když dopis z roku 1991 z Mezinár. kynolog. federace (F.C.I.) změnil náš chovatelský řád, protože až po čtyřech známých generacích může být štěně zapsáno v kontrolovaném chovu. Jedinci v evidovaném chovu mají před zkratkou plemenné knihy číslem zápisu označení REG. (registr). Jejich partneři při krytí musí mít normální průkaz původu. V roce 1992 napsala Stanislava Bogdanová Tak to byly první krůčky samojedů na našem území a opravdu první vrhy od písmene A, na kterých se podílely chovatelské stanice Eskimokou CS (Z.Kohl), Bílá Pálava (L.Křížová) a významnými chovatelskými stanicemi v začátcích byly rovněž Kurýr CS (M. Gryce) a Jamamba (S.Bogdanová). O této ch. stanici si povíme něco příště. J. Janková
Cesta do neznáma
Bylo to v den, kdy se v České republice konal nejdelší závod psích spřežení, zvaný Šediváčkův long. Bylo to dokonalé sehrání počasí a přírody. Účastníci Šediváčkova longu musí za dobu pěti dnů zdolat vzdálenost 333 km.a jednu noc je povinný bivak. Já jsem svou výpravu podniknul přesně v den, kdy se na Šediváčku bivakovalo. Celý podzim jsem si plánoval celodenní výpravu se svými psy a plně jsme na to trénovali, jako by nás čekal nějaký vysilující závod. O Šediváčkův long se hodně zajímám a mým snem je se jednou odhodlat a tohoto závodu se zúčastnit. Zima už nastala, ale sníh pořád nikde. Některé dny bylo sice mrazivé počasí, které psy nadchlo k dlouhému tréninku, ale bez sněhu to nebylo pořád ono. Tajně jsem doufal v to, že sníh v nejbližší době napadne a podnikneme vytouženou výpravu. Psi už byli v plné kondici a můžu s klidem v duši říct, že takhle vytrénované a sehrané spřežení jsem ještě nikdy neměl. Dokázali běžet i pět hodin v kuse bez sebemenší únavy. Byli prostě skvělí, Címa, které byly v té době dva roky, vedla sama celé osmispřežení a byla to radost dívat se na ní, jak je při běhu krásně osvalená, rychlá a se vším si ví rady. Konečně když už začal líně padat sníh, naskytla se naděje, že to snad tentokrát vyjde a splní se nám náš sen, pro který jsme tak tvrdě dřeli. Ještě toho dne klesla teplota na –15°C a začalo silně sněžit a byly to dokonalé podmínky pro naší výpravu. Toho večera jsem si vzal do předsíně saně, do kterých jsem uložil všechny své věci, které byly potřeba. Nestačil jsem ušít velký vak na saně, do kterého bych všechno dal. Měl jsem jen malý, do kterého se vešlo jen krmení pro psy, misky a spací pytel, takže jsem další věci dal do dvou sportovních tašek a vše překryl plachtou a upevnil gumovým lanem.Do malého vaku, který byl nejblíže věže u saní, jsem dal nejdůležitější věci, které bych potřeboval třeba v kritických situacích rychle najít. A že těch věcí nebylo málo, vše jsem vzal dvakrát pro všechny případy, i psům se vzali granule a maso na tři dny. Seznam všech věcí se vytvořil už na jaře, takže se nebylo už čím zabývat. Vše už bylo sbaleno a upevněno na saních a připraveno na ráno. Už zbývalo jen obléknout psy do popruhů, zapřáhnout a vyjet na pospas přírodě. Ještě než jsem šel spát, přepadla mě chuť jít ještě jednou ke psům a probrat s nimi následující den a podrbat jim jejich huňaté kožichy. Vešel jsem do jejich vyhřáté místnůstky a posadil se k nim do slámy. Psi se ke mně hned shlukli a nadšeně vrtěli svými dlouhými ocasy. Řekl jsem jen: ,,Tak holky, pořádně se vyspěte, zítra nás čeká dlouhá cesta, pro kterou jsme tak dlouho dřeli, zítra se tam někde budeme prohánět s mrazem o závod a napospas přírodě, kde budeme jen my jako tým a nikdo jiný.“ Psi mezitím usnuli a já odešel bezhlučně zpět do domu. Následující den ráno jsem vstal v sedm hodin, kdy byla ještě tma. Venku bylo zataženo a rtuť teploměru ukazovala –12°C. Vypadalo to, že se určitě přes den strhne pořádná sněhová bouře. Posnídal jsem jen černou kávu a sušenky, které jsem nedočkavostí ani nedojedl. Saně jsem vyvezl z verandy na čerstvě napadaný sníh, po kterém se chodilo jak po peřince. Já byl oblečen jen do svetru, protože bylo na plánu, že pustím a pozdravím psy, vyvezu saně a hned zase zalezu do domu, kde se obléknu do několika
32
vrstev oblečení a do teplých zimních bot. Z věšáku u psů jsem vzal tažná lana a Címa, která jako první zaslechla cinknutí karabin, se šťastně rozštěkala a hned po ní celá smečka a nastalo ohlušující štěkání všech osmi psů. To ráno se ještě rozhodovalo o tom, kdo vlastně pojede. První jsem vyloučil Dýnu, která za měsíc porodí štěňata a nechtěl jsem nic riskovat. A vzhledem k nočním teplotám, které se pohybovaly i okolo – 20°C, tak se vyloučila i kolie Cherry, má neuvěřitelnou chuť tahat a má obrovskou sílu a ďábelskou výdrž. Jenže její srst není přizpůsobená takovým mrazům a v noci bych riskoval její prochladnutí. Takže psů mi zbylo šest. Je to sehraná šestka, s kterou jezdím nejraději. Nejvíce jsem spoléhal na svého leadera Címu, za ní jsem vždy zapřahal mladou dvouletou Alasku, dříve byla stavěná na čelo spřežení, ale má krátké nohy, a tak není nejrychlejší, ale vytrvalost a sílu vydá za dva. Vedle ní se skvěle osvědčilo zapřahat Blaženku, která je už velice zkušená a dokáže výborně zaučit mladé psy. Je to asi nejbláznivější pes ve smečce, je hodně štíhlá a tím i velmi hbitá a rychlá. Naposledy jsem zkontroloval, jestli všechno vybavení pevně drží a už se konečně začalo zapřahat.První šla na řadu obvykle Címa, ta už přešlapovala vpředu a čekala, až ji připnu k postroji lano. Vrtěla směle ocasem a bylo vidět, že má dobrou náladu a už se nemůže dočkat. Až k začátku saním jsem postupně zapřáhl celý tým a už zbývalo jen otevřít bránu u vjezdu, trhnout za vypouštěcí karabinu a vyjet tam, kam nás to bude lákat. Saně sebou trhly a psi vyrazili jako střela, jen o chlup jsem saněmi vybral sloup u brány a vzápětí další zatáčku, která směřovala doleva na rozsáhlou louku. Všichni psi běželi krásným sprintem a ani půlmetrová pokrývka sněhu je nijak nezbrzdila. Po půlhodinovém skákání přes navátý sníh jsme vjeli do lesa a psi se přizpůsobili běhu na dlouhou trať a začali klusat.Já měl konečně kontrolu nad řízením saní a kochal jsem se nádherou přírody, kde přes stromy začalo pomalu prosvítat slunce a já začal uvažovat nad tím, proč vlastně někteří longoví mašeři dávají pryč své staré psy, kteří pro ně celý život dřeli a přinášeli jim tohle nádherné potěšení a dobrodružství. Já jsem teď měl ve středu spřežení třináctiletou fenu Éru, které se žádný mladý pes ani trochu nevyrovná v její neskutečné a radostné chuti tahat a v životě jsem neviděl, aby měla lano povolené, takový dříč se rodí snad jednou za deset let. Vyjeli jsme z lesa a hned následoval asi pětisetmetrový prudký kopec dolů, pod kterým byl malý rybník a začínala chatová oblast, takže jsem stál celou dobu na brzdě a sněžnou kotvu jsem měl připravenou po pravé ruce pro případ, že by se před námi objevily srny, to bych musel kotvu zaseknout jedině o strom. Naštěstí se nic takového nemuselo uskutečnit. Projeli jsme okolo několika chat po poměrně
33
široké a uježděné cestě až k dlouhému vyvýšenému kopci, kde jsem slezl ze saní a chvíli běžel vedle psů. Mezitím se zvedl vítr a celá obloha se opět zatáhla. Nahoře nás čekalo pěkné překvapení. Psům se začaly vířit kožichy a začala doslova sněhová bouře. Začal padat nepříjemný tvrdý sníh, který šlehal do tváře. Zastavil jsem a z vaku vyndal další bundu, natáhl kapucu na hlavu a šálou jsem zakryl ústa a nos. Vjeli jsme na cestu, která byla nejméně metr a půl zaváta sněhem a zde došla práce na nejsilnější psy ve spřežení, byli to Tonda a Ambra. Tonda je už stárnoucí chlapík, ale je to zlatý pes, jemu stačí když je na svém místě před saněmi (zadák), odvede si svou práci, lehne a nabírá síly na další etapu. Ambra je zas velmi snaživá fena, utáhne vše, co jí dám a síly má na rozdávání. Po pár minutách snahy a poskakování v hlubokém sněhu jsem zastavil saně, slezl a vydal se prošlapávat psům cestu, po půl kilometrovém šlapání cesty šli celou dobu za mnou psi a konečně jsme vjeli na rozsáhlou louku, kde už se dalo znovu vlézt na saně a alespoň pomalým tempem jet dále. Trvalo nám asi hodinu, než jsme se dostali do závětří k hustému lesu. U lesa byla strmá cesta, kde nejspíš v létě jezdí lidé do svých chat. Takže jsme jí sjeli pořádným šusem dolů a alespoň jsme ze sebe setřepali namrzlý sníh. Po pravé straně byla menší mýtina, kde stál malý opuštěný dřevěný srub, u kterého bylo místo jak pro odpočinek psů, tak i pro rozdělání ohně. Psi se už potřebovali něčeho teplého napít a sežrat kus masa. Všude okolo bylo plno suchého dřeva, které okamžitě vzplanulo, a tak jsem dal do nádoby sníh a v hliníkové nádobě ho rozpustil. Mezitím si psi pochutnali na zmrzlém masu z mladých kuřat a spokojeně vrtěli svými huňatými ocasy. Napili se teplé vody, vyhrabali si ve sněhu hluboké pelíšky, do kterých se zkroutili a přikryli si čenichy ocasy. Zatímco psi tiše podřimovali, tak já si pekl maso na malém ohni a plánoval další směr naší výpravy. Najedl jsem se, pohladil všechny psy v jejich sněhových doupatech a dal jim ještě napít teplé vody, ve které bylo rozpuštěno pár granulí. Vtom začalo opět mezi stromy prosvítat slunce a já ze sebe sundal bundu, na které byla ještě ledová skořápka.Psi se oklepali, se saněmi udělali kolečko okolo srubu a už se zase jelo. Klesání bylo ještě dlouhé a najednou se před námi objevilo několik dalších opuštěných chat a cesta rázem končila u poslední z chat. Naskytl se nám ale krásný výhled na Hracholuskou přehradu. Naštěstí byla po pravé straně úzká cesta vyjetá nejspíš od traktorů, které lesem tahaly stromy. Psy nebaví, když se musí vracet stejnou cestou, kterou přijeli, a tak jsem se psy nesnažil ani otáčet. Psi se nadšeně rozběhli úzkou cestou a v tom jsem si všiml, jak
Ambra nahlas čichá a kouká do dáli s nastraženýma ušima, ona je totiž největší lovec z celé smečky. V té chvíli celé spřežení nastražilo uši a zuřivě se všichni rozštěkali. Psi nabrali rychlost a já se nemusel ani odrážet, ale uřídit saně v tak úzké cestě vyžadovalo velké soustředění a dalo to dost zabrat. Trvalo nám to chvíli a už jsme byli zas na zasněžené louce, kterou ozařovalo slunce. A v tom na nás čekalo snad stohlavé stádo syk, které stálo asi třicet metrů od nás. Zarazil jsem kotvu do země a počkal, až stádo uteče z našeho dohledu. Psi pronikavě pištěli, trhali saněmi a co největší silou se snažili uvolnit. Syky už konečně zmizely z dohledu a už jsem měl zas celé spřežení pod kontrolou. Když vám přeběhne taková kořist kousek před vámi, tak ani ten nejlepší leader se neubrání touhy lovit. Po hodině jsme
34
objeli celou louku a psi se ještě po chvilkách rozhlíželi, jestli někde nezahlídnou nějakou zvěř, aby si užili ještě trochu vzrušení, ale to se naštěstí nestalo. Den už se začal blížit ke svému konci a slunce postupně sláblo a já se rozhodl, že objedem les směrem po zpáteční cestě a utáboříme se v jednom srubu, který si postavila skupinka chovatelů koní, který byl asi hodinu od nás. Ještě naposledy jsem zastavil a dal psům suchary na posilněnou. Psi po chvilce dojedli a mohli s dobrou náladou znovu vyrazit, až na Tondu, který se nepříjemně mračil a bylo vidět, že už toho má pro dnešek dost, ale po pár povzbudivých a veselých slovech se znovu zapojil do tempa ostatních a už nám to zase svištělo. Nahodili jsme rychlejší tempo, abychom to do setmění stihli a psi to uvítali a zřejmě věděli, že už se blíží cíl. Krajina a atmosféra vypadala jak na Aljašce, saně skřípaly pod zmrzlým sněhem, slunce pomalu mizelo za obzor, já se zvesela odrážel, abych psům usnadnil práci a vesele je pobízel. Psi vypadali šťastně, pohybovali se zlehka a jejich hlasité dýchání se nedalo přeslechnout. Címě jsem řekl: ,Ještě chvilku vydrž, za chvíli budeme u cíle, všechno děláš výborně, jste šikovný holky!“ Z dáli už byl vidět opuštěný srub, ten byl vždy zamčený, ale na srub navazovala velká zastřešená veranda, která dokonale chránila před silným větrem. Přejeli jsme silnici, po které už dlouho nikdo nejel, ve sněhu nebyly vidět žádné vyjeté koleje od aut, a tak jsme bezstarostně dojeli až ke srubu. Spřežení se samo zastavilo a já zasekl kotvu o kůl verandy. Šel jsem ke psům, sundal si rukavice, prsty jsem zabořil do jejich zmrzlých huňatých kožíšků a každému řekl pár slov: „Hodná Ambra, dneska jsi byla moc šikovná, byl jsem s tebou moc spokojený, dostaneš o masíčko navíc.“ Nebo: ,,Moje malá Alasko, dneska jsi toho musela našlapat dvakrát tolik kvůli tvým kraťoučkým nožičkám, ale obďivuji tě, že to všechno tak zvládáš a nikoho nebrzdíš, jsi zlato!“ Címa už vepředu vrtěla ocasem a těšila se, až jí taky podrbu a něco hezkého jí řeknu. Psi tohle velice oceňují a když ví, že po každém dobrém výkonu, kdy jim celou cestu říkáte klidným hlasem, jak jsou šikovní,tak jsou pro vás druhý den schopni udělat to samé, protože ví, co je na konci celé té dřiny čeká. Psy jsem vypřáhl z dlouhého lana, kterým jsou připnuty k postrojům a nechal je jen na krátké šňůře, kterou jsou připnuti k obojkům. Mezitím už si vyhrabali útulná doupata, z kterých jim koukaly už jen hlavy. Já už jsem sháněl suché dřevo na rozdělání ohně, kterého v hustém lese za srubem bylo dost. Podařilo se mi okamžitě udělat malý plamínek, na který jsem postupně přikládal a dále chodil pro dřevo, aby nám vystačilo na celou noc. Sníh se už v malé nádobě pomalu rozpouštěl a já do vody přidával malé zmrzlé kousky kuřat a vyndával misky z vaku saní. Psi zaslechli cinkání misek a ucítili neodolatelnou vůni vývaru a okamžitě vyskočili ze svých sněhových doupat a nedočkavě se olizovali a přešlapovali. Mně už se zbíhaly sliny z neskutečného hladu a už jsem se nemohl dočkat na svojí porci vepřového masa, které si upeču na ohni. Každému psovi jsem dal do misky granule a zalil je teplým vývarem a každému přihodil kus masa. Psi tuto dobrotu s hlasitým mlaskáním snědli a Tonda, který jako první dojedl, se schoulil do klubíčka a začal podřimovat. Teď už konečně přišla řada na mě a olizováním a mlaskáním jsem se od psů moc nelišil. I psi na mě s vyvalenýma očima koukali a určitě by si dali ještě se mnou. ,,Ne holky, už vám nemůžu dát, musíme si nechat ještě něco na ráno a co kdyby jsme se náhodou rozhodli zde zůstat ještě nějaký den,“ řekl jsem. Přiložil jsem na oheň, vzal si ze saní karimatku a spacák a lehl si k nejstarší feně Éře, která to s úsměvem uvítala, opět jí patřil můj obdiv, že v tolika letech dokáže to, co dokázala a vůbec se tomu nebrání, hladil jsem jí dobrých půl hodiny, ale Blaženka, která to viděla, si to nedokázala vysvětlit a začala pištivě štěkat, tak jsem jí odepl z lana a nechal jí, ať leží vedle mě. Pod svítící čelovkou jsem do sešitu zakreslil a zapsal všechny údaje a vzpomínal na všechno, co se toho dne odehrálo. Na nebi svítila jen jedna hvězda, kterou po chvíli zakryl mrak a začal se zvedat vítr. Po pár minutách začala hotová bílá vichřice, rychle jsem vzal spacák a karimatku, kterou jsem rozložil na saně, vlez na ně a na sebe natáhl spacák a plachtu. Nebylo na metr vidět, byl jen vidět malý plamínek v ohništi, který pomalu dohasínal. Na mně se tvořila už pěkně těžká vrstva sněhu, kterou nemělo cenu ani otřepávat. Vzbudil jsem se asi za pět hodin a když jsem chtěl zjistit, jak to venku vypadá, vpadla mi do spacáku překvapivá vrstva sněhu, která mě okamžitě probrala. Přibylo přinejmenším deset centimetrů sněhu a teplota byla kolem mínus patnácti stupňů celsia, světlem čelovky byly vidět jen hromádky zasněžených psů a po ohništi ani stopa. Bylo mi jasné, že už neusnu, a tak jsem vyhloubil nové místo na ohniště, abych ohřál psům vodu a snídani a sobě čaj. Byla ještě noc a první se zpod sněhu vyhrabala Alasky hlavička, pozdravil
35
jsem jí a podrbal na hlavičce. Po chvilkách se postupně každý pes vyhrabal ze sněhu a čekali, až tu voňavou snídani hodí do sebe. Po nakrmení všech psů jsem přemýšlel, co dál, lákala mě noční jízda po silnici, po které by to rychle svištělo, a tak za hodinu a půl bychom dorazili domů. Na psech bylo vidět, že by s chutí zase jeli. ,Tak dobře holky, já sbalím všechny věci, vy se mezitím vyvenčíte a vytřepete si kožichy, zapřáhnem a pojedem domů.“ Holýma rukama jsem musel zapřáhnout všechny psy a okamžitě jsem musel najít mé nejteplejší rukavice, které jsou odolné vůči velkým mrazům. Hned mi bylo teplo na ruce a zbývalo jen zkontrolovat, zda máme všechny věci a vyrazit. Saně trhly a psi se dali do sprintu, nestačil jsem zírat, že po takové zátěži, co včera měli, dokážou ještě takovou rychlostí běžet.Vjeli jsme na silnici a skoro celá cesta byla z kopce, takže utíkala rychle a zdálo se, že domů dorazíme ani ne za hodinu, když všechno půjde tak, jak má. Bylo to krásné pozorovat psy ve svitu čelovky, každou chvíli jsem říkal jednotlivá jména všech psů a nadšeným hlasem je chválil, psům se to moc líbilo, zejména Blažence, která vždy po vyslovení jejího jména zapištěla a zabrala do postrojů. Projeli jsme šusem celou vesnici, ale poslední zatáčku, která směřovala už k našemu domu, jsem nevytočil a celé saně se převrátily na bok a psi běželi dál, věděli že už se blíží domov a převrácené saně vůbec nevnímali, takže jsem asi půl kilometru ležel na boku saní a přes sníh který mi nalítal do límce a kapuci od bundy jsem skoro neviděl. Psi náhle zastavili, já se skutálel ze saní, utřel sníh z obličeje a šel se podívat, co se děje, najednou vidím, že přímo přede mnou už je dům a konečně jsme naší cestu dokončili. Vypřáhl jsem psy a poděkoval za krásnou práci, kterou odvedli, ti se hned schoulili do svých boxů na slámu a okamžitě usnuli, určitě si nechali zdát o další výpravě někam do neznáma. S pozdravem všem, co berou své psy nejen jako domácí mazlíčky. Vojta Němec a celá jedenáctičlenná smečka
36
