosím součty bodů v položkách Číslo položky
Součet bodů
Název škály
1, 4, 7, 10, 13, 16, 19, 22
Důvěrnost
2, 5, 8, 11, 14, 17, 20, 23
Vášeň
3, 6, 9, 12, 15, 18, 21, 24
Oddanost
Dosažené body v jednotlivých škálách si můžete přenést na osy (minimum je 8, střední hodnota 40 a maximum 72 bodů)
Nyní doporučuji pokračovat ve čtení textu, ve kterém je vysvětleno, o čem dosažené výsledky vypovídají a jak je můžeme interpretovat. Tato teorie vychází z předpokladu, že láska se skládá ze tří vzájemně propojených složek: Důvěrnosti (blízkosti, intimity). Ta zahrnuje pocity těsného spojení s partnerem. Obsahuje vzájemné porozumění a sdílení, otevřenou komunikaci, výměnu důvěrných informací, emoční podporu, snahu všestranně pomáhat druhému i očekávání a schopnost přijmout pomoc od druhého. Vášeň je charakteristická puzením, které vyvolává zamilovanost a tělesnou přitažlivost. Vede k sexuálnímu uspokojení. Přináší plno intenzivních emocí, kladných, ale i záporných (stesk, žárlivost), často se značnou fyziologickou aktivací (bušení srdce) a silnou touhou po dotecích a tělesném kontaktu. Oddanost (rozhodnutí, závazek, angažovanost). Jde o rozhodnutí milovat partnera a odhodlání udržet tuto lásku a zůstat partnerovi oddán, angažovat se ve vztahu k němu. Podle toho jak výrazné jsou v daném vztahu jednotlivé složky, můžeme rozlišit a charakterizovat sedm typů lásky: Láska čistě přátelská – má výraznou složku důvěrnosti, ale je v ní málo vášně i rozhodnutí trvale milovat Láska zaslepená je především vášnivá – má slabou složku důvěrnosti i oddanosti Prázdná láska vzniká převážně na základě rozhodnutí (oddanosti) Romantická láska zahrnuje silnou důvěrnost a vášeň Partnerská klidná láska je typická silnou důvěrností a oddaností Osudová láska – v té dominuje vášeň a oddanost Úplná láska má všechny tři složky v rovnováze Ti, kteří si na začátku vyplnili test, mohou své výsledky porovnat a přiřadit k jednomu z typů lásky. Pokud dáváte přednost názornému vyjádření, tak je možno podle velikosti jednotlivých os (samozřejmě v měřítku a podle bodů, které jste na nich dosáhli) nařezat tři provázky a sestavit si vlastní trojúhelník lásky. Někdy je obtížné zcela jednoznačně odpovědět, zda někoho milujeme či nikoliv. Existuje několik stavů, které se s partnerskou láskou často zaměňují.
Láska – je relativně trvalý vztah, kdy přejeme svému partnerovi dobro, máme radost z jeho spokojenosti a úspěchu a sami zažíváme uspokojení z jeho přítomnosti a náklonnosti. Zamilovanost – je velmi intenzivně prožívanou, ale přechodnou částí vztahu, do níž je dobré se ponořit a užívat si ji, dokud probíhá, ale o níž je současně třeba vědět, že zákonitě pomine. Pominutí zamilovanosti je dobré nezaměňovat s pominutím lásky. Vnější projevy lásky – slova náklonnosti něžné doteky, zájem o druhého. Vyjadřování pocitů lásky je velmi individuální a jejich vnímaný nedostatek nemusí svědčit o chybění lásky jako takové Touha – intenzivní potřeba mít tělesný kontakt s druhým a dosáhnout s ním sexuálního uspokojení. Sexuální touha se může projevovat i bez lásky a naopak u člověka cítícího lásku může být z nějakých příčin oslabená.
3.2 Podle čeho si vybíráme partnera Pokud se nás někdo zeptá, podle čeho si vybíráme svého partnera, může dostat velmi různorodou odpověď: podle pocitu, intuice, protože se hezky usmíval (-a) či má pěkné oči, protože je slušný (-á) a odpovědný (-á), dokáže zabezpečit rodinu, potřeboval (-a) někoho, kdo se o něj (ni) postará, imponoval (-a) mi, nebyl nikdo jiný k dispozici, protože mě „ukecal (-a)“, bylo mi ho (jí) líto, prostě mě přitahoval (-a), V psychologii se problematika volby partnera vysvětluje pomocí teorií interpersonální přitažlivosti. Jedna z těchto teorií vysvětluje, že při volbě partnera se uplatňují tři přitažlivé síly, které působí v zákonitém sledu, ve třech fázích. Jejich význam se v každé fázi mění. Co (kdo) projde prvním filtrem, přechází do další fáze. Fáze 1 – dominantní je přitažlivost partnera ve vzhledu a chování. Důležité je, jak tyto charakteristiky hodnotí okolí a jak jsou u partnerů vyrovnány. Atraktivita partnera je vždy posuzována v kontextu („jednooký mezi slepými králem“). Pokud je má o námi zaměřeného potencionálního partnera zájem i někdo jiný, výrazně to zvyšuje jeho atraktivitu. Fáze 2 – dominantní jsou sdílené hodnoty, jde o podobnost či shodu v zájmech, postojích a hodnotách. Partneři získávají při vzájemném kontaktu informace o vzájemných podobnostech a rozdílech. Zjistí-li partneři, že rozdíly jsou příliš veliké a že se k sobě nehodí, rozcházejí se – nejsou-li tyto neshody kompenzovány jinými výhodami. Fáze 3 – dominantní je kompatibilita rolí. V této fázi partneři testují, zda mohou ve vztahu vytvořit vzájemně se doplňující role a získat uspokojení svých potřeb. Uplatňuje se při tom jak podobnost vlastností a potřeb (např. podobnost v temperamentových charakteristikách nebo sexuální apetenci) tak komplementární
protikladnost (opačné, vzájemně se doplňující potřeby (submise a dominance, potřeba pečovat o druhého a nechat pečovat o sebe) Ve všech fázích se uplatňuje princip vyváženosti výměny. Ke spokojenosti dochází, je-li výměna vyrovnaná. Například méně vzhledově přitažlivá žena nabízí atraktivnímu muži vytvoření zázemí a péči o domácnost a kvalitní sex, méně přitažlivý muž nabízí atraktivní ženě materiální zabezpečení a životní jistotu, atp. Společně s těmito více uvědomovanými volbami a preferencemi vstupuje do volby našeho partnera také nevědomí, respektive naše hluboce zakořeněné zkušenosti z primární rodiny. Podle toho, jak se k sobě chovali naši blízcí, si vytváříme nevědomé očekávání a požadavky na budoucího partnera.
Rodičovský model Podle tohoto přístupu se jedinec učí od rodiče stejného pohlaví mužské nebo ženské roli, kterou bude v dospělosti zastávat. Obraz rodiče opačného pohlaví má pak přímý vliv na výběr partnera. Zastával-li rodič opačného pohlaví v rodině imponující roli, výběr podle jeho vzoru podporuje partnerskou harmonii. Zastával-li roli nedůstojnou, stává se partner s podobnými vlastnostmi zdrojem negativních prožitků a reakcí. Model vztahů rodičů ovlivňuje tedy v hlavních rysech modely vztahů, které navazujeme v dospělosti – a to i v případech, kdy nás tyto vztahy v dětství traumatizovaly.
Sourozenecký model Jiným pohledem na utváření partnerských vztahů je zdůraznění významu sourozenecké pozice, kterou partneři zaujímali ve svých primárních rodinách. Podle tohoto přístupu dochází k přenesení očekávání získaného ve vztazích mezi sourozenci do vztahu k partnerovi. Vztahy jsou pak tím úspěšnější a trvalejší, čím více se u obou partnerů vzájemně podobají jejich dřívějším vztahům v primární rodině. Toto pravidlo se nazývá duplikační teorém. Ten porovnává vzájemné postavení partnerů v jejich sourozeneckých vztazích, které je dáno pořadím a rozložením pohlaví mezi sourozenci. Partnerské vztahy tak mohou být z tohoto pohledu komplementární, částečně komplementární a nekomplementární. Komplementární vztah V něm se každý z partnerů dostává ve vztahu do téže pozice, jakou měl vůči sourozenci opačného pohlaví. Příkladem může být partner-muž v primární rodině mladší bratr starší sestry a partnerka-žena v primární rodině starší sestra mladšího bratra, viz schéma
Částečně komplementární vztah Jedná se o takový vztah, v němž jeden nebo oba z partnerů měli v původní rodině několik typů vztahů k sourozencům, z nichž alespoň jeden byl totožný s alespoň jedním ze vztahů druhého partnera. Příkladem může být partner-muž v primární rodině prostřední v pořadí sourozenců, se starším bratrem a mladší sestrou a partnerka-žena v primárně rodině nejmladší dcera se starším bratrem a sestrou.
Nekomplementární vztah Nekomplementarita může nastat v pořadí, pohlaví nebo obojím. Příkladem může být vztah partnera-muže v primární rodině nejstaršího v pořadí s dvěma mladšími bratry a partnerkyženy v primární rodině nejstarší v pořadí se dvěma mladšími sestrami.
Oba partneři v takovémto případě mohou chtít převzít vůdcovskou roli a nikdo z nich nemusím mít zkušenosti s podřízením se. Navíc, protože měli jenom sourozence stejného pohlaví, může jim dělat potíže v soužití s vrstevníkem pohlaví opačného. Ani zde však není partnerský vztah apriorně ztracen, neboť mimo popisovaný princip komplementarity existuje ještě princip identifikace. Ten předpokládá, že partneři, kteří mají ze své primární rodiny zkušenosti s obdobnou pozicí, se mohou do sebe lépe vžít a lépe si vzájemně porozumět. Jedináčci Jedináčci nejsou z primární rodiny zvyklí na každodenní kontakt s vrstevníky. Budou mít spíše tendenci v partnerovi spíše hledat otce nebo matku. Nejlepší prognózu má vztah jedináčka s partnerem, který měl mladšího sourozence opačného pohlaví. Nejhorší prognóza je u dvou jedináčků.
Patologické volby Do volby partnera mohou (bohužel) zasahovat i některé patologické mechanismy. Relativně často se vyskytující a první pohled obtížně pochopitelné jsou volby tzv. „příliš milujících žen“. Tyto ženy nevyhnutelně, neodvratně a opakovaně volí duševně nevyrovnané a nemilující partnery nebo nedokáží odejít ze vztahu, který jim působí převážně utrpení. Přitahuje je role zachránce muže naprosto nevhodného pro partnerství. Nabízejí mu svou péči a pokoušejí se jeho životní problémy řešit za něj. Volí si často muže buď lhostejné a citově ploché, nebo naopak kruté, asociální a závislé na alkoholu. Jsou takovýmto mužem neodolatelně přitahovány. Podléhají pocitu, že pokud ho budou dostatečně milovat a pečovat o něj, on se kvůli nim zásadně změní k lepšímu. Muži vstřícní, laskaví, stabilní a spolehliví je nepřitahují, jsou pro ně nudní a nezajímaví, zatímco muži nestabilní či násilničtí jsou pro ně vzrušující a podněcující. U muže se objevují typické patologické volby typu „náhražka za matku“ nebo „hledání ztraceného mládí“. Náhražka za matku se objevuje u mužů slabých, závislých, kteří si podvědomě volí silnou, pečující partnerku, kterou pak neustále porovnávají s nedostižným ideálem své matky. Hledání ztraceného mládí je typická volba mužů po čtyřicítce s neuspokojenou potřebou imponovat a působit jako autorita. Volí velmi mladé a nezralé partnerky, u kterých je toto imponování relativně snazší. Takovýto vztah může být (a často bývá) ve svých počátečních stádiích poměrně funkční a úspěšná. Bohužel většinou jen do
doby, kdy partnerka „dospěje“ a přeje si zaujmout rovnoprávnější postavení v partnerském soužití.
3.3 Kontrolní otázky
Pokud žijete v partnerském vztahu, jak jste „kompatibilní“ podle rodičovského a podle sourozeneckého modelu? Co je pro Vás hlavním kritériem při výběru partnera?
4. Partnerské vztahy II Cíl lekce: Ikona1 Seznámit se se základními poznatky z oblasti navazování a udržování a vývojem partnerských vztahů Klíčová slova: Ikona8 Očekávání v partnerských vztazích, vývoj vztahu, manželské krize, nevhodní partneři Délka lekce: Ikona1a 45 minut
4.1 Očekávání v partnerských vztazích Kromě specifických očekávání vyplývajících z rodinných modelů každého z partnerů se ve vztazích objevují i určitá typická obecná očekávání žen a mužů. S humornou nadsázkou je do čtyř bodů pro každé pohlaví zformuloval prof. Kratochvíl.
Očekávání mužů UU (uklizeno a uvařeno) Muži zpravidla očekávají, že mu partnerství poskytne snadné uspokojování základních potřeb – pravidelné jídlo a kvalitní zázemí. Přijde domů a bude mít uvařeno. Žena se ho bude ptát na co má chuť a podle jeho chuti mu připravovat jídlo. Muž v tomto také často srovnává svou partnerku s matkou. Zpočátku může případné kuchařské neúspěchy považovat za roztomilé, nicméně časem se prosazuje lidová moudrost, že láska (v tomto případě spíše spokojené partnerství) procházejí žaludkem. S očekáváním dobrého jídla se pojí také očekávání příjemné domácí atmosféry a útulnosti domova. Součástí toho je i určitý stupeň uklizenosti – vysáto, utřený prach, věci na svém místě. Věci partnerky a dětí by měly být uspořádány na vymezených místech. Toto se však netýká věcí muže – pracovní stůl, věci v dílně tomuto režimu nepodléhají. (V pojmu uklizeno je podle mužových představ zahrnuto také vypráno a vyžehleno).
SEZA (sex, kdykoliv se mu zachce) Druhým typickým mužským očekáváním od manželství je, že muž bude mít snadno dostupné uspokojování svých sexuálních potřeb. Nebude muset partnerku shánět, získávat její sexuální přístupnost pozornostmi, květinami, dárky či přemlouváním. Tu kterou si vybral za partnerku, bude mít v případě potřeby k dispozici, snadno dostupnou, bez nutnosti dobývání, přístupnou jeho zálibám a sexuálním experimentům. Neznamená to automaticky častý sex nebo pestrý sex. Pokud se mu zachce jednou za měsíc, tak to bude jednou za měsíc, pokud třikrát denně, bude sex třikrát denně. Kdykoliv se mu však nebude chtít, dá mu žena pokoj a nebude se vnucovat. OSTA (obdiv stále) Muž očekává, že ho žena bude obdivovat. Žena si bude vědoma, jak je její partner inteligentní, schopný, pracovitý, silný, významný úspěšný, citlivý a mužný – prostě „jednička“, „hvězda“. Bude si toho nejen vědoma, bude mu to také často říkat. Bude ho před ostatními chválit, vyzdvihovat jeho hrdinské činy v práci i doma. Bude obdivovat, jaký je zdatný muž, výborný manžel, vzorný otec. Je-li muž obézní, zdůrazní žena, jaký je silný a statný. Je-li hubený bude ho obdivovat, jak se dokáže udržet štíhlý proti svým tloustnoucím vrstevníkům. Obleče-li si na sebe rifle a seprané triko, bude se jí líbit, jak vypadá sportovně, v obleku ocení jeho eleganci. Bude obdivovat jeho činorodost i schopnost odpočívat, jeho ctnosti i nectnosti, jeho úsměv i hněv. NESTA (nezatěžovat starostmi) Požadavky ženy na spravení vypínače, zajištění jeslí, zaplacení složenek, shánění lístků na koncert považuje muž za nepatřičné. Takové úkoly jsou pod jeho rozlišovací schopnost, případně počítá automaticky s tím, že se o to postará žena, nebo že „se to zařídí samo“. Jakmile na něj žena začne tlačit starostmi, přestává se muž doma cítit dobře. Začne se domácímu prostředí vyhýbat – sává přednost pobytu v práci, hospodě, u maminky, tedy v prostředí, kde za ním jeho partnerka s požadavky nemůže. Existuje samozřejmě i kategorie mužů „domácí kutil“, kteří spravují, zlepšují a rekonstruují vše (někdy i to co není potřeba). Takové činnosti však musejí vycházet z jejich vlastní chuti a ne z toho, že si to jejich partnerka právě přeje. Muž to také dělá svým tempem a ve vlastních termínech.
Očekávání žen POPO (posedět a popovídat) Žena potřebuje sdílet své zážitky, projevit své pocity, mluvit o nich a získat k tomuto sdělování pozorného posluchače a jeho kladnou odezvu. Hlavní součástí tohoto očekávání bývá potřeba „vypovídat se“ ze svých zážitků, pocitů a starostí. Nezřídka však také očekává i určitou vzájemnost. Žena sděluje starosti, potíže, radosti i křivdy. Nepotřebuje, aby jí muž radil, ale spíše aby ji vyslechl, porozuměl a podpořil. Typické mužské komentáře a rady typu „na to se vykašli“, „jsou to všechno blbosti“ nejsou obvykle přijímání příliš vděčně.
DUPO (duševní porozumění) Duševní porozumění znamená, že žena může otevřeně a bez obav se svým partnerem sdílet své prožívání, pocity, postoje, zážitky a názory. Muž je schopen a ochoten nejen naslouchat, ale rozumět tomu tak, jak ona to myslí a cítí. Nezlehčuje a neironizuje její sdělení ani její pocity a názory a neargumentuje proti nim. Existuje samozřejmě také možnost odlišného názoru nebo hodnocení. Taková odlišnost, ale není důvodem konfliktu, spíše podporuje vzájemné obohacování. Duševní porozumění znamená, že žena se může partnerovi svěřit i se svými niternými problémy. Jedná se o názory na život, splněná a nesplněná přání, záležitosti, které jsou důvěrné a intimní. Duševní porozumění také znamená, že partneři spolu prožívají a sdílejí pěkné zážitky A v neposlední řadě to také znamená vzájemnost – i muž je otevřený a autentický pokud jde o jeho niterné potřeby a pocity. VYPO (vycítit co potřebuje) Vyšším stupněm duševního porozumění je takové porozumění, kdy žena nemusí nic říkat a muž vycítí jak jí je a co potřebuje. Žena nemusí o nic žádat a muž spontánně reaguje tak, že vyhoví jejímu přání. Muž se umí vcítit do ženy, a když má žena potíže, je hned po ruce aby mohl být oporou nebo problémy pomohl řešit. Povšimne si, když se žena necítí dobře a spontánně je k dispozici s útěchou a podporou. Sám se zajímá, zda není třeba vynést smetí, jít na vycházku se psem, zajistit nákup. Žena se nemusí o každou hloupost prosit, nemusí dávat pokyny. Muž je vyladěn na stejnou vlnu Muž také ví, že žena potřebuje ocenění za to, co všechno pro rodinu dělá. Muž to nebere jako samozřejmost a nešetří slovy uznání. Také sám a z vlastní iniciativy sleduje, kdy má žena narozeniny, svátek, kdy je výročí seznámení či sňatku a přináší pozornosti, dárky – květiny, šperky. VYCE (vyjadřovat lásku celým životem) Tento požadavek je vlastně rozprostřením předchozích požadavků do delšího času. Muž má mít ženu rád a ona to musí cítit z jeho projevů a chování. Nemá to být nárazové, ale trvalé a stálé. Žena očekává opakované a spontánní důkazy mužovy lásky. V kritických, ale i běžných dnech života je muž oporou a stojí při ní. Poskytuje ji dostatečnou svobodu, ale zároveň dává najevo, že je jeho jediná, a že by bez ní nemohl žít.
4.2 Vývoj vztahu Každý dlouhodobý partnerský vztah prochází vývojem. Přestože jsme jako lidé i jako partneři nekonečně různorodí, objevují se ve vztazích určitá typická vývojová stádia. Partnerství (manželství) před narozením dětí. Partnerství (manželství) s malými dětmi. Partnerství (manželství) s dětmi odrůstajícími, odcházejícími z domova. Partnerství (manželství) po odchodu dětí.
Každé toto období přináší typické úkoly, které musejí partneři (manželé) zvládnout, i typické problémy se kterými se musejí vyrovnat. Problémy často vznikají při přechodu jednoho období do druhého, když partneři (manželé) nepružně přetrvávají na způsobech chování užitečných a ověřených v předchozím období, ale nevhodný do období dalšího. Jiným členění partnerského (manželského) vztahu je periodizace podle délky společného soužití, na: Mladé manželství – délka společného soužití mezi pěti až deseti let, obvyklý věk partnerů v rozmezí osmnáct až třicet let. Manželé si na sebe zvykají, zařizují se, budují vlastní domácnost. Obvykle mají děti a pečují o ně. V pracovní oblasti dokončují svou kvalifikaci a postupně budují kariéru. Výdaje bývají v lepším případě tak akorát s příjmy, bývají podporováni rodiči. Manželství středního věku – délka společného soužití mezi deseti až dvaceti pěti lety, obvyklý věk partnerů v rozmezí třicet až čtyřicet pět let. Partneři jsou ekonomicky aktivní, mají stabilizované společenské postavení a přiměřenou ekonomickou sílu. Z dětí se stávají postupně školáci a studenti, dospívají a osamostatňují se. Žena se již může plně věnovat své kariéře a svým zájmům. Manželství zralého věku – délka společného soužití více jak dvacet pět let, obvyklý věk partnerů v rozmezí čtyřicet pět až šedesát let. Období se také popisuje jako přechodný věk mezi dospělostí a stářím. Pomalu klesá psychické tempo, snižuje se schopnost nového učení, klesá originalita a pružnost myšlení. Vše je ale výborně kompenzováno vyšší psychickou stabilitou a životní zkušeností. V tomto období také začíná klimakterium u žen a u muže se může objevit „panika zavíraných dveří. Dochází k vyvrcholení pracovní kariéry a ke konci tohoto období také k odcházení do důchodu, spojené se závažnou změnou životního stereotypu. Partneři (manželé) si zvykají na to, že se ocitnou po delším období opět spolu sami, nebo že se jejich soužití rozšíří o zetě či snachu a vnoučata. Manželství ve stáří – věk partnerů nad šedesát pět let. Typicky dochází ke snižování výkonnosti a přibývání zdravotních potíží. Manželé jsou si oporou (v lepším případě) nebo je poutá letitý stereotyp. Nastupují obavy ze ztráty druha. Velmi důležitá jsou v tomto období vnoučata, která „přivádějí zpátky“ děti a mohou být katalyzátorem upravujícím vztahy v širší rodině. S ohledem na skutečnost, že téměř polovina manželství je ukončena rozvodem, je důležité neopomíjet také fenomén druhého manželství. V něm se vyskytují některé typické kombinace: Manželství rozvedeného muže, se svobodnou, značně mladší ženou. Milenecký vztah těchto partnerů bývá někdy přímou příčinou rozpadu předchozího manželství muže. Zážitky v původně mimomanželském vztahu natolik kontrastují s mužovým zevšednělým manželským životem naplněným povinnostmi, starostmi a stereotypem, že se v něm mobilizuje nové nadšení a energie a muž opouští původní rodinu, aby začal nový život. Vztah na počátku funguje velmi dobře na základě komplementarity rodičovského (staršího muže) a dětského (mladé ženy). Je otázkou dalšího vývoje vztahu, zda takovéto fungování bude dlouhodobě uspokojivé. Manželství rozvedené starší ženy se značně mladším mužem. Relativně nový fenomén objevující se v sociální skupině ekonomicky nezávislých často vysokoškolsky vzdělaných žen. Díky ženské emancipaci se začínají častěji objevovat vztahy starších žen s mladými muži. Komplementarita i rizika jsou obdobná jako v předchozím případě. Manželství rozvedené ženy s dětmi. Většinou si do nového vztahu nachází rozvedeného muže, věkový rozdíl nebývá příliš nápadný. V předchozím manželství
byli nespokojeni, do nového vstupují s nadějí, že se manželský život bude vyvíjet lépe. Mají již zkušenosti, ze kterých se mohli poučit, ale současně jsou méně přizpůsobiví a hůře mění své stereotypy a návyky. Problémy se také mohou objevovat ohledně výchovy nevlastních dětí. Druhé manželství vdovců a vdov. Zejména ti, kteří měli první manželství šťastné, může působit rušivě srovnávání druhého partnera s prvním Proti zidealizovanému zemřelému partnerovi má při srovnávání reálný živý partner málo nadějí.
4.3 Manželské (partnerské) krize V odborné literatuře (Plzák, Kratochvíl, Plaňava) se uvádějí nejčastěji dvě závažná krizová období, která postihují manželský (partnerský) vztah.
První vývojová krize Příznaky a průběh: Nastává se mezi třetím a sedmým rokem trvání vztahu a její délka je v optimálním případě asi jeden rok. Při jejím vzniku se uplatňuje zejména pokles romantičnosti vztahu a vnímání kontrastu v chování partnera proti období zamilovanosti. Objevuje se také zvýšený počet běžných životních situací, kdy partneři musejí řešit rozpory, drobné neshody, názorové odlišnosti. Častěji se objevuje napětí, naštvání, smutek a zlost na partnera. Krize často přichází bez jakékoliv „velké“ vnější příčiny (v dobrých materiálních podmínkách, bez zasahování rodičů, bez nevěry, bez výskytu anomálních osobnostních rysů u partnerů). Přítomnost uvedených okolností ovšem nástup krize zpravidla velmi urychluje a zhoršuje její průběh. V krizi narůstá pocit nespokojenosti, zesilují názorové rozpory, objevuje se protestní mlčení, stupňují se hádky, pocity zklamání, výčitky. Doporučení pro zvládání Omezení dialogů týkajících se manželských (partnerských) problémů. Utlumení sexuálních kontaktů (velmi individuální). Odklon od romantické lásky. Maximálně věcné řešení praktických problémů – výchova dětí, finance, organizace domácnosti. Orientace na pracovní seberealizaci. Otevření soužití – umožnění každému, aby se věnoval svým zálibám, koníčkům, aby volný čas trávil podle svého. Není účinné ani účelné naléhání na partnera „abychom byli co nejvíce spolu“.
Druhá vývojová krize Příznaky a průběh: Nastává zpravidla mezi 17 až 25 rokem manželství. Bývá méně intenzivní. Může trvat zhruba rok, případně i více let.
Na jejím vzniku se podílí přiblížení konce produktivního věku se zvýšenou citlivostí, obavami, nástupem různých somatických potíží, osamostatnění a odchod dětí. Objevuje se určitá životní prázdnota. Zesiluje závislost ženy spojená s pocitem, že stárne rychleji než muž. U mužů tendence „ještě si naposledy užít“ projevující se navazováním erotických a sexuálních vztahů mimo manželství. Doporučení pro zvládání Programově se odpoutávat od starostí. Zaměření na hledání společně příjemných zážitků. Společné trávení volného času atraktivní formou nebo v atraktivním prostředí. Pokud dojde k nevěrám, pokusit se přes ně přenést (nebývají obvykle vztahově závažné).
4.4 Jedinci nevhodní do dlouhodobých partnerských vztahů U některých jedinců (bez ohledu na pohlaví) se v osobnosti objevují určité charakteristiky, které natolik nepříznivě ovlivňují chování a prožívání, že stávají kontraindikací (závažnou překážkou) pro soužití v dlouhodobém partnerském vztahu. Nejčastěji se jedná o následující, tzv. abnormální osobnosti: Astenická a hypersenzitivní osobnost Jedná se osobnost, u které jsou zesíleny charakteristiky typické pro melancholický typ. O astenické osobnosti hovoříme v případě, že převládá: o celková slabost, o neprůbojnost, o nesmělost, o unavitelnost. O hypersenzitivní (přecitlivělé) osobnosti hovoříme v případě, že převládá: o zranitelnost, o choulostivost, o přecitlivělost na vnější podněty. I malá zátěž vyvolává u těchto jedinců příznaky přetížení. Obecně málo snesou a málo vydrží. Nedovedou se probojovat a prosadit aktivně, silou. Spíše se prosazují pláčem a dávají najevo, že se jim ubližuje a křivdí. Pro partnera je velmi důležité se naučit rozpoznat, kdy má být skutečně ohleduplný a astenika šetřit, těšit a podporovat, a kdy je třeba být přísný a neústupný (aby astenik své slabosti nezneužíval a nemanipuloval celou rodinu). Explozivní osobnost Je krajní polohou cholerického typu. U těchto typů se projevují výbuchy vzteku spojené s hrubými nadávkami, urážkami a v extrémních případech i fyzickým násilím. Explozivní partneři vybuchují při podnětech, které nejsou přiměřené takovéto reakci (tj. jedinci s normální strukturou osobnosti v takových situacích reagují klidně a dokáží bez problému kontrolovat své emoce i chování).
Záchvaty zlosti a agrese se u nich projevují nejprve v domácím prostředí, postupně se přestávají kontrolovat i za přítomností známých, v práci, na veřejnosti. Po výbuchu někdy přichází „omluvná fáze“ kdy násilník svého jednání lituje, omlouvá se, popřípadě se snaží svého partnera různými ústupky nebo dárky usmířit. Soužití s explozivním partnerem je velmi obtížné a rizikové. Partnera staví do situací nepředvídatelně se opakujících krátkých ohrožení. Tento stav může přerůst do dlouhodobého týrání.
Rezonér Je zahořklý, ubreptaný, věčně rozladěný a nepokojený pesimista. S ničím není spokojen, nic se mu nelíbí, na všem najde nějakou chybu. Z ničeho nemá radost a velmi účinně kazí radost všem kolem sebe. Svět vidí jako plný neřádu, podvodu, korupce, nikdo nedělá nic dobře. Rezonér sekýruje druhé, je nesnášenlivý, netolerantní a projevuje vlastní nadřazenost, jako by byli všichni kolem neschopní. S rezonérem se dá v manželství spokojeně přežít, pokud se mu víceméně vyhýbáme. Lze se realizovat více v práci, v péči o děti, s přáteli, v zálibách a koníčcích. Pedant Je přehnaně přesný a pořádkumilovný. Tuto přesnost a pořádek očekává také od druhých. Pedant může vyvolávat pocit stability, důvěru a úctu, ale ne nadšení a lásku. V extrémním případě pedant terorizuje rodinu tím, že ji nutí, aby dodržovala jím stanovený pořádek a časový rozvrh. Pedantický muž musí mít všechny věci dokonale srovnány na svém místě, nesnáší jakýkoliv zásah do svého systému. Pedantická žena má stále pocit, že není dokonale uklizeno, opakovaně všechno umývá, čistí, přerovnává a kontroluje. S pedantem se přežít v případě, že se naučíme oceňovat nesporné výhody tohoto nastavení a současné docílíme, aby pedant neterorizoval svými požadavky ostatní. Schizoidní osobnost Typické je pro ni nedostatečná schopnost prožívat a zejména vyjadřovat emoce a city. Projevuje se citovou plochostí, uzavřeností vyhýbáním se kontaktům s druhými lidmi. Schizoid může být nápadný podivnostmi v názorech, vzhledu a chování, nepřizpůsobivostí až odtržením od praktického života, abstraktními a příliš komplikovanými úvahami a nejasnou komunikací. Aktivnější schizoidní osobnosti okolí spíše provokují svou nekonformností, pasivnější se jí spíše vyhýbají. Schizoidní lidé zůstávají zpravidla dlouho nebo trvale svobodní. Úspěšnost partnerství je hodně závislá na motivaci, toleranci a přizpůsobivosti partnera, zda se dokáže s jejich podivností, nepraktičností, váhavostí a malou vřelostí vyrovnat, protože přizpůsobení nebo změnu v chování a prožívání schizoidní osobnosti není možné očekávat. Asociální anetická osobnost
Je charakteristická oploštěním až vymizením vyšších citů – zejména soucitu, vřelosti a laskavosti. Projevují nezájem o život druhých lidí a bezohlednost k okolí. Často se dopouští amorálního nebo kriminálního jednání. Typickými variantami jsou flákači, absentéři a recidivisté. U žen se objevuje výrazná nepořádnost, špína, osobní nečistota, zanedbávání dětí. U mužů absentérství, parazitizmus, nezájem o rodinu a děti. Pravděpodobnost uspokojivého dlouhodobého partnerského vztahu s asociální anetickou osobností je téměř nulová.
Hysterická osobnost Je charakterizovaná vysokou emocionalitou, živou představivostí, zvýšenou potřebou pozornosti a sebeuplatnění, sebepředváděním, dramatičností, přeháněním a egocentričností. Často velmi nepříjemně prožívá rozpor mezi živými romantickými představami a šedou banální zkušeností. Buď utíká do světa fantazie, nebo se kolem sebe snaží vyvolat rozruch, který se pestrostí fantazie přibližuje. Přehání, vymýšlí si, zveličuje, „hraje jako na divadle“. Někdy jí splývají hranice mezi realitou a fantazií. City jsou velmi nestálé a přelétavé, často přecházejí z extrému do extrému. Hysterické osobnosti dokážou být buď ohromně nadšené nebo hned zase strašně zklamané. Pak nezřídka hovoří o sebevraždě nebo se o ni demonstrativně pokoušejí. U mužů se hysterie někdy projevuje paradoxně ve smyslu přehánění vlastní maskulinity (mužnosti). Nadměrným a zbytečným zdůrazňováním vlastní síly, předváděním hrdinských výkonů a samoúčelných odvážných kousků nebo stylizováním se do role neodolatelných svůdců a sexuálních atletů. Při soužití s hysterickou osobností je důležité uchovat si nadhled a odstup, nenechat se vtahovat do hádek a scén. Je potřeba akceptovat, že hysterická osobnost má velkou potřebu pozornosti, ocenění a obdivu. Dožaduje-li se toho neadekvátním dramatickým způsobem, nemá se takovému chování věnovat pozornost. Na druhé straně je potřeba uvedené potřeby alespoň částečně uspokojit. Partner by měl věnovat hysterické osobě dostatečnou pozornost a projevovat ji uznání obdiv a lásku a to zejména tehdy, když se chová nehystericky, adekvátně situaci, normálně. Žárlivecká osobnost Žárlivec žije v obavách, že mu jeho partner je, byl nebo by mohl být nevěrný. Tato myšlenka ho kompletně ovládá a svého partnera podezírá, kontroluje, sleduje a vyžaduje od něj neustálé důkazy věrnosti. S důkazy není spokojen, protože věrnost přesvědčivě dokázat nelze. Žárlivost může mít různý stupeň návaznosti na reálnou situaci, různou intenzitu (určitá intenzita žárlení nerozličně k lásce patří a je normální) a různou ovlivnitelnost. Při chorobné žárlivosti by partneři neměli reagovat na pokusy žárlivce o vyslýchání a kontrolu, neměli by se nechat vtáhnout do vysvětlování a sebeobhajování. Je-li psychopatický žárlivec nekorigovatelný a tyranizuje partnera, je účelný včasný rozchod. Osoba závislá na alkoholu
Jde o jedince, jehož závislost na alkoholu (případně jiné látce), dosáhla takového stupně, že mu působí problémy ve společenských vztazích a oslabení duševního a tělesného zdraví. Přes prohlubující se problémy a potíže není tento jedinec sám schopen přestat pít nebo pití podstatně omezit. Své pití nevnímá jako problém. U mužů se obvykle objevuje společenský (anglo-saský) typ pití. Chodí pít s přáteli do hospody nebo organizuje pitky v bytě či na pracovišti. Žena závislá na alkoholu pije obvykle sama (románský typ) a své pití tají a skrývá. Za svou závislost na alkoholu se stydí, láhve s alkoholem si schovává do různých skrýší. Ve střízlivém stavu se obviňuje, pláče a slibuje nápravu. Dlouhodobé uspokojivé soužití s člověkem závislým na alkoholu není možné. Většinou je jedinou variantou léčba a následná úplná abstinence. V případě, že se partner nechce jít léčit, je alternativou co nejrychlejší ukončení vztahu.
Jiné problémy v osobnosti Zvláštní problém mohou v partnerském vztahu představovat abnormální sexuální preference a homosexuální orientace. Homosexualita není deviací (úchylkou) ale normální variantou sexuální orientace. Nejedná se pouze o preferovaný způsob sexuálního ukájení, ale také o vytváření citové vazby na osobu téhož pohlaví se všemi znaky typickými pro vztahy heterosexuální. Homosexuální jedinci jsou schopni kvalitních dlouhodobých partnerských svazků s osobou stejného pohlaví. Problém nastává, pokud z nějakého důvodu (náboženská víra, společenský tlak, nevyjasněná orientace) vstoupili do svazku s osobou opačného pohlaví. U abnormních sexuálních preferencí se jedná zejména o: pedofile (preference dětí), fetišismus (preference objektů přímo nesouvisejících s primárními pohlavními znaky), exhibicionismus (prezentace genitálií před druhými lidmi), voajérství (tajné sledování erotických aktivit druhých), transvestismus (převlékání do šatů druhého pohlaví), masochismus (potřeba ponižování nebo trýznění), sadismus (potřeba ponižovat nebo trýznit). Protože se jedná o téma specifické a rozsáhlé, a protože překračuje účel a rozsah našeho textu, odkazujeme případné zájemce na odbornou literaturu zaměřenou na problematiku sexuálních deviací.
4.5 Kontrolní otázky
Jaké je Vaše očekávání do partnerského (manželského) vztahu?
5. Krize v životě člověka Cíl lekce: Ikona1 Pochopit význam a současně nevyhnutelnost krizí v průběhu životní dráhy. Porozumět standardnímu průběhu krize a možnostem osobního růstu, které krizové situace přinášejí
Klíčová slova: Ikona8 Krize, druhy krize Délka lekce: Ikona1a 45 minut
5.1 Úvod Krize je přirozená součást světa. Setkáváme se s ní na všech možných úrovních od fyziky přes biologii, ekonomiku až po medicínu, od molekul přes jedince, civilizace až po vesmíry. Z pohledu lidského života je jeho nevyhnutelnou součástí. Přesto v nás představa krize vyvolává neurčitou směs pocitů úzkosti, obav a nejistot. Hlavním důvodem je to, že nás krize ohrožují a často nelze dopředu s jistotou říci, kdy vypuknou a jaký bude jejich výsledek. A přece je v každé krizi šance, příležitost ke změně, posunu, vývoji. Už jen toto povědomí může být silou, která umožní krizemi procházet a úspěšně je překonávat.
5.2 Co to je krize Krize je situací, kdy jsme vystaveni podnětům, které neumíme zvládnout. Jak již bylo naznačeno, krize s sebou současně přináší dvě dimenze: nebezpečí, příležitost. V průběhu života se člověk může setkat s různými druhy a různou intenzitou krizí. Některé jsou nevyhnutelné, některé potkají jenom některé jedince. Základní rozčlenění krizí vypadá následovně: Situační krize – jsou to události, které jsou vyvolány vysokým nepředvídatelným stresem. Převládají zde tři okolnosti: Ztráta nebo její hrozba – zdraví, blízkého člověka (zvířete), zaměstnání, domova. Závažná změna (nebo její očekávání) – rozvod, stěhování, životního rytmu nebo stylu, narození postiženého dítěte. Obtížná volba – rozhodování mezi dvěma partnery, koho propustit ze zaměstnání, koho přijmout na volné místo. Krize z očekávaných životních změn (tranzitorní krize) – v průběhu života jsme nuceni se vyrovnávat s řadou přirozených překážek, které vyplívají z nároků vývoje a zrání. S těmito krizemi, zákonitě přicházejícími v určitých obdobích jsme konfrontování ve dvou oblastech: v oblasti individuálního vývoje (např. puberta, klimakterium) v oblasti rodinného životního cyklu (např. narození dětí, odchod dětí z domova) Krize pramenící z náhlého traumatického stresoru – krize tohoto typu jsou vyvolány mocnými vnějšími stresory, které člověk neočekává a nad nimiž nemá téměř žádnou kontrolu.
Takovýmito událostmi je člověk obvykle zdrcen a ochromen. Jedná se o situace typu přírodních katastrof, znásilnění, válečného stresu, těžké autonehody. Krize pocházející z narušené osobnosti (psychopatologie) – lidé s dispozicí k duševnímu onemocnění jsou obecně zranitelnější než běžná populace. Jsou také hůře připraveni zvládat běžné zátěže a vývojové nároky. Neodkladné krizové stavy – sem patří akutní stavy a situace jako je: psychotické stavy (akutní propuknutí duševního onemocnění), akutní intoxikace (alkoholem, nebo jinou drogou), sebevražedné pokusy, nekontrolované afekty zlosti a agrese, akutní psychické vyčerpání.
5.3 Průběh krize Z hlediska průběhu krize můžeme sledovat určité zákonitosti. Samotná krize netrvá obvykle dlouho. Pro přehlednost je možné vývoj krizového stavu rozfázovat do krátkých stádií, které někdy trvají pár hodin, někdy pár dnů (tyto časové dimenze se pochopitelně netýkají krizí tranzitorních, které jsou delší). Fáze 1 – Vnímání ohrožení: Typickým prožitkem je zvýšený pocit úzkosti. Aktivizují se svépomocné mechanismy, případně se objevuje snaha vyhledat pomoc u druhých lidí (přátel, partnera, rodičů,…). Neosvědčí-li se to, v rozmezí minut až dní nastupuje další fáze. Fáze 2 – Prohloubení zmatku: Prožitek zranitelnosti a nedostatečné kontroly nad situací, někdy se objevuje ochromení a neschopnost situaci řešit. Může objevit náhodné chování (vnějšímu pozorovateli může připadat jako zmatené). Pokud se neobjeví řešení a úzkost přetrvává, nastupuje další fáze (v průběhu hodin až několik dní). Fáze 3 – Přerámcování krize („srovnání v hlavě“): Jedná se o pokus vysvětlit si krizi nějakým nám známým způsobem, s jehož řešení máme zkušenosti. Může se podařit tímto „srovnáním“ krizovou situaci zvládnout. V případě, že ne, nastává poslední fáze Fáze 4 – Závažný rozpad psychiky: Úzkost přerůstá v paniku. Objevují se hluboké změny v myšlení, vnímání a emocích. Pro zvládnutí krize v této fázi je nutná odborná pomoc – psychologa, psychiatra, krizového centra, linky důvěry.
5.4 Kontrolní otázky
Máte osobní zkušenost s nějakou krizovou situací? Pokud ano, jak se Vaše jednání a prožívání lišilo od běžných životních situací?
6. Mentální hygiena a zdravý životní styl Cíl lekce: Ikona1 Seznámit se s problematikou mentální hygieny a zdravého životního stylu. Osvojit si základní pravidla a principy pro jejich aplikování do osobního i profesního života. Klíčová slova: Ikona8 Mentální hygiena, životní styl Délka lekce: Ikona1a 45 minut
6.1 Pojem mentální (duševní) hygieny Duševní hygienu můžeme chápat jako obor zabývající se hledáním a nalézáním efektivního způsobu života, optimální životní cesty pro každého člověka. Na rozdíl od matematiky nebo třeba i medicíny v duševní hygieně lze jen obtížně nacházet univerzální či stoprocentně platné návody a recepty.
6.2 Praktická doporučení pro dosažení zdravého životního stylu Pokud chceme dosáhnout úpravy svého životního stylu tak, aby odpovídal poznatkům vycházejícím z mentální hygieny, je dobré zvážit následující doporučení: Oblast sebepoznání, sebereflexe a sebeřízení poznej sama sebe (jaká jsi – jaké jsou tvé přednosti, jaké jsou tvé rezervy, co chceš dosáhnout, na co máš) přemýšlej o sobě, o svých činech důvěřuj si, měj odvahu buď cílevědomá, vytrvalá a současně přizpůsobivá okolnostem stanov si cíl na každý den, na každé ohraničené období, formuluj si svůj životní cíl dělej to, co tě uspokojuje, naplňuje využívej času i příležitostí vzdělávej se, rozšiřuj a prohlubuj své znalosti a dovednosti vnímej své úspěchy, oceňuj se za ně omyly a chyby ber jako příležitosti k dalšímu růstu
neboj se nepříjemných informací o sobě uč se ovládat, neunáhluj se (v jednání i soudech o druhých) pokud to jde, tak se usmívej raduj se z maličkostí buď v kontaktu s realitou, neutíkej do snění buduj vztah k přírodě věnuj se zálibám, které tě uspokojují věnuj přiměřený čas kvalitnímu pasivnímu odpočinku a spánku nekuř (když tak jen výjimečně a to si pak užij) alkohol pij uměřeně čaj a černou kávu pij tak ať je ti ku prospěchu, nikoliv ke škodě ilegální drogy užívej, jen když máš jistotu, že je zvládneš (a tu nemáš nikdy) bav se, směj se, raduj se snaž se být přirozená zvažuj co je podstatné a co nepodstatné (ale ne příliš dlouho) hrej si, tvoř a vymýšlej vstřebávej moudrost druhých pečuj o své tělo a svůj zevnějšek oblékej se tak, aby tě to těšilo a bylo to přiměřené situaci udělej si dost času na sebe vnímej svoje tělo a jeho potřeby
Vztahy s druhými lidmi pečuj a rozvíjej dobré mezilidské vztahy uč se nacházet opravdové a trvalé vztahy na bázi úcty a tolerance přemýšlej o své závisti a žárlivosti snaž se chápat a odpouštět věnuj se erotickým vztahům a užívej si kvalitní a bezpečný sex nesuď jen podle jednoho hlediska i druzí mohou mít pravdu předcházej konfliktům, ale nevyhýbej se jim když už ke konfliktu dojde, snaž se o spravedlivé řešení buduj rodinné vazby a vztahy pracuj na vztazích s dětmi starej se o své rodiče a příbuzné nemocnice a hřbitovy patří k životu stejně jako nemoc a smrt chovej se k druhým tak, jak bys chtěla, aby se druzí chovali k tobě Myšlení a emoce to jak myslíš a to co si představuješ ovlivňuje tvoje konání snaž se uvažovat reálně a v pozitivním naladění zaměřuj se na pozitivní prožitky v průběhu dne novinky ber jako dobré zprávy
problémy jako výzvy a příležitosti stres jako koření života
Komunikace a asertivita uvažuj o svých motivech, cílech a možnostech ber riziko jako přirozenou součást každého rozhodnutí obhajuj svá práva a respektuj práva ostatních komunikuj bez obav a zbytečného napětí nauč se asertivní práva, dovednosti a techniky Péče o tělo uvažuj o svém dýchání a nauč se správně dýchat choď pěšky začni ráno studenou sprchou a jemným protažením denně cvič, nejlépe ve zdravém prostředí prováděj pohybovou aktivitu o sportovní – turistiku, cyklistiku, plavání, běh, lyžování tanec, aerobní cvičení, posilování,… o běžnou – procházky se psem, s dětmi, chůzi po schodech, sex, domácí práce, nákupy,… choď na masáže, do sauny Výživa nezapomeň se v klidu nasnídat denně syrové ovoce a zeleninu pij – denně dva až čtyři litry vody (minerálky, stolní vody, ovocné a bylinné čaje,…) pozor na tuky opatrně s cukry (lépe v medu, nebo v ovoci) nepřeháněj to se salámy a uzeninami na potravinách nešetři uvažuj o biopotravinách jez alespoň pětkrát denně v menších dávkách jídlo si pěkně uprav a vyčleň si na něj dostatek času jez malá sousta a důkladně je rozžvýkej při jídle si dělej přestávky nikdy nepřikusuj k jídlu problémy Prevence pravidelně kontroluj svou hmotnost choď na pravidelné preventivní prohlídky (k praktickému lékaři, gynekologovi i zubnímu lékaři) při potížích neodkládej návštěvu lékaře nauč se základy první pomoci
zvyšuj odolnost svého imunitního systému o pobytem v přírodě – vodou, sluncem, vzduchem o psychicky – smíchem, sportem, zpěvem, autogenním tréninkem, jógou,…. o sociálně – tréninkem spolupráce, postupnému se vystavování sociálně nepříjemným, situacím, pomocí druhým.
Reference 1) Bedrnová, E. a kol. (1999). Duševní hygiena a sebeřízení pro vysokoškoláky a mladé manažery. Praha: Fortuna. 2) Hayes, N. (2005). Psychologie týmové práce. Praha: Portál. 3) Jarošová, E., Komárková, R., Pauknerová, D., Pavlica, K. (2005). Trénink sociálních a manažerských dovedností. Praha: Management press. 4) Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia 5) Komárková, R., Slaměník, J., Výrost, J. (2001). Aplikovaná sociální psychologie III, sociálně psychologický výcvik. Praha: Grada. 6) Kratochvíl, S. (2000). Manželská terapie. Praha: Portál 7) Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál 8) Míček, L. (1976). Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN 9) Mohapl, P. (1990). Vybrané kapitoly z klinické psychologie I. Olomouc: UP 10 Mohapl, P. (1991). Vybrané kapitoly z klinické psychologie II. Olomouc: UP 11) Smékal, V. (2002). Psychologie osobnosti. Brno: Barrister a Principal. 12) Šafář, M. (2000). Psychosociální výcvik pro manažery. Nepublikovaný materiál. 13) Vybíral, Z. (2000). Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál. 14) Voráčková, D. a kol. (2002). Krizová intervence. Praha: Portál
