1. CO JSEM ZASLECHLA V MHD (fejetony) Madla Zocherová: Copánky „Já nechápu, co s tím všichni tak nadělají, s tím učením. Vždyť ani matiku, ani vlastivědu se člověk učit nemusí, angličtina je primitivní a to ostatní přece člověk vymyslí, když není úplně blbej.“ vzrušeně vysvětluje copatá holčička své culíkaté kamarádce uprostřed přecpaného autobusu. Okolo stojící dospělí se smějí pod vousy a myslí si své. Moje maličkost má v plánu totéž. Tedy alespoň do momentu, kdy se to malé, roztomilé, blonďaté a veskrze zvídavé stvoření otočí ke mně a s pohledem upřený do mé učebnice latiny povídá: „Třeba ty, proč se tohle učíš?“ „Klid, klid, je naivní, máš pravdu, ale vždyť je docela milá.“ povídá moje první já, to, které se jejich konverzací bavilo. Ale ani to druhé nezůstává ticho, to bohužel nemá v povaze: „Je to namyšlenej spratek, vrať jí to!“. Tisknu učebnici tak silně, že mi úplně zbělely klouby. Možná bych mohla předstírat, že nemluvím česky. Nakonec se jen hloupě usměju, řeknu něco ve smyslu, že na to přijdou samy, až budou větší, a spěšně vypadnu. To bylo o fous. Určitě by se brzy zeptala, jestli ze mě jednou bude papež a jestli se musíme modlit. V lepším případě. Téměř bych si mohla gratulovat, že jsem jim utekla bez obvyklého trapasu. Téměř. „Jsi v pořádku?“. Ty modré oči na mě pořád zírají. A já stále sedím v jedoucím autobuse a jako ve snu se v té modři rozpouštím. Tak dost, to by dneska stačilo, nemůžu se zbláznit, ještě ani nezvonilo. Tuhle otupělost si schovám do školy, budu ji potřebovat. Vždycky je lepší tvářit se, že nejste, nebyla jste a nebudete při smyslech. Možná by se tomu dalo říkat pud sebezáchovy. Ale o tom jindy. Ještě pořád se na mě dívá. „Proč se učím? A proč latinu? Proč ty se učíš?“ Pravda, ona se neučí. „Neříkej, že se nikdy neučíš!“. Modrooké stvoření se zarazí. Konečně mě přestane propalovat pohledem a hned, co se ujistí, že jeho kamarádka ještě stále nevěřícně studuje ta nesmyslná slova, kterými je pro ni latina, odpoví: „Já se ale vážně moc neučím.“. Tak ty nedáš pokoj, viď? Zase na druhou stranu, učila jsem se tehdy já? Na tom asi nezáleží. Nedá mi pokoj, dokud neodpovím. Fajn, ale co jí asi tam mám říct? „Je to jenom dítě. Nekaž jí iluze, ať si to pěkně vyžere sama.“ předpokládám, že jste poznali druhé já. První já je hned v závěsu: „Proč se vlastně učíš ty? Doopravdy, proč se snažíš?“. Tohle jsem úplně nečekala. „Neodbočuj, něco jí říct musíš.“ To vím taky! A není to jedno? Stejně se
většina z nás učí, protože musí. Nesmí propadnout, naštvat rodiče. Po hlubším smyslu se nikdo neptá. A tak fakt, že pět dní v týdnu trávíme naštvaní na všechny, nikoho nezajímá. „I.P.Pavlova, příští stanice, Muzeum!“ Tak už něco řekni! „Jejda, vystupuju! A učím se, no, vlastně asi, abych něco věděla a neměla pocit, že do té školy chodím zabíjet čas.“ Copánek s culíčkem se za mnou dívají. Možná vyděšeně? Nebo snad překvapeně? Nevím. A vědět nechci. Co teď? Lhala jsem jim? Na tom nezáleží. Mám důležitější starosti. Je osm dvanáct, zase jdu pozdě.
Kačka Kuncová: Krásný letní den… Je krásný letní den, sluníčko svítí a ptáčci zpívají. Já si jedu vesele v tramvaji, koukám z okýnka a snažím se ignorovat fakt, že je až po okraj plná lidí. Nějaký starý ožrala se věší na lidi v přední části vozu a cosi vyřvává. Mám pocit, že je to pokus o píseň „vysoký jalovec“, ale stoprocentně si tím jistý nejsem. Po chviličce kamsi padá, mizí mi z očí a já už z něj nevidím ani ten nejdrobnější kousíček. Škoda. Znamená to, že se musím začít soustředit na všechny ty lidi, co se o mě opírají, strkají se a padají – samozřejmě, nejčastěji na mě. Nějaká slečna slečna se mi pokouší nacpat otravně vonící kytku do obličeje. Normálně bych jí nechal vyhodit. Tu kytku... Takže...obklopuje mě dav lidí, kteří by se stěží dali nazvat normálními. Sluníčko mi „šajní“ přímo do očí. A narvaná tramvaj uvízla na mostě sevřena několika auty. Tramvaj zvoní. Auta troubí. Prostě další příjemný den. Jediným osvěžením je stařičký pán v autě stojícím vedle mojí/naší tramvaje. Je zcela pohlcen hudbou. Pokyvuje hlavou. Bubnuje na volant do rytmu... Výsledný dojem kazí snad jen jeho Zubní Protéza. Starý pán je totiž gentleman nejvyššího kalibru, považuje za společenskou povinnost nás s ní seznámit, a proto ji vyndavá a zase zandavá. Když už jí můžeme považovat za téměř rodinného přítele (počet Protéziných zdvořilých náštěv totiž stoupá už k desítkám), konečně ji k úlevě nás všech nechává uvnitř svých úst a s hlasitým výskotem – který si ovšem jen domýšlíme, jelikož skrz sklo není slyšet ani hlásku – dupe na plyn a mizí. Naše tramvaj dál tvrdne na mostě. Sluníčko teď svítí do očí někomu jinému. Tiše se mu směju. Můj smích, ale nemá dlouhého trvání. Centimetr od mé hlavy se kývá hlavinka malé holčičky, která má své blonďaté vlásky téměř celé celé skryté pod tmavomodrým šátkem. Štěbetá cosi tenounkým ptačím hláskem do ucha mladé maminky. Skoro jam moje andulka. Po chvíli mi to nedá a
zaposlouchám se do do těch cvrlikajících slov. Holčička se zrovna naklání k mamince a šeptá: “ Mami, ten šátek mám na hlavě proto, že mám vši?“. Cha! Důkaz, že cizí rozhovor je někdy lepší neposlouchat. Rychle se odtahuji pryč, což není tak snadné, jelikož slečna mi neustále cpe do obličeje omamnou kytku a pro mé zaječí úmysly nemá pochopení. Po spoustě výhružných pohledů, kterými naznačuje, že jestli se ještě jednou pohnu, vrazí mi ty konvalinky do nosu, se mi konečně daří se odtáhnout z dosahu breberek pod modrým šátkem. Úlevně vydechnu... Pak se nadechnu. A tiše zaúpím. (I když podle otočených hlav asi ne příliš tiše). Hrozně. To. Tu. Páchne! Letmý pohled mi potvrdí mé podezření. Bezdomovec. Nejspíš taky nebude nejstřízlivější. Ach jo! Co je to zas za den? To se všechna podivná individua z celé Prahy musela shromáždit zrovna v mé tramvaji? (No jo, no jo, tak teda v naší tramvaji) To snad nejede žádná jiná travaj, kam by se mohli přesunout? Vážně jsem pro speciální tramvaj pouze pro normální lidi, do které by nepouštěli nikoho kromě... Hmm... No, mě. Mohla by mít nějakou super barvu třeba světle zelenou a na ní by byla spousta tučňáků a vevnitř by byly ty nejpohodlnější sedačky a taky postel a... Tak si říkám, že už by to možná už stačilo, co? No, takže stále jsou všichni obyvatelé tramvaje nasáčkovaní na mě. Sluníčko už zase svítí do mých očí. Slečnu s kyticí už mám pod nosem a otevírat okno se nikomu nechce, takže zmírám pachem opilých konvalinek. Myslíte si, že už to nemůže být horší? Já si to myslel taky. Po záchvatu přímo euforické radosti, že konečně jedeme, přišla další zastávka. Vystoupil jeden člověk. Slečna Kytice to nebyla. Na oplátku nastoupilo jen dalších pár lidí. A když říkám pár, tak myslím vážně jen pár. Pro začátek skupina asi třiceti osmiletých dětí s paní učitelkou. Pán s černou buřinkou doprovázející paní s něčím, co připomínalo boa. Stařenka o berlích. A borec nakonec: revizor. Platnou jízdenku mám, takže: Don't worry. Be happy. Tramvaj praská ve švech... Holčička s chlapečkem z té obří skupiny asi chtějí mít separé a tak si zalezou za hradbu lidí a oddělují se od své učitelky. Po jejich několika větách, ale zjišťuji, že jejich samota nebyla ani zamýšlená, ani vítaná. Holčička: „Co budeme dělat, když budeme potřebovat vystoupit?“ Chlapeček: „No řekneme těm lidem ať uhnou ne?“ Holčička s mírnou panikou: „Ale co když neuhnou? Co potom?“ Chlapeček po chvilce přemýšlení: „Já bych je asi kopnul. Jo, to by mohlo zabrat.“ Holčička uklidněná záchraným plánem si sedá na židli. „Tak jo.“ Už podruhé prchám pryč od nebezpečí. Venku zašlo sluníčko a začalo pršet. Já ocitám se na samém konci tramvaje, která je plná jako nikdy předtím. Skříííííp. Hlavou mi proletí jen: že by brzdy? A už jsem rozplácnutý na zadním skle. Na obličeji mám kytici konvalinek. Do nohou mi narazil chlapeček Pokopejme Je Všechny. Okolo ruky mám omotané boa, které ze mě strhává naštvaný pan
Buřiňák. A aby toho nebylo málo letí na mě berle stařenky, kterou naštěstí někdo chytil, takže na mě nepřilétla taky. Už toho mám právě tak dost. Nasazuji své lokty a probojovávám se za řidičem. Rázně mu zaklepu na dveře a důrazně žádám, aby mě hned pustil ven, že už tu nebudu ani vteřinu. Pan řidič vyděšený vším, včetně žlutého taxíku, který mu vjel před vůz, jen němě kývá hlavou a otevírá dveře. Vyskakuji ven s jedinou myšlenkou. Dokud nebudu mít vlastní tramvaj jezdím na kole. Zeleném. A s tučňáky!
Salome Mecová: Zaslechla jsem v tramvaji… Poklidný pondělní večer. Stojím na zastávce tramvaje přemýšlejíc o večeři, která na mě, pokud již nebyla snědena, čeká doma v lednici. Přijíždí tramvaj, dveře se otvírají a já vcházím do tramvaje hned za řidičem, což, jak vzápětí zjistím, byla velice chytrá volba. Hned mě zarazí počet lidí, který je shromážděn v této části vozu. Brzy však pochopím. Celou tramvají se totiž nese velice nelibý zápach a k mým uším doléhá výkřik ze zadní části tramvaje: „Je pondělí!“ „Děkuji za připomenutí“ řeknu si sama pro sebe a těkám očima po volných místech, abych někam uložila své unavené tělo. Po chvilce usedám vedle pospávající postarší dámy, otevřu knížku a začínám číst. Jenže po chvilce se zase ozve: „Je pondělí!“ a já mám chuť jít tomu podnapilému muži na druhém konci tramvaje říct, že mu jsou sice všichni velice vděční za tuto informaci, ale že většina lidí, která v této tramvaji sedí, toto zjistila už před nějakým časem, přesněji řečeno ráno po rozeznění toho odporného zvuku, který je veřejností nazývám budík. „Je pondělí a víte co? Já na vás všechny seru!“ Podívám se po ostatních a vesměs všechny tváře říkají to samé: „Děkujeme, pane, za váš názor, ale teď už opravdu dopřejte našim sluchovým orgánům odpočinek.“ Opět se pokouším začíst do knížky, ale pokus je neúspěšný a tak knihu zavírám a abych se nějak zaměstnala, přemýšlím nad tím slovem, které jsem za tuto krátkou cestu tramvají slyšela již mnohokrát. Pondělí. Pondělí je jak známo obecně používaný termín pro krátké každotýdenní období mučení, zavedený našimi předky před mnoha lety. K termínu pondělí je však ještě nutno přidat termín Pondělní Ráno, což je ještě kratší období, které je pro některé jedince tak nesnesitelné, že ho raději zaspí. Pondělí je první den celého týdne a mnoha lidem slouží pouze ke znechucení a nalomení mentality, která byla posílena o víkendu. Jedná se o záležitost velmi
neoblíbenou a pro některé jedince i odpornou, avšak zcela legální. Tento den pro většinu obyvatelstva začíná zmíněným odporným zvukem budíku. Poté je nešťastník vystaven ranní rutině: obléct, umýt a vyrazit do práce. Tady pracuje osm a půl hodiny za velice chudý peníz. A celý den myslí na to, že tento neblahý jev se bude opakovat ještě čtyřikrát, než přijde vysvobození zvané víkend. Ze stavu přemýšlení mě vytrhne zvuk zavírajících se dveří a já tak doslova vypadnu z tramvaje a o fous uniknu přiskřípnutí. „Je pondělí!“ slyším ještě z tramvaje. Možná to ten pán nemyslí zle. Možná chce jen informovat ostatní cestující, že v té pondělní břečce nejsou sami.
Klára Metge: Kláda, křeček a Lítačka aneb strasti a slasti cestovatele MHD „Tak bylo to pěkný, ale zas taková kláda to nebyla…“ Odvracím oči od temných, rozmazaných siluet domů za okýnkem a rozhlížím se po ztichlé večerní tramvaji. Kdo to byl? Že by tenhle? Ne. Ta dáma v kožichu? To určitě. Aha, to bude on. Postarší pán, poněkud při těle, s mastnými vlasy, oblečený do špatně padnoucího saka a s mimořádně zakaboněným výrazem ve tváři. Vlastně ho znám – seděl před chvílí za mnou v divadle. Pamatuji si ho proto, že když celý sál začal nadšeně tleskat, on se s trhnutím probudil, několikrát popuzeně mlaskl a dvakrát udeřil svou hůlkou do země. „Tobě se to nelíbilo?“ To byla zřejmě jeho manželka. O hlavu menší než on, s mírným výrazem a hlasem, který se lehce zachvíval odevzdaností. „No dyť řikám. Bylo to pěkný, ale že bych se z toho posadil na…“ Žena ho rychle přerušila: „Mně se to ale moc líbilo, nejlepší byla ta část, kdy se zvedlo celé jeviště a on jakoby hrál úplně kolmo k zemi. To bylo přeci úžasné, nemyslíš?“ Teď už skoro žadonila. Mastný vlas si odfrkl. „Tys to neviděla?!? „Co, miláčku?“ „Dyť byl přivázanej! Normálně připoutanej pásama, jako v autě. Jak je, proboha, možný, že sis toho nevšimla? No jo, ženský…“ Znáte to. Všichni víme, že to není správné. Nesluší se to, dělají to jenom lidé, kteří nemají žádné vychování. To vy přeci nejste. Ale přesto, ať hodí kamenem ten, kdo nikdy, ale opravdu nikdy, neposlouchal cizí rozhovor. Nevím,jak vy, ale celý systém MHD by pro mne ztratil dobré tři čtvrtiny své
přitažlivosti, nebýt těchto drobných povyražení. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že co se vnikání do cizího soukromí týče, je zdaleka nejplodnější tramvaj. Metro má hned několik nevýhod. Za prvé v něm pro samý hukot není slyšet ani vlastní myšlenky, natož cizí. Za druhé, a toto je prosím velmi důležitý argument - postrádá jakýkoli přístup k signálu. A přiznejme si to, rozhovor je tisíckrát zajímavější, slyšíte-li pouze jeho polovinu. To mohu dokonce dokázat. První vzpomínka, kterou mám na dlouhou cestu tramvají zpestřenou nějakým družným, hlučným spolucestujícím, je neodmyslitelně spjata s křečky. Je horké letní odpoledne a já se vracím s rodiči z dlouhé procházky. Prší, a tak jedeme tramvají. Usedáme hned vpředu. Sotva se rozkoukáme, už slyšíme ječivý hlas, jenž se libě nese celým vagonem. „A jak dlouho to vydržel?“ Ticho. Telefonista dvě zřejmě poskytuje přesnější časové údaje. „Hele, ale to neni možný. Pět minut je ňák dlouho!“ Další pauza, zřejmě vyplněná uraženým dušováním se. „A to byl fakt úplně modrej?“ Začíná to být zajímavé. Nejsem zřejmě sama, kdo si to myslí, neboť se lidé začínají neklidně vrtět na sedadlech a několik odvážlivců i vrhá nesouhlasné pohledy do zadního traktu tramvaje. „A to ste to přes chlupy viděli?!“ Jsme zrovna na zastávce. Paní za mnou nahlas škytne a zásadově vyhlížející muž s knírkem a významným „Konec už slyšet nemusím…“ vystupuje. Lámala jsem si hlavu, o čem to, u všech všudy, mluví. Rozuzlení přišlo právě včas. „Tak počkej, tvůj brácha škrtil vašeho křečka, dokud nebyl úplně modrej, a von se pak normálně voklepal a šel po svejch?? To není možný! Dyť to by nevydržel ani člověk, natož blbej křeček!“ V MHD zaslechnete, jak vidno, ledacos. Od rozhořčených výkřiků do telefonu („Jaks mohla spálit polívku?!“), přes hodnocení politické situace („Nebudu přece volit někoho, kdo natáčí videa u podělanýho bazénku!“), až po důvěrný rozhovor dvou kamarádek, zvonivě se odrážející od oken, o něčem, co jste opravdu, opravdu, vědět nemuseli. Ale stejně posloucháme. Vždyť je to lidské! Jen si představte, že byste nikdy nezažili to potěšení, když nenápadně poodhrnete plachtu něčího soukromí (pravda, někdy ji ten někdo sám jediným furiantským pohybem strhne) a v hlavě se vám rozběhne tisíce příběhů. Kdo to je? Proč se tak rozčiluje? Čí to byl křeček? A proč tak ječí? „Lítačka! Hnusnej název! To nikdy nevypustim z pusy!“
Ohlížím se a vidím slečnu s rozzuřeným výrazem a silným pražským přízvukem. Mladý muž vedle ní s širokým úsměvem praví: „To víš, pražácká legitka neprošla…“ „Blbost! Dyť tomu tak nikdo neřiká! Jak je to u vás?“ dotírá na něj. Mladík se na ni pobaveně podívá a prohlásí: „My tomu nijak neříkáme…“ „To není možný. Co řekneš revizorovi? Že nemáš… co?“ „No, to máš buď lístek, nebo kartičku.“ „Kartičku! Kartičku! No co taky čekat, vod vás, vidláků z Brna. Leda tak šalinkartu!“ Už neposlouchám. Život bez ostatních by nebyl život. Přijímáte názory ostatních, ač o ně nestojíte, a třídíte si své vlastní. Divadelní představení mě nadchlo, ať si Mastný Vlas říká, co chce. A pásy jsem neviděla! Vím, že když budu rdousit hlodavce, musím držet déle než pět minut. A Lítačka? Tak pěkný, ale zas taková kláda to není!
